Určeno pouze pro studijní účely JAN KŘESADLO MRCHOPĚVCI

Určeno pouze pro studijní účely

JAN KŘESADLO

MRCHOPĚVCI


Mnozí mi tu také lají a teď, bohuţel, se ptají proč ten blbej fór, bůh suď? Co vám po tom? Měl jsem chuť! ALEXANDR PUŠKIN: CAR NIKITA

Poznamenání Osoby této knihy se shodují s ţivoucími osobami zejména v tom, ţe mají rovněţ hlavu, ruce a další části těla. Mají rovněţ obdobná duševní hnutí, doufám. Jsou vystaveny vlivu prostředí, které působilo na nějakých patnáct milionů skutečných lidí. Byl by v tom tedy čert, aby se nepodobaly některým skutečným osobám. Líčení skutečných osob, ať za jakýmkoliv účelem, nebylo však cílem této knihy. Podle běţných pravidel řemesla jsou důleţitější postavičky sloţité transplanty psychofysických orgánů a je dbáno toho, aby vzniklý mišmaš byl k nepoznání. Co se týče postavy „člověka“, je ovšem fiktivní, ale podobné typy v přírodě existují, věřte si to nebo ne. Náš „člověk“ má, jako marxismus, tři zdroje. Jeho povolání, osud, zájmy atd. jsou modelovány podle skutečného soudruha, avšak infernálně nafouknuty, jako kdybychom dělali z kočky tygra. To se týká i části jeho soukromých zálib, které byly vzaty od kdysi existujícího člověka, který byl však pouhým zedníkem, a jejich místo je inspirováno zprávou, která kdysi proběhla v jedněch cizích novinách. Popelář Döme je vzat ze skutečnosti, ale jeho popisovaná kriminální činnost je vymyšlená skrz naskrz. Cítím se povinen to velmi zdůraznit, aby ho snad náhodou někdo neidentifikoval a nechtěl popotahovat. Postavy celosvětového či celostátního významu, které v knize přímo nevystupují, ale pouze se rýsují v pozadí, mohou mít


různou, obecně nízkou zakamuflovanost, jak právě vhodno. (Např. soudruh Stalin.) Podobně i postavičky, které se jen mihnou a nedělají nic kompromitujícího. Tato kniha můţe být v některých svých partiích pokládána za hnusnou. To nese s sebou jednak duch doby, jednak doufám, ţe tato hnusota není samoúčelná. Doufám také, ţe je vyváţena jinými, positivnějšími faktory. Tento druh slátaniny je ostatně charakteristický pro ţivot na této planetě, který jsme se tu pokusili odrazit aspoň v určité míře jeho vlastní sloţitosti. Auktor

HLAVA I Bylo nebylo. Bylo někdy po roce čtyřicet osm, ale ještě daleko před obdobím tání, jako v tak mnohých emigrantských románech. Soudruzi byli dosud v líbánkách se svou importovanou příšerou a dělali, co jí na očích viděli. Většinu věcí zakázali, a co nemohli, to aspoň zpitvořili a zkazili. Některé věci však nechali, buď prozatím, neţ na ně dojde, nebo neţ jim to dojde. Často to byly věci, které poradci neznali z domova z Asie, takţe je nenapadlo, ţe by mohly v Evropě vůbec suščestvovat. Mezi tyto věci patřilo například pohřbívání a věci kolem něho, coţ je pro tuto vyprávěnku důleţité. Pro ty, kteří nejsou z nějakého důvodu pamětníky, snad dodáme, ţe celková ţivotní úroveň byla tehdy uţ niţší neţ ve stejné době na Západě, ale dosud v mnohém vyšší neţ v Sovětském svazu a většině jeho ostatních satelitů. Kromě toho, ačkoliv bylo právě začátkem léta, pršelo téměř jako v Anglii. Na okraji rozsáhlých pohřebišť, která se nacházejí na východ od středu Města, je vícero hospod. Zapadají do nich od nepaměti ti, kteří


mají co činit s procesem pohřbívání. Co tyto řádky píšeme, sedělo v jedné z nich čtvero muţů, jejichţ úkolem bylo obstarávati čtyřhlasé zpívání na těch pohřbech, kde si to pozůstalí poručili. Pili čaj s rumovou náhraţkou, neboť počasí bylo vlhké a studené, čekajíce na další pohřeb, při němţ jim bude účinkovati. Plochu hřbitova bylo lze srovnati s velkým zeleným jezerem či menším mořem a čtveřici muţů přirovnat k ztroskotancům vyvrţeným na břeh. V poněkud jiném smyslu to vskutku ztroskotanci byli, protoţe zpívat na funusech není ţádná kariéra. První tenorista měl hlavu holou jako pštrosí vejce nebo Telly Savalas. Byl dosti slušně oblečen v koţený kabát po Němcích a ve svetr ke krku. Kdysi míval skutečně hlas, ale všechno si to zkazil nadměrným pitím. Kromě mrchopění byl dosud výpomocným sborákem v operetě, ale jeho osud zde byl jiţ zpečetěn, protoţe měl tremolo jako vox humana romantických varhan. Jeho tvář silně připomínající holohlavého farizeje z Tizianova „Peníze daně“ byla protkána mrtvičnými ţilkami. Neříkal nic a zvolna popíjel. Jmenoval se třeba Tůma. Další muţ se podobal silně papoušku nebo karikatuře profesora hudby. Byl velmi malý a kulhal, coţ ovšem při seděni za stolem nebylo právě vidět. Hůl s gumovým koncem měl zobákem drţadla zavěšenou o opěradlo prázdné ţidle. Měl silné brýle a ocelově šedivé vlasy padající aţ na ramena způsobem v oné době krajně nezvyklým. Jeho temeno však bylo holé. Rovněţ jeho tvář byla karikovaným způsobem umělecká, s jemným zahnutým nosem a dětskými ústy. Byl takzvaně hladce oholen, tj. měl asi třídenní šedivé strniště. Poslední platilo s patřičnými modifikacemi i pro ostatní členy kvarteta, neboť bíbry přišly do módy mnohem později. Jeho ruce byly nápadně maličké. Jeho podivné vzezření bylo poslední připomínkou dávných dob, kdy býval zázračným hudebním dítětem, opravňujícím k divokým nadějím. Byl velmi zatrpklý a cynický a nesnášel církev a její hierarchii, ačkoliv ho, přesně vzato, ţivila, i kdyţ ovšem dosti nuzně. V popisované čtveřici zastával funkci doprovazeče a prvního basisty. Proč se lépe neuplatnil, bylo těţké hádat, protoţe např. nepil. Bylo lze předpokládat s jistou nadějí, ţe snad má doma v šupleti nějaké


vynikající skladby, daleko předstihnuvší svou dobu, féerická kvarteta, úchvatné symfonie apod., coţ by tuto sprásknutou existenci přece jen ospravedlnilo. Bohuţel tomu tak nebylo: jeho církevní skladby, z nichţ některé vyšly i tiskem, měly sice virtuosní varhanní part, ale jinak byly prázdné jako hluchý ořech. Seděl nehnutě a jeho promaštěný širák leţící na stole se podobal výkalu dávno vyhynulého obrovského zvířete, například Dinotheria. Ke všemu měl ještě nepravděpodobné, latinsky znějící jméno Turgo. Další muţ měl husté tmavohnědé vlasy, jen nepatrně na skráních prošedivělé, celkem normální úpravy. Byl hubený a kostnatý a jeho tvář, jako vyřezaná z tvrdého dřeva, měla permanentně utrápený, téměř plačtivý výraz, jsouc sloţena do četných, šikmo dolů probíhajících vrásek. Obrovský ohryzek vyvstávající na šlachovitém krku dával tušit, ţe toto je druhý basista čtverozpěvu. Z profilu bylo vidět, ţe téměř postrádá brady. Jeho ruce objímající rumolínový šálek byly obrovské, avšak nikoliv upracované. Měl nápadný, zřejmě laciný prsten s červeným kamenem, či spíše sklíčkem. Jeho boty rovněţ připomínaly zásuvku šifonéru. Tvář byla v souladu s jeho jménem, neboť se nazýval Krůta. Naslouchal uctivě Turgovi, nebo snad Turgonovi, který právě vykládal podráţděným papouščím hlasem o rozdílu mezi lomeným a zkráceným pedálem na starých varhanách. Bylo zřejmé, ţe Turgo je zde jakousi hlavou čili šéfem. Podobně jako Turgo zastával i Krůta nevděčnou a mizerně placenou funkci kostelního varhaníka, on zejména na periferii města. Přesto si stál poměrně dobře. Měl motorku, na které dojíţděl za svými funkcemi, a díky této zvýšené pohyblivosti byl schopen vydělat více neţ ostatní, odkázaní na veřejný transport. Kdesi, na samém okraji Města, kde uţ vlastně přestávalo, měl malý domek, snad po rodičích, kde choval různé domácí ţivočichy, jako králíky, slepice a kozy. Na rozdíl od Turgona, který byl padlým koncertním mistrem, bylo varhanní umění Krůtovo dosti skromné, neboť byl původně zámečníkem. To však při všeobecném úpadku


církevního muzicírování uţ dávno nevadilo. Byl shánčlivý a hrabivý jakýmsi přízemním, nepříliš lukrativním chalupnickým způsobem. Kromě varhaničení, mrchopění, mírné šmeliny atd. rovněţ melouchařil na pracích zámečnických, mechanických, klempířských a jiných, neboť byl celkově velmi zručný. Jeho relativně dobrá ekonomická posice se odráţela i v tom, ţe měl, podobně jako Tůma, koţený kabát. Jeho rurální podstata se dále vyjadřovala také v tom, ţe byl náboţný jakýmsi samozřejmým, nefilosofickým a značně pokryteckým způsobem, vnímaje postavy katolického panteonu jako fetiše, které mu mají zajišťovat hmotný prospěch. Jeho plačtivě vrásčitá tvář byla výslednicí chronického osobního problému, o němţ později. Čtvrtý muţ, jehoţ vypichujeme, ponechavše si ho aţ na konec, budiţ zván Zderad. Byl to ještě mladík. Jakási lunární unylá bledost pokrývala jeho pravidelné a celkem příjemné rysy poněkud jiţního typu. Měl temné vlasy s nejprvnějším tušením budoucí pleše v oblasti temene. Postavu měl dobře urostlou, ale skleslou. Jeho široká ramena pokrýval skromný umaštěný pršiplášť. Jak vyplývá ze souvislosti, zastával zbývající part v kvartetu, to jest druhý tenor. Měl sice příjemný, dosud rovný a poněkud flétnový hlásek připomínající úhlednou sůvičku, ale nemohl pořádně ani dolů, ani moc nahoru. Tomuto nedostatku mohl ve smíšeném sboru odpomoci nastavením fistulí, ale rvát první tenor proti trojici mrchopěvců bez krytí shora dlouho nedokázal. Byl tudíţ permanentně dosazován do druhého tenoru, jenţ je vţdy páriou muţského sboru, neboť ho v pádu potřeby můţe zpívat prakticky kaţdý, s moţnou výjimkou majitelů zvlášť hutných a hlubokých basů. I jinak byl na periferii. Byl nejmladší z kvarteta, neměl stálého příjmu z jiných zdrojů a ke všemu byl bývalý inteligent. V dobách hojnosti nikdy nepomýšlel na to ţivit se jakýmkoliv způsobem hudbou, a jiţ proto jím zludračelí profesionálové poněkud pohrdali.


Před několika lety ho revoluční hrůzostroj náhodou zachytil do svých koles a nakonec vyvrhl, sice bez většího zmrzačení, ale se šrámy dostatečnými pro zbytek ţivota. V procesu vyplivnutí se Zderad zachytil mrchopěveckého voru, jehoţ se pevně drţel, protoţe to bylo přece jen lepší neţ kopání nebo pilování ve fabrice, i kdyţ to vlastně vynášelo ještě o něco méně. Pohřbívací průmysl z nějakého důvodu opomíjený revolučními pokořiteli časoprostoru poskytoval jakýsi podřímlý, melancholický asyl. Velké hřbitovy velkoměst jsou vůbec příjemnou a smířlivou institucí. Proti obyčejným parkům mají tu výhodu, ţe tam většina lidí nechodí jen tak na procházku s rodinou, nesmí se tam hulákat, hrát fotbal, jezdit na koloběţce, psi se tam u nás, ve střední Evropě, z tradice rovněţ neberou. Jsou tam krásné, staré a moudré stromy, jaksi klidnější a důstojnější neţ v normálních parcích, nechodí tu zmrzlinář a prodavač burských oříšků. Nerušeni ţijí zde ptáci a drobná divoká zvířata v nepravděpodobné rozmanitosti druhů. Je moţno se zde dlouho procházet, aniţ bychom potkávali zbytečně mnoho lidí. Do zapadlejších koutů noha nezabrousí po dlouhé hodiny, ba dokonce dny. Četné kamenické práce poskytují poučení v rozličných ohledech a jemná melancholie uplývání vydechuje z nápisů. Není zde plakátů vyzývajících k bdělosti, ostraţitosti a plnění pětiletky. Heslo „Sovětský hrobař – náš vzor“ nelze tu vztyčit jiţ z důvodů osobní bezpečnosti. Podobně nelze ani bojovat za více a lepších pohřbů. Vzhledem k tomu, ţe Lenin ţije a bude ţít, nespatřujeme zde jeho tatarských rysů. Analogicky se to má i s márnicemi a pohřebními kaplemi, jakoţ i s procedurami doprovázejícími rozličné druhy sepultur. Pulsující ţivot radostného budování pulsuje mimo hřbitovy, ohlíţeje se po nich jen zpovzdálí s pověrečným úlekem a div ţe se neuvědoměle nepokřiţuje. Hejna krucifixů, která vypouštějí plesající občané z huby jen kradí a potajmu, zde pyšně strmí v nepohnuté, petrifikované a hmotné podobě. Tabu smrti stojí u bran hřbitovních s plamenným


mečem jako archanděl Gabriel před vraty ráje. Většinu času odhání úspěšně revoluční všetečky. Na hřbitově není času a kdyţ, tak sotva. Poznamenejme ještě, ţe v době našeho vyprávění nebyl dosud plně oceněn a objeven fakt, ţe hřbitovů a hrobů lze pouţívat k demonstracím za lidská práva a k jejich následnému rozhánění. Proto v ní platilo vše dosud řečené zatím prakticky bez výjimky. Tuto situaci ocenil Zderad okamţitě intuitivním aktem poznání bez diskursivních rozkladů. Termín „vnitřní emigrace“ nebyl sice v jeho době dosud publikován a snad ani vymyšlen, nicméně, je-li na světě místo a zaměstnání, kde lze co nejlépe a nejbezpečněji ignorovat radostný dnešek, je to bezesporu hřbitov a vše, co s ním souvisí. Z toho lze usoudit, ţe Zderad byl mladík dosti inteligentní a svým způsobem i praktický, i kdyţ poněkud výstřední, protoţe tento svůj vhled aplikoval silně netradičním, nečeským a materiálně nevýhodným způsobem. Co tyto řádky píšeme, seděla čtveřice právě vylíčených mrchopěvců v hospodě a pila čaj s rumolínem, konversujíc, v osobě Turgona, o lomených a krácených klaviaturách, zatímco venku lilo jako z konve. Zderad měl před sebou kromě čaje ještě kus notového papíru, který plnil notičkami, občas se zaráţeje, pohvizduje a pobrukuje. Vdova nastávajícího neboţtíka si totiţ poručila poněkud suspektní a nebezpečnou píseň „Ach, synku, synku“, coţ jí bylo po jistých rozpacích komunální sluţbou povoleno. Vzhledem k neobvyklosti skladby a v obvyklém organizačním frmolu zapomněl Turgo přinést příslušné noty (ačli je vůbec vlastnil), přičemţ členové kvarteta neznali zpaměti ţádnou čtyřhlasou úpravu, kterou by uměli všichni. Byv proto soudruhy pokárán, urazil se Turgo hysterickým uměleckým způsobem a odmítl píseň sám na fleku upravit, ačkoliv to dobře uměl a v pádu potřeby vţdy udělal. Věci se tedy ujal Zderad, částečně proto, ţe byl po Turgonovi zřejmě nejkompetentnější, částečně však také proto, aby se ukázal uţitečným a hodným společnosti tak proslulé.


Zderad nikdy nenavštěvoval kursy harmonie, ale kdákával po sborech uţ od gymnasiálních let, takţe mu příslušné obraty za ta léta zcela nenásilně a samočinně naskákaly do hlavy. Nevěděl sice často, jak se příslušné akordy a spoje jmenují, ale dovedl jich všech bez obtíţí a správně pouţívat. Tím nechceme říci, ţe byl v tomto směru nějak zvlášť nadaný. Takových talentů bývalo (a doufáme, ţe ještě je) v Čechách za kaţdým kamenem. Načrtnuv tedy s furiantskou křivkou houslový a basový klíč ve dvou osnovách pod sebou a spojiv obě řádky tučnou barokní svorkou, napsal nejprve dvakrát pod sebe 3/4. Poté, inspirován mrtvičnou bleskovicí Tůmovou, rozhodl se rychle a přidal k tomu ještě dvě béčka. Krůta vzal dole Es bezpečně, avšak ţádat na Tůmovi vysoké a bylo s postupem času stále nehumánnější. Po těchto preambulích se pustil Zderad s gustem do harmonisace. Hvězda Zdeňka Nejedlého zářila tehdy ve vysokém zenitu, takţe čím wagnerovštější a minule-stoletnější, tím socialisticky realističtější a lidovější bylo tehdy všechno, co znělo či pělo. Tento jednoznačný a nesmlouvavý princip antiburţoasního estetična obracel nyní Zderad v praxi, která jest, jak víme, jediným kritériem teorie. Pod rukama mu ruče rostla chromatická parodie, zářící všemi barvami jako vycpaní papoušci pod skleněným šturcem v saloně vlasteneckého průmyslníka za starého Rakouska. Koneckonců většina mrchopěveckého repertoáru byla stejně tohoto typu, zdůrazňujíc tak defunktní hudební vkus starého podagristy na ministerském křesle. Dopustiv se poslední plyšové oplzlosti, na posledním „tatíček sehe ptá“ (g mol, es mol, b dur, ges dur, b dur), dokončil Zderad „oralli jsi“ celkem normálně a podal papír Turgonovi. Krátkozraký velmistr pozvedl papírek přísně k nosu a pečlivě jej zkoumal. Pravděpodobně chtěl holobrádkovu úpravu původně zavrhnout, ale čas příliš spěchal. „Dobrý,“ pravil tedy neochotně, „pojďte si to potichu střihnout.“ Mrchopěvci se shromáţdili kolem Turgonových ramen a piánko zapěli. Smutná, čistá, lidová melodie vydrţela i wagnerovský plyš, tak jako obraz Hradčan podivuhodně snese všechny pohlednice a


upomínkové hrnce, aniţ by tím byl degradován. Všichni v hospodě věděli, o co v podstatě jde, čemuţ se říká společné kulturní dědictví. Výčepní zaslzela. V pozadí místnosti pozvedl jakýsi pásek bděle a ostraţitě dobrmanský čenich. Neţ se však rozkýval k akci, dozněla jiţ tichá pohřební píseň posledním tonickým akordem, do kterého Krůta z vlastní iniciativy podsadil ještě docela slušné kontra Bé. Poté se mrchopěvci vyřítili do deště směrem ke hřbitovu. Pásek s dobrmaní hlavou ještě chvíli větřil, ale pak se uklidnil. Buď mu došel smysl činnosti jako dovolený, anebo prostě nechtěl moknout.

HLAVA II Zhruba severozápadně od hřbitovního moře jsou slamy, nebo alespoň tam tehdy byly. Pochybuji ostatně, ţe by je soudruzi jiţ odstranili, ačkoliv je to nejspíš jiţ takových třicet let v plánu. Stavění pomníků, mausoleí a representačních budov je zajisté důleţitější a kromě toho vremja ně chvátit. Ačkoliv, přesně vzato, moţné je všecko. Slámové ulice mají zhusta jména lechů a vladyků a podobných individuí, to jim však nikterak nepomáhá. Jdeš-li přímo na sever od severní stěny nejkrásnějšího krchoviště, přijdeš k rybníku, kde se v březnu scházívají ropuchy k orgiím. Později tam pak nacházíme jejich pulce mezi rezavými hrnci a ţabincem. Za rybníčkem, spíše trochu na západ, se temeni holé připosraţené vršky, rozbrázděné různými krátery. Do těchto kráterů se pro změnu slézají zas lidé, avšak spíše v letních měsících a výhradně potmě. Z temene jednoho pahrbků lze nahlédat do dvora, tvořeného trojmem domů postavených zhruba do neúplného čtverce. Tu spatřujeme, hluboko pod sebou, studnu dvora s klepadlem na koberce a nedomrlou zahrádkou sestávající zejména z břečťanu. Řady pavlačí jen částečně dřevěných a původně zcela, nyní jen polozasklených,


obtáčí tyto domy zvnitřku asi ve třech vrstvách. Z pavlačí se pak vchází do slamových doupat. Na rozdíl od poměrně moţného Krůty nacházíme na jedněch dveřích smaltovanou tabulku, na které je krasopisnou kursivou napsáno: ZDERAD Zde, bohuţel, jest mu bydliti. Obydlí Zderadovo sestává z jediné místnosti, velmi případně vyvedené ve tvaru rakve. Dvě kratší stěny nemají totiţ obrys obdélníku, ale tvar symetrického, anisoskelického šestiúhelníku, tak jako kratší stěny rakve, je-li pokryta víkem. Delší strana je pak zdali asi pětmecítma kroků. Na šířku je to pak asi čtyři nebo pět podobných jednotek. Kromě dveří vedou do místnosti téţ dvě okna, jedno z pavlače a druhé, poněkud větší, na opačném konci do ulice. Místnost je zhruba v polovině rozdělena jakousi záclonou pobíhající na mírně zrezivělém rámu pomocí rovněţ rezavých krouţků. V části blíţe ke dveřím je nanicovatý sporák a spousta jiného kuchyňského harampádí, jakoţ i stůl a asi dvě ţidle. V druhé části se pak nalézají v podstatě dvě jakási kanapata, kaţdé u jedné stěny, a dětská postýlka známého tvaru dřevěné klece. Všemi smysly v nás vnikají vjemy chudoby, ale menší, neţ jaká existovala za první republiky nebo jaká je v Sovětském svazu. Vskutku, v roce čtyřicátém pátém zavítal do jiného bytoviště ve stejném domě rudoarmějec, který se domníval, ţe tam bydlí inţeněr. Zanechal pak po sobě zrzavou dcerku jménem Naďa, avšak v tomto případě o znásilnění nešlo. V té době však bydlíval Zderad ve slušném občanském bytě se svými rodiči ve zcela jiné části Města. Čas však oponou trhnul a z oné doby mu, kromě vzpomínek, zůstala pouze jiţ zmíněná smaltovaná tabulka. Zvečera se vyčasilo. Vůně mokré zeleně zaléhala z pohřebišť a rumišť aţ sem. Nebe bylo mírné jako kravské oko.


Zderad leţel na jednom z kanapat a nedělal nic. Jeho ţena, dost slušně vypadající pihovatá a nazrzlá blondýna s mírnou pravostrannou kyčelní luxací, byla pryč na jakési schůzi, neboť se ţivila odborným učitelstvím a bylo jí dbáti o kádrový profil. Jejich dítě, kučeravý, asi tříletý hošík jménem Záviš, byl pryč v týdenní školce či jeslích, podle toho, jak se to pro tříleté jmenuje, coţ jsem uţ zapomněl. Zderad byl příjemně sám. Tento svět, který sice za moc nestojí, ale určitě není nejhorší ze všech myslitelných světů, poskytuje příjemné momenty i pro ty, ke kterým se obecně chová sprostě. Sladká, melancholická resignace sestoupila v té chvíli na slámovou oblast a naplnila Zderadovo doupě aţ po okraj jako průzračná tekutina. Jakýsi archanděl s rybím ocasem zdál se cvičiti na průhlednou trumpetu posledního soudu, aby měl pro tuto příleţitost dobrý nátisk, ale místo přísných fanfár produkoval cosi na způsob slastně naříkavého blues. Stíny rorýsů prchaly po mírně narůţovělém a nazelenalém čele obytné rakve a jejich závrativý hvizd se blíţil a vzdaloval. Nataţen na svém loţi, kontemploval si Zderad svůj předčasně skončivší ţivot, jehoţ chuť byla v podstatě přece jen sladká. Hořkost a kyselost, která ho dříve často naplňovala, ustoupila do pozadí a dodávala teď pouze příjemnou příchuť, jako mívají herbální čaje. Obrazy věcí vystupovaly z jeho paměti a opět odplývaly jako odrazy na vodě. Celý jeho dosavadní ţivot se v nich zrcadlil v jakémsi zjednodušeném a zhuštěném tvaru, dávaje tušiti, ţe snad přece jen má jakýsi smysluplný tok, byť nepochopitelný pro omezenou lidskou inteligenci. Tak prý defilují obrazy ţivota před vnitřním zrakem těch, kdoţ umírají, zaujímajíce v objektivním čase jen nepatrný okamţik. Bylo by moţná zajímavé vylíčit tento běh fantasmat a tak zasvětit konsumenta do historie a vnitřního světa Zderadova. Jedním ze způsobů, jak tak lze učinit, je podávat vzpomínky po kapkách mezi líčením přítomných událostí.


Tuto literární metodu, ač vynikající, však aplikovat nehodláme, protoţe se nám zdá, ţe by se tady nehodila. Jakási netrpělivost nám rovněţ brání uvádět Zderadovu minulost podrobně v jednom tahu, a proto se omezíme jen na hrubé schéma jako při popisu jeho obydlí. Nesouhlasíme s tlustými romány, kde se podrobně líčí celá historie hlavních postav, často i po několik generací, počínaje dědečkem, načeţ vlastní akce je smrsknuta do poslední třetiny či pětiny. Kromě toho, ţe je tím konsument vzat na hůl, pokládáme tento druh literární produkce za poněkud unavující. Zderad se pozoroval, jak vyrůstá v průměrné, mírně zazobané rodině jako nadaný hoch opravňující k nejlepším nadějím. Viděl se, jak celkem bez obtíţí proplouvá protektorátem a vynořuje se na jeho konci vstříc lepším zítřkům. Poté to zarachotilo a mříţ zapadla. S pocitem, ţe tohle přece není moţné a ţe se mu to musí všechno jenom zdát, pozoroval Zderad úplnou destrukci svých dosavadních osudů. Jeho otec, celkem snesitelný despota zastaralých názorů, jednoho dne zmizel jako papírový drak, který se utrhl ze šňůry. A tak jako drak mizející v obloze táhne za sebou svůj ocas ozdobený bábrlaty, odtáhl otec za sebou všechno, co tvořilo Zderadův ţivot přítomný i budoucí. Drasťáky o komunistických basách se, co tyto řádky píšeme, asi uţ přejedly, ani my se v nich nehodláme kochat. Budiţ však poznamenáno, ţe Zderadova otce jednoho dne v úřadě lízli a po čase oznámili, ţe spáchal sebevraţdu ve vyšetřovací vazbě. Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč byl vyšetřován. Zderadova matka to nepřeţila. Zderadova sestra zmizela úplně beze stopy. Jako lidštější, příjemnější hypotesu bylo lze mít za to, ţe utekla na Západ. Silný kontingent sadistů v řadách Státní bezpečnosti opravňoval však i k jiným moţným interpretacím. V procesu třídní očisty pak nějak zmizel i nevelký majetek Zderadovy rodiny a – pochopitelně – Zderadovy studie. Následovala pak vojenská sluţba. Pravděpodobně díky nějakému administrativnímu přehmatu nebyl však Zderad poslán k černouškům a doslouţil jako prostý vojín


se zbraní v ruce, tj. za pouhé předepsané dva roky. Později se Zderad ocitl za kasární branou a prakticky na dlaţbě. V této fázi vstoupil Zderadův ţivot do svého nynějšího, jakoby posmrtného stavu. Agónie skončila a nastal klid sladké ţivoucí smrti. Jakýsi filosof, jehoţ jméno, národnost a historický výklenek Zderad uţ dávno zapomněl, zdá se tvrditi, ţe mentální vibrace přitahují kulisy vnějších osudů. Snad na tom něco bude, neboť Zderadova zaměstnání se odtud počala vyznačovat odpovídajícími vlastnostmi. Mentálním okem se nyní spatřuje na hladině rybníka nesoucího jméno Posel. Plechový člunek poháněný naftovým motorkem podřímle puká a na obzoru vystupují obrysy zříceného hradu. Ocelovými čelistmi okusuje člunek rákosí, jehoţ otepi pak Zderad vidlemi odstraňuje z cesty. Volavka pluje neslyšně k hřadovišti, vlekouc nohy po řídkém azuru oblohy. V rákosí ţmoulá kapr nefritovými čelistmi a Jano u páky kormidla notuje neslušnou slovenskou píseň. Večer po šichtě, aţ se rybník naplní hvězdami, Zderad do něj vklouzne a poplave napříč. Po teplém letním dni je tou dobou voda nejlahodnější a pouhý kilometr pohodlného rázování silného mladíka neunaví. Ale dříve neţ se vydá na šírou hlať, najde Zderad ve vrbinách kus prkna a udeří silně o hladinu. Na toto znamení se na druhém konci spouští do vody Sylva a za malou půlhodinku jsou na ostrově. Tento svět není nejhorší ze všech moţných světů. „Posel,“ praví to ve Zderadovi nahlas. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Citát z Janova evangelia, kap. 9, verš 7.: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe; coţ se vykládá: Poslaný.“ Nebo Posel. Rybník měl zřejmě jméno biblické, jako mnoho jiných. (Překlad Kralické bible.) –--–--–-–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – „Co to zas kecáš?“ praví mrzutý ţenský hlas. „Probudil jsi mne.“


Zderad se vytrhl a zjistil, ţe usnul, ţe uţ je tma a ţe Sylva se vrátila ze své schůze a ulehla na druhé z kanapat. Ačkoliv neměl hlad, uvědomil si s jistou lítostí, ţe se neobtěţovala ho vzbudit na večeři, snad proto, ţe ten večer ani ţádná nebyla – a ţe jezerní romantika je uţ dávno ta tam. Vskutku, vyprchala neobyčejně rychle. To si ostatně Zderad uvědomil ještě jako dělník Rybného průmyslu, národní podnik. Tajemná najáda, která se vynořovala za teplých nocí z hlubin jezera, ukázala se býti zcela prosaickou dcerou sedláka, která studovala na učitelském ústavě a trávila prázdniny doma ve vesnici na druhé straně vodní hlatě. Jiţ kdyţ ji prvně uviděl za denního světla a poprvé v šatech, zaţil Zderad jistý šok nad její zřejmou obyčejností. K tomu ovšem přispívalo i to, ţe v této situaci byla ubrečená a odulá těhotenstvím a ţe ji doprovázel její otec, přísný, nepříjemný a tvrdý evandělík neboli beran čili helvít. Kromě toho pozoroval, ţe dokonce trochu kulhá, coţ se ani při plavání, ani na rákosovém loţi ostrova neprojevovalo. Byl to pravděpodobně zejména tento defekt, který ji vehnal do náruče nemajetného pomocného dělníka bez budoucnosti. Zderad se jí totiţ od začátku netajil svými osudy, ačkoliv mohl snadno předstírat, ţe je studentem nebo ţe má nějaké intelektuální povolání. Mnoho mudrců mnohokrát velmi případně vyzvedlo, ţe třídní profil nahého člověka se prakticky nedá zjistit. Jak víme, i národní klasik v této souvislosti uvádí příhodu pana Boţetěcha. Svěřoval se jí téměř se vším, kdyţ leţívali pod lunou a hvězdami, naslouchajíce nočním zvukům velikého rybníka, protoţe kromě vlastního účelu schůzek měl také naléhavou potřebu s někým důvěrně hovořit. Tato z hlediska světské moudrosti idiotská upřímnost také způsobila, ţe později, kdyţ podzimní počasí přerušilo schůzky, mohli ho tak pohodlně vypátrat. Naopak sám o Sylvě nevěděl nic, snad ani její jméno, protoţe to tak lépe vyhovovalo jeho romantické pošetilosti. Brutální materialisace rusalky ho dosti zdrbla. Bylo totiţ zřejmé, ţe snivá postmortalita jeho existence je vlastně velice zranitelná a ţe můţe být kaţdou chvíli rozbita takzvanou objektivní realitou, coţ bylo protivné samo o sobě a také z hlediska vynořivší se situace. Denní


prosaická Sylva měla i další nedostatky. Její inteligenci nebylo lze přeceňovat a tento nedostatek nahrazovala protivnou učitelskou poučností. Byla naneštěstí ještě dost chytrá, aby si uvědomovala, ţe Zderad ji po této stránce přirozeně převyšuje, a později mu ráda dávala najevo, ţe si toho ale vůbec nic neváţí. Kromě toho, jako všechny pihovaté a nazrzlé blondýny, měla sklon silně páchnout potem, coţ se za daných okolností schůzek rovněţ nemělo moţnost včas projevit. (Dodejme, ţe imperialistická dekadence anti-perspirantů byla v čase a místě naší vyprávěnky dosud v budoucnu.) Z positivních vlastností Zderadovy instantní zodpovědnosti můţeme uvést, ţe Sylva byla velice silná ţenská, a to jak fysicky, tak také takzvaně povahově. To se ostatně projevilo jiţ ve způsobu, jak popisovaná situace vznikla. Za stávajících okolností to mělo však i značné nevýhody, protoţe se ho drţela jako klíště, a naopak ho hájila proti všem, i vlastní rodině. Jednou odhalena, stala se Zderadova akvatická aféra určitou místní sensací na šírých březích rybníka i okolí a jiţ z toho důvodu nebylo dobře moţno z chomoutu vyklouznout. Záleţitost bylo sice moţno nazírat i s jistou sympatií, ba závistí, to však nepomohlo, ba spíše naopak. Opěšalí, bázliví duchové se vţdy vrhají se vztekem na všechno, co jim staví před oči jejich vlastní nudnou nanicovatost, mohou-li si to ovšem dovolit, a v tomto případě si to dovolit mohli. Kromě toho ukázali Sylvini rustikální příbuzní charakteristickou tvrdost. Výslednicí byla pak Zderadova současná ţivotní situace. Podivné, nevýnosné zaměstnání ve Městě, unavená, mrzutá a nijak přepychová manţelka, obytná rakev ve slámové čtvrti a zejména synek, o kterého se nemohli dost starat, a proto ho museli nechat napospas socialistické výchově v týdenní školce. Tento fakt Zderada chronicky hnětl, neboť kdysi čítával v psychologických knihách, a věděl, ţe vliv odloučenosti od rodičů má neblahý vliv na opičky, a tudíţ nejspíš taky na děti. „Ale nic, spi,“ praví Zderad mrzutě, i kdyţ formálně omluvně. „Usnul jsem. Měl jsem blbou šichtu. Pršelo. Peníze za dnešek jsou ve dţbáně. Čtyřicet korun. Nechal jsem si na tramvaj a na jídlo. Ráno mě vzbuď, aţ půjdeš do školy. Musím aţ na druhý konec. Promiň,


ale tohle jsem ti musel říct. Ještě se svlíknu. Nezlob se, ţe jsem tě vzbudil.“ Sylva jen cosi zabručela. Zderad se potichu zdvihl a oparně, aby nedělal rozruch, se potmě převlékl do mírně roztrhaných pyţamových kalhot a jakési košile, která mu slouţila místo kabátku, jenţ uţ dávno odešel do Návi. Poté se zahrabal do dek. Hořkost a kyselost, za smrákání mírněná sladkou rezignací, ho nyní plnou silou zavalila jako spodní vody rybníka Posel, ledové a páchnoucí bahnem. Zavzdychal, zašeptal koprolalickou kletbu a vstoupil do vnitřních prostor své mysli. Zdálo se mu, ţe leţí v dešti na pokraji jakéhosi hutně temného prázdna, ve kterém by jeho vztaţené ruce nic nenahmataly. Po nějaké době přece jen zabral a jeho vědomí na několik hodin úplně zaniklo v loktech milosrdného spánku. Probudil se zvukem dutého zvonivého zurčení, které nejprve pokládal za budík. V „Poznamenání“ jsme poznamenali, ţe tato kniha bude v některých partiích poněkud hnusná, a nyní se to začíná plnit. Chceteli, můţete tento paragraf s klidem přeskočit, aniţ by chápání děje zhruba doznalo újmy. Jednou z nevýhod přebývání ve slámových norách je nedostatek hygienických facilit. Znamenejte, ţe popisujíce Zderadovu rakev, nezmínili jsme se o ţádném vodovodu nebo koupelně apod. Vodu bylo třeba čerpati z jediného kohoutku umístěného zvenčí a vţdy ráno a podobně na něj bývala fronta. Relativním přepychem byl však fakt, ţe v našem domě měla svůj kohoutek kaţdá pavlačová vrstva. Podobně tomu bylo i se záchodem, který se tměl na distálním konci kaţdé pavlače. Protoţe slamové čtvrti bývají zhusta obývány drobnými kriminálními individui (velcí zločinci, jak známo, bydlí spíše ve vilových čtvrtích), je záhodno zašpérovat dveře rakví na noc co nejtěsněji. Jejich opětné odmykání by pak v noci rušilo jak členy domácnosti, tak i sousedy. Je také nepohodlné courat v noci ven, coţ ovšem záleţí téţ na počasí. Za těchto okolností přichází zde ke cti prastará instituce nočníku, kterou, jak víme z příslušné literatury, znávali jiţ staří Římané. Morfologie, sociologie, uměleckohistorický aspekt a jiné vědecké rysy nočníků


jsou fascinující, avšak bohuţel nepatří do našeho kontextu. Některé vzácné exempláře z jemného porcelánu, zdobené ornamenty a ţertovnými nápisy, jsou dosud zhusta ukazovány turistům v bývalých i dosud fungujících panských sídlech v tu– i cizozemsku. Po této preambuli je původ uvedeného zurčivého zvuku jasný i bez explicitního popisu. Představa ţenštiny močící na nočníku Zderada silně pohlavně vzrušila, čemuţ se muţští čtenáři asi příliš nepodiví. Existuje ostatně kniha napsaná jakýmsi švýcarským psychiatrickým budulínkem, která pod nenápadným názvem „Trieb und Kultur“ nepojednává o ničem jiném, neţ o této poněkud nechutné, avšak existující stránce lidské a zvířecí psýchy. Uveřejňuje téţ, pod záminkou vědy, řadu čuracích pornografických obrázků. Neodváţil se však obrátit a otevřít oči, aby svou zákonitou manţelku nezaplašil a neurazil v jejích jemných citech. Ţenštiny jsou zajisté téţ vilné, ale zhusta vyţadují různé ciráty a serepetičky, jichţ jest muţům pohříchu dbáti, chtějí-li dosíci pohlavního styku. Místo toho uvaţoval, má-li či nemá-li se k ţeně eroticky přiblíţit, aţ fysiologický proces ustane. Chudé manţelky bývají zpravidla mrzuté a utahané, zklamané v nadějích apod. a podrobují se svým muţům pouze ze strachu, neboť říjící primitiv si dovede povolnost vynutit bez ohledu na emotivní zpustošení, ostudu před sousedy apod. Ve Zderadově případě byla však kombinace mysli vzdělance a kapsy proletáře v tomto směru nevýhodná. Přes značnou chuť se mu nechtělo riskovat odmítnutí, i uvaţoval, nemá-li si raději představit horolezecký výstup na věţ kostela nebo na skalní stěnu s převisem a opět usnout. Jak tomu většinou bývá, zvítězil však chtíč, i tápaje rukama, odebíral se Zderad přes uličku na manţelské loţe či kanape. Kupodivu Sylva ho přijala bez odporu, i kdyţ bez vášně, i sbydlili spolu za fanfár rozbřesku. Význam tohoto faktu byl však Zderadovi utajen.


HLAVA III „Kde je Tůma?“ pravil Turgo papouškovitě. „To se zas voţral, blbec, neni na něj ale vůbec spoleh. Počkáme pět minut. Naštěstí tady neni takovej frmol jako na hlavním, tak to nevadí. Jak nepříde, začneme bez něj. Zderad! Nic naplat, musíš vzít prvního. Dám ti to vo půl cihly níţ, Krůta! Ty zpívej normálka, jak to umíš nebo jak je psáno. No a já holt budu improvisovat, vţdycky kde přídou tercky, aby to nebylo prázdný. A varhany pomůţou. Zpívá se jenom v kapli a starej Voves nemá hudební sluch. Ten houbeles pozná, esli zpívaj štyrý nebo tří nebo dvá. Tak to nebudem hlásit a vo prachy se čábnem. V jedenáct jsme zase na hlavním, tak se snad ten trouba přikodrcá. Tak mládenci, jdem na to! Blbec!“ Povýšen do posice prvního tenoru, cítil Zderad nepříjemné šimrání v ţaludku. Vlastně o nic nešlo: v kapli bude stejně dva a půl lidí, není to nijak nóbl pohřeb, farář nemá hudební sluch, zpívá se stejně s varhanami, tak se splést nemůţe. Napřed jsou odpovídky, to je jenom unisono; pak nějaké to „ztichla ústa, zmlkly rety“, je tam nejvýš áčko, tak teda as, to jednou za čas dokáţe. I kdyby mu prasklo, o nic přece nejde. Nejsme ţádní operní pěvci, jsme mrchopěvci, muzikantská spodina. Tak proč, k čertu, ta tréma? Má pocit, jako kdyby měl vyletět z kůţe. A nic se neděje. Hlad nemá, Sylva mu ráno dokonce udělala nezvykle vydatnou snídani. Chleba s husím sádlem a játry, zřejmě z domova – snad se ten beran přece jen obměkčuje –, v noci dokonce po dlouhé době – to většinou od úzkosti pomáhá. Spal taky dost. Tak proč, k čertu, ta úzkost. Uţ se mu dokonce potí dlaně – tohle přece uţ dlouho nezaţil. Hrom aby! Člověk má vlastně strašně málo vlády nad vlastním tělem a duší. Pak ho uviděl. Zrovna pod kruchtou, kdyţ na ni lezli. Vlastně na něho jaksi zapomněl. Včera, pokud se pamatuje, nebyl. Předtím býval, ale Zderad si vţdycky říkal, ţe je to nějaký blázen, který nemá co dělat, pobírá invalidní důchod a chodí rád na pohřby.


Bylo sice divné, ţe při mnoţství funusů ve Městě se tak často vyskytoval tam, kde byl Zderad, ale třeba měl rád muţské kvarteto. Ovšem mrchopěveckých těles bylo víc. Sám věděl asi o třech dalších. No ale dejme tomu. Ostatně divné bylo i to, ţe si toho člověka Zderad vůbec všiml. Lidí přece je. Vţdycky tak stával. Buď v kapli, anebo u hrobu, stranou mezi pomníky. Nic zvláštního na něm nebylo, snad jen ty vodové oči, ale Zderadovi z něj bylo jaksi sevřeně a mdlo. A vţdycky, kdyţ se objevil, padla na Zderada taková divná, ledová tíseň. Někdy i neţ se ten člověk objevil, tíseň a úzkost ohlašovaly jeho příchod. To by všechno ještě šlo, ale jednou ho ten člověk zpovzdálí dokonce sledoval. Tehdy se Zderad obrátil a pustil se přímo proti němu. Pak mu pohled zastínila tramvaj, a kdyţ odjela, chlap uţ tam nebyl. „Snad se mi to jenom zdá,“ myslil si Zderad. „Mám persekuční mánii, začínám bláznit. Třeba vůbec, ale vůbec nešel za mnou, měl snad jen náhodou stejnou cestu.“ (Tak proč tak rychle zmizel?) „Ach, nechme to koňovi, ten má větší hlavu.“ Nezapomeňme, ţe Zderad byl mladý muţ a jako takový byl, přes své nepříznivé osudy, dosud dost bezstarostný. Spokojil se tím, ţe šlo o divnou náhodu, a o člověku uţ příliš nepřemýšlel. Fízl? Co by si na něm uţ teď vzal? Vţdyť ho tenkrát ani neodsoudili, ačkoliv to zřejmě měli původně v úmyslu. Jakmile byl „třídně zničen“, uţ je asi nezajímal. Ostatně ho jistě pozorovali dva roky na vojně a museli přijít na to, ţe je zcela neškodný. Ovšem čert jim věř. Podivné jsou cesty Páně a scestných mozků. Ale ţe se vyvrbil i tady? Kam přece normálně nechodili? Cestou na kruchtu musel Zderad jít kolem člověka těsně a měl pocit, ţe mrtvolná hrůza na něho z větší blízkosti zavanula silněji. Člověk na něj nepokrytě čuměl, o tom nemohlo být pochybností. Byl asi tak přes třicet, spíš ke čtyřicíti, poměrně velký. Rysy jeho tváře se dají jen těţko popsat, protoţe na nich nebylo nic obecně význačného. Byl blonďák onoho vycmrdlého, bledého typu, jehoţ


vlasy a kůţe mají téměř stejnou, naţloutle ponravitou barvu. Ačkoliv většina blonďáků s věkem tmavne, o tomto typu to většinou neplatí. Člověk měl vlasy dosud úplně slámové, nebo spíš do popelava, ale uţ mu jich moc nezbývalo. Hubu měl širokou, měkkou, jakoby ţabáckou. Nos nevýrazný, nejspíš rovný. Uši měl zato význačné, okrouhlé, i kdyţ nevelké, a odstávací, poněkud na způsob Švejka. Nejnápadnější však na něm byly oči. Oči tohoto druhu má určitá kategorie strakatých psů a králíků, často takovéhle jenom jedno, kdeţto druhé je tmavé. Téţ oči některých ryb mají podobný ráz. Také albinotické kavky a káňata mají podobné oči. Byly to oči vodové, šedomodré, tvarem poněkud ţabí a jakoby slepé. Člověk se drţel jaksi shrbeně, plíţivě, trochu jako bázlivý pes, ale v jeho postoji bylo i něco hrozivého. Jako hyena. Zní to lacině a přehnaně, ale bylo tomu tak. Je zajímavé, ţe některé umělecké kýčovitosti se v přírodě vskutku vyskytují. Např. krvavé západy slunce. Ať mi to někdo vysvětlí, ţe v originále to nikdy neuráţí. Ale chcete-li, tedy se ten člověk jako hyena nedrţel. Oblečen býval dost nóbl. Na místo a dobu popisu aţ nápadně. Co ksakru… myslil si Zderad a přistoupil k zábradlí kruchty. Člověk stál teď víc vepředu směrem k oltáři a čuměl, zcela nepokrytě čuměl nahoru na kůr. Ale to uţ hrábl Turgo do varhan a pohřbívací obřad započal. Námaha, spojená se zpíváním prvního tenoru, dala Zderadovi pozapomenout na člověka. Nevšímal si ho ani později na hlavním hřbitově, ačkoliv tam zase byl a zas tak vodově a albinotickokrahujecky čuměl. Tůma se totiţ nedostavil ani tam a jeho dočasný substitut měl plnou hubu práce se zpíváním v nepřirozené poloze. Nadávali Tůmovi, ale později se za to styděli. Tůma byl v té době uţ v Pánu, neboť ho ranila mrtvice. Uţ ráno.


Namísto Tůmy přišel později jakýsi Kukula, úplně maličký človíček s krásným hlasem, který si věru zaslouţil lepšího osudu. Byl to rovněţ bývalý inteligent jako Zderad, protoţe to byl takzvaný páter vyklouz. Páter vyklouz však ještě před nastolením radostné skutečnosti, takţe v jeho případě nemělo zavládnutí spravedlivého světa řádu na jeho úpadek přímý vliv. Mohl přece vţdycky říct, ţe se, soudruzi, s církví rozešel, a to by mu naopak prospělo. Ale zdá se, ţe ho to nenapadlo, nebo měl na to příliš tvrdou hlavu. Ačkoliv byl velice muzikální, byl to jinak dost trouba a mluvit se s ním nedalo celkem o ničem, jak Zderad s lítostí brzy objevil. To jen tak mimochodem, neboť Kukula není důleţitou postavou vyprávěnky, i kdyţ se musí dále vyskytovat. Dalším mimochodem ještě poznamenáme, ţe Tůmův pohřeb se odbyl bez účasti našich mrchopěvců. Jakým způsobem byl zahrabán, ani nevíme. Jisto je, ţe si funus se zpěvem nemohl dovolit a svým dlouholetým kamarádům nestál za to, aby kvůli němu ztráceli to málo peněz, které si v době jeho pohřbu mohli vydělat jinde. Mladistvě idealistický Zderad sice něco nesměle nanesl, ale neuspěl. Tak se stává velice zhusta a doufám, ţe vás to nepřekvapuje. Projevy přátelství, loajality atd. nás totiţ rozlítostňují přesně proto, ţe jsou nezvyklé a neočekávané. Totální vykašlání se mrchopěvců na rakev Tůmovu je však jev očekávaný s vysokou pravděpodobností, a proto nás nedojímá ale vůbec. Událost s Tůmou a mírná zvědavost, týkající se Kukuly, dala Zderadovi opět pozapomenout na člověka. Ten se také po onom dni, kdy došlo k tenoristově iktu, přestal opět vyskytovat. Zderadovu mysl zaujímaly jiné, intimnější události, které sledoval s poměrným potěšením. Zdálo se, ţe Sylva jako by okřála. Ačkoliv měla teď nějak ještě více schůzí neţ obvykle, nenaříkala na únavu a otravu, a byla ke svému muţi dokonce milá. Jejich manţelský ţivot se obnovil, a to tak výborně, ţe na dně mechanické rutiny bylo téměř lze zahledat záblesky dávno uplynulé jezerní romantiky.


Dokonce i nějak zhezkla, coţ Zderad připisoval revitalisaci jejich vztahů. V rakevní sluji bylo náhle, jakoby čárné hůlky vzmachem, dost potravy, ačkoliv tomu dříve tak nebývalo. To, zdá se, posílal starý beran, resp. jeho zděšená ţena. Bylo se nadíti, ţe se časem obměkčí úplně a zahrne rodinu nezvaného zetě ještě větší křupanskou hojností. Bránil se prý sice zuřivě vstupu do druţstva, ale v té době dosud nikdo pořádně nevěděl, jak kolektivisace nakonec dopadne nebo bude probíhat, a Zderad si tedy s moţným a objektivně pravděpodobným osudem tchána starosti nedělal, protoţe to neznal. Dokonce doufal, ţe bude časem vzat na milost i fysicky a pozván k egyptským hrncům podmáslí. Změnu v chování své ţeny připisoval Zderad zlepšení jejího vztahu k rodičům a nijak se nad tím nepozastavoval. Dny se podobaly téměř vypečeným mazancům a noci opět rozkvetly sametovými květy. Svět se vskutku nezdál nejhorším ze všech moţných světů. Ten den bylo teplo, ale pod mrakem. V takových dnech se rojívají mravenci, je-li to ovšem v pozdějším létě. Zderad právě skončil denní šichtu, shrábl hubenou mzdu a ubíral se k domovu. Na cestě se musel vyhnout shluku lidí, snad odcházejících z jiného pohřbu, i vybočil do uliček mezi hroby. Tu ho člověk zatahal za rukáv. Vystoupil tichounce zpoza pomníku, napřáhl ruku a bledě zacivěl: „Mám s vámi mluvit.“ Uvedená fráze se dosud pouţívá v některých koncích Čech, ale běţnému občanu je však známa pouze ze starých čítanek. Tak totiţ oslovuje Smrt sedláka v lidovém skládání o posledních věcech člověka: „Mám s tebou mluviti, máš ty se mnou jíti.“ Člověk, snad mimoděk, dodal touto větou další míru příšernosti ke své náhlé materialisaci a Zderad téměř poklesl v kolenou. Potupný strach mu naplnil útroby a jeho tvář se odkrvila. Člověkova huba se


roztáhla do zlovolného úsměvu, pro který není ve spisovné češtině vhodného výrazu. Kdybychom psali slovensky, pravili bychom, ţe sa uškrnul. „Nebojte se,“ řekl. „Chci s vámi jen mluvit. Jděte do“ – nyní jmenoval číslo a písmeno, určující čtverec na plánu šachovnice hřbitova – „a počkejte tam. Neohlíţejte se. Přijdu za vámi. Ale – neutečte mi! Nebo vás zavřou…“ Poslední slova vyvolala novou explozi hrůzy, a jako omámen, na třesoucích se nohách, ubíral se Zderad na stanovené místo. Asi dvakrát ztratil cestu, ačkoliv znal hřbitov dokonale, a musel se vracet. Konečně stanul, dýchaje těţce jako po velké tělesné námaze. Místo, kam ho člověk poslal, bylo ve staré, prakticky pusté části hřbitova. Řady rodinných hrobek bývalých patricijských rodin, zhusta v různých historisujících slozích, se tiskly ke zdi. Nápisy na všech těchto hrobkách byly německé. Husté, nepěstěné křoví je zakrývalo nepravděpodobným kolemjdoucím. Tyto hrobky nikdo neudrţoval, protoţe jejich majitelé byli odsunuti, ale ovšem nikdo je také nezboural či jinak neodstranil. Byly ponechány samy sobě a zarůstaly stále bujnější vegetací, poskytujíce obraz romantického úpadku. Zderad slyšel bušit své srdce jako doprovod ke zvukům ptáků a hmyzu. Silně se potil. Tu se vynořil člověk, zase tak jako duch. Opět se tak usmál, pak sáhl do kapsy a vytáhl jakousi fotografii. Beze slova ji podal Zderadovi. Pozvednuv ji k očím, zjistil Zderad, ţe nejde o obrázek, nýbrţ o fotokopii nějakého textu. Trvalo však chvíli, neţ se jeho ruka uklidnila natolik, aby si ho mohl prohlédnout. Člověk se zatím pohodlně posadil na jeden sarkofág a zapálil si cigaretu, kterou vyňal ze stříbrného pouzdra. Také zapalovač byl nóbl. Přistrčil pouzdro také ke Zderadovi, ten však to ani nevnímal. Konečně se mu podařilo poněkud uklidnit třesoucí se ruku a skrze mţitky před očima pohlédnout na text.


Byla to normální, dnes uţ zastaralá fotokopie, takzvaná negativní, tj. bílá písmena na černém podkladě. Zato písmena byla méně obvyklá, hlavně na fotokopiích. Aspoň v našem geografickém pásmu. Byla totiţ řecká. Jakmile se Zderadovi podařilo vnímat text a pochopit jeho původ, zachvátila ho nekontrolovatelná hrůza. Uvědomil si totiţ, ţe je s ním pravděpodobně konec a ţe člověk má nad ním prakticky absolutní moc. Od jara 1968, kdy se chvilku psávalo o smrti Jana Masaryka, se tomuto druhu hrůzy eufemisticky říká „smrtelná úzkost“, zejména v souvislosti s jistou intimní relikvií. Tato nehoda však Zderada nepotkala, neboť upustiv fotografii na sarkofág, ještě včas uskočil do jakéhosi bíle kvetoucího křoví. Člověk, vida Zderadovu reakci, se velice potěšil. Vodové oči mu poněkud oţivly a odhalil široké, zaţloutlé zuby. Chopil se odhozené fotografie a přistoupil k roští, které s obscénní zvědavostí rozhrnul. „Jděte pryč!“ spustil Zderad vztekle, ale umlkl, kdyţ člověk významně zamával fotografií.

HLAVA IV Bylo tma. Sylva byla zase pryč, asi na nějaké zvláště budovatelské schůzi, neboť táhlo jiţ na dvanáctou hodinu. Lampy na ulicích vrhaly nazelenalé světlo na vnitřní stěny obytné rakve. Zderad leţel na lůţku a nemohl usnout. Hlava mu hořela. Všemoţné pocity se v něm střídaly jako kombinace na velkém varhanním stroji. Byl naprosto zmaten. Chvílemi myslel, ţe se musí zbláznit anebo ţe se uţ zbláznil a všechno to jenom halucinoval. Situace, do které se dostal, byla naprosto neuvěřitelná. Zderad si, zdá se, potrpěl na bizarní ţivotní situace, jak jsme viděli jiţ ze


způsobu, jakým získal svou ţenu, a vlastně i ze způsobu, jak vydělával svůj tence mazaný chléb. Něco takového, co se přihodilo teď, však přesahovalo všechny jeho nejdivočejší fantasie. Jak se toho večera dostal domů, vlastně ani pořádně nevěděl. Od poledne nic nejedl, ale hlad necítil. Pamatoval si matně, ţe ho cestou domů přepadlo zvracení a ţe potřísnil mříţ jakéhosi kanálu. Bába, která ho při tom pozorovala, spustila hlasitý komentář o oţralcích. Ještě dvakrát pak musel vyrazit ze svého doupěte a cválat pavlačí. Bylo mu zle a zle. Touţil se vykoupat, ale to bylo v jeho slámovém obydlí velmi sloţité. Bylo totiţ nutno naváţit vodu venku do hrnců, ohřát ji na sporáku a pak naplnit cínovou vaničku, nehledě k problému, jak se špinavé vody zase potom zbavit. Dělalo se to u Zderadů kaţdou sobotu, přičemţ hlavní pracovní silou bývala Sylva. V přítomné chvíli neměl Zderad k tomuto úkolu dost sil. Pošetile se také domníval, ţe by to snad přitáhlo pozornost sousedů a ţe by se nevčasnou koupelí mohl jaksi prozradit, coţ byl ovšem nesmysl. Zderad však nebyl schopen reálně uvaţovat. Neudělal tedy nic a cítil se nesmírně lepkavě a špinavě. Trpěl značně. Nejjednodušší bude začít tím, ţe sdělíme obsah tajemné fotokopie, kterou ten člověk Zderadovi ukázal. Na lesklé, tuhé fotokopii, bílé na černém bylo totiţ napsáno toto: Překlad: Staline, vládce, ctím tě. Ty, sedě v bělokamenném Kremlu, mocně vládneš Rusům i Tatarům a nesčetným hlavám mnohých národů. Svíjejíce se v prachu, pohlíţejí na tě jak na boha. Máš veliké vojsko, zabíjející smrtelníky, které v zemích cizinců nosí zkázu & černou smrt. Zabíjejí muţe a znásilňují ţeny, kradou téţ hodinky, které vznešení muţové nosí na zápěstí, coţ je veliký div na pohled. Jiní je vykovali znalou bránicí (tj. odbornou dovedností), ty pak přijda, je bereš, neboť ty máš největší moc. Pokryv paţe mnohými hodinkami, usednuv, pohlíţíš na ukazatele času, pýchaje slávou. Všichni v hrůze líbají tvé nohy a řiť. Sám totiţ vládneš, a kdo se ti znelíbí (gnomický aorist), toho pošleš do země sibiřské do lágru, kde zmrznou, spoutáni tuhými pouty a zemrou. Všichni muţové a ţeny


země ruské se k tobě v hrůze modlí, neboť jsi největším bohem. O samotném slunci praví, ţe jest tvým okem, a o čadivém blesku říkají, ţe je to Stalinův prd. Ti nemnozí, kteří jsou schopni porozumět řeckému textu, jakoţ i normální většina, která si přečte překlad, zajisté nahlédnou, ţe v době, o které hovoříme, byla tato, obecně vzato, nevinná básnička prakticky úmrtním listem pro svého původce. Autorem básně, jak inteligentní čtenář asi uţ postřehl, byl však právě zde zmíněný Zderad. Odtud smrtelný šok, který náš hrdina zaţil, kdyţ mu vybledlý člověk znenadání předloţil její text. Je nepravděpodobné, ţe se tato bizarní historie kdy dostane do rukou některému ze zmatených západních intelektuálů, ať jiţ v ještě nepravděpodobnější formě překladu, nebo i v originále, totiţ pod brýle a stín vousu některého excentrického slavisty. Pro tento krajně nepravděpodobný případ chceme přece jen taktně upozornit, ţe Zderad nebyl nijak abnormálně zbabělý a ţe následky tohoto školáckého cvičení v homérské hymnologii mohly být skutečně naprosto nedozírné. Přesně řečeno, byly naopak dosti dozírné, a proto tak šokující. Lidé byli ubiti k smrti pro mnohem méně neţ pro sdělenou představu, ţe Stalin nosí kupy hodinek nakradených osvoboditelskou armádou nebo ţe sovětští občané pokládají hrom a blesky za projev jeho flatulence. Vágně leví akademičtí měkkýši nechť vzpomenou Solţenicynova dopisu a toho, co pro něj z toho pošlo. O.K.? Zmíněnou říkánku zplodil Zderad ještě před rokem čtyřicet osm jako gymnasista a dávno na ni zapomněl. Nevěděl ani vůbec, jak se mohla dostat člověku do drápů. Fotokopie byla ovšem zřejmě psána jeho rukopisem, který se dal identifikovat i v řečtině, a nadto nesla báseň naprosto jednoznačné české záhlaví: „Óda na Stalina Z. Zderad, 7a“


Přesně řečeno, Zderad napsal ještě jednu báseň na podobný syţet, jeţ byla ještě o trochu horší. Byla psána aiolským dialektem, a to v prvním asklepiadském metru, a pojednávala o tom, jak se sovětští národové oţerou, aţ Zeus dá a generalissimus zkápne. Po stránce formální i materiální odráţela tato báseň Zderadův odborný i politický růst. Od prostého hexametru v epickém dialektu, který je snadný, protoţe poskytuje bohatou zásobu alternativních tvarů a stereotypních obratů, takţe je snadné se do metra trefit, k dialektu aiolskému a k sloţitému asklepiadskému rozměru. Také ideologická náplň nabyla na větší peprnosti. Bylo zcela myslitelné, ţe člověk měl v moci i tento text a ţe ho hned nevyvalil, aby tak stupňoval muka své oběti. Zderada jsme opustili ve chvíli, kdy byl nucen zapadnout do roští, aby tak zabránil potupnému znečištění. Varovali jsme, ţe kniha bude místy poněkud hnusná, a nyní to opět připomínáme. Nyní právě jest na čase, aby Krasoduch svazečkem udeřil o podlahu za hlasitého „toţ“, anebo jej obětoval plamenům, nejspíš v otevřeném krbu své důstojné středostavovské residence. Člověk, záře ţlutým chrupem, tedy vtrhl do roští a kochal se ve Zderadově pokoření. Ve vzpomínce se další běh událostí Zderadovi zhustil v jakési prchavé a zjednodušené, naprosto nepravděpodobné obrazy, které ho nicméně plnily rozličnými silnými, prakticky vesměs nepříjemnými pocity. Vzpomínal, jak potupně dřepěl, zatímco člověk stál nad ním, potěšené zíral a říkal jakési sarkasmy. Vzpomínal dále, jak byl nucen před jeho očima vykonat nutný, krajně soukromý obřad, protoţe člověk odmítl vystoupit z roští, a dokonce mu k tomu účelu nabídl papírové ubrousky, které Zderad musel přijmout, protoţe alternativa by byla ještě mnohem potupnější. Vzpomínal, jak okamţik uvaţoval, ţe člověku jednu ubalí, aţ tento upadne, a pak ţe se uvidí.


Jak mu to člověk zřejmě vyčetl na očích a zavrčel, ţe nepřijde-li do večera domů, má zařízeno, aby byla jistá obálka odevzdána na Bezpečnost. Zderad zaváhal a ustoupil od svého úmyslu. Pozorujíce celou událost s odstupem a z ptačího zoru, víme, ţe tím to Zderad vlastně prošvihnul. Kdyby byl riskoval moţnost, ţe ten člověk jen blafe, a jednu mu ušil, byla by se celá záleţitost moţná vyvíjela jinak a nebylo by důvodu psát tento pitvorný příběh. Pozorujme, ţe dokonce nebude jasné, měl-li člověk nějaké techtle mechtle s estébé, anebo se jen v tomto směru dělal takříkajíc vichtyk. To se ví, jak uvidíme, byl s nimi na přátelské noze, ale jak daleko by to šlo, to je otázka. Kdyby mu Zderad hned na začátku uhnul, mohl člověk snad i tak svou hrozbu splnit a měl by přitom jistě reálnou naději na úspěch, je však moţné, ţe by si to byl rozmyslel, protoţe i pro něho v tom mohlo být risiko. Udat někoho, protoţe řekl česky, ţe Stalin je vůl, je mnohem jednodušší, neţ přesvědčit příslušné gorilenky, ţe jakýsi mrchopěvec napsal před léty řeckou báseň antimaršálskoblasfemického obsahu. Mohl se tím snadno sám dostat pod reflektory vyšetřovácké pozornosti, coţ by mu nemusilo být milé, protoţe měl určitým způsobem sám tuny másla na hlavě. I jiná, rychlá a drastická moţnost se tu ovšem naskýtala, to však civilně buchtoidní duši Zderadovu vůbec nezvlnilo. Na omluvu Zderadovu budiţ uvedeno, ţe těchto úvah vůbec nebyl schopen. V našich krajích je ostatně dobrým pravidlem, ţe se chováme tak, abychom nenarazili pokud moţno na nikoho. Je totiţ vţdy vysoká pravděpodobnost, ţe příslušný nárazník bude fízlem toho či onoho druhu. Zderad vzpomínal, jak spolkl svůj agresivní impuls a jak se náhle ocitl před jednou z opuštěných patricijských hrobek s německými nápisy. Jak tato hrobka byla ve stylu kašírované gotiky.


Jak člověk náhle vyprodukoval z kapsy veliký ozdobný klíč, otevřel úzká gotická dvířka, strčil Zderada dovnitř a jak za sebou opět zamkl. Jak člověk škrtl sirkou a zapálil voskovici ve svícnu. Jak se ukázalo, ţe hrobka je vlastně celá malá kaple, i kdyţ prázdná a vyplundrovaná, kde rakve byly zřejmě aţ dole v kryptě. Jak – V tu chvíli se Zderadovi opět zvedl ţaludek i byl nucen opět utíkat přes pavlač. Popsat Zderadovy další vzpomínky je záleţitost krajně obtíţná a delikátní. Sotva totiţ vrátka hrobové kapličky zapadla a svíce se rozhořela, padl člověk neočekávaně před Zderadem na kolena, vyráţeje ze sebe jakési odporné něţnosti. Zderadovi bylo sice v té chvíli uţ jasné, ţe se má zachránit před udáním homosexuální prostitucí, avšak co následovalo, přesahovalo zcela jeho znalosti sexuální psychopatologie. To, co ten člověk Zderadovi dělal, mělo sice zřejmě sexuální motivaci a význam, nicméně bylo otázkou definice, zda to lze vůbec nazvat formou pohlavního styku. Za starého Rakouska platil antihomosexuální zákon a v podstatě týţ zákon byl v popisované době dosud platný v Československu. Na rozdíl od Sovětského svazu zde kodifikované zákony vţdy více méně platily a snad platí dosud. Nuţe, nemýlím-li se, podle starého rakouského zákona se ten člověk ţádného trestného činu vlastně nedopouštěl. Mnoho buzerantů se však raději přiznávalo k věcem, které ve skutečnosti nedělali a za které chodili do basy, neţ aby popsali svůj skutečný akt a odešli od soudu sice svobodni, ale s pyramidální ostudou. Někdy ani nevěděli, ţe jde o věc zákonem netrestanou, a spíše si mohli myslet, ţe by za to byli čtvrceni či upalováni. Zhusta se důstojní rakouští občané nesvěřili ani svým advokátům a trvali na jiných, méně, i kdyţ dosud značně, nechutných versích.


Teprve kdyţ byl vyhlášen rozsudek, zmírněný obětavou snahou advokáta, přiznali se někteří, ţe dělali vlastně ještě něco mnohem horšího, o čem kdyby pan soudce věděl… „Aber das ist doch straflos,“ řekl pak dr. Buxbaum pobaveně, shrábnuv tučné palmáre, a odešel, aby večer mezi kolegy dal věc k dobrému. S nutným zachováním diskrétnosti ovšem. Pokud dosud poctivě netušíme, o co jde, vypomozme si dějinami českého písemnictví. Jak experti potvrdí, přiznává se sekularisovaný kněz Jakub Deml ke krajně podivné vášni. Prohlašuje se vzácnou upřímností, a to i ve svých literárních denících, ţe touţí po tom, aby ţenám „líbal stehna“. Tento popis je hrubě eufemický. Z různých souvislostí a naráţek je však bohuţel zřejmé, co chudák vlastně myslel. Ačkoliv stejně dosud nechápu, proč chtěl, aby to jeho čtenáři o něm věděli. Nuţe, ten člověk, který se ostatně Demlovi trochu podobal i fysicky, měl „to samé v modrém“. O. K.? Podrobnosti pitvorného aktu se Zderadovi neustále protivně vracely. Vzpomínal, jak kobka páchla plísní a snad i umrlčinou, jak upíral oči na plamen svíce, svíraje chladný okraj oltářní mensy. Jak v plameni spáchal sebevraţdu jakýsi mol nebo můra. Jak člověk pod ním šeptal a huhlal, směšně a nechutně, jak nakonec chrochtal a vzlykal. Jak si pak dlouho utíral ústa papírovými ubrousky, proto je tedy měl s sebou. Jak se pak díval zle a zahanbeně a jak si oprašoval kolena a rovnal kravatu, snaţe se marně zrestituovat ztracenou důstojnost. Jak odcházel ještě spráskaněji, neţ chodil jindy, a jak se za ním jeho prokletí téměř viditelně táhlo jako chvost z husté fialové mlhy. Jak předtím zahuhlal, ţe zase přijde. Konečně upadl Zderad do protivného polospánku, který se, aţ za úsvitu, přece jen milosrdně prohloubil. Probudil se pozdě.


Nejprve mu bylo příjemně. Pak se vynořilo vědomí, ţe něco není v pořádku. Nakonec toto vědomí nabylo formy a tou byl člověk. V mizerném stavu se Zderad hrabal z lůţka. Bylo uţ skoro deset. Naštěstí mu mrchopění začínalo ten den aţ odpoledne. Posadil se na kanapi a uvaţoval, co má dělat. Událost tkvěla ve vzduchu jako průhledný balvan. Zderad si chvíli snaţil namluvit, ţe se mu to snad jenom zdálo, ale v ústech měl dosud hořkou chuť po opakovaném zvracení. „Uţ to asi tak bude,“ řekl si znechuceně. Panika a zmatek přestaly a Zderad byl opět schopen téměř normálně uvaţovat. Předně si uvědomil, ţe ani tohle ho nesmí zlomit. Nanosil si tedy studené vody a důkladně se umyl v cínovém škopku. Pachuť v ústech odstranil zubní pastou. To ho vzkřísilo. Oblékl se, pojedl a počal uvaţovat, kady z konopí. Nejlépe by bylo se snad odstěhovat. Ovšem, je-li ten člověk u fízlů nebo má-li s nimi styky, najde ho velice snadno. Znamenalo by to také najít si byt a zaměstnání, to se toho času vůbec nehodilo. Sylva by mohla prohlásit, ţe s ním nepůjde. Učitelka je ráda, ţe má místo ve Městě – a zrovna teď, kdyţ se jejich vztah začíná zase upravovat. Musel by jí taky vysvětlit proč, a to by uţ vůbec nešlo. Při té příleţitosti si uvědomil, jen tak okrajem mozku, ţe ji vlastně od včerejška neviděl. Spal přece celou noc špatně, to by její příchod snad nezaspal. Ale snad ji zaspal. Teď ovšem byla uţ zase ve škole. Pak taky – sehnat pro Záviška týdenní školku, jsou na to fronty. Ne, odstěhovat se, to nepůjde. Co tak bránit se útokem a sám chlapa udat? Ale co kdyţ je to fízl? Homosexuální vrah Haarmann byl přece také „Herr Kriminál“. Takoví jsou chráněni i v méně monstrosních reţimech. Potom… to, co on dělal… brrr…, to snad ani není trestné, zdá se, ţe to Zderadovi snad někdo dokonce říkal, nějaký právník nebo co, kdyţ se činnost netýká pohlavních orgánů… Je tady, to se ví, ta hrobka…, desakrace nebo jak se tomu říká, ale na to naši páni jistě uţ nedají. Potom taky, nemůţe dobře říct, ţe byl k tomu donucen, to


by musel říct jak – a to by se dneska určitě vezl s sebou. Psát legrační básně na Stalina, i kdyţ řecky a před osmi léty, to je něco jako hrdelní zločin. Je s ním konec. Ten člověk ho má dokonale pod palcem a chová se podle toho. Je to člověk vzdělaný, řecky musí umět dobře. To vysvítá jednak z toho, ţe byl schopen básni porozumět, jednak z některých jeho sarkastických komentářů, které huhlal, kdyţ stál nad Zderadem svíjejícím se v roští. Zdá se, ţe nějak ironicky chválil jeho nezvyklou znalost homérského dialektu. Zderad má pocit, ţe v té souvislosti padlo také slovo Oxford a Dublin. Je to muţ světa. Typ gentlemana, jaký se u nás běţně nevyskytuje. Naši filosofové chodili téměř vţdy s ošoupanými lokty a ani eventuální katedry je příliš společensky nepozdvihovaly. Ten je na tom finančně dobře a nezdá se, ţe by to byly jen pozůstatky kapitalistické minulosti. Tím hůře ovšem. Zřejmě stojí ve všech relevantních směrech vysoko nad Zderadem, ztroskotaným hřbitovním zpěvákem. Kdyţ vystřízliví, musí mu být krajně nepříjemné, ţe se před ním tak příslovečně hnusně pokořuje. Jednoho dne, snad uţ po včerejšku, asi Zderada fysicky zničí, aby mu jeho existence nepřipomínala jeho vlastní absurdní prokletí. Tiberiova azurová jeskyně. Zderad cítil, jak ho opět zavaluje vlna studené dusivé hrůzy. Jakási neformulovaná a neformulovatelná myšlenka se zdála proklubávati z mentálního balvanu úzkosti jako obrovské ohavné pískle z gigantického vejce. Nedovolil jí však, aby nabyla tvaru. Uvědomil si, ţe horor, který pociťoval k tomu člověku od doby, kdy se tento počal vyskytovat, vţdy obsahoval jako nádivku také onu kombinaci soucitu a odporu, jakou pociťujeme při styku s hnusnými mrzáky. Bylo s podivem, ţe tak cítil, aniţ by o tom člověku něco věděl. Případ extrasensorické percepce? Co to pomůţe? Ale co dál? Nejprve, uvaţoval Zderad, bude nutno zjistit, kdo ten člověk vlastně je. I kdyby tato informace vedla k naprosté bezmoci a beznaději, odstraní alespoň mystickou hrůzu pitvorkovy anonymity.


Zatím byl člověk ve výhodě, protoţe Zderada a jeho situaci zřejmě znal. To bylo z celého vývoje naprosto jasné. Začít se dalo patrně se zjištěním, jak se obluda vůbec zmocnil jeho básně a jak postupoval, aby vystopoval autora. Detektivní činnost toho druhu však bude vyţadovat čas a peníze a obojího měl Zderad zatraceně málo. Pak mu vyvstalo zřejmé řešení. Jeho nálada se tím zlepšila, jako by mávl čarovným proutkem. Pak ovšem opět klesla hluboko pod nulu. Uvědomil si totiţ další odpornou stránku věci. Ó sloţitosti lidského nitra! Včera bylo Zderadovi zle a zle a jeho hluboký odpor se projevil opakovaně i fysicky. Jeho včerejší zkušenost obsahovala však i moment, kterému se zatím v mysli pečlivě vyhýbal, ale který se nyní prodral do jeho vědomí, protoţe si to vzniklá souvislost výslovně ţádala. Svatý Jeroným ve svých dopisech svaté panně Eustochion spotřebovává mnoho času a energie radami týkajícími se zachování panenství. Nehodláme zde blasfemicky zkoumat motivy poustevníka, jehoţ si církev váţí a jehoţ autorita, byť podvodně citovaná, zachránila kdysi slovanskou bohosluţbu v Charvátsku. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – (Protoţe sv. Jeroným pocházel z Dalmácie, kde ovšem v jeho době křesťanští Slované ještě nebyli, podařilo se později charvátským kněţím namluvit papeţi, ţe glagolské písmo pro ně vymyslel on a ne kacíři Cyril a Metoděj. Tím se tam, v západní církvi, zachoval slovanský obřad tzv. glagolský, kdeţto u nás byl vyhlazen.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– Mezi jeho vývody patří i tese, ţe znásilněná panna nehřeší a netratí morální stav panenství, jestliţe při tom nepociťuje rozkoš. Na tuto věc Zderad vzpomněl, kdyţ se mu vzpomínka nakonec brutálně protlačila do vědomí. V zelenavé ztuchlině totiţ zjistil s určitým překvapením, ţe povrchní mechanické dráţdění jisté krajně


soukromé části jeho anatomie je schopno vyvolat vlny pocitů normálně spojených s jinou, byť i nepříliš vzdálenou částí jeho těla. K tomu přistupovalo vědomí dočasné, avšak tím zuřivější převahy nad obludou, jeţ ho ještě před okamţikem zcela ovládala, potrhujíc neviditelnými pouty strachu. Surová duševní slast nevýslovně obscénní nadvlády nad příšerným vyděračem se spájela s hnusným, ale účinným laskáním, kořeněna dušenými vzlyky a chrochtáním hrobového milovníka. Záď smrdutého mandrila, nepravděpodobně nestoudná, uráţí útlocit návštěvníků zoologických zahrad, avšak nicméně září symfonií delikátních i výrazných zelení, červení, modří a fialovostí. Podobně slavný kolorit mají i jisté kovově zářící mouchy, např. z rodu Calliphora, libující si ve výkalech a mršinách, jakoţ i některé druhy chrobáků. Zářivost a sláva jsoucna tak prostupuje všemi jeho patry. Neovlivněn divadlem, jeţ osvětloval, hořel tak i v hrobce plamen svíce krásným, slavnostním jasem a bezděky tu vzplanula i rozkoš Zderadova. Pulsujíc, ţhnula barevně a rozpalovala se, aţ nakonec vybuchla v kosmický ohňostroj. Tato vzpomínka, vystoupivší nakonec neodvratitelně ze Zderadovy paměti, naplnila ho pocitem nesmírné trapnosti. Strnul pod návalem tohoto nového utrpení, zavřel oči a cosi mumlal, snaţe se vzpomínku opět potopit do podvědomí. Konečně se probral, zalit potem. Bylo zřejmé, ţe obluda přece jen nakonec vyhrál. Rudě zasvítil další poryv hluboké hanby. Zderad se mechanicky zvedl a přistoupil k ţidli, přes kterou chabě viselo jeho ošoupané sako. Sáhl do kapsy. Byla tam. Vylovil bankovku, rozbalil ji a dlouho zkoumal její sloţité grafické křivky. Uţ dlouho ji neviděl. Nezničil ji však.

HLAVA V Čas pokračoval a astronomické hodiny ukazovaly nyní plné léto.


Je s podivem, jak příroda nedbá lidských záleţitostí, a to ani veřejných, ani soukromých. Pokouší se, a dokonce dosti úspěšně, nedbati ani vyslovených zásahů do svého řádu. Pamětníci dvou válek, jichţ bylo lze ve Městě nalézt habaděj, vyprávějí občas, jak ptáci zpívali za kanonády, snaţili se hnízdit v rozbombardovaných budovách atd. Téţ léto na hřbitovech mírně zazářilo zlatem a zelení, jako by ani nebylo rodné strany a vlády. Také k soukromému utrpení Zderadovu byla příroda hluchá. Vypukly prázdniny. Sylva zmizela k rodičům, kteří, jak se zdálo, ji byli ochotni vzít na milost, a vzala Záviše s sebou. Zderad zůstal ve městě. Regule řídící sluţební postavení mrchopěvců pocházejí totiţ z dob rakouských, kdy se na dovolené nekladla vůbec ţádná nebo jen malá váha, a kdyţ, tak nikoliv vzhledem k niţším řádům jsoucna. Mrchoeufonisté jsou totiţ jako nádeníci placeni od kusu. Zderad byl tedy nucen zůstat ve Městě, aby pokračoval ve své výdělečné činnosti, kterou mohl jakţtakţ udrţet aspoň sebe, tj. snímal tak finanční břemeno s beder poněkud více vydělávající Sylvy, která ţivila sebe samu, dítě a obytnou rakev. Kromě toho byl Zderad dosud nevítán na jejím rodném statku, a po pravdě řečeno, neměl by býval dost na vlak, nebo tak se aspoň Sylva domnívala. Ve skutečnosti měl Zderad teď peněz více neţ dlouhou dobu předtím. Podle vlastních představ byl téměř bohat. Nemohl však dobře tuto hojnost Sylvě ukázat, protoţe to by vedlo k otázkám, a musel se spokojit s tím, ţe jí dával aspoň úplně všechny peníze, které vyzpíval. Zdroj tohoto neočekávaného příjmu je nám nyní zřejmý, i obáváme se, ţe původně sympatický Zderad byl nyní v mysli čtenáře zavrţen. Měl přece obludu hned na začátku odmítnout, případně i zvochlovat a podstoupit risiko, ţe bude pro hloupou školáckou básničku v mrtvém jazyce, jehoţ znalost byla čím dále tím exklusivnější, zničen sám i se svou rodinou. Víme také, ţe by se bylo moţná nic nestalo.


Raději zemříti neţ zhřešiti, praví svatý Aloysius a mnoho dalších Fridolínů. Naproti tomu uvádíme jihočeské přísloví, ţe „chudý člověk si nemůţe dovolit čest“, coţ jest, jak se zdá, pravda téměř kosmické platnosti. Ti z konsumentů, kterým se podařilo zdrhnout aţ po delší době, nechť si ostatně sáhnou do svědomí. „Mille modi Veneris,“ – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (tisíc je způsobů Venuše, tj. lásky) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– --–--–--–--–praví P. Ovidius Naso, my pak dodejme: „scilicet venalis“ – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (totiţ prodejné). – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – Formulace provedené úvahy se zcela zbytečným klasickým exhibicionismem nese neklamnou pečeť ducha Zderadova a je vskutku citátem jeho vlastní spekulace, kterou se snaţil si svou potupu osladit. Podrobovat se pod hrozbou zničení fysickým chtíčům duševního mrzáka je prostituce sice zřejmá a makavá, nikoliv však nejhoršího rázu. Pozorujeme také, ţe povaha vyţadovaného aktu byla právě opačná, neţ jakého se většina z nás u vlastech víceméně dopouštěla, byť i jen symbolicky a přeneseně. Račte tudíţ ponechat hlavě její pokrývku neboli pokřivku, jak říkají slovenští důstojníci, domnívajíce se, ţe mluví česky. Váháme však přece jen přiznat, ţe Zderad si začal na svou situaci jaksi zvykat. Podle lektorů marxismu-leninismu jsou kapitalisté nemravní také proto, protoţe je jejich bohatství korumpuje. Zderad si koupil několik košil, ponoţek atd., také plátěné kalhoty a opánky zvané „kristusky“ pro letní pohodu. Po linii odívání váhal


dále mezi koţenou bundou a novým oblečkem, ale nakonec si, z důvodu utajení, nekoupil nic z obého. Tím prokázal mnohem větší prozíravost neţ vedoucí Masen, kteří šmahem kupovali drahá auta a chodili pak do basy, totiţ v době, o které píšeme. V současné době je prý, dle obvykle spolehlivých zdrojů, korupce u vlastech tak totální, ţe se tyto fenomény odehrávají prakticky nabíledni a nikomu se nic nestane, aniť máslo na hlavě mají všichni. Po dlouhé době se Zderad najedl dosti bílkovin (přísun ze statku ovšem přestal s odjezdem Sylvy) a poněkud přibral na váze, coţ obluda s rozkoší komentoval. Dovoloval si občas i přepych jednoho či dvou půllitrů Plzně. Začal dokonce i mírně pokuřovat, ačkoliv věděl, ţe si tím kazí svůj jediný provozní kapitál. Mrchovec mu totiţ mimo jiné nosil také drahá zahraniční ţvára. Vlastně by byl mohl s mrchopěním praštit a několikrát se i stalo, ţe se pod nějakou záminkou nedostavil. Hrobové zpívání se tak stávalo víceméně jeho krycím zaměstnáním. Přes občasné záchvaty hanby, které ho přepadaly znenadání třeba na ulici jako náhlé bolesti zubů, takţe se zaráţel v chůzi a s přivřenýma očima se chvíli potil, začal dokonce i mírně uţívat ţivota. Mohl-li, nebo mohl-li se ulít, chodil na plovárny a plavával dlouhé štreky proti proudu, raduje se ze svého mládí a síly, často i pod několika mosty a proti peřejím jezů, aţ k Vodní věţi. Byl dokonce několikrát i v biografu, ale radostná skutečnost cpaná do diváků horem dolem ho příliš deprimovala, takţe tuto zábavu opět odmrštil. Turgo a Krůta, kteří byli lépe situováni (tj. oficiálně), mu několikrát nabídli varhanické substituce, i těšíval se z hlasů rozličných strojů Města, se kterými se pomalu seznamoval. Zjistil sice, ţe má tak silně zakořeněné náboţenské podmíněné reflexy, ţe se u posvěcených mašin cítí poněkud svatokrádeţně, ale tuto religiosní překáţku rychle překonával rozličnými úvahami a sofismaty. Vznikl v něm znovu zájem o písemnictví, i postával před výklady Knihy, národní podnik, hledaje, co by pohltil. Bylo toho však pořád méně a méně a velmi brzo zatraceně málo. Dluţno podotknout, ţe poušť tehdy byla téměř úplná a ţe budoucí slušnější


spisovatelé byli tehdy dosud ve stavu embryonální latence. Někteří, ač ne všichni, psávali a publikovali také skutečné, poctivě byzantinské ódy na Stalina, ovšem pouze v jazycích českém a slovenském. Antikvariáty byly mnohem lepší a krásné staré knihy po zlikvidovaných etnických a sociálních skupinách šly za babku, protoţe, soudruzi, to nás nezajímá. Zderad se musel vůlí nutit, aby nevydával příliš mnoho peněz, a také, aby se přílišnou bibliofilskou opulencí neprozradil před Sylvou, aţ se vrátí z prázdnin. Knihy měl pouze v dřevěném kufru, který slouţil, pokryt čistým, i kdyţ slátaným ubrusem, za pomocný stolek, kdeţto Sylvini Makarenkové a Zakaljájajícísja štál zaujímali parádní zasklenou poličku pořízenou se značnou finanční obětí z oficiálních zdrojů. Protoţe bylo moţno zvednout víko jen po odstranění deček a váziček, byla Zderadova bibliotéka poměrně jistá, ale – čert jí věř. Tímto způsobem získal Zderad Erasmovu řecko-latinskou bibli, které chyběl jen titulní list, takţe i proto asi unikla pozornosti antikvářů, a první vydání Kafkova In der Strafkolonie, protoţe sortimentářky zřejmě nevěděly, o co jde. Po těchto intelektuálních excesech však cítil mnohem větší výčitky svědomí vůči své rodině neţ po schůzkách s obludou, a proto posílal na Sylvinu venkovskou adresu i své kurví peníze, zalhávaje, ţe měl neobyčejně velký počet funusů první třídy a řadu varhanních substitucí, teď v době dovolených. Největší část peněz však tesauroval pro strýčka Příhodu. Nevzdával se stále ještě plánu, ţe se nějakým způsobem obludovi přece jen vymkne. Zatím byly všechny pokusy ve směru zjištění příšerkovy totoţnosti naprosto marné. Z různých symptomů zjistil, ţe netvůrek vlastní auto, ale nikdy se mu nepodařilo je vidět tak dlouho a zblízka, aby si mohl zjistit číslo. V typech aut se Zderad ovšem nevyznal vůbec. Jednou, kdyţ obluda nejvíc chrochtal svinstvem, a byl tudíţ beze smyslů, prohledal Zderad jeho sako odhozené na oltáři, ale zjistil, ţe potvora opatrná nechal zřejmě občanku doma. Moţná ţe ji soudruh ani nemusel nosit. Také nic jiného v kapsách Zderad neobjevil. Několikrát se


Zderad snaţil pačlověka sledovat, ale ten mu vţdy zmizel, jako by se propadl. Později naznačil, ţe by mohl přece jen soudruhům povědět, jaký je Zderad řečtinář, kdyby se mu dále snaţil věšet na paty. Zderad, ačkoliv si to snaţil zracionalisovat, trpěl zejména tím, ţe se hrobové seance neodbyly bez jeho intimní účasti. Kdyby byl schopen zůstat zcela nezúčastněn, mohl cítit jistou posměšnou převahu, coţ je tajemstvím profesionálních dorot a frigidních manţelek. Obludkovy nepopsatelné něţnosti byly však tak provokativní… Nicméně pozoroval Zderad s potěšením, ţe si na věc začíná zvykat také po této stránce, čímţ se jeho morální dilema poněkud zmírňovalo. Dodejme ještě jednou explicitněji, ţe obluda zůstával věren své deviaci. Nemýlíme-li se, jest muţ těchto sklonů mezi bratřími označován termínem „buliţník“ a činnost, kterou provozuje, se zove „buliţnická“, coţ jest přídavné jméno zpodstatnělé, jako např. čekaná, házená, sousedská apod. Přes morfologickou shodu se stejným slovem označujícím druh nerostu jest slovce to zcela jiného původu. Jest kalkem, tj. slovem sloţeným ze součástí vzatých z různých, navzájem si cizích řečí. Aspoň je to moţno tak dokazovat. Koncovka „– liţník“ je původu slovanského, totiţ českého, a její význam je zřejmý. Druhou, předpjatou částí je pak slovo „búl“, které je původu cikánského a označuje část, na kterou se činnost vztahuje. Správně by se tedy mělo psát „búlliţník“, na rozdíl od slušného nerostu buliţníku. Buliţníci se dále dělí na příleţitostné a výlučné. Obludka patřil, asi na štěstí pro Zderada, k později jmenované skupině. Jakmile si Zderad na svého zákazníka zvykl, takţe ho ani nešokoval, ani nekontrolovatelně nevzrušoval (coţ bylo původně spojeno), mohl si jiţ nalhávat, ţe má skutečnou kurví převahu. Situace se tak zdála nabývat jisté pitvorné stability, spokojenost byla téměř na obou stranách a Zderad se přistihoval při nedostatku chuti s věcí něco dělat. Zkorumpoval se.


HLAVA VI Je kolem deseti hodin dopoledne a pátek. Ryšavá a černá veverka se honí stromovím hřbitova, drobný, krvavě červený roztočík probíhá labyrintem zrnění náhrobků, netřesky nasazují na květ, včely bzučí v květech apod. Pohřebiště pulsuje slastí ţivota a Zderad se právě obírá svým krycím zaměstnáním. Vdova ve smutku se, plačíc, opírá o rámě synovo, kněz vykropuje jámu a hrobníci si jiţ upevnili popruhy kolem ramen. Bílé šátky esteticky kontrastují s černými oděvy. Nastává poslední loučení a čtverozpěv notuje oblíbenou píseň neboţtíkovu: Ten stachovský rybník, ten je široký, letěly tam přes něj husy divoký. Zemřelý švec volbou oblíbené písně mimoděk prozrazuje nezvyklý vkus, zřejmě archetypicko-nadindividuálního původu. Krásnou, prostou, jemně melancholickou melodii Kukula pietně upravil, neopomíjeje vyuţít harmonie kvint lesních rohů, která se zde sama nabízí při slovech „ten je široký“ a při prvním „husy divoký“. Hlavní harmonické vtipy se nacházejí právě v druhém tenoru a Zderad je s gustem vykonává. Před vnitřním zrakem se mu vynořuje nikoliv rybník stachovský, s nímţ nemá zkušenosti, ale široká a lesklá hladina rybníka Posla. Uvaţuje, ţe má dost peněz, aby mohl odjet za svým detektivním posláním, ale ţe si můţe také dovolit stavět se v Sylvině rodišti, překvapit manţelku a synka a snad i navázat přátelské styky se starým beranem. Koneckonců by mohl nahlédnout, ţe se nedá nic dělat, alespoň z jeho vlastního hlediska, neboť on neuznává ani nemanţelské děti, ani rozvody.


Druhé „přes něj“ klouţe plagálním závěrem do toniky a měkce zaznívá hluboké cé Krutovo. Je to stejně nejlepší basák ze všech mrchopěveckých part na hřbitovech. Kukulův hlas se leskne jako zlatá rybka v ševcovské kouli a všecko se zdá být jaksi podstatně v pořádku. Jako by i pláč vdovy byl pouze nedůleţitou podrobností v nepochopitelném a přece jen neurčitě benigním orloji času a světa. Rakev se svezla do jámy, padají hroudy házené smutečními hosty a mrtvý švec se ústy čtyř pěvců loučí se světem. Nebyly to husy, byly housata, kam ste se podíly, hezký děvčata? Nebyly to husy, byli houseří, kam ste se podíli, chlapci kdekeří? – Chlapci kdekeří – Zderad sebral ze země oprýskanou aktovku, nadouvající se potřebnostmi ke krátkému výletu na venkově, a vyrazil na vlak. Peníze za ševče mu schovají a v pondělí odevzdají hoši. Cítil se najednou jako kdysi v dětství, kdyţ jezdíval s rodiči na výlety. Ve snaze zkrátit si cestu, ale ve skutečnosti z bujnosti, přeskakoval Zderad hroby a nakonec se přemetl i přes nízkou zídku hřbitova. Jedeme! „Oó commence par une croix de bois la routě qui méne jusq’á Dieu, bordée de tristes petits pommiers qui s’en vont indéfinitement deux par deux,“ praví si vzdělaný Zderad vnitřním hlasem a pohlíţí potěšené na scenerii jakoby vystřiţenou z básničky pana francouzského konsula v Rakousku, sídlem v Praze. Sice by k té náladě patřil spíše podzim, ale i tak vzbuzují ty jablůňky putující po dvou do vršku příslušné metafysické sevření srdce. Koneckonců nelze upřít, ţe to básník byl, i kdyţ ovšem o nás věděl bačkoru a do té ještě vlastně trochu kopal, coţ vyplývá celkem jasně i z těch čtyř básniček, za které se katoličtí inteligenti dodnes nepřestávají s vděčností klanět před plzeňským knůtkem


– -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Plzeňský noční knůtek – odumírající instituce, kterou Zderad v dětství ještě jakţtakţ musel zastihnout. Noční světélko pro neelektrifikované domácnosti, kde se nedalo rozsvítit knoflíkem a velké světlo by rušilo. Do sklenice se nalil olej, na to se posadil p.n.k. s plovákem a zapálil. Vzniklo nedomrlé, maličké světélko.) –-–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–jeho galského ducha. Ti jsou teď z módy, v emigraci, v basách apod., zatímco jiná garnitura západních Slovanů koná podobné prostocviky před Sovětským svazem. Při těchto literárně historických úvahách stoupal Zderad zvolna do táhlého vršku a dosti se potil, protoţe měl těţkou tašku, slunce připékalo a příslušný cíp vlasti, přes jinak konformní podrobnosti, nebyl tak docela „tout plat“, jak nám chce básník říci. Proto byl Zderad mrzutý a nelaskavý. Čím více se přibliţoval ke kostelu, a tím zřejmě k faře, tím pošetilejší se jemu samému zdálo toto cestování. Chytal se však, tak říkajíc, stébla. Rozhodl se, ţe musí se svou situací něco podniknout, děj se co děj. Obludka se totiţ stával stále nechutnějším. Začalo to tím, ţe se k jedné schůzce dostavil s velikým kufrem. Kufr bylo obtíţné prorvat úzkými gotickými dvířky hrobky či mauzolea, a právě, kdyţ se o to pokoušeli, ozvaly se v ohybu cesty hlasy. Naštěstí byli vevnitř včas, jinak by příchozí pravděpodobně spustili alarm, ţe tam někdo vykrádá hrobku. Z kufru se vyvrbily bělostné šaty nevěsty a – ó hrůzo – pro Zderada i cylindr s frakem. Snad to bylo z půjčovny, jinak by to bývalo muselo stát majlant. S ohledem na homérský hymnus na Stalina nebylo však zbytí a Zderad musel projít jakýmsi svatebním obřadem. Obluda měl na plavé paruce věneček. Občas sundával paruku a věneček, nasazoval si kněţský ornát a dělal taky jako oddávajícího kněze. Byly také prsteny: Zderad svůj později nikdy nenosil, coţ je pochopitelné (skutečný snubní prsten nevlastnil, protoţe na něj tenkrát se Sylvou neměli), ale musil si ho nasazovat u příleţitosti schůzek. Prsten byl pěkný, masivní. Nápis na něm však ţádný nebyl, na to byl obluda opatrný. Obluda přinesl také jakousi improvisovanou svatební hostinu, včetně láhve


šampaňského a dva, zdá se vzácné, jakoby mešní kalichy menšího formátu. Trapnost se zasnoubila s hnusem, kdyţ nakonec poţádal Zderada, aby mu do kalicha namočil, a pěnivý nápoj s gustem vypil. Naštěstí jinak nezměnil svůj způsob perversity: Konsumace „manţelství“ sestávala z obvyklé buliţnické a ani předtím nechtěl, aby ho Zderad políbil na ústa. Zderad si silně oddechl. Kdyţ na to vzpomínal, sám se divil, co člověk udělá ze strachu a – přiznejme to – pro peníze! Tenkrát byla odměna zvlášť hutná: „Svatební dar,“ pravil obluda. Tím se však příšerkovy fantasie dosud nevyčerpaly. Příště přišel sice normálka bez kufru, ale jakmile byli v hrobce, svlékl se a objevil se v černém ţenském spodním prádle a punčoškách. Z aktovky vytáhl nejen střevíčky a paručku, jimiţ iluzi doplnil, ale poté i rákosku. Vykládal Zderadovi, ţe mu „byla nevěrná“ a ţe „ţádá o potrestání“, načeţ mu musel Zderad zmalovat rákoskou zadek. Obluda přitom křičel a sliboval, ţe se polepší atd. Byl tudíţ nejvyšší čas se trhnout a Zderad se tak pevně rozhodl, jakmile příšerka odkulhal. Začínalo to být horší a horší. Kdoví s čím si vzpomene příště. Co však Zderad nevěděl: náhlý rozkvět obludovy erotické fantasie souvisel s vnějšími okolnostmi a vnější okolnosti jej později zase poněkud zmírnily. Na lůţku ve své obytné rakvi dlouho přemítal, jakým způsobem by se zmocnil fatální stalinské apoteosy, neboť na ní zřejmě jeho otroctví záviselo. Finanční aspekt věci v té chvíli ušlechtile přehlíţel. V tu dobu smrděl slámový barák ohavně všemoţnými druhy splašků a exkrementů a Zderad si připadal, ţe je nadosmrti uvězněn v jediné gigantické ţumpě. Jako většina lidí ve velké tísni obracel se i Zderad k Bohu svého dětství a prosil ho, aby ho zbavil tohoto prokletí. Zazdálo se mu však, ţe přísný fantom od něho vyţaduje ještě větší utrpení a smrt tím, ţe ctnostně obludu odmítne a ponese následky. Tato alternativa se mu nijak nezdála, i modlil se horlivě, aby byla zaměněna za něco mírnějšího, i kdyţ věděl, ţe tato ţádost je


heretická z hlediska víry jeho dětství. Kdyţ se vynořil, byl o zkušenost bohatší. Pochopil totiţ náboţnost prostitutek. Usnul pozdě. Jeho sen byl krajně podivný. Zdálo se mu, ţe je na jakési církevní slavnosti, snad mariánské, avšak snad ne katolické, nýbrţ nějaké pravoslavné, arménské či co, protoţe podrobnosti obrazů, rouch atd. byly exotické. Slavnost se odehrála neurčitě na jakémsi mostě. Účastníci slavnosti nebyli však lidé, nýbrţ jakási neúplně počlověčená zvířata jako z ostrova doktora Moreau. Protoţe byli původně velmi rozličných velikostí, poskytovali nesmírně obludný pohled svými disproporcemi. Byli zde maličcí lidé křeččí a krysí, drobní lidé kočičí, lidé psí, od maličkých aţ po mírně nadţivotní, vzniklé zřejmě z bernardýnů a dog, a konečně lidé obří, povstalí z koní, krav a velbloudů. Klečící velbloudici stále ještě nestvůrně převyšovali stojící lidé povstalí z menších zvířat, zaujímajíce také strašně mnoho místa. Zpívali pitvornými hlasy odpovídajícími zvukům jejich původních hlasů zvířecích, ale celkem pěkně harmonovali. U oltáře byl obluda a zdálo se, ţe slouţí mši. Nějak se Zderad octl u oltáře. Obluda mu rituálním mečem rozřízl vpředu oděv na dvě části, přičemţ zvířecí lidé aplaudovali jako Taliáni při pozdvihování. Obnaţiv Zderada zepředu po celém těle, přistrčil mu kalich, aby do něj namočil. Tomu se Zderad vzepřel. Obluda se tedy obrátil k oltáři a pozdvihl text mešních modliteb zasklený a ve zlatém rámečku, jakých bývá na oltářních mensách i několik. Přistrčil to ke Zderadovi. Byla to ovšem opět óda na Stalina, tištěná s pouţitím ligatur, jak se to dříve dělávalo, a s paralelním latinským překladem: Te domine Stalin adoro, tu Cremlo albosaxo Russis et Tataris dominaris omnibus sedens.


Zderad však uchopil obludku za krk a ten se počal měnit jako Próteus v rukou Meneláových. Nakonec ustal, proměnil se opět v člověka – a tímto člověkem byl B R V A. Tu se Zderad probudil a měl pocit, ţe snad něco objevil. Brva byl Zderadův spoluţák z gymnasia. Byl velmi hodný a jemný, ale velice hloupý. Katecheta ho intervencemi prostrkal aţ k maturitě, protoţe Brva chtěl být knězem. Zderad Brvovi pomáhal s učením, hlavně s řečtinou a latinou, na které se tento zdál být zvláště tupým, coţ ovšem bylo velice nevýhodné pro budoucí studium teologie. Zderad chodíval za Brvou i domů. Brvův otec byl domovníkem ve slušné čtvrti. Brvovi bydleli v suterénu a Zderad si pamatoval, jak mu jejich obydlí tehdy připadalo chudé a nanicovaté. Bylo ovšem mnohem lepší neţ jeho nynější obytná rakev. Brva nebyl jediným klientem Zderadovým: Zderad kolem sebe soustřeďoval celou kohortu neprospívajících a mravně zpustlých ţáků, ačkoliv správně by měl péci s elitou třídy. Snad se v tom jiţ jevilo předznamenání jeho pozdějšího pádu, ţe uţ tak brzo tíhl k relativní spodině. Při řeckých a latinských komposicích dbával toho, aby své černé ovečky bezpečně provedl úskalími. Nejprve si vţdy udělal svou práci sám. Býval vţdy hotov první, daleko i před ostatními lepšími ţáky. Místo však, aby sešit odevzdal a vyšel na chodbu, trávíval zbytek hodiny vyhotovováním taháků pro své chráněnce s přihlédnutím k individuálnímu stylu kaţdého jednotlivce. Pro zabránění odhalení bylo téţ třeba ponechat něco různých, ale relativně nevinných chyb, protoţe ţáci jako Brva nebo Garbušek nemohli logicky odevzdat práce zcela bezvadné. Napodobováním individuálních slohů a blbostí a obratnou kolportací vyrobených tasanů uplýval příjemně zbytek hodiny způsobem zábavným a obecně prospěšným. Nyní byli Zderadovi bývalí chráněnci z valné části soudruhy doktory a inţenýry, poţívajíce alespoň určitého stupně úcty a vydělávajíce si na slušný chléb bez pomoci fysické prostituce. Pokud Zderad věděl, Brva se stal přece jen knězem.


Nyní se mu mihlo, ţe kdysi, kdyţ seděli s Brvou v jejich sklepním bytě, moříce se s nějakým Homérem, přinesla jim paní Brvová jakési ovocné nebo jakési víno domácí provenience. Bylo totiţ před Vánoci nebo snad uţ po Vánocích. Zderad si přihýbal, aţ se napálil, i počal se na ubohého Brvu vytahovat. Aby ukázal svou řeckou erudici, sloţil tenkrát ódu na Stalina – časopisy prosakující ze Sovětského svazu a domácí komunistický tisk uţ k takové reakci začínaly provokovat, i kdyţ radostný úsvit dosud nenastal. Brva si tu básničku obdivně ponechal. Brva byl tedy klíčem, i kdyţ slabým. Vyhledejme tedy Brvu. Podle posledních zpráv nastoupil Brva místo kaplana v obci L. To se hodilo, protoţe vesnice Mlná, leţící na břehu Posla, byla celkem na stejné štrece. Za peníze, potupně vydělané, bylo moţno tento výlet podniknout. Jede se! Zderad kráčel směrem k L. a nadával si blbců. Poslední zpráva o Brvovi byla starého data, stopa velice slabá. Bylo moţné, ţe uţ tam Brva dávno nebude, s kněţími se tehdy děly věci často prapodivné. Konečně stanul na návsi s typickou husí louţí a poměrně snadno nalezl faru. Zatahal za drát starobylého zvonku u dveří, na nichţ bylo na mosazné tabulce napsáno: VINCENC PLICKA farář a čekal. Za nějakou chvíli přišla otevřít starší brýlatá ţenská oděná jen tak po domácku v zástěře, ale s typickým vzezřením, které ukazovalo, ţe je to „slečna“ z fary. Zadívala se na Zderada s jistou nedůvěrou. Zderad vykoktal svůj dotaz po páteru Brvovi a dodal, ţe je jeho bývalý spoluţák z gymnasia. Tvář ţeny velice zesmutněla:


„Páter Brva u nás není. On totiţ – ale snad byste měl promluvit s bratrem. On je na sadě, u včel. Pojďte.“ „Slečna“ ho provedla zahrádkou k zadním dveřím farské budovy a zmizela za rohem v sadu. „Vincku,“ volala, „je tady nějaký pán, hledá Zdeňka. Je to jeho spoluţák.“ „Hned, hned,“ ozvalo se vzdálené, přitlumené volání muţského hlasu. „Uţ jsem hotov – ještě nasadím víko.“ Nato se slečna opět objevila, utíkajíc klusem a ohánějíc se zuřivě kolem sebe. Vrazila do dveří a Zderada zatáhla za sebou. „Honila mě včela,“ pravila udýchaně a omluvně, kdyţ stanuli v síňce s cihlovou podlahou a začernalými stěnami, na nichţ visely ještě začernalejší posvátné obrazy. „Bratr tu bude za chvíli. On je včelař, víte,“ dodávala zbytečně s jakýmsi mateřským úsměvem. „Zatím se posaďte.“ Zderad se svalil do proutěného křesla a čekal. Ve farní síni byl příjemný chládek a jakási zatuchlá, ale milá vůně sestávající z jablek, vosku a snad kadidla; dýchalo to tu mírně a smířlivě, jasně náboţensky. Za chvíli bylo vidět, jak kolem okna prochází houpavým krokem tlustých lidí mohutná postava, oděná od hlavy aţ k patě bílou kombinézou. Na hlavě měl farář starosvětský slaměný včelařský širák, z jeho okraje splýval závoj zastrčený za límec kombinézy. V.ruce drţel včelařský kuřák, kterým zuřivě pukal na všechny strany a po svém těle. Obklopovalo ho mračno zřejmě rozzuřených včel. Zašel někam kolem okna a po chvíli bylo slyšet otvírání a zavírání dveří a těţké kroky někde uvnitř budovy. Poté se otevřely jedny z dveří do síňky a hierarch vstoupil. Byl dosud v kombinéze, ale měl teď zřetelnou hlavu. Ta byla mohutná, pokrytá hustými, úpravnými šedinami. Obličej měla těţký a masitý, selský, s dobráckými, jaksi smutnými, ale smířenými brázdami kolem úst a očí. Ty byly tmavé a rozumné, také tak smířeně smutné a dobromyslné. „Mám jedno velice zlé včelstvo,“ pravil bez úvodu hlubokým, trochu nosovým hlasem, znějícím poněkud jako trombón anebo jako kdyby čínská husa s boulí na zobáku, Cygnopsis cygnoides, nabyla


artikulované řeči a promlouvala. „Přátelé mi radí, abych je vysířil – ale já – snaţil jsem se vychytit matku – abych ji vyměnil za hodnou – víte? Protoţe kdyţ se vymění matka za mírnou, z mírného včelstva, tak potom její potomci jsou také mírní, víte. Ale uţ podruhé tu zlou nemohu najít. Je tam, to se ví, má dobře zakladeno, ale nějak mi zase uklouzla. Je to veliké včelstvo – víte. Tak zase nic. Sestra uţ se zlobí, ţe nemůţe do zahrady – jakáţ pomoc? Zkusím to tedy jindy. A co vy, co nám nesete?“ Spisovná čeština z jeho úst nezněla afektovaně. Podíval se na Zderada mírně a těţce, ale pronikavě, jako by mu viděl aţ do útrob. Zmaten tímto rentgenovým pohledem, vykoktal Zderad znovu svůj dotaz a nutné podrobnosti o své osobě. „No to pojďte dál,“ pravil farář. „Stala se, víte, taková věc, divná. Musíme si o tom v klidu pohovořit. Snad vy byste mi mohl také něco objasnit.“ Farář zavedl Zderada do malého pokoje, který vypadal jako na všech starých zazobanějších farách, podobně jako sám kněz byl téměř typickým exemplářem dobrého vesnického faráře. Zase na chvíli zmizel, vrátil se bez kombinézy, jen v košili a kalhotách, nalil Zderadovi jakési jeřabinové nebo jaké víno, posadil se proti němu ke stolu s dečkou a znovu si ho tak moudře a těţce prohlíţel tmavýma očima. „Tak vy jste ten pan Zderad,“ zatroubil tiše znovu. „Zdeněček – páter Brva – mi o vás vykládal, jaký jste byl výborný student, a hlavně řečtinář. Ale ţe prý jste ho zlobil, přel se s ním o pravdách víry – to jste neměl dělat.“ Zderad se opět zmátl. Byla to ovšem naprosto pravda. Zderad rád ukazoval Brvovi svou intelektuální převahu i tím, ţe mu stavěl před oči absurdity jeho přesvědčení, a tak mu mátl hlavu. Domníval se tehdy, ţe hloupý Brva to pouští jedním uchem tam, druhým ven, a zarazilo ho, kdyţ si uvědomil, ţe ho tím vlastně zasahoval a zřejmě trápil víc, neţ měl v úmyslu. „A co vy teď děláte – na universitě, ne?“ Zderad pocítil v ústech obvyklou peluň a agresivně se přiznal, ţe je pouze pohřebním zpěvákem.


„A co to? – Aha, rozumím. – No buďte rád, ţe jste aspoň na svobodě. Pokud má člověk co jíst a střechu nad hlavou, má dobrý důvod být spokojen a chválit Boha!“ K této moudrosti se Zderad sice uţ dávno dopracoval – i kdyţ Boha za ni nechválil –, bohuţel toho času byl v situaci, která to všechno obracela vniveč. Pocítil silnou potřebu se knězi se vším svěřit – vzbuzoval důvěru –, ale pak si to přece jen rozmyslel. „Víte,“ pokračoval kněz trombónovitě, „ale dál to neříkejte – on Zdeněček zemřel. Zemřel“ – kněz ztišil hlas do zděšeného šepotu – „vlastní rukou! Povaţte – kněz – a tady na vesnici. Utajili jsme to před vesničany, vlastně ani jeho rodina neví – doktor nám šel na ruku – – – Řekli jsme všem, ţe zemřel na selhání srdce – – – Kdyţ se člověk oběsí, srdce mu přestane bít – tak jsme ani nelhali,“ dodal s obvyklou církevní uhýbavostí. „A potom – udělat to – to vlastně srdce selţe i v jiném, morálním smyslu, ztratí kuráţ neboli po česku srdce – ţe ano? Tak jsme vlastně ani nezalhali. Pak biskup povolil církevní pohřeb, to se teď běţně dělá, mamince jsme řekli, ţe ho nemůţe vidět, ţe uţ je chudák v rozkladu – vypadal hrozně – můj Boţe“ – farář se pokřiţoval. „A ani nevíme proč – těţko hádat. On sem za ním z Města dojíţděl jeden pán, kdo to byl, co to bylo, těţko hádat, mysleli jsme, ţe snad – od policie – víte, ale nevíme. Zdeněk se ho zrovna bál. Ale nikdy se nesvěřil. Chodili spolu do lesa – dlouho bývali pryč – a Zdeněk – byl z toho zřejmě nešťastný, modlíval se v kaplance dlouho do noci – i plakal – víte, byl to takový citlivý hoch, však jste ho znal. Mně se nikdy nesvěřil, to víte. A já – musím říci – ţe jsem ani moc nenaléhal – abych se přiznal, přímo jsem se bál, co bych se snad dověděl – i kdyţ těţko vím co. Napadlo mne i – ale pak, já vím, ţe se Zdeňkovi líbila děvčata – ve vší počestnosti ovšem – jsme taky jen lidé – ale díval se, to jsem si všiml. Bůhvíco… K svaté zpovědi – to on ke mně nechodil – to se u nás nedělá – tak ani tak nevím – ačkoliv pochopitelně bych to nikomu – On jezdíval za neboţtíkem Ješinou, na kole přes les. Dost často. Pak Ješina umřel a nikdo na jeho místo nepřišel. A Zdeněček byl pořád smutnější a smutnější – aţ nakonec se to stalo. Bůh buď milostiv jeho duši. A já jsem si myslel, kdyţ jste


jeho spoluţák, kdyţ jste jako bývali přátelé, zdali byste vy snad to nemohl nějak objasnit?“ Zderad měl pocit, ţe by to asi objasnit mohl, ale nikoliv tomuto starému knězi, který se zdál přece jen příliš kněţsky naivní. Kromě toho si nebyl úplně jist. Zeptal se pouze, jak vlastně ten člověk vypadal. „Těţko popsat, měl takové divné bledé oči – jako – jako hastrman. Proto jsme si mysleli, ţe to snad byl, víte – tajný agent. Ale zase se nezdál. Byl dobře oblečen a tak. – Já vím, ale takoví nebudou jezdit k čertu ďáblu – sit venia – za kaplany do vesnic.“ Bylo to tedy jasné. Ale Zderad nemohl knězi povědět co a jak. To byla asi zase chyba. Moţná kdyby šel s pravdou ven, ţe by mu starý farář poradil, Je stará zkušenost, ţe katoličtí kněţí vypadají a mluví, jako kdyby neuměli do pěti počítat, ale ve skutečnosti často naivní vůbec nejsou. Svatá církev je liška všech lišek a katolický páter, na rozdíl od různých pastorů, slyší nejpodivnější věci ve zpovědnici. Nadto se farář Plicka zdál rozumný i po necírkevní, lidské stránce. Dokonce se i podřekl, ţe tuší správně – ale – nelze – ne tu věc! Kdyby se byl Zderad teď rozhodl, mohl snad ještě vyváznout, ale neudělal to. Místo toho se řeč stočila na Brvu, na jeho studia, domácí poměry atd., na Zderada, jeho ţenu na prázdninách a jak za ní chce jet, a kdyţ se pak Zderad zvedal, řekl mu farář, ţe do Mlna teď uţ nepojede ţádný vlak a aby zůstal na noc. Coţ se i stalo.

HLAVA VII Zderad seděl v lokálním vlaku a pozoroval mírně zvlněnou, zadumanou krajinu. Kostelník nebo kdo, jakýsi strejda, ho odvezl bryčkou, po starosvětsku, na lepší přípoj – zastávku lokálky – a tak mohl vyrazit později. U faráře se po dlouhé době vyspal v pořádné posteli v čistých duchnách, které mu „slečna“ čerstvě povlékla. Předtím se dokonce vykoupal v normální vaně – nechtěl do té nádhery vlézt jen tak


nemytý a fara měla kupodivu moderně zařízenou koupelnu s elektrickým ohřívačem vody. Spal ve vlastní loţnici farářově, ten teď v létě, jak říkal, spí na včelíně. Loţnice byla příjemná, bílá a taky voněla medem, voskem a jablky. Nad postelí visel v rámečku krasopisný slogan: LÉPE ZACHOVÁVAT CELIBÁT NEŢLI ŢENY SVÉ SE ŢIVOT CELÝ BÁT, a kdyţ se Zderad ráno probudil, kokrhali ve vsi kohouti. Večeře, kterou jim „slečna“ naservírovala, byla skromná, ale dobrá a vydatná. Sestávala z bramboráku, zvaného téţ „tóčn“, v dostatečné kvantitě, s brusinkovým kompotem. K tomu láhev mešního vína. Farář, který si Zderada zřejmě uţ „oťukal“ a zjistil, ţe se mu „politicky“ dá věřit (ačkoliv se tím asi stejně nikdy moc nezatěţoval), vykládal o současných poměrech na vsi. Jak má u národního výboru a partaje celkem dobrou posici, protoţe se stará o druţstevní včely, a jak se někteří sedláci brání vstupu do druţstva. „Já myslím koneckonců, ţe by měli,“ troubil nastydle dobrý ţrec, „kdyby se to vzalo dobře do ruky – a to je jen otázka organisace a píle –, můţou se sedláci mít líp neţ na svém! Naši lidé jsou hospodáři, to není jako v Rusku. Mohlo by se jim opravdu i dařit dobře. Víte, náš národ zatím vţdycky přeţil pomocí selského stavu. A hmotný blahobyt je přitom důleţitá sloţka – to naše církev vţdycky uznávala. Tak to je moc důleţité, aby selský stav vzkvétal. Za třicetileté války nás pořádně vybílili, jen co je pravda, a heleme se – uţ na začátku osmnáctého století – v době největšího temna, a temno to bylo – to musím uznat i já jako katolík –, se vrchnost opakovaně zlobila a vydávala nařízení, ţe selky nesmějí nosit do kostela zlaté čepce a granáty a takové ty věci.“ Farář se mírně zasmál. „No – a potom – pomaloučku, polehoučku ze selského stavu povstala národu zase inteligence – však nejprve hlavně my, kněţí – no a konec uţ znáte – bohuţel nám to ty mocnosti teď zase shodily. Ale já myslím, ţe se to bude dál opakovat. – Kdo přeţije, Zderádku, pamatujte si, je vţdycky sedlák, ať uţ se mu říká


druţstevník nebo kolchozník, a s ním, dá-li Bůh, přeţije zase i naše řeč. Však uţ teď se nám zase začíná kazit. Prosím vás – prý bitva o zrno! Zrno, to je česky přece jedno zrníčko, jako co tomu kohoutkovi v pohádce zaskočilo – jinak my přece od nepaměti říkali – obilé – obilí, to Rusové mají zernó! Nebo prý – stav ryby na českých tocích?! Jedna rybička! Anebo i jiné věci! Dřív jsme mívali učitelské ústavy a teď najednou prý – pedagogický institut! Bůh pomoz! No, přeţili jsme Avary, přeţili jsme Huny, přeţili jsme Habsburky, pak Hitlera – no ten netrval dlouho, to je pro dějiny jen mţiknutí – a přeţijeme, dálipámbů, i toho Rusa. A bude to zase sedlák, který přeţije. Buď přímo na hroudě, anebo ten sedlák v nás, ten buran, který nic nedá na velká gesta, ale na to, aby měl velkou kapustu, a který taky docela blbě a neidealisticky ví, ţe svinstvo se nakonec nevyplácí. A taky – na sedlákovi se ţádné ideologie vlastně ani nechtějí – ten se na to jeví moc hloupý. Inu, to jsem se nějak rozpovídal. Tak dobrou noc a zítra vás Franta odveze na zastávku.“ „Víte,“ dodal ještě, „já a vy, jednotlivci, to třeba odskáčeme – ale národ, národ zůstane – jako zatím vţdycky. Dole, u půdy, třeba u hnoje. To je ten pravý element lidství, však podle bible Bůh stvořil Adama z hlíny.“ Na tuto konversaci Zderad vzpomínal a také na to, jak druhý den s farářem navštívil Brvův hrob. Bylo zde napsáno pouze: P. Z. BRVA kaplan a pak data introitu a exitu. Hrob byl potaţen netřeskem a dýchal mírem. Zderadovi z něj bylo smutno, ale jaksi odtaţitě, skoro bychom řekli: kosmicky. Brvův obličej, jak ho znával z gymnasia, se matně vynořil zpoza netřesku, usmívaje se plaše a dobrácky. Tak se usmíval, kdyţ ho zlý a nadutý inteligent Zderad kopal pod lavicí a syčel: „Piš, vole, vopisuj. Nedovedeš to ani včas vopsat, blboune!“


Teď byli ale jaksi na stejné lodi a Zderad si mohl své I. Q., které kdysi vzbudilo mírnou sensaci v Ústavu lidské práce, nacpat do fajfky. Brva aspoň dostudoval, tak vidíš. Ještě něčeho si na kamarádově hrobě povšiml: někdo tam postavil v zaskleném rámečku barevnou reprodukci jakési ikony, která uţ se kroutila vlhkem. Byl to jen kus papíru, snad vystřiţený z nějaké knihy nebo barevného týdeníku. Ikona s tmavým přísným obličejem představovala ţenu – poustevnici. Zderad se sklonil a s obtíţí rozeznal ozdobný zkratkovitý nápis: Svatá Marie egyptská, patronka prostitutek! Aţ sem tedy sahal škleb nepochopitelné obludy. Aspoň ale uţ Zderad věděl skoro přesně, na čem je. Jenom mu nebylo jasné, jakou metodou dostal obluda do drápů Brvu. Ale kupodivu mu bylo obludy spíš líto neţ co jiného. Farářovi o svém objevu ovšem nic neřekl. Asi to stejně věděl, či spíše tušil. Zdál se být moudrý jako sama země. Snad by měl Zderad truchlit nad mrtvým druhem nebo se zlobit a bát budoucnosti, ale jeho mysl byla unesena teď zcela jiným směrem, opět značně soukromého rázu. Na zastávce, kde ho Franta vyklopil, byl nucen se uchýlit na lokus, a tam se jeho zraku otevřel pohled na jedinečné umělecké dílo. Oplzlé malůvky na hajzlech jsou běţným zjevem v tu– i cizozemsku, zřídkakdy však odráţejí výrazný talent. Na rozdíl od tohoto pravidla byla na zdi záchodku na zastávce znázorněna velmi realisticky a téměř v ţivotní velikosti ţena v postoji, který etologové u opic označují jako presentaci. Jakýsi scestný génij, nepoznaný Rembrandt či Michelangelo hajzlů, tudy kdysi cestoval a zkrátil si čekání nepřístojným výtvarnictvím. Dílo bylo provedeno inkoustovou tuţkou, kterou výtvarník musel zřejmě celou obětovat a asi také nešetřit námahy s opětovným přiostřováním. Ţena byla znázorněna, jak se opírá rukama o zeď, na níţ byla vyvedena, přičemţ paţe měly zcela správné perspektivní zkrácení. Byla předkloněna, se sukní vyhrnutou do pasu, takţe kromě dalších,


relevantnějších podrobností odhalovala podvazkový pás a punčochy. Výtvarník zde pouţil známého perspektivního triku, jako je to např. se slavným střelcem z kuše na Bitvě u Lipan, totiţ, ţe tak řečené ohnisko ţeniných vnad směřovalo vţdy proti pozorovateli, ať stál kdekoliv. Z hlavy bylo viděti pouze trvalou ondulaci. Bylo lze předpokládat, ţe obraz unikl zabílení právě pro svou realistickou dokonalost. Na tuto malůvku si Zderad nyní vzpomněl a silně zatouţil býti u své ţeny. Zderad teď kráčel po hrázi rybníka, který obsahoval vzpomínky na jeho bujaré mládí, a těšil se na Sylvu a na Záviše, kterého ostatně vídal i jinak jen zřídka. Poněkud ho sráţelo vědomí, ţe se bude muset setkat s kostnatým beranem, ale tuto myšlenku rychle zahladil. Bylo brzo odpoledne a sobota a vodní ptactvo plulo po obrovském rybníku jako malé, většinou bílé lodičky, na způsob slezského barda. Po dlouhé, rovné cestě, vroubené starými hlavatými vrbami, v dálce proti němu kráčela jakási rodinka ke vhodnému břehu nebo pláţi. Muţ byl pouze v plavkách a nesl na ramenou dítě v bílé čepičce. Vedle něho kráčela ţenská, rovněţ pouze ve dvojdílných plavkách, a to zelené barvy. Měla nazrzle plavé vlasy, její kůţe byla světle zlatová, jak tomu bývá u některých opálitelných blondýnů, a bylo lze uzavřít, ţe zblízka bude asi kropenatá pihami. Vůbec dosti značně připomínala Sylvu. Nesla velkou tašku, zřejmě s proviantem, dekou atd., a nakláněla se trochu na jednu stranu. Ke cti muţově poznamenejme, ţe rovněţ cosi nesl kromě dítěte na ramenou. Dokonce se zdálo, ţe ţenská i trochu kulhá, ale to bylo asi způsobeno součinností tašky a nerovností cesty. Po chvíli, kdyţ se Zderad probral z úvah či snění (sníval téměř ustavičně o nejrůznějších předmětech), zkrátila se vzdálenost mezi ním a spořádanou rodinkou velmi podstatně. Ţenská se počala podobat Sylvě nadmíru věrně a po několika dalších krocích rozeznal Zderad i tvář Závišovu.


Muţský byl rozloţitý, značně kosmatý i na ramenou a s počínajícím pupkem, zdaleka ne nejmladší. Padesátka mu mohla nejenom táhnout. Byl počerný, téměř dokonale lysý, onoho sprostého, nepříjemného typu jako soudruh Václav Kopecký nebo někteří fízlové. Lid o tomto typu praví, ţe je to „taky taková komunistická drţka“. Pro ty, kteří nevědí, o čem mluvím, poznamenejme, ţe měl celkem nevýrazné rysy, tlusté černé obočí, světlé, poněkud hysterické oči a širokou, avšak tenkou tlamu. Byl poměrně vrásčitý. Nyní i Sylva bezpečně poznala Zderada a překvapeně stanula. Zdá se, ţe zbledla a pak zrudla, pak postavila tašku a rozběhla se k manţelovi. Objala ho nezvykle vřele. „Ahoj,“ smála se, „kde se tu bereš? To – to je soudruh Burda, můj řídící učitel. On se stará o personál, přijel sem přemluvit tatínka, aby vstoupil do druţstva.“ To ovšem znamenalo „bacha“ a „nemluvit“ a Zderad, cvičený v tomto druhu komunikace, to ovšem ihned vejmul. Burda pochopil situaci, poloţil dítě na zem, a to se rozběhlo k Zderadovi. Nastalo normální rodinné sjednocení. Burda se tím rázem stal outsiderem, i stál tu, tvrdohubě se usmívaje. Nezdál se příliš potěšen. Podal Zderadovi hranatou, popanštělou, ale přece jen tvrdou truhlářskou ruku. „Buď zdráv,“ pravil těţko popsatelným sprostým hlasem. „Tak jak zpíváš? Na funusech?“ Byl zřejmě tak otráven Zderadovou náhlou materialisací, ţe si nemohl odpustit bojovně degradující poznámku. „Velmi znamenitě,“ pravil Zderad. „Není totiţ ze psa slanina ani z vlka beranina.“ Tím Burdu totálně zmátl, takţe ten pouze rozpačitě zachrchlal. Zderad by byl ještě pokračoval v tomto stylu, ale Sylva na něj prosebně pohlédla. (Přece soudruh Burda přijel, aby přemluvil tatínka ke vstupu do druţstva.) Zderad tedy ještě prohodil něco normálnějšího a hladina emocí se opět, alespoň na chvíli, poněkud uklidnila. Zderad se k nim připojil zcela samozřejmě, nesl Závise na ramenou a Sylvu si vedl za ruku.


Soudruh Burda, nevěda, zda má zmizet nebo co, následoval a hubu měl pořád tvrdší. Kdyţ došli na kus písčitého břehu (písek tam kdysi někdo navezl pro lufťáky), usadili se a Zderad se rovněţ svlékl. V oné době nosívali nebohatí muţové trenýrky jako spodní prádlo, a to platilo i o Zderadovi. Byl tedy instantně oblečen pro danou příleţitost, nebo alespoň snesitelně. Poté vstoupil do rybníka, chvíli šel a pak, sebrav odvahu, potopil se jako kachna. První šok ze styku se studenou vodou se brzy rozplynul. Zderad dlouho plaval pod vodou, aţ pablesky světla na písku zanikly, aţ viděl jen zeleno, pak modro, pak hnědo a aţ voda začala tlačit do uší a stala se ledovou. Tu se vynořil, zafrkal a rozhlédl se. Soudruh Burda seděl na břehu s nohama ve vodě a vedle něho se bělala Záviškova čepička. Sylvu neviděl. Tu ucítil na rameni ruku. Ohlédl se. Rusalka se po letech vrátila a usmívala se na něj skrze prameny mokrých vlasů. Zderad se poloţil na znak a rázoval vpřed, dívaje se Sylvě do očí. Pluli daleko, daleko, k zakulacenému obzoru, za kterým se po malé chvíli zeleně v dálce vynořil jejich svatební ostrov.

HLAVA VIII Bylo zimavé bílé ráno před rozbřeskem a Zderad klímal ve vlaku. Vracel se do Města a na hřbitovy neboli do všedních ambitů svého jsoucna. Události minulých dnů a nocí se mu motaly v hlavě. Vracel se hlavně ke své návštěvě na faře v L. a k faktu, ţe obluda zřejmě dohnal Brvu k sebevraţdě. Bylo přece úplně jasné, kdo byl ten „pán“ s hastrmaníma očima, který asi taky nejspíš postavil Brvovi na hrob ikonu s Marií egyptskou. (Protoţe znalost hagiografie v širokých vrstvách obyvatelstva zřejmě upadá, dodejme pro uspokojení konsumentu, proč je zmíněná světice patronkou prostitutek. Podle legendy se totiţ chtěla dostat do


Svaté země, ale neměla na přepravu. Vyřídila tedy odměnu lodníkům v naturáliích.) Tím bylo tedy také v podstatě jasné, odkud má obluda Zderadovu báseň na Stalina. Moţná ţe Brva i věděl, kdo to je. Ale Brva byl po smrti a hlavní bod, totiţ obludova totoţnost, zůstával stále neobjasněn. Zderad však neměl pocit, ţe by cesta byla tak úplně marná. Mimo jiné se seznámil s farářem Plickou a měl neurčitý pocit, ţe to snad samo stálo za to. Existence jeho klidné, selsko-filosofické, archetypické osobnosti jako by jaksi neurčitě vyvaţovala jsoucnost obludy, Burdy a samého Zderada, kteříţto činitelé jako takoví existovali vlastně pouze v závislosti na radostné skutečnosti. Naproti tomu farář měl bytnost jakoby nadčasovou, o kterou ho nemohla připravit ani budovatelská realita. Zejména pak byl Zderad spokojen se svou návštěvou v Mlně. Starý sedlák byl totiţ kupodivu přátelský, i kdyţ dřevěným, nemluvným způsobem. Zderad cítil, ţe za to vděčí přítomnosti Burdy, o němţ bylo zřejmé, ţe ho starý beran nemůţe takříkajíc vystát. Zderadova tchyně byla bezbarvá, zakřiknutá osůbka, ale Zderad měl pocit, ţe snad ho má docela ráda. Tento aspekt věci se tedy podstatně vyčasil. Zejména však byl Zderad vděčen osudu za moţnost navštívit svou ţenu a nepřipouštěl si, ţe peníze na to poskytl vlastně obluda. Jejich první objetí na ostrově bylo velmi zdařilé, a to i po stránce citové. Vzpomínky zde asi zapracovaly. Byli by tam zůstali ještě déle, kdyby Sylvu nenapadlo, ţe Burda by mohl odejít a dopustit, aby se Závišek bál, případně i utopil. Ale Burda hrál při návštěvě roli spolehlivého, oteckého soudruha a vytrval v ní. Ale na statek se s nimi nevrátil. Kdyţ strkala Zderada do světnice k otci, byly určité rozpaky, ale starý beran hbitě okřál, kdyţ mu vylíčila, ţe Zderadův příchod zapudil Burdu. Zderad pak vyuţíval své návštěvy na nejvyšší míru. Kromě přirozené vyhladovělosti měl totiţ pocit, jako by se u Sylvy očišťoval od obludy a ujišťoval se o své normálnosti. K večeru se jí opět zmocnil, a to rustikálním způsobem ve stáji, kdyţ zakládala koním, inspirován zřejmě uměleckým dílem na zastávce.


Perský miniaturista Abdulláh vytvořil kromě jiných téţ obrázek Mohamedova nanebevstoupení. Prorok, maje z náboţenských důvodů místo tváře pouhý flek, je zde zahalen do svatozáře v podobě zlatých plamenů. Jede na jakémsi neurčitém zvířeti, které by snad mohlo být velbloudem či velbloudicí kromě toho, ţe nemá zřetelného hrbu. Má však spanilou ţenskou hlavu, s jakousi zlatou čepičkou či korunkou. Za účelem zdůraznění, ţe jde o jízdu nebeskou, vidíme dále modrý azur, kučeravě stylizované obláčky a početnější anděly s kadidelnicemi apod. Tento obraz lze však téţ pokládat za decentní alegorii heterosexuálního koitu, a to zejména a tergo. Zahalen zlatým ohněm slasti, propadá se tu kohabitant do propastných nebes, přičemţ jako by zněly andělské chóry v nečekaných a barevných harmoniích. Současně cválá na animální bytnosti své partnerky, která však má téţ svou stránku lidskou, zde symbolizovanou hezkou ţenskou hlavou, byť na velbloudím či jakém těle. Ač ovládána, je jistým způsobem zároveň paní situace, coţ se vyjadřuje zmíněnou zlatou korunkou. Osobnost jezdcova se pak rozplývá a odtud ztráta rysů tváře, která se tak stává pouhou skvrnou. Kromě těchto striktně legálních hříček si Zderad také hrál se Závišem a pozoroval, ţe pobyt mimo týdenní školku mu výborně svědčí. Také pomáhal starému sedlákovi štípat dříví, čímţ si pravděpodobně šplhl, a pokoušel se také překonat svou nedůvěru ke koním, která hraničila téměř s hipofobií. To však pouze s relativním úspěchem, coţ Sylva rozumně omlouvala. Noc byla opět velmi potěšující. Kdyţ však Zderad asi kolem páté hodiny vstal z lůţka, aby vyšel na dvorek, měl dojem, ţe za plotem spatřil postavu Burdovu. V neděli byl nucen se odebrat se sedlákovou rodinou do modlitebny či shromáţdiště jeho sekty, která byla situována v upravené stodole na druhém konci vsi. Vyslechl nudné a zlovolné kázání predikantovo a zúčastnil se i večeře Páně, přičemţ se jeho v podstatě katolická duše utěšovala, ţe vlastně o nic nejde, neboť kazatel nepatří do apoštolské posloupnosti. Pro jistotu se však přece jen snaţil vzbudit co nejdokonalejší lítost


vzhledem ke své hrobové aféře, i kdyţ s opravdovým předsevzetím to bylo dosud značně bledé. Zpívaly se tu také staré protestantské chorály (Čechové se nikdy zcela neztotoţnili s názorem, ţe hudba do ţádných modliteben nepatří) a Zderad vzbudil mírnou sensaci tím, ţe k tomu dělal všelijaké druhé hlasy. Svedl tak několik beranů a beranic k terciím a sextám a po bohosluţbě si pak všichni libovali, ţe zpěv uţ dlouho nezněl tak krásně. Po obědě, který byl dosti vydatný, neboť sestával ze dvou slepic, které odmítaly snášet, šli zase k vodě. Tentokrát však se nemohlo nic dít, protoţe museli hlídat Záviška, který byl toho dne zvláště roztomilý. Na cestě zpět se ve dveřích statku setkali s Burdou, značně tvrdohubým, a sedlák doprovázející ho zdvořile přes dvůr vypadal rovněţ nad obvyklou míru dubově. Vzhledem ke své zaryté nemluvnosti však nepodal ţádný komentář nebo vysvětlení. Noc byla zase světlá a teplá, a sotva statek utichl a Závis pevně usnul, vydali se manţelé opět na astronautickou plavbu v umělém jezeře, nezatíţeni jakýmkoliv šatem. Kdyţ ráno východ bledl a z vody se kouřilo, pravila Sylva, pokrytá průzračnými kapkami: „Zderade, pamatuj si, ţe ať se stane cokoliv, jsem vţdycky a na věky tvoje ţena.“ Zderad ji políbil a zjistil, ţe kapky na její tváři jsou slané. Nevěděl však, co vlastně mínila, protoţe její výrok vztahoval bezděky ke svému hrobovému tajemství. Poté se usušil, oblékl, vypil čaj, který mu Sylva v kuchyni uvařila, políbil ţenu a spícího Záviška a vydal se mlhou kolem jezera k rannímu vlaku.

HLAVA IX Bylo asi o čtrnáct dní později.


Sousedé se shlukovali na pavlačích a rozčileně rokovali. Někteří se tvářili, ţe nic nevědí, ale nicméně vystrkovali hlavy a špicovali uši. Okna pouštěla prasátka na protější stěny slámové propasti a Zderad právě vcházel průjezdem do domu. Z přízemního, či vlastně sklepního bytu, neboť do dvora byl nad úrovní země, ale z ulice pod ní, zazníval křik a tupé rány. Hamouz, pravděpodobně oţralý, zřejmě tloukl svou adoptivní dceru Naďu, o níţ jsme uţ slyšeli, ţe byla vlastně dcerou osvoboditele. Její matka byla na základě podobné záleţitosti uţ asi týden v nemocnici, při čemţ právní aspekt věci byl pečlivě ututlán. Obyvatelé slamů se policii nesvěřují nikde na světě – a policajti si většinou hledí práci zjednodušit. Snad měl u nich Hamouz i určitou protekci či privilegované postavem. Byl totiţ milicionářem. Zderad se davem protlačil dopředu. Srdce mu zuřivě bušilo a jeho pocity byly zároveň silné i značně smíšené. Měl totiţ mírné sadistické sklony, a představa holky, kterou surový primitiv bije na holou zadnici, zřejmě řemenem (to se dalo odhadnout podle zvuku), na něj působila neurčitě erotogenně. Tomuto fenoménu věnuje stařičký oplzlík Sigmund zvláštní traktát ve svých Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie, a to pod výstiţným názvem: Das kleine Kind wird geschlagen. Zároveň pociťoval Zderad zuřivý vztek na tuto svou zhovadilost, kterou si neobjednal, kterou nenáviděl a která ho v jistém smyslu stavěla pod stejný klobouk jako obludku a podobné hošíky. Tento vztek mechanismem projekce se okamţitě obrátil proti Hamouzovi. Zderad zarumploval klikou sklepení, pouze aby zjistil, ţe hovadník se ve svém doupěti s obětí zamkl. „Hamouzi,“ zařval, „nechte tu holku, jo?!“ Nic neţ rány a sténání. „Hamouzi, votevřte a nechte tu holku, jo!!“ Zase nic. Zderad kopl do dveří. „Hamouzi, votevřte a nechte tu holku, nebo pudu pro esenbé!“ „Vyliţ si prdel – ty, ty věčnej študente – a di si, dyţ chceš, ale dej pozor, ať si tam nenechaj tebe – ty – ty mrchopěvče!“ ozval se oţralec dutě a potupně z útrob sklepení.


„Hamouzi!!!“ zaječel Zderad pronikavě vysokou vycvičenou fistulí, jako kdyţ musel zaskakovat v prvním tenoru. – „Ty svině!! Votevř, nebo ti ten kurník rozkopu!“ Tento nový hlas zněl dosti příšerně a značně divoce. Zajisté někdo z čtenářů pozoroval boj dvou kocourů. Dříve neţ si vjedou do koţešin, stávají nahrbení, vytaţení do největší výšky, s ušima přilíplýma k hlavě a potrhávají zjeţenými ocasy, kterými si jako štítem kryjí břicha a boky. Přitom vydávají táhlé mrňoukání – řev miniaturních tygříků. Někteří houkají hlubokými alty, někteří ječí pronikavým diskantem. Výška jekotu však nekoreluje s bojovností či tělesnou zdatností, neboť často to bývá diskantista, který opanuje kolbiště. Podobně i Zderadův nepřirozený falset byl skoro hrozivější, neţ kdyby hulákal basem. Rozběhl se zběsile proti dveřím, tloukl do nich pěstmi a kopal, ale ty nepovolily. Sebrav se poněkud, poodstoupil, zase se rozběhl a zabejčil ramenem. Po třetím náporu povolilo zpuchřelé vchodiště a Zderad vlétl do doupěte jako dělová koule. V napjatých situacích se stává, ţe věci se dějí jakoby zpomaleně. Snad je to tím, ţe se subjektivní čas zúčastněných osob zrychlí, takţe vnější děje se jeví pomalejší. Také nyní byl Zderad schopen jasně vnímat celou situaci, i kdyţ jeho vzdušný let musel trvat jen okamţik. Holka byla přivázána k pelesti postele a obscénně obnaţena. Podsaditý buran s pupkem nadouvajícím špinavou košili a se zjeţenými vlasy stál vedle se ševcovským potěhem v ruce a na jeho tváři byl právě stupidní úlek. Zderad se na něj vrhl a vlepil mu obrovskou, nepravděpodobnou facku jako z němého filmu, které se skoro sám lekl. Zderad byl levák a Hamouz zprava facku nečekal. Facka zazněla jako výstřel. Dědkova hlava se zase tak nepravděpodobně uhnula na stranu. Z huby mu vyletěl falešný chrup a zacvrnkal o dlaţdice. Dřív neţ se vzpamatoval, vrazil mu Zderad facku z druhé strany, sice slabší, ale i


tak znamenitě vydatnou. Buran odletěl do rohu, kde porazil jakýsi škopek a dosedl na jeho hranu. Pravděpodobně se ošklivě udeřil, neboť zavyl. Kupodivu dosud třímal potěh, a kdyţ se Zderad za ním vrhl, vyvalil krví podlité bulvy a švihl po mladíkovi. Zderad včas uhnul obličejem, ale potěh ho přece jen zasáhl do ramene. To se nemělo stát, neboť od toho okamţiku si Zderad pamatoval události jen nejasně. Zdálo se, ţe chytil Hamouze pod krkem, zvedl ho do výšky, a vsunuv druhou ruku pod řemen kalhot (nástrojem exekuce byl řemen zvláštní, ševcovský), zatočil jím mohutným švihem a poslal ho do středu čumilů, kteří se zatím nacpali do otvoru dveří. Tučný projektil rozrazil jejich řady a přistál na dvorku, udeřiv tlamou o beton. Chvíli leţel, pak odporně vzlykaje, zvedl se nejdřív na kolena a konečně vrávoravě povstal. Hubu měl ošklivě zkrvavenou, odřenou o drsný povrch dvorka. Potácivě dolezl zpět do díry, vzal ze šráku špinavé sako a třídní čepici, shýbl se pro zuby, a neříkaje ani bé, ani cé, odlezl průjezdem do skal slamové dţungle. Sotva zmizel, rozkrákoralo se předchozí mrtvé ticho rozčilenými hlasy sousedů a sousedek. To vše vnímal Zderad jako ve snu. Zpozoroval, ţe se makroskopicky třese, a cítil, ţe jeho tvář je odkrvena. Opřel se o zeď, neboť měl dojem, ţe upadne. Byl značně dušný. Jacísi lidé na něj zřejmě mluvili, někdo mu snad také poklepával na ramena. Kdosi se také snaţil vsunout mu do úst ubleptanou láhev, ale Zderad ji odmítl, protoţe mu došlo, ţe zřejmě patří Hamouzovi a ţe ji vzali z jeho bytu. Mezitím se několik ţenských nahrnulo dovnitř a začaly se starat o Naďu. Vyhodily ven chlapy a stáhly záclonu na smutném okénku. Jakýsi dobroděj se pustil do opětovného zasazování dveří a restituce vyhřezlých šroubů chatrného zámku, přičemţ díru vzniklou odštípnutím provizorně zahradil kusem hobry. Bylo vidět, ţe sympatie osazenstva jsou na straně Zderada, i kdyţ se do té doby všichni stavěli k Hamouzovým sadistickým sedánkám


krajně pasivně. Tak tomu bývá vţdy a mýtus silných osobností, nepravdivý podle teorie (ne praxe) marxismu, je tím empiricky rehabilitován. Zatím se náš geroj doloudal do své sluje a znaveně usedl za stůl. Zezdola dosud zaznívalo rozčilené kokrhání občanstva. Hněv vyprchal a Zderad se začal bát. Hamouz byl milicionář, zřejmě člen strany. I malí hovňouskové v hierarchii rodné organisace byli schopni zničit, koho chtěli. Domovní důvěrníci třeba. Ani nevěděl, kdo je u nich domovním důvěrníkem. Moţná ţe zase Hamouz. Byla tu sice evidence, ţe téměř utloukl svou nevlastní dceru a předtím svou „druţku“, její matku – ale to se ví, evidence se dá točit, jak chceme, od toho je přece dialektika, hlavní zbraň proletariátu. Byli tady sice svědkové – ale ti budou drţet hubu a zalezou, kdyţ uvidí, ţe jde do tuhého. Aspoň většina – a se zbytkem si soudruzi poradí. Napadení, nebo dokonce „pokus vraţdy“ milicionáře – hm – takových pětadvacet let. Ale dřív neţ ho odsoudí, smlsnou si na něm pořádně, asi u toho bude laky Hamouz – Zderad cítil potupné pohyby v břiše, jako tenkrát, kdyţ mu obluda prvně ukázal tu báseň. Obluda! To vypadá jako řešení! Zřejmě je u nich, musí být u nich. To je vidět ze záleţitosti s chudákem Brvou a vůbec, ţe si tak troufá. Taková věc se prostě pozná. Je u nich, ale je to gentleman, vzdělanec a estét. (Pěkný estét, podle toho co dělá! To se ti povedlo!) No – je v jistém smyslu. Má přirozenou aversi vůči „lidu“ Hamouzova typu, a protoţe je sám svině, není to nijak mírněno soucitem. Jak se zdá, Zderada se dosud zbavit nechce. To vyplývá i z té trapné blbosti se „svatbou“ a tak. Donutil Zderada k té maškarádě – nemá uţ tedy pocit, ţe se před ním tak strašně shazuje. Asi si ho chce ještě nechat. Je to pro něj tak taky pohodlnější. Je tu ta moţnost tedy. Jen kdyby uţ bylo ráno! Nebo spíš večer druhého dne! (To se totiţ má Zderad se svým hrobaříkem


zas sejít.) Ale třeba přijde Hamouz se svými policajty uţ v noci. Nebo brzo ráno. Většinou chodívají brzo ráno. Jen kdyby věděl, kdo ten obluda je a kde ho najít. (Tak vidíš, jak se to obrátilo.) No to se nediv, bliţší košile neţ kabát a všichni jsme jen zranitelní lidé. Vţdyť by mohli – Kriste – vzít i Sylvu! A Závise! Co třeba ten Burda?! Ach, boţe můj! Klid, musí se počkat do zítřka a panika nepomůţe. Nejlíp ale bude, kdyţ teď zmizí a protrpí noc někde po hospodách a tak. A ráno – ráno snad aby ani nechodil zpívat. Na hřbitově ho snadno seberou, půjdou najisto. Zavolá Turgonovi a řekne, ţe chraptí, totiţ bude chraptět do telefonu. Zaskočit můţe třeba Venca od Mikuláše. Nebude-li oţralý totiţ. A kvečeru do hrobky a obluda. Vida, člověk míní a Pámbů – no to snad spíš čert – mění. Aby do toho tisíc fialových hromů. Zderad se zvedl a – pryč. Na pavlači v dolním patře spatřil podivný průvod. Soucitné ţeny tam strkaly bledou a uplakanou Naďu, drţíce ji z kaţdé strany pod paţí. Chudák sotva pletla nohama. To si ji asi vdova Hromádková bere k sobě. Nejspíš Hromádková. Na zvuk jeho kročejů počaly obracet hlavy. Hromádková něco pravila Nadě. Ta teď obrátila hlavu, trochu se začervenala a „děkuju, pane Zderad“. Usmála se nevinně a andělsky. „Svině!“ vyjeklo to ve Zderadovi na jeho vlastní adresu. Uvědomil si, ţe v Hamouzovi fackoval vlastně část své vlastní osobnosti. „Derad! Ty kul’igáň! Dě ty tu bereš! Děre idě – puojď sem, posaď sa, starý kámoš!“ – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – (Mluvčího „pidgin Slovák“ přepisujeme v podstatě českým pravopisem, neboť není důvod, proč by se tento nestandardní jazyk měl v české knize zachycovat jinak. Totéţ platí i o případných maďarských výrazech.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– --– Zderad se otočil od výčepního pultu zakouřeného pohostinství, národní podnik, směrem, odkud hlas zazníval.


V matném světle ţárovky, zaneřáděné mouchami, spatřil, ţe hlas vychází z úst mladého, ale značně tlustého muţe v modrákách. Tvář muţe se tvarem i barvou podobala dobře propečenému pecnu na nenamoučněné straně. Před individuem stál půllitr a leţela čepice poloúředního tvaru s bakelitovým nehtem. Zderad se, proti své vůli, zaradoval. Na svém útěku před ramenem nespravedlnosti byl vděčen za kaţdou nenebezpečnou společnost. I kdyţ to byl třeba jen popelář Döme, jeho druh z vojny a prchavá občasná známost v civilu. Pravíme-li, ţe Döme byl popelářem, pouţíváme nevhodného středočeského dialektu československého jazyka. Sám, nedoveda „ř“ vyslovit, označoval se za popeláše (já som popeláš), coţ okamţitě navozovalo příslušnou správnou atmosféru. (Srovnej: primáš, portáš, Juráš apod.) Táţete-li se snad, proč Döme neříkal, ţe je popoliarom, odpovídáme, ţe nebyl Slovák, nýbrţ Maďar, či spíše snad jakýsi Cikán (soudě podle pigmentace), a ţe mu obě hlavní nářečí československého jazyka působila potíţe jak fonologické, tak i morfologické a syntaktické. Obě také znamenitě patlal dohromady. Jakým způsobem se dostal do Města, Zderad nevěděl. Zderad, třímaje svůj půllitr, prodíral se davem individuí k Dömemu a potřásl mu hnědou, zapopelenou a kupodivu měkkou pravicí malého formátu. „Ako sa máš, Deradko, ty kul’igáň? Este ty píváš na funébry? Ty máš si malo fajný hlas, pěkný, šak pamätám.“ Zderad cosi zamumlal, ţe jako ano. „Ako ty tak píval najvyššímu veliteli ako na kostol. A súdruh poručík – Zedrad! Rečo vy čóveče píváš ako na kostol? – To boly časy, kamarát! Dobré nám něbolo, ale zle taky nijé.“ Zderad se rovněţ zachechtal. Zmíněná příhoda, kterou se Döme snaţil komunikovat lámanou maďarskou českoslovenštinou, se týkala předepsané písně „Nejvyššímu veliteli hrdě hlásíme“, ke které Zderad z nudy a pasivní agresivity přidělal barokní „basso giusto“, coţ vhodně podtrhávalo jezovitsko-feudální pompéznost slov i melodie. Poručík ač ne přesně, přece jen vytušil církevní spojitost a komentoval:


„Zderád, čoéče, vy zpíváte jako v kostele!“ čemuţ se všichni srdečně zasmáli, i soudruh kapitán. Chvíli se radovali ze společných zkušeností. Po chvíli Döme zesmutněl, čmáral prstem v rozlitém pivu a nakonec pravil: „Teraz kaţdá ţena kurva. Keď ona kodí ráce, to ona aj sa kurvilo. Lebo lap ju pokoja nědáva. A lap kodí tieţ ráce, to nem jó. Jajajaj, Kristušmárijat.“ Zdálo se, ţe Döme má domácí starosti. Naklonil se důvěrně ke Zderadovi: „Ako ty máš ladý ţena, to ty, kamarát, daj baka. Lebo já mám ţena tarý a i taký ně dobţe.“ Döme ztišil hlas ještě víc, rozhlédl se opatrně, aţ mu orientální bělma zasvítila, a pokračoval opatrným šeptem: „Lebo tý komunyšty – oni jej na to riperaví. Ako ty, láni, méně nedáš, to – kádrový posudok! A ona v terúbě! Kamarát!“ Zderad se usmál. Sylvou si byl naprosto jist a do Cikánova utrpení se nedovedl vcítit. Döme se opět naklonil a důleţitě sděloval Zderadovi svůj recept na diagnostiku manţelské nevěry: „Keď tvuoj tará řídě domou ráce, to ty ju šáhni na ten kundát. A ako má pěkný, to dobré. A ak má zapadlý – azaňát ištenyt! – uţ mörödála! Něveríš? Kamarát! To mi ravel jeden rofésor lekár!“ Zderad se chtě nechtě zachechtal. Blbec, řekl si v duchu. Ale aspoň nejsem sám. Popíjeli. Zderad byl unaven po celodenním krákání, pak to rozčilení s Hamouzem – a pivo mu rychle stoupalo do hlavy. Snaţil se zapít svůj strach, ale nějak mu to nešlo. Rána potěhem ho bolela a hrozil se představit si, jak to bude, aţ ho budou fízlové mlátit za potěšené asistence Hamouzovy. Do hospody vtrhli další cigoši. Pokřikovali na Dömeho cikánsky a filologicky nadaný Zderad, který na vojně pochytil i tento jazyk, s překvapením pozoroval, ţe Döme mluví cikánsky stejně špatně jako československy. Cikáni halasili svým hrdelním jazykem. Zderad se do konverzace nemíchal, i kdyţ byla zajímavá, ale snad proto tak nenucená, ţe ho nepokládali za participanta. Týkala se


např. technik vloupání a i jiných způsobů, jak snadno a rychle nadělat love neboli po česku peníze. Po zavření hospody vypadl Zderad společně s Cikány, ale usoudil, ţe by ho třeba mohli obrat, a proto jim zdvořile, ovšem česky, poděkoval za nocleh, který mu, snad upřímně, nabízeli. Ale moţná, ţe jim měl ukázat, ţe umí cikánsky. Cikáni totiţ povaţují kaţdého, kdo umí jejich řeč, za Cikána, bez ohledu na barvu pleti, coţ je pochopitelné, neboť jsou prokříţeni s bílými tuláky. Snad by se byli jiţ tehdy ukázali dobrými pomocníky v jeho trápení, nebo by alespoň v tomto směru ukázali snahu. Ale nepředbíhejme. Zbytek noci Zderad přespal na hřbitově, přeleza nejprve ozdobnou mříţ. Snad tam chodí i nějaká stráţ, ale kdyţ, tak ho neobjevila. K ránu sprchlo a Zderad měl příleţitost zakusit i nepříjemnější část tuláckého noclehu. Bylo taky dost zima. Před rozbřeskem přelezl mříţ, bloncal se nějaký čas ulicemi, koupil si párek a housku a zbytek dne strávil na plovárně, totiţ na jezu daleko od ní, protoţe se z nějakého důvodu domníval, ţe tak je to jistější. Byl dosti dobré mysli, protoţe i kdyby se splnilo, čeho se obával, bylo nepravděpodobné, ţe by se kvůli Hamouzovi zbubnovalo příliš mnoho muţstva. Spíše se podobalo, ţe akce se provede potichu, pouze s několika přáteli potupného milicionáře. Proto ho prakticky nemohli za pouhý den vypátrat. Odpoledne se proplíţil k hrobce. Nebudeme líčit, jak zprávu sdělil obludkovi ani jak přijal jeho ujištění, ţe bude-li nutno, vše zařídí, ani jak pak musel nestvůrkovi vykládat hloupé podrobnosti o Nadině zohavení a ukazovat mu na jeho vlastním těle, jak Hamouz postupoval. Bylo zatraceně smutné, ţe i při tomhle cítil úlevu a docela nelíčenou vděčnost. A to vlastně i při tom, kdyţ si uvědomoval, ţe obluda vlastně způsobil Brvovu sebevraţdu. Zderadova morální korupce tak pokročila do dalšího patra, aniţ si toho byl plně vědom.


Hamouz nic nepodnikl. Zmizel na několik dní, a kdyţ se vynořil, vypadal značně polité. Ke Zderadovi se choval podlízavě uctivě a zdravil ho jiţ z dálky árijským pozdravem současné éry: „Čest práci, soudruhu.“ Není jasné, zda to způsobil pouze Zderadův muţný a rytířský čin, anebo zda v tom měl přece jen prsty obludka. Z některých jevů, ke kterým došlo při dalším sadomasochistickém střetnutí hrobových milovníků, by se snad dalo soudit na druhou eventualitu. Nebudeme je zase líčit, ale přece poznamenáme, ţe příšerka si na sebe přinesl pendrek a ţe při jeho aplikaci padlo i Hamouzovo jméno. Ale nevíme. Zderad ho musel krotit, protoţe nevěděl, co by si počal, kdyby obluda nemohl odlézt ze hřbitova po svých. To byla další chyba, protoţe tak by se asi mohl o něm dozvědět víc. Korupce Zderadova vstoupila do další fáze. Uvědomil si totiţ, ţe díky své bizarní aféře můţe teď lidi snad dokonce i zastrašovat. Tak např. havraní samice, zaujímající nízké postavení v sociální hierarchii hejna, okamţitě postoupí na vrchol, jestliţe se spáří s dominantním samcem. Havrani někdy tvoří i homosexuální páry, ovšem na rozdíl od lidí, pouze není-li k disposici dosti samic. Potud etologická věda. Naďa zůstala u vdovy Hromádkové a pomalu se zotavovala. Zderada vţdy zdravila a červenala se. Stal se zřejmě jejím hrdinou. Po čase se vrátila i Hamouzova druţka, pokorně nalezla zpátky k Hamouzovi a za nějakou dobu se tam nastěhovala zpět i Naďa. Hamouz byl tichý a pokorný. Sice chlastal, a to snad víc neţ dříve, ale potichu. Neřval a nikoho netloukl ani neohroţoval. Zderadovy akcie ve slámové studni stály obecně vysoko. Peněz měl teď fůru, i kdyţ jich z důvodů utajení nepouţíval tak vydatně, jak by byl chtěl. Posílal jich však přece jen více za Sylvou. K té teď přestal dojíţdět, leda jen na rychlo, na jednu noc z neděle na pondělí, protoţe vypukly polní práce a Zderad měl fysické námahy dost z doby, kdy byl pomocným dělníkem. To od něho nebylo hezké, ale pomozte si. V Mlně měl tedy moţnost se opět vyskytovati soudruh Burda, ale to Zderada nenapadlo. Ani to, ţe obluda ho má nyní na dalším háku.


HLAVA X „Incipit Oratio Jeremiae prophetae –“ „Začíná se modlitba Jeremiáše proroka –“ „Recordare, Domine, quid acciderit nobis, intuere et respice opprobrium nostrum –“ „Rozpomeň se, Hospodine, co se nám přihodilo, popatř a pohlédni na potupení naše.“ Smíšený šestihlas se valí pod klenbami umělých jeskyň chrámu jako barevný nimbus. V řadě tenoristů spatřujeme našeho přítele Zderada a na dirigentském stupínku se plácá Venca od Mikuláše, Jsme přítomni zkoušce víceméně tajného pěveckého sboru katolických studentů a autorem skladby není nikdo menší neţ nesmrtelný Talián Giovanni Pierluigi da Palestrina. Podobně jako v případě funebráckých písní a ostatních obřadů působí i zde nedostatek zkušeností a fantasie poradců i porazovaných poměrnou bezpečnost podnikání. Někteří pěvci, vrátivší se z nějakého oficiálního podniku, mají dokonce na sobě i modré košilky, které cudně skrývají pod saky. Moudrost kompromisu čili dvojího lokte umoţňuje zde jisté kulturní vyţití. Zderad však není morálně oprávněn k názoru, ţe je to vlastně kurvárna. Jistě ne Zderad. V této nesourodé společnosti mládeţe s budoucností se ocitá na přání Vencovo, který si přeje mít ve sboru profesionální tahouny, a za skromnou odměnu, obnášející dvacet korun a jednu čokoládu (v tom se jeví jistá bizarnost ducha Vencova) za jednu zkoušku či provedení. Zderad to, jak víme, sice fakticky uţ dávno nepotřebuje, ale rád se zúčastňuje. Tohle je přece jen jiné kafe, neţ „ztichla ústa, zmlkly rety“. Z toho důvodu je ochoten podstoupit i hořkou konfrontaci s mládeţí, která má jak budoucnost, tak zábavu za mírnou cenu zcela


roztomilého a nevinného pokrytectví. Kdyby na jeho rodinu nebyla čirou náhodou dopadla trestající ruka pracujícího lidu, byl by Zderad na tom stejně, nebo teď asi vlastně uţ lépe. Měl by nějaké intelektuální zaměstnání, pálil by v něm obligátní svíce marxistickému čertovi a ve volném čase by se obíral a rekreoval skutečnou kulturou, způsobem, který uniká bdělosti a ostraţitosti samoúčelné zlé abstraktní obludy, zvané z nějakého důvodu „pracující lid“. Takhle je s ním ovšem konec a ke všemu se z něho stal perversní prostitut. Hořko. Ale jiţ se zkouší další část parádního moteta. „Hereditas nostra versa est ad alienos, domus nostrae ad extraneos –“ „Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům,“ naříká teď muţský čtyřhlas, ve kterém jest Zderadovi táhnouti jeden z obou tenorů, prakticky stejně vysokých, neboť zde se Giovanni rozparádil a spustil svou dokonalou imitační polyfonii. Je to, jako by se z barevných renesančních ornamentů vynořovaly tváře plačících faunů a pololidských lvů, měníce velikost, jak se perspektivně přibliţují a vzdalují v hudbou prosvětleném prostoru. Ve druhém z obou tenorů slyšíme spanilou barvu Kukulova hlasu a ve spodním base poněkud řeţe Krůta. Neboť téměř všichni mrchopěvci jsou zde, zlákáni výhledem na extra obolus plus čokoládu a na příjemný výlet a ţranici o václavském posvícení v L. Farář Plicka si totiţ, nadčasově, jako za Rakouska, objednal „pány studenty z Města“, aby mu pozvedli kulturní úroveň bohosluţeb, a toto je zkouška na onu příleţitost. Jen podagristický Turgo chybí, je na to příliš starý a cynický a snad to i pokládá za nedůstojné své umělecké osobnosti. Moţná ţe se spíš jaksi stydí před tím úspěšným mládím. „Oratio Jeremiae“ byla do programu zařazena pro svou aktuálnost, i kdyţ s mírnou liturgickou nepatřičností. Nyní nastupuje tercet sólistů. „Pupilli facti sumus,“ naříká teď ředkvičkovitá blondýna, jinak asi aktivní mládeţnice, spolu s vytáhlým brýlonošem.


„Sirotci učiněni jsme bez otce –“ „Matky naše jako vdovy,“ připojuje se teď další mládenec ţalobnou imitací. Je to vlastně velice jednoduché, ale čert ví, strašně to bere za srdce. Beznaděj radostné skutečnosti je v tom tak dokonalá a celá, ať mi nikdo neříká, ţe Palestrina neuměl „vyjádřit city“. A zase temný pláč faunů a lvů: „Aquam nostram pecunia bibimus –“ „Vodu svou za peníze pijeme, dřevo své za cenu kupujeme, vlastními hrdly se nám vyhroţuje, znaveným nedává se odpočinku.“ „Aegypto dedimus manum –“ křičí teď k nebesům celý sbor podstatu své bídy. „Egyptu podali jsme ruku a Asyřanům, abychom se jen nasytili chlebem.“ „Patres nostri peccaverunt –“ opět si stěţuje ředkvička se dvěma mládenci. „Otcové naši zhřešili jsou a není jich. My pak nepravosti jejich neseme.“ „Servi dominati sunt nostri,“ prohlašuje teď sbor s protilidovou tendencí. „Otroci zavládli nad námi. Není, kdo by nás vytrhl z ruky jejich.“ A pak zase hutný, barevný mrak celého osmihlasu. „Jeruzaléme, Jeruzaléme, obrať se, obrať zpět k Hospodinu Bohu svému.“ Chvíli je ticho, neboť všichni vědí. Stejně zůstává záhadou, jak to ten Talián před nějakými čtyřmi sty léty, chlapík, který skoro určitě nikdy o nás neslyšel a, to se ví, nemohl tušit, jak to s námi dopadne, dokázal tak stručně a přitom tak přesně vyjádřit. A ten fousatý ţidák, chlap mizerná, co vymyslel text, někdy dávno, v Malé Asii, kdy jsme přece ještě neexistovali vůbec. Je vidět, ţe naše mizérie je všelidská, nic zvláštního, a ţe snad někdy zase přejde. Přeţijeme-li to ovšem. Ale tento svět určitě není nejhorší ze všech moţných světů, a soudruzi, nerouhejme se, ještě nám není nejhůř. Při vší mizérii je ještě takzvaná kultura. Vót kultura!


Protoţe, i kdyţ to všechno stojí za lýno a i kdyţ všichni musíme lhát a podvádět pro kus ţvance a neporušenost těla, můţeme se z toho přece jen ještě pospolu veřejně vyznat a vyplakat. A to všechno decentně, důstojně, nenápadně a přístojně. Prosím vás, kdopak dneska rozumí latinsky? Díky jakémusi dávno zpráchnivělému ţidáčkovi a podobně rozpadlému individuu z čeledi zmrzlinářů. Jen povaţte, soudruzi! „Tak a teď sjedeme mši!“ A jiţ se modře jako římská obloha rozbíhá slavná Missa Papae Marcelli sládnoucím šestihlasem. Venca to strčil o malou tercku níţ, takţe to Zderadovi krásně sedne a můţe zpívat s gustem a bez námahy. Říkejte si, co chcete, ale je dobře, ţe se nám někdy roku 1526 či 27 (ani to se neví) ten mizera taliánská narodil v bývalém římském Praeneste! Protoţe jakmile se sbor rozezní podle jeho čtyři sta let starých instrukcí, přečaruje nás Palestrina všechny, jakoby kouzelným proutkem, do beztíţného, odhmotněného prostoru. Zde, vtěleni pouze ve své hlasy, se vznášíme, proţívajíce jakési dočasné nanebevstoupení a zanechavše svoje páchnoucí duše a těla kdesi hluboko dole. V takové chvíli je moţno – ne, nutno! – věřit, ţe naše animální podstata vyměšující exkrementy a pohlavní produkty je pouze dočasným vězením. A kdyţ pak, znovu sestoupivše, se tomu sami cynicky smějeme, přece v nás zůstává cosi jako naděje. A nejstrašnější kletbou jest, kdyţ Bůh odejmul zpěvy. Zderad nakonec také sestoupil, nejprve z palestrinovských nebes a poté rovněţ po točitých schodech kruchty. S nikým se nezastavoval, ani s Vencou, ani s ţádným z obou ostatních mrchopěvců, protoţe to by znamenalo mít na očích studenty a v srdci hořkost. Bylo mu ještě sestoupit ze staré části Města, slavné svou architekturou, do slamových dţunglí, kde přebýval se svým zlým a pitvorným osudem. Protoţe měl čas a protoţe byl také zvyklý šetřit, rozhodl se, ţe půjde pěšky. Byl teď jiţ podzim a během jeho pochodu se hnědavě


zešeřilo. Den totiţ nebyl průzračný, jak tomu v září bývá, ale byl po celý čas potaţen mázdrou oblak. Světla Města začala otvírat oči. Zderad je však nevnímal. V jeho duši nastával další sešup, kdyţ si uvědomil svou pitvornou ubohost a bezmoc. Nejenţe si uţ na obludu a jeho neuvěřitelné intimity zvykl, ale uvědomoval si, ţe oceňuje výhody, které mu z toho plynou. Například letos po dlouhé době si bude moci na zimu dovolit slušný kabát. Chtěl sice peníze obrátit na Sylvu, ale ta to, zdá se, nepotřebovala. Oblékala se poslední dobou dosti elegantně, a dokonce měla na šráku v rakvi (almaru neměli) v papírovém pytli jakýsi koţíšek, byť pouze králičí. Říkala, ţe jí peníze dali rodiče, čemuţ Zderad neměl důvod nevěřit. Nosila také poslední dobou dosti přepychové, provokativní prádlo, coţ Zderad ovšem oceňoval a taky nijak nezkoumal. Mohl si tedy dovolit kabát sám, problém byl jenom v tom, jak Sylvě vysvětlit, kde na to vzal. Nakonec se rozhodl, ţe řekne, ţe si našetřil, třeba z peněz na jídlo. Kabát potřeboval, tak co. Horší dilema byla situace Závišova. Byl zase zpátky v týdenní školce, ačkoliv Zderad by si teď uţ mohl dovolit k němu někoho platit. Tím by však vzbudil nutně podezření. Nechal to tedy zatím tak, jak to bylo, a trpěl pocitem viny. Podobně tomu bylo i s bydlením. Mohl by se teď uţ snad pokusit se nějak dostat ze slamové rakve, ale to zase chtělo podmazávat a kšeftovat. Ne ţe by to Zderad neuměl, ale to by zase znamenalo přitahování pozornosti. Cítil, ţe situaci nevyuţívá pro svou rodinu, jak by měl, kdyţ uţ se tedy dal tak poniţovat. Další starost mu dělal příšerka. Je sice pravda, ţe v poslední době značně omezil své masochistické ţádosti (proč, to se Zderad dověděl aţ mnohem později), ale začal být celkově neopatrný a náročný. Vyslovil totiţ ţádost, ţe by chtěl Zderada pozorovat při souloţi se ţenou, a trval na tom, ţe do hrobky pozve nějakou prostitutku. To by celkem nevadilo, teď uţ, ale kdyţ Zderad namítl, ţe by to mohlo být nebezpečné, vést k vydírání atd., usmál se podivně a prohlásil, ţe ví


o způsobech, jak takovou křepeličku umlčet. To smrdělo kdovíčím a Zderada to po delší době opět silně poděsilo. Ihned si, to se ví, vzpomněl, ţe aţ se ho obluda nabaţí, můţe s ním udělat totéţ (cokoliv to jen mohlo být), a nadto mu vytanulo na mysli, ţe třeba něco podobného se mohlo stát s jeho nadobro zmizelou sestrou. Obluda začal pak z jiného konce a naznačoval, ţe třeba by se mohl Zderad dohodnout se Sylvou. Ta jistě nemá nejmenší úmysl ztratit manţela – a báseň na Stalina byla dosud v obludových rukou. Nezapomeň! Zderadovi se sice podařilo monstrum uchlácholit, ale otázkou bylo, na jak dlouho. Problém odtrţení od pitvorného vyděrače se tím stával opět akutním. Zderad se nikdy neodváţil pitvorovi sdělit, ţe ví o Brvově sebevraţdě, a aspoň zhruba, jak se obluda zmocnil ódy na Stalina, protoţe měl strach, ţe by ho mrchoň snad z opatrnosti zničil okamţitě. Zderad byl bezradný. Zrovna kdyţ uţ si na to začal zvykat, přicházejí nové věci… Podej čertu prst – „Dříve muţík caru se klaněl, na hnůj chodil. Nyní – hle – pokrok. – Cara jsme svrhli, záchody máme, soudruzi, nové, splachovací. I bumaga jest.“ Tuto quasiruskou rétoriku si Zderad v dobrém humoru tiše pobrukoval, kdyţ opilý vrávoral přes dvůr dolní hospody v L. na protilehlé močidlo. Přitom rozmýšlel o schopnosti českého jazyka vyvolat představu ruštiny pouhou nepatrnou změnou slovosledu. Dříve se tímto způsobem z ruštiny i běţně překládalo. „A vy, Ivane Ivanoviči, nu – co?“, avšak jacísi rozumáři tento způsob zavrhli a překládají hloupě a prosaicky: „A co vy, Ivane Ivanoviči?“ Blbost. První způsob je přece mnohem vydatnější. Vůbec takzvané špatné překlady mají svůj půvab, i kdyţ se týkají jiných jazyků. Je přece rozdíl, praví-li překladatel detektivky, ţe „plaz pozvedl svou hlavu démantového tvaru“, a kdyţ přemoudřelý novotář se


státnicí z angličtiny prozaicky plácne, ţe „had zvedl kosočtvercovou hlavu.“ Zatímco první plaz jest plazem pohádkovým, tajemným a hodným uštknouti lady Beryl, je druhá, správně přeloţená potvora naprosto obyčejnská a nudná. To je přece jasné. Václavské posvícení v L. se ukázalo velmi úspěšným podnikem. Po celé dva dny, co byli „páni studenti a slečny studentky“ hosty na faře, nebyl nikdo střízlivý ani minutu. Jídel byly rovněţ neuvěřitelné hory, protoţe farářova sestra se překonávala. Tato náboţensko-materiální slavnost byla za současného politického klimatu neuvěřitelná, a přece skutečná. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – (Posvícení v L. je ovšem událost fiktivní, ale modelovaná podle věrné skutečnosti podobných záleţitostí v padesátých létech, jichţ autor měl tu čest se zúčastňovat.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–-–--–--–--– To se ví, ţe to farář nemohl pořídit z těch několika švestek měsíčního platu od Úřadu pro věci církevní, ale zboţní farníci zde zřejmě podstatně zasáhli. Pokrokáři v L. byli zřejmě v politováníhodné menšině a ti, co byli, měli asi značně lidské tváře, předbíhajíce tak vývoj o nějakých takových šestnáct let. Farář měl sice v jednom křídle rozsáhlé fary nasazeného jakéhosi fízla i s rodinou, aby dával pozor na vývoj pověrečného opia lidu, ale poradil si s ním s obvyklou jezovitsko-selskou mazaností. V předvečer zavraţdění svatého mučedníka zaklepal na soudruhova vrata, a vzpíraje s obtíţemi bachratý soudek své nejlepší medoviny, popřál soudruhovi veselých svátků. Tak celkem lacino (protoţe nápoj pocházel od druţstevních včel) neutralisoval farář bdělé oko lidu na celou dobu slavnosti. Kostel na hrubou byl natřískaný a šestihlasý Palestrina se vznášel se značným leskem. Na závěr byla střiţena poněkud neorganicky „modlitba Jeremiášova“. V přítomném klimatu se však kupodivu najednou zdálo, ţe prorok hrubě přehání. Kázání farářovo mělo vlastenecký, ale poněkud kompromisnický ráz, jak k tomu postava světcova vybízí. Nesmí se to však přehnat na


způsob Moravce. Zdůraznil také svou teši, ţe koneckonců vstoupit do druţstva nemusí být tak špatná věc, udělá-li se to totiţ šikovně. Po značně vydatném obědě na faře, sestávajícím z několika tradičních hus atd., bylo odpoledne svátostné poţehnání, při kterém se zazpívalo několik svatováclavských motet, mj. téţ „Náš milý svatý Václave“, připisované záhadnému Gontráškovi z patnáctého století. To provedlo šestero vybraných polyfoniků včetně Zderada. Večer vtrhl farář s mládeţí do hospody na druţstevní veselicí. Po dohodě s předsedou ani zde nikdo ze zpěváků nic neplatil. Nezvyklým, anachronickým rysem byla však ţádost faráře, aby páni studenti zapěli některé národní a vlastenecké písně, k čemuţ sám dodal notový materiál ještě hluboko z minulého století. S amatéry se to uţ dost dobře nacvičit nedalo, a tak zasáhli přítomní mrchopěvci, rozšíření o soudruha dirigenta v roli prvního basáka. Úspěch byl značný. Poté se pilo a později křepčilo při dechovce. Zderad nebyl velkým tanečníkem, ale přece se zúčastnil a protočil několik místních děv, jakoţ i některé obojţivelnice. K ţádnému sexuálnímu dobrodruţství však bohuţel nedošlo, také by se to v přítomnosti faráře Plicky jaksi nehodilo. Za ostatní však mluvit nehodlám. Slavnost byla zřejmě značně úspěšná. V hospodě se náhle zdálo, ţe celá záleţitost s asijským kolonialismem je jenom legrace a nemá vlastně ţádných příšerných a tragických rysů. Podobně vzdálené se podnapilému Zderadovi zdály jeho vlastní problémy a obludník. Tuto náladu vyjadřoval svou samomluvou, kdyţ jsme ho opustili ve chvíli, kdy vrávoral na močidlo, abychom podali relaci o svatováclavském opiátu. Záchodek hospody byl v té chvíli kupodivu prázdný. Tím byl umoţněn vznik dalšího rysu vývoje událostí. Sotva totiţ náš přítel skončil úlitbu a ulevil tak přetíţenému urologickému aparátu, vevrávoral do hajzlíku, rovněţ oţrale, basista Krůta. Oči mu svítily a jeho hubená kostnatá postava se klátila jako větrný mlýn. Pobrukoval jakousi píseň svým hlubokým basem, takţe záchodek na některých tónech dutě resonoval. Přistoupil zcela


neočekávaně ke Zderadovi, objal ho kolem ramen a snaţil se ho políbit. Zároveň se druhou rukou rozjel po Zderadově ohanbí. Náš centrální charakter se dopálil a Krůtu zuřivě odstrčil, zároveň naznačuje, ţe je ochoten mu dát do tlamy. Měl jednoho buzeranta aţ po krk! O Krůtovi se to sice povídalo, ale Zderad tomu nikdy nevěřil, neboť Krůta neměl zhola nic zţenštilého, a nadto disponoval hlasem nejen normálně muţským, ale dokonce jaksi supermansky hlubokým. Krůta byl tuhý jako houţev a ruce měl jako lopaty, takţe kdyby se byl pořádně opřel, neměl by Zderad mnoho naděje na výhru – nicméně po chvíli zápolení se basák dosti zbaběle stáhl. Díval se na Zderada udiveně, poněkud blbě. „Ale, Zderádku, já vţdycky myslel, ţe jsi našinec,“ hučel chlácholivě. „Jak to?“ vztekal se Zderad. „No přece – vţdyť jsem tě několikrát viděl s tím – s tím profesorem.“ To byl nový a překvapivý rys. Předně Zderadovi vytanulo, ţe všechna opatrnost obludy a jeho vlastní nebyla zřejmě nic platná, kdyţ o tom něco ví i Krůta. Za druhé nebyl problém zjištění obludkovy totoţnosti asi tak těţký a ukazovalo se, ţe Zderad se situací jednal vlastně velmi nejapně. „Jak to?“ otázal se překvapeně, „ty ho znáš?“ „Znám, znám, co bych neznal. My se všichni známe. Je to buliţník.“ (Zderad se začervenal.) „A kdo to tedy je?“ „Jéje, ty nevíš?“ „Ne, pověz!“ „No tak, ale víš, já se bojím.“ „Bacha,“ zašeptal náhle, „uţ ani muk!“ kdyţ do záchodku vtrhlo něco středních rolníků, kteří, jak víme, jsou kolísavým ţivlem. Zderad byl, jako kdyţ ho praští pytlem. Sice popíjel dál, dokonce i křepčil, ale nálada byla ta tam. Kdyţ se pak příští den vraceli najatým autokarem (i to bylo moţno, věřte nebo ne!), snaţil se několikrát se přiblíţit ke Krutovi a vyzvídat, ale vţdycky se tam někdo připletl a nic z toho nebylo. Nepřestával se však divit věštecké


stránce svého snu o přeoperovaných velbloudech, neboť klíč k obludově totoţnosti byl přece jen v L., v bývalém Brvově působišti. Ale bída to byla stejně. Boţe, Boţe, kady z konopí!

HLAVA XI Tramvaj vyplivla Zderada na periferii Města, kde začínají pole a chocholouš pije z koleje. Dnes se na těchto místech tyčí miniaturní mrakodrapy druţstevních výstaveb – a další podrobnosti auktor jakoţto exul jiţ nezná. Bohudík. Bohuţel? Úzkostným zrakem obzírá Zderad okolí. Tato místa jsou mu cizí, nepřišel sem snad uţ deset let. Na jedné straně se tyčí, či spíše krčí, vilky úředníků pořízené v dobách soukromé iniciativy za celoţivotní úspory. V dálce a dole spatřujeme rybník, vedle něhoţ stojí stařičký kostelík. Zderad sestupuje, kráčí po jeho břehu mezi holými poli aţ k jakési oboře či zahradě a pak po mostku přes potok, z něhoţ zmíněný rybník odvozuje svou bahnitou existenci. Zde vstupuje mezi polovenkovské chaloupky a různé dřevěné šupny se starými hrnci zdobícími rozpadávající se ploty. Na břehu popásává dítě v gumových holinkách bílou bezrohou kozu. Je zde téţ hospoda, bývalá zájezdní a podstatně výstavnější neţli chatrče polorustických chudáků. Tady někde vegetuje marginální existence Krutova. Zderad jde za ním, aby uţ konečně, ke všem čertům, zjistil totoţnost svého obludy. Praví k sobě, ţe je připraven na všecko, ale ve skutečnosti je mu krajně mrňavo. Cítí se podivně obnaţen a vystaven nebezpečí jako brouk v jamce, ze které byl odvalen placatý kámen. A podobně jako brouk náhle zbavený přístřeší zmateně pobíhá, zmítá se i vyplašená duše Zderadova. Krůtovo odhalení na hajzlíku v L. jest onou silou, která bezohledně pozvedla kámen zdánlivého tajemství.


Nejde však vlastně jen o Krůtu. Ten je ve stejném kýblu a bude, musí totiţ, mlčet. Ale ví-li Krůta, mohou vědět i jiní. Mohou vědět „oni“, snad uţ vědí, a nic nedělají jen proto, ţe kryjí obludu, nebo se ho zatím bojí nebo co. Hlavy ve straně a vládě však padají napořád. Padne-li obluda, můţe s ním padnout i Zderad, ačkoliv uţ čert ví kam. Někam do basy nebo koncentráku asi. Anebo i kdyby nevěděli, mají „prostředky“ (brrr! raději nemyslet), jak se dovědět od těch, co vědí. Třeba i od Krůty. Zderad i jinak nemá pokojnou mysl. Sylva je pořád někde v luftě na těch svých schůzích. Sice se jí, to se ví, nemůţe nic svěřit, ale aspoň její fysická přítomnost ho trochu uklidňuje. A teď jí má málo. Po stránce čistě manţelské, jak se tomu říká, si nemůţe stěţovat, právě naopak – ale cítí, ţe mu Sylva nějak uniká. Záviš, jak lze zjistit při sobotách a nedělích, je uţ zase zakřiknutý a ubrečený, a nadto se stává, ţe Sylva je pryč a Zderad neví, co se synkem. Nerozumí si s ním jaksi. Dítě se zdá poněkud duševně zaostalé. Všechno je to teď jaksi provisorní, otevřené, úzkostné. A obluda! Obluda je svým lepkavě sladkým způsobem jaksi víc dotěrný. V jejich prapodivném vztahu se tak dalece nic nezměnilo, ale mrtvolník se snaţí o více kontaktu takzvaně duševního. Zdá se, ţe si na Zderada zvyká víc a víc, asi ho miluje (brrr!). Jako minule. Obluda mu přinesl zvláštní dárek. Malou, v černé kůţi vázanou kníţku, psanou na pergamenu formálním nejspíš nějakým renesančním kaligrafickým písmem. Zdá se, ţe to jsou obludovy vlastní verše, jakási litanie, zřejmě (brr a fuj!) na Zderada. Není to jako báseň nejhorší, trochu to připomíná, a poněkud uráţlivě, starou barokní poesii. Třeba: Podivný pelikáne, avis infernalis podzemní tulipáne, stella borealis Měsíci stříbrobledý, bílá zvěři, vydechnout naposledy u tvých dveří atd.


To se ví, socialistický realismus to zrovna není a kromě některých dosti zřetelných veršů i to můţe dneska eventuálně stačit, aby se člověk vezl. Sice to s tím není tak zlé, jako to bylo v eseseser, nebo ještě je, ale čert jim věř. Ale obluda se toho asi nebojí. Bodejť by, vţdyť má na hlavě horší máslo, má-li ho ovšem. JIM se přece dovoluje všechno. Obluda je dekadentní inteligent. O.K., to bylo ovšem jasné uţ od začátku, to nás nepřekvapuje. Ale kdo mu to tak krásně napsal a svázal? On sám? Zderad si pamatuje, jak kdesi četl, ţe podobné věci dělávali za nacistů různí umělci esesmanům v koncentrácích. Tak to asi – a z toho je ještě jasnější, ţe obluda je asi „u nich“. A kdyţ je to tak – paralely mezi nynější a nedávnou minulou radostnou skutečností jsou téměř perfektní – z čeho asi můţe být ten pergamen – a z čeho ta vazba? (Brrr!) (Ale to snad přece jenom?) Co ty víš, nádivo! Zderad se té kníţky zrovna bojí. A bál se ji i spálit. Tak je teď na dně literárního kufru. Odpočívej v pokoji! Ale ta věc s kníţkou a potom ovšem další obludkovy tendence – uţ se zase zmínil, ţe by rád pozoroval Zderada při normální věci – působí Zderadovi takovou paniku, ţe cítí, ţe musí, musí zjistit jeho totoţnost děj se co děj. Jako první krok. Nebo co nevidět vyletí z kůţe. (Z kůţe? – Brrr!) Mluvit s Krůtou o samotě se pořád nedaří. Vţdycky mu nějak uklouzne nebo někdo přijde, a Krůta zřejmě kdyţ vystřízlivěl, uţ taky mluvit nechce. Zderad se tedy rozhodl, ţe ho vyhledá doma a stůj co stůj informaci vymámí. Proto je nyní tak napjatý a nervosní. Podzim zatím pokročil, hlavaté vrby u potoka připomínající čarodějnice, patník s lidskou hlavou na rohu Bartolomějské a Národní a genitálie dřevěných obrů jsou teď jiţ docela holé. Nebe je potaţeno bělavou mázdrou věštící déšť. Nevlídno. Tak tady někde Krůta bydlí. Tady to je.


Zderad se čísla skoro polekal. Nemá jiţ výmluvy, ţe snad domek nenašel nebo podobně. Musí do toho. Musí. Kulatá stráň pahrbku, pokrytá rezavějící trávou a zakrslými ovocnými stromy, je zde, kus nad pěšinou, vyhloubena do jakési police nebo negativního kvádru a na ní je postavena celkem roztomilá lepenice a několik skromných hospodářských šupen ze dřeva. Vidíme téţ hnojiště. Na stráni nad domkem se pase něco koz, asi Krůtových. Znamenáme téţ přítomnost králíků a slepic. Zderad otvírá rozvrzanou brankou. Ještě je naděje, ţe Krůta snad není doma – ale ne, tady uţ vylézá, oděn v modráky, z jedné z šupen (asi dílna), usmívá se svým ušlápnutým úsměvem a utírá si svou mírně akromegalickou pracku, aby ji podal Zderadovi. „Nazdar, Zderade, to jsou hosti! No pojď dovnitř.“ Uvnitř se Zderad snaţí jít rovnou k věci, ale Krůta uhýbá. Co, prý není spěch, napijeme se. Mizí za jakousi zástěnou a vynořuje se s flaškou, dvěma „panáky“ a jakousi salátovou kníţkou. Knihu zasouvá pod kanape (proč?) a flašku staví na stůl. Láhev obsahuje světlušku, sprostou kořalici, zřejmě takzvanou proto, protoţe jaksi zeleně a ţlutě světélkuje. Chutná dost hnusně. Krůta nalévá a ţvaní o všem moţném. „Pij, na zdraví.“ Zderad se pomalu uklidňuje. Vidí, ţe Krůta ho nutí k pití, a sám skoro nepije, ale celkem si přihýbá bez odporu. Předně ví, ţe dost snese, a pak – pije na kuráţ. Ţelezná kamínka příjemně sálají a intimní, trochu ospalá nálada se z nich zdá vylézat jako dobrosrdečný, chlupatý dráček. Pijou. Venku se rychle šeří. Krůta otáčí vypínačem a zatahuje okno květovanou záclonkou. Za záclonou mimochodem mizí také obrazy různých katolických fetišů nezvykle nastavených na okno a zavěšených v jeho výklenku. Zderad pije a Krůta ţvatlá. O společných známých, varhanících, mrchopěvcích, farářích,


varhanách, taky trochu o „situaci“. Zřejmě Zderadovi věří, proč taky ne. Po chvíli Krůta, domnívaje se asi, ţe Zderad uţ začíná mít dost, vytahuje zpod kanape své salátové vydání. Ukazuje se, ţe jde o sbírku nejapných pornografií s hrubými ilustracemi. Prohlíţejí si je. Krůta se posadil vedle Zderada. Zderadovi je sice zřejmá stupidní blbost malůvek i Krůtova taktika, nicméně se u něj zvolna dostavuje příslušná fysiologická reakce. Krůtovi, jenţ ho pozoruje ostříţím zrakem, to neuniká. Zderad vsunuje ruku do kapsy. Tento pohyb interpretuje Krůta zcela chybně a domnívá se, ţe jeho chvíle nastala. Zvolna natahuje třesoucí se pracku příslušným směrem. Zderad ho chvíli nechává. Pak, kdyţ se Krůta naklání dopředu, aby lépe viděl na knoflíky a očekávané zjevení, nasazuje mu Zderad břitvu na krk. „Tak, dost ornitologie – a teď mi pěkně povíš, kdo je to ten chlap. Nebo tě tady podřeţu a pak teda sebe. Mně uţ je to jedno! Nechtěls po dobrým – tak!! Krůta ţloutne jako sám předseda Mao (v té době, myslím, ještě hodný) a scestná vilnost ho ihned přechází. Prosí, aby Zderad břitvu schoval, ţe mu ovšem vše řekne. Ale Zderad není dnešní. Kdyby povolil, mohl by Krůta spustit alarm (další domečky jsou blízko) nebo ho i v zoufalé sebeobraně napadnout. Ruce má jako lopaty. Kdepak! Za nějakou čtvrthodinku sestupuje po schůdkách od domku křepká postava. Zničený Krůta se teprve teď třese jako sulc. Doufejme, ţe má srdce v pořádku. Jinak by si Zderad zatraceně zavařil. Ale nedivme se mu. Za daných okolností… Hotovo! Teď jen, co dál. Kukula oslavuje křtiny svého n-tého dítěte, kterým obšťastnil svou zákonitou a dosud kupodivu hezkou pokornou manţelku v rámci antiantikoncepční politiky svaté církve.


Jeho malý byteček je našlapán. Jsou tu někteří mladší obojţivelníci a obojţivelnice, jakýsi vybledlý stařec, silně svíčkovědědkoidního typu (snad kmotr), něco sousedů a jiných známých. Zderad sedí skromně v koutku, zastíněn kolujícími hosty, poţírá solené buráky a popíjí Modrý Portugal, který, jak víme, je chiantim chudého muţe. Kaţdou chvíli se dívá na hodinky a je opět ve stavu potenciálního vyletění z kůţe. Za necelou hodinu se totiţ má setkat se zahnědlým gentlemanem zvaným Bašno Pál nebo téţ Paulos o Bašno, aby s ním projednal některé okolnosti vbrzku nastávající akce a provedl dodatečnou rekognoskaci terénu. Nemůţeme opomenout příleţitost, abychom nenanesli drobnou, zcela náhodnou pikanterii. Bašno totiţ, soudruzi, znamená cikánsky kohout a Pál jest pak maďarská forma jména Pavel. To je ještě zřejmější z alternativní, ryze cikánské formy křestního jména, která je náhodou stejná jako v původní řečtině skutků apoštolských. Bašno Pál je však zcela poctivým zločincem a nemá nic společného s úspěšně konvertovaným stalinským slavíkem universálního křepčení. Ostatně, rozdrbaná občanka Bašno Pala obsahuje zcela jiná jména. V této souvislosti připomeňme literně vzdělanému konsumentu starého Ringa Lardnera a jeho newyorské gangstery. Paulos o Bašno – Paul the Rooster, see? O Bašno to byl, který vlastně, byť mimoděk, inspiroval Zderadovu metodu nátlaku na chudáka Krůtu. Oné noci, kdy prchal před Hamouzem a setkal se v hospodě s popelářem Dömem a později jeho druhy, vyslechl, neodhalen, kromě jiného také Kohoutovu chválu břitev. Jsou různé osobní zbraně, vykládal o Bašno svým hrdelním jazykem, který lid označuje jako „čogora-mogora pajtáš“. Např. „i čurri“ (nůţ) nebo „i šprincengeri“ (stříkačka, tj. pistole), ale nejlepší je břitva. „I muradi hi najfedér.“ Nejenţe, aplikována, způsobí největší paseku a „na kérel vika“ (nedělá rámus – je tichá), ale lze ji beztrestně přechovávat. Můţeš nosit v kapse také „jek kotér sapún“ (kus mýdla) a „muradáno šuládo“ (holicí štětku) a přihodili se, ţe ti „o šelengéro“ (poutač,


svazovač, tj. policajt) prohledává kapsy, můţeš vţdy říci, ţe to nosíš za účelem holení a jsi „caklúno“ (skleněný, tj. čistý jako sklo). „I muradihi sakovestár najfedér –“ břitva je ze všeho nejlepší, opakoval. Tenkrát, asi před měsícem, došlo v Krutově chatrči k částečnému odhalení záhady. Ano, toho člověka Krůta zná. Chodíval ještě před válkou do jednoho z našineckých lokálů. Je asi stejně stár jako Krůta. Jak ţe se jmenuje? Julius Skomelný, doktor Julius Skomelný. Býval knězem, ale pak ho konsistoř zbavila úřadu. Teď? No je na universitě. Je to vzdělaný člověk, umí spoustu řečí, jako ty, ale – je to veliká svině. Taky výborně hraje na klavír a na varhany. Kdyby se býval raději chytil muziky… Nikdo s ním pak uţ nechtěl. Je to buliţník a taky se nechává řezat. Jinak nechce dělat nic. Ale snad pod obojí. Měl prý taky holky a ty pak prý trápil a řezal sám. Divné, ţe. Já bych neublíţil ani kuřeti a holky by pro mě nemusely bejt vůbec. No, co dělá, na universitě něco, uţ jsem povídal. Byl jeden čas taky snad v semináři, jako kádrovák nebo snad na marxismus. Prý tam taky vyuţíval ty študenty. Byl z toho ňák skandál, děkan si stěţoval na partaji, tak ho dali pryč. Ale nic se mu nestalo. (Tak tudy teda na to – chudák Brva! Proto ta Marie egyptská, vstup do Svaté země pomocí prostituce. Asi by ho býval vykádroval ven, nebo ho nechal rupnout.) On je teď v tom boji proti náboţenství, mluví taky do rádia. (Zderad rádio neměl, jinak by, chudák, moţná nemusel ohroţovat kamaráda na ţivotě – ale rádio přece jen zkresluje hlas a u nás televize tehdy ještě prakticky nebyla, teprve začínala.) Povídá se, ale, Zderade, prosím tě!, ţe měl být namočený i v tom číhošťském zázraku. To ale nikdo neví. Ale podobné by mu to bylo. Prý byl i něco u nacistů – umí taky hebrejsky, víš. Ten Baldur von Schirach prý byl taky – náš člověk. Ale, to se ví, ţe to o něm budou vědět. Prosím tě, ti vědí všechno. A pak s tím seminářem. – No, to máš tak – asi jim to nevadí, jen kdyţ dělá pro ně. To je jako Němci.


No – v partají! Takoví snad ani být nemusí. Hele, jako archivy teď patří pod vnitro. A archiváře s partají nebuzerujou, ani s tím Rohem, protoţe ti fízlové v tom taky nejsou nebo nemusej bejt. V NDR přej maj u fízlů i bejvalý gestapáky. Ale Zderade, prosím tě! Ale to ne – jen jsem ho párkrát viděl, kdyţ jsme zpívali, koukal po tobě. Jinak, prosím tě, já nic nevím a vědět nechci. No to víš, ţe i já bych si dal říct, ţe jo. Au! Zderade! Ale víš, my nejsme všichni takoví. To není pravda. A všichni jsme nešťastní, víš, i ta Julča. Boţe můj. Já jsem se i z toho chtěl léčit, peněz to stálo u jednoho Ţida, a nic z toho nebylo – No tak, Krůto, nebreč. Prosím tě, vţdyť já – kdyţ jsi mi to nechtěl říct po dobrým. Tak se nezlob. No tak dobrá. Ale ţádnou blbost a mluvit! Víš, já se hlavně bál. Všichni se ho bojíme, to nevíš, co můţe na tebe vytáhnout, takovej – No to já nevím. Ale asi, to se ví, to víš ţe ne někde tady nebo jako ty. Jistě mu to náboţenství sype. No to víš, to jim taky nevadí. Mně říkal jeden páter, ţe Lenin byl syn velkostatkáře. No jo, Engels měl fabriku, to prý taky. No to se neboj, já tě chápu. Sice nevím, proč ti na tom tak záleţí – jsme to všichni chudáci. Boţe můj. No ale – přece – kdyby někdo věděl, ţe já ho tak dobře znám, tak by hned věděl, kolik uhodilo: A já nejsem on, mně by to neprošlo, ţe ano. (Přehnaná opatrnost mohla stát Krůtu ţivot.) Ne, prosím tě, zapřísahám – jako ryba. Tak vida, myslil si Zderad, kráčeje rozpálen na tramvaj: doktor Julius Skomelný.


Jakmile známe jméno přízraku, cítíme, ţe jeho moc se tím umenšila. To je stará archetypická zkušenost. Vlastně ale mu to jméno ohromně sedne: Skomelný – to je jako zkomolený, ale jaksi záměrně – jako třeba „kozelný“, ţe by se mohl jako měnit v kozla nebo tak – jako zkomolný – zkomolitelný… A vůbec. Je to jméno jaksi magicky obludné. Skomelný! U Rokycan je vesnice Skomelno, to je taky takové obludné slovo. Jako bílé balvany při úplňku či co. Něco jako bíle, obludně velikého, kulatě hladkého, zavalujícího. Skomelno – Skomelný. A Julius. Předně to ukazuje na lepší třídu, jako ţe jako dítě chodil v námořnickém oblečku. To zase sedí. A „pod obojí“ prý. Gaius Julius Caesar. Omnibus ille viris mulier mas ille puellis. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – (Všem muţům ţena a dívkám muţ. Charakteristika G. Julia Caesara z básně popisující posloupnost římských císařů z juliánské dynastie a vydávané za proroctví kumské Sibylly.) –--–--–--–--–--–-–--–--–--–--–--–--–--–--–--– Jenţe u něho je to všechno sadomasochistické, říkal Krůta. Kriste! Julius – ani nevím, měl-li Nero mezi svými jmény taky Julius. Co Tiberius? A „Julius“, to je zároveň taky taková jako buzerantská měkkota. „Julča je svině,“ řekl Krůta. No a ovšem, hehehe, vţdyť to jméno vlastně veřejně vyhlašuje jeho nejtajnější hříchy. Přece: Juliš-?! No, ale myslím, ţe jsem v troubě. Aţ se mne nabaţí – a – proboha! Mas ille puellis – Sylva!


Tušil jsem správně. Tak proto asi. Boţe, Boţe, Boţe, jestliţe nějaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou! Je to vransup všech vransupů. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– (Moţná ţe zde se konsument pozastaví nad podivným slovem vransup. Za cenu zdrţení toku děje je tedy vysvětlíme: No přece, vţdyť to znáte: „Dó-ost nápa slise naši múuky vransupů hejna krouţícííí,“ z čehoţ si lid termín odvozuje. Ale trága je, ţe se ještě dost nenapásli, ţe se dosud pasou.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–-–--–--–- – A nelze na něj! To se ví, ţe to vědí, kdyţ to ví i ten blbec Krůta. Nevěděl to nakonec i farář Plicka? Nu – a – „doktor“. Ďábel bývá často představován jako intelektuál, doktor. Doctor logicus. Viz Anatole France, par exemple, n’est-ce pas? Boţe, Boţe, kady z konopí. Ale i tak. Musí se něco dělat. Musí! I kdyby – vţdyť bych se jinak zalkl. Zkouška obojţivelných akademiků. Pauza. Cigareta na balkoně chrámu – mimo kanonický prostor. „Ty, poslyš, ty jsi filosof? Je tam u vás na fakuli ňákej Skomelný?“! „Profesor?“ „Ne, ještě není. Docent. Ty neposloucháš rádio. Jo, filosof. Ale on by mohl učit snad všechno. Zná – ale –“ „No – já radši – a proč tě to tak zajímá? Aha, tak tys ho slyšel.“ „Ne, tady je, ve Městě.“ „No, já nevím – teď spousta lidí vyplavalo – Hele, tak ahoj! Já chci ještě promluvit támhle s Josefem.“ „Čest práci, soudruţko, prosím vás, je tady dnes soudruh docent Skomelný?“ (To se ví, ţe není. Zderad si to napřed pečlivě zjistil.)


„A – prosím vás, já s ním nutně, ale nutně potřebuju mluvit – kvůli zápočtu. Takhle – soukromou adresu byste mi dát nemohla? Já vím, ţe to nemáte. Ale, soudruţko, prosím vás, je to hrozně důleţité – zápočet – já zmeškal termín – bojím se ho, víte – snad by se to ještě mohlo nějak – ale nevím. Víte, jak to nebudu mít do konce listopadu, tak mám se študiema utrum. Prosím vás, buďte tak hodná –?!?!?!“ Dívka se pýří, váhá, a pak rychle ťuká kartičku. „Tady, ale nikomu ani muk! A neříkejte, ţe já!“ „Díky, soudruţko, vy jste zlato.“ Zderadův sex-appeal zafungoval tentokrát v normálním směru. Tak, teď honem pryč, neţ někdo zjistí –. Přes šraňky. Je uţ řídký sníh. Nóbl čtvrť, kde hnízdí vransupové. Třeba má jako důleţitý blb zvláštní ostrahu – ale do toho! Krásná vilka s velkou zahradou. Zahrada upravená. Vilka v létě zřejmě schovaná za stromy. Diskrétnost ctí zaručena. Tak takhle ty kurvy bydlí! Jen aby – no kupředu, Zderadovi lvi! Diskrétní cedulka: Dr. J. Skomelný. Tak přece. A já málem myslel, ţe se jen tak materialisuje z pekel. No a kudy potom? To aţ později. Motor a šustění kol na štěrku. Fiat. Vylézá pěstěná blondýna a dvě zvedená dítka. Větší má pionýrský šátek. To se ví, vyučování skončilo. „Prosím vás, soudruţko, bydlí tady soudruh major Pišvejc?“ „Ne, to je omyl.“ „Děkuju, já ho tady nemůţu najít.“ Tak to by bylo. (Pišvejc, ty vole, proč Pišvejc? To tě můţe prozradit, ta sranda. Měls říct Novák.)


V té chvíli se Zderadův mentální film zastavil, neboť ke Kukulům vstoupil Venca od Mikuláše. Nadraný, jako teď skoro vţdycky. Bez pozdravu. Usedl poněkud těţce k pianu a začal napřed preludovat. Techniku měl dost blbou, ale co hrál, dávalo smysl. Venca měl talent, i kdyţ ovšem… Kultivovaní obojţivelníci se začali shromaţďovat kolem. Venca, zajímavá osobnost s černým bíbrem, coţ jak si snad někdo pamatuje, bylo v té době velkou excentricitou, přehrál se nyní do jiné tóniny a spustil cosi, co vypadalo jako ritornel hotové písně. Pak začal zpívat. Hlas měl slušný, baryton, jak uţ ostatně víme. Zpíval jakousi píseň o křepelce a křepelovi v jeteli. Pěknou. „Venco, to se ti povedlo!“ Venca ukazuje ţluté kuřácké zuby v černé srsti. „To ne já,“ praví jaksi významně a ironicky. „To Míťa Nerad.“ „No, slova, to my víme.“ „Ne, muzika taky, soudruţenkové.“ „Jak to?“ „No, slova i hudba – Míťa Nerad.“ „Venco,“ omočuje si Zderad s hranou truchlivostí – „Bůh tě natřes. Zůstávej nám dlouho zdráv. Tohle si vykládej hluchýmu faráři. Jsme tady přece všichni muzikanti – a kdo tě neslyšel improvisovat u Mikuláše? Tohle je přece tvůj styl.“ Zderad uhodil několik akordů, které před chvílí zněly pod Vencovými prsty. „Míťa Nerad,“ šklebí se Venca vzpurně. „Je to taky skladatel, ţe jó. Universální génij českého lidu a přifařenejch obcí. Přece víte, ţe píše taky muzikály. Schovávačka pod ţebřem! A vůbec, a písně. Státní nakladatelstvo kultury i ótfrka mu to teď připravuje do tisku. Čest práci, jdu!“ Jak přišel, tak odešel. Společnost se rozhlaholila. – Ale vţdyť ta schovávačka, to se snad dávalo uţ za první republiky – No já nevím, třeba mu to vylepšil – to víš, Venca, za chlast – ale fuj, Nerad to přece nepotřebuje – No nepotřebuje, ale proč né? Na tom nic není – na Západě se to tak dělá, ghosting. Zaplatit si to jistě můţe.


Prosím vás, nebuďte takový svině. Přece Nerad není ţádnej Foltýn. – Ten má nadání dost, ať je jinak jakej chce. Třeba i na muziku, to bejvá. No Foltýn není, Foltýn byl hubenej. A co ten „Zpěv osvobození“ – aha – neříkejte mi, ţe byl tak blbej – Lidi, radši se pojďte napít. My to nepředěláme. Třeba Venca jen tak kecal, dělal se vichtyk. No, u něj je to taky moţný. Ale sloh to byl jeho, hoši. A muzika to byla dobrá. Škoda Venci. Všichni, všichni jsme kurvy, myslel si Zderad, kdyţ odcházel z Kukulova bytu. Tak nebo tak. Vlastně u mě to ještě není ta nejhorší forma. (Není?) No, aspoň zřejmá a brutální. Poctivá. Boţe, Boţe, Boţe, jestliţe nějaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou!

HLAVA XII Bílo. Vrány. Vlastně havrani. Vrána nemá to bílé kolem zobáku. Taky jiný profil. Zobák jí přechází víc rovnou do čela jako některým občanům neárijské národnosti. Vlak. Těţko. Světla se rozsvěcují. Za chvíli bude napřed modro, i sníh zmodrá, bude jaksi přízračně svítit. A pak se udělá tma.


Brzo. Je uţ prosinec. A pořád neví. Mohla to být ona – nemusela. Ta mlčící troska. Lidé jsou si podobní. A nepromluvila. To mu vlastně říkali, ţe nepromluví. A kdyby to byla? To by přece, člověče, bylo ještě mnohem horší. Raději ať to není ona. Boţe, ať to není ona. Proč strkal nos, kam neměl? Nemusel přece poslouchat, jak se ten fiskus vytahuje před holkama. Můţe si za to sám. Kdo se moc ptá, moc se doví. To bylo totiţ tak: Na jedné výpomoci s akademickými obojţivelníky (Zderad k té společnosti tíhl, i kdyţ v ní byl nutně zase páriou), zaslechl, jak nějaký medik vykládá holkám o svých prázdninových zkušenostech v provinčním blázinci. Vytahoval se, byl cynický a holky zíraly. Vykládal, jak tam dělali pokus s nějakým sajrajtem (pokud si Zderad pamatuje, dělá to modrou moč), kterým se dají prý na chvilku vzbudit chroničtí, autističtí schizofrenici, a jak tam, v zastoupení primáře, s tím dělal výzkum. Vykládal o nějaké chronické katatoničce (co to je?), která jen leţí a leţí. Asi třicetiletá, ale vypadá nejmíň na padesát. Podle papírů sirotek, původně dcera chalupníka. Jizvy po automulitacích. Oni, víš, v hyperkinetickém stadiu se sami zraňují. No, neboj se, hloupá. Jak jí to dali, vzbudili ji asi na hodinu, ale zřejmě to neodstraňuje bludy. Vykládala jim, a pořád takovým mrtvým hlasem, ţe byla dcerou vyššího úředníka z Města (megalomanický blud, řekl ten medik), ţe ji zavřeli a ţe ji tam prý mučili a zneuţívali. Mluvila o ďáblu s


bílýma očima, který prý ji bral do hrobky. Mučil ji tam ještě s jedním člověkem. To uţ nebyla ve vyšetřování, pustili ji, ale ten ďábel ji našel a drţel ji pak v nějaké chalupě. A autem ji pak vozil do nějakého zámku do té hrobky. A co prý dělali – to vám holky nebudu vykládat. No – bludy. Ţe prý potom měla dítě a ţe ho ten ďábel zabil a dal jí pít jeho krev. Strašné bludy, jak se to v té hlavě převrátí. Ale ovšem – to ukazuje, ţe ta metoda není k ničemu. Nehledě ţe to nemá trvalý účinek – bludy a halucinace to neodstraňuje, jak jsme zjistili. Tak jsem to primáři všechno sepsal a nechali jsme toho. Ta holka byla vţdycky slabomyslná, nechodila snad ani moc do školy, to víte, chalupník z podhůří. Jestli mě to baví? To víš, ţe jo, ty nádivo, to ještě nic není. To jsou tam taky nebezpeční blázni atd. atd. Zderadovi to zůstalo vězet v mysli jako nůţ. Sice na to pak vzhledem k ostatním, jiţ částečně popsaným událostem pozapomněl, ale stále se to vracelo. Moţnost tady byla dost zřejmá. Jenůfka (Zderadovi rodiče si zřejmě libovali v divných jménech, jeho otec se např. jmenoval také Závis, Zderadův synek byl tedy po dědečkovi) zmizela beze stopy, jak uţ jsme se kdysi zmínili. Potom – „ďábel s bílýma očima“ a hrobka a „pod obojí“ – ale ne, to určitě není moţné, to snad ani u nás teď. – (A co ten Haarmann ve slušné výmarské republice?) Zatím se podzim přetransformoval v zimu a další události potopily Zderadovy spekulace. Nyní však měl čas a potřebu akce. Patřil k lidem, které úzkost a nejistota nutí k činnosti. Sylva uţ byla se Závišem doma v Mlně na vánoční prázdniny. Zderad se tam snad podívá aţ na vlastní svátky. Teď ještě pracuje. (Kdyby věděla!) Co se týče dalšího zkoumání jeho „obludné“ záleţitosti, rozhodl Bašno Pál, ţe se počká, aţ Skomelný s rodinou odrazí pryč na svátky, coţ mělo nastat co nevidět. Bašno postupoval značně profesionálně, a jak se zdá, zjistil velice obratně všechny relevantní podrobnosti. Kromě toho obluda snad kvůli návalu práce, nebo prostě kvůli zimě, omezil teď značně své


pozornosti a také sdělil Zderadovi, ţe se teď aţ do konce ledna nebudou vídat. Proč, to Zderad věděl uţ od Bašna. Přinesl mu ovšem „vánoční dárek“. Jednak sadu ţaludek zvedajících bičů a pendreků, které deponovali v hrobce, jednak dost podstatnou sumu peněz. Ty vlastně ulehčily Zderadovi výlet, z něhoţ se teď vracel. Podrobnosti organisace by vás nudily. Podstatně zde zasáhl Zderadův bývalý kolega, který však dostudoval a který v onom blázinci hrál nevděčnou a špatně placenou roli klinického psychologa. Ono to v té době většinou moc nesypalo ani na tom Západě a u nás, protoţe, soudruzi, u přátel nic takového nemají (viz Atvět fizialóga psichalógam), to byla učiněná ţebrota. Ale klidná a zastrčená, skoro jako mrchopěvectví. Marginální, proletářskointelektuální ulejvka pro vnitřní emigranty. I na cestě tam bylo bílo. Kolega ho čekal na stanici se starou, rezavou vyřazenou sanitkou, kterou směl pouţívat pro svou osobní dopravu. Na hlavě měl jakousi papachu, avšak na těle jen tenký hubertus. I tak působil ve sněhu dojmem nesmírně sovětským. Snad to bylo i tím, ţe kolem stanice rostly břízy. Všechno to bylo jako ve snu. Kolega ho vezl mezi téměř absolutním bílém polí. A na jednom z nich bylo tolik havranů, ţe to vypadalo jako surrealistický obraz. Pak ho, křupaje sněhem, prováděl po obrovském komplexu budov, pavilonů, zapadlých políček a lesíčků. A věţe. Podivné věţe, na kterých se secesní architekt vyblbnul, protoţe to bylo pro blázny, a tak se nemusel ohlíţet na konvenční vkus. Jedna byla vodárenská, v té se prý Zderadův kolega topil. Byl pyšný na to, ţe je zřejmě jeden z mála lidí nebo snad jediný člověk, který se kdy topil ve věţi. Vylezl tam totiţ kdysi a zpuchřelá prkna pod ním povolila. A v jiné věţi prý bydlíval kdysi slavný ţidovský profesor psychiatrie, kdyţ byl ještě provinčním sekundářem. Ta byla starší.


Pak ho k ní zavedl. Vyhublá postava leţela bez hnutí v bílém sále, v bílé košili, na bílé posteli, v bílých povlacích. A venku bílo. Obličej ţlutý, oči jako skleněné. Ale mohla to být ona. Snad. Byla ovšem vyhublá, ţlutá, stará a nepřítomná. Vlasy uţ skoro úplně šedivé. Trochu jako ikona. Nebo gotická socha. Zderad u ní dlouho seděl, drţel ji za ţlutou ručičku, snaţil se na ni mluvit, připomínal drobné, cizím nesrozumitelné, rodinné ţerty společného dětství. „Jenůfko?“ Nic. Kolega ho uţ opustil, tlustá ošetřovatelka tupých rysů naň pohlíţela zlobně. Ale nic. Setmělo se, rozsvítili. Ţlutý obličej vypadal teď ještě svatěji, protoţe ţárovka svítila řídkými, rozcuchanými vlasy. A nic. Prohlíţel si pak s asistencí kolegy – ten ho představil jako psychologa z Města – chorobopis a protokol, který napsal student při pokusu s drogou. Chorobopis byl o cizí osobě, tak jak student říkal. Protokol měl některé podezřelé rysy. A Zderad velice litoval, ţe ho četl. My pak, čtenáři, nebudeme z něj citovat. Naše historka je dost podivná a smutná i tak. Potom jakási šlichta v závodní jídelně a čaj a partie šachu v surrealistickém bytě kolegově. Byly tam totiţ opravdu reprodukce surrealistických obrazů, ale okolí by bylo bývalo surrealistické i bez toho. Neklidný spánek na kanapi v přístěnku.


A druhý den zpět. Aţ odpoledne. Dopoledne ještě jeden marný pokus. Zderad neměl sklon k slzavé lítosti, byl, jak jsme uţ několikrát ukázali, dosti tuhý. To bylo dobré. Nedělal tak tyátr pasaţérům ve vlaku.

HLAVA XIII „Silvestrovská noc, noc prskavek a střepů, kdy i starci dřepí v pekle vinných sklepů –“ atd., praví básník Míťa Nerad. Totiţ – pardon. Ale co. Hlava 11 to přece dává zřejmě na ruku, sice de mortuis nil nisi bene, a ani Venca od Mikuláše není zakamuflován s nutnou měrou pečlivosti, protoţe nedělá nic špatného. Ghosting je práce jako kaţdá jiná a chlastají i čelní představitelé. Je-li dosud ţiv a tak, můţete se ho zeptat, jak to bylo tenkrát s tou národní básnickou muzikou. Také si nedovedu dobře představit, ţe Venca by chtěl někoho tahat po soudech, protoţe by to pokládal pod svou důstojnost. To by se musel změnit k nepoznání. Ale kdybyste se ho ptali, kdo je to ten Zderad, tedy vězte, ţe ten je vskutku sešit z osůbek vícera a v popisované podobě vskutku nikdy neexistoval. Tedy silvestrovská noc. A akce B nebo C, jak chcete. – Zderad se po Boţím hodu v Mlně s nějakou výmluvou navrátil do Města. Obluda čili docent Skomelný je pryč i se svou maskovací spořádanou rodinkou. Na Krymu? Nebo jen ve Špindlu? Nevím. Rozpětí naší zkušenosti je v tomto směru dosti omezené a vzhledem k vlastnímu, značně plochému kádrovému profilu nevíme vůbec, kde tráví prominentní intelektuální vransupové zaslouţenou dovolenou počátkem let padesátých. Zeptejte se na to sami některého exvransupa. Však je jich venku jako máku a pořád nám dělají „vedoucí roli“ a representují nás, protoţe, to se ví, kaţdý činitel chce jednat zase s činitelem, jenţ je hoden jeho významu, a přitom ho


nenapadne, do jaké míry se velejas a naopak obskurnost dají u nás a v okolí uměle vyrábět. Silvestrovská noc byla zvolena Bašno Pálem a ostatními odborníky jako nejvhodnější k akci. Je sice pravda, ţe noc tato není z nejklidnějších a ţe lidé bdí. Avšak tito lidé jsou oţrali, tudíţ dobromyslně naladění a nepodezřívaví. Kromě toho světla v oknech, hluk a eventuální nepřístojnosti atd. lze připsat na vrub obecné rozjařenosti. Lze míti téţ za to, ţe bdělost a ostraţitost národního bezpečí můţe být poněkud zredukována. Celkem vzato, má tedy zvolené datum více výhod neţ nevýhod. Situace je nám nejspíš uţ jasná. Zderad se rozhodl pomocí Cikánů, zorganizovaných původně popelášem, ztéci obludkovu vilu a zmocnit se pokud moţno kompromitující básně na Stalina. Nic inteligentnějšího ho totiţ nenapadlo, a ač jinak bystrý, přehlédl i fakt, ţe jsa jednou v pytli, mohl v něm být drţen i nadále třeba i pomocí výmyslů. Vlastně uţ od začátku. Jenţe – a v tom spatřujeme inteligenci soudruha docenta – bylo jednodušší ho připoutat něčím hmatatelným a konkrétním. Zderad jako nezasvěcený občan se totiţ dosud mohl naivně domnívat, ţe kdyţ nic neudělal, nemůţe se mu nic stát, a nelze ho tudíţ ani vydírat. Tento názor je ovšem bludný, ale přesvědčení pacienta o opaku vyţaduje čas a námahu, i kdyţ pro příslušné příslušníky zhusta příjemnou. V našem případě však, a mějme také na mysli cíl akce, nebyla tato metoda dobře aplikovatelná a předběţné protesty by mimoto mohly vzbudit zbytečnou pozornost nezúčastněných osob. Obluda proto zvolil cestu co nejschůdnější, neboť pozoruje také statnou postavu Zderadovu, nemohl se jiţ dočkat atd. Vyrukoval tedy proto nejprve se skutečným hákem. Nuţe, Zderad smluvil prostřednictvím popeláše, ţe budou vysláni experti, kteří za odměnu Kčs 1000 pro vůdce a á Kčs 500 pro tři tovaryše vyloupí Skomelného vilu a pokud moţno se zmocní fatálního opusu. Jistou baštou byl zde akt, ţe akci si vlastně financovalo monstříčko samo.


Jako dodatečná kompensace jim mělo patřit také všechno ostatní, co najdou a uznají za vhodné odnésti. Bylo ovšem nutno, aby se výpravy zúčastnil i Zderad, protoţe od Cikánů, nejspíše negramotných, nebo jen pologramotných, se nedalo čekat, ţe by byli bezpečně schopni identifikovat corpus delicti. Doufal také, ţe bude moci cigoše usměrňovat a dohlédnout, aby nedošlo k nějakým nepředloţenostem. A konečně – přiznejme to – Zderad se na loupeţení vlastně těšil. Kritického večera si za účelem šalabastru koupil flašku slušného vína z naprostituovaných peněz a jeho nálada byla exaltovaně slavnostní. Pocit nebezpečí ji jenom mírně kořenil. Kaţdý člověk, jak bylo mnohokrát zdůrazněno čelnými filosofy a literátory, nosí v sobě celé stádo nejrůznějších osobností. Některé jsou stále připraveny zasáhnout do akce a přicházejí jako na zavolanou, jakmile se pro ně naskytne vhodná příleţitost. Jiné jsou zakopány někde hluboko a vylézají tak jednou za ţivot, nebo tak snad ani nikdy nečiní, v kterémţto případě je ovšem nemoţné dokázat jejich existenci. Zderad měl v sobě zřejmou násilnicky-kriminální strunu, jak jsme jiţ viděli nejméně při dvou příleţitostech. Jeho burţoasní dětství a rané mládí nedovolilo, aby se plně rozvinula. Učitelé a pedagogové byli často překvapeni, ţe tento celkem slušný ţák a později student s intelektuálními zájmy je občas schopen nečekaných, vášnivých brutalit. Jako kluk se Zderad např. velmi zuřivě a úspěšně prával. Středostavovská čtvrť, ve které trávil své slušné dětství, hraničila parkem právě s onou slamovou oblastí, ve které mu nyní bylo pohříchu bydleti. Proletářské dítky pak podnikaly do parku nájezdy, aby terorisovaly slušňáky a kradly jim hračky. Nájezdníci, zavedeni burţoasním oblečkem, několikrát omylem napadli také Zderada, ale uţili toho vţdy perně. Ještě jako gymnasista měl Zderad jednou trojku z mravů, protoţe srazil pěstí do ţlábku na záchodě slušného, staršího spoluţáka a udělal mu monokl. Na tuto událost později s radostí a s pýchou vzpomínal, neboť ze vzorného hošíka se vyklubal skvostný exemplář vransupa, který to dotáhl aţ na něco v předsednictvu vlády. (Ne


dosud v době naší vyprávěnky.) Toto zadostiučinění bylo však, reálně vzato, neúčinné, protoţe na rozdíl od zmaseného Fridolína, který stoupal vzhůru, Zderad v roli zlého Dětřicha naopak klesal. Pozdější nezaviněný sociální sešup Zderadův byl však příznivý dalšímu vývoji těchto jeho víceméně latentních vlastností. Jak jsme viděli, doháněl Zderad mílovými kroky, o co ho burţoasní společnost připravila, a toho času to dopracoval přes homosexuální prostituci ke spolku s Cikány a k vloupání. Hodina H byla Bašno Pálem stanovena na druhou s půlnoci. Laskavý čtenář – Halt pozor! praví tu hypotetický laskavec, potrhuje nervosně hyperkritickým chobotem: zdá se, ţe s fabulační schopností auktora je to ňáko slabší: sexuální vydírání za komunistů na základě protistátní literatury –to uţ jsme někde četli, ţe ano – i kdyţ jen jako episodu a v podstatně příjemnější, rokokovější formě. A řešit tuto situaci vloupáním, to uţ taky bylo. Vezme-li se to pak kolem a kolem, ono i ten fízl nebo co v roli neţádoucího erotika – i kdyţ v podobě neskonale decentnější – to uţ vlastně taky bylo, sice jinde, ale vlastně hned vedle. Jestli tam na konci ještě spadne ta pavlač. Ale milý hyperkritický konsumente: uznáš zajisté, ţe jde o podobnost neobyčejně vzdálenou, asi toho druhu jako mezi člověkem a koněm, protoţe mají oba hlavu. Já vím, ţe taková za vlasy přitaţená srovnání se v literární teorii dělají, ale dívejme se na to s rozumem. Prakticky ve všech románech se např. souloţí více či méně explicitně, protoţe se to dělá v ţivotě a autoři o tom rádi píší a čtenáři rádi čtou. Nikoho ani nenapadne, aby v tom viděl plagiáty. Ještě lépe: např. ve všech tzv. kovbojkách, zvaných správně westerns, se střílí z revolverů, jezdí na koních a hází lasem, vyskytují se v nich podplacení šerifové a nepodplatitelní hrdinové atd. To uţ nese s sebou líčení téhoţ prostředí a jeho typických rysů. Podobně v easterns, kterýţto ţánr zdá se proklubávati, se musí zákonitě vyskytovat fízlové, vyděrači, kurvy a jiní typičtí rysové. V tomto obecném rámci se pak vytvářejí děje dle stupně originality pisatelů. Naše vyprávěnka, jsouc náhodou z prostředí mlhavě stejného s


dějištěm obou vzpomenutých děl, bude mít nutně i některé obecné, vzdáleně příbuzné rysy. Ostatně strpení. Uvidíme záhy, jak se děj vyvine. Hodina H byla stanovena na druhou s půlnoci. Zderad, přečkav celkem příjemně u flašky vína příchod nového roku, se tedy kolem jedné hodiny zvedl. Do kapsy strčil několik předmětů majících co do činění s jeho další amatérskou činností. Byly to nitěné rukavice, které nezanechávají otisků prstů, ale rovněţ nebrání jejich pohyblivosti, a pro strýčka Příhodu „i muradi“ neboli břitvu. Chvíli uvaţoval, má-li účel zbraně zakamuflovat přibráním holičího mýdla a štětky, jak rovněţ doporučeno, ale pak se rozhodl proti tomu. Nač tahat zbytečné krámy. Kabát si vzal svůj starý, předprostituční. Jednak si nechtěl nový zimník kazit a pak se obával, ţe jsa nápadně zánovní, by se mohl stát identifikační pomůckou. Na hlavu posadil pletenou černou lyţařskou čepici, jednu z několika, kterými si v chladných obdobích střídavě přikrýval mozkovnu, podle toho, co právě popadl. Jak si snad někdo bude pamatovat, nebyly onoho času klobouky příliš oblíbeny, protoţe byly neurčitě spojovány se Západem a s burţoasií. Pouze vysocí vransupové a staří lidé nosili tehdy bezostyšně klobouky. Snad se někdo podiví, do jakých podrobností opatrnost tehdy zacházela, ale je to fakt, zeptejte se pamětníků. Čepice, kterou si Zderad nasadil, byla onoho typu, jenţ byl na českém jihozápadě označován termínem „pochválem“. Etymologie je zde nejasná. Snad ţe tento druh pokrývky (neboli pokřivky, jak říkával soudruh poručík Molčan svetlej pamäti) vzdáleně připomíná kněţské „soli Deo“ – ale stejně ne moc a nevíme. Pochválem byl z dosti řídkého pletiva, takţe přetaţen přes obličej, nebránil výhledu, a to i za sníţené obecné viditelnosti, jak si Zderad vyzkoušel. Vyhrnut zpět, stal se opět normální pokrývkou hlavy, naprosto nenápadnou. Zderada se zmocnila jakási příjemná třesavka. Vypadl z baráku, který té noci nebyl ani zamknut (dobré to znamení vzhledem k


obecnému stavu ostraţitosti), a kráčel ulicemi, vroubenými semo tamo opilými skupinkami celebrantů. Na jednom lecho-vladyckém náměstíčku ho předjela dodávka komunálních sluţeb a zastavila. „Dzerad? Chuť andro!“ (Skoč dovnitř.) Řidičem byl Góno o Graj (Frankie the Horše), v civilu řidič traktoru, a tedy úspěch civilisačních snah strany a vlády. Komunální dodávku zařídil popeláš, který se však jinak fysicky nezúčastnil. „Já lustá čovek, kamarát, ja něviem utíkala.“ Döme, odcikánštěný Cikán, byl na to asi téţ příliš civilisovaný, coţ o Zderadovi vlastně neplatilo. Ale zdá se, ţe měl organisační schopnosti, jak i dále. O něco později přibrali ještě další dva chlapce. Jeden z nich se nazýval Pír neboli Noha, ale bohuţel Jura a nikoli Jánoš. Jméno dalšího pak znělo romanticky a divoce. Zval se totiţ Pinkášiš o Ruv (Leo the Wolf). Ti tedy museli zalézt dovnitř do dodávky, coţ mohlo být nápadnější, ale zvládlo se to bezvadně. Zanedlouho byli u přejezdu, který snad neúmyslně dělí čtvrť vransupů od obydlí normálních smrtelníků. Bez nehody ho přejeli. Pokračovali pak směrem k miniaturní residenci obludy. Góno zpomalil, jeli jen krokem. Jako duch stanul o Bašno u okénka řidiče: „Cit,“ zašeptal, „the andr’i bar. Me uţ pchárďom e vúdar.“ (Pst! A do zahrady. Uţ jsem otevřel vrata.) Dodávka vklouzla dovnitř a Bašno zavřel branku, ale nezamkl ji. Akce byla dokonale připravena, takţe lupiči si normálně otevřeli klíčem. Klíče měl na starosti Pinkášiš o Ruv, který byl vyučený „šlosengero“ neboli zámečník. Buď se to tehdy ještě nedělalo, nebo si to obluda nepořídil, ale v domě nebyl ţádný alarm. To bylo rovněţ vyšetřeno předem. Mezi cigoši se rozpředla šeptaná debata, má-li se normálně rozsvítit, nebo pracovat „tykňa dudeskrentsa“ čili při baterkách. Protoţe v ostatních, rozumně vzdálených vilkách se ještě někde svítilo, rozhodl Bašno Pál, ţe se „normálke“ rozsvítí, ale záclony se zatáhnou. Coţ se i stalo. Zrakům lumpenproletariátu se objevilo miniaturní panské sídlo.


– -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Residenci, podobnou zde popisované, autor na vlastní oči v Praze viděl. Nejde tudíţ o nevázanou fantasii.) –--–--–--–--–--–--–--– --–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – Z celkem dosud nenápadné předsíňky vedlo několik dveří. Jedny se otevíraly do velmi dobře zařízené menší kuchyně s velkou elektrickou lednicí, nyní přes svátky vypnutou. Jura se k ní hnal, ale Bašno ho nenechal. Další dveře vedly opět do jakési síňky, z níţ se otevíraly troje další dveře. Dva pokojíčky byly zřejmě pro děti, plné hraček, učebnic a rozličných Leninů – Stalinů – Kalininů. Třetí, větší pokoj, byl dle všeho loţnicí rodičů. Postele byly odděleny nočním stolkem, jako to bývá v Americe. Nic nenasvědčovalo tomu, ţe by pán domu byl neuvěřitelný pervert. Pouze při bliţším ohledání zjistil Zderad, ţe nad pelestí jedné postele visí malá reprodukce Michelangelovy kresby představující muţský akt zezadu a trochu zespodu. Tento obrázek, blesklo mu hlavou, asi pomáhá obludovi při jeho socialistických manţelských povinnostech. Asi na to při tom kouká a představuje si, ţe provozuje buliţnickou. Cikáni zírali a dotýkali se různých předmětů. Ale Bašno jim nedal: „Dureder, dureder, amen našti adarde sam tarde savóra raťaha!“ (Dál, dál, nemůţeme tady stát celou noc.) „Le! Dykas, so ehi andr’e avre štúbe.“ (Podívejme se, co je v dalších místnostech.) Bašno byl zřejmě rozumný a dobře ovládal situaci. Zderad byl rád, ţe nemusí zasahovat. Další prostor domu překonal všechno očekávání. „Daj devleske – odoj ohi jek kyz,“ (Matko boţí, to je zámek), pravil Jura obdivně. Obývací prostor se dělil na dvě velké místnosti. Místnost, bliţší ke kuchyni a loţnicím, měla alkovnu a byla upravena jako obývací pokoj s křesly a kanapátky a s kulatým stolečkem se skleněnou deskou. Celkem slušně, ale dosud občansky. Byla to ta další místnost, která našim proletářům vyrazila dech. Někdo, buď obluda sám, či kapitalista, po kterém to zabral, dal zde zřejmě vybourat horní patro, takţe vznikla jakási rytířská síň, okna zde byla skutečně ve dvou vrstvách. Zařízení bylo velice nóbl,


nejspíš nakradené ze zrušených klášterů apod. Po celé délce se táhly masivní dubové refektářové stoly a odpovídající křeslovité ţidle. Tady asi obluda pořádá ţranice pro prominentní vransupy. Bylo uţ dávno jasné, ţe tohle nemůţe nejen mít, ale ani udrţovat z pouhého standardního platu státního docenta. Na čelní stěně visel obrovský kostelní obraz v masivním barokním vyřezávaném rámu, nejspíš nějaký Škréta nebo co. Ţe mu to nechají? Co Národní galerie? Pod obrazem solidní psací stůl. A po celé delší stěně knihovna. Barokní. Točené sloupky a tak. To asi taky nakradená nebo co. A i jinak fůra nóbl nábytku, obrazů, sošek, váz. A ta knihovna! Bylo jasné, ţe v té spoustě literatury nemohou za poměrně krátkou dobu do rána najít jeden list papíru. Kdoví, kde to vůbec je. Zderad si teprve teď plně uvědomil nesmyslnost svého plánu, nicméně se přece jen pokusil o letmou exploraci knihovny. Spíš by ovšem našel příslovečnou jehlu v kupě se na. To tady bude asi někde i nějaký trezor za obrazem, ale kde? Nebo tajné přihrádky, ve starém nábytku jsou vţdycky. Stejně nejspíš přechovává obluda všechny důleţité materiály jinde. Tady taky nic nenasvědčuje tomu, ţe by pán domu byl sexuální netvor. Ani literatura. Staré vydání řeckých a římských autorů v nóbl vazbách, komentáře k Aristotelovi, Summa Theologiae v n-svazcích, spousta a spousta knih ve všemoţných jazycích. Kdepak! Jediné knihy, které Zderadovi náhodou padly do oka a které by jaksi vzdáleně svědčily o jakési perversitě nebo infernálnosti, byly: Rasmussen: La folie de Jésus. (Kniha, která dokazuje, ţe Kristus byl blázen.) Minkowski: L’art profanne de l’église. (Kniha o pornografických soškách na gotických katedrálách.) A z příruční knihovničky vylovil Zderad náhodou „Les chants de Maldoror“ s Dalího ilustracemi. No a to by tak bylo při povrchní exploraci všechno. V knihovně bylo také několik exemplářů soudruhových skript z dějin filosofie a Zderad do nich zvědavě nakoukl. Bylo to psáno tím obvyklým partajním, polopatistickým způsobem jako pro blbce, čímţ


se z toho ze všeho okamţitě stávaly lţi. Zderad ţasne, jak inteligentní, kultivovaný netvor se můţe k takovým plkaninám sníţit. Pak mu dochází, ţe i to určitě dělá ze sadomasochismu, ţe z té degradace sebe i filosofů má asi rozkoš. Jinak by se musel přece tisíckrát poblít! Ale jeho bejvák ukazuje, ţe je to zřejmě mnohem větší ryba, neţ se zdálo. No, aspoň vidíš, komu se chceš protivit. Ale kdyţ je to tak, tak aspoň mu to tady pořádně vybílíme! Všelijaké stříbrné svícny a drahé kalichy, nejspíš mešní, mizí v cikánských pytlích. Je jenom s podivem, ţe si to líp neuklidil, aspoň kdyţ jel na tu dovolenou – snad má tolik peněz, ţe tohle je pro něho jenom smetí. Anebo snad pěstuje filosofické pohrdání hmotnými statky. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Z příborníku vyskakuje vznešené stříbro, asi taky z nějakého kláštera či biskupské residence. Taky porcelán a broušené sklo. Ale to cigoši asi potlučou. „Bašneja, hár oda khámes te bikenes? E šelengére oda dţánena.“ (Kohoute, jak tohle chceš prodat? To přece Bezpečnost pozná.) „Náne dar, more, náne dar. Andťo cizo them prek’e bergi.“ (Ţádný strach, kamaráde, ţádný strach, v cizí zemi, za kopci.) No kdyţ tak, tak tedy dobrá. A kdyţ říkáš, tak teda do toho. Asi to prodávají nějakým staroţitníkům. O tom uţ Zderad slyšel, ţe se od nás pašují umělecké předměty. Neţ se soudruzi rozkoukali, spousta věcí uţ byla pryč. Lépe, neţ aby se to zničilo. Zderad věděl o případu, kdy si jeden člověk z pohraničí postupně navozil celé varhany i s 32stopovým subbasem z cínu a dal si to zase dohromady ve zvlášť k tomu účelu postavené kůlně na dvoře. Chtěl sice původně vybourat patro v domku, ale tam by se mu ty varhany zase nevešly na šířku. No ale co? Má to mít ten obluda? Stejně tady uţ budou na věky věkův amen. To je jasné. Šup, šup, šup. Pytle se plní. A do dodávky. Tam a zpátky. Ještě jsou tam nějaké barokní sochy, jako hrom.


„Tu, Dzeradeja. Tu hal jek goďaver rom. Tu dţavas andr’e rašajeske ráklolengeri. So ode kaštúne paňári? Te san dragi? Te jek šte lei te bikenel?“ (Ty, Zderade, ty jsi moudrý člověk. Ty jsi chodil do těch kněţských škol – tj. máš vyšší vzdělání. Co ti dřevění panáci? Mají cenu? Mohou se prodat?) Zderad se těší, ţe ho Bašno oslovil slovem „rom“, coţ značí nejen člověk, ale hlavně „Cikán“. Pokládá ho tedy za svého člověka. Ale uţ jsou tady zatraceně dlouho a teď ty těţké potvory stěhovat. „No, můţeš-li je dostat ven, jak říkáš, tak ano. Ale já nevím, jsou to těţké krámy,“ upadá Zderad nervosně do češtiny. „Náne dar, more, náne dar.“ Táhne uţ na pátou. Na Nový rok budou lidé vyspávat, ale stejně. Zatím to jde kupodivu hladce. Aţ na vlastní účel akce, ovšem a bohuţel. To bylo stejně jenom chytání stébla. No aspoň má škodu, potvora. Zatím uţ všechno mizí v dodávce. Kam to vlastně chtějí odvézt? Cigoši se chápou jakéhosi anděla s pozlacenými křídly. Vázne ve dveřích, jak ho chtějí dostat ven. Bůh pomoz. Ale anděl uţ je venku. Teď jakýsi mladší svatý s plnovousem. Zderad taky pomáhá, ať uţ jsou pryč. Jsou to ale přece jen primitivové! Góno někde vyhrabal flašku koňaku, no nazdar, on přece řídí. Průšvih, jacísi rozjařenci, značně opoţdění, se zastavují u branky, co se to jako děje. Dodávka je jasně ozářena proudem světla z předsíně. Pracovali bez masek, nebylo jich zřejmě zatím třeba. Šlo to všecko moc hladce, tak teď přijde shazovák! Zderad se rozhoduje. Sice by moţná bylo lepší nedělat vůbec nic a spolehnout se na oţralost zvědavých pasantů, no ale – Rychle kabát dolů a na sochu. Ze svatého je teď regulérní člen společnosti. Góno má tu flašku. Zderad mu ji rve z ruky, zvedá nad hlavu a spouští na plné pecky: „Praščáj ljubímyj górod!“ Tady máte, poradci se veselí. Jděte honem pryč, ať se do něčeho nepřipletete. I kdyby nakrásně kradli, oni mohou – tady přece vládnou oni. Skupinka se rychle odlepuje.


Fungovalo. Zaplaťpámbů! Tak teď ještě se honem podívat, co by se menšího ještě dalo vzít, nic svého nikde nenechat, jinak všechno dát zase do pořádku, zhasnout, zamknout – a pryč. Pinkášiš o Ruv dřepí v rohu v podivné pozici. „So khéres, dyliná?“ „Chinav. Mek amen na chuden.“ (Co děláš, hlupáku? Seru, aby nás nechytli.) No tak dobře. Ústupek folklóru. Zloděj si často musí na místě ulevit z rozčilení, a aby to odůvodnili, tvrdí pak, ţe je to magický úkon, aby je nechytli. Akce A či B proběhla sice klidně a úspěšně – kromě původního účelu – a nikdo se nemusel strachy podělat – no ale – z ohledu na tradici! Je to stejně dobrý projev jednoznačně nesmlouvavého postoje k soudruhu docentovi… A teď pryč! Ulice jsou krásně prázdné a je ovšem ještě tma. Nápad s komunální dodávkou je krásný. Třeba se někde někomu něco komunálního porouchalo a zavolal záchrannou četu nebo tak. Za mostem vysypávají Zderada. Ale ještě předtím mu vrací Bašno svých tisíc korun: „Le, more. Me jon na štendrvav. Andral oda kerďom doha, more.“ (Na, kamaráde, já je nepotřebuju. Z tohohle jsem nadělal dost, kamaráde.) Ostatně nutno přiznat, ţe se cigoši chovali neobyčejně ukázněně a inteligentně. Nic nerozbili, z pití vzali jen tu jednu flašku koňaku, nepřístojnost Vlkova byla pouhým magickým obřadem. Loupeţ byla provedena velice neutrálně, bez charakteristických znaků. Nic za sebou také nenechali. Je tedy naděje, ţe je nechytnou. Nicméně návštěva netvorova zámečku nesplnila svůj účel. A i kdyby splnila, nebylo by to stejně nic platné, jak ještě uvidíme. Obluda není ţádná roztomilá hysterka a vůbec celá záleţitost je velice jiná. Ale potvory všech potvor a ještě stokrát víc, tluče se do hlavy, kráčeje mrtvým městem, náš hlavní charakter. Vţdyť my blbci! Je to


přece jasné: v té rytířské síni bylo vybouráno první patro. Ale co nad kuchyní a loţnicemi? A co nad tím prvním obývákem? Tam přece musí patro být. Ale nevedou tam nahoru, zdá se, ţádné schody. Tak vida, kdoví jak to je! Kdybychom tam byli pronikli, mohli jsme snad najít a odnést něco kompromitujícího, nějaký takový protijed na toho Stalina, snad i báseň najít. Ze nás to nenapadlo, ani toho Kohouta, který je přece tak protřelý! Kdoví jak to všechno je! No, aspoň má škodu.

HLAVA XIV „Paní Hamouzová, měla byste si líp hlídat Naďu. Nevím, co z té holky bude.“ „A co jako, pane Zderad?“ „No, tak říkajíc se jí zapalujou lejtka. Zkoušela to i na mě, ale já jsem ji hnal!“ Paní Hamouzová, vlastně Hamouzova druţka, maličká, pitvorná osůbka, se protivně hihňá. Zderadova mravní intervence se tedy zřejmě míjí účinkem. To je totiţ tak: uţ od minulého léta, kdy Zderad napadl Hamouze a zjednal pořádek (snad s přispěním monstříčka, ale nevíme), pokládá ho Naďa za jakéhosi hrdinu. Také za ním leze, aby jí pomohl s ruštinou a s matematikou, coţ Zderadovi lichotí. Dává mu pocit, ţe jeho nedokončené vzdělání nebylo přece jen úplně k ničemu. Také jí lze občas svěřit Záviška, kdyţ je doma ze školky, buď na sobotu a neděli, nebo kdyţ má rýmu a musí zůstat doma, aby nenakazil ostatní. Ačkoliv Zderadovi, původně celkem středostavovští, nevidí rádi, kdyţ ho Naďa s sebou bere na stráně kolem domu mezi ostatní zpustlou mládeţ. Měli bychom se snaţit přestěhovat, říkají si často. Ale to, jak se zdá, není teď realistická záleţitost. Bohuţel Naďa začíná jevit překotné čili předčasné známky puberty, fysicky i psychicky, je jí sice teprve kolem osmi let (kolik vlastně), ale zřejmě patří k děvčatům, která dospívají uţ kolem


devíti. Na jihu Evropy je to dost běţné, u nás vzácnější. Zůstane asi malinká jako její matka. Začíná být ale drzá, a ještě k tomu takovým protivným, jako zkušeným proletářským způsobem. Jako minule, kdyţ přišla řeč na to, ţe ji Hamouz mlátíval (uţ to nedělá), navrhla, ţe Zderadovi ukáţe svoje jizvy, a hned se začala k tomu chystat. Určitě ne ze skutečné naivity. Zderad pohříchu zjistil, ţe ho to rozčiluje, a tak ji rychle vyhodil. Rozhodl se, ţe jí nedovolí ho navštěvovat, jen bude-li doma Sylva. Takové holčičky mají i sklon si vymýšlet, to věděl dobře. Z Nadi se dělá protivný spratek. Třeba ji ten Hamouz bil odůvodněně, i kdyţ ovšem přehnaně. Boţe můj, mezi jakou bandou to tady musíme ţít! A vlastně sem patřím. Nejsem lepší. Zderad si hořce uvědomoval svůj celkový sešup. Jeho občasné styky s obojţivelnou inteligencí to jen podtrhávaly. A Sylva byla skoro pořád někde na těch schůzích. Ale nejhorší bylo, ţe věděl, ţe z jeho situace není úniku. Ztrácel jaksi kontakt s normálním světem. I se Sylvou. Ta byla teď jaksi lépe oblečena, sebevědomější, důstojnější. Učitelka. Vzdalovala se. Pokud se Zderad snaţil to trochu napodobit, vycházela mu z toho taková ta sprostá, periferní vyskakovačnost. To se ví. Prostitut, kamarád Cikánů, a teď i lupič. Konec. Bahno. Ţádné světlo na konci tunelu. Obluda vyloupení svého obydlí při schůzkách se Zderadem nekomentoval. To se dalo čekat, domníval se přece ještě pořád, ţe je pro něho tajemným zjevem bez občanské historie, bytost, která se objevuje a mizí. Nemohl si to tedy zkazit. Zderada by sice zajímalo, nepodezříváli ho snad, ale to bylo nepravděpodobné. S jeho lejstry nebylo hnuto, a krást kalichy a sochy, na to Zderad nevypadal. Asi neví nic. Zderad ovšem pro jistotu omezil docházení do cikánské hospody (potvory mají oči všude), ale ani to snad nebylo nebezpečné. Loupeţ v obludkově vile byla provedena dost civilisovaně, na Cikány netypicky. Příslušní činitelé si snad ani neuvědomovali, ţe násilným usazením Cikánů a jejich školením v řemeslech atd. si pěstují


rafinovanější kriminální skupinu, neţ bývala ta, kterou byli tradičně zvyklí s cikánstvem spojovat. Döme Zderadovi jen tak mimochodem sdělil, ţe všechno dobře dopadlo, ţe staroţitnosti byly dopraveny „ven“ a výhodně prodány a ţe zřejmě nikdo nic neví. Nabídl mu také podíl, ale Zderad to odmítl. Proč? Ţivot se vlekl protivně dál a nebyl uţ ani sladce, posmrtně podřímlý. Bylo to jako jakási mentální basa. Uţ ani schůzky a posedávání se čtverozpěvem ho neuklidňovaly. Byl tam přece Krůta, který určitým způsobem sdílel aspoň část jeho hnusného tajemství. Sice se tvářil přátelsky a jakoby nic (Zderad mu na odškodněnou za strach strčil později dosti značnou sumu peněz a hrabivý chalupník ji lačně přijal), ale pouhá vzpomínka na jejich setkání v domku Zderada nepřestávala zahanbovat. Ostatně Krůta se musel podivovat, odkud ţe ty prachy, a mohl si to asi na prstech spočítat čili dát dohromady. Nebyl dnešní a měl příslovečnou chalupnickou mazanost. Všechno bylo teď jaksi mizerné. I ta energická akce, do které Krůtu zatáhl, byla zbytečná. A Zderad teď uţ věděl, ţe by byla bývala, i kdyby byl svou řeckou báseň našel. Byl to vlastně jen takový křečovitý pokus. Obluda se vrátil začátkem února a byl hnusnější neţ jindy. Vyhládl po měsíci se svou spořádanou rodinkou a zřejmě si to chtěl vynahradit. Sice se moc mlátit nedával – Zderad uţ věděl proč. Pokud neměl manţelku bezpečně deponovanou někde daleko, kam nemohl často za ní jezdit, nemohl si nestvůrka dovolit jelita a modřiny –, ale vynahrazoval si to jinak a ještě mnohem hnusněji. O tom se však šířit nebudeme. Postačí, kdyţ znáte jeho základní hnusoby, neboť píšeme vyprávěnku v podstatě slušnou. Blíţilo se také další výročí Vítězného února se všemi ciráty a oslavicemi začátku padesátých let, a tak ani relativní vnitřní emigrace se nedala plně pěstovat. Zderad po dohodě se Sylvou dokonce nalepil na okno do ulice vlajku státní a sovětskou a rozcuchaného rousňáka, zvaného


Picassova holubice míru. Nebylo ovšem radno okna nezdobiti. Pamětníci budou pamatovat. Jedinou výhodou Zderadova zaměstnání teď bylo, ţe nemusel na schůze a do průvodů. Jak jsme jiţ poznamenali na začátku, hřbitovní průmysl je s tím tak neslučitelný, ţe nikoho vlastně ani nenapadne, aby příslušné ztroskotance k tomu nutil, nebo aspoň aby je nutil váţně.. Také umírání a pohřby se před Vítězným únorem nezastavují. Rovněţ dost dobře nejde, aby funebráci a spol. v identifikovatelné formě kráčeli v revolučním průvodu. To dá rozum. Zato Sylva se musela činit, zřejmě také kvůli soudruhu Burdovi. Ten se dokonce několikrát objevil před Zderadovou obytnou rakví, aby zanechal pro Sylvu nějaké organisační vzkazy nebo co. Zderad měl tedy dodatečnou potupu z toho, ţe tento standardní komunistický blboun měl moţnost vidět, jak chudáci bydlí a ţijí. K tomu ovšem mrtvé, mrazivé zimní počasí, bílo a vrány, které vtíravě připomínají Zderadovi jeho absurdní cestu do blázince a otázky a pocity s tím spojené. Mrazivost vzbuzuje hořkost a v některých jazycích se mráz sám nazývá hořkým… V této situaci se Zderad obrátil k muzice. O jeho oficiálně neškoleném, přirozeném talentu na upravování písní jsme se jiţ zmínili na začátku našeho vyprávění. Nyní kdyţ se domníval, ţe dospěl aţ na samé dno mravní bídy (to se ovšem dosud velice pletl), otevřely se v něm náhle a neočekávaně jakoby tajemné průchody a stavidla, ze kterých jeho bolavou duši zalévala nikdy předtím neslyšená, nehmotná a hojivá hudba. Je známo, ţe ze dna hlubokých studní je vidět hvězdy i ve dne, coţ je fysikální fakt, a ten, jak je vidět, má i krásnou a nenásilně se nabízející alegorickou interpretaci. Stalo se, ţe kdyţ jednou sám a sám leţel na svém chudáckém kanapi ve studené a dosti smrduté obytné rakvi, vyvstal v něm velmi zvláštní a předtím nikdy nepoznaný stav. Jako tak často předtím, promítal si tehdy znovu svůj zmrzačený ţivot, jejţ novější události učinily ještě mrzáčtějším. Díval se na sebe jakoby nezúčastněně, z výšky a z odstupu. To ostatně dělával často předtím. Divil se jaksi,


kam to všechno vede a povede, proč to všechno a kdo je vlastně on, Zderad, který to všechno proţívá a protrpuje. Najednou měl pocit, ţe není sám. Jakési obrovské, vznešené, moudré a všeobsahující vědomí se zdálo ho pozorovat, nezúčastněně, ale přitom s nesmírným a blaţivým soucitem. Zderad se mnohokrát litoval, ale tento přítomný a konstantní soucit měl zcela jinou, neosobní a nesmírně uklidňovací jakost. Tento stav ovšem nebylo moţno vyjádřit ţádnou zrakovou představou nebo obrazem. Nicméně to bylo, jako by jakási obrovská, vesmírná, ale přitom spanilá a klidná tvář na něj pohlíţela z nezúčastněné, závrativé výše, neosobně, nadosobně, ale přitom chápavě a soucitně. Jako by si ho tato obrovská, klidná a nad pomyšlení moudrá bytost pozvedla k očím na nezměrné ochraňující dlani, jako by mu beze slov jen vědomím, čirým jako hluboká průzračná voda, sdělovala, ţe ví, ţe ví všechno, i to, co o sobě neví ani on sám. Jako by říkala: „Vím, trpíš, ale věř mi, je to tak v pořádku, musí to tak být, a vlastně, hleď, jsem s tebou, nic se ti neděje, nic se ti nemůţe stát.“ To ovšem, čtenáři milý, jsou všechno jen slova a obrazy a auktor se přiznává, ţe se snad ještě nikdy necítil tak neschopný vyjádřiti to, co by chtěl sdělit. Neboť říci, ţe tento stav byl blaţivý a uklidňující, ani to není pravda. Tvář, ale ţádná tvář tam nebyla, mlčela a jako by hleděla, ale co to povídám, ani to není pravda. Nedá se to jednoduše sdělit. Zderad jako by zíral zpět na tuto bytost, dá-li se to tak ovšem nazvat. Pak nenápadně, klidně, nezúčastněně a vesměrně nastala podivná změna perspektivy. Zatímco dosud Zderad zíral nahoru a Vědomí zíralo na něj, nyní se to nějak přesunulo. S klidnou, netělesnou, ale zřejmou hrůzou si uvědomil, ţe ta „tvář“, ta bytost, to Vědomí, je vlastně on sám. Byl to on sám a díval se teď s klidným soucitem hluboko dolů na onoho ubohého, pomíjivého, smrdutého červa, který se nazýval Zderad. Nesmírně hluboce a dokonale ho chápal. Podobně matematik, soustředěný na některý pomysl své vědy, duchem zírá a ví, aniţ by spekuloval, jaká je podstata této matematické entity, jíţ se právě obírá.


Takovým nějakým vyčerpávajícím a instantním způsobem zíral nyní kosmický Zderad na Zderada časného. Jak dlouho tento stav trval, nevíme. Ale i pak, kdyţ Zderad opět sestoupil do svého těla a nevědomosti, zůstala mu ještě dlouho jakási příchuť a vzpomínka na tento podivný stav. Moţná ţe to ho zachránilo, protoţe předtím se zabýval myšlenkou, ţe to všechno skončí, třeba nějak dramaticky, třeba se v noci oběsí na stromě před obludovou loţnicí. Mnozí snad řeknou, ţe Zderadovi, cynicky řečeno, začalo rupat v bedně z toho všeho, čím prošel. Poukáţí na to, ţe podobné stavy se dají vyvolat různými drogami, a tedy nemohou mít ţádný metafysický význam. Rigidní katoličtí teologové ještě v letech padesátých (dnes uţ skoro všechny církve učí, jak to kterého panáčka právě napadne) by řekli, ţe mystické stavy se neudělují osobám ţijícím v těţkém hříchu, a to Zderad určitě byl i z hlediska krajně liberální interpretace. Proto, dovodili by, nemohlo být ono kosmické vědomí ničím positivním, např. dobrým andělem, neřkuli Bohem. Také přesun perspektivy, po němţ se Zderad sám vnímal jako soucitný pozorovatel, teologicky smrdí panteistickou heresí atd. V této souvislosti si vzpomněl také na sochy Buddhů, kteří drţí na sloţených dlaních v klíně jiné maličké Buddhy nebo meditující askety a pohlíţejí na ně odtaţitě, ale soucitně. Napadlo ho téţ, ţe tohle je snad nejlepší visuální vyjádření jeho záţitku. Ale stejně nevěděl, co si o tom má myslet. Jeho čilá mysl počala spekulovat a v houští názorů se záţitek nakonec rozplynul úplně. V normálnějších, méně záhadných stavech začal Zderad slýchat hudbu. Neznamená to ovšem, ţe by ji jakkoliv slyšel ušima. Spíš ji zas tak jako nazíral, podobně jako matematici své mnoţiny a relace. A tajně, aby nikdo nevěděl, začal si ji občas zapisovat. Zjistil také, ţe dokud proud trvá, můţe ho všelijak sám pozměňovat a modifikovat, tak jako kdyţ si dítě u potůčku hraje se stavidly a mlýny. Potíţ byla v tom, ţe jakmile vzal notový papír a začal psát, tajemný proud se často ztratil a nechal po sobě jen neurčitou příchuť, která na nic slušného nestačila. Dobrý skladatel je asi ten, kterému se proud neztrácí.


Ale i tak se mu podařilo sem tam cosi zachytit. Například byl tu ten postní motet z nějakého Isaiáše nebo co. Text znal Zderad z jiných zhudebnění a připadal mu velice vhodný k vyjádření jeho osobního i celonárodního svrabu, zejména u příleţitosti oslavic Vítězného února. Tradiderunt me in manus impiorum – Zradili mne do rukou bezboţníků a mezi zločince mne uvrhli. A neušetřili ani mou duši. Siláci se na mě sešli a jako obrové stanuli proti mně. Cizozemci proti mně povstali a mocní si ţádali mít i tu mou duši. A jako obrové stanuli proti mně. Dobrá, vlastní moteto pro čtyři smíšené hlasy je zkomponováno dost slušně, ale není to vlastně nic, o čem by se mohlo psát domů. I kdyţ obludnost obrů je vyjádřena dosti schopně linií basu. Kdyţ však Zderad došel aţ k takzvanému „versu“ o těch cizozemcích (alieni insurrexerunt adversus me), pukla na chvíli temná vnitřní klenba jeho průměrně muzikantské mysli a Proud vytryskl čistě a zřetelně. Okamţitě slyšel svým nehmotným vnitřním uchem trojzpěv ţenských hlasů. Dva soprány se tu imitovaly v primě, k čemuţ houkal alt ve spodní oktávě zrcadlově a ve volné augmentaci. Po několika marných pokusech se Zderadovi povedlo zjevení jakţtakţ zachytit, a kdyţ se na to pak díval, věděl, ţe se mu podařilo zapsat kousek zatraceně dobré muziky. Sice to bylo původně nějak ještě lepší, ale i ten slabý odlesk, který mu zůstal pod rukama, stál ještě pořád za to. Tento fenomén je zřejmě dosti běţný. Občas sedne štěstí i na vola a Duch, který obvykle čeří výhradně jen vodu rybníka Bethesda, se někdy nepochopitelně snese i do husí louţe na obskurní návsi. Podařená skladbička Zderada tajně těšila několik dní. Netroufal si ji však nikomu ukázat, i kdyţ si byl docela jist, ţe je dobrá, a „alieni“ dokonce velmi výborní. Nakonec to přece jen ukázal Vencovi od Mikuláše a ten to pochválil. Navrhl také, ţe to zařadí do jakéhosi programu s obojţivelníky. Zderad byl potěšen. Ale nechtěl, aby to bylo pod jeho jménem.


Přecitlivělost a blbost – moţná. Kdyby se snad chtěl někdo přesvědčit, je-li trio moteta opravdu tak dobré, musel by si dát upravit poměr k socialistické vlasti a hledat v příslušných archivech. Ale nejspíš by uţ teď nic nenašel. A kdyby našel, třeba by řekl, ţe skladbička je ve stylu příliš tradičním či konservativním, příliš vzdáleném moderním poţadavkům nenamazaných vrátek ve větru. To je jedno. Je dobrá. Bez debaty. Najděte si ji, zajímá-li vás to. Blaho, blaho všech blah! Nyní je třeba se opít, a kaţdý ať chlastá přesmoc, protoţe zemřel (tyran) Myrsilos. Veliký Stalin je v kýblu a Zderad je opilý dle výzvy starého neboţtíka Alkaia. Ovšem pouze doma, hospody jsou snad dokonce zavřeny. Pouliční rozhlas vyhrává smuteční hudbu, kupodivu hlavně katolickou církevní. A komunisti, ti blbci, brečí. Na mou duši! Snad to jen tak dělají, ne? Burda přišel za Sylvou s červenýma očima a podal jí truchlivě ruku. Div ţe jí nepadl se stkaním kolem krku. Hlavně ať to nikdo nevidí, ţe my se vlastně radujeme. Pst. Kopni se do kotníku. Sice se asi nic moc nestane, ale sám fakt smrti tyranovy je příjemný. A hlavně – Halt, počkat. To asi nic nepomůţe, hrom aby do toho! „Soudruzi, nedáme pošpinit světlou památku!“ Mohamed například uţ je v Pánu kolik set let a zkus to, jít někam třeba do Bagdádu a křičet, ţe byl vůl! A podobně. Mohlo by to být třeba i horší, soudruzi by si i mohli odreagovat svou ţalost pogromem na rouhače.


Ale určitá naděje tu byla, coţ ovšem Zderad a nikdo z normálních smrtelníků nevěděl, protoţe sesazení bůţka se projednávalo zatím za zavřenými dveřmi. Tato naděje však byla stejně krátkodobá, protoţe jak jsme jiţ několikrát zdůraznili, Zderadovo jho na nějaké básničce vlastně vůbec nespočívalo. Kdyţ se však Zderad jednoho dne neochotně loudal na infernální rendez-vous, zjistil, ţe čeká marně. Snad přece! Ale Zderad se radoval předčasně. Soudruh Skomelný měl nejspíš nějaké důleţité úkoly, nebo spíš čekal, jak se situace vyvrbí. A jeho zmizení bylo, jak se ještě ukáţe, pouze dočasné. Vyvstal znovu, hnusnější neţ předtím, jako kanálový fénix, znovuzrozený ze smrdutého metanového plamene. Ale nepředbíhejme. Po generalissimovi skápl brzo i jeho locum tenens pro čichaslaváckuju gubjérňiju. Ale stejně to příliš mnoho nepomohlo, aspoň ne hned a určitě ne Zderadovi. „Zderade, je tady zase,“ šeptá Krůta. „Kdo?“ „No – Julča. Támhle stojí.“ Zderad na „Julču“ úplně zapomněl. Nejen na svou aféru, ale na jeho či „její“ (brr) pouhou existenci. Měl totiţ dnes svůj slavný den. Na jakémsi poţehnání v jednom z menších kostelíků Města provedli obojţivelníci jeho motet, i kdyţ inkognito a pod cizím jménem. Zderad se zúčastnil ostatních zpěvánek, ale na ten motet se odplíţil stranou na postranní galerii a poslouchal se. Poslouchat svou vlastní skladbu je jedno z největších blah, které poskytuje tento svět, nikoliv nejhorší ze všech myslitelných světů. Dobré, dobré to je. Tak snad po něm přece jen něco na světě zbude. I kdyţ málo, lepší neţ nic. A anonymita, to vlastně dodává určitou melancholicky příjemnou dimenzi. Zaniknu, ale co jsem vytvořil, zůstane.


Bylo toho sice zatím zatraceně málo, ale omluvme naši hlavní postavu. Měl přece chudák zatím tak málo úspěchů. Vlastně samé průšvihy. Ale v tomto novém, jaksi důstojném a kladném rozpoloţení mysli nevnímal více svoje chronické poníţení, které ho jinak stále provázelo. Jako mírně pobolívající zub na sebe strhuje trpitelovu pozornost jen občas, ale nicméně stále podbarvuje jeho mysl jakýmsi tvrdošíjně nepříjemným tónem, tak i Zderada skoro nikdy neopouštělo vědomí jeho naprostého ţivotního selhání. Toto konstantní vědomí nanicovatosti bylo teď na chvíli totálně pryč díky přeskromňoučkému a vlastně tajnému uměleckému úspěchu. A protoţe obluda byl podstatnou součástí onoho uhnípaného vědomí, zmizel zároveň s ním. Proto působilo jeho náhlé fysické objevení jako mentální rána z pistole. Zderad kráčel pěšky směrem ke svým slamovým doupatům, která byla ovšem daleko odtud. Chodíval rád pěšky, jak jsme jiţ poznamenali. Několikrát se ohlédl, ale obluda za ním nebyl. Uţ si oddechl, kdyţ ho najednou někdo chytil za rukáv. „Mám s tebou mluvit.“ Bylo to v zapadlé uličce ve střední části Města. Ta byla v tu chvíli zcela prázdná. Jak jsme jiţ naznačili, a zdůrazníme to nyní, byla neděle, kvečeru, v březnu. Masivní vchod jakési veřejné budovy byl zahrazen ozdobnou mříţí ve stylu let třicátých. Obluda stál za tou mříţí. Ihned odstoupil dovnitř do průchodu, takţe ho nebylo vidět zvenku, a naznačil Zderadovi, aby se protáhl dovnitř na jednom místě, kde mříţ byla snad upilována nebo co. Ale dalo se tudy zřejmě prolézt. I kdyţ těţko. Zalezli do průchodu, z očí moţným pasantům. Co by se asi tak stalo, kdyby Zderad obludu neposlechl a šel dál? Přes to, co bude teď následovat, máme silný dojem, ţe nejspíš nic. Ačkoliv kdo ví? Třeba kdyby teď Zderad zase riskoval – Jenţe na to by se musel jmenovat nějak Zderadusz a narodit se trochu dál na severovýchod.


Bývali Cechové ovčáci čtveráci! Obluda pozoroval Zderada mrtvýma očima. Jeho měkká huba se agresivně roztlemila a odhalil spodní ţluté zuby. Zdál se velice vzteklý a napjatý – „Vítám tě,“ řekl. A hned k věci. Obluda nikdy moc řečí nenadělal. „Soudruh Stalin umřel. To by nám nevadilo, ţe ano. Nedáme si přece špinit jeho světlou památku. Jenţe se začínají zvedat hlasy o takzvaném kultu osobnosti. Zatím se to ještě zvládne. Socha se bude asi sundávat. Ještě nikdo nic neví. Ale aby sis nemyslel, ţe mi upláchneš – tak hele.“ Podal Zderadovi zase fotografii. Tentokrát se Zderad nepodělal, ani k tomu neměl náběh. Otrnul. Jak tak na obludu koukal, jakási neurčitá marginální myšlenka se zdála klubati. Mimoděk sáhl do kapsy. „I muradi his andťe positi.“ (Břitva byla v kapse.) Nosil ji teď skoro pořád z jakéhosi muţského snobismu, však to jistě chápete. Chtěl se však jen uklidnit dotekem zbraně. Fotografie byla pornografická. Nejen to, byla i perversní. Znázorňovala dva nahé muţe, z nichţ jeden byl Zderad a druhý – farář Plicka! Počkejte, snad abychom to přece řekli naplno. Plicka tam klečel před Zderadem a prováděl mu fellatio penis. Zderad se ani tak nepolekal, jako nesmírně podivil. „Ale vţdyť přece – to je nesmysl!“ Pak si všiml, ţe tělo není jeho. Faráře ovšem nahého nikdy neviděl, čili nemohl srovnávat. Kromě jiných podrobností, jichţ nepopíšeme, byl Lţizderad na obrázku stavěn podstatně lehčeji neţ originál. Měl mnohem uţší ramena – Zderad byl, jak víme, dosti rozloţitý –, ale naopak byl po těle mnohem chlupatější. Také proporce těla byly celkově jiné. Relativně delší nohy například. Fotografická kouzla tohoto druhu později prosákla na veřejnost atd., a tudíţ není nutno podávat nějaké vysvětlení. Zderad také rychle pochopil, o co musí jít. Moţná ţe i to byl jenom blaf bez oficiální autorisace, ale to uţ se teď nikdy nedovíme.


Třeba to ani nedělaly fotografické laboratoře ministerstva vnitra, kdoţ ví. Co Zderada nakrklo a zaleklo, byl fakt, ţe hlavy byly nejspíš ofotografovány během václavského posvícení v L. Farář byl asi vyblejsknut, kdyţ v dobrém humoru zkoušel přímo z lahve svůj poslední ročník medoviny, neţli ho nabídl rozjařeným zpěvákům. Z toho bylo zřejmé, ţe teda byli i tam. Svině! Eskamotáţ se soudkem tedy nebyla faráři nic platná. „To přece nejsem já!“ „Ale jsi, dyţ já to řeknu, bobečku, to snad dneska uţ víš, ne?“ „Ale proč farář Plicka?“ „Je moc populární. A podporuje druţstevnictví. To se nám nehodí. Kněţour musí být nepřítel lidu, ţe ano. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Házení homosexuality na hlavu katolických kněţí byl obvyklý bezpečnostní trik padesátých let. Obvykleji však měl formu znásilňování ministrantů. Jednak byla sazba za nezletilé mnohem vyšší, jednak nebylo nutno řešit otázku, jak nenápadně vyjmout „oběť“ z trestní zodpovědnosti. Dítě se dá také snadněji zastrašit, protoţe existence mučících nástrojů v rukou dospělých je pro ně fakt, o kterém není nutno je teprve přesvědčovat atd.) –--–--–--–--–--–--–-–--–--–--–--–--–--–--–--– – No ale kdyţ budeš hodnej, prcinko, tak třeba nasadíme jinou hlavičku. Anebo počkáme s farářem na tvou takříkajíc přátelskou intervenci. Nehoří. No ale to bys musel bejt – Stejně, teď se na čas vídat nebudem, bohuţel. Sejdeme se aţ v květnu.“ Řekl datum. Jinak: same place same time.“ (Obluda se rád chlubil svými jazykovými znalostmi, asi hlavně před Zderadem, který to dovedl ocenit.) „A – přivedeš Sylvušku, ţe? Máš na to skoro dva měsíce, ţe. Abys ji přesvědčil, ţe.“ Zadíval se zase tak divoce s odchlípeným dolním pyskem. „Jinak – litujeme. Tak pá, prcinko – na shledanou v květnu.“ Prolezl mříţí a byl tentam.


Ve Zderadově hlavě zase zaťukala ta myšlenka, ale ještě se nevyklubala.

HLAVA XV Zderadovi bylo chronicky zle. Uţ delší dobu ho obluda honil po časoprostorové šachovnici a teď se připravoval mu dát mat. Zderad, jak znal Sylvu, věděl, ţe ji k tomu ţádným způsobem nepřinutí. Ani si nedovedl představit, jak by jí to mohl povědět. Sylva byla naprosto rustikálně normální a kromě toho měla beranskou výchovu. Byla sice dobrá manţelka, a to i takzvaně „po všech stránkách“, ale striktně v mezích normy. Prostě to bylo nepředstavitelné. Kdyby se i nakrásně opil na kuráţ a věc jí vyklopil, spustila by zřejmě povyk. Naivka. No a pak by se nejspíš vezli všichni. I Závišek. Zderad věděl nebo slyšel, ţe v radostných nápravných zařízeních jsou i děti. A i kdyby nakrásně svolila, coţ bylo ovšem nepředstavitelné, kdoví co má obludka takzvaně za lubem. Omnibus ille viris mulier, mas ille puellis. „Julča je svině.“ A ta bláznivka na bílém lůţku, která snad byla Jenůfka. Ne. Jediná moţnost kady z konopí byla teď zřejmě velmi drastická. Tak zabíjí melancholik svou rodinu a sebe (erweiteter Selbstmord tomu říkají autoři tlustých německých učebnic psychiatrie), aby své nejbliţší uchránil před nějakým strašným osudem. Jenţe ten osud na rozdíl od Zderadova případu existuje pouze v melancholikově hlavě jako takzvaný depresivní blud. Zderad se uţ rozhodl.


Otázka teď zněla pouze kdy a jak. Kdy? Aţ nakonec. Aţ se uţ opravdu nebude dát nic dělat. Zatím mají do termínu ještě dost přes měsíc a i pak to asi nebude honem. Obluda nejdřív přijde prosit, vyhroţovat, skuhrat. Moţná ţe i couvne, jako uţ tolikrát předtím. (No, na to nespoléhej.) Ale musí se to udělat dřív, neţ Zderada líznou. V tom byl trochu problém. Ale počkáme. Umírat se většinou nikomu nechce, má-li dosud aspoň trochu jiné moţnosti a jenom trochu snesitelnou kvalitu ţivota. Ať se ještě chvíli radují ze ţivota, chudáci. Kdyţ se tak Zderad někdy díval na svou ţenu a synka, cítil, ţe mu je do breku. Byl ovšem tuhý, ve skutečnosti nebrečel. Podivno, byl schopen se slzavě dojmout muzikou, totiţ jen někdy a byla-li opravdu dobrá, ale v ostatních situacích býval tak tuhý, ţe ho to často samotného překvapovalo. A teď, jak? Nejspíš „i muradi“. Bude to řezničina, ale ať. Uţ pak na ničem nebude záleţet a celá věc je i tak drastická dost. A bude to rychle. Ale jak? Snad aţ budou spát. A nejdřív Sylvu, to se ví. Kdyby to nějak nevyšlo se Záviškem, bránila by dítě jako lvice a je zatraceně silná. Skoro jako chlap. Ale pořád nevěděl, jak dokáţe podřezat Záviška. Ale musí! Kdo ví, co by – však má uţ dost indikací. Třeba rád týrá i děti. Nebo některý jeho kompaňón. A pak sebe. Na to je jistě opravdu nejlepší břitva. I muradi hi sakovestár nejfedér. Čáčes! (Opravdu.) Ale mezitím chci ještě trochu uţít ţivota. Zderad se uţ nechtěl omezovat z důvodů utajení. Na dně literárního kufru měl ještě spoustu nakurvených peněz. Můţe je teď všechny utratit, uţ zbývá málo času a střádat není na koho. Sylva pořád schůzovala, a tak měl večery z valné části pro sebe. Jako první výkop si přece jen koupil tu koţenou bundu a taky koţený


kabát, jako má Krůta. Byl vyřazený od fízlů, někdo přišel na to, ţe hošíci jsou v nich moc nápadní – a pak taky asociace s minulou radostností. V kabátě byly dvě velice suspektní náprsní kapsy – „pe ri karibnaskeri“ – na pistoli – zřejmě. Kdyby se Sylva ptala, kde na to vzal, byl připraven ji zcela hrubě odbýt. Ale nezeptala se. Nejspíš si nevšimla. Byla v tomhle aţ poněkud neţenská. A kdyby se ho ptala třeba nějaká sousedka, coţ ovšem ţádná neudělá, co by se asi tak stalo, kdyby řekl: „To, paní, na to jsem si vykurvil. Mám jednoho buzeranta, docent Julius Skomelný se jmenuje, z university, a bydlí tam a tam v nóbl vile. Má ţenušku a dvě zvedená dítka. Pionýry. Je v tom boji proti náboţenství a připravuje strategii a taktiku na kněze. Taky káţe v rádiu. Platí mi, protoţe si od něho nechám lízat řiť a biju ho. V podstatě. A ještě jiné věci toho rázu. Chcete, abych vám řekl i ty? Ale, abyste se, paní, nepoblila.“ Co by se asi tak stalo? Zderad se po dlouhé době cítí skoro svoboden. Nikdo na něj uţ nemůţe. I kdyby přišli nečekaně, asi by se mu to stejně povedlo skončit rychle a poměrně bezbolestně. Jistě by mu nebránili, aspoň úplně na začátku, se vysmrkat a břitva by se jistě dala schovat do kapesníku. Aspoň pro sebe, v tom byl trochu nedostatek. I muradi ehis furt andr’i leskri positi. (Břitva byla stále v jeho kapse.) Co však Zderad nevěděl. – Po celou dobu hnusné aféry se obluda bál právě takové nějaké konversace, kterou si představil se sousedkou. Někdy, kdyţ se v noci probudil ve své vzdušné, slušné loţnici, potil se z toho netvor hrůzou. Ne ţe by ho to nutně zničilo. Ale mohlo by. Zderad si nebyl dosti jasně vědom jedné věci, totiţ ţe vransupové trhají střeva za ţiva i jeden druhému a musí se pořád pojišťovat a zajišťovat i před zdánlivě nejbliţšími. Chudáci. Uţíval. Částečně ušlechtile.


Koupil si několikrát lístek na koncert. Ale ne k stání nebo na podlahu za varhany jako občas předtím. Důstojně a zazobaně do hlediště. A aby nedělal ostudu, taky šaty. Někdy se tam svezl i taxíkem. Ţivot by byl docela slušný, teď kdyţ obluda se na čas přestal vyskytovat. Škoda, přeškoda, ţe je uţ tak krátký. Zderad stával na nábřeţí, díval se na řeku a uvaţoval, ţe zanedlouho uţ to nejspíš neuvidí. Ani mu z toho nebylo vlastně smutno, jenom tak jako neskutečně. Podobně cítil, kdyţ zmizela jeho rodina a jeho ţivot. Bylo to svým způsobem docela příjemné. Tehdy slunce rychle mizelo za katedrálou a hvězdné ohňostroje vybuchovaly. Propast noční oblohy se otvírala jako nesmírná tlama řvoucí rozkoší a mukami všeho jsoucna, které se v šírém vesmíru svíjelo krutou slastí bytí. Všemoţná bizarnost obývala zemi a andělé nad ní trnuli šílenou rozkoší. Ve slamových dţunglích se pářili samečkové štěnic nejen se samicemi, ale také s mláďaty, která tak krmili svým semenem. V úlech faráře Plicky se rozvíjel tajemný a nepochopitelný ţivot členovců. Na jedné ze včelích larev, neboť včely k jaru uţ plodovaly, byla přisáta samička roztoče všivky hmyzí, Pediculoides ventricosus Newp. Původně byla drobounká, jen asi 0,20 mm dlouhá, a pohyblivá. Nyní však nabobtnala do desetinásobné velikosti a nebyla uţ vůbec schopna pohybu. Právě toho večera a té chvíle, kdyţ Zderad pohlíţel na noční řeku pod neslyšným řevem hvězd, chystala se všivka k porodu. Nejprve z ní vyšel její jediný syn, drobounký sameček, který se ihned zaryl rypákem do matčina těla poblíţ pohlavního otvoru a počal se sytit její krví. Jedna za druhou vystupovaly z útrob všivky její droboučké dcery v počtu 299. Kaţdé z nich se jejich bratr zmocnil a všech 299 oplodnil. Mladé samičky odpadly do špíny na dně úlu, aby zde dokončily svůj vývoj, neboť byly pouze larvy.


Jejich matka nyní zhynula a spolu s ní zahynul i jejich bratr a manţel. Aţ dospějí, začnou všivky samy parasitovat na včelách a jejich plodu a celá pitvorná procedura se bude opakovat. Takovýchto podivných ţivotních toků obývá bezpočet naši planetu a jeden typ je bizarnější neţ druhý. A kolik a jakých se jich tedy musí skrývat v nepřehledných propastech kosmu. Co je člověk, aby se protivil svému osudu? A je-li nějaký Bůh, jeví se našemu omezenému zoru téměř jako šílenec. Neboť vše, i to nejdivočejší, co si můţeme myslit, zdá se, ţe někde a nějak je. Pročeţ náš ţivot je ještě velice krotký a spořádaný, i kdyby se podobal ţivotu obludy či Zderada. Smrt je jen pausou mezi dvěma tóny nesmírných varhan jsoucna a vesmír se zdá šíleti rozkoší bytí. Ale ne samou kulturou ţiv jest člověk. Sylva sice chodila domů skoro pořád v noci (co to, ksakru, pořád mohou mít – asi uţ je taky v partaji a stydí se to Zderadovi říct), ale kupodivu nenaříkala na únavu a nikdy ho neodmítla. Její objetí byla teď nejen vášnivá, ale i plná lásky. Jako by něco tušila. Jako by se s ním loučila. Zderada to nepřekvapovalo, neboť sám cítil podobně. Ale, milý konsumente, neanalysujme to. Nemáme k tomu jaksi právo, je to jejich soukromá věc. Podle popů je manţelství svátost a z nějakého důvodu tato myšlenka asi musela vzniknout. Nechme je, zavřeme delikátně dveře, totiţ, pardon, tu nanicovatou slátanou záclonu na rezavých krouţcích, a po špičkách odstupme. Se Záviškem si však Zderad hrál nyní ještě méně neţ dřív. Příliš mu to trhalo srdce. Protoţe ţádný Bůh nejspíš není.


To tenkrát, to Vědomí, ten Avalókitešvara, kdoví od čeho to bylo. Uţ je to stejně pryč. A je-li nějaký Bůh, milosrdný a moudrý, nemůţe ho přece snad soudit, ţe nechce vydat svou rodinu a sebe kdoví jaké potupě a trápení. Ale je-li to tak, ţe tento svět je Jeho dílo, ať se tedy do toho neplete! Ať uzná, co způsobil ve své nezodpovědné tvořivosti. Nač třeba existuje takový obluda. Vţdyť je to přece chudák všech chudáků, kdyţ musí dělat to, co dělá. Není divu, ţe je pak zlý a nejzlejší. A kdo za to můţe, he? To se pak ten Bůh nemůţe divit, kdyţ to nechci, kdyţ dám přednost nicotě. A je-li nějaké peklo, půjdu tam raději, neţ abych vydal svou ţenu a dítě kdovíjakým mukám. Jakýsi filosofický blbec, myslím, ţe Aristoteles, tvrdí, ţe býti je lepší neţ nebýti. Těţko. Aspoň ne za všech okolností. Ne za těch mých. Ale nejdřív chci ještě něco uţít. Něco zvláštnějšího. (To ti nestačí obluda?) I kuš. Za těchto okolností se Zderad obrátil na Koptu. Turgo totiţ marodil s nějakou senilní pakostnicí nebo podagrou a uţ předtím nějak scházel. Poslední rok byl ještě mrzutější neţ předtím. Věděl uţ, ţe všechno je pryč a ţe uţ ho v ţivotě nic nečeká. Jeho, který uţ jako šestiletý hrál v kvartetu! Jak se to tak všechno zamotalo. Zkrátka, vysadil. Marodil. Z čeho byl ţiv, se neví. Snad z nějakých úspor. A na jeho místo přišel Kopta. Kopta byl človíček tak asi k padesáti. Měl divný špičatý nos, hodně dlouhý, začervenalý, jako od rýmy, ale asi od pití. Tlusté brýle, myslím, ţe bifokální. Na hlavě měl bleskovku, vroubenou krátce ostříhanými vlasy neurčitě špinavé barvy. Ramena měl do flašky a od pasu dolů byl spíš jako starší ţenská.


Hlas měl velice dobrý. Baryton, zřejmě školený, ale rovný a hezký a s fenomenálním rozsahem. Mohl klidně nahoru do prvního tenoru a vyšlápl i druhý bas, i kdyţ neměl efektní pedálové hloubky, kterými se občas chlubíval inverzní Krůta. (Ten teď mimochodem také převzal úlohu doprovazeče.) Kopta býval úředníčkem, někde snad v archivu, anebo, počkejte, u záduší. Ale přišel o chleba. Snad kvůli pití, ale to se nezdálo, tolik zase nepil. Nebo komunisti moţná záduší zrušili. Ačkoliv moţná ne: zádušní úřad vypadá právě jako taková ta instituce, kterou snadno mohli z nedostatku asijských analogií jaksi přejít a přeskočit. No, nevíme. Musel se ale ţivit mrchopěním. Proč tedy Kopta zkrachoval, bylo podobně záhadné jako u Turgona. Na úrovni oficiální umělecké muziky, v budovách divadel a koncertních síní si ţil velice nóbl jeden sólista, který by mohl být Koptovým dvojčetem. Byl jenom tmavší. I hlas měl velice podobný, kvalitou i rozsahem, a noviny o tom hlasu často psaly. No a ţil si krásně. Vysvětlete mi to, můţete-li. Kopta byl stále jaksi pitomě veselý, rozjařený. Skoro neustále ţvanil a vtipkoval, často i dosti chytře. A byl jakýmsi erotomanem. Velmi často mluvil o ţenách, o dorotách a co k tomu patří. Zřejmě se v tom vyznal. Kdyţ Rusové podruhé ve svých dějinách opět atkrývali akná v Jevrópu a s poţehnáním senilních velmocí vlezli ve svých zablácených sapogách dovnitř, trvalo jim dlouho, neţ se v nezvykle sloţitých poměrech poněkud rozkoukali. Z toho důvodu se jejich ideologické poučky, uctivě kolportované od oficiálních kolaborantů, dlouho ještě vyznačovaly praslovanskou prostotou, která na protřelé obyvatelstvo Města příliš nepůsobila. Tak například na mudroslovné fakultě hlásal jakýsi hladolet s mozkovnou zvící desetníku, ţe pohlavní zvrácenosti jsou výsledkem kapitalistické ekonomiky a následkem toho jich u přátel není a býti nemůţe. Ani v našich řadách. Tento muţ se později zapsal sympaticky do srdcí českého lidu, neboť piloval ţenu sovětskému velvyslanci, v našich očích je tím


však očištěn jen nedokonale, anať zúmyslná blbost je hříchem proti Duchu svatému. Podobně byla zhusta hlásána i špásovitá teorie, ţe v zemích míru a socialismu není kurev. Tento názor, jak kaţdý soudný člověk ví, vůbec neplatí v přeneseném smyslu, ba spíše naopak, ale je chybný i ve smyslu vlastním čili původním. Míním zde teď výlučně ţeny, které se ţiví prodáváním sexuálních laskavostí. Ty byly a jsou všude a také v zemích míru, socialismu a pokroku, i kdyţ zde pouze neoficiálně. V době, o které píšeme, jich bylo pořád jako máku. Policajti je sice měli honit, ale činili tak často jen, aby se neřeklo. Nebylo ovšem, aspoň pro normální lidi, oficiálních nevěstinců. Mám dojem, ţe teď uţ zase jsou, alespoň pro okupační vojska. Je však vědecky dokázaným faktem, ţe v roce padesát tři, na nějţ se naše líčení vztahuje, doroty byly a vzkvétaly. Ze slamové čtvrti vystupuje protáhlý vrch, víceméně obrácený v park. Je spjat s jistým obdobím a určitou událostí naší historie, kdy Češie za ludie stáchu, cuziej nadvlády neznáchu. Proto se k tomuto období zredukovaní homunkulové dneška obracejí se značnou nostalgií a sentimentem. Na vrcholu oreatické konfigurace spatřujeme obrovskou jízdní sochu jednoho z dávno vyhynulých příslušníků původní lidské rasy. Jeho lokalisaci však lze případně pokládat i za potupnou, neboť se zdá, jako by jeho kůň za sebou táhl gigantický stěhovák. V době, o které píšeme, byl tento stěhovák snad jiţ obrácen v jakési ideativně pojízdné panoptikum, neboť obsahoval nabalzamované zbytky nedávno zkápnuvšího vrchního vransupa. Nějaký čas byly také činěny pokusy obrátit tuto olbřímí bednu v národní svatyni na způsob Leninova mausolea a nahnaní občané byli zde nuceni stát do vršku frontu. Po čase však exponát upadl v relativní nemilost a ani nevím, měli-li ho tam i nadále. Přestalo se totiţ o tom mluvit. Na svazích tohoto pahorku se však téměř od nepaměti provozovala soukromá prostituce a tento stav trval i po jeho definitivním, byť dočasném vysvěcení na Chrám Lidu.


Pod hřbetem posvátníku se pak nacházejí četná pohostinství, slouţící i k preliminárním transakcím, spojeným s najímáním genitálií. V jednom z oněch lokálů pak tč. nacházíme Zderada a po jeho boku, v roli Mefistofela, zmíněného jiţ mrchopěvce Koptu. Není to pohříchu jejich první návštěva. Kopta totiţ zjistil, ţe Zderad je při penězích a drţel se ho jako klíště. Zderad byl také ochoten financovat Koptový bakchické a venerické excesy a nakonec se z tohoto svého konečného sešupu masochisticky radoval. Neměl to přece vůbec zapotřebí, na rozdíl od Kopty. Předně byl podle všech kritérií celkem slušně ţenat a Sylva ho poslední dobou zahrnovala nejen vášní, ale i láskou. Ale moţná, ţe to Zderadovi právě trochu vadilo, neboť jeho manţelské loţe postrádalo cynismu a sprostoty. Dále, jak víme, byl Zderad pohledný mladík a přitahoval nejenom homosexuály. Mohl si při troše námahy opatřit mnohem lepší milenky, a to prakticky zdarma. Stačilo by k tomu zahájit inteligentní hovor třeba s některou obojţivelnou mládeţnicko-kostelní studentkou anebo s některou ušlechtilou mladou dámou, které teď zhusta vídal na koncertech takzvané váţné hudby. Z nějakého důvodu však dával Zderad přednost radovánkám sprostým. Nevadilo mu uţ ani, ţe by mohl domů něco zatáhnout – uţ to stejně brzy skončí, tak co? Rozšupoval se, platil pití dorotám i individuím a čerta dbal toho, stane-li se tím nápadný. Protoţe při pobytech v hrobce s monstříčkem značně otrnul, zkoušel teď i různé heterosexuální perverse, o kterých však, píšíce vyprávěnku v podstatě slušnou, diskrétně pomlčíme. Kurvy bral napořád a vystřídal jich mnoho. Nezdálo se však, ţe ho to příliš uspokojuje. Měl spíš dojem, ţe to z nějakého důvodu musí dělat. Blb. Co tyto řádky píšeme, čekají naši plzcí kumpáni, aţ noc více pokročí a skalistá úbočí bájného vrchu se otevrou obchodu. Je totiţ teprve duben a vrch je dosud holý jako hýţdě dorot, kryté jen


sukněmi, aby byly okamţitě připraveny k akci. Moţná však, ţe později odtáhnou i do nějakého doupěte mezi jistější a teplejší čtyři stěny. Vlčice se uţ počínají objevovat, potřásajíce výrobními prostředky. Zderad a Kopta pijí rum – po nás potopa. Tento rum však dosud není z Kuby, pokud se pamatujeme. Muţ připomínající slavnou literní postavu slepého Kannera poprdává na chromatický akordeon. Jsme v pokušení napsat, ţe nástroj srši jako zvuková pochodeň, víme však, ţe bychom se tímto obratem dopustili skutečného literárního plagiátu. Ostatně harmonika se zdá spíše jen doutnati. Zderad se jí v minulosti uţ několikrát zmocnil, a dav si naponejprv od slepýše vysvětlit systém basování, zahudl rozličné kousky. Tím mu také vzrostla jeho reputace. Kdyby mu padlo mrchopění, odhlédnuto ovšem od obludy, věděl by tedy, jak udrţovat svou skromnou existenci jinak. Konečně, mohl by si tak i přivydělávat. Na nástroj, aspoň z druhé ruky, by teď přece měl. Pojetí lidovosti je soudruhům celkem nejasné, a pokud jim to nějaký anachronický levý intelektuál z první republiky nezkazí, jsou ovšem ochotni za lidový prohlásit i nejblbější kýč. Jako harmonikář by měl Zderad u soudruhů určitý nimbus na způsob Švandy Dudáka. Vţdyť i sovětští hrdinové milují tento nástroj. Dokonce i nový soudruh president byl kdysi prý expertním hráčem na takzvaném ţebru. Nyní ovšem, vstoupiv dle slov národního barda jako hlava státu tam, kde dříve tesal chrliče bez kabátu, moţná ţe by to ani moc nepřiznal. Ale také – na základě jakýchsi mystických afinit celkem iracionálních, ale zřejmě pociťovaných – harmonikář v hospodách se nám zdá na rozdíl od mrchopěvců jakoby imunní k dobrodruţstvím, která Zderada potkala s obludou. Nemyslíte? Třeba by harmonika obludu odčarovala, jako Švandovy dudy zahnaly čerta. A kdyby trochu cvičil, mohl by se Zderad stát i estrádním umělcem a tak.


Ale blbost. Fantasie. Netvor ho uţ přece drţí a nepustí. A konečně, co na tom záleţí. Této chvíle se však Zderad vytahuje a uplatňuje jinak. Jeho osud zludračelého inteligenta, stýkajícího se se spodinou, a dokonce i s lupiči, vyvolává v mysli vzdělanců, a tudíţ i jeho vlastní, jisté, byť vágní, literárně historické asociace. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– – (Míněn je francouzský básník Francois Villon (1431 aţ 1463?), který byl rovněţ sám lupičem. Pěstoval jako formu poezie tzv. villonskou baladu, jejíţ menší forma sestává ze tří strofo rýmovém schématu ababbcbc‘, přičemţ c zde značí stereotypně se opakující verš, a z poslání o schématu cbbc. Balada je báseň reflexivní, uvaţující o daném tématu, které je heslovité shrnuto ve stereotypním verši c, a hlavní myšlenka je vyhrocena v poslání. U nás pěstoval villonskou baladu hlavně Vrchlický (ten její větší formu) a z novějších Vítězslav Nezval, zejména ve sbírce 90 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Na villonské baladě tvoří vtip právě ta přesná forma, musí se najít 14 štěpných rýmů b, 6 a, 5 c a přitom to taky musí dávat smysl. Eduard Bass napsal polemickou „baladu“ v Lidovkách proti anonymnímu ţurnalistovi ze Švehlova „Venkova“, coţ měla být imitace Cyranovy balady ze známé Rostandovy hry (přeloţil Vrchlický), ale nemá to vejšku, protoţe to formálně není balada.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–– Několikrát jiţ vzpomenutý bard pokusil se přece uţ dávno z pouhé rozeţranosti si jakéhosi Zderada totálně vycucat z prstu. Je na něm sice jasně vidět, ţe básníkovi vţdy lýno chybělo, ale budiţ. Formu to má výbornou. Nemůţeme však ani my zmeškat parádní příleţitost, abychom se opět poněkud neblýskli, jako uţ předtím řečtinou: Zkrátka Zderad, podléhaje rumu, historisujícímu romantismu a autostylizaci, udivuje Koptu a další individua jakousi říkánkou,


kterou inkoustovou tuţkou načrtl na desku stolečku z falešného mramoru: VILLONSKÁ BALADA O UNIVERSÁLNOSTI PROSTITUCE, KTEROU ZDERAD RECITUJE KURVÁM A INDIVIDUÍM Tak prodává se kaţdý z nás, ať tělesně, ať opět duší: vydáni ďáblu napospas, který nás kdy chce jak chce kruší, pro ušlápnutý ţivot muší a pro svá ustrašená srdce jsme k vlastní důstojnosti hluší: Kam koukneš, všude prostituce. Nad námi zavlád mocný ďas a má nás všechny ve své nůši. Uţ líbáme ho pod ocas, jak se to při sabatu sluší. Ve strachu, ţe nás ubezduší, padáme před ním na tvář prudce. Vzdáváme se mu, tlustí, suší. Kam koukneš, všude prostituce. Uţ čert nám leze na doraz a šeptá vilně v naše uši. Připjal nám duši na provaz a sadisticky do ní buší: Nám ale nijak nepřísluší vzpírat se vůli toho svůdce, i kdyby do nás střílel kuší. Kam koukneš, všude prostituce. Poslání: Děvčata, podejme si ruce! Jak nám to spolu krásně sluší! Patříme ďáblu, neţ nás zruší. Kam koukneš, všude prostituce. Kopta strká Zderadovi do ucha svůj zarudlý rypák a prská: „Hele, tak dneska ti dovalím tu holčičku. Mladá, maličká, ale potvora. Umí uţ všechno. A není v tom dlouho. Její máma je taky kurva. To uţ je v rodině, víš. Minule jsme ji s Josefem – tady ve světlíku. Kdyţ se zarýglujou dveře, nikdo tam nemůţe. Ani koukat


shora. Počkej. Ona se chytla Pepíka za opasek, víš, a já jí zezadu zved sukně – a něco epes – uvidíš. Ale pozdějc – to víš – nezletilá! Tak bacha. Von je pase takovej dědek, mámu i dceru.“ Zderadovi pohříchu svítí oči. „Hele, támhle uţ je ten dědek.“ Zderad vzhlédl. Hrom do toho, Hamouz! Veškerá vilnost ho přešla. Zato ho zavalil obrovský stud. „Počkej,“ zamumlal ke Koptoví, „musím na hajzl.“ Zvedl se, zanechav Koptu s kosti drtící útratou – a pryč. Tak takhle to tedy je! Snad si ho ale Hamouz nevšiml. No i kdyby. Neví, proč tam byl. Mohl se tam třeba jen tak stavět na pivo. Ale potvory! Vţdyť zná Koptu. A seděli spolu. Ale co vlastně! Vţdyť uţ je to jedno – tak asi za měsíc… Aby se vrátil? Ne, tisíckrát ne! Ne Naďu. Ale ty vole, přece ty druhé kurvy mají také otce, matky a sousedy, taky psaly úkoly a hrály nebe-peklo-ráj a s panenkami. Některé, co s nimi uţ měl, mohly být taky nezletilé, i kdyţ snad starší. Kdyţ se to tak vezme, i já jsem kurva. Kdyby tu záleţitost s netvorem někdo pozoroval zvenku, jevil bych se mu taky jako obyčejný prostitut. Nátlak a všechno. A jsem proto snad horší člověk? Tímto náhledem se skončilo Zderadovo kurevnické období. INTERMEZZO Na sever od Města se dosti brzo začíná rozkládat první pohraniční pásmo, kam teoreticky nesmí jen tak kaţdý, ale kde ještě bydlí víceméně normální občané. Kdesi v tomto pásmu se nachází jakási vesnička. Dříve bývala neobyčejně čisťoučká, jako z cukru, protoţe tam bydleli Němci. Nyní je naopak nadobyčej hnojná, protoţe hlavní obyvatelé jsou jacísi přesídlení cigoši, maďaróni či jacísi Pseudoslováci nebo co. Náves je vyzdobena bezděčně surrealistickou skulpturou. V sedmnáctém století zde totiţ vztyčili sloup, na jehoţ vršku se nacházelo sochařské znázornění nejsvětější Trojice. Sousoší


pohodlně přečkalo asi tři sta let, ale nikoliv rok čtyřicátý pátý. Šlo-li o záměrný počin vědeckého ateismu, je těţko zjistit. Fakt je ten, ţe Duch svatý v podobě holubice zmizel úplně a ţe jak Otci, tak Synu byly ustřeleny či jinak odstraněny hlavy. Výsledek měl jakousi surrealistickou a přitom mírně infernálně-blasfemickou jakost. Připočteme-li k tomu snědé, rozdrbané postavy občanů, jakoţ i zvláště zelenou a smrdutou husí louţi, bylo moţno si představit, ţe jsme v pekle a ţe sousoší bylo od samého začátku vztyčeno bezhlavé, za účelem rouhání. Nyní byl pitvorně infernální dojem vesnice dočasně zvýšen tím, ţe po návsi poskakoval neuvěřitelný, bizarní hrbáč, poněkud na způsob populárního Quasimoda. Poskakování nebylo však v jeho případě projevem budovatelské radosti. Měl totiţ jednu nohu kratší, takţe nemohl utíkat jinak. Utíkal před bandou špinavých cikánských dětí, které na něj házely blátem a pokřikovaly: „Buckelhanes, Buckelhanes.“ K dovršení dojmu měl prchající mrzák skutečně na zádech pytel. Konečně se promotal mezi domky a pronásledovatelé odpadli. Pitvoře se a láteře, stoupal Buckelhanes kulhavě do strmých strání předhůří. Buckelhanes byl místní mrzák a blbec, takţe nebyl odsunut s ostatními Němci. Nebyl ovšem nacistou a rovněţ ani vojákem, čili se na něj kolektivní vina německého národa vztahovala jen nepřímo a nejasně, ryze právnicky, i zdálo se být logické, ţe nebyl odsunut. Ve skutečnosti se měl mezi Cikány asi hůř, neţ kdyby byl vyvezen s ostatními Němci. Můţeme se tak aspoň domnívat, protoţe jinak by se rozhodnutí jevilo spravedlivým, a tak by narušovalo princip pokrokové justice. Buckelhanesovi sourozenci a rodiče dílem padli, dílem byli vyvezeni a dílem nečekali, aţ je chytí. Někteří byli uţ uliti v Jiţní Americe. O Buckelhanesa se pochopitelně nemohli starat a zajímat, protoţe tím by prozradili, kdo a kde jsou. Buckelhanes bydlel v chalupě po rodičích, coţ byla toho času rozpadávající se samota. Byl obecně pokládán za idiota, ačkoliv měl asi spíš chronickou schizofrenii. To však nikdo nezkoumal a nevěděl, neboť v bezhlavé vesnici neviděli doktora uţ snad od Němců.


Teoreticky taky snad byl někde nějaký obvoďák, ale Cikáni o tom asi ani nevěděli. Jinak se o něm vědělo, ţe je náboţný, ţe se modlívá u bezhlavého sloupu i jinde a ţe dříve býval jakýmsi slouhou a šlapal měchy v místním kostele. Ten ovšem byl rovněţ neobsazen. Buckelhanes tedy kulhal do vršku. Stromy uţ kvetly. Inspirován tímto pohledem, spustil Buckelhanes skuhravě píseň ve svém rodném dialektu. Es fengt ó cu trepl, aj Šíne plýn ty epl, aj Preške plýt ta majarón, ta Sef ta ví ty Anna hón. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– (Podobně jako v případě popelášovy maďarské českoslovenštiny, přepisujeme i zde Buckelhanesovu píseň českým pravopisem. Překlad: Začíná krápat, / v Šenavě kvetou jabloně, / v Proškově kvete majorán, /Sef, ten chce mít Annu. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--– Tento jazyk byl v oné době uţ prakticky stejně mrtvý jako Zderadova homérská řečtina. I kdyţ se později začne zase učit u nás němčina na školách, sudetský dialekt bude zřejmě uţ na věky mrtev. Leda ţe by odsunutí Němci vytvořili uzavřené komunity sestávající jen z nich. Ale i celé jazyky v cizím jazykovém prostředí beztoho zmizí, natoţ dialekt! Buckelhanes byl náhle jazykovou fosilií, jako donedávna ten jediný člověk, který ještě mluvil původním jazykem ostrova Man. Dokulhav do své smrduté a zašlé chýše, zavřel Buckelhanes dveře a vysypal obsah pytle na podlahu. Z pytle vypadl ţivý pes a se zataţeným ocasem zalezl pod lavici u kamen. Pes byl kříţenec as velikosti foxteriéra a typu, který prozrazoval, ţe se na jeho vzniku podílely geny francouzského buldoka. Měl tupou tlamu a vybledlé oči, o nichţ jsme se zmínili na začátku v hlavě tři. Pes se schoulil pod lavici a díval se na Buckelhanesa se strachem a zlostí.


Kdákaje svou etnickou němčinou, natáhl hrbáč ruku pod lavici, ale rychle ucukl, kdyţ se mu po ní pes s naříkavým vrčením rozehnal. „Na, kumjá, kuma hýni,“ konejšil ho mrzák, krouţe svým ptačím pařátem kolem psovy hlavy. Vyčíhav vhodnou chvíli, uchopil psisko za kůţi na krku a vytáhl je na světlo. Pes kničel hrůzou a močil. Pokoušel se v zoufalé sebeobraně Hanesa kousnout do ruky, ale ten ho druhou rukou uhodil, takţe pes se s kvikotem vzdal. Nyní začal Buckelhanes psa hladit a mluvit na něj a ten se pomalu uklidňoval. Plazil se teď pokorně pod hrbáčovýma rukama a vrtěl ocasem dosud vsunutým mezi nohy. Buckelhanes radostně zakrákal. Vzal psa pod rameno, asi pro jistotu, aby ho nenapadlo zase zalézt pod nábytek, a odebral se k jakési kredenci. Z kredence vyndal ubleptanou láhev. Odzátkoval ji a napil se. Pak vylil něco obsahu psovi na hlavu: „I táf te Juliš.“ Pes se zmítal jako vzteklý. Podobně jako nezkušený člověk pokládá i nezkušený pes při prvním setkání alkohol za svinstvo. Psa je ovšem moţno na alkohol naučit a způsobit, ţe je na něm závislý. Totéţ platí i o jiných zvířatech, jako myších, medvědech a lidech. Nicméně něco alkoholových par vdechl a něco také slízal, kdyţ se snaţil si očistit obličej. Za nějakou chvíli byl pes zřejmě opilý. Potácel se a měl veselou, hravou náladu jako štěně. Buckelhanes si s ním hrál, smál se na něj, laskal ho. „Kuma já, Juliš, Juliš, évujdiga hea, na kút, kút, Juliš, Juliš.“ Začal psa drbat, stále víc a víc a zuřivěji. Nakonec začal šílený mrzák psa masturbovat. Pes objal předníma packama hrbáčovu paţi a s vyvalenýma očima se oddával perversní rozkoši. Buckelhanes sáhl za sebe a vytáhl sekeru. Tupou stranou udeřil psa silně přes nos. Pes ani nezakvičel. Zřítil se na zem a z nosu mu vytryskla krev. Byl okamţitě mrtev a smrt měl příjemnou. Buckelhanes se zasmál a zatleskal rukama. „Juliš, Júliš,“ krákal. „Ta séste… Tak vidíš. To máš z toho, co jsi udělal Anně. Ale nic ti to nebylo platný. A teď, Júliš, teď tě sním.“


Buckelhanes odnesl mrtvého psa do kůlny, kde ho pověsil za zadní běhy, obratně vyvrhl, stáhl atd. Zanedlouho stoupal z komína chatrče dým a bylo cítit vůni pečené.

HLAVA XVI Naďa se ztratila. Zmizela. Uţ skoro týden není. Paní Hamouzová naříká. Otázkou se nejdřív zabývá Sylva (Naďa totiţ chodí do její školy) a pak i soudruh Burda. Z nějakých důvodů paní Hamouzová nechce do toho zatahovat esenbé. Třeba se Naďa zase objeví, je zbytečné dělat rozruch moc brzo atd. Soudruh Hamouz je rovněţ zoufalý: „To má člověk z toho, kdyţ mu nedovolej vychovávat vlastní dceru,“ vykřikuje plačtivě, zřejmě na Zderadovu adresu. „Na některý děti člověk musí bejt přísnej. Já to znám, já byl přece mistrem v polepšovně. Tak teď je pryč a kdo za to můţe?“ Rozvášňuje se tak, ţe snad sám věří tomu, co říká. Dopouští se dokonce i protisovětské uráţky: „Děte mi do prdele s tím Makarenkem!“ Pláče. Zderad nechápe. Ó sloţitosti lidského srdce! Přichází esenbé, vyšetřuje, zjišťuje a shledává zřejmě velké kulové. Manţelé Hamouzovi jsou velmi neurčití, co se týče místa a doby zmizení. Po dlouhých cirátech konečně pseudopaní Hamouzová utrušuje (sledována zlým a polekaným pohledem manţela), ţe viděla Naďu stát odpoledne, asi prý ve tři hodiny, s nějakou nóbl paní, která pak Naďu snad, ale to neví určitě, vzala do auta. „Ale to né, huso,“ vpadá pan Hamouz. „Počkejte, občane! A jak vypadala ta paní?“


„No dost velká, ke čtyřicíti, blondýna, měla takové jako bledé oči.“ Esenbák postupuje leţérně, ani ho nenapadne vyslýchat kaţdou osobu v soukromí, prosím vás, dneska se ztrácí lidí! Zderada píchlo. Ţe by? Ale vţdyť říkal, ţe bude pryč. Podle toho, co ovšem uţ ví, to asi stěţí bylo odpoledne. Hamouzky vycházívaly na holandu pozdě, protoţe Naďa byla nezletilá, a bylo třeba větší opatrnosti. Anebo já nevím. Třeba ji Hamouz pronajímal zájemcům z lepší třídy i ve dne. Do auta. No, snad to vyšetříme. Proč? Vţdyť uţ přece… „Ódóli hi e Hučka,“ představuje Góno o Graj mladou Cikánku neformálně. To je Hučka. Zderad se diví jménu, které dosud znal jen jako potupné označení klobouku. Jeho cikánština z vojny je tedy zřejmě velmi nedokonalá. Nicméně tiskne potěšené hnědou ručičku s lacinými prstýnky. Hučka je náramně pěkná cigánečka. „Černá jsem, ale krásná, ó dcery siónské,“ praví píseň Šalamounova. Oni Cikáni a Cikánky dost často vypadají jako Ţidi, jsou jenom tmavší. Indové vůbec. „E Hučka hi jek ĺubni,“ praví Góno prostě a věcně, jako by sděloval, ţe Hučka třeba prodává zmrzlinu: Hučka je prostitutka. „Joj dţánel i ráni pchárne jakengero.“ – Ona zná tu paní s bílýma očima. To se ví, Cikáni znají všechno, co se děje pod pokličkou čili v polosvětě. A protoţe podle nich „o Dzerádo hi jek rom“ (Zderad, ale oni si z toho udělali cikánsky „chlupatec“, je Cikán), také mu povědí. Z bílých dorot by to nejspíš ani nedostal. Která z normálních holek se dá na obyčejnou prostituci (tj. nemyslím na socialistický realismus nebo marxistickou vědu), většinou nemá moc pod kloboukem. Kdeţto u Cikánek, to je jiná. Jak je vidět, nepokládá se to ani za nečestné řemeslo. Na východě je to zřejmě takhle dost často. V Indii a tak. Japonsko je tím známé.


Zderad spouští cikánsky, ale Hučka má nějaký divný dialekt. Góno jí snad rozumí. Zderad jen sem tam slovíčko. Ztišují tedy hlasy a konverzace pokračuje česky. Česky umí Hučka jako kaţdá jiná holka ze slamových doupat. Asi tam vyrostla. Zato Góno šišlá typickou cikánskou východní slovenštinou. Ano, tu paní zná. Chodí občas, ale ne moc často, kde se scházejí mladé holky. Bere je do auta a odváţí pryč. Ale nikdo s ní uţ nechce. Berta s ní byla a vykládala, ţe na ni ta paní vzala bič. Slíbila jí prý sice hodně, ale… Vzala ji snad někam do nějaké kaple. Berta jí utekla, poprala se s ní. Berta je silná. Pak chodila dlouho někde v lese, nemohla prý najít cestu. Potom ji vzal někdo do náklaďáku, ale Berta v něm usnula, tak cestu neví. „Ale říkala, ţe ta paní,“ cikánka teď zhnědla silněji a sklopila oči –“no, ţe měla – o kchárik hár jek murš,“ vysypala rychle cikánsky. (Přirození jako chlap.) Zderad se vůbec nepodivil, ţe se kurva můţe stydět. Jemu to nemusel nikdo vykládat. „A kde je teď Berta?“ „No právě, Berta zmizela. Kdo ví. Ale někdo říkal, ţe říkala, ţe půjde do Ostravy.“ „A ty holky před tím mizely taky. Ona ta paní nechodí často, tak snad jednou za rok, nebo spíš za dva.“ „Řekly jste to na esenbé.“ „No to právě ne,“ vykládá Hučka. „Staré ţenské říkaly, ţe dřív, kdyţ byly ty domy a kdyţ holky měly kníţky, tak policajti je i chránili. Ale teď je to vlastně ilegální,“ říká učeně Hučka. (Tak vida, hloupá není ani trochu.) „Tak teď je to horší?“ „Oni sice někdy ještě ze známosti – ale správně nás mají chytat a vodit k Apolináři.“ „Tak to je těţká věc, ţe jo.“ (Tak tak to tedy je.) „Me uţ dţáha. Parikérav tuke, Hučkije.“ Zderad se snaţí zachránit jazykovou reputaci aspoň cikánským rozloučením. (Půjdu uţ. Děkuju ti, Hučko.) „Dţa mro Devleske –“ (jdi s Bohem), loučí se zboţně Cikáni. Tak tak to teda je.


Obluda. To je bez debaty. Omnibus ille viris mulier, mas ille puellis. Vlastně ale: Omnibus ille viris mulier, mulierque puellis. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Všem muţům ţena a všem dívkám ţena: Zderadova parafráze na verš, prvně citovaný a přeloţený v hlavě 1.) –--–--–--–--–--–--–--–--– --–--–--–--–--–--–--–--– – Anebo spíše ještě: Omnibus ille viris spectrum, monstrumque puellis. – -–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–- – (Všem muţům příšera a všem dívkám obluda: další parafráze viz předchozí poznámku.) –--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–--–-–– Převléká se do ţenských šatů. Ale na ţenské je, zdá se, horší. Je to moţné? Asi ano. Aby ho spíš nechytli? To asi sotva. Prostitutky se prý lesbičankám raději vyhnou. Ţe prý kdyţ jsou zlé, bývají horší neţ chlapi. No ten obluda – ale on vlastně není chlap – je to jen takový nešťastný netvor. Zrůda. Není to ani normální, slušný buzerant, jako třeba Krůta. To spíš má z toho extra plezír, z těch ţenských šatů. Zderad uţ o tom někde snad četl, ţe někteří sadisti se převlékají do ţenských šatů. Ona vlastně představa, jak ţenská bije ţenskou, má i určitou lechtivost. (Tak asi i pro tebe?) I kuš! No a Hamouzovi byli v prostitučním obchodě jaksi jen na částečný úvazek… Hamouz je u té milice (to snad dělá ve fabrice, nebo tam jen milicí?) a Hamouzka chodila někam poklízet. Neměli asi dost styků se skutečnými profesionály. Kdyţ vzali do obchodu Naďu, museli být velmi opatrní, a tak se na shromaţdištích


dorot nevyskytovali přímo, nýbrţ jen jaksi kolem a plíţivě. Nevěděli nejspíš nic o „paní s bílýma očima“. Naďa byla novicka a také se s ostatními profesionálkami zřejmě moc nestýkala. Obluda, neboť to zřejmě musel být on, se na ně tedy mohl s důvěrou obrátit. Asi Hamouzovi dobře zaplatil předem, holku sebral – a uţ ji nevrátil. Druhým koncem historie bylo nejspíš, jak se Zderad na něj obrátil, aby ho chránil před Hamouzem. Tím se netvor začal zajímat, a jsa chytrý a zkušený, hned zjistil a poznal co a jak. Ale zřejmě si to nechával aţ na později. Zderad uvaţoval, zda by to přece jen neměl oznámit. Ale pak si to rozmyslel, bylo to přece jen příliš riskantní. To byla nejspíš zase další chyba, které se v této záleţitosti Zderad dopustil. Po odchodu gruzínského molocha by se to uţ asi dalo, ovšem to Zderad nemohl vědět. Pozorujme také, ţe postavení obludovo vůči estébé je nejasné a nejasným zůstane aţ dokonce. Je docela dobře moţné, ţe jeho styky se soudruhy byly jen velice okrajové – je ale rovněţ moţné, ţe byl u „sloţek“ vysokým oficírem. Tento princip neurčitosti mu umoţňoval bruslit a blafat i v případě, ţe ţádný vysoký fízl nebyl. Byl však i v tom případě stvůrou reţimu a tajné policie. Rozmysliv si věc dobře, Zderad se rozhodl, ţe nic neudělá. Tím se však stalo ještě jasnějším, ţe není úniku a ţe se věc nejspíš, bohuţel, musí vyřešit plánovaným způsobem. Zderad byl z toho naprosto zničen. I slušné předsmrtné uţívání ho teď přestalo bavit.

HLAVA XVII Květnové jitro se zlatě vyklubává z lehkého oparu. Stráně na levém břehu řeky jsou květ a květ. Tam někde vysoko sedí mladá


dvojice, muţ a ţena, a pohlíţejí na Město, jehoţ krása je nezničitelná. „Město, jehoţ slávu nepřehryţe –“ však to všichni známe. Jsou to ovšem Zderad a Sylva. Minulý den si Sylva vymyslela z ničeho nic jakousi oslavu. Nejdříve vzala Zderada dolů do Města a od hlavy k patě ho slušně oblékla ze svých peněz. Zřejmě jí ušlo, ţe Zderadova ekonomická báze se zlepšila sama – on to před ní nejspíš tajil a pak – přes den se mnoho nevídali. Zderad ji nechal. Pak šli na koncert, bylo Jaro. A pak do vinárny, na panskou večeři s vínem při svíčkách. Všechno platila Sylva, totiţ dala peníze Zderadovi, aby mohl dělat kavalíra. A pak se nevrátili do rakve. Přespali ve slušném občanském bytě s výhledem na kvetoucí stráně a se skutečnou koupelnou. Ten si Sylva vypůjčila od nějaké přítelkyně – byt měl ráz obydlí svobodné ţeny. Sylva byla nesmírně milá, veselá, ale jakoby příliš slavnostní a skrytě melancholická. Zderad to snad ani nepozoroval. Jeho vlastní nálada byla velmi podobná, však víme proč. Do obludovy lhůty zbýval uţ jen týden. Povídali si jako uţ dlouho ne. Vzpomínali na jezero a jak se tam, tajemně a krásně, kdysi scházeli. A teď vyšli, dívali se na Město a drţeli se za ruce. Pak Sylva promluvila. Sylva byla učitelka a mluvila skoro vţdy spisovně, aby si nekazila češtinu. Tento učitelský způsob mluvy v oné době jiţ přestával, ale Sylva vyrostla v domě beranově a byla vychována v úctě k řeči, kterou byla psána jejich bible a za kterou její předkové nasazovali hrdla. Někdy to snad znívalo směšně a přepjatě, ale toho jitra to bylo podivuhodně na místě. Tak promlouvá v pohádce rusalka, která odešla se smrtelným člověkem na souš, o tom, ţe ji víţe kouzlo a kletba. „Zderade, věz, ţe tě budu vţdycky milovat. Ale musíme se rozejít. Zderade, jsem ti nevěrná. Se soudruhem Burdou. Uţ dlouho. Nemohla bych si jinak udrţet zaměstnání. Nemám ho ráda, je mi protivný, ale víš, ţe ţena se můţe poddat, i kdyţ její tělo i duše se brání. Ty peníze, za které jsme oslavovali, ty byly od něho. Musím je


brát. Jinak by nás zničil. Víš, tatínek nechtěl vstoupit do druţstva. Teď uţ povolil. A pak ty. Máš u nich škraloup. Ani nevím proč. Bojím se hlavně o Záviška. A teď chce, abych si ho vzala. Jeho rozvod se uskutečnil. Bude to tak snad lepší. Pro dítě. Tam, kde bydlíme, to není slušné prostředí. A ta týdenní školka, víš sám, co o tom píší v zahraničí. Kdybych odporovala, byl by s námi se všemi konec… Bude to lepší i pro tebe. Burda slíbil, ţe ti zařídí, abys mohl dostudovat. Je tě škoda. Jsi tak nadaný. Zapomeneš. Muţi jsou jiní. Vím, ţe jsi chodil – i k prodejným ţenám. Ale nevyčítám. Nejsem lepší. Zderade, Zderade, Zderade, milý –“ Sylva se rozeštkala. Zderad se vlastně ani nepodivil, jako by to nějak věděl uţ dávno. Přece jak bývala pořád pryč, jak byla najednou hezčí a úpravnější, jak ho s láskou objímala – a tenkrát, jak je potkal u jezera. – Sylvo, vţdyť i já – To co mi říkáš, to ještě nic není. Moje zakletí je horší, pohádkovější, obludnější. Jsem v moci hrobové nestvůry. A teď, teď vztahuje ruce i po tobě – Řekl jí všechno. Jak si jen, hlupák, mohl myslet, ţe je to nemoţné. Kdyţ se první chodci objevili v parku, zírali s překvapením na mladého muţe a ţenu, kteří se drţeli v objetí a hořce plakali. Později kdyţ slunce vystoupilo do výše, domnívali se chodci, ţe uhadují, proč to asi. Mladá dvojice byla oblečena formálně a tmavě. Myslili, ţe se snad vracejí z pohřbu někoho drahého.

HLAVA XVIII „A musíme to udělat? Nemohli bychom třeba – někam zmizet?“ „Nemůţeme. Je to netvor. Dohnal Zdeňka Brvu k sebevraţdě, zabil snad kolik ţenských, Naďu, zničil moţná mou sestru. Snad i


nějaké jiné muţe. Chce i faráře Plicku. A můţe nás. I Záviška. Byl napřed knězem, pak u nacistů, teď má nějaké vztahy s nimi. Takhle to můţeme aspoň oddálit. Není jiné cesty, Burda je na něho krátký, věř mi. Zničil by i Burdu. Vím, je to hnusné, ale – vydrţeli jsme uţ dost věcí. Musíme i toto. Budeme ţít.“ Zderad a Sylva leţí ve slámové rakvi a objímají se. Ne eroticky. Jen tak jeden druhého schovávají před světem. Šeptají velice tiše. Závišek je totiţ doma ve své postýlce. Vyzvedli ho, protoţe má rýmu, aby nešířil ve školce nákazu. „Zabít se, to není řešení.“ „Musíme.“ Seděli pod smuteční vrbou a čekali. Přišli moc brzo. Slunce se pomalu sklánělo, nad hrobkou tančil roj nějakých mušek. V roští stereotypně naříkal pták. Nezúčastněnost přírody připadala jako záměrná krutost. Obluda se objevil přesně ve stanovenou hodinu. Zderad si na něj sice uţ dávno zvykl, ale teď jím přece jen projel elektrický šok úleku. Mimoděk se chytili se Sylvou za ruce. Obluda, vida úlek Zderadův a pochopitelně Sylvin, se velice zaradoval. Byl v náladě, kterou Němci označují jako „kreuzfidel“. Depozice molochových ţreců ho zatím minula a zdálo se, ţe nebezpečí uţ pominulo. Kromě toho jeho jmenování řádným profesorem bylo uţ v potrubí – pomohlo tomu značně prohlášení mnoha věrohodných soudruhů, ţe soudruh docent se nikdy nedopouštěl kultu osobnosti. Ne kvůli penězům, ale ta čest! A teď si na oslavu, ţe to tak dobře dopadá, opatřil také podvojnou pečínku. V ruce drţel, zakrývaje ho pláštěm, koš s proviantem. Opulentně oslavíme. Přistoupil laškovně ke svým obětem a přivítal se. Nebudeme reprodukovat, co říkal. Malou ukázku obludova stylu jsme přece podali v pasáţi s fotografiemi faráře. Vlezli opatrně do hrobky a zamkli. Vlhká zatuchlina je udeřila do chřípí. Obluda rozsvítil obvyklou svíci a z koše vyprodukoval láhev šampaňského a tři sklenice. Mešní kalichy uţ neměl, však víme proč. Pili.


Pak obluda vydal rozkaz, aby se svlékli. Nebylo zbytí. Obluda na ně potěšené zíral. Byli v jeho moci, mohl si s nimi dělat, co chce. Těkaje očima z muţe na ţenu a zpět, proţíval obluda podvojnost vášně, o jaké se vám, obyčejným jednuškám, nikdy nesnilo. Jeho chtíč vůči muţi i vůči ţeně byl stejně silný, ale vyznačoval se zvláštním rozdílem jakosti, který by se snad dal vyjádřit jedině hudbou, kontrapunktickým dvojzpěvem dvou nástrojů, jaké snad ale nikde na světě neexistují. Prostituovaní manţelé jiţ pokročili ve svlékání aţ na kůţi a obludovy zornice v bledých duhovkách se rozšířily jako u kočky, pozorující ptáka na větvi. Mimoděk se soustředil víc na Sylvu, protoţe Zderadovo tělo uţ dobře znal. Hle, jeho nová hračka, zděšená a pokorná. Obluda zíral, jak její obliny vystupují neochotně a pomalu z odkládaných šatů a jak bíle světélkují v zeleném šeru kobky. Obrovský pitvorný stín sledoval poslušně její pohyby. Nařídil Zderadovi jiţ předtím, ţe Sylva má mít černé punčochy s kulatými podvazky (jako na plátnech oplzlého maskéra Clovise Trouille, který byl právě v módě na druhé straně ţelezné opony), a oceňoval, ţe mu bylo do písmene vyhověno. S potěšením klouzal očima po těle dívky, jak se před ním nakláněla a otáčela. Od kotníků k lýtkům a statným stehnům, k slastně oblým, bělostným hýţdím, pak po páteři k silným ramenům a paţím, k elasticky pruţícím ňadrům, k dosud plochému břichu a k podbřišku, stíněnému pubickým mechem. Těšil se, jak zničí tuto bělost, jak ji zbrázdí a otevře prouhami ran. Ale bude postupovat pomalu, krok za krokem, aby netušili. Jejich pozvolné chápání a úděs bude dodatečnou slastí. Pozoroval teď chvíli zase Zderada: jak má široká ramena a úzké boky, vzrušující chlupatost na prsou a stehnech, jak se mu pod kůţí vlní svaly. Touţil i po tomto těle, ale jeho touha měla zde docela jiný ráz, chuť, barvu i zvuk. Byl to chtíč jakoby tvrdší, hranatější, disonantnější, jakoby dórický ve srovnání s molovou tóninou a měkčí harmonií chtíče k ţeně. V určité fázi, uvaţoval obluda, je donutím, aby mučili jeden druhého. Na to se ale budu muset nejdřív zmocnit dítěte, snad to ještě


půjde, smrt generalissimova určitě přinese aspoň dočasně jistou liberalisaci, zmírnění teroru, zmírnění hrůzy, tím více občanské statečnosti a tím menší moţnost operační svobody. Doufejme, ţe se to ještě stihne: pouhé vyhroţování basou by na vzájemné mučení nestačilo, Je ostatně s podivem, jak jsou lidé zbabělí, co si všechno nechají líbit – ovce, ovce jsou to – Nietzsche má pravdu – jsou to jen statisté na scéně, kterou ovládají silní lidé, jako já – polobohové. Ale byla by to škoda – taková krásná a příjemná dvojice. Ale napřed budeme postupovat pomalu, stupňovat rozkoš krok za krokem – to vydrţí dlouho: nejdříve pokořování duševní, pak teprve tělesná muka. Peníze dávat, aby je brali, aby věděli, ţe jsou prostituti. Ta křepelička tady jistě není na ţádné perverse. Tak ji nejprve trochu vycvičíme a zešokujeme. Zatím, co takto uvaţoval, obluda se pomalu svlékal sám. Chlad hrobky ho příjemně lechtal na toporném údu a kolem řitě. Poté vydal Zderadovi francouzsky rozkaz, aby mu předvedli biorálně genitální styk. Sylva francouzsky neuměla. Kdyţ jí to Zderad potichu vysvětlil, okamţitě začala plakat. To byla pro obludu učiněná pokroutka. Prostituovaní manţelé vylezli na oltářní mensu a zaujali příslušnou posici. Obluda si vypůjčil Sylvin střevíček, Jako téměř všichni sadomasochisté byl i netvor zároveň fetišistou obuvi. Měl ovšem i jinak všechno moţné a nemoţné čili, jak se učeně říká, byl perversní polymorfně. Pozoroval však s nevolí, ţe Zderad není ve vilné náladě. Tím ovšem bylo nemoţné, aby se Sylva zúčastňovala, a její pokořování tím bylo vlastně zmařeno. Obluda se rozhodl, ţe k tomu odpomůţe svým obvyklým způsobem. Přiklekl a počal provozovat svůj obvyklý hnus. Zároveň pouţíval střevíčku k vlastnímu dráţdění. Rozkoš netvorné, absurdní sprostoty ho zcela zavalila. Chutnal a čichal s rozkoší, nad čím by se většině lidí zvedl ţaludek.


S chrochtáním se propadal do pekelných nebes svého prokletí a mlaskavě chlemtal jako pes. Z koutku úst se mu spouštěla vazká, psovitá slina. V hlavě mu explodovaly neslyšné obscénní výkřiky. Ale navenek z něj vycházelo jen chrochtání. Náhle skončil, jako by uťal. Vzduch, vzduch! Pustil střevíček a oběma rukama hmátl k hrdlu. Vycházelo z něj chvíli tlumené zvracivé glgání. Trhal si nehty a do krve zraňoval kůţi na krku, ale páska byla jiţ zaříznuta příliš hluboko. Nikdy předtím nepoznaná hrůza a vztek ho zavalily. Zvrátil se naznak a cítil, jak mu na prsa stoupá chodidlo bosé nohy, zdrsněné rohovinou. Za okamţik se jeho mysl zakalila. Necítil více úzkost a vášnivý vztek boje o ţivot. Bolest staţeného hrdla se měnila v nestvůrnou slast. Z hlavy Julia Skomelného vyskočil jakýsi obrovský pták na způsob čápa a křečovitě třepotal mocnými křídly. Zároveň se mu skomírajícím vědomím kmitla absurdní a potvorná myšlenka, ţe probíhá nazpět fylogenetickým vývojem a ţe právě dosáhl stupně jakéhosi předpotopního čápa. Ihned nato nastala úplná tma a prázdnota. Tvář Julia Skomelného nabyla podoby příšerného fialového chrliče. Nejprve kopal a snaţil se rozevřít smyčku, ale pak roztáhl údy jako obludný tahací panák. Naposledy spatřil Zderad, stojící na prsou draka a napínající konec hedvábné smyčky, tryskati sperma netvorovo. Bylo to, jako by se tu loučil se svým podivným ţivotem a se svými příšernými láskami. Měsíci stříbrobledý bílá zvěři, vydechnout naposledy u tvých dveří. Manţelé Zderadovi uškrtili doktora Julia Skomelného hedvábnou smyčkou, kterou měla Sylva omotánu kolem stehna nad kulatým podvazkem. Poslední přání obludy vlastně exekuci velmi usnadnilo, neboť Sylva mu mohla snadno nenápadně smyčku nasadit. Jakmile smyčku


zasekla a spustila vítězný alarm, Zderad se sesmekl z oltáře a převzal hlavní exekuci popravy. Škrtili Skomelného dlouho, dávno poté, co ochabl. Báli se, aby jim při své pekelné podstatě snad ještě nějak neobţivl. Zderad se díval na hrůznou tvář obludy podivně klidně. Necítil v tu chvíli snad vůbec nic, byl jako automat. Co nechápal, byla neuvěřitelná statečnost Sylvy, která se jinak bála myší i pavouků. Ale Sylva byla ze statku a zvyklá na nutná zabíjení domácích zvířat. Skomelný byl pro ni „churota“, zrůda, kterou je nutno zabít, aby se vyřadila z plemene a aby se netrápila. Zřejmě ho vlastně ani nebrala jako člověka. Julius Skomelný leţel na studené podlaze kaple, na níţ se šíleně opakovaly sloţité gotické rosety. Jeho nehybná tvář vypadala jako svoje vlastní ďábelská karikatura. Byla fialově černá a napuchlá do téměř dvojnásobné velikosti. Světlé oči s bleděmodrou duhovkou a fialovou, krví podlitou sklérou, byly vybouleny jakou groteskní masky z gotické konsoly. Zuby, vystupující z fialových, jako negerských pysků, byly růţové, neboť cévy ve dřeni tlakem popraskaly a krev se vylila do porézní zuboviny. Z úst mu visel černý, neuvěřitelně veliký jazyk. Třepotavé světlo svíce hrálo na této strašné tváři i zdálo se, jako by byla zvlněna podivným, pekelným ţivotem. Skomelného tělo bylo vyhublé, s chabými svaly a s propadlým, trochu rachitickým hrudníkem, silně porostlé světlými štětinami. Zderad se teď na mrtvolu díval se směsí údivu, odporu a soucitu. Nejnepochopitelnější bylo, jak celá věc tak nějak rychle, neslavně a nanicovatě skončila, po dnech, týdnech a vlastně měsících stále stoupajícího napětí. Čekal kdovíco, a teď tohle. Jak lehké je zabít člověka, jak křehký je ţivot. Bylo to skoro jen jako zaškrcení kuřete, jen jako rozšlápnutí švába. Nikdy by si to byl tak nepředstavoval.


Obluda nehnutě hleděl strašnýma očima jakoby vyčítavě. Kolem hlavy mu hbitě proběhl lesklý hmyz rybenka, Lepisma sacharina. Zderad se zachvěl a vybuchl v další akci. Nezdrţujíce se oblékáním, vyzvedli manţelé kámen v podlaze, zakrývající vchod do vlastní krypty, a pak uchopivše mrtvého netvora pod paţemi a za nohy, vnesli ho při světle svíce dovnitř. Byl dosud vláčný a teplý a při transportu kýval hlavou a čertovským jazykem. Zderad a Sylva poloţili Skomelného do předem připravené, dosud nerozpadlé rakve, kterou Zderad přichystal den předtím. Měl uţ dávno klíč od hrobky, udělal mu ho Cikán Vlk. Kosti původního obyvatele truhly narovnali kolem obludova těla a jeho lebku mu dali pod hlavu. Kolem těla narovnali i docentovy svršky. Pak nasadili víko. Podívali se na sebe. Pomalu se Zderadovi vracel rozum a cit a náhle ho zavalila vlna nečekaného a neuvěřitelného barbarského triumfu. Vztáhl ruce nad hlavu a zařval. Jeho hlas se dutě a potvorně rozduněl kryptou. Pak vypukl Zderad v hysterickou směs smíchu a pláče. Sylva na něj chvíli koukala s údivem. Ve skutečně váţných situacích mají ţenské pravidelně lepší nervy neţ chlapi. Nadto v našem případě byla Sylva rustikálně uzemněná, kdeţto Zderad byl dekadentní inteligent s různými, pro přeţití zbytečnými, luxusními talenty. Za chvíli se však Sylva rovněţ rozhihňala křečovitým holčičím způsobem, jaký bychom u dospělé ţeny nečekali. Chvíli se oba hystericky smáli a svíjeli. Poté si jejich vzrušení našlo jinou cestu a ohnisko. Padli na rakev a sbydlili. Jejich objetí bylo barbarsky zuřivé a probíhalo za rachotu a dunění. Bylo to, jako by se podvedený netvor dobýval ven a domáhal se milosti zţenštilým naříkáním.


Pak vylezli, hodili do krypty koš s hostinou, jakoţ i všechny biče, metly a pendreky, zasunuli kámen. Oblékli se, opatrně otevřeli, sfoukli svíčku, vylezli, zamkli – a pryč. Na nebi se jiţ blyštěly první hvězdy. Obloha byla klidná jako průzračná voda. Hřbitov byl uţ oficiálně zavřen, i museli přelézt zeď. Na cestě domů hodil Zderad klíč od hrobky do kanálu. Hodil tam i svůj „svatební“ prsten. Byli teď oba podivně, jakoby slavnostně klidní. Dorazili domů, vyzvedli spícího Záviška od vdovy Hromádkové a připravovali se. Zderad a Sylva se rozhodli pro zabití obludy jiţ po vzájemném doznání v parku. Namísto sebe, proč ne jeho. Původní nápad s břitvou byl opuštěn z důvodů čistotnosti. Zabili obludu v okamţiku pohlavní rozkoše, podobně jako to Buckelhanes udělal se symbolickým psem. Však ho také pokřtil kořalkou na jméno obludy. Snad v tom byla i takzvaná sympatická magie: zničení takzvaného voltu, totiţ loutky neboli zvířete, representujícího ţivou osobu, prý magicky způsobí nebo určí a usnadní zničení osoby voltem představované. Indiáni Střední Ameriky a také dodnes (i kdyţ tajně) Rusové povaţují přece šílence a mrzáky za posvátné a nadané magickými silami. Třeba to ani nebyla taková náhoda. Někdo to mohl u Buckelhanesa i objednat. Ve vesnici přece bydleli Cikáni.

HLAVA XIX Začněme třeba trochu historicky. Jiţ staří Řekové a Římané… Tedy jiţ staří Řekové a Římané věděli, ţe řeky mají své osobnosti, a přisuzovali jim různé bohy. Tato představa se zachovala i v křesťanské Byzanci. Na mozaikách znázorňujících křest Kristův bývá zobrazena muţská postava s rybím ocasem a trojzubcem, coţ není nikdo jiný neţ zosobněný Jordán.


Řečtí a římští říční bohové byli však vesměs muţi, protoţe příslušná slova pro řeku jsou v obou jazycích maskulina. Naopak slovanské řeky jsou velmi často ţenského pohlaví. To platí zejména o řece protékající Městem a kaţdý z nás ví, ţe je to tak přesně. Milý exilový čtenáři, kéţ i my bychom opět důstojně a bez tributu molochovi – ale teď není čas na sentimenty. Naopak v jihovýchodní části země plyne proud, který je povahy vyloţeně muţské. Byl také mnohokrát opěvován. Zhusta od Slovanů, a to i od těch, kteří, zdá se, nikdy na jeho březích nesídlili, coţ zakládá zajímavý problém, který soudruzi Němci nemají rádi. Také od národů jiných, dokonce i od zmíněných Římanů. Těm však platil za vodu spíše barbarskou. Nuţe, jak všichni víme, tam, kde se tento proud na chvíli obrací na území čichaslavácké gubernie, leţí na jeho březích příjemné, veselé maloměsto. Řeka je zde uţ pěkně veliká a na svou šířku nezvykle prudká, takţe vlečné čluny, dopravující zboţí proti proudu, do země dosud úpící pod jhem kapitalismu, mohou tu postupovati jen krokem či šnečím lezem. Řeka je zde rovněţ spjata alespoň jedním mostem nebo i snad dvěma či snad vícerem. Onoho května, dosti dlouho po půlnoci, kdy se rozverné městečko jiţ počalo ukládat ke spánku po obvyklém veseleni, stála na jednom z mostů skupina Cikánů. Zdálo se, ţe také oni jiţ dokončují svůj „mulatýnyben“ neboli po česku flám. Skupině Cikánů se zejména v noci kaţdý rád vyhne a i osamělý stráţce bezpečnosti si raději zracionalisuje, proč má vlastně jinou cestu a jiné povinnosti. Cigoši stojí tedy na mostě a hovoří svým indicky znějícím jazykem: „čogora – mogora pajtáš“. Jedna Cikánka je do blond, to je vidět i při špatném osvětlení. Je to zřejmě „i pchárni“, „bílá“ cikánka, potomkyně bělošských tuláků, kteří se občas s Cikány spolčovali, anebo i jinak vzniklý výsledek mezirasového kříţení. Někde, např. v Anglii, dnes uţ ani jiní Cikáni nejsou.


Na zádech má ranec a v něm spící dítě – potvory necivilizované berou děti i na flámy. Cigoši zřejmě s odchodem nepospíchají. Stojí a zevlují na řeku. Potom se v dálce vynoří konvoj vlečných člunů. „Uţ dţan“ (uţ jdou), praví Cikáni. Ale trvá to ještě asi hodinu, neţ se první člun šnečím tempem přiblíţí k mostu. A malou věčnost, neţ všechny proplují a neţ se poslední vlak začne plazit trochu blíţ. Na jednom závěsném člunu zabliká světlo. Taky na mostě. Skupina Cikánů se shlukuje. Na její obě strany vybíhá po dvou muţích, kteří se jaksi rozhlíţejí. Ve středu hloučku je nějaký zmatek. Něco se tam chruje, pak se zdá, ţe se tam objímají s tou blond poběhlicí. „Dţa mro Devleske – Sylvije – Dzeradá –“ Potom všichni jakoby za něco táhnou. Dolů se spouštějí dva velké balíky a snášejí se na zvolna lezoucí člun. Lana padají za nimi. Není čas je odvazovat. Záviš spí pevně, Cikáni mu dali něco pít. Mají s tím zkušenost. Poté se Cikáni tiše bez zbytečného spěchu, ale rychle rozprchávají. Tímto způsobem asi taky opustili radostnou skutečnost barokní svatí docenta Skomelného. Doufám ostatně, ţe jsme nic neprozradili. Za těch víc neţ třicet let na to snad uţ museli soudruzi přijít. A stejně jsme to říkali vlastně všechno špatně. Ale taková nějaká cesta byla otevřena velice dlouho, dlouho poté, co byla v pohraničí udělána proti imperialistům minová pole a zavedeni pohraničníci s národně potupnými chodskými psíčky na klopách. Zderad a Sylva jsou tedy venku i se Záviškem. Utekli nejen před soudruhem Burdou a moţnými mstiteli obludy, ale hlavně před tím, co Burdu, Hamouze, Skomelného atd. podmiňovalo a umoţňovalo. Ale jejich první kroky ve svobodném světě budou perné. Tehdy o nás přece ve svobodném světě věděli ještě míň neţ dneska, kdy si nás


ještě pořád pletou se všemi moţnými Maďary a Ázerbájdţánci a ti vzdělanější si myslí, ţe jsme jacísi trpasličí Rusové. Ale co si budeme povídat, však to jistě všichni známe. Nezapomeňme také, ţe Zderad vlastně ničím není. Zkaţený študent. Mrchopěvec. I doma nemohli hloupější nebo starší lidi pochopit, ţe to ale vůbec nebyla jeho vina. Coţ teprv venku. Mnohem lepší to budou mít soudruzi, kteří se dají napřed od rodné strany rozvinout a zdrhnou aţ poté. V době naší vyprávěnky jsou však exody tohoto druhu dosud v budoucnu. Odchodem Julia Skomelného zaznamenal český ruch duchovný i duševný značných újem. Co ţe to zas kecám? Ale to si tak ulevuju. Docent Skomelný je ovšem vyabstrahovaná fikce, ale materiál, z něhoţ byl upleten, dosud pobíhá po tváři této planety. Dosti často se ze skomelňáků udělali za Dubčeka (a uţ trochu před ním – skomelňáci mají dobrý nos) pokrokáři a někteří uţ nestačili zase včas vycouvat. A vděčný národ teď věnčí jejich skráň bobkným laurem. Ale budeme si raději představovat, ţe u nich došlo ke skutečné konversi. Jednak bychom se z toho museli snad zbláznit, jednak bychom tím hráli do ruky soudruhům. Tělo docenta Skomelného se nikdy nenašlo. Schovával totiţ svoje auto tak mazaně, ţe na ně přišli aţ v době, kdy stopu nemohl vysledovat ani nejbdělejší a nejostraţitější leninský pes. Hledat ho na hřbitově v hrobce rovněţ nikoho nenapadlo. Rozšířila se pověst, ţe ho vzal čert. Aby uţ je vzal všechny!


Ediční poznámka Text vychází z autorova rukopisu a na rozdíl od 2. vydání – Praha, Artservis 1990 (Bestseller 4) – se vracíme k dnes kodifikované pravopisné podobě dublet, především v cizích slovech, a uţíváme s. O tuto podobu autor za svého ţivota usiloval. Redakce

JAN KŘESADLO Mrchopěvci Vydalo nakladatelství Maťa, Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, v roce 1999 jako svoji 95. publikaci, 12. svazek edice Česká radost. O J. Křesadlovi se více dozvíte na http://www.mujweb.cz/kultura/vaclav_pinkava

Určeno pouze pro studijní účely JAN KŘESADLO MRCHOPĚVCI

Recommend Documents