UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU SPECIALIZOVANÝ TRÉNINK VOLEJBALU V ŽÁKOVSKÝCH KATEGORIÍ A MINIVOLEJBALU

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

SPECIALIZOVANÝ TRÉNINK VOLEJBALU V ŽÁKOVSKÝCH KATEGORIÍ A MINIVOLEJBALU

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Jaroslav Buchtel, CSc.

Praha, srpen 2013

Vypracovala: Bc. Miroslava Mecová

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením doc. PhDr. Jaroslava Buchtela, CSc., a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání nebo jiného akademického titulu.

V Praze dne

5.9.2013 podpis

8

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

______________________________________________________________________

9

Poděkování Velice děkuji vedoucímu diplomové práce Doc. PhDr. Jaroslavu Buchtelovi, CSc. za odborné vedení, poskytnutí cenných rad a připomínek při zpracování závěrečné práce.

10

ABSTRAKT

Název: Specializovaný trénink volejbalu v žákovských kategoriích a minivolejbalu

Cíle: Cílem práce bylo charakterizovat specializaci tréninku volejbalu u vybraných kategorií v dětském věku a následně na základě výsledků vypracovat stručný návrh obsahu tréninku pro jednotlivé kategorie.

Metody: Ke splnění cíle byl vybrán kvantitativní výzkum a metoda dotazování, přičemž byli elektronickou poštou osloveni volejbaloví trenéři. Získané informace byly rozebrány v diskuzi.

Výsledky: Výsledky z dotazování trenérů dětských a mládežnických kategorií byly zobrazeny pro přehlednost do grafů. Dle vyhodnocení výsledků a porovnání s literaturou byl vypracován stručný návrh obsahu tréninku pro kategorie minivolejbalu, mladších a starších žáků.

Klíčová slova: minivolejbal, sportovní trénink dětí, specializace, rozdělení kategorií

11

ABSTRACT

Title: Specialized training in volleyball school categories and minivolleyball

Objectives: The aim of this study was to characterize the specialized volleyball training for selected categories in childhood on the basis of a brief proposal to develop training content for each category.

Methods: A target selection of volleyball coaches were selected to complete a questionnaire for quantitative research.

Results: The results of the poll relating coaches working with children and youth categories were displayed in graphs for clarity. According to the evaluation, and comparison with the literature the final literature, was a concise, well designed training content for category minivolleybal, younger and older students.

Keywords: minivolleyball, children sports training, specialization, division of categories

12

OBSAH 1 ÚVOD .......................................................................................................................... 15 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE ................................................................... 17 2.1 Sportovní hra........................................................................................................ 17 2.2 Sportovní trénink ................................................................................................. 19 2.2.1 Definice sportovního tréninku ...................................................................... 19 2.2.2 Sportovní trénink dětí ................................................................................... 22 2.2.2.1 Sportovní trénink dětí jako dlouhodobý proces ..................................... 22 2.2.2.2 Tělesný vývoj a jeho zákonitosti ........................................................... 22 2.2.2.3 Cíle sportovního tréninku dětí ............................................................... 23 2.2.2.4 Koncepce sportovního tréninku dětí ...................................................... 24 2.3 Minivolejbal ......................................................................................................... 27 2.3.1 Žlutý minivolejbal......................................................................................... 29 2.3.2 Oranžový minivolejbal ................................................................................. 29 2.3.3 Červený minivolejbal .................................................................................... 30 2.3.4 Zelený minivolejbal ...................................................................................... 30 2.3.5 Modrý minivolejbal ...................................................................................... 31 2.4 Rozdělení kategorií ve volejbale.......................................................................... 31 2.5 Technika a taktika ve všeobecných aspektech sportu .......................................... 33 2.5.1 Technika........................................................................................................ 33 2.5.2 Taktika .......................................................................................................... 34 2.5.3 Technika a taktika u dětí ............................................................................... 35 2.5.4 Technicko- taktický rozvoj ve volejbalu ...................................................... 36 2.6 Výběr talentů ve volejbale ................................................................................... 37 2.6.1

Charakteristika procesu výběru talentů ..................................................... 39 13

2.7 Obsah tréninku volejbalu ......................................................................................... 42 2.7.1 Komponenty tréninku volejbalu ................................................................... 42 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ........................................................................................... 44 4 METODIKA PRÁCE ................................................................................................. 45 4.1 Charakteristika sledovaného souboru .................................................................. 45 4.2 Použité metody .................................................................................................... 45 4.3 Sběr dat ................................................................................................................ 47 4.4 Analýza dat .......................................................................................................... 47 5 VÝSLEDKY A DISKUZE ......................................................................................... 48 5.1 Meritorní otázky .................................................................................................. 48 5.2 Analytické otázky ................................................................................................ 53 6 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 65 SEZNAM LITERATURY .............................................................................................. 67 PŘÍLOHY Seznam schémat, tabulek a grafů Vzor dotazníku

14

1 ÚVOD

Volejbal je už dlouhá léta velice populární sportovní hrou. A to hlavně z důvodu, že se jedná o kolektivní sport, k jehož provozování není potřeba žádného zvlášť drahého vybavení. Výhodou je rovněž i to, že se dá hrát po celý rok, přičemž varianta indoorová je co se týče pravidel, velikosti hřiště a způsobu hry identická s variantou pod otevřeným nebem. Volejbal lze hrát samozřejmě i na amatérské úrovni. Jelikož amatérský volejbal není fyzicky až tak moc náročný, je možné odehrát v jeden den hned několik zápasů. Díky tomu je volejbal velmi vhodným sportem pro týmové soupeření v rámci krátkých víkendových turnajů, což k popularitě tohoto sportu mezi amatéry jen přispívá. V porovnání s jinými kolektivními míčovými hrami jako je fotbal, házená nebo košíková klade volejbal vyšší nároky na osvojení základních herních technik. Technická náročnost pro začátečníky pramení především z faktu, že míč je ve volejbale vždy okamžitě odbíjen, a tudíž je neustále v pohybu. Hráč tedy nemá možnost tak jako v jiných výše zmíněných míčových sportech se s míčem zastavit a mít tak více času a klidu pro jeho následné odehrání. Stejně tak není ve volejbale možné, aby hráči odehrávali míč několikrát po sobě, a tak je tento sport náročnější i na souhru a technickou vybavenost nejen jednotlivce, ale celého týmu. Jak z předcházejícího textu vyplývá je ve volejbale více než u mnohých ostatních kolektivních sportů důležité se od samého začátku trénování pečlivě věnovat základním herním technikám. Bez jejich alespoň částečného zvládnutí není totiž možné volejbal hrát. V teoretické části práce se nejprve zabývám sportovní hrou jako takovou. Dále se z dostupné literatury snažím definovat pojem sportovní trénink a charakterizovat trénink dětí a mládeže. Na správně vedeném tréninku dětí a mládeže závisí jejich možné prosazení se v budoucnosti ve výkonnostním sportu. Nevhodné zacházení s dětmi při tréninku může mít negativní zdravotní následky, proto se přikláním k tomu, že by každý trenér dětí a mládeže měl mít patřičné znalosti o této problematice. V práci je možné získat ucelený přehled o

minivolejbalu, který zmiňuji také proto, že se překrývá 15

s kategorií mladších žáků. Minivolejbal pomáhá přilákat zájemce z řad dětí, které chtějí zažít atmosféru při samotném turnaji. V dalších kapitolách se věnuji technice a taktice všeobecně a technicko- taktickému rozvoji ve volejbale. Neopomínám lehce nastínit i problematiku výběru talentů, protože nábor nových talentovaných dětí volejbal potřebuje. Cílem práce je charakterizovat specializaci tréninku volejbalu u vybraných kategorií v dětském věku a následně na základě výsledků vypracovat stručný obsah tréninku pro jednotlivé kategorie. Ke splnění cíle bude vybrán kvantitativní výzkum a metoda dotazování, přičemž budou osloveni volejbaloví trenéři. Získané informace budou rozebrány v diskuzi. Téma diplomové práce jsem si vybrala hlavně z důvodu, že je mi volejbal blízký a chtěla bych v budoucnosti volejbal dětí či mládeže trénovat. Věřím, že tato diplomová práce bude přínosem pro všechny, jež se o danou problematiku nějakým způsobem zajímají.

16

2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE

2.1 Sportovní hra

Popularita sportovních her vyplývá hlavně z jejich obsahu, jež představuje mentalitu člověka dnešní doby. Kolektivní sportovní hry rozvíjí stejně tak osobnost dětí a mládeže, jako i dospělých. V Anglii vznikla roku 1727 první sportovní hra kriket. Oblíbenost sportovních her neustále roste. Můžeme to vidět na příkladu, kdy při prvních letních olympijských hrách v roce 1896 v Athénách byla na programu jen jedna sportovní hra a v roce 2012 v Londýně jejich počet stoupl již na deset (Pětivlas a kol., 2013).

Sportovní hry je mimo jiné možno rozdělit do těchto základních skupin:

 Brankové: zde dochází k přímým tělesným kontaktům soupeře. Utkání je limitováno časem, v němž je kvůli výhře nutno dopravit míč vícekrát do soupeřovy branky a dosáhnout tím větší počet bodů (házená, basketbal, lední hokej, florbal aj..).  Síťové: soupeřící hráči nemají přímý kontakt. Soupeřící strany od sebe dělí síť, nebo stěna, od které se odráží míček. Utkání je limitováno dosažením určeného počtu bodů, setů, nebo her (volejbal, tenis, squash, badminton aj.).  Pálkovací: rovněž bez přímého kontaktu soupeřících stran. V utkání záleží na počtu vyautovaných hráčů (softbal, baseball, kriket aj.) (Pětivlas a kol., 2013).

17

Schéma 1 dle Tomajka (1998)

Dobrý (1988) sportovní hru popisuje jako pohybovou činnost dvou stran. Tyto strany jsou v neustálém vzájemném vztahu a jedna na druhé jsou závislé. Obě strany mají snahu dosáhnout stejného cíle: prokázat svou převahu nad druhou stranou. Tohoto mohou dosáhnout lepším ovládáním společného předmětu a získáním většího počtu bodů nebo branek v neustále se proměňujících herních situací.

Buchtel (2011) ve své publikaci uvádí, že sportovní hra je soutěživá činnost dvou soupeřících družstev nebo jednotlivců. Díky lepšímu ovládání společného předmětu, mohou družstva či jednotlivci dokázat svou převahu. Pro sportovní hru je charakteristická neustále se měnící herní situace a soupeř by na ni měl dokázat ihned reagovat. Sportovní hra se realizuje v utkání, jehož výsledek je jediným měřítkem výkonu ve sportovní hře.

Táborský (2010) upozorňuje na důležitost odlišovat cílové sporty a sportovní hry, kvůli možnému nedorozumění. Oboje se sice řadí mezi sporty, ale jejich definice je rozdílná. V cílových sportech (boča, šipky, lukostřelba aj.) nesmí 18

soutěžící své soupeře přímo omezovat a také nemusí okamžitě reagovat. Za cílový sport považujeme soutěživou činnost, jež je daná schválenými pravidly a úkolem je co nejvíce přiblížit soutěžní předmět k danému cíli. Naproti tomu je sportovní hra soutěživá činnost dvou soupeřů a je pro ni charakteristické prokázání lepšího ovládání společného předmětu. Probíhá v jednotném čase a prostoru a platí zde pravidla stejně jako u již zmíněných cílových sportů.

Süss (2006) ve své publikaci porovnává sportovní hry s pohybovými. Dochází k závěru, že pohybové hry jsou nadřazeným pojmem sportovním hrám. Jako hlavní rozdíl uvádí existenci nebo neexistenci oficiálních organizací, jež zajišťují soutěže a pravidla pro danou pohybovou činnost. Hlavní znaky, tedy dvě soupeřící strany se společným předmětem jsou pro pohybové i sportovní hry stejné.

2.2 Sportovní trénink Bez sportovního tréninku si asi nikdo nedokáže představit, že by mohla existovat výkonnostní úroveň nějakého sportu. Výkon ve sportu závisí na poctivé dlouhodobé tréninkové přípravě.

2.2.1 Definice sportovního tréninku

Podle Moravce (2004) by měl mít sportovní trénink jakožto dlouhodobý proces jasnou strukturu. Při stavbě tréninkového systému musíme zohlednit jeho přirozené zákonitosti a promyšleně je uspořádat do obsahu, který bude probíhat v konkrétním čase a v rozdílně dlouhých tréninkových cyklech. Jednotlivý cyklus potom představuje téměř ukončenou posloupnost opakujících se časových úseků tréninkového procesu. Každý tréninkový cyklus na sebe přirozeně navazuje a utváří tak celek. V následujícím cyklu by se měl z části opakovat předcházející, 19

ale zároveň se v něm musí objevovat hlavně nové prvky, jež umíme pomocí všeobecných a speciálních tréninkových ukazatelů registrovat a zaznamenat.

Podstatou sportovního tréninku je snaha o vyvolání změn v trénovanosti. Tyto změny závisí na čase, který tréninku věnujeme a lze je do určité míry ovlivnit (Lehnert a kol., 2002).

Dovalil (2002) chápe sportovní trénink jako komplexní proces. Abychom mohli převést znalosti do praxe, musíme znát příčiny, jež vedou ke změnám sportovní výkonnosti. Jen díky tomu lze vybrat vhodný obsah a metody, které v tréninku použijeme.

Sportovní trénink je složitý dlouho

trvající proces

morfologicko-funkční adaptace, motorického učení a psychosociální interakce. Zjednodušeně lze říct, že se jedná o proces, kdy se organismus přizpůsobí zvýšené tělesné námaze. Spolu s tímto je potřeba naučit se mnoho pohybů a právě při jejich osvojování se opřít o poznatky vycházející z motorického učení. Výše uvedené procesy jsou vnímány jako celek a navzájem se prolínají i doplňují. Pokud chceme zvýšit sportovní výkonnost, musíme ovlivňovat trénovanost, což má za následky řadu změn na systémové i buněčné úrovni.

Při zvyšování sportovní výkonnosti musíme respektovat celkový rozvoj jedince. Jako cíl sportovního tréninku můžeme tedy uvést dosažení co nejvyšší sportovní výkonnosti při celkovém rozvoji sportovce. Mezi strukturu sportovního tréninku řadíme různé faktory s odlišným obsahem. Jedná se například o faktory kondiční, technické, taktické a somatické, jež sportovní výkon ve značné části podmiňují a ovlivňují. Tělesný, sociální a psychický rozvoj spadá do úkolů tréninku. Díky úkolům je možno osvojit si technické a taktické stránky sportovních dovedností a rozvíjet kondici sportovců. Obsah tréninku nám sděluje, co vše musí být vykonáno, aby se naplnily úkoly tréninku a bylo dosaženo cíle. Abychom mohli plnit tréninkové úkoly, je potřeba mít k dispozici vhodné tréninkové prostředky, kde můžeme zmínit jak zařízení, ve kterém trénink provádíme, tak i náčiní, jež v tréninku používáme (Dovalil a kol. 2008).

20

Podle Petra a Šťastného (2012) je trénink proces, při němž na organismus působí stres a cílem je dosáhnout vhodného druhu adaptace. Při sportovním tréninku se skoro pokaždé jedná o stres, jež má podobu fyzické zátěže. Pokud tento stres nedosáhne maxima adaptační schopnosti organismu, jedinec bude později přípraven zvládnout klidně i vyšší zátěž. Trénink tedy znamená určitou formu stresu pro organismus. Pokud je tento stres přiměřený a pravidelný, tělo se adaptuje, což znamená pozitivní reakci. Stres můžeme zvolit i nevhodný. Tělo se v takovém případě nemusí adaptovat vůbec, nebo se adaptuje negativním způsobem. Tehdy často dochází k přetrénování a v důsledku toho může dojít snadněji ke zranění. Cílem tedy je vhodně zvolit při tréninku stresovou zátěž, což povede k pozitivním změnám a k dosažení dobrých výkonnostních cílů. Dle Periče (2012) lze na sportovní trénink pohlížet více způsoby. Při každém tréninku probíhá proces zvaný adaptace, jinými slovy se jedná o přizpůsobení organismu. Trénink v organismu vyvolává velké množství reakcí, jež ovlivňují homeostázu. Homeostáza je stálost vnitřního prostředí. Lidské tělo se snaží vždy při narušení homeostázy vrátit k původním hodnotám. Pokud je však prostředí vnějšími podněty narušováno delší časový úsek, organismus se jim přizpůsobí a to se nazývá adaptace. Z toho vyplývá, že adaptace patří mezi základní východiska tréninku. Při tréninku zatěžujeme organismus podněty, jež nazýváme zatížením. Mimo již zmíněnou adaptaci trénink charakterizuje proces motorického učení. Zde je potřeba se učit nové pohyby, jež jsou nutné k výkonu v daném sportu. Například běh a skok patří mezi přirozené pohyby. I přesto, že jsou tyto pohyby pro člověka přirozené, při tréninku se snažíme o jejich dokonalé a stabilní zvládnutí kvůli stresovým podmínkám v soutěžích. Ve sportu se spíše setkáváme s pohyby takzvaně umělými. V každodenním životě se s nimi nesetkáme. Jedná se například o dribling s míčem nebo salto. Tyto pohyby se sportovec může zvládnout právě díky procesu motorického učení. Při sportovním tréninku můžeme pozorovat vztah jednotlivce ke skupině a naopak. Proto je dalším jeho předmětem proces psychosociální interakce. Jedná se o soubor psychických a sociálních faktorů ve sportu. Zmínit můžeme motivaci, emoce, myšlení a rozhodování. Tyto oblasti na první pohled nehrají ve sportovním tréninku velkou roli, ale jejich význam je značný a mohou výrazně ovlivnit kvalitu tréninku a následného výkonu v soutěžích.

21

2.2.2 Sportovní trénink dětí

Tuto kapitolu jsem zařadila z důvodu, jelikož se ve své práci zaměřuji hlavně na dětské kategorie. Myslím si, že je hodně důležité, aby si každý trenér uvědomil, že trénování dětí je zcela odlišné od trénování dospělých. Špatné pohybové stereotypy se děti relativně snadno naučí a v pozdějším věku je trenéři budou velice obtížně odstraňovat. Trénink dětí by měl být pestrý a trenér by se měl neustále snažit vymýšlet nová zajímavá cvičení, aby sportem jako takovým děti nadchnul a ony u něj vydržely až do dospělého věku.

2.2.2.1 Sportovní trénink dětí jako dlouhodobý proces

V dnešní době se sport stává fenoménem společnosti. Pro maximální výkony je zapotřebí pojmout sportovní trénink jako dlouhodobý proces a začít s ním již v dětském věku. Podstata sportovního tréninku dětí spočívá v tom, že má pouze přípravný charakter pro budoucí sportovní výkon. Děti nejsou pouhou zmenšeninou dospělého člověka, ale neustále se vyvíjejí, proto by se měl trenér zamýšlet, jakou roli mají sportovní hry v dětském věku a dle toho je přizpůsobit (Perič, 2006).

2.2.2.2 Tělesný vývoj a jeho zákonitosti

Tímto tématem se zabývá mnoho autorů již spousty let. Pokud chce trenér dobře pracovat s mládeží i s dětmi a nijak je nepoškodit, měl by tělesný vývoj respektovat a trénink tomu přizpůsobit. Dle Kyndra a kol. (1963) trenér bere vždy ohled při sportovním tréninku na věk mládeže, jinak dojde k přetížení organismu. Díky principu všestranného rozvoje v lidském organizmu plynule narůstají funkční vlastnosti jednotlivých orgánů. Speciální příprava dokáže zajistit vzájemnou koordinaci mezi jednotlivými orgány. Vnitřní orgány potřebují pro dozrání dostatečnou dobu, což je 22

velice důležité z hlediska stabilního výkonu v dlouhodobých soutěží. Stavba kostí bývá definitivně ukončena klidně až po dvacátém roce života. O respektování věkových zvláštností dětí a mládeže se můžeme dočíst z mnoha zdrojů, avšak ne vždy jsou důsledně dodržovány. Například ve článku Pohled na sportovní přípravu mládeže (2008 [online]) se můžeme dočíst, že se mnohokrát trenéři dětí soustředí na rozvoj síly a vytrvalosti, a to i přesto, že se tyto schopnosti lépe rozvíjí až v pozdějším věku. Je zde pro názornost uveden příklad, kdy do klubu přijde dítě a v osmi letech není schopno provést kotoul, protože ho po něm trenér nikdy nechtěl. Naopak umí zaběhnout 1600m na zahřátí. Ze stejného zdroje jako v předchozím odstavci se také dozvídáme o současném stavu ve fotbalu v nejvyšších elitních soutěží dospělých v České republice ve srovnání s evropskou nebo světovou špičkou. ČR v tomto případě prý bohužel výrazně zaostává. Jako důsledek je uvedena nekvalitní výchova mládeže, která je ve světě na vyšší úrovni. Proto nezbývá nic jiného, než klást velký důraz na přípravu a vzdělávání trenérů (Pohled na sportovní přípravu mládeže, 2008 [online]).

2.2.2.3 Cíle sportovního tréninku dětí

Dle Periče (2012) klade sportovní trénink dětí důraz zejména na tyto cíle: 1. „Nepoškodit děti“. I v dnešní době není výjimkou, že trenéři nevhodně zatěžují své svěřence, což má za následky psychické nebo fyzické poškození. Mezi fyzická poškození patří například skolióza, únavové zlomeniny a předčasná osifikace kostí. Špatný trénink může mít za následek zhoršený zdravotní stav v dospělosti. Psychické poškození nemusíme poznat na první pohled. Často se jedná o frustraci, úzkostnost a tyto stavy mohou vést až k depresi. Za zmínku jistě stojí i různé diety, jež mohou dítě také vážně poškodit. V žádném případě bychom neměli opomenout doping, který není výjimkou ani právě u dětských sportovců. Jsou známé různé případy, kdy byl zjištěn doping u

23

dětí. Plavkyně z USA byla kvůli užití steroidů vyřazena na dva roky ze soutěží, proto je nutný tvrdý postih osob, které dětem dopingové prostředky podají. 2. „Vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě“. Z relativně mnoha dětí, které pravidelně sportují, má velmi málo z nich předpoklady pro to, stát se vrcholovými sportovci a pouze minimum z nich se v dospělosti opravdu prosadí. Potřeba pohybu v běžném životě je nezbytná. Přiměřená pohybová aktivita může množství negativních civilizačních chorob, jako je právě třeba obezita a vysoký krevní tlak, příjemně ovlivnit. Pokud trenér dovede svého svěřence na stupen vítězů, je to jistě záslužné. Neméně záslužná je ale i vypěstovaná celoživotní potřeba pohybu. K nejhoršímu pochybení trenéra patří to, že svěřenci ztratí radost z pohybu a následně na něj zanevřou. Často již tento pocit nelze odstranit. Proto by si měl každý pamatovat, že při sportování nejde jen o vytváření rekordů, ale hlavně o příjemně strávený čas s přáteli. 3. „Vytvořit základy pro pozdější trénink“. Limity dítěte jsou dány hlavně jeho nedostatečnou silou, rychlostí a vytrvalostí, pro jejichž předpoklady není dítě ještě dostatečně vyvinuto. Trénink v dětství by se měl zabývat hlavně technikou pohybu. Precizní zvládnutí všech sportovních dovedností vyžaduje neustálé opakování a čas. Kdybychom se tedy snažili o značný rozvoj síly, nebude již čas na správně zvládnutou techniku pohybu, čímž bude dítě později limitováno. Proto je nejlepší rozvíjet sílu ve věkovém období, které je pro to nejvýhodnější. Nastane tak výraznější silový rozvoj a i pohybové dovednosti budou lépe technicky zvládnuté. Pokud na něco při tréninku zapomeneme, v pozdějším věku se to zajisté projeví. Následné kompenzace jsou velice těžké a může to vést k rychlému konci sportovní kariéry (Perič, 2012).

2.2.2.4 Koncepce sportovního tréninku dětí

Zahradník a Korvas (2012 [online]) se zabývají mimo jiné i koncepcí sportovního tréninku dětí. Zmiňují se zde dvě koncepce, jež mohou docílit maximální individuální výkonnosti. Tyto koncepce jsou: 24

 koncepce brzké specializace  koncepce tréninku přiměřeného věku

Sportovní disciplínu tvoří soubor sportovních dovedností, které jsou nutné právě k její realizaci. Hlavní rozdíl mezi oběma koncepcemi je v tom, že v jedné aplikujeme spíše všeobecné podněty a ve druhé specifické podněty, prostředky či metody, ze kterých se celý tréninkový proces skládá. V prvních letech tréninku dětí se nekladou vysoké požadavky na výkon, spíše se děti učí širokému základu pohybových dovedností (Zahradník,

Korvas, 2012 [online]).

Perič (2012) používá pro výše zmíněné dělení termín raná specializace a trénink odpovídající vývoji. Trénink odpovídající vývoji je přizpůsoben dětem jak obsahem, tak i formami zatížení. Je pochopitelné, že děti nemohou okamžitě zvládat vše. Důležitější než výsledek je v této koncepci nasazení a chuť zvítězit. V tréninku by měl trenér umět děti přiměřeně ocenit a měl by převládat prožitek dětí. Mezi základní rysy koncepce rané specializace patří zaměření tréninku na okamžitý výkon. K tomu je zapotřebí využít prostředky, jež vedou rychle k cíli, k úspěchu. Jedná se dost často o jednostranné zatížení a dítě umí omezené pohyby. Negativním hlediskem specializovaného tréninku mohou být zdravotní problémy. Ty se mohou projevit například díky přetěžovaným svalům, což může později vést až k poruchám ve vývoji kostry či svalového aparátu. Také je významným nebezpečím vytvoření takzvané tréninkové bariéry, která se nedá překonat a vzniká limitace v pozdějším tréninku.

25

Tabulka 1 Raná specializace a trénink odpovídající vývoji dle Periče (200?, [online])

Graf č. 1 Vývoj výkonnosti podle Periče (200? [online])

26

2.3 Minivolejbal

Minivolejbal jsem se do teoretické části rozhodla zařadit proto, že dvě jeho kategorie zasahují do soutěžní kategorie mladších žáků. Jedná se o minivolejbal zelený a modrý. To znamená, že některá družstva šestkových hráčů hrají své okresní či jiné soutěže a k tomu ještě výše zmíněné kategorie minivolejbalu. Někdo si může myslet, že je minivolejbal novinkou. Není to ale pravda, je tu už dlouho, i když se dřív neobjevoval pod tímto názvem. Minivolejbal však v posledních letech zažívá velký „boom“.

„Minivolejbal je produkt, jehož smyslem je mimo jiné přivést děti v raném věku k volejbalu a připravit pro ně alternativu hry vůči ostatním, konkurenčním sportům. Cílem je tedy zpestřit tréninkový proces hrou“ (Javůrek, 2013 [online]).

Minivolejbal je forma volejbalu, která je přizpůsobena pravidly dětem ve věkové kategorii 6 – 12 let. Minivolejbal patří mezi tréninkové prostředky pro děti, které by jinak nemohly volejbal hrát kvůli jeho technickým, kondičním a zdravotním nárokům. V souboji s ostatními míčovými hrami mají takto trenéři volejbalu možnost děti si udržet a získat právě díky minivolejbalu. Není až tak podstatné, jaká forma minivolejbalu bude zvolena. Hlavní je začít hrát co nejdříve, již od první třídy základní školy, a děti tak zaujmout pro volejbal. U minivolejbalu můžeme vlastně říci, že se jedná o volejbal ve „zmenšené“ formě. Lze ho hrát v několika různých variantách od přehazované až po finální hru minivolejbalu, jež hraje kategorie odpovídající 4. -6. třídě základní školy. Děti od 6 ti let tak mohou hrát volejbal podobně jako dospělí na klasickém hřišti. Hřiště u minivolejbalu má menší rozměry a také síť je nižší. Pro některé formy minivolejbalu jsou užívány lehčí míče. Návrhy pravidel pro jednotlivé formy minivolejbalu jsou doporučené a každý trenér si je může pro svou potřebu upravit. Výjimku tvoří finální podoba minivolejbalu pro 4. -6. třídu. Zde jsou potřeba sjednocená pravidla pro celostátní turnaje. Biologický a herní věk patří mezi hlavní kritéria, která rozhodují, jaké formy minivolejbalu se bude hráč účastnit. (Haník a kol., 200?). 27

Pittera a Minocchi (2009) pokládají minivolejbal za výtečný a adekvátní prostředek k rozvoji motorické autonomie, k uvědomělému ovládání těla a i za jednu z nejvíce účinných forem pro podnícení zájmu vztahu žáků k volejbalu jako sportovní hře.

Pomr (2011, [online]) se vyjadřuje k minivolejbalu velmi kladně. Byl trenérem přípravky mladších žáků a žákyň a formy dnešního minivolejbalu často praktikoval v tréninku. Jako nevýhodu samotného tréninku uvádí to, že trénink nenahradí dětem atmosféru v zápase. Právě díky minivolejbalu si děti mohou zasoutěžit a poznat pocity, jež jim umožní výhra či prohra v zápase v úplných počátcích kariéry. Volejbal má oproti ostatním sportům značnou nevýhodu v tom, že je náročný na naučení. Trvá relativně dlouhou dobu, než si ho někdo může plnohodnotně zahrát. Při basketbalu stačí níže umístit koš a děti mohou hrát. Při volejbalu se dá jen vysvětlovat šestiletým dětem, že podání, smeče, bloky a ostatní činnosti nezbytné pro hru se za pár let zajisté naučí. Díky minivolejbalu můžeme přehazovanou a ostatní formy minivolejbalu hrát oficiálně a děti to baví.

Minivolejbal se dělí na následující formy:

 Žlutý (přehazovaná)  Oranžový („ neplynulý)  Červený („prstový 1)  Zelený („prstový 2“)  Modrý (trojic) (Metodická komise ČVS [online]).

28

2.3.1 Žlutý minivolejbal

U žlutého minivolejbalu jsou rozměry hřiště 4,5 m × 9,0 m. Síť je vysoká 1,95 m. Pro hru se používá odlehčený míč, který váží 180- 200 gramů. Družstvo se může skládat maximálně ze tří hráčů- dva hráči na hřišti a jeden náhradník. Chlapci a dívky se účastní společné kategorie. V soutěžním období startují hráči, jež nedovrší v daném kalendářním roce věk 8 let, což odpovídá žákům z 1. a 2. tříd základní školy. Při oficiálních soutěžích hrají všichni účastníci v metodických tričkách barevného minivolejbalu žluté barvy. Žlutý volejbal je pravidly dost podobný přehazované. Liší se však například v možnostech provedení podání. Na rozdíl od přehazované, kde musí být podání pouze vhozeno do hřiště soupeře, zde si může hráč vybrat, zda míč vhodí do pole soupeře nebo odbije přes síť jakýmkoli způsobem. Hráč může podávat pouze dvakrát za sebou, poté ho musí vystřídat spoluhráč. Žlutý minivolejbal se dále od přehazované liší v počtu povolených kroků s míčem. Je zde povolen pouze jeden krok- výskok. Další změnou jsou nutné dva doteky s míčem v rozehře. To znamená, že jeden z hráčů míč chytne a hodem obouruč spodem či vrchem přihraje spoluhráči, jež musí míč jakkoli přehodit přes síť. Všechny formy minivolejbalu se hrají na čas. Hrací doba je v rozmezí 7 – 11 minut (Pravidla přehazované, c2012 [ online], Pravidla barevného minivolejbalu. c2012 [ online]).

2.3.2 Oranžový minivolejbal

Velikost hrací plochy, výška sítě a váha míče jsou stejné, jako u žlutého minivolejbalu. Soutěží v oranžovém minivolejbalu se mohou zúčastnit hráči, kteří k 1.7. nepřesáhnou věk 9 let. Pro oficiální turnaje využívají hráči triko oranžové barvy. V uspořádání hry se oranžový minivolejbal od žlutého liší v rozehře. Po chycení je míč nadhozen a nahrán obouruč vrchem (prsty) spoluhráči, který může buď míč okamžitě prsty odehrát přes síť, nebo si ho ještě před odbitím chytit a nadhodit. Tento sled dotyků

29

je opět vyžadován, není možné hrát takzvaně “na první přes” (Pravidla barevného minivolejbalu. 2012[ online]).

2.3.3 Červený minivolejbal

V tomto minivolejbalu se na rozdíl od předchozích dvou forem hraje se zvýšenou sítí na 2, 20m a používá se těžší míč vážící 200-220 g. Hráči nesmí přesáhnout věk 10 let v příslušném soutěžním období k 1.7. V soutěžích se používají trika červené barvy. Uspořádání hry se zde liší oproti žluté a oranžové formě již při podání. To musí být provedeno odbitím jednoruč spodem nebo vrchem. Další změnou je odehrání míče při rozehře. Míč musí být odehrán pouze odbitím obouruč vrchem nebo jednou rukou. Při prvním a druhém doteku míče je povoleno mezi odbití nad sebe. Do rozehry se musí zapojit oba hráči a po přihrávce je možnost vybrat si, zda hráč bude hrát rovnou přes síť či nahraje spoluhráči a ten až zahraje přes síť. Je možnost provést odbití prsty přes síť ve výskoku. Odbití jednou rukou je povoleno pouze v případě, je-li míč pod horním okrajem sítě (Pravidla barevného minivolejbalu. 2012[ online]).

2.3.4 Zelený minivolejbal

Síť je vysoká 2,20m a rozměry hřiště jsou oproti předchozím variantám větší4,5m x 12m. V této formě minivolejbalu se již používá klasický míč ( 260-280 gramů). V soutěžním období je povolena účast hráčům, kteří v daném roce k 1.7. nepřesáhnou věk 11 let. Triko pro soutěže má zelenou barvu. Hrají 3 hráči a další střídá. Uspořádání hry se téměř neliší od předchozích forem, je však povoleno blokování (Pravidla barevného minivolejbalu. 2012[ online]).

30

2.3.5 Modrý minivolejbal

Parametry na hřiště a míč odpovídají modrému minivolejbalu. Síť je odlišně vysoká pro chlapce- 2,15m a dívky- 2,05. Opět hrají 3 hráči a mají povoleného čtvrtého střídajícího. Soutěží se účastní hráči, kteří k 1.7. nepřesáhnou věk 12 let. Pro oficiální soutěže se používá modré triko. Při hře je povoleno podání s výskokem. Na rozdíl od předchozích forem minivolejbalu je možné odbití obouruč spodem. Již je povolen útočný úder v plném rozsahu (Pravidla barevného minivolejbalu. 2012[ online]).

2.4 Rozdělení kategorií ve volejbale

Vzhledem k předchozí kapitole uvádím současné dělení kategorií volejbalu pro lepší pochopení.

Ve volejbale, stejně jako i v jiných sportech, se dělí jednotlivé kategorie mládeže do daných kategorií. Dělení může být různé. Kvůli tělesným a psychickým změnám mladého hráče používáme dělení dle kalendářního věku. Způsob práce trenéra s mladými hráči totiž záleží na věkových specifikách. Rozlišujeme věk kalendářní, jež určuje datum narození a věk biologický, který určuje skutečný vývojový stupeň. Stupeň vývoje se zajisté odrazí ve výkonnosti. Existují i jedinci, kteří díky svému zrychlenému vývoji mají lepší výkony a snesou větší tréninkovou zátěž. Trenéři potom mohou podléhat dojmu, že mají před sebou výrazný talent. Časem se však zjistí, že šlo o podstatný náskok v biologickém věku. Uvádí se, že rozdíly mezi stejně starými jedinci v biologickém věku mohou činit klidně i tři roky. Z tohoto důvodu je dobré dělení dle takzvaného herního věku, kdy jedinec hraje volejbal a účastní se pravidelně tréninků. Tréninkový proces kladně ovlivňuje výkonnost, a proto bychom měli brát v potaz dobu herního věku (Haník, Lehnert a kol., 2004 [online]). 31

Perič (200? [online]) poukazuje na dva pojmy, které souvisí s biologickým a kalendářním věkem. Tyto pojmy jsou: 1) akcelerace  biologický věk před kalendářním věkem  biologický stupeň vývoje je dál, než kolik je jedinci skutečně let 2) retardace  biologický věk zaostává za kalendářním věkem  z hlediska biologického vývoje mladší, než kolik je mu skutečně let

Jako poslední si uvedeme administrativní dělení. Pokud se biologický vývoj hráče liší od kalendářního, má trenér možnost zohlednit to v psychologickém přístupu a ve výběru rozmanitých kondičních cvičení odpovídajících danému biologickému stavu. Při nezohlednění výše zmíněného se může hráč potýkat s vážným porušením zdraví či s poruchami optimálního psychického vývoje. Pravidla volejbalu jasně stanovují věkové vymezení, jež se musí dodržovat (Haník, Lehnert a kol. - BS/4 Kalendářní, biologický a herní věk. [online]).

Každý trenér by si měl při práci s dětmi a mládeží přesně vymezit kritéria, podle kterých bude dělit jednotlivé věkové období. Následně si musí určit cíl práce v daném období, a čeho chce dosáhnout. K tomu musí zvolit co je cílem práce v jednotlivých obdobích, čeho chceme dosáhnout a jaké metody a formy pro splnění cíle použije (BS/4 Kalendářní, biologický a herní věk. [online]).

Máme v podstatě tedy dvě možnosti dělení: 1. dělení biologické,  prepuberta (přibližně od 10 do 12 let),  puberta (přibližně od 12 do 15 let),  adolescence (přibližně od 16 do 18 let), 2. dělení administrativní 32

 Přípravka (mladší školní věk) od 6 do 11 let  Mladší žáci od 11 do 13 let  Starší žáci od 13 do 15 let  Kadeti od 15 do 17 let  Junioři od 17 do 18 popřípadě do 19 let  Dospělí od 18- 19 let (BS/4 Kalendářní, biologický a herní věk. [online]).

2.5 Technika a taktika ve všeobecných aspektech sportu

2.5.1 Technika

Dovalil a kol. (2008) charakterizuje techniku jako konkrétní způsob řešení pohybového úkolu. Tento pohybový úkol musí být řešen v souladu s předepsanými pravidly příslušného sportu a musí respektovat zákonitosti pohybu všeobecně. Pojem se užívá jak v nejširším smyslu označení způsobu provedení, tak i ve významu podobném, jako například technika cvičení, technika pohybu, technická připravenost a jiné.

Techniku ovlivňuje zejména řízení motoriky. Za cíl si klademe dokonalou efektivní organizaci sportovní činnosti, což znamená rovnoměrné uspořádání pohybu v prostoru a čase, jež vede k úspěšnému řešení požadovaného pohybového úkolu. Toto nám určuje absolutní souhra svalových skupin řízených nervovou soustavou. Celou sportovní kariéru doprovází každý trénink technika. Na začátku se jedná o osvojení základů a jejich následné zdokonalování. U zkušenějších sportovců se jedná o procesy diferenciace, integrace a následné stabilizace. Diferenciaci techniky můžeme chápat jako její specifické zaměření. Diferencují se důležité i méně důležité části techniky. Ty se časem sdružují v celky konkrétních dovedností, jež se při tréninku postupně upevňují. Integrace formuje ucelenou strukturu dovedností, to znamená, že spojuje 33

všechny specifické části techniky. Časem se přidávají a integrují i další faktory výkonu, jako jsou kondiční, taktické, psychické a další. Tímto se dosáhne vysoké úrovně techniky. Pokud je technika dostatečně upevněná a je odolná rušivým vlivům prostředí, jedná se o stabilizaci techniky (Dovalil a kol., 2002).

Perič (2012) uvádí, že technika je soubor všech dovedností souvisejících s danou specializací. Podstata sportovní techniky spočívá v osvojování různých sportovních činností, které jsou potřeba pro danou sportovní specializaci. Pojem, který s technikou pohybu úzce souvisí, je styl. O technice můžeme říct, že je to vzorové provedení toho, jak by měl pohyb vypadat na základě anatomických, biomechanických, morfologických a jiných zákonitostí. A styl bychom mohli charakterizovat jako individuální zvládnutí výborné techniky.

2.5.2 Taktika

Způsob realizace širších a dílčích úkolů považujeme za taktiku. Realizace musí samozřejmě probíhat v souladu s pravidly. Jedinec se musí rozhodnout pro výběr optimálního řešení strategických a taktických úkolů. Realizovat taktické záměry můžeme jenom pomocí správně zvládnuté techniky, oba pojmy spolu bezprostředně souvisí. Výběr strategických řešení se promítá v taktickém jednání sportovců. Spolu s technikou se potom v jednání uplatňují složité psychické procesy. V konkrétních sportovních odvětvích se taktika projevuje na výkonech minimálně. Zde jako příklad můžeme uvést například plavecké sprinty či sportovní gymnastiku. V jiných sportechskok vysoký, již pravidla umožňují částečné taktizování. Největší význam má však taktika v úpolech a ve sportovních hrách, kde to vyplývá z proměnlivých podmínek sportovního soupeření a velký vliv má i přímý kontakt soupeřů Procesy probíhající při taktickém uvažování se za určitý čas mění v konkrétní představy o vhodném řešení dané situace. Takto se následně spojují do celků, jež se dále zpevňují a propojují ve složitější struktury a tvoří řetězce a celé sítě. Jedná se v podstatě o neurofyziologické základy taktických dovedností (Dovalil a kol., 2002). 34

Dovalil (2008) rozlišuje ve své publikaci několik spolu souvisejících pojmůtaktika, taktickou přípravu, taktické vědomosti a taktické dovednosti. Taktickou přípravu charakterizuje jako složku sportovního tréninku, která má za úkol naučit sportovce promyšleně a účinně bojovat v konkrétních podmínkách, v soutěžích. Základem je osvojení a následné zdokonalování taktických dovedností a schopností. Díky tomu sportovec dokáže vybírat optimální řešení v měnících se podmínkách a realizovat je v rámci dané strategie. Pro různé sporty se uplatňuje odlišná taktika, proto je obsah taktické přípravy specifický pro konkrétní sportovní hru. Taktické vědomosti jsou důležité hlavně při osvojování taktiky. Taktické dovednosti je již komplex znalostí a zkušeností používaných v soutěžních utkáních.

2.5.3 Technika a taktika u dětí

Sportovní techniku bychom měli jednoznačně považovat za důležitou oblast sportovního tréninku dětí. Pro dokonalé zvládnutí každé sportovní specializace je zapotřebí osvojit si mnoho sportovních činností. Toto osvojování bývá mnohdy těžkým úkolem. Je to dlouhý proces, kdy se začínající sportovec dlouho učí techniku. Motorické učení můžeme hlavně u malých dětí rozdělit na pět částí: 1) představení dovednosti, 2) demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti, 3) začátek nácviku dovednosti, 4) zpětná vazba a korekce chyb, 5) opakování a upevňování dovednosti (Perič, 2012).

Perič (2012) upozorňuje, že taktika má u dětí zvláštní místo, jelikož se rozvíjí hlavně v etapě speciálního a vrcholového tréninku. Malé děti mají malou úroveň abstraktního myšlení a krátkou dobu koncentrace, proto se taktice věnujeme pouze okrajově.

35

2.5.4 Technicko- taktický rozvoj ve volejbalu

V předchozích kapitolách jsme pohlíželi na techniku a taktiku ve všeobecných aspektech sportu. Pokud se taktika a technika takto odděluje, jedná se především o individuální sporty. Technika a taktika se řeší jako jedna složka právě v případě volejbalu. Taktika je neoddělitelnou součástí techniky.

Buchtel (2011) popisuje u herní činnosti jednotlivce technickou a taktickou stránku, přičemž technická se vyznačuje způsobem provedení pohybové činnosti a taktická výběrem a realizací co možná nejlepšího řešení herní situace. Technická i taktická stránka spolu velmi úzce souvisí, a proto není vhodné je oddělovat. Vždy bychom měli požívat spojení technicko- taktická stránka herní činnosti jednotlivce. I v tomto případě lze ovšem říci, že jsou tyto stránky ve vzájemném vztahu a technická je podmiňující a taktická dominující. K výše uvedenému Buchtel (2011) uvádí příklad smečujícího hráče, u něhož je úspěšné řešení herní situace závislé na zvládnutí správné techniky nejlépe tří a více úderů - smeč po lajně či diagonále, vytlučení bloků nebo smeč z rychlé nahrávky. Čím více útočných úderů hráč zvládne, tím více řešení se mu ve hře nabízí a má šanci získat bod pro svůj tým.

Klasickým způsobem techniky a taktiky je využít při hře všech povolených dotyků s míčem. Jedná se o:

 První dotyk je obranný. Jeho úkolem je jakýmkoli pravidly dovoleným způsobem zachytit míč odehraný soupeřem a udržet ho ve hře. K vybrání prvního míče se nejčastěji používá odbití obouruč spodem, neboli „bagr“.

36

 Druhý dotyk míče by měl patřit nahrávači. V rekreačním volejbale se můžeme setkat s tím, že nahrává takzvaně každý uprostřed, na výkonnostní úrovni je nahrávačem specializovaný hráč pro tuto herní činnost. Cílem nahrávky je připravit co nejlepší podmínky pro následný útok. Nejčastěji se setkáme s nahrávkou provedenou vrchním odbitím.  Následuje útočný úder, což je v pořadí třetí úder. Většinou ho smečuje jeden z předních krajních hráčů.  Bránící se družstvo využívá ve vrcholovém volejbale téměř vždy bloky. Může být dvojblok nebo trojblok, kdy se hráči s nataženýma rukama snaží zabránit odehrání míče přes síť (Císař, 2005 in Hladná, 2011). Ne každá rozehra vypadá přesně takto. Ve volejbale hraje velkou roli moment překvapení, kdy hráči nemusí hned rozpoznat, jak bude soupeř hrát. Nahrávač může předstírat nahrávku, čímž od sebe odpoutá pozornost blokujících hráčů a sám ulitím pošle míč za síť. Často se taky využívá nahrávka za hlavu. Z taktického hlediska je velice účinné střídání také různých druhů a tempa podání (Císař, 2005 in Hladná, 2011).

Po méně významných i více významných změnách v pravidlech dochází i k změnám v technicko- taktické stránce hry. Postupem času se mění kvalita provádění herních činností jednotlivce díky jejich přesnému provedení a dodržování taktických úkolů při samotné hře. Stoupají i požadavky na psychickou stránku hráčů. To se projevuje především zvládnutím stresových situací a agresivních projevů při utkání. Na vývoj volejbalu působí také kondiční úroveň hráčů. Všechny tyto změny jsou nejvíce vidět na vrcholové úrovni volejbalu (Buchtel, 2011).

2.6 Výběr talentů ve volejbale

Výběr talentů ve volejbalu jsem do své práce zařadila proto, že trénink volejbalu závisí na vstupní úrovni hráče.

37

Aby hráči ve volejbalu dosahovali v době dospělosti vrcholových výkonů, je třeba se zaměřit na výběr talentů. Dle Dovalila (2008) je výběr talentů obsahově i organizačně uspořádané vyhledávání nadaných jedinců pro konkrétní sport. Je vhodné se soustředit na několik věcí. Faktory ovlivňující výkon ve volejbale jsou výška, tělesná hmotnost, podíl tělesného tuku a somatotyp. Kvůli výšce sítě vyžaduje volejbal speciální tělesné parametry. Volejbalista by měl mít především nadprůměrnou výšku, přičemž u mužů je to v průměru 185-190 cm a u žen 185-190 cm. Další obrovskou výhodou jsou dlouhé končetiny. Tyto faktory vynikají zejména při výskoku a hře na síti (Grasgruber, Cacek, 2008). Taussig (2012, [online]) v rozhovoru s Markem Pavlikem (volejbalový trenér na Penn State University) zjišťuje, jak Pavlik pohlíží na kritérium výšky hráče. Pavlik tvrdí, že se volejbale najde místo i pro hráče menšího vzrůstu, ale to záleží na více předpokladech. Pavlík se svěřil, že oni mají také občas v týmech hráče měřící pod 190cm. Pokud jsou ale hráči takto „menší“ postavy, musí vynikat v přihrávání, obraně nebo ve výskoku.“ Hráči do 190cm jsou spíše výjimkou, výškové rozpětí v týmech o kterých hovoří Pavlik se pohybuje od 190cm do 210cm.

Výše je zmíněno somatické hledisko při výběru budoucího nadějného volejbalisty. Na jednotlivých postech se můžeme setkat pokaždé s jiným typem postav. Díky novým pravidlům se volejbal neustále zrychluje a silové komponenty získávají na významu. Tělesná výška, délkové rozměry a jejich poměry jsou relativně hodně geneticky podmíněné (Vavák, 2011).

Taussig (2012, [online]) se Marka Pavlika ptá, jak on rozpozná budoucího talentovaného volejbalového hráče. Pavlik tvrdí, že hledá děti, které se zvládnou dobře pohybovat a spolupracovat v daném prostoru za daných podmínek a mají zároveň výborné atletické základy. Tyto dovednosti děti získají ve všeobecné průpravě, kam by se měly zahrnout co nejpestřejší disciplíny. Na některých volejbalových hráčích je totiž dost poznat, že mají špatnou pohybovou průpravu a to je následkem toho, že se tito hráči od raného věku zabývali jen volejbalem. Na závěr Pavlik dodává, že dobré 38

pohybové průpravy si lze všimnout u 12letých hráčů z juniorského Olympijského výběru, kteří se bez problémů orientují v prostoru, a na první pohled se na nich pozná, že je volejbal baví a jdou přirozeně za míčem. Dále Taussig (2012, [online]) zjišťuje od hlavní trenérky na Penn State University Russ Rose, v kolika letech je možné rozpoznat talent pro volejbal. Russ Rose zmiňuje, že o něco později, než v jiných sportech. Nejprve vybírá hráče podle výšky, dynamiky výskoku a dalších ukazatelů, protože zvláštní nadání pozoruje teprve okolo 14. a 15. roku.

2.6.1 Charakteristika procesu výběru talentů

Hledání talentů je proces dlouhodobý. Na jeho začátku by měl stát prvotní výběr talentů, který se v současné době neprovádí vždy. Je to hlavně z toho důvodu, že klesá počet zájemců o sport.

Prvotní výběr sleduje několik hledisek:  zdravotní,  antropometrické,  somatometrické  funkční,  motorické,  dovednostní (herní),  psychické (Buchtel, 2009).

Zdravotní hledisko nám podává informace o zdravotním stavu jedince. Musíme totiž zjistit, zda je jedinec schopen zvládnout náročný trénink a neexistují překážky, jež by mu do budoucna bránily absolvovat mnohaletý trénink. Informace o zdravotním stavu je nejlepší získat přímo od rodičů, jelikož za lékařskou prohlídku se musí platit.

39

V oblasti antropometrie se zaměřujeme hlavně na parametry týkající se zjišťování tělesné výšky. Výška se dá odhadovat například podle výšky rodičů či sourozenců, nebo dle výšky testovaného jedince v určitém věku. Další možností odhadnutí výšky nabízí stupeň osifikace zápěstních kůstek dítěte, která se ale nedoporučuje vzhledem k negativnímu názoru lékařů na rentgenové záření. Somatometrické hledisko používané při zjišťování tělesného typu není v terénu snadno uskutečnitelné. Proto nám zbývá zjišťování tělesné hmotnosti, což nemusí být spolehlivým ukazatelem. Dítě může mít vyšší váhu a i přesto může být fyzicky i technicky zdatné a vyrůst až ve vrcholového hráče volejbalu. Funkční hledisko sleduje především úroveň a stav kardiovaskulárního a respiračního systému jedince. Zde se nabízejí různé terénní vyšetření, avšak z finančních důvodů a dostupnosti k tomu určených pracovišť je toto zjišťování těžce realizovatelné. Motorické hledisko udává hodnocení úrovně komplexu motorických schopností. Ty jsou u adeptů volejbalu z části vrozené a zčásti je můžeme dobře vedeným tréninkem rozvíjet. Pokud vybereme jedince, který má velmi dobrou úroveň rozvoje motorických schopností, máme obrovskou šanci při správně vedeným tréninku vychovat vrcholového hráče volejbalu. Hledisko herních dovedností zkoumá předpoklady jedince pro volejbal z technické stránky ovládání míče. V tomto případě hraje roli do jisté míry vrozená schopnost, ale projevuje se také schopnost učit se novým pohybům. Každý trenér si je vědom, že někomu stačí jen párkrát vysvětlit techniku a hráč ji za pár měsíců dobře zvládne. Další hráč naopak potřebuje na zvládnutí techniky delší dobu a některý jedinec dokonce i několik let. Psychické hledisko se dá pokládat za jedno z nejdůležitějších, jelikož dominuje v kvalitě pozdějšího herního výkonu. V prvotní fázi výběru talentů zjišťujeme bojovnost, což je vrozená vlastnost, tudíž se nedá téměř rozvíjet. Přesvědčit nás o bojovnosti jedince může hra, kterou pro tento účel při výběru použijeme. K psychologickému hledisku zařazujeme mimo jiné i rodinu, školu, tedy oblast sociální, proto je dobré spolupracovat se sportovním psychologem. Díky tomu máme šanci zjistit rysy osobnosti, psychickou odolnost a například stupeň inteligence. Avšak toto hledisko je v současné době také špatně zjistitelné (Buchtel, ). 40

Při realizaci prvotního výběru talentů volejbalu bychom se měli dle Buchtela (2009) držet těchto kroků:  nábor do přípravek  vlastní prvotní výběr  zpracovat výsledky výběru a stanovit pořadí uchazečů  zařadit vybrané adepty volejbalu do dvou krátkodobých přípravek  realizace tréninku v těchto přípravkách po dobu dvou měsíců  zúžit počet adeptů na jednu či dvě přípravky s menším počtem členů  zahájit první fázi tréninku – 1. rok volejbalové přípravky- pokračování v dlouhodobějším procesu výběru talentů

K hlavním fázím prvotního výběru se řadí nábor do přípravek. Jestliže přivedeme k výběrovému řízení velký počet uchazečů, později můžeme v přípravkách trénovat jedince, jež mají větší šance stát se vrcholovými volejbalisty. Při realizaci prvotního výběru se doporučuje uskutečnit antropomotorická měření, zjistit tělesnou hmotnost a provést motorické testy:

 tělesná výška,  dosah jednoruč ve stoji,  tělesná hmotnost,  skok daleký z místa,  hod medicinbalem z kleku,  sbírání míčů – tzv. vějíř,  bedna – kůň – kůň,  hodnocení bojovnosti - míčová hra (Buchtel, )

Tyto motorické testy provádíme podle předem připravených kritérií a s předem danou bodovou škálou. Musíme si také určit, s jakou přesností měříme. Při zpracovávání výsledků sčítáme body v testech a následně sestavujeme pořadí uchazečů. Po výsledcích už vybíráme a zařazujeme zájemce do přípravek. 41

Při tréninku ve volejbalových přípravkách adepty vedou alespoň dva trenéři při počtu šedesát dětí. Cíl tréninku je jednoznačný- posouzení předpokladů adepta pro volejbal, jelikož při jednorázovém výběrovém řízení není možno všechny předpoklady přesně odhadnout. Do tréninku zařazujeme prostředky, jež vedou ke všeobecné kondiční přípravě, cvičení a průpravné hry. Díky tomu si adepti vytváří dovednosti potřebné pro volejbal. V tréninku si můžeme všímat i psychických vlastnostíbojovnost, soustředěnost a další (Buchtel, 2009).

2.7 Obsah tréninku volejbalu 2.7.1 Komponenty tréninku volejbalu

Buchtel (2011) charakterizuje trénink jako motorické akce a mentální procesy, jež si hráči v rámci tréninku vyberou a následně zrealizují. Zmíněné akce a procesy jsou podníceny záměrnými podněty. Těmito podněty se rozumí slovní pokyn trenéra nebo jiné osoby, motorické akce dalších účastníků tréninku nebo vlastní rozhodnutí každého hráče. Výše popsané pohybové a mentální procesy jsou obsahem tréninku. Abychom však vyvolali kladné pohybové či psychické reakce, musíme k tomu zvolit vhodné podněty, jež se poté projeví v očekávaných adaptačních reakcích u hráčů. Trenér se také může rozhodnout zvolit schválně nevhodné podněty. Tyto podněty potom vyvolávají nežádoucí pohybové i mentální reakce a je i nevhodná adaptace. Na hráče působí ale také velké množství náhodných vlivů, což působí negativně na adaptaci. Dle Buchtela (2011) je obsah tréninku velice široký, proto je potřeba ho dále dělit. Trénink se dělí podle základních aspektů, jež jsou podstatou komplexních adaptačních mechanizmů. Rozeznáváme čtyři komponenty, jež všechny dohromady určují obsah tréninku a tvoří vnitřní prostředí spolu s podněty, díky nimž je možno dosáhnout potřebných adaptačních změn u jednotlivých hráčů či u celého družstva.

42

Komponenty obsahu tréninku:  technicko-taktický rozvoj  kondiční rozvoj  psychický rozvoj  regenerace

Technicko- taktickým rozvojem se v této části nebudeme zabývat, jelikož byl popsán již v kapitole 2.5.4 Technicko- taktický rozvoj ve volejbalu. K tomu, aby byl naučený pohyb při hře úspěšný, je třeba do motorického procesu ještě zahrnout dynamické charakteristiky pohybu jako je rychlost, síla a schopnost opakovat pohyb stejně dynamicky v průběhu celého utkání. Kondiční schopnosti jsou tělesné funkce, které utváří dynamické složky pohybu. Psychický rozvoj je další komponentou obsahu tréninku. Hráči při utkání bojují o to, aby i ve stresu využili vše, co mentálně i fyzicky zvládli. Základním úkolem mentálního rozvoje hráčů je nastavit psychický stav takový, který jim umožní v utkání zrealizovat vše, co se prozatím naučili. Dalším důležitým úkolem je vnitřní souhlas hráče s dlouhodobým tréninkem na úkor volného času a odříkání si mnohých požitků. Každý vrcholový i výkonnostní volejbalista by měl dostatečně odpočívat, což zajišťuje regenerace. K adaptaci dochází až při odpočinku, při němž dochází ke kompenzaci energetických ztrát, ke kterým došlo při předcházející sportovní činnosti. Regeneraci můžeme zařadit do tréninkového procesu a střídat tak intervaly odpočinku s intervaly tréninkové zátěže (Buchtel, 2011).

43

3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cílem diplomové práce bylo charakterizovat specializovaný trénink volejbalu u vybraných kategorií v dětském věku a následně na základě výsledků vypracovat stručný obsah tréninku pro jednotlivé kategorie.

Jedná se o kategorie:  minivolejbal : žlutý, oranžový, červený, zelený a modrý, pro věkovou kategorii od šesti až po dovršení dvanácti let  mladší žactvo: do dvanácti let včetně  starší žactvo: třináct až čtrnáct let

Kvůli splnění cíle jsme museli splnit tyto následující úkoly: opatřit si a poté prostudovat odbornou literaturu z oblasti volejbalu a specializace tréninku v dětském věku prostudovat metodologii a vybrat vhodnou metodu pro naše šetření sestavit otázky pro nestandardizovaný dotazník vytvořit elektronický dotazník získat kontakty na volejbalové trenéry, kteří se věnují mládeži elektronicky kontaktovat jednotlivé trenéry mládeže na základě vyplněných dotazníků provést vyhodnocení našeho šetření získané výsledky zpracovat pro názornost do grafů na základě získaných údajů vypracovat stručný návrh obsahu tréninku pro jednotlivé kategorie dětí v oblasti technicko- taktického rozvoje

44

4 METODIKA PRÁCE 4.1 Charakteristika sledovaného souboru

Výzkumný soubor byl tvořen volejbalovými trenéry chlapců i dívek. Nestandardizovaný dotazník byl rozeslán elektronickou poštou celkovému počtu 68 trenérům. Dotazník vyplnilo a poslalo nazpět 33 trenérů.

4.2 Použité metody

Rozhodla jsem se ve své práci použít metodu kvantitativního výzkumu hlavně pro relativně rychlý sběr dat a následnou analýzu.

Kvantitativní výzkum je založen na náhodných výběrech, experimentech. Sběr dat je prováděn pomocí testů, dotazníků nebo pozorování. Získaná data se dají analyzovat, přičemž cílem je získaná data popsat, případně ověřit pravdivost představ (Švingalová, Pešatová, 2006). Výzkum kvantitativní se dá realizovat v případě, že se jedná o jevy celkem jednoduché a do určité míry už poznané uvádí Veselá (2006). V kvantitativním výzkumu se nesleduje, zda sociální jev existuje nebo co je jeho obsahem. Tento výzkum je zaměřen například na rozsah výskytu, zastoupení (jaká část národa se zúčastnila), nebo na frekvenci (frekvence hodnocení pracovníků) a v posledním případě na intenzitě jako složky sociálního jevu (výše příjmu).

Pro tuto práci bylo zvoleno právě dotazníkové šetření. Cílem dotazníku bylo zjistit vědomosti a názory trenérů na zkoumanou problematiku- specializaci v tréninku dětí vychovávaných pro vrcholový volejbal v době dospělosti. V dotazníku se nacházelo

45

nejvíce uzavřených položek, právě kvůli snadnějšímu vyplňování. Několik položek bylo polouzavřených (otázka 6, 13 a 14). Náš dotazník se skládal z pěti meritorních otázek (1.-5. otázka) a z devíti otázek analytických (6.-14. otázka). Dotazník byl vytvořen v elektronické podobě na stránkách survio.com a obsahoval celkem 14 otázek.

Dotazník se řadí mezi oblíbené a hodně používané metody pro získávání dat v pedagogickém výzkumu. Obsahuje vhodně zvolené a pečlivě připravené otázky, na které respondenti písemně odpovídají (Chráska, 2007). Dotazník patří mezi často využívané metody právě pro relativně malé náklady a časovou úsporu. Mezi jeho další výhody můžeme bezesporu zahrnout vysokou reprezentativitu výsledků a vysokou standardizaci umožňující statistickou analýzu dat. Kvalitní dotazník lze také několikrát použít (Dotazníkový průzkum, 2012, [online]). Do dotazníku můžeme zařadit otázky otevřené, uzavřené či polouzavřené. Použijeme-li otevřené otázky, nenabídneme respondentovi na výběr žádnou odpověď. Otevřené otázky se proto hodí zejména pro získávání stanoviska. Jejich výstupem jsou kvalitativní data. Oproti předchozímu typu otázek jsou uzavřené otázky takové, jež nabízí na výběr všechny možnosti a ty se navzájem vylučují. Výstupem jsou kvantitativní data. Výhody i nevýhody obou předchozích typů nabízejí otázky polouzavřené. Respondenti mají na výběr jednak předem dané odpovědi a jednak možnost odpovědi vlastní (Data Analysis, 1995, [online]).

Podle toho, co je předmětem zjišťování dělíme otázky na ty, kde se ptáme na fakta a dále na otázky, které zjišťují názory, mínění, důvody apod. Dále se dle typu proměnné rozlišují otázky, jež nám udávají kvantitativní a kvalitativní údaje. Jako příklad k prvním zmíněným (kvantitativní) uveďme počet členů domácnosti a ke kvalitativním například nejvyšší dosažené vzdělání nebo spokojenost se současným bydlením (V. Typy otázek, [online]). Analytické otázky mají třídící funkci. Díky nim zjišťujeme u respondentů například pohlaví a věk. Meritorní otázky se týkají chování a názorů respondentů na danou problematiku. (Litschmannová, [online]).

46

Délka vyplňování dotazníku přes internet by neměla přesáhnout 10 minut. Zpravidla více než 20 otázek dotazovanou osobu odradí. Při formulaci otázek bychom měli brát zřetel na jednoznačnost, čemuž pomůžeme používáním krátkých a jednoduchých věty. Otázky musí být srozumitelné pro určenou kategorii respondentů. Jiná by měla být formulace otázek pro mládež a jiná pro manažery. Důležité je také dodržování validnosti. To znamená, ptát se na to, co skutečně potřebujeme zjistit a zda můžeme následně otázku zařadit do průzkumu a pomůže nám k dosažení cíle (Základy tvorby dotazníku, 2011, [online]).

4.3 Sběr dat

Šetření probíhalo v srpnu 2013. Dotazníky byly rozeslány elektronickou poštou, zvláště kvůli jinak velmi velké náročnosti na čas. V úvodu e-mailu byli respondenti seznámeni, do kdy mají možnost dotazník odeslat zpět, jakého tématu se dotazníky týkají a pro koho a jaké účely dotazník vyplňují. Také bylo uvedeno, že vyplnění dotazníků je dobrovolné a zcela anonymní. Z celkového počtu 68 rozeslaných dotazníků bylo posláno nazpět 33 vyplněných dotazníků, přičemž každý obsahoval odpovědi na všechny položené otázky (pokud by respondent některou otázku přeskočil, byl před odesláním upozorněn, že nevyplnil všechny otázky). Celková návratnost dotazníků byla 48,5 procent.

4.4 Analýza dat

Dotazníkové šetření bylo zpracováno slovně i graficky. Bylo použito celkem 13 koláčových grafů a jeden sloupcový. V jednotlivých grafech je vidět skutečný součet odpovědí respondentů. Grafy byly vytvořeny v programu Microsoft Office Excel a všechna data jsou uváděna v procentech.

47

5 VÝSLEDKY A DISKUZE

V této kapitole se snažím o interpretaci dat ze získaných odpovědí a následně porovnávám výsledky s dostupnou literaturou. Při analýze výsledků jsem vycházela z vypracovaných grafů. Pro přehlednost jsem tuto větší kapitolu rozdělila na dvě další. První znich poskytuje pohled na odpovědi meritorních otázek a druhá na otázky analytické.

5.1 Meritorní otázky

Z grafu č. 2 a č. 3 vidíme složení respondentů dle pohlaví a věku. Z prvního grafu vyplývá, že z celkového počtu oslovených trenérů je pouze 15% ženského pohlaví. Pokud hledáme důvody, proč je mezi trenéry volejbalu, ale i jiných sportů zastoupeno málo žen, musíme si nejprve odpovědět na otázku, jaké atributy postava trenéra dětí a mládeže ztělesňuje. Dobrý trenér by měl mít zkušenosti s daným sportem, umět věci správně vysvětlit a popsat, měl by umět používat různé psychologické postupy pro motivaci hráčů. Zároveň by však měl být respektovanou autoritou či dokonce vzorem. A právě v tomto ohledu může tkvět jeden z mnoha důvodů, proč je mezi trenéry více mužů. Zatímco muž bude v průměru stejně respektován chlapci i dívkami různých věkových skupin, žena podle mého názoru dosáhne podobného efektu pouze u dívek nebo u mladšího žactva.

48

Graf č. 2

Třetí graf nám vyznačuje věkové složení oslovených trenérů. Z uvedeného grafu vyplývá, že 77% trenérů je starších 46 let. Pouze 3 % respondentů je ve věku 20- 30 let. Zbylý počet tázaných patří do věkové kategorie 31- 45 let. Osobně si myslím, že je jedině dobře, pokud v klubu jsou vždy starší trenéři s mnohaletými zkušenostmi a mladí trenéři od nich mohou čerpat praktické zkušenosti a získávat cenné rady. Otázkou ovšem zůstává, zda toto věkové složení neznamená to, že mladí lidé již nemají o trenérství volejbalu zájem. Důvody, proč se lidé do třiceti let věku věnují trenérství v malé míře, bych viděla především v tom, že se sportovci v tomto věku sami aktivně hry účastní. Druhým důvodem potom může být časová náročnost v kombinaci s téměř nulovou finanční odměnou. Řekla bych, že mladí lidé více usilují o budování kariéry a vydělávání peněz než starší, kteří již bývají zajištěni, a mohou tak více času věnovat svým koníčkům, jímž samotné trénování bezesporu je. Nemám teď na mysli trenéry vrcholových hráčů, kde už peníze hrají trochu větší roli.

49

Graf č. 3

Třetí otázka (graf č. 4) řešila prozatímní dosažení trenérské kvalifikace. V následujícím grafu vidíme, že celých 39% tázaných trenérů má trenérskou kvalifikaci I. třídy. Toto číslo mi přijde dosti velké, protože na trenérskou kvalifikaci I. třídy mohou dosáhnout jen profesionální trenéři. Z toho je patrné, že trenéři, kteří mi dotazník odeslali nazpět, mají s tréninkem volejbalu jistě bohaté zkušennosti a k tomu patřičné teoretické znalosti. Dalších 49% má kvalifikaci II. třídy. Pouze 12% má zatím kvalifikaci III. třídy. Juda (2012) v rozhovoru pro volejbalové stránky http://www.via-volley.cz popisuje, koho a čeho se třetí trenérská třída týká. Je určena úplným začátečníkům, kteří s volejbalem začínají a mohou to být například bývalí hráči, či rodiče, kteří se volejbalu chtějí takto věnovat. Jedná se o naprosté základy techniky a taky se zde naučí budoucí držitelé této kvalifikace tvořit metodická cvičení dle posloupnosti. Dle mého názoru tato trenérská kvalifikace trenérům pro trénink dětí a mládeže stačí, ale měli by se i po absolvování kurzu o volejbalovou metodiku zajímat a nespoléhat jen na omezené znalosti z tohoto „rychlokurzu“.

50

Graf č. 4

Z níže uvedeného grafu máme možnost vidět roky trenérské praxe u respondentů. Jedenáct let a více se trénování volejbalu věnuje celých 85 % trenérů. Druhá skupina (12 %) se trénováním zabývá 5-10 let a zbylé 3 % trenérů vedou tréninky volejbalu v rozmezí časového úseku 1-4 roky. Mezi respondenty se nenašel nikdo, kdo by trénoval volejbal pouze necelý rok, tudíž mezi trenéry není žádný trenér začátečník. Trenérské licence jsou pro trénink samozřejmě v dnešní době téměř nezbytné, troufám si ale tvrdit, že daleko důležitější je trenérská praxe. Až díky ní dokáže trenér aplikovat znalosti do tréninku svých svěřenců a zjistí, že ne vše jde tak jednoduše, jak si zpočátku představoval.

51

Graf č. 5

V následující uzavřené otázce mohli respondenti zvolit více odpovědí. Podíl jednotlivých věkových kategorií v rámci mužstev, jež jsou trénované v současné době dotazovanými trenéry, zobrazuje graf č. 6. Většina trenérů trénuje více než jednu kategorii. Největší četnost 14 odpovědí připadá na kategorii juniorskou, což je 26 % z celkového počtu odpovědí. O pouhé 2 % méně respondentů zvolilo možnost, že jsou trenéři kategorie staršího žactva.

Graf č. 6

52

5.2 Analytické otázky

Respondentům byla položena otázka (odpovědi viz graf č. 7), která zjišťovala jejich pohled na nejvhodnější variantu tréninku pro kategorii minižactva. Jednalo se o otázku polouzavřenou, kde měli respondenti mimo nabídnuté odpovědi i možnost jiné a mohli tak sami napsat, jaký typ tréninku jim pro minižactvo vyhovuje nejvíce. V 61 % se trenéři shodli, že považují za nejvhodnější střídat různé míčové hry. O něco více než 21 % trenérů by volilo minivolejbal. Pokud zvolili respondenti možnost jiná, doplňovali písemně, jaký trénink by konkrétně volili. V 18 % se trenéři rozhodli právě pro variantu jiná a psali následující možnosti:

 gymnastika, akrobacie, obratnost, rychlost, různé míčové hry  atletika,gymnastika a všechny míčové sporty  formy volejbalu 2, 3, 4  uvedené a navíc gymnastika a atletická abc  minivolejbal, atletika, gymnastika  všestrannost

Z výše uvedeného je patrné, že těchto 18 trenérů, kteří zvolili jinou, než nabídnutou variantu, má rádo různorodou všestrannou přípravu a rádi využívají gymnastiku či atletiku ve všeobecné pohybové průpravě. Další názory týkající se výše uvedeného jsem se měla šanci dočíst v bakalářské práci Šrámka (2011), jenž měl v dotazníku zařazenou podobnou otázku pro trenéry. Otázka zněla, zda trenéři pracují s metodami rozvoje všestrannosti, rozvoje pohybových dovedností za přispění průpravných volejbalových her, či se řídí metodou přímého rozvoje volejbalových dovedností a nácviku jednotlivých herních činností jednotlivce. Všichni (100%) respondenti ( vzorek 28 trenérů) odpověděli, že využívají metody všestrannosti. Názor jednoho z citovaných trenérů byl, že v přípravce nejdříve rozvíjí rychlost a obratnost formou různých her a soutěživých činností. Tyto hry na první pohled s volejbalem nesouvisí, ale jsou založeny na principu honiček a vybíjených, kde mládež musí manipulovat s míči různých velikostí. V další části přípravky potom volí 53

techniky chytání a odbíjení odlehčeného míče. To vše prokládá volejbalovou gymnastikou.

Graf č. 7

Graf č. 8 vyznačuje odpovědi trenérů na otázku, zda může trénink minivolejbalu zvýšit šance hráče stát se vrcholovým volejbalistou. Z grafu je patrné, že trenéři na minivolejbal nemají vyhraněný názor. Jednoznačnou odpověď na uvedenou otázku poskytlo pouze 18 % tázaných, z čehož si 12 % myslí, že trénink minivolejbalu může zvýšit šance stát se vrcholovým volejbalistou a 6 % tvrdí, že ne. Zbytek respondentů si zvolilo z odpovědí spíše ano (46 %), či spíše ne (36 %).

Názory na minivolejbal se rozcházejí. Mezi hlavní zastánce minivolejbalu patří Zdeněk Haník, současný předseda Českého volejbalového svazu ( dále jen ČVS). Tvrdí, že je minivolejbal takzvanou „trefou do černého“. V případě, že se bude s s malými dětmi zacházet přiměřeně a metodicky správně, můžeme i nich v tomto citlivém období rozvíjet obecné koordinační schopnosti a samozřejmě specifické volejbalové techniky. Většina dětí je schopna hrát minivolejbal již po několika dnech tréninku. Mimo jiné má díky minivolejbalu například i učitel tělesné výchovy v ruce nástroj, jak děti zabavit jednoduchou hrou, ve které jsou i nenáročná pravidla (Haník, 2012 [online]). 54

Oproti Haníkovi má opačný názor člen metodické komise ČVS Ivan Pelikán. Je toho názoru, že barevný minivolejbal neurčuje metodiku, co by se mělo v jakém věkovém období u mladých hráčů rozvíjet, ale je to jen prostředek marketingu. Pokládá za důležité, aby trenér nejdříve rozvinul u mládeže technickou úroveň. Až poté, by měl trenér naučit mladé hráče „hrát“, což je základní předpoklad u míčových her. Pelikán pokládá celý proces výchovy nejmenších za chaotický. Při turnaji v minivolejbalu se trenéři zabývají jen taktikou (jde jim o výsledek za každou cenu) a neřeší techniku. To vede ke špatným pohybovým návykům, které se později jen velmi těžko odstraňují (Pelikán, 2012 [online]). Graf č. 8

V dotazníku následovala otázka, jaká věková kategorie je nejvhodnější pro začátek se specializovaným tréninkem. Zde měli respondenti na výběr kategorie od minižactva po juniorskou kategorii, kterou však nezvolil žádný respondent. Začínat se specializovaným tréninkem až v juniorské kategorii je opravdu příliš pozdě. 6 % z dotazovaných vybralo kadetskou kategorii. Shodný počet trenérů označil mladší a starší žactvo (36 %). Zbylých 22 % tázaných pokládá jako nejvhodnější začít se specializovaným tréninkem hned v minižactvu.

55

Haník, Lehnert a kol. (2004) tvrdí, že by se mělo začít se specializací nahrávače v období starších žáků, protože je to nezbytný předpoklad pro rozvoj útočných kombinací. S ostatním výběrem můžeme počkat klidně až do začátku kadetské kategorie.

Graf č. 9

Sloupcový graf č. 10 ukazuje, jak trenéři seřadili jednotlivé specializace hráčů podle toho, s jakou by se dle nich mělo začít v tréninku nejdříve. Nejdůležitější je dle dotázaných začít s tréninkem specializace nahrávače a hned po nahrávači následuje specializace smečaře.

Haník, Lehnert a kol. (2004) ve své publikaci popisují jako nejvhodnější začít právě se specializací nahrávače, jelikož s rozvojem útočných kombinací souvisí vytvoření nové specializované funkce, kterou představuje nahrávač. Výběr tohoto hráče

56

je těžký a důležitý úkol. Všichni hráči umí základní nahrávku, ale speciální nahrávka se od základní odlišuje. Stejný kolektiv autorů jako v předchozím odstavci tvrdí, že po výběru specializované funkce nahrávače je důležité zvolit i další hráče, na což si ovšem můžeme ještě ponechat čas. Mezi další funkce, které je vhodné naplánovat patří přihrávající smečař, diagonální hráč, středový hráč a libero (Haník, Lehner a kol., 2004)

Graf č. 10

V níže uvedeném grafu (č. 11) jsou vyznačeny odpovědi- názory trenérů na to, která charakteristika je pro ně klíčová při výběru specializovaného postu nahrávače. Z respondentů zvolilo 39 % jako klíčovou charakteristiku technickou vybavenost. Téměř celých 31 % trenérů označilo možnost jiná a psali například tyto klíčové charakteristiky:

1) kombinace hráčské inteligence, techniky, rychlosti a obratnosti 2) technika a taktika, přemýšlivost hráče 3) myšlení a technická vybavenost 4) osobnost, rozhodnost 5) mentalita hráče 57

6) charakter

Pro 27 % respondentů je klíčovou charakteristikou pro výběr specializované funkce nahrávače rychlost a obratnost. Dle Haníka, Lehnerta a kol. (2004) je za hlavní kritérium výběru nahrávače považováno zvládnutí správné nahrávačské techniky odbití. Oden (2013 [online]) uvádí vlastnosti nahrávače tyto:

 dobré vůdčí schopnosti  šikovné ruce  dobré komunikační dovednosti  dobrý přehled o hře  rychlé rozhodovací schopnosti

Selinger (2009 [online]), volejbalový trenér s mnohaletými zkušenostmi považuje nahrávače za nejvýznamnějšího hráče na hřišti a na nahrávače pohlíží jako na tvůrce hry, architekta, stmelovače“ družstva a dalšího trenéra týmu. Měl by být vnímavý , mít velkou psychickou výdrž , vůdčí schopnosti, být kreativní, disciplinovaný , lstivý a velmi oblíbený. Graf č. 11

58

Vyhodnocené odpovědi na otázku, zda je vhodné při tréninku pravidelně střídat specializace hráčů, můžete vidět v dalším grafu (č. 12). Pouze 12 % respondentů by specializace hráčů nestřídalo. 33 % trenérů by střídalo všechny specializace hráčů a zbývajících 55 % by je střídalo jen za určitých okolností.

Problém z praxe bývá ten, že se hrají specializované systémy s jedním nahrávačem, smečaři a středovými hráči už v žákovských kategoriích. Následně nastává situace, kdy na středu jsou dva hráči a ti jen srážejí míče. Na postech smečařů se objevují malí šikovní hráči a všestranní smečaři. Takto vypadá model úspěšného žákovského mužstva. Jedná se ale především o to, že nechceme mít úspěchy jen v žákovských a kadetských kategoriích. V případě, že toto nerespektujeme, dochází ve většině případů k tomu, že malé a talentované hráče pro vrcholový volejbal neudržíme a v kategorii dospělých nemáme v týmech přihrávajícího smečaře. Jelikož jsou vysocí hráči střídáni liberem, neumí hrát v poli natož pořádně přihrávat (Haník, Lehnert a kol., 2004).

Graf č. 12

59

U dvanácté otázky v pořadí se trenéři měli zaměřit na to, kdy klást větší důraz na kondiční trénink pro fyzický rozvoj. Byly zvoleny všechny věkové kategorie. Nejvíce se trenéři shodovali u označení vhodnosti rozvíjení kondičního tréninku u staršího žactva. Tuto odpověď zvolilo téměř 60 % respondentů (viz graf č. 13). 18 % získalo mladší žactvo. Ostatní označili další věkové kategorie. Jeden z respondentů k této otázce doplnil: „ Pro kvalitní pohybové dovednosti je důležitý jejich rozvoj ještě v nižším věku, než je uvedeno“, čímž měl nejspíše na mysli rozvoj ještě před dovršením 6ti let.

Obecný kondiční trénink se uplatňuje hlavně u mladých volejbalistů uvádí Haník, Lehnert a kol (2004). Můžeme se zaměřit na gymnastické či atletické cvičení. Pro obecný kondiční trénink je také vhodné uplatnit různá cvičení ze sportovních her, využít se dají například i netradiční hry a úpoly. Je lepší provádět cvičení, která se alespoň částečně přibližují požadavkům herního výkonu ve volejbalu. U mladých volejbalistů musí kondiční trénink podporovat jejich přirozený vývoj. Nejdůležitější význam má speciální kondiční trénink, který tvoří v kategorii juniorů a potom i u dospělých, hlavní náplň tréninku.

Graf č. 13

60

Z grafu (č. 14) nám vyplývá, která podání trenéři nejčastěji se svými svěřenci nacvičují U této otázky určitě záleží hlavně na tom, jakou skupinu respondenti trénují a také na preferenci druhu podání. 33 % dotázaných uvádí jako nejvíce nacvičované podání při tréninkách plachtu z místa. Prudké smečované podání vybralo 12 % trenérů. 27 % respondentů nacvičuje čelné vrchní podání z místa. Trenéři, jež označili možnost jiné (27 %), uváděli odpovědi následující:

 všechna v uvedeném pořadí  čelné po pohybu vpřed  naskočené plachtící  záleží na kategorii  plachta ve výskoku  dle dispozic hráče

Překvapilo mě, že pouhá 3 % respondentů uvedli, že nacvičují spodní podání. Myslím si, že je to jedině dobře, protože přechod k vrchnímu podání je velice obtížný úkol. Podívejme se, co říká na nácvik spodního podání Častulík (2009 [online]). Uvádí, že spodní podání je koordinačně méně náročné a proto jej zvládne i volejbalový začátečník. Spodní podání patří mezi herní činnosti, které už svůj mají vrchol za sebou. Je to slepá ulička, na kterou nic nenavazuje a hráč se tím pádem neposouvá dál. V případě, že zmenšíme hřiště, nic nebrání nácviku a preferenci vrchního podání i v začátečnických kategoriích. Ne každý bude s výše uvedeným názorem souhlasit. Myslím si, že právě v minivolejbalu má pro mnoho trenérů spodní podání své opodstatnění.

V jakých kategorích můžeme nacvičovat podání, které patří k technicky náročnějším? Nácvik vrchního rotovaného podání v čelném postavení z velké části souvisí s nácvikem útočného úderu. Z tohoto důvodu bychom ho měli zahájit již v kategorii 61

mladšího žactva. Tento druh podání mohou zvládnout i průměrný jedinci, kteří mají však dobré fyzické předpoklady. Vrchní rotované podání se využívá nejvíce v případě mládežnického volejbalu, někdy ho můžeme vidět i u seniorských ženských kategorií, ve vrcholovém volejbalu však téměř vůbec. Nácvik smečovaného podání je velice náročný hlavně díky náročnosti na koordinaci pohybů. Je také spojen s nácvikem útočného úderu, proto ho uplatňujeme už i v chlapeckých žákovských kategoriích a někdy ho zvládnou i technicky vyspělá děvčata. Smečované podání se řadí mezi nejpoužívanější podání v kategoriích mužů zvláště pro jeho velkou účinnost. Plachtící podání v čelném postavení je náročné na techniku, proto bychom nejdříve měli zvládnout předchozí uvedené podání. Správné technické provedení tohoto podání vyžaduje dostatečnou sílu paže, jelikož nelze využít energie jako při podání s rozběhem. Většina hráčů ho zvládne v kategorii staršího žactva, někdo až později. Toto podání využívají ve hře především ženské kategorie, protože patří mezi velmi účinné podání. Skákané plachtící podání je opět velmi náročné na provedení. Vyskytuje se hlavně u mužů a využívá se především z taktického hlediska (Podání, [online])

Graf č. 14

62

Graf č. 15 vyznačuje odpovědi respondentů na poslední polozavřenou otázku. Otázka měla za úkol zjistit, v jaké zóně trenéři nejčastěji nacvičují úder „rychlík“. Před nahrávačem v zóně tři nacvičuje rychlík 64 % respondentů. Téměř 22 % tázaných uvedlo jako odpověď jiné a psali tyto varianty:

 „nahrávač stojí v rozmezí z II a III., blokař nacvičuje jedničku ze všech předních zón“  „dle metodické posloupnosti“  „kombinace výše uvedeného“  „zatím nenacvičuji“

Dalších 9 % trenérů označilo zvolilo odpověď za nahrávačem. Z dlouhé a krátké náhry označilo shodně 3 % dotazovaných a možnost útoku z jednonožky za nahrávačem nezvolil nikdo.

S vývojem útočných kombinací se zlepšuje i schopnost hráčů útočit po rychlé nahrávce a rychlá hra bývá také často taktikou družstva. Každý tým požaduje od blokaře něco jiného. Některý tým má blokaře hlavně na obranu, kdežto jiný tým od něj očekává kvalitní útok. Trenér by však měl brát v potaz, že ne všichni nahrávači jsou schopní „rychlíka“ kvalitně nahrát (Haník, Lehnert a kol., 2004).

63

Graf č. 15

64

6 ZÁVĚR

Cílem diplomové práce bylo charakterizovat specializovaný trénink volejbalu u vybraných kategorií v dětském věku a na základě výsledků navrhnout stručný obsah tréninku pro jednotlivé kategorie. Tyto kategorie zahrnovaly minivolejbal, mladší a starší žactvo. Aby mohl být splněn cíl, musely být vypracovány předem stanovené úkoly. Teoretická část byla vytvořena na základě dostupné literatury. Publikací, jež se zabývají problematikou volejbalu a tréninkem v dětském věku jsem objevila dostatek. Avšak na téma minivolejbal, který je aktuální hlavně v posledních několika letech, jsem mnoho literatury

nenašla.

Z

tohoto

důvodu

jsem

v této

kapitole

interpretovala

hlavně internetové zdroje, přičemž nejvíce využívaný zdroj v mé práci byly stránky Českého volejbalového svazu. Pro výzkumnou část byla vybrána metoda dotazování. Dotazník byl vytvořen na internetových stránkách survio.com a skládal se celkem ze čtrnácti otázek. Respondenti měli nabídnuté jednak odpovědi, ze kterých vybírali vhodnou odpověď (uzavřené otázky) a u některých otázek mohli volit odpověď vlastní (otázky polouzavřené). Dotazník byl volejbalovým trenérům odeslán elektronickou poštou. Získané údaje byly vyhodnoceny a zpracovány do grafů. Nejvíce byl využíván výsečový graf. Na základě prostudované literatury a získaných dat doporučuji následující obsah tréninků. Tento stručný návrh je psán pro kategorie minivolejbalu, mladšího a staršího žactva. Je určen především začínajícím trenérům.

Návrh obsahu tréninků:  u kategorie minižactva se soustředit na všestranný, pestrý trénink zahrnující průpravná cvičení z gymnastiky, atletiky, úpolů, modifikace různých sportovních her včetně minivolejbalu, štafetové běhy  trénink by měl být koncipován tak, aby se mohli hráči rozvíjet po kondiční stránce

65

 v žádné z těchto kategorií se nezaměřovat jen na vítězství v utkání, důraz klást správnému technickému provedení  respektovat tělesný a psychický vývoj a přizpůsobit tomu náročnost tréninků  nepospíchat se specializací funkcí, provést výběr nahrávače klidně až ke konci kategorie staršího žactva a později  nejprve zvolit nahrávače, potom až ostatní funkce  pokud jsou zvoleny specializace hráčů již v mládežnické kategorii, funkce střídat, kvůli jinak možnému jednostrannému zaměření  dodržovat metodické postupy při učení podání, respektovat fyzické možnosti hráče při volbě druhu podání

Dílčí úkoly práce byly splněny a díky nim i hlavní cíl diplomové práce. Věřím, že tato práce bude přínosem pro všechny, jež se zajímají o volejbal, a nebo právě o jeho trénování.

66

SEZNAM LITERATURY

1. BUCHTEL, J. Prvotní výběr talentů. Zpravodaj ČVS. [online]. 2009 [cit. 201307-20].

Volejbalová

metodika.

Dostupné

z:


metodika.cz/materialy/detail/83/ >. 2. BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2006. ISBN 80-246-1011-6. 3. BUCHTEL, J. Trénink volejbalu. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2011. ISBN 978—80-246-1967-5. 4. ČASTULÍK, R. Podání aneb jak začít hru . Zveřejněno dne 9.10. 2009.[online]. c201?, [cit. 2013-03-09]. Dostupný z: . 5.

Data Analysis: Gathering Data - Questionnaires/Surveys. In: [online]. Texas State

Auditor's

Office,

1995

[cit.

2013-03-16].

Dostupné

z:

http://www.sao.state.tx.us/resources/Manuals/Method/data/7QUESTID.pdf 6. DOBRÝ, L. a SEMIGINOVSKÝ, B. Sportovní hry - Výkon a trénink. Praha : Olympia, 1988. 7. Dotazníkový

průzkum.

[online].

2012

[cit.

2013-03-14].

Dostupné

z: . 8. DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. ISBN 80-7033-760-5. 9. DOVALIL, J. Pohybové schopnosti a jejich rozvoj ve sportovním tréninku. Praha: ÚV ČSTV, 1986. 10. GRASGRUBER, P., CACEK, J. Sportovní geny. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-1873-3.

67

11. HANÍK, Z. a kol. Minivolejbal v barvách. [online]. c200?, [cit. 2013-07-11]. Dostupný

z:

. 12. HANÍK, Z. Zpráva předsedy č. 8 - Malý a velký volejbal v Ostravě. [online]. c2012 [cit. 2013-09-02]. Dostupný z: . 13. HANÍK, Z., LEHNERT, M. a kol. Volejbal 1 : Herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže. Praha: Český volejbalový svaz, 2004. ISBN? 14. HANÍK, Z., LEHNERT,M. BS/4 Kalendářní, biologický a herní věk. [online]. c200?

[cit.

2013-05-28].

Dostupný

z:

. 15. HANÍK, Z., LEHNERT,M. a kol. Volejbal 1. ČVS: Praha, 2004 16. HENDL, J. Kvalitativní výzkum– základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. ISBN 8073670402. 17. HENDL, J. Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. 1.vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-820-1. 18. CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1369-4. 19. JAVŮREK, Š. Bagr v zeleném minivolejbalu. [online]. c2013 [cit. 2013-07-15]. Dostupné

z:


dopisovatele/stepan-javurek/4937-bagr-v-zelenem-minivolejbalu>. 20. Juda, P. Problém vzdělávání trenérů je v teoretickém základu. [online]. c2012, [cit.

2013-09-01].

Dostupný

z:


problem-vzdelavani-treneru-je-v-teoretickem-zakladu.html>. 21. KAPLAN, O. Volejbal: technika, pravidla, herní systémy, průpravná cvičení. 1.vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-762-1. 22. LEHNERT, M., NOVOSAD, J., NEULS, F. Základy sportovního tréninku I. Olomouc: Hanex. 2002. 23. LITSCHMANNOVÁ, M. Máme dotazníky. A co dál? [online]. c200? [cit. 201305-06]. Dostupné z: . 68

24. MECOVÁ, M. Životospráva romských žáků základní školy a základní školy praktické. Praha: Bakalářská práce na Univerzitě Karlově, FTVS, 2010. Vedoucí bakalářské práce Alena Lejčarová. 25. MORAVEC, R. a kol. Teória a didaktika športu. 1. vyd. Bratislava: FTVŠ Univerzity Komenského, 2004. ISBN 80-89075-22-3. 26. ODEN, B. Volleyball Positions – Setter. What You Are Expected to Do As A Setter. Dostupné z: . 27. PELIKÁN, J. Metodický dopis č. 2 - Ivan Pelikán - Trenérský reflex a řemeslo. [online].

c2012

[cit.

2013-09-02].

Dostupný

z:

. 28. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 2.vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80247-2643-4. 29. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-2474218-2. 30. PERIČ,T. Sportovní příprava dětí. Teze přednášek pro studenty TŠ. [online] [cit. 2013-08-28]. Dostupné z: . 31. PETR, M., ŠŤASTNÝ, P. Funkční silový trénink. Praha: UK FTVS, 2012. ISBN 978-80-86317-93-9. 32. Podání. Volejbal Malšovice. [online]. c2011, [cit. 2013-04-09]. Dostupný z: . 33. Pohled na sportovní přípravu mládeže. [online]. c2008 [cit. 2013-08-10]. Dostupné z: < http://www.sport-lav.cz/products/pohled-na-sportovni-pripravumladeze/>. 34. POMR, T. Barevný minivolejbal očima Tomáše Pomra. [online]. c2011 [cit. 2013-08-20]. Dostupný z: . 35. Pravidla barevného minivolejbalu. [ online]. c2012 [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: < http://www.minivolejbal.cz/pravidla/>.

69

36. Pravidla přehazované. České hnutí speciálních olympiád. [ online]. c2012 [cit. 2013-06-25]. Dostupné z: < http://www.uspza.cz/soubory/pravidla.pdf >. 37. SELINGER, A. Interwiew by REY, CH. 22.4.2009. Volleyball Setting Qualities. [ online]. c200? [cit. 2013-09-02]. Dostupné z: < http://coachrey.com/volleyballskills/volleyball-setting-qualities/comment-page-1/?wpmp_switcher=mobile >. 38. SÜSS, V. Význam indikátorů herního výkonu pro řízení tréninkového procesu. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1162-7. 39. ŠRÁMEK, M. Vedení tréninkového procesu v ČR u mládežnické (volejbalové kategorie. Praha: Bakalářská práce, VŠ TVS Palestra spol. s.r.o., 2011. Vedoucí bakalářské práce Rostislav Vorálek 40. ŠVINGALOVÁ, D., PEŠATOVÁ, I. Uvedení do výzkumu a metodika tvorby bakalářské práce. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2006. ISBN 80-7372046-9. 41. TAUSSIG, J. Jak poznáme talent ve volejbale? [online]. c2012 [cit. 2013-0728].

Dostupný

z:


pozname-talent-ve-volejbale/>. 42. V.

Typy

otázek.

[online].

c200?,

[cit.

2013-05-05].

Dostupný

z:

43. VALÁŠEK, Z. Základy pohybové abecedy a úvod do minivolejbalu I. [online]. c2009, [cit. 2013-08-18]. Dostupné z: . 44. VAVÁK, M. Špecifiká rôznych postáv (somatotypu) vo volejbale. [online]. c2008 [cit. 2013-08-20]. Dostupný z: . 45. VAVÁK, M. Volejbal: kondiční příprava. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN978-80-247-3821-5. 46. VESELÁ, J. Sociologický výzkum a jeho metody. 2. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006. ISBN 80-7194-847-0.

70

47. ZAHRADNÍK, D., KORVAS, P. Základy sportovního tréninku. Brno: Masarykova Univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-5890-3. 48. Základy tvorby dotazníku. [online]. c200?, [cit. 2013-05-01]. Dostupný z: .

Zpráva předsedy č. 8 - Malý a velký volejbal v Ostravě … Zpráva předsedy č. 8 - Malý a velký volejbal v

71