Umíme milovat své děti?

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš

Umíme milovat své děti? ..aneb miluj, ukaž hranice a pusť!

www. empatia.cz www. akademiecelostnihozdravi.cz © 2013

Umíme milovat své děti?

Věnování a poděkování Tento e-book věnujeme především našim úžasným dětem. Jistě na otázku v nadpisu odpovídáte: “No samozřejmě! Co je to za stupidní dotaz? Samozřejmě, že umím milovat své dítě!“ Přesto se vám do rukou dostal tento e-book… Asi to má svůj důvod. Všichni toužíme nechat za sebou stopu. Chceme vidět naše pokračovatele. Toužíme se ohlédnout a říci si – to naše dítě je skvělé. Jaksi všichni podvědomě cítíme, že do našeho dítěte vtiskneme svůj obraz, obraz sama sebe. A chceme, aby byl nejlepší. Je to přirozené. Proč tedy selháváme? Proč je tolik bolesti a trápení, zloby a smutku, tolik nepochopení mezi rodiči a dětmi? Možná je to tím, že je milujeme jinak, než naše děti potřebují. Možná, že milujeme jinak, než vůbec všechny děti od dospělých potřebují… Děkujeme našemu příteli a úžasnému učiteli Milanu Walekovi, který nám trpělivě ukazoval, jak být lepším rodičem. Skláníme se nad jeho moudrostí, s jakou nás vedl a láskyplně nám ukazoval, jak jsme nemožní. Jaká slova dokázal zvolit, jaké způsoby našel, abychom byli vůbec schopni přijmout, jak moc věcí děláme špatně, a byli ochotni

2


se změnit. Díky němu jsou naše vztahy s našimi dětmi tak nádherné, jaké jsou. Děkujeme našim dětem, že nás vyslechly, pochopily a odpustily. Děkujeme jeden druhému, že když jeden selže, druhý ho umí lehce nakopnout. A jsme na sebe hrdí, že to nakopnutí dnes umíme přijmout s láskou, a umíme se chytnout za nos  Skrze své děti se můžete tak krásně vidět a měnit. Jde to tak snadno! Stačí k tomu jeden jediný krok – zkusit to! S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

3


Prohlášení Tento materiál je informačním produktem. Jakékoliv šíření nebo poskytování třetím osobám bez souhlasu autorů je zakázáno. Děkujeme za pochopení a respektování tohoto sdělení. Zobrazením tohoto materiálu rozumíte, že jakékoli použití informací z tohoto materiálu a úspěchy či neúspěchy z toho plynoucí, jsou pouze ve Vašich rukách a autoři za ně nenesou žádnou zodpovědnost. Tyto informace jsou pouze doporučením a vyjádřením našeho názoru k této tématice.

4


Náš příběh Byl jednou jeden Ivan, který se rychle po svatbě oženil, protože zoufale toužil najít místo, kde by se cítil jako doma. Vzal si holčinu, kterou sice nemiloval, ale myslel si, že to není potřeba. A narodila se Verunka. Byla jednou jedna Milunka, která se ještě na vysoké vdala. Měla dost studentského života a kluků, kteří jí nadbíhali. Chtěla mít klid a někoho hodného, kdo by ji měl rád. Vzala si kluka, kterého sice nemilovala, ale myslela si, že to není potřeba. A narodila se Kačenka. Jednou se srazili ve dveřích obchodu: „To je Milunka a to je Ivan,“ byli rychle představeni. A pak se stýkali, Ivan se svou ženou a Milunka se svým mužem, ve čtyřech jako přátelé. On jí miloval od první chvíle, ona nepřipustila myšlenku na jiného muže, ačkoliv cítila něco víc. A pak zahřmělo a zamilovali se. Oznámili to všem a trápili se. Nemohli být spolu, nemohli rozbít rodinu, nemohli něco takového udělat svým dětem. Nakonec pochopili, že právě tohle svým dětem udělat musí. Že právě jejich děti potřebují vidět, že se dva lidé milují, a to i přesto, že to nejsou jejich vlastní rodiče. A tak se rozvedli a začali žít spolu. S velkou touhou po lepším vztahu, ale s velkou tíhou, že vzali svému dítěti jednoho rodiče. Milovali se a nenáviděli. Každý chtěl, aby ten druhý zlepšil vztah k jejich dceři, každý obviňoval toho druhého, že se málo snaží a

5


nemá ji dost rád. Místo láskyplného vztahu, po kterém toužili, tu bylo bojiště za lepší život jejich vlastních dětí. A do toho přišly další dvě děti, Ondrášek a Jakoubek. Výčitky, přetahování, hádky, křik, trucování, pláč, rozchody na pár dní, i facka padla. A vášnivé milování, smutek, touha odpustit a dělat to jinak. Nevěděli ale jak… Trvalo to skutečně dlouho. Až jednou si uvědomili, že vztahy jeho a vztahy její jsou jen a jen jejich záležitostí, a druhý nemá právo cokoliv po tom druhém vyžadovat. Že vztah jeho a její dcery, a vztah jí a jeho dcery, jsou vždycky o nich dvou. Nikdo třetí do toho nemá co mluvit. Není to jeho věc. Teprve ve chvíli, kdy se vzájemně pustili z tlaku, věci se začaly měnit. Můžeme plakat nad ztracenými léty, nebo můžeme být vděční za školu, kterou jsme si poskytli. A věřit, že tuhle školu potřebovaly i všechny naše děti. Tento e-book je našimi radami, jak být šťastnými rodiči se svými šťastnými dětmi. Moc vám to přejeme. My už jsme teď taky 

6


Obsah Věnování a poděkování ...................................................................... 2 Prohlášení ........................................................................................... 4 Náš příběh .......................................................................................... 5 Naše děti nás učí být víc láskou .......................................................... 9 Mýtus č. 1: Dítě se mi narodilo proto, že já jsem se k tomu rozhodl. .......................................................................................................... 13 Mýtus č. 2: Čím dříve dítě naučím, co se smí a co se nesmí, tím lépe se začlení do školky, do společenského systému. ............................ 16 Mýtus č. 3: Ve škole musí dítě poslouchat učitele, podřídit se systému. Musím tedy stát za učitelem. ............................................ 19 Mýtus č. 4: Dítě není zralé na všechny odpovědi, i když se na ně ptá. .......................................................................................................... 22 Mýtus č. 5: Musím dítě chránit, aby se mu někde něco nestalo, proto já musím rozhodnout, zda ho pustím tam, kam chce jít. ....... 23 Mýtus č. 6: Povinnost dítěte je vše mi sdělovat, abych měl přehled, co kde s kým dělá. ............................................................................ 25 Mýtus č. 7: Je důležité vždy dítěti řádně „vysvětlit“, jak se má chovat „správně“. ......................................................................................... 26 Mýtus č. 8: Musím být pro své dítě vzorem, který nechybuje. Dítěti neukazujeme slabiny. ....................................................................... 27 Mýtus č. 9: Dítě se musí vždy podřídit pravidlům rodičů. ................ 28 Mýtus č. 10: Dítě má povinnost se o rodiče postarat....................... 29

7


Dítě potřebuje 3 věci: ....................................................................... 30 V čem žijí vaše děti? ......................................................................... 31 Učte své děti. .................................................................................... 33 Co to je být opravdovým rodičem? .................................................. 35 Co můžete udělat víc? ...................................................................... 38

8


Naše děti nás učí být víc láskou Několik profesionálů se zeptalo skupiny dětí starých mezi čtyřmi a osmi lety: “Co znamená láska?“ Jejich odpovědi byly mnohem širší a hlubší, než si kdo dovedl představit. Přesvědčte se sami: "Od té doby, co moje babička onemocněla artrózou, nemůže se už ohnout a namalovat si nehty na nohou. Tak to za ní teď pokaždé dělá můj dědeček, i když sám má artrózu v rukách. To je podle mě láska.“ Rebecca, 8 let "Když vás má někdo rád, vyslovuje vaše jméno tak trochu jinak. A tak prostě víte, že vaše jméno je v jejich ústech v bezpečí." Billy, 4 roky "Láska je, když si na sebe dívka nastříká parfém a kluk použije vodu po holení a pak si spolu vyrazí ven a jeden druhého očuchávají." Karl, 5 let "Láska je, když jdete na jídlo do restaurace a dáte někomu většinu svých hranolků a nechcete na oplátku žádné z jeho porce." Chrissy, 6 let "Láska je to, co vás nutí se smát i když jste unavení." Terri, 4 roky

9


"Láska je, když maminka udělá kávu pro tatínka a než mu ji dá, tak malinko usrkne, aby se přesvědčila, že dobře chutná." Danny, 7 let "Láska je, když se s někým stále pusinkujete. A potom, když už vás pusinkování přestane bavit, tak pořád chcete být spolu a víc spolu mluvit. Moje maminka s tatínkem jsou takoví. Vypadají ale odpudivě, když se líbají." Emily, 8 let "Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se. Bobby, 7 let (Neuvěřitelné!) "Když se chcete naučit někoho lépe milovat, měli byste začít u kamaráda, kterého nenávidíte." Nikka, 6 let (potřebovali bychom o pár milionů více Nikk na této planetě). "Láska je, když řeknete klukovi, že se vám líbí jeho tričko a on ho pak nosí každý den." Noelle, 7 let "Láska je, jako když jsou malá stará paní a malý starý pán stále přátelé, i přes to, že se už tak dobře znají." Tommy, 6 let "Když jsem hrála na koncertě na piáno, byla jsem na pódiu a hrozně jsem se bála. Podívala jsem se na všechny ty lidi, co mě pozorovali a zahlédla jsem mého tatínka, jak na mě mává a usmívá se. Byl jediný, kdo to dělal. Pak už jsem se vůbec nebála." Cindy, 8 let "Moje maminka mě má ráda ze všech nejvíc. Nikdo jiný mě totiž nedává pusu na dobrou noc." Clare, 6 let. "Láska je, když maminka dá tatínkovi nejlepší kousek kuřete." Elaine, 5 let 10


"Láska je, když mamka vidí taťku celého smradlavého a upoceného, ale i tak o něm říká, že je větší fešák než Robert Redford." Chris, 7 let "Láska je, když vám vaše štěně olíže celý obličej i přes to, že jste ho nechali doma samotné celý den." Mary Ann, 4 roky "Vím, že mě moje starší sestra má ráda, protože mi dává svoje staré oblečení a pak musí jít ven nakupovat nové." Lauren, 4 roky "Když někoho milujete, tak se vaše řasy hýbou nahoru a dolu a odlétávají z nich malé hvězdičky." (obdivuhodná představivost) Karen, 7 let "Opravdu byste neměli říkat "miluji tě" aniž to tak myslíte. A když to tak myslíte, neříkejte to často. Lidé zapomínají." Jessica, 8 let A na závěr - autor a lektor Leo Buscaglia jednou mluvil o soutěži, kde měl dělat porotce. Cílem soutěže bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Sousedovi od vedle zrovna nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlez mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se ho matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: "Nic, jen jsem mu pomohl brečet." Děti jsou našimi ohromnými učiteli. Přichází nás učit být víc láskou.

11


Toužíme, aby nás naše děti milovaly, a chceme s nimi mít skvělý vztah. A tak kvůli dětem vyhodíme z hlavy staré a zatvrzelé vzorce chování, které nás naučili naši rodiče. Vykašleme se na pravidla výchovy a dokážeme odpouštět a tolerovat víc, než komukoliv jinému. Jsme štědří a laskaví, někdy až moc. Naše děti stojí ale až na druhém místě z těch, kteří nám jsou nejblíže. Na prvním místě stojí náš partner. A jeho trénink a jeho učení a jeho škola. Jenže kvůli partnerovi se tak snadno svých bojových pozic a svých spratků v hlavě vzdát nechceme. Tak proto přichází další pomocníci – naše děti.

12


Mýtus č. 1: Dítě se mi narodilo proto, že já jsem se k tomu rozhodl. Základní omyl, který si myslíme. Máme pocit, že my máme tu schopnost rozhodnout, kdy se nám dítě narodí a zda vůbec (jen proto, že máme k dispozici antikoncepci nebo umělé oplodňování). O tom, že tomu tak není, mohou vyprávět tisíce žen, které se rozhodly pro dítě a mít ho nemohou, nebo se rozhodly dítě nemít a otěhotněly. Nemá to nic společného s plánovaným rodičovstvím. Vždy musí panovat mezi milujícími se partnery důvěra ve vyšší síly, že přesně, jak se stane, je správně a s pokorou situaci přijmout. Dítě přichází jako bonus plus partnerské lásce! Jedna moudrá žena prohlásila: “Budu mít tolik dětí, kolik mi jich můj muž udělá.“ Je to projev důvěry v muže, že on se o vše postará, jak o početí, tak o zabezpečení dítěte. Nemusím se jako žena vůbec starat o nějakou svou ochranu – nejlépe mne přece ochrání můj milující muž! Naší poradnou prošlo mnoho žen, které dítě jeden čas ještě nechtěly, pak se rozhodly, že teď už chtějí (dost bylo psa, teď chci dítě!), a ono nepřichází. Podstoupily tedy umělé oplodnění a s dítětem mají potíže - zdravotní, vztahové,...

13


Proč? Každé naše rozhodnutí přináší důsledky. Pokud nenecháme věci plynout podle řádu Vesmíru, pak si to odžijeme. Dítě si vybírá vždy nás přesně podle toho, jací jsme! Co můžeme udělat pro to, abychom mu vytvořili ty nejlepší podmínky? •

Dar, který jste dostala v podobě dítěte, není jen váš, ale i vašeho partnera. Proto si užívejte těhotenství ve dvou, všechno spolu, je to vaše společné dílo! Mějte stále na paměti, že muž je na prvním místě!

•

Vyvarujte se poslouchání rad žen, co vás čeká a nemine. Vaše těhotenství je jen vaše a vašeho muže, a bude ryze individuální. Nenechte se připravit o vlastní zkušenost, nadšeně přijímejte vše nové, co bude přicházet, nenechte se připravit o překvapování.

•

Celé těhotenství buďte šťastná a zpívejte si. Čím více maminka jiný stav prozpívá, tím lépe děťátko všestranně prospívá.

•

Mluvte se svým dítětem.

•

Jezte ještě zdravěji, než jste to dělala doposud.

•

Těhotenství není nemoc, proto se hýbejte, cvičte, dělejte běžné činnosti, které jste byla zvyklá.

14


•

Roďte v tichu a teple (nejlépe doma, v porodním domě, nebo v co nejmenší porodnici jako doma), přirozeně.

•

Nejméně ještě celý první rok života dítěte si nadále užívejte zázraku mateřství.

Vše spojené s miminkem, i přebalování a zvláště pak kojení, je a může být meditací. Kojte co nejdéle! Budete mít inteligentní a zdravé dítě.

15


Mýtus č. 2: Čím dříve dítě naučím, co se smí a co se nesmí, tím lépe se začlení do školky, do společenského systému. A tak máme dítě. Je to bytost, která je mnohem zralejší a dál, než jsme my (jinak by nefungoval vývoj), tudíž naše systémy a pravidla jsou pro něj zastaralé. Bude se jim bránit a vymykat, ať chceme nebo ne. Naše pravidla, co se smí a co se nesmí, jsou pouze a jen naše (navíc výchovou naučená), dítě nic takového nemá. Stále mějme na paměti, že dítě nás učí nezkostnatět a pružně reagovat na změny, boří naše pravidla a dává nám šanci uznat, že jsou zbytečná. Co je to podřízení se? Láska přece :-) Povinností matky není něco dítě učit, ale do šesti let s ním jen být doma a dát mu pocit jistoty, zázemí a důvěry, že je milováno. Pokud to dítě nedostane, bude zoufale hledat lásku celý život a bude mít problémy se sebedůvěrou. Společenský systém je pro naše děti vždy zastaralý, a proto pro ně špatný. Budou s ním bojovat vždy, proto mu dovolte, aby se do něj zařadily co nejpozději. Dejte jim kořeny! A jak?

16


•

Prvního půl roku (a co nejdéle i poté) dítě nikam (nejlépe ani do kočárku) neodkládejte. Buďte (i v duchu) stále s ním.

•

Děti (ale i partneři) potřebují být hlazeni. Hlaďte děti, aby lépe rostly a vyvíjely se, a své muže, aby neměli pocit, že jsou s narozením děťátka odsunuti na druhou kolej. Aby už neexistovali nedomazlení lidé.

•

Nikdy dítě neodkládejte před televizor (sledování televize vede k tělesné ale i duševní degeneraci), sice to poutá jeho pozornost, ale podvědomě to vnímá jako zradu a ztrátu kontaktu.

•

Dlouhodobější oddělení od rodičů vede k pozdějším poruchám učení.

•

Pamatujte také, že přílišná hygiena škodí (dítě si tak nevybuduje vlastní silnou imunitu), potřebuje především milující atmosféru (vycítí i to, co si jen myslíte).

•

Mateřské šišlání není nic škodlivého, naopak, kojenec slyší nejlépe právě v těchto frekvencích.

•

Své dítě chovejte, a nenechte ho plakat v postýlce samo. Když v temné noci přijde někdo z rodičů dítě (po jeho zavrnění) pochovat, ono vždy předem zapne ty svalové partie, které odpovídají úchopu muže nebo ženy: tak moc je (téměř telepaticky) propojeno s matkou či otcem.

17


•

Malé děti (a zvláště chlapečci) potřebují být povzbuzováni a chváleni, chváleni, chváleni.

•

Dítě do šesti let potřebuje jen být s matkou! Nepotřebuje žádné kolektivy, žádné speciální dětské aktivity, potřebuje jen matku. Stačí mu být s matkou, dělat s ní činnosti, které jí baví a co dělá ona ráda. Pokud dítě do šesti let vidí matku, jak se věnuje činnostem, které ji těší, i ono to tak bude pak ve svém životě dělat. Neobětujte se dítěti! I ono se pak bude obětovat a nebude žít vlastní život.

•

V šesti letech je struktura emocí hotova na celý další život. Žádný zákaz nikdy nenaučil dítě pořádku.

•

Neomezujte vývoj svého dítěte zastaralými a překonanými mýty (vašich matek a tchýní).

•

Zvláště kluci (evolučně) potřebují běhat, padat, rvát se, soutěžit, aby byli o to více muži.

•

Dítě by mělo vyrůstat co nejvíce v přírodě (ještě předtím, než se naučí číst a psát) a poznat svět v jeho přirozené, trojrozměrné formě… a hlavně v příbězích. Ne jen z obrázků a ve dvou rozměrech. Čtěte mu a vyprávějte si s ním (třeba znovu a znovu o tom, jak se narodilo, ale klidně si i vymýšlejte, to děti milují).

Nezapomeňte, že současné děti už mají jiné (např. pro počítače připravené) mozky a intuitivně chápou daleko víc, než tušíte.

18


Mýtus č. 3: Ve škole musí dítě poslouchat učitele, podřídit se systému. Musím tedy stát za učitelem. Učitel, stejně jako my, je pozadu za dítětem. Správný učitel dítě podporuje, chválí a motivuje, nikdy netrestá a nenařizuje. Správná škola by měla být pouze prostorem, kde by dítě dostalo možnosti a nástroje k tomu, co chce samo dělat a v čem se rozvíjet. Mělo by si hrát a tím se učit. A dělat to, co ho baví. Je nesmysl současného školství nutit děti učit se tomu, co jim nejde. Pak v dospělosti zoufale hledáme svou seberealizaci a vracíme se k tomu, co jsme v dětství milovali a to se snažíme dělat. Současné školství je od samého základu postaveno špatně, nepodporujte ho a pochopte své dítě, že ho přirozeně bojkotuje. Jen tím, že ho budeme bojkotovat společně, se změní! Vždy za každých okolností stůjte za svým dítětem, nikdy mu nedejte najevo, že názor učitele je pro vás důležitější a dáváte mu přednost, ztratíte důvěru svého dítěte a jste na začátku lhaní a podvádění. To, co dělá dítě ve škole, není vaše věc. Nenechte se vtáhnout do toho, že budete doma s dítětem řešit to, jak se chovalo ve škole - to není vaše věc, musí si to vyřídit učitel. Pokud neumí zaujmout děti, aby je výuka bavila, je to JEHO problém!

19


Děti (a lidé) se nejlépe učí a skutečně naučí jen hrou. Ve školách je mučí nehybností, trestají za to, co ani nemohou umět, a naopak velmi málokdy chválí za to, co jim jde. Nevnucujte jim ale své pocity a názory (jejich mozky na to nejsou připraveny, nejsou to malí dospělí) a už vůbec ne vaše představy o tom, čím by se měly živit. Jejich povolání dnes stále častěji ještě neexistují. Povinnost rodičů není ohlídat, aby dítě mělo vše připraveno do školy, úkoly, aby bylo naučené! Dítě se má nechat, aby se naučilo všemu samo - i zodpovědnosti. Jak se to naučí, když ji budete za něj přejímat? Není vaše věc, zda má připraveno, zda se učí, zda má pětky či poznámky. Čím déle budete zastupovat zodpovědnost dítěte, tím níž posléze bude muset spadnout. Musí si samo projít zkušeností, aby se něco naučilo, i špatnou zkušeností, a čím dříve, tím lépe. Opět se nenechte vmanévrovat do situace, že vám bude vytýkáno učitelem, že dítě nemá úkoly, nemá pomůcky, .... Není to vaše věc, ale věc učitele a žáka. Když se zeptáte kteréhokoliv z opravdu úspěšných lidí, každý vám řekne, že je úspěšný proto, že rozvíjel to, co mu jde. Ne proto, že ztrácel energii drcením, lámáním něčeho, co mu nejde! Když ve škole dítěti něco jde a něco nejde, co mu většinou řeknou? Tohle je v pohodě, tomu nemusíš věnovat pozornost. Musíš se zaměřit na to, co ti nejde! Abys z toho neměl špatnou známku. A tak dítě mrhá

20


energií na něco, co nikdy nebude potřebovat, protože na to prostě nemá buňky a zákonitě ho to nebaví, místo aby rozvíjelo to, v čem je dobré. Jak stupidní přístup většiny „odborníků“ pedagogů.

21


Mýtus č. 4: Dítě není zralé na všechny odpovědi, i když se na ně ptá. Omyl, pokud se dítě zeptá, je zralé na odpověď. Jenže možná na jednodušší, než si v prvním okamžiku myslíte. Prostě začněte jednoduše odpovídat, nikdy si nevymýšlejte a nelžete, mluvte na rovinu. Uvidíte, že často bude vašemu dítěti stačit jednoduchá odpověď. Nikdy neříkejte svému dítěti - na to jsi ještě malý, to ti řeknu, až vyrosteš. Už se vás na to nikdy nezeptá, ale zeptá se někoho jiného, a vy budete zoufale žebrat o jeho důvěru. Bude pryč. Když nebudete s dítětem mluvit otevřeně o sobě, o svém životě, o problémech, které stejně vidí nebo cítí, nebude – až přijde čas, třeba v pubertě – chtít mluvit ono s vámi! Pak se tomu budete divit, ale nevzpomenete si, že jste takto nastavili pravidla vy! Co nejvíce s dítětem komunikujte, dejte mu co nejvíce smyslových a vzdělávacích podnětů, když zdravé dítě „zlobí“, znamená to, že už mu coby zdroj informací nestačíte. Buďte jim k dispozici, když oni chtějí, ne když vy máte čas.

22


Mýtus č. 5: Musím dítě chránit, aby se mu někde něco nestalo, proto já musím rozhodnout, zda ho pustím tam, kam chce jít. Samozřejmě nebudeme nikoho nabádat, aby nechal tříleté dítě vběhnout pod auto. Problém je, že nedokážeme dobře odhadnout, co už je dítě schopné vyhodnotit samo a co ještě ne. Většinou to přeháníme ve směru „to ještě není schopné posoudit“. Co bývá asi nejčastější námitkou puberťáka? „Už jsem velkej! Jednáte se mnou jako s miminem!“ A většinou má pravdu.. Naše dítě má svou životní cestu, rozhoduje se samo, kudy chce jít, nám se to třeba nemusí líbit. Nastavte se svým dítětem otevřenost - ptejte se na jeho kamarády, zajímejte se, co dělají a o čem si povídají, mluvte se svým dítětem o tom, co dělá, když je jinde. Pak nebudete mít strach ho kamkoliv pustit. Ostatně své dítě nemůžete ochránit před tím, co v životě potřebuje prožít, můžete to pouze oddálit. Pokud se vám nelíbí, kam jde, řekněte mu, proč nechcete a proč se bojíte, ale pokud se ono rozhodne, nechte ho. Nepřekážejte svým dětem v jejich cestě!

23


Kluci musí (evoluce!) běhat, skákat, lézt po stromech, kopat se a prát, jinak nevyrostou v opravdové muže. Poskytněte jim také nějaký ten letní tábor nebo podobné příležitosti, potřebují partu (i ti výjimeční, co se neperou). Odřená kolena a boule k tomu nenahraditelně patří. S holčičkami zase oslavte jejich první menstruaci a nechte je v pubertě dělat, co musí (přestavuje se jim celý mozek): nemohou za to, co vyvádějí (tak jako ženy v PMS). A ve škole je učte matematiku z učebnic psaných ženami. Puberta probíhá přesně podle toho, jak vy jste si se svým dítětem už od raného věku v komunikaci a vztahu nastavili. V pubertě sklízíte plody své vlastní výchovy.

24


Mýtus č. 6: Povinnost dítěte je vše mi sdělovat, abych měl přehled, co kde s kým dělá. Dítě se k nám chová tak, jak jsme se chovali my k němu. Pokud si najdeme čas vždy s ním strávit chvilku, pokud přijde, pokud umíme naslouchat, co říká, jestliže umíme být kamarád, a ne jen vychovatel, který sekýruje a kritizuje, pak nám dítě vždy rádo řekne, co dělalo. Pokud tomu tak není, je chyba v naší komunikaci - prostě nám to říkat nechce. Přemýšlejte, jak byste se asi zachovali, když by vám kupříkladu vaše dítě sdělilo, že někde něco s kamarády ukradlo  A pak přemýšlejte, jestli by vám to vůbec řeklo..

25


Mýtus č. 7: Je důležité vždy dítěti řádně „vysvětlit“, jak se má chovat „správně“. Je naprostý omyl myslet si, že kázáním se dítě vychovává. Pokud se dítě chová špatně, s největší pravděpodobností to vidělo u vás. Chovejte se vy čistě. Ale protože to prakticky nikdo neumíme, neodsuzujme ani své dítě, že se občas zachovalo nečistě. Můžeme mu k tomu říci náš názor na tu věc. Nejlépe způsobem: „Rád(a) bych ti k tomu řekl(a) svůj názor. Chceš ho slyšet?“ Když už to udělalo, musí samo přijít na to, že to bude mít neblahé následky. Je nutné si uvědomit, že „zásady správného chování“ jsou ve své podstatě nesmysl. Většina našich pravidel jsou stupidní nesmysly, vymyšlené jen proto, abychom jako lidé mohli být něčím ovládáni! Dítě to přirozeně cítí, nedává mu to smysl, tak se tomu brání. Jenže – my mám nástroje, jak ho přemoci. K vlastní škodě. Místo abychom se zamysleli, jestli taky nás někdo takto nezdeformoval a jestli to nesmyslně nepředáváme dál, řekneme spíš: „ty mě nebudeš učit, co je správné a co ne!“

26


Mýtus č. 8: Musím být pro své dítě vzorem, který nechybuje. Dítěti neukazujeme slabiny. Mé dítě je lepší než já, vždy. Pokud uvidí, že máme své chyby, něco se nám nedaří, pláčeme a něco neumíme, přijme, že je to normální, že i ono může být dokonalé i v nedokonalosti. Jinak bude celý život toužit uspět, prosadit se za každou cenu, být nejlepší, a přitom bude uvnitř velmi smutné. Bude se bát chybovat. Protože musí být přece stejně dokonalé, jako rodiče. Nesmí je zklamat! Nesmí chybovat. Dělat chyby je špatné. Kdo dělá chyby, je tedy špatný. K do je špatný, toho nemají ostatní rádi… Základ malého sebevědomí a nelásky k sobě je na světě… Je naprosto přirozené vědět o svých slabých stránkách, je naprosto přirozené je ukazovat a dokonce o nic s druhými lidmi mluvit. Vy jako rodiče nejste výjimka. Chcete, aby s vámi vaše dítě komunikovalo o tom, co jemu se nepovedlo, v čem ono má problémy a co se mu nedaří? Tak to dělejte taky!

27


Mýtus č. 9: Dítě se musí vždy podřídit pravidlům rodičů. Dítě se k nám narodilo a určitý čas s námi pobude. Po ten čas máme společný prostor, který sdílíme. Každý máme jiné představy o tom, jak by to mělo vypadat. Proč si myslíme, že my "dospělí" máme právo, aby to bylo podle nás? Pokud chceme, aby se dítě s námi cítilo doma, musí mít SVÉ doma, ne naše. Mluvte o svých pravidlech - vzájemně, ale neprotlačujte je za každou cenu proti vůli druhého. I partneři se přece musí domluvit a najít kompromis. Dětský pokojíček je dětí. Ložnice je rodičů. Stejně jako dítě nekomentuje úklid ve vaší ložnici, ani vy neřešte úklid v jeho pokojíčku. Nastavte pravidla na společné záležitosti. Např. pokud nebude špinavé prádlo v koši, nebudete ho prát (odmítněte sbírat špinavé prádlo po zemi pokojíčku, obracet ponožky na líc, a ani to nedělejte z vlastní iniciativy), tím pádem nebude čisté. Většinou ti rodiče, kteří terorizují své děti za dokonale uklizený pokojíček, mají ve svých věcech neskutečný nepořádek. Ne náhodou jsou naši děti naše zrcadla  Starejte se tedy o svůj pořádek!

28


Mýtus č. 10: Dítě má povinnost se o rodiče postarat. Snažte se, aby vaše dítě dostalo pevné kořeny a pak také široká křídla. Umělo se postavit na vlastní nohy a nepotřebovalo vás. Největším štěstím rodičů je, když jsou děti samostatné. Buďte i vy samostatní. Tak jako k dospělým dětem nemáte vy žádné povinnosti, tak ani oni nemají žádné povinnosti k vám. V této době sklidíte plody své tolerantní výchovy, otevřené komunikace a kamarádského vztahu. Nevěste se na své děti, přehnaná láska k dětem v dospělosti je patologická! Pokud se o vás vaše děti postarají, protože jste celý život dokázali vztah s nimi pěstovat tak, že jim to bude působit radost, udělají to samy. Skutečně byste chtěli, aby se o vás vaše děti staraly z povinnosti? Neumíme si představit větší rodičovskou prohru.

29


Dítě potřebuje 3 věci: I. Důvěru – kořeny, vědomí, že matka je s ním (získá ji do šesti let věku) II. Hranice - nechat děti rozhodovat, ale také nést za své rozhodnutí zodpovědnost, nepřekážet mu III. Křídla – aby mohlo vyletět, co nejvýše (čím pevnější základ, tím širší rozpětí křídel vašich dětí)

"Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás. A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří. Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své myšlenky. Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech. Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě. Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška. Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko. Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí. Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný." Chalíl Džibrán

30


V čem žijí vaše děti? • Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat. • Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelství, naučí se bojovat. • Jestliže děti žijí obklopeny strachem, naučí se být bázlivé. • Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat samy sebe. • Jestliže děti žijí obklopeny zesměšňováním, naučí se být stydlivé. • Jestliže děti žijí obklopeny žárlivostí, naučí se, co je to závist. • Jestliže děti žijí obklopeny zahanbováním, naučí se cítit se vinny. • Jestliže dětí žijí obklopeny tolerancí, naučí se být trpělivé. • Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru. • Jestliže děti žijí obklopeny chválou, naučí se oceňovat. • Jestliže děti žijí obklopeny přijetím, naučí se mít rády samy sebe. • Jestliže děti žijí vítány, naučí se nacházet ve světě lásku. • Jestliže děti žijí obklopeny uznáním, naučí se mít cíl. • Jestliže děti žijí obklopeny sdílením, naučí se být štědré. • Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je to pravda a spravedlnost.

31


• Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě i ostatním. • Jestliže děti žijí obklopeny přátelstvím, naučí se, že na světě je pěkně. • Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli...

32


Učte své děti. Učte své děti, že ke štěstí nepotřebují nic vnějšího - žádného člověka, žádné místo, žádnou věc - neboť opravdové štěstí najdou ve své duši. Učte je, že jsou soběstační. Učte své děti, že neúspěch je fikce, že každá snaha je úspěch, že každé úsilí dosahuje vítězství. Učte své děti, že jsou v hlubokém spojení se Životem, že žijí v Jednotě se všemi lidmi a že nejsou nikdy odděleny od Vesmíru. Učte své děti, že žijí ve světě nesmírné hojnosti, ve kterém je dostatek pro všechny. Učte je, že největší štěstí spočívá v dávání, nikoli v hromadění věcí. Učte své děti, že mohou žít důstojným životem, aniž něco musejí dělat a aniž něčím musejí být, učte je, že s nikým nemusejí soutěžit, neboť Vesmír dává své požehnání všem. Učte své děti, že nikdy nebudou souzeny, že se nemusejí bát něco zkazit a že se nemusejí snažit být "lepší", aby si zasloužili lásku. Učte své děti, že důsledky a trest nejsou totéž, že smrt neexistuje a že Bůh nikdy nikoho nesoudí. Učte své děti, že láska si neklade žádné podmínky, že nemusejí mít strach, že je přestanete milovat a že jejich vlastní láska je ten největší dar, jaký mohou dát světu.

33


Učte své děti, že být jiný neznamená být lepší, učte je nepovyšovat se nad druhé a přijímat lidi takové, jací opravdu jsou. Učte své děti, že neexistuje nic, co nemohou dělat, že víru v nevědomost lze odstranit a že nikdo nepotřebuje nic než si uvědomit, čím opravdu je. Tohle všechno je učte svými činy, nikoli pouhými slovy. Neboť děti napodobují to, co děláte a stanou se tím, čím jste vy. Přijímání Boha; N. D. Walsch

34


Co to je být opravdovým rodičem? Každý jsme jiný a máme jiné předpoklady, danosti a životní úkoly. Naše děti jsou jen jedněmi z učitelů a trenérů, kteří nám přicházejí na naší cestě pomoci. Být rodičem je tudíž jedna z našich životních rolí, které se snažíme pochopit, přijmout a následně realizovat. Většinou hodně pozdě přicházíme na to, co jsme měli dělat lépe a co jsme pořádně zbabrali. Většinou hodně pozdě přicházíme na to, jak jsme měli být opravdovými rodiči. Rodičem se staneme, ani nevíme leckdy jak. Ale stát se opravdovým rodičem nám trvá celý život. Opravdový rodič miluje, ale neomezuje. Neklade překážky a omezení, ale dává dítěti naprostou podporu. Důvěřuje mu ve všem, co si vybralo. Dovolí mu vlastní zkušenost a současně zažít si i následky - tím ho učí zodpovědnosti. Opravdový rodič miluje, ale nepotřebuje. Neváže se na své děti a nelpí na nich. Dává jim volnost. Opravdový rodič si je vědom toho, že jeho děti jsou dokonalejší bytosti než je on sám, a tak se snaží neomezovat dítě svými nedokonalými zkušenostmi. Je si vědom toho, že dítě má své mantinely mnohem dál.

35


Opravdový rodič je k dispozici dítěti, kdy ono potřebuje. Nevyžaduje po dítěti podřízenost. Opravdový rodič naslouchá a nepoučuje. Stát se opravdovým rodičem znamená pochopit vztahy jako takové a vnést do nich principy lásky. Než to ale dokážeme, naděláme spoustu chyb. Každý z nás víme o tom "svém", co jsme ve výchově zkazili, čím jsme dítěti ublížili. Co s tím? Jednoduše to říci. Naše děti jsou jen trochu více bližší trenéři, ale stejně tak, jako sdělíme komukoliv jinému, že je nám líto, co jsme udělali a že nás mrzí, co jsme zkazili, udělejme to i u našich dětí. Jsou bližší trenéři, takže i intenzivněji nás trénují, je tedy těžší jako rodiči přiznat své výchovné chyby, přiznat se k něčemu, za co se leckdy stydíme sami před sebou a raději bychom se za to vymazali z mapy světa. Pokud to ale sdělíme, vyjádříme, přiznáme pocity, které z toho máme, popláčeme si a nasypeme popel na hlavu, nejen, že se nám velmi uleví, ale ukážeme svým dětem vlastním příkladem, jak být dobrý rodič - přiznat chybu, nehrát si na dokonalého a bezchybného, omluvit se. Naše děti uvidí, že i ony mohou dělat chyby, že je to běžné a normální, že dokonalí rodiče neexistují. Pomůže to nesmírně nejen vám a jim, ale i vašemu vztahu. Kdysi jsme se pro tenhle způsob rozhodli. Jednou jsme s tím jednoduše přišli a své staré chyby vytáhli na povrch. Bylo to velmi těžké a bolestné. Od té doby to děláme stále a hned, jakmile cokoliv

36


pokazíme. Čím dříve to uděláme, tím menší bolest z toho vznikne. A víte proč? Ono totiž velmi často to, co vám přišlo jako obrovská chyba, dítě tak vůbec nevnímalo. Nebo si na to ani nepamatuje. Nebo se společně vypláčete a je to pryč. A hlavně když otevřete komunikaci o svých pocitech, i vaše děti přijdou s tím, co je trápí a bolí a budou to chtít s vámi vyplakat. A to za to stojí 

37


Co můžete udělat víc? Pokud chcete zjistit, v jakém vztahu jste se svým dítětem, co se máte společně učit, jak s ním komunikovat, v čem jste pro sebe důležití a jak zlepšit vztah mezi vámi, běžte do povídání o vztazích podle astrologie devíti planet – www.harmonickevztahy.cz Pokud neznáte sami sebe, chcete se poznat ze všech stran, zjistit, co je vaše poslání tady na Zemi, co tu máte dělat a v čem se zdokonalovat, jaké jsou vaše životní úkoly a výzvy, běžte do povídání o naprostých základech života a nás v něm – www.zakladycelostnihozdravi.cz Pokud máte problémy s odpuštěním, něco vyčítáte svým rodičům a někomu v minulosti, a cítíte, že vaše vztahy s vašimi dětmi to odnáší a ty nevyřešené staré hnusy vaše současné vztahy ničí, pak běžte do kurzu o odpuštění – www.odpustitjelaska.cz Pokud se ve vztazích zmítáte obecně, nevíte, jak na vztahy s kýmkoliv, na koho se podíváte, druzí lidé vás rozčilují a trápí, a vy místo toho, abyste si život s druhými lidmi užívali, tak se soužíte, pak běžte do kurzu o vztazích – www.souzitjelaska.cz

Změna našeho života začíná vždy u nás samých! Jestli chceme cokoliv změnit, musíme sami udělat první krok!

38


A my jsme připraveni trošku vás popostrčit 

S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

39

Umíme milovat své děti?

Recommend Documents