UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra občanského práva. Relevantní aspekty při určování výše výživného rodičů k dětem

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra občanského práva

Relevantní aspekty při určování výše výživného rodičů k dětem Diplomová práce

Petr Žižka Modřínová 1221, Starý Plzenec, 332 02

Vedoucí práce: Doc. JUDr. Senta Radvanová, CSc. PRAHA 2012

Děkuji Doc. JUDr. Sentě Radvanové, CSc. za odborné vedení diplomové práce a Mgr. Dobroslavě Žižkové, bez jejichž pomoci by tato práce nevznikla.

1

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem vyznačil prameny, z nichž jsem pro svou práci čerpal způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Praze dne 30. 5. 2012

…………………………. Petr Žižka

2

Obsah Úvod ......................................................................................................................................... 5 1. Vyživovací povinnost, způsoby plnění a její druhy ............................................................. 6 1.1 Výživné a vyživovací povinnost .................................................................................... 6 1.2 Způsoby plnění vyživovací povinnosti .......................................................................... 7 1.3 Plnění za jiného ............................................................................................................ 11 1.4 Jednotlivé druhy vyživovací povinnosti....................................................................... 15 1.4.1 Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem .............................................................. 15 1.4.2 Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům .............................................................. 16 1.4.3 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými ................................................ 17 1.4.4. Vyživovací povinnost mezi manžely ................................................................... 18 1.4.5. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely ............................................. 18 1.4.6. Příspěvek na úhradu některých nákladů neprovdané matce ................................. 19 1.5 Společná ustanovení ..................................................................................................... 19 2. Relevantní aspekty pro určování výše výživného rodičů k dětem .................................... 20 2.1 Obecně k aspektům při určování výše výživného ........................................................ 21 2.2 Snaha o objektivizaci rozsahu vyživovací povinnosti.................................................. 23 2.3 Dohoda rodičů .............................................................................................................. 30 2.4 Změna poměrů ............................................................................................................. 31 2.5 Relevantní aspekty ovlivňující výši výživného rodičů k dětem, ležící na straně povinného ........................................................................................................................... 32 2.5.1 Příjem povinného .................................................................................................. 33 2.5.1.1 Příjem ze závislé činnosti ............................................................................... 34 2.5.1.2 Příjmy z podnikání ......................................................................................... 36 2.5.1.3 Příjmy ze sociálních dávek ............................................................................. 37 2.5.1.4 Ostatní příjmy................................................................................................. 37 2.5.1.5 Příjmy manžela povinného ............................................................................. 40 2.5.2 Výkon osobní péče o dítě ...................................................................................... 40 2.5.3 Majetek povinného ................................................................................................ 42 2.5.4 Další vyživovací povinnosti povinného ................................................................ 45 2.6 Relevantní aspekty ovlivňující výši výživného rodičů k dětem, ležící na straně oprávněného ....................................................................................................................... 46 2.6.1 Vlastní příjem dítěte .............................................................................................. 47 2.6.2 Věk dítěte .............................................................................................................. 48 3

2.6.3 Zdravotní stav dítěte.............................................................................................. 48 2.6.4 Realizace zájmů a schopností dítěte ...................................................................... 49 2.7. Dobré mravy ............................................................................................................... 50 3. Zvláštní případy při určování výše výživného rodičů ........................................................ 51 k dětem ................................................................................................................................... 51 3.1 Výživné při ústavní výchově ........................................................................................ 51 3.2.1 Osvojení ................................................................................................................ 52 3.2.2 Pěstounská péče .................................................................................................... 53 3.2.3 Poručník ................................................................................................................ 54 3.3 Povinná osoba a výkon trestu....................................................................................... 55 3.4 Výživné s mezinárodním prvkem ................................................................................ 55 Závěr ...................................................................................................................................... 58 Seznam zkratek ...................................................................................................................... 60 Použité zdroje......................................................................................................................... 61 Použitá literatura ................................................................................................................ 61 Elektronické zdroje ............................................................................................................ 62 Relevant aspects for determining the amout of maintenance obligations of parents to children ................................................................................................................................................ 64 Abstract .............................................................................................................................. 64

4

Úvod Pro téma relevantní aspekty při určování výše výživného rodičů k dětem jsem se rozhodl na základě potřeby kompletního zpracování tohoto tématu a nutnosti uvedení všech souvislostí, aktuálních problémů soudní praxe a způsoby jejich řešení. Ve své práci se zabývám tématem výživného, způsobem, jakým je určován jeho rozsah a popisem hlavních aspektů, které je nutné při určování jeho rozsahu zohlednit. Vlastní text je doplňován také o názory odborníků z praxe, obsažené v judikatuře, jakož i v odborných článcích a publikacích. Text diplomové práce je členěn na kapitoly a podkapitoly zpracovávající vždy určité téma. První kapitoly mé práce jsou koncipovány jako teoretický úvod do dané problematiky, obsahující stručný výklad týkající se základních pojmů používaných v této práci, dále druhy vyživovací povinnosti, způsoby plnění vyživovací povinnosti. Tato část práce poskytuje komplexní pohled na právní úpravu výživného v České republice. Hlavní důraz diplomové práce je kladen na část zabývající se členěním a bližším pohledem na konkrétní aspekty, které je soud při svém rozhodování povinen zohlednit nebo se s nimi při svém rozhodování alespoň jinak vypořádat, jako jsou věk dítěte, vlastní příjem dítěte, jeho zdravotní stav, realizace zájmů a schopností dítěte atd. Závěr své práce věnuji české právní úpravě zvláštních případů, které mohou nastat při péči o dítě a jejich následkům pro vyživovací povinnost rodičů k dětem.

5

1. Vyživovací povinnost, způsoby plnění a její druhy 1.1 Výživné a vyživovací povinnost Výživné je často užívaný pojem, který však není nikterak v zákoně definován. Z vlastního textu jednotlivých ustanovení zákona 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen ZoR) můžeme ale dovodit, že se jedná o plnění, jímž jednotlivé osoby (osoby povinné) osobám jiným (osoby oprávněné), na základě vzájemného vztahu, zajišťují uspokojování životních potřeb. Samotný pojem „výživné“ může budit zdání, že jeho účelem je zajištění pouhé výživy. Takto úzké pojetí výživného ovšem není možné, protože výživa je pouze jednou a nikoli jedinou potřebou, kterou poskytované výživné musí zajišťovat. Vyživovací povinnost a právo na výživné představují zákonem stanovenou povinnost určité osoby podílet se poskytováním výživného osobě jiné na zajištění jejích osobních potřeb, nikoli tedy k zajištění pouhé výživy. Z tohoto důvodu se již v zákoně č. 265/1949 Sb.1 pokusil zákonodárce alespoň částečně pojem výživné nahradit termínem „úhrada osobních potřeb“. Právní praxe však tento pokus nepřijala, a tak se dodnes platný zákon o rodině z roku 1963 vrátil k používání pojmu „výživné“. V právní praxi se pak ustálilo používání pojmu výživné ve dvojím významu. V širším smyslu je výživné chápáno jako zákonem upravený institut, tedy souhrn práv a povinností plynoucích z právních předpisů, k jejichž vzniku není třeba žádných dalších skutečnosti než těch v zákoně přímo uvedených. V užším smyslu se jedná pouze o vlastní plnění poskytované osobou povinnou osobě oprávněné, a to jak ve formě finanční, tak naturální. Mohlo by se zdát, že terminologická nejednotnost vede k výkladové nejasnosti. Jelikož je však vždy z kontextu dobře rozpoznatelné, v jakém smyslu je termín „výživné“ používán, k výkladové nejednotnosti nedochází.

1

Zákon o právu rodinném 265/1949 Sb.

6

Důvodem, pro který jsou některé osoby zavázány k povinnosti podílet se na saturaci potřeb osob jiných, je vzájemný osobní vztah existující mezi těmito osobami. Na základě různorodosti vztahů dochází také k třídění a rozlišování jednotlivých druhů vyživovacích povinností. Ty se pak od sebe liší například mírou, v jaké musí vyměřené výživné zajišťovat saturaci potřeb oprávněného.

1.2 Způsoby plnění vyživovací povinnosti Chápeme-li výživné jako plnění saturující potřeby určité osoby, je toto v tradičních formách rodiny, stejně jako ve funkčních rodinách, zajišťováno vzájemně mezi všemi členy rodiny. Na základě toho, že v různých fázích života mají jednotliví členové rodiny různé potřeby, ale také různé schopnosti k uspokojování potřeb ostatních členů, vyvstává zásada, že se každý rodinný příslušník podílí na uspokojování potřeb v míře svých možností a schopností. Otázka možností a schopností není jen otázkou věku. Významně ovlivňujícími faktory jsou také zdravotní stav, možnost pracovního uplatnění, vlastnictví úspor atd. V klasicky fungujících rodinách dochází k zajištění potřeb jednotlivých členů rodiny zásadně dvěma způsoby, a to ve formě finanční nebo naturální, přičemž naturální forma dominuje. Finanční způsob zajištění potřeb spočívá v poskytnutí části svého osobního příjmu osobě další, která jej užije k zajištění svých potřeb. Zajištění potřeb naturální formou je naproti tomu způsob, kdy jedna osoba sama zajišťuje saturaci potřeb osoby další, a to například svou osobní péčí o tuto osobu. Klasická funkční rodina však dnes již není pravidlem, a více než kdy jindy dochází k odklonu od její tradiční formy. Následky a důvody tohoto trendu ve své zprávě shrnulo Ministerstvo práce a sociálních věcí již v roce 2005 takto: „Demografický vývoj posledních let, především klesající sňatečnost a porodnost, se nepříznivě odráží ve věkové struktuře obyvatelstva a má vážné důsledky pro rozvoj společnosti a státu. Současně dochází k proměnám v rodinném životě a v jeho sociálně-ekonomických podmínkách, které mají na tento vývoj zásadní vliv. Jedním 7

z faktorů, které v tomto procesu působí, je nízká institucionální podpora rodiny ze strany státu a především pokles všeobecného společenského respektu k životu rodiny. Význam, který má pro stát a celý sociální celek rodina naplňující své přirozené funkce, se neodráží v nutné kompenzaci, resp. ocenění nákladů, které rodinám s dětmi při výkonu těchto funkcí vznikají. Současný stav podpory rodiny ze strany státu se soustřeďuje na tradiční nástroje ve sféře finanční podpory formou sociálních dávek a daňových zvýhodnění. V ostatních politikách je rodina zohledňována a podporována spíše marginálně, v závislosti na konkrétním teoreticko-metodickém přístupu. Zásadní deficity lze spatřovat především v oblasti bytové politiky a rovněž ve sféře opatření na podporu slučitelnosti rodinných a profesních rolí. Celek státní politiky vůči rodinám lze charakterizovat jako nekomplexní a nekoherentní, řada potřebných opatření nebyla dosud provedena, mnohé legislativní a institucionální kroky jsou neefektivní a v rámci nejvyšších orgánů státní správy někdy také protichůdné. Jako nepříznivý jev lze označit rovněž trvající znevýhodnění manželství a manželské rodiny v systému sociálního zabezpečení a v programech na podporu bydlení.“2 Tento nový trend zároveň klade stále větší nároky na rozhodovací činnost soudů a způsobuje jejich enormní zatížení, jelikož plnění, které dříve probíhalo zcela automaticky a bez vnějšího zásahu, musí být dnes upravováno soudním rozhodnutím. Rozdíl v plnění na základě soudního rozhodnutí a v tradiční rodině se netýká rozsahu saturace potřeb oprávněného, ta by měla být v zásadě stejná, ale pokud o vyživovací povinnosti rozhoduje soud, tak pouze jako o finančním plnění většinou ve formě pravidelně se opakujících částek, které jsou vždy splatné na měsíc dopředu3. Pouze výjimečně může dojít k plnění jednorázovému, a to na základě rozhodnutí soudu v případě příspěvku na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce, na základě písemné smlouvy mezi rozvedenými manželi nebo

2

3

24. Odbor, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Národní zpráva o rodině 2004.[online]. 2005. [cit.20.3.2012], Dostupný z: http://www.mpsv.cz/cs/898 srovnej § 97, odst. 1 ZoR

8

v případech hodných zvláštního zřetele může soud rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné na dítě splatné až v budoucnu4. Ani takto zvolená formulace v zákoně o rodině však neznamená, že soud k plnění naturálnímu nikterak nepřihlíží nebo jej neumožňuje. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 TZ 114/2001 je způsob takovéhoto plnění vyživovací povinnosti při splnění určitých podmínek možný, když v právní větě k tomuto rozhodnutí uvedl: „Je možno připustit plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti v naturální podobě, ale pouze pod podmínkou, že takovýmto plněním jsou plně a včas kryty odůvodněné potřeby nezletilého dítěte, přičemž k vyvinění z odpovědnosti obviněného z trestného činu podle § 213 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen TrZ), by muselo být v trestním řízení prokázáno, že věci, které dítěti v inkriminovaném období poskytl v rámci své vyživovací povinnosti, kryly jeho odůvodněné potřeby, a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě tak nedošlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilého dítěte z peněžních prostředků, které mu byl povinen poskytnout.“ Dále z textu vyplývá, že nezanedbatelná je podle Nejvyššího soudu také ta okolnost, že povinný není osobou, která má rozhodovat o způsobu užití finančních prostředků výživného, a proto v případě, že nekonzultuje jednotlivá plnění s osobou k tomu oprávněnou, lze jen velice těžko předpokládat, že by mohl tyto podmínky splnit. Ačkoli se tento rozsudek týká trestní věci, je jeho vyznění ohledně teoretické možnosti plnit výživné v naturální formě v celku jasné, zároveň však předpokládá splnění takového množství podmínek, které jej dělá v praxi ne-li nemožným, tak alespoň velice komplikovaným. Bude-li tak například plněno až po předchozí dohodě s osobou oprávněnou k nakládání s dávkami výživného, je skutečně nepravděpodobné, že by došlo ke sporu, nicméně osoba povinná se vystavuje určitému riziku. V případě sporu by jen těžko prokazovala realizaci plnění, natož existenci vzájemné dohody na něm. Případy, kdy by k naturálnímu plnění docházelo bez předchozí dohody, jsou z tohoto pohledu ještě problematičtější. 4

srovnej § 95 odst. 2 ZoR

9

Naturální plnění je tedy možné, ale i v případě splnění všech jeho podmínek s sebou nese značná rizika. Ani toto rozhodnutí neznamená, že soud může stanovit výživné jinak, než ve finanční podobě. Znamená pouze, že při splnění jistých povinností je možné finanční plnění hradit i v naturální podobě. Podstatným znakem výživného určeného soudem je skutečnost, že se jedná o plnění jediné. Povinná osoba je zákonem povinována osobě oprávněné pouze k tomuto jednomu plnění. Další příspěvky na výdaje nahodilé, neplánované či jednorázové není možné nad rámec stanoveného výživného vymáhat, jelikož náklady na jejich úhradu by měly být započteny již ve vlastních dávkách výživného. Vyživovací povinnost vzniká přímo ze zákona, a to společně se vznikem vztahů mezi osobou oprávněnou a povinnou. Tento vztah je určujícím nejen pro existenci a trvání vyživovací povinnosti, ale podle konkrétního vztahu, na jehož základě povinnost vznikla, dochází i k jejímu druhovému dělení. Zánik tohoto vztahu způsobuje zánik nebo alespoň změnu druhu vyživovací povinnosti. Například rozvodem končí vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi, ale její místo může zaujmout výživné rozvedeného manžela. Konec vyživovací povinnosti tak může nastat smrtí jednoho z jeho účastníků tohoto vztahu, právní mocí rozhodnutí o osvojení, právní mocí rozhodnutí o úspěšném popření otcovství, uplynutím času, vznikem nového vztahu atd. Samotná existence vyživovací povinnosti však sama o sobě neznamená, že někdy dojde k vymáhání jejího plnění. Obvykle je tato povinnost plněna dobrovolně a samotní povinní většinou nepochybují o tom, že mají k plnění povinnost. Jádrem sporu nebývá ani tak existence vyživovací povinnosti, jako její rozsah. Samotný počátek plnění vyživovací povinnosti je v zákoně o rodině vázán na splnění určitých podmínek, které mohou mít jednak podobu pozitivní a jednak negativní. Pozitivní podmínky jsou podmínkami, jejichž splnění umožňuje výživné přiznat, zatímco negativní tuto možnost vylučují. Základem každé vyživovací povinnosti je vztah, který mezi sebou mají osoby povinné s osobami oprávněnými. Tento vztah může mít formu vztahu příbuzenského i faktického, přímého 10

i zprostředkovaného, podle čehož se pak rozlišují jednotlivé druhy vyživovacích povinností. Dojde-li k plnění, aniž by pro něj existoval takovýto právní podklad, má osoba neprávem plnící nárok na vrácení výživného od osoby, za kterou takto plnila její vyživovací povinnost. Lze konstatovat, že stejně jako vyživovací povinnost vzniká na základě zákona, na základě zákona také zaniká. Je-li však tato povinnost vyslovena v rozhodnutí soudu, je třeba také v soudním rozhodnutí vyslovit její zrušení. Důvodem pro zánik vyživovací povinnosti je zásadně zánik vztahu, na jehož základě povinnost vznikla, tedy například smrtí jednoho z jeho účastníků, ale i úspěšným popřením otcovství atd. Zvláštními důvody zániku vyživovací povinnosti jsou odpadnutí důvodů dalšího plnění výživného, ztráta možností a schopností pro další plnění výživného či uplynutí času.5

1.3 Plnění za jiného Zákon o rodině ve svých ustanoveních obsahuje i úpravu situace, kdy osoba mající vyživovací povinnost tuto neplní a její hrazení zajišťuje osoba bez zákonné povinnosti. Osoba plnící vyživovací povinnost za jiného, a to ať již zcela nebo částečně, má právo požadovat náhradu těchto plnění. Předpokladem pro vznik tohoto nároku je však také neochota osoby povinné k plnění. Bylo-li však plněno proti vůli povinného, ačkoli by jinak svou povinnost řádně plnil, nemůže být proti němu uplatňován nárok na zaplacení těchto plateb. V případě vyživovací povinnosti rodičů k dětem jsou za osoby povinné považováni oba rodiče, tedy otec i matka. V praxi tak k uplatnění ustanovení týkajících se plnění za jiného dochází nejčastěji v situacích, kdy jeden z rodičů plní vyživovací povinnost za druhého, nebo dojde soudním výrokem ke změně osoby povinné. Jedná se tak například o situace popření otcovství manžela matky, určení otcovství jiného muže, než toho, který

5

srovnej Milada Hrušáková a kolektiv, Rodinné právo, Doplněk Brno 1993. str 132-134

11

výživné hradil, ale také o situace, kdy matka dítěte sama zajišťuje výživu dítěte, jehož otec je určen až po určité době od jeho narození. Soudní rozhodnutí o určení nebo popření otcovství má sice konstitutivní povahu s účinky ex nuc6, nicméně je možné po jeho vyslovení vymáhat na osobě povinné plnění hrazená za ni. Důvodem pro tuto úpravu je nemožnost zhojení situace, která by nastala v případě rozhodnutí deklaratorního, tedy s účinky ex tunc7. Osoba dříve považovaná za osobou povinnou vykonávala rodičovskou zodpovědnost, nakládala s majetkem dítěte nebo schvalovala lékařské zákroky a všechny jí provedené akty by tím pozbyly platnost8. Pro posouzení vlastního nároku plnící osoby není ani podstatné, zda v dané chvíli plnila na základě soudního rozhodnutí, či nikoli, ale zda plnila. V této souvislosti nelze nezmínit otázku osob povinných k náhradě takto plněného výživného. Ne vždy totiž dojde ke kontinuálnímu nahrazení osoby hradící výživné osobou povinnou. Například v situaci, kdy dojde u jedné osoby k úspěšnému popření otcovství, ale zároveň nedojde u osoby další k jeho určení. Dítě tak zůstane v danou chvíli bez otce a jedinou osobou povinnou k jeho výživě je jeho matka. Proto také ona je povinna k náhradě již uhrazeného výživného. Odpověď na otázku, proč zákon o rodině obsahuje úpravu institutu, jež se uplatňuje v případech, na které by mohla být použita ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ) o bezdůvodném obohacení9, důvodová zpráva k ZoR nepodá, můžeme ji však nalézt v komentáři k zákonu o rodině Prof. JUDr. Milany Hrušákové, CSc.10. Je

6

Ex nunc (z lat.), výraz označuje okamžik, od kterého nastávají účinky určité právní skutečnosti, zpravidla zasahující do existujícího právního vztahu. E. znamená, že tyto účinky nastávají okamžikem, kdy tato nová právní skutečnost nastala, tedy nikoli zpětně, od počátku existence právního vztahu. - Hendrych, D. a kol., Právnický slovník, 3., Podstatně rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009. ISBN: 978-80-7400-059-1

7

Ex tunc (z lat.), výraz označuje okamžik, od kterého nastávají účinky určité právní skutečnosti, zpravidla zasahující do existujícího právního vztahu. E. znamená, že tyto účinky nastávají zpětně, od počátku existence právního vztahu (např. účinky neplatnosti právního úkonu). - Hendrych, D. a kol., Právnický slovník, 3., Podstatně rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009. ISBN: 978-80-7400-059-1

8

srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, ISBN 978-80-7400-061-4

9

10

srovnej § 450 a násl. ObčZ srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009 str. 486, ISBN 978-80-7400-061-4

12

zde uvedeno: „Zákon o rodině, na rozdíl od občanského zákoníku, nestojí na důrazném požadavku ekvivalence plnění. Proto je v zákoně o rodině upraven tento specifický institut úhrady plnění za jiného. Tím je vyloučena aplikace obecného institutu bezdůvodného obohacení zakotveného v občanském zákoníku, který je založen na principu povinnosti vydání všeho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením11. Účelem soukromého práva, do kterého rodinné právo náleží, je sice dosažení, udržení a ochrana rovnováhy v soukromoprávních poměrech. Nicméně, absolutní rovnováhy – nota bene v rodinném právu – lze dosáhnout jen obtížně. Bude vždy záležet na konkrétní situaci, kterou posoudí soud s ohledem na obecné zásady právní a s ohledem na spravedlnost.“ Rozdílnost obsahu obou institutů, tedy plnění za jiného a bezdůvodné obohacení, spočívá tedy v praktickém uplatnění nároku na vrácení již uskutečněných plnění. V případě bezdůvodného obohacení, by měla osoba plnící nárok na vrácení celé hodnoty realizovaných plateb, zatímco v případě plnění za jiného může být tato hodnota nižší. Pakliže osoba mylně pokládaná za osobu povinnou poskytuje dítěti nad rámec povinného nějaká další plnění nebo hradí výživné v částkách vyšších, než jakou by podle svých možností a schopností musela, na uhrazení tohoto dobrovolně poskytovaného nadstandardu nárok samozřejmě nemá. V praxi však může také dojít k situaci, kdy rozdíl mezi majetkovými poměry osoby mylně pokládané za osobu povinnou a osoby skutečně povinné dosahují takové míry, že by úhrada již plněného výživného byla pro osobu skutečně povinnou neúnosná. Lze si představit situaci, kdy povinný žije pouze ze sociálních dávek, zatímco výživné vyměřené osobě dříve za osobu povinnou považované kalkulovalo s jeho nadstandardními příjmy a umožňovalo dítěti dokonce i tvorbu úspor. Dle Doc. JUDr. Zdeňky Králíčkové12 ani v těchto případech nebude osobě plnící přiznán nárok na úhradu skutečné výše jím poskytnutého výživného proti povinnému. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková také uvádí, že dle jejího názoru nebude možné vymáhat toto výživné na dítěti, neboť je 11

12

srovnej § 458 odst. 1 ObčZ

srovnej Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, 586 s., str. 484-487, ISBN 978-80-7400-061-4

13

třeba ctít jeho dobrou víru ve věci svého statusu a z něho vyvěrajícího majetkového práva na stejnou životní úroveň. Skutečnost, že matka otce dítěte např. uvedla v omyl ve věci jeho otcovství, nemůže jít k tíži dítěte. Z uvedeného je také evidentní, že ke změně osoby povinné může dojít prakticky kdykoli, dokonce i mnoho let po ukončení placení dávek výživného. Z hlediska právní jistoty je však neúnosné, aby bylo možné uplatňovat náhradu nákladů vynaložených pro hrazení výživného i po tak dlouhé době a i částka, kterou by v úhrnu představovala součet veškerých realizovaných plnění, by byla patrně pro osobu povinnou neúnosná. ZoR řeší tuto problematiku odkazovacím ustanovením § 101 odst. 213, podle kterého má být ke stanovení promlčecí lhůty použito § 101 ObčZ14, tedy obecná tříletá promlčecí lhůta. V souvislosti s případy kdy, dochází k hrazení uskutečněných plnění osobou bez zákonné povinnosti, nelze nezmínit § 99 ZoR. Povinnost vrácení neprávem plněného výživného je korigována zásadou obsaženou v tomto ustanovení, tedy že spotřebované výživné poskytované nezletilému dítěti se nevrací. Zajímavá je také otázka označení výživného za spotřebované v situaci, kdy podle stávající úpravy může výživné dosahovat výše, která umožňuje tvorbu úspor15. Při pouhém mechanickém vymáhání nespotřebovaného výživného by se jen těžko dalo vyhnout nepřiměřené tvrdosti. Při posuzování úspor vytvořených z jednotlivých dávek výživného je třeba přihlížet k účelu, který má takto vytvořená rezerva plnit. Podle § 85a odst. 2 ZoR se jedná zejména o zabezpečení přípravy na budoucí povolání.

13

Promlčení tohoto nároku se řídí ustanovením § 101 občanského zákoníku

14

Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

15

srovnej § 85a odst. 2 ZoR

14

1.4 Jednotlivé druhy vyživovací povinnosti 1.4.1 Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem

Základní právní úprava vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem je v systému rodinného práva zařazena na začátek první hlavy, třetí části ZoR. Zařazení této vyživovací povinnosti na čelné místo před její ostatní druhy, společně s tím, že se jedná o nejrozsáhleji upravený druh vyživovací povinnosti, dokládá důraz jaký společnost, a spolu s ní i zákonodárce, klade na její funkci. Zákon zde deklaruje povinnost rodičů se podle svých možností a schopností podílet na výživě svého dítěte a právo dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů. Tato práva dítěte a povinnosti rodiče trvají až do doby, než je dítě schopno se samo živit. Použitý pojem „dítě“ není ovšem možný posuzovat jen z pohledu dovršení hranice zletilosti, určené shodně občanským zákoníkem16 a čl. 1. Úmluvy o právech dítěte17 dosažením věku osmnácti let. Dovršením osmnáctého roku života získá sice většinou osoba plnou právní způsobilost, ale své právo na výživu poskytovanou rodiči tím nepozbývá. Často dochází i k situaci, kdy si lidé pojem „dítě“ používaný v těchto ustanoveních spojují s pojmem „nezaopatřené dítě“ používaným v právu sociálního zabezpečení, tedy stavem trvajícím maximálně do dvacátého šestého roku života18 19, ale ani tyto pojmy nejsou synonymní a nemohou být zaměňovány. Pro termín „dítě“, tak jak je používán v ustanoveních třetí části ZoR, je určující vztah rodič – dítě, jako poměr založený na biologickém základě, či právními prostředky biologický poměr simulující.

16

srovnej § 8 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.

17

Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.

18

19

srovnej § 11 odst. 1. zákona č. 117/195 Sb. Za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže a) se soustavně připravuje na budoucí povolání (§12 až 15), nebo b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Posuzování zdravotního stavu pro účely tohoto zákona upravuje zákon upravující organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

15

Z toho je patrné, že dítě v tomto smyslu nepřestává být dítětem v jakémkoli věku, a proto také povinnost rodiče poskytovat svému dítěti výživu není omezena věkem dítěte, ale pouze jeho schopností se živit samo. Je tedy možné, že dítě, například ze zdravotních důvodů, schopnost se samostatně živit nikdy nenabude, následkem čehož vyživovací povinnost rodičů k němu trvá po celý jeho život. Možná je také situace, kdy dojde k přerušení vyživovací povinnosti rodiče, ale vlivem určitých událostí dojde k jejímu obnovení.

1.4.2 Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům

K povinnostem dítěte, které je schopné se samo živit, patří v případě potřeby zajistit svým rodičům slušnou výživu. Každé dítě plní tuto povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí20. Jedná se o úpravu poměrů pro situaci, kdy například z důvodu nemoci nezajišťují příjmy rodiče jeho slušnou výživu. K pojmu „slušná výživa“ obsahuje komentář k zákonu o rodině21 tento výklad: „Konkrétní rozsah slušné výživy bude dán celkovými poměry oprávněného rodiče, jeho zdravotním stavem, věkem apod. Výživou i zde rozumíme uspokojování nejenom výživy ve smyslu potravy, ale i uspokojování ostatních osobních potřeb rodiče, zejména potřeby bydlení, kulturních potřeb apod. Plnění výživného může spočívat jednak v peněžních částkách, ale také v naturálním plnění, v osobní péči o osobu oprávněného nebo v péči o společnou domácnost. Pokud však bude o výživném rozhodovat soud, stanoví výživné zpravidla v penězích.“ Ačkoli je vyživovací povinnost rodičů vůči dětem a dětí vůči rodičům upravená ve společné hlavě zákona o rodině, neznamená to, že jsou tyto povinnosti bez dalšího vzájemně podmíněny. Jediným korektivem z tohoto hlediska je pravidlo,

20

21

srovnej §87 ZoR. srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář, 4. vydání. Praha: 2009, 558 s. ISBN: 978-80-7400-061-4.

16

že výživné není možné přiznat v případě, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, obsažené v druhém odstavci § 96 ZoR. Důvod pro zařazení obou institutů do společné hlavy ZoR je třeba spatřovat převážně ve snaze zvýraznit funkci rodiny jako základní ekonomické jednotky, v níž mají její jednotliví členové k sobě navzájem určité povinnosti. To je také důvodem, proč je tato úprava oddělena od úpravy vyživovací povinnosti mezi ostatními příbuznými, ačkoli k ní má v podstatě blíž22.

1.4.3 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými

Jak již z názvu vyplývá, jedná se o vyživovací povinnost osob, které k sobě mají příbuzenský vztah, ale nejsou ve vztahu rodiče a dítěte. Podmínkou existence povinnosti plnit výživu jinému příbuznému je, že se musí jednat o příbuzenský vztah v přímé linii, tedy o předky a potomky. Tato povinnost zahrnuje vztahy v přímé linii jak vzestupně, tak i sestupně, což znamená, že vyživovací povinnost mají jak předci k potomkům (děd – vnuk), tak i potomci ke svým předkům (vnuk – děd). Osobní vztah, na kterém je tato vyživovací povinnost založená, je specifický tím, že se nejedná o vztah přímý, ale vztah zprostředkovaný. Od této skutečnosti je také odvozen rozsah vyživovací povinnosti, kterou mezi sebou ostatní příbuzní mají. Ta má podle § 90 ZoR oprávněnému příslušet pouze v případě, že toho nutně potřebuje. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy jsou ostatní příbuzní povinni plnit vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. V těchto případech odkazuje § 88 odst. 3 ZoR na obdobné použití § 85a ZoR. Ten ve svém druhém odstavci deklaruje právo dítěte, v případech, kde to majetkové poměry povinného umožňují, na výživné v rozsahu, který umožňuje tvorbu úspor, neboť i tyto úspory lze považovat za odůvodněné potřeby dítěte.

22

srovnej Těžká, O., Vyživovací povinnost, 1 vydání., Praha: Panorama 1984. 300 s., ISBN: 11-079-84

17

1.4.4. Vyživovací povinnost mezi manžely

Určující pro tento druh výživného je pravidlo, že manželé mají nárok podílet se na stejné životní úrovni tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Základ tohoto pravidla můžeme spatřovat nejen v §18 a §19 ZoR, kde je stanoveno rovné postavení obou manželů a povinnost každého z manželů, aby se podle svých možností schopností a majetkových poměrů podílel na péči o společnou domácnost, ale i v ustanoveních upravujících institut společného jmění manželů23. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí. Tedy v případě, kdy se dítě ožení, či provdá, přechází vyživovací povinnost na jeho manžela, a teprve když manžel není schopný tuto svou povinnost plnit a dítě nemá stále schopnost se samo živit, dochází k obnovení vyživovací povinnosti rodičů.

1.4.5. Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely

Zvláštností úpravy vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely je fakt, že na rozdíl od všech ostatních druhů vyživovací povinnosti je jeho základem vztah již zaniklý. Manželský vztah rozvodem zaniká, ale některé další vztahy mohou stále přetrvávat, proto je i pro takovou situaci upravena vyživovací povinnost. Podmínkou pro stanovení výživného i po zániku manželského vztahu je neschopnost rozvedeného manžela se sám živit. Tato vyživovací povinnost má svým rozsahem zajistit „přiměřenou výživu“ vzhledem k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinného manžela, nejdéle však po dobu tří let od zániku manželství. V případech, kdy rozvodem manželství byla způsobena manželovi, který se převážně nepodílel na jeho rozvratu, závažná újma, lze přiznat výživné ve stejném rozsahu jako mezi manžely. Motivem pro toto rozšíření je snaha o minimalizaci škodlivých dopadů na osobu, která se ne vlastní vinou dostala do situace, která je jí ke škodě.

23

srovnej § 143 - § 151 ObčZ

18

1.4.6. Příspěvek na úhradu některých nákladů neprovdané matce

Pátá hlava, třetí části ZoR nese název „Příspěvek na úhradu některých nákladů neprovdané matce“. Jedná se o úpravu, která má množství společných znaků s úpravou ostatních druhů vyživovací povinnosti, ale také významná specifika. Obdobně jako u ostatních typů vyživovací povinnosti má i příspěvek na úhradu některých nákladů neprovdané matce základ v osobních vazbách mezi povinnou a oprávněnou osobou. Konkrétně se jedná o mimomanželský rodičovský vztah. Motivací k formulaci tohoto institutu je snaha o minimalizaci rozdílů v hmotném postavení provdané a svobodné matky a ulehčení její situace. Otec dítěte musí matce přiměřeně přispívat na úhradu výživy po dobu dvou let, kdy se počítá se sníženou schopností výdělku, jakož i na náhradu nákladů spojených se slehnutím24 a mateřstvím. Teprve judikatura doplnila chybějící právní úpravu počátku této dvouleté lhůty, když stanovila, že počátek je třeba stanovit od data v údobí od otěhotnění do porodu. Rozdílem oproti ostatním druhům vyživovací povinnosti je, že tento příspěvek se poskytuje i za účelem pokrytí jistých jednorázových nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, zatímco u ostatních druhů se jednorázové náklady pouze zohledňují při stanovování rozsahu výživného.

1.5 Společná ustanovení Výživné je jeden z mála případů, kdy zákonodárce přímo ze zákona ukládá určitým osobám práva a povinnosti, a to pouze na základě vzájemného vztahu. Již z této skutečnosti je možné dovodit důležitost, která je spatřována v těchto vztazích a plnění z nich plynoucích povinností. Ačkoli není vyživovací povinnost svým vznikem vázána na jediný typ vzájemného vztahu osoby povinné s osobou oprávněnou, spojují všechny druhy vyživovacích povinností určité společné rysy. Tyto společné rysy tvoří jednotu výživného, jako právního institutu, a zároveň 24

chápej porod

19

umožňují existenci hlavy šesté, třetí části ZoR, s marginálním označením „Společná ustanovení“. Právě z těchto ustanovení získáváme nejpřesnější představu o tom, co vyživovací povinnost představuje. Tato hlava upravuje rozhodování soudu o vyživovací povinnosti, způsob jejího plnění, faktory ovlivňující její výši, její splatnost, ale i její promlčení a promlčení jejích jednotlivých plnění. Společný základ všech typů vyživovacích povinností, tvořený právě šestou hlavou, části třetí ZoR je pak dále v ustanoveních o jednotlivých typech modifikován a upřesňován, ale právě tím všechny vyživovací povinnosti spojuje do jednoho právního institutu s názvem výživné.

2. Relevantní aspekty pro určování výše výživného rodičů k dětem „Je nepřípustné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před soudem prvého stupně) vyšly najevo25. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene.“ Tímto způsobem Ústavní soud ČR ve svém nálezu II. ÚS 671/09 zdůraznil nutnost posouzení veškerých relevantních okolností daného případu. A dále Ústavní soud ČR pokračoval: „Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny porušení řádného odůvodnění (§ 157 o. s. ř.), když z odůvodnění rozhodnutí soudu vůbec nevyplývá, proč soud nepřihlédl k významné skutečnosti, přestože bylo povinností soudu v souladu § ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu konkrétně tím, že odvolací soud pro posouzení majetkových poměrů otce nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohly být majetkové poměry otce stěžovatelek 25

srovnej nález Ústavního soudu Sp. Zn. II. ÚS 363/03

20

náležitě zváženy.“ Ústavní soud ČR zde jasně specifikuje způsob, kterým má být v případě rozhodování soudu postupováno. Rozhodující soudce, nejen že provede veškeré důkazy, které by mohly být pro daný případ relevantní, ale také se v odůvodnění rozsudku musí ke všem vyjádřit a specifikovat důvody, které ho vedly k rozdílnému posouzení jejich závažnosti. Dále jsou v této kapitole blíže zpracovány jednotlivé aspekty, ke kterým musí soud při svém rozhodování o výši výživného přihlížet, způsoby, kterými se soud dostává k informacím o těchto aspektech, případně postup soudu v případech že se mu nepodaří tyto informace zajistit.

2.1 Obecně k aspektům při určování výše výživného Vyživovací povinnost, jako institut upravený zákonem, má zákonem stanovený i svůj rozsah. Vzhledem k variabilitě situací, při kterých dochází k stanovení výše výživného, není možné přímo zákonem stanovit jeho rozsah pomocí přesné finanční částky. Zákonodárce proto zvolil obecnou úpravu, kde stanovil: „Při určení výše výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům povinného.“26 Krom těchto obecných společných hledisek upravil zákonodárce pro každý z druhů vyživovací povinnosti další aspekty, ke kterým je třeba přihlížet. Tato hlediska jsou zakotvena pro jednotlivé druhy vyživovacích povinností v různých hlavách části třetí ZoR. Mohou vyživovací povinnost podle obecných požadavků rozšiřovat nebo zužovat. Rozšiřujícím je například požadavek na stejnou životní úroveň dětí a jejich rodičů, vyjádřený pro vyživovací povinnost rodičů k dětem v § 85 odst. 2 nebo nárok obou manželů na stejnou hmotnou a kulturní úroveň vyjádřený v § 91 odst. 2 ZoR. Naopak restriktivní povahu můžeme zaznamenat v úpravě vyživovací povinnosti mezi ostatními příbuznými, kde se k obecným hlediskům připojuje korektiv nutné potřeby nebo v případě vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům korektiv slušné srovnej § 96 odst. 1 ZoR

26

21

výživy. K pojmu odůvodněné potřeby je třeba poznamenat, že se nejedná o potřeby zajišťující pouhé přežití, ale o skutečné podmínky pro život, tedy o vše co, je potřeba k zajištění osobních potřeb týkajících se hmotné a kulturní stránky života. 27 Při posuzování rozsahu odůvodněnosti potřeb je nutné vycházet ze společenského standardu. Dalším důležitým aspektem pro posouzení optimální výše vyživovací povinnosti je fakt, že se jedná o jediné plnění, kterým povinný saturuje potřeby oprávněného. To sice na jednu stranu znamená, že do rozsahu výživného musí být zahrnuty také náklady neplánované a nepravidelné (koupě sezonního oblečení, bot, hospitalizace v nemocnici, dovolená atd.), zároveň takové pojetí znemožňuje oprávněnému úspěšné vymáhání další účasti povinného při jednorázově zvýšených osobních potřebách. Možnosti a schopnosti jsou objektivními a subjektivními podmínkami plnění na straně povinného. Subjektivní složku představují schopnosti povinného, tedy například vlohy, vzdělání, zdravotní stav povinného. Možnosti pak reálné uplatnění jeho schopností v praxi. Zhodnocením obou získává soudce představu o tom, jakého výdělku je daná osoba schopna dosáhnout. Pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti není tedy ani tak důležité, jakého výdělku povinný skutečně dosahuje, ale jakého výdělku za dané situace dosahovat může. V právní teorii je tento způsob hodnocení označován jako zásada potencionality. Tato zásada se odráží například v ustanovení § 96 ZoR, který stanoví, že při určování výživného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, případně zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

27

srovnej Těžká, O., Vyživovací povinnost, 1 vydání, Praha: Panorama 1984. 300 s., ISBN: 11-079-84

22

2.2 Snaha o objektivizaci rozsahu vyživovací povinnosti Všechny podmínky uvedené v předchozí kapitole, kladou značné nároky na osobu soudce. Ten není při řešení sporu o stanovení vyživovací povinnosti odkázán pouze na předložené důkazy, ale sám si je musí aktivně vyhledávat a zajišťovat. Jedná se o takzvané řízení nalézací28. Společně se zásadou volného hodnocení důkazů29

30

, a v případě nezletilých dětí navíc i zásadou vyšetřovací, stává se

rozhodování soudců jen velice těžko odhadnutelné. Motivací pro tuto úpravu je snaha o umožnění zohlednění všech specifik konkrétního případu. Již delší dobu sílí přesvědčení, že takto široký prostor pro volné uvážení soudce způsobuje, že ve srovnatelných případech může docházet ke stanovení rozdílné výše vyživovací povinnosti, a že není ani umožněno předem odhadnout výsledek soudního řízení.

28

29

30

Řízení nalézací, část civilního procesu, která vede k rozhodnutí soudu o tom, co je právem, anebo právo přímo vytváří. Ř. se tradičně dělí na řízení sporné a řízení nesporné, kdy hranice mezi oběma druhy je spatřována zejména ve funkcích a v uplatňování odlišných zásad civilního procesu. Sporné řízení má spíše funkci represivní, tj. rozhodnout spor o právo mezi účastníky (napravit porušení práva), nesporné řízení, byť je spor může provázet, má spíše funkci preventivní, tj. upevnit právní postavení účastníků řízení a předejít možným sporům. Rozdíl je rovněž v různém okruhu účastníků a u nesporného řízení ve vymezení jeho předmětu. Sporné řízení, kde proti sobě stojí žalobce a žalovaný, je ovládáno především zásadou dispoziční v souvislosti se zásadou projednací, které je třeba chápat tak, že tvrdit potřebné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy je věcí účastníků a jedině tito jsou oprávněni svými úkony disponovat předmětem řízení. To neznamená, že je soud povinen provést všechny důkazy označené účastníky nebo že by byla přímo vyloučena možnost uplatnit zásadu vyšetřovací, ovšem zjištěný skutkový stav je výsledkem důkazní aktivity účastníků. Soud má právo posoudit důkazní návrhy účastníků a rozhodnout, které z důkazů provede, aby bylo dosaženo účelu řízení. Zákon připouští zásadu vyšetřovací jen do té míry, že dává soudu, vyplyne-li najevo z již provedeného dokazování potřeba i jiných než účastníky navržených důkazů, možnost provést tyto potřebné důkazy. V zásadě však účastník, který neunesl důkazní břemeno (břemeno důkazní) svých skutkových tvrzení (nesplnil svou povinnost označit důkazy), nese nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů, nikoli tedy "skutečného" stavu věci. Nesporné řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací sledující celospolečenský zájem, kdy soud není omezen jen skutkovými tvrzení účastníků a jejich návrhy na provedení důkazů, ale účelně provádí i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu jako svou úřední povinnost. Nedostatečná důkazní aktivita účastníka nenese újmu v podobě nepříznivého rozhodnutí. Ve většině nesporných řízení je dán zákonem i okruh účastníků. Je-li zjištěno v odvolacím či dovolacím řízení, že se řízení neúčastnili všichni, o jejichž právech a povinnostech bylo jednáno, jedná se o vadu v řízení mající za následek zrušení rozhodnutí dosaženého v nalézacím řízení. Mezi nesporná řízení patří řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení o úschovách, řízení o umoření listin, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení opatrovnické, řízení o povolení uzavřít manželství, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení ve věcech obchodního rejstříku, řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev, řízení ve věcech voličských seznamů, řízení ve věcech sdružování v politických stranách a politických hnutích. Poslední dvě řízení sice nemají charakter věcí občanskoprávních, ale byla včleněna do pravomoci soudů. Náleží sem i (svou povahou předběžné) řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů a některé části řízení konkursního. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3., Podstatně rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009, ISBN: 978-80-7400-059-1

srovnej § 132 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen OSŘ Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

23

Tyto skutečnosti by znamenaly, že jsou porušována práva na spravedlivý proces31 a právní jistotu32. Za těchto podmínek probíhá diskuse nad podobou opatření, která by byla alespoň vodítkem, jak pro soudní rozhodování, tak pro laickou veřejnost. V některých okolních státech již došlo k prvním pokusům o zavedení těchto opatření, směřujících ke sjednocení a objektivizaci judikatury v oblasti výše výživného. V současné době převládají dva hlavní proudy. Starší model, který počítá s vymezením určité části čistého příjmu pro každého oprávněného, je používán v sousedním Rakousku. U tohoto způsobu výpočtu výživného můžeme spatřovat společné znaky s výpočtem daně z přijmu fyzických osob v České republice. Modernějším způsobem, používaným například v Německu, je tabulární řešení. Nejznámější je použití takzvané Düsseldorfské tabulky, která společně s dalšími ustanoveními umožňuje zachycení konkrétnějších podmínek daného případu (výše mzdy, počet vyživovacích povinností atd.). Ta byla pro rok 2011 upravena do této podoby.

31

Právo na spravedlivý soudní proces (fair trial, proces equitable) patří mezi základní lidská práva charakterizující právní stát v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 ÚmlLP, který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v průměrné lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Pojem spravedlivý proces byl blíže interpretován judikaturou ESLP (Evropský soud pro lidská práva) a zprávami a posudky Evropské komise pro lidská práva. Právo na soudní řešení sporu ex aequo et bono se podle judikatury ESLP vztahuje na všechna řízení, jejichž výsledek je určující pro "práva a závazky soukromé povahy". Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3., Podstatně rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009, ISBN: 978-80-7400-059-1

32

Právní jistota je výsledkem dodržování zákonů a dalších pramenů práva, uplatňování legality v procesu tvorby práva, aplikace práva a realizace práva. Spočívá zejména ve vytvoření podmínek, aby nikdo nebyl bez zákonného důvodu omezen ve svých subjektivních právech a zároveň aby byl zákonnou cestou postižen každý, kdo porušuje právní povinnosti. P. úzce souvisí rovněž s požadavkem stability práva. Je jedním z atributů právního státu. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3., Podstatně rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009, ISBN: 978-80-7400-059-1

24

Bedarfs-

Nettoeinkommen des unterhaltspflichtigen

Altersstufen v Jahren

Prozentsatz Kontroll-

betrag

Elternteils 0 - 5 6-11

12-17

AB 18

1.

bis 1500

317

364

426

488

100

770/950

2.

1501 - 1900

333

383

448

513

105

1050

3.

1901 - 2300

349

401

469

537

110

1150

4.

2301 - 2700

365

419

490

562

115

1250

5.

2701 - 3100

381

437

512

586

120

1350

6.

3101 - 3500

406

466

546

625

128

1450

7.

3501 - 3900

432

496

580

664

136

1550

8.

3901 - 4300

457

525

614

703

144

1650

9.

4301 - 4700

482

554

648

742

152

1750

10.

4701 - 5100

508

583

682

781

160

1850

über 5101

nach den Umständen des Falles

33

V této oblasti existují také snahy ubírající se směrem vytvoření jakéhosi matematického vzorce, kde po dosazení proměnných (věk dítěte, výše platu atd.) může každý celkem snadno vypočítat výši vyživovací povinnosti.

33

Socialhilfe24.de, Düsseldorfer Tabelle, [online] 2011[cit. 29.4.2012] Dostupné z: http://www.sozialhilfe24.de/unterhalt-unterhaltsrecht/duesseldorfer-tabelle.html

25

V České republice se v této oblasti doposud nejvýrazněji do povědomí odborné i laické veřejnosti zapsala JUDr. Daniela Kovářová, která v roce 2010, ve funkci ministryně spravedlnosti, představila možnou podobu těchto tabulek u nás.

Kategorie

Věk dítěte

Procentuální rozmezí

1.

0-5 let

11-15 %

2.

6-9 let

13-17 %

3.

10-14 let

15-19 %

4.

15-17 let

16-22 %

5.

18 a více let

19-25 %

Kovářová,D.:Rodina a výživné.Vyživovací povinnost rodičů,dětí a dalších příbuzných.Praha: Leges, 2011, 152 s. (str. 41)

Ministryně Kovářová tím otevřela diskusi odborné veřejnosti nejen k vlastní tabulce, ale obecně k možnostem objektivizace určování výše výživného. Tabulka byla představená v následující podobě v květnu 2010 jako doporučení českým soudcům, které se mělo stát vodítkem pro při určování výživného, a tím zajistit, aby v obdobných případech nedocházelo k rozdílnému posouzení situace. Tato doporučující tabulka vychází z méně pružného rakouského modelu, ale na rozdíl od rakouské normy neobsahuje návrh tabulek žádné další korektivy. Jako základ pro výpočet výše výživného se bere čistý příjem povinného bez zohlednění jakýchkoli jeho dalších životních nákladů. Kovářová34 uvádí, že tabulka je velice dobře použitelná, při určování výše výživného pro jedno až dvě děti, přičemž v případě sourozenců se bude součet vyměřených výživných pohybovat v horních partiích procentuálního rozmezí, čímž tato tabulka pokrývá až 80% rozcházejících se párů. Ačkoli se „česká tabulka“ inspirovala rakouským modelem, na rozdíl od něj zcela opomněla do úpravy začlenit další ustanovení přihlížející ke specifikům daného případu. „Česká tabulka“ tak například nezohledňuje situace, kdy povinný plní zároveň více vyživovacích povinností.

34

Kovářová, D.:Rodina a výživné.Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných, Praha: Leges, 2011

26

Na obranu „českých tabulek“ je třeba uvést, že i v této jednoduché podobě jsou schopny plnit funkci jakéhosi standardu, který soudce může při svém rozhodování zohlednit. Doporučující tabulky ministryně Kovářové nebyly samozřejmě prvním pokusem zavést do praxe alespoň orientační způsob výpočtu výživného. Již o rok dříve, v roce 2009 se poslanci České strany sociálně demokratické snažili uzákonit takzvané minimální výživné. A to v této podobě.

Výše započitatelného měsíčního příjmu v Kč

Navrhované sazby minimálního výživného na měsíc v Kč dítě od 6 let

dítě do 6 let

do 10.000

1400

1680

10.000 - 20.000

2000

3000

20.000 - 30.000

3000

3600

30.000 - 40.000

4000

4800

40.000 - 50.000

5000

6000

50.000 - 60.000

6000

7200

60.000 - 70.000

7000

8400

70.000 - 80.000

8000

9600

80.000 - 90.000

9000

10.800

90.000 - 100.000

10.000

12.000

nad 100.000

11.000

13.20035

Způsob určení výživného je zde opět zachycen v tabulce, ale poslanci se zde vydali trochu jinou cestou. Zatímco v tabulce ministryně Kovářové se výživné určuje v procentuální výměře z příjmů povinného, poslanci České strany sociálně

Kateřina Háchová, Jak určit výši výživného pro dítě podle tabulek, Finanční noviny. [online],2010 [cit. 10.4.2012] Dostupný z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/jak-urcit-vysi-vyzivneho-pro-dite-podle-tabulek/479463&id_seznam=13592

35

27

demokratické požadovali stanovení minimálních částek, které povinný musí plnit a soudce se může při určování výživného od těchto částek odchýlit pouze směrem vzhůru. Motivací této snahy bylo stanovení určitého nepřekročitelného základu, který na základě specifik daného případu může soud navýšit. Obdobný způsob již funguje v sousední Slovenské republice. Zavedení tabulek pro určování výše výživného však není jediný a samospasitelný způsob, kterým mělo být zajištěno sjednocení rozhodovací praxe soudů. Ministryně Kovářová tyto tabulky představila jako součást komplexního řešení problematické praxe, kde dochází k situaci, že se výše výživného v jednotlivých okresech liší36. Dalším navrhovaným krokem vedoucím ke sjednocení soudcovské rozhodovací praxe měla být možnost rodiče podat dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Současná právní úprava totiž neumožňuje dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu ve věcech upravených zákonem o rodině, s výjimkou rozsudků o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelném osvojení.37 Myšleným umožněním dovolání v případech určování výše výživného by patrně skutečně došlo ke kýženému sjednocení judikatury obecných soudů, ale zůstává otázkou, zda je v kapacitních možnostech Nejvyššího soudu ČR, popř. vůbec nějakého soudu, řešit tak velký počet případů, jaký by tato změna sebou nutně přinesla. Zajímavým z tohoto hlediska může být názor soudce Nejvyššího soudu České republiky, JUDr. Pavla Vrchy. Ten se k dané problematice vyjádřil takto: „Dne 16. března t. r. zpravodajský server ČTK České noviny (v článku „Kovářová navrhla výživné mezi devíti a 24 % z platu“[2]) k připravované metodice mj. uvedl: „Rodiče by pak měli mít možnost dovolání k Nejvyššímu soudu, pokud by s vyměřenými alimenty nesouhlasili. Nejvyšší soud ČR podle svého soudce Romana Fialy návrh na přípustnost dovolání v otázkách výživného a dalších právních problémů týkajících se rodiny podporuje.“ JUDr. Vrch dále uvádí: „Osobně nejsem přesvědčen o tom, že by

Jiří Štastný, Alimenty za potomka až čtvrtina platu. Bez výjimky, žádá Kovářová, iDNES.cz[online]2010 [cit. 12.2.1212] Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz/alimenty-za-potomka-az-ctvrtina-platu-bez-vyjimky-zada-kovarova-pxp/domaci.aspx?c=A100316_140243_domaci_js

36

37

srovnej § 237 odst. 2 pís. b OSŘ

28

za stávajícího personálního stavu Nejvyššího soudu České republiky dost dobře přicházelo v úvahu, aby ve věcech výživného bylo (po příslušné novelizaci občanského soudního řádu) připuštěno dovolání proti rozsudkům odvolacích soudů v těchto věcech. Je totiž více než jisté, že by se tím enormně navýšila dovolací agenda, což by nutně posilovalo tendence k dalšímu personálnímu posílení Nejvyššího soudu. Tudy ovšem, domnívám se, cesta nevede. Řešení vidím ve specializaci i senátů odvolacích soudů, jejichž judikatura by postupem času mohla příp. rozkolísanou soudní praxi v oblasti určování výše (rozsahu) výživného do určité míry stabilizovat. Justiční akademie by pak na uvedenou agendu specializujícím se soudcům nepochybně vytvořila odpovídající zázemí pro výměnu informací (zkušeností či poznatků ze soudní praxe), které by následně mohly přispívat ke stabilizaci judikatury soudů prvního stupně i odvolacích soudů, a to jistěže i za příslušné participace také Nejvyššího soudu České republiky či autorit z akademické obce.“38 Doktor Vrch ve svém článku neupozornil pouze na současnou vytíženost Nejvyššího soudu a s tím související personální problémy, které by nastaly v případě této zamyšlené změny OSŘ, ale zároveň upozornil na další možnosti, které by podle něj vedly ke sjednocení judikatury a přitom byly personálně méně náročné. I striktně dvoustupňové soudnictví je podle JUDr. Vrcha schopno samo překonat panující rozhodovací nejednotnost. JUDr. Vrch spatřuje možnosti současného systému k harmonizaci rozhodovací praxe v profesionalizaci určitých senátů a jejich dalším vzdělávání. Současný stav, kdy po podání odvolání může být pouze na základě rozvrhu práce daný případ předložen k rozhodování kterémukoli civilnímu senátu odvolacího soudu, způsobuje značnou variabilitu rozhodujících osob, čímž společně s nedostatečnou odbornou přípravou způsobuje nízké povědomí jednotlivých senátů o dané problematice. K překonání tohoto stavu nemusí podle JUDr. Vrcha sloužit pouze rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, která by soudcům těchto senátů mohla při jejich vlastním rozhodování sloužit jako dobrá orientační pomůcka a jistě by ke sjednocení rozhodovací praxe vedla, ale i ve vyčlenění určitých odvolacích 38

JUDr. Pavel Vrcha, K METODICKÉ POMŮCCE PRO URČOVÁNÍ VÝŽIVNÉHO, EPRAVO.CZ [online] 2010.[cit. 5.4. 2012] Dostupný z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-metodicke-pomucce-pro-urcovani-vyzivneho-62192.html?mail

29

senátů pouze k řešení těchto případů a v jejich dalším soustavném vzdělávání. Vytvořením nižšího počtu specializovaných, odborných senátů, jejichž členové by si mezi sebou mohli své zkušenosti z praxe předávat a společně je diskutovat, by podle JUDr. Vrcha současnou rozhodovací nejednotnost překonala stejně dobře jako v případě

umožnění

dovolání,

ale

s tím,

že

v jím

navrhované

možnosti

nezpůsobí přehlcení Nejvyššího soudu ČR.

2.3 Dohoda rodičů V případech, kdy jsou toho rodiče schopni, mohou mezi sebou uzavřít dohodu týkající se výše poskytovaného výživného. Obsah této dohody nemůže být oprávněnému ke škodě. Soud takovouto dohodu podrobuje zkoumání, zda při jejím plnění umožňuje zajištění veškerých potřeb oprávněného, a to v rozsahu přiměřeném možnostem a schopnostem rodičů. Značný význam má tato dohoda v rozvodovém řízení nesporném. Pro tento druh rozvodu, pro manžele nerychlejší a nejméně komplikovaný, je základním předpokladem soudem schválená dohoda rodičů o výživě a výchově dětí, bydlení a společném majetku. Manželé by si měli již při sestavování těchto dohod uvědomit, že je nutné jejich schválení soudem. Soud tedy nesmí pro takzvaný „nesporný“ rozvod v dané věci rozhodnout autoritativně. Shledáli však soud že je uzavřená dohoda pro oprávněnou osobu, tedy dítě, nevýhodná, tuto neschválí a rozvodové řízení se tím zkomplikuje. Pro rozhodování soudu ve věcech rodinných se jeví zvláště účelné řešení pomocí dohod. Jedná se o způsob, který zakládá odůvodněný předpoklad své stability, následného dobrovolného plnění, ale také co nejmenšího zásahu do vzájemných osobních vztahů.39

39

Kovářová, D.:Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011, 152 s.

30

2.4 Změna poměrů Doba, po kterou dochází k plnění vyživovacích povinnosti rodičů k dětem, může představovat řadu let a je dosti nepravděpodobné, že by během této doby nedošlo ke změně skutečností, na základě kterých soud rozhoduje. Rozhodnutím, kterým soud o vyživovací povinnosti rozhoduje, může být z tohoto důvodu změněno, a v případě nezletilých dětí k tomu není potřeba ani návrhu. Soud může i bez návrhu původní rozhodnutí změnit a docílit tak souladu mezi aktuálními možnostmi a schopnostmi rodičů a potřebami jejich dítěte. Dle současného výkladu patří k základním podmínkám pro nové rozhodovaní o výši výživného závažnost změny poměrů. Nemůže se tedy jednat o jakoukoli změnu, ale pouze změnu relevantní. Vzhledem ke složitosti způsobu určování výše výživného a velkému počtu skutečností, které je třeba při jeho určování zohlednit, by jakýkoli jiný výklad nebylo možné v praxi aplikovat. Ostatně obdobný způsob byl zvolen i v případě § 163 odst. 1 občanského soudního řádu, dále již jen OSŘ, který upravuje možnost změny odsuzujícího rozsudku k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, zde je však požadavek na podstatné změny okolností vysloven již v samotném OSŘ. V případě takovýchto podstatných změn má soud možnost při určování výše výživného rodičů pro nezletilé děti zahájit toto řízení i bez návrhu. Podle důvodové zprávy k ZoR tvoří právě tato skutečnost společně s možností rozhodnut o výživném zpětně, až tři roky od zahájení řízení, a zásadou, že spotřebované výživné se nevrací, komplex opatření sloužících k ochraně nezletilých dětí. Jiný přístup zaujal zákonodárce v případě dětí již zletilých. Zletilé dítě je dle zákonodárce schopno samo posoudit, zda nastaly okolnosti, které opodstatňují změnu výživného a může tak podat návrh na změnu výživného samo. Zde je zřejmé, že zásada právní jistoty zletilostí dítěte nabývá vrchu nad potřebou jeho ochrany, a dítě si svá práva musí chránit samo. Stále má však soud možnost rozhodnout o výživném i za dobu tří let před zahájením řízení.

31

2.5 Relevantní aspekty ovlivňující výši výživného rodičů k dětem, ležící na straně povinného Oba rodiče mají ke svým dětem vyživovací povinnost. Podmínkou jejího určení je také identifikace těchto povinných osob, tedy rodičů. Ohledně určení mateřství neexistovala do nedávné doby jakákoli pochybnost. Teprve v minulém století dospěla medicína do stádia, které umožnilo, nejen aby bylo vajíčko z těla jedné ženy donošeno v těle ženy jiné, ale do konce, i obal tohoto vajíčka mohl být měněn. Fakticky by mohlo docházet k tomu, že hned 3 ženy by mohly pociťovat nárok na mateřství. ZoR proto formuloval zásadu, podle které je matkou dítěte žena, která dítě porodila40. Určení osoby otcem dítěte bylo vždy provázeno určitou nejistotou. Právo si proto vytvořilo hierarchicky seřazený systém tří domněnek o tom, která osoba je v dané situaci nejpravděpodobnějším otcem dítěte a má za něj být i považována. Čelní místo zaujímá domněnka, že otcem dítěte je manžel matky41. Automaticky je tak do matriky zapsaná osoba, která byla v době porodu manželem matky, anebo ještě neuplynulo 300 dní od zániku jejich manželství. Uzavře-li však bývalá manželka manželství nové a dítě se jí narodí do 300 dne od rozvodu, považuje se za otce manžel nový. Nedojde-li k uplatnění této domněnky, je možné využít domněnky druhé, tedy že otcem dítěte je muž, který o tom společně s matkou učinil prohlášení o uznání otcovství. Pokud na základě ani jedné z předešlých domněnek nedošlo k určení otcovství, určí soud za otce muže, který s matkou dítěte souložil v době, od které neuplynulo do porodu méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů a jehož otcovství nevylučují závažné okolnosti. Oba takto určení rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na jejich životní úrovni a při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů pečuje o společnou domácnost42. Osobami povinnými jsou tedy zákonem o rodině považováni oba rodiče, ale soud při svém rozhodování zohledňuje také to, že část své vyživovací povinnosti může rodič plnit v naturální

40 41 42

srovnej § 50a ZoR srovnej § 51 ZoR srovnej § 85 ZoR

32

podobě například osobní péčí o dítě. Podmínkou pro vlastní stanovení vyživovací povinnosti není rozvod manželství, stačí, že spolu rodiče nežijí.

2.5.1 Příjem povinného

Příjem povinného je jedním z nejdůležitějších hledisek, na jehož základě se posuzují možnosti a schopnosti povinného plnit vyživovací povinnost. Příjem může povinnému plynout z několika různých zdrojů, a to ve formě příjmů ze závislé činnosti, příjmů z podnikání, příjmů ze sociálních dávek nebo z jiných příjmů. Při posuzování příjmů není soud odkázán pouze na zjištění aktuálního příjmu povinného, ale je v určitých situacích oprávněn použít takzvané fikce přijmu. Ustanovení § 85a ZoR opravňuje soud použít fikci u povinného majícího jiné příjmy než ze závislé činnosti podléhající dani z příjmu, který neprokázal své příjmy, nepředložil podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a neumožnil soudu zjistit další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Takový povinný je pak považován za osobu mající příjem ve výši 12,7 násobku životního minima podle zvláštního předpisu43. Možnost použití této fikce motivuje povinného poskytnout soudu spolupráci a zajišťuje rovné postavení osob majících příjem ze závislé činnosti s osobami ostatními. Další fikce používaná při určování výše vyživovací povinnosti vychází ze zásady obsažené v § 96 ZoR. Soud podle ní zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti. Takové jednání, kterým si povinný způsobil zhoršení své příjmové situace, nelze přičítat k tíži oprávněného a snižovat dávky výživného. Soud proto v takových případech ke zhoršení příjmové stránky povinného nepřihlíží. Tato zásada úzce souvisí se zásadou posouzení objektivních možností a schopností povinného. Extenzivním výkladem došlo v soudní praxi k tomu, že se u povinného nezkoumá pouze, zda a jaký má nyní skuteční příjem, ale

43

zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu

33

také to, jaký příjem by vzhledem ke svému vzdělání, praxi, zdravotnímu stavu atd. mít mohl. Díky tomu by nemělo docházet k situacím, kdy je povinná osoba odměňována za svou práci velice nízkou mzdou, značnou část svého příjmu dostává takzvaně načerno a soudu nezbývá, než vyživovací povinnost vyměřit pouze z oficiálního přijmu povinného. Soud v těchto případech může postupovat tak, že si prostřednictvím úřadu práce, ke kterému je povinný příslušný, zajistí informace, zda evidují vzhledem k možnostem a schopnostem povinného (vzdělání, praxe, zdravotní stav atd.) vhodná pracovní místa a jaké mzdové podmínky tato místa nabízejí. Některé další informace, jako například o průměrné hrubé mzdě dosahované v určitém regionu v konkrétní profesi, může soud získat prostřednicím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.

2.5.1.1 Příjem ze závislé činnosti

Nejčastějším zdrojem příjmů je „příjem ze závislé činnosti“, a to ve formě mzdy nebo platu. Tento zdroj příjmu je relativně nejméně problémový co do jeho prokazování, neboť mzdový výměr nebo výplatní pásku si v případě nespolupráce obviněného může soud zajistit i prostřednictvím jeho zaměstnavatele. Soud v takovém případě zaměstnavatele povinného vyzve k poskytnutí potřebných listin prokazujících příjem povinného44. Zvláštním případem je situace, kdy povinný krom svého pravidelného měsíčního příjmu má ze svého zaměstnání i další příjmy a výhody. Takovými dalšími příjmy nemusí být nutně pouze různé zaměstnanecké benefity, jako služební telefon či auto, jejichž případné prokazování probíhá obdobně jako v případě mzdy, ale mohou jimi být i příjmy, které nejsou a ani nemohou být nikde evidovány. Zaměstnanecké benefity se považují za součást příjmu a na základě ocenění jejich hodnoty dochází k navýšení vlastního příjmu povinné osoby, z něhož se 44

srovnej § 128 OSŘ

34

výživné vyměřuje. Režim prokazování a dokazování těchto benefitů má v podstatě shodný charakter, jako u příjmů ze závislé činnosti. Komplikace nastávají u příjmů nepravidelných a neregistrovaných. Takovým příjmem může být například spropitné. Zvláště v pohostinství, ale i v dalších službách, dochází k situacím, kdy jsou zaměstnanci zaměstnáváni za minimální, či nepatrně vyšší, mzdu a značnou část jejich celkového příjmu tvoří právě spropitné. Tyto nepravidelné zdroje se sice dle současné judikatury započítávají do základu, ze kterého je vypočítávána výše vyživovací povinnosti, ale pouze v případě, že se je podaří prokázat. Soud se v těchto případech nemůže spokojit pouze s předpokladem, že povinný vykonává činnost, se kterou je tento další příjem obvykle spojen.45 Zvláštní kapitolu v této oblasti tvoří nenárokové nebo mimořádné odměny, které od zaměstnavatele povinný dostává nad rámec své mzdy. Stále běžnějšími se stávají vánoční prémie, příspěvky na dovolenou, odměny za hospodářský výsledek atd. Podstatné pro posouzení možnosti jejich započtení do pravidelného přijmu povinného je existence důvodného předpokladu jejich opakování, tedy toho, že se nejednalo pouze o ojedinělý případ poskytnutí těchto odměn zaměstnavatelem. Nad rámec vlastní mzdy mohou však být zaměstnavatelem zaměstnanci poskytovány také další platby, na které má podle zákoníku práce nárok, ale pro nemožnost jejich přesné predikce nemohou být součástí vlastní mzdy. Příkladem takového plnění můžou být cestovní náhrady, které zvláště u některých profesí mohou dosahovat značných částek, aniž by tvořily součást mzdy. Cestovní náhrady, jak již z názvu vyplývá, mají zaměstnanci kompenzovat zvýšené náklady, které pro ně plynou ze služební cesty, na kterou je vyslal zaměstnavatel, ale v případě dálkových řidičů autobusů nebo řidičů autodopravy dochází často k nespotřebování těchto náhrad v celé jejich výši. Řidiči například přespávají ve svém voze, čímž podstatně sníží náklady plynoucí jim z pracovní cesty a zajistí si zlepšení své příjmové situace, neboť zaměstnavatel jim nehradí jejich skutečné náklady

45

srovnej Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem 10 Co 652/2003 ze dne 24. 11. 2003

35

z pracovní cesty, ale částky stanovené zákonem, jejich rozdíl pak tvoří další příjem zaměstnance. Jejich vlastní vyčíslení je však v případě nespolupráce povinného pro soud značně problematické a dochází spíše k jejich odhadu na základě životního standartu povinného. . 2.5.1.2 Příjmy z podnikání

Dle informací Ministerstva průmyslu a obchodu bylo v roce 2011 registrováno více než milion devět set tisíc podnikajících fyzických osob46. Ačkoli jich značné procento existuje pouze takzvaně na papíře, je podnikatelská činnost zdrojem příjmů pro velkou část obyvatel České republiky. Chce-li si soud ověřit pravdivost výpovědi povinného ohledně jeho příjmů, vyžádá si od něj písemné doklady jeho účetnictví. Faktem je, že i přes svoji povinnost vést alespoň zjednodušenou účetní evidenci, existují stále podnikatelé, kteří toto neplní, doklady odmítají vydat, nebo o ně z nejrůznějších důvodů přišly. Ani v těchto případech však nemá soud možnost vyžádat si od finančního úřadu povinného jeho daňové přiznání. Jeho vydáním by se totiž úřad dopustil porušením daňového tajemství a porušil práva povinného. Ministryně Kovářová počítala ve svém plánu reformy vyměřování výživného prolomení tohoto tajemství, neboť spatřovala větší význam ve správně stanovené výši výživného47. K zavedení této myšlenky do praxe však nedošlo, a tak má soud možnost použít daňové přiznání povinné osoby pouze v případě, kdy jej tento soudu předá. Finanční úřad je v současné době schopen sdělit pouze takzvaný základ daně, který má pouze orientační význam, ale přesný obraz o příjmové situaci povinného z něj není možné získat. I v případech, kdy je předloženo daňové přiznání je vzhledem k časovému odstupu, který nastal od doby odevzdání přiznání do doby vydání rozhodnutí o výživném, značně problematické dovozovat aktuální příjem

46

Daniel Morávek,Statistiky klamou, přes milion podnikatelů je jen na papíře,Podnikatel.cz [online], 2011 [cit. 10.02.2012] Dostupné z: http://www.podnikatel.cz/clanky/pocet-podnikatelu-mpo-statistiky/

Jakub Bartosz, Ministryně Kovářová navrhuje prolomit kvůli alimentům daňové tajemstí, iDNES.cz [online].2010[cit. 10.02.2012] Dostupné z :http://zpravy.idnes.cz/ministryne-kovarova-navrhuje-prolomit-kvuli-alimentum-danove-tajemstvi1rf-/domaci.aspx?c=A100622_152934_domaci_jba

47

36

povinného. Daňové přiznání je jistě dobře použitelný podklad pro zhodnocení příjmové situace povinného v době, kterou toto daňové přiznání zpracovává. S rostoucím časovým odstupem však zaniká jeho vypovídací hodnota o příjmech povinného v době vydání rozhodnutí. Dalším důležitým faktorem snižujícím vypovídající hodnotu daňového přiznání je i takzvaná optimalizace daňového přiznání, při níž podnikatel již při sestavování svého daňového přiznání projevuje snahu o to, aby jím vykázaný příjem byl co nejnižší, a tím snížil svou daňovou povinnost. Proto také v těchto případech musí soud prověřit, zda výdělek povinným vykazovaný odpovídá jeho skutečným nákladům a životní úrovni. Zjistí-li pak soud, že životní náklady povinného a jím přiznané příjmy jsou vůči sobě ve vzájemném nepoměru, využije fikci výše příjmu, podle § 85 ZoR.(viz výše)

2.5.1.3 Příjmy ze sociálních dávek

Ačkoli povinný nevykovává žádnou výdělečnou činnost, neznamená to, že nemá žádné příjmy. Během historického vývoje se v České republice rozvinul široký systém sociální sítě, která zajišťuje i osobám, které se ocitly bez výdělku, alespoň minimální příjem. Nejedná se pouze o situace, kdy povinný přijde o své zaměstnání. Sociální dávky jsou rovněž příjmem invalidních a starobních důchodců, osob na rodičovské dovolené nebo osob pobírajících dávky nemocenského pojištění. Pro zhodnocení možností a schopností povinného je podstatné, zda jsou tyto dávky vypláceny dlouhodobě (starobní důchod), nebo se jedná o dávky vyplácené pouze dočasně (nemocenské) a lze tedy důvodně předpokládat, že povinný v relativně krátké době dosáhne příjmu vyššího.

2.5.1.4 Ostatní příjmy

Příjmy povinného nepochází pouze z výdělečné činnosti nebo ze sociálních dávek. Pravidelný příjem povinného může být tvořen výnosy, které mu přináší jeho majetek. Jedná-li se o majetek vedený ve státní evidenci, jako jsou například 37

nemovitosti, nebo majetek, o němž se soud dozví, například ze svědeckých výpovědí, je pro soud zjištění měsíčního přijmu povinného relativně snadnou záležitostí. Soud vyzve povinného k doložení dokladů, na jejichž základě příjem má. Složitější situace opět nastává v případech, má-li povinný příjmy z majetku, které zamlčel a soud se o něm nedozvěděl. Zde se opět může opakovat situace, kdy tvrzené příjmy povinného neodpovídají jeho výdajům a soud může vycházet z fikce jeho příjmů podle § 85 ZoR. Skutečným problémem je pak situace, kdy povinný svůj příjem zatají a soud se o něm nedozví. Soudem vyměřené výživné je tedy nižší, než by odpovídalo možnostem a schopnostem povinného, ale soudu se toto nepodařilo prokázat. Napravení tohoto stavu je možné pouze v případě, že v budoucnosti dojde ke zjištění těchto nepřiznaných příjmů a soud v novém projednání věci výši výživného přizpůsobí skutečnosti. OSŘ umožňuje v obdobných případech použití institutu obnovy řízení. „Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně-právních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky, odvolání a žaloba pro zmatečnost. Žalobou na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů soudem, provedené podle § 132 a násl. prostřednictvím žaloby na obnovu řízení je však možné zpochybnit předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů založeno, např. věrohodnost svědků, pravost listiny apod. Jedná se totiž o situaci, uvedenou v § 228 odst. 1, písmeno a), OSŘ, která umožňuje osobě použití žaloby na obnovu řízení v případě: „jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny 38

nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci“.48 Neomezená možnost obnovy řízení by se však střetávala se zásadou právní jistoty, když by mohlo docházet ke změně rozhodnutí soudu i po několika desítkách let. Z tohoto důvodu jsou v § 233 OSŘ stanoveny lhůty, jejichž dodržení je pro úspěšnou obnovu řízení nezbytné. V prvním odstavci je upravena subjektivní lhůta pro osobu, která žalobu podává. Ta běží tři měsíce, od doby kdy se o důvodu pro obnovu dozvěděla, nebo kdy jej mohla uplatnit. Tato lhůta však nekončí dřív než 3 měsíce od právní moci napadeného rozhodnutí. Objektivní lhůta je v odstavci druhém stanovená v délce 3 let od právní moci napadeného rozhodnutí a po této době lze žalobu podat pouze v případě, že trestní rozsudek, rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny. V případě dodržení obou těchto lhůt může být soudem povolená obnova řízení a následně povinnému změněna výše výživného, a to dokonce až tři roky před zahájením soudního řízení, tedy zahájením. Nedojde-li však k dodržení těchto lhůt a soud se dozví o těchto dalších příjmech, může podle § 81 OSŘ zahájit řízení o změnu výživného, což může podle § 99, odst. 1 ZoR učinit i bez návrhu, a vydá rozhodnutí nové. Samotná účinnost tohoto nového rozhodnutí může být posunuta opět až o tři roky před zahájení řízení, ale zatímco v prvním případě není okamžikem zahájení podání žaloby na obnovu řízení, ale zahájení původního řízení, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí nevycházející z úplných informací, a řízení tak tedy vlastně pokračuje, ve druhém případě je řízení nutné zahájit znovu. V tomto principu také spatřuji důvod, proč by před uplynutím uvedených lhůt neměl soud řízení bez návrhu zahajovat. Dojde-li k novému zahájení řízení, budou zároveň s tím poškozena práva dítěte, jelikož je soud při svém novém rozhodnutí vázán právní mocí původního rozhodnutí a nemůže tak dojít ke zhojení původně chybně vyměřené výše výživného.

48

srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1600 s., ISBN: 978-80-7400-107-9

39

2.5.1.5 Příjmy manžela povinného

Z ustanovení zákona o rodině vyplývá, že soud při určování výše výživného rodičů k dětem musí zajistit, aby při jeho řádném plnění zajišťovalo svým rozsahem oprávněné osobě stejnou životní úroveň, jakou má osoba povinná. K posouzení vlastní životní úrovně povinné osoby není dostačující hodnotit pouze jeho vlastní příjmy a majetek. Skutečná životní úroveň povinné osoby je stejnou měrou ovlivněna příjmy jeho nového partnera nebo manžela. Tuto skutečnost vyslovil i Ústavní soud ČR v právní větě ve věci ÚS 1619/07: „K nezletilým dětem mají vyživovací povinnost oba rodiče, u nichž se musí náležitým způsobem zjistit a posoudit nejen jejich výdělkové poměry (event. jiné příjmy), ale rovněž skutečně dosahovaná životní úroveň, na níž se mají děti právo podílet (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Kategorické tvrzení soudu, že při určování výše výživného je třeba přihlížet pouze k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli jeho manželky, i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen normám jednoduchého práva (zákona o rodině), ale ani zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“

2.5.2 Výkon osobní péče o dítě

Při určování výše výživného má soud povinnost přihlédnout k tomu, který z rodičů a v jaké míře vykonává osobní péči o dítě49. Smyslem této úpravy je umožnění zohlednění naturálního zajišťování potřeb dítěte. Tedy nikoli možnost soudu stanovit povinnost osobního výkonu zajišťování potřeb oprávněného, ale upravit rozsah výživného v té míře, která odpovídá finanční částce potřebné k zajištění potřeb nezajištěných osobním výkonem. Lapidárně řečeno, čím víc potřeb zajišťuje povinná osoba osobě oprávněné, tím nižší by mělo být soudem určené výživné. Povinný, který se s dítětem pravidelně stýká, kupuje mu věci nad rámec 49

srovnej § 85 odst. 3 ZoR

40

výživného nebo mu například platí stavební spoření, by neměl platit výživné ve stejné výši jako povinný, který o své osobní dítě neprojevuje žádný zájem, neboť jím placené výživné není jediným zdrojem, který oprávněnému zajišťuje jeho potřeby. U části laické veřejnosti dochází k naprosto opačnému chápání. Výživné je chápáno jako jakási úplata za možnost výkonu své péče a povinný, kterému je, ať už z jakéhokoli důvodu, odepřena možnost se se svým dítětem vídat, neshledává důvod k dalšímu placení výživného, nebo se dokonce domnívá, že by takové placení bylo v rozporu s dobrými mravy, a že jej nadále platit nemusí. Vztah mezi výživným a stykem však podmíněný v žádném případě není, což vyjádřil například Krajský soud v Českých Budějovicích50. Krajský soud zde jasně vyslovil, že není možné přičítat nevykonávání práv povinného k tíži oprávněného a výživné ze strany vyloučeného rodiče není možné považovat za nemravné.51 Výživné je plnění hrazené ve prospěch osoby oprávněné. K tomuto faktu je třeba přihlížet i v případě pokusů o započtení plnění mezi rodiči, například v situaci, kdy jsou dva sourozenci odděleni a každého z nich má ve své péči jiný z obou rodičů. Ačkoli se tomuto řešení výchovy dětí způsobem, kdy dojde k rozdělení sourozenců, snaží praxe vyhnout, neznamená to neexistenci situací, kdy se jeví opodstatněným. Ani v těchto případech však není možné, aby rodiče dítěti, které nemají v péči, žádné výživné neplatili, či aby mezi rodiči docházelo k započtení jednotlivých plnění a hradil se pouze rozdíl.52

50

srovnej Sp.Zn 5 Co 26661/99, publikovaném v Právních rozhledech z roku 2000, č. 7.

51

srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009, str . 404-405, ISBN: 978-80-7400-061-4

52

srovnej Kovářová, D.:Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011, 152 s.

41

2.5.3 Majetek povinného

K objektivnímu posouzení možností a schopností povinného plnit vyživovací povinnost musí být zjištěna a posouzena i jeho majetková situace, neboť ta odráží jeho celkovou životní úroveň, na které má oprávněný právo se podílet. Majetkovou situací chápeme vlastnictví movitého i nemovitého majetku, veškeré pohledávky, dluhy a závazky posuzované osoby. Stejně jako v případě příjmů povinného, i při zjišťování jeho majetkových poměrů se nepřihlíží pouze k majetku, který povinný vlastní, ale také k majetku, který vlastnil, nebo vlastnit mohl, a bez důležitého důvodu se vlastnictví, nebo možnosti vlastnictví vzdal53. Tato úprava zdánlivě omezuje povinného ve výkonu vlastnického práva k majetku. Neomezené vlastnické právo svému nositeli umožňuje předmět vlastnického práva bez dalšího svým rozhodnutím prodat, darovat nebo i zničit. Může se také zdát, že povinný je omezen i na svém právu se svobodně rozhodnout některý majetek nenabýt. Nejčastěji odmítnout dar, nebo dědictví. Cílem úpravy však není povinného v jeho dispozicích jakkoli omezovat. Povinný se svým majetkem může dál svobodně nakládat, ale tyto dispozice nesmí být důvodem k poklesu, nebo bezdůvodného nezvýšení životní úrovně oprávněného. Nakládání s majetkem povinného není ničím omezeno a není možné je napadnout z jiných důvodů, než v jakýchkoli jiných případech. Povinný sice může například darovat své sestře automobil a chatu, ale fakt, že je v současné době bez automobilu a bez chaty nemůže být, ve světle toho jaké dary je schopen poskytovat, chápáno jako snížení jeho životní úrovně. Takováto úprava zajišťuje práva oprávněného pro případy, kdy se povinný snaží svůj majetek záměrně minimalizovat, aby vzbudil dojem pouze malých možností a schopností k plnění výživného. Z textu § 96 ZoR dále vyplývá, že soud neposuzuje způsob, jakým povinný se svým majetkem nakládá, ale důvody, které ho k tomu vedou. Majetek povinného lze z hlediska nesoucího užitku rozdělit do dvou skupin. První skupinou je majetek přinášející zisk nebo alespoň úsporu životních nákladů povinného. Tímto majetkem jsou například nemovitosti sloužící povinnému 53

srovnej § 96 ZoR

42

k bydlení. Vlastní nemovitost tohoto druhu sice přináší zvýšené náklady na její údržbu, ale i po jejich započtení přináší úsporu nákladů povinného při řešení bytové situace. Stejnému režimu jako nemovitosti sloužící k uspokojení bytových potřeb povinného podléhají i nemovitosti sloužící k jeho rekreaci, nejčastěji chaty a chalupy. Každá osoba má nárok na odpočinek a vlastnictví těchto objektů přináší povinnému úspory při realizaci tohoto práva a zároveň mohou být i zdrojem pravidelného přijmu v případě pronájmu tohoto majetku. Dalším druhem majetku povinného je majetek, který zisk ani úspory nepřináší. Takovým majetkem jsou například různé sbírky povinného, šperky, nebo i nemovitosti nesloužící k bydlení ani rekreaci povinného a nepřinášející mu zisk z pronájmu. Majetek nepřinášející ani úspory a ani zisk tak v podstatě odráží pouze hodnotu, kterou má v danou dobu na trhu. Nepřináší povinnému žádný pravidelný užitek, a proto je zohlednění takovéhoto majetku při vyměřování pravidelně se opakující dávky výživného značně problematické. Je však neoddiskutovatelným faktem, že i tento majetek představuje hodnotu, která odráží životní úroveň povinného. Ve starší literatuře54 se můžeme setkat s názorem, že si lze jen těžko představit, že by bylo možné při stanovování výše výživného přihlížet i k majetku, který reálně neovlivňuje životní situaci povinného, a to i v případě, že dosahuje značné výše. Podle autorky by tento majetek mohl být zpeněžen v případě, kdy by příjmy povinného neumožňovaly vyměřit výživné v odpovídající výši, ale neovlivňuje pravidelné příjmy a výdaje povinného, proto taková nevole k přihlížení k němu. V rozhodnutí Ústavního soudu ČR ÚS 244/03 dal Ústavní soud ČR stěžovatelce zapravdu, když namítala, že obecný soud pochybil, když nezohlednil celkovou majetkovou situaci povinného a zaobíral se pouze jeho příjmy. V odůvodnění Ústavní soud ČR uvedl: „Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je ovšem nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové

54

srovnej Těžká, O., Vyživovací povinnost, 1 vydání, Praha: Panorama 1984. 300 s., ISBN: 11-079-84

43

sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života55 Ústavní soud souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, který v napadeném rozsudku uvádí, že jím stanovená výše výživného neodpovídá odůvodněným potřebám nezletilých dětí (str. 7 rozsudku). Není však přijatelné se spokojit s tímto zjištěním, stanovit výživné v takto nedostačující výši a nevyrovnat se dostatečně s majetkovými poměry otce. Z napadeného rozsudku vyplývá, že Ing. K. je spoluvlastníkem činžovního domu v Praze 5, třebaže dle správy společnosti R. S. jeho technický stav není dobrý, vyžaduje nákladnou opravu a zisky z regulovaného nájemného nepokrývají ani nejzákladnější údržbu domu (str. 6 napadeného rozsudku). Soud nezjišťoval, zda Ing. K. vlastní další movitý a nemovitý majetek, přičemž v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že je dále spoluvlastníkem nemovitosti v jižních Čechách. V důsledku absence těchto zjištění nemohl pochopitelně ani zjistit celkovou hodnotou majetku Ing. K. Soud rovněž nezjišťoval životní úroveň otce, která je dle tvrzení stěžovatelky daleko vyšší než její životní úroveň. Výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně zjištěných skutečností, přičemž lze přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít.“ Z tohoto úryvku je patrné, že dle názoru Ústavního soudu ČR je třeba zohledňovat veškerý majetek povinného již při samotném určování výše výživného, neboť jedině ten odráží jeho celkovou životní úroveň. Ani majetek nenesoucí povinnému zisk, neplní dle názoru Ústavního soudu ČR pouze funkci záložního zdroje prostředků pro již vyměřené výživné, ale plní významnou úlohu již při jeho určování. Celkový obraz o možnostech a schopnostech povinného může doplňovat také majetek, který povinnému sice nepatří, ale plynou mu z něj úspory nebo zisk. Pro příklad si můžeme uvést situaci, kdy povinný žije v domácnosti své/ho druha/družky. Je samozřejmostí, že se svou měrou podílí na chodu této domácnosti, ale v situaci, 55

srovnej Holub, M., Nová, H., Ptáček, L., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími, 6. aktualizované a přepracované vydání, Praha: Leges 2004, str. 204

44

kdy by svou bytovou situaci řešil sám, bylo by to pro něj finančně výrazně náročnější. Za daných podmínek není možné přijmout ani argument, že není povinností druha/družky povinnému ubytování poskytovat, pročež nelze k těmto nepochybným úsporám přihlížet při určování výživného. Jedná se o nepochopení způsobu rozhodování soudu v těchto věcech. Soud při rozhodování vychází ze stavu věcí v době rozhodování, popřípadě z důvodných předpokladů o jeho brzké změně. Povinnému se výše vyživovací povinnosti vyměří na základě skutečností platných v době rozhodování a teprve v případě jejich změny má povinný možnost podat návrh na snížení výživného.

2.5.4 Další vyživovací povinnosti povinného

I přes nízkou porodnost, která v České již delší dobu je, zůstává běžné, že povinný neplní pouze jednu vyživovací povinnost. Z hlediska zhodnocení závažnosti, která je této skutečnosti soudem přikládána, není podstatné, zda již při určování výše vyživovací povinnosti povinný plní další vyživovací povinnost ke svému dítěti, či dojde k jejímu vzniku až po určení vyživovací povinnosti první. V případě následného vzniku dalších vyživovacích povinností se však povinný musí prostřednictvím soudu domáhat snížení vyživovací povinnosti z důvodu změny poměrů. Soud má sice možnost změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě i bez návrhu56, ale stojí-li zákon o rodině na principu ochrany zájmů nezletilého dítěte, kterážto zásada vyplývá například i z toho, že se spotřebované výživné nevrací, patrně nová vyživovací povinnost nebude soudu důvodem, aby sám výživné snižoval.

56

srovnej § 99 ZoR

45

2.6 Relevantní aspekty ovlivňující výši výživného rodičů k dětem, ležící na straně oprávněného K objektivnímu a komplexnímu posouzení všech okolností, které mohou ovlivnit rozhodování soudu v jeho úvahách o výši výživného, není možné se spokojit s posuzováním pouze osoby povinné. Stejně jako v případě povinného je i diverzifikace vlastností oprávněných osob důvodem pro stanovení rozdílného rozsahu jim poskytovaného výživného. Vlohy, zájmy, záliby, ale i zvláštní životní potřeby dělají z oprávněného individualitu, ke které je třeba tak i přistupovat a zohlednit všechny tyto okolnosti při určování výše vyživovací povinnosti. Tato kapitola blíže pojednává o hlavních okolnostech spočívajících na straně oprávněného, které soud posuzuje při určení výše jeho výživného. V celé této kapitole je třeba mít na paměti, že tyto okolnosti sice rozhodování o výši vyživovací povinnosti značnou měrou ovlivňují, ale není možné na jejich základě stanovit výživné většího rozsahu, než jaké dovolují možnosti a schopnosti povinného rodiče. Je třeba si vždy uvědomovat, že možnosti a schopnosti jsou jakýmsi pomyslným stropem, nad který soudce ve své rozhodovací praxi nemůže a pouze v jeho intencích posuzuje přiměřenost výživného. Soud se ve svém rozhodování snaží o umělé narovnání vztahů mezi dětmi a jejich rodiči, a to takovým způsobem, aby rodiče dětem poskytovali výživu ve stejném rozsahu, jaký by svým dětem poskytovali ve funkční rodině, a pro uskutečnění této myšlenky je podstatné posoudit, kromě možností a schopností povinného, i potřeby oprávněného. Stále ještě někteří rodiče s nadstandardními příjmy neakceptují fakt, že roste-li jejich příjmová stránka, aniž by zároveň došlo k zvýšení potřeb dítěte, mělo by se zvedat také výživné. Faktem ovšem zůstává, že potřeby oprávněného nejsou jediným faktorem ovlivňujícím výši výživného. Zohledňovány také nejsou pouze potřeby a předměty, které je nutné zajišťovat pravidelně, ale i takové, které se používají sezóně, či nahodile. Výživné by tak mělo mít dostatečný rozsah, aby z něj bylo možné hradit například lyžařský kurz, 46

lyže, letní tábor a k němu potřebnou výbavu. Výživné by mělo svým rozsahem zajišťovat všestranný rozvoj dítěte, mělo by tedy pokrývat i tyto náklady.

2.6.1 Vlastní příjem dítěte

V právní praxi se lze setkat s případy, kdy i nezletilé dítě má vlastní příjmy, například ze své umělecké nebo sportovní činnosti. V této situaci je možné uvažovat dokonce o splnění podmínky § 85 odst. 1 ZOR, tedy o tom, zda dítě nenabylo možnosti se samo živit, čímž by došlo ke skončení vyživovací povinnosti. Soudy většinou docházejí k názoru, že tyto příjmy nemají na určení výše výživného podstatnějšího vlivu, neboť dítě do tohoto zlepšení své finanční situace investovalo svůj volný čas a schopnosti, aniž by to na něm mohl kdokoli vyžadovat. Jakýmkoli jiným výkladem by pak docházelo k absurdní situaci, kdy dítě vynakládá značné úsilí, ale ve výsledku z něj nemá žádný prospěch. Takovýto stav by byl nejen absurdní, ale i značně demotivující k jakékoli nadstandardní činnosti dítěte. Ze stejného důvodu nemůže být nějakým podstatným způsobem přihlíženo například k získání prospěchového stipendia či jiného stipendia. Dítě projevilo nadstandartní schopnosti a píli, za což by bylo v konečném důsledku soudem potrestáno snížením částek výživného.57 Objevují se však i názory58, že mají-li tyto příjmy dítěte pravidelnou či opakující se povahu, měly by být při určování výše výživného zohledněny, neměli by však výživné zcela nahradit. Stejný postup je uváděn i v případě prospěchu, který dítěti plyne z jím vlastněného majetku. Posouzení toho, zda daný příjem zohlednit či nikoli záleží tak na konkrétních okolnostech případu a to i přes to, že je nutné souhlasit s JUDr. Kovářovou, že kladením přílišného důrazu na příjmy plynoucí z nadstandardních výkonů dítěte musí působit demotivujícím dojmem, záleží však také na tom, zda jsou tyto

57

srovnej Kovářová, D.: Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných, Praha: Leges, 2011, 152 s., str. 42

58

srovnej Plecitý, V. Zákon o rodině-komentář,judikatura,prováděcí předpisy, související předpisy, Praha: Eurounion spol. s r.o. 2007, str. 107

47

příjmy pouhým přilepšením dítěte, nebo jsou již hlavním faktorem určující jeho životní standart.

2.6.2 Věk dítěte

Při rozhodovací praxi soudů je věk dítěte opravdu nejčastějším faktorem ovlivňující výši výživného, a to nejen proto, že by byl sám o sobě znamenal pro rozhodování soudů tak důležitou okolnost, jedná se však o dobrý indikátor změn v potřebách dítěte. Tento jev je možno spatřovat i ve státech určujících výživné pomocí určitých tabulek (viz výše). Také naše „doporučující“ tabulka ministryně Kovářové zvolila rozdělení dětí do několika věkových skupin. Jistě není náhodou, že hranice mezi jednotlivými skupinami probíhají právě léty, kdy dochází v životě dítěte k dalším závažným změnám, které mohou také znamenat zvýšení jejich potřeb. První hranice stanovená šestým rokem koresponduje s nástupem dítěte na první stupeň základní školy a tím souvisejícími zvýšenými náklady na pořízení školních pomůcek. Druhá hranice je stanovena pro nástup dítěte na druhý stupeň základní školy, třetí nástupem na střední školu a poslední nástupem na školu vysokou. Jak již bylo řečeno, takovéto rozvrstvení není náhodné, ale souvisí s tím, že překročením určitého věku obvykle dochází ke zvýšení nákladů na zajištění potřeb dítěte.

2.6.3 Zdravotní stav dítěte

Pro posouzení následků, které má pro určení výše výživného zdravotní stav dítěte, je nutné nejprve vyčíslení nákladů se zdravotním stavem spojených. V případě dnes již běžných chronických onemocnění typu alergií, astmat nebo různých kožních onemocnění, které nevyžadují nějakou zvláštní každodenní péči, není obvykle příliš komplikované vyčíslit náklady s nimi spojené. Jedná se o náklady na medikamenty, ozdravné pobyty nebo například zvláštní potraviny.

48

Obvykle nepřinášejí ani žádné důkazní problémy, neboť na všechny tyto platby existují doklady. Z tohoto hlediska jsou daleko problematičtější méně časté případy, kdy musí druhý rodič zajišťovat potřeby dítěte svou nepřetržitou osobní péči a z tohoto důvodu se například musel vzdát své vlastní výdělečné činnosti. Ačkoli rodič zajišťující svému dítěti takovýto servis dostává jistou sociální podporu, nedosahuje její výše skutečné hodnoty jím poskytované péče. Výživné by mělo zajistit dítěti stejný životní standart, jaký by mělo v případě, že by žilo ve společné domácnosti s oběma rodiči. Z tohoto principu je také třeba vycházet v těchto zvláštních případech. Právě tyto případy jsou natolik specifické a pro zohlednění všech okolnosti natolik náročné, že k nalezení nějakého univerzálního způsobu jak zde výživné stanovit je věcí jen velice těžko představitelnou.

2.6.4 Realizace zájmů a schopností dítěte

Vyživovací povinnost by svým rozsahem měla zajišťovat všestranný rozvoj dítěte. Celkem snadno si můžeme dovodit, že všestranný rozvoj představuje v první řadě realizaci zájmů a prohlubování schopností dítěte. Otázky může vzbuzovat způsob, kterým k tomuto rozvíjení dochází. Je jistě možné hudební talent dítěte rozvíjet prostřednictvím relativně málo finančně náročné lidové školy umění, stejně jako zajištěním výuky prostřednictvím velice nákladného domácího učitele. Při rozhodování soudu je pak třeba zhodnotit, zda finančně náročnější způsob výuky přináší dítěti i nějakou další přidanou hodnotu, stejně jako zda je tento náročnější způsob adekvátní možnostem povinného. Také v případě sportovních aktivit dítěte dochází k značné diverzifikaci finanční náročnosti, a to ať v případě specializovaných pomůcek tak, i dalších nákladů. Také zde je třeba pamatovat na možnosti a schopnosti povinného. Ačkoli by měl oprávněný silné hokejové vlohy, není možné nutit povinného k plnění, které by oprávněnému sice zajišťovalo možnost dalšího rozvíjení jeho talentu, převyšovalo by však možnosti povinného. Obdobným případem je i situace, kdy oprávněný 49

navštěvuje soukromé školské zařízení, ve kterém je placeno školné. Výživné by mělo osobě oprávněné zajistit rozvoj jeho vloh, ale zároveň nemůže ruinovat povinného. Stejný princip funguje i v tradičních formách rodiny.

2.7. Dobré mravy Dobré mravy jsou opět pojmem zákonem používaný, ovšem bez zákonné definice. Také v této práci je na několika místech zdůrazněno hledisko dobrých mravů v souvislosti s vyživovací povinností. Zásada souladu poskytování výživného s dobrými mravy obsažená v § 96 odst. 2 ZoR musí být vždy soudem posouzena. Její obsah spočívá v obecně platných normách morálky, u kterých je dán obecný zájem na jejich respektování. Vlastní posouzení jejich souladu v daném místě a čase je však vždy v rukou konkrétního soudce. Zvláště dnes, společně s rostoucí kriminalitou mládeže, zejména v případech činů spáchaných dětmi vůči svým rodičům, je třeba zvlášť pečlivě posuzovat soulad poskytování výživného s dobrými mravy. Ačkoli se nezletilé dítě dopustilo zavrženíhodného jednání vůči svému rodiči, byla mu nařízena ústavní výchova nebo ochranná výchova, tak vyživovací povinnost rodiče k tomuto dítěti automaticky nezaniká. Zpravidla k tomu nedojde ani při vlastním posuzování souladu dobrých mravů s poskytováním výživného tomuto dítěti, neboť je nutné přihlédnout k tomu, že také rodiče vůči svým dětem mají povinnost pečovat o mravní vývoj svého nezletilého dítěte a jít svému dítěti příkladem.59 K opačnému posouzení však dojde například v situaci, kdy rodič neplní vyživovací povinnost vůči svým dětem, nebo je dokonce týral, a sám ve stáří od těchto dětí požaduje výživné. Takové jednání se jeví jako nepochybně nemravné.60

59

srovnej § 31 odst. 2 ZoR

srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 4. Vydání, Praha: 2009, 586 s., str. 463-464 a 490-492, ISBN 978-80-7400-061-

60

4

50

3. Zvláštní případy při určování výše výživného rodičů k dětem 3.1 Výživné při ústavní výchově V prostředí laické veřejnosti stále přetrvává názor, že ústavní výchova dětí je poskytována bezplatně. Pravý opak je však pravdou. V případě umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy, nejen že rodiče musí hradit pobyt tohoto dítěte ve specializovaném zařízení, takzvané ošetřovné, ale stále jim k němu zůstává jejich vyživovací povinnost. Rozdílem mezi oběma plněními je jejich adresát. Výživné je právem dítěte, zatímco platba za pobyt je nárokem ústavu, kde dítě přebývá. Podmínkami pro vyměření vyživovací povinnosti k dítěti svěřenému do kolektivní výchovy je jednak rozhodnutí soudu, nebo jeho zákonných zástupců a dále fakt, že možnosti a schopnosti rodičů toho umožňují. Záměrně je zde použito množné číslo “rodičů“. Výživné se v těchto případech stanoví každému rodiči zvlášť, nejedná se totiž o solidární závazek, kdy stačí, aby za oba hradil pouze jeden. Vlastní řízení o úpravě vyživovací povinnosti může být zahájeno i bez návrhu, neboť se jedná o řízení ve věcech péče o nezletilé61. Toto řízení probíhá zároveň s řízením o nařízení ústavní výchovy.

3.2 Výživné při náhradní rodinné výchově Jako obecně nejlepší a nejefektivnější způsob výchovy dětí je výchova ve funkční rodině. Tento způsob výchovy zajišťuje děti nejen po stránce emoční a morální, když jim poskytuje dostatečný prostor k učení se správných stereotypů a rodinných rolí, čímž je dáván předpoklad ke vhodnému způsobu výchovy i v následujících generacích, ale zajišťuje je také po stránce materiální.

srovnej § 81 OSŘ

61

51

Existuje ovšem mnoho situací, kdy výchova ve vlastní rodině není z různých důvodů možná, ba dokonce se jeví jako účelnější či pro dítě vhodnější, aby výchovu dítěte nezajišťovali vlastní rodiče, ale probíhala prostřednictvím jiných osob. Zákon o rodině v těchto případech počítá s možností náhradní rodinné výchovy. Všechny druhy náhradní rodinné výchovy vznikají na základě rozhodnutí soudu, týkajícího se pouze nezletilých dětí. Nabytím zletilosti nabývá dítě plnou právní způsobilost, stává se plně právně odpovědné, a jako takovému mu již není třeba zajišťovat nadále výchovu.

3.2.1 Osvojení

Zvláštním typem náhradní rodinné výchovy je osvojení. Dle zákona o rodině může být osvojeno pouze nezletilé dítě a vztah, který vznikne mezi ním a osvojitelem, simuluje vztah mezi biologickými rodiči a dětmi. Osvojenec tak vstupuje i do všech dalších příbuzenských vztahů jeho osvojitelů. Není však možné připustit, aby dítě figurovalo současně v příbuzenských vztazích dvou různých rodin. Proto zároveň s přechodem do vztahů nových, ztrácí své postavení ve vztazích původních a jeho biologičtí rodiče k němu ztrácejí veškerá práva a povinnosti. Výkonem rodičovské odpovědnosti jsou nadále pověřeni osvojitelé62. Výjimku tvoří případy, kdy osvojitelem dítěte je manžel jeho rodiče. Vůči tomuto biologickému rodiči pak k zániku vzájemných práv a povinností nedochází, a proto nadále trvá i jeho vyživovací povinnost. Z výše uvedeného je jasné, že práva a povinnosti, které mezi sebou měli rodiče a děti, tedy i vyživovací povinnost, přechází z původních rodičů na osvojitele. Zákon o rodině rozlišuje dva typy osvojení, tedy osvojení zrušitelné a nezrušitelné. Opravdovou fikci biologické rodiny, tedy bez možnosti zrušení tohoto vztahu poskytuje osvojení nezrušitelné. V případě zrušitelného osvojení, je umožněno, aby se na návrh osvojence nebo osvojitele ze závažných důvodů osvojenec vrátil do svých původních rodinných vazeb. Práva a povinnosti vzniklé na 62

srovnej § 63-72 ZoR

52

základě osvojení tím zanikají a znovu se vrací do vztahů původních, dokonce dochází i k vrácení původního příjmení osvojence63. Opětovné osvojení zákon o rodině umožňuje pouze v případě, kdy je osvojován manželem osvojitele nebo osvojitel zemřel nebo dřívější osvojení bylo zrušeno. Vlastní vyživovací povinnost mezi osvojencem a osvojitelem nemá speciální právní úpravu, ale na základě ustanovení § 61 odst. 3 je snadno dovoditelné, že se pro tyto případy použije právní úprava vyživovací povinnosti rodičů k dětem. Osvojenec má tedy právo na stejnou životní úroveň, jakou má jeho osvojitel.

3.2.2 Pěstounská péče

Jako skutečné vhodné se jeví řešení, že není-li možné a nebo pro výchovu vhodné, aby o dítě pečovali jeho vlastní rodiče či osvojitelé, existuje dle zákona o rodině možnost svěřit tyto děti do výchovy jiné fyzické osobě (pěstouna). S účinností od 1. 4. 200064 není pěstounská péče upravená zvláštním zákonem, ale stala se plnohodnotnou součástí zákona o rodině. Osoba pěstouna je na rozdíl od osvojitele za výkon péče odměňována65 a rozhoduje-li soud o svěření dítěte do jeho péče, musí stanovit rozsah práv a povinností, které k dítěti má, a zároveň stanovit i rozsah vyživovací povinnosti jeho rodičů. Vztah, který vzniká na základě svěření dítěte do péče pěstouna, se nesnaží simulovat příbuzenský vztah mezi pěstounem a svěřeným dítětem, jde pouze o úpravu vztahů vzniklých na základě faktického stavu. Tedy toho, že péči o dítě nevykonávají jeho rodiče. Z toho také vyplývá, že svěřením dítěte do péče pěstouna nezanikají původní vztahy, které dítě ke svým rodičům mělo a neztrácí tím ani nárok na poskytování dávek výživného od svých rodičů.

63

srovnej § 73 odst 2. ZoR

64

srovnej zákon č. 360/99 Sb.

65

srovnej zákon č. 117/95 Sb.

53

3.2.3 Poručník

Dítěti zcela osiřelému, nebo dítěti, jehož oba rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, její výkon jim byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, je soud povinen ustanovit poručníka k jejich výchově, zastupování a spravování majetku66. Ustanovení osoby poručníkem není důvodem vzniku vyživovací povinnost k dítěti, jehož poručníkem se stal, ale naopak je tato osoba za svou osobní péči o dítě státem odměňována67. Zároveň se zbavením či omezením rodičovské odpovědnosti nepozbývají rodiče svou vyživovací povinnost vůči svým dětem. Proto ani rozhodnutí o ustanovení poručníka, ani o omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti nemá na zákonnou vyživovací povinnost rodičů k dětem vliv. Dítěti svěřenému do péče pěstouna nebo poručníka náleží dle zákona č. 117/95 Sb. příspěvek na úhradu jeho potřeb. Ta je tvořena součinem částky na osobní potřeby dítěte podle zákona o životním minimu a určitého koeficientu, umožňujícímu zohlednění zdravotního stavu dítěte68. Tento příspěvek je vyplácen k rukám osoby, které bylo dítě svěřeno do péče, a to až do jeho zletilosti a poté přímo jemu. Ačkoli jsou tedy potřeby dítěte kryty financemi s veřejných zdrojů, jeho rodiče se tím své vyživovací povinnosti nezbavují, dochází pouze ke změně jeho adresáta. Dle § 45d odst. 1, 2 ZoR přechází nárok na vyplácení výživného určeného soudem na stát, ale dosahuje-li vyměřené výživné větší výše, než státem poskytovaný příspěvek, poskytuje se dítěti nad rámec státem poskytovaných dávek i rozdíl mezi oběma částkami. Stejně jako samotný příspěvek je i tento rozdíl poskytován k rukám osoby, které bylo dítě svěřeno do péče až do osmnáctého roku života dítěte, poté již k rukám dítěte samotného.

66

srovnej § 78 ZoR.

67

srovnej zákon č. 117/95 Sb.

68

srovnej § 37 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře

54

3.3 Povinná osoba a výkon trestu Obecně lze říci, že při určování výše výživného v případě zařazení povinné osoby do výkonu trestu odnětí svobody se vychází z jejího faktického výdělku. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy je povinná osoba zařazena do výkonu trestu odnětí svobody z důvodu spáchání trestného činu, jehož obětí je právě oprávněná osoba, například zanedbání povinné výživy. V těchto případech lze považovat za správnou praxi soudů, vycházející ze zásady potencionality výdělku povinného. Je nepopiratelným faktem, že v případech, kdy dojde k omezení svobody osoby povinné, nejenže patrně dojde ke snížení jeho příjmů, ale samotná možnost výdělku ve výkonu trestu je značně problematická. Přes tyto objektivní důvody již v roce 1998 Krajský soud v Ústí nad Labem69 ve svém rozsudku vyjádřil názor, že je nutné v případě, kdy byla osoba povinná odsouzena k trestu odnětí svobody za trestný čin proti oprávněnému, vycházet ze zásady potencionality jeho příjmů. S tímto závěrem nelze než souhlasit, vzhledem k následkům, které by měl výklad jiný. Oprávněná osoby by byla postižena společně s osobou potrestanou za trestný čin proti ní, což by opět vedlo k absurdní situaci, kdy by osoba oprávněná byla demotivovaná k domáhání se zásahu proti trestné činnosti povinného. Jiná situace ovšem nastává, je-li povinný pouze ve vazbě. Takové osoby nemají možnost výdělku a neexistují-li zvláštní okolnosti daného případu, nelze takovým osobám výživné vyměřit.

3.4 Výživné s mezinárodním prvkem Právní předpisy upravují vztahy vždy na určitém území. Zpravidla se jedná o území jednoho státu, jehož suverén právní předpis vydal. Vztahy vznikající v dnešní globalizované společnosti stále častěji vznikají napříč hranicemi, čímž dochází ke kolizi dvou nebo i více právních řádů. Této kolizi se snaží zákonodárce předcházet takzvanými „kolizními“ normami, tedy normami, které upravují, co je v dané situaci srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 23. 1. 1998, Sp. Zn. 11 Co 507/97

69

55

tím faktorem, který určuje, jaký právní řád se použije. Ani tato obecná právní úprava se však nepoužije vždy. Má-li Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu s jiným státem, popřípadě je signatářem mezinárodní smlouvy řešící vzájemné vztahy mezi určitými státy rozdílným způsobem, použije se způsob uvedený v mezinárodní smlouvě.70 O mezinárodním právu soukromém a procesním v platném znění). Na tomto místě je nutno jmenovat alespoň Newyorskou úmluvu o vymáhání výživného v cizině z 20. 6. 1956 publikovanou pod č. 33/59 Sb., Haagskou úmluvu o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973 publikovanou pod č. 132/76 Sb. nebo i Haagskou úmluvu o civilním řízení. V rámci států Evropské unie je tato problematika dále řešena pomocí nařízení Brusel 1, 2 a 3. V těchto nařízeních je uveden způsob, jakým dochází k určení pravomoci soudů a volby práva, ale i vzájemnému uznávání rozsudků vydaných soudy v jiném státě. Nežli dojde k vlastnímu určení právního řádu, musí být vyřešena otázka pravomoci českých soudů. V případě nezletilých občanů české republiky je tato pravomoc dána vždy, a to i tehdy žijí-li v cizině71. Zákonem č. 158/1969 Sb. bylo provedeno doplnění této zásady v tom smyslu, že je v určitých případech dána pravomoc českých soudů v řízeních týkajících se nezletilého cizince žijícího v zahraničí. Je-li tedy dána pravomoc českých soudů a zároveň se na základě kolizní normy, nebo mezinárodní smlouvy má použít právního řádu jiného státu, rozhodují české soudy podle tohoto cizího právního řádu. Tato praxe je sice velice náročná, a to nejen v otázce odborných znalostí soudce, ale klade vysoké nároky také na celý aparát administrativních pracovníků, kteří pro soudce zajišťují překlad cizojazyčných právních předpisů a komunikaci s úřady v zahraničí, jedná se o jedinou možnost, jak dostát závazkům státu a chránit při tom zájmy dítěte. Otázka měny a vyměřeného výše výživného, v případech, kdy jeden z rodičů žije nebo pracuje v zahraničí, by měla soudní praxe řešit snahou o co největší

70

71

srovnej čl. 10 Ústavy České republiky a § 2 zák č. 97/63 Sb. srovnej § 39 odst. 1 zákona č. 97/63 Sb., zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním

56

zohlednění všech specifik našeho i cizího státu a stejně tak i zájmů dítěte. Tuto snahu vyjádřil Městský soud v Praze v právní větě k rozhodnutí 18 Co 345/98: „Žije-li oprávněné dítě trvale na území České republiky, je nutno jeho odůvodněné potřeby oceňovat s ohledem na ekonomické poměry v České republice, výživné stanovené rodiči, který žije a pracuje v jiné zemi, je třeba stanovit i se zvážením ekonomických podmínek v takové zemi. Při stanovení měny, ve které má být vyživovací povinnost splněna, je rozhodující zájem oprávněného dítěte.“

57

Závěr Svou diplomovou práci jsem věnoval tématu relevantních aspektů při určování výše výživného rodičů k dětem. Vyživovací povinnost rodičů k dětem, je z hlediska právní úpravy nejdůležitější a v praxi nejhojněji se vyskytující formou vyživovací povinnosti. Přesto je právní úprava způsobu jejího určování koncipována dosti obecně, což společně s absencí sjednocující judikatury způsobuje rozdílný postup soudů v obdobných případech. Ve své práci jsem se snažil věnovat větší pozornost alespoň hlavním aspektům, které jsou zahrnovány pod obecné pojmy použité v právní úpravě. Samotnou obecnost a pružnost právní úpravy v této oblasti spatřuji jako její velkou přednost, protože tato výrazně nepodléhá společenským změnám a umožňuje hodnocení všech specifik konkrétního případu. Jak je z mé práce patrné jedná se o oblast, upravující situace vzájemně se od sebe různým způsobem lišící. Prakticky nikdy se nestane situace, že by okolnosti dvou případů byly shodné, a právě proto se tato relativně obecná právní úprava jeví jako nejvhodnější. Značné části odborné i laické veřejnosti se však zdá účelné, stanovit této obecné úpravě jistá zpřesňující pravidla. Sám jsem při zpracovávání tohoto tématu narazil na různé pohledy a rozdílné názory odborníků na způsob řešení konkrétních problémů. Celá tato práce vypovídá o složitosti dané problematiky, o náročnosti hodnocení jednotlivých aspektů, které se však zároveň prolínají a do značné míry i ovlivňují. Sám ovšem nejsem přesvědčen, že by stávající právní úprava institutu výživného dětí vůči rodičům plně nezajišťovala všechny své funkce. Hlavní příčinu nejednotnosti soudních rozhodnutí spatřuji v nízké komunikaci mezi jednotlivými soudci, stejně jako v neexistující sjednocující rozhodovací praxi. Musím se však ztotožnit s názorem, že řešit existující problém nejednotné soudní praxe pomocí určitých zpřesňujících mantinelů, jakými mohou být například různé orientační tabulky, je patrně nejrychlejším a nejjednodušším způsobem jakým judikaturu soudů sjednotit. Tato práce však upozorňuje právě na fakt, že každý 58

takový mantinel snižuje možnost přesně zhodnotit všechny okolnosti konkrétního případu a v konkrétních případech může dokonce znemožnit vydání vhodného rozhodnutí. Delší úvahou bychom tedy dospěli k tomu, že z každého omezení stávající obecné úpravy by musela být výjimka, která by umožnila pružně reagovat na specifické okolnosti daného případu, avšak v takové situaci by důraz kladený na volné uvážení soudce nabýval opět stejných rozměrů jako je tomu v úpravě současné a opět by bylo nutné hledat řešení stejného problému, jaký má úprava současná. Osobně bych do současné právní úpravy institutu výživného rodičů k dětem nezasahoval a vydal bych se kombinovanou cestou, kdy by na jednu stranu byl vydán jakýsi obecný standart, například jako se o to pokusila ministryně Kovářová, a na druhou stranu zvyšováno povědomí soudců o rozhodovací praxi kolegů. Jsem si vědom toho, že tento závěr mé práce vyznívá dosti nekriticky k současné právní úpravě, a to navzdory problémům, které v současné době existují. Zároveň jsem přesvědčen, že jde o právní úpravu tak komplikovaných situací, že si lze jen stěží představit úpravu konkrétnější a jsem dokonce toho názoru, že v případě, že by taková úprava existovala, byla by v konkrétních případech spíše na škodu.

59

Seznam zkratek ZoR………….. zákon o rodině TrZ………….. trestní zákoník ObčZ………… občanský zákoník OSŘ…………. občanský soudní řád Sb……………. Sbírka zákonů Sp. Zn..……. .. spisová značka

60

Použité zdroje Použitá literatura Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 1600 s., ISBN: 978-80-7400-107-9

Schiller, M., a kol. Zákon o rodině: Komentář. 1. vydání. Praha: Orbis, 1970, ISBN: 11-010-70

Dvořák, J., Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. Praha: ASPI – Wolters Kluwer 2009, 632 s., ISBN: 978-80-7357-432-1

Hrušáková, M. a kol. Rodinné právo, první vydání, Brno: Doplněk 1993, 159 s., ISBN: 80-85765-06-3

Nová, H., Těžká, O., Vyživovací povinnost: praktická příručka s judikaturou a vzory, 1. vydání. Praha: Panorama, 1984, 226 s., ISBN: 80-85647-84-2

Hrušáková, M. Rodinné právo v aplikační praxi: Rozvod-Děti-Výživné. Praha: C. H. Beck s.r.o. 2000, 41 s., ISBN: 80-7179-293-4

Nová, H., Valehrach, K. Rodinné vztahy v soudní praxi Praha, Prospectrum 1995, 277 s., ISBN: 80-7175-030-1

Radvanová, S., Kříž, J., Holcová, I., Křesťanová, V., Píra, V., Mikeš, J., Zuklínová, M., Švestka, J., a Knapová, M., Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2002, 330 s. ISBN: 80-86395-44-8

61

Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině ; Zákon o registrovaném partnerství: komentář, 4. vydání. Praha: 2009, 558 s. ISBN: 978-80-7400-061-4

Kocourek, J. Zákon o rodině a souvisící předpisy. 2. přepracované a doplněné vydání, Praha: Eurounion 1997, 128 s., ISBN: 80-85858-54-1

Kovářová, D. Rodina a výživné: Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných, 1.vydání, Praha: Leges 2011, 152 s., ISBN: 978-80-87212-84-4

Plecitý, V. Zákon o rodině:komentář, judikatura, prováděcí předpisy, související předpisy, Praha: Eurounion spol. s r.o. 2007, 521 s., ISBN: 978-80-7317-063-9

Holub, M., Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími, 6. aktualizované a přepracované vydání, Praha: Leges 2004, ISBN: 80-7201-451-X

Těžká, O., Vyživovací povinnost, 1 vydání., Praha: Panorama 1984, 300 s., ISBN: 11079-84

Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, 3. podstatně rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, s.r.o. 2009, ISBN: 978-80-7400-059-1

Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo: historie současnost a perspektivy, 1.vydání, Praha: Eurolex Bohemia 2003, ISBN: 80-86432-48-3

Elektronické zdroje 24. Odbor, Ministerstvo práce

a sociálních věcí,. Národní zpráva o rodině

2004.[online]. 2005. [cit.20.3.2012], Dostupný z : http://www.mpsv.cz/cs/898 Socialhilfe24.de, Düsseldorfer Tabelle, [online] 2011[cit. 29.4.2012] Dostupné z: http://www.sozialhilfe24.de/unterhalt-unterhaltsrecht/duesseldorfer-tabelle.html 62

Kateřina Háchová, Jak určit výši výživného pro dítě podle tabulek, Finanční noviny. [online],2010[cit. 10.4.2012] Dostupný z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/jakurcit-vysi-vyzivneho-pro-dite-podle-tabulek/479463&id_seznam=13592

Jiří Štastný, Alimenty za potomka až čtvrtina platu. Bez výjimky, žádá Kovářová, iDNES.cz[online]2010 [cit. 12.2.1212] Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz/alimentyza-potomka-az-ctvrtina-platu-bez-vyjimky-zada-kovarova-pxp/domaci.aspx?c=A100316_140243_domaci_js

JUDr. Pavel Vrcha, K METODICKÉ POMŮCCE PRO URČOVÁNÍ VÝŽIVNÉHO, EPRAVO.CZ

[online]

2010.[cit.

5.4.

2012]

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/k-metodicke-pomucce-pro-urcovani-vyzivneho62192.html?mail

Daniel Morávek, Statistiky klamou, přes milion podnikatelů je jen na papíře, Podnikatel.cz

[online].2011[cit.

10.02.2012]

Dostupné

z:

http://www.podnikatel.cz/clanky/pocet-podnikatelu-mpo-statistiky/

Jakub Bartosz, Ministryně Kovářová navrhuje prolomit kvůli alimentům daňové tajemstí,

iDNES.cz

[online].2010[cit.

10.02.2012]

Dostupné

z:

http://zpravy.idnes.cz/ministryne-kovarova-navrhuje-prolomit-kvuli-alimentumdanove-tajemstvi-1rf-/domaci.aspx?c=A100622_152934_domaci_jba

63

Relevant aspects for determining the amout of maintenance obligations of parents to children Abstract In my paper I engaged myself with a topic of maitenance towards to adolescent children, in the meaning of how these payments are set and what is needed to be considered by during the process of admiting the maitenance. Paper itself is extended by expert publications, texts and opinions of profesional, taken during their long practises in jurisdiction. First chapters of my paper are concieved as therotecial introductions to the issue. In introduction you can find brief informations about the headwords wiedly used in the matter of maitenance and explaining the basics, like how and when the maitenance is admited. Next part of the introduction is basic informations about different types of maitenance and comparing their similarities and differences. This part of paper provides a complex look on the whole issue of legal regulations of maitenance in the Czech Republic, and also provides to reader a possibilty to debate how to pass through the imperfections, with the consideration of the legal regulations in other countries, already done attempts to overcome the imperfections and expert opinions from the jurisdiction experiences. The main accent of the paper is focuesed on the part talking about the classification and further looking onto spcific aspects, that are needed to law-court to take in consideration or at least have to deal with them in other way, such as age of the child, possible own income of the child, medical condition, his own realization, skills etc. This part contains exact ways how the law-court obtains the needed proofs and relevant facts for the decision. And also reader can find in this part expert opinions on the matter and their valuation.

64

Klíčová slova rodina, výživné, dítě

Keywords family, maitenance, children

65