UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Fakulta tělesné výchovy a sportu

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE  Fakulta tělesné výchovy a sportu 

     

DIPLOMOVÁ PRÁCE 

Velikost pohybového zatížení u hráček fotbalu na vrcholové výkonnostní úrovni a činnostní struktura pohybové aktivity 

         

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval: 

Mgr. Jakub Kokštejn

Jan Bauer 

Praha 2010 

 

                                 

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Jakuba Kokštejna a uvedl všechny použité literární a odborné zdroje. 

 

V Praze dne 28. 7. 2010

       

Jan Bauer 

                               

Poděkování  Touto cestou bych rád poděkoval vedoucímu práce Mgr. Jakubu Kokštejnovi za jeho odborné vedení práce, věcné připomínky, pomoc při stylizaci kapitol, vstřícné jednání, průběžné kontroly a konzultace diplomové práce. Neméně důležité poděkování patří lidem z ženského fotbalového oddílu SK Slavia Praha a.s., kteří mi vyšli vždy vstříc s mými požadavky, které byly nezbytné pro vypracování této diplomové práce.  Svoluji k zapůjčení své diplomové práce ke studijním účelům. Prosím o přesné vedení vypůjčovatelů, kteří musí pramen převzaté literatury řádně citovat. 

Jméno a Příjmení 

   

Číslo OP 

Datum vypůjčení 

Podpis 

                                     

Abstrakt 

Název diplomové práce:  Velikost pohybového zatížení u hráček fotbalu na vrcholové výkonnostní úrovni a činnostní struktura pohybové aktivity 

Cíle práce:  Zjistit velikost pohybového zatížení pomocí energetického výdeje a průměrné srdeční

frekvence u hráček fotbalu na vrcholové výkonnostní úrovni. Současně je cílem analýza činnostní struktury modelu pohybové aktivity hráčky během utkání. 

Metoda:  V práci byla použita metoda nepřímého pozorování. Pomocí sporttesterů a videozáznamu byla zaznamenána potřebná data, která poslouží k objasnění cílů práce. 

Výsledky:  Výsledky naší práce identifikovali velikost zatížení z hlediska celkového energetického výdeje a průměrné srdeční frekvence v mistrovském fotbalovém utkání žen na vrcholové výkonnostní úrovni. Zároveň byla zjištěna činnostní struktura modelu pohybové aktivity u vybrané hráčky. 

Klíčová slova:  Fotbal, ženský fotbal, pohybové zatížení, fyzická kondice, hráčské funkce, energetický výdej, srdeční frekvence. 

     

Abstract 

Diploma Thesis Title:  Amount of the physical load in women´s football at the top level of performance and structure-aktivity of physical activity. 

Goal of Thesis:  Determine the amount of the physical load through enrgy expenditure and average heart rate of women's football players at the top performance levels. At the same time to analyze the activity-structure model of physical activity player during the match. 

Method:  In this study we used metod of indirect observation. Using the sporttester´s and videorecord we recorded required data, which will serve to clarify the objectives of the work. 

The Outcomes:  The result of our study identified the amount of the physical load through total energy expenditure and average heart rate in the championship Women's football match at the top performance level. There was also detected a structure-activity model of the physical activity for the selected player in the match. 

Key Words:  Football, women's football, physical load, physical condition, player´s positions, energy expenditure, heart rate. 

 

Obsah 

1.

ÚVOD ........................................................................................... 9 

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................ 11  2.1 Úvod ............................................................................................... 2.1.1 Charakteristika kopané 2.2 Sportovní trénink

...................................................

.......................................................................

2.2.1 Sportovní trénink jako proces morfologicko-funkční adaptace

11  11  12  13 

2.2.2 Sportovní trénink jako proces motorického učení

.................... 15 

2.2.3 Sportovní trénink jako proces sociální interakce

.................... 17 

2.2.4 Kondice a kondiční trénink ve fotbale .............................. 2.3 Sportovní výkon 2.3.1 Herní výkon

.......................................................................

18 

.......................................................................

18 

2.3.2 Herní motorika

.............................................................

2.3.3 Charakteristika individuálního herního výkonu 2.3.4 Charakteristika týmového herního výkonu 2.3.5 Obsah herního výkonu

..............................

..............................

2.5 Pohybová a fyziologická charakteristika fotbalu

2.6 Nároky kondičního charakteru na herní výkon hráče fotbalu

2.6.5 Tělesné složení

..............................

...................................................

.............................................................

2.6.6 Pohybové zatížení a jeho posuzování

..............................

2.7 Fyziologické rozdíly ....................................................................... 2.7.1 Zvláštnosti tréninku žen 2.8 Týmová taktika

23  25 

.......... 28 

.............................................................

2.6.4 Somatické charakteristiky

22 

.......... 26 

.......................................................................

2.6.3 Rychlost lokomoce

21 

..............................

2.5.1 Pohybová a fyziologická charakteristika herního výkonu

2.6.1 Energetické zajištění pohybové aktivity

19 

.................... 19 

...................................................

2.4 Biomechanické zabezpečení herního výkonu

2.6.2 Svalová síla

17 

...................................................

.......................................................................

31  35  39  40  40  41  42  44  46 

2.8.1 Herní systémy a rozestavení ...................................................

47 

2.8.2 Hráčské funkce

48 

.............................................................

3. VĚDECKÁ OTÁZKA, CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY .......... 51  3.1 Vědecké otázky

.......................................................................

51 

3.2 Hypotézy ...................................................................................

51 

3.3 Cíle práce ...................................................................................

52 

3.4 Úkoly práce

...................................................................................

52 

4. METODY ORGANIZACE DAT 4.1 Popis typu studie

........................................ 53 

.......................................................................

4.2 Popis pozorovaného souboru 4.3 Popis použitých metod

53 

...................................................

.............................................................

4.3.1 Zjištění velikosti pohybového zatížení

..............................

54 

55  55 

4.3.2 Zjištění činnostní struktury pohybové aktivity .................... 56  4.3.3 Zjištění fyziologických parametrů 4.4 Organizace a zpracování dat

.........................................

...................................................

57  59 

4.4.1 Zaznamenávaná data .............................................................

59 

4.4.2 Zpracování dat

59 

.............................................................

5. VÝSLEDKOVÁ ČÁST

............................................................ 60 

6. ZÁVĚREČNÁ ČÁST

............................................................ 70 

6.1 Diskuze 6.2 Závěr

...................................................................................

...............................................................................................

7. SESZNAM POUŽITÉ LITERATURY

           

70 

.............................. 79 

77 

1.

ÚVOD 

Fotbal patří k nejrozšířenějším sportovním hrám na světě. Vznikl z míčových her, které jsou v každé historické etapě v různých obměnách součástí kulturního vývoje lidstva. První zprávy pocházejí z období kolem roku 3000 př. n. l (Čína, Řecko, Řím atd.). Ve středověku první zprávy pocházejí z Francie, Itálie, ale především z Anglie (dekret z roku 1313 zakazující fotbal – boj o míč s cílem dopravit jej do některé městské brány). Novodobý fotbal vznikl na přelomu 18. a 19. století v Anglii, proto se také této zemi, jak skoro všichni víme, přezdívá „kolébkou fotbalu“.  V Čechách a na Moravě se fotbal začas hrát koncem 19. Století v cyklistických a veslařských klubech a dále ve studentských kroužcích. První fotbalové utkání u nás se hrálo 29. září 1987 v Roudnici nad Labem. V roce 1891 vznikl Český fotbalový svaz, který se k 1. 1. 1993 přejmenoval na Českomoravský fotbalový svaz.  V současné době dochází jak v zahraničí, tak u nás k dynamickému rozvoji ženského fotbalu. V roce 2006 se v České republice organizovaně věnovalo fotbalu přes 5 000 žen a téměř 6 000 dívek.  Největšími a v popředí nejsledovanějšími akcemi ženského fotbalu jsou stejně jako u mužů mistrovství světa neboli Woman's World cup, který se poprvé uskutečnil v roce 1991 v Číně a vítězkami se staly hráčky USA, Woman's EURO konané o pár let dříve roku 1982 a v neposlední řadě také ženský fotbal na Olympijských hrách, který se představil v roce 1996 v Atlantě.  Řídícím fotbalovým orgánem pro mužské soutěže v ČR je Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS), pod který spadá i ženský fotbal a ten řídí Komise žen fotbalu (KFŽ).  Ženské soutěže se v ČR rozdělují na Čechy a Moravu, nejvyšší soutěž se nazývá 1. liga žen (LŽ), dále následují nižší soutěže 2. Česká fotbalová liga žen, 3. Česká fotbalová liga žen, která je rozdělena na 4 skupiny „A“, „B“, „C“ a „D“, následuje 1. liga dorostenek, 1. Česká liga starších žákyň, 1. Česká liga mladších žákyň, 1. Moravská liga starších žákyň, 1. Moravská liga mladších žákyň a poslední skupinou dvou nejmladších kategorií jsou Přípravky – Východ a Přípravky – Západ. Pod Moravské soutěže spadá 2. Moravskoslezská liga žen, Moravskoslezská divize žen a ta je rozdělena na „A“, „B“, „C“ a „D“ skupinu.  Zatížení hráče ve fotbale je dáno jednak velkým objemem práce, kterou během utkání vykoná, jednak střídavou intenzitou práce a rozsáhlou škálou nejrůznějších pohybů a dalších činností. Během utkání na vrcholové (profesionální) úrovni se špičkový hráči převážnou část utkání pohybují na hranici anaerobního prahu i nad ním. V takovýchto fyziologických podmínkách dochází k nadměrnému hromadění laktátu v krvi, následně stoupá únava a také přesnost prováděných činností. Na této úrovni zatížení musí být však vrcholoví hráči připraveni podávat maximální výkony a odolávat zmíněným rizikům. Výkon hráče totiž představuje střídání velmi krátkých maximálních intervalů zatížení, střídajících se s intervaly nižší intenzity (stoj, chůze, 9 

 

běhu nižší intenzitou), avšak ty nejsou dostatečné pro celkovou resp. úplnou obnovu energetických zdrojů. Fotbalový výkon se skládá z 900 - 1100 diskrétních intervalů činnosti – od stoje, poklusu po intervaly vysoce intenzivní činnosti – běžeckých sprintů, výskoků, soubojů o míč (Psotta, 2006). Z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervové a humorální regulační systémy, jimiž je pohybová činnost hráče řízena. Na základě obsahu a nároků na hráče během utkání řadíme fotbal mezi nejnáročnější sportovní hry.  Téma práce jsem si vybral na základě vlastního působení ve funkci trenéra v ženském fotbale. Současně bych chtěl přispět k přiblížení problematiky týkající se oblasti pohybového zatížení a struktury pohybové aktivity v ženském fotbale, jelikož jsem v dostupné literatuře našel velice málo informací, podávajících ucelený přehled o tomto tématu.  

         

2.

TEORETICKÁ ČÁST 

2.1

Úvod  Fotbal na výkonnostní úrovni se vyznačuje vysokými nároky na hráče i trenéry, a to jak

na úrovni profesionální, tak amatérské. Moderní fotbal vyžaduje od všech aktérů vysokou míru nasazení, připravenosti a koncentrace. Jen tak je možné splnit technické, kondiční a taktické výkonnostní požadavky. U hráčů je proto nutné rozvíjet schopnosti jako vytrvalost, houževnatost, reakční rychlost, chování v osobních soubojích a psychickou odolnost.  Tyto schopnosti jsou vrozené a odpovídajícím tréninkem je lze rozvíjet. Úkolem trenéra musí být tedy podpora a rozvoj nejen kondičního, ale i psychického potenciálu sportovce (Frank, 2006). 

2.1.1 Charakteristika kopané  10 

 

Kopaná je sportovní, kolektivní branková hra. Je to soutěživá činnost dvou soupeřících celků, z nichž každý se snaží vstřelit soupeři co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet. Uskutečňuje se v konkrétním utkání, které probíhá za objektivně platných pravidel. Utkaní je omezeno časem podle základních věkových stupňů: mladší žáci 2 x 20 minut, starší žáci 2 x 30 minut, dorostenci 2 x 40 minut a dospělí 2 x 45 minut.  V charakteristice obsahu hry je nutné vycházet z toho, že v průběhu hry se střídají úseky, kdy má družstvo míč, a úseky kdy nemá míč v držení. Z toho hlediska rozlišujeme ve hře dvě základní fáze – útočnou a obrannou. Obsah kopané tvoří herní kombinace a systémy hry družstva.  Celková činnost hráče v utkání je ovlivněna jejím objemem, intenzitou a složitostí zatížení. Objem zatížení hráče v utkání je dán délkou trvání, velikostí hřiště a je určován souhrnem, trváním a opakováním činností v průběhu utkání, tj. množstvím herních činností jednotlivce bez míče i s míčem, množstvím kombinací a standardních situací, ale i množstvím základních útočných a obraných fází hry. Intenzita zatížení je v utkání charakterizována nepravidelným střídáním všech jejich stupňů, jejich proporce jsou ovlivňovány důležitostí utkání, rozdílnou úrovní soupeřů a konkrétním zapojováním hráče do herních situací. Typickým ukazatelem současného pojetí hry je stálé zvyšování požadavků na herní činnosti jednotlivce za ztížených podmínek z hlediska času, prostoru, soupeře. Je přirozené, že hráč v těchto situacích musí podávat vysoce intenzivní výkon.  Z celkové činnosti hráče je patrné, že výkon hráče je podmíněn optimálním fyzickým a psychickým stavem. Z fyziologického hlediska klade kopaná velké nároky na nervové a humorální regulační systémy, jimiž je pohybová činnost hráče řízena. Regulují činnost analyzátorů, pohybovou činnost a zajišťují vyrovnanost metabolických potřeb.  Z psychického hlediska klade kopaná velké nároky na rozvoj osobnosti hráče vzhledem k požadavkům výkonu v utrkání, na rozvoj schopnosti soutěžit, na regulaci psychických stavů podmiňující podání maximálního výkonu. Je přirozené, že i další aspekty v této oblasti rozhodují o úspěšnosti jednotlivce a kolektivu. Jedná se např. o schopnost navození optimální aktivační úrovně před utkáním, schopnost maximálního nasazení v klíčových fázích utkání, schopnost analýzy herních situací a jejich správného zhodnocení, výběr optimálních prostředků pro jejich realizaci, rychlé přepojování myšlení z obranné na útočnou činnost.  Z biomechanického hlediska je kopaná velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy cyklických a acyklických pohybů, které tvoří v celkové činnosti hráče určitou dialektickou jednotu. Herní činnosti v kopané jsou prováděny převážně dolními končetinami a hlavou bez možnosti hraní pažemi.  Také morfologické hledisko u hráče je nutno respektovat v souvislosti s charakteristikou kopané. Pro náročné požadavky hry jsou nejvhodnější izomorfní typy s dobrou pohyblivostí, vytrvalostí, rychlou reakcí, rychlou frekvencí nohou a dostatečnou silou zvláště dolních končetin (M. Navara, 1986).  11 

 

2.2

Sportovní trénink  Ve velmi zjednodušené formě lze hovořit o procesu biologického přizpůsobení zvýšené

tělesné námaze (o vytváření energetických rezerv a distribuci energie, o aktivitě různých orgánů aj.). Současné znalosti a přístupy k teoretickému objasnění sportovního tréninku se shodují v tom, že sportovní trénink je nutné posuzovat jako jistý druh biologicko-sociální adaptace. V detailnějším pohledu podle Dovalila a kol. (2002) to znamená pojímat ho jako:  

proces morfologicko-funkční adaptace,  proces motorického učení,  proces sociální interakce. 

2.2.1 Sportovní trénink jako proces morfologicko-funkční adaptace  Adaptace jako schopnost přizpůsobovat se vlivům prostředí patří spolu s pohybem, autoreprodukcí, výměnou energií a informací k základním znakům života. Přizpůsobit se různým vlivům, udržet i při změně podmínek nezbytné životní děje náleží k primárním, existenčním rysům živých tvorů.  Ovlivňování trénovanosti a v jejím důsledku zvýšení sportovní výkonnosti předpokládá dosažení řady nespecifických a především specifických (podle požadavků sportovní specializace) změn na úrovni buněčné i systémové – např. zvýšení energetického potencionálu, rozvoj četných fyziologických funkcí, zdokonalení koordinace činnosti. Podstatu těchto změn a způsob jejich vyvolání lze zjednodušeně vysvětlit pomocí fyziologických pojmů homeostáza – stres – adaptace a jejich vztahů.  Homeostáza živých organismů je chápána tak, že organismus člověka má při působení vlivů prostředí přirozenou tendenci k udržení důležitých životních pochodů, k udržení vnitřního prostředí v rozmezí biologicky přípustných hranic.  Vnitřním prostředí se v širším smyslu rozumí krev, tkáňový mok a buněčná protoplasma. Jejich složení umožňuje z biologického hlediska normální průběh životních dějů. Udržuje se krevním oběhem, dýcháním, trávením, vylučováním apod. Homeostáza podléhá působení četných podnětů, které ho mohou v různém stupni vychýlit nebo narušit. Překročí-li se meze přípustné variability – bylo přijato či vydáno příliš mnoho nebo příliš málo energie či informací – rovnovážný stav organismu se mění. Jde-li o nevelké vychýlení, snadno dojde k vyrovnání pomocí systémů fyziologické integrace (nervovou a humorální regulací). Avšak při větším překročení těchto mezí je vyrovnávání obtížnější, nedostatečné a dochází k prohlubujícímu se porušení rovnovážného stavu. V neurofyziologické terminologii se takový to stav označuje jako stres (zátěž).  Stres  12 

 

Stres je chápán jako mobilizace různých funkcí organismu člověka. Tyto aktuální změny se projevují např. vzestupem dýchání, srdeční a oběhové činnosti, zvýšením katecholaminů, zvláště adrenalinu v krvi, zesíleným transportem energetických zdrojů, zvýšením svalového napětí apod.  Tato okamžitá geneticky zakotvená reakce nastává v závislosti na působení podnětu. Podnět vyvolávající stres se označuje jako stresor. Stresorem mohou být např. klimatické vlivy jako teplo či chlad, chemické vlivy, bolest, vlivy psychické povahy (strach). Podobným způsobem člověk reaguje na tělesnou zátěž (při pohybové činnosti).  Pokud jedinec stresové situace opakovaně zvládá, dochází na různých úrovních organismu k řadě změn. Ty ve svém celku znamenají, že reakce (velikost vychýlení rovnovážného stavu) na daný podnět slábnou a postupně je dosaženo stavu přizpůsobení, adaptace. 

Adaptace  Adaptace se obvykle definuje jako výhodné změny organismu, směřující k udržení homeostázy v nových podmínkách (Jánský1979). Jde o změny, které umožní lepší zvládnutí stresu, pokud znovu nastane. Tyto v zásadě fyziologické a morfologické změny, omezené genotypem individua, se projevují v mnoha systémech a úrovních – jsou pozorovatelné v buňkách, orgánech i organismu jako celku (tab. 1). Hlubší pohledy (Seliger, Choutka 1982 a jiní) naznačují, že existuje hierarchie adaptačních procesů: nejprve se vyvolává hromadění energie v buňkách, pak se syntetizují nukleové kyseliny a posléze se dostavuje přírůstek bílkovin pro hypertrofii orgánů.  Vlivem opakovaných podnětů se mění odpověď organismu, orgány reagují rychleji, přizpůsobování je dokonalejší, zvyšuje se energetický potenciál, zvyšuje se možné maximum funkčních stropů, metabolismus se stává ekonomičtější apod. Ve sportu je adaptace základem vyšší úrovně trénovanosti (trénovanost jako soubor dosažených adaptačních změn). Lidský organismus se vlastně adaptuje na větší narušení homeostázy a je tedy schopen vyššího výkonu (Dovalil a kol., 2002). 

Tab. 1 Příklad adaptačních změn v důsledku tréninku (podle Åstranda a Rodahla 1970, Howalda 1982)  Orgán, funkce 

vzestup 

Hmotnost svalů 

+ 

Množství ATP, CP, glykogenu 

+  13 

 

pokles 

Svalový myoglobin 

+ 

Hustota vlásečnic 

+ 

Hmotnost a objem srdce 

+ 

Max. minutový objem srdeční 

+ 

Tepová frekvence v klidu 

+ 

Maximální spotřeba kyslíku 

+ 

Dechový objem v klidu 

+ 

Dechová frekvence v klidu 

+ 

Dechová frekvence maximální 

+ 

 

2.2.2 Sportovní trénink jako proces motorického učení  Sportovní dovednosti patří k limitujícím faktorům struktury sportovního výkonu. Pokud sportovec neumí tréninkový úkol řešit správně, rychle a úsporně, nedokáže zpravidla účinně využít svých ostatních předpokladů a v jeho výkonnosti se to odrazí. Motorické učení vychází ze znalostí řízení a regulace lidského pohybu a jeho koordinace i širších psychologických a fyziologických poznatků.  V procesu motorického učení lze rozlišit několik úrovní (Dovalil a kol., 2002):  

Úroveň senzomotorická, to znamená rozvoj vnímání, ve kterém se uplatňují určité okruhy vědomostí, intelektuálních schopností, zkušeností, ale také se cílevědomě ovlivňují funkce příslušných analyzátorů, včetně jejich integrace ve specifické komplexy. Projevuje se to ve formování smyslu pro vnímání pohybu, většinou specifického pro daný sport.   Vlastní osvojení sportovních dovedností, spočívající ve zpevňování a zdokonalování procesů řízení a regulace příslušných pohybových struktur.  Využívání osvojených dovedností v podmínkách výkonu při soutěži. Jde o přizpůsobování dovedností ke změnám vnějšího i vnitřního prostředí organismu sportovce, kontrolu průběhu pohybů, korekci odchylek od optimálního vzoru, anticipaci dalšího vývoje apod.  Aplikaci tohoto obecnějšího vymezení v praxi musí tvůrčím způsobem respektovat

nejen výkonový charakter sportu, ale i různorodost a pestrost požadavků jednotlivých odvětví a disciplín.  Dlouhodobý, komplexní a mnohostranný proces motorického učení se obvykle člení na několik fází (Dovalil a kol., 2002):  14 

 

1. fáze: hrubá koordinace 

Vytvářejí se základy dovednosti. Učení začíná seznámením s úkolem, vytváření představy a praktickými pokusy v jednoduchých standardních podmínkách. Postup je určován obtížností techniky dané dovednosti. První pokusy bývají nedokonalé, nepřesné a vyskytují se v nich nadbytečné pohyby.  2. fáze: jemná koordinace 

Celková struktura pohybové dovednosti se postupně zpevňuje, když hlavně ve standardním provedení (automatizace). Představa se detailizuje, zvyšuje se podíl pohybového vnímání a koncentrace. Koordinace pohybů se zlepšuje, mizí větší nedostatky. Zdokonaluje se spojování pohybů. Celková účinnost pohybů dosahuje vyšší úrovně.  3. fáze: stabilizace 

Dosahuje se zpevnění pohybových struktur v odpovídající diferenciaci provedení (automatizace – variabilita), stabilizuje se technika a i v různých variantách provedení. Koordinace pohybů je na vysoké úrovni, všechny časové a dynamické parametry jsou sladěny, plně se uplatňuje vědomá kontrola.  4. fáze: variabilní tvořivost 

Vysoce osvojené dovednosti se tvořivě uplatňují i ve složitých proměnlivých podmínkách. Provedení charakterizuje vysoká úroveň diferenciace a přizpůsobivosti vnímání, tvořivé řešení úkolů pod časovým tlakem, dokonalé zvládnutí techniky v náročných situacích, anticipace, vzájemné propojování dovedností a tvorba originálních programů. V nejvyšší míře se uplatňují individuální zvláštnosti. Výkon je maximální. 

 

2.2.3 Sportovní trénink jako proces sociální interakce  Do sportovního tréninku vstupují také psychické a sociálně psychologické faktory. Motivace, potřeby, hodnotová orientace, vlastnosti osobnosti, emoční stavy, vnímání, chápání, myšlení, ale i vztahy mezi lidmi – vzájemné respektování, spolupráce, konkurence, přehlížení atd. – to vše rovněž potencionálně patří mezi individuální a společenské faktory výkonu.  Chování sportovce má jak individuální, tak společenskou dimenzi, proto lze oprávněně hovořit o tréninku také jako o procesu (procesech) psychosociální interakce, tj. formování psychiky 15 

 

člověka a chování v síti společenských vztahů (Dovalil a kol., 2002). 

2.2.4 Kondice a kondiční trénink ve fotbale  Frank (2006) vysvětluje pojem kondice jako stav tělesné výkonnosti, kterou charakterizují fyzické a psychické faktory. Tělesná výkonnost (kondice) zahrnuje pohybové předpoklady jako je síla, vytrvalost, rychlost, pohyblivost/kloubní rozsah a koordinaci.  Kondice je s taktikou a technikou základním předpokladem individuálního a tím i týmového herního výkonu. Kondiční předpoklady jsou nezbytnou podmínkou vysoké herní výkonnosti, ale na druhé straně si musíme uvědomit, že tvoří pouze 25 – 40% z celkového herního výkonu. Platí zde, že jejich vysoká úroveň ještě neznamená vysokou sportovní výkonnost, ale vysoká herní výkonnost je podmíněna dostatečně vysokou úrovní kondičních předpokladů. Kondiční trénink se zaměřuje především na rozvoj vytrvalostních, rychlostně silových a koordinačních předpokladů hráče (Bunc, 2003)  Bunc a Psotta (2003) uvádějí, že na nejvyšší fotbalové úrovni by měl být kondiční trénink realizovaný z převážné části specifickými činnostmi, tedy činnostmi s míčem. Byly uvedeny výsledky, které dokládají vyšší náročnost zatížení s míčem oproti činnostem bez míče. Lze konstatovat, že činnosti s míčem jsou o 10 – 15% náročnější oproti činnosti bez jeho přítomnosti, pokud tedy je zajištěna stejná intenzita zatížení. Změříme-li srdeční frekvenci při intervalovém zatížení 5x20 m s míčem, nacházíme hodnoty o 10 až 15% vyšší než při stejném cvičení bez míče, ovšem za předpokladu, že časy každého úseku jsou stejné  

2.3

Sportovní výkon  Sportovní výkon je jednou z hlavních kategorií (základních pojmů) sportu a

sportovního tréninku. K němu se soustřeďuje pozornost sportovců, trenérů a dalších odborníků. Pro trénink, v němž se výkon především buduje, má jeho hlubší poznání zásadní význam.  Sportovní výkony se realizují ve specifických pohybových činnostech, jejich obsahem je řešení úkolů, které jsou vymezeny pravidly příslušného sportu a v nichž sportovec usiluje o maximální uplatnění výkonových předpokladů. Vysoký výkon charakterizuje dokonalá koordinace provedení, jeho základem je komplexní integrovaný projev mnoha tělesných a psychických funkcí člověka, podpořený maximální výkonovou motivací (Dovalil a kol., 2002) 

2.3.1 Herní výkon  Výkon hráče i týmu je dán určitým souborem faktorů, které jej podmiňují. Tyto můžeme dělit podle různých kritérií, my jsme pro naše potřeby tyto faktory rozdělili do dvou skupin, a to na dispoziční a situační jak uvádí Votík (2005):  16 

 

Dispoziční faktory jsou podmíněny předpoklady každého hráče k hernímu výkonu, kterými rozumíme úroveň jeho pohybových schopností a herních dovedností, kvalitu řídících činnosti CNS, psychických procesů a osobnostní a somatické charakteristiky.  Situační faktory jsou dány vnějšími podmínkami, ve kterých probíhá herní výkon, jejich složitostí a proměnlivostí.  Tyto dvě skupiny představují velké množství různých faktorů, které se mohou navzájem ovlivňovat, doplňovat i do určité míry zastupovat a tak se různou měrou podílet na konečném herním výkonu.  Podle Votíka a Zalabáka (2007) v kopané rozlišujeme dva základní druhy herního výkonu a to:  

individuální herní výkon, čili herní výkon hráče – IHV  týmový herní výkon, čili herní výkon družstva – THV 

2.3.2 Herní motorika  Jedná se o komplexní pohyb determinující uspořádání a shodu různých nároků na současné úkony končetin. Synchronizaci dílčích a dovednostních odlišností reguluju tělesný střed.   Složky herního pohybu, které spadají do herní motoriky podle Süsse et al., (2009):  

Dynamika prvního kroku (totální nábor svalů)  Změny směrů a následné zhodnocení – přebudování nově vzniklých úkonů  Klikatý pohyb a obraty  Výpady  Akcelerace  Decelerace  Rotační a balanční uzlové body  Soulad ve frekvenční rozdílnosti pohybu nohou a paží  Zadržování pohybu  Zastavení a obnovování pohybu  Spojování dílčích úkonů v lineárním, klikatém a statickém pohybovém režimu  Předstírání a klamání  Kontinuita výkonového průběhu a cílové finalizování úkonů  17 

 

2.3.3 Charakteristika individuálního herního výkonu  Tvoří základ týmového výkonu v utkání a zkvalitnění IHV v tréninkovém procesu se projeví změnou kvality THV.  IHV má formu herních činností jednotlivce, projevujících se více méně souvislým řetězcem herních činností v utkání, které jsou projevem herních dovedností. Herní dovednosti (zpracovat míč, vystřelit, obejít protihráče atd.) jsou učením (tréninkem) získané dispozice k účelnému jednání ve hře.  Realizace IHV v utkání i v tréninku představuje určité specifické zatížení na vnitřní orgány i metabolické procesy (bioenergetické zajištění pohybové činnosti), dále na funkce hybného (kosterního i svalového) systému a řídící činnost CNS (centrální nervové soustavy) a psychické procesy. Kvalita vlastní realizace IHV je také ovlivněna vlivy plynoucími z prostředí (klima, tvrdě hrající soupeř apod.) i osoby hráče (únava, strach apod.).  Jako složky IHV lze tedy označit herní dovednosti, pohybové schopnosti, somatické a psychické charakteristiky. Toto jen potvrzuje, že se jedná o složitou, bohatě strukturovanou a velmi variabilní pohybovou činnost – herní výkon hráče (Votík, 2005).  Z analýzy utkání při zaměření na celkovou činnost jednotlivce je patrno, že výkon hráče je ovlivňován mnoha faktory. Danou problematikou se v kopané zabýval Choutka (1976), který ve velmi obsáhlém výzkumu s hráči vrchové úrovně pomocí faktorové a trsové analýzy hodnotil všeobecnou a speciální tělesnou připravenost, měřil tělesnou hmotnost a výšku, určoval somatotyp hráče, technickou a taktickou úroveň, dále úroveň reaktibility a psychický stav hráče.  Je patrné, že analýza výkonu v kopané je velmi složitým problémem a určení klíčových faktorů výkonu a stanovení určitého modelu výkonu je zatím velmi problematické. Pro teorii a praxi kopané jsou závěry CHOUTKY (1979) podstatné. Na základě dosažených výsledků ve výše uvedených oblastech sledování stanovil šest variant, které představují určitý typ struktury sportovního výkonu hráče kopané.  V první skupině jsou hráči s variabilní úrovní všeobecné tělesné připravenosti, vyšší úrovní speciální tělesné připravenosti, vysokou úrovní výběrové reakce, různou úrovní taktiky a nízkou úrovní techniky. Druhá skupina zahrnuje hráče, u kterých jsou základní sledované ukazatele vyrovnané. Hráči třetí skupiny mají nízkou tělesnou připravenost, ale vysokou techniku, průměrnou taktickou úroveň a nízkou úroveň výběrové reakce. Čtvrtá skupina je charakterizována vysokou úrovní techniky a výběrové reakce a průměrnými výsledky v ostatních komponentech. Naopak v páté skupině jsou hráči, kde převažuje vysoká úroveň všeobecné a speciální tělesné připravenosti. Obdobná je i šestá skupina, ve které se jedná o vysokou úroveň všeobecné tělesné připravenosti, vyšší úroveň speciální tělesné připravenosti a nižší úroveň ostatních komponentů.  18 

 

Z celkového posouzení daného problému vyplývá, že základní faktory sportovního výkonu hráče kopané jsou svým způsobem zastupitelné a že dobrého výkonu ve vlastním utkání je možno dosáhnout různým způsobem – ať již vynikající úrovní jediného, nebo několika faktorů (M. Navara, 1986). 

 

Jak uvádí Votík (2005) při posuzování individuální herního výkonu obvykle sledujeme:  

Jak se hráč pohybuje po hřišti vzhledem ke své roli.  Součinnost, jak spolupracuje, co sleduje (jen míč nebo i spoluhráče a protihráče).  Jak vidí soupeře, sleduje protihráče s míčem i bez míče.  Zda a jak dovede přihrát, prostor kam směřují přihrávky.  Zda a jak dostane míč pod kontrolu (zpracuje míč)  Jak dovede vést míč, zastavit se s míčem, obejít protihráče.  Odkud a jakým způsobem dovede vystřelit.  Co hráč udělá, když ztratí míč.  Specifické, originální způsoby řešení herních situací.  Rozhodnost, odvahu, důraz v osobních soubojích.  Úspěšnost řešení situace 1:1 (útočných i obranných).  Psychickou odolnost  Schopnost předvídat, číst hru.  Schopnost orientace v čase a prostoru.  Rychlost reakce na změny herní situace atd. 

2.3.4 Charakteristika týmového herního výkonu  THV je sice podmíněn individuálními herními výkony všech členů družstva, ale není jejich pouhým souhrnem. Jednotlivé IHV se navzájem doplňují, kompenzují a podléhají také vzájemnému regulačnímu působení. THV má sociálně-psychologický rozměr (fotbalové mužstvo je sociální skupina), kdy finální výkon je závislý na dynamice vztahů, sociální soudržnosti, úrovni komunikace a motivace hráčů. Rozměrem, který je dalším určujícím činitelem THV, je míra spolupráce a kvalita součinnosti hráčů při realizaci herních činností. Prostor pro herní činnosti každého hráče v rámci THV je určen společným cílem – vítězstvím, 19 

 

případně co nejlepším výsledkem. Což v praxi znamená: bránit soupeři v dosažení jeho cíle a současně prosazovat svůj cíl, tedy nejen předvídat a eliminovat činnosti soupeře, ale také časoprostorově sladit svoji vlastní činnost s činností spoluhráčů a být schopen se co nejvíce podílet a také podřídit skupinovému cíli – vítězství v utkání. Obecně vyjádřeným cílem tréninkového procesu zaměřeného na rozvoj THV je zdokonalovat strukturu družstva ve smyslu optimalizace rolí všech hráčů a organizace jejich činnosti i jejich vztahů (Votík, 2005).  Při posuzování týmového herního výkonu družstva podle Votíka (2005) sledujeme:  

V jakém rozestavení družstvo hraje.  Jaké systémy hry uplatňuje v útočné, obranné fázi hry.  Řešení standardních situací, signály atd.  Jak hráči využívají celou hrací plochu.  Plynulost souhry.  Jak dlouho družstvo udrží míč pod svou kontrolou, kde a jak ztratí míč.  Zda se všichni hráči podílejí na útoku, stejně zda všichni brání.  Jak se hráči chovají, jednají, když družstvo ztratí míč, když získá míč.  Zda a jak ohrozí branku soupeře. 

2.3.5 Obsah herního výkonu  V každé týmové brankové hře, tedy i ve fotbalu se střídají fáze hry – útočná a obranná. Mužstvo je v útočné fázi od okamžiku, kdy získalo míč pod kontrolu a naopak, v okamžiku ztráty kontroly nad míčem přechází do obranné fáze hry. Lze tedy rozlišit ještě tzv. přechodové fáze – přechod z obrany do útoku a přechod z útoku do obrany.  Fáze hry se člení na menší části – úseky hry. Úseky hry představují obsahově, časově a prostorově ohraničené části hry v útoku nebo obraně.  Vlastním obsahem fází a úseků hry jsou herní situace. Jedná se o okamžitý stav ve hře, který představuje pro hráče i mužstvo taktickou úlohu různé složitosti. Herní situace je řešena buď individuálně herními činnostmi jednotlivce či jejich řetězci nebo skupinově, herními kombinacemi. Můžeme je diferencovat na typickou standardní a variabilní (řešení od signálů až k improvizaci).  Herní činnosti jednotlivce (HČJ – obranné, útočné) jsou nacvičené komplexy pohybových úkolů (učením získané pohybové dovednosti). Každá herní činnost jednotlivce má technickou, taktickou stránku a jejich kvalita je také ovlivněna úrovní kondiční a psychické připravenosti (emoce, motivace, morálka apod.).  20 

 

Technická stránka herní činnosti jednotlivce je vnějším projevem fotbalisty, podmíněným biomechanickými zákonitostmi. Chápeme ji jako účelný způsob provedení herní činnosti či určitého řetězce herních činností realizovaných v závislosti na situačních a dispozičních faktorech, které podmiňují průběh herní situace (kvalita soupeře, technická vyspělost fotbalisty, klimatické podmínky atd.).  Taktická stránka herní činnosti jednotlivce je limitována úrovní psychických procesů (vnímáním, hodnocením a rozhodováním) a kvalitou technické stránky HČJ. Jedná se o výběr optimálního způsobu řešení herní situace v závislosti na podmínkách a průběhu hry. Nutno ještě jednou zdůraznit, že jedním z činitelů významně ovlivňujících kvalitu taktického řešení, je úroveň technického vybavení hráče.  Herní kombinace (obranné a útočné) lez definovat jako vědomou (záměrnou) spolupráci dvou a více hráčů sladěnou v prostoru a čase, s jejíž pomocí hráči uskutečňují společný taktický úkol.  Systém hry (obranné a útočné) – způsob organizace hry družstva uplatňované v rámci a v podmínkách určitého rozestavení hráčů. Jsou charakterizovány vzájemnou dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči a řadami v průběhu utkání (Votík, 2005). 

2.4

Biomechanické zabezpečení herního výkonu  Biomechaniku (jako nauku o mechanických zákonech pohybu živého organismu), která

se zajímá o mechanické vlastnosti hybného systému a analyzuje některé souvislosti mezi příčinami pohybu a vnějším pohybovým výstupem, jsme použili i pro vysvětlování koncepce herního výkonu. Objasňuje nám některé mechanismy herní motoriky, podíl nervosvalového aparátu na realizaci herních dovedností, ozřejmuje pohledy na techniku pohybových činností i na příčiny neefektivní techniky, kde hodnocení trenérů je většinou postaveno na subjektivních zkušenostech.  K základním funkčním jednotkám hybného systému patří sval, funkční skupiny svalů. Hlavní funkcí svalu je vyvíjet mechanickou energii, která je nutná k pohybu vlastního těla nebo jeho částí, nebo vykonávat tlak proti určitému objektu (soupeř, míč, terén). Výsledný pohyb, regulovaný specifickým řízením nervosvalového aparátu, je výsledkem jemné interakce četných svalových skupin (vnitrosvalové a mezisvalové koordinace) a různého využití vynaložených sil. Senzomotorický mechanismus usměrňuje jak koordinační, tak silový, rychlostní i balanční potenciál. Tato interagující svalová součinnost (synergie), závislá na kondičních i koordinačních aspektech, vytváří a zpřesňuje herní dovednosti – zabezpečuje jejich kvalitu (např. dynamičnost herních činností i pohybových úkonů /krátký švih/, nebo rychlé nohy hráče ovlivňuje nejen svalová koordinace, ale i složka svalové síly.  Hráč pomocí tohoto senzomotorického potenciálu provádí různorodou lokomoci po hřišti i variabilní manipulaci s míčem, udržuje stabilitu, prostě ovládá a kontroluje svoje tělo při herním výkonu. V základu všech těchto pohybových aktivit a herních dovedností (cílené 21 

 

pohybové činnosti) je i tzv. opěrná motorika (mobilizační, podpůrná – zpevněné pružné tělo hráče s cílenou tonizací svalstva), která odpovídá za kinematický soulad, za stav dynamické rovnováhy, za pohybovou dovednost i stabilitu hráče.  Základní kategorie vymezující spektrum pohybové aktivity hráče (stabilita, lokomoce, manipulace s míčem) jsou využívány v nových, stále se proměňujících a zpřesňujících pohybových kombinacích a tvoří základ rozmanité herní motoriky.  Stabilita – schopnost udržet rovnováhu vzhledem k zemské přitažlivosti a to i tehdy, kdy části těla nebo celé tělo mohou být v neobvyklých polohách. Jde o neustálý „boj s gravitací“. Dosažený efekt stability v různých pohybových aktivitách, optimalizuje příslušnou herní dovednost. Pro fotbalový výkon je důležitá dynamická rovnováha, která udržuje tělesnou stabilitu při prudkých změnách pohybu hráče i dynamických herních činnostech.  Lokomoce – schopnost pohybových změn odlišnou pohybovou strukturou (agility), různou rychlostí, v neustálém spojení se stabilitou hráče vůči podložce.  Manipulace – schopnost udělovat sílu různým předmětům (kopy a údery hlavou do míče) a sílu absorbovat (pohlcovat) z předmětů (zpracování míče, chytání). Většina manipulačních pohybů (kopy, souboje) obsahuje prvky stability a lokomoce (Buzek a kol, 2007) 

   

2.5

Pohybová a fyziologická charakteristika fotbalu  Pohybová aktivita (PA) označuje jakýkoli tělesný pohyb, který je zabezpečený

kontrakcí kosterního svalstva vedoucí ke zvýšení energetického výdeje jedince (Caspersen et al., 1985) a je vymezena dobou trvání, frekvencí, intenzitou a typem svalové kontrakce (Howley, 2001). PA lze ve sportovních hrách popsat jako opakování krátkodobých intervalů pohybové činnosti vysoké až maximální intenzity, které se střídají s intervaly činnosti nižší intenzity nebo tělesného klidu, které mají zotavný charakter (Williams, 1990).  Fotbal je střídavou (intermitentní) pohybovou činností, která obsahuje velmi krátké obvykle 1 – 5 sekund trvající intervaly zatížení vysoké až maximální intenzity, které se střídají s intervaly zatížení nižší intenzity nebo tělesného klidu trvající 5 – 10 sekund. Fotbal je tedy sportem se střídavým zatížením. V zahraniční odborné literatuře se někdy označuje dokonce jako „sport s mnohonásobnými sprinty“. Svými fyziologickými požadavky se fotbal liší:  Na straně jedné od vytrvalostních sportů, které se vyznačují souvislým déletrvajícím pohybovým zatížením relativně konstantní intenzity a převažujícím rovnovážným metabolickým stavem. Naopak hráč fotbalu se dostává opakovaně v průběhu utkání do 22 

 

nerovnovážného metabolického stavu, a to v důsledku provádění intervalů vysoce intenzivní činnosti, při které dochází k vyššímu zapojení anaerobního metabolismu. Zjednodušeně řečeno, fotbal představuje střídavé intenzivní zatížení spíše než souvislé zatížení.  Na straně druhé, se liší od skupiny rychlostně silových sportů, které spočívají v krátkodobém „epizodním“ pohybovém výkonu. Hráč fotbalu však v průběhu utkání provádí krátkodobý vysoce intenzivní pohybový výkon opakovaně a za různého stupně neúplného zotavení. V průběhu utkání tak dochází ke střídavému využívání převážně anaerobní a aerobní metabolické kapacity. Zapojení aerobního metabolismu v průběhu utkání je obvykle na střední úrovni s epizodami značného obratu anaerobního metabolismu (Psotta, 2006). 

 

2.5.1 Pohybová a fyziologická charakteristika herního výkonu  Herní činnost hráče v utkání tvoří širší rejstřík pohybových činností (tab. 2). Dominantní pohybovou činností je však běh různou rychlostí a chůze (graf. 1), činnost s míčem je prováděna pouze po souhrnnou dobu 1 – 3 minut (Bangsbo, 1994a, Psotta, 2003a, b, aj.). Celková vzdálenost překonaná těmito způsoby lokomoce slouží jako odhad celkové mechanické práce, kterou hráč vykoná v průběhu utkání. Tato práce představuje energetický výdej 2,5 MJ (megajoulů) v a amatérském fotbalu (Reilly, 1990), nicméně v profesionálním fotbalu jsou více realistické hodnoty 5 – 6 MJ (Shepard, 1999). Pro srovnání: denní, 24 hodinový energetický výdej hráče mimo činnost na hřišti činní v průměru 14 – 15 MJ (Shepard, 1999). Průměrná intenzita energetického výdeje hráče v utkání dosahuje sedmi až třináctinásobek energetického výdeje v klidu, tj. 7 – 13 METs, (METs – jednotka energetického výdeje, 1 METs – bazální energetický výdej v klidu). (Wilmore a Costill, 1993, Psotta 2003a, b). 

Tab. 2 Model Pohybové aktivity hráče v utkání podle Psotty (2006)  Lokomoční činnosti bez míče  9-15 km vzdálenost překonaná chůzí a během v různých rychlostech a způsobech  40-60 změn směru běhu spojených s brzděním a zrychlením  6-20 obranných soubojů  5-20 výskoků  0-6x zvednutí ze země po pádu 

23 

 

Činnosti s míčem  30x vedení míče, 140-220 m vzdálenost překonaná vedením míče  20-46 přihrávek  0-4x střelba  4-17x hra hlavou  3-16x odehrání míče hlavou  .  Graf. 1 Model pohybové aktivity špičkových evropských profesionálních hráčů (hráčů italského týmu – účastníka Ligy mistrů) v utkání fotbalu – časový podíl jednotlivých intenzivních typů lokomoce a herní činnosti (v % celkové doby utkání) podle Mohra a kol. (2003) 

V současnosti se má za to, že člověk je jak svými fyziologickými, tak psychologickými dispozicemi geneticky více uzpůsoben pro intermitentní pohybovou činnost než pro déletrvající činnost relativně stálé intenzity (Psotta, 2003). PA (pohybovou aktivitu) sledujeme u všech věkových kategorií, jako například u adolescentů hráčů fotbalu (tab. 3). 

     

Tab. 3 Pohybová aktivita adolescentů ve fotbale podle Psotty (2003)  Úroveň

Reprezentativní aktivity

Rychlost

Predikovan

pohybové

(kategorie) 

lokomoce

á 

(km.hˉ¹) 

aktivity  Inaktivita 

1 

Stoj 

Lokomoce nízkých intenzit 

2 

Chůze vpřed a vzad 

3 

Poklus, běh vzad, cval stranou 

70 – 90 

24 

 

SF 

1 – 5  6 – 10 

90-120  120 - 155 

Lokomoce

4 

středních

11 – 13 

155 - 180 

14 – 18 

180 - 195 

Činnost s míčem ve vyšší intenzitě  

intenzit  Lokomoce

5 

vysokých

Běh ve vysokých rychlostech  Sprint 

intenzit 

6 

Acyklické aktivity

Běh ve středních rychlostech 

19 – 25  Souboj, výskok 

bez

míče 

2.6

Nároky kondičního charakteru na herní výkon hráče fotbalu 

Nejdříve si musíme uvést systémy, které jsou tzv. „transportéry“ energetických zdrojů a O2 ke svalům, tkáním a také „odvaděči“ CO2 a odpadních látek (metabolitů). Tím jsou dva hlavní systémy:  a) Dýchací systém 

V dýchacím systému sledujeme ventilační parametry, které se týkají výměny plynů mezi okolním vzduchem a plícemi, a parametry respiračními, které se týkají výměny plynů mezi plicními sklípky, krví a tkáněmi.   Přísun plynů do organismu začíná při nádechu (inspirum) a je zajišťován pomocí vnějších mezižeberních svalů a bránice. Při zatížení se zapojují do dýchání ještě další svaly jako je m. pectoralis minor et major, m. serratus anterior, m. sternocleido-mastoideus. Při výdechu se odvádějí plyny a uplatňuje se zároveň pasivní zmenšení hrudníku a plic. Při aktivní zátěži, když vydechujeme, se zapojují vnitřní mezižeberní svaly a břišní lis. Trénovaní oproti netrénovaným využívají lépe brániční dýchání, které je v klidu vyšší o 50 – 60% než u netrénovaných 30 – 40%.  V klidových podmínkách člověk při normálním isnpiru vdechne okolo 0,5 l vzduchu. Tento objem nazýváme klidový dechový objem (VT). Dále se setkáváme, ještě s inspiračním rezervním objemem tzn., že při normálním nádechu se lze ještě za vynaložení maximálního úsilí nadechnout. A opačně platí expirační rezervní objem tzn., že po normálním výdechu lze za maximálního úsilí ještě vydechnout. I když maximálně vydechneme, zůstává v plicích určitý objem vzduchu, nezměřitelný spirometrem, tzv. reziduální objem. Vitální kapacita plic (VC) představuje maximální objem vydechnutého vzduchu po předchozím maximálním nádechu. VC se užívá k určení mechanických vlastností dýchacích orgánů v klidu. Netrénovaní dosahují 25 

 

hodnot 3 – 4 l a trénovaní 5 – 6 l i více, záleží zde na věku, hmotnosti, pohlaví, výšce a charakteru sportovní disciplíny.  Plicní ventilace zajišťuje výměnu vzduchu mezi okolní atmosférou a plicními sklípky (Kohlíková, 2004), Určuje nám velikost dechového objemu a dechová frekvence. V klidu se u dospělého člověka pohybuje kolem 8 l/min. Při maximální zatížení okolo 100 – 150 l,min. U trénovaných jedinců se setkáváme s hodnotami okolo 180 l/min. Tyto hodnoty jsou dané ekonomičtějším dýcháním a vyššími dechovými objemy.  Souhrnný ukazatel vnitřního a vnějšího dýchání i transportu dýchacích plynů oběhovým systémem je spotřeba kyslíku (VO2), která představuje součin minutové ventilace a procentuálního využití kyslíku (rozdíl mezi vdechovaným a vydechovaným množstvím (O2). Nejčastěji se vyjadřuje ve vztahu na kg tělesné hmotnosti, tedy v ml.minˉ¹,kgˉ¹.  Častěji se využívá a fotbaloví trenéři a hráči mají v paměti spíše hodnoty s pojmenováním VO2max tzn. maximální spotřebu kyslíku. Tyto hodnoty charakterizují obecnou zdatnost, u vytrvalostních disciplín jsou rozhodujícím ukazatelem. U hráčů kopané úroveň této hodnoty představuje předpoklad pro absolvování sezony, tedy tréninků a zápasů. Do určitě míry ovlivňuje po dobu celého utkání, jak technický projev, tak i taktickou volbu.  VO2max užíván jako kritérium aerobního výkonu. Je definován jako nejvyšší možný příjem O2, který je dosažen při dynamické práci velkých svalových skupin (Buzek a kol., 2007). 

b) Kardiovaskulární systém 

Část hmotnosti 6 – 8% dospělého člověka představuje krev, která cirkuluje v celém organismu v množství 4 – 6 l. Krev je tvořena krevními destičkami a druhá polovina krevní plazmou. Mezi krvinkami převažují erytrocyty (červené krvinky), jejichž hlavním úkolem je transport kyslíku. Dále jsou tu leukocyty (bílé krvinky) a trombocyty (krevní destičky). Během tělesné zátěže dochází ke změnám, jak kvantitativním, tak kvalitativním ve složení krve. Vytrvalci disponují až o 40% více erytrocyty oproti netrénovaným, což znamená vyšší kvantitativnější zásobení svalů kyslíkem.  Při zatížení dochází k redistribuci krve k činným svalům na úkor jiných částí těla, především útrobních orgánů (zažívací systém, ledviny), průtok krve mezi mozkem a myokardem zůstává vždy zachován. Krev se také vyplavuje z tzv. zásobáren (jater a sleziny) a objem cirkulující krve se zvyšuje o dalších 1 – 1,5 l. Průtok krve se oproti klidu zvyšuje asi 20x.  Pro transportní systém je nejdůležitějším parametrem minutový srdeční výdej, který se může zvýšit z klidových 4 l.minˉ¹ až na cca. 25 – 28 l.minˉ¹. Je dán především zvýšenou srdeční frekvencí (SF) – počet stahů srdce za minutu a zvýšením systolického objemu – objem krve vypuzený při jednom srdečním stahu. SF se zvyšuje z klidových 40 – 60 minˉ¹ na 180 – 200 minˉ¹. Trénující sportovci mají v klidu vyšší systolický objem a nižší SF a z toho vyplývá, že mohou při relativně nízké SF zásobit zatížené svaly větším množstvím krve a tedy O2. Po 26 

 

zatížení SF rychle klesá u trénovaných jedinců a při zatížení rychle stoupá na pracovní hodnoty (Buzek a kol.,2007).  Rhode a kol. (1988) provedli analýzu dynamiky SF během několika zápasů. SF se pohybuje během utkání v kopané nejčastěji v oblasti 72 – 92% maximální SF (SFmax), jedná se o cca 63% hrací doby. Cca 26% hrací doby se hráč pohybuje nad 96% SFmax – většinou sprint a sprint s míčem a 11% hrací doby pod 72% SFmax.  Dále se zde zmíníme o základním oběhovém parametru a tím je krevní tlak (TK). Jedná se o poměr hodnoty systolického TK (tlak při vypuzení krve ze srdce do tepen při srdečním stahu) k hodnotě diastolického tlaku (tlak při plnění srdečních komor – diastole). První ze jmenovaných systolický TK se zvyšuje při zatížení, oproti tomu diastolický TK zůstává stejný nebo mírně klesá.  Tepový kyslík (představuje množství O2 přepravené jedním srdečním stahem do tkání). Podle něhož se posuzuje ekonomika práce oběhového systému, je podílem spotřeby O2 a srdeční frekvence VO2/SF. Hodnoty v klidu se pohybují okolo 4 – 5 ml, při zatížení u netrénovaných cca 15 ml, u trénovaných až 30 ml (Buzek a kol., 2007). 

2.6.1 Energetické zajištění pohybové aktivity  Energetické zabezpečení pohybové činnosti zajišťují 3 základní způsoby energetické úhrady (Buzek, Bunc, 1996):  1) „Alaktátová“ neoxidativní (anaerobní), označovaná jako ATP – CP, jejichž uplatnění se využívá při  činnostech rychlostního a silového charakteru. Tento způsob úhrady energetických požadavků je  nejrychleji dostupný a zajišťuje krátkodobé činnosti v době trvání do 6‐8 s realizované maximální  intenzitou.  „Laktátová“ neoxidativní (anaerobní), provázená prohlubující se acidózou, charakterizovanou  vzestupem laktátu nebo poklesu pH v krvi. Tento způsob úhrady energie je dominantní při  činnostech v době trvání od 30 do 180 s.   „Oxidativní“ (aerobní), kdy tvorba kyslíkového dluhu je minimální, koncentrace laktátu v krvi  je nízká (nižší než 4 mmol.lˉ¹). Uplatňuje se při činnostech vytrvalostního charakteru, kdy  doba trvání je desítky minut. 

Na tento výčet navazují 3 pásma:   aerobní pásmo – LA je na úrovni 2 mmol.lˉ¹ nebo nižší a SF odpovídá zhruba 75%

maximální srdeční frekvence (SFmax) nebo méně. Toto pásmo slouží k rozvoji obecné vytrvalosti s možností zatížení až 120 minut.  smíšené pásmo, kdy výhradní postavení má anaerobní práh – s LA v rozsahu 2 – 9 mmol.lˉ¹, SF je na úrovni 76 – 96% SFmax. Toto pásmo slouží z trenérského pohledu ke 27 

 

kultivaci speciálních forem vytrvalosti, s možností zatížení 90 sekund až 10 minut.  anaerobní pásmo – LA na úrovni 9 mmol.lˉ¹ nebo více, SF odpovídá 95% SFmax nebo více, jedná se o formy rychlostního nebo vytrvalostního tréninku, klasikou je např. kruhový trénink (Buzek, Bunc, 1996) 

  1) Aerobní výkonnost 

Psotta (2006) uvádí, že, aerobní výkonnost charakterizuje aerobní kapacita a maximální aerobní výkon. Druhá charakteristika vyjadřuje maximálně možnou intenzitu produkce energie aerobním metabolismem. Jeho ukazatelem je maximální spotřeba kyslíku ml.minˉ¹.kgˉ¹ (ml.minˉ¹.kgˉ¹). Hráči v profesionálním fotbalu dosahují relativně vyšší úrovně této hodnoty VO2max – 56 – 69 ml.minˉ¹.kgˉ¹ než jejich nesportující vrstevníci. Tyto hodnoty fotbalistů jsou srovnatelné s běžci – sprintery na 100m a 400m, kteří jsou dlouhodobě adaptováni na rychlostně silové, resp. rychlostně vytrvalostní výkony. Na druhou stranu, ve srovnání s běžci vytrvalci (na dlouhé a střední tratě), kteří disponují hodnotou VO2max okolo hranice 80 ml.minˉ¹.kgˉ¹ ,hráči fotbalu dosahují daleko nižší hodnoty VO2max. Aerobní výkonnost hráčů i přes evidentní posun k vyššímu tempu hry se za posledních 30 let zřetelně nezměnila. To uvádí do popředí hypotézu, že fotbal nevyžaduje co možná nejvyšší úroveň aerobní výkonnosti. Do popředí vystupují výraznější faktory herního výkonu a to jsou pohybová rychlost a explozivní síla.  Pohybová rychlost hráčů je významnějším, více specifickým faktorem herní výkonnosti než aerobní výkonnost. Studie (Föhrenbach a kol., 1986) provedená u německých hráčů ukázala, že hráči na vyšší soutěžní úrovni (Bundesliga) dosahují eminentně vyšší rychlosti ve sprintu na kratší vzdálenost s porovnáním s hráči na nižší soutěžní úrovni Landesliga). Ale rozdíly ve vytrvalostním běžeckém výkonu nebyly významně rozdílné.  Pro výkonnostní až vrcholový fotbal (u nás divize až 1. Liga) je minimálně žádoucí hodnota VO2max = 60 ml.minˉ¹.kgˉ¹. VO2max vyšší než 65 ml.minˉ¹.kgˉ¹ již nepředstavuje výraznou výhodu pro realizace herního výkonu v utkání vzhledem k jeho střídavému charakteru.  O požadavkách na vytrvalostní výkony hráčů vypovídají také adaptace kardiovaskulárního systému, jenž zajišťuje přenos kyslíku ke tkáním a pracujícím svalům. Přizpůsobení kardiovaskulárního systému na zatížení jak v tréninku, tak v utkání u dospělých fotbalistů se vyznačuje nižší klidovou srdeční frekvencí (SF) – cca 50 – 60 tepů.minˉ¹ oproti průměrným hodnotám cca70 – 75 tepů.minˉ¹ u běžné populace identického věku. (Psotta, 2006).  28 

 

2) Anaerobní výkonnost 

Řada akcí v kopané má anaerobní charakter, jelikož se zde provádějí krátké úseky vysokou intenzitou trvající v rozmezí 6 – 8s, zrychlení, změny směru, sprinty, hra hlavou a střelba. Převažuje zde energetické krytí téměř výhradně makroergními fosfáty (ATP, CP). Pro obnovu těchto zdrojů jsou důležité chvíle odpočinku realizující se většinou v podobě stoje, chůze, poklusu nebo běhu v nízkých intenzitách (Havlíčková a kol., 1993).  Hráči na profesionální výkonnostní úrovni uskutečňují v utkání v průměru za 30 – 90 sekund 1 – 4 sekundové běhy ve vysokých až maximálních rychlostech (u elitních dospělých 17 – 30 km.hˉ¹). Uvedené intervaly běhu se střídají s intervaly běhu ve středních rychlostech (13 – 16 km.hˉ¹) trvající obvykle 3 – 6 s. A dále s intervaly činnosti nižší intenzity jako jsou stoj, chůze, poklus a běh v nízkých rychlostech trvající přibližně do 10 s. Tyto intervaly mají zotavovací charakter.  Obecně platí, že při opakovaných krátkodobých činnostech maximální intenzity je odpočinek kratší než desetinásobek intervalu zatížení nevyhovující pro dostatečnou resyntézu makroergních fosfátů (ATP a CP). Tyto makroergní fosfáty jsou základním zdrojem pro svalový výkon maximální intenzity, pokud není delší než 5 s. Na základě měření v laboratoři při simulaci herního výkonu v utkání se předpokládá, že hodnoty CP ve svalech hráče se pohybují v rozsahu 50 – 90% klidové hodnoty. Z toho vyplývá, že plné resyntézy CP je při utkání dosahováno ojediněle. Z toho vyplývá, že jak herní a lokomoční činnosti vyšší až submaximální intenzity jsou prováděny v podmínkách neúplného zotavení.  Anaerobní výkonnost, jejímž metabolickým základem je schopnost organismu produkovat energii pro svalovou činnost neoxidativními procesy (bez přísunu kyslíku):  

Štěpěním makrogeních fosfátů – adenosintrifosfátu (ATP) a kreatinfosfátu (CP), tento systém se nazývá ATP – CP systém.  Anaerobní glykolýzou, tj. štěpením cukrů za omezené možnosti aerobní fosforylace – anaerobní glykolytický systém. 

Štěpení pohotovostních látek ATP a CP ve svalové tkáni je hlavním zdrojem energie v prvních 5 sekundách činnosti, pokud se provádí vysokou až maximální intenzitou. Při delším trvání této činnosti, tj. cca nad 5 sekund se jako dominantní zdroj energie uplatňuje anaerobní glykolýza, a to až do cca 40 – 50 s jejího trvání. Při trvání pohybové činnosti nad 40 se podíl anaerobní glykolýzy snižuje a se současným zvyšováním podílu aerobního metabolismu. Anaerobní výkonnost tedy představuje funkční způsobilost pro vysoce intenzivní pohybové výkony v trvání od několika sekund do cca 40 – 60 s.  29 

 

O nedostatečném metabolickém zotavení svalů v důsledku relativně časté realizace intenzivních činností v průběhu utkání svědčí významné zapojení anaerobního glykolytického (laktátového) metabolismu. Podle těchto typů zapojení metabolismu můžeme rozlišovat různá fyziologická pásma intenzit zátěže i z pohledu laktacidémie (tab. 4). Tento fakt dokládají nálezy koncentrace laktátu v krvi (LA) u hráčů v průběhu utkání, která se pohybuje v pásmu 4 – 12 mmol.lˉ¹, mimořádně 15 mmol.lˉ¹ (Psotta, 2006).  Je zde také dobré uvést vysvětlení anaerobního prahu. Anaerobní práh je nejvyšší intenzita dynamické zátěže, při které se v periferním oběhu nekumuluje kyselina mléčná a kterou je organismus schopen zvládat dlouhodobě. Intenzita zátěže na úrovni anaerobního prahu se pohybuje v rozmezí 60 – 90% maxima v závislosti na míře adaptace na vytrvalostní zátěž (Vilikus, 2004).  Další fyziologické a biochemické změny popisuje Havlíčková (1993) níže:  

Co se týče změn biochemických parametrů v utkání, dochází k poklesu glykogenu ve svalu téměř o 50% (46% ± 8mg%), druhý den se zásoba ve svalech obnovuje na hranici 69 ± 3 mg% a třetí den na 73 ± 8 mg%.  U dospělých hráčů kopané dosahují hodnoty tepové frekvence (TF) 180 – 200 tepů.minˉ¹. U mladých fotbalistů (11 let věku) v Německu hrajících 30 utkání za sezónu, trvajících od 40 do 60 min., se zjišťovala jejich tepová frekvence. Při hře se TF pohybovala od 147 do 187 tepů.minˉ¹.  Dechová frekvence (DF) se zvyšuje na 30 – 40 dechů.minˉ¹, dechový objem dosahuje hodnot 3,5 l, ventilace téměř 150 l. minˉ¹. Spotřeba kyslíku při utkání se zvyšuje podle výkonnostní úrovně hráčů a kvalitě zápasu do 3,1 l. minˉ¹ až na 5,1 l. minˉ¹, u dorostu na 2,8 l. minˉ¹. Kyslíkový dluh v kopané činní 5 -10 l (asi 10% celkové spotřeby kyslíku).  Celkově dochází u hráčů k negativní dusíkové bilanci se ztrátou kreatininu, kyseliny močové a močoviny. V průběhu utkání kopané se zvyšuje vylučování i kyseliny pyrohroznové, snižuje se výdej vitaminu C. V krvi se snižuje počet eosinofilů, naopak stoupá počet lymfocytů a jen při vysilujících utkáních se snižuje počet lymfocytů i neutrofilů.  Dehydratace způsobuje i iontové ztráty, zejména dochází ke ztrátě kalia. Teplota těla za utkání se zvyšuje o 2 – 3ºC. Váhové ztráty činí 2 – 4 kg, což představuje až 3,7% celkové hmotnosti. 

Tab. 4 Přehled fyziologických pásem intenzity zátěže podle laktacidémie podle Fořta, 1983, (30) a Rotmana, 1985, (98)  Hladina La 

%VO2max 

Pásmo 

30 

 

Metabolizmus 

9 - 27 mmol/l 

100% 

kyslíkový dluh 

nekompenzovaná laktátová acidóza 

4 - 9 mmol/l 

100% 

anaerobní pásmo 

částečně

kompenzovaná

La acidóza  4 mmol/l 

60 – 90% 

anaerobní práh 

La produkce = La spotřeba 

2 - 4 mmol/l 

60 – 90% (x) 

přechodné pásmo 

Částečně anaerobní 

2 mmol/l 

50 – 70 % 

aerobní práh 

Čistě

aerobní

produkce

energie  (x)

hodnoty v pásmech se částečně překrývají, protože % VO2max závisí na stupni trénovanosti a

je u různých osob různé; intraidividuálně se hodnoty nepřekrývají 

2.6.2 Svalová síla  Z pohybových schopností kopaná rozvíjí sílu svalů dolních končetin a trupu u hráčů v poli, u brankářů i svaly horních končetin a to již od mladších žáků. Rychlé starty, obraty, různé druhy běhu s míčem, změny směru, akcelerace, decelerace, výskoky, hra hlavou, přihrávky na krátkou i delší vzdálenost, střelba na branku jsou náročné činnosti, jež podporují rozvoj výbušné a izometrické síly, ale i silové vytrvalosti. Provádění kopů nártem, prudkých střel cíleným směrem, rozvíjí zejména sílu flexorů kyčlí, flexorů a extenzorů kolen a dorzálních flexorů hlezen (Havlíčková a kol., 1993)  Silové schopnosti jako předpoklad jedince překonávat daný odpor nebo proti odporu působit prostřednictvím svalového napětí. Rozlišujeme různé druhy silových schopností (tab. 5).  Silové schopnosti můžeme rozdělit:  

staticko-silové – izometrická kontrakce (délka svalu se nemění, změna je akorát ve svalovém napětí) 



dynamicko-silové – izotonická kontrakce excentrická nebo koncentrická (délka svalu se mění, tonus svalu je přibližně stejný) 

Rozlišujeme tyto formy:   explozivně silovou („výbušnou“) 

rychlostně silovou  31 

 

vytrvalostně silovou (Votík, 2005)  maximální („absolutní“) 

Tab. 5 Velikost odporu, rychlost a trvání pohybu při klasifikaci silových schopností podle Dovalila a kol,(2002)  Druh silové

Velikost

Rychlost

Opakování (trvání

schopnosti 

odporu 

pohybu 

pohybu) 

Absolutní 

maximální 

malá 

krátce 

Rychlá 

nemaximální 

maximální 

krátce 

Vytrvalostní 

nemaximální 

nemaximální 

dlouho 

Pro hráče fotbalu se ukazuje jako hlavní úroveň explozivní síly, která se projevuje do skoro všech pohybových činností při hře, jako je akcelerace při sprintu, změny směru běhu, souboje, kopy do míče, vhazování, výskoky, manipulace s míčem. Tato síla klade vysoké nároky na produkci svalové síly soustředěných do krátkých, opakujících se intervalů vysoké intenzity. Vysoká úroveň dynamické síly se projevuje u extenzorů kolene (čtyřhlavý sval stehenní), flexorů kolene (dvouhlavý sval stehenní, tzv. hamstringy) a trojhlavého svalu lýtkového.  Základem explozivní síly je síla absolutní (maximální), neznamená to ovšem její maximální úroveň, jako je potřeba (např. u silového trojboje), ale dostatečnou velikost síly náležitých svalových skupin. Celková produkce svalové síly za utkání je podmíněna svalovou vytrvalostí   Důležitou roli pro pohyb nejen hráče fotbalu, ale i běžné populace hrají svaly posturální, jejichž funkcí je udržování správného držení těla, rovnováhy a zpevnění příslušných segmentů těla pro efektivní transformaci hybných sil při provádění činností s míčem a běžecké lokomoci (Psotta, 2006).  Důležitý pro práci svalů (kosterních) je jejich svalový tonus, který zajišťuje mícha, dále rychlost kontrakce, relaxace a řídící funkce centrálního nervového systému (CNS) pro rychlý přenos informací a vzruchů.  Jak víme, bez svalů bychom nemohli vykonávat žádny pohyb. Svaly se skládají z jednotlivých svalových vláken a jejich charakteristiku nám ukazuje tabulka 6.  U dospělých hráčů fotbalu se setkáváme s vyšším procentuálním zastoupením rychlých svalových vláken (FG a FOG), 40 – 60% v čtyřhlavém svalu stehenním a 40 – 50% ve dvojhlavém svalu lýtkovém. V porovnání s vytrvalostními sporty jako jsou plavání, cyklistika, 32 

 

běhy na lyžích mají hráči fotbalu o 8 – 40% vyšší hodnoty zastoupení těch typů vláken, než sportovci ve výše uvedených sportovních odvětvích. Naproti tomu v porovnání se specialisty na sprinty, mají fotbalisté podíl rychlých glykolytický (FG) svalových vláken nižší – 10 -32% vs. 35 – 50%. Pro fotbalisty je spíše charakteristický vyšší podíl přechodových oxidativně glykolytických (FOG) vláken (Psotta 2006). 

       

Tab. 6 Typy svalových vláken kosterního svalu a jejich charakteristika (podle Kohlíkové, 2004) doplněná o údaje podle Buzek a kol. (2007)  Typ Svalových vláken 

Ukazatelé 

červená 

přechodná 

bílá 

I 

IIa 

IIb 

SO 

FOG 

FG 

Zdroje energie 

cukry, tuky 

ATP, CP, cukry 

ATP, CP 

Metabolismus 

štěpení 

štěpení cukrů za

štěpení za

anaerobních

anaerobních

podmínek 

podmínek 

za aerobních podmínek  Unavitelnost 

malá 

střední 

vysoká 

Lokalizace 

posturální tonické

fázické svaly 

fázické svaly 

svaly  Tendence k … 

ochabování 

zkracování 

zkracování 

Rychlost

pomalá 

rychlá 

velmi rychlá 

vysoká 

střední  

nízká 

kontrakce  Hustota kapilár 

33 

 

Oxidativní

vysoká 

střední 

nízká 

nízká 

vysoká 

vysoká 

vysoký 

vysoký 

nízký 

červená 

růžová 

bílá 

kapacita  Glykolytická kapacita  Obsah mitochondrií  Obsah myoglobinu (barviva)  So – pomalá oxidativní vlákna, FOG – rychlá oxidativně glykolytická vlákna, FG – rychlá glykolytická vlákna  2.6.3 Rychlost lokomoce  Pohybová rychlost patří mezi hlavní determinanty pohybového výkonu hráče. Rychlost provedení určité činnosti je závislá na osvojení pohybové dovednosti a dále také na pohybové koordinaci tzn. jedinec, který vyniká maximální rychlostí ve sprintu bez míče, nemusí vynikat v rychlosti vedení míče.  Maximální rychlost lokomoce primárně určuje dynamika nervových procesů. Jedná se o rychlé a opakované aktivace a útlumy nervových vzruchů, na jejich základě dochází ke kontrakci a relaxaci pracujících svalů, které zajišťují lokomoční pohyb.  Dalším faktorem je rychlost jakou jsou vedeny elektrické impulsy po nervových vláknech do centra vybavení až ke svalovým jednotkám, a dále biochemické a fyziologické vlastnosti svalů. Již jsme si uváděli typy svalových vláken a jejich zdroje energie, metabolismus atd. (tab. 6). Podstatou je zapojování těchto typů vláken do pohybu. Typy svalových vláken jsou ve větší míře dány geneticky, ale působením tréninku, se jejich poměr může ovlivňovat. Snáze se dají ovlivňovat tréninkem pomalá svalová vlákna (SO). Rychlá vlákna (FG) jsou naopak ovlivnitelná v menší míře, ty jsou podložena spíše geneticky.   Pro rychlý běh, vyžadující rychlé svalové kontrakce, se uplatňují ve vyšší míře rychlá glykolytická  vlákna (FG), u kterých kontrakci zajišťují velké α‐motoneurony, vyznačující se vyšší rychlostí vedení  elektrických impulsů ke svalovým motorickým jednotkám, vysokou frekvencí výbojů, rychlou  adaptací, nízkým vstupním odporem, ale na druhé straně nízkou odolností vůči únavě. Oproti tomu  pomalá (SO) vlákna jsou inervována malými motoneurony (Psotta, 2006). 

O efektivní transformaci energie do mechaniky běhu a jeho výsledné rychlosti potom rozhoduje, jak uvádí Psotta (2006):   

nitrosvalová (intramuskulární) koordinace – souhra kontrakcí svalových vláken v rámci 34 

 

jednoho svalu zapojeného v daném pohybu  mezisvalová (intermuskulární) koordinace – souhra kontrakcí zapojených svalů   U hráčů fotbalu je důležité vědět, že 50 – 60% všech provedených sprintů je kratších než 5m, 75 -85% všech sprintů nejsou delší než 10 m a průměrná délka sprintů činí 9 m (podle údajů z holandského profi–fotbalu (Verheijen, 1998). Tyto charakteristiky jsou nezávislé na výkonnostní úrovni.  2.6.4 Somatické charakteristiky  Každý jedinec v jakémkoliv sportu a disciplíně má odlišné složení těla, výšku, hmotnost, kardiovaskulární systém, dýchací systém atd. Podle pozic neboli jinak řečeno hráčských funkcí se také vybírají hráči s různou tělesnou výškou v rozpětí 170 – 190 cm. Hráči vybraní do obranných řad, zpravidla středový obránci disponují vyšší tělesnou výškou, krajní obránci v současném fotbale už takový podíl výškových centimetrů nemívají a podobají se krajním záložníkům, za příklad zde můžeme uvést hráče seniorské německé fotbalové reprezentace Filipa Lahma (170 cm) nebo francouzského reprezentanta Patrice Evru (173 cm) (eurofotbal.cz, 2007). Oproti tomu středový hráči mívají nižší tělesnou výškou. Výška hráče má relativní význam pro herní výkon. Je důležitá při stanovování strategii týmu v konkrétním utkání. Její výhoda je v některých herních situacích, nikoliv však ve všech – u středových obránců při odvracení míčů ve vzduchu, u hrotových hráčů při vytváření prostoru v blízkosti před brankou soupeře a pro střelbu hlavou (Psotta. 2006).  

2.6.5 Tělesné složení 

S tělesným složením se v dnešní době zabývá hodně odborníků, kteří své poznatky aplikují i do fotbalu. Jak pro trenéry, tak pro hráče je to ukazatel poměru složení těla z pohledu aktivní tělesné hmoty (ATH), procenta tuku, poměr mimobuněčné a vnitrobuněčné hmoty (ECM/BCM), celkové množství tělesné vody v organismu (TBW) a i další, jenž přesahuje rámec této publikace.  V současném fotbale se uplatňují fotbalisté se subtilnějším somatotypem, to znamená s vyšší úrovní ektomorfní složky (štíhlosti) a relativně nižší úrovní mezomorfní složky (svalnatosti). Je to dáno zvyšujícími se nároky utkání na objem běžecké lokomoce a nervosvalovou koordinaci, při provádění specifických lokomočních pohybů (změny směru, obraty, rychlé kroky při soubojích apod.).  V dnešní době se setkáváme také s trendem snižování tělesného tuku a relativního růstu aktivní tělesné hmoty. V 70. letech byly běžné nálezy okolo 10 – 15% tuku. Nyní se u hráčů pohybují procenta tuku v rozmezí 8 – 12% (Psotta, 2006).  Zajímavé hodnoty antropometrických a funkčních ukazatelů u hráčů fotbalu různých evropských zemí nám přehledně porovná tabulka 7.  35 

 

Tab. 7 Hodnoty vybraných antropometrických a funkčních ukazatelů u hráčů kopané různých evropských zemí podle Havlíčkové (1993)  Ukazatel 

1 

2 

3 

4 

5 

6 

7 

8 

9 

Věk (r) 

26,5 

25,4 

25 

23 

26,4 

25 

27,3 

25,4 

24,8 

Výška (cm) 

178 

182 

179 

179 

186 

181 

180 

178 

183 

ATH (kg) 

76 

75 

65,8 

77,5 

59,8 

77 

71,6 

77,3 

78,7 

Tuk (%) 

8,5 

11 

9,1 

8,3 

8,1 

9,6 

11,3 

9,8 

8,1 

194 

186 

185 

176 

178 

180 

178 

186 

171 

66 

58,7 

56,1 

61,9 

25 

28,5 

13,0 

11,6 

TFmax (minˉ¹)  VO2max/kg

62-7

(ml.minˉ¹) 

3 

VO2/TF (ml)  LAmax (mmol.lˉ¹) 

28 - 28

52

- 25 -

35 

34 

32 

14,2 

13,4 

12,8 

- 57 - 57

70 

65 

23,6 

31,6 

13,8 

13,8 

- 53

63 

63 

27

- 25

33 

31 

13,6 

13,2 

-

-

1 – Německo (NSR), 2 – Anglie, 3 - Švédsko, 4 – bývalá Jugoslávie, 5 – Itálie,  6 – Belgie, 7 – Portugalsko, 8 – Řecko, 9 – bývalá ČSSR 

2.6.6 Pohybové zatížení a jeho posuzování  Pohybové zatížení chápeme jako „vnitřní odezvu organismu“ na pohybovou aktivitu, která vyvolává aktivaci metabolických a nervosvalových funkcí, což je označováno jako zatížení. Za jistých podmínek může mít toto zatížení adaptační charakter. Ve fotbale existují významné rozdíly ve velikosti pohybového zatížení v souvislosti s hráčskou funkcí. Existují taktéž individuální rozdíly mezi hráči v rámci stejných hráčských funkcí v jednom týmu (Mohr et al., 2003)  Pro stanovení a měření pohybové aktivity se nejvíce využívá sporttesteru (monitor srdeční frekvence), pedometru pro záznam kroků, akcelerometru pro stanovení energetického výdeje (EV), (Jorgensen et al., 2009).  Srdeční frekvence (SF) je obecně uznávaný a široce užívaný objektivní fyziologický marker pohybové aktivity. Při věcném hodnocení a interpretaci výsledků měření SF 36 

 

v pohybové činnosti je třeba respektovat, že SF je „jen“ nepřímým ukazatelem zatížení organismu. Výhodou měření SF, pomocí sporttesteru je, že ji lze užít pro hodnocení obou charakteristik pohybového zatížení

- pro hodnocení energetického výdeje a relativní

intenzity SF.  Energetický výdej (EV) a relativní intenzita pohybového zatížení jsou v současnosti nejuznávanějšími charakteristikami pohybového zatížení. EV je nejčastěji vyjádřený v kilokaloriích na kilogram tělesné hmotnosti nebo v tzv. jednotkách METs. 1 METs je definován jako výdej energie při nečinném sedu, kdy dospělá osoba spotřebuje jednu kilokalorii na jeden kilogram tělesné hmotnosti za jednu hodinu (kcal•kg-1•h-1), (Máček a Vávra 1988). 

2.7

Fyziologické rozdíly 

Rozdíly ve stavbě i složení těla jsou mezi oběma pohlavími významné, pro tělesnou výkonnost mají větší význam fyziologické a funkční rozdíly. U funkčních rozdílů musíme brát v úvahu, že jsou v mnoha případech dány rozdíly v rozměrech a složení těla.  U žen jejichž velikost těla je menší, má tím pádem i menší jak srdce, tak systolický objem. Ve věku 10 až 60 let činí poměr hmotnosti srdce k hmotnosti těla u žen 85 – 95% hodnoty mužů. Minutový srdeční výdej při submaximálním výkonu zajišťuje u žen vyšší srdeční frekvence o 5 – 8 více úderů za minutu při dané absolutní i relativní zátěži. Maximální srdeční výdej je u žen asi o 30% nižší než u mužů, tak i přesto se srdeční frekvence obou pohlaví neliší.  I ve spotřebě kyslíku můžeme nalézt rozdíly. Jelikož ženy mají méně krve asi 65 ml. kgˉ¹, muži mají 75 ml. kgˉ¹. Z toho můžeme odvodit, že ženy mají nižší transportní kapacitu pro O2. Dále mají méně erytrocytů (červených krvinek) o 6% a méně hemoglobinu (krevní barvivo) na 100 ml krve o 10 – 15%. Tzn., že při dané hodnotě spotřeby kyslíku musí z dodané krve extrahovat více kyslíku nebo zvýšit minutový výdej, aby kontrahující svalová vlákna byla zásobena kyslíkem.  Rozdíly v hodnotách VO2max se s nástupem puberty prohlubují. Ženy mají nižší tuto hodnotu a je to vysvětleno větším podílem tukové tkáně a menším vývojem ATH, zejména svalstva. Absolutní hodnoty VO2max (l . minˉ¹) jsou u žen 40 – 60% nižší než u mužů. Ovšem při vyjádření v hodnotách na kg tělesné hodnoty je rozdíl menší 20 – 30 %. Vrchol hodnot VO2max je u obou pohlaví mezi 16. a 20. rokem života.  U žen nalézáme také nižší tepový kyslík a to při maximálním i submaximálním výkonu. Rozdíl je dán objemem krve, množstvím hemoglobinu, minutovým výdejem, velikostí těla, spotřebou kyslíku a srdeční frekvencí.  Anaerobní práh, vyjádřen v procentech VO2max není rozdílný, ale většinou je u dívek a žen dosažen při nižší absolutní, ale stejné relativní zátěži.  37 

 

Svalová síla je v přímém vztahu k počtu svalových vláken a k jejich absolutní velikosti. Statická síla horních končetin u žen činí 56% a dolních končetin 72% statické síly u mužů. Dynamická síla je asi o 30% menší než u mužů (Wilmore, 1974). Jestliže bychom vztáhli sílu na tělesnou hmotnost nebo na ATH, tak rozdíly jsou výrazně nižší. Trénink síly u žen se nemusí vždy projevit zvýšeným nárůstem obvodu dané končetiny, jak to je obvyklé u mužů. Uvažuje se o genetickém předpokladu, že muži mají vyšší zastoupení rychlých svalových vláken, které mají tendenci k větší hypotrofii při progresivním svalovém tréninku (Máček, Vávra, 1988). Hlavní fyziologický rozdíly nám ukazuje tabulka 8. 

Tab. 8 Hlavní fyziologické rozdíly mezi hráči a hráčkami ve fotbale (Martinez, 2010)  Muži 

Ženy 

Váha 

60 – 80 kg 

50 – 70 kg 

výška 

170 – 180 cm 

155 – 175 cm 

% tuku 

6 – 16 % 

16 – 25 % 

50 – 69 ml/kg/min 

43 – 58 ml/kg/min 

Síla (vertikální výskok) 

40 – 61 cm 

33 – 43 

Rychlost (30m) 

3.7 – 4.3 s 

4.2 – 5.0 s 

Aerobní kapacita (VO2max) 

2.7.1 Zvláštnosti tréninku žen  Ženy se ve výkonnosti přibližují mužům. Rozdíl ve výkonnosti se za 40 let snížil o 6% (Harries a kol, 1991)  Odlišnosti tréninku žen a mužů jsou dány genetickými rozdíly anatomické, fyziologické a psychologické povahy, z nichž pak pro sport plynou důležité motorické předpoklady. Dovalil a kol. (2002) uvádí rozdíly následovně:  Anatomické   

ženy mají v průměru menší výšku těla (asi o 6%) a nižší hmotnost (asi o 19%) než muži stejného věku 

v průměru mají kratší končetiny než muži, jejich délka nohou dosahuje přibližně 51,2% výšky těla (u mužů 52% výšky)  mají užší ramena a širší boky než muži  těžiště mají níže položené než muži, to znamená lepší stabilitu  38 

 

oproti mužům mají v dolní části těla více tuku (muži naopak v horní polovině těla)  jejich svaly tvoří asi 36% celkové hmotnosti těla (u mužů asi 44,8%)  procento tuku u žen středního věku dosahuje 22 – 26% hmotnosti těla (u mužů 14 – 18%)  celkové množství tělesné vody se u žen pohybuje v rozmezí 50 – 60 % celkové hmotnosti těla (u mužů 55 – 65%)  ženy dosahují kostní dospělosti ve věku 17 – 19 let (muži později ve věku 21 – 22 let)  ženy mají v průměru zhruba o 15% větší podíl pomalu kontrahujících vláken 

Fyziologické  

ženy mají přibližně o 20% menší srdce 

mají nižší systolický krevní tlak  nižší možnost transportu kyslíku  menší objem plic a nižší plicní funkce  asi o 20% nižší tepový kyslík  přibližně o 18 – 25% nižší maximální spotřebu kyslíku  nižší bazální metabolismus (ve srovnání s muži asi o 15%)  ztrácejí železo v důsledku menstruace  vyšší toleranci na zvýšenou teplotu 

Psychologické  

ženy jsou zpravidla méně agresivní 

jsou více citlivé na vnější podněty  role tréninku v jejich hodnotovém systému je většinou nižší než u mužů  jsou více náchylné na intervence, které mohou změnit jejich vzezření  jsou více citlivé na dietologické intervence  reakce dívek a žen na způsob vedení tréninkových procesů a průběh utkání jsou daleko emocionálněji podbarvené a výraznější (reakce na nevhodné jednání trenérů, na laxní přístup rozhodčích k řízení utkání), trenér proto musí volit individuální přístup ke každé 39 

 

hráčce (Votík, 2005). 

Základní motorické  

pohyblivost rozhodujících segmentů v průměru u žen větší než u mužů 

„citlivost“ na vytrvalostní trénink je u žen vyšší než u mužů 

činnosti spojené s „rovnováhou“ zvládají ženy lépe než muži  „citlivost“ na rychlostně silový trénink je vyšší u mužů než u žen 

ženy jsou hůře vybaveny k rychlostně silové pohybové činnosti  naopak v případě rychlostních a aerobně vytrvalostní činnosti nejsou tak výrazné rozdíly  v obratnostních výkonech jsou ženy lepší než muži 

Rozdíly ve fyzickém profilu hráče a hráčky elitního fotbalu jsou dále patrné z tabulky 9, kde jsou doloženy charakteristiky jako například druh pohybové aktivity, energetický výdej atd. 

 

Tab. 9 Rozdíly ve fyzickém profilu hráče a hráčky při utkání (Martinez, 2010) 

Celková překonaná

Elitní ženský fotbal 

Elitní mužský fotbal 

9 – 11 km pro hráčky 

10 – 13 km pro hráče 

vzdálenost při utkání  Vzdálenost překonaná

0.71 - -1.70 km 

4 km pro brankáře  1.90 – 2.46 km 

ve vysoké intenzitě (18 km/h)  Vzdálenost překonaná

0.05 – 0.46 km 

0.41 – 0.65 

~ 167 bpm, ~ 87%MHR,  

~ 170 bpm, ~ 85% MHR 

ve sprintu (25 – 30 Průměrná velikost zatížení během utkání 

~ 77% VO2max 

~ 75 VO2max 

40 

 

Podíl pohybové

16% stoj, 44% chůze, 30% běh

18 % stoj, 40% chůze, 30% běh

nízké intenzity, běh vysoké

nízké intenzity, běh vysoké

intenzity včetně sprintů 6 % a běh

intenzity včetně sprintů 9% a

pozadu 4% 

běh pozadu 3% 

125 - 154 

171 - 217 

~26 - 30 

~26 - 39 

sprintů za zápas  Průměrná velikost

4 – 5 mmol/L 

3 – 12 mmol/l 

krevního laktátu  Energetický výdej 

~1100 kcal pro 60kg hráčku 

~1500 kcal pro 75 kg hráče 

aktivity vyjádřený v % 

Průměrný počet běhu vysoké intenzity za utkání  Průměrný počet

 

2.8

Týmová taktika 

Tento pojem zahrnuje veškeré individuální a skupinové akce na hřišti. Jejich sloučením vzniká hra 11:11. Týmovou taktiku představuje součinnost všech hráčů, obranné, středové a útočné řady v útočné a obranné fázi hry. Jaká taktika bude zvolena, určuje trenér a je závislá na momentálním výkonnostním stavu celého družstva i jednotlivců, na umístění v tabulce, na výkonnosti soupeře, na druhu utkání (přípravné, mistrovské, pohárové), na místě utkání (doma, na hřišti soupeře), na momentálním skóre a vnějších podmínkách (velikost, druh a stav povrchu hřiště), na počasí (teplo, zima, déšť, vítr). Základem týmové taktyky jsou herní systémy (Kolath, 2006). 

2.8.1 Herní systémy a rozestavení   Herní systémy se dělí na útočné a obranné. Každý ze systémů je charakterizován vzájemnou organizací, dělbou práce a spoluprácí mezi řadami a jednotlivci, což vyplývá z hráčských rolí v určitém systému (Votík, 2005). Základem pro stanovení herního systému mužstva jsou technické, taktické a kondiční předpoklady jednotlivých hráčů. Současné herní pojetí je založeno především na zajištění prostoru před vlastní brankou, a při získání míče jsou útočící hráči podporováni zálohou a většinou krajními obránci (Kolath, 2006). Herní systémy se utváří podle rozestavení hráčů.  Základní rozestavení hráčů bylo v historickém vývoji obvykle rozhodujícím kritériem 41 

 

dělení systémů hry družstva (Navara, 1986). Rozestavení hráčů spadá do fotbalové taktiky. Úzce souvisí se systémem hry, který chceme preferovat. Rozestavení hráčů je ovlivněno jak organizací, pojetím, stylem hry, tak dispozicemi hráčů atd. Také se přizpůsobuje soupeři, podle jeho technické a kondiční vyspělosti. Stále se vyvíjí a utvářejí nové typy rozestavení. Ze základního pohledu dělíme rozestavení na tři řady a to obranou, středovou a útočnou.  Nejčastější současné typy rozestavení hráčů bez libera 4:4:2, 4:4:3, 3:5:2, 4:5:1 a s liberem 1:2:5:2, 1:3:4:2, 1:2:4:3, ze kterých uvedeme dva hodně využívané jak na amatérské, tak i vyšší výkonnostní úrovni. 

Rozestavení 4:4:2  Hra v tomto rozestavení vyžaduje od všech hráčů obranné řady nejen odpovídající stupeň rychlostních, obratnostních schopností a technickou vyspělost, ale také hrát s odpovídajícím důrazem v osobních soubojích. Všichni hráči této řady musí umět mezi sebou verbálně i neverbálně komunikovat, při přebírání útočných hráčů soupeře, umět se přizpůsobit pozičně prostorovému bránění.  Krajní hráči obranné řady mohou v tomto rozestavení aktivně útočit po stranách hřiště. To dnes o nich jak trenér, tak moderní způsob pojetí hry žádá. Je zde také možnost při útočné aktivitě krajního obránce, že na jeho místo se automaticky stahuje krajní středový hráč a rozestavení se praktický nemění. Středoví hráči zde sehrávají také důležitou úlohu, posunují se s těžištěm hry a v obrané fázi vytvářejí předsunutý obranný blok, spolupracující jak s obranou, tak útočnou řadou. Na útočné hráče jsou kladeny vysoké technické nároky při zpracovávání míče jak v pohybu, ve stoji, čelem i zády k soupeřově brance, na to navazuje pokrytí, udržení míče a spolupráce se středovými hráči. Samozřejmě obcházení a zakončování. Hra v tomto rozestavení se uplatňuje na vyšší výkonnostní úrovni a mohou jí uplatňovat ty družstva mající hráče s dispozicemi pro její úspěšnou realizaci. 

Rozestavení 4:3:3  Obranná řada je složena ze dvou krajních a dvou středových obránců. Krajní obránci zde mají stejně jako ve výše uvedeném systému možnost se efektivně zapojovat do útočné fáze a tím jí podporovat. Zbytek obranné řady se přeskupuje na 3 obránce, tj. na 2 krajní a jednoho středového obránce.  Středová řada je rozdělena na dva krajní a jednoho středového hráče, tvoří spojení mezi obranou a středovou řadou. Na tyto hráče klade toto rozestavení vyšší kondiční, volní a psychické nároky, jelikož pracují ve třech lidech na větším prostoru a musejí se umět spolu pohybovat na určité vzdálenosti od sebe a také podle těžiště hry, efektivně si přebírat a vědět o středových hráčích soupeře, aby zde nevznikaly zbytečně velké prostory mezi útočnou a obranou řadou.  42 

 

Útočnou řadu tvoří tři hráči, pro které je typická vysoká úroveň techniky, schopnost udržet míč pod kontrolou, úspěšnost obcházení jeden na jednoho, zakončování a úspěšné řešení herních situací proti číselné převaze bránících hráčů soupeře (Votík, 2005). 

2.8.2 Hráčské funkce  Nároky na hráče jsou kladeny, ať už hrají v obranné, středové nebo útočné řadě. Každá z těchto pozic, má své více a méně specifické pohybové nároky. Na středové hráče jsou kladeny ve srovnání s obránci a útočníky vyšší nároky jak z hlediska objemu běžecké práce a kvantity činnosti s míčem. Je to dokázáno na všech výkonnostních úrovních fotbalu dospělých a dorostenců. Středoví hráči se pohybují nejvíce ve středních a vyšších rychlostech, zotavné procesy se uskutečňují v běhách nízké intenzity, tedy nejčastěji v poklusu. Nároky jsou tedy u nich hodně kladeny na aerobní výkon. Jsou tedy dobře vybaveni pro vytrvalostní typ výkonu, ale ani rychlostní schopnosti (maximální rychlost) v porovnání s hráči obránci a útočníky jsou buď jen o málo nižší, nebo i vyrovnané.  Naproti tomu u útočníků převládá vyšší míra běžeckých sprintů bez míče i s ním. Tento poměr je vyšší oproti středovým hráčům o 40 – 50% a 15 – 60% oproti obráncům. Rozdíly ve fyziologické a pohybové výkonnosti můžeme najít již v dorosteneckém věku. Podle těchto pohybových předpokladů jsou vybírání jedinci do příslušných hráčských funkcí (Psotta, 2006).  Rozdíly mezi útočníky a obránci nejsou tak výrazné. Zde hrají větší roli specifické funkce, které hráči plní v herním systému. Pohybové rozdíly můžeme nalézt u hráčů stejného bloku. V současnosti v anglickém profesionálním fotbale jsou kladeny vyšší nároky pohybové nároky na krajní obránce oproti středovým obráncům, taktéž u ofenzivních středních hráčů v porovnání s defenzivními hráči. A taktéž u útočníků, kteří se více stahují do střední zóny pro zapojení do obranné fáze ve srovnání s hrotovými útočníky (Werheijen, 1988).  Pohybová aktivita se také v průběhu utkání mění, míra poklesu běžecké práce v utkání je závislá na hráčské funkci a také na soutěžní úrovni.U Hráčů na vyšší soutěžní úrovni je evidována menší redukce jak celkové překonané vzdálenosti, tak vzdálenosti překonané sprinty ve srovnání s hráči v nižších soutěžích.  U středových hráčů na profesionální úrovni se redukce vzdálenosti překonané sprinty a celkové vzdálenosti ve druhém poločase ve srovnání s první příliš neliší – pouze o 2,2%. Naopak u amatérů první, druhé a páté ligy činní tento rozdíl 5,4%, 9,0%, resp. 14,5%. U hráčů nižší výkonnostní úrovně je v druhé části utkání výrazněji postižena způsobilost vykonávat krátkodobou činnost maximální intenzity než výkon ve středních intenzitách (Psotta, 2006).  Hráčská funkce u adolescentů (jedinec mezi pubertou a dospělostí) se liší jak 43 

 

v celkovém objemu, tak intenzitě pohybové aktivity (tab. 10). Středoví hráči překonávají vzdálenost o 13% a 16% vyšší než krajní hráči obranné řady, resp. hráči útočné řady. U středových hráčů nalézáme i vyšší procento herní činnosti spojené s ovládáním míče po celkově delší dobu. Rozdíl je dán na všech úrovních běžecké lokomoce kromě delší doby strávené ve sprintu. Podíl sprintu na celkové pohybové aktivitě je podobný nezávisle na hráčské funkci. Hráči středové řady stráví naopak kratší celkovou dobu ve stoji a chůzi. Delší dobu stráví středoví hráči v poklusu a je to dáno také projevem úkolově cílené lokomoce v prostoru hřiště s ohledem k aktuální herní situaci. Aktivita krajních obránců a hráčů útočné řady je velmi podobná (Psotta, 2003). Takže jak u dospělých hráčů, tak adolescentů se podíl pohybové aktivity a herních činností hodně podobá z pohledu hráčských funkcí. 

Tab. 10 Časový podíl inaktivity (stoje), jednotlivých typů lokomoce a herní činnosti (v % celkové doby), a celková překonaná vzdálenost (m) u adolescentů v utkání fotbalu – srovnání u jedinců v různých hráčských funkcích (Psotta, 2003).  stoj  chůze  Poklus

rychlost lokomoce

(1 - (6

(km.hˉ¹) 

5) 

10) 

Běh

Běh

+ NZL  SR  – (11

– (14

13) 

sprint 

Herní

C

VR 

činnos

el

(19

t 

ko

–

–

vá

18) 

25) 

vz d ál en os t ( m ) 

obranní hráči

M 

7.1 

47.5 

23.8 

10.4  5.4 

2.9 

2.9 

7847 

(OH) 

SD  1.8 

10.8 

4.7 

3.9 

1.5 

0.7 

0.6 

1301 

38.5 

28.1 

13.9  7.0 

3.3 

3.2 

9126 

7.9 

6.8 

5.1 

0.8 

0.4 

1027 

středoví hráči  M 

4.8 

SD  0.8 

44 

 

2.1 

útoční hráči 

M 

7.8 

47.1 

24.1 

10.5  5.1 

3.2 

2.5 

8080 

SD  1.9 

9.9 

5.4 

4.3 

1.4 

0.7 

0.5 

1118 

1.8 

1.0 

0.7 

0.8 

0.9 

0.5 

0.6 

1.

Veliko st efektu (ES): ES větší než 0.7 – věcně význa mný rozdíl  SH vs. OH 

1  SH vs. ÚH 

2.4 

1.0 

0.7 

0.7 

1.1 

0.1 

1.4 

1. 0 

OH vs. ÚH 

0.4 

0 

0.1 

0 

0.2 

0.4 

0.7 

0. 2 

NZL – neortodoxní způsoby lokomoce, běh SR, VR, - běh ve středních, resp. ve vysokých rychlostech, M – průměr, SD – směrodatná odchylka 

3.

VĚDECKÁ OTÁZKA, CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY  Z teoretických poznatků a výsledků předchozích studií týkajících se problematiky

velikosti pohybového zatížení během fotbalového utkání u žen a struktury pohybové aktivity v utkání vyplývají vědecká otázky. Na základě vědecké otázky byly formulovány hypotézy, které byly ověřeny studií popsanou v této práci. Za ú  elem ověření hypotéz byly stanoveny cíle a úkoly práce. 

3.1

Vědecké otázky  45 

 

Jaká je velikost pohybového zatížení u hráček fotbalu na vrcholové výkonnostní úrovni?  Jaký je obsah činnostní struktury pohybové aktivity u hráčky fotbalu na vrcholové výkonnostní úrovni? 

3.2

Hypotézy 

H1: Celkový průměrný energetický výdej v kilokaloriích (dále jen kcal) sledovaných hráček se bude pohybovat v rozmezí 5000 – 6000 kJ (cca 1190-1430 kcal), jak uvádí Sheppard (1999) pro vrcholový fotbal. 

H2: Průměrná srdeční frekvence (tep/min) v utkání u sledovaných hráček nedosáhne významných rozdílů v porovnání s hodnotami, které uvádí Psotta (2003) pro vrcholový dorostenecký fotbal (1. a 2. nejvyšší dorostenecká soutěž v ČR). Naopak věcně významný rozdíl bude zaznamenán v porovnání s výsledky Schubertové (2010). 

H3: Nejvyšší energetický výdej (kcal) v utkání zaznamená hráčka na postu střední středové (ofenzivní) hráčky. 

H4: Z hlediska činnostní struktury pohybové aktivity hráčky v utkání nepředpokládáme výraznější rozdíly (z hlediska procentuálního vyjádření) v zastoupení jednotlivých činností v porovnání s teoretickým modelem uvedeným v kap. 4.3.2. 

H5: Srdeční frekvence na a nad úrovní ventilačního prahu bude u vybraných hráček tvořit více jak 15 minut z celkové hrací doby. 

3.3 

Cíle práce  Zjistit velikost pohybového zatížení hráček ve fotbale stanoveného na základě energetického výdeje v kilokaloriích za zápas.  46 

 



Zjistit velikost pohybového zatížení hráček ve fotbale stanoveného na základě průměrné srdeční frekvence v zápase. 



Zjistit činnostní strukturu pohybové aktivity hráčky ve fotbale. 



Zjistit dobu, po kterou hráčky podávají výkon na a nad hranicí anaerobního prahu v utkání. 

3.4

Úkoly práce 

1) Provést rešerši příslušné literatury  Stanovit vědeckou otázku  Stanovit cíle a hypotézy práce  Zaznamenat pozorované jevy  Vyhodnocení a interpretace výsledků  Stanovit závěrečná doporučení pro praxi  

 

4.

METODY A ORGANIZACE DAT 

4.1

Popis typu studie  Studie v této práci se zabývá zjištěním velikosti pohybového zatížení a činnostního

modelu pohybové aktivity ve fotbalovém utkání žen. Práce je proto vedena jako empirický výzkum se zaměřením na vědeckou metodu pozorování, kde zjišťujeme asociačně deskriptivní vztahy. Psotta (2003) uvádí, že systematické pozorování pohybové aktivity je deskriptivním výzkumem a jednou z metod hodnocení lidského pohybu. V naší studii se jedná o nepřímé (zprostředkované) pozorování.  V případě naší studie se jedná o tzv. kvantitativní typ výzkumu. Vzhledem k našim cílům práce 47 

 

byl podle několika klíčových kritérií zvolen výzkumný soubor. Nejedná se však v našem případě o využití náhodného výběru či experimentu, typických pro kvantitativní výzkum, jak uvádí Hendl (2008). Silně strukturovaný sběr dat pomocí pozorování, konstruované koncepty zjišťované pomocí měření, analýza dat statistickými metodami s cílem explodovat je a ověřovat pravdivost našich představ, jak dále uvádí Hendl (2008) jsou pro náš výzkum typické.   Velikost pohybového zatížení jsme hodnotili pomocí dvou proměnných veličin (průměrné srdeční frekvence a celkového energetického výdeje). Pozorování uvedených proměnných proběhlo za použití přístroje sporttester „Polar RS800“, který potřebná data zaznamenal.  Činnostní struktura modelu pohybové aktivity byla zjišťována z pořízeného videozáznamu a následná kvantifikace jednotlivých činností byla zaznamenávána do předem připraveného záznamového archu. Nepřímé pozorování prostřednictvím videozáznamu je široce použitelná metoda, předmětem pozorování může být hráč nebo celé mužstvo (Psotta, 2003). Tato metoda má pro kvalitu získaných údajů své výhody i nevýhody. Jako výhodu nepřímého pozorování z videozáznamů, vidí v umožnění hodnocení bez časového stresu a jiných rušivých faktorů prostředí, navíc s možností opakovaného pozorování stejných sekvencí. Další výhodou je zabránění poklesu pozornosti a celkové únavy na kognitivní výkon pozorovatele. Nevýhodou nepřímého pozorování z videozáznamů je, že nemůžeme zachytit pohyb a činnosti všech hráčů na celé ploše v daném okamžiku a je tak možné částečné zkreslení. 

4.2

Popis pozorovaného souboru  

Výzkumný soubor  Pozorovaným souborem byly vybrané hráčky (podle odlišných hráčských funkcí) týmu ženské kopané SK Slavia Praha, hrající nevyšší soutěž u nás (I. Ligu žen). U tohoto družstva působím ve funkci asistenta trenéra.  Pro zjištění úrovně zatížení byly vybrány hráčky, plnící v týmu následující vybrané hráčské funkce:   střední obránce (SO) 

krajní obránce pravý (KO)  střední středová hráčka ofenzivní (SSH-O)  střední středová hráčka defenzivní (SSH-D)  krajní středová hráčka (KSH)  útočnice (Ú) 

Hráčky vybrané pro toto pozorování, pravidelně na těchto postech nastupují, jak v mistrovských, tak přátelských utkání. Průměrný věk hráček a velikost směrodatné odchylky 48 

 

byla 23 ± 5.2 (průměrný věk ± směrodatná odchylka).

Jak již bylo výše uvedeno, hráčky

týmu SK Slavia Praha jsou účastníky nejvyšší ženské tuzemské fotbalové soutěže.  Po prvním poločase musela jedna hráčka (SSH-D) kvůli poranění hlezna, odstoupit z utkání, byla vystřídána. Tudíž z tohoto důvodu nemohli být u této hráčky zaneseny úplně všechny výsledky jako u ostatních. Zbylých pět hráček odehrálo celé utkání. 

Mistrovské utkání  Velikost pohybového zatížení byla zjišťována v podmínkách posledního kola mistrovského utkání (30. 5. 2010), jarní části sezony 2009/2010, kdy proti sobě nastoupily týmy 1. FC Brno a SK Slavia Praha. Tomuto předcházelo povolení a vstřícné jednání delegáta zápasu a hlavní rozhodčí. Začátek utkání byl stanoven na 15. hodinu. Hrací doba byla oficiálně podle pravidel fotbalu 2 x 45minut s 15 ti minutovou přestávkou po prvním poločase. Celková doba mistrovského utkání i s nastavením byla 92 minut. Utkání bylo sehráno na hřišti s umělým povrchem, při počasí a teplotě (první poločas 15 minut zataženo, vytrvalý déšť, teplota 19 ºC, od 20. minuty polojasno až skoro jasno, teplota 22 ºC až do konce hrací doby utkání). Během celého zápasu bylo pohybové zatížení hráček zaznamenáváno sporttesterem „Polar RS800“, který zaznamenával data i v průběhu poločasové přestávky, která byla ve statistickém zpracování vyextrahována. Sporttester mělo 6 hráček.  

4.3

Popis použitých metod 

4.3.1 Zjištění velikosti pohybového zatížení

 

Pro zjištění energetického výdeje a hodnot srdeční frekvence byly použity monitory srdeční frekvence (SF) sporttestery „Polar RS800“ a také počítačový program „Polar ProTrainer 5™“. Monitor sporttester „Polar RS800 je uzpůsoben k znázornění úrovně fyziologického zatížení a intenzity kladené na organismus v průběhu pohybové aktivity či pracovní činnosti resp. ke sledování klidových hodnot. TF je zobrazena v podobě číselného údaje vyjadřujícího počet tepů za minutu (tepy / min.). Vzhledem k současným technickým možnostem je práce s ním nejen jednoduchá, ale zaručuje i přesné měření. Každý sporttester se skládá ze dvou částí. Hrudní pás snímá a vysílá údaje o každém srdečním stahu, jako impulz do přijímače, který má obvykle podobu náramkových hodinek (Hošek, Votík, 2004).  Tento typ monitoru používá miniaturizovaných telemetrických kardiotachometrů, které pracují na principu EKG a má řadu výrazných předností. Jsou snadno použitelné a nepůsobí interferenčně na přirozený průběh pohybové činnosti. Mají vysokou instrumentální spolehlivost měření. Přesnost měření je kolem 1% (Bunc, 1990). Kriteriální validita SF ve vztahu k EKG se pohybuje v rozmezí r= 0.95-0.97 se standardní chybou 5-6 tepů/min. Tato úroveň validity platí jak v nízkých, tak vysokých intenzitách souvislé činnosti jako je běh, jízda na kole, veslování nebo vystupování na lavici (Dishman et al., 2001). Podobnou úroveň 49 

 

kriteriální validity zjistili Ali a Farrally (1991) u jedinců v průběhu fotbalového utkání. Na druhou stranu se všeobecně uznává, že SF okamžitě nereflektuje aktuální intenzitu zatížení, ale příslušnou úroveň dosahuje s určitým zpožděním po fázi svého vzestupu či poklesu (Bunc, 1990). Odhady EV ze SF jsou zatíženy chybou v závislosti na typu pohybové činnosti. Podle Dishmana et al. (2001) se tato chyba pohybuje v rozmezí 5-25%. Lothian a Farrally (1995) zjistili významné nadhodnocení VO2 – o 4.3 – 5.3%, kterou odhadovali užitím individuálního regresního vztahu SF-VO2.  Vybrané hráčky z týmu, které měly být pomocí sporttesteru sledovány, byly už v týdnu, v rámci tréninkové jednotky a při posledním předzápasovým tréninkem řádně obeznámeny s funkcí, používáním, správným nasazováním a údržbou tohoto přístroje. Dále byly požádány, aby si na utkání přes náramkový přijímač nasadily potítka, která jsem za tímto účelem nakoupil. Z důvodu snížení rizika zranění protihráček i sebe sama.   

4.3.2 Zjištění činnostní struktury pohybové aktivity  Pro zjištění činnostní struktury pohybové aktivity byla vybrána střední středová defenzivní hráčka (SSH-D) Pro záznam dat byla použita digitální kamera (Sony DCR-SR290), kterou obsluhoval můj asistent a tou byla po celý průběh utkání SSH-D natáčena, aniž s tím byla předem i v průběhu obeznámena. Jednalo se o skryté neparticipátní natáčení, aby kvůli tomu hráčka nebyla před, ani při utkání nijak myšlenkově zatěžována a stresována. Z natočeného záznamu se potom do předem připraveného záznamového archu zapisovaly námi zvolené pohybové činnosti hráčky.  Pro zjištění činnostní struktury pohybové aktivity vybrané hráčky v mistrovském utkání byl použit model pohybové aktivity (Psotta, 2006; tab. 2), kde autor zpracoval data z většího počtu zahraničních zdrojů a vlastního šetření. Na základě našich úvah jsme tuto tabulku poněkud upravili (tab. 11) a takto upravenou ji použijeme pro záznam četností jednotlivých stanovených činností v zápase.  

Tab. 11 Model pohybové aktivity hráčky v utkání – záznamový arch  Lokomoční činnosti bez míče  

počet změn směru běhu spojené s brzděním a zrychlením  

počet osobních soubojů (vyhrané/prohrané)  počet výskoků  počet zvednutí ze země po pádu   50 

 

Činnosti s míčem  

počet vedení míče (rozmezí vzdálenosti v metrech) 

počet přihrávek (úspěšné/neúspěšné)  počet střel  počet - hra hlavou   počet zpracování míče (úspěšně/neúspěšně) 

4.3.3 Zjištění fyziologických parametrů  Fyziologické parametry byly zjištěny na základě absolvování 2 zátěžových testů v laboratoři FTVS UK. Test podstoupili pouze čtyři z šesti měřených hráček v zápase.  Zátěžová diagnostika, kterou dané hráčky podstoupily (tab. 12), je diagnostikou trénovanosti a je založena na modelovém zatížení, které musí jedinec být schopen zvládnout. Pro hráče fotbalu je to nejvhodnější zatížení odvozené z běhu. Modelové zatížení v sobě skrývá obtíže spojené s interpretací získaných výsledků. Základním předpokladem úspěšné diagnostiky je proto její ujasnění a vhodný výběr diagnostických metod.  Pro dobré hodnocení změn trénovanosti je výhodné provádět testování vždy v jedné a té samé laboratoři (Psotta, 2006). Pokud se provádí tzv. terénní testování, mělo by se provádět na stejném místě, ve stejném ročním období, nejlépe i ve stejný měsíc a hodinu jako předchozí testování. Mělo by se přihlížet, jak k teplotě, tak i povětrnostním podmínkám.  Při měření stanových veličin – funkčních parametrů v laboratoři, byl použit běhací koberec. Je používán pro všechny druhy tělesných zatížení – pohybových aktivit, kde běh nebo chůze je základní lokomoční činností. Po dvou nebo třech zahřívacích, rozcvičovacích zatížení (zahřívací zatížení je voleno podle rychlostních schopností vyšetřovaných osob, tak aby se pohybovaly v rozmezí 40 – 60% VO2max) na koberci o nulovém sklonu, každé v délce trvání 4 minut, je sklon koberce nastaven na konstantní hodnotu 5% a zvyšování zatížení pro stanovení maximálních funkčních parametrů je prováděno, tak že intenzita zatížení je zvyšována každou minutu o 1 km.hˉ¹ až do vyčerpání. Počáteční intenzita zatížení – rychlost běhu je volena podle rychlostních předpokladů sledovaných osob tak, aby doba trvání zatížení pro stanovení maximálních parametrů se pohybovala v rozmezí 4 – 8minut (Astrand 1977). 5% sklonu je voleno proto, aby rychlost běhu nebyla limitujícím faktorem ukončení zatížení, aby důvodem ukončení zatížení bylo vyčerpání organismu (Bunc, 1989)  Účelem testování tělesné výkonnosti mohou být různé záměry (Psotta, 2006):  

Hodnocení efektivity tréninkového programu v předchozím období nebo efektivity specifické tréninkové intervence či použité metody u daného hráče (hráčů).  51 

 

Plánování tréninkového programu či určení optimální tréninkové strategie v nadcházejícím období včetně případné individualizace tréninku. Testování může odhalit silnější a slabší stránky v profilu tělesné výkonnosti jednotlivých hráčů.  Monitorování návratu tělesné výkonnosti hráče k žádoucí úrovni v průběhu jeho rekondice (např. po zranění).  Získaní informací pro rozhodování o výběru nového adepta do týmu.  Pro hodnocení míry talentovanosti mladých hráčů. 

Tab. 12 Základní údaje ze zátěžové diagnostiky hráček SK Slavia Praha  Hráčka číslo 

1 

5 

2 

3 

Post 

SO 

KO-L 

SSH-O 

Ú 

Věk (roky) 

21 

21 

30 

21 

Výška (cm) 

164,2 

164,4 

162,3 

167,2 

Hmotnost (kg) 

56,6 

53,6 

54,4 

60,1 

SF max (t.minˉ¹) 

187 

204 

193 

197 

169 

183 

175 

178 

151 

163 

155 

158 

56,7 

55,0 

49,8 

51,6 

12,4 

11,3 

11,1 

10,8 

ANP  (t.minˉ¹)  AEP  (t.minˉ¹)  VO2max/kgˉ¹  (ml.kgˉ¹)  Laktát  (mmol.lˉ¹) 

   

4.4

Organizace a zpracování dat  V této   52 

 

ásti jsou popsány metody organizace a zpracování dat získaných pomocí kvantitativních a kvalitativních metod. 

4.4.1 Zaznamenávaná data  Zjištění energetického výdeje (EV) a průměrné srdeční frekvence (SF) pomocí sportestru „Polar RS800“.   Zjištění činnostní struktury modelu pohybové aktivity pomocí videozáznamu a záznamového archu. 

4.4.2. Zpracování dat  Kromě základních statistických popisných charakteristik (průměru a směrodatné odchylky; procentuální vyjádření) byl použit Cohenův koeficient účinku (effect size, ES) pro hodnocení věcné významnosti.  

Pro ověření hypotéz 1 a 3 poslouží pouze zjištěné hodnoty ze sportestru „Polar R800“. 

Pro ověření hypotézy 2 bude hodnocena věcná významnost. Pro její hodnocení použijeme Cohenův koeficient účinku (effect size, ES). Pro výpočet ES byl rozdíl mezi dvěma průměry vztahován ke sdružené směrodatné odchylce hodnot dané proměnné obou srovnávaných skupin (Cohen, 1977). ES< 0.5 byl považován jako malý efekt (rozdíl), ES=0.5-0.8 jako střední efekt a ES>0.8 jako velký efekt (Cohen, 1977). Výsledky průměrné SF budou porovnány s výsledky studie Psotty (2003), který sledoval hodnoty průměrné SF v kategorii staršího dorostu na vrcholové úrovni. Dále dojde ke komparaci s hodnotami Schubertové (2010), která sledovala průměrnou SF u hráček 3. nejvyšší ženské soutěže u nás.  Pro ověření hypotéz 4 a 5 bylo použito procentuální vyjádření sledovaných proměnných při jejich porovnávání. 

 

5. VÝSLEDKOVÁ ČÁST  Údaje zaznamenané sporttesterem (tab. 13) u všech šesti hráček (vyjímka *SSH-D) se týkají celkového energetického výdeje (EV v jednotkách kcal/utkání) a průměrné srdeční 53 

 

frekvence (SF v jednotkách tepy/minuta) během mistrovského utkání I. Ligy žen. Ze základních antropometrických údajů hráček (věk, výška, hmotnost) jsou zde také uvedeny funkční údaje, jako je (průměrná SF v prvním a druhém poločase a SFmax). Průměrné hodnoty (průměr-M) všech šesti hráček jsou společně se směrodatnou odchylkou (SD) uvedeny v posledním sloupci této tabulky.  Nejvyšší průměrné TF za celé utkání dosáhla KSH – 187 (tepů/minutu), naproti tomu nejnižší hodnotu měla SSD-D - 149 (tepů/minutu) a to z objektivního důvodu, odehrála pouze první poločas utkání, následovala SO – 159 (tepů/minutu), která odehrála celé utkání.   Tab. 13 Základní charakteristiky a naměřené hodnoty hráček v utkání  Hráčka číslo 

1 

5 

2 

3 

4 

6 

Post 

SO 

KO 

SSH- 

Ú 

SSH- 

KSH 

Výsledky M +SD 

O 

D 

Věk (roky) 

21 

20 

30 

21 

30 

19 

23 ± 5,2 

Výška (cm) 

164 

164 

162 

167 

171 

170 

59 ± 5,0 

Hmotnost (kg) 

56 

54 

54 

60 

66 

63 

167 ± 3,5 

Průměrná SF za 1. pol (tepy/min) 

161 

169 

181 

180 

149 

185 

171 ± 13,9 

Průměrná SF za 2. pol (tepy/min) 

157 

167 

173 

174 

* 

188 

172± 11,3 

Průměrná SF v utkání (tepy/min) 

159 

168 

177 

176 

149 

187 

169 ± 13,7 

Maximální SF (tepy/min) 

185 

192 

199 

198 

174 

203 

192 ± 10,8 

Energ. výdej (kcal/utkání) 

1261 

1092 

1197 

1222 

* 

1259 

1206±69,2 

SO – střední obránce, KO - krajní obránce, SSH-O – střední středový hráč ofenzivní, SSH-D – střední středový hráč defenzivní, KSH – krajní středová hráčka, Ú – útočnice, M – průměr, SD – směrodatná odchylka, * SSH-D hrála pouze první poločas  Nejvyšší SFmax byla naměřena KSH – 203 (tepů/utkání). Naopak nenižší SFmax měla SSH-D, opět z důvodu odehrání pouze prvního poločasu utkání. Nejnižší hodnotu SFmax z hráček, které odehrály celé utkání, měla KO a to 192 (tepů/min) Oproti prvnímu poločasu utkání se průměrná SF ve druhém poločase zvýšila pouze u KSH. Nejvyšší hodnoty EV byly 54 

 

zaznamenány u SO – 1261 (kcal/utkání). Nejnižší hodnoty byly zjištěny u KO – 1092 (kcal/utkání).   Naměřené hodnoty EV, SF uvádím ještě zvlášť pro lepší orientaci a přehled v následujících grafech (graf 2 – graf 5). 

Graf. 2 EV jednotlivé hráčky a průměrný EV všech hráček v utkání (kcal/utkání) 

         

Graf. 3 Průměrná SF jednotlivých hráček v utkání (tepy/min) 

Graf. 4 Průměrná SF u jednotlivých hráček v prvním a druhém poločasu utkání 

   

Graf. 5 Maximální SF u jednotlivých hráček v utkání a její průměr za celé utkání 

Celkový čas, který hráčky strávily na a nad úrovní ANP jak v prvním, druhém poločase, tak za celé utkání nám přibližuje tabulka 14. Hodnoty ANP, jsou z oficiálních výše uvedených 55 

 

zátěžových testů. Nejdéle se na a nad touto úrovní jak je z výsledků patrné pohybovala SSH a to v prvním (34,25 minuty), druhém poločase (26 minut), takže z toho vyplývá, že i za celé utkání (60,25 minuty). Naopak nejkratší dobu strávenou na této úrovni absolvovala KO z toho první poločas pouze (7,45 minuty), druhý poločas (6,4 minuty) a celkově za celé utkání (14,25 minuty). Můžeme si zde také povšimnout, že v druhém poločase utkání oproti prvnímu se čas, po který se hráčky na a nad úrovní ANP pohybovaly, snížil. Celkový čas na a nad úrovní ventilačního prahu (ANP) u jednotlivých hráček za celé utkání nám ukazuje graf 6. 

     

Tab. 14 Celkový čas na a nad úrovní ANP v zápase  Hráčská funkce 

Čas (minuty) strávený na a nad úrovní ANP  1. poločas 

2. poločas 

Celé utkání 

Hráčka 1 

SO 

14,5 

8,4 

23,3 

Hráčka 2 

SSH-O 

34,25 

26 

60,25 

Hráčka 3 

Ú 

29 

18,3 

47,3 

Hráčka 5 

KO 

7,45 

6,4 

14,25 

28 

15 

36 

Průměr 

 

Graf. 6 Celkový čas jednotlivých hráček strávených na a nad úrovní ANP (ventilačního prahu) braný ze SF a vyjádřený v minutách i procentuálně za celé utkání 

 

Pro vzájemnou komparaci hodnot průměrné SF z hlediska věcné významnosti (ES) byly použity výsledky adolescentních hráčů fotbalu (Psotta, 2003), kde byl výzkum prováděn u adolescentů, hrajících na soutěžní úrovni první české dorostenecké ligy (tj. druhá nejvyšší 56 

 

soutěž) a výsledky z bakalářské práce (Schubertová, 2010), která monitorovala průměrnou SF v zápase u fotbalistek ve třetí nejvyšší ženské soutěži v tuzemsku.   Z výsledků (tab. 15) lze vypozorovat, že nejvyšší hodnoty průměrné SF v utkání měly hráčky (III. České ligy žen) a to 182 (tepy/min), naopak nejnižší hodnoty měli muži, hráči (I. a II. české dorostenecké ligy) a to 167 (tepy/min).   Tab. 15 Komparace průměrné SF z hlediska věcné významnosti  Naše výsledky 

Psotta (2003) 

Schubertová (2010) 

Věk (roky) 

23 ± 5.2 

15,5 

19,2 ± 2.6 

Průměrná SF v zápase 

169 ± 14 

167 ± 6 

Průměrná SF v zápase 

169 ± 14 

ES 

0,2  182 ± 3 

1,5 

ES – věcná významnost (effect size) 

Lokomoční činnosti s míčem a činnosti bez míče (tab. 16) byly zaznamenávány u SSH-O po celou dobu utkání. Z výsledků vyšlo, že nejvíce lokomočních činností bylo s míčem a to celkem 40 přihrávek/utkání, u kterých ještě uvádíme poměr úspěšných a neúspěšných pokusů. Hned za touto aktivitou následovala činnost bez míče a to 39 změn směru běhu spojených s brzděním a zrychlením/utkání. Tento druh pohybu řečeno i jinak jako akcelerace a decelerace, na které úzce navazují změny směru běhu, jsou v utkání zastoupeny velmi často a představují pro tuto hráčku typickou intermitentní činnost v utkání. Nejméně SSH-O absolvovala 3x zvednutí ze země/utkání a dále pak 5x střelba/utkání a ve stejném poměru také 5x hra hlavou/utkání. Lokomoční činnosti v procentuálním a numerickém zastoupení s komparací hodnot podle Psoty (2006) uvádíme v tabulce17. Dále pro lepší přehled a orientaci jak pohybových činností s míčem, bez míče, tak dohromady slouží grafy číslo 7 až 9, kde nalezneme kromě numerických hodnot, také hodnoty procentuálního zastoupení těchto činností u SSH-O v utkání. 

      57 

 

 

Tab. 16 Záznamový arch četností modelu pohybové aktivity SSH-O v utkání  Lokomoční činnosti bez míče  39 změn směru běhu spojených s brzděním a zrychlením  21 soubojů z toho 11 vyhraných/10 prohraných  8 výskoků  3x zvednutí ze země po pádu  Činnosti s míčem  16x vedení míče (2 – 20m)  40 přihrávek z toho 26 úspěšných/14 neúspěšných  5x střelba  5x hra hlavou   31x zpracování (23x úspěšně/8x neúspěšně) 

Lokomoční činnosti bez míče 

Naše studie (numericky/% za celé utkání) 

Psotta (2006)  numericky/% za celé utkání 

změny směru běhu spojené s brzděním a zrychlením 

39/28,5% 

40/38,9% - 60/29,6% 

souboje 

21/15,3% 

6/5,7% - 20/9,9% 

výskoky 

8/5,9% 

5/4,8% - 20/9,9% 

zvednutí ze země po pádu 

3/2,2% 

0/0% - 6/2,3% 

vedení míče 

16/11,7% 

30/28,6% - 30/14,8% 

přihrávka 

40/29,2% 

20/19,1% - 46/19,7% 

5/3,7% 

0/0% - 4/2% 

Lokomoční činnosti s míčem 

střelba 

58 

 

hra hlavou  Celkem počet činností 

5/3,7% 

4/3,9% - 17/8,4% 

137 

105 - 203 

Tab. 17 Numerické a procentuální zastoupení lokomočních činností upravené podle nás s komparací hodnot podle Psotty (2006)  V grafu 7 jsou přehledně znázorněny činnosti SSH-O bez míče, u kterých nejvyšší procentuální podíl 54,9% z celkového počtu 4 hodnocených a zaznamenávaných činností zaujímá aktivita „změny směru běhu spojené s brzděním a zrychlením/utkání“ a to 39x a nejnižší procentuální podíl 4,2% má aktivita „zvednutí ze země po pádu/utkání“ a to 3x. Také si zde můžeme všimnout druhé nejčastěji se vyskytující hodnoty v procentuálním vyjádření 29,6% „soubojů/utkání“, kde je uváděn i poměr z hlediska vyhraných a prohraných soubojů v poměru „11 vyhraných/10 prohraných“. 

Graf. 7 Lokomoční činnosti SSH-O v utkání bez míče 

 

Z 5 hodnocených činností s míčem (graf. 8) u SSH-O nejvíce převládaly přihrávky „40 přihrávek/utkání“ a v procentuálním zastoupení se jednalo o 41,2%. Také zde můžeme vidět poměr úspěšnosti a neúspěšnosti přihrávek a to „26úspěšných/14neúspěšných“ v utkání. Za touto činností následovalo 31x zpracování míče, což odpovídá celkem 32% a z toho „23x úspěšně/8x neúspěšně“. Nejnižší podíl byl zaznamenaný u hry hlavou a střelby, oboje 5,2% z celkové doby utkání a to odpovídalo pěti střeleckým pokusům a pětkrát hry hlavou. 

 

Graf. 8 Lokomoční činnosti SSH-O v utkání s míčem 

 

Model celkové pohybové aktivity s míčem i bez míče SSH-O, který udává numerické a procentuální zastoupení těchto aktivit dohromady, nalezneme v grafu 9.   Zde můžeme vidět, že nejvíce z těchto činností jsou zastoupeny „přihrávky“, tedy 59 

 

činnosti s míčem 23,8%, druhou nejčastěji se vyskytující byla činnost bez míče a to konkrétně „změny směru běhu spojené s brzděním“ a to 23,2%. Následovanými opět aktivitami s míčem „zpracování míče“, tato činnost dosáhla 18,5% ze všech aktivit za utkání. Naopak nejnižší hodnotu dosáhla činnost bez míče „zvednutí ze země po pádu“ a to 1,8% ani o moc vyšších hodnot nebylo dosaženo u činností s míčem „hry hlavou“ a „střelby“ obojí po 3% ze všech pohybových aktivit uskutečněných v utkání SSH-O.  

             

Graf. 9 Model pohybové aktivity SSH-O v utkání v numerickém procentuálním grafickém vyjádření 

   

6.

ZÁVĚREČNÁ ČÁST 

6.1

Diskuze  Cílem naší práce bylo zjistit velikost pohybového zatížení na základě hodnocení srdeční

frekvence a energického výdeje u hráček fotbalu družstva SK Slavia Praha, hrající nejvyšší tuzemskou soutěž (I. Ligu žen). Současně bylo cílem studie zjistit činnostní strukturu modelu pohybové aktivity hráčky během mistrovského utkání. Zde byla záměrně vybrána střední středová ofenzivní hráčka. Na základě vědeckých otázek, byly vytvořeny hypotézy, které v této kapitole zhodnotíme a vyjádříme se k nim. Za výhodu považuji, že u čtyř ze šesti hráček 60 

 

družstva SK Slavia Praha jsem měl k dispozici výsledky ze zátěžových testů, prováděných na UK FTVS.  A ještě bych zde uvedl jeden cíl, který je spíš cílem osobním a tím měl být přínos pro mojí trenérskou praxi a pro ostatní trenéry, kteří u fotbalu žen působí nebo by chtěli v budoucnu působit, jelikož tento druh sportu se v podání žen začíná více a více rozšiřovat jak v celém světě, tak i u nás. 

Hypotéza 1: Celkový průměrný energetický výdej v kilokaloriích (dále jen kcal) sledovaných hráček se bude pohybovat v rozmezí 5000 – 6000 kJ (cca 1190-1430 kcal), jak uvádí Sheppard (1999) pro vrcholový fotbal. 

Hypotéza H1 byla potvrzena 

Hypotéza číslo 1 se týkala celkového průměrného energetického výdeje (kcal/utkání) u sledovaných hráček. Tento celkový průměrný energetický výdej (kcal/utkání) u těchto hráček nakonec byl 1206 kcal/utkání, čímž se naše hypotéza potvrdila. V této hypotéze jsme vycházeli ze studie Sheparda (1999), který uvádí hodnoty pro vrcholový fotbal (avšak mužský) v rozmezí 5000 – 6000 kJ v utkání tj. (cca. 1190 – 1430 kcal/utkání). Z toho vyplývá, že monitorované hráčky fotbalového družstva SK Slavia Praha, se celkově v průměru pohybovaly v rozmezí pro vrcholový fotbal, které udává výše zmíněný autor.  Dokonce každá z hráček měla energetický výdej za celé utkání nad úrovní hodnoty 1190 kcal/utkání, ale žádná z hráček se naopak k hodnotě hranice 1430 (kcal/utkání) nepřiblížila. Nejvyšší hodnotu celkového energetického výdeje dosáhla krajní středová hráčka 1290 kcal/utkání. Ze subjektivního pohledu mohu říct, že jsem tento výsledek, jaký hráčky dosáhly, osobně nečekal, domníval jsem se spíše, že se celkové průměrné hodnoty budou pohybovat do cca 1000 kcal/utkání pro všechny hráčky. Také si myslím, že by se mělo brát v potaz toto porovnání s tím, že tyto hodnoty, udávané autorem Shepardem (1999) jsou už vlastně 11 let staré a to je i ve fotbale celkem značná časová prodleva, jelikož se fotbal jak z hlediska překonaných vzdáleností, tak typů vysoce intermitentní pohybové aktivity stále posouvá dále, stává se náročnějším a na základě toho se musí i celkový energetický výdej za zápas zvyšovat.  Reilly (1990) například uvádí hodnoty v amatérském fotbale 2500 kJ v utkání, což po našem přepočtu dává výsledek 595 kcal/utkání. To naše hráčky v průměru i jednotlivě tento výsledek zdvojnásobily, samozřejmě autor udává výsledky týkající se amatérského fotbalu, což musíme zohlednit.  Celkový energetický výdej je během utkání podle Covella et al. (1965) mezi 22 – 45 kJ/min. 61 

 

Podle Selingera (1968) 54,8 kJ/min. Pro přiblížení hodnot, naměřených podle výše uvedených autorů, jsem musel tyto hodnoty osobně přepočítat, jelikož ve své práci uvádím hodnoty (kcal/utkání) a zmiňovaní autoři uvádějí hodnoty v (kJ/min.). Po přepočtu byl průměrný EV našich hráček 56,3 kJ/min, takže se také jejich energetický výdej pohyboval nad hodnotami dvou výše zmiňovaných autorů. 

Hypotéza 2: Průměrná srdeční frekvence (tep/min) v utkání u sledovaných hráček nedosáhne významných rozdílů v porovnání s hodnotami, které uvádí Psotta (2003) pro vrcholový dorostenecký fotbal (2. nejvyšší dorostenecká soutěž v ČR). Naopak věcně významný rozdíl bude zaznamenán v porovnání s výsledky Schubertové (2010). 

Hypotéza H2 byla potvrzena 

Pro zjištění věcné významnosti byly výsledky naší studie (hráčky SK Slavia Praha) komparovány s výsledky studie Schubertové (2010) a Psotty (2003). Bohužel jsme v dostupné literatuře našli pouze tyto dvě studie, které se zabývali též monitoringem průměrné srdeční frekvence nad ventilačním prahem. Naše výsledky jsme pomocí počítačového programu „Polar ProTrainer 5™“ analyzovali a pomocí statistických metod propočítali, tak abychom je mohli porovnat.  Pro zjištění věcné významnosti byl použit Cohenův koeficient účinku (effect size, ES). Pro výpočet ES byl rozdíl mezi dvěma průměry vztahován ke sdružené směrodatné odchylce hodnot dané proměnné obou srovnávaných skupin (Cohen, 1977). ES< 0.5 byl považován jako malý efekt (rozdíl), ES=0.5-0.8 jako střední efekt a ES>0.8 jako velký efekt (Cohen, 1977).  Průměrné hodnoty SF u našich hráček za zápas byly 169 tepů, u mužů hráčů (adolescentů) jak uvádí Psotta (2003) byly tyto hodnoty za zápas 167 tepů a u hráček Schubertové (2010) byly 182 tepů za zápas.  Při komparaci našich výsledků s výsledky Psotty (2003) byla ES 0.2 tedy menší než 0.5 (ES 02 < 0.5), což znamenalo malý efekt. Při komparaci našich výsledků s výsledky ze studie Schubertové (2009), byla opět naše hypotéza potvrzena, ES = 1.5, tedy větší než 0.8 (ES > 0.8), což značilo velký efekt.  Z této komparace výsledných hodnot lze vyvodit z mého pohledu následující: rozdíl v porovnání průměrné SF obou ženských týmů byl velký, je to dáno nižší výkonnostní úrovní hráček ve studii Schubertové (2010), hrajících nižší tuzemskou soutěž (III. Českou ligu žen). Tréninková frekvence u hráček Slavie je v hlavní části sezony 4 krát týdně, plus víkendové mistrovské utkání, což sledované hráčky Schubertové takovouto tréninkovou frekvenci týdně 62 

 

neabsolvují a mistrovská utkání, která hrají se soupeři, jež se výkonnostně také nemohou srovnávat se soupeři našich hráček z I. Ligy žen. Taktéž složení a náplň tréninkových jednotek není asi taková jako u týmů v nejvyšší soutěži. Důležité je také zmínit, že hráčky SK Slavia Praha se již od mládí věnují fotbalu na vrcholové úrovni. V takto dlouhodobém a intenzivním tréninkovém procesu dochází v procesu adaptace na pravidelně se opakující vysokou zátěž ke změně fyziologických parametrů, z čehož zřejmě rezultují výsledné významné rozdíly v porovnání s hráčkami ze studie Schubertové (2010).  Naopak při komparaci s výsledky Psotty (2003), je možné konstatovat, že hráčky SK Slavia Praha se pohybují zhruba na stejné úrovni průměrné srdeční frekvence jako hráči mladšího dorostu na vrcholové úrovni, hrající první a druhou ligu mladšího dorostu. Lze proto podotknout, že tato věková kategorie na vrcholové výkonnostní úrovni je vhodným soupeřem v přípravných utkáních. V týmu SK Slavia Praha této možnosti s hlavním trenérem v rámci přípravných zápasů využíváme a podporujeme, jak z důvodu nižšího počtu stejně výkonnostních ženských družstev u nás v republice, tak třeba i proto, aby si hráčky zvykly na rychlejší a důraznější styl hry, který je v mužském fotbalu markantní. Jedná se zde o vyšší nároky psychologické, rozhodovací, kondiční, technické, ale i nároky na taktiku a strategii během utkání.  Z literatury se dozvídáme, že během utkání je u všech obránců průměrná SF na hodnotě 155 tepů/min, u záložníků a útočníků je průměrná SF 170 tepů/min (Van Gool et al., 1983). Další autoři jako Reilly (1996) uvádí hodnoty SF obecně pro všechny hráče 157 tepů/min v modelovém utkání, Ali a Farrally (1991) 169 tepů/min. Další z autorů Florida-James a Reilly (1995) zaznamenali v soutěžním utkání hodnoty 161 tepů/min 

Hypotéza 3: Nejvyšší energetický výdej (kcal) v utkání zaznamená hráčka na postu střední středové (ofenzivní) hráčky. 

Hypotéza H3 nebyla potvrzena 

Třetí hypotéza, kterou jsem si v práci určil, se týkala střední středové ofenzivní hráčky a jejího EV za celé utkání. Chtěl jsem potvrdit, že tuto hodnotu bude SSH-O mít nejvyšší v porovnání s EV ostatních hráček během utkání. Tato hypotéza se mi ale nepotvrdila, jelikož nejvyššího EV dosáhla střední obránkyně a to 1261 (kcal/utkání) ná sledovaná SSH-O, která dosáhla hodnoty EV 1197 (kcal/utkání), vyšších hodnot dosáhla i KSH a to 1259 (kcal/utkání) i hráčka na postu útočnice 1222 (kcal/utkání), nižší hodnoty měla akorát KO 1092 (kcal/utkání) a nezapočítaná SSH-D, která odehrála pouze první poločas utkání.  Například jak uvádí Bangsbo (1904) a Reilly (2005) střední a krajní středoví hráči absolvují 63 

 

v utkání přibližně stejné pohybové zatížení. Tady se můžeme zamyslet nad tím, zda třeba krajní středová hráčka absolvuje více lokomočních činností vyšší intenzity (více sprintů a běhů ve vyšších rychlostech) než střední středová hráčka, která provádí tyto lokomoční činnosti jak s míčem, tak bez míče spíše v nižších intenzitách. SSH-O se v tomto zápase hodně střídala a vyměňovala si pozici se svojí spoluhráčkou SSH-D, která se taktéž hodně zapojovala do útočné fáze a tudíž SSH-O mohla mít více prostoru a času na lokomoční činnosti nízké intenzity nebo dokonce i inaktivitu (stoj) a z toho mohl vyplynout nižší EV. Celkově byla hra orientována jak přes střed hřiště, tak se hrálo i po stranách hřiště, kde se zapojovaly hlavně krajní středové hráčky a krajní obránkyně, takže se ani nedá říct, že by se preferovala hra přes křídelní prostory, z čehož by mohl vyplynout nižší EV výdej SSH-O.  Dále mě zde upoutala konečná hodnota EV střední obránkyně, u níž byly tyto výsledky nejvyšší jak v porovnání se SSH-O, tak i s ostatními měřenými hráčkami. Znám tuto hráčku osobně jako trenér a vím, že je to ten typ osoby, který jak se říká, nic nevypustí. Všechny herní činnosti s míčem i bez míče a povinnosti udělené trenérem plní do detailu. Je vždy motivovaná a připravená v každém zápase podat osobní maximální výkon. To by podle mého názoru mohl být také jeden z důvodů, proč dosáhla nejvyšších hodnot EV. Mohu také uvést, že SO v zápase hrála stále na své pozici střední obránkyně a s nikým si tento post nevyměnila, tím jsem chtěl poukázat na to, že by si vyměnila pozici například za post krajní středové hráčky, kde jsou kladeny vyšší nároky na intermitentní pohybovou činnost než na postu střední obránkyně. Ani z hlediska vývoje zápasu nebyla naše obranná řada, nějak nadprůměrně zatěžována ofenzivní činností soupeře. Také je zde určitě vhodné dodat, že SO měla nejvyšší hodnoty EV ze všech, to víme, ale na druhou stranu měla nejnižší hodnoty průměrné SF jak v prvním 161 (tepů/min), v druhém poločase 157 (tepů/min), tak i za celé utkání 159 (tepů/min.) i hodnotu maximální SF měla ze všech hráček nejnižší a to 185 (tepů/min). Toto je dáno její nízkou hodnotou ANP (169 t.minˉ¹),která je podložena výsledky z funkčních zátěžových testů. 

Hypotéza 4: Z hlediska

činnostní

struktury

pohybové

aktivity

hráčky

v utkání

nepředpokládáme výraznější rozdíly (z hlediska procentuálního a numerického vyjádření) v zastoupení jednotlivých činností v porovnání s teoretickým modelem Psotty (2006) uvedeným v kap. 4.3.2. 

Hypotéza H4 byla potvrzena  Čtvrtou hypotézu, kterou jsem si vybral pro ověření, se týkala zjištění činnostní struktury modelu pohybové aktivity SSH-O (činnosti s míčem i bez míče) v porovnání s teoretickým modelem Psotty (2006), který uvádí rozmezí těchto všech činností bez míče i s míčem u hráče fotbalu v utkání. Zde na základě procentuálního srovnání nenalézáme 64 

 

výraznější rozdíly. Nejvyšší rozdíly, které jsme v komparaci zjistili, byly změny směru běhu spojené s brzděním, u naší SSH-O to bylo 39/28,5% v utkání a Psotta (2003) uvádí rozmezí 40/38,9% - 60/29,6% v utkání, dále pak vedení míče 16/11,7% u SSH-O a Psotta (2003) u hráčů fotbalu 30/28,6% - 30/14,8% v utkání. Zatímco některé výsledky byly téměř totožné, jako například hra hlavou nebo střelba.  Samozřejmě musíme brát v úvahu, že naše výsledky byly měřené při jednom mistrovském utkání a Psotta (2003) tento model přepracoval podle svých vlastních šetření, většího počtu zahraničních zdrojů, kde byly tyto činnosti pozorovány v daleko vyšším počtu utkání a také určitě nejenom u jedné hráčské pozice. Jelikož například hráči obranné řady mají v utkáních, kdy je jejich soupeř více ofenzivně naladěn, má územní převahu i více centrovaných míčů do pokutového území, podstatně větší počet absolvovaných soubojů, výskoků, hlaviček, odehraných míčů oproti hráčům útočné řady, kteří se v tomto utkání dostanou daleko méně do styku s míčem a nemohou podstoupit takové množství činnosti s míčem a bez míče. Na druhou stranu z hlediska četností výskytu a bližšího prostudování těchto činností naší SSH-O, nejsou, jak jsem již zmiňoval žádné významnější rozdíly mezi hráčem a hráčkou fotbalu, z čehož vyplývá, že hypotéza byla potvrzena.  Každé utkání sebou přináší pro hráče jakékoliv řady, jestli je to obranná, střední nebo útočná, jiné zastoupení těchto pohybových aktivit s míčem a bez míče. Záleží zde na mnoha faktorech. 

Hypotéza 5:

Srdeční frekvence na a nad úrovní ventilačního prahu bude u vybraných hráček

tvořit 15minut z celkové hrací doby. 

Hypotéza H5 byla potvrzena 

Pro pátou hypotézu jsem si vybral podíl pohybového zatížení na a nad úrovní ANP (ventilačního prahu) odvozeného ze srdeční frekvence měřených hráček v utkání a tyto výsledky jsem komparoval s hodnotami Psotty (2003), který ve své publikaci toto zkoumal u hráčů fotbalu (adolescentů, hráčů první a druhé nejvyšší dorostenecké soutěže u nás), ale jak sám uvádí, pouze v utkání o délce trvání (80min.). Tato studie byla bohužel jediná svého druhu, se kterou jsme mohli naše výsledky porovnat. Jinou studii zabývající se stejným cílem, jsme v literatuře bohužel nezaregistrovali. Sledované a měřené čtyři hráčky měly absolvované zátěžové testy na UK FTVS, kde byl přesně stanoven jejich ANP.  Hypotéza se potvrdila, jelikož průměrná celková doba, kterou měřené hráčky strávily na a nad úrovní ANP, byla 36 minut z celkové doby utkání (92min.), což představuje v přepočtu na procenta 39%/utkání. A tento výsledek převýšil našich predikovaných 15 minut o 21 minut. 65 

 

V porovnání s hráči Psotty (2003), kteří se pohybovali na a nad úrovní ANP 27% z celkové doby utkání (80min.), to představuje po přepočtu na minuty přibližně 22 minut. Zde se musel brát zřetel na celkovou hrací dobu, která byla o 12 minut kratší než v případě našich hráček. Nejvíce se na celkovém průměrném výsledku podílela SSH-O, která jak v prvním, druhém poločase, tak i za celé utkání převýšila ostatní hráčky a sama se pohybovala na této měřené úrovni kolem 60 minut z celkové doby utkání, což je velice zajímavé. Může to být její vyšší úrovní trénovanosti nebo mohla být před i při zápase limitována nějakým onemocněním, ke kterému se nesvěřila. Domnívám se, že tento druhý důvod mohl hrát roli ve vyšší hodnotě velikosti SF a z toho vyplívající i celkovou dobu, ve které se daná hráčka na a nad úrovní ANP pohybovala. Nemyslím si, že to tento případ, jelikož se před každým zápasem dotazujeme všech hráček i individuálně, jestli mají nějaké zdravotní nebo někdy i psychické problémy. Tato hráčka si na žádné zdravotní ani psychické problémy nestěžovala nám trenérům před utkáním. Ani během utkání jsem na ní z pohledu trenéra nevypozoroval nějaké zvláštní druhy lokomoce nebo odlišnosti ve hře ve srovnání s předchozími utkáními a tréninky. Přikláním se spíše k prvnímu důvodu, že hráčka je na takové výkonnostní úrovni, že její organismus je schopen pracovat na této úrovni, tak dlouhou dobu. 

5.2

Závěr  Po celkovém srovnání všech naměřených a zpracovaných výsledků lze konstatovat, že

čtyři z pěti hypotéz, které jsme si stanovili, se potvrdili. Musím uznat, že jsem sám překvapen z tohoto konečného poměru.   Důležitým přístrojem, ze kterých vznikla řada výsledků, uvedená v této práci, byl sporrtester „Polar RS800“ a program „Polar ProTrainer 5™“ , pomocí kterého jsme mohli vyhodnocovat a pracovat s naměřenými hodnotami SF a EV. V současnosti jsou právě velice populárními mezi sportovci jak na nízké výkonnostní úrovni tak až po profesionální výkonnostní úroveň, kde si sami sportovci a jejich trenéři, mohou sledovat vnitřní odezvu organizmu ve formě SF i EV a podle toho si dále upravovat a řídit tréninkové procesy, pro co nejvyšší efektivitu. Sám jako trenér této možnosti využití sporttesterů pro nějaké činnosti v tréninku podporuji a užívám.  Tato práce byla určitě pro moji osobu přínosem, jak z teoretického pohledu, tak i z hlediska výstupů pro praxi. Dozvěděl jsem se totiž z různých literárních pramenů nové skutečnosti, i když většina literatury a i jiných zdrojů udává převážně informace týkající se mužského fotbalu. Ženské výsledky z fotbalu i celkové informace o ženské kopané jsou uváděny v současnosti jenom v malé míře a nízkém počtu publikací.  S podobnou prací hráček kopané na této výkonnostní úrovni, jsem se nikde nesetkal, pouze u Schubertové (2010), která prováděla studii na nižší výkonnostní úrovni hráček (III. České ligy žen) u nás. Ostatní studie a práce se týkali výhradně mužské kopané. Takže si myslím, že další články, studie, analýzy atd. o ženské kopané, by byly jedině přínosem a mohli by zvednout zájem lidí o ženskou kapanou a rozšířit základnu našich ženských družstev o nové hráčky a 66 

 

talenty. Pro trenéry budou zejména cenné teoretické poznatky z těchto výše uvedených pramenů. Jak už jsem se zmínil na konci hypotézy číslo 2, rozdíly ve výkonnosti hráček na různé soutěžní úrovni, když jsem komparoval hráčky Schubertové (2010), tak hraje z osobního pohledu důležitou roli, absolvování trenérských fotbalových licencí, jelikož v nichž se dozvídáme základní věci ohledně řízení a plánování tréninků, ze kterých by měla vyplynout vyšší výkonnostní úroveň hráček a hráčů. Z jiného pohledu se pozastavme a s tím i souhlasím a mohu ze své zkušenosti potvrdit, že oproti zahraničí ještě u nás není fotbal žen v takovém popředí a zájmu. Z toho plyne nižší finanční podpora od ČMFS, sponzorů ale i klubů, kterých je většina ženských týmů součástí, lépe řečeno spadá pod jejich vedení, ale velká většina finančních prostředků je odváděna do chlapecké a mužské části těchto oddílů. Další skutečností je i to, že jak hráčky tak ani trenéři nepobírají, ať už se jedná o jakoukoliv soutěž, od nejnižší až po u nás nejvyšší (I. Ligu žen), žádné nebo jenom minimální peněžní ohodnocení. Takže jak hráčky, vlastně amatérky a trenéři to dělají ve svém volném čase, ze své vlastní iniciativy a za to všem by jim mělo připadnout poděkování. Taky i z těchto důvodů se prozatím nemůžeme srovnávat se světovou špičku tohoto sportovního odvětví, i když se jí pomalu přibližujeme. Hráčky ze světové špičky se prosazují v zahraničních ligách (Německo, Švédsko, USA), kde v klubu působí jako profesionálky. Jsou klubem finančně ohodnoceny a fotbal mají jako zdroj živnosti. Mohou se tedy plně věnovat své profesi „fotbalistky“ a odvádět tak maximální výkony jak v trénincích, tak v zápasech. Jedinou a u nás v současnosti nejznámější profesionální hráčkou fotbalu je Pavlína Ščasná, která hraje nejvyšší švédskou fotbalovou ligu žen. 

                 

7.

LITERATURA 

ALI, A., FARRALLY, M. Recording soccer players´ heart rates during matches. Journal of Sports Sciences. 1991, vol. 9, pp. 183-189.  ASTRAND, P. O., RODAHL, K. Textbook of work fysiology. 1977, Mcgrawhill, New York.  67 

 

BANGSBO, J. The fysiology of soccer. Acta Physiol. Scand. 1994, vol. 151, Suppl. 619.  BUNC, V. Biokybernetický přístup k hodnocení reakce organismu na tělesné zatížení. Praha: VÚT UK. 1990. 368 s. ISBN 80-7066-214-X.  BUNC, V. Kondiční trénink a funkční zátěžová diagnostika ve fotbale. Fotbal a trénink. 2003, č. 1, str. 13-14.  BUNC, V., PSOTTA, R. Současný výzkum ve fotbale a tréninkové praxe. Fotbal a trénink. 2003, č. 2, str. 7-10.  BUZEK, M., BUNC, V. Objektivizace tréninkových zatížení v herním tréninku. Fotbal a trénink. 1996, č. 5, s. 14-18.  BUZEK, M. a kol. Trenér fotbalu „A“ UEFA licence /1. díl-obecné kapitoly/. 2007, Praha: Olympia.  CASPERSEN, CJ. ET AL. Physical activity, exercise, and physical fitness: Definitions and distinctions for health-related research. Public Health Reports. 1985, vol. 100, no. 2, pp. 126-131.  COHEN, J. Statistical power analysis for the behaviour sciences. 1977, New York : Academic Press.  COVELL, B. et al. Energy expenditure of young men during the weekend. Lancet, 1965, vol. 1, pp. 727-728.  DISHMAN, RK., WASHBURN, RA., SCHOELLER, DA. Measurement of physical activity. Quest. 2001, vol. 53, no. 3, pp. 295-309.  DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 2002, Praha: Olympia.  EUROFOTBAL.CZ. 2007. dostupné z: http://www.eurofotbal.cz/hraci.  FLORIDA-JAMES, G., REILLY, T. The physiological demands of Gaelic football. British Journal of Sports Medicine. 1995, vol. 29, pp. 41-45.  FÖHRENBACH, R., BUSCHMANN, J., ET AL. Schnelligkeit und Ausdauer bei Fussballspielern unterschieldlicher Spielklassen: In PSOTTA, R. a kol. Fotbal - kondiční trénink. 2006, Praha: Grada Publishing. ISBN 80-247-0821-3.  FOŘT, P. Laktát – teoretický základ a náměty pro praktické využití ve vrcholovém sportu. In VILIKUS, Z., BRANDEJSKÝ, P., NOVOTNÝ, V. Tělovýchovné lékařství. 2004, Praha: Karolinum.  FRANK, G. Fotbal 96 tréninkových programů. 2007, Praha: Grada.  HARRIES, M. Oxford textbook of sports medicine. In DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 2002, Praha: Olympia.  HAVLÍČKOVÁ, L. a kol. Fyziologie tělesné zátěže II, Speciální část 1. díl. 1993, Praha: 68 

 

Karolinum.  HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace.(druhé vydání). 2008, Praha: Portál.  HOŠEK, P., VOTÍK, J. Sporttester v herním a kondičním tréninku. Fotbal a trénink. 2004, č. 1, str. 26-29.  HOWLEY, ET. Type of activity: Resistance, aerobic and leisure versus occupational physical activity. Medicine and Science in Sports and Excersise. 2001, vol. 33, pp. 364-369.  CHOUTKA, M. Studium struktury sportovních výkonů. 1976, Praha: UK.  CHOUTKA, M. Moderní kopaná. 1970, Praha: Olympia.  JÁNSKÝ, L. Fyziologie adaptací: In DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 2002, Praha: Olympia.  JØRGENSEN, T., ET AL. Position statement: Testing physical condition in a population – how good are the methods? European Journal of Sport Science. 2009, vol. 9, no. 5, pp. 257-267.  KOHLÍKOVÁ, E. Fyziologie člověka. 2004, Praha: UK.  KOLATH, E. Fotbal – technika a taktika hry. 2006, Praha: Grada.  LOTHIAN, F., FARRALLY, MR. A comparison of metods for estimating oxygen uptake during intermittent excersise. J. Sports Sci. 1995, vol. 13, no. 6, pp. 491-497.  MÁČEK, M., VÁVRA, J. Fyziologie a patofyziologie tělesné zátěže. 1988, Praha: Avicenum.  MARTINEZ, V. Physical and psychosocial characteristics of female football players. Unpublished study. 2010. FIFA U-20 Women's World Cup – workshop.  MOHR, M., ET AL. Match performance of high-standard soccer players with special reference to development of fatigue. Journal of Sports Sciences. 2003, vol. 21, pp. 439–449.  MOHR, M., KRUSTRUP, P., BANSGBO, J. Match performance of high-standarrd soccer players with special reference to development of fatigue. J. Sportts Sci. 2003, vol. 21, No 7, p. 519 – 528.  NAVARA, M., BUZEK, M., ONDŘEJ, O. Kopaná (teorie a didaktika). 1986, Praha: SPN.  PSOTTA, R. Co je specifický kondiční trénink ve fotbale? Fotbal a trénink. 2003, č. 1, s. 25-28.  PSOTTA, R., a kol. Fotbal - kondiční trénink. 2006, Praha: Grada Publishing. 220 s. ISBN 80-247-0821-3.  PSOTTA, R. Analýza intermitentní pohybové aktivity. 2003, Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0692-5.  69 

 

REILLY, T. Science and soccer. 1st ed. 1996. London:E & FN Spon, p. 75.   REILLY, T., SECHCER, N., AT AL. Physiology of sports: In PSOTTA, R. a kol. Fotbal kondiční trénink. Praha: Grada Publishing, 2006. 220 s. ISBN 80-247-0821-3.  RHODE, H. C., ESPERSEN, T. Work intensuty during soccer traininkg and match play. In. BUZEK, M. a kol. Trenér fotbalu „A“ UEFA licence /1. díl-obecné kapitoly/. 2007, Praha: Olympia.  ROTMAN, I. Anaerobní práh (I.) Teor. Praxe těl. Vých. 1985, vol. 33, s. 616-623.   SELIGER, V., CHOUTKA, M, Fyziologie sportovní výkonnosti. 1982, Praha: Olympia.  SHEPARD, R. J. Biology and medicine of soccer: An update. J. Sports Sci. 1999, vol. 17, p. 757 – 786.  SCHUBERTOVÁ, M. Velikost pohybového zatížení žen ve fotbale z hlediska hráčských funkcí a následná komparace s hodnotami mužů. 2010. Bakalářská práce. Praha: UK FTVS.   SÜSS, V., BUCHTEL, J. a kol. Hodnocení herního výkonu ve sportovních hrách. 2009, Praha: Karolinum.  VAN GOOL, D. et al. The physiological load imposed on soccer players during real match-play. In: Reilly, T. et al. (ed.) Science and Football. 1988. London: E & EF Spon, pp. 51–59.  VERHEIEN, R. Conditioning for soccer. Spring City: Reedswain Videos and Books: In PSOTTA, R. a kol. Fotbal - kondiční trénink. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-0821-3.  VILIKUS, Z., BRANDEJSKÝ, P., NOVOTNÝ, V. Tělovýchovné lékařství. 2004, Praha: Karolinum.  VOTÍK, J. Trenér fotbalu „B“ UEFA licence. 2. vyd. 2005, Praha: Olympia.  VOTÍK, J., ZALABÁK, J. Trenér fotbalu „C“ licence. 2007, Praha: Olympia.  WILLIAMS, C. Metabolic aspects of exercise: In REILLY, T. (ed.) Physiology of sports. 1st ed. 1990, London: E & FN Spon.  WILMORE, J. H., COSTILL, D. L. Physiological basis of the conditioning process: In PSOTTA, R. a kol. Fotbal - kondiční trénink. Praha: Grada Publishing, 2006. 220 s. ISBN 80-247-0821-3. 

 

70 

 

   

71