UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola

ZÁVĚREČNÁ PRÁCE Metodická doporučení pro komunikaci s rodiči hráčů v ledním hokeji

Vypracoval:

Mgr. Jiří Kovka

Vedoucí práce:

PhDr. Zdeněk Vojta

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou práci vypracoval samostatně a uvedl veškeré literární prameny, které byly během této práce použity. Zároveň souhlasím se zveřejněním této práce jak v tištěné, tak v elektronické podobě. V Karlových Varech dne: 30. 3. 2015

------------------Mgr. Jiří Kovka

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval panu PhDr. Zdeňku Vojtovi za odborné vedení a podporu při tvorbě závěrečné práce a za mnoho podnětných informací týkajících se zvolené problematiky.

Svoluji k zapůjčení své závěrečné práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení: Poznámka:

Číslo obč. průkazu:

Datum vypůjčení:

Obsah 1

ÚVOD ....................................................................................................................... 6

2

CÍLE A ÚKOLY ....................................................................................................... 7

3

2.1

Cíle ..................................................................................................................... 7

2.2

Úkoly .................................................................................................................. 7

TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE ................................................................ 8 3.1

3.1.1

Neverbální komunikace ............................................................................ 10

3.1.2

Verbální komunikace ................................................................................ 14

3.2

Analýza současného stavu................................................................................ 19

3.2.1

Počet registrovaných hráčů ....................................................................... 19

3.2.2

Projekty ČSLH pro mládež ....................................................................... 21

3.3

4

Komunikace ....................................................................................................... 8

Specifika ledního hokeje v českých podmínkách ............................................ 27

3.3.1

Agrese ve sportu ....................................................................................... 27

3.3.2

Ambice rodičů........................................................................................... 29

3.3.3

Finanční náročnost .................................................................................... 31

PRAKTICKÁ ČÁST .............................................................................................. 38 4.1

Metodologické nástroje .................................................................................... 38

4.1.1 4.2

5

Dotazníkové šetření .................................................................................. 38

Vyhodnocení dotazníků a pojmenování problémů .......................................... 39

4.2.1

Dotazník určený pro zástupce klubů ......................................................... 39

4.2.2

Dotazník určený pro rodiče hráčů ............................................................. 47

DISKUSE................................................................................................................ 51 5.1

Vlastní návrhy na řešení problémových oblastí ............................................... 51

6

METODICKÁ DOPORUČENÍ PRO KLUBY LEDNÍHO HOKEJE ................... 53

7

ZÁVĚR ................................................................................................................... 55

8

SEZNAM TABULEK A GRAFŮ .......................................................................... 56

9

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 57

1 ÚVOD Lední hokej je jedním z nejstarších a zároveň nejpopulárnějších kolektivních sportů na světě. V České republice má historicky velkou tradici. Lední hokej se u nás proslavil nejen výbornými výsledky reprezentačních družstev, ale stejně tak propracovanou a v dřívější době doslova nadčasovou metodikou. V posledním desetiletí se však úspěchy na mezistátní úrovni dostavují jen sporadicky. Celé hokejové hnutí prochází posledních několik roků nutnou transformací, zdokonalují se tréninkové postupy a metody, postupně se zavádí nové trendy. Můžeme nalézt všemožnou literaturu související s rozvojem dovedností, schopností, ale materiál týkající se práce s rodiči je jen velmi těžko dohledatelný. Bohužel i společnost v České republice prochází určitou proměnou, na kterou je třeba reagovat, což se dle mého subjektivního pohledu neděje. Motivace, očekávání a jiné faktory rodičů hráčů z osmdesátých let se diametrálně liší od současných. Tato práce se snaží podívat se na opomíjenou stránku rozvoje mladých sportovců, kterou představuje práce s rodiči. Je zapotřebí si dále uvědomit, že trenéři se podílejí na rozvoji mladých sportovců jen z malé části a z toho mluvíme zejména o rozvoji pohybovém a v pozdějším věku taktickém. Krom hráčů samotných mají největší podíl na výchově samozřejmě zákonní zástupci. Ti v každém případě stojí za úspěšným, či neúspěšným sportovcem.

6

2 CÍLE A ÚKOLY 2.1

Cíle

Hlavním cílem této práce je vytvořit metodická doporučení pro hokejové kluby v rámci České republiky. Dílčím cílem je analýza vytvořených dotazníků pro kluby a pro rodiče, které budou podkladem pro sestavení metodické řady.

2.2

Úkoly

Pro splnění cíle jsem si stanovil tyto úkoly: 1.

Prostudování literatury zabývající se komunikací.

2.

Vytvoření teoretické části práce.

3.

Vytvoření dotazníku určeného pro hokejové kluby.

4.

Vytvoření dotazníku pro rodiče.

5.

Shromáždění a vyhodnocení nasbíraných dat.

6.

Analýza současné problémové oblasti.

7.

Navržení řešení problémových oblastí v komunikaci pro kluby LH.

7

3 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE 3.1

Komunikace

Definicí mezilidské komunikace existuje celá řada. Obecně ji lze chápat jako vzájemnou výměnu informací a projevů. Samotné slovo komunikace je latinského původu. „V latině se slovesem communicare rozumí communem reddere – učiniti společným. … Hlubší význam komunikace vyjadřuje latinská věta „communicare est multum dare“ – komunikovat znamená mnoho dávat“ (Křivohlavý, 1986, str. 98–99). V komunikačním procesu, jehož podstatou je interakce, však společnou účast spojujeme nejen s dáváním, ale i s přijímáním. Dle Konečné (2009) mezi základní charakteristiky mezilidské komunikace patří její nevyhnutelnost, neopakovatelnost a nevratnost. Princip nevyhnutelnosti vychází z předpokladu, že mezi lidmi ve vzájemném kontaktu dochází ke komunikaci vždy, neboť i mlčením či omezením pohybu vyjadřují určité sdělení. Lidé jsou osobnosti jedinečné, díky čemuž se i komunikační situace stávají neopakovatelnými. Jejich vyslaná sdělení jsou navíc nevratná – jejich účinek může být buď zmírněn, či zesílen, nikoli však vrácen. Proces komunikace probíhá v rámci čtyř základních oblastí (Konečná, 2009). Vzájemná výměna informací a projevů mezi lidmi je označována jako interpersonální komunikace. Jedinec však může komunikovat i se sebou samým, v takovém případě se hovoří o komunikaci intrapersonální. Výměna informací v rámci rodiny, zájmového sdružení či pracovního kolektivu se označuje jako komunikace v malých skupinách. Snahy komunikace veřejné se pak soustředí na větší počet lidí. Komunikační proces je tvořen několika základními pilíři, které na sebe navzájem působí. Hlavními aktéry komunikace jsou mluvčí neboli komunikátor a posluchač čili komunikant. Soubor zakódovaných informací, které jsou vysílány a přijímány mezi komunikátorem a komunikantem v komunikačním procesu, se označuje jako komuniké. Komuniké může mít podobu verbálního sdělení nebo neverbálních projevů. V současné době je komunikace považována za proces transakční, jehož podstata spočívá v tom, že zúčastněné osoby jsou zároveň komunikátory i komunikanty (Konečná, 2009). K tomu, aby došlo k úspěšnému přenosu informací, je zapotřebí zvolit vhodný znakový systém – kód, jehož pravidla jsou známa oběma účastníkům komunikace. 8

Nejčastěji uplatňovaným znakovým systémem v lidské komunikaci je jazyk, který je považován za nejdokonalejší dorozumívací prostředek. K dorozumívání se však využívají i jiné znakové systémy, např. Morseova abeceda, dopravní značky, světelná signalizace apod. (Paulík, 2007). Vysílaná sdělení jsou přenášena komunikačními kanály, které se pojí se smyslovými orgány člověka. Dle Konečné (2009) se na procesu komunikace podílí několik komunikačních kanálů souběžně. Při přenosu verbálních signálů se v procesu komunikace zapojuje kanál hlasový, v případě signálů neverbálních lze vnímat gesta, pachy, dotyky, čímž je zapojen kanál zrakový, čichový či hmatový. Účinnost komunikace bývá ovlivňována faktory, které proces doprovází a narušují, tzv. komunikačními šumy. Tyto šumy mohou vznikat na straně odesílatele, respektive příjemce, nebo mohou pocházet z jiných zdrojů. Mezi základní typy rušivých vlivů Vymětal (2008) řadí šumy fyzické, typickým příkladem může být hluk nebo výpadky telekomunikační sítě, dále pak šumy fyziologické (vada smyslového orgánu, ztráta paměti, hlad), psychologické (předpojatost, extrémní emoce) a šumy sémantické (slang, odborná terminologie apod.). Proces komunikace je možné rozčlenit do několika fází a popsat následujícím způsobem. Na počátku stojí vznik myšlenky, která je následně zakódována do slov, znaků či pohybů a přenesena směrem od komunikátora ke komunikantovi. Přenos komunikačním médiem je zatížen určitým šumem. Po přijetí symbolů posluchačem dochází prostřednictvím interpretace k jejich dekódování, což má za následek vyvolání určité akce ze strany příjemce. Komunikační proces je považován za úspěšný, pokud příjemce získá dekódováním totéž sdělení, které odesílatel zakódoval (Vymětal, 2008). Celý proces komunikace je ovlivňován souvislostmi, ve kterých se odehrává a která mohou zcela změnit význam sdělení. Jejich znalost je proto pro pochopení smyslu sdělení zásadní. Konečná (2009) uvádí čtyři základní roviny kontextu. Rovina fyzická představuje prostředí, ve kterém se účastníci komunikace nacházejí. V kulturní rovině se odráží přesvědčení, životní styl a hodnotová orientace komunikujících partnerů. Jejich vzájemné vnímání se pak projevuje v rovině sociálně-psychologické. Posloupnost jednotlivých sdělení je obsažena v rovině časové. Paulík (2007) dále zmiňuje

například

věk

účastníků,

jejich

předchozí

zkušenosti

i

aktuální

psychosomatický stav. Všechny tyto roviny kontextu komunikace se vzájemně ovlivňují. 9

Každý komunikační proces je motivovaný, tzn. že má svůj konkrétní cíl. Pět základních komunikačních záměrů zahrnuje získávání znalostí o sobě, o druhých či o světě, dále pak vytváření vztahů s druhými, pomáhání druhým či jejich ovlivňování a v neposlední řadě také hraní si. Tyto komunikační cíle mohou být různě kombinovány nebo střídány, neboť komunikace je procesem velice komplexním (Konečná, 2009). K tomu, aby byl komunikační proces účinný, je možné přispět i dodržováním jednoduchých pravidel (Konečná, 2009). Každý člověk je jedinečný a světu kolem sebe přisuzuje svůj osobitý význam, a proto je během komunikace nezbytné, naučit se komunikačního partnera respektovat, vážit si jeho názorů a zároveň se vůči němu snažit zaujmout empatický přístup a vžít se do jeho situace. Komunikační partneři by měli být sami sebou a usilovat o pravdivost a autenticitu sdělení. Jen takovým způsobem lze vybudovat vztah založený na otevřenosti a vzájemné důvěře. Mezilidskou komunikaci je možné rozdělit dle několika hledisek. Za základní druhy sociální komunikace lze považovat komunikaci ústní, písemnou a vizuální. Z hlediska použití komunikačních prostředků se komunikace dělí na verbální, neverbální a na komunikaci realizovanou činy (Vymětal, 2008).

3.1.1 Neverbální komunikace Mimoslovní projevy, jak uvádí Křivohlavý (1986), se v ontogenezi člověka objevují dříve než slovní projevy. „Nonverbální komunikace měla též prioritu ve fylogenezi, tj. ve vývoji lidstva. Je i základní formou komunikace se zvířaty a mezi zvířaty“ (Křivohlavý, 1986, str. 104). Neverbální komunikací se tedy rozumí výměna informací mezi komunikujícími partnery jinými komunikačními prostředky než slovy. Jedná se o velmi pestrý sdělovací způsob, zahrnující veškeré tělesné projevy a komunikaci prostřednictvím předmětů. Zajímavostí jsou i výsledky výzkumu vedeného americkým profesorem psychologie A. Mehrabianem, ze kterého vyplývá, že až 93 % informací v komunikačním procesu je získáváno mimoslovně (Konečná, 2009). Jeden ze způsobů neverbální komunikace představuje mimika neboli sdělování výrazy obličeje. Obličej je, dle slov Křivohlavého (1986), považován za jeden z nejbohatších sdělovačů neverbálních zpráv. Stahováním svalů obličeje dochází k vyjadřování citů a emocionálních stavů. V horní části obličeje – v oblasti čela – se nejčastěji projevují těžké subjektivní stavy, zatímco záležitostí dolní části obličeje je 10

především smích a úsměv. Podle Konečné (2009) jsou mimické projevy relativně nejsnadněji „čitelné“ a napodobitelné, lze se však naučit i řadu mimických technik, které umožňují některé emoce vědomě zdůraznit nebo naopak skrýt. Jako samostatná kapitola neverbální komunikace je pro svou obsažnost vydělována oblast očí. Jak uvádí Křivohlavý (1986), oči jsou tím nejdůležitějším, co je z hlediska neverbální komunikace možno v obličeji pozorovat. Kromě pohybů oční koule a průměru očních zornic lze zkoumat i pohyby svalů formujících bezprostřední oční okolí, včetně očních víček a obočí, a příslušné partie kořene nosu. Pohledy z očí do očí představují emocionálně mimořádně nabitý kontakt. „Psychology při studiu kontaktu očí dvou osob zajímá v prvé řadě, jak daleko jsou oba partneři od sebe, kdo se první díval do partie očí toho druhého, kdo dříve „ucukl“ a podíval se mimo, jak dlouho tento kontakt trval, kdy před tím a kdy po tom došlo k podobnému kontaktu a jakého byl rázu, s jakou četností se tento druh dívání vyskytuje v různých situacích, při různých vztazích mezi lidmi atp.“ (Křivohlavý, 1986, str. 114). Z řeči pohledů lze vyčíst míru sebedůvěry komunikujících, jejich způsob myšlení či jejich vzájemný vztah. „V rámci každé kultury existují nepsaná pravidla, která určují vhodnou délku očního kontaktu. V našich kulturních podmínkách je považován za „přiměřený oční kontakt,“ tj. pohled „z očí do očí“ vnímaný druhým komunikujícím partnerem jako příjemný, pohled trvající přibližně 3 vteřiny“ (Konečná, 2009, str. 87). Kratší oční kontakt může být vykládán jako nezájem nebo malá sebedůvěra, naopak delší oční kontakt může být považován za nepřátelský a manipulativní. Dalším projevem neverbální komunikace je gestika, která je se svými 700 000 jednoznačně rozlišitelnými polohami rukou a paží považována za nejstarší formu komunikace vůbec. Používání gest ke zjednodušení a názornosti verbální komunikace je však podmíněno kulturním prostředím, neboť stejné gesto může mít v různých zemích odlišný význam. Gesta nejčastěji slouží ke zdůraznění verbálního projevu, k vyjádření emocí komunikujícího, ke koordinaci komunikace či ke zvládání emocí během komunikace (Konečná, 2009). Otázkami fyzické vzdálenosti lidí v sociální interakci se zabývá proxemika. Přiblížení či vzdálení komunikujících partnerů v horizontální rovině, případně převýšení ve vertikální rovině, vymezuje jejich vzájemný vztah ve smyslu sympatie a antipatie nebo nadřízenosti a podřízenosti. Konečná (2009) uvádí čtyři zóny pohybu při komunikaci. Za intimní zónu, která představuje ochranný prostor jedince využívaný pro 11

komunikaci s nejbližšími osobami, se v našich kulturních podmínkách považuje vzdálenost do 50 centimetrů. Překročení této vzdálenosti může v některých jedincích vyvolat negativní reakce. Pro přátelskou komunikaci je nejvhodnější osobní zóna vymezená ve vzdálenosti od 50 centimetrů do 1,5 metru. Dostatečný odstup pro formálnější komunikaci s cizími lidmi pak poskytuje zóna sociální, tj. vzdálenost 1,5 metru až 3 metry. Veřejná zóna, definovaná vzdáleností nad 3 metry, dává komunikujícím osobám možnost obrany i úniku a nejčastěji se využívá při komunikaci s větší skupinou posluchačů. Uvedené vzdálenosti jsou však pouze orientační, neboť důležitou roli hrají také kulturní zvyklosti, pohlaví, věk či osobnostní rysy komunikujících. Při setkání dvou jedinců lze pozorovat nejen, jak jsou od sebe vzdáleni, ale i jak se vzájemně dotýkají. Doteková komunikace se nazývá haptika a představuje pravděpodobně jednu z nejprimitivnějších forem neverbální komunikace (Konečná, 2009). Každý jedinec má vlastní hranici, kdy a jaké doteky jsou pro něj přijatelné. Vyhýbání se vzájemným dotekům souvisí s obavou z komunikace. Prostřednictvím doteků lze vyjádřit pozitivní emoce, hravost, lze jimi ovládat chování druhých, provádět naučený rituál, například pozdrav, či mohou mít zcela funkční charakter (Konečná, 2009). I haptický kontakt bývá silně ovlivněn kulturním prostředím (Konečná, 2009). Jako další formu neverbální komunikace lze označit posturiku neboli sdělování fyzickým postojem. Pózu vytváří poloha rukou a nohou, vzájemná poloha trupu, končetin a hlavy. Jak uvádí Konečná (2009), komunikující jedinci mohou vůči sobě zaujímat vstřícné, nebo naopak bariérové projevy. Za vstřícný projev lze považovat například uvolněný postoj či naklonění hlavy, naproti tomu překřížení končetin, odklon stranou apod. je projevem nezájmu nebo nesouhlasu. Relativně samostatnou oblast studia, zabývající se studiem pohybů rukou a nohou, změnou poloh těl atp., představuje kineziologie. Konečná (2009) jmenuje čtyři základní druhy pohybů – přiblížení, oddálení, rozšíření či zmenšení. Významným signálem osobnosti v komunikaci je její schopnost zacházet s časem, tzn. jak jej organizuje a jak na něj reaguje. Tento úsek neverbální komunikace označuje Konečná (2009) termínem chronemika. V konkrétních situacích se může jednat o snahu protahovat či naopak zestručnit rozhovor, ale například i o dochvilnost. Zvláštní oblastí, často zahrnovanou do neverbální komunikace, je grafologie, která zkoumá grafický projev pisatele jako odraz jeho psychických vlastností a stavu. 12

Lze z něj například posoudit temperament, pracovní výkonnost, inteligenci či pisatelovu schopnost empatie. Validita grafologie bývá uváděna kolem 80 % (Vymětal, 2008). Dalším okruhem neverbální komunikace je komunikace prostřednictvím předmětů. Konečná (2009) mezi tyto předměty zahrnuje barvy, oblečení, vůně, dary a design prostředí. Úloha barev v životě člověka je významná zejména z hlediska jejich vlivu na lidskou psychiku (Konečná, 2009). Některé barvy mohou působit spíše uklidňujícím dojmem, jiné naopak povzbuzujícím. Interpretace jejich symbolického významu se však může u různých národních kultur výrazně lišit, což může být zdrojem konfliktních situací. Signály jsou vysílány i prostřednictvím zvoleného stylu oblékání, včetně šperků a jiných doplňků, například snubního prstenu. Křivohlavý (1986) v tomto ohledu zmiňuje celkový vzhled a úpravu osob v sociální interakci, která zahrnuje čistotu těla i ošacení, ale také úpravu vlasů, vousů a kosmetickou úpravu u žen. Prozrazovány jsou tak informace týkající se osobnosti člověka, jeho hodnot, názorů či postojů. K identifikaci člověka mohou sloužit i specifické pachy, které vydává do svého okolí. V současné době bývá zvykem potlačovat nežádoucí tělesné pachy používáním různých parfémů, a zvyšovat tak atraktivitu pro své okolí. Další neverbální signál představují dárky, předávané při různých příležitostech. Společně se způsobem obdarování bývají vyjádřením míry náklonnosti či formálnosti vzájemného vztahu. Také způsob, jakým člověk upravuje prostředí, ve kterém se zdržuje, prozradí řadu informací o jeho osobnosti, hodnotovém systému, zájmech či o jeho vztahu k práci. Vědní obor, který tvoří přechod od neverbálních projevů k projevům verbálním a který se zabývá zvukovou stránkou slovního sdělení, se nazývá paralingvistika. Paralingvistika dle Konečné (2009) nezkoumá to, co je v komunikačním procesu sdělováno, nýbrž způsob, jakým je komuniké sdělováno. Mezi paralingvistické charakteristiky řeči patří především hlasitost, výška tónu, rychlost, objem, plynulost, intonace, ale také chyby v řeči, výslovnost, pomlky i frázování. Tyto paralingvistické složky akustického projevu zprostředkovávají emoce či mění obsah sdělení.

13

Prostřednictvím neverbální komunikace jsou sdělovány především city a emoce. Neverbální signály je možné považovat za pravdivé, neboť jsou vysílány a přijímány většinou podvědomě. „Řeč těla je vnímána jako „tiché poselství“ doplňující náš verbální projev. Tato poselství vnímáme intuitivně a jejich význam si uvědomujeme přímo pouze zřídka“ (Konečná, 2009, str. 97). Neverbální sdělení však mohou dávat možnost různé interpretace. Odlišnosti ve výkladu mohou být národnostní, rasové či kulturní povahy, mohou být způsobeny rozdílnou výchovou, ovlivněné věkem, pohlavím či osobnostními rysy komunikujících. Znalost zákonitostí neverbálních projevů proto jednoznačně přispívá k pozitivnímu průběhu celého komunikačního procesu.

3.1.2 Verbální komunikace Za nejvyspělejší formu sociální komunikace, jak uvádí ve své publikaci Křivohlavý (1988) je považována řeč, kterou lze definovat jako schopnost určitého společenství dorozumívat se určitým jazykem. Ve srovnání s neverbálním způsobem komunikace má řeč menší schopnost sdělování citů a emocí, je však přesnější a jednoznačnější. Verbální komunikace je mezioborovým pojmem, v širším pojetí se do této kategorie řadí komunikace ústní i písemná, přímá nebo zprostředkovaná, živá nebo reprodukovaná (Vymětal, 2008). Ústní verbální komunikace, které bude věnována převážná pozornost v této kapitole, skýtá řadu výhod. Především je pružná a časově úspornější, poskytuje prostor pro bezprostřední zpětnou vazbu, je doprovázená neverbálními a emočními signály a existuje zde zvýšená pravděpodobnost porozumění mezi účastníky. Mezi nevýhody lze dle Vymětala (2008) zařadit vliv komunikačních šumů a bariér a v případě komunikace zprostředkované též možnost určité deformace sdělení. Nejčastějšími formami ústní komunikace jsou rozhovor a prezentace. Oproti tomu komunikace písemná umožňuje trvalé uchování sdělených informací, které mohou být i složitějšího charakteru, a poskytuje příjemci více času na odpověď. Zároveň je však časově náročnější a neumožňuje bezprostřední změnu názorů a postojů. Písemná komunikace může být zprostředkována formou rukopisu, strojopisu

14

nebo na počítači a mít podobu korespondence, odborné publikace, vizitky, plakátu apod. (Vymětal, 2008). Ve verbální komunikaci se obvykle rozeznávají dvě komunikační roviny – racionální a emocionální. Z hlediska formy lze rozlišit verbální komunikaci formální a neformální. Existuje také celá řada komunikačních stylů např. konverzační, vyjednávací, operativní. Rozdíly mezi těmito rovinami, druhy a styly jsou dány především účelem komunikace (Vymětal, 2008). K tomu, aby byla verbální komunikace úspěšná, je dle Konečné (2009) zapotřebí, aby si obě strany komunikace osvojily určité zásady. Prvním krokem komunikátora, před vysláním samotného sdělení, by mělo být ujasnění si jeho obsahu a cíle a poté upoutání komunikantovy pozornosti. Během hovoru je vhodné zařazovat aktivační signály jako oslovení, informace sdělovat v logickém sledu a po částech, mluvit srozumitelně, používat správné jazykové struktury. Mezi další obecná doporučení lze zařadit také udržování přiměřeného očního kontaktu, práci s hlasem, zařazování mimických projevů a vyvarování se přílišných gest. V neposlední řadě je nutné mít na paměti jedinečnost komunikantovy osobnosti a respektovat jeho kulturní původ. Komunikátor by měl být schopen poskytnout svému partnerovi prostor pro zpětnou vazbu, aktivně naslouchat a přijmout partnerovu reakci. Naproti tomu komunikant by měl komunikátora průběžně informovat o tom, jak chápe obsah a kontext vysílaného sdělení, snažit se soustředit a eliminovat rušivé elementy a nemluvit paralelně.

Rozhovor Nejčastější formou interpersonální komunikace je rozhovor. Rozhovor se odehrává mezi dvěma nebo více účastníky, může mít formální nebo neformální charakter a obvykle je realizován formou otázek a odpovědí. Výhodou rozhovoru je skutečnost, že získané sdělení je obohacené o neverbální a emoční signály a poskytuje prostor pro okamžitou zpětnou vazbu (Vymětal, 2008). Zatímco pro neformální rozhovor je charakteristická jistá míra improvizace, formální rozhovor dle Vymětala (2008) obvykle klade nároky na přípravu. Nejdůležitější přípravnou fází rozhovoru je jeho plánování, při němž je stanoven jeho cíl a získány potřebné informace. Poté, co tazatel rozhovor zahájí a navodí žádoucí 15

atmosféru, má v hlavní části rozhovoru právo usměrňovat téma rozhovoru a podněcovat tázaného k aktivní účasti vhodně zvolenými otázkami. Po ukončení rozhovoru, které by nemělo postrádat rekapitulaci a poděkování partnerovi, dochází k vyhodnocení jeho průběhu, a to jak ze strany tazatele, tak ze strany tázaného. V praxi je možné setkat se s celou řadou různých obměn rozhovoru, například se může jednat o rozhovor konverzační, pracovní, vyprávěcí, či telefonický, z nichž každý má svá specifika, svůj cíl a vyžaduje i odlišný přístup (Vymětal, 2008). Za nejkvalitnější formu rozhovoru je podle Vymětala (2008) považován dialog. Účastníci dialogu mají zcela rovnoprávné postavení, aktivně se podílí na společném díle a jeden druhému poskytují zpětnou vazbu. Charakteristickým rysem je střídání rolí mluvčího a posluchače. Dialog je zaměřen na určitý cíl, který určuje směr a strukturu rozhovoru. K jeho dosažení je kromě věcné argumentace zapotřebí také chápání postojů partnera, ochota ke kompromisu a aktivní naslouchání. V dialogu dochází k vzájemnému ovlivňování jeho účastníků, odráží se v něm jejich vzájemné vztahy, které se během komunikace vyvíjejí a mění.

Kladení otázek V rámci dobře vedeného rozhovoru je vzhledem ke sledovanému cíli důležité dokázat klást správné otázky. „Získat od partnera požadovanou myšlenku, informaci nebo sdělení otázkou je umění, které je nutné neustále rozvíjet, zdokonalovat a procvičovat. Vhodně položená otázka rozhoduje podstatnou měrou o kvalitě, úplnost, správnosti i celkové informační a vypovídací hodnotě odpovědi“ (Vymětal, 2008, str. 118). Konečná (2009) uvádí několik typů otázek. První skupinu tvoří otázky otevřené a uzavřené. Otevřené otázky, uvozené zpravidla tázacími zájmeny nebo příslovci, dávají dotazovanému volnost v obsahu poskytnuté odpovědi. Naopak otázky uzavřené limitují tázaného v odpovědi nabízením výběru z několika alternativ, případně vybízí k jednoslovné kladné či záporné odpovědi. Do další skupiny lze zařadit otázky primární, které slouží především k navození tématu rozhovoru, a otázky prošetřovací, které umožňují další rozvedení dané problematiky. Oba typy otázek by přitom měly zůstat v rovnováze, aby rozhovor nepůsobil příliš povrchním dojmem. 16

Otázky mohou být také přímé, tj. vyžadující jednoznačné a konkrétní odpovědi. Větší volnost při výběru odpovědi pak komunikantovi poskytují otázky nepřímé. Konečná (2009) zdůrazňuje, že používání zejména tohoto typu otázek je podmíněno kulturním prostředím, ze kterého komunikující pocházejí, neboť v některých zemích je pokládání přímých otázek považováno za nekultivované, zatímco v jiných zemích je zcela běžné. V neposlední řadě proti sobě stojí otázky neutrální, které nevyžadují specifickou odpověď a spíše rozvádí téma hovoru, a otázky předpojaté, které lze považovat za manipulační, neboť jejich cílem bývá získání předem určené odpovědi. Jak shrnuje Vymětal (2008), odpovědnost za výsledek dotazování má tazatel i dotazovaný. Tazatel by si měl své otázky předem promyslet a postupovat od otázek primárních, otevřených přes rozvíjející až k otázkám uzavřeným. Zároveň by měl dodržovat téma dotazování, nepřerušovat dotazovaného a obměňovat formu otázek. Naproti tomu dotazovaný by se měl snažit o jasné, věcné a pravdivé odpovědi.

Naslouchání Jednou ze základních součástí komunikačního procesu je poslouchání. Odborná literatura uvádí, že podíl poslouchání na procesu komunikace tvoří 45 až 53 %, zároveň se však odhaduje, že až 80 % populace poslouchat neumí (Vymětal, 2008). Poslouchání je složitý proces, jehož nejvyšším stupněm je aktivní naslouchání. Jak již sám název napovídá, nejedná se o pouhé pasivní poslouchání. Pro naslouchání je charakteristické především aktivní zapojení aktérů komunikace (Konečná, 2009). „Cílem aktivního a efektivního naslouchání je získat maximum informací, maximálně pochopit sdělované ve všech prezentovaných souvislostech a poskytnout odpovídající zpětnou vazbu“ (Vymětal, 2008, str. 49). Naslouchat svému partnerovi je nezbytné i v případě, že posluchač s partnerovým sdělením nesouhlasí. Konečná (2009) proces naslouchání rozděluje do pěti základních fází. První fázi představuje příjem zvukových signálů vyslaných komunikátorem. Po jejich přijetí dochází dešifrováním obsahu vyslaného sdělení k pochopení signálů. Poté je sdělení uloženo do paměti a následně vyhodnoceno. Poslední fází naslouchání je reakce na získaný podnět. V době, kdy komunikátor své sdělení ještě vysílá, vzniká prvotní vnitřní

17

reakce. Po ukončení sdělení dochází ke zpětné vazbě, která by měla být reakcí obsáhlejší a zahrnovat verbální i neverbální projevy k vyslanému komuniké. K tomu, aby bylo naslouchání efektivní, mělo by dle Konečné (2009) splňovat několik zásadních kritérií. Především by mělo být empatické. „Pokud chceme správně dekódovat myšlenky našeho komunikujícího partnera a pochopit jeho sdělení, je potřeba „podívat se na věc jeho očima“, tzn. vcítit se do jeho situace“ (Konečná, 2009, str. 72). V některých případech je však vhodné zvolit spíše objektivní způsob naslouchání, což znamená pokusit se získat všechna dostupná data k danému problému a nestranně je posoudit. Předpokladem pro porozumění obsahu sdělení je také nezaujatý přístup a kritické

naslouchání,

které

se

vyvaruje

vyvozování

předčasných

závěrů,

zjednodušování či vytrhávání určitých informací z kontextu. Nezbytnou součást procesu efektivního naslouchání představuje aktivní přístup, umožňující posluchači ověřit si správnost pochopení obsahu a mluvčímu možnost případně zpřesnit své sdělení. Touto technikou zpětné vazby je možné vyjádřit mluvčímu i svůj respekt a porozumění. Jak poznamenává Křivohlavý (1986), v mezilidském styku je možné setkat se nejen s uměním mluvit, ale i s uměním naslouchat. Efektivní naslouchání s sebou dle Konečné (2009) přináší řadu výhod. V prvé řadě zprostředkovává získávání nových poznatků o druhých lidech a o okolním světě. Naslouchání také pomáhá navazovat a udržovat vztahy s ostatními, pozitivně ovlivňovat postoje a chování druhých a v neposlední řadě umožňuje ostatním lidem pomáhat.

18

3.2

Analýza současného stavu

Jak již bylo zmíněno v úvodu, lední hokej je v České republice jedním z nejpopulárnějších sportů vůbec. Historicky je to nejúspěšnější kolektivní sport díky velkému zisku medailí na vrcholných akcích typu mistrovství světa či olympijské hry. Lední hokej ve své největší slávě produkoval hráče světové úrovně a ročně měl zastoupení v nejlepší lize světa, kanadsko-americké národní lize (NHL), v desítkách hráčů, kteří se povětšinou drželi na čele klubových statistik produktivity. Tato úspěšnost byla dána nadčasovou a velmi propracovanou metodikou. Naši hráči převyšovali soupeře zejména herním myšlením, ale zároveň neztráceli v ostatních dovednostech. Česká brankářská škola byla taktéž proslulá a v kombinaci s kvalitními hráči a výborným koučinkem se často dařilo reprezentačním družstvům vystoupat až na medailové příčky. Je s podivem, že tak početně malá země dokázala konkurovat velmocím jako je Rusko, Kanada nebo Spojené státy americké. Za poslední desetiletí se nám z různých důvodů nedaří produkovat špičkové hráče v takovém množství, a tudíž ani reprezentační výběry na všech úrovních nejsou schopny se měřit se současnou světovou špičkou. Po rozdělení Československa se vše začalo postupně transformovat, zrušily se fungující struktury, pozměnilo se financování školství a sportu, začalo vznikat mnoho nových a progresivních sportovních odvětví, která odlákala mnoho potenciálních hráčů. Výsledkem těchto změn bylo sestoupení reprezentace do osmnácti let ze skupiny A do první divize. Ostatní reprezentace se s vypětím všech sil udržely v A skupinách, ale myšlenky na příčky vítězů nahradily obavy ze sestupu. Český svaz ledního hokeje prošel výraznými změnami, stejně jako celé školství, pod které veškeré organizované sportování spadá. V současnosti je nastartováno několik zajímavých projektů, o kterých budeme hovořit v další části práce, stejně tak jako o specifikách českého prostředí.

3.2.1 Počet registrovaných hráčů Výchově mládeže se dle ČSLH (Český svaz ledního hokeje, ©2015) v České republice věnuje 138 klubů. Členská základna čítá okolo 110 000 registrovaných hráčů, z toho kolem 85 000 mužů. Žen je zaregistrováno asi 2600. Z toho jasně vyplývá, že se 19

hokeji věnuje něco méně než 22 500 mládežníků. Všichni registrovaní mají možnost bruslit na zhruba 150 krytých hřištích. Zásadní je porovnat údaje s čísly z jiných zemí, protože teprve takováto konfrontace vypovídá o práci s mladými hráči. Pro úplnost zde uvádím tabulku s počty mládežníků ve vybraných zemích (Pavlíček, 2013):

Kanada

446 543 mládežníků

USA

351 890

Rusko

63 156

Švédsko

47 968

Finsko

37 071

Česká republika

23 209

Německo

21 556 Tabulka 1 – Počty mládežníků v ledním hokeji ve vybraných zemích světa

Tabulka jasně ukazuje, že konfrontace s prvními dvěma místy je nereálná, ale i státy jako Švédsko a Finsko, které jsou počtem obyvatel České republice podobné, mají mnohem více mládežníků. Navíc je velmi zásadní fakt, že oproti českým hráčům prvně registrovaným kolem šestého roku věku, se např. ve Švédsku registrují hráči nejdříve v devíti letech. Je tedy prakticky nemožné určit základnu severských zemí, která je pravděpodobně oproti známým číslům několikanásobně početnější. V případě, že chceme konkurovat nejvyspělejším státům, musí kluby pracovat velmi efektivně, maximálně využívat vrozených dispozic a zároveň neztrácet ve fundamentálních dovednostech. Vedení ČSLH (Českého svazu ledního hokeje) zajisté dobře ví o nejakutnějších nedostatcích vychovávaných hráčů, ale aby se Česká republika udržela v kontaktu s nejlepšími, je nutné zlepšit i méně viditelné oblasti výchovy, mezi které bezpochyby práce s rodiči patří.

20

3.2.2 Projekty ČSLH pro mládež 3.2.2.1 Akademie ČSLH Hlavním projektem ČSLH je bezesporu projekt akademií, který Český svaz ledního hokeje spustil v březnu 2011. Na základě zkušeností, nových poznatků v oblasti tréninku a výchovy a informací z vyspělých hokejových zemí vytvořilo sportovní oddělení ČSLH systém pro komplexní rozvoj hráčů. Cílem projektu je výchova špičkového mládežnického hráče schopného konkurovat nejlepším hráčům ve světovém měřítku ve spojení s absolvováním středního vzdělání, popisují webové stránky ČSLH (Přerost, ©2015). Adepti hokejových akademií museli splnit řadu podmínek a předpisů, sahajících do naprostých detailů v zázemí klubu, ale i vybavení a personálního obsazení. Hlavním motivem je sjednocení tréninkového procesu, herního systému a zpětné vazby od trenérů, kteří jsou dotovaní z finančních prostředků ČSLH. Miroslav Přerost, vedoucí projektu akademií, dodává: „Hráči jsou daleko více monitorováni ze strany klubu v otázkách školního prospěchu, docházky a osobní disciplíny prostřednictvím speciálních klubových zástupců pro oblast školství. Je potřebou, aby se spolupráce se školami a rodiči i nadále prohlubovala“ (Přerost, ©2015). Na počátku projektu bylo 6 klubů (HC ČSOB POJIŠŤOVNA PARDUBICE, HC ENERGIE KARLOVY VARY, HC BÍLÍ TYGŘI LIBEREC, HC VÍTKOVICE STEEL, PIRÁTI CHOMUTOV a HC SPARTA PRAHA). V sezoně následující získaly statut Akademie ČSLH HC DUKLA JIHLAVA, HC LITVÍNOV a HC KOMETA BRNO. Od sezony 2013/14 přibyly také HC SLAVIA PRAHA a PSG ZLÍN (Přerost, ©2015). V současné době je několik dalších klubů v roli čekatelů na vstup do projektu akademií. „Projekt Akademií ČSLH je otevřený, takže v nadcházejících ročnících mohou statut získat další kluby, pokud o něj projeví zájem a splní stanovené podmínky. Stejně tak kluby, kterým byl již statut udělen, ho musí před každou další sezonou podle stanovených kritérií obhájit,“ uzavírá Miroslav Přerost (Přerost, ©2015).

21

3.2.2.2 Reprezentační smlouvy Na výchovu reprezentantů putuje mnoho finančních prostředků. Objem vynaložených peněz se navýšil ještě poté, co se ČSLH podařilo program radikálně přepracovat. Po delší odmlce se obnovila spolupráce s týmy na té nejvyšší úrovni a mladí reprezentanti se zase mohou měřit s hokejovou elitou ve svých ročnících. „Stát, stejně jako svaz vynakládají na přípravu mladých reprezentantů značné finanční prostředky, jejichž objem se v posledních letech neustále zvyšuje,“ uvedl v této souvislosti Tomáš Král, prezident ČSLH (Český svaz ledního hokeje, 2012). „Pro mládežnické výběry jsme vytvořili plně profesionální zázemí, vzrostly počty přípravných kempů, turnajů i utkání. Řada hráčů, kteří program od šestnácti let absolvovali, ovšem následně nemůže – většinou kvůli odchodu do zámořských juniorských soutěží – na mistrovství světa osmnáctiletých reprezentovat a prostředky vynaložené veřejnými rozpočty i svazem na státní reprezentaci tak neplní svůj účel. Jen před letošní sezónou tak opustilo reprezentaci do osmnácti let sedm hokejistů“ (Český svaz ledního hokeje, 2012). Tento krok představitelů svazu je více než pochopitelný. ČSLH investuje obrovské finanční prostředky do reprezentačního programu a chce mít své investice pod kontrolou do prvního vrcholu u mládežníků – mistrovství světa osmnáctiletých. Hráčské smlouvy podepisují hráči nominovaní na reprezentační akce šestnáctiletých a sedmnáctiletých. Smlouva zaniká koncem kalendářního roku, kdy se hráč stává plnoletým. ČSLH si stanovilo podmínku, že pokud hráč nebude ochoten smlouvu uzavřít, bude si náklady na reprezentační akce hradit ze svého. V jiném případě budou povoláni náhradníci, kteří podmínky splní (Český svaz ledního hokeje, 2012). „Chceme zajistit, aby veřejné a svazové prostředky, které výchova mladých reprezentantů stojí, byly zhodnoceny tak, jak předpokládá jejich účel, tedy nejen k výchově a prezentaci nejlepších mladých hráčů (což je v subjektivním zájmu hráče), ale i k co nejlepší reprezentaci vlasti a šíření jejího dobrého jména ve světě (což je v zájmu obecném),“ komentuje problematiku smluv Tomáš Král (Český svaz ledního hokeje, 2012). „Chceme také, aby přípravný cyklus vyvrcholil účastí nominovaných hráčů na mistrovství světa. Zároveň dáváme hráčům a jejich zákonným zástupcům možnost volby, přičemž nic nebrání tomu, aby ti, co mají zájem, odešli po absolvování 22

mistrovství světa do osmnácti let do zahraničí. Takový stav považuje vedení ČSLH za vyvážený, sportovně správný a v zájmu jak mladých hráčů, tak celého českého hokeje,“ doplnil Tomáš Král (Český svaz ledního hokeje, 2012).

3.2.2.3 Regionální trenéři Jak uvádí oficiální stránky ČSLH (Procházka, 2014), pro sezonu 2014–2015 byl vytvořen projekt regionálních trenérů. Dvacet regionálních trenérů ČSLH pravidelně navštěvuje 137 klubů s mládežnickými oddíly po celé České republice. Počet regionálních trenérů se tak opět rozšířil a zintenzivnil na více než 400 návštěv v klubech do konce roku 2014. Vzhledem k počtu klubů v České republice a snahy ČSLH sjednotit tréninkové programy vytvořil ČSLH tento zajímavý model, který již několik let běží například ve Švédsku. Akademie do tohoto projektu nespadají, protože mají jiné kontrolní mechanismy nastavených programů. Pro maximálně efektivní práci je třeba proces učení centralizovat a zároveň zachovat kreativitu jednotlivých trenérů. „Cílem rozvojového projektu je neustálé zlepšování kvality sportovního programu ve všech městech s oddíly mládeže. Regionální trenéři přijíždí do klubu s metodickou pomocí a starají se o to, aby se poznatky a novinky z tréninku dostaly co nejrychleji do klubů a přímo k trenérům, přímo na led. Poskytují trenérům mládeže zdarma metodické materiály, pořádají ukázkové tréninky na ledě a doškolovací semináře reflektující na moderní trendy tréninku mládeže. Aktuálními tématy je zařazování více herních forem do tréninku na ledě, výuka bruslení, všeobecná příprava mimo led a koncepce dlouhodobého rozvoje hráčů. Současně se regionální trenéři stávají stálými kontaktními osobami pro jakékoli dotazy ze strany klubových mládežnických trenérů, jsou k dispozici na radu např. na telefonu, mailu, nebo na požádání i pomoci k zorganizování tréninku, semináře, náborové akce,“ uvádí tento projekt Jan Procházka a dodává, že: „Návštěvy regionálních trenérů v klubech jsou důležitou informací o aktuálním stavu mládežnických družstev (kvalita hráčů, týmů, trenérů, spolupráce se školou, s radnicí apod.). ČSLH vytipovává v malých klubech nejlepší trenéry, kteří budou v blízké budoucnosti přímo placeni na plný úvazek ze zdrojů ČSLH. Tito trenéři v klubech pak budou mít za úkol nejen pracovat s místními

23

nejmladšími hokejisty na ledě, ale současně se budou starat o nábory v daném městě a okolí, rozvíjet spolupráci se školkami a školami“ (Procházka, 2014).

3.2.2.4 Pojď hrát hokej Nejnovějším projektem ČSLH je kampaň „Pojď hrát hokej“. Tato kampaň se zaměřuje na klíčovou oblast, kterou je nábor mladých hokejistů a hokejistek. Jak bylo zmíněno v jedné z předchozích částí této práce, v počtu mládežníků jsme daleko za zeměmi, které v současnosti určují trendy ve světovém hokeji. Pro každý sport je zásadní šíře základny. Zjednodušeně řečeno, čím více hráčů, tím větší procento talentovaných, kteří utvářejí zdravou konkurenci. Pouze prostředí, které donutí mladé sportovce vyvíjet maximální možné úsilí, umožní vychovat budoucí reprezentanty v seniorské kategorii. K tomuto projektu byly vytvořeny internetové stránky a metodické příručky, které detailně seznamují trenéry, kluby a rodiče s postupem, jak začít s ledním hokejem. Příručky, které jsou k nahlédnutí na oficiálních internetových stránkách ČSLH (Český svaz ledního hokeje, ©2015b):

I. NÁBOROVÝ PROGRAM. II. PŘÍPRAVA NA LEDĚ. III. JAK ZORGANIZOVAT „DEMO“ ZÁPAS PŘÍPRAVKY NEBO ŽÁKŮ. IV. HOKEJOVÝ KEMP PRO ZAČÁTEČNÍKY. V. JAK USPOŘÁDAT ÚSPĚŠNÝ HOKEJOVÝ DEN PRO DÍVKY.

24

3.2.2.5 MMČR výběrů krajů U14/U15 Každé dva roky se koná Mládežnické mistrovství České republiky výběrů krajů, kterého se účastní hráči do patnácti let. V sudých letech se tyto výběry utkávají v rámci zimní olympiády dětí a mládeže ČR (Český svaz ledního hokeje, ©2015c). Jde o turnajovou formu, kdy jsou jednotlivé kraje rozlosovány do dvou skupin. V rámci skupiny se hraje systémem každý s každým a poté křížem následují utkání o medaile. Tento projekt sleduje mnoho svazových zástupců a prakticky slouží jako prvotní srovnání hráčů jednotlivých ročníků v rámci celé ČR. Z turnaje U15 se následně vytvoří širší okruh reprezentace do šestnácti let.

3.2.2.6 Jednodenní kempy pro obránce ČSLH realizuje i další menší projekty, mezi které patří kempy určené obráncům a brankářům. Protože český hokej neprodukuje v současnosti kreativní, ofenzivní obránce, ČSLH přišel s projektem těchto jednodenních akcí. Do projektu se mají možnost zapojit všechny kluby a každý z těchto klubů má možnost nominovat dva obránce z kategorie starších žáků. Trenéři se taktéž mohou libovolně účastnit na ledě nebo sledovat akci z tribuny a následně šířit nové trendy v klubech, kde jsou zaměstnáni. Každodenní práce v klubech je v otázce rozvoje dovedností zásadní. „Jsme přesvědčení, že pokud dostanou hráči včasnou a přesnou informací, jak na ledě pracovat s detaily, budou správně korigováni v případných nedostatcích a současně povzbuzováni a motivováni k tomu, aby stále zdokonalovali své silné stránky – budou se rychleji rozvíjet. Proto jsme začali v práci s těmito hráči již v kategoriích U14 a U15. Vzhledem k velmi specifické práci s menší skupinou hráčů bylo možné zaměřit se na práci s detaily. Celosvětové trendy ukazují, že právě v této kategorii je vhodné podobný typ tréninku začít využívat ve větším měřítku a stejná je i zkušenost našich trenérů. Akce velice kladně hodnotili také samotní hráči i jejich rodiče. Ve všech pěti kempech se mladým obráncům věnovali trenéři reprezentace ČR U16. Rovněž jsme do práce na ledě aktivně zapojili ještě nedávno hrající špičkové hráče. Jednotlivých kempů se zúčastnili také další svazoví a kluboví trenéři (Slavomír 25

Lener, Miroslav Přerost, Zdeněk Vojta, Pavel Trnka, Martin Hamrlík, Robert Svoboda, Petr Mokrejš, Jan Srdínko, David Kočí, Marek Malík, René Mucha, Vlastimil Wojnar, Radim Skuhrovec, Martin Štěpánek, Libor Procházka, Vladimír Krampol, Tomáš Hamara a Jiří Šolc),“ shrnuje jeden z organizátorů projektu Petr Studnička (Studnička, 2014).

3.2.2.7 Ostatní Brankářské kempy Kempy pro brankáře fungují na podobném principu jako akce určené obráncům. Hlavním úkolem je tedy zavádění nových poznatků a trendů do tréninkového procesu.

Semináře a přednášky ČSLH pravidelně pořádá velké množství seminářů a přednášek pro všechny kategorie a trenéry. Semináře navíc slouží k doškolení trenérů a prolongaci jejich licencí. Materiály jsou následně dostupné na internetových stránkách ČSLH. Na zmiňovaném webu je nově možnost nahlédnout do závěrečných prací studentů licence A na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Tyto práce přinášejí mnohdy inovativní metody v tréninku, a jsou tak vynikajícím zdrojem pro inspiraci ve všech oblastech rozvoje sportovců.

Hokejový víceboj Český svaz ledního hokeje ve spolupráci s jednotlivými hokejovými kluby připravuje pro 1. a 2. třídy základních a poslední ročníky mateřských škol výuku bruslení a základů ledního hokeje. Většina klubů dětem zapůjčí výstroj zdarma, a proto není třeba větších finančních obnosů pro pořízení výstroje. Pozdější příspěvky jsou pak podobné jako u jiných činností. Stačí přivést dítě do klubu na stadion a po tréninku jej vyzvednout (Adler, ©2014).

26

3.3

Specifika ledního hokeje v českých podmínkách

3.3.1 Agrese ve sportu Definic agrese je možno nalézt mnoho, ale v podstatě jde o aktivitu směřující ke konání něčeho nepříjemného druhé osobě. Takovéto agresivní chování se může projevovat různou formou fyzického napadání, ale současně i psychického, či verbálního. Toto téma je společensky velmi sledované, vzhledem k celoplošnému výskytu ve všech sférách společnosti. Obzvláště zvyšující se agresivita mládeže vyvolává řadu debat. Dle Slepičky (2006) lze jednotlivé sporty rozdělit z hlediska pravděpodobnosti výskytu agrese do několika skupin: a) Sporty, které používají agresi jako součást jejich provádění (box). b) Další skupinou jsou sporty, které nepoužívají agresi jako součást provádění, ale výskyt agrese je velmi častý z důvodu fyzického kontaktu mezi protihráči (hokej, rugby). c) Sporty, ve kterých se agrese nepředpokládá, ale může k ní v určitých fázích závodu či hry dojít vzhledem k tomu, že jsou soupeři v nějakém kontaktu (ostré lokty – atletika). d) Další skupinu tvoří sporty či hry, které nepředpokládají žádný fyzický kontakt, protože jsou soupeři odděleni často sítí, nebo mají přesně vymezené své území. I zde se však můžeme setkat s agresí, byť verbální či neverbální. e) Poslední skupinu tvoří sporty, které neumožňují jakýkoli kontakt se soupeřem, protože zde nejde o přímou konfrontaci, ale většinou o časovou či bodovou. Jediným způsobem agrese zde může být nespokojenost z předvedeného výkonu či negativní projevy vůči bodovým rozhodčím.

My se blíže zaměříme na specifika her, respektive ledního hokeje, kde je agrese součástí hry. V poslední době se setkáváme čím dál častěji se zvyšováním frekvence agresivního chování, zejména pak s cílenou agresí s úmyslem vyřadit či zranit protihráče, a získat tím pro sebe a svůj tým výhodu. Obzvláště v NHL je problém přibývajících útoků na 27

oblast hlavy a krku velmi vážný, protože všichni hráči jsou nesmírně fyzicky vybaveni a v momentě chybějícího respektu k soupeři dochází ke zraněním, která nezřídka končí nuceným ukončení kariéry sportovců. Národní liga začala velmi tvrdě trestat tyto fauly a byla nucena přijmout nová pravidla, která chrání hráče. Česká extraliga, ale i jiné evropské soutěže se vydaly stejným směrem s cílem zamezit nárůstu takových zákroků úpravou pravidel vedoucí k minimalizaci zásahů do oblasti hlavy a krku. Slepička (2006) dává tuto tendenci do souvislosti s různými faktory, zejména s celoplošnými souvislostmi jako například: -

Se vzrůstající komercializací, kdy úspěch dosažený jakýmkoli prostředkem je ekonomicky výrazně zhodnocen.

-

S požadavkem na uplatnění agresivity jako taktického prvku.

-

Se snahou po zvýšení atraktivity sportovní podívané uplatňováním fyzické síly v osobních soubojích.

Bohužel se takováto agrese objevuje i u sportování dětí, které nejsou v mladém věku ještě často schopny rozeznat míru vynaložené fyzické síly k ataku soupeře, nebo jde někdy jen o nešikovnost pramenící z nízké kvality osvojené dovednosti. Často může agrese u mládeže vzniknout přenesením akcí, kterých byl hráč svědkem a které nebyly nijak potrestány, ba naopak mohly být kladně hodnoceny. Určitě desítky takových situací zažije hráč při sledování naší extraligy, kdy je vystaven jak agresi fanoušků mezi sebou, tak protihráčů na ledě. Ať tak či onak, osoby odpovědné za průběh učení dovedností a další lidé točící se kolem mládežnického sportu musí jasně tyto situace rozeznávat a poskytovat okamžitou zpětnou vazbu při porušení stanovené hranice agresivity v utkání, tréninku či modelové hře. Když budou vedoucí osoby dostatečně ponořené do hry, mohou snadno najít počátky vznikající agrese, protože projevu agrese předchází prožitá frustrace. Slepička (2006) popisuje frustraci jako jednou z příčin vzniku agrese, protože sportování na výkonnostní úrovni s sebou nese mnoho situací vedoucích ke vzniku frustrace. Proto přes skutečnost, že frustrace je v obecné rovině spíše menším zdrojem agresivního chování, ve sportu tomu bude naopak a frustrace se řadí k nejčastějším příčinám vzniku agrese. Je známo, že v případě, že se sportovci nebo sportovnímu týmu nedaří, lze zjistit více projevů agrese jako odpovědi na prožívanou frustraci provázanou negativním emočním napětím. 28

Ještě tedy než agrese vznikne, můžeme pozměnit vývoj situace tak, aby k ní nedošlo vůbec. Klade to však velké nároky na pozorování a vcítění se do role hráčů. Faktorů vedoucích k propuknutí agresivního chování hráčů však můžeme vyjmenovat hned několik dalších. Stejně jako v předchozím případě můžeme do jisté míry ovlivnit chování svých svěřenců a jejich reakce na podněty plynoucí ze hry. Oboustranně může působit agresivita diváků, kteří přenesou svou agresi na hráče, ale i opačný přenos je snadný. Soupeř, který vede svůj boj na hraně fair-play, může vyvolat agresi u druhého týmu. Možná si to ani neuvědomujeme, ale trenéři či média svým zdůrazňováním důležitosti utkání přispívají též ke zvýšené agresivitě či rivalitě proti sobě stojících hráčů. Dílčí neúspěchy, špatná kvalita hrací plochy a rozhodčí nepodávající kvalitní výkon bezpochyby přispívají ke zvýšení agresivity v průběhu utkání. Na druhé straně je jeden jasný faktor, který vede ke zvládnutí nebo minimalizaci agrese, a tím jsou trenéři samotní. Když vypjaté momenty zvládnou a zachovají si nadhled i v těch nejkritičtějších situacích, zcela jistě přenesou na hráče klid, a mohou tak ovlivnit průběh celého utkání. Otázka koučinku je tedy přímo klíčová. Dalšími faktory, které stojí za zmínku a jež mohou zmírnit projevy agrese, jsou průběžný výsledek utkání a pozice týmu v dlouhodobé soutěži.

3.3.2 Ambice rodičů Dnes a denně jsme svědky přílišných ambic rodičů, které se neshodují se schopnostmi a dovednostmi jejich synů či dcer. Veškeré výše popsané problémy vycházejí z nepochopení kolektivního sportu. Někteří rodiče si bohužel pletou lední hokej se sportem individuálním a zásadně porušují týmová pravidla. V podstatě dělají individuální sport ve sportu kolektivním. Tento stav je dán zejména stavem naší společnosti, což musíme přijmout jako realitu. Česká společnost je stále daleko za západními státy a moc peněz nás přitahuje více, protože úroveň života v České republice je oproti Švédsku, Finsku, USA či Kanadě nižší. Očekávání úspěchu za vložené prostředky je pouze projevem výše popsaného stavu. Někteří rodiče berou své děti jako investici či akcie, které klubům dávají, a očekávají zhodnocení svých peněz. V zahraničních klubech je sport postaven na 29

zdravějším principu, kdy zákonní zástupci umožní svému dítěti sportovat ne proto, že očekávají profit z jeho výkonnosti, ale proto, že investují do jeho osobnostního rozvoje. S potěšením je možné sledovat sportující, uvolněné, usměvavé děti na švédských stadionech, aniž by na ně někdo z tribuny vulgárně pokřikoval nebo je zpoza mantinelu koučoval. Všechno vychází z naprosté upřímnosti a nezištnosti rodičů, kteří mají radost, že se děti hodinu na zimním stadionu baví. Samozřejmě s narůstajícím věkem hráčů se budou zajisté měnit i ambice rodičů, ale zůstane-li láska ke sportu na prvním místě, pak má mladý sportovec šanci uspět. V České republice jsme svědky mnohdy naprostého opaku. Na seminářích trenéři často popisují setkání s rodiči, kteří měli stopky v ruce a měřili ice-time v tréninku i utkání a poté na tribunách vášnivě debatovali nad efektivitou tréninku či nedostatečného vytížení hráče v utkání. Místo povzbuzování svých ratolestí mají rodiče zálibu v koučování z tribuny či v pokřikování na rozhodčí nebo na hráče soupeřova týmu. Opakovaně je možno setkat se s naprosto pozitivním přístupem rodičů v severských zemích vůči svému, ale i soupeřovu týmu během utkání. Ačkoli je hráč zcela evidentně a nevybíravým způsobem faulován protihráčem, nikdo z přítomných neprojeví ani sebemenší negativní reakci a po vyloučení provinivšího se hráče se pokračuje za pozitivního fandění přítomných dále. V Čechách je zažitým zvykem nejprve vulgárně napadnout rozhodčího, poté hráče, který se provinil proti pravidlům, a následně ještě vynadat rodičům soupeře. Není překvapením, že za několik sezon nadávání a ponižování přestává být tento krásný sport zábavou a v okamžiku, kdy je nutné přidat v tréninku na vyšší stupeň, jsou hráči tak otráveni, že sami skončí. Dalším zastoupeným typem rodičů jsou ti, kteří přistupují k těmto věcem správně, ale svého „budoucího Jágra“ vozí na individuální tréninky, kempy a další akce v takové míře, že postupem času i talentovaný a zapálený jedinec ztrácí chuť a hokeje v lepším případě zanechá, v horším skončí s únavovou zlomeninou nebo jiným poškozením těla či duše. Na otázku, jak ambiciózní tatínkové škodí hokeji, odpověděl Jiří Vykoukal následovně (Bereň, 2015): „Takoví rodiče existují a vytvářejí nesmyslné tlaky na svoje děti i na trenéry a kluby a ne vždycky to skončí úspěchem, protože některým dětem se hokej natolik zhnusí, že třeba přestanou hrát. Myslím, že ty děti by to měly mít minimálně do 15 let jako zábavu. A nedělat z desetiletého kluka budoucího mistra světa nebo vítěze Stanleyova poháru. Do 15 let to musejí dělat z radosti, aby se těšili na zimák. Pak je naučme pořádně trénovat, dodržovat životosprávu, chodit do školy. 30

Věnuju se i mentálnímu koučinku, a když se kluků ptám, čeho chtějí v hokeji dosáhnout, tak mi v 99 procentech odpovídají, že je to NHL. Ale já říkám – co extraliga? Národní tým? Oni přeskočí až nahoru a zapomenou, že je mezitím nějaká mezihra. Musejí dokázat, že na to mají. Spousta kluků se vrací ze zámoří a byl jsem překvapený, jak se chovali. Byli vůbec v Kanadě? Proč nedělají nic navíc? Musíme rozlišit, kolik kluků se prosadí a kolik se jich vrátí nebo úplně skončí s hokejem.“ Prezident českého hokejového svazu Tomáš Král zachází ještě dále: „Největší problém mládežnického hokeje nejsou tabulky, ale vztahy a rodiče. Někteří jsou nevraživí vůči všemu a zahledění jen na své dítě. Jsou takoví, kteří budou plivat na všechny a jsou schopni u šestiletých dětí chodit na trénink se stopkami a měřit jejich časy. Ve Švédsku a Finsku hrají hokej dvanáctiletí kluci pro zábavu, protože si tam prostě jen chtějí zahrát. Dril tam začíná až v době, kdy u nás už jsou hokejem děti unavené a strhané“ (Sušovský, 2014a).

3.3.3 Finanční náročnost Lední hokej je v očích veřejnosti často prezentován jako jeden z nejdražších sportů, které lze u nás provozovat. V porovnání s masovým fotbalem nebo dynamicky se rozvíjejícím florbalem je to zcela jistě pravda, ale otázkou zůstává, jakou úroveň kvality poskytnutých služeb mohou sportovci a jejich rodiče za své vynaložené finance očekávat. Aby byl hokejista úspěšný, potřebuje nutně pilovat dovednosti na ledě a právě tato skutečnost činí hokej výrazně nákladnějším sportem než např. výše zmiňovaný fotbal. Na druhou stranu se kluby snaží nabídnout maximální komfort v podobě šaten a zázemí klubu. Není již výjimkou zapůjčení, či dokonce darování výstroje začínajícím hráčům. Postupem času se náklady na vybavení zvyšují, ale hráči přece nemusejí mít veškerou výstroj nejlepší a novou. Mnoho vynikajících sportovců vyrostlo z velmi skromných podmínek a možná to je jednou z těch klíčových částí mozaiky, které té současné generaci chybí. Mluvíme o skromnosti a pokoře, vážení si obyčejných věcí. Je-li mladý sportovec úspěšný a postoupí do extraligových soutěží, výstroj většinou dostane od klubu zapůjčenou. Taktéž hole (nejčastěji v omezeném počtu) jsou povětšinou součástí výstroje, kterou kluby svým hráčům zdarma poskytují. V těchto nákladech není zahrnuto vše. Do nákladů na výchovu hráče patří zejména finanční prostředky vynaložené na platy trenérů, dopravu na venkovní utkání, 31

poplatky za registrační průkazy, úhrada služeb zdravotníků a rozhodčích, vybavení šaten a platy ostatních zaměstnanců klubu. Jakým způsobem kluby hradí svou činnost? Hlavním zdrojem financí mládeže jsou především města, která často poskytují dotace na provoz haly, což činí několik milionů korun na sezonu. Ostatní náklady se rozdělí mezi rodiče, což např. v klubu HC Energie Karlovy Vary pokryje zhruba 8 % celkových výdajů, sponzory a majitele klubu, který svými prostředky dotuje chod celého klubu včetně mládeže. Rodiče tedy přispívají do klubové pokladny v řádu statisíců korun, ale považují svůj příspěvek za klubovou akcii, která je předurčuje podílet se na sportovní výchově svého syna/dcery. Často jsme svědky bizarních situací, kdy rodiče odvolávají trenéra a diktují si vlastní podmínky tréninkového procesu. Jinými slovy se domnívají, že si za své peníze automaticky kupují i právo spolurozhodovat v klubu. Rozkoly mezi kluby a rodiči v poslední době nabraly na intenzitě a často jsou kauzy nespokojených rodičů medializovány, což vrhá špatný stín na celý český hokej. Největší pozornost se aktuálně věnuje tématu „výchovného“ neboli tabulkového odstupného za hráče. Podívejme se, jak princip financování celého systému funguje a co je svárem problému mezi kluby a rodiči. Když dítě nemá uzavřenou žádnou smlouvu, nemůže libovolně přecházet z klubu do klubu, protože původním držitelem práv hráče je klub, kde mu byla vystavena první registrace. V jiném případě musí hráč zaplatit novému klubu tzv. výchovné, které je pevně dáno tabulkovou hodnotou. Ta se odvíjí od věku hráče a pohybuje se v rozmezí od deseti tisíc až do stovek tisíc korun za muže. „Odstupné je o tom, že klub dostane finanční zadostiučinění v případě, že se věnuje dítěti odmala, investuje do něj své peníze a ono pak odchází jinam. Je to však záležitost jen mezi kluby, a tak to říkají i řády, takže to rodiče platit nemají. Když o vaše dítě má jiný klub zájem a chce ho přijmout, tabulkovou hodnotu zaplatí sám,“ vysvětluje fungování přestupních tabulek Tomáš Král (Sušovský, 2014b). Faktem nicméně zůstává, že žádná jiná vyspělá hokejová země na světě kromě Slovenska tabulkové odstupné nezná. „To je však dáno tím, že ve většině jiných zemí nesou všechny náklady na sportování dítěte rodiče. U nás to tak není. Kluby vlastní podnikatelé, kteří plní 32

rozpočty z vlastních peněz nebo s podporou měst a municipalit, jen my [hokejový svaz] jsme za poslední roky nakoupili výstroj za třicet milionů. Náklady na dítě jsou přitom pro kluby ještě vyšší než ty, které udávají tabulky,“ argumentuje Král (Sušovský, 2014b). Tabulky mají v současné době stále své opodstatnění, ale zcela jistě mají i své stinné stránky. Za hlavní nevýhodu lze považovat omezení u starších hráčů, kteří mohou být tabulkovou hodnotou v jistém smyslu diskriminováni. Jako příklad nám poslouží asi nejznámější kauza hráče Podlešáka. Podlešák se po sezoně v Hradci Králové dozvěděl, že o něj tamní hokejový klub nestojí a nový kontrakt mu nenabídne. Klub, který by za něj byl ochoten uhradit tabulkovou hodnotu ve výši zhruba 900 tisíc korun, se mohl následně stát jeho novým působištěm. „To za mě nikdo nenabídl. Zájem o mě mělo Kladno, se kterým jsem jednal, ale takhle vysokou částku si nemohli dovolit stejně jako jiné kluby, které jsem poté oslovil,“ říká Podlešák, který hrál v září hokej nakonec v Anglii (protože na přestup do zahraničí se tabulky nevztahují), ale z rodinných důvodů se musel vrátit do České republiky, kde kvůli tabulkám hokej dál hrát nikde nemůže. Také on teď zvažuje podniknout právní kroky. „Mně už je to jedno, protože jsem smířený s tím, že jsem s hokejem skončil. Ale jde mi o ty hráče, které podobné problémy ještě čekají. Mělo by být v zájmu všech, aby se spojili a systém zbořili…“ prohlásil Podlešák. „Protože to není jen o extraligových hráčích. Ale také o těch, co končí kariéru a chtějí přejít třeba z extraligy do první ligy, nebo z první ligy jít hrát hokej jen pro zábavu někam do kraje“ (Sušovský, 2014c). Případy tabulkových odstupných se v současné době krom soudů a ČSLH zabývá taktéž Česká asociace hokejistů, místní obdoba známé NHLPA (Asociace hráčů Národní hokejové ligy). Hlavním tématem asociace je změna přestupních a registračních řádů svazu tak, aby hráčům tabulkové ceny co nejméně komplikovaly kariéru. „Chceme, aby to vyústilo ve smysluplné výchovné za děti, aby bylo limitované věkem 23 let a prvním přestupem a aby se oddělila mládež od juniorů, kteří už jsou pod smlouvami a jedná se o profesionální sport,“ řekl předseda asociace Marek Černošek a dodal: „Udělalo se plošně odstupňované „výchovné“ za děti, ale nebere se v potaz, že každý klub přispívá jinak, jednotlivá města se podílejí také různě…“ (Bereň, 2015). 33

Krom Marka Černoška se k tématu vyjadřuje také člen asociace a zároveň generální manažer LHK Jestřábi Prostějov Jiří Vykoukal: „Rodiče nejsou informováni a nevědí, kolik ti kluci ve finále stojí. Když to budu vědět, pak si můžu vybrat, jestli dám kluka na hokej, nebo na jiný sport. A když budou větší rodičovské příspěvky, tak rodiče budou třeba víc dbát na přípravu. Jediná možnost, jak to udělat, je informovat rodiče o způsobu financování klubu. Ale nechtěl bych šířit hysterii, protože je spousta kluků, kteří nikam neodcházejí, pak se jich dotknou až profesionální přestupy“ (Bereň, 2015). Ve Finsku systém výchovného naopak funguje zcela transparentně a na úrovni. Výchovné se platí pouze za hráče, který se dostane do SM-liigy (finská nejvyšší profesionální hokejová liga). V takovém případě dává tabulkový systém hlubší smysl. První výchovné za hráče obdrží kluby po odehrání šesti zápasů v nejvyšší soutěži a dále se odstupné zvyšuje dle daných směrnic, přičemž peníze si rozdělí i kluby, které se podílely na předešlé výchově hráče. Do 15 let mohou hráči měnit kluby bez omezení. Výchovné končí odehráním 90 zápasů, nebo věkovou hranicí 23 let. Pak je hráč „volný“. Slyšíme argumenty, že příspěvky jsou tam vyšší, ale ve Finsku je průměrná mzda 3 tisíce eur (Bereň, 2015). Podobný názor zastávají i jiní funkcionáři či vlivní lidé v českém hokeji. Bývalý trenér reprezentačního seniorského družstva Alois Hadamczik přišel rovnou s návrhem na změnu. „Nemyslete si, já principiálně s tabulkami také nesouhlasím. Odstupné by se mělo platit jen jednou v případě hráčova prvního přestupu a pak by měl být hráč volný, protože mu to často hlavně v dospělosti komplikuje kariéru. Ale jestli se zruší tabulky, ať rodiče počítají s tím, že členské příspěvky nebudou 800 korun měsíčně, jako máme v Opavě teď, ale že budou platit dva až tři tisíce, aby klub mládežnický hokej utáhl. Pak ať si mění kluby, jak se jim zachce, jenže v tu chvíli už hokej nebude dostupný všem a bude jen pro bohaté“ (Sušovský, 2014a). Doufejme, že veškeré diskuze ohledně tabulkových hodnot a jejich úpravy či zrušení budou ku prospěchu sportovců, klubů, svazu ledního hokeje, ale stejně tak rodičů. Právě rodiče s argumenty pro zachování tabulek nesouhlasí a nazývají sami sebe „dojnými kravami“. Nelíbí se jim zejména nemožnost přestupu do jiného klubu, v jejich očích lépe pracujícího nebo s lepším zázemím. Kluby za ně odstupné nechtějí zaplatit, a oni tak musí sáhnout hluboko do svých kapes, aby svému dítěti umožnili „co nejlepší“ hokejově-osobnostní rozvoj. Tito nespokojení rodiče začali své případy řešit přes média 34

a soudní cestou. Velice známé jsou kauzy hráčů z Opavy, Jindřichova Hradce či Olomouce. „Dle mého názoru a selského rozumu přitom nemá ani klub ani svaz na peníze za děti nárok, protože kromě času trenérů do nich nic neinvestovali. Ve většině měst přispívá magistrát různě vysokou částkou na mládež, dále pak platí provoz zimního stadiónu,“ řekla Monika Hartmannová, maminka dvou dětí hrajících za HC Slezan Opava, která za uvolnění staršího syna do extraligového oddílu musela klubu, jehož vlastníkem je bývalý trenér hokejové reprezentace Alois Hadamczik, zaplatit 150 tisíc korun (Sušovský, 2014a). Starší syn Moniky Hartmannové, tehdy teprve patnáctiletý Ondřej, měl před dvěma lety možnost přestoupit z HC Slezan Opava do HC Vítkovice Steel, což byl podle rodičů nezpochybnitelný krok vpřed vzhledem k lepším tréninkovým podmínkám a možnosti hrát extraligu i v kategorii juniorů. Překážkou však byla jeho cena – HC Slezan Opava měla podle přestupního řádu nárok na 150 tisíc korun, jenže HC Vítkovice Steel, byť by hráče ve svých řadách rády viděly, se na celé transakci finančně podílet odmítly. Příběh Ondřeje Hartmanna se odehrál v Opavě v roce 2012 a v zákulisí českého sportu podle rodičů mladých hokejistů není nijak výjimečný. Jen s Hadamczikovým klubem se takto rozloučilo rodičů a dětí více. „My jsme s ním bojovali dva roky,“ popsala Martina Nardelli, která z HC Slezan Opava vykoupila svého syna letos v létě, aby mohl jít hrát do HC RT TORAX Poruba, která na rozdíl od HC Slezan Opava hraje extraligu i ve starším dorostu. „Dětí, které odešly z Opavy jinam, a odstupné za ně platili rodiče, bylo jen v našem ročníku několik“ (Sušovský, 2014a). Manžel paní Nardelli však přidává svá čísla: „Když jsem si to počítal, tak to, že hraje můj syn hokej, mě stálo už 600 tisíc korun. Jako rodiče jsme jej vozili na kempy, platili mu tréninky navíc a deset let jsme v Opavě nenafasovali jedinou výstroj, hokejku, nic. Vybavení jsme dostali až v mladším dorostu, kde kluk hrál jeden rok, a já jim musel zaplatit 150 tisíc plus DPH jako výchovné? Za co?“ zlobí se (Sušovský, 2014a). Kluby a ČSLH vidí okolnosti přestupů jinak. „To, že odstupné musejí platit rodiče, je podáváno účelově těmi, kterým to nevyhovuje, a není to pravda," brání nastavený systém prezident Českého svazu ledního hokeje Král (Sušovský, 2014b). Filozofie českého hokeje je prý úplně jiná. „Zastáváme názor, že dítě má být co nejdéle doma u mámy. Aby se vyspalo, najedlo, mělo klid, chodilo do školy a dodržovalo režim. 35

Velcí čeští hráči jako Eliáš nebo Havlát nebyli hráči, co by byli od pěti let v extraligovém klubu. Vyšli z těch malých. Klubům je to totiž jedno, jestli mají dětí v týmu 25, nebo 30, takže vám řeknou 'Přijďte, ale zaplaťte si odstupné sami.' Ty děti by přitom mohly trénovat i hrát kvalitně a být doma, ale takhle by šly do vzdáleného klubu, kde je před nimi dalších patnáct jiných. Navíc by tam musely dojíždět nebo nebydlet se svou rodinou. To odstupné pomáhá naší filozofii, chrání investice klubu a nakonec i ty děti samotné“ (Sušovský, 2014b). Fakt, že tabulky zabrání příliš ambiciózním rodičům v tom, aby se svými dětmi měnili kluby dle libosti, považuje prezident svazu za velkou výhodu, protože kdyby svaz tabulky zrušil a pohyb hráčů přestal regulovat, našlo by se podle něj takových ještě více. „Pokud bychom tabulky opustili, čtrnáct dní před soutěží se vám sebere pět kluků z malého týmu, kde to třeba taky dělají dobře, a odejdou kvůli ambicím do extraligového klubu o šedesát kilometrů dál,“ tvrdí Král. „Například v Norsku do nějakých patnácti let vůbec nemají registračky, kluby jen pošlou soupisku, dají na ně razítko a takhle tam hrají. Dovedete si představit něco takového v Čechách? To by tady někteří kluci hráli patnáct zápasů za víkend, protože by jim to rodiče domlouvali v pěti klubech,“ uzavírá Král (Sušovský, 2014b). Podobně jako Král vidí situaci v mládežnickém hokeji také bývalý trenér hokejové reprezentace Alois Hadamczik. „Náš sport směřuje tam, že rodiče chtějí víc, než na co mají jejich děti. Přitom za hokejisty, kteří tu výkonnost mají, kluby peníze zaplatí. Uvedu příklad: Obránce Štencel, který dnes hraje za Vítkovice extraligu a nastupuje i v juniorských reprezentacích, šel od nás do Vítkovic za 200 tisíc a Vítkovice tyhle tabulky zaplatily samy. I my jsme si hráče do mladšího dorostu kupovali. Frydrych k nám přišel z Pardubic, Kvasnica z Vítkovic, jsou to naši nejlepší hráči a platili jsme za ně tabulku 150 tisíc korun,“ brání se Hadamczik s tím, že když rodiče přijdou do jiného klubu nabídnout svého syna, neodmítne je nikdo, protože v zájmu každého klubu je, aby hokej u něj hrálo dětí co nejvíce (Sušovský, 2014b). „Ale proč by pak měli platit za někoho, v kom nevidí pro svůj klub budoucnost?“ (Sušovský, 2014a) „Já zažil v klubu dva tři takové za rok, kteří své děti viděli někde jinde. Byli to cestovatelé, za rok obešli půl republiky a pak se zpravidla vraceli zpátky, protože zjistili, že jejich dítě má opravdu na třetí, a ne na první lajnu,“ přitakává Král 36

(Sušovský, 2014b). Prezident svazu odmítá, že by zrušení tabulkového odstupného bylo pro český hokej řešením situace. „V momentě, kdybychom pohyb dětí uvolnili a nijak neregulovali, nastal by neuvěřitelný kolotoč, který by byl na škodu jak klubů, tak nakonec dětí samotných,“ uvedl Král (Sušovský, 2014a). Předseda ČSLH právě zde podle svých slov vidí největší problém mládežnického sportu v Čechách. Mnozí rodiče totiž podle něj nedávají děti sportovat kvůli fyzické aktivitě samotné, ale kvůli tomu, aby z nich vyrostli „noví Jágrové“ (Sušovský, 2014b). Kluby nechtějí uhradit odstupné z jednoho zásadního a lehce pochopitelného důvodu. Klub funguje na podobném principu jako firma. Svoje investice dobře zvažuje a v případě, že se rozhodne vložit finance do perspektivního hráče, bude se snažit tuto investici maximálně zužitkovat a ochránit. Samozřejmě mluvíme o hráči s reálnou šancí se prosadit do seniorského týmu. Jedná-li se však o hráče průměrného, který mládežnickým týmům pomůže a zároveň vytvoří větší konkurenci, budou kluby takového hráče chtít. Nejpohodlnějším řešením pro klub je hráč, kterého získá bezúplatně. Bohužel rodiče nevidí reálné šance svého syna prosadit se na nejvyšší úrovni, a tím se jen potvrzují slova pana Krále o vychovávání nových úspěšných profesionálů. Praxe verifikuje správnost tohoto tvrzení. Funguje-li spolupráce mezi rodiči a klubem a dítě dostává dostatek prostoru zakládajícího se na jeho výkonnosti, není důvod, aby klub úmyslně bránil hráči ve sportování. Trenéři by byli sami proti sobě, kdyby nedávali prostor hráčům, kteří zvedají úroveň tréninkového procesu a hry.

37

4 PRAKTICKÁ ČÁST 4.1

Metodologické nástroje

4.1.1 Dotazníkové šetření Jako optimální prostředek pro zjištění aktuálního zacházení s komunikací v klubech bylo zvoleno dotazníkové šetření. Vytvořeny byly dva dotazníky, jeden určený klubům, zastoupeným trenéry, kteří se denně zaobírají tímto tématem, a druhý učený rodičům hráčů. Obsah a forma dotazníků byla uzpůsobena tak, aby vyplňování respondentům zabralo co nejméně času a odpovědi byly co možná nejjednoznačnější. Dotazník učený pro kluby se skládal z patnácti otázek, z toho osm otázek bylo koncipováno jako uzavřené s nabídkou výběru z několika variant odpovědi. Zbylých sedm otázek umožňovalo volnou tvorbu odpovědi. Dotazník byl vyplněn celkem 47 trenéry napříč všemi věkovými kategoriemi a kluby v České republice. V první části dotazníku byly zjišťovány informace o schůzkách s rodiči v daném klubu, v druhé části potom překážky, které ve své práci trenéři vnímají. Dotazník určený pro rodiče obsahoval osm otázek s otevřenou odpovědí. Tato část byla rozdána rodičům nahodile na utkáních a turnajích. Celkem se vrátilo 42 vyplněných dotazníků. Ve formuláři byly zjišťovány informace o pohnutkách rodin provozovat lední hokej a taktéž informace týkající se komunikace mezi klubem a zákonnými zástupci hráčů. Výsledky byly vyhodnoceny a pro názornost zpracovány ve formě grafů. Cílem šetření bylo potvrdit problémové oblasti ve výchově z pohledu trenérů a vedení klubů na straně jedné a rodičů hráčů na straně druhé, dále pak na základě této analýzy obecně zhodnotit práci klubů v komunikaci s rodiči a navrhnout doporučení a kroky, které by vedly ke zlepšení vztahů klubů a rodičů.

38

4.2

Vyhodnocení dotazníků a pojmenování problémů

4.2.1 Dotazník určený pro zástupce klubů Graf č. 1: Pořádáte hromadné, či individuální schůzky? 0% 24%

Individuální Hromadné 76%

Z grafu jasně vyplývá, že většina klubů preferuje schůzky hromadné, v některých odpovědích se objevila i kombinace hromadných s individuálními. Graf č. 2: V jakém časovém intervalu pořádáte schůzky s rodiči? 1x měsíčně a více 10% 35%

18%

1x za dva měsíce 1x za tři měsíce 1x ročně

10%

27%

Pouze pokud nastane problém

Jak je možné z grafu vypozorovat, nejčastěji se schůzky s rodiči konají v případě, že nastane nějaký problém. Druhou nejčastější odpovědí jsou schůzky konané každé tři měsíce. Vzhledem k tomu, že většina klubů pracuje s hráči deset měsíců v roce, schůzky budou pravděpodobně tři v sezoně. Ostatní odpovědi byly zastoupeny podstatně méně.

39

Graf č. 3: Kde se schůzky nejčastěji konají?

16% 28%

4%

Šatna Restaurace Klubová místnost Škola

34%

18%

Zimní stadion

Ze třetí otázky vyplývá, že většina schůzek se koná na zimním stadionu. Kluby/trenéři příliš nedbají na prostředí, kde rodičům sdělují informace, protože druhá nejčastější odpověď je šatna, tudíž místo velmi specifické zejména svým zápachem z hráčských výstrojí. Domníváme se, že ani restaurace nepatří mezi nejvhodnější místa k pořádání schůzek. Naopak dobrým ukazatelem je fakt, že nejpočetněji zastoupená odpověď je místnost klubu vyhrazená pro takovéto účely. Graf č. 4: Z jakého důvodu organizujete schůzky s rodiči? 1,2

40 35

1

35

30

0,8

25

0,6

20 19

0,4

15 10

0,2

10 4

5

0

5 0

Musím, mám Nastal nařízeno problém, vedením musím to řešit

Organizační Preventivně záležitosti nevzniknou družstva pomluvy

Jiné

Dle grafu jsou schůzky nejčastěji pořádány z organizačních důvodů. Svolání schůzky v momentě, kdy nastane problém, byla druhá nejčastější odpověď. Pouze deset z dotázaných používá schůzku jako preventivní opatření před možnými problémy uvnitř týmu, a to je z našeho pohledu jednou ze zásadních chyb. 40

Graf č. 5: Jak dlouhá bývá schůzka?

0% 40% 0 - 30 min. 30 - 60 min.

60%

Schůzky většinou trvají v rozmezí mezi 30 a 60 minutami, ale rozdíl od druhé varianty činí jen 10 %. Graf č. 6: Co je zpravidla tématem schůzky? 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

39

22 9

12

15

14 9

5

Fakt, že jednotlivé kluby nečastěji řeší s rodiči organizační záležitosti, se dal předpokládat, ale dobrým znamením je, že školní výsledky, doporučení na individuální přípravu a strava mají na mítincích také své zastoupení. Bohužel procentuálně jde stále o poměrně nízké číslo.

41

Graf č. 7: Dotazují se rodiče na těchto schůzkách? V průměru kolik dotazů na schůzku bývá?

0%

19%

24% 0 1-3

11%

4-6 7 - 10 10 a více 46%

Překvapivých čísel jsme svědky v tomto grafu, protože naše zkušenosti jsou takové, že rodiče jsou z různých důvodů na veřejném fóru pasivní a dotazů bývá velmi málo či žádné. Zde skoro polovinu zaujímá odpověď s průměrně čtyřmi až šesti dotazy. Graf č. 8: Proč si myslíte, že rodiče nemají mnoho dotazů?

0% 28% 39%

Nechtějí problémy Je jim to jedno Stydí se Nevím

20% 13%

Z výše uvedených odpovědí vyplývá, že z valné většiny jsou rodiče na schůzkách pasivní, neboť si nechtějí svými dotazy způsobit problémy. Souhlasíme s tímto výsledkem, poněvadž jsme často svědky nesmyslných obav rodičů z pomstychtivého jednání vůči jejich dětem. Jedna pětina z nich se podle trenérů stydí mluvit na otevřeném fóru a raději by upřednostnila schůzku individuální. Překvapujících je 28 % u odpovědi Nevím. Domníváme se, že je to jen laxnost a nezájem klubů/trenérů o tomto tématu přemýšlet. 42

Graf č. 9: Jaké jsou hlavní dotazy rodičů?

Proč nehraje syn

6%

19%

15%

Organizační záležitosti Výkonnost

16% Kvalita a obsah TJ 44% Doporučení na ind. trénink

Ve většinovém případě rodiče řeší organizační záležitosti, jako jsou utkání, turnaje, tréninkové časy atd., ale každý pátý dotaz směřuje na malé vytížení syna/dcery. Jsme přesvědčeni, že tato skutečnost úzce souvisí s ambicemi rodičů. Otázky směřující na výkonnost družstva jsou z části pochopitelné, ale také ukazují na výsledkovou orientaci rodičů. Pouze 6 % rodičů zajímá, jakým způsobem mohou hráči dál rozvíjet své dovednosti a schopnosti. Graf č. 10: Účastní se schůzek pravidelně kromě hlavního trenéra a realizačního týmu ještě někdo z vedení klubu?

0%

Sportovní manažer

30%

37% Vedení klubu jen v krajních případech Ostatní trenéři

5% Ne 28%

Z dalšího grafu lze usuzovat, že kluby berou schůzky vážně jen z jedné třetiny, protože přítomnost manažera mládeže nebo jiného zástupce vedení klubu (např. vedoucí trenér či šéftrenér) je zhruba na každé třetí schůzce. Výsledek může být zkreslený četností 43

schůzek, na kterých se spolupodílí vedení klubu. Z jedné třetiny se vedení zúčastňuje schůzek v krajních případech, tzn. existuje-li problém uvnitř klubu, což opět naznačuje nekoncepční práci a pouhé „hašení požáru“. Graf č. 11: V případě, že ano, podílí se nějak na vedení schůzky?

0% 29% 46% Ano Ne Jen v případě dotazu 25%

Z tohoto grafu částečně vyplývá, že ve více než polovině případů se zástupci vedení klubu zúčastňují schůzek s rodiči, ačkoli nemají předem připravené žádné body k diskusi a jen pomáhají trenérům zodpovídat kladené otázky.

44

Graf č. 12: Domníváte se, že propracovaný systém spolupráce s rodiči bude přínosem pro práci trenérů?

15%

0%

8% Ano Ne Nevím 77%

Trenéři, respektive kluby jasně věří ve zlepšení současné situace, budou-li vědět, jakým způsobem mají s rodiči pracovat. Jen 8 % z dotázaných zůstává skeptických v otázce zlepšení spolupráce. Graf č. 13: Máte pocit, že vynaložený čas na schůzky vede k vytyčenému cíli?

0% 23%

Ano Ne 60% Částečně

17%

Nadpoloviční většina dotázaných se domnívá, že čas a energie, která je věnována schůzkám s rodiči, vede ke zlepšení situace. Dalších 23 % respondentů se přidává alespoň částečně. Pouze 17 % tvořily odpovědi záporné, což lze považovat za povzbudivý výsledek. Jasně se ukazuje, že komunikovat s rodiči individuálně nebo hromadně svůj smysl má a vede ke zlepšení spolupráce.

45

Graf č. 14: Co považujete za největší problém v práci s rodiči? 1,2 1

36

0,8 24

25

Provozují individuální sport v kolektivním

Dítě je akcie, domnívají se, že mohou zasahovat do činnosti klubu

0,6 0,4 0,2

14

0 Nemají důvěru v Vyšší ambice klub, nevěří rodičů než dětí práci trenérů

40 35 30 25 20 15 10 5 0

Z výsledků je patrné, že trenéři vyplnili více než jednu odpověď. Ambice rodičů, o kterých jsme se zmiňovali ve 3. kapitole, mají mezi odpověďmi největší podíl. S menším odstupem následují domněnky rodičů, že mohou zasahovat do činnosti klubu, a taktéž individualizmus, ke kterému rodiče děti často vedou. Poněkud v povzdálí stojí nedůvěra v práci klubu/trenéra. Graf č. 15: Znáte materiál, který by se zabýval komunikací s rodiči?

0%

6%

Ano Ne

94%

Odpovědi na poslední otázku byly lehce predikovatelné, protože k této problematice neexistuje mnoho publikací v českém jazyce. Pravděpodobně nejznámější knihou je příručka Rainera Martense Úspěšný trenér. Další publikace jsou bohužel pro většinu českých trenérů nedostupné, jelikož jsou vydány v angličtině. Výborný materiál je dostupný např. na www.usahockey.com. 46

4.2.2 Dotazník určený pro rodiče hráčů Graf č. 1: Co vás vedlo k přihlášení syna/dcery na lední hokej?

0% 26% 43%

Otec Syn/dcera sám Obliba sportu 31%

Dobrou zprávou, vyplývající z tohoto grafu, je, že lední hokej se těší všeobecné oblibě. Skutečnost, že dítě přivede k hokeji jeden z rodičů, však může být i signálem jejich ambicióznosti. Ideálním případem je, když hokej již od útlého věku chtějí hrát a prosadí si samotné děti. Důležitou roli zde může sehrát i kvalitní nábor klubu. Graf č. 2: Jak vnímáte popularitu ledního hokeje v ČR?

10%

0%

Pozitivně Negativně

90%

Pouze 10 % dotázaných vnímá lední hokej negativně, což je do budoucna velkým příslibem. Na tomto výsledku se zcela jistě promítají úspěchy národního A týmu, stejně jako projekty ČSLH pro mládež.

47

Graf č. 3: Jak Váš syn/dcera snáší agresivitu tohoto sportu?

0%

10%

Snáší dobře Snáší špatně

90%

Z tohoto grafu lze usuzovat, že kdo má ze soubojů strach, jen těžko bude pokračovat ve vyšších kategoriích. Tato překážka se postupně stane pro 10 % hráčů nepřekonatelnou. Graf č. 4: Jak vnímáte finanční náročnost tohoto sportu?

0%

48% 52%

Je příliš náročný Prozatím zvládáme

Na základě výsledků je možné konstatovat, že i když se města a kluby snaží srazit náklady na minimum, finanční možnosti rodin jsou velmi omezené a zhruba polovina dotazovaných má s financováním problémy.

48

Graf č. 5: Co očekáváte od působení trenéra v družstvu syna/dcery?

18%

25%

Všeobecný rozvoj Respekt 14% Týmové chování Disciplína

21%

Posun ve výkonnosti 22%

Většina rodičů očekává zejména posun ve výkonnosti svých dětí, ale jako důležitou součást jejich rozvoje považují také učení se disciplíně a týmovému chování. Graf č. 6: Jak často s Vámi klub/trenér komunikuje?

0% 26%

33% Dostatečně Nedostatečně Vůbec

41%

Vzhledem k problémům, které byly popsány v kapitole 3.3, není překvapením, že s celou čtvrtinou rodičů kluby nekomunikují vůbec. Skoro polovina považuje komunikaci za nedostatečnou.

49

Graf č. 7: Jakou formou nejčastěji komunikace probíhá? (individuálně/skupinově)

0% 30%

Individuálně Skupinově 70%

Kluby, které s rodiči pravidelně komunikují, organizují nejčastěji schůzky skupinové, pouze z 30 % se trenéři scházejí s rodiči individuálně. Graf č. 8: Co berete z pohledu rodiče jako největší problém mládežnických týmů? 20 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

18 14 10 8 6

6

6

Z uvedených odpovědí stojí za zmínku zejména konstatování, že trenéři nejsou v očích rodičů dostatečnými odborníky. Také špatnou komunikaci rodiče chápou jako negativum, avšak v celkovém součtu není zastoupena nijak výrazně. Zajímavý je i fakt, že rodiče ostatních hráčů jsou rovněž vnímáni jako jedna z problémových oblastí v mládežnickém hokeji.

50

5 DISKUSE 5.1

Vlastní návrhy na řešení problémových oblastí

Jedním z cílů této práce bylo analyzovat shromážděné dotazníky a pojmenovat řešení problémových oblastí. Z dotazníkového šetření jasně vyplývá, že komunikace mezi rodiči a kluby, respektive trenéry nefunguje zcela vyváženě. Chyby lze hledat u obou skupin, ale je nutné pojmenovat hlavní činitele vznikajících problémů. Domníváme se, že kluby špatně chápou důležitost kladného vztahu s rodiči a nepovažují rodiče za své partnery ve výchově. Toto tvrzení je zcela zásadní, jelikož oboustranné partnerství a vzájemný respekt jsou hlavním stavebním kamenem zdravého, fungujícího vztahu. Ano, někteří rodiče se vyznačují přehnanými ambicemi, nedostatečnou znalostí hokejového prostředí a metodiky sportovní výchovy, ale z našeho pohledu neexistuje jiné řešení než otevřená spolupráce. V momentě, kdy kluby přijmou zákonné zástupce jako své partnery a budou jim otevřeně sdělovat důvody svého konání, zcela jistě získají důvěru většiny z nich. Je přece v zájmu obou stran, aby se děti rozvíjely co nejlépe ve všech oblastech osobnostního i sportovního vývoje. V podstatě se s rodiči musí pracovat jako s hráči. Jakmile jejich děti začnou chodit do nějaké organizované skupiny, je více než žádoucí, aby byli o všech organizačních záležitostech informováni. Postupem času je důležité otevírat všechna klíčová témata rozvoje mladých sportovců. Zastáváme názor, že pravidelné skupinové schůzky je nutné svolávat již od nejnižších kategorií. V první řadě budou tyto schůzky plnit roli organizačně informační a zároveň poslouží jako částečná prevence proti pomluvám a dezinformacím vznikajícím na tribunách zimních stadiónů. Z praxe se ukazuje, že podcení-li se informovanost rodičů v nižších ročnících, dříve či později bude muset vedení klubu společně s trenéry čelit nepříjemným sporům a pomluvám pramenícím z pasivního přístupu klubu. Proti srozumitelně a otevřeně podaným informacím mohou rodiče jen těžko hledat argumenty. Dalším důležitým poznatkem z praxe, ale i z dotazníkového šetření je, že spolupráce trenéra s vedením klubu na hromadné schůzce dodává na věrohodnosti svolávajících. Rodiče jsou tímto způsobem nepřímo vyzýváni ke kooperaci s klubem na adekvátní společenské úrovni. Rozumně zvolený čas schůzky a zejména prostředí, ve kterém se schůzka koná, hrají větší roli, než si možná kluby uvědomují. V zapáchající šatně nebo v zakouřené restauraci nedosáhnou jednání úrovně, které si žádají. 51

Kluby rodiče potřebují, stejně jako rodiče potřebují kluby. Dnešní hra je tak náročná, že bez tréninku navíc je prakticky nemožné vychovat úspěšného reprezentanta. Z dotazníků vyplynulo, že jen malé procento rodičů se zajímá o trénink nad rámec klubových akcí. Nezáleží přitom, jedná-li se o rozvoj některých specifických dovedností nebo jen o přípravu obecnou. Stále častěji je možno vyčíst z nových studií, jakým aktivitám a v jaké míře se nyní úspěšní sportovci v raném dětství a dospívání věnovali. Správně nastavenou komunikací mohou rodiče fungovat jako „domácí“ asistenti, a dohlížet tak na přípravu svého potomka mimo zimní stadion. Nemusí se zcela nutně jednat jen o dovednosti spojené s ledním hokejem. V tomto konkrétním případě máme na mysli například kompenzační cvičení jako doplněk k tréninku na ledě. Neméně důležitým tématem jsou reakce rodičů v běžných situacích. Svou neznalostí mohou napáchat v hráčově mysli více škody než užitku. Jsme hluboce přesvědčeni, že spolupráce klubu/trenéra a rodiny bude fungovat ve prospěch hráče v případě, je-li rozhodnutí trenéra rodiči plně respektováno. Vynechá-li například trenér hráče během zápasu na několik střídání pro pasivitu nebo netýmové chování a rodiče po utkání trenéra pomluví, má tato akce za následek zmatenost hráče. Má v té chvíli věřit otcovu tvrzení, nebo měl trenér pravdu? V ideálním případě stojí rodič za rozhodnutím trenéra i v případě, že nejsou stejného názoru. Situaci si mohou po opadnutí emocí vyjasnit na individuální schůzce. Tímto se dostáváme ke komunikaci individuální, kterou považujeme za neméně důležitou. Během soukromého rozhovoru má trenér ideální příležitost sdělit rodičům své hodnocení jejich syna/dcery a pojmenovat oblasti, které si žádají zlepšení. I přes veškerou snahu pracovat s rodiči systematicky se budou kluby potýkat s problematickými jedinci, kteří nebudou respektovat nastavená pravidla. Lze předpokládat, že nejaktivnějšími narušiteli mohou být rodiče, jejichž ambice převyšují ambice vlastních dětí. Bohužel si v danou chvíli neuvědomují dalekosáhlé důsledky svých činů, které se projeví, až když bude pozdě. Cesty zpět však není.

52

6 METODICKÁ DOPORUČENÍ PRO KLUBY LEDNÍHO HOKEJE PŘÍPRAVA SCHŮZKY -

Informovat rodiče (emailem, telefonicky, dopisem) v dostatečném předstihu o místě a času konání schůzky, a zajistit tak maximální možnou účast z řad rodičů.

-

Zajistit příjemné prostředí schůzky (např. klubová místnost).

-

Vhodně zvolit čas schůzky.

-

Zajistit přítomnost člena vedení klubu (např. manažer mládeže).

-

Pečlivě naplánovat jednotlivé body náplně schůzky.

-

Zaznamenávat docházku zákonných zástupců hráčů.

TYPY SCHŮZEK DLE ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU a) Úvodní schůzka (přípravné období) Povinná pro každé z mládežnických družstev v klubu. Představení realizačního týmu hlavním trenérem družstva. Seznámení s trenérskou filozofií (cíle a metody hráčského rozvoje). Vytýčení týmových cílů. Seznámení s týmovými pravidly (viz Příloha „Etika v ledním hokeji“ dle ČSHL). Projednání organizačních záležitostí (časy tréninků, informace o soutěži, finanční náročnost a zajištění sezony, lékařské vyšetření apod.). Stanovení pravidel pro komunikaci s trenéry (viz níže Pokyny pro rodiče). Na závěr schůzky vyčlenit prostor na dotazy rodičů (diskuse). b) Schůzky v průběhu sezony Hromadné -

Realizace dle potřeby, minimálně však každé dva měsíce.

-

Zhodnocení předešlého období.

-

Podání informací o průběhu a změnách stávajícího období.

-

Otevírání důležitých témat týkajících se rozvoje hráčů (např. strava, regenerace, kompenzace, domácí příprava, výsledky ve škole). 53

Individuální -

Vyvolávají dle potřeby trenéři i rodiče.

-

Doporučení účasti nejen rodičů, ale i hráčů.

-

Hlavní témata schůzky – chování, výkonnost jednotlivce, přístup k tréninku a utkání.

-

Doporučení pro domácí trénink.

c) Závěrečná schůzka (posezonní) -

Zhodnocení ročního cyklu.

-

Naplnění/nenaplnění stanovených cílů.

-

Vymezení prostoru pro zpětnou vazbu rodičů.

POKYNY PRO RODIČE V případě vzniku pochybností o práci trenérů a jejich působení na dítě: -

Požádat

trenéra

o

individuální

schůzku

(s

časovým

odstupem

incidentu/důvodu schůzky). -

Vyslechnout názor trenéra a společnou diskusí pochybnosti odstranit.

-

V případě potřeby na tuto schůzku přizvat i hlavního trenéra mládeže klubu.

54

od

7 ZÁVĚR Cílem této práce bylo vytvořit metodická doporučení pro komunikaci s rodiči hráčů určená klubům ledního hokeje. Práce byla rozdělena na dvě části. V teoretické části této závěrečné práce jsme se zabývali výkladem pojmu komunikace a jejím členěním, současnými medializovanými kauzami a v neposlední řadě rozvojovými projekty Českého svazu ledního hokeje. V praktické části byla zájmem práce komunikace klubů s rodiči hráčů. Pro analýzu stavu byly vytvořeny dotazníky pro trenéry/kluby a následně pro rodiče. Na základě vyhodnocení dotazníkového šetření byla vytvořena metodická doporučení pro komunikaci mezi kluby a rodiči hráčů.

55

8 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ Tabulka 1: Počty mládežníků v ledním hokeji ve vybraných zemích světa…………. 20 Dotazník určený pro zástupce klubů Graf č. 1: Pořádáte hromadné, či individuální schůzky?................................................ 39 Graf č. 2: V jakém časovém intervalu pořádáte schůzky s rodiči?................................. 39 Graf č. 3: Kde se schůzky nejčastěji konají?.................................................................. 40 Graf č. 4: Z jakého důvodu organizujete schůzky s rodiči?........................................... 40 Graf č. 5: Jak dlouhá bývá schůzka?.............................................................................. 41 Graf č. 6: Co je zpravidla tématem schůzky?................................................................. 41 Graf č. 7: Dotazují se rodiče na těchto schůzkách? V průměru kolik dotazů na schůzku bývá?.................................................................... 42 Graf č. 8: Proč si myslíte, že rodiče nemají mnoho dotazů?.......................................... 42 Graf č. 9: Jaké jsou hlavní dotazy rodičů?...................................................................... 43 Graf č. 10: Účastní se schůzek pravidelně kromě hlavního trenéra a realizačního týmu ještě někdo z vedení klubu?........................................................... 43 Graf č. 11: V případě, že ano, podílí se nějak na vedení schůzky?................................ 44 Graf č. 12: Domníváte se, že propracovaný systém spolupráce s rodiči bude přínosem pro práci trenérů?................................................................................... 45 Graf č. 13: Máte pocit, že vynaložený čas na schůzky vede k vytyčenému cíli?........... 45 Graf č. 14: Co považujete za největší problém v práci s rodiči?.................................... 46 Graf č. 15: Znáte materiál, který by se zabýval komunikací s rodiči?........................... 46 Dotazník určený pro rodiče hráčů Graf č. 1: Co vás vedlo k přihlášení syna/dcery na lední hokej?.................................... 47 Graf č. 2: Jak vnímáte popularitu ledního hokeje v ČR?................................................ 47 Graf č. 3: Jak Váš syn/dcera snáší agresivitu tohoto sportu?......................................... 48 Graf č. 4: Jak vnímáte finanční náročnost tohoto sportu?.............................................. 48 Graf č. 5: Co očekáváte od působení trenéra v družstvu syna/dcery?............................ 49 Graf č. 6: Jak často s Vámi klub/trenér komunikuje?..................................................... 49 Graf č. 7: Jakou formou nejčastěji komunikace probíhá? (individuálně/skupinově)…. 50 Graf č. 8: Co berete z pohledu rodiče jako největší problém mládežnických týmů?..... 50

56

9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ADLER, Marek, ©2014. Pro školy. Pojď hrát hokej! [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.pojdhrathokej.cz/pro-skoly-18/ BEREŇ, Michael, 2015. Šéf asociace hokejistů o tabulkovém odstupném: Žalobám se vyhýbáme. In: iDnes.cz [online]. 2015-01-26, 11:50 [cit. 2015-03-11]. Dostupné z: http://hokej.idnes.cz/hokej-tabulkove-odstupne-vychovne-cernosek-vykoukal-hracskaasociace-1zn-/hokej.aspx?c=A150125_232957_hokej_bem ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, 2012. VV ČSLH schválil smlouvy pro mladé reprezentanty. Český svaz ledního hokeje [online]. 2012-09-11, 13:40 [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.cslh.cz/clanek/811-vv-cslh-schvalil-smlouvy-pro-mladereprezentanty.html ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, ©2015a. O ČSHL. Český svaz ledního hokeje [online]. [cit. 2015-03-09]. Dostupné z: http://cslh.cz/text/27-o-slh.html ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, ©2015b. Praktická příručka k projektu Pojď hrát hokej. Český svaz ledního hokeje [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.cslh.cz/text/152-prakticka-prirucka-k-projektu-pojd-hrat-hokej.html ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, ©2015c. MMČR výběr krajů (U15). Český svaz ledního hokeje [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.cslh.cz/text/158mcr-vyberu-kraju-rocniku-nar1996.html?cal_date=2015-02-01 ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE, ©2015d. Etika v ledním hokeji. Český svaz ledního hokeje [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://cslh.cz/text/150-etika-vlednim-hokeji.html KONEČNÁ, Zdeňka, 2009. Základy komunikace. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 151 s. ISBN 978-80-214-3891-0. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 1986. Já a ty: o zdravých vztazích mezi lidmi. 2. vyd. Praha: AVICENUM. 256 s. Edice 867326. 08-042-86. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, 1988. Jak si navzájem lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace. 1. vyd. Praha: Svoboda. 240 s. 25-095-88.

57

PAULÍK, Karel, 2007. Psychologické základy lidské komunikace [elektronický učební text]. 1. vyd. Ostrava: Fakulta strojní VŠB – TU Ostrava [cit. 2015-03-02]. 95 s. Dostupné z: http://projekty.fs.vsb.cz/415/psychologicke-zaklady-lidske-komunikace.pdf PAVLÍČEK, Tomáš, 2013. Češi jsou třetí velmocí, hlásí IIHF. Jenže hokejistou je tu kdekdo. In: iDnes.cz [online]. 2013-09-06, 12:00 [cit. 2015-03-09]. Dostupné z: http://hokej.idnes.cz/registrace-v-ceskem-hokeji-d00/reprezentace.aspx?c=A130827_144637_reprezentace_tp PROCHÁZKA, Jan, 2014. Regionální trenéři, rozvojové projekty ČSLH v sezóně 2014/2015. In: Český svaz ledního hokeje [online]. 2014-10-13, 10:29 [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.cslh.cz/clanek/1784-regionalni-treneri-rozvojove-projekty-cslhv-sezone-201415.html PŘEROST, Miroslav, ©2015. Akademie ČSLH. In: Český svaz ledního hokeje [online]. [cit. 2015-03-09]. Dostupné z: http://cslh.cz/text/178-akademie-cslh.html SLEPIČKA, Pavel, 2006. Agrese a násilí ve sportu. In: SLEPIČKA, P., HOŠEK, V., HÁTLOVÁ, B. Psychologie sportu. Praha: Karolinum. 155-169 s. ISBN 80-246-1290-9. STUDNIČKA, Petr, 2014. Hodnocení projektu zaměřeného na trénink obránců. In: Český svaz ledního hokeje [online]. 2014-10-31, 8:36 [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://www.cslh.cz/clanek/1812-hodnoceni-projektu-zamereneho-na-treninkobrancu.html SUŠOVSKÝ, Adam, 2014a. Obchod s dětmi v Česku. Za hokejistu dali rodiče 150 tisíc. In: Aktuálně.cz [online]. 2014-11-18, 11:00 [cit. 2015-03-11]. Dostupné z: http://sport.aktualne.cz/obchod-s-detmi-v-cesku-za-hokejistu-dali-rodice-150000/r~880000706a7511e48ee3002590604f2e/ SUŠOVSKÝ, Adam, 2014b. Král: Obchodování s dětmi? Rodiče odstupné platit nemají. In: Aktuálně.cz [online]. 2014-11-18, 11:00 [cit. 2015-03-11]. Dostupné z: http://sport.aktualne.cz/kral-obchodovani-s-detmi-rodice-odstupne-platitnemaji/r~560a8a226e8f11e4b6d20025900fea04/ SUŠOVSKÝ, Adam, 2014c. Sportovci bojují proti tabulkám. Zahraničí nechápe, o co jde. In: Aktuálně.cz [online]. 2014-11-20, 11:56 [cit. 2015-03-11]. Dostupné z: http://sport.aktualne.cz/tabulky-konci-kariery-hracu-v-cesku-resi-je-evropskakomise/r~64884d80709911e4bdad0025900fea04/ VYMĚTAL, Jan, 2008. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4. 58

Příloha

„ETIKA V LEDNÍM HOKEJI“ Základní pravidla ČSLH pro rodiče mladých hokejistů SPOLEČNÝ CÍL  Rozvoj a růst mladých hráčů.  Bezpečné a pozitivní prostředí.  Zábava a radost ze hry.  Vzájemný respekt. NA TRIBUNĚ PŘI UTKÁNÍ  Klid, je to jenom hra.  Povzbuzuj a podporuj své dítě i ostatní.  Užij si zápas, oceň dobré akce, tleskej.  Nekoučuj své dítě.  Respektuj soupeře, rozhodčí a pravidla hry.  Nekřič na trenéry a rozhodčí, jsi vzor pro své dítě.  Nezapomeň, že trenéři a rozhodčí jsou jenom lidé. PŘED UTKÁNÍM A PO UTKÁNÍ  Podpoř své dítě, vyzdvihni zábavu a týmovou práci.  Oceň pracovitost, nasazení a disciplínu.  Svému dítěti naslouchej a podporuj je.  Nikdy nepochybuj o svém dítěti.  Nikdy nepochybuj o trenérovi.  Nesváděj porážku na rozhodčí.  Jsou důležitější věci než hokej. BĚHEM TRÉNINKU  Nekoučuj své dítě během tréninku.  Vůbec nechoď na hráčskou lavici.  Základem je zábava a pozitivní prostředí.  Uč sebe i své dítě mít emoce pod kontrolou.  Umožni trenérům a dětem, aby byli kreativní.  Neřeš, kolikrát tvé dítě špatně přihrálo či vystřelilo, jde o proces učení.  Tréninkem se děti učí hrát. NA ZIMNÍM STADIONU  Zimní stadion by měl být místem, kde si odpočineš.

 V klidu sleduj své dítě.  Neřeš s ostatními rodiči trenéry ani rozhodčí.  Nehodnoť spoluhráče svého dítěte.  Nepoměřuj své dítě s ostatními. ALKOHOL A DROGY  V souvislosti s dětmi a mládežnickým hokejem platí nulová tolerance k alkoholu a drogám.  Rodiče by neměli pít alkohol v den zápasu.  Klub pravidelně informuje rodiče a vedoucí o svých nařízeních a zásadách ohledně alkoholu a drog. ČESKÝ SVAZ LEDNÍHO HOKEJE  ČSLH má nejvyšší odpovědnost za jednotné hokejové zásady a pravidla, co je dobré nebo špatné pro hokej.  To nám pomáhá jasně stanovit zásady pro čistou hru a pravidla „fair play“, postavit se proti podvodům, protekcionismu, násilí, šlendriánství, rasismu, sprosté mluvě, dopingu, alkoholu a drogám.  Chceme vychovávat slušného občana a ne jenom vysoce ceněného sportovce.  Chceme na všech úrovních provozovat hokejovou činnost tak, aby lední hokej působil pozitivně na fyzický a psychický rozvoj hráčů na stadionu, ale i mimo něj. To je náš cíl, na kterém musíme pracovat společně. POKUD VŠICHNI RODIČE, TRENÉŘI A FUNKCIONÁŘI ZLEPŠÍ SVŮJ POHLED NA HOKEJ, TAK OPRAVDOVÝM VÍTĚZEM NAŠEHO SPORTU BUDOU NAŠE DĚTI. (Český svaz ©2015d)

ledního

hokeje,