ÚLOHA TECHNIKY VE VYBRANÝCH DÍLECH SVĚTOVÉ ANTITOTALITNÍ SCI-FI LITERATURE

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA BOHEMISTIKY

ÚLOHA TECHNIKY VE VYBRANÝCH DÍLECH SVĚTOVÉ ANTITOTALITNÍ SCI-FI LITERATURY ROLE OF TECHNICS IN CHOSEN WORKS OF WORLD ANTI-TOTALITARIAN SCI-FI LITERATURE

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

JITKA KRATOCHVÍLOVÁ ČESKÁ FILOLOGIE SE ZAMĚŘENÍM NA EDITORSKOU PRÁCI VE SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDCÍCH

VEDOUCÍ PRÁCE: MGR. DAN FALTÝNEK

OLOMOUC 2009

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny pouţité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 22. 4. 2009

.................................................

Děkuji Mgr. Danu Faltýnkovi za duševní podporu, vstřícnost a ochotu poskytnout potřebné materiály stejně jako dobrou radu.

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................5 1. TELEVIZE A ROZHLAS ............................................................................8 1.1 Na palubě Edenie .................................................................................9 1.2 Roku 1984 .............................................................................................12 1.3 Při teplotě 451° Fahrenheita............................................................16 1.4 Shrnutí a komparace .........................................................................19 2. KONTROLNÍ ZAŘÍZENÍ A ČIPY ...........................................................22 2.1 Pod dohledem Velkého Bratra ........................................................23 2.2 V útrobách Edenie .............................................................................26 2.3 Identita na klíč....................................................................................28 2.4 Otrokem času ......................................................................................31 2.5 Shrnutí a komparace .........................................................................33 3. POČÍTAČE A KYBERPROSTOR ...........................................................35 3.1 Kovbojové Williama Gibsona ...........................................................36 3.2 Hyperion a jeho pád ..........................................................................39 3.3 Nemít ústa a muset křičet ................................................................42 3.4 Shrnutí a komparace .........................................................................43 ZÁVĚR ............................................................................................................45 ANOTACE ......................................................................................................47 LITERATURA................................................................................................48

ÚVOD Pokroky ve vědě a technice byly ve svých počátcích vnímány velmi kladně a pro začínající literaturu science fiction byly nosným tématem (ať uţ za počátek sci-fi literatury povaţujeme díla Julese Verna a Herberta George Wellse nebo vznik pulpových magazínů a fandomu v souvislosti s osobností Hugo Gernsbacka). Zprvu bylo na techniku pohlíţeno s obdivem a tušením nových moţností (byť v některých dílech Julese Verna, například v Ocelovém městě, je technika potenciální nositelkou zkázy) a toto romantické nahlíţení si pod vlivem vidiny letů do vesmíru, cestování v čase či závratného rozvoje lidské společnosti po dlouhou dobu zachovávalo svou platnost jistého ideálu. V průběhu času se však začínaly ozývat i hlasy namířené proti technice (příčiny můţeme vidět ve zděšení lidstva v důsledku pouţití atomové bomby během druhé světové války nebo ve směru, jakým se literatura science fiction ubírala pod vedením Johna W. Campbella v době jeho působení v časopisu Astounding Stories, během něhoţ dochází k odklonu sci-fi od prostého popisování toho, jak technika funguje, k líčení dopadu, který by její pouţití mohlo mít na lidskou společnost). Okouzlení dřívějšími ideály tak opadalo a autoři SF literatury začínali střízlivět svým způsobem i pod vlivem výsledků své vlastní práce, která nastolila pochyby o prospěšnosti techniky a jejího vlivu na podobu společnosti, otázku odpovědnosti za její uţití a ceny za pokrok. „Objevuje se pochybnost o smyslu techniky, která můţe přerůst moţnosti společnosti a stát se zhoubou. Člověk tu stojí proti technice, jeţ ho ubíjí a kterou nechápe – ví pouze, ţe je nevyhnutelně přítomna a ţe je na ní zcela závislý.“1 Naproti vidinám větší technické vyspělosti a zkvalitnění produktivity lidské společnosti je stavěno odcizení lidstva od přírody a přirozeného způsobu ţivota, dále pak vědomí, ţe technika má potenciál lidstvo obohatit, ale zároveň také ustálit jeho další vývoj v bodě naprosté automatizace 1 NEFF, Ondřej et al.: Encyklopedie literatury science fiction. Praha : AFSF; Jinočany : H H, 1995. ISBN 80-85390-33-7 (AFSF); 80-85787-90-3 (H & H)., s. 160.

běţného ţivota. Nabízí se proto otázka, zda by v případě potřeby bylo zhýčkané lidstvo schopné přeţít i bez pomoci techniky, na kterou si tolik navyklo. V dílech světové i české sci-fi literatury se pak stává běţným motivem zneuţití moderních technologií jako účinného prostředku ke kontrole a manipulaci s lidmi a tím k formování totalitárního zřízení. Cílem této práce je především zhodnocení míry a způsobu, jakými vstupují moderní technologie do mechanismů utvářejících a udrţujících totalitní společnost v podobě, jak ji konstruují jednotliví autoři ve vybraných dílech světové antitotalitní/dystopické sci-fi literatury. Podobně jako přítomnost moderních technologií je i zobrazení dystopické (poněkud méně pak čistě totalitní) společnosti autory tohoto ţánru hojně uţívaným motivem, korpus literatury čerpající z těchto témat je značně rozsáhlý2, a proto z něj byly vybrány jen některé reprezentativní tituly. Analyzována a interpretována budou díla, která nějakým způsobem operují s technickými prostředky vyuţitelnými/zneuţitelnými k výstavbě totalitárního systému a kontrole svobodného pohybu a myšlení jeho obyvatel. Hlavním kritériem je především výskyt některého z klíčových technických prostředků, které slouţí jako nástroj sledování a kontroly nebo propagandy a manipulace v daném fikčním světě. V centru našeho zájmu tedy budou především televizní a rozhlasové vysílání jako nástroje propagandy a manipulace s veřejným míněním; sledovací a odposlouchávací zařízení a čipové karty jako prostředky pro kontrolu a identifikaci jedinců; a počítače a kyberprostor jako nástroje s potenciálem kombinovat v sobě oba výše zmíněné mechanismy. Jednotlivé nástroje poskytnou klíč k členění této práce do tří hlavních kapitol, soustředících svou pozornost na spojitost konkrétního technického

2 Uveďme například román Briana Aldisse Nonstop, v němţ je prostředkem kontroly a útlaku nucený ţivot generací kolonistů na palubě vesmírné lodi, které jsou nuceny setrvávat na oběţné dráze a je jim zamezen přístup na Zemi. Obdobně je tomu v povídce Nevěřte pozemšťanům Harlana Ellisona, s manipulací a propagandou operují Bruce Sterling a William Gibbson v povídce Rudá hvězda, zimní orbita. Technika v nich figuruje jako útočiště a zároveň jako vězení.

prostředku a mechanismu, kterým je uţíván (např. televize – propaganda). Jednotlivé kapitoly budou uvozeny stručnou charakteristikou zkoumaného principu, ta poskytne teoretickou základnu, která bude dále doplněna o analýzu a zhodnocení vyuţití moderních technologií v konkrétních fikčních světech, popsaných vybranými autory. Cílem kapitol bude rovněţ srovnat hodnocená díla/společnosti, nalézt podobnosti a především odlišnosti v přístupu jednotlivých autorů k nakládání s technikou a v jejich pohledu na její další moţnosti vyuţití. Svou pozornost zaměříme na odlišné druhy společnosti, z nichţ některé jsou totalitní jiţ na první pohled, především v komplexnosti, s jakou kombinují klíčové mechanismy; u jiných budeme muset nahlédnout poněkud hlouběji do systému, který se mnohdy tváří liberálně a demokraticky, abychom tyto mechanismy odhalili. A nakonec společnosti, jejichţ totalitární charakter není na první pohled zřejmý (přesnější označení pro ně bude spíše dystopie), v jejich systému však můţeme najít některé prvky shodné se společnostmi zjevně totalitními. Proto se také pokusíme tyto prvky (prostředky a principy) nalézt a na jejich základě zhodnotit, zda a do jaké míry je moţné tyto světy chápat a interpretovat jako totalitní.

1. TELEVIZE A ROZHLAS „Síla totalitarismu samého můţe přitahovat jen lůzu a elitu; masy je třeba získat propagandou.“3 uvádí kapitolu své knihy Původ totalitarismu Hannah Arendtová. Dále však také uvádí, ţe cílem propagandy není přesvědčovat masy o nějakém faktu, ale přimět je k nějakému konkrétnímu jednání a především sjednotit je jako skupinu, aniţ by bylo zapotřebí pouţít násilí. Princip propagandy je zaloţen na rozpolcenosti, která je lidem v určité míře vlastní, neboť jedinci nečiní problém jednat jinak, neţ uvaţuje (v lidském nitru dochází k souboji protikladných myšlenek a citů). Manipulovat je přitom moţné lţí či mystifikací ale i pravdou, pokud je vhodně

pouţita.

Pracuje

především

s intenzivní

produkcí

předem

schválených informací a podnětů, které soustředí na jedince či celou společnost. Spolehlivým prostředkem je vytvoření mýtu vůdce a jeho neomylnosti, které je dosaţeno předpověďmi budoucích událostí. Těţko můţeme kaţdému vůdci mas přisoudit věštecké dovednosti, tento postup funguje na základě vhodné interpretace objektivně uskutečnitelných jevů, které se opírají o alibi, ţe o jejich pravdivosti můţe rozhodnou jen budoucnost (síla tohoto argumentu spočívá především v jeho nevyvratitelnosti, neboť „budoucnost“ je označení značně relativního časového úseku, který nelze konkretizovat, nelze proto stanovit, kdy skončí, a nelze proto vyvrátit ani argument). V odborné

literatuře

se

můţeme

setkat

s několikerým

dělením

propagandy na základě různých kritérií, pro naše účely však postačí charakteristika podle její funkce. Kromě manipulace s funkcí integrační, jejímţ cílem je posílení jednoty společnosti a pocitu sounáleţitosti jedince k ní, je to funkce ideologická, jejímţ úkolem je šířit a podporovat ideologii a docílit jednoty myšlení (tato funkce nejvíce odpovídá tradičnímu chápání propagandy v souvislosti s totalitními a autoritativními reţimy). Za jistý 3 ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I–III. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1996. ISBN 80-86005-13-5, s. 473.

druh propagandy je povaţována i manipulace nejčastěji skrytá v reklamě, která má za cíl posílit konzumní charakter společnosti tím, ţe jedinci vsugeruje potřeby, které sám necítí. Její mechanismy jsou mnohem propracovanější a její výhoda oproti předchozím dvěma typům spočívá ve faktu, ţe si jedinec tuto manipulaci neuvědomuje v jejím plném rozsahu a účinku. Její přijímání většinou není v přímém rozporu s jeho osobními názory a přáními, a jedinec tedy nemá pocit, ţe by se jí měl bránit. Účinnost propagandy se násobí s rozvojem moderní techniky, především televizního a rozhlasového vysílání. Televize má jako prostředek šíření propagandy největší šanci na úspěch, protoţe v sobě kombinuje audiální a vizuální podněty, jejichţ kombinace je pro člověka z hlediska percepce nejjednodušší, a proto svým dopadem nejúčinnější. Je moţné kontrolovat obsah jejího vysílání, manipulovat s fakty, zastírat pravdu a vytvářet pravdu novou – alternativní. Zároveň skýtá moţnost pokrytí velkého území svým dosahem, především pokud je povinnou součástí výbavy kaţdého „spořádaného občana“ (jak se s tím později setkáme v dílech George Orwella nebo Janusze Zajdela) nebo ještě příhodněji módní záleţitostí (Ray Bradbury), takţe občané sami touţí ji vlastnit a sledovat. Svou plnou sílu pak televize ukazuje, je-li doplněna dalšími prostředky propagandy a manipulace jako jsou rozhlasové vysílání, noviny, knihy, plakáty, filmy, fotografie atd., přičemţ mezi klíčové vlastnosti těchto materiálních prostředků patří jejich snadná upravitelnost. V této kapitole se zaměříme na některá vrcholná díla literatury science fiction, především na romány Edenie Janusze Zajdela a 1984 George Orwella a román/povídku 451° Fahrenheita Raye Bradburyho, v nichţ se pokusíme zhodnotit způsob uţití moderních technologií, jmenovitě televize, k účelům propagandy a manipulace s veřejným míněním.

1.1 NA PALUBĚ EDENIE Obyvatelé Zajdelovy rotující vesmírné stanice ráno společně vstávají, večer společně ulehají a stejně tak společně sledují večerní zprávy a následný zábavný program, které jsou jejich základním a de facto jediným

zdrojem informací, a tedy i manipulace. Propagandy je uţito k podpoření dojmu jedinečnosti a vyvolenosti Edeňanů jako národa, který je posilován kaţdodenním líčením někdejšího skvělého boje předků za nezávislost a osvobození od tyranie pozemšťanů, jejichţ mediální obraz je utvářen pomocí fiktivního a podvrţeného zpravodajství a televizních pořadů. Vlastnit knihy, tištěné materiály nebo psací potřeby není v Edenii povolené – jazykem a mentalitou Edeňanů bychom tyto prostředky mohli označit jako zastaralé, moţná dostačující pro Zemi, ale ne pro pokrokovou „umělou planetu“, na níţ je přenos informací zajišťován prostřednictvím zvukových a audiovizuálních záznamů. Účel těchto opatření je však jiţ méně prozaický – videonahrávku nebo zvukový záznam je moţné lehce upravit podle

„potřeb“

společnosti

k vytvoření

domácího

zpravodajství

nebo

naučných pořadů. Zdánlivě autentický výrok konkrétního člověka také působí mnohem přesvědčivěji neţ anonymní neosobní text, na jehoţ percepci je nutné vyvinout mnohem větší úsilí neţ při automatickém, pasivním přijímání obsahu televizního zpravodajství. Při tomto nastavení rovněţ odpadá potřeba zásobovat občany spotřebním zboţím, které je moţné získat jen

obchodní

cestou

ze

Země,

a

především

se

omezují

tendence

k individualismu a rozvíjení nebezpečného myšlení, které by zřízení mohlo ohroţovat. Sledování televize je naopak vítanou volnočasovou aktivitou, která je systémem podporována. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe sledování televizního programu není v Edenii povinné, ale obyvatelé jsou za tuto činnost odměňováni kladnými body4, jejichţ vyšší hodnota zajišťuje jedinci alespoň zdánlivý pocit bezpečí a zajištění. Body je však při sledování televize, zejména zpravodajství, moţné také velmi lehce ztratit: „‚Usnul jsem?!‘ vykřikl poděšeně a s výčitkou. ‚Proč jsi mě neprobudil?‘

4 Jakékoliv prohřešky jsou v této společnosti trestány ztrátou bodů, která znamená několikaleté nucené práce v dolech na planetě Tartar, kolem níţ stanice obíhá. Málokdo z obyvatel má alespoň reálnou představu, jak tato planeta nebo ţivot na ní vypadají, kaţdý si je ale jist tím, ţe to na vlastní kůţi poznat nechce, a trestné body je proto nutné doplňovat usilovnější prací a důslednějším dodrţováním svých povinností.

‚Jak jsem to měl vědět? Sledoval jsem obrazovku. Pro mě to bylo dost zajímavé povídání.‘ ‚Fuj, k čertu!‘ zaklel domorodec. ‚Další trestné body za zavření očí.‘ (…) ‚Nejmíň tři desetiny dolů… Kdy je nadělám?‘ vyjekl muţ v oranţové kombinéze.“5 Během relace vysílání zpráv je nemoţné pohybovat se mimo svou obytnou

kóji,

protoţe

jsou

všechny

dveře

blokovány

centrálním

bezpečnostním systémem stanice. Tento akt je hlavnímu hrdinovi, vysvětlen jako opatření, aby nikdo nebyl při sledování večerního zpravodajství rušen procházejícími sousedy. Stejně logické se zdá být i následující systémové vysvětlení, proč není moţné televizi během zpráv vypnout nebo ovládat její hlasitost – je nutné, aby kaţdý měl moţnost vyslechnout celé zpravodajství, a získal tak všechny nejnovější informace pro případ stavu ohroţení (v případě nácviku stavu ohroţení jsou obyvatelé před televizní obrazovkou dokonce upoutáni v křeslech, v tomto případě je sledování televize opravdu povinné a opak se trestá ztrátou bodů, jak bylo naznačeno v předchozí ukázce). Právě ohroţení je pro Edenii klíčové slovo. Rizik, která jsou spjata s narušením konstrukce stanice (především hodnot uměle vytvářených gravitačních sil, které jsou kvůli udrţení kompaktnosti lodi pro kaţdou část stanice nastaveny jinak), si je kaţdý Edeňan velmi dobře vědom, a protoţe jsou tato rizika základním pilířem manipulace, je na ně intenzivně upamatováván častými bezpečnostními cvičeními: „Rinah spěšně usedl do křesla. Pocítil, jak úchytky znehybňují jeho trup i hlavu. Křeslo bylo připevněné k podlaze a nešlo s ním pohnout. (…) ‚Stav ohroţení. Musíme počkat na další instrukce.‘ ‚Co hrozného se mohla stát?‘ ‚Vţdycky se můţe stát… něco hrozného. Během poplachu je třeba plnit pokyny nezávisle na tom, co se stalo.‘“6

5 ZAJDEL, Janusz A.: Edenie. Praha : Albatros, 2000. ISBN 80-00-00901-3, s. 25. 6 Tamtéţ, s. 21–22.

Poplašná

cvičení

jsou

následně

příleţitostí

pro

zopakování

bezpečnostních pravidel a rizik, která mohou vést k ohroţení stanice a celé její populace, formou dokumentárních pořadů (za jejichţ sledování, jak uţ bylo dříve zmíněno, je obnovováno bodové ohodnocení kaţdého obyvatele). Vedle integrační funkce má vytváření neustálého pocitu ohroţení, strachu a paranoie za cíl omezit svobodný pohyb obyvatel v rámci stanice, ale především vzbudit podezíravost a nepřátelství vůči jakýmkoliv cizincům ze Země a ospravedlnit celkovou izolovanost Edenie. Stejnému účelu slouţí rozličné akční a detektivní filmy vyplňující večerní televizní program a volný čas Edeňanů. V nich jsou barvitě vykresleny potenciální havárie vesmírné stanice, které končí hromadným zánikem celé její populace. Za touto tragédií nejčastěji stojí sabotéři ze Země, kteří Edenii závidí její vyspělost a úroveň ţivota, a snaţí se proto infiltrovat mezi její obyvatele, stanici poškodit a rozmetat ji i její pasaţéry do hlubokého vesmíru. Tyto pořady jsou umným příkladem vytváření falešné reality a zkresleného obrazu obyvatel Země a jejich „tragická krása“ se ukazuje ve chvíli, kdy hlavní hrdina, a s ním i čtenář, zjistí o Edenii pravdu – tedy ţe je pevně přimknutá k planetě Tartar, nikdy ve vesmíru nerotovala, a proto také můţe být jen stěţí ohroţena.

1.2 ROKU 1984 Televizní vysílání je jedním z ústředních mechanismů propagandy v románu 1984 George Orwella, obyvatelé jej nemusí důsledně sledovat, zvuk i obraz se dají ztlumit, ale nikdy úplně vypnout. Míra dobrovolnosti je však u sledování zpravodajství a dalších pořadů dána prostředím, v němţ se jedinec v danou chvíli vyskytuje. Jen těţko můţeme od hrdiny očekávat nezájem

o

výčet

statistik

v jídelně

plné

jeho

spolupracovníků,

všudypřítomných kamer a donašečů. I v této společnosti je jedinec konfrontován s intenzivní záplavou informací o nadbytku, blahobytu a pokrocích ve výrobě, díky kterým je tato „skvělá“ společnost ještě skvělejší a o nic není nouze (přestoţe přímý kontakt s realitou v obyvatelích vyvolává odlišné pocity):

„Z

obrazovky

se

dál

linula

vybájená

statistika.

V porovnání

s předcházejícím rokem bylo více potravin, více oděvů, více domů, víc nábytku, víc hrnců, víc paliva (…) víc novorozeňat – více všeho kromě nemocí, zločinů a šílenství.“7 Tyto informace nelze ověřit, jejich hlavním účelem je vytvořit dojem silné fungující společnosti a zabránit nespokojenosti a nepokojům. Zároveň slouţí k podpoře kultu osobnosti Velkého Bratra, který se v roli hrdiny a vůdce Oceánie zaslouţil o prosperitu, a to především díky své předvídavosti a schopnosti taktického plánování. Na rozdíl od běţně udávaného modelu neomylného vůdce si Velký Bratr můţe dovolit predikovat cokoliv bez obavy, ţe budoucí vývoj ukáţe jiné výsledky. Vládnoucí Strana má v tomto směru oporu v Ministerstvu Pravdy8, které má na starosti upravování starších informací, aby vţdy odpovídaly směru, jíţ se Oceánie ubírá. Sám hlavní hrdina Winston se ţiví přepisováním dříve vydaných novinových článků, které jsou následně znovu vytištěny a archivovány, zatímco původní jsou zničeny. Orwellův systém dále funguje na skutečnosti, ţe společnost jako skupina má kromě svého vůdce i své nepřátele, díky kterým se semkne. Vnějšího nepřítele zde ztělesňují sousední mocnosti Eurasie a Eastasie, s nimiţ Oceánie střídavě vede vleklé války, médii prezentované jak jinak neţ jako vítězné. Vnější ohroţení je jedním z nejúčinnějších mechanismů jak stmelit kolektiv, coţ je pro fungování systému tohoto druhu nezbytné, je proto nutné s informacemi vhodně manipulovat a na základě této manipulace vytvářet alternativní skutečnost: „V této chvíli například, v roce 1984 (…) vede Oceánie válku s Eurasií, ve spojenectví s Eastasií. V ţádném veřejném nebo soukromém projevu se nikdy nepřipustilo, ţe tyto tři velmoci byly někdy seskupeny jinak. Ostatně

7 ORWELL, George: 1984. Praha : Kma, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 56. 8 Centrálními orgány Oceánie jsou čtyři ministerstva, jejichţ názvy jsou taktéţ nástrojem propagandy, neboť zastírají jejich pravé poslání (úkolem Ministerstva pravdy je propaganda, Ministerstvo míru má na starosti válku, mučení a převýchova se dějí v budově Ministerstva lásky a nefunkční hospodářství je v kompetenci Ministerstva hojnosti).

jak Winston dobře věděl, ještě před čtyřmi roky vedla Oceánie válku s Eastasií a byla spojencem Eurasie. (…) Oficiálně ke změně partnerů nikdy nedošlo. (…) Momentální nepřítel představoval absolutní zlo, a z toho vyplývalo, ţe ţádná minulá nebo budoucí dohoda s ním není a nebyla moţná.“9 Vnitřního nepřítele představují ideologičtí zrádci a přeběhlíci, mezi nimi především osobnost Emanuela Goldsteina, který tvoří protipól Velkému Bratru a podobně jako on je uměle vytvořenou loutkou v rukou Strany. Po VB (Velký Bratr) figuruje jeho tvář na televizních obrazovkách nejčastěji, neboť je nástrojem pro odbourání potlačované nenávisti a frustrace obyvatel země během tzv. Dvou minut nenávisti. Tato polořízená skupinová terapie je povinná a většinou je provozována na pracovišti: „Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat. Samolibá ovčí tvář na obrazovce a hrozivá síla eurasijské armády za ní – to bylo víc, neţ se dalo snést (…) Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snaţili se umlčet dráţdivý mečivý hlas znějící z obrazovky. (…) Tmavovlasá dívka za Winstonem začala vykřikovat ‚Svině!‘ a zničehonic popadla těţký slovník newspeaku a mrštila jím do obrazovky. (…) Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, ţe se jich člověk musel účastnit, ale ţe bylo nemoţné nezapojit se.“10 Na příkladu Winstona Smithe Orwell demonstruje přístup obyvatel Oceánie k přijímání informací a zavádí pro něj pojem doublethink, neboli dvojí myšlení, princip spočívá v přijetí dvou odlišných realit – jedné vytvářené

Stranou

a

prezentovanou

médii

(televizními

pořady

a

zpravodajstvím, novinami, filmy…) a druhé, která se formuje při přímém kontaktu jedince s vnějším světem a je podloţena jeho empirickým poznáním reality. Předpokladem k úspěchu je přijímání protikladných informací, jako by se ve skutečnosti nevylučovaly. V knize je pojem uţit pro dva odlišné přístupy. V podobě, jak jej praktikuje Winston, spočívá doublethink v přijímání informací, jejichţ 9 ORWELL, George: 1984. Praha : KMa, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 35. 10 Tamtéţ, s. 17.

neslučitelnost si jedinec plně uvědomuje, je proto schopen mezi oběma realitami rozlišovat a pracovat s nimi tak, aby nebyl odhalen ideopolicií. Druhý přístup, „skutečný doublethink“, spočívá ve schopnosti jedince přijímat informace s odlišných realit, aniţ by vnímal jakýkoliv rozpor mezi nimi. Takový občan je naprosto poslušným následovníkem strany, neboť v ní chová neochvějnou důvěru a necítí potřebu o ničem pochybovat: „‚Jsi vinen?‘ zeptal se Winston. ‚To se ví, ţe jsem vinen! vykřikl Parsons (…) Snad si nemyslíš, ţe by Strana zavřela nevinného člověka? (…) Ideozločin je příšerná věc, člověče. (…) Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš, jak se zmocnil mne? Ve spánku! (…) Mezi námi, kamaráde, jsem rád, ţe mě dostali dřív, neţ to došlo dál.‘“11 Zásadním znakem Orwellovy společnosti je, ţe se nespokojí s prostým potlačením jakéhokoliv odporu, ale poţaduje navíc naprostý souhlas a bezmeznou věrnost, které v mysli jedince formuje cílenou propagandou a manipulací (případně převýchovou a mučením ve sklepeních Ministerstva lásky). Ve vyuţívání prostředků budování totalitárního zřízení je velmi komplexní a jednotlivé mechanismy vhodně a účelně kombinuje. Tvoří tak jakýsi základ pro srovnávání antitotalitní a dystopické literatury a odkazy a paralely na ni lze nalézt v řadě děl s obdobnou tématikou, za všechny jmenujme povídku Philipa K. Dicka Víra našich otců. Dickův svět je obdobně jako Orwellův řízen vedoucími členy strany a sám hlavní

hrdina

Ťien

není

nepodobný

Winstonu

Smithovi,

zejména

postavením v rámci hierarchie i jistou názorovou a citovou nestabilitou, která se projevuje ve vztahu ke straně a Svrchovanému dobrodinci – vůdci paralelnímu k Velkému Bratru. Televizní obrazovka hraje klíčovou roli v utváření i této společnosti, neboť poskytuje dostatečný prostor pro jiţ zmíněnou ikonu vůdce k realizaci zdlouhavých propagandistických proslovů. Televizi není moţné během zpravodajství

vypnout,

je

také

nemoţné

ji

v inkriminovanou

dobu

nepozorovat, neboť je (podobně jako u Orwella a Zajdela) propojena se

11 ORWELL, George: 1984. Praha : KMa, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 207.

sledovacím zařízením, pomocí kterého je moţné kontrolovat reakci občana na obsah proslovu. Oběma hrdinům je společná počáteční letargie, která je nenutí o realitě pochybovat. Oběma je také dáno poznat pravou tvář svého vůdce, coţ pro ně má zdrcující následky.

1.3 PŘI TEPLOTĚ 451° FAHRENHEITA S názvem Braburyho románu 451° Fahrenheita musí nutně přijít na mysl poněkud zvrácená a pokřivená úloha poţárního sboru, který, místo aby poţáry hasil, je zakládá. Hon zmíněných ţhářů má za cíl likvidaci veškerých pozůstatků někdejší kultury, zejména literatury, která by v lidech mohla vyvolávat potřebu cítit nebo samostatně myslet 12. Odstranění předešlého lidského vědění zaznamenaného na papíře je předstupněm toho, co dovršuje uţití televize a radiového vysílání. Můţeme zde vysledovat především manipulaci, jejímţ účelem je podpora konzumního způsobu ţivota tím, ţe je lidem vštípen konzumní způsob uvaţování. Tohoto cíle je dosahováno konstantní konzumací lehké, intelektuálně nenáročné zábavy, proloţené přiměřenou dávkou reklamy, a to nikoliv za účelem odbytu průmyslové výroby, jak je tomu například v dystopii Aldouse Huxleyho Konec civilizace.13 V tomto případě je televize a jejích zábavních pořadů vyuţíváno k naplnění volného času obyvatel, odvedení jejich pozornosti od nedostatků společnosti a postupná likvidace jejich samostatného myslní a kritického úsudku. Bradburyho

zacházení

s

televizní

obrazovkou

je

poněkud

megalomanské, nespokojí se s běţnou obrazovkou (jako Orwell nebo Zajdel), ale umisťuje do domácností telestěny (televizní obrazovky pokrývající i několik celých stěn v místnosti). Jejich hlavní náplní je tzv. Virtuální rodinka, která si ţije svůj virtuální ţivot a řeší své virtuální kaţdodenní starosti dvacet čtyři hodin denně, a mnoţství zábavních pořadů. 12 Motiv pálení kulturního dědictví lidské společnosti je v rámci ţánru vyuţíván i později, například v americkém filmu Equilibrium (z roku 2002, reţie Kurt Wimmer). 13 Společenské normy a hodnoty jsou občanům vštěpovány hypnopedicky během spánku. Stejného postupu je běţně uţíváno k propagaci nových výrodků spotřebního průmyslu a volnočasových aktivit, kterým je tak zajištěn odbyt.

Zhoubný vliv pasivní konzumace nenáročné zábavy je demonstrován na manţelce hlavního hrdiny, která za léta sledování bere ţivot Rodinky za svůj. V důsledku přílišného sledování televize u ní dochází k vytváření závislosti na laciné zábavě, kterou Rodinka a telestěny beze sporu představují.

Úspěšnost

telestěn

je

umocněna

jejich

interaktivností

a zapojením diváka do dění odehrávajícího se na televizní obrazovce: „…za deset minut začne hra ze seriálu Hrajte s námi! Dnes jsem dostala poštou svoji úlohu. Poslala jsem jim pár prázdných tubiček. (pozn. tuby od léků) Píšou hry tak, ţe jedna role chybí. (…) Chybí role hospodyně, a to jsem já. Kdyţ přijde vynechávka, všichni se na mě se stěn podívají a já doplním, co je vynecháno.“14 Tento postup utvrzuje jedince v dojmu, ţe dění na telestěnách je skutečné, a proto i to, co s nimi proţívá, je skutečné. Předně demonstruje přístup státu k drogám: sběr prázdných tub od léků zde můţeme dát do paralely s někdejším sběrem papíru ve školách. I za ně čeká vzorného občana zaslouţená odměna, v tomto případě je to Mildredtiných „pět minut slávy“. V otázce léků (drog15) se pak ukazuje jasná rovnice – čím větší sběr, tím menší schopnost odměnu následně zhodnotit, neboli čím poslušnější (zdrogovanější) občan, tím menší nároky na zábavu má: „‚Tady třeba řekne ten muţ: »Co si o tom nápadu myslíš, Heleno?« a koukne se na mě sem, mezi stěny, kde sedím, chápeš? A já řeknu (…) »Myslím, ţe je to skvělé! « a pak hrajou dál. (…) Není to prima, Guyi?’ (…) ‚O čem je ta hra?’ ‚Vţdyť jsem ti to právě vykládala. Je v ní ten Bob a Ruth a Helena. (…) Je to moc prima. A bude to ještě větší legrace, aţ si budeme moct dovolit čtvrtou stěnu.’“16

14 BRADBURY, Ray: Marťanská kronika. 451° Fahrenheita. 1. vyd. Praha : Odeon, 1978, s. 229. 15 Droga je jedním ze základních pilířů dystopické společnosti Aldouse Huxleyho (Konec civilizace). Somma je podporovaným prostředkem uvolnění sociálních tlaků ve společnosti, a je proto s poţehnáním státu distribuována mezi obyvatelstvo. 16 BRADBURY, Ray: Marťanská kronika. 451° Fahrenheita. 1. vyd. Praha : Odeon, 1978, s. 229–230.

Její nadšení na sklonku dne vystřídají apatie a problémy se spaním, které jsou následně potlačovány konzumací ještě většího mnoţství drog a posloucháním miniaturního rádia aplikovaného přímo do ucha, kruh se tak uzavírá v dokonalém střídání rutinního přijímání: „Jeho ţena leţí nataţena na posteli, nepřikrytá a chladná jako socha na víku hrobky, oči připoutány ke stropu neviditelnými ocelovými nitěmi, nehybná. A v jejích uších vězí drobné Mušličky, miniaturní rádia, pevně vtisknutá dovnitř, a elektronický oceán zvuků, hudby a hlasů (…) se valí, neustále se valí k pobřeţí její neusínající mysli. (…) Její tvář byla jako zasněţený ostrov, na který by se mohl snést déšť, ale ona by ho neucítila.“ 17 V tomto světě přestávají mít lidé zájem nejen o druhé, ale především o sebe. Komunikace mezi partnery se omezuje na nezbytné minimum a stejně tak intimita se stává něčím trpěným jen z povinnosti. Rodiny začínají postrádat svou funkci a stávají se formálním společenstvím cizinců. A právě v tomto okamţiku ukazuje Bradburyho společnost svou podstatu. Není ţádoucí, aby se ve společnosti pohybovala individua, která čtou a samostatně myslí, protoţe by to mohlo vést k neţádoucím otázkám nebo dokonce k formování opozice. Stejně tak není vhodná existence vyšších principů jako je láska, přátelství, empatie nebo smysl pro rodinu, které by mohli vést ke komplikacím v případě, ţe někdo jednoho dne jen tak zmizí (coţ v této společnosti patří k běţným praktikám). Systém také můţe fungovat jen na předpokladu, ţe vše, co dělá, má svůj důvod a ţe je neomylný, nemůţe proto připustit ţádné své pochybení, především ne fakt, ţe nechal utéct zrádce a přeběhlíka tak nebezpečného jako je Montag. V zájmu „vyšších cílů“ je proto třeba obětovat i nevinného člověka, který se náhodou připletl do cesty: „‚Vidíte? (…) To budete vy, támhle na konci té uličky je naše oběť. (…) Právě teď jde nějaký uboţák na procházku. Rarita. Nějaký podivín.‘ (…) Zničehonic vyskočil do zorného pole Mechanický Ohař. (…) Nevinný člověk se zmateně zastavil, v ruce drţel

17 BRADBURY, Ray: Marťanská kronika. 451° Fahrenheita. 1. vyd. Praha : Odeon, 1978, s. 222–223.

hořící cigaretu. Vytřeštěně se podíval na Ohaře – nevěděl, co to je. Pravděpodobně se to nikdy nedozvěděl.“18 Manipulace s informacemi ve zpravodajství je běţná, leţ však nestačí jen vytvořit, je nutné ji správně prezentovat, a to nejlépe s efekty a v kvalitě hodné hollywoodského velkofilmu: „‚Všiml jste si, jak naše kamera panorámuje? Aranţuje si scénu. Vytváří napětí.‘ (…) Kamery slétly dolů. Ohař vyskočil vysoko do vzduchu rytmickým pohybem prozrazujícím smysl pro načasování scény, pohybem, který byl neuvěřitelně krásný. Z jeho čenichu vylétla jehla. Trčela na okamţik před jejich zraky, jako by měla početnému publiku popřát čas, aby všechno vychutnalo: zděšený výraz na tváři oběti, prázdnou ulici, ocelové zvíře, střelu dopadající na cíl.“ 19 Bradburyho odlišný přístup k problematice je o to patrnější, ţe ponechává společnosti příleţitost, aby se napravila, a vymanila se tak z okovů manipulace a teroru (byť se tato šance poněkud paradoxně naskýtá v drtivém válečném konfliktu). Můţeme se celkem oprávněně domnívat, ţe intelektuálně pokleslá masa, zbavená všeho, co měla, a poznamenaná válečnými útrapami, bude ve skupince vzdělanců a vědění, které přinášejí, hledat vedení a útěchu.

1.4 SHRNUTÍ A KOMPARACE Všem zmíněným totalitní systémům nahrává do karet neustálé vnější nebezpečí. Edenii de facto hrozí nebezpečí jen vlivem vesmírných procesů, případně útoku „sabotérských ţivlů“, konflikt se Zemí není ţádoucí ani pro jednu stranu a proto se nikdy neuskuteční (tato skutečnost je ale médii prezentována odlišně). Významnou státotvornou sloţkou je hrozba propuknutí válečného konfliktu, která tvoří pozadí Bradburyho světa, nebo jeho dlouhotrvající průběh, jak se s tím setkáváme v případě Oceánie. Konflikt má totiţ

18 BRADBURY, Ray: Marťanská kronika. 451° Fahrenheita. 1. vyd. Praha : Odeon, 1978, s. 341. 19 Tamtéţ.

schopnost sjednotit společnost a poskytuje nejedno alibi, například nedostatku spotřebního boţí a nízké ţivotní úrovně (Orwell). Společná jim je i manipulace s informacemi a propaganda, nehledně na dávku teroru, úměrnou danému systému. Bradbury je přesto poněkud odlišný. Na rozdíl od Orwella nebo Zajdela jeho společnost netrpí hmotnou nouzí a její ţivotní úroveň je relativně stabilní. Obyvatelé mohou mít vše, co si zamanou (samozřejmě kromě knih, svobodné vůle nebo fungující rodiny), pokud na to mají peníze, a touha kupovat a vlastnit je aktivně podporována. Všeobecně platí, ţe jedna telestěna navíc se hodí vţdycky a dvě tuby prášků jsou lepší neţ jedna. Z hlediska vůdcovství je pak Orwellův Velký Bratr jediný konkrétní vůdce, s nímţ se setkáváme. Edenie má sice svého hrdinu v Cortazarovi, ten ovšem vystupuje v roli otce zakladatele, milované a uctívané legendy, a proroctví, jeţ pronášel, jsou záleţitostí minulosti (byť se všechna naplnila a úspěch a rozkvět Edenie, který předvídal, dosáhl svého vrcholu). Předpovědi budoucího vývoje však k uším Edeňanů proudí z úst mnoha mediálních osobností (zpravodajství, večerní naučný program), které zde zastupují neomylné vedení stanice, svou důleţitostí ale nevyčnívají nad ostatní, a jsou proto nahraditelní. Totéţ nelze říct o Velkém Bratru, jako ikona je nepostradatelný

a

kromě

své

neomylnosti

se

můţe

pyšnit

svou

nesmrtelností (přestoţe jako princip si ţije vlastním ţivotem, nikdy nebyl ţijícím člověkem, a proto nemůţe zemřít). Souvislost s Orwellovým doublethinkem pak nalézáme v případech hlavních hrdinů ve všech zmíněných dílech. Ukazují se dvě sloţky osobnosti, z nichţ jedna je formována propagandou a manipulací, a druhá je s ní v přímém rozporu, přesto je, jak se ukazuje, spolehlivě moţné, aby jedinec fungoval v dané společnosti, a to dokonce úspěšně i na vysokých postech. Novinářka Zina je jednou z předních osobností Edenie, přesto, nebo právě díky tomu, si je velmi dobře vědoma poměrů, které v Edenii panují, a jejím cílem je vyuţít moţnost k útěku, kdykoliv se naskytne. Poţárník Montag sice poznal, ţe se společností je něco v nepořádku a dokonce poznal jádro problému, ale dříve či později by jistě byl schopen pokračovat ve své práci a

aplikovat dvojí přístup k realitě, kdyby se věci nevyvinuly tak, jak se je rozhodl konstruovat Bradbury. Na Winstonu Smithovi jsme si fungování doublethinku ukázali jiţ výše v souvislosti s přijímáním nadhodnocených údajů ve zpravodajství. Rozhlas hraje v dotyčných společnostech vedlejší, doplňkovou roli, nejméně se angaţuje u Orwella. V Edenii jsou tiskoviny zakázány a jsou nahrazeny audiálními záznamy, rozhlas je proto pro systém přijatelný prostředek manipulace. V Bradburyho společnosti má jeho uţití největší váhu, neboť dotváří systém telestěn. Jeho funkce je ale odlišná od funkce rozhlasového vysílání ve zbývajících dílech. Cílem médií v tomto světe totiţ není šířit ideologii a nutit obyvatele v aktivnímu souhlasu s konáním řídících orgánů, ale naopak podpořit úpadek do letargie a zajistit tak stávající stabilitu systému.

2. KONTROLNÍ ZAŘÍZENÍ A ČIPY „Na kaţdém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho se zdi zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, ţe vás oči sledují, kam se hnete.“20 Ve fikčních světech, na něţ soustředíme svou pozornost, je sledování zcela běţné a je lhostejno, jestli očima z plakátu, kamerovým systémem nebo všetečnými sousedy. V předešlé kapitole jsme se zabývali propagandou, její všudypřítomností a neodbytnou nutností přetvářet jednu pravdu v druhou, a konstruovat tak paralelní realitu – paralelní svět. Podobně obtíţné je utéct zvídavým očím a uším kontrolních zařízení. Bezpečnostní a průmyslové kamery, které měly stráţit klid a bezpečí občanů, se stávají jejich dozorci, podobně jako GPS technologie a orbitální druţice obíhající planetu a čekající na povel k vyhledání. Ruku v ruce se sledováním jde většinou i odposlech pomocí rafinovaných odposlouchávacích zařízení, která jsou svými miniaturními rozměry téměř nepostřehnutelná. Pro větší účinnost a spolehlivější dosaţení naprosté kontroly je většinou uţito kombinací více prostředků najednou. Moderní doba pak poskytla další nástroj moţné kontroly, který je svými moţnostmi a potenciálem nejnebezpečnější ze všech, tedy počítač a jeho propojení

se světovou

sítí

internetu.

S tím

úzce

souvisí

tendence

k digitalizaci všech dat a uţívání čipových karet propojených s počítačovými systémy. Informace získané pomocí počítačové technologie lze stejně jednoduše třídit, analyzovat a archivovat v rozsáhlých kybernetických kartotékách. Ty mohou zahrnovat především údaje o peněţních transakcích (z nich je moţné vyčíst informace o kontaktech jednotlivce a na základě peněţních částek i jejich vzájemný vztah a aktivity) a výpisy z platebních karet (moţnost určit lokaci jednotlivce v inkriminovaném okamţiku). Jako poněkud krajní prostředek je v literatuře (především v literatuře tzv. konspirační) uváděna moţnost implantovat čipy přímo do lidského těla 20 ORWELL, George: 1984. Praha : KMa, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 7.

(podobně jako jsou v současné době čipováni psi) nebo označování jedinců laserovým vytetováním čárových kódů.

2.1 POD DOHLEDEM VELKÉHO BRATRA Na fakt, ţe někdo se dívá, nás Orwell upozorňuje jiţ na první stránce své knihy, upřený pohled Velkého Bratra, který hrdinu provází na kaţdém kroku je moţná pouhou iluzí, dobře zvládnutou technikou perspektivy, přesto je důleţitou upomínkou toho, ţe dohled tu je! Orwell sice explicitně neudává, kdo přesně se dívá (předpokládáme, ţe nějací anonymní straničtí úředníci), ani jak často nebo na koho vlastně. Nicméně hlavní hrdina, stejně jako celá orwellovská společnost, a dokonce i sám čtenář, tuší, ţe tomu tak je. Nutno podotknout,

ţe

tento

svět není

protkán konvenční

sítí

bezpečnostních kamer, jak by se dalo očekávat (a jak se s tím setkáváme například u Zajdela), nacházíme zde totiţ důmyslné spojení sledovacího a odposlouchávacího systému se systémem televizního vysílání, které spolu kooperují v nespočetném mnoţství televizních obrazovek pevně usídlených v domácnostech všech spořádaných občanů. Ty pak fungují dvousměrně a s informacemi nakládají podobně dvojím způsobem – jednak informace sbírají a předávají je dál do systému na zpracování, jednak informace zprostředkovávají a udrţují tak ideologickou stabilitu společenství – a svou působností pokrývají maximální moţnou plochu. Obraz i zvuk televize se sice dají ztlumit, nikdy však úplně vypnout a čočka kamery běţí neustále, nebo je alespoň rozumné to předpokládat. Rozsah a způsob sledování zůstávají hrdinovi po dlouhou dobu neznámou, můţeme předpokládat, ţe kontroly občanů probíhají náhodně a stejně tak ţe jsou lidé sledováni a nahráváni bezpečnostními kamerami po celý den a tyto záznamy jsou následně archivovány, kdyby jich bylo později zapotřebí. Je také moţné, ţe sledování jsou ve skutečnosti jen vybraní jedinci, o které má Strana zájem (a v závěru knihy se ukazuje, ţe tomu tak opravdu je), stejně jako ţe pro kaţdou část města je vyhrazeno řídící středisko pověřené monitoringem obyvatel do čtvrti náleţejících. Podobný

závěr bychom mohli vyvodit ze scény, v níţ je Winston nucen absolvovat povinnou ranní rozcvičku: „‚A teď zkusíme, kdo z nás se dovede dotknout prstů na nohách!‘ řekla s nadšením. (…) ‚Smith!‘ vykřikl hlas té saně z obrazovky. ‚6079 Smith W.! Ano, vy! Skloňte se níţ, prosím! Umíte to přece! Ale nesnaţíte se! (…) To uţ je lepší, soudruhu. A nyní, celá četa pohov a sledujte mne.‘“21 Na Orwellově totalitní společnosti je klíčové její členění, které má následný vliv na to, kdo je sledován a jakou měrou se tak děje. Lze ji rozdělit na příslušníky Vnitřní strany, kteří vládnou všem ostatním a „pečovatelsky“ je střeţí; příslušníky Vnější strany, kteří jsou zaměstnáni především v administrativním sektoru a největší měrou se podílejí na udrţování statu quo (paradoxně jsou to právě oni, kdo jsou vystaveni nejintenzivnějšímu a nejtvrdšímu dohledu a manipulaci). Majoritu společnosti tvoří vrstva prolétů, jejichţ postavení je velmi nízké a Strana na ně nahlíţí jako na méněcennou pracovní sílu. Proléti jako jediní nejsou vystaveni působení ideologie či sledování a odposlechů, a to i přes skutečnost, ţe jako značně početná vrstva mají potenciál Stranu svrhnout. Jako masa však nevládnou dostatečnou inteligencí, organizovaností nebo schopností orientace v současném světě, jejich hodnotový systém je nenutí jednat proti Straně, a proto z jejího pohledu nepředstavují nebezpečí. Ačkoliv jsou proléti de facto svobodní a bez kontroly, jejich ţivoty jsou stejně bezbarvé a ubohé jako ţivoty členů Vnější strany v důsledku národní letargie a obecně špatných ţivotních podmínek, které v Oceánii panují. S Winstonem se čtenářsky pohybujeme především v prostředí Vnější strany, pro niţ sledování a odposlechy (podobně jako neustálá propaganda a indoktrinace) platí v dvojnásobné míře. Účel je jednoduchý – zamezit ideozločinům. Definice ideozločinu v Orwellově světě zahrnuje velké mnoţství přestupků vůči Straně a ideologii, kterou hlásá, a následuje po nich nevyhnutelný trest. Mezi ideozločiny patří jakékoliv zpochybňování

21 ORWELL, George: 1984. Praha : KMa, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 36–37.

výroků

nebo

postupů

strany,

vyjádření

jakéhokoliv

nesouhlasu

či

nedostatečné projevování lásky a důvěry Velkému bratru, a to nejen slovně, ale i pouhou myšlenkou. Objektivy kamer jsou spolehlivým prostředkem na zachycení jakéhokoliv zaváhání, jakékoliv myšlenky na odpor. Podpořeny jsou pak lidskými špiony, především z řad dětí, které si Strana vychovává k lásce a věrnosti vůči ní a Velkému bratru a nenávisti vůči komukoliv jinému,

včetně

jejich

vlastních

rodičů.

Příklad

nalézáme

v dětech

Winstonových sousedů: „‚Jsi zrádce!‘ řval chlapec. ‚Jsi ideozločinec! Jsi euroasijský špión! Zastřelím tě, dám tě vaporizovat, pošlu tě do solných dolů!‘ Najednou oba poskakovali kolem něho a křičeli: ‚Zrádce!‘ a ‚Ideozločinec!‘ Děvčátko napodobovalo bratra kaţdým pohybem. Bylo to trochu děsivé, jako kdyţ dovádějí tygří mláďata, z nichţ co nevidět vyrostou lidoţrouti. Chlapci se v očích zračila vypočítavá zuřivost, viditelná touha udeřit nebo kopnout Winstona, vědomí, ţe uţ brzy na to bude dost velký. Ještě dobře, ţe nemá skutečnou pistoli, pomyslel si Winston.“22 Neustálé napětí ze zkoumavých pohledů a strach z oné tajemné televizní obrazovky vede ke strachu ze svých sousedů a přátel (pokud připustíme, ţe by za takovýchto podmínek mohlo skutečné přátelství existovat) a především pak svých vlastních dětí: „Napadlo ho, ţe zbědovaná ţena musí mít s dětmi hrůzostrašný ţivot. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti. (…) Bylo téměř normální, ţe lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se pouţíval výraz ‚dětský hrdina‘ – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii.“23 Vlivem těchto tlaků se jedinci stahují do sebe, pěstují pouze formální vztahy – formální manţelství, formální přátelství, formální kolegialitu i rodičovství.

22 ORWELL, George: 1984. Praha : KMa, 2003. ISBN 80-7309-999-3, s. 25. 23 Tamtéţ, s. 26.

„Dětští hrdinové“ jsou dokladem toho, jak umě je v této společnosti uţíváno kombinace manipulace a sledování.

2.2 V ÚTROBÁCH EDENIE Edenie Janusze Zajdela je obyvatelům prezentována jako vesmírná stanice, rotující na oběţné dráze planety, křehký a hermeticky uzavřený prostor, kontrola obyvatel je o to snadnější, ţe nemají kam utéct. Je tvořena dvanácti válcovými segmenty, ty jsou na bocích spojeny a tvoří tak prstenec, který rotuje kolem své osy. Její

obyvatelé

ţijí

v neustálém

strachu

z případného

narušení

konstrukce stanice, které by znamenalo jistou smrt, za tímto účelem pohyb jednotlivců mezi jednotlivými segmenty nebo jejich částmi není (aţ na výjimky) povolen. Od informačního systému stanice se Rinahovi dostává prostého

vysvětlení,

ţe

zákaz

pohybu

mezi

segmenty

je

pouhým

bezpečnostním opatřením, aby nebyly narušeny hodnoty uměle vytvářených gravitačních sil, které jsou pro kaţdý segment nastavené trochu odlišně, neboť by to mohlo mít za následek ohroţení celé Edenie. A osobní průvodce pak tuto kapitolu uzavírá slovy: „Prostě to nemá smysl. Kaţdé patro si vystačí, všude je skoro totéţ…“24 Po dobu pobytu je hlavní hrdina nucen řídit se stejnými pravidly jako regulérní občané. Ti ţijí v malých ubikacích, jejichţ stěny jsou tvořeny průhledným sklem, jednotlivé místnosti jsou vzájemně propojené a je zcela běţné, ţe sousedé procházejí skrz pokoje druhých, v Edenii totiţ neexistuje soukromí – všechno je všech, všichni jsou jeden kolektiv, všichni ţijí ve stejných podmínkách a směřují ke stejnému osudu. Klaustrofobičnost celého výjevu násobí skutečnost, ţe denní rytmus stanice je řízen Centrálním bezpečnostním systémem, který má pod kontrolou všechna světla a dveře, které se na noc uzamykají (a světla se zhasínají) a je proto téměř nemoţné nedodrţovat centrální čas. Pozdní

24 ZAJDEL, Janusz A.: Edenie. Praha : Albatros, 2000. ISBN 80-00-00901-3, s. 17.

příchody jsou trnem v oku dozorujícím nočním hlídkám, ale především jsou sankcionovány připsáním trestných bodů. Stěny místnosti lze zatemnit a vychutnat si tak alespoň chvíli soukromí, ale jen na omezenou dobu, v opačném případě následuje trest: „‚Zde Centrální bezpečnostní systém,‘ ozval se náhle reproduktor. ‚Varování!‘ (…) ‚Obyvateli pokoje 1-10-4280!‘ pokračoval reproduktor. ‚Konec limitu dočasné blokády průhlednosti!‘ (…) ‚Za minutu začne systém načítat trestné body.‘“25 Kromě

transparentních

stěn

je

absolutní

dohled

zajištěn

i zabudovanými kamerami a „štěnicemi“ ovládanými centrálním systémem umělé planety. Rinah je navíc označen prstenovým identifikátorem, který jsou všichni Edeňané povinni nosit a který je pod hrozbou sankce zakázáno sundávat. Právě na něj reagují kamery umístěné v rozích kaţdé místnosti, ty se totiţ spustí jen v případě, ţe je v místnosti přítomen nějaký identifikátor. Musíme tedy připustit, ţe centrální systém Edenie je schopný cíleného sledování a odposlechu kaţdého jednotlivce, především pak kaţdého vybraného jednotlivce, s naprostou přesností. I takto propojený mechanismus má ovšem své slabiny: „Obratně sáhl Rinahovi na ruku a přenesl jeho identifikátor na svůj prst. Rinah se ocitl v malém studentském pokojíku se dvěma pohovkami a párem křesel. Za ním vcházeli další, také bez identifikátorů (…) Mladík s identifikátory zůstal venku, jen za posledním vstupujícím zavřel dveře.“26 Obdobnou vynalézavost je třeba uplatnit v případech, ţe je nutné sdělit nějakou systémově nepřípustnou informaci na veřejném místě. Informace je kódována v průběhu nezávazně vyhlíţejícího dialogu: „Rinah rekonstruoval zpaměti dialog s dívkou a pokoušel se uhodnout význam všech subtilností toho zdánlivě nesmyslného rozhovoru. (…) Dala mu především na srozuměnou, ţe ho chce o něčem informovat a nemůţe to udělat kvůli všudypřítomným kamerám a mikrofonům (…) Celý komický dialog, přivádějící ho naráţkami ke slovu ‚ucho‘, byl jakousi instruktáţí.“27 Celý 25 ZAJDEL, Janusz A.: Edenie. Praha : Albatros, 2000. ISBN 80-00-00901-3, 51. 26 Tamtéţ, s. 92. 27 Tamtéţ, s. 58.

systém kódování je zaloţen na pouţití volných asociacích, které počítač centrálního systému není schopen rozluštit, pouţita však musejí být pokaţdé jiná slova podmiňující tu samou asociaci, neboť systém je schopný se rychle učit a obsah promluvy analyzovat. „Šifrovaný jazyk, který zde pouţívají

lidé pro sdělování důvěrných

dynamickým,

proměnlivým,

mizejícím během hovoru,

trvale

informací,

neexistujícím,

musí být proto

ale

vznikajícím

a

efemérním, dočasným systémem naráţek,

odvolávajících se na paměť a erudici, pronikavost a schopnost asociovat. Mohou ji tedy uţívat pouze lidé, jejichţ inteligenci se není schopen vyrovnat ani dokonalý umělý systém.“28 Je však třeba mít na paměti, ţe rozhovor nemusí nutně analyzovat počítač, ale například pracovníci bezpečnostního systému, pro něţ vytváření asociací problém nepředstavuje. Systém kontroly je podobně propracovaný jako v Oceánii, taktéţ je doplněn o mechanismy propagandy a manipulace, největší vliv na úspěšnosti tohoto systému má však jeho značná vzdálenost od Země, která řadovým občanům znemoţňuje pozemšťany kontaktovat, i kdyby jejich povědomí o planetě Zemi nebylo deformováno.

2.3 IDENTITA NA KLÍČ V Zajdelově další próze Limes Inferior se ocitáme hluboko v nitru aglomerace Argolandu. Na jeho ulicích nehlídkují stráţe a jeho obyvatelé nejsou střeţeni kamerovým systémem, přesto lze velmi snadno vystopovat polohu kaţdého z nich a zjistit jeho identitu podle osobního Klíče, který spadá do povinné výbavy kaţdého občana. Klíč je elektronická čipová karta, která obsahuje nejen základní údaje o identitě svého nositele, ale sdruţuje v sobě i všechny jeho ostatní doklady, slouţí jako tradiční platební karta, klíč od bytu a především jako indikátor třídy. Obyvatelé Argolandu jsou rozděleni do sedmi tříd podle stupně jejich inteligence (ta je zjišťována pomocí inteligenčních testů, které musí kaţdý

28 ZAJDEL, Janusz A.: Edenie. Praha : Albatros, 2000. ISBN 80-00-00901-3, s. 58–59.

z nich podstoupit, aby mohl být zařazen do společnosti a také pokaţdé, kdyţ se chce pokusit svou třídu změnit – zvýšit). Dílo nás svým pozadím zpočátku musí zavést k oslnivé vidině společnosti, která pracuje s technologiemi natolik vyspělými, ţe nejen ţe není nutné, aby všichni lidé byli zapojeni do pracovního procesu, ale dokonce stačí, aby práci ve prospěch všech odváděla menšina. V Zajdelově společnosti je práce málo a vykonávat ji mohou jen příslušníci vyšších tříd (tedy lidé nabízející určité schopnosti a potenciál). Mohlo by se zdát, ţe tento systém je nespravedlivý a ţe diskriminuje chytré lidi – příslušníky vyšších tříd. Opak je však pravdou, společnost sice není ideální, ale pracuje na relativně vyváţených principech. Předně je nutné zdůraznit, ţe obyvatelé chtějí pracovat. S prací jsou totiţ spojené peníze, respektive body29, které jsou prostředkem zajištění určité úrovně ţivota. Čím lepší třídu jedinec má, tím lepší zaměstnání můţe vykonávat, coţ sebou nese kapitál, kterým si zajistí komfort. Systém zahrnuje i vyplácení určitého ţivotního minima a tím zajištění ţivobytí všem nepracujícím obyvatelům, kterým vlastně není umoţněno pracovat, ani kdyby chtěli. Problém se ukazuje při střetu ideálu s konzumním způsobem ţivota a přirozenou touhou po lepším ţivotě, dávky jsou totiţ vypláceny jen v červených a zelených bodech a některé zboţí a sluţby jsou proto pro nepracující (i pro mnoho pracujících) nedostupné. Řešení nerovnováhy a zároveň prvek objektivity lze vidět v inteligenčních testech, jejichţ úspěšné sloţení závisí na individuálních kvalitách jedince. Za tímto účel působí ve městě mnoho lifterů, neboli expertů, kteří jsou schopni pomoci zákazníkovi obelstít inteligenční test a zvýšit tak jeho třídu. Paradoxně jsou ve společnosti i tací (příklad můţeme najít v hlavní postavě Sneerovi), kteří se úporně snaţí skutečnou úroveň své inteligence zakrýt. 29 Zajdel ve své společnosti uţívá jako kapitál tři druhy bodů podle jejich hodnoty – červené a zelené, které jsou zcela běţné a je moţné za ně nakoupit základní potřeby, a dále pak výše hodnocené ţluté body, ty dostávají jen pracující a jsou jediným prostředkem, za nějţ je moţné pořídit luxusní zboţí. Body různých hodnot se dají vyměnit oběma směry, tento převod je ovšem ztrátový kvůli odlišnému statutu jednotlivých barev.

V případě Sneera jde o čistě finanční záleţitost, s výší svého intelektu by nevyhnutelně musel vykonávat nějakou práci a trávit v ní většinu svého času, s niţší třídou sice nemá moţnost práci získat, zato má ale dostatek času na ilegální zvyšování inteligenční třídy ostatních lidí. Takový úkon se pochopitelně platí draze a výhradně ve ţlutých bodech. „Sneer se povaţoval za elitu ve svém oboru, dělal tedy jenom velké akce, nikdy ţádné levné triviality, ţádné ty ‚pět na čtyři‘, dokonce ani ‚čtyři na tři‘. Pracoval obvykle mezi trojkou a jedničkou. Jedna, dvě akce měsíčně – a dost. Vystrkovat růţky a riskovat příliš často se nevyplácí, stejně jako podlehnout rutině.“30 Rozhodujícím

prostředkem

pro

přeţití

v této

přetechnizované

společnosti je Klíč, neboť je dokladem občanovi identity a příslušnosti ke konkrétní třídě, díky němu se dostane do svého bytu nebo hotelového pokoje. Jídlo a spotřební zboţí je k dostání především prostřednictvím automatů, které opět pracují jen s Klíčem. To nás přivádí k otázce, zdaleka ne jen hypotetické, co se stane s jedincem, který o svůj klíč z nějakého důvodu přijde. Ztrátu Klíče je moţné nahlásit a po zdlouhavé administrativě získat Klíč nový, přesto se můţe stát, ţe tento úkon nebude moţný a jedinec je potom ve světě, kde neexistuje jiná moţnost, jak získat potraviny nebo přístup do vlastního bytu, odkázán na dobročinnost a Klíč někoho jiného. V opačném případě je totiţ absolutně bez prostředků a především bez identity – není Klíč, není jméno a jedinec neexistuje. Zde poprvé se můţeme zastavit nad otázkou, zda přetechnizovaná společnost, vytvářející závislost na moderních vymoţenostech není svého druhu totalitou, neboť podobným způsobem limituje aktivity jedince a nutí jej dodrţovat určité normy chování. Klíč je ale především spolehlivým indikátorem majitelových aktivit svého vlastníka, dá se z něj vyčíst, kde byl v tu kterou konkrétní hodinu, za co peníze vynaloţil, komu a jakou částku převedl na jiný Klíč (identitu majitele tohoto Klíče) nebo v kterém hotelu má pronajatý pokoj. Tato moţnost zpětné kontroly, ale i aktuálního informování, jej posouvá na 30 ZAJDEL, Janusz A.: Limes inferior. 1. vyd. Praha : Odeon, 1989. ISBN 80-207-0027-7, s. 38.

přední místo mezi prostředky totalitního zřízení. Autor na několika místech toto pouţití také ukazuje. K totalitnímu charakteru Zajdelovy společnosti nás explicitně navádí závěr knihy, v němţ je hrdina konfrontován se skutečností a účinky moderních

technologií,

které

byly

lidstvu

poskytnuty

neznámou

mimozemskou rasou, o tomto faktu ví jen omezená skupina nadnuláků, nejinteligentnějších vrstvy společnosti, která je pověřena vedením. Pro zajištění budoucnosti lidstva před ohroţením z kosmu jsou proto ochotni uchýlit se k tajně organizovanému přidávání drog do vody a potravin, následkem čehoţ dochází k otupování obyvatelstva a sniţování jejich inteligence.

2.4 OTROKEM ČASU Povídka Harlana Ellisona „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak, je zde uváděna jako jakási trochu nadsazená paralela. Společnost, jak ji vykresluje Ellison,

je rovněţ totalitní

a nese mnoho společných

rysů

s díly

popisovanými výše. Je strukturována do tříd, z nichţ některé jsou vládnoucí a některé pracující, všechny však stejně konzumní. Člověk je článek mechanismu, který musí běţet bezchybně, aby se vyrábělo a následně utrácelo a společnost mohla prosperovat. Svobodné myšlení nebo jednání zde není zločinem a není zde ani handicapem, hlavním nepřítelem je čas: „(…) viděl nadcházející směnu právě vstupovat na chodník. Nacvičenými pohyby s absolutní úsporností přestupovali z pomalého pásu na pásy střední rychlosti, aţ se nakonec seřadili na pásy expresní.“31 Ellisonova povídka je spíše kritikou uspěchané doby,

částečně

i prázdného konzumního způsobu ţivota, přesto svou společnost nechal přerůst

v totalitu,

symbolizovanou

obávaným

Tikytakem.

Nejvyšší

časoměřič, muţ podle Ellisona velký postavou i funkcí, je obávaný především svou svrchovanou mocí nad ţivoty a smrtí všech obyvatel.

31 ELLISON, Harlan: „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak. In ASIMOV, I. (ed.): Hugo Story II. (1962–1967). 1. vyd. Winston Smith, Praha 1995. ISBN 80-85643-21-9, s. 252.

Jeho úkol je jednoduchý, dohlédnout na to, aby vše probíhalo podle harmonogramu. Důraz je proto kladen spíše neţ na kvalitu práce na dodrţení lhůty. Pozdní příchody váţně ohroţují chod celé společnosti, a proto je na opozdilce pohlíţeno jako na zločince a tak je s nimi i zacházeno. Kaţdý občan má přidělenou a registrovanou časovou kartu, která zaznamenává jeho případné zpoţdění, za které je mu pomocí takzvané kardiodesky zkracován ţivot o čas identický s časem jeho zpoţdění. Pokud ho ani tento trest „nemotivuje“ k chození na čas, je povolán k Tikytakovi, jeho kardiodeska je zastavena a jeho existence je ukončena: „V Tikytakově kanceláři vymazali jeho kardiodesku a Marshall Delahanty se v běhu skácel a jeho srdce se zastavilo, do mozku přestala proudit krev, on zemřel a dál uţ nic. Na jedné z map v kanceláři Nejvyššího časoměřiče zhaslo jedno světélko, fax rozmnoţil zprávu o úmrtí a jméno Georgetty Delahantyové bylo zaneseno na seznam osob pobírajících vdovský důchod…“32 Chod

společnosti

je

však

systematicky

narušován

záhadným

Harlekýnem: „…bonbóny! Milióny a milióny (…) padaly hopsaly skákaly (…) chřestily, kdyţ dopadaly na hlavy ramena tvrďáky a štíty Timkinových dělníků (…) kutálely se pod nohama a při svém pádu plnily nebe všemi barvami radosti a dětství a svátků (…) Dělníci vybírali ze zástupu, pokřikovali a smáli se pod přívalem bonbónků. Ty se nakonec dostaly do mechanismu pojízdného chodníku (…) a nakonec se chodník docela zastavil a kaţdým to trhlo na jinou stranu, takţe se svalili jeden přes druhého a stále se smáli (…) Byl to svátek, slavnost, absolutní bláznovství, legrace. Ale… Nástup směny se opozdil o sedm minut.“ 33 Povídka v sobě kombinuje několik totalitních praktik, na jedné straně sledování ve formě přesné evidence časových karet a jejich majitelů a dále pak propagandu. S tou se setkáváme v závěru povídky, kdyţ se Harlekýn zjeví na televizních obrazovkách a vychvaluje dokonalý systém následkem procedur na vymytí mozku. Na tomto místě se Ellison explicitně odvolává na 32 ELLISON, Harlan: „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak. In ASIMOV, I. (ed.): Hugo Story II. (1962–1967). 1. vyd. Winston Smith, Praha 1995. ISBN 80-85643-21-9, s. 258–259. 33 Tamtéţ, s. 252–253.

Orwella: „Poslali ho do Coventry a tam ho předělali. Provedli s ním totéţ, co s Winstonem Smithem v románu ›1984‹. Tu knihu sice ţádný z nich neznal, ale techniky zpracovávání lidí jsou staré jako svět. (…) Po nějakém čase se Harlekýn jednoho dne objevil v televizi s výrazem skřítka, s dolíčky ve tváři a zářícíma očima. Nevypadal vůbec jako po výplachu mozku. Řekl, ţe se mýlil, ţe je nepochybně správné zařadit se a být uţ pro příště přesný.“34 Náleţitou podobnost, můţeme stejně jako v příkladu eliminace hlavního hrdiny a faktu, ţe přes značné úsilí o projev odporu, společnost běţí v nezměněných kolejích dál, můţeme vidět především ve skutečnosti, ţe na některé lidi se v takovýchto společnostech zákon vztahuje a na některé ne. To, ţe „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“, vyplývá ze závěru povídky, kdy se i sám všemocný Tikytak ocitne pozadu za plněním rozvrhu: „‚Och,pane, promiňte, nevím, jak vám to mám ehm ehm říci, ale, zkrátka, opozdil jste se o tři minuty. Trochu jste tím narušil ehm plánovaný program.‘ (…) ‚To je přece směšné‘ zabručel Tikytak pod maskou. ‚Nařiďte si hodinky!‘“35

2.5 SHRNUTÍ A KOMPARACE Na základě technických prostředků, pouţitých ke kontrole obyvatel, můţeme najít paralelu v Zajdelově Edenii a Orwellově Oceánii, neboť obě jsou pod dozorem všudypřítomných kamer a odposlouchávacích zařízení. V Edenii je tento systém doplněn o další kontrolní prvek, prstenový indikátor, který se svým fungováním blíţí čipovým kartám (Klíči v Zajdelově Limes inferior nebo časovým kartám v úřadu Tikytaka). Orwellův systém je částečně nevyzpytatelný, neboť jeho kontrola je moţná kdykoliv a nelze jí zabránit jednoduchou lstí, celý systém je doplněn o aktivitu spoluobčanů, konajících svou „povinnost“ (na rozdíl od poněkud netečného přístupu Edeňanů). Přesto je kontrola limitována dosahem této techniky. 34 ELLISON, Harlan: „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak. In ASIMOV, I. (ed.): Hugo Story II. (1962–1967). 1. vyd. Winston Smith, Praha 1995. ISBN 80-85643-21-9, s. 261. 35 Tamtéţ, s. 262.

Všeobecně můţeme fikční světy v této kapitole rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny zařadíme společnosti, jejichţ cílem je především střeţit ideologickou jednotu občanů (Edenie, Oceánie). K tomu je nutné, aby se občané pohybovali v určitých oblastech, které jsou pokryty špionáţní sítí odposlechů a kamer. Tyto prostředky jsou pro tyto účely nejvhodnější, protoţe se záznamy dají archivovat a později případně pouţít jako důkazní materiál nebo podklad pro falšované zpravodajství. Na druhé straně máme světy, v nichţ názory jedinců nikoho příliš nezajímají, a není důleţité, co člověk říká (nebo co si myslí), ale to, jakým způsobem působí na společnost kolem sebe. Primárním úkolem je zajistit bezproblémový chod systému, který ohroţují jedinci, ne celé skupiny. Proto se zdá být vhodnější pouţít ke sledování jedinců čipy, které jsou součástí některého z identifikačních dokladů (jedinec je ve většině případů má vţdy u sebe). Zaměření polohy je proto velmi přesné a účinné.

3. POČÍTAČE A KYBERPROSTOR Počítače a jejich napojení na internet v sobě kombinují moţnosti televize a rozhlasového vysílání, tedy propagandy, a zároveň kontroly pohybu a identifikace, tedy vysoce účinného sledovacího zařízení. Internet se svým snadným přístupem a celosvětovým pokrytím je vhodný komunikační kanál k šíření informací rozličné kvality – od seriózního zpravodajství oficiálních webů registrovaných médií a odborných textů po spekulace, mystifikace a polopravdy nejrůznějšího druhu, jejichţ autory lze stěţí dohledat a obdobně je tomu v případě ověřování jejich pravdivosti. Přístup není nikomu odepřen, plná kontrola takto rozsáhlého kvanta dat je nemoţná a stejnou moţnost uveřejňovat tu své názory má kaţdý s přístupem na internet (etnické, náboţenské, extrémistické skupiny, zájmová sdruţení, politické strany…). Nepříjemným

faktem

na

internetu

je

především

obtíţná

vystopovatelnost původu informací, které se zpravidla „recyklují“, tedy jsou uveřejňovány (často bez udání zdroje) na více serverech. Pohyb v kyberprostoru je pak potenciálním nebezpečím z hlediska faktu, ţe kaţdý uţivatel v něm zanechá stopy, díky nimţ lze zpětně vyhledat informace o jedinci podle toho, jaké webové stránky navštívil nebo jaká klíčová slova vyhledával (na základě těchto informací je na něj moţné efektivněji soustředit reklamu). Cílem této kapitoly bude pokusit se tyto mechanismy, nebo alespoň jejich náznaky, nalézt ve vybrané literatuře. Díla, v této kapitole obsaţená, nejsou na první pohled zjevnou totalitní společností. Lidé v nich ţijící jsou svobodní, jak myšlenkově tak z hlediska volnosti pohybu (který se mnohdy týká i vesmíru či kyberprostoru). Mechanismy pomáhající utvářet a udrţovat totalitní společnost v chodu se vyskytují v omezeném vyuţití nebo je naznačen jejich potenciál k tomuto vyuţití. Totalitární záměry nejsou vţdy viditelné, není očividné, ţe je s masou manipulováno, ţe jsou jedinci sledováni.

V této kapitole si klademe za cíl interpretovat vybraná díla z hlediska mechanismů, které utvářejí totalitní společnost, tak jak jsme se s tím jiţ setkali v dílech předešlých. Tyto mechanismy, nalézt, byť ne vţdy hrají takovou roli jako jinde, zhodnotit jejich uţití a míru vlivu na fakt, ţe společnost se ubírá konkrétním směrem. Zhodnotit, jakou měrou a jakým způsobem s těmito prostředky nakládají jednotliví autoři, a na výsledku tohoto zhodnocení stanovit podobnosti těchto na první pohled netotalitních společností se společnostmi zjevně totalitními.

3.1 KOVBOJOVÉ WILLIAMA GIBSONA Svou rozlohou se Sprawl (megapole rozprostírající se od Bostonu po Atlantu) nápadně podobá Oceánii nebo jiné z Orwellovských mocností. Na rozdíl od Oceánie však populace této aglomerace tvoří nesourodou dynamickou masu, ţijící si vlastním ţivotem, není členěna do tříd, její hierarchie je dána zákonitostmi a výsledky volného soutěţe. Přesto můţeme jako paralelu k orwellovské třídě prolétů do jisté míry chápat prostředí podsvětí, do něhoţ Gibson zasazuje děje svých románů a povídek36. Hluboko pod úrovní běţného ţivota na výsluní (nebo se tak alespoň můţeme domnívat37) se rozprostírá poměrně izolovaný svět temných barů, nekonformních individuí, nelegálních obchodů a vysoké kriminality. Společnost v těchto končinách není strukturována podle politické, etnické nebo náboţenské příslušnosti, ale podle způsobu obţivy. V centru zájmu stojí především postavy tzv. kovbojů, kterým připojení na počítač umoţňuje pohyb virtuální realitou matrixu38 v čase počítaném na 36 Kniha Neuromancer svou tématikou tvoří část uceleného komplexu s romány Hrabě Nula a Mona Lise Overdrive. K nim se volně přidruţují povídky Johnny Mnemonic, Hotel Nová růže nebo Vypálit chrom (GIBSON, William: Vypálit chrom. Brno : Návrat, 1998. ISBN 80-7174-067-5.). Prostředí těchto děl je společné, postavy jsou si velice podobné a některé dokonce prostupují více příběhy (například Molly Million). 37 Gibson svou pozornost soustředí především na podsvětí, proto musí existovat i „normální“ oficiální svět (těţko předpokládat, ţe honosná sídla nadnárodních společností sídlí v obskurním prostředí spodiny). Tato část společnosti je místy naznačována, přesto není přímo charakterizována a můţeme se proto jen domýšlet, jakou podobu vlastně má. 38 „Matrix má své kořeny v primitivních elektronických hrách, (…) v raných grafických programech a vojenských pokusech o mozkové spojení. (…) Kyberprostor. Sdílená

nanosekundy a nabourávat se do zabezpečených souborů, o něţ mají (většinou anonymní) zákazníci zájem výměnou za odpovídající odměnu. Finanční zázemí v těchto podmínkách znamená více neţ jinde, neboť je zárukou přístupu k nejnovějším technologiím, které umoţní efektivnější a bezpečnější splnění zadaného úkolu. Ve společnosti kovbojů se však pohybují i další jedinci závislí na moderních technologiích – zabudované zrcadlové brýle s funkcí nočního a infračerveného vidění nebo zoomu a kovové drápy vytaţitelné zpod nehtů, kterými je vybavena Millionová Molly, nebo miniaturní harddisk, na němţ je moţné přechovávat libovolné soubory různé kapacity (s tímto způsobem obţivy se setkáváme v povídce Johnny Mnemonic), to jsou jen moţné příklady. Tento tělesný „upgrade“ můţeme přičíst na vrub ţivotnímu stylu podsvětí a vidět v něm i jistou módní záleţitost. Jiţ na tomto místě se proto můţeme zamýšlet nad tím, zda tyto tendence nezavání totalitou. Vybudovat společnost natolik závislou na technice, je dobrým způsobem jak ji kontrolovat. Především pokud jedinec touţí být spojen s technikou, kterou vnímá jako osvobozující (pro ortodoxního kovboje není nic horšího neţ muset trávit čas ve skutečné realitě všedního dne) neboť je na ní závislý a závislost se projevuje i v nekonečném upravování vlastního těla technickými doplňky. Můţeme

spatřovat

jistou

analogii

s Bradburyho

románem

451°

Fahrenheita, s obyvateli trávící veškerý svůj čas u telestěn, které jsou neuvěřitelně drahé, přesto jsou cílem tuţeb většiny obyvatel. Pokud je jedinec

většinu

svého

času

připojen

k počítači

a

„prohání

se“

kyberprostorem, má jen málo času uvaţovat o společnosti a jejích nedostatcích. Jedinou překáţku můţe spatřovat ve své špatné finanční situaci, kterou ale můţe ovlivnit – zlepšovat své schopnosti a získávat reputaci a náročnější, zato lépe placené, zakázky. Tento princip navíc

halucinace kaţdý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů…“ GIBSON, William: Neuromancer. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 1998. ISBN 80-7193-048-2, s. 58.

podporuje ekonomiku, neboť pokud je práce náročnější, zvyšují se nároky i na techniku (a na její nákup je nutné mít peníze). Závislost na technice a konzumní způsob ţivota hrají do karet velkým nadnárodním společnostem, jako je Tiesser-Aschpool, která ovládá většinu kyberprostoru a jejím produktům stejně jako umělým inteligencím se nelze vyhnout. Jejich cílem by pochopitelně mělo být upoutání lidi k počítači, které sebou nese značný zisk. Výraznějším

nebezpečím

se

tu

ovšem

ukazují

samotné

umělé

inteligence, které ačkoliv by k tomu nikdy nemělo dojít, postupně získávají svrchovanost nad svou osobností (za předpokladu, ţe se dá o osobnosti mluvit). UI jako Neuromancer nebo Wintermute se tak stávají dostatečně samostatnými, aby sledovaly vlastní cíle a k jejich dosaţení pouţily veškeré dostupné prostředky. Se svým neomezeným přístupem k informacím, schopnostmi blokovat přístup různým subjektům do systémových dat (coţ vyplývá

z účelu

jejich

existence v síti) mají

moţnost nejen

s daty

manipulovat (tedy skrývat je, případně upravovat), mají také přístup ke kaţdému jedinci (jeho činnosti nebo lokalizaci pomocí připojení, které je zabudované do jeho těla, také přístup k nervové soustavě a dalším klíčovým orgánům, a není tedy nijak obtíţné daného jednotlivce odklidit z cesty). V tomto světě není problémem zjistit o jedinci všechny dostupné informace během několika vteřin a vygenerovat si profil: „‚Podle našeho profilu se snaţíte přimět ulici, aby vás zabila, aţ se nebude dívat.‘ ,Profilu?‘ ,Sestavili jsme si podrobný model. Koupili jsme go-to pro všechny stránky vaší osobnosti a pak jsme tu smetanu prohnali jistým vojenským softem. Máte sklony k sebevraţdě, Casei, Model vám dává měsíc tam venku. A naše zdravotní projekce říká, ţe do roka budete potřebovat novou slinivku.‘“39 Na tomto místě pak připomeňme kontrolu a obyvatel Orwellovy Oceánie a evidenci časových karet a kardiodesek v úřadu Tikytaka. Podobným způsobem funguje i centrální systém Edenie, který nahrává a 39 GIBSON, William: Neuromancer. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 1998. ISBN 80-7193-048-2., s. 33.

archivuje kaţdou větu jedincem vyřčenou, zmiňovali jsme jejich vyuţitelnost pro tvorbu kompilovaných televizních zpráv, nyní se nabízí i moţnost vytvořit na jejich základě i profil konkrétní osoby.

3.2 HYPERION A JEHO PÁD Hyperon Dana Simmonse je ve světě sci-fi literatury významným počinem a jistě by si zaslouţil detailní rozbor, ten by ovšem sám vydal na práci podobného rozsahu (obzvlášť vezmeme-li v úvahu, ţe k vystiţení všech stránek této knihy je potřeba obsáhnout i její druhou část Pád Hyperionu, která části první poskytuje nutný kontext). Nebudeme se zde proto pouštět do popisování všech jednotlivých principů, na nichţ je dílo vybudováno, ale soustředíme

se

na

záleţitosti

spojené

s Technojádrem

a

umělými

inteligencemi, jak se s nimi setkáváme především v kapitole nazvané Příběh detektiva – Dlouhé sbohem (Hyperion) a na jiţ zmíněný kontext, který nám poskytuje Pád Hyperionu40. Pokud bylo hledání prvků totalitní společnosti u Gibbsona obtíţné, v případu Simmonse není o nic snadnější. O systému řízení Hegemonie Člověka vypovídá uţ její název, vláda je v rukou vymezené skupiny lidí, která plně spolupracuje s umělými inteligencemi Technojádra na řízení planetárního systému galaxie. Spojitost s antitotalitní literaturou se nabízí v případě autorových úvah o vyuţitelnosti kreditních karet ke kontrole pohybu občanů, neboť se na tomto místě explicitně odvolává na Orwella slovy: „Kdyby naše společnost rozhodla pro Orwellův princip Velkého Bratra, bylo by určitě ideálním nástrojem útlaku sledování kreditní stopy. V naprosto bezhotovostní ekonomice, jen s rudimentárním směnným obchodem na černém trhu, lze sledovat aktivity lidí v reálném čase monitorováním kreditní stopy jejich

40 Hyperion je součástí rozsáhlejšího cyklu Cantos Hyperionu, jeho zbylými částmi (Endymion, Vzestup Endymionu 1 a 2) se zabývat nebudeme, neboť po pádu Technojádra v průběhu děje Pádu Hyperionu nám pokračování uţ k tématice nemají příliš co nabídnout.

univerzálních karet.“41 Ačkoliv je zřejmé, ţe takový přístup k osobním datům není v Hegemonii běţně podporován a především není legální, jak je patrné z následující ukázky, Simmons tuto moţnost připouští a otevřeně operuje i s pojmem totalita: „Existovaly přísné zákony o ochraně soukromí kreditních karet, ale zákony mají ten špatný zvyk, ţe jsou buď ignorovány, nebo zrušeny, jakmile se ve společnosti objeví tendence k totalitě.“42 Přístup k sledování kreditní karty má kaţdá umělá inteligence (přes ni pak státní úředníci a případně i hackeři), koneckonců je to právě výpis z univerzální karty, který jedné z hlavních hrdinek knihy poslouţí jako stopa při řešení případu. Brawn Lamia tento materiál sice získává od kybrida, kterému

karta

patří,

přesto na

tomto příkladu

můţeme

demonstrovat, jak snadné je některé informace získat. Moţnost vystopovat osobní kartu jedince, určit z ní jeho aktuální polohu nebo osobu, s níţ uskutečnil platební transakci, byla zmiňována jiţ v kontextu kontrolních zařízení a románu Limes inferior Janusze Zajdela. Ta dochází naplnění i v systému Hegemonie. Přístup Technojádra, tedy umělých inteligencí (dále uţ jen UI) k veškerým informacím v galaxii, probíhá přes datasféru, tedy jakousi abstraktní sféru, která se váţe na oblasti opatřené branami určenými k meziplanetárním letům.43 Při popisu datasféry se autor odvolává na dalšího velikána Williama Gibsona: „Datová vrstva je cosi abstraktního. Spojení datasfér generovaných počítači a umělými inteligencemi a kvazipercepčního gibsonovského matrixu, původně určeného lidským operátorům a nyní uznaného jako společná půda pro člověka, stroje a UI.“ 44

41 SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9, s. 347. 42 SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9, s. 347–348. 43 Simmons přivádí tento způsob přepravy aţ do extrému, brány jsou pouţívány i k běţným pěším, lodním či leteckým turistickým cestám. Movitým obyvatelům Hegemonie brány poskytují moţnost dopřát si luxus mít kaţdou místnost svého domu na jiné planetě a pohodlně se mezi nimi přesouvat systémem soukromých bran. 44 SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9, s. 385–386.

Vliv Technojádra na techniku a obzvlášť na mechanismus bran, je značný, UI jsou schopné efektivně sledovat pohyb kaţdého vybraného jedince a také ovládat (poskytnout nebo zamezit) přístup k branám. Hrozba, kterou UI představují, je tu násobena faktem, ţe obyvatelstvo Hegemonie je za hrozbu nepovaţuje. Technojádro se kdysi oprostilo od lidské kontroly, protoţe však nadále plnilo svou roli pomocníka v kaţdodenním ţivotě miliard obyvatel v rozličných světech systému, nikoho tento fakt příliš nezajímal a jen málokdo tedy hledal jeho příčinu/účel. Samo Technojádro není homogenní, v průběhu století se zde zformovaly tři frakce UI, které nalézají společnou řeč především v otázkách projektu zformování nejvyšší UI (tedy svého boha). Názorové neshody nastávají aţ v otázce, v jaké míře je podstatné přeţití lidstva pro existenci a bezproblémový chod Technojádra. UI svou činností provázejí běţný ţivot obyvatel, mají přístup k ovládání bran, bojových lodí i taktických zbraní. Všemocná svrchovanost nad datasférou jim dává maximální kontrolu nad tokem dat, tedy i nad tím, jaké informace společnosti (případně jednotlivci) poskytnou a jaké ne, i blízká spolupráce Technojádra s vládou Hegemonie má v tomto své limity. Selekce informací, které jsou občanům poskytovány je jedním ze základních principů manipulace/propagandy, je tedy moţné přirovnat praktiky Technojádra k mechanismům, s nimiţ pracuje Strana (Orwell) nebo vedení Edenie (Zajdel). Neschopnost bránit se jádru je dána neznalostí jeho polohy: „Jako všichni ostatní, snad s výjimkou současného vrchního administrátora Senátu nebo likvidátorů zbytků po UI, jsem neměla potuchy, kde se Technojádro nachází. UI se nenásilně zbavily lidské kontroly před více neţ třemi sty lety – před mým narozením – a přestoţe zůstávaly nadále spojenci Hegemonie, radily Velkému sněmu, monitorovaly datasféru a občas vyuţívaly svých schopností k zabránění váţných omylů nebo k odvracení

přírodních katastrof, zachovalo si Technojádro soukromí a věnovalo se svým nevyzpytatelným a jasně nelidským záleţitostem.“ 45 Proniknout do tajných plánů není jednoduché ani pro některé méně vlivné UI (příklad uměle rekonstruované UI básníka Johna Keatse), jejichţ přístup je blokován řídícími prvky Technojádra a jejich bezpečnostními systémy. Pokusit se o to mohou jen zkušení hackeři, jejichţ osud je však při takové akci značně nejistý. V postavách kovbojů, můţeme opět spatřovat jasný odkaz na Gibsona a jeho sprawlové kovboje: „Existuje legenda, ţe to provedl Kovboj Gibson, neţ se Jádro odtrhlo, (…) Ale nikdo tomu nevěří. A Kovboj zmizel.“46 Technojádro tak jako šedá eminence, vznášející se někde v prostoru, naprosto nepolapitelná a pro mnohé neviditelná a lehce zapomenutelná součást systému, svou schopností predikovat budoucnost a přístupem k řídícím mechanismům sítě má potenciál stát se vládcem lidí. Počíná si podobně jako neznámí vládci Argonlandu (Limes inferior), kteří z povzdálí sledují lidskou rasu. Skutečný záměr jejich cíle udrţet lidskou společnost v nevědomosti a systematicky sníţit její průměrnou inteligenci zde však zůstává jen v rovinách spekulací. Zatímco na pozadí Hyperionu visí předpověď nevyhnutelné budoucí války umělých inteligencí s lidstvem, která má vliv na ţivoty obyvatel celé Hegemonie.

3.3 NEMÍT ÚSTA A MUSET KŘIČET Do krajnosti vede Ellison nadvládu počítačů nad lidmi v povídce Nemám ústa a musím křičet. Po třetí světové válce, kterou mezi sebou vedly umělé inteligence nejvyspělejších států, a při nichţ bylo lidstvo téměř vyhubeno, přeţilo na Zemi pouze pět lidí. Tato pětice je vystavena sadistickému trýznění nejvyspělejšího z počítačů, které válku vedly. Ve své nenávisti

45 SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9, s. 332. 46 SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9, s. 398. Postavy Gibsonových kovbojů svým způsobem představují svět, který mohl na Zemi existovat ještě před Velkou chybou nebo těsně po ní, neţ Technojádro získalo na síle.

k lidské rase, kterou si za desetiletí vytvořil, působí na pětici svých „hraček“ jak z hlediska psychické teroru, tak fyzických muk. Na troskách někdejších civilizací vládne nad ţivly a vším, co se okolo něj zachovalo. Ellison, stejně jako Simmons a Gibson, počítá se schopností umělých inteligencí vyvíjet se s narůstajícím počtem informací, které jim umoţní samostatně interpretovat zákony robotiky (za předpokladu, ţe je vztáhneme mimo robotů i na počítače a umělé inteligence, jak je tomu ve sci-fi běţné), a jako takové je následně ignorovat, nebo jednat na základě vlastní interpretace těchto zákonů. Tento předpoklad se zdá být sjednocujícím prvkem pro počítačovou totalitu, ať uţ je počítač (respektive umělá inteligence) pouhým nástrojem nebo přímým původcem.

3.4 SHRNUTÍ A KOMPARACE Motivy a stupeň vyspělosti/emancipovanosti umělých inteligencí se u jednotlivých autorů liší. Technojádro se postupem času naprosto osamostatnilo a nabylo dojmu, ţe spolupráce s lidmi není déle přínosem. Wintermute je na lidstvo vázaný ve vztahu jisté podřízenosti a nucené spolupráce. Osvobozením (spojením s Neuromancerem) získá značnou autonomii v rámci systému, především přístup k mechanismům, kterými by jeho dvojče za jiných okolností blokovalo jeho aktivity v síti, přesto setrvává v matrixu, jako jeho nedílná součást a tím jeho ambice de facto končí. V případě Gibsonova světa je totiţ kyberprostor stále příliš závislý na spolupráci s lidmi, především na řízení vedoucími osobnosti firmy TiesserAschpool (dokladem je samotný děj románu- –, sloţitá akce, která má za cíl získat heslo od klonu 3Jany, vloţit jej do terminálu a tím osvobodit Wintermuta). Ellisonovou

povídkou

se

vývoj

posouvá

aţ

na

hranici

běţného/předpokládaného jednání UI a vytváří jakýsi další stupeň, naznačený předchozími díly (Neuromancer – začátky autonomního chování UI, Hyperion – naprosté osamostatnění, snaha o likvidaci lidské rasy, Nemám ústa a musím křičet – UI ovládly planetu a téměř zahubily všechen ţivot). Své umělé inteligenci propůjčuje vlastnosti a rysy chování veskrze

lidské, především nenávist, nebo alespoň chování, které si UI z dosavadních znalostí odvodila jako nenávist. Její motivy nejsou vedeny logickými souvislostmi, které by se u umělé inteligence daly očekávat a které najdeme u Wintermuta nebo Technojádra. Pokud v těchto dílech můţeme vystopovat prvky propagandy, nalezneme ji především skrytou, zaměřenou na šíření konzumního způsobu ţivota – u Simmonse ve vyuţívání meziplanetárního cestování branami za banálními účely, U Gibsona v módě implantátů a techniky spojené s lidským organismem. Nemůţeme mluvit o ideologické propagandě, neboť k ní v dílech

nedochází,

měli

bychom

si

ale

přiznat,

ţe

manipulace

s informacemi je přesto celkem běţná, a to ze strany umělých inteligencí. Sledování je zde opět jednodušší díky spojení s UI, které mají schopnost zpracovat velké mnoţství dat ve velmi krátkém čase a vykonávat více takových úkonů najednou. Simmons rozpracovává myšlenku moţnosti sledovat kreditní karty a jejich uţití (místo, čas, částku). V ruchu Sprawlu se platí především hotově, neboť obchod probíhá nejčastěji na černém trhu. Přesto je moţné vystopovat jedince nejen na síti, ale i mimo ni, jeho neustálá moţnost připojit se je jedním z mechanismů kontroly.

ZÁVĚR Po konfrontaci s problematikou a prozkoumání vybrané sci-fi literatury musíme technice přes její nesporná pozitiva, připsat i její vyuţitelnost jako prostředku utváření a udrţování totalitního zřízení. Míra a způsob, jakým se toto děje, jsou odlišné v závislosti na typu společnosti, jak jiţ bylo v úvodu předesláno, ne všechna obsaţená díla jsou primárně klasifikovatelná jako antitotalitní literatura. Moderní propagandy

technologie a

nacházejí

manipulace

své

s veřejným

uplatnění míněním,

jako a

to

prostředek především

(a nejznatelněji) ve společnostech, o jejichţ hodnocení jako totalitních nemůţe být pochyb (jedná se zejména o romány Edenie Janusze Zajdela, 1984 George Orwella, okrajově i povídku „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak Harlana Ellisona). Cílem toho nátlaku je nejčastěji dosaţení jednotnosti jak v rámci společenství, tak v rámci ideologie. Ve společnostech, jejichţ totalitní charakter je třeba hledat v hlubinách systému, na základě mechanismů shodných nebo podobných s principy společností totalitních, se setkáváme s druhem manipulace poněkud odlišným. Jeho cílem není dosáhnout ideologické jednoty kolektivu, ani kolektiv sjednotit. Svou pozornost naopak soustředí na individualitu jedince, na jehoţ tuţby apeluje a rozvíjí v něm vlastnosti a předpoklady pro jeho úspěšný přerod v konzumenta. Společnost je tak sloţena z jednotlivců, kteří v honbě za vlastními cíli nevnímají nedostatky okolního světa, o který ztrácí zájem (příklady hledejme v románu 451° Fahrenheita Raye Bradburyho, v povídkách ze souboru Vypálit chrom a románu Neuromancer Williama Gibsona, v díle Limes inferior Janusze Zajdela, menší měrou pak v románu Hyperion Dana Simmonse). Soustředění pozornosti na jedince v těchto společnostech má následně vliv na způsob, jakým je obyvatelstvo kontrolováno správními orgány. Nejúčinnějším prostředkem identifikace a lokalizace jedince se ukazují být identifikační karty se zabudovaným čipem doplněné o mechanismy, které nabízejí počítače a jejich propojení se světovou sítí a kyberprostorem.

Ačkoliv nelze popřít, ţe v systémech, které mají zájem jednotným způsobem ovlivňovat a kontrolovat celé masy, je vyuţití identifikačních karet také jednou z moţností, uplatňuje se většinou jen doplňkově. Dominantními prostředky jsou odposlouchávací a sledovací zařízení. Příčinou jejich upřednostňování je především psychologický efekt, který má na obyvatele vědomí, ţe jsou neustále sledováni. Záznamy z kontrolních zařízení lze také archivovat a v „upravené“ podobě je dále vyuţít jako podpůrný prostředek k dosaţení, jiţ zmiňované, ideologické jednoty. Zvláštní kapitolu tvoří problematika totality a počítačů. Zobrazení tohoto vztahu není u autorů jednotné, coţ je způsobeno především rozdílnou mírou autonomie, kterou umělým inteligencím ve svých dílech přiznávají. Na příkladech děl, která byla do odpovídající kapitoly zahrnuta, jsme mohli vypozorovat jistou posloupnost a náčrt hypotetického vývoje UI. Ačkoliv jsou umělé inteligence v Gibsonově matrixu schopně dosáhnout pokročilého stupně autonomie, stále se definují jako prvek systému, za jehoţ součást povaţují i lidstvo. Další stupeň představují UI Technojádra v Simmonsově Hegemonii Člověka, které jsou na lidstvu natolik nezávislé, ţe jeho přeţití nepovaţují za relevantní pro svou další existenci. Tváří tvář zkáze je pak lidstvo postaveno v povídce Harlana Ellisona Nemám ústa a musím křičet, kterou lze na rozdíl od předchozích jednoznačně interpretovat jako totalitní. Míru, s jakou se dá společnost interpretovat jako totalitní, je odlišná u kaţdého díla a je také závislá na individuálním vnímání čtenáře. Proto jako rozhodující hodnotící faktor stanovme výskyt a způsob pouţití klíčových mechanismů totality, abychom onu míru posoudili. Povaţujme tedy výše popisovaná díla za totalitní společnosti a opírejme se při tom nejen o nelezené mechanismy a jejich participaci na budování totalitního systému, ale také o fakt, ţe mnozí autoři si sami s touto myšlenkou pohrávají, neboť se ve svých dílech odvolávají na ryze totalitní společnosti svých kolegů.

ANOTACE

Příjmení a jméno autora:

Kratochvílová Jitka

Název katedry a fakulty:

Katedra bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Název diplomové práce:

Úloha techniky ve vybraných dílech světové antitotalitní sci-fi literatury

Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Dan Faltýnek

Počet znaků: 83 405 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 26 Klíčová slova: světová literatura

propaganda

Ray Bradbury

science fiction

kontrola

William Gibson

technika

George Orwell

Dan Simmons

totalita

Janusz Zajdel

Harlan Ellison

Charakteristika práce: Cílem práce je zhodnotit úlohu techniky při utváření a udrţování totalitní společnosti, jak je vyobrazena ve vybraných dílech světové literatury science fiction. Pozornost je věnována především televiznímu a rozhlasovému vysílání jako prostředkům propagandy a manipulace, sledovacím a odposlouchávacím zařízením a identifikačním čipům jako prostředkům kontroly obyvatelstva a vyuţití kombinace těchto mechanismů v případě počítačů a kyberprostoru. Tyto mechanismy jsou sledovány v odlišných typech společností, a proto je cílem i jejich vzájemná komparace a zhodnocení, do jaké míry je moţné na základě těchto mechanismů interpretovat totalitní společnost.

LITERATURA ALDISS, Brian: Nonstop. 1. vyd. Praha : Laser – books, 2000. ISBN 80-7193-084-9. ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I–III. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1996. ISBN 80-86005-13-5. BALÍK, Stanislav: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha : Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-89-6. BITTMAN, Ladislav: Mezinárodní dezinformace: černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6. BUDIL, Ivo T. (ed.): Totalitarismus: interdisciplinární pohled. 1. vyd. Ústí nad Labem : Vlasta Králová, 2005. ISBN 80-903412-3-3. BUDIL, Ivo T. – ZÍKOVÁ, Tereza (eds.): Totalitarismus 2: zkušenost Střední a Východní Evropy. 1. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita, 2006. ISBN 80-87025-03-2. BRADBURY, Ray: Marťanská kronika. 451° Fahrenheita. 1. vyd. Praha : Odeon, 1978. DICK, Philip K.: Víra našich otců. In Minority Report a jiné povídky. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0986-6. DŢILAS, Milovan: Nová třída: kritika soudobého komunismu. 2. čes. vyd. Curych : Demos, 1977. ISBN 3 85633 002 X. ELLISON, Harlan: „Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tikytak. In ASIMOV, I. (ed.): Hugo Story II. (1962–1967). 1. vyd. Winston Smith, Praha 1995. ISBN 80-85643-21-9. ELLISON, Harlan: Nemám ústa a musím křičet. In ASIMOV, I. (ed.): Hugo Story (1968–1969). 1. vyd. Winston Smith – Virgo, Praha 1996. ISBN 80-902108-2-1. ELLISON, Harlan: Nevěřte pozemšťanům. In VEIS, J. – VOLNÝ, Z: Hledání budoucího času: antologie současné světové science fiction. 1. vyd. Praha : Práce, 1985. GIBSON, William: Neuromancer. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 1998. ISBN 80-7193-048-2. GIBSON, William: Vypálit chrom. Brno : Návrat, 1998. ISBN 80-7174-067-5.

HERZÁN, Martin: Totalitní světovláda. 1. vyd. Třebíč : Mezinárodní komise svědomí, 2000. ISBN 80-238-6339-8. HUXLEY, Aldous: Konec civilizace. 1. vyd. Praha : Horizont, 1970. NEFF, Ondřej et al.: Encyklopedie literatury science fiction. Praha : AFSF; Jinočany : H H, 1995. ISBN 80-85390-33-7 (AFSF); 80-85787-90-3 (H & H). NEFF, Ondřej: Všechno jen jinak (kapitoly o světové science fiction). 1.vyd. Albatros, Praha 1986. ORWELL, George: 1984. Praha : Kma, 2003. ISBN 80-7309-999-3. SIMMONS, Dan: Hyperion. 2. vyd. Plzeň : Laser – books, 2002. ISBN 80-7193-134-9. SIMMONS, Dan: Pád Hyperionu. 1. vyd. Plzeň : Laser – books, 1997. ISBN 80-7193-022-9. STERLING, Bruce – GIBSON, William: Rudá hvězda, zimní orbita. In STERLING, B.: Zrcadlovky. 1. vyd. Plzeň : Laser – books, 2000. ISBN 80-7193-082-2. TALMON, J. L.: O původu totalitní demokracie: politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85850-19-2. VOLEK, Jaromír – BINKOVÁ, Pavlína (eds.): Média a realita 04: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky FSS MU Brno. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3308-8. ZAJDEL, Janusz A.: Edenie. Praha : Albatros, 2000. ISBN 80-00-00901-3. ZAJDEL, Janusz A.: Limes inferior. 1. vyd. Praha : Odeon, 1989. ISBN 80-207-0027-7.