Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra divadelní katedra. Bakalářská práce. Alice Exnerová. Dramatická tvorba pro děti Jiřího Žáčka

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Katedra divadelní katedra

Bakalářská práce

Alice Exnerová

Dramatická tvorba pro děti Jiřího Žáčka Jiří Žáček’ s drama for children

Praha 2015

Vedoucí práce: PhDr. Barbara Topolová, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 12. května 2015

………………………….. Jméno a příjmení

Klíčová slova (česky) dramatický text, dítě, básnický jazyk, pohádka, komika

Klíčová slova (anglicky): dramatic text, child, poetic language, fairy tale, humor

Abstrakt (česky) Bakalářská práce se zabývá dramatickou tvorbou Jiřího Žáčka pro děti. Zaměřuje se na jeho čtyři divadelní pohádky určené pro loutky i živé herce. Vychází z charakteristických rysů jeho poezie pro děti, na jejímž pozadí se snaží ukázat a popsat prostředky a postupy, které autor ve svých dramatických textech volí. Soustřeďuje se na autorovu práci s jazykem a inspiračními zdroji a zamýšlí se nad úrovní Žáčkových divadelních pohádek v kontrastu s neporozuměními, která se v dramatických textech pro děti hojně vyskytují.

Abstract (in English): My bachelor thesis deals with Jiří Žáček‘s dramatic work for children. It focuses on his four theatrical tales for puppets and live actors. It is based on

distinctive

features of author’s poetry for children and tries to show and discribes on it’s background means and procedures which author chooses in his dramatic texts. It concentrates on author’s work with language and sources of inspiration and contemplates

on

level

of

Žáček’s

theatrical

tales

in

contrast

misunderstanding which occure in dramatical text for children profusely.

with

a

Obsah

1 ÚVOD. ..................................................................................................................... 6 2.

LITERÁRNÍ TVORBA JIŘÍHO ŽÁČKA............................................................... 7

3.

BÁSNICKÁ TVORBA PRO DĚTI........................................................................ 9 3.1.

BÁSNICKÉ PROSTŘEDKY V POEZII PRO DĚTI ....................................................... 9

3.1.1. Personifikace a nonsens......................................................................... 10 3.1.2. Folklórní prvky ........................................................................................ 12 3.2. 4.

5.

6.

PODÍL POHÁDKY A POHÁDKOVOSTI V TVORBĚ JIŘÍHO ŽÁČKA PRO DĚTI ............... 14

DRAMATICKÁ TVORBA PRO DĚTI ................................................................ 16 4.1.

TEXTY PRO DIVADLO...................................................................................... 16

4.2.

DIVADELNÍ POHÁDKY ..................................................................................... 17

JAZYKOVÁ ROVINA ........................................................................................ 21 5.1.

BÁSNĚ A JEJICH VYUŽITÍ V DRAMATICKÉM TEXTU .............................................. 21

5.2.

BÁSNICKÝ JAZYK ........................................................................................... 24

5.3.

JAZYK JAKO HLAVNÍ ZDROJ KOMIKY ................................................................. 27

POSTUPY V ŽÁČKOVĚ DRAMATICKÉ TVORBĚ PRO DĚTI......................... 33 6.1.

POHÁDKOVOST ............................................................................................. 33

6.2.

VÝSTAVBA .................................................................................................... 36

6.3.

NÁMĚT......................................................................................................... 38

6.4.

POSTAVY V ŽÁČKOVÝCH DIVADELNÍCH POHÁDKÁCH ......................................... 39

7.

ZÁVĚR .............................................................................................................. 42

8.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................... 43

1. Úvod Dramatická tvorba pro děti hraje v povědomí široké veřejnosti velmi nepatrnou roli. Ta odborná se jí pak zabývá okrajově. Divadlo pro děti má statut čehosi podřadného, co nepotřebuje kvalifikované tvůrce, dětský divák pak snese vše, jen když je v tom dost rámusu, akce a pohybu. „Neplatí tu žádná pravidla, proto ani žádné ohledy a lze si dovolit naprosto cokoliv – aspoň tak mnozí autoři soudí.“1 Dramatikové textů určených dětskému publiku se tak často sestávají z nadšenců, kteří v napsání hry nevidí nic složitého a horlivě se pouští do dramatizace známých pohádek i vlastních příběhů, aniž by o divadle pro děti, či o divadle jako takovém, něco tušili. Není se čemu divit. Pokud se člověk začne více zabývat dramatickými texty určeným dětskému divákovi, dojde často k názoru, že horší už to být nemůže a rozhodne se přispět také sám a něco napsat. Tato reakce je vlastně celkem pochopitelná. Nicméně mnohdy zároveň přispívá k dalšímu vytváření nekvalitních textů. Psát pro děti, natož divadelní hru, je velmi náročná a specifická disciplína, která vyžaduje vedle talentu značný um a cit. Dobré texty existují, jen je třeba je hledat. Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala dramatickou tvorbu Jiřího Žáčka. Jiří Žáček patří mezi těch pár českých básníků, kteří velkou část své literární činnosti věnují právě dětským čtenářům. Je autorem celé řady básniček, říkadel, převyprávěných či autorských pohádek nebo slabikářů. Svou usměvavou, hravou poetikou vytváří kvalitní, jazykově vytříbenou literaturu pro děti. Méně známou část této tvorby představují jeho dramatické texty. Vedle řady televizních scénářů jsou to také divadelní pohádky. Právě těmito texty se budu ve své práci zabývat. Žáčkova dramatická tvorba pro děti je úzce spjata s jeho básnickou poetikou a tudíž ji nelze vnímat odděleně. Pokusím se proto představit divadelní pohádky v kontextu jeho literární tvorby, zejména pak poezie pro děti a zachytit jejich charakter a podobu. Autorů píšících pro děti není málo. Jiřího Žáčka ale považuji za jednoho z těch několika, jejichž tvorbu lze skutečně pokládat za básnickou ve smyslu umění zacházet se slovy, jejich významy a probouzet ve čtenáři potěšení z četby. Jeho básně určené dětem mají vtip a nápad, který může ocenit i dospělý čtenář. 1

MACHKOVÁ, Eva. Mezi skutečností a snem: kapitoly z poetiky pohádkové hry. 1. vyd. Praha: Kant, 2013. Disk (Kant), sv. 23. s. 105.

6

2. Literární tvorba Jiřího Žáčka Jiří Žáček je český spisovatel, básník a překladatel. Narodil se 6. listopadu 1945 v Chomutově. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a stavební fakultu ČVUT v Plzni. Po tříleté praxi v oboru však „dezertoval od inženýrství k literatuře“2. Žáček patří ke generaci básníků, která do světa literatury vstoupila v sedmdesátých letech minulého století. K jeho literární činnosti patří vedle básnické tvorby pro dospělé a děti také uspořádání výborů veršů či překlady zahraniční poezie (G. V. Catullus, G. Apollinaire, J. Prévert,…). Pravidelně otiskuje texty v časopisech pro děti i dospělé. Z dětských časopisů jsou to např. Sluníčko, Mateřídouška či Čtyřlístek. Spolupracoval s rozhlasem a televizí při vytváření pásem poezie, pohádek a písniček pro děti. Je autorem řady epigramů, parodií, nonsensů a aforismů. Od roku 1994 tvoří jako autor na volné noze. Žáčkova první sbírka poezie vyšla v roce 1970 pod názvem Ráno modřejší večera. Už samotný název napovídá o Žáčkově hravém chápání a uchopování slov a jejich významů. Prostřednictvím básní usiluje o zachycení prchavých okamžiků, prožitků a nálad, které zaznamenává v jednoduchém tvaru popěvku.3 Mezi jeho inspirace patří velkoměsto se svými vymoženostmi, které v sobě zároveň skrývá hrozbu ztráty důvěrného kontaktu mezi lidmi. Od osmdesátých let se jedním z charakteristických rysů Žáčkovy literární tvorby stává humor, který provází jeho texty až do současnosti. Žáčkovy humorné básně a prózy jsou jednak snahou „vytrhnout čtenáře z pohodlí a lhostejnosti“4, jednak revoltou proti chápání poezie jako něčeho vznešeně nedotknutelného a patetického5. Velká část Žáčkovy literární činnost je věnována dětskému čtenáři. První kniha určená dětem s názvem Aprílová škola vyšla v roce 1978. Pro svou oblíbenost byla pak vydána ještě několikrát, pokaždé v nové a rozšířené podobě. Odstartovala Žáčkovu tvorbu pro děti, která trvá dodnes. Vedle poezie k ní od devadesátých let 2

Autorské stránky Jiřího Žáčka http://jirizacek.cz/ Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. vyd. Praha: BRÁNA, 1995, 549 s. 4 JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994, s. 17. 5 ŽÁČEK, Jiří. Rýmy pro kočku a pod psa. 2. rozšířené vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987. 160 s. 3

7

přibyli učebnice (Slabikář, 1992; Moje první čítanka, 1993; Malý čtenář, 1994), písňové texty, hádanky a autorské či převyprávěné lidové pohádky (Kašpárek v pekle, 1995; Kdo nevěří, ať tam běží, 1996; Pohádkový kolotoč, 2003; Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky, 2011). Do seznamu Žáčkových literárních počinů patří od osmdesátých let rovněž texty dramatické. První z nich, divadelní komedie Ptákoviny podle Aristofana z r. 1989, je ještě určen dospělému publiku. Další divadelní hry jsou pak už věnovány dětskému divákovi. Jsou to loutkové pohádky Kašpárek v pekle (1993), Kašpárek a ježibaba (1995), a Koledování (2002) a komedie Bezhlavý rytíř a Bílá paní (1998). K Žáčkově dramatické tvorbě patří také cirkusový muzikál Pinokio (2000) a přebásnění pohádky Šípková Růženka (2006) pro Českou televizi. Žáčkova dramatická tvorba pro děti je úzce spjata s jeho básnickou poetikou. Pro studium dramatických textů je proto na místě nejprve představit Žáčkovu poezii pro děti a následně se pokusit hledat její přesahy, podobnosti či odlišnosti ve tvorbě dramatické.

8

3. Básnická tvorba pro děti. Jiří Žáček patří ve své básnické tvorbě pro dětského čtenáře k našim nejvýraznějším spisovatelům. Spolu s knihami Michala Černíka a Josefa Hanzlíka je jeho tvorba označována za renesanci poezie pro děti6. Svou hravou a originální prací se slovy a jejich významy oslovil celou širokou škálu čtenářské populace od těch nejmenších po jejich rodiče. Do světa literatury vstoupil poezií pro dospělé, brzy se však výraznou částí jeho tvorby staly texty určené právě dětem. Po první sbírce Aprílová škola (1978) následovala celá řada dalších. Mezi jinými např. Ahoj, moře (1980), Pro slepičí kvoč (1986) či Máme rádi zvířata (1987). Žáčkova

poetika vyrůstá

z postoje k poezii

jako takové:

„Poezie je

permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace. Básně se píšou mj. z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé.“7 Tuto svou filosofii aplikuje Žáček v průběhu celé své literární činnosti. V tvorbě pro dospělé se projevuje zvýšenou hladinou ironičnosti a sarkasmu, kterou chce čtenáře vytrhnout z nudy všedního dne. Svědčí o tom jak jeho básně, tak celá řada sbírek epigramů, nonsensů a aforismů, ve kterých vykresluje lidské nešvary v jejich trapnosti, směšnosti a pokroucenosti. Mezi jinými např. Legrando grando (1984), Rýmy pro kočku a pod psa (1987) či Idioti mají přednost (2001). V duchu této filosofie, ze které pramení Žáčkova poetika, nepřekvapí, že charakteristickým rysem jeho literární tvorby je právě humor. Setkáváme se s ním rovněž v knihách určených dětskému čtenáři, ovšem v jiném kontextu a bez ironie, která je mladším dětem špatně srozumitelná. Humor v nich vyvěrá ze slovních hříček a hry se slovy, která v dětském čtenáři (či posluchači) vzbuzuje zvědavost a zájem. 3.1. Básnické prostředky v poezii pro děti Žáček ve své poezii pro děti hojně užívá personifikace a nonsensu. Vedle těchto prostředků je mu velkým inspiračním zdrojem folklór. Často vychází ze stavby a postupů různých lidových říkadel, rozpočítávadel či ukolébavek. Nechává se jimi 6

JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994. 75 s. 7 ŽÁČEK, Jiří. Na svatýho Dyndy. 1. vyd. Ilustrace Vratislav Hlavatý. Praha: Albatros, 2005. s. 90.

9

inspirovat nebo přejímá jejich známou verzi a přetváří je do nové, „moderní“ podoby. Podobně pracuje s i dalším ustáleným literárním žánrem pro děti – s pohádkou. 3.1.1. Personifikace a nonsens Personifikace je, jako specifická forma metafory, básnický prostředek spočívající v přenášení vlastnosti živé bytosti na věc nebo přisuzování lidských vlastností živočichům nebo věcem neživým8. V dětské poezii má významnou funkci. Dítě si jejím prostřednictvím včleňuje nové poznatky do své představy světa a přizpůsobuje je již vytvořenému systému. Personifikace tak využívá dětské vlastnosti synkretického chápání světa, pro které je veškerý pohyb znakem života a které tvoří vztahy mezi objekty často na základě jediného shodného rysu9. Další básnický prostředek, nonsens, využívá sklon dítěte k záměrnému porušování řádu věcí. Právě v tomto porušování nachází dítě zábavu. Nonsens pracuje s nelogickým, paradoxním či absurdním uspořádáním slov nebo představ, které nutí dítě k uvědomování si skutečného stavu věcí – reality. Předpokladem k pochopení humorné situace v básni se tak nutně stává znalost reálného uspořádání věcí a nonsensová odchylka se pak díky této znalosti stává zdrojem komičnosti10. Nonsens v dětské literatuře tedy funguje dvěma způsoby. Jednak jako prostředek, který rozbíjí představu světa jako systému prvků, které do sebe zapadají, jednak ukazuje dítěti vícerozměrnost reality a obohacuje ho o poznání nových možností zacházení s realitou a působí tak na jeho tvůrčí myšlení a fantazii11. V Žáčkově poezii nalezneme používání obou básnických prostředků, nejčastěji volně přecházející z jednoho do druhého. Příkladem mohou být básně z první sbírky Aprílová škola: Cvrček Na palouku u lesa cvrček v díře bydlí. Jak to u něj vypadá? 8

Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994. 75 s. 10 Op. cit. 11 Op. cit. 9

10

Má tam stolek s židlí.

Na stole má jablko a v něm tucet brček. Když má žízeň, pije mošt jako každý cvrček.

(Aprílová škola, s. 23)

Žáček ve svých básních také využívá hojně polysémie - mnohoznačnosti slov. Na jejím základě tak vzniká nonsensová báseň, často volně se prolínající s personifikací, která v básni funguje jako rozvíjející tvůrčí prostředek. Tulipán a tulipaní Tulipán a tulipaní celý den se k sobě klaní, až se diví okolí: -

Že je záda nebolí?

(Aprílová škola, s. 11)

Humoru v básni dosahuje Žáček např. doslovným pochopením výrazového spojení, které dále rozvíjí, opět ve spojení s nonsensem. Takový příklad najdeme v básni Báchorka o nosu: Báchorka o nosu Halé děti, všechny sem! -Utíkal pán za nosem, běžel rovně, do zatáček, ztrácel klobouk, vlál mu fráček. Honil nos už dlouhou chvíli, mával síťkou na motýly. 11

Už si myslel, že nos chytí, přišije ho režnou nití mezi oči, jak se sluší… Nos to ovšem dobře tuší, proto běží, nemešká - -

Tak se honí dodneška.

(Aprílová škola, s. 37)

3.1.2. Folklórní prvky Výrazným Žáčkovým inspiračním zdrojem v dětské poezii je folklór. Obliba folklóru u dětí spočívá především v jednoduchosti a rýmování. Dítě se s ním setkává už od raného věku. „Rým pomáhá malým dětem, které se teprve učí mluvit,

zvládat

úskalí

jazyka.“12

Jednoduchost

a

repetitivnost

zase

usnadňuje první fázi seznamování se se skutečností. Oblíbenost tkví rovněž ve vytváření textu na základě vnějších zvukových nebo významových znaků, kterýžto postup „vyhovuje charakteru dětské psychiky v období tzv. komplexního myšlení.“13 V tvorbě Jiřího Žáčka tak nacházíme celou řadu útvarů inspirovaných právě folklórem: říkadla, rozpočítávadla či ukolébavky. Příkladem opět můžou být básně ze sbírky Aprílová škola: Jarní říkadlo Zimo, zimo, táhni pryč, nebo na tě vezmu bič! Odtáhnu tě za pačesy, za ty hory, za ty lesy – 12

JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994. s. 23. 13 Op. cit.

12

až se vrátím nazpátek, svleču zimní kabátek. V tomto případě ponechává Žáček říkadlu jeho tradiční podobu. Často však využívá znalosti folklórních prvků u dětského čtenáře a upravuje text do moderní podoby. Ponechává pouze známá, bezvýznamová slova, která plní funkci rytmizace. Halí, belí Halí, belí, halí, belí – já mám slona pod postelí, je to slůně kapesní, ale za to hodně sní.

Halí, belí, halí, belí čím ho krmím? Petrželí! Spořádá jí hromadu, pak se svalí dozadu.

Já mám slona pod postelí, vejde se tam skoro celý – jenom chobot čouhá ven, když mi přeje dobrý den.

(Aprílová škola, s. 34)

Vedle zmíněných postupů, prostředků a inspirací je hlavní předností Žáčkovy poezie jeho vlastní originální a hravá práce se slovy. Jeho poezie je plná významových posunů, metafor a hádanek, které vnáší nesoulad do ustálených představ dítěte a tím posilují jeho vnímání a uvědomování si skutečného světa 13

kolem sebe. Typickým rysem je pro ni lyrická měkkost, humornost a optimistický pohled na svět.14

3.2. Podíl pohádky a pohádkovosti v tvorbě Jiřího Žáčka pro děti Nedílnou součástí folklóru je literární žánr pohádky. U Jiřího Žáčka se s pohádkami a prvky pohádkovosti setkáváme hlavně od devadesátých let. Staly se jeho významným inspiračním zdrojem, ze kterého čerpá velkou část své tvorby pro děti podnes. Po období, kdy se věnoval psaní učebnic pro školy, píše Bajky a nebajky (1994), humorné veršované příběhy o zvířatech s lidskými vlastnostmi, která prožívají komické situace. Žáček ve sbírce opět využívá prvků nonsensu a slovní komiky založené na polysémii či podobnosti slov. I zde se objevuje jako jeden z inspiračních zdrojů folklór, a s ním spojený tematický okruh venkova. Vedle básní spjatých s tématem venkovských zabijaček (Pokažené posvícení, Zabijačka v Kotěhůlkách) tu rovněž najdeme báseň Zlá kobyla inspirovanou lidovou písní Když jsem byl maličký pacholíček, zásahem autora pozměněnou na humornou píseň rozvíjející její jednotlivé původní prvky: Zlá kobyla (na lidový motiv) Když jsem byl maličký pacholíček, šlápl mi koníček na malíček… Nebyl jsem maličký, byl jsem už pacholek, zkažený rodiči, ze škol i od holek. Nebyl to koníček, byla to kobyla, potvora splašená takhle mě dobila. Nebyl to malíček, šlápla mi na hlavu, teď ji mám šišatou, sešitou v ústavu. 14

JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994. 75 s.

14

Když jsem se o berli dobelhal k maštali, bestie kobylí se ještě řehtaly!

(Bajky a nebajky, s. 64)

Tato báseň ukazuje Žáčkovo časté zacházení s lidovým motivem. Autor z něj čerpá tematický rámec, který pak dále obohacuje o vlastní motivy. Na základě rozvíjení původního, známého znění písně tak vzniká ona „žáčkovská“ komika. Po Bajkách následuje dlouhá řada knížek veršovaných pohádek. S tímto žánrem pracuje Žáček velmi rozmanitě. Přepisuje klasické pohádky, jak v próze tak do veršů, píše pohádky inspirované původním příběhem a klasickými pohádkovými náměty. Pohádkovost mu slouží k umocnění fantazijní linie. Původní příběh pohádky pak dál modifikuje a přetváří po svém, vzniká tak autorská pohádka či pohádka převrácená na ruby. Básnická tvorba Jiřího Žáčka, především její inspirace ve folklóru, se velmi výrazně odráží v jeho tvorbě dramatické. Bez její znalosti by zkoumání Žáčkových dramatických textů bylo neúplné a vytržené z kontextu.

15

4. Dramatická tvorba pro děti První dramatické texty Jiřího Žáčka pochází z osmdesátých let. V jejich první polovině píše Žáček scénáře k televizním studiovým pohádkám Darmošlap z Nemanic a princezna Terezka (1983), pohádce s klasickou výstavbou a pohádkovými atributy, a Jamaba (1985) podle japonské pohádky s exotickou výpravou. V druhé polovině osmdesátých let vzniká scénář k TV komedii Romance o vodníkovi (1989) a divadelní komedie Ptákoviny podle Aristofana. Následují divadelní pohádky inspirované známými pohádkovými postavami a příběhy, jako jsou Kašpárek, Bezhlavý rytíř, Bílá paní či příběh o narození Ježíška. V novém tisíciletí Žáček píše ještě scénář pro cirkusový muzikál Pinokio, hraný v Praze od konce května po celý červen v šapitó cirkusu Berousek na Letenské pláni15, a pro Českou televizi přebásňuje scénář k pohádce Šípková Růženka. 4.1. Texty pro divadlo Žáčkovým prvním dramatickým textem určeným pro divadelní provedení jsou Ptákoviny podle Aristofana. Hra měla premiéru 15. června 1989 na Nové scéně Národního divadla16. Žáčkův text vychází z Aristofanovy antické komedie Ptáci, kterou Žáček vnímá především jako „lidovou taškařici“17 a právě pro zachování jejího komediálního a aktuálního vyznění odmítl tradiční, pietní zacházení s textem. Naopak: vytváří dramatický text Aristofanem sice inspirovaný, ale zcela zakořeněný v době svého vzniku, tj. na konci let osmdesátých. Doslovný překlad a věrnost předloze chápe jako zjevný omyl, který původní komický efekt zcela zastírá. „Neuctíme Aristofana a nepobavíme diváka daleko víc volnou až svévolnou adaptací či parafrází, riskantnější, ale autorsky dobrodružnější než jakýkoliv překlad?18“ To tvrdí Žáček ve svém doslovu Od ptáků k ptákovinám. Zde vysvětluje důvody přepracování Aristofanova textu a vzniku nového, který chce zachovat původní ideu této antické komedie a působit na současného diváka tak, jak mohl působit řecký

15

Cirkusový muzikál Pinokio startuje. zdroj:http://kultura.idnes.cz/cirkusovy-muzikal-pinokio-startujed78-/hudba.aspx?c=A000523150107hudba_kne 16 ŽÁČEK, Jiří. Ptákoviny podle Aristofana. Československý spisovatel. Praha, 1991. 88 s. 17 Op. cit., s. 86. 18 ŽÁČEK, Jiří. Ptákoviny podle Aristofana. Československý spisovatel. Praha, 1991. s. 86-87.

16

originál ve své době. „Na případnou námitku, že tohle už je jiná hra než Ptáci, mohu odpovědět protinámitkou, že i svět se od Aristofanových dob poněkud změnil19“. Způsob, jakým Žáček s původním textem pracuje, vychází z jeho celoživotního postoje k literatuře, především pak k poezii. Ta nás má neustále vytrhovat ze stereotypu všedních dnů a má být především živá, nikoliv ustrnulá či respektující předem nastavené tradiční postupy. V tomto duchu Žáček píše i další texty pro divadlo. Jedná se o čtyři divadelní pohádky z let 1993-2002. 4.2. Divadelní pohádky V následujícím části této práce představím čtyři Žáčkovy dramatické texty určené dětskému publiku.

Vznikaly v roce 1993-2002 pro Divadlo M v Českých

Budějovicích. Pohádky Kašpárek v pekle, Kašpárek a ježibaba a Koledování jsou psané pro loutkové divadlo. V prvních dvou jsou postavami na jevišti jenom loutky, v Koledování jsou přítomni živý herci, kteří v rámci hry předvádějí loutkové představení. Žáček ale nijak vědomě nerozlišuje styl mluvy či chování loutek a živých herců20. To ilustruje například fakt, že hra Bezhlavý rytíř a Bílá paní je v elektronické databázi Divadelního ústavu vedená jako loutková hra21, přitom ji autor zamýšlel jako hru pro živé herce. V jednotlivých kapitolách bych chtěla popsat Žáčkovy texty z různých úhlů pohledu: žánru, výstavby text, námětu atd. Budu se při tom zároveň snažit přihlédnout k obecným tendencím, které se v daných případech v dramatice pro děti často objevují. Divadelní texty určené dětskému publiku se hemží neporozuměním jak dětem, tak divadlu. Věci jako nosný příběh či divadelní akce u nich zdaleka nejsou samozřejmostí. Žáčkovy texty jsou v porovnání s jejich běžnou kvalitou výjimečným počinem, který vynikne teprve na pozadí úrovně většiny divadelních textů pro děti. Tato práce si neklade za cíl porovnávat Žáčkovy hry s konkrétními hrami pro děti. Chtěla bych ukázat a pokusit se popsat způsob, jakým Žáček své divadelní pohádky tvoří. Domnívám se totiž, že Žáčkova znalost dětského čtenáře, kterému věnuje řadu svých textů, se společně s jeho básnickým uměním rovněž odráží v kvalitě jeho divadelních pohádek. Nejprve představím každou z nich zvlášť po obsahové stránce a následně je budu rozebírat z různých hledisek a hledat jejich 19

ŽÁČEK, Jiří. Ptákoviny podle Aristofana. Op. cit., s. 87. Informace z rozhovoru s autorem, vedeným 20. 3. 2015. 21 Virtuální studovna Divadelního ústavu. http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=3552&mode=0. 20

17

společné znaky či rozdíly. Také se v nich pokusím reflektovat přesahy z Žáčkovy poezie pro děti. Kašpárek v pekle První pohádka z roku 1993 se jmenuje Kašpárek v pekle. Jak patrno již z názvu, hlavního protagonistu zde představuje známá postava loutkových divadel. Světoběžník Kašpárek přichází do království, zrovna když princeznu Majdalenku, která se nechce vdávat, vezme čert. Král, který by už rád předal kralování a těší se na vnoučátka, totiž Majdalenku v hádce prokleje. Král prosí Kašpárka o pomoc, ten ji neodmítá a vydává se na cestu. V lese potká svého dobrého přítele kováře Honzu a společně jdou princeznu vysvobodit. V pekle se zatím chystá svatba Lucipera s Majdalenkou. Když Honza s Kašpárkem žádají v pekle o práci, dostanou za úkol řádně každého čerta před svatbou vydrhnout a odblešit. Odměnou jim za to je pytel dukátů. Do pytle ale Honza s Kašpárkem schovají princeznu a propašují ji z pekla ven. Cestou je sice pronásledují čerti, ale silák Honza si s nimi hravě poradí. Společně se všichni tři, Majdalenka v pytli, vrací na hrad. Král dává na radu Kašpárka Majdalenku Honzovi za ženu, Honza se uvolí kralovat a Kašpárek pokračuje dál ve své pouti světem. Kašpárek a ježibaba Druhá pohádka Kašpárek a ježibaba (1995) je volné pokračování pohádky z roku 1993. Opět se s Kašpárkem setkáváme v království a děj navazuje tam, kde první pohádka skončila. Do království přilétá rozezlená Ježibaba, která si myslela na Honzu a jeho svatba s princeznou Majdalenkou jí zhatila plány. Za trest proměňuje krále s Majdalenkou v osla a ovečku. Na hrad přichází Kašpárek, hodnotí situaci a vydává se hledat Honzu. Ten se v té době nachází v lese, kam se vydal vypořádat se s místními loupežníky. Loupežníci na radu Ježibaby přichází na hrad a kradou tam osla a ovečku – proměněného krále a princeznu. Všichni se pak potkají v lese, Honza se svou sukovicí dá co proto loupežníkům, a společně s Kašpárkem a proměněnými postavami se vydávají za Ježibabou. Tu chtějí nejdříve přepadnout loupežníci, ale Ježibaba promění je v prasata. Po nich přichází Honza s Kašpárkem a zakletým panem králem a princeznou Majdalenkou. Honzovo vyhrožování Ježibabu nezastraší, promění ho ve volka. Až díky Kašpárkově ostrovtipu je vše zachráněno. Kašpárek získává Ježibabinu čarovnou hůlku, proměňuje Ježibabu v kozu a vrací 18

lidskou podobu všem začarovaným. I loupežníkům, kteří se díky svému slibu, že zanechají loupení, mění v řemeslníky. Nakonec mění i Ježibabu, které ale nevrací její čarodějnou moc. Společně s Majdalenkou, Honzou a králem se odeberou na hrad, kde se budou brzy konat křtiny. Bezhlavý rytíř a Bílá paní Třetí hra z roku 1998 čerpá námět a postavy ze světa pověstí. Její podtitul zní Strašidelná komedie z pohádkových časů a odehrává se na české vesnici a zřícenině hradu. Prolog a epilog obstarává postava Zpěváka. Od té se dozvídáme o strašném Bezhlavém rytíři Ruprechtovi, který se upsal čertu a za své hrozné skutky teď musí strašit na hradě. Zde také ukryl všechen svůj nakradený lup. Po prologu následuje rejdění strašidel na troskách hradu. Objevuje se Bezhlavý rytíř, kterého už strašení na zřícenině nebaví. Čert, který strašidelné sebrance velí, mu připomíná jeho upsání peklu. Aby mohl být zproštěn kletby, musela by se za něho pomodlit nevinná duše. Pekelnému rejdění byla svědkem babka kořenářka, která si šla ke zřícenině natrhat byliny a vystrašená upaluje pryč. Děj se přesouvá na statek. Matěj Brzobohatý žádá sedláka Stoklasu o jeho dceru Dorotku, se kterou se mají rádi. Ten s ní má ale jiné plány: provdat ji za bohatého šafáře Matlafouse. Stoklasa se Matějovi vysměje pro jeho smělost a chudobu a posílá ho v nadsázce raději vykopat poklad Bezhlavého rytíře. Rozčilený Matěj se rozhodne poklad získat. V hospodě se potkává s babkou kořenářkou, která ostatním hostům líčí, jaké strašné věci se na hradě dějí. Matěje to ale neodradí, odchází pro poklad a všechny zve na veselku, která bude, až poklad vykope. Zatím se Dorotka, která se nechce smířit se svatbou s Matlafousem, převleče za Bílou paní a v přestrojení donutí vystrašeného šafáře, aby se Dorotky (tedy jí) vzdal. V hospodě se pak dozvídá, že její Matěj šel na hrad pro poklad a utíká mu na pomoc. Matěj na hradě žádá Ruprechta o poklad, v souboji s ním je ale přemožen. Přichází Dorotka a naříká nad omráčeným Matějem, který ale po jejím polibku opět procitá. Ruprecht, který celou scénku sleduje, usoudí, že statečná Dorotka by mu mohla pomoci zlomit kletby a prosí ji, aby se za něj pomodlila. Dorotka svolí výměnou za rytířův poklad. Ruprecht nakonec souhlasí, a je díky Dorotce vysvobozen. Matěj s Dorotkou se vítězně vrací ke Stoklasům na statek. Pokladem obměkčí Stoklasu, který jim dá své požehnání. Příběh uzavírá Zpěvák epilogem, do kterého mu ale vlítnou strašidla s Ruprechtem v čele. Ruprecht se totiž v nebi nudil a tak se vrátil na zem, aby na svém hradě strašil dodnes. 19

Koledování Zatím poslední Žáčkova divadelní pohádka je z roku 2002. Její celý název zní Koledování, aneb Jak Kašpárek k Ježíškovi přišel. Vánoční pohádka plná koled. Autor se v ní opět vrací k postavě Kašpárka, i když už ne jako k hlavnímu protagonistovi. V pohádce, oproti předešlým, vystupují vedle loutek také živí herci. Ti hrají komedianty, loupežníky, čerta a anděla. Celý děj s vánoční tématikou je protkán koledami, které herci s loutkami zpívají. Koledou také celé představení začíná. Principál komediantů diváky krátce uvádí do děje, který se odehrává na rozcestí u lesa, v čase vánočním. Po jeho odchodu na scénu přichází anděl s čertem, který si přišel pro zlé loupežníky. Těm chybí už jen poslední hřích k tomu, aby propadli peklu. Čert se s andělem sází, zda se polepší nebo ne. Čertovým přičiněním k loupežníkům zabloudí skupina komediantů, kteří se vrací ze štace, aby strávili Vánoce doma. Loupežníci je chtějí okrást, ale komedianti nic nemají, jsou ještě chudší než loupežníci. Když jim nemůžou nic ukrást, navrhnou jim komedianti, že jim alespoň zahrají pimprlové divadlo. A tím, že nezaplatí je to, jako kdyby jim peníze za vstupné ukradli. Nápad se loupežníkům líbí. Komedianti hrají komedii o narození Ježíše Krista s loutkami, které mají s sebou ve voze. Pro nedostatek loutek pro toto téma hraje Ježíška Kašpárek, princezna panenku Marii, atd. Do hry jsou zapojeni i loupežníci a čert s andělem, který každý vodí svou malou loutkovou zmenšeninu. Představení se loupežníkům tak líbí, že se rozhodnou přepadávání nechat a připojit se ke komediantům. Tím se zachrání od propadnutí pekla a anděl tak vyhrává svou sázku. Příběh se uzavírá společně zazpívanou koledou. Poté, co jsme se seznámili s obsahem Žáčkových her, můžeme přistoupit k jejich rozboru. V následující části práce bych chtěla na konkrétních příkladech ukázat autorovu práci v různých úrovních jeho textů. Začnu tím, co je dle mého názoru největším přínosem Žáčkových divadelních pohádek, a to je jejich vysoká jazyková kultura.

20

5. Jazyková rovina Jiří Žáček je především básník. Hlavním pilířem divadelních pohádek se tak stává jejich básnický jazyk. Patří k nejcharakterističtějšímu prvku Žáčkových textů a výrazně ovlivňuje a určuje jejich podobu. Čitelně se v něm odráží jeho poetika a postupy, které známe už z poezie pro děti: hra se slovy, slovní hříčky či vytváření netradičních slovních spojení, případně neologismů. 5.1. Básně a jejich využití v dramatickém textu Text Žáčkových divadelních pohádek je proložen řadou krátkých básní písňového charakteru. V některých případech scénické poznámky ke zpěvu přímo instruují. S veršovanými průpověďmi postav se setkáváme zpravidla s příchodem nové postavy, na začátku nových scén nebo nově vzniklých situací. Postavy se jejich prostřednictvím představují a sdělují divákovi své hlavní charakterové rysy. V Kašpárkovi v pekle a Kašpárkovy a ježibabě se setkáváme s propojením uváděcí a představovací funkce v postavě Kašpárka, které vyplývá z jeho postavení v příběhu. Obě hry začínají shodně, příchodem Kašpárka na jeviště a seznámení publika se svou osobou: Kašpárek: Kamarádi, kamarádky, račte se mnou do pohádky. Ahoj, servus, nazdárek, já jsem přece Kašpárek. Levá, pravá, šlapu světem, ranec švandy nesu dětem. Zaťukám si na čelo, aby bylo veselo…

(Kašpárek v pekle, s. 1)

Rovněž se Kašpárkovou básničkou příběhy uzavírají. Shrnuje se v nich konečné vyznění příběhu a loučí se s diváky. V Bezhlavém rytíři a Bílé paní přebírá roli uvaděče Zpěvák, stylizovaný do středověkého pěvce a navozující tak pověsťovou atmosféru. Na ukázku alespoň úvodní čtyřverší prologu: 21

Zpěvák: Poslechněte, dámy, páni, strašidelnou baladu o rytíři Ruprechotvi, o velikém pokladu.

(Bezhlavý rytíř a Bílá paní, s. 1)

V případě Koledování začíná divadelní text zpíváním koledy. Děje se tak v duchu celého představení, jehož hlavním smyslem je právě představit divákům nejznámější české vánoční písně. Nejčastěji užívaným typem veršované průpovědi je ta, která slouží k představení hlavních povahových rysů postavy, jejích kvalit, případně vztahů s jinými postavami. Jsou to zpravidla první slova, kterými postava vstupuje do děje: Honza: Já jsem Honza z Mokré Lhoty, já mám obouch na trampoty. Já jsem kovář, johoho, nebojím se nikoho. Neleká mě havěť dračí, ať se na mě jak chce mračí. Já mám kuráž, já jsem chlap, nebojím se ježibab!

(Kašpárek v pekle, s. 4)

U postavy Krále je z hlediska příběhu jejím nejdůležitějším rysem fakt, že má nezdárnou dceru. Kvůli dceřině neposlušnosti ji Král v hádce posílá obrazně k čertu, který se ale objeví a princeznu skutečně odnese. V králových úvodních veršovaných průpovídkách je akcentován jeho vztah k dceři, právě proto, že charakterizuje jeho funkci v příběhu, která ovlivní jeho následný vývoj: Král: Já mám dceru na mou věru, krásnou jako z růže květ,

22

ale vdávat se jí nechce, všechny prince pošle zpět!

Nápadníky honem s díky vyprovodí ze vrátek – a já hlupák jsem se těšil, že se dočkám vnoučátek!

(Kašpárek v pekle, s. 2)

Stejně tak má dopad na směřování příběhu vztah sedláka Stoklasy k jeho dceři Dorotce. Jedná se o stejnou typovou postavu otce vzdorovité dcery. V případě Stoklasy je ale jeho vztah s dcerou ovlivněn jeho špatnou vlastností – chamtivostí. Ta je Stoklasovým hlavním rysem, který určí vývoj příběhu. Stoklasa podmiňuje sňatek chudého Matěje se svou dcerou zlepšením Matějovy finanční situace a posílá ho pro poklad bezhlavého rytíře. Proto se Stoklasova veršovaná výpověď zaměřuje právě na zdůraznění této špatné vlastnosti: Než se pustíš do pletek, našetři si majetek, když ho nemáš, táhni pryč, nebo na tě vezmu bič!

(Bezhlavý rytíř a Bílá paní, s. 4)

Poslední možností jsou případy, kdy verše komentují nějakou situaci, opět skrze postavy. V Koledování se setkáváme s případem, kdy verše upozorňují diváka na důležitou změnu – přenesení příběhu na jiné místo a do jiné situace: Komedianti: Pimprlové představení krev a žluč vám v těle zpění. Divadlo je k dívání – kdopak se mu ubrání?

23

Uvidíte, jak se žije v krásném světě fantazie. Divadlo je k divení, štědře se vám odmění!

(Koledování, s. 12)

V Bezhlavém rytířovi a Bílé paní začíná novou scénu v hospodském sále průpověď Šenkýřky, která uvádí diváka do nového prostředí. Nevypovídá nic o její postavě, která není pro děj důležitá, ale o charakteru tohoto místa, v jehož duchu budou probíhat následné komické scénky: Šenkýřka: /roznáší skleničky/ Kořalička, rum a pivo, ať je v krčmě pěkně živo, omočte si, kmotři, pysk, ať mi pěkně roste zisk.

(Bezhlavý rytíř a Bílá paní, s. 7)

Veršovaná forma textu je dětskému diváku blízká a Žáček jako zkušený a úspěšný autor dětské poezie ji ve svých divadelních pohádkách hojně uplatňuje. Jeho básně mají výrazný a jednoduchý rytmus připomínající dětská říkadla a rýmovačky. Do těchto pasáží vkládá informace, které pomáhají divákovi sledovat nejdůležitější motivy pro vývoj příběhu a usnadňují mu tak se v něm lépe orientovat. 5.2. Básnický jazyk V Žáčkových pohádkách nacházíme vedle veršovaných pasáží, kde je provázanost s dětskou poezií nejvýraznější, rovněž i části prozaické. Oba dva způsoby na sebe volně navazují, prolínají se a obsahově spolu souzní. Zvláště v případech Kašpárkových replik dochází ke střídání volné řeči s vázanou prakticky neustále, takže od sebe nejsou v textu často nijak viditelně oddělené, jako je tomu u většiny ostatních postav: „Kdo má fištrón, ten se vyzná, ten si nenechá nic nabulíkovat, protože má za ušima, ten nechodí s motykou na zajíce, protože jedl vtipnou kaši, ten ví, co a jak, protože je hlavička otevřená. Abyste věděli, kromě fištrónu mám ještě pěkně prořízlou pusu. Já mám pusu, a ta mele od neděle do 24

neděle, hele, hele, volá směle, tam je tele, tam jsou krávy, tam zas pávi, hlavně že jsme všichni zdrávi! Líná huba – holý neštěstí! Ale já tady s vámi žvandám, místo abych si pospíšil na královský hrad. Šupito, cupito, dupito, kopyto!“22 Jazyk

Žáčkových

postav

se

vyznačuje

velkou

koncentrací

expresivně

zabarvených slov, citoslovcí a ustálených slovních spojení, známých z dětských a lidových říkadel. Některá autor zachovává v původním znění, do jiných vnáší vlastní, originální vklad. Každá postava je „vyzbrojena“ zásobou těchto slov, které jsou pro ni charakteristické a předznamenávají její typové zařazení v příběhu. Rovněž texty obsahují řadu slovních hříček, často vedoucích ke komickému vyznění. Největší koncentrovanost těchto prvků Žáčkovy poetiky je soustředěna do postavy Kašpárka. Hravost a mrštnost jazyka je jedním z jejích hlavních rysů. Kašpárek se vyznačuje vodopádem slov nabitým výše zmíněnými prostředky: Kašpárek: Já jsem sice malý jako malík, ale nejsem Alík ani balík! Já jsem jedl vtipnou kaši u nás doma na salaši! Co nevymyslím, to vyspekuluju, a co nevyspekuluju, to vymyslím. Krom toho dovedu šermovat jazykem líp než tři mušketýři kordiskem! Já se nenechám na holičkách! Na mne si nikdo nepřijde, jak se dám do řeči, každému zatnu tipec!23 Žáčkovy postavy užívají slov z určitého fondu, který charakterizuje jejich typ a funkci v příběhu. Nejvýrazněji se tak děje v prvních dvou pohádkách a v případě postavy Kašpárka. K postavám jsou přiřazená jejich charakteristická slova či slovní spojení, kterými prokládají své repliky. Pro Kašpárka jsou to výrazy Ježíšku na křížku a šupito cupito dupito kopyto, pro Honzu kakraholte a prachsakra, pro princeznu Majdalenku jemináčku, u Lucifera saprlot, u ježibaby krutíbrko a sec mazec pukavec, u loupežníků hergot fagot bombardón či krucinálfagot. V dalších dvou textexh se s některými výrazy setkáváme rovněž, nejsou už ale tolik vázaná na určité postavy. Jsou to například výrazy u chromýho brundibára, panenko skákavá, pro pět ran do čepice, krindapána či prokrindáčka, kruciturci, saky na raky, prach a broky či magická formule abraka dabraka čabraka na draka. Častými výrazy pro určitý typ postav jsou zkomolená cizí slova jako saprisri, saprlot, šupito presto či mondié, která signalizují exotičnost a společensky vyšší postavení. Jedná se zejména o postavy krále,

22 23

ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek v pekle. Loutkář 43, 1993, č. 5, s. 114. Op. cit.

25

Lucipera a šafáře Matlafouse. Postavu šafáře mají tyto zkomoleniny zesměšnit, objevuje

se

jich

zde

několik:

bonžůr,

silvuplesk

či

ajta

ajta.

Patrně

nejfrekventovanějším výrazem je citoslovce jejdanečky, které není vázané na žádnou konkrétní postavu. Zpravidla jej ale využívají postavy kladné. Zastavme se ještě u hry Bezhlavý rytíř a Bílá paní. Ta jako jediná nenese žánrové označení pohádka. Její příběh vychází pověstí o Bezhlavém rytíři Ruprechtovi a Bílé paní. Její jazyk se proto oproti ostatním textům trochu odlišuje. Místo ve kterém se příběh odehrává je venkov z nespecifikované doby. Žáček zde k navození atmosféry lidového prostředí užívá různá rčení a průpovídky, které mají umocnit jeho venkovský ráz. Mezi jinými jsou to například slovní spojení střapcuješ se jako kokeš, vyšňořenej jako karafiát, frajkumšty si schovej pro svíčkový báby nebo jaký s vámi štráchy. Žáčkovy texty jsou plné různě zabarvených výrazů a ustálených slovních spojení, které charakterizují jak jednotlivé postavy, tak i poetiku celého příběhu a stylizují ho do určitého tvaru, který se dobře hodí pro fungování loutkového divadla. Charakterizace slovem převládá nad pohybovým jednáním. Často nám postavy o sobě napovídají tzv. mluvícími jmény, či přívlastkem, se kterým se prezentují: Kašpárek, udatný rytíř z Nemanic, Honza kovář a lamželezo, Matěj Brzobohatý, sedlák Stoklasa, čerti Sakriáš, Kruciáš, Anciáš či Alotrius či šafář Matlafous. Žáčkův důraz na jazykovou stránku textu je nejpatrnější v Kašpárkovi a ježibabě, kdy se samotné slovní hříčky a hádanky stanou hlavními strůjci vyřešení problému. Ježibaba pokaždé než své oběti zakleje jim položí hádanku. Kašpárek díky svému důvtipu, ale především slovní vybavenosti vyhraje v hádankách nad ježibabou a získá její kouzelný proutek, kterým může vše vrátit do původního stavu: Kašpárek: Tak bys to mohla ráz dva odvolat! Ježibaba: Mohla, kdyby se mi chtělo! Kašpárek: A kdy se ti bude chtít? Ježibaba: Až si se mnou zahraješ na hádanou. A když vyhraju, tak tě taky začaruju… Kašpárek: A když vyhraju já, čarovný proutek bude můj! Platí? 26

Ježibaba: Láry fáry! Stejně nevyhraješ! Začínám. (…)24 Následují známé slovní hádanky typu Kolik ryb je v rybníce nejvíc? a jim podobné. 5.3. Jazyk jako hlavní zdroj komiky

Podle toho jak Žáček pracuje s jazykem svých divadelních pohádek je celkem logické, že většina komických scén v textu vzniká na základě slovního humoru. Situační komiku či komiku plynoucí z jednání nějaké postavy tu najdeme také, ovšem v podstatně menší míře. Hlavním zdrojem vtipných průpovídek je Kašpárek. V Bezhlavém rytíři a Bílé paní postava s takto koncentrovanou funkcí chybí a slovní komika je rozložená mezi více postav. Uplatňuje se zde oproti pohádkám s Kašpárkem více jevištní akce a s ní spojená komika situační. V Žáčkových textech se často setkáme s případem, že se postava během své výpovědi zamotá do věty a komolí slova či není schopná ji řádně dokončit. Kašpárek: Zahoď sukovici, grobiáne, mířím na tebe nabitou bambitou, é nabitkou bambitkou, herdekfilek, nabitou bambitkou! Čelem vzad!25

Kruciáš a Sakriáš: Rozkaz, vaše Ex…Exekuce, é Existence, é Excelence!26 Častým jevem je také koktání. Narazíme na něj zpravidla u záporné postavy, kterou má její vada řeči zesměšnit: Loupežník 1: Ruce vzhůru! Loupežník 2: Pe-pe-pe-peníze nebo život! Loupežník 1: Copak mají zvířata ruce, ty hlavo skopová? A peníze taky nemají. Loupežník 2: Ta-ta-ta-tak je aspoň ukradneme! Loupežník 1: A to zase jo! Loupežník 2: Ne-ne-ne-nejdřív je praštíme… 24

ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek a ježibaba. Loutkář 51, 2001, č. 2, s. 90. ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek v pekle. Op. cit., s. 115. 26 Op. cit., s. 117. 25

27

Loupežník 1: A pak je zbaštíme. Loupežník 2. Ale ze všeho nejdřív zmi-zmi-zmi-zmi…Já to neřeknu… Loupežník 1: Zmizíme.27

Loupežník: Kruciturci, s tím světem to jde vod desíti k pěti! Místo aby lesem projížděli

bohatí

kupci

a

princátka

ověšený

zlatem

a

drahokamamamamamamama…sákryš, já to neřeknu..dra-ho-ka-ma-ma, potloukají se nám tu otrapové, co mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou! (…)28 Dalším zdrojem komiky je komentování předváděného nebo mluveného s jistým odstupem, který danou situaci odlehčí a může ji i lehce zironizovat. V Kašpárkovi a ježibabě překládá Kašpárek Honzovi básničku proměněné princezny Majdalenky, do které vkládá vlastní komentář: Kašpárek: Já to budu tlumočit. Honoz, Honzo, Honzíčku… podobáš se sluníčku… když tě vidím ty můj Honzo – to jako její, hned mám úsměv na líčku… Ty můj milý drobečku – to jako její drobečku, pohlaď svoji ovečku – to jako Majdalenku, kudy chodím, tudy brečím – to jako že ona bečí. už se vidím v hrobečku…Uf!29 V prologu Bezhlavého rytíře a Bílé paní obsahují úvodní slova postavy Zpěváka rovněž komentář k výpovědi, který odlehčuje její jinak trochu strašidelnou atmosféru: Zpěvák: Poslechněte, dámy, páni, 27

ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek a ježibaba. Loutkář 51, 2001, č. 2, s. 89. ŽÁČEK, Jiří. Koledování aneb Jak Kašpárek k Ježíškovi přišel. Strojopis. Archiv autora. s. 10. 29 ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek a ježibaba. Op. cit. 28

28

strašidelnou baladu o rytíři Ruprechtovi, o velikém pokladu. Pokud vás ovšem tato strašlivá historie nezajímá, doporučuje se vám návštěva zámecké restaurace. Ale zpět k Ruprechtovi.(…)30 Na principu komentování situace z určitého odstupu stojí celá pohádka Koledování, kde živí herci neustále komentují vývoj příběhu, který ztvárňují loutkovými postavami. Postava Kašpárka způsobuje komické situace tím, že si udržuje své charakteristické rysy a chování i přes to, že má hrát postavu Ježíška. Vzniká tak komický rozpor mezi tím, co se předvádí (vánoční příběh) a způsobem, jakým ho postavy komentují. Za příklad může sloužit scénka, ve které komedianti vypravují vánoční příběh a potýkají se s nedostatkem loutek a herců. Principálka: Však za Ježíškem putovali nejen lidé prostí, ale i tři slavní králové. Principál: Tři králové na plac! Ale kde je vzít? Principálka: Jeden by tu byl /vytáhne loutku/, celej dřevěnej, tak do třetice zbývají ještě dva. Principál: Je to na vás, páni loupežníci. Jenom vás krapet vylepšíme! /Komedianti zdobí loupežníky, jednomu načerní tváře a zavážou turban, druhému nasadí na hlavu kotlík. /31 Další případ vyvolání komické situace je narušení probíhajícího děje něčím, co je v rozporu s jeho momentálním vyzněním, atmosférou či předpokládanou reakcí postavy. Tento způsob využívá nejvíce opět hra Koledování, která svou hlavní komiku čerpá z již zmíněného rozporu postav s tím, co předvádí: Principál: Kašpárku, copak novorozeňátko mluví? Kašpárek: Proč by nemluvilo, když má pusu? Principálka: Novorozeňátka ještě mluvit nedovedou, nanejvýš pláčou! 30 31

ŽÁČEK, Jiří. Bezhlavý rytíř a Bílá paní. Strojopis. Archiv autora, s. 1. ŽÁČEK, Jiří. Koledování aneb Jak Kašpárek k Ježíškovi přišel. Strojopis. Archiv autora, s. 25

29

Kašpárek: Bééééééééééééé! Je mi zima! (k oslu a volkovi (kterého hrají loupežníci poznámka autorky textu)) Dýchejte na mě, ale pořádně! (Volek s oslem dýchají a funí) A neslintat! Ještě bych dostal slintavku! Bééééééé!32 Tento postup se také objevuje u ženských postav, které jednají překvapivě oproti svému běžnému vystupování. Ruprecht: Jakže to povídal ten satanáš? Nevinná dušička mě může zachránit…(k Dorotce) Panenko, pověz mi – jsi nevinná? Dorotka: Co je ti po tom? To je moje věc! (Uraženě se otočí)33 Zábavnosti textu tak Žáček dociluje užíváním celé řady různě zabarvených slov a úsloví, která jednak charakterizují postavu, jednak se jimi postavy častují navzájem za účelem zesměšnění. Mezi slova s touto funkcí můžeme zařadit například označení Kašpárka pišišvor či pumprdlík, ježibaba spílá princezně Majdalence kanimůro, nejvýrazněji se pak tento způsob uplatňuje v hádce dvou selek v hospodě, které se častují krůtou, koňadrou, mišpulí, Majolénou, bajadérou, rachmejtlí, levandulí, vochechulí a pometlem. Ve hře Bezhlavý rytíř a Bílá paní se také objevuje Žáčkovo využívání nonsensu. Dochází k převrácení konvenčního konce, ve kterém by vysvobozený duch rytíře Ruprechta měl zůstat v nebi. Místo toho vtrhává v čele strašidel na scénu, kde se loučí Zpěvák s diváky. Narušuje tak známý systém vazeb, což mohou zvláště dětští diváci vnímat jako zábavné: Zpěvák k rytíři: Kde se tu berete, rytíři? Vy nejste v nebi? Ruprecht: Tam je nuda, mládenečku! Nic pro mě. Netrpí se tam ani souboje, ani mordy – jen zpěv a tanečky. Prach a broky, zvyk je zvyk. Než dřepět v nebi, to radši budu doma strašit na věky věků, ámen! /odcválá i se strašidly/34 Rovněž se nonsensové prvky uplatňují v pohádce Koledování, kde převrací počátečně nastolené vztahy naruby – zlí loupežníci hrají divadlo, nechají se vtáhnout do hry a zaskakovat za všechny role, kterým se nedostává herců či loutek: hrají osla

32

ŽÁČEK, Jiří. Koledování. Op. cit., s. 17. ŽÁČEK, Jiří. Bezhlavý rytíř a Bílá paní. Op. cit., s. 14. 34 ŽÁČEK, Jiří. Bezhlavý rytíř a Bílá paní. Op. cit., s. 19. 33

30

s volkem, pastýře i tři krále. V pohádce Kašpárek v pekle dochází k nastolení dramatické situace doslovným realizováním králova zvolání: „Cože, čert aby tě vzal, ty palice paličatá!“

35

, což je obdobný princip, jaký Žáček používá v poezii pro děti

(viz. báseň Báchorka o nosu z Aprílové školy). Dalším případem, kdy autor čerpá komiku z rozvíjení doslovnosti, je například scénka v pekle, kde Kašpárek vyhání na příkaz Lucipera čertům blechy: Anciáš: Pomóc, nejmilostivější kníže Lucipere, zachraň mě! Luciper: Co se děje, saprlot? Proč ječíš, Anciáši, jako by tě na nože brali? Kašpárek: Co by se dělo, pane Lucipere. Poručil jste, že máme čerty zbavit blech, tak jim vyháním blechy z kožichů. Anciáč: Ale holí! Holí to bolí! Kašpárek: Bodejť, že holí, hůl je nejmocnější a nejúčinnější medicína proti blechám. Mohl bych sice použít blešího jedu anebo pastiček na blechy, ale to by trvalo dva tři týdny, než bych odblešil jednoho čerta…36 Přestože

podstatnou

roli

v humorném

vyznění

hraje

slovní

komika,

nezapomíná Žáček ve svých divadelních pohádkách na komiku situační. Ta má v loutkovém divadle své důležité místo a zpravidla představuje jednoduché, fraškovité jednání s prvky brutálnosti. V případě Žáčkových her se tak děje s ohledem na živé herce a dětského diváka a dočítáme se o ní ve scénických poznámkách. V Kašpárkovi v pekle honí Kašpárek čerty po jevišti a mlátí je holí pod záminkou vyhnání blech: „Ozve se jekot, na scénu se vřítí čert Anciáš, za ním Kašpárek s holí.“37 Společně s Honzou a princeznou Majdalenkou je „zmydlí“ ještě jednou, když je pronásledují na útěku z pekla: „Kašpárek nahání a tahá čerty za ocasy Honzovy pod sukovici.“38 V Kašpárkovi a ježibabě je hlavním zdrojem situační komiky ježibaba, která dle scénických poznámek příliš nezvládá jízdu na koštěti a s příchodem na jeviště vždy někam nabourá: „Do hradu vletí Ježibaba na koštěti, narazí do zdi, otřepá se.“39 Rovněž scénka, ve které se Kašpárek s Honzou snaží 35

ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek v pekle. Loutkář 43, 1993, č. 5, s. 114. ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek v pekle. Op. cit., s. 116. 37 Op. cit. 38 Op. cit., s. 18. 39 ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek a ježibaba. Op. cit., s. 87. 36

31

sejít na jevišti, ale vždy jeden z nich zajde dřív, než se objeví ten první, by se dala pokládat za komicky zamýšlenou. V Koledování můžeme najít podobnou scénku, kdy Herodes honí Kašpárka/Ježíška po jevišti. Část komických situací v Koledování také plyne z nedostatku rekvizit a herců či loutek pro předvedení divadelního představení (v rámci textu) a nahrazování je jinými věcmi či lidmi. Za divadelní text určený dětem s největším podílem akčních scén můžeme označit Bezhlavého rytíře a Bílou paní. Příběh inspirovaný pověstmi dává prostor pro zobrazení strašidelných rejdů a souboje Matěje s rytířem Ruprechtem. Ze scénických poznámek můžeme vyčíst zamýšlenou akčnost některých scén, rovněž s komickým prvkem: „Do hradu vtrhnou strašidla: bludičky blikají, divoženky křepčí, ježibaby létají na košťatech, hejkal hejká, skřet metá kozelce, a nakonec přijíždí na koni Bezhlavý rytíř Ruprecht. Jeho hlavu však sebrala strašidla a házejí si s ní jako s míčem.“40 U souboje Matěje s Ruprechtem jsou napsány instrukce k tasení meče a zaútočení na protivníka. Komickou úlohu zde plní také koza na Stoklasově statku, která Stoklasu neustále trká a vláčí po jevišti za účeleml ho jakožto zápornou postavu zesměšnit.

40

ŽÁČEK, Jiří. Bezhlavý rytíř a bílá paní. Op. cit., s. 2.

32

6. Další postupy v Žáčkově dramatické tvorbě pro děti Jazyk není jediné, na co musí mít dramatik při tvorbě svého díla na zřeteli. Proto bych v dalších kapitolách ráda postihla některé složky, které se podílí na celkové podobě divadelní pohádky a ukázala, jak s nimi Žáček zachází. Divadelní pohádky se řídí určitými principy, jako je volba a výstavba příběhu, výběr pohádkových motivů či povaha postav. Tyto složky se mohou zdát na první pohled banálními, u řady autorů dramatických textů pro děti ale dochází k porušování jejich vzájemných vztahů či prostě jejich ignoranci.41 6.1. Pohádkovost V divadle pro děti má dramatizace pohádkových příběhů dlouhou tradici. Vychází z divadla určeného dospělému publiku, kde se vedle velkých tragédií prolínají rovněž fantaskní příběhy s pohádkovými motivy. České drama patrně bylo v tomto směru nejvíce ovlivněno vídeňskými dramatickými báchorkami. Pohádka je nejčastějším žánrem divadelních her pro děti. Alespoň podle názvu a záměru autorů. Ne vždy se však o pohádku skutečně jedná. Ta má jako literární žánr (a pro dramatický text to platí zrovna tak) své zásady a principy, na kterých funguje a které si řada autorů neuvědomuje a nerespektuje je. Pohádku je možné nahlížet dle různých kritérií. Podle Oldřicha Sirovátka například jako „vědomě vymyšlenou povídku s bohatším dějem, v níž vypravěč záměrně opouští půdu každodenní skutečnosti a konstruuje z ní a nad ní jiný, fiktivní svět.“42 Důležitým prvkem je také souboj dobra a zla, kdy dobro nakonec vítězí, za předpokladu, že hrdina (hlavní postava) prokáže určité kvality - překoná překážky či splní úkoly. Pohádce proto nejlépe vyhovuje epičnost, která umožňuje zobrazení činu a jeho provedení. Jasná srozumitelnost líčeného je vzhledem k jeho adresování dětskému čtenáři či divákovi hlavní prioritou. Z toho je patrné, že neopomenutelnou roli v tomto žánru hraje příběh a jeho výstavba, budování příběhu. Problematikou divadelní pohádky se obsáhle zabývá Eva Machková ve své knize Mezi skutečností a snem. Kapitoly z poetiky pohádkové hry. Vedle historie psaní a inscenování pohádek pro děti se snaží poodhalit a popsat různá klišé a omyly, které s divadlem a hlavně s 41

podrobně se problematikou dramaturgie divadla pro děti zabývá Eva Machková ve své studii Mezi skutečností a snem. Kapitoly z poetiky pohádkové hry, ze které cituji. 42 SIROVÁTKA, Oldřich. Pytel plný pohádek. Praha: Albatros 1983. 299 s.

33

texty pro divadlo souvisí. Machková v knize upozorňuje na důležitost příběhu, který má v pohádce nezastupitelné místo a varuje před rozmělněním děje do plytkých komických estrád či naopak eliminací dramatického děje na úkor přemíry mluvení: „Ve většině novějších her se jenom mluví, a to víc než dost, jazykem buď přešlechtěným, nebo naopak pokleslým, zato dobrý příběh a možnost „vidět na myšlenky“ ve velkém počtu případů zcela chybí.“43 Vedle samotné fabule je pro pohádkový žánr typické budování syžetu, které odpovídá určitým zákonitostem. Těmi se obsáhle zabývá studie J.V.Proppa Morfologie pohádky(1932). Základem Proppovy teorie je funkce, akce jednající postavy, která vede k rozvíjení děje. Podle Proppa je funkce jednajících osob stabilním prvkem pohádky, nezávisle na tom kdo a jak ji plní. Tyto funkce dohromady tvoří pohádkový syžet a jejich počet v pohádce je omezený.44 Žáček situuje děj her Kašpárek v pekle a Kašpárek a ježibaba do prostředí královského hradu, pekla a lesa s loupežníky, popřípadě čarodějnicí. Figurují zde typové pohádkové postavy krále, princezny, Honzy, Kašpárka, čertů, anděla, ježibaby. Příběh má jasný vývoj podle známých schémat. V obou případech jde o epický děj s dobře čitelnou zápletkou - vysvobození princezny (potažmo krále), při kterých se musí hrdina střetnout se záporným elementem (čerti, ježibaba) a dosahuje úspěchu díky svým kvalitám. Na hradě se stane problém, se kterým se musí hlavní hrdinové vypořádat. Poté, co prokážou odvahu a chytrost, dojde k navrácení věcí do původního stavu. V první pohádce převeze Kašpárek čerty tím, že schová princeznu do pytle a následně s nimi ještě zatočí silák Honza, ve druhé Kašpárek přemáhá ježibabu a získává její kouzelnou hůlku díky svému důvtipu. V Koledování, rovněž hře s postavou Kašpárka, jsme svědky vánočního příběhu o narození Ježíška od příchodu Marie s Josefem do Betléma, narození, přinášení darů třemi králi až po útěk před králem Herodem. Tento text je odlišný jak svou výstavbou, tak divadelními prostředky, které v něm Žáček používá. Pracuje zde s loutkami i živými herci. Smyslem hry je představit dětem důležitý křesťanský příběh společně s tradičními českými koledami. Žáček k jeho předvedení volí hranou formu divadla na divadle. Pohádkové postavy tu sice vystupují, ale fungují jako nositelé

43 44

MACHKOVÁ, E. Op. cit., s. 29. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H&H 2008. 344 s.

34

znaků pro nové postavy vánočního příběhu. Z loupežníků se stávají osel a vůl, pastýři a tři králové, z krále a princezny Josef a Marie. Příběh rámuje a provází sázka čerta s andělem o duše loupežníků, kteří se v závěru hry napraví. Text Bezhlavého rytíře a Bílé paní nese podtitul Strašidelná komedie z pohádkových časů. Jedná se o zdramatizovaný příběh inspirovaný lidovou pověstí o Bezhlavém rytíři Ruprechtovi a Bílé paní. Přestože se obsahově nejedná o pohádkový žánr, má i tento Žáčkův text shodné rysy se zmíněnými pohádkami, a to v budování syžetu i výstavbě příběhu. Opět se setkáváme se schématem, kdy hrdina odchází vyplnit úkol, který prověří jeho kvality a přinese mu kýžený výsledek. V tomto případě chudý chasník Matěj vyráží pro poklad bezhlavého rytíře Ruprechta, aby si mohl vzít svou milou Dorotku. Tu chce totiž její otec vdát za bohatého šafáře. Ne však Matěj, ale Dorotka se stává tím, kdo na základě svých kvalit zachraňuje situaci. Nejprve vystraší v přestrojení za Bílou paní šafáře Matlafouse a donutí ho, aby se jí jako své nevěsty vzdal, poté se vydává za svým milým, kterého nachází přemoženého Bezhlavým rytířem. Její kladné vlastnosti – statečnost a nevinnost duše - vedou k získání pokladu a tak i svatbě s Matějem. Ve všech případech nacházíme v Žáčkových hrách typové postavy, z nichž každá je nositelem funkce. Ty fungují na základě určitých schémat, kterými vytváří a určují vývoj děje. Jsou zde postavy otců zpravidla vzpurných dcer, kteří posílají kladné hrdiny plnit obtížné úkoly. Král posílá Kašpárka do pekla pro princeznu, sedlák Stoklasa chasníka Matěje pro poklad bezhlavého rytíře. V Koledování k odchodu hrdiny nedochází, můžeme ale pozorovat funkci Principála v tom, že zapojuje loupežníky do loutkového představení, čímž je staví do situace, ve které se rovněž prokazují jejich kvality – přiklání se svým působením v představení na stranu dobra. Hlavním hrdinou her s Kašpárkem je postava Kašpárka, částečně Honzy. V Bezhlavém rytíři a Bílé paní je hrdinou, který podniká nebezpečnou cestu Matěj, ale k úspěchu mu výrazně dopomáhá Dorotka. V Koledování Kašpárek funguje jako zástupný znak pro postavu Ježíška, do kterého promítá své charakterové rysy a stává se tak částečně hlavní postavou příběhu. Najdeme zde rovněž postavu vzpurné dcery (princezna Majdalenka, Dorotka), která se zpravidla nechce vdávat (popřípadě za někoho jiného, než je jí určeno) a kvůli které jsou podnikány nebezpečné výpravy. Opět, v Koledování, které se od ostatních her liší zejména výstavbou příběhu, tuto funkci u postavy dcery Aničky nenacházíme. Není pro vývoj 35

příběhu podstatná. Také zástupci klasických záporných postav, které je třeba přemoci, nesmí chybět. V chronologickém pořadí jsou to v prvním případě čerti v čele s Luciperem, v druhém loupežníci a ježibaba, ve třetím Bezhlavý rytíř Ruprecht, potažmo šafář Matlafous, a ve čtvrtém opět čert, který se sází s andělem o duši loupežníků. Postava krále Heroda tu má jen nepatrný prostor a její funkce je spíš komická a doplňující vánoční příběh. V neposlední řadě se v Žáčkových pohádkách setkáváme s bojem dobra a zla. V Kašpárkovi v pekle vítězí Kašpárek s Honzou nad čerty, v Kašpárkovi a Ježibabě nad loupežníky (kteří se napraví dobrovolně) a Ježibabou (která je zbavena své moci nedobrovolně). V Bezhlavém rytíři a Bílé paní díky odvaze a věrnosti hlavních postav vítězí láska nad domluveným sňatkem a duše hříšníka díky přímluvě duše nevinné dochází spasení. V Koledování je střet dobra a zla (sázka čerta s andělem) upozaděn a slouží jako platforma pro hlavní myšlenku – zobrazení vánočního příběhu, přesto i zde dochází k napravení hříšných duší a tudíž i dobrému konci. 6.2. Výstavba Vraťme se ještě k Proppově teorii. Ta mimo jiné říká, že posloupnost funkcí postav je v pohádce vždy totožná. Jejich pořadím je dána vazba mezi dramatickými situacemi. Na základě tohoto tvrzení je možné sestavit výstavbu velké většiny pohádek. Proppovy závěry výstižně shrnuje Eva Machková ve své knize Mezi skutečností a snem. „Velmi zjednodušeně lze říct, že naprostá většina kouzelných pohádek o mužském hrdinovi či ženské hrdince…začíná odchodem z domova, dobrovolným či nedobrovolným, a pokračuje tím, že hrdina či hrdinové prokazují svoje lidské hodnoty.“45 „Na základě toho získávají kouzelné dary nebo pomocníka anebo návod, jak jednat, poté překonávají vážnou překážku (…) a jestliže dodrží pravidla, dosáhnou žádoucího výsledku.“46 První tři Žáčkovy texty se shodují v postupu výstavby děje, který Propp ve své studii popisuje. V Kašpárkovi v pekle je vykonán hrdinský skutek v podobě vysvobození princezny z pekla. To se povede na základě Kašpárkovi mazanosti, Honzovi síly a jejich vzájemné kooperace a přátelství. V Kašpárkovi a Ježibabě jsou

45 46

MACHKOVÁ, E. Op. cit., s. 22. Op. cit.

36

přemoženi nejprve loupežníci - silou - a následně i ježibaba - za pomoci kouzelného proutku získaného díky Kašpárkově mazanosti. Pohádka Bezhlavý rytíř a Bílá paní volí obdobný postup. I zde je díky odvaze a kvalitám hlavních postav dosaženo kýženého cíle. Žáček zde užívá klasické schéma, které funguje na základě funkcí jednotlivých postav. Hrdina dostává úkol, přemáhá záporné postavy a odolává nesnázím. Jeho kvalitami jsou statečnost a mazanost a disponuje přátelstvím s postavami, které mu mohou pomoci. Díky nim dosáhne kýženého prostředku, který zajistí uspokojivé rozuzlení příběhu. V Kašpárkovi v pekle zachrání princeznu lstí, v Kašpárkovi a ježibabě vyhraje kouzelný proutek a v Bezhlavém rytíři a Bílé paní získá rytířův poklad. U Koledování je budování příběhu oproti předchozím textům odlišné. Žáček si s výstavbou děje pohrává, v tomto případě už se nejedná o klasický pohádkový syžet. Zachovává však u postav základní funkce – vypravěč, kladná postava, záporná postava, hybatel děje,… díky kterým příběh končí pohádkovým šťastným koncem. Špatné duše jsou napraveny a nepropadají peklu. Aktem, který v tomto případě zapříčinil vítězství dobra nad zlem, je pozitivní působení komediantů na loupežníky prostřednictvím loutkového představení. V Žáčkových textech můžeme pozorovat posun v rozvíjení příběhu. Pohádka Kašpárek v pekle pracuje s jednou jednoduchou zápletkou a přímým směřováním k jejímu rozuzlení. Princezna je unesena a následně osvobozena díky kvalitám svých zachránců (Kašpárkově vtipu a Honzově síle). V Kašpárkovi a ježibabě Žáček navazuje na předchozí příběh, který se rovněž opírá o tradiční pohádkový motiv (zakletí princezny a krále). Oproti prvnímu příběhu vkládá do druhého své vlastní intence, které vedou k jistému rozmělnění původní sevřené fabule na epizodu s loupežníky. Ti zde slouží k opodstatnění Honzovi nepřítomnosti na hradě, zvýšení napětí svým záměrem sníst zakletou princeznu s králem a k exponování nápravy ničemů. Rovněž plní funkci záporných komických postav. Pro samotný příběh však nejsou nijak směrodatní. Pro zachování logiky děje Žáček přidává postavě Kašpárka oproti předchozímu textu novou schopnost rozumět řeči zvířat. Syžet Bezhlavého rytíře a Bílé paní je vystavěn opět na základě klasického vzorce, kdy hrdina musí podniknout odvážnou cestu za požadovaným předmětem (v tomto případě pokladem Bezhlavého rytíře), aby došel svého cíle (svatby s milovanou dívkou). Vedle Stoklasova statku a strašidelného hradu, s dějem nutně souvisejícími, přidává autor 37

prostředí hospody, které slouží primárně ke komickým výjevům. Toto prostředí a události v něm s posunem hlavního děje nijak nesouvisí. V Koledování pak Žáček používá divadlo na divadle a vkládá tak do původního, rámcového děje s komedianty a loupežníky děj zcela nový, který v příběhu zabírá dominantní postavení. Jádro pohádky, vánoční příběh, může být díky tomu nahlížen s odstupem, který umožňuje hercům a loutkám do něj vstupovat a komentovat ho. Při chronologickém řazení textů můžeme u Žáčkových pohádek pozorovat posun jak ve fabuli, tak v syžetu. Od ucelené dějové linie k nárůstu dějů vedlejších a od jednoduchého budování příběhu k pohrávání si s dějovou výstavbou. Rovněž dochází k postupnému rozprostření funkcí mezi větší počet postav. Zpočátku v sobě postava Kašpárka koncentruje funkce vypravěče, průvodce dějem, hlavního aktéra a strůjce komických situací, později jeho funkce přebírají i další postavy, které tak získávají na důležitosti, více se v příběhu prosazují a ovlivňují jeho vývoj. 6.3. Námět Žáček ve svých divadelních textech pro děti čerpá náměty z lidových pohádek a pověstí. Vybírá si tradiční motivy a postavy, které následně zpracovává s určitou autorskou licencí. Stejně jako v literatuře pro děti, i zde se setkáváme s hravým přístupem k textu, který spočívá v obměňování tradičních příběhů, které ale přes autorský vklad stále respektuje principy pohádkového žánru. Nesnaží se pohádku „překopat“, ale v rámci její logiky ozvláštňuje její známou podobu, a z těchto odchylek plyne její komičnost. Pro první text Kašpárek v pekle Žáček volí tradiční pohádkové schéma o zachránění princezny, v tomto případě z pekla. Hlavním protagonistou se zde stává Kašpárek, který plní úlohu jak hlavní jednající postavy, tak hlavního zdroje komiky. V pohádce Kašpárek a ježibaba pak jde o příběh nový, sestavený z Žáčkem vybraných známých motivů a postav. Opět se jedná o klasické téma vysvobození princezny (potažmo krále), děj už je ale autorův vlastní vklad. V Bezhlavém rytíři a Bílé paní se Žáček inspiruje širším okruhem postav, který čerpá z pověstí – Bezhlavý rytíř, skřet, strašidla. Bílá paní slouží jako inspirace pro převlek jedné z postav. Dostává tak v kontextu hry novou funkci. V postavě šafáře Matlafouse můžeme hledat inspirační zdroj v „cizincích“ používajících cizích výrazů k navození zdání příslušnosti k společenské elitě. Dorotčino obelstění šafáře Matlafouse zase odkazuje k motivu 38

z české opery Prodaná nevěsta. V ní Mařenka přiměje hloupého Vaška, aby se jí vzdal, aniž by věděl, že mluví se svou budoucí nevěstou. Žáček se v případě svého příběhu vypořádává s faktem, že se Matlafous a Dorotka už znají tak, že využívá postavy z pověstí - Bílou paní - za kterou se Dorotka převleče a této podobně pak Matlafouse straší. Matlafous i stejně jako Vašek koktá, ovšem ne z vrozené vady ale ze strachu z Bílé paní. Motiv z Prodané nevěsty představuje jeden ze způsobů Žáčkovy práce s inspiračními zdroji a to jak umí nenásilně zasazovat známé situace do souvislostí, které v novém příběhu působí přirozeně a logicky navazují na děj. Ukázkovým příkladem pak je Koledování, jehož děj staví Žáček na známých vánočních koledách, které celým příběhem provázejí. Přepadení chudých lidí loupežníky ani vánoční příběh není z hlediska námětu nic nového. Žáček je ale propojuje a vytváří tak nové situace a vazby mezi postavami. Ve způsobu práce s náměty a motivy můžeme pozorovat jisté podobnosti s pohádkami Josefa Lady či Jana Drdy. Jednak důrazem na jejich humornou stránku, jednak narušováním a pozměňováním obecně známých příběhů. Lada pracuje s principem pohádek „naruby“, ve kterých alternuje pohádkové motivy, nenarušuje však pravidla budování pohádkového syžetu. V jeho pojetí se i přes pozměnění tradičního obsahu nadále jedná o pohádku, co do žánru i stavby. Podobně postupuje i Žáček, který pracuje se známými motivy a postavami a staví je do nových situací a vztahů. Mění obsah, nikoliv formu, která je pro zachování žánru pohádky důležitá. 6.4. Postavy v Žáčkových divadelních pohádkách Každý typ divadla má svá specifika a principy, na kterých funguje a dramatický text by je měl brát v potaz. Týká se to jak výběru dramatické látky, kterou chceme zpracovat, tak typu divadla, pro které píšeme. Jiří Žáček si pro své divadelní pohádky pro děti vybírá loutkové divadlo. Strašidelná komedie Bezhlavý rytíř a Bílá paní je pak psána pro živé herce. Podle Luďka Richtera je loutka „jakýkoliv neživý hmotný znak, zastupující v procesu divadelního zobrazení světa vizuálně člověka či jinou jednající „bytost“ schopností navazovat s okolím v čase a prostoru se proměňující vazby.“47. Richter ve své knize Literatura, divadlo a my. Převod literárního díla do loutkového divadla

47

RICHTER, Luděk. Literatura, divadlo a my. Převod literárního díla do loutkového divadla. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1985. s. 51.

39

popisuje charakteristické znaky loutky. Jedním z nejdůležitějších je její tíhnutí ke stylizaci a všeobecnosti. „Loutce vyhovuje typ, typovost, typičnost. Loutka má blíž k typovosti než k individualitě.“48. Loutka podle něj může být individuální co do svého vzhledu, ale nesnese individualizaci psychologickou, na které stojí některé žánry divadla s živými herci. Loutka bude ze své podstaty vždy představovat určitou distanci od reality, jednoznačnost a vyhraněnost. „To vše je spjato s žánry pohádky, legendy, báje, venkoncem i lidovými baladami a se zobecnělými typy krále, prince, princezny, čarodějnice a jinými.“49 Žáček s těmito zákonitostmi pracuje, aniž by rozlišoval mezi živým hercem či loutkou.

U

všech

jeho

postav

můžeme

pozorovat

typovost,

stylizaci

a

zevšeobecňující rysy. Žádná z nich neprožívá komplikované vnitřní proměny ani posuny. Distanc od reality tu vyplývá z přímočarosti a nadsázky, se kterou postavy jednají. Postavy mají jasné charaktery dané svým typem (král, Honza,…) nebo svou funkcí (hrdina, zloduch). Nejvýraznější postavou, která se objevuje zejména v prvních dvou Žáčkových divadelních pohádkách, je už tolikrát zmíněný Kašpárek. Zabývat se historií postavy Kašpárka není náplní této práce. Je to téma velmi obsáhlé a již důkladně zmapované. Každá kultura disponuje nějakým typem komicko-groteskní postavy „která děj uváděla, dějem provázela, nebo v něm přímo účinkovala tak, aby napětí bylo uvolněno a aby se divák především při hře bavil. Tito kašpaři, či šašci, společně zesměšňovaly nadutost, patos hrdiny, hloupost a jiné vlastnosti, kterými byly postavy ve hře obdařeny. Vždy si věděli rady, vtipně mluvili, i když také vulgárně, ale ukazovaly divákovi, že cesta z problému nemusí být vždy složitá a klikatá.“50 Postava Kašpárka došla své současné podoby dlouhým vývojem od obhroublých postav hraných živými herci, přes negativní, škodící loutkovou postavu až po loutkového Kašpárka – přítele pohádkových postav, jak ho známe dnes. V této podobě se v českém divadle objevuje ve dvacátých letech 20. století a zařazuje se do repertoáru typových postav loutkových her pro děti. V případě Žáčkových textů má postava Kašpárka jasně dané funkce, díky kterým se stává nezbytnou a nedílnou součástí děje. Je uvaděčem, průvodcem, 48

Op. cit., s. 53. Op. cit., s. 56. 50 MOTTLOVÁ, Martina. Postava kašpárka v loutkovém divadle pro děti. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra primární pedagogiky, 2013. s. 12. 49

40

hlavním aktérem a tvůrcem komických situací. Jeho doménou je být vždy o krok napřed a řešit problémy důvtipem neboli „fištrónem“. Žáček postavu Kašpárka využívá ve třech ze čtyř svých divadelních pohádek. V Koledování ztrácí Kašpárek roli uvaděče a průvodce. Jeho funkce spočívá ve vytváření komického rozporu tím, že přenáší své charakterové vlastnosti na postavu Ježíška. Postava Kašpárka má v Žáčkových pohádkách své opodstatnění, smysl, který ji ukotvuje k příběhu. V dramatické praxi se setkáváme s velkým počtem pohádek s postavou Kašpárka, často už uvedenou v názvu. Není ale samozřejmostí, že její přítomnost nějak vnitřně souvisí s příběhem. Díky její popularitě v loutkovém divadle vzniká řada her, které se postavou Kašpárka inspirují a hojně ji obsazují do hlavních rolí, její přítomnost v příběhu má ale jen slabé nebo téměř žádné smysluplné zdůvodnění. Její funkce v rámci děje je plytká, stejně jako motivace jejího chování. Jejím hlavním polem působnosti má být humorná stránka her, která se ale často pohybuje na úrovni estrádních výstupů bez vtipu či logiky. Ostatní postavy čerpá Žáček ze známého okruhu pohádkových a pověsťových příběhů. Najdeme zde typové postavy otců (král, Stoklasa), nezdárných dcer (princezna Majdalenka, Dorotka), mužských hrdinů (Honza, Matěj) či napravených zloduchů (loupežníci). Rovněž zde figurují záporné postavy, kterým náprava nevyhovuje a bouří se proti ní v lehce nonsensovém duchu (Bezhlavý rytíř Ruprecht, ježibaba). Záporné postavy jsou často zesměšňovány pomocí vady řeči či zbabělým chováním. Důležitým rysem Žáčkových postav je, že mají jasně dané charakterové vlastnosti a respektují tak specifika pohádkového žánru. Netíhnou k vnitřní individualitě ani prožívání nějakého psychologického posunu. Jsou to typy postav se zevšeobecňujícími rysy a výrazně stylizovaným projevem.

41

7. Závěr Na divadlo pro děti se často nahlíží jako na nositele dvou hlavních funkcí poučné a zábavné. Poučné ve smyslu více či méně skryté výchovnosti a didaktičnosti, zábavné ve smyslu velké taškařice a estrády, postrádající vnitřní logiku. Autoři divadelních textů necitlivě zasahují do syžetů, neohlížeje se na pravidla budování

pohádkového

děje.

Inklinují

k popisnosti

a

sledu

fraškovitých

„slapstickových“ scének. Co má být vyjádřeno činem, je popsáno slovem. Naopak pohybové akce, budící zdánlivě dojem „že se něco děje“ se smrskávají na klaunské výstupy a eskapády. Příběh, poselství pro dětského diváka, se vytrácí, společně s jazykovou estetikou. Jiří Žáček patří v tomto ohledu mezi těch několik málo poučených autorů, kteří si jsou (často intuitivně) vědomi specifik pro divadelní, respektive pohádkovou hru, řídí se jimi a respektují její zákonitosti. Jeho texty nepostrádají dramatickou akci, jasný děj ani výrazné typové postavy divadla. Nesnaží se divákovi něco podsouvat či na něj výchovně působit formou explicitně vyřčených polopatistických mravních pouček. Poslání je obsaženo uvnitř příběhu, podbarvuje jeho děj a nechává divákovi prostor k uvědomění si jeho hlubšího smyslu. Žáčkovy texty jsou plné humoru, který ale vyplývá z hravého zacházení s jazykem a schopnosti vytvářet situační komiku. Vtip je součástí příběhu, nikoli jeho nahodilým přídavkem. Vyústění děje plyne z jeho vnitřní logiky, nikoli z libovůle dramatika. Meritem Žáčkových pohádek je pak jejich básnický jazyk a způsob jeho používání. Uplatňuje v nich postupy, které známe z jeho básnické tvorby, jako nonsens, nadsázka, množství slovních hříček, známých rčení i originálních obratů. Žáčkovy divadelní pohádky mají ambice oslovit dětského diváka svou poetikou a vtipem a pozitivně ovlivnit utváření jeho estetického vkusu. Z tohoto pohledu má divadlo pro děti daleko závažnější funkci, než divadlo určené divákovi dospělému. Ze zkušenosti víme, že zážitky z dětství si s sebou neseme celý život a ty silné (a je jedno, zda kladné či záporné) ovlivňují náš život, aniž o nich víme či ne. Proto by se divadlu pro děti mělo věnovat zvýšené pozornosti a snažit se o jeho uměleckou kvalitu. Dramatické texty jako jsou divadelní pohádky Jiřího Žáčka k ní dle mého přispívají. 42

8. Seznam použité literatury

MACHKOVÁ, Eva. Mezi skutečností a snem: kapitoly z poetiky pohádkové hry. 1. vyd. Praha: Kant, 2013, 223 s. JARKOVSKÁ, Renáta. Jiří Žáček a Josef Hanzlík v poezii pro děti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury a literární vědy, 1994. 75 s. SIROVÁTKA, Oldřich. Pytel plný pohádek. Praha: Albatros 1983. 299 s. RICHTER, Luděk. Literatura, divadlo a my. Převod literárního díla do loutkového divadla. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1985. 133 s. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H&H 2008. 344 s. MOTTLOVÁ, Martina. Postava kašpárka v loutkovém divadle pro děti. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra primární pedagogiky, 2013. 75 s. Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. 465 s. Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. vyd. Praha: BRÁNA, 1995, 549 s. Cirkusový muzikál Pinokio startuje. (cit. 20. 3. 2014). URL: . Životopis. (cit. 20. 3. 2015). URL: . Virtuální studovna Divadelního ústavu. (cit. 20. 3. 2015). URL:. ŽÁČEK, Jiří. Rýmy pro kočku a pod psa. 2. rozšířené vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987. 160 s. ŽÁČEK, Jiří. Na svatýho Dyndy. 1. vyd. Ilustrace Vratislav Hlavatý. Praha: Albatros, 2005, 95 s. 43

ŽÁČEK, Jiří. Ptákoviny podle Aristofana. Československý spisovatel. Praha, 1991. 88 s. ŽÁČEK, Jiří. Aprílová škola. Praha: Albatros, 1989. 64 s. ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek v pekle. Loutkář 43, 1993, č. 5, s. 114 – 119. ŽÁČEK, Jiří. Kašpárek a ježibaba. Loutkář 51, 2001, č. 2, s. 87 - 91. ŽÁČEK, Jiří. Koledování aneb Jak Kašpárek k Ježíškovi přišel. Strojopis. Archiv autora. 30 s. ŽÁČEK, Jiří. Bezhlavý rytíř a Bílá paní. Strojopis. Archiv autora. 19 s. V práci byly použity informace z rozhovoru uskutečněným s Jiřím Žáčkem dne 20. 3. 2015. Rozhovor nebyl nahrán z ohledu na spisovatelovu hlasovou indispozici. Informace byly čerpány ze zápisků pořízených v průběhu rozhovoru.

44