Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Katedra sociologie INTEGRACE ČEČENSKÝCH AZYLANTŮ DO ČESKÉ SPOLEČNOSTI. Magisterská diplomová práce

Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Katedra sociologie

INTEGRACE ČEČENSKÝCH AZYLANTŮ DO ČESKÉ SPOLEČNOSTI Magisterská diplomová práce Praha, 2008

Vypracovala:

Michaela Buchlovská

Konzultant:

PhDr. Oleg Suša, CSc.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury.

V Praze, dne……………….

………………………………. podpis

2

Poděkování: Velmi děkuji PhDr. Olegu Sušovi, CSc., za odborné vedení mé diplomové práce. Dále děkuji paní Janě Hradílkové z organizace Berkat a MUDr. Baudinu Kadievovi za cenné rady týkající se čečenské problematiky. Doc. PhDr. Jiřímu Buriánkovi, CSc., děkuji za podnětnou konzultaci týkající se metodologické stránky diplomové práce. Paní Mgr. Zoje Buchlovské a paní PhDr. Elišce Raiserové děkuji za pečlivou korekturu textu. Děkuji také Renému a své rodině za jejich trpělivost a podporu. Zároveň bych ráda poděkovala všem svým respondentům za jejich čas a důvěru, kterou mi věnovali. Jsou to především jejich příběhy, starosti a očekávání, které na následujících stranách rozehrávám a které se pokouším interpretovat. Pokud se mi alespoň částečně podařilo pozitivně intervenovat do jejich situace, ať již samotným výzkumem, nebo jeho výstupy, pak tato práce splnila mé očekávání.

3

OBSAH OBSAH…………………………………………………………………………………………. 4 SEZNAM TABULEK, SCHÉMAT, GRAFŮ A OBRÁZKŮ………………………………. 7 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK………………………………………………………... 8 ANOTACE……………………………………………………………………………………... 9 1 ÚVOD…………………………………………………………………………………. 10 1.1. STRUČNÉ UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY………………………………….. 10 1.2. VÝZKUMNÉ CÍLE………………………………………………………………. 12 1.2.1. Obecné výzkumné cíle a hlavní hypotézy……………………………………... 12 1.2.2. Výzkumné otázky……………………………………………………………… 15 1.3. POUŽITÉ METODY…………………………………………………………….. 16 2

ČEČENSKO – NEJODBOJNĚJŠÍ ZEMĚ KAVKAZU…………………………… 17 GEOGRFIE A KLIMA………………………………………………………….. 17 STÁTNÍ ZŘÍZENÍ………………………………………………………………. 18 ČEČENSKO JAKO MNOHONÁRODNOSTNÍ REGION……………………... 19 ČEČENSKÝ JAZYK…………………………………………………………….. 20 SEVERNÍ KAVKAZ – OBLAST VZÁJEMNÝCH VLIVŮ ODLIŠNÝCH ETNIK, ZVYKŮ, TRADIC A NÁBOŽENSKÝCH VYZNÁNÍ………………... 20 2.6. STĚŽEJNÍ ASPEKTY ETNICKÉ A RELIGIÓZNÍ IDENTITY ČEČENCŮ…... 21 2.6.1. Dávný původ čečenského etnika………………………………………………22 2.6.2. Sociální struktura Čečenců…………………………………………………... 22 2.6.3. Zvykové právo (adaty)………………………………………………………... 23 2.6.4. Islám…………………………………………………………………………. 26 2.7. POLITICKÝ VÝVOJ OD ROKU 1990 DO SOUČASNOSTI – BOJ ZA NEZÁVISLOST…………………………………………………………………. 27 2.8. BEZPEČNOSTNÍ A HUMANITÁRNÍ SITUACE. DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV………………………………………………………………. 32 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5.

3

ČEČENSKÁ DIASPORA……………………………………………………………. 34 3.1. MALÝ EXKURZ DO HISTORIE ČEČENSKÉ EMIGRACE………………….. 34 3.2. ČEČENŠTÍ UPRCHLÍCI VE SVĚTĚ…………………………………………… 35 3.2.1. Čečenští uprchlíci v Evropě…………………………………………………. 35 3.2.2. Migrační vlny čečenských uprchlíků do České republiky…………………… 37

4

VYMEZENÍ NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH POUŽÍVANÝCH POJMŮ………………. 40

5

TEORETICKÁ VÝCHODISKA…………………………………………………….. 42 MOTIVY A STRATEGIE MIGRACE V KONTEXTU MIGRAČNÍCH TEORIÍ…………………………………………………………………………… 43 5.1.1. Teorie migrace vysvětlující hlavní aspekty nedobrovolné migrace…………. 45 5.1.1.1. Neoklasická teorie……………………………………………………….. 45 5.1.1.2. Teorie sítí………………………………………………………………... 45 5.1.1.3. Institucionální teorie…………………………………………………….. 46 5.2. TEORETICKÝ RÁMEC – MIGRACE……………………………………….…. 47 5.2.1. Migrace jako celosvětový fenomén………………………………………….. 47 5.1.

4

5.2.2. Typy migrace………………………………………………………………… 48 5.2.3. Migrační modely…………………………………………………………….. 50 5.3. TEORETICKÝ RÁMEC – INTEGRACE……………………………………….. 52 5.3.1. Integrace jako klíčový koncept………………………………………………. 52 5.3.2. Integrační strategie – asimilace, integrace, marginalizace nebo separace?.…………………………………………………………………… 54 5.4. MIGRAČNÍ POLITIKA ČR……………………………………………………... 56 5.4.1. Integrační politika ČR……………………………………………………….. 58 5.4.1.1. Státní integrační program……………………………………………….. 61 6

INTEGRACE ČEČENSKÝCH AZYLANTŮ DO ČESKÉ SPOLEČNOSTI EMPIRICKÉ ŠETŘENÍ……………………………………………………………… 63 6.1. CHARAKTERISTIKA A CÍLE VÝZKUMU. VOLBA VÝZKUMNÉHO VZORKU, JEHO CHARAKTERISTIKA A POUŽITÁ METODOLOGIE……. 63 6.1.1. Volba výzkumného vzorku a použitá metodologie………………………….. 64 6.1.2. Navázání kontaktu s respondenty a charakteristika výzkumného vzorku…... 66 6.1.2.1. Navázání kontaktu s respondenty………………………………………66 6.1.2.2. Charakteristika výzkumného vzorku………………………………….. 68 6.2. ŽIVOT V ČEČNĚ „PŘED“ A „POTOM“………………………………………..73 6.3. DŮVODY A MOTIVY MIGRACE. ROZHODOVÁNÍ O VOLBĚ CÍLOVÉ ZEMĚ…………………………………………………………………………….. 74 6.3.1. Migrace jako jediné východisko…………………………………………….. 74 6.3.2. Sociální sítě a další faktory v procesu rozhodování o volbě cílové země…... 75 6.4. UCHOVÁVÁNÍ A PŘETVÁŘENÍ STĚŽEJNÍCH PRVKŮ ETNICKÉ, NÁBOŽENSKÉ A KULTURNÍ IDENTITY V PROCESU INTEGRACE DO MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI………………………………………………. 77 6.4.1. Deklarovaná etnická a náboženská identita – tak jak je subjektivně vnímána čečenskými migranty……………………………………………… 78 6.4.2. Uchovávání klíčových prvků kulturní identity a přejímání nových v oblasti národních tradic, zvyků a svátků……………………………………………. 81 6.4.3. Uchovávání kulturní identity v jazykové oblasti – frekvence užívání českého jazyka ve vztahu k jazyku mateřskému……………………………...83 6.5. DYNAMIKA PŘEMĚNY TRADIČNÍCH ROLÍ ČEČENSKÝCH MUŽŮ A ŽEN V PROCESU MIGRACE………………………………………………... 84 6.5.1. Tradiční pojetí partnerských rolí v čečenské rodině………………………... 85 6.5.2. Přeměna tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace……….. 87 6.6. ABSENCE ROZŠÍŘENÝCH RODINNÝCH SÍTÍ A S TÍM SPOJENÉ ZMĚNY ŽIVOTNÍHO STYLU…………………………………………………. 89 6.7. PROBLÉM S TRADIČNÍ VÝCHOVOU DCER V ČESKÉ SPOLEČNOSTI….. 94 6.8. ÚROVEŇ JAZYKOVÉ KOMPETENCE A ABSOLVOVÁNÍ KURZŮ ČESKÉHO JAZYKA…………………………………………………………….. 97 6.9. KONTAKTY S MAJORITNÍ POPULACÍ A S ČEČENSKOU KOMUNITOU V ČR. KONTAKTY SE ZEMÍ PŮVODU………………………………………100 6.9.1. Kontakty s vlastní komunitou………………………………….………….…101 6.9.2. Kontakty s Čechy…………………………………………………………….. 104 6.9.3. Kontakty se zemí původu…………………………………………………….. 105 6.10. PRACOVNÍ HISTORIE V ZEMI PŮVODU A SOUČASNÁ SITUACE 5

INFORMÁTORŮ NA TRHU PRÁCE…………………………………………... 106 6.11. INTEGRACE JEDINCE V OBLASTI BYDLENÍ – SOUČASNÁ BYTOVÁ SITUACE………………………………………………………………………… 114 6.12. FORMY A SUBJEKTY POMOCI – VYUŽITÍ A ZHODNOCENÍ EFEKTIVITY POMOCI NEVLÁDNÍCH A DALŠÍCH ORGANIZACÍ OČIMA MIGRANTŮ……………………………………………………………. 118 6.12.1. Islámská nadace…………………………………………………………….. 120 6.13. IMIGRANTOVA REFLEXE DISKRIMINACE, XENOFOBIE A VNÍMÁNÍ ČESKÉ SPOLEČNOSTI V ZORNÉM POLI ČEČENSKÝCH KULTURNÍCH HODNOT………………………………………………………………………… 122 6.14. PŘEDSTAVY O BUDOUCNOSTI V ČR, JINDE NEBO NÁVRAT DO ČEČNY?…………………………………………………………………………. 125 7

ZÁVĚRY………………………………………………………………………………. 128

8

SHRNUTÍ……………………………………………………………………………... 139

9

POUŽITÁ LITERATURA A OSTATNÍ INFORMAČNÍ ZDROJE……………… 142

10

PŘÍLOHY………………………………………………………………………………148 PŘÍLOHA Č.1: MAPA ČEČENSKA……………………………………………. 148 PŘÍLOHA Č.2: FOTOGRAFIE………………………………………………….. 149

6

SEZNAM TABULEK TABULKA Č. 1: NEJPOČETNĚJŠÍ ETNICKÉ SKUPINY V ČEČENSKU V ROCE 1989………………………………………………………………………….. 19 TABULKA Č. 2: PODÍL ČEČENCŮ NA CELKOVÉM POČTU ŽÁDOSTÍ O AZYL PODANÝCH OBČANY RF VE VYBRANÝCH CÍLOVÝCH DESTINACÍCH EVROPY V ROCE 2004…………………………………. 36 TABULKA Č. 3: POČET OBČANŮ RF ŽÁDAJÍCÍCH V ČR MEZI LETY 2000-2008 O MEZINÁRODNÍ OCHRANU…………………………………………….38 TABULKA Č. 4: POČET UDĚLENÝCH AZYLŮ OBČANŮM RF V LETECH 2000-2008………………………………………………………………….. 40 TABULKA Č. 5: TŘÍDĚNÍ CIZINCŮ……………………………………………………….. 49 TABULKA Č. 6: TYPOLOGIE INTEGRAČNÍCH POLITIK……………………………….. 59 TABULKA Č. 7: PŘEHLED INFORMÁTORŮ ZAHRNUTÝCH DO ANALÝZY PARTICIPACE NA TRHU PRÁCE………………………………………..107 TABULKA Č. 8: NEJVYŠŠÍ DOSAŽENÝ STUPEŇ VZDĚLÁNÍ INFORMÁTORŮ………108 TABULKA Č. 9: PŘEHLED SOUČASNÉHO UPLATNĚNÍ INFORMÁTORŮ NA TRHU PRÁCE………………………………………………………………109 TABULKA Č. 10: ÚROVEŇ DOSAŽENÉ KVALIFIKACE NA ČESKÉM TRHU PRÁCE……………………………………………………………………..110 TABULKA Č. 11: TYPY BYDLENÍ INFORMÁTORŮ………………………………………115

SEZNAM SCHÉMAT SCHÉMA Č. 1: INTERKULTURNÍ STRATEGIE V IMIGRAČNÍ KOMUNITĚ A MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI………………………………………………... 55 SCHÉMA Č. 2: TERMINOLOGICKÁ MAPA MIGRAČNÍ POLITIKY…………………….. 57 SEZNAM GRAFŮ GRAF Č. 1: NEJČASTĚJŠÍ STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOST ŽADATELŮ O AZYL V V ROCE 2003……………………………………………………………………...39 SEZNAM OBRÁZKŮ OBRÁZEK Č. 1: ČEČENSKÁ VLAJKA……………………………………………………… 18

7

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ČR – Česká republika ČVUT – České vysoké učení technické EU – Evropská unie KGB – Výbor státní bezpečnosti (komitet gosudarstvenoj bezopasnosti) MPSV ČR – Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky MŠMT ČR – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky MV ČR – Ministerstvo vnitra České republiky OAMP MV ČR – Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům PPU – Poradna pro pomoc uprchlíkům RF – Ruská federace RSFSR – Ruská sovětská federativní socialistická republika SIP – Státní integrační program SOZE - Sdružení občanů zabývajících se emigranty SSSR – Svaz sovětských socialistických republik UNHCR - United Nations High Commissioner for Refugees (Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky) USD – Americký dolar VŠ – Vysoká škola

8

ANOTACE Cílem mojí diplomové práce je přispět ke studiu integračních strategií čečenské komunity žijící v České republice. Tato kvalitativní studie se snaží postihnout integrační proces v celé jeho komplexitě a popsat jej z pozice samotných aktérů migrace. Zaměřuje se na zkoumání motivů a strategií integrace čečenských azylantů žijících v Praze, Brně a Kutné Hoře, kteří přicházejí do České republiky od konce devadesátých let dvacátého století. Svoji analýzu jsem zasadila do širšího teretického rámce týkajícího se nejrůznějších migračních teorií a teoretických poznatků v oblasti integrace, migrace a migračních politik. Analýza integračních strategií Čečenců je zasazena do kontextu jejich životů, sítí sociálních vztahů, ve kterých participují a institucionálního rámce vymezeném českou migrační politikou. Z tohoto hlediska jsou odhalovány motivy a strategie migrace Čečenců v jednotlivých fázích migračního procesu - při rozhodování o migraci, na cestě do cílových zemí i při jejich integraci v Česku – přičemž je zdůrazněna provázanost a otevřenost jednotlivých fází migrace. Strategie integrace Čečenců významně ovlivňuje povaha motivů k migraci, jež jsou subjektem neustálé reinterpretace pod vlivem percepce sociálních vztahů, jak v Česku, tak v Čečensku a jiných zemích, ale i dynamický charakter české migrační politiky. ANNOTATION The aim of my master thesis is to contribute to the study of integration strategies of chechen comunity in Czech republic. This qualitative study attempts to grasp the complexity of integration process and to depict it from the perspective of migrants. It explores motives and strategies of integration of the chechen asylum seekers living in the locality of Praha, Brno and Kutna Hora, who have been coming to the Czech Republic since the end of the nineties of the twentieth century. I put my analysis into a larger conceptual framework drawing on various migration studies as well as relevant theories from the field of integration, migration and migration policies. The analysis of integration strategies of the Chechens is set in the context of their lives, networks of social relations in which they participate and institutional framework of the Czech integration policy. The motives and strategies of migration of the Chechens in each phase of the migration process – during their decision-making, on travel to the destination countries as well as throughout their integration in Czechia - are identified applying this perspective and the interconnection and alterability of each migration phase are emphasized. Integration strategies of the Chechens are significantly influenced by the character of their motives towards migration that are subjected to constant reinterpretation owing to the perception of social relations in Czech republic and Chechnya as well as in other countries, and also by the dynamic nature of the Czech migration policy.

9

1

Úvod

„Člověk musí vědět, kam přišel, s čím přišel, proč je tady, a vžít se do té situace, která panuje v zemi…Člověk musí být aktivní – nesmí dopustit, aby byl závislý jen na pomoci ostatních. Nosím sice šátek, ale to ostatní mám jako Češka…mám tady toho tolik za sebou….“ (Paní L.)

Třebaže válka v Čečensku oficiálně skončila již před osmi lety, tato země dodnes zůstává jedním z nejbolavějších míst na celém Kavkaze. Podle nejnovějších zpráv je zřejmé, že v Čečensku je i po deklarovaném ukončení druhé rusko – čečenské války v roce 2000 situace nadále vážná. V březnu roku 2005 organizace Human Rights Watch oznámila, že „Čečensko i nadále zůstává zemí Evropy, kde dochází k nejzásadnějšímu porušování lidských práv a která je zároveň jediným místem na světě, kde jsou civilisté každodenně zabíjeni a unášeni v důsledku přetrvávajícího ozbrojeného konfliktu”.1 Takřka denně se zde odehrávají bezpečnostní incidenty, po nichž zůstávají mrtví a ranění. Podle nejrůznějších zdrojů se zde často vyskytuje svévolné násilí vůči civilnímu obyvatelstvu v podobě vydírání, šikanování, únosů, mimosoudních poprav, mučení, vražd a teroristických atentátů, a to nejen v Čečensku, ale rovněž na celém území Ruské federace. Organizace pro lidská práva tvrdí, že většinu těchto trestných činů mají na svědomí federální jednotky, povstalecké skupiny a nejrůznější zločinecké organizace, jichž operuje na území Čečenska celá řada. Po každé teroristické akci spáchané čečenskými povstaleckými skupinami či jednotlivci se navíc pozice Čečenců jako celku dále zhoršuje. A to nejen v rámci Ruské federace, ale i v kontextu celosvětového společenství, které se pod tíhou událostí z 11. září 2001 semklo v boji proti světovému terorismu. Z těchto a řady dalších důvodů se čečenské etnikum již po dobu osmi let významně podílí na celkovém počtu uprchlíků hledajících azyl v mnoha zemích Evropy, Ameriky a Asie. Podle mého názoru je nezbytné tuto populaci podrobněji zmapovat, a to jak na území České republiky, jež je jednou z mnoha přijímacích zemí této komunity, tak v ostatních zemích Evropy, které jsou nejčastějšími destinacemi čečenské diaspory.

1.1. Stručné uvedení do problematiky „V Čečensku jsme byli ve stálém ohrožení. V naší vesnici byla ruská posádka. Rusové chodili v noci po domech, rozbíjeli okna, chtěli vodku, provokovali. Vymýšleli záminky k zadržení mužů, byli neomezenými pány nad životem a smrtí. Tehdy jsem čekala své páté dítě a hrozně jsem se bála, že přijdu o něj i o svého muže. Jednou ve vesnici vybuchlo auto. Ruští vojáci poté zadržovali na ulici všechny muže starší dvanácti let. Bili je, pouštěli na ně psy… Krátce na to jsme se dozvěděli, že Rusové chtějí zavřít všechny cesty z vesnice, což by v krajním případě taky mohlo znamenat to, že ji chtějí srovnat se zemí. Manželovy sestry mě přemlouvaly, ať zemi ihned opustíme, než ho Rusové seberou. Bylo to těžké rozhodnutí, ale takhle už jsme dál žít nemohli. Rychle jsme vše prodali – zvířata, auto, zlaté řetízky a vydali se na cestu do Polska, kde prý přijímají uprchlíky.“(Paní Z.) „Před válkou jsme vedli šťastný život. Jenže během války nám zranili syna. Museli jsme opustit svou rodnou zemi, rodiče a práci jen kvůli tomu, aby náš syn přežil, aby dostal špičkovou neurologickou péči. Nechali jsme tam úplně vše. Vzali jsme jen jednu tašku a tři děti a vyrazili jsme.“(Paní D.) 1

Human Rights News. (online). (cit. 12.11.2007).

„…v Čečensku se dodnes nedá žít, každý den se muži vystavují nebezpečí, že si pro ně přijdou Rusové či po nich rovnou někdo střelí. Utekli jsme před okupanty, ale i před čečenskými náboženskými fanatiky a mafiemi, kterým nejde o lidi či o právo na sebeurčení, ale o uskutečnění pro nás neakceptovatelné představy o uspořádání společnosti nebo o vlastní prospěch.“(Pan N.)

To jsou jen některé z příběhů mých informátorů, kteří se v důsledku špatné bezpečnostní a humanitární situace v Čečensku rozhodli hledat bezpečí a ochranu v naší zemi. Každý z těchto lidí a mnoho dalších, kteří ze své země utekli pod vlivem jakékoli hrozby či v důsledku materiálního nedostatku, se nachází v obtížné životní situaci.2 Odchází od své rodiny, přátel. Opouští svůj domov, místo, ke kterému se váží jejich vzpomínky, místo, kde žili. Ztrácí své jistoty. Nezná jazyk země, do které přichází, neorientuje se v normách a hodnotách nové společnosti. Nemá jasnou představu o své budoucnosti. Přes všechny zmiňované obtíže se tito lidé rozhodli vzdát se všeho, co jim bylo doposud nejbližší, důvěrně známé, a s příslibem bezpečnějšího a hodnotnějšího života se rozhodli „zakořenit“ v nové zemi - v nové společnosti se zcela odlišným životním stylem, tradicemi, normami a hodnotami. Tato kvalitativní studie se zaměřuje na deskripci integračních motivů a strategií Čečenců, kteří jsou od roku 2003 významnou národnostní složkou participující na azylovém řízení a následně Státním integračním programu3 v ČR . Hlavním podnětem k výzkumu motivů a strategií integrace Čečenců do české společnosti byl pro mne v první řadě dlouholetý zájem o mnohaetnickou oblast Severního Kavkazu, kterou jsem měla možnost navštívit, a seznámit se tak s jejími kulturně náboženskými specifiky, charakteristickými pouze pro tento region. Konkrétně čečenská problematika se do středu mého teoretického zájmu dostala pod vlivem událostí druhé rusko-čečenské války, která v zemi vypukla v polovině roku 1999 a jejíž hrozivé bezpečnostně humanitární následky byly iniciátorem vytvoření mohutné migrační vlny Čečenců, jejíž část se počínaje rokem 2000 začala dostávat i na území naší země. Zejména od roku 2003 se počty čečenských migrantů překračujících hranice ČR začínají zvětšovat a je více než jasné, že se větší či menší část této populace v Čechách usadí a bude vyvíjet určité snahy k začlenění se do struktur její společnosti. V současné době pobývá na území ČR přibližně 5004 Čečenců, a to zejména v Praze a Brně. Vzhledem k tomu, že studiu této populace na našem území nebyla doposud věnována významnější pozornost, můžeme se setkat pouze se sporadickými příspěvky k problematice Čečenců, rozhodla jsem se na základě pobídky Správy uprchlických zařízení MV ČR zabývat se ve své diplomové práci integrací právě tohoto etnika. Tento výzkum si klade za cíl zachytit alespoň v hlavních rysech, zda a jakým způsobem se Čečenci do české společnosti začleňují . Jeho prostřednictvím hledám odpovědi na otázky, jak se Čečencům v ČR žije, zda se do společnosti začleňují a co se během tohoto procesu odehrává, 2

Nucená migrace s sebou přináší mnoho změn dotýkajících se zcela zásadně života všech lidí, jež s ní mají zkušenosti. Podle Anthiase a Yuval – Davise patří mezi nejvýznamnější faktory těchto změn v procesu migrace zejména „rozrušení předchozího sociálního statusu všech členů rodiny, rozrušení hierarchie uvnitř rodiny, geografické rozptýlení podpůrných a kontrolních sociálních sítí přátel a příbuzných, ztráta dříve vybudovaných ekonomických zdrojů, rozdílný přístup k novým zdrojům pro mužské a ženské členy rodiny, dochází však rovněž ke střetu odlišných životních stylů příchozích a majority“ (Anthias a Yuval-Davis 1992: 113). 3 Státní integrační program je jedinou komplexní státem aplikovanou integrační politikou v ČR. 4 Odhad MUDr. Baudina Kadieva (více informací k této významné postavě čečenské emigrace uvádím na straně 34).

11

popřípadě co mu brání. Budu se snažit objasnit, k jakému modelu soužití komunita směřuje, zdali k avizované integraci, separaci, marginalizaci, popřípadě k asimilaci. Rovněž mne zajímalo, co si o procesu integrace Čečenci myslí a zda vůbec mají zájem stát se integrální součástí české společnosti. Analýza integračních strategií Čečenců je zasazena do kontextu jejich životů, sítí sociálních vztahů, ve kterých participují, a institucionálního rámce vymezeného českou migrační politikou. Jedna z prvních otázek, kterou jsem v úvodu rozhovorů pokládala všem svým informátorům, zněla takto: Co si představujete pod pojmem integrace do české společnosti? Paní F., jedna z dotazovaných informátorek, odpověděla, že zůstane navždy Čečenkou, ale „…jelikož tu žiji, budu se snažit do české společnosti integrovat. Ale víte, nesmíte zapomínat, že Čečenci, stejně jako jiní uprchlíci, mají svou mentalitu, svou vlastní kulturu, tradice, zvyky…Já si myslím, že není dobře, aby lidé, kteří sem přijdou, zapomněli na to, kdo a odkud jsou, aby zapomněli na své kořeny. Česká společnost od nás přece nemusí potřebovat stoprocentní integraci, protože i my do ní můžeme vnést něco nového. Tím mám na mysli i špatné, ale doufám, že zejména ty dobré věci.“(Paní F.)

Ačkoli zní odpověď paní F. celkem banálně, každého, kdo si ji přečte, nutí jistě k zamyšlení nad otázkou, v jakých sférách by měl být příchozí cizinec integrován a ve kterých by mu naopak měl být poskytnut určitý prostor (a jak velký) k uchování jeho kulturně etnických specifik. Jak má vypadat takové částečné začlenění, které nebude ani jedna ze stran (tedy jak česká společnost, tak Čečenci) považovat za ohrožení či ztrátu své národní identity a kulturních specifik? Čečenci žijící v naší zemi vstupují do interakcí s českým kontextem a dá se předpokládat, že jejich trajektorie začleňování budou velmi pestré. Jak reagují na tento český kontext – snaží se za každou cenu ochránit své etnokulturní a religiózní identity, tak jak výše deklaruje paní F.? Nebo jsou schopni je zcela opustit? Je zřejmé, že mezi čečenskou a českou společností existují zásadní rozdíly právě ve výše zmíněných aspektech, tedy v oblasti hodnotových orientací a kulturních vzorců. Kromě samotné skutečnosti, že čečenští imigranti žijí v ČR na různém právním základě, pocházejí z odlišných kulturních prostředí, je třeba si uvědomit, že se zde setkávají se zcela novými podněty a impulsy, které jsou jim neznámé, avšak jsou nuceni na ně hledat odpověď. Reagují na ně jediným možným způsobem, totiž analyzují je prostřednictvím vlastních kulturních vzorců, které si s sebou přinesli do nového prostředí. Z toho vyplývá, že jejich interpretace a následná reakce je odlišná od té, kterou by očekávala česká majorita, jež tyto zpětné reakce Čečenců a jejich specifické typy jednání posuzuje rovněž v rámci svých vlastních kulturních vzorců a regulativů. Je tedy zcela jisté, že začleňování Čečenců do české společnosti je, respektive bude velmi složitým procesem. Tento proces bude pravděpodobně podmiňován mnoha faktory, jako například vztahem Čečenců k zemi původu, vnímáním české společnosti, zkušenostmi se začleňováním první generace Čečenců, postoji české veřejnosti atd.

1.2. Výzkumné cíle 1.2.1. Obecné výzkumné cíle a hlavní hypotézy Hlavním cílem této výzkumné práce je postihnout proces integrace Čečenců v celé jeho komplexitě a popsat jej z pozice samotných aktérů začleňujících se do nové společnosti. Výzkum

12

se zaměřuje na deskripci integračního procesu těch členů komunity5, kterým byl v ČR legalizován pobyt, a to v podobě udělení politického či humanitárního azylu, popřípadě udělení trvalého pobytu. Na základě uskutečněného výzkumu se budu snažit ukázat, jakými cestami se proces začleňování nově příchozích do české společnosti bude ubírat. Pokusím se odpovědět na otázku, jakou míru integrace čečenské komunity můžeme s největší pravděpodobností očekávat v jednotlivých oblastech socioekonomického života. Při studiu hlavních výzkumných otázek vycházím z následující kategorizace oblastí integrace, kterou jsem pro účel této diplomové práce vytvořila na základě teoretických poznatků získaných studiem relevantní odborné literatury. Rozlišuji tedy: - sociální integraci, která mimo jiné zahrnuje oblast bydlení, dále vytváření kontaktů migrantů s majoritní populací a jejich percepci přijímající společnosti; - kulturní integraci, jež se týká oblasti jazyka, komunikace, vzdělávání a udržování tradic, náboženství a etnicity; - ekonomickou integraci, která se vztahuje k uplatnění migrantů na trhu práce a k jejich ekonomickému postavení. Míra participace čečenských imigrantů ve zmíněných socioekonomických sférách mi pomůže konstatovat, k jakému modelu soužití komunita směřuje, zda k separaci, integraci, marginalizaci či asimilaci. Mým záměrem bude rovněž popsat hlavní překážky začleňování Čečenců do hlavního proudu společnosti, zachyceny budou „problematické“ momenty integrace, které mohou vést k obtížím ve vzájemném soužití Čečenců s většinovou společností a v budoucnosti narušovat sociální soudržnost či ústit v problematické formy soužití. Výzkum posoudí, jak své postavení v rámci české společnosti Čečenci subjektivně vnímají, a zaměří se na významné okolnosti, které integraci ovlivňují.6 Nejdůležitější je pro mě popsat v duchu interpretativní sociologie motivy a strategie integrace z perspektivy samotných migrantů. Tyto interpretace doplňuji funkcionalistickým pohledem vsazujícím strategie integrace Čečenců do širšího institucionálního rámce migrační politiky. Poukazuji zde na to, jak jsou strategie integrace Čečenců ovlivněny strukturou, ve které se pohybují.7 V pojetí svého výzkumu vycházím z teoretického předpokladu, že proces integrace je významnou, byť ne jedinou fází migračního procesu. Například Demuth předkládá následující kategorizaci jednotlivých migračních fází: (1) počáteční fázi, (2) migrační fázi neboli fázi „na 5

Pokud chceme používat pojem komunita, měli bychom si položit otázku, zda Čečenci v ČR nějakou komunitu vůbec tvoří. O komunitě se dá hovořit v případě, že členové na sebe nahlíží jako na podobné. Komunita označuje způsob organizace života, porozumění lokalitě, kde žijí a kvalitě sociálních vztahů. Komunita je zdrojem kolektivní identity (Jenkins 1996). Cohen (2000) píše, že komunitní členství záleží na symbolické konstrukci, významu podobnosti a deštníku solidarity. Z dosavadního pozorování se domnívám, že čečenská populace skutečně na území ČR vytváří komunitu, neboť vytváří zvláštní typy sociálních vazeb uvnitř, mezi členy a vykazuje specifické postavení navenek, které je způsobeno jejich odlišností a okrajovým kulturně historickým podílem na české společnosti. 6 Například přístup společnosti a okolí, vztah k hostitelskému prostředí, udržování kontaktů s domovinou, životní cíle a perspektivy, pocit bezpečí, představy o zabydlení se a trvalosti pobytu atd. 7 V této souvislosti se zabývám zejména tím, jakou roli v integraci azylantů sehrává Státní integrační program a nakolik informátoři participují na jeho jednotlivých oblastech pomoci.

13

cestě“ , (3) fázi příjezdu a (4) fázi setrvání (Demuth 2000 in Klvaňová 2006). Dalo by se namítat, že jeho pojetí je poměrně neúplné, neboť opomíjí další možné fáze migrace, jakými jsou návrat, či pokračování migrace. Pro účely mého výzkumu je však inspirující jedna z jeho myšlenek, která vyjadřuje, že zkoumání jednotlivých fází migračního procesu se musí zasadit do kontextu ostatních jeho fází. Z hlediska zmíněné kategorizace musím zmínit, že mým záměrem není postihnout migrační proces v celé jeho komplexnosti. Ale je třeba říci, že i když je primárním cílem této práce zmapovat postavení čečenských azylantů v rámci integračního procesu, vzorce integrace těchto migrantů musí být analyzovány v kontextu k ostatním výše zmíněným migračním fázím, které, jak později zjistíme, jsou navzájem velmi provázané. Tento úkol v sobě bude zahrnovat poznání motivů migrace, způsob volby cílové země a jejího dosažení a samozřejmě zkoumání participace čečenských azylantů na integračním procesu do nové společnosti. Do studia migrace v českém prostředí se také snažím vnést sociologickou dimenzi důrazem na studium role sociálních sítí a sociálního kapitálu v různých fázích a aspektech celého procesu migrace. Ve svém výzkumu předpokládám, že stěžejním sociálním kapitálem migrantů budou zejména etnické sociální sítě8, jež budou mít rozhodující roli v pomoci příchozím s hledáním práce, bydlení a s jejich orientací v prostředí nové společnosti. Při studiu hlavní výzkumné otázky, a to integrace čečenské populace do majoritní společnosti, vycházím z teoretického předpokladu, že pro tuto komunitu žijící v ČR (ale i jinde v diaspoře) jsou stěžejní dvě významná kulturně religiózní specifika, jež hrají významnou roli v jejím začleňování do hostitelské společnosti: 1) V první řadě je nezbytné si uvědomit, že Čečenci jsou muslimové. Sartori (2005) ve své knize o multietnické společnosti píše, že islámský přistěhovalec je nám nejvíce cizí, proto i nejhůře integrovatelný. Byť s jeho tvrzením plně nesouhlasím, jsem si vědoma skutečnosti, že samotné vnímání „cizosti“ islámu je integraci v mnoha společnostech na překážku a má za následek přetrvávání muslimů mimo jejich rámec. 2) Za další je třeba vzít v úvahu skutečnost, že Čečenci mají silně zakořeněné svébytné etnokulturní identity. Na rozdíl od svých souvěrců z jiných kulturních okruhů se tedy liší především tím, že dodržují řadu zvyků, tradic a rituálů, které nemají s islámem mnoho společného a jsou charakteristické výhradně pro jejich populaci. Je tedy zřejmé, že v rámci procesu integrace čečenských migrantů do české společnosti pravděpodobně dojde paralelně ke dvěma zásadním okamžikům, a to: ke konfrontaci muslimů s křesťansky, respektive ateisticky zaměřenou společností a k interakci odlišných sociokulturních znaků obou populací. Na základě výše uvedených skutečností nelze tedy očekávat, že dojde k úplné integraci Čečenců do české společnosti. Předpokládám, že problematickým momentem integrace čečenských migrantů nebude jejich ochota k participaci na ekonomickém životě společnosti – tj. uplatnění se na trhu práce. Znalost jazyka, jakožto další integrační činitel, úzce souvisí se získáním kvalitní profesní pozice, tudíž i v této oblasti předpokládám větší či menší míru participace čečenské komunity na začleňování se do majoritní společnosti. Otázkou spíše je, nakolik budou Čečenci ochotni k interakci s majoritní populací, s čímž úzce souvisí přijetí některých z jejích kulturních specifik9 a prosazovaného životního stylu. Domnívám se však, že jestliže migranti usilují o začlenění do struktur majoritní společnosti, je pro participaci v různých 8 9

Tedy sociální sítě založené na stejném původu. Například celospolečensky sdílených a uznávaných hodnot a norem, a některých kulturně náboženských tradic.

14

jejích institucionálních sférách10 nezbytná alespoň částečná kulturní integrace, zejména znalost jazyka; dále pak akceptace, respektive přijetí některých norem chování, kulturních hodnot a zvyklostí hostitelské společnosti. Empirické šetření týkající se integrace Čečenců do české společnosti jsem zahrnula do širšího teoretického rámce studia historickopolitického kontextu čečenského etnika, jeho kulturně sociálních specifik a zkoumání teoretických východisek, souvisejících především s problematikou migrace a integrace. 1.2.2. Výzkumné otázky Ve své výzkumné práci se zaměřím na zkoumání následujících okruhů otázek, jež jsem studovala v rámci relevantních oblastí integrace uvedených v předchozí subkapitole:


Sociální integrace Čečenců  Jak vypadá integrace migrantů v oblasti bydlení?  Jaký význam připisují migranti etnickým a neetnickým sociálním sítím v jednotlivých fázích a sférách integračního procesu?  Jak migranti reflektují diskriminaci a xenofobii?  Jak Čečenci vnímají českou společnost v zorném poli svých kulturních hodnot? Co na Češích obdivují, a co naopak kritizují?




Kulturní integrace Čečenců  Nakolik dochází u čečenských migrantů k uchovávání stěžejních ukazatelů etnické, náboženské a kulturní identity? A jakých?  Dochází ze strany čečenských imigrantů k přejímání nových kulturních znaků české společnosti v oblasti národních tradic, zvyků a svátků?  Jaký jazyk má v komunikaci mezi členy rodiny dominantní postavení – čeština či čečenština? Nakolik migranti vyvíjejí snahu ke zvyšování jazykové kompetence na poli českého jazyka?  Do jaké míry dochází k přeměně tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace?  V čem spatřují migranti výhody a v čem nevýhody plynoucí z absence rozšířených rodinných sítí? Jaký má tato skutečnost vliv na jejich každodenní život a přejímání některých prvků „západního“ životního stylu?  Jaké jsou a z čeho pramení problémy s tradiční výchovou dcer migrantů v české společnosti? Ekonomická integrace Čečenců  Jak se migranti integrují na trhu práce?




Jak jsem již zmínila, strategie integrace Čečenců do majoritní společnosti zasazuji do širšího institucionálního rámce migrační politiky. Zajímalo mne tedy, nakolik migranti participují

10

Tedy participaci na trhu práce, v oblasti politiky atd.

15

na Státním integračním programu11 a jak hodnotí efektivitu pomoci nevládních a dalších organizací zabývajících se problematikou upchlíků a nakolik využívají jejich pomoci. V úvodu této kapitoly jsem uvedla, že v rámci své diplomové práce se kromě integrace migrantů věnuji rovněž otázkám dotýkajícím se dalších migračních fází, a to na základě již uvedené Demuthovy kategorizace migračního procesu. Zabývám se tedy počáteční fází, neboli rozhodovací fází migrace Čečenců a na závěr se snažím objasnit, jaké mají migranti představy o dalším setrvání v ČR. Pokusím se tedy zodpovědět následující otázky:  Jak probíhal proces rozhodování o migraci?  Jaké motivy k migraci do České republiky migranti popisují?  Jaké mají čečenští migranti představy o budoucnosti – kde, respektive v jaké zemi vidí perspektivu svého dalšího života? Na základě cílů diplomové práce uvedených v předcházející subkapitole a výše uvedených obecných výzkumných otázek jsem formulovala následující konkrétní výzkumné otázky:







Jakým způsobem se čečenští migranti do majoritní společnosti začleňují? Jak tento proces začleňování vypadá z hlediska integrace v sociální, kulturní a ekonomické oblasti? Jaké vykazuje čečenská komunita integrační strategie a která ze sfér výše uvedených oblastí představuje nejmenší, a která naopak hlavní překážky integrace, jež znesnadňují začleňování čečenských migrantů do české společnosti? Snaží se Čečenci za každou cenu ochránit své etnokulturní a religiózní identity, nebo jsou schopni je zcela opustit a nahradit identitami novými - tzv. diasporickými? K jakému modelu soužití komunita směřuje - k separaci, integraci, marginalizaci či asimilaci? Jakému modelu soužití se bude pravděpodobně nejvíce přibližovat první generace Čečenců, k jejíž socializaci právě v Čechách dochází? Jaké mají migranti představy o budoucnosti, chtějí zůstat v ČR, nebo zamýšlejí návrat do vlasti?

1.3. Použitá metodologie „Kvalitativní výzkum lze vidět jako cestu z místa, kde to dobře znám a kde se dobře orientuji, do místa, o kterém vím mnohem méně a které chci teprve poznat.“ (Tollarová 2006a: 26).

V empirické části, která je stěžejní částí mé diplomové práce, využívám kvalitativní výzkumné metodologie, konkrétně hloubkových rozhovorů. Tento způsob metodologie jsem zvolila především s ohledem na malé početní zastoupení čečenské populace v ČR, jejíž komunita čítá přibližně pouhých 500 členů, k jejichž většině bych se navíc velmi obtížně dostávala, neboť jen zřídkakdy vytvářejí vzájemně pevné a provázané sociální sítě. Dalším, neméně důležitým důvodem ke zvolení zmíněné metody byla pro mne skutečnost, že znalosti o čečenské populaci žijící na našem území jsou natolik sporé, že využití hloubkových 11

V této diplomové práci se zabývám participací migrantů na Státním integračním programu, zejména v oblasti bydlení, participace na trhu práce a zvyšování jazykové kompetence.

16

rozhovorů mi nejlépe pomůže porozumět vztahům, charakteristikám a pravidelnostem výzkumného pole, a to na základě hlubšího a detailního studia jednotlivých případů. Kvalitativní výzkum má tedy tu velkou výhodu, že umožňuje získat znalosti o terénu, které výzkumník předem nepředpokládá.12 Prezentované výsledky tedy nepopisují statistické rozložení nějakých charakteristik v populaci. Nevypovídají například o tom, jaký podíl azylantů má potíže se svým uplatněním na trhu práce v důsledku nedostatečné znalosti českého jazyka. Použitá metodologie mi umožňuje zkoumat například to, jakými způsoby respondenti řeší problém znalosti českého jazyka v kontextu s jejich úspěšností při hledání zaměstnání. Kvalitativní výzkum je pro zkoumání procesu integrace vhodný, protože umožňuje reflektovat každodennost jedinců a skupin. Umožňuje sestavit komplexní obraz prožívané reality zkoumaných jedinců a také informovat o jejich názorech. Je flexibilní, dokáže reagovat na informace, které jsou získávány v přirozeném prostředí zkoumaných. Vyžaduje však důkladnou přípravu rozhovorů, zajištění vstupu do prostředí komunity, obeznámení se s tímto prostředím, nalezení vhodných konverzačních partnerů, uskutečnění rozhovorů, jejich případné opakování, přepis rozhovorů a jejich počítačovou analýzu. Hlavním zdrojem dat v rámci výzkumu byly hloubkové rozhovory vedené podle předem sestaveného seznamu jednotlivých témat rozhovorů.13 Nesnažila jsem se však, aby otázky směřovaly k jednoduchým, uzavřeným odpovědím typu ano-ne, ale aby mým informátorům poskytovaly co nejširší prostor pro vyjádření vlastního úhlu pohledu.14 V důsledku toho vykazovaly některé úseky rozhovorů znaky tzv. narativního interview. Rovněž scénář rozhovoru byl otevřený, a to v tom smyslu, že jsem během interview často narážela na nové a důležité skutečnosti, které jsem dodatečně zahrnula do okruhu studovaných problémů. Díky tomu jsem některé respondenty dotazovala vícekrát s ohledem na nové okruhy otázek. Více informací k využité metodologii, včetně volby velikosti a struktury studovaného vzorku, uvádím v kapitole 6.1., která je úvodní kapitolou empirické části diplomové práce.

2

Čečensko – nejodbojnější země Kavkazu

2.1. Geografie a klima Čečensko je vnitrozemský stát, který se nachází v podhůří a horách severovýchodní části Kavkazského pohoří. Na severovýchodní a jihovýchodní hranici Čečensko sousedí s etnicky heterogenním Dagestánem, v němž je oficiálně uznáno celkem 32 národností, a je stejně jako Čečensko součástí Ruské federace. Na severu a severozápadě hraničí Čečensko se Stavropolským krajem, který je taktéž součástí Ruska. Západním sousedem Čečenska jsou Severní Osetie a Ingušská republika, která spolu s Čečenskem tvořila do roku 1991 jeden stát a poté vyhlásila nezávislost. Jižním sousedem Čečenska je Gruzínská republika, přičemž hranice těchto dvou kavkazských států je vedena vysokohorským terénem a tudíž je těžko přístupná. 12

Z rozhovoru s cizincem například vyplyne, že je pro něj finančně velmi náročné hradit veškeré školní pomůcky svým dětem. Teprve na základě této informace mohu konstruovat otázku, jak tuto situaci řeší on, a v průběhu dalších rozhovorů již mohu pátrat po tom, jak situaci řeší jiní. 13 Tato témata jsou uvedena na straně 65. 14 Ve většině případů jde o otázky otevřené.

17

„Povrch celého Čečenska je složitý, členitý a různorodý. Přibližně polovinu republiky tvoří nížiny a roviny do 300 m nadmořské výšky, více než 30 % vrchoviny a nízké hory s nadmořskou výškou od 300 do 1200 metrů, více než 11 % středně vysoké hory od 1200 do 2400 metrů nad mořem. Asi 8 % povrchu pak zabírají velehory, jejichž vrcholy se tyčí ve výšce od 2400 metrů nad mořem“ (Vítková 2000:3). Ačkoli celková rozloha Čečenska činí pouze 15 700 kilometrů čtverečních, nalezneme na jeho území značné klimatické rozdíly. Jsou způsobeny obrovskou členitostí terénu a rozličným prouděním vzduchu z pevniny či od moře. Část krajiny se nachází v podnebném pásu subtropickém a jeho klima je srovnatelné s černomořským pobřežím či jihem Francie. Léto zde bývá horké a dlouhé s mnoha slunečnými dny, zima krátká a mírná. Severní svah Kavkazu je hranicí mezi mírným teplým klimatem Severního Kavkazu a subtropickým klimatem Zakavkazí. Hlavní hřeben Kavkazu tak tvoří bariéru, která brání pronikání tropického vzduchu ze Středomoří. Počasí čečenské roviny a podhůří je pak ovlivňováno kontinentálními klimatickými poměry (Vítková 2000). Na území Čečenska - jak v hornaté části, tak i rovině – můžeme najít hustou říční síť a poměrně velký počet jezer. Většina zdejších řek má charakter horských prudkých a dravých řek. Pramení na vysokých hřebenech hor, a to buď v pramenech nebo ledovcích.

2.2. Státní zřízení Čečensko (stejně tak jako Ingušsko) je jednou z autonomních republik Ruské federace. Podobně jako ostatní autonomní republiky, i Čečensko je řízeno prezidentem.15 V Čečensku je činných 14 kantonálních soudů. Kromě toho je zde nejvyšší soud v Gudermesu. Soudce jmenuje ruský prezident. Trestní věci, které se trestají maximálním trestem přesahujícím 5 let, se předávají soudním dvorům v oblasti. V Čečensku neexistují vojenské soudy. Od roku 2002 však působí pět zvláštních vojenských státních zástupců. Právní spory, při nichž jsou stíháni vojáci kvůli akcím v Čečensku, se většinou projednávají u vojenského soudu ve Vladikavkazu (Severní Osetie). Teprve 31. ledna roku 2007 byla v Čečensku zavedena jurisdikce s porotou (Severní Kavkaz 2005).

Obr. 1. Čečenská vlajka16

15

V současné době Ramzanem Kadyrovem. Zelená barva na vlajce symbolizuje islám. Tato současná verze vlajky je v platnosti od roku 2002. Dostupné na adrese http://explanation-guide.info/meaning/Flag-of-Chechnya.html .

16

18

2.3. Čečensko jako mnohonárodnostní region Podle sčítání lidu provedeného v roce 1989 se na území bývalého Sovětského svazu přihlásilo k čečenské národnosti 975 00017 lidí. „Tři čtvrtiny z tohoto počtu žily na území tehdy ještě nerozdělené Čečensko - ingušské autonomní republiky. Na území, které dnes tvoří Čečensko, žilo podle tohoto sčítání 1 084 000 obyvatel“ (Vítková 2000:7). Podívejme se nyní na následující tabulku, která přehledně ukazuje, jak vypadala etnická skladba Čečenska v roce 1989, tedy pět let před zahájením prvního rusko-čečenského konfliktu. Tabulka 1. Nejpočetnější etnické skupiny v Čečensku v roce 1989 Národnost Čečenci Rusové (a kozáci) Ingušové Celkový počet

715 000 269 000 25 000 1 084 000

Zdroj: Vítková, L. a kol. (2000): Čečensko. Příručka o zemích původu. Určeno pro vnitřní potřebu Správy uprchlických zařízení:7.

Z tabulky je patrné, že dominantním etnikem Čečenska byli v roce 1989 Čečenci, druhou početně nejsilnější národností pak Rusové. „V roce 1989 mělo hlavní město Groznyj 397 000 obyvatel, z toho 210 000 Rusů a 121 000 Čečenců, z nichž velká většina žila zejména na venkově. Na začátku devadesátých let se však v důsledku války počet Rusů žijících v zemi významně snížil, v samotném Grozném až o více než polovinu. Na území Ruské federace, avšak mimo území Čečenska, žilo v uvedeném roce 242 000 Čečenců. Z tohoto počtu se jich nejvíce nacházelo v sousedním Dagestánu (52 000), v Kazachstánu (50 000), v Ingušsku (19 000) a zhruba 2000 Čečenců žilo v Moskvě“ (Vítková 2002:7). Čečenci ovšem žili i mimo Rusko, a to v různě početných diasporách v Jordánsku, Turecku, Sýrii, Saudské Arábii a v Egyptě. Oficiální údaje o počtu obyvatel po válce v letech 1994 -1996 se na ruské a čečenské straně liší. Podle odhadů Petry Procházkové (1998 in Vítková 2002:7), která v letech prvního ozbrojeného konfliktu působila v Čečně jako novinářka agentury Epicentrum, zahynulo během této války asi 100 000 lidí, přičemž dalších 250 000 uteklo před těžkými boji do sousedních republik.V důsledku druhé rusko-čečenské války, která probíhala od roku 1999 do roku 2000, zemřely podle agentury Freedom House další desetitisíce lidí (Levin 2006:6). I tentokrát podle Vršovského18 dosahoval maximální počet uprchlíků až 250 000, přičemž cílovými destinacemi běženců se nestaly pouze sousední republiky, jak tomu bylo v případě prvního konfliktu, nýbrž i Amerika a zejména Evropa. Podle zpráv z března roku 2000, tedy bezprostředně po konci konfliktu, zůstalo v čečenské metropoli pouhých 5 % původních obyvatel (Vítková 2000:8). Aktuální počet obyvatel Čečenska není možné vzhledem k nedávným obrovským ztrátám na životech přesněji určit. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že mnoho lidí, kteří ze země 17 18

Vítková 2000:7. Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit. 10.4.2008).

19

odešli, se postupně navrací (zejména ze sousedních republik), není tedy prakticky možné dospět k přesnějším číslům. Spokojíme-li se tedy s provedenými odhady, podle Baudina Kadieva (2006:15) jsou více než 30 % obyvatelstva před válkou uprchlíci, přičemž téměř stejný počet obětí na životech si vyžádaly dvě poslední rusko-čečenské války.

2.4. Čečenský jazyk Jak ještě dále uvedu, Čečenci jsou jazykově i kulturně úzce spojeni se svými západními sousedy, Inguši. Společně patří k tzv. Vajnašské skupině severokavkazských národů a jazyků. Jazyky obou etnik jsou sice odlišné, nicméně navzájem srozumitelné. „Čečenci hovoří čečenštinou, která nepatří do skupiny indoevropských jazyků a tudíž není nijak příbuzná ruštině či jiným slovanským jazykům. Čečenštinu ovládá naprostá většina obyvatel Čečenska, v roce 1989 ji za svůj první jazyk považovalo 98% Čečenců“ (Vítková 2000:8). Co se týká druhu písma, do roku 1925 Čečenci používali arabskou abecedu, poté do roku 1938 latinku a až do roku 1992 azbuku. Po vyhlášení samostatnosti se opět začala používat latinka. Rovněž znalost ruského jazyka je mezi obyvatelstvem velmi rozšířená, „v roce 1989 jej ovládalo 78 % populace, neboť po násilných deportacích v roce 1944 se čečenština přestala ve vzdělání a ve veřejném životě používat“ (Vítková 2000:8).19

2.5. Severní Kavkaz – oblast vzájemných vlivů odlišných etnik, zvyků, tradic a náboženských vyznání „Všichni jsme Kavkazany, ale mluvíme různými jazyky, máme rozdílné zvyky. Všichni jsme příslušníky velmi malých národů. Čečenci jsou z nás skoro nejpočetnější a také asi nejtemperamentnější. My, Kavkazané, jsme různí, ale rozumíme si navzájem. Vy nám například už rozumíte méně.“ (Paní Tamara in Procházková 2003:113).

Oblast Kavkazu je v lecčems jedinečná. Jako suchozemská šíje Kavkaz spojoval nekonečné stepi Euroasie na severu se starobylými civilizacemi Předního východu. Jako most mezi Černým a Kaspickým mořem, Evropou a Asií byl vždy křižovatkou národů. Kavkaz je kolébkou řady výjimečných civilizací, je vlastí velkých myslitelů i odvážných válečníků. Kavkazem odpradávna vedla hedvábná stezka. Putování karavan těmito oblastmi obohacovala místní obyvatele, zároveň však také podněcovala početnější a ambicióznější sousedy k takřka nepřetržitým útokům. Pokusy cizích dobyvatelů ovládnout toto strategické rozcestí zpravidla narážely na odpor místních obyvatel, kteří tváří v tvář vnější hrozbě zapomínali na vlastní rozepře. V průběhu staletí usilovali o dobytí Kavkazu Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, Mongolové, Turci, Peršané a Rusové. Ať už tyto útoky dopadly jakkoli, ovlivňovaly život zdejšího kraje. Dobyvatelé přinášeli nová náboženství, kulturní zvyklosti, společenské zásady i právní normy. Kavkazský region o rozloze asi 400 000 kilometrů čtverečních můžeme rozdělit na dvě zhruba stejně velké části – severní a jižní Kavkaz. „Nezávislé republiky jižního Kavkazu, respektive Zakavkazska – Ázerbajdžán, Arménie a Gruzie – mají v současné době kolem 15 miliónů obyvatel, zatímco v severokavkazských republikách Ruské federace žije pouhých 5 až 6 19

Po návratu z vyhnanství v polovině 50. let se sice čečenština ve školách vyučovala, hlavním prostředkem komunikace se však měla stát ruština.

20

miliónů lidí“ (Souleimanov 2006a:2). Po staletí se tu vytvářely odlišné sféry vlivu: rozvinuté státní útvary jižního Kavkazu byly vystaveny stálým dobyvačným snahám mnohem mocnějšího Turecka a Persie, a proto také jejich společnost postupně nabývala stále orientálnějšího charakteru, zatímco horalové severního Kavkazu se potýkali spíše s tlakem turkických etnik předkavkazských nížin a Krymského chanátu a od 16. století navíc i carského Ruska. Oblast nesoucí název Severní Kavkazsko zahrnuje jihoruské kraje Krasnodarský a Stavropolský a osm etnicky heterogenních republik: Adygejsko, Karačaj – Čerkesko, Kabardu – Balkarsko, Severní Osetii – Alanii, Ingušsko, Čečensko, Dagestán a Kalmycko. S výjimkou Čečenců žádný ze zdejších národů nemá více než 0,5 miliónu příslušníků (Baar 2002). Zmíněná oblast je jednou z nejvíce etnicky heterogenních oblastí na světě. Národnosti, jež obývají toto strategické území, se navzájem odlišují způsobem života, tradicemi, jazykem a často i náboženstvím. „Celá tato kavkazská oblast je styčnou zónou, v níž spolu po staletí soupeří křesťanství a islám, a není náhodou, že právě zde Samuel Huntington čerpal inspiraci o střetu civilizací. Je pravda, že asi žádná jiná oblast na světě není tak silně nábožensky i jazykově promíšena – např. i nábožensky heterogenní Bosna je po jazykové stránce fakticky homogenní“ (Baar 2002:122).

2.6. Stěžejní atributy etnické a religiózní identity Čečenců Je známo, že v průběhu historického vývoje se ruští dobyvatelé nikdy příliš nepozastavovali nad složitostmi čečenské společnosti, kterou si podmaňovali. Často provokovali Čečeny k násilí a pak prohlašovali, že jsou to prostě divoši. Dokonce i relativně osvícený zeměpisec 19. století Berže, který o Čečencích napsal pečlivou etnografickou studii, v níž ocenil jejich hluboce propracované zákony pohostinnosti, usoudil, že jim naprosté vojenské podrobení může jen prospět: „Více než ostatní horské kmeny mají Čečeni daleko k civilizaci a blízko k barbarství. Zvířecí způsoby polodivokých lidí v jejich životě převládají. Mají vysoce vyvinutý sklon k loupení a vraždění, a to u nich vylučuje jakoukoli možnost jakékoli řemeslné výroby nebo jiného pokojného zaměstnání “ (Gall 2000:35).

Někteří svobodomyslnější Rusové jako Puškin a Lermontov, kteří na Kavkaz přijeli, aby se zúčastnili vleklé koloniální války, hleděli na horaly v nejlepším případě jako na ušlechtilé divochy. Lermontův obraz z Kozácké ukolébavky (Gall 2000:36), představa Čečence v dlouhém plstěném plášti a se stříbrně vykládaným kinžálem, připraveného vyrazit z úkrytu pod stromy, se bohužel zabydlel v ruském lidovém povědomí: Letí Těrek horempádem, šplouchá do všech stran, Na břeh se zlý Čečen krade, kinžál nachystán. Otec, kozák ostřílený, bdí však nad tebou. Spinkej, moje potěšení, Houpy, houpy, hou.

21

2.6.1. Dávný původ čečenského etnika Původ Čečenců je nejasný a dávný, o etnogenezi tohoto etnika existují rozličné teorie. Je však nesporné, že jsou jedním z nejstarších autochtonních20 etnik Kavkazu. Čečenci patří ke kavkazsko-balkánskému typu europoidní rasy. Jak jsem se již v kapitole 2.4. zmínila, „Čečenci mluví čečenským jazykem, který s příbuzným jazykem sousedních Ingušů a severogruzínských Kistinců/Bacbijců tvoří tzv. vajnašskou větev nachsko-dagestánské skupiny kavkazské jazykové rodiny“ (Souleimanov 2006a:2). Podle Emila Souleimanova, jednoho z největších odborníků na problematiku Severního Kavkazu, první dochovanou zmínku o předcích dnešních Čečenů nalezneme v Arménské geografii Ananija Širakaciho ze 7. století, gruzínské letopisy ze 13. a 14. století pak informují o „Dzurdzucích“, což bylo ve středověké Gruzii společné označení pro vajnašské kmeny (Souleimanov 2006a). Jak již bylo jednou zmíněno, Čečenci jsou blízkými příbuznými se svými západními sousedy – Inguši. Tyto dva národy tvoří samostatnou etnickou skupinu a mají jen velmi málo společného se svými sousedy na východě i na západě. Tito sousedé, Čerkesové na západě a Dagestánci na východě, se velmi odlišovali: oba měli aristokracii a jasné třídní rozdíly, naproti tomu Čečenci nikdy aristokracii neměli. Dagestán měl rovněž bohatou směsici etnických skupin a mnohem starší tradici islámu. Čečenci tvořili v minulosti společně s Inguši národ Vajnachů21, který podle legend přišel do oblasti Kavkazu z Mezopotámie. Ve středověku se na nynějším území Čečenska rozkládala republika Alanie, která byla ve 13. století zničena vpádem Mongolů. V 16. století se zde trvale usadily horské kmeny Ingušů a Čečenců, které přibližně ve stejné době přijaly sunnitský islám. I v dnešní době Čečeni a Inguši sami sebe nazývají Vajnachy, mluví jazyky vzájemně srozumitelnými, ale zjevně odlišnými, a ke sňatkům mezi těmito skupinami dochází jen zřídkakdy. Gall (2000:31) uvádí, že „sami Čečeni si říkají Nochči, jméno Čečeni pochází od vesnice na řece Argun na jih od Grozného, kterou Rusové nazývali Bolšoj Čečen22“. 2.6.2. Sociální struktura Čečenců Jak již bylo uvedeno, Čečenci nikdy nezaložili žádné království, neměli ani vladaře po vzoru sousedních etnik a rovněž dnes je patrné demokratické zřízení teipů23. V předmoderní době měli jen dvě kategorie lidí – uzden neboli svobodný člověk, a lai neboli otrok, obvykle válečný zajatec, který vykonával polní práce a neměl žádná společenská práva. Čečenci v těchto dobách své nezávislosti tvořili několik samostatných společenství, ve kterých vládla lidová shromáždění. Čečenci se tedy v dobách své nezávislosti nikdy nepodřizovali žádné autoritě, jednalo se vždy o tzv. horskou demokracii, a jediné, čemu se podřizovali, byla rada starších. Platila a dalo by se říci, že platí dodnes, všeobecná úcta k těmto starším lidem. Do rady starších měli přístup všichni muži bez ohledu na majetek i původ a tato rada rozhodovala podle adatu24, tedy dle nepsaného zvykového práva. 20

Původních. Vajnaši = „naši lidé“. 23 V ruských zápisech je poprvé zmíněna v roce 1708 a nyní je známa jako Čečen - Aul (Gall 2000). 23 Neboli klanů. 24 Adat funguje dodnes coby kodifikovaný právní systém – budu se jím v následující kapitole podrobněji zabývat. 21

22

Základem společnosti Čečenců je dodnes tzv. uzden nebo ozden, což znamená, jak jsem vysvětlila v předešlém odstavci „svobodný“. V čečenštině to znamená také „rovný“. Je to termín vysvětlující zejména vztahy mezi muži, který říká, že jsou si všichni rovni. U jiných etnik byl svobodný pouze šlechtic v kontrastu s poddanými, avšak u Čečenců to vždy znamenalo, že všichni muži jsou si rovni bez ohledu na původ či majetek. Další věc, která je pro strukturu čečenské společnosti charakteristická, je její klanové zřízení. Klany tvoří již po dlouhá staletí nejen u Čečenců, ale i u ostatních severokavkazských národů základní jednotku společnosti. Takových klanů neboli teipů je v současném Čečensku více než 15025 a můžeme je najít jak na vesnici, tak ve městech. Dalo by se říci, že se jedná o jakési společensví lidí, které má původ ve společném vlastnění půdy. Nově příchozí do určité oblasti se mohl k teipu připojit tím, že získal nějaký pozemek. Příslušnost k teipu tedy váže Čečence k rozsáhlé širší rodině a k půdě zděděné po předcích. Teip neboli klan se může skládat z populace jedné až tří vesnic. Klany měly a do velké míry stále mají své vlastní hřbitovy, rady starších a soudní tribunály. Vůdcové klanů jsou většinou voleni. Klany se mohou dále dělit na menší jednotky, které jsou obvykle tvořeny deseti až padesáti rodinami. Mezi některými klany tradičně panuje velká rivalita, mezi jinými naopak pevné spojenectví. Jednotlivé rodiny se však od klanů štěpí jen v důsledku silných rozporů. Je nutno říci, že struktury teipů rozhodujícím a zásadním způsobem ovlivňují politický a sociální původ Čečenců. Byl to právě systém teipů, který v pohnuté historii pomohl Čečenům přežít, vzájemně se podporovat.26 Klany také ve všech čečenských válkách dokázaly uchránit mnohé lidi před propadem do úplné bídy, pomohly Čečencům udržet si své tradice a náboženství navzdory letitým snahám tyto struktury narušit a zničit právě díky přísným pravidlům, semknutosti a v nemalé míře také hrdosti na vlastní historii. Navzdory všem snahám je však patrné, že rodová struktura byla v minulém století značně narušena, a to zejména v důsledku vyhnanství na přelomu 40. a 50. let. Čečeni si přesto do současné doby tento způsob organizace své společnosti nadále důsledně udržují. Vždyť klan je pro ně více než státní zřízení. Je zajímavé, že i do dnešní doby je u politických vůdců přihlíženo k jejich klanové příslušnosti. Kromě rozlišení na teipy existuje mezi Čečeny ještě výraznější dělicí čára mezi lidmi z hor a z rovin. Horští Čečeni, chránění přirozenými krajinnými překážkami, byli vždy nezávislejší, zatímco lidé žijící v severní oblasti nížin pracovali a žili po celá staletí bok po boku s Rusy a kozáky. V historii se setkáváme s obdobími, kdy jednotliví čečenští vůdcové stranili kmenům z jedné či druhé oblasti v závislosti na tom, odkud sami pocházeli.27 2.6.3. Zvykové právo (adaty28) „Podívejte, co se s námi stalo. Lidé si přestali jeden druhého vážit, muži přestávají plnit svou základní funkci živitele rodiny. Proto je důležité, aby se právě teď tradice dodržovaly. Jinak ztratíme i ten poslední 25

Vítková 2000:12. Nezanedbatelná je i podpora členů klanů žijících v zahraničí. 27 Známý je příklad v horách narozeného Džochara Dudajeva, jenž se dostal v Čečensku k moci v roce 1991 a který horským teipům otevřeně stranil a podpořil jejich nároky. Je známo, že rozhodující pomoc válečným akcím poskytovaly také horské vesnice. 28 Neboli horská etiketa, které se v čečenštině říká lochčala. 26

23

kousek ze svého ,já´. Mně se naše obyčeje líbí. Jsem hrdá na naši pohostinnost, na to, jak se s úctou chováme ke starším – když otec nebo starší bratr něco řekne, nikdo mu nesmí odporovat. Ani kdyby neměl pravdu“ (Paní Kalimat in Procházková 2003:47).

V následujících dvou kapitolách se pokusím ukázat, že čečenské kulturní dědictví v sobě zahrnuje jak prastaré pohanské tradice, tak i prvky sunnitského islámu. Souhrn těchto starých zvyků, tradic a muslimská víra jsou ústředními hodnotami v životě Čečenců.29 Nyní bych se ráda vrátila k výše zmíněným adatům. Toto „nepsané zvykové právo“, jak bychom termín adat mohli také přeložit, není pouhým folklórem minulosti, ale určuje společenské normy a hodnoty i v moderní čečenské společnosti. Je všeobecně známo, že ruské zákony a obyčeje zůstaly v Čečensku až do doby zcela nedávné něčím cizím. Pochopení adatů je nezbytné, chceme-li se zabývat čečenskou mentalitou a její adaptabilitou na nové prostředí – v našem případě schopností adaptability na normy, hodnoty, tradice a uspořádání české společnosti. Čečenské adaty předepisovaly chování pro muže, chování pro ženu, týkaly se krevní msty, pohostinnosti, přátelství, úcty ke starším, úcty k předkům, zdrženlivosti a řady dalších momentů každodenního života této společnosti. Co se týká čečenských mužů, jejich vlastnosti a charakterové rysy byly odpradávna připodobňovány k postavě rytíře či kavkazského džigita30. „Od muže se v čečenské společnosti očekávalo, že již odmalička bude projevovat velkou odvahu, statečnost, bude umět zacházet se zbraněmi, pro svého přítele bude ochoten obětovat život.“31 Podle Petry Kohoutové, která se zabývá zvykovým právem kavkazských etnik, je pro čečenskou mužskou společnost dodnes charakteristická značná rivalita, která vyplývá již ze stereotypu čečenské společnosti, jež se nikdy nepodřizovala žádné autoritě. Z toho vyplývá, že chtěl-li nějaký muž něco dokázat a mít dobrý obraz sebe sama ve společnosti, vážnost a úctu, musel se o to sám přičinit. To znamená, že musel být rovněž dobrým džigitem. Na veřejnosti neprojevoval své city, protože v případě, že by dal najevo strach nebo například zlost a rozčilení, bylo by to považováno za znak slabosti. V praktickém životě to tedy znamenalo – a dodnes znamená, že na veřejnosti neprojevoval náklonnost své ženě, ani lásku k dětem. V tomto smyslu byl tedy značně zdrženlivý a snažil se o sebekontrolu, neboť jakékoli emoce by byly projevem slabosti. Podle Kohoutkové by měl čečenský muž rovněž ctít své rodiče a další starší osoby. Tato úcta ke starším dodnes znamená, že pokud vejde do místnosti otec, tak by měl syn (případně i jeho žena) vstát, nesmí v jeho přítomnosti sedět, kouřit ani pít alkohol či mluvit nahlas. Měl by respektovat vše, co otec řekne. Totéž platí i ve vztahu k matce, starším bratrům či starším jako takovým, kteří například zasedají v radě starších nebo se jim prokazuje určitý respekt. Úcta k předkům je také zcela samozřejmou věcí pro čečenskou společnost. Členové určitého teipu často znali i dvanáct generací nazpět, jakož i jména mystického prapředka. Čečenci obecně kladou na své předky velký důraz. A právě především díky tomu se čečenský muž, ale i žena, snaží chovat tak, aby nezhanobili nejen sami sebe, ale ani své předky. Jejich vina by se přenesla dokonce i na budoucí členy daného teipu. Proto se všichni snaží chovat přísně podle adatu. 29

Čečenci věří, že všechny ozbrojené i neozbrojené střety s Ruskem a jinými nepřáteli přežili pouze s pomocí víry a starých tradic, které je vždy dokázaly semknout dohromady. Proto bylo také v čečenské společnosti po válce v letech 1994 -1996 možné pozorovat obrovské nadšení pro znovuobjevení starých kořenů, upevňování starých tradic a islámského náboženství. 30 Statečný muž – ochránce rodu. 31 Petra Kohoutková. Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008).

24

Jako další adat bych měla zmínit přátelství. To znamená, že by měl být každý Čečen připraven udělat pro svého přítele prakticky všechno, neboli jak říká Kohoutková, „stát na jeho straně až za hrob“32. Každý, kdo na Kavkaz zavítá, zjistí, že další místní specialitou je pohostinnost. V každém domě, nejen čečenském, bývá upraven speciální pokoj pro hosta. Pokud kdokoli přijde na návštěvu, jsou mu naservírována ta nejlepší jídla, děti ho nesmějí rušit, prvních pár dnů se mu nekladou žádné otázky, zkrátka se s ním zachází jako s privilegovaným členem rodiny.33 Jedním z dalších adatů, který bych neměla opomenout, jsou nepsaná pravidla chování k ženám. V čečenské společnosti je žena objektem nesmírné úcty. Nutno podotknout, že tato skutečnost zcela jistě odlišuje Čečeny od mnoha jiných islámských národů. Ruský etnolog Jan Česnov (in Souleimanov 2005:26) uvádí, že se v každodenním životě „s ženou spojuje představa nositelky vysokých mravních hodnot. Jako národní přísloví je známa věta: ,Není muže, který by nestačil na ženu, ale mnohá žena dokáže z nedůstojného muže udělat důstojného´. Čečenec se bude cítit polichocen, má-li jeho žena nějaké zvláštní pozitivní rysy. Větu ,tvá žena je lepší než ty´ čečenský muž pochopí jako kompliment. Když mu ale řeknete , jsi horší než tvoje žena´, bude to považovat za velkou urážku“. Jedním ze základních pravidel týkajících se vztahu k ženám je zákaz jakéhokoli dotyku ženy. „Až donedávna bylo striktně zakázáno dotknout se dívky či ženy, a to dokonce i při tanci: muže, který se dotknul ženy během tance, mohl okamžitě sprovodit ze světa kinžál jejích konzervativních mužských příbuzných“(Souleimanov 2005:26). Takové chování vůči ženě znamenalo vždy velkou urážku nejen pro ni, ale i pro celou její rodinu a příslušníci této rodiny měli právo takového opovážlivce tvrdě potrestat. Rovněž muž, který se dotkl dlaně dívky, si ji musel vzít. „Tento obyčej platil i jako formální zasnoubení – pokud dívka spustila svoji dlaň do rukou mládence, znamenalo to, že s jeho namlouváním souhlasí a chce si ho vzít. Pokud ke sňatku nedošlo, byla považována za poskvrněnou a mohla být svými bratry či otcem i zavražděna“ (Souleimanov 2005:26). Právě v těchto situacích hrál rituál doteku velkou roli. Co se týká úcty k ženě jako matce dětí, je to ona, kdo je díky své čistotě považována za strážkyni teipu. Na rozdíl od jiných kavkazských etnik byl a je čečenské ženě povolen rozvod. Může se ze své vlastní vůle rozvést a ve výjimečných případech může do svého opatrovnictví získat své děti, přestože je podle tradice zvykem, že v takovýchto případech přebírá nad dětmi zodpovědnost rodina manžela.34 Jedním z dalších projevů prokazování úcty k ženě jsou pravidla únosu nevěsty, což byl na Kavkaze poměrně rozšířený jev.35 Zatímco u jiných kavkazských národností se unesené dívky nikdo neptá, chce-li si vybraného chlapce vzít a založit s ním rodinu, v Čečensku mladíkovi 32

Petra Kohoutková. Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008). Jako kuriozita se často uvádí i případ, že dokonce i když přišel kdosi do domu svého nepřítele v krevní mstě, tedy vrah někoho hostitelova blízkého, byl ho tento hostitel – mstitel povinen uctít jako hosta. Nesměl mu tedy nic udělat, což by mu normálně pravidlo krevní msty přikazovalo, ale musel ho pohostit a pomstít se mu mohl až poté, co host opustil jeho dům a zašel za hranice aulu, tedy horské vesnice. 34 Jedná se o tzv. patrilineární systém. „Patrilinearita je systém pokrevního příbuzenství, který předepisuje, že základním genealogickým vztahem bude vztah po otcovské linii. Znamená to, že dítě bude navždy spojeno se skupinou příbuzných, ke které původem patří jeho otec. Společnosti, které vytvářejí v otcovské linii pokrevní skupiny, jako jsou rod a klan, se nazývají patrilineární……Všichni členové rodu nebo klanu se hlásí k předkovi z otcovy strany. Patrilinearita tedy znamená, že každá osoba je pokrevně spojena s ostatními členy kolektivu jak přes matku, tak přes otce, ale pouze vztahy přes otce nabývají sociálního významu.V patrilineárním systému dědí jedinec po otci nejen své sociální postavení a svou příslušnost, ale obvykle i další sociální, politická a ekonomická práva tituly, úřady, majetek, profesi atd.“ (Vodáková a kol. 2000:130). 35 Dochází k němu nezřídka i dnes. 33

25

tradice ukládá povinnost se dívky zeptat, zda-li ho chce a zda již náhodou nemá vybraného někoho jiného. A v případě, že již má svého vyvoleného vybraného, mladík by mu měl vzkázat, že na něj čeká jeho nevěsta. Podle další kavkazské zvyklosti týkající se funkce žen v čečenské společnosti, pokud dívka či žena vhodila svůj šátek mezi válčící či zápasící muže, bylo to signálem k ukončení boje, a to i tehdy, vedla-li je k boji krevní msta. Kdo by toho pokynu neuposlechl, hrozilo by mu opovržení spoluobčanů. Souleimanov (2005:26) k tomuto dodává, že „čečenské ženy podle tradice házely svoje šátky před ruské tanky, směřující na Groznyj na začátku první ruskočečenské války. Samozřejmě bez výsledku“. Jedním z posledních významných adatů je bezpochyby rituál krevní msty. Tento rituál existuje v mnoha horských oblastech dodnes a vyznačuje se tím, že si při něm jednotliví protagonisté vyřizují své účty násilím namísto soudního procesu. Za sovětských dob bylo zcela obvyklé, že si Čečenec odpykal v ruském vězení dlouhý trest za vraždu, a když se vrátil, mstitel ho zabil. Krevní msta byla vyhlašována nejčastěji stařešiny určitého teipu v okamžiku, kdy došlo k vraždě, těžkému ublížení na zdraví či únosu ženy. Krevní msta mohla trvat desítky let a v minulosti vedla nezřídka k úplnému vyhlazení rodiny, či dokonce celého tejpu, protože vina padala na všechny jeho příslušníky. Došlo-li tedy například k tomu, že byla nějaká dívka znásilněna36, vina za tento čin padla obvykle na všechny mužské příslušníky klanu. V takovém případě se krevní msta týkala nejen pachatele, ale i jeho otce, jeho bratrů či synů, i když častokrát byli v nebezpečí všichni členové daného teipu. Tento teip se za svého „hříšníka“ obvykle postavil a tím pádem mezi dvěma rody vznikla otevřená válka, která – jak jsem již zmínila - mohla vést až k úplnému vyhlazení jednoho z nich. Krevní msta byla vyhlašována rituálně. Byla vyhlašována dopředu tak, aby všichni věděli, že k ní v určitém časovém rozmezí dojde a mohli se na ni důkladně připravit. Mstitel se obvykle připravoval na pomstu tak, že odešel do hor a přísahal, že pokud se nepomstí, tak se ke své rodině již nevrátí. Neholil si vousy, vlasy, a domů se vrátil až po vykonání činu. Systém krevní msty je založen především na tom, že hrozba z krvavé odplaty má odstrašit od první rány, která by mohla spustit celý řetěz násilných činů. Právě tato skutečnost je také hlavním důvodem, proč se Čečensko ubránilo rozsáhlejší občanské válce. Bohužel však tento tradiční systém krevní msty nestačí k potírání zločinnosti. V mezerách mezi pevně soudržnými čečenskými společenstvími rozkvétá nezákonnost podporovaná absencí jednotné ústřední moci a tolerance ke kultuře násilí.37 2.6.4. Islám Čečence odděloval od Rusů, kromě výše uvedeného zvykového práva, ještě další faktor – islám. Ten se v Čečensku uchytil až v 18. století a u Ingušů ještě později. Z raného středověku jsou v západním Čečensku a Ingušsku stopy určitých křesťanských památek, ale celkově byly oba národy až do doby před dvěma nebo třemi stoletími animistické. Islám, který tu potom převládl, byl však velmi horlivý. Většina Čečenců se stala přívrženci jednoho ze dvou súfistických řádů zvaných nakšbandíja38 a kádiríja. „Nakšbandíja, 36

Což bylo a je pokládáno za mnohem vážnější čin než vražda. Únosy kozáků, ruských civilistů i gruzínských kněžen byly v 19. století stálou hrozbou. Za nedávné války se změnily cíle, ale praxe pokračovala. V různých obdobích byli unášeni a za výkupné směňováni ruští dělníci, kněží, novináři i západní pracovníci humanitární pomoci. Banditismus v těchto krajích vždy bujel. 38 Nakšbandskou modlitbou je takzvaný tichý zikr. Věřící se shromáždí v soukromém domě a usednou do kruhu. Šeptají stále dokola tytéž posvátné věty, až dosáhnou jakéhosi svatého vytržení. Tento obřad nevyžaduje žádnou 37

26

původem z Buchary ve střední Asii, která v Čečensku a Dagestánu převládla koncem 18. a začátkem 19. století, byla šířena řadou imámů39, kteří byli současně politickými vůdci, především imám Šamil, a pro nezávisle naladěné Čečence byla zjevně přitažlivá“ (Gall 2000:37). Ve východním Čečensku a Dagestánu jsou zastoupeni i nakšbandisté, nyní však nad nimi početně převažují kádiristé. Kádiríja převládla na území Čečenska v 19. století. Vznikla ve 12. století v Bagdádu a do Čečenska ji přinesl dagestánský ovčák Kunta Hadži. Ve srovnání s nakšbandíjou je kádirský obřad dramatičtější. Vyznavači odříkávají zikr nahlas, pobíhají přitom v kruhu a vykřikují slova modlitby stále hlasitěji, vybičováni rytmickým tleskáním a podupáváním do extáze. Když se v roce 1991 dostal k moci Džochar Dudajev, stal se zikr politickým představením, při němž se v centru Grozného shromažďovaly desítky tanečníků, kteří tančili stále divočeji. Když visela ve vzduch ruská invaze, stal se obřad tancem nezávislosti, při němž jeden rozvášněný tanečník obíhal kruh a mával čečenským praporem, zatímco ostatní ho poháněli rytmickým tleskáním. V chápání role islámu v Čečensku existují určité nejasnosti. Islám tu byl natolik přizpůsoben místním zvykům, že mnoho vnějších pozorovatelů považovalo Čečence za „špatné muslimy“, a ve srovnání se zbožnějšími Dagestánci se na ně dívali skrz prsty. Je pravda, že když se dagestánský vůdce imám Šamil pokusil Čečencům vnutit přísný šariátský zákon40, příliš neuspěl. I přes značný nátlak většina z nich dál pila, kouřila, tančila a hrála na hudební nástroje jako dříve, a tak byl Šamil nakonec nucen povolit Čečencům více svobod než svým soukmenovcům v Dagestánu. „I přesto se však Čečensko stalo silně islámskou republikou a ve 20. letech 20. století tu bylo ohromující množství 2675 mešit a modliteben, 140 církevních škol a 850 muláhů. Sovětské úřady proti nim zakročily tak tvrdě, že do roku 1961 byly všechny mešity bez výjimky uzavřeny. Islám byl však v Čečně natolik zakořeněn, že súfistické obřady pokračovaly a zikr se prý podařilo udržet i v těch nejhorších dobách odboje proti Rusku“ (Gall 2000:38). V roce 1978 byla v Čečensku znovu otevřena první mešita a po roce 1989 se jich všude po vesnicích buduje stále víc a víc. Sovětské roky však způsobily obrovské škody. Čečenská tradiční zvyklostní kultura od 50.let upadala, protože původní obyčeje a tradice byly zahlazeny a většina obyvatel zesvětštěla a „změštěla“. Rovněž islámských učitelů neustále ubývalo. Je potřeba zmínit, že v nacionalistickém hnutí v roce 1991, jemuž se budu věnovat v následující kapitole, nehrál islám žádnou velkou úlohu, což se všeobecně poměrně málo ví.

2.7. Politický vývoj od roku 1990 do současnosti – boj za nezávislost „Jsme jako stádo koní. Když se objeví nebezpečí, okamžitě se semkneme, abychom se mu společně 41 postavili. Jakmile však nebezpečí zmizí, začneme na sebe navzájem dorážet kopyty.“

mešitu a může být konán doma. Bylo to mystérium, do něhož proniknout a rozvrátit je bylo pro sovětské úřady téměř nemožné. 39 Imám – nejvyšší islámský duchovní představený. 40 Šaría je systém islámského náboženského práva. Znamená „cestu“ nebo „stezku ke zdroji vody“. „Je to právní rámec, který reguluje některé veřejné i soukromé aspekty života lidí žijících v právním systému založeném na muslimských principech. Šaría se zabývá běžnými záležitostmi života včetně politiky, ekonomie, bankovnictví, obchodu, smluv, rodiny, sexuality, hygieny a sociálních věcí. Je třeba si uvědomit, že šaría není nějaký jasně kodifikovaný zákoník, ale spíše typ právního systému založeného na islámských náboženských textech. Vyskytuje se ve více pojetích, která se od sebe někdy i podstatně odlišují.“ Definice dostupná online na adrese: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ar%C3%Ada, cit. 20.5.2008. 41 Čečenské přísloví. Souleimanov 2006b:49.

27

Přestože mám v úmyslu se v této kapitole zabývat především moderní historií ruskočečenských vztahů, jež je nejčastěji spojována se dvěma rusko-čečenskými konflikty v devadesátých letech minulého století, v následujícím odstavci se pokusím shrnout nejdůležitější momenty vztahů těchto dvou národností, které nás uvedou do historicky širšího politického kontextu, ze kterého budu vycházet nejen v této kapitole, ale v průběhu celé práce. Rusko-čečenský problém není pouze novodobým konfliktem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Konflikty Ruska s Čečenci se táhnou již od 18. století, kdy se ruský car Petr I. snažil dobýt přístup k Černému moři a překážkou v jeho cestě se mu stal právě Kavkaz. Již během prvních dvou třetin 18. století tedy probíhal krvavý boj mezi Rusy a obyvateli Kavkazu (Kadiev 2006). K připojení Čečenska k ruskému impériu došlo v sedmdesátých letech 19. století. Čečenská a Ingušská autonomní oblast byly vytvořeny v letech 1922, respektive 1924. Tyto autonomní oblasti byly v roce 1934 spojeny a v roce 1936 povýšeny Josipem Stalinem na Čečensko-ingušskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, na jejíž území se v roce 1943 během své „kavkazské“ kampaně dostala vojska nacistického Německa. Pouhá tato skutečnost a podezření z kolaborace s nacisty stačilo sovětskému velení, aby v následujících letech deportovalo přes jeden milion Čečenců, Ingušů a dalších příslušníků kavkazských národů na Sibiř a do střední Asie. Vyklizené oblasti byly obydleny křesťany a v následujících letech Čečensko a Čečenci téměř přestali existovat. Obrat nastal až v roce 1957, kdy nový sovětský vůdce Nikita Chruščov dovolil přeživším Čečencům a Ingušům návrat do jejich domoviny. I nadále však existovalo v reálném životě vůči Čečencům mnoho omezení a diskriminačních prvků, například neexistující přístup ke vzdělání v rodném jazyce, omezená účast ve státní správě a na úřadech, nulová politická reprezentace a další restrikce. Zejména v tomto období je možno nalézt kořeny ve velmi silné nenávisti Čečenců vůči Rusům, která se později projevila v neochotě uzavřít s Ruskou federací dohodu a ve snaze získat plnou suverenitu a samostatnost.42 Krize komunistického režimu na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let Čečenci využili a pokusili se o vybudování zcela nezávislého státu. Do čela hnutí odporu se tehdy postavil Džochar Dudajev, bývalý generál leteckých sil Rudé armády, který rezignoval na funkci v armádě a rozhodl se vést svůj národ k nezávislosti.43 „Dudajev založil Celonárodní kongres čečenského národa a již 27. listopadu 1990 proklamoval vystoupení ze svazku RSFSR i SSSR, i když moc v zemi ještě neměl. S podporou své Národní gardy obsadil republikový Nejvyšší sovět a převzal moc v zemi. Prezidium Nejvyššího sovětu RSFSR proti tomu protestovalo, nicméně 9. října 1991 byla slavnostně vyhlášena nezávislá Čečenská republika za účasti desetitisíců lidí na náměstí Svobody v Grozném. Tentýž den byl Dudajev zvolen čečenským prezidentem a přísahal na korán věrnost islámu“ (Severní Kavkaz 2005:12). Džocharu Dudajevovi se krátce po založení nezávislé čečenské republiky podařilo dosáhnout odchodu ruských vojáků, po nichž mu zůstalo mnoho zbraní. Dudajev po svém nastoupení do funkce prezidenta aktivně cestoval a hledal podporu v zahraničí. Avšak ke svému zklamání zjistil, že nezávislost Čečenska nezískala ve světě podporu. Během roku 1993 se dostal do sporu i s vlastním parlamentem, který Dudajeva obvinil z autoritářských způsobů vlády. V dubnu Dudajev vyhlásil prezidentskou správu a rozpuštění parlamentu – ten reagoval 42

Na rozdíl například od Ingušska, které se k Ruské federaci připojilo. Je zajímavé, že Dudajev se dostal k moci za tiché podpory Jelcina, který tajně doufal, že v historicky nepřátelsky naladěném Čečensku tak bude mít Moskva loajálního partnera. Místo toho vedl generál Dudajev od počátku Čečensko k samostatnosti. Jakmile se tato kalkulace ukázala jako naprosto mylná, začaly v Moskvě narůstat obavy. Mezi Dudajevem a Jelcinem postupně sílily pocity antipatie, které vedly až k ozbrojenému konfliktu v roce 1994. 43

28

sesazením prezidenta. Nastalo období chaosu, v němž části území byly fakticky mimo Dudajevovu kontrolu. V čečenské společnosti začaly rozhodovat rodové vazby – řada z nich Dudajevovi tehdy vypověděla poslušnost. Situace V Čečensku postupně nasvědčovala tomu, že Dudajev není schopen Čečensko efektivně řídit, a země se stala centrem kriminálních živlů. V Moskvě navíc narůstaly obavy, že se Čečensko a jeho případná úspěšná snaha o samostatnost stanou precedentem i pro ostatní části Ruské federace.V listopadu 1994 došla federální vládě trpělivost a do Čečenska byly poslány ruské federální jednotky. Začala první rusko-čečenská válka. Navzdory dvou let trvajícím těžkým bojům se federální vládě nepodařilo znovu Čečensko ovládnout. V srpnu 1996 byly konečně bojové akce ukončeny uzavřením Chasavjurtské dohody, po níž následovala mírová smlouva mezi Ruskou federací a Čečenskem (Severní Kavkaz 2005). „Následkům nejpustošivějšího válečného konfliktu v nejnovějších dějinách Kavkazu padlo za oběť podle některých odhadů přibližně 80 000 obyvatel, tedy kolem 8 % veškerého čečenského obyvatelstva. Další desetitisíce lidí si odnesly fyzické a psychické újmy na zdraví, statisíce přišly o střechu nad hlavou. Kobercové nálety a dělostřelecké útoky zničily továrny a infrastrukturu a významně poškodily místní ekosféru, hlavní město Groznyj bylo téměř úplně zničeno.“44 Za těchto nepříznivých podmínek se Čečenci pustili do obnovy své země. Avšak ani podepsání mírové smlouvy, ani zvolení relativně umírněného Aslana Maschadova do funkce prezidenta Čečenska nevedly ke zlepšení politické ani sociálně ekonomické situace. Maschadov neměl dostatek moci a prostředků, aby si udržel svou autoritu a Čečensko upadlo zpět do stavu anarchie, kriminálních praktik, obchodu se zbraněmi a drogami či únosů. Jednou z příčin špatné hospodářské situace byla skutečnost, že slib Ruské federace poskytnout pomoc při obnově sociálního systému a vyplácení sociálních dávek byl dodržen jen částečně a finanční podpora se navíc zpravidla nedostala k cílové skupině obyvatel, které byla určena. Mezi někdejšími spolubojovníky, nyní již rozdělenými podle rodově klanového či teritoriálního principu do nejrůznějších ozbrojených formací, vypukly krvavé boje o přístup k beztak omezeným ekonomickým zdrojům, zejména k ropným vrtům v centrální části republiky. V čečenské společnosti zároveň došlo k ideově náboženské fragmentaci. Válka totiž přivodila radikalizaci a posun hodnot především u psychicky nejméně odolné části veřejnosti – u mládeže. Mnozí mladí Čečenci, kteří přišli o příbuzné či blízké a léta vydobývaný majetek, se nedovedli vyrovnat s intenzivním pocitem křivdy, ponížení a utrpení. Toužili po srozumitelném a výstižném vysvětlení toho, co a proč se stalo, a začali se přidávat k vahhábitům45 - přívržencům radikální islámské sekty, která vznikla v polovině 18. století v pouštích Arabského poloostrova. Kázání těchto stoupenců „čistého islámu“ o tom, že nejdůležitějším posláním každého muslima je džihád – svatá válka za víru, která má být vedena proti „nevěřícím“46 - některé dezorientované Čečence oslovila a přesvědčila. Fakticky nezávislé Čečensko se tak stalo svědkem nejen ekonomicky motivovaných bojů mezi jednotlivými klany, ale i nábožensky podmíněných ozbrojených střetů mezi přívrženci tradičního súfijského islámu, který vyznává většina obyvatelstva republiky, a vahhábity. Sektáři se neštítili obchodovat s rukojmími, a to jak s Čečenci, tak s cizinci, demonstrovali vůči nemuslimům a nevahhábitům zvýšenou krutost a neváhali své odpůrce likvidovat atentáty. 44

Souleimanov (online). (cit. 22.1.2007). „Vahhábismus je fundamentalistický proud uvnitř islámu pocházející ze Saudské Arábie. Vahhábisté se snaží o dosažení islámského státu a společnosti, ve které se všichni občané (tedy i ti jiného vyznání) musí podrobit nejpřísnější, konzervativní interpretaci islámských norem chování“ (Severní Kavkaz 2005:6). Ženy tak musí chodit kompletně zahalené a mají naprosto podřadnou roli, nemohou v zásadě ani pracovat. 46 Tedy podle vahhábistů proti všem, kdo nesdílí jejich značně zkreslená náboženská přesvědčení. 45

29

Nehledě na skutečnost, že pouze malé procento Čečenců sympatizovalo s vahhábity, jejich disciplinovanost, fanatismus a ekonomická soběstačnost, kterou si dovedli zajistit spoluprací s řadou islamistických organizací po celém světě, z nich učinilo mocnou sílu. Od roku 1996 se již stávající anarchie prohlubovala, protože arabským vahhábistům se díky opravdu značným finančním prostředkům podařilo v odboji vytvořit radikální islamistické křídlo. Maschadov se pokoušel zachovat svoji moc uzavíráním kompromisů s islámskými fundamentalisty kromě jiného i tím, že zavedl legislativu na bázi šaría. Těmito kroky postupně ztrácel důvěru obyvatelstva a jiných vojenských vůdců. Ve snaze sjednotit čečenskou společnost v boji proti nenáviděnému nepříteli a vymanévrovat umírněného prezidenta Aslana Maschadova se vahhábité v srpnu 1999 rozhodli pro útok na Dagestán. Nešťastný útok vedený pod heslem „osvobozování dagestánských bratrů od ruského jha“ posloužil Rusku na podzim 1999 jako záminka ke druhé invazi do Čečenska. S velkou podporou parlamentu a obyvatelstva pověřili v polovině září 1999 prezident Jelcin a premiér Putin ruské vojsko úkolem zahájit opět boj proti čečenským povstalcům. Moskva zároveň uvedla, že Maschadova považuje za teroristu a přestává ho uznávat za prezidenta Čečenska (Severní Kavkaz 2005). Putin, který nad druhou čečenskou válkou převzal politickou záštitu, „vycítil veřejnou podporu silového zásahu v Čečensku a pojal tedy druhé čečenské tažení jako válku s terorismem, jejímž konečným cílem mělo být svržení Maschadova“ (Herspring 2003:191). Již v říjnu 2000 prohlásil Putin válku za skončenou a vyhranou federálními vojsky.47 Federální bezpečnostní služba (FSB)48 dostala příkaz, aby i ve spolupráci s federální pohraniční službou (FPS) a pravidelnými vojenskými jednotkami Čečensko zbavila posledních teroristů. Federálním vojákům se však do dnešního dne nepodařilo dostat pod kontrolu hornatý jih Čečenska. Mimo to dělá ruským vojákům velké potíže nalézt účinný způsob boje proti guerillové taktice povstalců. „Tento druhý čečenský konflikt přinesl mnoho obětí: zahynuly nebo zmizely desetitisíce občanů a asi 250 000 osob (dočasně) z Čečenska uprchlo. O život tehdy přišlo asi 12 000 ruských vojáků a rovněž 3 000 čečenských bojovníků“ (Severní Kavkaz 2005:8). Počínaje rokem 2000 bylo prvořadým úkolem Putinovy politiky ustavení a uspořádání poměrů v Čečensku. Pro tento účel bylo zapotřebí vytvořit legitimní orgány vlády na tomto území podle toho principu, který existuje v dalších etnických autonomiích Ruské federace.Od roku 2002 chce ruská vláda Čečensko stabilizovat prostřednictvím politického procesu normalizace a „čečenizace“49 místní správy a instancí udržujících pořádek. Za tímto účelem se 23. března 2003 konalo referendum, při němž se 96 %50 obyvatelstva vyslovilo pro přijetí nové ústavy Čečenska. Na základě této ústavy zůstane Čečensko členem Ruské federace. Pokud jde o politické aspekty konfliktu, ruské úřady tvrdí, že konflikt již byl politicky vyřešen, že republika je plnoprávnou součástí Ruské federace. Tato slova zazněla i při nedávné návštěvě prezidenta Putina a ministra zahraničních věcí Lavrova v Praze. Bohužel však realita, která se za těmito slovy skrývá, tak příznivá není. Pomocí několika voleb byly sice vytvořeny základní instituce demokratického státu, tzn. byl zvolen prezident, byla nastolena vláda a v byl zvolen parlament, avšak kritici tohoto postupu tvrdí, že volby byly nedemokratické, probíhaly v 47

V březnu 2000 byl Putin zvolen prezidentem RF, mimo jiné díky volebnímu slibu, že definitivně ukončí problémy v Čečensku. 48 Bývalá KGB. 49 Čečenizace znamená, že Čečensko bude spravováno Čečenci, ozbrojená i politická moc bude předávána do rukou místních čečenských orgánů. 50 Severní Kavkaz 2005:8.

30

atmosféře strachu a vytvořené instituce jsou pouze prodlouženou rukou Kremlu. Je více než jasné, že ochránci lidských práv a západní pozorovatelé mají naprosto odlišný pohled od ruské strany. Je však pozitivní, že v Čečensku dochází k pozvolné obnově. Postupně se rozvíjí některé výrobní závody, obnovuje se bankovní systém, vytváří se podnikatelské příležitosti, vše jde velmi pomalu, ale skutečně kupředu. Díky ruské pomoci, pomoci z federálního rozpočtu, byly zahájeny výplaty sociálních dávek, vyplácí se penze, stipendia. Byly rovněž zahájeny výplaty kompenzací za zničená obydlí a majetek. Především během roku 2005, kdy v zemi panoval relativní klid, se poprvé v Čečensku opět ve větší míře stavělo51, a stavěly i soukromé osoby: opravovaly se domy a uprostřed rozvalin Grozného otevřely své dveře první obchody, kavárny a kadeřnictví. Otevřená je znovu řada škol, i některé nemocnice nyní rovněž poměrně dobře fungují. Kromě toho se lehce oživily ekonomické aktivity, zvláště v zemědělství a v ropném průmyslu. Je tedy vidět, že ekonomika a sociální systém začínají pozvolna fungovat, což je samozřejmě ještě stále doprovázeno různými nedostatky, jako například korupcí, která v tomto regionu v posledních letech jen bují.52 Ještě stále však existují velké problémy v oblasti bydlení, zajišťování pitné vody, sanitárních prostředků, zdravotní péče, vzdělávání a pracovních příležitostí. V uplynulém roce pracovala vláda na obnově země, přičemž většina pozornosti byla věnována znovuvybudování infrastruktury a výstavbě dočasných ubytovacích středisek. Podle Souleimanova53 je tato normalizační politika Kremlu v Čečensku bohudík v jistém smyslu účinná, protože lidé si potřebují vydělávat peníze, muži si potřebují zajistit takový stav, aby jejich děti či ženy nehladověly. To znamená, že většina lidí má tendenci navracet se opět k mírovému životu, neboť jsou si dobře vědomi toho, že je v první řadě jejich povinností zabezpečit své rodiny. Souleimanov dodává, že podle jeho názoru jsou „lidé v Čečensku opravdu hodně apolitičtí, i když část čečenské populace sympatizuje s odbojem, mnozí prostě chtějí normálně žít. Ať už je to vláda marťanská nebo číkoli. Prostě stabilita, nějaký normální život. Ne záčistky54, ne filtrace55 atd.“56 Domnívám se, že velkou roli při návratu země ke stabilitě budou navíc hrát i čečenské tradice. Díky tradičnímu kultu cti se pravděpodobně bude nekonečný kruh msty točit i v budoucnu. Jak již bylo jednou uvedeno, odpovědnost za provedení krevní msty se přenáší mezi mužskými členy rodiny. Pokud muži již nejsou mezi živými, může v extrémních případech tato povinnost přejít i na ženy.57

51

Částečně díky těmto kompenzačním platbám. Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008). 53 Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008). 54 Začistky je označení pro ozbrojené akce, při nichž některou z čečenských vesnic obklíčí ruští vojáci, kteří v domech hledají zbraně, výbušniny a drogy a kontrolují totožnost obyvatel. Některé z těchto akcí následují po guerillové akci povstalců. Tyto „čistky“ často doprovází násilí proti čečenskému civilnímu obyvatelstvu, špatné zacházení, znásilňování, nezákonné popravy a mizení osob (Severní Kavkaz 2005). 55 Tzv. filtrační tábory, ve kterých jsou vězněni čečenští zajatci. Někteří pozorovatelé je přirovnávají ke koncentračním táborům. 56 Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008). 57 To také částečně vysvětluje situaci, kdy se mezi únosci v divadle na Dubrovce v Moskvě (v říjnu roku 2002) ocitlo i několik Čečenek. 52

31

2.8. Bezpečnostní a humanitární situace. Dodržování lidských práv Co se týká bezpečnostní situace, ta zůstává v Čečensku podle dostupných zpráv stále špatná. Čečenské civilní obyvatelstvo je v každodenním životě navzdory probíhající obnově země vystaveno různým bezpečnostním rizikům: především v důsledku bojových akcí federálních vojsk a povstaleckých skupin, nezákonného zatýkání podezřelých osob ze strany federálních a čečenských jednotek, atentátů, únosů prováděných čečenskými povstalci a v neposlední řadě také vzhledem k existenci všudypřítomných pozemních min58. Kromě toho zde často dochází k rozsáhlé násilné kriminalitě. Podle ruské nevládní organizace Memorial přichází v Čečensku ročně o život asi tisíc občanů a mnohonásobek tohoto počtu utrpí zranění. Počet obětí v jednotlivých letech je od roku 2002 více méně stabilní. Přesto však v současnosti dochází k novému vývoji: zvyšujícímu se počtu atentátů, rozsáhlým útokům a rozšíření násilností na zbytek severního Kavkazu (Severní Kavkaz 2005). Jak jsem již zmínila, jedním z velkých problémů na území Čečenska jsou tzv. záčistky. Tyto cílené akce ze strany federálních a čečenských jednotek jsou prováděny obvykle z důvodu značné kriminality. Jejich následkem jsou pak zatýkání, často doprovázena pácháním násilí na podezřelých osobách. Tyto akce jsou zaměřovány proti potenciálním pachatelům trestné činnosti, především mužům, kteří jsou považováni za (potenciální) povstalce, a proto mohou být zatčeni bez jasného zákonného důvodu.59 Ne vždy lze jasně od sebe oddělit bojovníky a nebojovníky. Stává se, že čečenští muži (civilisté) krátce bojují v povstaleckých akcích – ať už jako najaté síly, či z donucení – aby po skončení opustili bojiště a vrátili se domů. A jak zatčení probíhají? Často jsou uskutečňována ilegálně, provádějí je maskovaní muži, není při nich informována rodina ani advokát. Zatýká se především prostřednictvím nočních únosů a speciálních operací. Ve většině případů zmizely zatčené osoby beze stopy, neví se, zda byly zabity, nebo poslány do vazby či do některého z filtračních táborů. Mnohdy není ani jasné, kdo tyto cílené akce prováděl – zda federální vojska, či vojska čečenské vlády. Během těchto záčistek, které probíhají zejména na venkově, bývají nejen zatýkány podezřelé osoby, ale i rozkrádán majetek obyvatel, znásilňovány ženy a je pácháno i další násilí na podezřelých osobách. Pravidelně se stává, že jsou Čečenci dlouho drženi ve vězení, často v neoficiálních vazebních věznicích či ve filtračních táborech, aniž jsou předvedeni nebo je proti nim vzneseno obvinění. Rodiny a advokáti nemohou rovněž dlouho získat přístup k drženým ve vazbě. Často se vyžadují od rodinných příslušníků nebo přátel výměnnou za propuštěného vězně zbraně, munice a peníze. S uvězněnými se špatně zachází – bývají týráni, mučeni a drženi v nelidských podmínkách. V Čečensku nyní působí řada ilegálních ozbrojených skupin, které vyvíjejí své aktivity rovněž za hranicemi státu. Na území země působí mnoho povstalců, kteří páchají zločiny nejen 58

Takřka nikde na světě není počet zemních min a nevybuchlé munice tak vysoký jako v Čečensku. Zemní miny používají federální vojska i čečenští bojovníci (Severní Kavkaz 2005). 59 Nejsou to však pouze muži, kdo nese riziko, že se stane obětí zatýkání, špatného zacházení a zavraždění. To platí dnes již takřka v stejné míře také pro ženy, a to v důsledku nového jevu sebevražedných teroristek. Je-li zabit nějaký povstalec v boji nebo zemře domnělý povstalec ve vazbě, jsou ženské členky rodiny nyní považovány za potenciální „černé vdovy“. Z těchto důvodů unesli muži s maskami a v kamuflážních oblecích jen v prvních měsících roku 2004 desítky žen poté, co krátce předtím tyto ženy ztratily manžela, otce nebo bratra (Severní Kavkaz 2005). Za potenciální teroristky jsou považovány i ženy, které se oblékají konzervativním islámským způsobem, přičemž se takovéto ženy vystavují značnému riziku kontroly, vyslýchání a zatčení. Ve většině případů se ženy po dvou až třech dnech zase objeví, ale pravidelně dochází i k delšímu držení ve vazbě. Ruské úřady však tvrdí, že majík dispozici indikace, že tyto zmizelé ženy se nacházejí v teroristických výcvikových táborech, kde připravují nové akce.

32

proti federálním a čečenským vojskům, nýbrž i proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu. Celá ozbrojená opozice se skládá z mnoha různých skupin a podskupin, jež je možné rozdělit na skupiny v rámci umírněnějšího nacionalistického křídla a skupiny patřící k radikálně islamistickému křídlu. U radikálně islamistického křídla bojují i zahraniční muslimové, většinou vahhábisté, z větší části pocházející z arabských zemí. Podle ruských a amerických bezpečnostních služeb existují kontakty mezi čečenskými rebely a sítí Al- Kajda (Severní Kavkaz 2005). Povstalecké skupiny jsou ve značné míře podporovány nebo posilovány civilním, zejména čečenským obyvatelstvem, které s nimi sympatizuje. Stává se, že sympatizující občané bývají najímáni na specifické akce. K těmto akcím, proti kterým není takřka žádné obrany, jsou většinou verbováni a cvičeni ti Čečenci, kteří ruským přičiněním ztratili své členy rodiny. A právě z této skupiny obyvatel, tedy těch, co ztratili své příbuzné nebo těch, kteří sami prošli hrůzami nezákonného věznění či pobytem ve filtračních táborech, se rekrutují noví členové odbojových hnutí.V poslední době totiž na území Čečenska zůstává jen hrst „nezlomených“ mužů, kteří ještě nikdy nepocítili křivdy páchané na většině civilního obyvatelstva v posledních patnácti letech. A právě tady dochází k potřebě krevní msty, která je jedním z důvodů, proč tento odboj stále přetrvává. Podle některých odborníků na politickou situaci v zemi nabývá odboj apolitické příčiny. Lidé, kteří se zúčastňují různých odbojových aktivit, nejsou pro vznik nezávislého státu jako takového, ale jsou vedeni individuální snahou pomsty, což je velmi důležitý prvek. Pravděpodobně jednou z nejtragičtějších operací, na které se povstalecké skupiny podílely, byl útok 1. září 2004 na základní školu v Beslanu v Severní Osetii.60 A jak financují povstalci své vojenské akce? Hlavními zdroji financí jsou především zločinecké aktivity, jako například pašování drog a ropy, únosy osob, které jsou propuštěny teprve po zaplacení výkupného. V uplynulých letech získali povstalci také mnoho peněz prostřednictvím některých islámských organizací ze zahraničí. Co se týká humanitární situace v Čečensku, i ta je v zemi nadále špatná. Díky rozsáhlé potravinové pomoci ruské vlády, nevládních organizací a mezinárodního společenství nepanuje zcela akutní nedostatek potravin, přestože distribuce zůstává problémem v důsledku nedostatečné infrastruktury a špatné bezpečnostní situace. Avšak nevládní organizace operující v Čečensku se stále více dostávají pod tlak ruských úřadů. Velkým problémem dosud zůstává bezpečnost poskytovatelů pomoci. V důsledku této skutečnosti je jejich svoboda pohybu silně omezena a jejich počet zůstává nepatrný. Rusko je bohužel také jedinou zemí, která vybírá dovozní daň z předmětů určených jako pomoc. V současné době je vysoké procento výdělečného obyvatelstva bez práce. Pro mnohé z nich bývá humanitární pomoc významným či jediným způsobem, jak si opatřit živobytí. Země je navíc zmítána korupcí, vydíráními i krádežemi. I čečenští občané se pravidelně stávají obětí vydírání a korupce. V praxi je tedy potřeba dávat za všechno úplatek. Vinou dlouhotrvajícího konfliktu a nestabilní ekonomické situace jsou čečenští obyvatelé hluboce zadluženi a stávají se stále závislejšími na humanitární pomoci. Na území Čečenska působila řada ruských institucí a mezinárodních organizací, které vykonávaly dohled nad dodržováním lidských práv. Postupně však došlo ke snižování počtu těchto institucí, neboť měly (a doposud zřejmě mají) stále těžší podmínky pro to, aby pokračovaly ve své práci. Na jedné straně v důsledku překážek vytvářených vládou a na straně 60

Novým fenoménem se stávají sebevražedné útoky páchané ženami.

33

druhé v důsledku zvyšujícího se ohrožení (dokonce ohrožení vraždou) každého, kdo se zasazuje o ochranu lidských práv: pracovníků nevládních organizací, nezávislých novinářů, zásadových státních funkcionářů a politiků, advokátů a lidí, kteří se odváží podat stížnost proti porušovatelům lidských práv.

3

Čečenská diaspora

„Podle mého máme v sobě tolik energie, síly a jsme natolik pracovití, že se domnívám, že jiný národ by válku tak dobře nezvládl. A máme naději jít dál…a jdeme.“ (Paní D.)

3.1. Malý exkurz do historie čečenské emigrace Dějiny historie čečenské emigrace se dají podle Baudina Kadieva61 rozdělit zhruba na tři období. Jak už jsem jednou zmínila, území současného Čečenska patří již po staletí do zóny politických a ekonomických zájmů ruského státu. Jen pro příklad, v 18. století podniklo carské Rusko třicet čtyři vojenských tažení do Čečenska, ve století 19. bylo takových tažení již padesát šest (Kadiev 2006). A to nemluvíme o řadě menších trestných výprav. V reakci na tyto události dochází v 18. století k sedmi protikoloniálním povstáním Čečenců. Od konce 18. století tato povstání přerůstají v národně osvobozenecká hnutí pod vedením nejrůznějších obránců vlasti, do kterých se posléze zapojily i jiné národy severního Kavkazu. Během těchto těžkých historických zkoušek utrpěl čečenský národ obrovské ztráty nejen na životech, ale i po stránce ekonomické a duchovní. Podle Kadieva se v této době národ přiblížil kritické hranici, kdy by mohlo dojít k praktickému vymizení čečenského národa jako etnika. Kadiev (2006:14) dodává: „Podle početných tvrzení předních analytiků a historiků světových jmen se tyto války na území Čečenska pozastavovaly jen v důsledku kritického poklesu počtu obyvatelstva a hrozby fyzického vybití celého národa“. Do tohoto období patří první vlna čečenských uprchlíků, kteří emigrovali zejména do států Blízkého východu, kde dodnes můžeme najít desítky velkých osad Čečenců této imigrační vlny. Již uvedené požadavky carského Ruska vůči Čečencům dostávají ve 20. století podporu v podobě ideologických dogmat. V době druhé světové války je celý národ obviněn z velezrady a začíná se vypracovávat komplexní systém chování vůči čečenskému národu jako kolektivnímu zrádci komunistických ideálů. Protože tato ideologie byla zaměřena proti celému národu, dochází 23. února 1944 k totální deportaci celého čečenského národa na Sibiř a do Střední Asie.62 Toto období můžeme nazvat druhou vlnou čečenských uprchlíků, která trvala celých třináct let a během níž zahynula více než polovina národa hlady, na podchlazení, či v důsledku přesunů obyvatel do vyhnanství (Kadiev 2006). S následky dvou rusko-čečenských válek, v důsledku nichž vznikla třetí migrační vlna čečenských uprchlíků, se vyrovnává čečenský národ dosud. První masová vlna uprchlíků se dala do pohybu zejména počátkem druhého rusko-čečenského konfliktu, a to v září roku 1999. 61

MUDr. Baudin Kadiev je jednou z nejváženějších postav čečenské emigrace žijících v České republice. V letech 1996-1997 působil jako poradce tehdejšího prezidenta Čečenské republiky Aslana Maschadova, od roku 1997-2000 byl poradcem vlády Čečenské republiky a zplnomocněným představitelem republiky pro jižní regiony Ruské federace. V současné době Kadiev působí jako profesor Pražské mezinárodní univerzity, věnuje se publikační činnosti a účastní se řady veřejných vystoupení týkajících se čečenské otázky. 62 O vysídlení Čečenců a ostatních kavkazských etnik jsem se zmiňovala na straně 28.

34

Kroky prvních uprchlíků směřovaly především do sousedního Ingušska. Podle Vršovského63 dosahovaly počty uprchlíků v této době svých maximálních hodnot, a to až 250 tisíc. Odhaduje se, že celkově bylo touto válkou postiženo až půl milionu lidí, neboť mnozí uprchli i do jiných částí Čečenska, kde se nebojovalo. V Ingušsku byli uprchlíci umístěni buď u příbuzných, nebo v neutěšených podmínkách stanových táborů. Tyto tábory se vzhledem ke svým nehumánním podmínkám velmi brzy staly jakousi „skvrnou“ na politice federální vlády, a tak byl v polovině roku 2002 přijat plán, podle kterého se do konce roku měly zmíněné tábory zrušit. Podle Kadieva (2006) se v současnosti více než 30 % obyvatelstva Čečenska nachází v emigraci, ať už v uprchlických táborech sousedních republik (zejména v Ingušsku), nebo na jiných územích Ruské federace, či v desítkách dalších zemí Evropy, Asie a Ameriky. Jen v Evropě se dle různých zdrojů počet čečenských uprchlíků odhaduje až na 100 tisíc osob64 (Kadiev 2006, Levin 2006). Malá část z těchto uprchlíků získala azyl, většina má statut tolerovaného pobytu, vízum strpění u nás apod.

3.2. Čečenští uprchlíci ve světě Jak jsme se výše dozvěděli, v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu na území Čečenska bylo přibližně 350 tisíc lidí, tedy přibližně 30 % obyvatelstva země, nuceno Čečensko opustit. Z toho odhadem 210 tisíc65 Čečenců zůstává rozmístěno po celém území Ruské federace, zejména v severokavkazských autonomních republikách – tj. v Ingušsku, Kabardinsko-balkarské republice, v Karačejevsko-čerkeské republice, v Severní Osetii a v Dagestánu. Další nezanedbatelná část Čečenců se nachází v zemích bývalého Sovětského svazu, jako v Gruzii, Azerbajdžánu a Kazachstánu. Přibližně 100 tisíc Čečenců, jak jsem uvedla v předchozí kapitole, našlo domov v zemích Evropy, menší komunitu můžeme najít rovněž v Severní Americe a v některých zemích Blízkého východu66 ( Severní Kavkaz 2005). 3.2.1. Čečenští uprchlíci v Evropě Pokračující násilí v Čečensku, uzavírání uprchlických táborů v Ingušsku, zhoršování bezpečnostní situace téměř ve všech sousedních republikách, nedostatek efektivní ochrany v RF a částečně též incident v Beslanu zapříčinil pohyb velké vlny čečenských žadatelů o azyl do Evropy. Z těchto a mnoha dalších důvodů tvořili čečenští uprchlíci od roku 2000 v Evropě jednu z největších etnických skupin hledajících azyl. Tato vlna dosáhla svého vrcholu v letech 2003 a 2004.67 Čečencům vstup do Evropy omezuje zejména přísná vízová politika mnoha zemí. „Pro vstup do Běloruska, na Ukrajinu, do Azerbajdžánu a Kazachstánu musí Čečenci předložit pouze platný cestovní pas. Nicméně, ve zmíněných zemích, do nichž mají Čečenci nejsnazší přístup, nemají čečenští uprchlíci žádný, nebo pouze omezený přístup k azylové proceduře. Z tohoto důvodu Čečenci tyto země sousedící s Ruskem využívají pouze jako země tranzitní na své cestě 63

Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR. (online). (cit.10.4.2008). Přesnější čísla je poměrně těžké odhadnout, neboť většina zemí, včetně České republiky, nerozlišuje u uprchlíků z Ruské federace národnost. 65 Severní Kavkaz 2005:45. 66 Především v Jordánsku, Turecku a Spojených arabských emirátech. 67 Přestože jsou Čečenci ve většině zemí Evropy v oficiálních statistikách zahrnováni pod příslušníky Ruské federace, UNHCR odhaduje, že většinu žadatelů o azyl z Ruské federace tvoří v těchto letech právě Čečenci (UNHCR 2004:10). 64

35

do Evropské unie“ (Chobotová 2005:25). Čečenci tedy hledali, resp. hledají azyl obvykle v zemích EU, a tak je Ruská federace již celých deset let hlavní zemí původu žadatelů o azyl této národnosti.Většina čečenských uprchlíků (95 %)68 vstupuje do EU bělorusko-polskou hranicí Tereaspol, a to bez platného víza.69 V roce 2004, který je z hlediska přílivu čečenských uprchlíků do Evropy považován za nejkritičtější, bylo podáno 29 07770 žádostí o udělení azylu občany RF (UNHCR 2004:10). Mnoho evropských zemí je schopno poskytnout buď přibližná, nebo přesná čísla žádostí podaných Čečenci. Podívejme se na následující tabulku, která nám umožní porovnat, jaký podíl měli Čečenci na celkovém počtu žádostí o azyl podaných občany RF v uvedených zemích Evropy v roce 2004: Tabulka 2. Podíl Čečenců na celkovém počtu žádostí o azyl podaných občany RF ve vybraných cílových destinacích Evropy v roce 2004 počet podaných žádostí občany RF v roce 2004 Země Polsko

7 180

počet podaných žádostí Čečenci v roce 2004/ v roce 200371 6 319 (5 581 v roce 2003)

Rakousko

6 185

většina z 6 185 ( 6 715 v roce 2003)

Francie Německo Slovensko Česká republika Belgie Švédsko Norsko

2 919 2 767 2 402 1 499

většina z 2 919 1 372 většina z 2 402 většina z 1 499 (4 853 v roce 2003)

1 361 1 288 937

1 020 většina z 1 288 1 370

Zdroj: Chobotová, R. (2005): Protection of Chechens in the Russian Federation and Europe. The Hague, The Netherlands:26. Tabulka č. 2 nám ukazuje, že se počty čečenských žadatelů o azyl v jednotlivých zemích Evropy v roce 2004 významně lišily. Všimněme si také rozdílného počtu podaných žádostí Čečenci v uvedených zemích v letech 2003 a 2004. Například Polsko přijalo v roce 2004 ve srovnání s rokem 2003 větší počet žádostí, přičemž v České republice tomu bylo právě naopak – bylo přijato o více než tři tisíce žádostí o azyl méně. Povšimněme si, že země, jako Polsko nebo 68

The situation of Chechen asylum seekers and refugees in Poland 2005. (online). (cit.9.2.2008). Polsko pro čečenské uprchlíky představuje relativně dostupnou zemi, a to zejména kvůli možnosti zažádat o azyl přímo na hranicích. Z tohoto důvodu většina migrantů směřujících do Evropy zažádala o azyl právě v Polsku. Přibližně tři čtvrtiny Čečenců však nečekaly na výsledek azylové procedury a ještě před jejím verdiktem Polsko opustily. Tento trend také údajně pokračoval i po vstupu Polska do EU, tedy po 1.5.2004, přestože vstoupila v platnost Dublinská konvence (The situation of Chechen asylum seekers and refugees in Poland 2005. (online). (cit.9.2.2008)). 70 Značný podíl na tomto čísle tvořili právě čečenští uprchlíci. 71 Příslušný údaj uveden v závorce. 69

36

Slovensko, vykazují v poměru k mnoha vyspělejším zemím, kromě Rakouska, poměrně vysoké počty žádostí o azyl. Tyto vysoké hodnoty můžeme vysvětlit tím, že zmíněné země byly ve sledovaném období pro čečenské uprchlíky hlavními „vstupními branami“ do Evropy. Vzhledem k dlouhým průtahům azylové procedury a horším životním podmínkám však většina žadatelů tyto země opouštěla ještě před ukončením řízení o udělení azylu a směřovala do dalších zemí Evropy.72 Důvodem k přesunu migrujících Čečenců na západ Evropy bylo tedy již zmíněné nízké procento kladně vyřízených žádostí o azyl73, svou roli však rovněž sehrála rostoucí přítomnost členů rodin nebo přátel v těchto zemích. Je třeba poznamenat, že přestože mají země EU společnou azylovou politiku74, není zde patrný jednotný přístup k čečenským uprchlíkům. Čečenci tudíž mají odlišné šance získat legální statut v různých zemích Evropy. Mezi země, které vykazují nejvyšší čísla udělených azylů, patří Rakousko, Německo a Belgie75. Naproti tomu „mladší“ členské státy, které jsou často pro Čečence vstupní branou do Evropy, jak již bylo zmíněno, mají procento kladně vyřízených žádostí o azyl mnohem nižší. Velké rozdíly v procentech udělovaných azylů v jednotlivých zemích tedy ukazují, že pro většinu Čečenců záleží výsledek azylové procedury především na zemi, ve které o azyl zažádali.76 3.2.2. Migrační vlny čečenských uprchlíků do České republiky „…neměli jsme žádné informace o tom, co nás čeká. První, co jsme u vás uslyšeli, bylo slovo „ostuda“. Odevšad se ozývalo: ,Pozor, pozor…´ To v ruštině znamená ostuda a my jsme to nevěděli. Byli jsme z toho úplně vedle.“ (Paní Tamara in Procházková 2003:127).

Cesta většiny čečenských uprchlíků, stejně tak jako mých respondentů, vedla do Evropy zpravidla přes bělorusko-polské hranice, kde na ně pohraničníci často naléhali, aby pokračovali dále do České republiky, neboť v Polsku nemají možnost azyl získat.77 Jen v roce 2003 zažádalo na území Polska o udělení azylu 6903 osob, přičemž celých 80 % z tohoto počtu tvořili Čečenci.78 Situace v polských uprchlických zařízeních byla podle dostupných informací taková, že po obdržení negativu byli Čečenci vyzývání, aby tábor opustili, a tím se během několika hodin

72

Například na Slovensku více než 90 % všech žadatelů o azyl odešlo dále na západ ještě dříve, než obdrželi výsledek azylového řízení (Chobotová 2005:27). 73 Například na Slovensku obdrželo do roku 2004 azyl pouze sedm Čečenců ((UNHCR 2004) (online). (cit. 6.3. 2008)). 74 Podle společné azylové politiky uprchlíci nemohou zažádat o azyl v libovolné zemi podle svého výběru, ale jsou povinni učinit tak v první zemi, která je součástí EU. Podle Dublinské konvence žadatelé o azyl mohou být odesláni do země, která byla jejich vstupní branou do EU, což je ve většině případů Polsko a Slovensko, kde však mají, jak jsem již výše zmínila, minimální šanci na uspění ve věci získání azylu. 75 Belgie je již tradičně hlavní cílovou destinací čečenských žadatelů o azyl. „Obecně všichni Čečenci, kteří mohli dokázat, že měli v době druhé čečenské války na území Čečenska trvalé bydliště, zde azyl obdrželi“ (Chobotová 2005: 35). 76 Je nezbytné zmínit, že Čečenci hledající mezinárodní ochranu, čelí velmi často mnoha obtížím, včetně zamítnutí vstupu do země, ve které mohli o azyl zažádat, a riziku deportace zpět na území RF poté, co nebylo jejich žádosti o udělení azylu vyhověno. 77 V Polsku přitom získala azyl čtyři procenta žadatelů z Čečenska ((The situation of Chechen asylum seekers and refugees in Poland (online). (cit.9.2.2008)) , což je pravděpodobně více než u nás – v ČR jsou bráni Čečenci jako občané Ruské federace, proto je velmi obtížné obdržet o udělení azylu přesná čísla. 78 Bartnik (online). (cit.3.4.2008).

37

ocitli prakticky na ulici. Některým rodinám polská strana nabízela repatriaci.79 Takovýto přístup polských úřadů vůči čečenským uprchlíkům pouze potvrzoval spekulace českých médií, že polská cizinecká policie považovala Čečence v mnoha případech za ekonomické emigranty. Toto označení se jevilo jako značně nezodpovědné, a to zejména v době nejsilnější čečenské uprchlické vlny, která reagovala na nezlepšující se bezpečnostní situaci v důsledku pokračujícího válečného konfliktu. František Kostlán nebezpečnost tohoto přístupu komentuje ve svém článku Čečenci na pranýři aneb o kultuře médií: „Jeden z Čečenců mi výmluvným gestem ukázal, co by ho v Moskvě čekalo. Kvůli ruským mocným utekli ze své rodné země, nečekalo by je tam nic dobrého“.80 Obavu z chování a postupů ruských úřadů nepřímo potvrzuje i ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman: „Kde máme jistotu, že současná praxe ruských úřadů, podle níž Čečenci dostávají bez problémů pas a nikdo jim nebrání ve výjezdu, není jen další snahou zbavit se jich další formou genocidy“.81 Čečenci, kteří na území Polska obdrželi negativ, byli tedy často postaveni před volbu mezi návratem do země, kde je čekalo reálné nebezpečí, nebo cestou do jiné země. A jak jsem již poznamenala, Česká republika měla díky fámám polských úředníků mezi Čečeny vždy pověst země, která nabízí větší šance na udělení azylu a lepší podmínky k životu po dobu azylového řízení. Tato skutečnost pobídla mnoho těch, kteří v azylovém řízení v Polsku neobstáli, aby se vydali přes hranice do ČR. Podle Gálise82 mohli být někteří uprchlíci, kterým bylo dokázáno, že přišli do ČR přes Slovensko a Polsko, vráceni, neboť přišli z tzv. třetí bezpečné země, kde jim nehrozí nebezpečí. I přes tato opatření mělo koncem května roku 2003 Ministerstvo vnitra ČR přibližně 900 nových žádostí o udělení azylu od Čečenců, kteří již martyriem azylové procedury prošli v Polsku.83 Jedna z prvních velkých čečenských uprchlických vln tedy Českou republiku zasáhla právě v roce 2003. Tuto situaci potvrzuje počet žadatelů o azyl z Ruska, který oproti předešlým rokům rapidně vzrostl, jak ostatně dokládá následující tabulka. Tabulka 3. Počet občanů RF žádajících v ČR mezi lety 2000 – 2008 o mezinárodní ochranu Rok Počet žadatelů

2000 627

2001 643

2002 629

2003 4853

2004 1498

2005 262

2006 170

2007 98

2008 37

Zdroj: Počet žadatelů o mezinárodní ochranu podle roků zahájení řízení. Červenec 1990 – duben 2008. (online). (cit. 5.6.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/9zpl_04.html

Z údajů uvedených v tabulce můžeme vyčíst, že počet čečenských žadatelů o azyl skutečně kulminoval v roce 2003. Ve jmenovaném roce zažádalo o udělení azylu 4 853 občanů Ruska, což znamenalo 43 % všech žadatelů za tento rok, přičemž drtivou většinu z nich tvořili právě žadatelé z Čečenska.

79

Ta by v praxi znamenala, že by byl uprchlíkům zaplacen lístek na vlak do Moskvy a poskytnuty peníze na jídlo na cestu. 80 Kostlán (online). (cit.3.4.2008). 81 Haišman in Kostlán (online). (cit.3.4.2008). 82 Šilhavá, Gális (online). (cit.5.4.2008). 83 UNHCR 2004:12.

38

Nyní se spíše pro zajímavost podívejme na následující graf znázorňující devět národností, které měly největší podíl na celkovém počtu žadatelů o azyl v roce 2003. Graf 1: Nejčastější státní příslušnost žadatelů o azyl v roce 2003

Bělorusk o 18%

5%

2%

Čína

7% 3% 13%

Gruzie Ostatní Rusk o

9%

Slove nsko 43%

Ukrajina Vietnam

Zdroj: Vlastní výpočet; Počet žadatelů o mezinárodní ochranu podle roků zahájení řízení. Červenec 1990 – duben 2008. (online). (cit. 5.6.2008) Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/9zpl_04.html

Podle slov samotných Čečenců byl přístup českých ministerských úředníků vůči jejich situaci oproti polským poněkud zdrženlivější. Někteří z Čečenců si podle Kostlána v době nejsilnější čečenské imigrantské vlny do ČR dokonce pochvalovali, že naši ministerští úředníci při vstupním pohovoru nezpochybňovali výpovědi o jejich osobní situaci v Čečně, jak to mnohdy dělali úředníci polští.84 Tato situace byla pravděpodobně způsobena dřívějším působením novinářů Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny v Rusy obleženém hlavním městě Grozném během nejtěžších bojů. Tito novináři téměř denně poskytovali českým sdělovacím prostředkům aktuální a objektivní informace z válečné zóny, tudíž povědomí o bezpečnostně humanitární situaci v Čečně bylo v ČR výrazně větší než v Polsku, popřípadě v jiných zemích Evropy.85 Situace týkající se počtu čečenských uprchlíků hledajících v ČR mezinárodní ochranu byla až do dubna roku 2004 obdobná, počty žadatelů o azyl byly stále relativně vysoké. Již v této době bylo zřejmé, že je ČR pro mnoho uprchlíků přicházejících z Čečny pouze tzv. tranzitní zemí na jejich cestě dále na západ. Pro většinu z nich azylová zařízení v ČR sloužila jako jakási dočasná zastávka. Jakmile zjistili, jak malé jsou jejich šance na získání azylu, a když se dozvěděli od ostatních Čečenců žijících v Rakousku nebo Belgii, že v těchto zemích není tak složité azyl získat, většina z nich se snažila přejít ilegálně hranice a pokračovat v cestě do těchto zemí. Také Šilhavá tehdejší situaci popisuje obdobně, tedy že „Čečenci, kteří azyl v ČR nedostali nebo nechtěli čekat na rozhodnutí, přešli nelegálně hranice do Německa či Rakouska, kde byla naděje 84

Kostlán (online). (cit.3.4.2008). Rusové do Čečenska novináře nepouštěli, proto evropská i americká média pracovala často jen s tím, co jim předkládala oficiální ruská propaganda. 85

39

na azyl větší. Zatímco v ČR uspějí zhruba dvě procenta žadatelů, v Německu je úspěšnost třeba čtyřikrát vyšší“.86 Chycené uprchlíky na česko-rakouských či německých hranicích buď v rámci mezinárodních dohod vraceli zpět, nebo jim umožnili vstoupit do azylové procedury země, popřípadě azyl udělili. Většinu uprchlíků v cestě do západních zemí motivoval také další faktor. Tím bylo na začátku května 2004 plánované včlenění ČR do EU. Většina z nich chtěla odejít co nejdříve, neboť se obávali, co bude poté, až k této události dojde. Od 1. května 2004, po vstupu ČR do EU, totiž vstoupila v platnost nová pravidla, která sjednotila azylovou politiku všech zemí Unie. Uprchlíci, včetně Čečenců, kteří požádali o azyl v jedné zemi EU, mohli požádat o azyl v další zemi až po dvou letech. Protože Čečenci dobře věděli, že větší šanci na udělení azylu mají například v Rakousku, Německu či Belgii, začali směřovat přímo do těchto zemí, a to bez podání žádosti o udělení azylu v ČR. V reakci na tyto změny začal na území ČR od 1. května 2004 počet žadatelů obecně, stejně tak jako Čečenců, výrazně klesat, jak je patrné z tabulky č. 3. Nyní se podívejme na počty občanů RF, kteří v letech 2000-2008 obdrželi v ČR azyl.87

Tabulka 4. Počet udělených azylů občanům RF v letech 2000-2008 Rok Počet

2000 8

2001 3

2002 28

2003 62

2004 45

2005 69

2006 51

2007 31

2008 7

Zdroj: Počty udělených azylů příslušníkům jednotlivých národností v letech 1990 – duben 2008. (online). (cit. 5.6.2008) Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/6pr_04.html.

Čísla uvedená v tabulce naznačují, že největší počet udělených azylů byl čečenským žadatelům přidělen mezi lety 2003-2005, přičemž posledně jmenovaný rok byl z hlediska úspěšnosti Čečenců v azylovém řízení tím nejvýznamnějším. Na konci této kapitoly bych ráda zmínila, že podle statistik zveřejněných Odborem azylové politiky MV disponuje v současné době statusem azylanta 318 osob občanů RF88, přičemž dá se předpokládat, že významný podíl na tomto počtu mají právě Čečenci, kterých žije v současné době na území ČR okolo pěti set89.

4

Vymezení nejvýznamnějších používaných pojmů

V této kapitole uvedu stručné vysvětlení pojmů, se kterými budu v dalších kapitolách diplomové práce pracovat. V první řadě považuji za nezbytné vysvětlit pojem uprchlík. V roce 1951 byla na půdě OSN přijata tzv. Ženevská konvence, která je prvním dokumentem obsahujícím univerzální

86

Šilhavá:8 (online). (cit.5.4.2008). Většina z těchto azylantů pochází z Čečenska. 88 Řízení o odnětí azylu (7/1990-4/2008) – aktuálně platné azyly k 30.4. 2008. (online). (cit. 5.6.2008). 89 Zbývající část Čečenců pravděpodobně disponuje českým občanstvím, trvalým pobytem či jinými legálními statusy. Dá se rovněž předpokládat, že určité množství Čečenců je na území ČR nelegálně. 87

40

definici toho, kdo má být považován za uprchlíka, respektive kdo má eventuální nárok na udělení azylu: Uprchlíkem podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která byla přijata v roce 1951 v Ženevě, a Protokolu z roku 1967 je osoba, která: „kvůli opodstatněnému strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, členství v určité sociální skupině nebo politického názoru se nachází mimo zemi svého původu a nemůže nebo kvůli tomuto strachu nechce využít ochrany tohoto státu nebo, v případě že nemá žádné státní občanství a nachází se mimo zemi svého předchozího trvalého pobytu, se následkem takovýchto událostí nebo kvůli tomuto strachu nechce do této země vrátit“ (UNHCR 1999: Kap. 1.1.).

Osoba je tedy uprchlíkem ve smyslu Konvence z roku 1951, jakmile splňuje kritéria obsažená ve výše zmíněné definici. To nezbytně nastává dříve, než je o jejím statusu uprchlíka formálně rozhodnuto. Konvence ani Protokol se však otázkami spojenými s rozhodováním o statusu uprchlíka, jako například poskytnutí azylu uprchlíkům či legální postavení uprchlíků poté, co byli jako takoví uznáni, nezabývá, právní úpravu rozhodovacího procesu ponechává na jednotlivých národních legislativách. Dále bych ráda objasnila pojem azyl. Slovník cizích slov (Klimeš 1994:50) k heslu azyl mj. uvádí, že jde o „pobyt poskytovaný státem cizímu státnímu příslušníku stíhanému v jiném státě z důvodů politických nebo ideologických“; podobně stručnou definici lze nalézt i ve Slovníku českého práva (Madar 1995:115), který azyl specifikuje jako „právo pobytu, které stát přiznává cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod.“ V současném mezinárodněprávním i vnitrostátním pojetí je tak institut azylu chápán jako nástroj, který slouží k ochraně cizinců před pronásledováním, jemuž jsou vystaveni v zemi původu ze strany státní moci. Podotýkám, že úlohou azylu není tedy řešit ekonomické či sociální potíže cizince v zemi původu. Každý potenciální účastník azylového řízení je totiž povinen dokázat, a to na základě výše vysvětlených důvodů, že je oprávněn získat statut uprchlíka a získat v dané zemi azyl. Současný azylový zákon90 upravuje několik druhů azylu, z čehož následující dva, tedy politický a humanitární azyl se pokusím blíže vysvětlit, neboť jak se v empirické části diplomové práce dozvíme, právě těmito typy azylu disponují moji informátoři, kteří se účastnili hloubkových rozhovorů. První, tzv. politický azyl je udělován na základě již zmíněných důvodů, tedy: pronásledování za uplatňování politických práv a svobod; nebo odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Tzv. humanitární azyl lze podle Brabcové (2005:32) „udělit v případě hodném zvláštního zřetele, i když nebyly zjištěny důvody pro udělení politického azylu, například ze závažných zdravotních důvodů. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, je pouze na správním uvážení ministerstva, zda případ kvalifikuje jako hodný zvláštního zřetele a azyl z humanitárního důvodu udělí.“

90

Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu – upravuje řízení o udělení azylu, práva a povinnosti žadatelů o azyl a azylantů, pravomoc a působnost Ministerstva vnitra a některých dalších aktérů. Zákon č. 325/1999 Sb. (online). (cit.24.5.2008).

41

Jelikož se tato práce zabývá integrací čečenských azylantů do české společnosti, mým dalším úkolem je vysvětlit pojem azylant. Azylantem je ten cizinec, kterému byl pravomocným rozhodnutím ministerstva vnitra azyl udělen.91 Předmětem mého výzkumu však nebyli pouze čečenští azylanti, ale rovněž ti Čečenci, kterým byl udělen trvalý pobyt. Povolení k trvalému pobytu se cizinci vydává bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR (například z humanitárních důvodů), nebo z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele; nebo po čtyřech letech nepřetržitého pobytu cizince na území ČR, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo řízení o udělení mezinárodní ochrany.92 93 Azylanti, stejně jako cizinci s trvalým pobytem mají kromě aktivního a pasivního volebního práva formálně stejná práva jako občané ČR. Je nezbytné zmínit, že azyl může být odejmut nebo může zaniknout například když pominou okolnosti, které vedly k jeho udělení a azylant se může vrátit a požívat ochrany státu jehož je občanem nebo v něm měl trvalé bydliště; dále pokud se do tohoto státu vrátil. Může také zaniknout, když zaniknou důvody, pro které byl udělen azyl za účelem sloučení rodiny či azyl z humanitárního důvodu. Azyl také mimo jiné zaniká, když je azylantovi uděleno státní občanství, když se azylant sám azylu vzdá nebo když zemře.94

5

Teoretická východiska

Podle Lesthaeghe, jenž se zabývá integrací tureckých a marockých muslimů do prostředí belgické společnosti, vytváří národní státy odlišné podmínky, které ovlivňují proces integrace. V těchto souvislostech je podle něj velmi obtížné integrační procesy srovnávat, neboť proces ovlivňuje řada faktorů, jako například:




typ migrace a okolnosti příchodu do země národní migrační modely nastavení imigračních (migračních) politik

a dále sociální systémy hostitelských zemí, trh práce, míra přijetí místními populacemi, ale i představy o začleňování, aspirace, životní cíle, sociální postavení, vzdělání, úspěch v životě a procesy rekonstrukce vyvolané uvnitř etnických komunit během zabydlování. Spolupůsobících faktorů je velké množství a jejich souhra může vést k naprosto rozdílným výsledkům integrace. Stejná etnická komunita může během svého vývoje projít odlišným procesem, například fragmentizace, který se nemusí lišit jen stát od státu, ale také regionálně (Lesthaeghe 2000 in Topinka 2007). V této kapitole uvedu teorie a teoretické poznatky týkající se několika tématických okruhů, jejichž studium je z hlediska zkoumání migračních a integračních procesů cizinců 91

Zatímco počty žadatelů se pohybují ročně v tisících, počet azylantů na území ČR je nesrovnatelně nižší-azylů je ministerstvem uděleno průměrně 100 ročně. 92 Zákon 326/1999 Sb. (online). (cit.24.5.2008). 93 Uvedla jsem pouze ty podmínky získání trvalého pobytu, na jejichž základě získali status trvalého pobytu moji informátoři, případně další členové čečenské komunity, s nimiž jsem přišla do styku. 94 Zákon o azylu 2/2002, §17. (online). (cit.24.5.2008).

42

nezbytné, vytváří tudíž teoretický rámec pro následnou empirickou část výzkumu, jež se zabývá již samotnou integrací čečenských azylantů do české společnosti. V první subkapitole se budu věnovat vybraným migračním teoriím, jež kladou důraz zejména na sociální a institucionální sítě v procesu migrace a poskytují tak východiska pro zkoumání motivů a strategií čečenských migrantů z hlediska jejich začleňování do přijímací společnosti. Podrobná charakteristika jednotlivých typů migrace v další části kapitoly mi pomůže objasnit, jaké povahy nabývají, respektive nabývaly migrační vlny Čečenců směřujících do naší země a umožní mi přiblížit okolnosti jejich odchodu z vlasti. Na základě prezentovaných modelů migrace se pokusím ukázat rozdílné přístupy integračních politik vůči migrantům na území jednotlivých států. V následující části kapitoly bude mým úkolem popsat čtyři možné přístupy migrantů k začleňování se do majoritní společnosti – tedy proces integrace, separace, marginalizace a asimilace, na jejichž základě se budu snažit vysvětlit převažující tendence migračních, respektive integračních strategií studované populace, a posoudím, k jakému modelu soužití čečenská komunita směřuje. Poslední subkapitola se pak bude věnovat hlavním aspektům integrační politiky ČR, které nám nastíní integrační strategie státu vůči čečenským migrantům žijících na našem území. Hlavní pozornost budu věnovat Státnímu integračnímu programu, jenž je jedinou komplexní integrační politikou v ČR aplikovanou státem.

5.1. Motivy a strategie migrace v kontextu migračních teorií Výzkum migrace prošel od svých počátků na přelomu devatenáctého a dvacátého století několika vlnami. Schmitter Heisler (1992) vymezuje tři hlavní tematická období ve výzkumu a teoriích migrace. Od počátku dvacátého století do konce šedesátých let převládaly funkcionalistické „push a pull teorie“, které vysvětlují migraci jako proces vedoucí k znovuobnovení nerovnováhy mezi zeměmi emigrace a imigrace. Konceptualizují začleňování migrantů jako unilineární proces, jehož výsledkem je vždy asimilace migrantů do přijímající společnosti. Koncem šedesátých let se pod vlivem marxismu prosadily strukturálně konfliktualistické teorie, akcentující politickou a ekonomickou perspektivu analýzy migrace, v jejichž pojetí migrace přispívá k reprodukci nerovností v rámci kapitalistického světového systému. Tyto teorie zdůrazňují konfliktní povahu interakce mezi přijímající společností a nově příchozími na pracovním trhu. Od poloviny osmdesátých let je společným znakem alternativních pojetí migrace důraz na sociálně politickou multikulturní perspektivu a zaměření na koncepty občanství a transnacionalismu (Schmitter Heisler1992). V současné době neexistuje jediná komplexní teorie migrace, avšak existuje řada teorií, které byly vyvinuty nezávisle na sobě a v rámci různých oborů. Každá z nich vysvětluje určitý aspekt nebo typ mezinárodní migrace podle toho, ve které době vznikala, kterými migračními proudy a příčinami95 se zabývala a často i v rámci kterého oboru vznikala. Tyto teorie si tedy navzájem obvykle neodporují a mezi sebou se liší především v tom, kterou příčinu považují za hlavní při vzniku mezinárodní migrace a na které otázky hledají vysvětlení.96 95

Mezinárodní migrace může mít různé příčiny. Někdy jde o kombinaci několika důvodů. Podmínky, které migraci vyvolaly, se ale mohou v průběhu měnit, mohou vyvstat nové příčiny, které migrační proud udržují nebo ho ještě rozšíří (Massey 1993). 96 Je zcela jasné, že migrace je jevem natolik složitým a komplexním, že jeho zkoumání si přímo říká o interdisciplinární přístup.

43

Jednotlivým teoriím je často vytýkána jednostrannost v analýze dnešní mezinárodní migrace, která je považována za velmi komplikovaný jev. Ke komplexnějšímu porozumění všem aspektům současných migračních trendů je třeba více hledisek a přístupů (Massey 1993).97 Některé teorie analyzují mezinárodní migraci na makro- jiné na mikroúrovni. Makro teorie se zabývají strukturálními podmínkami (ekonomickými, politickými, právními), které ovlivňují migrační proudy.98 Mikroteorie vysvětlují mezinárodní migraci na úrovni jednotlivých aktérů či domácností. Zaměřují se na to, jak strukturální podmínky ovlivňují rozhodnutí a jednání jedinců a rodin nebo změny v komunitách (Brettell 2000). Zabývají se vazbami mezi jedinci, které mohou migraci podporovat a formovat. Nedostatkem většiny migračních teorií však je, že analyzují především tzv. ekonomickou migraci, tedy migraci, která bývá považována spíše za dobrovolnou, neboť je orientována na výdělek peněz. Je jim vytýkáno, že se snaží v době, kdy počet uprchlíků či lidí migrujících v důsledku přírodních nebo ekologických katastrof není jistě zanedbatelný, objasnit více příčiny dobrovolné migrace, méně už ale migrace nedobrovolné, jak například dokazuje často citovaný přehled teorií mezinárodní migrace Masseyho et al.(1993). Tyto migrační teorie tedy často neodráží současnou realitu migračních procesů a nenabízí vysvětlení mnoha sociologických otázek. To platí i pro migraci a s tím související integraci Čečenců, která je hlavním tématem tohoto výzkumu, zaměřujícího se především na sociologické aspekty integrace cizinců, například na roli sociálních sítí ve všech fázích migračního porcesu, včetně fáze integrace cizinců do majoritní společnosti. Za přínosný považuji multidisciplinární přístup ke studiu migrace. V alternativních vysvětleních strategií migrantů se tedy nevyhýbám přístupu jiných sociálně vědních disciplín. Boyle, Halfacree, Robinson (1998) rozlišují mezi deterministickým a humanistickým konceptuálním přístupem ke zkoumání migrace. Determinismus chápe migraci jako nevyhnutelný důsledek určité racionální situace, v níž je jen malý prostor pro migrantovo rozhodování vzhledem k širšímu kontextu, ve kterém se pohybuje. Naproti tomu humanistická perspektiva klade důraz na pojetí migrantů jako aktivních činitelů, kteří mají reálný vliv na svoji situaci. Jejich rozhodnutí k migraci, ať již racionální, či iracionální z jakékoli perspektivy, lze pochopit jen na základě důkladného zkoumání osoby migranta a jeho motivace. Humanistický přístup je bližší charakteru této práce, která si klade za cíl primárně zjistit motivy a strategie konkrétních lidí se zkušeností migrace. Zároveň však i deterministická perspektiva poskytuje užitečný analytický rámec, připomínající, že migranti vždy činí svá rozhodnutí v určitém kontextu, který do jisté míry omezuje jejich manévrovací prostor – žijí totiž v sítích sociálních vztahů, což ovlivňuje jejich rozhodování.

97

Ačkoli Massey et al. (1993) propagují vytvoření koherentní teorie mezinárodní migrace zahrnující rozmanité perspektivy, předpoklady a úrovně analýzy, mnozí autoři považují vytvoření takové teorie z analytického hlediska za naprosto kontraproduktivní (např. Portes, DeWind 2004). Vzhledem ke komplexní povaze migračního procesu podle nich není užitečné vytvářet jakousi „grand theory“, která by se pokusila obsáhnout všechny aspekty migrace, jelikož by se musela pohybovat na takové úrovni abstrakce, že by její explanační síla byla minimální (Portes, DeWind 2004). Mnozí autoři však prosazují multidisciplinární přístup ke studiu migrace (např. Brettel, Hollifield, 2000; Castles, 2003). 98 Makro struktury jsou tvořeny například mezistátními vztahy, legislativou, politikami kontroly migrace atd.

44

5.1.1. Teorie migrace vysvětlující hlavní aspekty nedobrovolné migrace Cílem této kapitoly není podat vyčerpávající přehled teorií migrace, ale nastínit některé směry, které integrují jak deterministické, tak humanistické pojetí, což mi umožní reflektovat individuální strategie migrace a integrace v širším sociálně institucionálním kontextu.

5.1.1.1. Neoklasická teorie Předchůdcem neoklasické teorie ekonomické rovnováhy byla první systematická teorie migrace z konce devatenáctého století, jejímž autorem byl geograf Ravenstein. Ten formuloval tzv. zákony migrace99. Jeho teorie migrace je založena na statistických zákonech, na dedukcích ze statistických údajů, opomíjí však skutečné migrační pohyby. Teorii převzali mnozí demografové, geografové i ekonomové. Tato teorie klade důraz na tvrzení, že lidé mají tendenci stěhovat se z oblastí hustě do řídce obydlených, z oblastí s nízkým příjmem do oblastí vysokého příjmu, nebo je migrace spojována se změnami hospodářského cyklu. Přístupy vycházející z této teorie jsou známy také jako „push-pull teorie“100, neboť považují za příčiny migrace faktory, které lidi nutí opustit svou zemi původu (push factors) a jiné faktory, které je přitahují do určitých cílových zemí (pull factors). K první skupině faktorů bývá řazen demografický růst, nízká úroveň životních podmínek, nedostatek ekonomických a pracovních příležitostí, politické represe. Ke druhé skupině faktorů jsou řazeny poptávka po práci, dostupnost pozemků, příznivé ekonomické příležitosti a politické svobody (Castles 2003). Tuto teorii jsem uvedla jako jeden z příkladů ekonomických a politicko-ekonomických teorií, které se snaží objasnit příčiny vzniku a trvání mezinárodní migrace. V této diplomové práci jsem se však rozhodla zaměřit se na teorie, které vysvětlují, jak jsou již jednou nastartované migrační proudy udržovány a co ovlivňuje jejich případné pozměnění a vývoj. V této souvislosti se mluví o sítích vytvořených samotnými migranty a o institucích, ziskových a neziskových organizacích, které migraci různými způsoby podporují a formují (Massey a kol. 1993).

5.1.1.2. Teorie sítí Teorie sítí (Network Theory) vznikla jako reakce na individualistické ekonomické teorie migrace zaměřující se zejména na tzv. „push“ a „pull“ faktory a ekonomickou a demografickou nerovnováhu mezi vysílajícími a přijímajícími regiony jako hlavní příčinu migrace. Perspektiva teorie sítí vnáší do studia migrace sociologickou dimenzi a snaží se o propojení mikro a makro úrovně zkoumání (Light, Bhachu, Karageorgis 2004 in Klvaňová 2006). Boyd (1989) uvádí, že zaměření na sociální vztahy představuje v teorii migrace významný posun směrem od „přespolečenštělých“ deterministických perspektiv sociální struktury či naopak málo společenských atomizovaných racionálních aktérů směrem k pochopení migrace jako sociálního produktu, který je výsledkem interakcí mnoha faktorů jak na mikro-, tak na makro úrovni. Teorie sítí zdůrazňuje v migračním procesu význam mezilidských vazeb, přesunuje tedy pozornost z jednotlivce, jako hlavního aktéra rozhodování v migračním procesu na rodinu či

99

Laws of Migration. Push a pull teorie se zaměřovaly hlavně na migrace lidí z Evropy do Ameriky v devatenáctém a na začátku dvacátého století.

100

45

domácnost jako na jednotku zkoumání. Studium těchto vazeb je velmi důležité při snaze o pochopení migrantova rozhodnutí (Brettel 2000). Teorie sítí je významným nástrojem při analýze integrace migrantů. Neformální sítě migrantů vznikají osobními vazbami mezi migranty, bývalými imigranty a těmi, kteří zůstali v zemi původu. Jde o vazby příbuzenské, přátelské nebo vazby v rámci komunity, přičemž nejdůležitějšími jsou samozřejmě vazby rodinné. O těchto vazbách se někdy mluví jako o sociálním kapitálu, neboť poskytují jedincům i skupinám důležité zdroje informací, sociální či finanční pomoci, často i podporu v případě osobních problémů, čímž jim usnadňují orientaci a adaptaci v neznámé zemi. Portes (1998:6) definuje sociální kapitál jako „schopnost jedinců využívat omezené zdroje na základě jejich členství v sociálních sítích či širších sociálních strukturách“. Sítě migrantů napomáhají nejen při usazování (settlement) migrantů v dané zemi, ale i při vytváření komunit. Skupiny migrantů pak často vytvářejí svou vlastní ekonomickou i sociální infrastrukturu. Jako příklad lze uvést různé spolky, obchody, zábavní podniky, kostely, služby doktorů, právníků atd. Teorie sítí je rovněž užitečným nástrojem při analýze udržování migračních toků. Sítě migrantů totiž zvyšují pravděpodobnost migračního pohybu i jeho růstu, neboť tím snižují náklady a rizika a nepřímo zvyšují i očekávaný zisk z migrace. Když počet migrantů a vazeb překročí určitou kritickou mez, jsou náklady na každou další migraci i rizika, která migrant podstupuje, nižší, což podněcuje další migraci, což opět dále rozšiřuje sítě a snižuje náklady i rizika atd. Někdy se pro jev neformálních sociálních sítí užívá pojem řetězová migrace101 (Castles 1998:25). Migrace se postupně stává nezávislou na faktorech, které ji způsobily.102 Ke zpomalení proudu dochází až ve chvíli, kdy jsou sítě již tak rozšířeny, že umožňují migrovat bez problémů téměř všem z vysílající země. Tato teorie akceptuje myšlenku, že migrace vzniká na základě rozhodnutí jedinců či domácností. Postupem času se mění kontext, v jehož rámci byla tato rozhodnutí učiněna, a zvyšuje se pravděpodobnost budoucího rozhodování ve prospěch migrace. Velikost migračního proudu neodpovídá nutně rozdílům mezd a mírám zaměstnanosti mezi zeměmi. Ty jsou postupně zastíněny sníženými náklady a riziky vyplývajícími z rozšiřování sítí. Vlády nejsou příliš schopny kontrolovat migrační proudy, protože nemají téměř žádnou kontrolu nad těmito neformálními sítěmi. Některé imigrační politiky zvýhodňující sjednocování rodin mohou podporovat imigraci rodinných členů, kteří zůstali ve své původní zemi.

5.1.1.3. Institucionální teorie Institucionální teorie klade důraz na vliv institucí. Jde vlastně také o sítě, které podporují migraci a určitým způsobem ji formují. Jakmile se objeví imigrační tok, zákonitě vznikají instituce. Spektrum jejich činností je velmi široké - od těch, které mají za cíl humanitární pomoc přistěhovalcům, až po ilegální organizace specializující se na pašování osob do země, na vystavování falešných dokladů, na aranžování sňatků mezi domácím obyvatelem (obyvatelkou) a migrantem (migrantkou), hledání bytů a zprostředkování práce. Je pochopitelně v bytostném

101

Chain migration. Autoři ji nazývají soběstačným sociálním procesem - „self-sustaining social process“ (Castles 1998:26, Massey 1993:449).

102

46

zájmu těchto organizací, aby tok migrantů nevysychal. Někdy se mluví o tzv. migračním průmyslu (Castles 1998).103 V rámci institucionální teorie se dá mluvit o dvou skupinách institucionálních subjektů. První skupinou jsou organizace či jednotlivci napomáhající především nelegální migraci a to za účelem zisku. V důsledku bariér, které si cílové země vytvořily, aby se bránily migračnímu přílivu, vzniká černý trh. Jedinci i společnosti vydělávají na migrantech, kteří se snaží často ilegálně dostat do vybrané země. Jde o převody přes hranice, pašování lidí ze země původu do jiné, tzv. smuggling a trafficking104, najímání migrantů zaměstnavateli, falšování dokumentů, svatby „naoko“. Migranti jsou často vystaveni vykořisťování, okrádání, podvodům nebo vydáni napospas zneužívání - hlavně ženy a děti. Druhou skupinu tvoří nevládní a mezinárodní organizace a jedinci poskytující migrantům rady, sociální služby a hlavně právní poradenství, například jak získat různé dokumenty, jak žádat o azyl či povolení k pobytu. Všechny tyto instituce a organizace, ziskové nebo neziskové podporují a pomáhají udržovat mezinárodní migraci, neboť bez nich by migranti často měli jen málo informací a kontaktů potřebných k úspěšné migraci. Podobně jako u teorie sítí, migrační proud je stále více institucionalizován a stává se čím dál tím nezávislejší na okolnostech, které ho vyvolaly. Vlády opět těžko kontrolují migrační proudy. Jejich úsilí omezit ho nahrává černému trhu, jedincům či organizacím, které na migraci vydělávají. Setkávají se s kritikou a odporem humanitárních organizací.

5.2. Teoretický rámec - migrace 5.2.1. Migrace jako celosvětový fenomén Migrace je proces existující již odedávna. Je stejně stará jako historie lidstva. V minulosti byla zdrojem lidského pokroku, v moderní době je důsledkem urbanizace, ekonomických a populačních faktorů, ale i válek, porušování lidských práv, chudoby nebo například přírodních či ekologických katastrof. Velká většina migrace se odehrává uvnitř hranic jednotlivých států, další podstatná část migrantů překračuje hranice v rámci méně rozvinutých zemí a relativně malá část migrantů směřuje do zemí vyspělých (Meissner 1993). V osmdesátých a především pak dále v devadesátých letech dvacátého století se začala mezinárodní migraci věnovat zvýšená pozornost, neboť docházelo k pohybu velkých migračních vln, stěhujících se buď z ekonomických důvodů, nebo v důsledku ozbrojených konfliktů a 103

Rozvoj migračního průmyslu je spjat se sociálními sítěmi. Nezávisle na příčinách migračního proudu se v průběhu migrace objeví poptávka po určitých službách. I když je migrace podporována samotnou vládou, nikdy není zajištěna celá potřebná infrastruktura. Při ilegální migraci je poptávka ještě vyšší. 104 Pojmu smuggling se užívá v souvislosti s převáděním lidí přes státní hranici mimo hraniční přechod. Pojem trafficking neboli „human trafficking“ je užíván pro označení pašování lidí, často na velkou vzdálenost z jejich země původu do cílové země. Pašování je organizované, často jde o pašerácké gangy. Lidé jsou obvykle pašováni tak, že jsou ukryti v dopravním prostředku, pašeráci užívají i hraničních přechodů. Za službu se platí dosti vysoká finanční částka. Stává se, že se migrant, který využije služeb pašeráckých gangů, zadluží, neboť není schopen zaplatit celou částku ze svých či rodinných zdrojů. Je pak v podstatě „prodán“ v cílové zemi zaměstnavateli, spolupracujícímu s pašeráky, a musí si dluh i s úroky nejdříve odpracovat, často ve špatně placených zaměstnáních. Částky za pašování se pohybují v rozmezí několika set až několika tisíc USD.

47

etnických čistek. V této době byl zaznamenán zvýšený počet migrantů přicházejících především z méně rozvinutých zemí do zemí vyspělých, a to i do těch, které byly v době komunistických režimů spíše zeměmi emigrantskými. Stoupl rovněž počet uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se tak stali novou významnou skupinou migrantů. V důsledku pádu komunistického bloku se v Evropě navíc otevřela dříve víceméně pevně uzavřená východní hranice. Tím vzrostl i počet lidí, kteří se přes ni snaží dostat dále do zemí západní Evropy. Vyspělé země na tyto tendence reagovaly zvýšenou kontrolou na hranicích, přísnějšími opatřeními105 a restriktivnějšími imigračními a azylovými politikami. V rámci Evropské unie byly stále více vyvíjeny snahy o harmonizaci imigrační a azylové politiky jednotlivých členských zemí. Vznikaly návrhy ve formě dohod a smluv, byly uzavřeny dohody na mezivládní úrovni s některými nečlenskými zeměmi. V České republice začala být současná problematika mezinárodní migrace a jejích důsledků aktuální v roce 1990. V podstatě bez předchozích zkušeností se musela téměř ze dne na den vyrovnávat s přílivem migrantů, jejichž počet od té doby postupně roste. Svou současnou azylovou politikou se přiblížila normám platným v Evropské unii. V literatuře se objevují různá vysvětlení pojmu migrace. Tak například podíváme-li se do Velkého sociologického slovníku (1996:627), nalezneme definici migrace jako: „stěhování – prostorové přemisťování osob přes libovolné hranice (zpravidla administrativní), spojené se změnou místa bydliště na dobu kratší či delší, příp. natrvalo“. Castles a Miller (1998), zástupci sociologického přístupu k migraci, mluví o spletitém, těžko předvídatelném procesu kolektivní akce, vznikající na základě sociální změny, který zasahuje jak celý život migrantů i dalších generací, tak celou společnost v zemi, odkud migranti pocházejí i v zemi, kam přicházejí. Musil (2002:28) považuje mezinárodní migraci za „jednu z forem reakce jednotlivců nebo rodin, případně celých skupin lidí – například etnických – na společenské, hospodářské a kulturní podmínky, ve kterých žijí a na jejich změny“. V podstatě všechny definice poukazují na pohyb a na charakter změny, kterou mezinárodní migrace implikuje. 5.2.2. Typy migrace Jestliže se zabýváme klasifikací pojmu migrace, docházíme k závěru, že má mnoho druhů a podob. Z hlediska směru pohybu se hovoří o emigraci a imigraci, tedy pohybu ven přes hranice určitého státu nebo naopak dovnitř na jeho území. Z časového hlediska se mluví o migraci krátkodobé či dočasné (temporary), dlouhodobé (long-term)106 nebo trvalé (permanent). Migrace dlouhodobá nebo trvalá je spojena s přerušením bezprostředního svazku s dřívějším, původním prostředím. Znamená ukončení sounáležitosti s jednou nebo více společenskými skupinami, v nichž migrant do té doby žil, a nutnost zařadit se do jiných skupin. 105

Například zavedením víz pro příslušníky jiných zemí. Za dlouhodobého migranta je dle UNHCR považován ten, kdo pobývá v cizí zemi déle než jeden rok. Některé státy však definují mezinárodního dlouhodobého migranta odlišně. Například Norsko považuje za imigranta osobu pobývající v zemi déle než šest měsíců, Španělsko déle než tři měsíce. V Německu nezáleží na časovém období, ale na faktoru jako je vlastnictví nebo pronájmu bytu či domu ( Drbohlav in Šišková 2001). 106

48

Migrant se musí aktivně přizpůsobit nové kultuře, osvojit si jazyk, způsoby myšlení, jednání a nové postoje a názory, získat znovu postavení v odlišné společenské struktuře a usilovat o to stát se plnoprávným občanem jiného státu, aby nezůstal cizincem (Šišková 2001). V běžné praxi se migrace může rozlišovat rovněž na migraci mezinárodní, při níž dochází k přechodu státních hranic, a vnitrostátní, kdy pohyb probíhá pouze v rámci jednoho státu. Dále můžeme rozlišovat mezi migrací legální a nelegální. Podle motivů migrace se obvykle rozlišuje mezi migrací dobrovolnou a nucenou. Dobrovolná migrace je obvykle chápána jako migrace ekonomická, jíž migrant sleduje zlepšení ekonomické situace a statusu. Ekonomičtí migranti bývají označováni jako imigranti. Naopak nucená emigrace je pojímána jako vynucené opuštění země původu z důvodů ozbrojených nebo válečných konfliktů, všeobecného násilí nebo pronásledování na základě národnosti, rasy, vyznání, politického názoru anebo příslušnosti k určité sociální skupině, ale také například v důsledku přírodních katastrof nebo změn životního prostředí. Tito migranti bývají označováni jako uprchlíci. Odborníci v oblasti migrace často považují toto rozlišení za poněkud problematické, neboť v každém aktu migrace je přítomen jak prvek volby, tak prvek nátlaku a jde spíše o to, že někteří migranti mají více možností volby než jiní. Zejména od devadesátých let minulého století je toto rozlišení vnímáno mezi dvěma typy migrantů jako sporné a čím dál nejasnější - a to jak mezi laickou, tak i odbornou veřejností. Je patrné, že existuje silná vazba mezi ekonomickými a politickými krizemi a konflikty, a tedy i ekonomickou a nucenou migrací.107 Dle Sama (2002) můžeme cizince v pluralitních společnostech dále rozlišovat dle následujících kritérií: - stupeň dobrovolnosti – uprchlíci versus dobrovolní imigranti, - stupeň mobility – původní domorodí obyvatelé versus uprchlíci, - stupeň stálosti pobytu (tj. délka pobytu) – např. imigranti a etnické skupiny versus uprchlíci a turisté. Konkrétní obsah definice jednotlivých skupin záleží na zvyklostech jednotlivých zemí, často také na politickém rozhodnutí. Sam (2002) na základě této klasifikace identifikuje šest skupin cizinců, jak ukazuje následující tabulka: Tabulka 5. Třídění cizinců Dobrovolnost kontaktu (s majoritou) Dobrovolný Nedobrovolný Etno-kulturní skupiny Původní obyvatelstvo (etnické enklávy)

Mobilita Nastálo usazení (tj. odjakživa na místě žijící) Vzniklá stěhováním: Trvalá Dočasná

Imigranti

Azylanti

Turisté

Žadatelé o azyl

Zdroj: Sam, D.L. (2002): Cross - cultural Psychology: Immigration, Aculturation and adaptation in Nordic Countries. Jyvaskyla, University of Jyvaskyla. 107

Přehled diskuse o rozlišení dobrovolné a nedobrovolné migrace shrnuje např. Joly 2002.

49

Horáková (2003) uvádí tradiční triptych migrace:
rodinné migrace, tedy migrace za účelem slučování rodin,
migrace žadatelů o azyl a uprchlíků,
a pracovní migrace. 5.2.3. Migrační modely Na základě toho, jaké podmínky jsou jednotlivcům nebo komunitám kladeny pro to, aby byli akceptováni majoritní společností, hovoříme někdy o státech s asimilační, pluralistickou nebo segregační politikou vůči imigrantům. Odborná literatura nejčastěji odlišuje tři „čisté“ typy migračních modelů státní politiky: diskriminační, asimilační a multikulturní Je však třeba zdůraznit, že výše zmíněné „čisté“ typy migračních politik se v praxi takřka nevyskytují. Většina zemí se kloní sice k jednomu ze jmenovaných modelů, obvykle však též aplikuje některé aspekty typické pro modely ostatní. Reiner Bauböck (in Tollarová 2006), odborník v oblasti integrace imigrantů a konzultant Evropské komise, rozlišuje společnosti monolitické a pluralitní, jež se mezi sebou liší ve způsobech a používaných nástrojích vedoucích k požadované integraci nově příchozích. Zatímco první druh společnosti tíhne spíše k důrazu na jednostrannou akceptaci dané sociální struktury, pluralitní společnosti podporují adaptaci obou částí společnosti – příchozí i majority. V prvním případě se tedy uvažuje o začlenění nově příchozích do existujících struktur, které zůstanou spíše nezměněné. Monolitické společnosti v otázce způsobu začlenění nově příchozích do své společnosti prosazují tzv. asimilační migrační model (assimilationist).Tento model nesl původně odlišná jména – nazýval se například modelem inkluze (zahrnutí). Asimilační model stojí na jednostranném procesu rychlé "jednoduché" a „důkladné“ adaptace imigranta do nové společnosti. Očekává se, že za rychlé umožnění získání občanství, práv a povinností majoritní populace zaplatí imigrant ztrátou svého mateřského jazyka, svých specifických kulturních a sociálních rysů, což má vést k rychlé asimilaci108 do majoritní společnosti. Ze všech evropských zemí je tomuto modelu nejblíže imigrační politika Francie, která praktikuje důsledný asimilacionismus. Podle politologa Pavla Barši (1999) Francie sice uznává pobyt imigrantů na svém území, legálně dává poměrně snadnou možnost naturalizace, ale vyžaduje asimilaci, tedy vzdát se skupinových odlišností.109 Tento model byl aplikován rovněž např. v USA či Austrálii. Obecně byl tento model typickým především pro bývalé koloniální velmoci jako je zmíněná Francie, dále pak Velká Británie či Nizozemí. Od 60. let 20. století však začala být asimilace kritizována, samotný termín „asimilace“ byl postupně vytlačen termínem „integrace“110, který již v sobě zahrnoval určitou míru respektu ke kulturním rozdílům a předznamenával tak nástup multikulturalismu v 80. letech 20. století.

108

„Asimilace je proces, při kterém jsou jedinci nebo skupiny odlišné etnické příslušnosti absorbováni kulturou dominantní společnosti. Asimilacionismus pak lze označit za požadavek na přizpůsobení kulturních vzorců minoritních skupin vzorcům kultury majoritní. Tato snaha neuznává diverzitu a sociokulturní rozmanitost jako pozitivní společenský jev, staví se proti projevům menšinových kultur a je prostředkem nedobrovolné asimilace. Plná asimilace znamená inkorporaci nových členů do společnosti tak, že nejsou odlišitelní od ostatních původních členů společnosti“ (Velký sociologický slovník 1996: 108). 109 Viz tzv. šátkový zákon. 110 Tento termín byl do politického života poprvé uveden britským ministrem vnitra Jenkinsem v roce 1966.

50

V případě pluralitní společnosti se předpokládá určitá změna jak na straně imigrantů, tak většinové společnosti. Taková společnost nezůstává stejná, ale začleněním imigrantů vznikají nové podoby sociální a kulturní integrace. Společnosti, resp. státy, které vůči nově příchozím preferují zmiňovaný přístup, zastávají tzv. multikulturní model migrace (multicultural). Tento model nesl původně název model pluralitní. V tomto modelu se stejně jako v modelu asimilačním podporuje inkluze imigrantů – imigranti tedy mají ve všech společenských oblastech stejná práva jako majoritní populace, přístup k jejich kulturním specifikům je však diametrálně odlišný. Multikulturní model nenutí imigranty k asimilaci, kulturní odlišnosti toleruje či dokonce aktivně podporuje. Nicméně i ve vysoce pluralitních společnostech se předpokládá jistá míra osvojení většinové kultury. Integrace v pluralitních společnostech není ani symetrická, ani věcí kompromisu, ale spíše vede k vytvoření nové formy občanství i sociální a kulturní integrace (Bauböck in Tollarová 2006). Multikulturalismus tedy představuje koexistenci různých sociokulturních skupin se specifickými systémy institucí, tradic, významů, postojů a hodnot. Multikulturalismus znamená též úsilí o vytvoření pluralitní společnosti zahrnující množství odlišných sociokulturních skupin. Soužití je založeno na principech tolerance, respektu, dialogu a konstruktivní spolupráce. Důležitou složkou a nástrojem multikulturalismu je interkulturní výchova.111 Imigrantům jsou dána stejná práva ve všech společenských sférách, aniž by se očekávalo, že se vzdají svých specifik. Naopak, na specifice minorit se staví a stát všemožně podporuje jejich rozvoj. Tomuto modelu se blíží politika Kanady, Austrálie nebo USA a z evropských zemí Švédska nebo Nizozemska (Stalker, Alexander in Leontyeva 2004). Typickým příkladem pluralitní společnosti je rovněž například Velká Británie, kde je odlišnost nejen připouštěna, nýbrž i respektována a zohledňována. Charakterizovala jsem tedy základní znaky monolitických a pluralitních společností, které se vyznačují preferencí specifického přístupu k začleňování cizinců do svých sociálních struktur, a to používáním asimilačního, respektive multikulturního modelu migrace. Jedni z nejznámějších autorů, zabývajících se novodobou migrací, Castles a Miller, kteří ve své knize z roku 1998 „Age of Migration“, Věk migrace, vytvořili v současnosti nejznámější klasifikaci migrační politiky, definují kromě zmíněných dvou migračních modelů také diskriminační model migrace. Tento model (differential exclusion), v původní verzi klasifikace nazývaný jako model proti přistěhovalecký, je založen na premise, že se imigranti po určité době vrátí zpět do své domovské země, a jejich pobyt v cílovém státě je tedy pouze dočasný. Odlišnost imigrantů je pojímána jako nepřekročitelná překážka integrace – imigranti a jejich skupiny se mohou zapojit do společnosti v ekonomické oblasti, stát dokonce podporuje udržení jejich kultury, ale to vše má být pouze přechodné a má být zakončeno zmíněným odchodem imigrantů ze země. Diskriminační model je tedy spojený se začleněním migrantů do vymezené společenské sféry, například na trh práce, ale zapřením ostatních oblastí, jako například sociální péče, politického a občanského život apod. Právní mechanismy i praxe tohoto modelu jsou často spojeny se socioekonomickým znevýhodněním cizinců. Mezi evropskými zeměmi se k tomuto modelu kloní například Německo, Švýcarsko nebo Rakousko (Šišková 2001). Existují teorie, že diskriminační model byl uplatňován především ve státech relativně mladých, kde k formování národa došlo ve srovnání s ostatními státy později (Německo), a dále ve státech tvořených více národy (Belgie, Švýcarsko).

111

Kohout (online). (cit. 8.2.2008).

51

5.3. Teoretický rámec – integrace 5.3.1. Integrace jako klíčový koncept Klíčovým konceptem našeho výzkumu je koncept integrace.112 Na počátku teoretického zájmu o adaptaci imigrantů v nové společnosti stála asimilační teorie, jejímiž autory byli zejména sociologové Chicagské školy. Asimilační teorie byly zaměřeny na jednostranný proces asimilace, tedy na schopnost nově příchozích adaptovat se v novém prostředí, aniž by reflektovala vliv tohoto procesu na přijímací společnost. V tomto pojetí byla také asimilace jediným konečným výsledkem procesu adaptace imigrantů (Schmitter, Heisler 1999 in Klvaňová 2006). Tyto teorie následovalo zaměření na teorie integrace, které „kladou důraz na interakci imigrantů – jejich charakteristik a motivací – a institucionálního kontextu přijímací společnosti a ukazují, že výstup integračního procesu může mít různé alternativy“ (Klvaňová 2006: 13). Podle Horákové (2001) je proces integrace posloupný. Přizpůsobení nutné k přežití v nové společnosti je první fází, která se za určitých podmínek může stát i fází konečnou. Dalším stupněm může být adaptace, kdy si imigrantská populace uchovává větší část původní kultury a přejímá pouze ty prvky nové kultury, bez kterých nemůže v nové společnosti fungovat. Po ní může, ale nemusí následovat fáze integrace, kdy se majoritní a imigrantská kultura sblíží v integrovaný celek, obvykle s převahou domácí kultury autochtonní (historicky usedlé) populace. Jestliže je původní kultura zcela odmítnuta či zapomenuta a splyne s kulturou většinovou, může za určitých podmínek dojít k částečné či úplné asimilaci, která znamená splynutí s většinovou kulturou. Szaló (2002) konceptualizuje proces integrace jako pohyb přesahující geografické, kulturní a sociální hranice, jež má svoji biografickou a historickou dynamiku a odehrává se ve dvou vzájemně závislých rovinách, rovině sociálně strukturální a kulturní. Podle Joppkeho a Morawské (2003) se migranti integrují v určitých sférách nové společnosti již od okamžiku, kdy do ní vstupují svojí participací v různých sociálních vztazích. Z hlediska časové dynamiky integračního procesu je pro jeho počáteční fázi charakteristická integrace v sociálně strukturální rovině, kdy si imigranti v kulturní rovině zachovávají velkou míru odlišnosti. Zároveň však, pokud migranti usilují o začlenění do struktur dominantní společnosti, je pro participaci v různých jejích institucionálních sférách potřebná alespoň částečná kulturní integrace, zejména znalost jazyka, základních zvyků a „zdravého rozumu“ v každodennosti (Szaló 2002).

112

Je nezbytné zmínit, že integrace je pouze jedním z termínů používaných akademiky pro proces začleňování imigrantů do prostředí hostitelské společnosti. Pojmy jako integrace, asimilace, inkorporace, inkluze a adaptace jsou v akademické literatuře používané často zaměnitelně, avšak preference jejich užívání se liší v různých historických a geografických kontextech jak v závislosti na „trendech“ v akademické terminologii, tak na jejich politické korektnosti. Z analytického hlediska je však důležité, jaký význam je jednotlivým termínům přikládán. Jak poznamenávají Joppke a Morawska (2003:4):“Ti, kdo používají slovo „integrace“, chtějí vlastně vyjádřit to, co tímto termínem údajně není míněno, „asimilace“.“ Od užívání pojmu asimilace ustoupili veřejní činitelé i akademici do jisté míry z toho důvodu, že se idea asimilace imigrantů stala ve většině demokratických zemí politicky nepřijatelnou a nahradil ji koncept integrace. Pojem integrace, na rozdíl od původního konceptu asimilace, evokuje pojetí imigrantů jako subjektů dobrovolné integrace do společnosti, nikoli objektů manipulace ze strany přijímací společnosti. V duchu liberální ideologie přiznává imigrantům individuální kulturní autonomii a nenutí je přijmout jakousi obecmě přijímanou, mainstreamovou kulturu hostitelské společnosti (Joppke, Morawska, 2003).

52

Sartori (2005) ve svém eseji o multikulturní společnosti podotýká, že způsob integrace cizinců závisí zejména na tom, kdo je integrován.113 „Je totiž zcela zjevné, že jde-li o imigranty nejrůznějších typů, nemůže být jejich integrace prováděna podle téže receptury“ (Sartori 2005:68). Podle Sartoriho není možné, aby byl imigrant odlišný z hlediska náboženského či etnického integrován stejným způsobem jako imigrant lišící se pouze jazykem a tradicemi. Podle Leasthaeghe je integrace procesem, kdy jsou v jistých doménách zachovávány etnické a kulturní rysy za současné konvergence a kontaktu s podstatou moderní přijímající společnosti. Různá míra kombinace a absence těchto dvou faktorů pak vede k asimilaci, separaci či marginalizaci imigrantů (Lesthaeghe 2000 in Topinka 2007). Berger a Luckmann (1999) vycházejí při vymezení integrace ze dvou přístupů: zmiňují se o dvou realitách, kdy ta původní je nahrazována realitou novou. Postupně dochází k transformaci světa dřívějšího, k jeho upozadění a demontování, přičemž na jeho místo nastupuje svět nově akceptované a věrohodné reality. Lesthaeghe (2000 in Topinka 2007) dává těmto realitám konkrétní obsah a název, přičemž ponechává možnost uzavření kompromisu mezi oběma realitami. Etnické a kulturní rysy mohou být zachovány i za současné konvergence a ztotožněním se s přijímající společností. Teoretikové zabývající se integrací migrantů, zmiňují různé faktory, jež působí na inkorporaci etnicky odlišných skupin. Podle Alexandra (1988) je jedním z takových faktorů míra sociální diferenciace hostitelské společnosti, dalším faktorem pak například míra podobnosti primordiálních charakteristik114 vnější etnické skupiny a společnosti, do které se integrují. Čím je tedy sociální prostředí diferencovanější a čím podobnější jsou primordiální kvality obou skupin, tím je inkluze ve všech společenských sférách snazší. Z analytického hlediska má tedy smysl zabývat se začleněním migrantů v jednotlivých sférách společnosti, přičemž začlenění v jedné sféře společnosti může ovlivňovat integraci v jiné společenské sféře. V teorii uvedené v textu „The new demographic regime“ Pennix (Pennix 2004 in Klvaňová 2006) rozlišuje tři analyticky odlišné dimenze integrace: (1) právní/politickou dimenzi, jež vypovídá o tom, do jaké míry jsou imigrantům poskytnuta stejná politická práva jako ostatním občanům státu; (2) socioekonomicku dimenzi, která zahrnuje sociální a ekonomická práva, např. zda mají imigranti stejný přístup k práci, zda mohou čerpat stejné sociální dávky atd. (3) kulturní/náboženskou dimenzi, která vypovídá o tom, zda mají imigranti stejná kulturní a náboženská práva. Podle Pennixe podmiňuje právní/politická dimenze ostatní dvě dimenze. Z pohledu migrantů může totiž jejich právní status pozitivně nebo negativně ovlivňovat jejich úsilí o integraci.

113

K tomuto účelu konstruuje 4 typy odlišností, kterými se cizinec liší od majoritní populace. První odlišností je jazyk, druhou zvyklosti, třetí náboženské vyznání a poslední etnická příslušnost. „Cizího příslušníka považujeme za odlišného buď proto, že mluví jiným jazykem, nebo protože se liší zvyklostmi a tradicemi své původní země, nebo také proto, že vyznává jinou víru (ne však ve smyslu dnes již slabého kontrastu mezi vírou katolickou a protestantskou, nýbrž ve smyslu silného kontrastu mezi křesťanstvím a islámem), a konečně i proto, že může pocházet z odlišného etnika (černého, arabského atd.)“ (Sartori 2005:65). Podle Sartoriho představují první dvě odlišnosti odlišnosti překonatelné, zatímco druhé dvě již nastolují problém zásadní odlišnosti. 114 Integraci lze podle mnoha odborníků měřit tím, do jaké míry se ti, kteří doposud stáli zcela mimo systém, dokáží vzdát právě těchto primordiálních (etnických) charakteristik a přiblížit se tak celku.

53

Podle Topinky (Topinka 2007) je integrace imigrantů mnohostranným procesem, který se dá sledovat ve dvou dimenzích. První je integrace z pohledu makrostruktur, druhá je integrace v kontextu každodenní sociální interakce. Na úrovni makrostruktur lze integraci imigrantů rozlišit na:





sociální integraci (včetně sídelní), která, mimo jiné, zahrnuje oblast bydlení, trvalého usídlení, délku pobytu, kvalitu a místo bydlení; kulturní integraci, jež se týká oblasti jazyka, komunikace, vzdělávání a udržování tradic, náboženství a etnicity; ekonomickou integraci, která se vztahuje k trhu práce, přístupu na něj a ekonomického postavení; politickou integraci, kterou tvoří volební právo, přístup k veřejným službám, participace na rozhodování a formy veřejného sebevyjádření.

5.3.2. Integrační strategie – asimilace, integrace, separace nebo marginalizace? Proces integrace je mnoha odborníky nahlížen jako postupný, existuje několik typů jeho rozfázování. Jednou z možností, jež je uváděna nejčastěji115 , je následující sled fází integračního procesu: (1) fáze přizpůsobování jako základní přežití; (2) fáze adaptace jako přijetí nezbytných prvků nové kultury; (3) fáze integrace jako sblížení v integrovaný celek s převahou domácí kultury; (4) fáze asimilace jako částečné či úplné splynutí s většinovou kulturou. Migranty, kteří se rozhodnou natrvalo usadit v dané cílové zemi, čeká složitý proces adaptace116, která může nabývat různých podob, a to v závislosti na individuálních integračních strategiích prosazovaných příslušnou komunitou v přijímající společnosti. To, jak je adaptace úspěšná, závisí na mnoha faktorech – od osobních vlastností migranta přes blízkost kultury imigranta a cílové společnosti až k charakteru migrační a integrační politiky cílové země. Leasthaeghe rovněž upozorňuje na skutečnost, že integrace je ovlivněna růzností lokálních kontextů, které na aktéry působí (Lesthaeghe 2000 in Topinka 2007). Jak vysvětluje Cools (Cools 2003 in Šafrová 2005), proces adaptace „napříč kulturami“ (cross-cultural adaptation) se skládá ze dvou procesů. Jednak je to tzv. akulturace, nebo-li resocializace, při které migrant poznává a učí se pravidla nového kulturního systému cílové země – normy chování, kulturní hodnoty apod. Souběžně probíhá také tzv. dekulturace, kdy se naopak alespoň některých zvyklostí kulturního systému země zbavuje. Úplná dekulturace je velmi vzácná, neboť základní niterné hodnoty jsou v člověku zakódovány velmi silně a je téměř nemožné je změnit. Důsledná akulturace a dekulturace vedou k tzv. asimilaci117, kdy si migrant osvojí nový kulturní systém za cenu ztráty některých původních kulturních zvyků. Výsledkem je tedy nová identita cizince, která je šířeji definována než ta původní.118 115

Viz. Například Horáková 2001 na straně 52. Jak napovídá Velký sociologický slovník, adaptace znamená "proces a výsledek procesu změn v chování, ve struktuře společenské skupiny, v sociální organizaci nebo kultuře, přispívající k přežití, fungování nebo udržování rovnováhy se sociálním prostředím... " (Petrusek, in Velký sociologický slovník, 1996). 117 Zde je třeba jedné terminologické poznámky. Zatímco pojem asimilace, je-li použit v Evropě, má většinou podtext konečného stavu fáze adaptace v imigrační společnosti – splynutí s majoritou, v USA tento pojem vyjadřuje rozličné formy adaptace bez její bližší specifikace. Pojem integrace se v této souvislosti v USA téměř nepoužívá. 118 U etnických menšin se v této souvislosti hovoří o tzv. duální (bikulturní) identitě - osoba může z těchto svých dvou identit volit dle kultury, v které se právě nalézá (Cools 2003 in Šafrová 2005). 116

54

Podle Johna Berryho (2001), profesora na Queen´s University v Ontariu, existují kromě výše zmíněné asimilace ještě tři další základní strategie soužití minoritní-migrační a majoritnídomácí populace, a to: integrace, separace a marginalizace. Podívejme se na následující schéma interkulturních strategií, které Berry předkládá:

Schéma 1. Interkulturní strategie v imigrační komunitě a majoritní společnosti

INTENZITA VZÁJEMNÝCH KONTAKTŮ

ZACHOVÁNÍ PŮVODNÍ KULTURY A IDENTITY V IMIGRAČNÍ KOMUNITĚ

INTEGRACE

SEPARACE EXKLUZE

ASIMILACE

MULTIKULTURALISMUS „TAVÍCÍ KOTEL“

MARGINALIZACE

STRATEGIE IMIGRAČNÍ KOMUNITY

SEGREGACE

STRATEGIE VĚTŠINOVÉ POPULACE

Zdroj: Berry, J. W.: A Psychology of Immigration. Journal of Social Issues: 3/2001 (roč.57): 615-631.

Jak vidíme ze znázorněných akulturačních strategií migrantů, jsou definovány na jednu stranu podle toho, nakolik si imigrační skupina udržuje kontakty navenek s majoritní populací a ostatními etnickými skupinami, a na druhou stranu podle toho, jestli se představitelům této skupiny podařilo zachovat vlastní kulturní identitu. Marginalizace souvisí se ztrátou etnicity, ale i s neúspěšnou konvergencí se společností, je tedy výsledkem vytlačení minority na okraj společnosti. Asimilace je situací, kdy je etnicita opuštěna a dochází ke splynutí s celkem. Separace se vyznačuje odmítáním hostitelské společnosti a ulpíváním na své etnicitě. Integrace je pak považována za úspěšné dovršení procesu adaptace, kdy dochází ke konvergenci s majoritní společností, která ze své strany respektuje jeho etnickou a kulturní odlišnost. Z uvedeného přístupu k akulturačním strategiím cizinců je tedy zcela patrné, že je integrace „měřena“ tím, do jaké míry se ti, kteří doposud stáli zcela mimo systém, dokáží vzdát svých primordiálních charakteristik a přiblížit se tak celku. Vycházíme zde ze základní teze sociálního konstruktivismu, která tvrdí, že sociální realitu konstruujeme v dialektickém procesu

55

mezi jedincem a společností. Identita je tedy jev, který z tohoto procesu vzniká. Identita je vždy identitou sociální a je vyjednávána.119 Každá z vyjmenovaných strategií adaptace cizince je spojena s odpovídající strategií chování majoritní populace, která může zaujmout různé postoje vůči migrantům: od multikulturního přijetí přes politiku „tavicího kotle“ až po sociální vyloučení (Berry 2001).120 Výsledky adaptace migrantů do nové společnosti mohou mít tedy zcela různou podobu: od bezproblémového soužití, úplné naturalizace a postupného získávání občanství do absolutního vyloučení, sociální či ekonomické marginalizace a formování tzv. trvalých etnických enkláv (Drbohlav in Šišková 2001).

5.4. Migrační politika České republiky Nyní se dostávám k podstatné roli státních institucí, které svou činností ovlivňují působení nově příchozích na území svého státu. Prostřednictvím těchto nejrůznějších institucí dochází k integraci imigranta do právního systému, který stanoví jeho práva, povinnosti, jeho pobytový status, ochrání jej proti protiprávnímu jednání ze strany majoritní populace i jiných imigrantů a současně vymezí, jaké jeho jednání je v souladu s normami dané společnosti a jaké nikoli. Dalším důležitým krokem je integrace do systému zdravotní a sociální péče, otevření přístupu k bydlení, zaměstnání a vzdělávání. Imigrant nebo imigrační skupina by měli mít přístup k informacím, možnost uchovat si svoje náboženství, jazyk a kulturu a ve stanoveném rozsahu se účastnit společenských a politických diskursů dané komunity. Tyto integrační kroky jsou v jednotlivých státech realizovány v různé časové následnosti a s různým úspěchem a intenzitou a zakládají možnost, aby byl imigrant akceptován nejen ve formálních, ale též v neformálních strukturách lokálních společností jako plnohodnotná osobnost. Migrační politikou rozumíme opatření vlády a dalších státních orgánů, která jsou určena pro regulaci pohybu cizích státních příslušníků přes hranice a jejich pobyt na území státu. Horáková (2000a:3) uvádí, že migrační politiky zahrnují zejména:






právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území národních států včetně pasové a vízové politiky vůči cizincům, tj. osobám, které nejsou občany národních států, právní předpisy v oblasti azylové politiky, právní předpisy o nabývání a pozbývání občanství a naturalizaci, právní předpisy o zaměstnávání cizinců, právní předpisy v oblasti sociální a zdravotní péče,

119

Tato konstruktivistická perspektiva je otevřená vůči hledání odpovědí na průběh a stav integrace Čečenců do české společnosti. 120 Termín „tavicí kotel“ neboli „melting pot“ se v sociologii poprvé objevil v pracích, které vznikly na počátku 20. století na půdě chicagské sociologické školy, zejména pak R. Parka a E. Burgese.V této době byl v americké společnosti výzkum imigrace a problémů začleňování nově přicházejících cizinců velmi aktuálním tématem. Koncept reflektoval americkou vizi asimilace migrantů jako ideálního výsledku zapojení minority do majoritní populace formující jako „tavící kotel“, který časem „přetaví“ a absorbuje všechny migranty. Model „tavicího kotle“ předpokládá, že tradice přistěhovalců nejsou potlačeny dominantními tradicemi , ale mísí se s nimi, takže dochází k rozvíjení nových kulturních vzorců. Výsledkem je pak celkem homogenní společnost s vysokým cítěním národní hrdosti.

56









právní předpisy v oblasti bydlení a nabývání nemovitostí, právní předpisy vztahující se ke vzdělávání a přípravě na povolání, právní předpisy v oblasti národnostní a menšinové politiky národních států, právní předpisy zabezpečující rovnost příležitostí ve všech oblastech sociálního, ekonomického a kulturního života, bilaterální dohody o vzájemném zaměstnávání občanů uzavírané s jinými státy, mezinárodní úmluvy podepsané národními státy.

Migrační politikou se obvykle rozumí jak politika zaměřená na imigraci – tedy regulaci přílivu lidí do dané země, tak i na emigraci, tedy na politiku orientovanou na odliv obyvatelstva ze země. V současné době však ve většině demokratických zemí není dobrovolné migraci jako takové bráněno a tak jsou vlastně migrační politiky často politikami výlučně imigračními. Jak jsem již výše vyjmenovala, migrační politika v sobě zahrnuje hned několik větví, přičemž nejdůležitějšími z nich jsou, dle mého názoru, politika imigrační, politika azylová a politika integrační. Podívejme se na následující schéma, které tyto tři typy politik a jejich roli v rámci politiky migrační přehledně znázorňuje: Schéma 2: Terminologická mapa migrační politiky MIGRAČNÍ POLITIKY Přistěhovalecké politiky Imigrační Integrační politiky politiky regulace regulace vstupu začleňování přistěhovalců přistěhovalců do na území společnosti

Azyl

kontrola hranic, potírání nelegální migrace, víza, turismus, sezónní práce, studium, stáře apod.

Zdroj: Barša, P. (2005): Přistěhovalectví a liberální stát, Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku: 10.

Imigrační politika, jež je dílčím souborem politily migrační, má za cíl stanovit, kteří cizinci a za jakých podmínek se mohou dlouhodobě či trvale usadit v hostitelské zemi. Z důvodu omezeného rozsahu a zejména pak tématu této práce, která se zabývá přednostně politikou integrační, se migrační politikou více zabývat nebudu. Druhou zmiňovanou politikou je politika azylová. Tuto politiku lze vymezit jako soubor postupů a opatření, která určují, jakým způsobem by se měli stát a ostatní aktéři chovat k žadatelům o udělení azylu. Zahrnuje problematiku řízení o udělení azylu, materiální zabezpečení žadatelů o azyl, provoz azylových zařízení, zdravotní péči poskytovanou žadatelům, přístup žadatelů na trh práce a mnoho dalších aspektů. Vývoji azylové politiky v ČR se taktéž nebudu podrobněji věnovat, přesto jsem si vědoma jejího značného vlivu na rozhodovací procesy žadatelů o azyl ohledně setrvání v zemi, či volby hledání další cílové země.

57

Třetí větví migrační politiky je politika integrační, někdy také nazývaná jako politika imigrantská. Barša (2005:10) má integračními politikami na mysli „politiky, jejichž cílem je podpořit proces začleňování přistěhovalců - jako jednotlivců či skupin - do hostitelských společností. Nejširším cílem těchto politik je zajištění podmínek sociální a politické soudržnosti společnosti. Integrační politiky jsou zacíleny především na takové potřeby, jimiž se přistěhovalci liší od jiných znevýhodněných skupin společnosti. Tyto specifické potřeby plynou z jejich nedávného příchodu a jsou dány jejich kulturní a zkušenostní odlišností - tím, že neznají dobře jazyk, hodnoty, reálie a základní instituce hostitelské společnosti. Pokud stát učiní rozhodnutí o přijetí přistěhovalce - ať už pro jeho předpokládaný ekonomický přínos, z demografických ohledů, na základě respektu k jeho rodinným či jiným vazbám k hostitelské zemi nebo z humanitárních důvodů (azyl) - je v jeho zájmu, aby se imigrant na novou zemi rychle a bezproblémově adaptoval a dokázal kompetentně jednat v různých institucionálních a sociálních kontextech. Cílem integračních politik je napomáhat této adaptaci a k získávání potřebných sociálních kompetencí“. Touto oblastí migrační politiky, která se již bezprostředně dotýká tématu mé práce, tedy integrace čečenských azylantů do české společnosti, se budu v následující kapitole zabývat podrobněji. Tato politika sleduje integraci imigrantů do společnosti; zvláště důležitý je zde dlouhodobý horizont, neboť je třeba si uvědomit, že se jedná o problematiku druhé, třetí, resp. další generace imigrantů. 5.4.1. Integrační politika ČR Integrační politika zahrnuje širokou škálu opatření integrace cizinců do společnosti, rovnosti příležitostí na trhu práce, v bydlení, ve vzdělávání, při přípravě na povolání či v oblasti kultury. Tato politika se zákonitě prolíná s politikou zaměřenou na národnostní a etnické menšiny. Integrace je komplexním procesem zahrnujícím množství sociálních vazeb. Výzkum integrace se provádí pomocí indikátorů, jako je např. (Horáková 2000a:22) „pohlaví, věk, rodinný stav, zaměstnání, sektor ekonomické aktivity, výše příjmu ze zaměstnání a místo pobytu“. Integrační politiku lze chápat ve dvou významech. Integrační politika v širším pojetí se vztahuje obecně k začleňování cizinců do naší společnosti, zatímco integrační politika v užším pojetí, jíž se budu zabývat, navazuje bezprostředně na politiku azylovou a vztahuje se k integraci azylantů do nové společnosti. V teorii uvedené v textu „The new demographic regime“ vydaném Spojenými národy autor Rinus Penninx rozlišuje tři dimenze integrace. První je politická dimenze, která vypovídá o tom, do jaké míry jsou imigrantům poskytnuta stejná politická práva jako ostatním občanům státu. Druhým ukazatelem míry integrace je dimenze socio-ekonomická, která zahrnuje sociální a ekonomická práva, např. zda mají imigranti stejný přístup k práci, zda mohou čerpat stejné sociální dávky atd. Třetí dimenze pak vypovídá o tom, zda mají imigranti stejná kulturní a náboženská práva jako majoritní populace. Jednotlivé typy integračních politik ukazuje následující tabulka.

58

Tabulka 6: Typologie integračních politik INKLUZE Typ integrační politiky Politická dimenze Socio-ekonomická dimenze Kulturní dimenze

EXKLUZE

1

2

3

4

5

6

+

+

+

-

-

-

+

+

-

+

-

-

+

-

-

+

+

-

Zdroj: Miroslav Macura, Alphonse L. MacDonald and Werner Haug (2005): The New Demographic Regime, United Nations, New York and Geneva: 65.

Tyto tři základní dimenze autor považuje za základní indikátory při zhodnocování integračních politik. Pomocí pozitivního či negativního skóre u jednotlivých dimenzí lze vysledovat šest různých modelů, jak státy mohou přistupovat k integraci cizinců. Hlavní rozlišení toho, zda je politika státu směřována spíše k inkluzi či exkluzi cizinců, činí autor v první řadě na základě politické dimenze. Jakmile jsou imigrantovi odepřena politická práva, směřuje podle Penninxe politika k vyloučení jedince ze společnosti. Naopak, i když jsou cizincovi odepřena sociálně ekonomická a kulturní práva, považuje typ integrační politiky za inkluzivní. V České republice došlo k zahrnutí cíle integrace přistěhovalců do státní politiky na konci 90. let 20. století. Většina aktivit na poli integrace cizinců se do této doby omezovala na analyzování situace a zkoumání etnických menšin. Ke vzniku integrační politiky přispěly tři rozhodující okolnosti. První byla zřejmá vnitřní potřeba řešit konkrétní situaci a s tím spojená ochota Ministerstva vnitra začít se otázkami migrace zabývat a třetí iniciační role Rady Evropy. Podle A. Baršové účast Rady Evropy v přípravné fázi tvorby integrační politiky sehrála nejen roli katalyzátoru postupu přípravy, ale ovlivňovala zpočátku také ideovou výbavu vládních dokumentů.121 Vývoj politik integrace můžeme podle A. Baršové rozdělit do dvou fází. V první, zakladatelské fázi (1999-2003) spadala tato problematika do působnosti Ministerstva vnitra, v druhé fázi pak šlo o převedení agendy pod Ministerstvo práce a sociálních věcí od počátku roku 2004.122 Prvním politickým dokumentem byly Zásady koncepce integrace cizinců na území České republiky, které jsou přílohou Usnesení vlády číslo 689 ze 7.7.1999.123 V těchto zásadách je obecně formulována politika vlády ČR vůči legálně a dlouhodobě usazeným cizincům, tedy cizincům pobývajícím na území ČR déle než jeden rok nebo osobám s trvalým pobytem. Podle Tollarové124 má tato politika „směřovat k zajištění ochrany a přístupu cizinců k základním lidským právům a svobodám (zásada č. 4) a má být charakterizována pozitivním přístupem a 121

Baršová (online). (cit.15.4.2008). Baršová (online). (cit. 15.4.2008). 123 Tollarová (online). (cit. 15.4.2008). 124 Tollarová (online). (cit. 15.4.2008): odst. 18. 122

59

převzetím odpovědnosti státu za vytváření podmínek, které umožní spravedlivou účast cizinců na životě společnosti (zásada č. 6). Samotná integrace imigrantů je v zásadě č. 5 formulována jako ,proces postupného začleňování imigrantů do struktur a vazeb společnosti domácího obyvatelstva. Integrace imigrantů je komplexním jevem, který má své podmínky a politické, právní, ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a náboženské aspekty“. Baršová se domnívá, že ačkoli tyto zásady nejsou žádným multikulturním manifestem, ale dokumentem, který uznává existenci úkolu integrace „cizinců“, který má být naplněn otevíráním rovných příležitostí a aktivním přístupem státních orgánů, můžeme v něm nalézt i odezvy multikulturního diskursu. Projevuje se například zavedením pojmu „imigrační komunity“ a přihlášením se k „budování multikulturní společnosti“. Podle Tollarové125„imigrační komunity, jež jsou chápány jako společenství, která spojuje historické vědomí, kultura, jazyk, národní identita nebo rasová příslušnost, jsou „pokládány za integrální a obohacující součást společnosti a plnohodnotné a nezbytné partnery při vytváření multikulturní společnosti (zásada č. 2). Vytváření multikulturní společnosti je přitom „třeba založit na dialogu mezi komunitami, jehož cílem je vzájemné kulturní obohacení“. Na zmíněné zásady pak navázala mnohem obsáhlejší Koncepce integrace cizinců z roku 2000. „Jestliže ideovým východiskem zásad byly dokumenty Rady Evropy, do koncepce se již výrazně promítají dokumenty Evropské unie.“126 Základní tezí těchto dokumentů je požadavek přibližování postavení legálně a dlouhodobě usazených cizinců právnímu postavení občanů a posilování rovného přístupu a rovných příležitostí a ochrany před diskriminací. Podle Baršové se role „komunit“ z koncepce vytrácí. Je prosazováno, že by k integraci mělo docházet na úrovni každého cizince zvlášť a je pojímána jako „začleňování jedince nebo skupiny do života společnosti“. V současné době tedy můžeme v České republice sledovat odklon od multikulturalismu a příklon k individuální občanské integraci. Tato tendence je podle odborníků součástí nového hledání civilizační a národní identity, spravedlnosti a bezpečnosti v evropských společnostech („národech“) globální éry. Obdobné tendence můžeme pozorovat rovněž v integrační politice některých dalších států Evropy, zejména v Británii a v Nizozemí.127 Přestože v ČR existují zásady integrace cizinců, odborníci na danou tématiku se domnívají, že ani česká vláda, ani společnost se doposud neshodly na tom, co integrací fakticky míní. Přístup k přistěhovalcům a stejně tak význam pojmu integrace mohou být totiž velice odlišné. Způsob integrace a přístup k imigrantům vycházejí jak z historie každého státu, tak i z normativních předpokladů a sociálního řádu. Domnívám se, že způsob integrace je ovlivněn zejména tradicí, migrační zkušeností států, jejich politickou orientací či členstvím v nadnárodních celcích. Různé způsoby integrace znamenají uplatňování různých politik a nástrojů, které jsou určeny pro celou společnost nebo pouze pro migranty. Nástroje integrace imigrantů obvykle odpovídají integrační či azylové politice dané země. Není tedy jedna „univerzální“ podoba integrace, ale je třeba nalézt její formu vhodnou pro každý stát a jeho dosavadní i příchozí obyvatele. Úspěšnost integrace není snadné určit. Rozdíly mezi domácím obyvatelstvem a imigranty, s ohledem na určitý soubor indikátorů, nemusí vždy vypovídat o rovnosti či nerovnosti rodilé či přistěhovalé populace. Obvykle se považují za nejdůležitější dva nástroje integrace:

125

Tollarová (online). (15.4.2008). Baršová (online). (15.4.2008). 127 Baršová (online). (15.4.2008). 126

60

naturalizace128 a přístup ke vzdělání. Mnohé ostatní nástroje bývají od těchto dvou nejdůležitějších odvozeny. 5.4.1.1. Státní integrační program „Státní integrační program129 je jedinou komplexní integrační politikou v ČR aplikovanou státem. Je zaměřen pouze na uznané azylanty, tzn. týká se zhruba 100 až 200 osob ročně, tedy zcela marginální skupiny v rámci všech imigrantů.“130 Prvotním záměrem Státního integračního programu je především pomoc při integraci azylantů do české společnosti, která slouží jako účinná prevence proti jejich sociálnímu vyloučení, vytváření cizineckých enkláv potenciálně působících jako rozbuška mezi majoritou a imigranty. Při jeho realizaci hrají rozhodující roli kromě ministerstev vnitra, školství, práce a sociálních věcí a jiných úřadů též nestátní neziskové organizace a v neposlední řadě pak města, obce, majitelé domů a bytů a krajské úřady. V různých podobách se lze s podobnými programy setkat prakticky ve všech zemích západní Evropy. Liší se často tím, že někde jde o celostátní politiku, jinde o regionální. Nejvíce se však liší tím, že zatímco v rámci západních programů je hlavní důraz zpravidla kladen po linii jazyk, práce a často pouze okrajově bydlení, u nás je tomu přesně naopak. Státní integrační program (SIP) je zaměřen na tři základní oblasti: zajištění bydlení, bezplatnou výuku českého jazyka a pomoc při uplatnění na trhu práce.


Státní integrační program v oblasti bydlení131

Rozhodujícím krokem pro integraci azylanta do české společnosti je jeho úplné osamostatnění a život uprostřed lokální společnosti v samostatném bytě. Tvůrci SIP v oblasti bydlení byli vedeni myšlenkou, že pokud stát nechce, aby byli azylanti odkázáni na dlouhodobou „péči“ zpravidla velmi izolovaných a ghetta připomínajících zařízení Ministerstva vnitra a zároveň nechce, aby se na základě pouze vlastní aktivity koncentrovali v sociálně vyloučených lokalitách s riziky kriminality a celkového negativního dopadu na sociální soudržnost české společnosti, musí v rámci prevence těchto jevů něco udělat. „Základním motivem SIP v oblasti bydlení je překlenout problémy s dosud ne zcela funkčním trhem s byty v ČR. Za stávajících podmínek by naprostá většina azylantů byla z klasického nájemního bydlení v obecních bytech prakticky vyloučena. Buďto by nesplňovala dobu trvalého pobytu na území obce (obce mívají lhůty 3 – 5 let) nebo by nemohla splnit jisté finanční nároky.132 Je nutno uvědomit si, že naprostá většina azylantů žije na hranici chudoby, nemá žádné úspory a v neposlední řadě postrádá pro Čechy běžné sociální sítě, jejichž zásluhou je možné se dostat k výhodným nabídkám, obrátit se o pomoc na přátele apod.“133 Od roku 1996 tak stát přispívá městu či obci, které poskytnou byt odpovídající kvality azylantovi, resp. rodině 128

Naturalizace, tedy udělení státního občanství cizincům, je podle mnoha odborníků po právní stránce jakýmsi vyvrcholením integrace cizince do společnosti. Cizinec se stává občanem země, kam emigroval, a získává tak veškerá práva, včetně nejobtížněji získatelných práv politických. 129 Fungovat začal v roce 1996. 130 Státní integrační program. (online). (cit. 3.4.2008). 131 „Od roku 1994 bylo do roku 2004 uzavřeno celkem 303 nájemních smluv a do integračních bytů v rámci SIP umístěno celkem 797 osob“ (Uherek 2005:9). 132 Například výběrová řízení pomocí obálkové metody, vysoké nájmy v bytech s neregulovaným nájemným, nedostupné ceny nových bytů apod. 133 Státní integrační program. (online). (cit. 3.4.2008).

61

azylantů, státní dotaci dle počtu lidí v domácnosti odpovídajícím příspěvkem na infrastrukturu obce. U několikačlenné domácnosti azylantů tak může státní dotace dosáhnout až několika set tisíc korun. Právě tato skutečnost je často jedinou motivací pro zastupitelstvo, aby byt azylantům poskytlo. Nevýhodou této cesty je skutečnost, že ne každé město je ochotno se do programu i přes tyto dotace zapojit, a tak mnoho azylantů čeká na integrační byt dlouho (i několik let) a často dostane byt v lokalitě, kde není práce, nebo v níž se cítí být izolováni. Proto se v posledních dvou letech rozjela druhá možnost: azylant se může domluvit se soukromým majitelem bytu a stát pak azylantovi přispívá po nějakou dobu na nájem (může jít až o cca 50 %), čímž je opět sociálně slabým azylantům umožněno zahájit normální život i přes jinak často nedostupné ceny nájmů. Zde je ovšem problém získat souhlas obce, protože ta musí onen příspěvek na nájemné proplácet a administrovat. Protože však samotné bydlení k zajištění integrace azylantů nepostačuje a existuje pro to mnoho dokladů z praxe, musel být SIP obohacen o další aktivity, jež by umožnily azylantům být též rovnocennou a platnou součástí v rámci pospolitosti, v níž bydlí.


Státní integrační program v oblasti jazykové přípravy

V mnoha evropských zemích je výuka místního jazyka součástí integračních programů přístupných všem cizincům, kteří v zemi dlouhodobě legálně pobývají. V České republice existuje obdobná služba, tedy výuka českého jazyka přístupná v rámci Státního integračního programu zdarma pouze osobám, kterým byl udělen azyl, případně trvalý pobyt. „SIP v oblasti výuky českého jazyka realizuje ve smyslu § 70 zákona o azylu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR prostřednictvím nestátní neziskové organizace. Podle této zákonné normy učiní MŠMT azylantovi nabídku kurzu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení azylu“ (Uherek 2005:10). Výuka českého jazyka je bezplatná, zakončená závěrečnou zkouškou a vydáním osvědčení o absolvování výuky a složení závěrečné zkoušky. Délka jazykového kurzu je nejméně 600 hodin u skupinového kurzu a nejméně 400 hodin u kurzu individuálního.134 135 Vedle jazykových kurzů pro dospělé azylanty probíhá povinná školní docházka žadatelů o azyl a azylantů do patnácti let. Tuto výuku realizuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v základních školách.


Státní integrační program v oblasti zaměstnání

Jako poslední se před několika málo lety do SIP dostala problematika nezaměstnanosti a pracovních příležitostí azylantů. „Míra nezaměstnanosti mezi práceschopnými azylanty je alarmující (až 60 %), ačkoliv dle statistik je vzdělanostní průměr těchto lidí vyšší, než je průměr české společnosti. Azylantům by proto měla být úřady práce věnována zvláštní péče.“136 Jednou z cest, jak zvýšit zaměstnanost azylantů, je rekvalifikace a státní asistenční programy pro zvýšení zaměstnanosti cizinců. „Tuto část Státního integračního programu zabezpečuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR formou rekvalifikace těch azylantů, kteří jsou v evidenci úřadů práce jako uchazeči o zaměstnání. MPSV dále podporuje zaměstnatelnost azylantů a vytváří k tomu specifické 134

SOZE (online). (cit. 2.4. 2008). Tato hodinová dotace byla MŠMT stanovena v roce 2007. Moji informátoři jazykové kurzy navštěvovali před tímto rokem, absolvovali tedy 150 hodin u skupinového kurzu a 100 hodin u kurzu individuálního. 136 Státní integrační program. (online). (cit. 3.4.2008). 135

62

programy. Především zabezpečuje nabídku individuálních akčních plánů uchazečům o zaměstnání z řad azylantů bez rozdílu věku. Dále uskutečňuje kurzy pro zprostředkovatele při úřadech práce, které je seznámí s komunikačními specifiky cílové skupiny azylantů. MPSV dle této koncepce také zajišťuje monitoring poskytování rekvalifikačních programů nezaměstnaným azylantům“ (Uherek 2005:10). Možnosti zaměstnání předznamenává kvalifikace azylanta, jeho jazykové schopnosti a lokace integračního azylového střediska nebo integračního bytu. Velká část azylantů nemůže sehnat stálé zaměstnání, pracují jen příležitostně jako nekvalifikovaní sezonní dělníci. Kvalifikovanou práci azylanti získávají obtížně. Jedním z důvodů je jistě i malá znalost češtiny. Azylanti sice navštěvovali kurzy češtiny v pobytových střediscích a obvykle se i nadále samovzdělávají137, ale dosažení dostatečného stupně jazykové kompetence předpokládá řadu měsíců, někdy i let, v závislosti na příbuznosti mateřského jazyka s jazykem cílové země a také píli cizince. Podle Uherka (2002a) nedostatečné zvládnutí jazyka však není jediným důvodem problémů se zaměstnáním. Z rozhovorů s pracovníky z integračních azylových středisek vím, že problémy s nalezením práce mají i azylanti, kteří jsou již jazykově velmi kvalitně vybaveni. Nepodařilo se však prokázat, že by důvodem bylo, že jsou cizinci. Důvodem spíše je, že kvalitních pracovních příležitostí není dostatek a azylanti mají jen omezený přístup k informacím o možnostech zaměstnání. V azylových integračních střediscích jsou stále ve velkých koncentracích na jednom místě, a tak je konkurence na jakékoli zaměstnání velká.

6

Integrace čečenských azylantů do české společnosti empirická část

6.1. Charakteristika a cíle výzkumu. Volba výzkumného vzorku, jeho charakteristika a použitá metodologie Na základě teoretického rámce výzkumu, který jsem zaměřila na studium problematiky historicko-politického kontextu čečenského etnika, jeho kulturně-sociálních specifik a na zkoumání teoretických východisek souvisejících především s problematikou migrace a integrace přistoupím nyní k empirické části výzkumu, který již bude zkoumat hlavní otázku této diplomové práce, a to integraci čečenských azylantů do české společnosti. Tato práce představuje výsledek analýzy celkem jedenácti výzkumných rozhovorů, jejichž cílem bylo porozumět situaci čečenských azylantů na území České republiky, především pak jejich integraci do lokální společnosti. Hlavními tématy těchto rozhovorů byly, mimo jiné, zkušenosti migrantů s mobilitou na trhu práce, zkušenosti s integrací v oblasti bydlení, vzdělávání, zkušenosti s problémy začleňování se do lokální majoritní společnosti, problémy s výchovou dívek v prostředí české společnosti a další okruhy otázek, podrobně uvedené na straně 65.

137

Prostřednictvím poslechu rádia, sledování televize, četby, kontaktu s majoritou atd.

63

6.1.1. Volba výzkumného vzorku a použitá metodologie Rozhovory jsem prováděla s čečenskými muži a ženami, kteří žijí v České republice v první generaci, byl jim udělen status azylanta (politický či humanitární), případně mají vyřízen trvalý pobyt. Pro všechny mé respondenty je Česká republika cílovou zemí, kde hodlají zůstat natrvalo (někteří již zažádali o udělení českého státního občanství), přičemž někteří uvažují o eventuálním návratu do Čečenska v případě zlepšení bezpečnostní situace v zemi původu. Hlavní výzkumnou technikou byly hloubkové polostandardizované rozhovory s předem vybranými informátory, kteří odpovídají výše uvedeným výběrovým kritériím. V první fázi výzkumu bylo tedy nejprve třeba vybrat cílovou skupinu a vytvořit tak síť respondentů, kteří se účastní rozhovorů. Co se týká početního zastoupení Čečenců na našem území, jde o komunitu čítající v Praze přibližně 300, v České republice pak celkem necelých 500 členů. Přesná čísla čečenských azylantů, respektive těch Čečenců, kteří mají v České republice vyřízen trvalý pobyt, je prakticky nemožné získat, neboť jsou ve všech statistikách zahrnováni pod občany Ruské federace. Podle mého zjištění se zdaleka ne všichni v rámci komunity znají, nebylo tedy možné dobrat se cílového vzorku pouze prostřednictvím sociálních sítí samotných respondentů, ale bylo nezbytné využít více zdrojů, které mne k informátorům dovedly. Při hledání svých informátorů jsem využila: • část kontaktů byla zprostředkována paní Hradílkovou, zakladatelkou občanského sdružení Berkat • již před výzkumem navázaných osobních kontaktů • sociálních pracovníků v integračním azylovém středisku Stráž pod Ralskem • sociálních sítí samotných respondentů. Jak jsem již uvedla, pro závěrečnou analýzu jsem získala 11 rozhovorů. Při výběru informátorů jsem využila výše zmíněných zdrojů, především pak sociální sítě samotných informátorů, ke kterým jsem se dostávala prostřednictvím metody sněhové koule neboli snowball sampling, která umožňuje vstup do neznámého, uzavřeného a obtížně přístupného prostředí. Výběr metodou sněhové koule se úspěšně využívá ke studiu skrytých populací, k nimž je možné dostat se tradičními metodami jen velmi obtížně. I pro tuto metodu platí, že neexistuje přesná šablona, jak ji uplatňovat. Metoda je založena na získávání nových případů na základě postupného označování dalších případů těmi známými. Vlastní výběr začíná nalezením osob (případů), které splňují daná kritéria. S těmi jsou provedeny rozhovory, v jejichž závěru jsou požádány o další kontakty na jedince, kteří tato kritéria splňují také. S těmito kandidáty se provede rozhovor a celý proces se opakuje (Miovský 2003). Jak jsem již uvedla v úvodní části práce, v kapitole týkající se použité metodologie, vzorek mých respondentů reprezentované názory a problémy spojené s jejich působením v České republice reflektoval, ne však reprezentoval. Neusilovala jsem o vytvoření reprezentativní skupiny čečenských uprchlíků, můj výběr informátorů byl založen především na jejich ochotě participovat na výzkumu. Beru na vědomí, že tato skutečnost významně ovlivňuje moje data, proto nepovažuji svoje závěry za validní pro všechny čečenské uprchlíky v ČR. Mým cílem je

64

spíše popsat specifika procesu začleňování tohoto etnika do české společnosti a určité mechanismy změn, které jsou popisovány mými informátory. To, co údaje získané prostřednictvím kvalitativního výzkumu nabízejí, je reprezentace problému: hluboký vhled do dané problematiky z pohledu jejích aktérů. Nelze však předpokládat, že by byl kvalitativní výzkum schopen předložit názory a zkušenosti čečenských imigrantů s jejich životem v české společnosti, které by reprezentovaly názory a zkušenosti celé populace, resp. celé cílové skupiny. Při lokalizaci výzkumu jsem se zaměřila především na Prahu138, dále na Brno a jeden výzkumný rozhovor byl proveden v Kutné Hoře. Hlavní výzkumnou metodou, kterou jsem použila, byly hloubkové rozhovory vedené podle předem sestaveného seznamu jednotlivých témat rozhovorů – tzv. „guide listu“. Obecná témata prováděných rozhovorů byla následující:
















Život v Čečně před válkou. Důvody a motivy migrace. Rozhodování o volbě cílové země. Uchovávání a přetváření stěžejních ukazatelů etnické, náboženské a kulturní identity v procesu integrace do majoritní společnost - deklarovaná etnická a náboženská identita migrantů - dodržování čečenských (respektive muslimských) zvyků, tradic a svátků v českém prostředí a přijetí místních zvyků tradic a svátků - frekvence užívání českého jazyka ve vztahu k jazyku mateřskému. Dynamika přeměny tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace. Absence rozšířených rodinných sítí. Problémy s tradiční výchovou čečenských dívek v prostředí české společnosti. Úroveň jazykové kompetence. Absolvování kurzů českého jazyka a dalších kurzů. Kontakty s majoritní populací. Kontakty s vlastní čečenskou komunitou. Kontakty se zemí původu. Pracovní historie v zemi původu. Současná situace respondentů na trhu práce. Integrace migrantů v oblasti bydlení – současná bytová situace. Formy a subjekty pomoci uprchlíkům. Využití a zhodnocení efektivity pomoci nevládních a dalších organizací očima azylantů. Imigrantova reflexe diskriminace, xenofobie a vnímání české společnosti v zorném poli kulturních hodnot migrantů - co se líbí / nelíbí na České republice, na Češích. Představy o budoucnosti. Perspektivy budoucnosti v ČR.

Ve výzkumu jsem pracovala se základním schématem otázek, jehož konkrétní podobu jsem vždy přizpůsobovala (transformovala, doplňovala) vzhledem k charakteristikám respondenta či konkrétní situaci během rozhovoru. Velmi mi pomohla znalost čečenského kontextu.139 V některých případech vznikaly i další podotázky reagující většinou na některou

138

Zde žije nejpočetnější čečenská komunita. Například jsem vypustila jistý soubor otázek, neboť jsem pochopila, že odpovědi na ně od respondenta nezískám. Takovou situaci jsem většinou identifikovala intuitivně, téměř vždy se mi podařilo rozpoznat individuální tabu komunikačního partnera.

139

65

podnětovou či zajímavou repliku. Všechna tato specifika průběhu interview ovlivnila míru standardizace otázek. Otázky jsem formulovala vždy tak, aby respondentům poskytovaly co nejširší prostor pro vyjádření vlastního úhlu pohledu (ve většině případů se jedná o otázky otevřené). V důsledku toho vykazovaly některé úseky rozhovorů znaky tzv. narativního interview. 6.1.2. Navázání kontaktu s respondenty a charakteristika výzkumného vzorku 6.1.2.1. Navázání kontaktu s respondenty Po provedení specifikace výzkumného vzorku, jeho velikosti, konkrétního složení respondentů a ujasnění si lokalizace výzkumu bylo nutné členy čečenské komunity zkontaktovat. Jedním z předpokladů zdařilého provedení této části výzkumu bylo získání si důvěry potenciálních respondentů a jejich obeznámení se základními okruhy výzkumu.Velmi důležité pro mne totiž bylo, aby respondenti pochopili smysl výzkumu, a aby zároveň věděli, jak se na něm oni sami mohou aktivně podílet. V čečenském diskurzu je kladen velký důraz na zdvořilost, což jsem musela mít při osobním kontaktu s Čečenci neustále na paměti. Respondenty jsem kontaktovala dvojím způsobem: první část telefonicky140, druhou část osobně v integračním azylovém středisku MV ČR ve Stráži pod Ralskem. Většina respondentů, které jsem oslovila po telefonu, s rozhovorem souhlasila. Pouze dva potenciální informátoři rozhovor odmítli. Podle mého pozdějšího zjištění byly nejpravděpodobnějším důvodem jejich odmítavého postoje problémy se získáním legálního statutu na území České republiky a z toho vyplývající obavy z medializace jejich osoby. Poté, co jsem kontaktované osoby telefonicky oslovila a stručně seznámila s tématickými okruhy a cílem své práce, byly domluveny místo a čas rozhovoru. Jiná byla situace u respondentů žijících v integračním středisku Stráž po Ralskem, které jsem navštívila bez předchozí domluvy na základě povolení ke vstupu od Správy uprchlických zařízení MV ČR. V tomto případě s rozhovorem souhlasily všechny oslovené osoby, což přisuzuji výhodám osobního kontaktu oproti formálnímu telefonickému rozhovoru. Ve většině případů získání důvěry respondentů nepředstavovalo žádný problém. Oslovení respondenti se naopak vyjadřovali k mému záměru vesměs kladně. Již na začátku kontaktu s respondenty bylo možné vypozorovat dvě specifické skupiny osob: jedna dávala najevo radost z projeveného zájmu o jejich osobu a čečenskou problematiku vůbec, druhá byla k avizovanému výzkumu poněkud skeptická - chování této skupiny bylo pravděpodobně vedeno špatnou zkušeností s „podobnými“ typy rozhovorů, které již nesčetněkrát dotyční absolvovali v průběhu proběhlého či probíhajícího azylového řízení. Co se týká zachování anonymity respondentů, byl přístup dotazovaných poměrně jednotný. Téměř nikdo z dotázaných141 nechtěl ve výzkumu vystupovat pod svým pravým jménem. Uvědomovali si totiž, že - vzhledem k početní uzavřenosti čečenské komunity a osobnímu charakteru některých otázek - mohou být poměrně snadno identifikováni. V další etapě výzkumu jsem provedla krátký předvýzkum, resp. testování jednoznačnosti a srozumitelnosti nejdůležitějších otázek. Za tímto účelem jsem oslovila dva členy čečenské 140 141

Tedy ty disponující vlastním bydlením. Až na jednoho informátora.

66

komunity, kteří splňovali výchozí podmínky pro výběr respondentů.142 Na základě těchto rozhovorů jsem korigovala sadu otázek, reagovala jsem na některá drobná nepochopení dotazů a dospěla k sadě otázek, která zaručuje bezproblémový průběh rozhovorů a je srozumitelná všem komunikačním partnerům. Dotazy jsem ponechala více otevřenější, respondenty jsem pouze mírně směřovala k problematice života azylantů v české společnosti. Otázky jsem formulovala tak, aby měly vztah k výzkumnému cíli a současně vedly k úspěšnému dokončení rozhovoru. Tato fáze výzkumu měla za cíl ukázat, zda jsem dobře zvolila výzkumný rámec studie a výzkumné otázky. Z pilotní studie vyplynulo, že byl výzkumný rámec zvolen vhodně, a že ho bylo možné využít pro další výzkumnou práci. Samotný terénní výzkum jsem uskutečnila ve dvou fázích. První etapu jsem realizovala v období červen - červenec 2007, druhou v období září - říjen téhož roku. V první fázi výzkumu jsem dotazovala obyvatele (azylanty) integračního azylového střediska ve Stráži pod Ralskem, kteří čekají na přidělení integračního bytu, v další pak jedince již disponující vlastním bydlením v Praze, Brně a Kutné Hoře. Rozhovory jsem se snažila uskutečnit v důvěrném a známém prostředí svých informátorů – zejména v domácím prostředí. Jen malá část rozhovorů (především s muži) se odehrála v pracovním prostředí a v kavárnách. Rozhovory byly ve většině případů provedeny během jednoho setkání, pouze ve třech případech jsem respondenty dotazovala vícekrát, a to s ohledem na nové okruhy otázek, které jsem postupně zahrnovala do scénáře rozhovoru.143 V jednom případě jsem se s informátorem sešla opakovaně, neboť jsme během prvního rozhovoru nestihli probrat všechna relevantní témata. Je podstatné zmínit, že jsem se zavázala respektovat a chránit soukromí a identitu informátorů, nikde neuvádět jejich osobní údaje, anonymizovat rozhovory, dbát etických pravidel; neposkytovat rozhovory, které slouží jen pro účely výzkumného projektu žádné neoprávněné osobě a zabezpečit údaje proti možnému zneužití. Současně jsem informátory poučila o možnosti kdykoliv rozhovor ukončit nebo přerušit. Této možnosti nikdo z informátorů nevyužil. Někteří z nich projevili zájem o výsledky výzkumu a přáli si s ním být obeznámeni. Pokládala jsem za důležité seznámit své informátory se záměry výzkumu a rámcově i jeho realizací. Souběžně byli požádáni o komentář k návrhu výzkumu a případnou spolupráci. Byla jsem si vědoma toho, že musím dbát na maximální důvěryhodnost projektu, zdůrazňování etických pravidel a informování o projektu. Co se týká volby jazyka, ve kterém byly rozhovory vedeny, velmi mne překvapilo, na jaké úrovni je jazyková kompetence většiny mých informátorů. Nehledě na to, že někteří z nich nepobývají na území republiky déle než tři roky, jejich znalosti českého jazyka jsou poměrně velké. Většina rozhovorů tedy proběhla v češtině, jejíž úroveň umožňovala mým informátorům vyjádřit vše, co chtěli, ačkoli u mnohých se čeština občas mísila s ruskými výrazy. Výhodou byla v tomto případě má znalost ruského jazyka, jež mi pomáhala rozluštit některé gramatické a výrazové chyby. Rozsah rozhovorů se výrazně liší, průměrně trval jeden rozhovor přibližně tři hodiny. Tento čas zahrnuje pouze dobu nahrávky, není v něm započítán čas potřebný k zajištění kontaktu, získání svolení k rozhovoru, objasnění pravidel a také čas strávený diskusemi před a po rozhovoru mimo nahrávku (neformální rozhovor). 142

Tito dotazovaní již dále ve výzkumu nefigurují, tj. nejsou mými respondenty. Jak jsem již uvedla v kapitole 1.3., scénář rozhovoru byl otevřený, a to v tom smyslu, že jsem během interview často narážela na nové a důležité skutečnosti, které jsem dodatečně zahrnula do okruhu studovaných problémů. 143

67

Rozhovory byly nahrávány, digitalizovány a přepisovány. Přepisy byly pořízeny tak, aby byly co nejvíce autentické a doslovné. Získané přepisy rozhovorů byly analyzovány prostřednictvím programu Atlas.ti, přičemž analýzu jsem prováděla pomocí systematického prohledávání dat s cílem najít pravidelnosti a klasifikovat jejich jednotlivé části (Hendl 2005). 6.1.2.2. Charakteristika výzkumného vzorku Než přistoupím k charakteristice jednotlivých informátorů, zmíním nejprve jejich obecné charakteristiky. Mými respondenty jsou čtyři muži a sedm žen ve věku od 29 do 60 let. Jedná se o jedince, kteří získali v České republice status azylanta či trvalý pobyt a jejichž doba pobytu na území ČR se pohybuje od tří do osmi let. Informátoři pocházejí především z větších čečenských měst a co se týká jejich vzdělání, absolvovali minimálně středoškolské. Sociologové stratifikace by je podle jejich vzdělání a povolání zařadili do střední vrstvy společnosti, někteří tak sami sebe explicitně prezentovali. Je nezbytné zmínit, že podstatná část mé výzkumné skupiny pochází z lépe situovaných rodin, které byly schopny ušetřit peníze nezbytné na cestu a ilegální přechod státních hranic.144 Tento fakt potvrzuje výsledky mnoha migračních studií, které ukazují, že ti, kteří migrují, disponují obvykle vyšším finančním i kulturním kapitálem nutným k organizaci často složité a nákladné cesty do zahraničí než zbytek obyvatelstva země původu (Castles, Miller 1998; Boyd 1989). Co se týká typu bydlení, dotazovaní respondenti se dělí na dvě skupiny. První skupina respondentů v době rozhovorů pobývala v integračním azylovém středisku provozovaném Ministerstvem vnitra, kde čekala na vyřízení žádosti o přidělení integračního bytu. Druhá část respondentů již disponovala vlastním bydlením, a to integračním bytem nebo bytem v podnájmu. Společné pro obě skupiny je to, že jsou účastníky Státního integračního programu a mají tudíž bohaté zkušenosti se všemi fázemi integrace do majoritní společnosti. V následující části kapitoly uvádím základní biografické údaje o respondentech, přičemž je třeba uvést, že jsem se rozhodla zachovat anonymitu všech respondentů a pracovat pouze s náhodně zvolenými začátečními písmeny. Vzhledem k nutnosti zachování anonymity informátorů záměrně neuvádím jakékoliv údaje, podle kterých by mohly být dané osoby identifikovány. Je nezbytné upozornit na skutečnost, že na výzkumu participovaly taktéž manželky dvou níže uvedených informátorů, a to pana A. a pana K., které byly u rozhovoru přítomny, tudíž do nich v některých momentech vstupovaly. V kapitole č. 6.10., jež se zabývá uplatněním informátorů na trhu práce, byly zpracovávány i ty relevantní údaje, které byly mými informátory zmiňovány ohledně stavu zaměstnanosti jejich manželů, respektive manželek. K tomuto kroku jsem přistoupila především proto, neboť na mnou zvoleném výzkumném vzorku participuje většina žen, jež jsou v domácnosti s dětmi, bylo tedy nezbytné získat potřebné údaje ohledně zaměstnanosti jejich mužů, abych získala komplexnější pohled na studovanou problematiku. Kromě charakteristik respondentů se rovněž zaměřuji na zachycení atmosféry jednotlivých rozhovorů, jejich průběhu, plynulosti. Věnuji se také jazykové stránce interview, sleduji především přepínání do jiných jazykových kódů, zejména ruštiny. 144

Kupříkladu rodina jednoho z mých informátorů měla údajně zaplatit dva tisíce dolarů převaděčům za to, aby je převedli do ČR.

68

K důležitým informacím týkajících se respondentů se znovu podrobněji vracím v následujících kapitolách při řešení konkrétních výzkumných otázek. Paní L. Do České republiky přijela v roce 2002 (azyl jí byl udělen v roce 2004) spolu se dvěma malými dětmi. Paní L. se mi svěřila, že je rozvedená a v Čečensku má ještě dvě děti, kterých se však z důvodu své emigrace musela zříci a ponechat k výchově manželově rodině. Paní L. pochází z tradiční rodiny, která jí i přes velké ambice zabránila ve studiu na vysoké škole a přiměla k sňatku s mužem, kterého jí vybrala. Z Čečenska se rozhodla utéct pro přetrvávající rizikovou bezpečnostní situaci a v neposlední řadě z důvodu komplikovaných vztahů v rodině souvisejících s rozvodem manželů. Přes svou silnou víru jako jedna z mála dotazovaných žen poukazovala na úskalí přetrvávajících čečenských tradic, které nepodporují ženy v cestě ke vzdělání a k osobní volbě životního partnera. Paní L. se mi jevila jako energická, veselá a velmi schopná žena, která se i přes nepřízeň svého životního osudu a nepřítomnost muže úspěšně adaptovala k životu v české společnosti. Paní L. byla jedním z nejkomunikativnějších respondentů, její repliky byly velmi rozsáhlé, místy by se dalo hovořit o přednášce. Pan A. Na hranice České republiky přijel v roce 2005 spolu s manželkou a třemi malými dětmi. Ještě téhož roku byl manželce pana A. udělen humanitární azyl, a to z důvodu těžké nemoci jednoho z jejích dětí. To bylo také hlavním důvodem emigrace této rodiny, neboť léčba dítěte vyžadovala odbornou péči na vysoké úrovni, kterou mu v tehdejší době zdravotnická zařízení na území Čečenska nemohla poskytnout. Rodina pana A. je silně nábožensky orientována, řídí se striktně tradičními čečenskými hodnotami a tradicemi. Je zde patrné tradiční rozdělení rolí partnerů ženy jako matky dětí a „manažerky domácnosti“ a muže jako živitele a ochránce rodiny. Pan A. se mi spolu se svojí rodinou jevil v českém prostředí jako velmi „životaschopný“145, přesto se vzhledem ke své tendenci ke kontinuitě dodržování všech čečenských, respektive muslimských zvyků a tradic (v té nejstriktnější podobě) dostává do občasné konfrontace s majoritou.146 Rozhovor s panem A. probíhal bez komplikací, z důvodu časové tísně respondenta byl uskutečněn nadvakrát, a to přímo v bytě rodiny. Nutno zmínit, že na rozhovoru s panem A. participovala částečně i jeho žena. Paní R. Manželé se na území České republiky dostali spolu se svými pěti dětmi v roce 2004, dva roky poté jim byl udělen politický azyl. Rodné Čečensko rodina opustila z nejčastěji deklarovaného důvodu, a to probíhající války a nezlepšující se bezpečnostní situaci v zemi. Paní R. se mi již při prvním telefonickém rozhovoru svěřila, že se nacházejí v těžké bytové situaci, kterou značně komplikuje velký počet členů rodiny. Zřejmě z tohoto důvodu bylo získávání důvěry vůči mé výzkumné práci a mé osobě poněkud složitější, neboť paní R. již absolvovala tolik podle svých slov „zbytečných“ schůzek a rozhovorů kvůli řešení bytové nouze, že již byla celkem oprávněně vůči podobným schůzkám značně skeptická. Nicméně poté, co jsem ji obeznámila s tématickými okruhy a vědeckým zaměřením své práce a poprosila ji o spolupráci, přece jen k rozhovoru 145

Velmi aktivně si hledá práci, rodina získala byt. Tuto skutečnost však může řešit brzké stěhování do hlavního města, které je obecně považováno za tolerantnější vůči menšinám.

146

69

svolila. Jak se v průběhu rozhovoru ukázalo, rodina se kromě neúspěšného hledání bytu potýkala i s jinými problémy, například s přístupem školy a vrstevníků dcer paní R. k jejich striktně tradiční výchově, která, jak v jedné ze svých dalších kapitol popíši, je páteří tradičně hodnotového systému čečenské společnosti. Samotný rozhovor s respondentkou hodnotím jako přínosný, avšak vlivem výše zmíněných skutečností zabíhal chvilkami do těch kategorií, které respondentka ve svém životě v české společnosti vnímala jako stěžejní a problematické. Jak jsem již v metodologické části uvedla, snažila jsem se svým respondentům poskytnout co největší prostor k vyjádření jejich vlastního úhlu pohledu. Tento přístup jsem uplatnila i v případě paní R., které jsem po probrání všech studovaných tématických okruhů umožnila podrobněji přiblížit aktuální problémy rodiny. Pan K. Pan K. pobývá v České republice se svojí manželkou a třemi dětmi od roku 2004, přičemž hned následující rok získali politický azyl. Rovněž rodina pana K. opustila vlast z důvodu nekončícího čečensko-ruského konfliktu. Rozhovor s panem K. probíhal v jeho bytě, který rodina získala v rámci Státního integračního programu již rok po udělení azylu. Podle pana K. je právě tento byt o výměře 45 metrů čtverečních jednou z věcí, která mladou rodinu trápí – do budoucna by si přáli stávající bydlení vyměnit za větší. Jako problém pan K. vnímal rovněž nepříliš dobrou finanční situaci, která byla způsobena jeho zdravotními problémy a s tím souvisejícími obtížemi s uspěním na trhu práce. Pan K. se mi přiznal, že se jeho žena v současné době poohlíží po práci, přestože má relativně malé děti, neboť oba partneři jsou si vědomi toho, že alespoň jeden z nich musí pracovat. Manželka pana K. dobře ví, že k uspění na trhu práce pouhé odhodlání a v Čečensku získaná kvalifikace nestačí, chystá se tedy v nejbližší době absolvovat státní zkoušku z českého jazyka. Přes veškeré obtíže, kterým rodina čelí, je však zřejmé, že se s místním prostředím obdivuhodně sžili, získali nové přátele, přejali mnohé české zvyky a tradice147, nicméně připouštějí, že nebýt války v Čečensku, raději by žili ve své vlasti. Rozhovor s panem K. pokládám za velmi přínosný především vzhledem k jeho neformálnímu charakteru, což mi poskytovalo značný prostor také v oblasti pokládání otázek intimnějšího rázu. Nutno podotknout, že na rozhovoru s panem K. částečně participovala i jeho manželka. Paní Z. Rodina paní Z. byla v Čečensku vystavována soustavnému fyzickému i psychickému teroru nejen ze strany ruských vojenských složek, ale i militantních muslimských fundamentalistů hlásících se ke krajní odnoži islámu – vahhábismu. Na základě těchto okolností uvažovali o přemístění do Kalmycké republiky, ale protože ani tam nebyla situace klidná, emigrovali do Polska. I tuto zemi však museli po několika měsících – vzhledem k obdržení již druhého negativu - opustit. Paní Z. se tehdy s manželem rozhodli pro ČR, kam spolu s dětmi dorazili v roce 2002. Rodina musela mnohokrát absolvovat stěhování se mezi jednotlivými pobytovými středisky a rovněž od českého Ministerstva vnitra obdržela dvakrát zamítnutí žádosti o azyl, což rodinu uvedlo do hluboké deprese. Nicméně v roce 2005 byl rodině paní Z. nabídnut vlastní nájemní byt a rok poté získali od stejného (soukromého) zdroje do užívání prostorný byt, který rodina obývá dodnes. V době mého rozhovoru s paní Z., tedy pět let po vstupu do ČR, získala rodina trvalý pobyt na našem území, zdá se tedy, že se na ně konečně po dlouhé době usmálo štěstí. Vzhledem k získání trvalého pobytu má rodina nejen možnost zažádat o přidělení státního integračního bytu, nýbrž i 147

Především s ohledem na děti.

70

možnost navštívit Čečensko, což by v případě udělení politického azylu nebylo možno. Paní Z. se přes zmíněné peripetie jevila jako nesmírně silná a optimistická osobnost, která podle svých slov věří, že mají již to nejhorší za sebou. Fakta této skutečnosti opravdu nasvědčují: rodina má vlastní bydlení, muž kvalifikovanou práci a děti se chlubí vynikajícími školními výsledky. Rozhovor, který probíhal v bytě respondentky, považuji za velice přínosný, a to zejména pro jeho pozitivní atmosféru a v neposlední řadě díky šíři informací, jež mně paní Z. poskytla. Pan M. Pan M. přijel do ČR spolu s manželkou a dvěma syny již v roce 1999. Několik let před příjezdem do ČR se rodina přestěhovala z Čečenska do Moskvy, od čehož si slibovali důstojnější život mimo válečné území. Nicméně ani Moskva rodině neposkytla klidné zázemí – byla vystavována neustálému vyhrožování a diskriminaci v důsledku údajné spolupráce tamní čečenské diaspory s teroristickými uskupeními operujícími po celém světě. Pan M. zvolil ČR jako cílovou zemi zejména z toho důvodu, že zde platil bezvízový režim.148 Po příjezdu pan M. založil firmu. Na základě toho rodina dostala povolení k pobytu, nejprve na tři týdny, poté dlouhodobě. Avšak vzhledem k mnoha nevýhodám plynoucím z podmínek dlouhodobého pobytu na území cizího státu se rodina rozhodla vstoupit do azylového řízení, tedy absolvovat celou azylovou proceduru od pobývání v karanténě v přijímacím středisku až po měsíce strávené v pobytovém středisku. Konečně v roce 2002, tedy v době největší uprchlické vlny z Čečenska na území ČR, rodina získala politický azyl. Několik měsíců poté rodina obdržela státní integrační byt. Je třeba zmínit, že přes veškerou snahu vyjít mi vstříc a zodpovědět všechny požadované okruhy otázek, byl rozhovor s panem M. charakteristický svojí napjatou atmosférou a nedůvěrou ve výzkumy podobného druhu. Pan M. je nesmírně inteligentní muž, avšak poněkud unavený, dalo by se říci až znechucený svojí stávající situací, a to především díky obtížím plynoucím ze získání státního občanství a s tím spojeným neúspěchem na trhu práce. K získání práce mu navíc brání jeho vysoké požadavky na vykonávanou pozici a v neposlední řadě také vyšší věk. Pan M. během rozhovoru mnohokrát vyjádřil svoji nespokojenost s mnoha oblastmi života v české společnosti, zejména co se týká vztahu majority k uprchlíkům. Paní F. Paní F. přijela do České republiky spolu se svým manželem a třemi dětmi v roce 2002. Okolnosti opuštění jejich vlasti byly téměř identické s těmi, které deklarovali předchozí respondenti: nezlepšující se politicko-bezpečnostní situace a z ní vyplývající rizika spojená se životem v Čečensku. V jednom ohledu se však rodina paní F. od ostatních respondentů přece jen liší: jsou doposud žadateli o azyl, a to přesto, že v České republice pobývají již šest let. I přes uvedenou skutečnost jsem se rozhodla tuto rodinu do svého výzkumného vzorku zahrnout, a to zejména proto, že se vzhledem k nedávno získanému vlastnímu bydlení úspěšně integruje do majoritní společnosti. Na základě celodenního rozhovoru jsem zjistila, že rodina paní F. skutečně vykazuje obrovský potenciál, co se týká adaptability k novému prostředí. Muž paní F. si již po několika dnech od získání vlastního (nájemního) bydlení našel dobře placenou práci, děti ve škole výborně prospívají a samotná paní F. se krátce po našem rozhovoru chystala absolvovat srovnávací zkoušky ve svém oboru, aby dosáhla uznání titulu a mohla tak vykonávat práci odpovídající její kvalifikaci. Paní F. se mi jevila jako velice energická a vzdělaná žena, tudíž i interview vedené s ní bylo pro mou práci velmi přínosné. Musím zmínit, že paní F. se stala rovněž mým 148

Do konce roku 1999.

71

průvodcem v oblasti složitých sociálních struktur a tradic čečenské společnosti, ve kterých bych se sama – pouze s pomocí knížek a odborných textů - orientovala jen stěží. Paní G. Paní G. v době rozhovoru žila se svými čtyřmi dětmi v integračním azylovém středisku ve Stráži pod Ralskem. Do České republiky přijela v roce 2003 se svým manželem, se kterým se však záhy poté rozešli. Necelé dva roky po příjezdu získala rodina politický azyl a tudíž i možnost účastnit se státního integračního programu. V době rozhovoru paní G. čekala na přidělení státního integračního bytu, který by alespoň minimálně vyhovoval jejím požadavkům – jednu nabídku již vzhledem k nevyhovující lokaci bytu odmítla. Paní G. se nacházela ve špatné finanční situaci, která se ještě vyhrotila v důsledku absence muže coby tradičního živitele čečenské rodiny. S nepřítomností hlavy rodiny však nebyly spojeny pouze problémy finančního rázu, nýbrž i celá škála dalších těžkostí souvisejících s organizací a chodem rodiny založené na hodnotách a tradiční hierarchii. Přes svůj zjevný optimismus byla paní G. situací svojí rodiny velmi znepokojena, což dala během našeho rozhovoru častokrát najevo. Jako největší problém považovala již zmíněné hledání bydlení a rovněž hledání práce, které je v její situaci ztížené jak nedostatkem pracovních příležitostí v okolí střediska, tak i nutností soustavné péče o děti, které místní školky nemohou pro nedostatek kapacity přijmout. Pan N. Pan N. v Čečensku po dlouhá léta zastával významnou pozici ve státní sféře. Proto byl v běhu válečných událostí pronásledován a vystavoval tak nebezpečí i svou početnou rodinu. Rozhodl se tedy zemi opustit, přičemž manželka s dětmi zůstala v Čečně. Českou republiku pan N. již dříve, jako jediný z mých respondentů, navštívil a zalíbila se mu, jeho volba emigrantské země byla tedy jasná. Již za dva roky po příjezdu do ČR mu byl udělen azyl. Náš rozhovor probíhal v integračním azylovém středisku ve Stráži pod Ralskem, kde pan N. bydlel, avšak několik týdnů poté se již měl stěhovat do přiděleného integračního bytu. I přes vysokou úroveň svého vzdělání a kvalifikace činilo panu N. značné obtíže hledání práce. V době před naším rozhovorem pan N. absolvoval několik pracovních pohovorů, které však nevedly k požadovanému výsledku. Pan N. tento neúspěch přisuzoval svému vyššímu věku a nedokonalé znalosti českého jazyka, částečně i přístupu zaměstnavatelů k cizincům hledajícím zaměstnání. Na základě zmíněných faktů byl pan N., bez ohledu na výši získaného vzdělání a kvalifikace, ochoten přijmout i práci pod úroveň své kvalifikace, což do budoucna jistě zvýší jeho šance v uspění na trhu práce. Pan N. si život v České republice pochvaloval, avšak kdykoliv se rozhovor zaměřil na jeho rodinu, posmutněl a zmínil se o svém jediném přání - žít opět jednou pospolu se svojí ženou a dětmi. Pan N. byl velice komunikativní, jeho repliky značně rozsáhlé, avšak přepisování tohoto rozhovoru mi poněkud ztěžoval fakt, že respondent často přepínal mezi jednotlivými jazykovými kódy, tj. mezi českým a ruským jazykem. Paní T. Paní T. přijela do České republiky spolu se svými dvěma dospělými dětmi v roce 1999. V Čečně paní T. zanechala dcerku, která v důsledku rozvodu svých rodičů zůstala v opatrovnictví svého otce. Rodině paní T. byl v roce 2002 udělen azyl, přičemž další tři roky na to – po úspěšném absolvování Státního integračního programu – získala státní integrační byt. V době rozhovoru již paní T. bydlela sama, děti (synové) jsou již výdělečně činné a bydlí ve vlastních domácnostech. Paní T. je velice činorodá a emancipovaná žena, má stálé zaměstnání, byt, nové přátele. V důsledku toho paní T. přiznala, že pobytem v České republice více získala než ztratila. Jediné, 72

co ve svém novém domově postrádá, je její rodina, kterou se po získání českého občanství chystá navštívit. Rozhovor s paní T. probíhal v přátelské atmosféře, nezatížen jakýmikoliv starostmi, které jsou pro většinu uprchlické populace tak typické. Paní D. Paní D. do České republiky přijela spolu se svojí rodinou na začátku roku 2004. Paní D. již pět měsíců po absolvování prvního rozhovoru v přijímacím středisku získala humanitární azyl149, a to z důvodu zranění jednoho ze svých dětí, jež utrpělo během bojových akcí v jejich rodném městě. Zdravotní stav dítěte byl také hlavním důvodem, proč rodina neprodleně opustila zemi ve snaze zajistit špičkovou léčbu, jíž potřebovalo a které se v Čečensku nedostávalo. Paní D. přiznala, že nebýt těchto okolností, pravděpodobně by s rodinou v Čečně zůstali – a to zejména s ohledem na svou rodinu a dobrou práci, která jim zajišťovala (na čečenské poměry) dobré živobytí. Nicméně v České republice vzali život pevně do svých rukou a podle slov paní D. si tu nemohou na nic, kromě stesku po rodině, stěžovat. Syn se již téměř uzdravil, manžel má práci (i když špatně placenou), získali prostorný integrační byt, děti se výborně učí, našli si nové přátele..atd. Ve snaze zlepšit nepříliš dobrou finanční situaci se paní D. rozhodla, že si i ona najde práci, jen co děti povyrostou. Z důvodu získání lepší pozice na trhu práce absolvovala několik úrovní kurzů českého jazyka a podala své diplomy z VŠ k nostrifikaci. V případě kladného vyřízení žádosti jí tedy bude přiznán titul a vzdělání, kterých dosáhla v Čečensku. Nyní bych přistoupila k jednotlivým okruhům otázek, jejichž výčet jsem uvedla na straně 65. V následujícím textu představuji názory a postoje zvolených, výše zmíněných informátorů.150

6.2. Život v Čečně „před“ a „potom“ „Svůj život dělíme na tehdy a teď. Vrátit se do Grozného nemůžeme, náš dům smetly bomby a nevěříme zprávám, které říkají, že je již v Čečensku klid..“ (Paní A.)

Na počátku rozhovoru jsem informátory151 pobídla vždy k tomu, aby mi stručně povyprávěli o svém životě v Čečensku. Charakteristické pro většinu vyprávění je to, že jejich aktéři rozlišovali mezi životem „před“ a „potom“, přičemž ostrou hranici mezi těmito dvěma životy tvořila první rusko-čečenská válka, jež vypukla v prosinci roku 1994. Život „před“ je popisován jako poklidný, „dobrý“ život v dostatku práce a bez myšlenek na emigraci. O životě před válkou mi vyprávěla i paní T.:„Před válkou jsme vedli opravdu šťastný život . Manžel měl slušnou práci, já jsem doma pečovala o děti a o rodinu manžela. Nebyli jsme ani bohatí, ani chudí, ale měli jsme vše, co člověk k životu potřebuje.Víte, jen když si vzpomenu na náš byt! Měli jsme krásnou ložnici, obývák, dva dětské pokoje, koupelnu s teplou vodou, kuchyň zařízenou všemi možnými moderními spotřebiči, nemusela jsem se skoro vůbec fyzicky namáhat. Voda tekla z kohoutků, plyn nevypínali, elektřina byla něco úplně samozřejmého.“ (Paní T.) 149

Manžel paní D. získal azyl několik měsíců poté. Text psaný kurzívou v uvozovkách je přepisem přímé řeči komunikačního partnera. Totéž platí i pro navazující text. Jazyk výpovědí jsem upravila, aby byly srozumitelné běžnému čtenáři, ale zároveň jsem se snažila zachovat jejich autenticitu, proto nejsou převedeny do spisovné češtiny. 151 Ve své práci používám k označení dotazovaných jedinců termínů informátor, respondent či komunikační partner. Střídáním těchto označení chci předejít pojmové strohosti práce. K pojmu respondent bych ráda uvedla, že jeho používáním nemyslím skutečnost, že by dotazovaní byli pasivními participanty na výzkumu tak, jak tomu bývá například u dotazníkového šetření. 150

73

V ostrém kontrastu s pokojným životem „před“ popisují informátoři život po vypuknutí války strachem o život, zoufalstvím, zničením osobních životů, nedostatkem jídla, práce, finančních zdrojů a hledáním cest pro život v zahraničí.

6.3. Důvody a motivy migrace. Rozhodování o volbě cílové země Proces rozhodování o migraci je značně komplikovaný a intervenuje do něj řada faktorů ovlivňujících konečné rozhodnutí. Cílem této kapitoly je postihnout stěžejní důvody opuštění Čečenska mými informátory a nahlédnout do procesu jejich rozhodování o volbě cílové země, přičemž považuji za přínosné zaměřit se zejména na roli sociálních sítí, které podle mnoha teoretiků v oblasti migrace hrají v tomto procesu významnou roli. Ritchey (1976) uvádí tři hypotézy, týkající se role sociálních sítí v procesu rozhodování o migraci: (1) přítomnost příbuzných a přátel může působit jako faktor bránící migraci (affinity hypothesis), (2) sociální sítě v cílových zemích povzbuzují a směřují migraci prostřednictvím poskytování informací (information hypothesis), (3) sociální sítě v cílové zemi povzbuzují a směřují migraci, neboť usnadňují potenciální adaptaci migrantů na nové prostředí (facilitating hypothesis). Předpokládala jsem, že jsou sociální sítě založené na společném původu jedním z nejdůležitějších kapitálů Čečenců usnadňujících jejich migraci po celém světě a zároveň umožňují přístup k dalším druhům kapitálu. 6.3.1. Migrace jako jediné východisko Zjednodušující rozlišování mnoha teoretiků mezi migrací nucenou a dobrovolnou, o níž hovořím na straně 49, mne vedlo k zachycení subjektivního vnímání migrace z Čečenska mými informátory. V jejich vyprávění byla tato událost odchodu z vlasti reflektována jako nedobrovolné jednání v důsledku tlaku vnějších okolností: „Dřív jsme na život v cizině ani nepomysleli, ale začalo nás to napadat stále častěji. V době, kdy jsme se rozhodovali, už mnoho bohatších Čečenců odjelo do Německa, do Holandska…A pak se stalo to, že našeho syna v jedné z vojenských operací zranili. Tehdy jsme už neváhali ani minutu. Museli jsme opustit svou rodnou zemi, rodiče, práci, a to kvůli tomu, aby náš syn přežil……..My jsme ani neměli čas přemýšlet - jet či nejet – kvůli synovi, Když nemáš v rodině takový zásadní problém, jako třeba špatný zdravotní stav tvého dítěte, je Vám líto zanechávat všechen ten život ve své rodné zemi. Víte, v nové zemi najednou ztratíte úplně všechno a začínáte po všech stránkách úplně od nuly. Musíte zvládnout prostě všechno….“ (Paní D.) „…já jsem nevěděla, co bude, a ani jsem o tom nepřemýšlela. Věděla jsem jen, že musíme utéct. Utéct před válkou, před bombardováním, před vražděním. Neodcházela jsem do zahraničí ,za lepším´.“ (Paní G.)

Všichni dotazovaní respondenti uvedli jako hlavní důvod svého odchodu z Čečenska špatnou bezpečnostní situaci v zemi a z toho plynoucí obavy o život svůj i svých dětí. Ani jediný z mých respondentů neprezentoval svoji migraci, respektive migraci své rodiny jako důsledek vlastního rozhodnutí a přání hledat „lepší“ život v jiné zemi. Na základě výpovědí informátorů a díky znalosti mezinárodně politického pozadí událostí v Čečně v posledních osmnácti letech, si troufám tvrdit, že významné většině čečenské diaspory opouštějící zemi po roce 1994, tedy po vyhlášení první války, nešlo od samého počátku o pohodlnější bytí (rozhodně ne v první řadě),

74

nelze tedy o nich se vší odpovědností říci, že jsou ekonomickými uprchlíky.152 Soudě z příběhů mých informátorů, jejich motivace opustit rodnou zemi byla vedena především „pudem sebezáchovy“, tedy rozhodnutím zachránit sebe i rodinu před újmou na zdraví. Teprve v bezpečí nového domova se požadavky na kvalitu života začínají přirozeně zvyšovat. Toto tvrzení nejlépe vystihla paní Tamara, kterou krátce po příchodu do České republiky zpovídala Petra Procházková (2003:111): „…asi každý člověk, když stojí před popravčí četou, je ochoten obětovat všechno, jen aby nedali povel k palbě. Když unikne smrti, začne být za chvíli nespokojený. Chce větší celu, lépe jíst, pak se chce už i moderně oblékat a nakonec zatouží po automobilu. Já jsem ráda, že se u Vás nestřílí, ale také jsem už začala přemýšlet o tom, že by si moje děti zasloužily nové boty“.

Jak poznamenává František Kostlán: „Nemusí být samozřejmě všichni Čečenci regulérními válečnými uprchlíky, tíživé sociální podmínky každého z nich byly ovšem vždy ,vyfutrovány´ oprávněným strachem o život či zdraví“.153 6.3.2. Sociální sítě a další faktory v procesu rozhodování o volbě cílové země Co se týká vlivu sociálních sítí zmíněných na začátku kapitoly, mohu na základě provedených rozhovorů říci, že ani jeden z mých informátorů nevyužil, respektive nemohl využít pomoci alespoň minimálně etablovaných příbuzenských či přátelských sítí, které by ho do ČR směřovaly a díky svým zkušenostem by mu usnadnily jeho potenciální adaptaci na nové prostředí. Domnívám se, že v podobné situaci se nacházejí i ti, kteří směřují do ostatních zemí Evropy. Důvodem této skutečnosti je nejen poměrně málo početná čečenská diaspora v těchto zemích (ČR nevyjímaje), ale i, a to především, její poměrně krátká historie života v emigraci.154 Zcela jiným případem jsou například některé země Blízkého východu (zejména Jordánsko a Sýrie), jejichž tradice coby hostitelských zemí Čečenců je mnohem starší a jejich sociální sítě založené na stejném původu umožňují potenciálním příchozím snazší orientaci a adaptaci v nové společnosti. Přesto však sociální sítě v procesu migrace, zejména v její rozhodovací části, sehrály svou roli. Někteří z mých informátorů přiznali, že sociální sítě byly významným zdrojem informací především o zemi, v níž jako první na cestě na západ bylo možné požádat o azyl (Polsko). Tento fakt zřejmě významně ovlivnil rozhodovací proces většiny čečenských migrantů opouštějících zemi, pro něž se právě Polsko stalo vstupní branou do Evropy. Vyprávění Čečenců tedy potvrzují Ritcheyho informační hypotézu uvedenou na str. 74, avšak ukazují také, že pro rozhodování nebyly důležité jen informace od příbuzných a známých, kteří již nějaké zkušenosti s pobytem v exilu měli, ale zejména informace získané od známých v Čečensku. Téměř všichni mí respondenti se o podobě nejvhodnější cesty na západ (pozn: do západní Evropy) dozvěděli již v Čečensku. Své zdroje však ve většině případů nebyli schopni specifikovat, většinou slyšeli, že „někde slyšeli, že…“. Například paní Z. popisovala své první informace o Čechách takto:„Dozvěděli jsme se, už ani nevím od koho, že u Vás v Čechách existují jakési uprchlické tábory, ve kterých již žijí desítky čečenských uprchlíků. Hlavní pro nás ale bylo, že jsme věděli, že tu Čečenci nejsou bombardováni ani 152

Tak například označovala čečenské uprchlíky polská cizinecká policie v době jejich největší uprchlické vlny na území Polska. 153 Kostlán (online). (cit.3.4.2008). 154 Čečenští migranti začali směřovat do Evropy zejména v druhé polovině 90. let 20. století, tedy v reakci na první válečný konflikt v Čečensku. Do té doby šlo spíše o ojedinělé případy migrace vesměs ekonomické povahy.

75

šikanováni. Nic jiného, třeba jako to, že se tu mluví jazykem podobným ruštině, nás už potom nezajímalo.“(Paní Z.)

Jak jsem již jednou zmínila, v Evropě jsou hlavními destinacemi Čečenců Belgie, Rakousko, Německo, ale také Velká Británie, Švýcarsko a Dánsko. Položila jsem si tedy otázku, proč dali moji respondenti přednost právě České republice? Z výsledků provedených rozhovorů vyplývá, že většina příchozích opouštěla svou zemi jen s minimální představou toho, kde se usadí a co je v té které zemi čeká, tudíž ani neměli možnost zvažovat výhody či nevýhody plynoucí z takového rozhodnutí. Jedinou jistotou mých informátorů byly kusé informace o Polsku coby zemi, která je „branou“ do vytoužené Evropy a která je na jejich cestě na západ první zemí, kde mohou vstoupit do azylového procesu. Touha opustit Čečensko kvůli neudržitelné bezpečnostní situaci byla u mnoha respondentů tak silná, že hlavní bylo odjet za každou cenu a kamkoli. Primární tedy bylo opustit zemi. Čečenci prvoplánově neemigrovali do České republiky, prvoplánově emigrovali. Příčinou tedy není pozitivní faktor Česká republika, ale především negace - opuštění Čečenska.Většina respondentů tedy hodnotí výběr České republiky jakožto své cílové země jako čistě náhodný. Pouze v případě pana N. můžeme hovořit o účelovém výběru České republiky jako cílové země. Na své pracovní cestě v Čechách v osmdesátých letech potkal člověka, který se stal záhy jeho dobrým známým a byl údajně jeho hlavním „motivátorem“ k cestě do Čech. Pan N. k tomu dodal: „ Česká republika se mi již tehdy, když jsem ji pracovně navštívil, moc líbila. Zejména příroda, tu máme v Čečensku podobně krásnou – spoustu zeleně, vysoké hory, řeky, jezera…A pocit, že tu budu ještě někoho znát, mě v mém rozhodnutí jen utvrdil.“ (Pan N.)

Pan N. je však jedním z mála Čečenců, kteří si před svým odchodem do zahraničí přesně stanovili, kam budou směřovat. Takovýto přístup bývá praktikován především v těch případech, kdy je cílem emigrace sloučení rodiny, nebo jsou z jakéhokoli důvodu pociťovány silné vazby na komunitu žijící v dané zemi. Jak jsem již několikrát uvedla, pro ty, kteří neměli tak jasnou představu o tom, kde by chtěli žít, bylo vstupní branou do Evropy nejčastěji Polsko, resp. bělorusko-polská hranice, což byla první země, kde bylo uprchlíkům umožněno zažádat o azyl. Z toho vyplývá, že velká část čečenských uprchlíků pochopitelně zažádala o azyl právě zde, pokud však nebyli pohraničníky záměrně směřováni do dalších zemí pod závdavkem falešných nadějí na tamní lepší podmínky cizinců ve věci uprchlictví.155 Již v kapitole zabývající se migračními proudy čečenských uprchlíků jsem se však zmínila o tom, že polská imigrační politika byla vzhledem ke svému rigidnímu přístupu k řešení žádostí o azyl pro Čečence častým zklamáním, jak ostatně dokládá také výpověď paní D.: „…tak jsme tam zažádali o azyl, ale jen jeden celý rok jsme čekali na pohovor. Azylová procedura je v Polsku jeden velký chaos, člověk nikdy neví, co bude zítra, nejsou tam dány žádné závazné termíny… Nejsem rozhodně sama, kdo si myslí, že v Polsku fungují úřady a ministerstva ve věci uprchlictví velmi špatně. Přerušili jsem tedy v Polsku azylové řízení a vydali se do České republiky, kde jsme na hranicích zažádali o azyl.“ (Paní D.) Obtížnost cesty „na západ“ popisovala rovněž paní L.:„Když jsem se pokoušela z Čečenska utéct, neustále mě z Běloruska a Polska vraceli zpět. Až na poosmé mě pustili do Polska. Tam však byly tak špatné podmínky, že jsem se rozhodla odejít přes Těšín do České republiky.“ (Paní L.)

155

Tak tomu často bylo v minulých letech v době nejsilnějších migračních vln Čečenců - jednotlivci byli na základě mylných informací odrazováni od podstoupení azylové procedury v Polsku, a naopak vybízeni k pokračování do České republiky.

76

Výroky paní D. a paní L. nám dokládají, kam směřovaly další kroky čečenských uprchlíků, kterým na území Polska nebylo v žádosti o azyl vyhověno. Přesná čísla uprchlíků nám nejsou známa, můžeme však s jistotou říci, že ti, kteří v Polsku „neuspěli“, mířili zcela pochopitelně do sousedních zemí, a to Německa, České republiky, na Slovensko, do Skandinávských zemí (zejména Norska, Švédska), případně využili zmíněné země jako země tranzitní a směřovali do dalších evropských destinací. V případě, že se mí informátoři přeci jen rozmýšleli, kterou ze zemí si pro svůj život zvolí, byl rozhodujícím faktorem k výběru České republiky fakt, že se také zde hovoří slovanským jazykem, který je jejich oficiálnímu jazyku – tj. ruštině - v mnohém podobný. Tuto skutečnost potvrzuje například výrok paní R: „Bratři odjeli do Rakouska a Belgie, my jsme chtěli zůstat tady, protože se nám tu líbila krajina a také český jazyk. Měli jsme takovou radost, že je ruština, kterou umíme, vašemu jazyku tak podobná.“ (Paní R.)

Jednou z dalších otázek, kterou jsem se nemohla nezabývat v souvislosti s výběrem cílové země, je ta, jestli vzhledem ke své muslimské víře neuvažovali o zakotvení v jedné z mnoha muslimských zemí, z nichž některé jsou již po dlouhá desetiletí domovem poměrně početné čečenské diaspory.156 Předpokládala jsem, že by v otázce volby nového domova mohla příslušnost k islámu, který je nutno chápat nejen jako náboženství, ale také jako způsob a styl života, hrát podstatný význam. Musím přiznat, že mne odpovědi mých informátorů poměrně překvapily. Všichni respondenti souhlasně přiznali, že pro ně víra dominující v cílové zemi nebyla rozhodujícím faktorem při výběru cílové destinace. Podle jejich udivené reakce na mou otázku jsem pochopila, že nad touto možností, tedy možností zachování kontinuity jejich dosavadního náboženského života v jiné islámské zemi, doposud ani nepřemýšleli. Nicméně většina z respondentů po chvilce zamyšlení dodala, že by je muslimské země vlastně ani nelákaly. Názor většiny respondentů k této otázce demonstruje výrok manželky pana K.: „Pro většinu Čečenců, které znám, nezáleží na tom, jestli se usadí v křesťanské či muslimské zemi. Dokonce si myslím, že nehledě na odlišné vyznání, je nám česká kultura a české prostředí bližší, než by tomu bylo v kterékoli muslimské zemi. Nevím přesně proč, prostě to tak cítím.“ (Manželka pana K.)

Domnívám se, že zmíněné muslimské země Blízkého východu by pro Čečence byly lákavou destinací pouze v případě, že by zde již byla etablována část jejich rodiny nebo přátelé, kteří by je k životu v jejich novém domově nabádali a případně i v jejich záměru emigrace finančně podporovali.

6.4. Uchovávání a přetváření stěžejních prvků etnické, náboženské a kulturní identity v procesu integrace do majoritní společnosti „Když má člověk potřebu uchránit si svoji víru, své tradice a zvyky, tak má k tomu podle mě možnost v kterékoli zemi na světě – pokud mu v tom ovšem nebrání režim dané země.“ (Pan N.)

Vztahování se k určitému společenství je považováno za jednu ze základních lidských potřeb. Kolektivní identita je důležitá pro každou společnost, neboť tvoří z pouhého shluku jedinců nějakým způsobem uspořádaný kolektiv. Identitu zde chápu ve smyslu, v jakém tento termín používají Berger a Luckmann.157 Podle nich se identita utváří během sociálních procesů.

156 157

Zejména Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Sýrie, Turecko, Egypt atd. Berger, Luckmann (1999:170-171).

77

Jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudována sociálními vztahy. Konstrukce identity je neukončený proces, identita se podle okolností mění. Přestože se Česká republika řadí spíše k národnostně homogenním zemím světa, skladba etnických minorit cizinců, které žijí na území naší země trvale či přechodně, je poměrně pestrá. Kulturní znaky těchto menšin, včetně námi zkoumané populace Čečenců, skýtají široké spektrum mnoha identit – etnických, náboženských a kulturních, jež jsou ve větší či menší míře danou komunitou udržovány či přeměňovány, a to jak v závislosti na sebevědomí dané národní identity, tak na toleranci hostitelské společnosti a tendencím její integrační politiky. Je třeba si uvědomit, že čečenští migranti museli řešit problém své národní identity již ve své zemi, kde žili obklopeni ruskou většinou. V případě odchodu z vlasti nastává další proces utváření nových, či zřeknutí se některých důrazných projevů jejich vlastní národní identity, pro něž v multikulturním prostředí cílové země nemusí být dostatek prostoru a času. Obvykle je tedy nutné učinit jakýsi výběr vlastních neopomenutelných znaků identity, které si chce etnikum v prostředí hostitelské země uchovat. V případě Čečenců se jedná zejména o kontinuitu dodržování národních, respektive náboženských tradic a zvyků a o zachování znalosti mateřského čečenského jazyka. 6.4.1. Deklarovaná etnická a náboženská identita – tak jak je subjektivně vnímána čečenskými migranty Okruh otázek sledovaných v této kapitole se týkal toho, jakým způsobem respondenti deklarují svou identitu, za koho se prohlašují – zda za Čečence, muslimy či Kavkazany. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že získané údaje nejsou vzhledem k velikosti a způsobu výběru vzorku ani vyčerpávající, ani reprezentativní. Nicméně se domnívám, že poslouží jako ukázka různých odstínů toho, jak lze chápat a vnímat vlastní identitu na pozadí přináležitosti k nějaké etnické či náboženské skupině. Paní L. deklarováním toho, že je muslimka, poukazuje na jeden ze základních principů islámu, totiž že islám sjednocuje věřící různých národností. Jedna z častých interpretací islámu se zaměřuje na vytváření celosvětové sítě solidarity a souvisí s duchovní komunitou. Paní L. k tomu uvedla: „Všichni jsme muslimové, země původu nerozhoduje. Islám lidi spojuje“. Vidíme tedy, že má islám globální rozsah – spojuje všechny muslimy na celém světě do jedné komunity, je jednotícím prvkem všech lidí stejného vyznání. Muslimem je tedy stejně tak Dagestánec, Iráčan, Turek, Pákistánec, Indonésan či např. český konvertita k islámu. Již prorok Muhammad prosazoval upřednostňování muslimské ummy158 a pravidel jejího fungování před „národními“ společenstvími, rodinnými pouty a různými lokálními zvyklostmi. Pan K. může s jistotou říci, že je muslim, neboť pravidla toho, co to znamená, jsou pevně dána (v Koránu, v sunně) na rozdíl od pravidel uplatňovaných u někoho, kdo se prohlašuje za Kavkazana. Jednotlivé pilíře muslimské víry, jejichž výčet provádím v kapitole 6.12, jsou sice závazné pro všechny muslimy, ale pokud jde o náboženskou praxi a věrouku, existují samozřejmě určité rozdíly, které jsou dány individuálním přístupem člověka k víře. Mezi mými informátory těchto přístupů nalezneme široké spektrum – od silně věřících osob, jež k víře a praxi islámu přistupují velmi rigorózně, ortodoxně a dogmaticky; přes ty, kteří praktikují islám, účastní 158

„Arabské slovo umma pochází od stejného kořene jako „matka“ a znamená lid, národ, generaci, pospolitost, světové společenství. Islámská umma jsou lidé, kteří opustili všechny svazky založené na krvi, rodu a původu a místo nich přijali za své bratrství ve jménu jediného Boha a jeho Posla.“ Definice dostupná online na adrese: http://unveiled.blog.cz/0801/palestino-umma-stoji-za-tebou, cit. 20.5.2008.

78

se pátečních modliteb, ale v běžném životě dělají tradičnímu islámu ústupky; až po osoby, které se deklarují jako muslimové a jejichž přístup k náboženství je následující, tak jak uvedl pan M.: „Narodil jsem se jako muslim. Můj otec je muslim a matka muslimka. Nemodlím se a nedodržuji ramadán159. Jsem muslim, protože jsem se jako muslim narodil, jsem nepraktikující muslim.“ (Pan M.)

Identity muslimů jsou od islámu odvozovány a konstruují se podle toho, do jaké míry je jedinec schopen respektovat normy a zásady islámu. Islám proniká životem i těch, kteří se neoznačují za praktikující muslimy.160 Někteří muslimové v islámu spatřují inspiraci v podobě praktických návodů pro správné žití, jiní v něm nalézají modernizované hodnoty jako demokracii a spravedlivý sociální řád. Být muslimem v Česku představuje respektovat islám, oddat se mu a současně se umět vyrovnat s připsanou cizostí. „Muslimství“ je výsledkem složitého procesu vyjednávání mezi různými identitami – etnokulturní, náboženskou, identitou cizince a českou. Muslimové se ocitli v novém kontextu, který na ně chtě nechtě působí a ovlivňuje je. V novém prostředí se mohou stát reprezentanty islámu, stejně tak i jeho odrodilci. Mohou být spokojeni s výhodami české společnosti, nebo se stát oponenty zdejších mravů a poměrů. Podoby výsledných identit bývají různé. Dozvěděli jsme se, že zdrojem duchovní komunity a současně základem náboženské identity Čečenců je islám. To, že se sami prezentují jako muslimové, čímž poukazují na svoji náboženskou identitu, je pro mé informátory pochopitelně velice podstatné. Čečenci ale nejsou nositeli výhradně náboženské identity, vedle ní se dosti silně projevují i identity etnokulturní. Je zřejmé, že respondenti, se kterými jsem hovořila, mají především silné vědomí čečenské identity, často to sami veřejně deklarují, což jen potvrzuje jejich patřičnou hrdost na svůj původ. Všichni dotázaní se považují v první řadě za Čečence. Islám je tedy považován Čečenci za základ, ale čas od času ho zastiňuje etnicita, která souvisí s poněkud jinými zvyky a tradicemi. Identity etnokulturní a náboženská jsou u informátorů zastoupeny v různé míře a všemožně se překrývají. Z provedených rozhovorů je však zřejmé, že informátoři nejčastěji zdůrazňují svoji etnickou identitu, tedy přináležitost k čečenskému etniku, na jehož starobylost a váženost jsou náležitě hrdí. Domnívám se, že se Čečenci žijící v ČR vzhledem ke svému upřednostňování identity etnické před identitou náboženskou nacházejí spíše na okraji muslimské komunity. Topinka, který provedl zatím nejsystematičtější výzkum muslimské komunity na území ČR, ve kterém se rovněž zabývá těmi nearabskými etniky, jež svoji etnickou identitu vyzdvihují před identitou náboženskou, tvrdí, že „tradice a místní zvyky jsou uvedeny do souladu s islámskými zásadami buď formou analogie nebo komplementárnosti. Přitom tradice a zvyky nearabských etnik jsou někdy jádrem komunity (pozn.:muslimské komunity) pokládány za méně přijatelné“ (Topinka 2007:44).

159

Ramadán je devátý z dvanácti lunárních měsíců muslimského kalendáře a trvá dvacet devět nebo třicet dní. Je třeba si uvědomit, že islám pro muslimy není jen náboženství. Učení a praxe, víra a předpisy, zvyky a tradice, práva a povinnosti, vzdělání a společenské normy, to vše je součástí islámu. I muslimové, kteří k víře přistupují laxně (jako například pan M.), jsou ovlivněni pospolitostí, jejíž vliv je tradiční. Příslušnost k muslimské obci nelze změnit praktikováním nebo nepraktikováním islámu. Islám je muslimy chápán jako celoživotní vklad a měl by se promítat do celého života jedince. Z povahy islámu vyplývá, že obyvatelé z muslimských zemí mohou jen obtížně upustit od toho, aby byli muslimy. Pokud mají děti, tak je také obtížně mohou přestat ve smyslu příbuzenském považovat za muslimy, neboť tím by v logice islámu popírali, že jsou to jejich děti. 160

79

V souvislosti s otázkou sounáležitosti s etnickou příslušností jsem se musela zeptat : „Jací vlastně jsou Čečenci ? Mají nějaké společné vlastnosti?“ Většina respondentů byla bez problémů schopna vyjmenovat vlastnosti, které podle nich mají všichni Čečenci: hrdost, čest, důstojnost, štědrost, pohostinnost, otevřenost, veselost a spolehlivost. Především čest a důstojnost jsou většinou Čečenců posuzovány jako nejdůležitější atributy jejich národní identity. Je zřejmé, že zatímco u mužů má tento pojem poněkud obecnější význam, u žen je pojem chápán ve smyslu ctnosti, která je nezbytnou vlastností každé čečenské ženy. Podle pana A. jsou Čečenci mnohem temperamentnější než Češi a Evropané obecně. Pan N. poznamenal, že by odpověď na tuto otázku raději přenechal Čechům a dodal, že on sám již mnohokrát od lidí, kteří Čečence znají, slyšel, že jsou přátelský a pohostinný národ, což mohu sama jen potvrdit. Čest, důstojnost, pohostinnost, respekt ke starším lidem a osobní svoboda byly zmiňovány jako hlavní charakteristiky čečenské kultury. Někteří z dotazovaných upozornili na problém, který souvisí s tím, že vlastnosti a zejména životní styl Čečenců žijících v České republice se v souvislosti s délkou zde prožitých let může za nějaký čas měnit od vlastností typických pro čečenský národ ve své domovině. Důležitou roli hrají zjevně migrační faktory a zcela odlišné životní hodnoty a životní styl obyvatel hostitelské země. Tyto skutečnosti nepochybně ovlivňují a mění charakter člověka, jeho vlastnosti. K tomuto problému se vyjádřila například paní F.: „Víte, chování Čečence doma podléhá přísnému dohledu, hlavně ze strany široké rodiny. Každý z nás se cítí být zavázán, naše chování nesmí prostě klesnout pod určitou úroveň.Ale tady v Čechách své příbuzné nemáme, tak uvidíme.“161 Je třeba si uvědomit, že v

zemi, do které čečenští migranti přicházejí, je nikdo nezná, navíc zde fungují jiné morální principy. Je pravděpodobné, že se další generace Čečenců, které se v ČR usadí, začnou pod tlakem majoritní společnosti přizpůsobovat všeobecně sdíleným hodnotám, normám a morálním principům, což může mít za následek ztrátu těch hodnot, ke kterým byli vychováni a vedeni v zemi původu. Během zjišťování toho, kým se Čečenci cítí být, jsem se rozhodla získané údaje konfrontovat s tím, jak respondenti vůbec hodnotí a vnímají postoj české majority k sobě samým. Ukázalo se, že jde o velmi citlivou otázku, která mnohdy výrazně ovlivňuje deklarování vlastní etnické identity. Je-li například postoj k dané menšině ve společnosti vnímán převážně jako negativní, může to u některých jedinců mít za následek posílení nutnosti přihlásit se ke své etnické skupině, bránit ji apod. Ve zcela výjimečných případech můžeme najít i zcela opačnou reakci, a to oslabování tendencí k přihlašování se ke své etnické skupině pod vlivem „všeobecného názoru na Čečence“. Musím ale zdůraznit, že konkrétně mezi čečenskou populací žijící v České republice, a patrně i jinde v diaspoře, k tomuto postoji prakticky nedochází, neboť Čečenci jsou známí především svojí hrdostí na svou „kavkazskou“ identitu. S touto problematikou souvisí i tendence, které Čečenci ze strany Čechů vnímají, a to globální, zjednodušující pohled na jejich národ jako národ nelidských barbarů a teroristů. S tímto problémem se Čečenci, a nejen oni, setkávají po celém světě, ba i dokonce ve své vlasti, kde na ně většinová ruská populace nazírá přinejmenším obdobně. Výsledný obraz Čečenců, včetně dalších marginalizovaných skupin, je pak vytvářen především českými médii, která v souvislosti s Čečenci zdůrazňují pouze záporné charakteristiky a události, což výrazně formuje postoje řadových občanů. Respondenti rozlišují dvě roviny postojů české majority k Čečencům: - Oficiálně - především na pozadí prezentací v médiích - patří Čečenci spíše k těm méně prestižním a méně oblíbeným národnostním menšinám. Tato skutečnost podporuje prohlubování 161

Rolí sociální kontroly rozšířených čečenských rodin se budu zabývat v kapitole 6.6.

80

řady stereotypů a předsudků, jejichž frekvence a intenzita narůstá přímo úměrně ke změnám a událostem na mezinárodně politické scéně a způsobu jejich prezentace v médiích. - Konkrétní zážitky, události každodenního života, pracovní a přátelské vztahy s Čechy nicméně svědčí spíše o kladném (nebo alespoň neutrálním) postoji majoritní společnosti k Čečencům. Co se týká vnímání a kritických postojů většinové populace vůči cizincům na území našeho státu, v tomto směru je pro Čečence spíše „výhodou“ skutečnost, že málokdo z laické veřejnosti ví, že jsou to muslimové. Tomu na první pohled nenapovídá ani jejich fyzický vzhled.162 Tuto moji domněnku mohu potvrdit zkušeností s jednou sociální pracovnicí v integračním středisku, která, přestože byla se svými čečenskými klienty v každodenním kontaktu, nevěděla, že jsou to muslimové, přestože jí jejich specifické chování na veřejnosti připadalo netypické pro náš kulturní okruh. Dokonce ani co se týká způsobu odívání Čečenců, nebývají lehce identifikováni jako muslimové. Čečenští muži v tomto ohledu nejsou prakticky rozlišitelní od mužů českých. Rovněž čečenské ženy chodí obvykle v běžném evropském oděvu, často pouze nepatrně „decentnějším“ a konzervativnějším, než je typické u jejich českých vrstevnic.163 Ani šátek, typický identifikační atribut muslimské ženy, není vždy nutnou součástí oděvu Čečenek. Přesto ze své zkušenosti mohu potvrdit, že více než polovina mnou dotazovaných žen a většina čečenských žen, které jsem v České republice potkala, šátek nosí, avšak většinou zcela minimálně zakrývající požadované partie a obvykle v nenápadných tlumených barvách. Jejich způsob oblékání je tedy poměrně nenápadný ve smyslu všudy přítomných módních trendů, avšak existence šátku, byť jen ležérně přehozeného přes temeno hlavy, občas upoutává pozornost, jak ostatně potvrzovala paní D.: „Když si na ulici nevezmu šátek, lidé pouze podle mé mluvy poznají, že jsem cizinka, ale dál si mě nevšímají. Když vyjdu zahalená, lidé mě daleko více sledují, je to nepříjemné.“

Nutno podotknout, že pouze jedna z mých respondentek se na smluvenou schůzku dostavila ve vše zakrývajícím, avšak světlém hidžábu164, což je dlouhý, volný plášť běžně nošený muslimkami po celém světě.

6.4.2. Uchovávání klíčových prvků kulturní identity a přejímání nových v oblasti národních tradic, zvyků a svátků „Víte, já neustále přemýšlím nad tím, jestli mám určité české zvyklosti, tradice a způsoby života přijmout do života naší rodiny, či ne….“ (Paní D.) „Já bych řekla, že se jako rodina snažíme přizpůsobit se životu v ČR, to samé vlastně platilo i v Rusku. Ale uvnitř svého domu stále držíme své tradice: to znamená, snažíme se zachovat tradiční role muže a ženy, hlavní slovo má u nás manžel (jestliže mi muž něco nepovolí, poslechnu) a dodržujeme naše náboženské svátky – jako ramadán.“ (Paní Z.)

162

Muslimská víra je často spojována pouze s tmavou vizáží arabských, tureckých, perských , afghánských, pákistánských a podobných etnik, která mají pro náš kulturní okruh poněkud „exotické“ fyziognomické rysy. 163 Čečenské ženy nosí poněkud delší sukně, širší a volnější kalhoty. 164 Hidžáb je termín pocházející z arabského slova hadžaba, což znamená skryta pohledům, zahalena. Definice dostupná online na adrese: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/475991-hidzab, cit. 20.5.2008.

81

Hlavním předmětem mého výzkumu v tomto tématickém okruhu byla především kontinuita dodržování náboženských a národnostních svátků a přejímání svátků nových, které jsou praktikovány majoritou v české společnosti. Zajímalo mne nejen do jaké míry dochází ze strany migrantů k udržování vlastních, zažitých tradic, ale nakolik reflektují, případně přejímají svátky majoritní populace. Z výsledků provedených rozhovorů mohu konstatovat, že až na jednoho informátora, pana M., který sám sebe označil za nepraktikujícího muslima, všichni dotazovaní slaví stěžejní muslimský svátek ramadán165, a to s dodržováním všech příslušných zvyklostí, které svátek doprovázejí. Necelá polovina dotazovaných slaví rovněž muslimský nový rok, který každoročně připadá na konec měsíce března. Na základě rozhovorů jsem se dozvěděla, že Čečenci neslaví pouze muslimské svátky, ale také svátky pravoslavné, z nichž některé přijali za své v době svého života v Rusy ovládané Čečně. A aby těch svátků nebylo málo, v procesu migrace se dostávají do styku s dalšími, tentokráte převážně křesťanskými svátky, které mají na území ČR poměrně pevnou tradici. Abych zjistila, jaký postoj moji informátoři zaujímají k otázce českých, respektive křesťanských svátků, vybrala jsem Vánoce jakožto nejvýznamnější a nejtypičtější svátek v našem kulturním okruhu. Zajímalo mne, jakou měrou dotazovaní tento svátek vnímají, případně zda na jeho slavení sami participují. V této otázce se informátoři vydělili do tří skupin. První skupina (čtyři informátoři) se přiznala, že Vánoce slaví přesně tak jako Češi, jak to například popisovala paní D.:„ Nás k českým svátkům přivedly děti – mají rády Vánoce, tak jsme měli kapra, stromeček…cukroví jsme dostali od známých.“ (Paní D.)

Paní D. byla první, jež mi prozradila, že Vánoce jejich rodina slaví a musím se přiznat, že mne její důslednost v dodržování tradic a zvyků týkajících se jednoho z hlavních křesťanských svátků poněkud zaskočila. Paní D. na mé rozpaky promptně reagovala: „A proč bychom Vánoce neslavili, když je všichni okolo nás slaví? Vždyť to naší víře nijak neškodí, ale máme o to zajímavější život, když slavíme ramadán, pak Vánoce, pak Silvestr, pak příchod nového roku podle muslimského kalendáře….My vlastně pořád něco slavíme! Také si uvědomujeme, že přijetí vašich tradic a svátků je pro naši integraci moc důležité. Navíc, děti by se cítily ve škole a školce divně, kdybychom doma svátky neslavili. Děláme to hlavně kvůli nim. Vždyť jestli chceme v ČR opravdu zůstat, musíme podobné věci přijmout za vlastní, jinak bychom nikdy nezapadli………Ve škole a školce, kam chodí naše děti jsou moc tolerantní – dokonce se učitelé ptají, jestli nám jako rodičům nebude vadit, když se naše děti účastní oslavy vašich svátků.“ (Paní D.)

Podobné pocity jako paní D. sdílela taktéž paní L., která si je rovněž vědoma toho, jak důležité je dodržování těch nejdůležitějších svátků v prostředí hostitelské společnosti: „Já si myslím, že když v České republice žijeme, měli bychom dodržovat alespoň ty hlavní tradice a svátky, mezi které patří například Vánoce. Musím říci, že je slavíme hlavně kvůli dětem a kvůli příteli, který na oplátku slaví naše muslimské svátky. Máme všechno, co k Vánocům patří – stromeček, dárky, dokonce i rybí polévku, kterou jsem se naučila připravovat. Když už jsme u té přípravy jídel, víte, že jsem se naučila i svíčkovou?“ (Paní L.)

Je zřejmé, že pravděpodobně největší zalíbení ve slavení Vánoc našla rodina paní F., která o celém průběhu „těch vlastních“ Vánoc vyprávěla velmi emotivně:„My moc rádi slavíme Vánoce: 24.12. strojíme stromek (v Rusku jsme strojili 31.12.), děti zpívají koledy, pod polštář dáváme dárky, na stole máme spoustu sladkostí….Děti to baví, líbí se jim to, tak proč bychom to neslavili? Víte, my během těchto dní cítíme takovou slavnostní náladu a atmosféru….Je krásné vidět, jak se na Štědrý den všechna okna rozsvítí.“ (Paní F.) 165

O tomto muslimském svátku podrobněji pojednávám v kapitole 6.12.

82

O další skupině mých informátorů se nedá říci, že by Vánoce slavili. Z jejich vyprávění je však patrné, že se především s ohledem na své děti snaží dodržet alespoň ty nejdůležitější tradice, které se k těmto svátkům váží. Takovýto přístup nám může nejlépe přiblížit manželka pana K.: „Musím se přiznat, že žádné z vašich svátků neslavíme, ale je pravda, že kvůli dětem určité vaše tradice a zvyky dodržujeme, aby se tu děti necítily cizími. Například co se týká Vánoc: nemáme stromeček, ale něco určitě dodržujeme – dáváme dětem dárečky, do oken věšíme svítící lampičky a jiné ozdoby, navštěvujeme ve městě vánoční slavnosti…Když ono se to dětem tak líbí!“ (Manželka pan K.)

Tak jak jsem předpokládala, mezi mými informátory se našli i tací, kteří Vánoce a další křesťanské svátky zásadně neslaví, pouze je v době jejich průběhu určitým způsobem registrují, a to především díky vlastním dětem a známým, kteří jim často tuto slavnostní atmosféru svátků zprostředkovávají. Paní Z. je typickou představitelkou této názorové skupiny:„Vánoce ani Velikonoce neslavíme, přesto tyto svátky vnímáme: děti nosí domů vlastní výtvory s vánoční tématikou, přátelé nám nosí dárky, čokolády…Je to milé, ale my slavíme pouze ramadán a také Silvestr. 30. ledna obvykle strojíme stromeček, který je u nás tak do poloviny ledna, kdy se starý rok podle pravoslaví mění na nový - tuto tradici jsme přejali od Rusů, máme to ještě v paměti ze školy a slavíme to především kvůli dětem.“(Paní Z.)

Jak jsme tedy zjistili, informátoři se rozdělili na tři přibližně stejně početné skupiny, z nichž jedna slaví Vánoce a ostatní křesťanské svátky se všemi souvisejícími atributy jako Češi, další skupina se snaží dodržovat alespoň ty nejdůležitější tradice se svátky spojené a poslední část respondentů svátky neslaví, přestože přiznává, že je určitým způsobem reflektuje. Jednu věc však mají tyto tři výše zmíněné skupiny společnou. Z výpovědí je zřejmé, že jakkoli důsledně respondenti svátky slaví, dělají to převážně proto, že se to líbí jejich dětem, které se s nimi setkávají již v prostředí vzdělávacích zařízení a které patrně pozitivně reagují na všechny typy svátků a oslav bez ohledu na jejich náboženský či národnostní původ. Ale nejen s ohledem na své děti se migranti často přiklánějí ke slavení Vánoc a dalších svátků, ať už v jakékoli podobě. Respondenti se přiznávají, že rovněž s ohledem na své české přátele nemohou zmíněné oslavy nevnímat – snaží se tímto způsobem, jak říká paní D. „tak nějak mezi ně zapadnout“. Ale i z čistě prostého důvodu, jakým je ten, že nechtějí, aby jim bylo smutno, když všichni ostatní okolo nich slaví, se čečenští migranti často přiklánějí k určité formě praktikování českých svátků. Co je v řešení této otázky také nezbytné si uvědomit, je skutečnost, že Čečenci byli již odmalička zvyklí v Čečensku slavit obdobu našich křesťanských svátků, a to svátky pravoslavné, možná právě z tohoto důvodu mají k našim křesťanským svátkům blíže, než bychom předpokládali. 6.4.3. Uchovávání kulturní identity v jazykové oblasti - frekvence užívání českého jazyka ve vztahu k jazyku mateřskému V souvislosti s probíhajícím procesem zvyšování jazykové kompetence v hostitelské zemi vyvstává otázka, do jaké míry a zda vůbec populace migrantů považuje za důležité uchovat si a aktivně používat svůj mateřský jazyk, jenž je důležitým prvkem čečenské identity a je vnímán v úzké souvislosti s čečenskou národností. Na základě výpovědí informátorů, ale též pozorováním chování rodin v jejich autentickém prostředí jsem dospěla k závěru, že přestože hraje čečenský jazyk v komunikaci mezi dospělými

83

stále dominantní roli, je tato jeho pozice v interpersonálním kontaktu čečenských dětí značně ohrožena, a to ve prospěch jazyka českého, kterým hovoří také ve styku s českými vrstevníky. Výroky paní G. a pana K. jsou této tendence důkazem: „Doma mluvíme převážně čečensky. Děti ale mezi sebou hovoří česky, bojím se, aby jazyk nezapomněly.“ (Paní G.) „My s manželkou mluvíme mezi sebou jak jinak, než čečensky. Ale obavy nám dělají naše děti – vždyť ony už mluví líp česky, než čečensky! My moc dobře víme, že náš mateřský jazyk nesmí zapomenout, tak se na ně snažíme mluvit čečensky co nejvíc. Ale také rusky, tenhle jazyk se jim jednou bude rozhodně hodit.“ (Pan K.)

Je zcela zřejmé, že k zapomínání rodného jazyka dětmi dochází především v souvislosti s jejich socializací v českém prostředí, zejména pak v souvislosti s každodenním kontaktem s majoritou ve školách či školkách, v nichž se vzdělávají. Rodiče proto v zájmu zachování čečenské identity svých dětí dbají na to, aby byly socializovány především v prostředí rodiny. Rodinná konverzace v čečenském jazyce je, včetně čtení čečenských pohádek, připomínání a dodržování čečenských tradic a zvyků, povídání o domově, nejčastěji užívanou strategií informátorů k zachování čečenské kulturní identity vlastních dětí. Je nezbytné zmínit, že se u některých respondentů vedle čečenštiny a češtiny uplatňuje v soukromé komunikaci ještě ruština.

6.5. Dynamika přeměny tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace „Strašně jsme ztvrdly. A muži naopak vyměkli. Prostě se nám jedno mužské pokolení psychicky zhroutilo před očima. Přitom v Čečně byl vždy muž někdo a žena hrála roli slabé, bezmocné, trochu utiskované, ale bezmezně ochraňované bytosti. I vzpomínat na to je pro mne absurdní. Já sama jsem se v mnohém ponaučila, už nejsem taková třasořitka, co se schovává za zády svého vlivného muže. Dokázala jsem se v těch nejtěžších chvílích obejít bez něho a uživit i ochránit svoji rodinu. Jsem stejný chlap jako on….“ (Paní Líza. in Procházková 2003:96) „Nejen mně zničila válka osobní život. Ty vidíš zničené domy, rozbombardované město, vojáky a tanky, ale nevidíš tu obrovskou spoustu rozvrácených rodin.“(Paní Líza in Procházková 2003:92)

Proces migrace, zejména té nedobrovolné, často zcela nabourává dřívější jistoty v kontextu partnerských vztahů, pozic v rodině a společnosti, a často také vede k novému uspořádání rolí mezi partnery. Specifická očekávání týkající se rolí mužů i žen v čečenské společnosti slouží jako ukazatelé příslušnosti k jejich etnické identitě. Dá se tedy předpokládat, že bude zachování tohoto tradičního uspořádání v rodině jedním z nejzásadnějších úkolů čečenských migrantů v prostředí nové společnosti. V této kapitole se tedy budu snažit popsat diferenciaci partnerských rolí a vztahy mezi členy rodiny „doma v Čečensku“ tak, jak mi byly prezentovány mými informátory prostřednictvím odkazů na čečenské tradice a rodinné normy, v kontrastu s vývojem a přeměnou vzájemných očekávání a pozic partnerů v prostředí nové společnosti. V souvislosti se studovanou problematikou chápu rodinu a domácnost jako otevřený systém, který je v nepřetržité interakci a pod nepřetržitým vlivem vnějších sociálních sil, je to jakási dynamická struktura, která se neustále mění a vyvíjí.

84

6.5.1. Tradiční pojetí partnerských rolí v čečenské rodině „Já vím, jak se musím chovat, mě na to nikdo nemusí upozorňovat. Dělám vše podle toho, aby se to muži líbilo, ale abych i já uplatnila ve svém chování své názory a pocity.“ (Paní D.) „Žena má být podle čečenské tradice doma, má chránit dům, pečovat o děti, opatřovat jídlo, udržovat čistotu, dělat práce okolo domu…A muži mají pracovat, vydělávat peníze, aby rodina materiálně nestrádala. Je pravda, že dnes se pomalu upouští od tohoto tradičního pojetí rolí muže a ženy. Ženy dnes v Čečně pracují, řídí auto…To by dřív bylo nemyslitelné! “ (Paní Z.)

Názory na partnerský život, partnerské soužití a rodinný život se v různých kulturách odlišují a odlišuje se i praxe rodinného soužití. V prostoru České republiky převládá tradice patriarchální rodiny, která se zvolna oslabuje ve prospěch rovnocenných a komplementárních vztahů mezi partnery. Zejména městská industriální a postindustriální společnost vytvořila typ samostatné, vzdělané, ekonomicky aktivní ženy, jež sama řídí svůj osud a je spolutvůrkyní etických norem společnosti. Zatímco tedy svět střední a západní Evropy dospěl k rozsáhlé komplementaritě mužských a ženských rolí v manželském a rodinném životě, muslimský svět mezi úlohou muže a ženy v rodině výrazně diferencuje. Tradiční muslimská, tedy i čečenská rodina je patriarchální166 a patrilineární167. Tato charakteristika, původně shodná pro křesťanskou i muslimskou rodinu, má však v muslimské společnosti, na rozdíl od sekularizovaného českého prostředí, dodnes svou váhu a znamená superioritu mužů při řízení chodu věcí v domácnosti a superioritu synů nad dcerami. Patriarchalita vztahů je patrná ve všech rodinách mých informátorů. Žena má v nich důležité a vážené postavení, často rozhoduje o klíčových záležitostech, ale poslední slovo, alespoň formálně, musí mít muž. Paní T. se k tomuto specifiku čečenské, respektive muslimské společnosti vyjadřuje následujícím způsobem: „Není to tak, že by žena musela bezpodmínečně muže poslouchat. Ale v některých otázkách se mu zkrátka podřídit musí. No, chce-li být tedy dobrou ženou. Nakonec se to obrátí v její prospěch, když je chytrá. Navíc dnešní čečenské dívky už nemají ty komplexy, jako jsme měly my. Doma si dovedou udělat pořádek.“ (Paní T.)

Všechny mé informátorky, bez ohledu na věk, dosažené vzdělání či míru religiozity přiznávají, že přestože ony jako ženy mají v rodině důležité a vážené postavení, často je to právě muž, jenž rozhoduje o klíčových záležitostech. Značnou důležitost v tradičně uspořádaných partnerských vztazích představuje například dovolování se muže ženou, a to v otázce nejrůznějších rodinných záležitostí, což jen zmíněnou superioritu mužů nad ženami potvrzuje. Přestože paní D. i její muž pocházejí na čečenské poměry z velmi liberálních rodin, i ona nám ukazuje, že emancipace západního stylu do jejich rodiny ještě rozhodně nedorazila:„Na všechno se muže ptám – nemyslím si ale, že bych kvůli tomu měla menší práva, než muž…Víte, jsme v tomto duchu vychováni, pro vás je to možná těžko pochopitelné, ale my jsme k tomu celý život vedeni. Já už vím jak se muže musím ptát, jakým způsobem…Například ven můžu jít jen v doprovodu dětí, jen tak

166 167

Patriarchát je typ společenské organizace, ve které muži hrají rozhodující úlohu (Vodáková a kol. 2000:130). Tento termín byl vysvětlen na straně 25.

85

posedět s kamarádkami bez dětí – to neexistuje.Když něco potřebuji, třeba si jen popovídat, zvu si návštěvy domů.“(Paní D.)

Také manželka pana A. má podobnou zkušenost, což jsem však vzhledem ke striktně tradiční orientaci rodiny a vysoké míře religiozity předpokládala:„Samotnou mě můj muž nikam nepustí – ani na společný výlet se ženami Víte, u nás co řekne manžel, to platí!“ (Paní A.)

Rovněž paní Z. přiznala, že přestože je její muž velmi benevolentní, jsou okamžiky, kdy jí něco nepovolí:„ Muž například nechtěl, abych v uprchlickém táboře pracovala pro jednu neziskovou organizaci, prý abych nezanedbávala děti. Nebo další příklad, na který si pamatuji: Jednou v Praze jsem dostala lístky na operu. Já byla tak ráda, byla jsem ohromě zvědavá! Jenže, musela bych se vrátit pozdě večer, tak jsem se toho nakonec sama zřekla, přestože mi to manžel výslovně nezakázal.“ (Paní Z.) Ani paní R. nebyla v přístupu k této otázce výjimkou:„Musím říct, že mám velice hodného a tolerantního manžela. Přesto se ho na všechno ptám – např. ´chtěla bych jít tam a tam´. Víte, to je taková naše tradice , u nás se po staletí žena podřizovala téměř ve všemu muži. Já nevím, zda to je tak správné či ne, ale tak to je a patří to do naší kultury.“(Paní R.)

Patriarchální uspořádání ve vztahu mezi mužem a ženou také souvisí s tradičním čečenským zvykem, se kterým jsem se v rozhovorech s informátory setkala, a to unášením nevěst a nucení mladých dívek ke sňatku. Dozvěděla jsem se, že tři z mých respondentek byly v minulosti uneseny a donuceny k sňatku, z toho dvě z nich souhlasily s tím, že u rodiny nového manžela zůstanou. Přestože si ženy, které měly s únosem své osobní zkušenosti, nikdy během našeho rozhovoru na svůj osud spojený s touto tradicí nestěžovaly, některé z nich vyjádřily obavy z toho, že by se jejich dcery mohly stát objektem podobné zkušenosti. Paní T. se k tomuto problému vyjádřila s razantností sobě vlastní: „Je to jako loterie. Nikdy nevíte, jaký muž se vás pokusí získat. Já jsem bohužel na svého únosce neměla příliš štěstí. Své dceři bych podobnou zkušenost nikdy nepřála. Já chci, aby má dcera jednou svého budoucího manžela nejprve poznala a teprve potom se sama rozhodla, zda- li s ním chce strávit svůj život.“ (Paní T.) Podobný názor zastávala i paní L.: „Podle mě by žena měla sama rozhodnout, s kým chce žít, s kým chce být.“ (Paní L.)

S ohledem na studované téma této kapitoly jsem si říkala, že by bylo zajímavé zjistit, s jakými charakteristikami jsou nejčastěji pojeny pojmy ženství a mužství. Na otázku, jaká by měla být ideální žena a manželka jsem se zeptala i pana N. Podle jeho promptní odpovědi se dá usuzovat, že má v dané otázce skutečně jasno:„Podle mě musí být žena dobrá hospodyně, matka, ale i kamarádka dětí, manželka, měla by být přívětivá , měla by být křehká, láskyplná a slabší než muž. Pro mě má být žena především dobrou matkou pro své děti a manželkou pro svého manžela, má udržovat dům v čistotě. Ale podle mého názoru může žena také pracovat a k tomu zvládat zmíněné domácí povinnosti.“ (Pan N..) Také pan A. ke zmíněné otázce zaujal jasný postoj: „Žena se musí hlavně umět postarat o děti, poklidit, uvařit. Neměla by se nikde venku moc zdržovat, zajímat by se měla hlavně o domácnost a o mě.“ (Pan A.)

Nebylo těžké vysledovat, že je pojem ženství v první řadě spojován s rolí ženy coby dobré manželky, matky a hospodyně v domácnosti. Čečenská žena se na veřejnosti chová zdrženlivě, neprovokuje jiné muže, nevychází do společnosti sama. Rozsah jejích společenských kontaktů usměrňuje muž. Na stejnou otázku, týkající se tentokrát mužů, mi odpověděla mimo jiné také paní T.: „Muž by měl být hlavně dobrým člověkem. Nemusí být silný a bojeschopný. Musí být na něj spoleh , musí být schopen pomáhat cizím i v rodině. Muž musí být důstojný, být opravdovým mužem také znamená být

86

poctivý a pravdomluvný , vždy a nezávisle na okolnostech. Měl by být také samozřejmě schopen postarat se o svou rodinu, měl by nás opatrovat.“ (Paní T.)

Soudě z výpovědí mých informátorek, je pojem mužství primárně asociován s představou muže jako čestného a důstojného člověka, který je spojován zejména se svou rolí ochránce a živitele rodiny. 6.5.2. Přeměna tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace „Manžel mi někdy říká: ´Ty si myslíš, že když jsme teď v té Evropě, tak já ti všechno povolím?´“(Manželka pana A.) „Jen málo rodin a manželských svazků zůstalo válkou nepoškozeno. Ono to má i praktické důvody. Za války správný muž totiž nemůže sedět doma se ženou. Takže každý někam odjel, někdo k partyzánům, někdo burcovat veřejné mínění, někdo se prostě ztratil, někdo se schoval, aby se mu nesmáli, že nic nedělá.A ženy zůstaly doma s dětmi. Zjistily jsme, že se bez mužů dokážeme obejít. Já teda určitě. Za války se ještě mohli uplatnit jako vojáci. Stříleli. To umějí dobře. Ale teď, když nastala ta strašná doba okupace, jsou bezmocní….“ (Paní Líza in Procházková 2003:93)

Dalo by se říci, že tradiční patriarchální uspořádání v čečenských rodinách, které jsem popisovala v předchozí kapitole, je nejvýraznějším rysem kulturně etnické identity, společným pro všechny mé informátory. V této kapitole bych tedy ráda objasnila konkrétní problémové faktory, jež mají za následek avizované změny v diferenciaci partnerských rolí a jejich následném vlivu na postavení partnerů v rámci rodiny. Ráda bych zmiňované změny v tradičním pojetí partnerských rolí v čečenské rodině popsala tak, jak jsem je pozorovala během formálních i neformálních rozhovorů se svými informátory a jak byly vnímány a interpretovány jimi samotnými. Tyto leckdy zásadní změny v partnerských vztazích v čečenských rodinách nemají kořeny v samotném procesu migrace a životě ve zcela odlišné společnosti, jak jsem se zprvu domnívala, ale již v době válečných událostí, které zcela narušily tradiční role obou pohlaví i vztahy jako celek. Mužští migranti jsou často vystavováni řadě nových požadavků, které na ně klade nová společnost, a jejichž splnění je nezbytné z hlediska přežití a podpory svých rodin. V kontrastu s tím, co může být někdy spatřováno jako větší možnosti pro ženy, nedobrovolná migrace často omezuje prostor pro muže. Matsuoka a Sorenson (1999) ve své knize zabývající se eritrejskými imigranty ukazují, že eritrejští muži v Kanadě často neakceptují ideu „upravené masculinity“ v exilu a snaží se upevnit tradiční formu hierarchie a dominance uvnitř rodiny, která často vyúsťuje v násilí páchané na ženách a dětech v rodině. Na druhou stranu byli i takoví muži, kteří se snažili přizpůsobit a „byli pyšní na své nově nabyté domácí role a podporovali spravedlivější vztahy uvnitř rodin“ (Matsuoka, Sorenson 1999: 229). V migračních studiích je často zmiňováno, že ztráta role živitele rodiny zhoršuje status mužů uvnitř rodiny a komunity (např. Al-Ali 2002 in Szczepaniková 2004). Na základě provedených rozhovorů zaujímám podobné stanovisko. Jako jednu ze zásadních příčin zmiňované transformace v diferenciaci rolí spatřuji totální degradaci stěžejní role muže v rodině, a to muže jako živitele rodiny. Zejména v době eskalace válečných událostí, ale i v současném období tzv. normalizace Čečenska, bylo a doposud je pro muže velice obtížné uplatnit se na pracovním trhu, a to nejen z důvodu vysoké nezaměstnanosti, ale i z důvodu obrovského bezpečnostního rizika v případě pravidelného opouštění domova, jež pramení z neustále hrozících útoků, únosů a dalších forem násilností jak ze strany federálních jednotek, tak ze strany

87

všudypřítomných povstaleckých a zločineckých organizací operujících dosud na celém území země. Ženy, jejichž muži se nepodíleli na žádné formě bojových akcí, se často bály o životy svých mužů natolik, že je nabádaly k tomu, aby vycházeli na ulici jen v nejnutnějších případech. Takováto situace vedla ve většině případů k tomu, že to byly právě ženy, které zajišťovaly obživu (bylo-li to vůbec možné) pro svoji rodinu, přestože před válkou to byly ony, které byly v domácnosti a staraly se o děti. Paní Líza, kterou ve své knize Aluminiová královna zpovídala Petra Procházková (2003:95), své pocity týkající se situace současných čečenských mužů popisovala takto: „…podobný obrázek bys nikdy dříve v Čečně nemohla uvidět. Naopak, ženy byly doma a muži se nesmírně aktivně starali o rodinu, pořád někde pobíhali, vydělávali peníze, plodili děti, stavěli domy, opravovali auta…Teď jsou neuvěřitelně pasivní, nebo nejsou k dispozici, protože se někam poděli. Ti, kteří zůstali ve městě, nemohou chodit přes ty strašné blok-posty. Každou chvíli je mohou sebrat a už je nikdy neuvidíš. Někde něco vybuchne, a aby mohli ruští vojáci svým náčelníkům dokázat, že něco dělají, zatknou prvního, kdo jim padne pod ruku a obviní ho z teroristického činu. Nikdo nebude nic vyšetřovat, nikdo nebude nic dokazovat. Stačí, že jsi Čečenec… .“ Podobné pocity vyjádřila také paní Kalimat: „Od roku 1994 pracují především ženy. Muži čistí hlavně samopalů, nebo válčí. Nebo taky nedělají vůbec nic.“ (Procházková 2003:35)

Paní D. se k téže problematice vyjádřila následujícím způsobem: „…to žena si vždycky najde nějakou práci, protože má děti a kvůli nim má pocit, že je stále potřebná. Kdežto můj muž, když najednou ztratí úplně vše – práci, auto, dům nad hlavou, cítí se úplně zbytečný, je z toho frustrovaný.“ (Paní D.) V průběhu migrace však dochází ještě k posilování této marginalizace hlavní mužské role. V době pobytu v azylových střediscích bývají muži odkázáni na omezený zdroj finančních prostředků prostřednictvím kapesného, poté na sociální podporu, pokud nejsou schopni najít si zaměstnání bezprostředně po opuštění azylových středisek a osamostatnění se. Někdy dochází i k případům, kdy se v průběhu migrace žena stane výhradním živitelem domácnosti, tak jako například v rodině pana K., kdy byla jeho ženě ještě v době pobytu v azylovém středisku nabídnuta úklidová práce tohoto zařízení. Pan K. se přiznal, že nebylo úplně jednoduché, aby ho žena přesvědčila, že je skutečně nutné, aby práci úklidové síly přijala: „Myšlenka, že by má žena pracovala, když má malé děti, se mi vůbec nezamlouvala. Vždycky jsem si říkal, že to budu já, kdo bude rodinu živit. Připadal jsem si…jak to říct…divně. Ale pak jsem uznal, že dokud já práci nemám, je to asi nejlepší řešení.“ (Pan K.)

Protože manželka pana K. přijala práci v azylovém zařízení, její muž se zapojil dokonce do vykonávání některých domácích prací, za což ho jeho žena také náležitě oceňovala a chválila, neboť dobře věděla, že vykonávání tohoto druhu aktivit není u čečenských mužů běžné. Myslím si, že tento příklad jasně dokládá, že je nesprávné domnívat se, že jsou všichni čečenští muži „uvězněni“ v patriarchálních ideologiích. Ne však všichni čečenští muži, jejichž rodiny se v azylových zařízeních ocitly v podobné situaci, se tak ochotně zapojovali do domácích prací a péče o děti, jako právě pan K.Většina mužů se totiž přes všechny překážky velmi aktivně snažila najít si práci v okolí táborů, a to jakéhokoli druhu a za jakékoli peníze. Byli však i tací, kteří se jen tak bezcílně potulovali po táboře, kouřili a klábosili s jinými muži. Zde musím zmínit, že v situaci, kdy se moji informátoři osamostatnili – tedy získali vlastní bydlení - si většina mužů s většími či menšími problémy našla práci168, jsou to tedy po dlouhé pauze opět oni, kdo finančně zabezpečuje rodinu. Avšak tato situace, kdy jsou muži opět 168

Postavení migrantů na trhu práce se budu blíže věnovat v kapitole 6.10.

88

výhradními živiteli domácností pravděpodobně nepotrvá příliš dlouho. Z uskutečněných rozhovorů vyplývá, že všechny mé informátorky, které se nyní věnují dětem v domácnosti, se podle svých slov chystají dříve či později zapojit do pracovního procesu, a to v okamžiku, kdy děti nepatrně odrostou. Je zřejmé, že ženy, z nichž některé nikdy v Čečensku nepracovaly a neměly to ani v úmyslu, k tomuto jednání vede zlepšení finanční situace rodiny, která často ani v případě, že muž vydělává není nejlepší. Opět se tedy dostáváme do situace, kdy se muži, přestože nyní již jako částečně participující na rodinném rozpočtu, budou muset vyrovnávat s nově nabytou rolí své partnerky, a to rolí ženy jako částečné živitelky rodiny. Je pouze otázkou, jak se s touto situací někteří muži vyrovnají, přestože většina z nich vidí v daném řešení jedno pozitivum, a to finanční. Velmi pravděpodobně totiž dojde k vyjednávání dalších rolí v rodině v důsledku větší vytíženosti pracujících žen – vyvstane potřeba zapojení se mužů do prací do té doby ryze ženských, a to do péče o domácnost a o děti. Na základě získaných informací se domnívám, že tradiční patriarchální normy, které definují ženskou a mužskou pozici v rodině, nejsou neměnnými entitami. Je totiž patrné, že jsou ze strany mých informátorů činěny z hlediska těchto tradičních zákonů určité ústupky, a to s ohledem na situaci, která to vyžaduje. Důležitou roli v tomto procesu jistě sehrává skutečnost, že jsou v prostředí exilu rodiny odloučeny od bezprostřední sociální kontroly ze strany svých příbuzných, sousedů a známých, kteří by jim jen velmi těžko zmíněné kroky tolerovali.169 Co je však třeba poznamenat je to, že přes deklarovanou ochotu mužů přehodnotit svoji pozici v rodině a učinit tak alespoň minimální ústupky v patriarchálním přístupu k jejich nevyvratitelné roli jako hlavních živitelů rodiny, je pro mnohé z nich tato situace značně traumatizující. Tato situace často uprchlické ženy uvádí do pozice, ve které jsou náchylné k násilí a hrubému zacházení ze strany svých mužů, kteří ventilují svou frustraci a neschopnost realizovat se tímto způsobem. Růst domácího násilí v rodinách migrantů může být rovněž vysvětlován rostoucím počtem rolí a vzrůstajícím vlivem žen v rodině, což je z hlediska čečenských mužů často jen těžko akceptovatelné, a to zvláště v situaci, kdy je jejich sebevědomí značně ohroženo více než u žen, které si stále udržují typické atributy jako matky a ženy v exilu. Fenoménem domácího násilí jsem se ve svém výzkumu blíže nezabývala, uvedu pouze výrok pana A., který se o tomto problému v průběhu našeho rozhovoru zmínil: „Víte, u nás je podle tradice žena považována jako něco posvátného, čeho se nikdo nesmí ani dotknout. Ale co si budeme namlouvat, to víte, že existují výjimky. Tak jako v Rusku, Čechách i kdekoliv na světě jsou jednotlivci, kteří své ženy bijí. Nic podobného ale naše tradice nedovoluje.“ (Pan A.)

6.6. Absence rozšířených rodinných sítí a s tím spojené změny životního stylu „Do války jsme byli spolu a i teď jsme jedna rodina. Jen… prostě přišla válka a my jsme se rozletěli jako prach. Jak hejno vrabců, když do něj hodíš kámen.“ (Paní Líza)170 „Tady v Čechách se situace mnoha zvyků a rituálů mění především kvůli tomu, že tu nejsou naši příbuzní, díky kterým se tyto tradice z úcty k nim dodržují.“ (Paní F.)

169

Odloučením od širších rodinných sítí a vlivem této skutečnosti na život migrantů se budu zabývat v následující kapitole. 170 Procházková 2003:88.

89

Když moji informátoři hovořili o domově, většinou začali u popisování svých rozšířených rodin v Čečensku, často také zmiňovali a vysvětlovali, jak sami říkají „naše tradice“ a „naše zákony“.171 Domov byl v příbězích mých informátorů dáván do souvislosti především s normami, které jsou závazné pro všechny členy rozšířené rodiny. Každodenní život Čečenců, tak jako všech mých informátorů, je v jejich domově prostoupen přítomností rozsáhlých rodinných sítí, pro něž znamená citový vztah v rámci širších rodin nezbytnou součást jejich života. Rodina vytváří síť podpory a pomoci, nejen v okamžiku potíží. Tak jako mladí Čečenci potřebují své rodiče v okamžiku výchovy a péče o své vlastní děti, tak rodiče potřebují své děti - zejména ve stáří. Rodina je pro Čečence ústřední hodnotou, které se přizpůsobuje celkový životní rytmus. Čas se v Čečensku dělí mezi rodinu a práci, přičemž volný čas je zde něco docela neznámého. Nedobrovolná migrace je však procesem, který od sebe velmi často odděluje nejen rodiče od svých dospělých dětí, ale také bratry, sestry a ostatní příbuzné. Nyní se mnoho Čečenců, včetně mých informátorů, nachází ve zcela nové životní situaci, kdy jsou od těchto podpůrných rodinných sítí zcela odtrženi, zpravidla zde vytváří pouze tzv. nukleární rodiny – tedy rodiny tvořené jimi samotnými jakožto rodiči a jejich dětmi. Díky mé znalosti čečenské problematiky mně bylo již delší dobu známo, že dodržování některých tradic a zvyklostí ve své striktní podobě je často vázáno na přítomnost příbuzných, kteří jsou v Čečně nejen významnou oporou svých dětí a dalších členů rodiny, ale hrají rovněž nezaměnitelnou roli sociální kontroly. V této kapitole se tedy zaměřím na problém absence širších rodinných sítí, jejichž integrální součástí byli moji informátoři v domovské zemi. Zajímá mne, jak se s touto zcela novou a nezvyklou životní situací migranti vyrovnávají a v čem spatřují zásadní nevýhody, případně výhody plynoucí z tohoto nového uspořádání rodin. Mým prvním úkolem však bude, abych blíže vysvětlila pojem rozšířená rodina. Jak bude řečeno v následujícím odstavci, mladí čečenští manželé se po svatbě zpravidla usadí v domě rodičů manžela, což většinou vede k vytvoření domácností skládajících se z několika tzv. nukleárních rodin. Podle Roberta F. Murphyho (2001:108) jsou takto vzniklé rozšířené rodiny charakteristické zejména tím, že zmíněné nukleární rodiny, ze kterých se skládají, mají nejen stejné bydliště, ale věnují se rovněž stejné činnosti – tedy společně participují na dělbě práce nebo výchově dětí. Podle čečenských pravidel se tedy mladá žena po sňatku stěhuje do domu rodičů svého partnera.172 Bylo již řečeno, že čečenská rodina má typicky patriarchální uspořádání, které dává nejstaršímu muži v takto rozsáhlé rodině autoritu nad všemi ostatními členy rodiny a které umisťuje mladé ženy na nejnižší stupeň rodinné hierarchie. Ty se však v nové rodině nestávají podřízenými pouze všem mužům, ale také starším ženám, zejména tchyni a švagrové. Tato situace je často staví do pozice permanentní kontroly ze strany manželových příbuzných, ale i manžela samotného.

171

Moji informátoři měli značnou potřebu zasvětit mne do těchto typicky čečenských tradic a zvyků v celém průběhu našich rozhovorů. Někdy se zdá, jakoby tento jejich výklad sloužil k objasnění a ospravedlnění jejich životních příběhů a poskytoval rámec pro rozhodování, které učinili v souvislosti se svou emigrací. 172 Pár po svatbě většinou zůstává v domě rodičů ženicha, dokud se další syn neožení a mladá manželka může být nahrazena novou nevěstou. Jestliže si žena vezme nejmladšího syna rodiny, musí zůstat a starat se o jeho rodiče až do jejich smrti, což vyplývá z hlavních povinností syna. Proto také nejmladší synové obvykle nemohou emigrovat do zahraničí, podle tradice musí zůstat s rodiči

90

Paní G., která strávila v domě mužových rodičů několik let, popisuje pocity, když se do domu nastěhovala mladá nevěsta jejího švagra a ona si konečně mohla s manželem zařídit vlastní bydlení: „Když jsme začali žít odděleně, všechno se najednou zdálo být jednodušší. Byli jsme takhle opravdu spokojenější, uznal to i můj manžel, přestože má rodiče velice rád. V domě jeho rodičů jsem musela vykonávat veškeré práce, prala jsem, vařila, uklízela…Ale potom, když jsme bydleli sami , dělala jsem vše pouze pro nás a to mě velice bavilo. Víte, když žije na jednom místě takových lidí a vy se o ně musíte starat, je to velice únavné. Neměla jsem na sebe vůbec čas.“ (Paní G.)

Jednou z nejviditelnějších změn v životě migrantů, která je spjata s odloučením od širších rodinných sítí, je bezpochyby vznik nového fenoménu, a to volného času. Jak jsem již výše uvedla, vznik prostoru k trávení volného času je zejména pro čečenské ženy v exilu něčím, s čím se ve svém domově téměř nesetkaly, zejména ne v případě, jestliže žily pod společnou střechou s celou rozšířenou rodinou manžela. Podle neskrývaného nadšení mých informátorek se domnívám, že právě tato skutečnost jim v mnohém usnadňuje jinak nepříliš snadný proces adaptace v nové společnosti. Také paní T. mi radostně líčila tuto zcela novou zkušenost s trávením volného času: „Je to zvláštní, ale v Čečensku jsem vůbec ani netušila, co je to pojem volný čas. Skutečně! Neustále jsem něco dělala okolo domácnosti, na zahradě, pomáhala jsem rodičům manžela, pak jela ke své mamince a pomáhala jí. A v Čechách? Tady mám na sebe takovou spoustu času, že i když budu zaměstnaná, tak ho pořád budu mít více, než doma.“(Paní T.)

Ani paní F. a pan K. netajili své nadšení, když jsme se začali bavit na stejné téma: V Čečně jsem musela pomáhat tchánovi a tchyni úplně ve všem. Tady, když sama uznám za vhodné to udělat, tak to udělám a když ne, tak to nechám na jindy. To zní výborně, ne? (Paní F.) „Volný čas v Čečně? O tom jsme doma nikdy neslyšeli. Ne, skutečně. U nás se hodně pracuje doma i v zaměstnání, a navíc, máme tam tolik příbuzných, že když zrovna žena nepomáhala v domácnosti mojí nebo svojí mamince, jelo se na návštěvu k dalším příbuzným. Celý náš život v Čečně se vlastně točil hlavně okolo zaměstnání a našich příbuzných. A tak to bylo pořád dokola a dokola….“ (Pan K.)

Manželka pana K. se na manžela významně podívala a bylo zřejmé, že by se ráda k věci také vyjádřila: „Ale aby to nevypadalo, že tady práci nemáme! I tady je moc povinností – pořád něco zařizuju na úřadech nebo ohledně dětí ve škole nebo ve školce. Je fakt, že nám vznikla spousta nových povinností. Na druhou stranu ale když už máme čas, tak jdeme s dětmi na procházku. A to si moc užíváme!“ (Manželka pana K.) Paní R. se k problematice nově nabytého volného času vyjadřila následovně:„V Čechách , když máme volný čas, jedeme s rodinou na výlet, většinou někam do přírody nebo za památkami. Dokonce chodíme s manželem někdy do kina – sami! To by se v Čečensku určitě nestalo.Tam jsme trávili volný čas úplně jiným způsobem – především jsme se věnovali rodičům a vůbec celé rodině. Tady máme čas taky sami na sebe. A víte, jak by mi to chybělo?“ (Paní R..)

Manželka pana A. během našeho rozhovoru třímala v ruce rtěnku a když jsme přešly k tématu volného času, spiklenecky se na mě podívala a řekla:„My ženské v Čečensku nemáme žádný volný čas! Když mám tady v Čechách chvilku čas, tak se namaluju a manžel se mě udiveně ptá ´co to děláš?´Pořád myslím na to, co musím v domácnosti udělat. V Čečensku není zvykem chodit do kina, divadla…Nikdy jsem tam nebyla.“ (Manželka pana A.)

Již v kapitole 2.6.3. jsem se zmiňovala o pravidlech chování, která prostupují celým životem každého Čečence a která se dotýkají zejména povinnosti muže i ženy ctít své rodiče, starší bratry či starší jako takové, kterým je obecně ve společnosti prokazován značný respekt. 91

Tato úcta dodnes znamená, že vejde-li do místnosti například otec, měl by syn, případně i jeho žena, vstát, nesmí v jeho přítomnosti sedět, kouřit ani pít alkohol či mluvit nahlas. Měl by respektovat vše, co otec řekne. Totéž platí i ve vztahu k matce, starším bratrům či starším jako takovým, jak jsem výše zmínila. S dodržováním těchto tradic se pojí další specifický faktor čečenské migrace, který plyne z odloučení od širších rodinných vazeb. Skutečnost, že jsou čečenští migranti do velké míry osvobozeni od přímého vlivu sociální kontroly ze strany svých příbuzných má za následek více prostoru k jejich individuálnímu způsobu jednání, chování a rozhodování uvnitř rodiny – bez ohledu na mínění příbuzných. K tomuto tématu se velmi ochotně vyjádřil pan K.:„Vidíte, jak je má žena oblečená?173 U nás v Čečně je vždycky přítomen otec nebo strýc, není tedy možné oblékat se tímto způsobem. Ženy musí nosit něco na hlavách. Ale v Čechách nejsou naši příbuzní přítomni, tak budiž.“ (Pan K.)

Také manželka pana A. zřejmě s trochou nostalgie vysvětlovala, jaké chování, které bylo projevem úcty vůči rodičům a starším vůbec, bylo ze strany mužů v Čečně zcela běžné:„Je pravda, že když byl někdo (pozn.: příbuzní) nablízku, můj muž se choval stejně jako ostatní Čečenci. Přesně podle tradičních zákonů. Tedy že byl vůči mně velmi přísný a odměřený. Naši muži jsou velmi hrdí, velmi stateční a nesmějí dát starším najevo například to, že by se objímali se svými dětmi, nebo že by drželi své ženy za ruku…To u nás neexistuje!“ (Manželka pana A.)

Zcela v podobném tónu byly i výpovědi dalších informátorů, kteří přisuzují změnu v zachovávání některých tradičních zvyklostí právě nepřítomnosti rodičů a ostatních příbuzných: „Kdybychom byli v Čečně, náš běžný život by vypadal úplně jinak.Tam jsou naši starší rodiče a jejich přítomnost nám podle našich zákonů a tradic nedovoluje dělat určité věci: například sedět společně za stolem; nebo musíme například vstát, když vejde starší člen rodiny, neměli bychom chodit společně ven, aby nás naši rodiče takhle společně neviděli…a další nepsané tradice. Tady však naši příbuzní s námi nejsou, tak sedíme společně u stolu, chodíváme s celou rodinou na procházky…“ (Paní D.) „Je to zvláštní, ale občas tady v Čechách přemýšlím nad tím, jak moc nám přítomnost našich rodin v Čečně ovlivňuje život. Například naši muži. V Čečensku před svými rodiči neukazují, že svým ženám pomáhají, nebo že hlídají děti. Není to tak, že by nechtěli pomáhat – oni zkrátka nemůžou. Proto se třeba tátové se svými dětmi před rodiči ani nemazlí, nechovají je…Žena by například po svatbě neměla sedět u společného stolu s tchánem – a není to tím, že by nesměla, ale váží si ho, tak tento zvyk dodržuje. Například já jsem si sedla za stůl se svým tchánem až měsíc po svatbě. Všechna tato pravidla jsou tedy dána úctou ke starším. Jestliže manželský pár žije samostatně, například ve vedlejší vesnici, chovají se jak chtějí. Podobné je to i s naším pobytem v ČR, jen s tím rozdílem, že jsme od našich rodin na míle a míle daleko…Tady už je vše skutečně jen na nás…Mnoho našich zvyklostí se s příchodem do Čech změnilo – a to především kvůli tomu, že tu s námi nejsou naši příbuzní. Tak například: Muž mi pomáhá s dětmi, občas uvaří, nakoupí, vynáší odpadky…Abych vás nemátla, toto není zcela obvyklé chování u čečenského muže. Ale můj muž se tak choval i u nás, když tedy nebyli nablízku naši příbuzní – to by se styděl. Nebo já – nosím tady převážně kalhoty, je to omnoho pohodlnější, než sukně a dlouhé šaty, které jsem byla zvyklá nosit v Čečeně.“(Paní F.) „Komunikace s dětmi, mezi nimi a manželem, ale i mezi námi dvěma tu probíhá tak nějak, jak bych to správně řekla, uvolněněji. Vím moc dobře, že podobně to probíhá i u našich známých. Víte, je to tak jiné, všichni se mezi sebou uvolněně baví, žertují, nemusí brát ohled na přítomnost rodičů. Ta komunikace je o mnoho snazší, nemusíme myslet na to, jestli je tu tchán či jiný příbuzný, v jehož přítomnosti bychom se museli chovat jinak. Ano, stýská se mi po rodině a jak. Ale v tomto ohledu spatřuji jisté uvolnění, svobodu.“(Paní R..) 173

Paní má na sobě dlouhé kalhoty, blůzku s krátkým rukávem a na hlavě jen moderní čelenku.

92

Jako další specifický faktor migrace, který vznikl z důvodu odloučení od širších rodinných vazeb mohu zmínit například to, že vyvstává nový prostor nejen k trávení volného času, ale také k prezentování svých vlastních pocitů a emocionálních projevů v rámci nejužší rodiny. To se týká zejména mužů, kteří v novém prostředí nejsou vystaveni tlakům ze strany rodičů, starších či jiných mužů, v jejichž důsledku mají v Čečně potřebu vystupovat v roli hrdých a důstojných bytostí, které své pocity drží náležitě „na uzdě“ tak jak, se sluší a patří. Někteří muži proto často oceňují, že mohou být v Čechách více se svými dětmi, k čemuž by v Čečensku neměli tolik příležitostí. Navíc je zřejmé, že právě v důsledku absence příbuzných si muži mohou dovolit vůči svým dětem projevy, které by v přítomnosti starších členů rodiny byly nepřípustné. Pan K. se mi tuto skutečnost snažil vysvětlit následujícími slovy:„Vím, že je to pro Vás možná nepochopitelné, ale v Čečensku bych například nemohl pochovat nebo políbit své dítě v přítomnosti svého otce, strýce, nebo jakékoli jiné starší osoby. Je to určitý druh ostudy z hlediska našich zákonů. Ale tady jsme sami a cítím, že bych měl své ženě s dětmi pomáhat, už jen proto, že tu nemá mojí ani svojí matku, které by jí v Čečensku s dětmi jistě pomáhaly. A já jsem rád, že se jim můžu věnovat, připadá mi, že jsou mi blíž, než kdykoliv jindy.“ (Pan K.)

V souvislosti s touto otázkou, kdy mají muži více příležitostí a prostoru k věnování se svým dětem, se mi pan A. dokonce přiznal, že situace, ve které se jejich rodiny ocitly za zdmi uprchlického tábora, je naopak semkla dohromady a začali si uvědomovat výhodu toho, že může být rodina neustále pohromadě: „Ano, jsme tu daleko více pohromadě, trávíme spolu prakticky každou minutu, což může být někdy náročné, ale na druhou stranu je to oproti životu v Čečně příjemná změna, protože tam jsme se taky někdy neviděli několik týdnů .“ (Pan A.)

Jak jsem se tedy snažila několika výše zmíněnými příklady ukázat, nepřítomnost širších rodinných vazeb s sebou často přináší jasně pozitivní důsledky na život rodin migrantů. Je však zcela pochopitelné, že izolovanost od rodiny, ale i kamarádů a sousedů má zajisté i své stinné stránky. Nehledě na některé nesporné výhody, které plynou z odloučení od příbuzenských sítí, mi moji informátoři dávali neustále najevo, a to i několikrát během našeho rozhovoru, svůj smutek z přetrhání vztahů s rodiči, sourozenci a dalšími členy rodiny z důvodu migrace.174 Paní G. svoje pocity týkající se odloučení od ostatních členů rodiny komentovala následujícími slovy: „Žijeme tady všichni spolu jako jedna rodina, ale není to ono, takové to naše rodinné teplo. Víte, u nás je rodina v takovém větším rozsahu, strejda, teta, bratranci a další okolí, je jich spousta a dokáží držet pohromadě, když se něco stane. Dokáží si moc pomáhat. Tady jsme na všechno sami. Tohle mi opravdu chybí.“ (Paní G.)

Také paní F. si posteskla, kdykoliv přišla řeč na její příbuzné a přátele, které zanechala v Čečensku: „Tam doma, v Čečensku, bydlíme všichni - tety, bratranci, sestry, sestřenice pohromadě v jedné vesnici, finančně i psychicky si pomáháme. Víte, když u nás třeba někdo onemocní, rodiče nebo známí mu zaplatí lékařskou péči – u nás nemáme zdravotní pojištění jako u vás. Tady nám není nikdo 174

Avšak izolovanost od rodiny, sousedů i přátel může mít kromě pocitů osamocení i další negativní dopad, tentokrát na život žen. Může totiž vést v některých rodinách k hrubému zacházení s ženami ze strany mužů, a to nejen v uprchlických táborech (kde dochází k podobným incidentům u různých národností poměrně často), ale i později v soukromí. V takových situacích totiž dochází k již zmíněné absenci sociální kontroly ze strany blízkých, což často způsobuje distanci od tradičních rodinných norem, které jasně odsuzují násilí páchané v rodině. Tyto tradiční rodinné normy a hodnoty se často v prostředí nové společnosti hroutí, což způsobuje podobné činy. Tímto fenoménem jsem se vzhledem k již tak rozsáhlému záběru svého výzkumu nezabývala, nicméně považuji za nezbytné se o této skutečnosti zmínit, a to zejména proto, že je charakteristická pro mnoho uprchlických populací, nejen pro Čečence.

93

takhle blízký. To je to, co mi tu nejvíc chybí .Tady jsme úplně sami. Víte, neradi prosíme cizí lidi o pomoc. Ale když musíme, když něco skutečně potřebujeme, tak si vypomůžeme i v rámci čečenské komunity tady v Čechách.“ (Paní F.) Paní L. svůj pocit odloučení od rodiny popisovala takto: „No, na jednu stranu je život v Čečně velmi náročný, svázaný mnoha tradicemi, na druhou stranu je tam život o mnoho snazší díky pospolitosti příbuzných.“(Paní L.)

Matsuoka a Sorenson (1999:225) se ve své studii zmiňují o situaci migrantů, kteří se v emigraci nacházejí bez podpůrných rodinných sítí, jíž nazývají „více intimity v izolaci“. Tento termín velmi výstižně charakterizuje také současnou životní situaci Čečenců v prostředí české společnosti, v níž jsou zcela odloučeni od většiny členů svých rozšířených rodin. Intimita je v jejich případě reprezentována větším prostorem k trávení volného času, který již informátorky nemusí věnovat výhradně péči o celou rozšířenou rodinu, často pod taktovkou své tchyně, ale pouze o tu svoji, případně se zabývat jinými aktivitami podle svých představ. Také možnost individuálního vyjednávání nových způsobů chování a jednání, které budou migranti preferovat, a to bez ohledu na mínění ostatních členů rodiny, lze považovat za důsledek zmíněné intimity. Větší intimitu jsem také zaznamenala uvnitř samotných rodin, které v prostředí migrace vykazují větší semknutost a blízkost jednotlivých členů. Na druhou stranu je tu tradiční projev migrace, a to izolace, která má za následek citové strádání v důsledku nepřítomnosti širších příbuzenských sítí, se kterými je spojována nejen citová opora, ale často i výpomoc v mnoha oblastech. Bylo by těžké, a domnívám se, že i nesprávné usuzovat, zda v nastalé situaci, jež plyne z absence rozšířených rodinných sítí migrantů převažují pozitiva či negativa. Na závěr této kapitoly však uvedu citát manželky pana K., která velmi výstižně vyjádřila postoj většiny mých informátorů: „V Čečensku musíme, my ženy především , v přítomnosti tchyně a tchána dodržovat mnoho pravidel, navíc jim musíme ve všem pomáhat. Je pravda, že manželé, kteří žijí samostatně – odděleně od svých rodin, to mají snazší.Ale tady v Čechách jsme všichni na stejné lodi: žijeme tak daleko od našich příbuzných, je to tolik těžké. Tolik se nám stýská! Ale v něčem je tento život tak nějak uvolněnější….“(Manželka pana K.)

6.7. Problémy s tradiční výchovou dcer v české společnosti „ Je dobře známo, že se Rusové vždycky snažili, aby smíchali naši krev s krví ostatních národů. Čečenci to ale nikdy nedopustí, natolik jsou hrdí na to, že jsou Čečenci!“ (Paní Z.) „Myslím si, že když doma dceru intenzivně vychováváš, vštěpuješ jí naše tradice a zvyklosti, dcerka to bude neustále nosit v hlavě a já jako matka o ni nemusím mít takovou starost.“ (Paní D.)

Rodina pomáhá jedinci „vrůst“ do kultury, jejíž součástí daná rodina je. Rodina je v každé společnosti důležitou kulturní institucí a její uspořádání je vymezeno společností, ve které se nachází a kde má kulturotvornou roli naplňovat. Z důvodu, aby tuto kulturotvornou roli mohla daná rodina plnit, podporuje celá řada společností kulturní endogamii a snaží se dosáhnout toho, aby oba partneři působili na dítě stejným kulturním kódem. Součástí tohoto kulturního kódu, někdy i rozhodující, je právě náboženství, které v některých případech plní také roli toho nejzákladnějšího pojítka v jinak sociálně diverzifikované společnosti. V tradičních muslimských komunitách si může muž vzít za ženu i nemuslimku, měl by si však vzít osobu, která věří v Boha (křesťanku, židovku atd.). Děti ze smíšeného manželství 94

s nemuslimkou jsou tradiční muslimskou komunitou vnímány jako muslimové. Žena – muslimka si však nemuslima vzít nesmí. U muslimů je však občas možný určitý ústupek, pokud by eventuální partner dcery konvertoval na islám. Pak by byla podmínka sňatku muslimky s muslimem splněna. V případě Čečenců je však situace poněkud obtížnější. Jak jsem se již v kapitole 6.4.1. zmínila, Čečenci zřetelně zdůrazňují svoji etnokulturní identitu před identitou náboženskou, nepostačuje tedy partner - muslim, ale navíc musí pocházet z téhož etnika. Jedním z hlavních důvodů upřednostňování etnického původu před identitou náboženskou v problematice sňatků je skutečnost, že čečenské etnikum je již po řadu desetiletí v důsledku nejrůznějších ozbrojených i neozbrojených konfliktů s ruskou stranou systematicky decimováno, přičemž dochází k jeho značnému početnímu úpadku. Z výpovědí všech mých informátorů byly zcela patrné obavy z „rozmělnění čečenské národnosti“ , jak tvrdila například manželka pana K.: „Českého partnera pro naší dceru? Ne, ne, to nepřichází v úvahu.Vy jistě víte, jak byl náš národ kdysi početný. Ale v důsledku těch mnoha válek, které jsme prodělali, je nás dnes tak málo…Navíc, Rusové se vždycky snažili nás Čečence rozmělnit, abychom jako národ jednou úplně zanikli…A dokážete si představit, co by se stalo, kdyby se každá čečenská dívka vdala za cizince? Čečenská národnost by se jednou úplně rozpadla…No, bylo by dobré, kdyby i naši synové si vzali jednou Čečenku, ale to už není tak striktní.“ (Manželka pana K.)

Také další z mých informátorek, paní D., paní Z. i paní R. sdílely v této otázce podobný názor: „Je dobře známo, že se Rusové vždycky snažili, aby smíchali naši krev s krví ostatních národů. Čečenci to ale nikdy nedopustí, natolik jsou hrdí na to, že jsou Čečenci! Muži někdy mohou přivést domů Rusku či dokonce Evropanku, ale dívce to rodina nikdy nedovolí. Kdyby se totiž rozvedla, děti by si mohl muž odvést, a to je u tak malého národa jako jsou Čečenci přece nepřípustné! My své děti musíme chránit jako oko v hlavě! To bychom za chvíli taky mohli zmizet ze světa.“ (Paní D.) „Nikdy bych nepřipustila partnerství dcer s Čechem, nebo jakýmkoli jiným cizincem.Víte, já proti českým chlapcům nic nemám. Ale nás Čečenců je přeci tak málo, tak jak bychom mohli dopustit, aby se naše národnost takhle rozpadala? Nevidím ani důvod, vždyť je tu poměrně hodně čečenských chlapců! No, kdyby se přeci jen jedna z našich dcer zamilovala do Čecha, nezbývalo by nám s manželem nic jiného, než ji odvést zpět do Čečenska.“ (Paní Z.) „U nás je povinností ženy rodit, dokud může. Je to část národní kultury, mít hodně dětí. Zvlášť teď, když nás hodně pozabíjeli, se říká, že musíme plodit co nejrychleji, abychom ten umělý deficit dohnali. Nepřipadá ani v úvahu, aby si jedna z našich dcer vybrala jednou českého muže, nebo muže jakékoli jiné národnosti, než čečenské, to je jedno. Nejstarší dcera má čečenského přítele, který nyní žije v Rakousku a pravidelně za ní dojíždí. Popravdě řečeno jsme za to moc rádi, protože víme, že zas tak velký výběr čečenské dívky v Čechách nemají.“ (Paní R.)

To, že si čečenská dívka nesmí vzít za muže ani cizince – muslima, souvisí s problémem patrilinearity jak muslimské, tak tradiční čečenské společnosti, což jednoduše řečeno znamená, že dítě bude navždy spojeno se skupinou příbuzných, ke které původem patří jeho otec. V případě, že se rodiče rozejdou, přebírá odpovědnost k výchově dětí muž - cizinec a žena nemá jakoukoli šanci, ani prostřednictvím soudu, děti získat do své péče. Jestliže muž nechce, nebo není schopen se o děti postarat, převezme iniciativu v péči o potomstvo obvykle jeho rodina. Dítě se tak navždy stává součástí nejen této „cizí“, byť muslimské rodiny, ale především integrální součástí této „cizí“ kultury, ve které vyrůstá, přestává být tedy Čečencem. K otázce patrilinearity čečenské společnosti se vyjadřuje paní T.. Názorně vysvětluje, nakolik je tento přístup v čečenské společnosti běžný: „Je to vlastně už tak zakořeněný zvyk, že se proti němu nikdo ani netroufne špitnout.

95

Je to už tak – děti patří už po staletí otci, jinak to nebude. Jaká by to byla ostuda nechat děti ženě, když náleží klanu!“ (Paní T.)

Zajímalo mne, jestli je sňatek dcer mých informátorek s muslimem - cizincem skutečně tak nepřípustný, jako v případě sňatku s cizincem jiného než muslimského vyznání. Na důležitost upřednostňování etnokulturní identity potenciálních životních partnerů dcer mne upozornila také paní Z.: „Jsem proti tomu, aby to byl Čech muslim, Arab, byť syn arabského šejcha. Mně je to jedno. Musí to být Čečenec.“(Paní Z.)

V souvislosti s touto problematikou jsem se nemohla nezeptat, zdali se mé informátorky jakožto matky dcer neobávají, že takto striktnímu požadavku, který dívky nutí k výběru životního partnera v rámci svého etnika, jejich dcery jednou nevyhoví. Nebo jinak, jsou dívky již od malička vedeny k tomu, aby jednou, až si budou partnera vybírat, samy pociťovaly nezbytnost výběru pouze v rámci svého kulturním okruhu? Paní D. mi odpověděla takto:„Věřím tomu, že dcery vědí, co můžou a co nesmějí. Nechtěla bych jim, až budou starší, příliš zakazovat.Budu jim vždycky důvěřovat, protože mají to, co jim celý život vštěpujeme v hlavě a podle toho se i chovají: Díky bohu.“ (Paní D.) Paní F. na moji otázku reagovala následujícími slovy:„Myslím si, že když doma dceru intenzivně vychováváš, vštěpuješ jí naše tradice a zvyklosti, dcerka bude vnímat tyto věci podobně jako my a nemusím mít tedy o ní takovou starost.“ (Paní F.)

Z výpovědí většiny mých informátorů je zřejmé, že jsou zejména čečenské dívky již od malička vychovávány v duchu striktních čečenských hodnot a zásad, které je mají vést k cudnému předmanželskému životu a později k výběru vhodného partnera, kterému budou vzornou ženou. Paní R. mi v souvislosti s otázkou přísné výchovy dívek v české společnosti vyprávěla: „Naše dcery už po večeři nikam nesmějí – ani dohromady, ani zvlášť. Dokonce ani na akce od školy, jako různé zájezdy a výlety, je nepouštím. Dovolím jim jen akce od Berkatu, to ano. Zdá se to možná trochu drsné, ale jim to tak skutečně vyhovuje, od malička je v tomto duchu vychováváme. Vědí tedy, co můžou a co ne.“ (Paní R..)

Pouze jedna z mých informátorek, paní G., se mi svěřila, že partnerem jejích dcer se nemusí stát pouze muslim, nemusí být ani stejné národnosti. Zodpovědnost za volbu partnera tedy přenechává samotným dcerám, respektive synům.175„Já vím, že se tento názor mnohým nezamlouvá, ale mně by ani nevadilo, kdyby si mé děti vzaly partnera jiné národnosti, víry…Pro mě je hlavní, aby byly moje děti v životě šťastné a spokojené.“ (Paní G.)

A jak by moji informátoři reagovali na případný sňatek svých synů s Češkou, respektive s dívkou jiného než čečenského původu? Jak je patrné z níže uvedených citací, většina informátorů skutečně toleruje případný sňatek svých synů s nemuslimkou – Češkou (cizinkou), přestože je zřejmé, že by si i v jejich případě přáli ženu stejné národnosti, případně muslimku. Také paní L., která v České republice vychovává své dva malé syny, zastává poměrně liberální názor k jejich možnému sňatku s českou dívkou:

175

Osobně se domnívám, že tento zcela netypický postoj paní G. může být ovlivněn skutečností, že se informátorka momentálně nachází ve velmi obtížné životní situaci (paní G. opustil manžel). Pod vlivem této události se debaty týkající se budoucnosti jejích dětí týkají zejména jejich štěstí a vzdělávání, není tolik kladen důraz na všeobecně prosazované čečenské tradice a zvyklosti, jako je právě preference etnických sňatků.

96

„Nemůžu jim přeci zakázat vzít si jednou Češku. To záleží především na nich, jací budou, jak moc budou věřící, nakolik budou chtít mít za manželku muslimku. Pro mě je nejdůležitější, aby byli slušní, vzdělaní, vychovaní, aby neubližovali sobě ani nikomu jinému…“(Paní L.) Podobně se vyjadřovala rovněž paní D.:„Našeho syna navštěvuje několik kamarádek, volají mu…to by se v Čečně nikdy nestalo!Ale uznávám, že tady to jinak nejde, je to v pořádku.Víte, se synem nebude takový problém, ten si může vzít českou partnerku. Ale v případě našich dívek se to stát nemůže, ty si mohou vzít jedině Čečence! Čím více budou dcerky starší, tím je budeme vychovávat přísněji. Mladší dcerka byla nedávno na škole v přírodě, ale tak si říkám, jestli bych ji za několik let pustila znovu.“ (Paní D.)

Paní Z. ve své stručné výpovědi jasně ukazuje své přání, avšak i ona je v krajním případě ochotna připustit svazek svého syna s dívkou jiného než čečenského původu:„Syn by si možná mohl přivést partnerku Češku, ale nevím, myslím si, že Čečenka by byla rozhodně lepší žena!“ (Paní Z.)

V souvislosti s problematikou potenciálního svazku mladých Čečenců s dívkou jiné národnosti je třeba si uvědomit, že z výčtu zásad fungování tradiční muslimské rodiny vyplývá, že praktikující čečenský muslim, pokud by se chtěl oženit například s Češkou, musel by ze svých zásad v prostředí naší společnosti výrazně ustoupit. Bude proto zajímavé v následujících letech sledovat, bude–li jednou vyhledávání české partnerky pro Čečence žijící na území ČR frekventovaným aktem vykročení z uzavřenosti vlastní komunity a neméně zajímavé bude sledovat podobu partnerských soužití čečenských dívek. V podstatě jsem tedy nalezla pouze dvě odpovědi na možný mezietnický sňatek dětí, a to zásadní odmítnutí takového sňatku a přenechání volby na dítě. Mezi mými informátory však jasně převažoval názor, který tvrdí, že je nepsanou povinností dcery vzít si Čečence, přičemž v případě čečenských chlapců je přístup výrazně liberálnější.

6.8. Úroveň jazykové kompetence a absolvování kurzů českého jazyka „Když jsem v Čechách zjistila, že je čeština podobná ruštině, trochu mě to uklidnilo.“ (Manželka pana A.) „ Já na rozdíl od svých dětí nebudu nikdy ovládat češtinu jako Čech. Asi mně to bude vždycky vadit.“ (Paní T.)

Od roku 1989, kdy v České republice začal trvale růst počet cizinců, kteří se zde usazují dlouhodobě či nastálo, dochází nejen ke kulturní, ale i k rostoucí jazykové heterogenitě. Je zcela nesporné, že žádná, či pouze nedostatečná znalost jazyka majoritní populace patří mezi zásadní překážky, které komplikují cizincům přístup ke vzdělání, ale i na trh práce. Neznalost jazyka, základního komunikačního prostředku, marginalizuje, a to platí zvláště v monolingvním státě s nízkou úrovní znalostí cizích jazyků, jako je Česká republika. Nejen z tohoto důvodu je znalost jazyka přijímající země mnoha odborníky v oblasti integrační politiky považována za významný prostředek a současně jeden z nejvýznamnějších indikátorů integrace. V České republice realizuje výuku českého jazyka Státní integrační program, a to zdarma osobám, kterým byl udělen azyl, případně trvalý pobyt. Kurzy českého jazyka pořádají nestátní neziskové organizace jak na půdě azylových zařízení, tak ve větších městech, kde je navštěvují cizinci disponující již vlastním bydlením.

97

Čečenští žadatelé o azyl mají možnost navštěvovat zdarma jazykové kurzy již od samého počátku pobytu v ČR, a to jak v přijímacím, tak následně v pobytovém středisku.176 „V přijímacím středisku získávají žadatelé o azyl tu nejelementárnější znalost českého jazyka, učí se pozdrav, představit se a další nejzákladnější komunikační prvky. Po příchodu do pobytových středisek mají možnost navštěvovat kurz češtiny pro začátečníky nebo pro pokročilé“ (Uherek a kol. 2002b:24). Z rozhovorů s mými informátory jasně vyplývá, že v pobytových střediscích využívaly možností studia jazyka především ženy, neboť muži se již tady věnovali vykonávání příležitostných prací, ať už na půdě střediska či v jeho okolí. Tuto skutečnost, která je významně ovlivněna především rolí muže jakožto živitele rodiny, svými slovy dokládala paní F.: „Zatímco já jsem se věnovala dětem a ve volném čase studiu českého jazyka, manžel neustále někde pobíhal a sháněl si práci, aby nám mohl dopřát i něco víc, než jsme si mohli z kapesného dovolit. To víte, u našich mužů je povinnost zabezpečit rodinu to nejdůležitější. Ještě důležitější než jazykové kurzy.“(Paní F.) Podobnou zkušenost jako paní F. sdílela také paní Z.:„Manžel doposud nenavštěvoval žádný kurz, neměl na to bohužel čas. Víte, on pracoval už v uprchlickém táboře. Vydělat nějaké peníze bylo pro něj moc důležité, nechtěl vidět svoji rodinu v bídě.“ (Paní Z.)

Ve výuce českého jazyka uznaní azylanti v rámci Státního integračního programu, jehož je jazyková příprava integrální součástí, pokračují také v době pobytu v integračním azylovém středisku. Jak jsem již uvedla v kapitole 5.4.1.1. zabývající se SIP, prvotním cílem azylantů participujících na tomto programu je získání státního integračního bytu. Jednou z mnoha podmínek jeho získání je absolvování jazykového kurzu, respektive absolvování závěrečné jazykové zkoušky příslušné úrovně. Tuto skutečnost si moji informátoři dobře uvědomovali, proto většina z nich kurzy s přesně stanovenou hodinovou dotací absolvovala, přitom téměř všichni hodnotili jazykové kurzy jako poměrně přínosné, dostali prý v nich velmi dobrý jazykový základ pro fungování v každodenních životních situacích Podle vědecko-výzkumné pracovnice v oblasti integrace cizinců do české společnosti P. Klvačové177 však „…..na rozdíl od jiných indikátorů integrace, jako je identifikace s hodnotami přijímací společnosti nebo vytváření sociálních vazeb, bývá jazyková kompetence považována za indikátor, který lze relativně snadno posoudit (např. standardizovanými testy)“. Absolventi jazykových kurzů totiž mají možnost složit jazykové zkoušky, a to v několika úrovních: A 1, A 2, B 1. Jak jsem již výše uvedla, složení zkoušek příslušné úrovně je například jednou z podmínek získání státního integračního bytu, získání trvalého pobytu nebo státního občanství na území ČR. Kromě jazykových kurzů pro dospělé azylanty probíhá povinná školní docházka žadatelů o azyl a azylantů do patnácti let. Tuto výuku realizuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v základních školách. Je zřejmé, že český jazyk nejlépe ovládají právě děti, které přišly do země v útlém věku (některé se zde dokonce narodily) a které v současné době navštěvují nějaký typ českého vzdělávacího zařízení – v případě dětí mých informátorů školku či školu. Z vlastní zkušenosti s kontaktem s těmito dětmi mohu potvrdit, že hovoří česky zcela bezchybně a bez přízvuku. To, že dětem nedělá český jazyk prakticky žádné problémy, dokládá i výrok paní A.:„Moje děti už česky mluví jako rodilí mluvčí, nepřeháním! Moje starší dcerka mi dokonce někdy říká: ´Mami, ty neumíš česky, tak raději nemluv!´Tak to vidíte.“ (Manželka pana A.)

176

Tyto vzdělávací programy jsou hrazeny jednak státem a organizovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jednak z nestátních prostředků a organizovány nevládními organizacemi. 177 Klvačová, P. (24.11.06): Nikdy nebudu dokonalá: vyprávění o úspěšném zvládnutí českého jazyka. (online). (cit. 5.2.2008).

98

Na základě neformálního styku s jednotlivými členy rodin informátorů mohu potvrdit, že další skupinou, která ovládá český jazyk velmi uspokojivě, jsou čečenské ženy, jejichž jazyková kompetence je leckdy vyšší než u mužů. Důvodem je pravděpodobně skutečnost, že ženy jsou v každodenním intenzívním styku s českým jazykem – ať už v zaměstnání, nebo v případě žen v domácnosti na úřadech, v ordinacích doktorů, prostřednictvím telefonu, díky kamarádům dětí, které je navštěvují a především pak díky zhotovování úkolů, se kterými svým dětem pomáhají. Dalo by se říci, že ženy mají mnohem širší záběr aktivit, jejichž zásluhou se v českém jazyce zdokonalují. Naopak muži se soustřeďují výhradně na práci, během níž, pravda, jsou často ve styku s nativními mluvčími, ale velmi často bývají především v prostředí nekvalifikované práce ve styku pouze s cizími zaměstnanci jakými jsou sami. Podívejme se na následující výpovědi paní D. a paní F., které nám objasňují, proč jsou to právě ony, kterým český jazyk dělá menší obtíže, než jejich mužům: „Já jsem každý den s češtinou ve styku: nakupuji; chodím po úřadech, s dětmi k doktorovi, na třídní schůzky, sleduju televizi, čtu noviny. Ale co mi asi nejvíce pomáhá, to je komunikace s dětmi. Dělám s nimi pravidelně domácí úkoly a při té příležitosti se od nich hodně učím – vždyť ony už mluví výborně a hlavně bez přízvuku! Nejvíce mi ale pomáhá starší dcera, ta mě často opravuje chyby.“ (Paní D.) „Můj muž celý den od rána do večera pracuje a má zaměstnání, kde s češtinou nepřijde tolik do styku. Vlastně ani neabsolvoval žádné jazykové kurzy, na rozdíl ode mne, protože neměl čas, od začátku pracoval. Je si toho dobře vědom, proto se stydí česky mluvit, ale rozumí.“(Paní F.)

Rovněž motivace k dalšímu vzdělávání v oblasti českého jazyka je patrná především u žen, z nichž většina je prozatím na mateřské dovolené, ale v brzké době uvažují o nástupu do zaměstnání, v čemž by jim vysoká úroveň jazykové kompetence měla výrazně pomoci. Mé informátorky jsou si dobře vědomy toho, že čím lepší je jejich znalost jazyka, tím lepší budou mít přístup k získání kvalifikované práce. Následující informátorky mi tuto souvislost prozradily ve svých výpovědích:„Ráda bych absolvovala ještě další kurzy českého jazyka . Když budu po přiznání vzdělání pracovat ve svém oboru, chci umět česky co nejlépe….“(Paní D.)178 „No, nevím, zda se mi to podaří, ale ráda bych si k těm 150 hodinám, které jsem absolvovala ještě v uprchlickém táboře, přidala další kurz češtiny, abych se v ní zdokonalila a měla tak větší výběr při volbě práce. Asi by bylo nejlepší, kdybych pracovala a zároveň chodila na kurz…No jsem zvědavá, jak to vše stihnu, uvidíme.“ (Paní Z.) „V integračním středisku jsme (pozn.:s mužem) absolvovali kurzy češtiny A1, u nás tady v Brně pak A2 a B1. Musím říci, že jsme s kvalitou kurzů byli spokojeni,hodně nám toho daly. I když, problémy nám pořád dělají koncovky, háčky a čárky…to je vážně hrozně komplikovaný! Ale i tak jsem se rozhodla, že si udělám z češtiny státnici. Vím, že to bude těžké, ale chci to udělat pro sebe, aby mi to umožnilo sehnat si co nejlepší práci….“ (Manželka pana K.)

Kromě absolvování jazykových kurzů pomohlo informátorům k dalšímu prohlubování jazykové kompetence samozřejmě vymanění se z péče azylových středisek, což přineslo vznik zcela nových komunikačních situací – například na úřadech, ve školách dětí, při shánění práce, sledování médií, čtení knih atd. Soudě z výpovědí informátorů se jako nejlepší způsob, jak se naučit český jazyk, ukázala komunikace s Čechy, sledování televize, čtení periodik a knížek. Co však standardizovanými jazykovými testy změřit nemůžeme, je subjektivní posouzení jazykových dovedností právě ve vztahu k vlastnímu procesu začleňování se do nové společnosti. 178

Absolvovala zatím 150 hodin, muž ještě dalších 150 hodin od úřadu práce.

99

Nejobvyklejší způsob, jak představit svoji jazykovou integraci, je popsat vlastní jazykové dovednosti, zhodnotit úroveň zvládnutí českého jazyka. Respondenti často v různých částech rozhovoru srovnávají svoje znalosti českého jazyka těsně po příchodu do České republiky s tím, jak mluví a rozumí česky v současné době. Dá se říci, že je většina informátorů s mírou své jazykové kompetence spokojena, a to zejména ve smyslu běžné komunikace, která již nikomu nedělá výraznější problémy. Informátoři si jsou však vědomi toho, že nesmí na této úrovni pouhého dorozumění se ustrnout a musí si svoje znalosti zvyšovat, a to především s ohledem na získání kvalifikované práce, která obvykle vyžaduje perfektní psaný i mluvený projev, i když s tolerováním přízvuku. Menší část respondentů se zmínila, že určitá míra jazykové kompetence je také žádoucí z hlediska začleňování se do české společnosti. Podle těchto respondentů je zvládnutí českého jazyka jedním z nejdůležitějších potvrzení sounáležitosti s českou společností. Takové potvrzování probíhá neustále v nejrůznějších každodenních situacích, situace výzkumného rozhovoru je jen jednou z nich. Domnívám se, že z hlediska jazykové kompetence je většina mých vypravěčů dobře integrována do české společnosti. Někteří prokazují téměř výbornou znalost českého jazyka, avšak i oni přiznávají, že je jejich odlišný přízvuk prozrazuje jako lidi příchozí odjinud, a zároveň jim samotným v každodenních situacích vytrvale připomíná jejich „původní“ identitu. A Proč bylo pro respondenty důležité naučit se česky? Pro většinu z nich je motivace k učení se českému jazyku vedena v první řadě snahou získat kvalifikovanou práci (v nejlepším případě stejnou práci, jakou vykonávali v zemi původu), která je zdrojem obživy jejich rodin. Respondenti jsou si rovněž vědomi, že dobrá znalost místního jazyka jim otevírá „bránu“ do života v nové společnosti a k možnosti vytváření interpersonálních vztahů s lidmi, kteří v ní žijí. Z výzkumu rovněž vyplývá, že na úroveň znalostí českého jazyka má u sledovaného vzorku respondentů vliv několik objektivních faktorů. Je to délka pobytu jedince, míra jeho integrace do českého kulturního prostředí, množství a povaha kontaktů s Čechy, profesní zaměření, věk informátora, skutečnost, zda jedinec navštěvuje základní školu nebo studuje na střední a vysoké škole a také skutečnost, zda navštěvuje či navštěvoval kurzy českého jazyka.

6.9. Kontakty s majoritní populací a s čečenskou komunitou v České republice. Kontakty se zemí původu Čečenská společnost má kolektivistický charakter. Čečenec je zvyklý žít v širokém společenství, být neustále v kontaktu s ostatními příbuznými a přáteli.V Čečensku se velká část společenského života mých informátorů odehrávala uvnitř rozšířených rodin. Rodinné vazby jsou mezi Čečenci velmi silné a v hodnotovém žebříčku rodina zaujímá zcela jistě jedno z předních míst. Zde jsou však, ať už jednotlivci či rodiny, vytrženi z tradičních pospolitostí těchto rozšířených rodin. V cizině Čečencům tyto rodinné vazby substituuje kontakt s vlastní komunitou, či s komunitami jiných národností (většinou z podobných kulturních okruhů), které se často nacházejí v podobné životní situaci. Velká většina kontaktů však probíhá rovněž na úrovni vztahů Čečenců s majoritním obyvatelstvem, které, jak se ukázalo, hraje důležitou roli v integraci migrantů do širších společenských struktur společnosti. Je zřejmé, že přátelské sítě, ať už založené na společném původu či ne, představují pro migranty důležitý sociální kapitál usnadňující integraci do přijímající společnosti. V této kapitole, stejně tak jako v kapitole 6.3., jsem vycházela z teoretického předpokladu, že stěžejním sociálním

100

kapitálem migrantů budou pravděpodobně etnické sítě, jež budou příchozím nápomocny v jejich adaptaci na místní poměry. Zajímalo mne, zda je tomu skutečně tak, tedy jaký význam přisuzují čečenští migranti etnickým a neetnickým sítím v jednotlivých fázích a aspektech integrace a jaké formě kontaktů dávají při integraci do české společnosti přednost. Výsledky provedených rozhovorů jsou poměrně překvapivé: necelá polovina informátorů se orientuje především na přátele z prostředí čečenské komunity, tedy upřednostňuje blízké, kteří sdílejí tutéž etnokulturní identitu. Informátoři tvořící druhou, o něco větší skupinu, vztahy založené na společném původu nepovažovali za tak důležité a orientovali se spíše na vztahy se členy většinové společnosti.179 6.9.1. Kontakty s vlastní komunitou V této kapitole mne zajímalo, jakou míru důležitosti připisují moji informátoři styku se „svou vlastní“ čečenskou komunitou a jak hodnotí míru solidarity s jejími členy. Nemohlo mne také nezajímat, jakou důležitost ve svých vyprávěních připisovali roli této komunity z hlediska jejich integrace do „nové společnosti“. Během rozhovorů informátoři často zdůrazňovali, že pro dosažení jakéhokoli cíle je důležitá vzájemná pospolitost, a tak mne zajímalo, nakolik je podle nich čečenská komunita v České republice jednotná, zda její členové drží pohromadě a jak často se vlastně vzájemně stýkají? Jak jsem výše zmínila, pouze necelá polovina informátorů dává v novém domově přednost kontaktům se členy vlastní komunity. Tento fakt je značně překvapující pro většinu odborníků zabývajících se v České republice čečenskou problematikou, neboť je všem důvěrně známá jejich fixace nejen na rodinné příslušníky, nýbrž i potřeba přináležitosti k širšímu celku známých a přátel a vytváření vzájemně silných vazeb ve své domovině. Je tedy namístě, abych objasnila nejpravděpodobnější důvody, proč nemají Čečenci v České republice větší tendence k vytváření a udržování vzájemných interpersonálních vztahů. Vzhledem k poměrně malému počtu Čečenců žijících na našem území je celkem pochopitelné, že komunita nevytváří rozsáhlejší sítě vztahů, s výjimkou hlavního města, kde se jich – zejména na Černém Mostě - soustřeďuje větší množství. Je pravda, že v Praze, kde je komunita nejpočetnější, lze pozorovat silnější vazby mezi jednotlivými rodinami, nicméně nejde zcela jistě o tak silnou pospolitost, s jakou se můžeme setkat například v případě zdejší arabské, či z podobného kulturního okruhu (i když více početné) arménské nebo gruzínské komunity. Jako jeden z hlavních důvodů menší intenzity vzájemných vztahů bych uvedla skutečnost, že v České republice doposud neexistuje žádná organizace, klub či spolek, který by sdružoval formující se čečenskou komunitu na jejím území. Podle mého názoru by měl mít každý cizinec možnost začlenit se nejen do neoficiální skupiny svých přátel, ale také do komunity určitého oficiálního spolku, který by imigranty na určitém jednotícím principu sdružoval, ať už na základě etnicity nebo náboženského vyznání.180 179

Zde je nutno poznamenat, že avizované upřednostňování sociálních kontaktů s majoritou ještě neznamená, že se s jinými Čečenci nestýkají. Setkávání s přáteli z vlastní komunity je pro informátory z hlediska upevňování vlastní etnické identity velice významné. Přesto v této nové životní situaci charakterizuje větší část informátorů jako nezbytné zejména styky s majoritou, která hraje důležitou roli v adaptaci migrantů na prostředí hostitelské společnosti. 180 Je důležité zmínit, že existence takových národnostních sdružení sama o sobě neznamená poruchy v integraci. Ba naopak, např. chicagská sociologická škola považovala zakládání takových spolků a jejich orgánů (např. tiskovin) za přirozenou reakci imigranta na nové prostředí a dobrý signál pro další integraci (vytváření struktury ve struktuře v tom pozitivním slova smyslu).

101

Všichni moji informátoři k existenci nějaké „své“ národnostní organizace či spolku zaujatě vyjadřovali svá stanoviska, nejčastěji ve smyslu poukazování na nutnost jejího vzniku.181 Povšimněme si například názoru paní F: „Bylo by výborné, kdyby tady taková organizace vznikla. Už jsme na to s manželem kolikrát mysleli. Víte, bylo by dobré, kdyby se tam mohli seznamovat čečenští chlapci a děvčata. Vždyť někteří o sobě ani nevědí, a to žijí společně v jednom městě! V takové organizaci bychom se mohli všichni navzájem stýkat, radit si, bavit se…Ale počkejte, tak mě napadá, kdo by se ujal zakládání takové organizace? Všichni máme takové práce a starostí jen sami se sebou……opravdu nevím.“ (Paní F.)

Domnívám se, že paní F. bezděky narazila na zásadní problém, který členům její komunity brání v založení čečenské organizace, jež by formalizovala setkávání Čečenců a aby se tak vytvořila „silnější a efektivnější komunita“182. Podle většiny informátorů je největší překážkou v založení takové organizace nedostatek volného času, který je z hlediska participace na komunitní činnosti nezbytný. Kromě paní F. vyjadřuje nezbytnost vzniku národnostní organizace také paní Z.: „Víte, podle mě je to nezbytnost, aby se Čečenci někde pravidelně scházeli. Potřebujeme si vzájemně popovídat čečensky, pojíst čečenská jídla, popít čaj…Já si myslim, že ti z nás, kteří tu jsou už dlouho, nemají takovou potřebu se tolik setkávat. Ale ti, co nedávno prošli uprchlickými tábory a azylovým řízením jako my, mají velkou potřebu sdílet své pocity s ostatními, kteří absolvovali to samé…To si myslim já.“(Paní Z.)

Právě paní Z. projevila velký zájem být ve věci založení organizace aktivní. K otázce zřízení nějaké instituce za účelem sdružování Čečenců řekla:„Je velká škoda, že nemáme prostory, kde bychom se mohli scházet. Například v Belgii, ale i v Rakousku existují spolky, ve kterých se Čečenci vzájemně setkávají a organizují aktivity nejrůznějšího druhu.Tady například slavíme konec ramadánu pouze se dvěma rodinami, v Belgii a Rakousku ale bývá zvykem, že slaví společně celá komunita.V Berkatu se sice scházíme, když máme nějaké problémy, ale nescházíme se tam pravidelně – jen tak za účelem se vidět, popít spolu čaj a poklábosit…“(Paní Z.) Paní Z. hned vzápětí dodala, že si myslí, že „ je to chyba nás, Čečenců, že doposud taková organizace neexistuje. Měla by to být především naše iniciativa, zatím se však k tomu nikdo nezmohl. A přece by to mohlo být tak pěkné, společně se stýkat!“ (Paní Z.)

Zajímalo mne, jestli má paní Z. alespoň předběžnou představu, jak by založení takové organizace mohlo vypadat: „No, pronajala by se nějaká místnost a každá rodina by zaplatila určitou sumu…..“ (Paní Z.). Nejen podle její odpovědi, ale i odpovědí několika dalších informátorů je zřejmé, že nad touto otázkou již pravděpodobně několikrát přemýšleli. Další z mých respondentů, který chce být ve věci založení sdružení aktivní je pan M.: „Chtěl bych založit například občanské sdružení česko-čečenského přátelství. Bylo by dobré obrátit se na nějaké fondy, které by poskytly grant v rámci provozovaného programu, poté by bylo potřeba pronajmout někde místnost, kde bychom se scházeli. Víte, já si myslím, že je potřeba lidem čečenské národnosti v ČR 181

Hlavním cílem takové organizace by mělo být podle názoru informátorů organizování společenského života Čečenců, podpora a udržování jejich národní a kulturní identity, vyučování čečenského jazyka a udržování tradic, osvětová činnost – orientována na čečenskou komunitu, na českou veřejnost nebo zástupce sdělovacích prostředků, případně navazování spolupráce s některými představiteli z Čečenska i se zástupci organizací čečenské diaspory v různých zemích světa. Všichni moji informátoři si dobře uvědomují, že prvotní nutností je sehnání stálých prostor, ve kterých by mohla organizace vyvíjet své aktivity, neméně důležité je pak zapojit do činnosti takové organizace řadu členů, kteří by na jejím chodu participovali. Je jasné, že vnitřní činnost sdružení by byla v prvním období jeho existence vázána reálnými finančními možnostmi. Organizace podobného druhu nemůže rozvinout žádnou výraznější činnost jinak, než na základě členských příspěvků a dobrovolných darů. V některých případech se dá očekávat finanční podpora ze strany Ministerstva kultury ČR, které tímto způsobem podporuje řadu národnostních organizací. 182 Pan M.

102

pomoci , poskytnout jim ve sdružení práci, umožnit diskuse Čechů a Čečenců. Je mi trochu líto, že se hnutí Berkat zaměřuje především na Čečence žijící ve vlasti. Jsme to také my, kdo potřebujeme pomoc. Většina z nás je v této zemi diskriminovaných, je pro nás těžké najít si práci, nemáme zázemí, příbuzné… Považuji však za důležité, to, abychom měli podporu z české strany a potřebné jsou pochopitelně také finance. Hlavní je, aby se to založilo a především fungovalo podle představ Čečenců.“ (Pan M.)

Jak jsem zjistila z výpovědí paní Z. a pana M., pravděpodobně jediným místem, kde se mohou Čečenci v ČR pravidelněji vzájemně stýkat, je organizace Berkat183, působící v Praze. Ale i ta, podle slov mých informátorů, poskytuje k vyvíjení jejich aktivit jen omezené možnosti, jak například deklarovala paní T.:„Berkat je dobrý, ale podle mě je problém v tom, že se tam lidé nechtějí pravidelně scházet, protože nemají pravidelný program. Podle mě by měli pracovníci určit konkrétní den, kdy by se tam Čečenci scházeli a dát jim pro to určitý důvod – vzbudit v nich zájem, aby se tam pravidelně scházeli. Je moc dobré, že se tam pořádá mnoho akcí, ale bohužel žádná pravidelná setkání.“ (Paní T.)

Přesto z výpovědí respondentů žijících v Praze vyplývá, že si uvědomují, že alespoň díky Berkatu mají možnost pravidelnějších setkání. Čečenci žijící na jiných místech republiky takové štěstí nemají – žádná podobná organizace zaměřující se na čečenskou problematiku totiž v Čechách neexistuje. Pouze jedna z mých informátorek, a to paní L., nevidí tak akutní potřebu ve vytvoření organizace sdružující Čečence v České republice. Byla by raději, kdyby došlo k vytvoření nějakého kulturního centra pro muslimky žijící v ČR: „ Nemám takovou potřebu poklábosit si s Čečenci. Když takovou potřebu mám, zavolám mamince do Čečenska. Víte, Čečenky se na mě dívají vždycky trochu udiveně, neznají tu totiž jiné Čečenky, které by chodily v hidžábu. Raději se setkávám s Arabkami a dalšími muslimkami.“ (Paní L.)

Nyní se podívejme na výpovědi těch informátorů, kteří dávají přednost kontaktům s vlastní komunitou. Paní F., paní R. a manželka pana K. mi prozradily, z jakého důvodu se orientují na přátele z vlastní komunity a jakého charakteru bývají jejich vzájemná setkání: „Zatím jsme v Praze poměrně krátce, ale rádi bychom se poznali s co nejvíce čečenskými rodinami. Je to těžké. Když tu nemáme ostatní členy rodiny, tak si musíme najít co nejvíce přátel, aby se nám tolik nestýskalo.“ (Paní F.) „V kontaktu jsem převážně s Čečečnci, ale kvůli nedostatku času se stýkáme spíš sporadicky.Víte, každý z nás tu má tolik problémů, že nám na návštěvy zbývá jen málo času. Pravidelně chodím na návštěvy pouze ke dvěma čečenským rodinám a ony k nám. Pravidelně se setkáváme hlavně v měsíci ramadánu.“ (Pan R.) „Víte, bohužel nám nezbývá moc času, s čečenskými rodinami se tak jednou za měsíc setkáváme ve městě, někdy se navštěvujeme doma, telefonujeme si..Dá se říct, že o sobě téměř všechno víme, natolik jsme si blízcí. Ale nejvíce se setkáváme během ramadánu, zvlášť na konci, kdy se všichni navštěvujeme a děláme velkou hostinu.“ (Manželka pana K.)

Výzkumná zjištění naznačují, že ti informátoři, kteří se stýkají s přáteli zejména v rámci vlastní komunity, se vídají se svými blízkými spíše sporadicky, zejména v období svátku

183

Berkat je občanského sdružení, založené v roce 2001 Petrou Procházkovou a Janou Hradílkovou. Aktivity Berkatu jsou zaměřeny zejména na pomoc v zemích zničených válkou a humanitárními katastrofami. Berkat se však věnuje rovněž problematice Čečenců žijících v ČR. V čečenském a ingušském jazyce znamená slovo berkat "štěstí" nebo "milosrdenství". Více informací o aktivitách této organizace na adrese: http://www.berkat.cz

103

ramadán. Většina z nich si stěžuje na nedostatek volného času, což jim neumožňuje vzájemný intenzívnější styk. 6.9.2. Kontakty s Čechy Jak jsem výše uvedla, ačkoli je většina mých informátorů v určitém kontaktu se svými krajany žijícími v ČR, v rámci integračního procesu do majoritní společnosti se jejich velká část snaží vytvářet rovněž kontakty na jiném než etnickém základě. Musím podotknout, že míra četnosti a kvalita vytvořených kontaktů s místním obyvatelstvem jsou konkrétním obrazem úspěšnosti integračních strategií. Je třeba si uvědomit, že kontakt s majoritou se ukazuje jako jeden z nejefektivnějších integračních prvků. Výzkumné závěry ukazují, že více než polovina informátorů se orientuje na budování kontaktů s Čechy, dalo by se říci, že každý z nich má alespoň jednoho českého „důvěrníka“, na kterého se nejčastěji obrací s prosbou o pomoc. Podle respondentů mají Češi odlišný životní styl, nižší potřebu kontaktů, převažují u nich méně pevné a spíše krátkodobé vztahy, přesto je pro ně kontakt s Čechy důležitý – jak například uvedla paní D.:„ Máme mnoho českých přátel. Díky nim víme, co se děje nejen v uprchlickém životě, ale i v životě Čechů. Po pravdě řečeno si cením známosti s každým Čechem – každý z českých přátel mi dává něco ze své sféry života v české společnosti a to je pro naši integraci velmi důležité“. (Paní D.) Paní D. dále dodala:„Po našem příchodu do Prahy jsme úplnou náhodou jednou v Motole potkali Češku, která nám poskytla k pronajmutí byt. Krátce na to tato paní pomohla manželovi najít současnou práci. Ona je pro nás něco jako anděl strážný, doslova nás vytáhla z té největší mizérie! Víte, sám cizinec nic nezvládne. No, možná zvládne za 10 - 15 let, ale za tři roky, jak jsme tady, by to asi bylo těžké….“ (Paní D.) Nezbytnost kontaktu s majoritou popisovala rovněž paní F.:„Když tak nad tím přemýšlím, tak jsme vlastně více v kontaktu s Čechy. K Čečencům chodíme jen na návštěvu. Za to české rodiny potřebujeme v každodenním životě. Já od nich beru to samé, co mi v tomto státu chybí – díky nim poznávám tento stát a lépe se orientuji v každodenním životě v ČR..“(Paní F.)

V souvislosti s řešením otázky, jakému typu kontaktů dávají moji informátoři přednost – zda kontaktu s čečenskou nebo českou komunitou, jsem se zeptala, které skupině přátel z jakého okruhu dávají přednost při získávání nejrůznějších informací a také v případě pomoci z finanční krize. Z výpovědí většiny informátorů vyplývá, že zatímco informace praktického druhu související s chodem nejrůznějších sfér české společnosti získávají nejčastěji od svých českých přátel, při řešení finanční krize se obracejí na ty přátele, kterým nejvíce důvěřují, a to bez ohledu na jejich původ. Podívejme se například na výpovědi pana N. a paní F., kteří reprezentovali názor většiny dotazovaných informátorů v otázce případné finanční výpomoci: „Abych řekl pravdu, neradi v tomto smyslu obtěžujeme jiné rodiny, ale kdyby bylo opravdu třeba, obrátil bych se k nim pro pomoc. Klidně i k českým přátelům – víte, mám důvěru ve všechny naše přátele, nehledě na to, jsou-li to Češi nebo Čečenci.“ (Pan N.) „Jestliže se člověk ocitne ve složité finanční situaci, nemůže hned najít práci, nevidím nic špatného na tom, že si půjčí peníze. Obrátili bychom se klidně jak na Čečence, tak na české známé, ale klidně i na pomoc některé z organizací…Uspořili jsme si ale nějaké peníze na horší časy, tak doufám, že se v takové situaci nikdy ani neoctneme.“ (Paní F.)

Paní Z. je jedinou z informátorů, která se zmiňuje, že by v podobné situaci dala přednost čečenským přátelům, přestože připouští také případnou pomoc přátel českých:“V případě skutečné finanční krize požádáme některou z čečenských rodin, spíš než české známé. Víte, je to podle mého

104

jednodušš í- až budu mít peníze nazpět, vrátíme je, když ne, vyřeší se to jinak. Čečenci ví, jak to v těhle situacích chodí, to bychom Čechům jen těžko vysvětlovali. I když je pravda, že máme i takové dobré známé Čechy, které bychom o pomoc zřejmě požádali….“ (Paní Z.)

Hypotéza, že stěžejním sociálním kapitálem migrantů budou zejména etnické sítě, jež budou mít rozhodující roli v pomoci příchozím v adaptaci na místní poměry nenašla ve vyprávěních mých informátorů ani v této části šetření oporu. Z výsledků analýzy odpovědí na otázku preference sociálních kontaktů vyplývá, že zatímco jedna část informátorů se orientuje na utváření kontaktů v rámci vlastní komunity, další, o něco početnější část dává přednost vytváření sociálních vztahů na jiném než etnickém základě, převážně s Čechy. Přitom jako významný sociální kapitál je většinou informátorů pociťován zejména kontakt s majoritou, svá nová přátelství vnímají jako jeho důležitou součást, jež jim usnadňuje integraci do hlavních struktur majoritní společnosti.184 Přesto však lze říci, že udržování vztahů s lidmi stejného původu žijícími v okolí je pro mnohé Čečence stále velmi významné. Důvodem vzájemných styků je zejména posilování etnokulturní identity migrantů. Na základě výpovědí informátorů na dané téma, ale také neformálních rozhovorů je však zřejmé, že komunita zatím nevytváří v ČR silnější pospolitost.Tato situace podle mého názoru vyplývá ze skutečnosti, že zdejší čečenská komunita, formovaná především z politických azylantů, je relativně „mladá“ – vždyť většina azylantů teprve nedávno opustila brány azylových zařízení. Domnívám se, že se tato komunita momentálně nachází v situaci složitého procesu adaptace na místní poměry, osamostatňování se, usazování se. Dá se tedy říci, že se v současné době nachází teprve v rané fázi, ve fázi formování sebe sama. K větší provázanosti čečenské komunity by jistě přispělo založení určitého národnostního spolku či organizace, na čemž se shodli všichni dotázaní. Zatím se však nenašel nikdo, kdo by vznik podobné organizace inicioval, avšak dle mého názoru je pouze otázkou času, kdy komunita nabude postavení sebevědomé formace, jež začne vyvíjet zvýšenou aktivitu ve prospěch formování určitého spolku sdružujícího Čečence žijící v ČR. Přesto však dotazovaní projevují alespoň částečnou spokojenost se vztahy v rámci komunity – prokazují si vzájemnou pomoc, zájem jeden o druhého. Z rozhovorů je navíc patrné, že mnozí respondenti řadí sami sebe do jiné než ryze čečenské komunity, považují se rovněž za členy komunity muslimů. 6.9.3. Kontakty se zemí původu Intenzita přímých kontaktů Čečenců se zemí původu může být negativně ovlivněna například nepříznivou politickou situací v rodné zemi, vzdáleností zemí, typem legálního statusu v přijímající zemi, finanční tísní a dalšími faktory. S rodinami a příbuznými žijícími v Čečně se moji informátoři kontaktují nejčastěji prostřednictvím telefonu. Velice zřídkakdy mají respondenti poštovní spojení se zemí původu. Jelikož většina mých informátorů disponuje statusem azylanta, nemá mnoho z nich možnost navštívit své příbuzné v Čečensku osobně.185 Tento problém může být vyřešen tím, že si zmíněná skupina informátorů zažádá o udělení českého občanství, jehož získání by znamenalo možnost do Čečenska vycestovat. Jiná situace je v případě těch, kteří na území ČR obdrželi trvalý pobyt, který umožňuje pohyb po celém teritoriu Ruské federace. Je však nezbytné upozornit na 184

Bylo možné si povšimnout, že většina českých přátel, o kterých informátoři hovoří, sehrála pomocnou roli během složitého procesu usazování migrantů. 185 Ani humanitární, ani politický azyl neumožňuje informátorům vycestovat do Čečenska.

105

skutečnost, že v obou zmíněných případech k tomuto kroku, tedy navštívení své domoviny, často brání finanční situace. Oba zmíněné důvody, tedy nemožnost vstoupit na území Čečny a nedostatek peněz, často vedou rodiny migrantů k rozhodnutí naplánovat vzájemné setkání s rodinou na území některé ze třetích zemí186, která je oběma stranami nejen relativně dostupná co se vzdálenosti týká, ale i výší finančních nákladů na absolvování cesty.

6.10. Pracovní historie v zemi původu a současná situace respondentů na trhu práce „Víte, je to těžké. Někteří z Čečenců, kteří museli utéct, tvrdou práci nikdy nepoznali. Znám i tady v České republice mnoho těch, kteří pracovali na těch nejvyšších pozicích – například ve vládě, na ministerstvech…a ti nikdy manuálně nepracovali.Tady, pochopitelně, musí vyzkoušet i něco úplně jiného, třeba řídit traktor. Je jasné, že takové pozice, které zastávali v Čečně tady vykonávat nemohou. Vědí to, ale je to těžké, to mi věřte.“ (Paní Z.)

Zaměstnání je nutné chápat nejen jako zdroj příjmů, ale také jako důležitý integrační činitel, jehož prostřednictvím se cizinec může plnohodnotně zapojit nejen na trhu práce, ale i do ostatních sfér společenského života.187 Prostřednictvím zaměstnání je mu umožněno komunikovat s majoritním obyvatelstvem a participovat na společenské dynamice. Dlouhodobá nezaměstnanost představuje poměrně značnou bariéru v procesu integrace příchozích. Může vést až k sociální izolaci a narůstajícímu pocitu nostalgie po domově. Podle výzkumu Postavení cizinců na trhu práce188 bývá nejčastějším důvodem (někdy legitimním, leckdy i jen záminkou, jak se respondenti domnívají), proč zaměstnavatelé odmítají přijmout cizince, byť trvale usazené, na mnohé pracovní pozice, jejich nízká jazyková kompetence. Kruh se tím často uzavírá: imigranti zaměstnání neseženou, protože mluví špatně česky a znalost češtiny stagnuje, neboť žijí izolovaně a mají málo příležitostí česky komunikovat. Informátoři, kteří se v České republice chtějí trvale usadit, jsou si této skutečnosti velmi dobře vědomi, což dokazuje jejich zájem o výuku českého jazyka. Možnosti zaměstnání však předznamenávají nejen jazykové schopnosti azylantů, ale také jejich kvalifikace a lokace integračního azylového střediska nebo integračního bytu. Z analýzy výpovědí informátorů je zřejmé, že si důležitost svého pracovního uplatnění velmi dobře uvědomují a prosazení se na českém pracovním trhu pro ně patří k prioritám. Také paní D. mi sdělila, jak důležité je uplatnění Čečenců žijících v ČR na trhu práce – a to nejen z hlediska finanční soběstačnosti, ale rovněž proto, abychom my Češi viděli, že mají snahu nebýt na nás, respektive na podpoře českého státu závislí: „Co se týká finanční stránky, tak to, že manžel pracuje není tak znát – když to porovnáváme s dávkami, které dostával předtím. Ale, jak vám asi řekne každý Čečenec, pro naše muže je nejdůležitější zajistit svoji rodinu…Také jsme věděli, že nechceme být závislí na pomoci a příspěvcích od státu. Občas od lidí slýcháváme, jak nám říkají, že dostáváme od státu peníze, životní minimum… Ale víte, my jsme v Čečensku nikdy nevěděli, co to životní minimum, státní peníze jsou. Každý se snažil pracovat….“ (Paní D.) 186

Nejčastěji na Ukrajině. Podle názorů mých informátorů Češi velmi oceňují, když jsou cizinci schopni nalézt si práci a být v ní úspěšní. Tato okolnost otevírá cizincům dveře k dobrým vztahům s majoritním obyvatelstvem a je klíčová pro jejich integraci. 188 Výzkum provedený Evou Stehlíkovou a Helenou Konopáskovou. (online). (22.2.2008). Výzkum dostupný na adrese: www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2074206. 187

106

Okruh otázek, kterými jsem se v této kapitole zabývala, se týkal následujících informací: 1) Otázky položené všem respondentům: jaké je nejvyšší dosažené vzdělání respondenta první zkušenosti se zaměstnáním v ČR současná situace respondenta na trhu práce v čem spatřuje největší obtíže v uspění na trhu práce 2) Otázky položené respondentům, kteří v současné době pracují: zda zaměstnání odpovídá jeho/její kvalifikaci a pokud ne, jaké jsou důvody pro vykonávání práce pod kvalifikační úroveň a kroky vedoucí k získání lepší pozice (tj. jazykové, počítačové, rekvalifikační kurzy atd.) spokojenost se zaměstnáním jaké respondent využil zdroje při hledání zaměstnání 3) Otázky položené respondentům, kteří jsou nezaměstnaní: postoje respondenta/respondentky k uspění na trhu práce osobní překážky v uspění na trhu práce míra ochoty přijmout práci pod kvalifikační úroveň 4) Otázka pro ženy v domácnosti: máte v úmyslu nastoupit do zaměstnání a za jakých okolností? podpoří Vás muž ve vašem rozhodnutí nastoupit do zaměstnání? Musím uvést, že jsem v této kapitole do analýzy zahrnula také partnery a partnerky svých komunikačních partnerů, a to proto, neboť jsem o nich získala vyčerpávající data týkající se jejich profesních strategií, kterých by byla škoda nevyužít. Navíc, mnou vybranému vzorku respondentů dominují ženy, z nichž většina je v současné době na mateřské dovolené. Bylo tedy nezbytné dozvědět se příslušné informace týkající se uplatnění na trhu práce jejich partnerů, kteří jsou v současné době hlavními participanty na rodinných rozpočtech. Stejně tak jsem do výsledků zahrnula partnerky komunikačních partnerů. Pro přehlednost zde uvádím tabulku, která ukazuje, kdo byl kromě mých dosavadních informátorů (uvedených v levém sloupci) do výzkumu v této kapitole ještě zahrnut. Tabulka 7. Přehled informátorů zahrnutých do analýzy participacena trhu práce Informátor paní L. pan A. paní R. pan K. paní Z. pan M. paní F. paní G. pan N. paní D. paní T.

manžel/manželka informátora paní A. pan R. paní K. pan Z. paní M. pan F. pan D. -

107

Z tabulky č. 7 je patrné, že kromě dosavadního počtu jedenácti respondentů (čtyř mužů a sedmi žen), bylo do výzkumného vzorku zahrnuto dalších sedm partnerů informátorů, z toho čtyři muži a tři ženy. Celkový počet osob, jejichž data budu v této kapitole analyzovat, je tedy 18, osm mužů a deset žen.189 Výše uvedená tabulka nám navíc ukazuje, že ve čtyřech případech se moji informátoři nacházejí v ČR bez partnera. Nyní přistupme k avizovaným výzkumným otázkám týkajícím se participace vybraných respondentů na trhu práce. Nejprve se podívejme na vzdělanostní profil respondentů, který nám přehledně zobrazuje následující tabulka: Tabulka 8. Nejvyšší dosažený stupeň vzdělání informátorů Nejvyšší ukončené vzdělání Muži Ženy

střední vzdělání

vysokoškolské vzdělání

3 7

5 3

Celkem

10

8

Z výše uvedených údajů vyplývá, že vzdělanostní status informátorů je poměrně vysoký, téměř polovina respondentů disponuje vysokoškolským titulem. Většina respondentů vykonávala v Čečensku kvalifikovanou práci odpovídající stupni svého vzdělání, a to i přes vysokou míru nezaměstnanosti, která byla důsledkem politické a hospodářské nestability v zemi. Co se týká žen, většina z nich byla před opuštěním země doma s dětmi, pouze dvě ženy pracovaly. Nyní přistupme k popisu pracovní historie informátorů na území ČR.Většina Čečenců vstoupila do sociálního prostoru práce již velmi brzy po příjezdu do ČR, ačkoli pro některé z nich to znamenalo pracovat nelegálně. Od roku 2002 jsou totiž žadatelé o azyl z legálního trhu práce vyloučeni po dobu jednoho roku od vstupu do azylové procedury.190 Od jednoho roku od zahájení azylového řízení účastníci řízení o udělení azylu již mají právo najít si práci stejně jako kterýkoli český občan a nepotřebují k tomu pracovní povolení. K prvním pracovním zkušenostem mých informátorů s prací tedy docházelo již v pobytovém azylovém středisku. Zaměstnání bylo pro migranty jednou z možností, jak využít volného času při čekání na rozhodnutí v azylové proceduře a zajistit si alespoň o něco vyšší životní standard díky finančnímu příjmu. Problematickou otázkou ovšem je, zda se práce v místě pobytového střediska vůbec nabízí. Tento problém se některá azylová zařízení snaží zmenšit tím, že svým klientům sama nabízejí práci - nejčastěji spojenou s údržbou či provozem svých zařízení. Tento fakt potvrdilo i mé šetření, neboť hned několik respondentů se mi zmínilo o tom, že podobnou práci v době pobytu v azylovém středisku vykonávalo. Podle výpovědí informátorů bylo v pobytovém středisku snazší najít zaměstnání pro ženu než pro muže.191 „Zaměstnanci táborů nabízejí tyto práce víc ženám. Muži mají možnost pracovat 189

V této kapitole nazývám celou tuto skupinu respondenty. Podle novely zákona o zaměstnanosti č. 2/2002 Sb. Zákon o azylu č. 2/2002 Sb. (online). (cit.24.5.2008) Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/sbirka/2007/zakon_12.html 191 Jako například umývání záchodů nebo práce v kuchyni. 190

108

v táborové knihovně nebo se mohou podílet na případných stavebních pracích“, zasvěcuje mne do

chodu táborového života pan N. Je však pravda, že většina mužských respondentů se i přes zmíněné těžkosti snažila najít si práci v okolí těchto středisek – nejčastěji v podobě sezónních stavebních či zemědělských prací. Snažili se tak alespoň minimálně zlepšit finanční situaci svých rodin. Paní D. tuto jejich snahu postarat se o rodinu i v takto omezených podmínkách azylových zařízení popisovala následujícím způsobem:„Víte já si myslím, že nejen čečenští muži, když vysedávají dlouhou dobu doma, cítí se velmi špatně, když nemají možnost svoji rodinu finančně zabezpečit.….“ (Paní D.)

V pobytovém středisku si práci našla také manželka pana K. Podle svých slov zde umývala chodby a z jejího výrazu na tváři bylo patrné, jak moc byla na svou práci pyšná. A aby ne, nikdy před tím totiž nevystupovala v roli živitele rodiny. Pro paní K. však nebylo jednoduché, aby manžela přesvědčila k tomu, že by tuto práci měla přijmout:„Když jsme ještě byli v Čečně, tak jsem muži párkrát navrhla, že bych mohla jít do práce, abychom měli víc peněz. Manžel mi však vždy odpověděl, že dokud je sám schopen rodinu uživit, není nutné, abych do práce chodila. Vždycky zdůrazňoval, že práce, kterou dělám v domácnosti je podle něho moc užitečná.Tady v Čechách, v uprchlickém táboře ale nakonec souhlasil, abych tu práci uklízečky vzala. Byli jsme na tom totiž finančně docela bídně. Tak jako většina dalších (pozn.: uprchlíků).“ (Paní K.)

Od pobytu v azylových střediscích, ať už pobytových, nebo integračních, uplynula již řada měsíců. Předmětem mého dalšího zjišťování tedy bylo, zda jsou respondenti v současné době zaměstnaní – a v případě, že ano, zda se jedná pouze o brigádu, či o dlouhodobější zaměstnání. Posuďme tedy z následující tabulky, jaké je současné uplatnění respondentů na trhu práce. Tabulka 9. Přehled současného uplatnění informátorů na trhu práce

Muži Ženy Celkem

stálé zaměstnání

nezaměstnaný – příležitostné brigády

nezaměstnaný

v domácnosti s dětmi

4 1 5

2 1 3

2 2

8 8

Než přistoupíme k analýze výše znázorněné tabulky, je nutno si uvědomit, kolik respondentů je práceschopných, tedy těch, kteří nejsou zdravotně hendikepováni (pan K.) a v případě žen těch, které nemusejí být doma s malými dětmi, jako je tomu v případě osmi respondentek.192 Z výše uvedených údajů vidíme, že v době uskutečněných rozhovorů měla více než jedna polovina práceschopných respondentů stálé zaměstnání, tři respondenti vykonávali příležitostné práce, dva byli nezaměstnaní a osm respondentek pečovalo o děti v domácnosti. K uvedeným údajům je třeba zmínit se o několika skutečnostech. Co se týká respondentů, kteří doposud měli jen příležitostné pracovní příležitosti (brigády), jedná se o zmíněného pana K., který má vážné zdravotní problémy a pana A., který v době rozhovoru žil se svojí rodinou

192

Docházíme tedy k číslu devíti práceschopných respondentů (sedm mužů a dvě ženy).

109

v integračním azylovém středisku. Také pan N. ještě v době rozhovoru bydlel ve stejném zařízení, v jehož okolí se mu nedařilo najít práci, byl tedy nezaměstnaný. V okolí azylových středisek je pro klienty velice často značně obtížné sehnat trvalé zaměstnání, a to nejen z důvodu poměrně vysoké nezaměstnanosti v těchto lokalitách, ale rovněž z důvodu častého nezájmu tyto cizince zaměstnávat, ať už pro jejich nízkou jazykovou kompetenci, nebo z důvodu jejich cizineckého statusu. V době našeho rozhovoru bylo panu N. i rodině pana A. přislíbeno přidělení integračního bytu, v obou případech ve větších městech, dá se tedy předpokládat, že v současné době již práci mají, také s ohledem na své odhodlání zaměstnání sehnat. Mezi nezaměstnanými figuroval také pan M., jehož rodina již delší dobu žije v přiděleném integračním bytě v hlavním městě. Jeho stav tedy není ani důsledkem lokace jeho bydliště jako v případě dvou výše zmíněných respondentů, ani důsledkem neschopnosti pracovat z důvodů zdravotních, jak jsem zmínila u pana K. U pana M. jeho nezaměstnanost pramení z neochoty přijmout práci, jež neodpovídá výši jeho kvalifikace, což je postoj, který vzhledem k jeho statusu cizince znatelně omezuje šance k uplatnění se na trhu práce. Problém kvalifikace je v kontextu námi sledované problematiky velice podstatný, budu se jím tedy v následujících částech kapitoly ještě podrobněji zabývat. Popsala jsem tedy současnou situaci respondentů - mužů na trhu práce, pojďme se tedy věnovat čečenským ženám a jejich strategiím týkajícím se problému zaměstnanosti. Z tabulky č. 9 je patrné, že většina mých respondentek byla v době rozhovoru na mateřské dovolené se svými dětmi. Pouze dvě respondentky byly zaměstnané – paní N. měla stálé zaměstnání (děti jsou již odrostlé), paní L., vzhledem k relativně malým dětem, vykonávala příležitostné brigády. Všimněme si v tabulce č. 7, že obě z těchto žen jsou v ČR samy, je tedy zřejmé, že jejich strategie týkající se otázky zaměstnanosti budou touto skutečností značně ovlivněny. Paní N. i paní L. se nacházejí v situaci, ve které by se v Čečně jen velmi těžko ocitly: jsou totiž samoživitelkami. Nemají citovou ani finanční oporu nejen ze strany svého manžela, ale ani ze strany širší rodiny, která nepřítomnost muže v Čečensku často substituuje. Je jen s podivem, s jakou lehkostí tyto dvě respondentky danou situaci řeší. Vzhledem k nastalé situaci, kdy se ocitly při řešení většiny záležitostí, včetně těch finančních, samy, byly nuceny se danému stavu přizpůsobit a najít pro sebe uplatnění na trhu práce, přestože je velmi pravděpodobné, že by v případě setrvání v Čečně byly s dětmi doma, tak jak je to obvyklé. Nyní se budu věnovat problému kvalifikace svých respondentů, přesněji řečeno tím, odpovídá-li jejich dosavadní pozice na trhu práce jejich kvalifikaci, jež odráží výši jejich dosaženého vzdělanostního stupně a pracovní zkušenosti v Čečensku. Povšimněme si údajů v následující tabulce, ze které je patrné, jak si moji respondenti participující na pracovním trhu stojí v otázce naplnění úrovně své kvalifikace. Tabulka 10. Úroveň dosažené kvalifikace na českém trhu práce stálé zaměstnání příležitostné brigády odpovídá/neodpovídá odpovídají/neodpovídají kvalifikaci kvalifikaci

Muži Ženy Celkem

1 1 2

3 0 3

110

0 1 1

2 0 2

V tabulce můžeme vypozorovat zřetelnou dominanci respondentů, kteří zastávají na trhu práce pozici, jež neodpovídá úrovni jejich dosažené kvalifikace, a to nehledě na skutečnost, že disponují poměrně vysokou kvalifikací.193 Většině z nich se tedy získat odpovídající zaměstnání ještě nepodařilo, ačkoli o to mnozí velice usilují.194 Tento výsledek nebyl pro mne nikterak překvapující, a to ze dvou důvodů. Za prvé se domnívám, že úroveň jazykové kompetence není u těchto respondentů na takové výši, aby jim mohla umožnit přístup k jimi požadované kvalifikované práci. Za druhé jim k jejímu dosažení brání, podle mého názoru, samotný status cizince. V souvislosti s problematikou kvalifikace mne zajímaly rovněž názory respondentů, především těch nezaměstnaných, nakolik by byli ochotni akceptovat, respektive přijmout práci, jež by nedosahovala úrovně jejich kvalifikace. Těch, kteří již zaměstnání měli, avšak pod úrovní své kvalifikace, jsem se zeptala, nakolik byl pro ně krok k přijetí takové práce složitý. Paní Z. na otázku odpověděla následujícími slovy:„Ráda bych pracovala v sociální oblasti, ale pro začátek bych nepohrdla třeba ani prací uklizečky, vím, že se člověk musí vypracovat od nuly. Chtěla bych si zvýšit kvalifikaci – studovat třeba obchodní akademii a zároveň pracovat. Je pravda, že tak nějak jsem to zamýšlela i v Čečně. Už jsem byla domluvena s rodinou, že by mi hlídala děti, zatímco já bych byla v práci.“ (Paní Z.)

Další informátorky k otázce přijetí nekvalifikované práce svými muži poznamenávaly: „V ČR je těžké najít práci, pro cizince ještě těžší! Manžel v Čečně vystudoval angličtinu, ale říká, že bude klidně vykonávat těžkou práci - i fyzickou, i kdyby mu to mělo zhoršit zdravotní stav (má těžké astma) – jen aby zabezpečil rodinu.“ (Manželka pana A.) „Muž pracuje jako montážní dělník. Zatím je celkem spokojený, přestože to není práce, kterou dělal doma – v Čečensku byl účetní. Víte, cítí se být tak nějak více člověkem, zaměstnavatel s ním jedná na rovinu… Brzy by rád požádal o rekvalifikační kurz na úřadu práce a bude pracovat na tom, aby se dostal zpět ke svému oboru. Zatím je spokojený, že vůbec nějakou práci má – ne s tím, kolik vydělává…. potřeboval to. Abych pravdu řekla, tak my jsme moc přemýšleli nad tím, co je lepší (rozuměj vzít ihned jakékoli zaměstnání, nebo počkat na lepší nabídku). Ale myslím si, že když je člověk měsíce bez práce, je jedno v jaké zemi, může se stát, že se přestane orientovat v tomto světě.. Vždyť každý den se děje něco nového, ne?“(Paní D.) „Víte, zázrak se žádný nestane! Někdo si myslí, že mu skvělá práce spadne jen tak sama od sebe do klína. Ale práci si člověk najde jen tehdy, když opravdu chce a když zpočátku akceptuje práci, která se mu úplně nezamlouvá, je málo placená…“ (Paní R..) „Ze zkušenosti, kterou s manželem máme, víme, že muži (ale i ženy, když se rozhodnou pracovat) musí být při hledání práce v ČR přizpůsobiví. Podle mne záleží hodně na odvaze, postavit se sám sobě, překonat sám sebe….. Postoj k práci záleží také hodně na povaze člověka a prostředí, kde byl vychován. Můj manžel je v tomto ohledu velmi přizpůsobivý, víte, v Čečensku si prožil hodně těžkého. Nevadilo mu tedy ze začátku přijmout práce, které měly k jeho kvalifikaci hodně daleko. (Paní Z.)

193

Je patrné, že legislativní pravidla, ale také subjektivní postoje a jednání společnosti otevírají více důstojnějších možností cizincům jako podnikatelům než zaměstnancům. V oblasti zaměstnanecké jim nechávají, až na výjimky, prostor především jako nekvalifikované pracovní síle. 194 Někteří informátoři si v ČR zažádali o nostrifikaci svých diplomů, jiní navštěvují nejrůznější rekvalifikační kurzy, zvyšují si svou jazykovou kompetenci.

111

Pouze pro jednoho z mých respondentů, a to pana M., hrála otázka kvalifikace zásadní roli při výběru práce.195„Ne, opravdu nerad bych přijal práci, která by neměla nic společného s tím, co jsem vykonával doma (pozn:. v Čečensku). Už mám tady nějakou práci přislíbenou, teď je jen důležité, abych získal české občanství, které by mi umožnilo vycestovávat do Ruské federace, což by bylo součástí této práce. Uvidíme.“ (Pan M.) Na otázku, zda byl pan M. v ČR vůbec někdy zaměstnán,

odpověděl, že jednou ano, a to po dobu několika měsíců, jenže se podle jeho slov jednalo o podvod, kvůli němuž pak tuto práci přestal vykonávat. V souvislosti s tématem participace informátorů na trhu práce mne zajímalo, jaké byly nejčastější zdroje informátorů při hledání práce; v případě nezaměstnaných pak jakých druhů zdrojů by se při shánění práce snažili využít, respektive jaké považují za nejefektivnější. Nejfrekventovanější byly dvě odpovědi: respondenti práci získali buď s pomocí úřadu práce, nebo s pomocí českých přátel, kteří je na danou práci upozornili, případně jim ji určitým způsobem zprostředkovali. Podobné odpovědi jsem získala i v případě potenciálních zájemců o práci, kteří by pravděpodobně využili obou zmíněných zdrojů. Velmi překvapivé pro mne bylo zjištění, že pouze v jednom případě respondent uvedl, že mu k práci dopomohl čečenský známý, který byl již na českém pracovním trhu dobře etablován. V této souvislosti mne nemohlo nezajímat, z jakého důvodu moji informátoři nespoléhají při integraci ve sféře práce na etnické sociální sítě, tedy členy své komunity, ale na pomoc ze strany Čechů. Pan N. se k této otázce vyjádřil následujícím způsobem:„Víte, vždyť si vemte, jak je nás tu málo (pozn. Čečenců) a hlavně většina z nás je tu docela krátce na to, abychom se v těchto věcech orientovali. Češi vědí daleko lépe co a jak, na koho a kdy se obrátit, co udělat pro to, abych práci dostal… Snad za pár let, jestli sem (pozn. do Čech) někdo z Čečenska ještě přijede, mu budeme moct ve všem, jak to tu chodí, poradit.Teď jsme všichni ve stejné situaci: všichni víme málo.“ (Pan N.)

Z výroku pana N., ale i dalších informátorů vyplývá, že majoritní populace pro migranty představuje důležitý zdroj informací a dalších kontaktů pro orientaci v institucionální sféře majoritní společnosti, důležitých pro jejich přístup k zaměstnání nebo samostatnému podnikání. Rozhodla jsem se také zeptat informátorů, nakolik je podle jejich mínění v ČR lehké, či těžké práci sehnat a v čem spatřují nejviditelnější překážky v uspění na zdejším trhu práce. Pan M. mi vyjmenoval všechny faktory, jež mu podle jeho názoru brání v sehnání práce:„Jsme v Praze od roku 2004 a od té doby jsem měl práci jen jednou, a to dva roky poté. Nevím, proč se mi nedaří práci najít. Myslím, že jedním z důvodů by mohlo být to, že nejsem Čech, nemám kontakty, a důležitou roli hraje jistě i věk196.“ (Pan M.)

Rovněž manželka pana A. se mi svěřila s tím, v čem pravděpodobně tkví dosavadní neúspěch jejího manžela na trhu práce:„V ČR je těžké najít práci, pro cizince ještě těžší ! Nejsme Češi, neumíme dokonale váš jazyk – v tom si myslím, že je největší problém!“ (Manželka pana A.)

Také paní G. mi zmínila obtíže, které má v souvislosti s hledáním zaměstnání. Oproti ostatním informátorům je však paní G. v dvojnásob těžké situaci: je nejen samoživitelkou malých dětí, jak jsem již uvedla, ale navíc ještě v době našeho rozhovoru bydlela v integračním azylovém středisku a nevypadalo to, že by se věc se získáním vlastního bydlení měla zásadním tempem 195 196

Připomeňme si, že pan M. byl v době našeho rozhovoru nezaměstnaný, a to již po dobu několika let. Panu M. je 58 let.

112

změnit: „Mám malé děti a vychovávám je sama, tak jsem se rozhodla hledat práci alespoň na částečný úvazek, tak na čtyři, pět hodin denně. Ale zatím se mi bohužel vůbec nedaří, nevím, kde je chyba. Zatím to vypadá, že mají hodně jiných zájemců, Čechů a o nás cizince už nemají zájem. Nevím. Je také pravda, že mám pořád problémy s češtinou – možná, že to jim vadí. Někdy si taky říkám, že bych se měla lépe oblíkat, zejména když si hledám práci…...Když jdu po ulici, mám totiž občas pocit, že si mě všichni tak nějak divně prohlíží, možná proto, jak jsem oblečená….. Je to těžké. Kvůli dětem nemůžu vzít jakoukoli práci, bohužel mi je nemá kdo pohlídat a nevzali mi je ani do školky. Já jen doufám, že se tato situace ve větším městě zlepší.“ (Paní G.)

Našli se však i tací respondenti, kteří tvrdili, že sehnat si zaměstnání není až takový problém, „stačí se pouze přizpůsobit nastalé situaci“, jak říkala paní Z. a dodala: „ Někomu se to může zdát jako odvážné tvrzení, ale podle mého kdo má zájem, ten práci najde.“ (Paní Z.)

Je pochopitelné, že podobný názor zastávali především ti z respondentů, kteří byli v hledání práce úspěšní, respektive kteří si již stačili ověřit, že s určitou mírou pokory (která se týká například akceptování práce pod kvalifikační úroveň) a především s odhodláním, vytrvalostí a možná i s troškou štěstí je možné si najít práci také jako cizinec. Nejčastější překážky v uspění na pracovním trhu, očima mých respondentů, tkví především v nedostatku kontaktů, jež by jim k získání práce dopomohly; dále ve statusu cizince; nedostatečné znalosti českého jazyka; vyšším věku a v lokaci bydliště197. Další problematikou, jíž jsem se rozhodla zabývat, je problematika uplatnění čečenských žen na trhu práce, s níž se pojí naprosto základní a zásadní otázka, a to ta, souhlasí- li jejich partneři s tím, aby do práce vůbec nastoupily. Otázka zapojení se žen do pracovního procesu je v případě čečenských migrantů velmi často vázána na finanční situaci vlastních rodin, jež ve většině případů není příliš dobrá. Mnoho informátorů se přiznalo, že největší výdaje putují na děti, přičemž připouštěli, že jim rozhodně nemohou pořídit vše, co by potřebovaly. Tuto situaci rodiny často řeší výše zmíněným způsobem, tedy že se ženy, po domluvě se svými muži, rozhodnou nastoupit do zaměstnání, a to i v těch tradičních rodinách, které do té doby uznávaly roli ženy pouze jako matky a manželky v domácnosti. Paní R. k otázce participace čečenských žen na trhu práce řekla:„Ženy klidně mohou pracovat, pokud chtějí a pokud se na tom dohodnou se svým manželem.. Chtějí – li být doma s dětmi, zůstanou doma. To už si řeší se svým mužem. Ale obecně žádná pravidla, která by zbavovala ženy jejich práv, neexistují, to mi věřte.“ (Paní R..)

Z výpovědí informátorů je zřejmé, že úvahy o možném nástupu žen do zaměstnání začínají často v situaci finanční krize, která vyžaduje změnu v tradičním nazírání na roli ženy výhradně jako manželky a matky v domácnosti. Paní F. k tomuto tématu dodala:„Čekáme, že se naše finanční situace zlepší, až já začnu pracovat, a ,manžel si snad také najde lepší práci – zatím nemá fixní zaměstnání, dělá hlídače, ale do budoucna by se rád věnoval své původní práci – měl hudební skupinu. Já budu dělat brzy srovnávací zkoušky z oboru zdravotní sestra, doufám, že mi uznají titul, pak bych ráda pracovala v nemocnici. Nebo bych klidně i ráda dělala kuchařku.“(Paní F.)

Paní F. jsem se zeptala, zda již manžel o jejím záměru nastoupit do zaměstnání ví a nakolik s jejím rozhodnutím souhlasí: „Ale jistě, manžel je pro, abych nastoupila do zaměstnání – pokud však budu schopná skloubit práci i péči o rodinu. Už v Čečensku jsem měla jako zdravotní sestra tři 197

Pouze v případě respondentů žijících v Kutné Hoře.

113

roky praxi. Malému synkovi byl tehdy jeden rok, hlídala ho babička a já chodila do práce. Tady by mohl případně vypomáhat manžel, už když jsem chodila na kurzy jazyka a počítačů, tak mi pomáhal hlídat děti. Víte, mnoho čečenských žen v současné době studuje a pracuje. Záleží na rodině, výchově, jak přistupují oba partneři, ale i širší rodina k rolím muže a ženy. Je to hodně individuální. Někteří muži se pevně drží tradic a říkají ženě ,to smíš, to nesmíš dělat,. Mně by to rozhodně vadilo, kdyby mi muž některé věci zakazoval, takové partnerství bych nesnesla.“ (Paní F.)

Také manželka pana K. mne informovala o rozhodnutí, které s manželem učinili vzhledem k jeho horšímu zdravotnímu stavu: „Manžel v ČR příležitostně pracuje, ale bohužel má zdravotní problémy, tak je to těžké. Tak jsme si říkali, že by možná bylo dobré, kdybych šla do zaměstnání já. I když vím, bude to složité, nikdy jsem tu nepracovala a jako učitelka, kterou jsem byla v Čečně, asi těžko seženu práci. Klidně vezmu jakoukoli práci. Navíc mám poměrně malé děti, no uvidíme. Důležité je, že by to manželovi nevadilo. Ale je jasné, že alespoň jeden z nás musí pracovat, zabezpečit rodinu.“

(Manželka pana K.) Manželka pana K., tak jako většina dalších informátorek, vyjadřovala nutnost svého zapojení do pracovního procesu především s ohledem na své děti, jejichž výchova s sebou nese poměrně vysoké finanční nároky:„Víte, já se snažím, aby se naše děti necítily nějak jinak, než všechny ostatní české děti ve škole. Učební pomůcky,výlety, oblečení…to jsou vám takové výdaje!“ (Manželka pana K.)

Paní D., paní Z. a paní G. se k otázce svého nastoupení do práce vyjadřovaly takto: „Manžel by souhlasil s tím, abych šla do práce. Víte, my máme naprosto rovnocenný vztah. Možná už příští rok bych ráda nastoupila, i když nevím , holčička je ještě ve školce. Každopádně jsem si podala své diplomy z VŠ k nostrifikaci na ČVUT v Praze, tak čekám, jak to dopadne. Ale ráda bych pracovala.“ (Paní D.) „Popravdě řečeno jsem poprvé v životě pracovala v českém uprchlickém táboře – jako uklizečka. Příští rok jde náš nejmladší chlapeček do školy, tak jsem se manžela zeptala, co by říkal na to, že bych také nastoupila do práce. Víte, že souhlasil?“ (Paní Z.) „Asi počkám, až mi trochu odrostou děti a až dostanu integrační byt – nejlépe ve větším městě, pak bych si ráda otevřela nějaký malý obchůdek.“ (Paní G.)

6.11. Integrace jedince v oblasti bydlení – současná bytová situace „Podle mě je získání bydlení jedním z nejtěžších úkolů, které imigranti jako my řeší. Byl mi zatím nabídnut státní integrační byt v Luštěnicích, ale nakonec jsem odmítla, protože bych se raději usadila ve větším městě. Nyní čekám na přidělení bytu v Českých Budějovicích, tak jsem zvědavá, jak to dopadne.“ (Paní G.)

Bydlení stejně jako jeho lokace198 je podmínkou přístupu k dalším oblastem integrace do lokálního prostředí. Možnosti integrace v této oblasti jsou pro cizince poměrně komplikované. 198

Otázka lokace je důležitá zejména z hlediska integrace na trhu práce. Je známo, že pražská a středočeská nezaměstnanost patří k nejnižším v celé republice a patrný je i výrazný sezónní „hlad“ po pracovní síle nejrůznějších kvalifikací. Vezmeme-li v úvahu úroveň výdělků, i toto hledisko z hlavního města nepochybně činí vyhledávanou lokalitu nově příchozích. Domnívám se, že především díky těmto zmíněným rysům trhu práce, tj. nízké nezaměstnanosti a výši výdělků, je zejména Praha pro příchozí zajímavou a ekonomicky atraktivní lokalitou. Na druhé straně má hlavní město i své zjevné nedostatky. Podle odborníků je velkoměstské prostředí Prahy málo soudržným sociálním celkem, tradiční pevné sociální vazby (jako třeba širší rodinné a sousedské vztahy) v něm jsou spíše vzácné či sporadické, sociální sítě mohou být sice rozsáhlé, ale současně bývají hodně proměnlivé a rozvolněné, takže pokud imigranti mají přímo v Praze bydliště, nezřídka zůstávají v první generaci v sociální izolaci nebo jejich sociální kontakty jsou vázány převážně na krajanské sítě.

114

V první řadě je problematická dostupnost bytu, pro některé skupiny je limitující též jeho cena. Problematika obtížné dostupnosti bydlení se odvíjí od relativního nedostatku bytů u majoritní společnosti. S pomocí asistence státu je bydlení řešeno pro osoby spadající do Státního integračního programu. Nyní se podívejme na následující tabulku, která ukazuje, kolik informátorů disponuje určitým typem bydlení: Tabulka 11. Typy bydlení informátorů

Počet informátorů

Státní integrační byt 5 (+2)

Pronajatý byt 3

Integrační azylové středisko 1

Pozn.: V první kolonce příslušící státnímu integračnímu bytu je uvedeno v závorce číslo 2, které znamená, že dvěma rodinám byl tento byt v době našeho rozhovoru již přislíben, zahrnuji je tedy do uvedené kategorie.

V době provedených rozhovorů tedy bydlelo celkem pět rodin informátorů v přidělených státních integračních bytech, dalším dvěma rodinám, rodině pana A. a pana N., které jsem dotazovala ještě v jejich dvoupokojových bytech v integračním středisku, bylo v této době též přislíbeno přidělení státního integračního bytu ve větších městech ČR. Další tři rodiny informátorů si pronajímaly byt, kde platily komerční nájemné majiteli bytu. Pouze paní G. v době našeho rozhovoru bydlela v integračním azylovém středisku, přičemž na rozdíl od pana A. a pana N. její žádosti o přidělení státního bytu doposud nebylo vyhověno. Podívejme se nyní na spokojenost s bytovou situací těch respondentů, kteří obývají státní integrační byt. Manželka pana A., jenž se s rodinou brzy po uskutečnění rozhovoru stěhovala do svého nového státního bytu 3+1 (o 87 metrech čtverečních), mi popisovala, jak moc bylo pro ně důležité získání vlastního bydlení:„Když jsme čekali na přidělení integračního bytu, tak jsme si říkali, že by bylo dobré se co nejdříve osamostatnit, odstěhovat se z integračního střediska do Prahy a pronajmout si byt. Bylo to ale těžké, nechtěli nás vzít do podnájmu – zřejmě proto, že jsme cizinci. Zřejmě se báli, že tam něco ukradneme nebo co…Ale u muslimů je krádež chápána jako největší hřích. Tak jsme teda počkali na to, až nám stát nějaký ten byt přidělí a vidíte, brzo se budeme stěhovat. Ani netušíte, jak se do našeho vlastního (pozn.: bytu) těšíme! Ani si to nedokážete představit!“ (Manželka pana A.)

Také paní D., která v době rozhovoru bydlela s rodinou již téměř tři roky v prostorném bytě přiděleném státem, si vlastní bydlení nemohla vynachválit.„Ani nevíte, jak jsem šťastná, že jsme ten státní byt získali. Velikost bytu je naprosto vyhovující, máme 3+1, 85 metrů čtverečních. Víte, u vás to tak jistě není, ale u nás podle tradice nemůžou spolu v jednom pokoji vyrůstat společně dcery a synové, tak je výborné, že nám velikost bytu umožňuje oddělit od sebe pokoj pro dceru a syny.“ (Paní D.)

Paní D. současně podotkla, jak moc je nezbytné, aby byli azylanti ve věci shánění státního integračního bytu sami aktivní:„Chtěli jsme získat státní byt, tak jsem začala navštěvovat bytové odbory městských částí Prahy, podali jsme žádost na Ministerstvo vnitra o přidělení bytu a už po půl roce jsme od městské části Prahy 5 získali státní byt.Víte, já si myslím, že člověk musí být, tak jako v jiných záležitostech, při hledání integračního bytu velice aktivní. Je dobré osobně navštívit potřebné ústavy a

115

instituce a popsat situaci, protože mezirezortní komise si na ministerstvu klade určité podmínky k získání bytu….“ (Paní D.)

Rovněž pan K. v době rozhovoru již necelé dva roky obýval se svou pětičlennou rodinou byt 2+kk (45 metrů čtverečních) přidělený státem. Přestože měla rodina z vlastního bydlení velkou radost, projevovala obavy z jeho velikosti, která vzhledem k rychle rostoucím dětem může za několik let představovat jisté obtíže. Pan K. se k věci vyjádřil těmito slovy:„Jsme moc rádi, že jsme tento byt od státu dostali, ale jen se sama podívejte. Pro pět lidí je tento byt opravdu malý, zejména až děti budou ještě větší.Rádi bychom byt vyměnili za větší. No uvidíme.“ (Pan K.)

Kromě pana K. nebyla příliš spokojena s velikostí, respektive s dispozicí přiděleného bytu, také rodina pana M.:„Copak o to, rozloha bytu je poměrně velká (pozn.: byt 2+1 o rozloze 78 metrů čtverečních), ale pro nás pět jsou dva pokoje s kuchyní málo. Hodil by se nám tak ještě jeden pokoj.“ (pan M.)

Z výsledků rozhovorů uskutečněných s respondenty obývajícími státní integrační byt vyplývá, že je většina z nich se svou současnou bytovou situací velmi spokojena, a to jak s jejich lokací, tak s velikostí a dispozicí získaných bytů. Pouze rodiny dvou výše zmíněných informátorů vyjadřují ohledně získaných bytů určitou míru nespokojenosti. V případě pana K. se tato nespokojenost týká malé rozlohy bytu, pan M. uvedl jako hlavní nedostatek bytu jeho dispozici, která neumožňuje poskytnout všem členům početné rodiny dostatek požadovaného soukromí. Co se týká doby, za kterou byly informátorům byty přiděleny, jedná se ve většině případů o rozmezí od jednoho do dvou let od udělení azylu, respektive trvalého pobytu. Pouze v jednom případě rodina byt získala až po třech letech. Rodiny, které byt získaly již do jednoho roku od udělení azylu, buďto neměly vysoké požadavky co se týká lokace bytu199, nebo jde o rodiny s uděleným humanitárním azylem200, který jim byl udělen z důvodu těžce nemocného člena rodiny, vyžadujícího odbornou lékařskou péči v blízkosti jeho bydliště, tudíž bylo nezbytné co nejrychlejší přestěhování z integračního střediska do jednoho z velkých měst Jak jsem se již v úvodu této kapitoly zmínila, jedna z mých informátorek, paní G., v době našeho rozhovoru bydlela v integračním azylovém středisku. Respondentka měla podanou žádost o přidělení státního bytu, avšak na její kladné vyřízení teprve čekala. Sama se ke své tehdejší bytové situaci vyjadřovala následovně:„Podle mě je získání bydlení jedním z nejtěžších úkolů, které imigranti jako my řeší. Byl mi zatím nabídnut státní integrační byt v Luštěnicích, ale nakonec jsem odmítla, protože bych se raději usadila ve větším městě. Nyní čekám na přidělení bytu v Českých Budějovicích, tak jsem zvědavá, jak to dopadne.“ (Paní G.)

Nyní bych ráda popsala bytovou situaci té skupiny informátorů (jedná se o tři rodiny), kteří v době rozhovorů obývali pronajaté byty, ať už z důvodu, že jim zatím ve věci přidělení státního integračního bytu nebylo z nějakého důvodu vyhověno, nebo o to ani nezažádali. Jedním z těch, kteří byli se svou bytovou situací zcela spokojeni, je paní Z., jejíž početná rodina žije v pronajatém prostorném bytě v domku se zahrádkou. Jeho majitelkou je její česká kamarádka, které také pravidelně platí nájem. Paní Z. ke své bytové situaci řekla:„S naší bytovou situací jsme naprosto spokojeni! Aby taky ne, vždyť se podívejte, máme tu dokonce i zahradu, kde mají děti své zvířectvo a to bydlíme kousek od historické části města! Ale je pravda, že vzhledem k trvalému pobytu, který jsme právě obdrželi, uvažujeme i o možnosti zažádání o státní integrační byt. Ještě uvidíme, jestli toho využijeme, nevím.“ (Paní Z.)

199 200

Spokojily se například s menšími městy ČR. Tento druh azylu byl udělen paní D. a manželce pana A., které mají těžce nemocné děti.

116

Také paní F., která se přesně týden před uskutečněním našeho rozhovoru se svou rodinou přestěhovala z integračního azylového střediska do pronajatého bytu 3+1 v hlavním městě, byla se svými bytovými podmínkami spokojená. Připomeňme si, že rodina paní F. byla v době rozhovoru účastníky řízení ve věci udělení azylu, jejich jediným řešením tedy bylo pronajmutí bytu, neboť na přidělení státního bytu z hlediska svého statusu doposud neměli nárok. Podívejme se, jak se sama k současné bytové situaci vyjadřovala:„Nyní bydlíme v podnájmu, který jsme sehnali přes jedny známé, kteří se již vrátili do Čečenska. Byt je dostatečně velký, má tři pokoje a jednu kuchyňku, tak jsme moc spokojeni. Jestli získáme azyl nebo trvalý pobyt, možná zažádáme o přidělení integračního bytu, ale uvidíme.“ (Paní F.)

Také rodina třetí z mých informátorek, paní R., bydlela v době šetření v pronajatém bytě, na rozdíl od výše zmíněných dvou respondentek však byla se svojí aktuální bytovou situací značně nespokojená. Dalo by se říci, že se její rodina dostala s bydlením do situace, kterou sami její členové nazývali „noční můrou“. Není se čemu divit: v bytě 2+kk o 45 metrech čtverečních bydlelo všech sedm členů rodiny, z toho tři děti školou povinné, rodiče a dvě téměř dospělé dcery. Situace, jak sama několikrát zdůrazňovala, byla značně zapeklitá:„Nyní bydlíme v pronájmu, ale neprodloužili nám smlouvu na byt, protože je nás sedm na byt 2+kk ( 45 metrů čtverečních). Asi sama uznáte, že je to moc malý byt – děti nemají místo na přípravu do školy, spí na zemi, mladší nemají místo na hračky… Víte, je to problém. Nám by stačil klidně i byt 3+1, ale úředníci tvrdí, že je to na nás malé, ale větší byty se zase v rámci státního integračního programu nenabízejí. Tak jsme přemýšleli nad tím , že by jedním z řešení mohlo být hledat dva byty. Dceři je totiž již 18 let, tak by mohly jeden byt obývat ještě s mladší dcerou. I když, je pravda, že představa, že by tam byly úplně samy se mi moc nezamlouvá…Opravdu nevím.“ (Paní R.)

Jak tedy bylo paní R. řečeno, vzhledem k vysokému počtu členů rodiny majitel bytu paní R. neprodloužil na užívaný byt nájemní smlouvu, získat k pronájmu jiný, větší byt, bylo s ohledem na stejný problém, tedy početnost rodiny, takřka nemožné. Připočteme-li k tomu ještě skutečnost, že se jedná o cizince, můžeme říci, že se rodina dostala do značně svízelné bytové situace. Jediným východiskem, jak paní R. uvedla, by mohlo být získání státního integračního bytu201, avšak opět vyvstane stejný problém, neboť státní byty, které bývají k dispozici, obvykle nemívají rozměry ani dispozici odpovídající požadavkům a nárokům sedmičlenné rodiny. Pokud tedy byly ze strany mých informátorů nějaké námitky vůči podmínkám bydlení v pronájmu, bylo to buď k rozloze bytu, nebo k výši komerčního nájemného a omezenému přístupu k pronájmu bytu.202 Při analyzování problému přístupu cizinců k trhu s byty je nezbytné si uvědomit, že pro ty, kteří nedisponují potřebnými kontakty „na ty správné lidi“ jsou možnosti získání bytu k pronajmutí skutečně značně omezené. Rodině paní Z. i paní F. k získání bytu dopomohli přátelé. Také paní D., která již se svou rodinou obývá integrační byt (jak jsem výše uvedla), má své zkušenosti s bydlením v pronájmu. Jak se nyní z jejích slov dozvíme, i ona považuje za velmi důležitý předpoklad k získání takového bytu kontakty:„Pro cizince je docela nemožné sehnat si byt k pronajmutí. Nám s tím pomohla ta paní, kterou jsme jednou náhodně potkali v nemocnici v Motole. Zaručila se za nás a to nám velmi pomohlo k tomu, abychom si ten byt mohli vůbec pronajmout.“ (Paní D.) 201

Rodina splňuje všechny požadavky kladené na potenciální uživatele integračních bytů. Paní L. uvedla, že „Češi nechtějí cizincům pronajímat byty, protože jim nevěří. Když se cizinec zajímá o inzerát týkající se pronájmu, tvrdí, že byt je již obsazený.“ Respondenti si uvědomují, že přestože je nabídka volných bytů k pronájmu dostatečná, oni takový byt získat nemohou, a to z důvodu obav ze strany jejich vlastníků vůči cizincům. 202

117

Uvědomme si však skutečnost, že ne všichni mají takové štěstí jako paní D., nebo takové přátele, kteří jsou v prekérní bytové situaci schopni nebo ochotni vypomoci. Lidem, jako paní R., leckdy nezbývá nic jiného, než si pronajmout nevyhovující byt, a to ještě za horentní cenu, která je pronajímatelem značně nadsazena. Co se týká lokace bytů, ať už v pronájmu, nebo integračních bytů, z výsledků šetření jasně vyplývá, že Čečenci shledávají v ČR nejvíce šancí v urbanizovaných centrech, v centrech společenského a hospodářského dění. Většina mých informátorů tedy usiluje nebo při hledání bytu usilovala o lokaci ve velkých městech. Na závěr bych se ještě ráda zmínila o dotacích na zařízení bytu, na které mají nárok úspěšní žadatelé o přidělení státního integračního bytu. Této možnosti využili čtyři z mých informátorů, z celkového počtu pěti, kteří v době našeho rozhovoru již tímto typem bytu disponovali. Podívejme se, jak paní D. a paní L. tento projekt, realizovaný neziskovou organizací SOZE a podporovaný EU, hodnotí: „Dostali jsme od SOZE (projekt podporovaný EU) dotaci na zařízení domácnosti, celkem 35 tisíc korun. A od konta Bariéry jsme dostali mikrovlnnou troubu.“ (Paní D.) „Dostala jsem 25 tisíc na zařízení bytu nábytkem od SOZE. Udělalo mi to moc velkou radost.“ (Paní L.)

Také další dvě rodiny informátorů, které uvedené možnosti financování bytového zařízení využily, dostaly příslušnou finanční sumu odpovídající počtu členů v domácnosti.203

6.12. Formy a subjekty pomoci uprchlíkům – využívání a zhodnocení efektivity pomoci nevládních a dalších organizací na území ČR očima azylantů „ S nevládními organizacemi jsme ve styku dodnes, i když už jejich pomoci využíváme minimálně. Ale jsou chvíle, kdy se na ně obrátíme – například když potřebujeme sehnat nějakou knihu, pomůcky pro děti do školy….“ (Paní Z.) „Lidé po příchodu do ČR příliš nedůvěřují neziskovým organizacím a ostatním institucím, bojí se jim otevřít, a tak se často obracejí na již usazené azylanty, kteří jim poradí.“ (Paní D.)

V České republice působí řada nevládních neziskových organizací, nadací či občanských sdružení, jež se zabývají migrací, azylovou problematikou a otázkou integrace azylantů do české společnosti. Jak jsem měla možnost zjistit, čečenská komunita v ČR pomoc těchto organizací více či méně využívá, a to nejen na půdě azylových zařízení, ale i v době svého samostatného působení v místě bydliště. Mezi organizace, jejichž služeb moji informátoři využívali, respektive využívají nejvíce, patří Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Poradna pro uprchlíky (PPU), Poradna pro integraci, Centrum integrace cizinců (CIC), Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), Berkat a v neposlední řadě také Islámská nadace.

203

Dá se předpokládat, že také pan A. a pan N. zažádají či již zažádali o podobnou finanční podporu během svého stěhování do státních bytů.

118

Náplní činnosti výše zmíněných organizací je poskytování komplexní pomoci v integraci příchozích do nové společnosti, tedy právní, sociální a psychologické poradenství určené těm, kteří na našem území žádají o ochranu. Jedním ze stěžejních bodů působení mnoha nevládních organizací je rovněž nabídka výuky českého jazyka pro cizince, ale i dalších kurzů, jako výuka anglického jazyka či nabídka kurzů práce s počítačem. Mezi dalšími aktivitami neziskových organizací, a to zejména v azylových střediscích, mohu zmínit například distribuci cizojazyčných tiskovin mezi žadateli o azyl, organizování pánských i dámských klubů, zajišťování promítání filmů a možnosti dalšího kulturního a společenského vyžití. Organizace se pravidelně věnují rovněž dětem – spoluorganizují pro děti žadatelů o azyl letní dětské tábory, soutěže, koncerty, sportovní dny a vánoční besídky. Respondenti nejvíce oceňují pomoc zmíněných organizací v oblasti poskytování jazykových kurzů (nejčastěji zmiňují v této záležitosti pomoc SOZE), právní pomoci, pomoci s vyřizováním nejrůznějších dokumentů (týkající se například získání občanství), nejčastěji však oceňují dobrovolnické aktivity těchto organizací na půdě azylových zařízení (zejména pomoc organizace OPU a PPU). Z uskutečněných rozhovorů na dané téma je patrné, že přestože moji informátoři vnímají existenci těchto organizací jako pozitivní a nezbytnou, ne vždy jsou spokojeni s jejich jednotlivými kroky pomoci a efektivitou jejich činnosti: „Doposud jsme byli ve styku snad se všemi nevládními organizacemi. Já vím, že se lidem jako my snaží pomoci. Ale je pravda, že ze zkušenosti vím, že na úřadě, kam mě párkrát jejich sociální pracovníci doprovázeli, mě často nechali na holičkách – jakmile jsem se dostala s nějakou institucí do konfliktu, tak i když jsem byla v právu, tito pracovníci mi nepomohli204. Ale každopádně vím, že tu jejich pomoc uprchlíci potřebují .“ (Paní D.) „Sociální pracovníci z nevládek nám, zejména na začátku našeho pobytu u vás, pomáhali s vyřizováním různých záležitostí na úřadech. Ale problém byl v tom ,že často ani nevěděli jaké jsou zákony, na co máme a na co nemáme nárok…někdo čekal a někdo se pokoušel se v tom začít orientovat sám. A já jsem takový typ, že se moc na nikoho nespoléhám – tím pádem jsem se v těchto záležitostech začala orientovat trošku dřív, než ti, co spíš vyhledávali pomoc sociálních pracovníků… .“ (Pan N.)

Podobné zkušenosti mají organizací nejvíce skeptický:

také paní G. a pan M., který byl k činnosti tohoto typu

„Podle mého nám tyto organizace moc nepomáhají – finančně ani materiálně. Dříve jsme ještě v Bělé dostávali od Charity oblečení a dnes se prakticky nic takového neděje, jen občas nám Charita nabídne oblečení, které je však velmi často hodně obnošené, někdy i špinavé.“ (Paní G.) „No, musím říct, že celkově mám s činností neziskových organizací spíše špatné zkušenosti. Mám takový dojem, že jim jde hlavně o peníze. Ale kdybych měl jmenovat organizaci, která je podle mého z nich pro nás Čečence nejdůležitější, tak je to Berkat.“ (Pan M.)

Jak zmínil pan M., organizací, jejíž pomoci se respondenti snaží využívat nejvíce, respektive které nejvíce důvěřují, je organizace Berkat. Povšimněme si výpovědí paní Z. a paní L., které stejně jako pan M. považují Berkat za jednu z nejpřínosnějších organizací tohoto druhu v ČR.:

204

Sociální pracovník podle slov paní D., zůstal na chodbě a nechal na ní, aby vyřešila spor.

119

„Berkat je pro nás moc užitečná organizace. Víte, jeho pracovníci nás skutečně znají, vědí o nás jako etniku úplně všechno, zajímají se o nás. Jen se nám příliš nelíbí, že v Berkatu nezaměstnávají Čečence. To je škoda, protože spousta z nich, kteří žijí v Praze, nemají práci a to by jim určitě pomohlo.“ (Paní Z) „Nejlepší je asi Berkat. Pořádá moc akcí, na kterých se s ostatními Čečenci občas vídáme, jako například ty Refufesty, Maršo, 21.2. pochod na Petřín205,kurzy angličtiny, počítačů, češtiny, občas taky nabízí nějaké pracovní příležitosti – já jsem například vařila naše tradiční pokrmy na různých kulturních akcích. Jo, Berkat je dobrý, já myslím. (Paní L.)

Nehledě na skutečnost, že pomoci zmíněných organizací informátoři ve větší či menší míře využívají, z jejich výpovědí jasně vyplývá, že se snaží co nejvíce osamostatnit, být co nejvíce nezávislými na státní i nestátní pomoci, ale i na pomoci svých blízkých, které nechtějí, jak říká paní Z., „neustále obtěžovat svými problémy“, které ve velké míře souvisejí s jejich aklimatizací na zdejší způsob života. První etapa tohoto tzv. osamostatňování nastupuje po přestěhování se z integračního azylového střediska, kde většina mých informátorů strávila minimálně rok svého života. Je však pochopitelné, že ani bezprostředně po získání vlastního bydlení se velká většina imigrantů neobejde bez asistence sociálních pracovníků příslušných organizací při vyřizování určitých záležitostí, se kterými přicházejí poprvé do styku. Většina z nich se však snaží vymanit se z této pomoci co nejdříve, jak například uvedla paní Z.:„Už po tři roky jsem samostatná, už se orientuji celkem dobře. Mám na starosti placení účtů a další kontakty s úřady. Vy to možná nevíte, ale tyto záležitosti v Čečensku mají na starosti obvykle muži, tak je to pro mě docela nezvyklé. V době, kdy jsem se v těchto věcech ještě neorientovala, tak jsem se obracela na pracovníky PPU, kteří mi vždy poradili. Ale poté, co jsme se přestěhovali do Prahy, musela jsem se ve všem začít orientovat sama a to mě naučilo! A když něco nevím, poradím se svými českými známými“ (Paní Z.)

6.12.1. Islámská nadace Specifickou a velmi důležitou roli v oblasti nestátní pomoci čečenským azylantům hraje Islámská nadace, která je jedním z mála institucionálních středisek islámu v České republice. Nutno podotknout, že kromě Čečenců žije v České republice odhadem asi dvacet tisíc206 muslimů cizího původu. Islámská nadace byla založena na počátku devadesátých let, kdy působila ve víceméně provizorních podmínkách. Od roku 1999 má již k dispozici vlastní prostory na Černém Mostě, kde provozuje doposud jedinou mešitu v České republice. Tato nadace je neziskovou organizací soustřeďující se na naplňování potřeb muslimů v Praze a okolí. Její činnost se zaměřuje na tři oblasti: provoz Islámského centra (mešity), charitativní činnost a osvětovou činnost. V čele Islámské nadace v Praze stojí volená správní rada, která zabezpečuje přístupnost mešity pro muslimy a nemuslimy, pravidelné páteční bohoslužby, provoz knihovny, přednášky a jiné programy, program v měsíci ramadánu, oslavu muslimských svátků, rituály, rady v náboženských otázkách a oznamování modlitebních časů. Charitativní činnost se zaměřuje na shromažďování finančních prostředků od muslimů (daň a almužna), které jsou využity na sociální pomoc

205 206

Tento pochod se koná každoročně u příležitosti založení nezávislé Čečenské republiky Dudajevem v roce 1991. Topinka 2007:15.

120

muslimům207. Nadace dále podporuje muslimy v azylových zařízeních, podporuje příchozí imigranty a žadatele o azyl. Také Čečenci, jakožto muslimové, se v azylových zařízeních stávají častým objektem pomoci Islámské nadace. Její členové za nimi pravidelně, zejména v období ramadánu, muslimského nového roku či jiných svátků dojíždějí do jednotlivých středisek a poskytují jim finanční, ale i materiální pomoc – například v podobě surovin potřebných ke zhotovení tradičních muslimských pokrmů, které jsou obyvatelům azylových zařízení finančně jen stěží dostupné.208 Paní F. tuto vzájemnou pomoc muslimů vysvětlovala následovně:„Je to taková tradice, že Čečenci, ale i jiní muslimové, kteří tu žijí již delší dobu, vypomáhají nově přišlým krajanům, kteří zatím žijí v uprchlických nebo integračních střediscích. Dojíždějí za nimi zejména během ramadánu a vozí jim jídlo, peníze a někdy i oblečení.209 (Paní F.)

Také po osamostatnění se a získání vlastního bydlení mají Čečenci, stejně tak jako další souvěrci, možnost požádat o finanční či materiální pomoc, a to přímo v mešitě, jak například uvedla paní L.„Čečenci se mohou obrátit i na ostatní při setkání v mešitě na Černém Mostě. Čečenští muži a další muslimové se tu scházejí každý pátek, vzájemně si sdělují své problémy a někdy si i finančně vypomůžou – když to někdo opravdu potřebuje. Nebo vypomůže Islámská nadace, která sídlí u mešity. No ale asi bych měla říct to, že čečenští muži jsou však často příliš hrdí na to, aby požádali o pomoc. Jsou tací, kteří i kdyby měli sebevětší potíže, o pomoc by nepožádali.“ (Paní L.)

Podle slov paní L., která mešitu, respektive Nadaci navštěvuje pravidelně210, dochází kromě Čečenců přibližně 300 - 400 dalších věřících, na svátky se jich schází až tisíc. Je třeba podotknout, že cizinek muslimského vyznání v České republice nežije mnoho, mezi návštěvníky Nadace tedy významně převyšují muži nad ženami. Čečenské ženy jsou rovněž pouze příležitostnými návštěvnicemi Nadace, neboť většinu svého volného času tráví doma s dětmi a na rozdíl od mužů nejsou povinny účastnit se každodenních a pátečních (tedy svátečních) modliteb. Ty vykonávají obvykle pouze za zdmi svých domovů. Čečenští muži se aktivit Nadace zúčastňují pravidelněji, zejména pátečních bohoslužeb a modliteb během ramadánu. Podle informátorů žijících v Praze a okolí je Islámská nadace jedinou a tudíž velmi důležitou institucí při naplňování jejich rituálních povinností. Podívejme se nyní pouze v krátkosti na základní pilíře muslimské víry, které prostupují každodenní život čečenských migrantů a jež Nadace umožňuje realizovat. Modlitbu – tzv. salát, by měl každý muslim vykonávat pětkrát denně přesně v astronomicky stanovenou dobu.211 Modlitba by se měla provádět v arabštině, muži se v mešitě musí zout a chovat se uctivě, ženy by měly být řádně zahalené. Dalším z pilířů víry, který Islámská nadace muslimům umožňuje splnit, je tzv. zakát, neboli almužna, kterou obvykle odevzdávají přímo v mešitě. Je to jakási náboženská daň a muslimové věří, že očišťuje majetek dárce. Vedle salátu je hlavní součástí služby Bohu. Věřící se 207

Například na úhradu lékařských zákroků neplacených pojišťovnou, ubytování příbuzných, nutné cestovní náklady atd. 208 Jedná se především o speciálně řezané jehněčí maso, které se prodává jen ve vybraných muslimských obchodech v několika málo větších městech České republiky. 209 Je třeba podotknout, že členové Nadace nejenže poskytují svým souvěrcům materiální a finanční pomoc, nýbrž i ponoukají Čečence k učení se arabskému jazyku, který mnoho z nich neovládá, přestože je duchovním jazykem Koránu. 210 Na rozdíl od ostatních informátorů, kteří do mešity docházejí spíše sporadicky. 211 První modlitba za úsvitu, druhá v poledne, třetí odpoledne, čtvrtá po západu slunce, pátá v noci po vyhasnutí posledních červánků (Kropáček 2006:96-98).

121

takto podílejí na udržování řádné obce věřících a tím podle islámu uctívají Boha. Získané peníze jdou buď na rozvoj Nadace, nebo na pomoc nově příchozím muslimům do České republiky, kteří pobývají v azylových střediscích a potýkají se s velkými finančními, ale i jinými problémy. Nadace zajišťuje rovněž podmínky pro řádné prožití dalšího pilíře islámu - velkého svátečního půstu - sawm v měsíci ramadánu. Po dobu jeho trvání připravuje každý den tzv. přerušení půstu - společnou večeři. Tou začíná společenská část těchto výjimečných svátečních dní. Někteří Čečenci přiznávají, že drží půst jen částečně - zejména nemocní a malé děti, kteří při něm i pijí, nebo se občas nají i přes den. Nadace se snaží muslimům pomoci i v naplnění dalšího pilíře islámu - velké pouti do Mekky - hadždž. Většině Čečenců však v tomto kroku brání ne příliš dobrá finanční situace.

6.13. Imigrantova reflexe diskriminace, xenofobie a vnímání české společnosti v zorném poli čečenských kulturních hodnot „ No, podle mého, když člověk nedělá blbosti, dodržuje zákony a zvyky země, ve které žije, pak by neměl vzniknout žádný problém.“ (Pan N.)

Je nesporné, že předpokladem úspěšné integrace nově příchozích lidí rozdílných etnik a kultur je jejich poklidné soužití s majoritou. Z tohoto důvodu mne v této kapitole zajímalo, jaké mají informátoři zkušenosti s postojem většinové populace vůči sobě samým a jak se vyrovnávají s případnými negativními reakcemi okolí na svoji „cizost“. S ohledem na výpovědi mých informátorů mohu říci, že se ani tak nezajímají o to, jak česká společnost přistupuje k cizincům obecně. Zajímá je pouze postoj konkrétních lidí, se kterými přicházejí pravidelně do styku v práci, v osobním životě, na poště, v bance, u lékaře a v dalších oblastech každodenního kontaktu s majoritou. Téměř všichni z mých informátorů mají nějaké negativní zkušenosti s chováním ze strany majoritní populace, jako například paní R. a manželka pana A.: „Nerada to přiznávám, ale s diskriminací se tu setkáváme poměrně často – když muž shání práci, při hledání bytu… Neustále narážíme na nějaké překážky spojené s obavou z nás, cizinců. Horší je ale to, že se s tímto přístupem setkávají i naše děti. Například spolužačky mých dcer se jich neustále vyptávají, proč nekouří a nepijí jako ony, proč se nechovají jako většina jejich vrstevníků. Dcery se jim sice snaží vysvětlit, jak to u nás chodí, ony je ale neustále popichují a dávají jim najevo svoje nepřátelství vůči nim. To je mi pak dvojnásob líto.“ (Paní R..) „V obchodě za mnou neustále chodí a dívají se, jestli něco nekradu. Ale oni si vůbec neuvědomují, že pro muslimy je krádež jeden z největších hříchů! Doufám, že ve velkém městě bude situace lepší….“ (Manželka pana A.)

Jednou z respondentek, která je vzhledem ke svému tradičnímu muslimskému odívání vystavována zvídavým pohledům, ale i kritickým poznámkám ze strany okolí, je paní L., která jako jedna z mála „čečenských Češek“ nosí všezakrývající oděv zvaný hidžáb. Sama paní L. se k tomuto problému vyjádřila následujícím způsobem:„Lidé mě kvůli nošení šátku a pláště hodně sledují, už jsem si ale zvykla.Víte, já se snažím trochu se vžít do situace Čechů, abych věděla, co cítí…. To já jsem ta, která se sem přistěhovala a můžu budit v Češích rozpaky – zejména kvůli mému způsobu oblékání. Je tedy na mně, abych se chovala tak, aby ze mě lidé neměli strach, necítili rozpaky….“ (Paní L.)

122

Také paní Tamara se svěřovala Petře Procházkové (2003:135) s jedním ze svých nejnepříjemnějších zážitků od příchodu do ČR:„Koupila jsem si v drogerii voňavé kapesníčky. Strašně jsem po nich toužila a dlouho jsem si je nemohla dovolit. Pak muž přinesl výplatu a řekl:“Za sto korun si musíš koupit něco pro sebe, něco, co nikdo jiný nepotřebuje. „ Koupila jsem si celý balík. Syn Valid mi chtěl udělat radost a když mi docházely, jeden balíček si vzal jako vzorek a šel přikoupit. Ptá se prodavačky, zda mají přesně tyto. A ona začala křičet, že“ten cikán ukradl kapesníky“. Přede všemi mu prohledali kapsy, ponižovali ho, lidi se na něj dívali s opovržením. Přiběhl domů a plakal. Aby patnáctiletý Čečenec plakal, to musí být už opravdu něco vážného. Rozzuřila jsem se jako vlčice a běžela do obchodu. Vzala jsem si s sebou zbytek balíku s kapesníky. Strčila jsem ho prodavačce pod nos svou špatnou češtinou. Říkám: „ Ty svoloč! Budeš se omlouvat! Syn ti to nedaruje, kdyby to bylo v Čečně.“ Ona si ťukala na čelo a naznačovala kolemstojícím, že jsem šílená. Pak přišla její nadřízená a zavedla mne dozadu do obchodu. Omluvila se, ale nepodívala se mi při tom do očí.Už nikdy do té drogerie nepůjdu.“

Podle informátorů dochází k podobným atakům ze strany majority nejčastěji v okolí azylových středisek. Pozitivní je však zjištění, že ve větších městech, kde se informátoři nejčastěji usidlují, je již tradičně pociťována větší tolerance vůči zdejším etnickým menšinám. Našli se však i tací, kteří se zatím s neadekvátními reakcemi majoritní populace na svůj původ, chování či vzhled doposud nesetkali, jako například pan N. nebo paní F., která k této záležitosti sama dodala:„Musím přiznat, že jsme se se špatným chováním u Čechů vzhledem k nám ještě nesetkali.Myslím si, že v této oblasti je to nejtěžší pro lidi, kteří doposud žijí pouze v uprchlických táborech či integračních střediscích. Tito lidé si často myslí, že jsou všichni Češi špatní, protože s vnějším světem nepřicházejí takřka do styku a vedení tábora jim všechno zakazuje…Ti lidé si to musí zkusit sami, musí sami chtít začlenit se do společnosti, začít s ní komunikovat, orientovat se v ní…. To je však možné až po opuštění státních integračních zařízení a osamostatnění se. Když si najdou práci, dají děti do školy, najdou si kamarády, bude pro ně život rázem snazší.“ (Paní F.)

Paní F. zároveň reflektovala rozdíl mezi vnímáním cizinců majoritou v době jejich pobytu v azylových zařízeních a poté, co se osamostatní a začnou projevovat svá národnostní specifika:„Domnívám se, že také pohled vás Čechů na uprchlíky v uprchlických táborech může být docela jiný, než jak nás vnímáte potom, co se osamostatníme, co se začneme individuálně projevovat. Do té doby o nás víte jen to, co o nás říkají pracovníci tábora; jinak nevíte, kdo jsme, odkud přicházíme, jakou máme povahu, zvyky, tradice, co umíme, neumíme…“ (Paní F.)

V souvislosti s hodnocením postojů majority vůči informátorům jsem se věnovala otázce, jak Čečenci vůbec hledí na českou společnost, jak ji hodnotí a posuzují v zorném poli svých vlastních kulturních hodnot. Je nesporné, že to, jakým způsobem čečenští imigranti reflektují českou společnost a chování Čechů, zásadním způsobem utváří jejich postoje při navazování styků a vstupování do interakcí s většinovým českým obyvatelstvem. Pokud jde o navazování sociálních vztahů, je zřejmé, že české a čečenské kulturní vzorce jsou značně odlišné. Na tomto místě je nutno zmínit několik modelových námitek, které mají čečenští imigranti vůči Čechům. Začněme tedy u vlastností, kterých si moji informátoři na Češích cení. Podle jejich názorů Čečenci Čechy spatřují jako klidné, svobodné, méně spoutané tradicemi než sebe sama. V souvislosti s těmito charakteristikami někteří z informátorů uvedli, že jsou Češi svobodnější ve vyjadřování vlastních názorů než Čečenci, dá se s nimi tedy bez obtíží komunikovat, jak například ocenila paní L.: „Na Češích se mi líbí především to, že jsou bezproblémoví, že se s nimi dobře komunikuje a dá se poměrně lehce na něčem dohodnout. V Čečensku každou komunikaci mezi lidmi hodně komplikují naše tradice a zákony.“ (Paní L.)

123

Co však moji respondenti téměř souhlasně na Češích obdivovali, je jejich přístup k trávení volného času a především pak skutečnost, že umí kvalitně odpočívat a využívat volné chvilky k trávení času se svou rodinou. Představiteli tohoto názoru byli například paní D. a pan K.: „Líbí se mi na vás hlavně to, že umíte žít život naplno, jezdíte na výlety, na dovolené, zahradničíte na chatách… To v Čečensku vidíte jen málokdy, celý váš život se točí okolo vaší rodiny, okolo péče o ní. Víte, já si myslím, že život je jen jeden a člověk musí umět také odpočívat. A problém Čečenců je v tom , že to nedělají a ani snad neumějí. Myslí jen a jen na práci .“ (Paní D.) „Víte, co se mi na vás líbí? Je dobře, že u vás jezdí lidé na dovolené. V Čečensku lidé jen pracují a pracují a jsou pak moc unaveni. Mohl bych říct, že Čečenci u nás doma prakticky nemají svůj osobní život. I když je pravda, že se to pomalu mění. Kdybychom tady jednou měli více peněz, rádi bychom to dětem taky dopřáli. No, uvidíme.“ (Pan K.)

Považuji za přínosné zmínit také výrok paní G., která přestože hodnotila Čechy pozitivně, svým postojem jasně ukazovala, že není příliš nakloněna k nějakému „škatulkování“, generalizování povahy určitého etnika:„Dostanu se do společnosti poměrně málokdy, ale můžu říct, že se mi Češi jeví velmi dobří, aktivní a velmi srdeční lidé. Ale víte, já si myslím, že všude jsou dobří a zlí lidé. Na všechny lidi se proto dívám stejně, nevšímám si kulturních rozdílů mezi pohlavími v Čečně a ČR a mezi lidmi vůbec. Všímám si jednotlivých lidí.“ (Paní G.)

A co se Čečencům na Češích nelíbilo? Někteří respondenti uvedli, že jim Češi připadají trošku chladní, že nepěstují sousedské vztahy, a to ani v rámci jednotlivých domů, natož v rámci bloků či čtvrtí; že jsou k sobě navzájem lhostejní.212 Velké nepochopení bylo mými informátory vyjadřováno rovněž vůči existenci institucí, jako jsou domovy důchodců či zařízení pro opuštěné děti – domovy dětí a kojenecké ústavy. Zejména chování západních společností vůči starým lidem je pro Čečence naprosto nepřijatelné. Zcela zásadním pravidlem Čečenců, jakožto muslimů, je totiž zachovávání úcty k rodičům, a to po celý jejich život. Většina mých informátorů se tak velmi podivuje nad společností, kde jsou staří lidé odkládáni stranou do domovů důchodců a ponecháváni samotě a zapomenutí. Manželka pana A. k tomuto nechvalnému trendu v české společnosti řekla: „U vás se nám nelíbí ty kojenecké ústavy a domovy dětí a důchodců. To v Čečně neexistuje – teda možná ano, ale jen pro Rusy. Po válce vznikla řada sirotčinců, ale většinou se dětí, které ztratily rodiče, ujali příbuzní, často i velmi vzdálení příbuzní.“ (Manželka pana A.)

Pan A. se dotkl dalšího problému, který informátoři vnímají velmi citlivě, a to problému potratů:„Nelíbí se nám potraty. I v Čečensku občas k potratům dochází, ale když Alláh chce, aby dítě přišlo na svět, má to tak být.“ (Pan A.)

Na české společnosti některým Čečencům vadil rovněž výskyt takových negativních jevů, jakými je např. přítomnost drog, alkoholu, prostituce, kasin, heren apod. Soudě z výpovědí informátorů nejsou mladí lidé v české společnosti správně vychováváni, jak například zmínila paní R.: „Popravdě řečeno, ta vaše česká mládež mi někdy dělá starosti. Je to hrozné, co oni vyvádí! 212

Pamatuji se, jak mi jedna Čečenka, která však neparticipuje na mém vzorku respondentů, říkala, jak se ihned po svém nastěhování do pražského bytu snažila navázat kontakty se sousedy, napekla jim tradiční čečenské koláče, oni však její návštěvu nikdy neopětovali.

124

Vždyť vidíte, jak už malí kluci a dívky kouří, vodí se za ruce, potulují se sami po nocích po ulicích… To se mi nelíbí“. (Paní R.)

V souvislosti s tímto tématem mne zajímalo, neobávají-li se moji informátoři jako rodiče svých dětí toho, že by jejich děti podlehly svodům výše zmíněných neřestí dnešní české mládeže. Je až překvapivé, nakolik klidně a sebejistě mi někteří respondenti odpověděli, jako například paní R. a paní D.: „Víte, to víte, že o ně máme strach, obrovský. Ale už od malička se je snažíme vychovávat tak, aby tu určitou hranici nepřešli. Někdy si říkám, že je držím až moc pod kontrolou - zejména dcery. Nepovoluji jim žádné školní výlety, školy v přírodě – jen do školy a zpět. Moc jim důvěřuju. Doufám, že se budou vždycky chovat podle toho, k čemu jsme je měli.“ (Paní R.) „Jen věřím, že se budou chovat vždy podle toho, co mají z naší výchovy zakódované. Zatím s nimi nemáme žádné problémy – ani s holkami, ani s kluky. Ale kdybychom přeci jen na něco narazili, okamžitě si balíme a jedeme domů (pozn:. do Čečenska). Tady se nám přeci jen budou vychovávat obtížněji.“ (Paní D.)

Na závěr této kapitoly bych ráda poznamenala, že zmíněné výtky, jež informátoři zmiňovali v souvislosti s charakterem české společnosti, se týkají samotné povahy moderních společností, které jsou individualizované a atomizované, nemají pochopení pro sociálně slabé a starší lidi, ani pro vytváření dlouhodobějších a pevných sociálních vztahů.

6.14. Představy o budoucnosti. Perspektiva budoucnosti v ČR, jinde, nebo návrat do Čečenska? „Moc jsme o tom, kde zůstaneme, přemýšleli. Víte, rádi bychom v Čechách zůstali, už tu máme svůj klid, střechu nad hlavou, naše děti tu mají více příležitostí. Ne, ne, nechceme se znovu stěhovat.“ (Paní R.)

Zůstat, vrátit se, či odejít do jiné země? Podstatnou úlohu v tomto rozhodovacím procesu hraje u většiny cizinců žijících v ČR, Čečence nevyjímaje, řada faktorů. U Čečenců je jedním z nejdůležitějších především rodina, respektive děti, jež jsou, jak jsme si již mnohokrát ukázali, v čečenské společnosti ústřední hodnotou. Důležitou úlohu hrají v tomto obtížném rozhodování i možnosti, jaké Čečencům poskytne ČR v oblasti uplatnění na trhu práce, seberealizace, jaké zde bude vůči nim společenské klima a mnoho dalších přístupů většinové společnosti. Zatímco v období příchodu mých informátorů šlo především o přečkání období nestability a války v Čečensku, může nastat situace, že se poměry v jejich domovině stabilizují a oni budou mít faktickou možnost vrátit se. Sami si však velmi dobře uvědomují, že učinit rozhodnutí o návratu bude den ode dne obtížnější v situaci, kdy jejich děti prožily větší část svého života v ČR a do značné míry se zde integrovaly.213 Dalo by se říci, že se skupina informátorů v otázce ohledně představ o zemi, kde definitivně zakotví, rozdělila na dvě podskupiny. Jedni se přiznali, že nehledě na vývoj v Čečensku by se rádi navždy usadili v České republice, a to především s ohledem na své děti, o většině z nichž se vzhledem k jejich nízkému věku dá již nyní říci, že tu prožily větší část svého

213

Děti mých informátorů již adaptovaly mnoho kulturních prvků, které jsou v ČR běžné, tudíž by si na jiný životní styl a rytmus obtížně znovu zvykaly.

125

života. Druhá část respondentů pokládá Českou republiku za jakési bezpečné útočiště a stále doufá, že se poměry v jejich vlasti zlepší natolik, aby se mohli do Čečenska vrátit. Většina mých respondentů, celkem osm, se přiznala, že by se již vrátit zpět do Čečenska nechtěla, a to ani za předpokladu výrazného zlepšení bezpečnostní situace v zemi. Paní F. na otázku, zda by se někdy chtěla vrátit, odpověděla:„Ne, ne. Vrátit bychom se za žádných okolností nechtěli.Dokonce uvažujeme o tom, že bychom jednou zažádali o občanství. Žít tady u vás je o tolik snadnější, o tolik modernější! Víte, jak bych to řekla…Vy jdete se vším kupředu, u nás je bohužel vývoj opačný. To bych dětem neudělala, abych je potáhla opět dozadu. Nemyslím si, že by to byla jen záležitost války, ale stavu a vývoje celé země. A další věc je, že si naše děti již na život v ČR zvykly. Kdybychom je odvezli zpět do Čečny, byly by ztraceny“. (Paní F.)

Také následující informátorky v otázce návratu či setrvání v ČR zohledňovaly především své děti, které zde již prožily značnou část svého života: „Budoucnost bych pro své děti viděla ráda v ČR, právě proto jsme již zažádali o občanství. Není tu válka, děti tu mají v životě o hodně více šancí… Nevím , možná se mýlím, ale podle mě, kdyby se vrátily do Čečny, zůstanou přesně na tom stupni, kterého tady dosáhly. Víte, ač mi to trhá srdce, myslím si, že život v Čečensku je již pro ně stejně cizí, i když pro nás s manželem to cizí nikdy nebude.“ (Paní D.) „Nechtěla bych se vrátit – především kvůli svým synům. Dostanou tu vzdělání, ožení se tu… Nemyslím, že se ještě kdy vrátíme do Čečenska.“ (Paní L.) „Moc ráda bych tu s dětmi zůstala. Chtěla bych zažádat o české občanství, proto se musím zlepšit v jazyce , musím si najít práci a pokusit se integrovat do vaší společnosti.“ (Paní G.)

Manželka pana A. se mi během našeho rozhovoru svěřila, že hlavní motivací k setrvání v ČR jsou nejen lepší životní perspektivy jejích dětí, ale především zdravotní stav malé dcerky: „Stýská se nám hrozně, nejraději bychom se domů hned vrátili, ale nemůžeme, jsme na seznamu těch, co utekli. Navíc, musíme tu zůstat kvůli naší nejmladší holčičce, která je vážně nemocná a potřebuje špičkovou lékařskou péči. Doma mi říkají, že jí nepomohou, že zemře. Tady je jí čím dál tím lépe. Má za sebou dvě operace, už chodíme dokonce na rehabilitaci….. A kam bychom se také vrátili? Měli jsme krásný dům a ten nám smetly bomby…. Snad se aspoň podaří setkání s rodiči na Ukrajině….. S manželem si hlavně přejeme, aby děti byly zdravé, aby měly lepší život a dokázaly být užitečné jiným.“ (Manželka pana A.)

O návratu zpět neuvažuje ani paní T. Ví, že by se už po návratu do Čečny nedokázala přizpůsobit novým okolnostem nebo je dokonce akceptovat: „Tady už mám přátele, se kterými mohu promluvit, s kterými mohu i nesouhlasit. Kteří smýšlí podobně jako já. Tady je ta společnost nezatížená předsudky.“ (Paní T.)

Podle svých slov se paní T. bude snažit být této společnosti prospěšná a ukázat, že je nakloněna k integraci. Jejím největším nynějším cílem je získání občanství a nespoléhání se na pomoc od státu. Kromě vize lepší perspektivy pro život svých dětí k rozhodnutí informátorů zůstat v ČR významnou měrou přispívají také další, neméně významné faktory. V makrospolečenském měřítku informátoři oceňují, že zde, jak sami říkají, „vládne pořádek, dodržují se zákony, funguje doprava a infrastruktura, je nízká nezaměstnanost“ (Pan N.; Pan A.). Jeden z respondentů, pan M., se pozastavil nad řádem, který panuje ve vztazích mezi lidmi. Dotýká se nejen oblasti platnosti zákona, ale i dalších aspektů kvality života: „Jsou tady lepší zákony, tak nějak to tu líp funguje. Když odvedete dobře práci, zaměstnavatel vám zaplatí. Víte,

126

tady v Čechách se stát více stará o své občany – je tu zdravotní, sociální pojištění, ne jako v Čečně, kde vás stát nechá ve všem samotného.“ (Pan M.)

Tyto obecně se projevující plus faktory (nebo také „pull“ faktory) nepochybně přispívají významnou měrou k rozhodnutí respondentů zůstat v ČR. Důležité přitom není, zda plus faktory, tedy doprava, zákony, služby a jiné, fungují v míře, jak je to běžné ve vyspělých demokraciích. Rozhodující je relativita těchto plus faktorů v zorném poli čečenských imigrantů ve vztahu k situaci v Čečensku. Nyní bych se ráda zabývala otázkou českého občanství, jehož získání se v současné době dostává do středu zájmu mnoha čečenských migrantů žijících v ČR. Paní T., jejíž citaci jsem uvedla na předchozí straně, není jediná, jež se rozhodla zažádat o udělení českého občanství. To mají v úmyslu také všichni ostatní informátoři, kteří hodlají v ČR trvale zůstat. Pro většinu z nich je představa nabytí českého občanství zárukou toho, že budou moci v zemi definitivně zůstat. Jsou si též vědomi toho, že občanství eliminuje jejich „cizost“. I když ji zcela neodstraní, tak alespoň formálně z nich učiní občany rovné českým občanům, neboť jak dobře vědí, občanství skýtá nejen ochranu, ale také možnost se plně podílet na „konzumaci“ práv spojených s tímto titulem. Dalším z neméně důležitých motivů k získání občanství je skutečnost, že jako občané českého státu budou mít informátoři umožněn vstup na teritorium Ruské federace, což jim skýtá možnost navštívit rodné Čečensko, kam by se v případě ponechání statusu azylanta mohli vrátit jen stěží.214 Především tento důvod přiměl také paní D. k tomu, aby o české občanství zažádala.„Už jsme byli na pohovoru kvůli získání českého občanství. Děláme to hlavně kvůli tomu, abychom se jednou, až budeme mít peníze na cestu, mohli do Čečny podívat. Jako azylanti se do země přirozeně vrátit nemůžeme, dokonce ani nemůžeme svoji zemi kontaktovat kvůli nějakému dokumentu, který bychom eventuálně potřebovali – například rodné listy… atd. (Paní D.)

Jak jsem na začátku této kapitoly uvedla, našli se i tací respondenti, kteří Českou republiku považují za dočasné útočiště a kalkulují s návratem do vlasti, až to bezpečnostní podmínky v Čečensku umožní. Například paní Z. je jednou z těch, kteří nepožádali o české občanství, neboť se, podle vlastních slov, cítí být Čečenkou. Nad otázkou, kde by chtěla prožít svůj život se krátce zamyslela a odpověděla:„Po pravdě řečeno, nechtěli bychom tu zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nemáme se tu špatně, to vůbec ne: manžel má výbornou práci, máme krásné bydlení v domečku, děti chodí do školy…. ale víte, přesto všechno je náš domov v Čečně. A co máme nejvíce na mysli je to, že by se nám tam jistě snáž vychovávaly děti.“ (Paní Z.) K respondentům sdílejícím podobný názor patří také pan K.:„Ne že by se nám tu nelíbilo. Ale víte, moc se nám stýská. V Čečensku zůstala většina našich příbuzných…. Kdyby nebyla v Čečně válka, raději bychom žili tam.“ (Pan K.)

Z výsledků analýzy rozhovorů vyplývá, že základním faktorem, který u mnoha informátorů rozhoduje o jejich definitivním usídlení v ČR, jsou děti. Jejich štěstí a životní perspektiva jsou zásadní otázkou v rozhodování o možném návratu domů. Děti se totiž od útlého věku přizpůsobují zdejšímu způsobu života, který je bezesporu pro jejich další směřování perspektivnější. Jejich blaho dokonce dokáže brzdit i úvahy o reemigraci do zemí západní Evropy, kde by jejich otcové nalezli například lépe finančně ohodnocenou práci. Mezi další faktory, které významnou měrou přispívají k trvalému usazení migrantů v ČR, jsou například fungující infrastruktura, zákonodárství a obecně uznávané principy občanské společnosti. 214

Jak jsem již vysvětlila v kapitole 6.9.3.

127

Informátoři, kteří se rozhodli z některého z výše zmíněných důvodů v ČR trvale usadit, již zažádali, popřípadě se teprve chystají zažádat o udělení českého občanství, jež jim poskytne využívání řady práv spojených s tímto titulem a rovněž možnost vycestovat do Čečenska, kam mají jako azylanti přístup zapovězen. Pouze tři z vybrané skupiny informátorů spatřují svoji budoucnost ve své vlasti, v Čečensku, kam by se v případě výrazného zlepšení bezpečnostní situace rádi vrátili, a to i s vidinou těžkostí, které by s sebou život v tamní společnosti, zcela rozvrácené válečnými konflikty a jejich následky, nepochybně nesl.

7

Závěry

Hlavním cílem této diplomové práce bylo studium integrace čečenských azylantů do české společnosti. Empirické části výzkumu, zabývajícího se výše zmíněnou problematikou, předcházelo studium jeho teoretického rámce, který se týkal deskripce historicko politického kontextu čečenské problematiky, kulturně sociálních specifik etnika a zkoumání teoretických východisek souvisejících zejména s problematikou migrace a integrace. Empirická část pak představuje výsledek analýzy celkem jedenácti výzkumných rozhovorů, jejichž cílem bylo porozumět situaci čečenských azylantů na území České republiky, především pak s kladením důrazu na individuální integrační strategie migrantů do lokální společnosti. Jak jsem již v úvodu své práce avizovala, cílem této studie nebylo pouze studium integrace Čečenců, nýbrž i odhalení průběhu dalších, souvisejících fází migračního procesu, počínaje rozhodováním o migraci a způsobem volby cílové země. Všichni dotazovaní respondenti uvedli jako hlavní důvod svého odchodu z Čečenska špatnou bezpečnostní situaci v zemi, a z toho plynoucí obavy o život svůj i svých dětí. Ani jediný z mých respondentů neprezentoval svoji migraci, respektive své rodiny jako důsledek vlastního rozhodnutí a přání hledat „lepší“ život v jiné zemi. Soudě z příběhů mých informátorů, jejich motivace opustit rodnou zemi byla vedena především „pudem sebezáchovy“, tedy rozhodnutím zachránit sebe i rodinu před psychickou i fyzickou újmou na zdraví. Co se týká otázky způsobu volby cílové země, z výsledků hloubkových rozhovorů vyplývá, že většina příchozích opouštěla svou zemi jen s minimální představou toho, kde se usadí a co je v té které zemi čeká, tudíž ani neměla možnost zvažovat výhody či nevýhody plynoucí z takového rozhodnutí. Touha opustit Čečensko kvůli neudržitelné bezpečnostní situaci byla u mnoha respondentů tak silná, že hlavní bylo odjet za každou cenu a kamkoli. Primární tedy bylo zemi opustit. Čečenci prvoplánově neemigrovali do České republiky, prvoplánově emigrovali. Příčinou tedy není pozitivní faktor Česká republika, ale především negace - opuštění Čečenska. Výsledky výzkumu nepotvrdily významnější vliv příbuzenských a přátelských sociálních sítí založených na stejném původu, jež jsou vzhledem ke krátké historii čečenské diaspory v ČR jen minimálně sociálně ekonomicky etablovány, tudíž nemohou poskytovat významnější podporu při výběru cílové destinace, ani při pomoci příchozím k adaptaci a orientaci v prostředí nové, „cizí“ společnosti. Přesto však sociální sítě v procesu migrace, zejména v její rozhodovací části, hrály svou roli. Etnické sítě, ať už v Čečně nebo v diaspoře byly významným zdrojem informací o zemích, ve kterých bylo možné při vstupu do Evropy požádat do azyl. Jak jsem již v úvodní části práce zmínila, strategie integrace Čečenců do majoritní společnosti zasazuji do širšího institucionálního rámce migrační politiky. Zajímalo mne, nakolik migranti participují na Státním integračním programu a jak hodnotí efektivitu pomoci nevládních

128

organizací zabývajících se na území ČR uprchlickou problematikou a nakolik využívají jejich pomoci. Výzkumná zjištění zveřejněná v kapitolách 6.8, 6.10. a 6.11. naznačují, že čečenská komunita na plnění SIP zodpovědně participuje, a to zejména v oblasti zvyšování jazykové kompetence (všichni migranti absolvovali alespoň nejnižší úroveň jazykových zkoušky) a v oblasti bydlení (většina migrantů využila nabídky přidělení státního integračního bytu). V oblasti integrace na trhu práce využívají migranti pomoci SIP výrazně méně, pouze dva z nich se chystají navštěvovat rekvalifikační kurzy dotované tímto programem, jejichž absolvování by jim mohlo napomoci k získání kvalifikované práce. V otázce využívání pomoci nevládních organizací, respektive jejich sociálních pracovníků, jsem na základě analýzy získaných dat dospěla k závěru, že informátoři více či méně jejich služeb využívají, a to nejen v azylových zařízeních, ale i v místě svého samostatného působení po jejich opuštění. Respondenti pozitivně hodnotí pomoc zmíněných organizací v oblasti poskytování jazykových kurzů, právní pomoci, pomoci s vyřizováním nejrůznějších dokumentů (například ohledně získání občanství), nejčastěji však oceňují dobrovolnické aktivity těchto organizací na půdě azylových zařízení. Z uskutečněných rozhovorů na dané téma je patrné, že přestože moji informátoři vnímají existenci těchto organizací jako pozitivní a nezbytnou, ne vždy jsou však spokojeni s jejich efektivitou. Organizací, jejíž činnost spatřují z hlediska vlastní integrace do majoritní společnosti, ale i z hlediska udržování vztahů s vlastní komunitou jako nejefektivnější, je organizace Berkat, jež působí v Praze. Z výpovědí informátorů však často vyplývá, že se snaží co nejvíce osamostatnit, být co nejvíce na této státní i nestátní formě pomoci nezávislými. Nyní přistupme k výsledkům analýzy hlavních výzkumných otázek, na které jsem hledala odpověď v průběhu uskutečněných jedenácti hloubkových rozhovorů. Tyto otázky se týkaly následujících čtyř tématických okruhů:
Jakým způsobem se čečenští migranti do majoritní společnosti začleňují? Jak tento proces začleňování vypadá z hlediska integrace v sociální, kulturní a ekonomické oblasti?
Jaké vykazuje čečenská komunita integrační strategie a která ze sfér výše uvedených oblastí představuje nejmenší, a která naopak hlavní překážky integrace, jež znesnadňují začleňování čečenských migrantů do české společnosti? Snaží se Čečenci za každou cenu ochránit své etnokulturní a religiózní identity, nebo jsou schopni je zcela opustit a nahradit identitami novými - tzv. diasporickými?
K jakému modelu soužití komunita směřuje - k separaci, integraci, marginalizaci či asimilaci? Jakému modelu soužití se bude pravděpodobně nejvíce přibližovat první generace Čečenců, k jejíž socializaci právě v Čechách dochází?
Jaké mají migranti představy o budoucnosti, chtějí zůstat v ČR nebo zamýšlejí návrat do vlasti? V rámci studia integrace v sociální oblasti jsem se zabývala nejen podobou a intenzitou sociálních kontaktů s majoritou, ale také otázkou, jakým způsobem čečenští imigranti reflektují českou společnost a české kulturní vzorce chování z pohledu tradičních norem a hodnot charakteristických pro své etnikum. Zároveň jsem se pokusila o deskripci současné bytové situace informátorů. Při studování těchto tří tématických okruhů jsem vycházela z předpokladu, že mají zásadní vliv nejen z hlediska sociální a kulturní integrace migrantů do české společnosti, ale rovněž z hlediska potenciálního budování nového domova. Při studiu charakteru vytvářených sociálních kontaktů jsem předpokládala, že stěžejním sociálním kapitálem migrantů budou zejména etnické sítě, jež budou mít rozhodující roli 129

v pomoci příchozím s hledáním práce, bydlení a s jejich orientací v prostředí nové společnosti. Jak jsme se již dozvěděli v závěrech týkajících se souvisejících migračních fází migrantů, ani zde, v integrační fázi migračního procesu tato hypotéza ve vyprávěních mých informátorů nenašla oporu. Etnické sítě tedy nepředstavují pro příchozí migranty výraznější oporu v procesu adaptace a orientace v prostředí nové společnosti, a to vzhledem ke krátkému působení čečenské diaspory v ČR. Většina jejích členů se na místní poměry totiž teprve etabluje. Jako významný sociální kapitál je tedy většinou informátorů pociťován zejména kontakt s majoritou, svá nová přátelství vnímají jako jeho důležitou součást, jež jim usnadňuje integraci do hlavních struktur majoritní společnosti. Význam těchto neformálních kontaktů s majoritou byl Čečenci vnímán jako důležitý zejména při hledání práce a místa bydlení. Tento fakt se také odráží na výsledcích analýzy odpovědí na otázku preference sociálních kontaktů, z nichž vyplývá, že zatímco jedna část informátorů upřednostňuje styk se svou vlastní komunitou, další, o něco početnější část, dává přednost vytváření sociálních vztahů na jiném než etnickém základě, převážně s Čechy. Je však třeba poznamenat, že udržování vztahů s lidmi stejného původu žijícími v okolí je pro mnohé informátory stále velmi významné, a to zejména z důvodu posilování jejich etnokulturní identity. Informátoři sice projevovali alespoň částečnou spokojenost se vztahy v rámci čečenské komunity a můžeme pozorovat poměrně velkou míru identifikace informátorů s jejími ostatními členy, je však třeba říci, že silnější pospolitost bychom v rámci této komunity hledali jen obtížně. Opět se zde dostáváme k otázce její krátké existence v ČR, což má za následek menší vzájemnou provázanost komunity, jejíž členové se na místní podmínky teprve etablují. Pravděpodobně ze stejného důvodu se v ČR zatím nevytvořila žádná formální čečenská organizace, jež by aktivity této komunity sdružovala, většina zde žijících Čečenců se tedy setkává buď v užším kruhu několika rodin, nebo při náboženských oslavách (zejména v době ramadánu). Mnozí vznik takové organizace velice podporují, zatím se však nenašel nikdo, kdo by inicioval aktivitu ve prospěch jejího vzniku. Předpokládám, že ačkoli Čečenci přisuzují sítím majoritní populace v jednotlivých fázích integračního procesu velký význam (chápou ji jako pojítko mezi jimi samotnými a institucionální složkou společnosti), význam kontaktů se členy vlastní komunity v průběhu integračního procesu poroste a Čečenci se ve svých strategiích začleňování do české společnosti budou méně spoléhat na podporu ze strany většinové společnosti. Čečenská komunita se v současné době nachází teprve v rané fázi, ve fázi formování sebe sama. Je otázkou, zda tato komunita nabude postavení sebevědomé formace, jež začne vyvíjet zvýšenou aktivitu ve prospěch intenzívnějších a pevnějších vztahů mezi svými členy a ve prospěch zformování čečenské národnostní organizace, jež by tyto vztahy posilovala. V souvislosti s navazováním styků a vstupováním do interakcí s většinovým obyvatelstvem jsem se zabývala rovněž otázkou, jakým způsobem čečenští migranti reflektují českou společnost a české kulturní vzorce chování, jež jsou v mnoha ohledech od těch čečenských odlišné. Na základě uskutečněných hloubkových rozhovorů jsem se dozvěděla, že informátoři téměř souhlasně na Češích obdivují jejich přístup k trávení volného času a především pak skutečnost, že umí kvalitně odpočívat a využívat volné chvilky k trávení času se svou rodinou. Naproti tomu však můžeme najít řadu výtek a nepochopení, souvisejících zejména s existencí institucí typu domovů důchodců a dětí, ale také nejrůznějších zábavních podniků v centrech měst, které podle mínění většiny informátorů ohrožují mravní vývoj dospívající mládeže. Ze strany Čečenců je rovněž patrná jistá míra nepochopení vůči nízké potřebě sociability Čechů jak v rámci rodin, tak v rámci přátelských kontaktů. Čečenská společnost má kolektivistický charakter, Čečenci jsou zvyklí žít v širokém společenství, být neustále v kontaktu s ostatními příbuznými a přáteli, tudíž je pro ně nedostatek širších sociálních vazeb v rámci české 130

společnosti poměrně tristní zkušeností. Domnívám se, že se zmíněné výtky týkají samotné povahy moderních společností, které jsou individualizované a provází je život s určitými nejistotami a riziky. Způsob vnímání české společnosti odráží obtížný způsob smiřování se Čečenců s životem v moderní společnosti, která je značně atomizovaná a individualizovaná, nemá pochopení pro sociálně slabé a starší lidi, ani pro vytváření dlouhodobějších a pevných sociálních vztahů. V průběhu rozhovorů mne také zajímalo, jak migranti vnímají postoje majoritní společnosti vůči sobě samým, případně zda zaznamenali nějaké známky diskriminace a jak se s nimi vyrovnávají. Soudě z výpovědí informátorů mohu říci, že se ani tak nezajímají o to, jak česká společnost přistupuje k cizincům obecně. Zajímá je pouze postoj konkrétních lidí, se kterými přicházejí pravidelně do styku. A právě v těchto sférách kontaktu s majoritní populací má velká část Čečenců větší či menší negativní zkušenosti s přístupem Čechů ke své osobě. Pocity diskriminace pociťovali migranti zejména v okolí azylových středisek, kde se cizinci stávají poměrně často terčem útoků ze strany majority. Pozitivní je však zjištění, že tyto občasné ataky ustávají po získání samostatného bydlení v jednom z větších měst ČR, kde je již tradičně pociťována větší tolerance vůči zdejším etnickým menšinám. Ve svých rozhovorech jsem nemohla rovněž opomenout otázku bydlení informátorů, které je stejně jako jeho lokace podmínkou přístupu k dalším oblastem integrace do lokálního prostředí. Bylo zjištěno, že většina respondentů bydlí v bytech přidělených státem na základě udělení azylu (respektive trvalého pobytu), další žijí v pronajatých bytech, kde platí komerční nájemné majiteli, pouze jeden z informátorů žil v době rozhovoru v integračním azylovém středisku, v němž čekal na přidělení státního integračního bytu. Soudě z výpovědí informátorů mohu konstatovat, že většina z nich je se stávající bytovou situací spokojena až na dílčí stížnosti, týkající se velikosti či dispozice přidělených integračních či pronajatých bytů. Integrace migrantů v kulturní oblasti souvisí zejména s uchováváním klíčových prvků etnické a náboženské identity, případně utvářením prvků nových, jejichž spojení vede k formování nové, tzv. „diasporické identity“. V souvislosti s touto problematikou mne zajímalo, nakolik silně svoji identitu, ať už etnickou, či religiózní migranti vnímají a nakolik kladou důraz na její uchování v kontextu moderní společnosti. Dále jsem se zabývala následujícími čtyřmi tématickými okruhy, které se dotýkají procesu neustálé konfrontace původní identity migrantů se zmíněnou identitou „diasporickou“, která se pozvolna vytváří v souvislosti s kontaktem s majoritní populací, jejími normami a hodnotami. Těmito tématy jsou přejímání nových kulturních znaků české společnosti v oblasti českých zvyků a svátků, otázka preference užívaných jazyků, míra přeměny tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace, reflexe výhod a nevýhod plynoucích z absence rozšířených rodinných sítí a vliv této skutečnosti na každodenní život migrantů a v neposlední řadě otázka striktně tradiční výchovy čečenských dívek, která má ve své zdařilé podobě vést výlučně k endogamním svazkům mladých lidí. Co se týká subjektivně vnímané identity informátorů, ti jsou nejen coby muslimové nositeli silně pociťované náboženské identity, ale zejména starobylé identity etnokulturní, z nichž obojí se řídí mnoha zásadami a pravidly. A právě tato pravidla a zásady Čečenci v prostředí nové společnosti intenzivně vyjednávají. Způsob žití dle pravidel je konfrontován s realitou obklopující majoritní společnosti. V prostoru vyjednávání platnosti těchto zásad nalézáme různé obranné, konfrontační nebo reformní reakce s cílem ospravedlnit jejich univerzální platnost, postavit je do základů společnosti nebo je přizpůsobit novým životním nárokům. Z výpovědí informátorů je zcela zřejmé, že upřednostňují identitu etnickou před identitou náboženskou, v čečenské komunitě se tedy více než islám uplatňuje solidarita na základě etnické blízkosti a s tím 131

související udržování tradičního způsobu života jejích členů. Respondenti velmi důrazně deklarují svůj „obrozenecký vztah“ k národu, jazyku a tradicím, což jsou zásadní atributy silně pociťované etnokulturní identity. Ta je budována především na základech, které vycházejí z koncepce „čečenství“ přinesené z Čečenska. V konfrontaci s českou společností však některé momenty vystupují jako transparentnější, jako například hrdost, vztah k rodině a k vlastní komunitě jako celku. Další problém, kterým jsem se v rámci rozhovorů s informátory zabývala se týkal otázky, dochází-li ze strany čečenských imigrantů k přejímání nových kulturních znaků české společnosti v oblasti národních tradic, zvyků a svátků. Z výsledků výzkumu je patrné, že Čečenci žijící v České republice neustále vyjednávají svůj přístup k přejímání těchto nových kulturních znaků české společnosti. Považuji za poměrně překvapivé zjištění, že vzhledem k poměrně krátké existenci komunity v ČR a jejím silným vazbám na vlastní enicko-religiózní tradice se od místních tradičních křesťanských svátků a zvyklostí s nimi spojených většina informátorů nedistancuje, ba naopak. K poměrně vstřícnému postoji vůči osvojení si těchto zcela nových tradic a zvyklostí přispívá jistě skutečnost, že informátoři byli rovněž v Čečensku v každodenním kontaktu s „cizími“, ruskými pravoslavnými tradicemi a svátky, a to pod vlivem ruské majority, z nichž některé přijali zcela za své a někteří z informátorů je dodnes slaví souběžně s muslimskými a nyní i křesťanskými svátky. Celé dvě třetiny informátorů se přiznaly, že na slavení „našich“ křesťanských svátků (zejména Vánoc) v určité míře participují, zbylá jedna třetina je reflektuje, ale ponechává jejich slavení na Češích. Ti, kteří svátky slaví, mají jednu zásadní věc společnou: z výpovědí je zřejmé, že jakkoli důsledně respondenti svátky slaví, dělají to převážně s ohledem na své děti, které se s nimi setkávají ve školách a školkách a které patrně pozitivně reagují na všechny typy svátků a oslav bez ohledu na jejich náboženský či národnostní původ. V souvislosti se studiem okruhu otázek týkajících se integrace migrantů v kulturní oblasti jsem se nemohla nezabývat problematikou, jaký jazyk má v komunikaci mezi členy rodiny dominantní postavení, zda čeština či čečenština a nedochází-li k zapomínání rodného jazyka dětmi. Z uskutečněných rozhovorů jasně vyplývá, že všemi informátory je kladen velký důraz na používání rodného jazyka jakožto uchovávání jednoho z nejdůležitějších atributů čečenské kulturní identity. V rodinné komunikaci je tedy čečenština stále upřednostňována, přestože mezi dětmi je nejčastěji jako komunikační jazyk slýchán jazyk český. Soudě z výpovědí informátorů, je zcela zřejmé, že si existenci tohoto problému velmi dobře uvědomují, a že je pouze na nich, aby své děti měli k aktivnímu používání rodného jazyka, který je včetně „živých“ čečenských tradic jedním z mála pojítek s jejich domovem v prostředí české společnosti. Dále jsem se zabývala otázkou, do jaké míry dochází k přeměně tradičních rolí čečenských mužů a žen v procesu migrace. Dozvěděla jsem se, že čečenská společnost mezi úlohou muže a ženy v rodině výrazně diferencuje, což plyne především z tradičního patriarchálního uspořádání čečenské rodiny. Tato patriarchalita vztahů je patrná ve všech rodinách mých informátorů. Nebylo těžké vysledovat, že pojem ženství je v první řadě spojován s rolí ženy jako dobré manželky, matky a hospodyně v domácnosti, zatímco pojem mužství je primárně asociován s představou muže jakoochránce a živitele rodiny. Specifická očekávání ohledně zmíněných rolí mužů i žen v čečenské společnosti patří bezesporu mezi nejdůležitější ukazatele příslušnosti k etnické identitě Čečenců, vycházela jsem tedy z předpokladu, že bude zachování tohoto tradičního uspořádání v rodině jedním z nejzásadnějších úkolů migrantů v prostředí nové společnosti. Je třeba si však uvědomit, že proces migrace, zejména té nedobrovolné, často zcela nabourává dřívější jistoty týkající se partnerských vztahů, pozic v rodině a společnosti, a často také vede k novému uspořádání rolí mezi partnery. Zajímalo mne 132

proto, jak na tyto nové okolnosti reagují moji informátoři. Na základě provedených rozhovorů nebylo těžké zjistit, že v procesu migrace skutečně došlo k avizované transformaci v diferenciaci klíčových rolí obou pohlaví, přičemž nebylo obtížné ty nejdramatičtější změny identifikovat. Výzkumné závěry ukázaly, že v procesu migrace dochází k totální degradaci stěžejní role čečenského muže jako živitele rodiny. Zjistila jsem, že tato skutečnost překvapivě nemá kořeny v samotném procesu migrace spojeném se životem ve zcela odlišné společnosti, ale již v době válečných událostí, které zcela narušily tradiční role obou pohlaví a vztahy jako celek. V průběhu migrace pak dochází k dalšímu posilování marginalizace této hlavní mužské role, kdy je pro muže opět velice obtížné finančně zaopatřit své rodiny, což má za následek rozhodnutí žen spolupodílet se s společně s muži na rodinném rozpočtu. Muži se tak musí vyrovnávat s nově nabytou rolí svých partnerek, a to rolí žen jako částečných živitelek rodin. Je pouze otázkou, jak se s touto situací někteří muži vyrovnají, přestože většina z nich vidí v daném řešení jedno pozitivum, a to finanční. Velmi pravděpodobně totiž dojde k vyjednávání dalších rolí v rodině v důsledku větší vytíženosti pracujících žen – vyvstane potřeba zapojení se mužů do dosud ryze ženských prací, a to do péče o domácnost a o děti. Je tedy patrné, že život v migraci přináší pro obě pohlaví zcela nové příležitosti i omezení. Zmíněné příležitosti jsou ženami chápány ve smyslu větších možností vzdělávání se a participace na trhu práce, než tomu bylo v Čečensku. Tato situace obvykle vyvstává spíše z potřeby zlepšit finanční situaci rodiny než z emancipačních snah čečenských žen prosadit se ve stejné sféře jako jejich muži. Zmíněná omezení jsou podle mého názoru spjata právě s těmito nově nabytými aktivitami žen, které někdy bývají z pohledu mužů stavěny do konfrontace s jejich tradiční rolí matek a manželek. V kontrastu s tím, co může být někdy spatřováno jako větší možnosti pro ženy, nedobrovolná migrace tedy často omezuje prostor pro muže, zejména v oblasti rodiny, kde obvykle ztrácejí svoji výhradní pozici živitele rodiny. Zdá se mi, že se ženy jeví jako více flexibilní co se týká přijímání nových rolí než muži, kteří jsou pevněji spjati s patriarchálními normami domova. Čečenské ženy jsou velice silné a schopné, jsou matkami, vzornými manželkami a snaží se uspokojovat všechny rodinné potřeby. Je až překvapivé, že tyto změny v životech žen nijak významně neovlivnily ideály ženství spojované výhradně s jejich rolí v domácí sféře. Ale také ženy se v exilu změnily. Snaží se pokračovat ve vykonávání věcí tak, jak je činily doma: starají se o výchovu dětí, o domácnost a manžela a dokonce se někdy snaží přivydělat si nějaké peníze, aby zlepšily rodinný rozpočet. Snaží se tedy více či méně naplňovat představu svých tradičně ženských rolí a navíc se přizpůsobit novým okolnostem přijímající společnosti. Jejich manželé jsou však často v pozici, kdy nemohou uživit, podporovat a ochraňovat svoji rodinu tak, jak tomu bylo v Čečensku před válkou. Ve většině případů se sice uplatnili na trhu práce, ale nejsou často schopni rodinu zaopatřit v té míře, aby již nebylo potřeba dalšího participanta na rodinném rozpočtu. Někteří z nich jsou však ochotni přizpůsobit se novým podmínkám a akceptovat nové role a nové povinnosti uvnitř rodiny, jako například trávit více času se svými dětmi a podílet se na domácích pracích, což vyplývá z většího vytížení žen. Myslím si, že tento fakt jasně dokládá, že je nesprávné domnívat se, že jsou všichni čečenští muži „uvězněni“ v patriarchálních ideologiích. Na základě získaných poznatků se domnívám, že tradiční patriarchální normy, které definují ženskou a mužskou pozici v rodině, nejsou neměnnými entitami. Je totiž patrné, že jsou ze strany mých informátorů činěny z hlediska těchto tradičních zákonů určité ústupky, a to s ohledem na situaci v migraci, která si to žádá. Další z otázek, kterou jsem se zabývala, se týkala reflexe výhod a nevýhod plynoucích z absence rozšířených rodinných sítí a jaký má tento fakt vliv na každodenní život migrantů. V Čečensku byli moji informátoři součástí kolektivit širších rodinných sítí, jež jim poskytovaly 133

podporu, pomoc a zároveň vytvářely rámec pro ty nejužší interpersonální vztahy. Nedobrovolná migrace je procesem, který existenci těchto vztahů zcela nabourává, odděluje totiž od sebe i ty nejbližší členy rodiny. Bylo zcela zřejmé, že toto odloučení od rodinných příslušníků bude pro migranty znamenat ohromnou citovou ztrátu spojenou se steskem po domově. V průběhu výzkumu však vyvstaly na povrch zcela nové okolnosti, které mají spojitost s absencí těchto vazeb. Ty totiž, tak jak jsem předpokládala, v sobě integrují stěžejní roli sociální kontroly (zejména ze strany starších členů rodiny), uplatňovanou vůči ostatním členům rozšířených rodin, což má zásadní vliv na tradiční způsoby chování a jednání v každodenní interakci rodin. V migraci se Čečenci, kteří zde vytvářejí často pouze tzv. nukleární rodiny, nacházejí mimo dosah této sociální kontroly, s čímž jsou spojeny jisté diference od tradičně uplatňovaných behaviorálních tendencí. Jde především o dva zásadní zlomy v každodenním životě migrantů. Tím prvním je vytvoření zcela nové kategorie, a to volného času. Volný čas je pro západní společnosti zcela běžným fenoménem, pro většinu informátorů měl však v jejich domově zcela okrajový význam. Z výsledků provedených rozhovorů vyplývá, že v ČR se stal volný čas zcela novou a vítanou doménou života migrantů, kteří již neomezují své aktivity výlučně na sféru domácnosti a práce tak, jak tomu bylo v Čečně. Soudě z radostně znějících výpovědí informátorů ohledně „nově nabytého“ volného času jsem usoudila, že je tato nová zkušenost migranty považována za jeden z nejpozitivnějších důsledků života v emigraci. Informátoři si nejvíce pochvalují skutečnost, že od doby, co žijí sami jen jako nejužší rodina, mají daleko více času sami na sebe, na společně strávený čas na výletě do přírody, procházce po městě atd. Za další důležitý zlom v životě migrantů souvisejícím s absencí sociální kontroly ze strany starších členů rodiny lze považovat skutečnost, že je jim poskytnut větší prostor pro čistě individuální rozhodnutí činěná v souvislosti s každodenním chodem domácností, případně rozhodnutí zcela osobního rázu, a to nehledě na mínění ze strany okolí. Toto mínění je často utvářeno s ohledem na pravidla chování plynoucí ze zvykového práva, která v Čečensku prostupují životem každého Čečence a jejichž leckdy až úzkostlivé dodržování je obecně chápáno jako projev úcty a respektu vůči starším členům rodiny či starším obecně. Z analýzy rozhovorů na dané téma by se dalo velmi zjednodušeně říci, že nejsou-li zde v ČR, v novém domově migrantů starší rodinní příslušníci či jiné starší osoby přítomny, projevů úcty a respektu vůči jejich osobě není třeba a je tedy pouze na samotných aktérech migrace, jaká pravidla a normy týkající se tradičně definovaného způsobu chování zůstanou integrální součástí jejich životů. Přestože i v ČR zůstává řada těchto tradičních zvyklostí nezměněna - například pohostinnost, projevování úcty k ženě ze strany mužů a respektu žen vůči svým protějškům jako „hlavám domácností“, dochází k přerodu některých z nich ve zvyklosti formované tlakem okolní moderní společnosti. Je tedy zřejmé, že absence rozšířených rodinných sítí s sebou nese pozitivní i negativní dopady na život migrantů v novém prostředí. K těm pozitivně vnímaným změnám patří z pohledu informátorů větší prostor k využití volného času, který se v prostředí naší společnosti stal pro migranty zcela novým fenoménem. Ke stejně pozitivní změně došlo rovněž v oblasti způsobů chování, které je v Čečensku korigováno existencí tradičních norem a zásad, jenž jsou jeho neměnnou složkou. Nyní však v Čechách dochází k přehodnocování těchto tradičních norem a hodnot, jejichž dodržování se v původním prostředí vázalo především na přítomnost starších rodičů a dalších příbuzných, kteří však v současném životě migrantů nefigurují. Zároveň však migranti pociťují obrovský stesk po domově – po svých rodičích a dalších příbuzných, kteří byli v Čečně integrální součástí jejich života. V souvislosti se silným vnímáním etnické identity, jíž Čečenci zdůrazňují před identitou náboženskou, vyvstává jeden z nejzávažnějších problémů čečenských migrantů, týkajících se jejich začleňování do lokální společnosti. Týká se striktně tradiční výchovy dívek, která má ve 134

své zdařilé podobě vést výlučně k endogamním svazkům mladých lidí, jejichž hlavním smyslem je předejít tolik obávanému „rozmělňování“ čečenské národnosti. Tuto přísnou výchovu čečenských dívek ústící ve sňatek s partnerem stejné národnosti považuji za jedinou výraznou segregační tendenci v chování Čečenců v prostředí české společnosti. Dívky jsou již od malička drženy v patřičné distanci od svých vrstevníků - chlapců, rodiče je často nepouštějí na školní výlety, ani jiné převážně vícedenní akce pořádané školami, a to ve snaze zamezit jakémukoli bližšímu kontaktu obou stran. Tímto způsobem jsou mladé dívky často vystavovány značnému nepochopení ze strany svých vrstevníků a do jisté míry jsou rovněž separovány od svého okolí. Co se týká integrace informátorů v ekonomické oblasti, z analýzy jejich výpovědí je zřejmé, že si zejména čečenští muži, kteří jsou v současné době hlavními participanty na pracovním trhu, důležitost svého pracovního uplatnění velmi dobře uvědomují, neboť více než jedna polovina práceschopných respondentů (tedy kromě žen v domácnosti a těch, kteří mají zdravotní omezení) disponuje stálým zaměstnáním, zbylá část pak vykonává příležitostné brigádnické práce. Informátoři, kteří doposud na pracovním trhu neuspěli, vyvíjejí velkou snahu k získání práce – zvyšují si svou jazykovou kompetenci, navštěvují kurzy práce s počítačem a někteří se chystají absolvovat rekvalifikační kurzy. Přes poměrně vysoký vzdělanostní a kvalifikační status vykonává velká část respondentů nekvalifikovanou manuální práci na regulérním či neregulérním pracovním trhu, zejména na stavbách či v továrnách a službách. Důvodem, který je mými informátory nejčastěji prezentován jako hlavní překážka v dosažení kvalifikované práce, je v první řadě nedostatečná jazyková kompetence, ale také status cizince, který je spojován s nejrůznějšími obtížemi nejen byrokratického charakteru. Avšak i vykonávání nekvalifikované práce má z pohledu informátorů pozitivní přínos: pomůže rodinám překlenout nejdramatičtější období ekonomické nouze, otevírá také příležitosti pro vytváření sítí sociálních vztahů. Vzhledem k motivaci, kterou jsem u většiny informátorů registrovala v souvislosti se zvýšením dosavadní kvalifikace se dá očekávat, že by se alespoň někteří z nich mohli ke dříve vykonávaným pozicím v ČR vrátit. Je však třeba upozornit na skutečnost, že k dosažení tohoto cíle bude nezbytné podstatné zvýšení jazykové kompetence čečenských mužů, jimž český jazyk činí ve srovnání s čečenskými ženami větší obtíže a je tudíž zásadní překážkou možného „povýšení“. Dalo by se tedy říci, že informátory můžeme z hlediska prosazení se na českém trhu práce považovat za uspokojivě integrované, samozřejmě až na zmíněné neodpovídající kvalifikační zařazení pracovníků. Bylo by však mylné se domnívat, že prosazení se na českém pracovním trhu patří pro čečenské migranty k prioritám z hlediska naplňování představ o „správném“ průběhu integračního procesu, tak jak je někdy prezentován nejrůznějšími odborníky v této oblasti. Otázka zaměstnanosti a výdělku peněz je u mentality čečenských mužů svázána zejména s otázkou cti a prestiže ohledně zabezpečení materiální stránky vlastní rodiny, jež je jejich zásadním úkolem vyplývajícím z jejich neměnné role muže jako živitele rodiny. Doposud jsem se zmiňovala zejména o participaci čečenských mužů na trhu páce, povšimněme si nyní integračních strategií čečenských žen v dané oblasti. Jak již bylo řečeno, většina informátorek se v současné době nachází s dětmi v domácnosti. V kapitole zabývající se participací čečenských azylantů na trhu práce mne zajímalo, nakolik se tato otázka v prostředí nové společnosti bude týkat také čečenských žen, pro které je z hlediska tradičního postavení typická zejména jejich role matek a pečovatelek o domácnost, děti a manžela. Na základě uskutečněných rozhovorů jsem zjistila, že se všechny mé informátorky hodlají aktivně podílet na výdělečných aktivitách svých rodin, a to bezprostředně potom, co budou všechny z jejich dětí školou povinné. Je namístě zmínit, že toto jejich rozhodnutí bylo vždy učiněno za souhlasu manželů, kteří po racionálním zhodnocení situace usoudili, že by zapojení jejich manželek na trhu práce mohlo více či méně přispět ke zlepšení obvykle bídných rodinných rozpočtů. K uspění 135

informátorek na trhu práce může přispět jak dobrá jazyková kompetence (která je leckdy lepší, než u jejich manželů), tak absolvování řady kurzů, které přispívají ke zvyšování jejich kvalifikace. V integračních strategiích Čečenců můžeme sledovat dvojí tendenci. Za prvé, a to především, se jedná o silnou motivaci k uchování vlastní etnokulturní identity, jíž migranti kladou v pomyslné „migrační hierarchii hodnot“ na první místo. Migranti učinili jakýsi výběr vlastních neopomenutelných znaků identity, které by si v prostředí hostitelské země rádi uchovali. Za druhé je z chování migrantů patrná snaha o začlenění se do hlavních struktur společnosti. Jak se dále dozvíme, tato tendence v některých případech představuje menší či větší formu ústupku ze strany některých atributů etnokulturní identity, jež ustupují do pozadí v zájmu využití nových příležitostí a splnění příslušných očekávání diktovaných přijímající společností. Co se týká první - dominantní tendence informátorů, dochází k udržování těch specifik, která tvoří základní rámec jejich etnokulturní identity. Jedná se zejména o snahu uchování rodného jazyka, tradiční výchovu čečenských dívek, uchovávání stěžejních prvků národní kultury – čečenských tradic a zvyklostí, snahu o zachování základní diferenciace partnerských rolí a o udržování kontaktů s vlastní komunitou v diaspoře, ale i v Čečensku. Začleňování do hlavních struktur společnosti pak probíhá na úrovni participace na trhu práce, zvyšování kompetence českého jazyka, aktivního hledání vyhovujícího bydlení, vyhledávání kontaktů s majoritní populací a přejímání některých kulturně národnostních zvyklostí a tradic v oblasti křesťanských svátků. Tyto jednotlivé kategorie integrace do majoritní společnosti nepředstavovaly pro většinu informátorů výraznější problém, neboť participace na nich pro Čečence neznamená nutnost činění ústupků z hlediska prosazované etnokulturní identity. Poněkud jiná je však situace týkající se transformace partnerských rolí a přijetí některých prvků „západního“ životního stylu jako například nového fenoménu trávení volného času. Tyto kategorie již v přístupech čečenských migrantů značně diferencují, neboť předpokládají menší či větší míru ústupků týkajících se některých méně či více významných atributů etnokulturní identity. Co se týká přeměny partnerských rolí, je nutno si uvědomit, že definice, které předepisují pozici žen a mužů v rodině v procesu nedobrovolné migrace jsou založeny na tom, jak byly tradičně v těchto rodinách definovány v zemi původu. Toto tvrzení v praxi znamená, že podle toho, jaká pravidla byla danou rodinou nastavena již v zemi původu, z této podoby se předpokládá vyjednávání pravidel nových, pozměněných, která plynou z nového prostředí v emigraci. V procesu migrace se s vyjednáváním nových rolí budou lépe vyrovnávat ty páry, které již v zemi původu měly jejich méně tradiční uspořádání, činily tedy menší požadavky z hlediska uchovávání tradičních prvků etnické identity. To znamená, že nebyl činěn tak striktní rozdíl mezi rolemi ženy a muže, ale na povinnosti partnerů páru bylo nahlíženo z hlediska momentální potřeby. V tomto případě tedy ustupují do pozadí některé tradiční přístupy týkající se etnokulturní identity - konkrétně chápání tradiční role mužů a žen, a to v zájmu naplnění očekávání majoritní společnosti, pro niž je zcela běžné vzdělávání žen a jejich participace na trhu práce a zapojení mužů také do jiných než výdělečných aktivit – například v oblasti výpomoci s dětmi a s domácností. Jak vyplývá z provedených rozhovorů, ne každý z informátorů je však této myšlence přeměny tradičních rolí v zájmu vyhovění hlavním trendům přijímající společnosti ochoten vyhovět. Podobná situace nastává v případě akceptování některých prvků „západního“ životního stylu – jako například volného času, u žen nového způsobu oblékání, změn v projevovaném 136

chování mužů vůči svým ženám a dětem a změn v každodenním životě informátorů, které, jak jsem již uvedla, souvisejí s absencí sociální kontroly ze strany rozšířených rodinných sítí. I zde dochází ke konfrontaci tradičních hodnot s těmi, které prosazuje moderní společnost. Výsledek této konfrontace je většinou informátorů činěn ve prospěch využití některých nových příležitostí, jež jim česká společnost nabízí, pouze zlomkem informátorů pak ve prospěch uchovávání tradičních hodnot. Jde o ty, kteří nehodlají činit zásadnější ústupky týkající se kulturně etnické identity. Čečenci vstupují do interakcí s českým kontextem a jejich trajektorie začleňování jsou velmi pestré. Jaké tedy komunita vykazuje integrační strategie, směřuje k integraci, asimilaci, marginalizaci nebo separaci ? Výzkumná zjištění naznačují, že Čečenci reagují na český kontext různě – snaží se však za každou cenu ochránit své etnokulturní a religiózní identity, nejsou schopni je zcela opustit. Na základě tohoto zjištění se domnívám, že jejich začleňování do české společnosti v současné době nenabývá ani podoby asimilace, ani marginalizace, jejichž zásadním předpokladem je ztráta a opuštění etnicity. Důsledná asimilace či marginalizace je rovněž obtížná pro Čečence jako muslimy, nedokáží se totiž vzdát ani svého muslimství. V obou případech by se se svým „odpadlictvím“, a to jak v případě odklonu od tradičních hodnot, jež jsou integrální součástí jejich etnicity, tak od islámské věrouky, jen těžko smiřovali. K integraci dospívají ti Čečenci, kteří se dokáží do české společnosti začlenit a přitom neopouštějí svoji etnokulturní identitu. Tito Čečenci vykazují poměrně velkou míru ochoty začlenit se a přizpůsobit se ve všech studovaných sférách, tedy jak ve sféře ekonomické, tak kulturní i sociální. Úspěšná integrace v těchto sférách předpokládá alespoň dílčí úspěchy v uspění na trhu práce, vytváření interpersonálních vztahů s majoritním obyvatelstvem, přijetí některých svátků a tradic a také naučení se českému jazyku. Čečenci, jejichž způsoby chování vůči společnosti mají integrační tendence, také pochopili, že život v české společnosti skýtá řadu výhod. Otevřeli se některým změnám, avšak neoslovily je individualistické hodnoty. Většina azylantů tvrdí, že se nikdy nestanou Čechy, vědí, že budou Čechům rovni pouze v případě získání českého občanství, o které již velká část z těch, kteří mají v úmyslu v ČR zůstat natrvalo, zažádala, případně se zažádat chystá. Vůle po plnoprávném členství ve společnosti, snaha uchovat si svou etnokulturní identitu a snaha se začlenit jsou významnými prvky integrace. Většina Čečenců tedy prochází složitým procesem integrace. Z jejich příběhů je zřejmé, že uchování původní reality je možné i za akceptování reality nové. Jedná se však o velmi obtížný proces, neboť je zřejmě snazší přiklonit se k jednomu ze dvou krajních pólů – asimilaci nebo separaci. Ale i zde se nedá v některých případech hovořit o čisté integraci. Objevuje se snaha vymezovat se vůči individualistickým hodnotám moderní společnosti, což vede ke zdůraznění etnokulturních identit a jejich většímu vymezování vůči českému kontextu. Důsledkem je objevování určitých prvků separace, mezi něž patří zejména požadavky k vytváření endogamních svazků. Tyto prvky separace souvisí především se snahou zachovat si jak náboženskou, tak především etnickou identitu v prostředí ateistické a individualistické společnosti, která s sebou nese určitá rizika pro každodenní život. Je však otázkou, k jaké formě začleňování bude vykazovat tendence první generace Čečenců, kteří se již v prostředí migrace narodili a nyní zde procházejí procesem socializace. Je třeba si uvědomit, že většina dětí informátorů prožila v Čechách značnou část svého života či se dokonce v průběhu emigrace narodily. Není možné nereflektovat socializaci těchto mladých Čečenců v českém prostředí, zejména v souvislosti se zapomínáním čečenského jazyka. Rodiče proto v zájmu zachování čečenské identity svých dětí dbají na to, aby byly socializovány 137

především v prostředí rodiny. Rodinná konverzace v čečenském jazyce, čtení čečenských pohádek, připomínání a dodržování čečenských tradic a zvyků, povídání o domově - to jsou nejčastěji užívané strategie k zachování čečenské kulturní identity dětí. Některé rodiny kladou nemenší význam na udržování identity náboženské, snaží se tedy své děti vychovávat v souladu s hodnotami islámu. Snaha o zachování kulturní identity je však v případě dětí konfrontována s jejich začleněním do vzdělávacího systému majoritní společnosti, kde dochází ke konfrontaci odlišných kulturních vzorců jednání v kontaktu s českými vrstevníky. Zde se děti socializují do prostředí modernizované organizace a často musí čelit poznámkám o své odlišnosti. Ve škole si nacházejí přátele a důkladně se seznamují s českým prostředím. Děti jsou tedy souběžně socializovány do dvou vzájemně odlišných realit. Z této „nové reality“ má většina rodičů velké obavy, přestože to na sobě často nedávají znát. Generace mladých Čečenců se tak ocitá ve složité situaci. Učí se mezi oběma výše zmíněnými realitami přecházet, a to tak, aby vyhověly nárokům na ně kladeným jak ze strany rodiny, tak ze strany kontaktu s majoritou. Můžeme si představit, jak velké nároky jsou na ně kladeny a jak obtížně musí tato generace mezi odlišnými realitami manévrovat. Otázkou je, jakým způsobem se bude dále identita těchto dalších generací utvářet – jestli se přikloní na jednu či druhou stranu nebo budou profitovat z umění „přepínat“ a volně přecházet mezi oběma odlišnými realitami. Rozhodně však dojde k vyváření nové diasporické identity. Otázkou však zůstává: stane se nová generace nositelem modernosti, kterou si osvojovala v rámci vzdělávacích systémů, nebo generací, která perspektivu modernosti zcela odmítá? Na základě výchovných strategií mých informátorů se dá předpokládat, že k procesu asimilace pravděpodobně nedojde ani u této generace. Spíše se bude jednat o různé mezistupně asimilace, které budeme dále nazývat semiasimilací. Tito Čečenci se jistě stále budou hlásit k islámu a k hodnotám utvářejícím jejich tradiční čečenskou identitu, ale je možné, že se již nebudou řídit všemi jejich pravidly (tedy jak islámu, tak národních tradic) upravujících každodenní život. Semiasimilace je také strategií, která bude Čečencům usnadňovat život v českém prostředí. Čečenci se budou přizpůsobovat v oblastech, které jim budou působit největší potíže a zdůrazňovat jejich odlišnost. Perspektivy budoucnosti jsou mými informátory nahlíženy z hlediska dvou možností: natrvalo se usadit v ČR, nebo se vrátit do Čečny. Podle postojů k návratu do Čečny lze informátory rozdělit do dvou skupin: jedni se již natrvalo do Čečny vrátit nechtějí, druzí návrat plánují, ale zatím existují důvody, proč v ČR zůstat. Silnou motivací k návratu do Čečny je pro tuto skupinu informátorů především vazba na rozšířené příbuzenské sítě, silné vnímání národní identity a vhodnější prostředí pro výchovu dětí v duchu původních - nezměněných čečenských tradic a hodnot. Z analýzy také vyplynulo, že motivy k migraci jsou v průběhu migračního procesu neustále reinterpretovány v závislosti na mnoha faktorech. Mění se například percepce situace v Čečensku, vnímání vlastní pozice v rámci přijímající společnosti i osobní životní situace. Důležitým faktorem působícím na reinterpretaci motivů migrace je zakotvenost jedince v sociálních, zejména rodinných sítích. Čas je dalším důležitým faktorem ovlivňujícím percepci návratu jako více či méně reálné možnosti v souvislosti s integrací dětí i dalších členů rodin v nové společnosti. Zatímco na začátku šlo mnohým rodinám o přečkání období nestability a války v Čečně, dnes se z jejich pohledu situace nepatrně mění. Učinit rozhodnutí o návratu je pro většinu informátorů den ode dne obtížnější v situaci, kdy jejich děti prožily větší část svého života v Česku a do značné míry se zde integrovaly. Rodinné vazby tedy nejsou jen motivací, ale často také překážkou návratu do Čečenska, a to zejména s ohledem na děti informátorů. V jejich vyprávěních byly vztah k dětem 138

a jejich integrace do české společnosti vnímány jako nejdůležitější faktory bránící rodině v návratu do Čečenska. Rodiče reflektovali socializaci svých dětí v české společnosti, příležitosti, jež jim tato společnost nabízí a s tím související důsledky, jež by pro ně měl návrat do Čečenska. Děti migrantů jsou první generací, která navštěvuje české školy, učí se jazyk, přizpůsobuje se společenským zvyklostem. Tito mladí Čečenci prošli českým školstvím a nepoznali realitu zemí, z nichž pocházejí jejich rodiče a prarodiče. Jejich identita je konstruována za jiných okolností, než u generací, které byly socializovány v zemích původu. Jejich rodiče tedy zvažují, do jaké míry by dětem návratem do jejich rodné země ublížili. Přestože čečenské děti mnohdy ovládají rodný jazyk, orientují se v tradicích a zvyklostech, nebyl by pro ně návrat do Čečny návratem domů, ale naopak vytržením z domova, který si vytvořily v České republice. S ohledem na výše uvedené skutečnosti již většina informátorů budoucnost svých dětí jednoznačně spojuje s pobytem v Česku. Ví, že jsou jejich děti v ČR již zvyklé a že jim zdejší život nabízí více možností a příležitostí k jejich vzdělávání, uplatnění na trhu práce a obecně lepší životní podmínky.

8 Shrnutí Čečenské imigranty lze vcelku charakterizovat jako poměrně bezproblémové, se zájmem o aktivní zapojení do hlavních struktur majoritní české společnosti. Toto začleňování probíhá na úrovni participace na trhu práce, zvyšování kompetence českého jazyka, aktivního vyhledávání vyhovujícího bydlení, vyhledávání kontaktů s majoritní populací a přejímání některých kulturně národnostních zvyklostí a tradic v oblasti křesťanských svátků. Tyto jednotlivé kategorie integrace do majoritní společnosti nepředstavovaly pro většinu informátorů žádný problém. Naproti tomu přístupy k přejímání některých prvků životního stylu majoritní společnosti a transformace tradičních partnerských rolí, jež je obvykle vyžadována v souvislosti s participací na výše zmíněných kategoriích, jsou informátory posuzovány velmi rozdílně, což je rovněž patrné z jejich odlišných individuálních strategií v této oblasti integrace. Tyto kategorie tedy v přístupech migrantů značně diferencují, a to proto, že participace na nich předpokládá, na rozdíl od prvně zmíněných, menší či větší míru ústupků ohledně některých tradičních atributů etnokulturní identity, s čímž ne všichni informátoři souhlasí. Co je však pro všechny informátory společné, a to bez ohledu na individuální integrační strategie ve výše zmíněných kategoriích, je udržování těch národnostních specifik, která tvoří základní rámec jejich etnokulturní identity. Jedná se zejména o snahu uchování rodného jazyka, tradiční výchovu čečenských dívek vedoucí k endogamním svazkům, uchovávání stěžejních prvků národní kultury – čečenských tradic a zvyklostí, snahu o zachování základní diferenciace partnerských rolí a o udržování kontaktů s vlastní komunitou v diaspoře, ale i v Čečensku. Co se týká modelu soužití, ke kterému migranti směřují, dá se s ohledem na charakter začleňování Čečenců do majoritní společnosti usuzovat, že komunita prochází procesem integrace s jistými prvky separace. Většina z nich totiž vykazuje větší či menší míru ochoty k začleňování se do hlavních struktur české společnosti, a to jak ve sféře ekonomické, sociální, tak i kulturní. Všichni pak souhlasně usilují o uchování své etnokulturní a religiózní identity, jichž nejsou ochotni se vzhledem k hrdosti na svůj původ vzdát. Někteří informátoři zjistili, že život v české společnosti skýtá řadu výhod, a že je dobré jít určitým změnám vstříc, zejména v těch oblastech, které by mohly být potenciální třecí plochou s majoritní populací (jmenujme

139

například zmiňované změny v tradičním pojetí partnerských rolí, nebo přejímání určitých prvků „západního“ životního stylu). Vzhledem k povaze islámu, který Čečenci vyznávají, jenž klade důraz na význam širších pospolitostí, Čečence celkem pochopitelně neoslovily individualistické hodnoty prosazované zdejší moderní společností. S touto skutečností pravděpodobně souvisejí také výše zmiňované prvky separace, v nichž se objevuje snaha vymezovat se vůči individualistickým hodnotám moderní společnosti, což často vede k ještě výraznějšímu zdůrazňování etnokulturních identit a jejich většímu vymezování vůči českému kontextu. K nejvýznamnějším prvkům separace čečenského etnika v rámci české společnosti patří zejména požadavky komunity k vytváření endogamních svazků, a to nejen s cílem zajištění kontinuity existence tohoto etnika, které je již desítky let systematicky decimováno, ale i s cílem zachování jeho etnicko-religiózní identity v emigraci. Potíže v začleňování čečenské komunity do majoritní společnosti spatřuji právě v souvislosti se zmíněnými prvky separace. Ty, jak již bylo zmíněno, souvisejí zejména s preferencí utváření endogamních svazků v rámci čečenské komunity. Jestliže souhlasíme s názorem, že jsou mezietnické sňatky cizinců s majoritní populací tím nejpřirozenějším krokem vedoucím k úspěšnému začlenění cizinců do většinové společnosti, pak lze tvrdit, že tento přístup upřednostňování endogamních svazků může ve svém důsledku vést až k segregaci etnika od majoritní společnosti Co se týká vnímání perspektivy budoucnosti, více než dvě třetiny informátorů se přiznávají, že by se již do Čečenska nevrátily, a to ani za předpokladu výrazného zlepšení bezpečnostní situace. Je dobře známo, že Čečenci kladou velký důraz na základní hodnotu, kterou je rodina. A právě ta, respektive děti, jsou prvkem, který rozhoduje o jejich definitivním usídlení v Česku. Jejich štěstí a životní perspektivy jsou pro jejich rodiče těmi hlavními motivačními faktory, proč v Čechách zůstat. Tito informátoři si dobře uvědomují, že jejich děti již adaptovaly mnoho kulturních prvků, které jsou v ČR běžné, a že by si na jiný životní styl a rytmus již obtížně znovu zvykaly. Za několik let lze předpokládat u respondentů, kteří u nás zůstanou, silnější integraci, případně zmíněnou semiasimilaci. Domnívám se, že potomky mých informátorů bude v poměrně krátkém časovém horizontu možno považovat za integrované a akulturované, ovšem s některými zvláštnostmi. Procesům akulturace a integrace jistě napomáhá, podle imigrantů, otevřenost české společnosti vůči nim a tolerance jak etnická, tak náboženská. Přesto jsou rozdíly mezi čečenskými imigranty a Čechy v mnoha směrech veliké, liší se především celkovým stylem života a pohledem na něj. Předpokládám však, že by Čečenci mohli v mnohém naplňovat představu Čechů o tom, jací by měli být imigranti přicházející do České republiky.215 Většina Čechů považuje za důležité, kromě přijetí způsobu života „obvyklého“ v Česku, především pracovní užitečnost imigrantů, dobré vzdělání a znalost češtiny. Tři posledně jmenované kvality Čečenci splňují, což může být jedním z důvodů, proč by mohli být českým okolím přijímáni vstřícně. Na závěr je třeba si uvědomit, že migrační proces Čečenců není ještě zdaleka ukončen, proto je nutné tuto studii chápat pouze jako nahlédnutí do tohoto procesu v jeho určité fázi. 215

Podle dat European Social Survey (2002/2003) 86 % Čechů považuje za důležité, aby imigranti přijali způsob života obvyklý v Česku, pro 79 % je důležité, aby disponovali pracovními dovednostmi, které Česko potřebuje, pro zhruba 60 % je důležité, aby měli imigranti dobré vzdělání, uměli česky a v Česku žila jejich rodina. Méně důležité je naopak podle českých respondentů to, zda budou imigranti pocházet z křesťanské kultury, budou bohatí a bílí (vlastní výpočty).

140

Vzhledem k poměrně krátké migrační historii Čečenců v ČR bude zajímavé sledovat další vývoj jejich strategií integrace, zejména vývoj procesu začleňování do české společnosti v generaci dětí čečenských migrantů. Doufám, že se mi díky této diplomové práci podařilo proniknout do problematiky, která není v povědomí české veřejnosti příliš známá. Daná problematika v průběhu psaní práce přinášela řadu dalších otázek a problémů, které nebyly zmíněny či důkladně analyzovány, což přináší prostor pro další bádání a zkoumání.

141

9 Použitá literatura a ostatní informační zdroje Alexander, J.C. (1988): Core Solidarity, Ethnic Outgroup and Social Differentiation. In J.C. Alexander (ed.) Action and its Environment. Towards a New Synthesis. New York: Columbia Press. Anthias, F., Yuval-Davis, N. (1992): Racialized boundaries: Race, nation, gender, colour and class and the anti-racist struggle. London and New York: Routledge. Baar, V. (2002): Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus? Ostrava: Tilia. Barša, P. (1999): Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Barša, P., Baršová, A. (2005): Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Baršová, A. (2005): Multikulturalismus a politiky integrace přistěhovalců v Česku. (online). (cit. 15.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955274 Berger, Luckman (1999): Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Berry, J. W.: A Psychology of Immigration, in Journal of Social Issues: 3/2001(roč. 57): 615-631. Boyd, M.: Family and Personal Networks In International Migration: Recent Developments and New Agendas, in International Migration Review: 3/1989 (roč.23): 638-664. Boyle, P., K. Halfacree, V. Robinson (1998): Exploring Contemporary Migration. New York, Addison Wesley Longman. Brabcová, K. (2005): Azylová politika ČR.. Diplomová práce. Praha: FSV UK. Brettel, B.C., J. Hollifield (2000): Migration Theory. Talking Across Disciplines. New York: Routledge. Castles, S., Miller, M. J. (1998): The Age of Migration. Houndmills: Macmillan Press Ltd. Castles, S.: Towards a Sociology of Forced Migration and Social Transformation, in Sociology: 1/2003 (roč.37): 13-34. Cohen, R. (1997): Global Diasporas: An Introduction. London: Routledge. Cohen, A. P. (2000): The Symbolic Construction of Comunity. London: Routledge. Gall, C., Thomas de Waal (2000): Čečensko: vítězství a prohry. Praha: Themis. Hendl, J. (2005): Kvalitativní metodologie. Praha:Portál. Herspring, D. (2003): Putin's Russia: Past Imperfect, Future Uncertain. Oxford.

142

Horáková, M. (2000a): Srovnávací analýza migračních politik. Vstupní analýza. Praha: VÚPSV. Horáková, M. (2000b): Vývoj pracovních migrací v České republice. Praha: VÚPSV. Horáková, M. (2001): Zaměstnávání cizinců v České republice. Část I. – Integrace cizinců na trhu práce v České republice. Praha: VÚPSV. Horáková, M. (2003): Mezinárodní migrace a migrace cizí pracovní síly. Praha: VÚPSV. Chobotová, R. (2005): Protection of Chechens in the Russian Federation and Europe. The Hague, The Netherlands. Jenkins, R. (1996): Social Identity. London: Routledge. Joly, D.: Odyssean and Rubicon Refugees: Towards a Typology of Refugees in the Land of Exile, in International Migration: 6/2002 (roč.40): 3-23. Joppke, C., E. Morawska (2003): Integrating Immigrants in Liberal Nation States: Policies and Practices, in C. Joppke, E. Morawska (eds.). Towards Assimilation and Citizenship: Immigrants in Liberal Nation-states. Houndmills: Palgrave Macmillan. Kadiev, B.: Historie čečenské emigrace, in Zpravodaj Asociace uprchlíků v ČR: 2/2006: 14 -16. Klimeš, L. (1994): Slovník cizích slov. Praha: SPN. Klvaňová, R. (2006): Na cestě za důstojným životem: motivy a strategie migrace Arménů žijících v Brně. Diplomová práce. Brno: FSS MU. Kropáček, L. (2006): Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad. Lásková, M. (2006): Nezletilí cizinci bez doprovodu v ČR v kontextu mezinárodní migrace. Diplomová práce. Praha: FSV UK. Leontyeva, Y. (2004): Ukrajinská komunita v České republice. Diplomová práce. Praha: FSV UK. Levin, M. (2006): Chechen Migration and Integration in Ukraine. Fulbright Research Fellow. Macura M., Alphonse L. MacDonald and Werner Haug (2005): The New Demographic Regime. United Nations, New York and Geneva. Madar, Z. a kol. (1995): Slovník českého práva. Praha: Linde. Massey et. al.: Theories of International Migration: A Review and Appraisal, in Population and Development Review: 3/1993 (roč.19): 431-466. Matsuoka, A., Sorenson, J. (1999): Eritrean Canadian Refugee Households as Sites of Gender Renegotiation. In D. M. Indra (Ed.), Engendering Forced Migration: Theory and Practice (str. 218241). New York and London: Berghahn Books.

143

Meissner, D. (1993): International Migration Challenges in a New Era. The Trilateral Commission. New York. Mikšová, M. (2003): Azylová politika České republiky v kontextu mezinárodní migrace a azylové politiky Evropské unie. Diplomová práce. Brno: FSS MU. Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky (2005): Severní Kavkaz. Všeobecná úřední zpráva o Severním Kavkazu. Informace Ministerstva zahraničních věcí Nizozemska. Praha. Miovský, M. (2003): Příručka k provádění výběru metodou sněhové koule (Snowball Sampling). Rada Evropy. Murphy, R.F. (2001): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství. Musil, J.: Obtížné hledání rovnováhy, in Přítomnost: 4/2002 (roč.22): 28-29. Portes, A.: Social Capital: Its Origins and Applications in Modern Sociology, in Annual Review of Sociology: 24/1998: 1-24. Portes, A., J. De Wind.: A Cross-Atlantic Dialogue: The Progress of Research and Theory in the Study of International Migration, in International Migration Review: 3/2004 (roč.38):828-851. Procházková, P. (2003): Aluminiová královna: Rusko - čečenská válka očima žen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Ritchey, P. N.: Explanations of Migration, in Annual Review of Sociology: 2/1976: 365-403. Sam, D.L. (2002): Cross - cultural Psychology: Immigration, Aculturation and Adaptation in Nordic Countries. Jyvaskyla: University of Jyvaskyla. Sartori, G. (2005): Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: Dokořán. Schmitter Heisler, B. (1992): The Future of Immigrant Incorporation, in Vertovec, S. (ed.) Migration and Social Cohesion. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited. Souleimanov, E.: Jsi horší než tvoje žena (o postavení žen v čečenské společnosti), in Na východ od Aše: 7/2005:26. Souleimanov, E. : Sociální struktura čečenské společnosti, in Nový orient: 2/2006a:2-6. Souleimanov, E.: Meziválečné Čečensko (1996-1999), wahhábismus a příčiny dagestánské invaze, in Mezinárodní vztahy: 2/2006b: 49. Szaló, C. (2002): Proces kulturní asimilace a konstrukce identity přistěhovalců, in T. Sirovátka (ed.) Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova universita a Georgetown. Szczepaniková, A. (2004): Gender on the Move: Gender and Family Relationships among Chechens in the Czech Refugee Camp. Budapest, Hungary: Central European University, Department of Gender Studies.

144

Šafrová, J. (2005): Politika zaměstnávání cizinců v ČR v kontextu současných trendů migrace a migračních politik v globalizujícím se světě. Diplomová práce. Praha: FSV UK. Šilhavá, Z., Gális R. (2004): Čečensko.Uprchlický čtvrtletník Nesehnutí. 1/2004 (roč.1). (online). (cit. 5.4.2008). Dostupné na adrese: http://nesehnuti.cz/cz/vyrocni/2004/www/cz/pres/pres1_04.pdf Šišková (ed.) (2001): Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. Šubrt, J. (2001): Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie: sociologické teorie druhé poloviny 20. století. Praha: ISV. Tollarová, B. (2006): Integrace cizinců v Česku: pluralita, nebo asimilace? Biograf (39): 107 odst. (online). (cit.15.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.biograf.org/clanky/members/clanek.php?clanek=v3902 Tollarová, B. (2006a): Trh práce a cizinci. Chomutov: Technologický park Chomutov. Topinka, D. (2007): Integrační proces muslimů v České republice – Pilotní projekt. Ostrava. Uherek, Z. a kol. (2002a): Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky: Integrace azylantů. Etnologický ústav Akademie věd České republiky. Uherek, Z. a kol. (2002b): Vzdělávací programy pro uprchlíky.Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Uherek, Z. a kol. (2005): Integrace azylantů a efektivita státního integračního programu. Výzkumná zpráva Etnologického ústavu AV ČR. Praha: Etnologický ústav AV ČR. UNHCR (1999): Uprchlické ženy. Praha. UNHCR (2004): Asylum Levels and Trends in Industrialized Countries. Praha. Velký sociologický slovník (1996). Praha: Karolinum. Vítková, L.a kol. (2000): Čečensko. Příručka o zemích původu pro potřebu Správy uprchlických zařízení MV ČR. Vodáková, A., Maříková H., Petrusek M. (2000): Sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství.

Internetové zdroje Bartnik, A. ( 25.11.2004): Refugees Integration in Enlarged Europe – Polish and Czech Experiences. (online). (cit. 3.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.iips.cz/uploads/ss_akce/V4agnieszka_bartnik.doc Bez závoje – islám, muslimové a „ostatní“. Definice slova „umma“ (online). (cit. 20.5.2008). Dostupné na: http://unveiled.blog.cz/0801/palestino-umma-stoji-za-tebou

145

Klvačová, P. (24.11.06): Nikdy nebudu dokonalá: vyprávění o úspěšném zvládnutí českého jazyka. (online). (cit. 5.2.2008). Dostupné na: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1956982 Kohout, P. (2005): „Stárnoucí Evropa a imigrace“. Příspěvek přednesený na konferenci Stárnoucí Evropa a imigrace. Praha, 5. 5. 2005. (online). (cit.8.2.2008). Dostupné na adrese: http://www.evropskehodnoty.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=19 Kostlán, F. (2003): Čečenci na pranýři aneb o kultuře médií. (online). (cit. 3.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.blisty.cz/2003/5/14/art13991.html Human Rights News. Russian Federation/Chechnya: Human Rights Concerns for the 61st Session of the U.N. Commission on Human Rights. (online). (cit. 12.11.2007). Dostupné na adrese: http://hrw.org/english/docs/2005/0310/russia10298.htm Referát na konferenci v Senátu parlamentu ČR (7.3. 2006). Praha. Současná situace v Čečensku a podmínky pro zahraniční pomoc. Přednášejí: Kohoutková, P, Vršovský T., Souleimanov E.(online).(cit.10.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.jaromirstetina.cz/senat/konference/soucasna-situace-v-cecensku-a-podminky-prozahranicni-pomoc.html Seznam encyklopedie. Definice slova „hidžáb“ (online). (cit. 20.5.2008). Dostupné na: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/475991-hidzab. Souleimanov, E. (17.1.2006): O fenoménu kavkazofobie a čečenofobie v ruské společnosti. Prague Watchdog. (online). (cit.22.1.2007). Dostupné na adrese: http://www.watchdog.cz/index.php?show=000000-000015-000006-000014&lang=3 SOZE (online). (cit. 2.4. 2008). Dostupné na adrese: http://soze.cz/hezkycesky/showpage.php?name=nab Státní integrační program. (online). (cit. 3.4.2008). Dostupné na adrese: http://www.czechkid.cz/si1220.html Statistiky zveřejněné Odborem azylové a migrační politiky MVČR. Počty udělených azylů příslušníkům jednotlivých národností v letech 1990 – duben 2008. (online). (cit. 5.6.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/6pr_04.html Statistiky zveřejněné Odborem azylové a migrační politiky MVČR. Počet žadatelů o mezinárodní ochranu podle roků zahájení řízení. Červenec 1990 – duben 2008. (online). (cit. 5.6.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/9zpl_04.html Statistiky zveřejněné Odborem azylové a migrační politiky MVČR. Řízení o odnětí azylu (7/19904/2008) – aktuálně platné azyly k 30.4. 2008. (online). (cit. 5.6.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/statistiky/2008/uprch04/7akt_04.html The Situation of Chechen Asylum Seekers and Refugees in Poland and Effects of the EU Dublin II Regulation. A report by Barbara Eber (Bielefeld Refugee Council), Barbara Gladysch (Mothers for Peace) and Benita Suwelack (North Rhine – Westphalia Refugee Council); published in February 2005. (online). (cit.9.2.2008). Dostupné na adrese: http://www.chechnyaadvocacy.org/refugees/Refugees%20in%20Poland%2002-2005.pdf

146

UNHCR 2004. Slovakia: Bulletin. (online). (cit. 6.3. 2008). Dostupné na adrese: http://www.unhcr.sk/Documents/b2004.pdf Výzkum postavení cizinců na trhu práce, provedený Evou Stehlíkovou a Helenou Konopáskovou. (online). (cit. 22.2.2008). Dostupné na adrese: www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2074206 Wikipedia – definice pojmu „šaría“ (online). (cit. 20.5.2008). Dostupné na adrese: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ar%C3%Ada Zákon č. 325/1999 Sb. (online). (cit.24.5.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/sbirka/2007/zakon_12.html Zákon č. 326/1999 Sb. (online). (cit.24.5.2008). Dostupné na adrese: http://ftp.multikulturnicentrum.cz/data/img/90b74a740253a6345915a21b30f092fe.rtf Zákon o azylu č. 2/2002 Sb. (online). (cit.24.5.2008). Dostupné na adrese: http://www.mvcr.cz/sbirka/2007/zakon_12.html

147

10

Přílohy

Příloha 1. Mapa Čečenska 216

216

Mapa dostupná na adrese: http://www.iwpr.net/index.php?apc_state=hen&s=o&o=caucasus_map.html

148

Příloha 2. Fotografie 217

217

Autorem fotografií je ruský fotograf Igor Palmin. Fotografie byly pořízeny v čečenské části Kavkazu na hranicích s Gruzií. Fotografie autora dostupné na adrese http://www.mtu-net.ru/photo/eng/page3.htm

149

150

151