UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Fakulta tělesné výchovy a sportu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Kineziologická charakteristika Nordic Walking

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Kineziologická charakteristika Nordic Walking Kinesiological Characteristics of Nordic Walking

Vedoucí práce:

Zpracovala:

PaedDr. Tomáš Gnad

Petra Pospíšilová

Praha, Srpen 2009

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří mi s prací pomáhali. Zvláště PaedDr. Tomáši Gnadovi, za odborné vedení práce a poskytnutí cenných při jejím vypracování a Doc. PaedDr. Bronislavu Kračmarovi, CSc. za doporučení a poskytnutí literatury nezbytné pro vypracování této práce.

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny literární prameny v práci použité.

V Praze dne 12. 04. 2008

……………………… Podpis diplomanta 2

Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musí pramen převzaté literatury řádně citovat.

3

Abstrakt: Název: Kineziologická charakteristika Nordic Walking

Cíl: Cílem práce je popsat a zhodnotit současné poznatky o Nordic Walking

Metoda: Obsahová analýza textu

Klíčová slova: Nordic Walking, volná bipedální chůze, zdravotní výhody Nordic Walking, změny funkčních ukazatelů

4

Abstract: Title: Functional a physiological characteristics of Nordic Walking

Purposes: The aim of the thesis is to describe and summarize current knowledge about Nordic Walking

Methods: Literature analysis Key words: Nordic Walking, free bipedal walk, health benefits, functional indicator changes

5

Obsah 1.

Úvod ...................................................................................................................................8

2.

Cíle a úkoly práce .............................................................................................................9

3.

Metodika práce ...............................................................................................................10

4. Teoretická východiska........................................................................................................11

4.1

Kineziologická charakteristika volné bipedální chůze............................................11

4.2 Charakteristika Nordic Walking ....................................................................................16 4.2.1 Historie ....................................................................................................................16 4.2.2. Technické vybavení................................................................................................19 4.2.3. Technika .................................................................................................................22 4.2.4

Dělení Nordic Walking.....................................................................................27

4.3 Kineziologická charakteristika Nordic Walking ...........................................................29

4.3.1.

Rozbor pohybu a zapojení vybraných svalů dolních končetin při chůzi a

Nordic Walking ................................................................................................................29 4.3.2.

Rozbor pohybu a zapojení vybraných svalů trupu a horních končetin při

Nordic Walking ................................................................................................................35 4.3.3 Zdravotní výhody ....................................................................................................44 4.3.4 Další studie ..............................................................................................................46

5. Diskuse.................................................................................................................................51

6. Závěr ....................................................................................................................................56

7. Seznam použité literatury .................................................................................................58

6

7

1. Úvod Chůze s holemi, neboli Nordic Walking (nebo také severská chůze, jak bývá někdy překládán), je poměrně mladý sport, který si získává stálé větší oblibu lidí po celém světě. Jako sport se vyvinul z tradiční chůze s holemi v horském prostředí a z technik letní přípravy běžců na lyžích. Jeho počátky jsou datovány ve 30. letech 20. století ve Finsku. Při Nordic Walking využíváme speciálně navržené hole, které kromě toho, že při pohybu umožňují zapojit i svalstvo horní poloviny těla, také poskytují oporu a tím zvyšují stabilitu (podobně jako při kvadrupedální chůzi). Proto Nordic Walking nachází uplatnění nejen jako volnočasová aktivita, ale jako prostředek rekonvalescence pacientů ve fyzioterapii. Ze stejného důvodu je výhodné jej použít i jako prostředek k udržení kondice seniorů, kteří mají často problémy s rovnováhou. Správná technika chůze s holemi a pohyb paží navíc podporuje správné držení těla, zapojuje přibližně 90% kosterního svalstva a tím spaluje téměř o 50% více energie, než při běžné bipedální chůzi (INWA 2009). Mezi klady Nordic Walking patří nepochybně i jeho časová i finanční dostupnost a nenáročnost na fyzickou zdatnost a věk. Mohou ji využívat jak sportovci, jako doplněk tréninku, tak i lidé, kteří se pohybovým aktivitám věnují jen minimálně. Naopak jako negativum je vnímána nedostatečná informovanost o technice provedení, která sice není nijak obtížná, ale populací provozující Nordic Walking často opomíjená. Přitom již po krátkém zaškolení ve správné technice je možné vnímat rozdílnost mezi volnou chůzí a chůzí s holemi. Práce paží je výraznější a také zvětšení pohybu ramen vůči pánvi je zřetelné. Délka kroku se protáhne a zvýší se také rychlost chůze. Subjektivně je pociťována podobná fyzická náročnost jako při rychlé chůzi bez holí (Tlašková 2008). Ačkoliv se tento sport i u nás stává v současné době velmi populární, není informovanost veřejnosti o správné technice provedení stále dostačující. A to i přes to, že existuje celá řada odborně školených instruktorů a center Nordic Walking, kde má prakticky každý možnost naučit se správnou techniku.

8

2. Cíle a úkoly práce Cíl práce: Cílem práce je na základě rešerše literatury popsat a zhodnotit současné poznatky o Nordic Walking.

Úkoly práce: 1) Popsat a charakterizovat volnou bipedální chůzi z kineziologického hlediska. 2) Popsat a charakterizovat Nordic Walking z kineziologického hlediska. 3) Provést rešerši teoretických podkladů a porovnat Nordic Walking s volnou bipedální chůzí. 4) Na základě získaných poznatků shrnout možnosti využití Nordic Walking.

9

3. Metodika práce Metodou zpracování práce je obsahová analýza textu. Konkrétně jde o analýzu a hodnocení obsahu písemných zdrojů, zabývající se problematikou NW, volné bipedální chůze a témat s těmito souvisejícími Analýza

dokumentů

patří

ke

standardní

aktivitě

jak

v kvalitativním,

tak

v kvantitativním výzkumu. Dokumenty – všechno napsané nebo prostě zaznamenané – mohou být podrobeny analýze z různých hledisek. Analýza dokumentů se skoro vždy zařazuje do větších výzkumných projektů. Vzhledem k její nereaktivnosti se hodí pro doplnění nebo verifikaci platnosti poznatků získaných jinou cestou, nebo tehdy, když není přístup k informacím pomocí měření, pozorování, nebo dotazování. (Hendl, 2005) Proces zpracování dokumentů má podle Hendla tyto fáze: 1.

Definice výzkumné otázky

2.

Definice toho, co se považuje za dokument. Snažíme se vyhledat všechny dostupné dokumenty

3.

Provede se pramenná kritika – externí a interní posouzení dokumentů

4.

Interpretace dokumentů

Pro obsahovou analýzu jsem nejdříve vymezila základní soubor písemných zdrojů tématicky související s NW - diplomové práce řešící techniku NW a zapojení svalů v oblasti pletence ramenního při NW, dále odborné vědecké články zabývající se funkčními a fyziologickými změnami při NW a změnami v aktivaci svalů podílejících se na chůzi a NW a využila jsem také internetové zdroje a stránky nejvýznamnějších NW institucí. Uvedený text jsem podrobila obsahové analýze a zjištění jednotlivých autorů jsem porovnala. Zjištěné výsledky byly diskutovány a interpretovány.

10

4. Teoretická východiska 4.1

Kineziologická charakteristika volné bipedální chůze

Chůze je nejběžnější způsob lokomoce, která slouží k základním životním potřebám (Véle, 2006). Bipedální chůze je lokomocí silově organizovanou přes pletenec pánevní, jak je tomu i některých dalších sportech jako např. běh, cyklistika, bruslení a další. Pohyb vpřed může být dále organizován také přes ramenní pletenec (např. v kanoistice, lezení, horolezectví, nebo šplhu). Přes pletence ramenní i pánevní je lokomoce organizována při běhu na lyžích či při severské chůzi (Kračmar, 2005, in Tlašková, 2008). Z fylogenetického hlediska se bipedální chůze dle Kračmara (Kračmar et al., 2007) vyvinula z bazální kvadrupedie suchozemských tetrapodů: „Při bipedii je přítomna polarizace lokomoce ve prospěch zadních (resp. dolních) končetin. Ve prospěch horních končetin je tomu např. při šplhání, zavěšování a ručkování primátů.Volná bipedální chůze je tak vyvrcholením posturálně pohybové ontogeneze lidského jedince.“ Lidskou volnou bipedální chůzi je možno považovat za typickou formu lokomoce člověka. Při chůzi se akrální část- chodidlo nohy- stává distálně uloženým punctem fixem, které je v kontaktu s pevnou podložkou. Přes punctum fixum je realizováno přitahování

11

k místu opory - přenáší se přes něj váha těla. Od místa opory se následně realizuje odraz. Punctum fixum se odvíjením chodidla oddaluje od podložky a v tuto chvíli ztrácí ploska svoji funkci puncta fixa a stává se punctem mobile. Současně noha nakračuje pro další pohybový cyklus (Kračmar et al., 2007). Vzpřímená bipedální chůze probíhá optimální rychlostí a s minimálním energetickým výdejem. Je individuální u každého jedince. Chůze je charakterizována neustálým kontaktem těla s podložkou během pohybu vpřed. Pohyb vpřed se skládá z opakování kroků v cyklu chůze (Dungl, 2005 in Tlašková 2008). Chůze je dle Véleho (2006) složitý sekvenční fázový pohyb, který probíhá cyklicky, podle určitého časového pořádku. Tento pohybový úkon se týká v celého pohybového systému. Dolní končetiny při chůzi procházejí třemi fázemi, které se cyklicky opakují. Jsou to:

a) Švihová fáze: náročná na udržení vodorovné polohy pánve, kde dochází k mírnému zešikmení z důvodu ztráty jednoho opěrného bodu. Toto je kompenzováno aktivitou svalstva (adduktory oporné nohy, m. quadratum lumborum, m. iliopsoas).

Pohyby ve švihové fázi: pánev se otáčí k oporné noze, pletenec ramenní rotuje v opačném směru.V kyčelním kloubu flexe a mírná zevní rotace s addukcí v počátku a abdukcí ke konci kroku. Flexe a extenze v kolenním kloubu a dorziflexe a mírná everze hlezenního kloubu.

Svaly aktivující se během švihové fáze: mm. semispinales, mm. rotatores, mm. multifidi, m. obliquus abdominis externus (na straně kam se otáčí pánev), m. obliquus abdominis internus (na opačné straně), mm. erector spinae, stejnostranný m. iliopsoas a m. quadratus lumborum, kontralaterální m. gluteus medius (postavení pánve v horizontální poloze), m. iliopsoas (při flexi v kyčli, m. rectus femoris, m. tensor fasciae latae, m. pectineus, m. biceps femoris (caput breve) a m. sartorius; pozn. aktivita flexorů kolene je i při extenzi v koleně – slouží ke zpevnění dolní končetiny při dopadu na opornou bázi, aktivní je m. tibialis anterior, m extensor digitorum longus, m. extensor hallucis longus (Véle, 2006).

b) Oporná fáze: 12

Začíná kontaktem paty švihové nohy s opornou plochou (brzdí pád). Tento kontakt se postupně rozšiřuje na celou plochu chodidla. To se projevuje střídáním pronace a supinace nohy a tím i změnami nožní klenby. Končetina brzdící pád se od tohoto okamžiku stává končetinou opornou. Celá fáze končí odvinutím palce zakončující propulzní část pohybu a oporná končetina se stává končetinou švihovou. Pohyby při oporné fázi: Torze páteře a lehký přesun trupu na stranu oporné nohy, extenze v kyčelním kloubu, mírná flexe kolena, po dotyku paty s bazí jeho extenze. V kotníku dochází k plantární flexi a potom mírné dorziflexi. Svaly aktivující se během oporné fáze: krátké hluboké svaly zádové otáčející obratle protisměrně na obou koncích páteře, delší svaly střední vrstvy svalů zádových, hýžďové svaly, flexory kolene, adduktory stehna, m. quadriceps femoris, m. vastus intermedius, m. tibialis anterior a mm. peronei, m. extensor hallucis longus a m. extensor digitorum longus, m. soleus (při stabilizaci stoje), m. triceps surae (od odvinutí paty po odvinutí špičky), m. tibialis posterior (během střední části oporné fáze), svaly lýtkové (přední i zadní – pro stabilizaci kolene), svaly palce na noze a svaly na vnitřní straně nohy (aktivace při odvíjení nohy) (Véle, 2006).

c) Fáze dvojí opory Obě končetiny se dotýkají oporné báze, tvoří přechod mezi švihovou a opornou fází (obdoba nulové polohy kyvadla) (Véle, 2006). Tato fáze odlišuje chůzi od běhu, kde tato fáze chybí.

Podobný pohled na rozdělení jednotlivých fází chůze podává Gross který ještě jednotlivé fáze dělí na části následujícím způsobem:

1) Opěrná fáze - rozdělena na 5 částí : 1. počáteční dotyk paty s podložkou – heel strike 2. plný kontakt a zatížení celé nohy – foot flat 3. stojná fáze střední – mid stance 4. odlepení paty od podložky, konečná fáze stoje – heel off 5. odtržení prstů od podložky, odrazová fáze – toe off.

2) Fáze dvojí opory 13

–

fáze kroku, kdy je přítomen stoj na obou nohou; doba od dotyku paty jedné končetiny s podložkou po odtržení prstů druhé končetiny od podložky

3) Švihová fáze – rozdělena na 3 části 1. počáteční fáze švihu (zrychlení) – initial swing 2. střední švihová fáze – mid swing 3. konečná fáze švihu (brzdění) – terminal swing (Gross, 2005 in Tlašková, 2008).

Při chůzi rozlišujeme kroky- jednotlivé úseky trvající od kontaktu jedné paty ke kontaktu druhé paty s opornou bází, nebo dvojkroky, trvající od kontaktu jedné paty po kontakt téže paty s opornou bází.

Obr. č. 1. Průběh dvojkroku (Srbková, 2006, in Tlašková, 2008)

Pohyb horních končetin při chůzi: Pohybují se švihově v opačném smyslu než odpovídající dolní končetiny (kontralaterálně). Tento pohyb se považuje za pasivní a vyvažovací (Véle, 2006). Janda (1982) popisuje tři hlavní typy souhybu horních končetin při chůzi:

1. Pohyb vychází hlavně z ramenních kloubů, rotace trupu je malá, ramenní klouby jsou uvolněny, patrná je doprovázející malá flexe v kloubech loketních.

14

2. Zmenšený souhyb v ramenních kloubech, zvýšená rotace trupu, elevace ramenních pletenců. 3. Pohyb se odehrává převážně ve směru flexe v loketních kloubech.

„Při kvadrupedální lokomoci, která se uskutečňuje ve zkříženém vzoru, se vzájemně střídá fázická a opěrná funkce kontralaterálních končetin. Páteř je protažena v podélné ose a ve všech jejích segmentech se uskutečňuje spirální aktivita. Vlastnímu vzpřímení a opoře o HK předchází stabilizace lopatky. Ta je zajištěna spoluprací (koaktivací) partnerských svalů – mm. rhomboidei, m. serratus ant. a m. trapezius“ (Čápová, 2000 in Tlašková, 2008).

Vliv zevního a vnitřního prostředí na lokomoci: Pro ekonomiku chůze je důležité zvolit optimální kadenci kroků, kterou ovlivňuje délka končetin. Jedinci menšího vzrůstu mají kratší kroky s rychlejší kadencí, u jedinců většího vzrůstu je to naopak. Pomalá chůze není namáhavá pro kardiovaskulární systém, ale více zatěžuje systém posturální. Proto se únava u pomalé chůze dostavuje rychleji než u chůze středně rychlé. Udržení vzpřímené polohy při rychlé chůzi je snazší, protože je udržována setrvačností těla. Tím odlehčuje CNS, zároveň však klade větší nároky na kardiovaskulární systém (Véle, 2006). Mezi zevní faktory ovlivňující chůzi patří kvalita opory a odpor prostředí. S měnícími se vnějšími podmínkami je nutné měnit i techniku chůze. Dle Véleho (2006) se postavení těla při chůzi do kopce a z kopce mění následujícím způsobem: Při chůzi do svahu se tělo naklání dopředu, švihová noha se zvedá výše a je zvětšena dorziflexe v kotníku. Pohybu se účastní i flexory kolena a m. tibialis ant. Ve fázi dvojí opory , je noha v kotníku stlačena spíše do flexe. Hlavní svaly, které se účastní chůze do svahu jsou: m. gluteus maximus, flexory kolene, m. quadriceps femoris a m. soleus, m.gluteus medius stabilizuje pánev.

Při chůzi ze svahu začíná švihová fáze zvednutím zadní končetiny- to způsobuje flexi v kyčelním, kolenním a hlezenním kloubu. Následuje extenze v kyčelním a kolenním kloubu a plantární flexe nohy- přední končetina se stává opornou. Jde do středního postavení v koleně a směřuje k extenzi v kyčli. Při přenesení váhy jsou koleno, kyčel i kotník přibližně v neutrální poloze. S přechodem zadní končetiny do švihové fáze, nastává opět flexe 15

v kyčelním a kolenním kloubu a dorziflexe v kotníku. V době dvojí opory- velmi krátké- je maximum flexe. Hlavní svaly na oporné noze (flexory kolena, m. quadriceps femoris, m. soleus,m. gluteus medius) pracují v excentrické kontrakci. Proto se chůze z kopce subjektivně pociťuje jako namáhavější, protože více zatěžuje posturální funkci, než funkci kardiovaskulární

4.2 Charakteristika Nordic Walking 4.2.1 Historie Použití holí při chůzi je staré jako lidstvo samo. Přesný důvod proč lidé začaly hole používat není znám. Faktem je, že poutníci používali jednu nebo dvě hole k usnadnění chůze na nerovném povrchu. Odlehčení kloubům a lepší stabilita byly jednou z prvotních výhod chůze s holemi. Na dlouhých túrách nebo při pohybu v horách našly hole při chůzi své správné uplatnění (INWA 2009). Dalším odvětvím kde se chůze s holemi začala uplatňovat bylo běžecké lyžování. První zmínky o něm jsou známy z období kolem roku 1930, kdy byla do letní přípravy finských běžeckých lyžařů zahrnuta i chůze s holemi. Důvodem zavedení tohoto nového tréninkového prostředku bylo zintenzivnění běžné chůze do kopce, kdy s holemi docházelo ke zrychlení tempa a tím i náročnosti tréninku. Trénovaly se i pochody s holemi na delší vzdálenosti (Karlsson, 2008). Tato tréninková metoda je v literatuře popisovaná jako „pole training“. Po pádu železné opony se dokonce ukázalo, že i běžci z východní Evropy tuto metodu již několik let využívají v období letní přípravy, aby neztratili koordinaci a sílu v rukách a trupu (INWA 2009). V 80. letech 20. století přišel Tuomo Jantunen, ředitel organizace Suomen Latu1 spolu se svými kolegy s nápadem uplatnit chůzi s holemi jako vhodnou fyzickou aktivitu i pro 1

Finská outdoorová agentura, která se zasadila o vznik a rozvoj Nordic Walking.

16

veřejnost. Za tímto účelem byli stavěny první veřejné tratě pro chůzi s holemi - tehdy ještě na běžecké lyžování- a sportovní univerzity začaly nabízet chůzi s holemi jako novou formu cvičení (INWA 2009). Ve sportovních zařízeních si začali všímat léčebných výhod. Běžná chůze byla totiž příliš pomalá na to, aby přinášela dostatečné zdravotní efekty. Přestože lidé nebyli příliš nadšení chůzí s holemi,již tehdy známé jako NW, dne 5.1.1988 na olympijském stadionu při slavnosti odhalení sochy Tahka Pihkaly uspořádala Organizace Suomen Latu lyžařský závod v běhu na lyžích na 5 km. Ten den však žádný sníh nebyl, a tak Tuomo Jantunen požádal všech 50 účastníků, aby místo běhu na lyžích šli pouze za pomocí holí kolem Olympijského stadionu. V 90. letech Jantunen a jeho kolegové představili NW téměř na všech sportovních setkáních různých firem. Byly prováděny testy s pulsmetry a byly provedeny první vědecké testy, které poukazovaly na zdravotní výhody NW (Karlsson, 2008). V roce 1996 se finská sportovní instituce Suomen – Latu (The Central Association for Recreational Sport and Outdoor Activities) a finský výrobce holí Exel dohodli na spolupráci a vyvinuli technologii, techniku chůze i technické pomůcky. Ve finštině byl sport nazýván „sauvakävely“. O rok později v roce 1997 byl firmou Exel zveřejněn mezinárodní název NW a na trh byly uvedeny první kompositní hole na NW. Poté se spustila reklamní kampaň a NW se dostal do širšího povědomí veřejnosti. Zájem o sport samotný se zvětšoval, konala se setkání na různých místech ve Finsku, počet účastníků masivně narůstal. Na jaře 1998 uspořádala organizace Suomen Latu vzdělávání pro instruktory. V zahraničí se začaly prodávat speciální hole. Mezi prvními zeměmi bylo Švédsko a Švýcarsko. Návod na chůzi s holemi se dostal i do televizního vysílání (Karlsson 2008). Tentýž rok zahájilo svou činnost centrum v

Paloheinä v Helsinkách. Byl natočen

videozáznam o NW a organizace Suomen Latu získala cenu „Zdravá aktivita roku“. V roce 2000 byla vytvořena mezinárodní asociace NW INWA (International Nordic Walking Asociation). Mezi členy se řadilo Finsko, Německo a Švýcarsko. O dva roky později se NW dostal i do Francie, USA, Japonska a na Nový Zéland. Na světě bylo přibližně 700 000 – 800 000 lidí používajících hole. Od té doby se uskutečňuje ve Finsku mnoho setkání. Vybavení se rozšiřuje o vhodnou obuv navrženou pro NW, zlepšuje se i kvalita holí. Stále více lidí na celém světě praktikuje NW. V roce 2006 bylo na 7 milionů lidí provozujících chůzi s holemi. NW je nejvíce se rozvíjející volnočasová aktivita na světě (Karlsson, 2008), takže v roce 2009 již NW pravidelně provozuje 8-10 milionů lidí po celém světě. 17

18

4.2.2. Technické vybavení Nejdůležitějším vybavením pro NW jsou speciální hole (obr.č. 2). Zajišťují pevnou oporu, zároveň jsou ale pružné a měly by být lehké. Výrobci na trhu nabízí různé typy holí od velmi kvalitních a samozřejmě dražších, jako jsou např. Leki, Gabel nebo Excel až po méně kvalitní a levnější. Vyrobeny jsou z kovových slitin s různým podílem hliníku, dražší a kvalitnější typy holí pak z karbonu. Lze také volit mezi teleskopickými holemi s nastavitelnou délkou nebo pevnými holemi, jejichž délka je fixní. Při výběru holí bychom měli dbát několika kritérií. Tím nejdůležitějším je jejich délka. Nevhodně zvolená délka holí negativně ovlivňuje techniku NW (obr.č. 3). Dle literatury si správnou délku hole zvolíme tak, že svou výšku vynásobíme koeficientem 0,7. V praxi je však důležité, aby po uchopení hole směřující kolmo k zemi svíral loketní kloub úhel 90°. Mommert- Jauchová (2007) doporučuje zvolit délku holí tak, aby úhel v loketním kloubu byl menší než 90°.

Obr. č. 2: Hole (Exel, 2009)

Obr.č. 3: Doporučená výška holí (Exel, 2009)

Rukojeť (Obr. č. 4) zvyšuje komfort při chůzi. Je ergonomická, většinou vyrobená z kombinací plastu a gumy nebo korku. Rukojeť by měla snižovat přenos otřesů z hole na klouby ruky, usměrňovat a stabilizovat zápěstí tak, aby v průběhu celého pohybu zůstalo v jedné rovině. Ruka je tak v prodlužení předloktí a v této pozici je fixována, čímž je zamezeno nefunkčnímu vytáčení zápěstí (Mommert- Jauchová, 2007).

19

Obr. č. 4 Různé typy rukojetí Rukojeť – plast/guma (Exel, 2009)

Rukojeť – plast/korek (Exel, 2009)

Poutko je součástí rukojeti (obr. č. 5) a odlišuje hole pro NW od jiných typů holí je vyrobeno ze syntetických materiálů a navrženo tak, aby umožňovalo co nejpřirozenější pohyb horních končetin a zároveň poskytovalo stálý kontakt s holí i při jejím vypuštění z ruky v závěrečné fázi kroku. Poutka by měla být používána tak, že se do nich vloží malíková hrna ruky, která přenáší na hůl nejvíce tlaku. Fixováním poutek na zápěstí pak umožňuje vést uvolněnou hůl dopředu (Mommet- Jauchová, 2007). Proto je poutko hole nastavitelné pomocí přezky a suchého zipu takže poskytuje tak maximální komfort při chůzi. Firma Leki navíc nabízí na svých holích tzv. „Shark systém“, který umožňuje rychlé a snadné nasazení poutka na hůlku (obr. č. 6).

Obr. č. 5 Poutka- různé typy (Exel, 2009)

Obr. č. 6 Shark systém (Leki, 2009)

20

S holemi jsou také dodávány dva základní typy „koncovek“, aby bylo možné jejich použití na různých typech povrchů. Pro chůzi v terénu se používá tzv. košík s kovovým hrotem (obr. č. 7). Košík zamezuje příliš hlubokému zaboření hole, hrot naopak umožňuje zapíchnutí a následné odražení hole od povrchu.

Obr. č. 7 Plastový košík s kovovým hrotem (Exel, 2009)

Druhým typem koncovky je tzv. gumová botička (obr. č. 8), používaná pro chůzi po asfaltu nebo tvrdém povrchu. Botička částečně absorbuje nárazy, chrání kovový hrot před poškozením a zamezuje uklouznutí hole při odpichu.

Obr. č. 8 Gumová botička (Exel, 2009)

Novinkou firmy Exel je tzv. „all terrain basket“ (obr. č. 9), který umožňuje rychle a pohodlně měnit koncovku hole v závislosti na povrchu.

Obr. č. 9 All terrain basket (Exe, 2009l)

Dalším vhodným, nikoliv však nezbytným, vybavením pro NW jsou rukavice (obr. č. 10), které zvyšují komfort při chůzi lepší přilnavostí ruky k rukojeti v případě pocení dlaní. Dále je vhodným doplňkem ledvinka nebo malý batoh na pití a občerstvení a cestovní obal na hole.

21

Obr. č. 10 Rukavice (Exel 2009)

Pro NW je žádoucí pořídit také vhodnou obuv pro chůzi v terénu. Měla by být pohodlná, pevná, pružná a prodyšná. V současné době je na trhu již obuv speciálně určená pro NW. Běžnému uživateli však prokáže stejnou službu i kvalitní běžecká obuv s měkkou podrážkou a mírně zkosenou patou pro pohodlný došlap. Naopak pevné kotníkové boty určené pro horské túry, nebo trekking se pro NW nehodí. Oblečení pro NW se v podstatě nijak neliší od oblečení na běh či turistiku. Při výběru opět dbáme na to, aby nás oblečení neomezovalo v pohybu, bylo dostatečně prodyšné, pohodlné a poskytovalo tepelný komfort adekvátní podmínkám.

4.2.3. Technika NW má charakter uzavřeného kinetického řetězce – pravá horní končetina a levá dolní končetina. Při správné technice chůze se výrazně snižuje svalová tenze a vnímání bolesti v oblasti krku a ramen, uvolňuje se svalové napětí v oblasti zádových a ramenních svalů a zvyšuje se pohyblivost páteře. Naopak špatná technika může způsobit přetížení pletence ramenního, krční páteře, kolenních kloubů a hrudní a bederní páteře (Dýrová et al., 2008). Technika chůze s holemi není nijak náročná a nepotřebuje dlouhé hodiny cvičení ke svému osvojení jako je tomu např. u běžeckého lyžování. Již po prvním zaškolení ve správné technice jsou i průměrní jedinci schopni samostatného provozování této aktivity. Práce dolních končetin při NW je prakticky totožná s rychlou chůzí. Použitím holí, jejichž úchop je totožný s držením běžeckých lyží, dochází k zapojení horních končetin a trupu do pohybu. Při chůzi za použití holí vstupuje ve větší míře do pohybu práce horních končetin. Tělo je mírně nakloněno vpřed, jsou aktivovány zádové svaly podporující vzpřímené držení páteře. Chůze s holemi zvyšuje rotační pohyb trupu a aktivuje svaly ramenní a v oblasti lopatky. Díky holím dochází k větší stabilitě při pohybu. Proto je možné lepší nastavení těla

22

v oblasti pánve, kyčelní klouby se mohou více extendovat a tak se svaly v oblasti pánve mohou lépe zapojit. Chůze je rychlejší a dochází k většímu spalování kalorií (Karlsson, 2007). Při základní pozici jsou hole volně spuštěny za tělem pod úhlem přibližně 40°, horní polovina těla je lehce nakloněná vpřed. Horní i dolní končetiny se v pohybují střídavě vpřed a vzad, jako při chůzi. Koleno vpředu je mírně ohnuté, vzadu propnuté, bok se pohybuje vpřed spolu s vykračující nohou, ale nepoklesává dolů. Pro stabilizaci páteře osa ramen rotuje kontralaterálně vůči ose pánve. Hrudník je vypnutý a směřuje rovně. Hlava je mírně vtažena, oči hledí směrem k horizontu. Vykývnutí paže vzad spojené s umístěním hole na zem a následným odpichem výrazně ovlivňuje délku kroku. Čím větší je rozsah pohybu holí, tím delší je krok, rotace pánve a horní poloviny těla. Pro dosažení lepších výsledků při chůzi se začíná s nácvikem pohybového rytmu paží na místě. Technikou a popisem NW se podrobně zabývá ve své diplomové práci Vystrčil (2005). Při chůzi s holemi je trup držen v mírném předklonu, hlava v prodloužení páteře (brada mírně zasunutá vzad), pohled směřuje přibližně 20 metrů dopředu. Ramena jsou stažena dolů a mírně vzad. Hrudník i ramena se snažíme nechat uvolněná, aby střídavý pohyb horních končetin v ramenních kloubech nebyl omezován zapojením nežádoucích svalů (obr. č. 11 a 12 ).

Obr. č. 11 Správná pozice při Nordic Walking - pohled z boku (INWA 2009)

23

Obr. č. 12 Základní postoj při Nordic Walking s naznačením osy pánve a osy ramen (Vystrčil, 2005)

Pohyb rukou v poutkách je přirozený. Začíná za tělem z propnutého lokte, horní končetina se pohybuje vpřed a vzhůru s postupnou flexí v lokti až do fáze opory o hůlku, poté se cyklicky vrací zpět za tělo. Až do závěrečné fáze odrazu hole svírají prsty pevně rukojeť, těsně před ním se dlaň otevírá a odrazová síla je přenášena přes poutko, loket i prsty jsou natažené (obr. č.13). Horní a dolní část trupu rotují kontralaterálně při každém kroku (Obr. č. 15) (Vystrčil, 2005).

Obr. č. 13 Vypuštění hole v závěrečné fázi (INWA, 2009)

Těžiště těla se oproti volné chůzi vyšší intenzity dostává níže, krok se díky hůlkám prodlužuje (Vystrčil, 2005) - při pohybu totiž rameno následuje ruku a hůl dozadu, což umožňuje prodloužit dobu, po kterou se hůl opírá o zem a prodloužit tak krok. Krok začíná odrazem od prstů zadní dolní končetiny (obr. č. 14) , která přechází do švihové fáze. Stojná dolní končetina je v úvodní fázi pohybu v semiflexi v kolenním kloubu, přičemž velikost flexe v kolenním kloubu se při delším kroku zvětšuje. Došlap chodidla je

24

realizován přes patu - mírně přes vnější hranu chodidla - dochází k dorzální flexi a mírné everzi v hlezenním kloubu. Ve stojné fázi se chodidlo přes vnější hranu dostává na celou plochu. Následuje odraz, který je uskutečněn od prstů zadní dolní končetiny, mírně přes vnitřní hranu chodidla. Horní končetina, která je před tělem je rovněž v semiflexi v lokti. Hrot hůlky, která je v této končetině se zapichuje přibližně na úrovni paty chodidla přední dolní končetiny či mírně za ni (podobně jako u práce paží při běžeckém lyžování). Během celého cyklu by se hrot hole neměl dostat před vertikální osu danou zápěstím této horní končetiny.

Obr. č. 14 Správný odval chodidla- došlap, stojná fáze, odraz (Vystrčil, 2005)

Důležitá je pozice ramen při přenosu síly z hůlky od zabodnutí do odrazu z ní. Rameno by se nemělo zvedat. Ve stejném čase protější kontralaterální horní končetina dokončuje v tomtéž čase odpich (obr. č.15) (Vystrčil, 2005 in Tlašková, 2008).

Obr. č. 15 Práce ramen (INWA 2009)

Odpich hole na jedné straně a odraz chodidla na straně opačné se odehrává přibližně ve stejném okamžiku, jde o pohyb střídavý. „Chodidlo zadní dolní končetiny směřuje dopředu, jako první se podložky dotýká pata. Následuje dvojoporová fáze (hmotnost těla je nerovnoměrně rozložena mezi zadní dolní končetinu a holí přední horní končetiny), kde se zadní horní končetina pohybuje uvolněně dopředu a nahoru, přední horní končetina začíná odpich aktivním napínáním v loketním kloubu. Ruce obou horních končetin se potkávají mírně před tělem. Zadní dolní končetina se ohýbá v koleně a směřuje dopředu. Po dokončení kroku a odpichu se celý cyklus opakuje v obráceném pořadí.“ (Vystrčil, 2005).

25

Velmi důležitým prvkem je sklon hůlek. Jak již bylo uvedeno, rukojeť hůlky se nachází vždy více vpředu oproti hrotu hůlky. Mění se pouze úhel sklonu během krokového cyklu (Vystrčil, 2005). Pro plynulý pohyb je důležité vzpřímené držení trupu s protažením hlavy v ose páteře. Prodloužení kroku při použití hůlek nesmí být provázeno hyperextenzí kolen při došlapu. Tato chyba vede k přetížení přední části kolenního kloubu. Kolenní kloub by měl být pokrčen v lehké semiflexi (asi 10°) podobné nebezpečí hrozí v oblasti hrudní a bederní páteře při nadměrné rotaci pánve vzhledem k fixovaným ramenním pletencům (Vystrčil, 2005). Před zahájením chůze se zařazují zahřívací a protahovací cvičení a po jejím ukončení uvolňovací strečink. V obou fázích je vhodné využít hůlky jako cvičební pomůcku (Vystrčil, 2005).

Technika chůze do kopce

Při chůzi do kopce (obr. č. 16) je tělo nakloněno dopředu více než je obvyklé. Svaly v oblasti paží, stehen a lýtek jsou nuceny pracovat intenzivněji- musí vynaložit více úsilí pro odpich a odraz. Dynamické použití holí stimuluje k prodloužení kroku během stoupání. Chůze do mírného kopce je vynikajícím tréninkem pro osoby začínající s chůzí s holemi. Pomáhá pochopit práci paží a učení se správnému pohybu. Stejně jako u volné bipedální chůze se švihová noha zvedá výše a je zvětšena dorziflexe v kotníku. Pohybu se účastní i flexory kolena a m. tibialis ant. Ve Fázi dvojí opory je noha v kotníku stlačena spíše do flexe (Véle, 2006).

. Obr. č. 16 Technika chůze do kopce (INWA 2009)

26

Technika chůze z kopce

Hole poskytují při chůzi oporu a pomáhají udržet stabilitu. Při chůzi z kopce je nutné poněkud zkrátit délku kroku a při došlapu více pokrčit koleno stojné nohy v závislosti na sklonu svahu. Kolena obou končetin jsou přitom neustále pokrčena a těžiště těla se tak snižuje. Švihová fáze začíná zvednutím zadní končetiny. Tím se flektuje kyčel, koleno a hlezno. Po jejich následné extenzi se končetina stává opornou. Použitím holí se výrazně snižují nároky kladené na svalstvo a klouby oporné nohy (flexory kolena, m. quadriceps femoris, m. soleus, m. gluteus medius).

4.2.4 Dělení Nordic Walking Z hlediska nároků kladených na fyzickou zdatnost lze NW rozdělit do tří skupin:

a) rekreační (zdravotní) Představuje nejnižší stupeň obtížnosti NW. Na této úrovni ho lze využít pro rehabilitační účely a u osob s nízkou tělesnou zdatností. Proto je také nazývána chůzí zdravotní. Dle Tlaškové (2008) „By na tomto stupni měli začínat lidé, kteří jsou limitovaní fyzickou kondicí, nemají mnoho zkušeností s pravidelným cvičením, mají slabší koordinační schopnosti, případně specifické zdravotní problémy, které jim ovšem nebrání v provozování chůze s hůlkami. Na rekreační úrovni se věnují severské chůzi především ti, kteří hledají vhodnou a efektivní pohybovou aktivitu pro volný čas téměř v jakémkoliv věku. Je vhodná také pro ty, co se rozhodnou změnit svůj „sedavý“ způsob života a začít se zdravotně orientovanou nenáročnou pohybovou činností.“

b) kondiční (fitness) Je dalším stupněm z hlediska fyzické náročnosti. Je provozován na úrovni udržování tělesné kondice, zvyšování aerobní kapacity a vytrvalosti Jak ve své diplomové práci uvádí Tlašková (2008), je tento stupeň určen pro lidi s pohybovými zkušenostmi, kteří pravidelně aktivně cvičí, znají svou tělesnou kondici a limity.

27

Na této úrovni se věnují severské chůzi zejména lidé odhodlaní zlepšit svou kondici a celkové zdraví a berou tuto aktivitu jako výborný doplněk svého repertoáru ostatních pohybových aktivit

c) aktivní (sportovní) Je stupněm, kdy je NW provozován jako sport, kde je hlavním účelem zvýšení tělesné zdatnosti. Trénink NW probíhá na úrovni 80-90% maximální fyzické zátěže, tréninkové jednotky jsou doplněny o přídavná cvičení (Leiper, 2008). „Na tomto stupni se již setkáváme se sportovci či lidmi, kteří mají jasnou představu, co od tréninku očekávají. Jsou zpravidla ve výborné kondici, s dobrým rozsahem pohybu a pružným svalovým aparátem. Jejich koordinační a rovnovážné schopnosti jsou na vysoké úrovni“ (Tlašková, 2008). Očekává se, že jsou schopni pracovat ve skupinách či sami, rozumí ústnímu popisu cvičení bez nutnosti ukázky a celkovým principům pohybu (Vystrčil, 2005).

28

4.3 Kineziologická charakteristika Nordic Walking

4.3.1. Rozbor pohybu a zapojení vybraných svalů dolních končetin při chůzi a Nordic Walking Dolní končetiny zajišťují lokomoci, posturální aktivitu a oporu pohybové soustavě. Pohyb dolních končetin umožňují tři hlavní oblasti - koleno, kyčle a kotník (Véle 2006). Nejvýznamnější svaly, podílející se na chůzi dle Velého (2006):

1) Oblast svalů kolem kyčelního kloubu:

•

Musclus iliopsoas

Má dvě části: musculus (m.)

iliacus, který spojuje

pánev s femurem z vnitřní strany a m. psoas, spojující bederní obratle s femurem. Obě části svalu mají úzký vztah k pánevním orgánům a páteři. Je to hlavní sval, který flektuje femur vůči pánvi v kyčelním kloubu. Vestoje zvyšuje bederní lordózu, která je spojena se zvýšenou zátěží kyčelních kloubů – vzrůstá tak jejich opotřebení, které se navenek projeví zkrácením kroku a prvními příznaky počínající koxartrózy. Obr. č 17 M. iliopsoas (Sinělnikov, 1952) Skupina svalů gluteánních

M. gluteus maximus: Spojuje pánev s femurem z vnější strany. Je to nejmohutnější sval v těle, bez kterého by nebyla možná chůze do schodů, nebo po šikmém terénu ani výskok.

Obr. č. 18. Mm. glutei (Sinělnikov, 1952)

29

M. gluteus medius: spojuje pánev s femurem a ve své funkci má největší význam pro udržení polohy pánve ve vodorovné poloze při chůzi (transverzální rovina). Při jeho poruše má chůze kolísavý charakter, se zvýšenými pohyby pánve v předozadním směru. Stejnou funkci, ale v menším rozsahu plní i m. gluteus minimus.

•

Skupina adduktorů

Pět delších svalů spojujících pánev s femurem. Hlavní funkcí je addukce femuru. Jsou v antagonistickém vztahu k m. gluteus medius a ovlivňují volnost pohybu v kyčli. Podílejí se na stabilizaci stoje a mají vliv na dynamickou stabilizaci chůze.

Obr. č. 19. Adduktory stehna (Sinělnikov, 1952)

2) Svaly v oblasti kolenního kloubu

Koleno umožňuje přizpůsobovat délku končetiny potřebám lokomoce a měnit vzdálenost trupu od terénu. Funkce a uspořádání svalů kolem kolena je podstatně jednodušší než v oblasti pletence pánevního, ačkoliv kolenní kloub je funkčně mnohem složitější. Pohyb zde zajišťují skupiny flexorů a extenzorů, spolu s m. popliteus.

30

•

Skupina m. quadriceps femoris

Skládá se ze čtyř svalů (m. vastus medialis, m. vastus lateralis, m. vastus intermedius a m. rectus femoris), majících společnou šlachu, kterou se společně upínají na tibii. Při postupu švihové nohy při chůzi provádí flexi v kyčelním kloubu s návaznou extenzí v kolenním kloubu. Mm. vasti zajišťují stabilitu oporné nohy. Při oslabení svalů je chůze možná pouze při zachování flexorů kolene. Přitom je však ohrožena stabilita kolene oporné končetiny při přenášení zátěže. Stabilitu v tomto případě nouzově zajišťuje zámek kolene realizovaný flexory kolena.

Obr. č. 20 M. quadriceps femoris (Sinělnikov, 1952)

•

Skupina flexorů kolena (tzv. hamstringy)

Patří sem m. semitendinosus, m.semimembranosus a m. biceps femoris. Funkčně patří i mezi skupiny svalů pletence pánevního, podílejí se na flexi kolene, přičemž jejich flekční funkce je závislá na postavení pánve a to přímo úměrně. Některé svaly mají vliv na funkci kolene i kyčle zároveň, z toho vyplývá užší vztah právě mezi funkcí kyčelního a kolenního kloubu. Funkce kolene je důležitá nejen pro zajištění lokomoce, ale i stability dolní končetiny.

Obr. č. 21 Flexory kolene (Sinělnikov, 1952)

31

3) oblast nohy (akrální končetiny)

Noha zprostředkuje styk s terénem, po kterém se

jedinec

pohybuje.

Je

schopna

se

aktivně

přizpůsobovat terénním nerovnostem a tak zajišťovat oporu pro lokomoci i po nerovném terénu. Kostra nohy tvoří dvě klenby nožní - příčnou a podélnou, někdy se udává ještě třetí a to na laterálním okraji Obr. č. 22 Svalstvo nohy (Sinělnikov, 1952) Zdravá noha se tedy opírá o zem ve třech bodech- na metaterzu palce, metatarzu 5. prstu a na patě. Klenby jsou zpevněny jednak svaly a jednak ligamenty. Svaly no noze dělíme dvou skupin- svaly dlouhé zevní (oblast lýtka a bérce) a krátké vnitřní (oblast vlastní nohy).

•

Skupina dlouhých svalů nohy

M . triceps surae- provádí plantární flexi nohy a pomáhá při flexi v koleně, je hlavním svalem při odvíjení nohy při chůzi. Jeho tři hlavy se spojují v Achillovu šlachu.

Obr. č. 23 M. triceps surae (Sinělnikov, 1952)

M. plantaris, m. tibialis post., m flexor halucis longus- skupina svalů, participujících na odvíjení nohy při chůzi, kdy se jako poslední oddaluje palec u nohy.

Obr. č. 24 Dlouhé svaly nohy (Sinělnikov, 1952)

32

Chůze s holemi pomáhá stabilizovat trup a zvětšovat opornou bázi na nerovném terénu. Oproti běžné chůzi se krok prodlužuje a odraz paže je dotažen důsledně až do akrální části, jako je tomu např. při běhu na lyžích. Chůze s holemi využívá zapojení pletence ramenního do lokomoce. Úroveň intenzity zatížení organismu může kolísat od velmi nízké až po vysokou. Stejně tak zapojení pletence ramenního do pohybu závisí na provedení pohybunarůstá při chůzi do kopce (Kračmar et al., 2007). Zapojení horních končetin do lokomoce ovlivňuje práci svalů pletence pánevního. Dle studie lidské chůze Bačákové (Bačáková et al. 2008, in Kračmar 2009), dochází při použití holí ke snížení aktivace svalu m. gluteus medius. Zároveň se snižuje aktivace svalu m. gluteus maximus za současného nárůstu aktivace m. latissimus dorsi. „Bylo prokázáno diagonální propojení zúčastněných měřených svalů, diagonální zřetězení jejich funkce“ (Kračmar 2009). Změny v aktivaci dalších svalů participujících na pohybu při chůzi s holemi popisuje Kračmar (Kračmar et al. 2009) ve své studii „Skialpinismus jako forma lidské lokomoce na sněhové pokrývce“. Studie je založena na srovnávací kineziologická analýze různých forem lokomoce. Data pro analýzu jsou získána z terénního elektromyografického (EMG) měření aktivace těchto svalů: 1) m. adductor longus 2) m. gluteus medius 3) m. gluteus maximus 4) m. gastrocnemicus 5) m. quadriceps femoris- vastus medialis 6) m. tibialis anterior 7) m. biceps femoris

Aktivace byla měřena při následujících činnostech: 1) Chůze do mírného svahu 10° 2) Chůze s holemi do mírného svahu 10° 3) Běh na lyžích klasickou technikou do mírného kopce 10° 4) Chůze na skialpinistických lyžích do mírného svahu 10° 5) Chůze na skialpinstických lyžích do středního kopce 15°

33

Experimentálně tak bylo zjištěno následující: Při NW a chůzi na skialpinistických lyžích do mírného a prudšího kopce dochází k menšímu pohybu těžiště ve směru pravolevém než při chůzi a běhu na lyžích . Při chůzi a běhu na lyžích jsou nároky kladené na m. adductor longus menší. Z toho lze usuzovat, že stejně tak jsou kladeny i menší nároky na celou adduktorovou skupinu svalů. Při chůzi je nutná stabilizace dolní končetiny před provedením odrazu. Podobná stabilizace je nutná i při běhu na lyžích. Díky stabilizaci pomocí běžecké hole, však není tolik výrazná. Pohyb těžiště v menším rozsahu u NW a u skialpinismu je umožněn oporou obou horních končetin o hůl - u chůze tato opora chybí.

Změny v aktivaci vybraných svalů 1) m. vastus medialis Méně svalové práce je spotřebováno při prosté chůzi a při běhu na lyžích a více práce při chůzi s holemi (NW) a při chůzi s holemi na skiapinistických lyžích do svahu 10º i 15º. Znamená to, že při prodloužení kroku při NW a při skialpinismu je kladen větší požadavek na stabilizaci kolene, kterou má tento sval na starosti. Hole při NW a při skialpinismu nesnižují nároky na stabilizace kolenního kloubu. Oproti očekávání je naopak zvyšují. Souvisí to zřejmě s vyšším podaným výkonem celé pohybové soustavy.

2) M. gluteus medius Mezi sledovanými činnostmi nacházíme dvě skupiny, které jsou aktivací tohoto svalu podobné - chůzi a běh na lyžích a druhou skupinu - NW a obě formy skialpinismu. Skupiny se vzájemně liší celkovou prací v rámci jednoho kroku. První skupina (chůze a běh na lyžích) vykazuje menší aktivaci svalu, druhá skupina (NW, skialpinismus) aktivaci větší. Výsledky tak nepotvrdily očekávání, že aktivace m. gluteus medius, jehož hlavním úkolem je stabilizace pánve, bude při použití holí menší. Z výsledků tedy nelze usuzovat, že použití holí nesnižuje nároky na stabilizaci pánve, jak bylo očekáváno (Kračmar et al., 2009).

3) M. adductor longus Při chůzi a běhu na lyžích jsou nároky kladené na m. adductor longus menší než při NW a obou formách skialpinismu. Z toho lze usuzovat, že menší nároky jsou kladeny i na celou adduktorovou skupinu svalů.

Je to způsobeno tím, že při chůzi a běhu dochází 34

k většímu pohybu těžiště ve směru pravolevém, než při NW a skialpinismu. Pohyb těžiště v menším rozsahu u NW a u skialpismu je umožněn oporou obou horních končetin o hůl. U chůze tato opora úplně chybí a u běhu na lyžích slouží k opoře vždy jen jedna běžecká hůl. Požadavek jednooporového skluzového postavení navíc vyžaduje, aby lyžař přesunul průnik těžnice podložkou až na skluzovou lyži (Kračmar et al., 2009).

4.3.2. Rozbor pohybu a zapojení vybraných svalů trupu a horních končetin při Nordic Walking Horní končetiny jsou uchopovacím a manipulačním orgánem člověka. Slouží k práci, komunikaci, sebeobsluze. Mezi funkcí horních končetin a osovým orgánem je volnější vazba než je u dolních končetin. V průběhu posturální ontogeneze se lokomoce vyvíjí od kvadrupedální lokomoce až po vertikální bipedální vzor chůze (Véle 2006). Podle Kračmara (Kračmar et al., 2007) „Člověk ve svém vývoji prochází formou lokomoce, nazývané bazální kvadrupedie. Jedná se především o plazení a lezení po čtyřech“. Tento pohyb je zajištěn jak pletencem ramenním, který má zpočátku dominantní funkci, tak i pletencem pánevním. V průběhu prvního roka života dítěte se pletenec ramenní uvolňuje z lokomoce pro manipulaci a úchop, dítě se vertikalizuje a tím se lokomoce kvadrupedální transformuje v bipedální. Z neurofyziologického hlediska však nadále zůstává ve zkříženém kvadrupedálním vzoru. Poslední fází vývoje kvadrupedální lokomoce je kvadrupedální chůze ve vertikále (stoj s oporou), kdy pletenec ramenní má své punctum fixum stále distálně, svaly pracují v uzavřeném kinematickém řetězci a charakter jejich práce je lokomoční. Tlašková (2008) nachází podobnost v aktivaci svalů pletence ramenního při NW s reflexním plazením. „Lokomoční komplexy (reflexní plazení a reflexní otáčení) jsou globálními pohybovými vzory člověka uplatňované v ontogenezi jeho motoriky. Reflexní pohyb vpřed je charakterizován určitými principy. Těžiště těla je přenášeno k opěrným bodům končetin, trup je tažen k opěrné končetině. Punctum fixum, ke kterému je soustředěno napětí svalů je na končetinách spočívajících na podložce (Kračmar, 2002 in Tlašková 2008). V tomto by se dala spatřit podobnost pohybu reflexního plazení s pohybem vpřed za použití holí, vytvořením puncta fixa na akrech horních končetin a vytvořením uzavřeného kinetického řetězce pro horní končetiny. A to s vědomím, že při NW se jedná o lokomoci ve vertikále“ (Tlašková 2008).

35

Reflexní plazení zahrnuje vzpřímení proti gravitaci a aktivní lokomoci trupu ve směru opěrných končetin (Kračmar, 2002 in Tlašková 2008). Výchozí polohou je leh na břiše, paže na čelistní straně je posunuta dopředu, druhá paže je držena v pronačním postavení vzadu. Dolní končetiny jsou v semiflexi v kyčelním kloubu a jsou zevně rotovány.

Obr. č. 25 Výchozí poloha při reflexním plazení (Vojta et al., 1995)

Stimulací se na čelistní horní končetině aktivují následující svaly: oblast lopatky: m. trapezius dolní část, m. serratus anterior, mm. rhomboidei oblast ramenního kloubu: m. deltoideus pars spinalis, m. teres major, m.. latissimus pars transversa m. pectoralis major, m. coracobrachialis, m. subscapularis m. supraspinatus, m. infraspinatus m. deltoideus pars clavicularis a acromialis, m. biceps brachii oblast loketního kloubu: m. anconeus, m. biceps brachii (caput longum), m.brachialis na předloktí: vyvážená kontrakce všech svalů oblast ruky: mm. interossei, mm. flexores digitorum superficiales et profundi, m.flexor

36

pollicis brevis, m. flexor digiti V. brevis (Vojta, 1993). Na záhlavní horní končetině se aktivují tyto svaly: oblast lopatky: m. trapezius horní část, m. deltoidus pars acromialis, m. serratus ant. oblast ramenního kloubu: m. deltoideus pars clavicularis, m. pectoralis major, m. infraspinatus oblast loketního kloubu: m. brachialis, m. biceps brachii, m. brachioradialis, m. supinator oblast zápěstí a prstů: radiální abdukce ruky, extenze zápěstního kloubu, extenze prstů (Vojta, 1993)

V následující části jsou uvedeny svaly, jejichž aktivita byla měřena ve studii Tlaškové (2008), zabývající se zapojením svalů v oblasti pletence ramenního při NW. Svaly zde byly vybrány podle jejich funkce, jak je uvádí Čihák (2001), Janda (1996), Javůrek (1986) a Véle (2006).

1) M. Triceps brachii:

Spojuje ulnu s lopatkou a humerem.

Obr. č. 26 m triceps brachii (Travell, Simons, 1999)

37

2) M. biceps brachii Dvoukloubový sval, spojující lopatku s radiem. Působí na rameno, kde jeho hlavy působí na abdukci a addukci paže a loketní kloub, kde způsobuje flexi spojenou se supinací.

Obr. č. 27 m .biceps brachii (Travell, Simons, 1999)

3) M. deltoideus Sval, který spojuje klíční kost s lopatkou a s humerem. Má tři funkčně odlišné části: Přední část provádí ventrální flexi (předpažení), působí při horizontální addukci, anteverzi ramene, abdukci a vnitřní rotaci paže. Střední část provádí abdukci paže Zadní část provádí horizontální extenzi, podporuje extenzi a zevní rotaci. Tonus tohoto svalu přispívá k udržení hlavice glenoidálního kloubu v kloubní jamce, čímž přispívá ke stabilizaci ramenního kloubu (Véle, 2006)

Obr. č. 28. m . deltoideus (Travell, Simons, 1999)

38

4) M. serratus anterior Spojuje 1.- 9. žebro s lopatkou Funkčně se podílí na abdukci paže, umožňuje vzpažení, fixuje a stáčí lopatku laterálně jejím dolním úhlem. Horní část zvedá horní úhel lopatky, střední část je antagonistou m. trapezius (Véle 2006). Současná akce části horní i dolní vytáčí lopatku dolním úhlem zevně – kloubní jamku vzhůru (synergista m. serratus anterior), tím se sval účastní zdvižení paže nad horizontálu (Čihák, 2001). Obr. č. 29. M. serratus anterior (Sinělnikov, 1952)

5) M. trapezius Propojuje hlavu s obratli, lopatkou a klíční kostí, má tři hlavní funkční části. První elevuje pletenec ramenní, extenduje hlavu proti šíji a rotuje ji. Střední část addukuje lopatku a posouvá rameno dozadu. Dolní část provádí depresi lopatky a ramene. Jako celek přitlačuje m. trapezius lopatky k hrudníku pro zpevnění ramenního pletence při nesení břemene. U rozsáhlého plochého svalu, jako je m. trapezius, je schopen každý jednotlivý úsek svalu pracovat jako by šlo o samostatnou hlavu. Obr. č. 30 m. trapezius (Travell, Simons, 1999)

Jeho aktivita má vliv na držení těla, neboť je zapojen do několika funkčních řetězců propojujících segmentovanou osu krční a hrudní páteře s hlavou a horními končetinami (Véle, 2006).

39

6) M. latissimus dorsi

Spojuje hrudní páteř (Th 9- Th 12) s lopatkou a humerem, Působí addukci a vnitřní rotaci humeru, dorsální flexi humeru v kloubu ramenním (ve spolupráci s m. teres major a se spinální částí m. deltoideus). Při fixované paži zdvihá žebra (pomocný vdechový sval) a vnější okraj svalu pomáhá více zakřivit hrudní páteř a tím zmenšit hrudník při prudkém výdechu (Čihák, 2001).

Obr. č. 31 M. latissimus dorsi (Travell, Simons, 1999)

Studie Tlaškové (2008) se snažila dokázat zapojení svalů v oblasti pletence ramenního při NW pomocí povrchového měření EMG u svalových skupin zajišťujících pohyb ramenního pletence. Ve studii byla analyzována EMG měření svalů zapojených při volné chůzi a při chůzi s holemi u 6 probandů. Naměřené výsledky bylo možno analyzovat pouze u 2 probandů. Ve studii se nepotvrdilo že svalová aktivace vybraných svalů při NW je vyšší než u volné bipedální chůze. Hypotéza nebyla potvrzena proto, že u jednoho svalu jednoho probanda došlo při NW ke snížení svalové aktivity oproti volné chůzi - grafy (1 a 2). Je proto nutné konstatovat, že u jednoho probanda došlo ke zvýšení svalové aktivity při NW u všech sledovaných sedmi svalů, u druhého probanda došlo ke zvýšení u šesti ze sedmi sledovaných svalů.

40

Graf č. 1 Střední hodnoty plochy pod EMG křivkou jednoho krokového cyklu u probanda M.Ch. (Tlašková, 2008)

Graf č. 2 Střední hodnoty plochy pod EMG křivkou jednoho krokového cyklu u probanda M.P.(Tlašková, 2008)

Dále bylo dokázáno, že při NW dochází ke společné aktivaci dlouhých hlav pažních svalů (m. triceps brachii., m. biceps brachii) a m. latissimus dorsi. Dokázalo se také, že nedochází ke společné aktivaci dlouhých hlav pažních svalů (m. triceps brachii., m. biceps

41

brachii) a m. latissimus dorsi při volné chůzi, kdy došlo k fázickému posunu aktivace sledovaných svalů. (Tlašková 2008). „Řešení práce ověřilo obecně rozšířený názor, že svaly pletence ramenního jsou při chůzi s holemi více zapojeny do pohybu. Téměř u všech svalů došlo při přechodu z režimu volné bipedální chůze do režimu chůze s holemi ke změně EMG charakteristik jejich práce, ze kterých můžeme usoudit na jejich větší zatížení“ (Tlašková 2009). „Při chůzi s holemi musí horní končetiny pracovat v uzavřeném kinematickém řetězci, stejně tak jako u fylogeneticky nižších stádií lokomoce. Podobnost s těmito stádii byla zjištěna na základě společného zapojení „lokomočních“ pažních svalů ve smyslu kontrakce a synchronizace jejich aktivity s hlavním svalem pro lokomoci prostřednictvím pletence ramenního – m. latissimus dorsi“ (Tlašková, 2008).

Studie tak experimentálně potvrdila, že při NW dochází k zatížení celého pohybového systému. Díky většímu zapojení pletence ramenního do pohybu lze usuzovat o lepší stabilizaci jedince, o možném propojení zřetězených svalových funkcí z oblasti od pletence ramenního

přes

problematickou

oblast

bederní

páteře,

pánev

až

k dolním

končetinám.(Tlašková 2008).

Pilotní případovou studií pro práci Tlaškové (2008) byla studie Kračmara a kol. (Kračmar et al., 2007), který se stejně jako Tlašková zabýval sledováním rozdílu v práci hybné soustavy při chůzi a chůzi s holemi. EMG aktivitu měřil u následujících svalů: 1) m. obliquus abdominis externus 2) m latissimus dorsi 3) m. gluteus maximus 4) m. gluteus medius 5) m. gastrocnemicus 6) m. biceps brachii 7) m. triceps brachii

Svou studií ověřil vyšší zapojení m. latissumus dorsi při NW. Jeho lokomoční působení umožňuje snížit aktivitu m. gluteus maximus v průběhu celého krokového cyklu. Dále snižuje aktivaci m. gluteus medius, který stabilizuje pánev při chůzi v rovině transverzální. Naopak m. gastrocnemicus není lokomočním působením paží, zprostředkované 42

přes m. latissimus dorsi, dotčen. Dále dochází ke snížení aktivace m. obliquus abdominis ext (při chůzi bez holí vyrovnává torzní a rotační působení dolních končetin a pánve na trup), jelikož trup je stabilizován právě m. latissimus dorsi. Díky zapojení dalšího puncta fixa je vlastně změněn typ lokomoce z bipedie na kvadrupedii. Stabilizace trupu je tedy usnadněna facilitací aktivovaného řetězce přes horní končetinu. Bylo nalezeno diagonální funkční propojení svalového řetězce na dorzální straně trupu s kontralaterální oblastí pánve a dolní končetiny. „Dynamické lokomoční působení dorzální strany trupu, která propojuje oblast zad s pánví a dolní končetinou, výrazná torze páteřních segmentů (vycházející z diagonálního charakteru pohybu), stabilizace pánve a trupu prostřednictvím opory o hůl, vytváří předpoklady pro využití NW pro rehabilitaci pacientů, tak pro oblast fitness a sport.“ (Kračmar et al. 2007)

43

4.3.3 Zdravotní výhody Chůze a NW se stává trendem nejen na úrovni rekreačního sportu, ale i mezi lékaři a zdravotnickými organizacemi. Světová zdravotnická organizace doporučila chůzi dokonce jako nejlepší prostředek k redukci tělesné hmotnosti, na univerzitě v Karlsruhe doporučují chůzi a NW i lidem s tělesnými omezeními jako je nadváha, revma, diabetes. Dále se hodí pro pacienty s poruchami krevního oběhu, ortopedickými a psychosomatickým obtížemi (Mommert-Jauchová, 2007). Použití holí při chůzi poskytuje další oporu, a tak zvyšuje celkovou stabilitu. Proto je NW velmi vhodnou pohybovou aktivitou u starších osob, které mají problémy s rovnováhou. Zapojením horní poloviny těla do pohybu při NW dochází ke zrychlení srdeční frekvence, zvyšuje se příjem kyslíku a kalorický výdej, aniž by byl subjektivně vnímán pocit zvýšení úsilí při pohybu. Porcari (Porcari et al.,1997) uvádí, že průměrně dochází k nárůstu tepové frekvence o 13 % a zvýšení kalorického výdeje o 20 - 50 % v závislosti na intenzitě zapojení horní poloviny těla. Při NW zároveň dochází ke snížení zátěže kladené na svalstvo a klouby dolních končetin právě v důsledku použití holí. Proto je často využíván i jako doplněk tréninku sportovců, u kterých převládá zatížení dolních končetin. NW je vynikající pohybovou aktivitou pro osoby trpící poruchami kardiovaskulárního systému. Vzhledem k malému riziku nadměrné zátěže stačí i desetiminutový chodecký program na to, aby byly zaznamenány pozitivní výsledky u pacientů s chronickou srdeční nedostatečností. U těchto pacientů došlo po aplikaci programu ke zlepšení vytrvalosti při zátěži a celkovému zlepšení kvality života (Mommert - Jauchová, 2007). Pravidelným cvičením a provozováním NW dochází k lepšímu prokrvení srdečního svalu, který je následně schopen efektivnějšího stahu. Rozšiřuje se také síť krevních vlásečnic, čímž dochází v případě hypertenze k částečnému poklesu krevního tlaku a naopak zapojením svalů podílejících se na přenosu krve může dojít k částečné regulaci krevního tlaku v případě hypotenze. Chůzí je aktivováno svalstvo nohou, ze kterého je krev a tkáňová tekutina aktivně vytlačována směrem vzhůru a dochází tak ke zlepšení proudění tekutin ve tkáních a jejich následnému návratu do krevního řečiště. Děje se tak díky souhře hlezenního kloubu a lýtkových svalů, které optimalizují zpětný žilní tok a krev je tak ze žil vytlačována směrem k srdci. Tím se také podporuje funkce žilních chlopní. (Mommert- Jauchová, 2007), a proto mohou být omezeny nežádoucí projevy jako otoky bérců a dolních končetin, které jsou často

44

příznakem žilní slabosti. Díky intenzivnímu dýchání při chůzi se zlepšuje činnost plic, které jsou lépe prokrveny a mají k dispozici více kyslíku. Kromě toho pravidelný trénink zlepšuje využívání tuků jako zdroje energie, zvyšuje hladinu žádoucího HDL - cholesterolu a snižuje hladinu nežádoucího LDL - cholesterolu, který se ukládá v cévním řečišti a může být příčinou vzniku aterosklerózy. Pravidelný pohyb zvyšuje citlivost buněk na inzulin a oddaluje riziko a závažnost diabetu mellitu. Často se stává, že zdravotních potíže pacientů se řetězí. To znamená, že např. obézní lidé zároveň trpí hypertenzí, mají cévní problémy a problémy s klouby. Vhodnou aktivitou je pro ně právě NW, který použitím holí snižuje zátěž kladenou na klouby nohou a umožňuje pozvolnou adaptaci na pohybovou aktivitu. Pro pozitivní ovlivnění zdravotních problémů je velmi důležitá skladba tréninku, který musí odpovídat aktuálnímu zdravotnímu stavu. U pacientů s vysokým krevním tlakem, srdečními potížemi, silnou cukrovkou, nebo jinými závažnými interními onemocněními je před započetím tréninku nutná konzultace s lékařem, nebo terapeutem. Pro začátečníky trpící hypertenzí se zpočátku doporučuje NW provozovat 2-3 krát týdně po dobu 20- 30 minut. Tepová frekvence by přitom neměla přesáhnout 60 % maximální tepové frekvence. (maximální tepová frekvence se orientačně vypočítá ze vzorce: TF = 220 věk). Po 4 týdnech cvičení je teprve vhodné začít prodlužovat tréninkové dávky o 5 minut, až se jedinec dostane na 60 minut. Teprve potom lze začít zvyšovat intenzitu chůze. Cílem je dosáhnout 75 % maxima TF při stejné době cvičení (Mommert- Jauchová, 2007).

45

4.3.4 Další studie I. Vliv typu povrchu na energetický výdej při Nordic Walking

Cílem této studie, kterou provedl Schiffer (Schiffer et al., 2009), bylo zjistit, jak se odráží kvalita povrchu na energetickém výdeji a silách, působících na hole při kontaktu s povrchem při NW. Bylo testováno 13 žen - instruktorek NW, které měli ujít vzdálenost 1200m konstantní rychlostí 2,2 m.s-1 na třech různých typech povrchu - betonu, trávě a umělé atletické dráze (tartanu). K měření sil působících na hole byly použity hole s integrovanými tenzometry, ke zjištění energetického výdeje byl měřen objem nadýchaného vzduchu, hladina laktátu v krvi a srdeční frekvence. Ve své studii vycházeli z následujících poznatků: Hardin (Hardin et. al, 2004, in Schiffer et al., 2009) zjistil, že energetický výdej při volné bipedální chůzi a běhu je závislý na mechanických vlastnostech povrchu, který může různě pohlcovat energii. Ve své studii dokázal, že s rostoucí tvrdostí povrchu klesá spotřeba kyslíku a naopak. Porovnáním výsledků při běhu v písčitém terénu a na trávě byl energetický výdej při běhu v písku signifikantně vyšší. Podobně i Lejeune (Lejeune et at., 1998 in Schiffer et al., 2009) experimentálně ověřil, že chůze na měkkém povrchu je energeticky náročnější - a to až 2,7 krát - než chůze na tvrdém povrchu. Většina studií o NW měří zvýšení energetického výdeje v porovnání s běžnou chůzí při standardizované rychlosti a na standardizovaném povrchu. Přestože je NW aktivita provozovaná venku, byly tyto studie prováděny na běhátcích, nebo na umělých tratích, které se však nepodobají přirozeným podmínkám ,ve kterých je tento sport běžně provozován. Právě pro podobnost s volnou bipedální chůzí vytvořil Schiffer hypotézu, že energetický výdej při chůzi na různých druzích povrchu bude rozdílný, v závislosti na tvrdosti tohoto povrchu. Z výše uvedeného vyplývá, že čím více energie je povrch schopen pohltit, tím více úsilí a energie musí vynaložit jedinec, aby zvýšil rychlost svého pohybu.

46

Experimentálně Schiffer (Schiffer et al.,2009) ověřil následující: Při NW provozovaném na trávě byla spotřeba kyslíku (VO2) signifikantně vyšší, než při chůzi na betonu. VO2 při chůzi po tartanu však nebyla signifikantně rozdílná při srovnání s výsledky VO2 při chůzi po trávě (nejvyšší), ani při chůzi po betonu (nejnižší). (Viz graf č. 3)

Graf č. 3 Relativní spotřeba kyslíku při NW na betonu (1. sloupec), tartanu (2. sloupec) a trávě (3. sloupec). (Schiffer et al.2009) Srdeční frekvence, minutová ventilace, dechová frekvence, ani hladina laktátu v krvi nebyla typem povrchu ovlivněna (Tabulka č. 1).

Beton

umělá dráha

tráva

162 ± 16

169 ± 21

173 ± 20

Laktát (mmol.l )

2 ± 0.6

2.3 ± 1

2.5 ± 1

MET

9.1 ± 0.7

9.6 ± 0.9

10.2 ± 1.2

Minutová SF -1

Tab. č. 1 Změny funkčních ukazatelů při chůzi na betonu, umělé dráze a trávě (Schiffer et al., 2009). Tato nesrovnalost s předchozími studiemi může být vysvětlena výběrem probandů. Dobře trénovaní jednici se mohou optimálně přizpůsobit specifické aerobní zátěži a tak jsou schopni provádět cvičení submaximální intenzitou s menším spotřebou kyslíku ve srovnání s méně zdatnými jedinci. Studií bylo ověřeno, že Chůze po měkkém povrchu, jako je tráva, je energeticky náročnější, než chůze po tvrdém povrchu.

47

II. Fyziologická odezva na Nordic Walking, chůzi a jogging Cílem této studie, kterou provedl Schiffer (Schiffer et al., 2006), bylo zhodnotit fyziologickou odezvu na NW, chůzi a jogging při terénním měření na 400 metrové trati. Studie byla provedena na 15 ženách středního věku, kterým byla v průběhu testu měřena tepová frekvence a spotřeba kyslíku. Po ukončení testu pro NW, chůzi a jogging jim byla měřena hladina laktátu v krvi. Měření pro NW a chůzi začínala rychlostí 1,2 m.s-1 a končila rychlostí 2,4 m.s-1 Měření pro jogging začínala rychlostí 1,8 m.s-1 a končila při pocitu subjektivního vyčerpání. Jednotlivé úseky trvaly průměrně 5:07 min. (± 1:07 min.). Tyto byly přerušeny 1min. pauzou. Rychlost byla při každém následujícím úseku zvyšována o 0,3 m.s-1. Experimentálně tak bylo zjištěno následující: Spotřeba kyslíku (graf č. 4) při NW rychlostí 1,8 a 2,1 m.s-1 byla signifikantně vyšší než při chůzi stejnou rychlostí. Stejně hladina laktátu (La) v krvi byla při NW (rychlostí 1,8; 2,1 a 2,4 m.s-1) vyšší než při chůzi. Při porovnání hladin La (graf č. 5 ) při NW a joggingu byly tyto téměř stejné při rychlosti 1,8 m.s-1 a začaly se odlišovat při rychlosti 2,1 m.s-1. Při rychlosti 2,4 m.s-1 byla hladina La různá pro všechny tři disciplíny (NW nejvyšší, jogging nejnižší).

Graf č. 4 Spotřeba kyslíku (Schiffer et al. 2006)

Graf č. 5 Množství laktátu (Schiffer et al. 2006)

48

Tepová frekvence (graf č. 6) se ani v jednom případě výrazně nelišila, až

při

rychlostech 2,1 a 2,4 m.s-1 byla tepová frekvence při joggingu dokonce nižší než u chůze a NW.

Graf č. 6 Závislost tepové frekvence na rychlosti pohybu (Schiffer et al. 2006). Bylo zjištěno, že rozdíl spotřeby kyslíku při NW a chůzi je maximálně 8 % (při rychlosti pohybu 1, 8 a 2,4 m.s-1), tepová frekvence při NW a chůzi rychlostí 2,4 m.s-1 byla signifikantně vyšší, než při joggingu prováděném stejnou rychlostí a hladina laktátu v krvi při NW byla vyšší ve všech prováděných měřených při srovnání s chůzí a proti joggingu byla hladina La vyšší při rychlostech 2,1 a 2.4 m.s-1. Objem vydýchaného CO2 koresponduje se změnami koncentrace laktátu. S rostoucí rychlostí při joggingu a následným porovnání s NW a chůzí se signifikantně zvyšovala tepová frekvence při koncentraci La 2 a 4 mmol.l-1. Přestože byla rychlost pohybu NW (při koncentraci La 2mmol.l-1 a 4 mmol.l-1) nižší než chůze, tepová frekvence, ani VO2 nevykazovaly žádné rozdíly. Při koncentraci La 4 mmol.l-1 byl VO2 při chůzi nižší než při joggingu. Při NW však byla spotřeba kyslíku vyšší, než při chůzi

III. Dynamická analýza zatížení kloubů dolních končetin při Nordic Walking, chůzi a běhu

Účelem studie, kterou provedl Stief (Stief et al., 2008), bylo kvantifikovat rozdíly v zátěži, které jsou vystaveny klouby dolních končetin při NW, chůzi a běhu. Bylo měřeno 15 mužů středního věku (31 let), kteří provozují NW po dobu 2 let jako instruktoři.

49

Studie zjistila, že zátěž na kolenní kloub je v první fázi kroku při NW, kdy dochází ke kontaktu paty s opěrnou bází vyšší, než při běžné chůzi. To je způsobeno pravděpodobně tím, že při NW se prodlužuje krok a úhel mezi chodidlem a bází je menší než při běžné chůzi. Ačkoliv celá řada autorů nevědecké literatury a sdělovací prostředky tvrdí, že při NW dochází ke snížení zátěže kloubů dolních končetin až o 30%, nebylo toto tvrzení Stiefovou studií nijak experimentálně ověřeno. Byly naopak potvrzeny předcházející biomechanické studie, které provedl Brunello a Miller (Brunello et al.,1998 in Stief et al., 2006), Rist (Rist et al., 2004 in Stief et al., 2006), nebo Jollenbecka (Jollenbeck et al., 2006 in Stief et al., 2006), které rovněž poukázaly na to, že zátěž na kolenní kloub je při NW vyšší, než při chůzi stejnou rychlostí a že zátěž na ostatní klouby dolní končetiny se signifikantně nesnižuje. Při porovnání NW a běhu Schwamender (Schwamender et al., 2006 in Stref et al., 2006) ověřil, že zátěž na kolenní kloub při běhu je o 40 % vyšší, než při NW. Jediná studie, která dle Stiefa (Stief et al., 2006) potvrdila snížení zátěže na kolenní kloub, pochází od Bohna (Bohn et al., 2007 in Stref et al., 2006), který při chůzi z kopce dokázal, že díky využití holí při chůzi dochází k výraznému snížení zátěže na kolenní kloub. V jeho studii však byla zátěž měřena při použití tzv. „Double pole“ techniky, kdy dochází k současnému přenosu a následné opoře o obě hole, na rozdíl od NW, kde je práce paží střídavá.

50

5. Diskuse Zapojení svalstva dolních končetin při chůzi a při Nordic Walking

Jednotlivé fáze kroku při chůzi a NW jsou v podstatě totožné. V důsledku rozdílné techniky NW a chůze se krok při NW poněkud prodlužuje, prvním místem kontaktu nohy s opěrnou bazí je, stejně jako při chůzi pata. Dokrok je při NW uskutečňován přes mírně flektované koleno. V opěrné fázi dochází ke zvýraznění rotace pánve ve směru souhlasné nohy a větší extenzi v kyčelním kloubu, která u chůze chybí. Díky prodloužení kroku se těžiště těla dostává níže než při chůzi. Uvedené změny jsou tím výraznější, čím delší je krok. V důsledku rozdílné techniky chůze a zapojení svalstva trupu a paží do pohybu při NW dochází ke změnám v aktivaci svalů dolních končetin. Kračmar (Kračmar et al., 2009) měřil změny v aktivaci m. adductor longus, m. gluteus medius a m. vastus medialis. M. adductor longus má vliv na dynamickou stabilizaci chůze. Při NW je tento sval aktivován více než při běžné chůzi, potažmo běhu, protože právě oporou o hůl dochází ke stabilizaci těla a menšímu pohybu těžiště ve směru pravo-levém a v důsledku toho nemusí docházet ke stabilizaci končetiny před odrazem. Z aktivace svalu lze usuzovat, že je více aktivována i celá skupina adduktorů. M. gluteus medius, který stabilizuje pánev při chůzi a zabraňuje tak jejímu poklesu při postupu švihové nohy vpřed, není při chůzi s holemi aktivován méně, jak by se dalo očekávat. Použití holí tedy nesnižuje nároky na stabilizaci pánve. M. vastus medialis, jako sval důležitý pro stabilizaci kolena. Ze všech mm. vasti má největší tendence k poruchám a atrofii. Svou funkcí zajišťuje stabilitu oporné nohy při přenášení zátěže. Při chůzi s holemi je dle Kračmara tento sval více aktivován oproti běžné chůzi. Z toho plyne, že nároky na stabilizaci kolene při NW jsou oproti očekávání vyšší, než při běžné chůzi. K podobnému zvýšení zátěže na kolenní kloub dospěl ve studii i Stief (Stief et al., 2008), který biomechanickým měřením zjistil, že zátěž, které je vystavován kolení kloub při NW ve fázi dokroku je dokonce také oproti očekávání vyšší než při chůzi, což je pravděpodobně způsobeno tím, že při NW se prodlužuje krok a úhel mezi chodidlem a bází je větší než při běžné chůzi. Ačkoliv podobných biomechanických studií není k dispozici mnoho, potvrdil závěry Brunella (Brunello et al.,1998, in Schiffer et al., in Schiffer et al., 2006), Rista (Rist et 51

al., 2004 in Schiffr et al., 2006) a Jollenbecka (Jollenbeck et al., 2006 in Schiffr et al., 2006), kteří poukázaly na to, že použitím holí se zátěž na klouby dolních končetin nesnižuje. Pro snížení zátěže na dolní končetiny se dle Bohna (Bohn et al., 2007 in Schiffer et al., 2006) jeví výhodné použití holí při chůzí z kopce, kde dochází při současné práci obou paží k určitému snížení zátěže na klouby dolních končetin. Otázkou však zůstává, jestli to samé platí i u NW, kde je práce paží střídavá. Z výše uvedeného vyplývá že obecně rozšířený a v literatuře často publikovaný názor že při NW dochází ke snížení zátěže na klouby dolní končetiny, nebyl experimentálně ověřen. Stejně tak nelze zobecnit tvrzení, že při NW jsou kladeny menší nároky na stabilizační funkci všech svalů dolních končetiny.

Zapojení svalstva trupu a horních končetin při Nordic Walking

Z rešerše literárních zdrojů plyne, že při NW dochází k zatížení celého pohybového systému. Chůze s holemi zapojuje do lokomoce i pletenec ramenní. Úroveň jeho zapojení závisí na provedení a intenzitě pohybu, přirozeně dochází k intenzivnějšímu zapojení při chůzi do kopce. Tlašková, (Tlašková,2008) poukazuje na možnost propojení zřetězených svalových funkcí z oblasti od pletence ramenního po oblast bederní páteře, pánev a dolních končetin. Proto při správné technice chůze dochází ke snížení svalové tenze a vnímání bolesti v oblasti krku a ramen, uvolňuje se svalové napětí v oblasti zádových a ramenních svalů a zvyšuje se pohyblivost páteře. Pomocí EMG měření Kračmar (Kračmar et al., 2007) experimentálně ověřil zapojení m. latissimus dorsi do pohybu při NW. Tento sval svým lokomočním působením snižuje aktivitu m. gluteus maximus a medius. Ke stejnému výsledku dospěla i Bačáková (Bačáková et al., 2008 in Kračmar et al., 2009) ve své studii lidské chůze. Lze tedy říci, že zapojením horních končetin do lokomoce ovlivňuje práci svalů pletence pánevního. Kračmar dále ověřil snížení aktivace m. abdominis externus, jehož vyrovnávací funkci přebírá právě m. latissimus dorsi. Stabilizace trupu je také usnadněna zapojením holí, které představují další punctum fixum a mění tak typ lokomoce z bipedie na kvadrupedii. Tato stabilizace pánve a trupu umožňuje využít NW nejen pro oblast sportu a fitness, ale také jako pohybovou aktivitu osob poruchami rovnováhy, seniorů, nebo jej využít pro rehabilitaci pacientů.

52

EMG měření Kračmara (Kračmar et al., 2007) i Tlaškové (Tlašková, 2008), experimentálně ověřili tvrzení, že svaly pletence ramenního jsou při NW více zapojeny do pohybu než při běžné chůzi. Z toho lze usuzovat, při NW dochází – na rozdíl od volné bipedální chůze - k zatížení celého pohybového systému.

Změny funkčních ukazatelů a energetického výdeje při Nordic Walking

Zapojením pletence ramenního do lokomoce při NW se zvyšují i nároky na celý pohybový systém. A to nejen z hlediska koordinace pohybu, ale také z hlediska nároků na kardiovaskulární aparát. Zvýšením srdeční frekvence a spotřeby kyslíky při NW dochází i ke zvýšení energetického výdeje a to bez subjektivně vnímaného pocitu zvýšení úsilí při pohybu. Tyto změny oproti běžné chůzi jsou závislé na intenzitě zapojení horní poloviny těla do pohybu. Většina autorů se shoduje, že průměrný nárůst tepové frekvence je 13 % a kalorický výdej se zvyšuje o 20- 50 %. Dostupné studie zabývající se kvantifikací funkčních ukazatelů, jako jsou tepová frekvence, příjem kyslíku a hladina laktátu v krvi, a jejich rozdíly při NW, chůzi a běhu (joggingu) se shodují na jejich signifikantním zvýšení při NW. Dle Schiffera (Shiffer et al., 2008) je spotřeba kyslíku při NW a chůzi rychlostí 1,8 a 2,4 m.s-1 při NW o 8% vyšší. Stejně tak hladina laktátu v krvi byla v při NW vyšší a to dokonce i ve srovnání s joggingem prováděném stejnou rychlostí. Při porovnání tepových frekvencí byly opět nejvyšší hodnoty naměřeny při NW. Pomocí spotřeby kyslíku lze následně vypočítat i kalorický výdej, a proto Schifferova teorie dokazuje i vyšší energetický výdej při NW než při chůzi. Kalorický výdej je dále ovlivněn typem povrchu, na kterém je pohybová aktivita prováděna, čímž se zabýval opět Schiffer (Schiffer et al., 2009) ve své další studii. Experimentálně v ní ověřil, že chůze, resp. pohyb po měkkém povrchu jako je tráva, nebo písek vede k signifikantnímu zvýšení energetického výdeje než při chůzi po tvrdém povrchu, jako je beton. Došel tak ke stejnému výsledku jako Hardin (Hardin et al., 2004 in Schiffer et al., 2009) který podobně zkoumal závislost energetického výdeje při běhu a chůzi na mechanických vlastnostech povrchu. Obdobnou studii publikoval i Lejeune (Lejeune et al., 1998 in Schiffer et al., 2009), který také experimentálně ověřil, že chůze na měkkém povrchu je energeticky náročnější a to až 2,7 krát než na povrchu tvrdém. Sovová (Sovová et al., 2008) se ve své publikaci, že chůze po zoraném poli je 1,5 krát náročnější, po tvrdém sněhu 1,6 krát

53

náročnější, po písku 1,8 krát náročnější a v hlubokém a měkkém sněhu až 3 krát náročnější než po trávě.

Tato tvrzení lze odůvodnit mechanickými vlastnostmi povrchu, který je schopen pohlit určité množství energie. Čím více energie je schopen pohltit, tím více úsilí a energie musí být vynaloženo při pohybu po tomto povrchu.

Možnosti využití Nordic Walking

NW je pohybová aktivita vhodná téměř pro každého. Díky časové, materiální a technické nenáročnosti může být zařazen do pohybového režimu téměř všech výkonnostních skupin, včetně osob se zdravotním omezením. Na rekreační, resp. zdravotní úrovni lze NW doporučit osobám, kteří s pravidelnou pohybovou aktivitou teprve začínají, mají slabší koordinační schopnosti a fyzickou kondici. Významnou skupinou, které lze NW doporučit jako vhodnou pohybovou aktivitu jsou osoby se zdravotními, nebo tělesnými omezeními jako jsou např. nadváha, revma, diabetes. Hodí se pro pacienty s poruchami kardiovaskulárního systému, ortopedickými a psychosomatickým obtížemi. Díky využití holí se vytváří nové punctum fixum na akrech horních končetin, a tak dochází ke změně lokomoce z bipedie na kvadrupedii. Tím dochází k lepší stabilizaci trupu a pánve při pohybu a umožňuje tak využít NW jako pohybovou aktivitu pacientů, kteří mají potíže s rovnováhou. Díky malému riziku nadměrné zátěže lze tento sport využít u pacientů s chronickou srdeční nedostatečností. Bylo prokázáno, že již deseti minutový chodecký program stačí k tomu, aby se projevily pozitivní účinky pohybové aktivity, došlo ke zlepšení vytrvalosti a tím i kvality života pacientů. Stejně tak lze aplikovat chodecké programy NW u pacientů s hypertenzí, u kterých pravidelnou pohybovou aktivitou dochází k lepšímu prokrvení srdečního svalu, který je následně schopen efektivnějšího stahu, rozšiřuje se také síť krevních vlásečnic. Dále se zlepšuje využívání tuků, jako zdroje energie, snižuje se hladina nežádoucího LDL- cholesterolu, který je jednou z příčin vzniku aterosklerózy. Aktivací svalstva nohou při NW se zlepšuje proudění tělních tekutin, které jsou aktivním stahem svalstva vytlačovány směrem vzhůru. Dochází tak k lepšímu proudění tekutin ve

54

tkáních, podporuje se funkce žilních chlopní. Pravidelný pohyb také zvyšuje citlivost buněk na inzulin a oddaluje riziko a závažnost diabetu mellitu. K tomu aby byly zdravotní omezení pozitivně ovlivněny, je důležitá skladba tréninku, která musí plně odpovídat zdravotnímu stavu pacientů. U závažných případů by měla být konzultována s lékařem. Pro začátečníky se zpravidla doporučuje začínat s NW 2- 3 krát týdně po dobu 20- 30 minut. Důležitá je tepová frekvence, která by při tréninku neměla přesáhnout 60 % osobního maxima. Teprve po 4 týdnech je možné pozvolna prodlužovat tréninkové dávky o 5 minut. Intenzita se zvyšuje až po tom, co tréninková jednotka trvá 1 hodinu. Cílem by mělo být dosažení tréninkové jednotky trvající 1 hodinu při tepové frekvenci odpovídající 75 % osobního maxima. Změnou parametrů zatížení v tréninkové jednotce lze z NW vytvořit pohybovou aktivitu vhodnou pro rozvoj tělesné kondice, aerobní kapacity a vytrvalosti, nebo dokonce i sport, ve kterém je hlavním cílem zvýšení tělesné zdatnosti. Intenzita takovéto tréninkové jednotky odpovídá 80- 90 % maxima a často je doplněna o další cvičení rozvíjející svalovou sílu. Pro rozvoj tělesné kondice je třeba provozovat NW pravidelně- a to alespoň 2-3 krát týdně. Neméně důležitá je správná životospráva a pitný režim. Pro trénink seniorů je doporučováno zařadit vytrvalostní pohybovou aktivitu 2-3 krát týdně po dobu 40-60 minut, intenzitou 50-60 % maximální tepové frekvence. Teprve po několika týdnech je opět možné intenzitu zátěže zvýšit na 60- 70 %. Vytrvalostní pohybové aktivity by v tréninku seniorů měli tvořit 50 % jejich celkového zatížení (Dýrová et al., 2008).

55

6. Závěr Cílem práce bylo na základě rešerše literatury popsat a zhodnotit současné poznatky o NW. Hlavním zdrojem informací pro vypracování práce byla proto literatura, která se zabývá tematikou NW a kineziologií, dále internetové zdroje, vědecké články a studie a diplomové práce z oblasti NW. Volná bipedální chůze byla charakterizována hlavně na základě kineziologických poznatků Véleho a Kračmara. Byl popsán ontogenetický vývoj lidské lokomoce a chůze. Dále pak byly podrobně popsány jednotlivé fáze, kterými procházejí dolní končetiny při chůzi a svaly aktivující se v jednotlivých fázích chůze. Byl také charakterizován pohyb horních končetin a zmíněny vlivy vnějšího prostředí na chůzi. NW byl popsán jak z hlediska historie, technického vybavení a techniky chůze, tak z hlediska anatomie a kineziologie. Z dostupné literatury Velého, Kračmara, Tlaškové a Čiháka byl proveden kineziologický rozbor pohybu a zapojení svalstva dolních a horních končetin a trupu. Dále bylo navrženo možné dělení NW z hlediska úrovně fyzické kondice a byly prezentovány některé vědecké studie zabývající se NW z hlediska funkčních změn a zatížení pohybového aparátu. Rešerše teoretických podkladů volné bipedální chůze a NW potvrdila obecně rozšířený názor, že při NW dochází zapojením pletence ramenního k zatížení celého pohybového aparátu. V důsledku toho se zvyšují i nároky na kardiovaskulární aparát, vzrůstá srdeční frekvence, příjem kyslíku a tedy i energetický výdej. Velikost energetického výdeje je při NW kromě intenzity závislá také na tvrdosti povrchu. Bylo ověřeno, že s tvrdostí povrchu klesá při NW také energetický výdej. Z rešerše literatury nelze potvrdit často publikovaný názor, že při NW se snižuje zátěž na klouby dolních končetin. Naopak bylo zjištěno, že zátěž na kolenní kloub je při NW dokonce vyšší, než při běžné chůzi. Stejně tak jsou oproti očekávání kladeny vyšší nároky na m. vastus medialis, a tím i na stabilizaci kolene při NW. Použití holí při NW pomáhá stabilizovat pánev a trup a umožňuje propojení zřetězených svalových funkcí z oblasti od pletence ramenního po oblast bederní páteře, pánev a dolních končetin. Při správné technice chůze dochází ke snížení svalová tenze a vnímání bolesti v oblasti krku a ramen, uvolňuje se svalové napětí v oblasti zádových a ramenních svalů a zvyšuje se pohyblivost páteře.

56

Stabilizace pánve a trupu umožňuje využít NW nejen pro oblast sportu a fitness, ale také jako pohybovou aktivitu osob poruchami rovnováhy, seniorů, nebo jej využít pro rehabilitaci pacientů. Díky své nenáročnosti a malému riziku nadměrné zátěže může být NW doporučen jako vhodná pohybová aktivita pro osoby s nízkou tělesnou zdatností, nebo s různými zdravotními omezeními jako jsou nadváha, revma, diabetes, dále pacienty s poruchami kardiovaskulárního systému, některými ortopedickými a psychosomatickými obtížemi. Stejně tak lze změnou parametrů zatížení v tréninkové jednotce NW využít tuto pohybovou aktivitu pro zvyšování tělesné zdatnosti, aerobní vytrvalosti, nebo jako nespecifický tréninkový prostředek a doplněk tréninku sportovců.

V praxi je před započetím této aktivity vždy nutné zaškolení ve správné technice NW, aby nedocházelo k dalšímu prohlubování případných tělesných nedostatků. Dále je třeba, a to hlavně v případě začátečníku, postupně přivykat na fyzickou zátěž. Je vhodné začínat s cvičením 2-3 krát týdně po dobu 20 - 30 minut při intenzitě 50 - 60 % maximální tepové frekvence a postupně prodlužovat tréninkové dávky až na 1 hodinu. Teprve potom se doporučuje zvyšovat intenzitu na 60 - 70% maximální tepové frekvence. U osob se zdravotním omezením by měl být trénink konzultován s lékařem, případně veden fyzioterapeutem. Pro pokročilé sportovce a pro zvyšování tělesné zdatnosti a aerobní vytrvalosti by měl být NW provozován intenzitou odpovídající 80- 90 % maximální tepové frekvence alespoň 3 krát týdně po dobu 60 minut. Tréninkovou jednotku je vhodné doplnit o další cvičení pro rozvoj svalové síly a pohyblivosti. Chyby při NW a případné zdravotní potíže s tím spojené pramení většinou z nesprávné techniky. Ačkoliv je NW sport, který se i u nás těší čím dál větší oblibě široké veřejnosti, chybí dostatek česky psané literatury, která by ho přiblížila široké veřejnosti. V současně dostupné literatuře je vysvětlení techniky nedostatečné, spíše směřované ke korekci chyb při chůzi, než k samotnému vysvětlení techniky chůze. Stejně tak nelze popis techniky chůze najít ani na internetových stránkách České asociace NW.

57

7. Seznam použité literatury 1.

ČIHÁK, R. Anatomie I. 2. vyd. Praha : Grada 2001.

2.

EXEL. Products.[on-line].©2008-2009 [cit.14.7.2009]. Dostupné na www:

3.

DÝROVÁ, J., LEPKOVÁ, H. Kardiofitness vytrvalostní aktivity v každém věku. Praha: Grada, 2008.

4.

HENDL, J., KVALITATIVNÍ VÝZKUM. PRAHA: PORTÁL, 2005.

5.

JANDA, V. Funkční svalový test. Praha : Grada Publishing, 1996.

6.

JAVŮREK, J. Vybrané kapitoly z klinické kineziologie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1986.

7.

KARLSSON, E. Sauvakävelyn historia. [on-line]. © 2007 [cit. 6.7.2009]. Dostupné na www.:

8.

KARLSSON, E. Tekniikka kuntoon. [on-line]. © 2007 [cit.7.7.2009]. Dostupné na www.:

9.

KARLSSON, E. Sauvakävelyn historia. [on-line]. © 2007 [cit. 6.7.2009]. Dostupné na www.:

10.

KRAČMAR, B., Vystrčilová, M., Psotová, D. Sledování aktivity vybraných svalů u Nordic Walking a chůze pomocí povrchové EMG. Rehabil. fyz. Lék. 2007, č. 3.

11.

KRAČMAR, B. Skialpinismus jako forma lokomoce na sněhové pokrývce, Praha: 2009, v tisku.

12.

LEIPER, I. The 3 Levels of Nordic Walking. [on-line]. [cit. 08.08.2009]. Dostupné www: http://www.scottishnordicwalkingassociation.co.uk/4.html

13.

LEKI. Nordic Walking. Products. [on-line]. © 2009 [cit.14.7.2009]. Dostupné na www:

14.

MOMMERT- JAUCHOVÁ, P. Nordic Walking pro zdraví. Praha: Plot, 2009.

15.

NORDIC WALKING.INWA. Walking technique [on-line]. © 2002-2003 [cit. 4.7.2009]. Dostupné na www:

16.

NORDIC WALKING. INWA. History [on-line]. © 2008-2009 [cit.7.7.2009]. Dostupné na www:

58

17.

SCHIFFER, T., ET AL. Energy cost and pole forces during Nordic Walking under different surface conditions. Medicine & Science in sports & exercise., Vol. 41, No. 3, pp. 663–668, 2009.: 24 June 2006 © 2006 [on-line] [cit. 1.7.2009 ] . Dostupné na www:

18.

SCHIFFER, T., ET AL. Physiological response to Nordic Walking, walking and jogging. European Journal of applied physiology,p. 56-61, Sep. 2006 [on-line] © 2006 [cit.1.7.2009] Dostupné na www:

19.

SINĚLNIKOV, R.D. Anatomický atlas člověka. Moskva: Medgiz, 1952.

20.

SOVOVÁ, E. 100+1 otázek o chůzi, nejen nordické. Praha: Grada, 2008.

21.

SRBKOVÁ, K. Kineziologická analýza činnosti vybraných svalových skupin při běhu na lyžích klasickou a volnou technikou. Diplomová práce. Praha : Univerzita Karlova, FTVS, 2006.

22.

STIEF, F., Inverse dynamic analysis of the lower extremities during nordic walking, walking and running. Journal of applied biomechanice p. 351-9, November, 2008 [online] © 2008 [cit. 1.7.2009] Dostupné na www:

23.

TRAVELL, J., G., SIMONS, S., D., G. Myofascial pain and dysfunction: The triggerpoint manual. Vol. 1. Baltimore: Williams and Wilkins, 1999.

24.

TLAŠKOVÁ, P. Zapojení svalů v oblasti pletence ramenního při Nordic Walking. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, FTVS, 2008 VYSTRČIL, M. Severská chůze. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, FTK, 2004.

25.

VÉLE, F. Kineziologie. Praha: Triton, 2006.

26.

VOJTA, V., PETERS, A. Vojtův princip. Praha: Grada, 1995. VOJTA,

27.

VYSTRČIL, M. Severská chůze. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, FTK, 2004.

59