UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Pedagogická fakulta Katedra tělesné výchovy

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Pedagogická fakulta Katedra tělesné výchovy

Rychlý protiútok ve fotbale Fast break in football Bakalářská práce Vedoucí práce: PaedDr. Ladislav Pokorný Autor: Lukáš Künzel Studijní program: Specializace v pedagogice; TVS - ZSV 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Rychlý protiútok ve fotbale vypracoval pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně za použití v práci uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, že tato bakalářská práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne:...............

Lukáš Künzel

............................

Poděkováni Tímto bych rád poděkoval mému vedoucímu práce PaedDr. Ladislavovi Pokornému za cenné rady, vstřícný přístup, pomoc a odborné vedení této práce.

Abstrakt Práce je zaměřena na útočnou fázi hry ve fotbale, konkrétně na rychlý protiútok, který dále a podrobněji rozebírá na jednotlivé prvky. První část práce se věnuje vzniku a historii fotbalu, vymezení pravidel hry. Dále je zde rozebrán herní výkon jednotlivce a herní kombinace i systémy mužstva, které jsou potřebné pro útočnou fázi hry. Výzkumná část práce využívá rozbor videozáznamů jednotlivých utkání, kde je sledován rychlý protiútok a jeho součásti. Práce analyzuje a srovnává zastoupení rychlého protiútoku v taktice tymů, prostory, kde je míč odebírán a posty, které rychlý protiútok zakládají, čas a počet přihrávek, které týmy potřebují k zakončení akce, hráče, kteří rychlé protiútoky zakončují a jejich úspěšnost v zakončení rychlého protiútoku na vrcholové a amatérské fotbalové úrovni. Informace získané výzkumem by měly pomoci trenérům a hráčům ke zdokonalování útočného taktického prvku rychlého protiútoku.

Klíčová slova Fotbal, útočná hra, rychlý protiútok, amatérská a vrcholová fotbalová úroveň

Abstract The thesis is focused on the offensive part of the fotball game, specifically on the fast break, which further and analyzes in detail on individual aspects. The first part of thesis deals with the origin and history of football, defining the rules of the game. There is also analyzed individual game performance and game combinations as well as team systems which are required for offensive phase of the game. The research part of the thesis uses video analysis of the game where is monitored the fast break and its components. The thesis analyzes and compares the representation of the fast break in tactics of teams, spaces, where the ball is taken

and posts, which establish a fast break, time and number of passes that teams need for finishing action, players, who are completing the fast break and their success in finishing of fast break on the professional and amateur football level. Information obtained from the research should help coaches and players to improve their knowledge about offensive tactical element of the fast break.

Key word Football, offensive play, fast break, amateur and proffesional football level

Obsah 1

Úvod........................................................................................................ 9

2

Problémy a cíle práce ............................................................................ 11

3

2.1

Problém práce ................................................................................................. 11

2.2

Cíl práce .......................................................................................................... 12

Teoretická východiska práce ............................................................. 13 3.1

Fenomén fotbalu ............................................................................................. 13

3.2

Vznik a historie fotbalu................................................................................... 13

3.3

Pravidla hry ..................................................................................................... 15

3.3.1

Hrací plocha .............................................................................................. 15

3.3.2

Míč ............................................................................................................ 16

3.3.3

Počet hráčů ................................................................................................ 16

3.3.4

Výstroj hráčů............................................................................................. 16

3.3.5

Rozhodčí a asistent rozhodčího ................................................................ 17

3.3.6

Doba hry ................................................................................................... 17

3.3.7

Zahájení hry .............................................................................................. 17

3.3.8

Míč ve hře a míč ze hry ............................................................................ 18

3.3.9

Dosažení branky ....................................................................................... 18

3.3.10

Ofsajd ........................................................................................................ 18

3.3.11

Zakázaná hra a nesportovní chování (pokutový, volný kop) .................... 18

3.3.12

Vhazování ................................................................................................. 19

3.3.13

Kop od branky .......................................................................................... 19

3.3.14

Kop z rohu ................................................................................................ 19

3.4 3.4.1

Herní výkon jednotlivce.................................................................................. 20 Kondice hráče ........................................................................................... 21

3.4.2

Úroveň taktické připravenosti hráče ......................................................... 22

3.4.3

Technika hráče .......................................................................................... 24

3.4.3.1

Práce s míčem jednotlivce ................................................................. 24

3.4.3.1.1 Přihrávka ....................................................................................... 24 3.4.3.1.2 Zpracování míče ............................................................................ 27 3.4.3.1.3 Vedení míče .................................................................................. 28 3.4.3.1.4 Přechod přes soupeře..................................................................... 30 3.4.3.1.5 Střelba ........................................................................................... 32 3.5

Útočné herní kombinace ................................................................................. 34

3.6

Útočné herní systémy...................................................................................... 35

4

Hypotézy .............................................................................................. 37

5

Metody a postupy práce ..................................................................... 38 5.1

Metoda pozorování ......................................................................................... 38

5.2

Metoda srovnávání .......................................................................................... 39

5.3 Analýza a syntéza pozorování, odborné literatury a internetových ...................... 39

6

Výzkumná část .................................................................................... 40 6.1

Použitý výzkumný vzorek .............................................................................. 40

6.2

Popis výzkumu ................................................................................................ 40

6.3

Výsledky výzkumu ......................................................................................... 41

6.3.1

Srovnání zastoupení jednotlivých útočných systémů v taktice vrcholových

a amatérských fotbalových týmů ............................................................................. 41 6.3.2

Úspěšnost zakončení ................................................................................. 42

6.3.3

Rychlý protiútok ....................................................................................... 43

6.3.3.1

Prostory, ve kterých rychlý protiútok vzniká .................................... 43

6.3.3.2

Hráči, kteří rychlý protiútok zakládají............................................... 44

6.3.3.3

Potřebný čas k zakončení .................................................................. 45

6.3.3.4

Počet přihrávek potřebných k zakončení rychlého protiútoku .......... 46

6.3.3.5

Zakončující hráči rychlého protiútoku .............................................. 48

7

Diskuze ................................................................................................. 50

8

Závěry .................................................................................................. 53

9

Použitá literatura ................................................................................ 56

10 Seznam grafů ....................................................................................... 58 11 Seznam příloh ...................................................................................... 59 12 Přílohy .................................................................................................. 60

1

Úvod Fotbal je světově nejsledovanější, nejoblíbenější a nejrozšířenější týmovou hrou,

která ovlivňuje život miliardám lidí po celém světě, ať už pasivně, nebo aktivně. Mě fotbal začal ovlivňovat už od malinka, ať pozitivně, či negativně. Prošel jsem všemi věkovými kategoriemi. Díky fotbalu jsem měl možnost si zahrát prakticky po celé Evropě a s týmy z téměř celého světa. Měl jsem možnost hrát i s týmy z částí světa, kde v tu dobu nepanovaly dobré podmínky, ale i přes veškeré jejich problémy jsem viděl, že právě díky fotbalu se lidé dokázali aspoň na chvíli oprostit od veškerých problémů, které zažívali a začali se bavit. Pro většinu lidí co fotbal hrají, není jen hra, ale stává se pro ně něčím důležitějším, něčím, co jde velice těžko pojmenovat, nicméně nejlépe to asi vystihuje způsob života. A nemusí to být jen pro lidi, kteří tuto hru hrají, ale také pro lidi, kteří fotbalu fandí. Každý tým má své pevné fanoušky, kteří ho podporují, kupují si fanouškovské věci, jako jsou vlajky, nebo dresy, chodí se dívat na jejich zápasy a fandí a občas za něj dávají i své zdraví. Fotbal, to je náplň života. Fotbal se u nás těšil obrovské popularitě, na zápasy chodily desetitisíce lidí, nicméně v dnešní době toto můžeme vidět jen v cizině, kde se téměř nedají koupit pernamentky na stadion a v Anglii i Německu fanouškovské šílenství došlo tak daleko, že se kupují pernamentky, které se dědí po generace. U nás se tento úpadek popularity může připisovat neatraktivnosti českého fotbalu, kde se týmy snaží obdržet co nejméně branek, tedy trenéři mají snahu aplikovat co možná nejdefenzivnější taktiku. Zatímco například ve Španělsku, nebo Anglii se hraje ofenzivní atraktivní fotbal, který se lidem líbí, a nejen fanouškům, ale také i samotným hráčům, které logicky také více baví slavit vstřelený gól, než jen urputně bránit. Dalším problémem, který souží náš vrcholový fotbal, je ve finanční situaci jednotlivých mužstev, která mnohdy není zrovna růžová a vedení proto musí prodávat své nejlepší hráče, a to také není pro atraktivnost českého fotbalu nejlepší. Práce má za úkol celkově zmapovat a porovnat rychlý protiútok ve fotbale na vrcholové a amatérské úrovni. Tyto informace by měly být určeny pro fanoušky a jednoduše pro všechny, kteří se fotbalem baví, nebo s ním mají cokoli společného. Tyto informace jsou sepsány v kapitole „Teoretická východiska“ práce, která je členěna do podkapitol: fenomén fotbalu, vnik a vývoj fotbalu, pravidla hry, herní výkon jednotlivce, útočné herní kombinace, útočné herní systémy.

9

Bakalářská práce a její praktická část se skládá z kapitol: hypotézy, metody a postupy práce. Poté následuje kapitola výzkumná část, která se zabývá výzkumem jednotlivých fotbalových zápasů a stanovených jevů. Hlavní metodou výzkumu bylo pozorování videozáznamů vybraných utkání z vrcholové a amatérské fotbalové úrovně. Tyto výsledky a poznatky jsou určeny především trenérům a hráčům amatérské úrovně ke zkvalitnění jednotlivců i celých mužstev, ale i pro trenéry a hráče vrcholových mužstev pro ucelení informací a aplikaci poznatků pro zlepšení taktického prvku rychlého protiútoku.

10

2

Problémy a cíle práce

2.1 Problém práce 

Jaké jsou rozdíly ve využití rychlého protiútoku ve fotbale mezi týmem amatérské a vrcholové úrovně?



Jaké je zastoupení rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu?



Existuje rozdíl v prostorech odebrání míče a zakládání rychlého protiútoku mezi amatérským a vrcholovým fotbalovým týmem?



Který z hráčů se nejčastěji podílí na založení rychlého protiútoku na úrovni amatérského a vrcholového fotbalového týmu?



Existuje rozdíl v čase, který potřebuje na zakončení rychlého protiútoku fotbalový tým amatérské a vrcholové úrovně?



Jaký počet přihrávek potřebují k zakončení rychlého protiútoku hráči amatérského a vrcholového fotbalového týmu?



Existuje rozdíl mezi zakončujícím hráčem rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu?



Existuje rozdíl v úspěšnosti zakončení mezi hráči amatérského a vrcholového fotbalového týmu?

11

2.2 Cíl práce Hlavním cílem této práce je zmapovat a porovnat rychlý protiútok fotbalových týmů na amatérské a vrcholové úrovni výkonnosti. Dále jsem si stanovil dílčí cíle: 

Vyhodnotit a porovnat, jaké je zastoupení rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu.



Určit a porovnat, ve kterém prostoru nejčastěji probíhá odebrání míče a založení rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu.



Zjistit a porovnat, který hráč se nejčastěji podílí na založení rychlého protiútoku na úrovni amatérského a vrcholového fotbalového týmu.



Zmapovat a porovnat, jaký čas potřebuje k zakončení rychlého protiútoku amatérský a vrcholový fotbalový tým.



Zmapovat a porovnat, kolik přihrávek potřebují hráči na provedení rychlého protiútoku amatérské a vrcholové fotbalové úrovně.



Zjistit, který z hráčů nejčastěji rychlý protiútok zakončuje a porovnat tento jev mezi amatérským a vrcholovým fotbalovým týmem.



Určit a porovnat, jakou mají hráči úspěšnost v zakončení rychlého protiútoku amatérské a vrcholové fotbalové úrovně.

12

3

Teoretická východiska práce

3.1 Fenomén fotbalu Fotbal je sportem, který ovlivňuje milióny a miliardy lidí, kteří ho aktivně hrají, nebo alespoň na něho pasivně koukají. Jedná se o světově nejoblíbenější sport. Pro mnoho lidí na světě znamená fotbal útěk od jejich každodenních problémů a starostí. Těší se, až si kopnou do balonu anebo si pustí televizi a uvidí tam své oblíbené fotbalisty. Fanoušci utrácí obrovské částky za dresy, vlajky a vstupenky na utkání, ale i přesto si tyto věci kupují stále a znova. Někteří profesionální fotbalisté a trenéři mají tak obrovský vliv, že ovládají masy lidí, například jen svým účesem, nebo vystupováním. Jsou milováni, ale také nenáviděni. Krása a obliba fotbalu je v jeho jednoduchosti. Oproti jiným, daleko složitějším hrám, má fotbal jednoduchá pravidla a proto jsou zápasy většinou velice zajímavé a dramatické. „Podle celosvětového „Velkého sčítání“, které provedla FIFA v roce 2006, je na světě celkem 265 miliónů fotbalistů a fotbalistek a pět miliónů rozhodčích a funkcionářů. Těchto 270 miliónů lidí, kteří se fotbalem aktivně zabývají, představuje čtyři procenta světové populace.“(Stubbs, 2009, s. 96) Tady musíme brát v potaz, že se jedná o lidi, kteří jsou zaregistrovanými členy národních fotbalových svazů. Nepočítají se zde děti, kteří si chodí zakopat na plácek za barák, nebo lidí, kteří sledují fotbal v televizi. Těch je mnohem více. Kvůli těmto věcem si myslím, že jde jednoznačně říct, že fotbal je fenoménem doby.

3.2 Vznik a historie fotbalu „V dnešním přetechnizovaném světě, který ve shonu a ruchu už pominul tolik hodnot své dávné i nedávné historie, se v souvislosti s kopanou, sportem odolávajícím všem náporům nejmodernějších a nejlákavějších vymožeností civilizace, právem vybavuje otázka, kdo vlastně zavinil, že světlo světa spatřil onen „kulatý nesmysl“? Které zemi patří prvorozenství? Jak vznikl a jak se rozvíjel sport, který tak nesmírně vzrušuje, baví, zlobí, ale také živí miliony lidí na všech kontinentech? Kde jsou kořeny této hry, kvůli níž se v jistých částech zeměkoule dokonce odkládají revoluce, který se stal vítaně břitkým nástrojem mnohých politiků kapitalistického světa k regulování

13

nálad a tužeb širokých lidových mas? Kdo má zakladatelské právo?“ (Žurman, 1972, s. 9) Fotbal, který dnes hrajeme a sledujeme v televizi, se zrodil v Anglii. Ale už dříve máme záznamy o tom, že existovaly hry, ke kterým byl zapotřebí míč, týmy a nějakým způsobem se muselo dosáhnout skórování. Už před 3000 lety starověcí Číňané hráli hru, která se jmenovala cu-ču (cu znamená kopání a ču vycpanou koulí z kůže ze zvířete). Přibližně ve stejné době na území Japonska se hrála hra zvaná kemari, při níž se hráči snažili prokopnout míč mezi bambusové výhonky. Ve starověkém Řecku hráli hru episkyros a Římané do Británie přinesli hru s názvem harpascum, ze které se s největší pravděpodobností fotbal jako takový vyvinul. V Británii v roce 217 po Kristu existovaly hry, kterých se zúčastnily celé vesnice. Tyto hry neměly žádná pravidla a byly tak brutální, že někteří králové se je snažili zakázat, nicméně tyto hry byly velice oblíbené a proto se vypořádaly i se všemi možnými zákazy a díky tomu mohl vzniknout fotbal. V devatenáctém století se fotbal hrál v Británii na soukromých školách. Byl ale problém v tom, že každá škola měla svoje pravidla (velikost hřiště, branek, počet hráčů, doba trvání,…), a proto nebyla možnost, aby mohly školy hrát mezi sebou, nebo aby se fotbal hrál i mimo školskou půdu. První pravidla se pokusili dohodnout roku 1848 studenti z Cambridge, ta ale nebyla všeobecně přijata. Poté se snažilo mnoho dalších pravidla sepsat, nicméně se ani jednomu z nich nepovedlo je pořádně ukotvit. Největší problém byl v tom, jestli se povolí hra rukama. 26. října 1863 se sešlo v Londýně 11 zástupců tehdejších klubů, kteří založili Anglickou fotbalovou asociaci (FA) a 8. prosince se dohodli na jednotlivých pravidlech. V roce 1872 se uskutečnil Pohár Anglické fotbalové asociace, který se hraje dodnes a je nejstarší pohárovou soutěží ve fotbale na světě. V roce 1885 se povolila profesionalizace ve fotbale a tím vzrostl počet odehraných utkání, aby se vydělalo na platy hráčů a proto se 22. března 1888 založila Anglická fotbalová liga. V roce 1904 vznikla mezinárodní fotbalová federace FIFA (Fédération Internationale de Football Association). Jelikož se fotbal stále rozšiřoval, především v Evropě a Jižní Americe, tak v roce 1939 měla FIFA už přes 50 členů a v dnešní době je členem přes 200 států (Baddiel, 2003). 14

První objev fotbalu v Čechách se nachází v Roudnici nad Labem, kde na místní gymnázium roku 1886 nastupuje profesor Jan Sommer jako nový tělocvikář. Přináší si s sebou z ciziny poznatky o fotbale, které poté v hodinách tělesné výchovy předává dětem, a ty si tuto hru velice rychle oblíbily a měly fotbal jako tréninkovou hru k veslování. 15. září 1892 se uskutečnil první zápas v kopané mezi ČAC Roudnice a Sokolem Roudnice. V roce 1887 několik českých sportovců založilo v Praze první fotbalový klub u nás. Poté se fotbal začal šířit do všech koutů našich zemí. Pravidla v této době fungovala tak, jak se týmy dohodly. Nebylo předepsáno, kolik hráčů má hrát, či na jak velkém hřišti se má hrát. První Česká soutěž vznikla v roce 1896, kdy se jí zúčastnily čtyři týmy. První mezinárodní zápas odehrála mužstva Prahy a Vídně roku 1899. V roce 1901 byl založen Český fotbalový svaz a roku 1922 byla Československá fotbalová asociace přijata za člena FIFA. Na přelomu 19. a 20. století se u nás zakládá většina dnes nejznámějších mužstev (Mráz, 1976). Historicky jsme fotbalově velice úspěšný národ, který získal na mistrovství světa 2 stříbrné medaile a na mistrovství Evropy jsme získali zlatou, stříbrnou a 3 bronzové medaile (Mráz, 1981) Roku 1996 v Anglii na stadionu ve Wembley dostali první stříbrné medaile reprezentanti samostatné České republiky (Šálek, 2000). 3.3

Pravidla hry Každá hra má svá pravidla, která je důležité znát, ať už jsme zaujatí fanoušci,

nebo samostatní hráči, proto si myslím, že je velmi důležité a podstatné, zde aspoň zjednodušeně pravidla představit a uvést na pravou míru. Domnívám se, že mnoho z příznivců fotbalu v nich má menší i větší nedostatky. Zaměřuji se na pravidla platící pro kategorii mužů, protože existují pravidla pro každou kategorii zvlášť, s tím, že jsou více, či méně odvozená od zde zmíněných.

3.3.1 Hrací plocha Hrací plocha musí být obdélníkového tvaru, ohraničená čarami. Delší čáry se nazývají pomezními a kratší brankovými. Hřiště musí mít předepsané rozměry, které jsou: 15



délka hřiště: 90 - 120 metrů



šířka hřiště: 45 - 90 metrů

Dále bych zmínil, že je předepsáno, na jakém povrchu se smí hrát, a to jak na přírodních, tak umělých površích, podle toho, o jakou soutěžní úroveň se jedná. Rozhodčí před každým utkáním rozhoduje o nezpůsobilosti hrací plochy (FAČR, 2011).

3.3.2 Míč Míč má také jasně dané předpisy. Musí být kulatý, vyroben z kůže nebo jiného vhodného materiálu, nesmí mít obvod větší, než je 70 cm, ale nesmí být menší, než 68 cm. Dále je v pravidlech zanesena váha míče (410g - 450g) a požadovaný tlak, na který má být míč nahuštěn (FAČR, 2011).

3.3.3 Počet hráčů Nastupují proti sobě dva týmy, které mají ve své sestavě maximálně jedenáct hráčů, minimum je však sedm, a z toho musí být jeden brankář. Dále pak má každý tým možnost mít 3 - 7 náhradníků, kteří mohou v průběhu zápasu vystřídat, avšak v soutěžním utkání nanejvýš 3 hráče. V přátelských utkáních je to na domluvě obou týmů. Všechny hráče musí vedení týmu zapsat do zápisu o utkání, které musí být předloženo rozhodčímu nejpozději před zahájením utkání. Hráči, kteří nejsou zapsáni v zápisu, nesmí zasáhnout do utkání. Vystřídaný hráč už do hry nesmí zasáhnout (FAČR, 2011).

3.3.4 Výstroj hráčů Základní výstroj hráče obsahuje dres, trenýrky, stulpny, chrániče na holeně (musí být celé pod stulpnami a musí být vyrobeny z gumy, plastu nebo podobného materiálu) a v neposlední řadě kopačky, nebo jinou sportovní obuv. Dres, trenýrky a stulpny se musí shodovat s hráči ze stejného týmu. Výjimkou jsou brankáři, kteří musí být odlišní jak od soupeře, rozhodčího, tak ale i od svých spoluhráčů. Pokud hráči nosí spodní tričko nebo kalhoty, tak musí být v barvách dresu (FAČR, 2011).

16

3.3.5 Rozhodčí a asistent rozhodčího Každý oficiální zápas, který je hraný na úrovni první třídy a výše, musí být obsazen hlavním rozhodčím a dvěma asistenty rozhodčího (pomezní rozhodčí). V divizní a vyšší úrovni musí být přítomen i tzv. čtvrtý rozhodčí, což je třetí asistent rozhodčího. V dnešní době na mezinárodní fotbalové úrovni, která se řídí podle rozhodnutí FIFA, musí být na hřišti i další dva asistenti v podobě brankových rozhodčích. Hlavní rozhodčí vede celou hru a má hlavní a rozhodující slovo o tom, kdy bude hra přerušena, ukončena, nebo kdy bude někdo karetně potrestán. Pomezní rozhodčí jsou za pomezními čarami každý na jedné straně a mají za úkol pomáhat hlavnímu rozhodčímu v rozhodování o autovém vhazování, rohových kopech, odkopů od brány, ofsajdy a také mohou hlavního arbitra upozornit na fauly, které se stanou v jeho přítomnosti. Čtvrtý rozhodčí zapisuje údaje o udělených kartách a řídí střídání za pomezní čarou. Také je připraven převzít roli hlavního rozhodčího, kdykoli v době konání zápasu (např.: při zranění hlavního rozhodčího). Na mezinárodní úrovni mají brankoví rozhodčí za úkol pomáhat hlavnímu arbitrovi rozhodovat o sporných situacích ve vápně (nepřehledné situace, fauly, góly, apod.) (FAČR, 2011).

3.3.6 Doba hry Standardní hrací doba jsou dva poločasy po 45 minutách s poločasovou přestávkou, která nesmí být delší než 15 minut. Pokud se oba týmy a rozhodčí dohodnou o zkrácení hrací doby, například z důvodu špatné viditelnosti, tak se poločasy krátí na 40 minut. Jelikož se hraje 2 x 45 minut hrubého času, tak rozhodčí má právo na nastavení promeškané doby (střídání, pokutový kop, ošetřování zraněných, zdržování a z dalších důvodů). Samotná délka nastavení je jen a pouze na rozhodčím (FAČR, 2011).

3.3.7 Zahájení hry Před každým utkáním se uskutečňuje los mincí mezi oběma mužstvy. Mužstvo, které vyhraje, si vybírá stranu, na které chce začít hrát. Poražené mužstvo získává výkop, při němž je zahájen hvizdem poločas a mužstvo získává míč do svého držení. Toto se na další poločas vymění (FAČR, 2011).

17

3.3.8 Míč ve hře a míč ze hry Míč je ze hry v případě, že přejde celým objemem pomezní, nebo brankovou čáru ať už vzduchem, nebo po zemi anebo pokud rozhodčí přeruší hru. Míč ve hře je vždy, pokud neplatí některá z možností výše uvedená, a to i v případě, že se balon odrazí od brankové konstrukce, či od rozhodčího (FAČR, 2011).

3.3.9 Dosažení branky Branka je uznána v případě, že míč přejde celým objemem brankovou čáru, a to v prostoru mezi brankovými tyčemi a brankovým břevnem a jestliže útočící družstvo předtím neporušilo některé z pravidel. Mužstvo s dosažením většího počtu branek se považuje za vítěze (FAČR, 2011).

3.3.10 Ofsajd Ofsajdová pozice je taková pozice, při které se útočící hráč bez balonu pohybuje v prostoru na útočné půli hřiště a je blíže k brankové čáře než předposlední hráč. Z toho vyplývá, že o ofsajdovou pozici se nejedná v případě, že hráč je na své půli hřiště, nebo má v držení míč anebo je na soupeřově půlce bez balonu, ale jsou před ním více jak 2 protihráči. Ofsajd je odpískán pouze v případě kdy hráč, který je v ofsajdovém postavení, se dotkne míče, nebo v takovém případě, kdy se míče dotkne některý ze spoluhráčů a rozhodčí posoudí, že se hráč z ofsajdového postavení aktivně zapojil do hry (získá výhodu z postavení, ovlivní hru, nebo protihráče samotného). Hráč, který stojí v ofsajdovém postavení, se může bez přestupku zapojit do hry, pakliže je míč rozehrán z rohu, autového vhazování, nebo z kopu od branky (FAČR, 2011).

3.3.11 Zakázaná hra a nesportovní chování (pokutový, volný kop) Rozhodčí se snaží vést zápas k čisté a fair-play hře. Má dvě cesty, jak toho může dosáhnout, a to herními tresty, nebo osobními tresty. Mezi herní tresty patří nepřímý volný kop (aby padla branka, musí se dotknout míče ještě jiný hráč, než rozehrávající), přímý volný kop (branka platí i přímo od rozehrávajícího hráče) a pokutový kop. 18

Osobními tresty je myšleno napomenutí, či karetní trest (žlutá, či červená karta). Za zakázanou hru a nesportovní chování se považuje: 

kopnutí, nebo pokus o kopnutí



podražení, nebo pokus o podražení



skočení na soupeře



vrážení, strkání do soupeře



pokus o úder, nebo uder do protihráče



nedovolené zastavení, držení soupeře



plivnutí na soupeře



úmyslné hraní rukou



hra nebezpečným způsobem



nesportovní chování



urážení soupeře (FAČR, 2011)

3.3.12 Vhazování Míč do hry se uvádí pomocí vhazování, které musí být provedeno hráčem tak, aby neporušoval pravidla o vhazování, což znamená, že musí být v době vhazování oběma nohama na zemi za nebo na pomezní čáře, musí míč držet oběma rukama a musí být hozen zezadu přes hlavu. Vhazuje hráč toho týmu, který se jako poslední nedotkl míče, než přešel, přes pomezní čáru (FAČR, 2011).

3.3.13 Kop od branky Rozehrává hráč z bránícího týmu z jakéhokoli místa v brankovém území a míče se nesmí nikdo dotknout, dokud míč neopustí pokutové území (FAČR, 2011).

3.3.14 Kop z rohu Rozehrává útočící tým ze čtvrtkruhu u rohového praporku, který je blíže místu, kde míč přešel přes brankovou čáru. Kopající hráč může vstřelit branku rovnou od rohového praporku, aniž by se míče ještě někdo jiný dotknul. Bránicí hráč musí být vzdálen, v době kopu, alespoň 9,15 metrů od míče (FAČR, 2011).

19

3.4 Herní výkon jednotlivce Herní výkon jednotlivce ve fotbalovém zápase se skládá ze široké škály pohybových činností, avšak převažuje běh různých rychlostí a chůze, práce s míčem je prováděna pouze po dobu 1-3 minut. Fotbalový výkon hráče charakterizuje střídavé pohybové zatížení. Protože tento výkon představuje střídání krátkých (2-10 sekund) trvajících intervalů stoje, chůze, běhu od klusu po sprint, činností s míčem a dalšími činnostmi (Psotta, 2006). Herní výkon jednotlivce neboli individuální herní výkon tvoří hlavní část týmového herního výkonu. A když jednotlivec zvyšuje svůj vlastní herní výkon, tak tím zvyšuje výkon celého týmu. Tento individuální herní výkon je dělen na dvě skupiny: 

dispoziční: to jsou předpoklady každého hráče, kterými rozumíme jakou má úroveň pohybových schopností a herních dovedností, kvalitu činnosti centrální nervové soustavy, psychických procesů a osobní i somatické charakteristiky



situační: která je dána vnějšími podmínkami, ve kterých herní výkon probíhá (Votík, 2005)

„Při posuzování individuálního herního výkonu sledujeme: 

Jak se hráč pohybuje po hřišti vzhledem ke své roli.



Součinnost, jak spolupracuje, co sleduje (jen míč, nebo i spoluhráče a protihráče).



jak vidí soupeře, sleduje protihráče s míčem i bez míče.



Zda a jak dovede přihrát, prostor kam směřují přihrávky.



Zda a jak dostane míč pod kontrolu (zpracuje míč).



Jak dovede vést míč, zastavit se s míčem, přejít přes protihráče.



Odkud a jakým způsobem dovede vystřelit.



Co hráč dělá, když ztratí míč.



Specifické, originální způsoby řešení herních situací.



Rozhodnost, odvahu, důraz v osobních soubojích.



Úspěšnost řešení situací 1:1 (útočných i obranných).



Psychickou odolnost.



Schopnost předvídat hru, číst hru.



Schopnost orientace v čase a prostoru. 20



Rychlost reakce na změny herní situace atd.“ (Votík, 2005, s. 25)

3.4.1 Kondice hráče Kondiční, neboli fyzická připravenost ve fotbale je dána především pěti základními schopnostmi, které se musí trénovat. Je to pohybová rychlost, anaerobně rychlostní vytrvalost, svalová síla, aerobní vytrvalostí, výskokem a běžecký sprint. Pohybová rychlost je důležitým faktorem herního výkonu. V historickém vývoji fotbalu se právě u pohybové rychlosti ukazuje největší nárůst na nároky a připravenost dnešních fotbalistů. Proto se zvyšují i požadavky na trénink rychlosti, a to nejčastěji anaerobním tréninkem, který se zaměřuje na rozvoj a udržení výkonnosti hráčů pro krátkodobou a vysoce intenzivní pohybovou činnost. Při tréninku dáváme pozor na intenzitu, motivaci a přesnost provedení pohybů. Cílem rychlostně vytrvalostního tréninku je rozvoj a údržba schopnosti hráčů pro pohyb trvající po dobu 10-45 sekund. Trénink má za účel rozvíjet tzv. aerobní kapacitu. Důvod, proč u fotbalistů trénovat svalovou sílu je, že ji potřebuje převážně v krátkých opakujících se intervalech, při vysoce intenzivních činnostech (souboje, střelba, vhazování, akcelerace při sprintu,…). Fotbalisté potřebují rozvíjet čtyři základní druhy svalové síly: 

absolutní síla



explozivní síla



dynamická svalová vytrvalost



statická síla (Psotta, 2006)

Další důležitá věc, kterou je třeba trénovat, je aerobní vytrvalost, jelikož se v analýzách špičkových týmů ukázalo, že hráči, podle postu na kterém hrají, překonávají vzdálenost přibližně 9-13 kilometrů (4,8-5,2 km chůzí. 3,1-3,7 km klusem, 2,2-2,8 km rychlým během a 0,9-1,3 km sprintem, který bývá dlouhý zhruba 16-30 metrů a to 30-40krát za zápas). A tyto údaje se neustále zvyšují. Z toho vychází, že nároky na aerobní vytrvalost hráče taktéž vzrůstají (Votík, 2003).

21

3.4.2 Úroveň taktické připravenosti hráče Úroveň taktické připravenosti se zabývá herními prostředky, které hráči využívají. Tyto herní aktivity jsou důležité pro samotného hráče, ale také pro celý tým a celkovou tymovou taktiku. V taktice jednotlivce rozlišujeme to, koho se týká, takže máme speciální taktiky pro brankaře, obránce, záložníky a útočníky. Rozlišujeme taktiku i pro jednotlivé hráče daných řad, tak se odlišuje například tím, zda je hráč na kraji hřiště, nebo působí ve středu. Brankář má výhodu ve svém postavení na hřišti. Veškeré dění hry má před sebou, takže by měl převzít některé zodpovědné úkoly v korigování rozestavění týmu především v obrané fázi hry. 

útočná taktika: založení útoku, ať už postupného, krátká rozehrávka na obránce, nebo záložníky, ale především rychlého protiútoku dlouhým balonem na útočníky



obranná taktika: rozdává pokyny bránicím hráčům, jak mají stát. Je jako poslední možnost týmu, jak zabránit v obdržení branky, stahování centrovaných míčů, zmenšení střeleckého úhlu útočníkům soupeře, atd.

Libero, taktéž jako brankář, musí využívat výhody svého strategicky přehledného postavení a koriguje postavení ostatní spoluhráčů. Působí na pozici mezi brankářem a obrannou řadou. Má za úkol sbírat balony, které propadnou přes obranu. ´Když je některý z obránců překonán, tak ho zastupuje v obranných činnostech. 

útočná taktika: založení útoku, především když dostává krátký míč od svého brankaře anebo po odebrání balonu útočníkovi



obranná taktika: organizuje postavení obrany, zajišťuje prostor před brankou a svým brankařem a zastavuje útočnou snahu útočícího soupeře

Hráč obranné řady tvoří základnu celé obrany. Poslouchá pokyny brankaře a libera. Snaží se narušit útočnou snahu soupeře, chodí s ním do hlavičkových soubojů, snaží se soupeře obrat o míč, nebo jej vytlačit mimo střelecké pozice. 

útočná taktika: založení útoku pomocí rychlé rozehrávky, nebo dlouhého míče, nebo vyvedením míče na soupeřovu polovinu, kde se snaží předat míč na záložní řadu



obranná taktika: napadá soupeře během následujících akcí: o zpracování míče 22

o přihrávky o vedení míče o střelby na branku o hry hlavou Hráč středové řady má po taktické stránce nejvíce práce. Jeho úkol je velice obsáhlý. Snaží se realizovat taktiku mužstva, na které jsou domluveni (například mají za úkol udržet balon, zrychlit hru, po odebrání balonu založení rychlého protiútoku, atd.). Ve středu hřiště dochází k přechodu z obrany do útoku a naopak, kde se hra rozhoduje. Během ofenzivy se hráči středové řady snaží zapojovat útočníky a snaží se nabíhat do útoku a zakončit z „druhé vlny“. Na druhou stranu v defenzivní části hry se snaží zahušťovat prostor před obránci a pozičně pokrývat uvolňující se soupeřovi útočné hráče. 

útočná taktika: založení a vedení útoku, přihrávky útočníkům a aktivní činnost ve středu pole, nabízení se pro přihrávku, uvolňovat se do volných prostorů a s tím souvisí i zakončení útoku



obranná taktika: zhušťování prostoru soupeře, napadání protihráče s míčem a obsazování hráčů, kteří se snaží uvolňovat

Hráč útočné řady má za úkoly především v ofenzivní části hry, ale ani v defenzivní části není bez úkolu. V době bránění se snaží napadat obránce soupeře a narušovat rozehrávku útočné akce soupeře. 

útočná taktika: individuální

řešení

situací

před

brankou

soupeře,

spolupracuje s ostatními útočícími hráči, kombinuje s nimi a vyměňují si mezi sebou posty v rozestavení 

obranná taktika: snaha o narušení zakládání útoku soupeře, překažení rychlého protiútoku soupeře a obsazování protihráčů, kvůli znesnadnění přihrávky soupeře

Čím vyšší je taktická připravenost jednotlivých hráčů, tím roste celková připravenost týmu a je tu možnost dalšího rozvoje v taktice (Kollath, 2006).

23

3.4.3 Technika hráče Technika hry je jedna z nejdůležitějších podmínek výkonu ve fotbale a nespadá pod ní pouze žonglování s míčem. Technika se přizpůsobuje jednotlivým situacím v průběhu zápasu. Díky technice je hráč schopen vyrovnat se s vysokými nároky na něj kladenými, a to účelnými a co možná nejvíce ekonomickými pohyby. Hráč se nemůže zaměřovat pouze na míč, ale musí brát v úvahu soupeře i spoluhráče na hřišti. Jelikož je fotbalista během zápasu v kontaktu s míčem v průměru pouhé 3 minuty, tak nelze říct, že jediné co potřebuje, je mít technicky zvládnutou práci s míčem, ale musí ovládat i techniku bránění, běhu, atd. Proto můžeme techniku rozdělit na dvě části: 

technika pohybu bez míče: koordinace a obratnost, odpoutání se od protihráče (uvolnění), odebrání míče, přihrávka hlavou



technika pohybu s míčem: vedení míče, zpracování, střelba a přihrávka, přechod přes protihráče (Bauer, 2006)

3.4.3.1 Práce s míčem jednotlivce 3.4.3.1.1 Přihrávka Přihrávka je záměrně usměrněný míč nohou, hlavou, nebo jinou částí těla na svého spoluhráče. Přihrávka je jedním z nejdůležitějších prvků týmové taktiky. Pro dobře provedenou přihrávku potřebujeme správně zhodnotit situaci a vybrat nejvhodnější moment (načasování) a způsob přihrávky. Kvůli stálému rozvoji fotbalu se kladou stále větší požadavky na načasování, přesnost, výšku a optimální rychlost přihrávky. V tréninku přihrávky se snažíme zaměřit především na časovou a prostorovou koordinaci (timing) přihrávky a na rozvoj tvůrčího (kreativního) přístupu. Dále klademe důraz na provedení a nácvik tzv. finální přihrávky, což je přihrávka, která jako poslední předchází samotnému zakončení (střelbě). Přihrávky lze dělit: 

podle provedení: o přihrávka nohou: 

vnitřní stranou nohy (placírkou)



vnitřním nártem



přímým nártem



vnějším nártem (šajtlí) 24



patou



špičkou nohy (bodlem)

o přihrávka hlavou: 

středem čela



stranou čela



temenem

o přihrávka rukama (při vhazování ze zázemí nebo výhoz brankáře) o přihrávka hrudníkem, stehnem nebo jinými částmi těla 

podle délky přihrávky: o krátká vzdálenost (do 10 metrů) o střední vzdálenost (10 - 30 metrů) o dlouhá vzdálenost (nad 30 metrů)



podle výšky přihrávky: o po zemi o polovysoké (do výše postavy hráče) o vysoké (vyšší než hráč)



podle směru přihrávky: o kolmé vpřed o šikmé vpřed o do strany o šikmé vzad o vzad



podle rychlosti přihrávky



podle rotace míče



vzhledem spoluhráče, na kterého přihrávku směřujeme: o na hráče o před hráče o za hráče



vzhledem na postavení soupeře: o na obsazeného hráče o na volného hráče



podle předchozí činnosti: o z místa (míč je nehybný) 25

o po zpracování míče o po obehrání soupeře o prvním dotekem: 

po zemi



ze vzduchu (volej)



těsně po dopadu míče na zem (halfvolej)

Pro nácvik všech způsobů přihrávky nohou se snažíme zaměřit především na následující kroky. 

rozběh k míči: je potřeba načasovat rozběh směrem k míči, abychom mohli míč přihrávat nohou, kterou potřebujeme



došlap stojné nohy: hráč by se měl došlápnout špičkou oporové (stojné) nohy vedle míče tak, aby měl možnost druhou nohou udeřit do míče.



nápřah kopající nohy: probíhá součastně s došlapem stojné nohy



švih kopající nohy: Který směřuje k míči, noha je zpevněna v poloze, kterou potřebujeme pro způsob přihrávky, který jsme si zvolili jako ideální. Švih doprovází i pohyb celého těla, který je zakončen úderem nohy do míče.

Otázky, které si klademe, z pozice trenéra, když pozorujeme hráče při provedení přihrávky: 

Jak hráči dovedou přihrát všemi způsoby, které jsou výše uvedené?



Kterou částí a jak technicky je přihrávka prováděna?



Zda způsob přihrávky, který je pro hráče typický, ho omezuje nebo neomezuje v jeho hráčském herním výkonu?



Jak dovede hráč přihrát po zemi, vzduchem a na jakou vzdálenost?



Jak hráč využívá načasovaných přihrávek?



Jaký má hráč odhad pro čas a prostor?



Zda je řešení hráče alibistické, rizikové nebo optimální?



Jak si hráč dokáže při odehrání pokrýt míč?



Zda hráč využívá klamavých pohybů pro znesnadnění odebrání míče protihráčem?

Informace z pozice trenéra, které se snažíme hráči předat: 

Snaha o pozorování hry a hledání volného spoluhráče i v době, kdy je hráč v držení míče. 26



Přihrávka nemusí vždy směřovat na branku soupeře.



Hráč by se neměl zbytečně zbavovat míče, nejdříve by se měl zvážit možnosti rozehrávky (Votík, 2005).

3.4.3.1.2 Zpracování míče Zpracování míče patří mezi nejdůležitější herní činnosti jednotlivce, protože hráč se díky zpracování zmocňuje míče a dostává ho tím pod svoji kontrolu. Základem úspěšného zapojení do herního děje je rychlost a bezpečnost zpracování míče. Je na hráči, aby zvolil vhodný způsob zpracování míče, který by odpovídal herní situaci. Zpracování míče je náročné na kvalitu a rychlost vnímání a rozhodování. Jelikož je hráč při zpracování často atakován soupeřem, je důležité využívat klamavých pohybů a krytí míče. Zpracování míče rozdělujeme podle dráhy letu míče před zpracováním a podle části těla, kterou míč zpracováváme: 

převzetí míče (míč je zastaven, který se pohybuje po zemi): o vnitřní stranou nohy o vnější stranou nohy o špičkou nohy (nártem) o chodidlem



tlumením míče (míč je zpracováván při dopadu na zem): o vnitřní stranou nohy o vnější stranou nohy o chodidlem



stahování míče (míč je zpracován rovnou ze vzduchu): o vnitřní stranou nohy o vnější stranou nohy o špičkou nohy (nártem) o stehnem o hrudníkem o hlavou

Další způsob, kterým zpracování míče rozdělujeme je podle pohybu hráče: 

na místě



v pohybu (zpracování míče v běhu) 27



do pohybu (zpracování míče ze stoje do běhu)

Pro trénink zpracování míče je důležité nacvičovat způsoby zpracování odděleně jen krátce. Snažíme se nácvik a zdokonalování provádět souběžně s tréninkem ostatních činností jednotlivce (přihrávání, nabíhání, uvolňování, atd.). Snažíme se docílit toho, aby na veškeré cvičení na zpracování míče navazovaly další nácviky (střelba, přihrávka). Začínáme s tréninkem zpracování míče, běžícím po zemi a až po zvládnutí tohoto přecházíme na zpracování a tlumení míče ze vzduchu. Otázky, které si klademe z pozice trenéra, když pozorujeme hráče při provedení zpracování míče: 

Je hráč schopen dostat míč pod kontrolu?



Kterým způsobem a jak technicky je zpracování prováděno?



Jak hráč dokáže odhadnout dráhu letu míče?



Zda hráč dokáže včas zaujmout postavení pro zpracování míče?



Dokáže hráč na zpracování míče navazovat dalšími činnostmi?



Dokáže si hráč při zpracování správně pokrýt míč? Informace z pozice trenéra, které se snažíme hráči předat:



Pozorování hry před přibližujícím se míčem.



Snaha o brzké zaujmutí postavení pro zpracování míče po správném odhadu dráhy letu míče.



Sledování postavení hráčů před i v době zpracování míče.



Vědět, co udělat s míčem po zpracování míče už před zpracováním (Votík, 2005).

3.4.3.1.3 Vedení míče Vedení míče spadá pod útočnou herní činnost jednotlivce, která je charakterizována pohybem hráče s míčem určitým směrem, přičemž má hráč míč stále pod kontrolou. Vedení je prováděno posouváním míče pomocí doteků některou částí dolní končetiny. Rozlišujeme vedení míče na dva základní způsoby, a to přímým směrem nebo se změnou směru. Tyto způsoby se odlišují jak účelem, tak způsobem provedení. Je snaha o co nejúčelnější vedení míče, které zapadá do herní taktiky jednotlivce, tak i do taktiky celého mužstva.

28

Vedení míče je úzce spjato s obcházením soupeře, které také spadá pod útočnou herní činnost jednotlivce, které se provádí změnou směru vedení, nebo rychlostí vedení. U vedení míče je jedno z nejdůležitějšího krytí míče a klamání tělem. Vedení míče lze dělit podle toho, jakou částí nohy míč vedeme: 

vnitřní stranou nohy: Trup máme v mírném předklonu, krok je kratší, ale má větší frekvenci. Míč vedeme plochou, která se vymezuje vnitřním kotníkem, kloubem palce a vnitřní stranou paty. Vedení míče tímto způsobem patří mezi pomalejší technikou, ale jeho výhodou je možnost dobrého krytí míče před protihráči. Používá se především ve zhuštěném prostoru.



vnější stranou nohy: Trup je v mírném předklonu, krok je delší a proto nám toto vedení umožňuje velice rychlé vedení míče a dobré krytí. Je vhodné pro překvapivou změnu směru. Noha se dotýká míče v místech vnějšího nártu a vnější strany prstů.



přímým nártem: Používá se především ve velké rychlosti, kdy si míč jemně přistrkujeme přímým nártem. Tento způsob vedení míče je nejrychlejší, ale také nejtěžší. Používá se především u rychlého úniku útočícího hráče po stranách hřiště a v případech, kdy má hráč hodně prostoru.



vnitřním nártem: Je totožný jako vedení míče vnitřní stranou nohy, s rozdílem, že míč přichází do kontaktu pouze v místě vnitřního nártu. Používá se ve volnějším prostoru. Otázky, které si klademe z pozice trenéra, když pozorujeme hráče při provedení

vedení míče: 

Využívá hráč vedení míče ve správných situacích?



Kam se hráč při vedení dívá a jestli se nedívá jen na míč?



Dokáže hráč při vedení zareagovat a změnit směr?



Jak si hráč dovede míč při vedení pokrýt?



Dokáže hráč udržet míč neustále pod kontrolou?



Dokáže hráč na vedení míče navázat další herní činnost? Informace z pozice trenéra, které se snažíme předat:



Vést míč, pouze v případě, že je to účelné.



Snaha o pozorování hry i při vedení míče.



Snaha o kontrolu a pokrytí míče. 29



Snaha o udržení míče co nejblíže k noze (Votík, 2005).

3.4.3.1.4 Přechod přes soupeře Přechod přes soupeře je jedna z nejdůležitějších herních činností v útočné fázi hry. Úspěch v přechodu přes soupeře v soubojích jeden na jednoho je podstatnou podmínkou pro možnost útočícího týmu přečíslit soupeře a dostat se tím do gólové šance a zakončení. Přechod přes soupeře je limitováno především technickou připraveností a dovedností útočícího hráče. Často se v přechodu přes protihráče využívá klamavých pohybů a tvůrčího řešení. Snažíme se, aby hráči měli co největší zásobník originálních a překvapivých způsobů, jak přejít přes protihráče. Někteří hráči mají pro sebe typické způsoby přechodu přes soupeře. Přechod přes soupeře lze dělit podle postavení protihráče: 

protihráč je v bočním postavení: o přechod změnou rychlosti: Nejčastějším způsobem, který spadá do této kategorie, je kombinace zrychlení- zpomalení- zrychlení, kde hráč využívá toho, že protihráč se dostává do nevýhody při změně rychlosti a tím se útočící hráč dostane před obránce a může posupovat v útočné fázi. o přechod změnou směru: Hráč vede míč jedním směrem a ve vhodný a překvapivý moment velice rychle změní směr pohybu sebe i míče, tím se odpoutává od protihráče. Jedná se o překvapivou změnu směru, na kterou je pro obránce velice těžké zareagovat. o přechod zašlápnutím míče: Pro tento způsob používáme vzdálenější nohu od protihráče. Provádí se v plné rychlosti tak, že hráč podrážkou zašlápne míč a na místě se zastaví. Poté se útočící hráč znovu rozbíhá a odpoutává se od soupeře. Využívá se zde výhody útočícího hráče v překvapivém zastavení, na které protihráč málokdy stihne zareagovat. o přechod zaseknutím míče: jedná se o velice podobný způsob jako je zašlápnutí míče, s tou výjimkou, že útočící hráč míč nezašlapává, ale „zasekává“ (zastavení míče pomocí vnitřní strany nohy) a tím rovnou uvádí míč do pohybu jiným směrem.



protihráč je v čelním postavení: o krátká klička: Používá se při přechodu přes soupeře na malém zhuštěném prostoru, když je protihráč v klidové pozici, nebo v pomalém 30

pohybu. Snaha útočícího hráče je naznačit pohybem těla směr, kterým se chce vydat, tímto zmást soupeře, a potom si rychle a krátce poslat míč kolem soupeře druhou stranou a vydat se za ním. Krátká klička je technicky těžká na koordinaci pohybů těla a práce s míčem na malém prostoru. o dlouhá klička: Hráč tento způsob kličky uplatňuje v případě, že obránce před ním ustupuje a je kolem více prostoru. Klička samotná se technicky provádí stejně jako v případě krátké kličky, jen je trochu jednodušší na technické provedení, jelikož hráč má na kličku více času a prostoru. o obhození: Tento způsob přechodu přes protihráče útočící hráči používají v případě, kdy je obránce v klidové pozici, nebo pomalu ustupuje a kolem je dostatek prostoru. Obhození je důležité včas zahájit, je třeba, aby útočící hráč, v době, kdy je 1-2 metry od obránce poslal míč kolem něj jednou stranou a sám ho oběhl druhou. Obhození je velice obtížné na načasování a délku kopu, kterým si hráč míč posílá kolem obránce. o stahovačka: Hráč uplatňuje stahovačku na malém a zhuštěném prostoru, pokud je napadán protihráčem. Útočící hráč před obráncem naznačí přihrávku do strany, ale nohu vede nad míčem a dotýká se ho až při zpětném pohybu nohy, kdy prudce míč stahuje k sobě a obrací se o 90180 stupňů a vydává se daným směrem. Po obratu navazuje rychlé vyběhnutí. Stahovačka je techniky velice náročný prvek, kde je potřeba přesnost a rychlost koordinace pohybů. 

útočící hráč je zády k soupeři: o obrat s odcloněním: Tato klička se používá v případě, kdy je útočící hráč nasměrován čelem ke své brance, má obránce těsně za zády a potřebuje se otočit a zbavit se obránce. Hráč s balonem provede pár klamavých pohybů tělem, nebo párkrát překročí míč a pak náhle vyrazí opačným směrem od obránce a přitom se snaží odclonit bránícího hráče od míče. Obrat je technicky těžký na pokrytí míče a koordinaci pohybů (Votík, 2003). Otázky, které si klademe z pozice trenéra, když pozorujeme hráče při provedení

přechodu přes obránce: 

Jak často se hráč snaží přejít přes obránce jeden na jednoho? 31



Uplatňuje hráč více druhů přechodu přes obránce?



Používá hráč dostatečně klamavé prvky?



Umí si při přechodu přes protihráče pokrýt míč?



Dokáže po přechodu přes protihráče zrychlit pohyb s míčem? Informace z pozice trenéra, které se snažíme předat:



Snaha o udržení míče co nejvíce u nohy.



Po přechodu přes obránce okamžitě zrychlit.



Nebát se podstoupit souboj jeden na jednoho.



Být kreativní, snažit se o různorodost kliček.



Co nejvíce využívat klamavých pohybů (Votík, 2005).

3.4.3.1.5 Střelba Střelba patří mezi útočné herní činnosti. Jedná se o činnost, u které se hráč snaží usměrnit míč do branky tak, aby se k němu po dráze letu nedostali protihráči ani brankář soupeře. Střelba rozhoduje o úspěšnosti útočné fáze, ale především o celkovém výsledku hry. Hráč by měl mít techniku střely zautomatizovanou, stabilizovanou a především musí umět využít správného způsobu provedení střely ke vstřelení branky. Střelba je vyústění všech herních činností jednotlivce i mužstva. Bez technického zvládnutí, přihrávání, zpracování, vedení míče a přechodu přes obránce by se útoční hráči ke střelbě nedostali. Střelbu můžeme dělit: 

podle vzdálenosti místa střelby od branky: o z malé vzdálenosti (místo kopu v brankovém území) o ze střední vzdálenosti (do 20 metrů) o z velké vzdálenosti (na 20 metrů)



podle výšky letu střely: o přízemní (míč letí po zemi, maximálně do úrovně pasu) o polovysoká (do výšky postav hráčů) o vysoká (nad úroveň hráčů)



podle rotace míče



podle rychlosti střely



podle úhlu střelby odkud je střelba prováděna vůči brance



podle činnosti, která střelbě předchází 32



podle technického provedení střely: o střelba vnitřní stranou nohy („placírka“): Placírka se používá při přízemní střelbě na kratší a bezprostřední vzdálenost a hráč ji využívá v případech, kdy klade větší důraz na přesnost, než na razanci střely. Placírka je prováděna vnitřní částí nohy. Tato střela má výhody v přesnosti střely a možnosti usměrnit míč, kam hráč potřebuje. Nevýhodou je, že nelze vyslat míč na branku velkou rychlostí a střela placírkou je kvůli vytočení celé nohy velice předvídatelná a snadno jde určit, kam bude útočící hráč střílet. o střelba vnitřním nártem: Patří mezi velice technické střely, používá se především při volných přímých kopech. Při této střelbě používáme plochu vnitřního nártu, což nám umožňuje dát míči rotaci, která způsobí zakřivení trajektorie, a z tohoto důvodu střelbu vnitřním nártem využíváme především, když chceme někoho obstřelit. Po Placírce se jedná o nejpřesnější druh kopu, ale také patří mezi nerazantní střely. Střela se využívá na polovysokou a vysokou střelbu ze střední vzdálenosti. o střelba vnějším nártem („šajtlí“): Také patří mezi technické střely. Podobně jako u střely vnitřním nártem může hráč udat míči rotaci, tentokrát ale opačnou. Střelu vnějším nártem často využívají hráči, kteří si nejsou příliš jistí ve střelbě svojí slabší nohou anebo hráči, kteří chtějí střelu do posledního momentu schovat, protože tento druh střely má velice krátký nápřah, a proto je pro soupeře velice těžko předvídatelná. Šajtle se používá k přízemní, či polovysoké střelbě na krátkou a střední vzdálenost. o střelba přímým nártem: Střelba přímým nártem se považuje za nejtvrdší střelecký způsob ve fotbale a tím pádem se snižuje přesnost této střelby. Používá se pro střelbu jakékoli výšky a vzdálenosti. Technicky je při střelbě přímým nártem potřeba přesně trefit těžiště míče a podle propnutí nártu a naklonění těla nad míč korigujeme výšku letu míče. o střelba špičkou nohy („bodlo“): Využívá se při překvapivých střelách, protože hráči stačí velice krátký švih pro uvedení míče do pohybu. Nevýhodou této střely je nepřesnost. o střelba z voleje v bočním postavení 33

o střelba v pádu přes hlavu („nůžky“) o střelba hlavou (Kollath, 2006) Otázky, které si klademe z pozice trenéra, když pozorujeme hráče při provedení střelby: 

Kolikrát se hráč dostane ke střelecké možnosti a kolikrát ji využije?



Jak se do střelecké pozice dostal (individuálně nebo kombinačně)?



Z jaké vzdálenosti střelba přichází?



Jaký ze způsobů střelby hráč využívá?



Jaké má technické problémy ve střelbě?



Ze kterých pozic a prostorů hráč střílí?

Informace z pozice trenéra, které se snažíme předat: 

Před střelbou zkontrolovat postavení protihráčů a jejich brankaře pro výběr nejlepšího způsobu střelby.



Přednost má přesnost střelby před její tvrdostí.



Střelba by měla přijít co nejdříve a příprava na ni by měla být co nejkratší.



Střela by měla být co nejvíce utajená (Votík, 2005).

3.5 Útočné herní kombinace Útočné herní kombinace jsou záměrná jednání dvou či více hráčů, která jsou ve spojitosti s jejich taktickou spoluprácí pro útočný herní úkol. Tento herní úkol může být proveden v rámci jedné útočné herní kombinace, ale často je potřeba propojit více kombinací, které jsou na sebe navázané, nebo probíhají zároveň. Provedení útočné herní kombinace je omezeno do té míry, na kterou mají hráči zvládnuté herní činnosti jednotlivce. Útočné herní kombinace můžeme dělit podle činnosti: 

kombinace založené na přihrávce: Po technické stránce musí mít hráči zvládnuty způsoby přihrávání a zpracování, co se týče taktické stránky, tak hráči musí správně vybírat místo a čas přihrávky a správně zvolit způsob zpracování.



kombinace založené na přihrávce a nabíhání („narážečka“): Tato kombinace se zakládá na spolupráci dvou hráčů a spojením dvou přihrávek rychle návazných 34

na sebe a na náběhu hráče. Narážečku používáme především ve zhuštěnějších prostorách a pro uvolnění z osobní obrany a pro přečíslení bránícího mužstva. 

kombinace založené na výměně místa: Kombinace, jak už z názvu vyplývá, je založena na výměně místa, ke kterému může docházet křižováním nebo přebíháním. Rozlišujeme, zda k výměně pozice hráčů dochází bez jejich držení míče (snaha o získání výhodného prostoru a vytvořit tak nabídku pro spoluhráče na přihrání), nebo když výměně dochází v případě, že jeden z hráčů je v držení míče. Technická stránka závisí na tom, jak hráči ovládají vedení a přihrávání míče a jak si dokážou vybrat místo pro náběh. Po taktické stránce se snažíme výměnou pozic vytvořit volný prostor pro náběh a přihrávku a uvolnění se od obránce (Votík, 2003).

3.6 Útočné herní systémy Útočné herní systémy se vždy skládají ze tří fází (zakládání, vedení a zakončení) a jsou uskutečňovány po stranách nebo středem hřiště. Změny rytmu hry pomocí změny systému závisí na taktické připravenosti jednotlivce, tak celého mužstva a na obranných dispozicích soupeře. Správný výběr a změny útočného herního systému ulehčují vstřelení branky a dovedení zápasu do vítězného konce. Útočné herní systémy lze dělit: 

systém postupného útoku: Tento druh systému se využívá proti soupeři, který má dobře zorganizovanou obranu a v případě, že jsou hráči útočného mužstva na vysoké technické úrovni a jsou schopni dobré kombinace v zahuštěných prostorách mezi obránci. Jedná se o systém, který využívá krátkých, přesných a častých přihrávek a narážeček., které vyúsťují v náběh útočníka a překvapivou kolmou přihrávkou mezi obránci, nebo střelou ze střední vzdálenosti.



systém rychlého protiútoku: Rychlý protiútok se využívá při odebrání míče soupeři v obranné činnosti a při špatně zorganizované obraně soupeře. Jedná se o systém, ve kterém se využívá rychlosti a překvapení. Snaha útočícího mužstva je dostat se k bráně soupeře na co nejmenší počet přihrávek a v co nejrychlejším čase. Po hráčích vyžadujeme jejich připravenost pro rychlé protiútoky, kde není tak podstatná kombinační schopnost jako u postupného útoku, ale nejdůležitější je rychlost a výběr místa.



systém kombinovaného útoku: Jedná se o systém, který využívá předností obou již zmiňovaných útoků. To znamená, že v průběhu zápasu i jednotlivých akcí 35

měníme způsob útoku, například hráči odeberou míč a založí rychlý protiútok, ale v průběhu akce přejdou do postupného útoku (například z důvodu malé podpory spoluhráčů, nebo dobře vrátivší se obrany soupeře). Tento typ systému je velice náročný na taktickou i technickou připravenost všech hráčů v mužstvu, jelikož musí zvládat vlastnosti obou útočných herních systémů (Votík, 2003).

36

4

Hypotézy Hypotézy jsou zformulovány a vychází z výše uvedených problémů a cílů.

Stanovení těchto hypotéz vychází z odborné literatury, internetových zdrojů a z vlastních zkušeností. Hypotéza č. 1: Předpokládám, že na základě výzkumu se bude lišit využití rychlého protiútoku na vrcholové a amatérské úrovni ve fotbale. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že zastoupení rychlého protiútoku v taktice vrcholových a amatérských fotbalových týmů se bude lišit. Hypotéza č. 3: Předpokládám, že prostory, kde rychlý protiútok vzniká, bude jiný u týmů vrcholové úrovně a jiný u amatérské úrovně. Hypotéza č. 4: Předpokládám, že zakládající hráči rychlého protiútoku budou jiní na vrcholové úrovni než na úrovni amatérské. Hypotéza č. 5: Předpokládám, že čas potřebný na zakončení rychlého protiútoku se bude lišit na vrcholové a amatérské úrovni. Hypotéza č. 6: Předpokládám, že počet přihrávek potřebný k zakončení rychlého protiútoku bude jiný u fotbalových týmů vrcholové úrovně a amatérské úrovně. Hypotéza č. 7: Předpokládám, že zakončení rychlého protiútoku na vrcholové úrovni bude rozloženo na větší počet hráčů, než u hráčů amatérské úrovně. Hypotéza č. 8: Předpokládám, že úspěšnost zakončení rychlého protiútoku bude na vrcholové úrovni vyšší, než na úrovni amatérské.

37

5

Metody a postupy práce Ve výzkumné části bakalářské práce jsem využil analýzy soutěžních zápasů naší

nejvyšší fotbalové soutěže a amatérské soutěže týmů 1.A třídy. Hlavními složkami bylo pozorování videozáznamů a sledování zápasů přímo na fotbalových hřištích, dále pak zápis do záznamových archů a grafický i slovní popis sledovaných ukazatelů a činností. Jedná se o kvalitativní výzkum, který zjišťuje zastoupení rychlého protiútoku v taktikách týmů, místo a post založení rychlého protiútoku, čas a počet přihrávek potřebné k zakončení rychlého protiútoku a v neposlední řadě úspěšnost zakončujících hráčů. Metody, které jsem ve výzkumu použil: 

metoda pozorování



metoda srovnávání



analýza a syntéza pozorování, odborné literatury a internetových zdrojů

5.1 Metoda pozorování Pozorování je metoda, při které se snažíme sledovat a soustavně zaznamenávat, nebo popisovat činnost lidí, předmětů aj. Pozorování je nejstarší a také nejjednodušší metoda výzkumu, která se používá, jak pro sociální, tak přírodní vědy. Díky ní získáváme potřebné informace o sledovaném procesu nebo jevu. Pozorování patří mezi subjektivní a cílevědomé výzkumy. Pozorováním postihneme především jevovou stránku, podle které usuzujeme o podstatě. Pozorovaný předmět je přesně vymezen a často zesílen pomocí technických pomůcek. U pozorování je nutná systematizace a registrace. Může být nepřímé, což znamená ze záznamu, nebo přímé, dále pak strukturované a nestrukturované. Přímé pozorování pak dále dělíme na kontrolované a nekontrolované. Nekontrolované pozorování ještě rozlišujeme na nezúčastněné a zúčastněné. Pro strukturované pozorování je nutné používat inventáře, pozorovací systémy a škály. Při pozorování využíváme různých technik registrace pozorovatelných jevů (speciálně připravené protokoly, evidenční listy, hodnotící stupnice, technické prostředky, jako jsou například diktafon, nebo video). Speciální typ pozorování je participační pozorování neboli zúčastněné pozorování, které je typické pro kvalitativní pozorování. Tato metoda je pro moji práci stěžejní a použil jsem jí k výzkumu vrcholových a amatérských fotbalových týmů. 38

5.2 Metoda srovnávání Srovnávání (komparace) spočívá ve srovnávání dvou jevů, kde srovnáváme stejné ukazatele a procesy. Pro srovnávání je důležité, aby jevy, které srovnáváme, měly stejnou náplň, položky a obsah. Metoda srovnávání mi pomohla docílit srovnání údajů o vrcholovém a amatérském fotbalu, které jsem získal metodou pozorování.

5.3 Analýza a syntéza pozorování, odborné literatury a internetových zdrojů Analýza znamená systematický rozklad celku na jednotlivé části a umožňuje nám proniknout co nejhlouběji do podstaty zkoumaného jevu a dostat se tak k hlavním problémům. Cílem analýzy je vymezení a klasifikování jednodušších prvků složitého celku a tak prozkoumat jejich vztahy. Syntéza je sloučení částí předmětů nebo jevů prostřednictvím shrnutí a zobecnění poznatků získaných analýzou. Tuto metodu jsem využil k doplnění informací, které jsem získal pozorováním a srovnáváním. A pomohla mi k pochopení potřebných spojitostí.

39

6

Výzkumná část

6.1 Použitý výzkumný vzorek Pro výzkumný vzorek bylo použito 10 soutěžních zápasů z vrcholové úrovně fotbalu a 10 zápasů z amatérského fotbalu. Pro vrcholovou úroveň byla vybrána nejvyšší Česká fotbalová liga, ve které bylo vybráno 10 týmů ze všech koutů České republiky a jednalo se o mužstva, která utvářela jakýsi průřez tabulkou nejvyšší ligy, takže byla pozorována mužstva jak z horní, střední, tak i ze spodní části tabulky. Pro amatérskou úroveň bylo taktéž vybráno 10 soutěžních utkání a zde se jednalo o soutěž 1.A třídy mužů. Vybraná utkání byla odehrána v průběhu sezony 2012/2013, aby byly použity co nejnovější informace a vybírala se utkání skrz celou sezonu, aby byly zachycené i případné změny v taktice sledovaných týmů.

6.2 Popis výzkumu Byla sledována utkání z vrcholové a amatérské úrovně fotbalu a následně byly získané informace mezi sebou srovnávány. Utkání byla shlédnuta pro získání celkového a komplexního přehledu situací. Pozornost se především ubírala ke vzniku útočných akcí a k těmto akcím samotným. Hlavní pozornost poté přecházela na akce, které byly jakýmkoli způsobem zakončeny. Tyto akce byly zaznamenávány do záznamových archů, z kterých se pak vytvářely statistiky zápasů a daných fotbalových úrovní. Největší pozornost se kladla na situace, které spadaly do herního systému rychlého protiútoku. U zakončených útočných situací se sledovalo: 

zastoupení jednotlivých útočných herních systémů



úspěšnost zakončení U akcí rychlého protiútoku se sledovalo:



místo odebrání míče



post, který rychlý protiútok založil



doba trvání akce od založení po zakončení



počet přihrávek, které byly potřeba od založení po zakončení akce



který hráč situaci zakončuje 40

6.3 Výsledky výzkumu 6.3.1 Srovnání zastoupení jednotlivých útočných systémů v taktice vrcholových a amatérských fotbalových týmů Následující graf nám znázorňuje srovnání zastoupení útočných herních systémů v taktice vrcholových a amatérských fotbalových mužstev: 80% 70% 60% 50% 40%

Vrcholové tymy

30%

Amatérské týmy

20% 10% 0% Rychlý protiútok

Kombinovany útok

Postupný útok

Standardní situace

Graf 1- zastoupení jednotlivých útočných systémů

Z pozorování vyšlo najevo, že vrcholové fotbalové týmy nejvíce využívají taktiku rychlého protiútoku, stejně jako fotbalisté amatérské úrovně. Nicméně vidíme, že u amatérů je toto zastoupení o dost vyšší, konkrétně 71% proti 44%. U amatérských týmů vidíme, že útočná herní taktika je závislá na rychlém protiútoku a s výjimkou standardních situací se pomalu ani jinak do zakončení nedostávají. Naopak vrcholové týmy využívají kombinovaného a postupného útoku (11% a 18%), proti tomu fotbalisté na amatérské úrovni tyto způsoby taktiky prakticky vůbec nevyužívají (3% a 4%). Toto je dané taktickou a technickou připraveností, která je u vrcholových sportovců na mnohem vyšší úrovni a díky tomu jsou hráči schopni lépe a snadněji udržet míč na svých kopačkách a tím i rozvíjet postupné a kombinované útoky. I přes technickou vyspělost vidíme, že ani fotbalisté z nejlepších českých mužstev nevyužívají taktiky kombinovaného a postupného útoku v takové míře, v jaké by se dalo čekat. Největší shoda mezi oběma úrovněmi fotbalových mužstev je v taktickém zastoupení u standardních situací, které mají u obou úrovní zastoupení přes 20%, konkrétně u vrcholových týmů 27% a u amatérů 22%, což je nemalé zastoupení 41

v taktice a tento systém patří mezi velké zbraně k zakončení u obou sledovaných fotbalových úrovní.

6.3.2 Úspěšnost zakončení Na grafickém znázornění pozorujeme úspěšnost zakončení fotbalistů na vrcholové a amatérské úrovni: 25%

20%

15% Vrcholové tymy 10%

Amatérské týmy

5%

0% Rychlý protiútok

Kombinovany útok

Postupný útok

Standardní situace

Graf 2- úspěšnost zakončení

Co se týče zakončení jednotlivých typů útočných herních systému, tak vidíme, že vrcholová mužstva mají větší úspěšnost v případě rychlého protiútoku (18% proti 12%). Což je dáno vyšší úrovní taktické a fyzické připravenosti jedince i mužstva. Díky tomu je moment překvapení u rychlého protiútoku mnohem lépe využitý než u amatérských fotbalistů a tak si snadněji vytváří volné prostory pro náběhy a samozřejmě i více prostoru pro zakončení a proto mají vyšší úspěšnost v zakončení. Standardní situace lépe využívají amatérská mužstva, která mají úspěšnost 23% proti 13% u vrcholových týmů. Zde se opět jedná o taktickou a fyzickou připravenost hráčů i celých týmů. Amatérští útočníci mají výhodu, protože je složitější standardní situace bránit, než je zakončovat. Díky tomu, a protože taktická připravenost amatérských obránců je nižší, tak úspěšnost v zakončení amatérských týmů je o tolik vyšší, než u vrcholových týmů. Zakončování kombinovaných a postupných útoků je z výzkumu těžké nějakým způsobem hodnotit, protože příležitostí, které vznikly těmito způsoby vedení akce 42

u amatérských týmů, je velmi málo. Jediné, co můžeme z pozorování říct, je to, že tyto útočné systémy, když už na ně tým má kvalitu, nejsou tak vhodné ke vstřelení branky. Bránící tým se dokáže zformovat do obranného postavení a v případě postupného útoku amatérského mužstva vidíme, že úspěšnost je vysoká, ale hráči těchto mužstev nemají potřebnou techniku k provedení tohoto útočného systému a proto se málokdy dostávají do samotného zakončení.

6.3.3 Rychlý protiútok V další části výsledků výzkumu se už budu věnovat samostatnému rychlému útoku, který, jak se zjistilo, je nejdůležitější součástí útočné hry jak vrcholových, tak amatérských fotbalových týmů.

6.3.3.1 Prostory, ve kterých rychlý protiútok vzniká Výsledky pozorování prostorů, kde byl míč odebrán a založen rychlý protiútok, byly dosazeny do níže uvedeného grafu: 40% 35% 30% 25% 20% Vrcholové týmy 15%

Amatérské týmy

10% 5% 0% Brankář

Kraje obranné půle

Střed obranné půle

Kraje středu hřiště

Střed hřiště

Útočná půle

Graf 3- Místa odebrání míče a založení rychlého protiútoku

Z grafického znázornění nám vychází, že zastoupení míst vzniku je velice podobné u obou úrovní fotbalu. Nicméně vrcholové fotbalové týmy častěji odebírají míč v prostorách na krajích středu hřiště (16%, proti 7%), zatímco fotbalisté často odebírají míč také na stranách hříště, ale až na své obranné půlce hřiště (19%, proti 8%). Toto je dáno stylem vedení rychlého protiútoku, kde vrcholoví fotbalisté využívají především přihrávek po zemi a tím dochází k většímu odebírání míče v záložních 43

řadách defenzivy a díky tomu dochází k založení rychlého protiútoku. Také proto se nám ukazuje procentuálně vyšší zastoupení vniku protiútoku v těchto prostorách vrcholovými hráči, než u amatérských hráčů. Zatímco fotbalisté amatérských mužstev velice často využívají přihrávek vzduchem a tím překonávají středovou část defenzivy obranného mužstva, aniž by se dostávali do souboje. Tyto míče ale zase ztrácí kvůli horšímu zpracování, a proto, když se dostává útočící hráč do souboje při zpracování, má velké problémy s tím, aby si míč tělem dobře pokryl a udržel u kopaček. Proto je zastoupení odebrání míče na krajích obranné půle amatérských mužstev tak vysoké. Dále na grafu vidíme, že vysoké zastoupení odebrání míče a vnik rychlého protiútoku je u obou úrovní především kolem středového kruhu a před velkým vápnem na obranné polovině hřiště. To je dané tím, že obrannému týmu se jednodušeji zahušťuje prostor ve středu hřiště a díky tomu je šance odebrání míče vysoká a s tím souvisí, vysoké procento založení protiútoku ze středových částí hřiště.

6.3.3.2 Hráči, kteří rychlý protiútok zakládají Srovnání hráčů zakládajících rychlý protiútok bylo opět převedeno do grafického znázornění: 60% 50% 40% 30%

Vrcholové týmy Amatérské týmy

20% 10% 0% Brankář

Krajní obránce

Střední obránce

Krajní záložník

Střední záložník

Útočník

Graf 4- Zastoupení rychlého protiútoku podle hráče, který ho zakládá

Je vidět, že největší podíl na zakládání rychlého protiútoku v taktice mají u obou pozorovaných fotbalových úrovní hráči na postu středního záložníka. To je dané tím, že střední záložník musí pracovat na obrovském prostoru hřiště a díky tomu se velice často dostává k míči, ať už odraženému, nebo přihrannému. Také díky jeho takticky 44

výhodnému postavení na hřišti, ze kterého má velice dobrý přehled o dění hry a rozestavění hráčů, může velice rychle zakládat protiútoky, nebo sám se dostat do zakončení. U vrcholových středních záložníků je plocha, na které se pohybují větší a proto i z grafu vidíme, že se častěji dostávají do pozice, kdy rychlý útok zakládají (49%, proti 29%). U amatérských mužstev vidíme, že velice často se do založení rychlého protiútoku dostávají krajní obránci, což je dané častým odebíráním míče po dlouhém balonu směřujícím na útočníka, nebo krajního záložníka, který se dostává pod tlak vytvořeným právě krajním obráncem, z čehož má spoustu vybojovaných míčů a tím se i dostává k založení rychlého protiútoku, dokonce v taktice amatérských týmů je to z 27%. U mužstev z vrcholové úrovně vidíme vyšší zastoupení postu krajního záložníka. Je to dané tím, že krajní záložníci na vrcholové úrovni často zachytávají přízemní přihrávky jdoucí po stranách hřiště a tím se dostávají k založení rychlého protiútoku. U obou fotbalových úrovní vidíme, že zastoupení založení protiútoku je velice málo zapojen střední obránce. Je to dané tím, že technická připravenost středních obránců je z týmu většinou nejnižší. Na hřišti mají funkci rušení útoků soupeře a zakládaní protiútoku. Kreativní stránku hry za ně obstarávají u vrcholových týmů většinou střední záložníci a u amatérských týmů často krajní záložníci. Co se týče útočníků, tak zde mají větší podíl na zakládání protiútoků útočníci na amatérské fotbalové úrovně, což se odvíjí od nižší technické připravenosti protihráčů, kdy dochází k velkým chybám v rozehrávce při napadání právě zmíněnými útočníky, kteří se dostávají k míči a zakládají protiútok. A protože obránci na vrcholové úrovni jsou technicky zdatnější a připravenější, tak k těmto chybám nedochází v takovém množství.

6.3.3.3 Potřebný čas k zakončení Dalším bodem srovnávání byl čas, za který se hráči obou úrovní fotbalu dostanou do zakončení rychlého protiútoku. Vypozorované údaje byly znázorněny v níže uvedeném grafu:

45

60%

50%

40% Vrcholové týmy

30%

Amatérské týmy 20%

10%

0% 1 - 4 vteřiny

4 - 8 vteřin

8 a více vteřin

Graf 5- Čas potřebný k zakončení rychlého protiútoku

Z pozorování vychází, že mužstva obou fotbalových úrovní se do zakončení dostávají především v rozmezí čtyř až osmi vteřin, kde procentuálně se amatérské týmy dostávají dokonce na 52% proti 43% vrcholových týmů, ale i toho číslo je vysoké. Celkově vrcholové týmy častěji využívají rychlé protiútoky, při kterých mají míč v držení delší čas. U akcí, které trvaly déle než osm vteřin, měly vrcholové týmy zastoupení 28%, proti tomu amatérské týmy se dostaly na 13%. Je to dané technickou připraveností. Tato připravenost u vrcholových mužstev je na velice vysoké úrovni a díky tomu si mohou hráči dovolit déle podržet míč a využít v průběhu rychlého protiútoku více přihrávek než hráči amatérských mužstev. Nicméně nejúčinnější v rámci úspěšnosti rychlého protiútoku je vedení a zakončení do čtyř vteřin, jelikož tyto protiútoky vnikají po chybách obránců soupeře na jejich obranné půli hřiště především v době, kdy ostatní hráči soupeře přestali bránit a přesouvají se do útočného rozestavení. Chyba, která přichází v tuto dobu, je nejnebezpečnější, a týmy jich velice často využívají jak na vrcholové, tak i na amatérské úrovni fotbalu. Jak už bylo napsáno v kapitole výše, tak na amatérské úrovni k těmto chybám dochází mnohem častěji, než u vrcholové úrovně, což je opět dané právě technickou připraveností jednotlivých hráčů.

6.3.3.4 Počet přihrávek potřebných k zakončení rychlého protiútoku Jako další srovnávaný ukazatel byl brán potřebný počet přihrávek k zakončení. Z pozorování vyplynulo, že čím méně bylo potřeba přihrávek k zakončení rychlého 46

protiútoku, tím stoupala úspěšnost v samotném zakončení. Hráči, kteří daný protiútok vedli, dokázali častěji využít momentu překvapení, nebo momentu, kdy byla obrana soupeře ne zcela připravena na odvrácení útoku, ať už z důvodů chyby v rozehrávce, nebo špatnému navrácení se hráče zpět do obranného bloku. Pro demonstraci počtu potřebných přihrávek k zakončení rychlého protiútoku bylo taktéž vybráno grafické zobrazení:

60%

50%

40% Vrcholové týmy

30%

Amatérské týmy 20%

10%

0% 0 - 1 přihrávky

2 - 3 přihrávky

4 a více přihrávek

Graf 6- Počet přihrávek potřebných k zakončení rychlého protiútoku

Zde lze vidět, že obě fotbalové úrovně využívají ve velké míře zakončení rychlého protiútoku po dvou až třech přihrávkách (u vrcholových mužstev z 57% a u amatérských mužstev z 45%). Zde se jedná o klasické akce, které mají takticky zažité obě srovnávané úrovně fotbalu, jen u jednotlivých úrovní má akce jiný průběh. Šablona pro amatérský tým je taková, že většina vybojovaných míčů směřuje na kraje hřiště, kde jsou v náběhu, nebo se po přihrávce rozbíhají především krajní záložníci, nicméně, někdy se jedná o krajní obránce anebo o útočníky, kteří míč zavedou směrem k rohovému praporku, odkud pak směřuje centr, ať už vzduchem, nebo po zemi do velkého vápna, kde už nabíhají zakončující hráči. U této akce je ještě alternativa, kde míč je přihrán na krajního obránce, který ho posouvá na rozběhnutého krajního záložníka, nebo útočníka. Co se týče šablony pro vrcholové týmy, tak by vypadala tak, že většina míčů směřuje na střední záložníky, nebo jsou jimi vybojovány a poté jsou vedeny středem hřiště až na útočnou půli hřiště před území velkého vápna, kde je buď

47

akce zakončena střelou, nebo je rozehrána na kraje útočné půle, kde jsou v náběhu krajní záložníci, nebo obránci a odtud je poté opět centrováno do pokutového území. Často je využíváno zakončení po samostatném úniku, nebo po jednoduchém přistrčení míče spoluhráči (u vrcholových mužstev 30% a u amatérských mužstev 49%). K tomuto způsobu provedení většinou dochází pouze u odebrání míče na útočné půli po chybě rozehrávajícího soupeře a individuálním průniku obrannou, okamžitou střelou po získání míče, nebo po odebrání míče ve středu hřiště a na obranné půli, které je rozehráno dlouhou přihrávkou, která míří na rozeběhnutého útočného hráče. Tyto akce bývají nejúspěšnější, co se týče zakončení. Z důvodu malé možnosti zasáhnutí obrany soupeře a díky momentu překvapení.

6.3.3.5 Zakončující hráči rychlého protiútoku Další částí pozorování byl zakončující hráč. Toto hledisko je ukazatelem pro doplňování hráčů do útočné části hry. Pozorované informace byly vloženy do přehledného grafu: 80% 70% 60% 50% 40%

Vrcholové týmy

30%

Amatérské týmy

20% 10% 0% Brankář

Krajní obránce

Střední obránce

Krajní záložník

Střední záložník

Útočník

Graf 7- Zakončující hráči rychlého protiútoku

Zde je nadmíru jasné, že hráči z obrany se do zakončení rychlého protiútoku dostanou jen velice zřídka a to se i pozorováním ukázalo. Jedinými hráči, kteří se z obranné linie týmu dokázali probojovat k zakončení, jsou krajní obránci, kteří musí často protiútoky mužstva podporovat, nicméně do zakončení se skoro nedostanou (4% vrcholoví krajní obránci a 1% amatérští krajní obránci). Do zakončení se dostávají v případě, kdy podporují útok vedení po druhé straně hřiště a oni se dostanou 48

k propadnutému míči skrz celé pokutové území. Větší zastoupení obránců v zakončení by bylo možné u standardních situací, kde se spoléhá především na zakončení většinou vysokých středních obránců a u postupného útoku, kdy se někdy díky podpory a kombinaci v útoku dostanou obránci až k zakončení. Častěji než obránci se dostávají do zakončení střední záložníci, jejichž zastoupení v zakončení je na vrcholové, tak na amatérské úrovni stejná (14%). Ti se dostávají do zakončení především střelou z hranice velkého vápna, po přistrčení míče spoluhráčem, nebo po individuálním průniku. Druhý způsob zakončení, do kterého se střední záložníci dostávají, je po náběhu do vápna na centry, které letí z krajů hřiště. Krajní záložníci jsou taktéž relativně často zakončujícími hráči na hřišti. Především u vrcholových týmů si můžeme všimnout toho, že v době rychlého protiútoku jsou krajní záložníci v postavení útočníků a tím podporují samotné útočníky a pomáhají jim v kombinaci. Krajní záložníci se nejčastěji dostávají k zakončení po střele kolem velkého vápna, po náběhu do velkého vápna anebo stejně jako u krajních obránců po propadnutí letícího míče skrz velké vápno. K zakončení se dostávají díky individuálnímu průniku, kombinaci se středním záložníkem, nebo útočníkem anebo po centru z druhého kraje hřiště. U krajních záložníků je vidět lišící se taktiky u vrcholových a amatérských týmů (15% a 9%). Útočníci jsou, u obou úrovní fotbalových týmů, nejvyužívanější hráči pro zakončování rychlých protiútoků (67% vrcholoví útočníci, 76% amatérští útočníci). Do zakončení se dostávají jak střelami mimo, tak uvnitř pokutového území nohama, hlavou, či tělem po individuálním průniku, tak i po spolupráci s ostatními spoluhráči z mužstva. U zakončení vrcholových týmů můžeme vidět, že je zde snaha zatížit více než jen útočníky. Je to z důvodu vyšší taktické připravenosti protivníka, jelikož pro obránce je snazší zaměřit bránění na jednoho hráče, než když je zakončujících hráčů víc a útočník je podporován záložníky, ať už jde o prvotní zakončení, nebo o zakončení z druhé vlny.

49

7

Diskuze V této bakalářské práci jsem se věnoval rozboru a srovnání rychlého protiútoku

vrcholových a amatérských fotbalových mužstev. Ve výzkumu, který jsem k bakalářské práci zpracoval, bylo pozorováno deset zápasů nejvyšší České ligy a stejný počet zápasů amatérské úrovně 1.A třídy. Z tohoto pozorování vyšlo, že zastoupení a použití rychlého útoku v taktice mužstev je velice vysoké. U vrcholových mužstev 44% a u amatérských fotbalových mužstev dokonce 71%. Spolu se standardními situacemi se jedná o nejčastější způsob útoku, vedoucí k zakončení. V dílčích pozorováních a rozborech jsem se dále zaměřil na celkovou úspěšnost zakončení rychlého protiútoku, kde vrcholoví hráči převyšují amatérské hráče (18%, proti 12%). Toto je dané technickou úrovní zakončujících rychlé protiútoky, kde vrcholoví hráči jsou na vyšší úrovni jak po technické, tak po taktické stránce. Další část výzkumu byla věnována prostorům, kde rychlý protiútok vzniká. Zde se objevily prvky v taktice, které jsou rozdílné pro sledované úrovně. Vrcholová mužstva velice často získávají míč do svého držení na krajích středu hřiště konkrétně 16%, na rozdíl od amatérských mužstev, které míč získávají až na krajích své obranné půle přesně 21%. Společný znak v této části pozorování je vznik rychlého protiútoku ve středu hřiště, jak kolem středového kruhu, tak na obranné půli. Ve výzkumu byl věnován prostor hráčům, kteří rychlý protiútok zakládají. I zde se ukázal rozdíl v taktice vrcholových mužstev, kde většinu protiútoků zakládá střední záložník (49%), zatímco u amatérských týmů se do zakládání protiútoků zapojuje nejen střední záložník, ale i krajní obránce (27%). V další části se věnovala pozornost času, který mužstva na daných úrovních potřebují na zakončení rychlého protiútoku. Zde je taktika velice podobná pro obě sledované úrovně, kromě taktiky, kdy čas akcí přesahuje 12 vteřin, kde vrcholová mužstva se dostaly až na 28%, proti 13% amatérských fotbalových mužstev. Je to dané technickou úrovní vrcholových hráčů, kteří snadněji udrží míč po delší dobu na svých kopačkách, i přestože je na ně vytvářen od soupeřů velký tlak. Ruku v ruce s časem je počet přihrávek potřebný k zakončení rychlého protiútoku, tomuto se výzkum také věnoval a závěr v této části je takový, že amatérské týmy se snaží využívat co nejjednodušší, nejrychlejší a nejpřímější způsob rychlého protiútoku, takže z pozorování vyšlo najevo, že z 49% byly akce vedeny pouze jako 50

individuální průniky, nebo byla využita maximálně jedna přihrávka. U vrcholových týmů je častěji, z 57%, využíván způsob vedení akce na dvě až tři přihrávky, opět z důvodu vyšší technické připravenosti a také kvůli lepší organizaci defenzivy soupeře. Poslední část výzkumu jsem věnoval hráčům, kteří rychlé protiútoky zakončují. Zde se z pozorování vytvořil jasný rozdíl, mezi hráči vrcholových mužstev a hráči amatérských mužstev, který je v tom, že vrcholová mužstva se snaží využít k zakončení více hráčů, kteří se také do zakončení rychlých protiútoků dostávají díky taktické vyspělosti celých mužstev, zatímco amatérská mužstva se z valné většiny snaží využívat útočníky, kteří se dostávají do zakončení z 76% proti 67% vrcholových týmů. Před začátkem výzkumu jsem zformuloval konkrétní hypotézy, které jsou sepsané v kapitole 4, u kterých teď můžu určit jejich pravdivost, či nepravdivost. Hypotéza č. 1: Předpokládám, že na základě výzkumu se bude lišit využití rychlého protiútoku na vrcholové a amatérské úrovni ve fotbale. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Vrcholová mužstva vedou rychlé protiútoky středem, až na útočnou půli do prostoru před velké vápno, kde buď zakončují, nebo míč rozehrávají do stran, odkud je míč centrován do pokutového území. Amatérská mužstva rozehrávají míč do stran hned jak je to možné, už na svojí obranné půli, poté zatáhnou míč k rohovému praporku, odkud pak směřuje centr do pokutového území. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že zastoupení rychlého protiútoku v taktice vrcholových a amatérských fotbalových týmů se bude lišit. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Vrcholová i amatérská mužstva využívají rychlý protiútok ve své taktice, nicméně vrcholoví hráči se snaží častěji využívat i jiné formy útoku (kombinovaný a postupný útok). Hypotéza č. 3: Předpokládám, že prostory, kde rychlý protiútok vzniká, bude jiný u týmů vrcholové úrovně a jiný u amatérské úrovně. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Ačkoli často rychlý protiútok vzniká ve středu hřiště a středu obranné půle, tak u vrcholových mužstev je velké zastoupení vniku na krajích středu hřiště, zatímco u amatérských mužstev se jedná o kraje na obranné půli hřiště.

51

Hypotéza č. 4: Předpokládám, že zakládající hráči rychlého protiútoku budou jiní na vrcholové úrovni než na úrovni amatérské. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Na vrcholové úrovni je zakládajícím hráčem ve většině případů střední záložník, tak na založení rychlých protiútoků u amatérských mužstev se velice často podílí krajní obránce. Hypotéza č. 5: Předpokládám, že čas potřebný na zakončení rychlého protiútoku se bude lišit na vrcholové a amatérské úrovni. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Rychlé protiútoky na vrcholové úrovni jsou na rozdíl od amatérské úrovně vedeny z velké části v čase trvající déle než 12 vteřin, zatímco amatérská mužstva využívají protiútoky vedené především do 8 vteřin. Hypotéza č. 6: Předpokládám, že počet přihrávek potřebný k zakončení rychlého protiútoku bude jiný u fotbalových týmů vrcholové úrovně a amatérské úrovně. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Vrcholová fotbalová mužstva nejčastěji využívají rozehru, při které využijí 2 až 3 přihrávky, zatímco u amatérských mužstev nejčastěji vidíme akce individuálního průniku, nebo akce na jednu přihrávku. Hypotéza č. 7: Předpokládám, že zakončení rychlého protiútoku na vrcholové úrovni bude rozloženo na větší počet hráčů, než u hráčů amatérské úrovně. Ano, tato hypotéza se potvrdila. V taktice vrcholových fotbalových týmů je snaha o rozložení zakončení rychlých protiútoků na více hráčů, než jen útočníky. Do zakončení se tak často dostávají krajní a střední záložníci a krajní obránci. Oproti tomu na amatérské úrovni zakončuje hlavně útočník, který je někdy podporován středním záložníkem. Hypotéza č. 8: Předpokládám, že úspěšnost zakončení rychlého protiútoku bude na vrcholové úrovni vyšší, než na úrovni amatérské. Ano, tato hypotéza se potvrdila. Díky lepší technické vybavenosti hráčů a podpory útočníků je úspěšnost zakončení rychlého protiútoku vyšší na úrovni vrcholového fotbalu, než na úrovni amatérského fotbalu.

52

8

Závěry Hlavním cílem této bakalářské práce bylo zmapovat a porovnat rychlý protiútok

ve fotbale na vrcholové a amatérské úrovni. Dále jsme se pak věnovali místu, kde byl míč odebrán a kým byl rychlý protiútok založen, jaký čas a kolik přihrávek hráči daných úrovní potřebují na zakončení rychlého protiútoku a kteří hráči tyto protiútoky zakončují. Z těchto cílů byly vyvozeny problémy práce, na které si v této kapitole odpovím. Jaké jsou rozdíly ve využití rychlého protiútoku ve fotbale mezi týmem amatérské a vrcholové úrovně? Rychlý protiútok je se standardními situacemi nejčastěji používaný taktický prvek k dosažení gólu. Samotný rychlý protiútok je ovlivněn technickou vybaveností a taktickou připraveností, jak útočících, tak bránících hráčů. Výsledek výzkumu: Největší rozdíl je ve vedení samotného protiútoku, kde vrcholová mužstva vedou útok středem hřiště, zatímco amatérská mužstva tyto útoky vedou především po krajích hřiště. Jaké je zastoupení rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu? Z důvodu nižší technické i taktické připravenosti hráčů na amatérské úrovni se dalo předpokládat, že budou rychlý protiútok využívat daleko častěji, než vrcholová mužstva. Výsledek výzkumu: Vrcholové fotbalové týmy využívají taktiku rychlého protiútoku z 44%, proti tomu amatérské fotbalové týmy z 71%. Existuje rozdíl v prostorech odebrání míče a zakládání rychlého protiútoku mezi amatérským a vrcholovým fotbalovým týmem? Během utkání jsou míče odebírány a rychlé protiútoky zakládány ze všech míst na hřišti. Dalo se předpovídat, že vrcholové týmy budou odebírat míče na jiných místech než amatérské týmy z důvodů jiného vedení útoků soupeře. Amatéři vedou útoky především po stranách, zatímco vrcholové týmy středem. Výsledek výzkumu: Největší rozdíl v prostorech, kde dochází k odebrání míče a založení rychlého protiútoku je, že vrcholová mužstva odebírají míče z 36%,

53

oproti 30% ve středu hřiště a amatérská mužstva z 21%, oproti 8% na krajích obrany. Který z hráčů se nejčastěji podílí na založení rychlého protiútoku na úrovni amatérského a vrcholového fotbalového týmu? Hráči vrcholových mužstev se spoléhají na střední záložníky, kteří jsou v týmu od konstrukce útočných akcí, zatímco u amatérských mužstev se důležitost středního záložníka snižuje z důvodu vynechávání celé záložní řady v útočné taktice mužstva. Výsledek výzkumu: Na vrcholové úrovni z 49% střední záložník a na amatérské úrovni z 29% střední záložník a z 27% krajní obránce.

Existuje rozdíl v čase, který potřebuje na zakončení rychlého protiútoku fotbalový tým amatérské a vrcholové úrovně? Z důvodu vyšší technické připravenosti hráčů vrcholové úrovně se dalo předpokládat, že budou častěji držet míč na kopačkách a z toho důvodu se i prodlouží čas potřebný k zakončení rychlého protiútoku. Výsledek výzkumu: Vrcholové týmy častěji využívají protiútoky trvající déle než 12 vteřin. Proti tomu amatérské týmy častěji využívají protiútoky trvající do 4 vteřin. Jaký počet přihrávek potřebují k zakončení rychlého protiútoku hráči amatérského a vrcholového fotbalového týmu? Ruku v ruce s časem je i počet přihrávek, A opět z důvodu vyšší technické připravenosti vrcholových fotbalistů se očekávalo, že budou využívat akce na větší počet přihrávek, než fotbalisté amatérské úrovně. Výsledek výzkumu: Hráči vrcholové fotbalové úrovně z 57% využívají protiútoky, k jejichž zakončení potřebují 2 až 3 přihrávky, zatímco hráči amatérské úrovně využívají z 49% individuální průniky, nebo protiútoky zakončené po jedné přihrávce. Existuje rozdíl mezi zakončujícím hráčem rychlého protiútoku amatérského a vrcholového fotbalového týmu?

54

Kvůli dokonalejší defenzivě hráčů vrcholové úrovně je snahou rozložit zakončení na co možná nejvíce hráčů, kteří se snaží podporovat útok ve více vlnách. Výsledek výzkumu: Na vrcholové úrovni se snaží rozložit zakončení rychlých protiútoků na více hráčů, zatímco na amatérské úrovni je z

76%

v

zakončení

vytěžován útočník. Existuje rozdíl v úspěšnosti zakončení mezi hráči amatérského a vrcholového fotbalového týmu? Opět zde byl brán zřetel na technickou připravenost vrcholových fotbalistů, kteří díky tomu mají možnost zakončit rychleji, přesněji, tvrději, překvapivěji a také samozřejmě úspěšněji. Výsledek výzkumu: Vrcholové týmy mají v průměru úspěšnost zakončení 18%, oproti tomu, týmy amatérské fotbalové úrovně mají úspěšnost v zakončení 12%. Přínos této práce je komplexní zmapování rychlého protiútoku ve fotbale na amatérské a vrcholové úrovně a srovnání jednotlivých sledovaných jevů při zakládání, vedení a zakončení rychlého protiútoku. Tato práce je určena především trenérům a hráčům na amatérské úrovni, kteří mají zájem o zdokonalování a rozšiřování svých znalostí, které jim mohou pomoci ke zlepšení vlastních i týmových výkonů a přiblížení se k vrcholové úrovni. Práce je samozřejmě určena i trenérům a hráčům vrcholové úrovně, kteří si díky ní mohou ucelit informace a aplikovat je na sebe samotné nebo na mužstva, která vedou. V neposlední řadě je tato práce určena pro fanoušky a rodiče, kteří tak mohou snáze pochopit procesy fungování taktiky útočných herních systémů.

55

9

Použitá literatura 1. Baddiel, I. 2003. Zelená je tráva, FOTBAL, to je hra. Havlíčkův Brod: Fragment, 1981. str. 96. ISBN 80-7200-786-6. 2. Bauer, G. 1999. Hrajeme fotbal. České Budějovice: KOPP, 1999. str. 128. ISBN 80-7232-066-1. 3. Harvey, G.; Dungworth, R. 1999. Škola fotbalu. Praha: Václav Svojka& Co., 1999. str. 129. ISBN 80-7237-209-2. 4. Kollath, E. 2006. Fotbal, technika a taktika. Praha: Grada Publishing, a. s., 2006. str. 140. ISBN 80-247-1336-5. 5. Maňas, P. 2004. Fotbalová škola Bobbyho Charltona, Fotbalové techniky a dovednosti. Praha: Svojtka & Co., 2004., str. 192. ISBN 80-7237-784-1. 6. Mráz, I. 1976. Svět devadesáti minut, díl 1. Praha: Olympia, a. s., 1976. str. 348. ISBN 27-059-76. 7. Mráz, I. 1981. Svět devadesáti minut, díl 2. Praha: Olympia, a. s., 1981. str. 522. ISBN 27-035-81. 8. Psotta, R. 2006. Fotbal, kondiční trénink. Praha: Grada Publishing, a. s., 2006. str. 220. ISBN 80-247-0821-3. 9. Stubbs, R. 2009. Kniha sportů. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. str. 448. ISBN 978-80-242-2558-6. 10. Šálek, J. 2000. Český fotbal 1901/2001. Praha: Olympia, a. s., 2000. str. 168. ISBN 80-7033-190-9. 11. Votík, J. 2003. Fotbal, trénink budoucích hvězd. Praha: Grada Publishing, a. s., str. 140. ISBN 80-247-0463-3. 12. Votík, J. 2005. Fotbalová cvičení a hry. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005. str. 128. ISBN 80-247-0925-2. 13. Votík, J. 2005. Trenér fotbalu "B" UEFA licence. Praha: Olympia, a. s., 2005. str. 264. ISBN 80-7033-921-7. 14. Žurman, O. 1972. Zlatá kniha kopané. Praha: Olympia, a. s., 1972. str. 384. ISBN 27-026-72. 15. FAČR, Pravidlová komise. 2011. Fotbalová asociace ČR. [Online] 2011. http://nv.fotbal.cz/assets/cmfs/komise/pravidlovakomise/pravidla_fotbalu_vnitrek_CB.pdf.

56

16. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého[Online] [citace:

26.

4.

2013].

Dostupné

na:

http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/FFkatedry/kae/Metodologie_odborne_prace_-_opory.pdf 17. Vysoká škola finančnictví a správní. Praha: informační systém VŠFS[online] [citace:

26.

4.

2013].

Dostupné

http://is.vsfs.cz/el/6410/leto2010/EQ_B_BSe/um/Blok_4__Metody_vedecke_prace_pro_zpracovani_ZP__Stylizace_textu.pdf

57

na:

10 Seznam grafů Graf 1- zastoupení jednotlivých útočných systémů ........................................................ 41 Graf 2- úspěšnost zakončení ........................................................................................... 42 Graf 3- Místa odebrání míče a založení rychlého protiútoku ......................................... 43 Graf 4- Zastoupení rychlého protiútoku podle hráče, který ho zakládá ......................... 44 Graf 5- Čas potřebný k zakončení rychlého protiútoku .................................................. 46 Graf 6- Počet přihrávek potřebných k zakončení rychlého protiútoku ........................... 47 Graf 7- Zakončující hráči rychlého protiútoku ............................................................... 48

58

11 Seznam příloh Příloha 1- Zápisový arch pro pozorování ....................................................................... 60

59

12 Přílohy Příloha 1- Zápisový arch pro pozorování

60

Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta M.D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1 Prohlášení žadatele o nahlédnutí do listinné podoby závěrečné práce Evidenční list Jsem si vědom/a, že závěrečná práce je autorským dílem a že informace získané nahlédnutím do zveřejněné závěrečné práce nemohou být použity k výdělečným účelům, ani nemohou být vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora. Byl/a jsem seznámen/a se skutečností, že si mohu pořizovat výpisy, opisy nebo rozmnoženiny závěrečné práce, jsem však povinen/povinna s nimi nakládat jako s autorským dílem a zachovávat pravidla uvedená v předchozím odstavci tohoto prohlášení. Poř.č.

Datum

Jméno a Příjmení

Adresa trvalého bydliště

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

9

Podpis