Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy

Osobnost Jana Drtiny a systém péče o zrakově postižené

Bakalářská práce

Autor práce: Jiří Červený Studijní obor: Hudební výchova – Hra na nástroj Vedoucí práce: doc. MgA. Jana Palkovská Oponent: PhDr. MgA. Vít Gregor, Ph.D.

2013

Prohlášení Tímto prohlašuji, ţe bakalářskou práci na téma osobnost Jana Drtiny a systém péče o zrakově postiţené jsem zpracoval samostatně a ţe jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichţ jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Praze dne 6. května 2013

Jiří Červený

Poděkování

Děkuji váţené paní doc. MgA. Janě Palkovské, vedoucí mé bakalářské práce, za cenné připomínky, podnětné rady a metodické vedení při zpracování. Chtěl bych rovněţ vyjádřit poděkování PhDr. Josefu Smýkalovi, řediteli Slepeckého muzea v Brně, který mi poskytl některé materiály v digitální podobě, které se staly podkladem k vypracování této práce. A nakonec bych chtěl také poděkovat své ţeně Renátě a synu Jiřímu za pomoc při opravách a úpravách této písemné bakalářské práce, na které jsem sám nestačil.

Anotace Tato bakalářská práce pojednává o počátcích systematické péče o nevidomé v českých zemích na počátku 19. století a o jejím vývoji během tohoto století a století dvacátého. Popisuje se zaloţení dnešní školy Jaroslava Jeţka na Loretánském náměstí v Praze 1, vznik dnešního Klarova ústavu v Praze 4 Krči a dnešní Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí v Praze 1. Podstatnou součástí této práce je připomenutí osobnosti PhDr. Jana Drtiny, klavíristy, hudebního pedagoga a dlouholetého ředitele dnešní Konzervatoře Jana Deyla. Práce obsahuje přepis rozhovoru, který dr. Drtina poskytl v roce 1994 krátce před svojí smrtí PhDr. Josefu Smýkalovi, zakladateli Slepeckého muzea v Brně. V práci je dále na základě osobních zkušeností nastíněna problematika hudebního a dalšího vzdělávání zrakově postiţených v 70. a 80. letech minulého století na tehdejší Základní devítileté škole internátní Šporkova a na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ. Přílohy přibliţují především vymezení pojmů, které se váţou ke zrakovému postiţení, a různé instituce a osobnosti spojené s péčí o nevidomé. Klíčová slova: systematická péče o nevidomé, PhDr. Jan Drtina, Konzervatoř Jana Deyla

Abstract This thesis deals with the beginnings of systematic care for the blind in the Czech lands at the beginning of the 19 century and its development during this century and the twentieth century. It describes the foundation of today's Jaroslav Jeţek School in Loreto Square, Prague 1, then the beginnings of nowaday Klar Institute in Prague 4 - Krč and also the Jan Deyl Conservatory in Maltese Square, Prague 1. A substantial part of this thesis commemorates the character of PhDr. Jan Drtina, both a pianist and a music teacher, who was the longtime director of the Jan Deyl Conservatory. The work includes a transcript of the interview which dr. Drtina gave in 1994 shortly before his death to PhDr. Josef Smýkal, the founder of the Blind Museum in Brno. In the thesis, on the basis of personal experience, there are also outlined issues of music education and continuing education of the visually impaired in 70s and 80s of the last century at then nine-year Špork Elementary Boarding School and at the Conservatory for Visually Impaired Youth. In the attachments, definitions of the terms related to sight impairment are especially explained, and various institutions and personalities associated with the care for the blind are introduced. Keywords : systematic care for the blind, PhDr. Jan Drtina, the Jan Deyl Conservatory

OBSAH 1 Úvod……………………………………………………………………………………. 7 2 Vznik a vývoj systematické péče o zrakově postiţené – vznik Deylova prvého českého slepeckého ústavu………………………………………. 11 2. 1 Názvosloví…………………………………………………………………………… 11 2.2 Vznik prvého slepeckého ústavu v zemích koruny české……………………………. 13 2.3 Směry péče o slepé na přelomu 19. a 20. století……………………………………… 19 2.4 Osobnosti slepeckého hnutí 19. a přelomu 20. století………………………………... 20 2.5 Deylova výchovna slepých……………………………………………………..…….. 22 2.6 Období Jana Drtiny…………………………………………………………………… 27 3 Osobnost Jana Drtiny…………………………………………………………………… 29 3.1 Osobní vzpomínka……………………………………………………………………. 29 3.2 Jan Drtina……………………………………………………………………………... 30 3.2.1 Dětství, studia, profesionální vzestup………………………………………………. 30 3.2.2 Publikační činnost Jana Drtiny……………………………………………………... 32 3.2.3 Společenská izolace………………………………………………………………… 33 3.2.4 Vzpomínky bývalých studentů a kolegů na Jana Drtinu…………………………… 36 3.2.5 Odkaz Jana Drtiny dnešním pohledem…………………………………………….. 37 3.3 Rozhovor s Janem Drtinou…………………………………………………………… 38 3.3.1 Stručné komentáře………………………………………………………………….. 38 3.3.2 Rozhovor Jana Smýkala s Janem Drtinou…………………………………………. 38 3.4 Závěr kapitoly………………………………………………………………………… 42 4 Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ v 80. letech 20. století…………………... 43 4.1 Úvod………………………………………………………………………………….. 43 4.2. Organizace studia na Konzervatoři pro zrakově postiţené………………………….. 43 4.2.1 Odlišnosti od ostatních konzervatoří……………………………………………….. 43 4.2.2 Sloţení třídy………………………………………………………………………… 44 4.2.3 Vyučované předměty……………………………………………………………….. 45 4.3 Speciální pomůcky…………………………………………………………………….47 4.4 Přijímací zkoušky…………………………………………………………………….. 48 4.5 Vzpomínka na vyučující……………………………………………………………… 51

Závěr……………………………………………………………………………………….51 Seznam pouţité literatury a pramenů…………………………………………………….. 54 Přílohy……………………………………………………………………………………..56

1 Úvod Tato bakalářská práce vznikla v době, kdy nevidomí a zrakově postiţení mají rozsáhlé moţnosti sebeuplatnění díky společenské solidaritě, která byla během dvacátého století silně podporována a rozvíjena. Zrakově postiţení, stejně jako jiní těţce handicapovaní lidé dnes dosahují cílů, které si kladou i jejich zdraví spoluobčané. Dosahují vysokoškolského vzdělání a uplatnění především v humanitně zaměřených oborech – jako učitelé jazyků, učitelé hudby, překladatelé atd. Pokud jde o jejich osobní ţivot, nejsou prakticky ničím omezováni, a to v oblasti sportu (paralympijské hnutí), kultury nebo rodinného ţivota či v oblasti politické činnosti. Zejména v případě osoby nevidomé od narození nebo od dětství stále záleţí především na tom, jakým způsobem se s jejím handicapem vypořádala její rodina, a to v současnosti stejně jako v dobách dávno i nedávno minulých. Přijmou-li rodiče postiţení svého dítěte a snaţí-li se mu na základě vyuţití dnešních moţností (střediska rané péče, např. EDA, o.p.s., a jiná osvěta při výchově postiţených) poskytnout nejlepší moţnou péči, seznamují-li se s tím, co vše je pro postiţené dítě moţno dosáhnout ať uţ v oblasti vzdělání a jeho dalšího uplatnění, tak v oblasti kompenzačních pomůcek, sociálních dávek atd., má dítě pocházející z takové rodiny obrovský vklad do ţivota a velkou šanci najít své místo ve společnosti a své ţivotní uplatnění. Ale i ten, jehoţ vadu rodina nepřijala a je tedy odkázán na institucionální péči (v ústavech sociální péče, ve školách - v případě zrakově postiţených např. škole Jaroslava Jeţka), má do ţivota větší šanci neţ v dobách, kdy tato dobročinná, později veřejná či státní sluţba vznikala. I dnes se však můţeme setkat s případy, kdy rodinná i státní péče o těţce zdravotně handicapované z různých důvodů selhává. V současné době jsme svědky zásadních změn i v těch oblastech péče o handicapované, které se dlouhou dobu neměnily, a váhání v souvislosti s tím, co má být správnou cestou v oblasti péče o zrakově postiţené (integrace – speciální školství). V důsledku toho dochází k rušení škol pro zrakově postiţené a k dalším změnám v přístupu ke vzdělávání nejen nevidomých a těţce zrakově postiţených. Na tomto místě bych si dovolil podotknout, ţe jsem patřil k těm zrakově postiţeným, o které rodiče velmi pečovali a snaţili se, abych byl schopen se vyrovnat co nejvíce svým zdravým vrstevníkům. Patřil jsem k těm, kteří v sedmdesátých letech mohli 7

navštěvovat běţnou školku (i přes to, ţe jsem byl prakticky nevidomý), k čemuţ napomáhala i ta skutečnost, ţe mám o rok mladšího bratra, který mi byl častým průvodcem a pomocníkem („mým zrakem“). Méně dobré zkušenosti měli pak rodiče při shánění učitele hudby, který by byl ochoten těţce zrakově postiţené dítě učit hrát na klavír a violoncello nebo hudební nauce. Navštěvovat tehdejší lidové školy umění bylo prakticky nemoţné. Spoléhat na rozšířenou hudební výchovu v Základní devítileté škole internátní pro děti se zbytky zraku Šporkova pro případného zájemce o studium na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ nebylo postačující. Pro úplnost je třeba dodat, ţe tuto rozšířenou hudební výchovu měly všechny základní speciální školy pro zrakově postiţené. Dnes toto rozšíření hudební výchovy jiţ ke škodě systematického vzdělávání zrakově postiţených dětí na základních speciálních školách neplatí. Na základě informací z pramenů, které byly věnovány vzniku systematické péče o nevidomé a těţce zrakově postiţené od počátku 19. století, a osobních zkušeností, které jsem získal při absolvování dvou speciálních škol, bych chtěl připomenout některá důleţitá data a některé osobnosti z řad těch, kteří se zaslouţili o dnešní postavení zrakově postiţených. Postiţení lidé měli v různých obdobích vývoje lidské společnosti a v různých společenských systémech rozlišné společenské postavení. Zpravidla byli povaţováni spíše za nevítanou obtíţ, najdeme i doklady o tom, ţe rodiče směli své postiţené děti se souhlasem obce usmrtit hned po narození. Najdeme také i příklady, kdy nevidomý nebo jinak zrakově postiţený člověk zastával významné místo ve společnosti. Tito lidé zpravidla pocházeli z nejvyšších společenských vrstev, případně projevili mimořádné nadání. V této souvislosti je moţno zmínit např. nevidomého arabského básníka Ahmed ben Abihureiru z 12. století, profesora bagdádské univerzity Al-Amidího, který ţil na přelomu 13. a 14. století, italského skladatele Francesca Landina, který ţil ve 14. století, španělského skladatele loutnové literatury Miguela de Fuenllanu ţijícího v 16. století, londýnského královského dirigenta Henryho Stanleye, který skládal rovněţ varhanní skladby (18. stol.), francouzského skladatele varhanní hudby Louise Vierne (přelom 19. a 20. stol.) nebo Mohameda ben Ibrahima Al-Asheikha, rektora islámské univerzity v Medině (20. stol.).

8

Z osobností českého kulturního ţivota je moţno jmenovat Stanislava Sudu, českého skladatele oper a programní hudby (např. U boţích muk, symfonická báseň Ţivot ve tmách) z přelomu 19. a 20. století, Miroslava Veverku, hráče na lesní roh a pěvce (přelom 19. a 20. století), nebo Antonína Kubálka, klavíristu ţijícího v Kanadě (1935-2011). Do další skupiny zrakově postiţených lze zařadit ty význačné osobnosti, které přišly o zdraví v důsledku válek nebo nemoci v dospělosti a dále pokračovaly ve své dosavadní činnosti (Jan Lucemburský, Jan Ţiţka). Jistě by se v historii našlo těchto příkladů více. Výše uvedené příklady potvrzují, ţe společenské uplatnění, případně i společenský vzestup byl pro zrakově postiţené i za obtíţných socioekonomických podmínek výjimečně moţný. Předloţená bakalářská práce se zabývá dvěma tematickými okruhy: 1. zmapování počátků snah o systematickou práci se zrakově postiţenými (slepými) v Čechách a zaloţení prvních ústavů pro slepé v Praze – jako jsou např. Hradčanský slepecký ústav, Klarův ústav, Deylova slepecká výchovna 2. charakteristika osobnosti a působení Jana Drtiny včetně přepisu rozhovoru, který se uskutečnil krátce před jeho smrtí v r. 1994. V části věnované Janu Drtinovi bychom chtěli připomenout tuto osobnost slepeckého a obecně společenského ţivota dvacátého století a jeho přínos k rozvoji výchovy nevidomých a zrakově postiţených (především v oblasti hudby). Připomenout bychom chtěli také jeho péči o uplatnění studentů v osobním ţivotě a v neposlední řadě i rozporuplnou politickou angaţovanost Jana Drtiny a příčiny, které vedly k jeho praktické společenské izolaci po jeho odchodu z vedení Konzervatoře pro zrakově postiţenou mládeţ. Oba tyto úzce související tematické okruhy jsou důleţité pro pochopení současné situace v péči o zrakově postiţené a jejich uplatnění ve společnosti. V závěrečné kapitole bych chtěl z vlastních zkušeností (z doby studia Konzervatoře pro mládeţ s vadami zraku v letech 1982-1990) poukázat na některá specifika této formy vzdělávání (organizace třídy, její sloţení, zrakové dispozice studentů ve třídě, jejich profesní uplatnění). Domnívám se, ţe během let, v nichţ jsem konzervatoř navštěvoval, se tato škola dostala na svou nejvyšší uměleckou úroveň a začala sklízet ovoce, kterému daly dozrát 9

mnohé osobnosti zde působící pod vedením Jana Drtiny. Absolventi konzervatoře byli vítanými uchazeči o zaměstnání na Lidových školách umění a nacházeli tak uplatnění jako učitelé po celé republice. Dodnes někteří z nich působí i ve vedení dnešních Základních uměleckých škol (Čerčany, Jindřichův Hradec, Velké Opatovice, Zlaté Hory a další).

10

2 Vznik a vývoj systematické péče o zrakově postižené - vznik Deylova prvého českého slepeckého ústavu Tato kapitola přináší důleţitá data a důleţité události spojené se zrodem systematické péče o slepé (zrakově postiţené), ke kterým došlo na počátku 19. století. V jejím úvodu si přiblíţíme pojmy slepý, nevidomý, zrakově postiţený a handicapovaný, jak je pouţívají sami zrakově postiţení, případně jak jsou vnímány tzv. zdravou populací a jak jsou pouţívány lékaři a sociálními pracovníky. Připomeneme si vznik prvních ústavů věnujících se péči o zrakově postiţené a seznámíme se s podstatnými daty, která jsou důleţitá z hlediska historie vzniku prvého ryze českého ústavu pro slepé (zrakově postiţené) na začátku 20. století. Pohovoříme o některých osobnostech slepeckého hnutí, které se zaslouţily o rozvoj slepeckého písma, tisku, notace a kulturního vyţití a vzdělávání slepců v 19. a v počátcích 20. století. Při čtení pramenů především zrakově postiţených autorů, kteří se touto tematikou zabývali, je moţno sledovat, jak bylo obtíţné dospět od počátku 19. století k dnešnímu stavu péče o zrakově postiţené a o handicapované obecně. Tyto písemné práce jsou díky činnosti Slepeckého muzea v Brně k disposici v digitální podobě; dnešní technika je činí dostupnými v podstatě komukoliv ze zrakově postiţených. 2.1 Názvosloví Kategorizace jednotlivých druhů zrakového postiţení není zcela ustálena. V současné době se setkáváme s pojmy slepý, nevidomý, prakticky nevidomý, osoba se zbytky zraku, slabozraký nebo zrakově handicapovaný. Pro nevidomého je přijatelnější označení nevidomý, označení slepý chápe spíše jako hanlivě zabarvené. „Vymezit terminologii v oblasti tělesného nebo smyslového postiţení bývá obtíţné, neboť označení zde pouţívaná se přeţívají a stávají se po čase stigmatizujícími. Navíc podle Portera (1992) "...terminologie týkající se slepoty a schopnosti částečného vidění můţe být zavádějící... Někdo dává přednost termínu "zrakově poškozen", znamenající, ţe fyziologie zrakového systému byla narušena, neznamenající ale, ţe dotyčný je znevýhodněn. Jiní argumentují, ţe správný termín by měl být "zrakově neschopný" 11

a v Americe se dokonce pouţívají termíny jako "zrakově vyzván" (ve smyslu vyzván na souboj) a "zrakově odlišný". Na veřejnosti je tendence vyloučit slovo "slepý", pravděpodobně z obavy, abychom se nedotkli osoby, které se týká, ale atmosféra tajemství a záhad kolem slepoty není zaţehnána zmatkem v pouţívané terminologii." "Být nevidomým" je pro většinu veřejnosti srozumitelným a dobře "čitelným" zdravotně-sociálním stavem. Problematičtěji jsou vnímáni jedinci mající zbytek zraku a lidé slabozrací. První bývají společností nezřídka delegováni mezi nevidomé a zbytek jejich zraku je podceňován, problémy druhých se pro změnu bagatelizují a povaţují za snadno řešitelné (například pořízením vhodných brýlí). Jindy se setkáváme se zauţívaným slovním spojením "nevidomí a slabozrací", přičemţ slabozrakými se obvykle rozumějí všichni jedinci se zrakovým postiţením, kteří nejsou zcela nevidomí. Valouchová (2002) k tomu uvádí: "Zrakové postiţení nazvané zbytky zraku je někdy označováno pojmem "praktická slepota". Někteří jedinci z této skupiny inklinují ke skupině nevidomých - předměty rozeznávají hmatem, jiní ke skupině vidících, tzn. ţe k rozpoznání předmětů uplatňují vizualizaci. Slabozrakost se projevuje oslabeným viděním, přesto zrakový aparát však zůstává vůdčí. Následkem je ovšem sníţení zrakových moţností v procesech vnímání a téţ únava při zrakové práci. Pro odstranění únavy... se pouţívají běţné brýle, optické lupy, větší osvětlení pracovního místa. Osoby s tímto postiţením nevidí zřetelně, mívají problémy s rozlišováním detailů, ale s identifikací velkých předmětů nemusejí mít potíţe. Slabozrací mohou číst běţný text a psát latinkou. Nejvhodnějším typem písma pro ně je bezpatkové písmo...". Zavádějícím způsobem, a to i v odborné literatuře, se někdy uţívají termíny "postiţení" a "handicap". Není výjimkou, ţe jsou oba termíny pouţívány coby synonyma, případně je termín handicap uváděn jako neutrálnější či mírnější varianta termínu postiţení. Ve Standardních pravidlech pro vyrovnání příleţitostí osob se zdravotním postiţením (1993) se uvádí: "Termín "postiţení" zahrnuje velké mnoţství různých funkčních omezení, která se vyskytují v kaţdé populaci ve všech zemích světa. Lidé mohou být postiţeni fyzickou, mentální nebo smyslovou vadou, zdravotním stavem nebo duševním onemocněním. Takovéto vady, stavy nebo onemocnění mohou být trvalého nebo přechodného rázu." 12

Oproti tomu, "Handicap je ztráta nebo omezení příleţitosti účastnit se ţivota společnosti na stejné úrovni jako ostatní. Termín "handicap" označuje konflikt osoby s postiţením a prostředí. Účelem tohoto termínu je poloţit důraz na nedostatky v prostředí i v mnoha organizovaných aktivitách ve společnosti, např. informacích, komunikaci a vzdělávání, které zabraňují osobám se zdravotním postiţením, aby se zapojily za vyrovnaných podmínek." Míra handicapu je tedy společensky ovlivnitelná, například získáváním konkrétních dovedností jedince a úpravou jeho ţivotních podmínek. Avšak samotné postiţení nikoliv, jestliţe si ovšem odmyslíme moţný zásah medicíny nebo jiný úzdravný proces. Lapidárně řečeno - dva zcela nevidomí lidé jsou ve své podstatě stejně zdravotně postiţeni, ale míra handicapu je u kaţdého z nich jiná, neboť se odvíjí od skutečnosti, jak se který z nich se svou realitou v praxi vyrovnává a jak kvalitní má k tomu podmínky.“1) Zrakově postiţený se setkává s tím, ţe jeho zrakový handicap je jinak označen lékařem, jinak sociálním pracovníkem a jinak např. speciálním pedagogem. Zatímco u prvních převládá medicínský pohled vztahující se k typu postiţení, u druhé skupiny bude převládat spíše funkční dopad postiţení, tedy míra handicapu. Shoda panuje dnes na uvádění subjektů při spojování vymezujících přídavných jmen, čili spíše neţ o „zrakově postiţených“ je lépe mluvit o „osobách se zrakovým postiţením“ - viz například i nedávné přejmenování Národní rady zdravotně postiţených (NRZP) na Národní radu osob se zdravotním postiţením (NROZP). Více na toto téma se dočteme v příloze. 2.2 Vznik prvého slepeckého ústavu v zemích koruny české Prvním důleţitým krokem k dosaţení současného postavení nevidomých a těţce zrakově postiţených bylo zaloţení Soukromého ústavu pro slepé děti a na oči choré, dnešní školy Jaroslava Jeţka.

____________________________________ 1) SEIFERT, R. Odborně poskytovaná podpora studentům se zrakovým postižením na vysokých školách. Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta. 2008.

13

Dnešní škola Jaroslava Jeţka sídlí v Loretánské ulici na Hradčanech jiţ přes 200 let. Za tuto dobu byla známá pod různými názvy: Soukromý ústav pro slepé děti a na oči choré, jak bylo uvedeno výše, Český soukromý a léčebný ústav pro slepé, Hradčanský ústav pro slepé, Základní devítiletá škola internátní pro nevidomé či v současné době Škola Jaroslava Jeţka - Mateřská škola, základní škola, praktická škola a základní umělecká škola pro zrakově postiţené - Speciálně pedagogické centrum pro zrakově postiţené. „V onom prvním názvu ústavu dochází k zajímavé změně v českém znění. V původním německém názvu je jasně řečeno: „…fuer arme blinden Kinder“ V překladu se však uvádí jen pro slepé děti. Německý výraz "arm" má dvě moţnosti překladu -"chudý" a "ubohý". Není doloţeno, jak dalece byl ústav opravdu institucí dobročinnou a skutečně přijímal jen ty "chudé" slepce. Patrně ne natolik, ţe se toto určení z názvu vytratilo. Nabízí se myšlenka, ţe prof. Alois Klar, který byl člověkem velmi citově zaloţeným, opravdu do názvu vsunul "pro ubohé slepé děti“.“2) Vývoj školy Jaroslava Jeţka lze rozdělit do čtyř základních etap: 1. období let 1808 – 1879 Prvé období po zaloţení hradčanského ústavu přináší hledání cesty, jak financovat a jakým způsobem vzdělávat slepce, zároveň byla opouštěna koncepce léčebného ústavu. Z tohoto období si připomeňme jméno prof. Aloise Klara, který byl jedním ze zakladatelů ústavu. Vyučování do r.1918 probíhá na pozdější škole Jaroslava Jeţka v jazyce německém. 2. období let 1879 – 1948 Péči o vzdělání a výchovu chovanců tohoto ústavu přebírá kongregace Milosrdných sester Karla Boromejského, společenskou a ekonomickou ochranu zajišťuje opatství strahovského premonstrátského kláštera. Počet chovanců v tomto období se zvýšil přibliţně na 60 osob.

______________________ 2) SOLAROVÁ, S., ŠARBACH, Z. Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách. Společnost slabozrakých a nevidomých v ČR, nakladatelství Radar, 1992. V r. 2001 digitalizoval Josef Smýkal.

14

3. období let 1948 – 1990 V tomto období došlo k zásadní změně – zodpovědnost, záruku za výchovu a hospodářskou podporu ústavu přebírá stát. Vznikem studijního oboru speciální pedagogika (resp. její součásti tyflopedie) se otvírají další moţnosti v péči o nevidomé a zrakově postiţené, dochází k oddělení nevidomých, slabozrakých a dětí se zbytky zraků, vznikají nové školy, poradny a instituce, které se věnují maximálnímu rozvoji zrakově postiţených 4. období let 1990 – 2013 Společenské změny devadesátých let přinášejí další moţnosti, především v pouţití moderní techniky. Hlavní změnou v přístupu ke vzdělávání zrakově postiţených je větší důraz na hlubší integraci zrakově postiţených do ostatní společnosti. Rozvoj digitální techniky přináší nové kompenzační pomůcky (např. čtecí digitální lupy) a nové moţnosti v realizaci a v uplatnění nevidomých. Nově se klade velký důraz na ranou péči zrakově postiţených dětí a práci s jejich rodiči, nečeká se jiţ na to, aţ budou postiţené děti zařazeny do speciálních školských zařízení. Zároveň dochází ke slučování některých speciálních škol (např. ZDŠI Šporkova pro děti se zbytky zraku byla spojena se školou Jaroslava Jeţka). V prvním i druhém období existence dnešní školy Jaroslava Jeţka (1808 aţ 1918) vyučování na této škole probíhalo především v německém jazyce. To se změnilo aţ po roce 1918, kdy pro německy mluvící slepé (zrakově postiţené) byl zaloţen ústav v Ústí nad Labem. Do třicátých let 19. století se počet chovanců hradčanského ústavu jen pomalu zvyšoval, aţ v třicátých letech dosáhl počtu přibliţně třiceti osob. K zaloţení ústavu přispěl výrazně vliv osvícenství a rozvíjející se filantropie, nárůst postiţených v důsledku napoleonských válek a postupné pochopení, ţe s určitou podporou jsou i chudí a postiţení jedinci přínosem pro společnost, dostane-li se jim náleţitého vzdělání. V tomto stádiu se snaha o vzdělávání a péči o postiţené nebo slabé jedince opírala především o donátory a o podporu spolků. Stát převzal záruku za tuto péči aţ ve druhé polovině 20. století. Jedním z rozhodujících ekonomických faktorů, které přispěly k zaloţení prvního 15

slepeckého ústavu zaměřeného na výchovu slepých a chudých dětí, byla ta skutečnost, ţe díky historickým okolnostem, především napoleonským válkám, nedošlo v Praze k plánované výstavbě druhého mostu přes Vltavu. „Tak se stalo, ţe za místodrţícím hrabětem Josefem Wallisem přichází s myšlenkou vyuţít kapitálu po neuskutečněné stavbě mostu na dobročinné účely universitní profesor historie Josef Mader (1754-1815), známý numismatik, a rytíř Prokop Platzer (17581825).“2) Dne 4. června 1807 byla do Vídně poslána ţádost o povolení zaloţit ústav pro slepé děti v Praze. Kabinetními listy z 2. a 10. prosince 1807 císař František I. ţádosti vyhověl a určil pro ústav budovu bývalé německé říšské kanceláře č. p. 178 v Loretánské ulici na Hradčanech (tato budova se nachází o několik domů níţe směrem k Hradčanskému náměstí, neţ je dnešní budova školy). V jiných pramenech se uvádí, ţe souhlas byl dán "dvorním komorním dekretem". Sdělení gubernia o vydání tohoto dekretu bylo Prokopu Platzerovi doručeno aţ 15. ledna 1808. Následovaly příslušné úpravy přidělené budovy a první čtyři nevidomí chovanci nastoupili do ústavu na podzim roku 1808. „Zdá se tím být i prokázáno prvenství našeho ústavu ve střední Evropě. J. W. Klein sice jiţ v r. 1806 podnikal určité pokusy s výchovou slepých dětí, ještě však v r. 1808 se ucházel o místo učitele v nově zaloţeném praţském ústavu, jak to připomíná Al. Klar ve svých pamětech. Platí tedy pro zaloţení ústavu ve Vídni spíše také datum 1808 případně 1809, neţ data 1804-1806.“2) Od počátku organizovaného vzdělávání nevidomých se klade základní otázka, v jakém rozsahu mají být nevidomí vzděláváni a jaká úroveň vzdělání jiţ pro není vhodná především proto, ţe moc vědomostí by mohlo být nevidomému ke škodě, protoţe si uvědomí nemoţnost své vzdělání v ţivotě uplatňovat. Názor, ţe vyšší vzdělání nevidomému nemusí prospívat, zastával i Jan Deyl, a v podstatě se tento pohled na výchovu a uplatnění zrakově postiţených uplatňoval aţ do druhé poloviny 20. století. Poté se postupně prosazuje snaha handicapované lidi co nejvíce zařazovat do běţné, zdravé populace (integrace). Spíše se tedy zdá, ţe tyto první ústavy měly fungovat především jako ústavy zaopatřovací, v nichţ se výuka zaměřovala na osvojení znalosti čtení, psaní, 16

počítání; dále šlo o výuku řemeslné výroby, hry na některé hudební nástroje a náboţenství. O změnu přístupu ke stupni moţného vzdělání zrakově postiţených se kromě větší tolerance a solidarity většinové populace zaslouţili především sami zrakově postiţení. Svou touhou a vůlí po vzdělání během druhé poloviny 20. století dosáhli v mnohém toho, co bylo pro jejich předchůdce obtíţně představitelné. V této souvislosti povaţujeme za důleţité připomenout první ředitele ústavu na Hradčanech, kteří stáli zároveň u zrodu myšlenky na zaloţení tohoto ústavu. Při sledování jejich osudu si můţeme uvědomit, jak sloţité a komplikované bylo hledání cesty, na kterou se organizované slepecké hnutí v Čechách na počátku 19. století vydalo. „Kdo byli ti zakladatelé "Hradčanského ústavu"? První dva, kteří přišli za místodrţícím hrabětem Josefem Wallisem s myšlenkou vyuţít kapitálu po neuskutečněné stavbě mostu na dobročinné účely a to pro zaloţení instituce pro slepé děti, byli Josef Mader a Prokop Platzer.“2) O prof. Josefu Maderovi bylo známé, ţe je přítelem mnohých dobročinných akcí. Mader měl sám těţkou zrakovou vadu, tady lze patrně najít příčinu zájmu o zaloţení nového ústavu pro péči o slepé. Své názory a návrhy Mader probíral se svým přítelem, okresním hejtmanem v Berouně, rytířem Prokopem Platzerem (1758-1825), jehoţ dobročinné aktivity byly také dobře známy. Právě Prokop Platzer se dobře znal s místodrţícím hrabětem J. Wallisem, kterého pro myšlenku zaloţení nového ústavu také získal. Třetí, patrně dnes nejznámější postavou, která stála u zrodu dnešní školy Jaroslava Jeţka, byl universitní profesor Alois Klar (1763 - 1833). Klar přichází v roce 1806 na Karlo-Ferdinandovu universitu s pověstí výborného pedagoga a člověka s výjimečným sociálním cítěním. Je zajímavé, ţe pro zamýšlené zřízení ústavu pro slepé děti jej doporučili jeho vlastní ţáci. Čtvrtým zakladatelem byl zemský právník, univerzitní profesor Matyáš Kalina z Jaethensteinu (1772 - 1848). „Kalina měl velmi kladný vztah k rozšiřování obecné i odborné osvěty v širokých vrstvách městského i venkovského obyvatelstva“.2) Prvním ředitelem ústavu se stal rytíř Prokop Platzer. 17

Po smrti Prokopa Platzera byl jmenován ředitelem profesor Alois Klar. Alois Klar byl oddán své ředitelské činnosti, pod jeho vedením ústav začal rozvíjet svou činnost. Daří se napravovat nedostatky z prvých let existence ústavu. Z nejasných důvodů v roce 1828 ale Klar z hradčanského ústavu odchází. „Sám, ani ve svém ţivotopise, neuvádí příčiny odchodu, je však pravděpodobné, ţe důvody byly dva: nesouhlasil s léčebným charakterem ústavu a nesouhlasil s jeho bezperspektivním zaměřením výchovy.“2) Třetím ředitelem ústavu se po odchodu Klarově stává rytíř Josef Procházka. Jeho úspěšná kariéra vojáka a úředníka přispěla i k jeho dobré pověsti u vídeňského dvora. „Vládl rukou, ba přímo pěstí ţeleznou, ale pořádek zjednal. Počet chovanců se zvýšil z pouhých 16 na 30. Tím se stala dosavadní budova nedostačující a Procházka vymohl císařský souhlas a zajistil prostředníky pro zakoupení nové budovy, Vrbnovského paláce rovněţ v Loretánské ulici č. p. 104, budovy, v níţ "Hradčanský ústav" sídlí dodnes.“2) Jiţ zmíněný Alois Klar zakládá ve třicátých letech 19. století druhý (německý) slepecký ústav v Praze, dnes známý pod názvem Klarův ústav. Toto učiliště dnes sídlí v Praze 4 – Krči a zaměřuje se především na výuku řemesel u zrakově postiţených (kartáče, čalounění, obráběč kovů, vazač knih atd.). Z druhého období vývoje této školy si dovoluji uvést vzpomínku Jaroslava Hada, chovance a později učitele tohoto ústavu: „Jak rádi vzpomínáme na ten starý dům, tam vysoko nad Prahou, proti petřínské stráni a přilehlým zahradám. Na ty naše loţnice, pracovny, třídy, na malý dvorek a zahrádku. Na všechny kamarády a kamarádky, na vychovatelky, řádové sestry, na učitelky. I kdyţ nám bylo někdy krušno, ten "náš svět" se nám zdál příliš malý a těsný, přece jenom to byl náš "druhý domov" a pro mnohé dokonce ten nejlepší. Je pravda, někdy jsme také na ledacos ţehrali a u duchu si představovali, jak by to bylo pěkné, mít více volnosti, chutnější stravu, příznivější podmínky pro cvičení na hudební nástroje, méně modlení, za to ale více moţností dostat se na koncert, do divadla. Touţili jsme po tom, abychom alespoň v neděli odpoledne mohli sami nebo se svým průvodcem ven. Přitom jsme však kdesi u hloubi duše cítili, ţe sestry pro nás dělají, co mohou a co 18

povaţují za nejlepší.“2) 2.3 Směry péče o slepé na přelomu 19. a 20. století Na počátku dvacátého století jsou známy dva základní směry v péči o slepé. Jako příklad si uveďme známé praţské ústavy a uveďme si také, jakým způsobem péče se tyto instituce vyznačovaly. Ústavy tradičního směru (zabývající se především péčí o bydlení a obţivu nevidomých): 1. Palata - tento ústav působí dodnes a dodnes jeho hlavní náplní je péče především o staré a více méně bezmocné zrakově postiţené, 2. Kampa (útulna pro nevidomé dívky) – tento ústav byl zaloţen především pro absolventky hradčanského ústavu; jeho hlavní starostí byla opět především snaha zajistit chovankám bydlení a stravu, 3. Ústav Vojtěšská (Podpůrný spolek ve Vojtěšské) – i zde šlo především o základní péči spojenou s bydlením a obţivou. Ústavy zastávající moderní pokrokový směr: 1. jiţ zmiňovaný Hradčanský ústav (Škola Jaroslava Jeţka), 2. Slepecký ústav v Brně, 3. Klarův ústav, 4. Deylova výchovna slepých (1910). V moderních ústavech se začíná klást větší důraz na vzdělání slepců. Dochází především ke snaze o větší samostatnost slepců v dospělém ţivotě. Především pak Klarův ústav se v druhé polovině 19. století soustřeďoval na výuku řemesel, došlo zde i k zaloţení slepecké tiskárny pro Braillovo písmo. „Dle úřední zprávy z r. 1907 bylo v Čechách 3 100 slepých, z toho 2/3 mládeţe bylo zcela bez školení a jakékoliv praktické výchovy, byli tedy jen „zaopatřováni“.3)

____________________________ 3) KURZ, J., Neubert F.K. Deylův první český ústav pro nevidomé. 1. vyd. Praha: Ústřední výbor svazu invalidů v ČSR, 1985.

19

Od zaloţení prvního slepeckého ústavu na Hradčanech do vzniku prvního českého ústavu r. 1910 uplynulo dlouhých sto let, mezi tím se odehrálo ve hnutích, spolcích, ústavech v Evropě i v Rakousku-Uhersku, zabývajících se vzděláváním slepců, mnoho důleţitých momentů: - vítězství Braillova slepeckého písma nad ostatními návrhy nebo typy písma (ukázka Braillovy abecedy notace v příloze), - důleţité vynálezy pro psaní a tištění slepeckého tisku v Braillově písmu – např. praţská tabulka, Pichtův stroj (více najdeme v příloze Kompenzační pomůcky pro nevidomé tak, jak jej vydalo sdružení Okamžik), - vznik knihoven pro slepé, vydávání knih, časopisů a not, - zakládání spolků pro společenské vyţití nevidomých (seznam institucí zabývajících se pomocí zrakově postiženým najdete v příloze tak, jak jej vydalo sdružení Okamžik). 2.4 Osobnosti slepeckého hnutí 19. a přelomu 20. století Nyní si uvedeme některé osobnosti slepeckého hnutí 19. a přelomu 19. a 20. století, které se mimořádně zaslouţily o rozvoj péče o zrakově postiţené. Někteří z nich sami poznali, jaké je to být nevidomý, tedy být závislý na pomoci zdravých lidí. Mnozí, dnes pro většinu i nevidomých jiţ neznámí, by si jistě zaslouţili pozornost či jim věnovanou písemnou práci. První osobnost, kterou si připomeneme, je zakladatel prvního výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Paříţi 1784 Valentin Haüy (13. 11. 1745 - 18. 3. 1822). Z domácího prostředí vzpomeneme otce a syna Klarovy, kteří stáli u zrodu obdobného díla v Čechách 19. století. Alois Klar (25. 4. 1763 - 25. 3. 1833) má velký podíl na vzniku dnešní školy Jaroslava Jeţka a dnešního Klarova ústavu. Rudolf Maria Klar (17. 1. 1845 - 3. 9. 1898) pokračoval po smrti otce v jeho započatém díle. Poté, co získal zkušenosti s vedením ústavu, řídil ústav velmi úspěšně a v druhé polovině 19. století pod jeho vedením Klarův ústav dosáhl slušné úrovně 20

řemeslné zručnosti chovanců. Velkou zásluhou Rudolfa Klara je zřízení prvé tiskárny Braillova slepeckého písma. Zajímavostí je, ţe Rudolfu Klarovi bylo pouhých 16 let, kdyţ po smrti Aloise Klara přebíral vedení před nedávnem zaloţeného ústavu. Neměli bychom zapomenout ani na tvůrce dnes pouţívaného slepeckého písma Louise Brailla (4. 1. 1809 - 6. 1. 1852). Vynález tohoto písma, jehoţ přijetí bylo dosti komplikované, definitivně ukončil různé další experimenty s objevováním vhodného písma pro nevidomé. Tyto pokusy se konaly především s reliéfním písmem (latinkou). To se po přijetí Braillova písma ukázalo pro nevidomé z mnoha důvodů nevhodné. Z řad tyflopedů 19. století se zmiňme alespoň o tom pravděpodobně nejznámějším. Johann Wilhelm Klein (11. 4. 1765 -12. 5. 1848) byl také zakladatelem Výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé ve Vídni. Byl autorem reliéfní hladké, ale v některých oblastech známější tzv. propichované reliéfní latinky, která nejdéle soutěţila s Braillovým písmem. Jeho psací stroje jsou jiţ dnes předmětem zájmu sběratelů a slepeckých muzeí. Připomenutí na tomto místě si jistě zaslouţí Oskar Picht (27. 5. 1871 - 15. 8. 1945), který byl učitelem v Ústavu pro nevidomé děti v Berlíně-Steglitz, později ředitelem ústavu v Bromberku a konečně ředitelem v Berlíně-Steglitz. Zrakově postiţení mu dodnes mohou být vděčni za úspěšné sestrojení psacího stroje (tzv. Pichtův psací stroj). Na tomto stroji pomocí sedmi kláves lze zvládnout psaní Braillova písma včetně notopisu. Jako poslední si připomeneme osobnost, která má dodnes ohromný význam především na poli kulturního rozvoje slepců a zrakově postiţených v českých zemích. Karel Emanuel Macan (25. 12. 1858- 6. 2. 1925) stál u zrodu časopisů v Braillově písmu, u vzniku knihovny pro nevidomé a u zrodu spolkové činnosti nevidomých. Sám byl vzdělaným hudebníkem a skladatelem. Dnes nese jeho jméno tiskárna a knihovna pro nevidomé v Praze. Z jeho skladatelské činnosti jsou dodnes známy písňové cykly.

21

2.5 Deylova výchovna slepých Uveďme si některé z názvů, pod kterými bychom tento nejprve ústav pro slepé, později střední odbornou školu a na konec konzervatoř mohli znát: - Deylova výchovna slepých (1910) - Městský hudební ústav města Prahy – pobočka pro nevidomé v Praze - Deylův ústav pro slepé (1949/50) - Hudební škola pro slepé v Praze (1951) - Hudební škola v Praze (1953) - Odborná hudební škola pro slepé v Praze (pětiletá hudební a čtyřletá ladičská - 1957) - Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ a odborná ladičská škola pro zrakově postiţenou mládeţ (1976) - Konzervatoř pro mládeţ s vadami zraku a odborná ladičská škola pro mládeţ s vadami zraku - Konzervatoř a ladičská škola Jana Deyla (15. 5. 1992) - Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postiţené (2006). Strakovský palác (také někdy nazývaný Dům u sedmi čertů) se stal sídlem Deylovy prvé slepecké výchovny. Ve Strakově paláci tato instituce přeţila obě světové války a navzdory společenským změnám palác zůstal jejím sídlem aţ dodnes. Je známo spíše z osobních vzpomínek a rozhovorů, neţ fakticky podloţené, ţe k přesídlení dnešní konzervatoře mělo dojít několikrát. Jedním z plánovaných projektů z šedesátých let byla výstavba zcela nového objektu v Praze 4 - Krči, v sousedství Klarova ústavu, kde měl vyrůst moderní areál, v němţ měla sídlit dnešní konzervatoř Jana Deyla. K tomu z finančních důvodů nedošlo. Moţným místem, kde mohla dnešní Konzervatoř Jana Deyla stát, byl pozemek v Praze na Barrandově a také v Praze - Řepích. Na místě dnešního paláce stál pravděpodobně původně gotický dům, bezpečně jsou doloţeny zbytky domu z r. 1589 (některé stropy ve sklepích). Máme také doloţeno dokončení loubí, které je dodnes vstupním místem do domu, a to z roku 1610. V roce 1695 koupil dům hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic. Dal provést rozsáhlou přestavbu včetně umělecké výzdoby, a to především v prostoru tzv. piana nobile (zahrnuje i dnešní koncertní sál školy). Sály byly vyuţívány jako výstavní galerie obrazové sbírky 22

majitele domu. Sbírka obrazů Jana Petra Straky měla pravděpodobně velkou hodnotu a dochovalo se z ní několik obrazů malovaných i autorem nástěnných maleb, švýcarským malířem Janem Rudolfem Byssem. Nejbohatší výzdoba se nachází ve druhém patře, i kdyţ náznaky honosnosti jsou i v některých sálech prvního poschodí. Hlavní důraz je kladen na nástěnnou malbu (nejedná se ale o fresky, neboť nebylo pouţito techniky malování na mokrý podklad), ale s ní úzce souvisí bohatá štuková výzdoba, která je přímou kompoziční součástí malby. Celá štuková výzdoba paláce pochází od Donata Giuseppe Frisoniho z Laine. Na výzdobě všech tří sálů druhého patra (nyní koncertní sál, ředitelna a kancelář zástupců ředitelky) pracovali oba umělci společně. Malba v koncertním sále představuje oslavu vlády Leopolda I. a jeho vítězství nad Turky v roce 1697. Jan Petr Straka z Nedabylic ve své závěti odkázal svůj dům k účelu zřízení ústavu k výchově mladých šlechticů ze zchudlých rodů. V devatenáctém století byl palác přestavěn na obytný dům, postupně chátral a před zbořením jej zachránil tlak veřejnosti na jeho zachování. Počátek 20. století přináší snahu o zaloţení prvého ryze českého ústavu, který by se věnoval výchově slepých. V roce 1910 došlo ke koupi a rekonstrukci paláce za cílem zřízení Deylova ústavu. K velkým opravám dnešních budov na Maltézkém náměstí dochází v šedesátých, sedmdesátých a k těm posledním v devadesátých letech minulého století. V následujících odstavcích si připomeneme důleţitá data z dějin dnešní Konzervatoře Jana Deyla. Nejznámější osobností spojenou se snahou o zaloţení prvého, ryze českého slepeckého ústavu je dodnes profesor lékařství (oftalmolog) Jan Deyl. Jan Deyl se narodil 25. 6. 1855 ve Vysokém Veselí nad Cidlinou, vystudoval medicínu (ukončil studia v r. 1880), od r. 1883 působil na 1. české oční klinice v Praze, v r. 1887 se stal soukromým docentem očního lékařství. Hodně přednášel i v zahraničí, od r. 1902 byl přednostou oční kliniky. „Kdyţ v roce 1910 Jan Deyl zakládal výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé, uvědomoval si, ţe se ústav nesmí omezovat na pouhou pasivní péči o nevidomé, ale musí komplexně zabezpečit nejen širokou ústavní výchovu, ale i perspektivně vést jedince k jeho osamostatnění v oboru, ve kterém bude vyškolen. Ústav nesl název „Deylova 23

výchovna slepých“. V roce 1915 byl ústav přejmenován na „Zemský spolek pro výchovu a opatřování slepých v království Českém“ aneb „Deylův ústav pro slepé“. Chovanci byli přijímáni podle určitých pravidel, ve věku od 7 do 12 let (ve škole byli do dospělosti). Museli předloţit následující doklady: křestní list, domovský list, školní vysvědčení a hlavně lékařské vysvědčení, ţe dítě nevidí tak, aby se mohlo naučit číst a psát zrakem, ale ţe je tělesně i duševně zdravé a způsobilé k vyučování. Při vyučování se dbalo na to, aby se uplatnily všechny tři směry vzdělávání – literární, hudební a polytechnický. Kromě výuky hry na hudební nástroje byly ve škole i řemeslnické dílny, ve kterých se opravovala obuv a vyráběly koberce.“4) Nyní si poloţme otázku, proč se Národní rada česká začala váţně zabývat zaloţením nového, speciálně českého výchovného ústavu pro nevidomé? Stejně jako v mnohých jiných oblastech společenské činnosti vrcholí i v péči o výchovu slepých snaha o národní, samostatnou a ryze českou cestu. Je to také jeden z důsledků snahy o národní samostatnost, tak jak ji přináší 19. století a jak ji dovršuje rok 1918. Důleţitým datem v dějinách dnešní Konzervatoře Jana Deyla se stává 17. říjen 1908, kdy se na své schůzi Národní rada česká rozhodla dát podmět k zaloţení prvého, ryze českého výchovného ústavu zabývajícího se výchovou slepců. Úkolem ústavu mělo být vychovat z nevidomého dítěte právoplatného a samostatného člena společnosti bez ohledu na jeho náboţenské vyznání či národnost. Na této schůzi dochází k ustavení komise, která měla zaloţení nového ústavu připravit. Členy komise byli jmenováni prof. MUDr. Jan Deyl, dvorní rada dr. J. Dvořák, prof. dr. Jindřich Chalupecký, oficiál Rudolf Secký, tajemník zemského výboru dr. Antonín Tůma a magistrátní adjunkt Josef Vlk. „18. února 1909, po schválení stanov místodrţitelstvím Království českého (na jejichţ vypracování se podíleli prof. dr. Jan Deyl, odborný učitel A. Mráček a dr. A. Tůma), byla na 25. března 1909 svolána ustavující valná hromada Zemského spolku pro výchovu a zaopatřování slepých v království českém.“3)

______________________________________ 4) LIBÁNSKÁ, A. Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené v Praze - Subkultura „Deylák“ jako motivace pro indikované studenty k budoucímu profesionálnímu hudebnictví. Bakalářská práce na fakultě humanitních studií University Karlovy.

24

Více podrobností o zaloţení spolku a nové výchovny slepých se můţeme dočíst v knize Jaromíra Kurze a Františka K. Neuberta „Deylův první výchovný český ústav pro nevidomé“ (vydáno při příleţitosti 130. narozenin prof. Jana Deyla a k 75. výročí zaloţení Deylova prvého českého výchovného ústavu pro slepé). Prvním předsedou spolku se stal prof. Jan Deyl. Náplní činnosti nového spolku měla být příprava podmínek pro výchovu slepců od raného věku aţ po vytvoření vhodného zázemí pro jejich uplatnění v samostatném ţivotě. Nová slepecká výchovna zajišťovala pro své chovance tuto činnost: “Do osmi let věku mělo dítě navštěvovat školu mateřskou, od osmi do čtrnácti let obecnou školu, která měla být trojtřídní a ve které se mělo vyučovat třem základním směrům - literatuře, hudbě a rukodělným pracem. Po skončení této docházky, po čtrnáctém roce věku, se mělo dítě věnovat buď řemeslu nebo hudebně literární činnosti. Po skončení vzdělání měli chovanci vystoupit z ústavu a sami se ţivit, ovšem za jeho mravní i hmotné podpory, coţ bylo novum. Rozumělo se tím sehnání vhodného a odpovídajícího zaměstnání a peněţních prostředků do začátku.“3) Jak bylo zabezpečeno hospodaření nově vzniklého spolku a ústavu? Z části bylo odkázáno na dobročinné sbírky, dary, odkazy a naturálie. Z těchto prostředků bylo zapotřebí zabezpečit zařízení tříd ústavu, nábytek, loţní prádlo, oblečení pro chovance, učební pomůcky a jiné. Hlavní hospodářská činnost spolku byla zajištěna zřízením jedenácti pracovních odborů, jejichţ působnost byla dána jednacím řádem. „Čtyři z nich zahájily svou činnost ihned. Šlo o 1. odbor pro zastupitelstva okresní, městská a obecní, kterému předsedal Jaromír Čelakovský, 2. odbor pro velkostatky v čele s J. Buriánem, 3. odbor pro peněţní ústavy za řízení J. Lošťáka, 4. odbor tiskový s redaktorem Národních listů a spisovatelem J. Anýţem. Další hospodářskou pomoc poskytl Poradní sbor českých okresů, Svaz českých měst, Svaz českých spořitelen a Jednota záloţen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.“3) Zaloţení ústavu dále předcházelo - pořízení seznamu nevidomých dětí školou povinných, který pořídila c. k. zemská školní rada pro království české 25

- zajištění vhodných učitelů (to bylo úkolem ministerstva kultury a vyučování, konkrétně ministerského rady F. Heinze) - studijní cesta po slepeckých ústavech, školách a institucích do Německa, Dánska a Švédska, kam byl poslán jednatel spolku, odborný učitel Antonín Mráček - uplatnění cenných zkušeností oftalmologa prof. dr. Jan Deyla, které načerpal na svých studijních pobytech v zemích západní Evropy. Nyní si uveďme důleţitá data z dějin dnešní Konzervatoře Jana Deyla:

1910

zaloţena Deylova výchovna slepých

1911

započala výuka kytary, mandolíny a zpěvu

1912

dům (nynější Maltézské nám. 14) v majetku spolku

1912

přidává se výuka klavíru a houslí (od r. 1913 vyučována i citera)

1920

v činnosti Deylova ústavu začíná být kladen obzvláštní důraz na výchovu

nevidomých a těţce zrakově postiţených v oboru hudba 1924

zemřel zakladatel ústavu Jan Deyl; přidána výuka ladění pian

1925

výuka hry varhany, trubku, lesní roh, klarinet, violu, violoncello, kontrabas,

flétnu, trombón, tubu 1931

vytvoření Soukromé hudební školy pro nevidomé při Deylově ústavu (výuka od

1. 6. 1931), ředitel Jan Bušek (původně ředitel městské hudební školy v Praze na Smíchově; městské hudební školy byly obdobou pozdějších lidových škol umění, dnešních základních uměleckých škol) 1945

uzákoněna povinná výchova slepých dětí, uzákoněno i vzdělání učitelů pro

nevidomé, Deylův ústav se stává školou II. stupně, základní škola je umístěna na Hradčanech Poválečné změny přinesly nasměrování vývoje k budoucí konzervatoři Jana Deyla. Dochází k oddělení základní školy a oddělení řemeslné výuky a k postupné specializaci ústavu na výchovu učitelů hudby a ladiče klavírů. (Opět si zde připomeňme, ţe této škole na Maltézském náměstí několikrát v letech 1948 aţ do doby dnešní hrozilo zrušení nebo přestěhování do jiných prostor.)

26

2.6 Období Jana Drtiny K následujícím datům se budeme vracet v příští kapitole v přepisu rozhovoru s Janem Drtinou. V r. 1948 byl schválen zákon o jednotné škole a oddělení řemesel bylo přesunuto do Klarova ústavu, který se tehdy nacházel na Klárově (dnes v Praze - Krči). Základní škola je přestěhována do Loretánské ulice, dnešní školy Jaroslava Jeţka. Deylův ústav se stává výlučně hudební školou pro nevidomé. Tato škola neměla úroveň ani školy základní, ani školy střední, počítalo se s jejím brzkým zrušením, proto byla také ponechána v té době v nejhorší budově ze všech tří zmíněných institucí – ve Strakově paláci na Maltézském náměstí. K 1. 9. 1948 měla škola 45 ţáků z Čech a Slovenska a 8 učitelů, z toho 7 zrakově postiţených. V říjnu 1948 se stává ředitelem PhDr. Jan Drtina. V r. 1950 bylo zaloţeno oddělení pro přípravu kandidátů hudby, v r. 1951 byla škola zestátněna, stala se z ní 1951 Hudební škola pro slepé v Praze, v r. 1953 pak Hudební škola v Praze. V r. 1955 byly zaznamenány velmi silné snahy o vystěhování, případně o úplné zrušení školy. Od r. 1957 nesla škola název Odborná hudební škola pro slepé v Praze. V r. 1960 byla škola přejmenována na Střední hudební školu internátní pro mládeţ s vadami zraku. Poskytovala první plné středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou (o rok dříve neţ na ostatních konzervatořích). V r. 1961 byla část školy vyučující ladění nazvána Odbornou ladičskou školou internátní pro mládeţ s vadami zraku. Ve školním roce 1972/1973 iniciovala škola vznik Interpretační soutěţe nevidomých hudebníků, od druhého ročníku jiţ mezinárodní. Tato soutěţ si ve svých dosavadních 12 ročnících získala velké uznání odborné veřejnosti. Dále byla škola přejmenovávána takto: 1976

Konzervatoř pro mládeţ s vadami zraku - odborná ladičská škola pro mládeţ

s vadami zraku 1979

Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ - odborná ladičská škola pro

zrakově postiţenou mládeţ 27

1984

Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ - střední odborná škola ladičská

pro zrakově postiţenou mládeţ (studium pětileté s maturitou) 1992

Konzervatoř a ladičská škola Jana Deyla

2006

Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postiţené Na závěr této kapitoly si představíme jména těch, kteří tuto konzervatoř řídili před

i po působení Jana Drtiny. V roce 1924 zemřel zakladatel a prvý ředitel J. Deyl, do vedení ústavu nastupuje JUDr. K. Motejl, následuje MUDr. O. Lešer a MUDr. Brukner. PhDr. Jan Drtina řídí tuto instituci od roku 1948 do roku 1982. Josef Mikeš – promovaný historik hudby, bývalý zástupce ředitele Praţské konzervatoře vykonává funkci ředitele v létech 1982 – 1989; sám také vyučoval dějiny hudby. Nástupcem J. Mikeše se stává také Mgr. Josef Dvořák (1989 – 2006). J. Dvořák zde vyučuje hře na pozoun. Prvou ředitelkou se stala oblíbená vyučující z řad pedagogů Konzervatoře Jana Deyla Mgr. Milada Rybářová (2006 – 2011). Paní Rybářová od osmdesátých let vyučovala estetický seminář, základy filosofie a občanskou nauku. Současnou ředitelkou se v září roku 2011 stala Mgr. Naděţda Ostřanská.

28

3 Osobnost Jana Drtiny 3.1 Osobní vzpomínka Dříve, neţ se seznámíme s důleţitými daty ze ţivota PhDr. Jana Drtiny a s přepisem rozhovoru s touto významnou osobností slepeckého hnutí, si dovolím uvést krátkou osobní vzpomínku na má setkání s Janem Drtinou. Patřím k té generaci zrakově postiţených studentů konzervatoře, kteří jiţ pana Jana Drtinu jako ředitele školy osobně nepamatují, ale mohli se s ním setkat při informačních schůzkách (konzultacích) s rodiči a pedagogy hudby. Ti tuto moţnost vyuţívali k ověření správnosti výběru studia Konzervatoře pro své děti, případně své ţáky. První takové setkání jsem zaţil při prvém ročníku mezinárodní soutěţe zrakově postiţených hudebníků v Praze v roce 1975 v Majakovského sále v tehdejším Ústředním kulturním domě ţelezničářů (dnešní Národní dům na Vinohradech), kde jsem jako ţák čtvrté třídy mohl vystupovat na nesoutěţní přehlídce. Tam jsem poprvé slyšel hlas pana Drtiny. K druhému setkání s Janem Drtinou došlo, kdyţ se můj otec chtěl poradit o svém rozhodnutí týkajícím se mého budoucího studia hudby na konzervatoři. Šlo o radu, zda je vhodné, abych se věnoval studiu hry na klavír, zároveň otec očekával pomoc při výběru druhého nástroje, který v té době byl na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ povinný. Pomatuji si na menšího, zasmušilého pána, který působil velmi unaveně a přísně, ale při zkoušení mé zručnosti hry na klavír a mých znalostí z hudební teorie a kultury obecně byl příjemný a hodný. Potřetí uţ jsem se setkal s hlasem Jana Drtiny aţ při přepisu audionahrávky rozhovoru, který poskytl v roce 1994 krátce před svým úmrtím PhDr. Josefu Smýkalovi (rozhovor, který je velmi důleţitým dokumentem profesionálního i osobního názorového světa Jana Drtiny, je uveden v další částí práce).

29

3. 2 Jan Drtina 3. 2. 1 Dětství, studia, profesionální vzestup Jan Drtina se narodil 22. února 1918 s těţkou vadou zraku v malé západočeské vesnici Vranovice v rokycanském okrese. Narodil se do chudé rodiny, kde ekonomické poměry neumoţňovaly individuální výchovu postiţeného dítěte (na rozdíl od podmínek, v nichţ vyrůstal K. E. Macan). Ve Vranovicích malý Jan nastoupil ve zdejší obecné škole povinnou školní docházku. Po pěti letech studia ve vranovické škole bylo jasné, ţe Janovy zrakové schopnosti jsou pro další pokračování vzdělávání v místní škole nedostačující. Malý Jan Drtina proto odjel do Prahy, kde nejprve nastoupil ke školní docházce v Jedličkově ústavu, v němţ pracovala jako posluhovačka jeho matka, ale tento ústav se pro jeho další vzdělávání ukázal jako nevhodný. „Jedličkův ústav a školy v Praze je nejstarší české zařízení pro děti a mládeţ s tělesným postiţením, které se dodnes věnuje vzdělávání, rehabilitaci, sociálním sluţbám, komplexnímu rozvoji dovedností, vyuţití tvůrčího potenciálu a zlepšení kvality ţivota lidí s handicapem (v běţné řeči vozíčkářům, mládeţi po úrazech, dětem se somatickým znevýhodněním, s kombinovaným postiţením, u některých sluţeb dokonce celé rodině s dítětem s tělesným postiţením apod.).“5) V roce 1929 Jan poprvé přichází do budovy, kde stráví postupně mnoho let. V Deylově ústavu pro slepé pak v roce 1932 dokončuje s výborným prospěchem základní vzdělání. V roce 1930 se v Deylově ústavu Jan začal seznamovat se základy hry na klavír a brzy svými výkony v tomto oboru reprezentoval školu na četných veřejných vystoupeních. Původně chtěl vystudovat gymnázium a pokračovat ve studiích práv, ale to v té době pro silně zrakově postiţeného bylo v Čechách prakticky nemoţné.

___________________________________ 5) Internetová stránka Jedličkova ústavu, mateřské, základní a střední školy, www.jus.cz ústav a Mateřská škola a Základní škola a Střední škola, ústav a Mateřská Střední škola,

30

škola a Základní škola a

Ze studií prozatím tedy sešlo, místo toho se Jan Drtina stejně jako jeho souputníci z Deylova ústavu věnoval vyučení v řemeslech (vyplétání ţidlí, výroba kartáčů atd.). Ovládnutí této řemeslné zručnosti mělo pomáhat slepým a zrakově postiţeným zajistit alespoň minimální obţivu. Nakonec ale Jan Drtina opouští Deylův ústav a je přijat k dalšímu studiu. Jeho talent a pracovitost jej dovedla ke zkouškám na Praţskou konzervatoř, které úspěšně sloţil. „V r. 1935 byl přijat na konzervatoř do klavírní třídy prof. Růţeny Kurzové. Po její smrti (1938) se dostal do třídy prof. Albína Šímy, který vychoval i Jaroslava Jeţka jako klavíristu. V roce 1943 začíná studovat na Mistrovské škole, kterou v roce 1946 s úspěchem dokončuje veřejným provedením Čajkovského klavírního koncertu G dur za doprovodu symfonického orchestru FOK“.4) Z dnešního pohledu pro nás můţe být zajímavé, ţe od doby, kdy se mladý Jan Drtina začal věnovat studiu hry na klavír, do doby, kdy byl přijat ke studiu na praţské konzervatoři, uplynulo pouhých 5 let. Po seznámení se s tehdejší praxí, kdy děti nezačínaly běţně s výukou na hudební nástroje jako dnes od 5 nebo 6 let, ale častěji aţ od deseti let, se to stane pochopitelnějším. Zde se nabízí otázka, jaké byly vlastně zrakové moţnosti mladého Jana Drtiny, především s ohledem na to, ţe dnešní mladý adept studia klavíru s těţkou zrakovou vadou by jen s velkými problémy za 5 let zvládl poţadavky k přijetí na běţnou konzervatoř. Sny o sólové dráze klavíristy Janovi překazil rychlý úbytek zbytků zraku, začíná se proto věnovat celoţivotní pedagogické činnosti. Krátce vyučoval na Městské hudební škole v Kutné Hoře. Věnoval se interpretaci skladeb zrakově postiţených skladatelů. Velmi se angaţoval ve vydávání nového notového materiálu v Braillově písmu. Jan Drtina v duchu poválečného politického vývoje vstoupil do KSČ a stal se jejím aktivním členem. Pro svou politickou angaţovanost byl brzy pověřován důleţitými politickými funkcemi. Během svého působení ve funkci ředitele Jan Drtina své politické příslušnosti mnohokrát vyuţil v prospěch nově vznikající školy. Je také pravda, ţe své politické názory v padesátých aţ sedmdesátých letech aktivně propagoval. Tyto politické aktivity přispěly k jeho společenské izolaci i přes to, ţe mnohdy patrně právě jeho politická angaţovanost zachránila existenci dnešní Konzervatoře Jana Deyla. 31

„V r. 1948, kdy byl Drtina předsedou Akčního výboru Národní fronty, byl ministerstvem školství jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomé. Tato škola byla určena pro nevidomé a těţce zrakově postiţené z celé republiky. Pod novým ředitelem se dosavadní správce hudební školy Karel Hejda stal učitelem. Nakonec byl jmenován ministerstvem sociálních věcí ředitelem školního internátu. Spolu s devíti nevidomými a slabozrakými kolegy začal Drtina budovat školu, která zpočátku byla doprovázena určitou nedůvěrou.“4) Pro nově získanou funkci ředitele bylo zapotřebí, aby si Drtina postupně doplnil vzdělání. Nejprve dokončil studium defektologie, v letech 1956 aţ 1960 studoval a úspěšně studia uzavřel na Vysoké škole pedagogické. Nakonec na této škole také úspěšně sloţil rigorózní zkoušky (vypracoval písemnou rigorózní práci na téma Příspěvek k otázce vnímání slepých) a obdrţel doktorát z pedagogiky, defektologie a sociální psychologie. 3. 2. 2 Publikační činnost Jana Drtiny Pro přehlednější pochopení díla Jana Drtiny si jeho širokou publikační oblast rozdělíme do tří základních částí: 1. Braillův notopis „Jan Drtina byl členem mezinárodní komise pro Braillovu bodovou hudební notaci. Zabýval se problémy metod výuky bodové notace, která umoţní nevidomým učitelům hudby podrobné znalosti běţné notace. Vypracoval návrhy jejího reliéfního znázornění ve zvětšené podobě“.6) Do této kategorie lze zařadit dílo Přehled znaků Braillova mezinárodního notopisu (s I. Tylňakem) z r. 1956. Jan Drtina zorganizoval nebo se účastnil Mezinárodní konference k otázce sjednocení Braillova notopisu (1965), Konference o unifikaci slepeckého notopisu (1967) a Moskevské konference o unifikaci bodového notopisu (1983).

__________________________________________ 6) SMÝKAL, J. Tyflopedický lexikon jmenný. Brno: Technické muzeum v Brně, 2006. Digitalizoval Josef Smýkal v r. 2006.

32

2. propagace zrakově postiţených osobností z řad hudebníků Do této kategorie spadají díla Otakar Heindl šedesátiletý (1975), Suda Stanislav (1986) a dále různé črty o nevidomých hudebnících z celého světa. 3. ostatní publikační činnost V této kategorii lze souhrnně zmínit díla K jubileu Deylova ústavu (1950), Invalidé ve výstavbě hospodářství (1954), 10 let přátelství a spolupráce (1957), Výchova mládeže s vadami zraku k povolání (1962), 20 let hudební přípravy nevidomých a slabozrakých aj. (1968), Hlavní problémy škol II. cyklu v přípravě zrakově postižených pro povolání intelektuálního charakteru (1968), XI. vzdělávací kurs nevidomých a slabozrakých učitelů hudby (1970), Nevidomí a naše socialistická společnost (1970) a Dějiny slepeckého hnutí po 2. světové válce (1983). Pouze v rukopise se nám zachovaly práce Vývoj konzervatoře pro mládež s vadami zraku a návrh na zaloţení třináctileté hudební školy, v jejímţ rámci by došlo ke spojení všeobecného a hudebního vzdělání podobně, jak tomu bylo v Sovětském svazu. Tento návrh byl vyzkoušen v devadesátých letech, kdy byla na Konzervatoři Jana Deyla postupně otevřena 6. aţ 9. třída druhého stupně základní školy. Tento experiment měl zaručit kvalitnější přípravu budoucích studentů konzervatoře. Musíme si však přiznat, ţe tento pokus se nepovedl. 3. 2. 3 Společenská izolace Proč se Jan Drtina po svém odchodu z vedení Konzervatoře Jana Deyla dostává do společenské izolace? Proč ho nové vedení školy, kterou Jan Drtina spoluzakládal a dlouhodobě vedl, nepřizvalo alespoň jako poradce k důleţitému rozhodování o vzdělávání zrakově postiţených hudebníků? Proč bývalý ředitel nebyl zván ani na veřejné koncerty ţáků a absolventů školy? Proč nebyla škola pojmenována po svém prvém řediteli, který v mnoha kritických okamţicích v existenci této instituce byl schopen školu nejen zachránit, ale i rozvíjet její činnost? Příčiny společenské izolace Jana Drtiny můţeme najít v těchto skutečnostech: „Celý Drtinův ţivot byl spjat s tehdejším komunistickým reţimem. To nikdy nepopíral. Byl natolik čestný, ţe to zveřejňoval i po roce 1989 s vědomím osamocenosti. Podobně je poznamenána i jeho publikační činnost. Je však třeba dodat, ţe jsou v ní také 33

neznámé informace nebo zprávy, které jinde nenajdeme.“6) „Jan Drtina byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé u nás přesto, ţe lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postiţených občanů právě proto, ţe v ní byla vedoucí silou KSČ. V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, neodporoval zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých do společně organizovaného ideologicky angaţovaného SI (Svazu invalidů, pozn. aut.), ve kterém bude znovu mít KSČ vedoucí úlohu. Naopak, byl jedním z nejaktivnějších "sjednotitelů".“6) Dnes se nám můţe zdát chybou rozdrobení bývalého Svazu invalidů. Rozdrobení, které moţná prospělo k propagaci a rozvoji jednotlivých hnutí postiţených (hluchoněmí, nevidomí, tělesně postiţení, atd.), ale určitě neprospělo úrovni zastoupení postiţených (handicapovaných) jako celku při jednání se státem. Výsledkem současného rozdrobení Svazu invalidů a tedy nedostatečného politického tlaku můţe být i současné zhoršení sociálních sluţeb a výše a dostupnosti dávek pro všechny handicapované. Na této skutečnosti nic nemění ani snaha Národní rady osob se zdravotním postiţením, která o zastupování postiţených při jednání se státem jako celku v poslední době usiluje. „Svou hudebně organizátorskou činností patří Drtina bezesporu k těm nejvýznamnějším nevidomým hudebním zjevům a je nepochopitelné, proč nebyl jedním z kandidátů, po kterých by měla být nazvána speciální Konzervatoř pro mládeţ s vadami zraku v Praze, kterou zaloţil.“6) Dnes můţeme u Jana Drtiny obdivovat především to, ţe vytrval v činnosti směřující k podpoře vzdělávání a následného uplatnění zrakově postiţených hudebníků i přes všechna moţná protivenství doby. Je třeba si váţit i jeho snahy a péče, která nekončila s absolvováním příslušného vzdělání, ale pokračovala snahou o umístění absolventa na učitelské místo v hudebním školství, čímţ mohlo být naplněno úsilí směřující k samostatnému ţivotu zrakově postiţeného jednotlivce. Dnes uţ těţko objektivně posoudíme stranickou angaţovanost Jana Drtiny, i kdyţ na základě vzpomínek pamětníků můţeme napsat, ţe horlivost a moţná i určitá netolerance Jana Drtiny byla značná. Je však třeba si na základě dějinných souvislostí přiznat, ţe léta padesátá i sedmdesátá byla ve smyslu společenskopolitickém ve střední Evropě velmi sloţitá. Ani dnešní Konzervatoři Jana Deyla se nevyhnuly problémy těchto let, i z této instituce museli 34

odcházet z politických důvodů její pedagogové. Za nejobtíţnější z tohoto pohledu lze povaţovat období po roce 1968. Ve vedení školy v tomto období a dlouho poté zůstával Josef Miklas (zástupce ředitele z konce sedmdesátých a osmdesátých let). Je pravděpodobné, ţe dnes by byl hlas volající po zaloţení podobné instituce, kterou byl Deylův slepecký ústav, pozdější Konzervatoř, jen stěţí vyslyšen. Zdá se, ţe ideály průkopníků různých sociálních směrů péče o postiţené, o chudé, o ty, kteří na začátku svého ţivota potřebují pomoc, dnes usínají. Proto těm, kteří se angaţovali a někdy moţná i zaprodávali těm, jiţ vládli mocí, je potřeba být vděčen za to, co dobrého svou činností přinesli budoucím, a odpustit to, co je k odpuštění. Především pro starší generaci z řad nevidomých a těţce zrakově postiţených absolventů dnešní Konzervatoře Jana Deyla se zdá nepřijatelné jméno Jana Deyla v názvu školy. K tomu nedochází z důvodu, ţe by nevidomí a těţce zrakově postiţení popírali zásluhy Jana Deyla v oblasti slepeckého hnutí, ale výčitka směřuje k tomu, ţe o rozvoj slepeckého hudebního školství se od 50. let do 80. let minulého století zásadním způsobem zaslouţil Jan Drtina. Přáním této skupiny zrakově postiţených je, aby konzervatoř nesla jméno svého zakladatele, tedy Jana Drtiny. K názvu dnešní konzervatoře bychom si mohli také připomenout, ţe jedním z přání Jana Drtiny bylo to, aby škola mohla ve svém názvu nést jméno Stanislava Sudy, nikoli Jana Deyla. V tomto kontextu se můţe jevit jako problematické, ţe v listopadu 2012 byl po Janu Drtinovi pojmenován sál školy, o kterou se velkou část ţivota staral, mnohdy ji zachránil před zrušením, školy, v které také dlouhé roky bydlel. Na druhou stranu jistě bude dobré, ţe ti, kdo budou přicházet na koncerty do tohoto sálu, si zároveň budou moci připomenout osobnost Jana Drtiny. Jan Drtina byl dvakrát ţenatý. Obě manţelství byla bezdětná. Prvá manţelka spolu se svou sestrou působila jako pedagogická pracovnice na dnešní Konzervatoři Jana Deyla. Druhá manţelka (Libuše Drtinová), která se v letošním roce doţije 83 let, dlouhé roky vyučovala hře na klavír v tehdejší Lidové škole umění ve Voršilské ulici v Praze 1. Paní Libuše Drtinová v telefonickém rozhovoru, který mi poskytla v březnu roku 2013, o Janu Drtinovi mluvila jako o člověku, který celou svou myslí stál u svého díla, dnešní Konzervatoře Jana Deyla. Ţivotní pouť Jana Drtiny skončila 4. září 1994, kdy podlehl nevyléčitelné jaterní nemoci. Zemřel ve společenské izolaci, kterou špatně snášel. 35

3. 2.4 vzpomínky bývalých studentů a kolegů na Jana Drtinu Z těch, co si Jana Drtinu dobře pomatují nejen jako svého ředitele a učitele, ale také jako svého zaměstnavatele a přítele, mi poskytli své krátké vzpomínky paní Naděţda Doksanská a pan Josef Kučera. Oba na Jana Drtinu vzpomínají v dobrém, oba oceňují lidský přístup Jana Drtiny ke kaţdému z nich, oba velmi kladně hodnotí tu skutečnost, ţe Janu Drtinovi velmi záleţelo na kaţdém jednotlivci i po odchodu ze školy, oba připomínají, jak se Jan Drtina snaţil pomoci při hledání zaměstnání pro absolventy školy. Oba shodně nechápou, proč i po tolika letech, které uplynuly od úmrtí Jana Drtiny, se i mezi zrakově postiţenými najde dost těch, kteří nejsou schopni ocenit velké dílo Jana Drtiny bez toho, aniţ by aţ hrubě zdůrazňovali Drtinovo stranické přesvědčení a jeho politické aktivity. Josef Kučera při našem telefonickém rozhovoru rád vzpomínal i na to, jak v letech jeho studií (padesátá léta) ve volných chvílích navštěvoval Jan Drtina ţáky i na pokojích internátu, jak si s nimi povídal nejen o hudbě a látce, kterou probírali ve škole, ale i o starostech, které tehdy jako mladí proţívali. Zaujala mne jeho vzpomínka na to, jak pár katolických studentů (odchovanců hradčanského ústavu), byla pravidelně včas na kaţdodenním čtení denního tisku (pravidelná desetiminutovka před vyučováním); tato včasná docházka neznamenala, ţe by tito studenti byli nedočkaví přísunu politické výchovy, ale znamenala to, ţe ještě před tímto politickým školením navštěvovali ranní mši v kostele Panny Marie pod Řetězem, který stojí v sousedství školy. Marie Nováková, studentka konzervatoře z let 1971 aţ 1979, vzpomíná na pana Drtinu jako na velmi hodného pána, který se zastával jak studentů, tak i kantorů, kteří měli osobní nebo politické problémy vyplývající z této sloţité doby. Také vzpomíná na jeho výuku předmětu intonace, kde byl Jan Drtina velmi přísný, aţ netolerantní, vzpomíná, jak v hodině hrával krátké skladby na klavír a nechal zapisovat studenty předznamenání, takt a jednotlivé hlasy. Zdaleka ne kaţdý student si s tímto přístupem výuky uměl slušně poradit. Paní Marie také vzpomíná, jak Jan Drtina působil v těchto letech neobratně z pohledu prostorové orientace a jak byl poměrně dost závislý na pomoci průvodců.

36

3. 2. 5 Odkaz Jana Drtiny dnešním pohledem Před uvedením přepisu výše zmiňovaného rozhovoru si nyní poloţme dvě otázky: Co by Janu Drtinovi při pohledu na dnešní vývoj Konzervatoře Jana Deyla jistě neudělalo radost, a naopak, co by Jana Drtinovu v tomto ohledu potěšilo? I přes projev úcty a díků, jehoţ vyjádřením jistě bylo pojmenování sálu Konzervatoře pro zrakově postiţené po svém zakladateli, by pravděpodobně Jan Drtina těţce snášel změny, které potkaly konzervatoř v letech 2006 aţ 2013 – především změny týkající se sníţení počtu let studia zrakově postiţených, změny směřující k tomu, aby studenti studovali pouze jeden obor a změny ve statutu školy, v jejichţ důsledku se z ní stala běţná konzervatoř. Dnes nevidomý nebo těţce zrakově postiţený můţe být přijat na jakoukoliv konzervatoř, coţ se zdá být výborné a plně vyhovující modernímu trendu integrace. V praxi to však znamená vyloučení zrakově handicapovaných s průměrným nadáním, případně zrakově postiţených, kteří vinou slabšího rodinného zázemí studují na základním stupni pomaleji, s čímţ se dříve běţně počítalo, a to i v době, kdy speciální základní školy měly povinně rozšířenou hudební výchovu pro kaţdého ţáka. Je známé, ţe rozdíl mezi těţce zrakově postiţenými studenty konzervatoře a studenty s menší zrakovou vadou se vyrovnával aţ kolem maturit, coţ v případě Konzervatoře pro zrakově postiţené bylo v pátém ročníku. Rozšíření hudební výchovy na speciálních základních školách pro zrakově postiţené je jiţ minulostí. Určitě by Jan Drtina špatně přijímal i tu skutečnost, ţe v dnešní době začíná být přijetí absolventa s těţkou zrakovou vadou na místo učitele hudby na základní umělecké škole z mnoha důvodů téměř vyloučené. Co by jistě dělalo Janu Drtinovi radost, je skutečnost, ţe podle průzkumů zaměstnanosti mezi zrakově postiţenými patří učitelé hudby k těm, kteří si stále zachovávají velké procento zaměstnanosti (ať jiţ učí soukromě nebo v základních uměleckých školách). Jan Drtina by si jistě přál, aby dlouholeté spory mezi jednotlivými směry v péči o handicapované (integrace versus speciální školství) nenahrávaly těm, kterým se hodí ze zcela jiných důvodů, neţ je cílený zájem o profesní a společenské uplatnění postiţených. Bylo by jistě nemoudré, aby zkušenosti speciálního školství (v tomto případě dlouholeté zkušenosti s výchovou zrakově postiţených hudebníků) byly přehlédnuty, zapomenuty a popřeny. 37

3. 3 Rozhovor s Janem Drtinou 3. 3. 1 Stručné komentáře Rozhovor s Janem Drtinou vedl PhDr. Josef Smýkal, nevidomý pedagog, zakladatel a pracovník Slepeckého muzea v Brně, zaslouţilý propagátor vzdělání a uplatnění nevidomých a těţce zrakově postiţených. Pro pana Smýkala a Brněnské slepecké muzeum jsem tuto nahrávku přepsal z CD „Rozhovor - S PhDr. Janem Drtinou rozpráví PhDr. Josef Smýkal“ do digitální podoby. Jan Smýkal k této věci na zmíněném CD uvádí: „Tento rozhovor s doktorem Janem Drtinou jsme vedli v roce 1994, tři měsíce před jeho úmrtím. Já jsem navštívil doktora Jana Drtinu, zakladatele a dlouhodobého ředitele Konzervatoře pro nevidomé a slabozraké v Praze (pozn. aut.: dnešní Konzervatoř Jana Deyla), a byla to příleţitost, kdy on sám byl tak laskavý a daroval muzeu věci, které obohatí sbírky. Zaprvé jsou to památky na jeho práci v nejrůznějších komisích, písemnosti, zájmové činnosti muzikantské, činnosti při SNH (pozn. aut.: Svazu nevidomých hudebníků). Při té příleţitosti jsem ho poprosil, aby řekl pár slov, jakým způsobem se v Deylově ústavu vytvářelo hudební oddělení, jakým způsobem pak střední odborná hudební škola a nakonec konzervatoř. Na všech těchto etapách vývoje měl pan Jan Drtina neodmyslitelnou zásluhu a tuto zásluhu mu nelze odepřít.“ 3. 3. 2 Rozhovor Jana Smýkala s Janem Drtinou Jan Smýkal: „Tak Vás, pane doktore, prosím, abyste byl tak laskavý a několik slov nám pověděl. To je dobrý, můţete hovořit, tak, jak to je.“ Jan Drtina: „No, já jsem rád, ţe doktor Smýkal přišel a některé věci přijímá (do muzejní sbírky), nevím, co se mu z toho všecko bude hodit, ale dal jsem tam velmi zajímavé věci, je tam třeba koncepce střední internátní školy z roku 1961, je tam první maturitní řád této školy, to by mohlo být zajímavé, a co nebude zajímavé, to by mohl vyřadit.

38

Pokud mě se týká, tak ti, co mne znají, vědí, ţe já jsem původem muzikant, a ţe můj takový záměr byl věnovat se sólistické muzice, já jsem několik koncertů udělal, poslední koncert jsem měl mít 21. 4. 1948, ale v té době se podstatně změnila situace. Já se domnívám, ţe povinností kaţdého člověka, v kaţdé etapě, můţe-li něco udělat a můţe-li té situace nějak vyuţít ve prospěch lidí, ţe to má udělat. A já jsem, kdyţ jsem byl poţádán a navrţen, abych řídil hudební školu v Deylově ústavu, tak jsem to přijal. Netušil jsem, ţe mne to odvede od muziky, ţe se ze mne stane administrativní pracovník, funkcionář a já nevím, co všechno. Člověk, který bude předmětem a středem různé kritiky, ale také i různých uznání. Nebyla to jednoduchá situace. Celostátní hudební škola byla otevřena 1. 10. 1948, přešlo do ní hudební oddělení z hradčanského ústavu, potom několik lidí z Levoče a i z Brna. Takţe takhle se vytvářel ten první zárodek. Jenţe škola neměla statut, takţe bylo potřeba bojovat za to, aby nějaké postavení měla. Tak poprvé se podařilo to, ţe škola byla ustanovena jako Hudební škola pro nevidomé hlavního města Prahy, byl to tehdy hudební ústav hlavního města. Takhle to bylo asi dva roky, potom se z toho stala hudební škola pro Prahu 1, poněvadţ vedle nevidomých a zrakově postiţených tam byli také zdravé děti z okruhu Malé Strany a v internátě, já jsem dost experimentoval, na tu dobu. Kdyţ se dneska mluví o integraci, tak já jsem například měl v internátě studentky sousední knihovnické školy, byli u mě přechodně ubytováni a dokonce po dva roky navštěvovali naši školu zdraví posluchači. Takţe pro mě osobně integrace není nic nového. Já jsem ji jiţ v té době v mezích moţností realizoval. Asi v roce 1950 nám ministerstvo školství dalo právo vychovávat učitele hudby, bylo zřízeno, ustanoveno takzvané pedagogické oddělení. To znamenalo, ţe jsme nekončili závěrečnou zkouškou, ta se musela vykonávat na konzervatoři (pozn. aut.: Pražská konzervatoř, ulice Na Rejdišti). S tím tedy byly někdy problémy. Já nevím, jestli to mám takhle povídat, nebo jestli s tím neotravuju?“ J. S.: „Vůbec s tím neotravujete, z Vašich úst je to to nejdůleţitější!“ J. D.: „Já si vzpomínám, ţe jsme tenkrát dělali zkoušku na konzervatoři, tenkrát byla výuka akordeonu u nás v počátku, a ti naši akordeonisté přirozeně ještě nebyli na takové 39

úrovni, a kdyţ je zkoušeli, zastavovali je za kaţdým taktem. Nakonec nepustili toho, já ho nebudu jmenovat, ze Slovenska byl, nepustili ke zkoušce. Tak jsem se ozval proti rozhodnutí ředitele Holzknechta, zdůvodnil jsem na ministerstvu, proč ta zkouška nebyla regulérní, ţe ho nebylo vůbec moţno nechat dohrát skladbu. Zkouška se musela opakovat, a chlapec nakonec s dostatečnou zkouškou prošel. Takţe ono bylo třeba za tyhle věci bojovat. Mnoho lidí si tyto věci neuvědomuje, ani to dneska neví, všechno odsuzují, všechno je špatné. A ono to tak prostě není, poněvadţ na kaţdé práci, na kaţdé etapě, na kaţdém společenském vývoji je něco pozitivního, co lze vyuţít, a co lze třeba i v jiných podmínkách rozvíjet. V roce 1956 nás ministerstvo chtělo likvidovat. Ovšem doktore, toto jsem tam tak nějak psal. Abych neobtěţoval podrobnostmi - chtěli nás zrušit. Tak jsem se obrátil na Ministerstvo školství, tenkrát tam byl František Ludvík, jako šéf toho oddělení, a ţádal jsem ho o pomoc, aby si nás převzali. A ono to tak dopadlo, ţe ministerstvo kultury bylo tenkrát zrušeno, a my jsme automaticky přešli do ministerstva školství, do oddělení pro mládeţ vyţadující zvláštní péči. Získali jsme samostatný status, ale takové podstatné otázky jako maturita a uplatnění, to v tom nebylo. Byl to status školy, určitý rámec, takţe uţ to mělo určitou formu. Tak jsme absolvovali pět let. V roce 1961 jsme ţádali o povolení maturit. A to jsme dostali, jak pro hudební školu, tak i pro ladičskou školu (pozn. aut.: zde si myslím, že ladičská škola měla maturity až v roce 1987). V té době ministerstvo změnilo název školy a ustanovilo Střední hudební internátní školu a odbornou ladičskou školu internátní. A tak jsme pracovali aţ do roku 1976, kdy na základě dosaţených výsledků ministerstvo školství změnilo statut Střední hudební školy internátní na konzervatoř... Já jsem tam pracoval aţ do roku 1982, bylo mi 64 roků, kdyţ jsem se se školou loučil. Nebylo mi dobře, tak jako ani dnes mi není dobře, kdyţ vlastně člověk ze všeho odchází, a má pocit určité osobní křivdy. Takový je prostě ţivot. To nakonec potká kaţdého. Potkalo to generaci, která byla před námi a kterou jsme také kritizovali. Potkává to i naší generaci, a i ti, kteří jsou dnes toho mínění, ţe jsou na takové výši, i ti se mohou dočkat nevděku, ačkoli já takovou věc nikomu nepřeju. 40

Myslím, doktore, ţe to je taková důleţitější část mé práce.“ J. S.: „Já bych chtěl říct, ţe pokud jde o tuto práci - zaloţení a dlouhodobé vedení takového jedinečného zařízení, a o tom jsme mnohokrát mluvili, pro přípravu nevidomých a zrakově postiţených učitelů hudby, to si nikdo dnes ani v budoucnu nedovolí podceňovat, natoţ jakkoliv zamítat, nebo nějakým nepatřičným způsobem zamítat. To určitě ne!“ J. D.: „Doktore, vţdyť to je také otázka uplatnění, vţdyť před tím to uplatnění bylo problematické. Je známo, ţe se dokonce ve světě od toho ustupuje... A nám se podařilo ty naše muzikanty uplatnit. To, kdyţ jsem mluvil o takové té trpkosti, kdyţ jsem odešel v roce 1982, tak většinou, kdyţ jsou dobré vztahy, bývá zvykem, ţe ten bývalý ředitel bývá pozván jako poradní hlas k rozhodování, mě nikdo k ţádnému rozhodování nepozval. Neměl jsem moţnost se k ţádné věci vyjádřit. Tak třeba v roce 1953 jsem vypracoval návrh na třináctiletou hudební školu, kde bylo všeobecné i hudební vzdělání spojeno, byl to jakýsi plagiát, nebo něco podobného jako ty sovětské desetiletky. No, najednou se na škole přijímá šestá, sedmá, osmá třída. Změnil se název školy, mně nešlo o to, já jsem si samozřejmě vţdycky váţil profesora Deyla, já jsem o něm přednášíval i pro lékaře, ale zdá se mi, ţe bylo nelogické a nesprávné dát jméno lékaře názvu naší hudební školy. Z našich řad jsou jistě muzikanti, kteří by si této cti zaslouţili. Ať uţ to byl Suda nebo Tylňak. Prostě ti, kteří něco udělali. Bohuţel, nikdo neřekl, co tomu říkáte Vy. Ale aby to ode mne nevypadalo jako nějaké stěţování. Kaţdý člověk byl by rád, nebo je rád, kdyţ můţe nějakou tu zkušenost předat. Já jsem to štěstí neměl.“ J. S.: „Já toto dovedu velice dobře pochopit. Já jsem se také dostával do různých situací, ale ubezpečuji znovu, ţe historie jako taková, bohuţel bývá to aţ příliš pozdě, určitě nemůţe zapomenout. I z našich řad nevidomých lidí, připomeňme si třeba jen Brailla, ţe jeho obrovský boj o uznání jeho písma, jeho trápení a neštěstí - celých pětadvacet let čekal 41

na uplatnění svého písma, kdyţ i ředitelé, činitelé, kteří v té době nastupovali, věděli, jak to jeho písmo nevidomým se velmi hodí. I pro notopis. Pouze dva roky se mohl trošku radovat, kdyţ ředitel Paříţského národního ústavu se stal nakonec jeho obhájcem. A tak by se našli i jiní, např. muzikanti, a v širším kulturním prostředí bychom těch příkladů našli mnoho. To není utěšení, já se jen pokouším o objektivní pohled. Já sem přesvědčený, ţe to, co jste naposledy řekl, ţe v tom je celá pravda. Abychom uměli nejen v rámci slepeckých hnutí, ale i v širší kultuře vzpomínat na skladatele a muzikanty, kteří si to zaslouţí. A to neopomíjím i Vaši osobnost jako takovou. Rozhodně se zapsala tímto způsobem nezapomenutelně do historie. O tom jsem Vás chtěl ubezpečit, budu rád, jestli Vás to alespoň trošičku potěší!“ J. D.: „Takţe děkuju pěkně, já jsem se dost rozpakoval, snad jsem aspoň něco trochu řekl. A snad jsem se příliš moc nepřeceňoval v tom vyprávění.“ J. S.: „Vůbec ne! Ba naopak! A já Vám děkuji mnohokrát, a ty věci, které si od Vás odváţíme, budou v muzeu zpracovány, a nechci říct, protoţe by to bylo příliš neuvěřitelné, ţe jste to muzeum nikdy nenavštívil, bude věnován kus místa Vaší osobě. Ne kvůli Vám, ale kvůli objektivitě, abychom sami neudělali to, na co naříkáme u těch předchozích nebo i současných, ţe neoceňují osobnost, která sehrála objektivní a obrovskou roli jak v slepeckém hnutí, tak v sociálně kulturním. Já Vám přeju především hodně zdraví, to především samozřejmě, a radost z maličkostí, která vás v ţivotě potěší. A těším se na další shledání.“ 3. 4 Závěr kapitoly Pro doplnění této kapitoly by bylo jistě zajímavé zhlédnout výstavu, kterou k nedoţitým 95. narozeninám Jana Drtiny připravilo Slepecké oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně. Bylo by také zajímavé tuto kapitolu obohatit některou z klavírních nahrávek z osobního archivu Jana Drtiny. V neposlední řadě by bylo zajímavé uvést více vzpomínek na Jana Drtinu od těch, kdo s Janem Drtinou přicházeli do kontaktu ať jiţ jako studenti nebo kolegové - pedagogičtí pracovníci.

42

4 Konzervatoř pro zrakově postiženou mládež v 80. letech 20. století 4.1 Úvod V této kapitole si krátce přiblíţíme, jak vypadalo sloţení třídy Konzervatoře pro zrakově postiţenou mládeţ, jaký byl počet studentů v jednotlivém ročníku, jak byli studenti rozděleni do jednotlivých studijních skupin. Přiblíţíme si také, jak vypadalo sloţení třídy z pohledu zrakového postiţení jednotlivých studentů. Seznámíme se s některými odlišnostmi organizace studia na Konzervatoři pro zrakově postiţené od organizace uplatňované na ostatních konzervatořích. Připomeneme si, jak vypadala organizace vzdělávání zrakově postiţené mládeţe ať uţ individuální (v rodině) nebo kolektivní (školní). V době, kdy vedení školy po Janu Drtinovi přebírá Josef Mikeš, je z hlediska vývoje škola na vrcholu umělecké a odborné úrovně. Systém práce se studenty navazuje na zkušenosti let předcházejících a zároveň s příchodem nového ředitele je obohacen zkušenostmi Josefa Mikeše z práce ve vedení praţské konzervatoře. V této době jsem v letech 1982 aţ 1990 na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ studoval, budu v této kapitole tedy vycházet především z vlastních zkušeností. 4.2. Organizace studia na Konzervatoři pro zrakově postižené 4.2.1 Odlišnosti od ostatních konzervatoří Donedávna se Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ lišila od dalších konzervatoří v České republice především délkou studia, počtem hodin hlavního předmětu, tím, ţe kaţdý student povinně studoval dva nástroje, hlavní a tzv. druhý (klasický zpěv byl na úrovni nástroje), a k tomu měl povinný klavír jako na kaţdé jiné konzervatoř, nebyl-li klavír hlavním nebo druhým předmětem. Nutností bylo alespoň částečně vybavení pro práci s nevidícími a těţce zrakově postiţenými studenty.

43

4.2.2 Složení třídy V přípravném ročníku bylo většinou maximálně 6 studentů, v 1. – 7. ročníku vţdy dvanáct aţ čtrnáct studentů. Studenti přípravného ročníku skládali na konci školního roku talentovou postupovou zkoušku z hudebních předmětů – hra na nástroj, klasický zpěv, hudební nauka a intonace. Od prvého do sedmého ročníku studenti skládali zkoušku postupovou, jak je zvykem na kaţdé konzervatoři. První aţ sedmý ročník byl rozdělen do dvou aţ tří skupin po čtyřech aţ šesti studentech za účelem zajištění co nejintenzivnější péče především v maturitních předmětech, obecně vzdělávací předměty navštěvoval celý ročník hromadně (občanská výchova, dějepis, psychologie, pedagogika atd.). V maturitních předmětech toto rozdělení do malých skupin mělo velmi dobrý dopad na kvalitu vzdělávání jednotlivých studentů. Dále si uvedeme, jak byla třída rozdělena z pohledu zrakového handicapu studentů jednotlivých tříd. Jako model nám poslouţí třída, kterou jsem navštěvoval po dobu svého studia. Ze čtrnácti studentů ročníku byli - 2 aţ 3 studenti zcela nevidomí (absolventi základních škol na Hradčanech, v Brně a v Levoči), - 1 student prakticky nevidomý, tzv. zbytkař zraku (absolvent ZDŠI Šporkova, případně základní školy v Brně), - 5 aţ 6 studentů slabozrakých (ze základní školy pro slabozraké např. na Vinohradech, v Litovli, v Bratislavě, případně běţné základní školy), - 4 aţ 6 studentů se zrakovými dispozicemi, které jim umoţňovaly v pozdější době mít řidičský průkaz – to byli často studenti, kteří neúspěšně skládali zkoušky na ostatní konzervatoře tehdejšího Československa. Ze speciálních základních škol pro nevidomé, zbytkaře zraku a pro slabozraké bývala někdy sloţena větší a někdy menší část třídy, nikdy nebyla třída na konzervatoři sloţena pouze z těţce zrakově postiţených studentů.

44

Z uvedené nahrávky rozhovoru s prvým ředitelem této konzervatoře se zdá být jasné, ţe uvedené sloţení třídy (jakýsi stupeň integrace zrakově postiţených) byl ideál Jana Drtiny od počátku jeho dráhy ředitele speciální hudební školy pro zrakově postiţené. Jan Drtina si jako sám těţce zrakově postiţený hudebník uvědomoval potřebu integrace zrakově postiţených studentů. Stejně jako na jiných školách bylo časté, ţe během studia někteří ţáci odcházeli, někteří studium přerušovali. Třídy byly doplňované např. o absolventy gymnázií nebo absolventy ladičské školy, kteří měli zájem pokračovat ve studiu konzervatoře. 4.2.3 Vyučované předměty Učební plán konzervatoře obsahoval povinné hudební předměty, všeobecně vzdělávací předměty a předměty volitelné. Povinnými hudebními předměty byly: Hlavní nástroj – např. hra na violoncello, na úrovni studia hlavního nástroje bylo studium klasického zpěvu Druhý nástroj – např. hra na klavír, na úrovni studia druhého nástroje bylo studium klasického zpěvu Obligátní klavír – povinný pro kaţdého studenta, který jako hlavní nebo druhý nástroj nestudoval klavír Hudební nauka Dějiny hudby Intonace Nauka o hudebních formách Nauka o harmonii Nauka o kontrapunktu Nauka o akustice Základy dirigování Základy ladění klavíru Hlasový výcvik Základy Braillova notopisu 45

Literatura nástroje hlavního i druhého Metodika nástroje hlavního i druhého Improvizace klavírní Sborový zpěv Komorní hra Mezi všeobecně vzdělávací předměty náleţely: Matematika Zeměpis Psaní na psacím stroji (uţitečné i z pohledu orientace na klávesnici digitálních kompenzačních pomůcek) Český jazyk Ruský jazyk Občanská výchova Dějepis Psychologie Pedagogika Tělesná výchova Biologie Branná výchova Estetický seminář Občanská nauka Volitelnými předměty pak byly Italský jazyk Anglický jazyk Hudební terapie Plavání Sportovní hry Prostorová orientace.

46

Pro informaci rovněţ uvádíme stručný přehled nástrojů vyučovaných na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ jako hlavní nebo druhý obor. Klávesové nástroje byly zastoupeny hrou na klavír, na akordeon (u nevidomých velmi časté), na varhany a na cembalo (jako volitelný předmět). Ze smyčcových nástrojů byla vyučována hra na kontrabas (častý druhý nástroj), hra na violoncello (spíše druhý nástroj), hra na housle či violu (volitelný předmět, častější u zahraničních studentů z Polska), hra na kytaru (velmi častá i jako druhý nástroj), z dechových nástrojů pak hra na klarinet, příčnou flétnu (velmi časté především u nevidomých, umoţňovala i dobré uplatnění), hra na lesní roh, pozoun, trubku. Dále se vyučovala hra na zobcové flétny (pouze v rámci dechových nástrojů a výuky kytary – povinné) a komorní hra. Je třeba konstatovat, ţe absolventům konzervatoře velmi chyběla zkušenost s hrou v jakémkoliv orchestru. 4.3 Speciální pomůcky Vzdělávání zrakově postiţených na konzervatoři napomáhaly následující opatření: 1. notový archiv školy v Braillově notopisu, 2. spolupráce s tiskárnou a knihovnou pro nevidomé K. E. Macana, 3. spolupráce s opisovači not do Braillova notopisu (tehdy se zdála nedostačující, ale dnes je velmi špatná), 4. vybavení školy alespoň základními kompenzačními pomůckami (Pichtův psací stroj, dostatek psacího braillského papíru, kancelářské psací stroje, magnetofonové nahrávky učebních materiálů, především jazykových, moţnost vypůjčení kazetových i páskových přehrávačů, optické pomůcky jako např. dalekohledové brýle, turmon, speciální lupy); dnes je moţnost vybavení mnohem větší, především díky rozvoji digitálních kompenzačních pomůcek, se kterými se můţeme seznámit v příloze, 5. rozloţení studia do delšího časového úseku, 6. menší počet studentů v jednotlivých studijních skupinách a ročnících, 7. vyučující se speciálním zaměřením na práci se zrakově postiţenými (tyflopedie), 8. v neposlední řadě ochota jednotlivých pedagogů obětovat více času a snahy, neţ je obvyklé při výuce zdravých studentů. 47

4.4 Přijímací zkoušky Vymezení kategorií uchazečů o studium na konzervatoři je důleţité pro pochopení, proč byl tak velký rozdíl v úrovni především nástrojové připravenosti jednotlivých zájemců o studium. Tento rozdíl se vyrovnával jen postupně. K srovnání úrovně především hry na nástroje docházelo kolem maturitního ročníku, tj. v létech 1976 aţ 2006 v pátém ročníku. Ve čtvrtém a pátém ročníku studia došlo většinou k částečnému vyrovnání úrovně hry na nástroj i s ostatními konzervatořemi. V úrovni výuky teoretických předmětů většina studentů dosahovala výborných výsledků. Zrakově handicapované zájemce o studium hudby na Konzervatoři pro zrakově postiţené si rozdělme do tří základních skupin: 1. děti, které chodily do základních speciálních škol, ale bydlely u rodičů a nemusely tedy být ubytovány na internátě (jedná se především o děti rodičů bydlících v městech nebo v blízkosti měst, kde tyto speciální školy byly umístěny – Praha, Brno, Litovel, Opava, Bratislava, Levoča), 2. děti, které byly odkázány na péči speciálních škol včetně jejich internátu; často to znamenalo, ţe některé děti bydlely celý měsíc na internátě, domů dojíţděly pouze v době prázdnin, ty šťastnější dojíţděly na sobotu a neděli, 3. studenti, kteří přicházeli studovat ze zahraničí (Maďarsko, Polsko), a studenti, kteří přicházeli buď z běţných základních škol, případně starší studenti, kteří jiţ absolvovali buď gymnázia nebo jiné střední či vysoké školy. První skupina dětí, která vyuţívala rodinného zázemí, byla s moţnostmi výuky na nástroje a s moţnostmi vyuţití individuálního přístupu k přípravě do školy a do ţivota velmi zvýhodněna, v podstatě se nelišila od zdravých dětí, záleţelo jen na přístupu a moţnostech rodičů a ochotě dítěte se věnovat studiu na nástroj. Dítě a rodiče tedy měli za úkol překonávat v případě výuky hry na nástroj ve srovnání se zdravými dětmi jen problémy spojené s orientací na nástroji a s větší či menší zručností dítěte. Připomeňme si, ţe kromě problému se začátky hry na hudební nástroj je potřeba vidět i ten fakt, ţe jakákoliv činnost spojená se vzděláváním těţce zrakově postiţeného 48

dítěte je ve srovnání se zdravým dítětem komplikovaná a přináší problémy, které výuku hry na nástroj mnohdy odsouvají, případně zpoţďují (výuka základních sociálních dovedností, orientace, důraz na samostatnost, atd.). Ke druhé skupině je třeba uvést, ţe ani při nejlepší snaze nejlepších pedagogů, především pak vychovatelů ve speciálních školách internátních, tímto způsobem zpravidla nebylo moţno nahradit působení normálně fungující rodiny. Uveďme si vzor odpoledního programu dětí ţijících na internátě (ZDŠI Šporkova): Ze sedmičlenné třídy dva ţáci bydleli v Praze u rodičů a většinou vyuţívali odpoledního společného programu - obdoba druţiny. Pět dětí, které bydlely na internátě, se rovněţ účastnilo odpoledního společného programu, večer však rovněţ proţily v kolektivu. Přípravu do školy včetně hry na nástroje absolvoval s dětmi vychovatel, nebylo moţno jedno dítě nechat cvičit někde na hudební nástroj samotné. V tom je moţno spatřovat velký rozdíl oproti dětem připravujícím se doma. Vychovatel měl na odpovědnost celou skupinu, stávalo se, ţe děti cvičily jen dvacet minut jednou týdně. Výhodou těchto speciálních internátních škol bylo, ţe hudební výchova byla určena pro kaţdého, takţe hudební nauka a výuka hry na zobcové flétny, případně hry na klavír byly povinné pro kaţdé dítě, tím se kaţdé dítě alespoň ve škole pro děti se zbytky zraku ve Šporkově ulici dvakrát týdně účastnilo výuky hry na některý z uvedených nástrojů a hudebně teoretického minima. Toto minimum bylo ve srovnání s výukou hudební nauky, kterou znám ze základní umělecké školy, na slušné úrovni; paradoxem je, ţe teoretické hudební povědomí dětí na speciálních školách bylo širší neţ to praktické (zručnost a příprava na konkrétní nástroj). Je škoda, nejen z mého pohledu, ţe dnes je na speciálních školách uţ rozšířená hudební výchova zrušena, ţe se děti nedostanou v takové míře alespoň k základům hry na některý z hudebních nástrojů. Tuto novou situaci dnes speciální školy řeší zakládáním vlastních ZUŠ (např. Škola Jaroslava Jeţka). Zde je třeba ocenit dlouholetou práci manţelů Tenglerových, pana Blahoslava Rataje a pana Zbigniewa Janusze, pedagogů, kteří se dlouhodobě věnují práci s ţáky ve škole Jaroslava Jeţka. Studenti ze třetí skupiny přicházeli podstatně připravenější na studium na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ. Důvod byl jednoznačně ten, ţe tito studenti měli většinou mírnější zrakové vady, většinou přicházeli jako starší a z tzv. normálního

49

prostředí. Z pohledu hudebního byli zpravidla připraveni na přijímací zkoušky docházkou na tehdejších lidových školách umění. Na tomto místě bych chtěl uvést osobní zkušenost ze Základní devítileté školy internátní pro děti se zbytky zraku Šporkova; předpokládám, ţe podobnou zkušenost měli i studenti ostatních základních speciálních škol pro nevidomé a těţce zrakově postiţené V základní škole Šporkova jsem byl zvyklý na velmi speciální podmínky, především ohledně osvětlení, výjimečného individuálního přístupu vyučujících a na aţ rodinné prostředí. Zde jsem se do páté třídy učil psát a číst klasickou latinkou, psal jsem silným fixem, četl jsem přepsané texty do většího a silnějšího písma, vedle toho jsem se učil číst a psát Braillovou abecedou. Od druhého stupně tento postup byl jiţ z důvodů rychlosti nemoţný, ale stále jsem se učil maximálně vyuţívat své zbytky zraku, především při výuce geometrie, výtvarné výchovy a některých dalších předmětů. Jiţ zde byl povinný předmět psaní na klasickém psacím stroji. Tato speciální základní škola, která byla určena především dětem s malým zbytkem zraku a dětem, kterým hrozila vinou progresivních očních vad ztráta zraku během dospívání, byla zaloţena koncem šedesátých let. O její zaloţení se velkou měrou zaslouţil MUDr. Bohumil Fafl. Učitelský sbor na této škole byl velmi mladý, měl chuť experimentovat ve výuce těch, kteří na tom byli zrakově podobně jako já. V této škole byl internát, do kterého se sjíţděly děti z celých Čech, některé kromě prázdnin na internátě bydlely po celý školní rok. Tato škola byla velmi malá, počet dětí ve třídě nepřesahoval 10. I této škole vděčím tomu, ţe jsem se naučil velmi dobře vyuţívat svůj zbytek zraku. Konzervatoř pro zrakově postiţenou mládeţ na Maltézském náměstí na mne svým prostředím ve srovnání s uzavřeným prostředím speciální základní školy působila aţ nepřátelsky a cize. Nedostatečné osvětlení, nepřehlednost chodeb, dvůr, který svojí disposicí znesnadňoval orientaci (v té době byl ještě z části zaplněn hromadou uhlí), změna přístupu ke studentům – vychovatelé jiţ nevodili děti za ručičku, ale kaţdý si musel s novým prostředím poradit především sám. Osobně si vzpomínám, ţe nejen mně největší problémy přinášela špatná komunikace některých studentů s vychovatelským sborem. Také vzpomínám na to, jak jsem se neuměl vyrovnat s tím, ţe nastavení poţadavků pro úspěšné studium bylo podle té skupiny studentů, která byla zrakově nejlépe vybavena a tím i pro studium na konzervatoři 50

hudby nejlépe připravena.

Ne vţdy se podařilo od začátku sladit vzájemné vztahy

nevidících, špatně vidících a tzv. vidících studentů. Občas vznikaly vzájemné antipatie, které však většinou během let studia pominuly. Z dnešního pohledu vidím roky svých studií na Konzervatoři pro zrakově postiţené jako dobrou přípravu do samostatného ţivota. 4.5 Vzpomínka na vyučující Na tomto místě bych rád uvedl několik vyučujících, na které rád vzpomínám nejen pro jejich odbornou pedagogickou činnost, ale i pro jejich lidský přístup k mnohým studentům, kteří potřebovali rozhodně víc, neţ jen přednes odborné látky. U většiny z uvedených neznám data narození, bohuţel jiţ i úmrtí, ani dosaţené tituly. Budu tedy uvádět jen jejich občanská jména a obor, který v době mého studia vyučovali: Danuše Sommerová – hra na violoncello, Ludmila Fišerová – hra na obligátní klavír, Radomíra Šlégrová – hra na klavír - korepetice, Milada Rybářová – občanská nauka, estetický seminář, Karel Vik – hra na violoncello (během let jsme se stali dobrými přáteli), Josef Praţák – hra na obligátní klavír, Vladimír Tichý – nauka o harmonii, Jiří Portych – intonace, klavírní improvizace, Evţen Perout – vychovatel.

Závěr Na závěr této bakalářské práce si připomeneme hlavní témata, jejichţ vymezení a zpracování bylo cílem této práce. V první a druhé kapitole jsme se zabývali vznikem systematické péče o nevidomé v českých zemích, v této souvislosti jsme zmínili především zaloţení prvního slepeckého ústavu – dnešní školy Jaroslava Jeţka a dnešní Konzervatoře Jana Deyla a Střední školy pro zrakově postiţené. Třetí kapitola, v níţ lze spatřovat těţiště předkládané práce, pojednává o ţivotě a díle Jana Drtiny. V ní je poprvé zveřejněn přepis rozhovoru Jana 51

Drtiny s Josefem Smýkalem, který byl pořízen krátce před smrtí Jana Drtiny v roce 1994. Ve zveřejnění tohoto rozhovoru a v připomenutí dobových souvislostí vzniku dnešní konzervatoře Jana Deyla spatřuji hlavní přínos této bakalářské práce jak pro laickou, tak pro odbornou veřejnost. Závěrečná kapitola stručně popisuje organizaci výuky a problematiku výchovy zrakově postiţených hudebníků na Konzervatoři pro zrakově postiţenou mládeţ v letech, kdy vedení této školy po Janu Drtinovi převzal Josef Mikeš. Důleţitou součástí práce jsou přílohy, které dotvářejí komplexní náhled na celou tematickou oblast. Nakonec uvádím několik bodů, o které bych případně tuto práci v magisterském studijním programu rád rozšířil: 1. vzpomínky bývalých absolventů dnešní Konzervatoře Jana Deyla na Jana Drtinu, 2. současné uplatnění nevidomých a těţce zrakově postiţených absolventů v učitelské praxi, zhodnocení zaměstnanosti nevidomých a těţce zrakově postiţených učitelů, 3. podmínky nevidomých a těţce zrakově postiţených při výkonu zaměstnání učitele hudby na jednotlivých ZUŠ, kulturních střediscích, případně v soukromém školství, jejich vztah ke kolegům a rodičům dětí, které vyučují, 4. uplatnění hudebního vzdělání v zájmové, případně profesionální hudební praxi a míra, v níţ se mohou někteří nevidomí a těţce zrakově postiţení hudebníci uplatnit jako komorní, případně sóloví hráči (zde bych se chtěl rád věnovat souboru Musica pro Sancta Cecilia a dalším souborům, které jsou převáţně sloţené z absolventů dnešní Konzervatoře Jana Deyla), 5. vývoj Konzervatoře Jana Deyla po roce 2011, 6. současný nedostatek zrakově těţce postiţených zájemců o studium hudby, vztah této skutečnosti ke zrušení rozšířené hudební výchovy na základním stupni speciálního školství, případně k charakteru postiţení současných ţáků základních škol, 7. schopnost ostatních státních, případně soukromých konzervatoří přijmout a úspěšně vzdělávat nevidomého hudebníka, 8. zhodnocení moţností dalšího vzdělávání nevidomých a těţce zrakově postiţených hudebníků (vysoké školy, kurzy, jazykové školy, atd.), 9. aktivity Mgr. Evţena Perouta (současného vedoucího vychovatele na Konzervatoři Jana Deyla) v oblasti arteterapie (především práce s keramickou hlínou).

52

Prostudování a následné zpracování literatury, jeţ se týká mé písemné bakalářské práce, mi pomohlo k lepšímu pochopení toho, jak sloţitá byla cesta k dosaţení dnešní úrovně vzdělávání zrakově postiţených, ať jiţ ve speciálním školství nebo případně ve školství integrovaném. To se týká i Konzervatoře Jana Deyla. O to víc bych byl rád, aby její hlavní náplň, tj. péče o vzdělávání zrakově postiţených v oblasti hudby, byla i nadále zachována a rozvíjena.

53

Seznam použité literatury a pramenů KURZ, J., NEUBERT, F. K. Deylův první český ústav pro nevidomé. 1. vyd. Praha: Ústřední výbor Svazu invalidů v ČSR, 1985.234 s. CINGER, F. a kolektiv. Karel Emanuel Macan. 1. vyd. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, 2008. 163 s. ISBN 978-80-7061-672-7. BÁRTOVÁ, A., BORSKÁ, K., MATYSKOVÁ, K. Adresář poskytovatelů služeb pro osoby se zrakovým postižením. 2. vyd. Praha: Okamţik – sdruţení pro podporu nejen nevidomých, 2008. 80 s. ISBN 978-80-86932-22-4. MATYSKOVÁ, K. Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením. 1. vyd. Praha: Okamţik – sdruţení pro podporu nejen nevidomých, 2009. 60 s. ISBN 978-8086932-24-8. PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. 1. vyd. Praha: Okamţik – sdruţení pro podporu nejen nevidomých, 2005. 101 s. ISBN 80-903247-9-7. SEIFERT, R. Odborně poskytovaná podpora studentům se zrakovým postižením na vysokých školách. Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta. 2008. SOLAROVÁ, S., ŠARBACH, Z. Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách. Společnost slabozrakých a nevidomých v ČR, nakladatelství Radar, 1992. V r. 2001 digitalizoval Josef Smýkal. LIBÁNSKÁ, A. Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postižené v Praze Subkultura „Deylák“ jako motivace pro indikované studenty k budoucímu profesionálnímu hudebnictví. Bakalářská práce na fakultě humanitních studií University Karlovy, 2008. SMÝKAL, J. Tyflopedický lexikon jmenný. Brno: Technické muzeum v Brně, 2006. Digitalizoval Josef Smýkal v r. 2006.MÉSZÁROS, A. Vzpomínky psané ve tmě 1. vyd. Brno: Bolit B-press, B-Press, 2002. ISBN 80- 901574-8-3 NOP, L. Péče o děti s vadami zraku. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1957. V digitální podobě. SMÝKAL, J. Pohled do dějin slepeckého písma. Brno: Česká unie nevidomých a slabozrakých, 1994. V digitální podobě. SMÝKAL, J. Vznik a vývoj Slepeckého muzea v Brně. Brno: Slepecké museum České unie nevidomých a slabozrakých v Brně, 1996. V digitální podobě. 54

SMÝKAL, J. Pohled do dějin slepeckých spolků. Brno: Slepecké muzeum SONS v Brně, 2000. V digitální podobě. DOSKOČIL, J. Naše slepecké tiskárny. Praha: spolek Český slepecký tisk v Praze, Z časopisu Úchylná mládeţ, r. XIII, sešit 7. – 8., 1937. V digitální podobě. ZEMAN, J. Kultura slepců. Glosy k Mezinárodní výstavě slepeckého tisku. Praha: Spolek pro péči o slabomyslné v R.Č.S. , 1935 V digitální podobě. ZEMAN, J. Svět nevidomých. Praha: Dědictví Komenského, 1930. V digitální podobě.

55

Přílohy 1. Informace o středisku rané péče EDA. 2. Vysvětlení pojmů slepý, nevidomý, prakticky nevidomý atd. 3. Vysvětlení pojmů nevidomý atd. z jiného úhlu. 4. Informace o Centru zrakových vad. 5. Korespondence s PhD. Josefem Smýkalem č.1. 6. Korespondence s PhDr. Josefem Smýkalem č.2. 7. Základní profesní informace o PhDr. Josefu Smýkalovi. 8. Informace o historii mezinárodní hudební soutěţe pro zrakově postiţené. 9. Informace o výstavě věnované ţivotu a dílu Jana Drtiny (Brno 2013). 10. Fotografie Jana Drtiny. 11. Fotografie Pichtova psacího stroje pro nevidomé. 12. Fotografie braillského řádku (kompenzační pomůcky pro nevidomé). 13. Fotografie sochy z Karlova mostu vztyčené u příleţitosti výročí zaloţení slepeckého ústavu. 14. Fotografie školy Jaroslava Jeţka. 15. Fotografie bývalé Základní devítileté školy internátní pro děti se zbytky zraku Šporkova. 16. Fotografie konzervatoře Jana Deyla. 17. Přehled znaků Braillovy abecedy. 18. Ukázka Braillova notopisu.

56

Příloha č. 1

EDA, o.p.s. Poskytované služby Terénní služby Terénní sluţby tvoří převáţnou část poskytovaných sluţeb. Jedná se o pravidelné konzultace v domácím prostředí, a zároveň také o doprovázení klientů do odborných zařízení, k lékařům, na úřady atd. Spolupráce s rodinou tak probíhá v jejím přirozeném prostředí. Obsah setkání se odvíjí podle aktuálních potřeb rodiny. Zahrnuje obvykle přímou práci s dítětem, dále poradenství v oblasti výchovy, stimulace zraku, pouţívání vhodných pomůcek, předávání kontaktů a sociální poradenství. Umoţňuje rodičům při výchově dětí vyuţívat předměty a prostory denní potřeby. Do péče o dítě je zapojena celá rodina. Podporují se tak svépomocné snahy rodičů a pocit sounáleţitosti všech členů rodiny. Ambulantní služby Tyto sluţby střediska jsou ty sluţby, které jsou realizovány přímo ve středisku. Mezi tyto sluţby patří: komplexní posouzení: komplexní posouzení je vstupním setkáním rodičů s týmem odborníků. Tým odborníků posuzuje vývojovou úroveň dítěte a aktuální potřeby rodiny. Toto setkání je podkladem pro vytvoření individuálního plánu péče o rodinu. Tým odborníků je sloţen z poradkyně rané péče, fyzioterapeutky, psychoterapeutky a zrakového terapeuta. funkční vyšetření zraku stimulace zraku konzultace pohybového vývoje psychoterapeutické sluţby: konzultace s psychoterapeutem a videotrénink interakcí dle potřeb a zájmu klientů telefonické konzultace sociální poradenství Půjčovna specializovaných pomůcek, hraček a literatury U dětí se zrakovým postiţením je omezeno poznávání okolí. Proto se u těchto dětí musí podporovat vyuţívání ostatních smyslů, jako jsou zrak, hmat a sluch. Neúčinnějším a nejzábavnějším způsobem je hra. Proto je součástí našich sluţeb půjčování speciálních hraček a pomůcek. Jedná se např. o zvukové hračky pro rozvoj sluchu, povrchově upravené hračky pro rozvoj hmatu (hmatové pexeso, hmatové desky,hmatové kníţky, sound box) a speciálně zrakově stimulační hračky a počítačové programy na míru pro děti se zbytky zraku (světelný box, DVD Fernoména atp.) Pro děti s kombinovaným postiţením se jedná o pomůcky podporující nejen rozvoj zbylých smyslů, ale i moţností komunikace (pomůcka Komunikátor pro děti nemluvící) a hrubé a jemné motoriky. Řada pomůcek pro stimulaci zraku nebo podporu vývoje dětí s kombinovaným postiţením není běţně dostupná, ale byla upravena či přímo zhotovena na základě našich dlouholetých zkušeností z práce s touto skupinou. Pořízení takovýchto pomůcek bývá zpravidla velmi nákladné a pro rodiče jsou tak často nedostupné. Prostřednictvím naší půjčovny hraček jsou tyto pomůcky k dispozici všem našim klientům.

1

V naší knihovně jsou rodičům k dispozici knihy, příručky i články různých témat. Jsou to jednak témata týkající se rodičovství, výchovy dítěte, speciální pedagogiky i lékařství. Rodiče zde mohou získat spoustu inspirace a rad k řešení různých situací. Kurzy, semináře Naším cílem je také zvyšovat informovanost o dané problematice. Raná péče EDA pořádá semináře nejen pro rodiče, ale také pro širokou veřejnost.

2

Příloha č. 2 Poznámky k užívání pojmů „nevidomý“ a „slepý“ V současnosti se v prostředí poskytovatelů sociálních sluţeb běţně pouţívá termín „osoby se zrakovým postiţením“ navazující na termín „osoby se zdravotním postiţením“, coţ je pojem postupně se ujímající přibliţně v 70. letech minulého století tak, jak se pozvolna opouštělo pouţívání společného označení „invalidi“ neboli „invalidní osoby“. Pouţívání víceslovného označení „osoby se zrakovým postiţením“ se plně a zřejmě neměnně zabydlelo v prostředí poskytovatelů sociálních sluţeb v návaznosti na zákon o sociálních sluţbách (r. 2006) a na další související administrativní oblasti (terminologie grantových řízení apod.). Určité ujasňování pojmů a jazykový vývoj dokládá např. skutečnost, ţe ještě v 90. letech 20. století se v prostředí osob se zrakovým postiţením někdy vedly váţné diskuze, zda lidé nevidomí jsou také lidmi se zrakovým postiţením, kdyţ ve skutečnosti (dle názoru některých jednotlivců) ţádný zrak uţ nemají a dle této argumentace tedy nemohou chybějící zrak mít postiţený. V 90. letech se také slovo „slepí lidé“ občas objevovalo v poloprofesionálním prostředí, např. v grantových výzvách začínajících nadací. Dodnes se v médiích mísí pouţívání obou výrazů „slepí lidé“ a „nevidomí lidé“, ale postupně druhá varianta převaţuje. Výraz „slepci“ z médií postupně mizí, ale ani ten úplně nezmizel. Termín „zbytkař zraku“ uváděný autorem dotazu na pouţívání těchto pojmů je nejspíše nepříliš obratné „zespisovnění“ prostého slova „zbytkař“, které v hovorové (nikoliv spisovné a pracovně oficiální) mluvě někdy pouţívají sami lidé se zrakovým postiţením mezi sebou, nikoliv však při označování pro vidící (většinovou) společnost a odborníky. Obdobně a ještě „lidovější“ a uvnitř cílové skupiny pouţívaný výraz je „zrakáči“, pouţívaný zcela neformálně uvnitř prostředí zrakově postiţených, ten má téměř slangové zabarvení. Oba výrazy mohou skutečně vyvolávat negativní emoce u některých osob se zrakovým postiţením, pokud jsou pouţívány veřejně nebo ze strany vidících jednotlivců. Nelze je např. oficiálně pouţít při sociální práci nebo na konferenci. Výraz „slepý“ začal být nahrazován výrazem „nevidomý“ přibliţně v polovině 20. století. Dle některých názorů se tento jazykový posun pojil se snahou socialistického reţimu a (jeho představitelů ve školství a zdravotnictví) o určité zastínění nebo zpozitivnění negativní skutečnosti, ţe si moderní socialistická věda a medicína nevědí rady se ztrátou zraku. Tento fenomén nelze prokázat, ale ani vyloučit. Vţdyť někteří pamětníci uvádějí, jak obtíţně se zejména v 50. letech vypořádávali politici se skutečností, ţe i v „pokrokové, k všeobecnému blahobytu směřující a veskrze pozitivní společnosti“ existují lidé, kteří nemohou chodit nebo nevidí, neslyší a mají dokonce různé tělesné deformace. Ještě v 70. letech se pedagogický obor věnující se této cílové skupině oficiálně nazýval „defektologie“, coţ některé zdravotně postiţené jednotlivce uráţelo. 1

Ale uvedené jazykové „necitlivosti“ nejsou jen minulostí - ještě v prvním desetiletí 21. století se např. v televizním pořadu objevil pojem „lidské zrůdy“ označující lidi s kombinovaným tělesným a mentálním postiţením, coţ je zřejmě jiţ významný etický problém oproti výhradám k pouţití slova „slepí lidé“ či „slepci“. Je patrné, ţe jazykový vývoj, míra tolerance a sociálního „osvícení“ se mění postupně a nesourodě. Reakce na výše uvedenou rozpačitost a moţná i nedostatek citlivosti a tolerance moţná způsobily porevoluční snahy v maximální míře zdůraznit, ţe jsme všichni především lidmi a pak teprve máme nějaká specifika, takţe se namísto „zdravotně postiţené osoby“ někdy prosazovalo „osoby se zdravotním postiţením“, přičemţ důleţité bylo pořadí slov. Příkladem můţe být dodnes uţívaný název sdruţení rodičů „Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých“, který na úkor přirozenosti řeči zdůrazňuje předsunutím slovo „děti“ před charakteristiky zrakového postiţení. Ale zpět k pojmům „nevidomý“ a „slepý“. Kaţdopádně se ukazuje, ţe mnozí nevidomí na slovo „slepý“ a ještě více na slovo „slepec“ reagují s nepříjemnými pocity, zatímco výraz „nevidomý“ je pro ně přijatelnější, měkčí, diskrétnější či ohleduplnější. Na druhé straně se někteří nevidomí lidé slovu „slepý“ nevyhýbají a pouţívají ho s odůvodněním, ţe nepotřebují nic skrývat, zaobalovat nebo změkčovat. Také celostátní knihovna pro nevidomé (KTN aneb Knihovna a tiskárna pro nevidomé) změnila svůj název ze „Slepecká tiskárna a knihovna“ asi někdy v 60. nebo 70. letech 20. století. V 90. letech existovala organizace „Fond slepých“ zaloţená nevidomým člověkem. Také dodnes někteří nevidomí mezi sebou někdy pouţívají výraz „slepci“, hodně záleţí na situaci, kontextu a osobnosti řečníka. V některých případech uţití slova „slepci“ z úst zkušeného řečníka, který ví, kdy ho pouţít, a je vybaven dobrými řečnickými schopnostmi, můţe zaznít velmi funkčně a účinně, v jiných případech můţe vzbuzovat nelibost nevidomých ale i vidících posluchačů, např. rodinných příslušníků zrakově postiţených osob. Dosud a bez problémů zůstává slovo „slepota“ zcela regulérním a nenahraditelným výrazem ve zdravotnictví, úplná ztráta zraku není nazývána „nevidomost“ ale „slepota“. Starší verze slovníku spisovného jazyka např. slovo nevidomost nezná. Stále lze v prostředí nevidomých slyšet „slepecká hůl“ namísto „hůl pro nevidomé“ nebo dokonce ještě diskrétnějšího „bílá hůl“, celkem běţně se v hovorové češtině pouţívá „slepecké písmo“, ale určitě nikdo nepouţije výraz „nevidomecké písmo“. Dalším specifikem uţívání pojmů „nevidomý“ a „slepý“ je jejich uţívání při překladech starší literatury, např. se nevţilo pouţívání spojení „nevidomý prorok“ ve starém zákonu nebo jiných starých spisech, ale běţně se pouţívá „slepý prorok“, jakoby se výraz „nevidomý“ nehodil do „staré doby“, coţ můţe být způsobeno tím, ţe ho starší čeština nezná či nepouţívá. Proces ztráty zraku se běţně označuje „oslepnutí“ a nikoliv „znevidomění“, jak by se mohlo čistě logicky zdát správné. 2

Obdobně se nevţilo vyuţití slova „nevidomý“ u označení nevidících zvířat, krtek je slepý a ne nevidomý atd. Uţ vůbec nedošlo k posunu v uţívání slova nevidomý v přenesených významech, kde se pouţívá slovo „slepý“, např. „slepá ulička“, nebo „být slepý k nějakým skutečnostem“ (nikoliv „nevidomá ulička“, ne „být nevidomý k nějakým skutečnostem“). Určitá nejistota v pouţívání „nevidomý“ a „slepý“ moţná vede někdy k obdobné nejistotě s pouţíváním výrazů „vidomý“, „vidící“ a „vidoucí“. Slovo „vidoucí“ bývalo dříve pouţíváno pouze pro označení člověka se zvláštními schopnostmi či posláním ve smyslu náboţenském či esoterickém (vizionář, prorok) a jeho pouţití pro vidící osoby můţe být matoucí. Slovo „vidomý“ je opět zřejmě výraz plynoucí z nepříliš obratné práce se slovem „nevidomý“, avšak zatímco co výraz „nevidomý“ se uţívá jiţ desítky let, výraz „vidomý“ se objevuje zřídka a spíše v posledním desetiletí. Opět tento výraz starší slovníky obsahující pojmy českého jazyka neznají. I nevidomý autor tohoto textu v některých situacích pouţívá výraz „slepci“, třeba s humorem, nadhledem, uvnitř uzavřené skupiny; v jiných situacích (např. pracovních) by tento výraz nikdy nepouţil a důsledně pouţívá výraz „nevidomí“, aniţ by tuto jazykovou dvojakost cítil jako nějaké jazykové pokrytectví či profesionální nedůslednost. Významový posun slov je zřejmě běţnou součástí vývoje jazyka a bliţší rozbor by jistě podal jazykovědec, nenahradí ho tento „uţivatelský“ pohled z prostředí nevidomých lidí. Autor textu není vzdělán v cizích jazycích a pouze zprostředkovaně uvádí, ţe obdobné pouţívání dvou pojmů pro stejnou skutečnost s různými odstíny je údajně vlastní i pro jiné slovanské jazyky, nikoliv však pro angličtinu nebo němčinu. To nechť srovná odborník z této oblasti. Je moţné, ţe existuje zasvěcenější pohled na dané téma, určitě by mnohé informace doplnili pracovníci Oddělení pro nevidomé Technického muzea v Brně (ještě na začátku našeho tisíciletí tzv. „slepeckého muzea v Brně“) a další osobnosti z prostředí nevidomých. Co uvést na závěr? Pouţívání obou pojmů „nevidomý“ a „slepý“ sice činí někdy problémy, event. jeho neobratné či nezasvěcené pouţívání, ale na druhé straně dává větší moţnosti odlišení různých významových odstínů v řeči a nemusí tedy být vnímáno problematicky či negativně, ale jako příklad bohatosti a vývoje naší mnohovrstevné řeči. Zpracoval: Ing. Miroslav Michálek Okamţik – sdruţení pro podporu nejen nevidomých (www.okamzik.cz) Praha 2013

3

Příloha č. 3 Ahoj Jirko, odpovědi na Tvé otázky nejsou jednoznačné. Třídění osob se zrakovým postiţením se odvíjí od kontextu, čili jinou terminologii pouţijí lékaři a jinou například sociální pracovníci či speciální pedagogové. Zatímco u prvních převládá medicínský pohled vztahující se k typu postiţení, u druhé skupiny bude převládat spíše funkční dopad postiţení, tedy míra hendikepu. Kaţdopádně ovšem platí, ţe třídění, které naznačuješ, je stále v podstatě platné. Pouze poněkud kolísá skupina prakticky nevidomých, kteří jsou někdy házeni do pytle s nevidomými a někdy s osobami mající zbytek zraku. Shoda panuje dnes na uvádění subjektů při spojování vymezujících adjektiv, čili spíše neţ "zrakově postiţení" je lépe mluvit o "osobách se zrakovým postiţením" - viz například i nedávné přejmenování Národní rady zdravotně postiţených (NRZP) na Národní radu osob se zdravotním postiţením (NROZP). Osobně tento vývoj vítám, prosazuji a zavedl jsem ho i v naší praxi - "středisko pro podporu studentů se zrakovým postiţením". Slovo "slepý", obdobně jako Ty, vnímám pejorativně aţ hanlivě, obdobně jako přeţité "mrzák" či "chromý". Zde jde ovšem ale nejspíš více o subjektivní vnímání, neboť úzus zde neexistuje - a to ani v samotné komunitě nevidomých lidí. Svým studentům ovšem termín "nevidomý" doporučuji jako neutrální, zatímco "slepý" můţe mít individuálně silnou emocionální konotaci, a proto je vhodnější se mu spíše vyhnout a pouţít ho pouze v případě, ţe si člověk ověří daný kontext. Abych si trochu vypomohl při apologetice těchto mých názorů, dovoluji si zde ještě ocitovat část mé diplomové práce týkající se této problematiky: Začátek citace Vymezit terminologii v oblasti tělesného nebo smyslového postiţení bývá obtíţné, neboť označení zde pouţívaná se přeţívají a stávají se po čase stigmatizujícími. Navíc podle PORTERA (1992), "... terminologie týkající se slepoty a schopnosti částečného vidění můţe být zavádějící... Někdo dává přednost termínu "zrakově poškozen", znamenající, ţe fyziologie zrakového systému byla narušena, neznamenající ale, ţe dotyčný je znevýhodněn. Jiní argumentují, ţe správný termín by měl být "zrakově neschopný" a v Americe se dokonce pouţívají termíny jako "zrakově vyzván" (ve smyslu vyzván na souboj) a "zrakově odlišný". Na veřejnosti je tendence vyloučit slovo "slepý", pravděpodobně z obavy, abychom se nedotkli osoby, které se týká, ale atmosféra tajemství a záhad kolem slepoty není zaţehnána zmatkem v pouţívané terminologii." "Být nevidomým" je pro většinu veřejnosti srozumitelným a dobře "čitelným" zdravotněsociálním stavem. Problematičtěji jsou vnímáni jedinci mající zbytek zraku a lidé slabozrací. První bývají společností nezřídka delegováni mezi nevidomé a zbytek jejich zraku je podceňován, problémy druhých se pro změnu bagatelizují a povaţují za snadno řešitelné (například pořízením vhodných brýlí). Jindy se setkáváme se zauţívaným slovním spojením "nevidomí a slabozrací", přičemţ slabozrakými se obvykle rozumějí všichni jedinci se zrakovým postiţením, kteří nejsou zcela nevidomí. 1

VALOUCHOVÁ (2002) k tomu uvádí: "Zrakové postiţení nazvané zbytky zraku je někdy označováno pojmem "praktická slepota"... Někteří jedinci z této skupiny inklinují ke skupině nevidomých - předměty rozeznávají hmatem, jiní ke skupině vidících, tzn. ţe k rozpoznání předmětů uplatňují vizualizaci. Slabozrakost se projevuje oslabeným viděním, přesto zrakový aparát však zůstává vůdčí. Následkem je ovšem sníţení zrakových moţností v procesech vnímání a téţ únava při zrakové práci. Pro odstranění únavy... se pouţívají běţné brýle, optické lupy, větší osvětlení pracovního místa. Osoby s tímto postiţením nevidí zřetelně, mívají problémy s rozlišováním detailů, ale s identifikací velkých předmětů nemusejí mít potíţe. Slabozrací mohou číst běţný text a psát latinkou. Nejvhodnějším typem písma pro ně je bezpatkové písmo..." Zavádějícím způsobem, a to i v odborné literatuře, se někdy uţívají termíny "postiţení" a "handicap". Není výjimkou, ţe jsou oba termíny pouţívány co by synonyma, případně je termín handicap uváděn jako neutrálnější či mírnější varianta termínu postiţení. Ve Standardních pravidlech pro vyrovnání příleţitostí osob se zdravotním postiţením (1993) se uvádí: "Termín "postiţení" zahrnuje velké mnoţství různých funkčních omezení, která se vyskytují v kaţdé populaci ve všech zemích světa. Lidé mohou být postiţeni fyzickou, mentální nebo smyslovou vadou, zdravotním stavem nebo duševním onemocněním. Takovéto vady, stavy nebo onemocnění mohou být trvalého nebo přechodného rázu." Oproti tomu, "Handicap je ztráta nebo omezení příleţitosti účastnit se ţivota společnosti na stejné úrovni jako ostatní. Termín "handicap" označuje konflikt osoby s postiţením a prostředí. Účelem tohoto termínu je poloţit důraz na nedostatky v prostředí i v mnoha organizovaných aktivitách ve společnosti, např. informacích, komunikaci a vzdělávání, které zabraňují osobám se zdravotním postiţením, aby se zapojily za vyrovnaných podmínek." Míra handicapu je tedy společensky ovlivnitelná, například získáváním konkrétních dovedností jedince a úpravou jeho ţivotních podmínek. Avšak samotné postiţení nikoliv, jestliţe si ovšem odmyslíme moţný zásah medicíny nebo jiný úzdravný proces. Lapidárně řečeno - dva zcela nevidomí lidé jsou ve své podstatě stejně zdravotně postiţeni, ale míra handicapu je u kaţdého z nich jiná, neboť se odvíjí od skutečnosti, jak se který z nich se svou realitou v praxi vyrovnává a jak kvalitní má k tomu podmínky. Konec citace Zdraví Radek Mgr. Radek Seifert koordinátor sluţeb Středisko pro podporu studentů se specifickými potřebami Trojanova 13, 120 00 Praha 2 Telefon: 224 358 543 E-mail: [email protected] Web: http://www.elsa.cvut.cz 2

Příloha č. 4 Centrum zrakových vad Pracoviště nevzniklo najednou, ale vyvíjelo se pozvolna. Jeho začátkem bylo zřízení školního očního ambulatória při fyzikátu hl.m.Prahy v r.1940. Tím byla zahájena odborná péče o zrak praţských školních dětí. Kromě toho vyhledával školní oftalmolog formou depistáţe na všech praţských školách děti s nejrůznějšími zrakovými vadami a poruchami, nebo s očními chorobami. Školní oftalmolog MUDr. Bohumil Fafl (1907 1998) se postaral v r.1943 o zřízení první školy pro slabozraké děti v Praze. Zprvu to byly 2 třídy „pro šetření zraku“, zřízené při obecné škole ve Štěpánské ulici. V r.1945 se podařilo zřídit samostatnou školu pro slabozraké děti v Praze, první toho druhu v našem státě, v budově bývalé vily v Praze – Vinohradech, v Koperníkově ul.č.12. Do školní budovy bylo přechodně umístěno i oční školní ambulatórium a postupně přeměněno v oftalmopedické oddělení zdravotního referátu ÚNV-ÚNZ hl.m.Prahy a přemístěno v r.1952 do blízkého objektu bývalé vily v Koperníkově ul.č.8 a to jiţ jako Oftalmopedický ústav. V r.1953 se stal tento ústav součástí ÚNZ-NVP Dětské fakultní nemocnice s poliklinikou, později Fakultní nemocnice v Motole. Oftalmopedický ústav zavedl kaţdoroční depistáţní vyšetřování zraku školní mládeţe do věku 15 let, které vykonávaly instruované dětské sestry na školách všech praţských obvodů. Zvláštní pozornost věnoval dětem se slabozrakostí různého stupně. Byly pro ně zřizovány školy všech typů – od MŠ aţ po gymnázium. Tyto školy se staly vzorem ke zřizování analogických školských zařízení v různých městech našeho státu i v cizině. Ve všech těchto školách prováděl školní oftalmolog odborný lékařský dozor při zrakové činnosti i při tělesné výchově dětí. Nezbytnou se stala úzká spolupráce s pedagogy a vychovateli slabozrakých dětí. V 60. letech byl změněn název pracoviště na Ústav pro nápravu vad zraku mládeţe. Primář MUDr.Bohumil.Fafl vedl pracoviště do r. 1970, v letech 1970 1981 byla přednostkou MUDr. Cecilie Drastíková. Na současné podobě poskytování sluţeb má zásluhu přednosta MUDr. Stanislav Rodný (1946-2001), který vedl pracoviště v letech 1981 - 2001. Během jeho působení se pracoviště přestěhovalo nejprve do Kaprovy ulice po oddělení foniatrie FN v Motole a následně v r.1996 do Bělehradské ul. a v tomtéţ roce změnilo název na Centrum zrakových vad. V r.1999 se pracoviště přestěhovalo do současného působiště v pavilonu 16 v areálu FN v Motole. Během osmdesátých a devadesátých let rozšířilo CZV svou působnost na pacienty všech věkových kategorií a stalo se komplexním zdravotnickým centrem péče o zrakově postiţené osoby. Od roku 2001 vedla Centrum zrakových vad MUDr. Jitka Řehořová. V lednu 2002 bylo Centrum zrakových vad připojeno k Oční klinice děti a dospělých 2.LF UK. Od ledna r.2008 je Centrum zrakových vad, s.r.o. nestátním zdravotnickým zařízením s jednateli MUDr.Jitkou Řehořovou a MUDr.Filipem Beránkem, jeho působiště i veškerá činnost zůstaly zachovány.

Příloha č. 5 Milý pane kolego, děkuji za Vaši milou reakci. Milou proto, ţe jste zatím jediný, kdo reagoval. Moc Vám za to děkuju. Pokud jde o tu Konzervatoř, jisté je, ţe není dostatek uchazečů o studium, aby bylo moţné v brzké době docílit, ţe se skutečně jedná o speciální školu. Je to současné společenské klima. Víte, vţdycky jsem byl proti tomu, aby se všichni nevidomí a slabozrací lidé, (i děti) povaţovali obecně za zrakově postiţené. Je to příliš obecný pojem. Kdyby nevidomí jaksi z terminologie vůbec se vlastně neztráceli, šlo by to lépe. Dnes čtete, ţe někdo je zrakově postiţený, zrakově hendikepovaný a tak, ale nevíte, vlastně o koho se to jedná. A to je kardinální chyba. Slyšíme: jsem zrakově postiţený, ale nikdo neví, zda nevidomý či slabozraký. A jsou zde i jiné terminologické zmatky, které potom stírají specifickou problematických nevidomých. Byl bych rád, kdyby se Konzervatoř mohla povaţovat za speciální školu, ale v současné době se všechno speciální povaţuje jaksi za úchylné. A tak, příteli a kolego, co s tím, to je oříšek Mé slovo, ţe kdyby se objevil případ ţe by nějaký schopný slepý člověk nebyl přijat ke studiu, a já bych to věděl, vím, co bych udělal. a nejsem ţádným strašpytlem. Dosud jsem neslyšel o případu, ţe by některý nevidomý či nevidomá nebyli přijati, i kdyţ jsou prokazatelně na patřičné úrovni. Paní ředitelka mne i vás ubezpečuje, to je fakt. Ale podstatné jsou vyhlášky a podobně. Jistě znáte případ, ţe úředníci mínili například chrlický domov pro slepce rozházet do nějakých malých bytečků. No vidíte, co jsou to nápady! S přátelským pozdravem Josef Smýkal Milí přátelé, váţené kolegyně a kolegové, Dne 22. února letošního roku uplynulo 95 let od narození Jana Drtiny, jedné z nejvýznamnějších českých nevidomých osobností. Ani slepecké oddělení Technického muzea v Brně ani já jsme nemohli tak významné výročí opomenout. Pokud jde o mne, přiměl mne k malé vzpomínce můj věk. Pokud se však dočkám dalších pěti let věřím, ţe se mimo hudebně-organizátorské práce hlouběji dotkneme i jeho koncertní, skladatelské i vědecké činnosti. Slepecké oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně připravilo výstavu v expozici Kultura nevidomých. Pro mne vyplynul úkol nalézt pokud moţno co nejvíce dokumentace. Něco se podařilo, něco zbývá pro příště.

Příloha č. 6 Ještě, milý pane kolego, kdyby se vedení Konzervatoře nebálo toho, ţe Drtina byl zakladatelem školy, potom by to bylo jiné. V tom je chyba. Z těchto důvodů usiluji o tok aby se všude hovořilo a psalo o tom, ţe jeho nejvýznamnějším činem bylo zaloţení této školy. O to byste se měli obávat. Také proto jsem se rozhodl pořádat tu výstavu, také proto obdrţí celé vedení Konzervatoře stejné texty, jako vy ostatní. Jednejte, pište, hovořte o tom, ţe Drtina jako nevidomý nebyl jen dlouholetým ředitelem školy, ale takřka po 35 let usiloval o to, aby byla speciálně zaměřená. Jeho kardinální chybou bylo, ţe aţ do své smrti hovořil o Své škole jako o Konzervatoři Jana Deyla. Pochopil to aţ v těch okamţicích před svou smrtí, kdyţ jsem mu to jemně vyčetl. Ale on tam ţil od svých asi osmi let, a to po celý ţivot. Nevzdal se této myšlenky. Promiňte mé překlepy. Ujišťuji Vás, ţe například pan Zajíc, jako funkcionář SONS by mohl prosazovat to, ţe zaloţil školu, ne ţe byl dlouholetým ředitelem. Drtina se musí ve Vás i v jiných lidech stát zakladatelem, věřte mi, zakladatelem. A nikdo by potom nemohl hovořit, ţe nějaký slepec zaloţil běţnou konzervatoř. No, to by chtělo diskuzi. Ještě tedy znovu hodně úspěchů přeje Josef Smýkal

Příloha č. 7 Milí přátelé, váţené kolegyně a kolegové, Dne 22. února letošního roku uplynulo 95 let od narození Jana Drtiny, jedné z nejvýznamnějších českých nevidomých osobností. Ani slepecké oddělení Technického muzea v Brně ani já jsme nemohli tak významné výročí opomenout. Pokud jde o mne, přiměl mne k malé vzpomínce můj věk. Pokud se však dočkám dalších pěti let věřím, ţe se mimo hudebně-organizátorské práce hlouběji dotkneme i jeho koncertní, skladatelské i vědecké činnosti. Slepecké oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně připravilo výstavu v expozici Kultura nevidomých. Pro mne vyplynul úkol nalézt pokud moţno co nejvíce dokumentace. Něco se podařilo, něco zbývá pro příště. V příloze tohoto mailu vám posílám pozvánku na vernisáţ dne 11. března v 16 hodin i další informace o činnosti PhDr. Jana Drtiny. Věřím, ţe pokud vám to nebude moţné naše nejsrdečnější pozvání k návštěvě výstavy na jiný den přimete. S přátelským a kolegiálním pozdravem PhDr. Josef Smýkal

Příloha č. 8 Z historie mezinárodních soutěží nevidomých a slabozrakých hudebních interpretů a skladatelů Myšlenka uspořádat interpretační soutěţ nevidomých a slabozrakých (dále je NS), vznikla v rámci 25. výročí zaloţení Konzervatoře pro zrakově postiţenou mládeţ v Praze. Dobrou úrovní soutěţe, která se konala v r. 1973, propagovala škola trvalý význam hudby pro NS jako důleţité sloţky jejich estetické výchovy i výchovy k hudebnímu pedagogickému povolání. Původně interní školní záleţitost přinesla řadu pozitivních výsledků, které dávaly příleţitost k vyuţití rozvíjení hudebnosti na vyšším stupni, a to v oblasti organizační. Soutěţ vzbudila zájem odborníků, kteří spolupracovali se školou jako porotci. Konzervatoř proto usilovala o podporu při pořádání dalších soutěţí. Vyhovění ţádosti poloţilo základy k nové kulturní tradici NS interpretů - instrumentalistů, pěvců a později i skladatelů. Soutěţe si od počátku vytkly za úkol rozvíjet a podporovat snahu o profesionální zdokonalování účastníků a vytvářet u nich předpoklady k vyššímu společenskému uplatnění. I. Mezinárodní soutěţ nevidomých a slabozrakých hudebních interpretů (dále jen interpretační soutěţ) se uskutečnila v srpnu 1975 v Praze. Z národního kola se do ní kvalifikovalo 30 ţáků konzervatoře a několik jejích absolventů. Soutěţící vyslaly téţ organizace nevidomých a slabozrakých z Maďarska, bývalé NDR a Polska. Porotě předsedala doc. Olga Boldocká. II. ročník interpretační soutěţe se konal v r. 1978 za účasti soutěţících ze SSSR. Mezinárodní porotě, v níţ zasedli zástupci Polska, Norska a SSSR, předsedala opět doc. Olga Boldocká. Peněţité ceny vítězům poskytl Český hudební fond. V pořadí III. interpretační soutěţ se uskutečnila o tři roky později v rámci Mezinárodního roku invalidů, coţ přispělo ke zvýšenému zájmu zahraničních účastníků. IV. ročník se poprvé uskutečnil mimo Prahu. Městské organizace a instituce v Mariánských Lázních vytvořily v březnu r. 1985 velmi příznivé podmínky pro pořádání soutěţe. Tříkolové vylučovací soutěţe se zúčastnilo 24 interpretů včetně 7 cizinců. Obohacením se stal koncert západočeského symfonického orchestru, na kterém vystoupil jako sólista také člen poroty - nevidomý houslista Takayoshi Wanami z Japonska. V. ročník soutěţe (1988) se opět konal v Mariánských Lázních, tentokrát jako připomínka 40. výročí vzniku Konzervatoře pro zrakově postiţenou mládeţ v Praze, spolupořadatelky soutěţe. Město Mariánské Lázně přijalo tuto soutěţ a přiřadilo ji ke svým mezinárodním hudebním festivalům. Předsednictví poroty se ujal Milan Etlík, profesor Hudební fakulty AMU. Interpretační soutěţ pokračovala VI. ročníkem v r. 1991. Funkci pořadatele převzala Asociace nevidomých a slabozrakých ČSFR, tehdy jiţ (po 40 letech) samostatná organizace nevidomých a slabozrakých za podpory Ministerstev kultury i Českého hudebního fondu a řady sponzorů. S Asociací spolupracoval také výbor dobré vůle Olgy Havlové. Na počest sponzorů byl uspořádán benefiční koncert v Rytířském sále 1

Valdštejnského paláce v Praze. Tento ročník soutěţe byl věnován 60. výročí smrti českého nevidomého hudebního skladatele Stanislava Sudy, jehoţ dílo uvedl na svém koncertu Západočeský symfonický orchestr. Jako sólista vystoupil vítěz I. ročníku, klarinetista Jan Budín. Soutěţ byla velmi vyrovnaná a účinkující kvalitně připraveni. Mezinárodní porotě předsedal docent Hudební fakulty AMU a vynikající pianista Peter Toperczer. VII. ročník této soutěţe se uskutečnil koncem února v roce 1994. Vyhlásila jej Federace nevidomých a slabozrakých ČSFR na sklonku roku 1992, organizačně ji však zajišťovalo Společenství organizací nevidomých a slabozrakých ČR za přispění mnoha sponzorů, kteří se podíleli buď finančně či nezištně. Na soutěţ se sjelo 30 instrumentalistů a pěvců z České republiky, ale téţ ze Slovenska, Polska, Litvy, Běloruska, Ruska, Německa, Velké Británie, Španělska a Japonska. Porotě předsedal docent Hudební fakulty AMU v Praze pan Miroslav Langer. V rámci sedmého ročníku soutěţe se uskutečnila také Mezinárodní konference o hudebním vzdělávání a jeho vyuţití v ţivotě nevidomých a slabozrakých. VIII. ročník (1997) byl uspořádán jiţ Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých ČR a mezi jeho významnými hosty se objevil také prezident Evropské unie nevidomých pan John Wall z Velké Británie. Mezinárodní porotu řídil docent praţské AMU pan Radomil Eliška. Soutěţ obohatili i účastníci z Taiwanu Hsu Ya – Hui; dokonce spolu s Rusem Vadimem Titovem zvítězili. Soutěţ se svým vývojem dostala na křiţovatku, kdy se pro ni malé lázeňské město Mariánské Lázně stalo těsným. Po dohodě s představiteli Konzervatoře Jana Deyla a díky shodě okolností, ţe IX. ročník soutěţe se uskutečnil v roce 2000, kdy si tato instituce připomenula 90. výročí vzniku ústavu zabývajícího se systematicky hudebním vzděláváním nevidomých a slabozrakých v České republice, vrátila se opět do Prahy. Tato celosvětově výjimečná akce byla rovněţ zařazena do programu kulturního ţivota Prahy Praha evropské město kultury 2000. Významnou akcí, která IX. ročník provázela, bylo vystoupení Západočeského symfonického orchestru z Mariánských Lázní, který v duchu tradice pořádání koncertu pro veřejnost, přednesl významné dílo z dílny nevidomých hudebních skladatelů. V roce 2000 tento orchestr přednesl Keltskou symfonii španělského nevidomého hudebního skladatele Juana Besteira. Tomuto představení byl kromě autora přítomen také velvyslanec Španělska v Praze a delegace Španělské národní organizace nevidomých (ONCE). X. ročník navázal na novou tradici pořádání soutěţe v hlavním městě Praze a definitivně tak potvrdil správnost rozhodnutí přestěhovat soutěţ z Mariánských Lázní do hlavního města. V prostorách Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze našla soutěţ výborné zázemí pro všechny účastníky. Dostatek zkušeben, stravování a bydlení v jednom objektu se ukázalo velmi výhodné. Přineslo uklidnění a zamezilo stresovým situacím z neustálých přesunů. Závěrečný koncert se konal v barokním sále konzervatoře. Soutěţ tak našla svou novou tvář. V XI. ročníku, který se konal ve dnech 12. 2. aţ 18. 2. 2007 byli v prostorách Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla uvítáni nejen účastníci interpretační soutěţe, ale i nevidomí a slabozrací skladatelé. 2

XII. ročník (2011) probíhal pod záštitou ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a vyznačoval se hojným zastoupením zahraničních účastníků. Funkci předsedy poroty přijal Prof. Václav Riedlbauch. Laureáti tohoto ročníku měli v květnu moţnost vystoupit také na dvou koncertech v italských městech Rimini a Riccione, za coţ patří dík panu Andrea Angelinimu, který tyto koncerty zorganizoval a zároveň se podílel na hodnocení výkonů soutěţících jako zahraniční člen poroty. SONS ČR podporuje také NS hudební skladatele. Ti mají příleţitost zaslat svá nová díla rovněţ ve tříletých intervalech, které předcházejí ročníkům interpretačních soutěţí. Nejlepší skladby jsou po vyhodnocení odbornou porotou pak ve světové premiéře uvedeny právě při zahájení interpretační soutěţe za účasti pozvaných autorů. Dosud se uskutečnilo deset ročníků a to v letech 1978, 1981, 1984, 1987, 1990, 1993 1996, 1999, 2002 a 2007.

3

Příloha č. 9 PhDr. Josef Smýkal

Profesní životopis Narozen 19. září 1926 ve Vlčnově. Vyučen řemeslu košíkářskému (1944), státní zkouška z hudby na Konzervatoři Brno (1947), Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra speciální pedagogiky, obor tyflopedie + hudební výchova, diplomová práce Hudebnost nevidomé mládeže (1966), doktorandské studium obor Dějiny filozofie + speciální pedagogika/tyflopedie + hudební výchova, rigorózní práce Hudební výchova nevidomých dětí (1973). Pracovní působiště: Hudební škola Josefa Slimáčka, učitel, Brno, 1945–1947 Lidové školy umění Uherský Brod, Svitavy, Brno, učitel, 1948–1967 Základní škola pro nevidomé a slabozraké, učitel, Brno, 1967–1977 Základní škola pro nevidomé a slabozraké, ředitel, Brno, 1977–1982 Základní škola pro nevidomé a slabozraké, učitel, Brno, 1982–1985 Pedagogická fakulta UP, Olomouc, externí učitel, 1972–1987 Pedagogická fakulta MU, externí učitel, 1991–1993 zakladatel a vedoucí Tyflopedické poradny při ZŠ a MŠ pro nevidomé, později při Svazu invalidů a následně České unii nevidomých a slabozrakých, 1977–1994 zakladatel a redaktor časopisu Brněnský občasník, 1990–2005 zakladatel a vedoucí Slepeckého muzea, 1992–1999 Slepecké muzeum, Brno, vědecký pracovník, 1999–2000 Oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně, vědecký pracovník, 2000–dosud Výsledky pedagogické tvořivosti: Tři pedagogická čtení, jedno získalo první místo v ústředním kole na 250 příspěvků do odborných a propagačních časopisů českých i zahraničních autor sedmnácti odborných publikací autor řady titulů speciálních učebnic Hudební výchova určených žákům ZŠ pro nevidomé autor speciální učebnice brailleské [brajské] bodové hudební notace určení pro nevidomé žáky ZŠ autor několika speciálních učebních pomůcek určených pro nevidomé žáky ZŠ během padesáti let pořídil a popsal rozsáhlou sbírku několika set historických slepeckých pomůcek školních i jiných; doplnil studijními návštěvami čtrnácti evropských slepeckých muzeí Výsledky odborné teoretické činnosti: učinil a popsal objev trojí funkce ruky nevidomého v kompenzačním procesu popsal následky příčinných vztahů fyziologie a psychiky taktilního vnímání nevidomých v kompenzačním procesu popsal základní principy teorie gnozeologických procesů v estetickém a uměleckém vnímání nevidomých a stanovil jejich specifika pěti stupňů abstrakcí konkrétního předmětu kladl důraz na poznání historie péče o nevidomé a jejich výchovu i vzdělávání z hlediska rehabilitace a uschopnění jejich osobnosti z utilitárního hlediska vlastní zpracování tyflopedické klasifikace a interpretace výchovných a vzdělávacích metod, zásad a postupů v teorii i praxi vlastní zpracování základních principů výchovy nevidomého dítěte raného období 1

popsal historii zájmových spolků nevidomých Zájmové novinářské činnosti: Tyflopedické muzeum – bulletin s mnoha vyobrazeními se zabýval propagací budoucího Slepeckého muzea v Brně, 1981–1995 Brněnský občasník – časopis v brailleském písmu. Jeho obsah byl zájmový. Janem Pokorným byl uveřejňovám na internetu. V brailleském písmu byl tištěn na historických tiskařských strojích, 1990–2003 Ocenění: Ke Dni učitelů – Ústřední národní výbor města Brna, 1963 Cena města Brna v oboru výchova a vzdělávání, 2006 Cena Jihomoravského kraje v oboru výchova a vzdělávání, 2011 Cena obce Vlčnova v oboru výchova a vzdělávání, 2011

2

Příloha č. 10

Příloha č. 11

Příloha č. 12

Příloha č. 13

Příloha č.14

Příloha č.15

Příloha č.16

Příloha č.17

Příloha č.18