Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českých dějin. Studijní program: Historické vědy Studijní obor: České dějiny

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav českých dějin Studijní program: Historické vědy Studijní obor: České dějiny

Disertační práce

Mgr. Miroslav Eisenhammer

Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace Forced use of secondary school students during the occupation

Praha 2013

Vedoucí práce: PhDr. Jan Gebhart, CSc., DSc.

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce PhDr. Janu Gebhartovi, CSc., DSc. za rady a pomoc, kterou mi poskytoval během tvorby této práce. Dále patří moje poděkování kolegům archivářům, kteří mi zpřístupnili archivní materiál použitý k výzkumu, a mé rodině.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne 28. března 2013

………………………….. Miroslav Eisenhammer

Klíčová slova: druhá světová válka, Protektorát Čechy a Morava, nucená práce, školství, mládež, studenti

Keywords:

the Second World War, the Protectorate of Bohemia and Moravia, forced labor, education, the youth, students

Abstrakt: Disertační práce se zabývá dosud souhrnně nezpracovaným tématem nuceného pracovního nasazení žáků středních a odborných škol v době okupace českých zemí nacistickým Německem. Po úvodní charakteristice vývoje německého a protektorátního hospodářství a přístupu nacistů k využívání pracovních sil vlastního obyvatelstva i okupovaných zemí přibližuje další kapitola situaci českého školství v letech 1939-1945. Nacisté spatřovali v české inteligenci nepřítele, proto po uzavření českých vysokých škol cíleně omezovali i české střední školství. Tato omezení neměla jen národně politický, ale i hospodářský význam. Již od roku 1939 byli pracující z českých zemí posíláni na práci do Říše. Tento trend se výrazně zvýšil od roku 1942, kdy Německo zintenzívnilo rozšiřování válečné výroby a současně zahájilo rozsáhlý program nuceného přikazování zahraničních pracovních sil do práce v německém průmyslu. Jedním ze zdrojů pracovních sil se stali i žáci středních škol, u nichž nově přijatá legislativa od února 1943 umožňovala uznání fakticky nedokončeného vzdělání na základě potvrzeného osvědčení se v pracovním nasazení. Hlavní kapitoly práce se zabývají sledováním vývoje pracovního využívání žáků v letech 1942-1945. Při výzkumu byly využity archivní dokumenty středních a odborných škol z Plzně a okolních menších měst a pro porovnání dokumenty škol z významných průmyslových center Brna a Ostravy a ze spíše zemědělsky zaměřených oblastí Českých Budějovic a Tábora. Výzkumem bylo zjištěno, že různé pracovní úřady přistupovaly k využívání pracovních sil z řad školní mládeže různě, a to i v případě centrálně vyhlašovaných tzv. ročníkových akcí. Studenti byli kromě přímého vysílání do Říše často používáni jako náhradní síly, které v místních podnicích a úřadech musely zastoupit osoby převedené na práci do Německa. V době školního vyučování je místní správa využívala k rozmanitým krátkodobým pracím, nedílnou součástí života škol se staly pomocné zemědělské práce a sběry odpadových surovin jako „podpora válečného úsilí“. Kromě práce v továrnách byli studenti ve velké míře zařazováni do organizací Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei, které se podílely na protiletecké ochraně a likvidaci následků spojeneckých náletů. Tato nebezpečná služba s sebou nesla riziko obětí na životech. Okupační úřady často zdůrazňovaly údajné menší začlenění české mládeže do „válečného úsilí“ než německé, proto je závěrečná kapitola věnována porovnání situace českých a německých středních škol s využitím příkladu Plzně.

Abstract: This dissertation deals with yet completely unprocessed issue of forced labor deployment of secondary and vocational school pupils in the Czech lands during the occupation by Nazi Germany. After the initial characteristics of the development of the German and the Protectorate economy and the Nazi attitude to use workforce of its own population and of occupied countries, the other chapter is devoted to the situation in the Czech education in 1939-1945. The Nazis considered the Czech intelligence as the enemy, so after the closure of Czech universities they deliberately restricted Czech secondary education. These restrictions did not have only national political, but also economic significance. From 1939 workers from the Czech lands were sent to work in the Reich. This trend increased significantly from 1942, when Germany intensified the expansion of war production and at the same time they started extensive program of forced labor of foreign workers in German industry. One of the labor sources were secondary school pupils, who the new legislation from February 1943 allowed to acknowledge de facto incomplete education based on the confirmed certificate in forced labor deployment. The main chapters of the thesis deal with monitoring the development of work use of pupils in 1942-1945. During the reaserch archival documents of secondary schools from Pilsen and surrounding smaller towns were used and to compare also documents of the major industrial centers of Brno and Ostrava and then of the more agriculturally oriented areas of České Budějovice and Tábor. Research found out that the various occupation authorities proceeded to the use of labor force among school children in different ways, and even if centrally proclamed so called year events. In addition to direct sending to the Reich students were often used as a replacement forces in local businesses and offices where they had to substitute persons transferred to Germany to work. During school lessons, the local administration used them for various short-term work, ancillary agricultural work and collecting waste materials as "support the war effort” became an integral part of school life. In addition to work in factories, students were largely placed in organizations called Technische Nothilfe and Luftschutzpolizei, which participated in the raid protection and liquidation of the Allied air raids. This dangerous service carried the risk of casualties. The occupation authorities often emphasized the alleged less incorporation of Czech youth in the "war effort" than German, so the final chapter is devoted to comparison of the situation of Czech and German secondary schools using the example of Pilsen.

Obsah Předmluva ................................................................................................................. 9 1 Úvod ...................................................................................................................... 17 1.1 Komplexní vymezení tématu ................................................................................ 17 1.2 Literatura k tématu.................................................................................................. 19 1.3 Pramenná základna k tématu ............................................................................... 25 1.4 Výsledky historického bádání podníceného odškodňovací akcí a činností nadace EVZ a jejích partnerských organizací .......................................................... 30 2 Válečné hospodářství a pracovní nasazení obecně. Normy vymezující nucené nasazení ..................................................................................................... 33 2.1 Vztah protektorátního hospodářství k říšskému a jeho vývoj .......................... 33 2.2 Problematika pracovních sil a jejich zajištění pro říšskoněmecké hospodářství obecně – situace v Říši ........................................................................ 38 2.2.1 Organizační zajištění pracovního nasazení v Říši ......................................... 38 2.2.2 Význam práce nasazených pro hospodářství nacistického Německa, diferencovaný přístup k příslušníkům jednotlivých národností – postavení Čechů .......................................................................................................................................... 43 2.3 Situace v protektorátu – legislativa k nasazení, pracovní úřady ..................... 46 2.3.1 Nucené pracovní nasazení v době II. světové války – periodizace ............ 46 2.3.2 Pracovní úřady ..................................................................................................... 50 2.3.3 Pracovní povinnost a nouzová služba ............................................................ 56 2.3.4 Nasazení v uniformách: Luftschutz a Technische Nothilfe.......................... 58 2.3.5 Úvahy o nasazení české mládeže v ozbrojených složkách ......................... 64 3 Střední školství a jeho vývoj v době 1. republiky a za okupace ...................... 67 3.1 Pojem „střední škola“ ............................................................................................. 67 3.2 Střední školství v době první československé republiky .................................. 68 3.3 Školství v době okupace........................................................................................ 75 3.3.1 Změny školské správy v období okupace ....................................................... 75 3.3.2 Struktura středních a odborných škol v protektorátu v době okupace a její změny .............................................................................................................................. 80 3.3.3 Perzekuce českých středních škol .................................................................. 98 3.4 Studenti v době nesvobody. Kuratorium pro výchovu mládeže ................... 103 4 Česká škola a pracovní nasazení obecně........................................................ 111 4.1 Vzdělávání jako obrana před nuceným nasazením ........................................ 111 4.1.1 Vysokoškolští studenti a jejich pracovní uplatnění ...................................... 111 4.1.2 Možnosti nástavbového studia – abiturientské kursy .................................. 114 4.1.3 Další možnosti doplnění vzdělání pro maturanty – odborné školy ............ 121 4.2 Nasazení studentů českých středních škol. Metody a předpisy. .................. 123 4.2.1 Oddělení mládeže při pracovních úřadech. Pracovní poradenství. .......... 123 4.2.2 Předpisy regulující pracovní nasazení školní mládeže ............................... 127 4.3 Pronikání nucených „neškolních“ činností do doby školního vyučování. .. 131 4.3.1 Sběr odpadových surovin, léčivých bylin a semen. ..................................... 131 4.3.2 Pracovní nasazení na zemědělské a zalesňovací práce. ........................... 134 4.3.3 Zapojení žáků do protiletecké ochrany – protipožární hlídky ..................... 140 5 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1942–1943 . 143 5.1 Podzim 1942 a ročníkové akce 1921–1922 a 1918–1920 ............................. 143 5.1.1 Všeobecně vzdělávací střední školy – gymnázia, reálná gymnázia, učitelské ústavy ........................................................................................................... 151 5.1.2 Odborné školy – obchodní akademie, zemědělské a průmyslové školy .. 156

5.2 Jaro 1943 ............................................................................................................... 172 5.2.1 Všeobecně vzdělávací střední školy – gymnázia, reálná gymnázia, učitelské ústavy ........................................................................................................... 174 5.2.2 Odborné školy – obchodní akademie, zemědělské a průmyslové školy.. 186 6 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1943–1944.. 204 6.1 Podzim 1943 a nasazení do Technische Nothilfe na území Říše ................ 204 6.2 Využití žáků ke krátkodobým pracovním úkolům 1943-1944 ........................ 222 6.3 Ročníková akce 1924 .......................................................................................... 232 6.4 Jarní vlna nasazení do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei .................. 255 7 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1944–1945.. 264 7.1 Totální válečné nasazení od září 1944 ............................................................. 264 7.2 Nasazení do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei 1944-1945 ................ 278 7.3 Ročníková akce 1927–1928 – zákopové práce v jarních měsících 1945 ... 289 7.4 Návraty z nasazení a jeho dozvuky – ukončování školní docházky pro nasazené ...................................................................................................................... 293 8 Pohled do jiného světa: Nasazení německé mládeže a německé školství v západních Čechách ............................................................................................ 298 8.1 Nasazení německé mládeže obecně ................................................................ 298 8.2 Situace na německých středních školách na příkladu Plzně ........................ 303 9 Shrnutí a závěry ................................................................................................. 309 Seznam použitých pramenů a literatury ............................................................. 318 Přílohy .................................................................................................................... 332

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace

Předmluva Nucené pracovní nasazení českých obyvatel v letech druhé světové války patří mezi historická témata, jejichž zpracování bylo donedávna značně nerovnoměrné a dosud není zdaleka vyčerpané. Dlouhou dobu představovalo ve srovnání s vojenskopolitickými a čistě vojenskými aspekty tohoto období vyloženě okrajovou kapitolu, a to jak v české (respektive československé) historiografii, tak i v zahraničí. Poté, co se problematiky v šedesátých letech 20. století chopili František Mainuš a Zdeněk Konečný, byla naopak považována za dostatečně zpracovanou a opět se jí nikdo nevěnoval. Novou vlnu zájmu přineslo až období po roce 1989, kdy vznikl Svaz nuceně nasazených a jeho aktivity společně s aktivitami organizací nasazených z ostatních zemí za pomoci amerických právníků vyústily v přijetí německého zákona o nadaci Připomínka – odpovědnost – budoucnost (Stiftung EVZ – Erinnerung, Verantwortung und Zukunft) v roce 2000 a následně ke vzniku Česko-německého fondu budoucnosti. Jako organizační centrum vyřizování žádostí o odškodnění vznikla Kancelář pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti, která se přímo starala o jednotlivé konkrétní případy nasazených z území České republiky.1 Akce odškodnění za nucené nasazení byla provázena novou vlnou zájmu o celou problematiku, a to jak v Německu, tak u nás i v dalších zemích, jejichž obyvatelé byli za války pracovně nasazováni. Bylo nutné postihnout celkový rozsah nasazení a jeho jednotlivé formy, stejně jako jeho konkrétní projevy formou mikrostudií zaměřených na jednotlivá místa či podniky. Současně s odbornými pracemi vyšla na přelomu tisíciletí řada drobných vzpomínkových článků v denním tisku a časopisech a několik monografických vzpomínkových prací, které pomohly znovu otevřít povědomí o této válečné kapitole mezi širší veřejností. Sama nadace Připomínka – odpovědnost – budoucnost pak zaštítila některé projekty historického výzkumu, které jsou podrobněji zmíněny níže. Autor práce se jako archivář sám aktivně zúčastnil přijímání žádostí o odškodnění za nucené nasazení i vyhledávání dokladů, které jednotlivcům pomáhaly jejich nárok prokázat. Z dílčích příběhů jednotlivců vyplynulo poznání, že má smysl se těmito historickými fakty stále zabývat, protože okolnosti mnohých případů do zavedených V rámci shromažďování žádostí o odškodnění od jednotlivých žadatelů vznikl soubor přibližně 120 000 osobních složek žadatelů o dávky za nucenou práci či jiné nacistické bezpráví a 3000 složek v rámci plateb za tzv. jiné osobní újmy. Žádosti musely být doloženy věrohodnými doklady (průkazy, fotografie, podrobné vlastní vylíčení nasazení, svědecké výpovědi, doklady z archivů). – „Nepřichází-li práce k Tobě/Kommt die Arbeit nicht zu Dir…“. Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech. Praha : Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, 2003, s. 10. 1

9


obecných představ o nuceném nasazení nezapadají. Četní žadatelé byli narození v letech 1925–1926 a jejich osudy v dosavadních zpracováních této tematiky jaksi chyběly. Dalo se očekávat, že budou přicházet lidé přeřazení ze zaměstnání v protektorátu na práci do Říše. Ano, byli mezi nimi takoví, ale nejméně stejně často přicházeli ti, kteří na úvod říkali: „Byl jsem nasazen ze školy…“ Mnoho z těch o pár let starších „klasických nasazených“ se už odškodnění nedožilo a několikaletý rozdíl mezi nimi a dalšími žadateli způsobil, že příběhy těch mladších najednou začaly být více slyšet. Do té doby si autor pod pojmem „totálně nasazený“ představil příslušníka ročníku 1921 stojícího u vrtačky v továrně kdesi na berlínském předměstí. Najednou se setkával s bývalými příslušníky Luftschutzu a Technische Nothilfe, s žáky průmyslovek pracujícími při škole na odpolední směně, s gymnazisty navalujícími klády ke katru pily… A právě těmto lidem se mnohdy dařilo doložit jejich válečnou anabázi jedině díky dokumentům škol, ze kterých byli nuceni odejít. Kamarádi, kteří se desítky let neviděli, se scházeli a poskytovali si navzájem písemná svědectví o událostech, které už nešlo jinak prokázat. Při podrobnějším průzkumu dochovaných dokumentů středních škol se ukázalo, že poskytují množství dosud historiky nevyužitých údajů nejen o nuceném nasazení, ale o životě mládeže za okupace obecně. Objevily se otázky: Proč byl žadatel z Plzně nasazen a jeho vrstevník z Klatov ne? Na základě čeho byli vybíráni adepti pro zařazení do Technische Nothilfe? Jak se dalo nasazení uniknout? Tak vznikla myšlenka zpracovat celé téma obsáhlejší formou. Předkládaná práce si na základě studia literatury, řady archivních pramenů a zaznamenaných vzpomínek pamětníků klade za cíl přispět ke zkoumání historie nuceného nasazení, a tím i protektorátní společnosti zejména v druhé polovině války, v několika ohledech. Jedním z problémů, který nastoluje, je oprávněnost pohledu na tuto tvář okupační reality jako na sled jednoznačně vymezených a jednotným způsobem organizovaných „ročníkových akcí“. Vzhledem k velmi mezerovitému dochování dokumentů okupačních pracovních úřadů se jako vhodný pramen nabízely právě archiválie škol, protože se v nich nucené nasazení odráží, jsou víceméně rovnoměrným způsobem dochovány pro celé území republiky a obsahují srovnatelný vzorek obyvatelstva pro různé lokality. Navíc umožňují zkoumání hlavní fáze procesu pracovního nasazování v jeho historické vývojové linii od roku 1942 až do sklonku války. Zároveň právě archiválie škol dovolují dobře poznat válečné osudy oné „mezigenerace“ ročníků 1925–1926. Již F. Mainuš se Z. Konečným kromě zásadních momentů, jakými byly ročníkové akce 1921– 1922 a 1918–1920, nasazení ročníku 1924 do leteckého průmyslu a ročníku 1927–1928 na opevňovací práce v závěru války upozorňují na řadu vedlejších proudů, kterými okupační 10


a okupanty řízené protektorátní orgány získávaly a převáděly pracovní síly sobě žádoucím směrem. Snahou autora bylo některé tyto momenty rozvinout a upřesnit. První problém již byl nadnesen: Probíhaly ročníkové akce u všech pracovních úřadů stejným způsobem, nebo existovaly lokální rozdíly? Pokud ano, čím byly zapříčiněny? Autor se před zahájením výzkumu domníval, že v případě centrálně vyhlášených ročníkových akcí byl přístup úřadů práce k jejich provádění shodný na celém území protektorátu. Výsledky výzkumu ukázaly četné lokální rozdíly, které jsou vyhodnoceny v závěru práce. Další problém k řešení nabídla povaha pramenné základny, která zahrnovala různé typy škol, od gymnázií přes učitelské ústavy a obchodní akademie až po průmyslové a zemědělské školy. Přistupovaly pracovní úřady ke všem typům středních škol stejně, nebo se vůči některým uplatňovala odlišná kritéria? Zde se dalo předpokládat, že menší zátěži byly vystaveny ty obory, které připravovaly žáky pro výkon povolání důležitých pro vedení války, konkrétně zemědělské a průmyslové školy. Potvrdilo se to však beze zbytku pouze u zemědělských škol. Situace průmyslovek byla daleko složitější, jak ukazují příslušné kapitoly. Třetí oblastí, která si zasluhovala pozornost, byla závislost „nasazovací praxe“ na průmyslovém významu a velikosti města, kde se školy nacházely. Podle výchozího předpokladu měly pracovní úřady ve velkých průmyslových centrech s vyšší potřebou pracovních sil přistupovat k přeřazování žáků škol do zaměstnání přísněji než v menších městech. Tento trend se v podstatě potvrdil. Kromě používání žáků jako pracovních sil v průmyslu bylo zároveň třeba akcentovat i jiné druhy aktivit, ke kterým byli žáci využíváni. Zde se objevila celá dosud jen velmi málo zpracovaná sféra činností vykonávaných nikoli podle přikazovacího výměru pracovního úřadu, ale na základě povolání ke krátkodobé nebo dlouhodobé nouzové službě. Nejvýraznější z nich byla bezesporu zařazení žáků do organizací zapojených do protiletecké ochrany, jakými byla Luftschutzpolizei a Technische Nothilfe, zmínit je ale nutné i rozmanité krátkodobé aktivity nuceně vykonávané v době vyučování, počínaje skládáním brambor a konče výkopy veřejných protileteckých krytů. Řešení vytčených problémů přivedlo autora obloukem zpět do vyšší úrovně bádání. Musel se seznámit s obecnějšími rysy vývoje okupačního hospodářství, vývoje školství a legislativním zakotvením nucené práce. Celková charakteristika uvedených skutečností logicky předchází konkrétním výsledkům prezentovaného výzkumu, a tomu je přizpůsobeno rozčlenění práce do kapitol. 11


První kapitola vymezuje téma po chronologické a teritoriální stránce a uvádí metody použité při jeho zpracování. Dále se v samostatných podkapitolách věnuje charakteristice použité literatury a pramenů a zmiňuje též výsledky dalších výzkumů v oblasti nuceného nasazení, které zaštítila nadace „Připomínka – odpovědnost – budoucnost“. Druhá kapitola je věnována vývoji válečného hospodářství v Německu i na území Protektorátu Čechy a Morava a zajištění pracovních sil potřebných k chodu ekonomiky. Podkapitola 2.1 je zaměřena na charakteristiku vztahu protektorátního a říšského hospodářství v době okupace a uvádí základní změny, kterými v letech 1939–1945 hospodářství v Cechách a na Moravě prošlo. Podkapitola 2.2 se týká potřeby pracovních sil pro německé hospodářství. S využitím příslušné literatury se zabývá mechanismy získávání pracovních sil na celoříšské úrovni a postavením jednotlivých skupin zahraničních pracovníků na území Říše včetně postavení Čechů. Podkapitola 2.3 podrobněji rozpracovává situaci v protektorátu. Nejprve v části 2.3.1 shrnuje vývoj nasazování protektorátních příslušníků v návaznosti na podkapitolu 2.2. Další část 2.3.2 charakterizuje právní rámec nucené práce a jeho vývoj, zabývá se příslušnou legislativou a vznikem a činností pracovních úřadů. Část 2.3.3 vymezuje rozdíly mezi „pracovní povinností“ a „nouzovou službou“, protože zkoumané skupiny obyvatelstva

se týkaly

oba tyto odlišné mechanismy přikazování do práce. V návaznosti na to část 2.3.4 charakterizuje polovojenské organizace Luftschutzpolizei a Technische Nothilfe vzhledem k četnému zastoupení studentů v nich. Konečně část 2.3.5 je věnována úvahám o nasazení české mládeže po boku německých ozbrojených sil a výslednému negativnímu postoji říšských míst v této věci. Třetí kapitola se zaměřuje na vývoj středního školství na našem území. V podkapitole 3.1 definuje pojem „střední škola“, v podkapitole 3.2 stručně seznamuje se situací za první republiky. Změny, ke kterým došlo v letech 1939-1945, jsou tématem podkapitoly 3.3. Akcentovány jsou jak změny správní a strukturální v částech 3.3.1 a 3.3.2, tak i perzekuce českého středního školství v části 3.3.3. Podkapitolu 3.4 věnoval autor studentům jako sociální skupině a pokusil se postihnout alespoň v základních rysech jejich společenské postavení i život za okupace, ve kterém od roku 1943 sehrávalo klíčovou roli Kuratorium pro výchovu mládeže. I čtvrtá kapitola je věnována protektorátnímu školství. Na rozdíl od předchozí však klade důraz na jeho ovlivňování ze strany pracovních úřadů. Podkapitola 4.1 zpracovává téma vzdělávání jako obrany před pracovním nasazením. V této souvislosti se v části 4.1.1 všímá nejprve osudu těch posluchačů uzavřených vysokých škol, kteří nebyli zatčeni při 12


represivních akcích nacistů v listopadu 1939, protože oni byli první skupinou studentů vystavenou rukám „pracáků“. Autor návazně v částech 4.1.2 a 4.1.3 rozpracovává vznik a fungování abiturientských kursů při středních (resp. vyšších odborných) školách a možnosti dalšího studia abiturientů středních škol na odborných školách. Podkapitola 4.2 tematicky rozvíjí část 2.3.2, protože se zaměřuje na činnost oddělení mládeže pracovních úřadů, pracovní poradenství a předpisy regulující pracovní nasazení žáků škol. Podkapitola 4.3 již předjímá navazující části práce, protože v obecné rovině přibližuje pronikání „neškolních činností“ do doby vyučování. Pozornost zaměřuje v části 4.3.1 na organizaci sběru odpadových surovin a léčivých rostlin, v části 4.3.2 na zemědělské a zalesňovací práce a v části 4.3.3 na organizaci požárních hlídek ve školách a zapojení žáků do nich. Kapitoly pátá až sedmá prezentují hlavní výsledky vlastního autorova výzkumu. Zahrnují postupně tři školní roky 1942/43, 1943/44 a 1944/45. Jejich v některých partiích velkou analytičnost se autor snažil zmírnit dílčími závěry následujícími po nezbytné sumě konkrétních údajů, na základě kterých je teprve možné vyvozovat obecnější skutečnosti. V páté kapitole sledujeme nejprve genezi ročníkových akcí 1921–1922 a 1918–1920 a jejich konkrétní odraz na zkoumaných všeobecně vzdělávacích i odborných středních školách. Podkapitola 5.2 přibližuje změny, které školám přineslo uplatnění výnosu Ministerstva školství o uznání dospělosti na základě osvědčení se v pracovním nasazení. Vlna povolávání žáků na jaře 1943 v sobě kombinovala dokončení podzimních ročníkových akcí a zvýšenou potřebu náhradních sil za ty, které odcházely do Říše. Zároveň začaly místní úřady v zesílené míře používat žáky ke krátkodobým pracím v místě školy a projevila se i činnost Technische Nothilfe jako druhého ramene pomyslných kleští, které je svíraly. Šestá kapitola je věnována školnímu roku 1943/44. První ze čtyř podkapitol seznamuje s organizačním pozadím a průběhem nejtragičtější epizody pracovního nasazování českých studentů, kterou bylo půlroční vyslání přibližně dvou tisíc žáků průmyslových škol v rámci Technische Nothilfe k odklizovacím pracím po náletech do bombardovaných německých měst na sklonku léta 1943. Podkapitola 6.2 zachycuje různé formy využívání žáků ke krátkodobým pracovním úkolům. Třetí podkapitola je věnována ročníkové akci 1924, její organizaci a následně jejímu průběhu na sledovaných školách. Tématem čtvrté podkapitoly 6.4 je zesílená aktivita Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei na lokální úrovni a povolávání studentů do jmenovaných organizací. Sedmou kapitolou věnovanou školnímu roku 1944/45 se uzavírá válečné období českého školství. Ovlivnilo jej zejména vyhlášení totálního válečného nasazení v srpnu 13


1944, jehož odrazem na školách se zabývá podkapitola 7.1. Následující podkapitolu 7.2 autor věnoval expanzi polovojenských organizací TN a LS, které do svých řad povolaly v závěrečném roce války velké procento žáků z uzavřených školních tříd. Budování opevnění na Moravě na jaře 1945, ročníkovou akci 1927–1928 a její odraz na sledovaných ústavech popisuje podkapitola 7.3. V závěrečné podkapitole 7.4 sledujeme návraty žáků z nasazení a poválečné ukončování jejich násilně přerušené školní docházky. Z diskusí s vedoucím práce vyplynul i poslední problém, kterým je míra shody a rozdílů ve válečném osudu české a německé mládeže. Tato otázka je pominutelná na lokální úrovni, zřetelně však vyvstává při celkovém pohledu na život protektorátní společnosti, protože při zásadních jednáních ohledně pracovního využití české mládeže byla srovnání s jejími německými vrstevníky často používána. Proto autor zařadil za kapitoly č. 5 až 7, zaměřené na situaci v českém školství, ještě kapitolu č. 8 věnovanou zásadním rysům „válečné pomocné služby“ německé mládeže. I zde byly obecné skutečnosti, charakterizované v podkapitole 8.1, porovnány v podkapitole 8.2 s konkrétním příkladem jedné plzeňské německé střední školy.

V kapitole 9 pak autor celé téma shrnuje

a prezentuje dosažené závěry. Při charakteristice okupačního středního školství klade práce důraz na jeho správní a organizační vývoj. Nejsou rozebírány obsahové změny ve vyučování, postupné rozšiřování výuky němčiny, omezování výuky dějepisu a českého jazyka, revize učebnic a knihoven, přeškolování učitelů a další průvodní skutečnosti měnící tvář české školy, protože o těchto jevech již podrobně pojednali jiní autoři, zejména J. Doležal a F. Bosák. Na rozdíl od správních a organizačních změn s hlavním tématem práce, kterým je nucené nasazení, nesouvisejí, proto jsou záměrně pominuty. Z hlediska používaných pojmů je ještě třeba krátce se zastavit u označení „nuceně nasazený“. Jeho definicí se zabýval již Ulrich Herbert,2 který za nucenou práci považoval takovou, kterou pracovník přijal z jiných než čistě ekonomických důvodů. Nevztahoval ji však na nařizování pracovního poměru německému obyvatelstvu v době války. Preciznější pojetí pojmu „nucená práce“ a „nuceně nasazený“ vznikalo až na přelomu tisíciletí v souvislosti s nutností definovat okruh podmínek, které museli splňovat žadatelé

HERBERT, Ulrich. Geschichte der Ausländerpolitik in Deutschland. Saisonarbeiter, Zwangsarbeiter, Gastarbeiter, Flüchtlinge. München : Verlag C.H.Beck, 2001, s. 86; první vydání uvedené práce vyšlo již v roce 1986. Tomuto základnímu pojetí nucené práce jako takové, která je přijímána z mimoekonomických příčin nezávisle na vůli jednotlivce, odpovídá i přístup J. Housera: „Za nucenou práci je nutno pokládat onu společenskou práci, kterou pracující vykonává nikoliv ze svého dobrovolného rozhodnutí, nýbrž pod mimoekonomickým nátlakem, který může mít různou povahu.“ – HOUSER, Jaroslav. Nucená práce a okupantské právo. Právněhistorické studie, 1967, roč. 13, s. 157. 2

14


o odškodnění z peněz nadace „Připomínka – odpovědnost – budoucnost“. Reprezentantem tohoto nového pojetí je Mark Spoerer,3 který klade hlavní důraz na omezení osobní svobody jednotlivce. Toto omezení je dáno v první řadě nemožností vypovědět pracovní smlouvu. Druhým hlediskem je snížená šance zaměstnance ovlivňovat své pracovní podmínky z důvodu vytržení z jemu známých institucionalizovaných i neformálních „záchranných sítí“ a jeho poslání do cizího prostředí vnímaného zpravidla jako nepřátelské. Toto hledisko nazývá Spoerer „daleko od domova (fern der Heimat)“. Posledním hlediskem jsou průměrné šance na přežití, které přímo souvisely se zařazením nuceně pracujících osob do určitých sociálních skupin; zde měli nejhorší postavení polští židovští a sovětští váleční zajatci, „pracovní Židé“ a vězni koncentračních táborů. Ze Spoererem uváděných kritérií vycházela i kritéria přijatá jako hlavní pro uznání nároku na odškodnění za nucené nasazení zprostředkované Česko-německým fondem budoucnosti. V první verzi pravidel ze závěru roku 1997 se za hlavní kritérium považovalo nucené přijetí práce (na odškodnění neměli nárok ti, kteří do Říše šli pracovat dobrovolně) a její výkon mimo území protektorátu.4 Teprve v druhé fázi po přijetí tzv. otevírací doložky v roce 2001 byl okruh osob s nárokem na odškodnění rozšířen kromě jiných obětí nacistického bezpráví i na ty osoby, které byly „nasazeny na území Protektorátu Čechy a Morava za zvlášť těžkých podmínek“. Výslovně se to týkalo osob ubytovaných v táborech a „nasazení ve zvláštních pracovních jednotkách, jako např. Technische Nothilfe, Luftschutz, organizace Todt a Ley“, dále též osob, které „utrpěly závažnou osobní újmu“, což mohly být i osoby „nasazené na území protektorátu ve zbrojním průmyslu ve ztížených podmínkách minimálně 72 hodin týdně za trvalého ohrožení života či zdraví“.5 Vztáhneme-li uvedená kritéria na žáky škol, zjistíme, že za nuceně nasazené ve výše uvedeném slova smyslu se dají považovat pouze ti, kteří byli posláni za hranice protektorátu (což se týká zejména osob zařazených do ročníkových akcí 1921–1922, 1918– 1920 a 1924), nasazení na zákopové práce a ti, kteří byli přikázáni ke službě v Technische Nothilfe a Luftschutzu. Mimo zůstává početná skupina těch, kteří byli vytrženi ze studia a zařazeni na práci v blízkosti bydliště jako „náhradní síly“ bez nutnosti ubytování v táborech. V předkládané práci však i tyto osoby za nuceně nasazené považujeme. S přihlédnutím ke kritériím M. Spoerera tak akcentujeme jeho první hledisko, tedy nucené SPOERER, Mark. Nucená práce pod hákovým křížem. Zahraniční civilní pracovníci, váleční zajatci a vězni ve Třetí říši a v obsazené Evropě v letech 1939-1945. Praha : Argo, 2005, s. 15–18. 4 Informační zpravodaj Svazu nuceně nasazených čs. občanů za 2. světové války č. 15/1997 – zvláštní příloha – Kritéria pro odškodnění nuceně nasazených. 5 Informační zpravodaj Svazu nuceně nasazených čs. občanů za 2. světové války č. 22/2001, s. 2 – Příprava na výplatu odškodnění – zde specifikovány podmínky pro podání žádostí v rámci tzv. otevírací doložky. 3

15


přijetí práce a nemožnost jejího svobodného opuštění, což plně odpovídá situaci všech žáků, kteří kvůli přijetí práce z rozhodnutí pracovního úřadu museli předčasně ukončit své školní vzdělávání nebo měli vzdělávací podmínky paralelně vykonávaným pracovním poměrem velmi ztížené.

16


1 Úvod 1.1 Komplexní vymezení tématu Z chronologického hlediska se práce soustřeďuje na období, ve kterém docházelo v široké míře k nucenému nasazení českého obyvatelstva formou tzv. ročníkových akcí, tedy od podzimu 1942 do konce války v květnu 1945. Toto období zahrnuje tři školní roky 1942/43, 1943/44 a 1944/45. V rámci nutného uvedení do tématu a srovnání počátečních podmínek v českém středním školství s těmi, které panovaly v druhé polovině války, se však nevyhýbá exkursům do dřívějších let, a to jak 1939–1942, tak i předválečných. Z hlediska teritoriálního se práce soustřeďuje na západní část území Protektorátu Čechy a Morava vymezenou obvodem statutárního města Plzeň a obvody politických okresů Plzeň–venkov, Kralovice, Domažlice, Klatovy a Sušice. Toto území nemá oporu ve vymezení velkého správního celku v období okupace (oberlandrát Plzeň a Klatovy do 31. května 1942, oberlandrát Plzeň od 1. června 1942) ani v obvodech působnosti úřadů práce (podle stavu k 1. lednu 1943 úřad práce Plzeň s pobočkami v Blovicích, Rokycanech, Zbirohu, Kralovicích a Manětíně, úřad práce Klatovy s pobočkami v Domažlicích, Přešticích, Nepomuku a Sušici, úřad práce Strakonice s pobočkami v Blatné, Březnici, Písku, Volyni a Vodňanech). Okolností ovlivňující výběr zkoumaného území bylo zejména dochování archivních pramenů a jejich dostupnost. Vzhledem k nedochování písemností oberlandrátu Plzeň a minimálnímu dochování písemností oberlandrátu Klatovy a stejnému stavu v případě písemností úřadů práce Plzeň a Klatovy nebyl výzkum striktně vázán na správní rozdělení z období okupace, ale na teritorium Plzeňského kraje v období 1949– 1960 s vyloučením správního okresu Blatná, což odpovídá (samozřejmě bez oblastí přičleněných k Říši) části území oberlandrátu Plzeň spadajícího do působnosti úřadů práce Plzeň a Klatovy. Jedním z rozhodujících archivních pramenů totiž byly fondy středních škol, proto se výzkum soustředil na místa, kde fungovaly. Pro porovnání bylo nutné zkoumat fondy středních škol z jiných oblastí, a to podle jejich srovnatelných typů, proto byl do výzkumu přímo zahrnut Beroun, České Budějovice, Příbram, Tábor, Brno a Ostrava a zprostředkovaně, na základě literatury nebo výročních zpráv, i střední školy z některých jiných měst (např. Pardubice). Při přípravě práce bylo klíčové studium primárních archivních pramenů, přičemž autor jednak induktivně vyhledával případy nasazení v jednotlivých regionech a následně deduktivně zkoumal, nakolik odpovídají či se liší v porovnání s celkovými tendencemi danými platnými legislativními normami a situací popsanou v již publikovaných 17


syntetických pracích (zejména z pera F. Mainuše). Doplňující metodou se stala metoda statistická, využitá při rozboru údajů získaných excerpcí katalogů jednotlivých středních škol. V neposlední řadě se autor v zájmu doplnění pramenné základny zaměřil na metodu řízeného rozhovoru využívanou tzv. orální historií. Získal tak přes čtyřicet kratších i delších autentických vzpomínek přímých účastníků popisovaných událostí, které pomohly v mnohém doplnit či zpřesnit skutečnosti zjištěné z písemných pramenů. Metodiku práce s pamětníky autor opřel o poznatky získané z metodických úvodů prací pracovníků Ústavu soudobých dějin AV ČR využívajících tento typ pramene při zkoumání soudobé historie6 a z na ně navazující metodické příručky vydané Centrem orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.7 Výběr respondentů byl zpočátku náhodný a řídil se zejména osobními známostmi navázanými při podávání žádostí o vyhledání dokladů k nucenému nasazení ve Státním oblastním archivu v Plzni a Archivu města Plzně v letech 2000–2002, následně pak osobními doporučeními respondentů na další osoby, inzeráty ve Zpravodaji Svazu nuceně nasazených a pokusným kontaktováním osob vytipovaných na základě studia archivních pramenů. Snahou přitom bylo získat respondenty ze všech zkoumaných škol a ročníků, kteří by současně reprezentovali jednotlivé typy nasazení. Kontaktování pamětníků probíhalo zpravidla písemně, s vysvětlením účelu rozhovoru, způsobu jeho vedení a zpracování a uložení jeho záznamu. Následný rozhovor byl veden na základě otázek, které dostal respondent předem k dispozici, v klidném prostředí (buď v prostorách Státního oblastního archivu v Plzni nebo v respondentově bytě). Jeho průběh byl zaznamenán na magnetofonovou kazetu, následně byl rozhovor přepsán, zaslán respondentovi k autorizaci a případným opravám či doplněním. V některých případech byl první rozhovor ještě doplněn následným rozhovorem. Autorizované (tj. odsouhlasené a podepsané) znění rozhovoru bylo pak považováno za pramen a tak citováno. Kromě písemného znění byly zachovány i původní zvukové nahrávky s cílem prokázat autenticitu textu v případech, kdy se nepodařilo zajistit jeho autorizaci. V rámci rozhovorů se podařilo od

respondentů

získat

v originálech

nebo

v kopiích

řadu

unikátních

dokladů

dokumentujících nasazení, zejména fotografií. Části rozhovorů jsou v práci použity k doložení jinými typy pramenů jen nepřímo reflektovaných skutečností nebo jako

OTÁHAL, Milan – VANĚK, Miroslav. Sto studentských revolucí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny 1999; VANĚK, Miroslav a kol. Ostrůvky svobody. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002. 7 VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR , 2004. 6

18


ilustrativní doplnění prezentovaných údajů, nepředstavují tedy hlavní, ale pouze doplňkový pramen. 1.2 Literatura k tématu Vzhledem k tomu, že zkoumané téma v sobě pojí tři základní aspekty – vývoj průmyslu, nucené nasazení a vývoj školství – je možné do těchto tří oblastí rozdělit i použitou literaturu. Nelze ji na tomto místě jmenovat vyčerpávajícím způsobem, protože v podstatě každá práce zabývající se v celkovém pohledu dějinami druhé světové války se o problematice válečného hospodářství a nuceného nasazení alespoň okrajově zmiňuje. Uvádíme proto jen práce, které mají pro zvolené téma zásadnější význam a ty, které byly při přípravě práce využity. Ihned po skončení druhé světové války se problematika nuceného nasazení stala předmětem zájmu spojeneckých vyšetřovacích orgánů v kontextu celkového fungování nacistického státu. Tento zájem měl dva směry: jednak se téma dotýkalo přípravy a průběhu Norimberského procesu a tzv. následných procesů s nacistickými válečnými zločinci, současně představovalo součást zkoumání systému a výkonnosti nacistické ekonomiky v konfrontaci se spojeneckou bombardovací ofenzívou a zkoumáním jejích účinků a praktických výsledků (United States Strategic Bombing Survey (USSBS)). První studií věnovanou nuceně nasazeným byla práce Johna E. Frieda The Exploitation of Foreign Labour by Germany,8 která vycházela zejména z dobového tisku. V anglosaské historiografii na tuto práci navázal Edward L. Homze knihou Foreign labor in Nazi Germany.9 Na rozdíl od svého předchůdce se nevěnoval tolik vlastním nuceně nasazeným, ale jako první důkladně zpracoval systém a organizaci nuceného nasazení a jeho genezi ve vztahu k personálním změnám ve vedoucích strukturách Říše. Ve stejné době vznikla i první souhrnná práce na uvedené téma v Německu – práce Hanse Pfahlmanna Fremdarbeiter und Krigsgefangene in der deutschen Kriegswirtschaft 1939–1945.10 Oba autoři měli k dispozici dochované německé válečné dokumenty, které byly po válce nejprve jako válečná kořist převezeny do USA, zde mikrofilmovány a posléze vráceny zpět do tehdejší NSR. Pfahlmann však mohl vycházet kromě archivních materiálů a již za války 8

FRIED, John E. The Exploitation of Foreign Labour by Germany. Montreal : International Labour Office, 1945. 9 HOMZE, Edward L. Foreign Labor in Nazi Germany. Princeton : Princeton University Press, New Jersey, 1967. 10 PFAHLMANN, Hans. Fremdarbeiter und Krigsgefangene in der deutschen Kriegswirtschaft 1939–1945. Darmstadt : Wehr und Wissen Verlagsgesellschaft m.b..H., 1968.

19


vzniklých německých studií i z disertační práce L. Ewertha Der Arbeitseinsatz von Landesbewohnern besetzter Gebiete des Ostens und Südostens im zweiten Weltkrieg, publikované v Tübingenu v roce 1954, která se kromě životních podmínek nasazených zemědělských dělníků věnovala na základě dobových právních norem též legislativnímu zakotvení procesu nuceného nasazení. Pfahlmann se důkladněji než Homze věnoval jednotlivým národnostem a rozdílům v přístupu k nim (Homze poněkud generalizoval a uváděl jako příklady Poláky a Rusy a na druhé straně Francouze, Pfahlmann rozebral vztah Němců k jednotlivým skupinám nasazených v závislosti na jejich etnickém původu podrobněji a věnoval se daleko důkladněji problematice válečných zajatců). Další významná práce na uvedené téma vyšla v Německu až v roce 1985, kdy publikoval Ulrich Herbert svoji disertační práci pod názvem Fremdarbeiter. Politik und Praxis des „Ausländer-Einsatzes“ in der Kriegswirtschaft des Dritten Reiches.11 Další knihy téhož autora jsou věnovány otázkám zahraničních pracovníků v širším pohledu.12 Herbertovy práce představovaly základní dílo k tématu ještě na přelomu tisíciletí, kdy naplno probíhala jednání o odškodnění nuceně nasazených. Sjednocení Německa a následné otevření otázek souvisejících s válečnou historií a vyrovnáním se s ní vedly mimo úsilí o prosazení náhrad za nucené nasazení i ke zvýšenému zájmu o různé stránky této kapitoly válečných dějin. Od poloviny devadesátých let vznikla řada dílčích prací a studií věnovaných nucené práci v jednotlivých průmyslových podnicích, týkajících se jednotlivých národnostních skupin a podobně. Tuto vlnu nového zájmu uchopil a dovedl k vrcholu ve své práci Mark Spoerer,13 který kromě nového vyčíslení celkového počtu nuceně nasazených stanovil i nová metodologická kritéria posuzování nucené práce. V doslovu k jejímu českému vydání z roku 2005 podal Pavel Zeman přehled o stavu historiografického bádání k tématu a o vývoji náhledu na celou problematiku. Pouze na základě literatury a edic pramenů sestavená přehledná práce Stephana Posty Tschechische „Fremdarbeiter“ in der nationalsozialistischen Kriegswirtschaft má význam pro

HERBERT, Ulrich. Fremdarbeiter. Politik und Praxis des „Ausländer-Einsatzes“ in der Kriegswirtschaft des Dritten Reiches. Bonn : Dietz, 1999. (1. vyd. 1985). 12 HERBERT, Ulrich. Geschichte der Ausländerbeschäftigung in Deutschland 1880 bis 1980: Saisonarbeiter, Zwangsarbeiter, Gastarbeiter. Berlin, Bonn, 1986; Europa und der „Reichseinsatz“: ausländische Zivilarbeiter, Kriegsgefangene und KZ-Häftlinge in Deutschland 1938–1945. Essen,1991. 13 SPOERER, Mark. Zwangsarbeit unter dem Hakenkreuz. Ausländiche Zivilarbeiter, Kriegsgefangene und Häftlinge im Deutschen Reich und im besetzten Europa 1939–1945. Stuttgart-München 2001. V češtině vydáno jako SPOERER, Mark. Nucené práce pod hákovým křížem. Zahraniční civilní pracovníci, váleční zajatci a vězni ve Třetí říši a v obsazené Evropě v letech 1939-1945. Praha : Argo, 2005. 11

20


seznámení

německojazyčné

čtenářské

obce

s problematikou

nasazených

Čechů,

z historiografického hlediska však nijak průlomová není.14 Z prací věnovaných obecně dějinám protektorátu uveďme v první řadě nejnovější a svým záběrem zároveň jedinou z domácího prostředí vzešlou komplexní syntézu Velké dějiny zemí Koruny české sv. XV a, b (1938–1945) autorů Jana Gebharta a Jana Kuklíka,15 ze zahraničních syntéz pak představuje stále vrchol dílo Detlefa Brandese vydané v češtině pod názvem Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945.16 Plastické vykreslení protektorátní každodennosti nabízejí práce Jana B. Uhlíře, zejména monumentální Protektorát Čechy a Morava v obrazech17 a kniha Jana Gebharta a Jana Kuklíka Dramatické i všední dny protektorátu,18 jejíž časový záběr ovšem končí rokem 1943. Nejnovějšími významnými syntézami zaměřenými na státoprávní a politické aspekty existence protektorátu jsou práce Pavla Maršálka Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945, resp. její upravená verze Pod ochranou hákového kříže. Nacistický okupační režim v českých zemích 1939–1945.19 Ve všech jmenovaných pracích nalezneme obsáhlé přehledy další literatury ke zpracovávanému období. V rámci celkového vývoje Německa v letech války se německým hospodářstvím a problematikou pracovních sil zabývá řada knih, autorovi dostupná byla kolektivní práce Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg, ze které se tématu týká zejména díl 5/2.20 Z domácích autorů položil základ Leopold Chmela prací Hospodářská okupace Československa – její metody a důsledky. Znalecký posudek v procesu s K. H. Frankem.21 POSTA, Stephan. Tschechische „Fremdarbeiter“ in der nationalsozialistischen Kriegswirtschaft. Dresden : Technischen Universität Dresden, 2002. 15 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české sv. XV a, b (1938-1945). Praha – Litomyšl : Paseka, 2006, 2007. 16 V originále ve dvou dílech: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, Besatzungspolitik, Kollaboration und Widerstand im Protektorat Böhmen und Mähren bis Heydrichs Tod (1939–1942) a Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil II, Besatzungspolitik, Kollaboration und Widerstand im Protektorat Böhmen und Mähren von Heydrichs Tod bis zum Prager Aufstand (1942–1945). München : R. Oldenbourg Verlag, 1969, 1975. V češtině BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha : Prostor, 2000. 17 UHLÍŘ, Jan Boris. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 18 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha : Themis, 1996. 19 MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945. Praha : Karolinum, 2002; Pod ochranou hákového kříže. Nacistický okupační režim v českých zemích 1939–1945. Praha : Auditorium, 2012. 20 Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Teil 5/2 Organisation und Mobiliserung des Deutschen Machtbereichs. Kriegsverwaltung, Wirtschaft und personelle Ressourcen 1942-1944/45. Stuttgart : Deutsche Verlags-Anstallt, 1999. 21 CHMELA, Leopold. Hospodářská okupace Československa – její metody a důsledky. Znalecký posudek v procesu s K. H. Frankem. Praha : Orbis,1946. 14

21


Otázkami válečného hospodářství se zabývali domácí autoři, je třeba vzpomenout práce Václava Krále a Rudolfa Olšovského. Třídílná práce Václava Krále Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích 1938–194522 navzdory době vzniku a osobě autora a z toho vyplývajícího ideologického podtextu představuje stále nepominutelný zdroj informací o hospodářství českých zemí v období okupace. Kromě uvedených autorů generace 50. let se otázkám hospodářství (včetně okupačního) až do současné doby věnují Vlastislav Lacina23 a Václav Průcha.24 Mladší monografickou prací je kniha Alice Teichové Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939–1945.25 Další publikace jsou zaměřeny na jednotlivé průmyslové oblasti nebo podniky, převážně severní Moravě věnoval svoji monografii Andělín Grobelný.26 Zpracování nuceného nasazení v české historiografii je neodlučitelně spjato s osobou profesora brněnské filosofické fakulty Františka Mainuše a jeho předčasně zesnulého kolegy Zdeňka Konečného. Tito dva autoři jako první historikové uchopili téma nasazení poté, co poválečné mlčení o něm porušil v roce 1958 román Karla Ptáčníka Ročník jedenadvacet, před nimi o něm v kontextu své třídílné monografie věnované protektorátnímu hospodářství hovořil pouze Václav Král. Mainuš s Konečným v sérii studií uveřejňovaných ve Sborníku prací filosofické fakulty University J. E Purkyně Brno od roku 1963 do roku 1970 jednak obhájili potřebu zkoumání těchto otázek a stanovili základní metodologické přístupy k jejich řešení,27 jednak sami přinesli významné faktografické studie na téma nuceného nasazení Čechů na území Německa i protektorátu28

KRÁL, Václav. Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938 – 1945 I–III. Praha : ČSAV, 1957–1959. 23 LACINA, Vlastislav. Válečné hospodářství ve střední Evropě a v českých zemích za první a druhé světové války. In Česká společnost za velkých válek 20. století (pokus o komparaci). Praha : Karolinum, 2003, s. 45– 51. 24 PRŮCHA, Václav. Válečné řízené hospodářství v českých zemích a na Slovensku v letech 1939–1945. In Oeconomica Pragensia 5 – Z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918–1992. K 80. výročí vzniku ČSR. Praha : VŠE Praha, 1998, s. 66–86. 25 TEICHOVÁ, Alice. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939–1945. Studie z hospodářských dějin č. 1. Praha : VŠE Praha, 1998. 26 GROBELNÝ, Andělín. Národnostní politika nacistů a český průmysl 1938-1945. Ostrava : Profil, 1989. 27 KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. O nové hodnocení válečných zajatců a cizích civilních dělníků v týlu fašistického Německa 1939-1945. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XII/1963, řada historická C 10, Brno 1963, s. 85–106. 28 KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. Die Nationalitäten-Politik der Nazis gegenüber den Kriegsgefangenen und Fremdarbeitern. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XIII/1964, řada historická C 11, Brno 1964, s.157–194; Pracovní nasazení Čechů v Německu počátkem druhé světové války (1939–1942). Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XVII/1968, řada historická C 15, Brno 1968, s.27–52; Pracovní nasazení Čechů v Německu před vypuknutím druhé světové války. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XVIII/1969, řada historická C 16, Brno 1970, s.121–142; Cizinci na pracích v Německu 1939–1945. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XIX/1970, řada historická C 17, Brno 1970, s.141–160; Nasazení české mládeže při budování zákopových opevnění koncem druhé světové války. Sborník Matice moravské (dříve Časopis Matice moravské) 86, Brno 1967, s. 17–42. 22

22


a zahraničních dělníků a válečných zajatců na našem území.29 Položili tak základ syntetizující monografii F. Mainuše z roku 1970 Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939–194530 (populárněji pojatá verze této práce bez poznámkového aparátu se dočkala vydání v edici literatury faktu Archiv v roce 1974 pod názvem Totální nasazení), která dílo obou autorů – bohužel již pouze v osobě Františka Mainuše – završila. Po publikování prací jmenovaných historiků vznikl dojem, že téma nasazení je již vyčerpáno, a nejspíše proto se mu po celá 70. a 80. léta nikdo nevěnoval. Zlom pak přinesl až rok 1990 a založení Svazu nuceně nasazených, který začal postupně vydávat vzpomínky svých členů. Ve stejné době jako František Mainuš se nuceným nasazením zabýval Miloslav Moulis v rámci přípravy své knihy Mládež proti okupantům.31 Ve svém shrnutí¨tématu nuceného nasazení, které tvoří jen jednu součást knihy věnované jinak zejména odbojovým aktivitám české mládeže, vycházel zejména z práce Václava Krále a několika pamětnických vzpomínek. Moulis však jako první věnoval pozornost některým do té doby nezkoumaným problémům, jakým byla kromě situace českého středního školství v době okupace a nuceného nasazení mladých lidí také např. činnost Kuratoria pro výchovu mládeže. Kuratoriu dále věnoval svoji diplomovou práci na FF UK Praha Jan Špringl a následně na jejím základě připravil na toto téma studii vydanou v časopisu Soudobé dějiny.32 Na pomezí literatury a pramenů stojí studentské diplomové a další odborné kvalifikační práce. Na domovském pracovišti prof. Mainuše vzniklo pod jeho vedením několik prací se vztahem k nucenému nasazení nebo okupačnímu školství, které v sobě zahrnují i nasazení studentů. Širší teritoriální záběr mají práce Evy Řehulkové K otázce českého školství na Moravě v době okupace (1961) a Jiřiny Janů České střední školství v českých zemích za nacistické okupace (1969), nucenému nasazení je věnována práce Marty Eliášové Příspěvky k dějinám totálního nasazení Čechů v Německu v době druhé světové války (1990). Cenná pro porovnání se situací v Plzni je práce Svatopluka Čablíka České střední školství v Moravské Ostravě 1939-1945 (FF UJEP Brno 1987, vedoucí práce PhDr. Ctibor Nečas, CSc.), která se zabývá vývojem ostravského školství celkově i v rámci jednotlivých

KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. British prisoners-of-war in Czechoslovakia and Upper Silesian territory during the Second World War. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university XV/1966, řada historická C 13, Brno 1966, s. 147–162; KONEČNÝ, Zdeněk. Pracovní nasazení válečných zajatců a obyvatel Evropy v ČSR (1939-1945). Brno : Universita J.E. Purkyně, 1967. 30 MAINUŠ, František. Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939–1945. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1970. 31 MOULIS, Miloslav. Mládež proti okupantům. Praha : Svoboda, 1965. 32 ŠPRINGL, Jan. Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942–1945). Soudobé dějiny 2004, č. 1–2, s. 154–177. 29

23


škol včetně nuceného nasazení profesorů a studentů. Je ovšem orientována pouze na střední školy v tradičním slova smyslu, tj. gymnázia, reálná gymnázia a reálky, a nezahrnuje odborné střední školy. Mezi pracemi vzniklými v posledních letech již pod vlivem odškodňovací akce zaujímá významné místo práce Pavlíny Krámské Reflexe nuceného nasazení Čechů za protektorátu. Dějiny „zdola“.(FFUK Praha – kulturologie, 2002, vedoucí práce PhDr. Karel Hnilica, CSc., konzultant PhDr. Blanka Soukupová, CSc.). Autorka v ní na podkladě dotazníkové akce a rozhovorů s pamětníky sestavila po všeobecném úvodu komentovaný obraz vnímání jednotlivých aspektů nasazení od doručení přikazovacího výměru přes cestu do neznámého prostředí, práce, jídla, ubytování, hygieny, vztahu k jiným národům, vnímání Německa, Rakouska a Říšské župy Sudety, volného času, zpravodajství, náletů, trestu a návratu domů. V práci autorka spojila hledisko historické a sociologické a zaměřila se na vnímání nasazení a jeho odraz ve vzpomínkách, nikoliv jen na prostý záznam skutečností. Jinak ovšem práce díky zaznamenaným vzpomínkám přináší řadu konkrétních informací o životě nasazených. Posledním okruhem, do kterého práce zasahuje, je české školství v době okupace. Frekventované téma událostí kolem 17. listopadu 1939 a uzavření českých vysokých škol se našeho tématu týká pouze zprostředkovaně, ve svých důsledcích – praktickým znemožněním vysokoškolského studia a nutností jeho provizorní a částečné náhrady cestou abiturientských kursů při odborných školách středního stupně – jej však též ovlivňuje. Čistě okupačnímu období je věnována studie Jiřího Doležala Školství, uveřejněná ve sborníku Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie.33 Studie vznikla v době normalizace, kdy autor jako signatář Charty 77 nemohl aktivně historicky pracovat, a byla přepracována v roce 1989. Představuje zdroj četných námětů k dalšímu pramennému studiu. Již v roce 1969 vydal František Bosák knihu Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození.34 Uvedené dvě práce zůstávají základními; kromě nich je okupační školství součástí celkových zpracování dějin školství na našem území35 i zpracování jeho jednotlivých

DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha : Národní filmový archiv v Praze, 1996. 34 BOSÁK, František. Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. Praha : SPN, 1969. 35 SROGOŇ, Tomáš – CACH, Jozef – MÁTEJ, Jozef. Dejiny školstva a pedagogiky. 2. upr. a dop. vyd., Bratislava : Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1986. 33

24


odvětví.36 Roli školství v germanizačních plánech okupantů věnoval svoji studii Petr Němec.37 Čistě organizačním a správním otázkám ve vývoji školství za okupace se věnoval Tomáš Pasák ve své studii Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace.38 Z regionálního hlediska jsou dějiny školství na Plzeňsku zpracovány v kolektivním díle Dějiny Plzně (pro zkoumané období III. díl, Plzeň 1978). Konkrétních škol se pak týkají jednak drobné studie k jejich historii (Beroun), jednak dobové výroční zprávy a jubilejní sborníky, ve kterých se objevují jak souhrnná zpracování dějin školy za určité období, tak vzpomínky bývalých žáků a vyučujících obsahující informace k situaci školy za okupace. Autor využil tyto publikace pro všechny školy z oblasti západních Čech a pro porovnání i z jiných měst39. 1.3 Pramenná základna k tématu Ke vzniku této práce bylo využito množství archivních materiálů místní i centrální provenience. Kromě archiválií byly rovněž využity tištěné prameny úřední i neúřední povahy a dobový tisk. Z archiválií centrální povahy je třeba uvést fondy Národního archivu v Praze se vztahem k období 1939–1945 a současně k problematice nuceného nasazení. Patří sem zejména fond Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě, nepominutelný při zkoumání jakékoliv kapitoly dějin uvedeného období, a jej doplňující fondy převzaté ze zrušeného Studijního ústavu Ministerstva vnitra: fond 109 (Státní tajemník Úřadu říšského protektora), č. 110 (Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu) a č. 114 (Úřad říšského protektora pro Čechy a Moravu), obsahující údaje z posledních dvou let války. Uvedené fondy poskytují zásadní informace k jednotlivým vlnám nuceného nasazení českého obyvatelstva, ať již jde o přípravu těchto akcí, nebo o hlášení o jejich průběhu, a to jak v celkovém měřítku či z pohledu centrálních orgánů, tak i ze strany podřízených ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Dějiny zemědělského školství v Československu. Praha : SPN, 1980; ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Vývoj učňovského školství v Československu. Praha : SPN, 1973; VESELÁ, Zdena. Vývoj české školy a učitelského vzdělávání. Brno 1992. 37 NĚMEC, Petr. Úloha školství při germanizaci českého národa v době okupace. Sborník k dějinám 19. a 20. století 12, Praha 1991, s. 67–90. 38 PASÁK, Tomáš. Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In In memoriam Zdeňka Fialy. Praha 1978, s. 215–257. 39 I na vydávání výročních zpráv v době okupace lze dokumentovat situaci škol. Zatímco gymnázia tištěné výroční zprávy v době okupace zpravidla nevydávala (bylo jim to výslovně zakázáno výnosem MŠANO z 11. 6. 1942, č. 61579/42-II/1 – AM Plzně, fond Ženský učitelský ústav Plzeň (dále ŽUÚ Plzeň), inv. č. 286 – spisy 1942, čj. 395/42 – Oběžník ČZŠR pro Čechy pro střední školy č. 204 z 12. 6. 1942), průmyslové školy a obchodní akademie je mohly vydávat i v pozdějších válečných letech, byť v omezeném rozsahu. 36

25


a místních orgánů (úřady práce, okresní úřady). Pro otázky vývoje školství je významný fond Ministerstvo školství, ze kterého byly čerpány informace např. o genezi systému abiturientských kursů; obecně pak poskytuje informace ke školám řízeným přímo ministerstvem. K samotnému nucenému nasazení jsou v něm obsažené údaje mezerovité, lze zde však najít informace mimo jiné k akci nasazení studentů průmyslových škol na říšském území v rámci Technische Nothilfe. Souhrnný obraz o postupu okupační správy vůči českému i německému školství v protektorátu v období od podzimu 1942 do léta 1944 poskytují čtvrtletní zprávy vypracovávané oddělením III Úřadu říšského protektora, resp. Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu.40 Archivní fond Zemský úřad Praha obsahuje dílčí údaje k jednotlivým školám, zejména k případům jejich uzavírání. Z fondu Zemská školní rada Praha byly využity informace z prezidiálních spisů týkající se perzekučních zásahů vůči některým středním školám a dále některé výroční zprávy středních škol, jejichž soubory za jednotlivé školní roky fond obsahuje; obecně zde lze najít údaje k protektorátním středním školám řízeným Zemskou školní radou pro Čechy (ZŠR Praha). Specifické postavení zaujímá fond Technická nouzová pomoc Praha, obsahující torzo kartotéky českých příslušníků organizace Technische Nothilfe.41 Z centrálních fondů má kromě Úřadu říšského protektora klíčový význam fond Ministerstvo hospodářství a práce, neboť jeho oddělení A-I (Arbeit) bylo vlastním organizačním centrem včleňování protektorátních příslušníků do práce. Dokumenty významné pro organizaci jednotlivých ročníkových akcí se zde doplňují a zčásti dublují s materiály Úřadu říšského protektora, resp. Státního ministra pro Čechy a Moravu, pokud jde o akce zaměřené na celou šíři tehdejší protektorátní společnosti. Výhradně zde lze nalézt písemnosti ke konkrétnímu provádění akcí zeštíhlování veřejné správy a dále řadu konkrétních dokladů o průběhu nasazování v jednotlivých oborech průmyslu. Nasazování studentské mládeže se týkají zejména dokumenty k ročníkové akci 1924 a k výstavbě opevnění na Moravě na jaře 1945, obě tyto akce však již byly Zprávy vypracovával zpravidla referent odd. III vládní rada Herbst a po schválení Heckelem byly poskytovány Frankovu tajemníkovi dr. Giesemu, generálnímu inspektoru správy gen. Reinefarthovi, stranické úřadovně, šéfovi řídícího úseku SD v Praze Jacobimu, zplnomocněnci říšského komisaře pro upevnění němectví Fischerovi, veliteli bezpečnostní policie dr. Weinmannovi a říšskému ministru vzdělání, vyučování a výchovy. – NA, fond Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha (dále ÚŘP), sign. III/1-A 7022, karton 561. 41 Fond tvoří šest krabic abecedně řazených kartotéčních karet. Na základě zkušeností učiněných pracovníky NA při vyhledávání dokladů pro žadatele o odškodnění za nucené nasazení a porovnání kartotéky s údaji získanými autorem této práce z jiných archivních fondů a literatury je zřejmé, že kartotéka obsahuje údaje pouze těch příslušníků Technische Nothilfe, kteří prošli alespoň krátkodobě výcvikovými a ubytovacími středisky v Praze. Fond však i přes svůj omezený rozsah dává poměrně plastický obraz o šíři nasazení v rámci uvedené organizace a představuje při nedochování písemností jiných místních skupin TN klíčový zdroj informací o TN. 40

26


v minulosti podrobně popsány. Zejména část fondu nazvaná „Dodatky“ však obsahuje další četné doklady k organizaci nasazení školní mládeže a např. k jejímu zapojení do organizací protiletecké ochrany. Pro nasazení studentů do organizace Technische Nothilfe v letech 1943–1945 se nacházejí významné dokumenty i v Archivu Kanceláře prezidenta republiky, fond Kancelář prezidenta republiky. Pro porovnání situace z pohledu centrálních orgánů a konkrétních projevů nuceného nasazení v jednotlivých regionech jsou klíčové informace získané studiem archivních pramenů místní provenience. Při přípravě práce byly excerpovány fondy všech českých středních škol a vyšších odborných škol existujících ve zkoumaném období a nacházející se v Archivu města Plzně (v případě Vyšší hospodářské školy ve Státním okresním archivu v Příbrami), dále byly obdobně zkoumány odpovídající fondy škol v menších městech západních Čech (Domažlice, Klatovy, Rokycany) a pro porovnání fondy téhož typu v Státním okresním archivu Beroun, Státním okresním archivu Příbram, Státním okresním archivu Tábor a Státním okresním archivu České Budějovice. Při snaze o porovnání s jiným centrem významem srovnatelným s Plzní byly využity fondy některých středních a odborných škol z Moravské Ostravy a z Brna, uložené v Archivu města Ostravy a Archivu města Brna. Obecně lze říci, že školní fondy dosti věrně zachycují pracovní nasazení prováděná v rámci centrálně řízených akcí, zejména akce nasazení ročníku 1924, a to formou zmínek v hlavních katalozích a konferenčních zprávách. V konferenčních zprávách jsou dále zachyceny četné případy drobných nasazení místního charakteru zasahujících do doby školního vyučování. Naproti tomu uvedené prameny prakticky nezmiňují nasazení probíhající v době školních prázdnin (nejtypičtěji žňové brigády). O těch lze najít záznamy jen v tom případě, že je v příslušném archivním fondu dochován i spisový materiál příslušné školy, což jsou však spíše řídké případy, protože mnohdy jsou ve fondech škol zastoupeny pouze kroniky, katalogy, konferenční protokoly a výroční zprávy. Z časového hlediska pak přesnost záznamů o nasazení klesá zejména v posledním válečném školním roce 1944/45. Je to dáno skutečností, že i vyučování bylo v tomto období v mnoha případech omezeno a školní písemnosti nezahrnují skutečnosti, které se odehrávaly mimo půdu školy a dobu vyučování. Velmi málo informací se tak v materiálech škol dochovalo například o poslední centrálně řízené nasazovací akci ročníků 1927–1928 na zákopové práce na Moravě probíhající v březnu a dubnu 1945, kdy se na většině středních škol nevyučovalo. Dalším, tentokrát subjektivním limitujícím faktorem byla pečlivost osob, které zapisovaly do školních katalogů poznámky o nasazení žáků. Někde jsou provedeny podrobně včetně uvedení místa a přesné doby začátku 27


nasazení, jinde se omezují na prosté konstatování „pracovně nasazen“, přičemž se takto liší někdy i záznamy u různých tříd téže školy v tomtéž školním roce. Jen v ojedinělých případech byly do katalogů systematicky vlepovány povolávací příkazy, resp. potvrzení o nasazení vydaná zaměstnavatelem.42 Konečně stav záznamů odráží i význam, který pracovní nasazení mělo pro školní „existenci“ studentů. S výjimkou jara 1943, kdy i krátkodobá několikadenní nasazení byla vnímána jako zaznamenáníhodná skutečnost, se ve školních katalozích objevují výhradně záznamy o dlouhodobém nasazení – většinou takovém, které mělo u konkrétní osoby za následek definitivní přerušení a následné ukončení stálé docházky do školy. Jediným dlouhodobým nasazením, ze kterého se žáci vrátili do školních lavic, je případ vyslání studentů průmyslových škol do Říše v rámci organizace Technische Nothilfe v prvním pololetí školního roku 1943/44. Využití archivních fondů škol dále limitovalo jejich fyzické dochování, které zejména u spisové agendy zdaleka není pravidlem. Až na výjimky se zachovaly kompletní řady hlavních katalogů (s mezerami v roce 1944/45 u škol, které byly uzavřeny z důvodu totálního válečného nasazení a agendu tudíž vedly ve velmi omezené míře, nebo které byly – v případě německých škol – uzavřeny po válce v květnu 1945 za okolností nepřejících uchování „živých“ písemností; určité ztráty byly také zaviněny přímými válečnými událostmi, zejména nálety). Z fondů Státního oblastního archivu v Plzni byl využit fond Obchodní a živnostenská komora Plzeň, ve kterém se odráží zejména akce omezování („Stillegung“) drobných živností v letech 1942–1943, dále též fond Policejní ředitelství Plzeň obsahující poválečnou likvidační agendu plzeňské protiletecké ochrany (Luftschutzpolizei), fond Národní fronta – krajský výbor Plzeň s informacemi o bývalých činovnících Kuratoria a fond Mimořádný lidový soud Plzeň, ze kterého byl využit trestní spis vedoucího plzeňského pracovního úřadu dr. Urbana. Podobně byl využit fond Mimořádný lidový soud Brno uložený v Moravském zemském archivu v Brně a v něm uložený spis okupačního ředitele brněnské strojní průmyslovky dr. Bujniaka. Z tištěných pramenů zasluhují pozornost tiskem vydané vzpomínky nasazených. Z čistě dokumentárních mají velkou hodnotu ty, které zachycují osudy studentů průmyslových škol nasazených v rámci organizace Technische Nothilfe do Německa v roce 1943/44 –

U většiny škol se vlepené dokumenty tohoto typu objevují ojediněle a nepravidelně. Jediným případem, ze zkoumaných ústavů, v jehož katalogu jsou uvedené dokumenty doplněny důsledně u všech nasazených, je Obchodní akademie (resp. Vyšší obchodní škola) Tábor. – SOkA Tábor, fond Střední ekonomická škola Tábor (dále SEŠ Tábor), nezpracováno, Katalog 1943–1944. 42

28


v případě Jana Hiblbauera43 jde o oficiální tisk, v případech Zdeňka Medřického a Oldřicha Jedličky o soukromé tisky.44 Osudům mladých lidí nasazených jako ročník 1924 do přeškolení pro letecký průmysl je věnován sborník Osvalda Hotového Byli jsme ročník dvacet čtyři.45 Svoji práci Devatenáct nám bylo pryč, původně vzniklou pro soutěž ČSPB, mu věnovala i Stanislava Zvěřinová;46 v jejím doslovu zpracovaném PhDr. Jiřím Jožákem se lze dočíst v zasvěceném souhrnu o genezi Svazu nuceně nasazených i odškodňovací akce. Plodem činnosti společnosti Živá paměť je sborník vzpomínek sestavený pod vedením Jany Havlíkové a Lucie Vondryskové Místo určení: Sársko. Čeští nuceně nasazení vzpomínají,47 ve kterém je vyhrazen prostor i bývalým příslušníkům stavebních praporů Organisation L. Mnoho faktografických detailů obsahují i práce založené na osobních zážitcích, kde je stupeň jejich literárnosti omezen na změněná jména osob, např. kniha Dušana Tomáška48 a pro „studentské“ téma již vzdálenější díla Zdeňka Wiesnera49 a Oldřicha Záchy.50 Nasazení plzeňských studentů se týká román Jiřího Procházky Hvězdný prach,51 dále vzpomínky Procházkova spolužáka Jiřího Rumla Znamínko na duši52 a vzpomenuto je i v knize rozhovorů publicistky Ireny Kastnerové s politickým vězněm padesátých let Lubošem Hruškou Luboš Hruška a zahrada jeho duše.53 Hlavními tištěnými prameny jsou příslušné ročníky Sbírky zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, Věstníku nařízení říšského protektora, Reichsgesetzblattu, Nových zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava a Věstníku ministerstva školství a národní osvěty (resp. Věstníku ministerstva školství). Statistické prameny k dějinám školství za okupace nejsou bohužel rovnoměrné. Podrobné informace, odpovídající svou šíří prvorepublikovým, vycházely jako součást periodika Zprávy státního úřadu statistického. Vzhledem k času potřebnému ke zpracování údajů vycházely informace vždy s přibližně ročním zpožděním. Pro práci byly použity soubory statistik ze školního roku

HIBLBAUER, Jan. Berlín 1943. Svědectví o zavlečení českých studentů z Pardubic do válečného Německa. Pardubice : Východočeské muzeum Pardubice, 1996. 44 MEDŘICKÝ, Zdeněk. Deník TN-Manna. Ostrava : soukromý tisk, 1983; JEDLIČKA, Oldřich. Češi v Branibořích. Valašské Meziříčí : soukromý tisk, 2002. 45 HOTOVÝ, Osvald. Byli jsme ročník 1924. Sborník vzpomínek a dokumentů účastníků totálního nasazení roč. 1924 z jihozápadní Moravy. Třebíč : Západomoravské muzeum, 1989. 46 ZVĚŘINOVÁ, Stanislava. Devatenáct nám bylo pryč. Praha : Státní ústřední archiv, 2001. 47 HAVLÍKOVÁ, Jana – VONDRYSKOVÁ, Lucie. Místo určení: Sársko. Čeští nuceně nasazení vzpomínají. Praha : Živá paměť, 2004. 48 Dušan Tomášek takovým způsobem seznamuje s osudem příslušníka ročníku 1924 nasazeného v továrně Steyr v rakouském Grazu. – TOMÁŠEK, Dušan. Třináctý dopis. Třebíč : Akcent, 2000. 49 WIESNER, Zdeněk. Tenkrát v Berlíně aneb Byli jsme při tom. Praha : NADAS, 1995. 50 ZÁCHA, Oldřich. Vídeňská cela 107. Olomouc : Alda, 2007. 51 PROCHÁZKA, Jiří. Hvězdný prach. Plzeň : Západočeské nakladatelství, 1990. 52 RUML, Jiří. Znamínko na duši. Praha : Evropský kulturní klub, 1990. 53 KASTNEROVÁ, Irena. Luboš Hruška a zahrada jeho duše. Plzeň, 1998. 43

29


1936/37 až 1940/41, vydané v letech 1938–1942. Od tohoto roku nebyly podrobné statistické informace ke školství zveřejňovány a ve stručném souhrnu vyšly až po válce v roce 1945.54 Pro poznání systému prvorepublikového školství a jeho vývoje posloužil kromě celkových prací i podrobný statisticko-faktografický přehled R. Neuhöfera.55 Protějškem k němu je podrobná statistika středních škol za okupace zpracovaná Antonínem Hrazdilem a vydaná v roce 1946.56 Publikace však zahrnuje pouze střední školy v užším slova smyslu, tedy všeobecně vzdělávací školy gymnazijního typu a učitelské ústavy. Statistické prameny k odbornému školství v letech 1942–1945 jsou pak kromě již uvedených Zpráv Státního úřadu statistického z roku 1945 prakticky nulové. Jediné další souhrnné informace o struktuře středního odborného školství na území protektorátu se nacházejí v publikaci Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava 1942–1943, vydané v roce 1943 Ústavem lidské práce v Praze.57 Doplňující informace spíše ilustrativního charakteru poskytuje dobový tisk, v případě předkládané práce byl vzhledem k jejímu územnímu záběru využit zejména nejvýznamnější regionální deník Nová doba. 1.4 Výsledky historického bádání podníceného odškodňovací akcí a činností nadace EVZ a jejích partnerských organizací Pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti – historici pracující v Ověřovacím centru – vydali v roce 2003 jako dílčí (a v podstatě pobočný) výsledek své práce sborník „Nepřichází-li práce k Tobě…/Kommt die Arbeit nicht zu Dir…“; ten se po delší době stal prvním významným publikačním počinem k tématu nucené práce a zahrnuje v sobě jak syntetizující příspěvky (Tomáš Jelínek), tak

Školství v zemi České a Moravskoslezské bez pohraničí v letech 1941/42 až 1944/45. Zprávy Státního úřadu statistického 1945, roč. XXVI, řada A, č. 1, s. 57-64. 55 NEUHÖFER, Rudolf. Střední školství v prvých deseti letech Československé republiky po stránce organisační. Vydáno k 28. říjnu 1928. Praha : Státní nakladatelství v Praze, 1928. 56 HRAZDIL, Antonín. Stav středního školství země České a Moravskoslezské v době nesvobody (ve školních letech 1940–41 až 1944–45). Praha : Ministerstvo školství a osvěty, 1946. 57 Publikace byla vydána jako 1. číslo knihovny „Odborné příručky ústavu lidské práce“ na podnět ministerstva hospodářství a práce a ministerstva školství s cílem dát zejména poradcům pro volbu povolání na pracovních úřadech souhrnné informace o existujících odborných školách a oborech. Nacházejí se zde údaje o českých i německých ústavech (včetně firemních s právem veřejnosti) rozdělených podle typů a podle pracovních odvětví – jejich stručná charakteristika s ohledem na nabízené obory a podmínky přijímacího řízení. Nejsou zahrnuty všeobecně vzdělávací střední školy a učitelské ústavy. V roce 1944 byl vydán dodatek zahrnující změny nastalé během školního roku 1943/44, lze tak rekonstruovat strukturu odborného školství na území protektorátu cca v červnu 1944, tedy ještě před změnami způsobenými vyhlášením poslední vlny totálního válečného nasazení v srpnu 1944. 54

30


i studie věnované velmi konkrétním tématům.58 Na jaře 2004 připravil Státní ústřední archiv v Praze výstavu „Museli pracovat pro Říši“, u příležitosti jejíhož otevření se konal jednodenní seminář na stejné téma, z nějž byl také vydán sborník příspěvků.59 K výstavě současně vyšel stejnojmenný katalog, přinášející vedle množství pečlivě vybraného obrazového materiálu i zasvěcený textový doprovod.60 V souvislosti s aktivitami kolem odškodnění za nucené nasazení vzrostl zájem o tuto kapitolu dějin nacistické éry i v Německu. V porovnání s jinými událostmi nebylo nasazení až do sklonku 20. století prakticky připomínáno (na rozdíl od tragédie holocaustu a existence koncentračních táborů). Velkou akcí, která si vytkla za cíl obnovit povědomí o něm, se stal v druhé polovině 90. let 20. století berlínský projekt „Vergessene Lager – Vergessene Opfer, ZwangsarbeiterInnen in Berlin 1939–1945“ mapující nucené nasazení na území Berlína; tohoto projektu se zúčastnili i čeští pamětníci a jeho výsledkem byla jednak kniha dokumentů z roku 1998 Totaleinsatz – Zwangsarbeit in Berlin (1943–1945) a jednak série následných výstav. Při jejich přípravě byly uplatněny i vzpomínky a dokumenty českých nuceně nasazených, mezi jinými i bývalých středoškoláků – příslušníků Technische Nothilfe. Dalším významným projektem německé strany zaštítěným nadací EVZ je mezinárodní putovní výstava Zwangsarbeit. Die Deutschen, die zwangsarbeiter und der Krieg, otevřená v roce 2010 a doprovázená stejnojmenným katalogem. Projekt byl konkrétně zpracován nadací Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora a doprovodný katalog kromě samotných výstavních textů a vyobrazení k nim obsahuje i šest tematických studií.61 Na české straně následoval výstavu „Museli pracovat pro Říši“ projekt „Zwangsarbeit der tschechischen Bevölkerung des Protektorats Böhmen und Mähren in der Zeit der NSBesatzung“, který byl uskutečněn v rámci programu německé nadace EVZ s názvem „Dokumentation der Zwangsarbeit als Erinnerungsaufgabe“. Hlavním výsledkem projektu probíhajícího v letech 2008–2010 se stala edice dokumentů k tematice nuceného nasazení vydaná pod názvem Pracovali pro Třetí říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939– „Nepřichází-li práce k Tobě…/Kommt die Arbeit nicht zu Dir… Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech. Praha : Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, 2003. 59 Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného v SÚA Praha dne 2. 4. 2004. Praha : Státní ústřední archiv, 2004. 60 Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace k výstavě pořádané Státním ústředním archivem v Praze, Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a Kanceláří pro oběti nacismu ČNFB. Praha : Státní ústřední archiv, 2004. 61 Zwangsarbeit. Die Deutschen, die Zwangsarbeiter und der Krieg. Begleitband zur Ausstellung, herausgegeben von Volkhard Knigge, Rikola-Gunnar Lüttgenau und Jens-Christian Wagner im Auftrag der Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora. Weimar, 2010. 58

31


1945).62 Ta v současné době představuje jedinečný zdroj informací o organizaci a různých tvářích nuceného nasazení. Druhým výstupem uvedeného projektu se stala webová výstava Pracovali pro Říši umístěná od roku 2010 na internetových stránkách Národního archivu (www.nacr.cz), která rozsahem prezentovaného obrazového materiálu i šíří doprovodných textů dále rozvíjí koncept původní výstavy z roku 2004.

Pracovali pro Třetí říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939-1945). Edice dokumentů s historickým úvodem Stanislava Kokošky. Eds. KOKOŠKOVÁ, Zdeňka – PAŽOUT, Jaroslav – SEDLÁKOVÁ, Monika. Praha : Scriptorium, 2011. 62

32


2 Válečné hospodářství a pracovní nasazení obecně. Normy vymezující nucené nasazení 2.1 Vztah protektorátního hospodářství k říšskému a jeho vývoj

Vznik Protektorátu Čechy a Morava znamenal pro hospodářství našich zemí počátek radikálních změn. Nacistické Německo získalo okupací nejen veškerou výzbroj československé armády, ale zejména nové průmyslové kapacity a zdroje surovin. Záhy začalo rozsáhlé přizpůsobování místních hospodářských poměrů těm, které panovaly v Říši. Úsilí okupantů bylo zaměřeno na začlenění protektorátní ekonomiky do systému válečného řízeného hospodářství, které regulovalo veškeré oblasti výroby, spotřeby, finančních toků i zaměstnávání pracovních sil s cílem maximálně využít existující zdroje pro válečnou výrobu. Kapitálovou účast v klíčových protektorátních podnicích získaly říšské firmy, nejvýraznější roli hrál v tomto směru mamutí koncern Reichswerke Hermann Göring, který do svého impéria zařadil mimo jiné jak plzeňskou Škodovku, tak i Vítkovické železárny.63 Až do 1. října 1940 zůstala zachována celní hranice mezi protektorátem a Říší, po jejím zrušení se vzájemná vazba ještě zvýšila. Kromě jiných způsobů vykořisťování musel protektorát platit Říši ještě tzv. matrikulární příspěvek – „daň za ochranu“, jehož výše se z prvotních tří miliard Kč v roce 1940 vyšplhala až na 15 miliard Kč předepsaných pro rok 1945.64 Systém regulací zahrnul již na jaře 1939 oblast cen a mezd. Závazné ceny zboží a služeb a kontrolu jejich dodržování zajišťoval od 10. května 1939 Nejvyšší úřad cenový. Zcela se změnila orientace zahraničního obchodu, kterému z původních světových trhů zbyly jen Německem kontrolované vazby na jihovýchod Evropy, a devizový obchod byl nahrazen clearingem a bezhotovostním účtováním. Uměle stanovený kurs koruny vůči marce 1 : 10 znevýhodňoval české spotřebitele a množství peněz v ekonomice přispívalo k rychlému růstu cen na záhy vzniklém černém trhu; nerovnoměrný vývoj v tomto ohledu přinášela i politika tzv. cenových a mzdových stopů.65 Zbytek výroby byl zcela podřízen

63

K expanzi německých koncernů a bank na protektorátním území velmi podrobně s příklady zejména ze severní Moravy GROBELNÝ, Andělín. Národnostní politika nacistů a český průmysl 1938-1945. Ostrava : Profil, 1989. 64 UHLÍŘ, J. B. Protektorát Čechy a Morava v obrazech…c.d., s. 12. 65 Podrobně k vývoji finančních a bankovních vztahů mezi protektorátem a Říší viz CHMELA, L. Hospodářská okupace Československa…c.d., s. 30–90; dále též TEICHOVÁ, Alice. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. Studie z hospodářských dějin č. 1. Praha : VŠE Praha, 1998, s. 29-33 a k problematice kapitálových přesunů s. 41–47. Celkově též PRŮCHA, Václav. Válečné řízené hospodářství v českých zemích a na Slovensku v letech 1939-1945. In Oeconomica Pragensia 5 –

33


říšským potřebám. Od léta 1939 vznikl celý systém nových centrálních hospodářských úřadů. Rozhodující pozici mezi nimi měl Ústřední svaz průmyslu pro Čechy a Moravu, který se dále členil podle výrobních oborů na 22 hospodářských skupin. Jeho prostřednictvím dostávaly podniky určené nejen výrobní kvóty, ale i sortiment výrobků, odběratele, limity energií i pracovních sil. Svaz rozhodoval o slučování podniků a vydával nařízení závazná pro všechny členy. V dalších oborech vznikly podobné svazy: Ústřední svaz obchodu, Ústřední svaz řemesla, Ústřední svaz pro cizinecký ruch a Ústřední svaz dopravy. Regulována byla i zemědělská výroba, ve které byl svobodný obchod s jejími produkty nahrazen centralizovaným výkupem organizovaným tzv. tržními svazy. Rolníci měli určené dodávkové povinnosti, které měly zajistit dostatek potravin v podmínkách přídělového systému zavedeného od 1. října 1939. Nejmocnějším úředním místem v protektorátu, jež mělo napomáhat hospodářskopolitickým cílům Němců na našem území, se stalo od jara 1942 Ministerstvo hospodářství a práce v čele s říšským Němcem Waltherem Bertschem. Tento úřad upravoval všechny otázky průmyslové výroby, spotřeby, záležitosti vnitřního i zahraničního obchodu, měl dozorčí úřadovnu, udělující potřebná povolení k dovozu a vývozu, řídil živnostenské záležitosti, otázky použití energií a pracovních sil a vedl i měnovou politiku a protektorátní peněžnictví.66 Militarizace hospodářství vedla podobně jako v Říši k omezování některých druhů výroby, zavírání méně důležitých podniků a převádění surovin i zaměstnanců ve prospěch válečné produkce. První vlna těchto opatření proběhla v protektorátu již ve druhém čtvrtletí roku 1942 po vydání vládního nařízení č. 133/1942 Sb. o přizpůsobení průmyslu, obchodu a živností válečným poměrům ze dne 25. března 1942.67 Další pak následovala od února 1943 v souvislosti s vyhlášením totální války, podkladem pro něj se stalo vládní nařízení č. 44/1943 Sb. o uvolnění pracovních sil k válečně důležitým úkonům z 11. února 1943. Toto nařízení se chystalo již od podzimu 1942 a i z data jeho vydání je zřejmé, že bylo připravováno nezávisle na propagandistickém vyhlášení úsporných opatření říšským ministrem propagandy Goebbelsem v berlínském Sportovním paláci 18. února 1943 i na Z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918-1992 k 80. výročí vzniku ČSR. Praha : VŠE Praha, 1998, s. 66–86. 66 Ministerstvo hospodářství a práce bylo vytvořeno na podkladě vládního nařízení č. 14 z 15. 1. 1942 Sb. o nové organisaci některých ústředních úřadů; vzniklo z dosavadního ministerstva průmyslu, obchodu a živností s přibráním dalších agend z resortů ministerstva veřejných prací, ministerstva vnitra, ministerstva sociální a zdravotní správy a ministerstva financí. 67 V době od 15. 5. do 1. 7. 1942 došlo s odvoláním na vládní nařízení č. 133/1942 Sb. z 25. 3. 1942 k zastavení výroby („stillegung“) ve 293 podnicích jen v obvodu plzeňské obchodní a živnostenské komory. – SOA Plzeň, fond Obchodní a živnostenská komora Plzeň (dále OŽK Plzeň), karton 216, sign. XI A 2/29.

34


následném obdobném shromáždění v pražské Lucerně 26. února 1943. V důsledku citovaného opatření byly zavřeny tisíce restaurací, obchodů a živnostenských provozoven, jejichž majitelé nastoupili na nová místa určená pracovními úřady; zastavovala se výroba zbytného zboží, jakým byly např. cukrovinky nebo kosmetika.68 Podle údajů J. Chmely došlo k vydání 11–12 000 zastavovacích výměrů pro řemesla a 3500–4000 zastavovacích výměrů pro obchody, k tomu byly další závody nuceny zastavit činnost kvůli nepřidělování surovin, i když jim prvotně nebyl zastavovací výměr vydán.69 Hlavním cílem těchto kroků bylo ušetřit suroviny a získat pracovní síly pro válečný průmysl v Říši i na domácím území. Kromě

získávání

majetkových

účastí

a

přímého

přebírání

kontroly

nad

protektorátními podniky, mimo jiné cestou tzv. arizace podniků židovských majitelů, se hlavním projevem změn v ekonomice stalo přizpůsobování výrobních programů říšským potřebám. Došlo k přetrhání tradičních koncernových vazeb a navázání nových vztahů na říšskoněmecké koncerny. Rozhodující slovo zde získal říšský ministr zbrojení a jeho spojovací orgán v protektorátu, tzv. zbrojní inspektor (Rüstunginspektor). Jejich rozhodnutí nepodléhala souhlasu říšského protektora a vývoj v této oblasti je jasným příkladem snahy o integrální začlenění zdejšího průmyslu do říšských složek bez ohledu na proklamovanou

autonomii

protektorátu.

Utlumování

„nedůležitých“

výrob

bylo

doprovázeno rozmachem zbrojní výroby a s tím souvisela změna struktury zaměstnanosti v průmyslu. V hutním a kovozpracujícím průmyslu vzrostla zaměstnanost mezi březnem 1939 a březnem 1945 více než dvojnásobně, zatímco v ostatním průmyslu o 11% poklesla. V porovnání stavu září 1941 a průměru roku 1944 narostl počet pracovníků hutního a kovozpracujícího průmyslu z 314 000 osob na 514 000 osob, tedy o 63%, stejně tak vzrostl i počet osob zaměstnaných v chemickém průmyslu z 32 000 na 44 000, tedy o 37%: Naproti tomu např. v textilním, oděvním a kožedělném průmyslu zaměstnanost ve stejném období poklesla o 10%, u keramického a sklářského průmyslu o 27%.70 Jako příklad rozvoje zbrojní produkce dané válečnými objednávkami mohou posloužit dvě součásti koncernu Škoda – mladoboleslavská automobilka ASAP a pražská letecká továrna Avia. U první z nich vzrostl vyfakturovaný obrat ve srovnání let 1936 a 1944 5,5x 68

Zastavováním živnostenských podniků byl pověřen Ústřední svaz řemesla pro Čechy a Moravu. Ústředna obchodních a živnostenských komor v Praze zasílala podřízeným komorám seznamy zastavovaných podniků z celého protektorátu, k 17. 9. 1943, kdy se přestalo s jejich centrálním číslováním, dosáhl jejich počet 13 962; zastavování pokračovalo i nadále do roku 1944. – SOA Plzeň, fond OŽK Plzeň, karton 216, sign. XI A 2/29. 69 Podle údajů L. Chmely bylo jen na základě tohoto nařízení zastavena činnost 3000 průmyslových podniků. CHMELA, L. Hospodářská okupace Československa…c.d., s. 99. 70 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika…c.d., s. 36–37.

35


(z 139,526 mil. Kč na 766,016 mil. K), u druhé to bylo téměř 18x (z 69,838 mil. Kč na 1 240 mil. K).71 První z nich vyráběla až do roku 1943 převážně osobní automobily a po zavedení restrikce civilní výroby do konce války pak jen nákladní auta. Druhá se svezla na vlně výstavby leteckých továren a překládání letecké výroby do protektorátu před leteckými útoky a stala se hlavním producentem cvičných letounů pro Luftwaffe. Investice v leteckém průmyslu hrály v tomto procesu velkou roli, kromě zapojení četných menších podniků byla např. vystavěna celá nová letecká továrna v Kuřimi.72 Z poválečného pohledu nešlo o žádné „obohacení“ protektorátního hospodářství, protože investice byly hrazeny ze „zamrzlých“ pohledávek protektorátních podniků vůči Říši a přinesly jednostranně předimenzovaný rozvoj v oblastech, které představovaly po válce spíše zátěž a znamenaly nutnost opětovné zpětné restrukturalizace, nemluvě o poškození těchto podniků bombardováním. Celkové škody, které německé zásahy průmyslu v Čechách a na Moravě způsobily, vyčíslil odhad z roku 1946 na 38,4 miliardy Kč.73 Struktura rozhodovacích a kontrolních orgánů zajišťujících koordinaci mezi vedoucími říšskými hospodářskými místy a protektorátní správou se měnila a odrážela vývoj, ke kterému v uvedené oblasti docházelo v Říši, včetně tamních kompetenčních sporů. V Praze již od roku 1939 pracovala německá zbrojní inspekce, přesto protektorát do konce roku 1941 fungoval po stránce plánování zbrojní výroby dosti autonomně. Jeho hospodářství bylo ve velké míře dáno k dispozici SS, což souviselo i s výhledovými plány na další osud tohoto území a jeho obyvatel. Situace se začala měnit na jaře 1942, kdy z titulu pověřence pro čtyřletý plán získal právo udělovat dispozice německým orgánům v protektorátu Göring, a současně zde získal pravomoci i generální pověřenec pro pracovní nasazení Sauckel. Od listopadu 1942 byla pod vedením zbrojního inspektora zřízena zbrojní komise (Rüstungskomission). Jejím místopředsedou se stal dr. Adolf, prezident Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu, jehož kompetence se s posláním zbrojní inspekce překrývaly. Dr. Adolf se tak stal současně podřízeným ministra hospodářství a práce Bertsche, tedy v přenesené rovině Franka, a současně z titulu funkce ve zbrojní komisi byl podřízen říšskému ministru pro zbrojení a munici Speerovi. Vznikající spory utlumila dohoda o přizvání Franka ke všem Speerovým rozhodnutím týkajícím se protektorátu

KARLICKÝ, Vladimír a kol. Svět okřídleného šípu. Koncern Škoda Plzeň 1918-1945. Příbram : PB Tisk, 1999, s. 301. 72 Přehledně o hlavních průmyslových podnicích na území protektorátu a jejich válečné produkci viz UHLÍŘ, J. B. Protektorát Čechy a Morava…c.d., s. 181–187. 73 CHMELA, L. Hospodářská okupace Československa…c.d., s. 102–103. 71

36


a následná Frankova iniciativa vedoucí k vytvoření tzv. Ústředního hospodářského štábu.74 Ten byl vytvořen při Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu a zajišťoval koordinaci mezi Ministerstvem hospodářství a práce a zbrojní komisí. Kromě Franka a ministra hospodářství Bertsche k němu patřil i zbrojní inspektor (Rüstungsinspektor) generálmajor Hernekamp, jenž fungoval jako spojovací článek vůči Speerovi, dále vojenský oblastní velitel generál Toussaint, prezident Ústředního svazu průmyslu, šéf oddělení výživy Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu, zástupce Sauckela dr. Jung a představitel NSDAP. Ústřední hospodářský štáb vyvíjel činnost do února 1945, kdy byl Bertsch jmenován zbrojním inspektorem.75 Intenzita německého vlivu na protektorátní hospodářství a způsoby používané k jeho prosazení se vyvíjely v závislosti na celkové politice Němců vůči protektorátu a jeho autonomii. Do roku 1941, kdy moc v protektorátu reprezentoval říšský protektor Neurath a státní tajemník Frank jakožto „odborník na českou otázku“ se vykořisťování zdejší ekonomiky soustředilo na průnik říšskoněmeckého kapitálu reprezentovaného tamními koncerny a bankami a arizaci židovského majetku. Frankovy plány z roku 1940 na budoucí uspořádání českomoravského prostoru zahrnující „konečné řešení“ české otázky byly však vzhledem k nutnosti nerušeného plnění válečných úkolů odloženy. S příchodem Heydricha na pozici zastupujícího se Frankova linie dočkala rozvinutí. Definitivní řešení „české otázky“ mělo být ale odloženo po vítězném skončení války; za aktuální bylo kromě potlačení hnutí odporu označeno zajištění klidu a plné využití protektorátního potenciálu pro válečné úsilí Říše. Heydrichova politika „cukru a biče“ zajišťující dělníkům reálné výhody v podobě mimořádných přídělů nebo rekreačních akcí výměnou za pracovní výkony slavila úspěch.76 V té době stále intenzívněji probíhající zprostředkování pracovních sil do Říše mělo v očích Heydricha i dalších vedoucích činitelů velký význam pro germanizaci Čechů.77 Nejen z politických, ale hlavně z praktických důvodů přistoupil Heydrich k realizaci správní reformy, která nahrazovala dosavadní duální model smíšeným s využitím institutu tzv. „správy z příkazu Říše“. Reforma uvolnila z úřadů část úředníků a současně zajistila dosazením německých představených účinnější kontrolu nad četnými dříve autonomními protektorátními úřady. Skončení hlavní vlny represí po atentátu na Heydricha časově souznělo se zesílením Sauckelových požadavků na dodávky pracovních BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem…c.d., s. 364–365. MARŠÁLEK, P. Pod ochranou hákového kříže…c.d, s. 97–98. 76 BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem…c.d., s. 268–277, též GEBHART, Jan, KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české XV.b 1938-1945. Praha : Paseka, 2007, s. 60–62. 77 GEBHART, J. – KUKLÍK, J. Velké dějiny zemí Koruny české XV.b...c.d, s. 58. 74 75

37


sil do Říše. Frank se stal vedle ministra Bertsche hlavním reprezentantem všech opatření nastávající „totální války“, jak ukázal i ve svém projevu na shromáždění v Lucerně 26. února 1943. V zájmu „totální války“ také dále pokračovala likvidace zbytků protektorátní autonomie. Dokončením správní reformy v srpnu 1943 získal Frank jako státní ministr pro Čechy a Moravu i v této sféře ještě silnější pozici, což se projevilo i v jednáních o snížení kontingentů protektorátních pracovních sil pro Říši. Tehdy se také protektorát stal ve vědomí rozhodujících říšských činitelů ostrovem bezpečí před spojeneckým bombardováním a namísto odchodu místních pracovních sil do Říše se prosadil koncept přemisťování průmyslu z bombardovaných území mimo jiné i sem. Frankova moc se opět upevnila v roce 1944 po vyhlášení konečné fáze „totálního válečného nasazení“, za které byl Frank zodpovědný. V této roli musel čelit silnější opozici z řad vedoucích činitelů NSDAP, která po atentátu na Hitlera upevnila svoji pozici vůči armádě a podle Hitlerova výnosu o totálním válečném nasazení z 25. července 1944 měla kontrolovat účinnost přijímaných opatření pro uvolňování pracovních sil.78 Držel však svoje postavení až do závěru dubna 1945, kdy se území Čech a Moravy stalo frontovým pásmem.79 2.2 Problematika pracovních sil a jejich zajištění pro říšskoněmecké hospodářství obecně – situace v Říši 2.2.1 Organizační zajištění pracovního nasazení v Říši

Zaměstnávání cizinců v době druhé světové války neznamenalo pro německé hospodářství žádnou novinku. Zejména sezónní zemědělští dělníci přicházeli do Německa již před první světovou válkou. Během ní pak vilémovské Německo začalo se zařazováním cizích pracovníků i do průmyslu, týkalo se to mužů z obsazených území – Belgičanů a Poláků. V meziválečném období se zahraniční pracovníci rekrutovali zejména z Polska, Československa a Nizozemska a jejich počty se pohybovaly od průměrných 230 000 v letech 1926–1930 po 100 000 v krizovém roce 1932. Na rozdíl od doby před první světovou válkou platila pro cizince stejně jako pro německé zaměstnance tarifní povinnost, a nemohli tudíž nabízet svoji pracovní sílu za nižší mzdu. Tato zásada rovných tarifů

K tomu zejména KOKOŠKA, Stanislav. Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce 1944 a pokusy o její překonání. Soudobé dějiny 2001, č. 4, s. 601–604. 79 MARŠÁLEK, P. Pod ochranou hákového kříže..c..d, s. 41–43, 47–49, 54–55. 78

38


vydržela i do období druhé světové války a nesla s sebou nutnost zdůvodňování výjimek při rozdílném přístupu k různým skupinám zahraničních pracovníků.80 Nacisté se po nástupu k moci zaměřili při rozvoji domácího hospodářství především na vlastní pracovní síly, což vedlo při uplatnění expanzivní hospodářské politiky k likvidaci nezaměstnanosti. Prakticky plná zaměstnanost nastala v Německu od roku 1936/37, tedy v době těsně po vyhlášení čtyřletého hospodářského plánu. Státní zakázky směřované zejména do oblasti dopravní infrastruktury a nově rozvíjeného zbrojního průmyslu vedly k nutnosti zaměstnávání dalších zahraničních dělníků. Jejich počet v druhé polovině 30. let prudce stoupal, v letech 1938/39 dosáhl 436 000, což představovalo 2% zaměstnanců. Na počátku války naráželo německé hospodářství na nedostatek pracovních sil, kterému jen v omezené míře a dočasně (před zahájením „konečného řešení“) pomohlo pracovní nasazení německých Židů. Již od února 1935 byly v Německu zavedeny pracovní knížky, jejichž prostřednictvím bylo možné pohyb pracovních sil účinněji regulovat a kontrolovat. Na rozdíl od Velké Británie, USA a SSSR nesáhl Hitler za války k rozsáhlému zaměstnávání německých žen. Před válkou bylo v Říši výdělečně činných asi 40% žen, což bylo více než v Británii nebo USA. Nacistickým ideálem však byla žena v domácnosti pečující o rodinu a plodící nové muže – bojovníky. V souvislosti s tím byly manželkám vojáků vypláceny v porovnání s jinými válčícími zeměmi velkorysé podpory, a nebyly tak k nastupování do práce nuceny z finančních důvodů. Podle M. Spoerera stoupl počet výdělečně činných německých žen ze 14,6 mil. v květnu 1939 na pouhých 14,9 mil. v září 1944, což bylo méně než přirozený přírůstek obyvatelstva.81 Během války existovala rezerva především mezi vdanými ženami, svobodné byly ve skutečnosti ve velké míře zaměstnány. I když poukazovaly na nerovnost svého postavení a zazlívaly vdaným „neplnění povinnosti“, oficiální linií po celou válku zůstávalo, že německé ženy mají nastupovat do práce dobrovolně, a to i v době po vyhlášení „totální války“ v únoru 1943. Německé vedení se obávalo sociálních nepokojů a negativního vlivu na vojáky na frontě v případě zavedení pracovní povinnosti vůči vdaným ženám, proto při hledání potřebných pracovních sil raději podpořilo rozsáhlý program zahraničních pracovníků.82

SPOERER, M. Nucená práce…c.d, s. 25-26. SPOERER, M. Nucená práce…c.d., s. 33. V polovině roku 1943 uzavřená akce ke zjišťování nevyužitých pracovních sil nebyla v případě žen příliš úspěšná, protože 51,5% z nich bylo ve výsledku zaměstnáno jen na poloviční pracovní úvazek a do konce roku 1943 jich bylo přibližně 500 000 z různých, zejména zdravotních důvodů z pracovního procesu opět vyřazeno. – Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg…c.d, s. 881. 82 GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera. Společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. Praha : Prostor, 2003, s. 173–174. 80 81

39


Přivedení miliónů osob různých národností do Říše představovalo pro nacistický aparát i velký ideologický problém, ve kterém se střetali pragmatici upřednostňující nasazení co největšího množství cizinců a rasoví ideologové reprezentovaní Himmlerem a dalšími vedoucími stranickými představiteli. Ti se obávali, že přítomnost velkého množství osob z národnostního hlediska méně hodnotných může vést k ohrožení „německé krve“, sabotážím a podvratné činnosti. Výsledný stav byl kompromisem. Do Říše se dostaly potřebné pracovní síly, bez kterých by německý válečný průmysl nemohl existovat, ale konkrétní podoba tohoto nasazení se řídila rasově ideologickými hledisky. Podle nich docházelo od počátku k rozdílnému nastavení platových, stravovacích i ubytovacích podmínek pro příslušníky jednotlivých národností. Přístup k jednotlivým národnostem se řídil kromě rasového hlediska i politickým postojem Říše k příslušné zemi. V satelitních státech jižní a jihovýchodní Evropy musely být k najímání pracovníků uzavírány bilaterální smlouvy, které umožňovaly činnost německých náborářů ve spolupráci s místními úřady; týkalo se to Itálie, Chorvatska, Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska. V případě začleněných a vojensky okupovaných území bylo možné uplatnit donucovací metody, ale s výjimkou Polska byl až do konce roku 1941 postaven nábor zahraničních pracovníků na bázi dobrovolnosti. Pracovní rezervu v roce 1940 po skončení západoevropského tažení představovali váleční zajatci, kteří s ohledem na omezení daná ženevskou konvencí pracovali zejména v zemědělství.83 Dobrovolné formy náboru byly v letech 1940–1941 v západní Evropě do značné míry úspěšné, protože zde byla značná nezaměstnanost. Mezi květnem 1940 a květnem 1941 vzrostl počet zahraničních pracovníků v Říši z 1 148 000 na 3 020 000 osob, což představovalo nárůst o 263%. Třetina tohoto počtu byli váleční zajatci a zbytek pocházel z řad civilistů z okupovaných zemí.84 Zlom přinesla zima roku 1941 a první porážka nacistických vojsk u Moskvy. Perspektiva dlouhodobé války na východě vedla k poznání nutnosti restrukturalizace německého průmyslu, který stále z velké části nebyl zapojen do válečné výroby. To s sebou neslo zvýšenou potřebu pracovních sil, umocněnou mobilizací dalších německých mužů do armády. Podle Hitlerovy směrnice č. 39 z 8. prosince 1941 měli mladé dělníky povolané do wehrmachtu nahradit váleční zajatci a ruští dělníci.85 I přes propuštění části z nich se v květnu 1941 nacházelo v Říši asi 1 300 000 zajatců, z toho 80 000 Poláků, 80 000 Belgičanů a zbytek tvořili Francouzi a Britové. 93,6% z nich bylo pracovně nasazeno, z toho 55,2% v zemědělství. – HOMZE, E. L. Foreign labor...c.d., s. 49. 84 HOMZE, E. L. Foreign labor…c.d., s. 69. 85 Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace k výstavě…c.d, s. 28. 83

40


Na počátku války bylo rozmísťování pracovních sil v rukou pověřence pro čtyřletý plán Hermanna Göringa. Od roku 1936 zastával funkci vedoucího skupiny pro pracovní nasazení („Geschäftsgruppe Arbeitseinsatz“) v rámci Úřadu pro čtyřletý plán Dr. Friedrich Syrup. Ten mj. vypracoval zásady pro pracovní nasazení Židů a stál za organizací využívání práce zahraničních dělníků až do roku 1942, kdy ze zdravotních důvodů funkci opustil.86 Jarní měsíce roku 1942 byly ve znamení významných personálních změn ve vedoucích hospodářských strukturách Říše. Po tragickém úmrtí říšského ministra pro zbrojení a munici Fritze Todta 8. února 1942 jmenoval Hitler na jeho místo sedmatřicetiletého architekta Alberta Speera. Tento technokrat nezatížený stranickopolitickými

předsudky

dokázal

přes

odpor

ze

strany

gauleiterů

zintenzívnit

a zracionalizovat zbrojní výrobu. Ve složité struktuře říšských centrálních správních a stranických orgánů našel spojence zejména v ministru propagandy Goebbelsovi, kterému se do značné míry podařilo celospolečensky prosadit myšlenku nutnosti obětování civilního pohodlí ve prospěch „totální války“ a „konečného vítězství“, a utlumit tak dojem ze stalingradské porážky. Speerem zavedené centrální metody řízení hospodářství zvedly jen během prvního pololetí 1942 výrobu zbraní o 25% a munice o 98%, vrcholu dosahovala zbrojní produkce v červnu 1944, kdy byla v porovnání s průměrem roku 1941 více než trojnásobná při 30% nárůstu počtu pracovních sil.87 V březnu 1942 jmenoval Hitler do nově zřízené funkce generálního zplnomocněnce pro pracovní nasazení (Generalbevollmachtigte für den Arbeitseinsatz) durynského župního vedoucího Friedricha Sauckela. Ten byl na rozdíl od Speera typickým představitelem nacistické „staré gardy“ s jednodušším uvažováním a mezi oběma muži vznikaly četné spory, které tlumil jen společný úkol zvyšování válečné produkce. Sauckel reorganizoval dosavadní systém získávání pracovních sil. Dosadil na obsazená území vlastní pověřence nebo zplnomocnil k výkonu agendy získávání pracovních sil pro Říši jiná civilní nebo vojenská místa. Jeho metody získávání sil byly bezohledné, ale na území Německa obhajoval zásady „přísného, ale spravedlivého“ zacházení s pracovníky. Na rozdíl od Speera, který se snažil prosazovat racionální využívání existujících vnitřních rezerv, považoval Sauckel za klíčový zdroj pracovní síly zahraniční pracovníky a byl v tomto ohledu podporován tradičnějším křídlem nacistické strany hájícím mj. ponechání německých žen v domácnosti. 86

Zwangsarbeit. Die Deutschen, die Zwangsarbeiter und der Krieg. Begleitband zur Ausstellung, herausgegeben von Volkhard Knigge, Rikola-Gunnar Lüttgenau und Jens-Christian Wagner im Auftrag der Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und Mittelbau-Dora. Weimar 2010, s. 40. 87 SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Brno : Bonus A, 1996, s. 212.

41


Od svého jmenování až do pádu Německa organizoval Sauckel čtyři velké vlny náboru, každá z nich, nazývána „Sauckelova akce“, byla široce podporována a prováděna státními, stranickými i vojenskými složkami s cílem dostat do Německa co nejvíce zahraničních pracovních sil. První proběhla od dubna do srpna 1942. Druhá na ni kontinuálně navázala, začala v září 1942 a končila v lednu 1943, třetí a čtvrtá byly ročními programy probíhajícími v letech 1943 a 1944. V každé z těchto vln dostal Sauckel určenu celkovou kvótu nových dělníků, kterou musel podle svého uvážení získat s využitím domácích nebo zahraničních zdrojů; na jaře 1942 se předpokládalo, že hlavní zdroj bude ze zahraničí. V první vlně se mu podařilo splnit a dokonce mírně překročit v březnu stanovenou kvótu 1 600 000 osob (k 27. červenci 1942 hlásil 1 639 794 nově získaných sil). Velká část z nich pocházela z obsazených východních území, poměr „ruských“ pracovníků se zvýšil ze 4% na téměř 30%.88 Na východě byly nábory prováděny často násilnou formou, což vedlo k rozmachu partyzánského hnutí a vedlo ke sporům s místní okupační správou. V okupovaných zemích západní Evropy přicházely ke slovu místo přímého násilí nově připravené zákony umožňující nuceně přikázat pracovníky do Říše a v případě potřeby provést i hromadné konskripční akce; stav zde tedy vypadal podobně jako v protektorátu. Pro druhou vlnu Sauckelovy akce byl stanoven cíl jeden milión nových sil do ledna 1943. I ten se Sauckelovi podařilo splnit do konce roku 1942, ale násilné získávání pracovních sil na východě již narazilo na své hranice a bylo nutno ve zvýšené míře získávat síly z jiných okupovaných zemí, mimo jiné i z protektorátu, kde v podzimních měsících proběhla první ročníková akce. Koncem roku 1942 se v Říši nacházelo již šest miliónů cizích dělníků a válečných zajatců.89 Odčerpávání sil z průmyslu obsazených zemí naráželo na odpor obyvatel i místních úřadů. Během prvního pololetí již došlo na soupisy podle ročníků narození a nucené odvody i v obsazených západoevropských zemích. Pro první čtvrtletí 1943 stanovená kvóta 400 000 pracovníků byla splněna, od začátku roku do konce května 1943 přišlo do Říše nově 846 511 dělníků, ale pak se křivka zlomila. Stále silněji se prosazoval Speerův názor, že je výhodnější ponechat dělníky v domovských zemích a podporovat rozvoj tamního průmyslu, než je násilně dopravovat do Říše a přeškolovat. Výrazně se tento přístup projevil ve Francii, kde ani propuštění válečných zajatců výměnou za příchod dělníků do Říše nepomohlo neuspokojivý stav náborů řešit.

HOMZE, E. L. Foreign labor…c.d., s. 131–137, podle tabulky s výsledky první Sauckelovy akce (s. 138) bylo z počtu 1 639 794 pracovníků 1 300 993 z obsazených východních území (včetně 221 000 válečných zajatců) a z ostatních částí Evropy včetně Itálie, Chorvatska a Slovenska 338 801 osob (z toho z Protektorátu Čechy a Morava 23 700 osob). 89 HOMZE, E. L. Foreign labor…c.d., s. 144. 88

42


Zesílení náborů bylo záhy nahrazeno prosazením plánu chráněných podniků, které měly vyrábět výhradně pro Německo a dělníci z nich neměli být odváděni. Od dubna 1943 se snažili Němci získat Francouze pro tzv. transformaci, kdy výměnou za příchod civilních dělníků převáděli zajatce do civilního stavu s tím, že museli zůstat na práci v Říši. Rok 1944 zaznamenal již silný propad náborového programu ve Francii i v Itálii. Zvláštním případem bylo pracovní nasazení asi 600 000 italských vojáků, kteří byli po kapitulaci Itálie v létě 1943 internováni a odvezeni do Německa. Jejich podmínky jako „zrádců“ byly zpočátku v mnoha případech srovnatelné s těmi, v jakých žili východní dělníci.90 Postupně byli též převedeni do civilního stavu. Podle plánu měl Sauckel v prvním pololetí 1944 získat 2 050 000 nových sil, ve skutečnosti se jich podařilo získat jen 1,5 mil., z toho 865 000 Němců, většinou tvořených ženami a učni, kteří nemohli být plně zaměstnáni. Z 500 000 cizinců pocházelo 75% z východu. Vlivem válečných operací na západě i východě se program prakticky zastavil a byl nahrazen raziemi v přifrontových oblastech. V posledním čtvrtletí 1944 do Německa přišlo již jen 15 000 cizinců.91 Většinu potřebných sil bylo nutné získávat vnitřními úsporami v duchu vyhlášeného „totálního válečného nasazení“. 2.2.2 Význam práce nasazených pro hospodářství nacistického Německa, diferencovaný přístup k příslušníkům jednotlivých národností – postavení Čechů Celkový počet zahraničních pracovníků v Německu na konci války odhadl E. Homze na osm miliónů. S podobným číslem, získaným na základě pečlivého porovnání německých statistik se statistikami jednotlivých okupovaných a satelitních zemí, pracuje i M. Spoerer. Ten došel při svém výzkumu k závěru, že na přelomu srpna a září 1944 se na území Německa nacházelo zhruba 8 300 000 zahraničních pracovníků, z nichž přibližně jeden milión představovali dobrovolníci. K tomu přistupovalo 1 930 087 válečných zajatců a přibližně 400 000 vězňů koncentračních táborů. Celkově však podle něj válečným hospodářstvím Německa během let 1939-1945 prošlo až 13 500 000 nuceně nasazených, válečných zajatců a k otrocké práci donucených vězňů.92 Nejméně každý pátý pracovník Vůči Italům byly uplatňovány i drastické kolektivní tresty. Blíže např. GELLATELY, R. Kdo podporoval Hiltera… c.d., s. 259–260. 91 PFAHLMANN, H. Fremdarbeiter…c.d., s. 71–74. Homze uvádí drobně odlišné počty – k 7. 7. 1944 uvádí počet nově sehnaných sil od začátku roku 1 482 000, z toho 537 000 zahraničních, 96 600 válečných zajatců a 848 000 Němců z vnitřních rezerv Říše. – HOMZE, E. L. Foreign labor…c.d., s. 150. 92 Spoererovy údaje takto uvádí JELÍNEK, Tomáš. Nucená práce v nacionálním socialismu. In „Nepřicházíli práce k Tobě…/Kommt die Arbeit nicht zu Dir…“. Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech. Praha : Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, 2003, s. 22. Dále viz SPOERER, M. Nucená práce…c.d., s. 214–215. 90

43


na říšském území v posledním roce války byl cizinec. V některých oborech, zejména v hornictví, výrobě oceli, chemickém průmyslu a také mechanické pásové výrobě se počet zahraničních pracovníků blížil počtu Němců. Podle údajů Ulricha Herberta představoval podíl cizinců na celkovém počtu pracovních sil v Německu v srpnu 1944 celkově dokonce 26,5%, z toho u zemědělství 46,4% (zde pracovalo nejvíce válečných zajatců), v hornictví 33,7%, v kovovýrobě 30%, ve stavebnictví 32,3%, v chemickém průmyslu 28,4% a dopravě 26%.93 Program získávání a zaměstnávání zahraničních pracovních sil umožnil Hitlerovi mobilizovat třináct miliónů německých mužů a vést válku, kterou Spojenci vyhráli jen s obrovským úsilím. Z tohoto hlediska bylo využití cizích dělníků klíčovým faktorem fungování německé válečné ekonomiky. Efektivita jejich práce byla přitom limitována mnoha faktory z německé strany, zejména diferencovaným přístupem k různým národnostem. Češi patřili spolu s Poláky k prvním zahraničním pracovníkům, kteří do Říše přicházeli. Z hlediska nacistických rasových teorií se nacházeli v podřízeném postavení, což zdůraznily již v létě 1939 vydané výnosy stavějící je mimo německý právní řád. Při odpírání práce nebo jakémkoli jiném porušování pracovní morálky jim hrozilo vyšetřování gestapem a tzv. ochranná vazba (Schutzhaft). Podobné diskriminační předpisy platily pro Poláky a dělníky z obsazených východních území. Oproti nim však Češi zpravidla neměli omezenou svobodu pohybu, nemuseli nosit speciální označení na oděvu a neodváděli z platu zvláštní dávky. U ostatních dělníků záviselo jejich postavení na národnosti a zemi původu. Označení „západní dělník“ (Westarbeiter) se vztahovalo jak na „germánské“, tak „negermánské“ národy. Mezi první byli počítáni Dánové, Vlámové, Holanďané a Norové. Mezi „spřátelené národy cizí krve“ náleželi Italové, Španělé, Chorvati, Slováci, Maďaři a Bulhaři. Francouzi a Valoni byli „cizí krve“ a z podrobených území, přístup k nim však odpovídal druhé skupině.94 Dělení zahraničních dělníků do skupin podle rasových kritérií použil R. Heydrich v prosinci 1941, kdy Čechy spolu s Poláky označil za „cizince, kteří žijí v říši“. Pracovní nasazení Čechů přitom považoval za jeden z prostředků k jejich poněmčení. Druhé dvě skupiny odpovídaly již výše uvedeným, čtvrtou představovaly „ostatní cizí národy“. Blíže specifikoval národnostní kritéria H. Himmler ve svém výnosu z prosince 1942 o obraně proti rizikům z nasazování cizinců, kde kromě Italů a příslušníků HERBERT, U. Geschichte der Ausländerpolitik…c.d., s. 146. K tomu HERBERT, U. Fremdarbeiter. Politik und Praxis…c.d, s. 116. Podrobně rozebírá způsoby náboru a celkový přístup k jednotlivým národnostem M. Spoerer ve druhé kapitole své knihy – SPOERER, M. Nucená práce…c.d., s. 37–84. 93 94

44


germánských národů vyčlenil skupinu popsanou jako „příslušníci negermánských národů, s nimiž jsme spojenci nebo s nimiž jsme spojeni na základě kulturního a celoevropského významu – Slováci, Chorvati, Rumuni, Bulhaři, Maďaři, Španělé, Francouzi“ Ti měli „poznat díky chápavému a spravedlivému přístupu, že jsou považováni za příslušníky váženého národa budoucí Evropy“. Poslední skupinu tvořili „příslušníci negermánských – slovanských národů, které žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše“ a řadili se do ní protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z Generálního gouvernementu a včleněných území a východní dělníci. U těch byla zdůrazněna nutnost pevného vedení, zachování náležitého odstupu způsobeného „extrémními rasovými a politickými rozdíly“ a podrobněji rozepsaná opatření ohledně ubytování, oddělení národností a styku s Němci byla u této poslední skupiny přísnější než u předešlých.95 Kvalitu života cizích dělníků ovlivňovaly kromě vnějškově daných předpisů, které stanovovaly ubytovací, platové a stravovací podmínky, také subjektivní faktory, zejména stupeň znalosti německého jazyka. V druhé polovině války se jejich životní podmínky obecně spíše zlepšovaly a v některých ohledech přibližovaly postavení německých dělníků v souvislosti se snahou nacistů postavit „národy Evropy do jednotné fronty boje proti bolševickému nebezpečí“, stále však platila přísnější opatření vůči osobám z východu. Zhoršující se zásobování a stoupající nebezpečí náletů však dílčí výhody plynoucí z posunu politických postojů do značné míry eliminovaly. Obecně se postavení Čechů v Říši nacházelo někde mezi západními pracujícími neněmeckých národností a Poláky a východními dělníky. Jako Slované náleželi jednoznačně k druhému pólu, jejich postavení však ulehčovalo odborné vzdělání, vzrůstající důležitost protektorátního hospodářství v rámci říšského a lepší znalost němčiny. Konkrétní podmínky jejich života v Říši se lišily podle druhu práce a doby a místa nasazení. Někdy se setkávali s předsudky, jindy se slušným zacházením. Kromě prvního období války, kdy mnozí bydleli v soukromí, se osudem rozhodující části z nich stalo hromadné ubytování v barákových táborech se špatnými hygienickými podmínkami. Nezvyklou a nekvalitní stravu pouze v omezené míře doplňovaly balíčky z domova. Pracovní doba v továrnách postupně vzrostla z osmi na deset až dvanáct hodin denně po šest dnů v týdnu, lékařská péče byla nedostatečná. Na rozdíl od jiných neprivilegovaných národností však měli Češi volnost pohybu a v mezích možností i sportovního nebo

Stručnou, ale velmi vypovídající charakteristiku pravidel k zacházení s jednotlivými skupinami cizinců uvedl T. Jelínek, odkud je také citováno. – JELÍNEK, T. Nucená práce v nacionálním socialismu…c.d., s. 28. 95

45


kulturního vyžití.96 Popsané podmínky se týkaly civilních pracovníků, v mnoha ohledech ale i Čechů začleněných do uniformovaných složek protiletecké ochrany. 2.3 Situace v protektorátu – legislativa k nasazení, pracovní úřady 2.3.1 Nucené pracovní nasazení v době II. světové války – periodizace Součástí výše popsaného programu využití zahraničních pracovníků bylo i získávání sil z Čech a Moravy. Jejich zapojení do práce na území Říše začalo ještě před 15. březnem 1939. Podle smlouvy z 19. ledna 1939 mezi německou a česko-slovenskou vládou mělo na práci do Německa odejít 40 000 osob. Říšské ministerstvo práce se hned po březnové okupaci snažilo podchytit pro práci v Říši přibližně 90 000 nezaměstnaných, které evidovaly české úřady, a vyslalo k tomuto účelu do protektorátu 34 komisí rozdělených do šesti skupin se sídly v Praze, Plzni, Kolíně, Moravské Ostravě, Olomouci a Brně. Vzhledem k proklamované autonomii protektorátu však vývoj během léta 1939 šel cestou zřízení autonomních protektorátních pracovních úřadů podle říšského vzoru, jak bude podrobněji popsáno v následující podkapitole. Paralelně vedle oficiálně prováděného náboru působili v protektorátu i verbíři vyslaní přímo jednotlivými velkými firmami, tuto nelegální praxi se ale podařilo záhy utlumit. Do léta 1939 takto odjelo 50 000 mužů a žen.97 Velkou roli hrály počáteční přísliby lepších mezd a různých výhod, které uchazeče zlákaly. Již v této době se ale objevovala i první nátlaková opatření. Vládní nařízení přijatá během let 1939–1941 postupně omezila svobodnou volbu povolání. Od léta 1939 platila pracovní povinnost pro muže od 16 do 25 let, která měla zajistit dostatek pracovních sil pro sezónní práce. Už v lednu 1941 byl systém přikazování na práci rozšířen vládním nařízením č. 46/1941 Sb. na všechny protektorátní občany ve věku od 18 do 50 let. V prosinci 1941 další novelizace příslušného nařízení umožnila použít pracovní síly získané z méně důležitých odvětví i mimo území protektorátu. Další novinku převzatou z Říše představovalo v červnu 1941 zavedení pracovních knížek, které umožnily pracovním úřadům vytvoření registru pracovních sil podle jednotlivých skupin povolání. Legislativní základ pro masové přikazování protektorátních pracovníků do Říše byl dotvořen v květnu 1942 přijetím vládního nařízení č. 154/1942 Sb., které předchozí

MAINUŠ, F. Totální nasazení…c.d., s. 104–110, 117–119. Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace k výstavě…c.d., s. 12. F. Mainuš uvádí, že mezi 12. 4. a 12. 6. 1939 odjelo ve vlakových transportech celkem 42 257 osob. – MAINUŠ, F. Totální nasazení…c.d., s. 34. 96 97

46


předpisy dále precizovalo a zvyšovalo sankce za jejich porušení. Od této chvíle se z dosud jen zvolna rozbíhajícího procesu měl stát čím dál silnější proud odvádějící pracovní síly do Německa. Kromě jednotlivých volných pracovních sil se již v prvních letech války do Německa dostávaly celé skupiny zaměstnanců určitých profesí. Takovou byli například železničáři, kterým v případě nepřijetí nabídky na místo u říšských drah hrozila ztráta služebních výhod. Objem volných pracovních sil v protektorátu se prakticky vyčerpal v létě 1941. Tehdy začaly pracovní úřady s takzvaným vyčesáváním přebytečných pracovních sil z menších podniků. Toto nucené přesouvání pracovníků se stalo jednou z příčin rostoucího neklidu v protektorátu, v důsledku kterého byl na místo odvolaného říšského protektora Neuratha dosazen jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Ten, jak již bylo zmíněno výše, kombinací represivních opatření a vstřícných sociálních kroků vůči dělníkům dosáhl alespoň vnějškového uklidnění situace a připravil tak půdu pro masové odčerpávání českých pracovních sil do Říše. Odpůrci práce v Říši a jiní „porušovatelé pracovní morálky“ mohli být od dubna 1942 za trest zařazováni do nově zřizovaných pracovně výchovných táborů. První skutečně velká akce proběhla v protektorátu během léta 1942. Iniciovala ji návštěva generálního zplnomocněnce pro pracovní nasazení Friedricha Sauckela v Praze 8. června 1942, v dusné atmosféře po atentátu na Heydricha. Sauckel v té době již naplno rozjel svoji první „Sauckelovu akci“ a v jednotlivých okupovaných či vazalských územích stanovoval místním úřadům konkrétní způsoby jejího naplnění. Pro protektorát stanovil kvótu 100 000 dělníků, kteří měli být dodáni do 30. dubna 1943 v desetitisícových měsíčních kontingentech. K jejich naplnění měly přispět kromě již prováděného „vyčesávání“ a

uvolňování

pracovníků

získaných

řízeným uzavíráním válečně

nedůležitých živností, obchodů a menších výroben také razie prováděné ve velkých městech. Při nich byly na veřejných prostranstvích, v kinech a restauracích obyvatelé hromadně kontrolováni a zjištěné nedostatky v pracovních dokladech měly za následek zařazení do nejbližšího transportu. Všechny tyto metody ale nedostačovaly. Proto byla v polovině srpna v souvislosti s vydáváním potravinových lístků na 38. zásobovací období provedena rozsáhlá kontrola kmenových listů pro domácnost a pracovních knížek, která měla odhalit další dosud nevyužité rezervy. Z rozhodnutí ministra hospodářství a práce Walthera Bertsche se nakonec od září 1942 rozjela první etapa povolání celých ročníků narození 1921–1922 vzápětí doplněná ročníky 1918–1920. Na práci v Říši byli určeni 47


s výjimkou dělníků uznaných za nepostradatelné pro válečnou výrobu, horníků, zemědělců a příslušníků uniformovaných sborů všichni muži narození v uvedených letech. Poprvé se tak pracovní nasazení dotklo i žáků škol s dosud nedokončeným vzděláním. Sauckelův požadavek se podařilo naplnit, ovšem za cenu odejmutí potřebných sil protektorátnímu hospodářství. Místní potřeba pracovních sil přitom také vzrůstala úměrně s postupující reorganizací válečné výroby řízené na celoříšské úrovni Albertem Speerem. Výroba v existujících zbrojovkách se rozšiřovala, prodlužovala se pracovní doba a docházelo k přesouvání výrobních kapacit na území protektorátu. Získání náhradních pracovníků za ty, kteří museli odejít do Říše, bylo hlavním úkolem jarních a letních měsíců roku 1943, které se nesly ve znamení vyhlášené „totální války“. Kromě trvajícího „vyčesávání“ napomohla další vlna uzavírání drobných podniků a živností a zesílené využití středoškolských studentů, u kterých nové předpisy přijaté v únoru 1943 umožnily uznat dokončené střední vzdělání na základě prokázaného osvědčení se v pracovním nasazení, aniž by proběhla řádná maturitní zkouška. V jiných případech docházelo k plošnému urychlování maturit, aby se celé třídy dostaly do praxe o měsíc či dva dříve. K výpomoci při nedostatku pracovních sil byly do Říše v letech 1942-1943 na omezenou dobu posílány i různé protektorátní uniformované sbory, jejichž služba byla vesměs zaměřena na pomoc při likvidaci následků sílících leteckých útoků. Osoby začleněné do Luftschutzpolizei a Technische Nothilfe byly stejně jako příslušníci protektorátních policejních praporů během jara 1944 staženy zpět do protektorátu, na říšském území zůstali jen členové tzv. pracovních praporů k obnově nálety zničených zařízení a zaměstnanci Organisation Todt taktéž pověření stavebními pracemi. Frankovi se dařilo celkem úspěšně vzdorovat požadavkům říšských míst na převody dalších pracovníků a vzhledem k rostoucímu podílu protektorátní zbrojní produkce v celoříšském objemu nebyly již další předepsané kontingenty tak vysoké – z původních deseti tisíc osob měsíčně se snížily na šest a nakonec na tři tisíce. Hlavní kontingenty však doplňovaly dílčí požadavky na dodání stavebních dělníků a dalších specializovaných profesí. Posledním plošným opatřením na poli nasazení pracovních sil byla akce nasazení ročníku 1924, která po zdlouhavých jednáních vyústila v kompromis. Část pracovníků narozených v tomto roce označená za nepostradatelnou mohla zůstat na svých pracovištích, zbytek byl určen pro zařazení do letecké výroby. Za tímto účelem podléhal desetiměsíčnímu zácviku v leteckých závodech na území Říše, ale pak se vrátil do protektorátu k práci v místních továrnách zapojených do uvedeného programu. K uvažovanému plošnému nasazení ročníku 1925 již nedošlo, v praxi však byla velká část 48


jeho příslušníků buď zařazena do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei, nebo v případě průmyslových škol částečně pracovala při vyučování. Konečnou fázi vzepětí v oblasti získávání pracovních sil představovalo vyhlášení „totálního válečného nasazení“ v protektorátu v srpnu 1944. Tento komplex opatření zavedl šedesátihodinový pracovní týden, zavíral četné kulturní instituce a radikálně omezoval provoz většiny středních a odborných škol, jejichž žáci i učitelé se různými formami měli zapojit do práce. V závěru roku se pak objevila nová forma pracovního nasazení, jíž bylo budování opevnění proti postupující Rudé armádě. V první fázi byla do oblasti kolem Neziderského jezera v prosinci 1944 a lednu 1945 nahnána česká zemědělská mládež ročníku 1923, souběžně zahájené budování opevnění na Moravě pak ještě v samém závěru války od poloviny března 1945 podpořilo nasazení chlapců ročníku 1927–1928. Dubnové týdny ale již přinesly rychlý úpadek výroby i rozsáhlé narušení celkového života v protektorátu, na kterém se podílely stále intenzivnější letecké útoky a postup spojeneckých armád z východu i západu. Celkový počet nuceně nasazených pracovníků z Čech a Moravy se podle různých odhadů pohybuje mezi 400–600 000 osob. Vyšší z těchto dvou čísel představuje počet uváděný mj. po válce československou vládou a obsahuje i vězně koncentračních táborů.98 Mark Spoerer došel při svých analýzách k počtu přibližně 355 000 osob.99 Z doby války jsou k dispozici jednorázové počty k určitému datu nebo naopak kumulované počty, které mohou zahrnovat i opakovaně nasazené osoby. Podle statistik v dobovém německém časopise Arbeitseinsatz se nejvíce Čechů nacházelo v Říši v září 1943, a to 286 663. V září 1944 při posledním zveřejněném sčítání byl již počet o něco nižší – 276 340. V tomto případě jde o okamžité počty osob, které se ke dni sčítání v Říši nalézaly. Kumulovaný počet uvedený v protektorátní statistické ročence za duben 1944 je 401 763 osob, ten však pravděpodobně obsahuje opakovaně ty osoby, které se z Německa z různých důvodů vrátily a pak byly opětovně nasazeny.100 Z hlediska hlavního tématu předkládané práce je zajímavý pro porovnání další údaj. Statistická ročenka v měsíčních přehledech od března 1943 do dubna 1944 uváděla mj. i počty „nově nasazených“, tedy osob, kterým byl nově zprostředkován pracovní poměr, aniž by dříve byly v evidenci pracovního úřadu. U nich bylo vždy jako dílčí údaj uvedeno, kolik z nich bylo žáků škol. V mezidobí od začátku února 1943 do konce března 1944 bylo CHMELA, L. Hospodářská okupace Československa…c.d., s. 122. Podrobněji k Spoererem publikovaným počtům viz SPOERER, M. Nucená práce…c.d., s. 42 a pozn. 10 na s. 85. 100 Rozbor počtů českých nuceně nasazených, odkud byly převzaty uvedené údaje, viz JELÍNEK, T. Nucená práce v nacionálním socialismu…c.d., s. 30–31. 98 99

49


nově zařazeno do práce celkem 111 809 osob, z nich 43 339, tedy necelých 39%, tvořili žáci škol. Tento počet zahrnuje žáky bez ohledu na to, zda byli zaměstnáni v Říši nebo na domácím území.101 Obecně platí, že v druhé polovině války odjíždělo do Říše daleko více nekvalifikovaných sil než v její první fázi. Další statisíce osob nahradily odešlé do Říše na jejich původních pozicích nebo obsadily nově vnikající místa ve zbrojním průmyslu v protektorátu; např. jen v druhé vlně akce uzavírání živností došlo k přemístění více než 100 000 pracovních sil.102 Přemísťování pracovníků v rámci protektorátu a přidělování mladých sil podle potřeby bez ohledu na jejich vůli poznamenávalo lidské osudy méně drasticky než posílání za hranice. Přesto i ono tvoří součást širšího hospodaření s pracovními silami za války a pro jeho celkové zhodnocení je třeba jej brát v úvahu, přestože mnohdy nenaplňovalo všechny formální znaky nucené práce.103 2.3.2 Pracovní úřady Začleňování pracovních sil pro potřeby válečného hospodářství a jejich převádění z válečně nedůležitých oborů na důležitější pracoviště bylo úkolem pracovních úřadů,104 které se za války staly jednou z nejnenáviděnějších institucí protektorátní správy. „Pracáky“ nahradily původní síť veřejných zprostředkovatelen práce, jejichž tradice sahala v Čechách až do roku 1903 a které se v době první republiky rozšířily do každého soudního okresu, i odborové, spolkové a společenské zprostředkovatelny práce, které jejich soustavu doplňovaly. Podkladem pro vznik pracovních úřadů se stalo vládní nařízení č. 193/1939 Sb. z 25. července 1939, které vstoupilo v platnost k 1. září téhož roku. Podle něj převzaly úkoly bývalých zprostředkovatelen práce, zabývaly se obsazováním volných pracovních a učňovských míst, poradenstvím pro volbu povolání, kontrolou nezaměstnaných podporovaných z veřejných prostředků. Měly za úkol provádět předpisy o všeobecné pracovní povinnosti podle pokynů ministerstva sociální a zdravotní správy, spolupůsobit při zprostředkování práce do Říše, vést evidenci pracovních sil a podávat o nich statistické Údaje podle celkových přehledových tabulek pracovního nasazení publikovaných v měsíčních statistických přehledech od března 1943 do května 1944 s údaji za únor 1943 až duben 1944; následně se tabulky změnily a údaje o žácích již nebyly publikovány. – Statistische Nachrichten Jg. 6, 7, Statistichen Zentralamt, Prag 1943, 1944. 102 CHMELA, L. Hospodářská okupace Československa…c.d., s. 99. 103 K formálním kritériím nucené práce a rozčlenění nuceně pracujících do kategorií viz JELÍNEK, T. Nucená práce v nacionálním socialismu...c.d., s. 16–19 a SPOERER, M. Nucená práce…c.d,, s. 12–18. 104 Souhrnně o pracovních úřadech PAŽOUT, Jaroslav. Úřady práce v protektorátu. In Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného v SÚA Praha dne 2. 4. 2004. Praha : Státní ústřední archiv, 2004, s. 51–62. 101

50


přehledy. Po organizační stránce spadaly pracovní úřady do podřízenosti III. odboru ministerstva sociální a zdravotní správy, jehož oborem byla sociální politika, pracovní právo a ochrana spotřebitelů. Po vzniku ministerstva hospodářství a práce v lednu 1942 se úřady dostaly do kompetence jeho sekce A I (pracovní nasazení), kde zůstaly až do konce války. Podobně jako jiné autonomní úřady byly také pracovní úřady pod dohledem německých okupačních úřadů – na nižší úrovni oberlandrátů,105 na nejvyšší pak nejprve Úřadu říšského protektora a po vzniku Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu v srpnu 1943 pak tohoto nového orgánu. Pravomoci pracovních úřadů se přímo odvíjely od série předpisů, které postupně v letech 1939–1942 regulovaly pracovní politiku v protektorátu. Vládními nařízeními č. 190/1939 Sb. z 25. července 1939 a č. 195/1939 Sb. z 24. srpna 1939 došlo k zavedení všeobecné pracovní povinnosti pro muže od 16 do 25 let. Pracovní úřady je mohly přidělit povolávacím výměrem na určenou práci na jeden až dva roky. Vládní nařízení č. 323/1939 Sb. z 21. prosince 1939 zmocňovalo ministerstvo sociální a zdravotní správy vydávat pro určité obvody a hospodářská odvětví, kategorie zaměstnanců nebo pro jednotlivé závody formou vyhlášek nařízení, na jejichž základě by pracovní nebo učňovský poměr bylo možno sjednat nebo vypovědět jen se souhlasem pracovního úřadu. Postupně bylo přijato několik takových nařízení, která omezovala přijímání a vypovídání pracovního nebo učňovského poměru v základních pracovních odvětvích – kovoprůmyslu, zemědělství, stavebnictví a u soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Během let 1939-1940 dostaly pracovní úřady rozsáhlé pravomoci v oblasti zaměstnávání v zemědělství. Vládním nařízením č. 46/1941 Sb. z 23. ledna 1941 mohli být protektorátní občané ve věku od 18 do 50 let úřadem práce přikázáni na práci na území protektorátu a podnikům mohlo být nařízeno, aby pro mimořádně důležité práce uvolnily některé pracovní síly. Současně mohly podniky o přikázání pracovníků u pracovního úřadu žádat. Zavedení institutu přikázání do práce podle stanovených zásad znamenalo průlom do dosavadní zaměstnanecké politiky. Vládní nařízení č. 192/1941 Sb. ze 16. května 1941 umožňovalo Mezi oberlandráty a pracovními úřady existovala alespoň v některých případech obdobná personální provázanost jako mezi pozdějším MHP a ÚŘP, resp. Německým státním ministerstvem pro Čechy a Moravu. Např. šéf plzeňského pracovního úřadu dr. Ing. Bourges (v uvedené funkci 1939–1943) byl současně vedoucím oddělení práce a referentem pro pracovní nasazení plzeňského oberlandrátu. – NA, fond Ministerstvo hospodářství a práce (dále MHP)-Dodatky II, karton 243, sign. A I 5120 – zápis z jednání se zástupci západočeských kaolinek z 23. 1. 1942; SOA Plzeň, fond MLS Plzeň, sign. Ls 268/47, fol. 37 – výpověď úřednice plzeňského pracovního úřadu M. Kalistové. Obdobně šéf pracovního úřadu v Moravské Ostravě Dr. Heinrich Petersen zároveň zastával funkci v oddělení IX. (Arbeit und Lohn) ostravského oberlandrátu. – NA, fond ÚŘP, karton 855, sign. II-4-4055 – hlášení o pracovním nasazení v obvodu oberlandrátu Ostrava z 16. 8. 1941 a pravidelná měsíční hlášení z r. 1941 pracovního úřadu Moravská Ostrava. 105

51


ministerstvu sociální a zdravotní správy převést na úřady práce v první instanci úkoly v oboru řízení mezd. Koncem roku 1941 pak pracovní úřady získaly do své péče rozsáhlou agendu poradenství pro volbu povolání a pracovní začleňování mladistvých, jak bude podrobněji rozebráno níže. Hlavní úkol pracovních úřadů – zajištění pracovních sil pro válečnou ekonomiku nacistického Německa – byl v prvním období války zajišťován převážně dobrovolnými formami náboru spojenými se zdůrazňovanou likvidací nezaměstnanosti a sliby lepších výdělků. Lidí ochotných dobrovolně jít za prací do Říše však ubývalo a ke slovu se dostávaly různé formy nátlaku. Kromě předvolávání svobodných pracovníků z podniků s dočasně omezeným provozem byl vyvíjen tlak zejména na nezaměstnané, kterým hrozilo v případě odmítnutí práce v Německu odnětí podpory a zařazení do kárných pracovních táborů zřízených již v říjnu 1938. Po prvních neúspěších německé armády na východní frontě se tlak na získávání nových sil pro zbrojní průmysl ve všech okupovaných zemích, satelitních státech Německa i v Říši samotné silně zvýšil. Německo potřebovalo muže do armády a jejich místa v továrnách měli zaujmout zejména zahraniční dělníci. Protektorátní úřady práce dostaly k provádění uvedeného úkolu silnou zbraň v podobě vládního nařízení č. 10/1942 Sb. z 18. prosince 1941, které rozšiřovalo zásady stanovené nařízením č. 46/1941 o přikazování svobodných, ovdovělých, rozvedených nebo rozloučených mužů a žen a umožňovalo je nasadit na práci i do Německa. Systém přikazování do práce na území protektorátu i Říše byl pak dále rozveden a konkretizován ve vládním nařízení č. 154/1942 Sb. ze 4. května 1942. Uvedená nařízení dotvořila legislativní rámec, na jehož základě bylo umožněno masové nasazování českého obyvatelstva do německého průmyslu, včetně nasazování celých ročníků mládeže. V případě porušování předpisů o pracovní povinnosti mohly dát pracovní úřady podnět okresnímu úřadu ke stíhání provinilých. K podpoře své činnosti využívaly existující bezpečnostní aparát – policejní nebo četnická asistence při vypravování transportů nasazených a hledání osob uprchlých z nasazení se staly v druhé polovině války běžným jevem. I samy úřady práce dostaly trestněprávní pravomoc, a to nejprve v rámci vládního nařízení č. 13/1942 Sb. o zajištění stability mezd a platů a pracovní morálky z 10. prosince 1941 vůči zaměstnavatelům, kteří by bez předchozího schválení zvyšovali mzdy a platy nebo by slibovali zaměstnancům výhodnější podmínky, než jaké byly povoleny. Posílení jejich pozice v oblasti sankcí přineslo vládní nařízení č. 404/1942 Sb. ze 7. prosince 1942. Podle něj mohly dostat pokutu až do výše 100 000 korun osoby, které nenastoupily do zaměstnání, jež bylo smluvně sjednáno nebo nařízeno podle platných předpisů, 52


zaměstnanci porušující pracovní kázeň a zaměstnavatelé, kteří by vědomě přijali osoby s jinými pracovními závazky, zneužívali jejich pracovní sílu, hrubě je uráželi nebo zanedbávali své sociální povinnosti vůči nim. Pokutu bylo možné uložit i za předčasné protiprávní ukončení pracovního poměru. Úřady práce mohly též zrušit nebo zmírnit výstrahy a pokuty uložené zaměstnavatelem zaměstnancům za přestupky proti pracovní kázni a bezpečnosti práce. Pouze na jejich písemný návrh mohly okresní úřady zahájit trestní řízení s tím, kdo spáchal výše uvedené prohřešky proti pracovní povinnosti a morálce. Viníkovi pak hrozila pokuta až do 100 000 korun nebo vězení do jednoho roku. Konečně osoby, které se opakovaně dopouštěly porušování pracovní kázně, odmítaly nastoupit práci přidělenou na základě přikazovacího výměru nebo pracovní smlouvy nebo z pracovního nasazení uprchly, mohly být na základě návrhu úřadu práce místně příslušného podle bydliště provinilce umístěny do pracovně výchovného tábora. Pracovně výchovné tábory spadající pod správu generálního velitele neuniformované protektorátní policie vznikly též na základě vládního nařízení č. 404/1942 Sb. Pro řízení před úřadem práce nebyla zprvu stanovena žádná pravidla. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly považovány za politické úřady, pro ně neplatil správní řád z roku 1928. Vládní nařízení č. 193/1939 Sb. ani navazující právní normy neobsahovaly předpisy pro řízení před úřady práce. Ty tak nebyly ve svých rozhodnutích prakticky nijak regulovány. Jejich rozhodování bylo konečné; teoreticky přípustná stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu nepřicházela prakticky v úvahu vzhledem k nákladům a času, který si jeho rozhodnutí vyžadovalo. Obdobně dozorčí stížnost na ministerstvo sociální a zdravotní správy, které bylo nadřízeným orgánem pracovních úřadů a příslušelo mu rozhodnutí pracovního úřadu zrušit a udělit mu pokyny pro nové rozhodnutí, byla v podmínkách totální kontroly ze strany německých úředníků dosti iluzorní. V praxi se vyskytovala řada případů, kdy lidé nespokojení s rozhodnutím pracovního úřadu psali stížnosti na nadřízené ministerstvo (od roku 1942 Ministerstvo hospodářství a práce) nebo jiným orgánům, které tyto stížnosti předávaly MHP jako příslušnému orgánu (častým cílem žádostí byla Kancelář prezidenta republiky) a MHP tyto stížnosti řešilo, výsledek však většinou vyzněl v neprospěch žadatele. Teprve vládní nařízení č. 128/1942 Sb. z 2. dubna 1942 stanovilo předpisy o řízení před úřady práce, a to s ohledem na jejich pravomoc udělit pořádkovou pokutu podle ustanovení vládního nařízení č. 13/1942 Sb. Provinilec měl být před udělením pokuty vyslechnut, mělo být přihlédnuto k vyjádření svědků a znalců a proti výměru o pořádkové pokutě se mohl postižený odvolat k ministerstvu hospodářství a práce; odvolání však nemělo odkladný účinek. 53


Výše uvedené zákonné normy umožňovaly dvojí způsob převedení zaměstnance na práci potřebnější pro válečné hospodářství. Prvním bylo „začlenění do práce“, resp. „zprostředkování“ (Vermittelung), které v praxi představovalo uzavření nové pracovní smlouvy pro osobu, která dosud zaměstnaná nebyla, nebo zrušení původního pracovního poměru a uzavření nového se schválením pracovního úřadu. Druhým bylo „přikázání do práce“ (Dienstverpflichtung), jehož právní podstata do doby vydání vládního nařízení č. 46/1941 Sb. neměla obdobu. Jeho podstatou byla teorie o nadřazenosti veřejného zájmu stojícího nad zájmy pracovních subjektů (zaměstnance a zaměstnavatele). Tento veřejný zájem vyjádřený rozhodnutím pracovního úřadu měl spravedlivě soudit a řídit rozpory mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů pro blaho společnosti, tedy pro blaho válečného hospodářství. Přikázáním vznikl nový pracovní poměr, ale starý přitom nebyl zrušen a „odpočíval“. Zaměstnanec si při nástupu do nového pracovního poměru zachovával nárok na poměrnou část dovolené vůči původnímu i novému zaměstnavateli a měl nárok na vyrovnávací příplatek v případě, že mzda v novém zaměstnání byla nižší než v původním. Pokud pracovní poměr vzniklý přikázáním zanikl, měl zaměstnanec povinnost hlásit se do sedmi dnů na původním místě a mohl do něj v takovém případě opět nastoupit. Pokud tak neučinil, bylo to považováno za podnět ke zrušení pracovní smlouvy. Od roku 1942 byly dosavadní kontrolní a řídící mechanismy v oboru řízení práce a hospodářství na území protektorátu doplněny dalšími. Jako prodloužená ruka říšského ministra pro zbrojení a munici Alberta Speera začala v Praze působit zbrojní inspekce (Rüstungsinspektion) a zbrojní velitelství (Rüstungskommando). Zbrojním inspektorem byl jmenován generálmajor Hernekamp, který se stal jedním z rozhodujících činitelů ovlivňujícím začleňování pracovních sil v prostoru protektorátu. Jeho úřad totiž schvaloval tzv. kontingenty, tedy počty pracovních sil, které požadovaly jednotlivé podniky k přidělení od jednotlivých pracovních úřadů. Teprve po schválení kontingentu mohl pracovní úřad potřebný počet sil příslušnému podniku přikázat.106 Je pochopitelné, že kontingenty byly schvalovány pouze továrnám podílejícím se na válečné výrobě. Na centrální říšské úrovni bylo od roku 1942 pracovní nasazení obyvatelstva Říše i okupovaných zemí v rukou generálního zmocněnce pro pracovní nasazení Fritze Sauckela, který zajišťoval přísun pracovních sil pro německý průmysl vedený od jara téhož Uvedený mechanismus, kdy podniky zasílaly své požadavky Rüstungskommandu a to je buď schválilo, upravilo nebo nedoporučilo a teprve s jeho závazným vyjádřením šla žádost k vyřízení na příslušný pracovní úřad, začal platit od července 1942. Nepodléhaly mu pouze drobné přesuny pracovních sil (u podniků do 500 zaměstnanců max. 5 osob měsíčně, u podniků přes 500 zaměstnanců max. 10 osob měsíčně) a přidělování nevyškolených sil a žen jako náhrady za odborné dělníky uvolněné tzv. vyčesáváním. NA Praha, fond MHPDodatky II, karton 243, sign. A-I/1-5100 – pokyn dr. Riebera z 6. 7. 1942. 106

54


roku ministrem pro zbrojení a munici Albertem Speerem. Sauckel, nazývaný „největším otrokářem všech dob“, vydával základní pokyny pro získávání statisíců osob pro válečný průmysl; jejich plnění pak bylo věcí podřízených orgánů. Pouze v hlavičkách dopisů putujících mezi ministerstvem hospodářství a práce a pracovními úřady se pravidelně objevovalo jeho jméno – „Sauckel-Aktion 1942/43“ byla kryptonymem pro do té doby nevídané přesuny pracovních sil. V prosinci 1942 dal K. H. Frank pokyn ke zřízení tzv. ústředního hospodářského štábu. Hlavním úkolem nového orgánu bylo využití všech materiálních i lidských zdrojů protektorátu pro válečné účely. Předsedou byl sám Frank, dalšími členy pak ministr hospodářství a práce Bertsch, známý sudetoněmecký nacionalista Jung, který zde zastupoval Sauckelův berlínský úřad generálního zmocněnce pro pracovní nasazení, vojenský velitel protektorátu generál Toussaint, zbrojní inspektor generál Hernekamp a zástupce NSDAP.107 Od ledna 1942 řídilo veškeré otázky pracovního nasazování nově vzniklé Ministerstvo hospodářství a práce, které v rámci Heydrichovy správní reformy převzalo agendu bývalého ministerstva sociální a zdravotní správy. Do jeho čela byl dosazen říšský Němec dr. Walter Bertsch a němečtí úředníci také zastávali všechny rozhodující funkce. Na rozdíl od ostatních protektorátních ministerstev zde Němci zastávali i pozice některých řadových referentů a vazba MHP na berlínské úřady byla ze všech ministerstev nejužší. Stejně jako u jiných protektorátních řídících úřadů platila i zde zásada personální provázanosti s Úřadem říšského protektora, resp. od srpna 1943 Německým státním ministerstvem pro Čechy a Moravu, neboť dr. Bertsch byl současně hlavou oddělení V. (hospodářství a práce) tohoto ústředního orgánu okupační správy. Neuškodí připomenout některé významné Bertschovy podřízené, neboť právě oni rozhodovali o praktickém provádění všech směrnic k pracovnímu nasazení a četné z nich sami tvořili. Ministerstvo hospodářství a práce se dělilo na presidium a dva úseky – úsek hospodářství (W – Wirtschaft) a úsek práce (A – Arbeit). Vedoucím úseku A byl ministerský rada dr. Wilhelm Dennler, jehož podpis zaštiťoval většinu nasazovacích předpisů. Oba úseky byly dále podrobněji děleny na sekce a oddělení. Pracovní nasazení bylo náplní činnosti sekce A I, jejímž vedoucím byl vrchní vládní rada dr. Rieber. Ten dohlížel na činnost podřízených oddělení, jejichž struktura se během let 1942–1945 poněkud měnila108, ale jejich vedoucí úředníci si zachovávali obory MAINUŠ, František. Totálně nasazeni. Praha : Mladá fronta, 1974, s. 41-42. Rozdělení oddělení bylo stabilní od března 1942 do března 1944: A-I 1 – všeobecné záležitosti pracovního nasazení, dohled nad pracovními úkoly, plánování, A-I 2 – pracovní nasazování včetně otázek omezení změn zaměstnání, zprostředkování práce, zákaz staveb, vyrovnání s Říší aj., A-I 3 – pracovní nasazení mládeže, 107 108

55


své činnosti. Všeobecným otázkám pracovního nasazování byl nadřízen vrchní vládní rada dr. Jaisle, pracovnímu nasazení mládeže, učňovským záležitostem a pracovnímu poradenství dr. Busold, otázkám výpomocí nezaměstnaným a pracovně nasazeným a otázkám přeškolování dr. Kotek a záležitostem statistiky a pracovních knížek dr. Wirbelauer.109 Na nasazování mládeže měli tedy největší vliv dr. Busold a dr. Jaisle, kteří jsou skutečnými autory pokynů regulujících její pracovní využití. Na straně Ministerstva školství a lidové osvěty hrál obdobnou úlohu – pomineme-li osobu ministra Emanuela Moravce – šéf jeho presidia a stálý minstrův zástupce dr. Heckel110 a jemu podřízený ministerský rada dr. Krautschik. Právě ten vedl za resort školství jednání s MHP i dalšími místy (např. TN) týkající se pracovního nasazení studentů středních a odborných škol a jeho jménem jsou podepsány školám rozesílané oběžníky stanovující zásady těchto činností. 2.3.3 Pracovní povinnost a nouzová služba Výsledkem vývoje právních norem regulujících úkoly, povinnosti a práva pracovních úřadů i obyvatel protektorátu bylo vydání vládního nařízení č. 154/42 Sb. ze 4. května 1942, které se stalo základním nástrojem pro přikazování na práci. Dosud jsme se však nezmínili o druhém významném předpisu, v důsledku jehož uplatnění se mohli protektorátní příslušníci nuceně dostat k vykonávání pracovních úkolů do Německa nebo kamkoliv, kde to prospěch Říše vyžadoval. Šlo o uplatnění říšského nařízení o nouzové službě. Na jiném místě již byla zmíněna pracovní povinnost, zavedená protektorátnímu úřady vládním nařízením z 25. července 1939, č. 190 Sb. a následným vládním nařízením č. 195 Sb. z 24. srpna 1939. Uvedená pracovní povinnost byla zavedena protektorátními úřady a vztahovala se pouze na protektorátní příslušníky.111 Jejím záměrem bylo podchytit výchova učňů, poradenská služba, A-I 4 – výpomoci pracovně nasazeným a nezaměstnaným, přeškolování pracovních sil, A-I 5 – pracovní statistiky, pracovní knížky aj. – PONOCNÁ, V. – SAMOHÝL, V. – ŠTĚPÁN, F.: Ministerstvo hospodářství a práce 1942-1945. Inventář. SÚA Praha, Praha 1960, příloha č. 1. 109 Podle stavu z května 1944 jsou jména vedoucích úředníků přiřazena k jednotlivým oddělením následovně: A I/2 (Arbeitseinsatz) RR Dr. Jaisle, A I/4 (Berufsberatung) ORR Dr. Busold, A I/5 (Arbeitseinsatzhilfe) OSR Dr. Kotek, A I/6 (Statistik) RR Dr. Wirbelauer. Došlo tedy k číselnému posunu v označení oddělení, ale vedoucí úředníci se neměnili. – NA Praha, fond MHP, karton 431, sign. A I 6017 – přípisy z května 1944 týkající se zaškolování nově přijímaných úředníků na jednotlivých odděleních MHP sekce A I. 110 Dr. Heckel byl současně jako generální referent školského oddělení (odd. III) Úřadu říšského protektora zodpovědný za školskou problematiku i na straně ÚŘP, resp později Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu. Do funkce prezidiálního šéfa MŠ byl jmenován 15. 7. 1942. – BOSÁK, F. Česká škola v době nacistického útlaku…c.d., s. 31. 111 Němečtí obyvatelé protektorátu byli jako říšskoněmečtí příslušníci nařízením říšského protektora ze dne 1. srpna 1939 (VoBlRP Nr. 67/1939) povinni účastí v Říšské pracovní službě (RAD).

56


nezaměstnané ve věku 16–25 let – respektive potenciálně nejodbojnější věkovou vrstvu obyvatelstva, která byla současně nejvíce zasažena zrušením bývalé československé armády a s tím i branné povinnosti – a zařadit je k veřejně prospěšným pracím. Paralelně s těmito autonomními předpisy bylo však na území protektorátu nařízením zplnomocněnce pro čtyřletý plán ze dne 25. listopadu 1939 vztaženo s platností od 1. prosince 1939 říšské nařízení o nouzové službě ze dne 15. října 1938112 s některými drobnými modifikacemi. Obě normy platily současně vedle sebe. Nelišily se příliš účelem (autonomní nařízení hovořilo o „provedení zvláště důležitých úkolů“, říšská o „potírání veřejných nouzových stavů a přípravě jich potírání“, ale kompetencí úřadů (první prováděly autonomní úřady, druhou úřady říšské – v protektorátu oberlandráty nebo jimi výslovně pověřené úřady113) a ejména rozsahem. Recipovaná říšská norma totiž stanovila, že ke krátkodobé (do tří dnů bez opuštění hlavního pracovního poměru) nebo dlouhodobé (na dobu delší tří dnů nebo vykonávané jako hlavní povolání) nouzové službě může být povolán kdokoli ve věkovém rozmezí 15-70 let s výjimkou matek dětí mladších patnácti let a těhotných žen od šestého měsíce těhotenství. Dlouhodobá nouzová služba podle uvedených předpisů nerušila původní pracovní poměr a po dobu jejího trvání byl zaměstnanec formálně na dovolené – v tomto ohledu tedy platil stejný princip jako u později přijatého vládního nařízení č. 154/42 Sb. Povolání k nouzové službě musel povolávající úřad oznámit příslušnému pracovnímu úřadu, který mohl proti povolání vznést námitky. Prováděcí předpisy následně stanovily podrobnosti ohledně sociálního pojištění, náhrad a rodinných podpor, navíc se v nich výslovně ošetřovaly některé skutečnosti, které předznamenávaly, ke kterým činnostem budou osoby povolané k nouzové službě využívány. Byla to povinnost mlčenlivosti o okolnostech vykonávané práce, které by mohly ohrozit blaho Říše,114 nárok na náhradu pozůstalým nebo pracovníkovi v případě úmrtí nebo zranění při výkonu služby Nařízení o nouzové službě ze dne 15. října 1938, RGBl. I/1938, s. 1441, recepční nařízení RGBl. I/1939, s. 2300. 113 Na území Říše byli oprávněni požadovat krátkodobé i dlouhodobé úkony nouzové služby státní policejní správcové nebo nižší správní úřady (vrchní starostové, landráti), krátkodobé úkony nouzové služby pak místní policejní úřady a starostové s výhradou dodatečného potvrzení landrátem. Tento předpis byl sice otištěn ve Věstníku ŘP spolu s ostatními předpisy o nouzové službě, ale na rozdíl od jiných nebyl recipován pro území protektorátu. Právo povolávat osoby k nouzové službě tak měly na protektorátním území oberlandráty. Nařízení o správě z příkazu Říše v protektorátu Čechy a Morava z 23. 5. 1942 (Věstník ŘP 1942, č. 18 z 27. 5. 1942, s. 118) a první prováděcí nařízení k němu z 23. 5. 1942 (tamtéž, s. 119–122) uváděly výčet základních agend, které přecházely z rušených oberlandrátů na zemský úřad-RAV a na okresní, resp. policejní úřady-RAV podle zásady, že co v Říši řeší vyšší stupeň správních orgánů, jde zemskému úřadu, a co nižší úřady, jde okresním úřadům. Přikazování k nouzové službě mezi agendami není výslovně uvedeno, ale analogicky jej získaly okresní úřady-RAV (resp. úřady statutárních měst-RAV) a státní policejní úřady-RAV. Pracovní úřady byly o nasazování v rámci nouzové služby informovány a spolupracovaly při něm, ale vlastní přikázání prováděly výše jmenované úřady. 114 První prováděcí nařízení k nařízení o nouzové službě ze dne 15. září 1939, RGBl. I/1939, s. 1775. – Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1969, I-2, s. 1283. 112

57


v důsledku bojových akcí nepřítele115 a možnost zvolit místo odbytného žold při nasazení, pokud byl přibrán k dlouhodobé nouzové službě v rámci organizace na ochranu domova bez založení pracovního poměru odpovídajícího pracovní smlouvě.116 Jinými slovy, „dlouhodobá nouzová služba“ znamenala v případě protektorátních příslušníků nasazení do polovojenských organizací zapojených zejména do protiletecké ochrany nebo nasazení na práce ve prospěch branné moci, jakými byla zejména výstavba opevnění v posledních válečných měsících. Dvojkolejnost nařízení o nouzové službě netrvala dlouho – původní protektorátní nařízení o nouzové službě bylo zrušeno vládním nařízením č. 46/1941, které zavedlo institut přikazování do práce v širším měřítku. Nasazení protektorátních příslušníků bylo kromě uvedených základních norem dále precizováno řadou pokynů ministerstva hospodářství a práce, které se týkaly jednotlivých druhů podniků nebo skupin obyvatelstva v závislosti na věku, pohlaví a vykonávaném povolání. Uvedené pokyny již nebyly zveřejňovány v úředních věstnících, ale šly pouze písemnou cestou přímo pracovním úřadům. Pouze některé nejvýznamnější z nich byly zmíněny v Úředním listu a v denním tisku, jako tomu bylo v případě povinného hlášení žen nebo pokynů k opatřením o totálním válečném nasazení v srpnu 1944. Opatření přijatá vůči mládeži, zejména té její části, která studovala na středních školách, budou ještě rozebrána v části práce věnované situaci u jednotlivých typů středních škol v letech 1942–1945.

2.3.4 Nasazení v uniformách: Luftschutz a Technische Nothilfe Značná část studentů zejména ročníků narození 1925 a 1926 strávila dobu svého nasazení v uniformě některé z polovojenských organizací určených k činnosti v rámci protiletecké ochrany. Vzhledem k důležitosti, kterou tato oblast nasazení ve zpracovávané problematice má, je třeba tyto organizace nejprve přiblížit. Pojem „Luftschutz“ znamená v němčině protileteckou ochranu v nejširším slova smyslu. Synonymně se však tento výraz používal pro označení jednotek protiletecké policie

–

Luftschutzpolizei.

Její

kořeny

je

třeba

hledat

v předválečném

Reichsluftschutzbundu, jehož hlavní výkonná složka, tzv. Sicherheits- und Hilfsdienst Podle Nařízení o náhradě za osobní škody (nařízení o osobních škodách) ze dne 1. září 1939, RGBl. I/1939, s. 1623 – Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1969, I-2, s. 1286–1288. 116 Nařízení ze dne 10. října 1942, RGBl. I/1942, S. 593 k doplnění třetího prováděcího nařízení k nařízení o nouzové službě (náhrada při povolání k dlouhodobé službě nouzové). – Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, IV-2, s. 1303. 115

58


(bezpečnostní a pomocná služba) byla osamostatněna a od 1. června 1942 podřízena pořádkové policii.117 Vzhledem k platnosti německého protileteckého zákona a na něj navazujících norem na území protektorátu byl tento systém organizace přejat a jako součást protektorátní policie vznikla Luftschutzpolizei Böhmen und Mähren jako výkonná složka určená k zásahům po náletech, záchraně osob a likvidaci škod. Obdobně jako u německé Luftschutzpolizei se v jejím rámci vydělovaly jednotlivé služby – požární (Feuerlöschdienst), asanační neboli odplynovací (Entgiftungsdienst), která byla obvykle zapojována jako pomocná složka do požárních jednotek, zdravotní (Sanitätsdienst), technická neboli obnovovací (Instandsetzungdienst) a veterinářská (Veterinärdienst). Systém protiletecké ochrany v Německu118 a v předválečném Československu se vytvářel odděleně, měl však tolik společných rysů, že po okupaci v březnu 1939 zůstaly na území protektorátu v platnosti bývalé československé předpisy o Civilní protiletecké ochraně (CPO)119 a ani zavedení německého protileteckého práva v červenci 1941 neznamenalo zásadní přestavbu celého systému. Podstatným rozdílem byla pouze skutečnost, že organizace výkonných složek byla od července 1941 podle německého vzoru převedena od místní samosprávy pod pravomoc policejního ředitelství, resp. okresních hejtmanů. Celkově se protiletecká ochrana dělila na svépomocnou (zahrnovala tzv. sebeochranu (Selbschutz), tj. domovní a bloková družstva chránící jednotlivé domy, dále tzv. rozšířenou sebeochranu (erweiterer Selbschutz), zajišťující sebeochranu ve veřejných budovách, bankách, nemocnicích apod. a konečně závodní protileteckou ochranu (Werkluftschutz) ve větších podnicích), výsostnou (zahrnovala systém varovné služby obyvatelstva a podniků a jednotky protiletecké policie určené k místnímu nebo přespolnímu zasazení) a protileteckou ochranu zvláštních práv (protiletecká ochrana německé branné moci, útvarů zbraní SS, říšské pracovní služby, říšských drah, pošt a dalších německých institucí organizujících protileteckou ochranu nezávisle). Služba v sebeochraně, rozšířené sebeochraně a závodní protiletecké ochraně byla „čestnou povinností“ vykonávanou ve volném čase mimo hlavní zaměstnání. Podle protileteckého zákona šlo o povinnou službu, k níž byli občané povoláváni a za neuposlechnutí hrozila tisícikorunová pokuta nebo čtrnáctidenní vězení. Protiletecká policie (Luftschutzpolizei), budovaná v Německu i v protektorátu od léta 1942 po prvních VESELÝ, Martin. Sudetská župa jako protiletecký kryt Říše? (1939-1945). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2011, s. 106. Zde též podrobnější charakteristiky jednotlivých služeb SHD, resp. Luftschutzpolizei (s. 107-112). 118 Zákon o protiletecké ochraně (Luftschutzgesetzt) z 26. 6. 1935 (RGBl. I/1935 sv. 69, s. 827) 119 Zákon o ochraně a obraně proti leteckým útokům z 11. 4. 1935 č. 82/1935 a vládní nařízení z 18. 10. 1935 č. 199/35. 117

59


zkušenostech s účinky masových náletů na německá města v Porúří, představovala naproti tomu útvary vojensky organizované, uniformované a kvalitně vycvičené. Její jednotky byly rozmístěné v kasárnách, podle možností co nejkvalitněji vybavené požární technikou a připravené kdykoli zasáhnout. Na území protektorátu se existence Luftschutzpolizei formálně pojila se zařazením města do I. stupně protiletecké ochrany (byla sem zařazena statutární města Praha, Plzeň, Brno, Moravská Ostrava a Olomouc), v praxi byla protiletecká policie ve výše uvedeném slova smyslu vybudována pouze v prvních čtyřech městech, která představovala svým válečným průmyslem a funkcí dopravní křižovatky zvlášť ohrožený cíl. Kromě nejužšího velení, rekrutovaného z řad policejních důstojníků a velitelského kádru původní CPO, bylo mužstvo tvořeno z převážné části osobami povolanými podle zákona o dlouhodobé nouzové službě,120 tedy nuceně nasazenými. Na příkladu Plzně (který však podle zjištěných skutečností plně odpovídá situaci v Praze121) můžeme uvést, že od léta 1942 do léta 1943 nešlo o plné nasazení, osoby určené k službě v Luftschutzpolizei až na malé výjimky vykonávaly své civilní povolání a pouze docházely na předepsaný výcvik a v případě vyhlášení leteckého poplachu nastupovaly na určená místa. Od léta 1943 však v Plzni i v Praze přistoupilo velení luftschutzu k budování stálých jednotek a dosavadní „papírová“ struktura naplňovaná pouze v případě poplachu byla přetvořena v trvalé nasazení. Jednotky luftschutzu nazývané pohotovosti (Bereitschaft) byly dále děleny na čety a družstva a představovaly skupiny o síle cca 80 – 100 mužů. V Plzni došlo od července 1943 do října 1944 k vytvoření celkem čtyř požárních a odplynovacích pohotovostí (Feuerlösch- und Engiftungsbereitschaft), dvou sanitních pohotovostí (Sanitätsbereitschaft) s pěti

záchrannými

stanicemi

(Rettungsstelle),

dvou

obnovovacích

pohotovostí

(Instandsetzungsbereitschaft), jedné veterinární záchranné stanice (Tierrettungsstelle) a automobilového oddílu (Kraftfahrstaffel).122 Spolu s personálem zajišťujícím zásobování (skladiště apod.) bylo takto aktivně zapojeno přes tisíc osob. S výjimkou tří požárních čet první požární pohotovosti, které tvořili příslušníci původního městského profesionálního hasičského sboru, šlo vesměs o nuceně nasazené muže a v případě ošetřovatelek Nařízení o nouzové službě z 15. 10. 1938 (RGBl. I/1938, s. 1441), které bylo včetně dodatkových předpisů 4. prováděcím nařízením ze dne 25. 11. 1939 (RGBl. I/1939, s. 2301) zavedeno také na území Protektorátu Čechy a Morava. 121 Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945, Svazek 2 – Měsíční situační zprávy Josefa Pfitznera. Eds. ŠUSTEK, Vojtěch, Praha : Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2001, s. 370, 404 (údaje o nasazení osob povinných dlouhodobou nouzovou službou k protiletecké ochraně v Praze v rámci situačních zpráv za období 1. 3.–30. 6. 1943 a 1. 7. –30. 9. 1943). 122 SOA Plzeň, fond Policejní ředitelství Plzeň (dále PŘ Plzeň), karton 1316, nezpracováno – Protiletecká ochrana v Plzni v likvidaci, čj. 125/1948 – Závěrečná zpráva o provedené likvidaci protiletecké ochrany v Plzni k 15. 7. 1948. 120

60


záchranných stanic a spojařek i dívky. Vzhledem k nedochování písemností plzeňského luftschutzu lze na základě výpovědí pamětníků a záznamů o nasazení v písemnostech plzeňských středních škol pouze odhadovat, že přibližně 25–30% nasazených „luftšucáků“ představovali studenti středních škol, nasazovaní do této organizace v menší míře již od léta 1943 a masově od září 1944, jak bude ještě uvedeno v podrobném rozboru situace zkoumaných škol v příslušných obdobích. Zbytek tvořili drtivou většinou živnostníci „válečně nedůležitých“ profesí, jejichž podniky byly nuceně zavřeny v letech 1942–1943, například holiči, krejčí, řezníci, číšníci a podobně, a dále přebyteční úředníci městských úřadů a podniků. K požárním pohotovostem byli programově nasazeni vycvičení členové sborů dobrovolných hasičů z okrajových čtvrtí města, pokud nešlo o zemědělce, kteří byli nasazení zproštěni v zájmu zajištění výživy obyvatelstva. K ubytování příslušníků luftschutzu sloužily nouzové ubikace upravené v zabraných školních budovách, sálech restaurací a společenských domů.123 Kromě nejvyššího velitele, jímž byl v případě Plzně major německé Schutzpolizei Paul Schiefelbein,124 který stál od února 1944 v čele plzeňského policejního ředitelství a měl tedy souběžně funkci místního velitele protiletecké ochrany, zastávali všechny velitelské pozice Češi. Činnost pohotovostí luftschutzu125 byla zaměřena zejména k přípravě na nasazení při záchranných pracích po náletech. Kromě výcviku a držení pohotovostních služeb (jedna třetina mužstva musela být připravena kdykoli vyrazit do akce) byli příslušníci luftschutzu využíváni ke kopání veřejných krytů a požárních nádrží. Původní rozdělení služeb na Stav koncem roku 1944 byl takový, že jednotky protiletecké ochrany měly zabrané části následujících škol: budova původní Druhé reálky na Mikulášském náměstí (2. požární a 2. sanitní pohotovost se záchrannou stanicí), budova Městského dívčího reálného gymnázia ve Veleslavínově ulici (1. sanitní pohotovost se záchrannou stanicí), budova Vyšší průmyslové školy stavební na Chodském náměstí (záchranná stanice sloužící zároveň jako ošetřovna pro luftschutz), dvorní trakt školní budovy na Americké třídě (za války třídě Vítězství) (velitelství), budova obecné školy v Plzni-Újezdě (4. požární pohotovost), budova obecné školy v Plzni-Skvrňanech (záchranná stanice). - SOA Plzeň, fond PŘ Plzeň, karton 1316, nezpracováno – Protiletecká ochrana v Plzni v likvidaci, čj. 125/1948 – Závěrečná zpráva o provedené likvidaci protiletecké ochrany v Plzni k 15. 7. 1948, dále zmínky v archivních dokumentech jednotlivých škol. 124 EISENHAMMER, Miroslav. Major Paul Schiefelbein a jeho působení v Plzni 1942–1945. Minulostí západočeského kraje 37, Ústí nad Labem : albis international, 2002, s. 209–232. 125 Požární pohotovost se skládala ze čtyř čet (tří požárních a jedné odplynovací = asanační), sanitní pohotovosti se skládaly ze dvou čet o čtyřech družstvech a obnovovací pohotovosti měly po třech četách rozdělených na dvě družstva. Počet mužstva v družstvu byl dán počtem osob nutných k obsluze jednoho závěsného hasicího agregátu, resp. jedné normované automobilové stříkačky – bylo to osm mužů plus velitel družstva, dvě družstva tvořila četu s velitelem celkem o 19 mužích, čtvrtá asanační četa měla zřejmě o několik mužů více, neboť zde nebyla přímá návaznost na obsluhované vybavení. Se štábem tak měla standardní požární pohotovost něco přes sto mužů, počty se lišily. Sanitní a obnovovací pohotovosti byly početně slabší, čítaly cca 80 osob. Obnovovací pohotovost byla rozdělena podobně jako požární na tři čety o dvou družstvech, sanitní naproti tomu na dvě čety po třech družstvech. Sanitní služba plzeňského luftschutzu byla tvořena dvěma sanitními pohotovostmi a pěti záchrannými stanicemi. Sanitní pohotovost měla cca 80 mužů, záchranná stanice přibližně 10 – 16, a to podle toho, zda byla tvořena pouze ošetřovatelkami, nebo i oddílem mužů na „hrubší práce“. 123

61


požární a asanační, sanitní a obnovovací se v praxi při zásazích po náletech dosti stíralo, každý dělal, co bylo třeba. Kromě specializovaných činností (hasiči hasili požáry, zdravotníci ošetřovali zraněné a obnovovací služba kromě technického zajištění poškozených budov a odklízení trosek také zajišťovala nálezy nevybuchlých bomb) se příslušníci všech služeb podíleli na odstraňování trosek a vyprošťování zasypaných osob. Výše popsaná struktura a organizace do značné míry odpovídala poměrům v Říšské župě Sudety, jak je podrobně popsal ve své práci Martin Veselý. U Luftschutzpolizei platily jednotné předpisy pro území Říše i protektorátu a stupeň jejich naplnění závisel na organizačních schopnostech místních velitelů protiletecké ochrany a jejich spolupráci s nadřízenými orgány i místní správou. Podstatný rozdíl byl na nižší úrovni tzv. sebeochrany, kde v Sudetech na rozdíl od protektorátu sehrávala rozhodující organizační úlohu NSDAP; ta v druhé polovině války vytvářela v Říši i specializované vedoucí struktury v oblasti protiletecké ochrany na vyšší úrovni.126 Obdobné úkoly zajišťovala i Technische Nothilfe. Tato organizace byla založena v Německu již v roce 1919 jako nepolitický spolek určený především ke zdolávání následků živelných pohrom a jiných mimořádných stavů. V roce 1939 byla změněna na veřejnoprávní organizaci a začleněna jako technická složka do struktury pořádkové policie (Ordnungspolizei).127 Stopy působení této organizace nalézáme na území protektorátu již v roce 1940, tehdy se však zřejmě týkala pouze německých příslušníků. Oficiálně byla TN na území protektorátu zavedena až v roce 1942128 s tím, že její doplňování probíhalo podle zákona o nouzové službě a podléhali mu tudíž i protektorátní příslušníci. Také TN byla formálně rozdělena na více typů služeb, v praxi se zde však ještě více než u luftschutzu projevila tendence k unifikaci a v případě nasazení protektorátních studentů k TN nelze o nějaké specializaci vůbec hovořit. TN byla určena k zásahům v druhém sledu po luftschutzu, její příslušníci měli zejména odklízet trosky a podílet se na opravách budov a inženýrských sítí v bombardovaných městech a podle potřeby vykonávali i jiné práce technického (postupem doby spíše nádenického) charakteru ve prospěch protiletecké ochrany a válečného hospodářství. Podle výpovědí nasazených neprošli žádným specializovaným výcvikem, pouze u řemeslníků a studentů průmyslových škol byla brána v úvahu jejich technická odbornost a v souladu s ní byli zařazováni na práce, při kterých

VESELÝ, M. Sudetská župa…c.d., s. 50–55. Zákon o Technické nouzové pomoci ze dne 25. 3. 1939 – RGBl. I/1939, s. 989. 128 Nařízení říšského ministra vnitra z 10. 7. 1942 o zavedení říšských předpisů o Technické nouzové pomoci v protektorátu; ve Věstníku ŘP vydáno dne 8. 8. 1942 – Věstník nařízení ŘP 1942, č. 33, s. 218; též RGBl. I/1942, s. 466. 126 127

62


své znalosti mohli využít. V případě náletů byli nasazováni i na bezprostřední záchranné práce. V porovnání s Luftschutzpolizei byla TN daleko rozsáhlejší organizací. Její stálé posádky nazývané místní skupiny (Ortsgruppen) sídlily v různých městech protektorátu, vázány byly zpravidla na významné průmyslové lokality.129 První zmínky o existenci TN na protektorátním území lze vystopovat již v roce 1940, pro protektorátní příslušníky se nasazení do této organizace stalo reálnou hrozbou od srpna 1942 poté, co zde došlo k zavedení říšských předpisů o TN.130 V období od podzimu 1942 do léta 1943 se místní skupiny TN nacházely ve fázi budování a členy získávaly zejména z řad řemeslníků stavebních profesí a žáků odborných technických škol. V malé míře již na jaře 1943 a masově od srpna 1943 byli protektorátní příslušníci TN posíláni do bombardovaných měst na území Říše k odstraňování náletových škod. O tomto nasazení je v souvislosti s nasazením žáků průmyslových škol podrobně pojednáno v části práce věnované situaci jednotlivých zkoumaných škol ve školním roce 1943/44. Poté, co A. Hitler rozhodl v prosinci 1943 o stažení protektorátních uniformovaných příslušníků Technische Nothilfe, Luftschutzpolizei, Feuerschutzpolizei a protektorátních policejních praporů „Čechy“ a „Morava“ z říšského území, se místní skupiny TN v protektorátu začaly více rozvíjet. Ovlivnila to zejména nová zákonná úprava zakládající tzv. Protektorátní Technickou nouzovou pomoc (Protektorats-Technische Nothilfe).131 Ta byla technickým pomocným útvarem uniformované protektorátní policie, podřízena jejímu generálnímu veliteli a určena primárně pro nasazení na domácím území. V letech 1944–1945 její příslušníci kromě zásahů po náletech zejména vypomáhali při stavebních pracích ve prospěch válečného průmyslu a protiletecké ochrany. Pokud pocházeli z větších měst, bývali přidělováni rovnou k místním skupinám TN, v jiných případech procházeli krátkým pobytem v pražském doplňovacím středisku TN v zabraném dívčím gymnáziu ve Slezské ulici a zařazováni podle potřeby. Mnoho příslušníků TN tak např. pomáhalo stavět barákový tábor a železniční vlečku závodu Zittwerke v Semilech nebo pracovalo na Podle nedatovaného přehledu pocházejícího pravděpodobně z léta 1943 byly místní skupiny TN zřízeny v 21 městech na území Čech (Praha, Louny, Kladno, Beroun-Králův Dvůr, Strakonice, Plzeň, Budějovice, Poděbrady, Brandýs, Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem, Jičín, Turnov, Mladá Boleslav, Písek, Klatovy, Sušice, Kolín, Kralupy, Pardubice, Jaroměř). – NA, fond MHP-Dodatky II, karton 247, sign. A I 5552. 130 Nařízení ŘP z 8. srpna 1942 (VbRBM 1942, Nr. 33, s. 218), jímž byl na území protektorátu zaveden Zákon o technické nouzové pomoci ze dne 25. 3. 1939 (RGBl. I/1939, S. 989) a První prováděcí nařízení o TN z 18. 1. 1940 (RGBl. I/1940, S. 208). Recepční norma byla přitom otištěna již 22. července 1942 v RGBl. I/1942, s. 466. 131 Vládní nařízení č. 109 z 10. 5. 1944 o protektorátní technické nouzové pomoci – Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1944, s. 539–541. 129

63


letištích v Ruzyni a Klecanech u Prahy. Jak Luftschutzpolizei, tak Technische Nothilfe si navzdory dezercím části příslušníků a německých velitelů v posledních válečných dnech v řadě míst podržely organizovanost a jejich členové se buď individuálně, nebo přetvořením celých jednotek v ozbrojené skupiny zapojili na straně českých vlastenců do revolučních bojů v květnu 1945.132 2.3.5 Úvahy o nasazení české mládeže v ozbrojených složkách Oficiální linií německé politiky bylo od začátku války nezařazování Čechů do ozbrojených sil. Z hlediska rasových teorií byla vojenská služba Říši nejvyšší ctí vyhrazenou pro čisté árijce (německé občany německé národnosti), přistupovaly zde však praktické důvody – jednak zkušenosti z první světové války vedoucí k obavám z masových dezercí, jednak obava, aby Češi – národ určený k postupnému vyhlazení či převýchově – nekladli po vítězné válce politické požadavky podložené krví prolitou za Německo. Kromě jednotek protektorátní policie, četnictva a vládního vojska proto nesloužili Češi u žádných ozbrojených organizací. Obavy z nasazení Čechů na frontě se mezi lidmi periodicky objevovaly, Hitlerův postoj v této věci byl však od počátku jednoznačný a shodoval se s postojem K. H. Franka.133 Odsun převážné části protektorátního vládního vojska do Itálie koncem května 1944 pak byl podmíněn obavou z jeho přítomnosti v protektorátu, nikoliv jeho přímou vojenskou potřebou pro Říši. Po odzbrojení vládního vojska a jeho přeložení k opevňovacím pracím na řece Pád a odzbrojení protektorátního četnictva (s výjimkou pistolí) v září 1944 tak již Češi neměli oficiálně v rukou téměř žádné zbraně. V březnu 1945 protektorátní vláda české obyvatelstvo znovu ujistila, že nebude povoláváno k branné službě.134 Obdobná ujišťování byla nutná vzhledem k opět se vyskytujícím fámám, že transporty posílané na zákopové práce v oblasti Dolních Rakous jsou ve skutečnosti začleňovány do německé armády.135 Jedinou výjimkou bylo formování dobrovolnické tzv. Svatováclavské roty v řadách Kuratoria, která však nakonec nebyla nasazena. Vedoucí činitelé Kuratoria však již v prosinci 1943 nabídli českou mládež k jinému druhu ozbrojené Příklady jsou známé z Prahy, kde z příslušníků TN vznikla tzv. „Technická rota“, a z Plzně, kde se místní skupina TN přetvořila v revoluční jednotku „Služba vlasti“. 133 Hitler tento názor potvrdil při jednání s Frankem 3. října 1942 a Frank označil ve svém projevu 18. října 1942 zvěsti o povolávání Čechů do branné služby za „báchorky, které by měly konečně umlknout“. – BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem…c.d., s. 341. 134 BOSÁK, František. Germanizační úloha německých škol na Českobudějovicku. Jihočeský sborník historický 33, 1964, č. 1, České Budějovice 1964, s. 68. 135 Na tuto fámu upozorňoval vedoucí pracovního úřadu v Plzni v hlášení pro Úřad říšského protektora a odůvodňoval jí nízký počet osob odvedených pro stavbu opevnění. – KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. Nasazení české mládeže při budování zákopových opevnění koncem druhé světové války. Sborník Matice moravské (dříve Časopis Matice moravské) roč. 86, Brno 1967, s. 19–20. 132

64


služby, a sice k obsluze děl protiletecké obrany.136 Pro německou mládež byla taková služba realitou od ledna 1943, kdy byli nasazeni první příslušníci Hitlerovy mládeže jako pomocníci protiletadlového dělostřelectva – Flakhelfer.137 Do konce války jich byly nasazeny tisíce, němečtí pamětníci ročníků 1926–1928 sami o sobě někdy hovoří jako o „generaci pomocníků od flaků“. Vzhledem k tomu, že uvedené službě podléhali i mladí Němci

z protektorátního

území

a

že

zde

výcvik

Flakhelferů

(resp.

správně

Luftwaffenhelferů) probíhal, se mohli čeští nuceně nasazení studenti přímo seznámit s německou

obdobou

nasazení

svých

ročníků;

bližší

podrobnosti

k službě

Luftwaffenhelferů uvádí kapitola 8 této práce. Ačkoliv i na Úřadu říšského protektora proběhlo několik interních jednání o možnosti nasazení české mládeže k flakům a úřad obdržel v tomto směru podněty i od německé veřejnosti,138 konečné rozhodnutí bylo záporné. Ve stejném duchu vyznívá i přípis vojenského přidělence v protektorátu generála Schaala Frankovi z 26. června 1944, ve kterém píše: „Doneslo se mi, že Luftgaukommando XVII na podnět služebny říšského vedoucího mládeže pro Protektorát Čechy a Morava v Praze navrhovalo pověřit německou Hitlerjugend cvičením české mládeže ročníku 1927 pro pomocnou službu Luftwaffe. Luftgaukommando XVII zamýšlí v otázce nasazení české mládeže vstoupit v jednání se služebnou říšského vedoucího mládeže v Praze. Jak již bylo v dřívějších

rozhodnutích

zcela

jasně

stanoveno,

výcvik

české

mládeže

jako

Luftwaffenhelferů není žádoucí. Byl bych vděčný za sdělení, zda jste v této otázce nezměnil názor.“139 O přístupu k české mládeži v uvedené otázce mnohé napoví i tajné směrnice pro MOULIS, M. Mládež proti okupantům…c.d., s. 151. O „Flakhelferech“ neexistuje dosud v češtině žádná odborná studie, jejich činnost je zmíněna pouze v překladové literatuře věnované organizaci Hitlerjugend a životu německé mládeže v nacistické říši – LEWISRALPH, Brenda. Hitlerova mládež. Hitlerjugend ve válce a míru 1933-1945, Praha : Svojtka a Co., 2001, s. 122-123; BUTLER, Rupert. Hitlerova mladá garda. Dějiny Hitlerjugend. Praha : Columbus, 1997, s. 76-77. Ze zahraniční literatury viz NICOLAISEN, Hans-Dietrich. Die Flakhelfer- Luftwaffenhelfer- und Marinehelfer im Zweiten Weltkrieg. Berlin-Frankfurt a.M.-Wien : Verlag Ullstein, 1981. 138 Např. anonymní dopis z počátku července 1944 adresovaný K. H. Frankovi, jehož pisatel – protektorátní Němec – poukazoval na skutečnost, že Němci a Češi žili dříve i nyní pospolu, snášeli stejné podmínky, měli i vzájemně promísené rodiny, a nyní musí Němci bojovat a Češi ne. Doslovně si stěžuje, že „…také Heimatflak musí být obsluhován nemocnými starými muži a slabými dětmi, zatímco silní čeští muži leží ve svých postelích.“ V interní reakci na tento anonym uvedl dne 7. 7. 1944 ministerský ředitel dr. Vollert, že podle příkazu Vůdce není možné přidělovat Čechy k žádným činnostem vojenského charakteru, při kterých by dostali do rukou zbraně, což musí být vztaženo i na službu u Heimatflaku. („Laut Anordnung des Führers dürfer Tschechen zu einer militärischen Tätigkeit, die mit der Handhabung von Waffen zusammen hängt, nicht herangezogen werden. Deshalb müssen auch bei der Bedientung der Heimatflak ausscheiden“) – NA Praha, fond Státní tajemník u Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě (pův. fond SÚ MV 109), sign. 109-1/67, fol. 231, 233. 139 „Es ist zu meiner Kenntnis gelangt, dass das Luftgaukommando XVII…auf Veranlassung der Befehlsstelle Böhmen und Mähren der Reichsjugendführung in Prag vorgeschlagen hat, anstelle Deutscher Hitlerjugend tschechische Jugend als Luftwaffenhelfer für die abgehenden Schüler des Jahrgangs 1927 heranzuziehen. Luftgaukommando XVII beabsichtigt, mit der Befehlsstelle Böhmen und Mähren der Reichsjugendführung in Prag in Verhandlungen über den Einsatz der tschechischen Jugend einzutreten. Da nach früheren Entschliessungen wiederholt klargestellt wurde, dass eine Heranziehung der tschechischen Jugend als 136 137

65


zacházení s českými studenty, kteří se přihlásili ke studiu vysokých škol v Říši.140 V jejich textu se upozorňovalo, že Češi nejsou cizinci (Ausländer), a proto nemají např. sedět v menze u stolů pro cizince. Současně se však jako Češi nemohli stát příslušníky Wehrmachtu, Waffen SS nebo Říšské pracovní fronty (RAD), jedině v případě, že by se přihlásili k německé národnosti a přijali německé státní občanství. Naproti tomu se mohli hlásit do organizace Todt. Uvedené předpisy se týkaly i německých státních příslušníků české národnosti, kteří též nesmějí sloužit v ozbrojených silách, pokud nepřijmou německou národnost. Uvedené výhrady přitom „nemají být chápány jako výčitka vůči poctivým elementům z českých řad“. Češi byli i v létě 1944 po otevření druhé fronty, kdy Německo sahalo na poslední rezervy, považováni (naštěstí) za nespolehlivé pro ozbrojenou službu. Tím důsledněji však byli využíváni jako pracovní síla.

Luftwaffenhelfer unerwünscht ist, wäre ich für eine Mitteilung dankbar, ob Sie inzwichen Ihre Auffassung in dieser Frage geändert haben.“ – NA Praha, fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha (pův. fond SÚ MV 110) (dále NSM), karton 46, inv. č. 676, sign. 110-4/525, fol. 38. 140 Tamtéž, karton 47, inv. č. 685, sign. č. 110-4/536. Směrnice byly zasány Frankovi na vědomí dne 24. 6. 1944.

66


3 Střední školství a jeho vývoj v době 1. republiky a za okupace 3.1 Pojem „střední škola“ Jedním ze základních pojmů, s nimiž práce operuje, je pojem „střední škola“. Jeho význam se během doby měnil, proto je třeba se u něj zastavit.141 Střední škola představovala tradičně školský útvar mezi školstvím elementárním a vysokým, který oba stupně školské soustavy spojoval a měl proto i dvojí úkol: jednak dovršení všeobecného vzdělání těch, kteří střední školou své vzdělání ukončují, a jednak průpravu budoucích posluchačů vysokých škol. Od středověku prošla složitým vývojem. V době humanismu se pro ni ustálil název gymnasium. Původní rozdělení na tři stupně se během doby setřelo a transformovalo v podmínkách střední Evropy do dvoustupňového modelu nižší a vyšší střední školy. V letech první československé republiky se pojem „střední škola“ vztahoval na školu poskytující všeobecné vzdělání ukončenou zkouškou dospělosti; tento výraz se používal mnohem častěji než „maturita“ či „maturitní zkouška“. Do uvedeného okruhu spadala gymnázia, reálná gymnázia, reformní reálná gymnázia, reálky a byly sem řazeny i učitelské ústavy. Za střední školu v pravém slova smyslu nebyly považovány odborné školy ukončené zkouškou dospělosti, a to z toho důvodu, že neumožňovaly přímý postup na všechny typy vysokých škol; tento nedostatek ovšem měly i reálky. Vyšší odborné školy ukončené zkouškou dospělosti představovaly v dobové právní terminologii „střední školy v širším slova smyslu“,142 což odpovídá současnému pojetí, které pojem „střední škola“ vztahuje na všechny školy poskytující střední vzdělání ukončené maturitní zkouškou. V tomto smyslu byl také pojem použit v předkládané práci. Zahrnuje tedy z vlastních středních škol všechny typy gymnázií, reálky a učitelské ústavy a z odborných středních škol vyšší průmyslové školy, vyšší hospodářské školy (obchodní akademie) a vyšší zemědělské školy. Zapojení uvedeného spektra škol do výzkumu má především srovnávací význam, protože přístup okupantů k jednotlivým typům českých středních a vyšších odborných škol se diametrálně lišil. Jedním z cílů práce je proto ukázat na konkrétních případech rozdíly politiky okupantů v otázce nasazování žáků i v otázce přístupu k jednotlivým typům škol. Podrobněji k vývoji střední školy a jejich situaci v prvních letech republiky viz např. Masarykův slovník naučný, díl VI. (R-S), s. 1006 („střední škola“) a díl I. (A-Č), s. 1107-1114 („Československo-školství“). Vývoj gymnázií v době 1. republiky stručně a výstižně shrnul František Morkes v příspěvku Gymnázia v letech předmnichovské republiky. In Minulost, současnost a budoucnost gymnazijního vzdělávání. Z Českého Ráje a Podkrkonoší – Supplementum 5, Jičín 2000, s. 80–94. 142 Srv. „Odborné školy“ – Slovník veřejného práva československého, sv. II (I-O), Brno 1932, s. 1058–1061. 141

67


Škola by však nebyla školou bez svého osazenstva – žáků a učitelů. V případě středních škol se v době první republiky a okupace v oficiálních dokumentech používal termín „žák“, označení „student“ bylo všeobecně používaným, avšak neoficiálním přízviskem označujícím středoškoláka – vzpomeňme jen na nesmrtelnou knihu Jaroslava Žáka „Študáci a kantoři“; oficiálně se používal spíše u vysokoškoláků.143 Středoškolští vyučující pak oficiálně nesli titul „profesor“, a to podle služebního zařazení buď suplující, prozatímní nebo definitivní. Stojí za připomenutí, že „zkouška dospělosti“, hlavní rys odlišující střední a vyšší odborné školy od jiných, byla stejně jako dnes pouze dokladem o prokázané kvalifikaci a neměla nic společného s dospělostí v právním slova smyslu. V době první republiky i za okupace platil za věk zletilosti, tedy plné způsobilosti k právním aktům, dosažený 21. rok. Již od čtrnácti let však byli mladí lidé dospělí ve smyslu plné trestní odpovědnosti v občanském právu, byly jim vymezeny určité oblasti právní způsobilosti a pod podmínkou souhlasu zákonného zástupce směli uzavřít sňatek. Čtrnáctý až patnáctý rok také korespondoval s obvyklým věkem ukončení povinné školní docházky, která byla v době první republiky i za okupace osmiletá. Osmnáctý rok pak byl hranicí způsobilosti např. pro svědectví při posledním pořízení.144 Až na výjimky tedy středoškoláci, kterými se tato práce zabývá, spadali do věkové kategorie nezletilých a z toho vyplývalo jejich postavení v rámci rodiny, komunity i společnosti. Druhá světová válka však se zaběhanými stereotypy notně otřásla – nikoliv legislativně, ale ve smyslu faktického posunu role a postavení „nezletilých“ tváří v tvář změněné společenské situaci, kdy mladí lidé byli nuceni brát na sebe úkoly do té doby pro ně neznámé.

3.2 Střední školství v době první československé republiky Pro plné pochopení změn, jimiž prošlo školství na území Čech a Moravy v době okupace, je třeba uvést základní skutečnosti o jeho stavu před válkou. Československá republika přejala po svém vzniku strukturu středních škol bývalé monarchie, včetně určitých systémových rozdílů v českých zemích a na Slovensku v závislosti na předchozí příslušnosti k předlitavské či zalitavské části rakousko-uherského soustátí. Pro potřeby nové republiky bylo nutné strukturu škol v celé republice sjednotit a doplnit tak, aby

Srv. Masarykův slovník naučný, díl VI (R-S), Praha 1932, s. 1018 – „Student – žák střední nebo vysoké školy“. 144 Pojmy „dospělost“, „nezletilost“, „věk“ viz např. Masarykův slovník naučný, díl II. (D-G), Praha 1926, s. 359; díl V. (N-Q), Praha 1931, s. 163–164; díl VII. (Š-Ž), Praha 1933, s. 594. 143

68


umožňovala vzdělání co nejširšímu okruhu zájemců – což bylo nutné zejména v případě Slovenska a Podkarpatské Rusi. Snahou bylo rozšířit počet škol s „československým“ vyučovacím jazykem, německé a na Slovensku a Podkarpatské Rusi maďarské školy se dostaly do postavení škol menšinových. Jednou ze snah prvorepublikových vlád bylo postátnění školství, které sice zdaleka nebylo dotaženo do konce, ale přesto oproti stavu za Rakousko-Uherska podstatně zvýšilo roli státních financí ve školství a tím i vlivu na něj.145 Dalším ožehavým problémem ve školství zůstala po celou meziválečnou éru otázka národnostní. Oproti obecnému školství, kde nová republika během své dvacetileté existence daleko výrazněji podporovala v národnostně smíšených oblastech české menšinové školství oproti německému, nelze u středních škol hovořit o výrazné preferenci českých škol na úkor německých. Vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva došlo spíše k postupnému doplnění sítě českých škol na úroveň, která jim náležela. Rušení některých německých ústavů vyplývalo daleko spíše z celkové organizační přestavby systému školství než ze snahy připravit německou menšinu o možnost vzdělávat svoji budoucí inteligenci v rodném jazyce, i když tak byly případy rušení či slučování německých škol v německém tisku často vykládány. Po vzniku republiky přešla do českých škol část žáků z rodin dříve národnostně indiferentních, německé střední školy část žáků tímto způsobem ztratily. Docházelo proto ke slučování ústavů a optimalizaci jejich typů; typickým příkladem může být Plzeň, kde z původního německého gymnázia a německé reálky vzniklo jedno reálné gymnázium. Obecnou tendencí, vynucenou postupující industrializací, bylo dílčí omezování všeobecně vzdělávacího školství ve prospěch školství odborného. Tento vývoj nepřál zejména klasickým gymnáziím. Otázku vzájemného postavení českého a německého etnika v oblasti školství za první republiky zpracovali jiní autoři (jmenujme alespoň V. Kurala146 a Z. Kárníka), proto není účelné jej na tomto místě rozebírat podrobně. Oba se shodují v tom, že v oboru středních škol došlo z české strany k vyrovnání a ve 30. letech k mírné převaze českých ústavů vzhledem k počtu obyvatelstva nad německými, ale vzhledem k demografické struktuře obou národností (Němci byli „starším“ etnikem a demografický výpadek způsobený první světovou válkou byl u nich výraznější, proto

V oblasti středních škol se podařilo téměř zcela postátnit financování učitelských sborů, zatímco správa budov zůstávala zejména v případě původních městských a spolkových dívčích lyceí, přeměněných na dívčí reálná nebo reformní reálná gymnázia, na bedrech původních zakladatelů. Stále však zůstával určitý okruh škol zřizovaných církevními řády a různými spolky, které své ústavy vydržovaly z větší části samy a zásahy státu se u nich omezovaly na udělování práva veřejnosti v případě dodržení stanovených podmínek. 146 KURAL, Václav. Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě (1918-1938). Praha : R ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů, 1993, s. 96-102. 145

69


měli i menší podíl mládeže než Češi) nebyla ona česká převaha nijak velká, naopak německé střední školy i přes redukci počtu ústavů vždy vedly v ukazateli pro kvalitu vyučování velmi důležitém, a sice počtu žáků na jednu třídu. Nespokojenost na německé straně vzbuzoval spíše způsob správy škol, který stejně jako celá veřejná správa směřoval postupně k větší centralizaci a ponechával menší rozhodovací pravomoci nižším organizačním

stupňům.

V porovnání

s okolními

středoevropskými

státy

měli

českoslovenští Němci v oblasti školství nesrovnatelně lepší podmínky než kterákoli jiná národnostní menšina, neboť jedině oni měli plně rozvinuté všechny stupně vzdělání včetně vysokoškolského. Podívejme se nyní blíže na jednotlivé typy škol nabízejících úplné střední vzdělání. Vzhledem k úloze a významu, který prvorepubliková společnost připisovala maturitě, byly nejpočetnějšími školami střední školy gymnaziálního typu. Jejich čtyři existující typy (gymnázia, reálná gymnázia, reformní reálná gymnázia a reálky) nepřipravovaly své absolventy pro konkrétní povolání. Poskytovaly všeobecné vzdělání diferencované podle důrazu kladeného na klasické či moderní jazyky a přírodovědné obory, zejména deskriptivní geometrii. Podle toho pak mohli jejich absolventi nastupovat na humanitní a technické vysoké školy buď přímo, nebo po složení doplňkových zkoušek. Učební cyklus byl u prvních tří typů osmiletý, u reálek sedmiletý. Zpočátku propagovaná reformní reálná gymnázia zejména ve 30. letech postupně vyklízela pole reálným gymnáziím a reálkám. Také většina původních dívčích lyceí se přeměnila na reformní reálná gymnázia nebo na reálná gymnázia. Specifickým typem všeobecně vzdělávací střední školy byly učitelské ústavy, které ve čtyřletém studiu ukončeném maturitou vychovávaly budoucí učitele národních škol. Vzhledem k významu, který výchova budoucích učitelů měla s ohledem na jejich budoucí působení na mládež a vlivu na utváření jejích názorů a společenských postojů, se jednalo o školy dosti sledované z národnostního hlediska a také oproti jiným typům škol celkem pochopitelně nejpřísněji národnostně rozdělené. Šlo o malé ústavy standardně o čtyřech postupných třídách, dvě paralelní třídy v ročníku bylo vzácnou výjimkou. Důvody takového omezení byly ryze praktické – jednak omezená možnost uplatnění absolventů daná služební pragmatikou a dále nutnost vazby učitelského ústavu na cvičnou obecnou školu, v níž probíhaly náslechy a praktické vyučování adeptů učitelství. Všechny uvedené typy byly za první republiky již převážně koedukované, s výjimkou reálek však stále existovaly i oddělené ústavy dívčí či chlapecké.

70


Ke všeobecně vzdělávacím přistupovaly ještě další typy nižších středních škol, které nebyly ukončeny maturitní zkouškou. Šlo o ústavy k přípravě učitelek domácích nauk a o ústavy pro výuku učitelek mateřských škol. Naopak ústavy ke vzdělání učitelek na odborných školách pro ženská povolání byly považovány za rovnocenné se středními nebo vyššími odbornými školami.147 Všeobecně vzdělávací školství doplňovala síť odborných škol. Oproti gymnáziím, která se nacházela v každém okrese, byly tyto školy více specializované a soustřeďovaly v sobě vždy zájemce o studium ze širšího regionu. Vybíraly si vyhraněné zájemce o konkrétní obory, kteří měli již jasno o svém budoucím směřování. Přijímaly žáky po ukončení měšťanské školy nebo nižší střední školy. Jejich absolventi měli možnost uplatnění jako střední kádry ve zvoleném oboru, získali průpravu k samostatnému podnikání nebo se mohli bez dalších zkoušek hlásit na vysokou školu příslušného odborného směru. Po organizační stránce šlo buď o samostatné školy jednoho směru, nebo o školy, které pod jednou správou otevíraly několik samostatných větví (např. u průmyslových strojnickou, elektrotechnickou, stavební, chemickou). Pro čtyřleté odborné školy ukončené maturitou se běžně používalo označení vyšší průmyslovka, zatímco nižší průmyslovka (dvouletá) byla obvykle označována jako mistrovský kurs. Vyučovalo se na ní šest dnů v týdnu, podobně jako na vyšší průmyslovce teoretickou výuku doplňovala praxe ve školních dílnách, ale uchazeči byli již vyučení mladí dělníci s alespoň krátkou praxí, kteří si chtěli doplněním vzdělání vytvořit předpoklad pro zastávání funkce mistra nebo dílovedoucího. Nižší průmyslovky byly buď přičleněné k vyšším, nebo fungovaly samostatně. V takovém případě se při dobrém zázemí a odpovídajícím počtu zájemců o studium časem měnily v plnohodnotné čtyřleté vyšší průmyslovky. Určitou formou vyšší průmyslovky byla dvouletá vyšší průmyslovka představující vlastně třetí a čtvrtý nástavbový ročník pro absolventy mistrovského kursu. K průmyslovým školám se zpravidla pojily ještě další, nižší formy studia – dvouleté nebo tříleté odborné školy pro jednotlivá živnostenská odvětví, jejichž absolvování bylo rovnocenné s vyučením v příslušném oboru, různé krátkodobé kursy a někdy i živnostenské pokračovací školy. Ty navštěvovali učňové připravující se na výkon povolání v soukromých závodech jako povinný doplněk praktické výuky; často však byly živnostenské pokračovací školy organizovány i samostatně pod patronací dozorčích Zařazení do skupiny „vyšších“ škol může být v některých případech sporné, rozhodujícím kritériem zůstává, zda byla škola ukončena zkouškou dospělosti nebo jí na roveň postavenou zkouškou. Oficiální pohled ministerstva školství nabízí např. výnos MŠ z 14. března 1944, č. 12.925-II o zkrácení učební doby pro absolventy vyšších (středních) škol a škol jim na roveň postavených, který uvádí přesný výčet. – Věstník MŠ roč. 1944, seš. 7, s. 90. 147

71


výborů složených ze zástupců obcí, podniků a obchodních a živnostenských komor. Průmyslové školství dosáhlo za první republiky nebývalého rozvoje; jestliže v roce 1918/19 mělo 57 000 žáků, v roce 1929/30 vzrostl tento počet už na 172 000.148 Obdobná situace panovala u obchodních akademií a obchodních škol. První z nich poskytovaly čtyřleté vzdělání zakončené maturitou určení pro vyšší komerční službu v bankách a velkých podnicích, druhé pak dvouleté ekonomické vzdělání vhodné pro práci v menších závodech a pro samostatné drobné podnikání. Na rozdíl od nižší průmyslovky určené výhradně pro vyučence v oboru se na obchodní školu hlásili žáci po ukončení měšťanské školy. I počet těchto škol vzrostl za první desetiletí republiky z původních 16 na 36. Kromě ekonomických předmětů kladly obchodní akademie zvláště po úpravě studijních plánů z počátku 30. let důraz na studium živých jazyků – jejich studenti si kromě češtiny a němčiny vybírali ještě dva další moderní jazyky (angličtinu nebo francouzštinu a další jazyk podle místní nabídky zahrnující mj. ruštinu, polštinu, rumunštinu a srbochorvatštinu). Jako další nižší forma studia při nich běžely jednoroční obchodní kursy připravující své žáky pro kancelářskou službu. Strukturu odborných škol doplňovaly školy zemědělské a lesnické. Zemědělské školství nabízelo čtyřleté maturitní studium ve vyšších hospodářských školách a nižší (dvouleté nebo jednoleté) v odborných hospodářských školách a různých specializovaných (mlékařských aj.) školách. Kromě dvouletých odborných hospodářských škol měly celoroční vyučování ještě některé jednoleté hospodyňské školy, dále měla řada nejnižších zemědělských škol pouze zimní běhy, které vzdělávaly široké vrstvy venkovské rolnické mládeže. Stejně jako u průmyslových a obchodních škol se často pojily nižší školy k některé vyšší hospodářské škole. K vyšším zemědělským a lesnickým školám statistiky počítaly i vyšší ovocnicko-vinařskou a zahradnickou školu, vyšší družstevní školu a vyšší hospodyňské školy. Dalším, velmi rozšířeným typem pak byly odborné školy pro ženská povolání. Jejich poslání vystihovala rozšířená přezdívka „rodinky“, vycházející z původního názvu „rodinná škola“. Dívky zde získávaly v základním dvouletém studiu průpravu v domácích a „ženských“ pracích, nástavbový třetí ročník jim umožňoval získat živnostenský list v oboru šití šatů nebo klobouků. Po doplnění dalšího vzdělání se absolventky mohly stát i učitelkami domácích nauk na národních školách.

KÁRNÍK, Zdeněk, České země v éře První republiky (1918 – 1938) díl první – Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929). Praha : Libri, 2003, s. 526. 148

72


Na opačném konci spektra škol poskytujících vzdělání nižší než vysokoškolské stály vyšší školy. Jejich pozice byla kdesi mezi středním a vysokým školstvím, za vysoké školy však považovány nebyly a také díky tomu se až na výjimky za okupace nestaly obětí omezujících zásahů. Počet jejich posluchačů byl malý a školy neotevíraly ročníky každý rok. Vychovávaly z maturantů ve dvouletém cyklu specialisty v úzkých oborech, kde bylo toto vzdělání po právu považováno za špičkové – jako příklad uveďme pražskou Státní archivní školu. Dále do této skupiny patřila Státní knihovnická škola v Praze, Státní škola pro stenografy kancelářské a komorní v Praze, Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče v Praze a (za okupace zrušené) pedagogické akademie v Praze a v Brně a pražská Svobodná škola politických nauk. Specifický typ středních škol představovaly školy umělecké. Počítáme mezi ně konzervatoř v Praze a hudební a dramatickou konzervatoř v Brně. Umělecko-průmyslová škola v Praze je statistikami zařazována jako specifický typ vedle odborných průmyslových škol. Na německé straně zastupovaly vyšší školy německé oddělení Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, německá Státní pedagogická akademie a Německá hudební a dramatická akademie; všechny uvedené školy sídlily v Praze. České střední školy byly víceméně rovnoměrně rozmístěny po celém území republiky. V pohraničí byly samozřejmě omezeny na velká města a soustřeďovaly děti z českých rodin příslušníků zdejší státní správy, železničářů, poštovních aj. úředníků, finanční stráže a bezpečnostních sborů. Německé střední školy se nacházely v převážné většině (54 ústavů) v pohraničí. Koncem 30. let tvořily německé střední školy kompaktnější vnitrozemské ostrovy v Praze (4), v Brně (4) a v Moravské Ostravě (3) doplněné dalšími ústavy v Plzni (2), Českých Budějovicích (1), Olomouci (1) a Jihlavě (1). Relativně rovnoměrné plošné rozmístění vykazovaly i učitelské ústavy, které se však vyhraněněji soustřeďovaly do oblastí osídlených hlavními etniky. Obdobný způsob rozložení vykazovaly i obchodní akademie. Vzhledem k tomu, že šlo o nejrozšířenější druh vyšší odborné školy, se u nich obdobně jako u všeobecně vzdělávacích středních škol projevovala tendence „přiblížení k žákům“, na rozdíl od průmyslovek, které vzhledem ke své specializaci studenty spíše stahovaly z rozsáhlejších oblastí. Vyšší hospodářské školy pak vyplnily volné místo ve smíšených průmyslově-zemědělských nebo čistě zemědělských oblastech, i u jejich rozložení se projevovalo výrazné národnostní hledisko. Po stránce národnostních vztahů v oblasti školství se již ve 30. letech proces „vyrovnávání“ výhod, které mělo německé školství za Rakousko-Uherska, prakticky 73


zastavil. Nastupující Henleinova strana o to důsledněji kritizovala ty prvky školské politiky, které bylo možné využít jako důkaz pro tvrzení o znevýhodňování Němců v republice. Střední školy z velké části rozhodovaly o formování, úrovni a zaměření širokých vrstev budoucí inteligence, proto není divu, že tato otázka patřila ke sledovaným. Z. Kárník149 hodnotí pomocí údajů ze sčítání lidu 1930 a statistiky středních škol ze školního roku 1935/36 situaci středních všeobecně vzdělávacích škol tak, že v 2. polovině 30. let se již možnosti přístupu obou národností ke všeobecnému střednímu vzdělání vyrovnaly nebo mírně převážily ve prospěch Čechů. Poměr však není nijak dramatický, zejména na Moravě byl počet škol pro německé etnikum znatelně příznivější než pro české, přičemž země Moravskoslezská byla obecně lépe vybavena středními školami. Obdobně se poměr ve prospěch Čechů mírně vychýlil při srovnání poměru počtu studentů škol k celkovému počtu příslušníků daného etnika.150 Situace u průmyslových škol odrážela hospodářskou situaci země. Zatímco ve dvacátých letech počet tříd i žáků stoupal, za krize mírně poklesl (v letech 1931-1934 z přibližně 47 000 na 44 500). Již ve školním roce 1934/35 byl však předkrizový vrchol překročen (47 700) a v následujícím roce dosáhl nového vrcholu (51 640 – vzhledem ke školnímu roku 1929/30 šlo o přírůstek 11,08%).151 Uvedené poměry kopírují společenskou situaci,

kdy

po

překonání

vrcholu

krize

průmysl,

částečně

rekonstruovaný

a modernizovaný, potřeboval nové odborně vzdělané kádry. U německých průmyslových škol nebyl nárůst žáků tak výrazný, i vzhledem ke skutečnosti, že německý průmysl byl krizí zasažen více než český a krize u něj doznívala déle – ještě ani v roce 1935/36 nedosáhl počet žáků německých průmyslových škol předkrizového maxima z roku 1929/30. Podíl žactva průmyslových škol s německým vyučovacím jazykem činil 25,01%, což odpovídalo i počtu německého obyvatelstva v ČSR. Počtem představovaly německé průmyslové školy 38,91% všech v republice (93 z 239). Bylo to o něco více na rozdíl od všeobecně vzdělávacích (německých středních škol bylo 23,45% celkového počtu), což ale souvisí se skutečností, že Němci v ČSR byli národem průmyslovějším než Češi.152 U vyšších průmyslových škol je poměr ústavů ještě výraznější ve prospěch německých

Při počtu 127 českých středních škol v Čechách a 73 na Moravě a ve Slezsku připadalo na jednu školu v Čechách 37 113 obyvatel a na Moravě 35 555 obyvatel české národnosti, německých středních škol bylo v Čechách 53 a na Moravě a ve Slezsku 27, přičemž na jednu školu připadalo v Čechách 41 928 Němců a na Moravě 29 629 Němců. – KÁRNÍK, Zdeněk, České země v éře První republiky (1918-1938), díl třetí – O přežití a o život (1936-1938). Praha : Libri, 2003, s. 258. 150 Pro střední školy gymnaziálního typu v roce 1935/36 činil tento poměr u českých a slovenských studentů 1 : 97,88 a u německých 1 : 117,52. – Tamtéž, s. 260. 151 Tamtéž, s. 260. 152 Tamtéž, s. 261. 149

74


(43%), ale podíl žáků činil jen 33,5%, protože se zde nejvýrazněji projevovala nižší obsazenost tříd. U obchodních akademií a obchodních škol se též projevil v době krize pokles žáků. I zde však po polovině 30. let nastalo oživení, když ve školním roce 1935/36 studovalo na těchto školách o 10,53% žáků více než v roce 1931/32. U německých škol byl přírůstek dokonce nepatrně větší – 10,71%.153 Zemědělské školy (zejména vyšší) svým počtem představovaly spíše doplněk ostatních typů odborných škol. Vzhledem k nižšímu poměru německých zemědělců na celkovém počtu zemědělsky aktivní populace českých zemí byl i poměr německých studentů těchto škol nižší než v jiných oborech. 3.3 Školství v době okupace 3.3.1 Změny školské správy v období okupace Nejvyšším školským úřadem byly v době první republiky po ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO) zemské školní rady, které se v Čechách a na Moravě dělily na českou a německou národní sekci. Podléhaly jim veškeré střední školy, učitelské ústavy a odborné učitelské ústavy. Pro učitele těchto škol byla zemská školní rada jejich personálním úřadem, tj. rozhodovala o veškerých jejich zaměstnaneckých záležitostech včetně přijímání, překládání, povyšování či propouštění. Příslušnému odboru MŠANO154 byly podřízeny odborné školy – průmyslové, obchodní, školy pro ženská povolání apod. Zemědělské školství bylo s výjimkou vysokého přikázáno ministerstvu zemědělství, které spravovalo vyšší a nižší školy se zimními a letními běhy. Samostatné postavení zaujímalo vojenské školství, včetně válečné školy postavené na roveň školám vysokým.

Tamtéž, s. 260–261. Organizační rozdělení MŠANO bylo následující: Odbor I. – věci obecných a hlavních škol, odbor II. – věci středních škol a učilišť pro vzdělání učitelstva národních škol, odbor III. – věci škol odborného směru, odbor IV. – věci vysokých škol, vědy, vědeckých ústavů a knihoven. Po převedení zemědělského školství do resortu ministerstva školství v r. 1942 byl odbor IV. věnován jemu (viz vládní nařízení o nové organizaci některých ústředních úřadů z 15. června 1942 č. 208/1942 Sb.). V roce 1942 tedy platilo rozdělení: I. – společné záležitosti obecných a hlavních škol, II. – německé vyšší školy, české střední školy a učitelské ústavy, III. – odborné a umělecké školy, IV. – zemědělské školy, V. – věda a lidová osvěta, VI. – kultura. – Pasák, Tomáš: Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In: In memoriam Zdeňka Fialy – Z pomocných věd historických. Praha 1978, s. 240. V roce 1944 byly odbory rozděleny následovně: I. všeobecný, II. národní školy, III. vyšší školy, střední školy a učitelské ústavy, IV. školy odborného směru (mimo školy zemědělské), V. zemědělské školy, lidové školy zemědělské a odborné školy zahradnické, VI. věda, lidová výchova, kultus. – Přehled agend zastavených v resortu ministerstva školství, příloha k čj. 8056/44 pres., Věstník MŠ roč. 1945, seš. 4, s. 31–34. 153 154

75


Dohled nad obecnými a měšťanskými školami se uskutečňoval prostřednictvím místních školních rad (výborů), okresních (městských) školních výborů a zemských školních rad. Místní školní rady155 byly nejnižší školskou instancí zřízenou v každé školní obci. Jejími členy byli zástupci církví, škol, školní obce a přiškolených obcí. V místech, kde byly školy české i německé, vznikaly někdy samostatné školní rady pro jednotlivé národnosti. Místní školní rada spravovala místní školní fond a školní nadace, udržovala školní budovy, vypracovávala soupis dětí školou povinných, dohlížela na školní docházku, na učitele, vypracovávala rozpočet a předkládala návrhy okresní školní radě na obsazování volných učitelských míst. Místní školní obce a přiškolené obce vydržovaly školní budovy, obstarávaly provoz školy, její úklid a byt pro správce školy. Okresní školní rada (OŠR) představovala nejvyšší školský orgán ve školním okrese, který byl totožný s politickým okresem. Měla dohled nad všemi obecnými, měšťanskými a pokračovacími školami, vychovatelnami apod. ve svém obvodu. Jejím předsedou byl okresní hejtman a jejími členy byli okresní školní inspektor, zástupci občanských společností, dva školní odborníci a zástupci občanstva. OŠR právně zastupovala školní okres, pečovala o řádný chod škol, dbala o jejich zřizování a vykonávala prezentační právo na volná učitelská místa, udělovala dovolenou, dohlížela na školní knihovny, jmenovala místní školní dozorce atd. Náklad na školy a školství byl rozvržen na zemi, okres a obec. Školní okresy platily ze své pokladny učitele, výdaje na školní knihovny a pomůcky. Okresní školní pokladna vybírala rovněž školné. Vznikem ČSR neprodělalo po správní stránce české školství příliš velké změny. Zákonem č. 292/1920 Sb. z. a n. byla upravena působnost jednotlivých školských orgánů. Ministerstvo školství a národní osvěty převzalo od zemských školních rad a zemských správ politických působnost ve věcech vysokého, středního a odborného školství a dále převzalo péči o menšinové školy,156 pro jejichž správu vznikaly místní školní výbory.

Zákon předjímal vznik župních školních rad

v návaznosti na župní řízení, k realizaci tohoto plánu však nikdy nedošlo. Místo toho byly ještě v r. 1920 zrušeny okresní školní rady a nahrazeny okresními školními výbory.157 Dozor na vyučování v první instanci prováděli v národních školách okresní školní 155

Vznikly na základě školského zákona č. 142 ř. z. z r. 1867, který byl dále upraven zemskými zákony č. 17 z. z. z r. 1873 a č. 46 z. z. z r. 1890. 156 Zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189/1919 Sb. z. a n. o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. K problematice menšinových škol nejnověji viz KURAL, Václav – RADVANOVSKÝ, Zdeněk a kol. „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem : albis international, 2002, s. 378–397 (Exkurz A – ŘEHÁČEK, Karel. Školství v říšské župě Sudety). 157 Zákon ze dne 6. listopadu 1920 č. 608/1920 Sb. z. a n., Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1920, s. 1527–1528.

76


inspektoři, pro střední školy inspektoři při zemských školních radách a pro odborné školy s výjimkou zemědělských vykonávali dozor všeobecní a odborní inspektoři při ministerstvu školství. Okupace přinesla do školské správy četné změny, které však přicházely postupně. Obdobně jako u jiných významných oborů veřejné správy bylo pro školství vyhrazeno jedno oddělení Úřadu říšského protektora. Do podzimu roku 1942 spadalo školství do rámce oddělení I (skupina I-10), v rámci reorganizace ÚŘP na sklonku listopadu 1942 bylo pro školství vyčleněno samostatné oddělení III. Hlavním školským referentem u říšského protektora se stal dr. Hans Heckel, který jím zůstal až do konce války a podílel se rozhodující měrou na změnách, kterými české školství během války prošlo. Změnu zaznamenala i organizace zemských školních rad, které měly dosud českou a německou sekci. Sekce byly s platností od 1. ledna 1940 přetvořeny v samostatné české a německé zemské školní rady158 s názvem „Česká zemská školní rada pro Čechy (pro Moravu) v Praze (v Brně)“, resp. „Deutscher Landesschulrat für Böhmen (für Mähren) in Prag (in Brünn)“, přičemž německé školní rady používaly pochopitelně jako úřední jazyk výhradně němčinu. Ke stejnému dni bylo zrušeno služební místo inspektora pro státní německé obecné a měšťanské školy v Praze a místo toho byl dohled nad německými obecnými a měšťanskými školami rozdělen mezi šest německých okresních školních inspektorů se sídlem v Praze, Budějovicích, Jihlavě, Brně, Olomouci a Moravské Ostravě, kteří měli na starosti stanovené dohlédací obvody zahrnující vždy území několika oberlandrátů.159 Od června 1942 byly prezidium i všechny odbory ministerstva školství, stejně jako česká zemská školní rada pro Moravu v Brně a některé okresní školní výbory prohlášeny německy vedenými úřady.160 Česká zemská školní rada se stala německy vedeným úřadem také v prvních červnových dnech poté, co u ní byl do funkce hlavního referenta MŠANO ustanoven Regierungsdirektor SS-Sturmbannführer Friedrich Prager.161 Další školské instituce zakrátko následovaly. Od této chvíle do konce války byl veškerý písemný styk škol s centrálními úřady v Praze či v Brně veden německy. Vzhledem ke skutečnosti, že Ke změně došlo výnosem presidia MŠANO ze dne 29. 12. 1939 č. 11447/39-pres., který byl dán školám na vědomí oběžníkem 28. 2. 1940. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 284 – Korespondence 1940, čj. 165/40, Oběžník pro SŠ č. 50/pro OŠV č. 48. 159 Nová úprava školních dohlédacích obvodů pro německé obecné a měšťanské školy. Věstník MŠANO roč. 1940, seš. 2, s. 50. Počet obvodů byl později rozšířen, v r. 1943 jich už bylo 9 (Praha, Plzeň, Budějovice, Hradec Králové, Brno, Brno-venkov, Jihlava, Moravská Ostrava, Olomouc). 160 Věstník Ministerstva vnitra v Praze, č. 5, roč. XXIV, 15. 5. 1942, s. 202–203 – Seznam německy vedených služebních míst (IV. dodatek). Dále byly např. v oboru ministerstva zemědělství a lesnictví prohlášeny za německy vedené české vyšší lesnické školy v Písku a Přerově (kromě německé v Hranicích, u níž to bylo samozřejmostí). 161 Přípis ČZŠR pro Čechy v Praze z 9. června 1942, čj. 469/55 Präs. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 286 – Korespondence 1942 – čj. 377/42. 158

77


v německy vedené úřady se postupně měnily i četné okresní úřady, dospělo české školství v protektorátu po roce 1942 do situace, kdy jediné české přípisy vznikaly při korespondenci dvou českých škol mezi sebou, podáním českého rodiče přímo na školu a korespondencí s okresními pověřenci Kuratoria pro výchovu mládeže. Období od zahájení útoku proti SSSR do vyhlášení totální války počátkem roku 1943 je etapou bouřlivých změn ve školské správě. Smyslem všech přeměn bylo plné podřízení českého školství německému vedení. V rámci Heydrichovy reformy veřejné správy byla sestava protektorátních ministerstev od roku 1942 přizpůsobena sestavě oddělení Úřadu říšského protektora. Podle vládního nařízení o organizaci některých ústředních úřadů z 15. ledna 1942 soustřeďovalo ministerstvo školství v nejvyšší instanci péči o všechny typy škol bez výjimky a byla z něj vyčleněna celá oblast kultury, která podléhala nově zřízenému Úřadu lidové osvěty. Jednotlivým ministrům byli přiděleni plnomocní generální zástupci z řad vedoucích úředníků hlavních oddělení ÚŘP, kteří měli v rukou všechny rozhodovací pravomoci a jednotlivá protektorátní ministerstva se tak stala v podstatě prodlouženou rukou ÚŘP. Takto byl také dr. Heckel jmenován od 15. července 1942 stálým zástupcem ministra školství a šéfem presidia uvedeného ministerstva. Již 24. července navrhl státnímu sekretáři K. H. Frankovi sérii germanizačních opatření ve školství.162 Jeho předloha byla schválena a začala se postupně provádět od nejvyšších úřadů směrem dolů. Ministr školství byl s platností od 1. září 1942 zmocněn k tomu, aby pro zjednodušení správy měnil bez ohledu na dosavadní předpisy organizaci školské správy a škol nařízením.163 Následně byly v dohodě s ministrem vnitra a se souhlasem státního prezidenta v říjnu 1942 zrušeny zemské školní rady.164 Jejich úkoly přešly od 1. listopadu 1942 na zemské úřady, v případě Čech se stalo nástupcem oddělení II zemského úřadu (Landesbehörde für Böhmen in Prag – Hauptabteilung II (Erziehung und Unterricht)), které již nebylo rozděleno na českou a německou sekci, ale vyřizovalo záležitosti obou národních školství společně.165 V jeho čele zůstal dosavadní šéf zemské školní rady pro Čechy Friedrich Prager, činnost protektorátních středních škol včetně německých Oberschulen byla řízena oddělením II-2 vedeným Gustavem Wernerem.166 Následně došlo 162

Acta occupationis Bohemiae et Moraviae. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943 II. Eds. ČERVINKOVÁ, Milada – OTÁHALOVÁ, Libuše, Praha : Academia, 1966, s. 690–692. 163 Vládní nařízení ze 13. srpna 1942 o změnách organizace školské správy č. 308/1942 Sb. z. a n. 164 Nařízení ministra školství ze dne 22. října 1942, č. 366/1942 Sb. z. a n. 165 Výnos presidia ČZŠR pro Čechy v Praze z 26. října 1942, č. 475/1 Präs ai 1942 – AM Plzně, Ženský učitelský ústav Plzeň, karton 1484, inv. č. 287 – Korespondence 1942, čj. 698/42. 166 Struktura oddělení věnovaných přímému dozoru nad školami byla následující: odd. II-1 (obecné a hlavní školy) – zemský školní inspektor Josef Illing, odd. II-2 (vyšší školy (Oberschulen) a střední školy) – zemský

78


v dubnu 1943 i ke zrušení okresních (městských) školních výborů,167 jejichž kompetence přešly na nově zřízená školská oddělení okresních úřadů, resp. úřadů měst se zvláštním statutem, s označením „školská úřadovna“, v podmínkách poněmčené veřejné správy v praxi „Schulamt“. Školská úřadovna byla příslušná pro všechny věci dozoru na národní školy a jejich správy, které nebyly vyhrazeny jiným školním úřadům. Vedl ji okresní školní inspektor. U některých okresních úřadů měla být zřízena i německá školská oddělení; jejich rozmístění určil výnos z 27. července 1943 – bylo jich 13 v Čechách a 10 na Moravě.168 Bylo stanoveno, že vnější školské záležitosti vyřizuje okresní hejtman zpravidla bez účasti okresního školního inspektora. Vnitřní (odborné školské) věci vyřizoval okresní školní inspektor pod osobní odpovědností. Okresní hejtman si mohl vyhradit ke schválení a konečnému podpisu také vnitřní školské věci, pokud nebyly povahy ryze školsky odborné. Současně byla většina těch záležitostí národních škol, které dosud spravovalo ministerstvo školství, přenesena na zemské úřady v rozsahu, ve kterém tyto až dosud spravovaly záležitosti ostatních škol. Působnost ministerstva jako nejvyššího dozorčího a správního školského úřadu však nebyla dotčena v tom smyslu, že nadále schvalovalo zřizování a rušení škol a dávalo souhlas k výstavbě nových školních budov.169 Koncem roku 1943 byly zrušeny i místní (obvodní, újezdní) školní rady a místní školní výbory. Jejich úkoly přešly na starostu obce, případně na jiného člena obecní rady jmenovaného okresním úřadem-školskou úřadovnou.170 Tím zanikly poslední kolektivní orgány školské správy a nově vytvořená struktura, již plně přizpůsobená říšskému modelu s jeho „vůdcovským principem“, se až do konce války nezměnila. Jmenování K. H. Franka německým státním ministrem pro Čechy a Moravu v srpnu 1943 a následný vznik Německého státního ministerstva pro Ćechy a Moravu neměla na organizaci školství praktický vliv, protože vnitřní struktura nového orgánu v zásadě

školní inspektor Gustav Werner, odd. II-3 (učňovské školy) a odd. II-4 (zemědělské učňovské školy) vedl společně ministerský inspektor Alois Klug. – Runderlass Landespresident in Böhmen – Hauptabteilung für Schulwesen Nr. 22 (für Mittelschulen) z 26. 3. 1943 – SOkA České Budějovice, fond Jirsíkovo gymnázium České Budějovice (dále JG Č. Budějovice), inv. č. 1104 – Výnosy ZŠR a jiných nadřízených orgánů 19411944, čj. 320/43 z 31. 3. 1943. 167 Nařízení ministra školství ze 6. dubna 1943, č. 97/1943 Sb. z . a n. 168 Regelung der Sprengel der dt. Schulbezirke und Bestimmung der Sitze der dt. Schulämter. Erlass d. MfS v. 27. Juli 1943, Z. 64.681-I. Věstník MŠ roč, 1943, seš. 12, s. 257–258. 169 Nařízení MŠ z 6. dubna 1943 o přesunu působnosti ve věcech protektorátních národních škol č. 98/1942 Sb., Věstník MŠ roč. 1943, seš. 5, s. 146–147. 170 Nařízení ministerstva školství ze dne 16. listopadu 1943 o místní školní správě č. 302/1943 Sb. – Věstník MŠ rpč. 1943, seš. 20, s. 370–371.

79


odpovídala původnímu ÚŘP a školství v něm nadále zaujímalo pozici oddělení III.171 Výše popsané strukturální změny provedené do konce roku 1943 zůstaly v platnosti až do konce války. 3.3.2 Struktura středních a odborných škol v protektorátu v době okupace a její změny Změny, které provedli nacisté v organizaci školské správy, zůstaly víceméně vnitřní věcí příslušných úřadů a škol a veřejnost je navenek příliš registrovat nemusela. Daleko větší dopad na žáky i jejich rodiče měly úpravy systému škol samotných a zásahy, které měnily obsah vyučování, náplň školní práce a celou dosavadní duchovní atmosféru školy. František Bosák rozdělil ve své práci „Česká škola v době nacistického útlaku“ protektorátní období na tři úseky podle intenzity, s níž byl nátlak na české školy vyvíjen, a lišící se používanými metodami. Jeho dělení je použitelné a odpovídá základní periodizaci dějin protektorátního období jako celku. První etapou bylo období od 15. března 1939 do léta 1941. Vyznačovalo se vnějškovým respektováním protektorátní autonomie, přizpůsobování školní výuky novým poměrům se týkalo zejména vnějších jevů připomínajících tradice Československé republiky, ale systém zůstal zachován. Represivní akce proti školám byly ojedinělé, jejich omezování se projevovalo zejména v zabírání školních budov pro jiné účely. Výraznou akcí, která se z tohoto schématu vymykala, byl zásah proti českým vysokým školám v listopadu 1939 a jejich uzavření; tato akce současně posloužila jako zastrašující opatření proti případným odbojným náladám. Druhá etapa proběhla od léta 1941 do počátku roku 1943. Vyznačovala se intenzivním přizpůsobováním české školy říšskému modelu, několika vlnami uzavírání středních škol cestou administrativních opatření i přímých represivních akcí a restrikčními opatřeními pro přijímání žáků a jejich postup do vyšších tříd. Souběžně s tím byla uplatňována tvrdá germanizace, spočívající ve zvýšení počtu hodin německého jazyka, odbourání všech Říši nepohodlných prvků a předmětů ve vyučování, přeškolování učitelů. Příprava uvedených opatření probíhala se značným předstihem, v žádném případě ji nelze mechanicky spojovat jen s personální výměnou na postu říšského protektora, k níž došlo v září 1941. Již v tomto období se projevuje selektivní přístup k jednotlivým typům středních škol, kdy je

K vývoji ÚŘP a jeho organizačním proměnám viz např. ŠISLER, Stanislav. Příspěvek k vývoji a organizaci okupační správy v českých zemích v letech 1939–1945. Sborník archivních prací 13, 1963, č. 2, s. 46–95. 171

80


přednostně omezováno všeobecně vzdělávací školství na rozdíl od školství odborného, zejména průmyslového. Třetí etapu pak představuje období od jara 1943, kdy po porážce německých vojsk u Stalingradu a vyhlášení totální války vystupují do popředí čím dál více tendence využít školy a jejich žáky a učitele jako prostředek pro vítězství Německa. Formy byly různé – nejvýraznější z nich bylo zahájení nuceného nasazování žáků ještě před ukončením studia na práce důležité pro válečné hospodářství. Částečně šlo pouze o zintenzívnění procesů, které probíhaly již v předchozí etapě, jako byly sběry odpadových surovin a dalších materiálů, prázdninové výpomoci při žních a podobně. Jako závěrečný zlom lze označit období od září 1944 do konce války, kdy v důsledku vyhlášení konečné fáze totálního válečného nasazení docházelo k uzavírání celých typů škol a ročníků, ještě intenzivnějšímu pracovnímu nasazování a rozsáhlému zabírání školních budov pro vojenské a ubytovací účely. Souběžně v tomto období zintenzívňuje snaha ideologicky postavit české školství do jedné fronty „boje proti bolševickému nebezpečí“ a za záchranu „společných evropských civilizačních hodnot“. Praktickým projevem bylo zahájení činnosti Kuratoria pro výchovu mládeže. Všemi třemi obdobími přitom prolíná snaha posílit pozice německého školství na úkor českého. Projevovala se v zakládání nových německých škol, tlakem na rodiče ze smíšených manželství, aby dávali své děti vzdělávat německy, a utlumováním českého školství přednostně v regionech určených za nástupiště německého živlu. Konečným cílem všech přijímaných opatření minimálně do roku 1943 byla příprava prostoru české kotliny pro budoucí osídlení německým etnikem cestou poněmčení mladé české generace, využití rasově a názorově vhodné části mládeže pro převýchovu a zbylé části jako málo vzdělaných pracovních sil. Nezbytným předpokladem tohoto cíle bylo postupné, ale přitom v praktickém provedení rychlé zbavení velké části mladých lidí možnosti vyššího vzdělání. Vývoj války tyto plány pozastavil a postavil na první místo využití potenciálu protektorátních škol pro válečné úsilí, nelze však předpokládat, že by v případě vítězství Německa z českého školství zbylo něco více než obecné školy.172

172

Viz Frankova odpověď české delegaci žádající v roce 1942 opětovné otevření českých vysokých škol: „Jestliže válku vyhraje Anglie, otevřete si své školy sami; jestliže vyhraje Německo, budou vám stačit obecné pětitřídní školy.“ – Československo a norimberský proces. Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu. Praha : Ministerstvo informací, 1946, s. 97. Frank se k tomuto výroku v rámci poválečného vyšetřování odmítal znát, praktické kroky, které v oblasti školství prováděl, však dokazují, že jeho postoj takový byl. – Zpověď K. H. Franka, Praha : Cíl, 1946, s. 165. Dále viz KRÁL, Václav. Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích 1938 – 1945 I díl, Praha : ČSAV, 1957, s. 39 – rozbor Frankova memoranda o české otázce z 28. září 1940.

81


Všeobecně vzdělávací střední školy Okupace zbytku českých zemí 15. března 1939 zasáhla školy nejen v duchovní rovině, ale i zcela prakticky. Podobně jako v době mobilizace v září 1938 museli ředitelé dočasně uvolnit mnohé budovy pro ubytování vojska, tentokrát však ne vlastního, ale cizího. Dočasné zabrání budov pro uvedený účel zpravidla nemělo dlouhé trvání vzhledem k tomu, že německá branná moc se stáhla do kasáren zrušené československé armády. V oblastech s převládajícím německým osídlením, zejména v Jihlavě a v Brně, však došlo k vypovídání českých škol z jejich budov ze strany místních úřadů nově ovládaných Němci.173 Takto postižené školy musely hledat azyl v budovách jiných ústavů, narychlo stěhovat sbírky a knihovny do mnohdy nevyhovujících prostor a zavádět střídavé vyučování. To však byly pouze první náznaky útlaku, který měly české školy během následujících let zažít. Intenzivní přípravy k početnímu omezení českých středních škol a jejich žáků začaly po pádu Francie. Za jejich zahájení lze považovat dopis K. H. Franka předsedovi protektorátní vlády A. Eliášovi z 15. srpna 1940.174 Frank v něm konstatoval, že české střední školství je nezdravě rozbujelé a požadoval ještě před začátkem školního roku bezpodmínečně provést dva kroky: uzavřít pět reálných gymnázií a dva učitelské ústavy, které byly přeneseny po Mnichovu ze zabraného pohraničí do vnitrozemí, a vyloučit 1227 žáků přijatých do prvních tříd středních škol. O tento počet bylo totiž přijato více primánů než v minulém roce. V obsáhlé odpovědi ministerstvo školství zdůvodňovalo, proč nelze Frankovu požadavku vyhovět, a za jeho argumentaci podepsanou ministrem školství Kaprasem se postavil i ministerský předseda A. Eliáš. Uvádělo se zde, že německým a polským záborem pohraničí bylo ztraceno 35 českých středních škol a 8 učitelských ústavů různých typů, z těchto 43 škol bylo přeloženo na území pozdějšího protektorátu jen 9 ústavů, které jsou nyní nepostradatelné. Poukázáno bylo na příchod 7 483 českých žáků středních škol a 774 žáků učitelských ústavů z pohraničí, Slovenska a Podkarpatské Rusi, kteří většinou nastoupili do ústavů ve vnitrozemí podle nového bydliště svých rodičů. Dalších 2528 žáků středních škol a 183 žáků učitelských ústavů ze zabraného území se nikam nepřestěhovalo, protože do odtrženého pásma spadlo pouze sídlo jejich školy. Právě pro tyto žáky byly některé ústavy přesunuty na protektorátní území. Stejně tak ministerstvo odmítlo redukci počtu již přijatých primánů z důvodu, že zápis již byl proveden a je právně platný 173 174

82

Acta occupationis…c.d., s. 467–468. Viz též KRÁL, V. Otázky…I c.d., s. 42–43. Acta occupationis…c.d., s. 560–561.


a s omezením přijímání se dá počítat až od příštího školního roku. Pro zvýšený počet uchazečů bylo argumentováno i statistickým rozborem, který ukazoval, že ročník 1930 nastupující do první třídy je populačně silnější než předchozí. Reakce na ministerské argumenty byla ultimativní. Úřad říšského protektora od požadavků neustoupil a trval na jejich urychleném splnění.175 Navíc žádal od ministerstva školství návrh na zásadní redukci českých středních škol a předem zdůraznil, že se nespokojí s polovičatým řešením. Ministerstvo bylo donuceno přijmout požadavky ze srpna a na počátku školního roku 1940/41 přistoupilo k uzavření přenesených reálných gymnázií dočasně sídlících v Terezíně, Frenštátě, Úpici, Vodňanech a Židlochovicích a učitelských ústavů v Lounech a Moravských Budějovicích. Navíc bylo zrušeno židovské reformní reálné gymnázium v Brně a učitelský ústav v Soběslavi, kam byl následně přenesen učitelský ústav z Českých Budějovic. Němci tak posílili pozici svého školství v exponované jihočeské oblasti, kterou již předtím zdůraznili vykázáním českého reálného gymnázia z Jindřichova Hradce také do Soběslavi.176 Požadovaný návrh na další redukci českých středních škol zaslalo ministerstvo školství říšskému protektorovi v lednu 1941. Počítal s tím, že ze 153 existujících středních škol bude od školního roku 1941/42 postupně zanikat 7 českých středních škol a 8 škol se zruší spojením s jinou střední školou ve městě. Šlo o odbourání reálek a reformních reálných gymnázií, případně o sloučení některých gymnázií s reálnými gymnázii. Za osm let by se tak snížil počet českých středních škol o dalších 15 ústavů, tedy ze 153 na 138. Uvedený návrh vzalo oddělení I-10 ÚŘP jako pouhý základ, který výrazně doplnilo. Stav českého středního školství se totiž v téže době stal předmětem zájmu stranické ústředny v Mnichově a následně i říšského ministerstva školství v Berlíně. Zástupce NSDAP vyjádřil obavu, aby se české střední školství nestalo zástupným bodem za vyřazené vysoké školy, jejichž zrušení by se tak minulo účinkem. Stížnosti se z Berlína dostaly na ÚŘP v březnu 1941; oddělení I-10 v odpověď zaslalo říšskému ministru školství výčet dosud přijatých opatření a zejména reagovalo novým plánem na omezení českého

Střední školy musely opakovat přijímací zkoušky do I. ročníku a vyloučit počet žáků, který byl určen zemskou školní radou. Například RG Klatovy tak muselo z původně přijatých 69 žáků vyloučit 7 chlapců a 12 dívek a zrušit pobočku při první třídě – místo dvou tříd o 35 a 34 žácích zůstala jedna s padesáti žáky. – SOkA Klatovy, fond Gymnázium Vrchlického Klatovy (dále GV Klatovy), inv. č .1081 – Kronika 1940– 1953, rok 1940/41, nestr. 176 Acta occupationis…c.d., s. 585. Podrobně k osudům ústavu za války viz POKORNÝ, Jan. Jindřichohradecké gymnázium v letech okupace. České Budějovice : Růže, 1976. Následně bylo ještě od školního roku 1942/43 přemístěno RG z Třeboně do Lomnice nad Lužnicí. – HRAZDIL, A. Stav středního školství…c.d., s. 49. 175

83


školství z 21. dubna 1941.177 Jeho sestavení však nebylo říšskou iniciativou přímo podníceno, šlo o vlastní aktivitu oddělení I-10 v duchu Frankova několikrát opakovaného výroku, že české školství musí být vráceno do stavu před rokem 1918.178 Návrh byl posuzován státním sekretářem i jeho poradcem pro otázky germanizace a pozdějším zplnomocněncem říšského

komisaře

pro

upevnění

němectví

v českých

zemích

F. Fischerem, který k návrhu vyslovil podstatné připomínky, neboť se podle jeho názoru dostatečně nezabýval potřebou odnárodnění českých žáků.179 K. H. Frank byl s návrhem v zásadě spokojen, připomínal jen, že rušení škol musí v zásadě posílit německé pozice ve smíšených oblastech a nesmí být jen pouhým prostředkem ke snížení počtu českých žáků.180 Seznam škol navržených k odbourání dosáhl počtu 12 k okamžitému a celoplošnému zrušení a dalších 28 k postupnému rušení počínaje 1. třídou od školního roku 1941/42. Při pohledu na seznam škol určených ke zrušení je evidentní, že ministerstvo se rozhodlo obětovat „pokusné“ spolkové školy a část církevních; německá strana reprezentovaná Fischerem do tohoto seznamu doplnila další tři dívčí řádová gymnázia, reálné gymnázium v Jevíčku a reálku v Lipníku. Seznam znamenal kromě celkového omezení českého středního školství i počátek likvidace jeho typové rozrůzněnosti, protože prakticky rušil řádové střední školství v protektorátu a výrazně zasáhl i do škol zřizovaných spolky. Říšský protektor uvedl, že nařízeným opatřením se omezí další nárůst „intelektuálního proletariátu“, jak označoval přibližně 30 000 abiturientů středních škol z let 1939–1941. Jeho omezení do budoucna mělo dále zajistit uplatnění početního stropu pro přijímání do prvních a pátých tříd středních škol. Říšský protektor přikázal pro rok 1941/42 přijmout do 1. třídy pouze 40 žáků a nepovolil u 1. ročníků paralelní třídy. Při postupu do 5. třídy musel být počet dosavadních 4. tříd na každé škole snížen o jednu a do každé ze tříd 5. ročníku smělo postoupit nejvýše 35 dětí. Ostatní děti měly po čtvrté třídě přestoupit na odborné školy nebo odejít do praktického života; této možnosti bylo podle říšského protektora „dosud využíváno velice málo a je v zájmu ozdravěného uspořádání českého národa, aby pouze malá část neobvyklého počtu žáků čtvrté třídy přešla do vyššího stupně střední školy“.181

BOSÁK, F. Česká škola …c.d., s. 35. Zpověď K. H. Franka… c.d., s. 64. 179 FREMUND, Karel. Dokumenty o nacistické vyhlazovací politice. Sborník archivních prací 13, 1963, č. 2, s. 25–27. 180 BOSÁK, F. Česká škola…c.d., s. 37. 181 Acta occupationis… c.d., s. 317. 177 178

84


Kromě přímého omezení počtu středních škol přistoupili nacisté i k dalším opatřením, jejichž efekt se měl projevit nejen okamžitě, ale zejména do budoucna. Jejich zásady vyjádřil opět K. H. Frank jménem ÚŘP v dopisu předsedovi vlády z 2. dubna 1941. Opatření byla zaměřena proti obecným a měšťanským školám. V první řadě byl omezen počet škol a tříd cestou zvýšení maximálního počtu žáků ve třídách z dosavadních 45 na 50 žáků u jednotřídních obecných a na 60 u vícetřídních obecných a měšťanských škol.182 Dále nařídil zrušení všech českých jednotřídních obecných škol s méně než 20 žáky v místech s německou většinou. Od nového školního roku také zvýšil vyučovací povinnost učitelů na obecných školách na 30 hodin a u učitelek na 28 hodin týdně, na měšťanských školách byl týdenní úvazek zvýšen na 28, resp. 26 hodin týdně. Tím mělo dojít k omezení počtu českých učitelů, jejichž počet byl už tak redukován nuceným penzionováním a zavedením opatření proti Židům a legionářům. Nejvážnější zásah představovala změna dosavadního postavení měšťanské školy. Dosud byla osmiletá školní docházka naplňována buď v rámci několikatřídní obecné školy rozdělené na jednotlivá oddělení (zejména na venkově v místech, kde byla měšťanská škola vzdálená), nebo přechodem žáků z páté třídy obecné školy na tříletou školu měšťanskou. Tento postup byl ve městech zcela obvyklý a zejména v druhé polovině 30. let zesílily tendence prosadit ho v maximální míře i na venkově.183 Ke tříleté měšťanské škole se často připojoval ještě nepovinný čtvrtý ročník, tzv. jednoroční učební kurs, jehož absolventi pak měli přednost při přijímacím řízení zejména na odborných středních školách. Podle Frankova rozhodnutí měla být měšťanská škola přetvořena podle německého modelu. Odůvodnil to potřebou vyrovnání podmínek českých a německých dětí, které jsou proti českým silně znevýhodněny. V souladu s německým modelem měla být měšťanská škola napříště školou výběrovou, do které mělo postupovat nejvýše 35% žáků obecné školy (pro přechodnou dobu dvou let to mohlo být 40%), ostatní děti musely dokončit povinnou školní docházku na obecné škole. Úřad říšského protektora si byl vědom skutečnosti, že úroveň výuky na obecných školách je nižší než na měšťanských a že Frank zrušil vládní nařízení z roku 1939, podle kterého mělo být ve třídě maximálně 45 dětí a které bylo přijato kromě naplnění požadavku pedagogů na lepší výchovné podmínky ve školách také v zájmu zaměstnání přebytečných učitelů přišlých do vnitrozemí po odtržení Sudet a Slovenska. Vrátil platnost původnímu zákonu ze dne 13. července 1922, který počítal s počtem 60 žáků na třídu za předpokladu postupného snižování tohoto počtu. Oficiálně vstoupily nové početní limity v platnost výnosem MŠANO z 1. července 1941, č. 81.882-I o změnách v organisaci českých obecných a měšťanských škol se zřetelem ke zvýšení počtu žáků ve třídách těchto škol – Věstník MŠANO 1941, seš. 7, s. 233–234. Německých obecných škol se změna nedotkla. 183 Zákon ze dne 20. prosince 1935 č. 233/1935 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují zákony o zřizování a vydržování veřejných měšťanských škol, o docházce do nich a o jejich správě. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1935, s. 733–738. 182

85


omezení přístupu dětí na měšťanky povede k celkovému snížení vzdělanosti českého národa a k omezení počtu měšťanských škol. To ovšem odpovídalo Frankovu názoru, že „Češi se hodí jen tomu, aby jich bylo použito jako dělníků a sedláků“.184 Nová úprava měšťanské školy vešla v platnost od počátku školního roku 1941/42185 a 15. října tohoto roku byly měšťanské školy po německém vzoru přejmenovány na školy hlavní (Hauptschule). Podle nového systému byla obecná škola pouze čtyřtřídní a na ni navazovala čtyřtřídní hlavní škola. Žáci již přihlášení a přijatí do jednoročních učebních kursů měli být vzděláváni ve zvláštním oddělení při 4. třídě hlavní školy – ačkoliv nové předpisy s trvalou existencí takové náhrady jednoročních učebních kursů nepočítaly,186 přesto se podobná oddělení v praxi výjimečně udržela až do konce války.187 Podle nových nařízení měla každá obecná škola umožnit vzdělání žáků až do osmého ročníku, čímž byl dosavadní dvojkolejný systém vzdělání (měšťanská škola – nižší střední škola) nahrazen trojkolejným. Likvidace jednoročních učebních kursů měla při nezměněném věku nástupu do školy ještě další důsledek – většina dětí vycházela z hlavní školy a ucházela se o přijetí na střední školu o rok dříve než jejich předchůdci, ve čtrnácti letech místo v patnácti. Na střední školy tak nastupovali žáci méně vyzrálí. U středních škol došlo kromě omezení v přijímání žáků do 1. a 5. třídy ještě k podstatné úpravě jejich systému, kterou stanovil výnos ministerstva školství z 6. srpna 1941.188 Nová střední škola měla být jako dosud osmitřídní se čtyřletým nižším a vyšším stupněm. Jejím základním typem se stalo chlapecké a dívčí reálné gymnázium. Na chlapeckém reálném gymnáziu mohly studovat i dívky,189 pokud v místě nebylo dívčí reálné gymnázium.

Československo a norimberský proces… c.d., s. 97. Vládní nařízení ze 16. srpna 1942 č. 300/1941 Sb. z. a n. o nové úpravě obecných a měšťanských škol s českým jazykem vyučovacím. – Věstník MŠANO roč. 1941, seš. 9, s. 282; dále prováděcí výnos MŠANO z 27. srpna 1941 č. 106.000-I k tomuto nařízení – Věstník MŠANO roč. 1941, seš. 9, s. 288–290. 186 Jednoroční učební kursy (resp. IVa třídy hlavních škol) byly zrušeny výnosem MŠ čj. 12.993-I z 22. 2. 1943 (nebyl uveřejněn ve Věstníku) – Věstník MŠO 1945, seš. 5, s. 49–50 – Seznam neplatných vládních nařízení a výnosů MŠANO (MŠ) vydaných v době nesvobody. Zrušení se týkalo 564 těchto tříd v Čechách a 290 na Moravě. – SÚA, fond ÚŘP, karton 561, sign. III/1-A 7022 – zpráva o činnosti odd. III (školství) za první čtvrtletí 1943. 187 Např. při hlavní škole dívčí v Klatovech existovala počátkem školního roku 1944/45 „opakovací třída“ pro žákyně, které v roce 1943/44 vychodily IV. třídu hlavní školy, byla však v říjnu 1944 zrušena a žákyně pracovně nasazeny. – AMP, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Spisy 1945, čj. 164/45. 188 Výnos MŠANO ze dne 6. srpna 1941, č. 98.445-I o změně v organisaci středních škol s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO 1941, seš. 8, s. 270–273. Přeměna probíhala postupně od školního roku 1941/42 počínaje u gymnázií I. a II. třídou a u ostatních typů středních škol počínaje III. třídou. 189 Počet dívek připuštěných ke studiu na chlapeckých reálných gymnáziích (resp. ještě i na RRG a reálkách) byl omezen již výnosem MŠANO z 23. července 1941, č. 94.906-I o přijímání žáků národních škol do 1. třídy středních škol s českým jazykem vyučovacím, podle kterého smělo být do první třídy přijato nejvýše 10 dívek. – Věstník MŠANO 1941, seš. 8, s. 252–256. Přístup na střední školy byl tak dívkám ztížen více než 184 185

86


Gymnázium bylo označeno za zvláštní typ střední školy, napříště určený pouze pro chlapce. Reforma tak odbourala dva z dosavadních čtyř typů středních škol (reformní reálná gymnázia a reálky). Rušené typy byly přeměněny na reálná gymnázia, což mělo podstatný důsledek u dosud sedmiletých reálek. V prvním roce reformy 1941/42 žáci sedmých ročníků na bývalých reálkách ještě maturovali po starém způsobu, v následujícím školním roce 1942/43 ale už septimáni namísto maturity postupovali do osmého ročníku jako první třída osmiletého cyklu. Maturovali až ve školním roce 1943/44. Omezení typů středních škol otevíralo dveře jejich dalšímu rušení v případech, kdy se nacházelo více ústavů v jednom městě a bylo možné vyvíjet tlak na jejich sloučení. Školní rok 1941/42 představoval tedy v organizaci českého školství období radikálních změn. Ty byly ještě posíleny represivními opatřeními proti některým středním školám z října a listopadu 1941. Po této zastrašovací vlně přišla vhodná doba na další utužení kontroly nad školami. V atmosféře strachu prvního Heydrichova stanného práva navrhli členové výboru Národního souručenství prezidentu Háchovi, aby zaslal ministru školství Kaprasovi dopis, ve kterém by ho požádal v zájmu zamezení dalších nežádoucích a nepřátelských zjevů na školách o určení schopné a energické osoby, která by byl pověřena vybudováním preventivní péče o bezvadné chování učitelstva i žactva a zakročila všude, kde by se daly očekávat rušivé činy nebo i jen nedostatek dobré vůle. Mezi pravomoci dotyčné osoby by patřilo okamžité provádění osobních přesunů, suspendování, vylučování žáků, uzavírání tříd či celých ústavů s výhradou dodatečného formálně právního projednání.190 Uvedený dopis odeslala prezidentská kancelář ministru Kaprasovi 15. listopadu 1941 a ten již 5. prosince ohlásil státnímu prezidentu, že kromě jiných opatření pověřil čtyři německé inspektory, kteří již dříve byli používáni k občasnému dohledu na české střední školy, pravidelným dohledem ve smyslu uvedeného dopisu s tím, že jejich návrhy bude ministerstvo okamžitě kladně vyřizovat.191 Nejpověstnějším z těchto inspektorů se stal Gustav Werner.192 O jeho přístupu k věci svědčí jeho jednání před

chlapcům, ale nebyl zcela znemožněn, jak se nepřesně uvádí v Československo a norimberský proces... c.d., s. 100. 190 Acta occupationis… c.d., s. 639. 191 Acta occupationis… c.d., s. 646. 192 Jeho charakteristika vypracovaná na základě zmínek v poválečných výročních zprávách středních škol byla následující: „…Vystupoval bezohledně a hrubě při zkouškách dospělosti i při normálním vyučování. O naukovou stránku předmětů mu vůbec nešlo, pohrdal i znalostmi z německé klasické literatury. Dovedl poučovat učitele před celou třídou, od žáků požadoval především protižidovské fráze. Jeho často komické vystupování, i když sama jeho přítomnost na škole byla postrachem, přispívala k solidaritě mezi učiteli a žáky. Mnohem nebezpečnější v kontrastu k Wernerovi byl inspektor Alfred Günther, jehož uhlazené a okázalé chování bylo pro žáky i učitele daleko větší hrozbou. Mezi tyto zastánce a propagátory nacismu patřil i Dr. Karl Trumm a Emil Zaruba. Posledně jmenovaný… působil hlavně na moravských školách….“ – JANŮ,

87


maturitami na jaře 1942, kdy 13. května rozeslal všem předsedům maturitních komisí důvěrný dopis, ve kterém jim pod osobní odpovědností ukládal, že při zkoušce dospělosti musí 20% uchazečů propadnout z němčiny.193 Svými návštěvami při maturitách se o požadovaný výsledek také sám přičinil. Změny v protektorátní veřejné správě provedené na počátku roku 1942194 se dotkly i inisterstva školství. Do jeho čela byl místo dr. Jana Kaprase jmenován přední reprezentant kolaborace Emanuel Moravec, pod jehož vedením mělo být změněno v povolný nástroj okupační správy. Omezování počtu žáků pokračovalo i v následujícím školním roce 1942/1943. Jeho iniciátorem se stal šéf II. sekce ministerstva školství vrchní studijní ředitel dr. Willinger, který navrhl jednorázové snížení počtu žactva českých středních škol na konci školního roku 1941/42 na základě prospěchu, zejména v německém jazyce. Z postupu ze čtvrtého do pátého ročníku muselo být vyloučeno 40% žáků a 50% žákyň, z pátého do šestého 15% žáků a 25% žákyň a z šestého do sedmého 20% žáků a 30% žákyň. V dalších letech byl procentuální výběr omezen na kvarty, ze kterých nemohlo výše postoupit 30% žáků a 30% žákyň ve školním roce 1942/43 a 25% žáků a 25% žákyň v roce 1943/44. Od školního roku 1942/43 navíc došlo ke zrušení postupných a opravných zkoušek a byly povolovány pouze výjimečně jednotlivcům.195 Ve školním roce 1942/43 nacisté prakticky dokončili likvidaci církevních škol.196 V tomto roce také pokračovalo postupné rušení škol určených loni k zániku a jedenáct jich bylo na příkaz okupantů sloučeno s jinou střední školou v příslušném místě. Od školního roku 1942/43 začaly platit i nové předpisy pro přijímací řízení, které jej přiblížily systému běžnému na německých školách.197 Od roku 1942/43 do konce války

Jiřina. České střední školství v českých zemích za nacistické okupace. Diplomová práce FF MU Brno 1969, s. 29. 193 BOSÁK, F. Česká škola…c.d., s. 41. 194 Vládní nařízení z 15. ledna 1942 č. 14/1942 Sb. z. a n. o organizaci některých ústředních úřadů. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, s. 75–81. 195 DOLEŽAL, J. Česká kultura…c.d., s. 55. 196 Do 15. března 1943 bylo zrušeno 27 z původních 32 českých církevních obecných škol, z 20 církevních hlavních škol zůstaly tři. Na zrušení čekala v Čechách již jen jediná pomocná škola, na Moravě tři hlavní, pět obecných a dvě pomocné školy. Likvidaci neušly ani mateřské školy, kterých ze 65 zbylo na konci školního roku 27 a byly postupně přebírány do správy obcí. – NA, fond ÚŘP, karton 561, sign. III/1-A 7022 – zpráva o činnosti oddělení III (školství) za první čtvrtletí 1943. 197 Žáci ucházející se o přijetí na střední školu museli nejprve projít prvním sítem, které ze zájemců vytřiďovalo jedince s horším prospěchem a „přestárlé“ (starší jedenácti let nesměli být do primy přijímáni). Zbývající čekalo přijímací řízení ve formě výběrového tábora. Zde museli za dohledu německého poradce (obvykle profesora některé německé střední školy) prokázat kromě znalostí z češtiny a matematiky zejména znalosti německého jazyka a fyzickou výkonnost. Od následujícího školního roku 1943/44 byly zavedeny výběrové tábory i pro dívky hlásící se na střední školy a pro uchazeče o přijetí do učitelských ústavů. Součástí výběrového řízení bylo i prověřování rasové vhodnosti uchazeče. – DOLEŽAL, J. Česká kultura…

88


platila dále zpřísněná omezení pro přijímání do první třídy, kdy smělo být přijato na každé škole do jediné primy198 maximálně 35 chlapců a 5 dívek. Šanci k přijetí tak dostala jen malá část z původních zájemců. V posledních dvou letech války se převis zájmu o studium na gymnáziích snižoval, neboť rodiče své děti raději přihlašovali na odborné školy nebo je dávali do učení. V tomto směru se okupantům podařilo zvrátit preference ve volbě vzdělání směrem,

který

potřebovali

–

tedy

od

z hlediska

potřeb

válečné

ekonomiky

neperspektivního a pro Čechy „nevhodného“ všeobecného vzdělání k žádoucímu vzdělání odbornému, zejména průmyslovému. Část žáků byla nucena opustit střední školu v důsledku zavedení rasových omezení. Židé nebyli připuštění ke studiu na protektorátních středních školách již od školního roku 1940/41, židovští míšenci prvního stupně byli vyloučeni v září 1942.199 Napříště nesměli být židovští míšenci I. stupně přijímáni do hlavních škol ani do německých vyšších a eských středních škol. Odborné školy (mimo živnostenské a lidové hospodářské) je směly přijmout jen výjimečně s povolením ministerstva školství. Míšence 2. stupně bylo možné přijímat, pokud měla škola volné místo a „nedojde tím k poškození žáků a žákyň německé a příbuzné krve“. Na školách odborného směru mohli míšenci I. stupně pokračovat ve studiu, pokud bylo započato před rokem 1942/43, až do ukončení vzdělání. Nejpřísnější omezení platilo pro učitelské ústavy, na kterých nesměli studovat míšenci I. ani II. stupně. Omezující opatření byla od ledna 1942 přijata i proti žákům české národnosti s trvalým bydlištěm na území Říše, kteří do školy denně dojížděli přes hranice. Konečně od ledna 1943 byla na středních školách zrušena instituce privatistů, kteří museli od počátku druhého pololetí buď přestoupit na řádné denní studium, nebo školu opustit.200 Do konce války doznívaly omezující akce z let 1941–1942, když rok za rokem ubývaly třídy školám určeným k postupnému zrušení. Ve školním roce 1944/45 tak zaniklo c.d., s. 56, dále např. Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1946-47, Plzeň 1947, s. 13–14. 198 Výjimky se však udělovaly v posledním válečném školním roce 1944/45, kdy ve zkoumané oblasti západních Čech směly RG v Plzni Mikulášské nám. a městské dívčí RG v Plzni otevřít při primě jednu pobočku. Zbývající gymnázia ve zkoumané oblasti otevírala v letech 1941/42 – 1944/45 pouze jednu třídu v prvním ročníku. 199 Předpis dovoloval, aby na středních školách zůstali již přijatí míšenci I. stupně v 6. a 8. třídě, zatímco 5. a 7. třídu museli okamžitě opustit. Pokud se nacházeli v 2.–4. třídě vyšší nebo hlavní školy, mohli zde zůstat do ukončení povinné školní docházky. – Výnos MŠ z 8. září 1942 č. 92.269-II o připuštění židovských míšenců k školní návštěvě. Věstník MŠ roč. 1943, seš. 15, s. 286. Další omezení ze září 1943 rozšířilo podmíněné přijímání míšenců s povolením MŠ i na večerní kursy při odborných školách a konečně v prosinci 1944 bylo zakázáno přijímat židovské míšence do všech škol s výjimkou učňovských a lidových zemědělských. 200 Nařízení MŠ z 30. ledna 1943, jímž se zrušuje instituce privatistů na německých vyšších a na českých středních školách č. 39/1943 Sb. Věstník MŠ 1943, seš. 3, s. 83.

89


sloučením s jinou školou sedm reálných gymnázií, která měla pouze 8. ročník. Zánik dalších pěti postupně rušených byl zažehnán tím, že jim ministerstvo školství povolilo otevřít pátou třídu.201 Každým rokem také na všech školách ubývalo žáků v důsledku zpřísněných předpisů pro přijímání a pro postup do vyšších ročníků. Výsledkem všech omezovacích kroků bylo snížení počtu středních škol gymnaziálního typu mezi léty 1939/40 a 1944/45 z původních 162 (17 G + 103 RG + 16 RRG + 26 R) na 112 (8 G + 104 RG). „Glajchšaltovací“ tendence byla naplněna tím, že zanikly všechny církevní střední školy a zbylo pouze 9 neprotektorátních. (městských nebo spolkových). Z původní škály čtyř typů zůstala pouze gymnázia a reálná gymnázia. Počet žáků klesl ve stejném období z 90 748 na 34 999 (bez oktáv, které nebyly v posledním válečném roce otevřeny), tedy na 38,57%.202 U českých učitelských ústavů byla situace ještě o něco horší, protože mezi léty 1939/40 a 1943/44 se jejich počet snížil z 31 na 13, což představuje redukci na 42% původního stavu.203 Vyšší obchodní školství Československé obchodní školství prodělalo koncem 30. let bouřlivý rozvoj. Ve školním roce 1936/37 existovalo na území Čech a Moravy 22 českých obchodních akademií, V následujícím školním roce 1937/38 zahájilo činnost šest nových akademií a v roce 1938/39 dalších osm – jejich počet se tak za pouhé dva roky zvýšil o 60%. Po mnichovských událostech se musela přestěhovat jablonecká akademie do Turnova a teplická do Loun. Na rozdíl od gymnázií však nebyly tyto školy postiženy omezujícími opatřeními, a tak oba přenesené ústavy fungovaly, byť v provizorních podmínkách, až do roku 1944. Vrcholného počtu dosáhly obchodní akademie ve školním roce 1939/40, kdy byla založena poslední nová škola v Klatovech – tehdy se jich nacházelo na území HRAZDIL, A. Stav středního školství…c.d., s. 85. HRAZDIL, A. Stav středního školství…c.d., s. 88 (pro rok 1944/45); Stav středního školství Protektorátu Čechy a Morava v školním roce 1939–40, Praha 1939 (příloha k Věstníku MŠANO roč. 1939), s. 16 (pro rok 1939/40). Jde o údaje podle zápisové statistiky vždy k 1. říjnu příslušného roku. Pro srovnání mezi léty 1939/40 a 1943/44 se počet českých středních škol snížil ze 159 (zde zřejmě již není počítáno zrušené židovské RG v Brně a anglické a francouzské RG v Praze) na 118. – Školství v zemi České a Moravskoslezské bez pohraničí v letech 1941/42 až 1944/45. Zprávy Státního úřadu statistického 1945, č. 8, s. 63. 203 Stav středního školství Protektorátu Čechy a Morava v školním roce 1939/40 (příloha k Věstníku MŠANO 1939), s. 15; HRAZDIL, A. Stav středního školství…c.d., s. 71. Přehled nezahrnuje ústavy pro vzdělání učitelek domácích nauk a ústavy pro vzdělání učitelek mateřských škol. Na příkaz okupantů se musel přestěhovat učitelský ústav z Českých Budějovic do Soběslavi, kde nahradil tamější zrušený, následně byly zrušeny učitelské ústavy v Kladně a Čáslavi. Od roku 1942 dále pět učitelských ústavů zaniklo sloučením s jiným. Mezi léty 1941-1943 musely ukončit činnost všechny církevní učitelské ústavy. 201 202

90


protektorátu celkem 37. Po roce však počet klesl na 35 a ten se udržel až do léta roku 1944, kdy byly v důsledku opatření vyhlášených k vedení totální války obchodní akademie uzavřeny. Zmíněný pokles nastal uzavřením obchodní akademie v Klatovech v červenci 1941 po dvou letech od jejího založení204 a zrušením obchodní akademie ve Frýdku (Místku).205 Okupační úřady sice obchodní školy až na uvedené dvě výjimky nerušily, ale stejně jako některá gymnázia a učitelské ústavy byly některé obchodní akademie přesouvány do jiných měst v zájmu upevňování pozic německého živlu v regionech se silnou německou menšinou. Takový osud postihl již v roce 1940 obchodní akademii v Jihlavě, která byla nejprve přesunuta do Polné a od školního roku 1941/42 nalezla útočiště v Pelhřimově,206 a dále jindřichohradeckou obchodní akademii, která byla od školního roku 1942/43 vyhoštěna do Kamenice nad Lipou. Vývoj počtu žáků během okupace vykazoval zpočátku vzestupnou tendenci.207 Až do roku 1942 nebylo přijímání žáků do obchodních akademií nijak omezováno. Zlom nastal od školního roku 1942/43, kdy bylo vydáno nařízení povolující otevřít jen jednu třídu v prvním ročníku. Abiturientské kursy se nadále neotevíraly, v prvních ročnících obchodních škol a na jednoročních obchodních kursech smělo být otevřeno jen tolik poboček, kolik jich bylo ve školním roce 1942/43. Nejvyšší počet žáků ve třídě byl stanoven na 45. Obdobně jako u gymnázií bylo na vyšších obchodních školách radikálně omezeno přijímání dívek. V Praze se přijímaly pouze do dívčí vyšší obchodní školy Resslova 5 a do dívčí třídy na vyšší obchodní škole Resslova 8, na ostatních ústavech mimo Prahu smělo být ze 45 přijatých do třídy nejvýše 10 děvčat, na obchodních školách a jednoročních obchodních kursech max. 50% děvčat. Z přijetí byli vyloučeni ti, kteří již jednou vychodili I. ročník některého obchodního učiliště s nedostatečným prospěchem a ti, kteří již měli ukončené odborné vzdělání nebo začali odborné studium na obchodním Obchodní akademie v Klatovech byla zrušena s koncem školního roku dne 28. června 1941 a její budovy byla zabrána pro vojenské účely. – Výroční zpráva Vrchlického státního reálného gymnasia v Klatovech za školní rok 1946-47. Klatovy 1947, s. 8. 205 Výnos MŠANO č. 150.254/41-II/3 ze 16. prosince 1941 zrušil obchodní akademii ve Frýdku a k ní přičleněnou veřejnou obchodní školu. – Věstník MŠANO 1942, seš. 2, s. 41. Šlo o součást represivní akce, jíž padlo za oběť i místní reálné gymnázium. 206 „Z Jihlavy byly postupně od července 1940 vyhnány všechny vyšší české školy: obchodní akademie do Polné, obchodní škola do Třeště, učitelský ústav do Nového Města na Moravě, rodinná škola do Dolní Cerekve, hospodářská škola do Luk nad Jizerou, 5. 11. 1941 bylo definitivně uzavřeno české gymnázium .“ – Historie a současnost podnikání na Jihlavsku, Žehušice : Městské knihy, 2001, s. 143; k okolnostem přesunu do Pelhřimova dále též Památník státního reálného gymnázia Jos. J. Švece v Pelhřimově k 75. výročí obnovení ústavu, Pelhřimov 1948, s. 42. 207 V roce 1938/39 bylo na 36 školách 229 tříd s 11 109 žáky, o rok později na 37 školách 260 tříd s 12 183 žáky, ve školním roce 1940/41 na 37 školách 294 tříd s 13 248 žáky. – Zprávy ústředního statistického úřadu XXI/1940, č. 17, s. 119; XXII/1941, č. 32, s. 225; XXIII/1942, č. 85–86, s. 662–663. 204

91


učilišti nižšího druhu – což znamenalo konec do té doby běžné praxe, že absolventi obchodní školy si dodělávali maturitu.208 Obdobně jako u všeobecně vzdělávacích středních škol neušetřili Němci ani církevní školy obchodního zaměření.209 S ročním zpožděním se tak obchodní akademie dočkaly podobné regulace jako střední školy gymnaziálního typu. Důvod omezení byl nasnadě – pro válečné hospodářství, které čím dál více omezovalo provoz pro válku nedůležitých podniků, se obchodní inteligence stávala přítěží a bylo nutno přesměrovat zájem uchazečů k průmyslovým školám.210 Vzhledem k tomu, že dosud otevíraly obchodní akademie běžně i čtyři třídy v ročníku, šlo o radikální zásah, který počet studentů silně stlačil. Mezi léty 1941/42 a 1943/44 poklesl počet žáků z 14 585 na 9804 a počet tříd z 322 na 223.211 Na rozvoji obchodního školství v první polovině války se projevil jak dojezd vlny přijímání na školy nově založené koncem 30. let, tak zejména počínající omezování všeobecně vzdělávacích středních škol, protože pro zájmově nevyhraněné neúspěšné uchazeče o studium na gymnáziu představovala obchodní akademie zpravidla přijatelnější alternativu ve srovnání s průmyslovou školou. Naopak od školního roku 1942/43 je z přijímaných omezujících opatření pro přijímání do prvních ročníků jednoznačně patrné, že i obchodní školy se zařadily v očích okupantů mezi ty, které plodí „intelektuální proletariát“, protože v podmínkách totální války vyhlášené od jara 1943 mělo absolutní přednost pouze to odborné vzdělání, které bylo využitelné pro potřeby válečného průmyslu. Spíše formální charakter měla změna provedená v lednu 1943, kdy byly obchodní akademie s českým jazykem vyučovacím přejmenovány na vyšší obchodní školy Výnos MŠ č. 45.301-III. z 10. května 1943 – Úprava přijímání žáků do obchodních učilišť s českým jazykem vyučovacím na školní rok 1943/44. Věstník MŠ 1943, seš. 6, s. 180–182. 209 Pro školní rok 1943/44 nebyly povoleny zápisy do prvního ročníku v soukromé obchodní škole ve Frýdlantu nad Ostravicí a v soukromých odborných školách pro ženská povolání v Bojkovicích, Napajedlech, Předklášteří u Tišnova a Přerově, soukromém kursu pro vaření a vedení domácnosti sester dominikánek v Brně a Kokorech u Přerova a v soukromé odborné škole pro ženské ruční práce v Uherském Brodě. Církevní soukromá odborná škola pro ženská povolání v Krabčicích byla uzavřena. Ministerstvo hospodářství a práce spolu s ministerstvem školství dále nařídilo z důvodů pracovního nasazení a také z důvodu, že veřejné školy pro přípravu mládeže dostačují a jsou lépe zajištěné, že ve školním roce 1943/44 nepovolí žádné zápisy do denních oddělení jednoročních a dvouročních soukromých obchodních škol. Týkalo se to v Praze a v Brně 12 českých a 1 německé soukromé obchodní školy. NA, fond ÚŘP, karton 561, sign. III/1-A 7022 – zpráva o činnosti oddělení III za duben – červen 1943. 210 Návrhy na rušení obchodních akademií se samozřejmě objevovaly – asi nejaktivnější byl v tomto směru vedoucí kladenského pracovního úřadu dr. R. Urban (od r. 1943 vedoucí pracovního úřadu v Plzni), který po zkušenostech s obtížným zařazováním abiturientů ročníku 1942 bez obalu navrhl redukci obchodních akademií v obvodu kladenského pracovního úřadu ze čtyř na dvě, gymnázií ze sedmi na čtyři a obchodních škol ze tří na jednu. – NA, fond MHP-Dodatky II, karton 241, sign. A I 4055 – Zpráva o činnosti pracovního úřadu Kladno za červen 1942. Kromě Klatov a Frýdku (Místku) však k žádnému rušení nedošlo. 211 Školství v zemi České a Moravskoslezské bez pohraničí v letech 1941/42 až 1944/45. Zprávy Státního úřadu statistického XXVI/1945, č. 8, s. 60–61- údaje za léta 1937/38, 1941/42, 1942/43, 1943/44. Pro roky 1938/39, 1939/40 a 1940/41 viz Zprávy ústředního statistického úřadu XXI/1940, č. 17, s. 119; XXII/1941, č. 32, s. 225; XXIII/1942, č. 85–86, s. 662–663. 208

92


(Wirtschaftsoberschule) a dosavadní veřejné obchodní školy na obchodní školy (Wirtschaftschule).212 Vyšší průmyslové školy Na rozdíl od jiných druhů škol poskytujících úplné střední vzdělání zakončené zkouškou dospělosti nebyly vyšší průmyslové školy jako jediné až na drobné výjimky omezovány, naopak nebyly kladeny překážky zvyšování počtu jejich tříd a přijímání vyššího počtu žáků. Vyšší průmyslové školy tak za okupace představovaly relativně jistou možnost, jak dosáhnout maturity. Na rozdíl od doby první republiky, kdy si vyšší průmyslové školy vybíraly pouze nejlepší uchazeče, nastala za okupace opačná situace – školy se snažily přijmout každého, kdo jen trochu splňoval základní studijní předpoklady. Jejich ředitelé si uvědomovali, že studium na těchto školách znamená šanci zachránit českou mládež před osudem nekvalifikovaných dělníků, proto z předválečného standardu jedné nebo dvou tříd v ročníku přešli na čtyři až pět tříd. Při nezměněné nebo zhoršené prostorové situaci škol, které ve válečných podmínkách nemohly doufat v rozšíření svých budov, znamenalo zvýšení počtu žáků pokles výukového komfortu, přičemž se učitelé pochopitelně snažili o to, aby se pokud možno nesnížila odborná kvalita vyučování. Z německé strany lze hovořit o toleranci tohoto vývoje a nekladení překážek, ale rozhodně ne o nějaké zvláštní podpoře českých průmyslových škol. Po stránce zabírání budov pro potřeby okupantů apod. nebyly průmyslové školy chráněny o nic více než české školy jiných typů. Z českých vyšších průmyslových škol se v území odstoupeném po Mnichovu nacházela jediná – v Karviné, která své sídlo přenesla do Vsetína. Zde dosud sídlila nižší průmyslová škola (mistrovská), která zachovala svoji samostatnost; obě školy tak existovaly paralelně. Během války se počet českých vyšších průmyslových škol rapidně zvýšil – z 20 ve školním roce 1937/38 na 53 ve školním roce 1943/44. Největší nárůst přitom proběhl do roku 1941/42, kdy statistika zaznamenala již 48 škol. Počet mistrovských škol se zvýšil také, ale ne tak výrazně (mezi léty 1937/38 a 1943/44 z 55 na 61), podobně tomu bylo i u odborných škol pro různá odvětví průmyslu (z 56 na 79).213 U vyšších průmyslových Výnos MŠ z 29. ledna 1943, č. 4459-III o přejmenování veřejných obchodních učilišť s českým vyučovacím jazykem. Věstník MŠ 1943, seš. 3, s. 86–87. 213 Školství v zemi České a Moravskoslezské bez pohraničí v letech 1941/42 až 1944/45. Zprávy Státního úřadu statistického XXVI/1945, č. 8, s. 60–61. Uváděné počty u vyšších průmyslových škol je však třeba přijímat s vědomím, že v tomto počtu je za samostatnou školu považován každý studijní obor na jednotlivých školách a také každý jednotlivý abiturientský kurs, které ve jmenovaném statistickém přehledu nejsou na 212

93


škol šel nárůst z větší části na konto povyšování nižších průmyslových škol na vyšší doplněním dvou let studia nebo o otevření dalšího oboru v rámci již existujícího ústavu, nešlo tedy zpravidla o zakládání zcela nové školy v místě, kde by před tím nebyla.214 Podobně jako u vyššího obchodního školství šlo o pokračování procesu, který měl své kořeny již v druhé polovině 30. let. Proces vzniku nových škol byl ale pozvolnější, nešlo o jednorázový nárůst jako u obchodních akademií. Ve většině případů šlo o samostatné čtyřleté vyšší průmyslové školy, které existovaly v rámci jednoho ústavu vedle dvouletých mistrovských škol, odborných škol a živnostenských (učňovských) škol a odborných vzdělávacích kursů. V ojedinělých případech byla vyšší průmyslová škola koncipována jako dvouletá maturitní nástavba pro absolventy mistrovské školy – tak tomu bylo u vyšší průmyslové školy v Roudnici nad Labem a ve Zlíně, jinde běžely obě formy studia (čtyřleté i dvouleté nástavbové) souběžně, jako tomu bylo v Kladně. Po stránce zřizovatele a nositele nákladů na provoz byla většina vyšších průmyslových škol protektorátních.215 Specifický příklad rozvoje odborného školství za okupace představuje baťovský Zlín.216 Stejně jako u všeobecně vzdělávacího středního školství a u obchodního školství se i u průmyslového vyskytly případy přesouvání nebo zavírání škol. Podobně jako u obchodních škol však nešlo o tak výrazný jev jako u školství všeobecně vzdělávacího. rozdíl od abiturientských kursů při obchodních akademiích uvedeny odděleně. Podrobnější celkové statistické údaje nejsou od roku 1941/42 k dispozici, jak je rozebráno a zdůvodněno v úvodu k citovanému přehledu. Pokud porovnáme údaje o průmyslových školách ve Zprávách státního statistického úřadu XX/1939, č. 57–58, s. 419–424 (přehled průmyslových škol 1937/38) a ve Zprávách ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava XXIII/1942, č. 88-90, s. 677–691(přehled průmyslových škol 1940/41), zjistíme, že početní nárůst jde skutečně hlavně na vrub vzniku vyšších škol v místech, kde již dříve byly nižší, nebo na vydělení nových samostatných oborů na již existujících školách. Souhrnné tabulky následující za jednotlivými přehledy pak svědčí o tom, že se v průběhu let měnilo zařazení některých škol (např. Vyšší průmyslová škola kamenosochařská v Hořicích je někdy řazena mezi vyšší průmyslové a někdy mezi odborné, a to není jediný případ); srovnávací statistika z roku 1945 je proto u průmyslových škol podle názoru autora méně spolehlivá než u všeobecně vzdělávacích středních škol a obchodních škol. Žádná přesnější bohužel neexistuje. 214 V roce 1937/38 zahájila činnost vyšší strojnická průmyslovka v Kladně jako dvouletá maturitní nástavba na mistrovský kurs a od následujícího roku i jako čtyřleté studium. O rok později ve školním roce 1938/39 nastoupili první žáci do vyšší strojní průmyslovky v Roudnici nad Labem, do vyšší průmyslové školy pro jemnou mechaniku a optiku v Přerově, stavební v Mladé Boleslavi a kreslířského oboru v rámci Vyšší průmyslové školy textilní v Brně. Následující rok 1939/40 byl otevřen v Přerově i strojnický obor, při brněnské vyšší textilní průmyslovce chemická větev a nová strojnická průmyslovka vznikla v Českých Budějovicích na základě osamostatněné české větve původní utrakvistické mistrovské školy. Rok 1940/41 přinesl vznik vyšší průmyslové školy strojnické v Kutné Hoře a instalatérské průmyslovky v Hradci Králové. 215 Výnos MŠANO ze dne 26. listopadu 1941, č. 119.480/41-II, jímž se stanoví nové úřední názvy veřejných českých průmyslových škol (Věstník MŠANO 1941, seš. 12, s. 410) uvádí 17 vyšších průmyslových škol protektorátních (podle sídel – některé rozděleny na více oborů), 2 vyšší průmyslové zemské (Mladá Boleslav a Kutná Hora) a tři zemské nižší průmyslové školy (Kolín, Litomyšl, Volyně). K nim by přistupovaly neuváděné vyšší průmyslové školy firmy Baťa ve Zlíně. 216 Ve Zlíně se původní základ „baťovských škol práce“ od roku 1933 rozšířil o průmyslovou školu s právem veřejnosti, ta se rozvinula o další obory a ve školním roce 1939/40 zde již fungovala vyšší průmyslovka s obory strojnickým, stavebním, obuvnickým, elektrotechnickým achemickým. - Mitteilungen des statistischen Zentralamtes des Protektorats Böhmen und Mähren/Zprávy ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava 23, 1942, č. 88–90, s. 690.

94


Na jiném místě je vzpomenut „kladenský případ“ perzekuce středních škol v době prvního stanného práva na podzim 1941; v tomto případě byla sice kladenská vyšší průmyslová škola uzavřena, ale výuka na nižších formách studia pokračovala a vzhledem k potřebám kladenského průmyslu byla vyšší škola po roce opět obnovena, ale s jiným profesorským sborem – od roku 1942/43 se zde tedy opět vyučovalo. Naopak s koncem školního roku 1942/43 byla uzavřena vyšší průmyslová škola v Roudnici nad Labem, jejíž osud předznamenal již na jiném místě vzpomínaný zásah gestapa v době heydrichiády.217 Vynucený přesun se týkal opět oblasti vyhlédnuté za centrum němectví – Českých Budějovic (za války jen Budějovice/Budweis). Zde kromě české vyšší průmyslové školy stavitelské, která vydržela ve městě po celou válku, existovala ve 30. letech českoněmecká nižší strojnická průmyslovka. Ta se ve školním roce 1939/40 rozdělila a současně povýšila na dvě samostatné vyšší průmyslové školy strojnické (českou a německou), ovšem již ve školním roce 1940/41 musela česká strojní průmyslovka město opustit a přesunout se do Písku, kde zůstala do konce války. Skutečnost, že počet tříd a přijímaných žáků nebyl na rozdíl od jiných škol přísně regulován, se pochopitelně odrazila na jejich počtu. Mezi léty 1937/38 a 1943/44 stoupl počet tříd ze 75 na 299 a počet žáků z 2613 na 9667.218 Organizační změny prováděné na vyšších stupních školské správy se dotkly i odborného školství. Jejich prvním projevem byly změny názvů jednotlivých typů škol. Živnostenské pokračovací školy nesly od školního roku 1941/42 název „živnostenské školy“ (s doplněním „všeobecná“ nebo označením příslušného oboru) a od listopadu 1942 nový český název „učňovské školy“ (německý název „Berufschule“ se nezměnil).219 Obdobně se změnily názvy průmyslovek. Dosavadní názvy veřejných protektorátních i zemských průmyslových škol, při nichž byly zřízeny čtyřleté vyšší průmyslové školy, byly od listopadu 1941 sjednoceny a nahrazeny názvem „Vyšší průmyslová škola/Höhere Gewerbeschule“. Dosud používané rozlišující označení „První“ nebo „Druhá“ užívané ve městech s větším počtem škol bylo zrušeno a nahrazeno označením podle ulice nebo městské čtvrti, v níž škola sídlila, případě podle oboru, pro nějž byla škola určena.220

217

NA, fond ÚŘP, karton 561, sign. III/1-A 7022 – zpráva o činnosti odd. III za červenec až září 1943. Školství v zemi České a Moravskoslezské bez pohraničí v letech 1941/42 až 1944/45. Zprávy Státního úřadu statistického XXVI/1945, č. 8, s. 60–61– údaje za léta 1937/38, 1941/42, 1942/43, 1943/44. 219 Výnos MŠ z 18. března 1941, č. 29.500/41-II/1 o změně názvu živnostenských pokračovacích škol, č. 38, Věstník MŠ č. 4, roč. XXIII, 15. 4. 1941, s. 127; Výnos MŠ z 9. listopadu 1942, č. 121.000/42-III/1, č. 115, Věstník MŠ č. 12, roč. XXIV, 15. 12. 1942, s. 389. 220 Výnos MŠANO z 26. listopadu 1941, č. 119.480/41-II, jímž se stanoví nové úřední názvy veřejných českých průmyslových škol, č. 120, Věstník MŠ č. 12, roč. XXIII, 15. 12. 1941, s. 409–411. 218

95


Od ledna 1943 byly samostatné učňovské školy (živnostenské, kupecké a lidové školy zemědělské) vyňaty z působnosti ministerstva školství a podřízeny zemským úřadům.221 Působnost ministerstva jako nejvyššího správního a dozorčího úřadu tím však nebyla dotčena, nadále rozhodovalo o schvalování a zákazu učebních pomůcek, jmenování, zprošťování a překládání do výslužby inspektorů učňovských škol aj. Od školního roku 1943/44 vstoupila v platnost nová organizace učňovských škol s českým jazykem vyučovacím.222 Nadále existovaly dva typy – učňovská škola a závodní učňovská škola, které byly dále děleny podle odborů a na jednotlivá odborná oddělení. Vyšší zemědělské školy V době první republiky došlo vlivem přirozené vázanosti zemědělských škol na oblasti s převažujícím agrárním hospodařením k téměř dokonalé národnostní homogenitě uvedeného typu škol. Z deseti českých vyšších zemědělských škol v českých zemích se devět nacházelo ve vnitrozemí a jen jediná v pohraničí (v Opavě); ta po roce 1938 bez náhrady zanikla.223 Z původních deseti českých ústavů tak zbylo devět, které se udržely po celou válku. Na rozdíl od některých jiných typů škol lze říci, že zemědělské školy patřily za okupace k obdobně privilegovaným jako průmyslové školy – v tom smyslu, že nebyly omezovány. Po stránce nasazování žáků do průmyslu, jak bude v další části práce uvedeno na konkrétních příkladech, byly dokonce nejprivilegovanějšími ze všech typů středních škol, protože zemědělství a zajištění výživy obyvatelstva bylo pro vedení války stejně důležité jako průmysl. Od září 1943 změnily dosavadní vyšší hospodářské školy název a nově byly zvány vyššími rolnickými školami (Höhere Landwirtschaftschule).224 Během jara 1942 byly vydány nové předpisy pro přijímací zkoušky na všechny hlavní typy odborných škol. Vesměs požadovaly předložení průkazu o árijském původu. Reflektovaly změny provedené v národním školství tím způsobem, že místo požadavku na

Nařízení ministra školství ze dne 15. ledna 1943 o přesunu některých věcí samostatných učňovských škol z působnosti ministerstva školství na zemské úřady. Věstník MŠ 1943, seš. 2, s. 60. 222 Výnos MŠ z 19. června 1943, č. 54.588-III o nové organizaci učňovských škol. Věstník MŠ 1943, seš. 9, s. 232. 223 Statistiky k vyšším zemědělským školám zpravidla řadily i další specializované ústavy – dvě vyšší lesnické školy, které se nacházely v Písku a v Hranicích, zahradnicko-ovocno-vinařskou školu v Mělníku, vyšší družstevní školu v Praze XII a vyšší hospodyňskou školu v Chrudimi. 224 Výnos MŠ z 8. února 1943 č. 15.517-IV o novém názvu některých zemědělských škol. Věstník MŠ 1943, seš. 3, s. 87–88. 221

96


absolvování IV. třídy střední školy nebo jednoročního učebného kursu při měšťanské škole uváděly i absolvování IV. třídy hlavní školy. U jednotlivých druhů škol pak nové předpisy odrážely odlišnosti jejich zaměření. Zvláštní výnos tak vydalo Ministerstvo školství pro vyšší průmyslové školy,225 které přitom směly pro školní rok 1943/44 otevřít bez zvláštního povolení tolik poboček, kolik jich měly v minulém roce, pouze pro další navíc musely žádat o povolení.226 Obdobně vnikl nový přijímací předpis pro učitelské ústavy227 a nové podmínky přijímacího řízení byly stanoveny i pro veřejné obchodní školy.228 Od roku 1943 byla pak pro všechny vyšší i nižší průmyslové školy, vyšší obchodní školy i obchodní školy a odborné školy pro ženská povolání zavedeny povinné písemné i ústní přijímací zkoušky z němčiny.229 Pro uchazeče o studium na vyšších hospodářských školách se od školního roku 1943/44 požadovala nejméně jednoroční zemědělská praxe, prováděná pokud možno současně s návštěvou lidové školy zemědělské (hospodářské). Minimální věk uchazečů byl stanoven

U vyšších průmyslových škol platilo původní ustanovení, že pro přijetí stačilo absolvování III. třídy střední školy nebo bývalé školy měšťanské s prospěchem nejméně dobrým ve všech povinných předmětech a aspoň jednoroční praxe učednická, ještě pro školní rok 1942/43. Od školního roku 1943/44 se nově požadovala pro přijetí do vyšších škol průmyslových nejméně čtyřtýdenní praxe v závodě odpovídajícím odbornému směru příslušné školy. Namísto požadavku na vychození III. třídy měšťanské školy pro přijetí do mistrovských a odborných škol pro jednotlivá odvětví průmyslu se nově požadovalo úspěšné splnění zákonné povinné školní docházky na obecné škole. – Výnos MŠANO ze 4. května 1942, č. 28.507-III, kterým se upravují přijímací podmínky na průmyslových školách a na odborných školách pro jednotlivá odvětví průmyslu s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO roč. 1942, seš. 6, s. 234–235. 226 Pokyny pro zápis žáků pro školní rok 1943/44 do průmyslových škol a odborných škol pro jednotlivá odvětví průmyslu s českým jazykem vyučovacím. Oběžník MŠ ze 7. května 1943, č. 45.072-III. Věstník MŠ roč. 1943, seš. 6, s. 174–175. Přijímáni měli být v první řadě uchazeči narození v letech 1929, 1928 a 1927, starší pouze v případě, že prokázali alespoň desetiměsíční praxi ve zvoleném oboru. 227 Pro přijetí do učitelského ústavu se požadovalo dovršení 14 let věku do začátku školního roku, ukončení IV. ročníku střední školy s prospěchem aspoň dostatečným ve všech povinných předmětech nebo 4. třídy hlavní školy s průměrem známek lepším než 2,5 nebo 8. třídy obecné školy s průměrem lepším než 1,5 spolu s tělesnou způsobilostí, mravní bezúhonností a přiměřeným hudebním nadáním. Uchazeč musel zdárně složit písemnou a ústní zkoušku z němčiny a češtiny a zkoušku z počtů. - Výnos MŠANO ze 6. května 1942, č. 21.841-II o přijímání žáků do I. ročníku učitelských ústavů s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO roč. 1942, seš. 6, s. 235–242. Od školního roku 1943/44 se ještě v rámci přijímacího řízení zvlášť posuzovaly tělesné schopnosti uchazeče. Žáci byli posuzováni v běhu na 50 m, ve skoku vysokém, házení tenisovým míčkem a šplhu na tyči, žákyně místo šplhu musely prokázat ovládání rytmických a tanečních pohybů. – Změna a doplnění předpisů o přijímání žáků do I. ročníku učitelských ústavů s českým jazykem vyučovacím. Výnos MŠ z 5. dubna 1943, č. 32.534-II. Věstník MŠ roč. 1943, seš. 5, s. 147–148. 228 Do I. ročníku obchodních akademií se mohli hlásit za předpokladu složení přijímací zkoušky z němčiny, češtiny a počtů uchazeči, kteří vychodili s prospěchem alespoň dostatečným ve všech povinných předmětech IV. třídu střední školy, s prospěchem aspoň dobrým ve všech povinných předmětech 4. třídu hlavní školy nebo jednoroční učební kurs při bývalé měšťanské škole nebo s prospěchem aspoň chvalitebným ve všech povinných předmětech 3. třídu bývalé měšťanské školy. Po přijímací zkoušce z matematiky mohli být přijati ti, kdo vychodili s prospěchem aspoň dobrým první ročník obchodní školy nebo jednoroční obchodní kurs. Absolventi veřejné obchodní školy mohli být přijati bez přijímací zkouškyVýnos MŠANO z 8. května 1942 č. 15.735-III, kterým se upravují přijímací podmínky pro veřejná obchodní učiliště s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO roč. 1942, seš. 6, s. 242–245. 229 Změna předpisů pro přijímací zkoušky na školách odborného a uměleckého směru s českým jazykem vyučovacím. Výnos MŠ z 23. dubna 1943, č. 37.970-III. Věstník MŠ, 1943, seš. 5 , s. 153–157. 225

97


na 15 let, kromě prokázaného absolvování čtyř roků hlavní školy nebo čtyř tříd nižší střední školy museli složit přijímací zkoušku z němčiny a matematiky. 230 Všechny výše popsané změny v organizaci protektorátního školství s sebou nesly dvojí význam: na jedné straně přizpůsobení protektorátního prostředí říšskému modelu s uplatněním „vůdcovského principu“ a nahrazení samostatné protektorátní správy smíšeným

modelem

zahrnujícím

pod

jednou

hlavičkou

protektorátní

česko-

i německojazyčné školství, současně však byl celý tento proces motivován snahou o omezení české inteligence. Tu považovali nacisté za svého hlavního nepřítele, proti ní vedli hlavní údery a zároveň se snažili, aby nová inteligence byla početně co nejslabší. Likvidovali české vysoké školy, zamýšleli odstranit střední a později omezit i školy odborné. Nakonec mělo přijít na řadu i základní školství. Šlo jim o uskutečnění plánu postupného odbourávání českých škol, zároveň však také o využití českého školství pro úkoly germanizace. Teprve průběh válečných událostí od roku 1943 tento vývoj utlumil a nahradil jej snahou o maximální využití existujících zdrojů v oblasti školství v rámci vyhlášené totální války. O tomto využívání bude podrobně pojednáno v další části předkládané práce. 3.3.3 Perzekuce českých středních škol Nejvýraznějším projevem omezování středního českého školství bylo kromě snižování počtu žáků cestou prospěchových restrikcí, stanovení nejvyšších počtů povolených přijetí do prvních tříd a zákazu otevírání pobočných tříd zejména přímé zavírání škol. První vlna zavírání již byla zmíněna – proběhla hned v roce 1939, a to jednak v přímé souvislosti se změněnými státoprávními poměry po okupaci, kdy v důsledku likvidace československé armády bylo zrušeno vojenské reformní reálné gymnázium v Hranicích, a jednak v souvislosti se začátkem války, kdy bylo kromě zrušení českých poboček na francouzských lyceích zrušeno i francouzské reálné gymnázium v Praze XIX a spolkové anglické reálné gymnázium v Praze II. Jejich žáci museli přejít na střední školy s českým vyučovacím jazykem. Počínaje školním rokem 1940/41 pak začala série akcí zaměřených na početní redukci českých středních škol. V první vlně byly uzavřeny všechny ústavy přenesené po Mnichovu z pohraničí do vnitrozemí, spolu s nimi také reformní reálné Výnos MŠ z 20. ledna 1943 č. 142.756/1942-IV o rozšíření přijímacích podmínek pro vyšší školy hospodářské, rolnické školy a odborné školy hospodářské. Věstník MŠ 1943, seš. 2, s. 65–66; Výnos MŠ z 10. února 1943, č. 15.518-IV o přijímacích podmínkách pro zemědělské a zahradnické školy. Věstník MŠ 1943, seš. 3, s. 89–92. 230

98


gymnázium v Praze XVIII a šesté reálné gymnázium v Brně – v obou případech šlo o neúplné nově budované školy, které dosud neměly samostatné vedení a byly organizační součástí jiných ústavů. Zároveň bylo v Brně v rámci protižidovských opatření uzavřeno i židovské reformní reálné gymnázium. Tendence byla jasná – dokončit likvidaci škol narušených pomnichovským přesunem a nedovolit vznik ani jedné nové. Tvrdý úder českým středním školám představovalo vydání výnosu ministerstva školství z 10. července 1941, kterým se v celém rozsahu rušilo dvanáct středních škol a 28 dalších se začalo rušit postupně počínaje první třídou, která nebyla pro školní rok 1941/42 otevřena.231 Výběr škol určených k rušení nebyl náhodný a připravoval se už od března 1941, kdy ÚŘP rozeslal oberlandrátům přípis informující o chystaném snižování počtu českých středních škol a žádal je o sdělení, zda jsou v jejich obvodech k takovému snížení předpoklady. Zdůrazňoval, že uzavření českých středních škol a učitelských ústavů a učitelských ústavů „…musí proběhnout plánovitě. Je třeba se vyhnout uzavírání, které by česká strana mohla vykládat jako otevřenou svévoli. V první řadě je třeba se zaměřit na školy, které je možné nahradit jinou školou v místě nebo v sousedním okrese. Nacionálně politické hledisko je také třeba brát v úvahu...“232 Při pohledu na seznam škol, které byly určeny k uzavření, je vidět, že likvidační záměr směřoval v první řadě proti „nesystémovým“ církevním a spolkovým středním školám, v druhé řadě pak proti českým středním školám v místech, kde jich bylo více, a v místech určených za střediska němectví v německých národnostních ostrovech a smíšených oblastech. Z národnostního hlediska se Němcům podařilo „vyčistit“ Jihlavu a posílili pozici německých škol v Českých Budějovicích. Žákům tří nejnižších ročníků bylo doporučeno přejít na měšťanské školy, od čtvrtého ročníku byli žáci přiděleni jiným středním školám, pokud nepřecházeli na odborné. Omezení učitelských ústavů bylo provedeno méně viditelnou formou. Po dvouleté pauze bylo povoleno otevřít první třídy v rámci nově pojatého pětiletého studia, ale pouze na omezeném počtu protektorátních učitelských ústavů.233 Na ostatních zbyl pouze závěrečný ročník a po odchodu jeho žáků školy v roce 1942 zanikly. Takto byly zlikvidovány všechny řádové učitelské ústavy a část protektorátních; po sloučení části zbývajících tak ve školním roce 1943/44 oproti roku

Výnos MŠANO z 10. července 1941, č. 85.222/41-I/3 – ve Věstníku MŠANO neuveden, školám dán na vědomí pouze oběžníkem cestou zemských školních rad. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Spisy 1941, čj. 398/41. 232 Přípis ÚŘP čj. I 10-E III-A2-119/41 z 26. února 1941. – AM Plzně, fond Německá hlavní (vyšší) škola Plzeň (dále NHŠ Plzeň), inv. č. 17 – Korespondence 1941, čj. 182/41. Plzeňský Oberlandrat projednal záležitost na důvěrné schůzce s řediteli německých středních škol v Plzni, která se uskutečnila 11. března 1941. 233 Výnos MŠANO z 20. června 1941, čj. 76.621/41-I/3, sdělený školám cestou oběžníku zemské školní rady. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Spisy 1941, čj. 345/41. 231

99


1939/40 existovalo už jen třináct z původních 31 českých učitelských ústavů. Rušení gymnázií probíhalo i v dalších letech většinou cestou slučování postupně rušených ústavů s jinými až do školního roku 1944/45. Toto plánovité zavírání bylo doplněno represivními akcemi, které měly školskou veřejnost zastrašit. Po událostech z října a listopadu 1939 byly během jara 1940 všechny školy opakovaně upozorněny, že napříště budou ty ústavy, na kterých dojde k projevům nepřátelským Velkoněmecké říši, bezohledně uzavřeny. Ředitelé a učitelé nesli za chování žáků plnou zodpovědnost a hrozily jim postihy podle říšského trestního práva. Ministr školství poté, co mu říšský protektor sdělil, že „české učitelstvo ve školách všeobecně nepůsobí Říši přátelsky“, varoval, že „pokud nedojde okamžitě k rozhodné změně, budou napříště všechny učitelské síly, které nejsou ochotny nebo schopny k vyučování bezvýhradně Říši přátelskému, ze školní služby odstraněny“.234 Nezůstalo pouze u hrozeb. Prvním exemplárním případem se stalo uzavření reálného gymnázia v Jilemnici. Důvodem byla provokace žáků třídy VIa dne 5. prosince 1940, kteří „o přestávce zesměšňovali propůjčování řádu Železného kříže a říšskoněmecké pozdravy a pronášeli hanlivé výroky o Vůdci.“ Pachatelé byli za trest vyloučeni ze všech škol přesahujících školu národní, ostatní žáci byli také dočasně vyloučeni ze studia, profesoři byli suspendováni a ústav byl trvale uzavřen. Presidium ČZŠR pro Čechy v Praze oznámilo případ všem školám oběžníkem s varováním před podobnými nepředloženostmi.235 Učitelé byli vyzýváni ke zvýšené bdělosti a okamžitému hlášení jakýchkoliv závadných projevů. Další vlna represí přišla na podzim 1941 v době stanného práva. Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora došlo k uzavření vyšší průmyslové školy v Kladně na základě anonymních dopisů odeslaných na kladenský oberlandrát a gestapo odsuzujících vraždění českých lidí, z nichž jeden byl podepsán „průmyslovák“. Okupační orgány měly konečně záminku zasáhnout proti ústavu, na kterém ještě během prvního válečného roku studovali „nepolapitelný Jan“ Smudek a jeho kolega František Petr, aktéři zastřelení německého strážmistra Wilhelma Kniesta v červnu 1939.236 4. října 1941 byla kladenská průmyslovka přepadena gestapem, a když se

Výnos MŠANO z 13. června 1940, čj. 75.008/40-I/3. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 284 – Spisy 1940, čj. 346/40. 235 O události podrobně informoval oběžník rozeslaný všem českým středním školám jako důrazné varování dne 18. února 1941. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Spisy 1941, čj. 87/41. 236 Jejich čin měl za následek širokou odvetnou akci gestapa doprovázenou zatčením sedmi stovek rukojmích; z pachatelů byl dopaden na jaře 1940 a v září téhož roku popraven F. Petr. Jan Smudek se po dobrodružném útěku před gestapem doprovázeném dalšími přestřelkami s německými bezpečnostními orgány v březnu 1940 dostal do Francie a pak do Velké Británie, kde nastoupil službu u letectva. Jeho dramatický útěk sledovala protektorátní veřejnost s velkým zájmem, pro Němce představoval hořký 234

100


k napsání dopisů nikdo nepřiznal, bylo zatčeno 14 profesorů a 48 žáků a odvezeno do Terezína, odkud se vrátili až 22. listopadu. O podmínkách pobytu svědčí to, že jeden z vězněných profesorů na následky krátce po propuštění zemřel. Vyšší forma studia na ústavu byla uzavřena, vyloučení žáci nesměli být přijati na jiné školy a profesoři byli rozehnáni do jiných měst. V zájmu kladenského těžkého průmyslu byla sice škola v následujícím roce obnovena, ale s jiným sborem vyučujících. Souběžně byl uzavřen – definitivně – i kladenský učitelský ústav, ačkoli se proti jeho žákům ani profesorům nenašly žádné důkazy protiněmecké činnosti. Sedmého října obsadilo gestapo na základě obvinění z protiněmecké činnosti reálné gymnázium a obchodní akademii v Místku, došlo k zatčení všech profesorů a oktavánů. Obě školy byly zavřeny a s nimi i odborná škola pro ženská povolání. V následujícím měsíci 11. listopadu uskutečnilo kladenské gestapo trestní opatření proti obchodní akademii ve Slaném, kde kvůli nalezenému letáku zatklo 33 žáků abiturientského kursu; škola však uzavřena nebyla.237 Již 28. října táborské gestapo nařídilo uzavření reálného gymnázia v Pelhřimově kvůli anonymům podepsaným „student z Pelhřimova“; město muselo navíc zaplatit pokutu 30 000 korun.238 Výskyt anonymních dopisů a letáků se dále stal důvodem k uzavření gymnázií v Jihlavě a Uherském Hradišti. Existovala důvodná obava, že minimálně v části podobných případů jde o podvrhy vytvořené záměrně k diskreditování českých středních škol.239 Ředitelství mnohých ústavů proto přistoupilo k vytvoření studentských hlídek, které pomáhaly při dozoru na chodbách a zejména žádaly legitimování od kohokoli, kdo chtěl vstoupit do budovy, a poskytovaly cizím osobám ve školních prostorách doprovod. Hrozba uzavření všech českých středních a vyšších odborných škol byla v těchto dnech velmi reálná. Ředitelům došel z ministerstva školství kromě důrazného upozornění na opatření ve dnech kolem 28. října také dopis, kterým byli pozváni spolu s dvěma zástupci žáků nejvyšších tříd na shromáždění pořádané ministrem Kaprasem ve velkém sále Obecního domu v Praze. Zde přednesený projev dostali účastníci v tištěné podobě a seznámili se s ním povinně všichni učitelé i žáci. Jeho tón byl téměř prosebný. „…Uvědomte si, že tyto mladické nerozumné kousky a tyto protizákonné činy nemohou sice

neúspěch. Blíže viz LAŠTOVKA, Vojtěch. Odboj mládeže Plzeňska proti fašistickým okupantům I. Minulostí západočeského kraje 14, 1978, Plzeň 1978, s. 72–73. 237 K vlně represe proti českým středním školám v říjnu a listopadu 1941 viz SLÁDEK, Oldřich. Zločinná role gestapa, Praha : Naše vojsko, 1986, s. 183–185. Za upřesnění údajů o uzavření kladenské průmyslové školy děkuji archivářce SOkA Kladno I. Veverkové. 238 Podrobně k uzavření ústavu viz Památník státního reálného gymnasia plukovníka Jos. Jiřího Švece v Pelhřimově k 75. výročí obnovení ústavu. Pelhřimov 1948, s. 44–45. 239 Např. předání letáků žákům RG v Praze XIX „neznámým mladým člověkem u vchodu do budovy“ 10. 2. 1942 – blíže NA, fond Zemská školní rada Praha, karton 47, inv. č. 518.

101


poškoditi Říši, že však poškozují náš národ a že ho mohou přivésti do velkého nebezpečenství… Jde dnes jen o to, bude-li moci i nadále tisíce a tisíce českých hochů a dívek choditi do svých českých škol a připravovati se v klidu pro své budoucí povolání, nebo ne… Říšský protektor mně tyto dny sdělil, že trpělivost německých úřadů jest vyčerpána a že jest připraveno za trest trvalé uzavření všech českých středních a vyšších odborných škol v Čechách a na Moravě. Uvědomte si jasně vážnost tohoto okamžiku… Docílil jsem toho, že Vám byla dána poslední lhůta, abyste se osvědčili… vyzýváme Vás my, zodpovědní představitelé českého národa, naposledy a se vším důrazem: Nedávejte v sázku existenci českých škol, ano samu existenci národa...“240 Jen několik dnů poté podepisovali všichni učitelé výzvu vlády k veřejným zaměstnancům Protektorátu Čechy a Morava, která vyznívala v obdobném smyslu. Školy musely nadřízeným úřadům podat zprávu o opatřeních, která přijaly k tomu, aby byl na školách podporován nový postoj a duch. Druhá vlna perzekuce zasáhla střední školství po atentátu na Heydricha. Tentokrát byla zaměřena více proti jednotlivým osobám než proti celým ústavům, ale přesto došlo i v tomto období k plošným represivním zásahům. Nejdrastičtější byl proveden v Roudnici nad Labem. Na základě vykonstruovaného obvinění z přípravy atentátu na místního vedoucího NSDAP gestapo vtrhlo 20. června 1942 do roudnického gymnázia, kde zatklo 29 septimánů a 16 sextánů. Současně bylo zatčeno 39 studentů druhého ročníku Vyšší průmyslové školy v Roudnici, údajně pro schvalování atentátu. Studenti byli odvlečeni do terezínské Malé pevnosti, vyloučeni ze studia a drženi tři měsíce ve vazbě. Větší část jich nakonec byla propuštěna, ale dva z nich v Terezíně zemřeli a 16 gymnazistů a tři průmyslováci putovali do koncentračních táborů. Deset se jich nevrátilo z Osvětimi a jeden z Buchenwaldu. „Roudnický případ“ měl dát argumenty pro zdůvodnění dalších likvidačních zásahů proti českému školství, ke kterým však po roce 1942 již vlivem válečné

situace

měnící

se

v neprospěch

Německa

nedocházelo.

V souvislosti

s heydrichiádou také nelze nezmínit případ zatčení žáka Antonína Stočese a ředitele příbramského reálného gymnázia prof. Josefa Lukeše, který posoužil Janu Drdovi jako inspirace k povídce „Vyšší princip“. Došlo k němu 15. června 1942, v první den maturitních zkoušek. Kromě obou jmenovaných a žákova otce však další osoby zatčeny nebyly a příbramská škola jako taková událost přečkala bez dalších následků; přeměna příbramského gymnázia na reálné gymnázium a postupné sloučení s rušenou reálkou v jeden ústav neměly s případem žádnou souvislost. V perzekuci učitelů se zvláště činilo 240

AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Spisy 1941, čj. 639/41.

102


táborské gestapo – pro schvalování atentátu byli zastřeleni ředitel a tři profesoři táborské obchodní akademie a další profesoři z gymnázií v Táboře, Benešově, Českých Budějovicích, z obchodní akademie v Písku a jejich kolegové z obecných a měšťanských škol. Celkem osmnáct ze 156 popravených v Táboře v době heydrichiády byli učitelé.241 S dozněním heydrichiády demonstrativní akty msty vůči skupinám žáků nebo celým ústavům skončily. V podmínkách totální války, vyhlášené od února 1943, bylo výhodné a žádoucí tlumit českou inteligenci jiným způsobem, a sice pracovním nasazením ve prospěch válečného hospodářství. Střední školy sice nebyly ani nadále ušetřeny zatýkání vyučujících a žáků, ale jednalo se už pouze o jednotlivé případy. 3.4 Studenti v době nesvobody. Kuratorium pro výchovu mládeže Literární kritik, vědec a pedagog Václav Černý, který od podzimu 1940 působil na reálce a později reálném gymnáziu v Praze I – Dušní ulici jako češtinář a francouzštinář, charakterizoval středoškolskou mládež a její situaci v době okupačního temna těmito slovy: „(na protektorátním češtináři)… visely páry mladých očí a soudily v něm starší generaci, českého učitele vůbec, a braly si příklad buď z Čecha, nebo z Čecháčka, bázlivcem buď opovrhovaly, anebo se jím kazily, z poctivce nabývaly sebevědomí. Byla to situace téměř tragická pro učitele i žáky. Již to vyjímalo tuto generaci naší mládeže ze souvislé řady našich mladých pokolení a činilo ji něčím naprosto zvláštním v dějinách: aby tragický osud nalehl na věk od čtrnácti do dvaceti roků a postihl všechny děti daného národa v těchto mezích, je neslýchané a mravně hrůzné. Mezi českými studenty té doby byli, jako vždy a všude, lenoši a lidé svědomití a pracovití, nespolehliví ulejváci a nenadanci i talenty jadrné. Ale všichni, naprosto všichni bez rozdílu chápali, že krom běd postihujících celý národ, hladu, gestapa a nakonec i bomb, se jim děje křivda další, nevídaná: jsou úkladně okrádáni, a to za vynucené spolupráce vlastních učitelů, o svůj smysl, o svoji vzdělaneckou normu a zdraví, jsou mrzačeni bytostně, neboť škola je právě nemá učit být tím, čím se do školy přišli stát: českými vzdělanci, českou odrůdou úplných lidí. Bylo fantastické, jak zřejmě toužili po vzdělání či přesněji po tom, co jim bylo odpíráno. Fantastické, jak vděčně, napjatě a pozorně vnímali, lenoch vedle snaživého, otevřel-li jim kdo výkladem nebo poznámkou průhled do věcí, jejichž poznání neměli SLÁDEK, O. Zločinná role gestapa…c.d., s. 221-222. Oznámení o zrušení obchodní akademie ve Frýdku (Místku) přinesl Věstník MŠANO roč. 1942, seš. 2, s. 41 – byla zrušena výnosem č. 150.254/41-II/3 ze 16. prosince 1941. 241

103


nabýt. Vykládal jsem ve svých hodinách češtiny vybrané partie z dějin české literatury a kultury dál, přes ministerský zákaz; poněvadž neměli učebnic, diktoval jsem jim stručné přehledy výkladů. Za tři roky působení mezi nimi nesetkal jsem se s jediným špiclem či udavačem, ačkoli mezi nimi byli i chlapci porušení z kolaborantských rodin, vlivem Kuratoria, vkořeněným protektorátním lajdáctvím, a ačkoliv jsem ovšem dával i špatné známky těm, kteří se nenaučili tomu, o čem věděli, že vědět nemusí. Byla to vážná studentská generace, cítils, že si vzdělání i charakteru váží, i když pravého vzdělání nenabývají a charakter je jim podkopáván. To právě chápali a brali sami na sebe s jakousi ironií, v níž byl kus vzdoru a kus posměšného smutku. Jejich vnitřní rozložení – kapka nihilismu, kapka rezignace, kapka naděje – projevovala se i zvláštnostmi v ústroji a chování, které měly protějšek u francouzských soudobých „zazous“. Cítili se sice poraženi s poraženými, ale chtěli to nakonec vyhrát. Mohls hádat, že budou jednou schopni vrhnout se do práce a hnát se za vzděláním s mravní odpovědností a opravdovostí, jaká se může zrodit jen ze zážitku utrpení a překonané křivdy. Měli velmi živý pocit spravedlnosti a svobody, třebas jim zkušenost spravedlnosti chyběla a pojem občanské svobody byl v nich mlžinou. Celkem vzato byla to generace velmi slibná. Byla by si později zasloužila lepší osud.“242 Uvedená slova z pera kritika proslaveně nemilosrdného a jedovatého ke všemu, co neuznával, si zaslouží pozornost. Strávil mezi mládeží za okupace několik let a jeho kulturní nadhled mu poskytoval možnost vynesení platného soudu, byť omezeného osobní zkušeností z jednoho pražského gymnázia. Pokud ale jeho slova vztáhneme například na hrdiny románů a povídek Josefa Škvoreckého, který sám jako příslušník ročníku 1924 vycházel z vlastní zkušenosti mládí prožitého za okupace na střední škole, zjistíme, že sedí téměř stoprocentně na jím podaný obraz Dannyho Smiřického a jeho kamarádů a více či méně naplněných lásek ve „Zbabělcích“ i „Prima sezóně“. Mládež v době první republiky neměla k politice zpravidla vyhraněný vztah (pomineme-li radikálně komunistické nebo fašistické elementy). Dělení do např. jednotlivých stranicky orientovaných tělovýchovných jednot (Sokol, DTJ, FDTJ, Orel) vycházelo spíše z názorového zázemí rodiny než z jejího vlastního přesvědčení. Škola v době první republiky se profilovala jako důsledně nepolitická a republikánská, v praxi prosazující masarykovskou státní ideu a demokratické ideály. Jak uvádí pamětník, „škola stavěla na obecném ideálu všelidském, hlásala demokracii, myšlenku národní a měla se ČERNÝ, Václav. Křik koruny české. Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války. Brno : Atlantis, 1992, s. 227–228. 242

104


vzdalovat veškeré politiky. Tato apolitičnost a nadstranickost školy vedla tak přirozeně k tomu, že žila v podstatě v jakési oficiální izolaci. Nadřízené úřady pak měly jediný zájem, aby tam nepronikaly bolševické nauky. Hluboce byl podceňován imperialismus a jeho nejsurovější spodina, italský, španělský a německý fašismus.“243 Žáci se nesměli činně účastnit politického života, zvláště bylo zakázáno členství v politických spolcích, nošení politických odznaků a účast na veřejných i uzavřených projevech politického charakteru nebo podněcujících sociální, náboženskou nebo národnostní nesnášenlivost. Účast mládeže na činnosti oficiálních spolků nepolitického charakteru podléhala souhlasu vedení školy,244 stejně jako návštěva tanečních kursů. Obdobně profesorský sbor schvaloval veřejné vystupování žáků na akcích pořádaných mimo školu s přihlédnutím k prospěchu. Školní řády vydávané jako vzorové ministerstvem školství pro jednotlivé typy škol dále umožňovaly profesorským sborům stanovit dobu pobytu žáků na ulici ve večerních hodinách, podmínky návštěvy hostinců a kaváren a kulturních představení, přičemž přísnější pravidla platila pro žáky mladší šestnácti let. Ti oficiálně nesměli ani kouřit, jejich starší spolužáci pak nesměli hodovat nikotinu ve škole a jejím okolí. Tato pravidla přetrvala z doby republiky po celou válku, novely školních řádů se však přizpůsobovaly době s tím, že žák si „musel býti vědom příslušnosti Čech a Moravy k Velkoněmecké říši a býti připraven v zájmu Říše vždy jednati“.245 Po okupaci v dubnu roku 1939 byl žákům starším sedmnácti let oficiálně doporučován vstup do Mladého Národního souručenství, neboť „nešlo o hnutí s politickým programem“; věkový limit byl během roku snížen ministerstvem školství na patnáct let.246 Část mládeže se tak připojila k většině českého obyvatelstva protektorátu, které vzalo založení Národního souručenství za svou věc a přihlásilo se do něj. Svébytnou kapitolu studentského života představovaly taneční hodiny, které zejména pro dívky znamenaly vstup do „dospělé“ společnosti. Účast na tanečních kursech byla též povolována školou, obecně se povolovala žákům středních škol od VI. třídy a žákyním o rok dříve, na vyšších školách se čtyřletým studijním cyklem mohli žáci navštěvovat POKORNÝ, J. Jindřichohradecké gymnázium…c.d., s. 8. Např. žákům berounského reálného gymnázia v červnu 1941 byla školou povolována činnost nejen ve sportovních klubech, ale i Klubu šachistů v Berouně a Entomologické společnosti. – SOkA Beroun, fond Reálné gymnázium Beroun (dále RG Beroun), nezpracováno, čj. 711/41 z 21. 6. 1941 – zápis z mimořádné porady 21. 6. 1942 o povolení žákům činnosti ve spolcích. 245 Zatímní školní řád pro všechny školy veřejné nebo právem veřejnosti nadané školy soukromé s českým jazykem vyučovacím s výjimkou škol povinných. Výnos MŠ z 8. července 1944, č. 4500-II. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 15, s. 210–218. Starší verze školního řádu se držely stejných zásad. 246 AM Plzně, Ženský učitelský ústav Plzeň, inv. č. 283 – Korespondence 1939, čj. 222/1939 z 20. 5. 1939 (oběžník ZŠR v Praze č. III-2243 ai 1939 z 19. 5. 1939), čj. 566/39 z 16. 11. 1939 (oběžník ZŠR v Praze č. III-2243/2 r. 1939 z 8. 11. 1939). 243 244

105


taneční od II. a dívky od I. ročníku. Rozhodující u dívek byl věk dosažených 15 let.247 Zákaz veřejných tanečních zábav vyhlášený na jaře 1942 po porážce u Moskvy248 omezoval tanec na tajné soukromé večírky, neznamenal však definitivní konec taneční výuky. Přípisem ze 17. listopadu 1942 ministerstvo školství sdělilo ředitelstvím škol, že opět záleží pouze na nich, povolí-li žákům účast na tanečních hodinách. Hromadné kursy byly konány pro chlapce od 16 do 18 a dívky od 15 do 18 let, pro soukromé lekce věkové omezení neplatilo, stejně jako pro výuku tance v rámci přípravy na povolání. Škola mohla žákům účast na kursech zakázat z důvodu špatného prospěchu.249 Kulturní činnost provozovaná mladými lidmi měla nejrůznější projevy, od masově oblíbeného navštěvování biografu přes zapojení do ochotnických divadelních souborů až po neformální literární kroužky. Ve velkých městech se stálými divadelními scénami se studentům nabízela možnost statování.250 Druhým vůdčím zájmem mládeže byl sport. Okupační poměry však možnosti uplatňování sportovních aktivit postupně limitovaly, zejména v případech, kdy šlo o součást šířeji zaměřené činnosti s dalším společenským podtextem. Nejmasovější oficiální mládežnické hnutí, skauting (od 22. ledna 1939 jednotné pod názvem Junák, československé ústředí skautské výchovy), bylo rozpuštěno výnosem říšského protektora Konstantina von Neuratha z 28. října 1940. Úřední zapečetění a vyrabování kluboven neznamenalo definitivní konec organizace, jejíž členové se zčásti dál scházeli ilegálně v bytech i venku v přírodě nebo pokračovali v omezené činnosti pod hlavičkou povoleného Klubu českých turistů. Hlavní tělovýchovné organizace postihl zákaz o rok, resp. o dva později – Česká obec sokolská byla zrušena opatřením zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě z 11. října 1941, lidovecký Orel postihlo obdobné opatření 23. září 1942. Sportovní činnost se následně soustředila do nepolitických sportovních klubů, které pokud chtěly sdružovat mládež, musely po založení Kuratoria pro výchovu mládeže projít jeho schvalovacím řízením a zavést „povinnou službu mládeže“.251 Odpůrci oficiality z řad středoškoláků se v temných válečných letech Jednotné zásady pro povolování účasti v tanečních kursech stanovil oběžník Zemské školní rady pro střední školy č. 77 z 19. 5. 1939 (ZŠR Praha č. III-2179) – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 283 – Korespondence 1939, čj. 248/39 z 27. 5. 1939. 248 Vládní nařízení ze 7. 3. 1942 č. 83/1942 o tanečních zábavách v době války. 249 Přípis MŠ ze 17. 11. 1942, čj. 115.132/42-II/1 – AM Plzně, ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 287 – Korespondence 1942, čj. 783/1942. 250 RUML, Jiří. Znamínko na duši. Praha : Evropský kulturní klub, 1990, s. 77–78. 251 Prověřováno bylo 3277 spolků a organizací, prošlo 2260 – zbytek nebyl zrušen, ale nesměl organizovat mládež od 10 do 18 let. – PIPOTA, Jan. O Kuratoriu pro výchovu mládeže. In Po pěti letech1939–1944, Praha : Orbis, 1944, s. 225. Ale např. Klub českých turistů v Berouně „povinnou službou“ pověřen nebyl, mládež jej přesto navštěvovat mohla, pouze musela být kromě toho zapojena do činnosti Kuratoria a vykonávat „povinnou službu“ v rámci jiného spolku. – SOkA Beroun, fond RG Beroun, karton 8 – spisy 1943, čj. 1130/43 z 31. 8. 1943. 247

106


utíkali do pozice „potápků“, stavějících se proti postojům starší generace a karikovaných a kritizovaných jak pro zvláštnosti v úpravě vlasů a oblékání, tak pro zálibu ve „zvrhlé“ swingové hudbě. Dalším způsobem úniku před tísnivou realitou se stal již od dob první republiky populární tramping, který vzhledem ke své inspiraci romantikou amerického Divokého západu také nepředstavoval v očích protektorátních představitelů příklad hodný následování. Oba proudy byly jak v politických projevech, tak v tisku pranýřovány, nedocházelo však k jejich cílenému násilnému potlačování. O vtáhnutí nepřizpůsobivých elementů do „zdravé národní pospolitosti“ se mělo samovolně postarat jejich zařazení do pracovního procesu a aktivně při jejich ovlivňování žádoucím směrem mělo svým příkladem spolupůsobit Kuratorium, pro které představovala nekontrolovaná mládež ohrožení. Nekonformní názory a odpor k organizovanosti neměly mít v protektorátu místo.252 Kuratorium pro výchovu mládeže se v druhé polovině války stalo jediným oficiálním zastřešovatelem práce s protektorátní mládeží. Jeho zakladatel Emanuel Moravec se při založení organizace inspiroval německou Hitlerjugend a ve vedení organizace se uplatnili kromě německých poradců zejména stoupenci Vlajky. Jednotná organizace s povinným členstvím měla za cíl podřídit si veškerou mimoškolní činnost mládeže a zvrátit její názorovou orientaci ve prospěch oficiální protektorátní politiky a nacistického Německa. Při přípravných jednáních se Moravec plně shodl s názory zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ironií osudu

došlo k oficiálnímu založení nové

organizace den po provedení atentátu na jeho osobu, 28. května 1942.253 Během prvního roku činnosti se Kuratorium zejména soustředilo na vybudování instruktorského kádru. Vybraní mladí lidé často z řad středoškoláků byli posláni do školicích středisek včetně nejznámější Čeperky u Unhoště a následně měli vést činnost oddílů Kuratoria, které svoji práci založily na bázi existujících sportovních spolků. Činnost v rámci tzv. „povinné služby“, jak byla nazvána, sestávala ze sportovních aktivit a duchovně-výchovné části zaměřené na ideologickou propagaci. Členství v něm bylo v pojetí tvůrců chápáno jako „vlastenecká povinnost“, jejímž vykonáváním si česká mládež „zaslouží své postavení v nové Evropě“. Praktická činnost nové organizace byla zahájena velkým projevem jejího

ŠPRINGL, Jan. Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945). Soudobé dějiny 11, 2004, č. 1-2, s. 165–169. 253 Vládní nařízení ze dne 28. 5. 1942 o povinné službě mládeže. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, s. 905. Dalšími hlavními normami pro formování Kuratoria byly Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. 5. 1942, kterým se stanoví zásady pro povinnou službu mládeže (tamtéž, s. 907–910) a Nařízení předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě ze dne 30. 5. 1942 o rozsahu povinné služby mládeže (tamtéž, s. 910–913). 252

107


generálního referenta dr. Františka Teunera 13. března 1943 v městském divadle ve Slaném. Ač bylo jeho cílem shromáždit pod sebou veškerou českou mládež ve věku 10–18 let, nikdy se mu to nepodařilo – ze zhruba jednoho milionu dětí a mládeže uvedené věkové skupiny žijících na území protektorátu v letech 1943–1945 jich v květnu 1944 bylo zapojeno do činnosti organizace kolem půl milionu.254 V práci mezi mládeží mu měly pomáhat časopisy „Zteč“, „Správný kluk“, „Dívčí svět“ a pro instruktory vydávaný věstník „Náš směr“. Kuratorium se zaměřilo zejména na sportovní a kulturní podniky, při kterých využívalo zkušené organizační zázemí jemu podřízených spolků. Prvním celostátním sportovním podnikem bylo atletické mistrovství „Den mládeže“ v Praze 12. září 1943, největším pak „Týden mládeže“ pořádaný v Praze počátkem července 1944. V jeho rámci se uskutečnilo protektorátní sportovní mistrovství „Letní hry mládeže“, vyvrcholila akce „Umění mládeži“ a „Ukaž, co umíš!“. Školy byly zapojeny zejména do akce „Umění mládeži“,

která

dávala

žákům

ve

školním

roce

1943/44

možnost

návštěvy

kinematografických, divadelních a koncertních představení. Na sociální strunu hrálo jeho zapojení do organizace letních mládežnických táborů „zotavovací akce Reinharda Heydricha“. Přes nedůvěru a skryté odmítání valné části české společnosti se setkávaly zejména sportovní aktivity Kuratoria s podporou členstva, a nebezpečí z ideologického ovlivnění mládeže touto cestou si byli dobře vědomi i představitelé československého zahraničního odboje.255 Od poloviny roku 1944 se Kuratorium stále více zapojovalo do podpory totálního válečného nasazení a současně čelilo rostoucí společenské izolaci.256 Konečný pád Říše znamenal i konec Kuratoria, kterému se jako čelné kolaborantské organizaci dostalo zaslouženého odsouzení. Jeho záměry se díky konečnému výsledku války nezdařily, ale na život mládeže v letech 1943–1945 mělo výrazný vliv. Je třeba také připomenout, že v některých případech posloužilo Kuratorium i jako krytí pro činnost, která byla zaměřena proti okupantům.257 Pro téma předkládané práce má však největší význam jeho aktivita na poli podpory totálního válečného nasazení.

ŠPRINGL, J. Protektorátní vzor …c.d., s. 156. GEBHART, J. – KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu…c.d., s. 233–235. 256 ŠPRINGL, J. Protektorátní vzor…c.d., s. 175–176. 257 Připomeňme činnost plzeňských učitelů prof. Miloslava Švába (od 6. 3. 1944 zatčen gestapem) a Jana Němečka, díky kterým se jednak dařilo na lokální úrovni držet uměleckou kvalitu akce „Umění mládeži“, ale zejména získávat na některá vedoucí místa v okresních strukturách národně spolehlivé jedince. Pod záštitou Kuratoria byly v Plzni pořádány samaritánské kursy, jejichž absolventky se zapojily do činnosti po náletech i v době povstání. Kuratorium bylo v Plzni na sklonku války základnou pro „Odboj československé mládeže“, který se stal mj. jedním ze zdrojů pro vznik plzeňských Revolučních gard. – AM Plzně, fond Městské dívčí reálné gymnázium Plzeň (dále MRG Plzeň), inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika dívčího lycea král. města Plzně 1907–1947, zápis za rok 1943/44, dále též SOA Plzeň, fond Národní fronta – krajský výbor Plzeň, karton 15, inv. č. 25 – Očista školství – šetření činnosti prof. Miloslava Švába za okupace. 254 255

108


Prvním výrazným projevem v uvedené oblasti byl podíl na organizování „akce výživy obyvatelstva“, při které se žáci škol v největších městech protektorátu podíleli na skládání a třídění brambor. Akce proběhla na podzim 1942 a zopakována byla i o rok později.258 Proběhla ještě před oficiálním zahájením činnosti Kuratoria v atmosféře probíhající ročníkové akce 1921–1922, a snad proto už ona vzbudila mezi rodiči skryté obavy z budoucího rozsáhlého pracovního nasazování mládeže pod kuratorijní hlavičkou.259 O prázdninách 1944 se Kuratorium zapojilo do žňových prací a budovalo pro mládež žňové tábory – jen na Plzeňsku jich bylo v obvodu politických okresů Plzeň-město, Plzeňvenkov a Kralovice zřízeno pět (ve Zbirohu, Spáleném Poříčí, Blovicích, Kožlanech a Kralovicích).260 Pracovní nasazení v rámci Kuratoria musely podpořit i dívky. Stalo se tak prostřednictvím akce „Šijeme panenky“, resp. „Hračky dětem“, která proběhla před Vánoci 1943. Žákyně při této akci šily ze zbytků látek panenky určené pro děti dělníků pracovně nasazených v Říši, rodiny vybombardovaných a děti německých vojáků. Děvčata ve všech okresech protektorátu takto vytvořila přes 90 000 loutek a hraček. Akce byla kromě propagandistického významu vyvolána zejména pokračující strukturální přestavbou průmyslu pro válečné účely, která postupně likvidovala všechny pro vedení války nedůležité výroby. Jak poznamenal v komentáři k této akci jeden z vůdčích představitelů Kuratoria J. Pipota „hluboký sociální význam podarování desetitisíců dětí hračkami, vyrobenými s láskou k dětem a se skutečným vkusem, jeví se v tom, že by se jinak dětem nebylo dostalo hraček vůbec, poněvadž průmysl je v pátém roce války příliš zaměstnán.“261 V posledním roce války se Kuratorium soustředilo na budování elitních tzv. oddílů zvláštního zasazení (ZZ-oddílů), jejichž hlavním posláním mělo být odstraňování následků spojeneckých náletů. Vznikaly zejména přetvářením dřívějších „vzorných rojů“ Kuratoria a podle představ jejich hlavního vedoucího Eduarda Chalupy měly představovat elitu organizace nejen po fyzické, ale i morální a světonázorové stránce. Za vzor se jim dávaly Podle oficiálních souhrnů bylo do první vlny akce na podzim 1942 nasazeno 5600 chlapců a děvčat, kteří si odpracovali 135 000 pracovních hodin. Složeno bylo 360 000 q brambor, tj. 3600 vagónů. 2 570 000 obyvatel bylo zásobeno brambory pro jedno potravinové období. Na odměnách bylo vyplaceno na 333 000 K, z toho studenti odvedli dobrovolně na Německý Červený kříž 118 000 K. „Dobrovolné kamarádské nasazení středoškolského studentstva“ bylo opakováno i v roce 1943 s těmito výsledky: nasazeno 12 000 chlapců a děvčat, odpracováno 250 000 pracovních hodin, složeno 550 000 q brambor. Na mzdách vyplaceno 875 000 K, z toho odvedeno dobrovolnou sbírkou na Červený kříž 250 000 K. Při obou skládkách „bylo odměněno vždy po 1000 mladistvých za vzorný výkon hodnotnou knihou“. – PIPOTA, J. O Kuratoriu pro výchovu mládeže…c.d., s. 226–227. Podrobněji o průběhu akce v Plzni a Ostravě viz kapitola věnovaná konkrétním projevům pracovního nasazení ve sledovaných školách. 259 ŠPRINGL, J. Protektorátní vzor…c.d., s. 174. 260 kp.: Prospěšně využité prázdniny. Návrat plzeňských školáků. Nová doba, r. 50, č. 239, 30. 8. 1944, s. 3. 261 PIPOTA, J. O Kuratoriu pro výchovu mládeže...c.d., s. 238–239. 258

109


činy německých vojáků a kalkulovalo se s „přirozenou touhou každého chlapce konat hrdinské činy“. Těchto oddílů vzniklo 59 a průměrně nepřesáhly 30 členů.262 Jejich význam při likvidaci náletových škod tak zejména mimo Prahu zanikl v porovnání s organizacemi, které měly tuto činnost jako prvořadou náplň (Luftschutzpolizei a Technische Nothilfe) a které měly ve svých řadách daleko větší počet mladých lidí. V posledních

válečných

týdnech

mělo

Kuratorium

dále

snahu

ve

spolupráci

s Ministerstvem školství organizovat pomoc při nouzových stavech vycvičením a nasazením masy běžných členů – žáků středních škol od IV. do VII. třídy a učitelských ústavů.263 Dívky měly být vyškoleny jako zdravotnice a sloužit při sbírkové činnosti a pomáhat v rodinách s více dětmi, chlapci měli zastávat úkoly ve spojovací službě a plnit pořádkové a ubytovací úkoly. Kromě nasazení po náletech se předpokládalo, že žáci budou naznačeným způsobem pomáhat zejména při zvládání uprchlické vlny „národních hostů“ z jara 1945. Do jisté míry se uvedený výcvik podařilo realizovat, doklad o jeho konání a využití máme např. z Plzně.264 Nechvalně se pak jeho funkcionáři zapsali svým podílem na akci budování zákopů v oblasti Neziderského jezera na přelomu let 1944/1945.265 V souvislosti s Kuratoriem zaslouží zmínku i ta skutečnost, že jeho vyšší funkcionáři zaměstnaní na plný úvazek byli zproštěni povinnosti nuceného pracovního nasazení.266 Jednalo se o vedlejší efekt jejich činnosti, která byla oficiálními místy považována za natolik důležitou, že dostali toto privilegium. Názor, že by kvůli tomu činnost v Kuratoriu někteří cíleně vyhledávali, by však byl čirou spekulací. Řadoví instruktoři Kuratoria vybíraní z řad žáků středních škol byli sice uvolňováni na kursy nebo činnost vykonávanou na jeho akcích, před pracovním nasazením je to ale neochránilo.267 UHLÍŘ, J. B. Protektorát Čechy a Morava…c.d., s. 518. Pokyn MŠ čj. 1358/45 Präs. z 10. 4. 1945 stanovoval postup pro celé území protektorátu a odkazoval na starší pokyn čj. 9365/44 Präs. ze 6. 1. 1945 určený pouze pro Prahu. Pokyn čj. 546/45 Präs. z 31. 1. 1945 nařizoval okamžité nasazení pomocných jednotek tvořených Kuratoriem ze žáků IV. –VII. tříd pražských škol k péči o východní uprchlíky. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 147/45. 264 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika dívčího lycea král. města Plzně 1907– 1947, zápis za rok 1943/44. 265 KONEČNÝ, Z. – MAINUŠ, F. Nasazení české mládeže…c.d. – o činnosti příslušníků Kuratoria zejména s. 19–32. 266 Přehledy funkcionářů Kuratoria z oblasti Plzně, Klatovska a Domažlicka uvolněných z jiného nasazení zasílaly Ministerstvu hospodářství a práce plzeňský i klatovský pracovní úřad v červnu 1944. – NA, fond MHP-Dodatky II, karton 247, sign. A I 5552 – Kuratorium. 267 V katalozích gymnázií i průmyslových škol excerpovaných během výzkumu se vyskytují případy zpravidla týdenních uvolnění na kursy pořádané Kuratoriem a samozřejmě na „Týden mládeže“ v červenci 1944; tito žáci byli ale pracovně nasazováni stejně jako ostatní. Jediným zjištěným dlouhodobějším uvolněním bylo zapojení jednoho žáka ostravské mistrovské školy strojnické, třídy m2 (1943/44) jako instruktora na letní zotavovací akci R. Heydricha – jeho nasazení trvalo od 12. 5. 1943 do začátku následujícího školního roku a žák skládal po této nepřítomnosti doplňovací zkoušky. Do konce studia pak nemá poznamenáno jiné nasazení, to však není ve třídě výjimečné. – AM Ostravy, fond Střední průmyslová 262 263

110


4 Česká škola a pracovní nasazení obecně 4.1 Vzdělávání jako obrana před nuceným nasazením Nástup do zaměstnání je pro mladého člověka velkým životním zlomem, který v ideálním případě přichází z jeho vlastní vůle a po dokončení vzdělání, které si pro uplatnění ve zvoleném oboru vybral. Válečná léta však postavila tehdejší mladou generaci do situace, kdy svobodná volba vzdělání byla drasticky omezena stejně jako následná volba povolání. Stav, kdy školní vzdělání představovalo mnohdy náročný, ale v zásadě chtěný a nutný předstupeň k získání dobrovolně zvolené práce, se nejdříve změnil tím způsobem, že byla omezena možnost vzdělání při zachování určité svobody volby povolání a následně po rozvinutí systému přikazování do práce ve stav, kdy se svobodná volba zaměstnání pro mladého člověka stávala stále více iluzorní. Školní vzdělávání v tuto chvíli ztratilo svůj primární smysl, neboť jeho absolvování nezaručovalo zaměstnání podle přání absolventa, a lze říci, že jeho smysl postupně přerůstal do opačného pólu – nikoliv zaměstnání umožnit, ale naopak nástup do práce nedobrovolně přikázané odložit. Na jiném místě této práce se zabýváme změnami struktury nabídky středoškolského studia v době okupace a možnostmi, které měli mladí lidé, pokud se chtěli dostat na školu zakončenou maturitní zkouškou. Zbývá však zmínit možnosti vyššího vzdělání mimo tento hlavní směr – tedy abiturientské kursy a speciální školy, určené zpravidla pro absolventy středních škol a tudíž částečně nahrazující vysokoškolské vzdělání. A padl-li zde pojem vysokoškolské vzdělání, nelze nezmínit jeho nositele, tedy české vysokoškoláky a jejich osud za okupace. 4.1.1 Vysokoškolští studenti a jejich pracovní uplatnění Hovoříme-li v této práci o studentech, máme tím na mysli, jak již bylo v jedné z úvodních kapitol vysvětleno, středoškoláky. Přesto však pro komplexní vnímání osudu mladé válečné generace – nejen v ohledu na možnost vzdělání a jeho konfrontace s realitou nuceného pracovního nasazení – považujeme za potřebné zmínit v uvedeném kontextu osud oněch mladých lidí, jejichž příběh se stal symbolem okupace českých zemí a odporu proti ní – českých vysokoškoláků.

škola Ostrava-Vítkovice (dále SPŠ Ostrava-Vítkovice), inv. č. 185 – Hlavní katalog 1943–1944, záznamy třídy m2.

111


V noci na 17. listopadu 1939 přepadly oddíly nacistické policie v rámci odvety za demonstrace 28. října a 15. listopadu studentské koleje v Praze a v Brně. Jako zastrašující opatření proti české inteligenci a celému českému národu bylo devět předáků studentských spolků bez soudu zastřeleno a přibližně 1200 dalších po bezesné noci odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. České vysoké školy byly uzavřeny – zprvu na dobu tří let, po jejich uplynutí na neurčito. Tisíce bývalých vysokoškoláků ze dne na den přišly o životní perspektivu ve zvoleném povolání. Někteří z nich odešli za hranice do řad tvořící se exilové československé armády, ti, kteří zůstali doma, však byli postaveni před problém další existence.268 Jak vzpomínal Bedřich Placák, na podzim 1939 medik bez řádně složené poslední rigorózní zkoušky, „…byla to doba nezvyklého ruchu na pražských ulicích a na pražských pracovištích. Po odečtení odvlečených kolejáků a těch, kteří odejeli domů nebo našli práci v zemědělství a jinde na venkově, zbývalo stále ještě několik set takových, kteří se neměli kam vrtnout. Ti putovali od místa k místu, zaplňovali chodby všech možných úřadů, institucí, obchodů, dílen a zařízení a nabízeli své síly pomocné i kvalifikované… Bylo to marné úsilí, neboť jen zcela ojediněle se podařilo někomu najít natolik „statečného“ zaměstnavatele, aby se odvážil zaměstnat některého ze studentů, ačkoli žádný zákaz v tomto směru nebyl vydán… Český vysokoškolák, poznamenaný nelibostí u nacistů, se stal prašivým. Bylo lépe se mu vyhnout.“ Ti, kteří již měli za sebou více semestrů, se dokázali alespoň časem uchytit na různých „asistentských“ místech, která pro ně zejména veřejná správa a jí podřízené podniky a organizace dokázaly po odeznění první hysterické protistudentské vlny z přelomu let 1939/40 vytvořit – v případě mediků představovali záchranu nebojácní ředitelé veřejných nemocnic, kteří leckdy doslova vymýšleli práci na pozicích nižšího zdravotnického personálu, aby alespoň části z nich umožnili práci v oboru.269 Umístění bývalých vysokoškoláků nebylo jednoduché. Úřad říšského protektora souběžně s provedením represivní akce proti českým vysokým školám řešil otázku, co s jejich studenty – již 16. listopadu 1939 v dopise zasílaném státnímu podsekretáři von Burgsdorfovi upozorňoval dr. Volckert, že pokud dojde k uzavření vysokých škol, tak se studenty „bude třeba něco udělat, aby se nepohybovali po ulicích a nepořádali další 268

Otázka dalšího pracovního uplatnění těch studentů vysokých škol, kteří nebyli v rámci listopadových událostí roku 1939 odvlečeni do koncentračních táborů, ale „pouze“ museli ze dne na den ukončit studium, nebyla nijak podrobně historicky zpracována. Stručné, ale výstižné shrnutí jejich situace publikoval již v roce 1945 J. Strnadel. – Strnadel, Josef. Trpká odyssea českého studenta za okupace. In 17. listopad. Odboj československého studentstva. Praha : Ústřední svaz československého studentstva, 1945, s. 127–130. Uzavřením deseti vysokých škol bylo postiženo celkem 15 172 českých studentů. – Perzekuce českého studentstva za okupace. Praha 1946, s. 105. 269 Placák, Bedřich: Paměti lékaře. Praha 1997, s. 131-133.

112


demonstrace“.270 O pět dnů později 21. listopadu 1939 psal dr. Dennler ve zprávě pro von Burgsdorfa a státního sekretáře Franka, že i nezatčení studenti jsou pro Říši potencionálně nebezpeční, neboť „slovanští studenti mají historicky sklony k teroristickým činům“ a doporučoval jejich masové pracovní nasazení s využitím vládního nařízení o všeobecné pracovní povinnosti z 25. července 1939, a to mimo území protektorátu, nejlépe při stavbě dálnic na území Říše. Další přípis na stejné téma z 25. listopadu 1939 opakoval tezi, že „čeští studenti jako celek jsou více či méně šovinisticky založení“ a vyjadřoval obavu, že by nebylo dobré zařazovat studenty podchycené cestou pracovní povinnosti mezi jiné pracovníky z protektorátu na území Říše, a to proto, že až dosud šli všichni protektorátní příslušníci do Říše dobrovolně.271 K hromadnému nasazení nezatčených vysokoškoláků na území Říše nakonec nedošlo, ale jejich zaměstnání na území protektorátu byla stanovena přísná omezení v tom smyslu, že nesměli být zaměstnáváni ve válečně důležitých podnicích. Dopis ÚŘP zaslaný oberlandrátům 15. prosince 1939 výslovně ukládal v případech, kdy se tak již stalo, ihned zrušit pracovní poměr.272 Studenti měli být zaměstnáváni pouze jako nevyučení a nezkušení dělníci při pomocných pracech. Toto politické rozhodnutí bylo v příkrém rozporu s reálnými potřebami zbrojních podniků, a proto se objevovaly pokusy o jeho porušení, ty však byly v zárodku mařeny.273 Dozor nad zaměstnáváním bývalých vysokoškoláků byl prováděn až do roku 1942, jak o tom svědčí konkrétní případy274, a skončil až v souvislosti s rozjetím první ročníkové akce

NA Praha, fond ÚŘP, karton 877, sign. II-4-5300. Tamtéž. 272 NA Praha, fond ÚŘP, karton 877, sign. II-4-5130. 273 Tyto případy jsou doloženy u významných zbrojních podniků (Plzeň, Kladno). 6. 12. 1939 reagoval ÚŘP výslovným zákazem na informaci gestapa, že ředitelství plzeňské Škodovky se chystá zaměstnat 50 českých vysokoškolských studentů. 18. 12. 1939 se obrátila Pražská železářská společnost v Kladně na ÚŘP (dr. Dennlera) se žádostí o povolení zaměstnávání bývalých studentů s poukazem na skutečnost, že je povoleno v případě potřeby zaměstnávat bývalé československé důstojníky. Kladenský Oberlandrat tento pokus o zaměstnání 19 vysokoškoláků zakázal navzdory ujištění firmy, že nehrozí nebezpečí špionáže a steskům na nedostatek kvalifikovaného personálu. O věci dále jednal Oberlandrat přímo s Bertschem a výsledkem bylo potvrzení zákazu. 21. 12. 1939 žádal plzeňský Oberlandrat von Burgsdorffa o stanovisko k případnému začlenění studentů lesnictví při lesních pracích (jako dělníků, dozorčích, kontrolorů množství dřeva), studentů veterinářství na městských jatkách (k prohlídkám prasat), dalších studentů jako dělníků k elektrikářským nebo vodárenským pracem a do městského muzea k vedení kartoték; reakcí bylo opět potvrzení zákazu zaměstnávání studentů na jakýchkoliv odborných místech. Podle hlášení z 20. 2. 1940 byla učiněna bezpečnostní opatření proti zaměstnanci Škodových závodů, který doporučil bývalého studenta Eduarda Jakla pro práci v archivu plzeňské Škodovky. – NA, fond ÚŘP, karton 877, sign. II-4-5300. 274 O situaci bývalých vysokoškoláků v roce 1942 svědčí případ Karla Michaličky a Jiřího Lizlera z Prahy, kteří se 14. 5. 1942 obrátili na ÚŘP se žádostí o výjimku ze zákazu zaměstnávání bývalých vysokoškoláků v podnicích pracujících pro Wehrmacht, neboť měli možnost nastoupit do Škodových závodů. Nástup jim byl povolen, ovšem až v prosinci 1942 poté, co po sérii urgencí potvrdila vedoucí úřadovna SD v Praze, že proti jmenovaným nejsou výhrady. – NA Praha, fond ÚŘP, sign. II-4-5432. 270 271

113


1921–1922 (resp. ji doplňující akce 1918–1920). Teprve praktické potřeby totálního válečného nasazení stigma bývalých vysokoškoláků alespoň částečně utlumily.275 4.1.2 Možnosti nástavbového studia – abiturientské kursy Nejhorší možnost uplatnění měli v prvním válečném roce studenti nižších ročníků uzavřených vysokých škol, zejména ti, které listopadové události zastihly v prvním semestru. Pro čerstvé abiturienty gymnázií práce nebyla, jedinou naději představovalo urychlené přeškolení. Často využívanou možnost doplnění vzdělání pro ně představovaly abiturientské kursy při odborných školách. Uvedené kursy existovaly dočasně na různých školách již těsně po 1. světové válce a dále v době první republiky, nešlo tedy o žádnou novinku. Zejména obchodní akademie nabízely tento způsob rozšíření kvalifikace. Jen pro ilustraci – ve školním roce 1936/37276 nabízelo ze 41 obchodních akademií existujících na území tehdejšího Československa 12 abiturientský kurs, z toho bylo šest českých a šest německých škol. Z průmyslových škol otevíraly toho roku samostatné abiturientské ročníky pouze průmyslové školy textilní. Jeden český ústav (v Brně) a tři německé ústavy (jeden v Liberci, dva v Brně) otevíraly vždy po jedné třídě pro příslušný obor, studovalo v nich celkem 52 žáků, z toho pět Čechů na české škole, zbytek na německých. Jiné typy škol abiturientské kursy neotevíraly. Podzim 1939 mnohé změnil. Ministerstvo školství urychleně povolilo školám otevření nových kursů. Jejich zahájení bylo podmíněno schopností školy zajistit v něm při neztenčeném počtu řádných žáků kvalifikovanou výuku a povolením ze strany nadřízeného úřadu, které však nepřicházelo vždy a mohlo být také stornováno.277 První kursy byly otevřeny ještě ve školním roce 1939/40, a to jako jednoleté při obchodních akademiích Prolínání osudů zatčených a nezatčených vysokoškoláků dokumentují např. vzpomínky tehdejších mediků, pozdějších plzeňských lékařů MUDr. Otto Zwetschkeho a MUDr. Jiřího Bendy. První z nich prošel po zatčení na Masarykově koleji v Praze celou anabází koncentračního tábora a vrátil se v lednu 1942 z Oranienburgu, poté našel práci v nemocenské pokladně. Druhý díky bydlení na privátě ušel zatčení, po návratu do Plzně však zprvu mohl pracovat jen v kaolinových lomech. Oba se následně v letech 1943–1945 setkali coby zdravotníci v řadách plzeňské Luftschutzpolizei. – Vzpomínka MUDr. Jiřího Bendy ze dne 11. 10. 2001, vzpomínka PhDr. Blaženy Zwetschkeové ze dne 15. 8. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. 276 Zprávy Státního úřadu statistického Republiky Československé roč. XIX/1938, č. 21-22 (obchodní školy 1936/37), s. 170, č. 65 (přehled všech škol 1936/37), s. 492-494. Z 28 českých škol šlo o 7 tříd na 6 ústavech s celkem 285 žáky (České Budějovice, Chrudim, Praha II, Praha X (2 třídy), Brno, Olomouc), z 10 německých o 6 tříd na 6 ústavech s celkem 179 žáky (Liberec, Praha I, Teplice-Šanov, Ústí nad Labem, Brno, Olomouc). 277 Například při OA v Berouně byl povolen kurs pro rok 1940/41, přičemž do I. oddělení se zapsalo 56 zájemců a do II. oddělení 26 zájemců. Druhé oddělení nakonec nebylo ministerstvem povoleno a první bylo k 7. 10. 1940, tedy měsíc po zahájení výuky, úředně rozpuštěno. – SOkA Beroun, fond Střední ekonomická škola Beroun (dále SEŠ Beroun), nezpracováno, Kronika hospodářské školy (bývalé Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, s. 103. 275

114


nebo dvouleté při vyšších průmyslových školách. Některé školy reagovaly velice rychle a přijaly vysokoškoláky do již běžících kursů. Příkladem může být obchodní akademie v Brně, kde však studentům rekvalifikace nebyla dopřána – v rámci moravského dozvuku pražské represe vtrhlo 7. prosince 1939 do vyučování gestapo, bývalé vysokoškoláky pozatýkalo a odvezlo na Špilberk, odkud část z nich putovala přes Vídeň do Sachsenhausenu.278 Jiné školy, zejména průmyslové, otevřely kursy v jarním běhu od března 1940; příkladem může být plzeňská strojní průmyslovka. Teprve školní rok 1940/41279 však přinesl výrazný početní rozmach kursů. Ty musely namísto zavřených vysokých škol alespoň zčásti pojmout první válečný ročník maturantů z roku 1940. Na území protektorátu působilo 26 českých a 5 německých vyšších průmyslových škol a 37 českých a 6 německých obchodních akademií. Abiturientské kursy otevřelo v tomto školním roce 19 českých (51 tříd s celkem 2743 žáky, z toho 652 dívek) a 3 německé (3 třídy s celkem 52 žáky, z toho 28 dívek) obchodní akademie. Za zmínku stojí, že ve třech případech (Praha II-dívčí, Praha XII a Pardubice) šlo o nedávno založené školy, jejichž první řádní žáci dosud ani nedospěli k maturitě. Na průmyslových školách byla situace následující: Z německých otevřela jednoletý abiturientský ročník pouze textilní průmyslová škola v Brně (jedna třída s 20 žáky), zatímco z českých zahájilo vyučování na 7 ústavech 31 tříd s celkem 1171 žáky (z toho 12 dívek), z toho v prvních ročnících 771 a v druhých 400 žáků. Kromě toho existoval jednoroční tkalcovský abiturientský kurs při Vyšší průmyslové škole textilní v Brně s 37 žáky. Uváděné počty jasně ukazují zájem, kterému se mezi českými absolventy středních škol kursy těšily při nemožnosti vysokoškolského studia, na rozdíl od německých, kde představoval tento typ vzdělání obdobně jako v letech první republiky pouze doplněk určený těm maturantům, kteří nenastupovali na vysoké školy. Ve skutečnosti však ani výrazný nárůst počtu abiturientských kursů nemohl výpadek vysokých škol nahradit. Právě na počátku čtyřicátých let totiž maturovaly silné populační ročníky z let 1920–1922 a šance získat místo na kursu proto nebyla o mnoho větší než v mírové době druhé poloviny 30. let.280 Po Leikert, Jozef. A den se vrátil. Bratislava : Astra, 1993, s. 126–131. Zprávy Ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava roč. XXIII/1942, č. 88–90, s. 692– 694 (průmyslové školy 1940/41), č. 85–86, s. 662–663 (obchodní školy 1940/41). Povolení jednotlivých kursů při průmyslovkách 1940/41 viz NA, fond Ministerstvo školství (MŠ), karton 1606, sign. 16 Prům E-G. 280 Pro ilustraci alespoň přibližné srovnání u abiturientských kursů obchodních akademií: V roce 1937 maturovalo na českých středních školách v Čechách a na Moravě (bez učitelských ústavů) 4253 řádných žáků, abiturientské kursy využilo v roce 1937/38 258 českých žáků (při existující nabídce vysokoškolského studia), tedy 6,07%. V roce 1941 maturovalo na protektorátních středních školách 9666 řádných žáků, abiturientské kursy v roce 1941/42 měly 849 českých žáků, využilo je tedy 8,78 % maturantů. Procento není zcela přesné, protože pomíjí účast maturantů z předchozích let, kterých byl zanedbatelný počet; vzniklá chyba ale neovlivňuje celkový stav. – Zprávy Státního úřadu statistického Republiky Československé roč. 278 279

115


jedné třídě jednoročního abiturientského kursu otevřely v uvedeném školním roce i vyšší hospodářské školy v Chrudimi, Táboře a Přerově.281 Šlo o zcela mimořádný krok, protože vyšší hospodářské školy předtím ani potom abiturientské kursy neotevíraly. První maturanti z abiturientských kursů průmyslovek vyšli před prázdninami roku 1941. V následujícím školním roce 1941/42, kdy končil větší počet tříd (protože většina kursů při průmyslovkách byla dvouletých, a končili tedy uchazeči zahajující studium v září 1940), byly na některých vyšších průmyslových školách dokonce jmenovány pro kursy zvláštní zkušební komise. Šlo o školy Brno, Lichtenauerova ul. (strojnický kurs), Brno, Giskrova ul. (stavitelský kurs), Praha I (chemický kurs, stavitelský kurs), Praha XVI (elektrotechnický kurs, strojnický kurs).282 Na rozdíl od žáků končících řádné studium vyšší průmyslové školy odpadla žákům končícím abiturientský kurs písemná i ústní zkouška z českého jazyka; písemné ani ústní maturity z němčiny ušetřeni nebyli, ale omezovala se na otázky z technického oboru kandidátů. Třetí – odbornou – část maturitní zkoušky skládali v plném rozsahu.283 Absolvování dvouletého kursu při průmyslové škole mělo stejnou platnost z hlediska oprávnění pro nastoupení příslušných živností jako vysvědčení dospělosti z vyšší průmyslové školy, v případě jednoletého kursu jako vysvědčení na odchodnou z dvouletých průmyslových učilišť příslušného oboru.284 Další možností doplnění vzdělání bylo až do roku 1942 absolvování čtvrtého ročníku učitelského ústavu. Tento způsob získání základu učitelské kvalifikace pro národní školy byl určen pro absolventy středních škol gymnaziálního typu a byl zakotven v §16 organizačního statutu učitelských ústavů. Adepti učitelství byli v tomto případě zapsáni do závěrečného ročníku jako externisté a docházeli pouze na odborné předměty a povinnou praxi. „Paragraf 16“ opět existoval již v době první republiky, v prvních letech okupace však zaznamenala tato forma studia výrazně zvýšený zájem. V tomto případě šlo prakticky vesměs o čerstvé abiturienty gymnázií a zájem převažoval spíše mezi dívkami, stejně však

XIX/1938, č. 17–18, s. 364–365 (zkoušky dospělosti středních škol 1936/37); Zprávy Ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava roč. XXIII/1942, č. 81–82, s. 632–633 (zkoušky dospělosti středních škol 1940/41); Zprávy Státního úřadu statistického roč. XXVI/1945, č. 8, s. 60–61 (abiturientské kursy 1937/38 a 1941/42). 281 Navíc přijímaly omezený počet žáků: Chrudim 1 třída s 18 (13+5) žáky, Tábor 1 třída s 21 (18+3) žáky, Přerov 1 třída s 23 (20+3) žáky. – Zprávy Ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava roč. XXIII/1942, č. 83–84, s. 642–645 (zemědělské školy 1940/41). 282 Věstník MŠANO roč. XXIV/1942 – Příloha, sešit 6, 15. 6. 1942, s. 25–27. 283 Výnos MŠANO z 19. března 1942 č. 27.027-III o změně předpisů pro písemné a ústní zkoušky dospělosti na průmyslových (textilních průmyslových) a jim na roveň postavených vyšších odborných školách s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO 1942, seš. 4, s. 181–184. 284 Vládní nařízení ze 6. března 1941 o náhradním průkazu způsobilosti při nastoupení živností absolventy kursů pořádaných pro abiturienty středních škol při průmyslových učilištích č. 160/1941 Sb. z. a n. Věstník MŠANO roč. 1941, seš. 6, s. 183.

116


nebylo možné všechny zájemce uspokojit.285 Po roce 1942 se již abiturienti na učitelských ústavech neobjevují, neboť vinou dvouleté přestávky v přijímání žáků a přeměny studijního cyklu na pětiletý byl čtvrtý ročník 1941/42 posledním maturujícím v době okupace. Mezi uchazeči o studium v první vlně kursů v drtivé většině převládali absolventi středních škol gymnaziálního typu, kteří vysokoškolská studia zahájili na podzim roku 1939, a násilné přerušení výuky je tedy zastihlo v prvním semestru.286 Ti pociťovali nejvíce nedostatek odborné přípravy. Konkrétní situaci si můžeme přiblížit na příkladu Plzně. Plzeň jako středisko odborného školství představovala nejdostupnější místo, kde si mohli doplnit vzdělání absolventi gymnázií ze západní oblasti protektorátu.287 Jako první otevřela od 2. března 1940 jednu třídu abiturientského kursu Vyšší průmyslová škola strojnická. Na rozdíl od řádného studia nebyla pro účastníky vyžadována předchozí odborná praxe. Kurs byl projektován jako dvouletý, v druhém roce 1940/41 jej navštěvovalo ve dvou prvních a jedné druhé třídě celkem 125 chlapců a 2 dívky.288 Katalogy IV. ročníků učitelských ústavů Plzeň (mužský a ženský) a Hořovice, Příbram a Budějovice (koedukační) z let 1938/39 – 1941/42 ukazují zřetelný nárůst zájmu abiturientů o získání učitelské kvalifikace, zejména v Plzni, která stahovala zájemce o učitelství ze širšího regionu. Ve školním roce 1938/39 byly přijaty v Plzni 4 abiturientky, v Hořovicích 2, v Příbrami 1 chlapec a 4 dívky; o rok později v Plzni již 16 dívek, v Příbrami 3 chlapci a 1 dívka a v Budějovicích 4 chlapci; ve školním roce 1940/41 bylo v Plzni přijato 25 chlapců a 33 dívek, v Hořovicích 3 chlapci a 6 dívek, v Příbrami 21 chlapců a 20 dívek, v Budějovicích 9 chlapců a 22 dívek; ve školním roce 1941/42 v Plzni přijato 6 chlapců a 34 dívek, v Hořovicích 3 chlapci a 8 dívek a v Budějovicích 3 chlapci a 5 dívek. – AM Plzně, fond Mužský učitelský ústav Plzeň (dále MUÚ Plzeň), inv. č. 140, 141, 142, 143, sign. 11f98–11f101 – Katalog 1938/39, 1939/40, 1940/41, 1941/42; fond ŽUÚ Plzeň, inv. č. 39, 40, 41, 42, sign. 11f139–11f142 – Katalog 1938/39, 1939/40, 1940/41, 1941/42; SOkA Příbram, fond Státní učitelský ústav Příbram, nezpracováno, Katalog 1938/39, 1939/40, 1940/41, 1941/42; SOkA Beroun, fond Státní koedukační učitelský ústav Hořovice (dále UÚ Hořovice), nezpracováno, Katalog 1938/39, 1939/40, 1940/41, 1941/42; SOkA České Budějovice, fond Český učitelský ústav České Budějovice, inv. č. 36, 37, 38, 39 – Katalog 1938/39, 1939/40, 1940/41, 1941/42. 286 Například do prvního ročníku abiturientského kursu při průmyslové škole strojnické v Plzni na jaře 1940 nastoupilo 45 žáků (ročník zdárně ukončilo 42), z nichž 30 mělo jako předběžné vzdělání reálku nebo reálné gymnázium absolvované na jaře 1939 a jeden semestr technického vysokoškolského studia (sice neúplný, ale započítaný). Ze starších žáků měli tři jeden semestr jiného oboru (práva, ekonomie, zeměměřičství), čtyři měli tři semestry strojního inženýrství, dva měli tři semestry jiného oboru (práva, ekonomie), dva měli pět semestrů technického oboru (strojní, chemie), jeden pět semestrů práv, dva sedm semestrů technického oboru (báňské inženýrství, chemie) a jeden konal do konce března 1939 vojenskou službu. Pouze pět uchazečů vykázalo krátkou praxi v zaměstnání. – AM Plzně, fond Střední průmyslová škola strojnická Plzeň (dále SPŠ strojnická Plzeň), inv. č. 226, sign. 27d241 – Hlavní katalog 1939/40. 287 Největší procento zájemců představovali absolventi středních škol z Plzně, ale ve školním roce 1940/41 již ze 63 abiturientů z roku 1940 nastupujících do kursu při plzeňské strojní průmyslovce bylo pouze 46 (73%) z plzeňských škol a 17 (27%) z mimoplzeňských (Beroun, České Budějovice, Domažlice, Klatovy, Nová Paka, Písek, Rokycany, Strakonice, Sušice, Tábor). Zájem jihočeských uchazečů vyplýval ze skutečnosti, že vyšší průmyslové školy v Českých Budějovicích a Písku abiturientské kursy neotevíraly. – AM Plzně, fond SPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 227, sign. 27d242 – Hlavní katalog 1940/41. 288 Obdobný trend pokračoval i ve školním roce 1940/41. Do dvou tříd prvního ročníku (82 žáků) se opět hlásili ze tří čtvrtin (63) absolventi středních škol gymnaziálního typu – maturanti z jara 1940 a zbylou čtvrtinu tvořili zájemci s neúplným vysokoškolským studiem (4 jeden semestr strojního inženýrství, 4 jeden 285

117


Obchodní akademie měla s doškolováním zájemců o ekonomické vědy čerstvé zkušenosti z léta 1939, kdy pořádala kursy pro vojenské gážisty, proto reagovala rychle i na podzim 1939. Oproti průmyslovkám byl o obchodní kursy daleko větší zájem a také počet přijatých byl vyšší, právě ony poskytly rekvalifikaci největšímu počtu uchazečů. Plzeňská akademie otevřela jednu třídu ještě v roce 1939/40 pro 62 žáků, v následujícím roce se ve třech třídách vzdělávalo 175 zájemců (z toho 44 dívek) a v roce 1941/42 bylo v jedné třídě 42 žáků, vesměs již jen čerstvých absolventů gymnázií. Vyšší průmyslová škola stavební zpočátku samostatný kurs neotevírala. Již na jaře 1940 přijala do druhého ročníku dva abiturienty jako mimořádné žáky, ve školním roce 1940/41 pak mimořádně přijala dalších pět absolventů reálky do druhého ročníku, tři reálkáře a tři gymnazisty do třetího ročníku a šest bývalých vysokoškoláků technických oborů do čtvrtého ročníku. Teprve ve školním roce 1941/42 vyčlenila zvláštní třídu III.b pro 24 abiturientů, z nichž pouze sedm nevykázalo při přijetí žádnou praxi – většinou již předtím pracovali na stavbách, někteří i déle než rok. Byl mezi nimi jediný bývalý vysokoškolák, jinak se jednalo vesměs o gymnazisty a reálkáře.289 Maturity tohoto ročníku konané předčasně v březnu 1943 byly již poznamenány nuceným nasazením a představovaly současně konec abiturientských kursů v Plzni vůbec. Poslední možnost doplnění studia na plzeňské stavební průmyslovce dostali absolventi gymnázií z maturitního ročníku 1942, pro které byla obdobně jako v předchozím školním roce vyčleněna třída III.b; tento ročník byl však již na jaře 1943 vystaven zájmu plzeňského „pracáku“ stejně jako ty třídy, v nichž studovali řádně přijatí žáci. Studium na průmyslovce od této chvíle přestalo být azylem maturantů – pro maturitní ročník 1943 již ve školním roce 1943/44 nebyla zvláštní III. třída otvírána, neboť potencionální zájemci byli povoláni pracovními úřady již před řádným termínem své maturitní zkoušky, a tudíž již žádní maturanti ze všeobecně vzdělávacích středních škol, kteří by na průmyslovky uvedenou cestou nastupovali, nebyli k dispozici. Školní rok 1942/43 se nesl ve znamení první vlny ročníkového nasazení a současně omezení možností nástavbového pomaturitního studia. Pro školní rok 1942/43 otevíraly abiturientské kursy pouze Vyšší průmyslová škola textilní v Brně (jednoletý tkalcovský ročník), Vyšší průmyslová škola v Brně, Giskrova ul. (stavební), Vyšší průmyslová škola semestr jiného technického oboru, 2 jeden semestr lékařství, 3 tři semestry strojního inženýrství, 1 tři semestry lékařství, 1 tři semestry ekonomie, 1 pět semestrů strojního inženýrství) a jeden absolvent ročního abiturientského kursu při obchodní akademii. – AM Plzně, fond SPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 134 – Hlavní katalog 1940/41. 289 AMP, fond Střední průmyslová škola stavební Plzeň (dále SPŠ stavební Plzeň), inv. č. 172–175- Katalog odborné školy stavitelské 1939/40 – 1942/43.

118


v Brně, Lichtenauerova ul. (strojnický), Vyšší průmyslová škola Hradec Králové (stavební), Praha I, Betlémská ul. (oddělení stavební, chemické a potravní chemie) a Praha XVI, Jahnova ul. (elektrotechnické a strojní oddělení).290 Ještě drastičtější omezení přinesl rok 1942/43 oproti roku předchozímu u abiturientských kursů obchodního zaměření, neboť jich bylo otevřeno pouhých sedm.291 Ve školním roce 1943/44 byly otevřeny stejné kursy při průmyslových školách jako v předchozím roce s tím, že v Hradci Králové pouze dobíhal 2. ročník a navíc byl v Praze – Betlémské ul. otevřen abiturientský kurs pro zeměměřictví a při Vyšší průmyslové škole v Kolíně abiturientský kurs chemický.292 Jednoroční abiturientské kursy při vyšších obchodních školách naproti tomu nebyly pro rok 1943/44 vůbec otevírány.293 Konec kursů byl dán nedostatkem jejich posluchačů. Bývalí vysokoškoláci již byli umístěni, abiturienti z prvních let protektorátu také a od roku 1943 již prakticky nebylo koho školit, protože předčasně odmaturovavší oktaváni nebo vůbec nematurující žáci nižších ročníků středních škol odcházeli přímo z lavic na místa pomocných dělníků. Zbrojní průmysl potřeboval pro svoji extenzivně rozšiřovanou výrobu pracovní síly, a ne inteligenci, zejména ne vzdělávanou ve válečně neužitečných oborech. Jestliže kursy pomohly do určité míry řešit situaci maturantů z let 1939, 1940 a 1941, kteří díky nim získali další vzdělání a tím relativně lepší pozici při hledání zaměstnání, maturanti z roku 1942 byli v horší situaci. Počty abiturientských kursů se oproti předchozím létům výrazně omezovaly a pracovní úřady začaly v tomto roce nasazovat daleko větší počty českých pracovníků do průmyslu na území Říše. Rozjela se ročníková akce 1921–1922, doplněná slabšími ročníky 1918–1920. Maturity roku 1942 byly Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava 1942–1943, Praha 1943, s. 127–142. Ve školním roce 1941/42 existovalo při 20 českých a 2 německých obchodních akademiích celkem 23 (21 + 2) abiturientských kursů, které navštěvovalo 849 českých a 29 německých žáků (z toho 187, resp. 17 dívek). Pro školní rok 1942/43 bylo otevřeno při 7 českých školách pouze 7 kursů, které navštěvovalo 164 žáků (z toho 46 dívek) a německé kursy již v tomto roce otevřeny nebyly, v roce 1943/44 pak nebyl otevřen již žádný abiturientský kurs obchodního zaměření. – Zprávy Státního úřadu statistického roč. XXVI/1945, č. 8, s. 60–61 (abiturientské kursy 1941/42, 1942/43, 1943/44). 292 Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava. Doplňky1944, Praha 1944, s. 10–11. Věstník MŠ z června 1943 uvádí, že zápis do prvních ročníků kursů při vyšších průmyslových školách se povoluje jen tam, kde byly otevřeny první ročníky v minulém školním roce (praxe ovšem byla, dle citovaného Průvodce, vydaného až na jaře 1944 a reflektujícího tudíž skutečný stav školního roku 1943/44, nepatrně odlišná). Přijímáni měli být v první řadě uchazeči, kteří složili zkoušku dospělosti na konci školního roku 1942/43 nebo ti, kteří ji složili dříve, ale vykazují alespoň desetiměsíční praxi ve zvoleném oboru. – Pokyny pro zápis žáků pro školní rok 1943/44 do průmyslových škol a odborných škol pro jednotlivá odvětví průmyslu s českým jazykem vyučovacím. Oběžník MŠ ze 7. května 1943, č. 45.072-III. Věstník MŠ 1943, seš. 6, s. 174–175. Obdobné pravidlo s posunem o jeden rok u data absolutoria uchazečů bylo vydáno i pro školní rok 1944/45 (viz Přijímání žáků na odborných školách všeho druhu pro školní rok 1944/45. Výnos MŠ z 25. února 1944, č. 7913-III. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 5, s. 64–65), ale poslední vlna totálního nasazení z druhé poloviny roku 1944 učinila z abiturientských kursů v posledním válečném školním roce pouhou iluzi. 293 Úprava přijímání žáků do obchodních učilišť s českým jazykem vyučovacím na školní rok 1943/44. Výnos MŠ z 10. května 1943, č. 45.301-III. Věstník MŠ roč. 1943, seš. 6, s. 180–182. 290 291

119


poslední, které proběhly v obvyklých květnových až červnových termínech. Ležel nad nimi stín atentátu na Heydricha, všemocný německý inspektor Werner navštěvoval maturitní komise, podle pravomoci dané mu novelizovaným zkušebním řádem přebíral vedení zkoušek a nechával propadnout desítky do té doby výborných studentů. Ty školy, které jeho řádění ušly, propouštěly své odchovance – většinou ročníku narození 1923 – do života v nejméně vhodné době. Absolvent obchodní akademie v Praze-Karlíně vzpomínal na zkoušku složenou v den vyvraždění Ležáků a na následující týdny slovy: „Všichni zkoušející na nás byli neobyčejně laskaví a ohleduplní. Snad si uvědomovali, že nás pouštějí do života ve chvíli, kdy by pro nás bylo lepší chodit dále do školy... V době největšího nacistického běsnění jsem hledal jako čerstvý absolvent obchodní akademie místo, doma v Praze nebo alespoň na území Čech a Moravy. Marně. Všude jsem se setkal s vyděšenými tvářemi a rozpačitým krčením ramen.“294 Maturanti bez místa dostávali na pracovních úřadech nabídky na práci na území Říše, kterým se snažili různými cestami vyhnout, nebo ve svých důsledcích zcela srovnatelná oznámení, že byli vyhlédnuti k vykonávání „nouzové služby“ – což znamenalo zařazení do jednotek luftschutzu nebo Technische Nothilfe. Jejich systém se na území protektorátu tehdy teprve rozjížděl a značná část těchto povolanců byla proto určena k odjezdu do nejvíce bombardovaných oblastí Německa, aby tam v rámci zmíněných polovojenských organizací vykonávali záchranné a obnovovací práce po náletech. Jednou z cest, kterou volili maturanti ročníku 1923 jako záchranu před posláním do Říše, byla přihláška k protektorátní uniformované policii, která v létě 1942 rozšiřovala stavy a pořádala rozsáhlý nábor.295 Ironií osudu se tito mladí muži stejně nasazení v Německu nevyhnuli, neboť místo relativně klidné služby na četnických stanicích byla část z nich zařazena do tzv. Policejního praporu Čechy a Policejního praporu Morava, které byly nasazeny v roce 1943 k záchranným pracím a strážní službě v nálety postižených městech v severním a západním Německu.296 Další 294

LANDIŠ, Ludvík – HORA, František. Ohnivý koberec nad Hamburkem. Praha : Police History, 2000, s.

11. K náboru viz GALAŠ, Radek. Protektorátní policejní prapor Čechy. In Almanach příspěvků z IV. konference policejních historiků, která se uskutečnila ve dnech 19. – 21. listopadu 2009 v Muzeu Policie České republiky (III. díl), Praha 2009, s. 162–164. Náborové inzeráty uveřejňoval v létě 1942 i regionální tisk, například plzeňská Nová Doba jej otiskla 25. 8., 30. 8. a 6. 9. 1942. 296 LANDIŠ, L. – HORA, F. Ohnivý koberec…c.d., s. 22. Oba autoři byli v době svého nástupu k protektorátní policii čerstvými maturanty – L. Landiš (1923) na karlínské obchodní akademii, J. Hora (1924) na mužském učitelském ústavu v Plzni. Jejich vzpomínková kniha je ojedinělým dokumentem k dosud historicky jen zčásti zpracované kapitole dějin protektorátních policejních složek (dále viz GALAŠ, R. Protektorátní…c.d.). Policejní prapor Čechy byl od května 1943 rozmístěn v Oberneulandu u Brém, Kielu a Lübecku, jeho příslušníci se mj. účastnili záchranných prací po náletech na Hamburk v červenci a srpnu 1943. Policejní prapor Morava byl ve stejné době rozmístěn v Porúří, setkání s jeho příslušníky mj. zmiňuje i Karel Ptáčník v románu Ročník jedenadvacet. – PTÁČNÍK, Karel, Ročník jedenadvacet. Praha : Naše vojsko, 1958, s. 172, 178, 190. 295

120


část jich skončila u požární policie (Feuerschutzpolizei), jejíž příslušníci prodělali stejný křest ohněm v bombardovaném Německu v rámci výcviku a následně byli v letech 1943– 1945 používáni k zásahům po náletech na území protektorátu i za jeho hranicemi.297 Ukončování školní docházky závěrečných ročníků počínaje rokem 1943 se již řídilo zcela odlišnými pravidly, která jsou zmíněna na jiném místě. 4.1.3 Další možnosti doplnění vzdělání pro maturanty – odborné školy Mimo doplnění vzdělání v abiturientských kursech průmyslovek a obchodních akademií nebo čtvrtých ročníků učitelských ústavů mohli maturanti, kteří se chtěli vyhnout brzkému pracovnímu nasazení, využít ještě dalších možností vzdělávání v odborných školách, a to jak určených pro absolventy středních škol, tak i na ně primárně nezaměřených. Šlo o větev vzdělávacího systému, které se nedotkla represe listopadu 1939, neboť nebyla srovnatelná s plnohodnotným vysokoškolským studiem, ač nabízela v některých případech vyšší než středoškolské vzdělání. Jejich využití jako „záchrany před pracovním nasazením“ však bylo značně omezené, a to jednak pro nízký počet škol i přijímaných žáků, dále pro jejich značnou specializaci,298 která ve většině případů vyžadovala již předchozí nižší studium v příbuzném oboru, a konečně i pro finanční náročnost studia, neboť část z nich fungovala na internátním principu a k běžnému školnému zde bylo třeba přičíst náklady na živobytí, které u většiny standardních protektorátních a zemských středních škol nebyly tak vysoké.299 Feuerschutzpolizei byla samostatnou složkou v rámci uniformované policie (německé i protektorátní); v protektorátu byl z příslušníků protektorátní uniformované policie od léta 1942 do léta 1943 zformován Feuerschutzpolizeibataillon 5 Böhmen-Mähren, později rozdělený do dvou samostatných jednotek (FePol.Abteilung (mot.) Böhmen a FePol-Abteilung (mot.) Mähren). Šlo o nejlépe vyzbrojenou protipožární jednotku na území protektorátu, jejíž části byly postupně dislokovány v nejohroženějších průmyslových oblastech a zasahovaly zde i na území sudetské župy po náletech. Blíže k výstavbě těchto jednotek viz NA, fond Generální velitel uniformované protektorátní policie, inv. č. 145 – Protipožární policie 1942–1945. 298 Např. Státní archivní škola vyžadovala dvouleté předchozí studium filozofie, což nebyl v podmínkách zavřených vysokých škol realizovatelné. I proto byl její poslední kurs (s patnácti absolventy) na rozdíl od předválečných tříletých jen dvouletý, proběhl v letech 1941–1943 a další již za války otevřen nebyl. – KOLLMANN, Josef. Státní archivní škola. Sborník archivních prací 32, 1982, s. 225–307. 299 Pro srovnání uveďme stav pro školní rok 1942/43, kdy roční školní poplatky žáka vyšší průmyslové školy činily podle konkrétní školy cca 190 – 300 K (z toho zpravidla 100 K školné), u vyšší obchodní školy činily školní poplatky celkem 825 až 1260 K (z toho školné 700 až 1000 K, nejčastěji 800 K). Školné na vyšší rolnické škole činilo 400 K ročně a další školní poplatky nepřesahovaly 200 K ročně, ale v případě, že žák nebydlel u rodičů, se náklady značně zvedaly – odhad celkových ročních nákladů na studium činil pak až 8000 K. U speciálních odborných škol bylo rozpětí poplatků od nulového školného (dvouletá archivní škola, roční knihovnická škola) přes školné srovnatelné s průmyslovkami (škola pro stenografy 100 K), Uměleckoprůmyslová škola Praha I (400 K) až po částky přesahující 5000 K ročně u škol s povinným internátním poplatkem, jako byly speciální školy pro ženská povolání (Ústav pro vzdělání porodních asistentek v Moravské Ostravě – Zábřehu a v Pardubicích, Škola zdravotní a sociální péče Praha XII, Ošetřovatelská škola Brno, Moravská Ostrava, Plzeň, Praha II, Praha VIII-Bulovka). – Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava, Praha 1943, s. 156–193. 297

121


Část těchto škol byla zaměřena primárně na dívky a nabízela obory tradičně pojímané jako „ženské“. Některé byly výslovně určeny pro abiturientky středních škol (Roční rodinná škola pro abiturientky středních škol a Roční vychovatelská škola pro abiturientky středních škol v Praze II, Lazarská ul.), na jiné byly abiturientky připouštěny, i když se k přijetí primárně zkouška dospělosti nevyžadovala (Vyšší škola praktické dietetiky v Praze II, Resslova ul., Ústav ke vzdělání učitelek odborných škol pro ženská povolání v Brně, Rückertova ul. – u těchto škol byla v závislosti na zaměření předchozího studia vyžadována odborná praxe). Pro mužské uchazeče se nabízely zemědělské obory na Vyšší zemědělské škole družstevní v Praze XII, Slezská ul., a Vyšší lesnické škole v Písku (zde měli abiturienti předepsán jen 1 rok povinné předchozí lesnické odborné praxe místo dvou let předepsaných pro uchazeče s nižším vzděláním). Počet přijímaných byl však velmi omezený, např. Vyšší zemědělská škola družstevní přijímala do ročníku jen 30 uchazečů.300 Největší možnost uplatnění nabízely dvouleté ošetřovatelské školy, vychovávající diplomované nemocniční ošetřovatelky. Byly určeny primárně pro dívky, ale jako externisté je mohli studovat i muži. Přijímaly uchazečky starší osmnácti let, které úspěšně absolvovaly alespoň hlavní školu, uchazečky s dosaženým vyšším vzděláním měly přednost. Jejich absolventky se uplatnily v první řadě v nemocnicích, ale v posledním válečném roce po nich ve velkých městech sahaly i sanitní složky stálých jednotek Luftschutzpolizei.301 Ani tyto školy však vzhledem k jejich omezenému počtu (v roce 1943 pět veřejných v Brně, Moravské Ostravě, Plzni, Praze II a Praze VII-Bulovka a tři církevní v Brně, Olomouci a Hradci Králové) nepředstavovaly žádnou širokou možnost „úkrytu“ před nasazením do průmyslu a jejich povaha sama o sobě i náročnost poskytované přípravy vyžadovala od každého uchazeče pevné rozhodnutí o správné volbě oboru.302

Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava, Praha 1943, s. 114–193 – údaje k jednotlivým jmenovaným školám. 301 Ošetřovatelská škola Moravská Ostrava, roč. 1942–1944 měla 36 studujících (24 dívek + 12 chlapců). Z dívek byly dvě maturantky a dvě s několika semestry vysoké školy, jinak měly nižší vzdělání a krátkou praxi (ve zdravotnických oborech i jinde). Z 12 chlapců bylo naproti tomu 10 maturantů. Z dívek bylo po absolvování 6 (všechny roč. 1924) nasazeny k Luftschutzpolizei v Moravské Ostravě. Dívky se jinak vesměs uplatnily v různých zdravotnických zařízeních, z 12 chlapců nastoupili 2 místa v nemocnici, 3 u revírních bratrských pokladen a u zbylých není uplatnění uvedeno. – AM Ostravy, fond Česká ošetřovatelská škola Ostrava, nezpracováno, Katalog 1942–1944. 302 Poměry na ošetřovatelských školách velmi dobře ilustrují vzpomínky absolventek Ošetřovatelské školy v Praze VII. při nemocnici na Bulovce z ročníku 1943-1945. Mimo jiné se zde k přijímacímu řízení do tohoto ročníku uvádí: „Přihlásily se hlavně dívky rozené v letech 1924-25, jelikož by byly přijetím ke studiu chráněny před nasazením do Německa. Značný počet byly maturantky, které se pak po skončení války přihlásily na medicínu“. – LUKEŠ, Alexander. Svatý týden v Terezíně. Praha : Naše vojsko, 2008, s. 34. 300

122


4.2 Nasazení studentů českých středních škol. Metody a předpisy 4.2.1 Oddělení mládeže při pracovních úřadech. Pracovní poradenství Do života mládeže začaly pracovní úřady výrazněji zasahovat od počátku roku 1942 poté, kdy bylo přijato vládní nařízení o poradenství pro volbu povolání a o včleňování mladistvých do práce.303 Uvedené nařízení podřídilo veškeré otázky poradenství pro volbu povolání, zprostředkování učňovských míst a zprostředkování práce pro mladistvé výlučně úřadům práce. Výkonným orgánem této činnosti se stala oddělení mládeže pracovních úřadů, která vznikla v důsledku uvedeného nařízení na přelomu let 1941/1942 a vzápětí po vyškolení prvních pracovníků304 již zajišťovala zprostředkování práce, učebního poměru nebo studia žákům, kteří na jaře 1942 končili povinnou školní docházku nebo absolvovali střední či odbornou školu. Mladiství, kteří vystupovali z obecné, hlavní nebo střední školy, museli být svými zákonnými zástupci nejpozději do čtrnácti dnů přihlášeni u úřadu práce s uvedením, jaké povolání hodlají vykonávat nebo zda se chtějí podrobit dalšímu odbornému výcviku. Úřad práce mohl nařídit žákům již během posledního roku studia, aby se dostavili k poradě o volbě povolání. Podniky a úřady musely současně hlásit úřadům práce potřebu mladých pracovních sil. Souhlasem úřadu práce bylo podmíněno přijetí mladistvého do 18 let do jakéhokoliv učení nebo zaměstnání, totéž platilo pro osoby starší 18 let, pokud šlo o jejich první přijetí do práce. Nařízení připouštělo možnost podat proti rozhodnutí pracovního úřadu odvolání, které následně řešilo ministerstvo sociální a zdravotní správy. Nařízení dále dávalo jmenovanému ministerstvu spolu s ministerstvem školství a národní osvěty, s ministerstvem průmyslu, obchodu a živností a v případě zemědělských škol i s ministerstvem zemědělství právo stanovit počet mladistvých, kteří smějí být přijati do odborných škol nahrazujících učení nebo praktický výcvik. Stejně jako u všeobecně vzdělávacích středních škol tedy od roku 1942 nastupovala regulace počtu přijímaných žáků i na odborných školách. Podle výnosu ministerstva školství z 12. října 1942 měl každý uchazeč o přijetí na školu, která nahrazovala učení nebo připravovala pro určité povolání, předložit kromě jiných požadovaných dokladů také potvrzení příslušného úřadu práce – oddělení pro mladistvé, že se dostavil k poradě o volbě povolání a že úřad nemá Vládní nařízení ze dne 6. listopadu 1941 o poradenství pro volbu povolání a o včleňování mladistvých do práce č. 433/1941 Sb. z. a n., vyhlášené dne 17. prosince 1941. 304 K tvoření oddělení mládeže a školení jejich pracovníků viz NA, fond MHP, kart. 431, sign. A I 6017. Pro rok 1942 byl pracovních poradců ještě značný nedostatek, vlastního neměly ani všechny stálé pobočky pracovních úřadů. Teprve během podzimu 1942 došlo k přijetí dalších sil a jejich vyškolení mj. i stážemi na pracovních úřadech na území Říše. 303

123


proti zamýšlenému studiu námitky.305 Vzhledem k datu přijetí již toto nařízení nemohlo být pro školní rok 1942/43 uplatněno. Pro následující školní rok 1943/44 dohodlo ministerstvo školství s ministerstvem hospodářství a práce, že žáci ještě potvrzení pracovního úřadu předkládat nemuseli, ale školy byly povinny po skončení přijímání zaslat seznam přijatých úřadu práce, který jej prověřil a potvrdil, že proti přijetí uchazečů není z hlediska včleňování do práce námitek.306

Pro poslední válečný školní rok 1944/45

vypracovalo ministerstvo školství podrobné pokyny týkající se přijímacího řízení na odborné a zemědělské školy.307 Oznamovací povinnost byla uložena nikoliv jednotlivým uchazečům, ale škole, která posílala seznamy uchazečů pracovnímu úřadu ve dvou kolech. Nejprve shromáždila všechny přihlášky, následně vytřídila uchazeče, kteří nesplňovali podmínky přijímacího řízení, a ze zbylých vybrala počet, který směla přijmout, zvýšený o deset lidí na každou třídu. Oba seznamy – předem zamítnutých a podmínečně přizvaných k přijímací zkoušce – zaslala pracovnímu úřadu. Po přijímací zkoušce následovaly druhé seznamy – přijatých a odmítnutých. Oddělení mládeže pracovního úřadu mohlo do přijímacího řízení v kterékoli fázi zasáhnout a překazit přijetí kteréhokoli uchazeče, i když jinak podmínkám vyhovoval. V praxi se zásahy pracovního úřadu také skutečně objevovaly.308 Ministerstvo školství muselo řešit pozici učitelských ústavů, které byly řazeny mezi všeobecně vzdělávací střední školy, ale některé pracovní úřady to neuznávaly a chovaly se k nim jako k odborným školám.309 V případě učitelských ústavů ministerstvo školství úspěšně intervenovalo u ministerstva hospodářství a práce, které vydalo 30. září 1943 výnos Výnos MŠ z 12. října 1942, č. 91.631-III o souhlasu úřadu práce při přijímání žáků do všech škol, které nahrazují učení nebo připravují pro určitě ohraničenou činnost v povolání. Věstník MŠ roč. 1942, seš. 11, s. 361. 306 Oběžník MŠ ze 17. května 1943, č. 47.894-III. Věstník MŠ roč. 1943, seš. 7, s. 191. 307 Výnos MŠ z 22. února 1944, č. 14.061-IV - Zemědělské školy. Přijímání žactva 1944/45. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 5, s. 56–57; Výnos MŠ z 25. února 1944, č. 7913-III – Přijímání žáků na odborných školách všeho druhu pro školní rok 1944/45. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 5, s. 64–65. 308 Vzhledem k nedochování spisového materiálu odborných škol ze zkoumané oblasti se zmínky o nich nalézají pouze ve spisech Ženského učitelského ústavu v Plzni. Ten poslal ministerstvu školství 11. srpna 1943 podrobné hlášení o průběhu přijímacího řízení, které toho roku poprvé proběhlo za účasti německých poradkyň. Pracovní úřad tehdy vyřadil čtyři přijaté kandidátky a zařadil k přijetí jednu, která původně nevyhověla, přednostně před stanovenými náhradnicemi. Jak se ve zprávě uvádí, „úřednice pracovního úřadu si nechala předložit vysvědčení a písemné práce kandidátek, kritizovala je a na jejich základě určovala, zda dotyčná kandidátka bude smět navštěvovat učitelský ústav nebo ne“. Ředitelství žádalo o pokyn, jak se má vzhledem k uvedeným případům vůči pracovnímu úřadu chovat, odpověď ve spisech zachována není, avšak podle údajů v katalogu 1943/44 byly všechny kandidátky původně vyřazené pracovním úřadem nakonec přijaty. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 288 – spisy 1943, vlastní čj. 323/43. Obdobný případ byl zaznamenán na ženském učitelském ústavu v Praze I, kde „o prázdninách 1944 nadiktovala německá pozorovatelka přijetí žákyň s nedostatečnými známkami a k nejlepším se nepřihlíželo“ – In Šest let okupace Prahy. Praha 1946, s. 44. 309 MŠ protestovalo u MHP přípisem čj. 20.210/42-II/4 z 28. února 1943 a žádalo, aby byly pracovní úřady patřičně instruovány. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 288 – spisy 1943, čj. 115/43. 305

124


ukládající pracovním úřadům, aby nekladly námitky proti nástupu studia u uchazečů, kteří se prokáží potvrzením školy, že byli přijati. Případy nasazování již přijatých žáků se opakovaly i v roce 1944 a ministerstvo školství proti nim opět protestovalo.310 O podobných zásazích u odborných škol bohužel chybí konkrétní informace. Během studia nebylo třeba žádat o povolení postupu do vyššího ročníku ani se při něm vykazovat nějakým potvrzením pracovního úřadu. V posledním roce studia nebo při avizovaném nasazení větších skupin mládeže žáci vyplňovali tzv. žákovské štítky, kterými se přihlašovali na pracovní úřad k povinné poradě o volbě povolání. Pracovní úřady zasílaly tyto formuláře středním školám a žádaly jejich vyplnění žáky IV. a VIII. tříd, a to někdy i se značným předstihem před ukončením školní docházky.311 Vyplnění štítků bylo povinné a stalo se jednou z podmínek pro vydání vysvědčení.312 Pracovní úřady tak získaly přesný přehled o všech žácích středních škol. Informace důležité pro budoucí pracovní uplatnění (nasazení) žáků předávali zástupci pracovních úřadů i na schůzkách pořádaných pro žáky, jejich rodiče i učitele. Po hromadných besedách ve škole a „večeru pro rodiče“ (Elternabend) následovaly porady vedené na úřadu práce s jednotlivými žáky. Jestliže v roce 1942 šlo ještě o relativně nenásilné informování o možnostech studia na odborných školách různých typů a o žádoucích učebních oborech, pak schůzka pořádaná pro učitele plzeňských středních škol na jaře 1943, kde byli informováni o brzkém nasazení nejvyšších ročníků svých svěřenců, se již nesla v duchu totální války.313 Školy dále musely zasílat pracovním úřadům seznamy žáků, kteří opouštěli studium v důsledku zpřísněných předpisů pro postup do vyšších ročníků. Součástí péče o volbu povolání byla i činnost Ústavu lidské práce314, jehož odborníci prováděli vždy v jarních měsících u žáků čtvrtých tříd středních škol psychotechnické

Výnos MHP č. A I 6102-25/9-43 je zmíněn v přípisu MŠ č. 74.252/44-II/4 z 19. září 1944, kde je MHP žádáno o prodloužení jeho platnosti i pro rok 1944/45 a propuštění žáků, kteří již byli mezitím nasazeni. MŠ dalo svoji žádost na vědomí všem učitelským ústavům. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 288 – spisy 1943, čj. 406/44. 311 Například pracovní úřad Kladno-pobočka Beroun žádal zaslání vyplněných dotazníků žáků IV. a VIII. tříd do 21. listopadu 1942, současně zval rodiče na večer k volbě povolání 5. listopadu 1942. Přípis Pracovního úřadu Kladno čj. II-832/2 z 28. října 1942 ředitelství berounského gymnázia – SOkA Beroun, fond RG Beroun, karton 7 – spisy 1942, sine čj. 312 „Pokud nevyplnili žáci „osobní štítek“ pro pracovní úřad a neodevzdali ho v kanceláři, nebude jim vydáno vysvědčení.“ – AM Plzně, fond Obchodní akademie a obchodní škola Plzeň (dále OA Plzeň), zápis o poradě examinátorů o zkouškách dospělosti dne 13. května 1944 (protokol č. 10). 313 AMP, Státní československé reálné gymnázium Plzeň (dále SRG Plzeň), karton 2313, inv. č. 120 – Protokoly z porad sboru 1943, protokol o 3. hlavní poradě 14. 4. 1943. Schůzku pořádal plzeňský pracovní úřad 12. března 1943, čtrnáct dnů před nástupem osmnáctiletých žáků do nasazení. 314 Ústav lidské práce vznikl z původního Ústředního psychotechnického ústavu československého, založeného v r. 1933. Ten se zabýval zejména otázkami odborného výcviku učňů, postupně se stal respektovanou odbornou institucí zaměřenou na problematiku volby povolání a posuzování schopností pro jeho vykonávání. – ČERNOHORSKÝ, Z. Vývoj učňovského školství…c.d., s. 61. 310

125


zkoušky, které měly přispět k poznání schopností žáka a napomoci při volbě dalšího studia, resp. vhodného povolání. Zprávy o výsledcích zkoušek se rodiče následně dozvídali při individuálních poradách. Posuzování žáků se provádělo i v rámci přípravy na přijímací řízení na střední školy, přičemž ministerstvo školství mohlo stanovit místa, kde bude osvědčení o vykonaném psychotechnickém vyšetření nezbytnou podmínkou přijetí.315 Psychotechnické posuzování nebylo novinkou, četní rodiče dávali své děti posuzovat dobrovolně ve čtvrtém ročníku střední školy už před zavedením regulace volby povolání ze strany pracovních úřadů.316 Pozice ústavu v oblasti poradenství k volbě povolání byla následně posílena vydáním vládního nařízení č. 333/1942 Sb. z 26. září 1942, které nově definovalo jeho postavení a úkoly a přímo stanovilo, že úkolem ústavu je mimo jiné součinnost se školskými úřady při výběru žactva a součinnost při řešení otázek všeobecné výchovy k povolání a k práci v rámci vládního nařízení ze dne 6. listopadu 1941 č. 433 Sb. o poradenství pro volbu povolání a včleňování mladistvých do práce a podle vládního nařízení ze dne 28. května 1942 č. 187 Sb. o povinné službě mládeže. Porady odborníků z Ústavu lidské práce se tak staly součástí systému plánované výchovy k povolání a včleňování mladistvých do práce. O průběhu pracovního poradenství v prvním roce fungování oddělení mládeže svědčí dochované zprávy jednotlivých pracovních úřadů z května, června a července 1942. Porady s končícími žáky znamenaly pro „pracáky“ značné vypětí, neboť každý úřad měl ve svém obvodu několik tisíc vycházejících žáků. Kromě běžných úředních hodin na hlavním úřadu i na pobočkách se proto v některých obvodech zaváděly ještě zvláštní úřední dny ve větších sídlech, která neměla pobočku pracovního úřadu. Příslušní pracovníci tam pak jednou nebo dvakrát týdně vyjížděli. I za těchto okolností nebylo na poradu s jedním žákem více času než deset minut. Většina poradců zaznamenala velký zájem chlapců o kovozpracující řemesla, která byla označována za „módní povolání“ (a současně umožňující slušný výdělek), dívky pak nejčastěji stály o práci švadlen a zaměstnání v kanceláři, kterých se však pro množství zájemců nedostávalo – šanci měli jen uchazeči s dobrou znalostí němčiny a těsnopisu. Všeobecně patrný byl mezi mládeží, zejména městskou, odpor ke stálé práci v zemědělství, která v této době byla „odkladištěm“ pro 315

Výnos MŠANO ze dne 23. července 1941 č. 94.906-I o přijímání žáků národních škol do I. třídy středních škol s českým jazykem vyučovacím. Věstník MŠANO 1941, seš. 8, s. 254–255. 316 Psychotechnické zkoušky používala v Plzni už před válkou zdejší poradna pro volbu povolání. V roce 1937 byla psychotechnická vyšetření poprvé uplatněna u žáků, kteří se hlásili do první třídy střední školy, do té doby se používala u žáků končících povinnou školní docházku. – CHUDÁČEK, Josef. Plzeňská poradna pro volbu povolání. Český západ 1937, roč. 30, č. 3 (15. 1.), s. 3. Podle zmínek v kronikách západočeských středních škol probíhala psychotechnická vyšetření kvartánů ve školách od roku 1941/42, účastnili se jich vždy jen ti žáci, kteří se přihlásili.

126


jinam nezařaditelné a nekvalifikované žáky končící povinnou školní docházku na obecné škole. Náborové akce lákající žáky ke kariéře horníků se kromě tradičních hornických oblastí na Ostravsku také nesetkávaly s velkým úspěchem. O zaměstnání neměli nouzi absolventi vyšších průmyslových škol, po kterých lačně sahaly zbrojní podniky. Maturanti se v nich uplatňovali na středních technických pozicích a vzhledem k výpadku vysokoškolsky vzdělaných technických kádrů po uzavření vysokých škol představovali jedinou dostupnou náhradu za ně. Naproti tomu zařazování maturantů ze středních škol a obchodních akademií představovalo mnohde problém. Pro žáky platila povinnost splnit osmiletou školní docházku na obecné, hlavní nebo nižší střední škole, pak následovala porada o volbě povolání – buď studia, nebo učení, ale zejména v roce 1944/45 po uzavření škol nasazení 14–15letých do praktického života. 4.2.2 Předpisy regulující pracovní nasazení školní mládeže Až do začátku roku 1943 se pracovní nasazení mládeže omezovalo kromě stále intenzivnější účasti na sběru odpadových surovin a léčivých bylin jen na nárazové práce spojené se zajištěním výživy obyvatelstva. Některé z nich, jak ještě bude zmíněno dále, probíhaly i v době vyučování, ale stále šlo pouze o dočasné a krátkodobé aktivity. Počátkem roku 1943 však byly v rámci hledání dalších rezerv pracovních sil po vyhlášení totální války vydány předpisy umožňující trvalé nasazení žáků středních škol ještě před ukončením studia. Předpis byl vydán Ministerstvem školství dne 11. února 1943 pod č. 915/43-II/2 (zkráceně uváděn jako 915-II)317 a představoval normu, na jejímž základě mohly pracovní úřady podle potřeby získávat pracovní síly z řad studentů. Smyslem uvedeného předpisu bylo dostat žáky vyšších tříd ze středních a odborných škol do pracovního procesu tak, aby alespoň formálně neutrpěla jejich kvalifikace, kterou měli po absolvování studia obdržet. Určovalo proto podmínky, za kterých mohla být žákům přiznána dospělost i bez složení řádné maturitní zkoušky. Ztracené znalosti, o které při dřívějším opuštění škol přišli, pochopitelně chlapcům a dívkám nikdo nahradit nemohl – pro zaměstnání určené pracovním úřadem je však zpravidla stejně nepotřebovali. Samotné nasazení pak probíhalo běžnou cestou přikázání k pracovní povinnosti podle vládního nařízení č. 154/42 Sb.

Výnos MŠ z 11. února 1943, č. 915-II o vysvědčeních a o přiznání dospělosti pro žáky (žákyně), kteří byli povoláni pracovním úřadem k pracovní povinnosti. – Věstník MŠ 1943, seš. 3, s. 93–95. 317

127


Nařízení se týkalo všech středních škol včetně odborných, v přístupu k jejich jednotlivým typům však rozlišovalo. Žáci vyšších (středních) škol a vyšších obchodních škol (bývalých obchodních akademií) v případě povolání pracovním úřadem neskládali zvláštní zkoušky dospělosti. Ke dni opuštění školy obdrželi vysvědčení na odchodnou, které bylo možné dodatečně opatřit doložkou o dospělosti.318 Nezbytnou podmínkou k zapsání doložky bylo kromě splnění ostatních studijních předpokladů předložení osvědčení vystaveného pracovním úřadem, že dotyčný byl povolán k pracovní povinnosti a že svědomitě vykonával práci po celou dobu od povolání až do konce školního roku. Nařízení pamatovalo i na případ, že dojde k povolání žáka jiné než závěrečné třídy. Ten měl na základě osvědčení pracovního úřadu nárok na vydání výročního vysvědčení, pokud dokončil s úspěchem první pololetí a dalo se očekávat, že by rok úspěšně dokončil. Obdobně platil nárok na vydání pololetního vysvědčení v případě, že byl žák nasazen během prvního pololetí školního roku. Jinak se vydávalo pouze frekventační vysvědčení o návštěvě školy. U žáků dvouletých obchodních škol ošetřoval pokyn jejich nárok v případě, že byli povoláni k pracovní povinnosti během druhého ročníku studia. Povolaní nedostávali v okamžiku opuštění školy žádný doklad a vysvědčení na odchodnou potvrzující absolvování školy obdrželi až na konci školního roku na základě potvrzení pracovního úřadu o osvědčení se v nasazení.319 U průmyslových škol a odborných škol všeho druhu včetně škol zemědělského směru byla praxe odlišná. Pololetí nebo školní rok se započítávalo a příslušné vysvědčení vydávalo pouze tehdy, chodil-li žák do školy až na posledních osm týdnů před ukončením roku nebo pololetí a prokázal-li dostačující prospěch, jinak obdržel jen frekventační vysvědčení. Na vyšších průmyslových školách, vyšších zemědělských školách a na tříleté speciální škole pro vnitřní architekturu při Ústřední škole bytového průmyslu v Praze XI se v případě povolání po úspěšném ukončení předposledního semestru konala mimořádná zkouška dospělosti ještě před nastoupením pracovní povinnosti, pokud žáci předložili potvrzení pracovního úřadu. Mimořádná zkouška dospělosti byla jen ústní, konala se v jednom dni a v protokolu o zkouškách dospělosti se poznamenávala zvlášť. Vysvědčení 318

Znění doložky: „Dem Schüler wird gemäss Erlass des Ministeriums für Schulwessen vom 11. Feber 1943, Z. 915-II, im Hinblick auf die nachgewiesene Bewährung im Arbeitseinsatz die Reife zuerkannt. – Žák se uznává dospělým podle výnosu ministerstva školství ze dne 11. února 1943, č. 915-II, vzhledem k prokázanému osvědčení v pracovním nasazení.“ 319 Po předložení osvědčení bylo vysvědčení žáků dvouletých obchodních škol opatřeno poznámkou: „Ausgestellt gemäss Erlass des Ministeriums für Schulwessen vom 11. Feber 1943, Z. 915-II, im Hinblick auf die nachgewiesene Bewährung im Arbeitseinsatz. – Vystaveno podle výnosu ministerstva školství ze dne 11. února 1943, č. 915-II, vzhledem k prokázanému osvědčení v pracovním nasazení.“

128


se však vydávalo teprve na konci roku, předložil-li žák potvrzení pracovního úřadu o osvědčení v nasazení, a opatřovalo se opět předepsanou poznámkou.320 Výnos z 11. února 1943 neobsahoval klauzuli o výslovné platnosti pro žáky škol s českým jazykem vyučovacím. V praxi však byl uplatňován pouze pro české žáky. Mládež německé národnosti a říšské státní příslušnosti podléhala říšským předpisům o nástupu vojenské služby, o říšské pracovní službě a válečné pomocné službě a platné dokončení studia u ní bylo ošetřeno zvláštními předpisy.321 Uplatněním výnosu 915-II bylo nuceno v jarních měsících roku 1943 opustit střední školy nejen množství oktavánů, kteří tak v roce 1943 ve většině případů neskládali maturitu a místo ní nastupovali do práce, ale také určitá část septimánů. Na ty pamatoval výnos pouze udělením výročního vysvědčení, ale neřešil jejich zkoušku dospělosti. To se stalo až v závěru roku 1943, kdy byl vydán dodatek stanovící, že žáci povolaní k pracovní povinnosti jako žáci VII. třídy se mohou přihlásit ke zvláštní závěrečné zkoušce, konané ke konci toho školního roku, ve kterém by normálně končili VIII. třídu.322 Uvedená zkouška vešla do studentského žargonu pod názvem „válečná maturita“ a se skutečnou maturitou mnoho společného neměla. Konala se z látky, kterou student vlivem nasazení nemohl absolvovat, a to ze všech předmětů ústně a písemně z těch, ze kterých se běžně psaly písemné práce. Pokud uchazeč vykonal celou zkoušku s prospěchem, obdržel výroční vysvědčení VIII. třídy s datem poslední dílčí zkoušky. V případě neúspěchu bylo možné opakovat zkoušku z jednotlivého předmětu nebo po půl roce jednou celou zkoušku. Vysvědčení pak mohlo být opatřeno doložkou o dospělosti,323 ovšem nejdříve na konci toho školního roku, ve kterém by žák normálně skládal zkoušku dospělosti, a za již samozřejmého předpokladu předložení dokladu z pracovního úřadu o osvědčení v nasazení.

Znění doložky: „Ausgestellt am Grund der nach dem Erlass des Mnisterums für Schulwessen vom 11. Feber 1943, Z. 915-II, abgelegten ausserordentlichen Reifeprüfung im Hinblick auf die nachgewiesene Bewährung im Arbeitseinsatz. – Vystaveno na základě mimořádné zkoušky dospělosti, vykonané podle výnosu ministerstva školství ze dne 11. února 1943, č. 915-II, vzhledem k prokázanému osvědčení v pracovním nasazení.“ 321 Jedním z nich byl Nouzová zkouška inženýrská (závěrečná) na německých vyšších průmyslových školách podle odst. 2 výnosu MŠ z 23. ledna 1942, č. 8921-III (ve Věstníku MŠ nepublikován, ale zmíněn ve výnosu MŠ z 10. září 1943, č. 75.323-III o provádění nouzové zkoušky inženýrské (závěrečné), po případě mimořádné zkoušky dospělosti. – Věstník MŠ roč. 1943, seš. 15, s. 286–287). 322 Výnos MŠ z 22. prosince 1943, č. 113.873-II o přiznání dospělosti žákům (žákyním) VII. třídy vyšších (středních) škol, kteří byli úřadem práce povoláni k pracovní povinnosti – Věstník MŠ roč. 1944, seš. 1, s. 4–5. 323 Znění doložky bylo upravené oproti původnímu výnosu 915-II: „Dem Schüler wird gemäss Erlass des Ministeriums für Schulwessen vom 22. Dezember 1943, Z. 113.873-II, im Hinblick auf die nachgewiesene Bewährung im Arbeitseinsatz die Reife zuerkannt. – Žák se uznává dospělým podle výnosu ministerstva školství ze dne 22. prosince 1943, č. 113.873-II, vzhledem k prokázanému osvědčení v pracovním nasazení.“ 320

129


Kromě trvalého nasazení, které postižené zcela vytrhlo ze studia, však byli někteří žáci nasazeni jen při škole a na vyučování mohli docházet. Situace, kdy dopoledne chodili do školy a odpoledne na směnu do továrny, se pochopitelně negativně promítala do studijních výsledků. Formální kompenzací zhoršených známek se stala doložka na vysvědčení zavedená v lednu 1944,324 kterou mohli obdržet, pokud prokázali, že jsou mimo vyučování zasazeni ve službě důležité pro válku ve větším rozsahu (což znamenalo nejméně 18 hodin týdně po tři měsíce). Správce ústavu pak mohl s přihlédnutím k názoru vyučujících a po předložení potvrzení o nasazení rozhodnout, zda je či není zhoršený prospěch důsledkem nasazení, a povolit zapsání příslušné poznámky na vysvědčení. Jak ještě dále uvidíme v rozboru nasazení jednotlivých škol, uvedený výnos došel uplatnění zejména u žáků průmyslovek. Posledním doplňkem základního „studentského nasazovacího předpisu“ 915-II se stal výnos ministerstva školství z 15. března 1944,325 který rozšiřoval jeho platnost i na žáky, kteří byli oprávněnými místy povoláni k technické nouzové pomoci nebo k službě v protiletecké ochraně v plném rozsahu, takže nemohli nadále pravidelně navštěvovat školu. Zavedení předpisů umožňujících nasadit žáky před ukončením studia trvale k výkonu válečně důležitých činností představovalo pouze jednu stranu mince. Tou druhou bylo praktické využití předpisů pracovními úřady. V období od jara 1943 do léta 1944 nebyly dány žádné centrální direktivy, jak žáky středních škol zasazovat, a záleželo na potřebě pracovních sil v obvodech jednotlivých pracovních úřadů a jejich poboček, zda a nakolik využily daných možností. Velkou konkurencí pro pracovní úřady zůstávaly s ohledem na pracovní využití studentů organizace zapojené do protiletecké ochrany, mezi kterými zejména TN po studentech sahala velmi ráda. Teprve na sklonku léta 1944 po vyhlášení totálního válečného nasazení v protektorátu, kdy byly uzavřeny celé skupiny škol a bylo nutné umístit během krátké doby množství mládeže různého věku a kvalifikačních předpokladů, vydalo ministerstvo hospodářství a práce v dohodě s ministerstvem školství sérii konkrétních pokynů o nasazení žáků a žákyň jednotlivých druhů škol a věkových skupin. Tyto předpisy jsou podrobněji rozebrány v úvodu kapitoly č. 7 věnované školnímu roku 1944/45. Výnos MŠ ze 7. ledna 1944, č. 109.512/43-II - Doložka na vysvědčeních žáků (žákyň) zasazených mimo vyučování ve službě důležité pro válku – Věstník MŠ roč. 1944, seš. 2, s. 17–18. Doložka zněla: „Slabší prospěch se vysvětluje tím, že žák (žákyně) byl(a) mimo vyučování ve větším rozsahu zaměstnán(a) ve službě důležité pro válku“. 325 Výnos MŠ z 15. března 1944, č. 12.939-II – Vysvědčení a přiznání dospělosti pro žáky povolané k „Technische Nothilfe“ nebo k službě v protiletecké ochraně – Věstník MŠ roč. 1944, seš. 7, s. 91. 324

130


4.3 Pronikání nucených „neškolních“ činností do doby školního vyučování 4.3.1 Sběr odpadových surovin, léčivých bylin a semen

Podstatným příspěvkem českého (stejně jako německého) školství válečné ekonomice měl být sběr odpadových surovin. Nešlo pouze o dodávky kovů zbrojnímu průmyslu, ale o zajištění podmínek pro maximální hospodářskou soběstačnost v době, kdy se v důsledku války podstatně omezil tok zboží a surovin z teritorií mimo hranice německé Říše a jejích satelitů. Sbírání a zpracování odpadků opět nebylo novinkou, existovalo již před válkou, ale teprve hospodářská omezení od roku 1939 postavila sběr na významnou pozici. Nejsnadnějším prostředkem pro získávání odpadků se stalo zapojení školní mládeže. Dobrovolný sběr odpadků na školách byl vyhlášen už na podzim 1938.326 Odpadky mohly být zprvu dodávány libovolným obchodníkům za smluvní ceny, ale brzo byla celá tato oblast úředně regulována. Odpadové suroviny mohly odebírat pouze stanovené firmy za úředně určené ceny. Od listopadu 1939 byl vládou nařízen sběr kostí a rohoviny a od prosince se nesměly likvidovat již žádné odpadky, u kterých to nevyžadovala zdravotní hlediska, a to pod pokutou až 20 000 K. Od ledna 1940 byl na školách v místech přes 5000 obyvatel zaveden povinný sběr kostí a od června téhož roku na všech školách kromě zemědělských sběr kovů a starého papíru. Statistiky o sběru se pravidelně putovaly ze škol cestou nadřízených úřadů na ministerstvo školství a ministerstvo obchodu. Učitelé měli nejméně jednou týdně poučovat žáky o významu sběru. Od září 1940 přibyl sběr staré gumy a dobrovolně i textilu a korku. Ministerstvo školství ve výnosu z 30. května 1942327 kladně zhodnotilo dosavadní výsledky, zdůraznilo však, že by mohly být ještě lepší, kdyby všechny školy při sběru postupovaly plánovitě a cílevědomě. „Cílem sběru musí být úplné zachycení nejdůležitějších starých hmot, vyskytujících se v domácnostech ve městě i na venkově. Tento cíl musí být v zájmu válečného hospodářství Říše vůbec a se zřetelem na opatřování surovin pro hospodářství Protektorátu Čechy a Morava zvlášť pro nadcházející údobí války za všech okolností dosažen a měsíc od měsíce zajištěn.“

Od června 1942 tak

vstoupila v platnost nová organizace sběru. Žáci dostali přidělené jednotlivé ulice a domy, kde měli pravidelně obcházet nájemníky a vybírat od nich odpadky, už se neměli omezovat

Výnos MŠANO ze dne 12. listopadu 1938, č. 148.258-I, jímž se vydávají prozatímní pokyny o provádění sběru cenných odpadků ve školách. Věstník MŠANO roč. 1938, seš. 10, s. 418–422. 327 Nařízení MŠANO z 30. května 1942 č. 51.320-II o sběru starých hmot a odpadků na školách. Věstník MŠ roč. 1942, seš. 11, s. 366–370. 326

131


jen na vlastní rodiny a sousedy. Organizací sběru na škole byl pověřen jeden z učitelů jako „Altstofflehrer“, který stanovil rovnoměrné obsazení ulic v obvodu školy jejími žáky, dohlížel na bezproblémové a pravidelné odebírání surovin příslušnými firmami, vedl evidenci a vypracovával příslušná hlášení. Jako u všech podobných úkolů šlo o neplacenou „vlasteneckou povinnost“, která dále zabírala učitelům čas na úkor přípravy na vyučování. Samotný sběr prováděli žáci mimo vyučování, a to nejen během školního roku, ale i o prázdninách. Škola musela zajistit i v měsících volna pravidelné služby, aby žáci mohli sběr odevzdávat. Ministerstvo školství ve spolupráci s ministerstvem hospodářství a práce podnítilo soutěž mezi školami, třídami a žáky. Jednotlivé druhy odpadových hmot byly oceněny určitým počtem bodů za kilogram, ministerstvo stanovilo měsíční průměr, který měl být dosažen. Věstník ministerstva školství zveřejňoval celoprotektorátní statistiky, jednotlivé školy dostávaly výsledky v rámci okresu od příslušných okresních školských úřadoven. Nejlepší sběrači byli odměňováni drobnými dárky – pověstným „plovoucím“ mýdlem, tužkami, rýsovacími soupravami nebo sadami obálek, nejlepší školy dostávaly knižní dary. Největší důraz byl kladen na sběr kostí jako suroviny pro mydlářský a tukový průmysl a dále zejména v posledních dvou letech války na sběr textilu. Železo bylo od podzimu 1943 ze žákovské soutěže vyřazeno, protože jeho velká váha a relativně snadná dostupnost zkreslovaly celkové výsledky; sbíralo se samozřejmě také, ale vykazováno bylo pouze z evidenčních důvodů. Sběr prolínal celým životem školy jako jedna z vůdčích aktivit, ale de facto dobu vyučování nenarušoval. Výjimkou byly mimořádné sběry, vyhlašované centrálně jako zvláštní akce, do kterých bývali žáci zapojováni po celý den. Zejména ke konci války, kdy byly jiné pracovní síly nakomandovány do zbrojního průmyslu, museli žáci a učitelé věnovat mimořádným sběrovým akcím celé dny. Při mimořádném sběru konaném od 16. 10. do 5. 11. 1944 souhlasilo ministerstvo školství na žádost ministerstva hospodářství a práce, aby se škola dala dalekosáhle do služeb provedení tohoto mimořádného sběru starého papíru. V případě potřeby se povolovalo osvobození od vyučování až do tří dnů nejen jednotlivců, ale i celých tříd i s dozírajícími učiteli, za zvlášť naléhavých okolností mohla být tato doba prodloužena na pět dní.328 Výsledky sběru odpadků na jednotlivých školách okresní úřady sledovaly a v některých případech se nerozpakovaly použít značně hrubých prostředků k jejich zlepšení – např. vrchní starosta města Plzně v lednu 1944 otevřeně vyhrožoval ředitelům škol

Mimořádný sběr starého papíru v podzimu 1944. – Výnos MŠ z 26. září 1944, č. 78.255-I. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 19, s. 261–262. 328

132


s podprůměrnými výsledky snížením jejich kvalifikačního stupně.329 Požadován byl průměr dva kilogramy sebraných odpadových surovin (bez kovů) na žáka a měsíc. Nejvíce aktivní ve sběru byly obecné a hlavní školy, pro žáky odborných a středních škol byla tato činnost nutným zlem a tomu také odpovídaly nižší dosažené průměry. Nadřízené úřady však na plnění sběračských povinností a vykazování jejich výsledků trvaly až do posledních válečných měsíců, i v době, kdy neprobíhalo řádné vyučování, protože šlo o jeden z nejvýznamnějších projevů zapojení škol do totálního válečného nasazení.330 Od 15. května 1940 byl školám nařízen povinný sběr léčivých rostlin.331 Školy se již v létě 1939 dobrovolně podílely na sběru lipového květu332, ale nyní byl sběr léčivých rostlin pojat šířeji a postupem doby byl stále pečlivěji organizován. Školy dostávaly prostřednictvím zvlášť ustanovených pověřenců u okresních úřadů informační materiály o druzích rostlin a správném způsobu jejich sběru a sušení. Na škole byl organizací sběru obdobně jako u odpadků pověřen jeden učitel, který zajišťoval evidenci a odevzdávání rostlin a organizoval i samotné sbírání. K sušení a uskladňování zpočátku sloužily vhodné místnosti na školách, zejména v případě využití půd k tomuto účelu se však zájem farmaceutického průmyslu dostával od roku 1943 do rozporu s protipožárními opatřeními. Kromě běžných léčivých bylin byl od března 1941 zaveden zprvu dobrovolný, zakrátko však též povinný sběr ovocných pecek a jader, semen lopuchu a bodláku, lípy, javoru, buku, jilmu a akátu, ze kterých se měly získávat jedlé oleje. Od podzimu 1943 se sbíraly i kaštany. Část sebraných semen byla současně určena pro účely zalesňování. Patronaci nad tímto sběrem mělo ministerstvo zemědělství a lesnictví. Výsledky sběrů bylin obdobně jako u odpadových surovin po celou válku stoupaly – v roce 1940 nasbíraly školy 110 tun, v roce 1941 112 tun a v roce 1943 se podařilo školám protektorátu více než zdvojnásobit výsledek sběru léčivých rostlin proti roku předcházejícímu. Jak ministerské hodnocení s uspokojením konstatovalo, protektorát se tak zařadil na první místo mezi všemi oblastmi Velkoněmecké říše.333 Mimo to byl propagován sběr lesních plodů a hub, i když spíše jako Městský úřad v Plzni – školská úřadovna, čj. 206/5-81-1943 ze 6. ledna 1944 – Oběžník č. 1 – Sběr odpadků. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 289 – Korespondence 1944, čj. 9/44. 330 Např. plzeňská školská úřadovna v pokynech k vyplnění a odevzdání čtvrtletního hlášení o sběru z 21. 3. 1945 upozorňovala, že pokud si některé školy se špatným průměrem na žáka stěžují, že se sběr špatně shání, tak v městských čtvrtích Lobzy a Slovany je stále mnoho domů bez určených stálých sběračů. – AM Plzně, ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 125/45. 331 Výnos MŠANO z 15. května 1940 č. 61.223/40-I/1 nařizující školám sběr léčivých rostlin nebyl ve Věstníku publikován; upozornil na něj ministr školství Kapras ve svém poděkování žákům za dobré výsledky sběru. – Věstník MŠANO roč. 1940, seš. 12, s. 320. 332 Výnos MŠANO z 31. května 1939 č. 74.054-I o organisování sběru lipového květu pomocí škol. Věstník MŠANO roč. 1939, seš. 6, s. 209. 333 Sběr léčivých rostlin německými a českými školami v roce 1944 – výnos MŠ z 11. května 1944, č. 35.200-I. Věstník MŠ roč. 1944, seš. 10, s. 138–141. 329

133


doplněk výživy, a sběr šípků, které sloužily jako důležitá surovina k výrobě vitamínových preparátů rozdělovaných pak školám v rámci „vitamínové akce“ podporující dětské zdraví zesláblé válečným nedostatkem. Poněkud specifickou aktivitu na podporu válečného hospodářství zprostředkoval školám Hedvábnický ústav v Hradci Králové, který v průběhu války ve spolupráci s ministerstvem školství propagoval výsadbu moruší a následně chov bource morušového. Během let 1941–1944 vysázely školy na 108 000 moruší, pro učitele pořádal Hedvábnický ústav kursy zaměřené na chov bource morušového a jeho zavádění do vyučování. Celková efektivita nebyla zpočátku velká a větší důraz se na chov začal klást až od roku 1944, kdy již byly školy zcela vytíženy jinými úkoly a problémy.334 Mimo uvedené sběry byli žáci zapojováni i do dalších sběrových akcí vyhlašovaných buď centrálně, nebo místně. Jednou z nich byl sběr skleněných lahví pro vánoční zásilky nápojů vojákům na frontách konaný od 30. listopadu do 2. prosince 1942.335 V roce 1944/45 se pak konal sběr lžic pro uprchlíky, sběr pokrývek pro nasazené na zákopové práce336 a sběr látek ze záclon a závěsů.337 4.3.2 Pracovní nasazení na zemědělské a zalesňovací práce Potřeba pracovních sil k zajištění sklizně zemědělských produktů vedla v době války ke zvýšené popularizaci pobytů městských dětí a mládeže na venkově, jejichž součástí byla pomoc při zemědělských pracích. Takový způsob trávení části letních prázdnin byl pro řadu městských dětí obvyklý i dříve, v době rostoucí poptávky po potravinách ve městech a přesunu části pracovních sil z venkova do průmyslu se uvedené pobyty staly pro obě strany více atraktivními. Poprvé byli k dobrovolné pracovní pomoci studenti centrálně vybídnuti v létě 1940.338 Ačkoli byla pomoc deklarována jako „dobrovolná“, již v tomto roce byla spojena s předběžným i následným hlášením škole. Odpracované hodiny a výši Podporování chovu bource morušového – výnos MŠ z 25. ledna 1945, č. 4530-I. Věstník MŠ roč. 1945, seš. 3, s. 19–20. 335 Přípis Městského úřadu Beroun z 26. 11. 1942, č. 348-27/11-15437 ředitelství reálného gymnázia v Berouně. SOkA Beroun, fond RG Beroun, karton 7 – spisy 1942, čj. 1692/42 z 27. 11. 1942. 336 Sbírku na podporu zákopových prací vyhlásila Sociální pomoc Protektorátu Čechy a Morava ve dnech 1.– 8. ledna 1945. Školám její podporu uložil pokyn MŠ č. 50/45 Präs. p/1 z 5. 1. 1945. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 12/45. 337 Sběr přediva vyhlásilo MŠ pokynem č. 463/45 Präs. P1 z 26. 1. 1945. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 38/45. V negativní odpovědi škola uvedla, že závěsy byly upraveny pro zatemňovací účely a záclony ve škole již žádné nejsou. 338 Oběžník ČZŠR pro Čechy č. 159 z 25. 6. 1940 – Zabezpečení dobrovolných pracovních sil pro nutné zemědělské práce, spolupráce studentstva. – SOkA České Budějovice, fond Jirsíkovo gymnázium České Budějovice (dále JG Č. Budějovice), karton 57, inv. č. 1198 – Práce studentů v zemědělství a průmyslu 1939–1952, čj. 511/40. 334

134


případné odměny museli žáci doložit potvrzením vystaveným zaměstnavatelem nebo starostou obce, které odevzdávali ve škole.339 Jako omluva neúčasti platila pouze nemoc nebo jiné doložené prázdninové zaměstnání.340 Předběžné přihlášky žáků byly školou postupovány okresnímu úřadu (podle pozdějšího pokynu okresnímu vedení Národního souručenství) a ten je dával na vědomí pracovnímu úřadu, který tak měl přehled o prázdninové práci studentů a v případě nutnosti je mohl i z jimi vybraného místa na základě vládního nařízení č. 173/1940 předisponovat na jiné. Podle sumarizovaných hlášení se dobrovolné pomoci v zemědělství v létě 1940 zúčastnilo celkem 50 452 žáků středních a odborných škol a učitelských ústavů, kteří odpracovali celkem 1 387 047 pracovních dní za celkovou odměnu 4 157 046 K na kapesném. Děkovný přípis publikovaný ve Věstníku MŠANO s uspokojením konstatoval, že „výsledek této akce svědčí o pochopení, s jakým naše učitelstvo a studentstvo pohlíží na nové hospodářské potřeby“ a že „žactvo poznalo z vlastní zkušenosti hodnotu fysické práce a způsob života na venkově, a tak se stal jejich prázdninový pobyt a pracovní činnost v zemědělství důležitým výchovným doplňkem jejich školské přípravy pro vstup do praktického života“.341 V roce 1941 zorganizovala Středoškolská sociální péče pro Čechy akci „Městská mládež pomáhá venkovu“ s cílem „přispěti k zabezpečení letošní sklizně a poskytnouti městské mládeži o prázdninách účelné zaměstnání i zotavení pobytem na venkově“.342 Děti od 8 do 13 let byly v rámci akce vysílány na venkov jako národní hosté (skupina I) – mělo jít zejména o děti z městských sociálně slabých rodin, které měly podle svých sil pomáhat spolu s dětmi hostitelské rodiny při drobných domácích a polních pracích, jakými byl sběr klasů či padaného ovoce nebo pasení a ošetřování drůbeže a hus. Hlavním cílem pobytu byla však rekreace, stejně jako u druhé skupiny od 13 do 16 let, označované jako dobrovolní prázdninoví pomocníci (skupina II). Ti se již měli zapojovat ve větší míře do prací přiměřených jejich silám a schopnostem. Nejvýznamnější pomoc pro venkov Přesné místo, kam potvrzení odevzdávat, nebylo zpočátku vždy jasné, jak vyplývá z přípisu ředitelství Ženského učitelského ústavu v Plzni čj. 540/40 z 3. 10. 1940. Vedení školy se v něm omlouvá za opožděné hlášení účasti studentek na žňových pracích, neboť nemělo včas k dispozici potvrzení, která studentky odevzdaly úřadu práce. – AM Plzně, ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 284 – Korespondence 1940, čj. 540/40. 340 Např. podle hlášení Jirsíkova gymnázia České Budějovice se k prázdninové práci přihlásilo celkem 337 žáků (271 chlapců a 66 dívek), z nichž 275 pomáhalo v zemědělství doma nebo u cizích, 49 si našlo zaměstnání při jiné práci (v továrně, v živnosti, na silniční stavbě apod.) a třináct, kteří neměli sami určení, bylo dáno k dispozici okresnímu úřadu. – SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, karton 57, inv. č. 1198 – Práce studentů v zemědělství a průmyslu 1939–1952, čj. 511/40 – hlášení z 9. září 1940 jako odpověď na oběžník z 25. 6. 1940. 341 Zabezpečení dobrovolných pracovních sil pro zemědělské práce v r. 1940 – Výsledek. Věstník MŠANO 1940, seš. 3, s. 94. 342 AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, karton 1497, inv. č. 482 – spisy 1942, čj. 367/41 – přípis Středoškolské sociální péče čj. 1315/41 Ú z 3. 6. 1941 týkající se soupisu zájemců o akci „Městská mládež pomáhá venkovu“. 339

135


představovala skupina III – mládež nad 16 let, označovaná jako dobrovolní prázdninoví pracovníci. Ti již měli být zaměstnáni hospodářskými pracemi všeho druhu podle své fyzické zdatnosti, včetně sečení obilí a nakládání snopů. Zakázány byly pouze práce se zvýšeným rizikem úrazu, zejména práce s hospodářskými stroji a potahy. Mládež prvních dvou skupin byla ubytována v hostitelské rodině, se kterou se i zdarma stravovala, během pobytu na venkově na ni dozírala Okresní péče o mládež. Pracovníci nad 16 let byli ubytováni hromadně a odděleně od ostatních zaměstnanců, kromě stravy a ubytování dostávali za vykonanou práci i kapesné podle úvahy zaměstnavatele. Na všechny se vztahovalo úrazové i odpovědnostní pojištění. Délka pobytu byla organizována v souladu se zásobovacími obdobími, na která byly vydávány potravinové lístky, tj. na jedno nebo dvě čtyřtýdenní období – lístky si žáci brali s sebou. Před odjezdem žáci absolvovali zdravotní prohlídku. Pokyny pro akci zdůrazňovaly, že u prvních dvou skupin má jít pouze o mládež sociálně velmi potřebnou, protože počet zemědělských rodin zajímajících se o jejich pomoc byl omezený. Zájemcům nad 16 let nebyly kladeny žádné další omezující podmínky, předpokládalo se však, že bude brána v úvahu především mládež poslušná, pracovitá, ukázněná a zdravá. Kromě pobytů zprostředkovaných Středoškolskou péčí o mládež řada rodin zajišťovala svým dětem venkovský pobyt spojený s prací individuálně u příbuzných či známých. V rámci akce Město pomáhá venkovu získaly i tyto děti, které byly v organizační struktuře akce zahrnuty do skupiny IV, nárok na pojištění a slevu na dopravu. O rozsahu prací již v roce 1941 svědčí dochovaná zpráva z Ženského učitelského ústavu v Plzni, jehož celkem 37 žákyň III. ročníků pracovalo 1569 dnů za odměnu 1020 K – průměrně tedy každá dívka odpracovala (alespoň podle výkazu) v rámci akce „Město pomáhá venkovu“ 42,5 dne.343 V roce 1942 se akce Středoškolské sociální péče zaměřila na sociálně slabou městskou mládež do 16 let, která měla být v rámci akce národního pohostinství vyslána na venkov za stejných podmínek jako v roce 1941. Pro žáky uvedeného věku, kteří si sami zajistili pobyt u příbuzných a známých, opatřila SSP slevu na jízdném a pojištění. Totéž nabídla i žákům starším, pokud si sami zajistili pobyt, i když se jich akce tento rok výslovně netýkala. Z dikce předběžného pokynu pro akci rozesílaného na sklonku března vyplývá, že pořadatelé akce si byli vědomi chystaného hromadného pracovního nasazení starších ročníků mládeže – výslovně se v něm uvádí, že osobám starším 16 let budou poskytnuty 343

AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Korespondence 1941, čj. 517/41.

136


výhody pouze v případě, že si seženou zaměstnání samy, budou pracovat jako pracovníci bez nároku na pravidelnou mzdu a to vše za předpokladu, že o prázdninovém zaměstnání žactva staršího 16 let nebude rozhodnuto jinak.344 V roce 1943 již byla prázdninová pomoc na žních pojata jako součást „výrobní bitvy o zrno“ a k zapojení žáků a žákyň vyšších ročníků škol vyzývalo např. v Plzni i krajské vedení Národního souručenství.345 Šlo však pouze o proklamativní prohlášení připomínající „povinnost vyplývající z příkazu národní pospolitosti“ a vyzývající městské děti, aby se nebály práce a prožily zdravé prázdniny na venkově. V předposledním válečném roce se pak do přípravy žňového nasazení zapojilo Kuratorium pro výchovu mládeže, které budovalo pro chlapce zvláštní žňové tábory, odkud denně docházeli pomáhat rolníkům.346 Souběžně opět probíhala pod patronací Okresní péče o mládež a Sociální pomoci již známá akce „národního pohostinství“, zaměřená na potřebné děti z méně majetných městských rodin, jimž zprostředkovala pobyt na venkově spojený s výpomocí při zemědělských pracích. Nasazení na žňové práce však nebylo jediným nasazením středoškolské mládeže v zemědělství. Velmi rozšířené bylo i zapojení do sklizně chmele, které se účastnily celé třídní kolektivy pod dozorem svých profesorů. Česání chmele se účastnili žáci již od dvanácti let. Rozdílem oproti žňovým pracím bylo i to, že na chmel se jezdilo i za hranice protektorátu, neboť chmelařské oblasti severozápadních Čech byly s výjimkou Rakovnicka a Lounska vesměs připojeny k Říši jako součást sudetské župy. Na rozdíl od žňových prací, které převážně spadaly do období letních prázdnin, zasahovaly chmelové brigády do prvních týdnů školního roku. Žáci středních škol byli poprvé nasazeni na sklizeň chmele na Žatecku v létě 1942.347 Vzhledem k nedostatečně zajištěným ubytovacím a stravovacím podmínkám, na které poukazoval v hlášení ÚŘP i plzeňský pracovní úřad, nebylo toto první chmelové nasazení mezi rodiči přijato s přílišným pochopením.348 O rok později, AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, karton 1497, inv. č. 483 – Spisy 1942, čj. 173/42 – přípis Středoškolské sociální péče pro Čechy o akci Národní pohostinství o prázdninách 1942. 345 AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, karton 1497, inv. č. 484 – Spisy 1943, čj. 256/43 – přípis krajského vedení NS z 10. 7. 1943. 346 V obvodu politických okresů Plzeň-město, Plzeň-venkov a Kralovice zřídilo Kuratorium pět žňových táborů – ve Zbiroze, Spáleném Poříčí, Blovicích, Kožlanech a Kralovicích. – kp.: Prospěšně využité prázdniny. Návrat plzeňských školáků. Nová doba, 1944, roč. 50, č. 239 (30. 8.), s. 3. 347 Z klatovského gymnázia bylo pracovním úřadem povoláno ke sklizni chmele 25 žáků VI.–VIII. třídy. – SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 1081 – Pamětní kniha 1940–1953, nestr., zápis za školní rok 1941/42. 348 ÚŘP zaslal dne 2. 10. 1942 pověřenci pro čtyřletý plán a generálnímu zmocněnci pro pracovní nasazení do Berlína přípis, ve kterém tlumočí stížnost plzeňského pracovního úřadu a uvádí, že podobné nedostatky přinášejí komplikace při shánění potřebného počtu sezónních pracovních sil pro chmelovou a cukrovkovou kampaň („Ich bemerke noch, dass auf besondere Zusage des Sudetenlandes einer ordnungsmässigen Unterbringung für die Jugendlichen in diesem Jahre zum ersten Mal auch Schüler und Schülerinnen des 344

137


v roce 1943, už byly zaznamenány pozitivnější reakce, v tomto případě však šlo o práci na protektorátním území.349 Nasazení na chmel probíhalo i v létě 1944 a stejně jako o rok dříve se jej účastnily nejen střední školy, ale i vyšší třídy obecných a hlavních škol.350 Nasazení na zemědělské práce však neprobíhalo pouze formou dlouhodobých pobytů na venkově, ale můžeme sem počítat i nárazové práce vykonávané žáky poblíž místa bydliště. Takovou prací bylo například na podzim 1942 a 1943 hledání a ničení mandelinky bramborové (německá propaganda ji na rozdíl od pozdější komunistické ještě neoznačovala za „amerického brouka“, ale za „bramborového“, případně „coloradského“ brouka – Kartofelkäfer, Koloradokäfer). Účastnily se ho celé gymnaziální třídy při jednorázových akcích vyhlašovaných okresními úřady. Doloženo je z okresů Plzeň, Rokycany a Beroun.351 Rámcová pravidla pro nasazení žáků k zemědělským pracím pro zajištění žní v prázdninovém období roku 1942, která však byla následně uplatňována i pro další práce mimo prázdninové období, stanovilo ministerstvo školství výnosem z 30. června 1942 o pracovním nasazení školní mládeže k zajištění výživy.352 Pracovně povinní byli 10-14 letí žáci obecných a hlavních škol, vyšší třídy vyšších chlapeckých škol (středních škol) a 8. třídy vyšších dívčích škol (středních škol), odpovídající třídy odborných škol, učitelských ústavů a uměleckých škol a ústavů. Z povinnosti byli vyjmuti žáci vybraní pro prázdninové ozdravné pobyty, dále neárijci a míšenci prvního stupně. Nasazení mohlo být krátkodobé, konané zpravidla v místě bydliště, na které žáci docházeli z místa bydliště Protektorates bei der Hopfernte im Sudetenland eingesetzt waren. Die unwürdigen Unterbringungsverhältnisse haben besonders unter den Eltern dieser Kinder Erbitterung hervorgerufen.“) – NA, fond ÚŘP, karton 885, složka Aushebung d. Jahrgänge 1921 u. 1922, fol. 263 – sign. I 4a – 5200/42 z 2. 10. 1942. 349 Pochvalný dopis od rolníka J. Ransdorfa z Kněževsi u Rakovníka, u kterého byli nasazeni žáci V.A třídy berounského reálného gymnázia. – SOkA Beroun, fond RG Beroun,, karton 7 – Spisy 1943 – čj. 1153/43 z 5. 9. 1943. 350 Jako příklad je možno uvést 2. obecnou školu dívčí v Plzni, v jejíž kronice je zaznamenáno sestavení pracovních skupin z dívek VI. a VII. třídy a jejich nasazení na sklizni chmele (v r. 1943 „v Sudetengau“, v roce 1944 místo neuvedeno). – AM Plzně, fond II. obecná škola dívčí – jižní obvod, inv. č. 114, sign. 19e82 – Kronika školy 1940–1945, s. 42, 56. 351 Podle hlášení o účasti žáků na sběru mandelinky (coloradský brouk - Koloradokäfer) z RG Beroun se 23., 24. a 25. 9. 1942 nevyučovalo, protože „podle nařízení OÚ z 18. 9. 1942 se celý den hledala mandelinka od 9.00 do 15.00 v prostoru mezi Řevnicemi a Karlštejnem.“ – SOkA Beroun, fond RG Beroun, spisový materiál, kart. 7 – Spisy 1942 – čj. 1378/42 z 19. 9. 1942. Obdobně se na výzvu okresního úřadu v Plzni účastnili hledání mandelinky bramborové ve dnech 17.–18. 9. 1942 žáci VII. a VIII. tříd Státního reálného gymnázia v Plzni (Klatovská tř.) – AM Plzně, fond Masarykovo české státní reálné gymnázium Plzeň (dále MRG Plzeň), inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940–1951– záznamy za školní rok 1942/43, nestr. – a žáci RG Rokycany ve dnech 24. a 26. 9. 1942 – SOkA Rokycany, fond Gymnázium Rokycany (dále G Rokycany), protokoly z porad sboru – protokol č. VIII. o I. klasifikační poradě ze dne 12. 11. 1942. 352 Oběžník MŠ pro německé i české školy a školskou správu čj. 66356/42-II/4 z 30. 6. 1942 – AM Plzně, fond Ženský učitelský ústav Plzeň, karton 1484, inv. č. 287 – Korespondence 1942, čj. 458/42. Jím stanovená pravidla byla dána na vědomí ministerstvem hospodářství a práce pracovním úřadům již o měsíc dříve dopisem ze 30. 5. 1942. – NA, fond MHP, karton 433, součást sign. A I 6431/43.

138


a byli nasazováni po třídách nebo ve skupinách z žáků jedné třídy. O krátkodobé využití žákovských sil mohl požádat představený místní správy přímo u ředitele školy, případně jej mohl za účelem naplnění naléhavé potřeby zprostředkovat také úřad práce. K dlouhodobému nasazení mohla být mládež určena buď ve školním obvodu a přilehlých místech, nebo mimo obvod bydliště nebo školy. Taková činnost byla určena žákům vyšších tříd chlapeckých vyšších (středních) škol, učitelských ústavů a odborných škol, žákyním 8. tříd vyšších dívčích (středních) škol nebo odpovídajícím ročníkům odborných a uměleckých škol. Dlouhodobé nasazení ve školním obvodu nebo v sousedících obvodech nastávalo požádáním příslušného představeného místní správy u příslušného pracovního úřadu, který prověřoval oprávněnost potřeby a její rozsah a následně požádal o přidělení potřebného počtu tříd prostřednictvím okresního školního výboru nebo zemské školní rady. V případě nasazení německé školní mládeže, pro které platila stejná rámcová pravidla ohledně věku a typu vykonávaných prací, vstupoval pracovní úřad do jednání s příslušnými představiteli NSDAP a Hitlerjugend, kteří dále zajišťovali a řídili vlastní výkon potřebných prací. Žáci museli být před odjezdem prohlédnuti lékařem. Čistá pracovní doba žáků 10–14 letých neměla být delší než 6–8 hodin, u žáků přes 14 let neměla přesáhnout 8 hodin, v případě špičkových prací 10 hodin. Ohledně mzdy zdůrazňoval pokyn, že „…mládež považuje práci v zemědělství za svoji čestnou povinnost. Pro budování kladného vztahu k práci se však přilepšení jeví jako účelné. Mládež přes 14 let má dostat denně 5,- K, mládež pod 14 let 3,- K denně. Obhospodařované potraviny nesmějí být k peněžní mzdě přidávány jako přídavek.“ Kromě sklizňových prací byli žáci využíváni od roku 1943 i k zalesňování. Obdobně jako u pomoci na žních byla pravidla pro nasazení při výsadbě stromků stanovena centrálně ministerstvem školství.353 Účast školní mládeže si vyžádalo ministerstvo zemědělství a lesnictví, kterému se nedostávalo pracovních sil pro výsadbu zhruba 37 mil. sazenic. Žáci měli být zaměstnáváni podle možnosti v blízkosti bydliště, pokud bylo nutné jejich ubytování, zajišťovala je stejně jako stravování příslušná lesní správa. Práce probíhala ve skupinách pod dozorem učitelů. Odměna za ni byla stanovena jednotně ve výši 2 Kč/hod. Žáci a žákyně obecných a hlavních škol měli být nasazeni po dohodě lesních úřadů a lesní správy s okresními školními inspektory, žáci středních škol, učitelských ústavů a škol se zemědělským zaměřením po dohodě s řediteli těchto škol a začátek akce měl být oznámen minimálně s týdenním předstihem. K plánovaným pracím Pokyn MŠ č. 27171/43-II/2 z 31. 3. 1943 – Nasazení školní mládeže při zalesňovacích pracích. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 288 – Korespondence 1943, čj. 165/43. 353

139


měly být zařazovány jen děti 6.–8. postupného ročníku obecných škol, 2.–4. tříd hlavních škol, 2.–8. tříd středních škol a žáci všech tříd učitelských ústavů a škol se zemědělským zaměřením. Práce měly probíhat jen za dobrého počasí a na bezpečných místech, vyloučeny byly prudké svahy nebo blízkost rybníka. Žáci jedné školy směli být nasazeni nejvýše po dobu jednoho týdne (6 pracovních dnů) a denně nejvýše 6 hodin, neděle byla volná. Pro rok 1944 platila stejná pravidla s tím rozdílem, že maximální doba práce byla prodloužena na 14 dnů a později dokonce na 21 dnů.354 V obou školních rocích, tedy 1942/43 i 1943/44 bylo nasazení na zalesňovací práce v rozsáhlé míře provedeno, neúčastnily se ho ale všechny školy, protože vyplývalo z potřeby jednotlivých regionů.355 Ministerstvo školství rozeslalo pokyny pro něj po dohodě s ministerstvem zemědělství a lesnictví i na jaře 1945, vzhledem k chaotičnosti posledních válečných měsíců však nemáme doklady o tom, zda a v jaké míře bylo v této době skutečně prováděno.356 4.3.3 Zapojení žáků do protiletecké ochrany – protipožární hlídky Narůstající nebezpečí leteckých útoků na území protektorátu vedlo od roku 1942 k postupnému upevňování systému protiletecké ochrany na školách. Žactvo a učitelé měli zkušenosti s protileteckými cvičeními již z roku 1938, kdy je pořádala tehdy ještě československá Civilní protiletecká ochrana (CPO). Vzhledem k válečné důležitosti protiletecké výchovy obyvatelstva přešla tato organizace plynule do protektorátních poměrů a její činnost rok od roku nabývala na intenzitě, přičemž přechod od podřízenosti místní samosprávě k okresním úřadům, resp. policejním úřadům od července 1941 její význam a rozsah spíše podtrhl.357

Pokyn MŠ č. 17484/44-I/2 K z 3. 3. 1944 – pracovní nasazení školní mládeže při zalesňovacích pracích v roce 1944; č. 31055/44-I/2 K ze 17. 4. 1944 – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 289 – Korespondence 1944, čj. 103/44, 193/44. 355 Např. zpráva školské úřadovny Plzeň pro vrchního starostu města Plzně za duben až červen 1943 uvádí nasazení 106 chlapců a 212 dívek z roč. IVA hlavních škol v oblasti Svaté Dobrotivé a Strašic, kteří od 5. 4. do 29. 5. 1943 vysadili asi 1 mil. sazenic. Žáci středních škol z Plzně tímto způsobem nasazeni nebyli. – AM Plzně, fond Místní školní rada Plzeň (česká), nezpracovaný dodatek, čj. 202/9-3 – 1943 z 25. 6. 1943 – čtvrtletní zpráva pro vrchního starostu města Plzně za duben – červen 1943. Ze středních škol je nasazení na zalesňovací práce doloženo např. v r. 1943 u obchodní školy v Berouně, kde byly od 5. 4. do 16. 5. 1943 žákyně II. roč. povolány na Křivoklátsko. – SOkA Beroun, fond SEŠ, nezpracováno – Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919-1956, s. 137. 356 Výnos MŠ z 26. února 1945, č. 11.564-I – Nasazení školní mládeže při zalesňovacích pracích na jaře 1945. Věstník MŠ roč. 1945, seš. 5, 5. 3. 1945, s. 42–44. 357 Změna působnosti v oblasti protiletecké ochrany nastala v důsledku zavedení německého protileteckého práva (zákon o protiletecké ochraně ze dne 26. 6. 1935, RGBl.I/1935, S. 827) na území protektorátu dne 9. 7. 1941 (RGBl.I/ 1941, S. 377-380 – Věstník nařízení ŘP 1941, č. 33, s. 339). Úplné znění všech převzatých předpisů viz Příloha k č. 33 Věstníku nařízení ŘP ze dne 18. července 1941. 354

140


Jedním z prvních řídkých projevů aktivity britského letectva nad protektorátním územím bylo kromě akcí zaměřených na shazování letáků v letech 1940–1941 také vypouštění (a následné dopady) balónů s nákladem fosforových destiček, určených k zakládání polních a lesních požárů. Balóny nesené větrem přes půl Evropy dopadaly zcela náhodně a jejich výskyt byl řídký, ale ministerstvo vnitra vydalo a rozeslalo pokyny k ochraně před tímto druhem leteckého napadení. Kromě primárního nebezpečí vzniku požáru hrozila také otrava pasoucích se domácích zvířat při požití jedovaté zápalné látky, proto bylo nařízeno zápalné destičky hledat a sbírat. Školy dostaly oběžníkem na vědomí informaci, jak se mají žáci při nálezu nebezpečného předmětu chovat.358 Kromě příslušníků složek protiletecké ochrany, zaměstnanců lesních správ a polních hlídačů, kteří byli v první řadě povinni dbát příslušného nařízení, byly místními veliteli protiletecké ochrany v obcích ustanoveny zvláštní oddíly pro vyhledávání zápalných destiček. V některých případech byli do těchto oddílů zařazeni i žáci škol. Šlo o službu nárazovou, v případě vyhlášeného nebezpečí se měli dotyční hlásit na předem stanoveném místě a nastoupit k plnění úkolů. Praktické využití žáků k uvedené činnosti však zůstalo zřejmě spíše výjimkou.359 Výcvik protiletecké ochrany probíhal na školách intenzívněji od roku 1942. Výnos MŠ z 9. listopadu 1942360 nařizoval zavést ve všech školách v obcích nad 5000 obyvatel do vyučování povinně prvky protiletecké ochrany. Ještě do konce roku museli žáci absolvovat pět dvouhodinových kursů na předepsaná témata týkající se chování při poplachu, protipožární a protiplynové ochrany a první pomoci. Školy v místech PO 1. řádu navíc měly probrat ještě zacházení s plynovou maskou a první pomoc s ohledem na transport zraněných a nouzové složky. S pořádkovou policií bylo možné domluvit praktickou ukázku hašení zápalné bomby. Jednotlivé prvky PO měli učitelé uplatňovat v odpovídajících předmětech (poplach v zeměpise, chemická a požární ochrana v chemii, zdravověda v tělocviku). Školy byly v hierarchii stupňů protiletecké ochrany řazeny mezi objekty s tzv. rozšířenou protileteckou ochranou, což znamenalo, že v každé školní budově musela být Pokyny byly rozeslány školám místními policejními úřady nebo okresními úřady během dubna a května 1941 podle pokynu MV č. 9789-1941-13 ze dne 9. dubna 1941. – AMP, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1483, inv. č. 285 – Korespondence 1941, čj. 220/41 z 25. 4. 1941. 359 Podle hlášení ředitelství RG Beroun místnímu veliteli PO v Berouně bylo na škole ustaveno 6 pátracích oddílů vždy po 1 profesoru a 5 žácích – chlapcích z IV.–V. třídy. – SOkA Beroun, fond RG Beroun, karton 7 – korespondence 1941, čj. 1739/41 z 9. 12. 1941. O jejich praktickém nasazení však žádný záznam nehovoří. Jde o jediné prokazatelné ustavení těchto hlídek v celé zkoumané oblasti. Oddíly existovaly i v r. 1942, jak svědčí aktualizovaný seznam jejich členů. – Tamtéž, čj. 1375/42 z 18. 9. 1942. 360 Výnos presidia MŠ č. 7619/42-PSB 4 z 9. 11. 1942 – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, č. inv. 287 – Korespondence 1942, čj. 740/42. 358

141


ustavena požární, zdravotnická a pořádková hlídka. Pověřený velitel školní protiletecké ochrany z řad učitelů nebo zřízenců školy absolvoval zvláštní školení ve škole protiletecké ochrany v Praze-Kobylisích. Kromě patřičně vybavených krytů, vzniklých zpravidla přestavbou sklepních prostor, a rozmístění hasičského nářadí a zásob vody a písku podle předpisů musely být školy od sklonku roku 1943 pod stálým dozorem požárních hlídek. Vzhledem k nedostatečnému počtu učitelů a zřízenců byli do těchto hlídek na některých školách zařazováni i žáci, a požární hlídky se tak staly dalším rušivým prvkem, který zasahoval do práce školy a odváděl žáky od vyučování. Záležitosti protiletecké ochrany spadaly do kompetence okresních, resp. policejních úřadů, proto se způsob zapojení žáků na školách v jednotlivých regionech lišil. Zapojení žáků do nich je ze zkoumaných škol doloženo např. v Plzni nebo Českých Budějovicích. Hlídka se zpravidla skládala ze dvou dospělých osob (profesoři, případně školní zřízenec) a dvou žáků. V době vyučování se střídala po třech hodinách, v době mimo vyučování včetně neděle zůstávala v budově i přes noc. V případě noční hlídky byli druhý den dopoledne omluveni z vyučování. Do hlídek byli zařazováni žáci od 15 a žákyně od 16 let.361 Šlo o placenou službu, žáci i učitelé dostávali za hlídku odměnu. Podle údaje z Plzně činila koncem roku 1944 odměna za celonoční požární hlídku 20 nebo 30 K v závislosti na tom, konala-li se v pracovní den nebo v neděli.362 Konec pravidelných požárních hlídek přinesly až bezprostřední události konce války, které v některých případech, jakými byly nálety, znamenaly i přímé ohrožení, poškození nebo zničení hlídkami střežených školních budov.

361

AM Plzně, fond OA Plzeň, Protokoly z porad sboru 1943/44 – zápis o I. klasifikační poradě dne 24. 11. 1943 a o závěrečné klasifikační poradě 10. 7. 1944; SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, karton 11, inv. č. 1101 – konferenční protokoly 1942–1952 – zápis o 3. obdobní poradě ze 17. 4. 1943. Na Jirsíkově gymnáziu bylo žactvu vyplaceno na odměnách za IV. čtvrtletí 1943 a I. čtvrtletí 1944 celkem 7350 K. 362 V hlášení ředitelství Ženského učitelského ústavu v Plzni z 25. 3. 1945 se uvedená částka uvádí za dvanáctihodinovou denní hlídku 7.00 – 19.00 hod nebo celonoční 19.00 – 7.00 hod. Na výplatu za čtvrté čtvrtletí roku 1944 obdržela škola jako zálohu od MŠ 8000,- K. – AM Plzně, ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 127/45.

142


5 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1942–1943 5.1 Podzim 1942 a ročníkové akce 1921–1922 a 1918–1920 Předzvěstí masového odčerpávání protektorátních pracovních sil do Říše se stalo zavedení pracovních knížek vládním nařízením č. 241/1941 z 26. 6. 1941. O rok později proběhla rozsáhlá zjišťovací akce, která pomohla k získání přehledu o počtu existujících pracovních sil navázáním na evidenci potravinových lístků. Kmenové listy pro domácnost se ve 38. zásobovacím období předkládaly spolu s pracovními knížkami jednotlivých osob ke kontrole pracovnímu úřadu a teprve na základě jeho potvrzení došlo k vydání příslušných potravinových lístků, čímž byla zpřesněna dosavadní evidence pracovních úřadů.363 Pro okupační aparát byl tento krok nezbytný, protože po nástupu Sauckela do funkce generálního zplnomocněnce pro pracovní nasazení jeho úřad stanovil kvóty pro jednotlivé země. Podle požadavku z června 1942 měl Protektorát Čechy a Morava dodat do konce dubna 1943 celkem 100 000 pracovních sil v pravidelných měsíčních kontingentech.364 Takový počet nebylo možné získat dosud používanými metodami zprostředkování práce ani vyčesáváním přebytečných sil. Bylo proto přikročeno k novému opatření – pracovnímu nasazení celých populačních ročníků. Tento typ získání pracovních sil byl dosud v určité variantě použit pouze v okupovaném Polsku; v dalších, zejména západoevropských okupovaných zemích byl následně zaveden v letech 1943–1944.365 První úvahy o nasazení celých populačních ročníků protektorátního obyvatelstva se objevily již v prosinci 1941. Tehdejší vedoucí oddělení pro hospodářství a finance Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě W. Bertsch při jednání u státního tajemníka K. H. Franka dne 15. prosince 1941 hovořil o plánu na povolání tří ročníků počínaje

NA, fond Ministerstvo sociální péče, Praha, sign. E 5310, kart. 2980 – citace viz Pracovali pro Třetí říši…c.d., s. 136–138 – dokument č. 39 – Pokyn Ministerstva hospodářství a práce z 9. 6. 1942 vedoucím úřadů práce k uskutečnění razií v restauracích, barech, kinech a na veřejných prostranstvích za účelem prověření pracovního zařazení kontrolovaných osob a uskutečnění kontrol potravinových lístků. 364 Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace…c.d., s. 29. 365 SPOERER, M. Nucená práce…c.d., 56–68. V Polsku byla pracovní povinnost s určením pro území Německa zavedena koncem dubna 1940 pro ročníky 1915–1925. V Norsku byl soupis ročníků 1921– 1923 prováděn od února 1943, v Nizozemsku proběhl v květnu 1943 soupis ročníků 1922–1924, v Belgii v září 1943 soupis mužských ročníků 1920-1921 následovaný v březnu 1944 soupisem ročníků 1922–1924. Ve Francii byla od února 1943 zavedena tzv. Povinná pracovní služba (STO) pro ročníky 1920–1922, později rozšířená na ročník 1919, v trvání dvou let. 363

143


osmnáctým rokem věku s výhledem na únor 1942.366 Teze o nasazení celých ročníků je i součástí dopisu státního tajemníka K. H. Franka protektorátnímu prezidentovi E Háchovi z 19. prosince 1941, ve kterém jej seznamuje s názory zastupujícího říšského protektora R. Heydricha na nutnost reorganizace protektorátní vlády, vytvoření nového ministerstva hospodářství a práce a nutností zesíleného pracovního nasazení obyvatelstva protektorátu vzhledem ke skutečnosti, že Češi „nebojují za novou Evropu se zbraní v ruce tak, jako jiné národy“.367 K realizaci těchto plánů bylo však přikročeno až s více než půlročním odstupem. Prvním nasazeným se stal ročník 1921 a 1922. Podle oběžníku z 19. září 1942368 měly policejní úřady, okresní úřady a úřady statutárních měst sestavit seznamy mužských příslušníků těchto ročníků a předat je do 1. října 1942 pracovním úřadům. Ty pak předvolávaly jednotlivce k posouzení schopnosti nasazení. Podrobný pokyn k provedení nasazení uvedených dvou ročníků byl vypracován ministerstvem hospodářství a práce v polovině září 1942.369 Na jeho základě byli prověřováni všichni příslušníci uvedených ročníků, bez ohledu na dosud vykonávané zaměstnání nebo postavení, s výjimkou cizinců a Židů. V úvodu pokynu pro pracovní úřady bylo zdůvodněno konání akce. Pověřenec pro čtyřletý plán a generální zmocněnec pro pracovní nasazení stanovil pro protektorát do konce října kontingent 30 000 pracovních sil, které měly být dány k dispozici k nasazení v ostatním říšském území. Vzhledem k současnému stavu a potřebám válečného průmyslu v protektorátu a stávajícím metodám získávání pracovních sil nebylo možné tento požadavek naplnit. Nedostačovaly ani již používané metody uvolňování pracovních sil cestou koncentrace podniků a vyčesávání přebytečných sil a, jak pokyn uváděl, „přitom je zjištěno, že část obyvatelstva protektorátu se přijetím samostatných nebo mimo systém pracovních knížek stojících postavení nebo přijetím zdánlivých pracovních poměrů vyhýbá NA, fond Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha, sign. 109-12/294, fol. 3435, kart. 17 – citace viz Pracovali pro Třetí říši...c.d., s. 121 – poznámka č. 3 k dokumentu č. 32. 367 AKPR, fond Kancelář prezidenta republiky, sign. T456/39, kart. 204 – citace viz Pracovali pro Třetí říši…c.d.,s. 120–121 – dokument č. 32 („Mann müsse daran gehen, für einige Jahrgänge die Arbeitsdienstpflicht einzuführen mit Einsatzmöglichkeiten dieser Jahrgänge innerhalb Europas.“). Viz též KRÁL, V. Otázky… III…c.d., s. 253, kde autor zmiňuje Heydrichův záznam o rozhovoru s Háchou dne 17. 12. 1941 – jako kompenzace za přijetí navrhovaných opatření mělo dojít k omilostnění bývalého ministra Havelky. 368 NA, fond ÚŘP, karton č. 885 – složka Aushebung d. Jahrgänge 1921 u. 1922 – pokyn ministerstva vnitra ze dne 19. září 1942, čj. D-99990 -15/9-42-IV/1, vydaný na základě žádosti W. Bertsche z 15. září 1942. 369 NA, fond ÚŘP, karton 885 – složka Aushebung d. Jahrgänge 1921 u. 1922 – sign. 5552/42 – Gestellung von Arbeitskräften für die Rü-Wirtschaft des Protektorates und des übrigen Reichsgebietes; hier: Erfassung der Geburtsjahrgänge 1921/1922. Pracovní verze pokynu je datována 20. 9. 1942 a nese kancelářské razítko s datem 25. 9. 1942; v reakcích na něj došlých z pracovních úřadů je však uváděno též datum vydání 20. 9. 1942. 366

144


nasazení ve válečném hospodářství.“ Cílem akce bylo naplnit požadovaný kontingent pro Říši, získat další síly pro válečný průmysl na území Říše i protektorátu a ve zvýšené míře nahradit uvolněná místa ženskými silami. Na základě soupisů dodaných okresními, resp. policejními úřady rozesílaly pracovní úřady tzv. předpřikazovací výměr, který představoval pozvánku k posuzovacímu řízení. Během něj bylo určeno, zda je předvolaný schopen práce v Říši a zda je jeho současné pracovní zařazení odpovídající potřebám válečného hospodářství. Pokyn stanovil, že prověřování má být provedeno do konce října. Posuzování prováděla komise složená ze zástupce pracovního úřadu, úředního lékaře a příslušníka Rüstungskommanda. Hlavním objektem zkoumání byla tělesná zdatnost umožňující žití v podmínkách hromadného táborového ubytování. Vlastní nasazení pak probíhalo podle vládního nařízení č. 154/1942 ze 4. května 1942 a osoby schopné nasazení byly služebně přikázány na nové pracovní místo po dobu trvání války. Z nasazení mohli být uvolněni zemědělci, pracovníci důlních provozů, odborné síly ze zbrojního průmyslu i z jiných podniků v případě, že šlo o nenahraditelné pracovníky a výjimka „nenahraditelnosti“ mohla být udělena i v případě některých úředníků. Zcela vyjmuti byli z nasazení úředníci protektorátní pošty a dráhy a příslušníci vládního vojska a protektorátní policie. Již během podzimu však bylo jasné, že požadovaného počtu nemůže být dosaženo. Celková zpráva o činnosti úřadů práce za měsíc říjen 1942370 sice vyjadřovala spokojenost s průběhem ročníkové akce a označila ji za dobrý prostředek pro získání potřebného množství pracovních sil, uváděné počty osob získaných na práci do Říše však Sauckelův požadavek nenaplňovaly. Proto byla 10. listopadu 1942 povinnost nasazení rozšířena na ročníky 1918–1920.371 Systém podchycení příslušných osob byl stejný jako na konci září – opět byly požádány okresní, resp. policejní úřady o předání příslušných údajů z pobytové evidence. V úvodu pokynu se konstatuje, že k naplnění požadovaného kontingentu bylo k 1. listopadu 1942 získáno přibližně 26 400 pracovních sil, ale do 30. dubna 1943 je nutné dodat dalších 73 600 pracovníků. Asi 35 000 osob mělo být ještě získáno v rámci přezkušování ročníků 370

Zpráva uvádí, že během posledního měsíce (tj. října 1942) bylo do ostatního říšského území zprostředkováno 19 822 pracovních sil, z toho 17 320 na dobu trvání války. To představovalo přibližně dvě třetiny požadovaného říjnového kontingentu. Uvedený počet je ještě nižší než ten, který zmiňovalo uvozovací nařízení následně vyhlášené akce ročníků 1918-20. - NA, fond ÚŘP, karton č. 857, sign. II-4-4055 – měsíční situační zpráva o činnosti pracovních úřadů a stavu pracovního nasazení za celý Protektorát Čechy a Morava za měsíc říjen 1942. 371 NA, fond ÚŘP, karton č. 885 – složka Aushebung d. Jahrgänge 1921 u. 1922 – sign. A I - 5552/42 – Sauckel-Programm 1942/43, přípis vedoucím pracovních úřadů z 10. listopadu 1942.

145


1921 a 1922, zbylé měly pocházet z ročníků 1918–1920. Způsob přezkušování se také nezměnil. Při nasazení měly být podle možnosti respektovány specifické znalosti u specialistů např. z oblasti jemné mechaniky, optiky, chemie apod. Pro nasazení bylo zásadní stanovisko pracovního úřadu příslušného podle místa bydliště.

Opět byly

stanoveny okruhy osob, které neměly být na základě vykonávaného povolání nasazeny. Osvobození se týkalo zaměstnanců v zemědělství a lesním hospodářství, horníků, specialistů ve zbrojním průmyslu, zvláště důležitých zaměstnanců v potravinářském průmyslu, úředníků protektorátní pošty a dráhy, pokud byli zaměstnáni v uvedených oborech již před 1. zářím 1942, příslušníků protektorátní policie a vládního vojska a učňů v nedostatkových oborech a žáků technických odborných škol. Nasazení mohlo být prominuto i prokazatelně nepostradatelným zaměstnancům či úředníkům v jiných než zbrojních oborech a při zvlášť významných osobních důvodech, jakým byla například péče o bezmocnou osobu. Pokyn předjímal počty zaměstnanců, kteří měli být k naplnění požadovaného kontingentu uvolněni z jednotlivých skupin povolání. Mělo jich být celkem 35 600. Dalších 10 000 osob ročníků 1918–1920 mělo být získáno z řad osob, které dosud nespadaly do okruhu vlastníků pracovních knížek (žáci, studenti, rodinní příslušníci vypomáhající v domácnosti, synové řemeslnických mistrů – živnostníků apod.). Bylo též stanoveno, že náhradu za síly poslané do Říše je třeba hledat zvýšeným pracovním nasazením žen, revizí penzijních nároků penzistů mladších 60 let a zesíleným nasazením ročníků 1923–1925. Při porovnání zásad nasazení obou vln kontingentu pro Sauckelův program 1942 je z hlediska tématu této práce zajímavé, že v případě ročníku 1921–1922 nejsou na rozdíl od ročníku 1918–1920 žáci, resp. studenti vůbec zmíněni. Nasazení studentů v rámci ročníkové akce 1921–1922 však bylo na ministerstvu hospodářství a práce také řešeno. V interním přípisu z 29. září 1942 rozpracoval vedoucí sekce AI názory na nasazení některých specifických skupin mládeže spadajících do uvedené ročníkové akce. Uvádí se v něm: „V zásadě sdílím pochopení pro to, aby žáci učňovských škol (Berufsschulen) byli ponecháni ve svém výcviku k povolání a dokončili jej, aby bylo dosaženo příslušného učebního cíle. Tato zásada odpovídá v normálních časech hlavní myšlence pracovního nasazení. Vzhledem k okolnostem a naléhavé potřebě soustředění všech pracovních sil národa pro potřebu boje proti nepříteli Říše je ale potřeba tuto zásadu modifikovat. Jestliže dnes pracovní nasazení nutí lidi z válečně nedůležitých činností služebně přikázat do válečného 146


hospodářství, čemuž je zčásti připisováno i snížení příjmů a ani živitelé rodin nemohou být vynecháni, je z hospodářského a sociálního pohledu neúnosné, když svobodný mladý člověk nerušeně setrvává ve své přípravě na válečně nedůležité povolání. V neposlední řadě je z hlediska pracovního nasazení nutno vidět, že v tomto stádiu války takové ohledy v protektorátu již ve srovnání s poměry v ostatním území Říše nejsou vhodné. Německá mládež tohoto stáří stojí bez výjimky, pokud není služby neschopná, na frontě nebo na válečně důležitých pracovních místech. Úspěch v protektorátu potřebného povolání ročníků 1921-1922 k pracovnímu nasazení závisí na tom, aby nebyly žádné skupiny osob vyjmuty. Ani v oblasti horníků, zemědělských pomocných sil, klíčových a odborných pracovníků zbrojního průmyslu stejně jako učňů a řádných žáků technických odborných škol (strojnických, elektrotechnických, stavebních, báňských) nejsou z tohoto důvodu povoleny výjimky. To znamená, že i ze zbrojních podniků budou muset být ve velkém rozsahu vyjímány mladé pracovní síly a přeřazovány na důležitá místa ve zbrojním průmyslu na ostatním říšském území. Za těchto okolností není ani osvobození žáků uměleckých škol, hudebních konzervatoří, obchodních

akademií, 372

ospravedlnitelné.“

soukromých

výtvarných

škol,

jazykových

škol

atd.

Jak je z citované zprávy zřejmé, vedoucí němečtí úředníci

ministerstva zastávali při vybírání adeptů na práci do Říše nekompromisní postoje. Skutečné výsledky však závisely na konkrétních poměrech v obvodu jednotlivých pracovních úřadů. Vyjímání odborných sil z protektorátních zbrojních podniků se do určité „Ich teile im Grundsatz die Auffassung, dass Schüler der Berufsschulen möglichst in ihrer Berufsausbildung belassen Arden müssen, bis sie das Lehrziel ihrer Ausbildung erricht haben. Dieser Grundsatz entspricht in normalen Zeiten den Leitgedanken des Arbeitseinsatzes. Angesichts der zwingenden Notwendigkeit, alle Arbeitskräfte des Volkes auf die eine Aufgabe des Kampfes gegen die Feinde des Reiches zu konzentrieren, bedarf dieser Grundsatz indes einer Modifikation. Wenn der Arbeitseinsatz heute dazu gezwungen ist, Menschen aus nicht kriegswichtiger Tätigkeit in die Kriegswirtschaft dienstzupflichten und ihnen zum Teil beträchtliche Einkommensminderungen zuzumuten und dabei auch Familienernäher nicht ausnehmen kann, wäre es vom wirtschaftlichen und sozialen Standpunkte aus kaum zu vertreten, wenn unverheiratete Jugendliche ungestört in ihrer Ausbildung auf einen auf einen nicht kriegswichtigen Beruf verbleiben kuten. Nicht zuletzt ist vom Arbeitseinsatz zu berücksichtigen, dass in diesem Stadium des Krieges eine derartige Rücksichtnahme im Protektorat schon im Vergleich mit den Verhältnissen in übrigen Reichsgebiet nicht angebracht wäre. Die deutschen Jugendlichen dieses Alters stehen ausnahmslos, soweit sie nicht dienstuntauglich sind, an der Front oder auf kriegswichtigen Arbeitsplätzen. Der Erfolg der im Protektorat notwendig gewordenen Eiberufung der Jahrgänge 1921 und 1922 zum Arbeitseinsatz hängt wesentlich davon ab, dass keinerlei Personengruppen ausgenommen werden. Über den Kreis der Untertagearbeiter, der landwirtschaftlichen Gesindelkräfte, der Schlüssel- und Facharbeiter der RüIndustrie sowie der Lehrlinge und ordentlichen Schüler technischen Gewerbeschülen (Maschinenbau, Elektrotechnik, Hoch- und Tiefbau) sind aus diesem Grunde Ausnahmen nicht zugelassen worden. Das bedeutet, dass sogar aus Rü-Betrieben im grossem Umfange jugendliche Facharbeiter abgezogen und den Schwerpunktsfertigungen der Rü-Industrie des übrigen Reichsgebiete zugewiesen werden müssen. Unter diesem Umständen lässt sich die Freistellung der Schüler der Kunstgewerbeschulen, der Musikkonservatorien, der Handelsakademien, der privaten Malschulen, Sprachschulen usw. z. Zt. nicht rechtfertigen.“ – NA, fond ÚŘP, karton 885 – složka Aushebung d. Jahrgänge 1921 u. 1922 – přípis vedoucího sekce A I z 29. října 1942, bez čj., fol. 407–408. 372

147


míry podařilo zabránit poukazováním na jejich nepostradatelnost, u škol pak záleželo, jak uvidíme dále, na místní situaci. Celkově se o využití žáků škol zmiňuje již citovaná celková zpráva o činnosti protektorátních pracovních úřadů za říjen 1942. S povděkem kvituje, že oblast osob, ze kterých je možné čerpat síly pro nasazení v Říši, se přijatými opatřeními velmi rozšířila oproti dosavadnímu stavu, kdy pracovní úřady mohly vybírat jen z držitelů pracovních knížek, protože nyní mají k dispozici na přezkoumání všechny příslušníky daných ročníků. Díky tomu bylo možné navzdory vysokým požadavkům brát ohledy na určité důležité oblasti válečného hospodářství, jako je hornictví a zvláštní programy válečné výroby, ve kterých se podařilo udržet klíčové síly. Kromě toho bylo možné ponechat žáky technických učilišť v jejich výcviku na kvalifikované pracovní síly. Velké množství sil se podařilo získat z okruhu těch lidí předmětných ročníků, kteří dosud nebyli povinni mít pracovní knížku. Píše se zde, že „pocházejí zvláště z řad účastníků škol a kursů, a to včetně těch, kteří navzdory svému věku navštěvovali stále všeobecně vzdělávací školy a nepřipravovali se na určité povolání.“373 Zpráva tedy předjímá, že větší tlak byl činěn na všeobecně vzdělávací školy a odborné školy technického směru byly šetřeny. Ve světle výše uvedených všeobecných zásad a tvrzení je proto zajímavé zjistit, jakým způsobem se nasazení obou vln uvedené ročníkové akce projevilo na různých typech středních škol, a to na konkrétních příkladech. Uplatnění ročníkové akce 1921-1922 a 1918-1920 v praxi u jednotlivých škol Při zkoumání, jakým způsobem se nasazení v rámci ročníkové akce 1921–1922, resp. navazující akce 1918–1920 dotklo žáků středních a odborných škol, slouží jako klíčový pramen archivní fondy jednotlivých škol. Při hodnocení fenoménu nuceného nasazení jsme limitováni množstvím dochovaného archivního materiálu jednotlivých škol a dále kvalitou a podrobností informací v něm zachycených. Pro vyplňování záznamů o nasazení nebyla stanovena závazná metodika, proto se můžeme u různých škol a dokonce i v rámci paralelních tříd stejného ročníku téže školy setkat s různou informační hodnotou dostupného materiálu. Lze však říci, že nasazení jakožto závažný jev narušující vyučování je prakticky vždy u příslušných jedinců zachyceno v hlavním či třídním katalogu. „Diese kamen besonders aus den Schul- und Kurzteilnehmern jeder Art, dabei konnten namentlich dienejingen in Arbeit eingesetzt werden, die trotz ihres Alters noch allgemeinbildende Schulen besuchten und sich so bisher nicht auf einen bestimmten Beruf vorbereiteten.“ – NA, fond ÚŘP, karton 857, sign. II-4-4055 – měsíční situační zpráva o činnosti pracovních úřadů a stavu pracovního nasazení za celý Protektorát Čechy a Morava za měsíc říjen 1942. 373

148


Podrobnost záznamů pak kolísá od prosté poznámky „Eingesetzt an…/Pracovně nasazen od…“ přes doplnění způsobu nasazení či názvu firmy, ke které byl žák přikázán, až po vlepení přikazovacích výměrů vydaných pracovním úřadem či potvrzení vydaných firmou o osvědčení se v nasazení, které bylo nutným předpokladem pro vydání vysvědčení. Při nemožnosti porovnání s jinými zdroji informací (nedochování či zlomkovité dochování fondů pracovních úřadů) jsme pak odkázáni jen na dostupný materiál škol, který lze pouze místy konfrontovat se vzpomínkami nasazených, poválečnými výročními zprávami nebo záznamy v kronikách a protokoly z porad sboru. Je proto třeba brát dochované podklady v katalozích za základní údaj a případy, které se sice zdají podezřelé např. velkým množstvím omluvených hodin bez zmínky o závažném onemocnění, bez výslovné poznámky o nasazení za důkaz nasazení bez jiné potvrzující informace za prokázané nepovažovat. Uváděné počty nasazených je proto nutno brát jako spodní hranici představující jasně prokázané případy. Při analýze dopadu ročníkových akcí i dalších způsobů nasazování lze srovnávat následující fenomény: a) nasazení u určitého typu školy bez ohledu na její umístění, b) nasazení podle místa s ohledem na velikost sídla a jeho specifika, c) nasazení podle obvodů pracovních úřadů. Střední školy gymnaziálního typu (gymnázia, reálná gymnázia, reálky) se vyznačují značnou homogenitou po stránce věku žáků. Jednotlivé ročníky jsou věkově zpravidla vyrovnané, výjimky se vyskytují spíše ojediněle a jde o případy opakování ročníku z důvodu dlouhodobé nemoci, nebo, pokud to bylo možné, neprospěchu. Naproti tomu u odborných škol se projevuje někdy i značná věková rozrůzněnost. To platí jak pro průmyslové školy, tak pro obchodní akademie. U průmyslových škol se po stránce věku žáků projevuje nástup absolventů mistrovských kursů do vyšších ročníků čtyřletých vyšších průmyslových škol. Do prvního ročníku byli též přijímáni uchazeči po jednom nebo i více letech praxe, případně žáci po vyučení, kteří nestudovali mistrovskou školu. Konečně se objevují i případy, kdy byli po složení rozdílových zkoušek přijímáni do vyšších ročníků průmyslovek abiturienti reálek a reálných gymnázií. Proto je poměrně časté, že se v rámci relativně homogenního ročníku objevuje několik starších jednotlivců. U obchodních akademií je ze všech druhů středních škol nejvíce rozšířen institut privatistů, kteří jsou někdy i značně starší než ostatní žáci jejich kmenové třídy. Privatisté sice nestudovali denně se třídou, do které byli zařazeni, ale statisticky do ní byli počítáni, a proto je třeba brát jejich osudy též v úvahu. Jejich nasazení se však projevuje zpravidla 149


jen tím, že ukončili studium, a nebývá většinou nijak v katalozích poznamenáno. Je to ovlivněno zejména faktem, že privatisté obchodních akademií byli lidé z praxe, již zaměstnaní, kteří si studiem pouze zvyšovali kvalifikaci. Jakožto držitelé pracovní knížky patří privatisté z hlediska našeho výzkumu de facto do jiného světa než veřejní žáci, kteří se do působnosti pracovního úřadu dostávali až v souvislosti s koncem studia a opuštěním školy.374 U učitelských ústavů se věková diferenciace neprojevuje v takové míře jako u jiných odborných škol. Je to způsobeno skutečností, že řádné studium na učitelském ústavu představovalo paralelu gymnaziálního studia a abiturienti nastupující rovnou do čtvrtého ročníku podle § 16 studijního řádu byli zpravidla jen o rok starší než řádní studenti čtvrtého ročníku. Vymezení zkoumané oblasti po stránce pracovních úřadů Zkoumané školy náležely do obvodů šesti sousedících pracovních úřadů – Plzeň (s pobočkami v Blovicích, Kralovicích, Manětíně, Rokycanech a Zbirohu), Klatovy (s pobočkami v Domažlicích, Nepomuku, Přešticích a Sušici), Kladno (s pobočkami v Berouně, Kralupech nad Vltavou, Libochovicích, Lounech, Rakovníku, Roudnici nad Labem a Slaném), Budějovice (s pobočkami v Trhových Svinech, Třeboni a Týně nad Vltavou), Tábor (s pobočkami v Humpolci, Kamenici nad Lipou, Ledči nad Sázavou, Milevsku, Německém Brodě, Pelhřimově a Soběslavi) a Benešov (s pobočkami v Dobříši, Příbrami, Vlašimi a Želčanech).

K nim přistupuje v případě Ostravy pracovní úřad

Moravská Ostrava (s pobočkami ve Frýdku, Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnově, Valašském Meziříčí a Vsetíně) a u průmyslových škol též pracovní úřad Brno (s pobočkami

v Blansku,

Boskovicích,

Jevíčku,

Slavkově,

Tišnově,

Vyškově

a Židlochovicích). Soustava pracovních úřadů byla v období, které nás zajímá, upravena vyhláškou ministra hospodářství a práce č. 206/1942 Sb. z 12. června 1942 a tehdy

Ještě v roce 1942–1943 byl pro studenty středních škol (mimo nově nastupující) prvním kontaktem s pracovním úřadem tzv. „žákovský“ nebo „osobní“ štítek, vyplňovaný před ukončením studia pro účely evidence pracovního úřadu. Již od roku 1942 a zřetelněji v letech 1943–1944 a 1944–1945 se však výrazně projevovala aktivita oddělení mládeže při pracovních úřadech, které aktivně zasahovaly do přípravy i průběhu přijímacích řízení zejména na odborné školy. Viz např. předběžné posuzování zájemců o studium na Vyšší průmyslové škole (stavební) Giskrova ul., Brno pracovním úřadem pro školní rok 1944–1945. – AM Brna, fond Vyšší průmyslová škola stavební, Kudelova 8, Brno (dále VPŠ stavební Brno), č. inv. 1138 – Protokoly z porad sboru 1943–1944 – Zápis č. 11 o poradě ze dne 18. 7. 1944 (přílohy) – seznamy žáků pro mistrovskou školu, abiturientský kurs a I. ročník odborné školy stavitelské. 374

150


stanovená struktura se již do konce války nezměnila. Byla tedy ustálená po celou dobu, kdy se pracovní nasazení bezprostředně dotýkalo středních škol. 5.1.1 Všeobecně vzdělávací střední školy – gymnázia, reálná gymnázia, učitelské ústavy Gymnázia a reálná gymnázia Počátky pracovního nasazení středoškoláků, reprezentované ročníkovou akcí 1921–22 na podzim roku 1942, zastihly české střední školství ve fázi stále zřetelnějšího utlumování. Toto utlumování se projevovalo jak v omezování počtu žáků cestou omezeného přijímání, nemožnosti opakování ročníku v případě nedostatečného prospěchu a vylučování žáků s horším prospěchovým průměrem z dalšího studia, tak i omezováním počtu ústavů cestou jejich postupného slučování či úplného rušení. Uvedený stav se plně projevil i na zkoumaných školách. Sledujeme-li situaci v jednotlivých místech, je to zcela zřetelné. V Plzni byly na podzim 1942 ze čtyř původních středních škol už jen tři – v původní budově se udrželo dívčí reálné gymnázium, zatímco původní klasické gymnázium už bylo v této době určeno k zániku a od roku 1941 slučováno s reálným gymnáziem (původním Masarykovým reálným gymnáziem). K tomu byl tento sloučený ústav již v dubnu 1941 vystěhován ze své budovy na Klatovské třídě a nucen sdílet prostory s druhým plzeňským reálným gymnáziem (bývalou II. reálkou) na Mikulášském náměstí, kde se vyučovalo na dvě směny. Pouze některé třídy zůstaly v původní budově gymnázia v Husově třídě. V Berouně, Domažlicích, Klatovech, Sušici a Rokycanech se ústavy držely v původních budovách, přičemž postupně rušené sušické reálné gymnázium375 postupně uvolňovalo části prostor své budovy německým školám. V Příbrami byla dvě reálná gymnázia – původní gymnázium a původní reálka. Od října 1942 byly obě školy změněny na reálná gymnázia. Podle čísel popisných původních budov (gymnázium č. 113, reálka č. 273) byla označována jako RG (113) a RG (273). Původní reálka byla již v té době rušena a měla v roce 1942-43 jen III., IV., VI. a VII. ročník s celkem šesti třídami, sloučené ústavy byly v tomto školním roce ještě ve svých 375

Sušické RG se rušilo od školního roku 1941/42 postupně počínaje I. třídou jako součást akce, kdy bylo na příkaz okupantů zahájeno postupné rušení 17 středních škol v Čechách a 11 na Moravě – 1940/41 ještě mělo třídy I. – VIII., 1941/42 třídy II. – VIII., 1942/43 třídy III., IV., VI., VII., VIII., 1943-44 třídy IV., VII., VIII., 1944-45 zůstala pouze VIII. třída, jejíž žáci však byli nasazeni, a škola tak de facto nepracovala. Žáci, kteří v letech 1943/44 a 1944/45 měli postoupit do v Sušici neotvírané V. třídy a splnili požadovaný prospěchový průměr, mohli přestoupit na jiné ústavy – v praxi tak někteří přestupovali na RG Klatovy nebo RG Strakonice. Přehled postupného zániku takto rušených škol v letech 1940/41 – 1944/45 viz HRAZDIL, A. Stav středního školství…c.d..

151


původních budovách. Koncem prázdnin 1943 byly oba umístěny do budovy RG 273, ač měl sloučený ústav oficiálně v označení číslo 113 (RG 113). V Budějovicích existovalo na začátku války pět středních škol gymnaziálního typu. Byla to reálka (původní Státní česká reálka dr. Augusta Zátky, od 1. září 1941 změněna na RG), reálné gymnázium (původní České státní reformní reálné gymnázium, od 1. září 1941 RG), Spolkové dívčí reformní reálné gymnázium (od 1. září 1941 Spolkové dívčí reálné gymnázium) a Gymnasium (původní České státní gymnasium – Jirsíkovo). K tomu zde existoval koedukovaný učitelský ústav, který byl od 1. září 1941 přestěhován do Soběslavi. První dvě uvedené školy byly k 20. říjnu 1942 sloučeny v jedno reálné gymnázium tím způsobem, že RG vzniklé z původní reálky bylo přičleněno k reálnému gymnáziu. Zbývající dvě školy, tedy Spolkové dívčí reálné gymnázium a Gymnázium, si udržely samostatnost. V budově gymnázia však používala několik tříd i bývalá reálka, proto zde bylo vyučováno na dopolední a odpolední směny. V Táboře se stále držela dvě reálná gymnázia v samostatných budovách – bývalá reálka (od 1. září 1941 RG) na Riegrově náměstí a reálné gymnázium na Klášterním náměstí. Tento stav se měl změnit až v srpnu 1943, kdy byly školy sloučeny a umístěny v jedné budově na Riegrově náměstí, což mělo za následek vyučování na směny. Moravská Ostrava zažívala podobnou situaci jako Plzeň. Těsně před okupací zde existovaly čtyři samostatné střední školy gymnaziálního typu – státní gymnázium v Matiční ul. č. 5, státní reálka v Matiční ul. č. 7, státní reformní reálné gymnázium v Třídě čs. legií a reálné gymnázium v Moravské Ostravě-Přívoze. K tomu přistupovalo ještě dívčí reformní reálné gymnázium ve Slezské Ostravě a státní koedukovaný učitelský ústav ve Slezské Ostravě. Obdobně jako Plzeň byla Moravská Ostrava k 1. říjnu 1941 prohlášena městem se zvláštním statutem a byla k ní kromě dalších částí připojena i Slezská Ostrava, proto tamní dívčí gymnázium považujeme též za ostravskou školu. Okupace se na chodu zmíněných škol neblaze podepsala. Stejně jako jinde v protektorátu došlo ke změně typů škol a transformaci reformních reálných gymnázií a reálky na reálná gymnázia. Původní gymnázium bylo od školního roku 1941/42 postupně rušeno a slučováno s původním reformním reálným gymnáziem, změněným nejprve na reálné gymnázium. Od školního roku 1943/44 se sloučený ústav stal gymnáziem podle nových protektorátních předpisů. Sloučení usnadnila skutečnost, že bývalé reformní reálné gymnázium bylo již od roku 1939 vystěhováno z vlastní budovy do komplexu školních budov Matiční č. 5 a 7, kde se tak již od počátku války tísnily místo původních dvou tři ústavy. Uvedený stav si pochopitelně vyžádal zavedení střídavého vyučování. Reálné gymnázium v Moravské 152


Ostravě-Přívoze nuceně změnilo budovu v srpnu 1942, kdy se přestěhovalo na Slezskou Ostravu do objektu učitelského ústavu. Ten měl v důsledku zákazu otevírání prvních ročníků podobně jako jiné protektorátní učitelské ústavy po odchodu maturantů v červnu 1942 jen první ročník a zanikl sloučením s učitelským ústavem ve Valašském Meziříčí. Do počátku školního roku 1942/43 se tak v původní budově udrželo pouze dívčí reálné (původně reformní reálné) gymnázium ve Slezské Ostravě a celkový počet ostravských gymnázií se snižoval z pěti na čtyři. Nadále budeme sledovat situaci Reálného gymnázia v Moravské Ostravě-Přívoze a Dívčího reálného gymnázia ve Slezské Ostravě.376 Situaci s nasazováním žáků gymnázií ročníků 1921–1922, resp. 1918–1920 na sledovaných školách ukazuje následující tabulka. Neobsahuje dívčí reálná gymnázia v Plzni, Budějovicích a Slezské Ostravě, protože první ročníková akce se týkala pouze mužských příslušníků uvedených ročníků. Žáci narození v uvedených letech navštěvovali vesměs oktávy nebo v menší míře septimy a patřili k nejstarším na školách; většina oktavánů byla tvořena ročníkem 1924 a v menší míře ročníkem 1923 a 1925. Pro časové vymezení ročníkové akce bylo přijato vymezení říjen 1942 – leden 1943, protože v tomto období byla uváděná akce podle svědectví dokumentů centrálních úřadů prováděna. Z tabulky je patrné, že ačkoli byla ročníková akce centrálně vyhlášena, její konkrétní průběh ve vztahu ke středním školám se v obvodech různých pracovních úřadů lišil. Hromadně nasazeni byli žáci v obvodu pracovního úřadu Budějovice a Benešov (pobočka Příbram), zatímco v obvodu pracovního úřadu Plzeň (včetně pobočky Rokycany), Kladno (pobočky Beroun) a Moravská Ostrava377 nasazeni vůbec nebyli. V případě pracovního úřadu Klatovy byl nasazen jeden žák ze tří, zatímco v obvodu pobočky pracovního úřadu Domažlice, spadající též do obvodu klatovského pracovního úřadu, žáci spadající do ročníkové akce nasazeni nebyli, stejně jako v Sušici. Nejasný je průběh nasazení v Táboře, kde poznámky v katalozích nedovolují jednoznačně datum

376

Pro porovnání se situací na jiných místech protektorátu bylo použito RG v Moravské Ostravě-Přívoze a dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě záměrně. Tyto školy zůstaly mimo hlavní záběr výzkumu S. Čablíka, proto byly zkoumány podrobně. Pro zbylé školy byly použity pouze informace pocházející z poválečných výročních zpráv a údaje shromážděné S. Čablíkem. Obchodní akademie v Moravské Ostravě zkoumána nebyla. Podrobně zkoumána byla naproti tomu Vyšší průmyslová škola strojnická Moravská Ostrava-Vítkovice. 377 S. Čablík se ve své práci o nasazení ročníku 1921–1922, resp. 1918–1920 na ostravských gymnáziích vůbec nezmiňuje, první nasazení zde uvádí až v roce 1943/44 s akcentem na ročníkovou akci 1924. Pro školní rok 1942/43 uvádí u jednotlivých škol pouze krátkodobé pracovní aktivity (skládání brambor). – ČABLÍK, Svatopluk. České střední školství v Moravské Ostravě v letech 1939–1945. Diplomová práce. FF UJEP Brno, Brno 1987, s. 53, 79, 85, 95.

153


nasazení stanovit; minimálně část žáků uvedených ročníků však byla již během podzimu 1942 nasazena.378 Ročníková akce 1921-1922 a 1918-1920 – průběh na gymnáziích Škola

Počet žáků ročníku na škole ve školním roce 1942-43 (v závorce počet chlapců + dívek) 1921-22 1918-20

Nasazeno od října 1942 do ledna 1943

Nasazeno 1921-22

Nasazeno 1918-20

G Plzeň

2 (2 + 0)

0

0

0

SRG Plzeň

2 (2 + 0)

0

0

0

MRG Plzeň

5 (5 + 0)

0

0

0

RG Domažlice

4 (3 + 1)

0

0

0

4 (3 + 1)

0

1 (1 + 0)

0

RG Sušice

3 (3 + 0)

0

0

0

RG (+ R) Příbram

6 (5 + 1)

1 (1 + 0)

5 (5 + 0)

1 (1 + 0)

4 (3 + 1)

0

0

0

22 (22 + 0)

2 (2 + 0)

20 (20 + 0)

2 (2 + 0)

G České Budějovice

18 (17 + 1)

1 (1 + 0)

16 (16+ 0)

1 (1 + 0)

RG (býv. R) Tábor

5 (5 + 0)

1 (1 + 0)

5 (5 + 0)??

0

RG Tábor

6 (6 + 0)

0

5 (5 + 0)??

0

0

0

0

0

RG Klatovy

RG Rokycany RG (+ R) České Budějovice

3 (2 + 1) 0 RG Beroun RG Moravská Ostrava10 (10 + 0) 1 (1 + 0) Přívoz (Zdroj: hlavní katalogy příslušných středních škol)

Záznamy jednotlivých škol nám též dávají možnost poznat, kam byli žáci nasazeni. V případě Příbrami je místo nasazení uvedeno u tří žáků ze šesti nasazených; všichni tři byli nasazeni na území Říše, z toho dva na území tzv. „Altreichu“ a jeden na území

Pouze u dvou žáků roč. 1922 z VII. roč. RG Tábor je uvedeno datum nasazení 26. 10. 1942. Ve VIII. roč. RG Tábor studovali 3 žáci roč. 1922 a 1 žák roč. 1921. Žáci roč. 1922 nemají uvedeno datum nasazení, ale na rozdíl od zbytku třídy nemají v katalogu uvedeno hodnocení za první pololetí a v poznámce mají uvedeny známky vysvědčení na odchodnou na základě známek I. obdobní porady (místo III. obdobní porady jako zbytek spolužáků). Dva z nich mají sice formou odkazu přisouzeno datum nasazení 22. 3. 1943 (jako ostatní spolužáci), ale v kontextu výše uvedeného lze soudit, že jde v jejich případě o omyl a byli nasazeni už na podzim 1942. Žák ročníku 1921 měl v osobních údajích na rozdíl od ostatních spolužáků psánu německou národnost a říšskoněmeckou příslušnost a v prvním pololetí byl plně hodnocen, k 22. 3. 1943 však podle osvědčení o státní příslušnosti prokázal protektorátní příslušnost a byl nasazen jako všichni ostatní k 22. 3. 1943. – SOkA Tábor, fond Gymnázium Tábor (dále G Tábor), kniha č. 114 – Hlavní katalog 1942/43 – záznamy tříd VII.a, VII.b, VIII.a, VIII.b. Jeden žák roč. 1921 a čtyři žáci roč. 1922 studující v r. 1942/43 v VII. roč. RG (býv. reálky) Tábor mají v katalogu uvedenou pouze poznámku v podobě „Der Schüler wurde zur Arbeitsdienst berufen“ bez data nasazení a jsou přitom plně hodnoceni v obou pololetích; jediný žák roč. 1920 poznámku o nasazení nemá. – SOkA Tábor, fond Jedenáctiletá střední škola Tábor (Reálka) (dále R Tábor), kniha č. 45 – Hlavní katalog 1942/43 – záznamy tříd VII.a, VII.b. 378

154


sudetské župy.379 V případě Budějovic je místo nasazení uvedeno u šestnácti žáků bývalého Jirsíkova gymnázia nasazených do poloviny listopadu – čtrnáct jich bylo nasazeno v H. G. Werke Linz, jeden ve Steyeru a jeden v Moravské Ostravě. Obdobně kronika Státního reálného gymnázia uvádí, že nasazení žáci pracovali v Moravské Ostravě, Linci, Steyeru a Vídni.380 I přes neúplnost údajů o místech nasazení lze vyslovit závěr, že v souladu s celkovým zaměřením ročníkové akce byli žáci určeni přednostně k nasazení mimo území protektorátu. V případě Budějovic se pak projevuje tendence přednostního využívání sil z jižních Čech k nasazení na území bývalého Rakouska, která je dále zřetelná u ročníkové akce 1924. Dívčích reálných gymnázií se nasazení z podzimu 1942 nedotklo, protože ročníková akce se týkala jen mužů. Učitelské ústavy Situace učitelských ústavů byla odlišná od středních škol gymnaziálního typu. Na jejich činnosti se projevily restrikce počtu škol a zejména zákaz otevírání prvních ročníků v letech 1939/40 a 1940/41, v jejichž důsledku byly na učitelských ústavech ve školním roce 1942/43 pouze I. a II. ročníky. Předchozí IV. ročník maturoval před prázdninami 1942, a tudíž se nasazení jeho příslušníků nedá z dokumentů příslušných škol vysledovat; ocitl se tak i mimo rámec této práce. Žáci I. a II. ročníků vesměs náleželi k mladším ročníkům narození než 1922, proto se první vlna ročníkového nasazení z podzimu 1942 učitelských ústavů nedotkla. Do výzkumu byly zahrnuty učitelské ústavy v Plzni (mužský a ženský) a v Hořovicích (s ním byl od školního roku 1942/43 sloučen učitelský ústav v Příbrami, ze kterého byl do Hořovic převeden I. ročník). Učitelský ústav Brno a České Budějovice byl zkoumán jen z hlediska výskytu abiturientů podle §16 v letech 1939 – 1942. Učitelský ústav Slezská Ostrava zanikl sloučením s učitelským ústavem Valašské Meziříčí od počátku školního roku 1942/43.

379

Dva žáci roč. 1922 byli nasazeni u od 28. 11. 1942 „bei Bergbaugesellschaft Reich, Bötcher u. Braums“, resp. od 17. 11. 1942 „bei Kurmürische Zehlwelle und Zeluose A.G.Wittenberg“. Žák roč. 1920 byl nasazen od 4. 12. 1942 „bei Sudetenländische Bergbau in Brüx“. Nechybí poznámka „bis zur Kriegsende“, tedy „do konce války“. – SOkA Příbram, fond Gymnázium Příbram (dále G Příbram), nezpracováno – Hlavní katalog (RG 113) 1942/43. 380 SOkA České Budějovice, fond Státní reálné gymnázium České Budějovice (dále SRG Č. Budějovice), č. inv. 2, kniha č. 2 – Kronika 1940–1945; . inv. č. 21 – Výkaz docházky a prospěchu (= hlavní katalog) 1942/43.

155


5.1.2 Odborné školy – obchodní akademie, zemědělské a průmyslové školy Obchodní akademie Z odborných škol stály svým postavením středním školám nejblíže obchodní akademie. O jejich vývoji v předválečných letech i v době okupace již bylo pojednáno na příslušném místě. Pro konkrétní srovnání byly využity archivní fondy obchodních akademií v Berouně, Plzni a Táboře. Plzeňská a berounská obchodní akademie patřily mezi velké ústavy; v roce 1941/42 měly tři až čtyři paralelní třídy v každém ročníku. Táborská obchodní akademie byla naproti tomu mladou školou; vznikla v rámci vlny zakládání nových obchodních akademií třicátých let až v roce 1937 a první maturity se na ní konaly v roce 1941. V ročníku měla zpravidla dvě paralelky. Na rozdíl od Berouna a Plzně na ní ještě ve školním roce 1942/43 naposledy proběhl roční abiturientský kurs. Školní rok 1942/43 byl pro obchodní školství obecně počátkem nařízeného útlumu. Oproti předchozímu školnímu roku, kdy např. berounská obchodní akademie otevírala čtyři třídy prvního ročníku (po válce zpětně sestavená kronika zaznamenala „…velký příliv žactva, které doufalo, že ve školních škamnách se lépe schová před drápy „pracáku“…“)381, bylo počínaje školním rokem 1942/43 na obchodních akademiích, nově nazývaných vyšší obchodní školy, povoleno otevírat v prvním ročníku jen jednu třídu. Po stránce prostor byly uvedené školy vystaveny stejné libovůli okupačního aparátu jako jiné české školy. Berounské obchodní školství přišlo o vlastní budovu 8. října 1942, kdy byla obsazena pro potřeby německé branné moci. Vyšší obchodní škola s učňovskou školou se od té doby tísnila v budově chlapecké obecné školy v Berouně na Plzeňské třídě č. 31, zatímco dvouletá obchodní škola a družstevní škola přesídlily do Zdic do budovy obecné školy – žáci i profesoři tak museli denně dojíždět. Vedení školy mimo to o prázdninách 1942 odolalo již druhému pokusu německých úřadů o její zrušení. Plzeňská obchodní akademie musela svoji budovu na Petákově náměstí vyměnit v roce 1942 s německou obchodní akademií za její menší budovu v Nerudově ulici, do které se však všechny ročníky nevešly, a proto byla nucena využívat spolu s obchodní školou ještě třídy v budově postupně rušeného gymnázia v Husově třídě (přejmenované na Egerlandstrasse).382 SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun – nezpracováno, Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, s. 118 – zápis za školní rok 1941–42. 382 AM Plzně, fond Místní školní rada Plzeň, nezpracovaný dodatek, sign. I-10 – čj. 201/10-137-1943 - spis „Gedenkbuch 1942“ – materiál zpracovaný Školským úřadem města Plzně jako podklad pamětního spisu o činnosti městského úřadu pro Historické muzeum města Plzně. 381

156


Táborská obchodní akademie přes dvojí krátkodobá zabrání vojskem udržela vlastní budovu až do léta 1943, kdy po sloučení obou táborských gymnázií přesídlila do budovy bývalého reálného gymnázia na Klášterním náměstí č. 45. Podzim 1942 proběhl po stránce nasazení na obchodní akademii v Berouně klidně. Ze všech žáků 3. a 4. ročníků má poznámku o nasazení jediný žák 4.c třídy roč. 1922, který byl nasazen k 27. 10. 1942; místo nebylo uvedeno. Ze srovnání katalogů pro školní roky 1942/43 a 1943/44 vyplývá, že ze 3. do 4. ročníku přešlo v roce 1943 celkem 11 žáků roč. 1920–1922;383 je tedy zřejmé, že berounská pobočka kladenského pracovního úřadu neuplatnila hledisko ročníkové akce na podzim 1942 nijak důsledně. Na obchodní akademii v Plzni ve čtyřech třídách druhého ročníku studoval jeden žák ročníku 1921 a jeden žák a jedna žákyně ročníku 1922. Žák ročníku 1921 opustil školu k 21. 1. 1943 bez poznámky o nasazení a zřejmě šlo o prospěchové důvody. Žák ročníku 1922 byl nasazen, ale není uvedeno přesné datum; vzhledem k neúplné klasifikaci v 1. pololetí lze však předpokládat nasazení v rámci ročníkové akce. Díky dochované poznámce o dodatečných poválečných zkouškách v následujícím katalogu se dozvídáme, že ho válečné nasazení zavedlo až do Norska, odkud se v roce 1945 vracel. Dívka během prvního pololetí nasazena nebyla. Ve čtyřech třídách 3. ročníku na podzim 1942 studovali 2 žáci roč. 1920, 1 žák roč. 1921 a 9 žáků a 1 žákyně roč. 1922. Z nich byli během podzimu 1942 nasazeni pouze dva žáci roč. 1922 (od 7., resp. 10. prosince). Ve čtyřech třídách 4. ročníku byl 1 žák narozený v roce 1919, 3 žáci 1920, 9 žáků 1921, 34 žáků a 3 žákyně 1922. Z nich byli během podzimu nasazeni dva žáci 1921, a to od 17. října, resp. 13. listopadu 1942; oba se však vrátili do školy k 12. lednu 1943. U jednoho je uvedena firma v Říši, u druhého neuvedeno místo.384 Ani zde tedy nebylo hledisko ročníkové akce důsledně uplatněno. Jak ještě uvidíme, pracovní úřad čekal s nasazováním žáků čtvrtých ročníků na jarní předčasné maturity. Obchodní akademie v Táboře zakusila nasazení žáků na podzim 1942 ve větším měřítku. Na rozdíl od Berouna a Plzně táborský pracovní úřad nasadil prakticky všechny žáky, kterých se hledisko ročníkové akce týkalo. Ve dvou třetích a dvou čtvrtých třídách studoval jeden žák ročníku 1920, šest ročníku 1921 a jedenáct ročníku 1922, z nich jen jeden žák ročníku 1922 (z III.b třídy) zůstal nenasazen a jeden žák roč. 1921 z III.a třídy byl sice nasazen, ale po ukončení školního roku se z nasazení vrátil do školy a v roce 1943/44 studoval v IV.a třídě dál jako řádný žák. Díky pečlivosti profesorů, kteří do SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Katalog 1942/43, třídy IIIa–IIIc, IVa–IVc. Veškeré uváděné údaje viz katalogy školy 1942/43. AM Plzně, fond OA Plzeň, inv.č. 482–493, sign. 4b108 – 4b118 – katalog třídy IIa–IId, IIIa–IIId, IVa–IVd 1942/43. 383 384

157


katalogu vlepili přikazovací výměry i potvrzení o osvědčení se v nasazení dodaná žáky, můžeme v tomto případě poměrně přesně rekonstruovat osudy většiny nasazených. V souladu s průběhem ročníkové akce byli žáci ročníků 1921–1922 nasazeni během října a listopadu 1942 (k 26. 10. – 4, k 27. 10. – 5, k 4. 11. – 1, k 5. 11. – 1, k 7. 11. – 2, u jednoho uvedeno „od listopadu“ a u dvou neuvedeno) a žák ročníku 1920 nasazen v lednu 1943 (k 15. 1. 1943). Místa nasazení se s jedinou výjimkou nacházela za hranicemi protektorátu. U čtyř nasazených není místo nasazení doloženo žádným dokumentem ani poznámkou. Ze zbývajících třinácti bylo šest nasazeno ve Vídni, z toho čtyři u SiemensSchuckertwerke Wien a dva u Ostmarkwerke Wien. Tři se dostali k Ferdinandově severní dráze (Ferdinands-Nordbahn) a jejich pracoviště se nacházela v Moravské Ostravě-Přívoze nebo ve Slezské Ostravě, tedy na území protektorátu. Dva chlapci skončili jako pomocní dělníci u stavební firmy Plüschken u. Grosser, Beton-Eisbeton-Tiefbau ve Vratislavi, jeden jako pomocný kontrolor u letecké firmy Junkers-Motorwerke v Köthenu a jeden v Erfurtu bez přesnějšího uvedení firmy. Jako zajímavost je možné uvést, že u dvou mládenců poslaných do Vídně změnil vídeňský pracovní úřad okamžitě po jejich příchodu předpokládané zařazení a místo přeškolování na výrobu tankových součástí v provozu Panzerwerke byli přeřazeni ke správě tábora nuceně nasazených dělníků ve Vídni, Nordportalstrasse 156, který firma Siemens-Schuckert též využívala. Lze se jen domýšlet, zda zde sehrála roli náhlá potřeba sil ovládajících německou obchodní korespondenci a účetnictví, nebo jiné důvody. Podle vystavených potvrzení o osvědčení se v nasazení, které žáci dodávali škole jako podklad pro vydání doložky o dospělosti na vysvědčení, setrvali všichni na původních pracovištích minimálně do podzimních měsíců roku 1943.385 Srovnání tří obchodních akademií spadajících pod tři různé pracovní úřady ukazuje, že ročníková akce v podzimních a zimních měsících roku 1942 neproběhla ani na těchto školách jednotně. Zatímco v Plzni a Berouně se projevila jen u menší části žáků příslušných ročníků, v Táboře byl výběr proveden daleko důkladněji. Koresponduje to se situací na gymnáziích v uvedených městech, kde ze jmenovaných tří opět pouze v Táboře došlo během podzimu 1942 k nasazování gymnazistů ročníků spadajících do okruhu ročníkové akce.

385

SOkA Tábor, fond Střední ekonomická škola Tábor, nezpracováno – Katalog 1942/43.

158


Zemědělské školy Pro srovnání byly využity archivní fondy tří vyšších rolnických škol: v Klatovech, Plzni a Táboře. Každá spadala do obvodu jiného pracovního úřadu (Klatovy, Plzeň, Tábor). Šlo o malé ústavy se specializovaným zaměřením, které je vzhledem k významu zajištění výživy obyvatelstva prakticky stoprocentně chránilo před zásahy pracovních úřadů či jiných orgánů zvenčí. Počet tříd se u nich během války nijak markantně nezvyšoval, jak je vidět z připojeného přehledu:386 Škola

Počet tříd/žáků ve školním roce 1938/39

1939/40

1940/41

1941/42

1942/43

1943/44

1944/45

Klatovy

4/163

5/154

5/135

5/142

4/142

5/205

5/?

Plzeň

4/136

4/148

4/148

4/?

5/193

5/190

5/?

Tábor

4/179

5/174

4/179 + 1/21 AK

4/?

5/207

6/258

6/?

(zdroj: Katalogy příslušných škol)

Nárůst počtu žáků je u vyšších rolnických škol ovlivněn podobně jako u jiných typů vzdělávacích ústavů zvyšováním počtu žáků ve třídách – jestliže před válkou měly třídy kolem 30 žáků, tak v druhé polovině války bylo do prvních ročníků přijímáno 45 uchazečů a podle možností byly otevírány dvě paralelní třídy. Jednoletý abiturientský kurs otvírala jen ve školním roce 1940/41 škola v Táboře. Možnosti nárůstu počtu přijímaných žáků byly limitovány i předpisy o přijímání, kde přednost měli uchazeči z rolnických rodin, a omezenou prostorovou kapacitou škol a k nim příslušných školních statků. Podobně jako na průmyslovkách přijímaly i rolnické školy v omezené míře do vyšších ročníků po složení rozdílových zkoušek abiturienty středních škol.387 Po stránce prostor byla v nejhorší situaci Vyšší hospodářská (rolnická) škola v Plzni, která musela na přelomu května a června 1942 uvolnit celou svoji budovu pro německý vojenský lazaret a do konce války byla odkázána Chybějící údaje o počtu žáků jsou způsobeny primárním zaměřením studia na školní roky 1942/43 a 1943/44 a také neúplností zkoumaných materiálů – vesměs jde o nezpracované archivní fondy. 387 Např. ve školním roce 1941/42 přijala Vyšší hospodářská (= rolnická) škola v Plzni do 3. ročníku tři maturanty (jednoho chlapce a jednu dívku – abiturienty RG a jednu dívku – abiturientku ženského učitelského ústavu), Vyšší hospodářská (= rolnická) škola v Klatovech měla ve školním roce 1942/43 jako žáky 3. ročníku 8 maturantů RG (7 chlapců a 1 dívku) a ve 4. ročníku studovali 2 chlapci – maturanti RG; v následujícím školním roce již nebyli maturanti do 3. ročníku přijímáni. V Táboře bylo ve školním roce 1942/43 ve 3. ročníku ze 44 žáků 9 maturantů, ve školním roce 1943/44 byli ve 3. ročníku ze 45 žáků 4 maturanti a ve 4. ročníku ze 41 žáků 9 maturantů. – SOkA Klatovy, fond Střední škola zemědělská a potravinářská Klatovy (dále SZŠ Klatovy), nezpracováno – Katalog Zemské vyšší hospodářské (rolnické) školy v Klatovech 1942/43 (3.–4. roč.), 1943/44 (3.–4. roč.); SOkA Příbram, fond Střední zemědělská škola Březnice (dále SZŠ Březnice), nezpracováno – Katalog Vyšší hospodářské (rolnické) školy v Plzni 1941/42 (3.–4. roč.), 1942/43 (3.–4. roč.), 1943/44 (3.–4. roč.); SOkA Tábor, fond Střední zemědělská škola Tábor (dále SZŠ Tábor), nezpracováno – Katalog Vyšší hospodářské (rolnické) školy v Táboře 1942/43 (3. roč.), 1943/44 (3–4. roč.). 386

159


na provizorní umístění tříd i dalšího vybavení v jiných školách, zejména v budově obecné a měšťanské školy v Plzni-Bolevci. Ostatní dvě školy, klatovská i táborská, si své budovy uhájily. Bez zásahu okupantů zůstaly všem třem školám jejich školní statky jakožto nezbytné objekty k výuce. Jako jediné ze všech zkoumaných typů škol zůstaly všechny tři vyšší hospodářské (rolnické) školy zcela ušetřené nasazení v rámci ročníkové akce 1921–1922 a 1918–1920. Ačkoli se na všech třech školách žáci příslušných ročníků nacházeli, všichni ve školním roce řádně dokončili studium a nikdo z nich nemá poznamenáno nasazení.388 Průmyslové školy Další významnou oblastí vzdělávání bylo průmyslové školství. Zkoumání byly podrobeny Vyšší průmyslová škola strojnická a Vyšší průmyslová škola stavební v Plzni, Vyšší průmyslová škola strojnická v Moravské Ostravě, Vyšší průmyslová škola v Brně – Giskrově ul. (stavební), Vyšší průmyslová škola strojnická v Brně – Lichtenauerově ul. (strojnická, se samostatnou elektrotechnickou větví)389 a Vyšší průmyslová škola textilní v Brně. Jak již bylo zdůrazněno v předchozích kapitolách, průmyslové školství představovalo v druhé polovině války jedinou oblast protektorátního vzdělávání, které nebylo početně omezováno. To se také plně projevuje na všech uvedených školách. Vesměs šlo o zavedené ústavy s předválečnou tradicí. V letech okupace se na všech školách podstatně zvýšil počet žáků i tříd v jednotlivých oborech. Nejvýraznější početní nárůst zaznamenaly strojnické třídy a elektrotechnické třídy, u stavebních a textilních oborů nebyl nárůst tak výrazný, což odpovídalo potřebám válečného hospodářství. Strojnické a stavební obory na všech zkoumaných školách zachovávaly po celou válku strukturu plné vyšší školy, tj. otevíraly čtyři postupné třídy 1.–4. s tím, že během války postupně narůstal počet paralelních tříd. K tomu pak zvlášť otevíraly v rámci tzv. mistrovské školy dvouleté nástavbové denní studium určené absolventům učňovských oborů; absolventi mistrovských škol měli možnost v případě dobrých výsledků a zájmu Ověřeno podle dostupných katalogů za školní rok 1942/43 (SZŠ Klatovy a Plzeň 3.–4. roč., SZŠ Tábor 3. roč.) a dále SOkA Tábor, fond SZŠ Tábor, nezpracováno – Kniha konferenčních protokolů 1938–1947, s. 107–124 – protokoly z r. 1942/43. 389 Elektrotechnická větev u VPŠ strojnické Brno, Lichtenauerova ul. byla vydělena už od 1. ročníku a ve statistikách Státního úřadu statistického je uváděna jako oddělený obor v rámci školy. VPŠ strojnická v Plzni vydělila v rámci řádného studia jednu třídu 3. ročníku jako elektrotechnickou poprvé ve školním roce 1941/42 a od školního roku 1942/43 byla ve 3. a 4. ročníku vždy jedna třída vydělena jako elektrotechnická s tím, že po 2. ročníku došlo k přechodu žáků mezi třídami podle jejich odborného zájmu. K samostatnému vydělení elektrotechnického oboru však za války nedošlo, proto je ve statistikách plzeňská průmyslovka pojímána jako čistě strojnická. VPŠ strojnická v Moravské Ostravě-Vítkovicích měla pouze strojnické třídy. 388

160


nastoupit do druhého ročníku vyšší průmyslové školy, pokračovat ve studiu a získat maturitu. Vyšší průmyslová škola textilní v Brně se tomuto schématu vymykala, protože byla již od předválečných let rozdělena na nižší a vyšší průmyslovku.390 Na rozdíl od klasických průmyslovek nabízela širší škálu specifických oborů, které však vzhledem k úzkému zaměření nezaznamenaly takovou expanzi paralelních tříd jako válečnému hospodářství potřebnější strojnické obory na jiných školách. Spolu s VPŠ Giskrova ul. a VPŠ Lichtenauerova ul. také otevírala ještě v roce 1943/44 jako jedna z posledních protektorátních škol abiturientský kurs.391 Následující tabulka ukazuje vývoj počtu tříd u zkoumaných průmyslových škol v letech 1938/39–1944/45. Pro zjednodušení byly u VPŠ textilní Brno spojeny všechny obory nižší, resp. vyšší průmyslovky. Nejsou započteny abiturientské kursy. Vývoj počtu tříd na sledovaných průmyslových školách v letech 1938/39-1944/45 1938/39

1939/40

1940/41

1941/42

1942/43

1943/44

1944/45

VPŠ strojnická Plzeň

6

9

12

15

19

21

22

VPŠ stavební Plzeň

4

4

4

6

9

10

11

10

11

13

14

15

16

12

18

19

20

18

16

7

8

9

9

8

8

5

6

8

10

11

12

7

8

6

6

7

2

7

8

11

13

12

10

8 VPŠ strojnická M. Ostrava 6 VPŠ (strojnická) Brno Lichtenauerova ul. – strojnická větev 5 VPŠ (strojnická) Brno Lichtenauerova ul. – elektrotechnická větev 4 VPŠ (stavební) Brno Giskrova ul. 6 VPŠ textilní Brno (nižší) 6 VPŠ textilní Brno (vyšší) (Zdroj: Katalogy příslušných škol)

Ani to není zcela přesné, protože škola otevírala v nižším stupni nazývaném „odborná škola“ (I. a II. ročník) obory: pletařský a stávkařský, tkalcovský a do roku 1940 také pro chemický průmysl textilní, ve vyšším stupni („vyšší škola“ – III. a IV. ročník) obory tkalcovský, kreslířský, pro chemický průmysl textilní a od roku 1940 též vyšší školu chemickou, která byla na rozdíl od ostatních oborů čtyřletá (od I. do IV. ročníku). Z odborné školy na vyšší školu přitom žáci plynule přecházeli. V letech 1942/43 a 1943/44 byla na vyšší chemické škole ve III. a IV. ročníku otevírána vždy jedna paralelní třída určená speciálně pro absolventy nižší chemické školy ze Dvora Králové. – AM Brna, fond Vyšší průmyslová škola textilní, Francouzská 101, Brno (dále VPŠ textilní Brno), Hlavní katalog 1942–1943, 1943–1944. 391 VPŠ textilní Brno pravidelně otevírala jednu třídu jednoročního abiturientského kursu již od předválečné doby. VPŠ Giskrova ul. otevírala i v uvedeném roce čtyři paralelní třídy dvouletého abiturientského kursu stavebního a přijímací zkoušky do I. ročníku kursu se konaly i pro školní rok 1944–1945. AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, č. inv. 1158 – Protokoly z porad sboru 1943–1944 – Zápis č. 11 o poradě ze dne 18. 7. 1944 – přijetí žáků do mistrovské školy, do abiturientského kursu a výsledky přijímacích zkoušek do I. ročníku odborné školy stavitelské. VPŠ Lichtenauerova ul. měla v r. 1943/44 dvě třídy prvního a tři třídy druhého ročníku abiturientského kursu strojnického. – BURIAN, Vladimír, I. vyšší průmyslová škola strojnická v Sokolské 1, 1885-1954. Inventář. Archiv města Brna, Brno 1960. 390

161


Nárůst počtu tříd byl způsoben snahou vedení škol dát co největšímu počtu dětí možnost vyššího vzdělání v atmosféře utlumování všeobecně vzdělávacího středního školství. Tehdejší atmosféru výstižně charakterizoval ředitel plzeňské strojní průmyslovky ing. Antonín Benda v první poválečné výroční zprávě a jeho vylíčení válečných poměrů v průmyslovém školství lze považovat za obecně platné: „Přijímání na české střední školy, pouštění žáků do kvint, přijímání žáků na české učitelské ústavy a na obchodní akademie bylo stále víc a víc omezováno, až bylo konečně vůbec zastaveno a tyto školy zavřeny. Otevřeny zůstaly jen průmyslové a některé odborné školy. Proto ten ohromný a stále stoupající příliv žactva na průmyslové školy. Chtějíce vyhověti návalu a pomoci českým chlapcům (zachránit je od pracovního úřadu), otevírali jsme stále víc a více prvních ročníků jak na vyšší, tak i na mistrovské škole.“392 Oproti předválečnému stavu dvou prvních tříd vyšší školy a jedné první třídy mistrovské školy se pro rok 1939/40 otevíraly v Plzni čtyři první třídy vyšší školy, dvě první třídy mistrovské školy a jedna první třída dvouletého abiturientského kursu, o rok později již čtyři první třídy vyšší školy, dvě první třídy abiturientského kursu a čtyři první třídy mistrovské školy. Když nebylo pro rok 1941/42 povoleno otevření nového ročníku abiturientského kursu (jak ing. Benda poznamenal, „Němci v něm totiž stále viděli jakousi náhradu za techniku“), bylo náhradou otevřeno pět prvních ročníků vyšší školy a v následujících dvou letech po šesti prvních třídách prvního ročníku. U mistrovské školy k takovému nárůstu nedošlo. Vrchol tohoto typu vzdělání v Plzni nastal v letech 1940/41 a 1941/42, kdy byly povoleny čtyři první třídy, v letech 1942/43 a 1943/44 byly již otevřeny jen dvě a v roce 1944/45 nebylo otevření mistrovské školy povoleno. Důvodem byly sílící zásahy plzeňského pracovního úřadu, který odmítal uvolňovat pro studium uchazeče z praxe, zejména ze Škodových závodů. Naznačený příliv uchazečů na vyšší průmyslovou školu zákonitě znamenal pokles jejich kvality. Vlivem změny přijímacích předpisů musela být navíc dávána přednost čtrnáctia patnáctiletým uchazečům před staršími. „…Začalo to už v roce 1941/42, ale nejhorší to bylo poslední tři roky, kdy Úřad práce nám po přezkoušení seznamů uchazečů po každé sdělil, že máme dost 14 a 15letých, kteří zkoušku s úspěchem složili…. takže odmítá dát souhlas k přijetí uchazečů nad 15 let. … Poslední tři roky jsme tedy přijímali na vyšší školu výhradně jen žáky 14 a 15 leté, a to všecky, kteří přijímací zkoušku složili s prospěchem, ne tedy jen nejlepší z uchazečů, jako tomu bývalo dříve… Ukázalo se, že se velmi mnoho BENDA, Antonín, Léta okupace na škole. In Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Majerova ul. 1 – Výroční zpráva za školní rok 1944–45. První po revoluci. Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Plzeň 1945, s. 9. 392

162


těchto žáků na vyšší průmyslovou školu nehodí, že jsou příliš mladí a k všemu ještě že i jejich předběžné školní vzdělání je vlivem válečné doby nedostatečné. Kromě toho neměli velmi mnozí z nich ani zájmu o technické studium, poněvadž šli na průmyslovou školu jen proto, aby unikli Úřadu práce, když jiné školy nepřijímaly, Za normálních dob se na průmyslové školy dostávali žáci průměrně 16 až 18letí, a to ještě po velkém výběru, poněvadž i při velkém počtu uchazečů se otvíral obyčejně pouze jediný první ročník na vyšším i na mistrovském oddělení, takže si škola vybrala skutečně jen nejlepší uchazeče…“393 Při tak velkém počtu žáků bylo pro vyučující daleko obtížnější udržet kázeň, zvláště s ohledem na bezpečnost žáků i učitelů v atmosféře všech nebezpečí doprovázejících okupační režim, kdy každé nevhodně zvolené slovo pronesené v nepravou chvíli mohlo mít fatální důsledky pro celý ústav. Zvýšený počet tříd umocňoval i prostorové problémy plzeňské školy, která se musela již na jaře 1940 vystěhovat z budovy v Majerově ul., před válkou sdílené s německou průmyslovkou. Za podmínek střídavého dopoledního a odpoledního vyučování pak do konce války sdílela budovu s Vyšší průmyslovou školou stavitelskou na Švehlově náměstí, kromě toho měla některé třídy rozmístěné i v jiných objektech. Ostravská škola se oproti tomu až do sklonku války udržela v původní budově, stejně jako všechny tři brněnské. Při posuzování konkrétních projevů pracovního nasazení byly zkoumány v první řadě třetí a čtvrté ročníky uvedených vyšších průmyslových škol a také druhé ročníky abiturientských kursů, které vzhledem k věkovému složení žáků nabízejí nejvíce příkladů. Údaje z nižších ročníků, resp. jiných forem studia (mistrovské školy) nebyly získány systematicky pro všechny zkoumané školy, a jejich využití je proto pouze doplňkové. Jak tedy vypadalo nasazení ročníků 1921–1922, resp. 1918–1920 v období od října 1942 do ledna 1943 na sledovaných průmyslovkách? Základní údaje obdobně jako u gymnázií ukazuje tabulka (zachycuje na základě katalogů údaje z vyšší průmyslové školy, ne z mistrovských škol; v prvním sloupci u označení školy je vždy uvedeno, kterých ročníků se údaj týká):

393

BENDA, A. Léta okupace na škole…c.d, s. 11–12.

163

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace Ročníková akce 1921-1922 a 1918-1920 na průmyslových školách Škola

Počet žáků ročníku na škole ve školním roce 1942-43 (chlapci + dívky) 1921-22 1918-20

Nasazeno od října 1942 do ledna 1943

VPŠ strojnická Plzeň (1.-4. roč.)

98

22

Nasazeno 1921-22 0

Nasazeno 1918-20 0

VPŠ stavební Plzeň (1.-4. roč.)

46

11

0

0

VPŠ strojnická M. Ostrava (1.-4. roč.) VPŠ (strojnická) Brno Lichtenauerova ul. – strojní větev (3.-4. roč.) VPŠ (strojnická) Brno Lichtenauerova ul. – strojní větev – abit. kurs (2. roč.)

91

10

11

0

151

48

3

0

87

27

0

0

mimořádný)

17

1

2

36

20

2

0

103 (98+5)

12

0

0

5

1

1

0

4

1

0

0

31 (30+1)

9

4

0

7

2

3

0

16 (14+2)

3

1

0

51 (49+2)

13

8

0

16

1

1

0

130 (125+5)

30

18

0

59 (+ 1 žák VPŠ (strojnická) Brno Lichtenauerova ul. – elektrotechnická větev (3.-4. roč.) VPŠ (stavební) Brno Giskrova ul. (3.-4. roč.) VPŠ (stavební) Brno Giskrova ul. – abit. kurs (2. roč.) VPŠ textilní Brno – odborná škola pletařská a stávkařská (1.-2. roč.) VPŠ textilní Brno – odborná škola tkalcovská (1.-2. roč.) VPŠ textilní Brno – vyšší škola tkalcovská (3.-4. roč.) VPŠ textilní Brno – vyšší škola kreslířská (3.-4. roč.) VPŠ textilní Brno – abiturientský ročník tkalcovský (jednoletý) VPŠ textilní Brno – vyšší škola chemická (1.-4. roč.) VPŠ textilní Brno – vyšší škola pro chemický průmysl textilní (3.-4. roč.) VPŠ textilní všechny obory včetně abit. roč. (Zdroj: Katalogy příslušných škol)

Z tabulky je zřejmé, že nasazení ročníků 1921–1922, resp. 1918–1920 neproběhlo v případě vyšších průmyslových škol v podzimních a zimních měsících roku 1942 ani jednotně, ani masově. Na plzeňské strojní i stavební průmyslovce se neprojevilo vůbec, zatímco v Ostravě – jak ještě uvidíme níže – pracovní úřad vybral žáky uvedených ročníků narození důsledně z prvního ročníku vyšší průmyslové školy, zatímco těm z 2.–4. ročníku poskytl ještě krátký čas ke studiu. V Brně pak byli během podzimu nasazeni jednotlivci ze všech tří škol (strojní včetně elektrotechnické větve, stavební, textilní), ušetřeny však byly druhé ročníky abiturientských kursů. Na příkladu nasazení z ostravské strojní průmyslovky lze zřetelně doložit, že oproti gymnáziím se u průmyslovek vyskytuje daleko více individuálních výjimek, přestože i zde lze vysledovat určité hlavní linie. Prvním nasazeným z Vyšší průmyslové školy strojnické 164


v Moravské Ostravě-Vítkovicích byl sice žák třídy M3c Lumír Olšovský, roč. 1922, nasazený do Říše k 28. říjnu 1942, do konce roku ho však následovali z vyšších ročníků pouze dva další – žák třídy M3a Zdeněk Friedel a M4a Jindřich Čapka, oba narození v roce 1924 a poslaní na práci do Říše k 10. prosinci 1942. Vzhledem k jejich ročníku narození to představuje výraznou anomálii. Roli zde nejspíše hrála skutečnost, že byli oba příslušní do obcí na území Říše, kde bydleli i jejich rodiče (oni sami měli v Ostravě pouze přechodnou adresu u ubytovatele, resp. ve Studentském domově) a měli sice českou národnost, ale říšskoněmeckou příslušnost. Ve škole však přitom studovalo více českých žáků s říšskoněmeckou příslušností, kteří souběžně nasazeni nebyli. První větší skupinu nasazených z vyšší průmyslové školy však s „akcí 1921–1922“ ztotožnit lze. Byla nasazena k 11. prosinci 1942 a tvořilo ji 10 žáků (2 x 1921, 8 x 1922) z 1. ročníku. Poznámku o nasazení mají jen v podobě „Einberufen zur Arbeit ins Reich/Povolán na práci v Říši“, o bližších okolnostech jejich nasazení tedy nic bližšího říci nelze. Pracovní úřad je vybral důsledně, nenasazen zůstal jen jeden vážně nemocný žák ročníku 1920. Jeden žák roč. 1921 z 2. ročníku byl ještě nasazen do Říše k 12. lednu 1943. Obecně vzato však druhý až čtvrtý ročník zůstal prozatím ušetřen.394 Ročníková akce 1921–1922, resp. 1918–1920 na uvedené škole tedy ve standardním podzimně-zimním termínu roku 1942 začala, ale pouze v omezeném rozsahu a dokončena byla se zpožděním. Nijak masový rozsah nemělo nasazování ani v Brně. Na největší z tamních průmyslovek – VPŠ strojnické Lichtenauerova ul. – došlo v uvedeném období ojediněle k nasazení žáků splňujících věkový limit probíhajících ročníkových akcí 1921–1922 a 1918–1920.395 Šlo však o jednotlivé případy, nelze hovořit o systematickém uplatnění hledisek ročníkové akce, jak je i zřetelné z tabulky. Ze šesti tříd třetího ročníku (M3a–M3f) a šesti tříd čtvrtého ročníku (M4a–M4f) byli nasazeni pouze dva žáci ročníku 1921 (jeden k 23. říjnu 1942 bez uvedení přesného místa, jeden bez uvedení data s poznámkou „assentiert – odveden“) a jeden žák ročníku 1922 (k 19. listopadu 1942 – bez uvedení přesného místa, dělal doplňovací zkoušku za 1. pololetí, není zmínka o mimořádné maturitě). 394

Údaje o nasazení získány excerpcí katalogu za školní rok 1942/43. – AM Ostravy, fond SPŠ OstravaVítkovice, inv. č. 184 – Hlavní katalog vyšší školy strojnické 1942/43. 395 Údaje o nasazení získány excerpcí katalogů pro jednotlivé třídy 3. a 4. ročníku strojnické i elektrotechnické větve a druhého ročníku abiturientského kursu strojnického za školní rok 1942/43. – AM Brna, fond Střední průmyslová škola strojnická, Sokolská 1, Brno + Vyšší odborná škola technická, Sokolská 1, Brno (dále SPŠ strojnická Brno), inv. č. 459 – 470, 474–476 – Katalog třídy M3a–M3f, M4a–M4f, AK2a– AK2c 1942/43; fond Vyšší průmyslová škola elektrotechnická, Kounicova 40, Brno (dále VPŠ elektrotechnická Brno), inv. č. 163–167 – Katalog třídy E3a, E3b, E4a–E4c 1942/43.

165


Ze dvou třetích a tří čtvrtých tříd elektrotechnické větve bylo nasazeno po jednom žáku roč. 1919, 1920, 1921 a 1924. Žák E3a roč. 1920 má poznámku „jest na práci v Německu (Merseburg u Lipska) od 20. 11. 1942“. Dva nasazení žáci třídy E4a roč. 1921 a 1924 mají pouze poznámku, že jsou „im Arbeitspflicht/v pracovní povinnosti“ bez uvedení data a místa nasazení; není tedy ani možno říci, zda pracovali v Německu nebo na území protektorátu. Jediný nasazený žák třídy E4c roč. 1919 nemá poznamenáno datum ani místo nasazení, ale není hodnocen v druhém pololetí a má poznámku o vykonání mimořádné maturity podle výnosu MŠ 915-II dne 8. 3. 1943. Ze tří tříd druhého ročníku abiturientského kursu strojnického nebyl nasazen nikdo. U VPŠ stavitelské Giskrova ul. byla situace obdobná. Druhých ročníků abiturientských kursů se podzimní vlna nasazení ročníků 1921–1922, resp. 1918–1920 vůbec nedotkla. Ze 3. ročníku byli nasazeni pouze dva žáci roč. 1921. První z nich odešel k 20. říjnu 1942 „do Říše“ a už se nevrátil,396 druhý měl více štěstí, protože byl sice nasazen k 30. říjnu 1942, ale po čtyřech měsících k 1. březnu 1943 byl pracovní povinnosti zproštěn a vrátil se do školy. Ze 4. ročníku nebyl nasazen také nikdo.397 Brněnská Vyšší průmyslová škola textilní měla vzhledem ke struktuře svých oborů pochopitelně více kandidátů na nasazení na vyšší škole než na nižší škole. Za zmínku stojí, že některé obory vyšší školy představovaly tou dobou útočiště pro četné maturanty, jejichž procento zde v roce 1942/43 převyšovalo obvyklý průměr.398 Celkem na všech oborech studovalo na podzim 1942 130 žáků ročníků 1921–1922 (125 chlapců + 5 dívek) a 30 žáků Dotyčný žák byl domovsky příslušný do obvodu pracovního úřadu Moravská Ostrava a v Brně bydlel v domově mládeže. Nebyl však jediným žákem školy kritických ročníků spadajícím pod pravomoc tohoto pracovního úřadu, a ostatní nasazeni nebyli. Nelze proto vyvozovat závěr o „větší přísnosti“ ostravského pracovního úřadu než brněnského, zejména s přihlédnutím k průběhu nasazení uvedených ročníků v Moravské Ostravě. 397 Údaje o nasazení získány excerpcí katalogů pro jednotlivé třídy 3. a 4. ročníku stavitelské školy a druhého ročníku abiturientského kursu stavitelského za školní rok 1942/43. – AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 434–437, 442–445 – Katalog třídy S3a, S3b, S4a, S4b, AK2a–AK2d 1942/43. Ve výroční zprávě školy za rok 1942/43 je dále uvedeno, že do konce ledna 1943 byli nasazeni ještě další žáci ze tříd, jejichž katalogy nebyly v rámci výzkumu excerpovány, konkrétně z 1. roč. – 1, z 2. roč. – 7, ze čtyř tříd 1. ročníku abiturientského kursu – 15. Nejsou sice uvedena data narození, lze však předpokládat, že šlo o žáky nasazené v rámci ročníkové akce. – AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 1137 – Zápisy o poradách sboru 1942/43, zápis č. XXII – Výroční zpráva vyšší průmyslové školy v Brně, Giskrova ul. za školní rok 1942/43, fol. 6–7. 398 Kromě abiturientského ročníku tkalcovského to platilo o dvou ze tří tříd třetího ročníku vyšší školy chemické (resp. vyšší školy pro chemický průmysl textilní), neboť ve třídě 3ch (všeobecná chemie) bylo ze 46 žáků (41 chlapců a 5 dívek) 21 maturantů gymnázií (17 chlapců a 4 dívky); většina skládala doplňovací zkoušky za 1. a 2. ročník a zřejmě tedy nastoupila rovnou do 3. ročníku. Většina z nich byl ročník 1923 maturující v červnu 1942. Obdobně ve třídě 3cht (pro chemický průmysl textilní) bylo ze 37 žáků 27 maturantů gymnázií (24 chlapců a 3 dívky), kteří kromě studia vykazovali vesměs cca 1 měsíc praxe – lze tedy soudit, že šlo také o maturanty z léta 1942. – AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 28 – Katalog 1942/43, záznamy tříd 3ch a 3cht. Na strojnických a stavebních průmyslovkách se objevuje přijímání žáků do 3. ročníku po složení rozdílových zkoušek také, ale jde pouze o jednotlivé případy, vyskytující se tam, kde nebyly povoleny abiturientské kursy (např. Plzeň). 396

166


ročníků 1918–1920. Z ročníků 1921–1922 bylo od října 1942 do ledna 1943 nasazeno 18 chlapců, z ročníků 1918–1920 nikdo. Z uvedených osmnácti byli dva z nasazení propuštěni a vrátili se do školy, jeden ještě v listopadu 1942 po čtrnácti dnech nasazení a druhý na začátku dubna 1943. V 2. ročníku odborné školy pletařské a stávkařské se dále vyskytl jeden mimořádný případ, kdy byla nasazena k 31. říjnu 1942 kromě jednoho chlapce ročníku 1922 i jedna dívka ročníku 1923.399 Místa nasazení jsou konkrétně uvedena jen ve čtyřech případech, z toho dva na území bývalého Rakouska (Wien), dva na území sudetské župy (Falkenau, Teplitz-Schönau). Z výše popsaného stavu provedení ročníkové akce 1921–1922 a 1918–1920 na průmyslových školách v obvodech tří různých pracovních úřadů (Brno, Moravská Ostrava, Plzeň) je možné vyvodit závěr, že přístup k naplňování jejích obecných direktiv daných ministerstvem hospodářství a práce byl rozdílný. Ani v jednom ze tří významných průmyslových center však nebyli žáci předmětných ročníků na podzim 1942 vyjmuti ze studia a nasazeni plošně – v Plzni akce neproběhla vůbec a v Brně a Ostravě jen ve velmi omezené míře. Znatelné je přitom ušetření žáků druhého ročníku abiturientských kursů. Důkazy pro to nejsou doložitelné, ale lze se domnívat, že i na pracovních úřadech převážilo praktické uvažování. V případě Plzně tuto hypotézu podporuje poválečný výrok již vzpomínaného ředitele ing. Bendy: „O plzeňském Úřadu práce jsme říkávali, že je to největší sabotér německé válečné mašiny. Z počátku měl v čele technika, prý rakouského Němce. Technika na něm skutečně bylo vidět. Když nám začal Úřad práce (tuším v Klatovech) zasazovati žáky do práce, ihned to na náš zákrok zarazil s tím, že potřebuje naše žáky jako hotové techniky a nikoliv jako pomocné dělníky; a také – pokud byl v Plzni – jsme měli od Úřadu práce pokoj.“400 U průmyslových škol přistupuje navíc oproti ostatním sledovaným typům ústavů ještě další fenomén, kterým byla aktivita organizace Technische Nothilfe.401 Ta je konkrétně Dívka sice bydlela přechodně v Brně, ale domovskou příslušnost měla v obci Červenka, spadající do obvodu pracovního úřadu Olomouc, i její matka bydlela v Olomouci. Za jejím povoláním tedy stál olomoucký pracovní úřad, nikoli brněnský. Hodnocena je jen za první čtvrtletí a v poznámce uvedeno, že „pro povolání k válečnému pracovnímu výkonu vystoupila k 31. 10. 1942“ – AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 28 – Katalog 1942/43, záznamy 2. ročníku odborné školy pletařské a stávkařské. 400 BENDA, A. Léta okupace na škole…c.d., s. 13. Vzpomínaným německým vedoucím plzeňského úřadu práce byl s největší pravděpodobností dr. Bourges, který v přesně nezjištěné době koncem roku 1942 přešel na vedoucí místo k Úřadu práce Praha, jak uvádí ve své poválečné výpovědi bývalá úřednice plzeňského pracovního úřadu M. Kalistová. – SOA Plzeň, fond Mimořádný lidový soud Plzeň (dále MLS Plzeň), spis Ls 268/47 (M. Kalistová), fol. 41–43 – výpověď M. Kalistové ze dne 18. 11. 1945. 401 Technische Nothilfe (někdy překládáno jako Technická nouzová pomoc, ale zpravidla užíván původní německý termín, případně jeho zkratka TN či řidčeji TNH), německá polovojenská uniformovaná organizace určená k likvidaci následků krizových stavů. V době války její příslušníci zejména odstraňovali trosky budov 399

167


doložena v Plzni již od podzimu 1942 (nezávisle na probíhající ročníkové akci) a představovala druhé rameno pomyslných kleští svírajících českou středoškolskou mládež v druhé polovině války. Přestože s výraznějšími projevy její činnosti vzhledem ke středním odborným školám se setkáme až na jaře 1943, je třeba alespoň stručně zmínit její počátky, které spadají právě do závěru roku předchozího. Ačkoliv první zmínky o činnosti Technische Nothilfe na území Protektorátu Čechy a Morava se datují již k roku 1940, teprve po zavedení říšských předpisů o TN v protektorátu v srpnu 1942402 ji začala česká veřejnost registrovat. Kromě řemeslníků stavebních profesí se prvořadým předmětem zájmu jejích místních skupin403 stali žáci průmyslových škol. V Plzni si na podzim 1942 předvolal místní vedoucí TN ředitele strojní průmyslovky dr. Bendu a stavební průmyslovky dr. Černého, objasnil jim funkci uvedené organizace a způsob, jakým mají být zapojeni žáci jejich škol. Ze starších žáků strojnické průmyslovky měly být vytvořeny tři skupiny, které se měly zacvičit v udržování chodu veřejných podniků (plynárny, vodárny a elektrárny), aby v případě jejich poškození leteckým útokem bylo k dispozici dostatek vycvičeného mužstva k jejich rychlé opravě a uvedení do provozu. Výcvik měl být prováděn v uvedených podnicích třikrát týdně mimo vyučování. Obdobně žáci stavební průmyslovky měli být vycvičeni v rychlém provádění stavebních oprav. Vedení školy to zpočátku nepovažovalo za špatný záměr, protože v něm vidělo pro žáky možnost získání praxe a jistou záruku, že nebudou posláni mimo Plzeň. Brzy však Technische Nothilfe ukázala pravou tvář: žáci byli voláni ke cvičení i v době vyučování, přičemž šlo v daleko větší míře o výcvik pořadový než odborný, a obdrželi i uniformy.404 Další mělo přijít na jaře 1943; zatím žáci cvičili obraty a pochodování na hřišti v sousedství tzv. Střelnice, kde měla plzeňská Technische Nothilfe svoji kuchyni.405 Povolání k Technische Nothilfe proběhlo u těchto žáků strojní průmyslovky formou

zničených bombardováním, zajišťovali opravy poškozených objektů a energetických sítí a podle potřeby vykonávali i jiné práce technického (postupem doby spíše nádenického) charakteru ve prospěch protiletecké ochrany a válečného hospodářství. Blíže viz EISENHAMMER, Miroslav, Nasazení studentů středních škol v rámci organizace Technische Nothilfe. In Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného ve Státním ústředním archivu v Praze dne 2. dubna 2004. Státní ústřední archiv v Praze, Praha 2004, s. 63–74. 402 Nařízení říšského ministra vnitra z 10. 7. 1942 o zavedení říšských předpisů o Technické nouzové pomoci v protektorátu; ve Věstníku ŘP vydáno dne 8. 8. 1942 – Věstník nařízení ŘP 1942, č. 33, s. 218; též RGBl. I/1942, s. 466. 403 Z dochované korespondence jednotlivých ústavů je možné rekonstruovat následující označení místních skupin či jiných součástí TN, které měly vliv na nasazování studentů ze zkoumaných škol (mimo pražské ústředí): TN-Bezirksgruppe Mähren, Zelle 10, Brünn; TN-Ortsgruppe P/60 Brünn, TN-Ortsgruppe P/15 Königshof., TN-Ortsgruppe P/72 Mährisch Ostrau, TN-Ortsgruppe P/23 Pilsen. 404 BENDA, A. Léta okupace na škole….c.d, s. 13–14. 405 Vzpomínka Emila Franka, 1942/43 žáka třídy 4aM plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické, ze dne 12. 3. 2001. Osobní archiv M. Eisenhammera.

168


povolání k dlouhodobé nouzové službě (Heranziehung zum langfristigen Notdienst) vydaného

Úřadem

vrchního

starosty

města

Plzně-Správou

z příkazu

Říše

(Reichauftragsverwaltung – RAV). Důvodem byl odlišný charakter služby od běžného pracovního nasazení zprostředkovaného pracovním úřadem; v tomto případě šlo o tzv. dlouhodobou nouzovou službu podle říšského Nařízení o nouzové službě z 15. října 1938, které bylo na území Protektorátu Čechy a Morava zavedeno k 25. listopadu 1939.406 Povolání se týkalo vybraných žáků zejména 4. ročníku plzeňské strojní průmyslovky a mistrovské strojnické školy, dále pravděpodobně i části žáků stavební průmyslovky a jednotlivců z obchodní akademie, a bylo zaměřeno na žáky bydlící v Plzni.407 Kromě nasazení pracovním úřadem a počínajícího zájmu Technische Nothilfe začaly na středoškoláky během podzimu 1942 doléhat i další pracovní aktivity narušující vyučování. Obecně již o nich bylo pojednáno v příslušné kapitole, nyní je možné ilustrovat je konkrétními příklady. Až dosud byli žáci zvyklí pouze na pravidelné prázdninové žňové práce. O prázdninách 1942 zažili žáci plzeňských gymnázií a obchodní akademie poprvé novou, městským úřadem vyžádanou pracovní činnost, když byli nasazeni jako tramvajoví průvodčí do vozů městských dopravních podniků.408 Na podzim pak akcí přibývalo. Kromě sběrů mandelinky bramborové, které tento podzim prováděli na pokyn okresních úřadů ze sledovaných škol žáci RG Beroun, RG Plzeň – Klatovská tř. a RG Rokycany,409 a mimořádného sběru papíru šlo zejména o „akci k výživě obyvatelstva“ zaštítěnou Nařízení o nouzové službě (RGBl. I/1938, S. 1441) bylo zavedeno na území protektorátu k 25. 11. 1939 – viz RGBl. I/1939, S.2301. 407 Přesné počty v tomto případě není možné určit, protože na přelomu let 1942/43 šlo o službu konanou z větší části mimo vyučování. Do školních katalogů se promítla až během jara 1943 v těch případech, kdy došlo k dlouhodobějšímu nasazení mimo Plzeň. Totéž platí ohledně TN pro brněnské průmyslovky. 408 Zaměstnání studentů během července a srpna mělo především umožnit kmenovým zaměstnancům Elektrických podniků města Plzně vybrat dovolenou v letních měsících. Pro práci průvodčích bylo během týdne mezi 11. –18. červencem 1942 vyškoleno celkem 108 studentů obchodní akademie, gymnázia a průmyslových škol. Školení sestávalo z úvodního kursu probíhajícího na obchodní akademii a praktického výcviku ve vozech elektrické dráhy. Po vykonaném přezkoušení pak od 19. července převzali studenti samostatně výkon svěřené práce. Zaměstnáni mohli být jen studenti starší 17 let. Šlo o třísměnný provoz se směnami v rozsahu 6 až 8 hodin. Práce byla honorována stejně jako u normálních zřízenců drah. Od zaměstnavatele obdrželi pracovní oblek a označení v podobě červené rukávové pásky s označením „HD – PS“ (Hilfsdienst – Pomocná služba) a služebním číslem. O tomto nasazení informoval místní tisk. - 108 středoškoláků tramvajovými průvodčími. Nová doba, 1942, roč. 48, č. 189 (12. 7.), s. 8; Plzeňští středoškoláci jako tramvajoví výběrčí. Úřední list města Plzně, 1942, roč. 15, č. 14 (15. 7.), s. 112. 409 Podle hlášení o účasti žáků na sběru mandelinky (coloradský brouk - Koloradokäfer) z RG Beroun se 23., 24. a 25. 9. 1942 nevyučovalo, protože „podle nařízení OÚ z 18. 9. 1942 se celý den hledala mandelinka od 9.00 do 15.00 v prostoru mezi Řevnicemi a Karlštejnem.“ – SOkA Beroun, fond RG Beroun, karon 7 – Spisy 1942 (čj. 1378/42 z 19. 9. 1942). Obdobně se na výzvu okresního úřadu v Plzni účastnili hledání mandelinky bramborové ve dnech 17.–18. 9. 1942 žáci VII. a VIII. tříd Státního reálného gymnázia v Plzni (Klatovská tř.) – AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940–1951- záznamy za školní rok 1942/43, nestr. – a žáci RG Rokycany ve dnech 24. a 26. 9. 1942 – SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno – Protokoly z porad sboru – protokol č. VIII. o I. klasifikační poradě ze dne 12. 11. 1942. 406

169


Kuratoriem pro výchovu mládeže, spočívající v nakládání, přebírání a pytlování brambor. Tato akce se během podzimu 1942 týkala gymnázií (včetně dívčích), učitelských ústavů, obchodních akademií, veřejných i soukromých obchodních škol a odborných škol pro ženská povolání v městech Brno, Moravská Ostrava a Plzeň. Jak pokyn k provedení akce uváděl, „tímto nasazením chápaným jako čestná služba bude nahrazena řada pracovních sil upotřebitelných pro jiné válečně důležité úkoly“. Žáci byli nasazováni pod dozorem učitelů po sedmičlenných skupinách v pětihodinových dopoledních nebo odpoledních směnách, podle pokynu měla být každá třída nasazena nejvýše dvakrát sedm dnů včetně neděle. Stanovená tarifní hodinová mzda činila pro chlapce 2,50 K, u dívek měla být stanovena podle výkonu. Z vydělané částky měli žáci odvést určitý díl na Německý Červený kříž.410 Provádění uvedené akce je zachyceno v kronikách a konferenčních protokolech většiny zkoumaných škol těch typů, kterých se akce týkala, v Plzni i v Moravské Ostravě. V obou městech proběhla do konce října a zapojeni do ní byli žáci VI. – VIII. ročníků. Z vydělaných peněz žákům mnoho nezbylo, protože v Plzni odvedli na Německý Červený kříž přibližně čtvrtinu výdělku, v Ostravě pak zhruba polovinu.411 Za zmínku stojí, že rokycanská pobočka plzeňského pracovního úřadu nad rámec pokynu nařídila pracovní nasazení k zajištění výživy obyvatelstva i žákům rokycanského gymnázia, byť v omezené míře.412 V Berouně bylo během vánočních prázdnin zaměstnáno

Akce byla vyhlášena přípisem ministerstva školství č. 106296/42-II/2 ze dne 30. 9. 1942, navazujícím na výnos ministra školství č. 66356/42-II/2 ze dne 30. 6. 1942, který stanovoval podrobná pravidla pro letní žňové nasazení žáků škol. Pro „bramborovou akci“ platila stejná základní pravidla jako pro žňové nasazení, rozdílem bylo jen její podřízení Kuratoriu a výslovné doplnění žákyň V. – VII. roč. vyšších dívčích škol. – AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 287,– Korespondence, rok 1942 2. část, čj. 644/42. 411 Ze Státního reálného gymnázia v Plzni – Mikulášské nám. se akce účastnilo 91 žáků VI. – VII. tříd, kteří si vydělali 5937,50 K a z toho odvedli na NČK 1332,30 K. (AM Plzně, fond SRG Plzeň, karton 1568, inv. č. 130 – Korespondence 1942–43 – Zápis o I. klasifikační poradě 12. 11. 1942). Ze Státního reálného gymnázia v Plzni – Klatovská tř. se účastnilo 57 žáků, odpracovali 1584 hodin, mzda činila 3960 K, z čehož odvedli 818,30 K. (AM Plzně, fond Masarykovo české státní reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 Kronika 1940-1952, zápis za rok 1942/43, nestr.). V Moravské Ostravě zachytil S. Čablík provádění této akce u gymnázia, kde „…byli od 7. – 31. října zapojeni žáci VI., VII. a VIII. tříd střídavě po jednom týdnu do pracovního procesu k zajištění výživy obyvatelstva. Žáci byli přidělováni ve skupinách 1 + 7 k jednotlivým firmám, kde pracovali při vykládání brambor. Odpracovali celkem 1843 hodin, odměněni byli 4981,50 K, z čehož museli přispět 2540,90 K na německý Červený kříž.“ (podle kroniky gymnázia, školní rok 1942/1943 – ČABLÍK, A.. České střední školství…c. d., s. 53) a u reálného (původního reformního reálného) gymnázia („Na ústavu bylo žactvo VI. až VIII. tříd nasazeno od 7. do 31. října 1942 na práce k zajištění výživy obyvatelstva. Odpracovali 3696 hodin za 9352 K, z toho museli věnovat na Německý červený kříž 4849,50 K, tedy více než polovinu.“ (podle kroniky RRG, školní rok 1942/43 – ČABLÍK, A. České střední školství…c. d., s. 79). 412 Podle nařízení pracovního úřadu Plzeň, pobočky Rokycany se 6 žáků VIII. ročníku podílelo na zásobování obyvatelstva brambory od 19. do 24. 10. 1942 a 40 žáků VII. a VIII. třídy na konzervování zelí od 26. do 31. 10. 1942. Ze mzdy dali dobrovolně 2% na Německý Červený kříž. - SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno – Protokoly z porad sboru – protokol č. VIII. o I. klasifikační poradě ze dne 12. 11. 1942. 410

170


16 žáků a žákyň v kanceláři městského úřadu při pořádání kartoték;413 podobně žákyně V.VII. tříd RG v Moravské Ostravě-Přívoze strávily v prosinci 1942 čtrnáct dnů ve službách magistrátu vypisováním šatenek pro obyvatele města.414 U jiných sledovaných škol nebylo v tomto období nasazení žáků ke kancelářským pracím zaznamenáno. V Plzni se ale gymnazisté říjnovým nasazením bramborové brigády nezbavili. Na žádost pracovního úřadu muselo dát vedení Státního reálného gymnázia Klatovská tř. k dispozici 20 žákyň, které od 26. listopadu do 20. prosince strávily 18 dnů místo ve škole při práci v 6-7 hodinových směnách na přebírání brambor ve vojenském skladišti. Stejným způsobem byly nasazeny i žákyně VI. a VII. tříd Státního reálného gymnázia Mikulášské nám. ve dnech 3. – 15. prosince 1942 a také žákyně dívčího gymnázia.415 Opět šlo pouze o předzvěst věcí příštích. Třídění a skládání brambor čekalo plzeňské gymnazisty do konce války ještě mnohokrát a patřilo k nejmenším ze všech hořkostí, které jim příštích dva a půl roku mělo přinést. Máme-li období od října 1942 do ledna 1943 celkově zhodnotit, je možné konstatovat, že žáci ročníků 1921–1922 a 1918–1920 ve značném procentu případů ušli okamžitému nasazení v rámci uvedené ročníkové akce. Projevilo se zde několik faktorů. V první řadě samotné předpisy pro provedení ročníkové akce zmiňovaly v případě ročníku 1918–1920 žáky odborných technických škol jako chráněnou skupinu, čemuž do jisté míry odpovídá i stav uvedený v tabulce uvádějící údaje o průmyslových školách – tam, kde došlo k nasazení, je procento nasazených žáků ročníku 1921–1922 vyšší než u ročníků 1918– 1920. Celkově ale záleželo hlavně na konkrétním pracovním úřadu a jeho potřebě pracovních sil. Ze zkoumaného vzorku to naznačuje situace v obvodu pracovního úřadu Tábor, který oproti jiným ve velké míře nasadil žáky gymnázií i obchodní akademie, a to v kontrastu s pracovním úřadem např. v Plzni, kde by se vzhledem k průmyslovému charakteru města dala očekávat větší snaha o získání pracovních sil. Na druhou stranu v případě Plzně zřejmě sehrálo roli vědomí potřebnosti vyškolených techniků pro místní průmysl a také větší možnosti získávání potřebných sil z jiných zdrojů, jakým bylo stále hojně používané „vyčesávání“ menších podniků a úřadů a uzavírání pro válku nedůležitých 413

SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno, Konferenční protokoly – protokol č. 9 o II. klasifikační poradě 26. 1. 1943. 414 AM Ostravy, fond Střední všeobecně vzdělávací škola Ostrava-Přívoz (dále SVVŠ Ostrava-Přívoz), karton 2, inv. č. 28 – Konferenční protokoly 1942-1943. 415 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940–1952, zápis za rok 1942/43, nestr.; AM Plzně, fond DRG Plzeň, inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika 1906–1947, zápis za rok 1942/43, nestr.; CHLEBOVNA, Václav, Osudy ústavu v době nesvobody a po ní až do školního roku 1946/47. In Výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1946–47, Plzeň 1947, s. 7.

171


podniků a živností. Hlavním důvodem opatrného přístupu pracovních úřadů však podle názoru autora byl dosud neexistující právní rámec pro ukončování studia žáků v případě jejich povolání k pracovnímu nasazení. Ten měl vzniknout až v únoru 1943, a jak dále uvidíme, znamenal radikální změnu situace zejména ve vztahu pracovních úřadů k všeobecně vzdělávacím středním školám.

5.2 Jaro 1943 Pět měsíců, které uplynuly mezi říjnem 1942 a březnem 1943, radikálně změnily situaci českých středoškolských studentů. Vliv měla v první řadě situace na frontách. Po prohrané bitvě u Stalingradu a obrovských ztrátách s ní spojených potřebovalo Německo získat další vojáky – pro chystanou letní ofenzívu roku 1943 požadoval Hitler 800 000 mužů, které bylo nutno zčásti uvolnit z válečného průmyslu.416 Ten přitom sám potřeboval stále více pracovních sil s cílem zvýšení zbrojní výroby. V severní Africe se vojska Osy dostávala do defenzívy a do té doby roztříštěná spojenecká bombardovací ofenzíva se pod vedením velitele britského bombardovacího letectva sira Arthura Harrise začínala po zavedení nové taktiky stále nepříjemněji podepisovat na válečné ekonomice i životě v zázemí německých měst. Všechny uvedené faktory vedly říšského ministra propagandy Goebbelse k vyhlášení totální války. Propagandistický krok, provedený na velkém veřejném shromáždění v berlínském Sportovním paláci 18. února 1943 a od tohoto dne pravidelně živený tiskem a ostatními sdělovacími prostředky, měl dále zvýšit válečné úsilí.417 O dva dny dříve, 16. února, stanovil Zentralplannung (říšský koordinační orgán plánování výroby a potřeb pracovních sil) celkovou kvótu zahraničních dělníků, které bylo žádoucí získat do konce prvního čtvrtletí roku 1943. Požadavek zněl na 400 000 pracovních sil, z nichž 10 000 měl dodat Protektorát Čechy a Morava. Šlo o v pořadí již třetí vlnu „Sauckel-Aktion“, Sauckelovy akce, jak začaly být hromadné nábory zahraničních pracovníků od roku 1942 podle svého hlavního strůjce nazývány.418

416

HEALY, Mark. Kursk 1943: the tide turns in the East. London : Osprey Publications Ltd., 1997, s. 8. Hitler podepsal výnos požadující uvedenou masovou mobilizaci 13. ledna 1943. Goebbels plánoval pro jeho realizaci „restrukturalizační proces“ existujících pracovních míst. – Josef Goebbels, Deníky. Svazek 5: 1943– 1945. Praha : Naše vojsko, 2010, s. 23 a text pozn. 13 na s. 270. 417 Josef Goebbels, Deníky…sv. 5…c.d, s. 46–47. Šlo o jeden z Goebbelsových největších řečnických a propagandistických úspěchů za celou dobu jeho kariéry. V atmosféře stalingradské porážky přesvědčil posluchače v sále i u rozhlasových přijímačů, že válku je třeba vést dál se zvýšeným úsilím bez ohledu na oběti a za cenu podstatných omezení v běžném životě. 418 HOMZE, E. L.. Foreign labor…c.d., s. 145.

172


Požadavky vznášené na protektorát bylo stále těžší plnit, protože se zde střetaly dvě koncepce – odčerpání pracovních sil, zejména odborných, a jejich převedení na území Říše bylo v protikladu k tendenci zřizovat na území protektorátu nové výrobní kapacity. Tuto myšlenku reprezentoval říšský ministr pro zbrojení a munici Albert Speer. Přesun výroby do relativně bezpečnějšího prostoru měl uchránit továrny před leteckými útoky. Právě toto období se stalo počátkem skutečně výrazného čerpání pracovních sil z řad studentů středních a odborných škol. Podzim 1942 byl pouhou předzvěstí toho, co se rozpoutalo v protektorátním středním a zčásti i odborném školství v březnu 1943. V kapitole věnované legislativnímu vývoji nasazovacích opatření již byl zmíněn výnos ministerstva školství z 11. února 1943 č. 915/43-II/2 o vysvědčeních a o přiznání dospělosti pro žáky (žákyně), kteří byli povoláni pracovním úřadem k pracovní povinnosti. Podle uvedeného nařízení byla zpětně přiznána dospělost žákům povolaným pracovními úřady již na podzim 1942 v rámci ročníkové akce 1921–1922 a 1918–1920. Současně však toto nařízení umožnilo rozsáhlé přeřazování středoškolských studentů vyšších ročníků do zaměstnání na základě příkazu pracovních úřadů. Jak uvidíme na příkladech z jednotlivých škol, uvolněné síly byly zařazovány alespoň v první fázi na území protektorátu, jako náhrada sil převedených do Německa. To odpovídá i znění pokynu k provedení ročníkové akce 1918–1920, který předjímal, že náhradu za pracovní síly poslané do Německa je mimo jiné třeba hledat zvýšenou exploatací ročníků 1923–1925. Hranice masově prováděného pracovního nasazení se tak posunula k osmnáctému roku věku. Konkrétní umístění sil odčerpaných ze středních škol je však možné sledovat jen omezeně, v závislosti na tom, jak podrobně jsou okolnosti nasazení popsány v dokumentech příslušných ústavů. Charakteristické pro nasazení středoškoláků na jaře 1943 je, že pro ně na rozdíl od ročníkových akcí předchozího roku nebyly vydány nové centrální direktivy. Zbýval zde tudíž ještě větší prostor pro iniciativu jednotlivých pracovních úřadů než na podzim 1942. Ty využívaly daných možností v závislosti na potřebě pracovních sil ve svém obvodu, resp. podle toho, zda zrovna potřebovaly naplnit určitý požadovaný kontingent. V mnoha případech se na jaro 1943 posunulo nasazení těch příslušníků ročníků 1921– 1922, kteří zůstali ušetřeni první vlny nasazení z podzimu 1942. Doplnilo je však daleko větší množství mladších sil. Absence centrálních pokynů dávala pracovním úřadům široké možnosti. V praxi se ukázalo, že pracovní úřady většinou respektovaly pro nasazení věkovou hranici 18 let. Na rozdíl od ročníkové akce 1921–1922, resp. 1918–1920, které byly omezeny na muže, 173


nebylo stanoveno omezení po stránce pohlaví, a pracovní úřady proto nasazovaly ze středních škol jak chlapce, tak dívky. Přístup jednotlivých pracovních úřadů však byl velmi individuální. Právě období jara 1943 zřetelně ukazuje, že pohled omezující problematiku pracovního nasazení na centrálně vyhlašované ročníkové akce by byl velmi zjednodušující. Realita byla ve skutečnosti značně pestrá, přesto v ní bude možné vysledovat určité hlavní linie. 5.2.1 Všeobecně vzdělávací střední školy – gymnázia, reálná gymnázia, učitelské ústavy Nasazení žáků gymnázií na jaře 1943 Na plzeňská gymnázia dopadlo nucené nasazení plnou silou v březnu 1943. Na reálném gymnáziu (bývalé II. reálce) Mikulášské náměstí v roce 1943 pokračovala septima do oktávy, a na škole tudíž nebyly konány maturity. Vzhledem k absenci oktávy nebyl proto počet nasazených ze dvou septim tak velký jako na sesterském reálném gymnáziu (Klatovská třída, bývalé Masarykovo RG), které mělo tři oktávy a dvě septimy. Zároveň se stali předmětem zájmu pracovního úřadu i žáci dvou nejvyšších ročníků postupně rušeného plzeňského gymnázia. 12. března 1943 pronesl dr. Busold z pracovního úřadu v Plzni přednášku pro učitele a další zainteresované osoby na téma „Pracovní nasazení mládeže“; účastnili se jí také profesoři bývalé reálky Karel Rachač a Vojtěch Ježek.419 Paradoxně právě tito dva mezi žáky oblíbení mladí pedagogové, kteří svorně v brzké budoucnosti okusí „pohostinnost“ gestapa a druhý jmenovaný se už mezi ně nikdy nevrátí… Ve dnech 15. a 16. března 1943 provedl městský lékař MUDr. Božetěch Fuka prohlídku všech žáků a žákyň, kteří dosáhli do 31. března 1943 věku osmnácti let.420 17. března obdrželo ředitelství reálného gymnázia na Mikulášském náměstí pokyn z oddělení mládeže plzeňského pracovního úřadu, že všichni žáci narození do konce března 1925 musí vyplnit tzv. žákovské štítky. Štítky byly odeslány 23. března.421 O dva dny později již první žáci nastupovali na nová působiště. Mezi 25. březnem a 7. dubnem 1943 opustilo lavice 28 septimánů a tři sextáni; jeden septimán je ještě následoval k 24. květnu.422 Na původním reálném gymnáziu Klatovská tř. 419

AM Plzně, fond SRG Plzeň, karton 1568, inv. č. 130 – Korespondence 1942–43 – Zápis o III. klasifikační poradě 14. 4. 1943. 420 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940-1952, zápis za rok 1942/43, nestr. 421 AM Plzně, fond Státní československé reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 130 – Korespondence 1942–43, čj. 200/43. Přiložen seznam žáků určených k nasazení. 422 AM Plzně, fond SRG Plzeň, inv. č. 2 – Hlavní katalog 1942/43.

174


se nasazení týkalo 100 (81 + 19) žáků a žákyň oktáv a 25 (17 + 8) žáků a žákyň septim.423 Nasazování probíhalo postupně již od 17. března a k 12. dubnu bylo vyučování v oktávách zastaveno poté, co byl nasazen jejich poslední žák. Řádnou maturitu skládala toho jara jediná dívka ročníku 1924, která nasazení unikla včasným provdáním. Všichni ostatní oktaváni byli nasazeni. Rozsah nasazení v jednotlivých ročnících tří plzeňských gymnázií a jeho rozložení podle ročníků narození ukazuje níže připojená tabulka. Vyplývá z ní, že teprve nyní byli nasazeni žáci roč. 1921–1922, kterým se tak zhruba o pět měsíců posunul termín nasazení oproti podzimní ročníkové akci. V tabulce je úmyslně rozdělen počet žáků narozených v roce 1925 do konce března a od začátku dubna, aby bylo možné sledovat, nakolik plzeňský pracovní úřad dodržoval proklamovanou zásadu nasazení žáků starších osmnácti let. Tato zásada byla skutečně dodržena, v případě nasazení žáků mladších osmnácti let šlo jen o malou věkovou diferenci a ve dvou případech byli žáci umístěni do rodinných firem, takže lze spekulovat i o záměrném ovlivnění. Díky dochovanému spisovému materiálu424 původní reálky můžeme částečně sledovat i další osudy nasazených. Reálka v tomto případě slouží jako modelový případ; nasazení žáků původního reálného gymnázia i gymnázia mělo stejný charakter. Z 32 nasazených jarní vlny 1943 byl největší počet – 16 chlapců – nasazen u dřevařské firmy Reschop provozující pily v Mirošově. Sedm jich bylo přiděleno do Škodových závodů, tři na železnici k plzeňskému ředitelství drah, třem se podařilo získat povolení k práci ve firmách nebo hospodářství svých rodičů, jeden byl určen k plzeňské kovozpracující firmě Rudolf, jedna dívka dostala práci v úřadu města Plzně a jedna dívka byla nasazena pracovním úřadem Klatovy neznámo kam. U jednoho sextána a dvou septimánů splňujících věkový limit bylo nasazení ze zdravotních důvodů odloženo.

423

AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 23, sign. 14e77 – Hlavní katalog 1942/43. V kronice RG uvedený počet 27 (19 + 8) žáků a žákyň nasazených ze septim reflektuje i dva žáky, kteří jako židovští míšenci nuceně opustili septimu už na podzim 1942. – AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 19401952, zápis za rok 1942/43, nestr. 424 AM Plzně, fond SRG Plzeň, inv. č. 130 – Korespondence 1942–43, čj. 200/43..

175

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace Nasazení žáků plzeňských gymnázií na jaře 1943 (březen – květen) Škola

Počet žáků ročníku v ročníku školy ve školním roce 1942-43 nenasazených k 1. 3. 1943 (v závorce počet chlapců + dívek; neuváděn roč. 1927) Nasazeno od března do května 1943 (resp. před řádnou maturitou) 1921 1922 1923 1924 1925 (do 1925 (od 1926 31. 3.) 1. 4.) VI. 0 0 0 0 0 1(0+1) 19(12+7) G Plzeň 0 0 VII. 0 0 0 6(5+1) 9(7+2) 20(16+4) 0 3(2+1) 7(5+2) 0 VIII. 2(2+0) 0 15(13+2) 28(22+6) 1(0+1) 2(1+1) 0 2(2+0) 11(10+1) 21(21+0) 0 0 VI. 0 0 0 2(2+0) 2(2+0) 4(3+1) 47(44+3) SRG Plzeň 2 1 0 0 VII. 0 2(2+0) 2(0+2) 13(13+0) 11(11+0) 46(39+7) 0 2(2+0) 2(0+2) 12(12+0) 10(10+0) 3(3+0) VI. 0 0 0 1(1 +0) 0 7(4+3) 42(33+9) MRG Plzeň 0 0 0 VII. 0 0 2(2+0) 16(9+7) 13(12+1) 49(39+10) 3(2+1) 2(2+0) 12(5+7) 11(10+1) 0 0 VIII. 1(1+0) 4(4+0) 23(19+4) 71(55+16) 1(1+0) 1(1+0) 0 1(1+0) 3(3+0) 23(19+4) 70(55+15) 1(1+0) 1(1+0) (Zdroj: Hlavní katalogy příslušných škol)

Nasazení

Třída

u

firmy

Reschop

představovalo

v jarních

měsících

1943

jedno

z nejrozsáhlejších v obvodu plzeňského pracovního úřadu.425 Následky silných větrných a mrazových kalamit z let 1939-1941, kterým padlo v oblasti lesních správ Padrť, Dobřív, Strašice a Jince za oběť více než 1,5 mil. plnometrů dřeva, pomáhaly od roku 1942 odstraňovat tisíce nuceně nasazených. Ti pracovali pro firmu Reschop Sägerwerke (s mateřským sídlem v Essenu), která vybudovala na okraji Mirošova tři pilnice o dvaceti katrech, a pro firmu Wilhelm Fischer (s mateřským sídlem v Mörfelden u Frankfurtu nad Mohanem), která zajišťovala vlastní těžbu a svážení polomového dřeva. Po zimním období, během kterého nebylo možné provádět práce v lese a většina pracovníků byla poslána domů nebo přeložena na jinou práci, bylo třeba během krátké doby opět zajistit množství nových sil, zejména do Mirošova k rozběhnutí nově vybudované třetí pily.426 425

Podrobně o situaci v brdském vojenském prostoru, činnosti firem Reschop a Fischer a nuceném nasazení na likvidaci lesní kalamity viz Utrpením k vítězství. Svědectví o Kolvínu a Mirošovu – pracovním, pracovněvýchovném a koncentračním táboru. ed. JINDŘICH, Karel. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, Supplementum Historie 7/1999 a ŠEFL, Josef. Povídání o Brdech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, Supplementum Příroda 3/2004, zejména s. 68–72. Souhrnně o mirošovském pracovněvýchovném táboře nejnověji EISENHAMMER, Miroslav. Internační tábor v Mirošově. In Plzeňsko – příroda, historie, život. Praha : Baset, 2008, s. 393–394. 426 Podle měsíční situační zprávy plzeňského pracovního úřadu za leden 1943 chybělo v Mirošově minimálně 120 pracovníků na rozjetí třetí pily, které bylo vzhledem k neustálým požadavkům na zprostředkování pracovních sil do Německa velmi obtížné sehnat – „…Das dritte Sägewerk in Miroschau soll jetzt anlaufen, wozu 120 Arbeitskräfte nötig sind, die jedoch nicht zur Verfügung stehen. Es ist allgemein schwer, noch grössere Kontingente wirklich kräftiger, arbeitsfähiger, männlicher Arbeitskräfte aufzustellen, so lange das Arbeitsamt Pilsen in erster Linie für den Reichsausgleich Arbeitskräfte zu stellen hat….“ Uvedené

176


Pracovní úřad k pokrytí uvedených potřeb využil nejen studenty gymnázií a obchodní akademie, ale i, jak ještě níže uvidíme, i studenty průmyslovek zařazené do Technische Nothilfe. Z dochované knihy zaměstnanců pily Reschop427 se podařilo srovnáním s katalogy plzeňských středních škol zjistit, že v rozmezí 27. března – 9. dubna 1943 bylo u firmy prezentováno v kategorii „Hilfsarbeiter – Pomocný dělník“, resp. „Waldarbeiter – Lesní dělník“ celkem 79 bývalých žáků tří plzeňských gymnázií a obchodní akademie. Práce na pile byla velmi riziková. Již 5. dubna, jedenáctý den svého nasazení, utrpěl bývalý žák VII. A reálného gymnázia Karel Hora smrtelný úraz. Z evidence zaměstnanců lze dále zjistit tu zajímavou skutečnost, že pila nebyla pro většinu nasazených žáků trvalým osudem. Většina z nich ukončila pracovní poměr u firmy Reschop během prvního roku nasazení. 25 žáků skončilo ještě do konce srpna 1943, jeden v září 1943, tři v říjnu 1943, jeden v listopadu 1943, 40 během prosince 1943 až března 1944 a jen dva vydrželi až do začátku roku 1945; u sedmi nebyl údaj o ukončení pracovního poměru uveden a lze se jen dohadovat, zda zůstali na místě až do konce války.428 Obdobně nezůstali do konce války na svém prvním pracovišti ani žáci nasazení na jiná místa. Zejména žáci ročníku 1924 byli z méně válečně důležitých míst v rámci uvedené ročníkové akce opět uvolněni a převedeni do leteckého průmyslu. Takový osud potkal například žáka VIII. B reálného gymnázia 1942/43 a budoucího univerzitního profesora jazykovědce Lumíra Klimeše, který se z prvotního nasazení na dráze dostal do Köthenu k firmě Junkers. Později v rozhovoru pro studentský časopis na nasazení vzpomněl těmito slovy: „Nechtěl bych mluvit o tom, jaké to tam bylo: 12 hodin práce denně, v noci nálety – když jsem se vrátil ještě v roce 1944 do Čech, ležel jsem pět měsíců v nemocnici v Semilech. Vidím-li dnes v televizi některé mládence hajlovat, poslal bych je zpětně na týden do „rajchu“ – ono by je to přešlo.“429 Podívejme se pro srovnání, jak vypadala situace na gymnáziích v menších městech náležejících do obvodu plzeňského a sousedícího klatovského pracovního úřadu. V Domažlicích byla nasazena pracovním úřadem téměř celá oktáva (k 12. dubnu 1943 konstatování jasně ukazuje, proč byli studenti do Mirošova posláni. – NA, fond ÚŘP, karton č. 856, sign. II4-4055 – měsíční situační zpráva o činnosti pracovního úřadu Plzeň za měsíc leden 1943, fol. 3. 427 SOkA Rokycany, fond Reschop – pila Mirošov, nezpracováno, kniha „Evidence zaměstnanců fy Reschop Mirošov 1. 4. 1942–8. 5. 1945“. 428 Je pravděpodobné, že tomu tak skutečně bylo – viz JUNEK, Bohuslav. Vzpomínky na totální nasazení. In Minulostí Rokycanska 16, 2003, Rokycany 2003, s. 31–33. Autor vzpomínky byl ve školním roce 1942/43 žákem II. A třídy plzeňské obchodní akademie, k firmě Reschop byl nasazen dne 26. 3. 1943, nebyl přeřazen k jinému zaměstnavateli a poslední události přímo uváděné v textu vzpomínky se odehrály v dubnu 1945. V knize zaměstnanců firmy Reschop není u jeho jména uvedeno datum ukončení pracovního poměru. 429 Rozhovor s prof. PhDr. Lumírem Klimešem, CSc. Fénix, časopis studentů Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, 1999, roč. 1, č. 2, nestránkováno.

177


podle údaje v katalogu, podle konferenčního protokolu byli žáci nasazeni postupně ve dnech 7.–11. dubna). Nenasazeno zůstalo pět žáků. Jeden z nich byl vážně nemocen a zemřel na tuberkulózu ještě v dubnu 1943. Tři chlapci nebyli nasazeni proto, že bydleli na říšském území v odtržené části Chodska (v Klenčí/Klentsch a Újezdě/Meigelshof) a měli sice českou národnost, ale říšskoněmeckou příslušnost. Jde o příklad skutečnosti, že protektorátní pracovní úřady uplatňovaly svoji pravomoc podle bydliště žáka, tj. osoba s trvalým bydlištěm mimo protektorát nemohla být protektorátním pracovním úřadem nasazena, i když – jako v případě studentů – denně překračovala hranice. U zbývajícího žáka není důvod nenasazení znám. Všichni čtyři složili zkoušku dospělosti 25. 5. 1943. Ze septimy a sexty nebyl nasazen nikdo, přestože zde byli žáci, kteří splňovali jinde uplatňovaný věkový limit. Kuriozitou je, že v septimě i sextě studoval jeden žák ročníku 1922 – v obou případech nastoupili ke studiu až v druhém pololetí poté, co obdrželi povolení od ministerstva školství.430 Obdobně proběhlo nasazení i na reálném gymnáziu v Klatovech. Také zde byli nasazeni k 8. dubnu 1943 (podle kroniky ve dnech 5. – 10. dubna) všichni oktaváni s tím, že jeden chlapec roč. 1922 byl nasazen již od podzimu 1942 a jedna dívka ročníku 1924 zemřela, shodou okolností zrovna v den, kdy byli ostatní povoláni. Nižších tříd se nasazení nedotklo, přestože v nich byla část žáků starších osmnácti let. Nasazení oktaváni byli umístěni zčásti v místních továrnách jako pomocní dělníci na přeškolení, zčásti určeni do přeškolovacího kreslířského kursu, několik přiděleno na jiná zaměstnání.431 Řádné maturity se toho roku v Klatovech nekonaly, všichni nasazení žáci obdrželi vysvědčení na odchodnou s doložkou o dospělosti potvrzenou k 26. květnu 1943.432 Na postupně rušeném reálném gymnáziu v Sušici vypadala situace stejně. Nasazena byla bez výjimky celá oktáva – většina ve dnech 2. – 6. dubna, několik jedinců o pár dnů později, jedna nemocná dívka až k 26. dubnu 1943. Septima a sexta zůstaly bez zásahu pracovního úřadu.433 Situace na rokycanském gymnáziu se více podobala plzeňské; rokycanská pobočka pracovního úřadu zjevně uplatnila obdobná kritéria jako její nadřízený pracovní úřad v Plzni. Oktaváni byli nasazováni postupně už od 15. března 1943. Nejvíce jich opustilo lavice hned v polovině března, 24 ze 40, zbylí žáci byli postupně nasazováni až do 19. dubna a jeden žák jako poslední ze třídy k 31. květnu 1943 poté, co se zotavil 430

SOkA Domažlice, fond Gymnázium Domažlice (dále G Domažlice), inv. č. 70 – Hlavní katalog 1942/43. SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 1081 – Pamětní kniha 1940-1953, nestr., zápis za rok 1942/43. 432 SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 537 – Hlavní katalog 1942/43. 433 SOkA Klatovy, fond Gymnázium Sušice (dále G Sušice), nezpracováno – Hlavní katalog 1942/43. 431

178


z onemocnění záškrtem. Kromě toho byli nasazeni i takřka všichni septimáni. Z 27 jich pracovní úřad postupně nasadil 23, ušetřeni zůstali jen dva chlapci a dvě dívky, které byly sice nejprve také v polovině dubna nasazeny, ale po několika dnech se vrátily do školy a dál řádně studovaly. Na nasazení rokycanských septimánů stojí za pozornost, že zde pracovní úřad na rozdíl od plzeňského značně benevolentně zacházel s nepsanou věkovou hranicí osmnácti let a přikázal do práce některé žáky, kterým by se podle standardu uplatněného u plzeňských gymnázií nasazení dost pravděpodobně vyhnulo.434 Nasazeni byli i jedna dívka a jeden chlapec roč. 1926 ze sexty. U dívky šlo o dobrovolné vystoupení ze školy spojené s nástupem pracovní povinnosti k 15. březnu, tedy ke stejnému dni, kdy byla povolána první velká skupina oktavánů; chlapec byl nasazen až v červnu. Souhrnně ukazuje stav nasazování na jaře 1943 u čtyřech zmiňovaných škol následující tabulka. Jak vidíme, žáci narození v letech 1921–1922 se vyskytovali vesměs pouze v oktávách a nasazeni byli společně se svými mladšími spolužáky až počínaje březnem 1943. Na všech čtyřech školách byli pracovním úřadem nasazeni všichni práce schopní oktaváni, kteří proto skládali mimořádnou zkoušku dospělosti. V obvodu rokycanské pobočky plzeňského pracovního úřadu byli nasazeni stejně jako v Plzni i žáci ze septim, dokonce ještě ve větším měřítku než ve vlastní Plzni, zatímco zbylé tři školy, které vesměs spadaly do obvodu pracovního úřadu Klatovy a jeho poboček, k nasazení septimánů nepřistoupily. Lze předpokládat, že důvodem byla větší potřeba pracovních sil v průmyslovém a více lidnatém plzeňském regionu. Plzeňský pracovní úřad stál před nutností získat více nových sil náhradou za ty, jež byly odčerpány do Německa, protože musel plnit vyšší kontingenty pracovních sil, než mělo předepsáno řidčeji osídlené a spíše zemědělské Klatovsko a Domažlicko.435

434

Z 24 trvale nasazených septimánů bylo ke dni nasazení 10 osmnáctiletých a 13 ještě nebylo 18 let, z toho v deseti případech činil věkový deficit do čtyř měsíců, v jednom do šesti měsíců a ve dvou do devíti měsíců. – SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno – Hlavní katalog 1942/43, Protokoly z porad sboru – Protokol o III. klasifikační poradě dne 15. 4. 1943. 435 Oproti tisícovým požadavkům kladeným na plzeňský pracovní úřad na přelomu let 1942–1943 zprostředkoval klatovský pracovní úřad za leden 1943 do Říše 114 pracovníků (z toho 112 cestou přikázání) a 39 pracovníkům přikázal práci na území protektorátu (zejména v dolech na Ostravsku). – NA, fond ÚŘP, karton č. 856, sign. II-4-4055 – měsíční situační zpráva o činnosti pracovního úřadu Klatovy.

179

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace Nasazení žáků gymnázií Domažlice, Klatovy, Sušice a Rokycany na jaře 1943 Škola

Třída

Počet žáků ročníku v ročníku školy ve školním roce 1942-43 nenasazených k 1. 3. 1943 (v závorce počet chlapců + dívek; neuváděn roč. 1927) Nasazeno od března do května 1943 (resp. před řádnou maturitou) 1921 1922 1923 1924 1925 (do 1925 (od 1926 31. 3.) 1. 4.) VI. 0 3(3+0) 22(12+10) RG 0 1(1+0) 2(1+1) 2(2+0) Domažlice 0 0 0 0 0 VII. 0 1(1+0) 4(3+1) 9(6+3) 5(3+2) 18(10+8) 1(0+1) 0 0 0 0 0 0 VIII. 1(1+0) 2(1+1) 8(6+2) 24(19+5) 0 0 0 1(1+0) 2(1+1) 7(5+2) 20(15+5) VI. 1(0+1) 3(1+2) 18(9+9) RG Klatovy 0 0 0 VII. 0 0 2(2+0) 12(11+1) 6(4+2) 20(11+9) 0 0 0 0 0 VIII. 3(2+1)+1 15(12+3) 52(31+21) 3(2+1) 15(12+3) 51(31+20) VI. 0 0 0 0 1(0+1) 2(2+0) 4(1+3) RG Sušice 0 0 0 VII. 0 0 1(1+0) 2(2+0) 4(2+2) 12(8+4) 1(1+0) 0 0 0 0 0 VIII. 0 3(3+0) 4(3+1) 22(16+6) 0 0 0 3(3+0) 4(3+1) 22(16+6) VI. 0 0 23(15+8) RG 0 0 1(0+1) 2(2+0) Rokycany 0 1(1+0) 1(0+1) VII. 0 0 1(1+0) 3(1+2) 7(6+1) 15(10+5) 1(1+0) 1(1+0) 2(1+1) 7(6+1) 13(9+4) 0 VIII. 1(1+0) 3(2+1) 12(7+5) 24(14+10) 0 0 0 1(1+0) 3(2+1) 12(7+5) 24(14+10) (Zdroj: Hlavní katalogy příslušných škol)

Odlišný stav zaznamenáváme v Příbrami. Poté, co pracovní úřad vybral už na podzim z oktáv obou sloučených ústavů žáky ročníků 1920 a 1922, zůstala ve VIIIa jediná dívka ročníku 1922. Ta vystoupila na jaře 1943 bez udání důvodu, nasazení však nemá v katalogu poznamenáno. Zbytek žáků včetně narozených v letech 1923 a 1924 v obou oktávách dostudoval a složil řádnou zkoušku dospělosti, katalog je v jejich případě uzavřen k 25. květnu 1943. O jejich dalším osudu školní dokumenty nehovoří. Lze sice předpokládat, že byli nasazeni okamžitě po maturitě, ze školy však pracovním úřadem vyjmuti nebyli. Obdobně ve třech třídách septimy není zásah pracovního úřadu poznamenán, několik zaznamenaných výstupů během roku bylo zapříčiněno špatným prospěchem nebo v jednom případě uplatněním předpisu vylučujícího ze studia židovské míšence.436

436

SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Hlavní katalog 1942/43 (pod označením RG 113 v jednom svazku zahrnuty i třídy slučované původní reálky).

180


V Berouně uplatnila tamní pobočka kladenského pracovního úřadu vůči žákům místního reálného gymnázia také selektivní přístup. Pro nasazení vybrala k 12. březnu 1943 všechny chlapce z oktáv s bydlištěm v okrese Beroun, k řádné maturitě jich tak zůstalo pouze pět. Dívky naopak nasazeny až na výjimky nebyly. Ony výjimky představovaly tři dívky, které byly vesměs příslušné mimo okres Beroun a k nasazení je povolaly jiné pracovní úřady (Zlín pob. Uherský Brod, Budějovice pob. Třeboň, Olomouc pob. Přerov).437 Nenasazení žáci složili zkoušku dospělosti v polovině května a po ní opustili školu, aby je též pracovní úřad umístil do praxe. Mezi spisy berounského gymnázia se dochoval přípis adresovaný školskému oddělení Zemského úřadu v Praze, který mapuje pracovní zařazení abiturientů v říjnu 1943 – vzhledem k ojedinělosti tohoto zjištění z něj uveďme alespoň základní údaje. V seznamu abiturientů ze školního roku 1942/43 je uvedeno 33 chlapců a 28 dívek (jedna nemocná dívka ze třídy zemřela). Téměř všichni chlapci mají uvedeno zařazení jako pomocní dělníci kromě jednoho zemědělského dělníka (otec zemědělec) a jednoho mlynářského zaměstnance (otec mlynář). Dívky jsou také většinou zařazeny jako pomocné dělnice (18), kancelářské pomocnice (6) nebo pomocné síly (1), dále mezi nimi byla jedna zemědělská dělnice, jedna laborantka a jedna lékařská asistentka zaměstnaná v otcově ordinaci.438 Je tedy vidět, že kromě výjimek, kdy se podařilo rodičům zařídit umístění dětí v rodinných podnicích, čekala na všechny nekvalifikovaná práce, což pochopitelně korespondovalo s všeobecným zaměřením jejich dosavadního studia a nulovými praktickými zkušenostmi. V Budějovicích pokračoval pracovní úřad v nasazování žáků z obou tamních ústavů – gymnázia i reálného gymnázia s připojenými třídami slučované původní reálky.439 V obou případech již byly nejvyšší ročníky oslabeny odchodem téměř všech žáků ročníků 1919– 1922 nasazených v podzimních ročníkových akcích. RG Klaudiova ul. včetně tříd původní reálky nezažilo žádné nové nasazení, přestože ve třídách byla řada osmnáctiletých, vesměs roč. 1923, 1924 a po jednom žáku roč. 1921 a 1922, kteří nebyli pravděpodobně pro zdravotní neschopnost nasazeni v podzimní vlně. Školní kronika jen zmiňuje, že o prázdninách byli kromě žňové výpomoci žáci posláni pracovním úřadem na česání chmele, do cihelny nebo na jiná místa. Oproti tomu gymnázium se opět stalo terčem zájmu pracovního úřadu; představovalo s pěti paralelkami VIII. ročníku a třemi třídami septim 437

SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – Konferenční protokoly – protokol č. 15 o III. klasifikační poradě; Kronika 1940–1953 zápis z 12. 3. 1943; Hlavní katalog 1942/43. 438 SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – spisy – čj. 1194/43 z 5. 10. 1943. 439 SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, inv. č. 84 – Hlavní katalog 1942/43; fond Státní reálné gymnázium České Budějovice, inv. č. 22 – Hlavní katalog 1942/43, inv. č. 23 – Hlavní katalog (přičleněné třídy bývalé reálky) 1942/43.

181


zřejmě lákavější cíl. Nezvykle vysoký počet paralelek měl kořeny už v předválečné době, gymnázium totiž v rámci jednoho ústavu pravidelně otevíralo kromě gymnaziálních tříd i paralelní třídy s reálně gymnazijní učební osnovou a šlo skutečně o na měřítka gymnázií neobvykle velkou školu. Už na podzim 1942 pracovní úřad poslal do Říše žáky ročníků spadajících do ročníkových akcí s výjimkou (zřejmě zdravotně neschopných) jednoho žáka a jedné žákyně roč. 1922. Během jara si z oktáv vybral ještě jednu oběť, když poslal jednoho žáka roč. 1924 z VIIIa třídy od 3. května 1943 na zemědělskou práci. Ostatním oktavánům bylo povoleno složit během třech týdnů mezi polovinou května a začátkem června řádnou zkoušku dospělosti a do práce byli zařazeni vzápětí poté. Pracovní nasazení se však nevyhnulo ani septimám. Ze tří septim nasadil pracovní úřad už od 24. října 1942 jednoho žáka ročníku 1923 do H.G. Werke Linz – nevíme, zda šlo o omyl či úmysl, každopádně jde o anomálii, kdy byl mladší žák nasazen v době probíhající ročníkové akce 1921–1922 stejným způsobem jako jeho starší spolužáci. Z nasazení už se do školy nevrátil a skládal doplňovací zkoušky před mimořádnou zkouškou dospělosti až v červnu 1944 spolu s jediným dalším septimánem roč. 1922 nasazeným společně s ním. Ostatní žáci ročníků 1923 a mladších setrvali v lavicích až do poloviny června, kdy značnou část z nich pracovní úřad poslal po etapách mezi 17. – 30. červnem na různá pracovní místa, mimo jiné do zemědělských dvorů v okolí Budějovic. Nasazeno bylo 31 chlapců z 59 dosud nenasazených a 1 dívka z 23. Přesný věk přitom nehrál roli, ke dni nasazení bylo 21 chlapců a 1 dívka starších 18 let a 10 chlapců mladších 18 let, jeden z nich byl sotva sedmnáctiletý. Toto nasazení však nemělo dlouhodobý charakter, od září zase všichni nastoupili zpět do školy. Přesné věkové rozložení ukazuje tabulka: Gymnázium Budějovice – třídy VIIa – VIIc jaro 1943 – krátkodobé nasazení od června 1943 (jeden žák 1922 a jeden 1923 nasazeni již od podzimu 1942 – vyznačeni kurzívou) 1922

1923

1924

1925

1926

Žáků ročníku

1 (1+0)

10 (10+0) + 1

24 (18+6)

47 (30+17)

1 (1+0)

Nasazeno

1 (1+0)

5 (5+0) + 1

10 (9+1)

16 (16+0)

1(1+0)

(Zdroj: Hlavní katalog školy 1942-1943)

Pracovní úřad v Budějovicích tedy po vyčerpání zdrojů pro Sauckelův program z podzimu 1942 již další žáky do konce školního roku k trvalému nasazení nepovolával a používal je pouze ke krátkodobému vykrytí aktuální potřeby pracovních sil v místě.

182


Táborský pracovní úřad poslal k 22. 3. 1943 do práce všechny dosud nenasazené oktavány RG Klášterní nám. Místo řádné maturity obdrželi vysvědčení na odchodnou s doložkou o dospělosti. Z bývalé reálky Riegrovo nám. postupovali septimáni poprvé do oktávy, a proto zde na konci školního roku 1942/43 neproběhly maturity. V septimách není zmínka o úbytku dalších žáků, jen nasazení příslušníci ročníků 1921–1922 zůstali v práci už od podzimu.440 Reálné gymnázium v Moravské Ostravě-Přívoze nezaznamenalo ani během jara žádný odchod žáků ze školy z důvodu pracovního nasazení. Obě oktávy řádně odmaturovaly koncem května, ani v septimách se neobjevuje zmínka o pracovním nasazení, a to ani krátkodobém, přestože v obou nejvyšších ročnících byla řada osmnáctiletých a starších žáků.441 Závěrem ještě zbývá podotknout, že i během jara 1943 byli žáci některých zkoumaných škol využiti ke krátkodobým pracovním nasazením. Jedno takové bylo zaznamenáno na RG Domažlice, kde se žáci VI. a VII. tříd účastnili na základě výnosu MŠ ze dne 31. 3. 1943 č. 27.171/43-II zalesňovacích prací. Šlo jen o třídenní výjezdy ve dnech 1.-3. dubna (VI. tř.) a 5.-7. dubna 1943 (tř. VII.). Ve větší míře byli využiti žáci a žákyně plzeňských škol. Ze státního reálného gymnázia Mikulášské nám. byly všechny žákyně VI. a VII. tříd od 4. do 29. června 1943 celodenně nasazeny k pomoci ve vojenském skladišti. Od 20. května se žáci IV. – VII. tříd ve třech skupinách střídali při výkopech protileteckých krytů, denně pracovali ve volných půldnech mimo školní vyučování ve tři a půl hodinových směnách.442 Stejným způsobem byli nasazeni i jejich kolegové z RG Klatovská tř., kteří s nimi sdíleli budovu. Na výzvu pracovního úřadu pracovalo ve dnech 12. a 13. dubna 1943 15, resp. 37 žáků VII. tříd u ovocnářské firmy Vojtěch při přebírání citrónů, od 7. do 12. června bylo deset žákyň z VII. tříd posláno přebírat brambory do vojenského skladiště (tzv. Ersatzverpflegungsmagazin – práce byla prováděna pro Wehrmacht).443 Popsanému nasazení neušly ani žákyně plzeňského dívčího gymnázia.444 Po květnovém náletu na Plzeň 440

SOkA Tábor, fond G Tábor, č. inv. 114 – Hlavní katalog 1942/43; fond R Tábor, inv. č. 45 – Hlavní katalog 1942/43. 441 Nasazení není zaznamenáno v hlavním katalogu RG Moravská Ostrava-Přívoz 1942/43, ani je u ostatních gymnázií nezmiňuje S. Čablík. – AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, inv. č. 12 – Hlavní katalog 1942/43; ČABLÍK, S. České střední školství…c. d. 442 AM Plzně, fond SRG Plzeň, inv. č. 130 – Korespondence 1942–43 – Zápis o IV. klasifikační poradě 6. 7. 1943. 443 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940-1952, zápis za rok 1942/43, nestr. 444 Kronika školy uvádí, že žákyně pomáhaly při výdeji potravinových lístků a dále přebíraly brambory ve skladištích Wehrmachtu – „…z nařízení pracovního úřadu 20 – 30 žákyň celé týdny pracovaly v Prioru, Gambrinu, na letišti nebo třídily citrony u firmy Vojtěch apod. Dle konferenční zprávy jen ve 4. období odpracovaly žákyně 5616 hodin.“ – AM Plzně, fond DRG Plzeň, inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika dívčího lycea král. města Plzně 1907-1947, zápis za rok 1942/43.

183


byli podle vzpomínek pamětníků mimo již zmíněné kopání krytů někteří žáci gymnázií krátkodobě nasazeni i na pomocné práce při opravách poškozených obytných domů, toto nasazení však mělo omezený rozsah a ve školních katalozích není zachyceno. Specifickou kapitolu mezi středními školami představuje nasazení žákyň dívčích reálných gymnázií. Do našeho výzkumu jsme zahrnuli tři dívčí reálná gymnázia – v Plzni, Budějovicích a Moravské Ostravě – Slezské Ostravě. Všech tří škol se dotklo nasazení ročníku 1924 na začátku roku 1944. Předtím je však možné vypozorovat výrazné rozdíly ve využívání žákyň na krátkodobá nasazení v místě konaná na pokyn místních samosprávných úřadů. V Plzni a Budějovicích byly žákyně využívány jen ojediněle, zatímco v Ostravě byly v pozdějším období války pravidelně nasazovány na výkopové práce při stavbách veřejných protileteckých krytů. Dívčímu reálnému (do r. 1941 reformnímu reálnému) gymnáziu Budějovice se zásahy pracovního úřadu během jara 1943 prakticky vyhnuly. Byla to malá škola s jednou třídou v každém ročníku, která se po dvouměsíčním nuceném vystěhování na jaře 1942 koncem dubna opět vrátila zpět do své budovy. V katalogu nemá žádná z žákyň vyšších ročníků poznamenáno nasazení, všechny obdržely vysvědčení v řádných termínech a oktáva řádně maturovala ve dnech 31. 5. – 7. 6. 1943. Zkoušku dospělosti vykonalo všech 40 oktavánek včetně tří, o kterých se školní kronika zmiňuje, že „byly zasazeny do hospodářských prací, bylo jim však umožněno podrobiti se zkoušce dospělosti“. Bližší informace o tomto nasazení bohužel není možné zjistit.445 Městské dívčí reálné gymnázium v Plzni (původně reformní reálné gymnázium, změněné od roku 1941 na reálné gymnázium v důsledku omezování typové rozrůzněnosti škol) mělo ve školním roce 1942/43 po jedné paralelní třídě v III., IV., V. a VIII. ročníku. Sídlilo stále ve vlastní budově ve Veleslavínově ulici, pouze muselo v roce 1942 část prostor uvolnit pro 1. sanitní pohotovost plzeňského luftschutzu, jejíž přítomnost musela škola strpět až do konce války. Plzeňský pracovní úřad na jaře 1943 viděl i v dívkách vhodné pracovní síly, a proto počátkem dubna začal s jejich nasazováním. Podobně jako na koedukovaných gymnáziích vydal přikazovací výměry většině osmnáctiletých dívek. V prvním dubnovém týdnu obdrželo vysvědčení na odchodnou všech 48 řádně školu navštěvujících oktavánek (jediná nenasazená byla celý rok nehodnocena a ani není uvedena v maturitním protokolu, zůstala i mimo nasazení, důvod neznáme) ročníků 1923, 445

SOkA České Budějovice, fond Dívčí reálné gymnázium České Budějovice (dle DRG Č. Budějovice), inv. č. 1 – Školní kronika 1903-1945; č. inv. 40 – Výkaz docházky a prospěchu 1942-1943. Pro studium nasazení na této škole se dochovalo málo pramenů – pouze citovaná kronika a výkazy docházky a prospěchu (= hlavní katalogy), protokoly z porad sboru byly zničeny při náletu 25. 3. 1945 a zápisy do kroniky z let 1940–1945 jsou psány zpětně až po válce.

184


1924 a jedna ročníku 1925, které do osmnáctých narozenin chyběly necelé dva měsíce. Mimo to byla nasazena i jediná osmnáctiletá sextánka a přes polovinu z 31 septimánek, přesný počet není vzhledem k neúplným pramenům možné určit, ale bylo jich nasazeno nejméně 17. V jejich případě také nebylo vždy respektováno dosažení věkové hranice osmnácti let ke dni nasazení. Školní kronika uvádí, že nasazené dívky byly většinou umístěny do Škodových závodů a ke dráze.446 Dívčí reálné gymnázium v Moravské Ostravě-Slezské Ostravě nemá na jaře 1943 o nasazení žákyň ve svých dokumentech žádnou zmínku. Malá škola s jednou třídou v každém ročníku s výjimkou tercie prošla touto vlnou nasazení bez úhony. Ostravský pracovní úřad nechal oktávu řádně dostudovat, dívky odmaturovaly počátkem června 1943 a ani v septimě nebo sextě nemá žádná z dívek poznamenáno nasazení.447 I na příkladu dívčích gymnázií je možné ukázat skutečnost, že nasazení jejich žákyň záviselo na potřebě pracovních sil a zvolené „politice“ příslušného pracovního úřadu. V Plzni se pracovní úřad choval k dívčímu gymnáziu stejně jako ke koedukovaným gymnáziím a nasadil jeho žákyně z oktáv i septim podle stejných zásad, kdežto v Budějovicích ani v Ostravě žákyně nasazeny nebyly a oktávy maturovaly v řádných termínech. Učitelské ústavy Učitelských ústavů se pracovní nasazení v jarních měsících 1943 obdobně jako předchozí podzim vyhnulo. Příčinou byla skutečnost, že měly otevřené pouze I. a II. ročníky, a tudíž na nich studovalo jen minimum žáků, kteří se věkem blížili osmnáctému 446

K výzkumu situace na uvedené škole bylo možné využít pouze hlavní katalogy a školní kroniku s po válce dodatečně vytvořeným obsáhlým zápisem zachycujícím léta 1940–1945, protokoly z porad sboru ani jiný spisový materiál se nedochovaly. Kronika doslovně uvádí, že „byly nejhůře postiženy 18leté – v dubnu jich bylo 67 (z V. tř. 1, z VII. 22, z VIII.a 24, z VIII.b 24) trvale nasazeno na práci hlavně do Škodovky a ke dráze. V oktávách se dále nevyučovalo, nasazené žákyně dostaly místo maturitního vysvědčení zvláštní vysvědčení na odchodnou s doložkou o uznání dospělosti, ovšem teprve na předložení stvrzenky pracovního úřadu, že se v práci náležitě osvědčily.“ – číslo 67 ale nevychází součtem dílčích počtů, ověřením z katalogů odpovídá skutečnosti počet 48 nasazených oktavánek, uváděná jedna dívka nebyla nasazena z V. třídy, ale z VI. třídy a počet 22 septimánek není možné jinak ověřit, protože v hlavním katalogu pro rok 1942/43 mají poznámku o nasazení uvedenou pouze oktávy. Teprve v následujícím katalogu pro školní rok 1943/44 je v oktávě u 17 dívek a v septimě u jedné dívky uvedeno, že jsou od začátku roku v pracovním nasazení, a kronika uvádí, že „z loňského roku zůstala nasazená jedna septimánka a 17 oktavánek“. Počet 22 nasazených septimánek na jaře 1943 je tedy buď chybný, nebo se pět dívek po prázdninách vrátilo k řádnému studiu. – AM Plzně, fond DRG Plzeň, inv. č. 57, 58, sign. 15e52, 15e53 – Hlavní katalog 1942/43, 1943/44; inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika 1907–1947, nestr. 447 AM Ostravy, fond Dívčí reálné gymnázium Slezská Ostrava (dále DRG Slezská Ostraav), inv. č. 67 – Hlavní katalog 1942/43, č. inv. 90 – Kronika ústavu 1938–1945, nestr. Konferenční protokoly ani jiný spisový materiál se pro léta 1942–1945 nedochovaly.

185


roku. Na plzeňském mužském učitelském ústavu takový případ nebyl, na ženském studovala jediná dívka roku 1924, která však bez poznámky o nasazení školu v lednu 1943 opustila. Z devíti dívek ročníku 1925 ani z mladších nebyla nasazena žádná.448 Stejný stav panoval i na koedukovaném učitelském ústavu v Hořovicích. V II. roč. zde studoval jeden chlapec roč. 1923, dva chlapci a jedna dívka roč. 1924, devět chlapců a tři dívky roč. 1925, zbytek žáků byl ročník 1926 a mladší. Nikdo z nich nebyl nasazen.449 5.2.2 Odborné školy – obchodní akademie, zemědělské a průmyslové školy Obchodní akademie Zkoumaným obchodním akademiím v Plzni a Berouně se na podzim 1942 pracovní nasazení do značné míry vyhnulo, oproti tomu v Táboře tamní pracovní úřad vybral žáky spadající do okruhu podzimních ročníkových akcí značně důsledně. Daleko větší množství pracovních sil však měly obchodní akademie (od začátku roku 1943 podle nového názvu „vyšší obchodní školy“) dát válečnému hospodářství na jaře 1943. Na všech třech školách byly oproti předchozím létům posunuty maturity už na březen, aby mohli být žáci nejvyšších ročníků co nejdříve propuštěni do praxe, jinými slovy dáni k dispozici pro pracovní nasazení. Mimo to na všech třech školách došlo během jara k nasazování žáků z druhých a třetích ročníků, obdobně jako tomu bylo na některých gymnáziích. Obchodní akademie v Plzni se na podzim 1942 rozloučila pouze s několika jedinci spadajícími věkem do rámce ročníkové akce 1921–1922, resp. 1918–1920, někteří žáci uvedených ročníků však na škole zůstali. Teprve jaro roku 1943 přineslo skutečný začátek nasazování i do jejích lavic. Zkoušky dospělosti pro čtyři třídy závěrečného ročníku zde proběhly mezi 9. až 20. březnem 1943 a pracovní úřad tak získal k zařazení 199 mladých lidí. Jarní vlna nasazení 1943 se dále výrazně projevila u 2. a zejména 3. ročníku. Pracovní úřad se zde zachoval obdobně jako u plzeňských gymnázií a povolal k pracovnímu nasazení většinu žáků, kteří do konce března 1943 dovršili osmnáct let věku, včetně těch, kteří ušli nasazení v rámci podzimních ročníkových akcí. Z druhých ročníků se povolání týkalo zhruba 17% veřejných žáků, zato ze třetích povolal pracovní úřad celou polovinu. O jejich pracovním zařazení neuvádějí dokumenty školy nic bližšího, část z nich však

448

AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, inv. č. 145, sign. 11f103 – Katalog 1942/43; fond ŽUÚ Plzeň, inv. č. 43, sign. 11f143 – Katalog 1942/43. 449 SOkA Beroun, fond UÚ Hořovice, nezpracováno – Katalog 1942/43.

186


prokazatelně byla nasazena na práci při zdolávání lesní kalamity na pilách firmy Reschop v Mirošově. Přesnější údaje ukazuje tabulka:450 Nasazení žáků II. a III. ročníku žáků Obchodní akademie Plzeň na jaře 1943 (celkem/z toho nasazeno, v závorce počet chlapců + počet dívek) Ročník

1920

1921

1922

1923

1924

II. celk.

0

1(1+0 ) 0 1(1+0 ) 1(1+0 )

1(0+1)

5(5+0)

17(15+2)

1(0+1) 10(9+1)

4(4+0) 26(21+5)

5(5+0) 1(1+0)

II. nas. III. celk. III. nas. + TN

2(2+0 ) 2(2+0 )

1925 (do 31. 3.) 14(13+1)

1925 (od 1. 4.) 36(23+13)

1926

1927

124(69+55)

4(1+3)

10(10+0) 21(12+9)

2(1+1) 83(50+33)

2(0+2) 3(1+2)

0 0

19(15+4)

15(13+2) 37(26+1 1) 31(22+9)

18(9+9)

15(6+9)

0

2(2+0)

1(1+0)

1(1+0)

7(7+0)

0

Pozn. k II. ročníku: V tabulce není započítán 1 žák třídy 2c roč. 1922 nasazený již na podzim 1942. Uváděný jeden žák roč. 1921 (z třídy 2b) opustil školu v závěru ledna 1943 z prospěchových důvodů bez zmínky o nasazení. Ze dvou nenasazených žáků roč. 1924 jeden v pololetí přestoupil na OA v Praze-Karlíně a jeden byl vyškrtnut pro nedostatečný prospěch (bez zmínky o nasazení). (Zdroj: Katalog školy 1942-1943)

Kromě pracovního úřadu sáhla do řad žáků třetího ročníku plzeňské obchodní akademie i plzeňská místní skupina Technische Nothilfe. Rozšířila tak záběr své působnosti poté, co v listopadu předchozího roku získala pod svůj vliv žáky průmyslovek. Výslovně zmíněno je povolání 12 žáků k 9. březnu 1943, z nich dva byli po měsíci opět propuštěni, jeden byl po třech dnech povolán na práci do Škodových závodů a jeden (jediný z roč. 1922) dostal od 3. května dovolenou k návštěvě školy; 10 jich zůstalo v plném nasazení u TN. O povaze jejich služby bohužel nic konkrétního není známo, lze však předpokládat, že byla analogická s nasazením jejich kolegů ze strojní a stavební průmyslovky v Mirošově a Plzni. Nemáme doklad o tom, že by někdo z žáků obchodní akademie byl na jaře 1943 v rámci TN poslán za hranice protektorátu. Okolnosti výběru žáků není možné z dostupných pramenů určit; zajímavé je, že všichni do TN určení žáci byli z jedné třídy (3a) a další se do řad TN dostali až při další vlně náboru na podzim 1943. Obchodní akademie Beroun prošla částečně podobnou zkušeností jako plzeňská. I zde byla podzimní nasazovací vlna v rámci ročníkové akce velmi mírná, když byl nasazen pouze jeden žák roč. 1922 ze 4c, a rozsáhlé pracovní nasazení žáků mělo přijít až na jaře 1943. Hlavní část pracovních sil měla berounská pobočka kladenského „pracáku“ získat díky předčasným maturitám IV. ročníku. Ty proběhly ve dnech 9. – 20. března 1943, jen 450

Údaje zpracovány na základě katalogů pro jednotlivé třídy 1942/43 – AM Plzně, fond OA Plzeň, inv. č. 482-493, sign. 4b108 – 4b118 – katalog třídy IIa–IId, IIIa–IIId, IVa–IVd 1942/43.

187


privatisté maturovali až 5. 6. 1943. Jak jeden z abiturientů po válce trpce poznamenal, „maturovali jsme vlastně proto, abychom co nejrychleji odjeli jako novodobí otroci do Německa“. Další z jeho kolegyň podobně vzpomínala: „Ještě jsme byli hrdí na své maturitní vysvědčení a domnívali jsme se, že nám patří svět. Chtěli jsme uskutečňovat své plány a tužby, ale vše se zmenšilo pouze do povolávacího lístku pracovního úřadu, který naše chlapce nemilosrdně poslal do bombardovaného a hořícího již Německa k totálnímu nasazení a děvčata většinou k manuální práci do továren. To byla první kapka hořkosti do naší krátké radosti ze zkoušek dospělosti.“451

Berounští abiturienti okusili typickou

podobu totálního nasazení, když 17 z nich bylo posláno do Ústí nad Labem v tehdejší sudetské župě a 32 odjelo jako součást několikasethlavého transportu do Norimberka, kde byli přiděleni do továrny Siemens-Schuckert. Ze III. ročníku měli být podle kroniky nasazeni dva žáci, ale v katalogu má poznámku o nasazení jen jeden chlapec ze 3a roč. 1922 (nasazen od 7. 4. 1943). Kromě pracovního úřadu projevila o žáky berounské obchodní akademie zájem i blízká místní skupina Technische Nothilfe v Králově Dvoře. Dvacet vybraných žáků muselo chodit každou středu v podvečer na dvě hodiny na cvičení této organizace. Mimo to bylo krátce po maturitách zařazeno 23 čerstvých abiturientů do služby TN u hlavní služebny v Praze. Výcviku v protiletecké ochraně neunikli ani ti, kteří nebyli určení k TN. Od poloviny června 1943 probíhal každou středu výcvik rozšířené svépomocné protiletecké ochrany, v rámci kterého se pod vedením instruktorů z řad místního hasičského sboru chlapci zařazení do školní protiletecké ochrany učili zacházet s protipožárním vybavením. Děvčata byla zařazena do sanitní služby a prodělávala školení o první pomoci. Stranou nezůstala ani přičleněná dvouletá obchodní škola. Od 5. 4. do 16. 5. 1943 byly povolány žákyně II. roč. obchodní školy na lesní práce do křivoklátských lesů. Práce sice nebyla těžká a ubytování dobré, zameškaný učební čas však dívky i učitelé do konce školního roku těžko doháněli. Po skončení stromkové brigády povolal pracovní úřad dne 21. května k výkonu pracovní povinnosti sedm žáků obchodní školy a družstevní školy. Po podzimním sbírání mandelinky bramborové a polních pracích tak byla výuka i na jaře znatelně narušena. Mezitím si od 12. do 19. dubna vyžádal městský úřad v Berouně na

451

SMRKOVSKÝ, Václav. Z Berouna do Norimberka (Vzpomínka na léta okupace). In 40 let hospodářské školy v Berouně 1919–1959. Beroun 1959, s. 58; DUSILOVÁ-HORÁKOVÁ, Blanka. Obchodní akademie z let 1939–1943. In 40 let hospodářské školy v Berouně 1919–1959. Beroun 1959, s. 66.

188


výpomoc 12 chlapců obchodní akademie, aby pracovali na sestavení statkových archů. Tuto práci ještě dokončovalo od 28. června 10 žákyň.452 Táborská obchodní akademie prošla prvním důkladným sítem již na podzim 1942, kdy z ní táborský pracovní úřad poslal do Říše všechny nasazení schopné žáky ročníků 1920– 1922. Na jaře přišlo další kolo. Obdobně jako v Plzni a Berouně i zde čtvrté ročníky maturovaly předčasně již od 4. března. Navíc ke dvěma třídám čtvrtého ročníku ukončil studium předčasně k 15. březnu i abiturientský kurs a k témuž dni ukončili studium i žáci druhého ročníku dvouleté obchodní školy. Naproti tomu nižších ročníků obchodní akademie se jarní vlna nasazení nedotkla.453 Ačkoli jsou předmětem této práce v první řadě vyšší střední školy ukončené maturitou, v případě obchodní školy Tábor je žádoucí udělat výjimku. V jejím katalogu jsou totiž v relativní úplnosti dochována vlepená potvrzení z pracovního úřadu, ze kterých je zřejmé místo nasazení. Máme tak alespoň příkladovou možnost poznání, kam byli absolventi obchodní školy umísťováni. Ve dvou třídách druhého ročníku bylo celkem 80 žáků (23 chlapců + 57 dívek), z toho u 67 je přiloženo potvrzení. Podle ročníků narození bylo jejich složení následující: 1923 – 2 chlapci, 1924 – 4 chlapci + 3 dívky, 1925 – 4 chlapci + 11 dívek, 1926 – 9 chlapců + 32 dívek, 1927 – 4 chlapci + 11 dívek. Pouze čtyři chlapci (všichni

z roč.

1924)

byli

posláni

do

Říše,

konkrétně

k firmě

Deutsche

Spinnermaschinenbau-Aktiengesellschaft Ingolstadt. Ostatní, kteří mají doloženo místo nasazení, zpravidla zůstali v rámci obvodu pracovního úřadu Tábor a jeho poboček. Největší skupina byla nasazena do táborské slídárny (Glimmerspalterei Gesellschaft Tabor), celkem 23 dívek (3 x 1925, 17 x 1926, 3 x 1927). Sedm chlapců bylo posláno na práci do firmy Spolek pro chemickou a hutní výrobu (2 x 1925, 2 x 1926, 3 x 1927), pět chlapců (4 x 1926, 1 x 1927) a dvě dívky (1 x 1924, 1 x 1925) přidělil pracovní úřad táborské firmě Alois Richli vyrábějící zapalovací svíčky. Tři dívky (2 x 1926, 1 x 1927) šly do soběslavské továrny na výrobu šicích strojů, dvě (1 x 1925, 1 x 1926) do soběslavské chemické firmy Farmaka, dvě dívky (1 x 1926, 1 x 1927) do táborského mlékařského družstva. Zbylých 21 chlapců a dívek bylo nasazeno jednotlivě v různých firmách a úřadech, za zmínku snad stojí, že jedna dívka roč. 1927 byla přidělena do mzdové účtárny SS-Truppenübungsplatz „Böhmen“ v Benešově. Připomenutí ročníků narození takto nasazených není samoúčelné. Pomůže nám totiž odpoutat se od zažité 452

SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, s. 137 – zápis za školní rok 1942–43. 453 Veškeré údaje týkající se obchodní akademie, abiturientského kursu i obchodní školy čerpány z katalogu pro školní rok 1942/43. – SOkA Tábor, fond SEŠ Tábor, nezpracováno – Katalog 1942/43.

189


představy, že pracovní nasazení se týkalo pouze „dospělých“. Pracovní úřady běžně zprostředkovávaly práci i chlapcům a dívkám ve věku kolem šestnácti let, kteří končili své vzdělání nižší střední školou. Šlo však o první pracovní místo, nikoliv o přemístění na základě předpisů o pracovním nasazení. I toto první působiště však již vycházelo z potřeb válečného hospodářství, a pokud nešlo o umístění přímo do válečné výroby, mladí lidé zhusta nahrazovali na přidělených pozicích starší zaměstnance, kteří byli do válečného průmyslu přemístěni dříve. Srovnáme-li přístup tří různých pracovních úřadů k jim příslušným obchodním akademiím, zjistíme shodu v uspíšení maturitních zkoušek a jejich posunutí na březen roku 1943. V případě Tábora bylo takto uspíšeno a k 15. březnu ukončeno i studium druhého ročníku obchodní školy a abiturientského kursu, kdežto v Plzni a Berouně druhé ročníky obchodních škol dokončily celý školní rok a povoláni byli jen jednotlivci. Plzeňský pracovní úřad podobně jako u sobě podřízených gymnázií nasadil na jaře 1943 i některé žáky nižších ročníků plzeňské obchodní akademie a neomezoval se přitom vždy přísně na dodržení věkové hranice osmnácti let ke dni nasazení, zatímco v Berouně i Táboře pracovní úřady nechaly nižší ročníky obchodní akademie během jara 1943 bez zásahu. Z uvedeného vyplývá, že prioritní roli hrála politika příslušného pracovního úřadu související s konkrétní potřebou pracovních sil v jeho obvodu, nikoliv typ školy. Za zmínku stojí i skutečnost, že při porovnání II. a III. ročníku 1942/43 a 1943/44, resp. III. a IV. ročníku 1942/43 a 1943/44 je zřetelné, že v případě nasazení část postižených přecházela na privátní formu studia, ale neopouštěla školu úplně. Existují i případy, kdy žák byl na jaře 1943 nasazen, ale 1943/44 studoval v následujícím ročníku plně. Nelze ale zjistit, zda byl z nasazení propuštěn, nebo zvládal při práci řádné denní studium. Pro obchodní školství je takové prolínání studia s praxí typické a situace je odlišná např. od gymnázií, kde byla v případě nasazení standardně vydávána vysvědčení na odchodnou s doložkou o dospělosti. Vyšší rolnické školy Během jara 1943 nebylo u žádné ze tří sledovaných škol zaznamenáno povolání některého žáka k pracovnímu nasazení. V Plzni a Klatovech proběhly maturity

190


závěrečného ročníku jako mimořádné již v dubnu 1943,454 v Táboře žáci čtvrtých ročníků dokončili celý školní rok a maturitu skládali v řádném termínu počátkem července.455

Průmyslové školy Žáci vyšších průmyslových škol i k nim přičleněných mistrovských škol byli na jaře 1943 vystaveni tlaku ze dvou stran – jednak se o ně zajímal pracovní úřad a jednak Technische Nothilfe. V případě plzeňské strojní i stavební průmyslovky narážíme na omezení daná vypovídací hodnotou dochovaných pramenů. Školy sice mají dochované katalogy, ovšem tento základní zdroj informací o žácích bývá zhusta vyplněn neúplně, nasazení zde bývá uvedeno pouze v případě, že v jeho důsledku žák zcela přerušil docházku do školy. Místy vlepená potvrzení pracovního úřadu mívají pouze obecný charakter a není na nich uváděno místo nasazení. Zápisy z porad (konferenční protokoly) ani spisový materiál nejsou dochovány nebo nepřinášejí pro zkoumané téma využitelné informace. Významným doplňkem poznání rozsahu nasazení a jeho variant proto jsou vzpomínky pamětníků. Nasazení u průmyslových škol však přesto zůstává spíše všeobecným přehledem doplněným konkrétními obrazy než statisticky přesným vyhodnocením. Podle vzpomínek ředitele plzeňské strojní průmyslovky ing. Bendy se škole dařilo dosti úspěšně vzdorovat tlaku pracovního úřadu na uvolňování žáků ze školy. Ve skutečnosti mělo pracovní nasazení větší rozsah, než se při prvotním studiu katalogů zdá. Nelze z nich často vyčíst, že žáci zdánlivě řádně studující ve skutečnosti kromě školy pracovali v další směně ve Škodových závodech. Většinou jen trvalá služba v Technische Nothilfe je ze školy zcela vytrhla.

454

SOkA Klatovy, fond SZŠ Klatovy, nezpracováno – Katalog Zemské vyšší hospodářské (rolnické) školy v Klatovech 1942/43 (4. roč.); SOkA Příbram, fond SZŠ Březnice, nezpracováno – Katalog Vyšší hospodářské (rolnické) školy v Plzni 1942/43 (4. roč.). 455 SOkA Tábor, fond SZŠ Tábor – nezpracováno, Kniha konferenčních protokolů 1938–1947, s. 121 – protokol č. IX z 28. června 1943, ve kterém jsou žáci IV. ročníku hodnoceni pro závěrečné vysvědčení a rozdělováni do skupin podle maturitních předmětů. Katalog pro IV. roč. pro školní rok 1942/43 nebylo možné studovat z důvodu nezpracovanosti fondu (nenalezen a není jisté jeho dochování).

191

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace VPŠ strojnická Plzeň 1942/43 - Přehled počtu žáků v jednotlivých ročnících a jejich nasazení podle ročníků narození (v závorce chlapci + dívky)

Třída ----------Nasazeno

1920

Ročník narození 1924 1925

Ia-f

Do 1919 včetně 2

1921

1922

1923

2

6

25

26

Nasazeno

0

0

0

2

IIa-d,e

4

1

4

10

40

22

38(36+1)

82(81+1)

Nasazeno

0

0

1

0

2

2

2

0

IIIa-c,e

1

5

10

24

22(21+1)

33

84

1

Nasazeno

0

5

4

12

13

18

6

0

IVa-c,e

2

11

12

30

45

62

1

Nasazeno

1

8

8

22

36

48

1

Celkem

9

17

28

70

132

138

155

19 tříd Nasazeno

1926

1927

1928

16

54

88

17

2

0

(1)

0

0

137(136+1)

88

17

(1)

0

0

(131+1) 1

13

13

34

53

(153+2) 70

9

(Zdroj: Hlavní katalog školy 1942-1943)

Z šesti tříd I. ročníku byli pracovním úřadem nasazeni čtyři žáci (2 x 1923, 2 x 1924), z toho tři k 28. květnu a jeden k 9. červnu 1943. Jejich nasazení přetrvalo i do následujícího školního roku, třem z nich se dařilo částečně navštěvovat školu, složit zkoušky a pokračovat ve studiu, pouze jeden během roku studium ukončil. Navíc jeden žák roč. 1926 přerušil studium a podle sdělení otce – správce pily v Mirošově nastoupil do práce k firmě Reschop; tento žák studium zcela ukončil. Vzhledem ke skladbě žáků I. ročníku nešlo o žádnou radikální probírku a je vidět, že zde věk nebyl hlavním kritériem. Z pěti tříd II. ročníku má nasazení poznamenáno celkem sedm žáků. Ze třídy IIdM jeden žák roč. 1924 nastoupil od 1. června 1943 na tzv. Ferieneinsatz, tedy praxi plánovanou jen na dobu letních měsíců, ovšem už se z ní nevrátil a k 23. listopadu 1943 vystoupil ze III. ročníku, do kterého byl formálně zapsán. Jeho nasazení přitom probíhalo v Kolíně, kde měl trvalé bydliště. Další dva žáci (1 x 1921, 1 x 1925) byli nasazeni do práce od 25., resp. 28. května, ale v následujícím školním roce chodili do školy, byť s množstvím zameškaných hodin, a poznámku o nasazení již nemají – jeden z nich byl přitom vzhledem k místu trvalého bydliště povolán pracovním úřadem Klatovy a druhý rokycanskou pobočkou plzeňského pracovního úřadu. Z IIe byli čtyři žáci (2 x 1923, 1 x 1924, 1 x 1925) nasazeni od 21., resp. 26. května na měřické práce a výstavbu trigonometrických věží. Dva z nich normálně pokračovali ve studiu v následujícím školním roce 1943/44, jeden přešel 192


na nasazení do Říše a v dalším roce byl veden jako nasazený a zbývající kvůli špatnému prospěchu v následujícím roce opustil školu. V r. 1942/43 je však všechny považujeme za nasazené. Pro druhé ročníky bylo daleko podstatnější skutečností, že významná část jejich žáků byla po květnovém náletu na Plzeň přidělena místním stavebním firmám a poslána na odklizovací a opravářské práce – o těchto pracích mají záznam v katalogu prakticky všichni žáci tříd IIa a IIb a zhruba polovina třídy IIe. Žáci na ně nastoupili v rozmezí 18. – 22. května a trvaly až do sklonku školního roku. Tyto práce organizoval městský úřad ve spolupráci s pracovním úřadem, ale pro žáky nepředstavovaly trvalé přerušení či ukončení studia, proto je také v tabulce nepočítáme mezi „nasazené“. Třetí ročníky byly již pracovním nasazením postiženy více. Nějakou formu pracovního nasazení lze z dochovaných dokumentů prokázat během jarních měsíců roku 1943 u zhruba 50% žáků. Počet uváděný v tabulce je nutno považovat za spodní hranici. Na základě sumarizace zjistitelných údajů a jejich konfrontace se vzpomínkami pamětníků lze vyslovit závěr, že v případě III. ročníku byla u nasazení dávána přednost starším žákům (z roč. 1920 nasazeni všichni, z roč. 1921–1924 zhruba polovina, z roč. 1925 jen přibližně 7%, roč. 1926 nenasazen). Část nasazení byla přitom iniciována pracovním úřadem a část obdobně jako u IV. ročníků organizací Technische Nothilfe, dochované dokumenty to však nedovolují určit přesněji.456 Při porovnání katalogů pro III. roč. 1942/43 a IV. roč. 1943/44 je dále zřejmé, že nasazení postižené žáky nevytrhlo trvale ze studia, postoupili do IV. ročníku a po složení doplňovacích, případně opravných zkoušek za III. ročník dosáhli maturity. To již ale předbíháme. 456

Narážíme zde na skutečnost, že někteří žáci mají v katalogu vlepené přípisy z pracovního úřadu oznamující začátek nasazení (bez konkrétního místa), jiní zase přípisy potvrzující jejich osvědčení se v nasazení za účelem vydání vysvědčení (bez konkrétního místa), další žáci nemají sice žádné přípisy, ale podle údajů z katalogu dělali doplňovací nebo opravné zkoušky, případně se výše uvedené skutečnosti kombinují, a navíc k tomu byli podle výpovědí pamětníků nasazeni někteří žáci, u jejichž katalogového zápisu tomu nenasvědčuje žádná formální indicie. To je např. případ dále citovaného žáka IIIaM Václava Hodka. Z IIIaM 11 žáků ze 40 dělalo doplňovací zkoušky, ale nemají poznamenáno nasazení (např. Hodek ale doplňovací zkoušky nedělal a přitom nasazen byl s řadou svých spolužáků – počet 11 je zde proto považován za spodní prokázanou hranici počtu nasazených; z katalogu přitom nevyplývá skutečnost, že se na nasazení podílela TN, což je opět doloženo Hodkovou vzpomínkou). Z IIIbM ze 45 žáků 13 skládalo doplňovací zkoušky nebo jim bylo bez zmínky o doplňovacích zkouškách vysvědčení vydáno až na podzim a v úvodní statistice třídy je poznamenáno „13 TNH“. Z IIIcM dělalo z 50 žáků 8 doplňovací zkoušky. V katalogu dále vlepeny přípisy z pracovního úřadu o povolání k nasazení pro 2 žáky k 25. 3. a 28. 4. (ani jeden nedělal doplňovací zkoušky) a pro 4 žáky přípis o osvědčení se v nasazení s datem 9. 7. 1943 (tři z nich dělali doplňovací zkoušky). Místa ani druh práce neuvedeny, ale vlepen seznam s nejasnými poznámkami o pracovním nasazení, u Škodových závodů uvedeno 9 jmen a 8 z nich jsou ti, kteří dělali doplňovací zkoušky (devátý nemá poznámku o doplňovacích zkouškách, ale má přípis z pracovního úřadu o osvědčení se v nasazení). 1 žák má poznámku „A. H. Schachte“, tedy bývalý Masarykův důl ve Zbůchu, ležící na území sudetské župy – žák byl ze Zbůchu, měl českou národnost a říšskoněmeckou příslušnost, zřejmě byl v dole pracovně nasazen, ale nedělal doplňovací zkoušky a plně hodnocen. V IIIe má 22 ze 45 žáků přípis z pracovního úřadu buď o nástupu, nebo o osvědčení se v nasazení a 18 žáků nebylo v 2. pololetí klasifikováno a dělali doplňovací zkoušky.

193


Čtvrté ročníky měly na jaře 1943 poznat pravou tvář svého dosud relativně nevinného zařazení do Technische Nothilfe. Přesné počty žáků nasazených prostřednictvím uvedené organizace není možné určit, protože i sama skutečnost, že nasazení proběhlo v rámci TN, je pouze nepřímo řečena v poválečné výroční zprávě a doložena výpověďmi pamětníků. Ze školních dokumentů je možné pouze určit počty žáků IV. ročníku, kteří dělali během jara 1943 mimořádnou maturitu. Ze 163 žáků dělalo maturitu v řádném termínu pouze 38, tedy přibližně 23%. Ostatní ji skládali v dřívějších termínech, hlavní část ve třech velkých skupinách (17.–20. března – 34 žáků, 5.–6. dubna – 21 žáků, 20.–21. května – 38 žáků), zbytek pak jednotlivě. Kritériem v tomto případě nebyl věk, ale podle vzpomínek pamětníků hrálo roli spíše bydliště v Plzni, které bylo podstatným rozhodovacím argumentem pro zařazení do výcviku TN a tím i následného nasazení. Jen pro úplnost zmiňme skutečnost, že do výcviku TN byli na přelomu let 1942 a 1943 souběžně s žáky III. a IV. ročníku vyšší průmyslové školy zařazeni i někteří žáci I. roč. a převážná část žáků 2. roč. mistrovské školy. Opusťme na chvíli statistiku a dejme na chvíli prostor vzpomínkám pamětníků. Plzeňský pracovní úřad měl na jaře 1943 kromě naplňování kontingentů pro „Sauckelovu akci“ dva zásadní problémy: neustávající potřebu pracovních sil do Škodových závodů jakožto jedné z klíčových zbrojovek protektorátu a dále řešení přetrvávajících následků lesní kalamity v brdském vojenském prostoru. Na obě místa nasazoval v hojném počtu středoškoláky. Do toho jako náhlý vpád bezprostřední válečné reality do dosud klidného zázemí přišly odklizovací práce po náletu na Plzeň ze 14. května 1943. Zařazení studentů plzeňských gymnázií a obchodní akademie na pily v Mirošově již bylo zmíněno výše. Tito žáci byli firmě Reschop zprostředkováni jako řádní zaměstnanci a byli vedeni v její firemní evidenci. V případě žáků plzeňské strojní a stavební průmyslovky byla situace odlišná, protože byli do Mirošova posláni jako příslušníci Technische Nothilfe. Ačkoli pro ni pracovali, nebyli zaneseni do její knihy zaměstnanců. Byli ubytováni odděleně ve zvláštním barákovém táboře vyhrazeném pro příslušníky TN a podléhali neustálému dozoru velitelů. Pracovali zejména při zpracování polomového dřeva, někteří byli zaměstnáni i při budování sousedního táborového objektu, který ještě v době jejich pobytu začal sloužit jako tzv. pracovně výchovný tábor (Arbeitserziehungslager) pro utečence z pracovního nasazení.457

457

Utrpením k vítězství. Svědectví o Kolvínu a Mirošovu – pracovním, pracovně-výchovném a koncentračním táboru. ed. JINDŘICH, Karel. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, Supplementum Historie 7/1999, s. 20-22.

194


Bývalý žák třídy IVa Emil Frank na Mirošov po téměř šedesáti letech vzpomínal: „Až jednoho dne nám řekli, pojedete do Mirošova, je tam pila Reschop, která zpracovává dřevo z brdských lesů pro německou armádu, a tam budete pracovat. Nedalo se nic dělat, naložili nás a jeli jsme. Z té naší třídy...byla taková výjimka, že to platilo jen pro ty městské, ne pro ty přespolní. Nás bylo celkem čtyřicet a jen dvaadvacet nás tam bylo. Nebyla to zrovna snadná práce, protože tam dováželi kulatinu a my jsme museli tu kulatinu vyhrnovat na hromady, skládat dřevo z hunťáků – vozíků, které tahala mašinka z lesa, a přisouvat ho ke katrům, kde se řezalo. Práce byla nebezpečná, jednomu z nás přerazily klády obě nohy, když se svalila hromada a on nestačil uskočit. Dělalo se prakticky od slunka do slunka.“458 Pracovní nasazení plzeňské skupiny TN v Mirošově trvalo přibližně od poloviny února do poloviny dubna 1943 a nebyli sem posláni všichni z těch, kteří v Plzni prošli úvodním výcvikem. V polovině března dostali „mirošovští“ krátké volno na složení mimořádné maturitní zkoušky. Paralelně byla část plzeňské skupiny poslána na odklizovací práce po náletu do Berlína. Toto snad úplně první nasazení českých příslušníků TN v Říši proběhlo ve dnech 3. – 30. března 1943. Jiní členové plzeňské skupiny zůstali v Plzni a byli využíváni na rozmanité práce po městě, zejména na kopání protileteckých krytů.459 V polovině dubna 1943 byla skupina TN z Mirošova souběžně s navrátilci z berlínského nasazení a s dalšími spolužáky, kteří skončili studium o několik týdnů později,460 přesunuta do barákového tábora TN v Plzni na Karlově v sousedství Škodových závodů. Po výše popsaném prvotním „otužení prací“ byli rozděleni stále v uniformách TN do různých provozů Škodovky jako pomocní dělníci. Vykonávané práce patřily k těm nejhorším, zahrnovaly i vytloukání odlitků ve slévárně, jejich zasypávání práškovou sírou a první čištění vraků bojové techniky dovážené do továrny na opravu. Tato situace nebyla dlouhodobě udržitelná, protože jednotliví nasazení si začínali stěžovat u svých nadřízených na pracovní podmínky a práci neodpovídající jejich vzdělání. Během letních měsíců byli proto postupně z řad TN propuštěni a zařazeni do provozů Škodových závodů na místa odpovídající jejich kvalifikaci. Pro maturanty to představovalo první skutečné stálé pracovní místo. Jejich kolegové ze třetích ročníků se po prázdninách snažili vrátit ke studiu. Firma je odmítala zcela propustit, vycházela jim však podle možnosti vstříc. Většinou se jim podařilo alespoň částečně účastnit výuky, záleželo na úpravě směn 458

Vzpomínka Emila Franka z 12. 3. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. Vzpomínka Jaroslava Zíky (1942/43 mistrovská škola strojnická, třída 2el) z 29. 5. 2002 – osobní archiv M. Eisenhammera. 460 Někteří žáci IV. roč., kteří zůstali ve škole do jara 1943, byli nasazeni hned po mimořádné maturitě rovnou do barákového tábora TN v Plzni na Karlově a na práci do Škodových závodů. – Vzpomínka Jaroslava Jarena (Šmucra) (1942/43 třída IVcM) ze dne 27. 5. 2002 – osobní archiv M. Eisenhammera. 459

195


a hodinách, kdy probíhalo vyučování. Za cenu obrovského vypětí, kdy k práci v továrně současně studovali, se jim tak zpravidla podařilo dokončit i IV. ročník. Osud nasazených ze III. ročníku plzeňské strojní průmyslovky můžeme přiblížit na příkladu Václava Hodka (1922). Podle jeho vzpomínek461 byli starší žáci z jeho třídy IIIaM ročníků 1920–1923 zařazeni do výcviku TN: „Už koncem roku 1942 nás občas svolávali na výcvik, bylo to bez velkých nároků, většinou pořadová cvičení. Konalo se to na Střelnici, buď v době školy, nebo po škole. Nemuseli jsme tam spát, bylo to jen na pár hodin. Na Střelnici bylo hřiště ČLTK, plzeňského hokejového, a tam se to konalo. Ze začátku tam přišel jenom ročník 1922, 1923, možná 1921, ale ne jiné ročníky. Nevzpomínám si, jestli jsme měli na výcvik uniformy, asi nám jen půjčovali boty do terénu. Myslím si, že uniformy jsme dostali, až když jsme byli připravovaní k odjezdu do Berlína…. Učili nás pořadová cvičení podle německých povelů. O přesunu do Říše jsme předem nevěděli. Myslím, že jednou začátkem týdne nám na výcviku řekli, že pojedeme do Berlína, protože začaly nálety a že nás je třeba v území, kde se ty nálety konají a že tam pojedeme na odklizovací práce. Vzali jsme to jako diktát, bylo kolem toho sice nějaké povídání, pár mládenců se z toho snažilo dostat přes známosti, ale nakonec jsme nastoupili, odvezli nás na nádraží a odjeli jsme do Prahy. Tam jsme ještě chvíli čekali, asi odpoledne nebo večer, a druhý den jsme pak odjížděli do Berlína.“ Nasazení v Berlíně trvalo jeden měsíc, od 3. do 30. března 1943. Čeští příslušníci TN byli povoláni jako rychle dosažitelná rezerva po náletu, který proběhl 1. března 1943 po delším období klidu.462 V obrovské metropoli však následky náletů dosud nebyly příliš viditelné, útoky velkého rozsahu na říšské hlavní město měly přijít až na podzim 1943. Větší dojem než způsobené škody udělala na mladé průmyslováky organizace veřejné dopravy se sítí tramvajových linek a městské rychlodráhy S-Bahnu. „Několik náletových bouraček tam bylo, ale ty nálety byly v počátcích, nebylo toho moc rozbouráno. Uklízeli jsme sutiny, všelicos jsme vyklízeli… Vesměs nic náročného, žádné strhávání zdí, spíš lopaty, kýble, naházet něco do auta. Berlín nebyl tehdy příliš poškozený, mám tady pohlednici z noční Unter den Linden a tak opravdu vypadal Berlín v době našeho pobytu. Udělal na nás veliký dojem, opravdové velkoměsto. Byli jsme se podívat i na olympijském stadiónu, kde probíhala olympiáda v roce 1936.“ Do Berlína nebyla

461

Vzpomínka Václava Hodka ze dne 18. 6. 2002 – osobní archiv M. Eisenhammera. Nálet z 1. března 1943 byl po pauze trvající od srpna 1942 největším od začátku války, zahynulo při něm asi 700 osob a způsobil značné škody ve čtvrtích Charlottenburg, Wilmersdorf, na Kurfürstendammu, třídě Unter den Linden, zasaženo bylo ministerstvo letectví a zničena katedrála sv. Hedviky. – BUFFET, Cyril. Berlín. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 307. Na české příslušníky TN však způsobené škody ve srovnání s pozdějšími nálety nijak zdrcující dojem neudělaly, jak je zřetelné z citované vzpomínky V. Hodka. 462

196


poslána celá plzeňská jednotka, část mládenců zůstala v Plzni. O zařazení do transportu rozhodovalo mimo jiné i to, jestli pro konkrétního jedince byly ve skladu vhodné boty. Po návratu z Berlína byl Václav Hodek ubytován v barákovém táboře Technische Nothilfe v sousedství Škodových závodů a pracovně nasazen v opravně vozidel, která za války zajišťovala opravy bojové techniky. Zde učiněné zkušenosti daleko předčily zážitky z ještě relativně nepoškozeného Berlína, když se svými kolegy musel čistit vraky obrněných vozidel přivážené přímo z fronty. Šok z občasných nálezů lidských pozůstatků v jejich interiérech nedokázaly vyrovnat ani zvláštní příděly alkoholu. Po několika týdnech se mu podařilo dosáhnout díky známému mistrovi přemístění do haly Vozidla, kde se tehdy zaváděl prioritní program „Gerät 13“, tedy výroba stíhačů tanků PzKpfw. 38 Hetzer. Zde již byl zařazen v souladu se svým studijním zaměřením na odbornější práci a zůstal zde pracovat po celý zbytek studia až do maturity a po ní. „Protože jsem chodil do školy, tak se to nějak zařídilo, že jsem chodil na odpolední směny, to se dělalo od 16.00 do dvou v noci, a ráno v osm jsem chodil do školy a ve dvě jsem skončil. Takhle jsem to dělal asi rok a čtvrt až do maturity. Neztratil jsem vlastně žádný čas.“ Výše vzpomenuté březnové berlínské nasazení nemělo být posledním výjezdem plzeňských příslušníků TN na území bombardované Říše. Někteří žáci 2. ročníku mistrovské školy plzeňské strojní průmyslovky nasazení do TN souběžně se svými kolegy z vyšší průmyslové školy byli posláni na dva měsíce na odklizovací práce do podstatně nebezpečnějšího Porúří. Je doloženo jejich nasazení od 4. června do 5. srpna 1943 v Düsseldorfu,463 bohužel bez bližších podrobností. U žáků plzeňské VPŠ stavitelské se u nasazení na jaře 1943 projevila obdobná tendence jako u nasazování z gymnázií, tedy preference starších 18 let včetně narozených do konce března 1925 a také preference žáků bydlících v Plzni. Věkové rozvrstvení nasazených mladých stavařů je zřetelné z tabulky – je vidět, že na této škole na rozdíl od sesterské strojní průmyslovky byly starší ročníky nasazeny důsledně, pokud náležely do obvodu působnosti plzeňského pracovního úřadu:

463

Někteří žáci 2. ročníku (ve dvou případech i 1. ročníku) mistrovské školy jsou uvedeni v kartotéce Technische Nothilfe uložené v Národním archivu a mají uvedeno nasazení v Düsseldorfu od 4. 6. do 5. 8. 1943. Přesný počet účastníků tohoto nasazení však nebylo možno určit, nalezeno bylo 13 žáků nasazených 3.-30. 3. 1943 v Berlíně a 5 nasazených 4. 6.-5. 8. 1943 v Düsseldorfu. – NA, fond Technická nouzová pomoc, Praha (dále TN Praha), Kartotéka českých příslušníků Technische Nothilfe.

197

Miroslav Eisenhammer, Nucené nasazení studentů středních škol v období okupace Nasazení žáků vyšší průmyslové škol stavitelské v Plzni na jaře 1943 Třída

Ročník narození (chlapci + dívky)

----------

Do 1918

1921

1922

1923

1924

1925

1926

1927

1928

Ia-c

1

1

3

7

9

19

56(54+2)

7

Nasaz.

1

0

3

4

3

0

0

0

IIa-b

3

10

14

19

23

Nasaz.

3

7

11

8

0

nasazeno

1919

1920

IIIa-b

1

2

3

9

10

19(18+1)

21

12

Nasaz.

1

2

1

6

7

14(13+1)

17

2

IVa-b

1

2

4

6

19

16

Nasaz.

1

2

4

5

19

12

(zdroj: Hlavní katalog školy 1942-1943)

Nenasazení žáci zpravidla mají bydliště v obvodu jiného pracovního úřadu (Klatovy). To je zřetelné u 1. roč., kde nenasazení žáci starší 18 let mají vesměs bydliště mimo obvod plzeňského pracovního úřadu, a platí to i pro většinu nenasazených žáků starších 18 let z II. a III. ročníku. Šest žáků roč. 1927 z Ic má poznámku, že „slabší prospěch se vysvětluje tím, že byli v době mimo vyučování nasazeni ve větším rozsahu ve službě důležité pro válku“ – je to první případ uplatnění této poznámky, která je pak víc rozšířena až v následujícím školním roce. Jejich mimoškolní nasazení není blíže specifikováno. IV. ročník pak obdobně jako u strojní průmyslovky v drtivé většině maturoval předčasně – z 48 maturantů pouze tři vydrželi ve školních lavicích až do poloviny června a složili řádnou zkoušku dospělosti, jeden zemřel a jeden zřejmě pro nedostatečný prospěch nebyl k maturitě připuštěn. Předčasné maturity se konaly v rozmezí 15. 3. – 10. 5., největší počet žáků maturoval mezi 25. 3. – 7. 4. 1943. O povaze nasazení není ve školním katalogu nic uvedeno. Částečnou odpověď na tuto otázku však přináší výroční publikace ke stému jubileu školy, v níž se uvádí: „Dnem 25. 11. 1942 bylo 80 osmnáctiletých a starších studentů zařazeno do útvaru Technische Nothilfe (Technická pomoc pro stav nouze) do 14. 2. 1943. Padesát jich pak přešlo na pilu, 8. března dalších 8 odjelo na 14 dní do Berlína. Koncem března a během dubna dalších 39 bylo odveleno na různá místa v Plzni, po bombardování dalších 65 na odklízení sutin.“.464 Podstata nasazení byla tedy obdobná jako u žáků plzeňské strojní průmyslovky. I zde sehrála klíčovou roli Technische Nothilfe, v jejíchž uniformách byli žáci nasazeni na 464

100 let průmyslové školy stavební v Plzni 1885-1985. Plzeň : SPŠ stavební, 1985, s. 17-18.

198


mirošovské pile a tvořili i část březnové výpravy TN do Berlína. S výhledem do následujícího školního roku pak je shodný se strojaři i osud nasazených z nižších ročníků, kteří i přes své pracovní nasazení zůstali žáky školy a za cenu vyšších absencí a doplňovacích zkoušek dokázali k práci studovat. Na rozdíl od žáků gymnázií a strojní průmyslovky nejsou v záznamech stavební průmyslovky poznámky o nasazení žáků na odklizovací práce po náletu na Plzeň 14. května 1943; zřejmě nebylo toto nasazení považováno za významné. Přesuňme se do jihomoravské metropole. Brněnské průmyslovky neprožívaly jarní měsíce roku 1943 po stránce nasazení žáků nijak dramaticky. K několika jedincům nasazeným v rámci podzimní ročníkové akce v uvedené době takřka nikdo nepřibyl. Na VPŠ stavební Giskrova ul. Brno abiturientské kursy i 3. ročníky řádně dostudovaly až do konce školního roku a žáci 3. roč. postoupili do 4. roč. 1943/44. Pouze jeden v pololetí nedostatečný žák roč. 1922 ze třídy 3a, která navíc bez omluvy zameškal šest vyučovacích dnů, byl k 8. březnu 1943 vyloučen. K jeho vyloučení však není připojena poznámka o nasazení. Ve třídě 4.b skládal jeden žák roč. 1924 k 6. dubnu předčasnou maturitu a lze předpokládat, že to bylo ovlivněno pracovním nasazením, přímý doklad však uveden není. Všichni ostatní maturanti ukončili studium v řádném termínu. Obdobná situace panovala na VPŠ Lichtenauerova ul.465 Ze 3. a 4. roč. a 2. roč. abiturientského kursu strojnické větve nebyl v období od února 1943 do konce školního roku nasazen nikdo další. Jeden žák M4d roč. 1916 skládal předčasnou maturitu k 14. dubnu 1943, záznam o ní ale není doprovázen zmínkou o nasazení. Na elektrotechnické větvi nemá ve 4. roč. nikdo nemá poznámku o nasazení. Ve 3. roč. mají ve 2. pololetí větší počet zameškaných hodin a z toho vyplývající doplňovací zkoušky dva žáci roč. 1921, dva žáci roč. 1922, dva žáci roč. 1923 a jeden žák roč. 1925, ale nikdo z nich nemá výslovnou zmínku o nasazení. I u brněnské VPŠ textilní proběhly jarní měsíce v klidu.466 Na podzim 1942 z ní sice vybral pracovní úřad k nasazení ročníky spadající do ročníkové akce, ale ne důsledně, daleko víc jich zůstalo, než bylo nasazeno. Na jaře 1943 nechal pracovní úřad všechny obory i ročníky školy v podstatě na pokoji. Pouze u jednoho žáka IV. roč. textilní školy tkalcovské roč. 1923, který skládal mimořádnou zkoušku dospělosti k 11. březnu 1943, Údaje o nasazení získány excerpcí katalogů pro jednotlivé třídy 3. a 4. ročníku strojnické i elektrotechnické větve a druhého ročníku abiturientského kursu strojnického za školní rok 1942/43. – AM Brna, fond SPŠ strojnická Brno, inv. č. 459 – 470, 474–476 – Katalog třídy M3a–M3f, M4a–M4f, AK2a– AK2c 1942/43; fond VPŠ elektrotechnická Brno, inv. č. 163–167 – Katalog třídy E3a, E3b, E4a–E4c 1942/43. 466 AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 28 – Katalog 1942/43. 465

199


můžeme usuzovat na nasazení, které ovšem není výslovně uvedeno. Všichni ostatní žáci 3. i 4. ročníků i jednoročního abiturientského kursu řádně dokončili školní rok; ojedinělé výstupy byly ovlivněny stěhováním či nemocemi. Za pozornost stojí poslední skutečnost: dva žáci II. ročníku chemické školy (roč. 1925 a 1926) nebyli hodnoceni ve 4. čtvrtletí a u jejich jmen se nachází poznámka o zařazení do Technische Nothilfe. Je to první zmínka o aktivitě této organizace v Brně ve vztahu ke středním školám; více jí bude věnováno v následující kapitole. Ostravská vyšší průmyslová škola strojnická467 byla poprvé vystavena tlaku pracovního úřadu již na podzim 1942, kdy byli důsledně nasazeni žáci ročníků 1921–1922 z 1. ročníku vyšší průmyslovky. Pro první ročníky to však současně znamenalo pro zbytek školního orku konec nasazování – mimo ročníkovou akci je zaznamenáno nasazení jen jednoho žáka z Id roč. 1923, a to od 18. března 1943 do Frýdku-Lískovce. Žák pocházel z Frýdku a podléhal tamní pobočce pracovního úřadu, zřejmě proto byl nasazen. Jinak se pracovní úřad už o nikoho z prvních ročníků na jaře 1943 nezajímal. Ve vyšších ročnících proběhla první centrálně iniciovaná ročníková akce se zpožděním až na jaře 1943. Žáci z 2. – 4. ročníku byli nasazováni počínaje 26. únorem 1943. K tomuto datu bylo nasazeno z 2. ročníku 14 žáků (2 x 1920, 4 x 1921, 7 x 1922, 1 x 1925), 11 z nich bylo nasazeno „do Říše“ bez bližšího určení a dva (1 x 1922, 1 x 1925) k Ferdinandově severní dráze na jámu František. Jeden žák roč. 1921 byl sice původně také poslán „do Říše“, ale od 19. března 1943 nastoupil práci na blíže neurčené šachtě a blízkost pracoviště mu umožnila návrat ke studiu vykonávanému souběžně se zaměstnáním. K nasazení žáka ročníku 1925, opět ne zcela obvyklému v této době, došlo v důsledku jeho špatných studijních výsledků. Jediný zbývající žák ročníku 1921 byl nasazen po ukončení nemoci od 22. března 1943. Tak byly „probrány“ i třídy druhého ročníku. Dodatečně byli z druhého ročníku nasazeni ještě dva žáci roč. 1923 (jeden od 11. března a druhý od 16. března 1943, oba v důsledku ukončení studia pro špatný prospěch) a jeden žák roč. 1924 až od 15. července 1943. Velká skupina nasazených opustila ke dni 26. února 1943 i třídy třetího ročníku. Jednalo se celkem o 24 žáků (1 x 1920, 5 x 1921, 16 x 1922, 1 x 1925), z nich jeden žák roč. 1921 má poznámku o přeřazení od 3. března 1943 do Vítkovických železáren, ostatní byli nasazeni „do Říše“ bez bližšího určení. Nasazení žáka roč. 1925 je výjimečné a došlo 467

Údaje o nasazení získány excerpcí katalogu za školní rok 1942/43. – AM Ostravy, fond SPŠ OstravaVítkovice, inv. č. 184 – Hlavní katalog vyšší školy strojnické 1942/43.

200


k němu z důvodů nedostatečného prospěchu a opuštění školy. Dva žáci roč. 1921 byli v prosinci 1942 zatčeni gestapem, jeden žák roč. 1922 byl nasazen k 2. březnu 1943 do Vítkovických kamenouhelných dolů. Z ročníků určených k nasazení v rámci ročníkové akce zbyli jeden žák 1921 a tři žáci 1922, z toho u jednoho žáka 1922 nebyl uveden důvod a zbylí tři byli dlouhodobě nemocní. Čtvrtých ročníků se dotklo nasazení nejvýrazněji. Zde přistupovala ještě otázka předčasných mimořádných maturit. Opět byla velká skupina nasazena k 26. únoru 1943 „do Říše“, celkem 33 žáků ročníků 1919–1922. Z uvedených ročníků byli ještě nasazeni k 2. 3. 1943 1 x 1919 (jáma František v Moravské Ostravě – Přívoze) a 1 x 1922 (Vítkovické kamenouhelné doly), k 15. dubnu a 16. dubnu po jednom 1922 („Říše“ a Továrna na minerální oleje v Moravské Ostravě-Přívoze). Nenasazeno z uvedených ročníků zůstalo pět žáků (1 x 1919, 2 x 1921, 2 x 1922, z nich však 2 x 1921 a 1 x 1922 skládali předčasnou maturitu k 12. dubnu 1943, i když byli v prvním kole nasazování ušetřeni jako „dočasně nezpůsobilí“, a lze tedy předpokládat, že byli též návazně nasazeni). Kromě ročníků určených k nasazení už od podzimu 1942 poslal pracovní úřad před řádným ukončením studia do práce i značnou část žáků ročníku 1923 (16 + 5 ze 42) a několik žáků ročníku 1924 (3 + 1 z 51). Žáci ročníků 1923 a 1924 nasazení ze 4. ročníku ještě před ukončením řádné doby studia nebyli ve většině případů posláni na území Říše. Takto všeobecně označeno mají místo nasazení jen dva žáci roč. 1923 nasazení k 15. dubnu 1943. Sedm žáků (6 x 1923, 1 x 1924) bylo k 16. nebo 19. dubnu 1943 nasazeno k firmě Továrna na výrobu minerálních olejů (Oderfurte Mineralölwerke) v Moravské Ostravě-Přívoze, jeden žák roč. 1924 již k 10. březnu 1943 k firmě Avia, zbylých sedm žáků ročníku 1923 bylo v rozmezí 13.–20. dubna 1943 nasazeno jednotlivě k různým firmám (Baťa Zlín, Letov Olomouc, Studentík Hulín, Novaček Auschwitz, Wikow, Vítkovické železárny). Tito žáci skládali předčasnou maturitu v termínu 12. nebo 19. dubna 1943 v návaznosti na termín svého nasazení. Ve třídě M4c skládalo v těchto termínech mimořádnou maturitu dalších šest žáků roč. 1923–1924, u kterých lze předpokládat, že byli také nasazeni k firmám na území protektorátu podobně jako jejich spolužáci z M4a a M4b, pouze to nemají v katalogu poznamenáno. Výsledkem probírky provedené pracovním úřadem bylo, že k řádné maturitě dospělo ze tří tříd 4. ročníku pouze 74 žáků z původních 138, tedy 54%. Shrnutí v případě ostravské strojní průmyslovky tedy vypadá následovně: Ročníková akce 1921–1922, resp. 1918–1920 zde proběhla u 2. – 4. ročníku s časovým posunem 201


oproti běžnému průběhu. Jejich žáci spadající věkem do limitu ročníkové akce byli nasazeni většinou k 26. únoru 1943, v jinde obvyklých měsících říjen až prosinec roku 1942 byli z vyšších tříd nasazeni pouze jeden žák ročníku 1922 a dva žáci ročníku 1924, u nichž jde o mimořádný jev ovlivněný zřejmě jejich bydlištěm na území Říše a říšskou příslušností. V jinak běžných měsících pro uvedenou ročníkovou akci byli nasazeni pouze věkově příslušní žáci z 1. ročníku, a to důsledně (k 11. prosinci 1942). Během března a dubna 1943 pak kromě zbylých žáků výše uvedených ročníků 1919 – 1922 došlo k nasazení významné části ročníku 1923 a výjimečně i 1924 ze 4. ročníků, což bylo velmi pravděpodobně ovlivněno možností konání předčasné maturity podle výnosu MŠ 915-II, vydaného 11. února 1943. U 1. – 3. ročníku se nasazení ročníků 1923 a mladších přitom objevuje jen zcela výjimečně v souvislosti s opuštěním školy kvůli nedostatečnému prospěchu.468 Žáci ročníků 1921–1922 nasazení z 1. – 3. ročníku obdrželi vysvědčení na odchodnou, žáci nasazení ze 4. ročníku pak k němu obdrželi doložku o dospělosti v případě, že předložili škole potvrzení o tom, že se v nasazení osvědčili. V jarních měsících roku 1943 se též poprvé výrazně projevila činnost Technische Nothilfe. Ze srovnání tří velkých průmyslových center – Plzně, Brna a Moravské Ostravy – je zřetelné, že prim v tomto případě hrála Plzeň. Tamní místní skupina TN vybrala již v listopadu 1942 k výcviku žáky vyšší strojnické i stavitelské průmyslové školy spolu s přičleněnými mistrovskými školami a na jaře 1943 k nim přibyli i někteří žáci obchodní akademie. Od poloviny února pak byli žáci v uniformách této organizace nasazeni jako pracovní síly469 na pilách v Mirošově, v provozech Škodových závodů a na práce protiletecké ochrany po městě Plzni. Došlo i k prvnímu nasazení na odklizovací práce za hranicemi protektorátu v Berlíně v březnu 1943. Dokumenty ostravských škol žádnou aktivitu TN vůči jejich žákům až do konce školního roku 1942/43 nezachycují. V Brně se 468

Většina v pololetí nedostatečných žáků průmyslovky, pokud šlo o 1 – 2 nedostatečné a nebylo to doprovázeno závažnými kázeňskými prohřešky, zejména neomluvenými absencemi, dostávala zpravidla povolení ke konání opravných zkoušek a ve většině případů je složila úspěšně. K opuštění školy v důsledku špatného prospěchu docházelo jen ve výjimečných případech. 469 Ačkoli byla TN zcela autonomně fungující polovojenskou organizací podřízenou Generálnímu veliteli uniformované protektorátní policie a povolávání k ní šlo jinou cestou než přes pracovní úřad, nasazení jejích příslušníků bylo s pracovními úřady zcela zjevně konzultováno, jak je vidět i na nasazení plzeňských příslušníků TN u firmy Reschop a ve Škodovce. Plzeňský pracovní úřad činnost místní skupiny TN pozorně sledoval již od podzimu 1942 a velmi si od ní sliboval, jak dokládá zmínka v jeho situační zprávě za listopad 1942: „Bei der Aufstellung der Technischen Nothlfe hat sich das Arbeitsamt ausschlaggebend eingeschaltet. Es wurden 500 Mann erfasst und zwar meistenteils Schüler der höheren tschechischen Gewerbeschulen und dann auch selbständige tschechische Handwerker. Die Technische Nothilfe steht zu einem täglichen Einsatz von 4 – 5 Stunden bereit; die Einsatzstelle des Amtes hat sich massgebend und bestimmend in den Einsatz der Technischen Nothilfe eingeschaltet.“ – NA, fond ÚŘP, karton 856, sign. II-4-4055 – Situační zpráva pracovního úřadu Plzeň za listopad 1942, s. 3.

202


TN zaměřila na středoškoláky až v samém závěru školního roku; až na ojedinělé výjimky však studium žáků nenarušila a její vliv měl hrát podstatnou roli teprve v nadcházejících letních měsících. Období ohraničené březnem roku 1943 a koncem školního roku 1942/43 zasáhlo do života žáků středních škol po stránce narušení studia mnohem výrazněji než první vlna ročníkového nasazení z podzimu 1942. Počty pracovně nasazených se u jednotlivých škol z jednotlivců zvedly na desítky. Tam, kde neproběhla podzimní ročníková akce 1921–1922 a 1918–1920, došlo k nasazení žáků příslušných ročníků v rámci jarní vlny společně s mladšími spolužáky. Nasazení zasáhlo ve většině případů chlapce i dívky. Pracovní úřady s vysokou potřebou pracovních sil, jako byla Plzeň, vybíraly ze škol důsledně žáky dosáhnuvší věku osmnácti let nejen ze závěrečných, ale i z nižších ročníků, a důsledně nasazovaly žáky nejvyšších tříd ještě před dosažením řádného termínu zkoušek dospělosti. U pracovních úřadů s nižší potřebou pracovních sil (Klatovy) docházelo jen k uspíšení maturitních zkoušek u oktáv gymnázií. Někde došlo jen k selektivnímu výběru chlapců z oktáv (Beroun). Ostravský pracovní úřad v únoru dokončil u strojní průmyslovky na podzim započatou ročníkovou akci a nasadil do ní spadající žáky až na výjimky do Říše, zatímco mladší žáci byli stejně jako u jiných pracovních úřadů určeni k vykrytí mezer v pracovních silách na území protektorátu. Oproti tomu brněnské průmyslovky prožily jarní měsíce prakticky bez zásahů pracovního úřadu. Diferencovaný přístup k nasazování žáků byl zaznamenán i u zkoumaných obchodních akademií v Plzni, Berouně a Táboře. Zkoumané vyšší rolnické školy zůstaly nasazením nedotčeny s výjimkou uspíšených dubnových maturit v Plzni a Klatovech. Jaro 1943 tedy po stránce nasazení středoškoláků proběhlo ve znamení celkově zvýšené exploatace pracovních sil z jejich řad, zároveň však bylo poznamenáno velmi individuálním přístupem k jednotlivým školám. Daleko více zde záleželo na potřebě pracovních sil u konkrétního pracovního úřadu než na typu školy.

203


6 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1943–1944 6.1 Podzim 1943 a nasazení do Technische Nothilfe na území Říše Studenty toužebně očekávané letní prázdniny roku 1943 nebyly časem bezstarostného lenošení. Stejně jako v minulých letech museli žáci absolvovat a následně potvrzením prokázat pracovní aktivitu na žních nebo v jiném hospodářském odvětví. Pracovní povinnost v době prázdnin postihla stejně jako v předchozím roce i jejich pedagogy, kteří kromě dozoru na zemědělských brigádách zejména vypomáhali v administrativě na obecních úřadech, pouze ti šťastnější si svoji prázdninovou pracovní povinnost směli odbýt pracemi na revizi sbírek a knihoven ve svých domovských ústavech. Pro skutečnou dovolenou měli vyměřené pouhé tři týdny. Daleko podstatnější události se však teprve chystaly. Přelom léta a podzimu měl přinést dosud nejrozsáhlejší vlnu získávání sil ze studentských řad do organizace Technische Nothilfe a jejich masové nasazení na území bombardovaného Německa doprovázené i ztrátami na životech. Průběh uvedené akce z hlediska přímých účastníků zpracovali někteří z nich ve vzpomínkových publikacích, které přinášejí podrobný náhled do jejich života během půlročního nasazení na území Říše.470 Na tomto místě je proto žádoucí pokusit se spíše než o přibližování konkrétních detailů o celkové zhodnocení rozsahu akce a poodkrytí jejího organizačního zázemí. Od listopadu 1942 byly české střední školy, zejména průmyslové, ale postupně i obchodní akademie, vystaveny zájmu místních skupin Technische Nothilfe. Již jsme přiblížili průběh získávání žáků do jejich řad na příkladech z Plzně a Berouna. Během jara 1943 se ukázalo, že Technische Nothilfe oproti původním proklamacím není pouze organizací zajišťující hladké opravy poškozených inženýrských sítí a pomáhající při budování objektů protiletecké ochrany, ale také podle místní potřeby nárazovým zdrojem laciné pracovní síly pro rozmanité jiné pracovní úkoly, jejichž společným jmenovatelem byla rizikovost a nepříjemnost. Současně se již během jara 1943 vyskytly první doložené případy krátkodobého nasazení českých příslušníků Technische Nothilfe z řad studentů na území Německa, a to v Berlíně v březnu 1943 a Düsseldorfu od začátku června do začátku srpna 1943. U těchto prvních výjezdů nelze jednoznačně určit stupeň jejich centrální organizace. Účast na nich je zaznamenána v centrální kartotéce pražského velitelství TN, je 470

HIBLBAUER, Jan. Berlín 1943. Svědectví o zavlečení českých studentů z Pardubic do válečného Německa. Východočeské muzeum Pardubice, Pardubice 1996; MEDŘICKÝ, Zdeněk. Deník TN-Manna. Soukromý tisk, Ostrava 1983; JEDLIČKA, Oldřich. Češi v Branibořích. Soukromý tisk, Valašské Meziříčí 2001.

204


tedy zřejmé, že byly centrálně koordinovány v dohodě s říšskými místy a nešlo o separátní akci dotčených místních skupin TN. Jejich omezený rozsah byl spíše dán dosud omezeným rozvojem místních skupin TN a závisel na jejich personálním obsazení – ze zkoumaných měst byly během jara 1943 odvody do TN nejvíce postiženy plzeňské školy a také z Plzně bylo zjištěno největší poměrné zastoupení mezi účastníky prvního doloženého nasazení v Berlíně. V kontrastu s uvedenou první vlnou činnosti TN se druhá vlna, kterou ztotožňujeme s obdobím od srpna 1943 do ledna 1944, vyznačuje daleko větším stupněm centrální organizace a také nesrovnatelně větší masovostí. Zásadním faktorem pro její vznik byla potřeba pracovních sil pro odklízení trosek a opravy poškozených budov v nálety postižených oblastech Německa. Zatímco protektorát zažil první skutečně významný dotek letecké války teprve v dubnu a květnu 1943 při dvou pokusech RAF o bombardování Škodových závodů, které poznamenaly materiálními škodami a oběťmi na životech Plzeň a nedaleké, již v Sudetech ležící Dobřany (Wiesengrund),471 Německo bylo soustředěně bombardováno již od jara 1942. Po období hledání vhodné taktiky a neustálém posilování bombardovacích jednotek RAF novými čtyřmotorovými typy letounů vybavenými novými navigačními přístroji se pod Harrisovým vedením zaměřila úderná síla RAF na jaře 1943 cíleně na průmyslovou oblast Porúří. Trvání tzv. „bitvy o Porúří“ se zpravidla klade do rozmezí noci z 5. na 6. března až noci z 9. na 10. července 1943. Následovala ji tzv. „bitva o Hamburk“, zaměřená proti severoněmeckým přístavům. Její těžiště představovala operace Gomorrah, série náletů vedená proti Hamburku a vymezená nocemi z 24. na 25. července a z 2. na 3. srpna 1943.472 Město bylo z větší části zničeno. Symbolem jeho zkázy se stala ohnivá bouře, dosud nevídaný fyzikální jev, vyvolaný náletem v noci z 27. na 28. července 1943. Bylo při ní vypáleno celé centrum města a ztráty na životech při tomto jediném náletu byly odhadovány na 46 000 osob; celkové počty obětí se odhadují kolem 70 000 osob. Po této demonstraci síly bombardovací ofenzíva poněkud utlumila svoji soustředěnost a dalším pokračováním byla tzv, „bitva o Berlín“, série velkých náletů započatá v noci z 18. na 19. listopadu 1943 a trvající s přestávkami až do noci z 24. na 25. března 1944, která je udávána jako oficiální konec této ofenzívy proti říšskému

471

K náletům na Plzeň souhrnně EISENHAMMER, Miroslav. Škody způsobené městu Plzni nálety v době druhé světové války. Západočeský historický sborník 5, Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň 1999, s. 267– 307. 472 K náletům na Hamburk a jejich následkům obecně viz CAIDIN, Martin. Noc, kdy zemřel Hamburk. Olomouc : Votobia, 1995; konkrétní zážitky přímých účastníků viz LANDIŠ, L. – HORA, F. Ohnivý koberec nad Hamburkem…c.d.

205


hlavnímu městu.473 Mimo uvedené operace se uskutečnila v uvedeném období i řada dalších náletů na průmyslové cíle v Německu i okupovaných zemích. V duchu tzv. direktivy Pointblank vydané 10. června 1943, která vycházela ze zásad dohodnutých na lednové konferenci v Casablance, se na nich začalo podstatněji podílet i americké letectvo. Denní bombardovací útoky prováděné silami 8. letecké armády, operujícími z Velké Británie, a 15. letecké armády, operující od podzimu 1943 ze Spojenci obsazených letišť v jižní Itálii, tak doplňovaly dosavadní noční bombardovací operace prováděné silami bombardovacího velitelství RAF. V praxi tak byla realizována idea bombardování „round the clock“, tedy neutuchajících útoků vedených v denních i nočních hodinách a neponechávajících německé protiletecké obraně ani obyvatelům německých měst chvíli klidu. Vzhledem k odčerpávání německých mužů pro službu v armádě nezbýval dostatek vlastních sil na odstraňování následků náletů, proto byli i k těmto úkolům přidělováni zahraniční pracovníci. Na záchranné a odklizovací práce do Německa byli odesíláni protektorátní příslušníci již od srpna 1942. Tehdy je zmiňována první větší skupina řemeslníků, zejména pokrývačů a sklenářů, kteří byli zařazeni do organizace TN a posláni na obnovovací práce na území Říše.474 Během podzimu 1942 byly do Německa odeslány stovky mladých Čechů k tzv. stavebním praporům (Landesbautruppen) určeným k odklizovacím a obnovovacím pracím po náletech, další byli dočasně zařazeni k útvarům Luftschutzpolizei, zajišťujícím mimo odklizování trosek i bezprostřední záchranné práce. U těchto útvarů se ocitali kromě čerstvých maturantů zejména řemeslníci a živnostníci „vyčesaní“ z válečně nedůležitých provozů a živností určených k uzavření. Další uniformovanou skupinou Čechů, kterou čekala v roce 1943 zkušenost z bombardovaných německých měst, byly tzv. protektorátní policejní prapory „Čechy“ a „Morava“. Konečně v rámci výcviku se v bombardovaném Berlíně a dalších německých městech na podzim 1943 ocitli i příslušníci nově budovaného požárního pluku Čechy a Morava (Feuerschutzpolizei-Bataillon „Böhmen-Mähren“).475

473

Blíže k jednotlivým fázím bombardovací ofenzívy proti Německu viz např. NEILLANDS, Robin. Válka bombardérů. Ostrava : OLDAG, 2002, zejména s. 221–236 (bitva o Porúří), s. 251–258 (bitva o Hamburk) a s. 299–307 (bitva o Berlín). K problémům s navigací při nočních náletech a využití přístroje GEE viz HARRIS, Arthur, Bombardéry útočí, Brno : Bonus A, 1994, s. 101. K otázce přesnosti nočních bombardovacích útoků viz HASTINGS, Max, Velitáttelství bombardovacího letectva. Praha : Naše vojsko, 1994, s. 44. 474 MAINUŠ, F. Totální nasazení…c.d., s. 64–65. 475 Stručně, avšak souhrnně viz Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace…c.d., s. 49–56 (část Nasazení v uniformách) a příslušná část virtuální výstavy „Pracovali pro Říši“ na internetových stránkách Národního archivu (www.nacr.cz – Výstavy).

206


Pro téma této práce je však podstatné nasazení u Technische Nothilfe, protože při něm byli na území Říše v rozsáhlém měřítku posláni dosud studující středoškoláci. Říšský generální zplnomocněnec pro pracovní nasazení F. Sauckel požadoval v dopise z 20. května 1943 adresovaném protektorátnímu Ministerstvu hospodářství a práce přidělení dalších protektorátních řemeslníků na obnovovací práce po náletech na jihoněmecká města. V odpovědi z 26. července 1943 ministr hospodářství W. Bertsch označil tento požadavek za nereálný a argumentoval sílícím nebezpečím náletů i na území protektorátu.476 Po zkušenosti s náletem na Plzeň v noci ze 13. na 14. května 1943 bylo totiž rozhodnuto o vytvoření pracovních oddílů složených z řemeslníků stavebních profesí, kteří měli být vyjmuti z okruhu osob potenciálně vhodných k nasazení do Říše a měli zůstat k dispozici k rychlému odstraňování škod na domácím území.477 Bertsch současně jako kompenzaci nabídl nasazení dvou tisíc členů Technische Nothilfe mimo předepsané kontingenty pracovních sil s tím, že jde o služebně povinné osoby, na jejichž nasazení nemají pracovní úřady na území Říše nárok a které budou po uplynutí svého nasazení vráceny zpět do protektorátu („Um jedoch dem übrigen Reichsgebiet bei der Beseitigung der Bombenschäden tatkräftig zu helfen, habe ich den langfristigen Einsatz der Technischen Nothilfe in einer Stärke von 2000 Mann zugelassen. Dieser Einsatz geht ausserhalb des mit auferlegten Abgabekontingentes. Da diese Kräfte notdienstverpflichtet sind, können sie von der Arbeitsämtern des übrigen Reichsgebiets nicht dienstverpflichtet werden und kehren nach Beendigung des Einsatzes restlos in das Protektorat zurück.“). Zde se objevuje počet 2000 mužů, které měl podle F. Mainuše478 nabídnout ze své iniciativy vedení Technische Nothilfe a tím nepřímo i Bertschovi krátce předtím protektorátní ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. V dopisu E. Moravce kabinetnímu šéfovi kanceláře státního prezidenta dr. Popelkovi z 1. září 1943,479 ze kterého

476

NA, fond MHP-Dodatky II, karton 247, sign. AI-5552 – koncept dopisu W. Bertsche F. Sauckelovi z 26. 7. 1943, bez čj. 477 Řemeslníci byli nasazeni v rámci místních Einsatzstabů hned po květnovém náletu na Plzeň a při tom se projevily velké problémy se zajištěním potřebných počtů osob příslušných profesí. S výhledem na budoucí stoupající pravděpodobnost náletů se proto počítalo s poměrně velkými požadavky – pro Prahu bylo plánováno 500 řemeslníků, pro Brno, Plzeň a Moravskou Ostravu 300, pro všechny další obvody pracovních úřadů po 100 řemeslnících pro úřad v sídle obvodu, resp. dalších 50 pro každou pobočku. Ústřední svaz řemesla pro Čechy a Moravu vydal pro nasazení řemeslníků k odstraňování škod zvláštní směrnici (součást dopisu Ústředního svazu řemesla pro Čechy a Moravu Ministerstvu hospodářství a práce čj. 47990/182/43 Dr.Pe/F z 12. 11. 1943). Podle nedatovaného přehledu připojenému ke spisům v této věci bylo pro řemeslnické pracovní kolony dáno k dispozici celkem 10 772 osob (2 899 ze sídel 18 pracovních úřadů a 7 873 z 98 poboček). – NA, fond MHP-Dodatky II, karton 247, sign. AI-5552. 478 MAINUŠ, F. Totální nasazení…c.d., s. 78–79. 479 Dopis E. Moravce A. Popelkovi čj. 2822/43 m.k./M z 1. 9. 1943, u KPR prezentován dne 4. 9. 1943 pod sign. A 2769/43 a priorován ke spisu založenému pro záležitosti TN. – AKPR, sign. A 4563/45 (Technische Nothilfe – pracovní zasazení).

207


F. Mainuš vychází, se doslovně uvádí, že „…vesměs na základě dohody mezi ministerstvem školství a hospodářským vůdcem Eichnerem jakožto zástupcem „technische Nothilfe“ bylo přibližně 2000 aspoň 17letých českých žáků průmyslových škol odvoláno z Protektorátu na dobu 6 měsíců za účelem jejich nasazení v „technische Nothilfe“ v Říši při odklizovacích a znovuzřizovacích pracích, které se ukázaly okamžitě potřebné.“. E. Moravec se zde tedy k autorství myšlenky na nasazení studentů přímo nepřiznává a znění dopisu ani jednoznačně neumožňuje určit, zda prvotní iniciativa vzešla ze strany velitelství Technische Nothilfe nebo ministerstva školství, z průběhu akce je však jasné, že ministerstvo školství její průběh od počátku zajišťovalo a nijak jí nebránilo. Vraťme se však do poloviny července. Prvním oficiálním dokumentem, který byl k celé akci nasazení studentů průmyslových škol v rámci TN do Říše vydán, byl oběžník Ministerstva školství ze dne 14. července 1943, č. 64.622/III-2, určený ředitelstvím průmyslových škol a mechanicko-technických mistrovských škol s českým jazykem vyučovacím.480 Oběžník podepsaný Heckelem nařizoval neprodlené zaslání seznamů žáků druhých ročníků všech vyšších oddělení, prvních ročníků dvouletých abiturientských kursů a prvních ročníků dvouletých mistrovských škol podle stavu školního roku 1942/43 na velitelství TN při BdO v Praze XIX, Dr. Winterstrasse 2. Do seznamů měli být zahrnuti pouze žáci starší sedmnácti let nebo ti, kteří tohoto věku dosáhnou nejpozději do 30. září 1943. Měly obsahovat jména žáků, jejich data narození, adresy a označení ročníku navštěvovaného ve školním roce 1942/43 včetně charakteristiky studijního zaměření. Do seznamů neměli být zařazeni žáci, kteří již jsou pracovně zasazeni. Požadované seznamy dotčené školy obratem zaslaly. Ve skutečnosti uvedený oběžník celou akci neinicioval, ale pouze ji dodatečně oficiálně zaštítil. Na místní úrovni totiž evidování žáků pro potřeby Technische Nothilfe v režii TN a za její spolupráce s místními správními úřady (RAV) plynule probíhalo již od jarních měsíců. Velkou iniciativu v tomto směru projevilo moravské velitelství TN (TN – Gruppe Mähren) se sídlem v Brně na Cejlu č. 10, které si nezávisle na pražském velení vyžádalo od jednotlivých ředitelství seznamy žáků brněnských středních škol již před prázdninami 1943.481 Zatímco citovaný oběžník

480

Citován podle exempláře uloženého v AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, č. inv. 166 – Korespondence, složka Technische Nothilfe 1943–1944, čj. 512/43 ze dne 17. 7. 1943. 481 Klíčovým pramenem pro poznání okolností zařazení žáků brněnských průmyslovek do TN a jejich následného transportu do Říše je trestní spis tehdejšího ředitele VPŠ Lichtenauerova ul. ing. Jana Bujniaka (MZA Brno, fond Mimořádný lidový soud Brno (dále MLS Brno), sign. Lsp 5/45.) Bujniak byl po válce mj. obviněn z iniciativní spolupráce na zavlečení českých studentů do TN a řada výpovědí obsažených ve spisu se této věci věnuje, zejména fol. 34–37 (Bujniakem zpracované vylíčení „případu s Technsiche Nothilfe“), fol. 55 (součást výpovědi ing. Karla Kováře), fol. 56–58 (výpověď prof. Viléma Lipperta), fol. 63 (součást výpovědi ing. Josefa Tayerleho), fol. 66 (součást výpovědi prof. Josefa Hlouška), fol. 74–75 (výpověď ing.

208


jednoznačně stanovoval okruh žáků, kteří měli být do seznamů pojati, před prázdninami sestavované seznamy měly širší rozsah – na průmyslovkách zahrnuly i žáky budoucích IV. ročníků a v některých případech (VPŠ chemická v rámci VPŠ textilní) i II. ročníků482 a předběžné evidenci se nevyhnuly ani brněnské obchodní akademie a gymnázia. Podle vzpomínek pamětníků museli žáci brněnských průmyslovek vyplnit na sklonku školního roku evidenční formuláře pro TN, absolvovali značně formální lékařskou prohlídku v kasárnách Schutzpolizei v budově pozdější Mendelovy lesnické univerzity, poté obdrželi uniformy a vojenské holínky a již od konce června byli povoláváni na občasná pořadová a pochodová cvičení prováděná s německými povely.483 Jde o obdobu situace, kterou zažili např. plzeňští průmyslováci již o půl roku dříve. Brněnské velitelství TN postupovalo během července 1943 nezávisle na pražském ústředí TN a bez ohledu na pokyn MŠ ze 14. 7. 1943 vzalo jako podklad pro vyslání transportů do Říše evidenci vzniklou na počátku července. Proto došlo k tomu, že z brněnských průmyslovek byli do okruhu adeptů pro nadcházející nasazení v Říši zařazeni i žáci maturitních IV. ročníků (VPŠ Lichtenauerova ul. – strojnická i elektro větev, VPŠ stavební Giskrova ul., VPŠ textilní včetně chemické školy). Zařazení žáků dvouletých abiturientských kursů strojnických Josefa Grabnera), fol. 81–83 (výpověď Vladimíra Volfa, 1943/44 žáka abiturientského kursu třídy A2c), stejně tak je pasáž o TN součástí obžaloby (fol. 90), hlavního přelíčení (fol. 94–95) a rozsudku (fol. 101). Případ byl vnímán veřejností velmi emotivně vzhledem k úmrtí dvou žáků abiturientského kursu při nasazení v TN v Berlíně. V rozsudku byl uveden slovy „v roce 1943, tedy v téže době zvýšeného ohrožení republiky spolupůsobil při výkonu nařízení nucené práce ve prospěch válečného úsilí Německa, a to tak, že donutil žáky svého ústavu, aby nastoupili nucenou službu u tzv. Nothilfe, kdež musili pracovati v Německu, tedy v cizině a za okolností a na místech jejich životu a zdraví nebezpečných, při čemž dokonce dva z nasazených žáků přišli o život“ a hodnocen jako zločin proti osobám podle § 6 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb,; v kombinaci s dalšími body obžaloby (udavačství, propagace říšské myšlenky) pak vedl k vynesení rozsudku smrti. Ve formulaci rozsudku soud vzal za prokázaná tvrzení svědků ovlivněná situací na jiných průmyslovkách, že žáci čtvrtých ročníků a abiturientských kursů neměli být zařazeni do seznamů ani posíláni do Německa; pokyn MŠ ze 14. 7. 1943 přitom studenty 2. ročníků abiturientských kursů jako adepty pro TN uváděl. . 482 Důležitým svědectvím o omylech a nepořádcích spojených s „akcí TN“ v Brně jsou seznamy dochované ve spisech VPŠ textilní (AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, č. inv. 166 – Korespondence, složka Technische Nothilfe 1943–1944) pod čj. 482/43, 512/43 a 680/43. První z nich pochází z 2. 7. 1943, tedy ještě z doby před vydáním pokynu MŠ ze 14. 7. 1943, a zahrnuje koncem školního roku aktuálně studující žáky I. – III. roč. všech oborů (IV. roč. zde není – to již byli čerství maturanti, kteří školu právě opustili) včetně jednoročního abiturientského kursu, kteří se narodili nejpozději v r. 1926 včetně a mají trvalé bydliště (příslušnost) v rámci Moravy; seznam byl adresován TN-Gruppe Mähren, Zeile 10 s poznámkou, že obsahuje všechny sedmnáctileté a starší studenty. Tento seznam sloužil jako podklad pro další (č. 512/43), vypracovaný dne 18. 7. 1943 už pro pražské ústředí TN podle pokynu MŠ ze 14. 7. 1943. Ten pro změnu obsahuje jen žáky IV. roč. (= „II. roč. vyšších oddělení“, jak si vzhledem k nestandardní struktuře oborů školy snad chybně vyložilo její vedení). Třetí seznam čj. 680/43 z 25. 9. 1943 je součástí odpovědi na pokyn MŠ z 21. 9. 1943 (přijatý 24. 9. 1943), podle kterého měly školy okamžitě zaslat seznamy všech sporných případů jdoucích nad rámec zásad pokynu MŠ z 14. 7. 1943, a obsahuje do TN nasazené žáky všech ročníků označených ve struktuře školy jako II. nebo IV. 483 MZA Brno, fond MLS Brno, sign. Lsp 5/45 (J. Bujniak), fol. 81 – výpověď Vladimíra Volfa, dále dopis ing. Vladimíra Štronera (1943/44 VPŠ Lichtenauerova ul. Brno, třída M4d) z 25. 11. 2004 a dopis p. Luboše Vrtěla (1943/44 VPŠ chemická v rámci VPŠ textilní Brno, třída III.) z 5. 11. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera.

209


i stavebních z VPŠ Lichtenauerova ul. i VPŠ Giskrova ul. odpovídalo pokynu MŠ ze 14. 7. 1943. V případě VPŠ textilní a chemické došlo kromě zařazení žáků IV. roč. i k zařazení některých žáků II. roč., protože vzhledem k nestandardní struktuře oborů na této škole byli jako žáci II. ročníku mistrovské školy chápáni i žáci II. roč. chemické školy a stejně tak maturující žáci zde byli de facto „žáky II. ročníku vyššího oddělení“. Na vyšších průmyslových školách v jiných městech nebyl podobný omyl zjištěn. Jednotlivé místní skupiny TN dávaly na přelomu července a srpna 1943 dohromady složení transportů do Říše. Na těch školách, které zasílaly seznamy pražskému ústředí TN až na základě pokynu ze 14. července, nebyli žáci předem nijak varováni, protože vše proběhlo v době, kdy již byli na prázdninách. Žáci budoucích třetích ročníků průmyslovek tak mnohdy uprostřed žňové brigády dostávali vyrozumění, že se mají okamžitě vrátit zpět domů, kde na ně čeká povolávací příkaz od Technische Nothilfe. V takové situaci se ocitli např. žáci VPŠ strojnické v Plzni.484 Do nasazení v Říši přitom místní skupiny TN neposílaly pouze studenty, ale paralelně s nimi na stejná místa určení šli i do TN určení učňové nebo mladí řemeslníci, kteří měli tu smůlu, že jejich dosavadní pracovní místo nebylo považováno za válečně důležité.485 Transporty studentů však nebyly s jinými příslušníky TN promíchávány, takže v nasazení se zpravidla udržely pohromadě skupiny ze stejné školy. Shromažďovacími centry pro dílčí transporty sjíždějící se postupně z celého protektorátu se během srpna a září 1943 staly budovy zabraných středních škol v Praze v Londýnské (za okupace Mnichovské) a Křemencově ul. a zejména budova bývalého dívčího gymnázia ve Slezské ul., která sloužila TN jako ubytovací, výstrojní a výcvikové středisko až do května 1945. Příchozí zde dostávali další výstroj,486 podle situace zde pobyli někdy jen jeden den, ale i více než týden a následně byli transportováni na místa určení v Německu. Některé oddíly obdržely výstroj i v sídle pražské TN v Kanálské ul. na Vinohradech. Pražskou mezistanicí procházely i skupiny předem sestavené v Brně na Cejlu z žáků moravských škol. První zjištěný velký transport byl odeslán z Brna 2. srpna 1943. Skládal se zejména ze žáků brněnských průmyslovek, kteří po jednodenním pobytu v Praze hned 3. srpna odjeli do Düsseldorfu. Tam byl jejich 484

SÝKORA, Vladimír. S TN do Hamburku. In Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Majerova ul. 1 – Výroční zpráva za školní rok 1944-45. První po revoluci. Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Plzeň 1945, s. 42–44. 485 Dopis Vladimíra Jirčíka (roč. 1924, v r. 1943 učeň v železářském obchodě v Kyjově) ze dne 1. 3. 2004; rozhovor s Josefem Jeřábkem (roč. 1925, v r. 1943 učeň v tiskárně v Kolíně) ze dne 2. 3. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. Oba nasazeni v Berlíně, resp. v nedalekém Biesenthalu paralelně se studenty průmyslovek. 486 Podle vzpomínek pamětníků kromě pracovních uniforem a bot, které měli většinou už z místních posádek TN, obdrželi chlebníky, jídelní misky, někteří též pláště a polní láhve. Vojenské trojúhelníkové celtové dílce (pláštěnky) a přilby byly vydávány až v místech nasazení a ne všude (podle potřeby – doloženo z Berlína).

210


transport rozdělen na části určené pro Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Essen, Duisburg a Homberg. Krátce poté byl z Prahy vypraven transport do Hamburku, který na místo dojel 9. srpna. Skládal se zejména z žáků plzeňské strojní průmyslovky a pražské stavební průmyslovky na Betlémském nám.487 Další transporty byly určeny pro Berlín a okolí. Ze zkoumaných škol jeli do Berlína někteří žáci brněnských průmyslovek. Z VPŠ strojnické Lichtenauerova ul. včetně abiturientského kursu a z VPŠ chemické to byl transport z Prahy 8. září 1943 (nástup na nasazení v Brně přitom proběhl již 3. nebo 7. září), další transport z Prahy 10. září směřoval do Biesenthalu u Berlína a jeho účastníky byli žáci VPŠ stavební Giskrova ul. včetně některých žáků abiturientského kursu. Do Berlína jeli ve stejné době i žáci strojní průmyslovky z Moravské Ostravy-Vítkovic, Kladna, Kolína a PrahySmíchova. Poslední zjištěný transport do Berlína odjížděl z Prahy 23. září 1943 a jeho součástí byli žáci Vyšší průmyslové školy strojnické z Pardubic. Ze zmínky v Hiblbauerově práci je též patrné, že čeští studenti byli nasazeni i v Hannoveru. Žákům bylo vesměs slibováno, že do Německa jedou na dobu tří až šesti týdnů; to, že půjde o delší dobu, zjistili až na místě. Jejich němečtí velitelé se divili, proč se dožadují návratu domů, neboť v dokumentech došlých z protektorátu bylo bez vědomí studentů uvedeno, že jde o dobrovolníky. V souvislosti s nasazením do TN v Německu v druhém pololetí roku 1943 se tradičně uvádí, že tato akce se týkala žáků průmyslovek. Kromě nich se však okrajově dotkla i jiných typů škol. Doloženo je zasazení dvanácti žáků 3. a 4. ročníku berounské obchodní akademie v Hamburku488 a podle vzpomínek brněnských průmyslováků byl souběžně s nimi v Porúří nasazen i omezený počet žáků brněnské obchodní akademie a gymnázií; tito žáci však byli údajně v polovině září vráceni domů a na jejich místa přišli žáci průmyslové školy ze Vsetína.489 Vzhledem k omezenému rozsahu výzkumu brněnských

487

SÝKORA, V. S TN do Hamburku…c.d., s. 42–44; dopis Emanuela Suchého (1943/44 žák 3. ročníku VPŠ stavební Betlémská ul., Praha) ze dne 25. 2. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. 488 SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Katalog 1943/44, třídy IIIa–IIIc, IVa–IVc – poznámku o nasazení má 12 žáků (dva z 3.d, sedm z 4.b, tři z 4.c), podle katalogu začalo nasazení 22. 8. 1943 a žáci se vraceli do školy v rozmezí od začátku listopadu 1943 do konce ledna 1944 (1 k 1. 11. 1943, 1 k 3. 11. 1943, 2 k 19. 12. 1943, 5 k 12. 1. 1944, 3 k 29. 1. 1944). Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, s. 147 uvádí v zápisu za školní rok 1943–44: „…12 žáků posláno do letecky postiženého Hamburku od 21. 8. 1943 do 10. 1. 1944 – odstraňovali sutiny, vyhledávali mrtvoly a prováděli asanační práce – ubytováni v polorozbořené škole, prodělali tvrdou zkoušku životem. Naštěstí se všichni v lednu vrátili.“. 489 Dopis ing. Vladimíra Štronera (1943/44 VPŠ Lichtenauerova ul. Brno, třída M4d) z 25. 11. 2004 a dopis p. Luboše Vrtěla (1943/44 VPŠ chemická v rámci VPŠ textilní Brno, třída III.) z 5. 11. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. Podle vzpomínky L. Vrtěla prodělávali žáci brněnské obchodní akademie a gymnázií úvodní výcvik společně s průmyslováky, ale o prázdninách byli z velké části zařazeni na práci k Západomoravským elektrárnám v Brně, protože jeden z velitelů místní TN Karl Böhm byl jejich zaměstnanec, a tím byli z transportu do Říše vyloučeni. Obdobně V. Štroner uvedl, že do transportu kromě

211


škol pro potřeby této práce nelze k uvedeným tvrzením uvést další podrobnosti. Jde však o další doklad rozmanitosti postupů k získávání nových příslušníků u různých místních skupin TN. Už příjezd do cílových měst představoval pro mladé příslušníky TN mnohdy šok. Z dosud relativně bezpečného prostoru se dostali do míst, která nesla četné stopy náletů. Vladimír Štroner vzpomínal: „Transport…dorazil v noci ze 4. na 5. srpen do Düsseldorfu. Tam nás ještě ve vlaku zastihl letecký poplach provázený ohlušující palbou protiletadlových děl na přelétající spojenecké svazy. Stejně depresivně na nás den před tím zapůsobil průjezd leteckými nálety zničeného Wuppertalu.“. Nejdrsnější přivítání čekalo žáky plzeňské strojní průmyslovky v Hamburku. Donedávna pyšné přístavní město proměnila čtrnáct dnů před jejich příjezdem operace Gomorrah v dýmající spáleniště. Na rozdíl od jiných měst, kde byly pro ubytování příslušníků TN zpravidla upraveny vyklizené školy nebo sály hostinců, jim byl za první ubikaci přikázán šestipatrový betonový bunkr, který si museli vyklidit od odpadků. První kontakt s pozůstatky obětí náletů zde prodělali hned po příjezdu a během následujících týdnů se pro ně mrtvá těla stala běžnou realitou. Ačkoli jejich odstraňování zajišťovali zpravidla trestanci nebo italští zajatci, hrůzných pocitů z těsného kontaktu s těmito nálezy se zbavovali jen těžko. Teprve po několika týdnech, když se ubytování v temných a vlhkých betonových prostorách začalo projevovat zvýšenou nemocností, byli přesunuti do polozbořené školní budovy v Osterbrookstrasse ve čtvrti Hamm, kde přečkali zbytek svého nasazení.490 Pracovní úkoly českých příslušníků TN byly různého charakteru a závisely na stupni poškození příslušného města. Ve vypáleném Hamburku skupiny průmyslováků zpočátku hlavně uvolňovaly průjezd po ulicích dosud zatarasených troskami a pomáhaly místním obyvatelům s přístupem do zasypaných sklepů. Postupně se dostali k odbornější práci, když měli odhalovat poškozená místa na páteřních uličních vedeních vody, plynu a elektřiny a odpojovat je, aby bylo možné postupně obnovit dodávky energií. Ani tato činnost však nebyla bez rizika a docházelo k případům popálení elektrickým proudem. V jiných městech žáci pracovali na provizorních opravách poškozených budov nebo pomáhali při výkopech protileteckých krytů – to bylo typické pro oblast Porúří a až do začátku listopadové vlny ničivých náletů to platilo i pro Berlín. V Biesenthalu u Berlína

zdravotně neschopných nemuseli ti, kteří na stejnou dobu přijali práci v brněnských zbrojních podnicích, což se týkalo ve značné míře právě žáků obchodních škol a gymnazistů. 490 K nasazení TN v Hamburku viz SÝKORA, V. S TN do Hamburku…c.d., s. 42–44; dopis Emanuela Suchého (1943/44 žák 3. ročníku VPŠ stavební Betlémská ul., Praha) ze dne 25. 2. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera.

212


stavěli čeští TN-Manni do poloviny listopadu barákové tábory „Heidelberg“ a „Laura“.491 Po začátku listopadových náletů na Berlín pak byli vesměs nasazováni bez předchozího výcviku k bezprostřední likvidaci požárů a náletových škod v atmosféře neustálého nebezpečí dalších leteckých útoků. Některým z nich se měl Berlín stát osudným. Protektorátní veřejnost – pomineme-li rodiny povolávaných studentů – věděla v létě 1943 o nasazení Čechů v Technische Nothilfe velmi málo. V době, kdy se v Praze soustřeďovaly transporty TN do Říše, se Pražané setkali na ulicích s uniformami této organizace poprvé.492 Ministr Moravec odmítl o akci nasazení průmyslováků, kterou při jednáních na toto téma označoval za „výrobní praxi“, informovat v tisku s poukazem na možné zneužití takových informací nepřátelskou propagandou. Znepokojeným rodičům tak zbývalo obracet se s dotazy a stížnostmi na ředitelství příslušných škol nebo na vyšší místo, které představovala kancelář státního prezidenta Háchy. Nasazení studentů v rámci TN do Říše vyvolalo vlnu obav pramenících zejména z nízkého věku některých povolávaných a vědomí nebezpečnosti jim určených úkolů. Stanovená věková hranice dosažených sedmnácti let do 30. září 1943 představovala pro nasazení do Říše dosud bezprecedentní případ, neboť dosavadní ročníkové akce nešly pod věk 20 let (roč. 1922) a i pro „výměnnou akci“ zařazování náhradních sil na území protektorátu byla stanovena věková hranice 19 let. Zde náhle došlo k prolomení psychologické hranice osmnáctého roku věku a roli zde hrála i skutečnost, že společenský status středoškoláků jako osob dosud si nevydělávajících samostatně peníze na živobytí je v obecném vědomí posouval více k dětství než mladé tovární či zemědělské dělníky přibližně stejného stáří. V Brně se vlna kritiky obrátila proti kolaborantskému řediteli strojní průmyslovky Bujniakovi. Ten se ve svých poválečných výpovědích snažil všemožně ospravedlnit a tvrdil, že osobním jednáním v Praze pomohl zablokovat odeslání chystaného druhého, podzimního turnusu odvedenců do Německa. V nesmiřitelné porevoluční atmosféře se však většího slyšení dostalo hlasům, které říkaly, že neměl ani před prázdninami uposlechnout výzvu brněnské TN k vydání seznamů a raději se měl obrátit na ministerstvo školství jako svůj nadřízený orgán a tím akci zdržet. Nikdo se neobtěžoval zjišťováním, jak

491

Tábor „Heidelberg“ měl sloužit jako záložní sídlo říšského ministerstva vnitra. – JEDLIČKA, Oldřich, Češi v Branibořích….c.d., s. 33. 492 AKPR, fond KPR, sign. A 2696/43 (součást spisu sign. A 4564/45) – záznam z 19. 8. 1943: „Tyto dny bylo na hlavních ulicích po prvé viděti mladé hochy v uniformách Technische Nothilfe. Jde o režnou plátěnou kombinézu nažloutlé barvy, která na levém rukávu je opatřena říšským výsostným znakem a černou páskou „Technische Nothilfe“. K tomu jest tmavomodrá měkká čapka s kovovým znakem Protektorátu a červenobílou rosetou.“ Českým příslušníkům TN byly dále vydávány rozmanité staré uniformy, v době nasazení léta 1943 šlo zejména o modré blůzy a pláště a černé kalhoty původně používané policií Výmarské republiky.

213


přesně probíhalo evidování žáků pro TN na jiných školách. Množící se stížnosti na přehmaty při povolávání žáků nakonec vedly k vydání nového oběžníku MŠ čj. 81.521/43III/2 dne 21. září 1943. Krautschik v něm žádal všechny průmyslové školy k okamžitému zaslání sumárního přehledu o počtu skutečně do TN v Říši nasazených žáků podle studijních ročníků a zaměření a současně o zaslání jmenných seznamů všech žáků, jejichž nasazení se uskutečnilo nad rámec oběžníku MŠ ze 14. července, na pražské ústředí TN. Ředitel brněnské VPŠ textilní se mezitím obrátil na ministerstvo školství písemně již 15. září.

Informoval

o

bezvýsledném

jednání

s velitelem

Bereitschaftsführerem

Krotschakem,

kterého

upozorňoval

brněnské na

skupiny

nedodržení

TN zásad

stanovených pro nasazení, a žádal po ministerstvu kroky, které by umožnily návrat postižených žáků do školy a jejich vystřídání jinými silami vzhledem k tomu, že ohlášených šest týdnů nasazení již uplynulo. Tento požadavek opakoval i v další žádosti, podpořené sílící nevolí rodičů žáků, ze dne 25. října.493 Svévolný postup Krotschaka ve věci nasazení jemu podřízeného mužstva TN do Říše nakonec řešil samotný velitel pořádkové policie generálmajor Hitzegrad.494 V té době se celou záležitostí již zabývala i prezidentská kancelář. Zde se prvním impulsem stala prosba otce jednoho z povolaných chlapců, který se 13. srpna dostavil do prezidentské kanceláře s obsílkou určenou jeho teprve sedmnáctiletému synovi a žádal o uvolnění chlapce z nasazení s poukazem na skutečnost, že tento věk byl dosud při veškerém nasazení respektován. Prezidentská kancelář se vzhledem k zavedeným postupům při jednání s orgány podřízenými Úřadu říšského protektora495 obrátila nejprve na Frankova tajemníka dr. Giese s dotazem, nakolik odpovídá nasazení žáků mladších osmnácti let do ostatního říšského území zásadám nasazení v TN, a současně požádala o svolení kontaktovat přímo velitelství TN. Dr. Gies je odkázal na šéfa štábu velitelství 493

AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 166 – Korespondence, složka Technische Nothilfe 1943–1944 – dopisy ředitele školy na ministerstvo školství čj. 636/43 ze 13. 9. 1943, čj. 636/I-43 z 25. 10. 1943. 494 V dopise z 19. 10. 1943 Hitzegrad objasňoval Frankovi nepříjemnou situaci vzniklou tím, že Krotschak ve svévolně vydaném oběžníku pro podřízené moravské jednotky TN sdělil, že nasazení v Říši bude trvat 4–5 týdnů; z toho pramenily všechny následné stížnosti proudící zejména z Brna na různé centrální úřady do Prahy. Sdělil, že ho bude volat k odpovědnosti, a současně potvrdil, že ukončení nasazení je plánováno do 31. 1. 1944. – NA, fond NSM, inv. č. 817, sign. 110-6/10 – dopis BdO německému státnímu ministru ze dne 19. 10. 1943, bez čj. 495 Právě v polovině srpna 1943, kdy se řešily otázky kolem povolávání studentů do TN, vrcholila organizační přestavba vrcholných okupačních správních institucí – vznik Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu a jmenování Franka německým státním ministrem (Výnos vůdce a říšského kancléře z 20. srpna 1943 o německém státním ministru pro Čechy a Moravu – RGBl. I/1943, s. 527). Blíže viz BIMAN, Stanislav. Vznik tzv. německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu (Dokumenty). Sborník archivních prací 18, 1968, č. 1, s. 244–253 a dokumenty uváděné v edici pod č. 31–33 na s. 302–304; též MARŠÁLEK, P. Pod ochranou hákového kříže…c.d., s. 93–94; GEBHART, J – KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu…c.d., s. 261–266 a zevrubněji GEBHART, J. – KUKLÍK, J. Velké dějiny zemí Koruny české sv. XV.b…c.d., 171-183.

214


pořádkové policie (BdO), který v první reakci označil povolání sedmnáctileté osoby patrně za omyl. V následném telefonickém sdělení ze 16. srpna však šéf štábu BdO prezidentské kanceláři sdělil, že „skutečně řada sedmnáctiletých studentů průmyslových škol jest zařazena velitelstvím Technische Nothilfe v dohodě s ministrem školství a ministrem hospodářství a práce“. O den později psal přednosta kanceláře státního prezidenta dr. Popelka dopis ministru Moravcovi. Poukazoval na prosby rodičů, kteří se obracejí na prezidentskou kancelář s prosbami o uvolnění sedmnáctiletých žáků z nasazení, tlumočil žádost státního prezidenta o stanovení minimální věkové hranice pro nasazení v TN,496 která by vzhledem k jeho nebezpečnosti měla být vyšší než u běžného pracovního nasazení, a navrhoval vhodnou formou informovat veřejnost v tisku o podstatě služby žáků odborných škol v TN.497 Ministr Moravec v již výše vzpomínané odpovědi z 1. září poukázal na dohodu mezi ministerstvem školství a vedením TN a zrekapituloval zásady nasazení s ohledem na věk a stanovené ročníky odborných škol, z nichž byli žáci vybíráni. Při tom uvedl zavádějící informaci, když sdělil, že „poslední dva ročníky předmětných školních kategorií byly úmyslně opomenuty, aby mohli abiturienti dokonat studium bez přerušení a nenastala mezera při jejich odchodu do praxe“ – to se týkalo žáků 2. ročníků čtyřletého studia vyšších průmyslových škol, ale žáci 1. ročníků dvouletých abiturientských kursů postupující ve školním roce 1943/44 do druhého ročníku v tomto roce maturovali, stejně tak končili studium závěrečnými zkouškami žáci před prázdninami prvního, nyní již však druhého ročníku dvouletých mistrovských škol. Vyzdvihl skutečnost, že čas strávený službou v TN bude žákům započítán jako praxe, a zcela v duchu svých propagandistických projevů dodal: „Lidem, které jejich činnost dnes nebo zítra beztak povede do světa, lze jen blahopřáti, jestliže už časně pod řádnou péčí, která je absolutně zajištěna, získají možnost rozšířiti své vědomosti a obzory. Zásadně se od žáků živnostenských škol nepožaduje více, nežli od jejich německých kolegů stejného stáří. Domnívám se, že… je pro nás jen ctí, můžeme-li se zúčastniti tohoto nutného nasazení.“498 Informování v tisku, jak již bylo výše řečeno, ministr školství výslovně odmítl. Nespokojenost rodičů budily také zcela nejasné okolnosti, za nichž byli žáci z některých škol do TN zařazováni. Např. rada nejvyššího soudu JUDr. Josef Kunovský v intervenci za svého syna vznesené ke kanceláři prezidenta republiky upozornil na skutečnost, že z Vyšší 496

Kanceláři státního prezidenta nebyl znám oběžník MŠ ze 14. 7. 1943, který jasně udával věkovou hranici 17 let dovršených do 30. září 1943 – ve spisech KPR k TN se nenalézá a ze znění dopisů zasílaných Moravcovi je to též jasně patrné. 497 AKPR, sign. A 2671/43 (součást spisu A 4564/45) – dopis A. Popelky E. Moravcovi z 18. 8. 1943. 498 AKPR, sign. A 2769/43 (součást spisu A 4564/45) – dopis E. Moravce dr. Popelkovi z 1. 9. 1943. K aktivitám prezidentské kanceláře viz též MAINUŠ, F. Totální nasazení...c.d., 78–80.

215


průmyslové školy v Brně – Lichtenauerovy ul. byli do TN zařazeni pouze žáci ze třídy jeho syna (tj. třída C před prázdninami prvního, nyní druhého ročníku abiturientského kursu) a ze dvou paralelních tříd nebyl nasazen nikdo, a to ani k prázdninové práci v Západomoravských elektrárnách, kterou jeho syn též musel jako odvedenec do TN podstoupit. Uvedl také, že některé sporné případy, kdy byli nasazeni žáci maturujících ročníků, byly řešeny již v době shromažďování transportů v Praze a dotyční žáci byli nasazení zproštěni a posláni domů.499 Předmětem stížnosti z Ostravy se stal nízký věk značené části ostravského transportu, kdy z 52 žáků 3. ročníku vítkovické strojní průmyslovky bylo 21 sedmnáctiletých (roč. 1926).500 Přes uvedené protesty a snahu prezidentské kanceláře o jejich řešení transporty z Prahy do Říše odjely a další snahy mohly být směřovány jen k brzkému návratu postižených žáků. Ministr Moravec v dalším dopise dr. Popelkovi ze dne 1. listopadu 1943 jen přislíbil, že žáci IV. ročníků a II. ročníků dvouročního abiturientského kursu budou podle možnosti ihned vystřídáni a uvolněni pro školní návštěvu a zbylí žáci budou vystřídáni do konce ledna 1944. Opět obhajoval nasazení sedmnáctiletých žáků: „Nelze je nijak považovati za příliš mladé pro nasazení, poněvadž často ještě mladší němečtí hoši z Hitler-Jugend byli podobným způsobem nasazeni. Slib, že budou nasazeni jen krátkodobě na 4-6 neděl, byl dán zřejmě bez vědomí a svolení příslušných velitelských míst.“501 Sám Moravec už v této době věděl přesně, jaké úkoly nasazení studenti v bombardovaných městech vykonávají. Některé informace z dopisů zasílaných rodičům, kteří je následně citovali ve svých stížnostech a intervencích

499

AKPR, fond KPR, sign. A 2864/43 (součást spisu A 4564/45) – dopis JUDR. J. Kunovského A. Popelkovi z 20. 9. 1943. O posílání žáků čtvrtých ročníků zpět hovoří ve své poválečné výpovědi před MLS Brno i bývalý žák abiturientského kursu V. Volf, který uvedl, že „…již v Praze při cestě do Berlína se dostavili při nástupu oddílu TNS někteří velitelé SS a vedoucí TNS a vyvolávali podle jmen žáky průmyslových škol, kteří měli v tomto školním roce maturovati. Tito žáci vytvořili pak zvláštní skupinu a příští den byli odesláni domů. Tehdy jsem se dověděl od důstojníka TNS… že maturující ročníky průmyslových škol do TNS zařazeny býti nemají. Tomu také nasvědčuje skutečnost, že v Berlíně v TNS byli nasazeni žáci abiturientského kursu jedině z brněnské průmyslové školy, kdežto z jiných průmyslových škol 2. a 3. ročníky. Podotýkám dále, že 4. ročník brněnské průmyslové školy byl vrácen do Brna z Prahy hned při cestě do Berlína. Z uvedeného jasně vyplývá, že obviněný (= Bujniak) z vlastní iniciativy neobyčejně záměrně podporoval válečné úsilí Říše, když do TNS dal zařaditi i studenty ročníků, kteří tam vůbec zařazeni býti neměli.“ – MZA Brno, fond MLS Brno, sign. Lsp 5/45, fol. 82. Svědectví vychází pouze z omezené osobní zkušenosti a soud již dále neověřoval relevantnost v něm uvedených informací. Ve skutečnosti byla do nasazení v TN zařazena řada žáků abiturientských kursů z jiných škol, toto nasazení bylo v souladu s oběžníkem MŠ ze 14. 7. 1943 a řada žáků IV. ročníků ze všech brněnských průmyslovek (strojní s elektrotechnickou větví, stavební i textilní s chemickou větví) v nasazení zůstala a odjela do Říše. 500 AKPR, fond KPR, sign. A 2865/43 (součást spisu A 4564/45) – nedatovaný dopis z VPŠ strojnické M. Ostrava došlý AKPR 23. 9. 1943. 501 AKPR, fond KPR, sign. A 3153/43 (součást spisu A 4564/45) – dopis E. Moravce A. Popelkovi z 11. 11. 1943. Plně citován jako dokument č. 88 v edici Pracovali pro Třetí říši…c.d., s. 248-249. K otázce vystřídání a návratu žáků též NA, fond Zemský úřad Praha, odd. církevní, nadační a školské, karton 810, sign. 5/43 – korespondence se Zemskou průmyslovou školou v Mladé Boleslavi.

216


vyšším místům, vzbudily pozornost i mezi nejvyššími úředníky okupačních orgánů; v žádném případě však nevedly k urychlenému ukončení nasazení.502 K vystřídání nasazených žáků však bylo třeba získat další nové síly do řad TN. Již během října se začala připravovat další vlna nuceného náboru do TN, která měla rozsahem ještě předčit červencovou. Avizoval ji oběžník MŠ z 28. října 1943 č. 97.738/43-III/2, určený tentokrát kromě ředitelství vyšších průmyslových škol i ředitelstvím vyšších obchodních škol s českým vyučovacím jazykem a cestou zemských úřadů i ředitelstvím všeobecně vzdělávacích středních škol.503 Ředitelé měli do 15. listopadu zaslat velitelství TN seznamy všech žáků VIII. tříd středních škol ročníků 1926, 1925 a starších než 1924, všech žáků 4. ročníků vyšších obchodních škol odpovídajících výše uvedenému věkovému rozmezí a stejně tak těch věkově odpovídajících žáků 3. ročníků vyšších průmyslových škol, kteří nebyli dosud nasazeni v rámci TN v ostatním říšském území. Do seznamů neměli být pojati žáci, kteří již byli nasazeni nějakým jiným způsobem, ani žáci ročníku 1924, neboť ti byli určeni pro zvláštní nasazení. TN tak dostala k dispozici podstatnou část dosud nenasazené mužské populace uvedených ročníků a pracovním úřadům se opět ztenčil zdroj, ze kterého mohly čerpat pracovní síly. Po ostrých sporech s pracovními úřady, které proběhly během října 1943 v souvislosti s vlnou nasazení studentů do TN, to znamenalo pro TN malé vítězství.504

502

Např. otec Ladislava Velenského, žáka VPŠ strojnické Praha-Smíchov nasazeného v Berlíně (roč. 1926) ve dvou dopisech z 11. a 22. 9. 1943 adresovaných ministru Moravcovi protestoval proti nasazení sedmnáctiletých chlapců s poukazem na předpisy, podle kterých měla mládež do osmnácti let podléhat výhradně Kuratoriu pro výchovu mládeže, a uváděl šokující skutečnosti o povaze práce v Berlíně: „…Sie sind in einer Schule, die von Reihe bergen sie aus der Trümmern Menschenleichen.“ Moravec se o případ osobně zajimal a dal jej k vyřízení dr. Heckelovi, který v přípisu určeném velitelství TN při BdO konstatoval, že v předchozích jednáních ohledně nasazení studentů v TN v Říši nebyla řeč o tom, že by měli odklízet mrtvá těla a byl vždy ujišťován, že žáci budou nasazeni způsobem odpovídajícím jejich studijnímu zaměření, aby mělo nasazení význam pro jejich profesní vývoj. Upozorňoval, že v tomto smyslu vyznívalo i písemné ujištění zaslané velitelstvím TN jeho referentu dr. Krautschikovi dne 16. 9. 1943, ve kterém se uvádělo, že „… der Dienst der TN in jedem Falle eine technische Weiterbildung der jungen Männer bedeutet.“ – NA, fond NSM, karton 60, inv. č. 817, sign. 110-6/10 – dopis dr. Heckela veliteli TN při BdO ze 7. 10. 1943, čj. 86 Allgem. 503 AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č 166 – Korespondence, složka Technische Nothilfe 1943–1944 – čj. 784/43 z 29. 10. 1943. 504 Několik pracovních úřadů (Plzeň, Brno, Jihlava) během října 1943 protestovalo u Ministerstva hospodářství a práce, že jim TN odčerpává z již tak hubených zdrojů pracovních sil a znemožňuje tak plnění předepsaných měsíčních kontingentů. Přednosta pracovního úřadu Plzeň dr. Urban uvedl, že žáci ročníků 1919–1927 jsou pro pracovní úřad jedinou existující rezervou pro případ mimořádné potřeby pracovních sil, protože předepsané kontingenty plní cestou „vyčesávání“ jen s největšími obtížemi. V případě Plzně problém zvýrazňovala potřeba sil pro Luftschutzpolizei, která jakožto déle fungující organizace měla u pracovního úřadu lepší pozici a dával jí přednost před TN, která v Plzni na podzim 1943 začínala budovat kasernovanou jednotku; jeho vztah s velitelem plzeňské místní skupiny TN SS-Obersturmführerem Friedrichsem byl v té době velmi napjatý. Také předepsaná kolona řemeslníků pro případ náletových škod v počtu 300 mužů zmenšovala plzeňskému pracovnímu úřadu prostor k získávání volných pracovních sil. – NA, fond MHPDodatky II, karton 243, sign. AI 5134 – dopis pracovního úřadu Plzeň Ministerstvu hospodářství a práce

217


Chystaná vlna odvodů k TN však na osud již nasazených žáků v Říši neměla vliv. K uvažovanému brzkému propuštění nepatřičně zařazených žáků IV. ročníků a žáků abiturientských kursů průmyslových škol nedošlo. S prodlužující se dobou pobytu na bombardovaném území přitom rostlo i riziko zranění nebo úmrtí. Obavy všech zainteresovaných se naplnily během dosud největšího nočního náletu na Berlín z 23. na 24. listopadu 1943, kdy v zasaženém protileteckém krytu v Berlíně-Charlottenburgu zahynulo patnáct českých studentů – příslušníků TN, z toho dva z Brna, tři z Kladna, jeden z Mladé Boleslavi a devět z Moravské Ostravy, další zachránění utrpěli různě vážná zranění.505 Po této tragické události byli zranění žáci posláni domů, ostatní si ale na návrat ještě několik týdnů museli počkat. Pohřeb zemřelých byl mezitím v jejich domovských městech náležitě propagandisticky využit.506 Listopadové nálety zcela změnily náhled v Berlíně nasazených TN-Mannů na jejich nasazení. Z nepříjemné, avšak díky kamarádské sounáležitosti snesitelné situace se rázem stal boj o život. Oldřich Jedlička šedesát let po válce viděl tehdejší obrazy stále velmi plasticky: „… z nebe padají saze, naše celty, které z nás dělají strašidla, jsou pokryté popelem a páchnou kouřem. Všichni slzíme štiplavým dýmem. Rudá záře ohmatává všechny věci v temnu kolem nás. … Na naši uvolněnou a znova průjezdnou ulici před troskami posádkového kostela, z nichž se kouří a vystupují oblaka páry, vjíždí červené auto berlínských hasičů a zůstává stát. Nahoře na cisterně leží na boku kluk v hasičské uniformě, podpírá si hlavu levou dlaní a čeká. Hledí na nás a z jeho strnulého pohledu nelze vyčíst nic, vůbec nic. Odhaduji jeho věk tak na deset, nanejvýš dvanáct. Nám směna končí, jemu začíná. Plní svou povinnost. Nic jiného z jeho obličeje nevyčteš.“507 Žáci se vraceli domů po etapách většinou během ledna. Data návratu se lišila podle jednotlivých míst nasazení, na základě záznamů v katalozích jednotlivých škol je patrné, že první skupina žáků 4. ročníku elektrotechnické větve brněnské strojní průmyslovky se z Biesenthalu vrátila těsně před Vánocemi 1943, většina ostatních pak mezi 12. lednem a 4. únorem 1944. Tisková zpráva o nasazení studentů, tak dlouho vyžadovaná prezidentskou kanceláří, vyšla až v polovině prosince 1943508 a její význam pro z 12. 10. 1943. Obdobně pracovní úřad Brno si stěžoval, že TN komplikuje jím plánované zařazování absolventů škol do zbrojního průmyslu. – Tamtéž, přípis pracovního úřadu Brno z 19. 10. 1943. 505 Úřední zpráva o úmrtí byla vydána jako zvláštní příloha Věstníku ministerstva školství roč. 1, 1943, sešit 20. – AKPR, fond KPR, sign. A 303/44 (součást spisu A 4564/45). K okolnostem úmrtí podrobně viz MEDŘICKÝ, Z. Deník TN-Manna..c.d., s. 66– 72. 506 NA, fond MŠ, karton 1605, sign. 16 Prům D3-D7 – sylabus smutečních slavností rozeslaný školám. 507 JEDLIČKA, O. Češi v Branibořích…c.d., s. 68– 69. 508 Začlenění žáků vyšších průmyslových škol pro úkoly Technische Nothilfe. Venkov, 15. 12. 1943. – AKPR, fond KPR, sign. A 3490/43 (součást spisu A 4564/45).

218


protektorátní veřejné mínění tak byl už mizivý, neboť nasazení se v té době již začínali z Německa vracet. Návrat průmyslováků byl více než protektorátním veřejným míněním a apely prezidentské kanceláře ovlivněn rozhodnutím A. Hitlera z poloviny prosince, podle kterého neměli být napříště protektorátní příslušníci uniformovaných formací nasazováni mimo území protektorátu.509 K. H. Frank se následně obrátil dopisem ze 14. ledna 1944 na šéfa pořádkové policie (BdO) se žádostí o co nejrychlejší navrácení protektorátních středoškoláků domů.510 I ministr Moravec informoval prezidentskou kancelář, že na základě posledních nařízení nebude sedmnáctiletá mládež zasazována mimo hranice protektorátu a ti, kteří jsou dosud v Říši, budou během ledna staženi zpět.511 Po návratu bylo nasazeným žákům umožněno složit doplňovací zkoušky. Někdy byli kvůli snadnějšímu doplnění zameškané látky dočasně soustředěni do jedné třídy (např. v Moravské Ostravě) a ve školním roce 1944/45 mohli pokračovat ve studiu 4. ročníku, resp. před prázdninami 1944 složit závěrečné zkoušky. Po zkušenostech z Říše měli být dalšího nasazení ušetřeni, avšak ne ve všech případech tomu tak bylo, jak ještě uvidíme v souvislosti s ročníkovou akcí 1924. Stanovit přesný počet nasazených průmyslováků je obtížné, zřejmě se však bude pohybovat kolem oněch Moravcem prezentovaných 2000.512 Přesné číslo by bylo možné zjistit jedině podrobným průzkumem fondů všech průmyslových škol v českých archivech a následným porovnáním zjištěných údajů s kartotékou TN uloženou v Národním archivu. Výsledné číslo by však stejně skutečnosti neodpovídalo vzhledem k možné neúplnosti kartotéky a nepřesnostem v zápisech u jednotlivých škol. Na historické skutečnosti však zjištění čísla nic nezmění. Nasazení u Technische Nothilfe v německých městech v rozmezí srpna 1943 až ledna 1944 představovalo dosud nejhorší zkušenost, jakou čeští středoškoláci v nuceném nasazení prodělali, a jen v některých případech měly být tyto zážitky vyrovnány těmi, které přinesly na území protektorátu nálety a blížící se fronta v posledním válečném půlroce.

509

Rozhodnutí dal Frankovi na vědomí šéf Hitlerovy kanceláře dr. Lammers v dopisu datovaném 22. 12. 1943. – NA, fond NSM, karton 77, inv. č. 975, sign. 110-8/48, fol. 37. 510 NA, fond NSM, karton 77, inv. č . 975, sign. 110-8/48, fol. 30. 511 AKPR, fond KPR, sign. A 177/44 (součást spisu A 4564/45) – dopis E. Moravce A. Popelkovi ze 14. 1. 1944. 512 Ve zprávě velitele pořádkové policie E. Hitzegrada z 8. 2. 1944 o stavu stahování protektorátních příslušníků nasazených k úkolům protiletecké ochrany z území Říše se uvádí, že k 7. únoru 1944 se již z příslušníků TN vrátilo 1427 žáků (a 1166 jiných profesí) a dosud v nasazení zůstává 306 žáků (a 456 jiných profesí). Studenti tedy tvořili zhruba polovinu všech protektorátních příslušníků TN v Říši na přelomu let 1943 a 1944. – NA, fond Německé státní ministerstvo pro Ćechy a Moravu (pův. fond SÚ MV 110), inv. č. 975, sign. 110/8-48, fol. 25, kart. 77.

219


Podrobnější pohled na strukturu nasazených lze provést na příkladu tří sledovaných měst, tedy Plzně, Brna a Moravské Ostravy. V Moravské Ostravě postihlo nasazení do TN v Říši tři žáky druhého ročníku mistrovské školy a 50 žáků vyšší průmyslovky; dva další do Říše neodjeli a vrátili se z Prahy po 20. září 1943 zpět do školy. Z padesáti nasazených z vyšší průmyslovky bylo 48 ze třetího ročníku a dva z druhého; v tomto případě šlo však o nedostatečně hodnocené a opakující žáky, kteří byli před prázdninami žáky druhého ročníku, a proto byli zahrnuti do seznamů podle pravidel stanovených oběžníkem MŠ z 14. července 1943. Nasazení žáci pocházeli víceméně rovnoměrně ze všech čtyř paralelních tříd třetího ročníku. Čtvrté ročníky do výběru pro TN zařazeny nebyly a abiturientský kurs ostravská průmyslovka nezřizovala. Ze 148 žáků 3. ročníku (+ 2 opakující) představuje 50 nasazených přesnou třetinu. Podle ročníků narození jich bylo z roč. 1923 – 10, 1924 – 7, 1925 – 8, 1926 – 25. Navzdory protestu proti přílišnému mládí nasazovaných všichni členové ostravského transportu dovršili do konce září 1943 věk 17 let.513 V Plzni se nasazení do TN v Říši projevilo ve školních dokumentech pouze u VPŠ strojnické. Žáci VPŠ stavební nemají nasazení u TN v katalogu poznamenáno a ani na něj neukazuje žádná jiná indicie. Obdobně druhý ročník mistrovské školy stavební nemá poznamenáno nasazení u TN v Říši, většina žáků má však poznámku o prázdninovém zasazení u TN v Plzni a podle dochované pamětnické vzpomínky byli tito žáci zařazeni na práce v řadách plzeňské místní skupiny TN. Z VPŠ strojnické v Plzni se nasazení do TN v Říši projevilo jen u 3. ročníku – ze 199 žáků pěti tříd bylo nasazeno 51 (1919 – 2, 1922 – 2, 1923 – 6, 1924 – 10, 1925 – 8, 1926 – 23), tedy necelých 26%. Nikdo z nich nebyl k 30. 9. 1943 mladší 17 let. Oproti ostravské průmyslovce se projevila větší nerovnoměrnost v počtu nasazených z jednotlivých tříd – z IIIcM nasazeno 27 žáků z 39, zatímco z jiných paralelních tříd jen jednotlivci.514 Kromě výsledků zdravotních prohlídek pravděpodobně hrálo roli pracovní nasazení některých žáků mimo školu v průmyslu, které je však mnohdy obtížné z dochovaných dokumentů prokázat. Do TN byli nasazeni i žáci přičleněné mistrovské strojnické školy. Ze třídy 2m má 29 žáků ze 43 poznámku o nasazení v TN; místo nasazení není uvedeno, ale z jeho uváděného 513 514

AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 185 – Hlavní katalog 1943–1944. AM Plzně, fond SPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 230, sign. 27d245 – Hlavní katalog 1943–1944.

220


časového rozsahu je zřejmé, že byli též nasazeni v Hamburku, což bylo ověřeno i v kartotéce TN v Národním archivu. Třída 2e nemá žádné zmínky o TN, ale v prvním čtvrtletí bylo z 32 žáků 17 nehodnoceno, což též napovídá nasazení u TN. Brněnské průmyslové školy v kontrastu k výše jmenovaným slouží jako příklad zmateného přístupu k nasazení. Důvody tohoto stavu již byly popsány. Ze všech škol byli v rozporu se zásadami oběžníku MŠ ze 14. 7. 1943 nasazeni žáci maturitních tříd nebo naopak žáci II. ročníku chemické školy, která byla vedena jako čtyřletá. Přitom z paralelních tříd téhož ročníku byly některé třídy z nasazení do Říše vynechány. Konkrétní situace vypadala následovně: Z VPŠ Lichtenauerova ul. bylo celkem nasazeno do TN do Říše 176 žáků z obou větví včetně abiturientského kursu strojnického (elektro E3a-b, E4a-b, abiturientský kurs strojnický A2a-c, strojnická větev M3a-d, M4a-f). Z neznámého důvodu byli do TN zařazeni jen žáci některých tříd (3b, 4b, A2c, M3b, M3d, M4b, M4d, M4f). U zbylých tříd nejsou žádné poznámky, z nichž by bylo patrné, že by žáci byli nasazeni u TN např. v době mimo vyučování, a porovnáním s katalogy z předchozího školního roku bylo ověřeno, že nešlo o dodatečné sloučení nenasazených žáků z různých tříd dohromady. Dva žáci ze 3. ročníku nesplňovali limit narození do konce září 1926. Podle ročníků narození bylo nasazeno z roč. 1919 – 1, 1920 – 3, 1921 – 7, 1922 – 14, 1923 – 29, 1924 – 40, 1925 – 55, 1926 – 27 žáků. Celkem ve všech dotčených ročnících studovalo na začátku školního roku 732 žáků, z celkového počtu bylo tedy nasazeno 24%. Vezmeme-li ale v potaz jen třídy, z nichž byli žáci nasazeni (v těch bylo celkem 335 žáků), tak z tohoto počtu bylo nasazeno 53%.515 VPŠ stavební Giskrova ul. měla celkem ve třech třídách 3. roč., dvou třídách 4. roč. a čtyřech třídách druhého ročníku dvouletého abiturientského kursu 245 žáků (242+3 dívky). Z nich bylo nasazeno 103, tedy 42%. Podle ročníků narození bylo nasazeno z roč. 1919 – 1, 1920 – 5, 1921 – 3, 1922 – 6, 1923 – 31, 1924 – 27, 1925 – 21, 1926 – 9 žáků. Všichni nasazení byli k 30. září 1943 starší 17 let. Většina nasazených pocházela ze 3. roč. (63) nebo z abiturientského kursu (38), z maturující S4a třídy byli nasazeni pouze dva žáci.

515

AM Brna, fond SPŠ strojnická Brno, inv. č. 459-470, 474-476 – Katalog třídy M3a-M3f, M4a-M4f, Katalog abiturientského kursu A2a-A2c 1943–1944.

221


Ze třídy S4b nebyl do Říše poslán nikdo, ale 19 žáků bylo nasazeno u TN v Brně krátkodobě od 15. do 28. 9. 1943 a pak byli propuštěni k návštěvě školy.516 Z VPŠ textilní a k ní přičleněné VPŠ chemické bylo z dvanácti tříd II.–IV. ročníků všech zaměření nasazeno celkem 113 žáků. Ušetřen byl jednoroční abiturientský kurs (z jednoduchého důvodu – v době provádění soupisů do něj teprve probíhaly přijímací zkoušky, takže ani s přihlédnutím k extenzívní metodě zápisu použité brněnskou TN nebylo koho podchytit) a první ročníky. Z 389 žáků všech tříd dotčených nasazením představuje 113 nasazených 29%, z nejvíce postižené chemické školy však bylo ze 121 žáků II.–IV. třídy nasazeno 64, tedy přes polovinu. Osm žáků, z toho šest z druhého ročníku VPŠ chemické, nesplňovalo věkový limit.517 Návrat nasazených studentů byl v protektorátu vítán s ulehčením, doprovázeným obavami z dalšího podobného nasazení. Na základě oběžníku MŠ z 28. října 1943 mohla TN použít pro své úkoly množství dalších dosud školou povinných chlapců. Takové nasazení se skutečně předpokládalo. Korespondence mezi velitelstvím TN, ministerstvem hospodářství a práce a úřadem státního ministra pro Čechy a Moravu z února a března 1944 svědčí o tom, že Technische Nothilfe plánovala vyslat do Říše další kontingent o síle 1000 mužů. Měli být nasazeni v Berlíně k odklízení trosek a v Biesenthalu k dobudování záložního sídla říšského ministerstva vnitra. Pro transport byli vyhlédnuti žáci 7. a 8. tříd gymnázií, nasazení mělo trvat do konce června 1944. Proti jeho vyslání se však důrazně postavil K. H. Frank s poukazem na Hitlerovo rozhodnutí o stažení uniformovaných protektorátních příslušníků z Říše.518 Další studenti již měli sloužit v řadách TN jen na území protektorátu. 6.2 Využití žáků ke krátkodobým pracovním úkolům 1943-1944 Na podzim 1943 se opět výrazněji projevila snaha používat žáky středních škol jako nárazově dostupné pracovní síly pro nejrůznější úkoly místního rázu. Typické to je v Plzni,

AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 455–459, 462–465 – Katalog třídy S3a, S3b, S3c, S4a, S4b, AK2a–AK2d 1943/44. 517 AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 29 – Katalog 1943/44. 518 Dopis ministra Bertsche státnímu ministru Frankovi z 1. 3. 1943. – NA, fond MHP-Dodatky II, karton 243, sign. A I 5134. 516

222


která se stále potýkala s následky květnového náletu.519 Žáci škol pomáhali jak s opravami poškozených domů, tak i při výkopech nových protileteckých krytů a požárních nádrží. Tyto práce probíhaly kontinuálně od 19. května 1943, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole. Nepřerušily je ani letní prázdniny. Podle sumarizace uvedené ve zprávě plzeňské školské úřadovny pro vrchního starostu města Plzně520 byli k výstavbě krytů povoláni všichni v Plzni bydlící studenti starší čtrnácti let a od května do konce školního roku jich bylo takto nasazeno celkem 378. Zároveň se podíleli i na úklidu. Během léta počet nasazených klesl, protože řada žáků se účastnila žňových prací. Protiletecké kryty však přesto kopalo 72 studentů, 150 studentů bylo přiděleno na obnovovací práce poškozených domů stavitelům a 100 pracovalo v rámci Technische Nothilfe. Po prázdninách se všichni tito žáci vrátili opět do školy. Další vlna využívání jejich pracovních sil přišla hned v polovině září 1943. Městský úřad v dorozumění s pracovním úřadem rozplánoval obnovovací a výkopové práce prostřednictvím koordinačních středisek těchto činností, tzv. Einsatzstabů. Einsatzstab měl v čele úředníka Technických úřadů, který ve spolupráci s představenými příslušných řemeslnických společenstev organizoval nasazení řemeslníků potřebných profesí a nouzových pomocníků na zasažená místa. Počínaje 13. zářím byli na práce jednotlivým Einsatzstabům přidělovány i skupiny žáků sedmi plzeňských středních škol (gymnázia a dvou reálných gymnázií, Vyšší obchodní školy, strojní i stavební průmyslové školy a mužského učitelského ústavu), stranou zůstaly pouze dívčí střední školy, tedy dívčí reálné gymnázium a ženský učitelský ústav. Týdně pracovalo v průměru 150 – 250 žáků, pracovní skupiny z jedné školy se pravidelně střídaly, aby se minimalizovalo narušení výuky. Pracovní doba byla od 7.30 ráno do 18.00 večer. Celkem odpracovali žáci asi 12 000 pracovních dnů a kopání je provázelo celý podzim až do 18. prosince, kdy tato činnost skončila.521 Šlo o součást široce založené akce budování protileteckých zařízení,522

519

Jen v samotné Plzni bylo při nočním náletu z 13. na 14. 5. 1943 zničeno 39 domů a dalších 101 těžce a 2217 lehce poškozeno. – AM Plzně, fond Veřejný požární útvar v Plzni, č. inv. 324 – spisy k náletu 13.-14. 5. 1943. 520 AM Plzně, fond MŠR Plzeň, nezpracovaný dodatek, čj. 202/9-3 – 1943 z 25. 6. 1943 – čtvrtletní zpráva pro vrchního starostu města Plzně za duben – červen 1943. 521 AM Plzně, fond MŠR Plzeň, nezpracovaný dodatek, čj. 202/9-6 – 1943 z 30. 12. 1943 – čtvrtletní zpráva pro vrchního starostu města Plzně za říjen – prosinec 1943. 522 O výstavbu veřejných protileteckých krytů a požárních nádrží se staralo od roku 1943 zvláštní oddělení magistrátu pod názvem Luftschutz-Bauamt ve spolupráci s velením obnovovací služby (Instandsetzungdienst) plzeňského luftschutzu. Uvedené stavby vznikaly na objednávku města, stavěly je soukromé stavební firmy, výkopové práce zajišťovalo civilní obyvatelstvo povolané k pracovní povinnosti a příslušníci Luftschutzu a Technische Nothilfe v rámci svých služebních úkolů, betonování a další stavební práce prováděli odborní dělníci za pomoci příslušníků obou uvedených organizací. Náklady na stavby byly městu refundovány z prostředků Říše. Během války vzniklo 28 požárních nádrží, 101 tzv. zákopových nebo

223


kterou v Plzni uskutečnila během druhého pololetí 1943 městská správa. Ta v zájmu rozšíření počtu veřejných protileteckých krytů a požárních nádrží vyhlásila v říjnu 1943 pracovní povinnost pro všechny muže od 16 do 60 let v rozsahu pěti hodin týdně. Bylo třeba provést výkopové práce na vybraných místech do příchodu mrazů, aby bylo možné již během zimy provádět úpravu výkopů, výdřevu a betonování. Němečtí příslušníci byli této povinnosti zproštěni, neboť „všichni plní řadu úkolů důležité veřejné služby“.523 Práce probíhaly od 17. října do 12. prosince ve třech směnách od sedmi hodin ráno do devíti večer, byli do nich zapojeni pracovníci všech oborů včetně zaměstnanců velkých podniků, železničářů, živnostníků, policistů, hasičů a uniformovaných složek protiletecké ochrany. Podle vyjádření městské správy šlo o „příkaz samozřejmé občanské služby, z níž se nesmí nikdo vymknout“. Stanovené úkoly se podařilo splnit a v závěru prací „bylo objektivně konstatováno, že téměř všichni povolaní se rádi společných prací pro dobro všeho občanstva města Plzně podjali a tím dokázali, že zájem celku jest jim bližší než vlastní zájem nebo dokonce vlastní pohodlí. Jen v málo případech bylo nutno sáhnouti k prostředkům donucovacím.“524 Veřejná prostranství v Plzni tak stejně jako v Praze, Moravské Ostravě a Brně během krátké doby změnila tvářnost a původní místa setkávání a odpočinku nyní neodbytně připomínala kolemjdoucím, že klid protektorátního zázemí je pouze zdánlivý. Po první vlně výkopových prací následovaly v menším měřítku další až do podzimu 1944. Pro studenty zvyklé na pero a kružítko byly výkopové práce zpočátku značně vyčerpávající, ale podobnou zkušeností prošly i tisíce jiných nasazených vytržených z dosavadního povolání. Jiří Ruml, v roce 1943/44 oktaván Reálného gymnázia v Plzni na Mikulášském náměstí, vtělil své vzpomínky do stránek autobiografické knihy Znamínko na duši: „První puchýře jsem si udělal hned kousek od našeho domu za paloukem, kde Zámečnická ulice ústí do volného prostoru na trávník, který byl odjakživa místem urputných hlavičkových soubojů… Je mi líto vykopnout krumpáčem první drn, ale co se dá dělat, protiletecká obrana vyžaduje, aby právě tady byla vodní nádrž, tak tedy zatnu špičák do míst, kde jsem tak báječně hlavičkoval, svírám křečovitě násadu, buším do pažitu, jako střepinových veřejných krytů a 74 veřejných krytů v domech. Většina jich byla postavena v letech 1943– 1945. – SOA Plzeň, fond Policejní ředitelství Plzeň (dále PŘ Plzeň), karton 1316, nezpracováno Protiletecká ochrana v Plzni v likvidaci, čj. 125/1948 – Závěrečná zpráva o provedené likvidaci protiletecké ochrany v Plzni k 15. 7. 1948. Podrobněji k okolnostem stavby jednotlivých požárních nádrží viz AM Plzně, fond Veřejný požární útvar v Plzni, č. inv. 660–684, 881–918 – složky k výstavbě jednotlivých požárních nádrží. 523 Pracovní povinnost. Nová doba, 1943, roč. 49, č. 290 (22. 10.), s. 2. 524 Práce protiletecké ochrany v Plzni skončeny. Nová doba, 1943, roč. 49, č. 341 (12. 12.), s. 5.

224


bych trestal ten nástroj zkázy a zatím trestám vlastní dlaně. Brzy je kůže na rukou zarudlá a jak se potí, objevují se na ní polštářky, které později prasknou, strašně to pálí a tatínek se mi večer směje, že bych si u něho na stavbě nevydělal ani na slanou vodu... Dva kubíky za den je naše norma… A stačí, abychom na konci šichty jako zapomněli pořádně zašalovat, protože jsme už líní a spoléháme, že v noci nesprchne, a jako na potvoru máme ráno výkop zase plný zeminy a můžeme házet znovu… Příští akce se koná hned naproti naší škole na Mikulášském náměstí, a budou to tentokrát kryty, hluboké chodby pod zemí jako někde na šachtě ve Zbůchu, taky tak vydřevené a nahoře nad zemí úhledné náspy s větráky a bočními vchody. Zdálky to vypadá skoro jako hromadný hrob.“525 Při podrobnějším pohledu na situaci u jednotlivých škol zjistíme, že výše uváděné práce nebyly během podzimu 1943 zdaleka jediné. Zatímco se jedna skupina žáků tužila s krumpáči a lopatami nebo při podávání tašek pokrývačům, další byly zapojeny do v pořadí již druhé „akce k zajištění výživy obyvatelstva“. Podobně jako na podzim 1942 i nyní Kuratorium pro výchovu mládeže zorganizovalo ve velkých městech protektorátu ve spolupráci s městskou správou, pracovními úřady a školami vykládku a pytlování brambor. Z plzeňského RG Klatovská tř. a k němu přičleněného postupně zanikajícího gymnázia byli přiděleni ke skládání brambor žáci VII. a VIII. tříd v období od 7. října do 14. listopadu. Práce byly vykonávány s přestávkami po skupinách vždy jeden den nebo několik

dnů,

nešlo

o

kontinuální

dlouhodobou

činnost.

Chlapci

pracovali

u velkoobchodních distributorů brambor, jakými bylo Západočeské konzumní družstvo a Obchodní družstvo, a ve velkoskladech zřízených v objektech pivovarů Gambrinus a Prior. Kromě toho přebíralo 21 žákyň VII. a,b a VIII. a,b od 14. do 18. prosince 1943 brambory pro Wehrmacht.526 Nešlo o žádnou odpočinkovou práci, jak dokládá svědectví jedné z tehdejších gymnazistek: „…Nejhorší bylo ale skládání brambor ve vojenském skladišti v Prioru. Byla to práce určená pro dívky, chlapci tam s námi nechodili. Toho roku

525

RUML, J. Znamínko na duši…c.d., s. 129-130. Autor v knize kopání krytů předřazuje svému nasazení, ve skutečnosti byl již od 17. 8. 1943 nasazen jako příslušník 2. požární pohotovosti plzeňského luftschutzu a pouze díky benevolenci velitele a umístění ubikace jednotky v téže budově se školou se mohl zúčastňovat vyučování či jiných škole předepsaných činností, jako v tomto případě. Výkop pro vzpomínanou vodní nádrž se přitom prováděl 3. 4.–6. 5., 2. 7.–19. 7. a 1. 8.–1. 9. 1944, výkopy a stavba další nádrže na Mikulášském náměstí probíhaly 2. 4.–15. 9. 1944. – AMP, Veřejný požární útvar v Plzni, inv. č. 660, 674. Na obou místech se kromě nádrží nacházely i protiletecké kryty, k jejichž stavbě se však dokumentace nedochovala, proto nelze určit, zda byly stavěny již dříve, nebo souběžně s nádržemi. 526 U Západočeského konzumního družstva pracovalo dne 7. října 1943 12 žáků VIIa třídy na 5 hodin, 26. října 1943 18 žáků VIII. tříd v pivovaru Prior od 13 do 18 hodin, 28. – 30. října 1943 12 žáků VII.b a 11 žáků VIII.a třídy a 30. října 1943 ještě 12 žáků VII.a třídy od 13 do 18 hodin. Z žáků gymnazijních tříd VII.c a VIII.c skládalo 7 a 5 žáků brambory v Obchodním družstvu v týdnech od 11. do 16. října, 25. – 30. října a 8. - 14. listopadu 1943. – AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940–1951, nestr., zápis za školní rok 1943/44.

225


byla příšerná zima a hrozně jsme tam zkusily. Vozili nás tam autobusem od Jána, děvčata z celé školy. Dohlíželi na nás Němci. Byly tam obrovské sklepy, na jedné straně jsme seděly my a na druhé straně trestanci z Bor. To byli takoví chudáci, že jsme z našich sporých svačin vždycky ukrojily kousek chleba a dávaly jsme to stranou na takovou lavičku a oni si to tam potom brali…“527 „Bramborové“ práce však zdaleka nedosahovaly rozsahu výkopových a obnovovacích prací, které měly během podzimu 1943 v Plzni přednost a skupiny žáků VI.–VIII. tříd se jim s přestávkami věnovaly od 20. září až do 15. prosince.528 Jiné druhy neškolních činností vykonávaných žáky neměly velký rozsah. Kromě výkopů a stavebních a bramborových prací bylo 25.–30. října 1943 posláno 6 dívek VII.a,b tř. na výpomoc Technickým úřadům města Plzně a v týdnu 8.–16. listopadu 1943 pracovalo 12 dívek z VII.a,b a 8 dívek z VII.c a VIII.c při mimořádném sběru textilií. Od 7. října 1943 až do doby vánoční vypomáhalo 6 žáků třídy VII. A, B mimo vyučovací dobu ve čtvrtek, v pátek a sobotu od 14 do 18 hodin na poštovním úřadě č. 2 v Plzni.529 Z RG Mikulášské nám. nelze školními dokumenty podzimní nasazení roku 1943 přesně doložit.

Ze vzpomínek pamětníků ale zjišťujeme, že bylo analogické sesterskému

gymnáziu Klatovská tř., které se školou sdílelo budovu a střídalo se s ní v dopoledním a odpoledním vyučování.530 Výkopové práce prováděli žáci V.–VII. tříd RG Mikulášské nám. prokazatelně i na jaře 1944 počínaje 14. dubnem, a to vždy od 7.30 do 11.30 ve volném dopoledni před směnným odpoledním vyučováním ve čtvrtek, pátek a sobotu.531

527

Vzpomínka paní Libuše Skočné roz. Kamenové ze dne 13. 8. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. V týdnu od 20. do 25. září 1943 bylo do odstraňování náletových škod zapojeno 117 žáků RG Klatovská tř. starších 16 let (2 z V. tř., 49 z VI. a,b tř., 30 z VII. a,b tř. a 36 z VIII. a,b tř.), 8.-13. 10. 1943 35 žáků VI.a,b a VII.b vykonávalo stavební práce, 11.-16. 10., 25.-30. 10. a 8.-14. 11. 1943 23 žáků VII.c a VIII.c denně 10 hodin nasazeno na stavební práce, 29. 11. – 4. 12. 1943 7 žáků VII.c, 22.-27. 11. 10 žáků z VI.a,b a 13.-15. 12. 1943 23 žáků VI.a,b opět na stavební práce. K výkopům nádrží bylo zařazeno 11.-16. 10. 40 žáků VII.a,b a VIII. a,b tř., práce probíhaly od 7.30 do 18.00 hodin. Další výkopy probíhaly 16.-18. 10. 1943 (kryty, 31 žáků VI. a,b třídy), 20.-25. 10. 1943 (nádrž, 40 žáků VI. a,b a VII. a,b od 7.30-18.00 hod), 8.-13. 11. 1943 (nádrž, 40 žáků VII.a a VIII.a,b tř.). – AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940– 1951, nestr., zápis za školní rok 1943/44. 529 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47, sign. 14e86 – Kronika 1940-1951, nestr., zápis za školní rok 1943/44. 530 V katalozích RG Mikulášské nám. není krátkodobé nasazení uvedeno (lze na něj jen nepřímo usuzovat z vyššího počtu omluvených hodin u řady žáků) a konferenční zpráva se z tohoto školního roku dochovala až za 4. klasifikační období 1943/44. Pomoc řemeslníkům při opravách poškozených domů ale uvádějí ve svých vzpomínkách bývalí žáci VI.a a VI.b třídy Státního reálného gymnázia v Plzni, Mikulášské nám. pan František Hájek a Václav Heller a přebírání brambor ve vojenském skladišti Prior bývalá žákyně VII.a třídy paní Libuše Skočná roz. Kamenová. – Vzpomínka Františka Hájka ze dne 11. 1. 2000, Václava Hellera ze dne 23. 9. 1998 a Libuše Skočné ze dne 13. 8. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. 531 Na výkopech pracovalo v uvedeném období 132 žáků V.-VII. roč. ve skupinách po třídách pod dozorem profesorů. – AM Plzně, fond Státní československé reálné gymnázium Plzeň, karton 2313, inv. č. 120 – Protokoly z porad sboru 1943-1944 – zpráva o poradě za 4. konferenční období ze 6. 7. 1944. 528

226


Pouze povšechně zachytila krátkodobé práce i kronika Dívčího reálného gymnázia v Plzni („žákyně nově nasazovány nebyly, z loňského roku zůstala v nasazení jedna septimánka a 17 oktavánek, zato žákyně páté a šesté třídy stále přebíraly brambory a vydávaly potravinové lístky“).532 Také u mužského a ženského učitelského ústavu jsou výše uvedené práce zmíněny jen okrajově a nekonkrétně, je však jisté, že se žáci mužského učitelského ústavu zapojili jak do skládání brambor, tak do mimořádného sběru textilu a obuvi probíhajícího na pokyn Ministerstva hospodářství a práce v první polovině listopadu 1943.533 Krátkodobým pracím se nevyhnuli ani žáci rokycanského gymnázia. Ti ve dnech 6.–7. září 1943 obdobně jako minulého roku sbírali na příkaz Okresního úřadu Plzeň-venkov mandelinku bramborovou. Na čtyři týdny od 20. října do 15. listopadu přidělil pracovní úřad 10 žáků VII. třídy na výpomoc rokycanskému rolníkovi Františku Kraftovi. Významný zdroj pomocných sil představovali i pro konzervárnu firmy Šůla v Klabavě a pro rokycanskou pobočku Západočeského konzumního družstva při konzervování zelí. ZKD využilo skupinu 22 žáků převážně z VI. a VII. třídy v listopadu 1943, Šůlova továrna zaměstnala menší skupinky žákyň a žáků VI. a VII. třídy v říjnu a listopadu 1943 a nakrátko i v únoru 1944. Konečně od 18. do 27. dubna byli všichni žáci III. třídy nasazeni Lesním úřadem města Rokycan na zalesňovací práce.534 Gymnázia v obvodu klatovského pracovního úřadu nebyla nárazovými pracemi rušena příliš často. V Domažlicích se nasazení omezilo na hledání mandelinky 6.–9. září 1943, 7. listopadu se 11 žáků zapojilo do sbírky starého textilu a 15. prosince 1943 vypomáhalo 10 žáků VI. třídy na poštovním úřadě. Nasazení žáků při sklizňových pracích bylo v dohodě s domažlickou pobočkou pracovního úřadu Klatovy zařízeno tak, aby žáci 532

AM Plzně, fond DRG Plzeň, inv. č. 93, sign. 15e80 – Kronika dívčího lycea královského města Plzně 1907–1947, nestr., zápis za školní rok 1943–1944. V dubnu připravené nasazení žákyň pěti tříd na čtyřtýdenní zalesňovací práce ve Strašicích bylo odvoláno. 533 V hlášení z 27. 12. 1943 zaslaném zemskému školnímu inspektoru Vaněčkovi se uvádí, že žáci školy byli prostřednictvím Kuratoria pro výchovu mládeže nasazeni v době vyučování ve smyslu výnosu MŠ č. 85 136/43-I/2 z 24. 9. 1943, a to 129 dnů 12 žáků při skládání brambor a pět dnů po šesti žácích při sběrové akci textilu a obuvi. (Šlo o sbírku vyhlášenou výnosem MHP W-I/10-447754/43 z 5. 10. 1943, škola ji dostala na vědomí přípisem Kuratoria Plzeň-město z 22. 10. 1943 (čj. 423/43), ve kterém ji žádalo stejně jako ředitelství ostatních plzeňských středních a obchodních škol a škol pro ženská povolání o spolupráci ve dnech 1.–15. 11. 1943. V Plzni bylo stanoveno 35 sběren, pro každou potřebovalo Kuratorium dva učitele a tři žákovské pomocníky ve věku 16–18 let, kteří měli přinesené dary třídit a zapisovat.) – AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, karton 1498, inv. č. 485 – Spisy 1943, čj. 510/43. 534 U firmy Karel Šůla v Klabavě byly nasazeny 3 žákyně VI. tř. a 2 žákyně VII. tř. od 11. 10. 1943, ve dnech 21.–24. 2. 1944 5 žákyň VII. tř., u ZKD na konzervování zelí od 16.11. 1943 13 žáků VI. třídy, 8 žáků VII. třídy a 1 žák VIII. třídy, na nespecifikovaném místě (nejspíše ale firma Šůla) 17.–22.11. 1943 14 chlapců VI. třídy a 8 chlapců VII. třídy a 17.–20.11. 1943 3 dívky z neuvedené třídy, 14.12.1943 2 chlapci VII. tř., 17. –24.11.1943 1 dívka VII. tř., 17.11.–13.12. 1943 1 dívka VII. tř. – SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno, konferenční protokoly 1943–1944.

227


pracovali jen v době volna. Lesní úřad Domažlice využil krátkodobě žáky na zalesňovací práce ve dnech 24.–25. dubna, 3.–4. května, 8. května, 10.–13. května 1944, celkem se účastnilo 100 žáků pod dozorem vyučujících. Posledním zaznamenaným vnějším vlivem narušujícím vyučování bylo zapojení 30 žáků VI. a VII. třídy dne 21. dubna 1944 do domovní sbírky Sociální pomoci.535 Žáci klatovského gymnázia se účastnili zemědělských prací. V měsíci září a říjnu 1943 bylo ústavem vysláno na výpomoc při sklizni bramborů celkem 31 žáků, z nichž každý pracoval 4–6 dní. Větší nepravidelnosti ve vyučování pak zaznamenáváme ve vyšších třídách v červnu 1944 – od 5. června pracovala každý týden jiná skupina 10-20 hochů na velkostatku v Bezděkově, 23. a 24. června byla celá IV. třída na polních pracích, mimo to 2. června bylo 22 žáků a žákyň zaměstnáno na radnici dvě vyučovací hodiny a 7. června celé dopoledne.536 Postupně zanikající sušické gymnázium se podle dochovaných zpráv účastnilo pouze mimořádného celoměstského sběru papíru dne 12. června 1944.537 Žáci berounského reálného gymnázia také hledali ve dnech 6.–8. září 1943 mandelinku, 14. října pak po celodenním sběru zaměřeném a podporu „vitamínové akce“ odevzdali rokycanské firmě Marila 330 kg šípků. Na jaře 1944 se skupinky 2 – 10 žáků ze IV.–VII. tříd vystřídaly po týdnech v rozmezí 24. dubna – 25. května 1944 při zalesňovacích pracích v polesí Brdatka, Jarově u Berouna a na vrchu Plešivci. K jiným pracím nebyli žáci v tomto školním roce posíláni. Školní družstvo protiletecké ochrany bylo rozšířeno na 20 chlapců a 20 dívek, kteří prodělali 20.–25. září 1943 v době vyučování zdravotnický kurs.538 Ke specifické pracovní aktivitě byli propůjčeni žáci sloučených reálných gymnázií v Příbrami. Během podzimu 1943 v relativním klidu studovali, jen 2. října 1943 oktaváni spolupracovali při městské sbírce na Německý Červený kříž. Změna nastala na sklonku ledna 1944. Zima v brdském podhůří byla toho roku mimořádně bohatá na sníh, a proto technické oddělení okresního úřadu povolalo žáky VI.–VIII. tříd na jeho odklízení ze silnic a chodníků. Odklízení probíhalo od 31. ledna až do 4. dubna 1944 pod dozorem profesorů, někdy v menších skupinkách, jindy ve velkých – např. 15.–16. února jej provádělo 64 žáků a ještě 4. dubna 43 žáků. Obdržená odměna ve výši 11 510,40 K byla rozdělena podle 535

SOkA Domažlice, fond G Domažlice, inv. č. 143 – Protokoly z porad sboru 1943–1944 – protokol o poradě z 24. 11. 1943, 27. 1. 1944, 12. 6. 1944. 536 SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 1081 – Pamětní kniha 1940–1953, zápis za rok 1943–1944. 537 SOkA Klatovy, fond G Sušice, nezpracováno – Protokoly z porad sboru – zápis č. 16 ze závěrečné porady sboru 8. 7. 1944. 538 SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – Kronika 1940–1953 – zápisy za školní rok 1943–1944; Konferenční protokoly – protokol č. 16 ze 7. 7. 1944 o 4. hlavní poradě; Kniha oběžníků – záznamy 1943– 1944.

228


sociálních poměrů žáků, ti z vydělaných peněz odevzdali „dobrovolný“ příspěvek 1082,60 K na Německý Červený kříž a 1000 K Sociální pomoci. Mimo to byly šestičlenné skupinky žáků krátkodobě nasazeny k výpomoci v místní továrně Waffen-Union ve dnech 15.–16. a 21.–26. února 1944. Jarní pouliční sbírku pro Sociální pomoc 7. a 8. března 1944 pomohlo zajistit 16 žákovských dvojic a 11. července 1944 se žáci kromě jiných prací pro město účastnili sběru obuvi.539 Poměrně sporé jsou záznamy o pracovních aktivitách žáků v roce 1943/44 v Českých Budějovicích. Žáci Jirsíkova gymnázia ze III. a IV. třídy byli posláni pod vedením profesorů na česání chmele ve dvou skupinách po 25 žácích, žáci V.–VII. třídy se ve dvou skupinách po 30 žácích účastnili také pod dozorem profesorů žňových prací. Délku ani termín prací kronika neuvádí, pravděpodobně se uskutečnily alespoň zčásti ještě během prázdnin 1943.540 Ani záznamy spojených reálných gymnázií Dvořákova a Klaudiova ul. žádné krátkodobé mimoškolní práce pro tento školní rok neuvádějí, vzpomínána jsou jen několikadenní uvolňování na akce Kuratoria, zejména „Dny mládeže“ a je předcházející okrskové tábory závodníků v závěru školního roku. Žáky všech tří ústavů čekalo rozsáhlé přerušení výuky z důvodu povolání k práci až na konci jara, kdy byli v době od 3. května do 20. června rozhodnutím okresního hejtmana nasazeni k práci při budování nové silnice na letišti v Plané u Českých Budějovic. Stavební činnost ve prospěch Luftwaffe prováděli všichni chlapci z VI. a VII. tříd obou ústavů v celkovém počtu 146 v celodenních směnách a k tomu byli na letiště nasazeni i všichni čerství maturanti, kteří těsně předtím školy opustili. 24. května 1944 byli čtyři z abiturientů těžce zraněni při havárii letadla po leteckém poplachu, mladší žáci i profesoři vyvázli z nehody bez úhony.541 U dívčího reálného gymnázia České Budějovice také nejsou žádné mimořádné činnosti narušující výuku zaznamenány.542 Táborské gymnazisty využil v předjaří okresní úřad na úklid sněhu a v posledním čtvrtletí byly dočasně (na delší, avšak blíže neurčenou dobu) nasazeny na polní práce a zalesňování třídy V.a, b, VI.a, b, VII.a, b, c. Žáci pracovali na blízkých statcích Nemyšl, Pintovka, Sezimovo Ústí a Liběnice.543 539

SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Kronika reálky (273.) 1939–1949 – zápisy za školní rok 1943–1944. 540 SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, inv. č. 7 – Kronika 1941–1944, nestr., zápis za školní rok 1943–1944. 541 SOkA České Budějovice, fond SRG Č. Budějovice, inv. č. 2 – Kronika 1940–1945, nestr., zápis za školní rok 1943–1944; fond JG Č. Budějovice, karton 11, inv. č. 1101 – Konferenční protokoly – protokol č. XI o 4. obdobní poradě konané dne 4. července 1944. 542 SOkA České Budějovice, fond DRG Č. Budějovice, inv. č. 1 – Kronika 1903–1948, nestr., zápis za školní rok 1943–1944. 543 SOkA Tábor, fond Jedenáctiletá střední škola Tábor (Reálka), Kronika 1940-1946, s. 26 – zápis za školní rok 1943–1944.

229


Svébytné postavení mezi zkoumanými všeobecně vzdělávacími školami zaujímají ostravské. Postavení Ostravy jako průmyslového centra je stavělo do pozice srovnatelné s plzeňskými. Stejně jako v případě Plzně trpěl moravsko-ostravský pracovní úřad chronickým nedostatkem pracovních sil, které byly životně potřebné pro místní průmysl a jejichž domácí potřeba stála v protikladu s požadavky na sice se již ztenčující, ale stále vyžadované kontingenty dělníků do Říše. Zdejší střední školy v tomto smyslu představovaly důležitou rezervu, na jejímž využití se podílela jak městská správa, tak místní skupina Technische Nothilfe. Z drobnějších aktivit narušujících výuku se i v Moravské Ostravě projevilo zapojení žáků do mimořádných sběrových akcí pořádaných Kuratoriem pro výchovu mládeže během října a listopadu 1943, zejména do mimořádného sběru textilií 28.–29. října.544 Studenti vyšších tříd také vypomáhali při předvánoční dopravě balíků na nádražním poštovním úřadě v Moravské Ostravě.545 Nejvýznamnější „přínos válečnému úsilí“ však představovala jejich účast na výkopech protileteckých krytů a požárních nádrží. Ostravská akce měla obdobný rozsah jako plzeňská včetně širokého zapojení veřejnosti. Studenti V.– VIII. tříd starší čtrnácti let do ní byli zapojeni již koncem září 1943. Na práce je povolávalo a pracovní místa jednotlivým skupinám přidělovalo vždy místně příslušné oddělení ostravského velitelství protiletecké ochrany (Luftschutzrevier). Obdobně jako v Plzni se skupiny žáků z jednotlivých škol střídaly, nešlo tedy o kontinuální nasazení, ale přesto do vyučování zasahovalo velmi výrazně, protože buď zcela nahradilo výuku, nebo ji byla škola nucena v příslušný den zkrátit na tři vyučovací hodiny s ohledem na dopravu na pracovní místo a fyzickou náročnost práce. V případě dopolední práce a odpolední výuky začínalo vyučování až v 15.00 hod. Podle poznámek v dokumentech jednotlivých škol probíhaly výkopy zpravidla v šestihodinových, později pětihodinových

544

Na RG v Moravské Ostravě-Přívoze bylo do mimořádné sběrové akce zapojeno 28. a 29. 10. a 2.–6. 11. 80 žáků, prodlouženě v dalších dnech bylo zapojeno 10 a k 15. 11. 1943 3 žáci zapojeni. – AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, inv. č. 29 – Konferenční protokoly 1943–1944 – Zápis č. 8 o poradě za první klasifikační období dne 15. 11. 1943. V případě sloučeného státního gymnázia v Moravské Ostravě a bývalého reformního reálného gymnázia v Moravské Ostravě pomáhala ve dnech 28. až 29. 10. 1943 děvčata V. až VIII. tříd při sběru textilií. – ČABLÍK, S. České střední školství…c.d.,s. 85. Ve stejné dny byly do mimořádného sběru textilií a obuvi zapojeny i všechny dívky VI. a VII. třídy dívčího reálného gymnázia. – AM Ostravy, fond DRG Slezská Ostrava, inv. č. 90 – Kronika ústavu 1938–1945, nestr., zápisy za školní rok 1943–1944. 545 Doloženo u sloučeného gymnázia a bývalého RRG – S. Čablík cituje podle kroniky, že na nádražní poště bylo nasazeno vždy 10 žáků, kteří pracovali za dozoru profesorů 6 hodin denně od 9. do 11. a od 20. do 22. prosince 1943. – ČABLÍK, S. České střední školství…c.d., s. 85. Výpomoc poště je zmiňována i v poválečné výroční zprávě: „Žáci nižších tříd a i zbytek vyšších býval příležitostně zaměstnán třebas na podzim při skládání bramborů nebo o vánocích při nádražní poště. Jejich velmi nízkou mzdu za tyto práce dostával většinou německý Červený kříž.“ – Kol. Osudy ústavu za okupace a po osvobození. In XX. výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Ostravě, třída Čs. legií za školní rok 1947/48. Ostrava 1948, s. 3–6.

230


směnách většinou odpoledne od 13.00 do 19.00, resp. od 12.00 do 17.00 hodin.546 Největší intenzitu měly výkopové práce do poloviny prosince, pokračovaly však i v druhém pololetí, kdy se kopáčská povinnost ustálila a pro každou školu vycházela zhruba jedenkrát měsíčně, pouze v červnu 1944 se četnost povolávání opět zvýšila. Na rozdíl od Plzně se výkopové práce týkaly i dívek, a to jak žákyň koedukovaných ústavů, tak i dívčího gymnázia.547 Ne podzim 1943 do nich byli zapojeni i žáci ostravské strojní průmyslovky, navzdory tomu, že vzhledem ke své specializaci byli průmyslováci zpravidla nasazováni jiným způsobem než gymnazisté.548 Vyšší rolnické školy byly jednorázových zvnějšku vyžádaných pracovních činností prakticky ušetřeny. Jejich žáci prováděli zemědělské práce v rámci své přípravy k povolání zcela běžně. V Plzni byli žáci vyšší rolnické školy též posíláni na výkopy při stavbě krytů a požárních nádrží, ale práci na rozdíl od ostatních plzeňských škol prováděli v poněkud odlišném režimu. Začali s nimi až na sklonku ledna 1944, byly prováděny pravidelně jednou týdně nebo po čtrnácti dnech po dobu jedné až tří hodin a zahrnuty do výuky jako „praxe“. Většinou se konaly na objektu, který bezprostředně sousedil se školou.549 Z výše uvedených skutečností jasně vyplývá, že ve školním roce 1943-1944 využívala místní správa v koordinaci s pracovními úřady žáky škol ke krátkodobým pracím v daleko větší míře než v předchozím školním roce. Některé činnosti se opakovaly již z předchozího roku, jako např. skládání brambor v podzimních měsících nebo nárazová výpomoc na úřadech. V lokálním měřítku se zintenzívnila činnost Kuratoria pro výchovu mládeže, jehož prostřednictvím byli žáci zapojováni do celoprotektorátně vyhlašovaných 546

Žáci V.-VII. tříd sloučeného gymnázia a bývalého RRG pracovali na výkopech od října do prosince 1943, podle S. Čablíka to bylo např. ve dnech 29.-30. 11., 1., 3., 14. a 15. 12. 1943. – ČABLÍK, S. České střední školství…c.d., s. 84-85. Žáci a žákyně RG v Moravské Ostravě-Přívoze pracovali během prvního čtvrtletí na výkopech krytů a požárních nádrží na šesti stanovených místech a odpracovali celkem 2460 hodin ve 40 půldnech po 5 hodinách. – AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, inv. č. 29 – Konferenční protokoly 1943–1944 – Zápis č. 8 o poradě za první klasifikační období dne 15. 11. 1943; podle dalších zápisů z porad za 3. a 4. klasifikační období ze 17. 4 a 9. 7. 1944 byly práce konány jednou měsíčně a dopolední vyučování bylo v souvislosti s nimi omezeno jen do 10.00 hodin. 547 AM Ostravy, fond DRG Slezská Ostrava, inv. č. 90 – Kronika ústavu 1938–1945, nestr., zápisy za školní rok 1943-1944. Kronika nasazení dívek na výkopové práce podrobně zaznamenala. Konalo se v odpoledních hodinách od 13.00-19.00 hodin, tedy v šestihodinových směnách, později od 12.00 do 17.00, pod dozorem profesorů: 1. 10. (V. tř.), 7. 10. (VI.-VIII. tř.), 18. 10. (V.-VIII. tř.), 22. 10. (VI., VII. tř.), 1. 11. (V. a VIII. tř.), 24. 11. (V. tř.), 30. 11. (VI.-VIII. tř.), 14. 12. 1943 (V.-VIII. tř. 12.00-17.00 hod.), někdy mezi 28. 1. – 5. 2. 1944 (VII.-VIII. tř.), 25. 2. 1944 (V.-VIII. tř.), 28. 3. (V.-VII. tř.), 18. 4. (V.-VII. tř.), 16. 5. (VI.-VII. tř.), 17. 5. (V. tř.), 14. 6. (VI. tř.), 20. 6. (V. tř.), 21. 6. (VII. tř.), 22. 6. 1944 (VI. tř.). Projevuje se zde značná počáteční frekvence prací, která se na jaře 1944 zmírnila na měsíční intervaly a opět vzrostla v červnu 1944. 548 Nasazení žáků ostravské strojní průmyslovky na výkopové práce během podzimu 1943 zmiňuje Z. Medřický ve své vzpomínkové práci na nasazení u TN v Berlíně. O situaci na škole a v domovském městě je informovali nenasazení spolužáci v dopisech, které cituje – „tři dny kopou kryty (i v neděli) a pak se šest dní učí“ – MEDŘICKÝ, Z. Deník TN-Manna…c.d., s. 29, 33. 549 SOkA Příbram, fond SZŠ Březnice, nezpracováno – Třídní kniha II.a, II.b, III., IV. třídy Vyšší rolnické školy v Plzni 1943-1944.

231


mimořádných sběrových akcí. Srovnání ukazuje daleko četnější využívání žákovské práce ve velkých městech (Ostrava, Plzeň) než v menších. Výraznou roli hrály činnosti související s výstavbou zařízení protiletecké ochrany, což je typické pro Plzeň a Ostravu. Zřetelně se též projevuje rozmanitost nasazení podle místní potřeby, např. poměrně intenzívní snahy o využití žáků k zalesňovacím pracím na Křivoklátsku (Beroun) nebo zemědělským pracím (Klatovy, Tábor), případně naléhavým stavebním úkolům (České Budějovice) a nárazové výpomoci v místním průmyslu (Rokycany, Příbram). Šlo o projev stále citelněji pociťovaného nedostatku pracovních sil v protektorátním hospodářství, které již dosahovalo dna svých lidských zdrojů. 6.3 Ročníková akce 1924 Po vyhlášení totální mobilizace pracovních sil na území Říše i v protektorátu v únoru 1943 bylo pouze otázkou času vyhlášení dalšího hromadného odvodu českých zaměstnanců pro potřeby válečného průmyslu. Jednání vedená během jara mezi činiteli okupační správy v protektorátu a říšskými orgány zodpovědnými za rozmisťování pracovních sil sice ponechala v platnosti pravidelné měsíční kontingenty pracovních sil pro Říši, počet těchto osob se však snížil na 6000 a následně na 3000 měsíčně. Postupně se podařilo prosadit názory obhajované i ministrem pro zbrojení a munici Albetem Speerem, že protektorátní průmysl, dosud relativně bezpečný před angloamerickými leteckými útoky, je přínosnější podporovat v místě a neodvádět z něj přehnané počty pracovníků. Na klidnějším území protektorátu měly být naopak budovány nové průmyslové kapacity a měl sem být převáděn průmysl z ostatních území Říše ohrožených bombardováním. V souvislosti s dosavadním průběhem letecké války dostával prioritu letecký průmysl, zejména výroba stíhacích letadel. Do letecké výroby byla zapojena řada tradičních firem jako pražská Avia nebo olomoucký Letov a četné další podniky se na letecké výrobě podílely svými subdodávkami. V roce 1943 se dále dokončovala výstavba zcela nových průmyslových kapacit tohoto typu. Největší z nich byla továrna firmy Klöckner Flugmotorenbau v Kuřimi u Brna, postavená v sousedství také již za války budovaného pobočného závodu brněnské Zbrojovky, výrobu rozjela Flugmotorenwerke Ostmark v Brně-Líšni, další továrny měly být do konce války budovány i pod zemí.550 Právě pro 550

Na našem území to byla kromě známé podzemní továrny Richard u Litoměřic továrna Diana, budovaná v létě 1944 ve třech nevyužívaných železničních tunelech poblíž Tišnova. K její výstavbě, ale i k dalším otázkám souvisejícím s přesuny říšskoněmeckých leteckých závodů na území protektorátu viz USTOHAL, Vladimír. Tunely pro Messerschmitty. Tišnov : Sursum, 2003; na s. 120–122 je pojednáno o výstavbě průmyslových kapacit v Kuřimi.

232


potřeby leteckého průmyslu měly být využity pracovní síly získané mobilizací ročníku 1924. Na rozdíl od předchozích ročníkových akcí měla být tato celoplošná a zahrnout muže i ženy. Přípravná jednání o její organizaci proběhla v srpnu 1943. Předpokládalo se získání asi 58 000 pracovních sil, které měly být zhruba z poloviny poslány na desetiměsíční přeškolení do leteckých továren v Říši a po návratu zaměstnány v mateřských továrnách na území protektorátu. Přípravy akce i její průběh podrobně popsal již František Mainuš,551 na tomto místě se proto jen krátce zastavíme u těch částí jejích příprav a průběhu, které mají přímou vazbu na žáky středních škol. Základním dokumentem k zahájení akce se stal pokyn Ministerstva hospodářství a práce čj. A I 5443 z 23. srpna 1943 určený vedoucím pracovních úřadů.552 Ten předpokládal prověření všech protektorátních příslušníků uvedeného ročníku narození na základě dotazníků, které vyplňovala velká část pracujících obyvatel protektorátu pro pracovní úřady na počátku února 1943 v tzv. akci podchycení pracovních rezerv. Tehdy získaná evidence ale neobsahovala veřejné zaměstnance (tedy úředníky) a žáky škol s výjimkou odborných. Proto bylo návaznými předpisy vydanými ministerstvy vnitra a školství nařízeno všem protektorátním úřadům a všeobecně vzdělávacím středním školám sestavit seznamy zaměstnanců i žáků a zaslat je místně příslušnému pracovnímu úřadu. Pokyn výslovně zdůraznil, že podchycené osoby budou nasazeny bez ohledu na jejich zaměstnání, školní návštěvu nebo jinou přípravu či výcvik, až na další zůstaly uvolněny pouze osoby bez státní příslušnosti studující německou Karlovu univerzitu a pražskou a brněnskou techniku. Vydaná podoba pokynu se ještě týden předtím stala předmětem kontroverze mezi šéfem odd. AI/3 ministerstva hospodářství a práce dr. Busoldem a jeho nadřízenými. Dr. Busold podrobil ve svém rozboru553 ze 17. srpna 1943 určeném vrchnímu vládnímu radovi dr. Rieberovi návrh pokynu ostré kritice a se zahrnutím žáků škol do ročníkové akce nesouhlasil. Předložený návrh podle něj obsahoval chyby z hlediska pracovní politiky, školské politiky i celkového měřítka pracovního nasazení. Obával se, že navrhované opatření přinese vážné poruchy v celém systému přípravy mládeže na povolání, protože devatenáctiletí žáci se ve většině dosud nacházejí v průmyslových a vyšších obchodních

551

MAINUŠ, F. Totální nasazení…c.d., s. 81–88. NA, fond MHP (Dodatky II), karton 246, sign. AI-5443 – pokyn vedoucím pracovních úřadů z 23. 8. 1943. 553 NA, fond ÚŘP, karton 885, sign. 5443, fol. 241 – přípis dr. Busolda ze 17. 8. 1943, sign. Abt. AI/3 AI6410. 552

233


školách. Z hlediska zásad pracovní politiky považoval za kontraproduktivní vytrhovat ročník 1924 ze závěrečné fáze jeho školní přípravy. Hájil obecně všechny typy škol, zejména ale průmyslové školství, neboť podle jeho názoru nasazení jeho žáků do leteckého průmyslu sice dodá tomuto odvětví pracovníky v danou chvíli, ale současně způsobí, že v příštím roce už tyto síly nedostane jako vyškolené. V žádném případě nesouhlasil s tím, aby do nasazení byly pojaty německé učitelské ústavy, protože v protektorátu byl pociťován kritický nedostatek německých učitelských sil. Hodnotu však spatřoval i v českých učitelských ústavech, odborných školách pro ženská povolání a dokonce i obchodních školách při vědomí snižovaného počtu jejich žáků. Vzhledem k zaměření svého oddělení hájil zachování plné funkce pracovního poradenství s tím, že jeho základním smyslem je dovést mládež ke konci její přípravy na povolání, a teprve pak ji zařadit do práce. Apeloval na to, aby v případě povolávání mládeže bylo vždy rozhodnutí svěřeno do rukou vedoucího oddělení mládeže pracovního úřadu. Nakonec pak zmínil nevhodnost nasazení studentů německých vysokých škol v Praze a Brně, a tato jediná připomínka byla skutečně vzata v potaz. Ostatní nebyly vyslyšeny. Pokyn školám k vypracování seznamů žáků a žákyň i zaměstnanců narozených mezi 1. lednem až 31. prosincem 1944 rozeslaly jak nadřízené školské úřady, tak i oddělení mládeže pracovních úřadů.554 Školy příkaz vyplnily obratem, ale další čtyři měsíce trvala ministerstvu hospodářství a práce a zainteresovaným oddělením úřadu státního ministra pro Čechy a Moravu analýza získaných údajů a zvážení četných žádostí o uvolnění některých skupin pracovníků z nasazení. Proti plošnému vytržení ročníku 1924 se důrazně stavěly velké průmyslové podniky, protože velká část těchto mladých lidí již byla na podzim 1943 zařazena ve válečné výrobě na území protektorátu, Námitky měly i pošty, dopravní podniky, útvary protiletecké ochrany a stavební firmy zapojené do staveb pro německou armádu a výstavby barákových táborů pro dělníky. V dalších upřesňujících pokynech Ministerstva hospodářství a práce z 24. září 1943555 bylo proto apelováno na to, aby výběr nebyl prováděn schematicky. Předpokládané narušení hospodářského života i zásobování mělo být omezeno začleněním náhradních sil, se kterými původní verze pokynu v zásadě nepočítala. Četné skupiny pracovníků byly z nasazení vyjmuty nebo bylo stanoveno odložení jejich nástupu s cílem získat čas na vycvičení náhrad. Mimo jiné bylo

554

SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, karton 57, inv. č. 1198 – Práce studentů v zemědělství a průmyslu 1939–1952, čj. 772/43 z 28. 8. 1943 – pokyn oddělení mládeže pracovního úřadu Budějovice k zaslání seznamů příslušníků roč. 1924 do 31. 8. 1943. 555 NA, fond MHP (Dodatky II), karton 246, sign. A I 5443 – přípis MHP vedoucím pracovních úřadů z 24. 9. 1943 – čj. A I/2-5443-25/9-1943 – dodatek k oběžníku A I 5443 z 23. 8. 1943.

234


úřadům práce uloženo nevybírat žáky a žákyně maturujících ročníků před koncem listopadu, aby měli možnost složit během téhož školního roku maturitní zkoušku, a podobně i učňové měli být vyjmuti teprve po skončení podzimních termínů zkoušek. Na rozdíl od dosavadních zavedených postupů měli být příslušníci ročníku 1924 v zásadě podchycováni tím pracovním úřadem, v jehož obvodu pracují nebo studují, nikoliv tím, kterému příslušeli podle trvalého bydliště; v praxi se však oba přístupy prolínaly. Další jednání s říšským ministerstvem zbrojení však snahy o zmírnění dopadu akce z valné části eliminovala, pokyn z 29. září byl zrušen a nahrazen podstatně přísnějším z 18. října 1943.556 Ten podrobněji rozpracoval systém úlev a náhradních sil pro průmyslové podniky. Ty, které byly zapojeny do zbrojní výroby, včetně tzv. Vůdcových programů (Führerprogramm) prioritní výroby určitých typů zbraní, si mohly se souhlasem Rüstungskommanda ponechat 20% zaměstnanců ročníku 1924 zastávajících klíčové pozice. Obdobné pravidlo platilo pro výrobu dopravních prostředků, paliv, maziv a chemický průmysl obecně. Jedinou generální výjimku z akce mělo hornictví. Z letecké výroby neměli být pracovníci uvolňováni, za uvolněné z ostatních zbrojních podniků měly firmy obdržet prostřednictvím pracovních úřadů náhradu. Omezení zůstala i pro specialisty z oblasti spojů, stavebnictví a potravinářské výroby. Ušetřen měl být nemocniční personál a také třicet výslovně určených funkcionářů Kuratoria pro výchovu mládeže. O žácích škol však upravená verze pokynu vůbec nehovořila, byli tedy dáni k dispozici plně. Podle stavu k 10. říjnu 1943 bylo pracovními úřady podchyceno z ročníku 1924 celkem 110 949 osob (54 626 mužů a 56 323 žen). Z toho bylo 9 368 žáků škol (6017 chlapců + 3621 dívek) a 2152 veřejných zaměstnanců (672 mužů + 1480 žen).557 Žáci tedy představovali přibližně 8,5% zjištěných sil. Vzhledem k pokynům vydaným pro jejich evidenci však není jisté, zda šlo o žáky všech typů škol, nebo pouze o žáky všeobecně vzdělávacích středních škol.558 Ve výsledku byl podíl žáků škol v celkovém množství využitelných sil větší, jak vyplývá z celkového přehledu z února 1944 vypracovaného pro ministra Bertsche.559 Ten uvádí, že při plánování akce se počítalo s celkovým počtem

556

NA, fond MHP (Dodatky II), karton 246, sign. A I 5443 - pokyn MHP vedoucím pracovních úřadů čj. A I 5443 z 18. 10. 1943. 557 NA, fond ÚŘP, karton 885, sign. II-4 – ročníková akce 1924, fol. 146–147. 558 Druhá možnost je pravděpodobnější, protože podrobný rozpis po obvodech jednotlivých pracovních úřadů uvádí např. u plzeňského pouhých 52 žáků, u klatovského 116, táborského 187, budějovického 206, moravsko-ostravského 168 – nejnižší počet je tedy u Plzně, kde byli žáci ročníku 1924 rozsáhle nasazeni již na jaře 1943. 559 NA, fond ÚŘP, karton 885, sign. II-4 – ročníková akce 1924, fol. 125–127. Jde o přesně nedatovaný koncept z února 1944. Odkaz na původní počty z února 1942 je zřejmě chybný a mělo by jít o únor 1943, kdy proběhla evidenční akce podchycení pracovních rezerv na základě evidence potravinových lístků (pokyn

235


přibližně 110 000 příslušníků roč. 1924. Z nich měly pracovní úřady aktuálně podchyceno asi 90 000. Rozdíl byl způsoben tím, že původní číslo pocházelo z hlášení stavu pracovních rezerv z února 1942(!) a od té doby byl velký počet příslušníků ročníku zprostředkován na práci do Říše, přijat k policii a vládnímu vojsku, zatčen nebo zemřel. Mimo to byli do tohoto počtu započteni i cizinci, Židé a židovští míšenci. Některé pracovní úřady také uváděly nepřesné počty. Z nasazení mělo být uvolněno šestnáct vyjmenovaných skupin pracovníků zahrnujících asi 22 000 osob, mimo jiné též ženy provdané do 1. září 1943. Asi 10 000 osob nebylo zdravotně schopných nasazení ve zbrojním průmyslu. Z 90 000 tedy ubylo asi 32 000, zbylo 58 000, což přesně odpovídalo stanovenému kontingentu pro protektorát. Proto nebyly možné žádné další výjimky a každý jednotlivý případ uvolnění musel být pečlivě zvážen a hlášen. Mezi zmíněnými šestnácti skupinami uvolněných se dvě týkaly studentů. Jednou byly žákyně zdravotnických škol, které měly dokončit studium a pak být zařazeny do zdravotnické služby. Druhou představovali žáci průmyslových škol, kteří prošli od srpna 1943 do ledna 1944 službou při odstraňování následků náletů na území Říše jako členové organizace Technische Nothilfe. Ti měli být ušetřeni až do složení závěrečných zkoušek. V dílčím jednání o této skupině se ukázal rozhodujícím názor spojovacího důstojníka říšského ministerstva letectví při Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu majora Balckeho, který pro letecký průmysl preferoval techniky s dokončeným vzděláním.560 Po vyloučení všech z nejrůznějších důvodů uvolněných pracovníků zbylo k přeškolení na území Říše přibližně 31 000 mladých mužů a dívek, kteří byli k přeškolovacím firmám odesláni ve zvláštních vlakových transportech mezi 18. lednem a 17. únorem 1944, menší skupiny odjížděly ještě v dalších měsících. Odjezdy se uskutečnily pouze s největším vypětím pracovních úřadů, množství povolaných se nedostavilo k odjezdu a byli posíláni dodatečně. Dosud žádná z předchozích akcí tohoto typu se nesetkala s takovým odporem obyvatelstva. Důvodem byla válečná situace nepříznivá pro Německo, která dávala naději na blížící se konec války, oprávněné obavy z nebezpečí náletů a nejrůznější fámy o skutečných podmínkách v Říši, které zejména v případě dívek znepokojovaly jejich

MHP z 1. 2. 1943 č. A I 5552); předešlá podchycovací akce vázaná na evidenci potravinových lístků proběhla ve 38. zásobovacím období v létě roku 1942, nikoliv v únoru. 560 „Major Balcke führte dazu aus, dass der Luftwaffenfertigung Ingenieure mit Fachschulabschluss wertvoller sind dass nur Technikeranwärter.“ – NA, fond ÚŘP, karton 885, sign. 5443 – pracovní nasazení ročníku 1924 – interní pokyn vedoucího sekce A I (MHP) z 8. 1. 1944 – nasazení ročníku 1924 – absolventi vyšších technických škol nasazení jako Technische Nothilfe v ostatním říšském území.

236


rodiče.561 Vyskytovaly se nejrůznější způsoby vyhýbání se odjezdu. Masově se rozšířila těhotenství mladých dívek, včetně těch, které nebyly provdány, protože těhotné do zbrojního průmyslu nasazeny být nesměly. Ročník narození 1944 tak patří v populačních statistikách našich zemí mezi nejsilnější. Ti, kterým hrozil odjezd do Říše, hledali záchranu i u lékařů a často se jim dařilo zařídit operace slepého střeva nebo další zákroky, u kterých nebyla

jednoznačně prokazatelná jejich

účelovost.

Docházelo také

k případům

sebepoškozování. Procento výpadků z plánovaných počtů osob určených k odjezdu činilo podle hlášení pro státního ministra Franka z 12. února 1944 26%.562 Větší počet povolaných se nedostavil zejména do transportů určených pro letecky často napadaný Berlín a Frankfurt nad Mohanem, vlaky směřující do relativně klidnějších cílových stanic v Sasku, Bavorsku, sudetské župě nebo župách Horní a Dolní Dunaj tyto potíže nezaznamenaly. Hlášení upozorňovalo na výskyt anonymních letáků, které např. v Kolíně označovaly odjezd do Německa za „jistou smrt“. Vyčíslen byl i nárůst čerstvých těhotenství. V obvodu kolínského pracovního úřadu z 250 dívek, které byly v listopadu určeny k odjezdu, otěhotnělo čtyřicet, obdobně v obvodu pracovního úřadu Praha otěhotnělo ze 4000 dívek celých 1100. Pozornost vzbudil i nápadně vysoký počet operací slepého střeva v Brně nebo případ dívky z Budějovic, která se na poslední chvíli před odjezdem opařila horkou kávou. Nabyté zkušenosti těch, kteří odjeli, pak dávaly některým obavám za pravdu. Kromě těžké práce v továrnách se museli potýkat s nedostatečným ubytováním a stravou i přetrvávající přezíravostí Němců vůči „auslendrům“.563 V některých případech hraničily pracovní podmínky s ohrožením života nejen kvůli náletům; extrémním případem se stalo zařazení českých dívek a chlapců na práci v podzemní továrně Dora u Nordhausenu.564 Vyslání ročníku 1924 na přeškolení do Říše se stalo poslední akcí takového typu určenou pro potřeby válečného hospodářství. Její záměr, tedy předisponování významného

561

Např. 7. 2. 1944 řešilo MHP s kabinetním šéfem prezidentské kanceláře dr. Popelkou anonymy docházející prezidentské kanceláři od vystrašených rodičů znepokojených fámami, že dívky ročníku 1924 budou v Říši poslány do nevěstinců pro německé vojáky. – NA, fond ÚŘP, karton 885, sign. II-4 – ročníková akce 1924, fol. 134. 562 NA, fond ÚŔP, karton 885, sign. II-4 – ročníková akce 1924, fol. 137–140 – hlášení o odjezdu transportů ročníku 1924 vypracované šéfem odd. V. státního ministerstva pro Čechy a Moravu pro K. H. Franka dne 12. 2. 1944. 563 K podmínkám práce dívek roč. 1924 viz vzpomínky S. Zvěřinové, nasazené v Steyru a v Mödlingu. – ZVĚŘINOVÁ, Stanislava. Devatenáct nám bylo pryč. Praha : Státní ústřední archiv, 2001, a četné dílčí vzpomínky uveřejněné ve sbornících Svazu nuceně nasazených Byli jsme totálně nasazeni. 564 Šlo o část provozu nazývanou Nordwerke, kam byla během léta 1944 přesunuta výroba z bombardovaných továren firmy Junkers v Köthenu, Lipsku a Magdeburgu. – Vzpomínka paní Anny Maurerové (maturantka Obchodní akademie Plzeň z r. 1943) ze dne 11. 11. 2003 – osobní archiv M. Eisenhammera.

237


počtu pracovních sil do letecké výroby, byl splněn, byť za cenu velkých obtíží. Přeškolení chlapci a dívky se v závěru roku 1944 vrátili do mateřských podniků na území protektorátu a připojili se k těm, kteří zůstali zařazeni v továrnách na domácí půdě od počátku. Podívejme se nyní, jak se akce ročníku 1924 projevila na středních školách ve zkoumaných oblastech. Podobně jako u ročníkových akcí 1921–1922, resp. 1918–1920 a hromadného nasazování na jaře 1943 budeme porovnávat situaci u jednotlivých typů škol. Dívčí reálná gymnázia tentokrát není nutné posuzovat odděleně, protože uvedená ročníková akce se týkala i dívek. Na úvod musíme konstatovat, že ročníková akce 1924 byla sice koncipována jako izolovaný akt, ale pro četné školy se na jaře 1944 stala pouze součástí širší nasazovací vlny, v jejímž důsledku došlo v některých případech k praktickému vylidnění závěrečných ročníků. Rozdělení nasazování na to, které bylo iniciováno pracovním úřadem, a na začleňování do Technische Nothilfe a Luftschutzu má význam pouze pro větší přehlednost a kvůli své odlišné podstatě. Výsledek je třeba posuzovat komplexně. Proto v této podkapitole uvedeme jen zmínkou i nasazení do LS a TN v těch případech, kdy znamenalo pro dotyčné žáky předčasné opuštění ústavu; podrobněji budou rozpracována v samostatné podkapitole. Všeobecně vzdělávací střední školy – gymnázia a učitelské ústavy Nejen pro všeobecně vzdělávací střední školy platila úměra, že čím více žáků bylo povoláno pracovními úřady během školního roku 1942/43, tím méně jich zbylo k nasazení pro školní rok 1943/44. Tam, kde pracovní úřad nasadil už na jaře 1943 striktní laťku osmnácti let věku a vybral ze škol i septimány až po hranici narození konce března 1925, nebylo na jaře 1944 v rámci ročníkové akce 1924 koho povolávat. Mezi naznačeným způsobem „přebraná“ patřila plzeňská gymnázia. Pracovní úřad v dorozumění s městskou správou nechal gymnazisty v široké míře v tomto školním roce využívat k nárazovým pracím v obvodu města, ale k trvalému nasazení nově neurčil téměř nikoho (doloženy pouhé dva případy).565 Žáci se naproti tomu stali významným zdrojem 565

AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 24, sign. 14e78 – Hlavní katalog 1943–1944, inv. č. 25, sign. 14e79 – Hlavní katalog 1943-1944 (pobočky); fond SRG Plzeň, inv. č. 2, sign. 12e6 – Hlavní katalog 1943–1944. Pracovním úřadem byl nasazen pouze jeden žák roč. 1926 z VII. roč. RG Plzeň Mikulášské nám. od 7. 2. 1944 k místní strojírenské firmě Ferrotechna a jeden žák VIII. roč. RG Plzeň Klatovská tř. (roč. 1925) byl prostřednictvím pracovního úřadu zařazen od. 10. 1. 1944 do zaměstnání u okresního vedení Kuratoria pro výchovu mládeže. Další dva žáci VIII. tř. (gymnaziální pobočka) mají zmíněno vydání vysvědčení na odchodnou k 10. 4. (roč. 1925), resp. 29. 4. 1944 (roč. 1924), není však jisté, zda byli zařazeni do práce pracovním úřadem, nebo šlo o dodatečné zařazení k TN mimo hlavní lednovou vlnu.

238


sil pro místní jednotky Technische Nothilfe a Luftschutzu. Stejně tak nebyly nově dlouhodobě nasazeny žádné žákyně dívčího gymnázia. Ročník 1924 na uvedených školách už na jaře 1944 téměř nezbýval – jeho příslušníci již byli nasazeni od jara 1943, nebo byli už tehdy ze zdravotních či jiných důvodů ponecháni mimo nasazení a vydrželi ve škole až do maturity. Poloprázdné třídy byly v zájmu šetření pedagogických sil a otopu na většinu předmětů slučovány. Rokycanské gymnázium se po probírce vykonané tamní pobočkou pracovního úřadu na jaře 1943 ocitlo ve stavu, kdy do oktávy 1943/44 zbyli jako řádní žáci pouze dva chlapci a dvě dívky. Jedna z nich nebyla jako roč. 1924 schopna nasazení, zbylí tři byli mladší. Poté, co byl jeden chlapec koncem ledna 1944 povolán k TN a zbylá práce schopná dívka v téže době zařazena pracovním úřadem, byla zbylá dvojice převedena do Plzně na RG Klatovská tř. a oktáva byla v Rokycanech zavřena. Ze septimy nebyli žáci trvale nasazeni, podobně jako v Plzni byli rozsáhle využíváni ke krátkodobým pracovním úkolům. Gymnázia v obvodu pracovního úřadu Klatovy a jeho poboček nebyla v předchozím roce odchody žáků tolik postižena, proto zde ročníková akce 1924 došla svého naplnění. Žáci narození v roce 1924 byli nasazeni v Klatovech (studovali jen v oktávě – nasazeno šest chlapců, tři chlapci a jedna dívka nenasazeni)566 i Domažlicích (z oktávy pět chlapců a dvě dívky, ze septimy 3 chlapci, v oktávě zbyli nenasazeni jeden chlapec a jedna dívka).567 Na rušeném RG Sušice byli pouze dva chlapci roč. 1924 v oktávě, a ti řádně dostudovali bez zásahu pracovního úřadu.568 Berounské reálné gymnázium zaznamenalo předmětnou ročníkovou akci jen v omezené míře. Z ročníku 1924 byli v septimě dva chlapci a oba byli nasazeni, ovšem až po hlavní vlně akce. Oktaváni ročníku 1924 (tři chlapci a jedna dívka) povoláni nebyli.569 Oproti tomu v Příbrami kladenský pracovní úřad vybral z obou sloučených gymnázií nejen ročník 1924, ale i řadu dalších žáků ročníku 1923 a 1925, kteří zůstali ušetřeni v předchozím

566

Jeden byl nasazen 5. 2., čtyři 14. 2. a jeden 17. 2. 1944. Z nasazených mají 3 chlapci vložena potvrzení o osvědčení v nasazení od firem – jeden ze Strako - Werke Strakonitz A. G. (pomocný zámečník), jeden z Färberei Lodenitz, jeden z Henschel Flugmotorenbau G.m.b.H. Kassel - Maschinenfabrik Herschfeld (brusič). Jinak z oktávy ani septimy nikdo povolán nebyl. – SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 538 – Hlavní katalog 1943–1944. 567 Z celkem 9 chlapců a 3 dívek ročníku 1924 zbyli nenasazeni 1 chlapec a 1 dívka v oktávě, kteří řádně maturovali. 7 chlapců a 2 dívky byli povoláni k 3. 1. 1944, 1 chlapec ze septimy k 9. 2. 1944 (zaměstnán u firmy Henschel Flugmotorenbau in Altenbauna bei Kassel, u ostatních není pracovní místo uvedeno). – SOkA Domažlice, fond G Domažlice, inv. č. 71 – Hlavní katalog 1943–1944; inv. č. 143 – Protokoly z porad sboru 1943–1944, Protokol o 3. hlavní poradě ze 14. 4. 1944. 568 SOKA Klatovy, fond G Sušice, nezpracováno, Hlavní katalog 1943–1944. 569 SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – Hlavní katalog 1943–1944. Ze dvou septimánů 1924 byl jeden povolán k 26. 5. 1944 a u druhého není uvedeno datum, ale byl stejně jako předchozí plně hodnocen, takže k jeho povolání muselo dojít také až někdy v posledním čtvrtletí školního roku.

239


školním roce. Vzhledem k tomu, že z tehdejších septim nebyl nasazen nikdo, měl pracovní úřad nyní v oktávách z čeho brát. Z oktáv tak určil k pracovnímu nasazení přes polovinu žáků spolu s jediným sextánem ročníku 1925, septimy zůstaly ušetřeny s výjimkou ročníku 1924.570 Koedukované budějovické ústavy odevzdaly svoji daň válečnému hospodářství v podobě části žáků již v předchozím školním roce. Na jaře 1944 byli pracovním úřadem nově určeni k práci všichni schopní žáci a žákyně roč. 1924 z Jirsíkova gymnázia,571 sloučených reálných gymnázií572 i dívčího reálného gymnázia.573 Starší žáci již byli většinou v pracovním procesu, a pokud se na školách vyskytovali, nebyli již nasazováni – šlo o příslušníky ročníku 1923, který v Budějovicích poměrně beze ztrát „přežil“ jarní vlnu výběru z roku 1943. Z mladších byly vybrány pouze některé žákyně dívčího gymnázia roč. 1925, které ušly povolání vloni v septimě. Sloučená táborská reálná gymnázia se ocitla v podobné situaci jako budějovické koedukované ústavy. I zde zůstali někteří jedinci v nasazení již od minulého roku, nově museli nastoupit všichni z ročníku 1924, kteří byli vesměs již v oktávách. Ze septimánů byl určen do práce pouze jeden žák ročníku 1925, který se však opět vrátil k řádnému studiu; druhý nasazený z ročníku 1925 byl z oktávy. Oktavány narozené v roce 1924 vzal táborský pracovní úřad šmahem, ze 34 žáků a žákyň zůstala ve škole pouze jedna dívka. Mimořádný

570

Ze 71 žáků (46 chlapců + 25 dívek) v septimách byli z roč. 1923 (1 + 0), 1924 (2 + 1), 1925 (6 + 11), 1926 (35 + 12), 1927 (2 + 1) nasazeni všichni roč. 1924 (2 + 1), jinak nikdo. Ze 73 oktavánů (53 chlapců + 20 dívek) ročníkového složení 1923 (7 + 1), 1924 (11 + 7), 1925 (33 + 10), 1926 (1 + 1) byli nasazeni z roč. 1923 2 + 1, 1924 11 + 7 a 1925 14 + 6, tedy celkem 41 žáků a žákyň, což představuje 56% původního počtu. Roč. 1924 byl povolán v rozmezí 28. 12. 1943 – 4. 2. 1944, ostatní během ledna až března 1944 – SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Katalog 1943–1944. 571 Z Jirsíkova gymnázia nebyl nasazen nikdo ze sext ani ze septimy – v sextách studovali dva žáci roč. 1924, ale oba pocházeli z rolnických rodin, snad proto zůstali ušetřeni. Ve třech oktávách bylo zapsáno celkem 84 žáků (61 chlapců + 23 dívek) = 1922 (1+0), 1923 (11+0), 1924(18+6), 1925 (30+17), 1926 (1+0), z nich už od jara 1943 byl nasazen jeden chlapec 1922 a jeden chlapec 1923, nově na jaře 1944 nasazeno 18 (12+6) z 24 roč. 1924 a 1 dívka z roč. 1925 v časovém rozmezí 10. 1. – 21. 2. 1944, místa nejsou uvedena. Ostatní zůstali ve škole až do maturity. – SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, inv. č. 85 – Hlavní katalog 1943–1944. 572 Z nižších ročníků včetně septim nebyl ve školním roce 1943/44 nikdo nasazen; žáci byli vesměs ročník 1925 a mladší. Ve čtyřech oktávách bylo zapsáno 99 žáků (92 chlapců + 7 dívek) roč. 1921 (1+0), 1922 (8+0), 1923 (15+1), 1924 (15+2), 1925 (52+4) a 1926 (1+0). Roč. 1921-1922 a 1 žák roč. 1923 byli zařazeni do práce již od předchozího školního roku a byli zapsáni jen pro účely dodatečných zkoušek, z ostatních bylo nově nasazeno 14 chlapců roč. 1924 od 29. 1. 1944; jeden chlapec a dvě dívky zůstali nenasazeni. Z mladších ročníků ani z roč. 1923 nebyl nově nasazen nikdo. Podle záznamu v kronice byli všichni „posláni na zaškolení do různých továren v Říši“. – SOkA České Budějovice, fond SRG Č. Budějovice, inv. č. 24 – Hlavní katalog 1943–1944 (v tomto školním roce veden již společně v jedné knize pro obě slučované školy); inv. č. 2 – Kronika 1940–1945, zápis za školní rok 1943/44. 573 Jediná septimánka roč. 1924 opakovala pro nemoc a nebyla nasazení schopná. V oktávě studovalo 32 dívek (1923 – 1, 1924 – 3, 1925 – 28), z nichž byly nasazeny 3 roč. 1924 (k 29. 1., 10. 2. a 15. 2. 1944) a 7 roč. 1925 (k 1. 3. 1944), jedna další opustila školu k 16. 3. 1944 bez udání důvodu. – SOkA České Budějovice, fond DRG Č. Budějovice, inv. č. 41 – Hlavní katalog 1943–1944.

240


případ představoval jeden ze žáků roč. 1924, který studoval na české škole, avšak měl německou národnost i příslušnost, a místo práce jej proto čekala vojenská služba.574 Situaci v Moravské Ostravě můžeme přiblížit na příkladu RG v Moravské OstravěPřívoze. Jaro předposledního válečného roku vytrhlo ze studia celkem 66 žáků, v převážné míře z oktáv, v menším měřítku z nižších ročníků. Většinu z nich povolal moravskoostravský pracovní úřad, jednotlivce příslušné do zabraných částí regionu ale též pracovní úřady v Těšíně a Opavě. Vysoký počet povolaných koresponduje se situací např. v Příbrami, protože ani zde nedošlo k vyčerpání zdrojů sil v předchozím školním roce. Z příslušníků ročníku 1924, kteří vesměs studovali v oktávách, vybral pracovní úřad osm z deseti chlapců a jednu ze dvou dívek. Všichni ostatní gymnazisté nově pasovaní na pomocné dělníky příslušeli k ročníkům 1925 a 1926, jen jeden z nich byl narozen v roce 1923. Školu opustili mezi 15. lednem a 14. březnem 1944.575 Naproti tomu na dívčím reálném gymnáziu ve Slezské Ostravě žádné nucené přerušení studia z důvodu povolání k pracovnímu výkonu nezaznamenáváme, protože žádné dívky roč. 1924 na ústavu nestudovaly a mladší byly vesměs ponechány ve škole až do květnové maturity.576 Ve srovnání s jinými školami se jednalo o malý ústav a jeho třináct oktavánek a jedenadvacet septimánek nepředstavovalo nejspíše žádnou výraznou položku, která by urychleným zařazením do práce řešila problém nedostatku pracovních sil v moravsko-ostravské oblasti. Při srovnání Plzně a Moravské Ostravy vidíme zřetelný rozdíl v přístupu k nasazování chlapců a dívek z gymnázií. Zatímco plzeňský pracovní úřad od jara 1943 průběžně nasazoval chlapce i dívky, moravsko-ostravský s nasazením gymnazistů otálel a i na jaře 1944 k pracovnímu nasazení vybral pouze chlapce. Podle názoru autora zde rozhodovala 574

Ve čtyřech oktávách sloučených ústavů bylo zapsáno 120 žáků (87 chlapců + 33 dívek), z toho 1920 (1+0), 1921 (1+0), 1922 (5+0), 1923 (8+3), 1924 (25+9), 1925 (47+21). Od minulého roku zůstali v nasazení dva chlapci roč. 1922; jeden chlapec 1921 a dva chlapci 1922, kteří mají v předchozím roce poznámku svědčící o nasazení, tento rok normálně studovali, roč. 1920 a 1923 nebyl nasazen. Z roč. 1924 nasazeno 33 ze 34 žáků (25+8), zbyla nenasazena jedna dívka. Z roč. 1925 byl nasazen jeden chlapec, ostatní zůstali do maturity. Většina byla povolána během ledna 1944, jen dvě dívky roč. 1924 ze Soběslavi opustily školu už k 20. 9. 1943 – soběslavská pobočka táborského pracovního úřadu zřejmě tímto způsobem řešila naléhavou místní potřebu pracovních sil. Žák povinný vojenskou službou ji nastoupil 15. 5. 1944 – SOkA Tábor, fond R Tábor, inv. č. 46 – Hlavní katalog 1943–1944. 575 Ze 66 žáků bylo 63 povoláno pracovními úřady (po jednom těšínským a opavským, zbytek moravskoostravským) a tři přikázalo Policejní ředitelství Moravská Ostrava k dlouhodobé nouzové službě v protiletecké ochraně. Ze sext byli nasazeni tři chlapci roč. 1926. Z 59 septimánů (40 chlapců a19 dívek) opustilo školu 17 chlapců roč. 1926 (zůstalo 5 (1+4) roč. 1925, 35 (20 + 15) roč. 1926 a 2 (2+0) roč. 1927). Z 80 oktavánů (59 chlapců a 21 dívek) roč. 1921 (1+0), 1923 (2+0), 1924 (10+2) a 1925 (46+19) bylo pracovním úřadem nasazeno 46 (1923 – 1+0, 1924 – 8+1, 1925 – 36+0), tedy 58%. K odchodu žáků ze školy došlo v rozmezí 15. 1. 1944 – 14. 3. 1944, větší skupiny 24. 1. (8), 26. 1. (14), 27. 1. (6), 5. 2. (9), 10. 2. (4), jinak po jednotlivcích. – AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, inv. č. 13 – Hlavní katalog 1943–1944, dále karton č. 2, inv. č. 29 – Konferenční protokoly 1943–1944. S. Čablík ve své diplomové práci ročníkovou akci 1924 nijak zvlášť nerozpracoval, proto neuvádíme srovnání s jinými ostravskými gymnázii. 576 AM Ostravy, fond DRG Slezská Ostrava, inv. č. 68 – Hlavní katalog 1943–1944, inv. č. 90 – Kronika ústavu 1938–1945.

241


povaha prací, ke kterým příslušné pracovní úřady potřebovaly sehnat pomocné síly. Zatímco strojírenský zbrojní průmysl v Plzni reprezentovaný Škodovými závody dokázal v řadě provozů úspěšně absorbovat i nevyškolené dívky, hutě a doly Ostravska vyžadovaly jednoznačně mužské zaměstnance. Ostravský pracovní úřad přitom nelze podezírat z nějaké útlocitnosti, o čemž svědčí na jiném místě uvedený fakt, že ostravské gymnazistky byly v případě potřeby bez skrupulí posílány na výkopové práce při stavbách protiletecké ochrany. Pro širší pochopení rozdílů mezi přístupem k jednotlivým typům škol poslouží i shrnující pohled na termíny ústních maturitních zkoušek v jarním termínu 1944. Jestliže v předchozím školním roce byly maturity u obchodních akademií uspíšeny na polovinu března a maturity na gymnáziích se posunuly z dříve obvyklé první poloviny června na polovinu května, ve školním roce 1943/44 tento trend u gymnázií spíše pokračoval. Ze zkoumaných škol u čtyř začaly ústní zkoušky dospělosti již 24. dubna 1944 (RG Domažlice, Klatovy, České Budějovice, dívčí RG České Budějovice, RG Tábor), u dalších 2. května (dívčí RG Plzeň), 4. května (dívčí RG Slezská Ostrava), 8. května (RG Plzeň Klatovská tř.), nejpozději proběhly u RG Plzeň Mikulášské nám. a slučované oktávy původního Gymnázia Plzeň – ve dnech 16.-17. května 1944. Po řádných maturitách pak v červnu následovaly mimořádné zkoušky z učiva druhého pololetí VII. třídy a učiva VIII. třídy těch žáků, kteří byli na jaře 1943 nasazeni jako septimáni pracovními úřady a dostali jen vysvědčení na odchodnou, které mohlo být teprve po uvedených zkouškách doplněno doložkou o dospělosti. Pracovní úřady tak dostávaly k dispozici maturanty opět o něco dříve než v předchozích letech. Klidnější rok naopak prožily po stránce maturit zkoumané obchodní akademie. V Plzni proběhly ústní zkoušky mezi 15. a 20. květnem 1944, tedy srovnatelně s plzeňskými gymnázii, zatímco v Berouně i Táboře se konaly od 12. června 1944 a tento termín byl podle zmínky v kronice OA Beroun považován za normální.577 Uveďme také alespoň příkladově shrnující pohled na důsledky pracovního nasazování žáků počínaje podzimem 1942 na gymnaziální třídy, které maturovaly na jaře 1944. U těch ústavů, které nebyly vystaveny výraznému nasazení už v septimě na jaře 1943 a vyhnulo se jim i zařazení žáků do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei na jaře 1944, zbylo po úbytku způsobeném ročníkovou akcí 1924 k řádné maturitě stále většina žáků. Takový stav 577

SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Kronika hospodářské školy (bývalé Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, zápis za rok 1943–1944, s. 147.

242


vidíme např. u RG Klatovy (84%), českobudějovických gymnázií (Jirsíkovo – 75%, sloučená RG – 76%) a u sloučených táborských reálných gymnázií (70%). U dívčích reálných gymnázií se v závislosti na místních poměrech pohybuje procento oktavánek došlých k řádné maturitě od 100% (DRG Slezská Ostrava) přes 67% u DRG České Budějovice, kde se na jaře 1944 projevila ročníková akce 1944, až po 41% u DRG Plzeň, kde došlo k rozsáhlému nasazení už v septimě na jaře 1943. Opačný konec spektra představují ty školy, kde jim příslušné pracovní úřady buď vynahradily mírnější přístup z jara 1943 zesíleným nasazením na jaře 1944 a mimo ročníkovou akci 1924 přikázaly do práce ještě před maturitou i žáky jiných ročníků narození (1923, 1925) – to je případ RG Příbram (44%) nebo RG Moravská Ostrava-Přívoz (39%) – nebo cíleně už od septimy přikazovaly do práce všechny věkem alespoň trochu vyhovující osoby, což byl případ plzeňských gymnázií. U těch se procento žáků dosáhnuvších řádné maturity pohybuje od 42% u oktávy původního plzeňského gymnázia, která byla v roce 1944 již plně začleněna s označením „VIII. třída – pobočka“ do RG Plzeň Klatovská tř., přes průměrně 30% u oktáv RG Plzeň Klatovská tř. až po extrémních 26%, resp. 22% u oktáv RG Plzeň Mikulášské nám. U těchto škol se pojil tvrdý přístup plzeňského pracovního úřadu s existencí aktivně pracujících místních jednotek Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei, které se o žáky s pracovním úřadem doslova přetahovaly. Vrchol v důsledcích činnosti pracovního úřadu vůči škole ve zkoumaných městech představuje úplné uzavření oktávy rokycanského reálného gymnázia. Na tomto místě je také vhodné uvést další způsoby, jakými se bylo možno vyhnout nasazení a „přežít“ ve škole až do řádné maturity. Legitimním důvodem byly zdravotní problémy, které uznal úřední lékař. Dalším, s odstupem let neprokazatelným způsobem se staly úplatky, zejména v podobě nedostatkových potravin. Uplácení v sobě skrývalo riziko, bylo nutné znát „správné“ úředníky a ani jedna strana se s ním veřejně nechlubila. Další metodou prokázanou na příkladech rodin některých plzeňských gymnazistů se stal souběžný učební poměr. Uvedený způsob využívali někteří žáci ze živnostenských rodin, které jejich otcové nechali zapsat do učení ve své firmě paralelně k docházce na gymnáziu. Chlapci museli k učení pomáhat v živnosti a skutečně se jí kromě školy věnovat, protože je navíc k maturitě čekaly závěrečné učňovské zkoušky, které nebylo možné obejít. Zapsáním do učení však získali pracovní knížku a s ní reálnou šanci, že budou vynecháni při výběru studující mládeže pro uvolnění do průmyslu, zvlášť pokud se jednalo o obor považovaný za válečně důležitý. O souběžném vykonávání učebního poměru můžeme najít přímé

243


důkazy v archiváliích jednotlivých škol,578 další pak uvádějí ve svých vzpomínkách pamětníci. Gymnazista se tak v zájmu zabránění možného odjezdu do Říše, kterého se všichni obávali, dobrovolně zároveň stával například zedníkem, řezníkem nebo tiskařem. Na „záchranu“ před nasazením pojištěnou uvedeným způsobem takto vzpomínal nestor české kardiochirurgie prof. Jiří Widimský, maturant gymnaziální oktávy začleněné do RG Plzeň Klatovská tř. z roku 1944: „Ne všichni spolužáci došli do konce. Někteří museli nastoupit do tzv. Technische Nothilfe… Maturovali jsme až v květnu. Nemusel jsem ani poté nastoupit do tohoto útvaru, protože mě zachránilo sazečské povolání (sazečem jsem se vyučil v letech 1940-1943). Pracoval jsem tedy poslední rok války jako sazeč v tiskárně svého otce.“579 Objektivně je ale nutno říci, že pamětníci přiznávají i svoji nízkou motivaci k rodinné řemeslné profesi. Prvotně chtěli pochopitelně studovat a do učení se nechávali zapsat na přání rodičů, kteří z nich chtěli mít při vědomí nacistických zásahů proti středním školám raději jisté pokračovatele v živnosti. Tato „pojistka“ ke studiu je leckdy stála značné úsilí, jak zmínil i Widimského kolega z RG Klatovská tř. Stanislav Janský: „Můj otec vybudoval docela slušný kšeft, a byl by rád, abych to po něm převzal. Tak se mě do toho odmalička nenásilným způsobem snažil zapojit. Já jsem se tedy zapojoval, ale byl jsem na to strašně nešikovný. No ale když v lednu 1940 – na podzim začala válka, že ano – byly první uhelné prázdniny, tak táta jednoho dne řekl: Hele, čtrnáct let ti bylo, jsou uhelné prázdniny, čert ví, jak to s těmi školami bude vypadat. Pojď, já tě zapíšu jako učně. Tak jsme se sebrali, šli jsme do Pražské ulice, tam trafikant byl tajemník Společenstva řezníků a uzenářů, sepsal učební smlouvu, no a já jsem musel chodit o prázdninách vždycky zařezávat. No, něco jsem se naučil…“580 Vezmeme-li jako příklad třídu VIIIb RG Plzeň Mikulášské nám. maturující v květnu 1944, vidíme, že z osmi „řádně maturujících“ (zbytek třídy byl nasazen pracovním úřadem nebo přikázán k aktivní službě v Technische Nothilfe) byli dva zproštěni nasazení ze

578

Viz dopis spolumajitele plzeňské stavitelské firmy Mandaus, Švajcr a spol. ze dne 19. 5. 1943 ředitelství RG Plzeň Mikulášské nám.: „Jaroslav Mandaus, žák VI.B, učení řemeslu zednickému. Úřadem práce v Plzni bylo povoleno studujícímu VI.B Jaroslavu Mandausovi vyučiti se řemeslu zednickému. Jmenovaný jest tedy mimo školní dobu v učebním poměru u naší firmy a žádáme P.T. ředitelství, aby nebyl zařazován do žádných jiných akcí a nebyl nikam na práci posílán. Výstavba určitých částí města Plzně poškozených při posledním náletu jest svěřena naší firmě a na těchto pracích bude výše jmenovaný zaměstnán. Doufáme, že naší žádosti bude vyhověno a trváme v dokonalé úctě Mandaus“ – AM Plzně, fond Státní reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 130, karton č. 1568 – Korespondence 1943, čj. 336/43. 579 ASCHERMANN, Michael. Rozhovor s Jiřím Widimským. Cesta za poznáním srdce. Praha : Galén, 2008, s. 33. 580 Vzpomínka pana Stanislava Janského ze dne 17. 9. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. Obdobně i Jiří Widimský v citovaných vzpomínkách uváděl, že k externímu učení na sazeče nastoupil na přání otce, který chtěl, aby pokračoval v rodinné tradici, a příliš ho nebavilo. – ASCHERMANN, M. Rozhovor s Jiřím Widimským...c.d., s. 35.

244


zdravotních důvodů, jeden měl studijní dovolenou z nasazení u Luftschutzpolizei, dva byli evidováni jako zálohy Technische Nothilfe, jeden byl synem zatímního správce gymnázia (tudíž se zde dají předpokládat vlivné známosti) a dva byli syny živnostníků a měli paralelní učební poměr (jeden se učil kožešníkem a druhý tesařem – jeho otec byl stavitel). Z devíti maturujících VIIIa třídy dva chlapci a dvě dívky trpěli zdravotními problémy, jeden chlapec byl v záloze TN a čtyři dívky jen díky benevolenci velitelů složily řádnou zkoušku dospělosti již po svém zařazení do aktivní služby u sanitní jednotky plzeňského luftschutzu.581 I mezi maturanty sesterského RG Klatovská tř. se dají najít obdobné případy. Mezi maturanty byli synové živnostníků, ale i dcera plzeňského policejního ředitele, u které lze též s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat patřičně mocnou přímluvu. Jednomu mladému nadmíru činnému funkcionáři Kuratoria ze stejné třídy schválil pracovní úřad profesionální kariéru v uvedené organizaci a zařadil ho k ní na plný úvazek už před maturitou. Jeho aktivismus ho sice uchránil osudu pomocného dělníka ve Škodovce, avšak za cenu trvalého opovržení spolužáků.582 Uvedené skutečnosti samozřejmě nelze zobecňovat, ale jistě minimálně část osudů nenasazených maturantů z jiných škol ovlivnily podobné životní kroky. Učitelské ústavy Zkoumané učitelské ústavy byly zásahům pracovních úřadů během školního roku 1943/44 vystaveny minimálně. Hlavním důvod představovala skutečnost, že po přeryvu v přijímání do prvních ročníků ani ve školním roce 1943/44 neměly čtvrté ročníky; na školách byl vesměs pouze I.-III. ročník a věková skladba žáků nedávala mnoho možností pro jejich pracovní využití s výjimkou krátkodobých místních prací. Na mužském učitelském ústavu v Plzni studovali dva žáci roč. 1924 a ani jeden z nich nebyl nasazen. Na ženském učitelském ústavu v Plzni se žádné příslušnice uvedeného ročníku nenacházely, nejstarší žákyně se narodily v roce 1925 a všem byla ponechána možnost řádně studovat. Pouze z koedukovaného učitelského ústavu v Hořovicích museli nastoupit na přeškolení do leteckého průmyslu na území Říše oba dva chlapci roč. 1924, kteří na škole ve třetím ročníku byli, jejich jediná spolužačka narozená v roce 1924 zůstala ve škole.583

581

Vzpomínka paní Libuše Skočné rozené Kamenové ze dne 13. 8. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. Vzpomínka pana Stanislava Janského a Marie Janské rozené Vlachové ze dne 17. 9. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. 583 SOkA Beroun, fond UÚ Hořovice, nezpracováno – Hlavní katalog 1943–1944; dále karton č. 5 – Spisy 1944 – v seznamu žáků dle stavu školního roku 1943/44 zasílaném pobočce pracovního úřadu v červenci 582

245


Vyšší obchodní školy Podobně jako u gymnázií i u vyšších obchodních škol závisely možnosti získání pracovních sil z řad jejich žáků včetně ročníkové akce 1924 na tom, do jaké míry byly školy „probrány“ v předchozím školním roce. Při porovnání stavu v Plzni, Berouně a Táboře je tato souvislost evidentní. Zatímco plzeňský pracovní úřad již na jaře 1943 určil k práci i četné osmnáctileté chlapce a dívky z tehdejších II. a III. ročníků, berounský a táborský „pracák“ se omezil na předčasnými březnovými maturitami získané síly ze čtvrtých ročníků a mladší nechal až na výjimky ve školách. Nyní v roce 1943/44 zbývalo v Plzni pracovnímu úřadu málo možností, zejména vzhledem k nárůstu konkurence v zájmu o mladé muže ze strany Technische Nothilfe a nutnosti ponechat určitou rezervu pro krátkodobé místní práce ochrany. V Berouně a Táboře zůstalo pracovním úřadům více prostoru, i ony se však omezily na ročník 1924 a z ostatních vybraly jen jednotlivce. Ze čtyř tříd III. roč. 1942/43 byly v Plzni vytvořeny tři třídy IV. roč. 1943/44, čtyři třídy II. roč. pokračovaly jako čtyři třídy III. ročníku. Většina žáků nasazených na jaře 1943 pracovním úřadem nebo povolaných k TN si udržela kontakt se školou přechodem na privátní formu studia nebo docházeli do školy jako řádní studenti na omezenou dobu při práci. Ze třetího ročníku byli nově pracovním úřadem povoláni pouze jeden chlapec (1925 – k 20. 12. 1943) a jedna dívka (1925 – k 15. 9. 1943), jinak zůstala v platnosti stará nasazení s tím, že většina takto postižených se stala privatisty. Ročník 1924 byl vesměs nasazen už od jara 1943, ve III. roč. 1943/44 nenacházíme žádného nenasazeného žáka, který by se v uvedeném roce narodil. Obdobný stav zaznamenáváme i ve IV. ročníku. Ze 193 zapsaných žáků bylo 95 privatistů a pouze 98 řádných studentů, nově však během roku pracovní úřad povolal do práce jen jednu dívku a jednoho chlapce roč. 1924, jednoho chlapce roč. 1923 a jednoho chlapce a dvě dívky roč. 1925. Nenasazeni zůstali v IV. ročníku jen dva chlapci roč. 1924, z toho jeden byl propuštěn z jarního nasazení roku 1943 zpět ke školní návštěvě. Ze zbývajících 15 chlapců a 10 dívek roč. 1924 zapsaných v ročníku byli prakticky všichni již zařazeni do práce od předchozího roku, jen jeden chlapec byl v říjnu 1943 povolán ke službě v TN a následně v únoru 1944 převeden k práci

1944 jsou dva žáci III. roč. narození v roce 1924 uvedeni jako nasazení v Říši, nikdo jiný poznamenáno nasazení nemá.

246


do Říše. Obdobně je poznamenána změna charakteru vykonávané práce u dalších pěti chlapců roč. 1924.584 Z Vyšší obchodní školy Beroun se ročníková akce 1924 dotkla celkem 24 chlapců a jedné dívky ze III. a IV. ročníku. Ve škole byli ponecháni pouze dva chlapci a jedna dívka narození v uvedeném roce, z toho jeden chlapec byl chráněn před nasazením prodělanou službou Technische Nothilfe v Říši. Mimo ročník 1924 byli pracovním úřadem povoláni pouze dva chlapci a tři dívky narození v roce 1925. K povolání většiny z nich došlo během ledna a února 1944.585 Maturity zbylých žáků proběhly v normálním duchu ve dnech 12. až 17. června 1944. Táborská vyšší obchodní škola se nacházela v podobné situaci jako berounská. Pracovní úřad vybral k zařazení do práce v rozmezí od 17. prosince 1943 do 4. února 1944 deset chlapců a osm dívek ze III. a IV. ročníku narozených v roce 1924; škola následně dosavadní dvě třídy čtvrtého ročníku sloučila do jedné. Nenasazeni zůstali tři chlapci roč. 1924 ze III. ročníku. Jedna další dívka roč. 1924 ze čtvrtého ročníku byla ještě zařazena do práce od 2. května 1944 a jeden chlapec roč. 1925 byl zařazen k rodinné stavební firmě, u které se měl podílet na likvidaci následků případných náletů. Zbytek závěrečního ročníku složil ústní zkoušku dospělosti mezi 12. a 15. červnem 1944 a zařazení do práce jej čekalo vzápětí poté.586 Vyšší rolnické školy Vzhledem k privilegovanému postavení zemědělské výroby zajišťující výživu obyvatelstva nebyli žáci vyšších rolnických škol ve školním roce 1943/44 vyjímáni pracovními úřady ze studia, a to ani v případě ročníku narození 1924. Ze tří zkoumaných škol v Plzni, Klatovech a Táboře je zaznamenán jediný případ odchodu žáka kvůli vnější pracovní aktivitě, a to v Plzni u jednoho chlapce roč. 1926 z II. roč., který byl povolán k trvalé službě u Luftschutzpolizei.587 Klasické pracovní nasazení se však těmto školám zcela vyhnulo.

584

AM Plzně, fond OA Plzeň, inv. č. 496–499, 500–502 – Katalog třídy IIIa–III.d, IV.a–IV.c 1943–1944. Z ročníku 1924 byl jeden případ nasazení v září 1943, dva v prosinci 1943, 11 v lednu 1944, 9 ve dnech 4. –5. 4. 1944 a u dvou nebylo datum uvedeno. Z roč. 1925 byli 2 chlapci povoláni v lednu 1944 a 3 dívky v únoru 1944. - SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno, Katalog 1943–1944. 586 SOkA Tábor, fond SEŠ Tábor, nezpracováno, Katalog 1943–1944, Výroční zpráva za rok 1943/44. 587 SOkA Příbram, fond SZŠ Březnice, nezpracováno, Katalog 1943–1944 (I.-IV. roč.) (Vyšší rolnická škola Plzeň); SOkA Klatovy, fond SZŠ Klatovy, nezpracováno, Katalog 1943–1944 (I.-IV. roč.); SOkA Tábor, fond SZŠ Tábor, nezpracováno, Katalog 1943–1944 (I.-IV. roč.). 585

247


Vyšší průmyslové školy U průmyslových škol se setkáváme ve školním roce 1943/44 s podobným jevem jako u vyšších obchodních škol. Řada žáků nižších ročníků, kteří byli v minulém školním roce pracovním úřadem umístěni do práce, a přestali proto během druhého pololetí studovat a obdrželi místo řádného vysvědčení vysvědčení na odchodnou (v tomto případě zatím bez poznámky o dospělosti), se v tomto školním roce vrátila do školy. Na rozdíl od obchodních škol se u průmyslovek nevyskytuje v takové míře přechod na privátní studium; sice se objevuje, ale pouze výjimečně. Žáci však mnohdy pracují při studiu. Tato skutečnost je ze školních dokumentů prokazatelná jen v omezené míře. S určitostí ji lze doložit tehdy, když třídní profesor při vypisování katalogu uplatnil u dotyčného žáka poznámku „Slabší prospěch se vysvětluje tím, že žák byl mimo vyučování ve větším rozsahu zaměstnán ve službě důležité pro válku“. Jindy na ni lze pouze usuzovat z neobvykle velkého počtu zameškaných hodin, které však může být u jednotlivce též způsobeno onemocněním a případě nedochování jiných pramenů než katalogů nelze důvod nepřítomnosti spolehlivě rozlišit. Obecně lze říci, že studium po dobu války opustili zpravidla ti žáci, kteří byli nasazeni na území Říše. Ti, kteří byli určeni do práce u místních podniků, si často dokázali najít cestu, jak skloubit práci a školu dohromady. Často se také jen obtížně určuje, zda služba vykonávaná navíc ke škole byla vykonávána ve výrobním podniku, nebo pod hlavičkou Technische Nothilfe. Tento stav je typický pro obě plzeňské průmyslovky. Vzhledem k výše řečenému nemá smysl pokoušet se v jejich případě velice spletitou situaci zobecňovat formou tabulek nebo rozsáhlého vyčíslení. U vyšší průmyslové školy strojnické v Plzni se zásahy pracovního úřadu dají vysledovat u žáků II. až IV. ročníku a vesměs se týkají jen žáků narozených v roce 1924. Z druhého ročníku pracovali někteří už od září 1943 v plzeňské Škodovce nebo v pražské Avii a na ty se další přemístění nevztahovalo. Do Říše od února 1944 šli jen žáci s trvalým bydlištěm mimo Plzeň, kteří dosud nebyli nasazeni; z celkem 21 narozených v roce 1924 se to týkalo pouze šesti.588 Někteří další mají uváděné vyšší počty omluvených hodin nebo doplňovací zkoušky a lze u nich předpokládat zaměstnání vedle studia. U třetího ročníku je situace podobná, narození v roce 1924 šli na jaře 1944 přibližně z poloviny do Říše a zbytek 588

V II. roč. studovalo celkem 21 žáků roč. 1924, z nich do Říše bylo posláno 6, do Avie Praha 2, do Kovohutí Rokycany 1, do Škodovky 8 a u 4 není místo výkonu práce neuvedeno. Ve III. ročníku studovalo také 21 žáků roč. 1924, z toho 10 nasazeno do Říše na jaře 1944 (z toho 6 bylo předtím v Hamburku jako TN), 1 byl v Říši již od jara 1943, 4 byli nasazeni do Škodových závodů bez zmínky o přeškolování v Říši, 1 vystoupil ze školy na podzim 1943, 1 po nemoci zařazen do železáren Hrádek u Rokycan, 1 ke studiu zařazen u TN v Plzni, 1 byl v 1. pol. u TN a v 2. pol. nasazen jako 1924 bez uvedení data a místa, 2 nemají poznámku o nasazení (z toho 1 plně hodnocen a 1 nehodnocen v 2. pol. bez udání důvodu). – AM Plzně, fond Střední průmyslová škola strojnická Plzeň, inv. č. 230, sign. 27d245 – Katalog 1943–1944.

248


nasazen nebyl nebo zůstal zařazen v místních průmyslových závodech. Největší procento chlapců narozených v roce 1924 studovalo čtvrtý ročník; z celkem 31 jich 23 skládalo mimořádnou maturitu v předčasném termínu mezi 18. lednem a 16. květnem 1944 a jeden žák má uvedeno přeškolení u firmy Junkers v Lipsku od 14. února 1944, kam byl poslán pracovním úřadem Klatovy. Ostatní nemají výslovnou zmínku o nasazení, ale stejně jako jejich spolužáci mají vysoké počty omluvených hodin a lze předpokládat, že podobně jako hoši z nižších ročníků byli při škole zaměstnáni v místním průmyslu. V souvislosti s ročníkovou akcí 1924 a plzeňskou strojní průmyslovkou nelze nezmínit lokální dozvuk nasazení českých příslušníků Technische Nothilfe na území Říše na podzim 1943. Pokyny pro ročníkovou akci 1924 uváděly jako jednu ze skupin osob zproštěných tohoto nasazení žáky průmyslových škol, kteří prošli službou v Technische Nothilfe na území Říše. Plzeňský pracovní úřad v osobě svého vedoucího dr. Urbana odmítl toto ustanovení respektovat a svévolně určil k odjezdu na přeškolení do říšskoněmeckých leteckých továren i sedm bývalých příslušníků TN, kteří se před pouhými dvěma měsíci vrátili z Hamburku. Ačkoli postižení předložili potvrzení plzeňské Technische Nothilfe, že jsou stále vedeni jako její zálohy, a dva z nich se dokonce vypravili na Ministerstvo hospodářství a práce a získali zde příslib vynětí z nasazení, proti rozhodnutí dr. Urbana nic nezmohli. Jeden z takto postižených přitom sám pečoval o tři mladší sourozence v zastoupení vězněných rodičů. Urban nepovolil ani měsíční odklad odjezdu, který žáci žádali na dokončení zkoušek. Všech sedm muselo odjet do Lipska do továrny firmy Junkers, kde pracovali při třináctihodinových směnách na výrobě leteckých motorů. Poté, co jim nebyla povolena dovolená na složení zkoušek, se jich pět vydalo bez propustky do protektorátu. Čtyři byli cestou zatčeni a dva měsíce vězněni na lipském policejním presidiu. Dva byli poté za trest posláni do pobočky firmy Junkers v Ragunu s horšími pracovními podmínkami a druzí dva na zákopové práce k hranicím Belgie do těsné blízkosti fronty. Odtud se jim podařilo uprchnout a dostat se domů.589 Ze zkoumaných škol 589

SOA Plzeň, fond MLS Plzeň, sign. Ls 70/47, fol. 129–130 – písemné vylíčení událostí sepsané sedmi postiženými žáky plzeňské strojní průmyslovky ze dne 16. 9. 1946 jako podklad pro veřejného žalobce Mimořádného lidového soudu Plzeň. Dr. Reinhard Urban byl uznán vinným ze zločinů proti státu a proti osobám podle dekretu prezidenta republiky č. 16/45 Sb. a odsouzen k trestu smrti. Mimo jiné mu bylo kladeno za vinu, že „v letech 1943–1945, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v Plzni spolupůsobil při výkonu nařízení vydaných o nucené práci ve prospěch válečného úsilí Německa, při čemž těmito nařízeními obyvatelé republiky a zejména ročník 1924 byli nuceni pracovati v cizině a za okolností jejich životu a zdraví nebezpečných“ a „v letech 1943–1945 sám nebo v součinnosti s jinými ve službách a v zájmu Německa zavinil ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky“. Jedním z mnoha dalších obvinění, které proti němu bylo vzneseno, bylo i zavinění úmrtí bývalého žáka IVe 1943/44 plzeňské strojní průmyslovky Františka Harmáčka, nar. 1924, který byl jako nemocný přikázán na práci do Říše v únoru 1944 a 5. 6. 1944 zemřel v pracovním táboře Maltheuern u Mostu. Jde o jedinou doloženou oběť na životě z řad žáků plzeňské strojní průmyslovky ročníku 1924.

249


jde o jediný případ takto otevřeného nerespektování centrálně stanovených pokynů k provádění uvedené ročníkové akce. Dalšímu jejich spolužákovi se podařilo odjezd do Říše oddálit pomocí fingovaného revmatismu a dosáhl zařazení do Železáren Hrádek u Rokycan, kde po prázdninách při práci dokončil studium čtvrtého ročníku: „Pan ředitel doktor Wieden byl tak solidní a řekl mi, že jestli chci, že mohu chodit do školy a vždycky odpoledne na pět hodin že přijedu do těch Kovohutí a dali mě do rentgenové laboratoře. Tam byl většinou samý čtyřiadvacátý ročník, tak jsem tam mezi ně zapadl... Já jsem prakticky ráno na půl sedmé jel do Plzně, přijel jsem ze školy v půl třetí a šel jsem od třech hodin do osmi do Kovohutí. Ti lidé byli tak přátelští, že mě zavřeli do temné komory, kde jsem si rozsvítil a mohl se učit, chodily na nás kontroly, samozřejmě, ale k rentgenu neměl nikdo přístup. Tak já jsem prakticky místo domů jel tam, nějaké dvě hodinky jsem jim něco pomohl a oni mě tam nechali, takže jsem mohl ten čtvrtý ročník takhle dodělat.“590 Plzeňská stavební průmyslovka byla ve srovnání se strojnickou malou školou. Na jejím příkladu je vidět ošidnost formálních ukazatelů pracovního nasazení, protože většina žáků, kteří měli v loňských I., II. a III. ročnících poznamenáno během druhého pololetí vystavení vysvědčení na odchodnou podle výnosu ministerstva školství č. 915-II, se v tomto školním roce vrátila ke studiu. Řada z nich ale stejně jako jejich kolegové strojaři ke škole pracovala, což je zřetelné ze širokého uplatnění poznámky o „slabším prospěchu z důvodu služby vykonávané mimo školu v širším měřítku“ u katalogových záznamů jednotlivců. Skutečné přerušení studia zapříčiněné pracovní povinností zažili i zde pouze žáci narození v roce 1924, převážně z druhého a třetího ročníku. Celkem se na škole nacházelo 39 žáků roč. 1924, z nich bylo nasazeno 21 (z 2. roč. 3 ze 6, ze 3. roč. 9 z 15, ze 4. roč. 9 z 18). Data nasazení nejsou všude uvedena, tři z nich byli prokazatelně zařazeni do práce už od září 1943 (jeden do Avie Praha, jeden do Železáren Komárov a jeden do Berg bei Engerau, Ostmark, odkud dostal od 20. 12. 1943 studijní dovolenou do 10. 3. 1944, kdy předčasně maturoval). Zařazení prováděné během ledna a února 1944, pokud je uváděno konkrétně, směřovalo do Škodovky nebo do pražské Avie, osm žáků má uvedeno umístění k říšskoněmeckým leteckým firmám. Ze 67 žáků závěrečného ročníku jich skládalo mimořádnou maturitu 13, ostatní složili zkoušku dospělosti standardním způsobem, mnozí z nich ale byli zaměstnáni ke studiu v místě.591

590

Vzpomínka pana ing. Václava Polky ze dne 19. 11. 2003 – osobní archiv M. Eisenhammera. Revmatismus byl fingován pomocí otoků ze včelích žihadel napíchaných mezi prsty. 591 AM Plzně, fond SPŠ stavební Plzeň, inv. č. 176, sign. 20b216 – Katalog odborné školy stavitelské 1943– 1944.

250


Průmyslové školy jihomoravské metropole se od plzeňských po stránce pracovního využívání žáků příliš neodlišovaly. I u nich se projevovala orientace pracovního úřadu na využívání pracovních sil pro místní průmysl, což je viditelné jak z míst určení pro žáky plně vytržené zásahem „pracáku“ ze studia, tak u těch, kteří pracovali ke škole, pokud je ovšem taková skutečnost identifikovatelná. U Vyšší průmyslové školy strojnické Lichtenauerova ul. je u některých žáků jasně viditelné, že navzdory povolání k práci do místních provozů setrvali v řádném studiu za cenu skládání doplňovacích zkoušek, v tabulce je tato skutečnost též vyznačena. Termín nasazení není u jednotlivců vždy uveden a u částečně nasazených se obtížně posuzuje. Jasně uvedená data a předčasné maturity skládané na konci ledna 1944 umožňují srovnat termíny vytržení ze studia u 81 z 97 plně nasazených žáků. V září 1943 jich bylo do práce přikázáno 6, v říjnu 1943 – 21, v prosinci 1943 – 6, v lednu 1944 – 41, v únoru 1944 – 4, v dubnu 1944 – 3. Z přehledu je jasná orientace na ročník 1924. Vesměs jde o chlapce, kteří neprošli službou v TN v Říši. Uvedená čísla představují dolní hranici jasně prokázaných případů, vyskytují se další žáci, kteří ukončili studium z nejasných důvodů, ale nemají nasazení přímo napsáno. Stejně tak pravděpodobně při škole pracovali někteří další, kteří to nemají výslovně uvedeno. Nikdo nemá napsáno místo určení do Říše, pokud jsou uvedena, tak jde o mateřské podniky (Zbrojovka Brno, Klöckner Werke Kuřim, Letov Olomouc). Místy je užita poznámka o „slabším prospěchu“.592 Vyšší průmyslová škola strojnická Lichtenauerova ul., Brno – nasazení pracovními úřady 1943-1944 (3. a 4. ročník + 2. ročník abiturientského kursu); „č.“ = částečně nasazení ke studiu Do 1920 1921 1919 1 0 0 E3ab 0 2 1 4 E4ab 0 0 0 4 10 4 A2a-c 0 1 0 3 3 M3a-d 1 0 0 1(č.) 12 10 22 M4a-f 1 0 0 Celkem 20 24 33 Nas. 1 1 1(č.) (Zdroj: Katalog školy 1943-1944)

1922

1923

1924

1925

1926

1927

4 0 11 0 19 0 9 1 25 0 68 1

10 0 11 0 79 1(+1 č.) 24 4(+1 č.) 27 0 151 5(+2 č.)

23 13 24 12 19 10 (+3 č.) 23 12(+2 č.) 59 36 148 83(+5 č.)

12 1 32 0 1 0 39 3(+2 č.) 82 1 166 5(+2 č.)

29 0 0

0

0

0

88 1(+1 č.) 2 0 119 1(+1 č.)

1 0 0

0

1 0

592

AM Brna, fond SPŠ strojnická Brno, inv. č. 459–464, 465–470, 474–476 – Hlavní katalog třídy M3a-f, M4a-f, A2a-c 1943–1944; fond VPŠ elektrotechnická Brno, inv. č. 174–177 – Hlavní katalog třídy E3a-b, E4a-b 1943–1944.

251


Na VPŠ stavební Giskrova ul. se pracovní úřad z 3. a 4. ročníků a 2. ročníku abiturientských kursů až na výjimky zaměřil na ročník 1924. Celkem bylo plně nebo na určitou dobu nasazeno 27 plně + 10 na omezenou dobu (1921 – 1 omezeně, 1923 – 3 plně a 1 omezeně, 1924 – 23 plně a 6 omezeně, 1926 – 1 plně a 2 omezeně). Žáci, kteří se vrátili ze služby v TN v Říši, byli ponecháni ve škole kromě čtyř roč. 1924, které pracovní úřad povolal do práce až ke 4. červenci 1944; ve třech případech šlo o neprospívající. Pracovní úřad zařazoval žáky do práce jednotlivě v různých termínech, nešlo o hromadnou vlnu. Sedmnáct z trvale zasazených (včetně 13 roč. 1924) bylo povoláno ještě do začátku listopadu 1943, pracovní úřad tedy povolával podle potřeby pro místní zbrojní průmysl (Zbrojovka Brno, Klöckner Werke Kuřim, Letov Olomouc) a žáci školy většinou nebyli součástí „přeškolovací akce“ ročníku 1924. Určitou raritou je i skutečnost, že deset z nasazených se vrátilo po určité době do školy, doba nasazení kolísala od dvou měsíců do půl roku, jen v jednom případě se protáhla skoro na celý rok.593 Vyšší průmyslová škola stavební Giskrova ul., Brno – nasazení pracovními úřady 1943-1944 (3. a 4. ročník + 2. ročník abiturientského kursu) Do 1919 1920 1921 1 1 S3a-c 0 0 Nas. 2 6 7 S4a-b 0 0 0 Nas. 5(4+1) 7 5 K2a-d 0 0 1 část. Nas. Celkem 7(6+1) 14 13 Nas. 0 0 1 část. (Zdroj: Katalog školy 1943-1944)

1922 5 0 12 0 12 0 29 0

1923 14 1 13 0 43(42+1) 2(+1 část.) 70 3(+1 část.)

1924 25 9(+1 část.) 12 7(+4 část.) 16(15+1) 7(+1 část.) 53(52+1) 23(+6 část.)

1925 25 0 9 0 1 0 35 0

1926 24 3 0 0

24 1(+2 část.)

Také u brněnské vyšší průmyslové školy textilní (včetně v ní začleněných chemických a chemicko-technologických oborů) je jasně vidět, že pracovní úřady se během školního roku 1943-1944 soustředily na ročník 1924. Ze školy bylo relativně vysoké procento chlapců posláno jako TN do Říše na podzim 1943 a tito žáci v souladu s vydanými pokyny nebyli již znovu nasazeni, z toho vyplývá vyšší počet nenasazených ročníku 1924 ve srovnání s jinými školami. Uváděná data nasazení se u většiny pohybují v rozmezí září 1943 až únor 1944. Celých 55% (36) bylo zařazeno do práce během září a října 1943, v některých případech už od prázdnin. Dalších 21, tedy 32%, opustilo školu během ledna a první poloviny února 1944. Pracovní úřady tedy povolávaly žáky podle místní potřeby 593

AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 455–459, 462–465 – Hlavní katalog tříd S3a-c, S4a-b, K2a-d 1943–1944.

252


a nelze mechanicky ztotožnit nasazení ročníku 1924 s hromadnými transporty jeho příslušníků do Říše v lednu a únoru 1944. Vliv na potřebu pracovních sil v oblasti jižní Moravy měla rozšiřující se výroba v továrnách Klöckner Motorenwerke A.G v Kuřimi u Brna, Flugmotorenwerke Ostmark v Brně-Líšni, brněnské Zbrojovce a továrně Letov v Olomouci. Povolávání žáků prováděly pracovní úřady příslušné podle místa jejich trvalého bydliště, např. žák příslušný do Lhenic (na Prachaticku) byl povolán budějovickým pracovním úřadem, přestože studoval a přechodně bydlel v Brně.594 Vyšší průmyslová škola textilní Brno – nasazení pracovními úřady 1943-1944 Do 1921 včetně 12(12+0) 1(1+0) 2(2+0) 0 2(2+0) 0

1922

8(7+1) Tkalc 1-4 0 Nas. 3(3+0) Tkalc A 0 Nas. 2(2+0) Kres 3-4 0 Nas. 1(1+0) Plet 1-2 0 Nas. 7(7+0) Chem 1-4 13(12+1) 0 0 Nas. 9(9+0) ChemPrT 4(4+0) 0 0 Nas. Celkem 33(32+1) 30(29+1) Nas. 1(1+0) 0 (Zdroj: Katalog školy 1943-1944)

1923

1924

1925

1926

1927-1929

14(14+0) 0 3(2+1) 0 1(1+0) 0 3(2+1) 0 16(11+5) 0 23(20+3) 1(1+0) 60(50+10) 1(1+0)

42(41+1) 26(25+1) 6(2+4) 4(0+4) 9(8+1) 7(7+1) 5(2+3) 2(2+0) 15(15+0) 7(7+0) 22(18+4) 16(14+2) 99(86+13) 62(54+8)

62(57+5) 1(1+0)

37(31+6) 0

110(94+16) 0

6(5+1) 0 7(4+3) 0 19(18+1) 0 16(13+3) 0 110(97+13) 1(1+0)

4(2+2) 0 12(7+5) 0 46(38+8) 0 3(3+0) 0 102(81+21) 0

1(0+1) 0 51(27+24) 0 56(46+10) 0 0 0 218(168+50) 0

Z ostravské strojní průmyslovky nasadil pracovní úřad ve školním roce 1943/44 ještě menší procento žáků ročníku 1924 než z brněnských. Vysvětlení je ale stejné, značná část těchto žáků měla za sebou tragické nasazení v uniformách Technische Nothilfe v bombardovaném Berlíně, kde zahynulo devět jejich spolužáků. Nelze ale hovořit o nějaké zvláštní mírnosti, sečteme-li počty nasazených u TN a pracovním úřadem, zbytek nijak přehnaně vysoký není a pravděpodobně padá na vrub zdravotních a dalších předpisy určených omezení. Potřebu pracovních sil částečně vynahrazovaly mladší ročníky 1925 a 1926, z nichž ovšem byla také značná část během podzimu v Technische Nothilfe. Sledujeme-li data nasazení, zjistíme, že většina žáků byla povolána během února 1944 (37, z toho 33 z roč. 1925 a 1926), menší počet v lednu 1944 (9 – vesměs 1924), pouze tři žáci roč. 1924 byli v nasazení již od podzimu 1943, zbytek pak jednotlivě během jara 1944. Ty, které bylo možno povolat k práci, většinou čekaly místní doly a hutě patřící firmě

594

AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 29 – Hlavní katalog 1943–1944.

253


Vítkovické horní a hutní těžířstvo (Witkowitzer Bergbau- und Eisenhütten- Gewerkschaft), a to včetně některých příslušníků ročníku 1924, který byl jinak určen pro letecký průmysl. Takové zaměření práce je výslovně zmíněno pouze u dvou žáků, z nichž jeden byl od září 1943 umístěn v Olomouci a druhý už od prázdnin roku 1943 u firmy Vomag Plauen.595 Za pozornost stojí i ponechání v klidu čtvrtých ročníků, ze kterých nebyl pracovním úřadem na rozdíl od jiných škol povolán vůbec nikdo. Řádné maturity se na škole konaly od 6. do 14. června 1944 a proběhly bez problémů.596 Vyšší průmyslová škola strojnická Moravská Ostrava-Vítkovice – nasazení pracovními úřady 1943–1944 Třída ---------- Do 1920 1921 nasazeno 1919 M1a-d 2 Nas. 0 M2a-d 1 Nas. 0 M3a-d 1 1 Nas. 0 0 M4a-c Nas. Celkem 1 3 1 Nas. 0 0 0 (Zdroj: Katalog školy 1943–1944)

1922

1 0 1 0 1 0 3 0

Ročník narození (chlapci + dívky) 1923 1924 1925 1926 1 0 17 0 23 0 13 0 54 0

26 13 16 4 28 0 70 17

9 6 14 12 26 0 58 0 107 18

10 7 20 15 79 0 1 0 110 22

1927

1928

1929

47 0 84 0 1 0

76 0 8 0

31 0

132 0

84 0

31 0

Z dochovaného spisového materiálu školy nevyplývá, že by byli její žáci nasazováni během roku při škole střídavě do práce podobným způsobem jako gymnazisté, doloženo je pouze povinné kopání krytů a požárních nádrží. Pro ročníkovou akci 1924 představovaly české střední školy jeden ze zdrojů využitelných sil, ale rozhodně ne ten klíčový. U všeobecně vzdělávacích středních škol a vyšších obchodních škol již řada žáků uvedeného ročníku buď měla po maturitě, nebo je v případě velkých měst, jakým byla Plzeň, pracovní úřad poslal do práce již na jaře 1943 hned po dosažení osmnáctého roku věku. Těchto žáků se ročníková akce dotkla v závislosti na druhu dosavadní vykonávané práce. Pokud byli zaměstnáni na místě důležitém pro zbrojní výrobu, byli na něm ponecháni; typickým příkladem je plzeňská Škodovka. Pokud byli zařazeni např. k lesním pracím, k dráze nebo v případě dívek po maturitě do administrativy, docházelo k jejich přeřazení do leteckého průmyslu včetně povinného 595

AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 185 – Hlavní katalog 1943–1944. AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, katon 15, inv. č. 295 – Korespondence 1944, čj. 493/44 ze 17. 6. 1944 – hlášení ředitelství na Ministerstvo školství o průběhu maturitních zkoušek. 596

254


přeškolení. Ústavy v menších městech, které dosud odchody žáků nebyly postiženy v takové míře, zasáhla ročníková akce 1924 více než jiné, samozřejmě pouze za předpokladu, že se žáci tohoto ročníku na škole nacházeli. Výběru žáků uvedeného ročníku nebyly ušetřeny ani průmyslové školy. U nich však významná část chlapců prošla předchozí službou v řadách Technische Nothilfe na území Říše, a byl proto dalšího zásahu pracovního úřadu alespoň dočasně uchráněna. Zároveň řada z těch, kteří pracovali zároveň se studiem nebo byli plně nasazeni již během léta a podzimu 1943, zastávali místa důležitá pro zbrojní výrobu, a jen málo z nich bylo proto pro přeškolení uvolněno. Pro nasazení na jaře 1944 tak zbývali jen ti, kteří nespadali do výše uvedených skupin a k tomu splňovali zdravotní předpoklady. Celkový trend tedy odpovídal obecnému výsledku akce, kdy se požadovaný kontingent dařilo plnit jen s největším vypětím a původně očekávaných čísel nebylo nikdy zcela dosaženo. Klasický průběh nasazení ročníku 1924, jak je zažitý v obecném povědomí svým ztotožněním s odjezdem na přeškolení do Říše, na zkoumaných školách platí sotva pro polovinu povolaných.

6.4 Jarní vlna nasazení do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei Ačkoli vyslání žáků českých průmyslových škol v druhém pololetí roku 1943 do bombardovaných německých měst představovalo dosud nejvýraznější projev činnosti Technische Nothilfe v celoprotektorátním měřítku, další kroky měly již vbrzku následovat. Podkladem k nim se stal pokyn ministerstva školství z 28. října 1943597, podle kterého měli ředitelé českých středních škol, vyšších průmyslových škol a vyšších hospodářských škol s českým vyučovacím jazykem zaslat pražskému ústředí Technische Nothilfe do poloviny listopadu jmenné seznamy žáků 8. ročníků českých středních škol ročníků narozených v letech 1926, 1925 a starších než 1924, veřejných žáků 4. ročníků českých vyšších hospodářských škol, pokud odpovídali výše uvedeným ročníkům narození, a všech žáků III. ročníků vyšších oddělení průmyslových škol s českým vyučovacím jazykem, kteří dosud nebyli nasazeni v rámci TN v ostatním říšském území a odpovídali uvedenému věkovému požadavku ve školním roce 1943/44. Do seznamů neměli být zahrnuti žáci, které již zařadil do práce pracovní úřad. Pokyn byl ve svém názvu uvozen slovy napovídajícími, že smyslem evidence žáků je vystřídání těch, kteří museli odjet na přelomu Pokyn ministerstva školství č. 97.738/43-III/2 ze dne 28. 10. 1943 – Einsatz tschechischer Schüler bei der Technischen Nothilfe. Ablösung der bisher auswärte eingesetzen Gewerbeschüler. – AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 166 – Korespondence, složka Technische Nothilfe 1943–1944, čj. 784/43 z 29. 10. 1943. 597

255


srpna a září 1943 do Říše, ve skutečnosti ale už k žádnému střídání nedošlo a poskytnuté seznamy se staly podkladem pro využívání širokého spektra žákovských sil na území protektorátu v letech 1944–1945. Během podzimu 1943 a jara 1944 se rozšířila činnost místních skupin TN v Čechách i na Moravě a nové legislativní zakotvení jejich existence přineslo vládní nařízení č. 109 ze dne 10. května 1944 o protektorátní technické nouzové pomoci.598 Formálně nová organizace se však od „staré“ TN nijak vnějškově nelišila a navázala na její činnost tak plynule, že to její řadoví příslušníci ani nezaznamenali. Zatímco část českých „nothelfrů“ pracovala na území Říše, jejich šťastnější kolegové konali službu během podzimu 1943 v blízkosti domova, resp. svých příslušných místních skupin TN. Jejich práce měla různou podobu. V některých případech se jednalo o činnosti ve prospěch protiletecké ochrany, tedy výkopy a stavbu požárních nádrží a veřejných protileteckých krytů. Takovou povahu měla služba např. v místní skupině TN v Plzni, kde byli její příslušníci z valné části ubytováni hromadně v provizorních kasárnách (tzv. Bereitschafthausu), a to včetně žáků škol. V Moravské Ostravě byli naproti tomu studenti gymnázií i průmyslové školy v široké míře zařazeni pod hlavičkou TN k práci u stavebního oddělení Vítkovických železáren, kam docházeli na práci vždy tři dny v týdnu střídavě k výuce. V Plzni pracovala v uniformách TN na podzim 1943 pestrá směs lidí, kteří nebyli z různých důvodů zařazeni do srpnového transportu do Hamburku. Nacházeli se mezi nimi žáci plzeňské strojní průmyslovky a mistrovských kursů, kteří neodjeli do Říše kvůli nekompletní výstroji nebo v případě mimoplzeňských z důvodu promeškání velmi narychlo oznámeného odjezdu. Podle vzpomínek jednoho z nich, tehdejšího žáka III. ročníku strojní průmyslovky Jaroslava Synáče asi šest týdnů kopali protiletecký kryt vedle domova Hitlerovy mládeže na hřišti sportovního klubu Olympia, dalších pět týdnů hloubili výkopy pro vodní nádrže na Husově náměstí a hlavním plzeňském náměstí, týden kopali základy pro novou mlékárnu v Kralovicích na severním Plzeňsku a pět týdnů již v mrazivém počasí rozbíjeli pneumatickými kladivy betonové základy po jinam přemístěných protiletadlových dělech na okraji Plzně.599 V podzimních měsících roku 1943 byli takto z jiných škol mimo průmyslovek nasazeni pouze dva žáci mužského

Vládní nařízení č. 109 ze dne 10. 5. 1944 o protektorátní nouzové pomoci (Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1944, s. 539-541). Byla technickým pomocným útvarem uniformované protektorátní policie, podřízena jejímu generálnímu veliteli a určena primárně k nasazení na domácím území. Pamětníci však Protektorátní Technickou nouzovou pomoc a původní Technische Nothilfe nijak nerozlišují. 599 Vzpomínka ing. Jaroslava Synáče ze dne 8. 12. 2003 – osobní archiv M. Eisenhammera. 598

256


učitelského ústavu.600 Po půl roce – koncem prosince nebo během ledna – byli tito studenti propuštěni z aktivní služby a mohli se vrátit do svých škol, kde dokončili III. ročník. Řada z nich ale skončila v pozici tzv. Werksstudentů, kteří ke studiu pracovali ve Škodovce. Takový byl i osud Vladislava Anderleho: „Byl jsem po propuštění pochopitelně šťastný jako kotě, jenomže se zase ukázala dělovka v Doudlevcích. Tam jsem zkejsnul až do konce války. Na šest hodin jako takzvaný Werkstudent... Bylo nás tam v doudlevecké dělovce víc, asi osm, měli jsme status Werkstudenta, mohli jsme si volit pracovní dobu a protože já jsem měl školu od jedné hodiny odpoledne myslím do sedmi, tak jsem dělal od šesti do dvanácti. Zkrátka ráno brzo jsem šel z domova a přišel jsem po osmé hodině nejdříve…“601 V případě stavební průmyslovky byli někteří žáci sloužící u TN od jara 1943 na podzim 1943 zcela propuštěni ke studiu, jiní ke službě v TN zároveň chodili do školy až do maturity. Šlo ale jen o jednotlivce.602 Výraznější atak zaměřený na plzeňské středoškoláky ze strany TN zaznamenáváme v lednu 1944. Touto dobou se rozjelo povolávání do řad nouzové pomoci i v jiných místech a dá se hovořit o jakési „třetí vlně“ nástupů do TN. V kontextu zkoumaných lokalit se nejvýrazněji projevilo u plzeňské jednotky TN. Ta povolala k 10. lednu 1944 velkou skupinu chlapců z VIII. tříd z reálného gymnázia Mikulášské nám. i Klatovská tř. a k němu přičleněné oktávy rušeného gymnázia. Ve srovnání s minimální aktivitou plzeňského pracovního úřadu vůči gymnazistům na jaře 1944 se Technische Nothilfe postupně stala daleko silnějším vnějším elementem působícím na školy. Z pěti oktáv uvedených ústavů bylo k TN zařazeno určitě 54 chlapců roč. 1925 a dva roč. 1926.603 Místo řádné maturity obdrželi vysvědčení na odchodnou doplněné doložkou o dospělosti a v uniformách TN strávili více než rok, až do května 1945. Již v polovině února 1944 byla k plzeňské TN povolána skupina sedmnácti oktavánů domažlického gymnázia.604 Jeden chlapec přišel AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, inv. č. 146, sign. 11f104 – Hlavní katalog 1943–1944 (III. ročník). Jeden z nasazených byl roč. 1925, jeden roč 1926, nasazeni byli od 4. 8., resp. 25. 7. 1943 a oba se vrátili do školy k 29. 1. 1944. 601 Vzpomínka ing. Vladislava Anderleho ze dne 7. 6. 2002 – osobní archiv M. Eisenhammera. 602 Ze čtvrtého ročníku byli od podzimu 1942 zařazeni v TN dva žáci u Technických úřadů města Plzně (ti byli na podzim 1943 propuštěni) a dva u Správy budov Škodových závodů (ti zůstali v nasazení), všichni čtyři ale jsou ve škole plně hodnoceni. – AM Plzně, fond SPŠ stavební Plzeň, inv. č. 176, sign. 20b216 – Katalog odborné školy stavitelské 1943–1944. 603 AM Plzně, fond Masarykovo české státní reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 24, sign. 14e78 – Hlavní katalog 1943–1944, inv. č. 25, sign. 14e79 – Hlavní katalog 1943-1944 (pobočky); fond Státní československé reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 2, sign. 12e6 – Hlavní katalog 1943–1944. Z RG Mikulášské nám. bylo do TN nasazeno 21 žáků roč. 1925, z RG Klatovská tř. 26 žáků roč. 1925 a 2 roč. 1926, přičleněná gymnaziální oktáva nemá druh nasazení v katalogu specifikován, ale sedm žáků roč. 1925 z této třídy se objevuje v přehledu členů revoluční jednotky „Služba vlasti“ vzniklé na základě plzeňské místní skupiny TN. 604 SOkA Domažlice, fond Gymnázium Domažlice, inv. č. 144 – Konferenční protokoly 1944, Protokol o 3. hlavní poradě 14. 4. 1944. Ze sedmnácti povolaných oktavánů bylo 13 roč. 1925, 3 roč. 1923 a 1 roč. 1922. 600

257


z oktávy sušického gymnázia.605 Poslední posilu pak plzeňská TN získala ze čtvrtého ročníku vyšší obchodní školy. Kromě jedenácti chlapců povolaných už v polovině října 1943 muselo v lednu nastoupit dalších třináct a k tomu dalších pět jednotlivě během února až dubna 1944. Také oni už v řadách TN zůstali až do konce války. „Stará“ nasazení žáků třetího ročníku obchodní akademie z jara 1943 se podobně jako u jejich kolegů z průmyslovek po prázdninách transformovala do pracovního poměru ve Škodových závodech; žáci pak dokončili studia jako privatisté.606 Během léta 1944 se kromě pokračujících výkopů požárních nádrží a krytů studenti začlenění do TN podíleli hlavně na stavbě nových kasáren protiletadlového dělostřelectva v Plzni-Slovanech, kde byli po dobu prací i ubytováni.607 V Berouně cvičila oktavány tamního gymnázia na jaře 1944 místní skupina TN v Králově Dvoře. Podle hlášení z poloviny března bylo k výcviku přiděleno 27 žáků VIII. tříd (2 studenti roč. 1923, 23 roč. 1925 a 2 roč. 1926) ze 44, podle nedatovaného retrospektivního hlášení z podzimu 1944 bylo v roce 1943–1944 zařazeno u TN 44 žáků, z toho 20 plně a 24 částečně – tedy všichni chlapci včetně tří pracovním úřadem nenasazených chlapců roč. 1924. Výcvik probíhal v Králově Dvoře nejprve o nedělích, v březnu 1944 byl pevně stanoven na středu od 18.30 hodin a neděli od 8.30 hodin vzhledem k dosavadní nevalné docházce žáků, na kterou si TN stěžovala u ředitelství školy. Podle velitele TN se organizace snažila žákům vyjít vstříc, aby nebylo narušováno jejich studium, ale vzhledem k jejich přístupu měla být napříště neúčast na výcviku hlášena a trestána. Ve školním katalogu 1943/44 nemá z žáků VIII. tříd nikdo uvedeno nasazení v TN, všichni byli plně hodnoceni a řádně maturovali; zařazení do TN jim tedy nebránilo v návštěvě školy. Do stejného výcviku o středách a nedělích byli během školního roku zapojeni i žáci berounské obchodní akademie, ani oni však nebyli do maturity plně povoláni.608 Obdobnému výcviku byli podrobeni i studenti příbramského gymnázia. Třicet žáků VIII. tříd bylo do služby TN zařazeno od 10. prosince 1943 poté, co jim byly povolávací SOkA Klatovy, fond Gymnázium Sušice, nezpracováno, Hlavní katalog 1943–1944. Chlapec narozený v roce 1925 přešel do Sušice z plzeňského RG Klatovská tř., nasazení do TN tím však neunikl. 606 AM Plzně, fond OA Plzeň, inv. č. 500–502 – Katalog třídy IV.a-IV.c 1943-1944. Ze tří tříd IV. roč. nově nasazeno 29 chlapců: od 14. 10. 1943 – 10 (1922 – 2, 1923 – 1, 1924 – 1, 1925 – 6); k 18. 10. 1943 – 1 x 1925; k 10. 1. 1944 – 6 x 1925; k 12. 1. 1944 – 7 (6 x 1925, 1 x 1926); k 1. 2. 1944 – 1 x 1925; k 14. 2. 1944 – 1 x 1925, k 24. 3. 1944 – 1 x 1925; k 1. 4. 1944 – 1 x 1925, k 11. 4. 1944 – 1 x 1925 – tedy větší skupiny k 14. 10. 1943 – 10, k 10. 1. 1944 – 6, k 12. 1. 1944 – 7. 607 Vzpomínka bývalého žáka VIII.A třídy RG Klatovská tř. 1943/44 a příslušníka plzeňské TN pana MUDr. Ivo Hlavsy ze dne 2. 12. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. 608 SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, zápis za školní rok 1943–1944, s. 147. 605

258


příkazy rozdány během školního představení v biografu. Výcvik vedený ve školní tělocvičně dojíždějícími instruktory byl podle kroniky sporadický, začal sice 12. prosince 1943, ale během jara 1944 několikrát odpadl. Do konce školního roku nebyl nikdo k TN povolán takovým způsobem, že by důsledkem bylo předčasné ukončení školní docházky.609 V jižních Čechách se během školního roku 1943/44 Technsiche Nothilfe na sledovaných školách v Budějovicích ani v Táboře aktivně neprojevila. Ředitelství gymnázií i táborské obchodní akademie zaslala podle ministerského požadavku seznamy žáků nejvyšších ročníků pražskému ústředí TN a žáci byli k organizaci formálně zaevidováni, až do maturity ale byli ponecháni v klidu.610 Paralelu Plzně s aktivní místní skupinou TN představuje Moravská Ostrava. V obou městech byla Technische Nothilfe v úzké vazbě na místní průmyslové podniky. Zatímco v Plzni se hlavní etapa spolupráce TN a Škodových závodů odbyla v roce 1943 a v dalším roce se nově nabíraní TN-Manni už zabývali pouze pracemi organizovanými přímo jednotkou TN, v Ostravě trvala spolupráce TN a Vítkovických železáren po celý školní rok 1943/44. Už od podzimu 1943 pracovali žáci V. –VII. tříd RG Moravská Ostrava-Přívoz starší sedmnácti let v uvedeném podniku střídavě tři dny v týdnu při osmi- až desetihodinových směnách a uvedená pracovní povinnost trvala až do závěru školního roku.611 Na ostatních školách byl stav podobný – z bývalého reformního reálného gymnázia pracovali sedmnáctiletí žáci pod hlavičkou TN také u stavebního oddělení (Bauabteilung) Vítkovických železáren, další byli přiděleni na koksovnu jámy František v Moravské Ostravě-Přívoze.612 Všechny uvedené práce, již na první pohled značně fyzicky i časově náročné, byly ale vykonávány během studia, žáci nebyli nasazeni trvale. Vítkovická strojní průmyslovka zaplatila podzimní vyslání svých žáků v řadách TN do Německa v podzimních měsících 1943 oběťmi na životech. Během jara 1944 nechala ostravská TN průmyslováky po prožitých hrůzách na pokoji, pouze ti z žáků, kteří nebyli SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Hlavní katalog 1943–1944, Kronika 1939–1949 – zápisy za školní rok 1943–1944. 610 SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, karton 57, inv. č. 1198 – spisy – Práce studentů v zemědělství a průmyslu 1939–1952, rok 1943 – zaslání seznamů žáků pro potřeby TN; fond SRG České Budějovice, inv. č. 2 – Kronika 1940–1945, zápis za školní rok 1943–1944; SOkA Tábor, fond SEŠ Tábor, nezpracováno – Výroční zpráva za rok 1943/44; fond R Tábor, inv. č. 46 – Hlavní katalog 1943–1944. 611 AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava–Přívoz, inv. č. 29, karton č. 2 – Zápisy z porad sboru – Zápis č. 8 o poradě za první klasifikační období dne 15. 11. 1943: „TN M. Ostrava P/72 povolala žáky 5., 6. a 7. tříd starší 17 let k práci do Vítkovických železáren. 35 žáků pracovalo v listopadu tři dny v týdnu 8 – 10 hodin denně. Žáci 8. tříd jsou podle výnosu MŠ č. A I/2-554 do konce listopadu této povinnosti zproštěni.“ Údaje o trvající třídenní pracovní povinnosti žáků V.-VIII. tříd se opakují i v protokolech z porad za 3. a 4. klasifikační období. 612 ČABLÍK, S. České střední školství…c.d., s. 84-85. 609

259


v Berlíně a TN je zaevidovala během podzimní celoprotektorátní soupisové akce, se museli zúčastňovat pravidelných „apelů“ této organizace. Podobně jako na kolegy z jiných měst je aktivní činnost v uniformách TN čekala až během nadcházejících prázdnin.613 V případě Brna byl výzkum omezen na údaje z katalogů tamních průmyslových škol (III. a IV. ročníků a 2. ročníku abiturientských kursů). Ty reflektují prakticky vesměs pouze vyslání žáků na podzim 1943 na území Říše. Pouze u stavební průmyslovky Giskrova ul. má devatenáct žáků čtvrtého ročníku (třídy S4b) poznamenáno krátkodobé nasazení u TN ve dnech 15.–29. září 1943, obdobně krátkou službu konali během podzimu 1943 i někteří žáci třetího ročníku vyšší průmyslovky a druhého ročníku abiturientského kursu.614 Tři žáci třetího ročníku Vyšší průmyslové školy strojnické Lichtenauerova ul. zůstali ve službě brněnské TN od 2. srpna 1943 i během školního roku, ke službě však docházeli do školy a jejich absence si ani nevyžádaly skládání doplňovacích zkoušek.615 O povaze vykonávaných prací nelze vzhledem k omezené vypovídací schopnosti pramene nic bližšího říci. Zatímco Technische Nothilfe rozšířila během roku 1943-1944 svoji působnost po většině

území

protektorátu,

druhá

organizace

sloužící

protiletecké

ochraně

–

Luftschutzpolizei – zůstala omezena na Prahu, Brno, Moravskou Ostravu a Plzeň. Vzhledem ke spektru zkoumaných pramenů máme nejvíce informací o jejím fungování v Plzni, proto zůstává Plzeň modelovým příkladem a Brno a Ostravu zmiňujeme pouze doplňkově, přestože systém fungování organizace tam byl obdobný. Obecné skutečnosti již byly uvedeny v podkapitole 2.3, proto jen stručně zmiňme stav na jaře 1944 ve vztahu ke středním školám. Komplexní struktura luftschutzu se v Plzni dotvořila během léta 1943 po naplnění všech pohotovostí a záchranných stanic základním personálem. Vzhledem k nutnosti úzce zaměřeného výcviku se osoby zařazené do luftschutzu s tímto údělem zpravidla musely smířit do konce války; na rozdíl od často pouze manuálně pracujících TN-Mannů nebylo efektivní propouštět ze služby vyškolené hasiče nebo zdravotníky. Určitou výjimku zde MEDŘICKÝ, Z. Deník TN-Manna…c.d., s. 99. Ze třetího ročníku má poznamenanou krátkodobou službu u TN jeden žák S3b od 9. do 15. 9. 1943 a devět žáků téže třídy od 15. 9. do 4. 10. 1943. Jeden žák roč. 1921 z K2b byl u TN od 26. 11. 1943 do 10. 1. 1944 a vrátil se zpět do školy. Z K2d byli u TN po omezenou dobu dva žáci – jeden roč. 1921 od 7. 9. do 4. 10. 1943 a následně od 26. 11. 1943, od 10. 1. 1944 byl propuštěn do školy a složil doplňovací zkoušky, ale k 7. 5. 1944 byl natrvalo povolán, a složil proto mimořádnou maturitu dne 6. 5. 1944; druhý roč. 1924 byl u TN od 6. 9. 1943 do 6. 10. 1943 a od 24. 3. 1944 byl povolán pracovním úřadem, mimořádnou maturitní zkoušku složil 29. 3. 1944. – AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 455–459, 462–465 – Hlavní katalog tříd S3a-c, S4a-b, K2a-d 1943-1944. 615 AM Brna, fond SPŠ strojnická Brno, inv. č. 459–464 – Hlavní katalog třídy M3a-f 1943–1944. 613 614

260


představovali malorolníci, původně povolaní do trvalé služby luftschutzu jako členové hasičských sborů z okrajových čtvrtí města, kteří byli vzhledem k významu zemědělství pro výživu obyvatelstva z nasazení propouštěni. Místo nich nastupovali do služby ti příslušníci luftschutzu, kteří prošli během roku 1943 vyškolením a zejména ostrým nasazením na území Říše. Podobně jako členové Technische Nothilfe byli převeleni zpět do protektorátu rozhodnutím Adolfa Hitlera z prosince 1943 a vraceli se postupně až do května 1944. Druhým zdrojem potřebných sil se po vyčerpání skupiny živnostníků stali středoškoláci, a to jak čerství maturanti, tak žáci vyšších ročníků. Plzeňský luftschutz se stal svébytným fenoménem, který ovlivnily v první řadě osobnosti části velitelů. Kromě nejvyššího šéfa, jímž byl major německé Schutzpolizei a pozdější plzeňský policejní ředitel Paul Schiefelbein, zastávali většinu nižších velitelských pozic Češi. Někteří z nich, reprezentovaní zejména velitelem 2. požární a odplynovací pohotovosti Josefem Knappem,616 od začátku pojímali lufschutz jako skrytou základnu protinacistického odboje pro případ povstání a snažili se získávat pro něj vybrané spolehlivé jedince z řad bývalých skautů a sokolů. Ze stejného důvodu drželi u jednotek kázeň a pořádek v tradici prvorepublikové armády. Celkově byla proto atmosféra u luftschutzu přátelštější a snesitelnější než u Technische Nothilfe, která zůstávala německou organizací se vším všudy. Dalším specifikem bylo umístění části ubikací ve funkčních školních budovách,617 díky čemuž vznikaly navzdory zákazům vzájemného styku mezi členy jednotek Luftschutzpolizei a některými žáky či žákyněmi neformální vztahy. Tyto skutečnosti, posílené stále do jisté míry maloměstskou atmosférou západočeské metropole, ve které „každý každého znal“, vedly k tomu, že k luftschutzu se část nových členů dostala na základě vlastního rozhodnutí a cestou osobních známostí. Doložitelné to je zejména u plzeňských gymnázií, zejména RG Mikulášské nám. Ještě před začátkem oktávy v srpnu 1943 se do řad 2. požární a odplynovací pohotovosti dobrovolně přihlásila čtveřice kamarádů z pozdější VIIIa; chlapci sice byli podrobeni výcviku, ale Knapp Josef, nar. 20. 10. 1900 Varšava, vrchní berní tajemník a jedna z vůdčích osobností prvorepublikového plzeňského skautingu. Již před válkou pověřen organizací signální služby Civilní protiletecké ochrany, od roku 1940 budoval v Plzni stálou jednotku PO (v původní struktuře Sicherheits-und Hilfsdienst, později od června 1942 Luftschutzpolizei), velitel 2. požární a odplynovací pohotovosti plzeňského luftschutzu. Zapojen do vedoucí struktury odbojové organizace 2. lehká (tajná) divize a Přípravného revolučního národního výboru, při zásahu plzeňského gestapa proti vedoucím strukturám organizace byl v závěru června 1944 zatčen a 5. 11. 1944 zemřel v terezínské Malé pevnosti. K činnosti organizace viz JELEN, Jiří. Odbojová organizace 2. lehká divize a ilegální protinacistický tisk z jejího okruhu (1945), Západočeský historický sborník 2, Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň 1996, s. 231-284. 617 V budově RG Mikulášské nám. sídlila 2. požární a odplynovací pohotovost a záchranná stanice, v budově dívčího gymnázia ve Veleslavínově ul. 1. sanitní pohotovost, v budově Vyšší průmyslové školy stavební na Chodském nám., která byla střídavě využívána i strojní průmyslovkou, byla umístěna hlavní ošetřovna luftschutzu. 616

261


zůstali formálně vedeni jako zálohy a mohli tak navštěvovat školu až do 20. ledna 1944, kdy byli plně povoláni.618 Během jarních měsíců 1944 se minimálně zčásti pod jejich vlivem k luftschutzu přihlásil další spolužák a čtyři spolužačky ze třídy a dvanáct chlapců ze septim. Sedm chlapců a čtyři dívky byli narozeni v roce 1925, deset v roce 1926. Společně s nimi se do řad luftchutzu dostali i jeden chlapec a jedna dívka roč. 1925 ze sesterského RG Klatovská tř.619 To sdílelo s RG Mikulášské nám. za podmínek střídavého vyučování společnou budovu, jejíž části byly vyčleněny jako sídlo 2. požární a odplynovací pohotovosti, 2. sanitní pohotovosti a jedné z pěti záchranných stanic plzeňské protiletecké ochrany. V případě čtveřice dívek z VIIIa RG Mikulášské nám. se jim dokonce podařilo již v době nasazení řádně odmaturovat, chlapci obdrželi vysvědčení na odchodnou s doložkou o dospělosti. O tehdejší pocity se podělila jedna ze vzpomínaných oktavánek: „Přítomnost luftschutzu ve škole jsme vnímaly od prvních dnů, kdy muselo být vyklizeno přízemí, kde pak byli ubytováni hasiči. Denně jsme chodili stejným vchodem do budovy školy do vyšších pater, kde se stále učilo, viděli jsme jejich nástupy a pořadová na dvoře a někdy, jak ve volných chvílích hráli volejbal. Byli mezi nimi naši spolužáci a časem jsme se seznámili i s některými dalšími příslušníky… Můj nástup k luftschutzu byl ovlivněn tím, že kolektiv třídy se začal pomalu rozpadat, někteří odešli právě k hasičům, kde byl velitelem otec spolužáka Procházky, někteří byli nasazeni do Mirošova a představa, že nás nikam nepošlou a budeme skoro doma, asi rozhodla… Vše bylo přijatelnější než nasazení do těžkého průmyslu nebo do Říše...“620 Kromě gymnazistů byli k plzeňskému luftschutzu nastálo od podzimu 1943 zařazeni i jednotlivci z jiných škol. Prokázáno je to u jednoho žáka II. roč. Vyšší průmyslové školy strojnické (roč. 1923), plně nasazeného u 3. požární a odplynovací pohotovosti v Plzni na Bílé Hoře, a jednoho žáka (roč. 1923) z 4b Vyšší průmyslové školy stavební. Ten byl povolán od 15. října 1943, jednotka není uvedena.621

Iniciátorem akce byl žák VIIIa Jiří Procházka, pozdější scénárista filmu „Hvězda zvaná Pelyněk“ a některých dílů seriálu „Třicet případů majora Zemana“, jehož otec u jednotky zastával funkci zástupce velitele. Dalším ze čtveřice byl pozdější rozhlasový reportér, novinář a disident Jiří Ruml; oba byli tehdy nerozlučnými přáteli a s jejich vztahem podstatně zamíchala až poválečná desetiletí se zprvu obdobnými a po roce 1968 radikálně rozdílnými společensko-politickými kariérami. Jiří Procházka na základě zážitků z luftschutzu napsal román Hvězdný prach (Západočeské nakladatelství, Plzeň 1990), Jiří Ruml dal svým vzpomínkám prostor v již citované autobiografii Znamínko na duši. – Vzpomínka pana Jiřího Rumla z 9. 11. 2000 – osobní archiv M. Eisenhammera. 619 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 24, sign. 14e78 – Hlavní katalog 1943-1944; fond SRG Plzeň, inv. č. 2, sign. 12e6 – Hlavní katalog 1943-1944. 620 Dopis paní Blanky Adamcové (za svobodna Friedlové) ze dne 18. 8. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. 621 AM Plzně, fond SPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 230, sign. 27d245 – Katalog 1943-1944; fond Střední průmyslová škola stavební Plzeň, inv. č. 176, sign. 20b216 – Katalog odborné školy stavitelské 1943-1944. 618

262


Jen na základě zmínek ve školních katalozích lze říci, že obdobná situace jako v Plzni existovala i v Brně a Moravské Ostravě. V obou městech se k luftschutzu dostali jednotlivci z průmyslových škol. O pozadí jejich povolání nelze říci nic bližšího, proběhlo však také během podzimu 1943 až jara 1944. Příklady nacházíme u všech sledovaných škol. Z druhého ročníku abiturientského kursu brněnské stavební průmyslovky v Giskrově ul. tak byl jeden žák (1922) povolán k službě od 1. října 1943, v listopadu byl propuštěn k návštěvě školy, ale na jaře 1944 byl opět nasazen plně a skládal mimořádnou zkoušku dospělosti.622 Z abiturientského

kursu

strojnického

Vyšší

průmyslové

školy

strojnické

v Lichtenauerově ul. nastoupil službu jeden žák (1923) od 3. ledna 1944, zvládl však chodit čtyřikrát v týdnu do školy a s poznámkou o „slabším prospěchu z důvodu služby mimo školu ve větším rozsahu“ složil zkoušku dospělosti v květnovém termínu. Ze třetího ročníku strojní průmyslovky sloužilo naplno u brněnského luftschutzu od začátku října 1943 pět chlapců roč. 1925 a šest chlapců roč. 1926, jeden chlapec roč. 1926 k nim ještě přibyl od 12. ledna 1944.623 Z Vyšší průmyslové školy textilní šel k luftschutzu od 17. dubna 1944 jeden žák I. ročníku odborné školy pletařské (roč. 1926), i on se ke službě částečně účastnil vyučování.624 Z Vyšší průmyslové školy v Moravské Ostravě-Vítkovicích byli k luftschutzu povoláni tři chlapci ze třetího ročníku narození v roce 1925, všichni k 1. březnu 1944.625 Ať již byly cesty vedoucí studenty gymnázií a průmyslovek do řad Luftschutzpolizei jakékoli, po nastoupení služby se rozdíly mezi nimi a původními příslušníky luftschutzu záhy setřely. Z dívek se během krátké doby staly zdravotní sestry, chlapci byli vyškoleni v obsluze hasičských agregátů. V porovnání se spolužáky přikázanými do válečného průmyslu šlo pouze zdánlivě o lehčí službu; jediná výhoda spočívala v prostředí domovského města, neboť i dívky byly hromadně ubytovány v provizorních ubikacích svých jednotek a drženy ve stavu neustálé pohotovosti. Již za několik měsíců se měli „luftšucáci“ v Brně, Ostravě i Plzni po náletech opět setkat s tou nejhorší tváří válečné reality, a to nikoli jako pasivně přihlížející, ale doslova v první linii v boji s jejich následky.

AM Brna, fond VPŠ stavební Brno, inv. č. 455–459, 462–465 – Hlavní katalog tříd S3a-c, S4a-b, K2a-d 1943–1944. 623 AM Brna, fond SPŠ strojnická Brno, inv. č. 459–464, 474–476 – Hlavní katalog třídy M3a-f, A2a-c 1943–1944 624 AM Brna, fond VPŠ textilní Brno, inv. č. 29 – Hlavní katalog 1943–1944. 625 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 185 – Hlavní katalog 1943–1944. 622

263


7 Konkrétní projevy nuceného nasazení na školách – školní rok 1944–1945 7.1 Totální válečné nasazení od září 1944 Školní rok 1944/45 se měl stát pro vyučovací ústavy největší ranou. Léto 1944 zastihlo Německo v situaci, kdy jej svírala spojenecká vojska ze všech stran, ale ani k maximu vystupňované letecké bombardování nedokázalo zlomit produkci zbrojních závodů, která v těchto měsících dosahovala vrcholu. Německo podvazoval sílící nedostatek pohonných hmot způsobený cíleným bombardováním závodů na výrobu syntetického benzínu a také politická krize po červencovém atentátu na Hitlera. Nacistická říše však hodlala bojovat až do konce a hledala poslední rezervy. Ministr propagandy Joseph Goebbels dosáhl u Hitlera jmenování zplnomocněncem pro totální válečné nasazení a bez odkladu vyhlásil pod tímto propagandistickým názvem další soubor omezujících opatření v civilním životě obyvatel Říše. Zaměřil je k jedinému cíli, získat z již takřka vyčerpaných lidských zdrojů poslední zbytky sil pro Wehrmacht i pro válečnou výrobu.626 Obyvatelstvo protektorátu bylo s přijatými opatřeními seznámeno úvodníky denního tisku v pátek 18. srpna 1944. Jednotliví ministři byli s předstihem vyzváni, aby předložili za své resorty návrhy na omezení všech postradatelných úředních agend a převedení co největšího počtu zaměstnanců pro válečný průmysl. Důraz se kladl na rychlost provedení všech plánovaných kroků, proto jednotliví ministři dostali pravomoc vydávat ve svých oborech krátkou cestou předpisy i k takovým opatřením, ke kterým by za normálních okolností bylo třeba zákona nebo vládního nařízení. Četná omezení postihla veřejnou správu, soudnictví, zastaveny byly kulturní podniky a instituce včetně divadel a muzeí. Přestalo vycházet množství časopisů a novin, zbývající měly radikálně omezený počet stran. Ve finanční správě se zjednodušovalo řízení, měsíční termíny plateb se měnily na čtvrtletní, již dříve velmi redukované stavebnictví bylo dále omezeno pouze na válečně důležité stavby, plánování veřejných prací a staveb bylo zcela zastaveno. V poštovním i telefonním styku došlo k redukci služeb, Českomoravské dráhy zastavily o víkendech provoz všech osobních vlaků, které nesloužily dopravě pracujících, pomoci válečnému úsilí mělo i zastavení výletních plaveb pražské paroplavby a okružních turistických jízd hlavním městem. Rozsáhlá omezující opatření postihla i školství. V následujících dnech

626

Josef Goebbels. Deníky…c.d., s. 180–182; HOMZE, E. L.. Foreign Labor…c.d., s. 228–229.

264


pak vycházely v novinách podrobnější informace o omezeních v jednotlivých oborech správy. Opatření ve školství byla detailně oznámena 24. srpna.627 Obecné a hlavní školy, vyšší (střední) školy a učňovské školy zůstaly zachovány a zahájily vyučování v pondělí 5. září. Zachovány zůstaly i učitelské ústavy a ústavy pro vzdělávání učitelských sil pro odborné školství. Ze všech uvedených škol však podléhal pracovnímu nasazení určitý počet vyučujících, což vedlo ke slučování tříd, zvyšování učitelských úvazků a částečné redukci vyučování. Osmé třídy německých vyšších a českých středních škol byly plně dány k dispozici válečnému nasazení a nebyly vůbec otevřeny. Sedmé třídy sice zahájily vyučování, ale podle vzápětí vydaných pokynů byly též z větší části nasazeny. Školy odborného a uměleckého směru, pokud nepřipravovaly pro povolání důležitá pro válku, byly uzavřeny. Týkalo se to všech obchodních učilišť, soukromých jazykových a obchodních škol, odborných škol pro jednotlivá průmyslová odvětví,

uměleckoprůmyslových

škol,

mistrovských

škol,

vyšších

nástavbových

průmyslových škol a jednoročních a dvouročních abiturientských kursů. Totéž platilo pro hudební školy a konzervatoře. K uzavření byly určeny odborné školy pro ženská povolání, otevřeny však zůstaly školy pro sociální a sociálně-pedagogická povolání jako sociální pracovnice, učitelky mateřských škol, pěstounky dětí, sociální opatrovnice, vedoucí dívčí mládeže a vychovatelky. Uzavřeny měly být první a druhý ročník vyšších průmyslových škol, naproti tomu zůstávaly otevřeny hornické školy. Ze zemědělských škol zůstaly otevřeny jen zimní školy a některé ročníky škol odborných. Žáci měli být nasazeni v místě bydliště a tak, aby do práce neměli daleko, u žáků zemědělských škol se předpokládalo nasazení v zemědělství. Tisková informace představovala jen zhruba polovinu pokynu ministerstva hospodářství a práce z 18. srpna 1944, který po dohodě s ministerstvem školství dával pracovním úřadům na vědomí zásady nasazení žáků uvolněných z uzavřených škol.628 Podrobnosti o nasazení zůstaly interní záležitostí příslušných úřadů a žáci, kterých se týkaly, se s nimi seznámili až v praxi. Žáci uzavřených osmých tříd všeobecně vzdělávacích středních škol byli určeni k nasazení do průmyslu. Chlapce ze sedmých tříd čekal nástup do Technische Nothilfe nebo jednotek protiletecké ochrany, přičemž podle předpokladu měli v těchto organizacích vystřídat své o rok starší spolužáky, kteří měli být propuštěni. Lékařské posouzení nemělo být před nasazením prováděno. Uvolnění žáci odborných škol neměli být posíláni na ostatní říšské území. Vzhledem k omezením v dopravě měli být všichni Totální válečné nasazení v Protektorátě. Nová doba, 1944, roč. 50, č. 233 (24. 8.), s. 2. NA Praha, fond MHP – Dodatky II, karton 249, sign. A I – 6431 – mobilizace pracovních rezerv – nasazení žáků a žákyň odborných škol, pokyn A VIII z 18. 8. 1944. 627 628

265


nasazeni pokud možno nedaleko místa bydliště, nasazení mimo okres v rámci protektorátu bylo povoleno pouze jako výjimka a její povolení si vyhrazovalo ministerstvo hospodářství a práce. MHP dále doporučovalo pracovním úřadům, aby nasazovaly uvolněnou mládež po důkladné úvaze s přihlédnutím k věku nasazovaných a k charakteru výroby v příslušných podnicích a podle jejich potřeb, a ne mechanicky. Zemědělství mělo využít v první řadě žáky zemědělských škol. Pravidla pro uzavření některých ročníků a škol nebyla definitivní a postupně se měnila. Pokyn z 18. srpna počítal s uzavřením prvních a druhých ročníků průmyslových škol, následný pokyn ze 7. září však otevření prvních ročníků u vyšších průmyslových škol a odborných škol mechanicko-technického zaměření povolil a čtrnáctiletí žáci se mohli vrátit k výuce. Nejmladší, čtrnáctileté žákyně dívčích odborných škol měly zůstat doma k pomoci matkám a pracovní úřady je neměly povolávat. První fáze organizačního zajištění ležela obdobně jako u akce ročníku 1924 na bedrech škol. Ředitelé byli odvoláni z dovolené a museli okamžitě sestavit pro úřady práce seznamy žáků připadajících v úvahu k nasazení a řešit problémy kolem jejich podchycení. Ministerstvo školství současně souhlasilo s uvolněním části učitelů a učitelek, jejichž seznamy následovaly vzápětí. Do této chvíle byli ze zaměstnanců škol nasazeni v rámci vyčesávání z veřejné správy pouze někteří provozní zaměstnanci a jednotlivci z řad učitelů, nyní však měli být učitelé nasazeni masově. Představy o jejich optimálním využití se obdobně jako u žáků postupně vyvíjely. Učitelé všeobecně vzdělávacích škol byli od počátku určeni jako pomocní dělníci k Todtově organizaci, učitelé odborných škol měli být podle možnosti zasazeni ve svých oborech, přičemž preferovaným odvětvím byl textilní průmysl.629 Todtova organizace prosadila, že k ní přednostně byli zasazeni všichni žáci a učitelé uvolnění uzavřením mistrovských škol stavebního zaměření, aby alespoň částečně vyrovnala nekvalifikovanost ostatních přidělovaných sil.630 Důraz na rychlý průběh celé akce vyvolal dotazy z pracovních úřadů, které měly potíže se zařazováním osob podle zdravotního posouzení ne plně schopných zařazení ve zbrojním průmyslu. Stanovisko Dennlerova úseku ministerstva hospodářství a práce z 19. září 1944 uvádělo, že i takové osoby je třeba s ohledem na jejich tělesnou schopnost umístit. Mládež a tělesně slabší lidé měli být přednostně přidělováni do lehké výroby, například elektrotechnické, a ne do těžkého průmyslu. Přednost při nasazování měly podniky se schválenými kontingenty NA Praha, fond MHP – Dodatky II, karton 249, sign. A I - 5554 - 7. 9. 1944 – zásady pro nasazení žáků vyšších průmyslových škol a učitelů. 630 NA Praha, fond MHP – Dodatky II, karton 249, sign. A I - 6431 und 5461 OT – 11. 9. 1944 – mobilizace pracovních rezerv – nasazení žáků odborných škol – pokyn A VIII – podchycení učitelů a žáků stavebních oborů. 629

266


pracovních sil. V jednotlivých případech bylo možné zprostředkovat nasazení i jinde než ve zbrojním průmyslu, a to i v podnicích bez schváleného kontingentu, ale muselo jít o odůvodněné výjimky, které se nedaly vykládat jako upírání pracovních sil zbrojnímu průmyslu.631 Na přidělení učitelů všeobecně vzdělávacích škol výhradně do Todtovy organizace trvalo ministerstvo zcela kategoricky a v případě, že nebyli navzdory uplatnění nejpřísnějších měřítek zdravotně schopni stavebních prací za každého počasí, měli být vráceni zpět ministerstvu školství. Jejich nasazení do průmyslu nebo úřadů se v dané chvíli kupodivu nejevilo jako žádoucí. Touto cestou se tedy část učitelů určených pro OT vrátila zpět do škol.632 Částečně chráněni před nasazením byli učitelé zemědělských škol, protože jejich případným odchodem nesměla být ohrožena výuka na zimních rolnických školách a zemědělských učilištích. Požadavky Todtovy organizace však neustávaly, za uvolněné učitele muselo dát MHP jinou náhradu. Ministerstvo proto v polovině října svolilo, aby se v zájmu udržení dosavadního rozsahu výuky vrátily z nasazení k původní práci učitelky všeobecně vzdělávacích škol, které napříště neměly být nasazovány.633 Převádění nově uvolněných pracovních sil ze škol však nešlo tak rychle, jak se původně předpokládalo. Komplikované bylo už samotné podchycení všech žáků pracovními úřady, protože po obdržení zprávy o neotevření škol nebo tříd někteří přespolní odjeli domů k rodičům a neohlásili se na pracovním úřadu příslušném podle místa bydliště, další se ještě začátkem září nacházeli na zemědělských pracích na venkově. Během září a první poloviny října tak „pracáky“ podchytily a zasadily pouze část z původně předpokládaného počtu studentů. Ministerstvo hospodářství a práce proto 18. října 1944 vydalo pokyn, kterým ukládalo pracovním úřadům podchytit i zbytek dosud neevidovaných nasazením povinných žáků a znovu podrobně stanovilo zásady jejich pracovního využití.634 Zařazení do práce mělo respektovat, jak již ukládaly dřívější instrukce, věk a fyzickou vyspělost chlapců a dívek. Přednostně měly být nasazeny starší ročníky. Pokyn dělil žáky a žákyně do věkových skupin 16–18 let a 14–16 let. První skupina měla být beze zbytku nasazena do 30. října. Sedmnáctiletí a osmnáctiletí chlapci měli být v případě kladného NA Praha, fond MHP – Dodatky II, kart. 249, sign. A I - 5554 – 19. 9. 1944 – mobilizace pracovních rezerv – nasazení uvolněných pracovních sil. 632 NA Praha, fond MHP – Dodatky II, kart. 249, sign. A I 5554 – 30. 9. 1944 – mobilizace pracovních rezerv – reakce na oznámení pracovního úřadu Jičín, že 21 učitelů všeobecně vzdělávacích škol včetně obchodních a vyšších obchodních není vhodných k zařazení ke stavebním záměrům OT a že má v úmyslu je po opětovném zdravotním přezkoumání zařadit jiným způsobem. 633 NA Praha, fond MHP – Dodatky II, kart. 249, sign. A I – 5554 – 16. 10. 1944 – mobilizace pracovních rezerv – nasazení učitelů a učitelek. 634 NA Praha, fond MHP – Dodatky II, kart. 249, sign. A I – 5554/6431 – 18. 10. 1944 – Mobilizace pracovních rezerv – nasazení žáků. 631

267


posouzení schopnosti ke službě zařazeni k Technische Nothilfe nebo Todtově organizaci. Ti, kteří neprošli zdravotním posouzením, byli spolu se šestnáctiletými určeni pro podniky s potvrzenými kontingenty potřeby pracovních sil. Pokud nebylo jejich zařazení možné tam, povolovalo se zařazení i do jiných podniků s podmínkou schválení pracovním poradcem. Jestliže šlo o syny z rolnických hospodářství, mohli být zařazeni i do zemědělství, ovšem pod podmínkou, že příslušný zemědělský podnik prokázal potřebu pracovní síly nebo že se nasazením žáka uvolnila z podniku jiná síla pro zbrojní průmysl. Dívky ve věku 16–18 let byly umísťovány přednostně do podniků se schválenými seznamy potřeby pracovních sil. Ty, které nebyly schopné nasazení ve zbrojním průmyslu, mohly obdobně jako stejně staří chlapci očekávat nasazení do podniku, jehož potřebu potvrdil pracovní poradce, nebo – pokud pocházely z rolnických rodin – do zemědělství. Problematickou skupinu představovali žáci a žákyně ve věku 14–16 let. Jejich zařazení do zbrojního průmyslu bylo velmi obtížné, protože mnoho podniků se zaměstnáním tak mladých lidí vůbec nepočítalo. Čtrnáctileté děti končící povinnou školní docházku, které se dostavovaly k předepsaným poradám o volbě povolání, dosud zpravidla pokračovaly v přípravě na povolání nástupem do odborné školy nebo do učení a pouze menší část jich přijímala nekvalifikovanou práci, zpravidla v zemědělství. Podniky tak byly zařízené na vzdělávání učňů, ale ne na náhlý příchod většího množství takto mladých nekvalifikovaných pracovníků, kteří pro ně byli spíše přítěží než přínosem. Jak pokyn MHP pracovním úřadům přímo uváděl, „záleží na vašem vyjednávacím umění, zda podniky přesvědčíte, aby mládež přijaly“. Některé podniky, například elektrotechnické, dokázaly najít pro mládež jednoduchou a fyzicky nenáročnou práci, u těžkého průmyslu byla situace horší, neboť kapacity pro zaučování nekvalifikovaných sil byly vytížené přeškolováním dospělých sil převedených z obchodů a úřadů. Pokyn doporučoval nabízet podnikům mládež jako náhradu za pracovní síly uvolněné pro jiné nasazení. Za dobrou možnost jejího uplatnění považovalo ministerstvo také textilní průmysl, který měl z důvodu zvýšených výrobních programů velkou potřebu pracovních sil. Pokud nešlo umístit mládež ani do zbrojního průmyslu, ani do textilního a oděvního průmyslu, měla být zařazena do podniku, jehož potřebu schválil poradce, nebo do zemědělství. Při nasazení čtrnácti- až šestnáctiletých do zemědělství neměla být místo nich žádná jiná síla ze zemědělského podniku odebírána. Dívky ve věku 14–16 let mohly být přiděleny i k domácímu hospodářství. Pro případ nemožnosti zařazení podle výše vypsaných zásad pokyn povoloval přidělit mládež na pracoviště, které si sama najde, i když nebylo poradcem prověřeno. Šlo zejména o případy, kdy mládež dostala možnost zaměstnání 268


v podnicích svých rodičů. Pro umístění věkové skupiny čtrnácti- až šestnáctiletých stanovil Dennler lhůtu do konce listopadu 1944. Praktické provedení nastíněných opatření na rozdíl od předchozích dvou let komplikovala řada dalších vnějších okolností. Nejvýznamnější z nich byly nálety, které od léta 1944 zasahovaly nejen průmyslové cíle na území protektorátu, ale i obytné čtvrti měst. Poškozeny byly mnohé školní budovy, a to i ve většině měst sledovaných v této práci. Dalším prvkem, který komplikoval vyučování, se stalo obsazení mnohých školních budov pro potřeby Wehrmachtu nebo pro ubytování německých uprchlíků z východních oblastí ohrožených blížící se frontou. Mnohé vyučovací ústavy se v posledních měsících války změnily v lazarety. Při retrospektivním pohledu na školy sledované v této práci až do roku 1945 zjistíme, že pouze plzeňská stavební průmyslovka a ostravská strojní průmyslovka se udržely až do osvobození ve svých budovách, všechny ostatní školy byly vlivem nuceného vystěhování nebo poškození objektů při náletech odkázány na nejrůznější prostorová provizoria. Vyučování přerušovaly stále častější letecké poplachy. Už během podzimu byli ti žáci, kteří ve školách zbyli, opět posíláni k výkonu krátkodobých prací v místě bydliště; vzhledem ke zvýšenému leteckému ohrožení se i v menších městech kopaly veřejné protiletecké kryty. Přerušovaná výuka prakticky skončila vánočními svátky 1944. Během prodloužených vánočních prázdnin a následných „uhelných prázdnin“ žáci docházeli do školy pouze jednou týdně pro úkoly, které vypracovávali doma a následně odevzdávali.635 K opětovnému zahájení řádné výuky sice mělo dojít v první polovině března 1945, ale tam, kde byla v provizorních podmínkách obnovena, ji opět narušil odchod žáků ročníku 1927 a 1928 na zákopové práce na Moravu a fakticky byla zahájena až po Velikonocích. Zahájení ofenzívy na východní frontě v polovině dubna 1945 pak až do osvobození přerušilo výuku v moravských městech; zbytek území protektorátu se vyrovnával se stále stupňovanou spojeneckou leteckou ofenzívou, která kromě průmyslových podniků na jaře 1945 postihovala zejména dopravní uzly. Kromě rozbitých nádraží znemožňovaly pravidelnou dopravu na železnicích i silnících útoky hloubkových letců na jednotlivé vlaky a dopravní prostředky. Všechny tyto důvody školní práci prakticky znemožnily. Pohled do života škol v jednotlivých sledovaných městech ale ukazuje, že přes všechny problémy přečkali žáci i vyučující ve své většině strasti posledního válečného roku bez velkých ztrát a o to nadšeněji se mohli pustit do práce v osvobozené republice.

635

Výnos MŠ č. 6268/45-I/1 z 2. 2. 1945 a výnos MŠ č. 5148/45-II/4 z 6. 2. 1945.

269


Charakteristika posledního válečného období včetně poznání žáky vykonávaných prací je komplikována nedostatkem informací. V katalozích se poznámky o pracovním využívání žáků prakticky nevyskytují. Ročníky, které nebyly z rozhodnutí ministerstva hospodářství a práce otevřeny, nemají v katalozích žádné záznamy z doby války a údaje o jejich žácích se objevují až z poválečného období v souvislosti s ukončováním jejich studia. Ty školy, které byly otevřeny, mají vesměs vynecháno hodnocení za třetí čtvrtletí. Toto období posledních tří válečných měsíců v sobě zahrnulo i nasazení na zákopové práce na Moravě, které je tak zachyceno jen u menší části škol, ač se ve skutečnosti dotklo plošně všech. Stejně tak nejsou zachyceny ani krátkodobé místní práce, o kterých se dozvídáme pouze z poválečných zápisů v kronikách nebo výročních zprávách a vzpomínek pamětníků. Pracovní úřady byly v období od září do prosince plně zaměstnány umísťováním žáků z neotevřených tříd a zbylé, kterým bylo dovoleno vyučování, tak byly ze strany „pracáků“ ponechány až na nepatrné výjimky v klidu. Až do jarních měsíců navzdory všem problémům všude probíhaly povinné sběry odpadových surovin. Všeobecně vzdělávací školy – gymnázia Prázdniny 1944 nepředstavovaly pro plzeňské gymnazisty dobu odpočinku. Třetí a čtvrté třídy vyslaly 43 žáků na sklizeň chmele, 128 chlapců z pátých až sedmých tříd kopalo celý červenec a srpen po městě protiletecké kryty. Z obou plzeňských koedukovaných reálných gymnázií zbyly v září 1944 po neotevření oktáv a povolání většiny chlapců ze septim do Luftschutzpolizei prakticky pouze první až šestá třída. V septimách zbyly dívky a několik ze zdravotních důvodů nasazení neschopných chlapců, ze dvou tříd ročníku byla proto vždy vytvořena jedna. Z RG Mikulášské nám. takto zbylo 12 chlapců a 7 dívek, z RG Klatovská tř. 18 chlapců a 15 dívek. Vyučování bylo často přerušováno leteckými poplachy. I během podzimu pokračovalo kopání krytů a také již tradiční skládání brambor.636 Vážný zásah do života města přinesly americké nálety ve dnech 16. října a 16. a 20. prosince 1944. Jak konstatovala školní kronika, „tímto bombardováním skončilo prakticky vyučování vůbec, a poněvadž po něm nastaly vánoční prázdniny, žactvo se rozprchlo po venkově“.637 Skupiny žáků byly střídavě vyžadovány na odklízení trosek. Chlapci pracovali na ulicích, jejich kolegyně z dívčího gymnázia uvnitř AM Plzně, fond SRG Plzeň, karton 1568, inv. č. 133 – Korespondence 1946, čj, 609/46 – Dotazník o škodách způsobených německou okupací žactvu české školy (pro Výzkumný ústav pedagogický J. A. Komenského v Praze) – mj. od 9. 10. do 11. 11. 1944 48 žáků V.-VII. tříd nasazeno při skládání brambor, od 27. 9. do 13. 10. 1944 60 žáků V. tříd při kopání krytů. 637 AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 47 – Kronika 1940–1951, zápis za školní rok 1944–1945. 636

270


poškozených veřejných budov. Z dříve hojných administrativních prací jen žákyně dívčího gymnázia periodicky vypomáhaly při výdeji potravinových lístků.638 V jarních měsících se kvůli nedostatku topiva vyučování až do konce března omezilo na pravidelné týdenní zadávání a kontrolu domácích prací, pravidelná školní práce měla být obnovena po Velikonocích od 4. dubna. Na plzeňských školách však skončila po náletu 17. dubna 1945, který život ve městě zcela rozvrátil. Rozhodnutím starosty města dr. Wilda bylo vyučování zastaveno, učitelé přiděleni k péči o bezpřístřešné a žákyně starší šestnácti let (chlapci tohoto věku byli vesměs zaměstnáni) měly nastoupit na kopání zákopů v okolí města.639 Tento plán již nebyl realizován, pátého května vypuklo povstání a o den později dorazily do města americké jednotky. Venkovská gymnázia prožívala poslední válečný rok v podobném duchu. Pracovní aktivity žáků je možné sledovat pouze v prvním pololetí, dokud školní práce alespoň částečně běžela. I v Rokycanech byli chlapci z VII. třídy povoláni od 12. do 26. září po čtyřčlenných skupinách vždy na pět hodin každé odpoledne ke kopání zákopových krytů. Od 8. do 18. listopadu všichni septimáni vypomáhali při konzervování zelí u Západočeského konzumního družstva.640 V Klatovech byl začátek vyučování posunut až na 26. září kvůli rozšíření obrny, z toho důvodu se neuskutečnila ani připravená výprava na sklizeň chmele. Od prvního dne byla pracovním úřadem povolána na předem neurčenou dobu na zemědělské práce většina chlapců z V.–VII. třídy, vracet se začali až 20. listopadu a za první čtvrtletí nebyli hodnoceni.641 Žáci III.–V. třídy domažlického gymnázia se od 20. srpna do 9. září podíleli na sklizni chmele, septimáni pomáhali od 25. září do 24. listopadu střídavě při sklizni brambor, od 24. listopadu 1944 vypomáhali dva žáci v městské knihovně.642 Příbramští gymnazisté také až do 8. září sklízeli chmel, kromě jednorázových sběrových akcí však během podzimu kronika žádné zaměstnávání žáků nezaznamenala.643 Více využíváni byli žáci berounského gymnázia. To muselo vlastní budovu již během prázdnin 1944 postoupit německé branné moci pro vojenský lazaret, a zahájilo proto nový školní rok 1944/45 v budově obecné školy chlapecké. Vyučování probíhalo na dvě směny, protože k dispozici bylo pouze sedm tříd. Od 7. do 11. října vypomáhalo deset kvintánů 638

AM Plzně, fond DRG Plzeň, inv. č. 93 – Kronika 1907–1947, zápis za školní rok 1944–1945. AM Plzně, fond ŽUÚ Plzeň, karton 1484, inv. č. 290 – Korespondence 1945, čj. 154/45 z 23. 4. 1945. 640 SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno – Protokol z 1. klasifikační porady dne 17. 11. 1944. 641 SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 1081 – Kronika 1940– 1953, zápis za školní rok 1944–1945. 642 SOkA Domažlice, fond G Domažlice, inv. č. 144 – zápisy z porad sboru 1944–1945 – protokol o 1. hlavní poradě 12. 12. 1944. 643 SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Kronika reálky 1939–1949 – zápis za školní rok 1944– 1945. 639

271


a sextánů v zemědělském oddělení okresního úřadu, dvakrát během října sbírali žáci šípky pro vitamínovou akci. Od 10. do 30. listopadu 1944 bylo 10 žáků V.b, 10 žáků VI.b, 5 dívek VI.b a 4 dívky VII.b třídy zaměstnány při zalesňovacích pracích ve školce u Berouna v Pánvích, pokračování zalesňovacích prací se plánovalo i na jaro 1945. Po prodloužených vánočních prázdninách byly žákům dávány domácí úkoly při schůzkách v městském biografu. Podle ministerského výnosu 5047/45-II/2 z 29. 1. 1945 začala škola omezeně vyučovat nenasazené oktavány a připravovat je ke zkoušce dospělosti, což je jev, který u jiných zkoumaných škol zaznamenán nebyl. Od 9. března probíhaly dvakrát týdně vyučovací schůzky s oktavány v budově městské radnice. K maturitě se hlásilo nejprve 7 chlapců a 5 dívek, později 8 chlapců a 13 dívek. Oktavánský kurs byl zastaven až 20. dubna 1945, termíny písemných maturit byly předběžně stanoveny na 7.–10. květen, ale konec války vše změnil. Žáci nižších tříd zahájili pravidelné vyučování od 9. dubna v restauraci Brdatka, to však skončilo po náletu 17. dubna 1945.644 Z budějovických gymnázií nemáme o krátkodobých pracovních aktivitách žáků z podzimu 1944 informace. Zdejší školy podobně jaké jiné trpěly válečnými událostmi. Dívčí gymnázium muselo svou budovu uvolnit už během prázdnin a nastěhovalo se za podmínek střídavého vyučování do objektu reálného gymnázia v Klaudiově ul., Jirsíkovo gymnázium bylo 1. února 1945 narychlo vyklizeno pro německý lazaret. Od 12. ledna se žáci a žákyně scházeli k rozdělování úkolů na různá místa ve městě, mj. v kině Hvězda. Školní budova v Klaudiově ul. byla zcela demolována při náletu 24. března 1945, naštěstí bez obětí.645 Sloučená reálná gymnázia v Táboře v kronice zaznamenávají pouze obecně polní práce a nasazení žáků na zákopy, k Technische Nothilfe a ke službám protiletecké ochrany, i zdejší budova byla v závěru války zabrána pro vojenské účely.646 Pro moravské střední školy připravil brněnský úřad zemského prezidenta podrobný pokyn k zaměstnávání žáků už na dobu letních prázdnin 1944. Oběžník z 10. července 1944 shrnul předběžné požadavky na studentské pracovní síly a rovnou rozdělil jednotlivým školám počty žáků, které měly na příslušná pracoviště dodat. Přednost měli 644

SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – Kronika 1940–1953 – zápis za školní rok 1944–1945; protokoly z porad sboru – protokol o 1. hlavní poradě z 9. 11. 1944, protokol o 2. hlavní poradě z 12. 2. 1945. 645 SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, inv. č. 8 – Kronika 1945–1952, zápis za školní rok 1945–1946; fond SRG Č. Budějovice, inv. č. 3 – Kronika 1938–1949, zápis za školní rok 1944–1945; fond DRG Č. Budějovice, inv. č. 1 – Kronika 1903–1948, zápis za školní rok 1944–1945. 646 SOkA Tábor, fond Jedenáctiletá střední škola Tábor (Reálka), inv. č. 2 – Kronika 1940–1948, zápis za školní rok 1944–1945.

272


dobrovolně se hlásící uchazeči, jen v případě nedostatku dobrovolníků mělo dojít na určování. Brněnské dopravní podniky žádaly 60–100 žáků a žákyň starších sedmnácti let jako průvodčí do vozů městské dopravy. Ředitelství drah v Brně a Olomouci potřebovala téměř 900 nejméně šestnáctiletých chlapců pro lehčí manuální práce na stanicích a tratích ve svých obvodech. Měřičský úřad (Landesvermessungsamt in Böhmen und Mähren) požadoval 25 chlapců na polní měřičské práce. Kromě těchto předběžně určených prací se předpokládala další potřeba sil pro poštovní úřady ve velkých městech a významných železničních uzlech, jakými byly Brno, Olomouc, Přerov a Moravská Ostrava; další dosud nevznesené požadavky byly očekávány ze strany olomouckých a moravsko-ostravských dopravních podniků. Pro tyto práce měly školy v příslušných městech počítat s dostatečnými rezervami. K nasazení neměli být určováni žáci zaměstnaní při žňových pracích na hospodářstvích rodičů a ani žáci budoucích osmých tříd, pro které se chystal zvláštní pokyn.647 Reálné gymnázium v Moravské Ostravě-Přívoze tak během prázdnin vyslalo skupinu žáků pro olomoucké ředitelství drah, okresnímu pověřenci Kuratoria pro výchovu mládeže hlásilo již 4. července 1944 zájemce o službu tramvajových průvodčích a na nádražní poště našlo během srpna práci sedm žáků pátých a šestých tříd.648 Život v Moravské Ostravě vážně narušil první velký nálet na město 28. srpna 1944. V jeho důsledku se začátek školního vyučování posunul až na 19. září, protože četné školní budovy byly poškozeny a v kritickém stavu se ocitla i městská doprava. Letecký útok ovlivnil i další využívání žákovských pracovních sil, protože místní správa kromě záchranných a odklizovacích prací ještě zintenzívnila stavbu zařízení protiletecké ochrany, na kterých se střídavě podíleli žáci i žákyně všech ostravských škol. Reálné gymnázium v Přívoze na ně dodalo pracovní síly z V.–VII. tříd ve dnech 24.–30. října 1944, již předtím ve dnech 10.–12. října kopaly kryty žákyně dívčího gymnázia.649 Kromě toho neminulo skupiny chlapců z V.–VII. tříd skládání brambor pod patronací Kuratoria od 12. října až do 29. listopadu. Určitý druh „vyživovací akce“ tento podzim postihl i dívčí reálné gymnázium ve Slezské Ostravě, když jeho žákyně ze sexty a septimy po skupinách mezi 8. a 25. listopadem skládaly na nádraží zelí. Během vánočních prázdnin pak celkem 40 žáků přívozského reálného gymnázia z V. a VI. tříd vypomáhalo na nádražní poště, 647

AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, karton 12, inv. č. 43 – Korespondence všeobecná 1944 2. část, čj. 1314/44 z 12. 7. 1944 – pokyn zemského prezidenta k rozšířenému prázdninovému nasazení středoškoláků čj. 45.147/44-II/2-b/A z 10. 7. 1944. 648 AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, karton 12, inv. č. 43 – Korespondence všeobecná 1944 2. část, čj. 1355/44 z 14. 7. 1944, čj. 1247/44 ze 4. 7. 1944, čj. 1474/44 z 2. 8. 1944. 649 AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, katon č, 2, inv. č. 30 – Konferenční protokoly 1944–1945 – Zápis č. 7 o první klasifikační poradě dne 30. 11. 1944; fond Dívčí reálné gymnázium Slezská Ostrava, inv. č. 90 – Kronika 1938–1945, zápis za školní rok 1944–1945.

273


vystřídalo se osm skupin při sedmihodinové pracovní době. V této době již ojedinělým příkazem pracovního úřadu byl od 23. září 1944 nasazen jako horník jeden chlapec z VII.b třídy.650 Po prodloužených vánočních prázdninách mělo začít vyučování formou rozdělování úkolů 25. ledna 1945, ale od začátku února byla řada školních budov zabrána vojskem a k rozdělování úloh zůstal volný pouze objekt gymnázia v Karlově ul. č. 5, kde se ke schůzkám s žáky střídaly všechny ostravské střední školy. Na obou sledovaných reálných gymnáziích se profesoři snažili připravovat formou konzultací k maturitě ty oktavány a oktavánky, kteří nebyli trvale přikázáni k práci. Navzdory ukončení „dálkového vyučování“ nižších tříd po dalším náletu z 16. března 1945 se ve dnech 10.–13. dubna 1945 uskutečnily písemné maturity nenasazených oktavánů. Ještě 11. dubna na schůzce ředitelů škol bylo rozhodnuto pokračovat v přípravě žáků k maturitě,651 o čtyři dny později však začala Ostravsko-opavská operace Rudé armády a vyučování v Ostravě definitivně skončilo. Učitelské ústavy Ze zkoumaných učitelských ústavů byli podle dochovaných údajů nejvíce zaměstnáváni chlapci z plzeňského mužského učitelského ústavu. Kromě skládání brambor řízeného Kuratoriem zaměstnala městská správa žák starší šestnácti let od začátku října výkopovými pracemi při stavbě nouzových ubytování. Skupiny o dvaceti žácích pracovaly střídavě každý den kromě soboty od 13 do 17 hodin. Během ledna 1945 kopalo dvacet žáků okopy pro protiletadlová děla.652 Žáci hořovického ústavu kromě stěhování nábytku při přemístění školy vykládali na hořovickém nádraží 12. prosince 1944 náklad soli, 14. ledna spolupracovali s městským úřadem při vyhlášeném sběru rukavic pro české dělníky. V závislosti na ročníku narození i je samozřejmě čekalo povolání k Technische Nothilfe a na zákopové práce.653

AM Ostravy, fond Střední všeobecně vzdělávací škola Ostrava-Přívoz, karton č. 2, inv. č. 30 – Konferenční protokoly 1944–1945 – Zápis č. 7 o první klasifikační poradě dne 30. 11. 1944, Zápis č. 13 o druhé klasifikační poradě sboru dne 13. 2. 1945; fond DRG Slezská Ostrava, inv. č. 90 – Kronika 1938– 1945, zápis za školní rok 1944–1945. 651 AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, karton č. 2, inv. č. 30 – Konferenční protokoly 1944–1945 – Zápis č. 3 o třetí a závěrečné klasifikační poradě dne 13. 7. 1945; fond DRG Slezská Ostrava, inv. č. 90 – Kronika 1938–1945, zápis za školní rok 1944–1945. 652 AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, karton 1497, inv. č. 486, 487 – Spisy 1944, 1945 – čj. 375/44 ze 6. 10. 1944, čj. 40/45 z 31. 1. 1945. 653 SOkA Beroun, fond UÚ Hořovice, nezpracováno – spisy 1945, čj. 55/45 – zpráva č. 3 o poradě za 2. klasifikační období 23. 1. 1945. 650

274


Vyšší obchodní školy Srpnový výnos o totálním válečném nasazení uzavřel vyšší i nižší obchodní školy s výjimkou učňovských. Žáci a žákyně všech sledovaných ústavů byli rozmístěni pracovními úřady do práce v blízkosti bydliště, většinou šlo o průmyslové podniky nebo v případě dívek o výpomoc na úřadech. Školní budovy vesměs obsadila německá armáda nebo uprchlíci. Situaci těchto škol přibližuje poválečný zápis v kronice berounské obchodní akademie: „Hned po uzavření školy umisťoval pracovní úřad žactvo ústavu do všech továren a jiných podniků v Berouně a okolí, bez ohledu na to, zda věkově se tito studenti hodí do drsného továrního prostředí, nebo dokonce na noční směny. Totální nasazení tedy rozptýlilo žactvo. Pohltily je továrny, jen málo zemědělství. Každý byl přikázán v blízkosti svého bydliště, berounští v továrnách Textilag, Siemens (umístěno v Textilagu), Minimax, Eternit, u fy Jelínek v Berouně, v Králově Dvoře a Hýskově, v železárnách nebo cementárně v Králově Dvoře, nebo v továrně až v Loděnici aj. Přikázáni byli mnohdy i k nejtěžším pracím, k tahání nákladů do otráveného ovzduší, na noční směny a podobně. Stejně se jednalo i s profesorským sborem. Ačkoli přineslo toto totální nasazení ohromný rozptyl učitelů a žáků a školu utlumilo úplně, mělo přece jen své klady. Učitelé a žáci, pokud byli na stejném pracovišti, se sblížili, jejich přátelský styk se prohloubil a ve svém vlasteneckém cítění si vzájemně rozuměli…“654 Na obnovení výuky si musely obchodní školy počkat až do doby po osvobození. U plzeňské a táborské školy nejsou místa nasazení žáků známa. Vyšší rolnické školy Vyšší rolnické školy musely v důsledku totálního válečného nasazení pro poslední válečný školní rok uzavřít I.–III. ročníky, vyučovalo se jen ve čtvrtých. I tyto ročníky se ale učily podle nového učebního plánu, který stanovil pouze 25 hodin teoretické výuky týdně a zbytek učební doby měl být věnován zemědělské praxi. Seznamy nižších tříd dostal k dispozici Svaz zemědělství a lesnictví, který žáky rozmístil na odpovídající pracovní místa.655 Dalšímu stěhování neušla plzeňská vyšší rolnická škola, tentokrát do staré budovy klasického gymnázia, a když byla i ta zabrána pro lazaret, pravidelné

SOkA Beroun, fond SEŠ Beroun, nezpracováno – Kronika hospodářské školy (býv. Obchodní akademie) v Berouně 1919–1956, s. 148–150 – zápis za školní rok 1944–1945. 655 SOkA Tábor, fond SZŠ Tábor, nezpracováno – Kniha protokolů z porad – zápis z porady dne 4. 9. 1944. 654

275


vyučování skončilo;656 o stavu budov v Klatovech a Táboře na sklonku války se informace dohledat nepodařilo. K jiným pracím než zemědělským žáci určováni nebyli. Vyšší průmyslové školy Žáci průmyslovek měli v posledním válečném roce posloužit v maximální možné míře válečnému hospodářství, přitom ale tvůrci pokynů pro totální válečné nasazení brali ohled na možnost dokončení jejich kvalifikace. Podle původního návrhu měly být otevřeny jen třetí a čtvrté ročníky. Nakonec však bylo povoleno otevřít od 15. září i první třídy s nově nastupujícími žáky, protože jejich minimální praxe by výrobním podnikům přidělala více starostí než užitku. Školy přesto zůstaly poloprázdné, protože mnozí žáci vyšších tříd byli již z předchozích let plně nasazeni nebo pracovali při škole a docházeli do ní jen mezerovitě. Technische Nothilfe a jarní zákopové práce si mezi nimi také vybraly svůj díl. V Plzni měly o práci žáků, jimž nebylo umožněno studium, zájem jednak Škodovy závody a jednak městská správa. V provozech Škodovky skončili žáci neotevřeného druhého ročníku strojní průmyslovky a vydrželi tam celé první pololetí, než jim byl od února povolen návrat do lavic. Pracovali vesměs při výrobě děl nebo stíhačů tanků PzKpfw 38(t) Hetzer, nazývaných také krycím názvem „Gerät 13“, a to při desetihodinových směnách od 6.00 do 16.00 hodin.657 Čtvrté ročníky byly podle možnosti ponechány studiu, což vzhledem k jejich častému paralelnímu pracovnímu poměru neznamenalo pro žáky velkou výhodu. Předčasnou maturitu vykonali v závěru ledna 1945 a po ní byli hromadně zaměstnáni u plzeňského ředitelství drah jako pomocní topiči na lokomotivách.658 Třetí ročníky se ve škole také mnoho neohřály, protože po náletu 16. října 1944 se opět dostaly ke slovu opravárenské „Einsatzstaby“ městských Technických úřadů a od 18. října až do konce ledna 1945 využívaly mladé strojaře k odklízení trosek. Tyto práce v podstatě stavebního charakteru konali současně i žáci třetího ročníku stavební průmyslovky a lze předpokládat, že jimi byli plně vytíženi i žáci v prvním pololetí neotevřeného druhého ročníku. Ten se sice vrátil v únoru ke studiu,659 ale mnoho klidu mu dopřáno nebylo.

SOkA Příbram, fond SZŠ Březnice, nezpracováno – Pamětní kniha Vyšší hospodářské školy v Plzni 1934–1945, zápis za rok 1944–1945. 657 Informace z dopisu pana Vladislava Tomana, 1944/45 žáka třídy IIfM ze dne 4. 6. 2007 – osobní archiv M. Eisenhammera. 658 Vzpomínka pana Jaroslava Synáče, 1944/45 žáka třídy IVcM z 8. 12. 2003 – osobní archiv M. Eisenhammera. 659 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 296, karton č. 15 – Korespondence 1945, čj.40/45 z 23. 1. 1945 – pokyn MŠ č. 3120/45-III/1 ze 16. 1. 1945 – otevření II. ročníků vyšších průmyslových škol od začátku 2. pololetí, mimořádné maturity IV. ročníků na konci ledna 1945. 656

276


Neúplně vypsané katalogy uvádějí konkrétní údaje u třídy IIc, z jejíchž 41 žáků bylo 16 i během třetího čtvrtletí pracovně využito. Jedenáct chlapců (5 x 1927, 4 x 1928, 2 x 1929) bylo zaměstnáno od 26. února do 4. dubna 1945 na plzeňském letišti, jedna dívka roč. 1928 pracovala v téže době u plzeňské firmy Hoffa, dva chlapci roč. 1928 byli od 17. března 1945 zaměstnáni na železnici v Březnici a jen dva hoši (1x 1927, 1 x 1928) mají poznamenány zákopové práce od 12. března 1945. Tento příklad může v konfrontaci s podkapitolou věnovanou ročníkové akci 1927–1928 budit dojem, že tyto pracovní činnosti dotyčné před zákopy ochránily, není však jisté, zda na ně nebyli vysláni v závěrečné fázi opevňovacích prací po 4. dubnu. V katalogu to však uvedeno není. Čtvrté ročníky vykonaly mimořádnou zkoušku dospělosti ve dnech 27.–31. ledna 1945.660 Vyšší průmyslová škola strojnická v Moravské Ostravě-Vítkovicích se řídila stejnými předpisy jako plzeňské a situace u ní tudíž byla obdobná. Z minulých let zde zůstal rozdíl oproti Plzni v převažujícím způsobu nasazení chlapců z vyšších ročníků, jejichž žáci v případě povolání pracovním úřadem zpravidla opouštěli školu zcela a neměli možnost souběžného vykonávání práce a studia. Škola si i v tomto roce udržela svoji budovu, která byla srpnovým náletem jen lehce poškozena. Na podzim 1944 se mezi žáky prvních ročníků setkáváme se šesti případy přikázání žáků pracovním úřadem během října až počátku listopadu (1 x 1926, 1 x 1927, 4 x 1928), jen jeden z nich se ještě před Vánoci vrátil do školy. Jiné poznámky o pracovním nasazení v katalogu nejsou uvedeny, a to ani u III. a IV. ročníků.661 Pouze z korespondence školy se dozvídáme, že místní velitelství protiletecké ochrany od začátku října 1944 do 6. února 1945 pokračovalo v budování krytů a požárních nádrží a využívalo na výkopové práce žáky školy, přesnější údaje však chybějí.662 Mimořádné maturity proběhly ve dnech 29. ledna až 1. února 1945 v atmosféře budování opevnění proti postupující Rudé armádě a ostravští strojaři byli stejně jako plzeňští posláni k dráze, v tomto případě jako pomocní dělníci do dílen státních drah v Přívoze.663 Poslední válečný rok se po stránce pracovního nasazení lišil od obou předchozích. Žáci škol se již nevydávali na cestu do Říše, zato byla pod vlivem vývoje války v dosud nevídaném měřítku omezena výuka prakticky všech typů škol a jejich frekventanti byli tak AM Plzně, fond SPŠ strojnická, inv. č. 231, sign. 27d246 – Katalog 1944–1945; fond SPŠ stavební, inv. č. 177, sign. 20b217 – Katalog odborné školy stavitelské 1944–1945. 661 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 186 – Katalog 1944–1945. 662 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, karton č. 15,$ inv. č. 295 – Korespondence 1944, čj.746/44 ze 4. 10. 1944; inv. č. 296 – Korespondence 1945, čj. 82/45 ze 13. 2. 1945. 663 MEDŘICKÝ, Z. Deník TN-Manna…c.d., s. 101. 660

277


jako nikdy dříve pracovně využiti v lokálním měřítku. Korespondovalo to s celkovou situací v protektorátu, který v této době již nevysílal žádné pracovní síly do Německa a naopak se sám stával jednou z nejdůležitějších částí jeho výrobní základny. Kromě běžného pracovního využití se oproti minulým letům výrazně rozšířilo i přikazování žáků k dlouhodobé nouzové službě u organizací zapojených do protiletecké ochrany a v poslední fázi války i k opevňovacím pracím. Těmto dvěma oblastem jsou věnovány následující dvě podkapitoly. 7.2 Nasazení do Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei 1944-1945 Poslední válečný rok přivedl do řad Technische Nothilfe dosud největší počet nováčků ze studentských řad. Kromě velkých měst se stálými a zavedenými posádkami TN, které si v dohodě s místními pracovními úřady povolávaly některé studenty samy do služby již během jara, došlo nyní i na žáky škol z venkovských okresů. Základ pro jejich povolání představovaly stále seznamy vyhotovené školami v důsledku pokynu z 28. října 1943. Podle nich povolalo pražské ústředí postupně od května do srpna 1944 mnohé čerstvé abiturienty středních škol. Počátek tohoto povolávání se časově kryl se založením již výše zmíněné Protektorátní Technické nouzové pomoci. Nástup do služby se v případě „venkovských“ maturantů lišil od plzeňských nebo ostravských chlapců, protože povolávací příkaz vedl jejich první kroky do kasáren Technische Nothilfe v zabrané budově dívčího gymnázia ve Slezské ulici č. 102 v Praze. Odtud byli po vyřízení formalit, vystrojení a krátkém úvodním pobytu rozesíláni na pracoviště po celém protektorátu. Někteří byli sice uznáni neschopnými nebo dosáhli po určité době propuštění kvůli nemoci, většina jich však zůstala ve službě až do sklonku války. Velící orgány přesouvaly TN-Manny podle potřeby, část z nich vydržela celou dobu nasazení na jednom pracovišti, jiní vystřídali míst několik. Pro momentálně nezařazené existovalo v Praze náhradní těleso, tzv. Ersatzkompanie. Stejným způsobem proběhlo s několikatýdenním odstupem i začlenění velké části chlapců ze sedmých tříd gymnázií, jejichž nasazení pro potřeby Technische Nothilfe a protiletecké ochrany předpokládal pokyn Ministerstva hospodářství a práce o provádění totálního válečného nasazení z 18. srpna 1944. Ve věkové mezeře mezi abiturienty letního termínu 1944, většinou ročníku 1925, a podzimními septimány narozenými většinou v roce 1927 se nacházeli žáci gymnaziálních oktáv, které podle vzpomínaného pokynu neměly být otevřeny. S jejich žáky se předběžně počítalo pro zařazení do průmyslu, ve skutečnosti se ale mnozí z nich také dostali do řad TN a prošli stejným „kolečkem“ jako jejich o rok starší i mladší spolužáci. Všichni, kdo absolvovali 278


přijímací proceduru v Praze, byli jednotně zaevidováni a obdrželi osobní čísla. Podle nich lze stanovit počet TN-Mannů, kteří prošli provizorními kasárnami ve Slezské ul. mezi květnem 1944 a polovinou dubna 1945, na přibližně pět tisíc.664 Skutečný počet příslušníků TN na protektorátním území v posledním válečném roce však mohl být až dvojnásobný, protože kartotéka, z níž je možné údaje čerpat, nezahrnuje chlapce z Moravy ani z některých velkých autonomně fungujících místních skupin TN, jakou byla například Plzeň. Na

skupiny

uniformovaných

nádeníků

čekaly

rozmanité

práce.

Pražská

„Ersatzkompanie“ kromě běžné údržby ubikací pomáhala při výstavbě posledních protileteckých krytů a požárních nádrží; daleko vážnější činnost však pro ni nastala po prvním velkém náletu na Prahu 14. února 1945, kdy se plně zapojila do likvidace jeho následků.665 Venkovská pracoviště (tzv. Einsatzkommanda), na která pražské ústředí sobě podřízené lidi vysílalo, se nacházela od pražských předměstí až po východní Čechy a severní Moravu. Porovnáním seznamů žáků jednotlivých zkoumaných škol s kartotékou TN bylo zjištěno, že chlapci byli po větších či menších skupinách rozesláni na pracoviště v Čakovicích (Avia), Kladně, Klecanech, Moravské Ostravě, Německém Brodu, Pardubicích, Praze-Modřanech, Praze-Ruzyni, Semilech, Zákolanech a ve vojenském výcvikovém prostoru Brdy (Kammwald), jednotlivci se dostali i do Berouna, Jičína nebo Rakovníka. Řada z nich přitom vystřídala minimálně dvě z uvedených míst. Na letištích v Klecanech a Ruzyni pracovaly oddíly TN při údržbě přistávacích ploch a stavbě ochranných okopů a valů pro letadla.666 Do Pardubic byly nasazeny k odklizovacím pracím v rozbombardované rafinérii PARAMO,667 v Semilech budovaly 664

NA, fond TN Praha – Kartotéka příslušníků Technische Nothilfe. Průzkum kartotéky potvrdil, že jsou v ní dodatečně spojeny evidence několika centrálně řízených nasazovacích akcí, počínaje výjezdem do Berlína v březnu 1943 a zejména akce nasazení žáků průmyslových škol (ale i dalších příslušníků TN jiného než „studentského“ původu) na území Říše od srpna 1943 do počátku února 1944. Tyto osoby nemají přidělena osobní čísla. Ta začala být přidělována zřejmě začátkem května 1944 (což se kryje s formálním vznikem „Protektorats Technsiche Nothilfe“) od čísla 2000 výš. (I tento fakt mimochodem potvrzuje udávaný počet přibližně dvou tisíc studentů nasazených do Říše v druhé polovině roku 1943.) Náhodným průzkumem bylo ověřeno, že čísla těsně přes 2000 obdrželi poddůstojníci TN nastálo působící v kasárnách, ale již čísla od cca 2050 výše byla přidělována čerstvým maturantům nastupujícím jako řadové mužstvo od 8. května 1944 dále. Koncem června 1944 již byla použita čísla kolem 3000, v polovině srpna 1944 kolem 4000, počátkem listopadu přes 5000, v polovině ledna 1945 přes 6000 a v polovině dubna 1945 se nejvyšší zjištěná nově přidělovaná čísla pohybují těsně nad hranicí 7100. 665 BOČEK, Karel. Ani gram uranu okupantům! Praha : Akropolis, 2005, s. 24–25; též PLAVEC, Michal – VOJTÁŠEK, Filip – KAŠŠÁK, Peter. Praha v plamenech. Nálety na hlavní město za druhé světové války. Cheb : Svět křídel, 2008, s. 194–195. 666 PLAVEC, M. – VOJTÁŠEK, F. – KAŠŠÁK, P. Praha v plamenech…c.d., s. 293–298 – vzpomínky bývalého oktavána kladenského gymnázia Karla Rozsypala, nasazeného do TN od 14. 8. 1944, účastníka „einsatzů“ v Praze, Kladně a Klecanech. 667 LEŠEK, František, Éra Technische Nothilfe v Pardubicích. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 2002, Pardubice 2002, s. 92–94.

279


barákový tábor pro dělníky továrny Zittwerke a násep pro železniční vlečku.668 V Kladně pracovali TN-Manni do konce ledna 1945 v provozu tamních železáren na dole Max, v Německém Brodu vypomáhali při rozšiřování nevyužívaného železničního tunelu určeného pro projektovanou podzemní továrnu.669 Naposledy zřízené „Einsatzkommando“ v Příkosicích na hranici brdského vojenského prostoru od 4. dubna 1945 kácelo stromy a upravovalo z nich klády pro protitankové zátarasy, jeho členové se však rozprchli po náletu na plzeňské nádraží 17. dubna 1945.670 Zástupci ministerstva školství řešili během listopadu 1944 otázku, zda a jakým způsobem umožnit žákům zařazeným do TN částečné vyučování. Pro nasazené oktavány bylo možné uplatnit výnos o vysvědčení na odchodnou s doložkou o dospělosti, u septimánů však nebyla situace jasná vzhledem k tomu, že délka jejich zasazení nebyla předem ohraničena a hrozilo, že přijdou o celý rok výuky. Schůzka na toto téma uskutečněná u dr. Willingera 17. listopadu 1944 za účasti velitelů TN a německých vedoucích odborů ministerstva školství nepřinesla jednoznačný výsledek.671 V situaci, kdy se na jednotlivých vesměs „válečně důležitých“ pracovištích striktně uplatňovaly minimálně desetihodinové směny šest dnů v týdnu při těžké manuální práci a neděle byla vyhrazena pro údržbu ubikací, praní prádla a podle potřeby odborné školení, nezbýval na vyučování čas ani síly. Zástupci ministerstva školství upozorňovali na politicky citlivou skutečnost, že němečtí žáci ročníku 1927 sloužící jako pomocníci protiletadlového dělostřelectva mají nárok na improvizované vyučování v rozsahu 18 hodin týdně, zatímco česká mládež takovou možnost nemá. V případě Luftwaffenhelferů ale bylo na vyučování více času vzhledem k tomu, že se nacházeli po ukončení výcviku „pouze“ ve stavu neustálé bojové pohotovosti, zatímco čeští TN-Manni deset hodin denně tvrdě dřeli. V rovině úvahy zůstal návrh na uskutečnění dvouměsíčního kursu pro septimány v závěru školního roku, který jim měl ztracené vyučování nahradit. Definitivní rozhodnutí

668

Podle vzpomínky Jaromíra Halaburta, 1944/45 septimána klatovského reálného gymnázia, nasazeného v TN od 27. 11. 1944. Zittwerke byl název pro bývalou textilní továrnu firmy Schmitt v Bitouchově u Semil, přebudovanou firmou Junkers na opravy a výrobu leteckých motorů. – Dopis pana Jaromíra Halaburta z 30. 3. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. 669 Podle vzpomínky Josefa Pláteníka, 1944/45 oktavána klatovského reálného gymnázia, nasazeného do TN od srpna 1944. – Dopis pana Josefa Pláteníka z 2. 6. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera. 670 ZRZAVÝ, Jan. Vzpomínky na události z ledna až května 1945. Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník, 12, 1996, Okresní vlastivědné muzeum a Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, Havlíčkův Brod 1996, s. 39–47. 671 NA, fond NSM, karton 47, inv. č. 690, sign. 110-4/541 – úprava vyučování žáků 7. tříd českých středních škol nasazených k TN. Zemský úřad pro Čechy (odd. II – Erziehung und Unterricht) přitom podle jiného zdroje již 18. 10. 1944 svým výnosem č. II-2-A-2406 nouzové vyučování o délce 18 hodin týdně pro žáky nasazené k TN nebo LS povolil. – AM Plzně, fond SRG Plzeň, karton 1568, inv. č. 131 – Korespondence 1944, čj. 607/44 z 26. 10. 1944.

280


nepřineslo ani předložení celé věci K. H. Frankovi a ve výsledku se s žádným vyučováním nezačalo, protože vývoj válečných událostí přinášel těmto jednotkám stále více práce. Podobně jako při nasazení protektorátních studentů v Říši na podzim 1943 se četní rodiče obraceli na kancelář prezidenta republiky s prosbami o propuštění svých synů či jejich přeložení na bližší pracoviště. Prezidentská kancelář tyto žádosti postupovala velení Technische Nothilfe a ministerstvu vnitra, rozhodnutí těchto míst však bývala v zásadě záporná. Komplexní ukázkou stížností a reakce na ně je hromadný anonymní dopis podepsaný „rodiče postižených studentů“ ze 14. září 1944.672 Ti na základě zpráv získaných od svých synů seznamovali prezidenta s podstatou vykonávaných prací („Služba, která je od tohoto dorostu české inteligence požadována, není nikterak technického rázu, nýbrž je to těžká nádeničina nejhrubšího zrna trvající každodenně 11 hodin, někde (např. v Mor. Ostravě) i bez přestávky v neděli. Ponejvíce se požaduje kopání a odvážení hlíny, někde i jiné práce (v Královém Dvoře u Berouna na př. musí jeden hoch složit denně s vagonu 100 metr. centů rudy). Tyto práce se ukládají každému bez rozdílu a bez ohledu, zda fysicky na ně stačí, a bez jakéhokoli předchozího pečlivého lékařského vyšetření.“), s nedostatečnou stravou, omezenými hygienickými podmínkami i před zimou nechránícím služebním oblečením („pouhá plátěná bluza a kalhoty“). Kritizovali zařazování hochů do posádek vzdálených od místa bydliště („hoši od Klatov, Sušice, Jičína a z Prahy slouží v Mor. Ostravě...“), což znemožňovalo spojení s domovem a při stále komplikovanější dopravě narušovalo i udělené dovolené („cesta musí být v obou případech konána v noci a hoch, který se vrátí nevyspalý z návštěvy, musí hned nastoupit do těžké práce“). Závěrečný stesk nad nezájmem ministra školství Moravce i vedoucích Kuratoria o podmínky, za kterých musí čeští studenti u TN pracovat, vyústil v naději, že se prezidentská kancelář postará o nápravu. Ta při omezených možnostech, jež jí dávalo její postavení, dopis opět postoupila na vědomí ministru vnitra Bienertovi. Odpověď z pera německého generálního velitele uniformované protektorátní policie gen. Hitzegrada došla téměř po třech měsících a většinu rodičovských stesků odrazila s tím, že šlo o výjimečné případy, které byly buď vynuceny okolnostmi, nebo již napraveny. Konstatovala, že nasazení se uskutečňuje na základě platných předpisů v dorozumění s ministrem školství, ministrem hospodářství a práce a Kuratoriem pro výchovu mládeže. Pracovní doba by měla být v zásadě 56 hodin týdně a podle došlých hlášení nedocházelo k jejímu překračování. Stravovací norma podle generálových slov odpovídala dávkám pro dlouho 672

AKPR, fond KPR, sign. A 15797/44-2 (součást spisu sign. A 4564/45 – Technische Nothilfe – pracovní zasazení), došlo dne 15. 9. 1944.

281


pracující a byla v souladu i s normami Wehrmachtu. Zdravotní stav nasazených kromě některých mimořádných případů umožňoval požadovanou práci a činnost na čerstvém vzduchu jej prý spíše zlepšovala, než zhoršovala. K oblečení byly vydány pláštěnky, pláště a náhradní garnitura prádla. Pracovní místa byla určována potřebami válečného průmyslu a nikoli přáními na umístění v obvodu školy; v této souvislosti nechybělo obvyklé srovnání s úkoly stejně staré německé mládeže, která stojí na frontě a brání svoji domovinu, případně je ještě v daleko mladším věku vyjímána ze škol a učení a pověřována válečně důležitými činnostmi. Na závěr neopomněl Hitzegrad zmínit údajná vyjádření některých chlapců, že společná práce v TN utužuje kamarádství a že jsou rádi, že mohou spolupracovat při válečném úsilí.673 Výše popsaná situace se bezprostředně dotkla žáků většiny zkoumaných škol. Vzhledem k tomu, že místa nasazení nebyla společná pro třídy ze stejné školy, není účelné je do detailu uvádět, protože výčtem již byly zmíněny výše. I když se zpravidla na počátku skupiny spolužáků udržely pohromadě, postupným střídáním pracovišť se mnohé rozpadly. Jak dosvědčují údaje z katalogů jednotlivých škol pro školní rok 1944/45, pražskými kasárnami TN postupně prošli gymnazisté z Domažlic (septimáni nasazeni od 25. listopadu 1944 – na rozdíl od nasazení svých předchůdců oktavánů z jara 1944 již nebyli určeni přímo k plzeňské místní skupině TN),674 z Klatov (žáci neotevřené oktávy od 14. srpna 1944, septimáni od 27. listopadu 1944),675 Příbrami (septimáni od 5. února 1945)676 i Berouna (čerství abiturienti již 8. května 1944, septimáni 9. října 1944).677 Ze septim byli povoláni zásadně všichni zdravotně schopní, na rozdíl od jiných předchozích nasazování zde proto nemá smysl sledovat rozdíly mezi jednotlivými školami, protože žádné rozdílné přístupy zde vzhledem k centrální organizaci nepřipadaly v úvahu.

673

AKPR, fond KPR, sign. A 20034/44-2 ze 16. 12. 1944 (součást spisu sign. A 4564/45 – Technische Nothilfe – pracovní zasazení) - odpověď gen. Hitzegrada na dopis prezidentské kanceláře adresovaný ministru vnitra Bienertovi z 19. 9. 1944 datovaná 9. 12. 1944. Oba dokumenty jsou v plném znění uvedeny v edici Pracovali pro Třetí říši…c.d., s. 321–325 – dokument č. 119 a poznámky k němu. 674 SOkA Domažlice, fond G Domažlice, inv. č . 72 – Katalog 1944–1945. 675 SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 539 – Katalog 1944–1945. 676 SOkA Příbram, fond G Příbram, nezpracováno – Katalog 1944–1945, Kronika reálky 1919–1949 (zápis za rok 1944–1945) – u jednotlivců v katalogu neuvedeno, ověřeno z kartotéky TN v NA, fond Technická nouzová pomoc, Praha. 677 SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno, Katalog 1944–1945, dále Spisy 1944, čj. 88/15 – hlášení o nasazení žáků do TN pro Zemský úřad v Praze – odd. II ze dne 26. 10. 1944. Berounští žáci byli hromadně posláni na „einsatz“ do nedalekého Kladna (27 chlapců), pouze dva zůstali v pražských kasárnách TN. K případu jednoho z nich, obviňovaného z kolaborace, viz čj. 170/45.

282


Českobudějovická gymnázia opustila většina septimánů ke 4. nebo 7. prosinci 1944,678 spojená táborská gymnázia také ke 4. prosinci 1944.679 Z rokycanského gymnázia prošlo pražskými kasárnami TN jen několik jednotlivců z neotevřené oktávy, septimáni nemají nasazení u TN v katalogu poznamenáno, ani nejsou zachyceni v její centrální pražské kartotéce.680 Nasazení do TN neušli ani žáci třetích a čtvrtých ročníků učitelských ústavů, přestože nastupovali až mezi posledními. Hořovičtí byli povoláni k 26. únoru 1945,681 plzeňští k 5. nebo 12. březnu 1945.682 U plzeňských jde o anomálii, protože až dosud byli žáci plzeňských škol zařazováni rovnou k plzeňské místní skupině TN. Někteří z nich však koncem dubna ze svých „einsatzů“ v Klecanech, Modřanech a Příkosicích uprchli, vrátili se domů a revoluční dny strávili s plzeňskými kolegy jako členové povstalecké jednotky „Služba vlasti“.683 Podobně se bojů v době pražského povstání účastnili v řadách „Technické roty“ a pozdějšího „Strážního praporu VI.“ někteří žáci gymnázií z Berouna, Příbrami a hořovického učitelského ústavu.684 Žáci moravských škol pražským kasárnám ve Slezské ul. nepodléhali. Vzhledem k omezené pramenné základně využité pro tuto práci můžeme uvést pro srovnání jen údaje z Moravské Ostravy. Činnost TN se v posledním válečném roce významně projevila jak u reálného gymnázia Moravská Ostrava-Přívoz, tak u vítkovické strojní průmyslovky. Místní skupina TN Moravská Ostrava oznámila ředitelství gymnázia i průmyslové školy dopisem z 12. července 1944, že dosavadní třídenní nasazení žáků k 15. červenci 1944 končí a bude od 24. července 1944 nahrazeno dlouhodobým místním nasazením.685 Školy měly vyrozumět žáky podle přiložených seznamů o tom, že se mají dostavit mezi 20. až 22. červencem do sídla TN v Německém domě k vyřízení potřebných náležitostí. Z žáků reálného gymnázia se pozvánka týkala sedmi nastávajících septimánů, seznam 678

SOkA České Budějovice, fond SRG Č. Budějovice, inv. č. 25 – Katalog 1944–1945; fond JG Č. Budějovice, inv. č. 86 – Katalog 1944–1945. 679 SOkA Tábor, fond R Tábor, inv. č. 47 – Katalog 1944–1945 (společný pro obě sloučená gymnázia). 680 SOkA Rokycany, fond G Rokycany, nezpracováno – Katalog 1944–1945, údaje ověřeny z kartotéky TN v NA, fond TN Praha. 681 SOkA Beroun, fond UÚ Hořovice, nezpracováno, Katalog 1944–1945. Údaje ověřeny podle kartotéky TN v NA, fond TN Praha. 682 AM Plzně, fond MUÚ Plzeň, inv. č. 147, sign. 11f105 – údaje ověřeny podle kartotéky TN v NA, fond TN Praha. 683 AM Plzně, fond Sbírka dokumentů plzeňkého odboje 1939-1945 (F. Bureš – 2. lehká divize), inv. č. 20 – Skupina kpt. ing. Honzíka (Technische Nothilfe, po 5. 5. 1945 Služba vlasti). 684 NA, fond TN Praha, Kartotéka TN – záznamy na kartách jednotlivců. 685 AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, karton č. 12, inv. č. 43 – Korespondence všeobecná 1944 (2. část), čj. 1322/44 z 12. 7. 1944; fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 295, karton č. 15 – Korespondence 1944, čj. 562/44 z 12. 7. 1944.

283


zaslaný strojní průmyslovce byl obsáhlejší a zahrnoval z vyšší průmyslové školy tři žáky prvního ročníku, osm žáků druhého a 46 žáků třetího ročníku. Mezi oslovenými „třeťáky“, postupujícími do čtvrtého ročníku, se nacházela řada z těch, kteří měli za sebou tragický podzim v Berlíně. Ostravská TN vycházela při výběru ze starých seznamů z podzimu 1943, jak je zřejmé ze skutečnosti, že do něj zahrnula i žáky, kteří již před prázdninami 1944 odmaturovali. K sedmi gymnazistům přibyli postupně další. Ke konci září jich bylo ze septim u TN 33 z celkových 42, ke konci listopadu jich zůstalo v nasazení 23. Poslední údaj z poloviny února 1945 je stále označuje jako trvale nasazené a přibyli k nim další tři žáci, kteří uzavřeli počet na 26.686 O náplni jejich práce není nic bližšího známo, ale s velkou pravděpodobností šlo o odklízení trosek po náletu 29. srpna 1944 a výkopy protileteckých krytů. Podrobnější informace jsou dostupné u vítkovické strojní průmyslovky. Žáci nastávajícího čtvrtého ročníku odjeli koncem července v dusné atmosféře po atentátu na Hitlera na „einsatz“ do Brna, odkud byli zakrátko převeleni do Boskovic a Vsetína. V posledním srpnovém týdnu je další přesun dovedl do Kuřimi, kde v tamní letecké továrně odklízeli následky náletu z 25. srpna 1944. Plni obav o osud blízkých pak sháněli zprávy o průběhu náletu na Moravskou Ostravu 29. srpna 1944. Nakonec byli opět propuštěni do zálohy a mohli začít studovat.687 Souběžně si vyžádala místní skupina TN Frýdek v dohodě s pracovním úřadem skupinu žáků na dobu od 15. července do 15. září na údržbu lokální dráhy Moravská Ostrava – Karviná. I zde měli mnozí ze seznamu již absolutorium za sebou, a práce na trati tak čekala na čtyři žáky z druhého a třináct žáků ze třetího ročníku.688 Od 7. října pracovali pod hlavičkou TN třikrát týdně čtyři chlapci ze třetího a devět chlapců ze čtvrtého ročníku u místní pobočky firmy Dango-Dienenthal, až na výjimky šlo opět o veterány berlínského nasazení.689 Poslední vzepětí ostravské Technische Nothilfe již souviselo s budováním opevnění proti očekávanému postupu Rudé armády počátkem roku 1945. Souběžně s pokynem Ministerstva školství k provedení mimořádných maturit na konci ledna obdržela škola sdělení od ostravské Technische 686

AM Ostravy, fond SVVŠ Ostrava-Přívoz, karton č. 2, inv. č. 30 – Konferenční protokoly 1944–1945 – Zápis č. 1 o zahajovací poradě dne 29. 9. 1944, Zápis č. 7 o první klasifikační poradě dne 30. 11. 1944, Zápis č. 13 o 2. klasifikační poradě 13. 2. 1945. 687 MEDŘICKÝ, Z. Deník TN-Manna…c.d., s. 100. 688 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, karton č. 15, inv. č. 295 – Korespondence 1944, čj. 551/44 z 8. 7. 1944 689 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, karton č. 15, inv. č. 295 – Korespondence 1944, čj.750/44 ze 7. 10. 1944 a čj. 905/44 z 11. 12. 1944 – přípisy od pracovního úřadu Moravská Ostrava, že souhlasí s nasazením vypsaných žáků v rámci TN u jmenované firmy.

284


Nothilfe, že na pokyn Oberlandrata se mají žáci třetího a čtvrtého ročníku dostavit 26. ledna do jejího sídla v pracovním oblečení a se zásobou jídla. Oberlandratem vyhlášené zákopové práce vykonávané pod patronací TN trvaly od 26. ledna do 7. února 1945 a zkomplikovaly tak provedení zkoušek dospělosti, které se v dohodě s vedením TN podařilo uskutečnit po jednotlivých třídách ve dnech 29. ledna – 1. února 1945.690 Takto příznačně skončili svoji školní docházku poslední váleční maturanti, mezi nimi všichni, kteří se v lednu 1944 vrátili z Berlína. Do značné míry nezávisle na pražském ústředí fungovala i v posledním válečném roce plzeňská místní skupina TN. Počet jejích příslušníků se v tomto období už příliš nezvýšil, protože měla naplněný stav z jara 1944. Z dokumentů plzeňských škol není patrné, že by žáci byli v posledním válečném roce k TN nasazováni. Přesto se podle vzpomínek pamětníků jednotlivci i během podzimu 1944 k TN nově dostali, konkrétně ze třetího ročníku strojní průmyslovky.691 Z pamětnických vzpomínek lze také rekonstruovat činnost jednotky.692 Ještě během podzimních měsíců pokračovaly práce v areálu budovaných slovanských kasáren protiletadlového dělostřelectva. Mimo to část příslušníků TN stále kopala zákopové kryty na různých místech Plzně. V závěru podzimu byla jedna skupina TN-Mannů vycvičena v zacházení s hasičským agregátem a ubytována v blízkosti městské plynárny. Tu také pomáhali hasit a opravovat po náletu 16. prosince 1944. Další skupina byla ubytována na plzeňském letišti, kde pomáhala udržovat přistávací plochu. Na jaře 1945 byli TN–Manni posíláni na výkopy základů a betonování nosných sloupů pro projektovaná kasárna v Zábělé u Plzně, tato stavba již nebyla nikdy dokončena. Po dubnových náletech pak všichni dostupní členové pomáhali při záchranných pracích, odklízení trosek a vyprošťování mrtvých ze zasypaných krytů. V tomto bodě se jejich práce protnula s činností plzeňského luftschutzu, i když podléhali samostatnému velení. V posledních válečných dnech pak vybraní chlapci absolvovali pod vedením policejního kapitána Honzíka tajné školení v zacházení s pěchotními zbraněmi a 5. května 1945 se zapojili do povstání.693 V hlídkové a strážní službě pokračovali přibližně do konce května, 690

AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, karton č. 15, inv. č. 296 – Korespondence 1945, čj.49/45 z 25. 1. 1945, 40/45 z 23. 1. 1945 a 2. 2. 1945. 691 Novým příslušníkem TN se od října 1944 stal žák IIIe třídy plzeňské strojní průmyslovky Adolf Maurer (roč. 1927) a jeho stejně starý spolužák Josef Švehlák. – Vzpomínka pana Adolfa Maurera ze dne 9. 4. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. V katalogu školy nemají ani jeden nástup k TN vyznačen. 692 Vzpomínka pánů Ivo Hlavsy a Miloslava Krále ze dne 2. 12. 2004, vzpomínka pana Adolfa Maurera ze dne 9. 4. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera. 693 AM Plzně, fond Sbírka dokumentů plzeňského odboje 1939-1945 (F. Bureš – 2. lehká divize), inv. č. 20 – Skupina kpt. ing. Honzíka (Technische Nothilfe, po 5. 5. 1945 Služba vlasti).

285


někteří jednotlivci až do začátku července, a studenti z jejich řad se vrátili k obnovenému vyučování. Kromě Technische Nothilfe byli septimáni posledního válečného ročníku zařazováni i do jednotek protiletecké ochrany, tedy k Luftschutzpolizei. Ze zkoumaných škol tento osud potkal žáky všech čtyř septim obou ještě fungujících plzeňských reálných gymnázií. Za schopné služby jich bylo uznáno celkem 94 ze 124.694 Dne 18. září 1944 oblékli uniformy luftschutzu a během podzimu vytvořili základ nově postavené čtvrté požární pohotovosti, cvičené v Třemošné a posléze umístěné v Plzni-Újezdě. Posílili tak své o rok či dva starší kolegy, kteří jim v některých případech po převelení od jiných pohotovostí dělali velitele družstev. V průběhu jejich výcviku jednalo ředitelství Reálného gymnázia Mikulášské nám. s policejním ředitelstvím o možnosti omezeného vyučování v rozsahu 18 hodin týdně, velitelství plzeňské protiletecké ochrany ale návrhy zamítlo s poukazem na nutnost neustálé pohotovosti podřízených jednotek.695 Oprávněnost tohoto stanoviska bohužel potvrdily podzimní nálety na Plzeň ze 16. října a 16. a 20. prosince 1944, kdy zejména poslední z nich s více než stovkou mrtvých schopnosti všech složek plzeňského luftschutzu důkladně prověřil. Zařazení plzeňských studentů do Luftschutzpolizei představovalo výjimku, protože podle ústředně vydaných dispozic byli septimáni primárně určeni pro TN. K úkolům protiletecké ochrany byli v podmínkách totálního válečného nasazení podzimu 1944 určováni spíše žáci šestých ročníků gymnázií.696 Jejich hlavním úkolem bylo zajišťovat komunikaci mezi jednotlivými městskými a policejními úřady v případě náletu jako pěší nebo cyklistické spojky. Účastnili se plně školní výuky i dalších prací školám předepisovaných, pouze v případě poplachu navlékali rukávovou pásku s označením „Melder“, opravňující je k pohybu na ulici, a museli se dostavit na určená místa. Kromě chlapců ze septim bylo k plzeňskému luftschutzu zařazeno během podzimu 1944 a jara

694

AM Plzně, fond MRG Plzeň, inv. č. 26, sign. 26d372 – Katalog 1944–1945, třída VII.a,b; fond SRG Plzeň, inv. č. 4, sign. 16b75 – Katalog 1944–1945, třída VII.a,b. 695 AM Plzně, fond SRG Plzeň, karton 1568, inv. č. 131 – Korespondence 1944, čj. 607/44 z 26. 10. 1944 – žádost ředitelství školy na policejní ředitelství, její zamítnutí a následné hlášení Zemskému úřadu (odd. II). Případné vyučování by bylo komplikováno umístěním žáků v ubikacích mimo obvod města (Třemošná). 696 NA, fond NSM, karton 47, inv. č. 690, sign. 110-4/541 – úprava vyučování žáků 7. tříd českých středních škol nasazených k TN – rozbor způsobu nasazení jednotlivých ročníků gymnázií; dále též NA, fond Generální velitel uniformované protektorátní policie, Praha, karton 14, inv. č. 148 – Protektorátní technická policie – dálnopis z 23. 1. 1945 upozorňující na prvořadé zařazování žáků 7. ročníků protektorátních škol do TN, které má přednost před službou v protiletecké ochraně.

286


1945 i několik dívek z uzavřených tříd středních škol, většinou po krátké praxi ve výrobních podnicích.697 Příslušníci luftschutzu včetně těch nejmladších byli naplno nasazeni k likvidaci následků náletů na Plzeň. Ještě v době výcviku v příměstské obci Třemošná pomáhali hoši jako ubytovatelé při příjezdu transportu uprchlíků, „národních hostů“ z Banátu. Po říjnových a prosincových útocích směřovaných proti Škodovce a seřazovacímu nádraží, které při nepřesných zásazích způsobily i četné škody v přilehlých čtvrtích, a menším náletu z 14. února 1944 došlo na jaře k finálním útokům. Plzeňský železniční uzel a sousední čtvrti Doubravka a Letná byly vážně zasaženy při mohutné akci RAF v noci ze 16. na 17. dubna 1945, den poté bombardéry americké 8. letecké armády při nepřesném zaměření seřaďovacího nářadí v Plzni-Koterově pobořily vilovou čtvrť na Slovanech a zničující americký nálet na Škodovy závody 25. dubna 1945 krvavou sérii uzavřel. Síly 4. požární pohotovosti, složené převážně z gymnazistů, byly do krajnosti vyčerpány záchrannými pracemi po náletu na nádraží a přilehlou Jateční třídu. Šance na pomoc zasypaným lidem byla bohužel časově limitovaná a naději v záchranu živých záhy vystřídalo „ježdění na mrtvoly“, jak si svoji práci v zájmu zachování duševního zdraví její vykonavatelé cynicky překřtili. Nejhorší zkušenost je čekala v nouzové kolonii zvané Cikánka. Následující vzpomínka tehdy sedmnáctiletého Luboše Hrušky hovoří za všechno: „Koncem války byla naše jednotka umístěna ve škole v Újezdě a tam odtud jsme se dívali na nálet na nádraží. Sledovali jsme to ze střechy školy - celá Plzeň byla pod námi, viděli jsme ji jako v divadle. Nejdřív tisíce raket, světlo jako ve dne, to byla nádhera. Při tom absolutní ticho. A pak to začalo, strašný rachot. Asi pět nebo šest bomb spadlo blízko nás do svahu Chlumu, to už jsme byli zalezlí ve sklepě - utekli jsme ze střechy hned, jak to začalo padat. Škola se třásla, okna pryč, střecha zčásti taky. Stříkačky zaparkované na dvoře to kupodivu přečkaly v pořádku. A po náletu jsme byli nasazení jako hasiči a taky k vyprošťování mrtvol... Taky na Jateční jsme byli, na Cikánce. Tam byl postavený veřejný kryt. Byla to jáma asi půldruhého metru hluboká, čtyři krát deset metrů, se stěnami 697

Marie Vlachová z VIII. třídy RG Klatovská tř. (gymnaziální pobočka) byla od 4. 10. 1944 umístěna k výrobě konzerv do Západočeského řeznického a uzenářského družstva (ZŘUD), ale protože byla od sexty školena jako zdravotnice a měla povinnost při poplachu nastupovat jako pomocnice k záchranné stanici ve Veleslavínově ulici, účastnila se mj. i záchranných prací po náletu 20. 12. 1944. K luftschutzu byla přímo povolána 24. 2. 1945 k 1. požární pohotovosti jako pomocná administrativní síla, tam zůstala do konce války. (Vzpomínka paní Marie Janské rozené Vlachové z 12. 11. 2004 – osobní archiv M. Eisenhammera.) Stejný osud měla i Květa Mertlová rozená Dufková, která se spolu s dalšími dvěma spolužačkami z neotevřeného IV. ročníku plzeňské vyšší obchodní školy po půl roce ve ZŘUDu stala telefonistkou u 3. požární pohotovosti, její kolegyně takto sloužily u 2. požární a 2. sanitní pohotovosti. – Vzpomínka paní Květy Mertlové ze dne 3. 5. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera.

287


z betonu a betonovým překladem místo stropu. Ze stran dvě schodiště, po kterých se chodilo dolů. Ten kryt byl plný, místních lidí i náhodných kolemjdoucích. Bomba dopadla těsně vedle krytu a ta betonová stěna to nevydržela, položila se na bok a rozmačkala ty lidi jako sardinky. Tam jsme to vyklízeli ještě možná měsíc po náletu… Nás vždycky pozvali k vyhrabávání těl, když na někoho narazili při odklízení trosek. To si nedovedete představit, všude cihly, trámy, houpalo se to a my jsme to rozebírali holýma rukama, žádnou techniku jsme na to neměli. A najednou se mezi rumem objevily prsty. Takhle jsme ty mrtvé tahali, zní to strašně, ale jednoho člověka jsme přetrhli... tahali jsme tělo ven z trosek, dali jsme mu smyčku z provazu pod ramena a to tělo se přetrhlo... Leckdy to byly jen kusy těl, ty mrtvé jsme vyprošťovali řadu dní po náletu a dělali jsme to i tak, že jsme ty neidentifikované zbytky dělili na porce a házeli do rakví zvlášť ruce, zvlášť nohy nebo hlavu, aby to vyšlo na počet předpokládaných obětí podle počtu lidí, kteří v tom krytu měli být. Pak jsme ty mrtvé vozili na hřbitov, kde byly vzadu připravené hromadné hroby… Pracovali jsme i na nádraží, tam ještě týden po náletu vybuchovalo střelivo ze zasaženého muničního vagónu. V nádražní hale byla metrová vrstva mrtvol německých vojáků, které jsme převáželi do tělocvičny reálky na Mikulášském náměstí. Leželi tam po čtyřech, jeden vedle druhého... Zahynula tam i spousta “národních hostů”, uprchlíků z východu...“.698 Podobnými zkušenostmi prošli v závěrečných měsících války mladí „luftšucáci“, příslušníci Technische Nothilfe a dalších složek protiletecké ochrany i v Praze, Brně, Moravské Ostravě, Českých Budějovicích a řadě dalších měst. Byla to bolestná daň za přicházející svobodu. Chlapci nasazení do plzeňského luftschutzu se podobně jako kolegové z Technische Nothilfe zapojili do povstání ve dnech 5.–6. května 1945. Rozsah jejich účasti byl sice nižší, než předpokládaly původní plány zatčených velitelů napojených na 2. lehkou (tajnou) divizi, přesto se četní dobrovolníci ještě před příchodem americké armády stali součástí vznikajících revolučních jednotek plzeňské policie. Pod její hlavičkou konali hlídkovou a strážní službu do sklonku května, kdy se po obnovení vyučování vrátili do školních lavic.

698

Vzpomínka pana Luboše Hrušky ze dne 19. 1. 2000 – osobní archiv M. Eisenhammera.

288


7.3 Ročníková akce 1927–1928 – zákopové práce v jarních měsících 1945 Do válečnými událostmi rozvráceného posledního válečného roku vstoupilo i několik etap budování opevnění proti postupující Rudé armádě.699 Prakticky zároveň s akcí budování tzv. Jihovýchodního valu v oblasti Neziderského jezera, na který bylo od poloviny prosince 1944 do poloviny února 1945 posláno přibližně 10 000 mladých českých a moravských zemědělců ročníků 1921-1923, začaly i přípravy budování opevňovacích systémů na Moravě. Za jejich výstavbu učinil Hitler osobně odpovědným K. H. Franka, který pověřil koordinací tohoto rozsáhlého úkolu bývalého plzeňského a jihlavského Oberlandrats-Inspektora dr. Eckoldta. Ten umístil svůj štáb zprvu do Hranic na Moravě, počátkem února jej přesunul do Prostějova. Pro stavbu opevnění měly protektorátní úřady zajistit přibližně 65 000 mužů ve věku od 17 do 45 let, z nichž 50 000 mělo skutečně nastoupit a 15 000 tvořila rezerva pro náhradu očekávaných výpadků. Výstavba započala na severní Moravě v okolí Rožnova už v závěru prosince 1944, během ledna se rozšířila do oblasti Valašského Meziříčí, Přerova, Lipníku nad Bečvou a Hranic. Přesně rozplánované transporty z obvodů jednotlivých pracovních úřadů se dařilo naplňovat jen s velkými obtížemi a za policejní asistence. Kromě nechuti pracovat pro okupanty se odchodu pracovníků bránily i podniky, které je navzdory příkazům pracovních úřadů odmítaly na zákopové práce pouštět. Mimo osob povolaných pracovními úřady muselo nastoupit k pracím i místní obyvatelstvo. Do 20. ledna 1945 se podařilo dodat na zákopy celkem 40 400 občanů. Dosažení stanovených počtů nepomáhaly ani hrozby zařazení do trestních kolon pro ty, kteří odmítali nastoupit nebo z transportů utekli. Navazující záměr výstavby opevnění v okolí Brna a Olomouce vypracovaný koncem ledna 1945 počítal s potřebou 74 000 pracovníků. Aby bylo možné tento počet zajistit, zvýšily úřady věkovou hranici povolávaných na šedesát let, ještě výrazněji sahaly mezi zaměstnance průmyslu a až do začátku jarních polních prací i mezi zemědělce. Kontingent měla pojistit poslední ročníková akce chlapců narozených v letech 1927 a 1928, vyhlášená 1. března 1945.700 Podle papírových propočtů měla dát celkem 30 000 pracovních sil, z nichž 16 000 určoval plán pro výstavbu opevnění u Olomouce, 11 000 u Brna a 3000 měly být rozmístěny u menších měst podél řeky Moravy. Kromě doplnění potřebných počtů měla akce i umožnit výměnu těch zákopníků, kteří již překročili původně plánovaný Obecně k zákopovým akcím včetně nasazení roč. 1927–1928 viz KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. Nasazení české mládeže při budování zákopových opevnění koncem druhé světové války. Sborník Matice moravské (dříve Časopis Matice moravské) 86, Brno 1967, s. 17-42; akce 1927–1928 popsána na s. 33–41. Odtud čerpány obecné informace v této podkapitole, pokud nejsou citovány jiným zdrojem. 700 Výnos ministra hospodářství a práce čj. A I-5555 z 1. 3. 1945 určený vedoucím pracovních úřadů – Stellungsbau, Jahrgangsaktion 1927/28. – NA, fond ÚŘP, karton 953, sign. II-4-5555. 699

289


pracovní závazek šesti týdnů. Výměna se měla uskutečnit mezi 10. až 15. březnem 1945 a z vypsaných ročníků byli uvolněni pouze zemědělci, pracovníci v lesním hospodářství, hornictví, energetice, výrobě kaučuku, dopravě a členové Technische Nothilfe a Luftschutzu. Mnozí příslušníci Technische Nothilfe si již předtím odpracovali své na zákopových pracích na Ostravsku a obě uniformované formace byly čím dál více zaměstnány likvidací následků stále častějších náletů. Rozpisy transportů určovaly počty osob z obvodů jednotlivých pracovních úřadů do konkrétních oblastí. S přihlédnutím ke sledovaným školám proto uveďme, že na Olomoucko jelo tisíc osob z Plzeňska a Klatovska 12. března a 13. března další tisíc z Budějovic, Strakonic a Tábora. Na Brněnsko jel 15. března tisícový transport z Tábora a Jihlavy, 21. března z Plzně a 23. března 937 mužů z Budějovicka. Mezi 25. a 30. březnem přivezly další vlaky asi jedenáct tisíc mladíků na práce v okolí Olomouce, Brna, Židlochovic a Suchdolu. Odvádění příslušníků jmenovaných ročníků ale dále pokračovalo, stovky se jich přitom k odjezdu nedostavovaly nebo utíkaly. Situace se ještě zhoršila začátkem dubna po započetí další vlny prací na Bruntálsku a Těšínsku, kam byly zprvu předisponovány některé síly z jiných míst. Následně je podle požadavku Ministerstva hospodářství a práce z 5. dubna 1945 mělo doplnit dalších 22 000 příslušníků ročníků 1927–1928. Ušetřeni byli pouze horníci a zaměstnanci některých vybraných zbrojních výrob, znovu byli posuzováni i ti, kteří již byli jednou uznáni za zdravotně neschopné nasazení. Ministerstvo zemědělství marně protestovalo proti odvodům zemědělské mládeže. Tato poslední fáze zákopových prací na Těšínsku a Hlučínsku byla nejkrutější. Na Moravě se zákopníci nacházeli v domácím prostředí a místní obyvatelé jim podle možnosti pracovní úděl ulehčovali, ve Slezsku byly poměry s ubytováním i stravováním podstatně horší a „ideologická práce“ přítomných vedoucích Kuratoria situaci v žádném případě nezlepšovala. Hlavní nebezpečí představovala blízkost fronty, kdy některá pracoviště byla vystavena nejen leteckým útokům, ale i dělostřeleckému ostřelování. Nejznámějším tragickým případem je zásah školní budovy s ubytovanými zákopníky při bombardování Těšína 7. dubna 1945, kde zahynulo jedenáct pražských chlapců ročníku 1927–1928. Po zahájení ofenzívy Rudé armády 15. dubna 1945 již zákopníci na nic nečekali a bez ohledu na proklamované hrdelní tresty za zběhnutí se vydávali všemožnými cestami na pouť domů. Německé úřady ještě v druhé polovině dubna nechávaly uprchlíky stíhat, ale toto poslední vzepětí organizačního aparátu okupantů nemohlo na výsledku nic změnit. 26. dubna 1945 osvobodily Brno jednotky maršála Malinovského, Ostrava byla osvobozena vojáky

290


generála Jeremenka a silami československého armádního sboru o čtyři dny později 30. dubna 1945. Ačkoli bylo nasazení ročníku 1927–1928 plošnou akcí dotýkající se žáků všech typů škol v protektorátu, zmínky o něm nalezneme ve školních archiváliích jen sporadicky. Uskutečnilo se totiž během třetího čtvrtletí školního roku 1944/45, které bylo po válce uznáno za nejvíce narušené období školní výuky, a proto bylo na všech školách vynecháno z hodnocení. V doslova bojových podmínkách posledních válečných měsíců měl jen málokterý pedagog dostatek času a energie na detailní vedení záznamů, které nebyly vysloveně nutné. Při vědomí brzkého konce války a nadcházejícího osvobození se tak několikatýdenní odeslání části žáků na zákopy nejevilo ničím příliš mimořádným, zvláště v době silně narušeného vyučování, v druhé polovině března zpravidla prováděného formou týdenní kontroly domácích úkolů. Ve skutečnosti se nasazení na zákopy dotklo zejména šestých ročníků gymnázií s převahou žáků narozených v roce 1928, protože většina septimánů ročníku 1927 byla zařazena do Technische Nothilfe. Zákopy tak hrozily pouze těm septimánům, kteří zůstali ve školách coby „untauglich“ pro službu v TN a nové posouzení je uznalo přeci jen za schopné práce, dále pak žákům nižších tříd průmyslovek a učňovských škol a uzavřených obchodních škol. Příkladem školy s dochovanými zápisy o povolání na zákopové práce je domažlické gymnázium. Z 22 chlapců v sextě byl 1 roč. 1925, 1 roč. 1926, 1 roč. 1927 a 19 roč. 1928. Z nich bylo na zákopové práce od 17. března 1945 posláno patnáct (1 x 1927 a 14 x 1928), nenasazeni zůstali chlapci roč. 1925 a 1926 a pět žáků z ročníku 1928, zřejmě ze zdravotních důvodů.701 Ve spisech Reálného gymnázia Beroun je příkladově dochován přikazovací výměr k nouzovým pracím při stavbě zákopů jednoho žáka VI. třídy nar. 1928, vydaný berounskou pobočkou Pracovního úřadu Kladno 26. března 1945 a nařizující odjezd 4. dubna 1945.702 Z učitelského ústavu Hořovice byli na zákopy posláni oba žáci roč. 1928 z II. ročníku a 13 z 25 žáků ze III. ročníku (1 x 1926(!), 4 x 1927, 8 x 1928, nenasazeno zůstalo 2 x 1927, 4 x 1928 a 6 x 1929).703 Obdobný stav lze předpokládat i u dalších škol, pouze o něm nejsou dochovány záznamy. Z plzeňských škol se informace o účasti žáků na opevňovacích pracích dochovaly, byť mezerovitě, u obou průmyslových škol. Z vyšší průmyslové školy stavební se poznámky o pracovním nasazení na jaře 1945 vyskytují u třídy IIc, na zákopy však byli určeni pouze SOkA Domažlice, fond G Domažlice, inv. č. 72 – Katalog 1944–1945, zápisy třídy VI. SOkA Beroun, fond RG Beroun, nezpracováno – Spisy 1945 – čj. 33/7 z 29. 3. 1945. Výměr odkazuje na nařízení Německého státního ministra pro Čechy a Moravu ze dne 4. 1. 1945 (VBlBM S. 1). 703 SOkA Beroun, fond UÚ Hořovice, nezpracováno – Katalog 1944–1945. Podle poznámky v katalogu byl jeden žák roč. 1928 dne 10. 4. 1945 zabit, druhý byl po zranění ze zákopů propuštěn. 701 702

291


dva žáci předmětných ročníků, a to od 12. března 1945. Řada dalších zůstala zařazena při již dříve určených pracích jiného druhu. Ze III. ročníku mají poznamenány zákopové práce od 20. března 1945 žáci IIIa třídy (21 roč. 1927, 2 roč. 1928 – všichni chlapci příslušných ročníků narození ze třídy) a IIIb třídy (5 roč. 1927 z 10, 1 roč. 1928 ze 2), třída IIIc poznámky o pracích vykonávaných mimo školu zaneseny nemá, což je ovšem nejspíše pouze úřední nedůslednost, nelze předpokládat, že by bylo k různým třídám stejného ročníku přistupováno příliš rozdílně.704 Na zákopy byli důsledně zařazováni pouze žáci předepsaných ročníků 1927-1928, někteří zůstávali při jiných dříve určených pracích, stejně jako starší spolužáci ze třídy. Podobnou situaci zaznamenáváme i u vyšší průmyslové školy strojnické. V II. ročníku se poznámky o zákopových pracích neobjevují, ačkoli zde řada žáků určenému věkovému limitu vyhovuje a podle pamětnických vzpomínek se jich zúčastnili. Ze šesti tříd III. ročníku má zákopové práce poznamenány třída IIIbM (10 chlapců – 7 x 1927 z 11 ve třídě, všichni tři chlapci roč. 1928, bez datace) a IIIcM (9 x 1927 ze 13 ve třídě, jediný žák 1928 pro nemoc nenasazen, nástup 20. března 1945), třídy IIIa, d, e, fM nasazení na zákopy ani na jiné práce poznamenáno nemají, což lze opět připsat na vrub administrativní nedůslednosti. Osudy žáků vyslaných na stavbu opevnění však velmi plasticky přibližuje první poválečná výroční zpráva, podle níž byli tento úkol nuceni podstoupit většinou žáci třetích ročníků. V sobotu 17. března 1945 odjela první skupina do Olomouce a ve středu 21. března zbytek do Brna. Olomoucká skupina působila čtrnáct dnů v Dolanech u Olomouce, kde kopala zákopy přímo pod Svatým kopečkem. Dne 3. dubna byli žáci převezeni v dobytčích vagónech do Těšína, v jehož okolí pracovali čtyři týdny. Po prolomení fronty 26. dubna 1945 následoval přesun do Třince, odkud se po skupinkách rozutekli a vydali na cestu domů. Poměry zákopníků přibližovali žáci IIIbM v dopisech svému třídnímu profesorovi; několik úryvků pro ilustraci postačí: „Vystoupili jsme z vlaku po 18 ½ hodinové jízdě na stanici Bohuňovice v neděli v 1 hod. odpoledne. Do 4 hodin jsme tam stáli v dešti a blátě, než se „páni“ uráčili nás odvést pěšky do Dolan, 7 km vzdálených… K obědu dostáváme jen jalovou polévku. Další jídlo je až v 5 hod odpoledne, když se vrátíme z práce; bývá to jen 1 chod a opět černá káva. Jednou týdně fasujeme veku chleba. Kdybychom nedostali něco z domova, umřeli bychom hlady, poněvadž po osmihodinové práci a pořádné procházce (na práci chodíme 2 hod pěšky) bychom jedli jako vlci. Při práci nás hlídají SA-mani…. Bydlíme v hostinci. Je nás v místnosti 120. AM Plzně, fond SPŠ stavební Plzeň, inv. č. 177, sign. 20b217 – Katalog odborné školy stavitelské 1944– 1945. 704

292


Slamník na slamníku, na 2 slamnících nás leží po pěti. Všude plno prachu a špíny. Bojíme se, že do týdne budeme samá veš a blecha. Poplachů tu máme dost, 8 až 10 denně. Musíme však při nich kopat, právě tak jako v dešti.“705 Po přesunu do Těšína byli plzeňští průmyslováci ubytováni v původním Polském Těšíně za řekou Olzou v kamenné klášterní budově, kde byly ubytovací podmínky ještě horší – místo slamníků jen dřevitá vlna plná parazitů. Zákopy kopali v okolí Darkova, Karviné a Orlové. Na tamní poměry vzpomínal bývalý žák IIeM Jaroslav Rais: „Tam jsme zažili právě i odstřelování, to jsme viděli právě u té Darkavy, jak jsme dělali, ta louka naproti stanici, tak ta byla mírně do vršku a my jsme tam kopali takové normální pěchotní zákopy s takovými obloučky, to bylo pro kulomet. Vím, že když jsme koukali dolů na tu Stonavu, tak že jsme viděli ve vzdálenosti asi půl kilometru tam byl rybník a při střelbě, jak stříleli Sověti, tak barák, viděli jsme střechu vyletět, jak to explodovalo, nebo gejzíry vody, jak to padalo do rybníka… oni ostřelovali právě tuhletu trať z Těšína přes Karvinou nahoru do Ostravy, byla to trať, která byla dost důležitá pro dopravu materiálu na frontu…“.706 Mnohdy dobrodružné cesty z Moravy domů v závěru dubna 1945 skončily žákům zkoumaných škol, alespoň pokud se podařilo zjistit, šťastně. Z posledního hromadně organizovaného pracovního nasazení v době druhé světové války se v chaosu posledních válečných dnů, poznamenaných bombardováním, útoky hloubkových letců, přerušenou dopravou, přesuny německých jednotek i uprchlických a vězeňských transportů a bojovými operacemi spojeneckých armád i domácích povstalců přenesli do toužebně očekávané mírové doby. Ta jim po prvních opojných dnech naplněných oslavami dopřála i návrat do školy. O něm alespoň v krátkosti pojednává následující podkapitola. 7.4 Návraty z nasazení a jeho dozvuky – ukončování školní docházky pro nasazené Již poslední válečné měsíce přivedly zpět do škol některé žáky, kteří je museli předtím opustit v důsledku přikazovacího výměru pracovního úřadu. Nešlo samozřejmě o nijak masový jev. K tomuto kroku se odhodlali někteří z těch, jejichž pracoviště na území Říše byla postižena bombardováním, a měli tak legitimní důvod vrátit se do protektorátu. Po přihlášení na úřadech v domovském městě měli svůj pobyt legalizován, nemuseli se na rozdíl od jiných „útěkářů“ skrývat, a pokud nebyli znovu hned přikázáni k práci v místě,

2 dopisy ze zákopů. In Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Majerova ul. 1 – Výroční zpráva za školní rok 1944/45. První po revoluci. Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Plzeň 1945, s. 45–46. 706 Vzpomínka pana Jaroslava Raise ze dne 20. 10. 2008 – osobní archiv M. Eisenhammera. 705

293


mohli se hlásit ve škole. Ve sledovaných lokalitách se objevily dva takové případy. Do IIIa plzeňské stavební průmyslovky začal od 12. ledna 1945 chodit Jiří Diviš, který byl jako příslušník ročníku 1924 od ledna 1944 poslán do Mnichova (první pololetí absolvoval v IIIa 1943/44).707 Po dvou letech se vrátil na ostravskou strojní průmyslovku Lumír Žebrák, ročník 1921, nasazený pracovním úřadem „do Říše“ od 11. prosince 1942. K 19. prosinci 1944 nastoupil opět do třídy Id, ze které ho pracovní úřad přinutil odejít, jen jeho tehdejší spolužáci mezitím postoupili do třetího ročníku.708 V podmínkách sklonku války měl sice zápis těchto žáků do školy spíše symbolický než praktický význam, předznamenal však daleko silnější vlnu navrátilců, která se do škol začala hlásit v květnu 1945. Radost prvních euforických dnů po osvobození byla u učitelů a správců škol doprovázena ohromnou vlnou touhy vrátit se zpět za katedry a pomoci splatit svěřené mládeži šestiletý okupační dluh. Pedagogové v polovině května vstupovali do budov mnohdy poškozených nálety a poznamenaných nepřehlédnutelnými stopami pobytu okupačních vojsk z posledních válečných měsíců. Z provizorních míst uložení se stěhoval nábytek i školní pomůcky, sčítaly se škody způsobené sbírkám. Především však bylo žádoucí znovu zahájit výuku. Hned v první den po nástupu nového ministra školství dr. Zdeňka Nejedlého, 12. května 1945, vyšel ministerský pokyn nařizující všem učitelům a školským zaměstnancům návrat na jejich služební místa. Prozatímní správci škol měli být vybráni učitelskými radami a potvrzeni místními národními výbory, v případě středních a odborných škol okresními národními výbory. Z vedení škol byli spontánně odstraněni kolaboranti, v nejkřiklavějších případech za vzrušených okolností – kromě soudu s ředitelem brněnské strojní průmyslovky Bujniakem, jehož případ již byl zmíněn v souvislosti s Technische Nothilfe, byl po krátkém revolučním vyšetřování veřejně popraven ředitel táborské obchodní akademie Ryneš, udavač a spolupracovník gestapa.709 O méně závažných případech aktivistického chování učitelů v době okupace rozhodovaly v dalších měsících učitelské rady, národní výbory a nadřízené školské orgány. „Všichni si uvědomte, že děláme národní demokratickou revoluci“ bylo heslem dne. Německé školy všech stupňů byly převzaty do správy blízkými českými školami a výuka německých žáků v nich nebyla obnovena. Již tento první výnos stanovil, že na střední a odborné školy se vrátí všichni vyloučení žáci bez újmy časové ztráty, která jim vznikla perzekucí, a bude jim

707

AM Plzně, fond SPŠ stavební Plzeň, inv. č. 177, sign. 20b217 – Katalog odborné školy stavitelské 1944– 1945 708 AM Ostravy, fond SPŠ Ostrava-Vítkovice, inv. č. 186 – Hlavní katalog 1944–1945. 709 XXXV.–XLII. výroční zpráva státního reálného gymnasia v Táboře Riegrovo nám. za školní roky 1939/40 až 1946/47. Tábor 1947, s. 10.

294


věnována zvláštní péče.710 Podrobnější pokyny k obnovení výuky přinesly další pokyny z 21. a 25. května 1945. První z nich ukládal zahájit vyučování na obecných a měšťanských školách podle předválečných osnov s ohledem na nápravu škod vzniklých neklidem poslední doby, častým přerušováním vyučování a vyloučením dějepisu a literární historie z výuky. Zvláštní pozornost měla být věnována českému jazyku, dějepisu a zeměpisu, výuka němčiny byla zcela zrušena, stejně jako všechny předpisy z doby okupace, které se neslučovaly s duchem nové Československé republiky.711 Pro žáky středních škol měl rozhodující význam druhý z nich, výnos o odčinění křivd, způsobených žactvu středních škol v době německé okupace.712 Ten se zpětnou platností rušil následky nedostatečného prospěchu z němčiny nebo vlastivědy a zejména stanovil postup, jakým mělo být dokončeno vzdělávání v posledním školním roce neotevřených oktáv. Osmé třídy středních škol měly zakončit školní rok 1944/45 tříměsíčním vyučováním trvajícím do 15. září a přerušeným čtyřtýdenní rekreační přestávkou od poloviny července do 16. srpna. Během tohoto vyučování byly probírány nejdůležitější části učiva osmé třídy a ty části vlastivědy a české literatury, které za okupace vykládány být nemohly. Vysvědčení dospělosti měli v polovině září obdržet ti, kteří prokáží, že látku osmé třídy ovládají v základních rysech. Vyučování v těchto třídách bylo přístupné i pro všechny, kteří byli ze škol v době okupace vyloučeni pro Říši nepřátelské činy nebo v důsledku rasových nebo jiných diskriminačních opatření, včetně nuceného odchodu „přespočetných“ žáků. Obdobně se takto vyloučení žáci z nižších tříd mohli hlásit do ročníků, kterých by nejvýše dosáhli, pokud by zůstali ve škole. Ti na konci roku neobdrželi vysvědčení a rovnou postupovali do následujícího ročníku. Studenti, kteří v minulých letech obdrželi místo vysvědčení dospělosti pouze doložku o dospělosti, se měli hlásit o vydání maturitního vysvědčení, na kterém jim byly známky ze všech předmětů stanoveny průměrem podle výsledků předchozího studia. Tento postup platil i pro ty žáky, kteří doložku o dospělosti nedostali kvůli nedostatečnému prospěchu z němčiny nebo vlastivědy, případně kvůli tomu, že nepředložili potvrzení o osvědčení v pracovním nasazení. Tímto způsobem dosáhla uznání fakticky nikdy nesložené maturity většina z těch, o kterých pojednávají předcházející kapitoly.

710

„Učitelstvu všech druhů škol a všem ostatním zaměstnancům školské a osvětové správy“, čj. 2385/45 pres. z 12. 5. 1945 – Věstník ministerstva školství a osvěty roč. 1, č. 1, 16. 5. 1945, s. 5. 711 K zahájení vyučování na českých školách v osvobozené Československé republice. Výnos MŠO z 21. 5. 1945, č. 26.225-I – Věstník ministerstva školství a osvěty roč. 1, č. 2, 7. 6. 1945, s. 5. 712 Odčinění křivd, způsobených žactvu středních škol v době německé okupace. Výnos MŠO z 25. 5. 1945, č. 26.552-III – Věstník ministerstva školství a osvěty roč. 1, č. 2, 7. 6. 1945, s. 10–11.

295


Některé

školní

budovy

byly

ještě

během

května

obsazené

zajatci

nebo

osvoboditelskými armádami, proto se podmínky vyučování v prvních dnech mnoho nelišily od těch dubnových. Počáteční období obnoveného vyučování od sklonku května do poloviny července se mnohde konalo v provizorních prostorách. Vyšší hospodářská škola v Plzni tehdy využila pro nouzovou výuku hostinské místnosti, které nebyly přes den v provozu pro tehdejší nedostatek piva, a líčení „revolučních“ školních poměrů vzbuzuje i po létech úsměv: „U Zimmermannů seděli žáci I. ročníku kolem hostinských stolů, uprostřed byl kulečník jakožto katedra. Tabuli představoval černý voskový papír asi 3/4m2, kam bylo možno krátce napsati, co nebylo možno bez napsání vysvětliti… Od výčepu byla učebna oddělena pouze nízkou dřevěnou přepážkou, takže rozhovor návštěvníků výčepu se mísil do výkladu profesorova. Z ulice nahlíželi zájemci okny do učebny a vidouce „hosty“, přišli se zeptat, zdali je pivo. Američané vraceli prázdné sudy válíce je učebnou. Podobné to bylo ve všech hostincích.“713 Takové problémy se ale snadno překonaly a od září 1945 již výuka nabrala tradiční ráz. Jedním z mála válečných prvků, který přetrval do nové doby, byly sběry léčivých rostlin a odpadových surovin, které obnovená republika potřebovala v neztenčené míře.714 Ministerstvo se k těmto za okupace zprofanovaným činnostem snažilo přilákat žáky poukazováním na potřebnost léčiv pro navrátilce z koncentračních táborů, jako doporučená odpadová surovina měly posloužit i pomůcky, tiskoviny a knihy vnucené školám okupanty. Do budovatelské atmosféry éry Národní fronty ale sběry zapadly zcela samovolně a zůstaly neodmyslitelnou součástí školního života po následujících čtyřicet let. V souladu s výnosem o odčinění křivd proběhlo na všech sledovaných gymnáziích tříměsíční vyučování oktavánů zakončené 15. září 1945. Masový návrat žáků z nuceného nasazení a těch, kteří byli nuceni školy opustit jako přespočetní nebo z důvodu jiné perzekuce, způsobil dočasné rozšíření počtu tříd. Například na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích se počet žáků zvýšil z 283 na 366, žáci vyloučení ze studia dříve než v oktávě byli vyučováni odděleně.715 Podobně i v Berouně byla pro navrátilce, kteří opustili školu dříve než v posledním ročníku, vyčleněna zvláštní třída VIIIc. Klatovská oktáva vzrostla po květnu 1945 z 20 na 36 žáků; ředitel Vojtěch Fáměra v kronice ke klasifikaci v létě 1945 jen poznamenal: „337 žáků, z toho 64 s vyznamenáním, 235

713

SOkA Příbram, fond SZŠ Březnice, nezpracováno – Pamětní kniha Vyšší hospodářské školy v Plzni 1934–1945, zápis z roku 1945. 714 Sběr léčivých rostlin. Výnos MŠO z 2. 6. 1945, č. A-28.313-II; Sběr odpadků na školách. Výnos MŠO z 5. 6. 1945, č. A-28.324-II - Věstník ministerstva školství a osvěty roč. 1, č. 3, 22. 6. 1945, s. 19–20. 715 SOkA České Budějovice, fond JG Č. Budějovice, inv. č. 8 – Kronika 1945–1952, zápis za rok 1944–1945.

296


výborně, žádný neprospěvší, 38 neklasifikováno. Ještě nikdy v dějinách ústavu nebyl výsledek klasifikace tak příznivý. Ještě nikdy nebyl také školní rok tak rozháraný, rušný a dramatický. Profesorský sbor, nemaje možnosti látku probrat a procvičit a nemaje také spolehlivého podkladu pro objektivní klasifikaci, přiklonil se raději ke známce lepší, která ovšem skutečným vědomostem žáků sotva odpovídala. Tak prošli do vyšší třídy i takoví žáci, kteří by se tam za normálních poměrů nedostali. Také dědictví války.“716 Zrychlené doučení zameškané látky absolvovali i septimáni zařazení v posledním válečném školním roce do Technische Nothilfe nebo luftschutzu, ti však postoupili rovnou od začátku září do oktávy a řádně maturovali v roce 1946. U průmyslových škol někteří navrátilci z TN volili raději opakování ročníku, což je zřetelné při porovnání katalogů ze školního roku 1944/45 a následujícího. Jak vzpomínal Adolf Maurer na první dny po návratu z Technische Nothilfe: „Po skončení války nám ředitel Benda řekl, že buď můžeme třetí ročník přímo dodělat s tím, že budeme skládat zkoušky, nebo ho můžeme opakovat. Každému z nás přitom řekl, kolikrát za poslední rok ve škole scházel. Byla to samozřejmě asi osmdesátiprocentní neúčast. Někteří z nás to tehdy riskli, já jsem raději ročník opakoval a udělal jsem dobře…“717 Zrychlené maturity obdobné gymnaziálním se na odborných školách nekonaly, protože na průmyslovkách proběhly mimořádně již koncem ledna 1945. Celkově lze říci, že většina nasazených se do škol vrátila a nucené vytržení ze studia jim nezabránilo v dosažení absolutoria. Druhou stranou mince ovšem zůstává faktická ztráta minimálně jednoho, někdy dvou ročníků studia, které formálně přiznaná maturita nemohla nahradit. Po létech vnímají bývalí nuceně nasazení různě i hodnotu prožitých zkušeností; někteří s trpkostí vzpomínají na promarněný čas v práci pro okupanty, většina však přes všechny strasti nachází i v této stránce svého válečného osudu pozitiva. Četní chlapci, kteří prošli službou v jednotkách TN nebo luftschutzu, zpětně oceňovali stmelení kolektivu ovlivněné společně prožitými náročnými situacemi. Průmyslováci vyškolení odklizovacími pracemi v Říši a následně mnohdy vystavení osudu „werksstudentů“ museli osvědčit mimořádné úsilí při dokončování studia, které se jim v dalším životě vyplatilo a mnozí díky vypěstované cílevědomosti dosáhli v budoucích zaměstnáních vysokých postavení. Snad nejvíce na válečná omezení doplatili ti, kteří museli opustit střední školy po kvartách a kvintách jako „přespočetní“. Ještě vyloučení sextáni se po válce ke studiu vraceli a dokončovali ho, ale pro tyto mladší žáky znamenalo nucené přerušení gymnaziálních studií úplné přesměrování budoucího života. 716 717

SOkA Klatovy, fond GV Klatovy, inv. č. 1081 – Kronika 1940–1953, zápis za rok 1944–1945. Vzpomínka pana Adolfa Maurera ze dne 9. 4. 2001 – osobní archiv M. Eisenhammera.

297


8 Pohled do jiného světa: Nasazení německé mládeže a německé školství v západních Čechách 8.1 Nasazení německé mládeže obecně Celkově lze říci, že německé střední školy v protektorátu byly v porovnání s českými navzdory jednotné správě v nejvyšší úrovni jiným světem, jehož vnitřní náplň byla v mnohém odlišná. Vyplývalo to v první řadě z odlišného postavení Němců a Čechů v protektorátu. Němci jako příslušníci privilegovaného etnika požívali výhod na hospodářském i politickém poli, na druhé straně měli různé povinnosti, v první řadě povinnost vojenské služby. Mimo to se považovalo za samozřejmé, že přejímali nejrůznější funkce v nacistických společenských organizacích napojených na NSDAP, platili příslušné příspěvky a účastnili se jejich akcí.

Hned od roku 1939 byly německé

školy přizpůsobeny říšskému modelu. Zásadní odlišnost oproti dřívějšímu stavu vyplývala již z pojetí nacistické pedagogiky, která kladla na první místo výchovu v duchu nacistického světového názoru, vzdělání bylo druhotné. Německé školy stejně jako české přispívaly k válečnému úsilí formou sběrů odpadových surovin a léčivých bylin. Kromě toho se jejich žáci aktivně zapojovali do sbírkových akcí pořádaných německými organizacemi, zejména do sbírek díla zimní pomoci Winterhilfswerk. Na rozdíl od českých škol, jejichž žáci a učitelé v zájmu kolektivního přežití odevzdávali na tento účel stanovenou drobnou finanční částku ve škole, německá mládež se v rámci úkolů daných členstvím v Hitlerjugend (HJ) a její dívčí odnoži Bund deutsches Mädel (BdM) rozbíhala po městech s pokladničkami a snažila se získat finanční dary od veřejnosti. Členství v HJ a BdM bylo se školou tak těsně propojeno, že se škola dostávala na druhou kolej a bez odporu povolovala žákům účast na nejrůznějších kursech uvedených organizací, které zasahovaly do výuky i několika týdny v roce. Jednalo se o kursy vedoucích HJ různých stupňů, o kursy sportovních instruktorů a zvláště v druhé polovině války o branné kursy tvořící součást předvojenské přípravy chlapců (Wehrertüchtigungslager).718 Vzájemný kontakt českých a německých středních škol neexistoval. Obě strany se navzájem ignorovaly; tento stav odpovídal situaci v celé protektorátní společnosti, kdy obě etnika žila uzavřena ve svých komunitách a Němci navzdory svému nadřazenému postavení byli vystaveni neustálému skrytému posměchu a drobné každodenní nepostižitelné šikaně ze strany české společnosti. Veřejné oslavy a pochody členů německých organizací probíhaly za nezájmu české veřejnosti. AM Plzně, fond Německá hlavní (vyšší) škola Plzeň (dále NHŠ Plzeň), inv. č. 1 – Hlavní katalog 1940– 1941 až inv. č .4 – Hlavní katalog 1943–1944. 718

298


Výchovná náplň německé školy byla podřizována ideálu výchovy německého bojovníka a německé matky. Žáci a žákyně byli členy HJ, resp. BdM, a stávali se tak součástí stejného „kvalifikačního řetězce“ jako jejich říšští vrstevníci. Pro mládež platila povinnost tzv. povinného roku (Pflichtjahr), která se v případě chlapců ve válečných podmínkách realizovala službou v řadách RAD a následným přechodem do Wehrmachtu, resp. s blížícím se koncem války stále častěji přechodem do řad pomocníků Luftwaffe (Luftwaffenhelfern), zajišťujících obsluhu světlometů a děl protiletecké obrany. Povaha služby dívek se v průběhu války měnila. Jestliže v prvních letech podobně jako v Říši připadala v úvahu v první řadě služba pomocnice k dětem v početných rodinách, byla záhy vystřídána pro válku důležitějšími úkoly. Z písemností německých škol lze vysledovat pouze ta nasazení, která proběhla ještě před ukončením řádné doby studia, a vzhledem ke struktuře německých středních škol v Plzni se možnost zkoumání nasazení německých dívek omezuje pouze na německou Oberschule719 v Plzni. Žákyně této školy byly nasazovány nejprve jako pomocnice do táborů KLV (Kinderlandverschickung), kde pečovaly o provoz německých škol přesunutých z bombardováním ohrožených území Říše.720 Po masivních odvodech německých učitelů do armády v letech 1941-42, které vážně narušily provoz německých obecných a hlavních škol, byly náhradou přiděleny do škol právě žákyně nejvyšších ročníků Oberschulen jako tzv. školní pomocnice (Schulhilferinnen). Konečně v letech 1943/44 byly žákyně Oberschulen nasazovány i do válečného průmyslu, jak ukážeme níže. Rozhodujícím faktorem pro opuštění školní docházky u chlapců bylo stanovení ročníků narození pro odvod do ozbrojených sil. Povolávací věk v roce 1940 byl devatenáct let, v roce 1943 ale poklesl na sedmnáct. V podzimních měsících roku 1944 sílil tlak na ročník 1928, tedy šestnáctileté chlapce, aby se dobrovolně hlásili do Wehrmachtu; zbytek tohoto ročníku byl povolán v únoru 1945. K 25. září 1944 byl současně vedle Wehrmachtu a vojsk SS vytvořen Volkssturm jako lidová milice složená z dosud vojensky nesloužících mužů od 16 do 60 let. Patnáctiletí z ročníku 1929 byli odváděni podle rozkazu z 5. března 1945.721

719

Deutsche Oberschule byla německá obdoba českého reálného gymnázia a představovala základní typ německé střední školy. Na tento typ byla po roce 1939 přeměněna většina původních německých středních škol v protektorátu. – GEBHART, J. – KUKLÍK, J. Velké dějiny zemí Koruny české XVa…c.d,, s. 550; zde na s. 549–552 blíže k vývoji německého školství v protektorátu v obecné rovině. 720 GEBHART, J. – KUKLÍK, J. Velké dějiny zemí Koruny české XVa…c.d,, s. 551. K organizaci programu KLV na území protektorátu nejnověji ŠUSTROVÁ, Radka. Projekt Erweiterte Kinderlandverschickung v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1940–1945. Diplomová práce FF UK, Praha 2010. 721 DEARN, Alan. The Hitler Youth 1933–1945. Oxford : Osprey Publications Ltd., 2006, s. 11.

299


Služba pomocníků Luftwaffe (Luftwaffenhelfern) a paralelně zřízená, avšak méně rozšířená služba pomocníků námořnictva (Marinehelfern) byla vyhlášena v závěru ledna 1943. Časově tento krok odpovídal závěrečné fázi stalingradské bitvy, která předznamenala zlom ve válce v německý neprospěch. Zavedení služby luftwaffenhelferů mělo uvolnit dosavadní dospělé obsluhy protiletadlových děl pro službu v pozemních jednotkách, proto se pro tyto chlapce často užíval neoficiální název „Flakhelfer“, tedy „pomocník protiletadlového dělostřelectva“. Členové Hitlerjugend vypomáhali u jednotek protiletecké obrany již v předchozím roce v roli spojek a v rámci „válečné pomocné služby“ byli zapojeni do širokého spektra činností protiletecké ochrany včetně bezprostředních záchranných prací po náletech, nová opatření jejich úkoly podstatně rozšířila. Služba Luftwaffenhelferů byla z legislativního hlediska druhem „dlouhodobé nouzové služby“, ke které v protektorátu povolávaly Správy z příkazu Říše (RAV) při okresních úřadech nebo v případě statutárních měst při policejních ředitelstvích. Úřad říšského protektora obdržel první cílené pokyny k průběhu akce na území protektorátu 3. června 1943.722 Pro službu u flaků byli určeni žáci veřejných i soukromých středních škol narození v letech 1926 a 1927, kteří před prázdninami 1943 navštěvovali pátou třídu a měli postupovat do šesté. Prvotní pokyny předpokládaly, že žáci nastoupí službu ještě během jara, později bylo datum jejich pohotovosti stanoveno na 15. července 1943. Evidence a přípravy povolávání se ale protáhly a k realizaci došlo až na podzim poté, co v létě proběhly lékařské prohlídky. První velká vlna odvedenců proto nastupovala až k 1. listopadu 1943. Na základě

dohody

mezi

říšským

ministerstvem letectví

a ministerstvem školství byl pro Luftwaffenhelfery připraven omezený vzdělávací program v rozsahu 18 hodin týdně, díky kterému nemělo jejich školní vzdělání tolik utrpět. Původní představa, že chlapci budou nasazeni po třídách v blízkosti bydliště a své školy, se ukázala iluzorní. Pro organizaci vyučování byly určeny tzv. pověřené školy pro pomocníky vojenského letectva (Betreuungsschule für Luftwaffenehlfer), což byly vybrané školy v blízkosti výcvikových baterií.723 Chlapci tak získali vysvědčení za příslušnou třídu, NA, fond ÚŘP, karton 561, sign. IIIa33-3 – složka Kriegshilfsdienst – Luftwaffenhelfer, fol. 224–226 – pokyny říšského ministra vnitra z 31. 5. 1943 č. I Ra 6534/43-268 LWuM a č. IVg8416/43-5345 – Notdienstpflicht Luftwaffenhelfern, Marinehelfern s odkazy na starší pokyny z 25. 1. 1943 a 13. 2. 1943, které ještě nebyly říšskému protektoru adresovány. 723 Luftwaffenhelfeři z německých ústavů z území protektorátu prodělávali výcvik hromadně v kasárnách v Plzni-Slovanech a pověřenou školou pro jejich výuku se stala plzeňská Oberschule für Jungen und Mädchen. Vyučování zajišťovali vojáci – němečtí učitelé dočasně pro tento úkol vyreklamovaní od svých jednotek. – AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, karton 1565, inv. č. 20 – Pověřená škola pro pomocníky vojenského letectva 1944. Vzdělávací program formuloval pokyn říšského ministra školství z 22. 1. 1943. – NA, fond Úřad říšského protektora, Praha, karton 561, sign. IIIa33-3 – složka Kriegshilfsdienst – Luftwaffenhelfer, fol. 218 - pokyn říšského ministra školství čj. E III a 3360 z 22. 1. 1943 „Schulunterricht an Luftwaffenhelfer“. 722

300


přestože výuka v podmínkách výcviku střídaného bojovou pohotovostí a častých nočních poplachů byla skutečně symbolická. Její kvalitě neprospívaly ani snahy Hitlerjugend působit v čase služebního volna na své svěřence ideologickým a sportovním programem bez ohledu na jejich plánované vzdělávání. Sami Luftwaffenhelfeři se považovali za svébytnou sociální skupinu. Sice byli v mnoha ohledech ještě dětmi, ale uniforma jim dávala mnohé svobody, které byly vrstevníkům zapovězeny, zejména pokud šlo o návštěvy restauračních zařízení. Ze stejného důvodu také často svlékali pásky HJ, ačkoli do rámce její „válečné pomocné služby“ tyto formace též patřily.724 Pocity sounáležitosti měly bohužel záhy upevnit zejména společné bojové zážitky při ostřelování spojeneckých bombardovacích svazů, doprovázené i ztrátami na životech. Původní celkové odhady počtů Luftwaffenhelferů v Říši počítaly pro první podzimní vlnu s 90 000 chlapci a pro druhou z počátku roku 1944 s 58 000 chlapci, celkový počet hochů, kteří službou u flaků prošli od jara 1943 do konce války, se odhaduje na 200 000.725 V protektorátu se tato povinnost podle seznamu sestaveného v létě 1943 týkala 592 žáků, z toho 267 ročníku 1926 a 325 ročníku 1927.726 Již v říjnu 1943 byla povinnost rozšířena na ročník narození 1928. O jejich osudu se rozhodovalo v jarních měsících roku 1944, kdy probíhala čilá korespondence mezi Prahou, Berlínem a Vídní týkající se nasazení či ušetření německé mládeže ročníku 1927–1928 žijící na území protektorátu. Prostor Protektorátu Čechy a Morava spadal až do února 1945 pod pravomoc letecké župy (Luftgau) XVII se sídlem ve Vídni, které podléhala i vyšší organizační jednotka německého protiletadlového dělostřelectva Flakgruppe Böhmen. Jednání probíhala v době, kdy již bylo nasazování uvedených ročníků v plném proudu – v kasárnách protiletadlového dělostřelectva v Plzni-Slovanech prodělávalo k 10. březnu 1944 výcvik 724 mladistvých adeptů.727 Říšský vedoucí Hitlerjugend podal návrh říšskému ministerstvu letectví, aby byli pro budoucnost ušetřeni nasazení alespoň vedoucí Hitlerovy mládeže, neboť při poměrně malém počtu německé mládeže v protektorátu by jejich nasazení jako Luftwaffenhelferů znamenalo vážné ohrožení činnosti organizace v národnostně exponovaném prostoru. Většina německých středoškoláků z protektorátu byla přitom shromážděna k výcviku v plzeňských kasárnách. O pocitech mladých dělostřelců se lze jen dohadovat, mnozí

724

DEARN, A. The Hitler Youth 1933-1945…c.d., s. 42–43. NICOLAISEN, H.-D. Die Flakhelfer…c.d., s. 11. 726 NA Praha, fond ÚŘP, karton 561, sign. IIIa33-3. 727 NA Praha, fond NSM, karton 46, inv. č. 676, sign. 110-4/525, fol. 62. 725

301


z nich si však již touto dobou byli velmi dobře vědomi, v jaké situaci se Německo nalézá.728 Luftwaffenhelfeři narození v letech 1926–1927 svoji službu ukončili již v časném jaru 1944. Od února byli postupně převáděni do Říšské pracovní služby, která v této době již sloužila výhradně jako poslední stupeň předvojenské přípravy, a po dvou měsících přecházeli přímo do řad Wehrmachtu. U protiletadlových děl a zaměřovačů je již od ledna 1944 nahrazovali mladší spolužáci ročníku 1928, kteří zůstali ve službě až do září 1944. Poté i je čekal z větší části přesun do RAD a armády. Pro následující ročník 1929 již byl vyhrazen Volkssturm. Ve stejné době jako Luftwafenhelfeři dokončovali svůj výcvik jejich vrstevníci ročníků 1925 a 1926, kteří se dobrovolně i nedobrovolně nechali naverbovat do řad Waffen SS. Instruktoři této vojenské odnože SS lákali do jejích řad chlapce už při předběžném výcviku v třítýdenních táborech (Werhertüchtigungslager) a v táborech RAD. Od roku 1943 do jara 1944 z nich byla zformována 12. pancéřová divize SS „Hitlerjugend“, která prošla ostrými střety v Normandii v červnu 1944 a jako bojová jednotka působila až do konce války. Fanatismus jejích příslušníků byl příslovečný a utrpěné ztráty enormní, právě ona tak zůstává nejtypičtějším příkladem výsledku cesty nacistické výchovy započaté v první polovině třicátých let. Závěrečné měsíce války, které tisíce příslušníků Hitlerjugend nuceně zavedly do Volkssturmu, znamenaly v mnoha případech přerod jejich uvažování. „Mládež tvrdá jako Kruppova ocel“, kterou Hitler a jeho ideologové předurčili k dobytí a osídlení nového životního prostoru pro árijskou rasu, náhle poznávala, že skutečný boj se sovětskými a americkými tanky je něco zcela jiného, než si ve svých propagandou ovlivněných představách myslela. V troskách poražené Třetí říše tak klíčilo poznání, že jedním z největších zločinů spáchaných jejími vůdci bylo oloupení celé jedné generace o vlastní dětství a jeho nahrazení službou zrůdné myšlence, která mladou krev svého národa místo k lepší budoucnosti přivedla na pokraj zkázy.

Pan Chrudoš Suchý, nasazený v lednu 1944 jako oktaván Státního reálného gymnázia v Plzni do Technische Nothilfe, vzpomínal, že prováděl se svou jednotkou na jaře a v létě 1944 stavební práce ve slovanských kasárnách. Když se ptal jednoho z přítomných německých mladíků, zda písmena „LH“ na jeho rukávové nášivce znamenají „Luftwaffenhelfer“, zazněla hořká odpověď: „Nein, das ist ,Letzte Hoffnung´.“ Vzpomínka pana Chrudoše Suchého ze dne 9. 4. 2002, archiv autora. 728

302


8.2 Situace na německých středních školách na příkladu Plzně Postupné

povolávání

žáků

německých

škol

do

válečné

pomocné

služby

(Kriegshilfsdienst) příkladově ukážeme na žácích Německé vyšší školy v Plzni (Deutche Oberschule für Jungen und Mädchen in Pilsen). V porovnání s českými školami obdobného druhu šlo o malý ústav, počet žáků ve třídách jen zřídka přesáhl dvacet a ve vyšších třídách se často pohyboval mezi deseti až patnácti. Pouze první válečný školní rok 1939/40 dokončili všichni žáci včetně závěrečného osmého ročníku bez vnějšího zásahu. Již od školního roku 1940/41 začali žáci nejvyšší třídy opouštět studium před dosažením řádného termínu zkoušky dospělosti. Ze čtrnácti žáků (osmi chlapců a šesti dívek) byli jeden chlapec a jedna dívka české národnosti, jedině ti byli hodnoceni i v druhém pololetí. Všech sedm chlapců a pět dívek německé národnosti bylo povoláno k válečné pomocné službě – tři chlapci roč. 1922 obdrželi k 15. listopadu 1940 vysvědčení na odchodnou bez bližšího upřesnění, zbytek (pět chlapců roč. 1922 a pět dívek roč. 1921–1923) byl k 21. lednu 1941 povolán k válečné pomocné službě pro program Kinderlandverschickung, neskládali maturitu a dostali potvrzenou dospělost.729 Podobně v následujícím školním roce 1941/42 odešlo z VIII. třídy během září až listopadu 1941 patnáct chlapců k Wehrmachtu nebo RAD a obdrželi klausuli o dospělosti, k maturitě konané již v druhé polovině března 1942 zbylo sedm chlapců a sedm dívek.730 Ve školním roce 1942/43 se předčasné odchody žáků rozšířily i na sedmou třídu. Připomeňme, že na české straně toto období přineslo ročníkovou akci 1921–1922 a 1918– 1920 na podzim 1942 a po vyhlášení totální války od února 1943 počátek pracovního nasazování středoškoláků starších osmnácti let. V sedmém ročníku studovalo jedenáct chlapců a třináct dívek, z toho tři chlapci a dvě dívky narození v roce 1924, sedm chlapců a jedenáct dívek narozených v roce 1925 a jeden chlapec ročníku 1926. Všichni tři chlapci ročníku 1924 byli mezi 6. únorem a 1. dubnem 1943 odvedeni k armádě, všichni obdrželi vysvědčení na odchodnou. Ve škole nezůstali ani chlapci ročníku 1925. Ze sedmi jich šest během prvního březnového týdne nastoupilo pomocnou válečnou službu Hitlerjugend a jeden byl k 10. dubnu 1943 povolán k Říšské pracovní službě do Olomouce; pouze tři z nich byli ke dni povolání starší osmnácti let. Podle dodatečně doplněných poznámek byla všem přiznána dospělost v nepřítomnosti k 31. březnu 1944, tedy v následujícím školním AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, inv. č. 1 – Hlavní katalog 1940–1941. AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, inv. č. 2 – Hlavní katalog 1941–1942. Podle ročníků narození bylo v oktávě 29 žáků (22 chlapců + 7 dívek), z toho 1921 – 2(1 + 1), 1922 – 9(6 + 3), 1923 – 18 (15 + 3). Dívky nemají poznámky o nasazení, z chlapců odešlo 15 (1921 – 1, 1922 – 6, 1923 – 8), neodvedeno zůstalo sedm chlapců narozených v roce 1923. 729 730

303


roce, kdy by za normálních okolností maturovali. Chlapec roč. 1926 přistoupil do třídy až k 8. březnu 1943 a má jen poznámku, že výroční vysvědčení ze 7. třídy s poznámkou o dospělosti mu vydali 27. března1944, nic bližšího o jeho osudu nevíme. Dívky žádné poznámky o pracovním či jiném nasazení nemají, dvě z nich v říjnu 1942 ze školy bez uvedení důvodu vystoupily. Osmou třídu zahájilo v září 1942 pouhých deset žákyň a jeden žák. Šest jejich spolužáků ročníku 1923, kteří byli ještě v septimě plně hodnoceni, zmizelo ze třídy k blíže neurčenému válečnému nasazení během prázdnin 1942 a nebyli již do oktávy zapsáni. Ze zbylých jedenácti nemá během roku nikdo zapsány žádné známky, katalog této třídy byl uzavřen k 21. listopadu 1942. Devět dívek (1 x 1921, 1 x 1922, 6 x 1924, 1 x 1925) bylo v první polovině listopadu povoláno k válečné pomocné službě a obdržely, stejně jako o prázdninách odvedení chlapci, vysvědčení na odchodnou doplněné k 31. březnu 1943 doložkou o dospělosti. Ke dni odchodu byly s výjimkou nejmladší všechny starší osmnácti let. Jediný zbylý, zřejmě vojenské služby neschopný chlapec (1923) spolu s jedinou dívkou Češkou ze třídy (1923) se ze školy odhlásili k 21. listopadu 1942 a obdrželi zprávu o prospěchu a chování.731 Následující školní rok 1943/44 přinesl další věkový skok v povolávání mužské německé mládeže k válečně důležitým úkonům. Klíčovou roli zde hrálo zavedení předpisů o povolání žáků středních škol k dlouhodobé nouzové službě pomocníků Luftwaffe. Přestože základní pokyny byly vydány již v závěru ledna 1943 a pro území Protektorátu určeny od 31. května 1943, k jejich faktickému uplatnění došlo až po prázdninách. Dotkly se žáků šestých a sedmých tříd středních škol narozených v letech 1926 a 1927, kteří byli určeni ke službě Luftwaffenhelferů; v případě plzeňské Oberschule dostali žáci povolávací příkazy od 1. listopadu 1943. Krátce poté, již od 5. ledna 1944, byli povoláni i chlapci ročníku 1928, čímž se nasazení rozšířilo až do pátých tříd. Plzeňská škola se tak ve vyšších ročnících z velké části vylidnila. V chlapecké třídě Va bylo od 5. ledna 1944 povoláno šest ze sedmi chlapců ročníku 1927 a 1928, pouze jeden zůstal zřejmě jako zdravotně neschopný služby ve škole spolu s deseti hochy ročníku 1929. Paralelní dívčí třída Vb, ve které studovalo devatenáct dívek roč. 1927–1929, žádný mimořádný odchod ze studií nezaznamenala. Z chlapecké třídy VIa byli chlapci vzhledem k dřívějším ročníkům narození odveleni do řad Luftwaffenhelferů již od listopadu 1943 (3 x 1926, 6 x 1927), poté byli zbylí dva chlapci převedeni do paralelní VIb třídy a VIa byla zrušena. Původně dívčí VIb kromě nich 731

AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, inv. č. 3 – Hlavní katalog 1942–1943.

304


přijala i skupinu sedmi chlapců ze Stodu, kde byla Oberschule zrušena k 15. listopadu 1943. Ani oni zde však dlouho nevydrželi a během prosince a ledna podle svých ročníků narození následovali své kolegy do uniforem. Ke konci školního roku tak ve třídě kromě 25 dívek roč. 1926–1929 zbyli jen tři ze zdravotních důvodů neodvedení chlapci (2 x 1927, 1 x 1928). Z dívek žádná během roku k pracovní službě převedena nebyla, konferenční zprávy ani neuvádějí žádné mimoškolní pracovní nasazení. V sedmé třídě byla situace obdobná jako v šesté. Z chlapecké VIIa bylo ze šestnácti žáků (1 x 1924, 13 x 1926, 2 x 1927) třináct zařazeno k službě Luftwaffenhelferů, jeden z ní byl pro onemocnění v lednu 1944 propuštěn. Na rozdíl od mladších kolegů byli Luftwaffenhelfeři narození v roce 1926 již kolem poloviny února z této služby převáděni do RAD a odtud počátkem května 1944 zařazováni do Wehrmachtu. Jeden propuštěný pomocník Luftwaffe a dva od počátku zdravotně neschopní chlapci byli společně s jediným nenasazeným žákem české národnosti a protektorátní příslušnosti převedeni do dívčí VIIb třídy. Jejích šestnáct žákyň roč. 1924–1927 bylo spolu s nimi plně hodnoceno až do konce školního roku. Zmíněný jediný český chlapec byl 16. března 1944 povolán k válečné pomocné službě, jeden ze dvou Němců již v únoru zemřel na tuberkulózu. Oktávu na počátku školního roku 1943/44 představovalo pouze deset dívek (2 x 1924, 8 x 1925). Sedm z nich nastoupilo k 9. říjnu 1943 službu školních pomocnic na různých německých obecných a hlavních školách v okolí Plzně, zbylé tři byly k témuž dni převedeny do sběrné třídy zřízené na Oberschule ve Štěpánské ul. v Praze. Pouze jedna z nich byla Němka. Jedna byla Česka s protektorátní příslušností a jedna dcera ruských emigrantů formálně bez státní příslušnosti. K pracovní povinnosti nastoupivší dívky obdržely ke konci března 1944 k vysvědčení na odchodnou doložku o dospělosti poté, co škole dodaly potvrzení o své práci. Podobně i nasazení pomocníci Luftwaffe obrželi v závěru školního roku vysvědčení speciálně určené pro Luftwaffenhelfery.732 Týkalo se to ovšem pouze těch, kteří u zmíněné služby vydrželi až do prázdnin jako účastníci zvláštního zkráceného vyučování v rozsahu osmnácti hodin týdně. To pro ně a stovky dalších Luftwaffenhelferů cvičených v Plzni a okolí organizovala plzeňská Oberschule jako pověřená škola přímo u jejich baterií. Starší chlapci ročníku 1926 převedení do RAD a Wehrmachtu dostali vysvědčení na odchodnou pro Luftwaffenhelfery s potvrzenou doložkou o dospělosti teprve v březnu 1945. Situaci posledního válečného školního roku s vyhlášeným totálním válečným nasazením můžeme kvůli částečně nedochovaným pramenům sledovat jen omezeně. Do 732

AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, inv. č. 4 – Hlavní katalog 1943–1944.

305


oktávy formálně postoupilo třicet chlapců a dívek z loňských sedmých tříd, ale nikdo z nich fakticky nestudoval. Všichni tři chlapci – jeden vojenské služby neschopný Němec, jeden propuštěný nemocný a k tomu ruskojazyčný Luftwaffenhelfer bez státní příslušnosti a jeden protektorátní Čech – byli pracovně nasazeni, stejně jako všechny dívky. Druhý z nich složil jako jediný ze třídy při nasazení v polovině března 1945 maturitní zkoušku, českému chlapci, pracovně nasazenému už od septimy, byla přiznána dospělost na základě potvrzení z pracovního úřadu. Zbylí chlapci vykonávali už od jara vojenskou službu. K té byli postupně převedeni i hoši z nižších tříd. Luftwaffenhelfeři ročníků 1927 a 1928 byli k RAD a následně do Wehrmachtu (o zařazení do Volkssturmu zmínky nejsou) převedeni koncem září 1944 a v únoru 1945. V souvislosti s ukončením služby u flaků obdrželi i oni vysvědčení na odchodnou. Z dvanácti dívek nastoupilo šest od 1. září 1944 do muniční továrny v Holýšově (Holleischen), jedna k Německému červenému kříži v Mariánských Lázních (Marienbad) a pět bylo určeno k pracím ve službách Wehrmachtu. Z dodávaných potvrzení o osvědčení se v nasazení vyplývá, že dívky z Holýšova byly během následujících měsíců dále převedeny do oddílů RAD nebo k pracím u vojenských jednotek. Některé mají přímo uvedeno zařazení jako písařky nebo telefonistky, u jiných není povaha práce specifikována, a nelze proto říci, zda se např. nepodílely na obsluze světlometů.733 Nižší ročníky chodily do školy až do Vánoc 1944, poté stejně jako české školy přešly na domácí vyučování s pravidelným rozdělováním úkolů a za stále častějších leteckých poplachů a náletů se dočkaly konce války, pro ně ovšem velmi trpkého. O případném zařazování plzeňských chlapců ročníku 1929 do útvarů Volkssturmu nemáme informace. Z porovnání výše uvedeného a postupu pracovního využívání české školní mládeže tak, jak jsme jej poznali v předchozích kapitolách, vyplývá následující závěr: Německá mládež byla vystavena předčasným odchodům ze školních lavic již od podzimu 1940, tedy o dva roky dříve než česká. Zpočátku odcházeli žáci nejvyššího ročníku do „válečné pomocné služby“. Na podzim 1941 se již objevují odchody přímo k ozbrojeným silám a během jara 1942 opouštěla oktávy ještě před maturitou většina chlapců. Částečně směřovali přímo do armády, spíše ale do Říšské pracovní služby jakožto jejího předstupně. V následujícím školním roce se vnějšími vlivy zapříčiněné ukončování výuky přelilo i do sedmých tříd, odkud byli po prohrané bitvě u Stalingradu a vyhlášení totální války chlapci ročníku 1924 AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, inv. č. 10 – Třídní katalog 1944–1945 (pouze VIII. třída). Jedna z dívek předložila škole potvrzení od RAD-Flakscheinw. Ausb. u. Ers. Batterie 117 Weseritz (Marienbad); tento typ útvarů v závěrečné fázi války přiděloval i dívky do bojových pozic k protiletadlovým dělům a světlometům. – BUTLER, R. Hitlerova mladá garda….c.d., s. 9. 733

306


odváděni k ozbrojeným silám a mladší hoši ročníku 1925 k „pomocné válečné službě“ v řadách Hitlerjugend. V závěrečném ročníku již v tomto školním roce zbývaly prakticky pouze dívky, protože chlapci narození v roce 1923 opustili školu již během léta 1942. Odhlédneme-li od povolávání do armády z nejvyššího ročníku, tak pracovní nasazení české mládeže z podzimu 1942 a jara 1943 těmto krokům zhruba odpovídá, alespoň u některých pracovních úřadů ve velkých průmyslových městech (Plzeň), kde byli ve stejné době posíláni do práce také chlapci a na rozdíl od německých septimánek i dívky ročníku 1925. Stejně tak věkové rozpětí českých průmyslováků zasazených do Technische Nothilfe a poslaných koncem léta 1943 do Říše má přibližnou paralelu na německé straně, kdy němečtí chlapci ročníku 1925 odcházeli do „válečné pomocné služby“. Bezprecedentní věkový skok v opouštění školních lavic na německé straně přineslo od roku 1943 (v protektorátních

podmínkách

od

listopadu

tohoto

roku)

zavedení

služby

Luftwaffenhelferů pro chlapce ročníků 1926 a 1927 a následně od ledna 1944 ročníku 1928. Toto plošné opatření německé školy vylidnilo daleko více než pracovní nasazení na české straně. Z tohoto hlediska lze chápat výtky vznášené některými německými činiteli vůči „malé angažovanosti“ české mládeže, současně v této souvislosti zřetelněji vyvstává obtížnost pozice okupační správy protektorátu, která potřebovala udržet mladé české pracovní síly pro potřeby zdejšího průmyslu. Podobně německé dívky z oktávy ročníku 1924 i 1925 nastupovaly již od podzimu 1943 válečnou pomocnou službu jako školní pomocnice. Na české straně byly žákyně odpovídajícího věku do práce zařazeny pouze výběrově v závislosti na potřebě pracovních sil u konkrétního pracovního úřadu, zejména na menších venkovských středních školách jich ještě hodně zůstávalo při studiu a ročníková akce 1924 na jaře 1944 odvedla z lavic jen menší počty dívek, protože většina z nich již měla po maturitě. Hromadné pracovní nasazení německých oktavánek od září 1944 pak souviselo s celoříšským vyhlášením totálního válečného nasazení a plně odpovídá opatřením týkajícím se i českých škol. I na uvedeném příkladu jedné německé školy se dále projevil odlišný přístup Němců k Čechům po stránce služby se zbraní, protože český žák německé školy do pomocné služby Luftwaffe povolán nebyl. Kromě dlouhodobého nasazení odvádějícího žáky trvale ze škol se ještě všimněme krátkodobých pracovních aktivit konaných na pokyn městské správy v dorozumění s pracovními úřady. Zde je vidět mezi českou a německou školou podstatný rozdíl. Konferenční zprávy českých ústavů od podzimu 1942 přinášejí stále častější údaje o využívání chlapců i dívek k rozmanitým pracím vykonávaným na úkor výuky. Zkoumaná plzeňská Oberschule ve svých konferenčních zprávách nic takového nezmiňuje 307


s výjimkou posledního válečného roku, kdy uvádí na podzim 1944 malé počty žáků zaměstnaných mj. výkopovými pracemi („Zu kriegswichtigem Einsatz- Schanz- und Hilfsarbeiten wurden herangezogen 4 Schüler der vierten Klasse, 9 Schüler der 5. Klasse, 5 Schüler der sechsten Klasse und 3 Schülerinnen der sechsten Klasse“), další jeden žák a dvě žákyně se účastnili kursů vedoucích Hitlerjugend.734 V předchozích letech jsou uváděny pouze trvalé odchody žáků do válečné pomocné služby, ozbrojených sil a do řad Luftwaffenhelferů. Velmi to kontrastuje s pozicí českých žáků a žákyň, kteří v masovém měřítku skládali a přebírali brambory, kopali kryty a požární nádrže nebo vypomáhali na úřadech. Tato skutečnost nás vrací do roviny celkové pozice českého a německého národa, kdy úkolem „panské rasy“ byl boj a péče o rozvoj vlastního nadřazeného etnika a v zájmu těchto vyšších cílů byla řada manuálních prací přenechávána „nižším rasám“, navzdory propagandistickému úsilí stavějícímu Němce i obyvatele okupovaných zemí do „jednotné fronty boje proti bolševismu“. Pojetí „služby“ německé mládeže bylo odlišné od činností, které okupační moc vyžadovala od Čechů, proto zde přímé srovnání pokulhává. Rozhodně však nelze říci, že by česká mládež ve srovnání s německou byla nějak šetřena, úkoly na ni kladené byly pouze jiného charakteru.

AM Plzně, fond NHŠ Plzeň, katon 1565, inv. č. 22 – Protokoly z porad sboru 1939–1945 – Bericht Nr. 2 über die erste Hauptberatung am 15. November 1944. 734

308


9 Shrnutí a závěry Šest okupačních let představovalo pro český národ tvrdou zkoušku. Zabrání českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava bylo jedním z kroků, které měly obyvatelstvu Říše výhledově zajistit nový „životní prostor“ a přinést německému národu světovládu. Vzápětí rozpoutaný válečný konflikt vyžadoval rozsáhlé přeorganizování a rozvinutí průmyslových kapacit pro válečnou výrobu, v první fázi války však Říše žila spíše ze získané kořisti a k rozsáhlejším strukturálním změnám přistoupila až od roku 1942. Ruku v ruce s odchody vojáků na frontu rostla potřeba pracovních sil, které ve stále silnějším měřítku přicházely do Německa z okupovaných zemí, mimo jiné i z území protektorátu. V první fázi odcházeli pracovníci do Říše dobrovolně, lákáni sliby vyšších výdělků. Zájem

německých

továren

o

dělníky

také

pomohl

v protektorátu

zlikvidovat

nezaměstnanost. Brzy však doprovázely náborové akce i různé formy nátlaku, mezi kterými bylo odejmutí příspěvku v nezaměstnanosti při nepřijetí nabídky na práci v Říši jednou z mírnějších. Obyvatelům protektorátu přitom již od léta 1939 zprostředkovávaly zaměstnání na domácí i říšské půdě nově vytvořené instituce – pracovní úřady, které se postupně staly jednou z nejobávanějších převodových pák záměrů okupantů vůči českému národu. Zároveň byla již v létě 1939 zavedena pro muže od 16 do 25 let pracovní povinnost, čímž měl být zajištěn zejména dostatek sezónních sil v zemědělství a stavebnictví. V lednu 1941 byla možnost přikázání na práci rozšířena na všechny obyvatele protektorátu od 18 do 50 let a úřady práce získaly pravomoc schvalovat přijímání a propuštění pracovníků včetně učebních poměrů. Od prosince 1941 bylo vládní nařízení 46/1941 Sb. upraveno tak, že umožňovalo přikázat pracovníka do zaměstnání i za hranice protektorátu. Již od léta 1941 musely mít četné kategorie zaměstnanců vystavenu pracovní knížku, která se stala prostředkem evidence pracovních sil. Dosavadní legislativu dotvořilo v květnu 1942 přijaté vládní nařízení č. 154/1942 Sb., přesně definující možnosti nuceného přikázání do práce na základě vyššího zájmu. Ve stejné době se v nacistickém nejvyšším vedení objevil v osobě nově jmenovaného ministra pro zbrojení a munici Alberta Speera politickými předsudky nezatížený technokrat, kterému se navzdory silné opozici podařilo po první kruté zimě východního tažení reorganizovat ekonomiku tak, aby dokázala plnit rostoucí válečné požadavky. To se neobešlo bez podobně rozsáhlé reorganizace dosavadního systému získávání pracovních sil. Vzhledem k neochotě politického vedení zaměstnat ve větším měřítku německé ženy 309


sáhl nově jmenovaný generální zplnomocněnec pro pracovní nasazení Fritz Sauckel k zostřeným metodám získávání pracovníků z okupovaných zemí. V červnu 1942 vznesený požadavek na dodání 100 000 pracovních sil z protektorátu do 30. dubna 1943 se dařilo plnit jen s obtížemi. Kromě uzavírání válečně nedůležitých živností a provozů a „vyčesávání“ přebytečných pracovníků z průmyslu i úřadů pomohla naplnění požadavku především akce pracovního nasazení mužů ročníku 1921–1922, doplněná prověřením slabších ročníků 1918–1920. Obě proběhly během října 1942 až února 1943. Protektorátní společnost mezitím od podzimu 1941 do léta 1942 prošla zkušeností vlády zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a následné vlny teroru po úspěšném atentátu na jeho osobu. Heydrich v zájmu udržení klidu v protektorátu sáhl kromě tvrdého potlačení existujícího hnutí odporu i k rozsáhlému sociálnímu programu, který měl rozhodující část společnosti přesvědčit, že s okupanty se vyplatí spolupracovat. Při hledání dosud nedotčených zdrojů pracovních sil na podzim 1942 došlo poprvé i na žáky českých středních škol. Ty se po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 staly v očích okupantů dalšími centry české inteligence, která stála v cestě plánům na konečnou germanizaci českomoravského prostoru. Rozsáhlé úpravy vyučovacích plánů, rozšíření výuky němčiny a všestranná infiltrace protektorátního školství nacistickou ideologií byly jednou z cest, kterou Němci zvolili k ovládnutí české školy. Paralelním směrem šlo omezování počtu ústavů, nejprve všeobecně vzdělávacích. Již v srpnu 1940 požadoval K. H. Frank uzavření pěti reálných gymnázií a dvou učitelských ústavů přenesených na podzim 1938 z odtrženého pohraničí; tento požadavek byl po počátečním odporu ze strany ministerstva školství prosazen a od školního roku 1941/42 bylo podle dalšího návrhu určeno k postupnému zániku či sloučení dalších třináct škol. Jejich počet zmenšily i přímé represivní kroky, které pod různými záminkami v uvedeném školním roce způsobily uzavření středních škol v Jihlavě, Uherském Hradišti, Pelhřimově, Kladně a Roudnici nad Labem. Souběžná opatření také snížila typovou rozrůzněnost českého všeobecně vzdělávacího středního školství, které zůstalo omezeno na gymnázia a reálná gymnázia. To vše spolu s omezením počtu přijímaných a vylučováním předepsaného procenta žáků čtvrtých, pátých a šestých tříd s nižším prospěchovým průměrem vedlo k výraznému poklesu počtu gymnazistů ve srovnání s počty žáků odborných škol. Odborné školy ve srovnání s gymnázii nebyly zprvu cíleně omezovány. Redukce postihla od školního roku 1942/43 obchodní akademie, které směly otevírat jen jednu první třídu. Průmyslové školy naopak otevíráním vyšších počtů tříd zajišťovaly možnost vzdělání mnoha mladým lidem, kteří ztratili perspektivu gymnaziálního studia. Počet žáků průmyslových škol se tak v roce 310


1943/44 v porovnání s předválečným školním rokem 1937/38 zvýšil více než trojnásobně. Tento vývoj byl v souladu s potřebami německého hospodářství, které pro rozšiřující se válečnou výrobu potřebovalo vyškolené techniky. V podobně privilegovaném postavení se nacházely střední zemědělské školy vzhledem k významu jejich oboru pro výživu obyvatelstva, nesetkáváme se u nich ale s tak velkým nárůstem počtu žáků. Obrat situace na frontách v neprospěch Německa od přelomu let 1942 a 1943 současně utlumil národnostně ideologický tlak na české školství. Otevřenou represi nahradily apely na „společný boj národů Evropy proti bolševickému nebezpečí“. Aktivním vykonavatelem této politiky mezi mládeží se stalo Kuratorium pro výchovu mládeže. Až do zahájení razantních opatření odvádějících pracovní síly z protektorátu do Říše v létě 1942 se v protektorátním školství projevuje silná snaha nahradit výpadek vysokoškolského vzdělání zřizováním abiturientských kursů při středních odborných školách. Ty od jara 1940 do počátku roku 1943 pomohly zmírnit důsledky nacistických opatření vůči studentům. V první fázi pomohly doplnit vzdělání těm bývalým vysokoškolákům, kteří ušli zatčení v listopadu 1939, následně se staly ostrovem naděje pro tisíce maturantů z gymnázií. Dvouleté abiturientské kursy při průmyslovkách a jednoleté při obchodních akademiích skončily svoji funkci až v době masového odvádění protektorátních pracovníků do Říše v roce 1943, které se nezastavilo ani před středními školami a učinilo z dalšího vzdělávání středoškoláků zbytečnou přítěž. Pracovní úřady začaly život školní mládeže ovlivňovat od počátku roku 1942 po přijetí vládního nařízení o poradenství pro volbu povolání a o včleňování mladistvých do práce. Nově zřízená oddělení mládeže pracovních úřadů rozhodovala jak o zprostředkování studia nebo učebního oboru pro čtrnáctileté, tak i o zařazení studium končících středoškoláků do praxe. Formulářům pracovního úřadu se žáci nemohli vyhnout, bez jejich vyplnění by neobdrželi vysvědčení. Pouze v prvním roce svého fungování řešila oddělení mládeže její zařazování do práce až po řádném ukončení školní docházky. Ročníková akce 1921–1922 již zasáhla i mezi žáky nejvyšších tříd českých středních škol. V únoru 1943 vstoupil v platnost výnos ministerstva školství č. 915/43-II/2 o vysvědčeních a přiznání dospělosti pro žáky a žákyně, kteří byli povoláni pracovním úřadem k pracovní povinnosti. Tato právní norma dala základ pro rozsáhlé odvádění žáků ze škol v příštích dvou letech. Zároveň se začátkem pracovního nasazování žáků ještě před ukončením řádné studijní doby se zintenzívnily i další prvky, kterými české školy podle úředních příkazů „podporovaly válečné úsilí“. Vzdělávání se dostávalo na druhou kolej v konkurenci se sběrem odpadových surovin a léčivých bylin, pomocí při žních a dalších zemědělských 311


pracích. Odchody „vyčesaných“ úředníků oslabená veřejná správa stále častěji žádala pomoc chlapců a dívek při nárazových úředních pracích, jakými bylo vydávání potravinových lístků nebo sestavování statkových archů. Studenti v době letních prázdnin a o vánočních svátcích sloužili jako tramvajoví průvodčí nebo třídili zásilky na poštách. Kuratorium pro výchovu mládeže zaštítilo tzv. „akci výživy obyvatelstva“, při které středoškoláci ve velkých městech v podzimních měsících vykládali, třídili a pytlovali brambory. Zvýšené nebezpečí leteckých útoků vedlo od roku 1943 k budování veřejných krytů a požárních nádrží, a výkopové práce se tak pro žáky škol ve velkých městech staly běžným úkolem. Výše uvedené skutečnosti jsou charakterizovány v kapitolách 2 až 4 předložené práce a představují nutný úvod k její hlavní části. Období od podzimu 1942 do jara 1945 v životě českých středních škol ve vazbě na pracovní nasazení je hlavním tématem předložené práce. Ta sleduje v kapitolách 5 až 7 postup nasazování žáků různých typů škol v různých lokalitách postupně ve školních letech 1942/43, 1943/44 a 1944/45. Kromě celkového poznání druhů prací, ke kterým byli žáci přidělováni, se autor v práci snažil o porovnání přístupu pracovních úřadů v různých místech protektorátu ke středním a odborným školám v jejich obvodech. Hlavním záměrem bylo zjištění, do jaké míry se pracovní úřady řídily danými centrálními direktivami Ministerstva hospodářství a práce a do jaké míry se v jejich činnosti objevují individuální odchylky, resp. čím mohly být tyto odchylky ovlivněny. Kromě archivních fondů ústřední povahy bylo proto nutné při přípravě práce využít archivní fondy lokální povahy, zejména jednotlivých středních škol. K výzkumu byly zvoleny lokality ze tří velkých průmyslových center (Plzně, Brna a Ostravy), menších západočeských měst (Domažlice, Klatovy, Rokycany), sousedících menších měst náležejících do obvodu jiných pracovních úřadů (Beroun, Příbram) a spíše zemědělských jihočeských regionů (České Budějovice, Tábor). Plzeň nabídla ke srovnání celé spektrum druhů škol (gymnázia, obchodní akademie, průmyslové školy, vyšší rolnická škola), průmyslové školy byly dále zkoumány v Brně a Ostravě (zde i příkladově jedno koedukované a jedno dívčí reálné gymnázium). Obchodní akademie sledoval autor kromě Plzně i v Berouně a Táboře, zemědělské školy mimo Plzeň v Klatovech a Táboře a učitelské ústavy v Plzni a Hořovicích. U ročníkové akce 1921–1922 a ji doplňující akce nasazení ročníků 1918–1920 autor vzhledem k jejímu centrálnímu zadání a jednotným základním prováděcím pokynům očekával, že u sledovaných pracovních úřadů proběhne stejným způsobem. Nevzal však v úvahu, že v době jejího provádění na podzim 1942 ještě nebyl vydán pokyn ministerstva 312


školství o přiznávání dospělosti žákům povolaným k pracovnímu nasazení, a snad právě tento moment situaci ovlivnil. Už výsledek zkoumání této první vlny nasazení ukázal, že přístupy pracovních úřadů jednotné nebyly. Žáci sledovaných škol výše zmíněných ročníků narození v období od října 1942 do ledna 1943 totiž ve značném procentu případů okamžitému nasazení ušli, přestože v pokynech k první uvedené akci nebyli uváděni jako chráněná skupina. Pouze u doplňující akce 1918–1920 měl být brán ohled na žáky odborných technických škol. Porovnání jednotlivých škol ukázalo, že tam, kde došlo k nasazení, je procento nasazených žáků ročníku 1921–1922 skutečně vyšší než u ročníků 1918–1920. Celkově ale záleželo hlavně na konkrétním pracovním úřadu a jeho potřebě pracovních sil. Typ školy přitom nehrál velkou roli. Ze zkoumaného vzorku to naznačuje situace v obvodu pracovního úřadu Tábor, který oproti jiným již na podzim 1942 ve velké míře nasadil žáky gymnázií i obchodní akademie, a to v kontrastu s pracovním úřadem např. v Plzni, kde by se vzhledem k průmyslovému charakteru města dala očekávat větší snaha o získání pracovních sil – přitom zde na podzim 1942 zůstaly jak odborné školy, tak gymnázia odchodů žáků ušetřeny. U nasazených z Tábora máme zčásti dochovány i údaje, kam byli žáci umístěni. Zjišťujeme, že ne všichni z roč. 1921–1922 byli posíláni do Říše, objevují se mezi nimi i nasazení na Ostravsku. Na druhou stranu v případě Plzně zřejmě sehrálo roli vědomí potřebnosti vyškolených techniků pro místní průmysl a také větší možnosti získávání potřebných sil z jiných zdrojů, jakým bylo stále hojně používané „vyčesávání“ menších podniků a úřadů a uzavírání pro válku nedůležitých podniků a živností. Hlavním důvodem opatrného přístupu pracovních úřadů však podle názoru autora byl dosud neexistující právní rámec pro ukončování studia žáků v případě jejich povolání k pracovnímu nasazení. Vyskytují se i příklady selektivního postupu vůči jednotlivým třídám, kdy např. z ostravské strojní průmyslovky byly na podzim 1942 nasazeni pouze žáci z prvního ročníku. To se dá vysvětlit snahou uchránit již více odborně vzdělané žáky vyšších tříd a dopřát jim čas k dokončení studia. Po vyhlášení totální války v únoru 1943 se již podobný jev nevyskytl. Od jara 1943 začal platit výnos ministerstva školství z 11. února 1943 č. 915/43-II/2 o vysvědčeních a o přiznání dospělosti pro žáky (žákyně), kteří byli povoláni pracovním úřadem k pracovní povinnosti. Tato norma zpětně přiznala nárok na vysvědčení dospělosti žákům závěrečných ročníků nasazeným v podzimní vlně 1942 a zároveň umožnila další rozsáhlé přeřazování středoškolských studentů vyšších ročníků do zaměstnání na základě příkazu pracovních úřadů. Výzkum ověřil, že dané možnosti využily zejména pracovní úřady ve velkých městech, a to k získání náhradních sil za ty, které byly poslány do 313


Německa. Žáci škol také posloužili jako pohotová rezerva např. u plzeňského pracovního úřadu, který potřeboval velké množství manuálních pracovníků ke zpracování dřeva z lesní kalamity v Brdech. Hranice pracovního nasazování se posunula k osmnáctému roku věku, což předpokládal již prováděcí pokyn k provedení ročníkové akce 1918–1920. Ten stanovil, že náhradu za pracovní síly poslané do Německa je mimo jiné třeba hledat zvýšenou exploatací ročníků 1923–1925. Charakteristické pro nasazení středoškoláků na jaře 1943 je, že pro ně na rozdíl od ročníkových akcí předchozího roku centrální úřady nevydaly žádné konkrétní pokyny. Pracovní úřady zde získaly široký prostor, který využívaly v závislosti na okamžité potřebě pracovních sil ve svém obvodu. Mnohde teprve nyní na jaře 1943 došlo k povolání těch příslušníků ročníků 1921–1922, kteří zůstali ušetřeni první vlny nasazení z podzimu 1942. Zároveň je však doplnilo daleko větší množství mladších sil. Silně se to projevilo na ostravské strojní průmyslovce, ale i u řady gymnázií. V menších městech, kde měly pobočky pracovních úřadů předepsány nižší kontingenty pracovních sil k odvodu, povolávaly „pracáky“ pouze oktavány před maturitou, zatímco ve velkých městech sahaly i do řad septimánů, a to včetně dívek. Opět ani zde nelze hovořit o jednotném přístupu napříč protektorátem. Srovnáme-li přístup plzeňského a ostravského pracovního úřadu k místním gymnáziím, zjistíme, že plzeňský včetně své rokycanské pobočky vybral v březnu 1943 z místních gymnázií každého, koho mohl, nevyjímaje dívčí gymnázium. Ostravský naopak nechal sledované školy v klidu dojít až k řádné maturitě a omezil povolávání jen na strojní průmyslovku, podobný stav vidíme i v Českých Budějovicích v kontrastu s exponovanějším Táborem. Můžeme to považovat za další důkaz potvrzující předpoklad, že v přístupu pracovních úřadů ke školám v jejich obvodech hrála prvořadou roli místní potřeba pracovních sil. K podobnému závěru jsme došli i při srovnání obchodních akademií v Plzni, Berouně a Táboře. Jaro 1943 tedy po stránce nasazení středoškoláků proběhlo ve znamení celkově zvýšené exploatace pracovních sil z jejich řad. Zároveň však bylo poznamenáno velmi individuálním přístupem k jednotlivým školám, a to daleko více v závislosti na regionu než na jejich druhu. Jednotný přístup pracovních úřadů se dal očekávat u ročníkové akce 1924, která měla jednoznačně daná centrální pravidla a ze studentů šetřila pouze omezenou skupinu průmyslováků, kteří prošli na podzim 1943 službou v Říši v řadách Technische Nothilfe. V tomto případě skutečně u všech sledovaných škol bez ohledu na jejich druh nebo sídlo došlo k přikázání žáků uvedeného ročníku pracovními úřady. Regionální rozdíly v počtech nasazených ovlivnil postup přijatý konkrétními pracovními úřady v předešlém roce. Kde 314


ve školách příslušníci ročníku 1924 zbyli, došlo na ně teď, kde byli nasazeni již loni, škol se jejich odchod bezprostředně nedotkl a pracovní úřady řešily pouze jejich případné přeřazení na potřebnější pracovní pozice. Za pozornost stojí v této souvislosti rozdíl v pozici plzeňských a ostravských žáků průmyslovek. První z nich v mnoha případech pracovali ke škole v pozici tzv. werksstudentů, zejména ve Škodových závodech, které paralelnímu zaměstnávání žáků průmyslové školy nekladly překážky. Ostravští žáci v případě přikázání pracovním úřadem, třeba i do místních podniků, opouštěli školu se vším všudy. Příčina tkvěla zřejmě v rozdílné povaze průmyslu obou regionů. Podrobnější pohled na zkoumané školy také nabourává tradiční představu o transportech chlapců a dívek odvážených během ledna a února 1944 na přeškolení do říšských leteckých továren. Mnozí z žáků i žákyň ročníku 1924 byli nasazeni již během podzimních měsíců roku 1943 a zejména u brněnských průmyslovek se jednalo právě o regionální letecký průmysl, ve kterém již zůstávali. Od druhé poloviny roku 1943 se tak i do místních poměrů promítla obecná tendence postupného snižování odtoku pracovních sil do Říše v zájmu zajištění činnosti stávajících i nově budovaných průmyslových kapacit na území protektorátu, které bylo bezpečnější před leteckým bombardováním. Druhý hlavní problém, který si autor v úvodu stanovil, bylo ověřit, zda se u jednotlivých typů škol objevovaly nějaké plošné ohledy ze strany pracovních úřadů v závislosti na jejich studijním zaměření. Průzkum konkrétních škol napříč regiony jednoznačně prokázal, že šetřeny před nasazováním byly vyšší zemědělské školy. Těch se nedotkla ani ročníková akce 1924, důvodem je jednoznačně důležitost uvedeného oboru pro zajištění výživy obyvatel. Předpoklad o šetření strojírenských oborů vzhledem k důležitosti takto vzdělaných odborníků pro válečnou výrobu se naopak nepotvrdil. Navzdory vedoucími úředníky Ministerstva hospodářství a práce opakovaným tvrzením o větší ceně dostudovaných strojařů pro pracovní trh se průmyslovky staly ve velkých městech srovnatelným zdrojem pracovních sil jako jiné školy, navíc jejich žáky nebylo třeba při zařazení do průmyslu dlouze zaškolovat. Také do hledáčku Technische Nothilfe se průmyslováci dostali dříve než žáci z gymnázií nebo obchodních akademií. Tyto posledně jmenované typy škol sloužily všeobecně za rezervu pracovních sil, která byla podle potřeby nasazována krátkodobě v místě nebo s dosaženým osmnáctým rokem věku povolávána trvale. Učitelské ústavy zůstaly zásahů pracovních úřadů do značné míry uchráněny, ovšem způsobila to dvouletá pauza v otevírání prvních ročníků, v jejímž důsledku na nich převažovali mladší žáci.

315


Třetí okruh řešených otázek souvisel do značné míry s prvním a měl ověřit, zda školy ve velkých průmyslových centrech byly vystaveny působení pracovních úřadů více než jiné. I tento trend se u zkoumaných ústavů skutečně projevil. Nejvýraznější je tento rys u Plzně. Plzeňský pracovní úřad měl předepsané vyšší kontingenty pro Říši než okolní a navíc byl sám sídlem významného zbrojního podniku, proto jeho potřeba pracovních sil byla vyšší než například v obvodu pracovních úřadů Klatovy nebo Budějovice. K tomu byl vystaven konkurenci ze strany místní aktivní skupiny Technische Nothilfe a místního velitelství protiletecké ochrany s vybudovanými stálými jednotkami Luftschutzpolizei, které též potřebovaly pro své jednoznačně válečně důležité úkoly množství mladých sil. Jak ukazují části rozborů v kapitolách 5 – 7 věnované Plzni, plzeňské školy byly ve všech ohledech vystaveny většímu tlaku na odchody žáků než jiné. Srovnání průběhu poslední ročníkové akce 1927–1928 z jara roku 1945 bylo komplikované nedostatečnou vypovídací schopností pramenů, přesto se podařilo prokázat její průběh u gymnázií, učitelských ústavů i průmyslových škol. V tomto případě se opět všechny pracovní úřady řídily jednotnými centrálními pokyny pro vyslání zákopníků v březnu 1945, konkrétní zjištěné údaje z Ostravy však potvrzují, že blížící se fronta zde přivedla žáky škol na opevňovací práce již v lednu 1944. Kromě průběžného porovnání přístupu pracovních úřadů ke školám v jednotlivých regionech se příslušné části páté až sedmé kapitoly věnují i dosud v odborné literatuře velmi málo popsanému zařazování žáků škol k dlouhodobé nouzové službě u Technische Nothilfe a Luftschutzpolizei. Použité prameny dovolily sledovat vývoj Technische Nothilfe od jejích faktických počátků na podzim 1942 až do května 1945 v širokém spektru zahrnujícím jak tragické vyslání dvou tisíc žáků průmyslových škol na půlroční „einsatz“ k odklízení trosek do bombardovaných německých měst v druhé polovině roku 1943, tak i práci místních skupin TN v Plzni a Ostravě. Zachycena je i činnost pražské centrály organizace po založení Protektorátní Technické nouzové pomoci v květnu 1944, kdy začala rozsáhlá vlna předvolávání a následného rozmísťování středoškoláků z celých Čech v uniformách TN na pracoviště na území protektorátu. Oproti tomu výstavba a činnost Luftschutzpolizei a začlenění studentů do ní je s ohledem na dostupné prameny představena zejména na příkladu Plzně. Výsledky výzkumu dokládají, že zapojení studentů do obou organizací bylo prováděno v širokém měřítku a kulminovalo v posledním roce války. V určitých ohledech šlo dále než prosté pracovní nasazení, např. vyslání žáků průmyslových škol do Říše v srpnu 1943 poprvé prolomilo hranici osmnácti let a k velmi

316


nebezpečné službě byli přikazováni chlapci od sedmnáctého roku věku. Jeho komplexní zhodnocení je rozhodně námětem na další samostatný výzkum. Poslední, osmá kapitola práce nabídla vhled do paralelního světa německé mládeže v protektorátu a umožnila porovnat příspěvek žáků obou národností k „válečnému úsilí“. Srovnání je obtížné vzhledem ke zcela rozdílnému postavení obou národů a chápání jejich úkolů v systému nacistické moci, prezentovaná fakta ale ukazují, proč někteří vysocí funkcionáři NSDAP kritizovali německou správu v protektorátu z nedostatečného využívání českých sil v podmínkách totální války. Zavedení služby Luftwaffenhelferů pro německé chlapce ročníků 1926-1928 však nemohlo mít na české straně paralelu, úkoly stanovené českému etniku v hospodářství Říše byly odlišné. Studentská mládež přinesla v době nacistické nadvlády nad našimi zeměmi velké oběti. Nejen fyzické, ale zejména duchovní. Cílený tlak nacistů směřovaný proti dorůstající české inteligenci se otevřeně projevoval zejména v letech 1940–1942, ale nelze říci, že by poslední tři válečné roky přinesly něco pozitivnějšího. Stále intenzívnější zapojování žactva českých škol do rozmanitých pracovních aktivit ve prospěch válečného hospodářství nabourávalo ve svých důsledcích školní vzdělávání ještě efektivněji než předchozí ideologické působení doprovázené represivními zásahy. Dosažení vzdělávacího cíle tak bylo desítkám tisíc mladých lidí velmi zkomplikováno a někdy i znemožněno. Přesto tato generace dokázala okupační handicap setřást a o to nadšeněji začala budovat novou republiku. Jak se jejím příslušníkům nová republika v mnoha případech odvděčila, to již přesahuje rámec této práce. Stejně tak přiznané finanční odškodnění za nucené pracovní nasazení bylo pro její příslušníky spíše symbolickou náplastí, již vzhledem k faktu, že se vztahovalo pouze na některé z nich. Cennější je pro ně mnohem prostší dar: Nezapomenout.

317


Seznam použitých pramenů a literatury Archivní prameny (u opakovaně citovaných fondů uvedeny zkratky užité v poznámkovém aparátu) Archiv Kanceláře prezidenta republiky - fond Kancelář prezidenta republiky (KPR) Národní archiv - fond Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha (součástí fondu je nezpracovaná část převzatá od MV ČR v r. 1999 Úřad říšského protektora pro Čechy a Moravu (pův. fond SÚ MV 114)) (ÚŘP) - fond Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Praha (pův. fond SÚ MV 109) - fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, Praha (pův. fond SÚ MV 110) (NSM) - fond Generální velitel uniformované protektorátní policie, Praha - fond Ministerstvo hospodářství a práce, Praha (MHP) - fond Ministerstvo školství, Praha - fond Technická nouzová pomoc, Praha (TN) - fond Zemská školní rada, Praha - fond Zemský úřad Praha (Zemský úřad Praha – oddělení církevní, nadační a školské) Archiv města Plzně - fond Masarykovo české státní reálné gymnázium Plzeň (MRG Plzeň) - fond Městské dívčí reálné gymnázium Plzeň (DRG Plzeň) - fond Místní školní rada Plzeň (česká) (MŠR Plzeň) - fond Mužský učitelský ústav Plzeň (MUÚ Plzeň) - fond Německá hlavní (vyšší) škola Plzeň (NHŠ Plzeň) - fond Obchodní akademie a Obchodní škola Plzeň (OA Plzeň) - fond Sbírka dokumentů plzeňského odboje 1939-1945 - fond Státní československé reálné gymnázium Plzeň (SRG Plzeň) - fond Státní gymnázium Plzeň (SG Plzeň) - fond Střední průmyslová škola strojnická Plzeň (SPŠ strojnická Plzeň) 318


- fond Střední průmyslová škola stavební Plzeň (SPŠ stavební Plzeň) - fond Ženský učitelský ústav Plzeň (ŽUÚ Plzeň) Archiv města Brna - fond Vyšší průmyslová škola stavební, Kudelova 8, Brno (VPŠ stavební Brno) - fond Vyšší průmyslová škola textilní, Francouzská 101, Brno (VPŠ textilní Brno) - fond Střední průmyslová škola strojnická, Sokolská 1, Brno + Vyšší odborná škola technická, Sokolská 1, Brno (SPŠ strojnická Brno) - fond Vyšší průmyslová škola elektrotechnická, Kounicova 40, Brno (VPŠ elektrotechnická Brno) Archiv města Ostravy - fond Dívčí reálné gymnázium Slezská Ostrava (DRG Slezská Ostrava) - fond Střední průmyslová škola Ostrava-Vítkovice (SPŠ Ostrava-Vítkovice) - fond Střední všeobecně vzdělávací škola Ostrava-Přívoz (SVVŠ Ostrava-Přívoz) - fond Česká ošetřovatelská škola Ostrava Moravský zemský archiv v Brně - fond Mimořádný lidový soud Brno (MLS Brno) Státní oblastní archiv v Plzni - fond Mimořádný lidový soud Plzeň (MLS Plzeň) - fond Národní fronta – krajský výbor Plzeň - fond Obchodní a živnostenská komora Plzeň (OŽK Plzeň) - fond Policejní ředitelství Plzeň (PŘ Plzeň) Státní okresní archiv Beroun - fond Reálné gymnázium Beroun (RG Beroun) - fond Střední ekonomická škola Beroun (SEŠ Beroun) - fond Státní koedukační učitelský ústav Hořovice (UÚ Hořovice) Státní okresní archiv České Budějovice - fond Dívčí reálné gymnasium České Budějovice (DRG Č. Budějovice) - fond Jirsíkovo státní gymnasium České Budějovice (JG Č. Budějovice) 319


- fond Státní reálné gymnasium České Budějovice (SRG Č. Budějovice) - fond Zátkovo státní reálné gymnasium České Budějovice Státní okresní archiv Domažlice - fond Gymnázium Domažlice (G Domažlice) Státní okresní archiv Klatovy - fond Gymnázium Vrchlického Klatovy (GV Klatovy) - fond Gymnázium Sušice (G Sušice) - fond Střední škola zemědělská a potravinářská Klatovy (SZŠ Klatovy) Státní okresní archiv Příbram - fond Gymnázium Příbram (G Příbram) - fond Střední zemědělská škola Březnice (SZŠ Březnice) Státní okresní archiv Rokycany - fond Gymnázium Rokycany (G Rokycany) - fond Reschop – pila Mirošov Státní okresní archiv Tábor - fond Gymnázium Tábor (G Tábor) - fond Jedenáctiletá střední škola Tábor (Reálka) (R Tábor) - fond Střední ekonomická škola Tábor (SEŠ Tábor) - fond Střední zemědělská škola Tábor (SZŠ Tábor)

Rozhovory a korespondence s pamětníky (osobní archiv M. Eisenhammera): Adamcová Blanka, Anderle Vladislav, Frank Emil, Halaburt Jaromír, Hlavsa Ivo, Hodek Václav, Hruška Luboš, Janský Stanislav, Jeřábek Josef, Jirčík Vladimír, Maurer Adolf, Maurerová Anna, Pláteník Josef, Polka Václav, Rais Jaroslav, Ruml Jiří, Suchý Emanuel, Suchý Chrudoš, Synáč Jaroslav, Štroner Vladimír, Vrtěl Luboš, Zíka Jaroslav

320


Edice pramenů: Acta occupationis Bohemiae et Moraviae. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943 II. Eds. ČERVINKOVÁ, Milada – OTÁHALOVÁ, Libuše, Praha : Academia, 1966. Československo a norimberský proces. Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu. Praha 1946. Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945, Svazek 2 – Měsíční situační zprávy Josefa Pfitznera. Eds. ŠUSTEK, Vojtěch, Praha : Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2001. Pracovali pro Třetí říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939-1945). Edice dokumentů s historickým úvodem Stanislava Kokošky. Eds. KOKOŠKOVÁ, Zdeňka – PAŽOUT, Jaroslav – SEDLÁKOVÁ, Monika, Praha : Scriptorium, 2011.

Tištěné prameny: Hrazdil, Antonín. Stav středního školství země České a Moravskoslezské v době nesvobody (ve školních letech 1940/41 až 1944/45), Praha : Ministerstvo školství a osvěty, 1946. Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942. Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava 1942-1943. Zpracováno Ústavem lidské práce z příkazu ministerstva hospodářství a práce a ministerstva školství. Praha : Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, 1943. Průvodce odborným školstvím Protektorátu Čechy a Morava. Doplňky 1944. Zpracováno Ústavem lidské práce z příkazu ministerstva hospodářství a práce a ministerstva školství. Praha : Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, 1944. Reichsgesetzblatt I/1939, 1942. Sbírka zákonů a nařízení státu československého 1935. Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava 1942, 1943. Statistische Nachrichten 1943, 1944. Věstník nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě 1942. Věstník nařízení německého státního ministra pro Čechy a Moravu 1944. Úřední list města Plzně 1942. Věstník ministerstva školství a národní osvěty 1938, 1939, 1940, 1941, 1942. 321


Věstník ministerstva školství 1943, 1944, 1945. Věstník ministerstva školství a osvěty 1945. Věstník Ministerstva vnitra v Praze, roč. 24, 1942. Zprávy státního úřadu statistického Republiky Československé 1938, 1945. Zprávy ústředního statistického úřadu Protektorátu Čechy a Morava 1940, 1941, 1942.

Tisk: Český západ 1937 Nová doba 1943, 1944 Zpravodaj Svazu nuceně nasazených 1997-2001

Studentské diplomové aj. práce: ČABLÍK, Svatopluk. České střední školství v Moravské Ostravě 1939-1945. FF UJEP Brno, 1987. ELIÁŠOVÁ, Martina. Příspěvky k dějinám totálního nasazení Čechů v Německu v době druhé světové války. FF UJEP Brno, 1990. JANŮ, Jiřina. České střední školství v českých zemích za nacistické okupace. FF UJEP Brno, 1969. KRÁMSKÁ, Pavlína. Reflexe nuceného nasazení Čechů za protektorátu. Dějiny „zdola“. FFUK Praha, 2002. ŘEHULKOVÁ. Eva, K otázce českého školství na Moravě v době okupace. FF UJEP Brno, 1961. Literatura memoárového charakteru: ASCHERMANN, Michael. Rozhovor s Jiřím Widimským. Cesta za poznáním srdce. Praha : Galén, 2006. BENDA, Antonín, Léta okupace na škole. In Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Majerova ul. 1 – Výroční zpráva za školní rok 1944–45. První po revoluci. Plzeň : Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, 1945, s. 9–15. BOČEK, Karel. Ani gram uranu okupantům! Praha : Akropolis, 2005. 322


ČERNÝ, Václav. Křik koruny české. Paměti 1938-1945. Náš kulturní odboj za války. Brno : Atlantis, 1992. DUSILOVÁ HORÁKOVÁ, Blanka. Obchodní akademie z let 1939–1943. In 40 let hospodářské školy v Berouně 1919–1959. Beroun 1959, s. 66. HIBLBAUER, Jan. Berlín 1943. Svědectví o zavlečení českých studentů z Pardubic do válečného Německa. Pardubice : Východočeské muzeum Pardubice, 1996. HOTOVÝ, Osvald. Byli jsme ročník dvacet čtyři. Sborník vzpomínek a dokumentů účastníků

totálního

nasazení

roč.

1924

z jihozápadní

Moravy.

Třebíč

:

Západomoravské muzeum 1989. CHLEBOVNA, Václav. Osudy ústavu v době nesvobody a po ní až do školního roku 1946/47. In Výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1946– 47. Plzeň 1947, s. 7. JEDLIČKA, Oldřich. Češi v Branibořích. Valašské Meziříčí : soukromý tisk, 2002. JINDRA, František. Vzpomínky na totální nasazení. Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník, 1996, Havlíčkův Brod : Okresní vlastivědné muzeum a Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, 1996. Josef Goebbels, Deníky. Svazek 5: 1943–1945. Praha : Naše vojsko, 2010. LEŠEK, František. Éra Technische Nothilfe v Pardubicích. Zprávy Klubu přátel Pardubicka 2002, Pardubice 2002, s. 92-94. MEDŘICKÝ, Zdeněk. Deník TN-Manna. Ostrava : soukromý tisk, 1983. PLACÁK, Bedřich. Paměti lékaře. Praha : Torst, 1997. RUML, Jiří. Znamínko na duši. Praha : Evropský kulturní klub, 1990. SMRKOVSKÝ, Václav. Z Berouna do Norimberka (Vzpomínka na léta okupace). In 40 let hospodářské školy v Berouně 1919–1959. Beroun 1959, s. 58. SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Brno : Bonus A, 1996. SÝKORA, Vladimír, S TN do Hamburku. In Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, Majerova ul. 1 – Výroční zpráva za školní rok 1944–45. První po revoluci. Plzeň : Státní průmyslová škola strojnická v Plzni, 1945, s. 42–44. Zpověď K. H. Franka. Praha : Cíl, 1946. ZRZAVÝ, Jan, Vzpomínky na události z ledna až května 1945. Havlíčkobrodsko. Vlastivědný sborník, 12, 1996, Okresní vlastivědné muzeum a Státní okresní archiv Havlíčkův Brod, Havlíčkův Brod 1996, s. 39–47. ZVĚŘINOVÁ, Stanislava. Devatenáct nám bylo pryč. Praha : Státní ústřední archiv, 2001.

323


Literatura: BIMAN, Stanislav. Vznik tzv. německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu (Dokumenty). Sborník archivních prací, 18, 1968, č. 1, s. 237–304. BOSÁK, František. Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. Praha : SPN, 1969. BOSÁK, František. Germanizační úloha německých škol na Českobudějovicku za okupace. Jihočeský sborník historický 33, 1964, č. 1, České Budějovice 1964, s. 58–73, 170–190. BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha : Prostor, 2000. BUFFET, Cyril. Berlín. Praha : Nakladatelství Lidové noviny,1999. BUTLER, Rupert. Hitlerova mladá garda. Dějiny Hitlerjugend. Praha : Columbus, 1997. CAIDIN, Martin. Noc, kdy zemřel Hamburk. Olomouc : Votobia, 1995. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Dějiny zemědělského školství v Československu. Praha : SPN, 1980. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Vývoj učňovského školství v Československu. Praha : SPN, 1973. Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. 5/2 – Organisation und Mobilisierung des deutschen Machtbereichs. Kriegsverwaltung, Wirtschaft und personále Ressources 1942-1944/45. Stuttgart : Deutsche Verlags-Anstalt, 1999. DEARN, Alan. The Hitler Youth 1933–1945. Oxford : Osprey Publications Ltd., 2006. DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha : Národní filmový archiv v Praze, 1996. EISENHAMMER, Miroslav. Internační tábor v Mirošově. In Plzeňsko – příroda, historie, život. Praha : Baset, 2008, s. 393–394. EISENHAMMER, Miroslav. Major Paul Schiefelbein a jeho působení v Plzni 1942–1945. Minulostí západočeského kraje 37, Ústí nad Labem : albis international, 2002, s. 209– 232. EISENHAMMER, Miroslav. Nasazení studentů středních škol v rámci organizace Technische Nothilfe. In Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného ve Státním ústředním archivu v Praze dne 2. dubna 2004. Praha : Státní ústřední archiv v Praze, 2004, s. 63–74. 324


EISENHAMMER, Miroslav. Škody způsobené městu Plzni nálety v době druhé světové války. Západočeský historický sborník 5, Plzeň : Státní oblastní archiv v Plzni, 1999, s. 267–307. FREMUND, Karel. Dokumenty o nacistické vyhlazovací politice. Sborník archivních prací 13, 1963, č. 2, s. 3–45. GALAŠ, Radek. Protektorátní policejní prapor Čechy. In Almanach příspěvků z IV. konference policejních historiků, která se uskutečnila ve dnech 19. – 21. listopadu 2009 v Muzeu Policie České republiky (III. díl), Praha 2009, s. 162–202. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha : Themis, 1996. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české XVa,b, 1938–1945. Praha : Paseka, 2006. GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera. Společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. Praha : Prostor, 2003. GROBELNÝ, Andělín. Národnostní politika nacistů a český průmysl 1938–1945. Ostrava : Profil, 1989. HARRIS, Arthur. Bombardéry útočí. Brno : Bonus A, 1994. HASTINGS, Max. Velitelství bombardovacího letectva. Praha : Naše vojsko,1994. HAVLÍKOVÁ, Jana – VONDRYSKOVÁ, Lucie. Místo určení – Sársko. Čeští nuceně nasazení vzpomínají. Praha : Živá paměť, 2004. HEALY, Mark. Kursk 1943: the tide turns in the East. London : Osprey Publications Ltd., 1997. HERBERT, Ulrich. Fremdarbeiter. Politik und Praxis des „Ausländer-Einsatzes“ in der Kriegswirtschaft des Dritten Reiches. Bonn : Dietz, 1999. HERBERT, Ulrich. Geschichte der Ausländerpolitik in Deutschland: Saisonarbeiter, Zwangsarbeiter, Gastarbeiter, Flüchtlinge. München : Verlag C.H. Beck, 2001. Historie a současnost podnikání na Jihlavsku. Žehušice : Městské knihy, 2001. HOMZE, Edward L. Foreign labor in Nazi Germany. Princeton : Princeton University Press, 1967. HOUSER, Jaroslav. Nucená práce a okupantské právo. Právněhistorické studie, 1967, 13, s. 157–188. CHMELA, Leopold. Hospodářská okupace Československa – její metody a důsledky. Znalecký posudek v procesu s K. H. Frankem. Praha : Orbis, 1946.

325


JUNEK, Bohuslav. Vzpomínky na totální nasazení. Minulostí Rokycanska 16, 2003, Rokycany 2003, s. 31–33. KARLICKÝ, Vladimír a kol. Svět okřídleného šípu. Koncern Škoda Plzeň v letech 1918– 1945. Příbram : PB Tisk, 1999. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918 – 1938) díl první – Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929); České země v éře První republiky (1918-1938), díl třetí – O přežití a o život (1936-1938). Praha : Libri, 2003. KOKOŠKA, Stanislav. Krize nacistické okupační politiky v Protektorátu Čechy a Morava v roce 1944 a pokusy o její překonání. Soudobé dějiny, 2001, 8, č. 4, s. 591–620. KOLLMANN, Josef. Státní archivní škola. Sborník archivních prací 32, 1982, s. 225–307. KONEČNÝ, Zdeněk – MAINUŠ, František. Nasazení české mládeže při budování zákopových opevnění koncem druhé světové války. Sborník Matice moravské (dříve Časopis Matice moravské) 86, Brno 1967, s. 17–42. KRÁL, Václav. Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938 – 1945 I–III. Praha : ČSAV, 1957–1959. KURAL, Václav. Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě (1918–1938). Praha : R ve spolupráci s Ústavem mezinárodních vztahů, 1993. KURAL, Václav – RADVANOVSKÝ, Zdeněk a kol. „Sudety“ pod hákovým křížem. Ústí nad Labem : albis international, 2002. LANDIŠ, Ludvík – HORA, František. Ohnivý koberec nad Hamburkem. Praha : Police History, 2000. LAŠTOVKA, Vojtěch. Odboj mládeže Plzeňska proti fašistickým okupantům I. Minulostí západočeského kraje 14, 1978, Plzeň 1978, s. 71–90. LEIKERT, Jozef. A den se vrátil. Bratislava : Astra, 1993. LEWIS-RALPH, Brenda. Hitlerova mládež. Hitlerjugend ve válce a míru 1933–1945. Praha : Svojtka a Co., 2001. LUKEŠ, Alexander. Svatý týden v Terezíně. Praha : Naše vojsko, 2008. MAINUŠ, František. Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939–1945. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1970. MAINUŠ, František. Totálně nasazeni. Praha : Mladá fronta, 1974. MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže. Nacistický okupační režim v českých zemích 1939–1945. Praha : Auditorium, 2012.

326


MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945. Praha : Karolinum, 2002. MORKES, František. Gymnázia v letech předmnichovské republiky. In Minulost, současnost a budoucnost gymnazijního vzdělávání. Z Českého Ráje a Podkrkonoší – Supplementum 5, Jičín 2000, s. 80–94. MOULIS, Miloslav. Mládež proti okupantům. Praha : Svoboda, 1965. Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Doprovodná publikace k výstavě pořádané Státním ústředním archivem v Praze, Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a Kanceláří pro oběti nacismu ČNFB. Praha : Státní ústřední archiv, 2004. Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Sborník ze semináře konaného v SÚA Praha dne 2. 4. 2004. Praha : Státní ústřední archiv, 2004. NEILLANDS, Robin. Válka bombardérů. Ostrava : OLDAG, 2002. „Nepřichází-li práce k Tobě…/Kommt die Arbeit nicht zu Dir…“. Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech. Praha : Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, 2003. NĚMEC, Petr. Úloha školství při germanizaci českého národa v době okupace. Sborník k dějinám 19. a 20. století 12, Praha 1991, s. 67–90. NICOLAISEN, Hans-Dietrich. Die Flakhelfer- Luftwaffenhelfer- und Marinehelfer im Zweiten Weltkrieg. Berlin-Frankfurt a.M.-Wien : Verlag Ullstein, 1981. PASÁK, Tomáš. Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In In memoriam Zdeňka Fialy, Praha 1978, s. 215–257. PAŽOUT, Jaroslav. Úřady práce v protektorátu. In: Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Praha : Státní ústřední archiv, 2004, s. 51–62. Perzekuce českého studentstva za okupace. Praha 1946 PFAHLMANN,

Hans.

Fremdarbeiter

und

Kriegsgefangene

in

der

Deutschen

Kriegswirtschaft 1939–1945. Darmstadt : Wehr und Wissen, 1968. PIPOTA, Jan. O Kuratoriu pro výchovu mládeže. In Po pěti letech 1939–1944. Praha : Orbis, 1944, s. 218–240. PLAVEC, Michal – VOJTÁŠEK, Filip – KAŠŠÁK, Peter. Praha v plamenech. Nálety na hlavní město za druhé světové války. Cheb : Svět křídel, 2008. 327


POKORNÝ, Jan. Jindřichohradecké gymnázium v letech okupace. České Budějovice : Růže, 1976. POSTA,

Stephan.

Tschechische

„Fremdarbeiter“

in

der

nationalsozialistischen

Kriegswirtschaft. Dresden : Technischen Universität Dresden, 2002. PRŮCHA, Václav. Válečné řízené hospodářství v českých zemích a na Slovensku v letech 1939-1945. In Oeconomica Pragensia 5 – Z hospodářských a sociálních dějin Československa 1918-1992. K 80. výročí vzniku ČSR. Praha : VŠE Praha, 1998, s. 66– 86. PTÁČNÍK, Karel. Ročník jedenadvacet. Praha : Naše vojsko, 1958. SLÁDEK, Oldřich. Zločinná role gestapa. Praha : Naše vojsko, 1986. SPOERER, Mark. Nucená práce pod hákovým křížem. Zahraniční civilní pracovníci, váleční zajatci a vězni ve Třetí říši a v obsazené Evropě v letech 1939–1945. Praha : Argo, 2005. STRNADEL, Josef. Trpká odyssea českého studenta za okupace. In 17. listopad. Odboj československého studentstva. Praha : Ústřední svaz československého studentstva, 1945, s. 127–130. ŠEFL, Josef. Povídání o Brdech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, Supplementum Příroda 3/2004, Rokycany : Muzeum Dr. Bohuslava Horáka, 2004. ŠISLER, Stanislav. Příspěvek k vývoji a organizaci okupační správy v českých zemích v letech 1939-1945. Sborník archivních prací, 13, 1963, č. 2, s. 46–95. ŠPRINGL, Jan. Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942–1945). Soudobé dějiny, 2004, č. 1–2, s. 154–177. TEICHOVÁ, Alice. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939–1945. Studie z hospodářských dějin č. 1. Praha : VŠE Praha, 1998. TESAŘ, Jan. Poznámky k problémům okupačního režimu v tzv. „protektorátě“. Historie a vojenství, 1964, č. 2, 3, s. 153–191, 333–385. UHLÍŘ, Jan Boris. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. USTOHAL, Vladimír. Tunely pro Messerschmitty. Tišnov : Sursum, 2003. Utrpením k vítězství. Svědectví o Kolvínu a Mirošovu – pracovním, pracovně-výchovném a koncentračním táboru. Eds. JINDŘICH, Karel. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany, Supplementum Historie 7/1999, Rokycany 1999. VANĚK, Miroslav. Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2004. 328


VESELÁ, Zdena. Vývoj české školy a učitelského vzdělávání. Brno 1992. VESELÝ, Martin. Sudetská župa jako protiletecký kryt Říše? (1939–1945). Ústí nad Labem : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2011. Zwangsarbeit. Die Deutschen, die Zwangsarbeiter und der Krieg. Begleitband zur Ausstellung, herausgegeben von Volkhard Knigge, Rikola-Gunnar Lüttgenau und JensChristian Wagner im Auftrag der Stiftung Gedenkstätten Buchenwald und MittelbauDora. Weimar, 2010. Archivní inventáře: PONOCNÁ, V. – SAMOHÝL, V. – ŠTĚPÁN, F. Ministerstvo hospodářství a práce 1942– 1945. Inventář. Praha : Státní ústřední archiv, 1960. BURIAN, Vladimír. I. vyšší průmyslová škola strojnická v Sokolské 1, 1885–1954. Inventář. Brno : Archiv města Brna, 1960. Slovníky: Masarykův slovník naučný. Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Praha : Československý Kompas, 1925–1933. Slovník veřejného práva československého. Brno : Polygrafia, 1929–1940. Výroční zprávy a jubilejní publikace jednotlivých středních škol: 100 let průmyslové školy stavební v Plzni 1885–1985. Plzeň : SPŠ stavební, 1985. Gymnázium Český Těšín 1921–1991. Almanach k 70. výročí založení gymnázia v Českém Těšíně 1921-1991. Český Těšín 1991. Památník státního reálného gymnázia Jos. J. Švece v Pelhřimově k 75. výročí obnovení ústavu. Pelhřimov 1948. Výroční zpráva státního reálného gymnasia v Plzni za školní rok 1946–47, Plzeň 1947. Výroční zpráva Vrchlického státního reálného gymnasia v Klatovech za školní rok 1946– 47. Klatovy 1947. XX. výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Ostravě, třída Čs. legií za školní rok 1947/1948. Ostrava 1948. XXXV.–XLII. výroční zpráva Státního reálného gymnasia v Táboře, Riegrovo nám. za školní roky 1939/40 až 1946/47. Tábor 1947. 329


Seznam zkratek AKPR

Archiv kanceláře prezidenta republiky

BdM

Bund deutsches Mädel

BdO

Befehlshaber der Ordnungspolizei

ČZŠR

Česká zemská školní rada

Dr.

doktor

DRG

dívčí reálné gymnázium

G

gymnázium

HJ

Hitlerjugend

inv. č.

inventární číslo

kart.

karton

KLV

Kinderlandverschickung

LS

Luftschutzpolizei

MHP

Ministerstvo hospodářství a práce

MŠ

Ministertvo školství

MŠANO

Ministerstvo školství a národní osvěty

MZA

Moravský zemský archiv

NA

Národní archiv

OA

obchodní akademie

OŠV

okresní školní výbor

OT

Organisation Todt

RAV

Reichauftragsverwaltung

RAD

Reichsarbeitsdienst

RG

reálné gymnázium

RGBl.

Reichsgesetzblatt

roč.

ročník

ř. z.

Říšský zákoník

Sb. z. a n.

Sbírka zákonů a nařízení

sign.

signatura

SOA

státní oblastní archiv

SOkA

státní okresní archiv

SS

Schutzstaffeln

SÚ MV

Studijní ústav Ministerstva vnitra

330


TN

Technische Nothilfe

ul.

ulice

VPŠ

vyšší průmyslová škola

ZČM

Západočeské muzeum

331


Přílohy Příloha č. 1

Začátky nasazení v roce 1942 byly ještě mírné. Plzeňští gymnazisté během prázdnin povinně nastoupili službu tramvajových průvodčích. Plzeň, srpen 1942. – ZČM Plzeň, sbírka Z. Honzíka, foto Z. Honzík

Příloha č. 2

O rok později se již válka přiblížila na dosah. Plzeňští studenti při kopání protileteckých krytů, léto 1943. – ZČM Plzeň, sbírka Z. Honzíka, foto Z. Honzík

Příloha č. 3

Přikazovací výměr k dlouhodobé nouzové službě v Technische Nothilfe vydaný úřadem vrchního starosty města Plzně – RAV dne 17. listopadu 1942. Týkal se první vlny plzeňských TNHelferů z Vyšší průmyslové školy strojnické. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Šípek

Příloha č. 4

Na jaře 1943 pracovali žáci IV. roč. plzeňské strojní průmyslovky zařazení do TN na pile v Mirošově. Chvilka odpočinku před táborovým barákem. – Osobní archiv M. Eisenhammera via R. Trojoský, fotograf neznámý

Příloha č. 5

Poznámka o složení mimořádné maturity příslušníka TN v katalogu plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické, jaro 1943. - AM Plzně, fond VPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 229, sign. 27d244 – Hlavní katalog 1942–1943

Příloha č. 6

Skupina žáků brněnské a vsetínské průmyslovky jako TN v Duisburgu na podzim 1943. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Štroner, fotograf neznámý

Příloha č. 7 – 8

Brněnští průmyslováci jako TN v Duisburgu – v pracovních uniformách a v nově přiděleném zimním plášti. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Štroner, fotograf neznámý

Příloha č. 9

Přikazovací výměr k dlouhodobé nouzové službě v Technische Nothilfe vydaný plzeňským policejním ředitelstvím – RAV dne 9. srpna 1943. Jeho držitel – žák budoucí IIIe plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické Vladimír Šípek – byl určen k transportu do Hamburku. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Šípek

Příloha č. 10

Ve vypáleném Hamburku kupodivu přečkal nálety beze škody pouliční fotografický automat na portrétní fotografie. Plzeňští příslušníci TN jej samozřejmě museli vyzkoušet. Dobře je viditelný protektorátní znak na lodičce. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Polka, foto V. Polka

332


Příloha č. 11

Běžné pracovní prostředí uprostřed trosek rozbombardovaného Hamburku. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Polka, foto V. Polka

Příloha č. 12

První ubikace hamburského transportu TN – betonový protiletecký bunkr, který jako jediná budova v okolí přežil nálet bez poškození. Okna jsou jen kamufláž, jedinou možnost větrání poskytovaly malé ventilační otvory. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Polka, foto V. Polka

Příloha č. 13

Polozbořená škola na Osterbrookstrasse v hamburské čtvrti Hamm (budova vpravo) se stala konečným místem ubytování plzeňských příslušníků TN. Na nebi jsou vidět protiletecké balóny. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Polka, foto V. Polka

Příloha č. 14

Potvrzení o účasti na „einsatzu“ TN v Hamburku a o propuštění do zálohy vystavené plzeňskou místní skupinou TN 22. března 1944. Ani tento dokument nestačil na zvrácení rozhodnutí šéfa plzeňského pracovního úřadu dr. Urbana, který chlapce ze strojní průmyslovky ročníku 1924 poslal v rozporu s předpisy znovu do Říše. – Osobní archiv M. Eisenhammera via V. Šípek

Příloha č. 15

Jak málo zbyde po člověku… Záznam o tragickém úmrtí Z. Hrbáče v katalogu třídy IIIc Vyšší průmyslové školy strojnické Moravská Ostrava-Vítkovice. Berlínská skupina TN přišla během tragické noci 23. listopadu 1943 o patnáct příslušníků. Devět jich bylo z vítkovické strojní průmyslovky. – AM Ostravy, fond Střední průmyslová škola Ostrava-Vítkovice, inv. č. 185 – Hlavní katalog 1943–1944.


Během podzimu 1943 stavěli příslušníci Technische Nothilfe v Plzni ochranné zídky kolem sklepních okének, podle charakteristického tvaru nazývané „psí boudy“. – ZČM, sbírka Z. Honzíka, foto Z. Honzík

Příloha č. 18

Žáci třídy IIe plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické jako členové školní požární hlídky, jaro 1944. – Osobní archiv M. Eisenhammera via A. Maurer, fotograf neznámý

Příloha č. 19

Potvrzení vydané plzeňským pracovním úřadem dne 28. 5. 1943 žáku plzeňské strojní průmyslovky, že se osvědčil v nasazení a může mu být vydáno maturitní vysvědčení s doložkou o dospělosti. – AM Plzně,

fond VPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 229, sign. 27d244 – Hlavní katalog 1942–1943 333


Příloha č. 20

Přikazovací výměr pro příslušníka roč. 1924 k nástupu k firmě Junkers. – AM Plzně, fond VPŠ strojnická Plzeň, inv. č. 230, sign. 27d245 – Hlavní katalog 1943–1944


Chlapci z VIIa a VIIb Reálného gymnázia Mikulášské nám. v Plzni se 18. září 1944 nechali vyfotografovat na dvoře školy v nových uniformách luftschutzu. Zařazením do Luftschutzpolizei pro ně tímto dnem po zbytek války skončila nejen škola, ale i dětství. – Osobní archiv M. Eisenhammera via M. Jeslínek a L. Hruška, fotograf neznámý

Příloha č. 23

V době výcviku v Třemošné u Plzně na podzim 1944. Gymnazisté – příslušníci 4. požární pohotovosti plzeňského luftschutzu jako ubytovatelé německých uprchlíků z Banátu. – Osobní archiv M. Eisenhammera via K. Souček, foto K. Souček

Příloha č. 24

Na hřišti plzeňské Viktorie. Přísaha nových příslušníků Luftschutzpolizei na závěr jejich výcviku, listopad 1944. – Osobní archiv M. Eisenhammera via K. Souček, foto K. Souček

Příloha č. 25

Záznam ve školním katalogu o službě u Luftschutzpolizei. – AM Plzně, fond Státní československé reálné gymnázium Plzeň, inv. č. 4, sign. 12e7 – Katalog 1944–1945

Příloha č. 26

Návrat do ubikací po hasičském zásahu po náletu na Plzeň 17. dubna 1945. Špína, strhané výrazy a všemožné kombinace částí uniforem a výstroje hovoří za vše. Tohle už nebyl výcvik. – Osobní archiv M. Eisenhammera via K. Souček, foto K. Souček


Realita služby plzeňských septimánů u Luftschutzpolizei v závěru války. Naději na záchranu živých po náletu 17. dubna 1945 vystřídala exhumace mrtvých. Zasažený zákopový kryt v nouzové kolonii Cikánka jich byl plný. Plynové masky a roušky se staly nezbytností stejně jako rakve. – Osobní archiv M. Eisenhammera via K. Souček, foto K. Souček

334


Příloha č. 1

Začátky nasazení v roce 1942 byly ještě mírné. Plzeňští gymnazisté během prázdnin povinně nastoupili službu tramvajových průvodčích. Plzeň, srpen 1942. Příloha č. 2

O rok později se již válka přiblížila na dosah. Plzeňští studenti při kopání protileteckých krytů, léto 1943.

335


Příloha č. 3

Přikazovací výměr k dlouhodobé nouzové službě v Technische Nothilfe vydaný úřadem vrchního starosty města Plzně – RAV dne 17. listopadu 1942. Týkal se první vlny plzeňských TN-Helferů z Vyšší průmyslové školy strojnické.

336


Příloha č. 4

Na jaře 1943 pracovali žáci IV. roč. plzeňské strojní průmyslovky zařazení do TN na pile v Mirošově. Chvilka odpočinku před táborovým barákem. Příloha č. 5

Poznámka o složení mimořádné maturity příslušníka TN v katalogu plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické, jaro 1943.

337


Příloha č. 6

Skupina žáků brněnské a vsetínské průmyslovky jako TN v Duisburgu na podzim 1943. Příloha č. 7 - 8

Brněnští průmyslováci jako TN v Duisburgu – v pracovních uniformách a v nově přiděleném zimním plášti.

338


Příloha č. 9

Přikazovací výměr k dlouhodobé nouzové službě v Technische Nothilfe vydaný plzeňským policejním ředitelstvím – RAV dne 9. srpna 1943. Jeho držitel – žák budoucí IIIe plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické Vladimír Šípek – byl určen k transportu do Hamburku.

339


Příloha č. 10

Ve vypáleném Hamburku kupodivu přečkal nálety beze škody pouliční fotografický automat na portrétní fotografie. Plzeňští příslušníci TN jej samozřejmě museli vyzkoušet. Dobře je viditelný protektorátní znak na lodičce. Příloha č. 11

Běžné pracovní prostředí uprostřed trosek rozbombardovaného Hamburku.

340


Příloha č. 12

První ubikace hamburského transportu TN – betonový protiletecký bunkr, který jako jediná budova v okolí přežil nálet bez poškození. Okna jsou jen kamufláž, jedinou možnost větrání poskytovaly malé ventilační otvory. Příloha č. 13

Polozbořená škola na Osterbrookstrasse v hamburské čtvrti Hamm (budova vpravo) se stala konečným místem ubytování plzeňských příslušníků TN. Na nebi jsou vidět protiletecké balóny.

341


Příloha č. 14

Potvrzení o účasti na „einsatzu“ TN v Hamburku a o propuštění do zálohy vystavené plzeňskou místní skupinou TN 22. března 1944. Ani tento dokument nestačil na zvrácení rozhodnutí šéfa plzeňského pracovního úřadu dr. Urbana, který chlapce ze strojní průmyslovky ročníku 1924 poslal v rozporu s předpisy znovu do Říše. Příloha č. 15

Jak málo zbyde po člověku… Záznam o tragickém úmrtí Z. Hrbáče v katalogu třídy IIIc Vyšší průmyslové školy strojnické Moravská Ostrava-Vítkovice. Berlínská skupina TN přišla během tragické noci 23. listopadu 1943 o patnáct příslušníků. Devět jich bylo z vítkovické strojní průmyslovky.

342


Příloha č. 16 - 17

Během podzimu 1943 stavěli příslušníci Technische Nothilfe v Plzni ochranné zídky kolem sklepních okének, podle charakteristického tvaru nazývané „psí boudy“.

343


Příloha č. 18

Žáci třídy IIe plzeňské Vyšší průmyslové školy strojnické jako členové školní požární hlídky, jaro 1944. Příloha č. 19

Potvrzení vydané plzeňským pracovním úřadem dne 28. 5. 1943 žáku plzeňské strojní průmyslovky, že se osvědčil v nasazení a může mu být vydáno maturitní vysvědčení s doložkou o dospělosti.

344


Příloha č. 20

Přikazovací výměr pro příslušníka roč. 1924 k nástupu k firmě Junkers.

345



Chlapci z VIIa a VIIb Reálného gymnázia Mikulášské nám. v Plzni se 18. září 1944 nechali vyfotografovat na dvoře školy v nových uniformách luftschutzu. Zařazením do Luftschutzpolizei pro ně tímto dnem po zbytek války skončila nejen škola, ale i dětství.

346


Příloha č. 23

V době výcviku v Třemošné u Plzně na podzim 1944. Gymnazisté - příslušníci 4. požární pohotovosti plzeňského luftschutzu jako ubytovatelé německých uprchlíků z Banátu. Příloha č. 24

Na hřišti plzeňské Viktorie. Přísaha nových příslušníků Luftschutzpolizei na závěr jejich výcviku, listopad 1944.

347


Příloha č. 25

Záznam ve školním katalogu o službě u Luftschutzpolizei. Příloha č. 26

Návrat do ubikací po hasičském zásahu po náletu na Plzeň 17. dubna 1945. Špína, strhané výrazy a všemožné kombinace částí uniforem a výstroje hovoří za vše. Tohle už nebyl výcvik.

348



Realita služby plzeňských septimánů u Luftschutzpolizei v závěru války. Naději na záchranu živých po náletu 17. dubna 1945 vystřídala exhumace mrtvých. Zasažený zákopový kryt v nouzové kolonii Cikánka jich byl plný. Plynové masky a roušky se staly nezbytností stejně jako rakve.

349

Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav českých dějin. Studijní program: Historické vědy Studijní obor: České dějiny

Recommend Documents