Ústavní soud Joštova 8 660 83 Brno 2 V Praze dne 7. 5. 2010 (10 listů) (2 listy příloh – podpisové archy)
Návrh skupiny senátorů na zrušení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, a na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění
Skupina 32 senátorů Parlamentu České republiky, a to: Tomáš Grulich, Vítěslav Jonáš, Pavel Čáslava, Jan Hálek, Bedřich Moldán, Karel Šebek, Alena Palečková, Jiří Liška, Luděk Sefzik, Miroslav Škaloud, Richard Svoboda, Jiří Stříteský,
Milan Bureš, Tomáš Töpfer, Daniela Filipiová, Zdeněk
Schwarz, Jiří Šneberger, Tomáš Kladívko, Jiří Pospíšil, Jiří Oberfalzer, Jaroslav Kubera, Václav Vlček, Jiří Žák, Jiří Nedoma, Alexandr Vondra, Pavel Eybert, Pavel Sušický, Vlastimil Sehnal, Tomáš Jirsa, Zdeněk Janalík, Tomáš Julínek a Přemysl Sobotka (podpisové archy v příloze)
společně zastoupených senátory: Tomášem Grulichem a Luděkem Sefzikem s odvoláním na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, v platném znění, a na ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, podává návrh na zrušení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, a na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění.
Odůvodnění: I. Navrhuje se zrušit výše uvedená ustanovení v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 229/1991 Sb. pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikován pod č. 120/1976 Sb.) Smyslem podaného návrhu je docílit toho, aby občané České republiky (a v minulosti občané Československé republiky), kteří nebyli držiteli českého (československého) státního občanství v době, kdy probíhaly restituce podle zákonů, jejichž některá ustanovení jsou napadána, mohli být alespoň dodatečně účastni těchto restitucí, neboť jejich vyloučení z restitucí považujeme za protiústavní svévoli zákonodárce, která dosud nebyla korigována. Zejména v důsledku legislativního vývoje v oblasti státního občanství České republiky byli tito občané vyřazeni z možnosti nabýt majetek, o nějž protiprávně přišli v období komunistického totalitního režimu. II. Úvodem je nutno předeslat, že považujeme za ústavně nekonformní samu podmínku státního občanství pro oprávněné osoby jako takovou. Domníváme se, že se jedná o diskriminaci jsoucí v rozporu s ústavním pořádkem České republiky i mezinárodněprávními smluvními závazky České republiky. Ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle nějž určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky, jakkoliv dává ústavní prostor pro omezení vlastnického práva ve vztahu k určitému typu subjektů (fyzických osob), je nutno vykládat restriktivně a k jeho využití zákonodárcem by mělo docházet pouze tehdy a mělo by být tolerováno pouze tehdy, pokud existuje relevantní ústavně ospravedlnitelný věcný důvod, který takovou diferenciaci odůvodňuje. Domníváme se, že takový důvod v případě restitucí neoprávněně zabaveného majetku dán není. Obecně k podmínce státního občanství, která je jakýmsi „základním principem“ restitučních zákonů, uvádíme, že ve světle posledního vývoje, zahrnujícího především (ve významné části světa) neomezenou možnost cestování, pohybu a pobytu, evropskou integraci a s tím spojené další rozvolňování státoobčanského svazku k jednomu konkrétnímu státu, lze vysledovat trend směřující k jistému umenšení významu státního občanství. Lze podpůrně poukázat, jakým způsobem se k fenoménu státního občanství vyjádřil Nejvyšší správní soud: „Na tomto místě soud považuje za potřebné ještě dodat, že pojem stát a státní občanství svým vývojem mění nikoliv snad svůj obsah, ale jistě svoji „výjimečnost“ a nenahraditelnost. Existence Evropské unie a států uvnitř ní, jakož i vývoj pojmu „evropské občanství“ jsou fenomény, které nutí ke změně pohledu na popisované instituty. Hranice domovského státu se pro občany a pro jejich záruky (např. sociální i ekonomické) začínají stírat a je otázkou vývoje, zda bipolitismus naopak nebude v budoucnu vítaným jevem. Na tento trend mají vliv jistě i globalizační a integrační trendy současné doby, které do značné míry relativizují význam spojení fyzické osoby s jedním státem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 62/2006 – 82). Za určující i pro toto podání Ústavnímu soudu považujeme odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové k nálezu publikovanému pod č. 185/1997 Sb., z nějž si dovolujeme ocitovat: „Za situace, kdy veřejnou hodnotou je náprava křivd, není proto přípustné, aby stát určité skupině, tj. státním občanům, odčinění křivd spáchaných totalitním režimem přiznal a jiným nikoliv, aniž by neporušil čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, ale též čl. 1 Ústavy, v němž se Česká republika prohlašuje za demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Řečeno jinak, z pohledu zák. č. 87/1991 Sb., usilujícího o nápravu křivd, jsem neshledala žádné rozumné či dostatečné důvody, které by odůvodňovaly vyloučení těch osob, které dnes nejsou našimi státními občany, neboť k tomu došlo z důvodů spočívajících v chování našeho státu v době totality a navíc se mnohdy jedná
o ty bývalé občany, jejichž činy byly a jsou nepostradatelné z hlediska budování naší nové identity. ... Zcela mimo rámec odlišného stanoviska, a to proto, že Česká republika podléhá jurisdikci jak Výboru OSN pro lidská práva (jenž shledal podmínku státního občanství v rozporu s čl. 26 Paktu), tak Evropské komise pro lidská práva si dovoluji oponovat jejímu názoru, pokud shledala podmínku státního občanství za slučitelnou s Úmluvou s odůvodněním, že k zásahům (křivdám) došlo před převzetím závazků vyplývajících z Úmluvy, a to proto, že k zásahům sice došlo před převzetím závazků plynoucích z Úmluvy, nicméně předmětem zkoumání byla nynější právní úprava a nikoliv předchozí akty.“ Lze poukázat i na separátní vota k nálezu publikovanému pod č. 289/1999 Sb. ve vztahu k podmínce státního občanství pro soudně rehabilitované osoby v případě uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci. Není možné v této souvislosti nezmínit zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Tento zákon, spolu s trestními rozsudky, zrušil rovněž vedlejší tresty propadnutí majetku, čímž mělo dojít k obnovení vlastnictví nespravedlivě odsouzených osob. Obnovení vlastnictví tohoto majetku však řeší (řešil) zákon o mimosoudních rehabilitacích, který k uplatnění nároku stanovil podmínku trvalého pobytu (zrušenou později Ústavním soudem z důvodu protiústavnosti) a podmínku státního občanství Č(SF)R, čímž de facto nároky založené zákonem o soudní rehabilitaci negoval. Zákon o mimosoudních rehabilitacích tak dle našeho názoru protiústavním způsobem a v rozporu s principem legitimního očekávání zúžil okruh osob, jimž se vrací majetek protiprávně propadlý na základě zrušených trestních rozsudků. Podstata argumentace většiny Ústavního soudu v obou výše citovaných nálezech spočívá především v údajném ústavním prostoru omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství, který zákonodárci poskytuje čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec toho, co je uvedeno v odlišných stanoviscích, na něž je poukazováno výše, lze doplnit, že zákonodárce je při tvorbě právních předpisů povinen respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tj. při používání ustanovení (přičemž legislativní a zákonodárnou činnost lze bezpochyby považovat za „použití“ v tom smyslu, jak je chápáno v tomto článku) o mezích základních práv a svobod musí šetřit jejich podstaty a smyslu a tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Každý právní předpis musí tudíž, zasahuje-li do základního práva zaručeného
ústavní pořádkem (v daném případě do práva vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany), vycházet z podstaty a smyslu ustanovení Listiny základních práv a svobod, z nějž dovozuje případný prostor pro omezení ústavně zaručeného práva. V daném případě Listina základních práv a svobod omezuje (za podmínek stanovených zákonem) na stát, obce nebo určené právnické osoby vlastnictví majetku nezbytného k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu, přičemž v dané souvislosti rovněž umožňuje, aby zákon stanovil, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky (případně právnických osob se sídlem tamtéž). Máme za to, že využít tohoto omezení může zákonodárce pouze ve výjimečném případě, srovnatelném s důvody, jimiž je v témže ustanovení podmíněno omezení vlastnického práva k určitému majetku na stát, obce nebo určené právnické osoby. V každém případě by takové omezení mělo být ve veřejném zájmu a v souladu se zásadou přiměřenosti by mělo existovat reálné opodstatnění vyžadující takový mimořádný prostředek. Nejsou-li uvedené podmínky splněny, nemůže podle našeho názoru předmětná právní norma v testu ústavnosti obstát. V případě, který je předmětem tohoto návrhu, podle nás okolnosti, které by odůvodňovaly využití prostoru daného v čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dány nejsou a veřejný zájem spíše odůvodňuje, aby komunistickou totalitní mocí zabavený majetek byl vrácen všem postiženým a poškozeným, než aby odůvodňoval vynětí významné skupiny osob z režimu restitučních zákonů. III. Rovněž nelze pominout mezinárodní kritiku, která podmínku státního občanství v zákonech č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. považuje za rozpornou nejen s principy právního státu, k nimž se současná Česká republika hlásí, ale i s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, které jsou součástí právního řádu a které je nutno s ohledem na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 403/2002 Sb. považovat za materiální součást ústavního pořádku. Podmínka státního občanství byla mnohokrát označena Výborem Spojených národů pro lidská práva za porušující článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (srov. i citované odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivy Brožové). Přijetím Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Česká republika uznala kompetenci Výboru pro lidská práva vyšetřovat stížnosti na porušení tohoto paktu. Výbor OSN pro lidská práva rozhodl v řadě případů v neprospěch České republiky.
Další kritika směřuje od Helsinského výboru Kongresu USA. Vyjímáme z projevu kongresmana Christophera H. Smithe, který je předsedou tohoto výboru. Ve svém projevu z 15. března 1999 mimo jiné uvedl: „Od sametové revoluce přijala Česká republika zákony, které umožňují návrat majetku, zkonfiskovaného nacistickým a komunistickým režimem. Když není možný návrat tohoto majetku, tyto zákony poskytují bývalým vlastníkům právo dostat alternativní odškodné. Bohužel, české zákony omezují tato práva jen na ty osoby, které měly československé občanství v době, kdy byl přijat zákon o restitucích, anebo které získaly občanství před vypršením lhůty pro zažádání o restituci. Během zasedání 105. Kongres přijal mou rezoluci, H. Res. 562, která naléhá na bývalé totalitní země střední a východní Evropy, aby navrátily neprávem zkonfiskovaný majetek, a specificky apeluje na Českou republiku, aby odstranila toto diskriminující omezení v podmínce občanství. V tomto ohledu rezoluce opakuje názor Výboru pro lidská práva OSN (UNHRC)… když přijme nějaká země restituční nebo odškodňovací program, mezinárodní normy jí přikazují, aby byl ten proces spravedlivý, férový a nediskriminační. V případech, které jsem citoval, česká vláda těmto podmínkám nedostála. Česká vláda musí ukončit restituci soukromého majetku, a tím i diskriminaci Čechoameričanů. Zákonnost musí být respektována.” Uvedeným chceme poukázat na spornost ústavní konformity podmínky státního občanství a tím i na spornost nálezů Ústavního soudu, kterými byla tato ústavní konformita deklarována (srov. zejména nálezy publikované pod č. 185/1997 Sb. a č. 289/1999 Sb.). IV. Přes výše uvedené respektujeme tyto nálezy Ústavního soudu a nedomáháme se zrušení podmínky státního občanství jako takové. Vycházíme přitom, že je dána překážka rei iudicatae, byť máme za to, že předestřená argumentace by mohla odůvodnit postup předvídaný v § 11 odst. 2 písm. i) a v § 13, resp. § 23 zákona o Ústavním soudu, tj. vyslovit právní názor, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v (dřívějším) nálezu. Navrhujeme proto (pouze), aby Ústavní soud zrušil vyjmenovaná ustanovení dotčených zákonů, která stanovují lhůty pro uplatnění restitučních nároků, a otevřel tak opětovně možnost domáhat se neprávem odňatého majetku těm občanům České republiky, kteří nemohli o majetek žádat v původně stanovených lhůtách, protože v té době nebyli držiteli státního občanství České republiky. Jde o to, že kombinací relativně krátkých lhůt
k uplatnění nároků a mezinárodněsmluvní a zákonné úpravy v oblasti státního občanství byla řada bývalých československých občanů vyřazena z možnosti uplatnit své restituční nároky. Významnou roli hraje především Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy americkými z roku 1928. Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy americkými byla podepsána v Praze dne 16. července 1928 a vstoupila v platnost výměnou ratifikačních listin dne 14. listopadu 1929. Byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 169/1929 Sb. z. a n. a vnitrostátně provedena zákonem č. 60/1930 Sb. z. a n. Jak lze vyčíst z předkládací zprávy pro Parlament (při návrhu na výpověď úmluvy), hlavním účelem úmluvy bylo vyloučit dvojí občanství v případech, kdy státní občan jedné strany získá naturalizací státní občanství druhé strany. V takovém případě podle čl. I úmluvy dotyčná osoba bez dalšího automaticky ztrácí svoje původní státní občanství. Podle čl. III však dojde ke ztrátě nově získaného občanství tehdy, když naturalizovaná osoba obnoví svoje bydliště ve své původní vlasti bez úmyslu vrátit se do země, kde byla naturalizována, přičemž úmysl nevrátit se byl předpokládán, pokud osoba naturalisovaná v jedné zemi bydlila po více než dva roky v druhé zemi. Ukončení platnosti této úmluvy bylo významným předpokladem k tomu, aby bývalí českoslovenští občané nabyli českého občanství (což bylo podmínkou k uplatnění restitučních nároků). Vzhledem k tomu, že k ukončení platnosti smlouvy došlo až v roce 1997 (srov. sdělení č. 229/1997 Sb.) a navíc ukončením její platnosti krajané automaticky nezískali státní občanství České republiky, a již vůbec ne se zpětnou platností, bylo nutné pro jeho získání postupovat jako u ostatních („běžných“) žadatelů podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství. I případné udělení státního občanství podle tohoto zákona nemělo však na restituce žádný vliv, neboť tyto osoby nesplňovaly podmínku státního občanství ke dni, jenž byl pro uplatnění restitučních nároků vyžadován (lhůty pro uplatnění příslušných nároků již uplynuly). K přijetí zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, který významným způsobem – a to i v návaznosti na zrušení zmiňované úmluvy o naturalisaci s USA – zjednodušuje získání státního občanství České republiky bývalým občanům na základě prohlášení, došlo až v průběhu roku 1999. Bývalí českoslovenští občané tak mohli získat české státní občanství,
jehož odnětí či pozbytí lze považovat rovněž za křivdu (srov. preambuli k zákonu č. 193/1999 Sb.), a uplatnit tedy své restituční nároky, dávno poté, co uplynuly příslušné lhůty. Významná skupina českých občanů (kteří byli původně československými občany a následně jim bylo české občanství v souvislosti s ukončením platnosti zmiňované úmluvy a v souvislosti s novým zákonem č. 193/1999 Sb. „vráceno“) tak byla protiústavním způsobem diskriminována. V důsledku opožděné nápravy křivdy v podobě nuceného opuštění vlasti a s tím souvisejícího „odebrání“ státního občanství jim byla znemožněna náprava křivdy jiné v podobě neoprávněného odnětí jejich majetku. Jednalo se ve většině případů o osoby „nepřátelské“ komunistickému režimu, ať již z důvodu jejich původu, rodu či stavu nebo jiného postavení, ale mnohdy (vedle toho) z důvodu jejich aktivně projevovaného odporu proti totalitnímu režimu, přičemž tyto osoby v důsledku svého aktivního protikomunistického postoje přišly o československé občanství i o své majetky a nemovitosti. Přitom jejich odpor proti komunistické totalitní moci je nutno ocenit a vyzdvihnout, o což se snaží i některé významné předpisy, jež jsou součástí právního řádu České republiky a jejichž význam a smysl byl doceněn i v judikatuře Ústavního soudu (srov. zejména zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů). Koneckonců i samy dotčené restituční zákony si kladou ve svých preambulích za cíl „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd“, k nimž došlo v období komunistické totalitní moci. Přitom v důsledku legislativního vývoje (přijetí restitučních zákonů s podmínkou státního občanství pro žadatele, což bylo podmínkou conditio sine qua non, s omezenými lhůtami pro uplatnění nároku, a výrazně pozdější ukončení platnosti úmluvy s USA o naturalisaci a přijetí zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých
československých
státních
občanů)
došlo
k protiústavní
diskriminaci
československých a později českých občanů, kteří postrádali české státní občanství právě ve chvíli, kdy to bylo rozhodující z hlediska uplatnění a posouzení nároků na navrácení jejich neprávem odňatého majetku. Tyto osoby s ohledem na platnost úmluvy o naturalisaci s USA neměly reálnou možnost získat zpět české státní občanství tak, aby stihly své restituční nároky
uplatnit. Bylo chybou s – ve svém důsledku – protiústavními dopady, pokud dotčené zákony s touto kategorií osob nepočítaly a vyloučily ji z uplatnění svých přinejmenším morálně jistě oprávněných nároků. Tímto postupem došlo k porušení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, podle nějž je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, neboť vytýkaná diskriminace bývalých československých občanů je v rozporu s principy právního státu a předvídatelnosti práva, k nimž se Česká republika hlásí. Tento postup je v rozporu také s čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který ústavně zakotvuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti a právech, a s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných rozlišovacích kritérií. Právní úprava, která diskriminuje některé občany tím, že váže uplatnění nároku na podmínku, jejímuž splnění jiné právní předpisy a dokumenty reálně brání (resp. tato překážka pomine ve chvíli, kdy již uplatnění nároku není možné), klade mezi osoby ve stejném postavení nerovnost, která nemá ústavní opodstatnění (rozlišovacím kritériem je fakticky den /opětovného/ nabytí státního občanství, když z povahy věci plyne, že splnění podmínky získání českého státního občanství musí být logicky /a s ohledem na předpisy upravující státní občanství/ obtížnější pro krajany, než pro ty občany, kteří státního občanství nikdy nepozbyli). Nelze pominout ani praktický aspekt, kdy krajané žijící mimo Českou republiku jsou stiženi informačním deficitem co do obsahu nově přijímaných právních norem i co do možnosti efektivně zjistit a použít nástroje, které jsou potřebné k uplatnění restitučních nároků (přitom počátkem 90. let, kdy byly restituční zákony přijímány, prakticky neexistoval internet pro širší veřejnost, který by dokázal zmiňovaný informační deficit eliminovat). Uvedenou argumentaci lze uplatnit i ve vztahu k čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, k čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Především extenzivním výkladem čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (v souvislosti s kombinací podmínky státního občanství a relativně krátkých lhůt k uplatnění nároků) došlo k protiústavnímu zneužití čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k těm, kteří neměli možnost vzhledem ke krátké lhůtě a platným normám na úseku státního občanství úspěšně uplatnit své restituční nároky. V.
S ohledem na výše uvedené navrhujeme, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná ustanovení právních předpisů. Jsme si vědomi, že pouhým zrušením stanovených lhůt by mohlo dojít k otevření nové fáze restitučních sporů i ve vztahu k oprávněným osobám, které v rozhodném období všechny podmínky splňovaly, a přesto restituční nárok nevznesly, a doporučujeme proto, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu a dal prostor zákonodárci, aby v určené lhůtě pozitivně upravil relevantní ustanovení dotčených zákonů tak, aby v souladu s názorem Ústavního soudu řešily restituční nároky osob, v jejichž prospěch podáváme tento návrh. Závěrem podotýkáme, že jsme si vědomi, že část tohoto návrhu je shodná s návrhem, který Ústavní soud zamítl nálezem publikovaným pod č. 234/1999 Sb. (část § 13 odst 2 a část § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.), nicméně domníváme se, že s ohledem na petit našeho návrhu jako celek (jakož i na použitou argumentaci) tu není dána překážka rei iudicatae. Ústavní soud navíc v uvedeném nálezu konstatoval, že z určitých „okolností pak vyplývají též důvody pro odlišný postup při hodnocení podmínky státního občanství získaného před uplynutím lhůt ke vznesení nároku na vydání nemovitosti a případů, kdy bylo státní občanství získáno až dodatečně. Nehledě na to, návrh na zrušení části § 13 odst. 5 zákona o půdě směřuje sice ku prospěchu konkrétní ústavní stížnosti stěžovatelů, avšak ponechává v platnosti pro určité případy i úpravu dosavadní, a tím vnáší do věci nové diskriminační prvky. Kromě toho by vznikly i rozdíly v posuzování státního občanství ve srovnání s restitucemi podle zákona č. 87/ /1991 Sb., kde Ústavní soud odstranění podmínky státního občanství již dříve zamítl.“ Tento návrh tak dává Ústavnímu soudu prostor, aby posoudil předmětnou problematiku komplexně, ve vztahu k oběma dotčeným zákonům, a aby odložením vykonatelnosti nálezu dal zákonodárci prostor k vlastnímu pozitivnímu řešení, které nebude do věci vnášet nové diskriminační prvky.
