ÚSTAVNÍ ZÁKON ze dne .........2013, kterým se mění ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů
Parlament se usnesl na tomto ústavním zákoně České republiky: Čl. I Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb. ústavního zákona č. 300/2000 Sb., ústavního zákona č. 395/2001 Sb., ústavního zákona č. 448/2001 Sb., ústavního zákona č. 515/2002 Sb., ústavního zákona č. 319/2009 Sb. a ústavního zákona č. 71/2012 Sb. se mění takto: V čl. 63 odst. 1 se na konci písmene j) čárka nahrazuje tečkou a písmeno k) obsahující text „má právo udělovat amnestii.“ se zrušuje. Čl. II Tento ústavní zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení.
1
DŮVODOVÁ ZPRÁVA I. Obecná část Předkládaný návrh novely zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, v platném znění (dále jen "Ústava ČR") vychází z přesvědčení o nutnosti upravit současný proces vyhlašování amnestie. „Amnestií“ se rozumí akt prezidenta republiky, kterým hromadně promíjí nebo zmírňuje tresty (případně jejich důsledky) určitému okruhu pachatelů trestných činů, anebo nařizuje nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání. Rozdíl mezi amnestií a milostí spočívá v tom, že milost konkrétně upravuje, komu je určena (tedy které konkrétní osobě a pro konkrétní trestný čin a často z konkrétního důvodu např. humanitárního), zatímco amnestie nikoliv. Amnestie se vtahuje na neurčitý okruh osob, které splňují v amnestijním rozhodnutí stanovená kritéria. Amnestie může obsahovat agraciaci, rehabilitaci a abolici. Stručně řečeno se pod pojmem agraciace rozumí prominutí nebo zmírnění pravomocně uloženého a zatím nevykonaného trestu, jeho zbytku nebo některého z více vedle sebe uložených trestů. Rehabilitace znamená prominutí nebo zmírnění následku odsouzení. Abolicí se rozumí nařízení, aby se nezahajovalo trestní stíhání, a bylo-li již zahájeno, aby bylo zastaveno. V demokratickém právním státě, který má řešit nedostatky případně výjimečná opatření na poli trestního práva prostřednictvím legitimního legislativního procesu, se jeví jako nepřípustné, aby rozhodnutí o aktu amnestie, které je vždy rozsáhlým zásahem do účelu a cílů trestního práva, bylo svěřeno fakticky dvěma osobám. Mezinárodní zkušenosti ukazují, že takováto právní úprava amnestie je ojedinělá. V obecné rovině lze říci, že v Západní Evropě dochází v posledních letech k omezování aplikace amnestie. Pokud je tento institut vůbec v dané zemi zaveden, tak v evropských parlamentních republikách o amnestii rozhoduje ve většině případů parlament (nebo jiný kolektivní orgán). Více k mezinárodním příkladům v části důvodové zprávy, která se zabývá mezinárodní komparatistikou vybraných právních úprav amnestií. Hlavním cílem navrhované právní úpravy je odejmout pravomoc rozhodnout o udělení amnestie prezidentovi republiky, odstranit z našeho právního řádu tento monarchistický relikt a zabránit do budoucna mimo jiné možnému opakovaní zhoršení postavení poškozených osob. Vyhlášení široké amnestie může mít (a mělo) negativní důsledky pro ty občany České republiky, kterým byla podstatně ztížena či znemožněna možnost domoci se náhrady škody způsobené amnestovaným trestným činem. Při domáhání se náhrady škody (i v postavení poškozeného v trestním řízení) je třeba vynaložit nemalé náklady na právní zastoupení. Jako příklad lze uvést kauzy jako H-Systém či KTP Quantum, kdy u takto složitějších trestních kauz nebo u řízení s větším počtem 2
obžalovaných či poškozených je poškozený při uplatnění nároku na náhrady škody obvykle nucen vynaložit za účelem řádného uplatnění svého nároku náklady za právní pomoc a zastoupení. 1. Platná právní úprava a historie, navrhovaná právní úprava a posouzení její nezbytnosti, hlavní principy navrhované právní úpravy, komparace s některými zahraničními úpravami jako možná inspirace de lege ferenda A) Platná právní úprava: Následující zhodnocení platné právní úpravy amnestie je rozděleno do celkem tří částí. Nejprve je pojednáno o postavení prezidenta republiky v českém ústavním systému. Následně jsou shrnuty důvody pro vyhlášení amnestie. Závěrem je uvedena soudní realizace amnestie. Postavení prezidenta České republiky Pravomoci prezidenta republiky jsou upraveny zejména v čl. 62 a v čl. 63 Ústavy ČR. Dle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR má prezident republiky právo udělovat amnestii. Rozhodnutí prezidenta republiky udělit amnestii podle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (viz čl. 63 odst. 3 Ústavy ČR). Právo či spíše pravomoc udílet, resp. rozhodovat o udělení amnestie a amnestii vyhlásit má tedy dle Ústavy ČR pouze prezident republiky. Proto dříve než bude uvedeno zhodnocení samotné právní úpravy amnestie, je nezbytné se zabývat postavením prezidenta republiky. Postavení prezidenta republiky je třeba vyjasnit s ohledem na to, že Česká republika není prezidentským systémem a Ústava ČR předpokládá spolupráci mezi prezidentem a vládou (mimo jiné právě také při kontrasignaci amnestie), ale také vzhledem k neodpovědnosti prezidenta republiky (opět mimo jiné za vyhlášení amnestie). Funkce prezidenta republiky je zakotvena v Hlavě třetí Ústavy ČR, ve které je upravena moc výkonná. Základním ustanovením věnujícím se postavení prezidenta republiky je čl. 54, který stanovuje, že prezident republiky je hlavou státu, je volen v přímých volbách a není z výkonu své funkce odpovědný. V souvislosti s nově zavedenými přímými volbami prezidenta republiky lze souhlasit s odmítáním teorií, které odvozují legitimitu či šíři pravomocí státního orgánu pouze či primárně z toho, zda je ustanoven přímou volbou. Prezident republiky je sice označen jako hlava státu, který reprezentuje stát jak vnitřně, tak navenek, ale přesto není nejvyšším státním orgánem, kterému by byly ostatní orgány podřízeny. Česká republika patří mezi tzv. parlamentní republiky a nikoliv republiky prezidentského typu (jak bylo shora naznačeno), a to ačkoliv některé prvky prezidentského systému lze v Ústavě ČR nalézt. Prezident by měl představovat určitého garanta řádu a hodnot, 3
přičemž prezident sám by měl vystupovat jako „strážce stability systému“ a připomínat v politickém rozhodovacím procesu „opomenuté hodnoty“. Jeho garanční role se projevuje (ve vztahu k soudnictví) právě také v souvislosti s vyhlašováním amnestie. Důvody pro vyhlášení amnestie Amnestie je vždy vyhlašována z nějakého důvodu. Důvod vyhlášení amnestie je v České republice zcela na prezidentovi republiky, kterého v tomto směru nic neomezuje. Důvody vyhlášení bývají různé např. změna politického systému (viz např. amnestie prezidenta Václava Havla) či např. oslava 20. výročí vzniku České republiky (viz amnestie Václava Klause). Kromě těchto důvodů existují i další důvody pro vyhlášení amnestie, které je možné pro lepší orientaci rozdělit do tří skupin, a to s ohledem na historické okolnosti a současně i samotnou povahu milosti či amnestie. První skupinu tvoří politické důvody, neboť v minulosti existovalo určité sepětí trestního práva s politickou mocí, kdy trestní právo bylo v některých případech využíváno k likvidaci politických odpůrců. Při změně politických poměrů pak docházelo ke snahám o nápravu některých křivd právě například prostřednictvím amnestie. Druhou skupinou jsou humanitární důvody, neboť nelze vždy eliminovat ten následek, že trestní řízení může dopadnout na některé subjekty tíživěji než na jiné, což by zcela nemuselo odpovídat představám spravedlnosti (např. v případě starších či nemocných osob nebo např. těhotných žen). Třetí skupinou důvodů pak jsou určité nedostatky trestněprávního systému. Pod tyto důvody lze zahrnout případy, kdy trestní právo zcela nestačilo reagovat na některé změny ve společnosti, neboť trestní právo je považováno za rigidní a trpí setrvačností. Nicméně zřejmé je, že amnestie jako taková znamená značnou zátěž pro soud, a to nejen v souvislosti s rozhodováním o propuštění amnestovaných odsouzených. Soudní realizace amnestie Vyhlášení amnestie představuje obrovskou zátěž pro všechny orgány činné v trestním řízení, ale zejména pak pro soudy. Vyhlášení amnestie, jakou byla např. amnestie prezidenta Klause, zaměstná soudy na několik měsíců. Zde je však nutné zdůraznit, že kvůli realizaci amnestie soudy nemohou a nesmějí zanedbat svou ostatní agendu. Rozsáhlé amnestie představují nutnost rozhodnout o propuštění několika tisíc amnestovaných odsouzených, ale současně také musí soudy prověřit stovky a tisíce dalších soudních spisů. V případě některých okresních soudů došlo ke zjištění, že např. amnestie prezidenta Klause se vztahovala i na většinu jimi odsouzených (až 90 %). Nicméně není neobvyklé, že někteří amnestovaní zatíží soudy nejen v souvislosti se svým propuštěním, ale i kvůli svému chování po propuštění, kdy se řada amnestovaných vrací 4
okamžitě k trestné činnosti. Týká-li se amnestie i podmíněných trestů, pak se počet amnestovaných může pohybovat nejen v řádech tisíců, ale i desetitisíců. . B) Historický vývoj práva udělovat amnestii ze strany hlavy státu v České republice Přes shora uvedenou kritiku současného stavu má udělování amnestie ze strany hlavy státu v historii české státnosti pevně zakořeněnou tradici. Tento závěr dokládá skutečnost, že oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestii bylo zakotveno ve všech ústavách platných na území tehdejšího Československa a následně i České republiky. Právní úprava zakotvující oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestie byla v historii české státnosti obsažena konkrétně v následujících zákonech či vládních nařízeních platných před přijetím platné právní úpravy obsažené v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky: 1) zákon č. 37/1918 Sb., ze dne 13. listopadu 1918, o prozatímní ústavě, 2) zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, 3) vládní nařízení č. 389/1942 Sb., ze dne 4. listopadu 1942, o výkonu práva milosti, 4) ústavní zákon č. 150/1948 Sb., ze dne 9. května 1948, Ústava Československé republiky, 5) ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ze dne 11. července 1960, Ústava Československé socialistické republiky, 6) ústavní zákon č. 143/1968 Sb., ze dne 27. října 1968, o Československé federaci. Právně-historický rámec a základ, ze kterého se dále profiloval a konstituoval ústavněprávní vývoj oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestii, přinesl do právního řádu tehdejší Československé republiky zákon č. 37/1918, ze dne 13. listopadu 1918, o prozatímní ústavě, (dále také jen „Prozatímní ústava“). Prozatímní ústava upravovala postavení prezidenta republiky v ustanoveních § 7 až 12, kdy oprávnění udělovat amnestii bylo upraveno v stanovení § 10 písm. g) následovně: „Prezident republiky má právo prominouti nebo zmírniti tresty i právní následky trestného činu, odsouzení nebo trestu, jakož i naříditi, aby trestní řízení nebylo zahájeno, anebo zahájené trestní řízení aby bylo zastaveno.“. Prozatímní ústava současně zavedla do českého právního řádu další ustálenou ústavněprávní praxi rozhodnou pro další vývoj, a to nutnost kontrasignace amnestijního rozhodnutí ze strany odpovědného člena vlády. Oproti pozdějšímu ústavněprávnímu vývoji institutu amnestie bylo v době platnosti Prozatímní ústavy svěřeno oprávnění udělovat amnestie vedle Prezidenta republiky i moci zákonodárné, a to konkrétně 5
Národnímu shromáždění Československa. Národní shromáždění Československa rozhodovalo o amnestii ve formě nařízení. Dne 29. února 1920 byl
Národním shromážděním Československa přijat zákon č.
121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále také jen „Ústava z roku 1920“). Ústava z roku 1920 byla první komplexní ústavou platnou na území tehdejšího Československa. Při její přípravě bylo vycházeno z ústavy USA, rakousko-uherské Prosincové ústavy a francouzské Ústavy z roku 1875. Oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestie bylo oproti ostatním ústavněprávním úpravám poměrně „nestandardně“ upraveno ve dvou samostatných ustanoveních. Zmocňující ustanovení prezidenta republiky, které mu přiznávalo právo udělovat amnestie, bylo zakotveno v § 64 odst. 1 bod 11 Ústavy z roku 1920, dle kterého „President republiky uděluje milost podle § 103.“. Faktické vymezení oprávnění udělovat amnestie ze strany prezidenta republiky vyplývalo z ustanovení § 103 odst. 1 Ústavy z roku 1920, které bylo koncepčně zařazeno do hlavy IV zabývající se mocí soudcovskou. Dle tohoto ustanovení: „Presidentu republiky přísluší právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i - s vyloučením trestných činů soukromožalobních - nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.“. Právo udělovat amnestie však nebylo dle Ústavy z roku 1920 absolutní, neboť ustanovení § 103 odst. 2 zakazovalo prezidentovi republiky užít svých práv stanovených v ustanovení § 103 odst. 1 Ústavy z roku 1920 vůči obžalovaným nebo odsouzeným členům vlády. Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii potřebovalo ke své platnosti dle § 68 Ústavy z roku 1920 spolupodpisu odpovědného člena vlády. V období Protektorátu Čechy a Morava podléhalo právo prezidenta republiky při výkonu práva amnestie v oboru protektorátního trestního soudnictví zvláštní právní úpravě obsažené ve vládním nařízení č. 389/1942 Sb. ze dne 4. listopadu 1942, o výkonu práva milosti (dále také jen „vládní nařízení z roku 1942“). Právo udělovat amnestie bylo upraveno v ustanovení § 2 vládního nařízení z roku 1942, dle kterého: „Státnímu presidentovi je vyhrazeno právo udíleti amnestii; rozhodování o výkonu práva milosti u trestů smrti, u trestů příslušníků vládního vojska, u jiných trestů, jestliže státní president výhradu všeobecně nebo v jednotlivém případě vyslovil; promíjení a zmírňování trestů, s jichž uložením nastaly služebně trestní právní následky stanovené vládním nařízením ze dne 18. prosince 1941, č. 82 Sb. z roku 1942, o vlivu soudního trestního řízení na služební poměr veřejných zaměstnanců a na veřejnoprávní pensijní zaopatření, jakož i promíjení a zmírňování těchto právních následků samých; rozhodování o potlačení trestních řízení proti
6
příslušníkům vládního vojska a potlačení trestních řízení proti jiným osobám.“. Amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vyhlašoval ministr spravedlnosti ve Sbírce zákonů a nařízení. Oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestie doznalo v historickém vývoji dalších změn přijetím ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále také jen „Ústava z roku 1948“), který byla přijat dne 9. května 1948 Ústavodárným Národním shromážděním republiky Československé a nahradil Ústavu z roku 1920. Oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestie bylo zakotveno v ustanovení § 74 odst. 1 bod 11, které stanovilo: „Prezident republiky má právo udílet amnestii, promíjet nebo zmirňovat tresty a právní následky odsouzení trestními soudy a nařizovat s vyloučením trestných činů soukromožalobních, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo se v něm nepokračovalo.“. Obdobně jako Ústava z roku 1920 nebylo oprávnění prezidenta republiky při udělování amnestií absolutní, kdy i v tomto případě nemohl prezident republiky udělit amnestii předsedovi nebo členovy vlády, který byl obžalován nebo odsouzen za trestný čin spáchaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru jeho úřední povinnosti dle § 91 Ústavy z roku 1948. Nově však bylo právo udílet amnestie Prezidentovi republiky odňato i v takovém případě, že proti němu bylo zahájeno řízení pro podezření ze spáchání velezrady. Dle § 78 Ústavy z roku 1948 mohl být prezident republiky trestně stíhán pouze pro velezradu, kdy oprávnění podat žalobu příslušelo předsednictvu Národního shromáždění a samotné soudní řízení vedlo Národní shromáždění. Jediným trestem, který mohl být prezidentovi republiky za spáchání velezrady udělen, byl trest ztráty prezidentského úřadu a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýt. Amnestijní rozhodnutí vyžadovalo ke své platnosti dle § 77 Ústavy z roku 1948 i v tomto případě kontrasignaci ze strany odpovědného člena vlády. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., ze dne 11. července 1960, Ústava Československé socialistické republiky, (dále také jen „Ústava z roku 1960“) upravoval právo prezidenta republiky udělovat amnestie v článku 62 odst. 1 následovně: „Prezident republiky má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní řízení trestní nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo;“. Oproti předchozím právním úpravám již nepodléhala platnost amnestie spolupodpisu příslušného člena vlády ani žádného jiného orgánu. Současně nebyly stanoveny žádné omezující podmínky v okruhu osob nebo výčtu trestných činů, které by znemožňovaly udělení amnestie. V souvislosti se vznikem československé federace byl přijat dne 27. října 1968 ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o Československé federaci (dále také jen „zákon o Československé federaci“). Právní úprava a oprávnění prezidenta republiky udělovat amnestie a proces jejího udělování se oproti Ústavě z roku 1960 nelišil a byl upraven v čl. 61 odst. 1 písm. j) zákona o 7
Československé federaci následovně: „President Československé socialistické republiky má právo udělovat amnestii, promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy a nařizovat, aby se soudní trestní řízení nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo, a zahlazovat odsouzení“. Zákon o Československé federaci platil až do 1. ledna 1993, kdy nabyla účinnosti současná Ústava.
C) Navrhovaná právní úprava a posouzení její nezbytnosti: Navrhovaná právní úprava směřuje ke zrušení pravomoci prezidenta republiky upravené v čl. 63 písm. k) Ústavy ČR. Nezbytnost navrhované právní úpravy vyplývá z obecné části této důvodové zprávy a jejím hlavním motivem je ochrana práv poškozených.
D) Hlavní principy navrhované právní úpravy: Hlavní cíle navrhované právní úpravy Ústavy ČR je zrušení článku 63 písm. k) Ústavy ČR.
Navrhovaná právní úprava má za účel rovněž zahájení diskuze napříč odbornými kruhy
ohledně nalezení vhodné legislativní úpravy procesu udílení amnestie, včetně zvážení změny orgánu, který o amnestii rozhoduje. V této souvislosti je na zvážení, zda by nebylo vhodné svěřit možnost udělovat amnestie kolektivnímu orgánu, kdy možné formy řešení jsou uvedeny v části zabývající se srovnáním se zahraniční právní úpravou. Zde je třeba uvést, že i náš právní řád zná amnestii (v určité modifikované formě) vyhlášenou zákonem, který prošel běžným legislativním procesem a projednáním v zákonodárném sboru. Jednalo se například o tzv. zbraňovou amnestii podle zákona o střelných zbraních a střelivu, kdy po určitou dobu mohli vlastníci nelegálně držených zbraní tyto odevzdat, aniž by se vystavovali trestnímu stíhání. Není proto vyloučeno, že v případě společenského konsensu a potřeby by bylo lze vyhlásit amnestii zákonem přijatým Parlamentem ČR.
E) Komparace s některými zahraničními úpravami jako možná inspirace de lege ferenda: Jak již bylo v předchozí části textu naznačeno, z historického hlediska byla amnestie v České republice (a nejenom zde) jedním z výsadních práv panovníka, hlavy státu, prezidenta. Obecně lze konstatovat, že se jedná o historický relikt (feudální přežitek) dřívějšího mocenského uspořádání států, ve kterém byla hlava státu (panovník) nejvyšší a poslední instancí. Zmínky o individuálních a hromadných amnestiích přitom můžeme najít již ve starověku. V současné době se amnestie aplikuje ve státech Západní Evropy obvykle při výročích nebo jiných významných příležitostech (státních nebo náboženských svátcích), naopak směrem na 8
východ nebývá amnestie ničím až tak neobvyklým. V obecné rovině lze říci, že v Západní Evropě a vyspělejších zemích dochází v posledních letech k omezování aplikace amnestie. Jedním z možných důvodů je i reakce na německou amnestijní politiku v padesátých letech, která měla být protiváhou denacifikačních opatření. Z politologického i právního úhlu existuje vedle klasických amnestií (blíže specifikovaných níže) také specifický druh „amnestie“ zajišťující legalizaci neoprávněného pobytu přistěhovalců. „Amnestie“ tohoto typu jsou poměrně časté ve státech s vysokou imigrací (jako např. USA, v Evropě pak Itálie, Francie, Nizozemí, Švédsko a další). Amnestii pro nelegální přistěhovalce, která se dotkla přibližně 7 000 lidí, vyhlásilo v roce 2011 i Polsko. Rozdílně od klasických kriminálních amnestií bývají takovéto „amnestie“ v poslední době poměrně obvyklé. Dalším zvláštním druhem jsou „amnestie“ osob, které porušily daňové zákony tím, že převedly peněžní prostředky do zahraničí, přičemž tímto se protiprávním způsobem vyhnuly placení daní (daňové amnestie se ukládaly např. v Belgii 2004, Dánsku 2010, Itálii 1982-1983). Tyto zde uvedené specifické druhy „amnestií“, které nejsou v souladu s obvykle uváděnou definicí amnestie, jež může být v aboliční, agraciační nebo rehabilitační formě, nejsou v následující komparaci zpracovány. Pro účely komparace se budeme nadále zabývat pouze „klasickou“ kriminální amnestií. Drobné odchylky od její klasické formy nalezneme ve Španělsku, kde jsou obvyklé pouze malé vánoční amnestie spočívající v prominutí zbytku trestu odnětí svobody, nikoliv však ve výmazu trestu. Naopak ve skandinávských státech se klasická forma kriminálních amnestií téměř vůbec nepoužívá. Rovněž je třeba zdůraznit, že ne úplně každá země má ve svém právním řádu (většinou v ústavněprávní rovině) zakotvený jednoznačně pojem amnestie. Často se setkáváme s pojmem milost, částečná milost či hromadná milost pro jednotlivé formy amnestie v různých právních úpravách. Italská republika Z historického hlediska měl právo udělovat amnestie italský panovník (královským dekretem - decreto regio). S pádem monarchie bylo toto právo uděleno hlavě státu, tedy prezidentovi. Na základě ústavní reformy z roku 1992 pak získal právo vyhlašovat amnestii italský Parlament, který ji uděluje formou zákona dodnes. Amnestii zakotvuje Italská ústava ve svém čl. 79, pro amnestii jako celek (tedy všechny její články zároveň) musí hlasovat kvalifikovaná 2/3 většina všech členů obou komor parlamentu. Jako ochranný prvek proti zneužití amnestie zločinci slouží odst. 3 čl. 79 italské ústavy, z něhož vyplývá, že amnestie se nemůže vztahovat na trestné činy, které byly spáchány po předložení 9
návrhu amnestie. Vyjma ústavy pak podmínky amnestie dále zpracovává čl. 151 trestního zákoníku (codice penale). Mimo jiné se tak vylučuje aplikace amnestie na recidivu. Poměrně stálým problémem Itálie je prorůstání organizovaného zločinu do veřejné správy. Itálie má také problémy s administrativně přetíženými soudy, které rozhodují kauzy v pomalém tempu, s čímž jsou spojeny obtíže týkající se vymáhání práva. Různé další systémové nedostatky v oblasti trestní politiky státu spolu s výše zmíněnými pak vedou k přeplnění věznic. V minulosti byla amnestie hojně využívána. Nebylo výjimkou, že amnestie byla vyhlášena několikrát za desetiletí. Ústavní reforma z roku 1992 posléze počet amnestií snížila. Poslední amnestie v Itálii byla vyhlášena v roce 2006 a vyvolala rozsáhlou kritiku veřejnosti, především pro poměrně široký rozsah amnestie (dotkla se přibližně 20tisíc osob). Amnestie se vztahovala na tresty odnětí svobody v délce trvání kratší tří let a na peněžité tresty do 10 000 EUR uložené samostatně a/nebo ve spojení s trestem odnětí svobody. Zajímavé bylo např. ustanovení čl. 1 odst. 3 vyhlášené amnestie, dle něhož se výhody amnestie ruší se zpětnou účinností u pachatele, který do 5 let od účinnosti amnestie spáchá úmyslný trestný čin, pro nějž bude odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu přesahující 2 roky. Z amnestie byly dále v čl. 1 odst. 2 vyloučeny některé trestné činy jako např. organizovaný zločin, terorismus, prostituce, sexuální násilí, držení pornografie a řada dalších. Spojené království Velké Británie a Severního Irska Ve Velké Británii může amnestii vyhlásit parlament nebo panovník. Amnestie je ovšem prakticky nepoužívána. Naposled byla amnestie udělena v roce 1747 osobám, které se zúčastnily roku 1745 jakobitského povstání. Právo udílet milost náleží britskému panovníkovi (královi nebo královně), milost je však udílena velice zřídka, a to pouze na základě návrhu příslušného ministra a vždy až po vynesení odsuzujícího rozsudku. Milost se tedy již neudílí před odsouzením (tj. není zde abolice), rovněž se již nebere jako odstranění odsouzení jako takového, ale pouze odstraňuje udělený trest. Milosti byly hojně udíleny v 18. století za podmínky, že odsouzení zločinci souhlasili s následným transportem do zámoří (např. Austrálie). První amnestie – tzv. general pardon – byla udělena v roce 1327 u příležitosti oslavy korunovace krále Edwarda III. Dnes smí královna udělit milost pouze na základě doporučení ministra vnitra nebo prvního ministra Skotska či ministra obrany v případech vojenského soudnictví. Ve Velké Británii není institut amnestie ani milosti v současné době fakticky používán. A to zvláště poté, co byla založena Komise pro přezkoumání trestních případů (Criminal Cases
10
Review Commission) a Skotská komise pro přezkoumání trestních případů (Scottish Criminal Cases Review Commission). Polská republika Amnestii v Polsku vyhlašuje polský parlament prostřednictvím tzv. aktů amnestie, tedy zákonů, které zároveň stanoví podmínky konkrétní amnestie. Polský prezident má právo udělovat milost (prawo łaski), jehož základ je dán v čl. 139 polské ústavy, a které je dále rozvedeno v čl. 560-568 trestního řádu. Z druhé věty čl. 139 polské ústavy navíc vyplývá, že milost nelze udělit osobám, které byly odsouzeny Státním tribunálem (Trybunał Stanu); jedná se o obžalobu prezidenta republiky, předsedy vlády, členů vlády, prezidenta národní banky, prezidenta NKÚ, členů Národní rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ministrů nebo vrchního velitele ozbrojených sil, kteří mohou být odsouzeni Státním tribunálem za porušení ústavy nebo zákona v době výkonu funkce. Od poslední amnestie z roku 1989 nevyhlásil polský parlament žádnou amnestii. Neexistuje přitom žádný zákon, který by obecně upravoval podmínky pro vyhlášení amnestie, jež jsou tak pokaždé specifikovány v konkrétním zákoně. Poslední rozsáhlé amnestie v Polsku tak byly vyhlášeny v osmdesátých letech, konkrétně v roce 1984, 1986 a 1989. Tehdy bylo z věznic propuštěno přes 50 000 lidí. Od poslední amnestie vedoucí k velkým vzpourám vězňů, kteří do ní nebyli zařazeni (především recidivisté), se polští politici zdráhají k dalším amnestiím přistoupit. Polsko však v současnosti čelí podobně jako Česká republika (a další země) přeplněnosti věznic. Kolem roku 2010 tak byly přijaty předpisy v rámci trestního práva, které měly danou situaci řešit a ve svém důsledku vést k „částečné amnestii“. Nová úprava vede u stanovených trestů (a trestních sazeb) k možnosti dřívějšího podmíněného propouštění z výkonu trestu odnětí svobody za předem stanovených podmínek jako je např. dobré chování odsouzeného. Dalším bodem této „částečné amnestie“ je zavedení častějšího využívání podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody i odložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž při obou druzích odložení je vykonáván kurátorský dozor. U veřejnosti se vžil pro uvedenou změnu právních předpisů pojem „tiché amnestie“. Jedná se tedy o odklady, přerušení výkonu trestu či předčasná propuštění na svobodu. Za amnestie v pravém slova smyslu tyto kroky považovány nejsou. Republika Srbsko Pravomoc udělovat amnestie má v Srbsku parlament, tedy opět nikoli prezident. Srbsko trápí podobně jako Českou (do nedávna), Polskou a Slovenskou republiku přeplněnost věznic. Poslední amnestie byla v Srbsku vyhlášena v roce 2012. Předmětem této amnestie bylo zkrácení 11
délky trestu odnětí svobody tak, aby byl odsouzeným s trestem odnětí svobody v délce trvání od 3 do 6 měsíců zmírněn trest na 1/2, ostatním pak zkrácen o 1/4. Některé trestné činy (i některé závažné trestné činy) byly z amnestie vyloučeny, stejně tak recidiva. Chorvatská republika Amnestie vyhlašuje v souladu s čl. 80 chorvatské ústavy Parlament. Prezidentovi náleží pouze právo udílet milost a v tomto právu není nikterak omezen. Může jak zastavit trestní stíhání (tzv. abolice), tak osvobodit od výkonu celého nebo části trestu (tzv. agraciace). Amnestii vyhlásil chorvatský Parlament v roce 1996, přičemž tato se vztahovala na pachatele trestných činů spáchaných během konfliktu v Chorvatské republice v období od 17. srpna 1990 do 26. srpna 1996. Amnestie přitom bránila i samotnému zahájení trestního stíhání těchto osob. Belgické království Zákonodárnou moc v Belgickém království, které je federální konstituční monarchií, vykonává společně s Poslaneckou sněmovnou a Senátem král. Výkonná moc Belgie přísluší králi, který má z ústavněprávní roviny oprávnění promíjet nebo zmírňovat tresty, avšak výjimkou odsouzení týkajících se ministrů a členů komunitních a regionálních vlád (viz čl. 110 a 111 belgické ústavy). U těchto osob může král udělit milost (či amnestii) pouze na žádost Poslanecké sněmovny nebo příslušné rady. Každý takovýto akt krále však vždy vyžaduje k účinnosti kontrasignaci příslušného ministra – zpravidla ministra spravedlnosti, který také za takové rozhodnutí nese odpovědnost. Obecně byly milosti důležitým nástrojem belgické trestní politiky, a to až do nástupu Alberta II. v roce 1993. Přes podstatnou přelidněnost věznic v Belgii neudělil nikdy žádnou amnestii s odůvodněním, že by šlo o zneužití jeho pravomocí, přičemž počet individuálních milostí s jeho nástupem rovněž poklesl. Dříve se jednalo jak o automatické přeměny trestů smrti v tresty doživotního odnětí svobody (až do zrušení trestu smrti v roce 1996), tak o automatická podmíněná propouštění vězňů s vykonanými částmi krátkých trestů (tzv. propuštění „s nadějí na milost“ či „z důvodu přeplnění“) a o využívání amnestií k odlehčení přeplněných věznic mezi léty 1980 a 1993. Spolková republika Německo V Německé spolkové republice je k vyhlášení amnestie třeba přijmout ve Spolkovém sněmu v rámci federálního práva zákon. Prezident má pouze právo udělovat milost jednotlivcům, 12
tedy amnestijní pravomoc nemá. Amnestii obecně německý národ považuje za problémový akt, a to mimo jiného i kvůli zkušenostem z let 1949 a 1954, kdy mnoho amnestovaných bylo podezřelých z nacistických zločinů. Amnestijní právo Spolku je tedy pravomocí patřící do působnosti parlamentu. Federální (spolkové) amnestie se v Německu ze shora uvedených důvodů od 60. - 70. let neuplatňují. Spolkové země pravidelně vyhlašují (s tradiční výjimkou Bavorska a Saska) tzv. vánoční částečné amnestie, a to v rámci svých pravomocí (tzv. Begnadigung), avšak tato amnestie je vyloučena u trestů za určité trestné činy (jako např. za vraždy, sexuální a násilné trestné činy, apod.). Právo amnestie má v těchto případech buď předseda vlády, nebo jiný zemský orgán, a to dle příslušné zemské ústavy. Obvykle se toto právo deleguje na ministerstvo spravedlnosti. Předmětné částečné amnestie spočívají obvykle v pouhém agraciačním zkrácení trestu, který by jinak měl skončit do konce roku. Pro ilustraci zde uveďme příklad, kdy osoba, které měl trest skončit o Vánocích, je propuštěna o několik týdnů dříve. Souhrnně ve všech spolkových zemích bývá takto předčasně propuštěno na tento druh amnestie každoročně okolo 2000 vězňů. Nejvstřícnější bývá Severní Porýní – Vestfálsko, kde se propouští každý rok předčasně okolo 800 vězňů. Právo milosti ve Spolkové republice Německo je zakotveno jak na úrovni federální, tak i na úrovni jednotlivých států. Na federální úrovni uděluje dle čl. 60 odst. 2 německé ústavy (Grundgesetz) milost prezident, přičemž toto právo může delegovat na jiný orgán (kancléře či ministra spravedlnosti). Do tohoto okruhu milostí spadají obecně trestné činu ohrožující celou federaci, tj. trestné činy, k nimž mají ústavní pravomoc spolkové soudy. Toto právo nezahrnuje aboliční oprávnění, rozhodnutí musí být kontrasignováno a k účinnosti tohoto opatření či nařízení spolkového prezidenta je tak zapotřebí spolupodpisu spolkového kancléře nebo příslušného spolkového ministra. Právo milostí na úrovni jednotlivých států mají jednotlivé spolkové země zakotveno ve svých ústavách, a to v rámci svých pravomocí. Působnost se vztahuje v zásadě na trestné činy, které se podle ústavy v první instanci projednávají u zemských soudů. Podrobnosti upravuje tzv. Gnadeordnung, což je ve své podstatě nařízení příslušného orgánu, kterým obvykle deleguje příslušný orgán administrativní přípravu milostí na určité úřady. Rakouská republika Prezidentu Rakouské republiky přísluší dle čl. 65 odst. 2 písm. c) Rakouské ústavy (Bundes-Verfassungsgesetz) právo v individuálních případech omilostnit zákonně odsouzené osoby, zmírnit a změnit soudem uložené tresty, a dále jako akt milosti zrušit tresty a jejich právní následky a zastavit trestní řízení u trestných činů. Prezident má tedy právo pouze individuálních 13
milostí. Amnestie může být v souladu s čl. 93 Rakouské ústavy vyhlášena pouze zákonem Národní rady (Nationalrat). Důvody amnestie zde bývají obecně významné příležitosti (jubilea, ekonomické či státotvorné události, apod.). Amnestie v Rakousku lze rozdělit do dvou skupin, a to na jedné straně generální amnestie a na druhé straně částečné vánoční amnestie (obdobné těm německým). Generální amnestie se v Rakousku od roku 1955 vyhlašují pravidelně, v čemž je možné spatřovat určitou unikátnost oproti ostatním právním úpravám. Generální amnestie bývají vyhlašovány jednou za 10 let k výročí republiky, která vznikla právě v roce 1955. Tyto amnestie byly historicky v letech: 1955, 1957, 1965, 1975, 1985 a 1995. V roce 2005 se rovněž předpokládala generální amnestie k výročí republiky, avšak nebyla vládou k nelibosti opozice vyhlášena. Do druhé skupiny, jak již bylo předesláno výše, se řadí omezené částečné vánoční amnestie vyhlašované v duchu křesťanské tradice. Takovéto amnestie se vyhlašují téměř každý rok před Vánocemi. Jejich rozsah bývá velmi omezený. Podle rakouských průzkumů se v průměru každoroční rakouská amnestie týká zmírnění či propuštění třech až čtyř stovek vězňů. Nizozemské království V Nizozemí je amnestie možná pouze na základě zvláštního zákona, avšak využívány jsou spíše individuální milosti. Milost uděluje královna na základě Královského dekretu, a to na návrh příslušného soudu. Legislativně je právo udělit milost zachyceno v ustanovení čl. 122 ústavy a speciálním zákoně. Královna má přitom možnost udělené tresty nejen prominout, ale i zkrátit, a dokonce i změnit (např. z trestu odnětí svobody na pokutu). Je také oprávněna stanovit zkušební dobu či jiné podmínky. Zajímavostí je, že v Nizozemí může být osoba odsouzená k doživotnímu trestu odnětí svobody propuštěna pouze na základě milosti (v současné době je v Nizozemí kolem 30 osob odsouzených k doživotnímu trestu odnětí svobody). Lucemburské velkovévodství, Finská republika, Dánské království a Španělské království Amnestie jsou ve Velkovévodství lucemburském udělovány formou zákona (např. v roce 1955 byl přijat zákon udělující amnestii za zločiny proti státu). Právo udílet milost náleží dle ustanovení čl. 38 lucemburské ústavy velkovévodovi. Milost přitom nelze udělit členům vlády (ministrům), ledaže by o jejich omilostnění požádal Parlament (čl. 83 lucemburské ústavy). Ve Finské republice výkonnou moc svěřuje finská ústava prezidentovi, který udílí milosti ve formě zrušení či snížení trestu, avšak vždy až po získání stanoviska Nejvyššího soudu. Speciálně je upraveno udílení milostí členům státní rady či kancléři pro spravedlnost. Prezident Finské republiky nemá právo vyhlašovat amnestii. Amnestie se vyhlašuje zákonem. 14
Zákonodárná moc v Dánském království je svěřena společně králi a parlamentu (Folketingu). Výkonnou moc má dle ústavy král, který je oprávněn udělovat milost i vyhlašovat amnestii, k čemuž ani nepotřebuje kontrasignaci. Milost ministrům může král udělit jen se souhlasem parlamentu. Ve Španělském království je právní úprava amnestie upravena v článku 62 ústavy Španělského království, který přímo stanoví, že „Králi náleží právo udělovat v souladu se zákonem milost, nesmí však vydávat obecná nařízení a amnestii,“ Milosti vyžadují k účinnosti vždy kontrasignaci ministerského předsedy či příslušného ministra, přičemž za akty krále odpovídají osoby, které je spolu s ním podepsaly. Slovenská republika Ve Slovenské republice je právní úprava amnestie obdobná úpravě české. V souladu s čl. 102 ods. 1 písm. j) ústavního zákona č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, v znění pozdějších předpisů, prezident „odpúšťa a zmierňuje tresty uložené súdmi v trestnom konaní a zahládza odsúdenie formou individuálnej milosti alebo amnestie.“ Může tak činti formou agraciacie a rehabilitace (abolice byla v roce 2001 zrušena). U rozhodnutí o amnestii se vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra. Amnestii ve věcech přestupků upravuje čl. 121 Ústavy SR a je daná do pravomoci Vlády SR, což má být podrobně upraveno zákonem. Procesní stránka udělování amnestie (a milosti) je upravena v ustanoveních § 472-476 zákona č. 301/2005 Z.z., Trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. Poslední amnestie na Slovensku byla udělena 2. ledna 2013 prezidentem Ivanem Gašparovičem u příležitosti 20. výročí vzniku samostatné Slovenské republiky (Rozhodnutí Prezidenta republiky č. 1/2013). Prominuty byly mimo jiného tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložený a nevykonané tresty odnětí svobody uložené mladistvým a vězňům v ústavech (věznicích) s minimálním stupněm ochrany, ve výměře nepřevyšující 18 měsíců. Propuštěných osob v roce 2013 při amnestii bylo 753 vězňů. Tato amnestie mezi veřejností vážnější diskuze nevyvolala (na rozdíl např. od tzv. Mečiarových amnestií v roce 1998). Francouzská republika Prezidentovy pravomoci upravuje francouzská ústava v čl. 5-19, přičemž čl. 17 uvádí, že prezident republiky má právo udělovat milost. Toto není dále ve francouzské ústavě nijak dále specifikováno. Postup v rámci udílení milostí je ve Francii následující. Obžalovaná, obviněná či odsouzená osoba zašle žádost prezidentu republiky. Následně se státní zástupce soudu, u kterého 15
byl vynesen Rozsudek či u něhož probíhá řízení, podává o případu zprávu a toto je zasláno oddělení ministerstva spravedlnosti pro trestní věci a milost k dalšímu zvážení. Následně může být milost udělena, a pokud se takto stane, je třeba k účinnosti kontrasignace ministerského předsedy nebo jiného odpovědného ministra. Francouzská ústava svěřuje právo vyhlašovat amnestii francouzskému parlamentu, a to formou zákona. Děje se tak tradičně po prezidentských volbách. V určitých případech může amnestii (individuálním rozhodnutím – decret individuel) udělit sám prezident, ale to jen za předpokladu, že zákon o amnestii tuto pravomoc na prezidenta delegoval. V takovém případě zpravidla zákon také stanoví kategorie osob, kterým může prezident udělit amnestii spolu s výjimkami – trestnými činy a přestupky, na které se amnestie nevztahuje. Vedle amnestie francouzská ústava upravuje právo prezidenta udělovat milost (viz výše). Amnestie se ve Francii může vztahovat i na přestupky a jiné další delikty. Co se týče aktuální situace ve Francii, je třeba připomenout, že v rámci posledních dvou prezidentských volebních období nedošlo k vyhlášení žádné amnestie, dokonce poslední prezidentské volby byly mimo jiného ve znamení příslibu obou prezidentských kandidátů, že ani jeden nevyhlásí amnestii (resp. nedá hlasovat o zákoně o amnestii). Historicky poslední amnestie byla přijata zákonem č. 2002-1062 ze dne 6.8.2002. Tato amnestie postihla velice omezený okruh pachatelů trestných činů. Amnestie ve Francii má sloužit k odpuštění trestných činů s nižší společenskou nebezpečností. Řecká republika Prezident Řecké (parlamentní) republiky má dle čl. 47 ústavy na doporučení ministra spravedlnosti a po konzultaci se speciální radou skládající se převážně ze soudců pravomoc prominout, změnit nebo snížit soudy uložené tresty a rušit právní následky již uložených a vykonaných trestů. V případě odsouzených současných či bývalých členů řecké vlády může prezident milost udělit jen ses souhlasem parlamentu. U milostí se k účinnosti vyžaduje kontrasignace, stejně tak i uveřejnění v úředním listu. Amnestie může být v Řecku udělena pouze pro politické trestné činy a vyžaduje schválení třípětinové většiny všech poslanců. Pro ostatní trestné činy není možná amnestie ani zákonem. V Řecku tedy smí prezident podle ústavy vyhlásit amnestii (pro politické trestné činy) jen na doporučení ministra spravedlnosti a speciální komise tvořené ve většině soudci.
16
Spojené státy americké (USA) Ani Spojené státy americké neznají široce pojaté amnestie podobné té naší. Dosud udělené amnestie se v USA týkaly konkrétního činu, například ilegální imigrace či dezerce, anebo měly usmířit národ po krvavé občanské válce. Amnestii udělil už první prezident USA George Washington, a to účastníkům nepokojů vyvolaných daní na tvrdý alkohol. Po občanské válce pak prezidenti Abraham Lincoln i Andrew Jackson amnestovali přívržence poražené Konfederace. Z poslední doby je známa amnestie prezidenta Jamese Cartera pro Američany, kteří se během vietnamské války vyhýbali odvodu do armády. O amnestii může zákonem rozhodnout i Kongres, například v roce 1986 tak učinil v případě nelegálních přistěhovalců. Jako ve Spolkové republice Německo je i ve Spojených státech amerických právo udělovat milost rozděleno na úroveň federální a státní. Nejvyšším a jediným představitelem federální moci výkonné (exekutivy) je prezident USA. Americká ústava v ustanovení čl. II, odst. 2 zakotvuje: „Prezident má právo odpouštět tresty a udělovat milost za trestné činy proti Spojeným státům americkým mimo případů impeachmentu.“ Americký Nejvyšší soud toto ustanovení Ústavy interpretoval tak, že prezident USA má právo udělovat milost, podmíněnou milost, měnit tresty (i podmíněně), odpouštět peněžité tresty a tresty propadnutí majetku, odkládat tresty a také toto ustanovení zahrnuje právě i právo amnestie (blíže Tribe, Laurence H.: American constitutional law. Vol. 1, 2000). Pro komparaci je na místě uvést, že nejenom v České republice se řeší možné zneužití práva milosti či amnestie prezidentem. Velkou kritiku vzbudilo například rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, který udělil milost 140 lidem cca. 1 hodinu před skončením jeho volebního období, přičemž mezi omilostněnými byl i jeho bratr, který si zrovna odpykával trest ve věznici za držení drog. Shrnutí komparace Jak je ze shora provedené komparace patrné, amnestie se objevují v nejrůznějších zemích, avšak jejich důvody, rozsah a periodicita se často výrazně liší. Samozřejmě nechybějí ani státy, které institut hromadného prominutí trestů ve svém právním řádu vůbec neupravují. Je možno shrnout, že institut amnestie se využívá spíše ve východních státech a častým důvodem tohoto kroku bývá přeplněnost věznic, státní svátky či převzetí moci. Nedemokratické režimy se zase propouštěním vězněných odpůrců vlády snaží vylepšit vlastní pověst. V podstatné části existujících ústav spadá amnestie pod institut milosti, někde je upravena přímo zákonem (v některých právních řádech velice detailně, někde naopak pouze rámcově), přičemž existují také státy nepřipouštějící amnestii či které mají amnestii velice omezenou. Většinou je právo vyhlašování amnestií jako prerogativ hlavy státu (ať se již jedná o prezidenta či 17
krále) považováno jako pozůstatek doby absolutních monarchií. Jako inspirativní a přinejmenším zajímavé de lege ferenda je existence mnoha právních řádů, kde prezident nemá právo vyhlašovat amnestii a toto právo je svěřeno kolektivnímu orgánu (jelikož je složitější ovlivnit a zmanipulovat větší skupinu osob, nežli jednotlivce) či je amnestii možné vyhlásit pouze zákonem. Pokud v některých státech může udělovat milost či vyhlašovat amnestii hlava státu, málokde se toto děje bez porady s nějakým orgánem či bez doporučení určitého orgánu, jako je tomu např. v Řecké republice (doporučení ministra spravedlnosti a konzultace s odbornou radou) či v Nizozemí (na doporučení zákonem stanoveného soudu). Amnestie je vyjádřena pouze v některých ústavách (např. Česká a Slovenská republika, Dánské království), ale často bývá také upravena ve speciálním zákoně (Francouzská a Italská republika). V rámci některých právních režimů je institut amnestie přímo zakázán nebo alespoň přísně omezen (v Španělském království král nesmí připustit obecnou beztrestnost a v Řecké republice nelze amnestovat obecné trestné činy ani zákonem). K amnestii bývá ve většině zemí nutná kontrasignace s výjimkou Dánského království, které je však určitou raritou, jelikož absence požadavku spolupodpisu v Dánsku dává králi pravomoc odpovídající spíše absolutní nežli konstitutivní monarchii. Amnestii někdy vyhlašuje jiný orgán než prezident či král. Důvodem pro široce pojatou amnestii je v moderní době především změna politického kurzu země, tedy státní převrat a institucionální změna politického uspořádání (klasickým příkladem může být změna politického režimu v tzv. východním bloku, která byla spojena s pádem komunismu v těchto zemích). Rozsáhlejší amnestie se v běžných podmínkách stabilního demokratického státu setkávají s kritikou a odmítnutím ze strany veřejnosti, a to v daleko větší míře než individuální milosti, které většinou zůstávají bez většího zájmu veřejnosti. Jak již bylo v úvodu komparativní části řečeno, ve vyspělejších státech světa dochází (nebo již došlo) k omezování aplikace amnestie. Toto omezování amnestií je vedle shora uvedených negativních důsledků amnestií také výsledkem vyvážené trestní politiky ve většině států západní Evropy, jejichž trestní politika se zaměřuje na nové či alternativní tresty u méně závažných trestných činů. Tím dochází k postupnému omezování trestu odnětí svobody, se kterým je amnestie obvykle spojena. A jelikož Česká republika se snaží zajisté být státem stále se vyvíjejícím a trestněprávní oblast je po přijetí nové kodifikace trestního zákoníku rovněž vyváženější, není již pro institut amnestie v rukou prezidenta České republiky v naší Ústavě již místo.
18
3. Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s právem Evropské unie Návrh novelizace Ústavy ČR respektuje obecnou dikci Ústavy ČR a ústavní principy. Novela Ústavy ČR se nedotýká podstatných náležitostí demokratického právního státu vyplývajících z čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR. Předložený návrh novely Ústavy ČR přímo zachovává zásady parlamentní republiky, kterou Česká republika bezesporu je. Princip parlamentní republiky posiluje zejména tím, že prezidenta neodpovědného z výkonu své funkce omezuje v jeho pravomocích, a to konkrétně odebráním práva vyhlašovat amnestii, čímž byla mimo jiného posílena dělba moci. Navrhovaná úprava neodporuje ani mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána. Předložený návrh ústavního zákona se rovněž netýká přímo práva Evropské unie, přičemž předmět úpravy spadá do výlučné působnosti každého členského státu Evropské unie, návrh tak není ani v rozporu se závazky, vyplývajícími pro Českou republiku z členství v Evropské unii, tj. s primárním a sekundárním právem Evropské unie, s obecnými zásadami práva Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.
4. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky Navržená ústavní změna by neměla vyvolat žádné přímé dopady na příjmy a výdaje státního rozpočtu, ani rozpočtů krajů a obcí, dále by neměla mít žádné hospodářské a finanční dopady ani pro další subjekty.
5. Předpokládané sociální dopady a dopady na životní prostředí Navrhovaná úprava nebude mít sociální dopady ani dopady na životní prostředí. Byť tento návrh novely Ústavy ČR obsahuje návrh na zrušení pravomoci prezidenta v ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR, tak eventuální nepříznivé sociální dopady trestního řízení lze odstranit využitím individuální milosti, která zůstává tímto návrhem nedotknuta.
6. Zhodnocení platného právního stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen Navrhovaná právní úprava nemá vliv na rovné postavení mužů a žen. 19
20
II. Zvláštní část K čl. I Z čl. 63 odst. 1 Ústavy České republiky (z.č. 1/1993 Sb., v platném znění) se vypouští písm. k), upravující právo prezidenta republiky udělovat amnestii. K čl. II Účinnost předloženého ústavního zákona se navrhuje k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení zákona. V Praze dne 23. května 2013 Karolína Peake, v.r.
21
