UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Sport a spiritualita
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Praha 2010
Vedoucí práce: PhDr. Miloš Bednář, Ph.D.
Zpracoval: Ondřej Hřebíček
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Miloši Bednářovi, Ph.D. za cenné rady a ochotnou pomoc v průběhu vzniku této diplomové práce.
2
Svoluji k zapůjčení své diplomové práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat.
Jméno a příjmení:
Číslo OP:
Datum vypůjčení:
3
Poznámka:
P r o h l a š u j i, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval zcela samostatně a veškerou literaturu a další podkladové materiály, ze kterých jsem čerpal, uvádím v soupisu použitých zdrojů.
………………………
V Praze dne 30.06. 2010 Ondřej Hřebíček
4
Abstrakt
Název: Sport a spiritualita
Cíle práce: Nahlédnout na spojitost a provázanost mezi dvěma na první pohled odlišnými fenomény, kterými jsou sport a spiritualita a ukázat, že tyto dva aspekty lidského života mohou být významným způsobem propojené. Metody: Předkládaná diplomová práce je prací teoretickou. Hlavní část informací je čerpána z odborné literatury, dále pak z vlastních zkušeností. V první části pokládáme potřebné informační základy postavené na studiu literatury. Ve druhé části srovnáváme mezi sebou jednotlivé náhledy získané četbou a toto propojujeme a doplňujeme vlastními myšlenkami a postřehy. Výsledky: Práce v oblasti duševna a duchovna je v současné době pro sport zcela zásadní. Fyzicky lidé dosahují mezních hranic, proto je potřeba zapojit do tréninku a celkového přístupu ke sportu další aspekt, který posune osobnost jedince zase o krok dál. Tímto aspektem je právě rozvoj duševních a duchovních kvalit. Klíčová slova: spiritualita, sport, filosofie,náboženství, buddhismus
5
Abstract Name of work: Sport and Spirituality
Objectives of work: Look at consistency and coherence between the two at first sight different phenomenas, which are sport and spirituaity and show that these two aspects of human life may be significantly linked. Method: This dissertation is a theoretical work. The main part of information is drawn from literature, then from our own experience. In the first part we put the necessary information base based on the study of literature, in the second part we compare different views obtained by reading, which we connect and eke out with our own thoughts and insights. Results: Work on the mental and spiritual sphere is for sport currently. Physically, people reach the threshold, that why is needed to engage in training and overall approach to sport another aspect that moves the individual performance one step further. This aspect is currently developing mental and spiritual qualities. Key words: spirituality, sport, philosophy, religion, buddhismus
6
Obsah 1. ÚVOD .........................................................................................................................8 2. NÁBOŽENSTVÍ......................................................................................................10 2.1. Křesťanství ........................................................................................................13 2.1.1. Katolicismus .............................................................................................15 2.1.2. Pravoslaví ….............................................................................................16 2.1.3. Protestantismus ........................................................................................17 2.2. Islám ..................................................................................................................18 2.3. Judaismus ..........................................................................................................19 2.4. Hinduismus ........................................................................................................21 2.5. Buddhismus .......................................................................................................23 3. ŽIVOT PODLE BUDDHISMU .............................................................................25 3.1. Základní pojmy .................................................................................................27 3.2. Základní ideje...… ............................................................................................28 3.3. Tři klenoty ........................................................................................…………31 3.4. Čtyři vznešené pravdy .......................................................................................33 3.4.1. Pravda o strasti ........................................................................................34 3.4.2. Pravda o původu strasti ...........................................................................36 3.4.3. Pravda o zániku .......................................................................................38 3.4.4. Pravda o cestě ..........................................................................................40 4. SPIRITUALITA A SPORT – DISKUSE ..............................................................42 4.1. Homo spiritualis........................................................................……………….44 4.2. V zajetí vědy a logiky........................................................................…………44 4.2.1.
Logika proti síle ducha...........................................................................50
4.3. Splynutí – cesta k úspěchu.................................................................................52 4.4. Síla myšlenky........................................................................………………….57 4.5. Pozitivní versus negativní přístup.............................................……………….62 4.6. Věčný koloběh........................................................................…………………66 5. ZÁVĚR ....................................................................................................................68 POUŽITÉ ZDROJE .....................................................................................................70
7
1.
ÚVOD Pro tuto práci jsme si zvolili zásadní téma spiritualitu a vzhledem k oboru našeho
zájmu jsme ji vztáhli ke sportu. Ovšem vztaženost či možná lépe řečeno aplikace na sport je v jistém smyslu až druhotná, neboť spiritualita jako taková je natolik obsažná a univerzální záležitost, že ve chvíli, kdy je objevena v lidském životě, zjišťujeme, že se promítá do všech jeho aspektů.Tedy i do působení ve sportu. V práci půjde o obecný náhled na důležitost a funkci duchovního života v současné společnosti, který zpracujeme na základě dostupné relevantní literatury. Vztažení na problematiku sportu bude pak již z velké části otázkou vlastních úvah, hledání souvislostí, které nahlédneme na základě životních, a tedy i sportovních zkušeností.
Slovo sport
se odvozuje od latinského disportare
a přes francouzský tvar
désporte se vyvinulo do dnešní podoby v Anglii. Znamená obveselení, rozptýlení, vlastně útěk od práce, od povinnosti k zábavě. V současné době tímto pojmem označujeme fyzickou aktivitu provozovanou podle určitých pravidel a zvyklostí, jejíž výsledky jsou navíc měřitelné nebo porovnatelné s jinými provozovateli téhož sportovního odvětví (http://cs.wikipedia.org/wiki/Sport). Sport lze v jistém smyslu vidět jako zobrazení lidského života v malém. Nalezneme tu emoce, výkon, trénink, práci, překonávání bolesti, vyrovnávání se ztrátou, úspěch i neúspěch, vítězství i prohru, vzestup i pád. Člověk se učí vytrvalosti, odhodlání, silné vůli, víře, tvrdé dřině, překonávání překážek a mnohému dalšímu. Všechny zkušenosti, schopnosti a dovednosti nabyté v rámci sportovní praxe jsou velmi dobře použitelné v běžné životní praxi. Zároveň sport je životem sám o sobě. Je životním stylem, drogou, hnacím motorem, cílem. Vedle těchto pozitiv může být sport pro mnohé utrpením, trestem, ztrátou času, mrháním energie. Sport tedy nemá v tomto směru jednoznačné vymezení, tak jako většina věcí v lidském životě.
8
Spiritualita (z lat. spiritualis, duchovní), česky duchovnost, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství (http://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritualita). Spiritualita byla z našich životů po dlouhou dobu do značné míry vytlačena, resp. nebyla považována za dostatečně důležitou. Společnost se zajímala o materiální statky, případně o stav tělesné schránky a stav duše byl považován za samozřejmě správně fungující. Současná společnost se v tomto ohledu postupně posouvá kupředu, tedy směrem k péči o psychický i duchovní stav člověka, o jeho duševně duchovní rozpoložení. Z tohoto důvodu se západní civilizace, která si citelně uvědomuje potřebu péče o duši, začíná více obracet na civilizaci východní, která je v tomto ohledu v mnoha směrech podstatně dál. Asijské národy často dodržují mnohé tradice, které vedou právě k práci s duchovní podstatou člověka, k jejímu tříbení, směřování a neustálému zdokonalování sebe sama.
Cílem práce je podat jakýsi přehled problematiky fungování spirituality v současné společnosti, následně tuto problematiku vztáhnout ke sportu. Jedná se o práci čistě teoretickou, tedy opřenou o studium literatury a podloženou osobními zkušenostmi. V práci předložíme jak fakta opřená o zmíněné odborné zdroje, tak vlastní myšlenky, úvahy, kterými bychom rádi vyvolali zamyšlení a otázky u případných čtenářů, což by mohlo vést k následnému dalšímu pokračování v rozpracovávání i výzkumu tohoto, dle našeho názoru, stěžejního tématu současné doby.
9
2.
NÁBOŽENSTVÍ Jak
bylo
uvedeno
výše,
spiritualita
je
vyjádřením
českého
slova
duchovnost/duchovno, což znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje (http://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritualita). Z historického hlediska toto představovalo především Boha či božstvo. V současném pojetí lze mluvit v obecnější rovině o vnímání vesmíru, transcendentna, kolektivním nevědomí či vědomí a o dalších pojmech. Pro každého je tato přesahující síla jiná, u nezanedbatelné části populace již odkloněná od víry v Boha, ovšem výsledné dopady mohou být v jistém směru obdobné.
V individualizovaných kulturách současnosti se těžiště náboženského života pozvolna přesouvá od kolektivních vnějších projevů, slavností a obřadů k vnitřnímu duchovnímu životu čili spiritualitě. Individualizované náboženství, modlitba a meditace je součástí příslušné kultury a je tudíž poznamenáno jejími charakteristickými znaky. Každá doba měla svůj vlastní druh spirituality. I každé náboženství má svou vlastní variantu spirituálního prožívání. Jak bylo již řečeno, dnes se může spiritualita více vztahovat k životní filosofii než přímo k náboženskému cítění, prožívání. Každá společnost si předává jistou spirituální tradici, která je ovlivňována vnějšími událostmi. Vnitřní, duchovní život člověka je podstatnou složkou jeho osoby, a tedy svrchovaným úkolem každého. Některé kultury a společnosti, přikládaly spiritualitě větší význam a dosahovaly v ní lepší úrovně než moderní společnosti konzumu, dobře si uvědomovaly důležitost vnitřního duchovního života jedince a rizika, která plynou z jeho nedostatečnosti. Člověk bez rozvinutého vnitřního duchovního prostředí často spadává do prázdnoty, beznaděje, depresí a dalších civilizačních rizik. Tyto kultury mají lépe vypracovaný postup, kterak člověka vést po cestě, která jej dovede k vnitřní spokojenosti. Význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol. I u nás je známá logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C.S.Lewise, Thomase Mertona či Anselma Grüna. „Na druhé straně se „spiritualita“ stává často módním artiklem a nabízí jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy, k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné
10
spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba.“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritualita) Evropa se hlásí především ke křesťanství. U přistěhovalců dále nalezneme nejvíce zastoupenou víru hinduistickou, židovskou a sunnitský islám. V mnoha státech Evropy pozorujeme silné sekularizační tendence. Státy jako takové již nejsou svázány s konkrétním náboženstvím, obyvatelé se k církvi nehlásí. Dochází k rozmachu ateismu, lidé již nevěří v Boha. Eurobarometr číslo 225 z roku 2005 zjistil, že v průměru 52 % obyvatel členských států Evropské unie věří v Boha, 27 % věří v duši či nějaký druh životní energie, zatímco 18 % nevěří v Boha, duši ani životní energii a 3 % odmítlo odpovědět na otázky (http://cs.wikipedia.org/wiki/Náboženství_v_Evropě).
Následující tabulka zobrazuje výsledky průzkumu Eurobarometru z roku 2005: Tabulka 1 Víra v Evropě Stát
Víra v Boha
Víra
v duši
životní energii
či Nevěří
Boha,
ani duši či životní energii
Turecko
95%
2%
1%
Malta
95%
3%
1%
Kypr
90%
7%
2%
Rumunsko
90%
8%
1%
Řecko
81%
16%
3%
Portugalsko
81%
12%
6%
Polsko
80%
15%
1%
Itálie
74%
16%
6%
Irsko
73%
22%
4%
Chorvatsko
67%
25%
7%
Slovensko
61%
26%
11%
Španělsko
59%
21%
18%
Rakousko
54%
34%
8%
Litva
49%
36%
12%
11
v
Švýcarsko
48%
39%
9%
Německo
47%
25%
25%
Lucembursko
44%
28%
22%
Maďarsko
44%
31%
19%
Belgie
43%
29%
27%
Finsko
41%
41%
16%
Bulharsko
40%
40%
13%
Island
38%
48%
11%
Spojené
38%
40%
20%
Lotyšsko
37%
49%
10%
Slovinsko
37%
46%
16%
Francie
34%
27%
33%
Nizozemsko
34%
37%
27%
Norsko
32%
47%
17%
Dánsko
31%
49%
19%
Švédsko
23%
53%
23%
Česko
19%
50%
30%
Estonsko
16%
54%
26%
království
V této práci, resp. v její druhé části, kdy budeme aplikovat problematiku spirituality na sport, se zaměříme především na spiritualitu vztaženou k existenci duše, síle vesmíru, neboť s touto teorií se v obecné rovině ztotožňujeme. Proto již při popisování spirituality se zaměříme více na východní náboženství, které v mnohém považujeme spíše za moudrou životní filosofii.
12
2.1.
Křesťanství Název křesťanství pochází z řeckého slova christos neboli pomazaný čili mesiáš.
Je monoteistickým, univerzálním, historicky podloženým náboženstvím založeným na Bohu a životě Ježíše z Nazaretu, který je chápán jako mesiáš, spasitel lidstva, syn Boží – tedy christos, Kristus. Bůh je pouze jeden, věčný a neviditelný, existující ve třech osobách, jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Počátky křesťanství zachycuje Nový zákon. Vzniklo z židovství na území Palestiny. Příslušnost k tomuto náboženství je dána křtem a přijetím víry, morálky a životní praxe. Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Křesťané věří ve spasení a odpuštění hříchů. Běžný pohled na křesťanství tvrdí, že Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili původně jednu církev, což je názor pravdivý pouze do té míry, že dlouho byla uznávána myšlenka plného vzájemného společenství a rovnosti mezi jednotlivými místními církvemi. Činitelem udržujícím tuto jednotu byla tradice o Ježíšovi, akt křtu a společné vědomí, že křesťané jsou novým Božím lidem. Jinak však bylo křesťanské hnutí od počátku diferencované, vznikaly různé místní středomořské církve, které se vyvíjely odlišně. Projevil se na nich dopad jednotlivých územněkulturních působení. Postupně se vyvinuly tři hlavní proudy: katolíci, pravoslavní a protestanti. Křesťanství je se dvěma miliardami věřících nejrozšířenějším světovým náboženstvím (Filipi, 1998), (http://cs.wikipedia.org/wiki/Křesťanství).
13
Obrázky zachycují Ježíše, syna božího: Obrázek 1. Ježíš, syn boží na kříži
Obrázek 2. Ježíš
14
2.1.1.
Katolicismus
Katolická církev věří, že v ní je nejlépe uskutečněna všeobecnost a jednota církve Kristovy. Příslušníci katolické církve žijí ve společenství s římským biskupem a uznávají jeho výsadní postavení. Výraz katolický pochází z řeckého slova „katholikos“ (obecný, univerzální) a poměrně záhy byl používán ve spojitosti s církví. Církev je katolická, neboť se prostírá po celém světě, ve všech zemích, stojí v protikladu proti pouze místním církvím. Církev se později chápala jako„katolická“ také tím, že hlásala celého Krista, tedy ve všech aspektech i souvislostech. Počtem členů je katolická církev větší než všechny ostatní křesťanské církve dohromady, odhadem 950 milionů věřících. Katolická církev je podvojné povahy. Na jedné straně je církev pro katolíka organizovaná pozemská společnost, na druhé straně skutečnost duchovní, vybavená prostředky milosti. Moc řízení je organizována shora dolů. Nejvyšším činitelem je papež. Na politickém poli jsou jejími zástupci papežští legáti. Obsahovou normou katolického učení je tradice a Písmo, jež jsou brány jako dva vodiče, po nichž spasitelná pravda dospěla do naší doby. Církev jako boží lid je rozdělena do dvou stavů: duchovního (klérus) a laického. Základem bohoslužby je dvojčlenná mše. Liturgický rok má jako hlavní osnovu celé Kristovo dílo. Křest je branou věčného života, dochází ke smytí smrtelného hříchu a znovuzrození (Filipi, 1998).
15
2.1.2.
Pravoslaví
Pravoslaví, pravoslavná církev či ortodoxní církev (z řeckého orthos správný, pravdivý + doxa sláva, názor, učení) Souborné označení pro skupinu církví, jež vznikly ve východní části křesťanstva, geograficky
v oblasti východního Středomoří. Nejvíce je pravoslaví
rozšířeno ve východní Evropě a na Balkáně, tedy v místech po celý středověk sužovaných nájezdy z okolních zemí a vystavených tlaku islámu. Neprobíhala zde aktivní misijní expanze a tak si obyvatelé podrželi vlastní chápání víry a tradice, což byla často jediná cesta k přežití.
Pravoslavní odvozují své učení od autentičnosti
bohoslužebného života a bez poznání a pochopení živého bohoslužebného dění není možno poznat pravoslaví. Základem bohoslužby je „božská liturgie“, slavená o nedělích a svátcích. Bohoslužebným prostorem je chrám spojující nebeskou a pozemskou perspektivu. Pravoslaví nemá centrální organizaci, tvoří jej 15 samostatných církví. Víru pojímají pravoslavní jako vnitřní, důvěrný vztah účasti na životě církve, zvláště na bohoslužbě. V učení o Bohu podtrhují důrazně učení o svaté trojici. Ta je jim svědectvím, že vztah lásky mezi odlišnými osobami je božského původu a tvořivá síla této lásky stvořila svět, který teď nese její stopy. Pravoslavní tradičně zdůrazňují téma dokonalého spojení božství a lidství v osobě Krista, ovšem příběhu života Kristova příliš důraz nedávají. Důležité pro ně je až vzkříšení, „smrtí smrt přemohl…“ zpívá se ve známém hymnu. Spiritualita pravoslaví je poznamenána úctou k matce Ježíšově a ke svatým. Dvě ctnosti, jimiž pravoslavný křesťan přispívá k nápravě světa, jsou pokora a láska. (Filipi, 1998) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravoslav%C3%AD)
16
2.1.3.
Protestantismus
Pod pojem protestantismus zahrnujeme křesťanské církve, které vzešly z evropské reformace 16. století či na ni přímo navázaly. Název má původ v reakci na prohlášení říšského sněmu ve Špýru z roku 1529, kdy se zástupci šlechty a měst přihlásili k reformaci a protestovali proti odsouzení Luthera. Reformací myslíme proud obnovy západního křesťanství, ze kterého vzešlo vybudování nové církve. Později se název rozšířil na všechny útvary západního křesťanstva stojící mimo katolickou církev. Protestantismus nikdy nevytvořil jednotnou celosvětovou organizaci, zásadní úlohu zde hrají odlišná vyznání víry a regionální uspořádání. Základní normou je Písmo svaté. Nejznámější odnoží je patrně luterství, v českých zemích pak hnutí husitské (Filipi, 1998).
17
2.2.
Islám Islám je monoteistické náboženství založené na učení proroka Mohameda,
kterému Bůh zjevil Korán, veršovanou sbírku božích sdělení, základní pramen islámu. Dlouhou dobu byl Korán předáván ústní tradicí. Slovo islám znamená „podrobení se“, odevzdání se Bohu (arabsky Alláh). Muslim je „ten, kdo se podřizuje Bohu“. Islám je druhé nejrozšířenější náboženství hned po křesťanství a nejrychleji rostoucí komunitou na světě. Muslimové jsou nuceni dodržovat „pět pilířů islámu“, tedy pět povinností.
Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda (Šahada)
Modlitba - salát (pětkrát denně ve směru k Mekce)
Půst (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku) (Saum)
Udílení almužny chudým (2,5% čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev: zakát - později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek)
Pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima) (Hadždž) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Islám) Islámské právo dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která určují takřka
veškeré lidské konání. Islám převládá v severní Africe, na Blízkém východě a v části Asie. Muslimem se stává ten, kdo před svědky z upřímného srdce vyzná, že není jiného Boha vedle Alláha a uzná Mohameda za božího posla. Jakékoliv násilné obracení na víru je v Koránu přísně zakázáno (http://cs.wikipedia.org/wiki/Islám).
18
2.3.
Judaismus Judaismus je termín, který označuje náboženství židovského národa. Je třeba
rozlišovat zásadní rozdíl mezi judaismem = náboženstvím a židovstvím = kulturněnábožensko-nacionálním hnutím. Teologie judaismu slouží jako výchozí pro křesťanství a islám a další náboženství. Judaismus vznikl jako náboženství hebrejských kmenů, základním textem je Tóra. Zároveň je ideologickým systémem, který je soustavou idejí o Bohu, světě a lidech a zároveň souborem hodnot určujících chování a atmosféru ve společnosti (Fishbane, 2003) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus).
Judaismus je monoteistický. Učení je shrnuto do třinácti článků, které ovšem jsou brány více jako doporučení než jako absolutní pravda (dogma).
Bůh existuje
Bůh je jeden
Bůh je netělesný
Bůh je věčný
Jedině Bůh sám může být uctíván
Proroctví zaznamenaná v Bibli jsou pravdivá
Mojžíš byl největším prorokem
Tóra je božského původu
Tóra je neměnná a nezměnitelná
Bůh je vševědoucí
Mesiáš jistě přijde
Nastane vzkříšení mrtvých
Věřící se k modlitbě, studiu i společenským aktivitám scházejí v synagoze, která má jediné specifikum a to ,aby byla jedna její strana orientována k Jeruzalému.
19
Náboženský život je zcela prodchnut rituálními a morálními závazky, které ustavičně zpřítomňují Boží skutečnost. Bůh je ten, kdo uzavírá smlouvu, zjevuje Tóru, žádá poslušnost a svatost, řídí osud národa atd. Bůh je stále přítomen. Židovský monotheismus má zákonodárný, právní charakter, učení a příkazy Tóry ovlivňují všechno:
jídlo,
osobní
vztahy,
práci
atd.
(Fishbane,
2003)
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus). Ačkoliv jak křesťanství, tak islám z judaismu vycházejí, jsou s ním v jistých rozporech. V otázce křesťanství judaismus neuznává Ježíše jako Krista (mesiáše) a zároveň neuznává jeho božství. Trojiční dogma považuje za projev polytheismu, což je v rozporu s Tórou. Nový zákon považuje za rozporný se Starým zákonem. Dále neuznává řadu učení jako je dědičný hřích, neposkvrněné početí, vykoupení světa skrze smrt mesiáše atd. Též vztah s islámem je komplikovaný. židé neuznali Mohameda jako posla Božího a poukazují na rozpory mezi Tórou a Koránem, který není zjeveným slovem Božím. Oproti křesťanství však považují islám za plně monoteistické náboženství. Islám naopak tvrdí, že Židé a křesťané zkreslili zjevení Boha skrze proroky změnou textu či nesprávnou interpretací (http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Islám).
20
2.4.
Hinduismus Hinduismus je slovní hybrid ražený evropskými indology pocházející z perského
slova hindú. Název hinduismus je mezinárodně uznávaný pro mnohotvárnou indickou náboženskou tradici, pro rodilé Indy nemluvící anglicky však nemá žádný význam. Indická tradice má vlastní pojem, který si vytvořila pro vyjádření základní matrice veškeré skutečnosti a to sanátana dharma. Lze jej vyjádřit třemi základními způsoby:
věčný zákon – neosobní síla, vyjadřuje přesvědčení, že skutečnost má daný řád
věčný běh věcí - ve vztahu k vesmíru vyjadřuje názor, že vesmír nemá jednoznačný počátek stvoření, nýbrž se v neustálém koloběhu rodí, vyvíjí a zaniká
věčná pravda – filosoficky vyjadřuje pojem dharma mimo jiné i nadčasovost a absolutnost poslední či nejvyšší skutečnosti o sobě; tou se rozumí numinální jsoucno, jež je nejvyšší pravdou, zcela nezávislou na jakýchkoliv proměnných (Werner, 2002)
Současně v sobě pojem dharma zahrnuje odkaz na vědomí, uvědomění a inteligenci. Z hinduismu se vyvinul životní styl, který má za cíl konečné vykoupení, ale toto snažení není nijak časově omezeno, tedy každý si může zvolit své tempo a rozložit své snažení do většího počtu životů – inkarnací, jež budou následovat, dokud bytost nedosáhne úplného vykoupení. Tedy dokud nedojde k úplnému očištění - osvícení – vykoupení, pohybuje se bytost v neustálém řetězu reinkarnací – znovuzrozování. Co se týče formy, je hinduismus náboženstvím se všemi znaky náboženské víry, kultu, společenské a hierarchické organizace, avšak bez ústřední církevní autority. Původně se hindem člověk rodil. Později se vyvinula téměř bezmezná tolerance uvnitř hinduismu vůči nejrozmanitějším formám náboženské praxe a kultu a k hinduismu je již možno přistoupit i mimo půdu Indie. (Werner, 2002).
21
Obrázek znázorňuje Brahmu, první bytost ve vesmíru, zakladatele a původce: Obrázek 3. Brahma
22
2.5.
Buddhismus Buddhismus je filosoficko-náboženský systém, který rozšířil Sidhárta Gautama
(Buddha) v severovýchodní Indii. Buddha sám nebyl učitelem systematické filosofické nauky, nýbrž zdůrazňoval, že hlásá spásné učení, tedy návod k duchovní praxi. Jeho výroky vedly po cestě k probuzení. Buddhismus bývá označován jako ateistické náboženství. Božstva, která vystupují v mnohých textech, jsou smrtelné bytosti podobné lidem, pouze je převyšující svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. K dosažení osvobození není potřeba víry v Boha. Pojem buddhismus se začal používat poměrně nedávno (Werner, 2002) (http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus).
Obrázky zobrazují různé vypodobnění Gautamy Buddhy. Zpodobnění je velmi široká škála, tato dvě jsme vybrali pouze na ukázku: Obrázek 4. Gautama Buddha
Obrázek 5. Gautama Buddha
Buddhismus nazírá skutečnost jako dynamický proces, a to ve všech aspektech a rovinách. Základem jsou čtyři dynamické živly či elementy: země, voda, oheň a vzduch. 23
Element země je zažíván jako danost pevnosti, nepropustnosti; vody jako danost tekutosti, propustnosti; ohně jako danost teploty a světla; vzduchu jako danost pohybu, vibrace, změny místa. Do všech dějů vstupuje individuální lidské vědomí, buddhismus čistě hmotný vesmír, bez účasti procesu vědomí, nezkoumá. V buddhistickém pojetí se svět dělí na tři hlavní oblasti. Každá má další sféry a ty další pododdělení. Hlavní oblasti jsou:
oblast žádosti – obsahuje všechny nám ze zkušenosti známé říše života, plus světy, se kterými nás seznamují náboženské tradice
oblast forem – představuje svět božských bytostí, rozdělený do čtyř úrovní
oblast beztvarého bytí – samsárová sféra se čtyřmi druhy existence
Svět je dle buddhismu svou povahou cyklický, je to neustále se opakující sled období vzniku, růstu a zániku světa. Každá bytost opakovaně prochází všemi možnými formami života, do kterých se dostává na základě svých volních činů (karma) a dle svého usilování. Buddhismus klade veškerou odpovědnost za vlastní život do rukou lidí samých. Bytosti se na světě znovuzrozují podle hodnoty a účinku svých činů v minulém či minulých životech. Žádný čin nezapadne, nezmizí, všechny mají svůj účinek a přinášejí svůj dopad, který dopadá zpět na svého původce, ať už je pozitivní či negativní (Miltner, 2001;Werner, 2002). Stejně jako se znovuzrozují lidé, znovuzrozují se i ostatní živočichové. Lidé mají oproti ostatním živočichům velkou výhodu. Mohou se rozhodnout a z koloběhu samsáry se vymanit (Miltner, 2001).
24
3.
ŽIVOT PODLE BUDDHISMU
„Kdykoliv začínám hovořit o buddhistických učeních, mám tendenci je představit na základě dvou ústředních principů. První z nich je vzájemná závislost reality. Na chápání této pravdy spočívá veškerá buddhistická filozofie. Druhý princip je princip nenásilí. Nenásilí koná buddhista, jenž správně pohlíží na vzájemně závislou povahu reality.“ (dalajlama, 2002) Následující obrázek zachycuje dalajlamu, duchovního vůdce tibetského buddhismu, při jeho návštěvě v Praze v roce 2006. Obrázek 6. jeho svatost dalajlama
Buddhismus je duchovním směrem, ke kterému se západní společnost začíná často obracet. Vedle křesťanství, které formovalo dějiny západní Evropy, je buddhismus záležitostí pro Evropana poměrně moderní. Buddhismus otevírá evropskému obyvatelstvu novou bránu, nový způsob myšlení, nový pohled na věc, nové varianty. 25
Oproti křesťanství, které je vnímáno často více dogmaticky, je buddhismus otevřenou cestou, filosofickým směrem dávajícím možnost volby, životní filosofií otevírající brány duše i těla. Buddhismus a jeho životní prostředky je možno využít v běžném životě buď jako obohacení, životní duchovní cestu, módní formu relaxace a motivace, nebo lze nastoupit cestu buddhismu plně a odevzdaně a pohroužit se do buddhistické praxe s nasazením a vírou v platnost jejích zákonů, v očekávání dosažení jiných, pokročilejších životních rovin. Buddhismus je velice tvárný, během šíření na sebe bere nejrůznější podoby, čehož výsledkem je, že se stal neodmyslitelným prvkem západní kultury a současné globální kultury vůbec (Conze, 1997). Mimo jiné je buddhismus velmi tolerantním náboženstvím. Všechna náboženství považuje ve svém základu za prospěšná, pakliže se správně interpretují a aplikují. To, že je jedno náboženství prospěšné jednomu a jiné jinému, označuje za správné. Každý má právo na svůj vlastní náhled na svět, všechna náboženství a jejich vyznavače je potřeba respektovat (dalajlama, 2002). Pravděpodobně první buddhistický text se dostal do Evropy díky ruskému carovi Petru Velikému, byl však v tibetštině a nikdo jej nebyl tehdy schopen rozluštit, proto byl poslán k překladu do Francie, kde byla přeložena jedna strana, čímž se odstartovalo období překladů buddhistických textů. Prvním západním buddhistickým mnichem byl Brit Gordon Douglas. V Českých zemích se značnou měrou na popularizaci buddhismu podílel Leopold Procházka na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Byl prvním českým zástupcem v mezinárodním buddhistickém hnutí. Pravděpodobně prvním buddhistickým mnichem českého původu byl Nyanassatta Théra, světským jménem František Novosad. V současné době již v ČR působí buddhistické organizace, pořádají se přednášky atd. Neodmyslitelnou součástí moderního angažovaného buddhismu je ekobuddhismus, který je odpovědí západních následovníků Buddhovy nauky na současnou ekologickou krizi. (Conze, 1997)
26
3.1.
Základní pojmy Na tomto místě si osvětlíme několik základních pojmů, se kterými se při studiu
buddhismu běžně setkáváme.
Aura – pole psychické energie, chrání tělo před negativními psychickými energiemi okolí.
Buddha – význam slova je probuzený, osvícený. Označení Buddha se objevuje ve dvou významech. Jako obecné označení pro osvíceného jedince a jako označení zakladatele buddhismu.
Čakry – energetická centra lidského těla.
Dharma – univerzální zákon, morální i kosmický; zároveň základní prvek bytí; je útočištěm každého buddhisty, je to učení Buddhovo. Dharma je cesta vedoucí k zániku utrpení a rušivých emocí a zároveň zánik sám o sobě.
Karma – je to zákon příčiny a následku.
Meditace – praktikováním konkrétních technik vedoucích ke zvnitřnění, rozjímání, k meditativnímu stavu mysli. Stav dokonalého soustředění, cvičení ducha.
Nirvána – doslova vyvanutí, ustání. Osvobození od pout znovuzrozování, samsáry. Pravé ustání = zánik strasti. Stav bez touhy a utrpení, prostý chtivosti, nenávisti a zmatenosti či klamu.
Osvícení – očištění od všech klamů a uvědomění si všech kvalit. Za tímto světem i všemi dalšími je dokonalé světlo. Osvícení je prožitek tohoto nekonečného a dokonalého světla. Je to náhlé prozření, zbavení se nevědomosti, probuzení.
Sangha – buddhistická komunita.
Samsára (často překládané též jako sansára) – koloběh znovuzrozování.
Sútra – náboženské a filosofické texty.
Šamatha – „klidné přebývání“, meditativní praktika uklidňování mysli směřující k odstranění rušivých procesů v mysli (Conze, 1997; Lenz, 2000; dalajlama, 2002).
27
3.2.
Základní ideje Buddhismus neuznává spekulativní otázky nad zbytečnými věcmi typu: byl jsem
již dříve, budu znovu nebo jsem skutečně. Každá interpretace světa a člověka je útržkovitá a vzhledem k pomíjivosti života promarněným časem. Hledat vysvětlení za hranicemi běžného poznání je zbytečné. Člověk má život žít, nikoliv nad ním spekulovat. Člověk má uvažovat nad věcmi, zda jsou spásné či nespásné a na základě těchto
úvah
jednat
a
chovat
se
-
to
je
správné
rozlišování
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus). Základním cílem buddhistů je dosáhnout nirvány, což v původním slova smyslu je stav, který je oproštěný od veškerého utrpení. Jedná se o přerušení neustálého koloběhu znovuzrození. Buddhistická filosofie má pět základních ustanovení, jež tvoří základ životních zásad každého buddhisty. Tato jsou v různých učeních rozšířena či upravena, ovšem tuto pětici lze považovat za výchozí:
nezabíjet
nekrást
zdržet se nesprávného sexuálního chování
nelhat
zdržet se zneužívání omamných prostředků (http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus) Neosvícenou existenci, tedy prožívání samsáry, popisuje dalajlama (2002) velmi
dobře slovy lamy Congkhapa, který život v samsáře přirovnává k životu v poutech negativní karmy, klamu a negativních emocí. Lidé jsou sevření v poutech vlastního ega, lpí na sobě samých, čímž se dostávají do nekonečného proudu bolesti a strasti. Když člověk setrvává v neosvíceném stavu, čeká jej na konci jeho života nevyhnutelná zkáza. Blízcí lidé zemřou, přicházejí nemoci a duševní úpadek. Osvícení nás neuchrání před důsledky stáří, ale pozvedne nás nad ně. Budeme-li čerpat životní štěstí a radost z meditace, pozvedneme se nad pomíjivé smutky, bolesti, utrpení. Osvícení je zcela nová perspektiva života. „Osvícení je úplné vědomí života bez jakýchkoli duševních
28
modifikací. Je to zkušenost všeho – každé roviny, směru a skutečnosti.“ (Lenz, 2000, s. 33; dalajlama, 2002) Učení buddhismu je o vnitřním životě, o tom, jak si nastavíme přístup ke světu kolem. Jedním ze základů praktikování dharmy je konstruktivní využívání inteligence. K tomu je potřeba poznat svou podstatu. Klíčem ke společnosti je jednotlivec. Každý musí pracovat sám na sobě, aby byl dobrý a soucitný. Tuto snahu nám ztěžují nepříznivé či nepřátelské vnější okolnosti. Ovšem pokud si jedinec udrží správný vnitřní přístup, nebudou vnější okolnosti narušovat jeho vnitřní klid. A naopak se špatným přístupem nám nepomohou ani ti nejlepší přátelé a věci. Tedy duševní přístup je důležitější než okolnosti, je potřeba se zaměřit na vnitřní kvality. Nejdůležitějšími faktory vnitřního klidu jsou soucit a láska. Ryzí soucit je takový, který se váže ke všem bytostem, bez ohledu na jejich blízkost či známost. Je založen na úctě ke druhým. Jedním z faktorů soucitu je odpovědnost. Ta je motivačním faktorem, roste s ní naše sebevědomí, což samo o sobě vede k redukci strachu a následně je základem odhodlání. Pokud jsme odhodlaní, pak nás neodradí ani těžký úkol a počáteční neúspěchy. Máme jasný cíl a odhodlání nás žene kupředu. Optimistický přístup je klíčovým faktorem úspěchu. Soucit zároveň přináší vnitřní sílu a s ní schopnost snadné komunikace. Odstraňuje izolovanost a osamělost, která vzniká z agrese, nenávisti, pohrdání. Soucit způsobuje, že je naše mysl klidnější a mírumilovnější, zároveň pozitivně ovlivňuje naše tělo, které též závisí na klidu naší mysli. Soucit nesmíme vnímat jako popírání vlastních zájmů, naopak. Ryzí láska musí být od počátku namířena i k nám samým, mít rád sám sebe je důležité. V tomto smyslu je na místě určité sobectví. (dalajlama, 2002) Vedle přijetí pozitivních emocí je potřeba odstranit negativní. Např. na hněv se často hledí jako na přirozenou součást našeho života. Ovšem racionálnější a přínosnější je přesvědčit sebe sama, že hněv je negativní a je lepší jej vůbec necítit. Takový přístup přináší výsledky. Příčinu hněvu, tedy cosi negativního, můžeme vždy vidět v jiném světle, můžeme v ní najít něco pozitivního, a tak se hněvu vyvarovat. Na problémy se vždy dá podívat z širší, jiné perspektivy, čímž se problémy mohou ukázat jako menší a zvládnutelné. Tak je možné se vyhnout frustraci. Tímto zároveň posilujeme svůj soucit 29
a zvyšujeme potenciál. Psychický vývoj závisí dle buddhismu na vnitřní energii, kterou je tzv. prána, kundaliní, čchi. Tato energie se vyčerpává, je-li jedinec v neustálém stavu emocionální a duševní nevyrovnanosti. Člověk přichází o svou vnitřní energii při prožívání neštěstí, nenávisti, zlosti, deprese, sebelítosti, sobectví. Tyto je potřeba ze života odstranit a nahradit je emocemi pozitivními (dalajlama, 2002; Lenz, 2000) Toto vědění je potřebné a platné pro každého jedince, bez ohledu na to, zda vyznává či nevyznává nějaké náboženství. Jsou to obecně platné záležitosti, jež by měly fungovat v každém společenství. Existují dvě roviny spirituality, jedna je náboženská a druhá nikoliv. Ukazuje se, že spirituální schopnosti těsně souvisí s vnitřním duševním stavem. Člověk, který není šťastný, vyrovnaný a usmířený sám se sebou, nikdy není schopen plně rozvinout své spirituální schopnosti. Vždy se tak snažme být dobrým člověkem. Se soucitem přichází nenásilí a nenásilí znamená komunikaci, spolupráci. Ať už se nám to líbí či nikoliv, vždy jsme závislí na ostatních lidech, nikdy nefungujeme zcela samostatně. Každý jedinec by měl pracovat na sobě samém, na svém životním přístupu, soucitu, pochopení, jen tak můžeme společně obývat jedinou planetu a cítit klid a spokojenost (dalajlama, 2002; Lenz, 2000). Základem buddhistické praxe neboli buddhistické jógy je meditace. Ti, kteří se rozhodli praktikovat dharmu, a tedy nastoupit cestu buddhovu, čeká nemalá práce. Napoprvé nemůže člověk od meditace očekávat příliš. Ovšem již po několika týdnech začíná člověk cítit, že má více energie a je šťastnější. V průběhu každé meditace vytváří silnější spojení mezi světem vnitřního světla a štěstím v sobě samém. Určitá část jasu postupně více a více proniká do běžného života. Jak se zlepšuje meditace, do běžného života se vlévá stále více jasu. (Lenz, 2000).
30
3.3.
Tři klenoty Buddhistou se jedinec stává v okamžiku, kdy přijme za své Tři klenoty –
Buddhu, dharmu a sanghu. Nejde o projití jistým ceremoniálem, který z člověka buddhistu činí, nýbrž o skutečné vnitřní uznání a ztotožnění se s Třemi klenoty. Člověk otevře svou mysl dobru a pomoci ostatním. Nastoupí-li jedinec tuto cestu, jeho cílem je dosažení buddhovství, tedy stavu osvobozeného od negativity a rušivých emocí. Základním kamenem Buddhova učení je závislé vznikání, které je jedním ze základů k pochopení buddhistických myšlenek. Závislé vznikání má tři roviny:
Všechny podmíněné věci a události ve vesmíru vznikají pouze a jedině v důsledku interakce různých podmínek a příčin (tedy věci nemohou vzniknout z ničeho, bez příčiny či dílem nějakého transcendentního stvořitele).
Principu závislého vznikání lze rozumět i ve vztahu části k celku. Celek či celistvost závisí na existenci částí, a to jak ve fyzickém světě, tak v oblasti nefyzické, např. v případě vědomí. Tedy každá podmíněná věc vzniká v závislosti na něčem jiném.
Všechny věci a události vznikají výsledkem souhrnu mnoha faktorů, jsou rozložitelné na části, jak bylo uvedeno výše. Tedy z toho plyne, že žádná věc nemá svou vnitřní nezávislou identitu. Věci nemají nezávislou, autonomní realitu. Tu jim můžeme připisovat pouze my díky našemu subjektivnímu úhlu pohledu (dalajlama, 2002).
S těmito třemi principy pevně souvisí dharma. Když porozumíme podstatě vzájemné závislosti, pochopíme karmický zákon, tedy to, že vše, co prožíváme nyní, vychází z našich předchozích skutků. Pochopení závislého vznikání nám poskytuje vhled do povahy reality. Když si uvědomíme, že vše co prožíváme, je důsledkem našich předchozích činů, tedy interakce příčin a podmínek, změní se naše chápání vnitřních prožitků, změní se náš pohled na svět, změní se úplně všechno. Když pochopíme druhý a třetí princip vzájemné závislosti, získáme přehled o tom, jak fungují naše emoce.
31
Zjistíme, že ač se nám zdají naše emocionální stavy býti reálné, jsou pouhými iluzemi, resp. rozhodně neexistují tak, jak se domníváme. Zásadním momentem je pochopení, že veškeré koncepty zakládající se na nezávislé existenci jsou mylné (dalajlama, 2002).
32
Čtyři vznešené pravdy
3.4.
Čtyři vznešené pravdy jsou základem Buddhova učení a tedy základem filosofie buddhismu. Navazují na Tři klenoty buddhismu. Jedinec musí pochopit a přijmout Tři klenoty, aby mohl správně pochopit Čtyři vznešené pravdy. Toto je zásadní okamžik pro každého člověka, který se chce vydat cestou buddhismu, neboť pokud člověk neporozumí Třem klenotům a následně Čtyřem vznešeným pravdám a nepocítí účinek pravdy tohoto učení osobně, pak není možné mluvit o praktikování buddhistické dharmy. Učení o Čtyřech vznešených pravdách vychází z našich osobních prožitků. Každý jedinec instinktivně touží po štěstí a překonání utrpení. K tomu, aby mohl utrpení překonat, musí je správně rozpoznat, identifikovat, tak jako je potřeba identifikovat nemoc, aby mohla být započata správná léčba. Proto se buddhismus hojně zabývá otázkou utrpení, pro mnohé až příliš. Není to ovšem proto, že by buddhismus bylo sebemrskačské učení, které si libuje ve studiu a prožitku utrpení. Utrpení, strast je potřeba dokonale rozpoznat a prožít pouze proto, aby je člověk byl poté schopen dokonale a cele odstranit, eliminovat ze svého života. Soustředění na strast je předzvěstí možného vysvobození. Čtyři vznešené pravdy jsou:
pravda o strasti - existuje utrpení
pravda o původu strasti - existuje příčina utrpení
pravda o zániku - utrpení je možné ukončit
pravda o cestě - existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka). (http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus; dalajlama, 2002)
33
3.4.1.
Pravda o strasti
Buddhismus rozeznává tři domény existence, které lze pro lepší pochopení vnímat jako různé úrovně vědomí:
doména touhy – sem spadá jedinec, který prahne po věcech žádoucích, po smyslových požitcích. Je připoután k předmětům a smyslovým počitkům, případně ke stavům radosti a blaženosti.
doména formy – tito lidé překonali připoutanost k fyzickým počitkům i vnitřním stavům radosti. Úroveň jejich vědomí je hlubší a jemnější. Stále jsou však připoutáni k určité formě bytí.
doména bez formy – sem vede jemnější připoutanost a tendence k vyrovnanosti
Strast dělíme na tři druhy:
strast ze strasti – konvenční utrpení všedního dne, bolestné prožitky. Buddhismus mluví o čtyřech základních utrpeních prožívaných v samsáře: utrpení zrození, nemoci, stárnutí a smrti. Náš život je stadiem cyklu mezi zrozením a smrtí, kde jsou zahuštěny rozličné druhy strasti spojené s nemocí a stárnutím.
strast ze změny – tato strast zahrnuje příjemné prožitky. V konečném důsledku totiž neosvíceným lidem všechny prožitky přináší utrpení. Dle buddhismu vnímáme radostné a příjemné prožitky tímto způsobem pouze proto, že jsou v porovnání s bolestnými úlevou. Ovšem v jádru radostné nejsou, neboť by se musely zintenzivňovat s množstvím příčin, což se neděje. Naopak se časem mění ve frustraci a zcela se mění jejich emocionální pól.
strast z podmíněnosti – vše, co se děje v samsáře, se děje vinou nevědomosti, pod jejímž vlivem nelze dojít k trvalejšímu stavu štěstí. Dokud si neuvědomíme pravou povahu věcí, budou strasti stále přicházet. Tato strast pramení z neosvícené existence. Neosvícená existence slouží nejen jako základ bolestných prožitků v tomto životě, ale též jako příčina strastí v životech budoucích, proto je tato strast nazývána strastí z podmíněnosti.
34
Celkový pohled na život v samsáře je takový, že všichni toužíme po štěstí a chceme překonat utrpení, přitom však vytváříme příčiny pro utrpení, neboť nevíme, kterak vytvořit příčiny pro štěstí. Příčinou tohoto stavu věcí je nevědomost, a to nevědomost zákonů kauzality (především zákonů karmy) a nevědomost nejvyšší povahy reality (dalajlama, 2002).
35
3.4.2.
Pravda o původu strasti
Příčinou naší strasti je klam a karmické skutky. To, co negativně působí na naši mysl, co ji napadá zevnitř, jsou skličující myšlenky a emoce, které mají na jedince okamžitý účinek. Karmické skutky můžeme rozdělit na tři skupiny, z nichž všechny mají v závěru podobný důsledek:
skutky, které způsobují strast a bolest – negativní či nectnostné skutky
skutky vedoucí k prožitku štěstí a radosti – ctnostné, pozitivní skutky
skutky, jež vedou k prožitkům duševní vyrovnanosti nebo též k neutrálním pocitům Dále skutky dělíme na duševní a fyzické, které se projevují tělesně či verbálně.
Dále skutky mysli, řeči a těla. Každý, kdo praktikuje dharmu, by měl na počátku mít dobrý úmysl vykonat pozitivní skutek a to s plným nasazením. Jeho vykonáním nashromáždíte pozitivní karmu, kterou je třeba použít ku prospěchu všech bytostí. Ideální by pro buddhisty bylo vůbec se nezapojovat do negativních záležitostí. A pokud ano, vždy nad jejich vykonáním pociťovat lítost. Buddhismus označuje deset nectnostných skutků, kterým by se praktikující dharmy měl vyhnout:
tři skutky těla – zabíjení, krádež, sexuální zneužití
čtyři skutky řeči – lhaní, rozvratnické řeči, používání hrubých slov, nesmyslné tlachání
tři skutky mysli – žádostivost, škodlivé myšlenky a úmysly, špatné názory
Těchto je třeba se v ideálním případě zcela vyvarovat. Na otázku, jakým způsobem karma ovlivňuje fungování kauzálních zákonů, si můžeme odpovědět pohledem na zkušenost vlastního života. Každý známe, že to, co udělám ráno, bude mít svůj dopad na průběh celého dne. Skutek nám přivodí určitý stav mysli, ovlivní naše emoce a cítění. Takže ovlivňuje náš život i dále, poté co byl vykonán a zdánlivě zapomenut. Karma funguje stejným způsobem z dlouhodobého hlediska. Všechny negativní akty jsou naším vnitřním nepřítelem, budou nám škodit nejen v tomto, ale i v dalších životech. Cílem buddhismu je zbavit se tohoto vnitřního nepřítele (dalajlama, 2002).
36
Buddhismus rozlišuje dvě základní negativní emoce:
emoce bez rozumu – nejsme schopni přesně postihnout důvod naší emoce, taková je např. nenávist.
emoce založená na racionálnu – tato emoce může být prospěšná, patří sem soucit a altruismus. Jsou to emoce svým založením v souladu s rozumem a inteligencí. Cílem praktikování dharmy je porazit vnitřního nepřítele, osvobodit se. Konečné
a úplné osvobození se z koloběhu samsáry pramení z pochopení strasti z podmíněnosti, což je krok, kterým je buddhismus jedinečný, neboť jej jako jediné náboženství, jediná filosofie bere v potaz (dalajlama, 2002).
37
3.4.3
Pravda o zániku Na tomto místě vyvstává řada otázek. Co je nirvána? Co osvobození? Co je
míněno zánikem a je možno jej dosáhnout? Odpovědi na tyto otázky můžeme najít v textech buddhistických i jiných, to pro nás ovšem není dostačující k plnému pochopení a přijetí. Zánik a prázdnotu můžeme uchopit i jinak a to kritickou analýzou a uvažováním. Buddhismus rozděluje fenomény na dvě kategorie:
manifestní – můžeme je vnímat přímo našimi smysly, není potřeba zvláštní důkaz pro jejich existenci
nemanifestní pro naši mysl - tyto dokážeme detekovat prostřednictvím procesu logického uvažování. Tyto se nazývají „mírně obskurní fenomény“. Patří sem i prázdnota.
Jsme-li schopni si logicky představit prázdnotu, měli bychom být schopni se logicky dobrat i k osvobození, které je právě prázdnotou, totální likvidací. Osvobození je nejvyšší pravdou, čímž se pojí k prázdnotě. Tedy naše chápání konceptu prázdnoty souvisí s naším přístupem k osvobození. Chápání prázdnoty má mnoho důsledků pro chápání našeho vlastního života. Jakmile prozkoumáme své vlastní pocity, emoce, zjistíme, že za všemi silnými pohnutkami, které v nás vznikají, stojí předpoklad, že někde existuje něco objektivního, cosi k čemu tíhneme a k čemu věci vztahujeme a vnímáme jako pozitivní či negativní. Silné emoce tedy předpokládají určitou formu objektivní reality. Pokud však přistoupíme na koncept prázdnoty, tedy že žádná vnitřní a nezávislá existence věcí neexistuje, pak se nám ukazuje, že naše emoce nemají žádné hlubší opodstatnění. Emoce jsou založené na základní neznalosti reality, na nevědomosti. I částečné, intelektuální chápání prázdnoty má vliv na náš běžný život, dává nám nový pohled. Všichni máme tendence projektovat do okolního světa určité vlastnosti. Ovšem mezi tím, jak věci vnímáme a tím, jaké jsou, může být značný rozdíl. Emoce mají základ ve fundamentální nevědomosti, v naprostém klamu. „Tak docházíme k závěru, že negativní 38
emoce a myšlenky nemají opodstatnění ani v našich prožitcích ani v realitě ani v logickém uvažování.“ (dalajlama, 2002, s. 109) Čím hlouběji nahlédneme
do
prázdnoty, tím méně budeme lpět na reálných objektech. Klam a nevědomost je možno z naší mysli vymýtit. Každá osoba má potenciál vědění, který může rozvíjet, a tak vybřednout z pasti nevědomosti. Osvobození je možné. Osvobození je v textech charakterizováno čtyřmi znaky:
skutečný zánik negativního kontinua
opravdový mír, stav naprostého duševního klidu, očištění mysli od všech nečistot
naprostá spokojenost v nejvyšším slova smyslu
definitivní opuštění neosvícené existence (dalajlama, 2002)
39
3.4.4.
Pravda o cestě
Dostáváme se do bodu, kdy nahlédneme otázku, kterak dojít k osvobození, tedy kudy vede cesta. Opravdovou cestu lze chápat jako přímé intuitivní chápání prázdnoty. K tomuto se lze dostat skrze meditaci, jedinec musí mít dostatečný meditativní základ, aby byl schopen intuitivního pochopení prázdnoty. Na cestě máme několik bodů:
cesta shromažďování – fáze intelektového hledání, bez kterého nelze prázdnotu chápat. Prahem této cesty je okamžik, kdy si jedinec uvědomuje svou potřebu získat svobodu. Tento bod je úplným začátkem buddhistické cesty.
cesta spojení či přípravy - bod, kdy jedinec získává intuitivní prožitek či poznatek
cesta vidění - bod, kdy člověk získává přímý intuitivní vhled
Na samotnou cestu je potřeba se dobře připravit. Mezi tři nejdůležitější počáteční praktiky patří:
cvičení morální
koncentrace a meditace
moudrost neboli vhled
Cesta je prohlubování znalosti o prázdnotě. Nastupujeme ji se soustředěnou myslí a pronikavým vhledem, jen tak můžeme být úspěšní. Na začátku je potřeba si osvojit šamathu, jež musí obsahovat bdělost mysli a duševní soustředěnost. Šamatha praktikujícímu umožní cirkulaci energie a soustředění. Dalším důležitým bodem na cestě k osvobození je soucit, jenž je základem buddhistické cesty. Je potřeba pociťovat empatii ke všem bytostem, nečinit rozdíly mezi přítelem a nepřítelem. Praktikující dharmy musí ustoupit od svého egocentrismu a vcítit se do druhých lidí, které považuje za sobě rovné.
40
Základní body pro každého začínajícího buddhistu jsou následující:
plně pochopit čtyři vznešené pravdy
trpělivost – buddhistická cesta může trvat miliony let, ovšem stojí za to, neboť tak svůj život učiníte smysluplným. Čím více budeme spěchat, tím horší výsledky získáme.
Když chceme opravdu praktikovat buddhismus (či jakékoliv jiné náboženství) musí se stát pevnou součástí našeho života. Je nutno pocítit skutečné hodnoty vybrané cesty. „Důsledné osvojení učení vám dá vnitřní sílu, která vám pomůže řešit obtíže. Dá vám vnitřní jistotu ve stáří, v nemoci a především tehdy, když nadejde finální okamžik vašeho života. Smrt je konec konců součástí života; není na ní nic zvláštního. Ať už po smrti následuje další život nebo ne, je určitě lepší mít v mysli klid a mír.“ (dalajlama, 2002, s. 124) Toho můžeme dosáhnout pouze vlastním snažením, nikdo nám tuto sílu nedá, jen my sami. „Proto Buddha prohlásil, že člověk si musí být svým vlastním učitelem.“ (dalajlama, 2002, s. 125)
41
4.
SPIRITUALITA A SPORT - DISKUSE Spojení mezi sportem a spiritualitou se může zdát na první pohled těžko
viditelné. Nevidíme známky spirituality na fotbalovém zápase, kde se 22 lidí honí sem a tam po hřišti a kde na ně dalších 50 000 lidí křičí a gestikuluje. Ovšem toto spojení existuje, byť je na první pohled skryté, spiritualita je se sportem úzce spojena. A nejlepší sportovci spirituálně žijí, byť tento svůj přístup tímto slovem neoznačují. A nejen vrcholoví sportovci. Sport může spirituálně obohacovat každého, kdo se do něj ponoří. Mnozí lidé mohou ve sportu nalézt smysl života, může jim zaplnit prázdné místo v duši a postupně je rozvíjet v mnoha ohledech, a tedy i v ohledu spirituálním. (Taylor, 2002; Lawrence, 2005) Miller tvrdí, že spiritualita každého jedince sestává ze tří stupňů napojení: k sobě samému (vnitřní síla), ke vztahům (jednota s ostatními) a k vyšší moci či cíli, smyslu. (Miller, 2008) A právě tento vyšší cíl může pro mnohé představovat sport, může lidem pomáhat se rozvíjet, zdokonalovat, posouvat, stát se silnějšími duševně i fyzicky. Smyslem života je vývoj a vše, co nám pomáhá růst, rozvíjet se, je žádoucí a správné (Wattles, 1910). Sport se může stát formou spontánního spirituálního tréninku (Taylor, 2002). Vstupujeme do klíčové části práce. Na tomto místě vyjdeme z poznatků získaných a zaznamenaných v předchozích kapitolách a vztáhneme otázku spirituality ke sportu. V této kapitole přichází prostor pro aplikaci našich vlastních myšlenek, zkušeností, dedukcí. Budeme nadále vycházet z poznatků východní filosofie, především buddhismu. Vedle toho využijeme dvě knihy Mariána Jelínka, hokejového trenéra, který dlouhá léta spolupracoval s Jaromírem Jágrem a dalšími známými sportovci. Jedná se o poznatky člověka, jenž se celý život pohybuje ve vrcholovém sportu a zároveň je hluboce zaujat otázkou spirituality a psychologie. Stal se odborníkem ve smyslu formálního vzdělání, získal titul PhDr. a pracuje na získání titulu Ph.D., zároveň je specialistou díky svým životním zkušenostem, člověkem v těchto otázkách po všech stránkách povolaným, na jehož názory a myšlenky je třeba brát zřetel. Jako třetí pramen nám pro úvod do problematiky bude sloužit pojednání Miloše Bednáře – „Člověk na biodromu : cesta životem z pohledu (nejen) kinantropologie“, kde se autor mimo jiné
42
věnuje přímo otázce sportu a spirituality. Čtvrtým a neméně zásadním zdrojem budou knihy Dana Millmana, který se ve své práci taktéž velmi intenzivně zabývá otázkami spirituality a sportu a tyto dvě oblasti propojuje. Dále budeme pracovat s knihou Tajemství od Rhondy Byron. Částečně sáhneme po Erichu Frommovi a Eugenu Herrigelovi. Vše doplníme o poznatky dalších zahraničních autorů, jež budeme čerpat z online cizojazyčných zdrojů. Vzhledem k povaze zkoumané oblasti a nedostatku relevantních výzkumů se dozajista nebude od tohoto okamžiku jednat o dokonale vědecky podloženou práci. Část závěrů bude učiněna na základě naší zkušenosti, našich osobních zamyšlení. Domníváme se však, že přínos práce bude spočívat třeba v novém pohledu na danou problematiku, či ve způsobu prezentace našeho pohledu. Jinými slovy přínos naší práce vidíme v její originálnosti, ve snaze uchopit problematiku nově. Na základě našich postřehů, či způsobu jejich zvnějšnění, může nastat zájem dalších badatelů, kteří mohou učinit vědecké studie na zcela jiné a profesionální úrovni a dojít k podloženým závěrům, pokud se to kdy někomu v této oblasti zkoumání podaří. Nebo jen přimějeme případné čtenáře k zamyšlení, k novému pohledu na věc. Můžeme někomu otevřít nové obzory, dát novou naději, zprostředkovat nové možnosti a příležitosti, které pro něj doposud byly skryty. I toto považujeme za případné přínosy této práce, i v tomto může spočívat její význam.
43
4.1.
Homo spiritualis Název podkapitoly jsme převzali z knihy Bednáře (2009), neboť bude sloužit
jako dobrý úvod k naší závěrečné stěžejní kapitole. Bednář pojednává o spojitosti spirituality a sportu. Na toto téma není běžně dostupné příliš mnoho odborné literatury, což se projevilo i při výběru zdrojů pro tuto práci. Průnik těchto dvou oblastí nalézáme pouze u Bednáře (2009), Jelínka (2003, 2006), Millmana (1999, 2006, 2008), částečně u Anny Hogenové (1997). Zbytek spojitostí jsme vyvodili vlastním bádáním, resp. četbou odborné literatury a aplikací našich vlastních zkušeností. Doufáme, že v tomto bodě bude naše práce přínosná. Lze v současné době hovořit o spiritualizaci sportu? Do jisté míry tomu tak bylo např. ve starověkých Athénách, kde ideálem doby bylo dosáhnout kalokagathie – běžně chápané jako harmonie těla i duše, přesněji ale šlo o harmonizaci estetické a etické dimenze člověka. Přes jistý úpadek a pesimismus je možno říci, že ano, o spiritualizaci sportu lze v současné době hovořit a naopak se o ní hovoří postupně stále více. Bednář (2009) se ve své práci zaměřil na olympijské heslo: „Citius. Altius. Fortius.“, které se v české kultuře ustálilo v překladu „Rychleji. Výše. Silněji.“ Tento překlad jednoznačně svádí k příklonu k čistě fyzickému pojetí sportu. Ovšem překlad může být i značně odlišný, pakliže na heslo pohlédneme v rovině hledání osobní dokonalosti. Podívejme se tedy na jednotlivá slova a jejich další varianty překladu a výkladu:
citius – rychlost myšlenky, schopnost řešit pohotově a efektivně nové úkoly
altus (základní tvar ke komparativu altius) – směřuje jak vzhůru, tak dolů. Tedy můžeme jej chápat jako vzestup v duchovním slova smyslu a naopak hlubší pohroužení se do otázek života
fortius – síla a odvaha ducha, statečnost
Na základě tohoto výkladu by pak překlad mohl znít: „Bystřeji. Vznešeněji. Statečněji.“ Interpretace tohoto nového hesla pak může být: „Usiluj o dokonale sofistikovanou rychlost tělesnou i bystrost myšlenkovou s připraveností řešit obratem vzniklé problémy života Tvého i Druhého; transcenduj celou svou bytostí přes hranice možného 44
za horizonty dotud dosaženého, co nejvýše za vznešenými cíli a co nejhlouběji k pochopení pramenů i širších souvislostí; napři statečně celou svou energii i sílu k prosazování olympijských ideálů ve všech sférách života.“ (Bednář, 2009, s. 167)
45
4.2.
V zajetí vědy a logiky 20. století bylo stoletím nesmírného technického pokroku, stoletím vědy. Posun,
který v tomto ohledu lidé učinili, byl nesmírný. Technologie se rozvíjely ohromující rychlostí a stále rozvíjí. Věda a technika pronikají a citelně zasahují do každé sféry lidského života. Bohužel i do sféry osobní, sféry emocí a pocitů. Na základě vědeckého pokroku si lidé začali myslet, že prostřednictvím vědy je možno vše vysvětlit. Lidská duše a síla psychiky byly potlačeny, zkoumaly se pouze uchopitelné a změřitelné veličiny. Jen tyto byly považovány za opravdové a pravdivé. Síla lidské mysli byla podceňována, neboť ji není možno objektivně změřit. „Hrajte si tady na svém písečku a jinam raději nechoďte. Jsme ohraničeni smysly, kvalitou buněčného těla - a tam si tedy máme hrát.“ (Jelínek, Kuchař, 2006, s. 33) Takto popisuje naši logiku Jelínek v knize Poznej sám sebe. Ukazuje ji, vedle našeho fyzického těla, jako jistý filtr, který k nám nepustí síly stojící mimo západoevropskou běžnou realitu. Síly, které v sobě nedokážeme probudit a nedokážeme je přijmout, kvůli naší nesmlouvavé logice. Fenomén podceňování síly lidské mysli a adorace vědy se přirozeně objevily i v přístupu ke sportu. Zkoumalo se, jak nejlépe sportovce fyzicky připravit. Vymýšlely se nejrůznější pomůcky, přístroje, taktiky, které všechny směřovaly k jedinému cíli zlepšit fyzickou výkonnost sportovců. Teprve v poslední době se vědecké zkoumání obrací zpět k duši. Jak je možné, že sportovci, kteří zdaleka nejsou nejlépe připraveni ani geneticky vybaveni, mohou vyhrát ten který závod a nechat v poli poražených lépe vybavené a připravené borce? A proč naopak vynikající, nadějný atlet na důležitých závodech naprosto pohoří, nepředvede ani půlku ze svého standardního výkonu? Právě v tomto okamžiku vstupuje do hry psychika, síla mysli, odhodlání, strach, rozhodnost, touha (Kabošová, Jelínek, 2003). Wattles tvrdí, že žijeme pro tři věci: pro tělo, mysl a duši. Žádná z těchto složek není více či méně důležitá a žádná nesmí být zanedbána, chceme-li žít naplněný a spokojený život. (Wattles, 1910) Žádná ze složek nesmí být zanedbána, chceme-li podat jakýkoliv výkon, ať už hovoříme o poli sportovním či jakémkoliv jiném. Tedy chceme-li se rozvíjet, musíme vedle těla trénovat i mysl a ducha.
46
Ačkoliv je i v současné době mnoho skeptiků, kteří sílu mysli podceňují či neuznávají, my se domníváme a považujeme vnitřní duchovní sílu za zcela zásadní pro každý sportovní výkon. Považujeme ji za zásadní pro jakýkoliv výkon či úkon v životě lidském, ovšem vzhledem k zaměření této práce na sport, vztáhneme své komentáře především na sportovní aktivity. Jelínek (2006) ve svých pracích sílu mysli považuje za zcela zásadní, určující pro sportovní výkon. My s jeho názorem zcela souhlasíme. Slovy Millmana: „ Ctižádostiví odborníci na sport se soustřeďují na tělesný rozvoj, kdežto ctižádostiví mistři kladou stejný důraz na rozvoj těla, mysli a emocí, aby dosáhli rovnováhy.“ (Millman, 2006, s. 14) Millman v tomto spojení používá velmi výstižně slova „mistr“. Chápeme toto vyjádření tak, když se chceme stát skutečnými mistry, tedy být vynikající a to nejen pomíjivě, nýbrž celostně, trvale, musíme se stát jedinečnými po všech stránkách. Nestačí tedy jen pracovat na rozvoji své tělesné schránky, nýbrž stejnou měrou, ne-li více, na rozvoji stránky duševní. Jak je možné, že v závodech na vrcholných soutěžích často vidíme na předních pozicích závodníky, kteří by teoreticky měli být s ohledem na svůj biologický věk již dávno za zenitem své sportovní výkonnosti? Teoreticky by o dvacet let mladším sportovcům neměli stačit. Hnacím motorem těchto jedinců je právě síla mysli. Na rozdíl od mladých mají obrovské zkušenosti, vytříbenější pohled na věc, schopnost ovládat své emoce, předvídat vývoj, reagovat na změny na základě hlubokého porozumění a poznání věci a své schopnosti vhledu a čerpání z věcí minulých. Síla ducha v tom okamžiku dalece předčí sílu těla a zdánlivě nemožné se stává skutkem. Věkově zcela neodpovídající jedinec se prosazuje v rychlostních a tvrdých sportech. Za všechny můžeme vyjmenovat kupříkladu tenistku Navrátilovou, kajakářku Hilgertovou či hokejistu Fjodorova.
47
Obrázek 7. Š. Hilgertová
Obrázek 8. M. Navrátilová
48
Obrázek 9. Fjodorov
Tito a mnozí další sportovci byli či jsou úspěšní ve svých sportech i po překročení věku čtyřiceti let a více. Přitom oficiální údaje říkají, že například žena ve čtyřiceti letech má 80% síly, kterou měla ve dvaceti. Jak by tedy bylo možné, že když jí pětina síly chybí, může soupeřit s mladšími? Odpověď je nasnadě, sílu těla nahrazuje síla ducha, která se následně do těla promítá a je schopná jej posunout do zcela jiných úrovní. Duševně a fyzicky správně fungující jedinec se stává skutečným mistrem. Někteří sportovci popisují stavy, do kterých se dostávají během vrcholných sportovních výkonů, při důležitých momentech, kdy se vše zpomalí, ztichne a oni jsou schopni podat výkony takřka nadlidské, stihnout nemožné. Cítí sílu, schopnosti, které za normálních okolností nemají. Dostávají se jakoby mimo zónu reality (Taylor, 2002). I tak daleko se lze dostat mistrovským ovládáním těla a ducha a především absolutním ponořením se do prožitku sportu. Považujeme člověka za bytost schopnou nesmírných výkonů založených převážně na duševní či duchovní síle. Domníváme se, že člověk je bytostí, která za svůj osud zcela ručí, má za něj plnou odpovědnost a to díky jeho ovlivnitelnosti skrze své myšlenky, přání, víry (nikoliv ve smyslu náboženském, nýbrž v širším slova smyslu, víru jako takovou, včetně víry v sebe a svůj cíl), činy. Z tohoto důvodu se nejsme schopni ztotožnit s alibismem některých náboženství, neboť v rámci zkreslených interpretací jejich učení je z jedince často odňata odpovědnost za vlastní činy. Nemůžeme souhlasit s nutností věřit v jakousi vyšší mocnost, neboť toto dělá z člověka 49
pouhou ovci, hříčku vyšších bytostí. Naopak se domníváme, že člověk je za sebe zodpovědný sám. Z tohoto důvodu se přikláníme k následování východních filosofických proudů, především buddhismu. Ačkoliv osobně buddhistickou cestu aktivně nenásledujeme, jsou nám její myšlenky blízké a jsou ve velké části v souladu s naším osobním přesvědčením. Sport lze v jistém smyslu chápat jako „životní mikrosvět“. Duchovní síla a vyrovnanost či naopak liknavost a nejistota se během sportu projeví, a to v plném rozsahu a síle. To, co člověk dokáže v běžném životě do jisté míry a jisté doby skrývat, se často záhy odkryje v průběhu sportovního klání, kdy se jedinec dostává pod tlak pulsujících a živých emocí, které během sportu vznikají.
50
4.2.1.
Logika proti síle ducha Indičtí jogíni klasickou západní logiku často zásadním způsobem narušují
svými, pro nás nepochopitelnými, výkony. Jsou schopni řídit různé autonomní tělesné funkce jako rytmus srdce, žít jistý čas bez jídla či kyslíku. Např. se jeden siddha na několik měsíců nechal zahrabat do země a přežil. Tito lidé zcela porušují fyziologická pravidla a tím i naši západní logiku. Ve východních kulturách odedávna vědí, že pro dosažení tělesného úspěchu je klíčový trénink mysli (Kabošová, Jelínek, 2003; Millman, 2008). Vedle fyzického těla máme ještě tělo eterné neboli éterické a astrální. Eterné tělo proniká tělem fyzickým a pomáhá s jeho výstavbou. Všechny vnitřní orgány jsou prostoupeny energetickými vnitřními proudy a pohyby éterického těla, které je jeho životní silou. Astrální tělo se v některých kulturách nazývá též spánkové. Během spánku mizí bdělé jednání a myšlení a vědomí uhasíná. Lidské a astrální tělo jsou během spánku spojeny, proto některé kultury spícího člověka nikdy nebudí, aby spojení se svým astrálním tělem neztratil (Jelínek, Kuchař, 2006). Již delší dobu se obecně ví, že ve změněném stavu mysli, kterým může být stav hypnózy, sugesce, autosugesce a dalších, je člověk schopný nestandardních výkonů. Někteří sportovci popisují podobné stavy, do kterých se dostávají během vrcholných sportovních výkonů, při důležitých momentech. Stavy, kdy se vše zpomalí, ztichne a oni jsou schopni podat výkony takřka nadlidské, stihnout nemožné. Cítí sílu schopností, které za normálních okolností nemají. Dostávají se jakoby mimo zónu reality (Taylor, 2002). Dávno již proběhly pokusy o vědecké prokázání těchto skutečností. Ovšem i přes tato fakta se široká veřejnost není schopna s touto realitou ztotožnit a využít ji ve svůj prospěch. Jak je obecně známo, člověk využívá jen malou část svého mozku. Nikdo není schopen přesně říci proč. Co když ta část mozku, kterou nepoužíváme, je právě centrem vyšší duchovní moci, vyšších duševních schopností. Ať už tomu tak je či nikoliv, je jisté, že lidé nevyužívají svůj potenciál naplno, neboť nepracují se silou ducha, nebo jen velmi omezeně. Logika nás v mnoha ohledech brzdí. Místo, abychom jednali intuitivně a poslouchali hlas svého podvědomí či jak jej chceme 51
nazývat, snažíme se všechny věci logicky rozklíčovat, zdůvodnit, z čehož plyne, že pak spoustu zajímavých životních okamžiků, šancí promeškáme na základě váhavosti vzniklé logickým rozvažováním nad daným problémem. Právě tyto schopnosti a dovednosti při praktikování dharmy, při cestě k osvícení, učí buddhismus. Velmi zajímavou sportovní aplikaci buddhismu přináší ve své knize Frederick Lenz (2000). Lenz zde vypráví svůj skutečný příběh o putování do Himálají za účelem využití obrovského potenciálu hor, co se týče snowboardingu. Po příjezdu do Kathmándú potkává dvacetiletý Lenz mnicha tantrického buddhismu Fwapa, jenž se později ukáže býti osvíceným buddhistickým mistrem. Toto setkání se ukáže být jako karmou předurčené a pro život Lenze zcela zásadní. Mistr Fwap začne svého učedníka, kterému zjeví, že je na nejlepší cestě k dosažení osvícení, neboť je tím předurčen svými minulými životy, seznamovat se všemi taji tantrického buddhismu. Aby učení lépe pochopil, mistr Fwap se mu je snaží převést do řeči sportu, konkrétně snowboardingu, neboť to je záležitost, které Lenz nejlépe rozumí. V jedné fázi ukazuje mistr Fwap Lenzovi,
kterak
lze
provozovat
jakoukoliv
bez předchozího tréninku (Lenz, 2000).
52
aktivitu
na
mistrovské
úrovni
4.3.
Splynutí - cesta k úspěchu
Mistr Fwap předává Lenzovi zásadní životní poznatky skrze sportovní příklad. „Dnes tě naučím umění správného života. Abys správně žil, musíš správně konat. Žití je konání a konání je žití. Když se tyto dvě věci sjednotí, bude tvůj život dokonalý.“ (Lenz, 2000, s. 104) Učení, které mistr Fwap Lenzovi předával, tvrdilo, že skutečné konání je zdokonalování věcí. Nejdříve je potřeba naučit se dokonale jednu věc, není důležité jakou. Ve chvíli, kdy je toto vykonáno, zdokonalovat postupně další věci již není tak těžké. Pro ulehčení situace učí mistr Fwap svého následovníka zdokonalit to, co má nejraději a to je snowboarding. Základem učení mistra Fwapa v otázce dokonalé činnosti je splynutí s činností samou. Mistr Fwap vysvětluje nutnost odstranění myšlenek, neboť ty jsou při dokonalé činnosti nežádoucí. „Abys něco dělal dokonale, nesmíš vůbec myslet na to, co děláš. “ (Lenz, 2000, s. 105) Aby člověk mohl dělat něco dokonale, musí se stát součástí dokonalosti, musí se stát činností, kterou chce zdokonalit. Myšlenky odvádějí naši pozornost od dané aktivity, zdržují nás, nutí nás činit vědomá rozhodnutí, která jsou vždy pomalejší než podvědomé reakce. Mistr Fwap, díky svému osvícení a znalosti zákonitosti dokonalé činnosti, byl schopen vstoupit poprvé v životě na snowboard a sjet náročnou himálajskou horu s dokonalým stylem a technikou. Odevzdal své tělo snowboardu a nechal se řídit jím a svou uvolněnou myslí. Aby člověk dosáhl dokonalého provedení jakékoliv činnosti, musí se přestat vnímat jako bytost oddělenou od svého konání. Ve skutečnosti je člověk sjednocen v jeden celek se všemi věcmi, činnostmi i sférami možného bytí. Tohoto může člověk dosáhnout prostřednictvím meditace, v průběhu které se oprostí od vnějšího světa, stane se prázdným a je schopen prohlédnout iluzemi a klamy materiálního světa (Lenz, 2000). V tomto textu nacházíme několik zajímavých myšlenek hodných pozastavení se a rozboru. Prvním bodem našeho zájmu je prohlášení: „žití je konání a konání je žití“, které vyvolává velmi zajímavé zamyšlení. V této větě je totiž vystižena podstata
53
lidského bytí a zároveň lidského sebeklamu. Člověk si totiž jen zřídka umí říct, já jsem to a to. Mnohem častěji slyšíme, já dělám toto, dělám tamto. Lidé se neztotožňují se svým vlastním konáním. Jako kdyby život byl někde jinde a dané konání bylo vlastně jen na okraj, často jen proto, že je nutno vykonat ho. Tak je to nejčastěji s prací. Lidé vykonávají své zaměstnání a mnozí nejsou schopni s hrdostí říct: já jsem pekař, já jsem sekretářka, já jsem učitelka atd. Mnohem častěji slyšíme: dělám sekretářku, dělám v hotelu atp. Tedy lidé se tváří, jakoby nebyli tím, co dělají. Často berou své zaměstnání jen jako nutné zlo, kde přetrpí nějaký čas, aby si vydělali na obživu. Ovšem smutné je, že přetrpěný čas je více jak třetina každého všedního dne. V otázce sportu se problém „ ztotožnění se“ objevuje ještě výrazně častěji. Opravdu velmi zřídka slyším někoho říci: „Jsem aktivní sportovec či jsem sportovec.“ Spíše je tomu naopak: „Já nejsem žádný (velký) sportovec, jen si jdu občas zacvičit, abych si udržel nějakou kondici, zdraví, postavu aj.“ Lidé se zásadním způsobem neztotožňují s rolí sportovce. Z této skutečnosti plyne především fakt, že spousta lidí cvičí, věnuje se sportu z půlky nedobrovolně. Spíše z pocitu nutnosti, povinnosti, na radu lékaře či z tlaku společnosti než z vlastní radostné a svobodné vůle. Neboť jak je uvedeno výše, chceme-li něco provozovat dokonale, musíme s tím splynout. Lidé se sportem nesplývají. Ten se pro ně pak stává utrpením, nutným zlem, což ústí ve velkou fluktuaci a frustraci cvičících jedinců. V opakované starty a konce. S každým dalším koncem je jedinec více frustrovaný svou neschopností pravidelně aktivně pečovat o svou fyzickou stránku, což vede k prohloubení rozporu mezi duší jedince a sportem samotným. Dalším faktorem je přirozeně i fakt, že pokud s činností nesplyneme, nepřijmeme ji za svou, nemůžeme v ní dosáhnout požadované kvality, což opět pouze navyšuje náš pocit nedostatečnosti a neschopnosti. Zde je velmi dobře vidět, kterak lze buddhistické učení aplikovat na zcela běžný život západního člověka. Druhou myšlenkou hodnou pozastavení se je tvrzení, že skutečné konání je zdokonalování věcí, resp. zdokonalování se. Co z toho pro nás plyne? Poselství, které v tomto tvrzení nahlížíme my, je jednoznačné, a to nedělat věci napůl, věnovat se jim aktivně a v průběhu všech činností se snažit zdokonalovat. Důležitým momentem je, že není podstatné, v jaké činnosti se zlepšujeme. To je pro současnou společnost velmi zásadní. Současný svět bojuje s adorací určitých profesí, činností a naopak pohaněním profesí jiných. Tak usilovat o jednu věc je dobré, prestižní, zatímco u druhé to nemá 54
žádnou váhu. Buddhistické učení nám ukazuje, že můžeme usilovat o zlepšení v jakékoliv oblasti a stojí to za to, má to svůj význam. Zároveň nás tato myšlenka vrací k myšlence předchozí. Podle tohoto tvrzení bychom se měli snažit o neustálé zdokonalování se. O zdokonalování se však stojíme pouze v případě věcí, které máme rádi a jsou pro nás důležité. Jak se tedy můžeme produktivně zdokonalovat v činnostech, které nemáme rádi? Zde přichází okamžik zamyšlení každého z nás a důkladného přehodnocení vlastních činností. Je to, co dělám, to správné? Chci se v tom zdokonalovat? A pokud nikoliv, je nejvyšší čas objevit tu správnou oblast. Poselství pro sport je, mimo výše uvedeného, které samozřejmě platí, ještě znásobeno apelací na maximální ponoření se. Zvláště, když mluvíme o sportu závodním, potažmo vrcholovém. Ponořením se nemyslíme pouze maximální počet tréninkových hodin týdně, ale i maximální úctu a duševní účast v provozovaném sportu. Pakliže je člověk ve sportu maximálně účasten, měl by přijmout i veškerá jeho pravidla, jako je např. fair play a tato si s sebou odnést do civilního života. Pokud by si jedinec sportu hluboce a cele vážil a maximálním způsobem by respektoval jeho pravidla, neměl by ani v osobním životě sejít na scestí klamu a ústrků. Sport by měl člověka mimo jiné i morálně vychovávat, připravovat jej na příkoří, která se mu budou dít v životě a naučit jej se s nimi se ctí a odvahou vyrovnávat. V tomto bodě nacházíme podporu u Anny Hogenové v Etice sportu (1997), která přímo zmiňuje: „Tělesná výchova, sport, rekreace pohybem, to vše musí získat účel vyšší a důstojnější, totiž ovlivňovat podstatným způsobem náplň celého života od dětí po starce.“ (Hogenová, 1997, s. 10) Jakmile chceme nahlédnout do duše sportu, musíme hledět za fyzické výkony, neboť sport je stejně tak spirituální, jako fyzický. Sport může člověka dovést mnohem dál. Může ho dovést ke změně, k přehodnocení osobních možností a příležitostí (Miller, 2008). V antickém Řecku a Římě věřili, že sport pomáhá nalézt spojení s vlastní duší. Souboj, a je jedno, zda se odehrává na golfovém hřišti či v boxerském ringu, nabízí možnost „znovuspojení se“ s vlastním nitrem (Lawrence, 2005). „Možná toužíš po slávě na sportovním kolbišti, možná ne, avšak vlastnosti, jež si vypěstuješ díky tréninku v odvětví, které sis zvolil, ti mohou přinést úspěch ve všech oblastech běžného života – pokud budeš k tomuto tréninku přistupovat správně.“ (Millman, 2006, s. 14) Je tedy nutné ponoření se, splynutí s vykonávanou činností, 55
v tomto okamžiku se sportem, neboť to, jak habitujeme v daném sportu, v tréninku, jak k němu přistupujeme, cítíme se v jeho průběhu a při myšlenkách na něj, tak se na jeho základě nadále chováme a jednáme. Toto vše ovlivňuje celý náš další život, a to nejen v probíhajícím okamžiku, kdy je nám buď dobře či špatně, nýbrž i z globálního hlediska, neboť toto naše konání nás ovlivňuje do budoucna v celém našem fungování ve všech oblastech života. A je pouze na nás, zda tento vliv bude pozitivní či negativní. Z tréninku a závodů bychom si měli odnášet pozitivní zážitky, správné návyky, houževnatost, sílu překonávat překážky, schopnost unést prohru se ctí a klidnou myslí a výhru s pokorou a vděčností. Naše osobnost by se měla vybrousit a vytříbit do jasnější a čistší podoby. To vše je možné dosáhnout správným přístupem ke sportu. „Pohybové dovednosti samy o sobě lze v běžném životě využít jen málo, avšak niterné vlastnosti, které si díky těmto aktivitám vypěstuješ, tj. duševní soustředění, emocionální energii a schopnost uvolnit si tělo i ve stresových situacích, mohou vylepšit kvalitu každé chvíle.“ (Millman, 2008, s. 16) Třetím zásadním tvrzením je: abys něco dělal dokonale, nesmíš vůbec myslet na to, co děláš. Jak se postavit k tomuto bodu? Domníváme se, že velmi prostě. Tuto teorii vlastně už dlouho známe. Cokoliv děláme, a ve sportu to platí zvlášť, nesmíme dělat pod tlakem a křečovitě. Pokud jsme schopni se u činnosti uvolnit, nebrat v potaz nic, než sebe sama při dané činnosti a nechat tělo, ať samo činí, jak umí, jsme na nejlepší cestě k úspěchu. Výmluvným příkladem činnosti opačného rázu, než jak doporučeno, je účast na sportovních kláních, závodech. Mnoho sportovců bojuje s trémou, tedy s neuvolněností. Sportovec se dostává do křeče, maximálně se soustředí na vykonávanou činnost a často pak pokazí i zcela základní činnosti, které za normálních okolností činí zcela automaticky. A slovo automaticky je právě onen kámen úrazu. Nechme tělo a mysl, ať mnohé věci řeší za nás, budeme tak mít život výrazně snazší. K tomuto tématu přispívá i Herrigel v knize Zen a umění lukostřelby (1992), který splynutí komentuje následujícím způsobem: „To, co vám stojí v cestě, je to, že máte příliš svéhlavou vůli. Myslíte si, že co neučiníte sám, se nestane.“ (Herrigel, 1992, s. 41) Herrigel zde přímo poukazuje na vědomou neúčast vlastní vůle, ega v procesu realizace výkonu, ať už se tento týká čehokoliv. Přílišné vědomí situace, přílišné plánování a přemýšlení blokuje tělo a jeho jedinečnou schopnost pracovat dokonale. Jedinec se musí 56
dostat do stavu sebezapomenutí a nechat svět, aby činil za něj, neboť ten ví, co a v jakém okamžiku je nejvhodnějši udělat. Nekoná jedinec samotný, koná TO, tedy cosi mimo jedince (Herrigel, 1992). K tomuto tvrzení přispívá i Hogenová (1997), která poukazuje na chybné chápání těla a to ve smyslu tělo-věc, tělo-objekt. K tělu se pak přistupuje pouze jako ke kusu čehosi, co je potřeba obrábět a opracovávat. Není mu příznána žádná vlastní možnost fungování, není pevně propojeno s duší, jedná se o čiré jáství, které je potřeba odbourat (Hogenová, 1997). Pouhým rozebráním jednoho tvrzení se velmi dobře ukazuje, jak široké téma jsme se jali zpracovávat. Rádi bychom podotkli, že jsme si této skutečnosti vědomi a že nemáme ani ty nejmenší aspirace zpracovat téma komplexně. Tato práce budiž nahlédnutím pod pokličku zkoumané problematiky, jistým exkurzem, pohledem na několik vybraných otázek. Neboť každá vyřčená otázka vyvolává řadu dalších a dalších otázek, které se větví do nesmírných šířek a hloubek a zasahují do všech oblastí lidského života, neboť tak široký je dosah spirituality, ať už se ji snažíme jakkoliv okleštit.
57
4.4.
Síla myšlenky
„Vyděláváte to, co očekáváte.“ (Vitale, 2005) „Náš potenciál rozkvete ve slunci hlubšího vědomí. Nastává čas probudit mistra těla a ducha, toho pokojného bojovníka, který dřímá v každém z nás.“ (Millman, 2008, s. 16) „Ukazuje se, že naše myšlenky ovlivňují fyziologii, v mysli modelované představy se stávají skutečností a víra napomáhá uskutečnit dokonce i to, co se vymyká fyzikálním zákonům.“ (Kabošová, Jelínek, 2003, s. 57) Jak je možné, že někteří lidé přitahují úspěch, vše se jim daří, zatímco jiní většinu času tápou? Určitě to nemůže být z důvodu fyzické dokonalosti, protože pak by fyzicky dokonalí lidé museli být nejúspěšnější, což není pravda. Řešení najdeme v mysli. Mysl obsahuje tvořivé síly a tyto způsobují rozdíly mezi lidmi, co se týče jejich úspěšnosti, naplnění životních cílů a z toho plynoucí kvality života (Haanel, 1912). Takovýmto tvrzením se ještě před časem odborníci smáli. Nejnovější výzkumy však tyto síly, síly ducha, potvrzují a nejen to. Ukazuje se, že vedle tvořivé síly pozitivních myšlenek existuje i „bořivá“ síla myšlenek negativních. Tak jako mohou pozitivní myšlenky vyprovokovat zázraky, tak dokáží ty negativní způsobit peklo. Destruktivní síla negativních myšlenek je obrovská. Mysl zařizuje negativní škodlivé okolnosti stejně pohotově jako ty pozitivní, přínosné. Pokud vizualizujeme nedostatek, limity, neštěstí, pak přitahujeme právě takové okolnosti. A právě toto mnoho z nás celý čas činí (Haanel, 1912). Všechny duchovní systémy, náboženské tradice, se vždy snažily vést člověka k vnitřní duchovní čistotě, zejména k čistotě myšlenek, srdce a slov. Zdá se, že lidé již od pradávna podvědomě tušili, vnímali sílu negativního a vedle toho pozitivního myšlení. Stejně tak buddhistická meditace je cestou k čistotě myšlenek skrze vyprázdnění mysli (Kabošová, Jelínek, 2003).
58
Sílu myšlenky a emocí, které ji doprovázejí, vídáme během sportovních klání v jedné z jejích podob nesmírně často, aniž si to možná sami uvědomujeme. Příklad je prostý. Před koncem zápasu jsou všichni hráči unaveni, načež tým A dá gól. Euforie z branky vlije hráčům novou sílu, pozitivní emotivní náboj je nabudí a jsou schopni hrát aktivně a rychle jako na začátku zápasu. Tým B je naopak zásahem zdecimován, negativní emoce mu ubírají síly a nápor protivníka není schopen ustát. Když se chtějí hráči vyvarovat tohoto působení, existuje k tomu účinná metoda. Je potřeba se zaměřit nikoliv na skóre, neboť to diktuje způsob hry dle svého stavu, nýbrž se zaměřit na průběh hry, zkrátka hrát nejlépe, jak to jde. Tedy v aktuálním okamžiku se nezaměřit na cíl, ale na cestu. Některé studie jdou v tomto směru do důsledku a sílu myšlenky činí hlavní hybnou silou lidského života vůbec. Nejeden vědec tvrdí: jsme tím, co si o sobě sami myslíme. Tedy svou existenci, svůj vztah sám k sobě, plně ovládáme a předurčujeme my sami způsobem, jakým o sobě smýšlíme. Stále častěji se objevuje apelace, aby lidé milovali sami sebe. A to nikoliv jakýmsi narcistním sobeckým způsobem, nýbrž otevřeným, prospěšným a uspokojujícím pravým citem. Neboť pokud nemáme rádi sebe, když se nepřijímáme se svými slabostmi a chybami, těžko můžeme přijmout někoho jiného s jeho chybami. Nejprve se musíme synchronizovat sami se sebou, oprostit se od všeho negativního. Poté se teprve můžeme účinně sladit se zbytkem světa (Kabošová, Jelínek, 2003). Otázkou sebelásky jsme nakousli další významné téma, s nímž bojuje západní civilizace. V tomto bodě se obrátíme ke knize Ericha Fromma - Umění milovat (2010), který poukazuje na skutečnost, že západní civilizace lásku k sobě velmi špatně přijímá. Považují člověka, který miluje sám sebe, za sobeckého. Tento přístup považuje Fromm za chybný. Láska je nedělitelná a směřuje jak k okolí, tak k člověku samému. Pravá láska je výrazem tvůrčí síly, zahrnuje péči, úctu, poznání a odpovědnost. V lásce má kořeny správný kladný životní postoj, štěstí, růst a svoboda. Nelze milovat jen jiné a sebe nikoliv, pak tedy nemilujeme vůbec. Láska je v tomto smyslu komplexní, obrací se k nám a k okolí zároveň (Fromm, 2010). Na přístup jedince k sobě samému mají mimo jiné velký vliv i lidé kolem, především rodina, blízcí přátelé, spolužáci. Jakmile okolí vyjadřuje člověku lásku, ten si 59
sám sebe též váží a funguje jako zdravý a vyrovnaný jedinec. Ovšem když se toto neděje, člověk pochybuje o své vlastní hodnotě a zapadá do koloběhu deprese a frustrace, kdy svou cenu odvozuje místo od své jedinečné existence jako takové, od svých výkonů, úspěchů atd., čímž se jeho cena obratem stává loďkou v bouři, neboť úspěchy a neúspěchy se různě střídají a nelze na nich stavět svou hodnotu. Vyrovnaný člověk vidí hodnotu sebe sama ve své vlastní podstatě, v jádru své existence, ve svém prostém bytí. Stejně tak je tomu i ve sportu. Nejúspěšnější bývají ti sportovci, kteří mají bezmeznou podporu rodiny, přátel, trenéra. Tito lidé bývají vyrovnaní a stálí, bez větších emocionálních výkyvů. Jestliže nemá jedinec takto silné a pevné zázemí v lidech kolem sebe, musí mít o to pevnější zázemí v sobě samém, musí cele spoléhat sám na sebe. V tomto mu mimo jiné může pomoci praktikování buddhismu, který celý směřuje k oproštění od výkyvu emocí a k naprosté vyrovnanosti. Zde se nám spiritualita propojuje se sportem nejtěsněji, jak to jen lze. Respektive se nám propojuje s běžným životem, který je v těchto zásadních otázkách se sportem zajedno. Přijme-li jedinec určité morální hodnoty, způsoby chování a přístupy v životě celkově, promítne se mu toto do jeho fungování na poli sportovním zcela automaticky. Jelínek vidí jako jednu z nejhorších možných variant ublížení člověku, když srazíme jeho chuť něco zkusit slovy: ty na to stejně nemáš... Takové prohlášení je pouze vlévání negativních myšlenek, podkopávání důvěry sama v sebe. Přitom právě důvěra ve vlastní cíl a schopnosti je hybným okamžikem celého života a úspěchu především. Dokud nasloucháme podobným našeptávačům, jsme na nejlepší cestě prohrát. Bylo by nepochybně zajímavé prozkoumat pohnutky lidí, kteří častují své okolí podobnými prohlášeními či „radami“ tohoto typu. Naše vlastní zkušenosti nás přivedly k zajímavému závěru právě v otázce sportu. Proč nás tedy ostatní často odrazují už od samotného pokusu dosáhnout něco víc, co se třeba vymyká běžnému standardu? Jednou z odpovědí může být, že nastavujete zrcadlo jejich vlastní nedostatečnosti a strachu. Velmi často je situace taková, že daný jedinec by rád něčeho dosáhl, ale má strach z neúspěchu, je líný atd. Proto si pro svou nedostatečnost vymyslí nějakou výmluvu, kupříkladu věk a to je v dnešní společnosti velmi oblíbené a frekventované vysvětlení hromady věcí. Jsem už příliš starý, abych začínal s novým sportem, či abych začínal se sportem naplno, proto se nikdy nemohu dostat v žádném sportu na vrchol, je už pozdě. Rodiče mě správně nevedli a teď už s tím nic neudělám, není to moje vina, nemohu za to. Takto si jedinec vytvoří výmluvu, které do velké míry věří, a cítí se být z obliga. 60
Když ovšem narazí na jedince jiného, který ustanovení jeho výmluvy porušuje, tedy má sportovní cíle ve věku, kdy to již není zcela standardní či něco podobného, ukazuje, že výmluva má možná nějaké nedostatky, že úspěch je možný a jestliže jej člověk nedosáhne, nelze se vymlouvat na věci kolem, nýbrž je to vina a rozhodnutí pouze jedince samého. Reakce na takto tvrdě nastavené zrcadlo bývají velmi prudké a nepřátelské. Jsou to reakce strachu o své vlastní pohodlí a duševní pohodu. Velmi dobře můžeme tyto fenomény pozorovat v médiích a v reakcích veřejnosti v případě vrcholových sportovců, kteří překročí určitou věkovou hranici a dále ve sportu zůstávají. Jejich výkony se pak komentují pouze vzhledem k jejich věku a při sebemenším zakolísání či neúspěchu jsou tito sportovci plošně odepisováni, zvažuje se jejich nedostatečnost atd. Lidé se vybíjejí na jejich neúspěchu a jsou za něj rádi. Protože právě tito lidé nastavují ostatním zrcadlo. Věk je pouze relativní veličina, neboť jakmile dokážeme správně ovládat svůj duchovní život, pak platí: jsem tak starý, na kolik se cítím. Transparentním příkladem jsou např. šaolinští mniši, kteří jsou v pokročilém věku schopni podávat výkony, jež nepodají průměrní dvacetiletí Západoevropané. Ať už se nám to líbí nebo ne, spiritualita, vnitřní duchovní život, boří spoustu mýtů a dogmat, které nás až doposud ochraňovaly před vědomím vlastních nedostatků. Chceme-li svůj život rozvíjet v plném rozsahu, musíme se podívat pravdě do očí a začít na sobě pracovat po všech stránkách. Obrovskou silou, kterou nám dávají myšlenky, se ve své knize Tajemství zabývá Rhonda Byrne (2008) a my se právě u ní na chvíli zastavíme a pokusíme se ji prozkoumat blíže. Knihu Byrne není patrně možno zařadit mezi ryze odbornou literaturu. Nejspíš bychom ji řadili mezi odborně-populární, díky stylu a podání, kterým je napsána. Ovšem Byrne při zpracování knihy spolupracovala s řadou odborníků na slovo vzatých. De facto celý text je souborem citací a názorů odborníků z nejrůznějších vědeckých profesí. Co se týče duchovní oblasti, Byrne ve své práci nezmiňuje osobu Boha, ovšem má v ní jinou vyšší instanci, kterou souhrnně nazývá „vesmír, síla vesmíru“. Tento způsob pojetí je nám velmi sympatický, neboť pod tímto vyjádřením si každý jedinec může představit svůj vlastní výklad slova. Pro někoho může být vyšší silou Bůh, pro jiného přírodní zákony. Každý si může vesmír a jeho sílu interpretovat dle svého. Z těchto důvodů považujeme knihu Tajemství pro naše téma a práci za relevantní pro zmínění a čerpání.
61
Byrne, skrze interpretace názorů a tvrzení vědců a odborníků z různých profesí tvrdí, že lidská myšlenka je síla 100% předurčující lidský život. Jinými slovy, že vše, co se nám v životě děje, si k sobě sami přitahujeme tokem a směrem jakým se ubírají naše myšlenky. Byrne tvrdí, že tam, kam směřujeme svoje myšlenky, tam také dospějeme. Přemýšlíme-li často či se bavíme o věcech, které nám vadí, které nám nejdou či nás frustrují, pak se právě tím směrem budeme ubírat. Tím, že zaměříme pozornost na negativní aspekty našeho života, ještě víc jich do života přitáhneme. Vedle myšlenky klade obrovský důraz na slovo, které je zvnějšněním myšlenky. Měli bychom si dávat veliký pozor, jaké myšlenky nám běží hlavou a jak je interpretujeme světu. Doporučuje neříkat věci typu: nechci být nemocný/á, nechci být sám/a. Nýbrž užívat pozitivní výrazy jako: chci být zdravý/á, chci být s někým. Už jen takto pozměněná interpretace vlastních myšlenek může zásadním způsobem změnit náš svět (Byrne, 2008). S prací Byrne a jejími názory, rovněž s názory lidí vystupujících v její knize a stejnojmenném filmu, se z naprosté většiny ztotožňujeme. Byrne dává zodpovědnost za život každého člověka do jeho vlastních rukou. Je pouze na nás, jak se svým potenciálem, který máme všichni, naložíme.
62
4.5.
Pozitivní versus negativní přístup
„…došlo mi, že podstatou nadání není ani tak přítomnost jistých vlastností jako spíše nepřítomnost psychických, fyzických a emocionálních překážek, které má většina dospělých.“ (Milmann, 2008, s. 18) Výše uvedeným prohlášením staví Millman otázku duševní přípravy a důležitosti duševní vyrovnanosti a vyladěnosti do zcela nového světla. Jinými slovy říká, že věci nejsou v žádném případě dány, že sportovní úspěch nestojí na vrozených vlastnostech a schopnostech, které jsou člověku dány, nýbrž že možnosti jsou plně v rukou každého jedince. Přirozeně nelze popřít, že někteří jedinci jsou k určitému druhu sportu od přírody více obdaření a někteří méně. Jako příklad za všechno si uveďme například balet, který je pohybovou aktivitou, při které vrozené fyzické parametry jsou velmi dobře viditelné a důležité. Baletka s krátkýma nohama, endomorfním základem postavy, bez dispozic k hypermobilitě atd., bude mít jen velmi malé šance stát se primabalerínou. Neboť bez vrozených předpokladů zvýšené flexibility se jen velmi tvrdou prací bude dostávat tam, kam je potřeba pro vrcholné baletní výkony. Ovšem ani toto není nemožné. Budeme-li nahlížet na otázku globálně, Millman říká, že každý má šanci uspět kdekoliv si usmyslí, pokud překoná překážky, jež mu klade jeho vlastní mysl. Nutno říci, že hovoří o mysli dospělého jedince, neboť ten má těchto překážek nejvíce. Nejúspěšnější, co se týče rozvoje a výkonů, jsou malé děti. Proč? Především protože si nejsou vědomy toho, že něco není nemožné. Děti jdou do všech aktivit s upřímnou radostí, snahou a odhodláním dané věci dosáhnout. Nespekulují, zda nebudou vypadat trapně, zda se daná věc sluší a především nerozmýšlejí, zda je ona věc vůbec možná. Jednají na základě svých pocitů, emocí a činí, co cítí. Proto nás děti také často překvapí, když zcela samovolně a nenásilně dokáží něco, co od nich vůbec neočekáváme. O dětech se zmiňuje též Herrigel (1992). Děti při svém konání nepřemýšlejí, zcela nevědomě a bezcílně se obrací od jednoho k druhému. Děti si s věcmi hrají a věci si hrají s dětmi (Herrigel, 1992). Jinými slovy, děti jsou ve svém konání spontánní, nepřemýšlejí, co a jak chtějí udělat, nýbrž instinktivně jednají. Nebrzdí je pocit, že něco 63
musí, či by měly učinit určitým způsobem, nýbrž činí tak, jak to cítí nejlépe. Oproti tomu dospělého jedince neustále provází jeho ego, neustálá vědomá snaha. „Pravý výstřel v pravém okamžiku nepřichází, protože se nepouštíte sám sebe. Nečekáte naplnění, ale upínáte se k nezdaru.“ (Herrigel, 1992) Tato citace nás posouvá opět o kousek dále k pojetí pozitivního přístupu. Herrigel naznačil zcela zásadní chybu, kterou většina lidí dospělého věku dělá a tou je očekávání nezdaru, předjímání neúspěchu a chyb. Jak toto funguje? Jedinec, který se velmi snaží něco správně udělat, velmi často trpí strachem z možných chyb. Místo, aby si představoval dokonalé provedení, přehrává si, jaké všechny chyby může v průběhu udělat, a těchto chyb se poté snaží vyvarovat. Problémem je, že však díky svým představám má právě dané chyby pevně uložené v mozku, který je posléze projektuje do činnosti samé, na základě čehož dochází k jejich realizaci a tedy k chybování. Jak se můžeme tedy chyb vyvarovat? Poměrně jednoduše, vůbec si je nebudeme připouštět, nebudeme na ně myslet, nebudeme taktéž myslet na důsledky, které by z nich mohly plynout. Svůj postup vizualizace naprosto otočíme a začneme se soustřeďovat pouze na pozitivní stránky výkonu. Představíme si svůj výkon jako dokonale vydařený, každý pohyb jako zcela přesný a správný, zcela se vžijeme do pocitu úspěchu. Na základě modelování dokonalosti může být tělo následně (správně) naprogramováno, což vede k žádoucímu uvolnění a správnému provedení. Jak princip splynutí souvisí s pozitivním přístupem a výše uvedeným principem? Mimo jednoznačnou potřebu stát se provozovanou aktivitou, habitovat v ní, je tu další věc. A to nevymýšlení problémů. Dospělí jedinci mají neobvyklou schopnost vymýšlet si problémy. „Vidět dopředu“ a spatřovat veškeré budoucí krize a negativa, které „nepochybně přijdou“. Ze strachu z těchto nadcházejících pohrom činí posléze dospělí rozhodnutí založená na racionálním uvažování, kdy zcela potlačují své emoce. Tato rozhodnutí bývají v konečném důsledku často neuspokojivá. Nechceme naznačit, že by lidé měli jednat čistě emocionálně, nýbrž že by měli poslouchat své city a pocity, dopřávat jim dostatku sluchu a nezašlapávat je raciem, aniž by jim dali šanci rozkvést. Na rozdíl od dětí mají dospělí jedinci nebývalou schopnost stavět si kolem sebe množství omezujících hranic, které je posléze dusí, drtí a nedopřejí jim spokojenost a seberealizaci. Jinými slovy, dospělí jedinci přistupují často ke světu s apriorní negativní optikou, která se tváří jako ochrana před zbytečnými chybami a zklamáními, ovšem ve skutečnosti funguje jako omezení, brzda a cesta k frustraci a neúspěchu. Kdysi kdosi 64
řekl, že existují věci, které se nacházejí v kategorii nemožné, nezvládnutelné, které se nikdo nesnaží udělat. Víme, že tyto věci nelze udělat a ony zůstávají v kategorii nemožné přesně do okamžiku, kdy přijde nějaký jedinec, který to neví a zkrátka je udělá. Jak funguje pozitivní přístup? Touto problematikou se zabývá nesmírné množství autorů, kteří pochopili, že pozitivní přístup je absolutním základem úspěchu. Obraťme se znovu k Byrne, která má na pozitivní přístup zcela jednoznačný náhled a doporučuje metodu vpravdě radikální. Byrne doporučuje nejen myslet a vyjadřovat se pozitivně, ovšem rovnou i pozitivně žít. Tedy chovat se a cítit se tak, jakoby vše bylo skvělé hned, bez ohledu na reálnou vnější skutečnost. Když se cítíme pozitivně, přitáhujeme do svého života více pozitivních věcí, neboť pozitivní energie přitahuje pozitivní energii a negativní zase negativní energii. Tedy jak se cítíme, to se nám dále znásobí. Nejenže doporučuje žít pozitiva, ale též zcela vyřadit negativa. Tedy nesledovat krvavé zprávy z dění světa, nezaobírat se počtem obětí havárií motorových vozidel za poslední rok atd. Tím, že těmto věcem dopřáváme pozornost, je nijak pozitivně neovlivníme, nijak je neeliminujeme, pouze dostáváme do svého života negativní energii, která se v závěru obrátí proti nám. Toto konání se jeví jako veskrze zbytečné a neprospěšné (Byrne, 2008). Negativismus ve svém učení odsuzuje i buddhismus. Tento však jde ještě dalším směrem a to skrze tvrzení, že řešit neřešitelné je ztráta času a zbytečnost. Takto zní věta velmi fádně a prostě, to je přeci každému jasné, že řešit neřešitelné je holý nesmysl. Ovšem v praxi, v rámci skutečného chování, fenomén řešení neřešitelného spatřujeme velmi často. Buddhismus se ve svém učení vůbec nezaobírá otázkou existence Boha. Tuto otázku totiž považuje za irelevantní. Bůh zcela jednoznačně existuje a není potřeba jej nijak dokazovat, tečka. Zatímco jiná náboženství mají tendenci existenci nejvyššího Pána nějakým způsobem dokladovat, buddhismus se tímto naprosto nezdržuje. Pokud věříš, nepotřebuješ důkazy, pokud nevěříš, je to tvůj problém, že nevidíš zjevné. Potvrzení nacházíme u Herrigela: „Klamete se, když si představujete, že vám pomůže pouze hrubé porozumění tohoto temného spojení. Jsou to procesy, které nejsou dosažitelné rozumovému vnímání.“ (Herrigel, 1992, s. 70)
65
Buddhisté tak mají čas a prostor na řešení zásadních životních problémů, jako je průběh života samotného, cesta osvícení. Tedy zabývají se přímým plynutím svého života, směrem, kterým se život bude ubírat. A neztrácejí čas polemikami o existenci Boha a jejím dokazováním. To samé by člověk měl aplikovat na svůj běžný život. Nezabývat se rozebíráním problémů, pro které v daném okamžiku není řešení, nýbrž aktivně řešit věci, které jsou možné. Žít tady a teď. Což nás opět vrací o pár odstavců výše, neřešit, co a jak mohu udělat za chyby, ale co a jak právě v tomto okamžiku dělám a jak to udělám co nejlépe. Je potřeba se plně soustředit na současný okamžik, neboť život je cesta a my jej právě na cestě musíme užívat.
66
4.6.
Věčný koloběh Ač se to může zdát na první pohled neuvěřitelné, v otázce koloběhu života,
respektive neustálého rození a zanikání, není buddhistická nauka příliš vzdálena od poznatků moderní západní vědy. Jak je to možné? Buddhisté věří, že člověk žijící v samsáře, tedy neosvícený jedinec, kterých je na světě většina, setrvale prochází koloběhem: zrození, vývoj, stárnutí, smrt. S tím, že každý jeho čin v každém jeho životě vytváří tzv. karmu, která se posléze odráží v jeho dalších životech dle toho, zda žil v předchozím životě správně či nikoliv. Základním motivem je tedy neustávající koloběh. Tato myšlenka se dokonale shoduje s fungováním přírody. Člověk nikdy skutečně nezaniká. Ve chvíli, kdy zemře sice zdánlivě odchází ze světa, ovšem z pohledu čistě biologického nikam nemizí. Jeho tělo se postupně rozloží na drobné částice, které příroda zpracuje a jsou využity jinak, dále v koloběhu života. Tedy člověk nezaniká, jen mění formu. Tolik, když hovoříme o čistě biologickém pohledu. Pokud bereme v potaz "duši" nebo něco na ten způsob, pak i kdybychom odmítali buddhistickou představu znovuzrození, v našem světě nic nemůže zcela zmizet. Po všem zbude energie. Tedy když nevěříme ve znovuzrození, ale v duši ano, pak tak jako tak vidíme, že člověk nemizí, pouze mění tvar, formu. Kabošová a Jelínek ve své knize mimo jiné připomínají skutečnost neustálé obnovy organismu. Každý den zemře a znovu se v lidském těle zrodí zhruba šest set miliard buněk. Během několika let se nám kromě srdce a mozku kompletně obnoví celé tělo (Kabošová, Jelínek, 2003). Tuto problematiku nacházíme i u Byrne, která se mimo jiné zabývá právě obnovou organismu. Pokud se nám tělo obnovuje způsobem, který popisují Kabošová a Jelínek, jak je potom možné, že se nás drží dlouholeté nemoci, jizvy, ekzémy a podobné neduhy. Jestliže se tělo obnovuje, mělo by se stávat zdravým. Byrne tuto skutečnost vysvětluje skrze naši psychiku. Neduh se nás drží, neboť my si jej podržujeme ve vědomí. Víme, že máme tu a tu obtíž a tyto si pamatujeme, čímž dáváme tělu signál, 67
že jsou naší součástí a je tedy třeba je udržovat ve stávajícím stavu (Byrne, 2008). Na základě této teorie a na základě teorie věčného koloběhu, bychom měli být schopni si, při dostatečné duševní síle odbourat veškeré neduhy, které nás trápí. Při vědomí neustálé obnovy našeho těla, můžeme začít aktivně a kreativně pracovat na představě našeho těla jakožto dokonalého organismu. Tedy bez nemocí, kožních problémů, jizev atd. Touto cestou je člověk schopen sám sebe léčit a to do důsledku a s naprostou dokonalostí. S ohledem na tuto teorii by též mělo být možné uchovat si věčné mládí. Tím se opět vracíme k otázce sportu a samozřejmě nejen ke sportu. Zároveň navazujeme na stať o zkušenostech a morální síle starších sportovců. Pokud by sportovci byli schopni plně využívat svůj duševní potenciál, byli by schopni minimálně výrazně zpomalit své fyzické stárnutí, ovšem při zachování vyzrávání duševního, což by ve výsledné kombinaci vytvořilo mnohem výkonnějšího a kvalitnějšího sportovce. Bylo by tak možno zkombinovat energií nabité, zranění prosté tělo s mozkem plným zkušeností, vyrovnanosti a nadhledu. Metoda plného duševního ponoření a víry může nahradit veškeré zakázané dopingové látky, které organismu v důsledku stejně tak prospívají, jako škodí. Až se sportovci plně naučí využívat svůj duševní potenciál, pochopí, že jejich limity ještě zdaleka nebyly dosaženy, neboť posílení a zacílení ducha je cesta dál a výš ve všech slova smyslech tak, jak je popisujeme ve stati převzaté z Bednáře (2009) v úvodu diskuse. „Citius. Altius. Fortius.“ jako „Rychleji a Bystřeji. Výše a Vznešeněji. Silněji a Statečněji.“ a v mnoha dalších smyslech, které se ke sportu úzce váží. Neodklánějme se tedy od duševního a duchovního rozvoje jednotlivců, ať už sportovců či nesportovců, neboť tento může být do budoucna naší nejsilnější zbraní. Právě naopak, snažme se rozvíjet ducha každého jednotlivce, jeho individuální hodnoty. Učme každého úctě jak k ostatním, tak k sobě. „Tím, že objevíte svou hodnotu, osvobodíte svého ducha.“ (Millman, 1999, s. 19) Až osvobodíte svého ducha a dáte plný průchod svému potenciálu, zdoláte pomyslný Olymp.
68
5.
ZÁVĚR
V této práci jsme se zaměřili na problematiku sportu a spirituality z několika různých hledisek. Na základě našeho osobního přesvědčení jsme jako duchovní výchozí bod zvolili buddhismus v kombinaci se současnou literaturou zabývající se přímo naší otázkou či otázkami z oblasti duševní a duchovní, které jsme posléze vztáhli k našemu zkoumání. Na základě studia literatury a vlastních zkušeností, které jsme v této práci utřídili, jsme dospěli k závěru, že oblast duševní a duchovní je pro sport v současné době zcela klíčová. Rozvoj fyzických schopností člověka již v mnohém dosahuje vrcholu. Ačkoliv se stále vyvíjejí nové tréninkové prostředky a metody, lidský tvor již své hranice na základě pouze fyzického tréninku tolik překročit nemůže. A právě v tomto okamžiku přichází ke slovu duševní stránka. Neboť naším tělem hýbe náš mozek a náš mozek by tedy měl být ze všeho nejvíce opečováván a trénován, aby fungoval na nejlepší možné bázi. V otázce duševního postoje jednoznačně zastáváme stanovisko pozitivního myšlení a chování. Jedince nejvíce brzdí negativní myšlenky, emoce atd. Velkou část života tráví člověk v obavách z věcí, které nikdy nenastanou. Ovšem tyto obavy vyvolávají takové množství negativní energie a tolik negativních dopadů, že nám samy o sobě škodí víc, než by nám uškodily věci, kterých se bojíme. Zcela zásadní je tedy odstranění ničím nepodloženého strachu a naopak nastolení pozitivního postoje a víry ve vlastní schopnosti. To je cesta nejrychlejšího a nejpřímějšího rozvoje ve všech životních oblastech. Pozitivní očekávání a ponechání volného průběhu věcem, vyvarování se křečovitého chování a stresu. V otázce duchovní se kloníme spíše k životním filosofiím východu než k dogmatickým náboženstvím. To ovšem neznamená, že naše cesta je jediná správná. Každý jedinec by si měl zvolit svou vlastní duchovní cestu, která mu je nejbližší. Jak napsal Millmann: „Mnozí z nás pociťují přítomnost Boha nebo Ducha jako jistý pocit inspirace.“ (Millman, 1999, s. 15) Tak bychom měli pociťovat boží přítomnost, pakliže 69
se rozhodneme pro cestu víry. Ovšem vždy bychom měli mít na paměti, že každý má právo na výběr a ať už se lidé rozhodnou pro jakékoliv náboženské vyznání, nikdy by za to neměli být jakkoliv zraňováni či zabíjeni. Náboženství, resp. víra, jsou nenásilné, svobodné a otevřené, neboť ať už je Bůh jeden či je bohů deset různých, vždy má místo pro každého věřícího a není nutno o toto místo bojovat či věřící násilně přetahovat k jiné víře. Člověku by v tomto ohledu vždy měla být přiznána svoboda. Doufáme, že práce svým obsahem a způsobem zpracování zaujme a najdou se další, kteří budou ve výzkumech pokračovat a práci rozšíří a dají jí vědečtější základ. My jsme si dali za úkol pohlédnout zevrubně na několik vybraných oblastí z této široké problematiky a věříme, že svůj úkol jsme splnili.
70
POUŽITÉ ZDROJE 1. BEDNÁŘ, M. Pohyb člověka na biodromu. Cesta životem z pohledu (nejen) kinantropologie. Praha : Karolinum, 2009, 190 s. ISBN 978-80-246-1665-0 2. Buddhismus. [online] 2010 [cit. 2010-10-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus 3. BYRNE, R. Tajemství. Praha : Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2008, 215 s. ISBN 978-80-249-1008-6 4. CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : JOTA, 1997, 237 s. ISBN 80-7217-022-3 5. DALAJLAMA. Čtyři vznešené pravdy. Základy buddhistického učení. Jeho Svatost XIV. dalajlama. Praha : Pragma, 2002, 160s. ISBN 80-7205-857-6 6. DALAJLAMA. Otevřené srdce, učení o soucítění v denním životě. Praha : Pragma, 2001, ISBN 80-7205-963-7 7. FILIPI, P. Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998, 195s. ISBN 80-85959-35-6 8. FISHBANE, M. A. Judaismus. Zjevení a tradice. Praha : Prostor, 2003, 192s. ISBN 80-7260-086-9 9. FROMM, E. Umění milovat. Praha : Český klub, 2010, 125 s. ISBN 978-80-86922-32-4 10. GOLEMAN, D. Destruktivní emoce, Praha : Ikar, 2004, ISBN 80-249-0324-5 11. HAANEL, CH. F. The Master Key System. eBook. [online] 1912 [cit. 2010-08-08] Dostupné z: http://www.thesecret.tv/secret-treasures-ebooks.html 12. HERRIGEL, E. Zen a umění lukostřelby. Praha : Pragma, 1992, 93 s. ISBN 80-85213-48-6 13. Hinduismus. [online] 2010 [cit. 2010-09-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus 14. HOGENOVÁ, A. Etika a sport. Praha : Karolinum, 1997, 117 s. ISBN 382-193-97 15. Islám. [online] 2010 [cit. 2010-07-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Islám 16. JELÍNEK, M., KUCHAŘ, J. Poznej sám sebe. Tajemství těla, duše a mysli. Praha : Eminent, 2006, 214 s. ISBN 80-7281-247-5
71
17. Judaismus. [online] 2010 [cit. 2010-09-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus 18. KABOŠOVÁ, S. M., JELÍNEK, M. Skrytá cesta k vítězství. Praha : Eminent, 2003, 272s. ISBN 80-86349-10-1 19. Křesťanství. [online] 2010 [cit. 2010-07-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Křesťanství 20. LAWRENCE, I. The Emergence of ´Sport and Spirituality´in Popular Culture. [online] 2005 [cit. 2010-04-08] Dostupné z: http://www.thesportjournal.org/article/emergence-sport-and-spirituality-popular-culture 21. LENZ, F. Surfování v Himaláji. Praha : Pragma, 2000, 209 s. ISBN 80-1205-754-5 22. Marek Vlastimil, MEDITACE: cesta ke štěstí a zdraví, návod na použití člověka, Praha : vydáno vlastním nákladem 2009, 221s 23. MILLER, T. Sport and Spirituality: A Comparative Perspective. [online] 2008 [cit. 2010-04-08] Dostupné z: http://www.thesportjournal.org/article/sport-and-spiritualitycomparative-perspective 24. MILLMAN, D. 12 bran na cestě k osobnímu růstu. Praha : Eminent, 1999, 310 s. ISBN 978-80-7281-363-6 25. MILLMAN, D. Cesta pokojného bojovníka. Dolní Břežany : Sagittarius, 2004,220 s. 26. MILLMAN, D. Škola pokojného bojovníka. Mistrovství těla a ducha. Praha : Eminent, 2006, 196 s. ISBN 80-7281-245-9 27. MILLMAN, D. Tvůj život má cíl. Praha : Eminent, 2006, 212 s. ISBN 80-7281-236-X 28. MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s. ISBN 80-7021-410-4 29. Náboženství v Evropě. [online] 2010 [cit. 2010-05-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Náboženství_v_Evropě 30. Spiritualita. [online] 2010 [cit. 2010-05-04] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritualita 31. TAYLOR, S. Spirituality. The Hidden Sides of Sports. [online] 2002 [cit. 2010-0408] Dostupné z: http://www.ru.org/sports/spirituality-the-hidden-side-of-sports.html 32 VITALE, J. Your "Secret Barrier" to Wealth. [online] 2005 [cit. 2010-01-08] Dostupné z: http://www.mrfire.com/article-archives/new-articles/your-secret-barrier-to-wealth.html
72
33. WATTLES, W. D. The Science of Getting Rich. eBook [online] 1910 [cit. 2010-0708] Dostupné z: http://www.thesecret.tv/secret-treasures-ebooks.html 34. Wangyal T. Zázraky přirozené mysli. Praha : DharmaGaya, 2009, 225 s. ISBN 978-80-86685-90-8 35. WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k Přednímu východu. Brno : Masarykova Univerzita, 2002, 711s. ISBN 80-210-2978-1
73
