UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PRÁCE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA

KATEDRA SOCIÁLNÍ PRÁCE

Eliška Chalupová

PŘÍSPĚVEK NA PÉČI PRO LIDI S DUŠEVNÍ PORUCHOU

Obor: Forma studia: Akademický rok: Vedoucí diplomové práce Oponent diplomové práce Datum obhájení: Výsledek obhajoby:

Sociální práce prezenční 2008/2009 M g r . Anna Sabatová Ph.

P

R

O

H

L

A

Š

U

J

I

,

že tuto předloženou diplomovou práci jsem vypracovala zcela samostatně a cituji v ní veškeré prameny, které jsem použila.

V Praze, dne 30. 7. 2009

Ráda bych poděkovala vedoucí mé práce Mgr. Anně Šabatové Ph.D. za pomoc a věcné připomínky při zpracování této práce. Dále děkuji Prof. Ing. Karlovi Koubovi DrSc. A JUDr. Miroslavě Koubové a také rodině a přátelům za podporu a pomoc při psaní této práce. Poděkováni také patří všem respondentkám a respondentům, kteří byli ochotni poskytnout mi rozhovor.

Ú v o d ....................................................1 1. P o j m y ............................................... 3 2. Duševně nemocný a jeho potřeby ..................... 5 2.1. Bydlení.......................................... 6 2.2. Práce............................................ 8 2.3. Volný čas..................................... 10 3. Zákon o sociálních službách ...................... 12 3.1. Zákony platné před rokem 2007 ................. 12 3.2. Základní pojmy zákona o sociálních službách.... 13 3.3. Cíle zákona o sociálních službách............. 15 3.4. Obsah zákona o sociálních službách............ 15 4. Příspěvek na p é č i .................................19 4.1. Nárok na příspěvek na péči a jeho výplata.... 19 4.2. Příjemce příspěvku a jeho povinnosti..........20 4.3. Stupně závislosti na péči a výše příspěvku....21 4.4. Řízení o příspěvku na péči.................... 25 5. Praktická č á s t .................................... 28 5.1. Představení organizace Bona o.p.s............. 29 5.2. Výzkumná metoda............................... 30 5.3. Příspěvek na péči pro duševně nemocné.........36 5.4. Možné překážky duševně nemocných v řízení o příspěvku na péči................................... 39 6. Zhodnocení situace a návrhy řešení ............... 55 6.1. Shrnutí........................................ 59 Z á v ě r ................................................ 60 Seznam použitých zdrojů ............................. 63

Úvod

Téma diplomové práce jsem si zvolila na základě své dlouhodobé praxe v chráněném bydlení pro lidi s duševní poruchou, provozovaném společností Bona o.p.s. V roce 2007, kdy začal platit zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, jsem se stále častěji setkávala s tím, že klientům s duševní poruchou nebyl přiznán příspěvek na péči. Tento příspěvek je však pro uživatele služby chráněného bydlení velmi důležitý, aby si mohli „koupit" služby, které potřebují. Od 1. 1. 2007 si provozovatelé sociálních služeb účtují za tyto služby poplatky. Společnost Bona je nucena vybírat poplatek za službu i od uživatelů, kterým nebyl příspěvek na péči přiznán. V praxi to tedy znamená, že uživatelé, kteří tento příspěvek nepobírají, musí platit, kromě nájemného a stravného, také poplatek za sociální služby ve výši dvou tisíc korun měsíčně. Důsledkem toho se někteří uživatelé dostávají do dluhů. Hlavní problém vidím v tom, že posuzování závislosti na péči je více zaměřeno na úbytek tělesných funkcí, čemuž také odpovídají jednotlivé úkony, které jsou u žadatelů o příspěvek na péči hodnoceny (např. chůze po schodech, mytí těla). Toto hodnocení nevyhovuje potřebám duševně nemocných, u nichž jsou tělesné funkce zachovány. Cílem této diplomové práce je nalezení a zhodnocení překážek, se kterými se mohou lidé s duševní poruchou potýkat při získávání příspěvku na péči. Chtěla bych se podrobněji podívat na jednotlivé kroky od podání žádosti o příspěvek na péči až k jeho přiznání či zamítnutí a zjistit tak, které části tohoto procesu mohou dělat duševně nemocným problémy. V první, teoretické části diplomové práce se budu zabývat potřebami duševně 1

nemocných a také se zaměřím na popis platné legislativy. Podívám se podrobněji na zákon o sociálních službách, jeho hlavní cíle a jevy, které upravuje. Dále se zaměřím na příspěvek na péči, popíšu průběh řízení o příspěvku na péči a podmínky jeho získání. V

druhé, praktické části se zaměřím na rozbor

informací získaných z praxe s duševně nemocnými. V této části se zaměřím na konkrétní překážky a problémy se kterými se mohou duševně nemocní při získávání příspěvku na péči setkat. Tyto překážky mohou být způsobeny systémem, který dostatečně nereaguje na specifické potřeby duševně nemocných. V závěru práce se pokusím zjistit, v kterých částech řízení o příspěvku na péči mohou mít duševně nemocní potíže, a pokusím se navrhnout opatření, která by pomohla takovým potížím předcházet a řešit je.

2

1. Pojmy

Na tomto mistě bych ráda vymezila některé pojmy, které budu ve své práci používat. Tématem diplomové práce je příspěvek na péči pro lidi s duševní poruchou, a to zejména pro dlouhodobě duševně nemocné. „Dlouhodobě duševně nemocní jsou ti jedinci, kteří trpí duševní poruchou (organické poškození CNS, schizofrenie, depresivní nebo manická porucha, paranoidní či jiná psychóza) či jiným onemocněním, které se může stát dlouhodobým a může snížit funkční kapacitu či nepříznivě ovlivňuje tři a více z následujících základních aspektů denního života: osobní hygienu a sebeobsluhu, směřování (cíle), mezilidské vztahy, sociální transakce, učení a reakci, ekonomickou soběstačnost."

(Goldman, 1981 in

Liberman, 1988 in Matoušek, 2005). Dalším důležitým pojmem je příspěvek na péči. Tento pojem nyní uvedu pouze pro úplnost, jelikož o něm budu pojednávat dále v samostatné kapitole. Příspěvek na péči je poměrně nová dávka a je vyplácena ve čtyřech stupních a nárok na něj je založen na posouzení schopnosti osoby zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti. Podstatou a účelem příspěvku na péči je přispět osobám, které jsou pro svou nepříznivou situaci závislé na pomoci jiné osoby, na zajištění potřebné pomoci, zejména prostřednictvím služeb sociální péče.

(Michalík, 2009) Dalším pojmem, který bych zde ráda upřesnila, je

schizofrenie. Jak jsem již uvedla, téma své práce jsem si zvolila na základě praxe v chráněném bydlení v Boně o.p.s. Zde, stejně jako v ostatních chráněných bydleních, jsou převážně klienti trpící schizofrenií. Dle Slovníku psychiatrických termínů (2004), je schizofrenie porucha charakterizovaná výraznými a 3

charakteristickými deformacemi myšlení, vnímání a afektů, které jsou nepřiměřené nebo otupené. Jasné vědomí a intelektová kapacita jsou obvykle uchovány, ač během doby může dojít k určitým kognitivním defektům. Porucha postihuje nejzákladnější funkce, které dávají jedinci pocit individuality, jedinečnosti a sebesměřování. Nejintimnější myšlenky, city a počiny jsou často pociťovány, jako by druzí lidé o nich věděli anebo je sdíleli, to dává vznik bludům, že postižené myšlení a jednání ovlivňují nadpřirozené síly způsobem, který je často bizarní. Průběh schizofrenie může být procesuální, nebo v atakách (epizodách) s následným progredujícím nebo trvalým defektem, nebo jde o jednu nebo více atak s následnou plnou remisí. Slovník sociální práce (2003) ještě uvádí, že čím častěji se nemoc opakuje, tím pravděpodobnější je devastace osobnosti a sociální izolace. Základní formou léčby je dlouhodobé podávání speciálních léků, neuroleptik a psychoterapie posilující sociální dovednosti. Právě lidé trpící schizofrenií, jsou nejčastějšími klienty služby chráněné bydlení. Chráněné bydlení je služba vhodná pro klienty dlouhodobě nemocné, kteří však nepotřebují plnou péči ústavního zařízení. V chráněném bydlení je klientům poskytována asistence při zvládání péče o sebe a o domácnost, v takovém bydlení žije často více osob společně. Definice chráněného bydlení dle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách: „Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení."

4

2. Duševně nemocný a jeho potřeby

Osobní zkušenost s duševní nemocí je pro každého člověka zásahem do života. Pokud se jedinec s nemocí vypořádá s pomocí lékařů a rodiny a jeho zdravotní stav nevyžaduje hospitalizaci, nebo pokud se nemoc objeví jednou a víc se již neopakuje, může to pro člověka znamenat pouze nepříjemnou zkušenost. Pokud se ale duševní nemoc opakuje, zhoršuje a vyžaduje opakované či dlouhodobé hospitalizace, pak nemoc často ovlivní běžný život člověka, tak jak na něj byl zvyklý před nástupem nemoci. V takovém případě je nutná velká podpora okolí, zejména rodiny. Pokud však rodina z nějakých důvodů nemůže či nechce fungovat jako opora pro duševně nemocného, nastupují profesionální pracovníci. Průběh duševní nemoci bývá často ovlivněn také sociální situací nemocného; vzniká proto potřeba péče nejen zdravotní, ale také sociální. Většina lidí s psychickými problémy potřebuje od sociálního pracovníka cílenou pomoc. Komplexní zdravotně sociální péči potřebují zejména ti lidé, jejichž fungování je kvůli duševním problémům omezeno ve více oblastech po delší dobu, tedy lidé dlouhodobě duševně nemocní (Matoušek, 2005) . Dlouhodobě duševně nemocní žijí většinou v domácím prostředí, kde se o ně stará rodina, či v psychiatrických léčebnách. Na kvalitu života duševně nemocných má vliv nejen onemocnění, ale také prostředí, ve kterém člověk žije. Při dlouhodobých hospitalizacích, kdy nejsou rozvíjeny návyky potřebné pro fungování v běžném životě, se může objevit hospitalismus, způsobený kombinací vlivů duševního onemocnění a prostředí. Podle slovníku sociální práce je hospitalismus „adaptace klienta na dlouhodobý pobyt

5

v léčebném, podpůrném nebo výchovném ústavním prostředí, doprovázená oslabováním sociálních dovedností potřebných pro život mimo ústav. Hospitalismus představuje jedno z velkých rizik ústavní péče." (Matoušek, 2003). Úkolem sociálních pracovníků může být, mimo jiné, i zmírnění hospitalismu a snaha o vrácení duševně nemocných zpět do běžného života. Lidé s duševní poruchou mají stejné potřeby jako ostatní. Je to zejména potřeba bydlení, práce a plnohodnotného využívání volného času.

2.1. Bydleni

Oblast bydlení může být pro lidi s duševní poruchou těžko řešitelným problémem. Klienti, pobývající delší dobu v léčebně, často nemají kam jít, a proto zde zůstávají déle, než by bylo potřeba. Může to být způsobeno například tím, že je rodina nechce zpět, nebo přijdou o vlastní bydlení. Velkým problémem může být také nedostatek financí. Duševně nemocní často pobírají invalidní důchod a jejich možnost výdělku je omezená. V

České republice žijí duševně nemocní v domácím

prostředí, v léčebnách nebo v zařízení sociálních služeb. Někteří duševně nemocní lidé se v důsledku svého onemocnění stanou úplnými bezdomovci. V

každé fázi života má člověk, ať už zdravý či

duševně nemocný, jiné potřeby vztahující se k bydlení. Intervence v oblasti bydlení, by měla tyto potřeby respektovat. Probstová (Matoušek, 2005) dělí potřeby duševně nemocných spojené s bydlením podle etapy klientova života, podle jeho funkční kapacity a potenciálu rozvoje. Tomu mají odpovídat i jednotlivé druhy podpory v bydlení.

6

Lidé žijící v domácím prostředí mohou být mladí lidé, žijící s rodiči. Tito lidé jsou v období „startu do života". S tím souvisí snaha oddělit se od rodiny, získat dovednosti potřebné k samostatnému fungování, vybudovat si vlastní sociální síť (přátelé, kolegové, partner), najít své cíle a zaměření. V tomto období je komplexní péče včetně podpory v bydlení rozhodujícím momentem pro jejich budoucnost. Skupinové bydlení může být v tomto případě řešením, jelikož odpovídá typu bydlení, který mladí lidé běžně vyhledávají. U těchto klientů je důležitá také práce s rodinou. Další skupinou klientů žijících doma jsou lidé, kteří zvládají běžné životní situace jen s malými problémy. Často využívají služeb jednoho odborníka, nej častěji psychiatra či psychologa. Jejich fungování v běžném životě nemusí být omezeno, v zátěžových situacích však mohou postrádat schopnosti k jejich vyřešení, a mohou se tak dostat do bludného kruhu domovléčebna. Pomoc, kterou v takové situaci potřebují, může být časově omezena na dobu zvládnutí zátěže, musí však být dostatečně komplexní. Klienti žijící doma mohou být také lidé, u nichž již nemoc naopak výrazněji ovlivnila funkční kapacitu včetně pracovního potenciálu. Tito lidé se mohou cítit izolováni. Podpora, kterou potřebují, má být zaměřena na obnovení sociálních dovedností a na vytvoření či rozšíření sociální sítě. Poslední skupinou klientů jsou ti, kteří žijí dlouhodobě v institucích, a to často ze sociálních důvodů. Jsou to ti, kteří ztratili zázemí, nebo ti, jejichž domácí situace a prostředí je nevyhovující. Tito lidé potřebují vytvořit nové zázemí. Mohou mít problémy s péčí o sebe samé. Chybí jim často sociální dovednosti

7

a dovednosti potřebné k samostatnému fungování, které ztratili důsledkem dlouhodobého pobytu v institucích, nebo je nikdy nenabyli. Pro tyto klienty může být řešením chráněné bydlení s velkou mírou podpory, která by měla být dlouhodobá.

2.2. Práce

Duševně nemocný se může uplatnit na běžném pracovním trhu a zaměstnavatel ani o nemoci nemusí vědět. Při své práci s klienty jsem se často setkávala se situací, kdy klienti svou nemoc před zaměstnavatelem zamlčeli. Měli obavy, že v případě, kdy by jejich nadřízený o nemoci věděl, mohl by klientovi dát výpověď. Tyto obavy často pramenily z dřívějších zkušeností a byly tedy opodstatněné. Duševně nemocný člověk tedy raději o své nemoci nemluví a často funguje v zaměstnání bez větších problémů. Ty však mohou nastat v případě akutní fáze nemoci, kdy se chování duševně nemocného jeví okolí jako nepochopitelné, podivné. „Duševně nemocný člověk je vystaven omezením, která na něj klade jeho nemoc, a navíc nese i břímě sociálního hodnocení své choroby. Takové hodnocení má kořeny v kultuře, nerozlišuje mezi jednotlivými případy a přetrvává.

(...) Jednotlivý nemocný nese takové

předsudky často bez vlastního přičinění, nemůže se jich zbavit a jsou součástí jeho údělu. Jsou trvalou značkou: stigmatem." (Baudiš, Libiger, 2002) Stigmatizace duševně nemocných může vést ke strachu zaměstnavatelů takového člověka přijmout. Může tak vést k diskriminaci duševně nemocných na trhu práce. „Důsledkem diskriminace jsou potíže duševně nemocných se získáním a udržením zaměstnání a problémy s bydlením nebo jen s nalezením přístřeší." (Baudiš, Libiger, 2005)

Duševně nemocný je v jiném postaveni než člověk s tělesným postižením. Stav duševně nemocného se mění, je více či méně nestálý. Akutní fáze nemoci může mít za následek delší pracovní neschopnost, není však pro fungování a adaptaci v pracovním procesu takovou zátěží jako trvalé změny psychiky, které dlouhodobou duševní nemoc provázejí. „Pro mnohé klienty je největší obtíží každodenní boj s dlouhodobými poruchami kognitivních funkcí, pozornosti, emocí. Závažné jsou poruchy v oblasti sebeprožívání, poruchy vztahování se k lidem. Tyto potíže mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat."

(Matoušek, 2005) Asi nejčastějším

řešením ztráty pracovních schopností je přiznání invalidního důchodu. Invalidní důchod se tak často stává jediným příjmem duševně nemocných. „Přiznání plné invalidity je pro některé duševně nemocné stigmatem, kterému se brání ze všech sil, někdy i bez ohledu na svoje možnosti. Pro jiné nemocné je invalidita jednou z mála jistot v nejistém světě." (Matoušek, 2005) I přes všechny překážky, které musí duševně nemocní při hledání zaměstnání a při snaze si ho udržet překonat, je velmi důležité, aby tito lidé pracovali. Práce brání sociální izolaci, je to také způsob, jak neztratit získané návyky, uplatnit své schopnosti a v neposlední řadě také dává zažít duševně nemocným pocit „normálnosti". Pokud se klient neuplatní na běžném trhu práce, má možnost využít služeb chráněných dílen či podporovaného zaměstnání. V

chráněných dílnách probíhá tzv. pracovní

rehabilitace. Je to způsob, jímž se klienti snaží získat nebo obnovit své pracovní návyky - jako jsou pravidelná docházka, pracovní zátěž, odpovědnost, práce v kolektivu apod. Práce v dílnách je zpravidla na 4-6 hodin, probíhá

9

v menších skupinách pod dohledem terapeuta a klienti dostávají za práci zaplaceno (i když se často jedná o nízké částky). Podporované zaměstnání může být pro mnohé klienty jediný způsob, jak si získat a udržet místo na běžném pracovním trhu. Podporované zaměstnání je komplex služeb, které pomáhají klientů nalézt a udržet si pracovní místo. Do zaměstnání dochází klient, po určitou dobu s asistentem, a ten mu pomáhá při nácviku činností, které jsou náplní klientovi práce. Tato služba probíhá přímo na pracovišti a podle potřeby se mění její intenzita. Služba většinou začíná už při hledání vhodného místa a zahrnuje také práci se zaměstnavatelem. Komplex takovýchto služeb má být klientovi „šitý na míru", měl by být dostatečně flexibilní a dlouhodobý. Vzhledem k tomu, že jde o běžné pracovní místo, musí být finanční odměna klienta srovnatelná se zdravými zaměstnanci, vykonávajícími stejnou práci. Jak už bylo řečeno, práce je prevencí proti sociální izolaci, a proto je důležitým úkolem, zejména sociálních pracovníků, motivovat duševně nemocné k hledání a udržení si zaměstnání. Dalším, neméně důležitým úkolem je informovat zaměstnavatele a motivovat je k přijímání duševně nemocných.

2.3. Volný čas

Potřeba využít plnohodnotně svůj volný čas je u duševně nemocných stejná jako u jiných lidí. I oni mají nejrůznější zájmy a koníčky. Cesta k jejich uspokojení je však často obtížnější. Lidé s duševní nemocí mají často strach z odmítnutí okolí, bojí se, že jim vybraná aktivita nepůjde a že proto budou vystaveni posměchu. Další důležitou překážkou může být nedostatek financí,

10

požadavky na potřebné vybaveni (např. cvičební úbor, výtvarné potřeby apod.), či vzdálenost od místa bydliště. Duševně nemocní dnes mohou využít služeb různých organizací, které se zaměřují na volnočasové aktivity pro tyto klienty. Aktivity v těchto organizacích jsou často méně náročné, a to i finančně, klienti se nemusí bát odmítnutí či posměchu ze strany okolí, a cítí se tak bezpečně. Potkají zde lidi se stejnými zájmy, ale i problémy, a mohou tak navázat nová přátelství, nové vztahy, a rozšířit tak svou sociální síť. Dlouhodobě duševně nemocní žijí často izolovaně a je tedy úkolem sociálních pracovníků nabízet jim různé možnosti trávení volného času, hledat aktivity, které by klienta bavily a uspokojovaly. Důležitým úkolem sociálních pracovníků je motivovat klienty k tomu, aby se nebáli zkoušet nové věci a podporovat je v jejich zájmech, ať už jsou jakékoli.

11

3. Zákon o sociálních službách

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, účinný od 1. 1. 2007 byl důležitým dokumentem v oblasti sociálních služeb a sociální práce vůbec. Zákon o sociálních službách je první „komplexní právní normou přinášející úpravu vztahů při poskytování sociálních služeb." (Michalík, 2009) Před rokem 2007 vycházela právní úprava sociálních služeb ze zákonů přijatých v osmdesátých letech. Důvodová zpráva k zákonu o sociálních službách uvádí, že „bylo v této době na sociální politiku i v oblasti sociálních služeb nahlíženo podstatně odlišným způsobem, a to především v oblasti svobody rozhodování jedinců a demokratických principů fungování veřejné správy. Novelizacemi nemohla být právní úprava zásadním způsobem změněna, šlo jen o určité dílčí úpravy. Praktické poskytování sociálních služeb je do určité míry zmodernizováno i bez potřebné opory v právních předpisech, ale další kroky bez změny právní úpravy již nejsou možné."

3.1. Zákony platné před rokem 2007

Do roku 2007 byla oblast služeb sociální péče upravena různými zákony a prováděcími předpisy. V těchto předpisech byly zakotveny pouze některé typy sociálních služeb a to zejména „tradiční" služby jako například ústavní péče či pečovatelská služba. Sociální služby, které lépe naplňují principy sociální integrace, neměly do té doby zákonnou oporu. To nejenže bránilo jejich rozvoji, ale také to neposkytovalo uživatelům jistotu, že jsou tyto služby poskytovány kvalitně a profesionálně. Proces sociálního začleňování, jako základní myšlenka moderní sociální politiky, nebyl v

12

tehdejší právní úpravě sociálních služeb vůbec zohledněn. Jak uvádí Jabůrková (2007) přelomem v poskytování sociálních služeb u nás byl rok 1989, kdy společenské změny odstartovaly jejich razantní rozvoj, a to ve velikém měřítku. Začalo vznikat velké množství sociálních služeb, zároveň vznikaly zcela nové typy služeb. Tyto služby reagovaly na rozšíření fenoménů do té doby skrytých, například drogové závislosti, bezdomovectví a dalších, také začaly být využívány nové metody a formy sociální práce. Velkým přínosem pro rozvoj sociálních služeb bylo také zapojení samotných uživatelů či jejich rodinných příslušníků do vlastního poskytování služeb, do jejich plánování a organizování. V legislativě však tyto změny zachyceny nebyly. „Pokusů o změnu tohoto stavu byla celá řada. Již v roce 1993 byl v Poslanecké sněmovně diskutován první návrh zákona o sociální pomoci. Následně bylo připravováno několik obdobných návrhů věcných záměrů zákonů — o sociální pomoci či o sociálních službách. Všechny však končily bez úspěchu v připomínkovém řízení, některé se ani nedočkaly paragrafovaného znění. Tyto návrhy legislativy postupně měnily svoji tvář (podle aktuální politické situace a podle toho, kdo se na tvorbě návrhu zákona podílel), začala se rozvíjet nejen nová typologie služeb, ale nově také téma kvality sociálních služeb, téma individuálního posuzování sociální situace, a samozřejmě vždy téma financování". (Jabůrková a kol., 2007)

3.2. Základní pojmy zákona o sociálních službách

Zákon o sociálních službách vymezuje zejména tyto základní pojmy:

13

1) Sociální služba - činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem jejich sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. 2) Nepříznivá sociální situace - oslabení nebo ztráta schopnosti řešit vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením, a to nej častěji z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů. 3) Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav - nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost. 4) Přirozené sociální prostředí - rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, s nimiž sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity. 5) Sociální začleňování - proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný.

14

6) Sociální vyloučení - vyčlenění osob mimo běžný život společnosti a nemožnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace. 7) Zdravotní postižení - tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí, nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.

3.3. Cile zákona o sociálních službách

Fungování sociálních služeb je založeno na vztazích a skutečnostech, které ovlivňují kvalitu života jedinců i společnosti. Tyto vztahy vyžadují zakotvení v zákoně a to hlavně z důvodu ochrany oprávněných zájmů osob, jejichž schopnost tyto zájmy prosazovat je oslabena. Právní úprava platná před zavedením zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách tyto vztahy dostatečně nepokrývala. „Zákon vychází z obecného principu solidarity ve společnosti a současně podporuje princip rovných příležitostí pro všechny členy společnosti. Zákon o sociálních službách zabezpečuje základní rámec k zajištění potřebné pomoci. Pomocí se rozumí takové spektrum činností, které jsou nezbytné pro sociální začlenění osob a důstojné podmínky života odpovídající úrovni rozvoje společnosti. Hlavním cílem navrhovaného zákona je podporovat proces sociálního začleňování a sociální soudržnost společnosti."

(Důvodová zpráva k zákonu o sociálních

službách)

3.4. Obsah zákona o sociálních službách

Zákon o sociálních službách definuje některé nové skutečnosti v poskytování sociálních služeb. Zákon

15

vytváří podmínky pro poskytování sociálních služeb a to hlavně z důvodu ochrany oprávněných zájmů uživatelů těchto služeb. Toto je zajištěno povinnou registrací poskytovatelů sociálních služeb. V rámci registrace je dbáno na kvalitu, profesionalitu a efektivnost poskytovaných služeb. Poskytovatelé mají povinnost dodržovat standardy kvality sociálních služeb. Další povinností poskytovatelů sociálních služeb a významnou novinkou je smluvní princip. Zákon stanoví povinnost uzavřít smlouvu o poskytování sociálních služeb. Toto ustanovení výrazně mění postavení uživatelů služeb, nebude již o nich někým rozhodováno, ale osoby samy budou účastníky sjednávání podmínek poskytování služby. „Sjednávání druhu služby rozsahu poskytování služeb podle individuálních potřeb včetně konkrétních podmínek poskytování služby je významným krokem k uplatnění svobodné vůle osob, kterým jsou služby poskytovány."

(Michalík, 2009)

Dále zákon definuje druhy poskytovaných služeb. Uvádí nejen služby, které známe z dřívějška (ústavní péče, pečovatelská služba), ale také služby, které v praxi sice existovaly, nebyly však zakotveny v žádném zákoně. Jsou zde vymezeny základní činnosti, které mají jednotlivé typy služeb poskytovat, a také způsob, jakým se služby poskytují (jsou to služby pobytové, ambulantní a terénní). Zákon nově definuje, kdo může vykonávat sociální práci. Je zde vůbec poprvé definováno, kdo je sociální pracovník; zákon stanovuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách, důraz je kladen na vzdělání a odbornost těchto pracovníků. Tím, že zákon stanovuje, kdo smí toto

16

povolání vykonávat, se snaží zajistit odbornost a profesionalitu poskytované péče. Nejvýznamnější novinkou, kterou zákon o sociálních službách zavedl, je příspěvek na péči. Smyslem tohoto příspěvku má být posílení finanční soběstačnosti (kupní síly) uživatelů sociálních služeb. „Použití příspěvku na péči umožňuje uživateli hradit většinovou část nákladů poskytované služby. Účelem příspěvku na péči je přispět osobám, které jsou pro svou nepříznivou sociální situaci závislé na pomoci jiné osoby, na zajištění potřebné pomoci zejména prostřednictvím služeb sociální péče." (Důvodová zpráva k zákonu o sociálních službách). Příspěvek na péči je jedním z nástrojů sociálního začleňování, který „by měl uživatelům umožnit, aby si nakoupili profesionální služby podle svých potřeb (např. osobní asistenci či pečovatelskou službu) nebo na ně reagovali ve spolupráci s rodinou či blízkými (sousedskou výpomocí)."

(Jabůrková a kol., 2007)

Uživatelé sociálních služeb dostali možnost „koupit" si potřebné služby dle svého výběru. Tím je posílena jejich svoboda při rozhodování, kterou službu si vybrat. Zavedení příspěvku na péči, má také dopad na poskytovatele sociálních služeb. Ti by se měli snažit poskytovat služby kvalitně a na základě zakázky uživatele. Pokud uživatel nebude spokojený s poskytováním služeb, může odejít a vybrat si jiného poskytovatele. Poskytovatelům tak hrozí, že když nebudou jejich služby kvalitní a efektivní, přijdou o své „zákazníky". Myslím si, že toto v praxi zatím nefunguje a to hlavně proto, že nabídka sociálních služeb není tak široká a kapacita existujících služeb je často nedostatečná, a tak je klient rád, že na něj takříkajíc zbylo místo alespoň někde. Dalším důvodem může být také

17

to, že klienti stále nejsou zvyklí na to, že mají možnost výběru a také to, že klienty sociálních služeb jsou často osoby oslabené v prosazování svých oprávněných zájmů. 0 příspěvku na péči podrobně pojednává následující kapitola.

18

4. Příspěvek na péči

Příspěvek na péči je, jak již bylo řečeno výše, v České republice nový systémový prvek poskytování sociální péče a sociálních služeb. Příspěvek na péči se dle zákona o sociálních službách (§7 odst. 1) „poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci." Odstavec 2 dále uvádí, že „nárok na příspěvek má osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti." Zavedením příspěvku na péči se tvůrci zákona snažili, aby finanční prostředky na nákup sociálních služeb šly přímo do rukou uživatelů služby. To dává uživatelům možnost volby, zda raději zaplatí profesionální sociální služby, nebo využijí služeb některého z rodinných příslušníků. „Prostřednictvím příspěvku stát posiluje kupní schopnost lidí, kteří jsou závislí na pomoci druhého, a dává jim možnost volby, jaký typ asistence si „objednají". Zákonodárce předpokládá, že část uživatelů využije příspěvek na výdaje rodinných příslušníků, kteří se o něho budou starat. Další skupina uživatelů použije příspěvek na úhradu profesionální služby, kterou si vyberou." (o.s.SKOK, 2006).

4.1. Nárok na příspěvek na péči a jeho výplata

Nárok na příspěvek na péči vzniká dnem splnění podmínek stanovených v zákoně (§ 7 a 8) a podáním žádosti o přiznání tohoto příspěvku. Pokud je příspěvek žadateli přiznán, náleží mu od toho měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o přiznání příspěvku. Příspěvek se

19

vyplácí měsíčně, a to v hotovosti, nebo na bankovní účet určený příjemcem příspěvku. Příspěvek se nevyplácí, pokud je jeho příjemce celý měsíc v ústavní péči zdravotnického zařízení. Nárok na příspěvek na péči je založen na systému individuálního posuzování schopnosti žadatelů zvládat péči o vlastní osobu a úkony soběstačnosti. Příspěvek na péči nahradil dvě dávky, které byly v minulosti vypláceny, a to příspěvek na péči o osobu blízkou a zvýšení důchodu pro bezmocnost. „Od ledna 2007 byl příspěvek na péči vyplácen osobám, u nichž došlo k automatickému překlopení do určitého stupně závislosti dle toho, do jakého stupně bezmocnosti byly doposud zařazeny, či jednalo-li se o osoby mladší osmnácti let, o které pečovala osoba pobírající příspěvek při péči o osobu blízkou." (Jabůrková a kol., 2007) Příspěvek je od ledna 2007 těmto osobám vyplácen takto: osoby, jež byly do konce roku 2006 uznány částečně bezmocné, spadají do I. stupně závislosti na péči, osoby převážně bezmocné spadají do II.

stupně závislosti na péči, osoby úplně bezmocné

spadají do III. stupně závislosti na péči. Děti, které podle dřívější právní úpravy vyžadovaly mimořádnou péči, byly uznány závislými na péči ve III. stupni. Žádný z dřívějších stupňů bezmocnosti nebyl automaticky překlopen do IV. stupně závislosti na péči.

4.2. Příjemce příspěvku a jeho povinnosti

Příjemcem příspěvku je oprávněná osoba, nebo místo ní její zákonný zástupce. Pokud oprávněná osoba, nebo zákonný zástupce buď nemůže příspěvek přijímat, nebo nevyužívá příspěvek k zajištění potřebné pomoci, musí obecní úřad obce s rozšířenou působností ustanovit

20

zvláštního příjemce. Ten je povinen využívat příspěvek ve prospěch oprávněné osoby. Žadatel o příspěvek na péči je povinen a)podrobit se vyšetření zdravotního stavu b)podrobit se sociálnímu šetření c)plnit

ohlašovací povinnost

d)využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci. Tuto pomoc může poskytovat rodinný příslušník, nebo jiná fyzická osoba, nebo může být péče zajišťována některým z poskytovatelů sociálních služeb. Nesplnění některé z uvedených podmínek může vést k tomu, že příspěvek nebude žadateli přiznán, nebo bude jeho vyplácení zastaveno.

4.3. Stupně závislosti na péči a výše přispěvku

Zákon dále definuje, kdo je považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby a v jakých stupních. Zákon definuje čtyři stupně závislosti. Je to: - závislost lehká neboli I. stupeň, - závislost středně těžká neboli II. stupeň, - závislost těžká neboli III. stupeň, - závislost úplná neboli IV. stupeň. Ke každému stupni závislosti připadá určitá výše příspěvku na péči. Tato výše se také liší podle toho, zda je příjemcem osoba do 18 let či osoba zletilá. Stupeň závislosti se posuzuje podle počtu úkonů péče o vlastní osobu a úkonů soběstačnosti, u kterých potřebuje osoba závislá na pomoci jiné osoby každodenní pomoc či dohled a to z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Posuzovaný počet úkonů se liší u osob do osmnácti let a u osob zletilých. „Při hodnocení závislosti na péči se vychází z hodnocení zdravotního postižení (tělesného, smyslového, duševního, mentálního nebo

21

kombinovaného). Obdobně se postupovalo i dříve, např. při stanovení mimořádných výhod (průkazy ZTP). V současnosti je však pro přiznání příspěvku na péči rozhodující dopad zdravotního postižení na schopnost zvládat úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti."

(Michalík, 2009) Stupeň závislosti,

počet posuzovaných úkonů a výši příspěvku uvádí Michalík (2009) v následující tabulce.

Výše

Stupeň závislosti

(číslo za lomítkem počet úkonů přispěvku

Výše přispěvku

pro osobu do pro osobu

u osob do 18 let)

18 let

zletilou

I. lehká závislost - osoba

potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12/5

3000 Kč

2 00 0 Kč

úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. II. středně těžká závislost -

osoba potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než

5000 Kč

4000 Kč

18/10 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. III. těžká závislost - osoba

potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 24/15

9000 Kč

8000 Kč

11000 Kč

11000 Kč

úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. IV. úplná závislost - osoba

potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 30/20 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti.

22

Čisla s lomítkem v tabulce vyjadřují počet úkonů, u nichž posuzovaná osoba potřebuje pomoc jiné osoby. Pokud osoba nezvládne samostatně daný počet úkonů, náleží jí příslušná výše příspěvku na péči. U osob do osmnácti let, se počet posuzovaných úkonů snižuje (v tabulce jsou to čísla uvedená za lomítkem). Při posuzování soběstačnosti, resp. závislosti na péči jiné fyzické osoby se hodnotí zvládání následujících 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů soběstačnosti. Každý z uvedených úkonů se posuzuje podle dalších kritérií, která jsou stanovena vyhláškou MPSV č. 505/2006.

Úkony péče o vlastni

Úkony sobě s tačno s t i :

osobu:

a) komunikace slovní,

a) příprava stravy

písemná, neverbální

b) podávání a porcování

b) orientace vůči jiným

stravy

fyzickým osobám, v čase

c) přijímání stravy, dodržování pitného

a mimo přirozené

režimu

prostředí c) nakládání s penězi nebo

d) mytí těla

jinými cennostmi

e) koupání nebo

d) obstarávání osobních

sprchování

záležitostí

f) péče o ústa, vlasy,

e) uspořádání času,

nehty, holení

plánování života

g) výkon fyziologické

f) zapojení se do

potřeby včetně

sociálních aktivit

hygieny

odpovídajících věku

h) vstávání z lůžka,

g) obstarávání si potravin

uléhání, změna poloh

a běžných předmětů

i) sezení, schopnost

(nakupování)

vydržet v poloze

23

h) vaření, ohřívání

v sedě

jednoduchého jídla

j) stání, schopnost vydržet stát

i) mytí nádobí

k) přemisťování

j) běžný úklid v domácnosti

předmětů denní

k) péče o prádlo

potřeby

1) přepírání drobného

1) chůze po rovině

prádla

m) chůze po schodech

m) péče o lůžko

nahoru a dolů

n) obsluha běžných

n) výběr oblečení,

domácích spotřebičů

rozpoznání jeho

o) manipulace s kohoutky a

správného vrstvení o) oblékání, svlékání,

vypínači p) manipulace se zámky,

obouvání, zouvání

otevírání, zavírání

p) orientace

oken a dveří

v přirozeném

q) udržování pořádku

prostředí

v domácnosti, nakládání

q) provedení si

s odpady

jednoduchého

r) další jednoduché úkony

ošetření

spojené s chodem a

r) dodržování léčebného

udržováním domácnosti

režimu

Pro stanovení stupně závislosti se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat jednotlivé úkony v obou kategoriích, přitom se úkony v obou sloupcích sčítají. Pokud je osoba schopna zvládnout některý z úkonů jen částečně, považuje se takový úkon pro účely hodnocení za úkon, který není schopna zvládnout. Při hodnocení se úkony v obou sloupcích sčítají. Pro každý uvedený úkon jsou prováděcí vyhláškou stanovena další kritéria. „Úkon se považuje za zvládnutý jen tehdy, jestliže je osoba schopna

24

dlouhodobě, samostatně, spolehlivě a opakovaně rozpoznat potřebu úkonu, úkon fyzicky provádět obvyklým způsobem a kontrolovat jeho správnost. Pro praktické použití pomůže tato tabulka (Michalík, 2009) .

Činnost/úkon Dlouhodobě Opakovaně

Samostatně Spolehlivě

Rozpoznání potřeby Provedení obvyklým způsobem Kontrola správnosti

Autor k uvedené tabulce dodává: „kriteria v řádcích vystihují tři základní důvody vzniku a existence závislosti na péči. Jedná se o kombinaci rozumové, fyzické a smyslové připravenosti osoby, zvládat stanovené úkony. Kritéria ve sloupcích tabulky pak určují kvalitativní parametry provádění úkonu. Všechny musí být naplněny, aby mohl být úkon považován za zvládnutý."

(Michalík, 2009)

Tato tabulka, by mohla sloužit jako pomůcka pracovnicím, které provádějí sociální šetření, aby lépe zhodnotily jednotlivé úkony a aby tak mohly lépe stanovit stupeň závislosti na péči. Myslím si, že u některých úkonů se může na první pohled zdát, že je žadatel o příspěvek na péči bez problémů zvládá. Při hlubším zkoumání, však zjistíme, že tomu tak být nemusí.

4.4. Řizeni o příspěvku na péči

V

této kapitole se zaměřím na to, jak probíhá

řízení o příspěvku na péči podle zákona. K jednotlivým

25

krokům, uvedu v dalších částech diplomové práce, srovnáni s praxi z chráněného bydleni. Řízeni o přiznáni příspěvku se zahajuje na základě písemné žádosti podané na předepsaném formuláři. Pokud osoba vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neni schopna jednat samostatně a nemá zástupce, ustanoví obecní úřad obce s rozšířenou působností pro řízení o příspěvku opatrovníka. Žádost o příspěvek musí mimo jiné obsahovat také označeni osoby blízké nebo jiné fyzické nebo právnické osoby, která poskytuje nebo bude poskytovat osobě péči (pokud je tato skutečnost známa již při podání žádosti). Dále musi žádost obsahovat způsob, jakým má být příspěvek vyplácen. Pro účely rozhodování o příspěvku provádí sociální pracovník z obecního úřadu obce s rozšířenou působností sociální šetření, při kterém zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném prostředí z hlediska péče o vlastni osobu a soběstačnosti. Písemný záznam o sociálním šetření a kopii žádosti o příspěvek pošle obecní úřad obce s rozšířenou působností na příslušný úřad práce se žádostí o posouzení stupně závislosti osoby. Úřad práce vychází při posuzování stupně závislosti nejen z výsledků sociálního šetřeni, ale také ze zdravotního stavu osoby, doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, popřípadě z výsledků funkčního vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Po dobu, kdy úřad práce posuzuje stupeň závislosti osoby, přeruší obecní úřad obce s rozšířenou působností řízení o příspěvku na péči. Po posouzení stupně závislosti osoby sdělí úřad práce obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností výsledek, ten ho pak sdělí

26

žadateli o příspěvek. Proti tomuto rozhodnuti je možné se odvolat a to na příslušný krajský úřad. Stupeň závislosti pro účely odvolacího řízeni pak posuzuje na žádost krajského úřadu ministerstvo práce a sociálních věci.

27

5. Praktická část

V praktické části diplomové práce se zaměřím na rozbor zkušeností získaných z praxe v chráněném bydlení pro duševně nemocné. V předchozím textu jsem se zabývala zákonem o sociálních službách a příspěvkem na péči všeobecně. Nyni bych se podívala na specifické potřeby klientů sociálních služeb, kteři trpi duševní poruchou. Příspěvek na péči je pro tuto cílovou skupinu hůře dosažitelný, než pro jinak postižené klienty. Je to hlavně z toho důvodu, že duševní nemoc má svá specifika, není na první pohled patrná a nezanechává viditelné stopy na fyzické kondici jedince. „Duševně nemocný člověk, byl a zůstává v jiném postaveni, než člověk s tělesnou nemoci. Zatímco ve většině případů tělesné nemoci má nemocný dobře ohraničený úbytek schopnosti spojený s porušenou funkcí nějakého orgánu nebo orgánového systému, u duševně nemocných je takové ohraničení méně zřetelné." (Baudiš, Libiger, 2002) Duševně nemocný se může chovat zvláštně, lidé, kteří nikdy nepřišli s duševně nemocnými do styku, je mohou považovat za podivíny, ale nenapadne je, že jsou nemocni. Tito lidé se mohou jevit jako pomalí, neschopní a hloupí, ačkoli tomu tak být nemusí. Proto je velice důležité, aby sociální pracovnice, které provádějí sociální šetření u duševně nemocných, byly o specifických potřebách této cílové skupiny klientů informovány a braly je v úvahu při posuzování stupně závislosti na péči. V následujícím textu se pokusím nastínit problémy, se kterými se duševně nemocni mohou potýkat při žádáni o příspěvek na péči. Jako podklady zde poslouží kazuistiky jednotlivých klientů a rozhovory s jejich terapeuty ze

28

dvou chráněných bydlení provozovaných organizací Bona o .p.s .

5.1. Představeni organizace Bona o.p.s.

Obecně prospěšná společnost Bona je nestátní neziskovou organizaci.

Společnost byla založena Nadací

BONA a MUDr. Zdeňkem Bašným. Bona o.p.s.

(dále jen Bona)

zahájila svou činnost k 1. 6. 1999. Bona usiluje o opětovné začleněni lidí s duševní poruchou do společnosti a o zkvalitněni jejich života při zachování důstojných životních podmínek. Cílovou skupinou jsou dospěli lidé s duševní poruchou, která významně ovlivnila způsob jejich života a oddělila je od běžného místního společenství. Hlavní aktivitou organizace je poskytováni sociálních služeb. Jedná se o služby z oblasti bydleni a práce. V oblasti bydleni se jedná o službu podpora samostatného bydleni a službu chráněné bydleni. V oblasti práce o službu sociální rehabilitace. Cilem služby chráněné bydleni je poskytování ubytování, které umožní začlenění do společnosti, pomoc při získávání, obnovení nebo udržení návyků a dovedností souvisejících s péčí o vlastní osobu a svěřené prostory, tj. domácnost (medikace a spolupráce s ošetřujícím lékařem, úklid, hygiena, praní, žehlení, hospodaření s penězi, spolupráce s dalšími osobami, denni režim). Bona poskytuje službu chráněného bydleni skupinově (skupina 10-15 osob). Hlavními prostředky rehabilitace je nácvik konkrétních sociálních dovedností v souvislosti s bydlením. Na chráněném bydlení je přítomen ve všední dny terapeut, v nočních hodinách a o víkendu asistenční služba. Služba je poskytována za úhradu,

(www.bona-ops.cz)

29

Důvod proč jsem si pro účely své práce zvolila tuto organizaci je jednak má praxe, ale také fakt že Bona má ve srovnání s jinými organizacemi volnější pravidla pro přijímání klientů do chráněného bydlení. Bona přijímá klienty s různými diagnózami (nejčastější je však diagnóza schizofrenie), klienty svéprávné i nesvéprávné, bez věkového omezení, na neomezenou dobu apod. Tento fakt je velmi důležitý, protože tito klienti, by jinak byli odkázáni na život v ústavu, ať už v léčebně či v domově důchodců. Chráněné bydlení jim pomáhá při zapojování se do běžného života, mnozí klienti pracují (často v chráněných dílnách), navštěvují různé zájmové aktivity a setkávají se s přáteli a to vše mimo chráněné bydlení. V léčebně či domově důchodců by takovéto aktivity buď nebyly možné vůbec, nebo pouze v rámci zařízení. A to by modle mého názoru byla veliká škoda, jelikož většina klientů tyto aktivity po nějaké době a s určitou mírou podpory dobře zvládá. Učí se tak samostatnosti a zodpovědnosti, a to jim dává pocit normálního života.

5.2. Výzkumná metoda

Pro svůj výzkum jsem si zvolila kvalitativní metody výzkumu, jelikož jsou pro mou práci vhodnější než metody výzkumu kvantitativního. Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s terénem nebo situací jedince. V tomto typu výzkumu je důležitá reflexe každodennosti jedinců. Používají se relativně málo standardizované metody získávání dat. Hlavním úkolem je objasnit, jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce. Cílem

30

kvalitativního výzkumu není zobecňování výsledků, ale spíše hlubší proniknutí do dané problematiky.

(Hendl,

2005) Pro získání potřebných informací z praxe jsem zvolila jako výzkumnou metodu polostrukturované rozhovory s terapeuty ze dvou chráněných bydlení pro duševně nemocné. Při tomto typu rozhovoru se používá seznam předem připravených otázek a témat, které je třeba během rozhovoru probrat. Seznam má tazateli pomoci k tomu, aby byla probrána všechna připravená témata. Tazatel se drží této struktury, ponechává však prostor pro nová zjištění. Díky této metodě se pak získaná data dají lépe porovnávat.

(Bernard, 2000)

Oslovila jsem terapeutky, které pracovaly s klienty od roku 2007, kdy začal platit zákon č.108/2006 Sb. o sociálních službách a s ním také vznikla možnost zažádat si o příspěvek na péči. Bona provozuje čtyři chráněná bydlení a na každém z nich působí jeden terapeut. Dvě z těchto terapeutek zde pracují pouze krátce (5 a 8 měsíců), a zatím nemají s žádostmi o příspěvek na péči zkušenosti. Proto jsem požádala o rozhovor zbývající dvě terapeutky. Jedna z nich působí 3 roky na Praze 10 a druhá 4,5 roku na Praze 8. Terapeutky mají na starosti 15 klientů, pomáhají jim při vyřizování běžných záležitostí. Hlavní nástrojem pro práci s klienty jsou rehabilitační plány. Práce s rehabilitačním plánem je metoda, jak pomoci klientovi rozplést často chaotický a zauzlovaný shluk zdánlivě neřešitelných problémů. Plán je něco pevného, u čeho mohou klient s terapeutem vytrvat a pomocí čeho mohou postupně dosahovat stanovených cílů. 2001 )

31

(Paleček,

Náplní práce terapeutek je také výběr zájemců do služby, evidence uživatelů služby, poradenství, pomoc a podpora v každodenních situacích a při vedení domácnosti, administrativní práce spojená s chodem celého bydlení a vedení týmu asistenčních služeb, které na bydlení slouží v noci a o víkendech. Dále jsem využila případové studie deseti klientů využívajících služby chráněného bydlení provozovaných organizací Bona, kteří si žádali o příspěvek na péči, a tudíž prošli sociálním šetření, lékařským vyšetřením a mnozí z nich také odvolacím řízením. Případová studie je detailní popis jednoho nebo několika málo případů. V případové studii sbíráme velké množství dat od jednoho či několika málo jedinců. Jde o zachycení složitosti případu, o popis vztahů v jejich celistvosti. Je zde předpoklad, že zachycením jednoho případu lépe porozumíme jiným, podobným případům. Po skončení studie se uvádí případ do širších souvislostí. Jeden z typů případové studie je osobní případová studie, kde jde o podrobný výzkum určitého aspektu u jedné osoby.

(Hendl, 2005)

Na tomto místě uvedu stručné informace o klientech, jejichž případové studie jsem využila pro účely této práce. S klienty jsem dlouhodobě ve styku, a na sběru potřebných informací jsem pracovala průběžně. Všichni klienti dali ústní souhlas s poskytnutím informací. Písemný souhlas jsem nevyžadovala. Bylo by složité vysvětlit klientům, že výzkum je anonymní a že se nikde neobjeví jejich jméno, když bych od nich vyžadovala podpis. Klienti neradi cokoli podepisují, bojí se, že by získané informace mohl proti nim někdo později použít. Souhlas s využitím případových studií pro účely této

32

práce jsem získala také od vedoucí pro oblast bydlení v organizaci Bona. V

chráněném bydlení je 15 míst, v současné době je

zde pouze 14 klientů. Oslovila jsem deset klientů, na jejichž kazuistikách lze ilustrovat, s jakými překážkami se mohou duševně nemocní setkat v procesu řízení o příspěvku na péči.

Klientka V. M., 31 let, trpící schizofrenií, je zbavena způsobilosti k právním úkonům, využívá služeb chráněného bydlení organizace Bona 4 roky. Před nástupem do chráněného bydlení žila v léčebně v Bohnicích. Klientka je zaměstnaná v chráněné dílně provozované organizací Bona. V odvolacím řízení jí byl přiznán příspěvek na péči v I. stupni. Klientka má zajištěno následné bydlení, nicméně se zatím nepodařilo její stav natolik zlepšit, aby mohla žít samostatně.

Klientka T. S., 51 let, trpící depresivní poruchou, má plnou způsobilost k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 7 měsíců. Před nástupem na chráněné bydlení byla hospitalizována v léčebně v Bohnicích, před hospitalizací žila na ubytovně, kde byla zároveň zaměstnaná jako správcová. 0 tuto práci kvůli hospitalizaci přišla. Nyní je zaměstnaná v chráněné dílně provozované organizací Fokus. Před 5 měsíci si podala žádost o příspěvek na péči, před měsícem proběhlo sociální šetření, výsledek ještě není znám. Pokud by klientka nemohla bydlet v chráněném bydlení, musela by bydlet na ubytovně, nebo by musela zpět do léčebny, vlastní bydlení nemá.

33

Klientka H. E., 61 let, trpíci depresivní poruchou, má plnou způsobilost k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 5 let. Před nástupem na chráněné bydlení žila 2,5 roku v léčebně v Bohnicích, před tím na ubytovně. Byla zaměstnaná ve skladu jedné firmy, nyní však pro ni nemají práci, a tak je nezaměstnaná. Klientce byl příspěvek na péči zamítnut v odvolacím řízení. Podala si tedy novou žádost a byl jí přiznán II. stupeň příspěvku na péči. Klientka má podanou žádost v domově důchodců se zvláštním režimem.

Klient H. K., 30 let, trpící obsedantně kompulzivní poruchou, je zbaven způsobilosti k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 4 roky. Před nástupem do chráněného bydlení organizace Bona bydlel v chráněném bydlení provozovaném občanským sdružení Pohoda, které nabízí služby lidem s mentálním postižením. Je zaměstnán v chráněné dílně organizace Bona. Byl mu přiznán I. stupeň příspěvku na péči, a to hned v prvním stupni řízení. Pokud by klient nevyužíval služeb chráněného bydlení, žil by pravděpodobně u prarodičů.

Klient K. P., 30 let, trpící schizofrenií, je zbaven způsobilosti k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 4 roky. Před nástupem do chráněného bydlení organizace Bona, bydlel v chráněném bydlení provozovaném občanským sdružení Pohoda. Je zaměstnán v chráněné dílně provozované organizací Bona. V odvolacím řízení mu byl přiznán I. stupeň příspěvku na péči. Pokud by nemohl využívat služeb chráněného bydlení, žil by pravděpodobně u babičky.

34

Klient J. K., 41 let, trpící schizofrenií, má plnou způsobilost k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 6 měsíců. Před nástupem do chráněného bydlení organizace Bona byl přes rok hospitalizován v léčebně v Bohnicích. V současné době není zaměstnán. Před nástupem na chráněné bydlení podal žádost o příspěvek na péči. Sociální šetření zatím neproběhlo. Pokud by nemohl využívat služeb chráněného bydlení, musel by se vrátit zpět do léčebny.

(Sám klient uvádí, že by asi šel

k matce. Ta s ním však odmítá komunikovat.)

Klient T. J., 35 let, trpící schizofrenií, je zbaven způsobilosti k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 10 let. Před nástupem do chráněného bydlení žil s rodiči, ti však již nežijí. Před třemi měsíci dal výpověď v chráněné dílně, kde pracoval téměř 8 let. Nyní je bez práce. V prvním stupni řízení mu příspěvek na péči nebyl přiznán, v odvolacím řízení mu byl přiznán III. stupeň příspěvku na péči. Pokud by nemohl využívat služeb chráněného bydlení, musel by jít buď do léčebny, nebo do domova důchodců se zvláštním režimem.

Klient E. M., 48 let, trpící schizofrenií, je zbaven způsobilosti k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 8 let. Před nástupem do chráněného bydlení žil v léčebně v Bohnicích. Je zaměstnán v chráněné dílně provozované organizací Bona. V prvním stupni řízení mu příspěvek na péči nebyl přiznán, nyní stále běží odvolací řízení. V současné době má zažádáno o zařazení do služby organizace Bona, podpora samostatného bydlení. Pokud by nemohl využívat některou z těchto služeb, musel by pravděpodobně jít na ubytovnu či do léčebny.

35

Klient M. K., 23 let, trpící schizofrenií, má plnou způsobilost k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá přes rok. Před nástupem do chráněného bydlení žil 3 roky v léčebně v Bohnicích, před tím bydlel u matky. V současné době je zaměstnán u Pražských služeb. 0 příspěvek na péči si zatím nežádal. Myslí si, že by na něj neměl nárok. Pokud by nemohl využívat služeb chráněného bydlení, musel by jít pravděpodobně na ubytovnu, nebo zpět do léčebny. Klient má sice rodinu, ale vzhledem ke konfliktům, které kvůli své nemoci s rodinou měl, nemůže doma bydlet.

Klient J. A., 58 let, trpící schizofrenií, má plnou způsobilost k právním úkonům, služeb chráněného bydlení využívá 8 let. Před nástupem do chráněného bydlení žil v léčebně v Bohnicích. Je zaměstnán jako pomocný kuchař. 0 příspěvek na péči si nežádal a žádat odmítá. Nemá na svou nemoc náhled. Myslí si, že není nemocný, že byl hospitalizovaný z politických důvodů. Raději platí příspěvek na péči na chráněném bydlení z vlastních příjmů. Myslí si, že kdyby zažádal o příspěvek na péči, přiznal by tak, že je nemocný, ačkoli to podle něj není pravda. Pokud by nemohl využívat služeb chráněného bydlení, musel by jít zpět do léčebny, nebo do domova důchodců se zvláštním režimem.

5.3. Příspěvek na péči pro duševně nemocné

Duševně nemocní, jak už bylo řečeno, jsou v jiném postavení než lidé fyzicky nemocní. Úbytek jejich schopností není na první pohled patrný, proto se může zdát, že tito lidé příspěvek na péči nepotřebují. Podle mého názoru už to, že využívají nějakou sociální službu (a někteří z nich již několik let), je důkazem toho, že

36

jsou to osoby závislé na péči jiné osoby. Pokud by tuto péči nepotřebovali, nevyužívali by sociální služby. Služba chráněného bydlení není pouze náhradou chybějícího ubytování, je to služba, která se snaží pomáhat lidem s duševní nemocí zapojit se zpět do běžného života. A to tak, že jim pomáhá získat zpět ztracené nebo oslabené návky sebeobsluhy a péče o domácnost. Jak je uvedeno výše, hlavním cílem zákona je podpora sociálního začleňování občanů, což chráněné bydlení splňuje lépe než ústavní péče. Z rozhovorů s klienty i terapeuty vyplynulo, že většina klientů, pokud by nemohlo využívat služeb chráněného bydlení, muselo by zůstat v léčebně. Z deseti klientů šest odpovědělo, že pokud by nemohli být v chráněném bydlení, museli by jít zpět do léčebny. Příspěvek na péči má být použit k placení sociálních služeb, v chráněném bydlení je však vybírán poplatek za sociální služby, i pokud klienti příspěvek na péči nepobírají. Jak uvedla jedna z terapeutek: „My jsme pobytová služba a klienti platí příspěvek na péči, ať ho mají nebo nemají přiznaný, mám klientku, která má velice nízký důchod, že to stačí na zaplacení nájemného a na příspěvek na péči už jí nezbude. Stává se tedy, že klienti nemají dostatek financí, ale my podle zákona nesmíme odmítnout klienta kvůli nedostatku peněz, takže máme dlužníky, což bych jako terapeutka neměla dopustit. To je potom trochu protichůdné, jak má služba potom fungovat. Klient, když nemá přiznaný příspěvek na péči a zaplatí si nájem plus péči, tak platí 7 500 Kč ze svého. Je v tom ubytování, strava a základní hygienické potřeby, ale musí si dál doplácet léky, legitimaci na MHD a tak. Většina klientů navíc kouří, to je zvyk,

37

který si z léčebny přinesou, plus něco navíc, nějaké oblečení a tak. Jedna pracovnice, která u nás byla na šetření, když jsem se jí snažila vysvětlit, že příspěvek na péči klienti potřebují, tak její odpověď byla, že na to mají přece invalidní důchod." Poté následovala moje otázka: Kdyby tedy klienti z nějakého důvodu nemohli využívat službu chráněného bydlení, kde by žili, co by měli na výběr? „Léčebnu! Pokud se nemohou vrátit do domácího prostředí, což většinou nemohou, protože je rodina nechce, nebo žádnou nemají. Tak jim zbývá léčebna, ubytovna nebo domov důchodců se zvláštním režimem. Který ale také vybírá příspěvek na péči, takže tam tento problém může být podobný. Z vlastní zkušenosti vím, že si domovy vybírají přednostně klienty s příspěvkem na péči, čekatelé dostávají za příspěvek body, takže klient bez příspěvku na péči může být znevýhodněný." Ve své diplomové práci se snažím upozornit na to, že duševně nemocní potřebují příspěvek na péči, aby mohli využívat sociální služby. Jedna z terapeutek na mou otázku, zda duševně nemocní, podle jejího názoru, potřebují příspěvek na péči, odpověděla toto: „Já jsem o tom stoprocentně přesvědčená, protože pokud jsou motivováni k tomu, aby nějakým způsobem svůj stav lepšili, nebo aby na sobě pracovali, tak potřebují příspěvek na péči k tomu, aby mohli nějakou sociální službu využívat. Příspěvek na péči jsou pro nás jako pro organizaci vlastně peníze, které nám kdysi dával stát. Nyní je princip příspěvku takový, že klienti si budou vybírat službu a tím pádem se vymýtí služby, které jsou nepotřebné a klienty nevyužívané. Což je ale paradox, protože klientům, kteří by chtěli danou službu využívat, zase příspěvek nepřiznávají, a tak si ji vlastně nemůžou

38

zaplatit. Také si myslím, že příspěvek na péči potřebují, aby se mohli někam posouvat." Jak je tedy vidět, pro lidi s duševní poruchou, kteří potřebují chráněné bydlení, aby mohli fungovat v běžném prostřední je příspěvek na péči důležitou dávkou, díky které si mohou potřebné služby koupit. Z odpovědí terapeutek dále vyplývá, že pokud by duševně nemocní nevyužívali sociální služby, nebyli by pravděpodobně ve stabilizovaném stavu, a tudíž by se jen obtížně zapojovali do běžného života. Ve většině případů by tito klienti byli dlouhodobě v léčebně, nebo by hrozilo riziko, že se z nich stanou bezdomovci.

5.4. Možné překážky duševně nemocných v řízeni o příspěvku na péči

V

následujícím textu se budu zabývat procesem od

podání žádosti až k rozhodnutí o přiznání či nepřiznání příspěvku na péči. A to z pohledu duševně nemocných. Poukážu na možné překážky, které klade buď systém posuzování stupně závislosti, či sama duševní nemoc klientů. Projdu znova proces řízení a k jednotlivým bodům uvedu komentáře a příklady z praxe.

Zahájení řízení Řízení o přiznání příspěvku se zahajuje na základě písemné žádosti podané na předepsaném formuláři. Při samotném vyplňování tiskopisu žádosti o příspěvek na péči klienti neměli výraznější problémy. Jak vyplývá z rozhovorů s klienty, za klienty zbavené způsobilosti k právním úkonům podávali žádost jejich opatrovníci. Ostatní klienti se poradili s terapeutkou, a ta jim s žádostí pomohla. V tomto bodě může nastat pouze ten problém, že klient nemá pocit, že nějaký

39

příspěvek na péči potřebuje. Jedna terapeutka uvedla: „Několikrát se stalo, že klienti nechtěli žádost podat, protože se báli, že budou vypadat neschopně, ale nakonec se podařilo všem vysvětlit, že budou muset od června 2007 platit o dva tisíce korun víc, tak si to nakonec rozmysleli. Ale bylo to spíš z finančních důvodů, než že by měli pocit, že něco sami nezvládají." Z rozhovorů s klientem J. A. vyšel najevo ještě jiný problém. Klient na otázku, zda potřebuje příspěvek na péči, vždy odpovídal: „Nebudu žádat o žádný příspěvek, protože nejsem cvok. Uvědomte si, že jsem politickej!" Tím klient myslí, že ho do ústavu kdysi zavřeli z politických důvodů, jelikož jak sám uvádí, jeho „táta byl taj nej kosmonaut v minulým režimu." Z tohoto příkladu je patrné, že zde může být problém s tím, že někteří klienti nemají na svou nemoc náhled, a proto, nejsou schopni vyhodnotit potřebu péče a s tím spojenou nutnost příspěvku na péči. Zde je podle mého názoru na terapeutech, aby srozumitelně klientům vysvětlili, proč je vhodné žádost o příspěvek na péči podat, a k čemu příspěvek slouží. Žádost musí obsahovat způsob, jímž má být příspěvek vyplácen. Zde může nastat situace, kdy si svéprávný klient nechá posílat příspěvek na svůj účet a utratí jej. Proto mu nezbude dostatek peněz na zaplacení péče v chráněném bydlení a může se tak dostat do dluhů. Tato situace však zatím nenastala, pokud by nastala, bylo by možné použít ustanovení o zvláštním příjemci podle § 20 zákona o sociálních službách. Klienti jsou si však vědomi toho, že když nebudou řádně platit, mohla by jim být služba ukončena.

40

Sociální šetření Pro účely rozhodování o příspěvku provádí sociální pracovník z obecního úřadu obce s rozšířenou působností sociální šetření, při kterém zjišťuje schopnost samostatného života osoby v přirozeném prostředí z hlediska péče o vlastní osobu a soběstačnosti. V první řadě jsem se od terapeutek dozvěděla, že mohly být u šetření přítomny. Což je pozitivní, protože mohly do šetření vstupovat. U klientů zbavených způsobilosti k právním úkonům byla přítomna také pouze terapeutka. Myslím si, že by bylo vhodné, aby u šetření byl i jejich opatrovník. V tomto bodě řízení o příspěvku se objevuje asi největší překážka pro klienty s duševní poruchou. Na základě informací, které jsem získala během výzkumu, se domnívám, že kritéria pro posuzování závislosti na péči nejsou vhodná pro duševně nemocné klienty. Všech deset dotazovaných klientů, každý svými slovy, na mou otázku co šetřila sociální pracovnice a na co se jich ptala, uvedlo, že se jich ptala, zda zvládají různé úkony. Byly to však pro klienty úkony naprosto běžné a samozřejmé, jako například zda sami vstanou z postele, nebo zda si sami uvaří kávu a podobně. Klientka T. S. na závěr dodala: „To že mám obě ruce a obě nohy, přece neznamená, že jsem zdravá a že nepotřebuju pomoc. Ten dotazník, co paní vyplňovala, je pro vozíčkáře, není to pro nás duševně nemocné. Teď třeba všechno zvládnu, ale když mám ty deprese, tak se někdy nedonutím ani jít na záchod." Tím sama klientka poukazuje na fakt, že duševní nemoc nemá stálý průběh, někdy je na tom klient lépe, někdy hůře. Zhoršení stavu může být otázka dvou, tří týdnů. Aby se stav nezhoršil natolik, aby byla nutná hospitalizace, je potřeba věnovat klientovi v tomto

41

období zvýšenou pozornost a podporu. Často to znamená celodenní dohled. Ze své zkušenosti vím, že pokud se zintenzivní péče o klienta, který zažívá zhoršení stavu, nemusí k hospitalizaci dojít. Je však vždy nutná intenzivní práce celého terapeutického týmu. Pokud jde o samotný průběh sociálního šetření, nastává opět problém, že někteří klienti nemají na svůj stav náhled. Sociální pracovnice se klientů pouze zeptá, zda daný úkon zvládají, nijak tuto skutečnost již neověřuj e . Terapeutka k tomu uvádí: „Bylo dobré, že jsem u šetření mohla být a vyjádřit svůj pohled jako terapeutky, protože někteří klienti nemají náhled a odmítají přiznat, že něco nezvládají a že potřebují pomoc. Klient například uvedl, že bere léky úplně samostatně, ale já vím, že je bere u mě v kanceláři a že mu je musím třeba pětkrát týdně připomenout, sám by si na ně nevzpomněl." Druhá terapeutka poukazuje v tomto bodě ještě na jednu skutečnost: „Největší problém vidím v tom, že klienti využívají nějakou službu, pak přijde sociální pracovnice a vidí, že je klient čistě upravený a řekne, že je patrné, že klient nepotřebuje s ničím pomoc. Vůbec nehodnotí to, že on může vysadit léky, že kdyby bydlel sám, byl by s největší pravděpodobností někde zastavěný novinami, že by byl špinavý, hladový, nebo by skončil v léčebně. Vůbec nezohledňuje možnost zhoršení stavu a hlavně nezohledňuje to, že ta služba už funguje, že klienti tu službu využívají, proto jsou upravení, čistí. My jsme sociální služba a naším cílem je udržovat klienty stabilizované, aby se nějakým způsobem zvládli o sebe postarat sami." Z vlastní zkušenosti vím, že když nastoupí nový klient, může trvat i několik měsíců, než se naučí, že se musí pravidelně

42

mýt a převlékat do čistého oblečení. Uklízení, vaření a samostatnému braní léků se klienti učí postupně a až mnohem později.

Úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti Pro pochopení souvislostí je třeba se zabývat jednotlivými úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti, podle kterých sociální pracovnice posuzují stupeň závislosti na péči. Zákon o sociálních službách vymezuje 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů soběstačnosti. V příloze č. 1 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., jsou pro každý jednotlivý úkon stanoveny činnosti, podle kterých se hodnotí schopnost tento úkon zvládat. Pokud posuzovaná osoba nezvládá všechny tyto činnosti samostatně, nebo potřebuje při zvládnutí úkonu výraznou podporu, považuje se úkon pro účely hodnocení za nezvládnutý. Zde se budu zabývat jen úkony, jednotlivé činnosti rozeberu pouze v případě, že to bude potřeba k vysvětlení toho, proč si myslím, že klienti s duševní poruchou mohou či nemohou daný úkon zvládat. Vycházím opět ze své zkušenosti s klienty v chráněném bydlení. Musím zdůraznit, že každý klient je na tom jinak a každý zvládá jiné úkony na jiné úrovni. Proto budu uvádět konkrétní příklady.

Úkony péče o vlastni osobu:

1) příprava stravy - tento bod, tak jak jsou popsány jednotlivé činnosti, všichni klienti zvládají. 2) podávání a porcování stravy - jako jedna z činností je zde uvedeno podávání stravy v obvyklém denním režimu. V tomto bodě může být problém v tom, že klient zapomíná jíst. U klienta P. K. se pravidelně stává, že si vezme první jídlo

43

až večer, a to ještě po upozornění personálu, že by bylo vhodné, aby se najedl. Klient nemá pocit hladu, což je pravděpodobně způsobeno vedlejšími účinky léků. Klient T. J. si obvykle při zhoršení stavu odhlásí vždy všechna jídla a začne jíst pouze suché rohlíky. Klient je přesvědčen, že rohlíky obsahují vše, co k životu potřebuje. Toto chování již vedlo v minulosti k jeho hospitalizaci. 3) přijímání stravy, dodržování pitného režimu - u několika klientů se stává, že zapomínají pít, nevzpomenou si, nemají žízeň. Vzpomenou si, až když si berou léky a personál jim připomene, že je potřeba je zapít. Dalším problémem, který nastává u většiny klientů, je že celý den pijí pouze kávu, a to ve velkém množství (jednou večer mi klientka T. S. sdělila, že nemůže spát. Když jsem se jí ptala, kolik kávy ten den měla, odpověděla mi, že asi osm nebo devět hrnků). Klienti považují pití kávy za dostatečný přísun tekutin. 4) mytí těla - tento úkon stejně jako úkony uvedené v bodech 5 a 6, klienti sami fyzicky zvládají bez větších problémů. Zde ovšem může být oslabena schopnost rozpoznání potřeby tyto úkony pravidelně provádět. Čtyři z oslovených klientů mají dlouhodobě v rehabilitačním plánu pravidelné dodržování hygieny. A to zcela konkrétně; např. koupání v pondělí, ve středu a v sobotu, po každém koupání výměna spodního prádla. Dodržování rehabilitačního plánu terapeut průběžně hodnotí. 5) koupání nebo sprchování 6) péče o ústa, vlasy, nehty, holení

44

7) výkon fyziologické potřeby včetně hygieny - Zde uvedu pouze příklad, který se vztahuje k hygieně po použití WC. V září roku 2008 byla v Praze věnovaná zvýšená pozornost výskytu žloutenky. Při rozhovorech na toto téma byli klienti upozorněni personálem na nutnost umývání rukou před jídlem a po použití WC. Díky tomu terapeutický tým zjistil, že několik klientů toto běžně nedělá. Takovéto základní návyky, pokud je klient neprovádí automaticky, se učí těžko a je potřeba je klientům neustále připomínat. 8) vstávání z lůžka, uléhání, změna poloh - úkony 813 jsou pro klienty s duševní poruchou samozřejmostí, nepotřebují pomoc ani dohled. Tyto činnosti, podle mého názoru, mohou dělat potíže pouze tělesně postiženým klientům, případně starým lidem. 9) sezení, schopnost vydržet v poloze v sedě 10)stání, schopnost vydržet stát 11)přemisťování předmětů denní potřeby 12)chůze

po rovině

13)chůze po schodech nahoru a dolů 14)výběr oblečení, rozpoznání jeho správného vrstvení - zde může nastat problém při výběru oblečení odpovídajícího situaci, prostředí a klimatickým podmínkám. Klientka M. V. nosí i v létě, při teplotách kolem 30°C dlouhé kalhoty a teplou mikinu, opět je potřeba ji upozornit, že by bylo vhodné si obléci něco jiného. Klient T. J. naopak chodí i v zimě v lehkých teplácích a otevřených botách. Po domě a po zahradě pak chodí bez bot úplně. Prý z toho důvodu, že si boty nechce opotřebovat. Pouze čtyři z deseti klientů se na

45

noc převlékají do pyžama, tři spí ve spodním prádle a tři klienti se na noc nepřevlékají vůbec, spí v tomtéž oblečení, ve kterém chodí přes den. 15)oblékání, svlékání, obouvání, zouvání - tento úkon zvládají všichni klienti bez problémů 16)orientace v přirozeném prostředí - tento úkon také všichni klienti zvládají 17)provedení si jednoduchého ošetření - u tohoto úkonu je jako jedna z činností uvedeno dodržování diety. V tomto bodě se může vyskytnout problém. Klienti vědí, že je potřeba dietu dodržovat, ale nedbají na to. Podle mého názoru je toto podobné i v běžné populaci. Proto si myslím, že tento úkon je možné považovat za zvládnutý i u klientů s duševní poruchou. 18)dodržování léčebného režimu

- u duševně nemocných

je pravidelné užívání medikace velice důležité. Praxe na chráněném bydlení je taková, že v prvních měsících pobytu mají klienti léky v kanceláři terapeuta a berou je pod dohledem. Pokud se po čase zjistí, že klient je schopný brát léky samostatně, může si vzít léky, které má na celý týden, k sobě. Ze začátku terapeut dvakrát týdně kontroluje, jak probíhá braní léků. Zda klient nezapomíná léky brát, nebo je nebere ve špatném pořadí či množství. Zásoby léků jsou zamčené v lékárně v kanceláři terapeuta a všichni klienti si vždy v neděli večer pod dohledem personálu nadávkují do lékovek léky na celý následující týden. Stává se při zhoršení stavu klienta, že klient léky vysadí, nebo si začne sám upravovat dávky léků. Klient má pocit, že léky nepotřebuje,

46

že je zdravý apod. Tyto stavy obvykle končí hospitalizací klienta.

Z uvedeného je patrné, že u duševně nemocných je hlavním problémem oslabení schopnosti rozpoznat potřebu úkonů péče o vlastní osobu. Duševní nemoc neklade překážky v rovině fyzické, ale v rovině psychické. Je potřeba klientům opakovaně vysvětlovat, proč je důležité, aby daný úkon provedli a prováděli pravidelně.

Úkony soběstačnosti:

1) komunikace slovní, písemná, neverbální - Tento úkon lze považovat za nezvládnutý u většiny duševně nemocných. „Lidé, kteří onemocní psychózou, mají zmenšenou schopnost zpracovávat informace z okolí: omezeně nebo nesprávně rozlišují důležitost a naléhavost informací, jsou nejistí v mezilidském kontaktu, neboť se obtížně orientují v emočních signálech od druhých lidí, špatně se přizpůsobují novým situacím, pomalu si zvykají. Bývají náchylní reagovat určitým způsobem - obrácením se do sebe, omezením komunikace, odvrácením se od vnějšího světa k vnitřnímu, hledáním uklidnění a řešení ve fantazii. Bývají podezřívaví a odtažití, což stupňuje jejich vzájemné nepochopení s okolím." (Foitová, rok neuveden) Podle mé zkušenosti klienti nesprávně chápou signály neverbální komunikace, klient H. K. se často během rozhovoru ptá: „proč se takhle tváříte, vypadám divně? Tvářím se hloupě? Když se takhle podívám, co si o tom myslíte?" apod. Klient D. V. stále hledá skrytý smysl v tom, co ostatní říkají. Zaslechne nějaké slovo a okamžitě si ho vztáhne k vlastní osobě.

47

2) orientace vůči jiným fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí - Tento úkon lze považovat za zvládnutý u všech klientů. Orientace v prostředí, znalost hodin a rozlišování známých a cizích osob nedělá duševně nemocným zásadní potíže. 3) nakládání s penězi nebo jinými cennostmi - Klienti jsou schopni poznávat jednotlivé mince, znají hodnotu peněz, ale při nakládání s penězi mohou mít a mívají problémy. Klient P. K. pravidelně dával peníze bezdomovcům, kteří žebrali u metra. Tyto částky se však pohybovaly ve stovkách za den. Často pokud mají klienti problémy s nakládáním s penězi, je jim ustanoven opatrovník, který se o jejich finance stará. Klienti pak dostávají kapesné, které je jim vypláceno podle předem dohodnutého finančního plánu. 4) obstarávání osobních záležitostí - Při tomto úkonu, je potřeba určitá míra podpory. U klientů zbavených způsobilosti k právním úkonům, tyto záležitosti vyřizuje opatrovník. Ostatní klienti potřebují při tomto úkonu pomoc jiné osoby, např. terapeuta. Jedná se hlavně o jednání s orgány veřejné moci a bankou. A o rozlišení a vyplnění dokumentů a tiskopisů. Zde jako příklad poslouží fakt, že ani jeden z deseti klientů nevyplnil žádost o příspěvek na péči zcela samostatně, všichni uvedli, že jim pomohl buď opatrovník, nebo terapeut. 5) uspořádání času, plánování života - zde je uvedeno jako jedna z činností - dodržování denního a nočního režimu. Mnoho klientů, se kterými jsem se při své praxi setkala, trpělo nespavostí. V důsledku toho, že nemohli v noci spát, byli unavení, a pokud neměli nějaké povinnosti, často spali přes den. To postupně vedlo k přehození režimu. V těchto případech je

48

důležité motivovat klienty k nějaké činnosti, hledat s nimi, jak by mohli svůj čas ve dne trávit jinak než spánkem. Velice pomáhá, když klient chodí do práce, má tak danou pravidelnou aktivitu a musí se naučit dodržovat určitý denní režim. Při tomto úkonu je nutná veliká motivace klientů. Pokud by takový klient bydlel samostatně, lze předpokládat, že by mu dodržování pravidelného režimu dělalo potíže. 6) zapojení se do sociálních aktivit odpovídajících věku - duševně nemocní, jak už bylo řečeno, žijí často v sociální izolaci. Klienti žijící ve skupinovém chráněném bydlení, udržují poměrně málo kontaktů s lidmi žijícími mimo toto bydlení. Často se stýkají pouze s rodinou. Pokud chce někdo navštěvovat nějakou zájmovou aktivitu, využívá většinou nabídky organizací, které se zaměřují na volnočasové a vzdělávací aktivity pro duševně nemocné. V mnoha případech klient vybranou aktivitu vyzkouší, ale pravidelně docházet nezačne. Z deseti oslovených klientů jeden dochází na církevní setkání a jeden klient využívá služeb dobrovolnice, se kterou se učí Španělsky (dobrovolnice však dochází za klientem na bydlení). Ostatní udržují kontakty pouze s rodinou, nebo se spolubydlícími z chráněného bydlení. Lze tedy říci, že duševně nemocní klienti potřebují zvýšenou míru podpory a tedy tento úkon samostatně nezvládají. 7) obstarávání si potravin a běžných předmětů (nakupování) - tento úkon, tak jak jsou popsány jednotlivé činnosti, nedělá klientům problém. Pouze klient H. K. má potíže s rozhodováním, a to ve všech oblastech života, proto pokud nemá od terapeuta přesný seznam co nakoupit (což bývá pouze u nákupů na společné vaření), raději do obchodu nejde, aby se

49

nemusel rozhodovat. U ostatních klientů lze považovat tento úkon za zvládnutý. 8) vaření, ohřívání jednoduchého jídla - praxe na chráněném bydlení společnosti Bona je taková, že vždy jeden klient vaří pro ostatní. Častou zakázkou klientů při vstupu na chráněné bydlení je naučit se vařit. Bývá to především u klientů, kteří tuto dovednost před vypuknutím nemoci nenabyli. Po určité době, kdy personál s vařením klientovi pomáhá, je většina klientů schopna uvařit jednoduché jídlo. Pouze klient T. J. se dlouho odmítal učit vařit, obával se, že jídlo zkazí a ostatní nebudou mít co jíst. Po několika letech se podařilo klienta přesvědčit, aby si vaření vyzkoušel, a nyní je schopen uvařit alespoň dvě jídla. Z tohoto vyplývá, že klienti jsou schopni tento úkon fyzicky zvládnout, může zde však být překážkou strach z toho, že něco nezvládnou. A také je nutné klienty tento úkon postupně a s pomocí naučit. 9) mytí nádobí - tento i následující úkon klienti fyzicky zvládnou, zde je však opět problém se schopností rozpoznat potřebu tyto úkony pravidelně provádět. Ze zkušenosti vím, že pokud by klienti nebyli pravidelně upozorňování personálem na udržování čistoty, sami by úklid v domácnosti neprováděli. 10)běžný úklid v domácnosti 11)péče o prádlo - v tomto i následujících dvou bodech opět může být oslabena schopnost rozpoznání potřeby tento úkon pravidelně provádět, a to hlavně při výměně špinavého prádla za čisté. Klienti si nemění prádlo tak často, jak by bylo potřeba, obvykle se tak stane až po upozornění personálu. Klienti nepovažují

50

za důležité být čistě oblečeni. Klient T. J. chodí často nejen ve špinavém ale i roztrhaném oblečení, jeho obvyklá reakce na upozornění, aby se převlékl, je „vždyť je to ještě dobrý, nebudu si přece ničit něco jinýho". V poslední době se terapeutce podařilo docílit toho, že si klient jednou týdně vypere a převlékne se do čistého. 12)přepírání drobného prádla 13)péče

o lůžko

14)obsluha běžných domácích spotřebičů - úkony 14 - 16 a úkon 18 jsou pro klienty s duševní poruchou běžnou záležitostí, zde opět platí, že tyto úkony mohou dělat potíže hlavně tělesně hendikepovaným. 15)manipulace s kohoutky a vypínači 16)manipulace se zámky, otevírání, zavírání oken a dveří 17)udržování pořádku v domácnosti, nakládání s odpady zde je opět spíše otázka schopností rozpoznat potřebu úkonu, než úkon fyzicky provádět. 18)další

jednoduché úkony spojené s chodem a udržováním

domácnosti

Při hodnocení úkonů soběstačnosti u duševně nemocných by se sociální pracovnice měly, zaměřit hlavně na schopnost rozeznat potřebu jednotlivých úkonů, než na schopnost tyto úkony fyzicky provádět. Zde, stejně jako u úkonů péče o vlastní osobu, je kladen důraz na fyzické provádění těchto úkonů. Jak už bylo řečeno, toto hodnocení je tedy zaměřeno spíše na úbytek schopností spojených s tělesným postižením, což může duševně nemocné znevýhodňovat.

51

Lékařské vyšetření Úřad práce vychází při posuzování stupně závislosti nejen z výsledků sociálního šetření, ale také ze zdravotního stavu osoby, doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, popřípadě z výsledků funkčního vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. V tomto bodě poukážu pouze na jeden problém, který se nejspíš netýká pouze duševně nemocných, ale i ostatních žadatelů o příspěvek na péči. Tím problémem jsou krátké lhůty (2 týdny), pro dodání lékařské dokumentace. Klient obdrží dopis s informací, že se má dostavit k lékaři, kterého uvedl v žádosti. To bývá nejčastěji jejich praktický lékař. Ten shromáždí zprávy od specialistů a odešle vše najednou úřadu práce. Zprávy od specialistů si vyřizují klienti sami a poté je donesou praktickému lékaři. K tomuto obě terapeutky říkají, že lhůty jsou velmi krátké, nepočítá se například s tím, že bude mít lékař dovolenou. Psychiatr také často nevystaví posudek na počkání, musí mít čas, aby byla jeho zpráva kvalitní. V tomto bodě řízení o příspěvku na péči je dobré, že posudkoví lékaři úřadu práce hodnotí stejné úkony, jako sociální pracovnice. Pouze s tím rozdílem, že je posuzují ze zdravotního hlediska. Pokud tedy mají posudkoví lékaři dostatek znalostí z oblasti psychiatrie, jsou schopni posoudit sociální dopady duševní nemoci. Toto může být výhodou, jelikož lékaři se mohou více zaměřit na překážky, které klade duševní nemoc v rovině psychické.

52

Výsledek šetření a možnost odvolání Po posouzení stupně závislosti osoby sdělí úřad práce obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností výsledek, ten ho pak sdělí žadateli o příspěvek. Počátkem roku 2007, kdy si klienti žádali o příspěvek na péči a kdy bylo obrovské množství žádostí, trvalo velice dlouho, než přišla první vyrozumění o výsledku. Jedna z terapeutek uvádí, že první příspěvek byl klientovi přiznán asi po devíti měsících. Zamítnutí však přišlo podstatně později. V jednom chráněném bydlení získalo pět klientů z patnácti, v druhém šest z patnácti, příspěvek na péči hned v prvním stupni řízení. Ostatní se museli odvolat. Obě terapeutky se shodují na tom, že nyní už probíhá řízení mnohem rychleji. Při rozhovorech s klienty jsem se setkala s tím, že si dopis s oznámením výsledku řízení o příspěvku na péči nespojili se skutečností, že si zhruba před rokem podávali žádost o příspěvek na péči. Nevěděli, proč jim najednou píše někdo z úřadu, a lekli se, zda jim třeba nechce někdo vzít důchod a podobně. Proti rozhodnutí je možné se odvolat, a to na příslušný krajský úřad. Výsledek šetření přijde písemně na jméno žadatele o příspěvek na péči. Zde vidí terapeutky následující problém. „Několikrát se stalo, že přišlo rozhodnutí a klient, tomu dopisu nerozuměl, nepřišel se poradit a prošla tak lhůta pro odvolání." Odvolací řízení probíhá na příslušném krajském úřadě a dobré je, že klient má možnost doložit další skutečnosti týkající se jeho stavu. Je možnost doložit další lékařské zprávy či vyjádření terapeuta z chráněného bydlení. Ovšem na podání odvolání je pouze 15 dní, proto je žádoucí, pokud klient předpokládá

53

zamítnuti žádosti v prvním stupni řízení, připravit si tyto dokumenty předem. Při odvolacím řízení je opět důležité, aby v posudkové komisi ministerstva byli lékaři, kteří mají znalosti z oblasti psychiatrie. Problémem, který provází celé řízení o příspěvku na péči je délka tohoto řízení. Myslím si, že i nyní, kdy se příspěvek na péči již rozběhl, je řízení velice zdlouhavé. Jak jsem zjistila, klienti si nejsou schopni spojit jednotlivé části procesu, nechápou, proč najednou přišel někdo na šetření, nerozumí tomu, jaké to bude mít důsledky (klient H. K. se bál, že důsledkem šetření bude jeho hospitalizace, klient D. V. si zase myslel, že ho sociální pracovnice chce vystěhovat pryč z bydlení), nebo na co přesně mají peníze využít. A to i přesto, že při podávání žádosti byli informováni a principu tohoto příspěvku rozuměli. Pro klienty, kteří rozumí celému procesu a dokážou si jednotlivé kroky spojit, je to zase hodně dlouhá doba nejistoty. Stále čekají, zda jim příspěvek bude či nebude přiznán, a jestli se jim vrátí peníze za péči, kterou do té doby musí platit ze svého.

54

6. Zhodnocení situace a návrhy řešeni

V

kapitole 5. jsem nastínila překážky v celém

řízeni o příspěvku na péči, které klade duševně nemocným proces řízení. Jak je patrné, duševně nemocní se mohou potýkat v průběhu řízení s mnoha překážkami. Hlavní problém vidím v praxi uplatňování zákona. Zákon v § 7 jasně definuje, že nárok na příspěvek má osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Přičemž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je takový stav, který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost. Z uvedeného jasně vyplývá, že duševně nemocní, kteří v důsledku své nemoci ztratily schopnost postarat se o sebe, mají na příspěvek na péči nárok. Bohužel, kvůli nedobré praxi hodnocení stupně závislosti na péči není tento nárok často uspokojen. Problém vidím především v úkonech, podle kterých jsou žadatelé o příspěvek na péči posuzováni. Tyto úkony, jak již bylo řečeno, jsou duševně nemocní schopni fyzicky provádět. Duševní nemoc jim klade překážky v rovině psychické ne v rovině fyzické. U duševně nemocných je oslabena schopnost rozeznat potřebu úkon provádět. Zde velice záleží na sociální pracovnici, která přijde provést sociální šetření, zda je informovaná o sociálních důsledcích duševní nemoci, nebo zda je schopna posuzovat jednotlivé úkony jinak, než zda je klient schopen či neschopen úkon fyzicky zvládnout. Jak uvádí prováděcí vyhláška k zákonu o sociálních službách, úkon lze považovat za zvládnutý pouze tehdy, jestliže je osoba schopna dlouhodobě, samostatně,

55

spolehlivě a opakovaně rozpoznat potřebu úkonu a úkon fyzicky provádět a kontrolovat správnost jeho provedeni. Zde je tedy jasně definováno, že pokud osoba nerozpozná potřebu úkon provádět, má být tento úkon považovaný za nezvládnutý. Bohužel toto sociální pracovnice nehodnotí, zaměřují se pouze na fyzickou schopnost klientů, úkony provádět. V důsledku takového posuzování, však duševně nemocní často nezískají příspěvek na péči, který jim podle zákona náleží. Navrhovala bych vytvoření metodiky posuzování duševně nemocných, kde by byly zdůrazněny sociální dopady nemoci a překážky, které duševní nemoc klade na zvládání jednotlivých úkonů. Myslím si, že by také bylo vhodné vytvoření informačních materiálů o tom, co duševní nemoc obnáší, jaké klade překážky v běžném životě a jaké z toho mohou vyplývat potřeby podpory a péče. Tyto materiály by se pak měli dostat k sociálním pracovnicím, které provádějí sociální šetření. Jak vyplývá z komentářů k jednotlivým úkonům, mnoho z těchto úkonů by mohla informovaná sociální pracovnice posoudit jako nezvládnuté. Jelikož ale většina sociálních pracovnic hodnotí úkony podle schopnosti je fyzicky zvládat, vychází mnoho klientů z šetření jako osoby, které nejsou závislé na péči jiné osoby, a tudíž nemají nárok na příspěvek na péči. Další překážku vidím v tom, že klient využívající služby chráněného bydlení je ve stabilizovaném stavu, zvládá již samostatně, nebo s menší pomocí mnoho úkonů, které by bez předchozího nácviku nezvládl. Sociální pracovnice zohledňují pouze aktuální stav, neberou v úvahu to, že za tím, v jakém stavu se momentálně klient nachází, je dlouhodobá práce s klientem, že to je probíhající proces, do kterého je zapojen nejen klient,

56

ale také celý terapeutický tým. Aby klient mohl dělat další pokroky a směřovat tak k co největší míře samostatnosti, je potřeba aby, mohl dále využívat sociální služby. Na to však potřebuje příspěvek na péči, aby si tyto služby mohl zaplatit. Myslím si, že v tomto případě by bylo vhodné, aby se sociální pracovnice při šetření zajímala o délku doby, po kterou klient danou službu využívá, a o stav klienta před tím, než začal tuto službu využívat. U duševní nemoci platí, že získané návyky nemusí být trvalé. Pokud si klient již naučené dovednosti neupevňuje pravidelným opakováním, může je opět ztrácet. Častým jevem je, že pokud dojde k delší hospitalizaci klienta, je potřeba s ním po návratu na bydlení pracovat na obnovení návyků, které před hospitalizací měl, ale které během hospitalizace ztratil. Toto se týká hlavně dodržování osobní hygieny a samostatné dodržování medikace. Je nutné zdůraznit, že duševně nemocný nemusí mít na svou nemoc, a na své schopnosti zvládat jednotlivé úkony péče o sebe a soběstačnosti, náhled. Je tedy velmi důležité, aby u sociálního šetření byl přítomen někdo, kdo klienta zná, je s ním v každodenním kontaktu, a může tady jeho schopnosti posoudit. Může to být terapeut, opatrovník, nebo někdo z rodiny. Je také potřeba si uvědomit, že vývoj duševní nemoci není lineární a stav klienta se průběžně mění. „Po období cyklických zhoršení či regresích mohou následovat období stability či zlepšení. U lidí zařazených do rehabilitačních programů může například za krokem kupředu (pracovní pokus) následovat dočasné zhoršení psychického stavu. Duševně nemocní proto potřebují individualizovaný a flexibilní systém

57

posuzování funkčního dopadu zdravotního postižení, který reaguje na možnost „vývoje po spirále"." (Matoušek, 2005) Duševní nemoc se od jiných nemocí liší právě svým průběhem. Stav klienta může kolísat od stavu, kdy se klient zdá být schopný samostatně se o sebe postarat, až ke stavu, kdy je patrné takové zhoršení, že je nutná hospitalizace. Mezi těmito stavy může být i poměrně krátká doba, několika měsíců. Zde je potřeba zdůraznit, že systém příspěvku na péči, tak jak je nyní nastavený, na tuto skutečnost nijak nereaguje. Jak jsem již uvedla, řízení je zdlouhavé a možnost rychlého získání příspěvku na péči není pravděpodobná. Pro klienty využívající služby chráněného bydlení toto nemusí být problémem. Služby jsou jim poskytovány neustále, a míra podpory, tak může reagovat na momentální zhoršení stavu. Zde vidím problém spíše u duševně nemocných, kteří žijí samostatně a kteří v běžném životě bez větších problémů fungují. V takovém případě nemusí využívat sociální služby, stačí jim, když pravidelně dochází k psychiatrovi. Pokud se však zdravotní stav takového člověka náhle zhorší, může se stát dočasně klientem nějaké sociální služby, která mu toto období pomůže překonat. Může to být způsob jak předejít hospitalizaci a tím i problémům, které mohou následovat (ztráta zaměstnání apod.) V

takovém případě by bylo potřeba, aby systém

reagoval pružněji a rychleji, aby bylo možné získat příspěvek na péči včas, a tím zajistit, že klient bude moci začít ihned využívat potřebné sociální služby.

58

6.1. Shrnuti

Pro přehlednost shrnu své závěry a doporučení, ke kterým jsem ve své práci dospěla. V první řadě si myslím, že řízení o příspěvku na péči nevyhovuje specifickým potřebám duševně nemocných. Posuzování schopnosti zvládat jednotlivé úkony péče o vlastní osobu a soběstačnosti, je zaměřeno převážně na úbytek tělesných funkcí. Navrhovala bych vytvoření postupů a metod hodnocení, které by lépe vyhovovalo potřebám duševně nemocných. Zde bych opět zdůraznila nutnost informovat sociální pracovnice o specifikách duševní nemoci a jak tato specifika při hodnocení zohlednit. Dalším doporučením je zohledňovat při posuzování, jak dlouho již klient využívá sociální službu a jaký by mohlo mít důsledek přerušení poskytování této služby. Zde bych doporučovala, ptát se na stav klienta před tím, než začal službu využívat. To může pomoci vytvořit si představu o tom, jak by klient zvládal jednotlivé úkony bez pomoci terapeutického týmu. V

souvislosti s nestálostí zdravotního stavu

duševně nemocných a možností náhlého zhoršení by bylo vhodné, zajistit možnost rychlého čerpání příspěvku na péči. A to hlavně z důvodu prevence hospitalizace. Na závěr je nutné zdůraznit potřebu zrychlení celého řízení o příspěvku na péči. Při dlouhém řízení bych alespoň pro přehlednost doporučovala průběžně informovat klienta, v jaké fázi se řízení nachází.

59

Závěr

V této diplomové práci jsem se zabývala příspěvkem na péči pro lidi s duševni poruchou. Snažila jsem se popsat situaci, jaká nyní panuje při žádání o příspěvek na péči. Jako vhled do problematiky jsem v první části práce zvolila spíše popisnou formu, kdy jsem se snažila rozebrat některé části zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a blíže jsem se podívala na průběh řízení o příspěvku na péči podle tohoto zákona. V druhé části práce jsem se snažila podívat se na celý průběh řízení o příspěvku na péči z pohledu klientů s duševní poruchou. Myslím si, že příspěvek na péči je pro duševně nemocné, kteří využívají některou sociální službu, velmi důležitou dávkou, aby si mohli tyto služby zaplatit. Pro mnoho klientů, se kterými jsem se při své tříleté praxi v chráněném bydlení setkala, byl pobyt v chráněném bydlení jedinou alternativou k pobytu v léčebně. Chráněné bydlení mnohem lépe naplňuje myšlenku sociálního začleňování lidí s hendikepem, než pobyt v psychiatrické léčebně. Využívání sociálních služeb tak pomáhá duševně nemocným začlenit se zpět do společnosti. Pro to, aby mohli duševně nemocní tyto služby využívat, je potřeba, aby jim byl přiznáván příspěvek na péči, který by mohli k nákupu sociálních služeb použít. Velkou překážkou pro získávání příspěvku na péči duševně nemocnými jsou úkony, podle kterých se posuzuje závislost osoby na péči. Tyto úkony duševně nemocní fyzicky zvládají, překážkou jim je jejich nemoc spíše při rozpoznání potřeby jednotlivé úkony pravidelně provádět. Téměř všechny úkony tak jak jsou uvedeny v zákoně o sociálních službách, se mohou klienti časem

60

naučit, tak že již nebudou potřebovat při jejich provádění asistenci. Je však problém s tím, že duševně nemocní se spíše potřebují učit, proč je ten který úkon pro jejich fungování potřebný. To se týká hlavně dodržování osobní hygieny, výměny prádla, úklidu domácnosti a podobně. Další skutečností, kterou je potřeba zdůraznit je, že duševní nemoc nemá stálý průběh a stav klienta může velmi kolísat. Při zhoršení stavu je potřeba větší míra podpory. Pokud nestačí ani toto, může dojít k hospitalizaci. Pokud je hospitalizace dlouhodobá, lze předpokládat opětovné oslabení schopnosti zvládat péči o vlastní osobu. Je tedy nutné takového klienta opět učit návykům, které před hospitalizací měl. S tímto však systém posuzování stupně závislosti na péči nepočítá. V případě, kdy dojde ke zhoršení stavu, dává zákon možnost zažádat si o zvýšení příspěvku na péči. Jelikož je řízení velmi zdlouhavé, rozhodnutí by pravděpodobně přišlo v době kdy, už by byl klient opět stabilizovaný. Myslím si, že duševně nemocní příspěvek na péči potřebují, aby mohli žít a fungovat v běžné společnosti a nemuseli být izolovaní v léčebnách. Příspěvek na péči dává těmto lidem možnost, zaplatit si potřebné sociální služby a začlenit se tak do běžného života. Bohužel pro duševně nemocné není lehké příspěvek na péči získat. Tato diplomová práce by mohla posloužit jako námět pro diskuzi na téma příspěvku na péči pro lidi s duševní poruchou. Pokusila jsem se alespoň nastínit, kde vidím problematická místa procesu řízení o příspěvku na péči a jaká řešení bych navrhovala. Myslím si, že zákon o sociálních službách je stále ve „zkušební době" a postupem času se objevují další a další problémy, které

61

je třeba řešit. Mohu doufat, že jednou dojde ke změně i v oblasti příspěvku na péči pro duševně nemocné.

62

Seznam použitých zdrojů

BAUDIŠ, P., LIBIGER, J. : Psychiatrie a etika, Galén, Praha 2002, ISBN 80-7262-104-1

BERNARD, H. R.: Sociál Research Methods: Qualitative and Quantitative Approaches, Sage Publications, Thousand Oaks 2000, ISBN 0-7619-1403-X

FOITOVÁ, Z.: Schizofrenie, Fokus Praha (rok vydání neuveden)

HENDL, J.: Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace, Portál, Praha 2005, ISBN 80-7367-040-2

JABŮRKOVÁ, M . : Od paragrafů k lidem - Analýza situace v oblasti sociálních služeb po přijetí nového zákona o sociálních službách, SKOK, Praha 2007, ISBN 978-80-239-9506-0

MATOUŠEK, O.; KOLÁČKOVÁ, J.; KODYMOVÁ, P.: Sociální práce v praxi, Portál, Praha 2005, ISBN 80-7367-002-X

MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce, Portál, Praha 2003, ISBN 80-7178-549-0

MICHALÍK, J.: Poradenství pro uživatele sociálních služeb, NRZP, Praha 2009, ISBN 978-80-87181-01-0

PALCOVÁ, A . : Slovník psychiatrických termínů, Psychiatrické centrum Praha, Praha 2004, ISBN 80-85121-10-7

63

PALEČEK, J.: Podpora bydlení - příručka k programům podporovaného bydlení pro duševně nemocné, Fokus, Praha 2001

Analýza zákona o sociálních službách z pohledu uživatelů a poskytovatelů, Spolek oborové konference nestátních neziskových organizací v sociální a zdravotně sociální oblasti (SKOK), Praha 2006

Analýza situací, v nichž může docházet k přímé či nepřímé diskriminaci občanů se zdravotním postižením, VCIZP, Olomouc 2008

Zákon č.108/2006 Sb. o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 505/2006 Sb . kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách

Důvodová zpráva k zákonu č. 108/2006 Sb. o sociálních službách

Zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád

www.bona-ops.cz

Veřejný ochránce práv: sociální služby - příspěvek na péči dostupné z WWW: http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/pomo c/index.php&doc=1304

(cit. 24. 6. 2009)

64