UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola ZÁVĚREČNÁ PRÁCE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola

ZÁVĚREČNÁ PRÁCE Nácvik a zdokonalování střelby v přípravě mimo led v kategorii starších žáků

Vypracoval:

Milan Plodek

Vedoucí práce:

PhDr. Zdeněk Pavliš

Čestně prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracoval sám s použitím literatury uvedené v seznamu literatury, eventuelně v seznamu internetových zdrojů.

Datum

16.6.2014

podpis

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou práci vypracoval samostatně a uvedl veškeré literární prameny, které byly během této práce použity. Zároveň souhlasím se zveřejnění této práce jak v tištěné, tak v elektronické podobě.

V Praze dne 18.7.2014

--------------------Jméno příjmení

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval vedoucímu práce PhDr. Zdeňku Pavlišovi za odborné vedení a podporu při tvorbě závěrečné práce a za mnoho podnětných informací týkajících se zvolené problematiky.

Svoluji k zapůjčení své závěrečné práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení:

Číslo obč. průkazu: Datum vypůjčení:

Poznámka:

OBSAH 1 Úvod 2 Cíle a úkoly práce 2.1 Cíle práce 2.2 Úkoly práce 3 Teoretická východiska 3.1 Rozbor dostupné literatury 3.2 Struktura ledního hokeje 3.2.1 Herní činnosti jednotlivce 3.2.2 Herní kombinace útočné 3.3 Střelba v ledním hokeji 3.3.1 Způsoby zakončení útočných akcí 3.3.2 Předpoklady pro střelbu v ledním hokeji 3.4 Požadavky na hráče 3.4.1 Útočné dovednosti 3.4.2 Útočné dovednosti útočníků 3.4.3 Útočné dovednosti obránců 3.5 Metodologické nástroje 3.5.1 Metoda pozorování 3.5.2 Statisticko-matematická metoda 4 Praktická část 4.1 Metody práce 4.2 Charakteristika sledovaného souboru 4.3 Hokejová střelnice klubu HC Bílí Tygři Liberec 4.4 Program speciálních tréninků v klubu HC Bílí Tygři Liberec 4.5 Rozdíly v individuálním a organizovaném tréninku 4.6 Organizační forma tréninku 4.7 Zásobník cvičení pro nácvik a zdokonalování střelby 5 Diskuse 6 Doporučení pro tréninkovou praxi 7 Závěr 8 Použité grafické značení a zkratky 9 Seznam použité literatury

1 Úvod Lední hokej je u nás již po desetiletí jeden z nejpopulárnějších sportů. Avšak v poslední dekádě jeho sláva lehce zaostává za dřívějšími úspěchy. Alarmující je to, že se nám nedaří jak v seniorských, tak ani v juniorských výběrech. Česká trenérská škola se samozřejmě snaží s touto situací něco dělat, i když všichni víme, že nastavení a uskutečnění zvratu v metodice tréninku a v přístupu k trénování jako takovému, je velmi dlouhodobá záležitost. Je však velmi těžké, pojmenovat hlavní nedostatky v našem hokeji, protože jak se zdá, svět nám utíká ve všem. Ať jsou to dovednosti, jako bruslení, střelba, technika uvolňování, ale i řešení herních situací, jak útočných, tak i obranných. V neposlední řadě je to určitě i otázka fyzické a taktické přípravy. Čeští hráči mají na světové scéně čím dál větší problémy se střelecky prosadit před soupeřovou brankou. Jedním z problémů, nad kterým bychom se měli hlouběji zamyslet, je technika zakončování. V této oblasti je mezi našimi a světovými hráči stále veliký rozdíl. Tato fakta by měla doslova donutit naše trenéry k zamyšlení nad skladbou tréninků, nejen na ledě, ale i mimo něj. Trenéři by měli do tréninku stále více zařazovat nejen nové, ale i vyzkoušené metody k celkové připravenosti hráčů na mezinárodní hokej. Jednou z nejvíce diskutovaných otázek je stále technika zakončení. Myslíme si, že v této dovednosti máme veliké rezervy a je velmi nutné se tímto problémem zabývat. Již v několika klubech v České republice se trenéři zamysleli, jak by se tento nedostatek dal co nejrychleji odstranit a výsledkem jsou různorodé typy střelnic vhodných pro zdokonalování střelby mimo led. Jedna taková vznikla i v Liberci v místním hokejovém klubu Bílí Tygři Liberec. V této práci se budeme snažit zjistit, jak velký vliv má nácvik střelby mimo led na zdokonalení v této dovednosti, zjistit rozdíl v kvalitě individuálního a řízeného tréninku a vytvořit zásobník cvičení pro trénink střelby v liberecké střelnici. Vybrali jsme si kategorii starších žáků. U tohoto družstva jsme sledovali, jak se kteří hráči zlepšili v zakončení v průběhu celé sezóny.

7

2 Cíle a úkoly práce 2.1 Cíle práce C1:

Vytvoření tréninkového programu pro rozvoj střeleckých dovedností.

C2:

Zmapovat úroveň individuálních tréninků střelby mimo led.

C3:

Porovnat rozdíly v přístupu hráčů a v kvalitě provádění jednotlivých cvičení při individuálním a při řízeném tréninku. Zařadit novější teoretické poznatky z teorie nácviku střelby.

C4:

2.2 Úkoly práce Ú1:

Sledovat konkrétní tréninkové jednotky ve střelnici klubu HC Bílí Tygři Liberec.

Ú2:

Sledovat individuální tréninky střelby ve střelnici u co největšího počtu hráčů.

Ú3:

Shromáždění teoretických podkladů pro rozvoj střelby.

Ú4:

Porovnat tréninková cvičení v souvislosti s odbornou literaturou.

8

3 Teoretická východiska 3.1 Rozbor dostupné literatury Literatura, která se zabývá činností družstva v útočném pásmu a zakončováním útočných akcí je velmi dobře dostupná. Obvykle se těmito činnostmi zabývá z hlediska metodiky nácviku, tréninkem, chybami v provedení a podobně. Sice ještě nevyšla žádná publikace, která by se zabývala výhradně tímto tématem, ovšem žádná ze seriózních publikací, která se ledním hokejem zabývá, toto téma neopomíjí. Dřívější publikace vychází z odborných prací doc. PhDr. Vladimíra Kostky, ovšem lední hokej se velmi rychle vyvíjí. Z tohoto důvodu uvedeme pouze novější publikace, jejichž znalost je pro každého trenéra ledního hokeje zcela zásadní. Bukač, Dovalil (1990) zpracovávají tato témata velmi podrobně z mnoha pohledů. Velkou váhu kladli, kromě teorie, i na praktické příklady tréninkových cvičení. Tato cvičení jsou zde velmi přehledně uspořádána. Domníváme se, že tato kniha byla především v době svého vydání jakýmsi základem každého trenéra. Pavliš (2002) sice logicky z knih svých předchůdců vychází, nicméně tato publikace je také velmi významná a v mnoha směrech starší publikace převyšuje. Kromě velkého množství cvičení, jejichž počet a pestrost každý trenér jistě ocení, se tato publikace podrobně zabývá odděleným tréninkem útočníků a obránců. Jsou zde zdůrazňovány odlišné požadavky na hráče podle postu, na kterém hraje. Velkou výhodou je celková inovace veškerých poznatků, které souvisí s vývojem této hry. Autor klade důraz na podrobné probrání určité problematiky, jež poté podloží příklady cvičení, která lze v praxi využít. Bukač (2005) vydal po delší odmlce tuto publikaci, která je pro širokou veřejnost, pro svůj velmi náročný jazyk, velmi těžce srozumitelná. Každý trenér, který chce jít s dobou, by si ovšem alespoň témata týkající se ledního hokeje měl pečlivě přečíst. Tento odborník se zde se čtenáři podělil o své mnohaleté zkušenosti a výsledkem je práce, která po teoretické stránce musí hokejové trenéry obohatit. Příkladům tréninkových cvičení se autor v této publikaci nevěnuje. Smith (1997) je tipem publikace, která u nás zatím chybí. Tento odborník se s kanadskou pečlivostí zaměřil na hru hráče na postu. Vysvětluje zde na přehledných diagramech proč, kdy a kde má být v útočném pásmu ten který hráč připraven, také v závislosti na hře soupeře. Je zde přidáno také pár cvičení, která však nejsou stěžejní a nemají zásadní význam.

9

Samotným problémem sledování a vyhodnocování úspěšnosti hráčů se však žádná z předchozích učebnic nezabývá. Z tohoto důvodu jsme nemohli porovnávat mezi více autory, kteří by byli ochotni svá pozorování zveřejnit a vědecky podložit. Domníváme se, že v dnešní době, kdy mají kluby odborníky, kteří se u počítače zabývají velmi podrobnou analýzou soupeřovy hry, se tento problém opomíjí. Podle našeho názoru by součástí práce video trenéra měl být obdobný rozbor, jakým se zabýváme v této práci. Není to časově výrazně náročné a dlouhodobým sledováním takových informací dnes může družstvo získat rozhodující výhodu, která rozhodne např. o úspěšnosti sezóny. Po vyhraném mistrovství světa v Praze vyšla zajímavá publikace od kolektivu autorů pod vedením Richarda Pergla (1985). Tato kniha se zabývá výsledky širokého spektra sledování úspěšnosti zakládání a zakončování útoků, sledováním úspěšnosti brankářů, rozborem typů vstřelených branek atp. Výsledky jsou zde jasně zpracované a přehledně uspořádané. Z této publikace jsme při stanovování si kritérií, co a jak budeme pozorovat a vyhodnocovat, vycházeli. Informace, které jsme ve formulářích získali, bylo potřeba číselně vyhodnotit tak, aby byly srozumitelné a použitelné. Hrubé obrysy, jak statistiku využít jsme získali v knize Skalková (1983). Tato kniha se využitím statistiky v pedagogickém výzkumu zaobírá spíše okrajově. Základní informace jsou zde ovšem velmi srozumitelně objasněny. Jako velká výhoda, se v této knize jeví podrobné rozpracování jednotlivých metod pedagogického výzkumu. Pro podrobnější, přesnější a především přehlednější zpracování získaných údajů jsme použili literaturu, která se statistikou především v tělesné výchově a sportu zabývá podrobněji. Čelikovský (1979) je ověřená kniha, která je již mnoho let s velkým úspěchem využívána i jako odborná literatura na vysokých školách zabývajících se tělesnou výchovou a sportem. Problém zpracování a vyhodnocení je zde podrobně a přehledně vysvětlen. Tato kniha pro nás byla základní literaturou při vyhodnocování výsledků.

10

3.2 Struktura ledního hokeje 3.2.1 Herní činnosti jednotlivce – útočné Herní činnosti jednotlivce (dále HČJ) jsou komplexy pohybových struktur jednotlivce, kterými hráč řeší různé herní situace (Pavliš, 2000). Tyto činnosti rozdělujeme na útočné a obranné. Pro naši práci jsou zásadní HČJ útočné, proto se HČJ obrannými ani zabývat nebudeme. Uvolňování hráče s kotoučem Podle Periče (2002) je podstatou uvolňování hráče s kotoučem udržení kotouče v přímém souboji s protihráčem. Úspěšným překonáním soupeřícího hráče dochází k získání výhodnější pozice pro další činnost a často dochází k přečíslení. Tato činnost se skládá ze dvou částí – vedení kotouče a obcházení soupeře. Je zjištěno, že při vedení kotouče vysocí hráči používají častěji většího rozsahu driblinku než hráči malých postav. Kvalitní hráči jsou schopní v pravý čas přidat také moment překvapení (Pergl, 1975). V útočném pásmu je uvolňování s kotoučem přípravou pro střelbu. Pronikání k brance soupeře vyžaduje navázání osobního souboje s protihráčem. Hráč s kotoučem najíždí proti soupeři, přes kterého se snaží přejít tzv. omítáním nebo kličkou. Útočník se nesmí bát osobní zodpovědnosti a podstoupit osobní souboj, je-li předpokladem uvolnění pro střelbu. Uvolňování hráče s kotoučem je energeticky náročná činnost. Z pohybových schopností je nejdůležitější rychlá síla, obratnost a síla v držení hole (Bukač, 1990). Podle Pavliše (2000) je z hlediska techniky nejdůležitější dobré periferní vidění, stálý kontakt čepele s kotoučem, klamání a zrychlení po kličce, krytí kotouče tělem a v neposlední řadě pozorování hole bránícího hráče. Pavliš (2002) doporučuje trénink směřovat do dvou oblastí, vždy ve spojení s přihrávkou a střelbou. První oblastí je vedení kotouče bez odporu soupeře s důrazem na techniku vedení kotouče, kondiční, rychlostní a obratnostní aspekt (Cvičení 1). Nedílnou součástí je správné časové a prostorové uspořádání (tajmink). Druhou oblastí je vedení kotouče s odporem soupeře. Zde se stává základem kontrola kotouče na malém prostoru. Klamání a fintování Pavliš (2000) uvádí, že úspěšnost uvolňování hráče s kotoučem je podmíněna nejen zvládnutou technikou, ale i předcházejícími či doprovodnými činnostmi, mezi které řadíme

11

klamání a fintování. Klamným pohybem se útočící hráč snaží oklamat soupeře, vnutit mu svoji představu a v závěru uskutečnit zamýšlenou činnost. Předpokladem je, aby hráč provádějící kličku udržel kotouč na holi, neboť při ztrátě kotouče vzniká nebezpečí protiútoku (Kostka, 1984). Na hráčích vyžadujeme, aby tyto činnosti byly součástí každé kličky. Každý hráč by měl mít ve svém zásobníku několik druhů kliček, které je schopný v samotné hře uplatnit. Kličky a klamné pohyby jsou nejobtížnější technické prvky. Vyžadují od hráčů správnou a rychlou reakci a kladou vysoké nároky na koordinaci pohybů. U mužů je nutné využít v tréninku všech rušivých faktorů. Jedná se především o nezvyklý psychický stav, únavu, aktivní odpor protihráče, prostorové a časové omezení. Perič (2002) zdůrazňuje, že klička by vždy měla být pouze východiskem pro další akci, jako je zrychlení, přihrávka či střelba. Uvolňování hráče bez kotouče Podle Pergla (1975) je to útočná činnost jednotlivce, při níž hráč získává výhodnější postavení pro další svoji hru i hru spoluhráčů. Hráč bez kotouče se uvolňuje pro příjem přihrávky, nebo pro vázání některého bránícího hráče. Tuto činnost provádí vždy několik hráčů útočícího družstva najednou a to změnou rychlosti a změnou směru pohybu. Tito hráči se snaží správným výběrem místa umožnit hráči s kotoučem přihrávku. Výběr místa, jeho kvalita v daném okamžiku herní situace, je závislý na prostoru, kde hráč uvolnění provádí, na stanovených taktických zásadách a na stupni taktického myšlení každého hráče. Podle Kostky (1979) zejména výměna míst mezi jednotlivými hráči dezorientuje soupeře a ztěžuje mu uplatnit obranný systém. Do střeleckého prostoru se mají hráči uvolňovat v posledním okamžiku až je zřejmé, že spoluhráč bude přihrávat nebo střílet. Také pohyb do míst pravděpodobné přihrávky z hlediska času a prostoru (timeing) v současné době velmi důležitý. Podle Pavliše (2000) jsou součástí dnešní hry neustálé přechody z obrany do útoku a naopak. Tyto změny (transition) z pohledu útoku představují především pohyb hráčů bez kotouče. Tento pohyb musí respektovat zásadu šířky a hloubky herního tvaru s důrazem na triangulaci ve všech pásmech hřiště. Tento útočný trojúhelník je základem přechodu do obrany (Pavliš, 2002). Uvolňování hráče bez kotouče je závislé především na bruslařské vyspělosti hráče. Hráč neovládající rychlé změny směru pohybu nemůže úspěšně plnit úkoly spojené s touto činností. Dobrý bruslař změní směr jízdy na nepatrném prostoru, aniž ztratí stabilitu a

12

rychlost. Bruslení je ztěžováno nutností mít čepel hole v blízkosti ledu a na ledě bezprostředně před přijetím kotouče (Kostka, 1984). Podle Bukače (1990) je tato činnost nenáročná na energetické krytí. Z pohybových schopností dominují rychlost, obratnost a vytrvalost. Mezi uzlové body této činnosti patří vizuální kontakt s kotoučem, udržení a zrychlení pohybu, křížení, umožnění kolmé a výpomocné přihrávky, a také nutnost přijímání kotouče v pohybu. Podle Pavliše (2002) bychom se měli v tréninku často věnovat průpravným bruslařským cvičením, která jsou pro tuto dovednost předpokladem. Přihrávání a zpracování přihrávky Jedná se o útočnou činnost, při níž hráč, který je v držení kotouče předává kotouč spoluhráči, který má v daném okamžiku výhodnější podmínky k další hře. Pro družstvo má nesmírnou cenu hráč, který dokáže zpracovat i nepřesnou nebo technicky nezvládnutou přihrávku (Kostka, 1977). Podle Kostky (1984) se v utkání přihrává průměrně 250krát. Má-li přihrávání podstatně zvýšit útočnost hry, musí být vhodně střídáno s jinými útočnými činnostmi. Velký význam má při přechodu do protiútoku, protože umožňuje získání početní převahy. Bylo zjištěno, že prudce přihraný kotouč je 2krát až 3krát rychlejší než nejrychlejší bruslař jedoucí s kotoučem. Včasnost přihrávky závisí také na stupni taktického myšlení přihrávajícího hráče (Kostka 1979). Perič (2002) doporučuje dát na tuto HČJ velký důraz, protože kvalitní zpracování vytváří dobré předpoklady pro další činnosti, jako je klička či střelba. Z pohybových schopností je prvořadá obratnost. Dále závisí na jemné svalové koordinaci a senzomotorických schopnostech. Velké využití má tato činnost při založení a rozvíjení útoku, využití střeleckých příležitostí a také při přechodu do rychlého protiútoku (Bukač, 1990). Podle Pavliše (2002) dbáme na to, aby byla všechna cvičení prováděna forhendem i bekhendem ve vysoké rychlosti a pod časovým i prostorovým tlakem. Střelba, tečování a dorážení kotouče Podle Kostky (1974) je střelba vyvrcholením útočné akce. Útočící hráč se snaží dopravit kotouč do soupeřovy branky. Má nezastupitelné místo v současném hokeji, protože je zakončením drtivé většiny útočných akcí. Její efektivita určuje počet branek a tím i

13

výsledek utkání. Přesně a rychle vystřelit i v situaci, kdy je hráč v tísni, či je atakován obráncem soupeře, je jedna z nejdůležitějších dovedností špičkového hokejisty. Vysoký stupeň technické úrovně dává záruku rychlosti vystřeleného kotouče při optimálním vynaložení úsilí, rychlosti provedení a hlavně umístění střely. Nejvyšší naměřená rychlost vystřeleného kotouče se pohybuje okolo 190 km za hodinu. Při této rychlosti uletí kotouč vzdálenost mezi modrou čárou a brankou za 0,3 sekundy (Perič, 2002). Kostka (1986) zdůrazňuje, že při střelbě jde o vzájemnou souhru bruslení, uvolňování s kotoučem i bez kotouče a vlastní techniky střelby se správným odhadem situace, postřehem, rychlostí a přesností. Dalšími faktory jsou fyzická i psychická zdatnost. Hráč vystřelí v utkání 3krát až 5krát (Kostka, 1984). Podle Bukače (1990) je to energeticky velmi náročná činnost. Mezi nejdůležitější pohybové schopnosti řadíme výbušnou sílu. Důležité jsou také senzomotorické reakce. Střelba z bezprostřední vzdálenosti před brankou je určitou specifickou činností, které je třeba v tréninku věnovat velkou pozornost. Nácvik zdokonalování koncovky je proces, který nikdy nekončí. Jedině pohotová a překvapivá střela dobře umístěná může přinést úspěch. Po střelbě je důležité dbát na sledování kotouče a branky se zachováním střeleckého postavení pro možnost opakované střely (Pavliš, 2000). Pavliš (2002) doporučuje provádět cvičení se stresovými faktory (např. soupeř). Takovéto faktory vytvářejí předpoklady pro úspěšnou koncovku ve hře. Dorážení a tečování kotouče je útočná činnost, kdy se útočící hráč snaží aktivním pohybem hole dopravit kotouč do branky po střele spoluhráče nebo vystřelený kotouč tečovat tak, aby brankář nemohl aktivně zasáhnout. Základním předpokladem úspěšného dorážení a tečování kotouče je pohyb útočníka v bezprostřední blízkosti branky soupeře.

V tomto

prostoru má hráč ideální možnost k dorážení nebo tečování kotouče a také cloní brankáři ve výhledu (Kostka, 1974). Podle Pavliše (2000) tato činnost vyžaduje od hráče odvahu být v neustálém osobním kontaktu se soupeřem, silovou a technickou připravenost a předvídavost. Je vhodné zařadit do každé tréninkové jednotky také činnosti po střelbě.

3.2.2 Herní kombinace - útočné Herní kombinace (dále HK) jsou způsoby spolupráce dvou a více hráčů v útoku či v obraně při řešení různých herních situací (Pavliš, 2000). Herní kombinace také rozdělujeme na útočné a obranné. Již jsme uvedli, že pro naši práci jsou zásadní HK útočné, proto se HK obrannými ani zabývat nebudeme.

14

Přihrej a jeď Podle Periče (2002) je to kombinace, kdy hráč s kotoučem přihrává spoluhráči, najíždí do volného prostoru a dostává přihrávku zpět. Velmi důležitý je přitom aktivní pohyb hráče bez kotouče. Obrazem hry je tedy hra v trojúhelníku, kdy dobrý pohyb hráče bez kotouče má za následek přeměnu situace 1–1 na 2–1 (Bukač, 1990). Pavliš (2000) doporučuje využívat tuto útočnou herní kombinaci v přehuštěném prostoru. Po této kombinaci obvykle následuje další útočná kombinace, ovšem tento způsob je náročnější na taktické myšlení. Křížení Bukač (2005) uvádí, že spolupráce založená na principu výměny míst se označuje jako křížení. Rozhodující úlohu sehrává hráč bez kotouče. Jeho pohyb iniciuje relativně kolmou přihrávku do jízdy. Následná rychlost kotouče velmi zjednodušuje pronikání. Z hlediska hry je kombinace využívána v situacích 2-1, 3-2, 2-2, 3-3. Tato kombinace má kromě všech fází útoku také nezastupitelnou roli při nátlakové hře v útočném pásmu (Pavliš, 2000). Jako výhodné se jeví její využití proti dobře pozičně bránícímu soupeři při přechodu přes útočnou modrou čáru. Zpětná přihrávka a přenechání kotouče Perič (2002) uvádí, že tato kombinace vychází z postavení hráčů za sebou, kdy hráč, který je blíže brance soupeře a je obvykle těsně obsazován soupeřem, přihrává vzad volnému spoluhráči. Hráč, který zpracovává kotouč má podle konkrétní herní situace na výběr střelbu bez přípravy, uvolnění se přes obránce nebo pokračovat v zakončování útoku. Hráč bez kotouče musí najet za hráče s kotoučem. První hráč se v útočném pásmu po přenechání či po zpětné přihrávce obvykle okamžitě nabízí, nebo pokračuje v akci cloněním (Bukač, 1990). Podle Pavliše (2000) je nutné dbát na to, aby hráč s kotoučem nikdy nepřenechával kotouč “naslepo“. Klíčovou roli pro úspěšné provedení celé akce hraje včasnost najetí hráče bez kotouče na místo přenechání kotouče. Velký taktický význam pro hru má zpětná přihrávka, kterou lze kromě jiného velmi dobře využít při zakončování útočných akcí. Je však nutné, aby taková přihrávka byla překvapivá, přesná a hlavně v posledním okamžiku.

15

Clonění Podstata clonění spočívá ve spolupráci dvou hráčů, kdy hráč bez kotouče postavením brání v pohybu soupeře a hráč s kotoučem využívá tohoto okamžiku, ve kterém není bráněn, k rozvinutí herní situace (Perič, 2002). Bukač (2005) upozorňuje, že clonění vyžaduje velmi dobrou organizaci celé herní formace a kvalitní čtení hry. Velmi důležitou součástí je schopnost blokování bránících hráčů, protože v současném hokeji se tato kombinace často pohybuje na hranici nedovoleného zákroku. Podle Pavliše (2000) je klíčovou dovedností vytvořit ve vhodném okamžiku překážku v dráze pohybu bránícího hráče. Hráč provádějící clonění by měl být připraven obdržet případnou přihrávku v závislosti na reakci bránícího hráče. Najíždění do volného prostoru Kovač (1982) uvádí, že při této kombinaci přihrává hráč kotouč spoluhráči, který se právě uvolnil od protihráče do volného prostoru. Bezpodmínečnou podmínkou úspěšnosti je maximální aktivita hráčů, kteří se uvolňují bez kotouče, přesnost a včasnost přihrávky a schopnost hráčů tuto přihrávku zpracovat.

3.3 Střelba v ledním hokeji Podle Kostky (1984) je střelba činností, ve které se hráč snaží švihem, přiklepnutím nebo úderem dopravit kotouč do soupeřovy branky. Střílející hráč musí správně posoudit herní situaci, přičemž musí současně vidět postavení a postoj brankáře i nekrytá místa v brance. To mu umožní, aby se správně a včas rozhodl, zda má střílet, jak má střílet a kam má střílet. Činností střílejícího hráče úzce souvisí s činností ostatních spoluhráčů i protihráčů a na vlastních možnostech. Gut, (1986) tvrdí, že střelba je útočná herní činnost jednotlivce, při níž střelbou po ruce či střelbou přes ruku se hráč snaží dopravit kotouč do soupeřovy branky, vyvrcholení útočné fáze hry. Dalšími druhy střelby jsou střelba po klamném pohybu (blafák). Střílející hráč je ve vývoji hry stále více omezován prostorově i časově a musí se přizpůsobovat stále složitějším herním situacím. Účinnost střelby je nejvyšší ze střeleckého postavení prostorově určeného vzdáleností až 7 m od branky a úhlem asi 45 stupňů od brankových tyčí. Za nejvýhodnější místo pro umístění střelby jsou považovány horní i dolní rohy branky, nejméně chráněné místo je v dolním rohu na straně, kde brankář drží hůl, ve výši 10-20 cm nad ledem. Z bezprostřední vzdálenosti je nejúčinnější střelba do horních rohů branky, ze střední a větší

16

vzdálenosti střelba nad ledem nebo pod ledě. V NHL padá 60% gólů po střelách po ledě. V utkání útočník vystřelí průměrně třikrát až pětkrát. Technika i razance střelby vycházejí z fyzických předpokladů a dovedností hráče, využívání brankových příležitostí je závislé i celkovém přístupu ke střelbě jako k finální části útočné činnosti. Snaha po dosažení branky je teoreticky dominujícím prvkem u všech mužstev, i když v různém herním stylu. Sovětští hráči střílejí poměrně méně často, ale účinně, Kanaďané střílejí i z méně výhodných postavení, československé mužstvo potřebuje k dosažení branky většinou značné množství brankových příležitostí. Podle Kostky (1986) jde při střelbě o vzájemnou souhru bruslení, uvolňování s kotoučem i

bez kotouče a vlastní

techniky střelby se správným odhadem situace,

postřehem, rychlostí a přesností.

3.3.1 Způsoby zakončování útočných akcí Perič (2002) uvádí, že střelba je zakončením drtivé většiny útočných akcí. Její efektivita tedy určuje počet vstřelených branek a tím i výsledek utkání. Proto má nezastupitelné místo v současném hokeji. Patří k technicky velmi náročné činnosti, a to především proto, že je třeba spojit mnoho různých pohybových složek a návyků v jeden harmonický celek. Při střelbě jde o vzájemnou souhru bruslení, vedení kotouče s vlastní technikou střelby se správným odhadem situace ve hře, postřehem, přesností a v neposlední řadě i s fyzickou připraveností každého hráče. Veškerá činnost družstva i jednotlivce se tedy soustřeďuje na získání kotouče, jeho aktivní ovládání a na úspěšné zakončení útočné akce střelbou. Hlavním a jediným záměrem při střelbě je vstřelení branky soupeři. Úspěšnost střelby ovlivňuje množství faktorů, které nemůžeme pojímat izolovaně. Mezi nejdůležitější patří technika provedení, kondiční připravenost, taktická připravenost a psychická odolnost (Pavliš, 1998). Ke střelbě patří také činnosti po střelbě - dorážení, tečování a v neposlední řadě také zakončování samostatných nájezdů. Střelba po ruce švihem Tento způsob střelby patří k základnímu vybavení každého hokejisty. Jeho nespornou výhodou je přesnost, avšak zásadní nevýhodou je poměrně vysoká časová náročnost. Tato nevýhoda velmi limituje střelce především ve vyšších kategoriích, kdy je kladen důraz na co nejrychlejší provedení zakončení.

17

Hráč stojí oběma nohama bokem ke směru letu kotouče. Hůl je za zadní nohou, kotouč je u patky čepele. Ruce velmi pevně svírají hůl. Hráč prudce páčivým pohybem rukou zrychluje kotouč. V úrovni přední nohy dochází k odklopování čepele od kotouče a ke zvedání hole z ledu. Společně s čepelí se zvedá i kotouč. Prudkým pohybem především dolní ruky a zápěstím je kotouč vystřelen do požadovaného prostoru. Hůl se z ledu zvedá přibližně tak vysoko, jak vysoko chceme, aby kotouč letěl. Váha se přesunuje na přední nohu, zadní provádí vykývnutím vzad kompenzaci pohybu paží a trupu. Rychlost střelby je závislá na dobré koordinaci mezi prací paží a zápěstí (Perič, 2002). V kategoriích již od žáků, je velmi důležité dbát na neustálé zdokonalování v tréninku nejenom u útočníků, ale i u obránců. Obránce, který je schopný rychle, přesně a ve správný okamžik použít tuto střelu má velkou šanci na skórování především od modré čáry. Střelba přiklepnutým švihem a zápěstím Pavliš (1998) uvádí, že kotouč vedeme u patky hole. Před vlastní střelbou dochází na okamžik k oddálení čepele od kotouče. Čepel se vytáčí kolem podélné osy a patkou se zvedne od ledu. Následným zrychlením pohybu dojde k udeření do kotouče přibližně středem čepele se současným dokončením rotačního pohybu. V okamžiku úderu do kotouče je důležité pevné sevření středu rukojeti hole spodní rukou. Hmotnost těla je přitom na souhlasné noze. Druhá noha provádí vyrovnávací pohyb směrem dozadu. Na přiklopení či odklopení čepele ke kotouči v okamžiku úderu závisí výška letu kotouče. Střelba zápěstím je vlastně finální část střelby přiklepnutým švihem. V seniorských kategoriích se častěji používá střelba zápěstím, protože je rychlejší. Právě pohotovost při střelbě je mnohdy důležitější než samotná přesnost. Pavliš (2002) zdůrazňuje, že k taktické složce střelby patří také rozhodování, zda se jedná o výhodnou situaci, ze které je nutné střílet, nebo se jedná o takticky nevýhodné situace, ve kterých by ztráta kotouče vytvořila soupeři vhodné podmínky pro založení útoku. Střelba krátkým přiklepnutím Podle Pavliše (1998) je tato střelba výhodná z důvodů rychlosti, překvapivosti a není podmíněna přípravou. Kotouč bývá obvykle udeřen mezi středem a špičkou čepele hole. Přiklopením čepele hole ke kotouči v okamžiku úderu ovlivňuje výšku jeho letu. Jedním z hráčů, kteří si vynikajícím způsobem osvojili tento druh střelby je Robert Reichel. Charakteristickou situací, kdy hráči tento typ střelby používají je střelba po přihrávce z první, nebo po krátkém nápřahu při střelbě obránců od modré čáry.

18

Střelba golfovým úderem Kvalitní zvládnutí golfového úderu nám zaručuje jednoznačně nejtvrdší střelu ze všech uvedených způsobů. Velikou nevýhodou však je menší přesnost a dlouhá příprava. Perič (2002) uvádí, že nejvyšší naměřená rychlost vystřeleného kotouče se pohybuje okolo 190 km za hodinu. Při takové střele uletí kotouč dráhu mezi modrou čarou a brankou za 0,3 sekundy. V současné době se těžko dá představit, že přibližně před 70ti lety ještě v hokeji neexistoval golfový úder. Plno hráčů si na tomtu úderu dokázalo vybudovat jméno, soutěž o nejtvrdší ránu patří i k nejsledovanějším disciplínám v tradiční All-Star Game, které se konají každý rok a účastní se jich jen ti nejlepší vybraní hráči z celé NHL. Podle Pavliše (1998) při střelbě golfovým úderem držíme hůl v širším úchopu než je tomu u střelby švihem. Velmi důležité je pevné sevření hole spodní rukou. V okamžiku úderu je kotouč na úrovni osy těla. Při nápřahu dochází k výraznému oddálení hole vzad a vzhůru. Poté dochází k zpětnému švihovému pohybu hole ke kotouči, do kterého čepel udeří mezi patkou a středem. Velmi důležité je dotažení pohybu hole ve směru střelby. V okamžiku úderu do kotouče dochází k prudkému zášvihu souhlasné nohy v důsledku vyrovnávání pohybu paží a trupu. V moderním hokeji je na koncovku tak strašně málo času, že tuto střelu z časových důvodů využívají spíše obránci. Střela přes ruku (bekhend) Hráč stojí souhlasným bokem ke směru střelby, kotouč je na úrovni zadní nohy. Hůl je pevně sevřena, kotouč je u patky čepele. Prudkým pohybem především spodní ruky a trupu je kotouč vystřelen, výšku střely určuje odklopení čepele od kotouče a zvednutí hole od ledu. Váha těla se přesouvá na souhlasnou nohu. V současnosti je nezbytné, aby každý hráč tento typ střelby perfektně ovládal. Obránci bekhend využívají spíše při obranných činnostech a útočníci stále častěji v koncovce, kdy je kladen důraz na pohotovost zakončení. Dorážení a tečování Podle Bukače (2005) jsou dorážení a tečování činnosti, které zhodnocují střelbu. Dostat se do pozice na doražení je výsledkem herního myšlení a zkušenosti. Tečování je postřehová dovednostní reakce. Cílem tečování je změnit směr kotouče. Změna směru se provádí nastavením čepele, naklopením čepele nebo sklepnutím kotouče.

19

3.3.2 Předpoklady pro střelbu v ledním hokeji Rozdělení předpokladů pro střelbu podle Kostky (1984) Fyzická zdatnost Pozorování střelby v utkání potvrzuje význam svalové síly při střelbě. Hráči silní a vysocí vynikají obvykle prudkostí střelby. Mají výhodu i v tom, že jejich fyzické předpoklady jim umožňují uvolnit se od bránícího protihráče a udržet kotouč na holi i tehdy, když se protihráči snaží zbavit je kotouče nadzvednutím hole nebo úderem do hole. Fyzické předpoklady jsou důležité u útočníků i obránců při pronikání k soupeřově brance a při budování střelecké pozice. Psychická zdatnost V moderním hokeji se dostává hráč ke střelbě převážně v situaci, kdy je bráněn, napadán nebo kdy po rychlém úniku na něm leží zodpovědnost, aby vstřelil branku. Hráč je tedy vždy v situaci psychicky náročné. Zvládne ji snadněji hráč, který chce dát branku, který tomuto záměru podřizuje svoji hru, je ochoten pro něj podstoupit těžký souboj v prostoru dobře bráněném. Proto dnešní útočící hráč musí být nebojácný, psychicky odolný vůči tvrdosti hráčů na ploše i odolný vůči vnějšímu prostředí hlediště, které na některé hráče působí negativně (projevy diváků). Hráč musí být veden k tomu, aby zvládl při střelbě i psychicky náročnou atmosféru těžkých utkání a musí být psychicky schopen v rozhodujících okamžicích hry vzít na sebe zodpovědnost za výsledek. Technika Zvládnutí techniky střelby je předpokladem nejen pro uvolnění síly správným směrem, ale také pro dosažení potřebné přesnosti střelby. Prudká střela letící sebevětší rychlostí není účinná, není-li správně umístěna. Proto od začátku dbáme na potřebné ovládnutí účelné techniky a zdůrazňujeme, aby se střelec podíval na branku dříve než vystřelí. Účinnost techniky se však projeví jedině v závislosti na herní situaci, tj. na vztahu hráče k spoluhráči a protihráči a na výhodnosti postavení na hřišti, které zaujímá vůči brance a okamžité poloze kotouče. Rychlost pohybu Pro moderní hokej je charakteristická nepřerušovaná rychlost pohybu. Útočící hráč nesmí umožnit brankáři zklidněním pohybu koncentrací a odhad, kam útočník střelbu zaměřuje. S výjimkou střelby z přihrávky je třeba vypěstovat u hráčů návyk střelby z plynulého bruslení, jehož zrychlení před a při střelbě je nejen důležitým taktickým prvkem vzhledem k brankáři, ale i prvkem aktivní taktiky útočícího hráče, kterému rychlý pohyb do

20

posledního okamžiku umožňuje výběr místa pro střelbu ve vyhovujícím střeleckém úhlu. Střelba ze zrychleného bruslení je technicky nejobtížnější, ale účinná a je ji třeba posuzovat jako progresivní prvek odpovídající nárokům na zrychlení hry ve fázi zakončení útoku. Rychlé zhodnocení situace Při střelbě velmi záleží na taktickém zhodnocení situace. Útočník musí zhodnotit herní situaci a její další vývoj, a pak se rozhodnout pro správné řešení. Nejvíce brankáře překvapí střelba po rychlém uvolnění nebo z kličky. Brankář je plně soustředěn na útočícího hráče. Dovede-li útočník ihned po uvolnění vystřelit, vzniká pro brankáře překvapivá situace a zvyšuje se možnost úspěšného zakončení akce. Výběr správného postavení Je důležitým předpokladem pro střelbu. Útočník má mnoho možností, kterých využívá podle dané situace. Nejčastěji se snaží obehrát protihráče, uvolnit se od něho, dostat se do výhodného postavení, vystřelit nebo přihrát kotouč lépe postavenému spoluhráči. Dále má možnost přihrát před protihráčem svému spoluhráči, který je v lepším střeleckém postavení anebo který mu jako rozehrávač přihraje zpět kotouč. Tyto útočné činnosti střídá s klamnými pohyby, aby soupeř nevystihl jeho vlastní útočný záměr. Většina hráčů má v útočném pásmu své místo, odkud se jim nejlépe střílí. Je však třeba, aby každý hráč uměl vystřelit ze všech míst útočného pásma. Odkud a kam střílet Za nejvýhodnější místo pro střelbu jsou obecně považovány dolní i horní rohy branky, to je do místa poměrně nejvzdálenější od brankáře. Nejméně chráněné místo je v dolním rohu na straně, kde brankář drží hůl ve výši asi 10 – 20 cm nad ledem. Z bezprostřední blízkosti branky je nejlépe střílet do horních rohů branky. Při střelbě ze střední nebo větší vzdálenosti je nejúčinnější střelba nízko nad ledem nebo po ledě. V utkání vystřelí hráč - útočník – průměrně třikrát až pětkrát za zápas. Nejlepší postavení je prostorově určeno vzdáleností až 7 m od branky a úhlem asi 45o od brankových tyčí. Při střelbě rozeznáváme 4 základní fáze pohybu (Pavliš, 1995): 1) Nápřah – maximální vykývnutí hole proti pozdějšímu směru pohybu kotouče 2) Švih – tj. do okamžiku, kdy se čepel hole dotkne kotouče 3) Interakce – působení čepele hole na kotouč do okamžiku, kdy kotouč opouští čepel hole 4) Protažení – okamžik, kdy se čepel dostane ve směru pohybu do nejkrajnější polohy

21

3.4 Požadavky na hráče pro hru v útočném pásmu Pavliš (2002) zdůrazňuje, že prototyp současného hráče klade vysoké nároky na individuální herní výkon. Ten je mimo jiné dán vysokou úrovní zvládnutých herních dovedností ve spojení s dostatečným rozvojem pohybových schopností – kondicí. Důležitou a nepostradatelnou roli zde hrají tvořivé schopnosti a improvizace, bez nich špičkový výkon hráče ledního hokeje není možný. Právě tato herní inteligence, kreativita, improvizační a tvořivé schopnosti vždy odlišovaly naše hráče od jiných, z hokejově vyspělých zemí. Z hlediska systematiky ledního hokeje se jedná velmi často o poziční nátlakovou hru v útočném pásmu. Na hráče jsou zde kladeny extrémní nároky, s důrazem na techniku herních činností jednotlivce, kolektivní spolupráci a v neposlední řadě také na kondiční stránku. Z hlediska kondiční stránky klademe důraz na rychlostně silové faktory, hlavním energetickým zdrojem bývají CP+LA zóny (Bukač, 1990).

3.4.1 Útočné dovednosti Podle Bukače (2005) je jedna ze stěžejních útočných dovedností kontrola kotouče. Základem je kličkování, přihrávání a střelba. Přechod přes soupeře, postup a každý průnik rozkládá obranu soupeře. Kličky po ruce a přes ruku jsou rozšířeny o zvratné kličky do protisměru, změnami směru a spojené se zastavováním. Směr jízdy při vedení kotouče reguluje intelekt. Podmínkou všech útoků je rychlost a přesnost. Síla paží se projevuje v soubojích o udržení kotouče a při střelbě. Kličkování Kličkování je technicky nejnáročnější dovednost s kotoučem. Všechny druhy kliček podléhají požadavkům automatizace. Mentální kontrola představuje způsob rozhodování na reakce soupeře. Kontrola kotouče podél hrazení Kontrola kotouče podél hrazení a v rozích je velmi obtížná. Hráč v čelném postavení k hrazení pomocí hole, nohou, krytí kotouče tělem, natáčením a vytáčením trupu, při používání přísunu a úkroků se pokouší o únik nebo přihrávku. Taková situace umožňuje a nabízí přítomnost až tří protivníků. Vzniklé shlukování podporují i pozičně odstupující spoluhráči. Únik ze sevření v útočném pásmu téměř vždy ohrožuje soupeře.

22

Krytí kotouče tělem Krytí kotouče tělem postaveným mezi soupeřem a kotoučem, nohou a rukou, při interakci či aktivním odmítání napadajícího, umožňuje dokončit akci . Kontrola kotouče na malém prostoru Kontrola kotouče na malém prostoru vyžaduje bruslařskou obratnost a šikovnost při práci s holí. Krytí kotouče tělem, odmítání, neutralizování hole soupeře a výpomoc nohou umožňuje kontrolu i pod velkým tlakem. Herní přehled a výpomoc spoluhráčů dovoluje přenesení kotouče do volného prostoru. Pronikání Pronikání se v útočném pásmu využívá především při výjezdech z rohů a z pozic kolem hrazení k brance. Pohyb na střed, přímý tah podél bránícího soupeře z vnějšku nebo odpoutání vnějším obloukem obvykle v situaci 1-1, jsou nejtypičtější manévry. Přihrávání V této souvislosti je třeba upozornit na střílené přihrávky, které směřují do střeleckého prostoru. Především tento typ přihrávek se ve finálních fázích útoků stává stále více populárním a využívaným. Dalším důležitým druhem jsou přihrávky podél brankoviště. Ty se využívají při výjezdu z prostoru za brankou. Především paralelní přihrávka leváka na najíždějícího leváka je téměř nechytatelná. Finální diagonální přihrávky jsou velmi účinné především při nerovnovážných situacích. Hráči na vzestupných a sestupných trasách jsou v obráceném držení hole, které umožňuje přímou střelbu. Přenechání kotouče Je to kombinace založená na principu křížení. Rozhodující úlohu má hráč s kotoučem, na jeho pohyb reaguje hráč bez kotouče, který křižuje jeho trasu. Hráč s kotoučem přenechává kotouč a cloní nebo provádí klamný pohyb a sám dále proniká. Střelba, dorážení, tečování Základním problémem je rozhodnutí kdy, odkud a jak často střílet. Technicky se nejčastěji uplatňuje střelba krátkým švihem, příklepem, z kličky a přímo z přihrávky.

23

Dorážení a tečování jsou činnosti, které kromě šikovnosti bezprostředně souvisí s osobní statečností každého hráče.

3.4.2 Útočné dovednosti útočníků Podle Bukače (1990) se při těsném a agresivním osobním bránění soupeře typickým prvkem ve hře stává vědomé vytváření otevřeného prostoru pro příjem přihrávky a pro vedení kotouče. Hráči s kotoučem a hráči bez kotouče vzájemně koordinují herní úsilí v dynamickém herním tvaru záměrně tak, aby reakce soupeře na jejich prostor vytvořila volný prostor pro příjem přihrávky, vedení kotouče a další rozvinutí akce. Rotace Osobnímu bránění v rozích můžeme s úspěchem čelit rotací v rohu (Bukač, 2005). Součinnost využívá principu uvolnění opuštěného prostoru. Odkud hráč s kotoučem vyjíždí, tam vypomáhající hráč najíždí. Přihrávka je krátká a často i podél nebo přes hrazení. Po prolomení osobní obrany následuje průnik do střeleckého prostoru nebo přihrávka. Opakované vytváření střeleckých příležitostí Opakované vytváření střeleckých příležitostí je výsledkem kombinační plynulosti. Reprodukce střeleckých příležitostí vytváří tlak na branku soupeře. Taktickým prvkem se stává v situacích, kdy mužstvo usiluje o zvrácení výsledku, nebo při přesilové hře. Útočná iniciativa vyžaduje úsilí všech hráčů, poziční i technickou jistotu a závazné vypomáhání. Herní tvrdost Herní

myšlení

opakovaně

přichází

do

přímé

konfrontace

s napadáním,

bodyčekováním, strkáním a osobními souboji. Hra tělem je nejnáročnější anaerobní fyzická zátěž. Jako herní koncept do utkání vnáší emoce a nekontrolovaná rozhodnutí. Cvičení zaměřená na herní tvrdost, především pak na dohrávání osobních soubojů, jsou neoddělitelnou součástí v tréninkové praxi. Agility Agility stejně tak jako síla, rychlost a koordinace utváří motorický potenciál. V rámci suché přípravy klademe důraz na koordinační, balanční a silově – obratnostní cvičení. Na ledě se potom zaměřujeme na cvičení se změnami směru, náhlá zpomalení a zrychlování, zastavení a starty, různé obraty a tak podobně.

24

3.4.3 Útočné dovednosti obránců V současnosti se úspěšné družstvo neobejde bez kvalitních obránců, kteří dokážou včas a kvalitně podpořit útočné snažení mužstva. Prototyp současného obránce klade vysoké nároky na jeho individuální herní výkon, a proto by všichni trenéři měli na tento vývoj být schopni včas a kvalitním způsobem reagovat (Pavliš, 2002). Zapojování obránců do útoku Zapojování se obránců do útoku je příkladem všestrannosti. Významnou roli hrají obránci především při zapojení se do útočné akce z druhé vlny. Tato spolupráce vnáší do útoku přečíslení, dynamičnost a překvapení. Do útoku se obránci zapojují zejména při přechodu středním pásmem a dále pak při sjíždění od modré čáry na přihrávku v útočném pásmu z prostoru za brankovou čarou. Tajmink a situační vhodnost jsou rozhodujícími momenty (Bukač, 2005). Střelba obránců Podle Pavliše (2002) je schopnost obránců rychle a přesně vystřelit od modré čáry v útočném pásmu, zejména ve spojení s přemístěním, jedním z ukazatelů jejich technické a taktické úrovně. Právě střelba při silovém odrazu nohou ztěžuje soupeři blokování kotouče.

3.5 Metodologické nástroje Podle Skalkové (1983) jsme pro shromažďování dat, potřebných ke své práci, použili empirických metod. Je ovšem nutné si uvědomit, že empirický a teoretický moment poznání tvoří jediný proces. Obě tyto úrovně jsou přítomné v každém vědeckém zkoumání. Samo teoretické myšlení je nutné podpořit skutečnými fakty. To se děje empirickým zkoumáním konkrétních jevů. V našem případě jsme použili především metodu pozorování a k vyhodnocení výsledků metodu statisticko– matematickou.

3.5.1 Metoda pozorování Pozorování jako vědecká metoda je cílevědomé, plánovité a soustavné vnímání jevů a procesů, které směřuje k odhalování podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti.

25

Objektivní pozorování vyžaduje, aby si pozorovatel jasně určil, co chce pozorovat, jak budou pozorované jevy a procesy registrovány a jak budou získaná data analyzována a hodnocena. Významným kladem pozorování je, že bezprostředně odráží skutečnost v její přirozené podobě. Maximálně přibližuje přirozený průběh procesů, které jsou sledovány. Funkce pozorování Pozorování jako vědecká metoda bezprostředně odráží jevy a umožňuje zachytit a získat konkrétní fakta, která jsou základem pro všestranný objektivní popis, další analýzu, zobecňování a interpretaci výsledků. Druhy pozorování Se zřetelem na způsob, jak se pozorování provádí, rozlišujeme pozorování přímé a nepřímé. Přímé pozorování znamená, že výzkumný pracovník si sám bezprostředně sleduje zkoumané jevy a procesy. Nepřímé pozorování je, když výzkumný pracovník využívá již hotových výsledků pozorování pořízených jinými osobami. Se zřetelem k délce trvání rozlišujeme pozorování dlouhodobé a krátkodobé. Krátkodobé pozorování, výzkumný pracovník koná pozorování opakovaně po krátkou dobu. Jedná se např. o sledování určitého kolektivu v určité části dne, během jedné hodiny, několika minut apod. Dlouhodobé pozorování , vědecký pracovník sleduje např. skupinu po delší dobu. Tato metoda vyžaduje všestranné, pečlivé a podrobné pozorování daného případu, aby byl zachycen v celistvosti. Hlediska pozorování v ledním hokeji Podle Kostky (1977) se pedagogické pozorování provádí v zásadě ze dvou hledisek. Z hlediska potřeb teorie hry je snahou pozorovatele a toho, který vyhodnocuje zachytit analyticky průběh hry a v podstatě se pokusit o globální anticipaci jejího vývoje. Účelem není individuální hodnocení výkonnosti hráčů, ale postižení nejrůznějších herních jevů. Z hlediska potřeb trenéra - hlavními důvody pro aplikaci pedagogického pozorování hráčů z trenérského hlediska jsou potřeby argumentace (nejenom hráčům), změny v obsahu a stavbě přípravy a v neposlední řadě také hodnocení hráčů. Z trenérského hlediska lze

26

pozorovat vlastní družstvo, soupeře, anebo provádět pozorování za účelem evidence speciálních údajů získaných touto činností. Evidence speciálních údajů získaných pozorováním Aby měl trenér co největší možný přehled o hráčích nejenom ze svého mužstva, ale např. o vybraných hráčích z jiných oddílů, se kterými se počítá na přestup, doplňujeme pedagogické pozorování některými objektivními údaji. Celou problematiku lze s úspěchem rozčlenit do následujících údajů. Techniky záznamu

lze rozdělit na volné pozorování, které je zatíženo značnou

chybou, protože se musíme spolehnout pouze na subjektivní názor pozorovatele. Vázané pozorování provádíme pořízením záznamu, jež je později vyhodnocen. Tento záznam může být pouze písemný (popř. zaznamenán na diktafonu). Další variantou je záznam kódovaný, kdy pozorovatel vpisuje stanovenými symboly do formuláře průběh utkání. Asi nejznámější a nejvíce používanou variantou je záznam grafický, kdy pozorovatel do formuláře vpisuje nebo vkresluje předem určené herní jevy (např. výběr místa směru střely). Tento záznam může být podkladem pro analýzu např. videozáznamu. Obdobou videozáznamu je záznam elektronický (počítačový) kterému brání v širším rozšíření pouze ekonomické hledisko. Různých druhů záznamů je mnohem více, chtěli jsme zde uvést pouze nejtypičtější. Pozorovací formuláře pro stanovení techniky záznamu a její zvládnutí je velmi důležité pro výsledný efekt záznamu. Někdy dochází při zpracování ke sporným a diskutabilním otázkám. Tyto otázky se obvykle týkají kategorizace sledovaných jevů, techniky záznamu nebo vyhodnocení a vyvození závěrů. Na pozorovacím formuláři musí být v záhlaví datum, místo, pozorovací úkol a téma pozorování. Nejčastěji se užívají formuláře s předkreslenými hřišti nebo jejich částmi, kam se buď vpisují, nebo zakreslují sledované jevy.

3.5.2 Statisticko – matematická metoda Aby byly informace o této práci úplné, je nutné se zmínit také o této metodě. Některé činitele jsme použili ve své práci, aby nám z matematického hlediska pomohly vytvořit souhrnný a srozumitelný přehled jednotlivých výsledků sledování daných činností.

27

Procenta Procenta (%) jsou známý matematický výraz. Např. při hodnocení vhazování jsou nejpřehlednějším vyjádřením výsledných hodnot, díky nimž je kvalita jednotlivých hráčů v této činnosti nejlépe hodnotitelná a porovnávatelná. Aritmetický průměr Podle Lamsera (1970) se aritmetický průměr v odborné literatuře značí jako „x s pruhem“. Pro větší přehlednost jsme v tabulkách použili symbol ne tak výstižný, zato všem čtenářům známý a pochopitelný průměr. Aritmetický průměr (dále AP) je nejdůležitější a nejpoužívanější statistickou charakteristikou polohy. Je definován jako součet všech hodnot dělený jejich počtem. Řada předností AP (např. jednoduchý výpočet atp.) je veřejnosti notoricky známá. Chtěli bychom zde upozornit na nevýhodu a nebezpečí, které v sobě AP skrývá. Jeho hlavní nevýhodou je veliká citlivost na extrémní hodnoty, což ve svém důsledku může vést k velkému zkreslení výsledků.

28

4 Praktická část 4.1 Metody práce K vlastnímu vypracování práce jsme použili metodu pozorování a metodu statisticko matematickou. Naším úkolem bylo zpracování co největšího množství informací z hlavního období . Pozorovali jsme kategorii starších žáků TJ Bílí Tygři Liberec. Pro celou práci je nejdůležitější sběr dat, pomocí kterého lze popsat střelecký potenciál hráčů často využívajících střelnici, ale i těch, kteří dobrovolně střelnici nevyužívají. Tento sběr má velkou výhodu v tom, že je relativně jednoduchý, konkrétní a v neposlední řadě také systematický a poměrně přehledný. Získaná data jsme zapisovali do formuláře. Tento formulář jsme vytvořili právě pro potřeby vyhodnocení velkého množství sesbíraných informací. Z hlediska způsobu pozorování jsme se věnovali pozorování zjevnému, protože hráči věděli, kdo jsme, a co děláme. Co se týká délky pozorování, uplatnili jsme pozorování dlouhodobé. Sběr informací vlastně byla celosezónní práce. Statisticko – matematická metoda nám byla velmi nápomocna při odborném rozboru střelby. Zde bylo vhodné vytvořit škálu výsledků tak, aby byly přehledné a aby pravdivě vypovídaly o střeleckých schopnostech družstva a jednotlivých hráčů.

4.2 Charakteristika sledovaného souboru Za hlavní sledovaný soubor považujeme družstvo starších žáků TJ Bílí Tygři Liberec. Hráči ročníku narození 2000 a 2001 byli před začátkem závodního období rozděleni do dvou týmů a to do týmu starších žáků „A“ a týmu starších žáků „B“. Oba tyto týmy jsme sledovali a tak máme pro naši práci dostatečné množství podkladů a potřebných dat. Sledování všech hráčů z kategorie starších žáků Po celou uplynulou sezonu jsme sledovali docházku hráčů této kategorie. Záznamy účasti jak na ledě, tak i ve střelnici jsme si vedli z pravidla osobně, ale i s pomocí hráčů samotných. Každý měsíc jsme si z nástěnky pro dobrovolné tréninky zjistili, kolikrát byl který hráč přítomen na speciálním tréninku (dále jen SPT.) Sledování vybraného hráče z kategorie starších žáků Pro přesnější pohled na věc jsme oslovili tři vybrané hráče, kteří měli za úkol vytvořit podrobnější rozpis celosezónního, nejen individuálního tréninku střelby. Tyto hráče jsme vybrali na základě jejich extrémní tréninkové píle. Hráči zaznamenávali počet individuálních návštěv střelnice, počet povinných tréninků zaměřených na střelbu ve své kategorii a počet 29

dobrovolných SPT na ledě i mimo něj. K tomu vždy zaznamenali počet odstřílených kotoučů. U individuálních tréninků však neplatí pravidlo maxima odstřílených kotoučů a tak leckdy hráči přesáhnou hranici sto padesáti kotoučů i o několik stovek. Do celkového součtu jsme započítali dobrovolné tréninky vedené trenérem (1.TJ = max.150 kotoučů), individuální tréninky a střelbu na tréninku brankářů. Je však nutné dodat, že do těchto statistik nezapočítáváme počet odstřílených kotoučů při standardních TJ na ledě. Po statistickém vyhodnocení všech záznamových formulářů těchto tří vybraných hráčů jsme vybrali toho výrazně nejaktivnějšího. Tímto hráčem je jednoznačně Luboš Dospěl (r.2001). Tento hráč (tab.) zcela převyšuje své vrstevníky v ročníku a tudíž je zařazen do přípravy s hráči o kategorii výše. I v této věkové kategorii se zařadil mezi nejlepší. Svou dravostí, poctivostí a pílí se stal příkladem pro většinu svých spoluhráčů. Po zprovoznění střelnice se jeho střelecké dovednosti výrazně vzdálily jeho vrstevníkům. Již v sedmé třídě měl tento hráč dobře zvládnutou techniku střely krátkým švihem. Tuto dovednost dokázal v zápasech dokonale využít. Přesnost, ale především tvrdost jeho zakončení je s jeho spoluhráči nesrovnatelná což přisuzujeme obrovskému množství hodin věnovaných nácviku střelby (Tab.1.) SEZÓNA 2013/14 LUBOŠ DOSPĚL MĚSÍC

POČET STŘEL

KVĚTEN

2 650

ČERVEN

1200

ČERVENEC

1150

SRPEN

3 500

ZÁŘÍ

2 600

ŘÍJEN

1 950

LISTOPAD

1 950

PROSINEC

650

LEDEN

2 100

ÚNOR

2 300

BŘEZEN

500

DUBEN

3 150

CELKEM

21 750

Tab.1. Počet odstřílených kotoučů za sezónu

30

Z uvedené tabulky vyplívá, že pro hráče s takto obrovským množstvím odstřílených kotoučů, přestává být prostá střelba dostatečně efektivní. Toto zjištění nás donutilo se zamyslet nad inovací a zpestřením jednotlivých tréninkových cvičení ve střelnici.

4.3 Hokejová střelnice klubu HC Bílí Tygři Liberec Střelnice v liberecké Svijanské aréně vznikla za finanční pomoci nejen sponzorů, ale i z velké části rodičů mladých hokejistů. Ke slavnostnímu otevření došlo v červnu roku 2012 a od té doby máme možnost sledovat využitelnost

tohoto na našich stadionech zcela

ojedinělého sportoviště (Obr.1).

Obr.1. Střelnice Bílí Tygři Liberec Od otevření před dvěma lety se již udála spousta změn. Svůj vlastní vývoj mají i pravidla k využívání této speciální plochy. Zatímco z počátku byla střelnice uzamčena a hráči si museli po zapsání vypůjčit klíče, dnes je prostor od rána do pozdního večera odemčen a každý tak může plochu libovolně využívat.

31

Byla vytvořena pravidla, za kterých je možné střelnici využívat i bez dozoru dospělé osoby. Hlavním bodem těchto pravidel je povinné nošení ochrany hlavy po celou dobu přítomnosti v těchto prostorách a to od nejmenších až po hráče A mužstva. Při návrhu na realizaci takto finančně náročného projektu se vycházelo ze zkušeností s již využívaných střelnic nejen u nás, ale v celém hokejovém světě. Proto byla do konceptu zařazena i plocha na zdokonalení práce s holí, ale i na vhazování (Obr.2).

Obr.2. Plocha pro nácvik vhazování Do prostoru pod bývalou ledovou plochou se vešlo umístit pět tzv.kójí, z nichž má každá svou branku a je kvůli větší bezpečnosti oddělena sítí. Tyto sítě jsou připevněny na volno, tudíž je možné sítě odsunout a prostor tak spojit v jeden celek (Obr.3). Na ploše jsou podle přesných rozměrů naznačeny kruhy pro vhazování k lepší orientaci střelce před brankou. Samozřejmostí je barevné vyznačení brankoviště u každé z pěti branek. (Obr.4).

32

Obr.3. Střelnice – volný prostor

Obr.4. Pohled na jednu střeleckou kóji 33

4.4 Program speciálních tréninků v klubu HC Bílí Tygři Liberec V hokejovém klubu pod Ještědem se již ve třech uplynulých sezonách osvědčil systém dobrovolného zapisování zájemců o speciální tréninky vedené trenérem. K tomuto účelu byla zavedena nástěnka, sloužící výhradně pro zapsání hráče k činnosti mimo svůj povinný tréninkový program (Obr.5). Nástěnka je umístěna přímo v prostorách chodeb u šaten sportovních tříd, tudíž je nepřehlédnutelná a každý zájemce o sebezlepšování k ní má jednoduchý přístup.

Obr.5. Speciální tréninky Princip zapisování funguje tak, že dotyčný trenér vedoucí daný speciální trénink (dále jen SPT), vyvěsí na nástěnku papír, kde hráč najde informace o čase, kdy SPT začíná, kde se koná, jak dlouho bude trvat a který trenér SPT vede. Je zde také uvedeno, jak bude hráč k tréninku ustrojen a jaké bude popř. mít připraveny pomůcky. U placených SPT je vždy uvedena cena, za kterou je možná účast. Dále je v tabulce zakreslen přesný počet volných míst, pro každou kategorii zvlášť. Hráč se závazně zapíše a tím stvrdí svou účast na SPT. Systém zapisování je vymyšlen tak, že hráč, který se SPT zúčastnil již v minulém týdnu, musí se zapsáním počkat až do určeného dne a tím dát šanci k zapsání ostatním

34

hráčům. Toto pravidlo muselo být zavedeno, protože spousta cílevědomých a aktivních hráčů se snažili být na SPT pokaždé. Po tříletém cyklu můžeme konstatovat, že již SPT nejsou tak hojně navštěvovány jako dříve, tudíž hráči, kteří se chtějí zúčastni každý týden, mají možnost k zapsání usnadněnou. Po konzultacích na klubových trenérských schůzích se čas od času zařadí nový SPT, popřípadě se některý, většinou pro nezájem hráčů, zruší. Mimo SPT střelby, o nichž se více rozepíšeme později, jsou na nástěnce nabídky tréninku ke zdokonalení práce s holí (stickhandling), nesmí chybět trénink bruslení, trénink dovedností na ledě, SPT pro obránce a SPT pro útočníky. Nezapomnělo se ani na trénink síly, je zde možnost, se za malý poplatek zúčastnit cvičení na flowinu. Je to švédský produkt vhodný k posílení celého těla, hlavně pro hokejisty velmi potřebného jádra. A to vše bez použití jakýchkoli činek či zátěží. Dále je v pestrém výběru zařazen SPT juda, opět vedený vzdělaným trenérem v tomto sportovním odvětví. V neposlední řadě je hráči velmi hojně navštěvováno kompenzační cvičení, a to pod dohledem fyzioterapeutky. Velkou výhodou je, že všechny vyjmenované SPT jsou dostupné přímo v areálu libereckého sportparku, do kterého spadá jak Svijanská aréna, využívána zejména mládeží Bílých tygrů, tak multifunkční Tipsport aréna, skýtající zázemí pro další, námi často využívaná sportoviště. Není náhodou, že jako jeden z nejvíce navštěvovaných SPT je právě trénink střelby a to jak přímo na ledové ploše, tak i ve střelnici. Je povzbuzující, že i samotní hráči vidí v této dovednosti své rezervy a chtějí dobrovolně pracovat na jejich odstranění.

Speciální trénink pro zdokonalení ve střelbě v klubu HC Bílí Tygři Liberec V našem kubu je zavedeno pravidlo, že každý trenér se mimo své třídy, věnuje dále i jednomu z mnoha odvětví SPT. Nejinak tomu je i u střelby. Po rozpravě s kolegy trenéry v klubu jsme se shodli, že hráči v žákovských kategoriích, by neměli během jedné tréninkové jednotky, ať už na ledě nebo ve střelnici, odstřílet více jak sto padesát kotoučů. Dle našeho názoru má větší množství již negativní vliv na správnou techniku zakončení, hráči již nedrží správně tělo, zapojují nesprávné pohyby, tudíž i svalstvo a již se nesoustředí. Dá se s jistotou říci, že právě trénink pro zdokonalení v tak složité dovednosti, jakou je beze sporu i střelba, je jeden z nejsložitějších. Zvládnutí správné techniky střelby totiž vyžaduje dokonalou průpravu u hráče již od nejmladších kategorií. Ať je to správné

35

postavení, odraz ze správné nohy, držení těla, uchopení hole, držení hlavy směrem k brance, tak jsou to i technické prvky v provedení střely. Správný nápřah, švih, interakce a protažení. K tomu všemu musí hráč umět zamířit, vědět kam chce kotouč umístit a to vše skloubit do jediného celku, je velmi složitá záležitost.

Speciální trénink – scoring na ledě Tento SPT je rozdělen do dvou kategorií a to pro mladší a starší žáky. Je veden trenérem specialistou právě pro tento druh tréninku. Trénink trvá hodinu, probíhá na polovině hřiště, protože druhou polovinu využívá trenér brankářů. Tento daný prostor je zcela dostačující, vzhledem k možnému počtu hráčů zapsaných k tomuto SPT (Obr.6).

Obr.6. Formulář k zapsání na SPT Hráči během hodiny odstřílí sto a více kotoučů, maximálně však sto padesát. K tomuto počtu střel se dostaneme pouze v případě, že v brance není brankář. Hráči tak mohou střílet z obou stran najednou, s tím že musí dávat pozor, aby nikoho nenastřelili. Střelci mají daný nejen způsob zakončení, ale i místo kam mají zamířit. U mladších hráčů je kladen důraz více na techniku samotného provedení střely, než na její umístění. Do pestrého výběru cvičení je zařazena i střelba z místa, hlavně však z jízdy, střelba z blízka, z dálky, střelba po zpracování přihrávky, tzv. střelba z první, to znamená bez

36

přípravy, střelba bekhendem, dorážení kotouče do horní části branky, ale u starších hráčů i clonění či tečování. V brance bývá často zavěšen terč, postavená pneumatika, nebo bývá zakryta celá spodní či horní část branky. To vše nejen pro zpestření a zvýšení atraktivity tohoto tréninku, ale i pro umění přesně zamířit a vstřelit branku. Tento druh SPT se proto nazývá scoring. Trenér sleduje každý pohyb hráčů, okamžitě je opravuje a ukazuje správnou techniku k danému způsobu střelby.

Speciální trénink – scoring ve střelnici Taktéž hodinový trénink jako na ledě, s tím rozdílem, že již není věkově omezen. Na tento SPT se může zapsat kterýkoli hráč z naší organizace (Obr.7).

Obr.7. Formulář k zapsání na SPT Oproti tréninku na ledové ploše, má nácvik střelby ve střelnici svá specifika. Tím hlavním rozdílem je to, že hráči nejsou na bruslích, z čehož vyplývá rozdílné postavení, těžiště hráče je níže a tím se mění i technika provedení střelby. Tento problém se snažíme zmírnit například tím, že hráči mají do střelnice kratší hůl, než na ledě. Existuje i jiný způsob a to postavením hráče na desku v přibližné výšce hokejových nožů. Tento způsob je však méně praktický kvůli nepohyblivosti hráče.

37

Na celý průběh SPT opět dohlíží trenér, který určuje způsob zakončení, místo odkud se střílí a vzdálenost od branky. I zde je k vidění obsáhlá škála možností a obměn cvičení. Trenér s velkou pečlivostí dbá na správnost techniky provedení střelby, na její četnost a ihned upozorňuje hráče na chyby a nedostatky. Do prostoru branky jsou využívány terče, různé druhy speciálních prototypů brankáře, ať už z gumy či z plastu (Obr.8). Občas je do tréninku zapojen brankář z některé z nižších kategorií.

Obr.8. Speciální deska na přesnost střelby Ve většině případů tyto hodinovky obsahují posilovací cviky zejména horních končetin a to hlavně zápěstí a ramen. Ať už je to navíjení různě těžkých závaží, posilování předloktí s tyčí, nebo klasické posilování vlastní vahou. Do těchto SPT jsou hráči čas od času oblečeni do plné výstroje. Tím se mají možnost zdokonalit i v dalších dovednostech jako jsou clonění před brankářem a hlavně v tečování kotouče. Zde je nutné dohlížení na tréninkovou disciplínu, aby nedošlo ke zranění hráčů v prostoru před brankou. I zde se snažíme dodržet pravidlo maximálně sto padesáti odstřílených kotoučů za jeden trénink.

38

4.5 Rozdíly v individuálním a organizovaném tréninku Za uplynulé dvě sezóny jsme na ploše určené ke zdokonalování nejen střeleckých dovedností pozorovali určitý vývoj v tréninku nejen individuálním, ale i v organizovaném. Studiem literatury, vzděláváním trenérů a zavedením nových metod ve výuce střelby, se tréninkový proces stále zlepšuje a tím se zlepšují v dovednostech i samotní hráči. Zatímco v samém počátku byla střelnice hojně navštěvována téměř všemi hráči, musel být zaveden formulář pro zapsání jména, kdy bude hráč střelnici využívat, postupem času se již v těchto prostorách začali objevovat stále stejní zájemci o zdokonalení se nejen ve střelbě. To samozřejmě nemohlo uniknout pozornosti trenérů všech věkových kategorií a tak byly do tréninkových plánů okamžitě zařazeny organizované tréninky. I v organizaci těchto tréninkových jednotek jsme pozorovali určitý vývoj. Zatímco z počátku se jednalo o klasické rozdělení hráčů k jedné z pěti branek a trenér kontroloval pouze namátkově techniku střelby některých hráčů, dnes si všímáme velké změny. Hráčů je na stanovišti méně, mají jasně daný nejen způsob zakončení, ale i místo, kam mají zamířit. Na každé z pěti kójí je však jiné zakončení, jiný výběr místa v brance, dále se zařazuje střela po přihrávce, tzv. střelba z první, střelba bekhendem a výjimkou není ani tečování kotoučů, clonění a dorážení z předbrankového prostoru. Do tréninku proto bývají často zapojeni i brankáři v plné výzbroji, pouze bez bruslí. Při organizaci je velmi často využívána i plocha na stickhandling, nevyjímaje prostor k nácviku vhazování. Co se týče individuálního tréninku, kdy si hráči většinou sami, nebo ve dvojicích docházejí střílet, tak i v tomto pozorujeme mnoho změn ke zdokonalování se v tak složitém procesu, jakým zlepšení střeleckých dovedností určitě je. Sami hráči kolikrát do tréninku přinesou svá nová cvičení, nebojí se improvizovat a můžeme vidět i spousty různých způsobů zakončení. Velmi často se zapojí i rodiče a to nejen ve formě pozorovatele. Mnoho z nich pomáhá svým synům se sbíráním kotoučů, ale najdou se i tací, kteří se aktivně zapojí do procesu. Například přihrávají, měří, stopují a někteří využijí i možnosti si zastřílet. S problémem individuálních návštěv střelnice se setkali i kolegové ve švédském Jönköpingu, k nimž byli tři moji kolegové pozváni na stáž. Tuto akci pořádal Český svaz ledního hokeje a odezva na tuto možnost byla výborná. I tamní trenéři po krátkém zprovoznění střelnice zjistili, že pouze svévolné střílení do prostoru branky prudce neovlivní zlepšení této dovednosti. Hráči nepřemýšlí o správné technice, střílí většinou z nesprávného postavení a míří stále pouze do horních rohů branky.

39

Podle našeho sledování těchto tréninků je však evidentní rozdíl v přístupu hráčů k samotné technice střelby při těchto, hráči samostatně vedených a organizovaných jednotkách, a v přístupu při speciální a organizované formě tréninku pod vedením klubových trenérů. Pod dohledem vzdělané dospělé osoby, mimo jiné máme v klubu specialistu pro tento druh tréninku, jsou hráči soustředěnější a mají větší snahu zvládnout danou střelu po technické stránce lépe.

4.6 Organizační forma tréninku Kruhový trénink je velmi často používanou formou pro organizaci speciálního tréninku ve střelnici. Trenér určí počet stanovišť, počet hráčů na jednotlivém stanovišti, interval zatížení a odpočinku, čas, popřípadě počet odstřílených kotoučů. Jako jedna z možností se naskýtá i využití plochy speciálně vytvořené pro cvičení na zlepšení techniky hole tzv. stickhandling. V každé z pěti kójí se většinou nacvičuje jiný způsob zakončení. Do takto rozděleného tréninku je velmi často zařazeno posilování v časovém intervalu těsně před střelbou. Posilují se hlavně horní končetiny a to ramena a zápěstí. Hráč například dvacet vteřin posiluje a ihned po skončení odstřílí deset kotoučů krátkým švihem. Jako nejvýhodnější z časového hlediska používáme model tří hráčů na kóji, jeden hráč pracuje, druhý mu přihrává a třetí připravuje kotouče. Tento způsob umožňuje dlouhou a nepřetržitou zátěž střídanou odpočinkem.

4.7 Zásobník cvičení pro nácvik a zdokonalování střelby Tento soubor cvičení vychází z tříletého záznamu tréninků střelby ve střelnici. Zatímco z počátku se objevovala stále stejná cvičení, dnes je možno k vidění daleko pestřejší škála různých inovací, zapojení velkého množství pomůcek, ale i daleko důraznější přístup trenérů k tomuto problému. Po vzoru švédských kolegů jsme zařadili do našeho tréninku například střelbu na pohyblivý terč, ale i blokování střel a střelbu přes blok. Z pohledu obsahu a metodiky jsme cvičení rozdělili do následujících skupin. Střelba na přesnost Cvičení ve dvojici

40

Cvičení pro jednotlivce s pomůckami Střelba z nestabilní pozice Cvičení se zakončením po zátěži Cvičení se zakončením po přihrávce Střelba přes blok

41

4.7.1. STŘELBA NA PŘESNOST Obr.9.

Střelba na terče. V brance jsou umístěny terče. Střelec se snaží trefovat daný terč .

Obr.10. Střelba na pohyblivý terč Dva hráči stojí mimo prostor branky drží na laně zavěšený terč. Pohybem lana mění terč pozici. Střelec se snaží pohybující se terč zasáhnout

Obr.11. Střelba do lapače puků Střelec míří do jednoho místa. Lapač puků je vyplněn sítí, kotouče tak v něm zůstávají.

42

Obr.12 Střelba na přesnost V brance je umístěna deska s výřezy, kam musí střelec mířit.

Obr.13. Střelba na přesnost a rychlost reakce.

V brance jsou pomyslné prostory označené číslicí. Trenér, nebo spoluhráč řekne číslo a střelec okamžitě zamíří do prostoru vymezeného pro tuto číslici.

43

4.7.2 CVIČENÍ VE DVOJICI Obr.14. Střelba s reakcí na kotouč Pomocný hráč stojí před brankou, v každé ruce drží tři kotouče. Rozpaží a postupně po jednom kotouči upouští. Střelec reaguje, zpracuje a vystřelí. Střídá se zakončení forhendem a bekhendem.

Obr.15. Střelba po uvolnění Pomocný hráč stojí před střelcem a pohybuje holí ze strany na stranu. Střelec se s kotoučem před hokejkou uvolňuje a zakončuje.

Obr.16. Střelba se startem Hráči mají připravené kotouče vedle, branky. První přihraje a startuje přihrávat. Toto cvičení se dá použít jako kondiční.

44

4.7.3 CVIČENÍ PRO JEDNOTLIVCE S POMŮCKAMI Obr.17. Střelba se stickhandlingem Hráč projde s kuličkou dráhu a odstřílí ihned po ukončení daný počet kotoučů.

Obr.18. Střelba z nestabilní podložky Střelec stojí na nestabilní podložce. Toto cvičení lze provádět na čas nebo na počet.

Obr.19. Střelba s použitím přihrávadla. Střelec si přihraje o pomůcku a po zpracování zakončuje.

45

Obr.20. Střelba z kličky. Střelec si přihraje o přihrávač, po zpracování se uvolňuje kličkou a zakončuje.

Obr.21. Střelba z kličky s reakcí. Střelec si nastřelí kotouč do dvou pneumatik, na kterých jsou položeny tyče. Hráč reaguje na odraz kotouče, ihned po zpracování se uvolňuje do jedné strany a z kličky zakončuje.

Obr.22. Střelba s technikou hole Hráč si několikrát přehodí nebo prohodí nízkou překážku a žebřík a zakončuje

46

4.7.4 STŘELBA Z NESTABILNÍ POZICE Obr.23. Střelba kleku Střelec klečí jednou nohou na gymnastickém míči. Od pomocného hráče zpracuje přihrávku a zakončuje.

Obr.24. Střelba z Bosu Střelec stojí oběma nohama na bosu. Zpracuje kotouč na jedné straně a zakončuje z druhé Střídavě forhend a bekhend.

Obr.25. Střelba z hranolků Střelec stojí na dvou malých hranolcích. Zpracuje přihrávku, prohodí si kotouč pod nohama a zakončuje. Hráči se nemohou odrazit nohou, posilují trup.

47

Obr.26. Střelba ze souboje Střelec stojí po celou dobu na jedné noze a pomocný hráč ho jemným postrkováním vyvádí z rovnováhy.

48

4.7.5 CVIČENÍ SE ZAKONČENÍM PO ZÁTĚŽI Obr.27. Střelba po fyzickém zatížení Hráč pracuje v daném intervalu a ihned po ukončení odstřílí daný počet kotoučů. Př. Přeskok 3x přes překážku, start, opět přeskok 3x /20´´/, Střelba po přihrávce 10x, Z: 35´´, O: 1:2, serie 3x20´.

Obr.28. Střelba po fyzickém zatížení Střelec posiluje vlastní vahou (kliky, dřepy, sedy-lehy), ihned po zátěži přijímá kotouče střídavě ze dvou míst a zakončuje.

Obr.29. Střelba po dovednostní zátěži Hráč prochází s kuličkou připravenou dráhu, ihned po ukončení odstřílí daný počet kotoučů.

49

Obr.30. Střelba po souboji 1-1 Dva hráči se v daném intervalu přetlačují, drží se za jednu hokejku, na impuls trenéra odstřílí každý svou holí daný počet kotoučů.

Obr.31. Střelba po zatížení (box) Hráč boxuje v rukavicích do Sloupu a po intervalu zatížení odstřílí daný počet kotoučů. Př.cv. box 10´´, střelba 10x, 3x za sebou. Do cvičení lze zařadit přihrávající hráč.

Obr.32. Střelba po zátěži (medicimbal) Hráč stojí na nestabilní položce s max. silou vrhá medicimbal do zdi. Po časovém intervalu nebo počtu vrhů ihned odstřílí daný počet kotoučů.

50

4.7.6 CVIČENÍ SE ZAKONČENÍM PO PŘIHRÁVCE Obr.33. Střelba po přihrávce z vybraného místa Střelec si vybere místo, odkud chce zakončovat. Rovněž si vybere prostor, odkud chce přijímat přihrávky.

Obr.34. Střelba z otočky po přihrávce Střelec stojí zády k brance, zpracuje přihrávku a zakončí z otočky. Střídavě zakončuje forhendem a bekhendem.

Obr.35. Střelba bez přípravy ve dvojici Dva hráči stojí proti sobě, střídavě si přihrávají, střelec zakončuje bez zpracování.

51

Obr.36. Zakončení bekhendem Střelec přijímá kotouč do bekhendu a ihned zakončuje.

Obr.37. Střelba bez přípravy po odrazu kotouče Přihrávající hráč zamíří do přihrávače, střelec sleduje odraz kotouče a pokud možno z první zakončuje.

Obr.38. Dorážení po nahození Pomocný hráč nastřelí kotouč na brankáře tak, aby se odrazil k hráčům stojícím před ním. Ti reagují na odražený kotouč a ihned ho dorážejí.

52

4.7.7 STŘELBA PŘES BLOK Obr.39. Střelba přes pohyblivý blok Dva hráči stojící mimo prostor branky pohybují blokem na laně. Střelec se snaží obstřelit blok a zároveň zasáhnout branku

Obr.40. Střelba přes blokujícího hráče Hráč ve výstroji blokuje střelu. Střelec se snaží blok obstřelit. Toto cvičení je vhodné k nácviku blokování střel.

Obr.41. Střelba přes hranol Celou spodní část branky zakrývá velký hranol. Střelec se snaží umístit kotouč do horní poloviny branky.

53

Obr.42. Střelba přes blok z pneumatik Před střelcem je postaven blok z pneumatik. Hráč se snaží blok obstřelit a zároveň zasáhnout branku.

Obr.43. Střelba přes blok hokejkou Dva hráči si přihrávají. Před nimi defensivně pracuje pomocný hráč holí. Pokud je možnost ke střele, hráč vystřelí.

54

5 Diskuse Jako jeden z cílů této práce jsme si dali porovnat rozdíly v tréninku střelby starších žáků při samostatně řízené TJ hráči a při tréninku řízeným vzdělaným trenérem. Z celosezónního sledování můžeme zcela jistě konstatovat, že rozdíly jsou zde ohromné. Hráči si při samostatné střelbě málokdy rozloží zátěž a odpočinek, stále jen stereotypně střílí a to většinou pouze z jednoho místa. Nedbají při tom na správný postoj,odráží se ze špatné nohy a střílí většinou pouze do horních rohů branky. Dalším velkým problémem je počet odstřílených kotoučů. Při řízené TJ dbáme u této věkové kategorie na to, aby se počet odstřílených kotoučů za TJ nepřehoupl přes sto padesát. Při samostatných vstupech do střelnice není u hráčů výjimkou i počet až třikrát přesahující tento limit. To mívá často za následek nepřiměřenou únavu svalstva, ale i špatné automatické návyky v technice střelby. I přes tato úskalí častého přetěžování mladého organismu velkými dávkami střel, se v klubu dá vypozorovat množství hráčů, u kterých se tyto pravidelné návštěvy střelnice ukazují jako velmi prospěšné. Je zde nutné připomenout, že tito hráči navštěvují střelnici již od samotného otevření. Po dobu tří let si sami navyšovali počet střel a proto jim dnes nedělá větší problém odstřílet kolem pěti set kotoučů za jednu hodinu strávenou ve střelnici. Jedním z těchto hráčů je námi sledovaný Luboš Dospěl, ročník narození 2001. Tento velmi ctižádostivý mladík si vedl po dobu dvanácti měsíců podrobný tréninkový deník. Po jeho vyhodnocení jsme zjistili, že tento hráč vystřílel za sezónu 2013/14 přes dvacet jedna tisíc kotoučů. V tomto počtu navíc nejsou započítány tréninky na ledě ve své kategorii. Tento hráč se v uplynulé sezóně velmi výrazně střelecky prosadil a to i v kategorii s o rok staršími hráči. Jeho střelecké schopnosti dalece převyšují ostatní spoluhráče a to jak v rasanci střely, tak i v jejím přesném umístění. Je zcela jasné, že si hráč při těchto střeleckých dovednostech věří a proto vyšle při utkání kotouč na branku soupeře vícekrát, než jeho spoluhráči. Nejen pro hráče často navštěvující prostory střelnice, jsme připravili zásobník cvičení. Ten by měl sloužit ke zpestření nudného programu při střelbě, ale i ke zatraktivnění úmorného, stereotypního drilu. Do cvičení jsme zařadili velké množství různých pomůcek, ať už to jsou terče upevněné na bráně, deska imitující brankáře, ale i terče, které se pohybují. To vše by mělo do střelnice přilákat větší množství zájemců nejen o vedené tréninky scoringu, ale i o samostatné zlepšování svých střeleckých dovedností.

55

6 Doporučení pro tréninkovou praxi Pro tréninkovou praxi je v dnešní době nutné zařazovat, co možná nejčastěji, speciální tréninky střelby mimo led. Pro kategorii starších žáků doporučujeme minimálně jednou týdně absolvovat tréninkovou jednotku zaměřenou na zlepšení střeleckých dovedností mimo led a taktéž tomu musí být i na ledě. Hráči v této věkové kategorii by již měli mít dobře technicky zvládnutou střelu tahem. Z tohoto předpokladu vycházíme při dalším nácviku a přistupujeme ke střelbě krátkým švihem. Tento způsob zakončení z počátku činní některým hráčům potíže, proto je zde velmi nutná asistence trenéra, který předvede správný technický postup a dále opravuje střelce se špatným provedením střely. Již v této kategorii však nezřídka kdy můžeme vidět hráče, kteří mají velmi dobře zvládnutou střelbu krátkým švihem. U těchto hráčů již posouváme trénink střelby do další fáze. Tou je pro dnešní velmi rychlý způsob hokeje zakončení bez přípravy, v hokejové terminologii „střela z první“. K tomuto způsobu zakončení je již za potřebí dostatečná síla horních končetin, nejvíce však v zápěstí. Proto je zřejmé, že se mezi prvními začínají prezentovat touto střelou vyspělejší jedinci. Ne vždy tomu tak ale musí být. I hráči, kteří ještě neakcelerovali růstově, mohou díky svému dřívějšímu každodennímu drilu na střelnici, tento nesnadný způsob zakončení použít. Během dlouhodobého tréninku střelby, při tisících odstřílených kotoučů, si totiž vybudovali dostatečnou sílu na to, aby jejich horní končetiny zvládli nápor při této střelbě. Jednou z nejvíce opomíjených základních věcí je tvrdost hokejové hole. Spousta rodičů svým dětem kupuje hokejky bez toho, aniž by se poradili s odborníkem. Hráči jsou pak nuceni provádět nácvik střelby s tvrdou holí. To má za následek nezvládnutí techniky daného způsobu zakončení, ale i velmi špatný vliv na tvorbu svalstva, hlavně horních končetin. V dnešní době je velmi dobrý výběr tvrdostí hokejových holí pro tuto kategorii. Ze strany trenérů je velmi nutné rodiče na tento problém upozornit. Z hlediska samotného tréninku je podstatné, aby tréninky střelby hráče bavily, nutná je obměna a pestrost, zařazení moderních pomůcek a oživení drilových cvičení. K tomuto účelu jsme vytvořili zásobník cvičení pro zdokonalování střeleckých dovedností. Jeho větší část bude vyvěšena v liberecké střelnici, aby mohli i samotní hráči při svých individuálních trénincích využít nových poznatků a svůj trénink si tak zpestřit.

56

7 Závěr V této závěrečné práci jsme se pokusili proniknout do problému nácviku a zdokonalování střelby v tréninku mimo led pro kategorii starších žáků. Po vzniku jedné z nejmodernějších střelnic na českých stadionech se postupem času začali projevovat negativní stránky v nácviku a tréninku střelby. Začali jsme pozorovat, že do střelnice docházejí skupinky hráčů, kteří zde sice tráví mnoho svého volného času, ale potřebný efekt ve zlepšení se nedostavuje. Z tohoto důvodu byli zavedeny speciální tréninky střelby vedené klubovými trenéry a vznikl zásobník cvičení uzpůsobený přímo prostorům střelnice. Tento soubor cvičení by měl zatraktivnit nácvik střelby a hráčům přinést oživení a zkvalitnění tréninku ke zlepšení v tak složité dovednosti, jakou střelba bezpochyby je.

57

8 Použité grafické značení a zkratky Použité grafické značení – Střelec

– Pomocný hráč

– Brankář

– Mechanický přihrávač

– Střela

– Přihrávka

– Pohyb hráče

– Balanční pomůcka

– Gymnastický balón

– Medicimbal

58

– Hranol

– Kužel

– Hranolek

– Lano s terčem

– Terč

– Pneumatka

– Překážka

– Nízká překážka

– Dřevěný žebřík

– Statický obránce

– Sloup

59

– Branková deska

– Lapač kotoučů

– Tyč

– Kotouče

– Dřevěná kulička

– Hokejová hůl

V textu jsou použity tyto zkratky. AP – aritmetický průměr HČJ – herní činnosti jednotlivce HK – herní kombinace SPT – speciální trénink TJ – tréninková jednotka NHL – national hockey ligue CP – kreatinfosfát LA - laktát

9 Seznam použité literatury 60

1. BUKAČ, L. et al. Řízení družstva v ledním hokeji. Edice metodických dopisů. Praha : ÚV ČSTV vědeckometodické oddělení, 1983. 70 s. 2. BUKAČ, L., DOVALIL, J. Inovace ledního hokeje. Hra a trénink. Praha ÚV ČSTV vědeckometodické oddělení, 1988. 137 s. 3. BUKAČ, L., DOVALIL, J. Inovace ledního hokeje. Zatěžování. Praha : ÚV ČSTV vědeckometodické oddělení, 1989. 91 s. 4. BUKAČ, L., DOVALIL, J. Lední hokej. Trénink herní dokonalosti. 1. vyd. Praha : Olympia, 1990. 245 s. 5. DOVALIL, J. et al. Malá encyklopedie sportovního tréninku. 1. vyd. Praha : Olympia, 1982. 239 s. 6. DOVALIL, J. et al. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. 336 s. 7. DOVALIL, J., CHOUTKOVÁ, B. Abeceda tréninku chlapců a děvčat. 1. vyd. Praha : Olympia, 1988. 190 s. 8. GUT, K., WOHL, P. Zásobník cvičení ledního hokeje. Edice metodických dopisů. Č. 17. Praha : Olympia, 1976. 222 s. 9. GUT, K., PACINA, V. Malá encyklopedie ledního hokeje. Praha : Olympia, 1986. 495 s. 10. CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink. Druhé, rozšířené vyd. Praha Karolinum, 1991. 333 s. 11. KOSTKA, V. et al. Jednotný tréninkový systém v ledním hokeji II. část – dospělí. Edice metodických dopisů. Č. 4. Praha : Olympia, 1978. 127 s. 12. KOSTKA, V. et al. Jednotný tréninkový systém ledního hokeje I. část – mládež. Edice metodických dopisů. Č. 13. Praha : Olympia, 1975. 228 s. 13. KOSTKA, V. et al. Lední hokej. Pro trenéry II. třídy. 1. vyd. Praha : Olympia, 1977. 294 s. 14. KOSTKA, V. et al. Lední hokej. Teorie a didaktika. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 188 s. 15. KOSTKA, V. Moderní hokej. 2. vyd. Praha : Olympia, 1984. 371 s. 16. KOSTKA, V., ŘEŠÁTKO, J. Lední hokej. Jednotný tréninkový systém. Edice metodických dopisů. Praha : ÚV ČSTV sekce ledního hokeje, 1968. 51 s.

61

17. KOSTKA, V., WOHL, P. et al. Trénink mladých hokejistů. 1. vyd. Praha : Olympia, 1979. 278 s. 18. LENER, S. et al. Lední hokej. Celoroční program sportovní přípravy žactva v oddílech TJ. 1. vyd. Praha : Český ústřední výbor ČSTV, 1983. 60 s. 19. NEVESELÝ, S. Rozvoj vytrvalosti v ledním hokeji. In Nové směry v tréninku ledního hokeje : sborník referátů z mezinárodní konference trenérů při mistrovství světa v ledním hokeji v Praze 1978. Praha : Olympia, 1978, s. 20. PAVLIŠ, Z. et al. Příručka pro trenéry ledního hokeje. I. část. Přípravka – 1. – 3. třída. Příprava na ledě. 1. vyd. Praha : Český svaz ledního hokeje, 1998. 164 s. 21. PAVLIŠ, Z. et al. Příručka pro trenéry ledního hokeje. II. část. Přípravka – 4. – 5. třída. Příprava na ledě. 1. vyd. Praha : Český svaz ledního hokeje, 2000. 271 s. 22. PAVLIŠ, Z. et al. Příručka pro trenéry ledního hokeje. III. část. Žákovské kategorie 6. – 9. tříd. Příprava na ledě. 1. vyd. Praha : Český svaz ledního hokeje, 2002. 328 s. 23. PAVLIŠ, Z. et al. Školení trenérů ledního hokeje. Vybrané obecné obory. 1. vyd. Praha : Český svaz ledního hokeje, 1995. 323 s. 24. PERGLER, P., DISMAN, M. et al. Vybrané techniky sociologického výzkumu. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1969. 768 s. 25. PERIČ, T. Lední hokej. Trénink budoucích hvězd. 1. vyd. Praha : Grada Publishing a. s., 2002. 127 s. 26. SELIGER, V. et al. Fysiologie tělesných cvičení. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1980. 348 s. 27. SKALKOVÁ, J. et al. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu.

1.

vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 208 s. 28. TRENÉRSKO

METODICKÁ

sportovní přípravu v

KOMISE

ČSLH.

Metodická

doporučení

pro

žákovských kategoriích. 1. vyd. Praha : Český svaz

ledního hokeje, 2000. 39 s.

62