UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola ZÁVĚREČNÁ PRÁCE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Trenérská škola

ZÁVĚREČNÁ PRÁCE Trénink dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků

Vypracoval: Mgr. Petr Vojan Vedoucí práce: PhDr. Zdeněk Vojta

Čestně prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracoval sám s použitím literatury uvedené v seznamu literatury, eventuálně v seznamu internetových zdrojů.

Datum: 20. 12. 2014

podpis:

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou práci vypracoval samostatně a uvedl veškeré literární prameny, které byly během této práce použity. Zároveň souhlasím se zveřejněním této práce jak v tištěné, tak v elektronické podobě.

V Praze dne 20. 12. 2014

Petr Vojan

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval vedoucímu práce PhDr. Zdeňku Vojtovi za odborné vedení a podporu při tvorbě závěrečné práce a za mnoho podnětných informací týkajících se zvolené problematiky.

Svoluji k zapůjčení své závěrečné práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení:

Číslo obč. průkazu: Datum vypůjčení:

Poznámka:

Abstrakt Tato práce řeší problematiku tréninku dovedností na ledě na stanovištích v kategorii starších žáků. V práci se zaměřujeme pouze na tuto věkovou kategorii, a to jak z hlediska samotného obsahu tréninkových jednotek, tak i z hlediska různých organizačních forem. Cílem práce je stanovení obecných zásad pro tento druh tréninku na ledě i mimo led a obsahové zpracování částí tréninkové jednotky podle použitých organizačních forem. Zvolený problém jsme řešili analýzou dosavadních poznatků z dostupné literatury zabývající se celou oblastí dané problematiky a jejich syntézou s poznatky z vlastní trenérské praxe. V práci jsme vytvořili soubor obecných zásad pro trénink dovedností na stanovištích na ledě i mimo led. Podle zvolených organizačních forem, obsahu a části tréninkové jednotky jsme tyto zásady doplnili příklady vhodných cvičení. Na základě zjištěných poznatků je možné tvrdit, že důležitost vhodného zařazení tréninku dovedností v závislosti na věku je základem k jejich kvalitnímu osvojení. Závěry této práce umožňují do budoucna její rozšíření v oblasti ostatních věkových kategorií i vytvoření rozsáhlého zásobníku vhodných cvičení pro nácvik a rozvoj dovedností.

Klíčová slova Pohybové dovednosti, technická příprava, starší školní věk, organizační formy, obsah tréninku, věkové zákonitosti vývoje.

Abstract This thesis deals with a skill practice of players in the U14 cathegory. In connection with this specific cathegory we only focused on this age. We focused on the content of the practices and on organizing the practice. The aim of this thesis is to determine some general principles of such a practice both on ice and off ice. We analysed literature sources dealing with the whole area about the skills practice and put them together with our existing coaching and training experiences. In the thesis we made a suggestion of general principles and rules of a skill group practice both on ice and off ice. We introduced some possible exercices depending on the content of a practice and its organizational form. Upon the data gained from the literature sources and from the thesis itself it is possible to say, that the age of the players is the key element of a skill practice. The results of the thesis allow its further extension in the area of other age cathegories or in the area of creating kind of a reservoir of suitable exerices for practicing skills.

Key words Skills,

technique

trainig,

bantam

cathegory,

practice,content, age regulariries of development.

organizational

forms

of

Obsah 1.

Úvod ........................................................................................................................ 11

2.

Cíle a úkoly práce .................................................................................................... 13

3.

2.1

Cíle práce ......................................................................................................... 13

2.2

Úkoly práce ...................................................................................................... 13

Teoretická východiska práce ................................................................................... 14 3.1

Periodizace ontogenetického vývoje ................................................................ 14

3.1.1

Tělesný vývoj ............................................................................................ 16

3.1.2

Psychický vývoj ........................................................................................ 16

3.1.3

Motorický vývoj ....................................................................................... 17

3.1.4

Sociální vývoj ........................................................................................... 17

3.2

Charakter a obsah přípravy v jednotlivých kategoriích ................................... 18

3.2.1

Kategorie v závislosti na školském systému............................................. 19

3.2.2

Kategorie v závislosti na dlouhodobém tréninku mládeže ....................... 20

3.3

Technická příprava ........................................................................................... 23

3.3.1

Úkoly technické přípravy u starších žáků ................................................. 23

3.3.2

Metody technické přípravy ....................................................................... 23

3.3.3

Technika, styl ............................................................................................ 25

3.3.4

Pohybové dovednosti ................................................................................ 27

3.4

Motorické učení ............................................................................................... 30

3.4.1

Druhy motorického učení ......................................................................... 31

3.4.2

Fáze motorického učení ............................................................................ 33

3.4.3

Průvodní procesní mechanismy motorického učení ................................. 35

3.5

Didaktické formy ............................................................................................. 36

3.5.1

Organizační formy .................................................................................... 36

3.5.2

Sociálně – interakční formy ...................................................................... 38 8

3.5.3 3.6

4.

Metodicko – organizační formy ................................................................ 40

Vybrané části systematiky ledního hokeje ....................................................... 41

3.6.1

Bruslení ..................................................................................................... 42

3.6.2

Herní činnosti jednotlivce útočné ............................................................. 42

3.6.3

Herní činnosti jednotlivce obranné ........................................................... 42

3.6.4

Herní kombinace útočné ........................................................................... 42

3.6.5

Herní kombinace obranné ......................................................................... 43

Praktická část ........................................................................................................... 44 4.1

Obecné zásady pro trénink dovedností na stanovištích u starších žáků ........... 44

4.1.1 4.2

Možnosti dělení hřiště pro trénink na stanovištích ................................... 47

Trénink dovedností podle sociálně – interakčních forem ................................ 49

4.2.1

Dovednosti v úvodní části tréninkové jednotky ....................................... 49

4.2.2

Dovednosti v hlavní části tréninkové jednotky tréninku na stanovištích . 52

4.3

Trénink dovedností podle obsahového zaměření ............................................. 55

4.3.1

Bruslení ..................................................................................................... 55

4.3.2

Herní činnosti jednotlivce útočné ............................................................. 55

4.3.3

Herní činnosti jednotlivce obranné ........................................................... 57

4.3.4

Herní kombinace útočné ........................................................................... 58

4.3.5

Herní kombinace obranné ......................................................................... 60

4.3.6

Speciální dovednosti pro útočníky ............................................................ 61

4.3.7

Speciální dovednosti pro obránce ............................................................. 63

4.3.8

Hry na malém prostoru ............................................................................. 65

4.4

Trénink dovedností podle metodicko - organizačních forem .......................... 68

4.4.1

Průpravná cvičení ..................................................................................... 68

4.4.1

Herní cvičení ............................................................................................. 70

4.4.2

Průpravné hry ............................................................................................ 73

4.5

Trénink dovedností mimo led .......................................................................... 74 9

4.5.1

Obecné zásady tréninku dovedností mimo led ......................................... 74

4.5.2

Trénink dovedností v přípravném období ................................................. 75

4.5.3

Trénink dovedností mimo led v závodním období ................................... 75

4.5.4

Hry v tréninku dovedností mimo led ........................................................ 76

5.

Diskuze .................................................................................................................... 77

6.

Závěry ...................................................................................................................... 79

Použité grafické značení ................................................................................................. 80 Použitá literatura ............................................................................................................. 81

10

1. Úvod Excelentní dovednosti jsou dnes všeobecně chápány jako jeden z klíčových faktorů pro prosazení se ve vrcholovém hokeji. Hráč, který je individuálně výborně technicky vybaven, má v dnešním pojetí technického hokeje obrovskou výhodu. Každý hráč je typologicky jiný a v nějaké činnosti lepší než ostatní. Perfektně zvládnuté dovednosti odlišují tzv. top hráče od nadprůměrných, protože posouvají jejich individuální herní výkon mnohem dál. Jejich hře dodávají určitou vyšší úroveň. Proto se nácviku dovedností ve svém individuálním tréninku věnují i dospělí špičkoví hráči nejen z NHL. Trénink dovedností by tedy měl být základním prvkem a nosným pilířem každého smysluplného tréninkového procesu u dětí. Zautomatizované dovednosti pomáhají hráčům se v určitý daný moment soustředit i na jiné aspekty hry, než např. na vlastní bruslení spojené s vedením kotouče na malém prostoru. Cílem tréninku dovedností by tedy nemělo být pouhé izolované provedení dovednosti, ale její následné použití v obtížné herní situaci. Bohužel ani dnes nejsou výjimkou tréninky žáčků, kde obsahově převažují kondice, herní kombinace, nebo organizace hry družstva v obraně či útoku. Nemusíme připomínat, že se často jedná o hráče, kteří nemají zvládnutou základní abecedu bruslení, neumí si kvalitně a přesně přihrát ani přihrávku zpracovat. O strukturálně těžších nebo různě skládaných dovednostech v tréninku ani nemluvě. Trenéři často zařazují do tréninku prvky z vyšších kategorií, pro které jsou ovšem fatální nedokonale zvládnuté, nebo vůbec nezvládnuté elementární dovednosti. Hráči tak, díky neznalosti, neochotě a netrpělivosti svých trenérů přeskakují tzv. senzitivní období, která se již později neopakují, ani se nedají nijak znovu vyvolat. V případě pohybových dovedností se jedná o tzv. zlatý věk motoriky, který je ideální pro učení se dovednostem. V pozdějším věku se navíc schopnost učit se pohybovým dovednostem rapidně snižuje. Trénink dovedností proto musí atakovat děti v určitém období věku, protože rezervy a nedostatky v tréninku kondice a taktiky se dají dohnat prakticky v každém produktivním věku sportovce. Doufáme, že předkládaná práce může pomoci nejen začínajícím trenérům u žákovských kategorií pracovat se svými svěřenci kvalitněji a hlavně mnohem efektivněji, tzn. učit to správné učivo ve správný čas ve správné věkové kategorii.

11

Na druhou stranu, poslední dobou lze pozorovat výrazné zlepšení ve výsledcích a zejména v herním projevu mládežnických reprezentací. To je částečně možné přisoudit i zlepšené práci v tréninku dovedností a práci s detailem na klubové úrovni a na reprezentačních kempech. Nicméně, je důležité, aby trenéři pochopili a přijali za vlastní filosofii kontinuity ve sportovním tréninku žáků a potlačili svou touhu již s malými dětmi hrát a trénovat dospělý hokej. Jedním z cílů této práce je stanovení obecných zásad tréninku dovedností na stanovištích u starších žáků a z hlediska organizačních forem vytvoření vhodné obsahové náplně tréninkových jednotek, které se zabývají právě nácvikem dovedností. Dále by práce mohla poskytnout možný studijní materiál pro trenéry, kteří se chtějí v této oblasti dále vzdělávat a rozšiřovat své vědomosti, ze kterých pak profitují hlavně jejich svěřenci.

12

2. Cíle a úkoly práce 2.1 Cíle práce Cílem této práce je stanovit obecné zásady tréninku dovedností na stanovištích na ledě v kategorii starších žáků. Dalším cílem závěrečné práce je zpracování obsahové náplně tohoto druhu tréninku podle použitých organizačních forem v tréninkové jednotce. Jedním z faktorů ovlivňujících zaměření tréninkové jednotky jsou sociálně – interakční formy tréninkové jednotky, dalším metodicko – organizační formy tréninkové jednotky a posledním faktorem je samotné obsahové zaměření tréninkové jednotky. Posledním cílem práce je stanovení obecných zásad tréninku dovedností mimo led u starších žáků a charakteristika tohoto druhu tréninku v přípravném a závodním období.

2.2 Úkoly práce Mezi hlavní úkoly práce související s projektem této práce patří: 1) Provést rešerši dostupné literatury, a to jak literatury zabývající se obecnou teorií řešené problematiky, tak i tzv. specializované, která řeší problematiku tréninku dovedností v ledním hokeji. 2) Vyhledat a prostudovat zásobníky cvičení zaměřené na nácvik dovedností. 3) Na základě analýzy těchto zdrojů provést rozbor klíčových bodů v tréninku dovedností. 4) Zpracovat výsledky a spolu s vlastními poznatky z trenérské praxe je využít k tvorbě náplně tréninkových jednotek zaměřených na osvojování a rozvoj dovedností.

13

3. Teoretická východiska práce 3.1 Periodizace ontogenetického vývoje Pro každou věkovou skupinu jsou určité společné znaky, které ji charakterizují a vymezují. Touto problematikou se zabývá ontogeneze. Vobr (2009) definuje ontogenezi jako individuální vývoj každého jedince řádově trvající desítky let. Ontogeneze je dle Příhody (1963) věda zabývající se studiem průběhu individuálního života, tedy geneze života.

Jedinci se vyvíjejí podle biogenického

zákona, takže procházejí těmi změnami, jimiž prošel jeho rod. Vývoj jedince ovlivňují jak vrozené (geneticky předurčené) zákonitosti, tak i ty ovlivněné prostředím. Příhoda (1963) k tomu dodává, že lidská ontogeneze má arci biologické základy, ale je vytvářena i sociálním, zvláště kulturním a výchovným prostředím. Tyto zákonitosti jsou u lidí stejné jak v průběhu jejich života, tak i v jeho jednotlivých fázích. Vobr (2009) chápe procesy v průběhu ontogeneze jako déletrvající postupné změny organismu, které vyplívají z jeho genetické výbavy či adaptace na podmínky vnějšího prostředí. Podle Příhody (1963) lze tedy vypozorovat jakési základní ontogenetické zákonitosti nejen v průběhu života Hominis sapientis, nýbrž i v jeho jednotlivých etapách, které se neustále opakují ve vývoji každého dalšího jedince. V lidském životě se tedy střídají určitá a pro člověka stejná růstová stadia: období generativního růstu, období stabilizace a období regresivního, involučního chátrání. Na základě těchto stále se opakujících stejných fází je založeno i všeobecné dělení lidského věku. Na toto téma existuje mnoho teorií, tou základní, ze které vychází většina našich současných odborných publikací je dělení dle Příhody (1963), které svou strukturou odpovídá tehdejšímu výchovně vzdělávacímu procesu, tedy školskému systému: Dělení dle Příhody (1963): 

Rozvoj antenatální (zárodečný a embryonální 0 – 3 měsíců, fetální 4 – 7 měsíců, prenatální 8 – 10 lunárních měsíců).



První dětství (období nemluvněte – natální období 0 – 10 dní, novorezenectví 10 – 60 dní, kojenectví 2 – 12 měsíců. Věk batolete mladšího 1 – 2 roky a staršího 2 – 3 roky.



Druhé dětství (předškolní období 3 – 6 let, prepubescence 6 – 11 let) 14



Pubescence 11 – 15 let



Období hebetické (postpubescence 15 – 20 let, mecítma 20 – 30 let)



Životní stabilizace a vyvrcholení 30 – 45 let.



Střední věk 45 – 60 let.



Senium (stáří 60 – 75 let a kmetství 75 – 100 let.

Podle Jansy a Dovalila (2009) lze lidský věk rozdělit na tři základní období: 

Integrační, tj. období mládí 0 – 20 let. Toto období ještě dělí na dětství 0 – 11 let a na období dorostové 11 – 20 let. I v rámci těchto období autoři rozlišují další období, a to prepubescenci 11 – 13 let a pubescenci 13 – 15 let.



Kulminační, tj. dospělost 20 – 60 let, které má tři období rozdělené dle věku.



Involuční období, tj. stáří 60 a více let.

Periodizace ontogenetického vývoje dle Choutky a kol. (1999): 

Dětství, tj. novorozenectví do 1 měsíce a kojenectví 2 – 12 měsíců.



Školní dětství, tj. předškolní dětství 3 – 6 let, mladší školní dětství 6 – 11 let, starší školní dětství 11 – 15 let.



Dospívání, tj. adolescence 15 – 20 let.



Dospělost 20 – 60 let.



Stáří 60 let a více. Z hlediska zaměření této práce je dále vhodné zmínit pouze ty etapy vývoje, které

odpovídají školnímu dětství. Příhoda (1977) své původní členění později upravil do této podoby: 

Předškolní věk 3 – 6 let.



Mladší školní věk 6 – 11 let.



Pubescence 11 – 15 let.



Adolescence 15 – 20 let.

Kuric (2001) dělí školní věk takto: 

Stadium předškolního dětství 4 – 7 let.



Stadium školního dětství 6, 7 – 10, 11 let.



Stadium pubertální 10, 11 – 15 let.



Stadium adolescence 15 – 20 let. 15

Pro úplnost ještě uvádíme dělení dle Periče (2008): 

Mladší školní věk 6 – 11 let.



Starší školní věk 12 – 15let. V této práci se cíleně zabýváme jednou specifickou věkovou skupinou, je proto

nutné vymezit a detailně specifikovat kategorii staršího žactva z pohledu tělesného, sociálního, motorického a psychického vývoje jedince. V hokejovém prostředí je tato kategorie, tedy kategorie starších žáků, také nově nazývána U13 a U14. 3.1.1

Tělesný vývoj

Pavliš a kol. (2003) uvádí, že v organismu dochází k velkým biologickým změnám, projevují se znaky pohlavního dospívání. Přírůstek váhy je vzhledem k přírůstku výšky pomalejší. Rychtecký a Fialová (1998) uvádí, že v tělesné výšce a hmotnosti jsou mezi jednotlivými žáky značné rozdíly. Pokud se např. v ledním hokeji zaměříme na celé mužstvo, zjistíme, že mezi hráči jsou již fyzicky vyspělí a vysocí jedinci, ale zároveň i hráči malí a nevyspělí. To je dle Rychteckého a Fialové (1998) způsobeno činností endokrinních žláz (hypofýza, štítná žláza, nadledvinky, pohlavní žlázy). Růstové změny se však neprojevují rovnoměrně v celém organismu, končetiny rostou rychleji než trup a růst je intenzivnější do výšky než do šířky. Perič (2008) nazývá pubertální dítě „samá ruka samá noha“. Tvrdí, že výrazný rozvoj hormonální činnosti působí také na vývoj primárních a sekundárních pohlavních znaků. U chlapců se mění hlas, mutují. Kouba (1995) uvádí, že v tomto období se projevuje překotný vývoj somatický i fyziologických faktorů většiny orgánů a označuje ho za období druhé změny postavy. 3.1.2

Psychický vývoj

Jedná se o velmi problematické období vývoje jedince, neboť zde právě vstupuje do puberty. Vilímová (2009) řadí toto období mezi klíčová období ve vývoji psychiky, protože hormonální aktivita ovlivňuje emotivní vztahy a projevy pubescentů k sobě samotným, k druhému pohlaví, ke svému okolí a může působit (pozitivně i negativně) na jejich chování i ve sportovní činnosti. Velmi vysoká emocionalita, citlivost a ztráta sebevědomí někdy vedou k uzavírání se do sebe. Děti mají svůj vnitřní svět, kterému dospělí nerozumí a podle nich ho nemohou ani pochopit. 16

Vilímová (2009) ještě dodává, že dochází k výraznému prohloubení citového života, který poznamenává jistá nevyrovnanost. Typická bývá náladovost. Pavliš a kol. (2003) považují pubescenci za vůbec nejsložitější období v citové oblasti. Pozorujeme časté přechody v chování. Kouba (1995) o pubescentech říká, že jsou nadáni velkou vnímavostí a citlivou labilitou. 3.1.3

Motorický vývoj

Kouba (1995) u pubescentů pozoruje zhoršení pohybové koordinace, narušena bývá plynulost a přesnost pohybu. Pavliš a kol. (2009) tvrdí, že s nástupem puberty mohou vznikat určité obtíže s obratností a chlapci hůře zvládají složitější cvičení. Tělesná výkonnost mezi 11 – 15 lety zdaleka ještě nedosáhla svého maxima, přizpůsobovací schopnost je dobrá, a to dává dobré předpoklady pro trénink. Zasahuje sem většina senzitivních období pro rozvíjení pohybových schopností. 10 – 13 let je velice příznivé období pro získání tzv. rychlostního základu. Období puberty souvisí s počátkem rozvoje síly. Nedoporučuje se zatížení vedoucí k velké tvorbě laktátu. Má se za to, že asi do 13 let se proces motorického učení uskutečňuje tak rychle a efektivně, jako nikdy později. Nejcharakterističtějším rysem je rychlé chápání a schopnost učit se novým pohybovým dovednostem. Motorické učení probíhá na první pokus, žáci přeskakují běžné fáze motorického učení. Tím je dána i odpovídající orientace tréninku: pokračovat v rozvíjení obratnosti a ve specializaci věnovat prvořadou pozornost technice. 3.1.4

Sociální vývoj

V tomto věku se pubescenti začínají citově osamostatňovat od rodiny, vrstevnické skupiny pro ně mají větší vliv než rodiče a škola. Kouba (1995) poukazuje na emancipaci od rodiny, osamostatňování se a navazování diferencovanějších a hlubších vztahů k vrstevníkům. Vilímová (2009) uvádí, že vztahy k rodičům se uvolňují a pubescenti si vytvářejí nové a širší společenské vztahy. Do popředí vstupují nové, pro pubescenty mnohem cennější, vztahy, vztahy ke svým vrstevníkům. Chlapci i děvčata si začínají uvědomovat „existenci“ druhého pohlaví a navazují vztahy a přátelství. Vztahy s dospělými jsou dosti problematické, zejména s rodiči pubescent moc nevychází. Zvýšená kritičnost se projevuje také směrem k autoritám (učitelé, trenéři), protože pubescenti velmi citlivě vnímají křivdy, nespravedlnost a bezpráví. 17

Vilímová (2009) dodává, že úsilí o nezávislost se vzrůstající kritičností je příčinou, že žáci již nejsou ochotni bez výhrad plnit své povinnosti. Ve škole jsou proto časté projevy neposlušnosti, někdy drzosti a negativismu. Pavliš a kol. (2003) dodávají, že se u pubescentů výrazně projevuje snaha napodobovat dospělé mimikou, gestikulací, oblékáním apod.

3.2 Charakter a obsah přípravy v jednotlivých kategoriích Posloupnost a logická návaznost učiva v tréninku ledního hokeje je velmi důležitá. Každý trenér by měl vědět kdy, co, proč, jak a koho učit. Není to zrovna málo, proto k tomu dobrý trenér mládeže potřebuje obrovský soubor vědomostí, zkušeností, dovedností, osobnostních vlastností apod. Hlavním úkolem sportovní přípravy mládeže je podle Periče (2008) uvědomit si, že děti nejsou malí dospělí a stanovuje tři cíle sportovní přípravy dětí: 

Nepoškodit děti Fyzické přetížení vede často k vadnému držení těla, poškození kloubů, šlach a

svalů, ortopedickým poraněním kostí, zastavení růstu apod. Psychické poškození je často spojeno s předčasnou specializací a následným zanecháním sportovní činnosti, ale i s horšími stavy jako deprese, frustrace, úzkost, které dále vedou k drogám, naruší vzájemné vztahy v rodině. 

Vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě Ne všechny děti mají talent, ambice a vhodné podmínky k tomu, aby se z nich

v dospělosti stali profesionální sportovci, pro které je sport obživou i středem pozornosti. Důležité je, aby si sportem vytvořili vztah k pohybovým aktivitám, žili zdravým životním stylem, naučili se vycházet a komunikovat s lidmi kolem sebe, řešit nepříjemné a konfliktní situace. 

Vytvořit základy pro pozdější trénink Perič (2008) tvrdí, že trénink v dětství, by se měl zaměřit především na základní

požadavky v oblasti techniky pohybu, které je již dítě schopno zvládat. V dětství je dobrá úroveň vývoje CNS a její vliv na učení se novým pohybovým dovednostem. Dalším důvodem je fakt, že většina sportovních dovedností je značně složitá a precizní zvládnutí lze dosáhnout pouze mnohonásobným opakováním, na které je potřeba čas.

18

Pokud toto období techniky přeskočíme, bude později sportovec ve svém výkonu limitován, proto bychom podle Periče (2008) měli v dětském věku vytvořit základní baterii činností, aby na něj bylo možné v pozdějším věku dále navazovat. 3.2.1

Kategorie v závislosti na školském systému

Pavliš (2000) rozděluje hráče podle věku do pěti kategorií, které odpovídají školskému systému. Toto členění však bylo od sezony 2010/2011upraveno, protože dorostová kategorie se posunula již od deváté třídy základní školy a byla rozdělena na mladší a starší dorost. Tím žákovské kategorie končí osmou třídou a jsou nově definovány jako mladší žáci (5 – 6 třída) a starší žáci (7 – 8 třída). To, jestli je to vzhledem k odloučení od školského systému (tímto krokem se velmi oslabil projekt sportovních tříd na základních školách, ale na druhou stranu se umožnil jednodušší přechod hráčů do reprezentace do 16 let) a obrovskému fyzickému, psychickému a sociálnímu rozdílu ve vývoji hráčů dvou slučujících se ročníků vhodné, není předmětem této práce. Mládežnické kategorie dle Pavliše (2000): 

Přípravka 1 – 3 třída (6 – 8 let) Charakter přípravy je seznámení se s elementárními základy techniky herních

činností jednotlivce, vytvoření radostné a hravé atmosféry, utváření vztahu k lednímu hokeji. Zaměření přípravy je na vytváření příznivých podmínek pro harmonický rozvoj hráčské osobnosti, průprava pro další etapy sportovní přípravy. Obsahem přípravy je vytváření základních představ o technicko – taktických dovednostech specializovanou výukou a vytváření technicko – taktických předpokladů hrou. 

Přípravka 4 – 5 třída (9 – 11 let) Toto období, nejvhodnější pro osvojování pohybových dovedností (zlatý věk

motoriky), je žádoucí co možná nejefektivněji využívat, a to nejen v tréninku na ledě, ale i mimo led. Celá příprava by měla dětem přinést zábavu, potěšení z pohybu a chuť do další hry. Obsahem přípravy je všestranně rozvíjet základní pohybové schopnosti se současným respektováním senzitivních období vývoje organismu a dále rozvíjet šíři pohybového fondu ve všeobecné přípravě.

19

Je nezbytné si osvojit co možná největší množství nových pohybových dovedností, zaměřit se na dokonalé zvládnutí bruslařských dovedností a na dovednosti spojené s vedením kotouče. Zvládnutí základů techniky a taktiky ledního hokeje.



Mladší žáci 6 – 7 třída (12 – 13 let) Charakter přípravy je v přechodu od dětské zábavy k možnosti celoživotní

aktivity. V oblasti technicko – taktické stránky individuálního herního výkonu vytvořit předpoklady pro dosažení budoucí maximální herní výkonnosti. V přípravě na ledě zvládnout techniku všech herních činností jednotlivce.



Starší žáci 8 – 9 třída (14 – 15 let) Chlapci by na konci této věkové kategorie měli mít technicky zvládnuté všechny

herní činnosti jednotlivce s tím, že je dovedou používat ve všech herních kombinacích v tréninku i v utkání. Hlavním charakteristickým rysem tréninku žákovských kategorií je ukončení rozšiřování nácviku hokejových dovedností. V tréninku dochází k přechodu od přípravy zaměřené na zvládnutí techniky k přípravě založené na využití naučených dovedností v taktických variantách při vzájemné součinnosti více hráčů a později i celého herního bloku. 

Dorost a junioři (16 – 20 let) Tyto kategorie věkem spadají do středního školství a navíc jsou charakterem své

přípravy od žákovského hokeje velmi vzdáleny. Spíše se tak přibližují seniorskému pojetí. Uvádíme je zde tedy jen pro přehlednost a úplnost dělení. 3.2.2

Kategorie v závislosti na dlouhodobém tréninku mládeže

Bukač (2007) zdůrazňuje správné učení a trénink ve správný čas a dodává, že trenérským uměním je stanovení flexibilního a racionálně věkově diferencovaného tréninkového programu. Cit pro variabilní proporce vztahů herní praxe (utkání), psychomotorické podmíněnosti obsahu tréninku, rozloženého učení herní komplexnosti a tréninku bruslení dodává procesu vývoje větší, či menší platnost. Kmenový obsah učiva dlouhodobého tréninku mládeže je vybrán z utkání. Hledisky výběru jsou herní, fyzické a mentální relace.

20

Mládežnické kategorie dle Bukače (2007): 

Učení elementárních základů (dovedností) 5 – 8 let Vysoká převaha učení a zábavy, pohybová herní všestrannost. Příprava na ledě by

měla mít tento poměr - bruslení a dovednosti 55 %, hra na malém prostoru 40%, informace o hře družstva 5%. Příprava mimo led by měla mít tento poměr – základy atletizmu 40%, hry a soutěže 50%, posilování 10%. Zásady – instalovat zábavu a aktivní účast, preferovat všestrannost herního pohybu, podněcovat základy atletiku jako agilitu, koordinaci, rychlost a rovnováhu, zdůrazňovat obratnostní bruslení, k bruslařské všestrannosti využívat hry, učit a nacvičovat základní techniky kontroly kotouče, využívat zmenšená hřiště, budovat sebevědomí a oceňovat, strukturovat celoroční program. 

Učení herně dovednostního základu 8 – 12 let Toto období je klíčovou etapou učení technického základu herního pohybu,

dispozice mladého organizmu na učení jsou vysoké. Předmětem učení jsou techniky kličkování, přihrávka, příjem kotouče a situace 1 – 1. Bruslení a klička, klička a přihrávka, příjem kotouče a klička, klička a zakončení, či přechod přes soupeře tvoří stěžejní dovednostní komplexy. Příprava na ledě by měla mít tento poměr – trénink herně dovednostního základu 50%, trénink spolupráce a situací 20%, týmové dovednosti 15%, kondiční bruslení 15 %. Příprava mimo led by měla mít tento poměr – základy atletizmu 30%, hry 30%, síla, plyometrie, core 20%, rychlost 1 20%. Zásady – objektem jsou individuální dovednosti, plně využívat optimalizace docility, iniciovat komplexní formy herního pohybu, dbát na kvalitu, rychlost a rytmus provedení, instalovat cvičení na dělené vidění, volnost rozhodování a klamání, rozvíjet dovednosti ne kondiční schopnosti, provokovat rychlé ruce a rychlé nohy, zařazovat plyometrii a posilování vlastní vahou těla.



Herní trénink 12 – 16 let V první části tohoto období (12 – 14 let) klademe důraz v tréninku zejména na

tyto dovednosti: bruslení po hranách, technika hole, klamání a fintování, střelba, přihrávka, zpracování přihrávky, individuální obranné dovednosti, osobní souboje, taktické prvky – individuální, celé pětky, týmové. 21

Úkolem herního tréninku je začlenění herně dovednostního základu do herního výkonu (individuální i týmové dovednosti). Je označováno jako kritické pro zdárný vývoj, je průlomovým oknem do vrcholového ranku. Příprava na ledě by měla mít tento poměr – trénink herně dovednostního základu v herní formě 15%, trénink spolupráce a situací 45%, týmové dovednosti 25%, kondiční bruslení 15%. Příprava mimo led by měla mít tento poměr – atletizmus 20%, hry 20%, síla, plyometrie, core 30%, rychlost 2 30%. Zásady – objektem tréninku je včlenění herně dovednostího základu do herního výkonu, posilovat herně dovednostní základ a získávat návyk na spolupráci, stabilizovat pozici hráče, využívat proměnlivost cviků, prohlubovat herní chápání čtení, reagování a volnost rozhodování, plně využít optimalizované trénovatelnosti na fitness – rychlost 2, síla, trénink core a flexibilita, využívat intervalový trénink, v tréninku síly instalovat volné váhy. 

Trénink kompetice 16 – 18 let Poslání tréninku kompetice je instalovat individuální výkon do služeb týmu,

maximalizace tréninkových i herních podmínek. V tomto stádiu nastupuje důležitost soutěživosti a spolupráce, každý se chce prosadit jako jedinec (vnitřně se svými spoluhráči, zevně se soupeřem). Soutěživost ti spolupráce jsou vzájemně propojené psychické složky. Trénink kompetice herní dovednosti a návyky dále posiluje a začleňuje do maximalizovaného úsilí. Příprava na ledě by měla mít tento poměr – trénink herně dovednostního základu v herní formě 10 - 15%, trénink spolupráce a situací 35%, týmové dovednosti 35 - 40%. Příprava mimo led by měla mít tento poměr – atletizmus 30%, hry 20%, síla, plyometrie, core 50%. Zásady – maximalizované herní podmínky, propojování individuální činnosti se spoluprácí, autonomie při řešení problémů, tempový trénink, podněcování rychlosti, kondiční bruslení, forsírovaný trénink síly, druhý nápor na atletizmus v přípravném období. 

Soutěžní trénink 18 – 20 let Soutěžní trénink harmonizuje psychické, dovednostní a fyzické herní složky. Je

orientován na vítězství. Cílem je dosáhnout relativního výkonnostního maxima. Převažují utkání, proto musí kouč při náročném zápasovém kalendáři předcházet přetrénování a syndromu vyhoření. 22

3.3 Technická příprava Technická příprava je spolu s kondiční, taktickou a psychologickou přípravou jednou ze čtyř základních složek sportovního tréninku, která se podle Jansy a Dovalila (2009) zaměřuje na osvojování pohybových dovedností, jejich stabilizaci a variabilitu. Choutka a Dovalil (1991) definují technickou přípravu jako proces zaměřený na osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, jimiž sportovec projevuje svůj výkonnostní potenciál ve složitých podmínkách soutěží. 3.3.1

Úkoly technické přípravy u starších žáků

Z charakteristik jednotlivých věkových kategorií a obsahu jejich tréninku je zřejmé, že důraz v přípravě má být kladen zejména na spřahování dovedností a na jejich herní použití. Je ovšem velmi důležité dál pokračovat i v upevňování a zdokonalování již osvojených dovedností. Do tréninku dovedností začlenit kondiční a psychickou složku. Pavliš (2000) vidí základní úkoly přípravy této kategorie ve všestranném rozvíjení hlavní pohybové schopnosti se současným respektováním senzitivních období vývoje organizmu se zaměřením na potřeby ledního hokeje, ve zvládnutí techniky všech herních činností jednotlivce, ve využívání herních činností jednotlivce v herních kombinacích a základních systémech v utkání, v řešení standardních herních situací ve dvojicích či trojicích formou průpravných a herních cvičení, v seznamování hráčů se základy týmového výkonu v obraně i útoku formou zjednodušených nácviků. 3.3.2

Metody technické přípravy

Pavliš (2006) k otázce výběru vhodné metody osvojování pohybových dovedností říká, že rozhoduje složitost činnosti, věk, výkonnost, úroveň dovedností, tréninkové období, podmínky, zdravotní stav, aj. Doporučuje metody operativně měnit, volbu zvažovat podle vnějších i vnitřních podmínek, pozorovat účinky. Dělení metod dle Pavliše (2006): 3.3.2.1 Metody celek – část Jedná se o volbu, zda nacvičovat dovednosti vcelku, nebo po částech. 

Metoda vcelku (metoda syntetická)

23

Nacvičovaný pohyb se učí celý, bez rozdělení na určité dílčí části. Používá se u činností, které se dají jen obtížně rozdělit, nebo které jsou tak jednoduché, že je zbytečné ztrácet čas spojováním dílčích částí (např. střelba, přihrávka apod.). 

Metoda po částech (metoda analytická) Daný prvek je učen po částech, které jsou předem stanoveny. Nebere se přitom

souvislost mezi prvky činnosti (např. hráč se učí bruslit a nezávisle na tom se učí techniku vedení kotouče a střelby). Přitom se tyto činnosti spojují, aniž by spolu měly určité vnitřní vazby. 

Metoda spojování částí v celek (metoda analyticko – syntetická) Nacvičují se dvě činnosti, které spolu souvisí. Ty se poté spojí do určité celkové

dovednosti. Poté se k nim učí třetí dovednost, která se spojí s tímto celkem v nový, vyšší celek. (např. děti se učí bruslit popředu a překládat vpřed, při jejich zvládnutí se spojí v jízdu vpřed, ke které se začne nacvičovat zastavení. Po jeho zvládnutí se přidá do komplexu jízdy vpřed). 3.3.2.2 Metody koncentrace – disperze Jedná se o volbu, zda nacvičovat dovednosti v jednom vyučovacím bloku (koncentrace), nebo, nebo učivo probírat v několika menších blocích (disperze), když se mezi těmito bloky učí i jiné učivo. 

Metoda koncentrace Činnost se opakuje nepřetržitě po delší dobu, v tréninkové jednotce je

nacvičována jen jednou., po ní následuje činnost jiná. 

Metoda disperze Mezi bloky stejné činnosti jsou zařazeny činnosti další. Bloky trvají kratší dobu a

jsou v průběhu tréninku zařazeny několikrát. 

Metoda koncentrace – disperze V první části tréninkové jednotky je činnost koncentrována do jednoho bloku, ve

druhé části do několika bloků kratších, mezi něž jsou zařazena i jiná cvičení. 

Metoda disperze – koncentrace

24

Činnost je v prvé části rozdělena do několika od sebe oddělených bloků. Ve druhé části je koncentrována do jednoho bloku. 3.3.2.3 Metody manipulace se zatížením Tyto metody se podle Pavliše (2006) hodí spíše pro nejvyšší výkonnostní úroveň a slouží k navození podmínek pro techniku, které předpokládáme při utkání. Jejich užití je vhodné především v konečné fázi nácviku, kdy jsou pohybové dovednosti již již dostatečně technicky zvládnuty. U dětí nesmí zatížení negativně ovlivňovat techniku provedení. Základní principy při tvorbě a využití této metody jsou vymezení funkce zatížení a míru specifičnosti, určení aktivace energetických zdrojů, specifikace metody podle základních charakteristik zatížení. 3.3.3

Technika, styl

Pojmy technika, styl a dovednost se v běžné laické, ale mnohdy i v odborné trenérské, praxi hojně zaměňují nebo naopak ztotožňují. Bukač (2014) tvrdí: technika a dovednosti jsou integrovány do jednoho celku, splývají. Dovednostmi se budeme podrobně zabývat v následujících kapitolách, proto se nyní zaměříme na dva druhé pojmy, techniku a styl. Choutka a Dovalil (1991) tvrdí, že technika je účelný způsob řešení pohybového úkolu, kdy je řešení vybráno na základě všestranných předpokladů sportovce v souladu s jeho možnostmi, biomechanickými zákonitostmi a platnými pravidly. Styl je podle nich účelné a ekonomické provedení techniky, přizpůsobené zvláštnostem jedince. Perič (2008) nazývá technikou soubor všech dovedností, které souvisejí s danou specializací. Technika je podle něj vzorové provedení, určitý „nedostižný ideál“ toho, jak by měl konkrétní pohyb vypadat na základě biomechanických, anatomických, morfologických a dalších zákonitostí. Styl je podle Periče (2008) individuálním zvládnutím tohoto ideálu. Pro Jansu a Dovalila (2009) je technika určitý způsob provedení pohybů při pohybové činnosti, tj. způsob řešení stanoveného pohybového úkolu v souladu s pravidly a zákonitostmi pohybů, kdežto styl je individuální odlišnost techniky jednotlivce od ideálního provedení.

25

Technika je podle Choutky a Dovalila (1991) závislá i na ostatních faktorech připravenosti sportovce, kterými jsou kondiční připravenost, koordinační funkce CNS, psychické vlastnosti a schopnosti. Zjednodušeně lze tedy říct, že technika je jakési vzorově správné a standardy předepsané provedení určité pohybové činnosti, např. přímé bruslení vpřed. Každý hráč má svůj osobní styl tohoto bruslení, pro něj něčím charakteristický a význačný. Často se může jednat o odchylku od standardu, tedy výše zmíněný Peričův „nedostižný ideál“, např. přílišný předklon trupu, jiný úhel nákleku, délka bruslařského kroku apod. 3.3.3.1 Technika v ledním hokeji Učení se technice v ledním hokeji je dnes chápáno poněkud komplexněji, než dříve. Jeho význam pro zvýšení individuálního herního výkonu (tím i týmového herního výkonu) je všeobecně považován za klíčový. Kostka a kol. (1986) už téměř před třiceti lety o technice v hokeji tvrdili, že vyžaduje zcela nové přístupy v nácviku. Konzervativní, tj. bez vnějšího tělesného tlaku soupeře, byť ve své době účinné, pojetí techniky v dnešních podmínkách nejen že neplatí, ale minimalizuje efekt spolupráce. Technika je výrazně ovlivněna kondičními, hlavně silovými, rychlostními a vytrvalostními schopnostmi hráčů. V nácviku techniky tedy nelze přehlížet stránku tělesné připravenosti, která zabezpečuje ekonomiku energetického zajištění a kondiční schopnosti odpovídající herním požadavkům a taktickým záměrům. Vedení kotouče a kličkování v plné rychlosti na malém prostoru, těsném kontaktu se soupeřem nebo při zrychlení ve velkém počtu opakování při každém střídání a v celém utkání vytváří zvýšené technické a fyzické nároky na hráče. Kostka a kol.(1986) vidí tedy problematiku technické přípravy takto: nácvik techniky je dlouhodobý proces, který vychází z osvojování pohybových struktur s postupným přibíráním rychlostních a silových prvků. Další část procesu tvoří uplatnění techniky při spolupráci. Jako nadstavbu celého procesu nácviku techniky završuje uplatnění techniky v systému hry družstva. Současné požadavky na techniku jsou dnes, kromě kondičních požadavků, zejména ve spřahování jednotlivých dovedností do dovednostních celků a jejich následném herním použití.

26

3.3.4

Pohybové dovednosti

Hošek a Rychtecký (1975) považují dovednosti za stupeň osvojení pohybů (jeho diferenciační fáze) a za označení souhrnu dynamických stereotypů, které se uplatňují v dané pohybové aktivitě. Kouba (1995) charakterizuje pohybové dovednosti takto: jedná se o integraci vnitřních vlastností organismu podmiňující techniku pohybové činnosti vzhledem k zadanému pohybovému úkolu. Získávají se pohybovým učením. Pohybové dovednosti jsou podle Periče (2010) učením získané předpoklady sportovce správně, účelně, efektivně a úsporně řešit pohybové úkoly. Pohybové dovednosti nejsou vrozené, ale naučené (ve speciálním procesu učení zvaném „motorické, neboli pohybové, učení“. Také Choutka a kol. (1999) charakterizují pohybové dovednosti jako učením získaný předpoklad účelně, rychle a úsporně řešit daný pohybový úkol. Dovednosti jsou podle nich komplexem psychomotorických projevů člověka, v němž se vědomosti, zkušenosti a schopnosti projevují účelnou a úspornou pohybovou činností. Perič (2010) dále uvádí, že pojem dovednost je ve sportu spojen nejen se způsobem provedení pohybových úkolů, ale často i s výběrem pohybového řešení. Dovednosti lze podle Periče (2010) rozdělit do tří skupin: 

Primární dovednost - které jsou charakteristické nejvyšší mírou všeobecnosti. Jejich učení je dáno přirozeným vývojem člověka (v rámci ontogeneze). V podstatě se jedná o základní pohyb každého člověka, jako je běh, chůze a skoky apod.



Pohybové dovednosti - jsou pohyby, které nejsou součástí přirozeného vývoje člověka, ale nesouvisí s danou sportovní specializací. Může to být např. jízda na kole pro lyžaře. Tvoří podstatu tzv. všestranné a všeobecné přípravy.



Sportovní dovednosti – jsou to pohybové dovednosti, které přímo využíváme při sportovním výkonu v dané specializaci. Jedná se např. o střelbu golfovým úderem v ledním hokeji. Jejich nejtypičtějším rysem je komplexnost, tj. nejužší sepětí všech zúčastněných komponent, především se specifickými pohybovými schopnostmi. Pohybové dovednosti se dají dále dělit podle mnoha různých kritérií. Vybraná

kritéria z klasifikace pohybových dovedností podle Rychteckého a Fialové (1998): 27



Podle časového vztahu k podnětu a reakci – diskrétní, sériové, kontinuální.



Podle vztahu k podnětu a prostředí – uzavřené, otevřené.



Podle rozměru a přesnosti pohybu – hrubé, jemné.



Podle účasti smyslů nervosvalového systému a výsledku – percepční, motorické.



Podle principu novosti – známé, neznámé.



Podle dominance vstupu a výstupu – výstupově dominantní, vstupově dominantní, kognitivní. Perič (2010) rozděluje učení pohybovým dovednostem (zejména u nejmenších

dětí) do pěti základních kroků, které samozřejmě souvisí s procesem motorického učení: 

Představení dovednosti. Podstatou seznámení se s danou dovedností je probudit v dětech zájem o nácvik.

Trenér by měl s nadšením vysvětlit, k čemu je daná dovednost důležitá pro úspěch v soutěži. Představení dovednosti vyžaduje upoutání pozornosti a má určité zásady: Používat jednoduchou výrazovost a pro děti srozumitelnou řečí popisovat terminologii. Za důležité prvky považuje Perič (2008) také oční kontakt, intonaci, rytmus a sílu hlasu. 

Demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti. Perič (2008) uvádí, že děti se učí především nápodobou, a proto je dokonalá

demonstrace nutná. Ukázka by měla být několikrát za sebou provedena v závodním provedení, tj. v maximální rychlosti či preciznosti. Poté demonstrujeme dovednost pomalu a po fázích, přičemž vysvětlujeme podstatu pohybu a upozorňujeme na důležité momenty techniky. K demonstraci můžeme využít různých prostředku jako videa, klipů na počítači, nebo tabletu, ukázky z filmů, nebo některé z dětí. Optimální je, pokud trenér dokáže dovednost předvést sám, tím mu u dětí roste autorita. 

Začátky nácviku dovednosti. Perič (2008) doporučuje začít s nácvikem co nejrychleji po demonstraci a

vysvětlení pohybu. Trenér by měl vyložit a ukázat jak se bude nacvičovat, měl by organizovat družstvo, rozdělit družstvo do skupinek podle úrovně zvládnutí dovednosti. První pokusy jsou většinou velmi hrubé, nekoordinované a nedokonalé. Je v nich spousta souhybů. Důležité je podporovat děti i přes neúspěšné pokusy. 

Zpětná vazba pro korekci chyb.

28

Pro děti je důležité, aby dostaly zpětnou vazbu o svém pokusu. Většinou je to pro ně ihned zřejmé z toho, jestli se jim cvik podařil, nebo ne. Perič (2008) vidí podstatu zpětné vazby v efektivitě informace, tzn., konkrétní informace pro dítě o tom, jak cvik zvládlo. Zpětná vazba by měla následovat co nejdříve po provedení cviku. 

Další opakování a upevňování dovedností. Mnohonásobné opakování přináší podle Periče (2008) první úspěchy, technika se

upevňuje a dítě je schopno pohyb úspěšně opakovat. Ustálení techniky nastává až po delší době a mnoha opakováních, kdy dochází k automatizaci dovedností. Pokud při standardních podmínkách již daná dovednost nečiní dítěti žádné problémy a umí ji využít i v soutěži, zařadí trenér nácvik ve změněných podmínkách (povrch sportoviště – písek, škvára, dráha, beton apod., povětrnostní podmínky – vítr, déšť, zima, horko apod., různé negativní vlivy při soutěži – nespravedlivý výrok rozhodčího, nečistá hra soupeře, problémy s výstrojí apod., psychický stav, situace v družstvu a u soupeře. Doporučuje se provádět nácvik jednoho pohybu delší dobu, tzv. drilování. 3.3.4.1 Pohybové dovednosti v ledním hokeji Již v úvodu této práce jsme upozorňovali na fakt, že cílem tréninku dovedností by nemělo být jejich pouhé dokonalé zvládnutí v izolované podobě, ale jejich následné začlenění do hry a jejich použití v obtížné herní situaci, kterou pomohou vyřešit a zvládnout. Jedná se tedy o komplexní proces. Bukač (2014) tento komplex nazývá herní dovedností. Bukač (2012) upozorňuje, že v praxi je zcela běžné, že technika se učebně vyčleňuje, je herně izolována tím, že postrádá intelekt. Základem tréninku dovedností je podle něj teorie štěpeného učení – chunking, což je posilování neuromotorických obvodů složitého pohybu dovednostních bloků opakováním. Cestou opakování a korekcí

omylů

dochází

k položení,

propojování

a

materiálnímu

zbytnění

senzomotorických obvodů aktivujících sekvence dovedností. Tato cvičení procvičují techniku ve vzorech herního děje (game – like). Cvičení jsou situována na malém prostoru a svojí polohou a algoritmem reprezentují děj utkání. Význam tohoto tréninku tkví v sepětí čtení podnětů, techniky dovednosti a lokální kondice.

29

Bukač (2012) chápe dovednostní celky jako komplexní (intelektovou, psychickou, motorickou a kondiční) herní způsobilost, ve které každá dílčí dovednost a její složky mají cíl samy v sobě a upozorňuje na fakt, že současní koučové běžně pracují s pojmy technika, taktika a kondice, ale slovo dovednost – skill je mino jejich pozornost. Jansa a Dovalil (2009) tvrdí, že v tréninku nejde jen o prosté osvojování dovedností jako jistých pohybových celků, že nelze přehlížet všechny ostatní souvislosti, např. stránku energetického zajištění dovedností a taktické použití.

3.4 Motorické učení Motorické učení je jen jedním druhem učení. Spolu s dalšími druhy učení např. učení poznatkům, učení intelektuálním činnostem, pojmovému učení a učení sociálnímu chování tvoří jakýsi soubor toho, co si musí každý jedinec ve svém životě osvojit, aby vůbec mohl koexistovat s ostatními zástupci svého „druhu“. Motorickým učením osvojené dovednosti tvoří v ledním hokeji základní stavební jednotku, jakousi bázi, na které se staví celý individuální, ale i týmový, herní výkon. V odborné literatuře existuje několik definic motorického učení. Podle Hoška a Rychteckého (1975) je motorické učení změna v pohybovém výkonu způsobená praxí. Motorické učení je procesem, při kterém dochází k osvojování si pohybových dovedností. Choutka a Dovalil (1991) vidí obsah motorického učení v osvojování (nácviku), zdokonalování a stabilizaci nových pohybových struktur, přičemž tento proces probíhá tak, že na základě informací vzniká představa, která se promítá do struktury programu. Realizace programu je spojena s rozvojem schopností a vyúsťuje v upevnění konkrétních, více či méně koordinačně náročných pohybových struktur (pohybových resp. sportovních dovedností), které jsou potenciálním základem sportovního jednání. Juřinová a Stejskal (1987) definují motorické učení jako déletrvající změnu v úrovni pohybových dovedností, která je získána během určitého času a měřitelná retencí. Výsledkem učení jsou podle Hoška a Rychteckého (1975) dovednosti, případně pohybové návyky. Dovednost je podle těchto autorů pojem pro situačně velmi proměnlivé pohyby a pojem návyk se ponechává pouze pro pohyby automatizované.

30

3.4.1

Druhy motorického učení

3.4.1.1 Imitační Imitovat, znamená napodobovat a to nejen při motorickém učení. Pro malé děti je to základní druh učení, protože napodobují prakticky cokoliv, co se kolem nich odehrává. Napodobují řeč dospělých (intonaci, výrazovost, slova, apod.), jejich chování, vzájemné vztahy, oblékání. Choutka a kol. (1999) říká, že imitační učení je účinné spíše u dětí a začátečníků, později se stává učením doplňkovým. Co se motorického učení týká, děti napodobují např. styl chůze rodičů, nebo svých vzorů. Velmi důležitým prvkem je zde motivace. Choutka a kol. (1999) uvádí, že převažuje ryze účelová motivace. A pokračuje v definici imitačního učení: je nejrozšířenější, používá se při osvojování jednoduchých pohybů, zvláště u dětí. Aby imitační učení bylo účelné, je důležitá názorná ukázka. Choutka a kol. (1999) tvrdí, že důležité je vytvoření správné představy pomocí co nejpřesnější ukázky. Osvojená dovednost se zdokonaluje mnohonásobným opakováním. 3.4.1.2 Instrukční Instruovat znamená udílet pokyny. Slovně popisovat to, co mají děti provádět. Choutka (1999) vidí jeho podstatu v přímém působení slovních pokynů (verbální instrukce) na tvorbu představy o nacvičované dovednosti. Je nutné, aby děti rozuměly terminologii, kterou trenér používá. Choutka a kol. (1999) upozorňují na znalost alespoň základního názvosloví, které podporuje účinek instrukcí. Tvrdí, že charakter, obsah a formu výkladu je nutné diferenciovat podle věku, vyspělosti cvičenců a také podle složitosti a obtížnosti dovednosti. Spolu s imitačním učením se jedná o nejčastěji používaný druh motorického učení u hráčů ledního hokeje. Choutka a kol. (1999) uvádí, že instrukční učení patří k velmi frekventovaným způsobům v tělovýchovné a sportovní praxi. A že je vhodné u vyspělých cvičenců, disponujících určitými zkušenostmi a motivovanými k růstu své výkonnosti. 3.4.1.3 Zpětnovazební Zpětnovazební učení má podle Choutky a kol. (1999) základ v metodě pokusu a omylu, kdy se cvičenec dozví výsledek po skončení pokusu.

31

A to buď z vlastní zkušenosti, nebo od pedagoga. To umožňuje cvičenci okamžitě zhodnotit výsledky jeho pokusu a učinit příslušné korekce. V ledním hokeji se dnes ve velké míře využívá rozebírání situací pomocí videa, kde hráči přesně vidí, co udělali špatně. V tréninku brankářů se dokonce začínají prosazovat tablety, kde brankářům trenéři poskytnou zpětnou vazbu ihned po dané situaci. Tato okamžitá zpětná vazba umožňuje hráčům další, již opravené pokusy. 3.4.1.4 Problémové Choutka a kol. (1999) tvrdí o problémovém učení, že patří k nejnáročnějším druhům učení. Jeho podstatou je hledání nejúčinnějšího řešení zadaného úkolu. Jednoduchý příklad z ledního hokeje, je např. přihrávka vzduchem, kdy dáme hráčům do cesty mantinely na minihokej a oni musí přijít na tu správnou techniku, jak kotouč zvednout, jak držet hůl, kde na čepeli udeřit do kotouče apod. U dospělých může být příkladem nácvik přesilové hry, kdy dáme hráčům volnost ve výběru přesilové hry proti danému bránění soupeře. Hráči sami prodiskutují možnosti, rozhodnou se pro nejlepší řešení a při nácviku si jej ověří. Tento přístup vyžaduje podle Choutky a kol. (1999) od hráčů vysokou úroveň připravenosti, bohaté zkušenosti, ale hlavně rozvinuté schopnosti pronikat k podstatě problému, analyzovat vzniklé situace a nalézt nová, originální řešení. Hodí se proto pro vyspělé sportovce. 3.4.1.5 Ideomotorické Ideomotorické učení je učení pohybu v představách, které se různou měrou uplatňuje v různých sportech. Akrobatický skokan, který si svůj skok přehrává (často se zavřenýma očima) těsně před startem, si tak upevňuje a opakuje krok za krokem, jak bude jeho skok vypadat. Ideomotorické učení je podle Choutky a kol. (1999) doplňující formou všech dříve uvedených druhů učení, jehož podstata spočívá v tom, že mechanismus neurofyziologické struktury v CNS může být drážděn nejen aktivním pohybem, ale také jeho představou. Ideomotorické učení se stává významným prostředkem zdokonalujícím účinnost jiných druhů učení.

32

3.4.2

Fáze motorického učení

Motorické učení je poměrně složitým procesem, který má své zákonitosti a probíhá v určitých časových posloupnostech neboli fázích. Juřinová a Stejskal (1987) k tomu říkají, že motorický vývoj každého člověka prochází během svého vývoje obecně shodnými fázemi, které se vyznačují charakteristickými zvláštnostmi v tělesné, motorické psychické i sociální oblasti. V úzké návaznosti na tyto skutečnosti se mění (vlivem interakce mezi organismem jedince a prostředím) schopnost učení se pohybovým dovednostem v procesu motorického učení. V odborné literatuře najdeme nejčastěji dva základní přístupy k této problematice, a to dělení do tří fází, např. Choutka a Dovalil (1991) nebo do čtyř fází, např. Hošek a Rychtecký (1975), jejichž dělení je pro téma naší práce vhodnější, protože čtvrtá fáze v sobě zahrnuje kreativitu, použití dovednosti v herní situaci. Fáze motorického učení podle Hoška a Rychteckého (1975): 3.4.2.1 1. Fáze – Generalizace Sportovec se seznamuje s danou pohybovou činností prostřednictvím svých smyslových orgánů – zrakového analyzátoru, sluchového analyzátoru. Získává představu o nové pohybové dovednosti, kterou se má naučit. Sportovec se tak předběžně a celkově orientuje o tom, čemu se bude učit a myšlenkově zpracovává danou učební látku, formuje si o ní představu a začíná provádět první praktické pokusy. První praktické pokusy provést daný pohyb jsou nekoordinované. Sportovec neprovádí pouze pohyby, které daná aktivita vyžaduje, ale aktivuje i ostatní svalstvo, které pro danou aktivitu bezprostřední význam nemá. Doprovází jej množství souhybů. V této fázi ještě nejsou vytvořeny dočasné spoje a procesy střídavé excitace a inhibice s mechanismem difúzní iradiace rozlévají do různých motorických oblastí mozkové kůry. Choutka a kol. (1999) k této fázi dodává, že pohyb je zvládnut v hrubé koordinační struktuře. 3.4.2.2 2. Fáze – Diferenciace Druhá fáze motorického učení je etapou vlastního cvičení a opakování nové pohybové dovednosti. 33

Hlavním

mechanismem

je

zpevňování,

hlavní

metodou

mnohonásobné

opakování. Jedinec je schopen danou pohybovou dovednost, byť ne dokonale, předvést. Od počáteční difúzní iradiace vzruchů dochází k jejich koncentraci k těm motorickým oblastem mozkové kůry, jejichž podráždění se bezprostředně vztahuje k prováděnému pohybu. Velmi časté je v této fázi ustrnutí v růstu výkonnosti, v takovém případě je účelné opustit dosavadní metodu nácviku. V této fázi dochází ke koncentraci procesu podráždění odpovídajících drah. Mechanismem zpětných vazeb se správné reakce odlišují od nesprávných. Pohyby jsou stále soustředěně sledovány, ale nesou již všechny znaky pohybů úmyslných. Choutka a kol. (1999) k této fázi dodává, že pohyb je zvládnut jako celek, je plynulý, přesnější a stabilnější. 3.4.2.3 3. Fáze – Automatizace Tato

fáze

je

etapou

zdokonalování

pohybových

dovedností.

Neustálá

proměnlivost vnějších, ale i vnitřních podmínek, které s sebou nese soutěživá situace, nutí sportovce zvládnout pohybovou dovednost za různých podmínek. Jsou zde zpevňovány správné reakce, ale zpevňování se týká jak kvantitativních, tak i kvalitativních stránek pohybu, což nalézá bezprostřední odraz ve stoupající výkonnosti. Regulace pohybu přechází z původně vnějšího okruhu na okruh vnitřní. Pohyby nejsou tak soustředěně sledován, protože vnitřní regulace již nevyžaduje od vičence pozornost a může naučenou pohybovou dovedností disponovat i za hranicí optimálních podmínek, ve kterých až dosud nácvik probíhal. Pohyby jsou koordinované a jeví se jako určitý automatismus. Choutka a kol. (1999) k této fázi dodává, že pohyb má dokonalé provedení v přesnosti, stabilitě a efektivnosti. 3.4.2.4 4. Fáze – Tvořivá asociace Tato fáze je charakteristická značnou plastičností v užití pohybové dovednosti. Vlastní pohybová dovednost, která již byla v předchozí fázi dokonale zvládnuta, nachází styčné body i s ostatními pohybovými dovednostmi, které spoluvytváří komplex složitých činností. Sportovec dokáže disponovat naučenou pohybovou dovedností za všech podmínek, dovede úspěšně přes volní stránku zasahovat do naučených pohybů a tvořivě je přizpůsobovat aktuálním podmínkám.

34

Choutka a kol. (1999) k této fázi dodává, že pohybové dovednosti se projevují v nových vyšších kvalitách, tj. musí být dostatečně přizpůsobivé, schopné vzájemně se spojovat a kombinovat s ostatními naučenými dovednostmi, případně vytvářet zcela nové, originální struktury. Uplatňují se zde vědomosti, zkušenosti, schopnosti a osobní vlastnosti jedince. Procesy s předvídáním dalšího vývoje dávají pohybovým dovednostem novou úroveň, charakteristickou pro jejich tvůrčí uplatnění. 3.4.3

Průvodní procesní mechanismy motorického učení

Motorické učení se podle Choutky a kol. (1999) řídí zákonitostmi, v jejichž rámci se vyskytují určité průvodní procesní mechanismy. 3.4.3.1 Zpevňování a korekce chyb Choutka a kol. (1999) mají zpevňování za základní mechanismus učení. Zpevňování se uskutečňuje pomocí mnohonásobných opakování pokusů. Tím se podle nich upevňují reakce, jejich obsah se zpřesňuje a zkvalitňuje. Nedílnou součástí tohoto procesu, zejména v prvních dvou fázích učení je korekce chyb. Pokud se takové chyby zpevní, stávají se podle Choutky a kol. (1999) součástí pohybového stereotypu a jejich odstraňování bývá tím složitější, čím později se začíná s jejich korekcí. 3.4.3.2 Retence a zapomínání Retence je slovo znamenající zapamatování. Podle Choutky a kol. (1999) je to fixování naučených dovedností v paměti, kdy důležitou roli sehrávají činitelé jako druh pohybové činnosti, způsob osvojování, doba osvojování, význam a úroveň nacvičované činnosti. Zapomínání je podle Choutky a kol. (1999) opakem retence a zásadně platí, že dobře fixované, správně pochopené a prožité pohybové dovednosti se udržují v paměti déle než dovednosti nedokonale naučené. 3.4.3.3 Integrace Integrace pohybové dovednosti je její začlenění, zařazení do dovednostně pohybové výbavy hráče. Její rozšiřovaní a následné spřahování s dalšími dovednostmi mu dává možnost řešení určité situace. Pouze izolovaná dovednost nemá ve sportovních hrách prakticky význam.

35

Choutka a kol. (1999) tvrdí, že jednotlivé izolované pohybové dovednosti nemají pro praktické využití velký význam. Teprve jejich sdružování s ostatními pohybovými, ale také intelektovými a sociálními dovednostmi v širší komplexy vyššího řádu (např. herní nebo sportovní činnosti) vytvářejí jejich opravdovou kvalitu. 3.4.3.4 Transfer, interference a přeučování Choutka a kol. (1999) chápe transfer jako efekt, kdy zvládnutí jedné pohybové dovednosti má kladný vliv na učení jiné dovednosti. Opakem transferu je dle něj interference, tedy situace, kdy zvládnutá pohybová dovednost má záporný vliv na osvojování nové dovednosti. Přeučování je znakem špatně naučené dovednosti, kde je třeba něco odstranit, nebo předělat. Je to velmi složitý proces a dá se říci, že čím mladší sportovec, nebo méně osvojená dovednost, tím snazší přeučování. Choutka a kol. (1999) k tomu dodávají: přeučování je záměrné přetváření již dobře osvojených pohybových struktur spojené s určitými změnami, kdy část staré struktury zůstává zachována, a úpravy se týkají jen některých dílčích elementů.

3.5 Didaktické formy 3.5.1

Organizační formy

Rychtecký a Fialová (1998) chápou organizační formu z hlediska školní tělesné výchovy jako vnější uspořádání organizačních a didaktických podmínek vyučování, v nichž se formuje výchovně vzdělávací proces. Organizační formy jsou podle Dobrého (1983) určeny hlediskem vnějších podmínek, tj. organizačního rámce vymezeného časově, místně i obsahově. 3.5.1.1 Tréninková jednotka Z pohledu sportovního tréninku je základní organizační formou tréninku tréninková jednotka. Základní proto, že podle Choutky a Dovalila (1991) existují ještě další formy tréninku, např. doplňková cvičení prováděná na základě individuálních úkolů (ranní cvičení, samostatné odstraňování individuálních nedostatků, posilování regenerace, besedy, apod.).

36

Podle Jansy a Dovalila (2009) jsou úkoly jednotlivých tréninkových jednotek odvozeny od úkolů příslušných mikrocyklů a délka tréninkové jednotky může být od 45 minut do několika hodin (2-3 hodiny). V hokeji se délka tréninkové jednotky podle jejího zaměření nebo fáze přípravy obvykle pohybuje od 45 min do 90 minut. V hokeji používáme tréninkové jednotky na ledě a mimo led, zaměřené na rozvoj dovedností (což je předmětem této práce), na rozvoj pohybových schopností (kondice), taktiky, na nácvik a na speciální činnosti brankářů, obránců a útočníku. Perič (2008) tvrdí, že tréninkové jednotky mají ve sportovních odvětvích ustálenou strukturu. Obvykle rozeznáváme 3 – 4 základní části tréninkové jednotky – úvodní, hlavní a závěrečnou. Někdy bývá mezi část úvodní a hlavní uváděna i část průpravná. Každá z těchto částí má svůj úkol a organizaci. Choutka a Dovalil (1991) dělí tréninkovou jednotku na tři části: 

Přípravná část Má zajistit příznivé předpoklady pro průběh celé tréninkové jednotky, tzn.

připravit organismus i psychiku sportovce na tréninkové zatížení a plnění hlavního úkolu jednotky. Psychologická příprava spočívá v mobilizaci těch vlastností a schopností, bez nichž by optimální splnění hlavního úkolu nebylo možné. Sportovci musí být seznámeni s úkolem, musí pochopit jeho podstatu a jeho nároky. Příprava pohybového aparátu srdečně oběhového a dýchacího systému spočívá v postupném stoupání intenzity cvičení. Obsah i trvání této části jsou proměnlivé. V zásadě by měla trvat 15–40 minut a může být zaměřena všeobecně (obsahuje především cvičení všeobecně rozvíjející) nebo speciálně (cvičení jsou vybírána tak, aby připravila organismus na úkoly hlavní části). 

Hlavní část Je zaměřena na rozvoj sportovní výkonnosti nebo udržení dosaženého stavu po

delší dobu. Úkoly této části jsou různorodé, neboť jsou závislé na období ročního cyklu, věku, pohlaví sportovců, úrovni jejich výkonnosti a dalších činitelů. Řeší rozvoj nebo stabilizaci pohybových schopností nebo kondice jako celku, nácvik nebo zdokonalování techniky a taktiky, upevňování struktury sportovního výkonu.

37

Nehledě na různorodost úkolů je možno stanovit obecnou zásadu pro stavbu hlavní části tréninkové jednotky a cvičení by se měla zařazovat v následující posloupnosti. První by měla být zařazena cvičení náročná na koordinaci (cvičení používaná k nácviku a zdokonalování techniky a k rozvoji obratnosti). Druhá v pořadí by měla být cvičení rozvíjející rychlostní a rychlostně silové schopnosti. Třetí v pořadí by měla být cvičení posilovací (podle charakteru buď rychlostní, nebo vytrvalostní zaměření). Jansa a Dovalil (2009) řadí na třetí místo cvičení, která upevňují dříve naučené pohybové dovednosti s cílem, mohou dosáhnout jejich stabilizace, případně variability. Na čtvrté místo pak řadíme cvičení na rozvoj vytrvalosti. Měla by trvat 35 – 90 minut. 

Závěrečná část

Zajišťuje plynulý přechod od vysokého tréninkového zatížení k postupnému uklidňování a návrat všech funkcí k normálnímu stavu. V této části začíná zotavná fáze tréninku. Obsah závěrečné části je přirozeně závislý na charakteru zatížení v hlavní části a musí být vždy stanoven v souladu s ním. Úkoly by měly být zaměřeny na uklidnění funkčních systémů zatěžovaných v hlavní části. Přihlížet by se mělo k uvolnění kloubů, svalů a vazů. Měla by trvat 10 – 25 minut. 3.5.2

Sociálně – interakční formy

Sociálně – interakční formy vycházejí podle Jansy a Dovalila (2009) ze vztahů mezi účastníky tréninku, mezi trenérem a sportovcem nebo sportovci samotnými. Sociálně – interakční formy jsou podle Dobrého (1983) vymezeny hlediskem vyjadřujícím poměr mezi nositeli činnosti (mezi trenérem a sportovci a mezi sportovci samotnými). Všeobecně se používá toto dělení sociálně – interakčních forem: 

Individuální Liší se od ostatních forem didaktickým cílem, charakterem individuální činnosti,

stylem trenérovy činnosti i jinou úrovní sociální interakce. Podle Choutky a Dovalila (1991) se individuální trénink používá zpravidla jen u sportovců nejvyšší výkonnostní úrovně, kde jsou předpoklady k vysoce účinné tréninkové a výchovné činnosti. Trénink respektuje individuální zvláštnosti sportovce.

38

Perič (2008) vidí výhody tohoto tréninku v možnosti individuálního přístupu, v důsledné kontrole a celkově vysoké efektivitě. Nevýhody vidí v jakési psychické osamělosti a někdy i nemožnosti poměřit si síly vrstevníky. 

Hromadná Je charakteristická tím, že celé družstvo vykonává tutéž činnost určenou trenérem

pod jeho přímou kontrolou. Její nejčastější použití je ve sportovních hrách. Choutka a Dovalil (1991) tuto formu nazývají kolektivní trénink, který je typický zejména pro nižší úrovně a pro sportovní hry. Pro trenéra je výhodný tím, že má všechny sportovce pod kontrolou. Perič (2008)k tomu dodává, že tato forma je velmi efektivní v tom, že trenér najednou zapojí do cvičení velké množství dětí najednou (často celé družstvo). Nevýhody vidí v možnosti malé kontroly (jak z hlediska správného provedení cviku, tak i z toho, zda děti opravdu cvičí) a zároveň chybí možnost individuálního přístupu k dětem. 

Skupinová Využívá se při nácviku a tréninku herních kombinací nebo při nácviku a tréninku

sportovců stejného typu. Má tři druhy. První – všechny skupiny dostanou tentýž úkol, který plní současně na různých stanovištích, nebo postupně v témže prostoru a čase, nebo v různé době. Druhý – každá skupina dostane jiný úkol, který obvykle vyplývá ze složení skupiny a její výkonnostní úrovně. Třetí – skupina dostane úkol, který vyžaduje spolupráci členů skupiny spojenou s kvalitativně jinou komunikací a interakcí ve srovnání s předcházejícími skupinovými formami. Choutka a Dovalil (1991) tvrdí, že se tato forma používá na střední a vyšší úrovni (ve sportovních hrách spíše na nejvyšší) a že skupiny mají být sestaveny ze sportovců přibližně stejné výkonnostní úrovně, popř. podle specializací jejich funkcí (ve sportovních hrách). Výhodami jsou možnost vzájemného soutěžení a kontroly, možnost individualizace tréninkového zatížení a účinné výchovné působení. Nevýhodou může být vliv nedisciplinovaného jedince, který nemá chuť řádně trénovat a ovlivňuje ostatní. Perič (2008) k tomu dodává, že skupinová forma patří v tréninku dětí k nejvíc používaným.

39

Dělení do skupinek může vycházet z několika hledisek: formální rozdělení (např. v atletice vrhači, skokani, běžci apod.) a neformální (děti se rozdělí, jak chtějí), podle pohlaví (děvčata, chlapci, koedukované skupiny), podle věku (mladší, starší), podle zájmu (některé děti chtějí hrát fotbal, jiné na rybáře a rybičky), podle úrovně dovedností nebo výkonnosti (lepší, horší). Speciální formou skupinové organizace je tzv. kruhový trénink. Sportovci mají několik stanovišť, která postupně procházejí. Obsahem této formy většinou bývá zdokonalování pohybových schopností, podle Periče (2008) zejména silových a vytrvalostních. Míra zatížení je obvykle určována buď počtem opakování, nebo časovým intervalem. Délka zatížení souvisí s obsahem. Pro kruhový trénink Perič (2008) stanovuje několik zásad: 

Cvičení by měla být předem známá a dostatečně jasná.



Děti by je měly zvládat po technické stránce.



Trenér by měl znát odezvu organismu.



Doporučuje se 6 – 12 stanovišť.



Jednotlivá stanoviště by měla střídat zatížení různých svalových skupin.



Cvičení by neměla umožňovat výrazně jednodušší provedení.



Stanoviště by neměla vyžadovat záchranu nebo dopomoc.



Na stanovištích se mohou využívat různé pomůcky, nářadí, náčiní apod.

3.5.3

Metodicko – organizační formy

Podle Pavliše a kol. (2003) vycházejí tyto formy z vnějších podmínek, které jsou při hře, a jejich obsah je tvořen herními činnostmi.

Vnější podmínky jsou dány

přítomností nebo nepřítomností soupeře a stupněm proměnlivosti situace ve hře. Podle Dobrého (1983) jsou určeny hlediskem vyjadřujícím vztah vytvořených podmínek (organizace, rozestavení, postupné plnění úkolů, cirkulace hráčů) a činnostního obsahu. Mají význam především ve sportovních hrách. 3.5.3.1 Průpravná cvičení Průpravná cvičení jsou charakteristická nepřítomností soupeře. Pavliš a kol. (2003) dělí průpravná cvičení na cvičení 1. typu (činnost je prováděna bez soupeře a podmínky cvičení jsou pevně dané) a na cvičení 2. typu (i tato cvičení jsou bez přítomnosti soupeře, avšak podmínky, ve kterých je tato činnost prováděna, mohou být do určité míry proměnlivé). 40

3.5.3.2 Herní cvičení Herní cvičení jsou na rozdíl od průpravných cvičení charakterizována přítomností soupeře. I u herních cvičení rozeznávají Pavliš a kol. (2003) cvičení dvojího typu. Herní cvičení 1. typu jsou charakterizována přítomností soupeře, podmínky, za kterých je cvičení prováděno, jsou však předem určeny stejně jako jeho průběh. Činnost hráče, skupiny a soupeře je pevně dána. U herních cvičení 2. typu je soupeř přítomen, podmínky jsou do určité míry (avšak omezeně) proměnlivé. Omezení podmínek je dáno především časem a prostorem. 3.5.3.3 Průpravná hra Průpravnou hru získáme modifikací různých známých her, jejich pravidel, hřišť, či jiných činitelů. Tato forma je podle Pavliše a kol. (2003) charakteristická přítomností soupeře a náhodností podmínek, za kterých probíhá. Je to hra, která není omezována zasahováním, ale kde jsou dána určitá pravidla a zásady, podle kterých se hraje (úprava pravidel, úprava drobných her a přiblížení jejich obsahu a pravidel lednímu hokeji, úpravami herních cvičení). Velmi důležité je střídání rolí při přechodech z útoku do obrany a naopak.

3.6 Vybrané části systematiky ledního hokeje Pavliš (2000) pojmem systematika rozumí základní uspořádání, roztřídění a vysvětlení hry, jejíž děj je tvořen činností jednotlivců, skupin, celého družstva a je ovlivňován a řízen trenérem. Pro účely této práce se nebudeme zabývat celou systematikou, ale jen některými vybranými částmi, které jsou pro samotné osvojování a rozvoj dovedností zásadní. Jedná se o bruslení a herní činnosti jednotlivce útočné/obranné a herní kombinace útočné/obranné. Pavliš (2000) vidí bruslení a herní činnosti jednotlivce jako pozdější základ pro herní kombinace (spolupráce dvou a více hráčů při řešení různých herních situací v útoku či obraně) a herní systémy (vědomé řešení vzniklé útočné/obranné situace na základě hry jednotlivců a spolupráce hráčů jednoho družstva, podílejících se v daném okamžiku na řešení), které jsou nosným pilířem herního tréninku.

41

3.6.1

Bruslení

Podle Pavliše (2000) se jedná o základní dovednost v ledním hokeji a v systematice ji vyčleňujeme zvlášť. Jednotlivé bruslařské techniky jsou: 

Jízda vpřed



Jízda vzad



Užité bruslení (změny rychlosti - zastavení, změny směrů - vyjíždění oblouků a překládání, obraty, starty, další bruslařské dovednosti).

3.6.2 

Herní činnosti jednotlivce útočné

Uvolňování hráče s kotoučem (vedením kotouče, kličkou, jiným způsobem – obratem, změnou rychlosti, změnou směru, přihrávkou o brusle apod.).



Uvolňování hráče bez kotouče (změnou směru – překládání, krátký oblou, obraty, změnou rychlosti).



Přihrávka a zpracování přihrávky (přihrávání – po ruce x přes ruku, po ledě x vzduchem, přímé x s využitím hrazení, švihem x přiklepnutím. Zpracování přihrávky – po ruce, přes ruku, nepřesná přihrávka).



Střelba (po ruce – švihem, přiklepnutým švihem, přiklepnutím, golfovým úderem. Přes ruku – švihem, přiklepnutím. Blafák, tečování, dorážení).



Klamání a fintování (tělem, změnou směru, pohybem hole).

3.6.3 

Herní činnosti jednotlivce obranné

Obsazování hráče s kotoučem (napadání/přístup k soupeři, odebírání kotouče, osobní souboj, bodyčekování)



Obsazování hráče bez kotouče (volné, těsné, v postavení mezi soupeřem a vlastní brankou, v postavení mezi soupeřem s kotoučem a soupeřem bez kotouče)



Obrana prostoru (krytí prostoru, krytí hráče v prostoru)



Blokování střel (ve stoji, v pokleku a kleku, skluzem, holí)

3.6.4

Herní kombinace útočné

Založené na principu: 

Přihraj a jeď



Křížení



Zpětná přihrávka a přenechání kotouče 42



Clonění



Najíždění do volného prostoru

3.6.5

Herní kombinace obranné



Zdvojování



Zajišťování



Přebírání



Odstupování



Osobní bránění

43

4. Praktická část 4.1 Obecné zásady pro trénink dovedností na stanovištích u starších žáků Trénink dovedností musí vycházet z věkových zákonitostí vývoje a metodických posloupností tréninkového procesu. Na základě těchto požadavků, rozboru odborné literatury a naší trenérské praxe navrhujeme obecné zásady tréninku dovedností v kategorii starších žáků. Zde již vycházíme z předpokladu, že hlavní objem práce na osvojení dovedností byl proveden v přípravce a v kategorii mladších žáků, tedy v období zlatého věku motoriky (8-12 let, ve kterém byly zvládnuty všechny elementární dovednosti). V tréninku starších žáků by měl být důraz kladen na začlenění těchto dovedností do herního tréninku, pro nějž jsou kvalitně zvládnuté dovednosti zásadní. Přesto doporučujeme zařadit jednu tréninkovou jednotku v týdenním mikrocyklu primárně zaměřenou na rozvoj a zdokonalování elementárních dovedností a jejich spřahování a jednu tréninkovou jednotku v týdenním mikrocyklu zaměřenou na speciální činnosti (dovednosti) obránců, útočníků a brankářů. V této kategorii je velmi důležité neustále zdokonalovat bruslení (bruslení na hranách, agility bruslení – rychlé, obratnostně silové bruslení na malém prostoru s prudkými změnami směru, přechody z jízdy vpřed do jízdy vzad a naopak, obraty, půl měsícový krok, zpomalení a zrychlení), klamání a fintování (bruslení spojené s vedením kotouče a kličkováním). Proto v rámci zapracování v úvodní části všech ostatních tréninkových jednotek v týdenním mikrocyklu zařazujeme cvičení zaměřená na tyto dovednosti. Do tréninku dovedností v tomto věku již také doporučujeme zapojovat ostatní složky sportovního tréninku jako kondici a taktiku. Jednotlivá cvičení na stanovištích by však neměla trvat příliš dlouho (ztráta koncentrace a kvality provedení, při menším počtu hráčů na stanovišti nebezpečí laktátové zóny hrazení energie). Vhodným se jeví zatížení v délce 5 – 7 minut, přičemž nástupy jednotlivých hráčů by neměly přesáhnout 15 vteřin. Obsahovou náplň ostatních tréninků v týdenním mikrocyklu je tak podle požadavků na trénink této věkové kategorie vhodné poměrově složit takto: 25% bruslení/dovednosti, 50% herní trénink, 25% hra na malém prostoru (někdy je vhodné zařadit hru na celé hřiště). 44

Pro větší přehlednost shrnujeme obecné zásady pro trénink dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků: 

Dělit hřiště vhodně na zóny podle počtu hráčů, trenérů, obsahu a cílů tréninkové jednotky.



Optimální počet stanovišť v tréninku starších žáků se jeví na 2 – 4 (více stanovišť je vhodnější zařadit hlavně u mladších kategorií, jako je např. základna, kde je velký počet dětí i asistentů).



V tréninku dovedností se zaměřit i na herní činnosti jednotlivce a herní kombinace obranné, ne jen na útočné.



Klást důraz na kvalitu provedení, ne na kvantitu.



Ihned opravovat chyby a nedostatky v provedení, aby tak nedocházelo k nechtěné fixaci. Předejde se tím pozdějšímu velmi složitému procesu jejich odstraňování a přeučování.



Neustále poskytovat hráčům zpětnou vazbu, naučit je samotné vidět zásadní chyby v provedení a naučit je přijímat rady, výtky a korekce od trenéra.



Klást důraz na přístup, kázeň, osobní disciplinovanost a koncentraci hráčů k tomuto typu tréninku (někteří hráči mají pocit jakési volnosti, když je trenér na stanovišti stále nekontroluje jako při hromadné formě – osobní zodpovědnost za vlastní trénink, naučit se na sobě pracovat bez kontroly).



Jednotlivá stanoviště v tréninkové jednotce zaměřit na různé komplexy dovedností (např. bruslení a vedení kotouče a střelba, bruslení a přihrávka, bruslení a krytí kotouče a střelba, odebírání kotouče nadzvednutím hole a přihrávka, blokování střely v čelném postavení a přihrávka apod.), nebo naopak se v ní věnovat jednomu komplexu dovedností.



Jednu tréninkovou jednotku v týdenním mikrocyklu starších žáků věnovat tréninku dovedností na stanovištích.



Jednu tréninkovou jednotku v týdenním mikrocyklu starších žáků věnovat speciálnímu tréninku dovedností obránců/útočníků.



Každou tréninkovou jednotku u ostatních tréninků v týdenním mikrocyklu začínat dovednostním blokem bruslení (bruslení po hranách, agility bruslení), klamáním a fintováním, nebo speciálním bruslením obránců/útočníků.



Do každého tréninku zařazovat hru, pro dovednosti ideálně na malém prostoru.

45



Do herního tréninku zařadit situace, které ke správnému řešení vyžadují použít již osvojených komplexů dovedností (tzv. spřažené dovednosti).



Vhodný procentuelní poměr obsahové náplně ostatních tréninkových jednotek u starších žáků se jeví následovně: bruslení 25%, herní trénink 50%, hra na malém prostoru 25%.



Tréninkem dovedností rozvíjet i kondici a taktickou stránku.



Optimální zatížení celkové práce na stanovišti je v délce 5 – 7 minut, přičemž nástupy jednotlivých hráčů by neměly přesáhnout 15 vteřin.

46

4.1.1

Možnosti dělení hřiště pro trénink na stanovištích

Podle části tréninkové jednotky, jejího obsahu a cílů, počtu hráčů, počtu trenérů dělíme hřiště na 2, 3, nebo 4 stanoviště. 4.1.1.1 Příklady dělení hřiště na dvě části

Obrázek č. 1: Příčné na dvě části

Obrázek č. 3: Příčné na dvě různě velké části

Obrázek č. 2: Podélné na dvě části 4.1.1.2 Příklady dělení hřiště na tři části

Obrázek č. 4: Podélné na tři části

Obrázek č. 6: Podélné – T natři části

Obrázek č. 5: Příčné na tři části

Obrázek č. 7: Příčné – T natři části 47

4.1.1.3 Příklady dělení hřiště na čtyři části

Obrázek č. 8: Příčné – H na čtyři části

Obrázek č. 11: T – dvojité podélné

Obrázek č. 9: Kříž na čtyři různé části

Obrázek č. 12: Kříž na čtyři části

Obrázek č. 10: Příčné a podélné – T

48

4.2 Trénink dovedností podle sociálně – interakčních forem 4.2.1

Dovednosti v úvodní části tréninkové jednotky

Na základě výše uvedených zásad pro trénink dovedností doporučujeme věnovat úvodní část tréninkových jednotek, které nejsou primárně zaměřeny na rozvoj dovedností, jejich nácviku a procvičování. Podle obsahu tréninkové jednotky, počtu hráčů a trenérů, obsahu a formy úvodní části předchozích jednotek zvolíme vhodnou sociálně – interakční formu. 4.2.1.1 Hromadně Tuto formu je vhodné použít při nepřítomnosti druhého trenéra, při nácviku bruslení po hranách, dále pro různé druhy vedení kotouče s přejížděním do jiného pásma, různé druhy driblinku na místě, za pohybu, pro klamání a fintování atd. Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: hráči pracují všichni najednou, hromadně. Zaměření úvodní části TJ: vedení kotouče, odebírání kotouče, driblink.

1. cvičení: hráči vedou kotouč libovolně ve třetině, na signál zrychlí, na další zpomalí a na další přejedou do protilehlé třetiny. 2. cvičení: hráči provádí různé druhy driblinku na místě. Na pokyn trenéra mění krátký/dlouhý driblink k sobě a od sebe, driblink na straně, driblují kolem vlastního těla na stranu a zpět do maximálního rozsahu, dělají různé druhy klamání a fintování. 3. cvičení: hráči vedou kotouč ve třetině a na signál si kryjí svůj kotouč a zároveň odebírají kotouč ostatním. Kdo přijde o kotouč, přejede do středního pásma na driblink.

49

Obrázek č. 13: Úvodní část – hromadně 4.2.1.2 Ve dvojicích Tuto formu zařazujeme v úvodní části tréninkové jednotky zejména pro nácvik a zdokonalování všech druhů přihrávek a zpracování přihrávky, pro různé druhy vedení kotouče a kopírování pohybu, pro různé způsoby odebírání kotouče. Je důležité je pravidelně střídat. Z důvodu kvalitního procvičení je vhodné zařadit maximálně dvě až tři dovednosti (komplexy dovedností). Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: hráči pracují ve dvojicích. Zaměření úvodní části TJ: přihrávky na místě, přihrávky za pohybu, kopírování pohybu, klamání a fintování. 1. cvičení: přihrávky na místě – hráči na signál střídají různé druhy přihrávek (po ruce, přes ruku, vzduchem, po ledě, z první, po zpracování). 2. cvičení: přihrávky za pohybu – jeden hráč v jízdě vpřed, druhý vzad na šířku hřiště a opět střídají různé druhy přihrávek. 3. cvičení: jeden hráč stojí v hokejovém postoji s holí před sebou na ledě, druhý pracuje kolem něj a používá různé druhy klamání a fintování. Potom se na signál role vymění.

50

4. cvičení: jeden hráč bruslí libovolným směrem s kotoučem, nebo bez kotouče, druhý kopíruje jeho pohyb.

Obrázek č. 14: Úvodní část dvojice – přihrávky, klamání a fintování 4.2.1.3 Ve skupinách na stanovištích Tato forma má velmi univerzální použití a lze ji použít pro nácvik a zdokonalování prakticky všech dovedností. Při počtu 3 stanovišť je vhodné po zhruba 5 minutách, kvůli ztrátovému času, okamžitě přejít na další stanoviště. Hřiště můžeme vhodně rozdělit několika způsoby. Podobně jako v hlavní části tréninkové jednotky, např. podélně na tři části, přičemž obsahově je možno v jedné podélné třetině procvičovat bruslení po hranách, ve druhé přihrávky a zpracování za pohybu, křížení, přenechání kotouče a ve třetí různé druhy vedení kotouče v přechodech, slalomy kolem kuželů atd. Můžeme také procvičovat v každé skupině stejnou dovednost, např. vedení kotouče v kruhu se změnami směru a přihrávkami na ostatní členy skupiny. V této organizaci se trenér brankářů věnuje brankářům v jedné třetině hřiště. Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: hráči pracují na 3 stanovištích. Zaměření úvodní části TJ: bruslení po hranách, přihrávky za pohybu, vedení kotouče. 1. cvičení: hráči provádějí ve vymezeném prostoru mezi brankovou a druhou modrou čárou bruslení po hranách, stejný cvik vždy tam a po přijetí všech ostatních hráčů i zpět. 51

Střídají oblouk po vnitřní a vnější hraně vpřed i vzad, C – oblouk, půlměsícový krok, vlnovky. 2. cvičení: přihrávky za pohybu po ruce a přes ruku. Důraz na tvrdost a přesnost. 3. cvičení: hráči vedou kotouč kolem kuželů v přechodech vpřed a vzad do osmičky.

Obrázek č. 15: Úvodní část – ve skupinách 4.2.2

Dovednosti v hlavní části tréninkové jednotky tréninku na stanovištích

Na základě stejných faktorů jako v předchozí podkapitole (obsah tréninkové jednotky, počet hráčů, počet trenérů, přítomnost trenéra brankářů, obsah a formy úvodní části tréninkové jednotky) a na základě toho, jestli se jedná o speciální trénink obránců a útočníku, zvolíme počet stanovišť vhodným dělením hřiště. I zde máme více možností jak to učinit. Jako optimální se jeví rozdělit hřiště na 2 – 4 stanoviště. Při tréninku obránců a útočníků většinou na 2, někdy na 3 stanoviště (1 pro obránce a 1 – 2 pro útočníky). Obsahová náplň by měla být cíleně zaměřená na jednu dovednost v různých obměnách, nebo naopak pestrá, tzn. na každém stanovišti se zaměřit na jiné komplexy dovedností. Nikdy by nemělo chybět jedno stanoviště zaměřené jen na bruslení (možno v různých formách – obratnostní, po hranách, slalomy, spojené s vedením kotouče, s přihrávkou).

52

V tomto tréninku by také nemělo chybět stanoviště zaměřené na obranné dovednosti, a to jak ve formě činností jednotlivce, tak i obranných kombinací. Stanoviště zaměřená na útočné dovednosti je vhodné zakončit střelbou a dorážením. Pokud nebude hra na malém prostoru součástí závěru tréninkové jednotky, je vhodné ji zařadit do jednoho ze stanovišť. Jak jsme uvedli v doporučeních pro obecné zásady tréninku dovedností, je důležité, aby z důvodu ztráty koncentrace (a tím kvality provedení) a potřebě vyhnout se laktátovému zatížení, byla doba trvání jednotlivých stanovišť 5 – 7 minut a jednotlivá opakování dovednosti by neměla přesáhnout 15 vteřin. 4.2.2.1 Ve skupinách na stanovištích - různé dovednosti Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: 4 stanoviště Zaměření hlavní části TJ: bruslení bez kotouče, přechody a změny směru, blokování střel bočním poklekem, přihrávka a zpracování přihrávky, vedení kotouče, uvolňování se s kotoučem, střelba, dorážení, situace 1 – 1. Hlavní část: 1. stanoviště – hráč přistupuje k trenérovi na modrou čáru a blokuje bočním poklekem jeho střelu. 2. stanoviště – hráči bruslí mezi kužely – vpřed, vpřed protizvratem kolem kužele, v přechodech vpřed – vzad, vzad. Důraz na správné vyjetí oblouku. 3. stanoviště – hráč z osy přihrává na mantinel a přibržděným obloukem se uvolňuje na modré čáře přes kužely, přijímá přihrávku a zakončuje střelou ze stahovačky. Doráží a bere kotouč za brankou a přihrává hráči před branku. Hráč od mantinelu přihrává na osu a krátkým obloukem k mantinelu se uvolňuje na osu, střílí z první, doráží. 4. stanoviště – útočící hráč si bere kotouč za brankou a snaží se prosadit v situaci 1 – 1. Bránící hráč si ho najíždí do oblouku a brání. Po skončené akci si bere kotouč za svojí brankou a jede na nového bránícího hráče novou situaci 1 – 1.

53

Obrázek č. 16: Hlavní část – různé dovednosti

54

4.3 Trénink dovedností podle obsahového zaměření 4.3.1

Bruslení

Bruslení je pro hráče ledního hokeje základní dovednost. Je proto nutné věnovat se cíleně jeho zdokonalování v každé tréninkové jednotce u starších žáků. Prvním komplexem bruslařských dovedností je bruslení po hranách. Existuje velké množství různých cvičení, ze kterého se dají jednotlivé prvky do tréninkové jednotky podle potřeby zařadit. Nesmíme opomíjet provádění cviků v jízdě vpřed i vzad. Jsou to cviky zaměřené na vyjíždění oblouků, bruslařský krok, náklek, práci paží, součinnost paže – nohy, silové přeskoky a obraty. Příkladem těchto cvičení jsou tzv. vnitřní hrana, vnější hrana, vlnovky, buřtíky, půlměsícový krok, c – oblouk, odšlapování apod. Dalším komplexem bruslení je tzv. agility bruslení na malém prostoru, jehož podstatou jsou rychlé změny směru jízdy, přechody z jízdy vpřed do jízdy vzad a naopak, změny rychlosti – zrychlení a zpomalení, zastavení a starty. Ve Švédsku používají název Bukac skating, což není nic jiného, než agility bruslení kolem branek na malém prostoru. Posledním komplexem je speciální bruslení obránců a útočníků. U obránců se zaměřujeme zejména na přechody z jízdy vpřed do jízdy vzad a naopak, obratnostní bruslení a na tzv. dvouoporové bruslení. U útočníků se zaměřujeme na obratnostní bruslení, na agility bruslení na malém prostoru, krátké oblouky a zrychlení. 4.3.2

Herní činnosti jednotlivce útočné

Tato oblast je v tréninkovém procesu dovedností pravděpodobně tou nejčastěji procvičovanou. Přesto vidíme i ve vyšších kategoriích hráče, kteří mají nemalé problémy s elementárními dovednostmi patřícími do této oblasti, jako je přesnost a tvrdost přihrávky a střelby, příjem a zpracování nepřesné přihrávky. Tyto nedostatky nesmí být limitujícím faktorem hry jednotlivce, tudíž i hry celého družstva. Ve srovnání zejména s finskými a švédskými hráči máme v této činnosti velké nedostatky. Musíme tedy po našich hráčích neustále vyžadovat přesnou a tvrdou přihrávku. V této věkové kategorii je vhodné spřahovat několik dovedností do jednoho celku. Spojit různé druhy vedení kotouče s přihrávkou a střelbou s dorážením, spojit klamání a fintování a krytí kotouče s okamžitou střelbou, přihrávkou a střelbou bez přípravy, tečováním.

55

Principem tréninku je neustále kombinování různých druhů herních činností jednotlivce, které vede k rozšiřování určitého dovednostního základu hráče a jeho komplexní vybavenosti. 4.3.2.1 Tréninková jednotka zaměřená na herní činnosti jednotlivce útočné Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: 4 stanoviště Zaměření hlavní části TJ: HČJ útočné – přihrávka a zpracování přihrávky, vedení kotouče, uvolňování se s kotoučem, střelba, clonění, dorážení a tečování. Hlavní část: 1. stanoviště – hráč vede kotouč ke kuželu, dělá kličku a vrací přihrávku zpět, dostane ji zpět a dělá další kličku na branku na osu hřiště, střílí okamžitě bez driblinku a jede dorážet. Potom střílí trenér od modré čáry druhý kotouč na tečování, sklepnutí. 2. stanoviště – hráč vede kotouč mezi kužely a překážkami ve dvouoporovém bruslení s důrazem na rychlé ruce. 3. stanoviště – hráč vede kotouč v osmičce v přechodech vpřed – vzad a z osy přihrává hráči na hrotu. 4. stanoviště – hráč vyjede jízdou vzad, ze zástupu dostane přihrávku, obrat do jízdy vpřed, dělá libovolnou kličku na kužely, přičemž druhá bude k modré čáře, dělá další kličku na branku a okamžitě střílí a doráží. Dostane druhý kotouč po hrazení (zpracuje bruslemi) a uvolní se zpoza branky do zakončení.

56

Obrázek č. 17: Herní činnosti jednotlivce útočné 4.3.3

Herní činnosti jednotlivce obranné

Tato oblast je, nejen v tréninku u starších žáků, oproti procvičování útočných herních činností jednotlivce všeobecně poněkud zanedbávána. V tréninku bychom se útočným i obranným činnostem měli věnovat stejně často. Pilířem tohoto tréninku jsou různé druhy odebírání kotouče, situace 1 – 1 s následnou přihrávkou, či vyvezením kotouče, vlastní napadání a přístup k soupeři, osobní souboj, bodyčekování, blokování střel. Cílem tohoto tréninku je vybavit hráče defenzivními dovednostmi potřebnými k ubránění akce soupeře, nebo ke zblokování střely, a to se stejnou touhou, jako vstřelit branku, nebo na ní přihrát. V mladších, zejména žákovských, kategoriích jednoznačně převládá útočný hokej, čím dále však hráč postupuje, tím jsou na něj kladeny větší požadavky spojené s defenzivní složkou hry. 4.3.3.1 Tréninková jednotka zaměřená na herní činnosti jednotlivce obranné Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: 3 stanoviště Zaměření hlavní části TJ: HČJ obranné – odebírání kotouče nadzvednutím hole, vypíchnutím, přístup a napadání soupeře, kopírování pohybu, blokování střel bočním poklekem. 57

Hlavní část: 1. stanoviště – hráč z vrcholu kruhu přihraje hráči na brankovou čáru a potom se ho snaží obloukem napadat, dostane rameno před něj a nadzvednutím hole odebere kotouč a zakončí. (důležité je držení hole do osy, potom k mantinelu, odšlapování) 2. stanoviště – hráč vede kotouč po kruhu a kryje si jej tělem, kolenem a volnou rukou. Musí jet vně kruhu a měnit směr jízdy přibrzděným krátkým obloukem. Bránící hráč musí kopírovat jeho pohyb uvnitř kruhu a přitom se snaží mu vypíchnout kotouč. 3. stanoviště – hráč přistupuje z obranného postavení k trenérovi na modré čáře a bočním poklekem blokuje jeho střelu.

Obrázek č. 18: Herní činnosti jednotlivce obranné 4.3.4

Herní kombinace útočné

Herní kombinace útočné můžeme zjednodušeně chápat jako herní činnosti jednotlivce útočné spojené v jeden celek. Křížení je vlastně spojení bruslení, vedení kotouče, přihrávky a zpracování přihrávky. Stejně jako u herních činností jednotlivce je důležité do tréninku zařadit všechny různé druhy útočných kombinací a je vhodné zakončit je střelbou. Zařazovat je s ohledem na koncept hry družstva.

58

4.3.4.1 Tréninková jednotka zaměřená na herní činnosti jednotlivce obranné Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: 3 stanoviště Zaměření hlavní části TJ: Herní kombinace útočné – přihraj a jeď, křížení, přenechání kotouče, najíždění do volného prostoru. Hlavní část: 1. cvičení: první hráč vyjede z rohu s kotoučem směrem k modré čáře a potom přihrává zpětnou přihrávkou o mantinel na druhého, který se uvolní k ose a přihrává na prvního, který okamžitě střílí. Oba hráči dohrají akci a jedou z druhé strany 2. akci, kde první hráč dostane přihrávku z rohu a opět jede z rohu, druhý jede z osy k mantinelu, kde dojde k přenechání, přihrávce na osu a okamžitou střelbu. 2. cvičení: hráči použijí kombinaci přihraj a jeď. Objedou kužely a zpět použijí křížení, střelba a dorážka. 3. cvičení: útočící hráč vyjíždí s kotoučem z rohu, kde k němu přistupuje bránící hráč. Druhý útočící hráč jede do spolupráce z vrcholu kruhu a odcloní bránícího hráče. Hráč na kotouči se uvolní na střed a střílí, dohrává se situace 2 – 1.

Obrázek č. 19: Herní kombinace útočné

59

4.3.5

Herní kombinace obranné

Herní kombinace obranné jsou velmi úzce spjaty s taktickou složkou sportovního tréninku, protože hráči musí zároveň s informací o technice (držení hole, postoj, obranné postavení atd.) dostat i tu kdy, jak a v jaké situaci jednotlivé druhy použít. Osobní bránění je odrazem situace 1 – 1, takže je i základem tohoto tréninku. 4.3.5.1 Tréninková jednotka zaměřená na herní kombinace jednotlivce obranné Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Organizace: 2 stanoviště Zaměření hlavní části TJ: Herní kombinace obranné – osobní bránění a přebírání. Hlavní část: 1. cvičení: situace 2 – 2, kdy první útočník přihrává dolů po mantinelu na druhého útočníka a po zpracování se snaží uvolnit do předbrankového prostoru přes bránícího hráče. Druhý bránící použije osobní bránění na útočníka na kotouči. 2. cvičení: 2 x situace 2 – 2, u obou situací bránící hráči použijí přebírání. 1. akce ze SP, kdy jde přihrávka z osy k mantinelu, a útočníci se za modrou čarou překříží, obránci si každý přebere hráče na své straně. 2. akce, trenér přihrává na jednoho z útočníků do rohu, kde se oba překříží a obránci opět přeberou každý hráče na své straně.

Obrázek č. 20: Herní kombinace obranné

60

4.3.6

Speciální dovednosti pro útočníky

Současný hokej klade ve hře na útočníky nové nároky a na ty je nutné se v jejich tréninku zaměřit. Jedná se zejména o rychlé a tvrdé zakončení pod tlakem soupeře, kde je požadavek na rychlou a pohotovou střelbu bez přípravy a driblování. Dále je důležité naučit útočníky dohrávat akce v předbrankovém prostoru, vytvářet v něm pohybem a správným postavením tlak na brankáře a obranu soupeře. S tím je spojené clonění před brankářem, dorážení, tečování a sklepávání kotouče. Ve forčekinku je důležité naučit útočníky pracovat nejprve holí, snažit se první získat kotouč, teprve potom podstoupit osobní souboj hrou do těla. Nedílnou součástí speciálního tréninku útočníků by mělo být blokování střel. Učit obě techniky, a to jak v čelném, tak i bočním postavení. Dále je nutné se věnovat herním kombinacím dvojic či trojic v různých prostorách hřiště. 4.3.6.1 Tréninková jednotka zaměřená na speciální dovednosti útočníků Počet hráčů: 12 + 3 brankáři Organizace: 2 stanoviště 1 pro obránce, 1 pro útočníky, celkem 4 cvičení v hlavní části TJ. Zaměření hlavní části TJ: Herní činnosti jednotlivce útočné, herní kombinace útočné, střelba, dorážení a sklepávání střel. Hlavní část: 1. cvičení: vedení kotouče a různé druhy kliček – krátká do forhendu/bekhendu, dlouhá do forhendu/bekhendu, stahovačka, s přibrzděním a otočkou. Zakončení střelbou a dorážením, zpět technika hole. 2. cvičení: střelba po zpracování přihrávky a uvolnění se na osu, dorážení. 2. akce střelba z jízdy a sklepávání, tečování.

61

Obrázek č. 21: Speciální dovednosti útočníci

3. cvičení: útočníci se za modrou čárou překříží a přenechají kotouč, následuje okamžitá střela ze strany cílená do betonů brankáře. Oba útočníci okamžitě po střele dorážejí a vytvářejí tlak v předbrankovém prostoru. 4. cvičení: spolupráce trojic. Přihrávka z osy na mantinel, kde se útočník po překonání modré čáry uvolňuje na osu, kde má dvě varianty řešení (buď přenechá kotouč druhému útočníkovy z osy, nebo jen přenechání naznačí a kotouč si ponechá pro sebe). Každá varianta má ještě další možnosti jak pokračovat, důležité je procvičovat všechny. Dva útočníci končí v předbrankovém prostoru, třetí odstoupený.

62

Obrázek č. 22: Speciální dovednosti útočníci 4.3.7

Speciální dovednosti pro obránce

U obránců v této kategorii je nutné věnovat se několika oblastem. První je speciální bruslení pro obránce. Jak uvedeno výše u podkapitoly o bruslení, jedná se zejména o přechody vpřed – vzad a naopak, obratnostní bruslení a dvouoporové bruslení. Druhou oblastí je pohyb obránce na útočné modré čáře a střelba. Zde se jedná zejména o vlastní pohyb na modré čáře spojený s klamným pohybem a naznačením s následnou střelbou. Sjíždění do předbrankového prostoru a do rotací v útočném pásmu a pinčink. Třetí oblastí je rozehrávka z obranného a středního pásma, vedení a podpora útoku. Učit obránce zakládat útoky herně, neodpalovat pouze kotouče po hrazení (a to jak samostatnou akcí, tak i různými druhy spolupráce obránce – obránce). Čtvrtou oblastí je řešení situace 1 – 1 z pohledu defenzivy. Učit obránce všechny zásady hry této situace v různých prostorách hřiště. Důležitá je práce holí – čepel na čepel, odebírání kotouče, přístup k soupeři, kontrola vzdálenosti od soupeře – tzv. gap control, hra tělem. V neposlední řadě učíme i obránce blokovat střely.

63

4.3.7.1 Tréninková jednotka zaměřená na speciální dovednosti obránců Počet hráčů: 8 + 3 brankáři Organizace: 2 stanoviště 1 pro obránce, 1 pro útočníky, celkem 4 cvičení v hlavní části TJ. Zaměření hlavní části TJ: Speciální bruslení pro obránce, herní činnosti jednotlivce obranné – založení útoku z OP samostatnou akcí, pinčink, střelba, pohyb na modré čáře. Hlavní část: 1. cvičení: obratnostní bruslení v přechodech z jízdy vpřed do jízdy vzad a naopak bez kotouče a s kotoučem – 4x obojí. 2. cvičení: vyvezení kotouče z obranného pásma samostatnou akcí, důležitý klamný pohyb před získání kotouče. Přihrávka na trenéra a podpora útoku vyjetím k modré čáře. 3. cvičení: nácvik napadání soupeře v útočném pásmu obráncem – pinčink. Obránce provádí pinčink na trenéra s kotoučem. Po vypíchnutí kotouče okamžitě bruslí jízdou vzad na modrou čáru a dostává kotouč od trenéra. Důraz na pohyb po modré čáře, klamný pohyb a naznačení, střelba. 4. cvičení: rozehrávka obránců ze středního pásma. Oba obránci přechází z jízdy vpřed do jízdy vzad, obránce na mantinelu dostává kotouč od trenéra, přenáší jej na osu a podporuje útok bruslením vpřed na osu, přijímá přihrávku a střílí. Po střele doráží a cloní před brankářem střelu druhého obránce, který ihned po přihrávce na osu bruslí do útočného pásma a na modrou čáru dostává kotouč od trenéra a střílí.

64

Obrázek č. 23: Speciální dovednosti obránci 4.3.8

Hry na malém prostoru

Význam zařazování her na malém prostoru do tréninku u starších žáků je pro jejich celkový rozvoj velmi důležitý. Nejen, že v nich musí uplatnit všechny osvojené dovednosti ve velké rychlosti a časoprostorovém tlaku, ale také je mnohonásobně vícekrát procvičí ve vysokém nasazení. Jde v nich totiž o podstatu soutěžení, a to o hru samotnou, ne jen o pouhé drilování dovedností, či procvičování izolovaných cviků. Jejich přínos je také v tom, že do nich můžeme obsahově velmi účelně zařadit konkrétní dovednosti, nebo činnosti, které chceme procvičit, nebo začlenit do herního projevu mužstva. Hru můžeme modifikovat tím, že umožníme pouze jedno cílené řešení určité situace, např. přihrávku pouze přes ruku, odebírání kotouče jen vypichováním, střelba jen z první, apod. Velmi snadno lze do her zapojit nácvik transition, bekčekinku, rychlé střídání a další prvky vyžadující morálně volní vlastnosti. Různé početní struktury (2 – 2, 3 – 3, 4 – 4, 2 – 1, 3 – 2), použití supportů, zapojení jedné, či více branek, více kotoučů, nebo různé velké hřiště, nám vše umožňuje obrovskou variabilitu v jejich použití v tréninku, čímž se velmi rozvíjí herní praxe hráčů. Počet hráčů: 20 + 3 brankáři

65

Organizace: 1 – 2 stanoviště (podle počtu zapojených hráčů u situací 1 – 1 použijeme vždy 2 stanoviště). Zaměření hlavní části TJ: různé dovednosti použité při hrách na malém prostoru. Hlavní část/závěrečná část: 1. cvičení: hra 1 – 1 v rohu, jeden hráč celou dobu brání, druhý útočí. Bránící po zisku kotouče přihrává trenérovi a opět brání. 2. cvičení: hra 2 – 2 na kruhu, ofenzivní a defenzivní role se během střídání mění. 3. cvičení: hra 3 – 3 ve středním pásmu, ofenzivní a defenzivní role se během střídání mění. 4. cvičení: hra 2 – 2 s brankami u sebe, defenzivní a ofenzivní role je dána celé střídání, defenzivní dvojice po zisku kotouče přihrává na druhou stranu, kde opět vzniká situace 2 – 2 v obrácených rolích u stejných barev dresů. 5. cvičení: hra 2 – 2 s brankami na brankové čáře, defenzivní a ofenzivní role je dána celé střídání, defenzivní dvojice po zisku kotouče přihrává na druhou stranu, kde opět vzniká situace 2 – 2 v obrácených rolích u stejných barev dresů.

Obrázek č. 24: Hra na malém prostoru rovnovážné

66

6. cvičení: hra 3 – 2 se supportem, který se může pohybovat pouze pod brankovou čárou, bránící po získání kotouče přehrávají na druhou stranu. 7. cvičení: hra 2 – 1 s brankami od sebe, 2 situace 2 – 1 na svých polovinách, po zisku kotouče přihrává bránící hráč na druhou stranu. 8. cvičení: hra 2 – 1 s brankami u sebe, 2 situace 2 – 1 na svých polovinách, po zisku kotouče přihrává bránící hráč na druhou stranu. 9. cvičení: hra 3 – 2. Hra začíná 2 – 2 a útočící zapojí do hry 3 – 2 supporta přihrávkou. Situace 3 – 2 (2 – 2) probíhají na svých polovinách, po zisku kotouče přihrávají bránící hráči na druhou stranu.

Obrázek č. 25: Hra na malém prostoru nerovnovážné

67

4.4 Trénink dovedností podle metodicko - organizačních forem 4.4.1

Průpravná cvičení

Cvičení tohoto typu tvoří významnou část tréninku dovedností zejména při nácviku nových dovedností, protože hráč má bez přítomnosti soupeře na jejich provedení relativní klid.

Jedná se o tzv. drilová cvičení, kde mnohonásobným

opakováním dosáhneme jejich perfektního provedení, které následně můžeme použít pro herní cvičení, nebo průpravnou hru. Cvičení jsou zaměřená na bruslení, herní činnosti jednotlivce útočné, herní činnosti jednotlivce obranné, herní kombinace útočné, herní kombinace obranné, speciální dovednosti pro útočníky a speciální dovednosti pro obránce. Příklady možných cvičení jsme uvedli v předchozí kapitole. Jejich modifikací lze získat prakticky nepřeberné množství dalších cvičení, a jelikož cílem této práce nebylo vytvoření vyčerpávajícího zásobníku cvičení zaměřených na rozvoj dovedností, neuvádíme již v této kapitole další příklady podle jednotlivých kategorií, ale pouze příklad jedné tréninkové jednotky. 4.4.1.1 Průpravná cvičení v tréninkové jednotce zaměřené na dovednosti Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Zaměření úvodní části TJ: bruslení a vedení kotouče, přihrávka, střelba. Organizace: 2 cvičení na celé hříště Úvodní část: 1. cvičení: hráči po pětkách bruslí kolem kruhů v přechodech vpřed – vzad, 4x. 2. cvičení: hráč vyjede s kotoučem a přihrává na druhou modrou čáru, dostává kotouč zpět a z první ho vrací opět na modrou čáru, přechází do půl obratu a přijímá přihrávku. Potom si narazí o svoje družstvo a po kličce na střed přes kužel zakončuje a doráží.

68

Obrázek č. 26: Úvodní část TJ zaměřené na průpravná cvičení

Zaměření hlavní části TJ: vedení kotouče, střelba, tečování, přihrávky a zpracování, přenechaní kotouče, přihraj a jeď. Organizace: 3 stanoviště. Hlavní část: 1. cvičení: hráč vede kotouč mezi překážkami a po cca 10 – 15 vteřinách zakončí střelou. Druhý hráč vyjíždí tak, aby se oba potkali cca 5 – 7 vteřin. 2. cvičení: hráč u mantinelu vyjede jízdou vzad, přijme přihrávku a jede jízdou vpřed kolem kuželů, přihrává zpět a objíždí další kužel. Hráč, který mu přihrál, zpracuje kotouč, jede do přenechání a potom na tečování střílené přihrávky. 3. cvičení: hráč přihrává o mantinel do druhé skupiny a obratem se uvolní přes branku na osu, odkud po přihrávce střílí. Druhý hráč zpracuje přihrávku o mantinel a jede za branku, kde dělá krátký oblouk k mantinelu a přihrává před branku.

69

Obrázek č. 27: Hlavní část TJ zaměřené na průpravná cvičení 4.4.1

Herní cvičení

Cvičení tohoto typu jsou založená na přítomnosti soupeře, proto jsou základem tohoto tréninku různé herní situace rovnovážné a nerovnovážné, ve kterých používáme herní činnosti jednotlivce útočné, herní činnosti jednotlivce obranné, herní kombinace útočné, herní kombinace obranné, speciální dovednosti pro útočníky, speciální dovednosti pro obránce. V úvodní části většinou používáme průpravná cvičení, ale i zde lze použít herních cvičení. Počet hráčů: 20 + 3 brankáři Zaměření úvodní části TJ: bruslení a vedení kotouče, odebírání kotouče, krytí kotouče. Organizace: 2 stanoviště (první cvičení na třech kruzích, druhé ve třetině/polovině). Úvodní část: 1. cvičení: hráč si kryje kotouč vně kruhu, druhý hráč se zevnitř kruhu snaží vypíchnout kotouč holí. 2. cvičení: hráči pracují ve dvojicích a na malém prostoru hrají situaci 1 – 1, nesmí hrát do těla, kotouč odebírají pouze holí.

70

Obrázek č. 28: Úvodní část TJ zaměřená na herní cvičení

Zaměření hlavní části TJ: rovnovážné a nerovnovážné situace (2 – 1, 1 – 1, 2 – 2). Organizace: 2 stanoviště (4 cvičení). Hlavní část: 1. cvičení: hráč z osy přihrává na mantinel, z toho vzniká situace 2 – 1 na malém prostoru. Po první akci vezme obránce kotouč za brankou a rozehraje na jednoho z útočníků, kteří se překříží na modré čáře a jedou zpět druhou akci 2 – 1. 2. cvičení: útočník vytváří svým pohybem tlak do brankoviště a tečuje střílenou přihrávku od trenéra. Potom následuje druhá akce, kdy si útočník sjede do rohu a od trenéra dostane další kotouč a snaží se prosadit v situaci 1 – 1 na malém prostoru.

71

Obrázek č. 29: Hlavní část TJ zaměřená na herní cvičení 1 a 2 3. cvičení: minihokej 2 – 2. Hráči odebírají kotouče pouze vypichováním kotouče. 4. cvičení: hráč na brankové čáře přijme přihrávku z vrcholu kruhů a snaží se podél mantinelu za brankou vyvézt kotouč ze třetiny. Dva forčekující hráči si ho najíždějí v oblouku, přičemž první odebírá kotouč nadzvednutím hole a přimáčknutím ramenem na mantinel. Druhý sbírá kotouč a vzniká situace 2 – 1.

Obrázek č. 30: Hlavní část TJ zaměřená na herní cvičení, cvičení 3 a 4 72

4.4.2

Průpravné hry

Tato forma cvičení je pro herní použití a herní procvičení dovedností ideální. Herní forma totiž hráče baví a navíc se do ní dají snadno začlenit morálně těžší aspekty a prvky hry, nebo tréninku, jako je bekčekink, transition, návyk rychlého střídání a v neposlední řadě hrami rozvíjíme i kondiční složku sportovního tréninku. Průpravné hry obvykle zařazujeme ve formě hry na malém prostoru jako jedno ze stanovišť při stanovištním tréninku dovedností, nebo na začátek závěrečné části tréninkové jednotky. Výjimečně do úvodní části, jako modifikovanou pohybovou hru. Příklady různých her na malém prostoru jsme uvedli v minulé podkapitole. Případné zájemce o větší množství příkladů odkazujeme na specializovanou literaturu, např. na publikaci od kolektivu autorů z USA Hockey – USA Hockey small area competitive games, ve které je velké množství příkladů her na malém prostoru.

73

4.5 Trénink dovedností mimo led V současné době se lední hokej stává již téměř celoročním sportem, protože některé kluby, ale i mládežnické reprezentační týmy České republiky jsou, díky celoročním provozům zimních stadionů, na ledě i deset až jedenáct měsíců v roce. Mimo sezonu také probíhá velké množství různě zaměřených kempů a soustředění. Proti dřívějšímu uspořádání ročního tréninkového cyklu se jedná o významné navýšení možnosti tréninku na ledě. Potřeba procvičovat dovednosti mimo led tak připadá spíše do individuálního tréninku hráčů, nicméně své pevné místo musí mít zejména v přípravném období klubů, které led k tréninku celoročně nevyužívají. 4.5.1 

Obecné zásady tréninku dovedností mimo led

Pro komplexní vývoj a kvalitní výkonnostní růst starších žáků musí být do jejich tréninkového procesu zařazována cvičení zaměřená na učení, rozvoj a zdokonalování pohybových dovedností i v tréninku mimo led.



Před tréninkem na ledě je vhodné v rámci rozcvičení zařadit také cvičení na techniku hole, tzv. rychlé ruce.



Velkou pozornost věnovat střelbě. Na mnoha stadionech byly v poslední době vybudovány speciální střelnice, tak je lze účelově zařadit do tréninku dovedností.



Při přechodu z mladších do starších žáků věnovat v přípravném období přiměřenou pozornost nácviku hry tělem. Učit nejen správnou techniku a postavení, ale i taktiku (kdy, proč a jak použít hru tělem).



Vysvětlit důležitost a pozdější použití dovednosti na ledě.



Používat stejnou terminologii jako při tréninku na ledě – dochází k propojení detailů.



K nácviku techniky hole je vhodné použít dřevěnou kuličku, která je vhodně těžká a velká. Golfové míčky jsou příliš malé, navíc nesedí na podložce, skáčou. Tenisové míčky jsou také nevhodné, jelikož jsou velké, lehké, na betonu jakoby drhnou a také skáčou. Hokejbalové míčky jsou již oproti tenisovým vhodnější, ale jejich velikost je také nevhodná.



Novou dovednost je vhodné, pokud možno, nejprve procvičit mimo led, následně ji zařadit do tréninku na ledě.

74



K tréninku mimo led je potřeba mít kratší hůl, než tu na led, protože ta je delší a pro techniku hole mimo led tudíž nevhodná.



Vést hráče k pochopení důležitosti individuálního tréninku techniky hole a střelby (práce doma nad rámec klubových tréninků, pokud jsem dříve na stadionu, můžu trénovat sám navíc, atd.).



Do tréninku dovedností mimo led zařadit hry a vést hráče ke spontánní hře.

4.5.2

Trénink dovedností v přípravném období

Většina klubů využívá k tréninku v přípravném období plochu kluziště, na kterou se položí speciální povrch, nebo palubovka. Z hlediska didaktických forem je tedy možné uspořádat tréninkovou jednotku podobně jako při tréninku na ledě. Je obvyklé, že větší prostor v tréninkové jednotce se v tomto období věnuje rozvoji určitých pohybových schopností (na základě senzitivních období), proto je dovednostem věnována jen část některých tréninků. Oproti tréninku na ledě je, na druhou stranu, velký prostor na rozvíjení střelby. Nevýhodou tréninku dovedností v přípravném období je samozřejmě nemožnost zdokonalovat bruslení (s výjimkou několika klubů), je proto nutné věnovat pozornost ostatním dovednostem, které se lze s úspěchem nově učit, nebo je zdokonalovat i mimo led. 4.5.3

Trénink dovedností mimo led v závodním období

V závodním období je velmi vhodné do rozcvičení před tréninkem na ledě zařadit několik cvičení zaměřených na dovednosti, např. na klamání a fintování, driblink, různé druhy odebírání kotouče, hru tělem. Dlouhodobým a pravidelným zařazováním těchto cvičení před vlastním tréninkem na ledě tak lze dosáhnout významného zlepšení v jejich rozvoji. V závodním období je velký prostor pro individuální trénink dovedností hráčů mimo led. Trenér by měl v této oblasti komunikovat s hráči, sdělit jim jejich nedostatky a možnosti jejich odstranění. Hráči tak mohou efektivně, systematicky a dlouhodobě pracovat na odstraňování svých nedostatků.

75

4.5.4

Hry v tréninku dovedností mimo led

Stejně jako v tréninku dovedností na ledě je důležité i do tréninku dovedností mimo led zařazovat hry. Hrou se procvičují a rozvíjí nejen dovednosti samotné, ale rozvíjí se i tzv. hráčství. Dalším přínosem her v tréninku je, že se současně s rozvojem pohybových dovedností rozvíjí i pohybové schopnosti. Hru zařazujeme buď řízenou, nebo volnou. 4.5.4.1 Řízená hra v tréninku dovedností V řízené hře se zaměřujeme na určité specifické, většinou taktické, ale pro naše potřeby i dovednostní, prvky ve hře. Řízená hra je pro trénink dovedností vhodná z hlediska samotného zadání pokynů pro hru (kde můžeme zařadit požadované dovednosti tím, že umožníme např. přihrávku pouze vzduchem, nebo střelbu pouze bekhendem) a také z hlediska přerušování hry a poskytnutí okamžité zpětné vazby pro hráče opravováním nedostatků a chyb. Pro rozvoj hokejových dovedností je vhodné zařazovat hokeji podobné hry jako hokejbal, in – line hokej a floorbal. 4.5.4.2 Volná hra v tréninku dovedností mimo led Herní myšlení, čtení situace a reakce na vývoj hry a správné rozhodnutí vedoucí k úspěšnému řešení jsou velmi důležité součásti herního projevu, které dnešní generaci mladých hráčů chybí. Pro rozvoj herního myšlení a tzv. hráčství je nezbytné hráče nesvazovat taktickými úkoly, nechat je hrát. Volná hra je tedy trenérem neřízená, hráči podle svého uvážení a rozhodnutí volí vhodné řešení herní situace a jsou přirozeně nuceni použít dovednosti naučené v tréninkovém procesu v praxi. 4.5.4.3 Spontánní hra Snahou trenéra by mělo být vést své hráče i k tzv. spontánní hře. Místo vysedávání v šatně, nebo na stadionu a používání mobilních telefonů si chtít zahrát jakoukoliv sportovní hru. Ve spontánních hrách si hráči sami rozhodnou o tom co, kdy, jak a jestli vůbec budou hrát. Tato činnost navíc rozvíjí i jejich osobnost, vzájemné vztahy, schopnost prosadit se v kolektivu a prosadit svůj názor. V této formě her nezáleží na tom, jestli se jedná o hokejbal, fotbal, nebo jiné další modifikované hry, ale záleží na tom, že děti chtějí sportovat nezávisle na tréninku a pokynech trenéra. Tím do svého hráčského repertoáru sami zařazují nové dovednosti a zkušenosti.

76

5. Diskuze V závěrečné práci jsme se zabývali tématem tréninku dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků. Naším cílem bylo věnovat se tomuto tématu, protože je i přes svou nespornou důležitost opomíjen v rovině praktické (tréninku samotném) i v rovině teoretické (v odborné literatuře). Otázka důležitosti dovedností a jejich začlenění do herního projevu jednotlivce i celého mužstva je v současné době velmi diskutovaným tématem, a to nejen na trenérských seminářích, ale i mezi rodiči. Všichni si uvědomují, že dovednosti mohou být tím rozdílovým prvkem pro úspěch či neúspěch v prosazení se do vrcholového hokeje. Studiem literatury věnované tématu dovedností jsme přišli na zajímavý fakt, totiž ten, že velké množství z těchto knih je zaměřeno pouze všeobecně. Tréninku dovedností na stanovištích v ledním hokeji se věnovalo velmi málo autorů (prakticky jen Pavliš v jeho Příručkách pro trenéry ledního hokeje I-III, a částečně i Bukač, 2005,2007,2014, který do společného komplexu s dovednostmi zařazuje i intelekt). Ve starší literatuře (např. kniha z 1986 od Kostky, Bukače a Šafaříka Lední hokej, teorie a didaktika) jsou zmínky o tréninku dovedností povětšinou zahrnuty do kapitol o technické přípravě, systematice ledního hokeje a obsahu tréninkových jednotek. Jediný materiál, který tématicky odpovídá předkládané práci, vytvořili v roce 2014 Pavliš s Neumannem. Učení a trénink na stanovištích. V teoretické části jsme se detailně zaměřili na jednotlivé prvky, které se daného tématu týkají. Velký prostor byl věnován všeobecné teorii sportovnímu tréninku, pedagogickým zásadám (věkové zvláštnosti vývoje), teorii hokejových dovedností a systematice a také technické přípravě, kde jsme zjistili většinový názor autorů na dodržování zásad a fází motorického učení při osvojování si pohybových dovedností. Nicméně, zásadním poznatkem, se kterým se ztotožňujeme, je důležitost přizpůsobení tréninku dovedností věkovým zvláštnostem vývoje hráčů, tedy neustále je atakovat tréninkem dovedností v období tzv. zlatého věku motoriky (8 – 10, 12 let), který je pro osvojování si dovedností nejpříhodnější. I ve starších kategoriích je důležité na dovednostech stále pracovat.

77

V hokejovém prostředí Bukač (2014) prosazuje osvojování dovedností spíše herní formou. Je pravděpodobné, že pouhým drilováním dovedností se vytrácí jejich herní stránka a tzv. hráčství, ale na druhou stranu nelze souhlasit s názorem, že se malé děti naučí správné provedení dovednosti pouze hrou, tedy metodou pokusu a omylu. Kapitoly v hlavní části jsou podle našeho mínění zaměřeny na klíčové oblasti tréninku dovedností. Podle analýzy, zpracování a vyhodnocení údajů z literatury a naší trenérské praxe zde doporučujeme obecné zásady tréninku dovedností na stanovištích na ledě i mimo led. Na jejich základě se věnujeme dovednostem z několika úhlů pohledu. Z pohledu konceptu vlastního obsahu tréninkové jednotky zaměřené na rozvoj dovedností na stanovištích je důležité se věnovat stejně obranným i útočným dovednostem. Tréninkovou jednotku lze zaměřit na nácvik pouze jedné dovednosti (komplex dovedností), nebo se na každém stanovišti věnovat jiné dovednosti. Z pohledu organizačních forem se nám jeví vhodné do úvodní části tréninkových jednotek primárně nezaměřených na rozvoj dovedností zařadit tzv. dovednostní blok. U tréninkových jednotek zaměřených na rozvoj a nácvik dovedností je vhodné hřiště dělit na 2 – 4 stanoviště. Trénink dovedností se s posunem do starších kategorií většinou dostává pouze do roviny speciálního tréninku obránců/útočníků. Je proto velmi vhodné i u starších kategorií zařazovat i typický stanovištní trénink. Přes nedostatek literatury speciálně zaměřené na trénink dovedností na stanovištích (výjimkou je výše zmíněná publikace od Pavliše a Neumanna) nebylo cílem této práce vytvořit rozsáhlý zásobník cvičení, ale věnovat se zásadám, organizačním formám a obecným zákonitostem tohoto druhu tréninku. Jelikož se oblast tréninku dovedností stává důležitou součástí běžného tréninkového procesu v klubech a také obsahu výuky různých soukromých projektů hokejových škol, je možné, že v brzké době dojde k velkému pokroku v této oblasti prostřednictvím nových pomůcek, poznatků a metod. Mnoho z toho již v běžné tréninkové praxi funguje, nicméně na teoretické rovině je velký prostor k uplatnění.

78

6. Závěry Jedním z cílů této práce bylo stanovení obecných zásad pro trénink dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků v tréninku na ledě. V práci jsme pro jejich stanovení využili vhodné informace z dostupné literatury v oblasti sportovního tréninku (zejména technické přípravy), pedagogiky sportu (věkové zákonitosti vývoje a motorické učení) a ledního hokeje. Provedli jsme analýzu a vyhodnocení těchto zdrojů a spolu s naší trenérskou praxí vše použili ke stanovení obecných zásad pro trénink dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků. Na základě stanovení obecných zásad pro trénink dovedností jsme obsahově zpracovali jednotlivé části tréninkové jednotky podle použitých organizačních forem. V poslední části této práce jsme se zabývali stanovením obecných zásad pro trénink dovedností mimo led a jeho charakteristikou v přípravném a závodním období. Domníváme se, že v moderním hokeji jsou perfektně zvládnuté dovednosti klíčové pro prosazení se hráče do seniorské kategorie. Dále se domníváme, že pro kvalitní zvládnutí dovedností je zásadní zařazovat a upřednostňovat je v tréninkovém procesu v určitém specifickém věku hráčů (ideální věk pro nácvik dovedností je 8 – 12 let), u starších žákovských a mládežnických kategorií je nutné rozvíjet je cíleným tréninkem a dále je používat v herních cvičeních a ve hře samotné. Výsledkem je předkládaná práce, ve které přinášíme ucelený pohled na problematiku tréninku dovedností na stanovištích v kategorii starších žáků. Domníváme se, že z ní mohou čerpat jak trenéři, tak i hráči samotní. Z hlediska perspektiv by bylo v budoucnu vhodné práci rozšířit o rozsáhlý zásobník jednotlivých cvičení, což nebylo cílem této práce. Možné další využití práce je ve zpracování ostatních věkových kategorií nejen z hlediska organizačních forem a ucelení celé problematiky tréninku dovedností.

79

Použité grafické značení

80

Použitá literatura 1. BUKAČ, L. Intelekt, učení, dovednosti a koučování v ledním hokeji. Praha: Olympia, 2005. ISBN 80-7033-896-2. 2. BUKAČ, L. Trénink herní přirozenosti. Kouzlo hráčského naturelu. Praha: Grada Publishing, 2014. ISBN 978-80-247-5054-5. 3. BUKAČ, L. Koučování hokejové mládeže. Praha: ČSLH, 2012. 4. BUKAČ, L., BUKAČ, L. JR. Dlouhodobý trénink mládeže. Praha: ČSLH, 2007. ISBN 978-80-239-9274-8. 5. DOBRÝ, L. Didaktické základy sportovního tréninku. Praha: Olympia, 1983. 6. HOŠEK, V., RYCHTECKÝ, A. Motorické učení. Praha: SPN, 1975. 7. CHOUTKA, M., BRKLOVÁ, D., VOTÍK, J. Motorické učení v tělovýchovné a sportovní praxi. Plzeň: Západočeská Univerzita, 1999. ISBN 80-7082-500-6. 8. CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink. Praha: Olympia, 1991. ISBN 807033-099-6. 9. JANSA, P., DOVALIL, J. a kol., Sportovní příprava. Praha: Q – art, 2009. ISBN 978-80-903280-9-9. 10. JUŘINOVÁ, I., STEJSKAL, F. Rozvoj pohybových dovedností ve školní tělesné výchově. Praha: SPN, 1987. ISBN 17-167-87. 11. KOSTKA, V., BUKAČ, L., ŠAFAŘÍK, V. Lední hokej (teorie a didaktika). Praha, SPN, 1986. ISBN 14 - 326 - 86. 12. KOUBA, V. Motorika dítěte. Č. Budějovice: PF JU Č. Budějovice, 1995. ISBN 807040-137-0. 13. PAVLIŠ, Z., PERIČ, T. Abeceda hokejového bruslení. Praha, ČSLH, 1996. 14. PAVLIŠ, Z. a kol., Školení trenérů ledního hokeje. ČSLH, 2003. ISBN 80-9000638-8. 15. PAVLIŠ, Z. a kol., Příručka pro trenéry ledního hokeje. 1. část. Praha, ČSLH, 1998. 80-238-2194-6. 16. PAVLIŠ, Z. a kol., Příručka pro trenéry ledního hokeje. 2. část. Praha, ČSLH, 2000. ISBN 80-238-5831-9. 81

17. PAVLIŠ, Z. a kol., Příručka pro trenéry ledního hokeje. 3. část. Praha, ČSLH, 2002. ISBN 80-238-8645-2. 18. PAVLIŠ, Z., NEUMANN, P. Učení a trénink na stanovištích. Přípravka, mladší a starší žáci. Praha, ČSLH, 2014. 19. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80247-2643-4. 20. RYCHTECKÝ, A., FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-659-7. 21. VILÍMOVÁ, V. Didaktika tělesné výchovy. Brno, Pdf MU, 2009. ISBN 978-80210-4936-9. 22. TABRUM, M., FISHER, D., BRENNAN, D., RAINES, A. USA small area competitive games. USA Hockey, 2006. Ostatní zdroje: DVD 1. BUKAČ, L., BUKAČ, L.JR. Dryland technical skills model. Praha, AW Studio, 2008. 2. HÁJEK, J., LUKÁŠ, V. Řešení situace 1 – 1. Praha, AW Studio, 2004. PAVLIŠ, Z. Trénink hry tělem na ledě. Praha, ČSLH, 2011. 3. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 1 Bruslení. Hockey Canada, 2005. 4. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 2 Ovládání kotouče. Hockey Canada, 2005. 5. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 3 Střelba a zakončení. Hockey Canada, 2005. 6. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 4 Napadání soupeře. Hockey Canada, 2005. 7. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 5 Ofenzivní činnosti. Hockey Canada, 2005.

82

8. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 6 Defenzivní činnosti. Hockey Canada, 2005. 9. HOCKEY CANADA. Hokejová škola mistrů. DVD 8 Trénink mimo led. Hockey Canada, 2005. 10. KOL, ČSLH. Instruktážní video pro letní přípravu. Praha, ČSLH, 2010. 11. KOŇÁK, L., SEDLÁČKOVÁ, M., ŠKORNIČKOVÁ, M. Technika bruslení. Praha, AW Studio, 2009. 12. LENER, S. Poznatky a zkušenosti ze švédského hokeje. DVD k přednášce pro trenérskou školu. 13. PAVLIŠ, Z. Trénink hry tělem mimo led. Praha, ČSLH, 2011. 14. PŘEROST, M. Základní pravidla pro nácvik techniky bruslení. Praha, ČSLH, 2009.

83