Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Katedra obchodního práva

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Diplomová práce Odstoupení od smlouvy v obchodněprávních vztazích (předpoklady, důsledky)

Lucie Kačerová

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Čech, LL. M. Datum vypracování práce: 9. prosince 2013 1

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 9. 12. 2013

______________________ Lucie Kačerová

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala panu JUDr. Petru Čechovi LL.M., vedoucímu mé diplomové práce, za jeho pedagogické schopnosti, jež mě vždy byly schopny nasměrovat v průběhu mého studia správným směrem, obrovskou profesní inspiraci, kterou mi svou osobností poskytnul a konečně také pro jeho milý, trpělivý a lidský přístup.

V Praze dne 9. 12. 2013

______________________ Lucie Kačerová 3

Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................. 6 1.1. Téma a cíl práce ..................................................................................................... 6 1.2. Prameny práva ........................................................................................................ 8 1.3. Systematika práce................................................................................................. 10 2. Obecná část ................................................................................................................. 10 2.1. Pojem odstoupení od smlouvy ............................................................................. 10 2.2. Účel a funkce institutu odstoupení od smlouvy ................................................... 12 2.3. Právní úprava odstoupení od smlouvy ................................................................. 12 2.3.1. Dispozitivnost jako základní zásada NOZ .................................................... 12 2.3.2. Zařazení úpravy institutu odstoupení od smlouvy do kontextu NOZ ........... 19 3. Zákonné důvody odstoupení od smlouvy ................................................................... 21 3.1. Základ práva odstoupit od smlouvy ..................................................................... 21 3.2. Aplikovatelnost jednotlivých zákonných důvodů odstoupení od smlouvy.......... 22 3.3. Odstoupení od smlouvy v důsledku podstatného porušení povinnosti ................ 32 3.4. Odstoupení od smlouvy v důsledku vadného plnění............................................ 36 3.5. Odstoupení od smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti prodlením ..... 44 3.5.1. Prodlení dlužníka ........................................................................................... 44 3.5.2 Prodlení věřitele.............................................................................................. 49 3.5.3. Podmínky pro odstoupení od smlouvy .......................................................... 51 3.5.3.1. Podstatné porušení smluvní povinnosti ...................................................... 51 4

3.5.3.2. Nepodstatné porušení smluvní povinnosti.................................................. 53 3.6. Odstoupení od smlouvy pro očekávané porušení smlouvy .................................. 55 4. Následky odstoupení od smlouvy ............................................................................... 56 5. Závěr ........................................................................................................................... 57 SEZNAM LITERATURY .............................................................................................. 59 Monografie .................................................................................................................. 59 Články ......................................................................................................................... 60 Internetové zdroje........................................................................................................ 60 Judikatura .................................................................................................................... 61 Jiné zdroje ................................................................................................................... 62 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ............................................................................. 63 ABSTRAKT V ČESKÉM JAZYCE .............................................................................. 64 NÁZEV PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE ................................................................ 65 RESUME ........................................................................................................................ 65 KLÍČOVÁ SLOVA (KEY WORDS) ............................................................................. 66

5

1. Úvod 1.1. Téma a cíl práce Dne 1. 1. 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník přijatý Parlamentem České republiky a vyhlášený ve sbírce zákonů pod číslem 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“ nebo „nový občanský zákoník“), který sjednocuje doposud roztříštěnou úpravu soukromého práva ve vícero kodexech. Cílem NOZ je odstranit doposud nevyhovující stav českého soukromého práva, především dualismus občanskoprávní a obchodněprávní úpravy1, a odstranit tak duplicitu úpravy některých institutů závazkového práva. Nepochybně se jedná o naprosto zásadní změnu, která se dotkne všech subjektů právních vztahů a protože právě prostřednictvím obligačního práva se subjekty právních vztahů snaží docílit uspokojení svých potřeb, považuji za základ pochopení jeho fungování a proniknutí do jeho nové úpravy. Obligační právo je oblastí ovládanou principem autonomie vůle, přímo zakotvenou v čl. 2 odst. 3 LZPS. Jedna z dimenzí této zásady je Ústavním soudem vymezená „jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není výslovně zakázáno.“2 Jinými slovy tento princip znamená, že účastníci právních vztahů si do jisté míry mohou dle vlastní vůle uspořádat právní poměry a rozhodovat se, zda, a pokud ano, tak jakým způsobem budou dosahovat svých cílů nebo potřeb.3 Nejobecnějším projevem zásady autonomie vůle stran je jejich možnost uzavřít smlouvu. Konkretizace tohoto principu dále nacházíme přímo zakotvenou v ustanovení § 3 odst. 2 NOZ v podobě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Princip pacta sunt servanda je tedy důsledkem svobody smlouvu uzavřít. Jedná se o elementární zásadu, neboť poskytuje smluvním stranám do jisté míry záruku, že se mohou na závaznost smluvního ujednání spolehnout a to i v případě, že se

1

Eliáš, K.: Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. Právní rádce, 2010, č. 1, s. 4.

2

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2007.

3

Ústavní soud považuje smluvní svobodu za projev ústavně chráněné autonomie vůle. Např. v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/04 ze dne 11.5.2005.

6

ukáže, že pro druhou smluvní stranu závazek není výhodný. 4 Jak uvádí Pelikánová „respektování smluvních závazků je nejenom respektování práva, ale také výrazem kultury společnosti.“5 Ideálním případem závazkového právního vztahu je situace, kdy strany uzavřely smlouvu, na jejímž základě obě dosáhly uspokojení svých potřeb, a závazky ze smlouvy vyplývající zanikly splněním. Takové bezvýhradní šťastné konce však pokaždé najdeme pouze v pohádkách a v praxi každodenního života nastávají rozmanité situace, kdy setrvat ve slibu dříve učiněném již účastník nechce, nebo dokonce nemůže. Z tohoto důvodu jsou do právního řádu implementovány také instituty, jež nám obecnou zásadu pacta sunt servanda umožňují prolomit. Vzhledem k tomu, že člověk jako tvor od přírody sobecký, který se snaží mít ve všem největší prospěch především pro sebe a to za cenu co nejnižší ztráty, dochází v běžném ekonomickém životě často k nenaplnění očekávání, která měla strana v době uzavírání smlouvy a která rovněž sloužila jako účel k jejímu uzavření. Obecně platí, že subjekty právních vztahů nejčastěji vyhledávají právní pomoc až v době, kdy se musí s novými podmínkami právního vztahu, jež jim nevyhovují vypořádat. Z tohoto důvodu jsem zvolila téma odstoupení od smlouvy, jako jeden z institutů, kterým je možné reagovat na situaci vzniklou po uzavření smlouvy, jež není v souladu s očekávaným chodem událostí smluvní strany. Protože současná právní úprava odstoupení od smlouvy je rozdvojená a odlišná pro subjekty obchodněprávních a občanskoprávních vztahů a rozhodně není dokonalá, pokusím se ukázat na její největší nedostatky, přičemž budu brát v úvahu četnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Na základě platné právní úpravy, s poukazem na její největší nedostatky, bude mou snahou podrobně rozebrat, jaké možnosti právní institut odstoupení od smlouvy nabízí subjektům práva v novém občanském zákoníku a zejména zodpovědět otázky, zda odstraňuje některé dnešní nejasnosti a překonává problémy, které současné

4

Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 55/2004 ze dne 28. 2. 2005, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že: „smluvní autonomie účastníků se projevuje mj. v tom, že jim není zakázáno, aby uzavřely podle svého rozhodnutí a sebeurčení smlouvu (ať pojmenovanou či nepojmenovanou) s tím důsledkem, že tuto smlouvu mají povinnost plnit, a i když by se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným (…).“ 5

Pelikánová, I.: Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. Díl, Praha: ASPI, 2009, s. 13.

7

praxi činí největší potíže. Vzhledem k předepsanému rozsahu práce není možné aspirovat na zodpovězení všech otázek, týkajících se odstoupení od smlouvy v novém občanském zákoníku. V takovém případě by totiž bylo možné pouhé deskriptivní vymezení této materie. Z tohoto důvodu jsem zvolila věnovat se podrobně dimenzi obecných předpokladů práva odstoupit od smlouvy mající obecnou platnost na závazkové právní vztahy.

1.2. Prameny práva Centrem výkladu je odstoupení od smlouvy v novém občanském zákoníku, ve kterém na rozdíl od dnešních soukromoprávních kodexů je obsažena komplexní úprava závazkového práva stejně pro všechny subjekty. Novou úpravu tohoto institutu je více než u jiných nutné komparovat se současnou právní úpravou a to především s úpravou zákona číslo 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen „ObchZ“), neboť v podstatě jediný zdroj, ze kterého je do dnešního dne možno při výkladu nové úpravy institutu odstoupení od smlouvy vycházet, je (kromě samotného textu nového občanského zákoníku) důvodová zpráva, která se v tomto ohledu omezuje na jediný odstavec, ve kterém uvádí, že „osnova se v návrhu ustanovení odstoupení od smlouvy inspiruje pojetím obsaženým v platném obchodním zákoníku.“6 Tato krátká zmínka o východisku úpravy by mohla čtenáře vést k závěru, že vlastně pro subjekty, jejichž vztahy se dodnes řídily obchodním zákoníkem, zůstává vše při starém. Nicméně v nové úpravě najdeme několik prvků, které naopak reflektují úpravu tohoto institutu v zákoně číslo 40/1964 Sb., občanském zákoníku, v platném znění (dále jen „ObčZ“), která se dnes diametrálně liší od úpravy v zákoníku obchodním a z tohoto důvodu je v práci obsažena formální komparace také s tímto kodexem. Na druhou stranu v současném globalizovaném světě a sjednocené Evropě je potřeba na právní úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku nahlížet v širším kontextu. K tomu i autoři NOZ si dle důvodové zprávy kladou za cíl vytvořit kodex moderní, který bude odpovídat současným trendům závazkového práva na evropské úrovni. Proto

6

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.

8

v této práci porovnávám úpravu NOZ s návrhem společného referenčního rámce (ang. Draft Common Frame of Reference, dále jen „DCFR“), který je možné považovat za jeden z nejvýznamnějších projektů v cestě za unifikací závazkového práva na evropské úrovni. DCFR je výsledkem mnohaleté práce skupiny odborníků napříč Evropou, nazývané Study group on European Civil Code, která navázala na práci původní Landovy komise, která publikovala vůbec jako první Principy evropského smluvního práva (ang. Principles of European Contract Law – PECL).7 Přestože je dnešní době jisté, že projekt DCFR se nestane platným právem, jeho význam je nepopiratelný, neboť „vychází z právních řádů členských států zemí EU, které jsou analyzovány, porovnávány a výsledkem je nalezení společných principů smluvního práva, tak jak jsou chápány zúčastněnými akademiky (…). Výsledkem by měl být soubor definic a modelových pravidel smluvního práva, která by se stala inspirací zákonodárců, a to jak zákonodárce evropského, tak zákonodárců v jednotlivých členských státech.“8 Přestože DCFR nepředstavuje zdaleka jedinou ať už mezinárodní či evropskou unifikaci závazkového práva, právě na základě důvodů výše uvedených a s ohledem na omezený rozsah práce byly pro komparaci a cennou inspiraci zvoleny právě tyto principy. Na několika místech byla argumentace dále rozšířena o srovnání s právní úpravou obsaženou v Obecném občanském zákoníku č. 11/1918 Sb. (dále jen „OOZ“) z důvodu zachycení historického vývoje, Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (1980), jež byla do českého právního řádu inkorporována vyhláškou č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“) z důvodu inspirace platného obchodního zákoníku a nakonec o srovnání s právní úpravou Velké Británie, neboť její právní řád se vyznačuje staletou kontinuitou a stabilitou, přičemž je z tohoto důvodu hojně užíváno jako právo rozhodné při úpravě mezinárodních závazkových právních vztahů.

7

Raban, P.: Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy, 2008, č. 11, s. 397.

8

Komárek, J.: Harmonizace smluvního práva v Evropě a nový český občanský zákoník. K dispozici na: WWW: .

9

1.3. Systematika práce V této práci se nejprve věnuji obecnému vymezení institutu odstoupení od smlouvy a jeho hlavním funkcím. Stěžejním bodem první kapitoly je posouzení povahy norem upravující vznik práva odstoupit od smlouvy s ohledem na možné odchýlení se od nich smluvním ujednáním. Dále pak přecházím k hlavnímu bodu této práce, vymezením základních zákonných důvodů jako předpokladů pro vznik práva odstoupit od smlouvy. Jednotlivě je pojednáno o porušení smluvní povinnosti, vadném plnění, prodlení a konečně o tzv. anticipovaném porušení smluvní povinnosti. V závěru se krátce věnuji také následkům, s nimiž je výkon odstoupení spojen. Diplomová práce byla zpracována k datu 9. prosince 2013 včetně použitých a v dané době aktuálních právních předpisů a literatury.

2. Obecná část 2.1. Pojem odstoupení od smlouvy Výše jsem se již zmínila, že institut odstoupení od smlouvy je právním řádem založená možnost, jak prolomit jednu ze stěžejních zásad soukromého práva, tj. pacta sunt servanda. Podle platné právní teorie se jedná o „jednostranný právní úkon, jehož účelem je zrušení vzájemných závazků smluvních partnerů v době ještě před splněním, kdy se již jeví jejich realizace jako nevhodná, nepotřebná, nebo kdy setrvání v závazkovém vztahu ohrožuje jednu stranu nebezpečím vzniku majetkové nebo jiné újmy.“9 Z uvedené definice vyplývá, že se jedná o jeden z druhů zániku závazků, odlišný od splnění. V systematice nového občanského zákoníku však tuto premisu nelze považovat za zcela pravdivou s ohledem na skutečnost, že závazek je splněn i pokud nedojde k plnění řádnému, nýbrž vadnému (srov. § 1914 odst. 2 NOZ). Přesto k naplnění původního účelu závazku, tedy dosažení potřeb smluvních stran, za jejichž účelem byl závazek z jejich strany uzavřen, nedojde. Z tohoto důvodu bych navrhovala výše uvedenou definici upravit a institut odstoupení od smlouvy vymezit ve dvou

9

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 101/2005 ze dne 16.3.2005.

10

dimenzích. První je případ, kdy je účastníkovi právního vztahu dáno do rukou oprávnění vznikající v rámci odpovědnosti za neplnění smlouvy, tj. nenaplnění předpokládaného očekávání, jež bylo ujednáno, a za jejímž účelem byl závazek uzavřen.10 Jako takový, tedy odpovědnostní, je tento institut známý také v úpravě DCFR, kde jej nacházíme v článku III. – 3:501 a násl., jako opravný prostředek pro neplnění. Neplnění je upraveno v úvodu knihy třetí, tedy v čl. III – 1: 101 odst. 3 jako jakékoliv selhání, omluvitelné či neomluvitelné, plnit závazek. Zahrnuje tak jak opožděné plnění, jakož i jakékoliv jiné plnění, které není v souladu s podmínkami upravujícími závazek. Český zákonodárce však institutu odstoupení od smlouvy přiznává i dimenzi další. Strany si totiž mohou sjednat pro vznik práva odstoupit od smlouvy i jiné důvody, než jsou v zákoně vymezené. Z tohoto důvodu nemůže být nahlíženo na tento institut jako na odpovědnostní absolutně. Jeho výkon je v některých případech důsledkem konsenzu stran a nikoliv jednostranným zánikem závazku. Pelikánová uvádí, že: „to je důsledkem principu rovnosti stran v obligačním vztahu. Smlouva vzniká konsenzem a může konsenzem zaniknout, nemůže však zaniknout jenom z vůle jedné strany.11 V těchto případech už se nejedná o institut prolomující zásadu pacta sunt servanda, nýbrž jeden z důsledků zachování principu autonomie vůle a smluvní svobody stran a je řádným prostředkem využívaným k ukončení závazkových právních vztahů zejména proto, že pro jednu nebo druhou stranu ztratila ekonomický význam. Vzhledem k tomu, že zákonodárce upravuje v novém občanském zákoníku rovněž možnost výpovědi smlouvy, která se již nadále neomezuje na využití pouze v případech závazků uzavřených na dobu neurčitou nebo spočívající v trvajícím nebo opakovaném plnění a zavádí rovněž možnost sjednat si právo vypovědět závazek smluvně, zůstává v tomto ohledu pojmovým rozlišením obou institutů pouze důsledek jejich využití (tj. zrušení smluvního vtahu ex nunc v případě výpovědi a ex tunc v případě odstoupení od smlouvy).

10

K tomu shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 202/2006 ze dne 28. 5. 2007, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že se jedná o „výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly.“ 11

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 5, s. 340.

11

2.2. Účel a funkce institutu odstoupení od smlouvy Z výše uvedeného vyplývá, že účelem odstoupení od smlouvy je dosáhnout právním úkonem zrušení závazkového právního vztahu. Ospravedlnění tohoto úkonu (které je potřebné zejména v souvislosti s prolomením zásady pacta sunt servanda) nalézáme v jeho funkcích, kterými zejména jsou: a) ochranná funkce: vzhledem k částečné odpovědnostní povaze se díky zákonné možnosti odstoupit od smlouvy v případě jejího podstatného porušení druhou smluvní stranou jedná o prostředek chránící stranu poškozenou před setrváváním v závazku, který pro ni nadále nemůže být účelným a je tedy v rozporu s jejím prvotním záměrem uspokojit své potřeby; b) sankční funkce: tato funkce je nejčastěji zmiňovaná jako typická. Je pojmenováním výše vymezené funkce vzhledem k porušující straně, neboť vyjadřuje hrozbu, že v případě nedodržení (byť i dočasného) svých smluvních závazků jí bude odejmuto právo uspokojit své ekonomické zájmy; c) ekonomická funkce: odstoupení od smlouvy opravňuje strany (zejména věřitele) obstarat si předmět plnění jinde na trhu, aniž by byl trestán za prvotní špatný výběr druhé strany; d) nápravná funkce: významně souvisí se zásadou ekonomickou a je nejdůležitější funkcí, která institut odstoupení od smlouvy významně odlišuje od práva smlouvu vypovědět, neboť důsledkem je zrušení závazku od počátku a nastolení stavu, který existoval v době před uzavřením nevýhodné smlouvy.

2.3. Právní úprava odstoupení od smlouvy 2.3.1. Dispozitivnost jako základní zásada NOZ Právo odstoupit od smlouvy je v NOZ systematicky zařazeno do části čtvrté, tedy části upravující relativní majetková práva, kde v hlavě první je řazeno ke konci v dílu sedmém pojednávajícím o zániku závazků. Do nového občanského zákoníku je v § 1 odst. 2 inkorporována zásada dispozitivnosti jednotlivých ustanovení když uvádí, že: „nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si

12

osoby ujednat práva povinnosti odchylně od zákona (…)“, přičemž v části za středníkem dále uvádí korektivy této dikce obecného charakteru a zakazuje ujednání, která „porušují dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ 12 Nabízí se tedy otázka, jaká je povaha ustanovení upravujících odstoupení od smlouvy v NOZ, konkrétně do jaké míry se lze od takové úpravy odchýlit. Jak bylo výše uvedeno, prvním předpokladem odchylného ujednání od zákona je absence výslovného zákonného zákazu takové dispozice. Obecně platí, že pokud zákonodárce chce zasahovat do smluvní svobody subjektů soukromoprávních vztahů a určité chování omezit či zakázat, má možnost učinit tak výslovně, určitě a bez pochybností. Důvodová zpráva uvádí, že: „Zákonný zákaz je formulován buď výslovně slovy „zakazuje se“, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží.“13 Takové vyjádření se v NOZ objevuje například v ustanovení § 145, kde zákon stanoví, jaké právnické osoby se zakazuje založit, nebo v § 1801, který výslovně nepřipouští odchýlit se od některých ustanovení upravujících adhezní smlouvy. Na tomto místě je také třeba poznamenat, že v části čtvrté upravující relativní majetková práva, se nevyskytuje žádné obecné pravidlo, jež by jako leges speciales ke generální klauzuli § 1 odst. 2 NOZ kogentnost zakládalo.14 Již gramatickým výkladem předmětných ustanovení § 2001 NOZ a násl. lze tedy dospět k závěru, že mají dispozitivní povahu, v čemž dochází k rozdílu oproti úpravě obsažené v obchodním zákoníku dnes účinném, kde je úprava odstoupení od smlouvy dispozitivní s výjimkou obecného ustanovení § 344 ObchZ zakládající právo odstoupit od smlouvy vůbec. To je totiž zařazeno do výčtu vedeného v § 263 ObchZ, který stanoví seznam kogentních ustanovení, jež nelze smluvně vyloučit či modifikovat. Z tohoto důvodu se na první pohled může zdát, že v NOZ dochází k podstatnému rozšíření principu autonomie vůle

12

Právo týkající se postavení osob ani právo na ochranu osobnosti nebude typicky zasaženo odchýlením se od zákonné úpravy odstoupení od smlouvy. 13

Op. cit. sub. 6.

14

Tak tomu je například v ustanovení § 978 NOZ, který se vztahuje k části pojednávající o absolutních majetkových právech.

13

subjektů. Dále však uvidíme, že k takovému závěru nebude možné dospět bezmezně, k čemuž nejlépe poslouží právě komparace s platnými soukromoprávními kodexy. Jak jsem již uvedla v platném obchodním zákoníku je ustanovení § 344 ObchZ součástí výčtu kogentních ustanovení v § 263 ObchZ. Nebylo tomu tak však vždy, neboť toto ustanovení tam bylo zařazeno až novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Zákonodárce tím však pouze odstranil svou nedůslednost, pokud obchodní zákoník má obsahovat taxativní výčet kogentních ustanovení, protože změnu v pohledu na věc úpravou zařazení tohoto ustanovení mezi kogentní nepřinesl. Nejvyšší soud totiž již dříve judikoval, že vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy je v rozporu s dobrými mravy a jako takové je absolutně neplatné.15 Shodně se stavěl také k absolutnímu vyloučení práva odstoupit od smlouvy ze zákonných důvodů v platném zákoníku občanském, když uzavřel, že „ujednání zakazující jedné či oběma smluvním stranám (obecně) odstoupit od smlouvy, není ničím jiným, než ustanovením § 574 odst. 2 ObčZ zapovězenou dohodou, kterou se strany vdávají práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout.“16 Z uvedeného vyplývá bez pochybností, že bez ohledu na charakter obecného ustanovení zakládající možnost od smlouvy odstoupit, možnost smluvních stran jak s takovým ustanovením naložit byla v platné soukromoprávní úpravě do značné míry omezena. Nový občanský zákoník ve svém ustanovení § 1 odst. 2 v návaznosti na přijetí stanoviska ohledně povahy ustanovení (konkrétně prvotním vyloučením kogentní povahy vyplývajícím z jazykového výkladu) vznáší další předpoklady dispozice s tímto ustanovením a musí následovat incidentní přezkoumání, zda by tím nedošlo k rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Jak bylo již ve výše zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu naznačeno, s korektivem dobrým mravů pracuje i současná právní úprava v ustanovení § 39 ObčZ. Ústavní soud

15

Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1043/2004 ze dne 28. 2. 2007 ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že: „Taková dohoda totiž vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv“; dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 101/2005 ze dne 16. 3. 2005. 16

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2467/2007 ze dne 27. 8. 2009.

14

tento pojem vymezuje následovně: „"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“17 Přestože tento pojem je na první pohled velmi abstraktní18, jeho obsah, stejně jako hranice rozporu s ním, je ustálen a kazuistickou judikaturou vyšších soudů. Shodně k tomu přistupují i autoři NOZ, když „dobré mravy“ nijak blíže nedefinovali a v důvodové zprávě se omezili pouze na konstatování, že tento institut je „v soukromém právu ustálen, v doktríně je dostatečně zpracován a právní praxi nepůsobí větší potíže.“19 Smluvní autonomii stran shodně jako zásada dobrých mravů dále omezuje zásada veřejného pořádku. Ta je v platném českém právu známa spíše z oblasti veřejného práva20 a vzhledem k zavedení zásady oddělení uplatňování norem veřejného a soukromého práva v § 1 věty druhé NOZ, definice tohoto pojmu dnes známé mohou, ale také nemusí odpovídat jeho obsahu v tomto soukromoprávním kodexu. Alespoň jako minimální vodítko pro utvoření představy, co se tímto pojmem v soukromém právu myslí, uvádím názor I. Telce (přesto, že se v jeho článku jedná o vymezení pro účely známkového práva): „Civilisticky nahlíženo, můžeme veřejný pořádek vyložit jakožto stav věcí vylučující či omezující nebezpečí veřejné poruchy, tzn. poruchy způsobilé ohrozit kohokoli.“21 Důvodová zpráva se o bližší vymezení pojmu nepokouší, uvádí však příklad, totiž že „veřejnému pořádku odpovídá např. pravidlo, že ujednání stran

17

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998.

18

Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 AS 35/2005 ze dne 11.4. 2006, kde Nejvyšší správní soud vyložil pojem dobré mravy následovně: „Jedná se o obecně uznávané zásady a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hodnot společnosti, dílem trvalých (neměnných), dílem podléhajících vývoji, která se za stanovených (objektivních) okolností mohou z morálních přeměnit na právní.“ 19

Op. cit. sub. 6.

20

Tento závěr uvádím s plným vědomím ojedinělého výskytu tohoto abstraktního pojmu v ustanovení § 68a odst. 2 písm. b) ObchZ. K výskytu tohoto pojmu v právu veřejném je jako příklad možno uvést § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, dále je ve velké míře užíván v zákonu č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, např. se k němu vztahuje celý díl 6. v hlavě X. zákona, dále ustanovení § 11 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím a mnoho dalších. 21

Telec, I.: Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, č. 1, s. 1.

15

nezasahuje právní postavení třetí osoby a nemění její oprávnění nebo povinnosti.“22 Dle mého názoru se tento korektiv nepoužije primárně na vztahy inter partes, jako je tomu u dobrých mravů, ale spíše na zásahy do právní sféry subjektů stojících mimo zkoumaný právní vztah, neboť díky své obecnosti „prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti.“23 Tomuto závěru nasvědčuje i dikce ustanovení § 588 NOZ, ve kterém je zakotveno, že soud k neplatnosti právního jednání přisvědčí i bez návrhu pokud se takové jednání „zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek“. Pokud se tedy budu držet výkladového vodítka důvodové zprávy, sice že „slovo „nebo“ (bez čárky) užívá výhradně ve slučovacím významu, zatímco s vylučovacím významem se používá výraz „anebo“ (s čárkou), případně „nebo“ (s čárkou)“24 chápu zjevný rozpor s veřejným pořádkem jako doplněk, který musí jednání rozporná se zákonem splňovat, aby byla absolutně neplatná. Proto dovozuji, že veřejný pořádek je právě to něco navíc, co nepokojný, rozporný, nezákonný nebo nežádoucí stav nebo vztah mezi dvěma stranami, který může být v rozporu s dobrými mravy či zákonem, je ohrožen. Díky tomuto korektivu bude naplněn cíl autorů NOZ limitovat často kritizovaná25 rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je velmi rigidně přiznáván závěr, že jakýkoliv rozpor se zákonem je důvodem k absolutní neplatnosti, což stejně jako autoři NOZ26 nepovažuji za šťastné řešení, neboť nepřiměřeně zasahuje do smluvní autonomie subjektů soukromoprávních vztahů. Shrnu-li výše uvedenou argumentaci, dle mého názoru jednání zjevně se příčící dobrým mravům je, co se důsledků týče, rovno jednání, které je v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem. Pojem rozpor s veřejným pořádkem vnímám jako stav způsobilý ohrozit nebo ovlivnit také osoby stojící mimo závazkový právní vztah, který se jich vůbec netýká, nebo základní principy

22

Op. cit. sub. 6.

23

Op. cit. sub. 6.

24

Op. cit. sub. 6.

25

Petrov, J.: Neplatnost právních jednání. Bulletin advokacie, 2011, č. 3, s. 36. „Někdy je neplatnost vyslovena nikoli za svým pravým účelem, totiž ochránit určité osoby nebo obecný zájem, nýbrž jen kvůli té herezi, že smluvní strany nepoužily právní formuli, kterou si soud nedůvodně vybral jako jedinou správnou.“ 26 srov op. cit. sub. 6.

16

fungování státu či společnosti (např. princip volného trhu). Za takový bych například označila kartelové dohody, nebo jednání, kdy strana zneužívá svého dominantního postavení na trhu. Přestože se obsah tohoto pojmu bude dle mého názoru často prolínat s obsahem pojmu dobré mravy, ve vztahu množiny a podmnožiny tyto dva korektivy nejsou, protože obsah každého z nich se bude posuzovat vzhledem ke vztahu mezi jiným okruhem osob (dle mého názoru dobré mravy primárně na vztahy inter partes a veřejný pořádek primárně ve vztahu ke třetím osobám). Z uvedeného plyne, že v případě odchýlení se od zákonných ustanovení NOZ týkajících se odstoupení od smlouvy pojmově přichází v úvahu mnohem častěji neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, než neplatnost pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem. Na základě výše uvedeného jsem tedy dospěla k dílčím závěrům, totiž že: 1. povaha ustanovení týkajících se odstoupení od smlouvy je dispozitivní; 2. přesto možnost smluvních stran s tímto institutem nakládat (konkrétně ho absolutně vyloučit) je omezena obecným, avšak co se obsahu a rozsahu týče dostatečně právní praxí vymezeným, korektivem dobrých mravů.27 Posuzování, zda li se jedná o nepřípustnou dohodu, bude „třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.“28 Přesto doporučuji přistupovat k dispozicím s právní úpravou odstoupení od smlouvy opatrně a to zejména (s ohledem na současnou soudní praxi) pokud strany právo odstoupit od smlouvy absolutně vyloučí, byť na základě zcela svobodného smluvního konsenzu.29

27 Konstantnost rozhodování otázky, jaké jednání je v rozporu s dobrými mravy, lze očekávat, neboť jak vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2185/2008 ze dne 10. 8. 2009: „právě dobré mravy a jejich chápání se nemění v krátkém čase, kupř. v době několika let a naopak vykazují jistou neměnnost.“ 28

Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 ze dne 10. 4. 2001.

29 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, kde Nejvyšší soud uvedl, že: „Soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě smlouvy) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky jako v daném případě a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“

17

Nezbývá tedy, než se krátce zastavit u důsledků, které absolutní vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy, jež je v rozporu s dobrými mravy, přinese. V části první, hlavě páté a oddílu šestém NOZ zakotvuje zásady neplatnosti právních jednání. Za hlavní důvody neplatnosti jsou v § 580 NOZ označena ta jednání, jež se „příčí dobrým mravů, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje“. V ustanoveních následujících potom autoři rozlišují případy, kdy hlavní důvody zakládají neplatnost absolutní či relativní, přičemž rozsah relativní neplatnosti se na úkor absolutní zásadně rozšiřuje. Dle ustanovení § 588 NOZ soud přihlédne k neplatnosti jednání bez návrhu, pokud se „zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Domnívám se tedy, že v souladu se snahou zmírnit v některých případech velmi tvrdé a kazuistické rozhodování Nejvyššího soudu o absolutní neplanosti veškerého jednání příčícího se dobrým mravům (shodně jako veškerého jednání v rozporu se zákonem – viz výše) autoři NOZ zavádějí na prvním místě zásadu, že rozpor s dobrými mravy nebo se zákonem soud zohlední jen na návrh a teprve, až když je rozpor s dobrými mravy, nebo veřejným pořádkem a zákonem zjevný, toto soud zohlední i bez návrhu.30 Vyvstává tedy otázka, pod kterou kategorii absolutní vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy spadá. Argumentem a simili k nové úpravě relativní neplatnosti jednání, k němuž byl poškozený přinucen pod hrozbou násilí v ustanovení § 587 NOZ, které je zavedeno v důsledku návratu k zásadě „etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl)“31, čímž se výrazným způsobem přiznává výsostné postavení autonomii vůle, jednomu z hlavních principů, na kterých NOZ stojí a jež je výslovně zakotvena v § 3 odst. 1 NOZ, docházím k závěru, že i ujednání o vyloučení práva odstoupit od smlouvy bude spadat pod první výše uvedený případ, tedy neplatnost relativní, za předpokladu, že vyloučení práva odstoupit od smlouvy bude v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy. Pouze takový závěr považuji při možnostech, které NOZ přináší za

30

Odlišné stanovisko uvádí například Petrov, J.: op. cit. sub. 25. „Dle NOZ je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, vždy absolutně neplatné (shodnou úpravu obsahuje i kniha 3, čl. 40 odst. 1 nizozemského NBW, viz odstavec 12. tohoto příspěvku výše). Tato úprava je patrně vedena obavou: Pokud by rozpor s dobrými mravy byl sankcionován jen relativní neplatností a účastník řízení nevznesl přípustnou námitku, byl by soud nucen participovat na zjevné nemravnosti.“ 31

Op. cit. sub. 6.

18

nejideálnější, neboť je na jedné straně v souladu s principem autonomie vůle dále konkretizovaném principem pacta sunt servanda, které jsou považovány za elementární prvek soukromoprávních vztahů,32 a na straně druhé nebude takové ujednání působit bezmezně a účinná ochrana bude v případě zájmu poskytnuta. Vzhledem k dostatečně rozšířené judikatuře (viz výše), vyjadřující neplatnost absolutního vyloučení obecných ustanovení

zakládajících

právo

odstoupit

od

smlouvy

v obou

hlavních

soukromoprávních kodexech (ustanovení § 344 ObchZ a ustanovení § 48 odst. 1 ObčZ) pro rozpor s dobrými mravy lze očekávat, že je toto dostatečně zakořeněno v povědomí subjektů a při soudních sporech namítáno bude. 2.3.2. Zařazení úpravy institutu odstoupení od smlouvy do kontextu NOZ Zákonodárce systému nového občanského zákoníku rozdělil právní skutečnosti, jejichž následkem je zánik závazku, na dva oddíly – oddíl týkající se splnění a druhý týkající se jiných způsobů zániku závazku. Obecně je institut odstoupení od smlouvy zařazený právě do oddílu druhého, kde jako jeden ze způsobů zániku závazku, a v tomto díle je rozpracován od zákonných důvodů až po následky takového úkonu. Uvozující slovo „obecně“ v předchozí větě má velmi důležitý význam. V tomto oddílu totiž kromě uvozujícího ustanovení, jež vůbec zakládá právo odstoupit od smlouvy v ustanovení § 2001 NOZ následuje zákonný důvod odstoupení v podobě podstatného porušení smlouvy v ustanovení § 2002 NOZ, což, jak by se mohlo prima facie zdát, zahrnuje veškeré porušení subjektivních povinností ze smlouvy vzniklých. Tak tomu však není a NOZ poněkud nekoncepčně upravuje odstoupení od smlouvy v důsledku porušení smluvního závazku, které je zároveň prodlením (kam spadá většina případů porušení povinností vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy je nejčastěji povinnost něco dát nebo něco konat), do oddílu předchozího, tedy do oddílu zániku závazku splněním, konkrétně do ustanovení § 1977 a § 1988 NOZ. Ve stejném oddíle je také obsažena úprava odstoupení v případě vadného plnění (§ 1923 NOZ), kterým dochází ke splnění závazku (srov. § 1914 odst. 2 NOZ), čímž vzniká otázka, zda věřiteli, jemuž byl vadně splněn závazek, vůbec zůstává zachováno právo odstoupit od smlouvy vzhledem

32

Srov. Knapp, V.: Teorie práva. Praha, C. H. Beck, 1995, s. 84. „Tato zásada se někdy považuje za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenou právní normu, od které je odvozeno veškeré právo.“

19

k tomu, že závazek zanikl splněním (byť vadně) a odstoupení od smlouvy je přitom jiným způsobem zániku závazku. Vzhledem k tomu, že vznik práva odstoupit od smlouvy je zároveň odpovědnostním důsledkem porušení právní povinnosti (k čemuž vadným plněním bezpochyby dojde), zůstává právo odstoupit od smlouvy podle mého názoru zachováno i v případě zániku závazku vadným splněním. V případě, že dojde k prodlení dlužníka nebo věřitele se splněním smluvní povinnosti se navíc NOZ neomezuje pouze na konstatování, že takové oprávnění vzniká, nicméně oprávnění pro výkon práva odstoupit od smlouvy rozšiřuje (viz možnost odstoupit i pro nepodstatné porušení povinnosti dále v kapitole o prodlení).

20

3. Zákonné důvody odstoupení od smlouvy 3.1. Základ práva odstoupit od smlouvy Obecné vymezení práva odstoupit od smlouvy v případech, že to stanoví zákon nebo smlouva zůstává zachováno.33 Z dikce ustanovení § 2001 NOZ bylo vypuštěno kritizovaná označení, obsažené v obou dosavadních soukromoprávních kodexech – občanském a obchodním zákoníku, totiž že odstoupení od smlouvy je možné pouze, stanoví-li to „tento“ zákon. Názory na výklad se v kruzích odborné veřejnosti různily. Například Plíva ad absurdum zůstával věrný textu zákona a nepřipouštěl, aby právo odstoupit od smlouvy přiznávaly také jiné zákony. 34 Na druhé straně Pelikánová ve svém komentáři přijala zcela opačný závěr, že: „výklad tohoto i dalších zákonů nemůže být jiný, než že se k uvedenému slovu nebude přihlížet.“35 Na první pohled se může zdát, že tato dikce byla způsobilá zapříčinit značné potíže a přinejmenším bylo potřeba se s ní teleologickým výkladem vypořádat. Opak byl však pravdou a ukázkou takového závěru může například sloužit rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde bylo bez větších pochybností vyloženo, že: „úprava obsažená v §14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu.“36 Podle mého názoru se tak nešťastným slovním spojení „tento zákon“ obsaženým v obou hlavních soukromoprávních kodexech jednalo pouze o terminologickou nepřesnost zákonodárce, nepůsobící fatální potíže.37 Přesto lze na základě této ukázky prvotní nejednotnosti akademické veřejnosti ve výkladu základních ustanovení zakládajících právo od smlouvy odstoupit v obou soukromoprávních kodexech, přiznat autorům NOZ

33

Srov. § 2001 NOZ, které zní: „Od smlouvy lze odstoupit, ujednají – li si to strany, nebo stanoví – li tak zákon.“ 34

Plíva, S.: Odstoupení od obchodní smlouvy. Bulletin advokacie, 1993, 6 – 7, s. 5.

35

Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku - 3. díl. Praha: Linde Praha a.s., 1996, s. 733.

36

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1170/2006 ze dne 6. 12. 2007.

37

Srov. Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 733.

21

bezesporu vhodnější, legislativně čistší řešení obecné úpravy možnosti odstoupení od smlouvy obsažené v ustanovení § 2001 NOZ.

3.2. Aplikovatelnost jednotlivých zákonných důvodů odstoupení od smlouvy Jak jsem již uvedla výše, NOZ upravuje tři obecné důvody pro odstoupení od smlouvy: 1. odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení povinnosti (§ 2002 NOZ); 2. odstoupení od smlouvy pro (podstatné či nepodstatné) porušení povinnosti, které je prodlením (§ 1977 a 1978 NOZ); a 3. odstoupení od smlouvy pro neodstranitelnou vadu plnění (§ 1923 NOZ). Vyvstává tedy otázka, jaké jednání nebo opomenutí smluvní strany je „obecným“ zákonným důvodem k odstoupení uvedeným v § 2002 NOZ vůbec pokryto. K tomuto velmi dobře poslouží komparace s platným obchodním zákoníkem, jehož úpravu odstoupení od smlouvy dle důvodové zprávy NOZ co do myšlenkového základu přejímá.38 V tomto kodexu je úprava institutu odstoupení od smlouvy komplexní, tedy speciální úpravou k občanskému zákoníku.39 Do části třetí upravující obchodní závazkové vztahy platný obchodní zákoník řadí díl osmý, ve kterém jsou „některá ustanovení o zániku nesplněného závazku“, mezi nimi i odstoupení od smlouvy. Za uvozujícím ustanovením § 344 ObchZ, jehož povahu jsem rozebírala už výše, následují dva zákonné důvody pro vznik práva odstoupit od smlouvy, čímž je případ podstatného a nepodstatného prodlení dlužníka nebo věřitele se splněním závazku. Pro vymezení obsahu pojmu „prodlení“ se však již musíme podívat o dva díly dále, tedy do ustanovení § 365 ObchZ. Tak sledujeme, že „z hlediska systematického představuje toto rozpolcení následek určitého

38

Op. cit. sub. 6.

39

Srov. Např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 372/2004 ze dne 17. 2. 2005: „Pokud tedy odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav a nároky účastníků shora uvedenou úpravu obchodního zákoníku, pak postupoval zcela správně, neboť tuto úpravu je třeba považovat – oproti obecné úpravě občanskoprávní – za speciální komplexní úpravu, vylučující pro obchodní vztahy (§ 261 a násl. obch. zák.) použití úpravy očanskoprávní (viz též § 1 obch. zák.).“

22

kolísání autorů kodifikace, když měli kvalifikovat odstoupení buď jako důvod zániku závazku, nebo jako důsledek porušení smlouvy.“40 V evropských návrzích pravidel smluvního práva je tento institut řazen právě do kategorie důsledků porušení smlouvy.41 Z mého pohledu se nejedná o rozpolcenost závažnou, když v rámci úpravy zániku závazku odstoupením je jmenováno jako zákonný důvod pro odstoupení prodlení se splněním povinnosti a pro definici pojmu prodlení je použit výslovný odkaz na úpravu § 365 a 370 ObchZ. Znění § 345 ObchZ nám předkládá jediný zákonný důvod zakládající právo od smlouvy odstoupit, tedy „prodlení“. Ustanovení § 365 ObchZ stanoví, že dlužník je v prodlení vždy, pokud svůj závazek nesplní „řádně a včas“. V komentářové literatuře se pak shledáváme se shodným názorem, že: „pojem „řádné“ plnění v obecném smyslu zahrnuje požadavek, že plnění musí být řádné (řádně nabídnuté) po stránce časové, místní a věcné“42, což z hlediska věcného zahrnuje plnění bez vad.43 Shodně tak judikoval i Nejvyšší soud když uvedl: „má-li dílo vady (zjevné nebo skryté), není dílo řádně ukončeno, a to i v případě, že bylo objednatelem převzato.“44 Z uvedeného plyne, že přestože věřitel plnění přijal, tak závazek vadným plněním nezaniká, dlužník se dostává do prodlení a nastupují právní důsledky s tím spojené. Ty jsou v obchodním zákoníku upraveny u jednotlivých smluvních typů, přičemž volba mezi nároky je založená na rozlišování, zda vadným plněním došlo k podstatnému či nepodstatnému porušení smlouvy. Pro tvorbu takového úsudku zákon odkazuje na ustanovení upravující odstoupení od smlouvy pro případ prodlení. Vzhledem k tomu, že v případě prodlení po věcné stránce (tj. plnění nikoliv řádné, vadné) zákon nabízí u jednotlivých smluvních typů vícero nároků, mezi nimiž si věřitel při takovém porušení smlouvy

40

Pelikánová, I: op. cit. sub. 5, s. 344.

41

Srov. DCFR III-3:501.

42

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 996. 43

Srov. Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 677.

44

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 894/1998 ze dne 12. 5. 1999.

23

může volit45, považuji úpravu odpovědnosti za vady vůči úpravě odpovědnosti za prodlení za speciální, současně pojem „prodlení“ chápu jako množinu obsahující „vadné plnění“ jako svou podmnožinu.46 Jinými slovy, každé vadné plnění je prodlením, avšak ne každé prodlení je vadným plněním (to je možné pouze v případě, že se dlužník věřiteli zavázal přenechat za úplatu věc). Dále není pochyb, že u obou právních skutečností se jedná o porušení smlouvy,47 tedy o porušení dobrovolného závazku strany smlouvy k určitému chování spočívajícím ve čtyřech možných způsobech, tj. dare, facere, omittere či pati.48 Je však možné každým z těchto způsobů chování způsobit právě prodlení? Na tuto otázku indikoval odpověď poprvé Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 207/2001 ze dne 14. 11. 2001, když uzavřel, že: „Z uvedeného je patrno, že obchodní zákoník v citovaném ustanovení49(a to v jeho prvním odstavci) upravuje dvě základní podmínky opravňující účastníka smlouvy od ní odstoupit; prodlení druhého účastníka a to, že je prodlení možno kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy. Obě podmínky musí být splněny současně.“ Nedostatečná hloubka úvahy v citovaném rozhodnutí vyvolala v řadách odborné veřejnosti nesouhlas. P. Čech k tomu uvádí, že: „Rozlišování podle povahy smluvní povinnosti považujeme za umělé, když v praxi drtivá většina porušení smluvních povinností vyvolá přinejmenším vadné plnění smlouvy (nebude-li možné uvažovat přímo o zpoždění, např. proto, že porušení není možné zhojit), a tedy i prodlení ve smyslu § 365 obchodního zákoníku.“50 Případ vadného plnění spatřuje tak například v porušení povinnosti mlčenlivosti, nebo v případě přerušení dodávek energie ze strany energetické

45

Typicky § 436 ObchZ.

46

Shodně Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 795: „Do prodlení se dlužník dostává nejen tím, že v čase plnění nesplní vůbec, ale také v případě vadného plnění.“ 47

Srov. Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 787: „Prodlení je porušením smluvní povinnosti.“

48

Srov. Knapp, V.: op. cit. sub. 32, s. 196.

49

Rozuměj § 345 ObchZ.

50

Čech, P., Marek, K.: K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka. Právní rádce, 2007, č. 9, s.29.

24

společnosti.51 S tímto extensivním výkladem se však nemohu ztotožnit. Jak jsem již uvedla výše, dle mého názoru odpovědnost za vady vzniká pouze v případech, kdy se dlužník zavázal přenechat věřiteli za úplatu „věc“, což vyplývá z obecné úpravy odpovědnosti za vady obsažené v platném občanském zákoníku, konkrétně z ustanovení § 499 ObčZ, k němuž komentář uvádí, že: „věcí se zde rozumí hmotné předměty a přírodní síly, které jsou ovladatelné a slouží lidské potřebě.“52 Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník obsahuje zvláštní úpravu k zákoníku občanskému, musíme nejprve analyzovat jeho právní úpravu odpovědnosti za vady. Ta je roztříštěná mezi jednotlivé smluvní typy, u každého z nich však je předmětem uzavírané smlouvy opět a jen věc v právním smyslu. Jmenovitě se jedná o úpravu zvláštní odpovědnosti za vady u kupní smlouvy, smlouvy o prodeji podniku, smlouvy o koupi najaté věci, smlouvy o dílo jakož i směnné smlouvy. Pro vyloučení pochybností, které by mohly vzniknout u hodnocení předmětu smlouvy o dílo (tj. zda se v každém případě jedná o věc v právním smyslu), se u této otázky jen krátce zastavím. Smlouva o dílo, včetně institutu vad díla, je samostatně upravena jak v obchodním, tak v občanském zákoníku. Obchodní zákoník vedle občanského zákoníku speciálně upravuje institut promlčení, přičemž promlčení představuje komplexní úpravu, jež vylučuje subsidiární použití občanského zákoníku.53 Institut promlčení je upraven v ustanoveních § 387 a násl. ObchZ. Počátek běhu promlčecí lhůty je obecně upraven v § 391 odst. 1 ObchZ, dále obchodní zákoník obsahuje ustanovení, která jsou ve vztahu k § 391 ObchZ speciální, a která upravují speciálně okamžik počátku promlčecí lhůty pro určité druhy práv. Tak § 392 odst. 1 ObchZ upravuje počátek promlčecí doby pro práva na splnění závazku, § 393 odst. 1 ObchZ pro práva vzniklá z porušení povinnosti a § 393 odst. 2 ObchZ pro práva z vad

51

Čech, P., Marek, K.: op. cit. sub. 50, s. 30.

52

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1513. 53

Viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2613/2007 ze dne 30.6. 2009, kde Nejvyšší soud uzavřel, že: „Se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského) lze shrnout, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje.“

25

věcí. Stěžejní otázkou, kterou nastolil K. Eliáš54 je, zda věcí ve smyslu ustanovení § 393 odst. 2 ObchZ může být i dílo, jak je definováno v § 536 odst. 2 ObchZ. 55 K. Eliáš obecně ke smlouvě o dílo uvádí, že: „zhotovitel se vůči objednateli zavazuje k činnosti materializované sice v hmotně zachyceném výsledku, jeho plnění však spočívá v práci a při plnění jde o kvalitu práce. Zhotovitel se smluvně nezavazuje dodat věc, nýbrž provést dílo, přičemž dílem je činnost, jejíž výsledek je hmotně zachycen“56 a vylučuje použití § 393 odst. 2 ObchZ pro počátek běhu promlčecí lhůty u práv vzniklých z vadného díla, neboť podle jeho názoru „dílo není věc a ne každý předmět díla je věcí.“57 Právní teorie se (vyjma názoru K. Eliáše) shoduje na tom, že pokud je výsledkem díla věc, resp. jiný hmotně zachycený výsledek, pro účely stanovení počátku promlčecí doby je rozhodující § 393 odst. 2 ObchZ: a) Z. Kovařík58 v komentáři k § 393 ObchZ uvádí, že „práva z odpovědnosti za vady přicházejí v úvahu v souvislosti (…) se smlouvou o dílo, kde jsou zmíněny v § 564 (…). Prvým případem jsou nároky z vady věcí, kterou může být zboží, podnik – jako agregátní věc a také zhotovené dílo.“ b) Stanislav Plíva59 v komentáři k § 393 ObchZ uvádí, že „právy z vad věcí jsou práva podle § 436 odst. 1, § 467 odst. 1 a 5, § 486, § 564 ObchZ60.“

54

Eliáš, K.: Počátek běhu promlčení u práv z vad stavebních prací. Obchodněprávní revue, 2010, č. 5, s. 132. 55

Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. 56

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: op. cit. sub. 42 s. 134.

57

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: op. cit. sub. 42 s. 134.

58

Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 393. 59

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: op. cit. sub. 42, s. 988.

60

Ustanovení § 564 ObchZ je ustanovení upravující určité otázky ohledně vad díla, dle kterého se na vady díla aplikují přiměřeně některá ustanovení obchodního zákoníku o vadách zboží v případě kupní smlouvy.

26

c) I. Pelikánová61 uvádí, že: „aplikovatelnost na smlouvu o dílo je (…) problematická (…). Také v rámci plnění závazku ze smlouvy o dílo jsou ovšem předávány věci – na ně § 393 odst. 2 ObchZ je možno aplikovat.“ Soudní judikatura Nejvyššího soudu k otázce aplikovatelnosti § 393 odst. 2 ObchZ na vady díla není rozsáhlá. Jednoznačně však indikuje, že § 393 odst. 2 ObchZ se aplikuje na práva ze záruky na dílo, když uvádí, že: „V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka promlčení práv z odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku, v níž byla sjednána záruka za provedení díla. Odvolací soud vyšel ze závěru, že v případě nároků ze záruky za jakost se aplikuje speciální ustanovení § 393 odst. 3 ObchZ (…). Těmto závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje. Ustanovení § 393 odst. 2 ObchZ je skutečně speciálním ustanovením, které upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady (…). V případě práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení § 392 odst. 1 ObchZ, jak tvrdí odvolatel.“62 Z výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že právní teorie (vyjma ojedinělého názoru K. Eliáše, vyjádřeného v citovaném článku63), i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovozuje, že pokud předmět smlouvy o dílo vykazuje vady, počátek promlčecí doby u práv z takových vad vzniklých se řídí ustanovením § 393 odst. 2 věta první ObchZ, protože předmětem takové smlouvy je hmotně zachycený výsledek díla, resp. věc zhotovená podle smlouvy o dílo, tedy je zahrnut pod pojem věc, jak je použit v § 393 odst. 2. ObchZ. Tam, kde zvláštní úprava odpovědnosti za vady v obchodním zákoníku chybí, se dle jeho ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ vracíme k použití obecné právní úpravy, tedy zákoníku občanskému, ve kterém, jak již bylo uvedeno, odpovědnost za vady vzniká rovněž pouze v případech, že předmětem plnění je věc v právním slova smyslu. Pokud

61

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 901.

62

Viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1616/2005 ze dne 26. 9. 2007, nebo také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3362/2007 ze dne 22. 9. 2009. 63

Srov. Eliáš, K.: Počátek běhu promlčení u práv z vad stavebních prací. Obchodněprávní revue, 2010, č. 5, s. 132.

27

tedy není předmětem plnění věc64, odpovědnost za vady nemá zásadně na tomto místě prostor; domnívám se proto, že není možné pod vadné plnění zařadit porušení smluvní povinnosti k dodržování mlčenlivosti. Další příklad uvedený v článku P. Čecha, který podle jeho názoru zahrnuje vadné plnění, tedy když energetická společnost opakovaně přeruší dodávku energie, v sobě sice zahrnuje povinnost k dodání věci v právním slova smyslu, jejíž definici jsem výše přijala jako pojem zahrnující v sobě také ovladatelné přírodní síly, tedy například energii, nicméně pokud k dodání této věci vůbec nedojde, jak může být plnění vadné? V této souvislosti bych si dokázala představit, že o vadné plnění půjde v případě, že energetická společnost dodá energii ve špatné jakosti a dojde k přepětí či podpětí. Pokud však energii nedodá vůbec, dle mého názoru se dostává do prodlení nikoliv z věcného hlediska (tj. plnění nikoliv řádné, vadné), avšak z hlediska časového. Navracím se tak ke své dřívější úvaze, totiž že podle platného obchodního zákoníku každé vadné plnění je prodlením, nikoliv však každé prodlení je vadným plněním a s názorem P. Čecha, že: „porušení smluvní povinnosti = vadné plnění = prodlení.“65se tímto neztotožňuji. Jak jsem však uvedla výše, vadné plnění je v platném obchodním zákoníku pouze podmnožinou prodlení, z čehož implicitně vyplývá, že prodlení pokrývá širší škálu případů porušení smluvních povinností. K tématu vymezení subjektivních povinností, které je možné při porušení kvalifikovat jako prodlení, se přes prvotně vágní argumentaci, byť se značným zpožděním, vrátil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 26 Cdo 1720/2011. Zopakoval již svůj dříve vyslovený a výše uvedený závěr, že ustanovení § 345 a § 346 ObchZ umožňují od smlouvy odstoupit pouze při jejím porušení, které je zároveň prodlením ve smyslu § 365, nebo § 370 ObchZ. Tuto tezi však podstatně rozvedl, když uvedl, že: „Přitom je-li dlužník v prodlení tehdy, jestliže nesplnil řádně a včas svůj závazek (§ 365 ObchZ), je zřejmé, že

64

Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Humlák, M. a kol.: op. cit. sub. 54, s. 637. Jíž se právním slova smyslu rozumí: “ovladatelné hmotné předměty (res corporales) či jako ovladatelné přírodní síly (energie vodní, parní, sluneční, elektrická, jaderná), které obojí slouží potřebám lidí (mají užitnou hodnotu). Obecné znaky vymezující věc v právním smyslu jsou: její ovladatelnost (ovladatelnost zásadní – objektivní – obecná) a zároveň její použitelnost (rovněž objektivně posuzovanou) pro potřeby lidí.“ 65

Čech, P., Marek, K.: op. cit. sub. 50, s.40.

28

postupem podle citovaných ustanovení66může věřitel odstoupit od smlouvy pouze pro nesplnění závazku na plnění přímé (dare, facere), avšak nikoliv na plnění nepřímé (omittere, pati).“ Na tomto místě se domnívám, že své rozhodnutí příliš generalizoval a svou argumentaci založil pouze na doslovném znění zákona. S ohledem na nález Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud uvedl, že: „Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ se domnívám, že při řešení této otázky existuje prostor pro detailnější právní argumentaci, jež k tak kategorickému rozlišení porušení smluvních povinností, které jsou zároveň schopny být kvalifikovány jako prodlení, nepovede. K tomuto tématu se však vrátím až v kapitole pojednávající o prodlení v novém občanském zákoníku. Pro úplnost pouze uzavřu, že dle platného obchodního zákoníku možnost věřitele odstoupit od smlouvy jako oprávnění vznikající v rámci odpovědnosti za porušení závazku existuje pouze ve vazbě na prodlení, což v sobě dle judikaturní praxe nezahrnuje veškeré právní povinnosti, k nimž dlužník mohl být zavázán. Výše uvedený rozbor nahlížení současné praxe na pojem prodlení v platném obchodním zákoníku mně přivádí k závěru, že pokud NOZ jako obecný zákonný důvod odstoupení od smlouvy uvádí ve svém ustanovení § 2002 případ „porušení smluvní povinnosti“, dochází tak k výraznému posunu, rozšíření možností od smlouvy odstoupit, oproti dosavadní úpravě. NOZ totiž již v ustanovení § 2002 nepochybně pokrývá veškeré povinnosti chovat se určitým způsobem, které strana smlouvy může mít. To lze nepochybně vítat. Bez dalšího je tak naplněn jeden z účelů tohoto institutu, tedy dát stranám možnost, závazkový právní vztah, který nefunguje zrušit a službu či zboží získat podle svých představ jinde, aniž by ve většině případů přišla o to, co už plnila. Zahrnuje – li však pojem „porušení smluvní povinnosti“ v sobě veškeré způsoby chování, které mohou být subjektu závazku uloženy (dare, facere, omittere, pati),

66

Rozuměj § 345 a § 346 ObchZ.

29

myslím si, že běžný čtenář NOZ se může a pravděpodobně i bude domnívat, že se jedná o úpravu možností odstoupení od smlouvy komplexní a vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 2002 NOZ je strana oprávněna odstoupit pouze v případech, kdy se jedná o podstatné porušení povinnosti, bude si běžný uživatel zákona myslet, že je tím ochuzen o možnost odstoupit od smlouvy z důvodu nepodstatného porušení právní povinnosti, které NOZ přináší v ustanovení § 1978. Ve výše uvedeném spatřuji velký nedostatek v systematickém řazení, neboť v částí upravující tento institut nenalezneme ani žádný odkaz na speciální úpravu týkající se případu, kdy porušení smluvní povinnosti je zároveň prodlením a tedy se nám možnost odstoupit od smlouvy rozšiřuje i na případy nepodstatného porušení smluvní povinnosti (přesněji nepodstatného prodlení). Čtenáře však k této informaci žádné ustanovení v úpravě zániku závazku odstoupením nic nenabádá a najde ho, jen pokud se bude zajímat o část NOZ upravující zánik závazku splněním. Tato nekoncepčnost úpravy je dle mého názoru mnohem závažnější, než ona kritizovaná67 v platném obchodním zákoníku a naprosto tak neodpovídá deklarované snaze tvůrců o přehlednost, snazší orientaci, jakož ani představě řazení institutů od jednodušších ke složitějším, ještě lépe řečeno od obecných k zvláštním.68 Rovněž si nedokážu představit racionální důvod, proč pouze v případě porušení povinnosti, které je prodlením, NOZ dává věřiteli možnost odstoupit i z důvodu jeho nepodstatného porušení a naopak u ostatních porušení povinností prodlení nezahrnující je tato možnost dána jen pokud je smlouva porušena způsobem podstatným. Domnívám se, že by bylo výrazně vhodnější tyto „dva“ případy porušení povinnosti dále nerozlišovat a brát tak na zřetel nadnárodní úpravu závazkového práva, především jeden z nejvýznamnějších evropských projektů, DCFR. K tomu například Pelikánová uvádí, že: „evropské návrhy jsou pro nás zvlášť významné, protože jsou jednak výsledkem společné práce odborníků z mnoha členských a dokonce i nečlenských států EU, jednak lze předpokládat, že bez ohledu na jejich formální přijetí nebo nepřijetí budou fakticky ovlivňovat nejen společnou legislativu EU, ale rovněž legislativu národní, jak to lze již

67

Srov. Viz Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 344.

68

Op. cit. sub. 6.

30

nyní pozorovat např. na německé reformě obligačního práva a na přípravě francouzské novelizace Code civil.“69 DCFR upravuje institut odstoupení od smlouvy jako důsledek porušení smluvních povinností v knize třetí, týkající se závazkových práv a řadí jej za kapitolu pojednávající o splnění, tedy do kapitoly „nápravných prostředků“, které má věřitel k dispozici při nesplnění závazku. Oddíl pátý kapitoly třetí, knihy třetí DCFR obsahuje kompletní úpravu tohoto institutu, od předpokladů, jež zakládají právo odstoupit od smlouvy až po jeho důsledky. Předpoklady práva odstoupit od smlouvy jsou v DCFR zásadně dva – za prvé podstatné porušení smlouvy v čl. III. – 3:502 a za druhé následují tři články, považované za ekvivalent k nesplnění povinnosti a to čl. III. – 3:503 umožňující věřiteli od smlouvy odstoupit v případě, že dal dlužníkovi dodatečný čas závazek splnit, nicméně se tak nestalo. Dle mého názoru právě tato možnost odpovídá § 1978 NOZ, jež zakládá právo věřitele odstoupit od smlouvy v případě dlužníkova nepodstatného prodlení se splněním. V DCFR poté následuje možnost od smlouvy odstoupit v čl. III. – 3:504 v případě že dlužník deklaruje již před datem, ve kterém má být plněno, že nesplní, a jako poslední čl. III. – 3:505 upravuje případy, kdy věřitel předjímá hrozbu nesplnění smluvní povinnosti a dožaduje se na dlužníkovi ujištění, že k takovému případu nedojde, přičemž dlužník toto utvrzení věřiteli poskytnout odmítne. Jak vidíme na výše uvedeném, přestože je základem práva odstoupit od smlouvy v DCFR podstatné porušení smluvní povinnosti, nijak tento koncept není narušen ani následujícími články upravující odchylky od obecného pravidla. Domnívám se, že pokud tedy měli autoři NOZ potřebu upravit právo odstoupit od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti pouze takové, která spočívá v prodlení, měli toto zakomponovat do oddílu odstoupení od smlouvy, a nikoliv do oddílu týkající se splnění. Dle mého názoru je to jediný způsob jak by dodrželi své deklarované snahy o systematičnost (zmíněné výše) a logickou stavbu úpravu odstoupení od smlouvy. Tím není dotčen můj výše vyjádřený názor, totiž že pokud NOZ zavádí možnost od smlouvy odstoupit pro veškeré porušení smluvní povinnosti, považuji za nesmyslné vyčleňovat způsob porušení prodlením. Dokážu si představit, že tato „zdvojená“ úprava bude v praxi činit potíže, zejména de facto ochuzovat neznalé věřitele o právo odstoupit od smlouvy pro nepodstatné prodlení (viz dále).

69

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 5, s. 338.

31

3.3. Odstoupení od smlouvy v důsledku podstatného porušení povinnosti Ustanovení § 2002 NOZ ve větě druhé uvádí pojmové znaky podstatného porušení. Tím i nadále (shodně jako v platné obchodněprávní úpravě v ustanovení § 345 odst. 2 ObchZ70) zůstávají situace, ve kterých dlužník v okamžiku uzavření smlouvy ví, nebo musí vědět, že bez splnění takových povinností by věřitel na uzavření smlouvy neměl žádný zájem.71 Vzhledem k tomu, že definice podstatného porušení povinnosti je až na drobné zpřesnění totožná s ustanovením § 345 odst. 2 ObchZ, domnívám se, že právě tento kodex byl inspirací. Definice obsažená v obchodním zákoníku byla inspirována Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží72, jejíž článek 25 zní: Porušení smlouvy jednou ze stran je podstatné, jestliže způsobuje takovou újmu druhé straně, že ji ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je oprávněna očekávat podle smlouvy, ledaže strana porušující smlouvu nepředvídala takové důsledky a ani rozumná osoba v tomtéž postavení by je nepředvídala za týchž okolností.“ Obdobnou úpravu obsahuje také DCFR v knize III. – 3:502 odst. 2, písmeno a) a vymezuje podstatné porušení povinnosti, pokud „podstatně zbavuje věřitele toho, co byl ze smlouvy oprávněn očekávat (…), ledaže v době uzavření smlouvy dlužník nepředvídal, ani rozumně předvídat nemohl takový výsledek.“73 Zatímco obě výše zmíněné mezinárodní úpravy jsou zaměřené spíše na podstatné zbavení věřitele toho, co mohl rozumně očekávat, naše úprava v § 345 odst. 2 ObchZ a shodně také úprava v § 2002 odst. 1 NOZ je zaměřená spíše na věřitelovu ztrátu zájmu. Jak uvádí I. Pelikánová k současnému vymezení v § 345 odst. 2 ObchZ: „Formulace našeho zákona je vágnější. Je jasné, co

70

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 5, s. 344: „Za definiční znak podstatného porušení je možno podle této formulace považovat ztrátu zájmu oprávněného na plnění povinnosti povinným.“ 71

Ustanovení § 2002 odst. 1 věta druhá NOZ v části před středníkem konkrétně zní: „Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.“ Přestože pojem zájem není nadále výslovně uveden v textu samotného ustanovení, považuji ho za implikovaný, neboť strana by nepochybně smlouvu neuzavřela, pokud by „zájem“ na plnění neměla. 72

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 737.

73

Návrh společného referenčního rámce, komentované znění. .

32

K

dispozici

na:

WWW:

znamená nemít očekávaný prospěch ze smlouvy, je méně jasné, co rozumět (a v důsledku čeho vyvozovat) ztrátou zájmu na plnění.“74 S tímto závěrem nelze než souhlasit. I v anglickém právu bylo prvotně podstatné porušení smluvní povinnosti posuzováno pouze s ohledem na znění smlouvy, jež byl vykládán s ohledem na záměr smluvních stran. Často však docházelo k případům, kdy soudy nebyly schopny záměr smluvních stran pouze z jazykového vyjádření smlouvy dostatečně identifikovat, a proto ho

začaly

posuzovat

předpokládaného plnění.

podle 75

požadavku,

zda

došlo

k podstatnému

selhání

Ujednání, které se dle soudní praxe ve Velké Británii

považuje za podmínku pro vznik práva zrušit smlouvu, je takové ujednání, které je možné považovat za kmenové, esenciální ujednání takového smluvního vztahu.76 Tento přístup je posuzován s ohledem na obchodní význam a shodně s výše uvedenou úpravou podstatného porušení v DCFR nebo Vídeňské úmluvě dospěla i anglická soudní praxe k vyjádření, že podstatné je každé porušení, které poškozenou stranu podstatně zbavuje benefitu, který na základě plnění z uzavřené smlouvy očekávala.77 Vzhledem k tomu, že NOZ opět váže premisu podstatnosti porušení na zájem smluvní strany, nabízí se otázka, zda při aplikaci ustanovení § 2002 odst. 1 NOZ bude kladen důraz bezvýjimečně na zájem smluvní strany, nebo zda soud přihlédne i k tomu, zda byl věřitel podstatným způsobem zbaven benefitů z uzavřené smlouvy (stejně jako je tomu v anglickém právu). Totiž dalším předpokladem pro posouzení podstatnosti porušení je vědomí dlužníka, přitom z gramatického výkladu ustanovení § 2002 odst. 1 NOZ vyplývá, že vědomí dlužníka, se vztahuje právě k věřitelovu „zájmu“, který se posuzuje podle stavu v době uzavření smlouvy. Dlužníkovo vědomí je založeno na základě obsahu smluvního ujednání (např. preambule smlouvy), a pokud toto chybí, bude se posuzovat dle nyní výslovně zakotvené zásady v § 4 odst. 2 NOZ, tedy jak by věc za stejných okolností posoudil průměrný člověk znalý případu na základě zhodnocení okolností, které by mu musely být v takovém případě známé. V případě, že se jedná o

74

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 738.

75

Srov. Treitel, G.H.: The law of contract. London: Sweet &Maxwell, Tenth edition, 1999, s. 733.

76

Srov. Glaholm v. Hays (1841) 2 Man & G. 257, s. 266: „performance of the stipulation (went) to the very root…of the contract.“ 77

Srov. Hongkong Fir Shipping Co. Ltd v. Kawaski Kisen Kaisha Ltd (1962) 2 Q.B. 26, s. 69.

33

osobu, která se veřejně přihlásila k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, uplatní se na posuzování jejího vědomí standarty legis artis.78 Předmětné ustanovení vědomí dlužníka do jisté míry objektivizují tak, aby byla zachována předvídatelnost a možnost vyhodnotit, zda byl předpoklad naplněn.79 Jaký vliv však bude mít na dlužníkovo vědomí o věřitelově zájmu například vyslovení souhlasu věřitele, byť i konkludentního s plněním neodpovídajícím jeho původní představě? Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavní soud uvádí, že: „vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.“80 Je tedy takové jednání schopno vyvolat pochybnosti o vědomí dlužníka o zájmu věřitele na plnění a odepřít mu tak možnost od smlouvy odstoupit z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti? Posouzení, jaké konkrétní jednání je schopno vyvolat pochybnosti o prvotním zájmu věřitele, jakož i jaké následky se ve vztahu k premise podstatného porušení budou dle mého názoru s takovým úkonem spojovat, bude dále rozebráno u speciálních zákonných případů porušení smluvní povinnosti, tedy u vadného splnění a prodlení, kde mohou vyvolat dle mého názoru největší pochybnosti při interpretaci. Jestliže však na základě okolností daného případu dospějeme k závěru, že porušení je schopno být kvalifikováno jako podstatné, je na poškozenou stranu kladen poslední požadavek, aby smlouvu platně zrušila, a sice to, že tak musí učinit bez zbytečného odkladu. Tento abstraktní pojem dává prostor pro individuální posouzení délky lhůty

78

Op. cit. sub. 42, s. 1011: „ Za prvé záleží na vědomosti dlužníka o tom, že věřitel nebude mít zájem na plnění při takovém porušení smlouvy. Ta bude především vyplývat ze smlouvy, ve které to může být vyjádřeno výslovně (nesplnění v této lhůtě bude považováno za podstatné porušení smlouvy), nebo jiným způsobem, ale dostatečně jasným. Nevyplývá-li to ze smlouvy, zvažuje se, jak by věc za takových okolností posoudil průměrný řádný podnikatel.“ 79

Srov. op. cit. sub. 6.

80

Nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 625/03 ze dne 14. dubna 2005.

34

v každém konkrétním případě, je však zřejmé, že musí jít o lhůtu co nejkratší.81 Vzhledem k tomu, že tento pojem není pro současné soukromé právo neznámým, naopak se vyskytuje v platném občanském i obchodním zákoníku hojným způsobem, domnívám se, že v praxi bude soudy posuzován s ohledem na ustanovení § 13 NOZ shodně, tedy zejména s ohledem na předmět požadovaného plnění. V DFCR je úprava lhůt pro odstoupení od smlouvy řešena v čl. III. – 3:508, přičemž strana oprávněná ztrácí právo od smlouvy odstoupit pro podstatné porušení smluvní povinnosti v případě, že není oznámeno v přiměřeném čase od chvíle, kdy se věřitel o porušení dozvěděl, nebo dozvědět mohl. Takové časové omezení výkonu práva odstoupit od smlouvy se však dle DCFR použije jen v případě, že bylo poskytnuto opožděně, nebo vadně. Pokud však k plnění nedošlo vůbec, je věřitel oprávněn s výkonem tohoto práva posečkat, neboť jak uvádí komentář k DCFR: „věřitel může stále doufat, že dlužník svůj závazek splní, čímž by neměl být uvržen do pozice, kdy proto, že dovolí dlužníkovi ke splnění delší čas tak ztratí svoje právo od smlouvy odstoupit.“82 Na jedné straně tak tato úprava odpovídá úpravě v NOZ, kde u porušení smluvní povinnosti, jež je schopno být kvalifikováno jako prodlení, je věřiteli dáno právo odstoupit od smlouvy i v případě jejího nepodstatného porušení, tedy po věřitelově prodloužení lhůty ke splnění povinnosti, nicméně na druhé straně není zakotveno pro neplnění povinnosti, jež prodlením není. Přezkoumání případů, kdy bude roztříštěná právní úprava odstoupení od smlouvy ochuzovat věřitele o možnost odstoupit od smlouvy v případě, že nebude úkon odstoupení vykonán bezodkladně, bude následovat v kapitole o prodlení. Přiměřený čas k výkonu práva je dle DCFR shodně s českou právní úpravou posuzován s ohledem na okolnosti případu.83 Ustanovení § 2002 odst. 1 NOZ přiznává smluvní straně právo odstoupit od smlouvy pro její podstatné porušení druhou smluvní stranou pouze za předpokladu, že smluvní

81

Srov. např. Nález Ústavního soudu IV. ÚS 314/05 ze dne 15.8.2005, ve kterém dovodil, že: „Lze souhlasit s argumentací obecného soudu potud, že pojem "bez zbytečného odkladu", užitý v ustanovení § 529 odst. 2 občanského zákoníku, je pojmem vágním a je třeba jej vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. V každém konkrétním případě je však vždy třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily.“ 82

Op. cit. sub. 73, s. 901.

83

Op. cit. sub. 73, s. 902.

35

strana práva odstoupit od smlouvy využila bez zbytečného odkladu po porušení. Z ustanovení § 2003 odst. 2 NOZ pak plyne, že pokud smluvní strana nevyužila vzniklé právo odstoupit od smlouvy bez zbytečného odkladu po podstatném porušení, může odstoupit od smlouvy pouze v případě, že dojde k dalšímu podstatnému porušení smlouvy. Výše byla rozebrána obecná úprava odstoupení od smlouvy v § 2002 NOZ. Její další užití na speciální případy porušení smluvní povinnosti, tedy vadným plněním nebo prodlením je vymezena v následujících kapitolách.

3.4. Odstoupení od smlouvy v důsledku vadného plnění Shodně jako v obou dnes platných soukromoprávních kodexech NOZ obsahuje výslovnou úpravu zániku závazku splněním. Na těchto místech nově konstatuje, že věřitel není povinen přijmout něco jiného, než co mu mělo být dle smlouvy plněno, a rovněž dlužník nemůže být nucen, aby plnil něco jiného, než bylo ujednáno. Mohou vzniknout tedy tři situace: a) dlužník nabídne jiné (vadné) plnění a věřitel jej nepřijme; b) věřitel přijme vadné plnění, o kterém neví, že neodpovídá smluvnímu ujednání; c) dlužník nabídne jiné (vadné) plnění a věřitel jej s plným vědomím přijme. Situací uvedenou v bodě b) a c) dochází ke splnění závazku a to vadným způsobem a nastupují práva z vadného plnění, přičemž jedním z nich je právo od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 1923 NOZ. První otázkou je, na jaké případy se práva z vadného splnění aplikují? Jak plyne z dikce ustanovení § 1914 odst. 1 NOZ, vadné plnění nastává pouze u závazků, kdy je plněno za úplatu. Vypuštěn je však předpoklad platného práva, totiž že vady se vztahují pouze k věci (viz výše) a vady se mohou týkat jakéhokoliv „předmětu plnění“. Nabízí se tedy otázka, zda, pokud je předmětem smlouvy například činnost, uplatní se na ni, na rozdíl od současné úpravy, ustanovení o odpovědnosti za vady? Odpověď na tuto otázku může komplikovat, stejně jako výše možná pochybnost o tom, co se myslí předmětem smlouvy o dílo. Z obecné definice díla je v ustanovení § 2587 NOZ vypuštěna montáž a zavádí se pojem „činnost s jiným výsledkem“, jež má být 36

kromě jiného předmětem díla. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že: „Dílo je pojato standardně jako činnost (práce), přičemž práce jako plnění smlouvy o dílo se od práce poskytované zaměstnancem na základě pracovní smlouvy liší zejména tím, že podle smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, nepodléhaje ani soustavnému dozoru, ani řízení objednatele.“84 Takovéto vymezení se dle mého názoru dalo vzhledem k výše zmiňovanému článku K. Eliáše85očekávat. Jeho závěr, že: „pokud zhotovitel plní vadně, jde o vady díla, tedy o vady činnosti nikoliv vady věci“86, však nekoresponduje s ustanovením § 1921 NOZ stanovujícím povinnost věřitele vytknout vady bez zbytečného odkladu poté, co „věc“ mohl prohlédnout dlužníkovi pod sankcí jejich nevymahatelnosti na základě námitky dlužníka pro nevčasné oznámení. Na základě dikce ustanovení § 1921 NOZ se proto domnívám, že vadné plnění se může vztahovat opět jen k věci. Matoucí by mohla být novinka v ustanovení § 2632 NOZ, ve které zákon netrvá na tom, aby předmět smlouvy o dílo byl hmotně zachycen. To si však nemyslím, že by bylo v rozporu s tvrzením, že odpovědnostní práva vznikající z vadného plnění vznikají pouze k věcem, a to vzhledem k širšímu vymezení pojmu věc v právním smyslu, kterou NOZ ve svém § 489 zavádí. Věcí se totiž nadále myslí vše, co je odlišné od osoby a slouží k potřebě lidí, přičemž je pojem dále rozdělen na věci hmotné, tedy ovladatelné části vnějšího světa, které mají povahu samostatného předmětu, a nehmotné věci, kterými jsou nově i práva, jejichž podstata to připouští a jiné věci bez hmotné podstaty. Pro představu se dle mého názoru jedná například o software, který není hmotně zachycen, to znamená není dodán na žádném nosiči. Ten sice do dnešního dne byl předmětem občanskoprávních vztahů, jako nehmotný statek87, nicméně se na něj nemohla uplatnit odpovědnost za vady, vzhledem k současné užší koncepci vymezení pojmu věc. Pro srovnání uvedu opět příklad z anglického práva. Ve Velké Británii se na koupi zboží vztahuje zákon přijatý v roce 1979, tzv. Sale of Goods

84

Op. cit. sub. 6.

85

Eliáš, K.: op. cit. sub. 54, s. 132.

86

Eliáš, K.: op. cit. sub. 54, s. 132.

87

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M, Humlák, M. a kol.: op. cit. sub. 52, s. 643.

37

Act, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem tohoto zákona je zboží (anglicky goods), jehož vymezení najdeme v sekci 62, která zní: „Zboží zahrnuje veškeré movité věci kromě pohledávek a peněz, a ve Skotsku veškeré movité věci kromě peněz“. Pojem zahrnuje hospodářské plody věci (zejména hospodářské rostliny) a věci, které jsou pevně spojené s pozemkem nebo tvořící jeho součást, které jsou odděleny od pozemku před jeho prodejem na základě kupní smlouvy.88 K tomuto znění se vztahuje velmi významný případ St. Albans C&D Council v ICL [1996] 4 All ER 481 ve kterém v roce 1988 město St. Alabans vyhlásilo tender na dodání počítačového softwaru, který by kromě dalších funkcí měl být schopen při své práci zahrnovat a aplikovat nové daňové předpisy. Software však vykazoval vady a neodpovídal tak smluvnímu ujednání vymiňujícím si tyto určité vlastnosti. Město St. Alabans žalovalo dodavatele pro porušení smluvních povinností podle zákona o koupi zboží. Dodavatel argumentoval, že v žádném případě nedodal věc movitou, tudíž ani zboží ve smyslu předmětného zákona a ochrana se dle něj na vadný software nepoužije. Přestože odvolací soud nárok na náhradu městu St. Alabans nakonec přiznal, k povaze softwaru jako takového vyjádřil soudce Sir Ian Gildwell, že není – li zachycen na hmotném nosiči, nejde o dodání zboží, nýbrž služeb. Uzavřel, že o odpovědnost vztahující se k vadám zboží by se uplatnila pouze na hmotný nosič, typicky CD, které by software zachycovalo, právě z důvodu znění výše citovaného ustanovení sekce 62 Sale of Goods Act. Přesto bylo přiznáno, že se jedná o důsledek zastaralé úpravy, která byla přijata v 19. Století, kdy byla existence počítačů a počítačových programů nepředstavitelná. Tak např. v Irsku probíhá v současné době rozsáhlá diskuze odborné skupiny připravující změnu Sale of Goods Act a dá se očekávat, že tento přístup bude změněn.89 Na tomto příkladu jsem názorně ukázala, kam dle mého názoru směřuje úprava předmětu smlouvy o dílo, když hovoří o předmětu nezachyceném na hmotném nosiči. Nikoliv se nedomnívám, že by předmětem díla mohla být činnost, která následně bude podléhat možné odpovědnosti za vady, a

88

Anglická verze: „„Goods“ include all chattels personal other than things in action and money, and in Scotland all corporeal moveables except money. Thé term includes emblements, industrial growing crops, and things attached to or forming part part of the land hich are agreed to be severed efore sale or under the contract of sale“ Sectin 62 Sale of goods Act 1893.“ 89

Srov. SALES LAW REVIEW GROUP. REPORT ON THE LEGISLATION GOVERNING THE SALE OF GOODS AND SUPPLY OF SERVICES, s. 10. K dispozici na: WWW: .

38

taková odpovědnost zůstává i nadále vázána pouze k věci (samozřejmě k jejímu širšímu pojetí). Shrnu – li okruh případů, na které dopadají práva z vadného splnění závazku, jedná se o případy, kdy věřitel plnění, jehož předmětem je věc a je plněno za úplatu přijme, ačkoliv toto plnění není v souladu s ujednáním stran. Vzhledem k tomu, že došlo ke splnění závazku, byť vadnému, původní závazek se modifikuje a NOZ dává do rukou věřiteli práva z vadného plnění. Ta jsou, „shodně s dosavadní úpravou“,90 rozdělená podle toho, zda se jedná o vady odstranitelné, anebo neodstranitelné. V případě „odstranitelnosti“ ustanovení § 1923 NOZ hovoří o nároku na opravu, doplnění chybějící části či přiměřené slevě z kupní ceny. Pokud však jde o vadu neodstranitelnou a současně pro ni nelze předmět plnění řádně užívat, vzniká věřiteli právo odstoupit od smlouvy. Vzhledem ke spojovacímu výrazu „a“ v hypotéze normy se domnívám, že právo odstoupit od smlouvy v případě vadného plnění vzniká pouze, pokud jsou obě podmínky splněny kumulativně, tedy jedná se o odstranitelnou vadu a věc nelze řádně užívat, což znamená, že nelze použít předmět podle smlouvy a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy (viz ustanovení § 1914 odst. 1 NOZ). To v podstatě odpovídá dnešnímu ustanovení § 507 ObčZ. Pro účely zhodnocení, zda je tento výčet práv v ustanovení § 1923 NOZ, kterými dlužník disponuje v případech vadného splnění závazku, konečný, je potřeba rozdělit výše uvedené body b) a c). Bod b) nám předkládá situaci, kdy věřitel přijal plnění, o kterém nevěděl, že není v souladu s ujednáním ve smlouvě a, jak se ukáže po tom, co věc řádně prohlédl, došlo k porušení smluvní povinnosti, neboť získal něco jiného, než bylo smluveno. Pokud tedy půjde o podstatné porušení smluvní povinnosti, domnívám se, že toto vadné plnění zakládá také obecnou možnost odstoupit od smlouvy uvedenou v ustanovení § 2002 NOZ. K tomuto závěru jsem dospěla následující úvahou. Za prvé, obecná úprava odstoupení od smlouvy v § 2002 NOZ je obecným základním kamenem pro výkon tohoto práva, neboť zákonný důvod pro právo odstoupit od

90

Op. cit. sub. 6.

39

smlouvy podle § 2002 NOZ (tj. podstatné porušení smlouvy) je širokou množinou zahrnující i vadné plnění. Není pochyb, že pokud bylo přenecháno věřiteli něco jiného, než bylo ujednáno, jedná se o porušení smluvní povinnosti. Vadné plnění je tedy podmnožinou množiny porušení smluvních povinností. Otázkou tedy je, zda úprava práva odstoupit od smlouvy vznikajícího z odpovědnosti za vady je speciální úpravou k úpravě práva odstoupit od smlouvy pro (podstatné) porušení povinnosti. Z mého pohledu se o specialitu jedné úpravy k druhé jedná v případě, že upravují totožný předmět, přičemž norma speciální ve své hypotéze obsahuje pouze jeden nebo více komponentů předmětu a upravuje pro něj odchylné právní následky. Výše jsem uzavřela, že vadné splnění je porušením smluvní povinnosti a může být jak porušením podstatným, tak porušením nepodstatným. Hypotéza ustanovení § 1923 NOZ však neupravuje odchylně případy, kdy vadné splnění je podstatným porušením smluvní povinnosti. Dle mého názoru proto poskytuje věřiteli pouze další práva vzniklá z vadného splnění, které mu umožňují pro něj co nejvýhodněji dosáhnout účelu, pro který smlouvu uzavřel. Jsem tedy toho názoru, že právo odstoupit od smlouvy podle § 2002 NOZ není v případě vadného splnění modifikováno ustanovením § 1923 NOZ, neboť předpoklady pro aplikaci jedné nebo druhé hypotézy jsou různé a nejsou v rozporu (tj. mohou nastat nezávisle). Dalším prvkem, který jsem zvažovala je, jaké následky by mělo, pokud by ustanovení § 1914 odst. 2 NOZ stanovující, že pokud je splněno vadně, má věřitel práva z vadného plnění, bylo myšleno výlučně, a jiná práva odstoupit od smlouvy by nebyla připuštěná. Při takovém striktním gramatickém výkladu by bez jakéhokoliv racionálního důvodu bylo postavení věřitele, který uzavřel smlouvu, jejímž předmětem je věc (a tudíž u které pojmově může nastat vadné – tedy nikoliv řádné plnění), značně omezeno oproti postavení jiného věřitele, který plnění věcné povahy dle smlouvy nepožadoval. Pokud by zákon tímto způsobem zakládal bez jakéhokoliv racionálního podkladu nerovnosti mezi právním postavením rovných subjektů - věřitelů91, neznamenalo by to nic jiného,

91

K tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/92 ze dne 8.10.1992: „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně.... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“

40

než ústavně nekonformní libovůli zákonodárce v rozporu s čl. 4 odst. 3 LZPS.92 Platí princip, že v případě několika možných výkladů zákonného ustanovení je nutné zvolit ten, který není v rozporu s účelem právního předpisu.93 Jak jsem již uvedla výše, NOZ vychází z principu autonomie vůle, jehož konkretizaci nacházíme ve výslovném zakotvení zásady pacta sunt servanda v ustanovení § 3 odst. 2, písm. d) NOZ. Pokud tento elementární prvek smluvního vztahu není dodržen a dohody jsou porušeny, zakotvuje právní řád institut odstoupení od smlouvy v ustanovení § 2002 NOZ, jehož prostřednictvím lze tuto zásadu prolomit a reagovat tak na změněnou situaci, zejména selhání účelu smlouvy, kterým je dosažení žádaných potřeb, jejich uspokojení. Z toho plyne stejný závěr jako v předchozím odstavci, tedy že možnost uplatnit právo odstoupit v případě podstatného porušení smluvní povinnosti je zachováno i v případě, že dojde k vadnému splnění závazku. Ke stejnému závěru pak dospívám i při systematickém výkladu, pokud považuji ustanovení § 2002 NOZ za generálně aplikovatelné na většinu případů. Výše uvedená argumentace dle mého názoru obstojí i v případě bodu c), tedy situaci, kdy věřitel věděl, že nabízené plnění neodpovídá předmětu smlouvy, přesto jej přijal. Úplně obecně tedy možnost odstoupit od smlouvy z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti vadným splněním zůstane zachována. Zajímavou otázkou však je, na kolik případů se tato možnost bude reálně vztahovat právě s ohledem na ustanovení § 2002 NOZ, které jako podstatného porušení uvádí situace, ve kterých dlužník ví, nebo musí vědět, že bez splnění takových povinností by věřitel na uzavření smlouvy neměl žádný zájem.94 Má na vědomí dlužníka ohledně zájmů věřitele na plnění vliv souhlas věřitele, vyslovený třeba jen konkludentním jednáním, kdy převezme vadné plnění?

92

K tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/02.

93

Srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 87/04 ze dne 11. 5. 2005: „Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu nebo zákazu.“ 94

Ustanovení § 2002 odst. 1 věta druhá NOZ v části před středníkem konkrétně zní „Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.“ Přestože pojem zájem není

41

V kontextu úpravy splnění závazku je v ustanovení § 1910 NOZ ustanovena premisa, že věřitel nesmí být nucen k přijetí plnění, jež není v souladu se smlouvou. Pokud tedy je tento předpoklad dodržen a věřitel dobrovolně projeví vůli ponechat si předmět plnění alespoň v takovém stavu, v jakém mu jej dlužník nabízí, domnívám se, že za obvyklý význam tohoto vyjádření bude považován právě „zájem“ na takovém plnění (byť nikoliv v okamžiku uzavření smlouvy ale v okamžiku plnění; nicméně ze zájmu věřitele v okamžiku plnění lze podle mého názoru nepřímo usuzovat na zájem věřitele v okamžiku uzavření smlouvy). Výjimkou bude patrně případ, kdy věřitel při převzetí takového plnění například výslovně vyjádří, že tedy byť to není přesně to, co chtěl, tak vyzkouší, zda by vadné plnění mohlo být použito pro jeho účel. V každém případě totiž pouze projevuje vůli posoudit, zda vadné plnění může naplnit účel, za kterým smlouvu původně uzavřel. Přesto nesmíme zapomenout, že při interpretaci právní normy je za klíčový považován výklad teleologický, který přihlíží také k účelu vykládaného ustanovení. Shodně tak i Ústavní soud judikuje, že text právní normy je pouze prvotním přiblížením k jejímu skutečnému obsahu.95 Jak jsem uvedla výše, platný obchodní zákoník je v tomto směru inspirován mezinárodní úpravou96 smlouvy o koupi zboží97 a nový občanský zákoník ve své podstatě jeho znění přejímá. NOZ k tomu rovněž bere zřetel na nadnárodní právní úpravy.98 Bylo také zmíněno, že ani jeden kodex nepřejímá obdobné ustanovení o podstatném porušení povinnosti doslovně ani z článku 25 Vídeňské úmluvy ani z DCFR. K důvodům, které zákonodárce vedly k přijetí odlišné formulace však ani jedna důvodová zpráva k předmětným kodexům konkrétnější není. Zastávám názor, že pokud by v převzetí jedné či druhé formulace byl zákonodárce důslednější, potíže, které mohou vzniknout při zhodnocení, zda uplatní obecné nadále výslovně uveden v textu samotného ustanovení, považuji ho za implikovaný, neboť strana by nepochybně smlouvu neuzavřela, pokud by „zájem“ na plnění neměla. 95

Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97: „Naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě(…). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity).“ 96

Důvodová zpráva k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 97

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 739.

98

Op. cit. sub. 6.

42

odpovědnostní právo odstoupit v důsledku podstatného porušení povinnost i ve chvíli, kdy věřitel dobrovolně převzal vadný předmět plnění, by nevznikly. Stále by se totiž jednalo o naplnění hypotézy, že věřitel byl ochuzen, resp. zbaven toho, co mohl podle smlouvy očekávat. Přestože tuto formulaci ustanovení § 2002 odst. 1 věty druhé NOZ neobsahuje, shodně s názorem I. Pelikánové se domnívám, že by soudy měly ztrátu zájmu, nově „neuzavření smlouvy“ (resp. možný zdánlivý obrat v tom smyslu, zda zájem na plnění skutečně je či není) vykládat tak, že pokud věřitel očekávaný prospěch nezíská, jeho zájem na takovém plnění existovat rovněž nebude a možnost pro odstoupení od smlouvy z důvodu jejího podstatného porušení zůstane zachována. 99 K tomu opakuji jeden z výše uvedených účelů institutu odstoupení od smlouvy - možnost „podstatně“ nefungující vztah zrušit a dosáhnout uspokojení svých potřeb v jiném právním vztahu. Pro podporu tohoto argumentu lze dále uvést, že věřitel je oprávněn v takových případech odstoupit pouze bezodkladně, jinak právo odstoupit od smlouvy ztrácí. Úzké časové ohraničení pro výkon tohoto práva spolehlivě ospravedlňuje jeho zachování a vyrovnává tak na jedné straně zájmy věřitele na uspokojení svých potřeb se zájmy dlužníka neutrpět nepřiměřenou škodu, která často bude s prodlením s výkonem práva odstoupit od smlouvy spojena. Zastávám tedy názor, že i pro případy typu c) má věřitel, vedle práv vzniklých v důsledku vadného splnění, také právo od smlouvy odstoupit pro podstatné porušení smluvní povinnosti na základě ustanovení § 2002 odst. 1 NOZ. V kapitole o vadném plnění tedy zbývá vypořádat se s poslední možností typu a), tedy případem, kdy dlužník nabídne vadné plnění a věřitel jej nepřijme. K tomu může dojít v zásadě ve třech situacích dělených podle časového aspektu. Za prvé, dlužník nabízí vadné splnění závazku ještě před tím, než nastal čas plnění. Vzhledem k tomu, že shodně jako s dosavadní úpravou ke splnění závazku dochází řádným a včasným splněním, dlužníkovi je v této chvíli zachována možnost, aby vady svého předmětu plnění opravil či doplnil, nebo jinak zajistil jeho soulad s ujednáním ve

99

Pelikánová, I.: op. cit, sub. 35, s. 738. „Jisté je, že v případě, kde oprávněný nebude mít očekávaný prospěch ze smlouvy, ztratí také zájem na jejím plnění.“

43

smlouvě. Pro žádnou ze stran nevyplývají z takového jednání jiná práva či povinnosti než ta z původního nesplněného závazku, obecně tedy splnit řádně a v čase sjednaném. Za druhé, dlužník nabízí vadné splnění v čase určeném (ať už smluvně, zákonně či soudně) ke splnění závazku. Nepřevezme – li věřitel vadné plnění, dostává se dlužník do prodlení podle ustanovení § 1968 NOZ, z čehož mu plyne odpovědnost s tím spojená a věřitel dostává do rukou práva vzniklá z takového odpovědnostního vztahu. Mezi těmito právy je i právo od smlouvy odstoupit z důvodu prodlení dlužníka (viz další kapitola). Za třetí, dlužník nabízí vadné plnění opožděně, tedy po čase určeném ke splnění závazku, který zůstává modifikován odpovědnostními právy a povinnostmi uvedenými v situaci druhé.

3.5. Odstoupení od smlouvy v důsledku porušení smluvní povinnosti prodlením Prodlení dlužníka nebo věřitele je druhým zákonným důvodem odstoupení od smlouvy. Úprava prodlení se splněním závazku je obsažena v ustanoveních § 1968 až 1979 NOZ, přičemž v důvodové zprávě se autoři omezili na konstatování, že je ve své podstatě převzata z obchodního zákoníku.100 Pro vymezení pojmu prodlení je vhodné rozdělit situace na dvě skupiny: a) prodlení dlužníka a b) prodlení věřitele. 3.5.1. Prodlení dlužníka Ustanovení § 1968 NOZ přejímá znění § 365 ObchZ do té míry, že vymezuje dlužníkovo prodlení pojmy, pokud neplní řádně a včas. Z jazykového výkladu vyplývá, že prodlení tak z časového hlediska předpokládá splatnost závazku. Splatnost plnění, může být určen několika způsoby. Jedná se o smluvní ujednání, nebo je určení ponecháno na vůli dlužníka, a v případě absence jednoho či druhého způsobu určení se užije zákonné nebo soudní. Z dikce ustanovení § 1968 NOZ však plyne, že v prodlení je dlužník také pokud svůj závazek nesplní řádně, tedy nedodrží veškeré náležitosti

100

Op. cit. sub. 6.

44

splnění závazku jako plnit na určitém místě, vymíněným způsobem a konečně také plnit bez vad. Jak jsem však uzavřela výše, zákonodárce do úpravy právní skutečnosti zániku závazku splněním zařadil také vadné plnění, a proto přijal – li věřitel vadné plnění, k prodlení dlužníka nedochází, neboť závazek je splněn a zanikl dle § 1908 odst. 1 NOZ. Navzdory vyjádření autorů v důvodové zprávě se tedy nová úprava prodlení v tomto ohledu spíše přiklání k současné občanskoprávní úpravě101 a nikoliv k úpravě obchodněprávní, kde i po vadném plnění, které věřitel přijal, byl dlužník i nadále v prodlení (viz výše). Výše bylo rozebráno, že současná judikatura nepřipouští, aby k prodlení dlužníka mohlo dojít v důsledku porušení veškerých možných subjektivních povinností, které by subjekt mohl mít. Prodlení podle Nejvyššího soudu může nastat jen v případech aktivního plnění (dare, facere) a naopak tuto skutečnost vylučuje, pokud je dlužník zavázán k nečinnosti (omittere, pati). Přestože se k takovému rozlišování Nejvyšší soud opakovaně vrátil, domnívám se, že v ani jednom ze svých rozhodnutí situaci nezhodnotil dostatečně a svůj závěr možná příliš kategorizoval. Je nutné si uvědomit, že pro posouzení situace, zda je dlužník v prodlení, je definičním kritériem čas ke splnění určený. Od chvíle, kdy tento čas nastal, dochází dle NOZ k prodlení dlužníka zásadně v důsledku třech právních skutečnosti a to, že dlužník svůj závazek neplní vůbec, neplní vymíněným způsobem nebo na určeném místě a věřitel vadné plnění nepřijme (poslední dvě skutečnosti chápu jako vadu v postupu, nikoliv jako vadu na věci). Závazek plnit trvá dál; mění se však jeho obsah v důsledku porušení této povinnosti a přistupují k původnímu závazku další práva a povinnosti odpovědnostní povahy. Tyto povinnosti přetrvávají až do chvíle zániku závazku, k čemuž stále může dojít splněním nebo nově také realizací odpovědnostního práva věřitele od smlouvy odstoupit (samozřejmě pokud jsou splněné další podmínky). Do chvíle než však věřitel tento krok učiní, má dlužník možnost porušení povinnosti napravit. Právě možnost nápravy je dle mého názoru dalším definičním znakem prodlení a podle toho také rozděluji právní povinnosti dlužníka na ty, z nichž může

101

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Humlák, M. a kol.: op. cit. sub. 52, s. 1548. „Přijal-li však věřitel vadné plnění, k prodlení dlužníka nedochází; věřiteli zůstává jen nárok z odpovědnosti za vady.“

45

vzniknout prodlení, a další, ze kterých prodlení vzniknout nemůže. Tomuto závěru, tedy premisy možnosti dodatečné nápravy jako pojmovým znakem prodlení, odpovídá i prvorepubliková právní úprava, když Sedláček k pojmu prodlení v komentáři k OOZ uvádí, že: „V našem právu nemáme zvláštního ustanovení o positivním porušení smluvních povinností (srov. čl. 1145 Code Civil). Ustanovení §§ 918, 919 dopadají přímo na případy negativních porušení smluvních povinností. Zpravidla bude positivní porušení rovnati se znemožnění plnění, a tu bude rozhodným jednak ustanovení § 920 (zaviněná nemožnost) anebo § 1447 (náhodná nemožnost). Jde-li však o povinnost omisivního rázu trvalého, nemusí míti jediná nebo i opětovná kontravence za následek nemožnost splniti v budoucnu omisivní povinnost (sro. § 355 ex. Ř.).“102 Pro uvedený závěr lze nalézt oporu i v kruzích odborné veřejnosti. Šilhán103 dovozuje stejný závěr, že: „U povinností, které svou povahou vylučují, aby mohl existovat jakýkoliv časový úsek mezi okamžikem jejich porušení a okamžikem, kdy jsou dodatečně splněny, resp. jejich plnění obnoveno, je prodlení z povahy věci vyloučeno.“104 Ne zcela přesné je dle mého názoru rozlišování skutečností, ze kterých může prodlení vzniknout na přímé či nepřímé, jak činí Nejvyšší soud. Koncept prodlení je o něco širší, protože i u závazků spočívajících v nečinnosti lze nápravu provést. Šilhán ve svém článku rozděluje povinnosti spočívající v nečinnosti na dva typy – povinnost k jednorázové a nepřetržité činnosti, přičemž uzavírá, že dlužník v takovém případě může prodlévat vždy s plněním závazku k nepřetržité nečinnosti. Co nepřipouští je situace prodlevy, kdy je dlužník zavázán k nečinnosti jednorázové.105 S rovinou tohoto dělení se dle mého názoru nelze ztotožnit absolutně a na příkladech níže uvedených se pokusím poukázat naopak na to, že ani u trvajících povinností prodlení nemusí být automaticky možné – závisí na tom, zda lze ještě dodatečně splnit, nebo ne.

102

Rouček, F. Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: V. Linhart, 1935, s. 327. 103

„Šilhán, J.: Několik poznámek k pojmu prodlení dlužníka v NObčZ. Obchodněprávní revue, 2013, č. 5, s. 140. 104

Op. cit. sub 103.

105

Op. cit. sub. 103.

46

Obecně se domnívám, že existuje jen velmi úzká teoretická možnost, aby z povinnosti k pasivní činnosti vzešlo prodlení. Pro bližší rozbor mé představy na toto téma nejprve rozeberu závazky typu omittere neboli zdržet se, non facere neboli nekonat, přičemž u každého podtypu bude uveden příklad, kdy by prodlení dlužníka teoreticky nastat mohlo. Jako východisko použiji definici Knappové, která uvádí, že: „potřeba nekonání není přímou potřebou něčeho, co nenastalo, resp. potřebou, aby to nenastalo, není to tedy přímo potřeba nekonání, nýbrž je to potřeba nějakého konání resp. dosaženého výsledku konání či vůbec nějakého člověku či společnosti užitečného stavu.“ 106 Nahlíženo touto optikou, první případ prodlení nastává tehdy, kdy se dlužník zaváže k nekonání (nebo je k němu podle práva povinen) ve chvíli, kdy ještě koná. V tomto smyslu se jedná o závazek, kdy je společnost povinná odstranit závadný stav vzniklý z porušení jiné právní povinnosti, jako nepoužívat nekalosoutěžní obchodní praktiky. Dokud tuto činnost neukončí, prodlévá s povinností tak nečinit. Otázkou je, zda se může dlužník dostat do prodlení i v případě, že v průběhu plnění závazku nekonat tento závazek poruší a je povinen toto porušení napravit a to tak, že konat přestane. Tady se však dostáváme do pojmového rozlišení mezi konáním a nekonáním, protože „přestat konat“ ve skutečnosti může spočívat v aktivním konání jiného druhu. Dle mého názoru prodlení je namístě tehdy, kdy dlužník může dodatečným jednáním, spočívajícím v původní povinnosti, napravit následky jejího porušení (tj. dlužník nezaplatí, ale zaplacením své prodlení napraví). Pokud by však musel udělat dlužník další krok spočívající v jiné aktivní činnosti (např. zrušení uzavřené smlouvy, pokud byl zavázán k exklusivitě, nebo porušení závazku nepřevádět nemovité věci bez souhlasu věřitele, kde by opět musel převést nemovitost zpět), tam už dle mého názoru odpovědnost z prodlení nedopadá. Za první klasifikační prvek prodlení pokud se jedná o závazek typu zdržet se, považuji možnost nápravy prostřednictvím hlavního předmětu smluvní povinnosti, tedy prostřednictvím konání stejného druhu. Konkrétně - dlužník poruší závazek k exklusivitě a uzavře smlouvu, musí proto aktivně něco udělat, aby napravil takový „vadný stav“ – tj. přistupuje odpovědnost z porušení povinnosti. V případě, že to

106

Knappová, M.: Povinnost a odpovědnost v občanském právu 1. Vydání. Praha, Eurolex bohemia s.r.o., 2003, s. 166.

47

neudělá, tak je opět v prodlení, ale už to prodlení dopadá na aktivní povinnost. S takovým rozlišením však nemůžeme vystačit, neboť implikují, že náprava je možná u závazku zachování mlčenlivosti, který jednoduše řečeno říká, „nevyzradíte informace“, nebo dále u závazku „neshlédnout“ utajené informace. U obou těchto závazků je nepředstavitelné, aby prodlení nastalo ve chvíli, kdy přestanu vyvíjet tyto zakázanou činnost. Proto doplňuji svou výchozí část úsudku o podmínku druhou, tedy že k prodlení může dojít pouze v případě, že obnovením plnění povinnosti nekonat (konáním stejného druhu) lze dosáhnout stavu existujícím před porušením povinnosti. Mohlo by se jednat třeba o závazek zdržet se kouření v bytě, nebo povinnost neodebírat zboží od jiného dodavatele. U závazků typu pati neboli strpět se dle mého názoru jedná o situaci shodnout jako u výše rozebraného závazku zdržet se. Akademická definice tohoto pojmu zní: „strpění tedy je určeno nejen předpokládaným chováním subjektu povinnosti, ale zároveň a v prvé řadě konáním subjektu práva.“107 Přičemž dále Knappová rozvádí, že: „Strpět něco (pati) jakožto předmět právní povinnosti je tedy snášení takového konání někoho jiného, které – nebýt povinnosti strpět – by bylo neoprávněným zásahem do práv subjektu povinnosti, jemuž se mohl právními prostředky bránit (…). Užitečnost povinnosti něco strpět není v samotném strpění konání, nýbrž v tom konání. Užitečnost strpění tohoto konání je v tom, že subjekt povinnosti nebrání užitečnému působení konání.“108 Pokud tedy má dlužník povinnost strpět, nesmí věřiteli aktivně bránit a pokud tak činí, je do doby než tuto aktivní činnost ukončí v prodlení. Platí i druhé východisko tohoto předpokladu stejně jako u závazku nekonat, totiž že obnovením plnění své povinnosti musí být dána možnost dosáhnout stavu, jaký byl v době před prodlením. Jako příklad mně napadá pouze povinnost strpět věřitelův průchod přes dlužníkův pozemek, tedy napravitelný závazek pokud trvá delší doby, nenapravitelný, pokud byl například vázán k určité události jednorázově nebo časově určení, například strpět průchod svatebních hostů věřitele ve svatební den. Ve druhém případě by jistě náprava nevedla ke stavu předpokládanému ve smluvním vztahu.

107

Knappová, M.: op. cit. sub. 106, s. 172.

108

Knappová, M.: op. cit. sub. 106, s. 173.

48

Shrnu – li předcházející dva odstavce, je prostor pro právní argumentaci v této rovině široký, přesto zastávám názor, že závazky k nečinnosti (typu omittere, pati), ze kterých při jejich porušení může vzniknout prodlení, představují velice úzkou možná až jen teoretickou množinu povinností a v praxi jejich výskyt nebude příliš častý. 3.5.2 Prodlení věřitele Podle ustanovení § 1975 NOZ je věřitel v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne součinnost nutnou k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. První premisou věřitelova prodlení je doba stanovená ke splnění, tedy splatnost závazku, ke které přistupuje dlužníkem řádně nabídnuté plnění v této době. Věřitel je v takové chvíli povinen k součinnosti, aby dluh mohl být splněn a závazek zanikl. Pojem součinnost je velmi široký a obsahuje různé úkony (dare, facere, omittere a pati), které mohou být buď obsaženy ve smlouvě, stanoveny zákonem, nebo určeny zvyklostmi. V případě, že toto spolupůsobení nebude dostatečně přesně určeno „bude věcí výkladu určit, co konkrétně do tohoto rámce spadá. Bude to především takové chování, bez něhož by dlužník svoji povinnost splnit objektivně nemohl.“109 Shodně jako u prodlení dlužníka, není dle současné komentářové literatury možné, aby se o prodlení věřitele jednalo v případě, že byl zavázán k chování spočívajícího v nečinnosti (omittere, pati).110 Dle mého názoru však pro určení, zda jednotlivé druhy chování, ke kterým může být věřitel povinen, jsou schopny v důsledku jejich porušení vyvolat prodlení, by se mělo postupovat podle shodných kritérií, jaké byly uvedeny výše u prodlení dlužníka. Konkrétně se jedná o dvě premisy; první, zdali je věřitel schopen nápravy jednáním stejného druhu, k jakému byl povinen dle původního závazku, a za druhé, kladná odpověď na otázku, zdali je tato náprava schopna vyvolat stav smlouvou předpokládaný, jaký by zde byl, pokud by k prodlení nedošlo. Navzdory tomu, že se opět bude ve vztahu k povinnostem nečinnosti jednat o

109

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 877.

110

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Humlák, M. a kol.: op. cit. sub. 52, s. 1561. „Prodlení věřitele z důvodu neposkytnutí součinnosti nepřichází v úvahu u závazků, k jejichž splnění není třeba nějakých úkonů věřitele (např. závazek něco strpět či opomenout).“

49

úzkou rovinu, je na tomto místě prostor pro právní argumentaci a není žádoucí toto a priori vylučovat. Pokud je věřitel v prodlení, dlužník přestává být odpovědný za své prodlení podle ustanovení § 1968 NOZ. Podle Šilhána se na tomto místě jedná o nedostatek zákonné koncepce, neboť zákonodárce reaguje výslovně na „odpovědnost“ dlužníka v případě prodlení věřitele jen v několika ustanoveních, které právě v důsledku nenaplnění odpovědnosti vylučuje. Jinde však tak nečiní, k čemuž Šilhán dále uvádí, že: „zákonodárce se nezmiňuje o tom, že by daná práva věřitele měla vznikat pouze za situace, kdy je dlužník v prodlení, za které je odpovědný, implikuje to, že tímto svým záměrným mlčením (v kontrastu § 1970) dlužníka sankcionuje i za takové jeho prodlení, které je zapříčiněno prodlením věřitele.“111 Takový výklad není dle mého názoru relevantní, neboť právo odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení vzniká porušením smluvní povinnosti, na něž je vázáno. Je proto pro něj charakteristické, že se jedná o právo odpovědnostní povahy. Přesto tedy, byť není v textu zákona výslovně stanoveno, že prodlení dlužníka je prodlením věřitele vyloučeno, nezůstává věřiteli při jeho prodlení zachováno. K tomu ostatně dospěl i Šilhán když uzavřel, že výše nastíněný výklad je nepřípustný, neboť: „Rozumný výklad textu zákona vyžaduje, nemá-li dojít k porušení jasného úmyslu zákonodárce, který v druhé větě ustanovení vyjádřil, aby absence odpovědnosti za prodlení dlužníka vyvolávala shodné účinky jako absence účinků prodlení vůbec.“112 Je na místě podotknout, že na rozdíl od současného obchodního zákoníku113, obecná úprava v platném občanském zákoníku právo odstoupit od smlouvy dlužníkovi v případě věřitelova prodlení nepřiznávala, a proto i v tomto směru přináší nová úprava rozšíření práva od smlouvy odstoupit.

111

Šilhán, J.: op. cit. sub. 103, s. 146.

112

Šilhán, J.: op. cit. sub. 103, s. 146.

113

Viz ustanovení § 345 ObchZ.

50

3.5.3. Podmínky pro odstoupení od smlouvy Vymezení podmínek, za kterých může jedna nebo druhá strana v případě prodlení odstoupit je upraveno pro obě strany shodně ve společných ustanoveních § 1977 až § 1979 NOZ, navazujících na vymezení pojmů prodlení dlužníka a prodlení věřitele. Shodně jako v platné obchodněprávní úpravě jsou stranám poskytnuty dvě možnosti a to odstoupení od smlouvy pro její podstatné a nepodstatné porušení prodlením. 3.5.3.1. Podstatné porušení smluvní povinnosti Pojmových znaků podstatného porušení jsem se dotkla již výše v části pojednávající o zákonném důvodu odstoupení od smlouvy z důvodu porušení smluvní povinnosti a dále v části odstoupení od smlouvy v případech vadného plnění, za předpokladu, že věřitel byl s vadami srozuměn. Jak jsem uvedla, úprava pojmu podstatného porušení je obsažena v obecné úpravě práva odstoupit od smlouvy, konkrétně v ustanovení § 2002 NOZ a je ve své podstatě shodná s dosavadní úpravou obsaženou v zákoníku obchodním. Nekonzistentní je však nový občanský zákoník v úpravě výkonu práva odstoupit od smlouvy pro její podstatné porušení a prodlení. Obecně je totiž stanovena povinnost uskutečnit odstoupení bez zbytečného odkladu, kdežto § 1977 NOZ stanoví, že strana je oprávněna od smlouvy odstoupit, pokud to bez zbytečného odkladu druhé straně „oznámí“. Tato rozdílnost v pojmosloví nemůže být ponechána stranou s ohledem na skutečnost, že nově dochází ke změně důsledků v případě, že strana možnosti odstoupit od smlouvy nevyužila. Podle současné obchodněprávní úpravy v případě že strana nechtěla využít institutu odstoupit od smlouvy „bez zbytečného odkladu“ nebo to například nestihla, zůstalo jí zachováno právo odstoupit od smlouvy z důvodu nepodstatného porušení (viz. ustanovení § 345 odst. 3 ObchZ).114 Toto však nový občanský zákoník nezachovává a v ustanovení § 2003 NOZ stanoví pro případy, že strana nevyužije práva odstoupit od smlouvy pro její podstatné porušení bezodkladně, pouze možnost odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné

114

K tomu Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 739. „Ve všech těchto případech, jež se projevují marným uplynutím výše uvedené lhůty („bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dozvěděla“), nedochází k zániku práva odstoupit, ale toto oprávnění se mění ve smyslu následujícího ustanovení § 246 ObchZ.“

51

jednání druhé strany. Jazykovým i teleologickým výkladem tohoto ustanovení lze dovodit, že jednáním obdobným se myslí jednání další, tj. opětovné podstatné porušení povinnosti. Znamená tedy odlišnost v pojmech „odstoupit“ a „oznámit odstoupení“, že v případech prodlení se jedná o odchylku od ustanovení § 2003 odst. 2 NOZ a je věřiteli zachována možnost odstoupit od smlouvy v případě jejího podstatného porušení i později než bezodkladně, pokud úmysl dosáhnout odstoupení oznámí? Mohla by tak nastat například situace, že věřitel dlužníkovi telefonicky oznámí, že bude odstupovat od smlouvy z důvodu jejího podstatného porušení, čímž ho chce vlastně postrašit a donutit, aby s plněním započal, nebo ho obnovil. Implicitně by tak dával dlužníkovi dodatečnou lhůtu ke splnění. Pokud by tak dlužník neučinil, je věřitel stále oprávněn odstoupit od smlouvy, přestože to neudělal bezodkladně, nicméně svůj záměr oznámil? Na tomto místě se dostáváme do pojmového rozlišení podstatného a nepodstatného porušení. Shodně jako v platné obchodněprávní úpravě platí vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se má za to, že se jedná o porušení nepodstatné. Otázkou je, zdali v případě že dlužník, který je povinen dodávat energetické společnosti uhlí a v době uzavírání smlouvy je nadevší pochybnost jasné, že je funkčnost elektrárny na této dodávce závislá a věřitel by s ním jinak předmětnou smlouvu neuzavřel, se toto nahlížení na věc z pohledu podstatnosti změní, když bude dlužník v prodlení a věřitel mu poskytne dodatečnou lhůtu ke splnění. Mění se tímto charakter původního porušení povinnosti z podstatného na nepodstatné? Řešení této otázky je dle mého názoru následující. Jazykovému vyjádření ustanovení § 2003 odst. 3 NOZ by odpovídalo, že ke změně charakteru povinnosti stanovením dodatečné lhůty k plnění nedojde, a pokud dlužník nebude dále plnit, věřitel ztratí právo odstoupit od smlouvy absolutně, protože dlužník je stále v prodlení se stejnou povinností a věřitel neodstoupil od smlouvy bezodkladně. Tento závěr však není slučitelný s výslovně zakotvenou zásadou v § 3 odst. 2 písm. f) NOZ , totiž že „každému, co jeho jest“. Lze citovat slova Pelikánové, že: „Je to přirozené, protože oprávněný měl možnost odstoupit bez jakékoliv lhůty. Je jenom jeho dobrá vůle, poskytl – li další lhůtu. V důsledku jeho projevu dobré vůle není možno zhoršit jeho postavení.“115 Proto se domnívám, že každým poskytnutím dodatečné lhůty se mění charakter porušení povinnosti z podstatného na nepodstatné a

115

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 739.

52

věřiteli je zachováno právo odstoupit od smlouvy pro prodlení, jež bude nadále kvalifikováno jako nepodstatné porušení smlouvy. Nahlíženo touto optikou, bylo by absurdním zdvojením úpravy odstoupení od smlouvy po poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, kdybych připustila situaci, že oznámením dlužníkovi, že se věřitel chystá od smlouvy odstupovat, mu zůstane zachováno právo odstoupit od smlouvy při podstatném porušení přesto, že dlužníkovi poskytl implicitně dodatečnou lhůtu k plnění a neučinil tak bezodkladně. Proto se domnívám, že přestože na první pohled by se mohlo zdát, že rozdílnost v pojmosloví v ustanovení § 1977 a § 2002 NOZ by mohla být významná, nelze ji přeceňovat a přikládat jí větší smysl. Zákonnou formulaci, že věřitel je oprávněn od smlouvy, pokud to prodlévajícímu „oznámí“ bez zbytečného odkladu, je proto nutno chápat tak, že: „povinnost oznámit odstoupení není povinností odlišnou od samotného odstoupení.“116 Pro tento závěr svědčí i fakt, že obecně je institut oznámení považován právní teorií za právní úkon.117 3.5.3.2. Nepodstatné porušení smluvní povinnosti Jak jsem již uvedla výše, na rozdíl od obecné úpravy odstoupení od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti, kde je věřitel oprávněn odstupovat pouze při porušení, které je podstatné a to bezodkladně, u porušení smluvní povinnosti, která má za následek prodlení je strana oprávněná odstoupit i z důvodu takového porušení, jež je možné považovat za nepodstatné. Jak stanoví ustanovení § 2002 odst. 2 NOZ věty druhé za středníkem, dle vyvratitelné domněnky se má za to, že každé porušení, jež není podstatné, je považováno za nepodstatné. Ustanovení § 1978 odst. 1 NOZ tak až na drobnou odchylku, kopíruje ustanovení 346 odst. 1 ObchZ. Jako první premisu, pro vymezení nepodstatného prodlení, jsem výše přijala každou povinnost, kdy je věřitel po splatnosti pohledávky ochotný poskytnout dodatečnou lhůtu k plnění, byť v době uzavírání kontraktu by se tato povinnost považovala za podstatnou. Dle mého názoru

116

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 737.

117

Viz. např. Navrkal, O., Jäger, M.: Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Právní fórum, 2009, č. 11, s. 485. Viz rovněž judikatura, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 118/2007 ze dne 27. 11. 2007, kde Nejvyšší soud uzavřel, že: „Závěr o charakteru oznámení postoupení pohledávky jako právního úkonu byl vysloven již dříve v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 842/2003, kde Nejvyšší soud zkoumá požadavky na oznámení postupu a vyslovuje závěr, že pro postoupení pohledávky platí obecné požadavky kladené na právní úkony.“

53

totiž v takových případech věřitel natolik dychtí nebo touží po splnění, že je ochoten dlužníkovi dát možnost nápravy za cenu toho, že plnění dostane opožděně. Již výše jsem zmínila, že shodně je koncipována úprava lhůty pro výkon práva odstoupení od smlouvy v DCFR v čl. III. 3: 508 a k takové možnosti komentář uvádí, že věřitel, který již měl obtížné rozhodování, zda dlužníkovi dodatečnou lhůtu ke splnění poskytne nebo ne, by neměl být uvržen pod tlak dalšímu rozhodování, zda okamžitě jednat či nikoliv a měl by mít možnost posečkat, zda se situace nevyřeší sama, bez unáhleného rozhodování. Zachování možnosti věřitele odstoupit od smlouvy i v případě, že dlužníkovi poskytne dodatečnou lhůtu ke splnění lze nepochybně vítat. S lítostí však musím opět vyjádřit mé nepochopení, proč je tato možnost dána pouze u typů porušení, které jsou zároveň prodlením, neboť i u druhů subjektivních povinností, které tak kvalifikovány být nemůžou, existují situace, že věřiteli splnění povinnosti nebylo poskytnuto vůbec, nicméně je oprávněn odstupovat pouze bezodkladně. Příkladem je typicky závazek k exklusivitě dodavatele, pokud jej porušil až po uzavření smlouvy, což jak bylo výše argumentováno, nezakládá dle mého názoru prodlení. Je nepochybné, že splnění povinnosti se věřiteli nedostává, přesto oprávnění dát dlužníkovi dodatečnou možnost ke splnění ještě před tím, než se uchýlí k odstupování od smlouvy, nemá v právní úpravě oporu a věřitel své právo marným uplynutím bezodkladné lhůty k výkonu právo odstoupit od smlouvy ztrácí. Lhůta, která má být dlužníkovi poskytnuta k dodatečnému splnění závazku musí být přiměřená,

přičemž

s ohledem

na

shodu

dikce

tohoto

ustanovení

v platné

obchodněprávní úpravě se domnívám, že bude zachováno pojetí přiměřenosti, které bude posuzováno „s ohledem na konkrétní okolnosti – zejména s ohledem na náročnost plnění, ale zajisté také s ohledem na délku plnění.“118 Pokud je dlužníkovi taková dodatečná lhůta ke splnění poskytnuta, je možné na její marné uplynutí vázat účinky odstoupení od smlouvy okamžitě, pokud tak věřitel při jejím poskytování výslovně oznámí. Tato úprava, stejně jako řešení situace, kdy je věřiteli poskytnuta ke splnění závazku lhůta nepřiměřená, je shodná s platnou obchodněprávní úpravou, proto se domnívám, že nevyžaduje podrobnějšího komentáře. Na tomto místě však lze uvést

118

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 740.

54

přínos v zařazení, neboť jsou obě ustanovení úzce spojeny s úpravou nepodstatného porušení smluvní povinnosti, na kterou navazují, na rozdíl od současné obchodněprávní úpravy, kde je „poněkud neorganicky vsunuto mezi § 349 a 351 ObchZ.“119 Pro shrnutí je na místě uvést, že úprava odstoupení od smlouvy se pro oblast prodlení zásadně od současné obchodněprávní úpravy neliší, ačkoliv by se tak na některých místech mohlo na první pohled zdát. Na základě výše uvedené argumentace jsem dospěla totiž k závěru, že věřiteli zůstává zachováno právo odstoupit od smlouvy ihned, pokud jde o její podstatné porušení, stejně jako právo odstoupit po poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění závazku dle úpravy odstupování podle nepodstatného porušení povinnosti, přestože tak není výslovně ustanoveno.

3.6. Odstoupení od smlouvy pro očekávané porušení smlouvy Posledním zákonným obecným důvodem pro vznik práva odstoupit od smlouvy uvedeným v této práci, je situace, kdy věřitel očekává, že smluvní povinnost bude porušena podstatným způsobem a dlužník mu neposkytne dostatečnou jistotu, že závazek splní. Oprávnění k takovému úkonu vzniká ještě před dospělostí pohledávky, tedy před časem určeným k plnění. Stejná úprava je obsažená také v DFCR v čl. III. – 3:505, kde je k tomuto případu v komentovaném znění uvedeno, že samotné neposkytnutí jistoty je považováno za podstatné porušení smlouvy. Co se považuje za přiměřenou jistotu, je nutné posuzovat dle okolností případu. V některých případech postačuje dlužníkovo prohlášení, jinde bude potřeba, aby věřiteli byl poskytnut důkaz o schopnosti dlužníka závazek splnit.120 Na tomto místě se o novum v nové právní úpravě nejedná, neboť toto tzv. anticipované porušení smlouvy již bylo v platném obchodním zákoníku obsaženo v ustanovení § 348 odst. 1.

119

Pelikánová, I.: op. cit. sub. 35, s. 750.

120

Op. cit. sub. 73, s. 892.

55

4. Následky odstoupení od smlouvy Vzhledem k rozsahu práce není možné tuto problematiku detailně prozkoumat, proto jsem se rozhodla pouze několika poznámkami formulovanými deskriptivním způsobem úpravu v NOZ shrnout. Podstatou institutu odstoupení od smlouvy je zánik závazkového právního vztahu. Tento následek dle nové právní úpravy nastává s účinky ex tunc, neboli od počátku. Právní důvod, na základě kterého strany plnily nebo plnit měly, tak odpadá a vzniká povinnost vydat vše, co na základě závazku bylo dáno podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. NOZ se tak na tomto místě odklání od právní úpravy v platném obchodním zákoníku, kde účinky nastávaly ex nunc a nová úprava vyznívá ve prospěch občanskoprávní úpravy. Odlišná je také od úpravy obsažené v DCFR, který v článku III. – 3:509 upravuje účinky odstoupení od smlouvy tak, že nemají zpětný účinek a zaniká tak pouze nesplněné závazky, nebo jejich části. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy, zůstává zachováno právo stran ujednat si účinky odchylně od ustanovení § 2004 NOZ. Tak tomu ostatně bylo i dnes ve vztahu k oběma soukromoprávním kodexům.121 Za nepopiratelný přínos nové právní úpravy je výslovné zdůraznění, že odstoupením nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. K takovému řešení dospívala již současná právní praxe, přesto na cestě k takovému rozhodnutí docházelo k různým interpretacím a akademická veřejnost zastávala různé pohledy na věc.122

121

Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 ze dne 30.10.2006, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2350/2005 ze dne 22.11.2006. 122

Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník – Velký akademický komentář I. Praha: Linde, 2008, s. 286. „jestliže došlo k odstoupení od smlouvy poté, kdy na základě smlouvy již došlo ke vkladu věcného práva do katastru nemovitostí, lze za současného právního stavu (smlouva jako titul, vklad do katastru jako modus) dovodit, že odpadl právní titul dispozice s věcným právem, a tedy i právní důvod vkladu a je tudíž třeba na základě osvědčení o zrušení právního titulu provést výmaz věcného práva z katastru nemovitostí.“

56

5. Závěr Předkládaná práce podává ucelený přehled o obecných zákonných důvodech odstoupení od smlouvy v novém občanském zákoníku. Pro tyto účely poukázání na směr vývoje nové právní úpravy jsou za použití současné judikatury soudů České republiky vymezeny největší nedostatky platné právní úpravy tohoto institutu, přičemž v práci je posouzena také shoda či odchylka nové právní úpravy vzhledem k moderním tendencím úpravy závazkového práva v evropském kontextu. V první kapitole se věnuji základním charakteristikám institutu odstoupení od smlouvy, definuji ho jako jeden ze způsobů zániku závazkového právního vztahu, přičemž z důvodu prolamování zásady pact sunt servanda vymezuji také jeho funkce. Následuje incidentní přezkoumání povahy ustanovení, jež tento institut upravují a v této kapitole bylo také uzavřeno, že se jedná o úpravu dispozitivního charakteru a odchýlení se od ní bude shodně jako v platných soukromoprávních kodexem podléhat kritériu dobrých mravů. Následuje stěžejní kapitola této práce, kde jsou podrobně rozebrány jednotlivé zákonné důvody, jež stranu smlouvy opravňují k výkonu práva od ní odstoupit. Vzhledem k tomu, že platná právní úprava nepokrývá veškeré druhy subjektivních povinností, jež mohou být předmětem smlouvy, a tedy způsobilé být porušeny, dospěla jsem k závěru, že je úprava ustanovení § 2001 NOZ, ve kterém je vymezeno právo odstoupit od smlouvy všeobecně pro veškeré druhy porušení smluvní povinnosti, významným přínosem. Podstatnost porušení povinnosti, která je neoddělitelným kritériem pro vznik práva odstoupit od smlouvy hodnotím do jisté míry kriticky, neboť ve svém jazykovém vyjádření bezdůvodně neodpovídá inspiračním právním textům a je schopná tak způsobit potíže, zejména s ohledem na případy vědomého přijetí vadného plnění. Vadnému splnění závazku se věnuje podkapitola následující. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od platné obchodněprávní úpravy vadného plnění je v novém občanském zákoníku i vadným plněním závazek splněn, čímž zaniká, dospěla jsem k závěru, že strana oprávněná o obecné právo odstoupení od smlouvy ochuzena nebude, byť je tento institut řazen do oddílu zániku závazků jiným způsobem než splněním. Dle mého

57

názoru se totiž právo odstoupit od smlouvy z důvodu jejího podstatného porušení se zánikem závazku vadným splněním nevylučují. Dalším právním důvodem, na nějž nový občanský zákoník váže právo strany odstoupit od smlouvy je prodlení dlužníka. Bylo zhodnoceno, že k výraznější změně v úpravě v tomto ohledu nedochází a projevuje se deklarovaná inspirace autorů v platném obchodním zákoníku. S ohledem na zařazení těchto zákonných práv k odstoupení od smlouvy v kontextu zákoníku, byla velmi kriticky zhodnocena jejich roztříštěnost na několika místech, neboť je vysoce pravděpodobné, že tato nekoncepčnost může mít pro běžné adresáty právních vztahů nežádoucí důsledky a dokonce je ochuzovat o některé možnosti. Na závěr veškerého hodnocení těchto důvodů by měl být čtenář schopen rozpoznat hlavní rozdíl oproti současné obchodněprávní úpravě, tedy že množina porušení smluvní povinnosti v sobě obsahuje dvě na sobě nezávislé a oddělení podmnožiny – vadné plnění závazku a prodlení. Pouze pro úplnost vymezení obecných důvodů odstoupení od smlouvy v závěru této kapitoly doplňuji důvod anticipovaného porušení smluvní povinnosti. V poslední čtvrté kapitole je jsou deskriptivním způsobem vymezeny účinky, k nimž platné odstoupení od smlouvy úkonu povede. Tím jsou shodně s platnou úpravou občanskoprávní účinky ex tunc. Nová právní úprava institutu odstoupení od smlouvy je dle mého názoru na pomezí. Na jedné straně stojí její přínos v podobě vzniku práva odstoupit od smlouvy pro porušení jakékoliv subjektivní povinnosti. Na druhé straně však na základě komparace s DCFR vidíme, že do navrhované moderní úpravy závazkového práva v Evropě má ještě daleko a přes deklarovanou inspiraci k tomuto k výraznému posunu nedošlo, nad čímž lze nejen s ohledem na nekoncepčnost, nýbrž i další prvky jako vymezení podstatnosti porušení jen vyjádřit lítost.

58

SEZNAM LITERATURY Monografie 1. Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník – Velký akademický komentář I. Praha: Linde, 2008. 2. Knapp, V.: Teorie práva. Praha, C. H. Beck, 1995. 3. Knappová, M.: Povinnost a odpovědnost v občanském právu 1. Vydání. Praha, Eurolex bohemia s.r.o., 2003. 4. Pelikánová, I.: Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. Díl, Praha: ASPI, 2009. 5. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku - 3. díl. Praha: Linde Praha a.s., 1996. 6. Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 7. Rouček, F. Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: V. Linhart, 1935. 8. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010. 9. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 10. Treitel, G.H.: The law of contract. London: Sweet &Maxwell, Tenth edition, 1999.

59

Články 1. Čech, P., Marek, K.: K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka. Právní rádce, 2007, č. 9. 2. Eliáš, K.: Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat. Právní rádce, 2010, č. 1. 3. Eliáš, K.: Počátek běhu promlčení u práv z vad stavebních prací. Obchodněprávní revue, 2010, č. 5. 4. Navrkal, O., Jäger, M.: Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Právní fórum, 2009, č. 11. 5. Petrov, J.: Neplatnost právních jednání. Bulletin advokacie, 2011, č. 3. 6. Plíva, S.: Odstoupení od obchodní smlouvy. Bulletin advokacie, 1993, č. 6 – 7. 7. Raban, P.: Unifikace soukromého práva v EU a u nás. Právní rozhledy, 2008, č. 11. 8. Šilhán,

J.:

Několik

poznámek

k pojmu

prodlení

dlužníka

v NObčZ.

Obchodněprávní revue, 2013, č. 5. 9. Telec, I.: Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, č. 1.

Internetové zdroje 1. Návrh společného referenčního rámce, komentované znění. K dispozici na: WWW: . 2. Sale of Goods Act 1979. 60

K dispozici na: WWW: < http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1979/54>. 3. SALES LAW REVIEW GROUP. REPORT ON THE LEGISLATION GOVERNING THE SALE OF GOODS AND SUPPLY OF SERVICES, K dispozici na: WWW: . 4. Komárek, J.: Harmonizace smluvního práva v Evropě a nový český občanský zákoník. K dispozici na: WWW: .

Judikatura 1. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2007. 2. Nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/04 ze dne 11.5.2005. 3. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998. 4. Nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005. 5. Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 314/05 ze dne 15.8.2005. 6. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17.12.1997. 7. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 55/2004 ze dne 28. 2. 2005 8. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 101/2005 ze dne 16.3.2005. 9. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 202/2006 ze dne 28. 5. 2007. 10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1043/2004 ze dne 28. 2. 2007 11. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2467/2007 ze dne 27. 8. 2009 12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2185/2008 ze dne 10. 8. 2009. 13. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 ze dne 10. 4. 2001. 61

14. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1170/2006 ze dne 6. 12. 2007. 15. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 372/2004 ze dne 17. 2. 2005. 16. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 894/1998 ze dne 12. 5. 1999. 17. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2613/2007 ze dne 30.6. 2009. 18. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1616/2005 ze dne 26. 9. 2007. 19. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3362/2007 ze dne 22. 9. 2009. 20. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 1424/2000 ze dne 30.10.2006. 21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2350/2005 ze dne 22.11.2006. 22. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 AS 35/2005 ze dne 11.4. 2006.

Jiné zdroje 1. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012, nový občanský zákoník (konsolidované znění). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 2. Důvodová zpráva k zákonu č. 513/1991, obchodní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 3. Glaholm v. Hays [1841] 2 Man & G. 257 4. Hongkong Fir Shipping Co. Ltd v. Kawaski Kisen Kaisha Ltd [1962] 2 Q.B. 26 5. St. Albans C&D Council v ICL [1996] 4 All ER 481.

62

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK DCFR = Draft Common Frame of Reference; LZPS = Listina základních práv a svobod, vyhlášená pod č. 2/1993 Sb., v platném a účinném znění; Nejvyšší soud = Nejvyšší soud České republiky; NOZ = zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění; ObchZ = zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném a účinném znění; ObčZ = zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění; OOZ = zákon č. 11/1918 Sb., obecný občanský zákoník; Vídeňská úmluva = Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží;

63

ABSTRAKT V ČESKÉM JAZYCE Cílem této práce je poskytnout přehled o účelu, funkcích a principech, na kterých stojí institut odstoupení od smlouvy v českém právním prostředí. Hlavní část práce se zabývá přehledem ustanovení nového občanského zákoníku týkajících se odstoupení od smlouvy, práce popisuje předpoklady pro vznik a výkon práva odstoupit od smlouvy, omezení smluvní volnosti pro sjednání důvodů odstoupení od smlouvy a právní důsledky, s kterými je platné odstoupení od smlouvy spojeno.

Práce rozlišuje mezi těmito obecně platnými důvody pro odstoupení od smlouvy: (i) podstatné porušení smlouvy, (ii) porušení smlouvy (ať už podstatné nebo nepodstatné) představující prodlení ve smyslu nového občanského zákoníku, (iii) vadné plnění závazku a (iv) předpokládané porušení smlouvy. Každý důvod pro odstoupení je podrobně analyzován, přičemž práce se snaží identifikovat přesahy mezi jednotlivými důvody pro odstoupení od smlouvy.

Práce dále rozebírá vybrané interpretační problémy spojené s novým občanským zákoníkem a navrhuje jejich možná řešení, a to s přihlédnutím k účelu zákonných ustanovení upravujících odstoupení od smlouvy a změněných obecných ustanovení nového občanského zákoníku, která upravují plnění povinnosti s vadami a prodlení s plněním povinností.

Významnou část práce tvoří srovnávací analýza nových ustanovení občanského zákoníku a předchozí právní úpravy představované zákonem č. 513/1991 Sb., Obchodním zákoníkem, a zákonem č. 40/1964 Sb., Občanským zákoníkem, s ohledem na mezinárodní prameny práva, zejména na návrh Společného referenčního rámce (DCFR), Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží nebo anglického zákona o prodeji zboží.

64

NÁZEV PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE WITHDRAWAL

FROM

A

CONTRACT

IN

BUSINESS

RELATIONS

(PRECONDITIONS AND CONSEQUENCES)

RESUME The aim of this thesis is to provide a general description of the purpose, functions and principles governing the right to unilaterally terminate a contract under Czech law. The main part of the thesis provides overview of the provisions of the new Civil Code regarding termination of contract, describing the conditions for termination of the contract, limitations on contractual freedom to agree upon grounds for the termination of the contract, prerequisites of the termination of the contract and the legal consequences to the rights and obligations of the contractual parties following successful termination of the contract. The thesis differentiates between the following generally applicable grounds for the termination of the contract: (i) a material breach of contract; (ii) a breach of contract (whether material or immaterial) constituting delay within the meaning of the new Civil Code, (iii) fulfilment of specific obligation with defects and (iv) anticipatory breach of contract. Each ground for termination is analysed in detail and the overlaps of the specific grounds for termination is identified. The thesis further introduces selected interpretation difficulties connected with the new Civil Code and suggests possible solutions to these issues, taking into account the purpose of the provisions governing the termination of the contract and the slightly amended general provisions of the new Civil Code governing the fulfilment of obligations with defects and delay with the fulfilment of obligations. Significant part of the thesis comprises comparative analysis of the new Civil Code provisions and the previous regulation represented by the Act No. 513/1991 Coll., the Commercial Code and the Act No. 40/1964 Coll., the Civil Code, taking into account also international sources of law, in particular the Draft Common Frame of Reference,

65

the Vienna Convention on International Sale of Goods or the United Kingdom Sale of Goods Act.

KLÍČOVÁ SLOVA (KEY WORDS) Odstoupení od smlouvy = Termination of contract Porušení smluvní povinnosti = Breach of contract Nový občanský zákoník = New civil code

66