ÚLOHA SPORU VE STARŠÍ ČESKÉ LITERATUŘE

ÚLOHA SPORU VE STARŠÍ ČESKÉ LITERATUŘE

Diplomová práce

Studijní program: Studijní obory:

N7504 – Učitelství pro střední školy 7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy 7504T243 – Učitelství českého jazyka a literatury

Autor práce: Vedoucí práce:

Bc. Lucie Kremlová Mgr. Marek Janosik-Bielski

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Děkuji Mgr. Marku Janosikovi-Bielskému za podporu a cenné rady při realizaci diplomové práce.

Anotace Diplomová práce Úloha sporu ve starší české literatuře se věnuje středověkým skladbám, a to I., II. a III. Sporu duše s tělem, Sváru vody s vínem a Podkonímu a žákovi, poukazuje na ně z genologického hlediska, zaměřuje se na okolnosti jejich vzniku, objasňuje literární předlohu a provádí analýzu obsahu skladeb. Předkládá vzájemnou komparaci všech tří Sporů duše s tělem a uvádí jejich shodné i odlišné znaky. Cílem diplomové práce je posoudit všechny zmíněné oblasti a zjistit úlohu, kterou plní spory ve středověké literatuře.

Klíčová slova Spory, hádání, kázání, exemplum, Spory duše s tělem, Svár vody s vínem, Podkoní a žák

Annotation This diploma thesis called The Role of Dispute in Older Czech Literature (I., II., III. Spor duše s tělem, Svár vody s vínem a Podkoní a žák) presents disputes from the point of genealogy terms. In the thesis there are some selected works and the focus is put on the circumstances of their origin, explanation of their literary models and analysis of the concent of the individual pieces. The aim of this diploma thesis is to evaluate all of these areas and determine the role of these works in medieval literature.

Key words Disputes, arguing, sermon, exemplum, Spor duše s tělem, Svár vody s vínem, Podkoní a žák

Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 8 1 Pojmová nejednotnost sporu ................................................................................................ 9 1.1 Definice žánru .................................................................................................................. 9 1.2 Hádání ............................................................................................................................ 10 1.3 Kázání ............................................................................................................................ 13 1.4 Exemplum ...................................................................................................................... 15 2 Středověké spory ................................................................................................................ 19 2.1 Charakteristika sporů ..................................................................................................... 20 2.2 Analýza vybraných sporů............................................................................................... 21 2.2.1 Spory duše s tělem................................................................................................. 21 2.2.1.1 Tzv. I. Spor duše s tělem .............................................................................. 24 2.2.1.1.1 Vznik rukopisu ......................................................................................... 24 2.2.1.1.2 Literární předloha ..................................................................................... 25 2.2.1.1.3 Obsah skladby .......................................................................................... 27 2.2.1.1.4 Shrnutí ...................................................................................................... 31 2.2.1.2 Tzv. II. Spor duše s tělem ............................................................................. 31 2.2.1.2.1 Vznik rukopisu ......................................................................................... 31 2.2.1.2.2 Literární předloha ..................................................................................... 33 2.2.1.2.3 Obsah skladby .......................................................................................... 34 2.2.1.2.4 Shrnutí ...................................................................................................... 37 2.2.1.3 Tzv. III. Spor duše s tělem ............................................................................ 38 2.2.1.3.1 Vznik rukopisu ......................................................................................... 38 2.2.1.3.2 Literární předloha ..................................................................................... 39 2.2.1.3.3 Obsah skladby .......................................................................................... 40 2.2.1.3.4 Shrnutí ...................................................................................................... 44 2.2.2 Odlišnosti Sporů duše s tělem ............................................................................... 45 2.2.3 Svár vody s vínem ................................................................................................. 46 2.2.3.1 Vznik sporu................................................................................................... 46 2.2.3.2 Literární předloha ......................................................................................... 47 2.2.3.3 Obsah skladby............................................................................................... 48 2.2.3.4 Shrnutí .......................................................................................................... 53 2.2.4 Podkoní a žák ........................................................................................................ 54 2.2.4.1 Vznik sporu................................................................................................... 54 2.2.4.2 Literární předloha ......................................................................................... 56 2.2.4.3 Obsah skladby............................................................................................... 58 2.2.4.4 Shrnutí .......................................................................................................... 62 Závěr ........................................................................................................................................... 64 Použitá literatura ......................................................................................................................... 66 Seznam příloh ............................................................................................................................. 69

6

Seznam použitých zkratek a symbolů aj. = a jiné apod. = a podobně atd. = a tak dále kol. = kolektiv např. = například s. = strana srov. = srovnej tj. = to jest tzn. = to znamená tzv. = tak zvaný

7

Úvod Hádání má v literatuře dlouhou tradici - první texty se objevují již v antickém Řecku. Velmi oblíbený byl tento žánr především v latinské literatuře. V české literární tvorbě se rozvíjí ve 14. století. K jeho rozkvětu značně přispěla škola, kde se právě formou dialogu vyučovalo. Středověké spory jsou obsahově pestré, zpracovávají jak duchovní, tak světskou tematiku. Cílem diplomové práce je zaměřit se na vybrané středověké spory, a to I., II. a III. Spor duše s tělem, Svár vody s vínem a Podkoní a žák. Skladby prezentují obě zmíněné tematické oblasti. Ve Sporech duše s tělem má dominantní postavení náboženská otázka, ve Sváru vody s vínem je značně oslabena, načež ve skladbě Podkoní a žák není patrná vůbec. Ačkoli byly výše uvedené spory ve své době velmi oblíbené, poznatky o těchto skladbách máme k dispozici vesměs kusé, a tak tato práce přispívá ke komplexnějšímu pohledu na ně, a to prostřednictvím analýzy, interpretace a komparace. Diplomová práce se skládá ze dvou částí. První je teoretická, uvedené skladby posuzujeme z hlediska genologického, jelikož především v souvislosti s žánrovým zařazením Sporu duše s tělem panuje názorová nejednotnost. Někteří literární historici skladbu řadí k žánru „hádání“, jiní ke „kázání“. Antonín Škarka dokonce uvažoval o tzv. veršovaném kázání. Vzhledem k těmto uvedeným nejasnostem se nejprve zabýváme specifickými vlastnostmi vybraných žánrů, tj. hádání, kázání a exempla, a konfrontujeme je s analyzovanými skladbami. Ve druhé části uvádíme u jednotlivých skladeb okolnosti vzniku rukopisu a jeho dataci, zaměřujeme se na objasnění literární předlohy, případně domnělého autora, a předkládáme podrobnou analýzu obsahu díla. Zásadní poznatky o sporu jsou shrnuty na konci každé kapitoly. Pro snazší orientaci v textu uvádíme v příloze stručný slovník ke každé skladbě.

8

1 Pojmová nejednotnost sporu V souvislosti s žánrovým zařazením sporů panuje nejednotnost. Nejdříve bude tedy nutné zabývat se definicí žánru.

1.1 Definice žánru Příruční slovník naučný označuje žánr jako „zvláštními specifickými znaky odlišený typ kompozičního uspořádání uměleckého díla ustavený v historickém vývoji.“1 Dále směšuje literární žánr s literárním druhem. Všeobecná encyklopedie2 klade důraz v souvislosti s definicí žánru na to, že texty fungují „očekávaným způsobem“ a jedná se o „opakovaný výskyt textů s týmž souborem žánrotvorných vlastností.“ Také dodává, že tyto vlastnosti mohou být užívány volně či být pevně dány, záleží na zvoleném žánru. Milan Kopecký chápe žánr jako „skupinu literárních výtvorů, které vykazují určité společné znaky tematické, kompoziční a tvarové.“3 Jaroslav Kolár se ve své studii4 pokouší o podrobnější definici. Jedná se o množství děl vznikajících v minulosti, které se vyznačují nejen stejnou tematikou, ale i účelem, cílem a zpracováním. Encyklopedie literárních žánrů také upozorňuje na to, že dílo se nevztahuje jen k jednomu určitému textu, ale k celému cyklu děl se shodnými znaky: „Dílo 'hlásící se' k určitému žánru se nevztahuje ke konkrétnímu pretextu, nýbrž k jistému modelu psaní, tzv. architextu.“5 Mezi hlavní signály, které naznačují žánrovou příslušnost určitého díla, řadí autoři kromě typických formulí, přítomností příběhu aj. také například název či podtitul díla. S tímto tvrzením však například Jaroslav Kolár nesouhlasí.6 1

Příruční slovník naučný. IV. díl, S – Ž. Praha: Academia, 1967. s. 882. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl 4, Ř/Ž. Praha: Nakladatelský dům, OP: Diderot, Praha 1998. ISBN 80-85841-37-1. 3 KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku). Praha: KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 71. 4 KOLÁR, J. K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 9. 5 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 6. 6 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 6. a KOLÁR, J. K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 13. 2

9

Žánrová vyhraněnost děl se v průběhu historie mohla změnit, jak uvádí Milan Kopecký: „Je to celek dynamický a v čase proměnlivý, který sice v českém středověku navázal na antiku, ale postrádá její pojmovou jasnost.“7 Žánrová tradice se někdy obměňuje od předchozích modelů, a tím dochází k „žánrové polyvalenci, tj nejednoznačnosti a přechodnosti v některých dílech.“8 Tematika sporů je velmi podobná kázání, a tak občas nedochází k názorové jednotnosti, ke kterému žánru texty zařadit. Ačkoli je kázání klasifikováno jako žánr, Antonín Škarka odlišuje veršované kázání, které však například Kolár nepovažuje za genologický odkaz, ale funkční znak díla. Různé skladby, bez ohledu na jejich žánr, mohly uplatňovat zároveň svoji funkci přednesu.9

1.2 Hádání Kromě pojmu hádání se často užívá i spor či svár, popřípadě disput. Encyklopedie literárních žánrů charakterizuje hádání následovně: „Prozaická, ve středověku zpravidla veršovaná díla, v nichž se formou fiktivního dialogu, probíhajícího jako bezprostřední střetnutí mluvčích, řeší názorový konflikt, vztahující se k problémům rozdílné závažnosti.“10 Josef Peterka a Dagmar Mocná dále tvrdí, že elementárním znakem tohoto žánru je střet protikladných stanovisek. Jak dodává Jaroslav Kolár, nezbytnou podmínkou sporů však je, aby si byla obě stanoviska rovna, tzn. obě zaujímala stejné či podobné postavení.11 Výstavba sporu je dle Romana Jakobsona zatížena ustáleným postupem: „Pravé teze jsou podány v termínech dramatizovaného záporného paralelismu: nejdříve je

7

KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku). Praha: KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 71. 8 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 6. 9 Srov. ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105 a KOLÁR, J. K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 12. 10 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 224. 11 KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109.

10

uvedena pochybená teze, pak je popřena a rozvíjí se teze pravá.“12 Epika z díla mizí. K rozvoji tohoto žánru přispěla především škola, ve které se disputací vyučovalo. Roman Jakobson ve své studii připomíná, že hádka se často využívala v pedagogické praxi. „Byla-li jen mnemonickou pomůckou dialogická forma naučných traktátů, sloužily-li jen vytříbenosti žáků v logickém myšlení a v umění se hádat učené disputace, použila poezie této formy pro své vlastní cíle.“13 Příčinou sporu byly zpravidla filozofické otázky, existenciální nejasnosti (akceptace smrti), ale i milostná či didaktická nebo politická tematika. Zvláštní postavení zaujímají spory zábavné, které často směřují k „parodickému či satirickému zobrazení jevů.“14 Spory končí zpravidla vítězstvím jedné z hádajících se postav. Není však výjimkou, pokud spor ukončí třetí postava (Bůh, mistr aj.). Ve sporech se uplatňuje především agitační a propagační funkce.15 O klasifikaci sporů se pokusil Roman Jakobson,16 který v rámci žánru rozlišuje zbásněné hádky a jiné spory. U zbásněných hádek (např. spory květin nebo stavů) není lehké předem uhádnout výsledek a jejich cílem je především potěšení ze střídání argumentů a protiargumentů; zároveň tyto hádky jsou často nakonec přerušeny, např. rvačkou, nedochází tedy k jejich rozřešení. U druhého typu sporů je jejich řešení pro čtenáře již od začátku předvídatelné (např. spory duše s tělem) a estetický prožitek je daný shromážděním argumentů, jimiž bude druhá strana usvědčena. Autoři se zaměřují na pořádek, volbu i úpravu argumentů. Tematice sporů odpovídají i zvolené postavy. Encyklopedie literárních žánrů17 uvádí, že kromě personifikovaných věcí a jevů (Duše a Tělo, Voda a Víno aj.) ve svárech vystupují i božské postavy (Kristus), mytologické (Ajax), svatí či historické osobnosti. Autoři se snaží o typizaci postav, a to především vnějším popisem

12

JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 32. 13 Tamtéž, s. 30. 14 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 225. 15 Tamtéž, s. 225. 16 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002ISBN 80-7257-7433. s. 32. 17 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 225.

11

(zdůrazňují vzhled a oděv protagonistů) či adekvátním jazykem. Postavy jsou ustálené, nevyvíjí se.18 Hádání často zpracovávala stejná témata jako další literární žánry, např. kázání. Svým dynamickým nábojem se spory velmi často blíží dramatu. Zábavné hádky často směřují k frašce či komedii i žákovské poezii.19 Encyklopedie literárních žánrů20 dále uvádí historický vývoj tohoto žánru. Základy hádání se datují do antické řecké literatury. Za nejstarší spor je považovaná bajka o hádce zimy a léta od Ezopa. Na žánr měl později značný vliv i Platón a jeho dialogy o filozofických otázkách. V pozdní antice se o tvorbu sporů pokoušel Lukianos, z jeho tvorby například Theón dialogoi (Hovory bohů), Nekrikoi dialogoi (Hovory podsvětní). Jeho tvorba je satirická a nevyhýbá se sarkasmům a ironii. V 9. století vznikaly spory s přírodní tematikou. Mezi oblíbená témata patřila hádka duše s tělem, vína s pivem či spor mezi růží a fialkou. Humanistické spory v mnoha směrech navazovaly svým satirickým záměrem na Lukiana. Za nejstarší česky psané veršované hádání je považován Spor duše s tělem. Téma se později dočkalo ještě dvou zpracování. Na sklonku 14. století vznikají Svár vody s vínem a Podkoní a žák. Z prozaických sporů vzniká ve stejné době německy psaný Ackermann aus Böhmen (Oráč z Čech) Jana ze Žatce. Jedná se o hádku mezi Oráčem (písařem) a Smrtí, která mu vzala manželku. Neznámý český autor tuto skladbu přepracoval pod názvem Tkadleček. Tento spor pojednává o hádce milence s Neštěstím, které mu vzalo milovanou Adličku. V husitském období vzniká roku 1420 česká obhajoba husitského programu Hádání Prahy s Kutnou Horou, ukrytá v Budyšínském rukopisu. Ve sporu vystupují personifikovaná města, husitská Praha a katolická Kutná Hora. Protějškem Budyšínského rukopisu je skladba Václav, Havel a Tábor, která představuje obranu českého katolictví. Názoroví protichůdci (katolík Václav a bojovník Tábor) se snaží ovlivnit nerozhodného Havla. Jan z Rabštejna je autorem latinského díla Dialogus, ve kterém probíhá rozmluva čtyř urozených mužů. Století 16. a počátek století následujícího jsou 18

KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109. 19 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 226. 20 Tamtéž, s. 226.

12

v souvislosti s oblíbeností sporů nevyhraněné. Některé texty se hádání vyhýbají, jiné naopak dialogy preferují. Vznikají díla Ondřeje Píseckého, Jiřího Carolida z Karlsperku či Bartoloměje Paprockého. V klasicismu se projevuje zájem o Lukianovy texty, které se stávají inspirací pro další umělce. Z období národního obrození pochází spory Josefa Jungmanna Rozmlouvání o jazyku českém. První spor obsahuje rozhovor soudobého Čecha s Danielem Adamem z Veleslavína a druhý zachycuje dialog o vlastenectví. Ve 20. století se dialogům věnuje například Miloš Marten ve své práci Nad městem (1917) nebo J. Popelová svým Rozjímaním o českých dějinách (1948).

1.3 Kázání Původ slova kázání pochází ze staroslověnského slovesa kazati, tedy napomínati či kázati, a staročeského substantiva kázanie, tedy kázání, řeč, chvála, rozkázání, přikázání. Používá se i pojem homilie.21 Lexikon literárních pojmů22 připomíná dřívější rozlišení homilie od kázání. Zatímco homilie vykládá (interpretuje) biblický text, kázání je s Písmem spjato volněji. Encyklopedie literárních žánrů nabízí několik charakteristik tohoto žánru. V zásadě se však shoduje v tom, že kázání je „duchovní řeč, která si klade za cíl působit na morálku, náboženské vědomí a vzdělání určitého okruhu posluchačů.“23 Dále dodává, že v křesťanském pojetí je kázání součástí bohoslužby, tedy veřejnou událostí, při které se vykládá a rozvíjí slova Písma. Kompozice kázání se shoduje pouze v úvodu, kde je použit úryvek z Písma a oslovení čtenářů či posluchačů. Cílem kázání je působit na svědomí posluchačů, poučit je a případně pobavit. Tomuto cíli se podřizuje obsah i forma žánru. Vyvolání

21

MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 295. 22 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. s. 168. 23 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 295.

13

estetického účinku není prvořadé.24 Středověká rétorika si klade jasné cíle – pobavit posluchače, poučit a povzbudit. Tyto dovednosti se očekávají i od správného kazatele.25 Encyklopedie literárních žánrů26 vymezuje několik druhů kázání, které se liší obsahem či cílem sdělení. Rozeznává například kázání mravoučná, panegyrická (pojednání o svatých), biblická, historická, naučná a paraenetická (zaměřuje se na emoce). Další dělení vyplývá z provázanosti s Písmem, například kázání homiletická či tematická. Kázání je řazeno k jednomu z nejstarších prozaických žánrů. Dagmar Mocná a Josef Peterka27 připomínají, že geneze tohoto žánru je velmi složitá, jelikož je problematické určit přesná data nalezených textů a navíc se předpokládá, že většina řečí se nedochovala. Nicméně základy žánru se datují do 9. až 5. století př. n. l. a jsou důsledkem lidského myšlení o sobě samém a svém postavení v životě. Křesťanská kázání navazovala na antickou tradici řečnictví a filozofii (například Seneca, Platon, Aristoteles). Ve středověku se kázání stala základním žánrem duchovního řečnictví a začaly se v nich objevovat nové prvky, např. exempla, vložená vypravování z legend aj. Exempla využívala homiletika k praktickému doložení morálních a teologických tezí. 28 Za vrchol kazatelství je považováno 17. století a první polovina století následujícího. Někteří kazatelé používali tvar tzv. konceptu (konceptuální kázání). Podstatou takového kázání byl nápad, který spočíval v překvapivé či důvtipné metafoře, alegorii. Jeho cílem bylo posluchače překvapit a poučit o víře.29 Vznik českého kazatelství je spjatý s působením staroslověnských věrozvěstů Konstantinem a Metodějem a jejich duchovními promluvami. Pozdější úroveň homiletiky na našem území dokládá sbírka latinského kázání Opatovický homiliář. Mezi známé kazatele patřil například olomoucký biskup Jindřich Zdík.30

24

Tamtéž, s. 296. Srov. PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1.a PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava: Profil, 1972. s. 131. 26 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 296. 27 Tamtéž, s. 296. 28 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. 29 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. 30 LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 33. 25

14

Od poloviny 14. století, kdy kromě klášterů bylo kazatelství podporováno i na Karlově univerzitě, vzrůstá zájem o tento žánr. Kazatelé jejím prostřednictvím totiž poukazují nejen na lidské hříchy, ale kritizují celou společnost. Mezi známé kazatele patří například Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a později i Jan Hus, autor Postily. 31 Jak zdůrazňuje Encyklopedie literárních žánrů,32 na rozkvět českého kazatelství měl vliv vynález knihtisku v 16. století. Začaly se mimo jiné tisknout i starší české sbírky kázání (postily) a překlady kázání ze sousedních zemí. Homiletika se nyní nezaměřuje jen na lidské hříchy, ale zohledňuje také třeba i výchovu dětí a sociální vztahy ve společnosti. Soubor kázání Postilla česká napsal například kněz Tomáš Bavorovský nebo Postillu Jan Kapita. Po bitvě na Bílé hoře ubývá řečí vydaných tiskem. Pozornost je zaměřena spíše na příležitostnou homiletiku (např. promluvy při pohřbech) a oblíbené konceptuální kazatelství. Odpůrcem konceptuálního kázání byl Bohuslav Balbín, který autory označoval za „mladíčky neznalé a nedávno narozené“. Preferoval tradiční (ciceronovskou) podobu kázání.33 Konceptu se v českém kazatelství věnovali například kněz Bohumír Hynek Josef Bílovský či Ondřej František de Waldt. Od konce 18. století zájem o kazatelství upadá.

1.4 Exemplum Slovo exemplum pochází z latiny a znamená příklad, ukázku, vzor či vzorný doklad. Encyklopedie literárních žánrů ho charakterizuje jako výpisek z „jiných literárních žánrů (či po paměti tradovaný příběh), který se osamostatnil jako svébytný

31

Srov. tamtéž, s. 82. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 299. 33 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. s. 169. 32

15

literární žánr.“34 Jana Nechutová exempla představuje jako neobyčejné historky, z nichž „plyne naučení a z jejichž děje a jeho následků je zapotřebí vzít si příklad.“35 Exemplum často přejímá žánr i kontext díla, do kterého je vloženo. Jeho hlavním cílem je působit na čtenáře a posluchače, ovlivnit jejich postoje a dokázat správnost vykládaných jevů. Tomu přizpůsobuje svůj obsah i formu.36 Počátky exempla se kladou již do starověkého Řecka, kde plnilo funkci příběhu, sloužícího za doklad, a užívalo se v soudních řečech. S rozvojem křesťanství se exempla začínají objevovat v homiletické praxi. Někteří kazatelé je dokonce přímo výslovně doporučovali, např. sv. Ambrož. Tvořila součást kázání formou krátkého, stylisticky upraveného, zajímavého příběhu, který dokládal určitou obecnou tezi. Tím se náboženské a mravní poučení stávalo srozumitelnějším.37 Jana Nechutová spatřuje hlavní důvody užívání exempel v kazatelství v jejich schopnosti oživení, možnosti upoutat pozornost posluchačů a zajistit lepší představu o samotném teologickém výkladu.38 Ve 12. století se exempla užívají nejen v kazatelství, ale i v didaktických spisech a kronikách. Eduard Petrů hovoří dokonce o „druhé etapě ve vývoji exempla“.39 Náměty autoři čerpali např. z Bible, legend, lidových pohádek a pověstí či anekdotických vyprávění. Autoři si buď vytvářeli exempla vlastní, či je přebírali z jiných pramenů a do svých děl je jen vložili. Pro potřeby kazatelství se pořizovaly celé sbírky exempel. Jak uvádí Eduard Petrů, jednalo se především o jejich praktické využití. „Kazatel nebo autor jiného díla, který chtěl exemplum použít, prostě jen vyhledal ten typ exempla, který vyhovoval jeho potřebě.“40 Některé takové texty se blížily zábavné četbě. Nejznámější sbírkou, která byla řazena právě k této četbě, je Gesta Romanorum (Příběhy římské) ze 14. století, jejíž příběhy se odehrávají převážně ve starém Římě a vystupují zde římští, historicky 34

MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183. 35 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177. 36 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184. 37 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108. 38 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177–178. 39 PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava: Profil, 1972. s. 131–132. 40 Tamtéž, s. 132.

16

nedoložení panovníci. Ve 12.–13. století se exempla distancovala od kázání a stala se samostatným žánrem.41 Josef Peterka a Dagmar Mocná42 dále mapují vývoj exempel v české literární produkci. V Čechách se objevují latinské opisy od 12. století, největšího rozkvětu však exempla dosahují v druhé polovině 14. století – sbírky byly ve velké míře opisovány a užívány nejen v kázáních, ale i v dalších literárních žánrech. Ve 14. století sestavil sbírku exempel s názvem Exemplarius univerzitní mistr Klaret. Česko-latinská sbírka měla sloužit školským účelům; tvořily ji ezopské bajky, biblická exempla a příběhy vlastní i přejaté. V této době vznikla i anonymní sbírka česky psaných exempel Olomoucké povídky. V husitské době zájem o exempla upadá. Až zase pohusitská doba se k exemplům vrací, nicméně se z nich pomalu vytrácí moralistní a náboženský apel a začínají se řadit k tradičním povídkám. Exempla se skrz kazatelství dostávají do folkloru, kde je zpracovávají první sběratelé. Některé náměty přímo ovlivnily podobu pohádek a jsou dodnes známy, např. pohádka o dvanácti měsíčkách z Klaretovy sbírky, příběh o Plaváčkovi zpracovávají Příběhy římské atd.43 Jan Lehár považuje I. a III. Spor duše s tělem za veršované kázání. V dílech nachází kazatelské prostředky a domnívá se, že byla již s tímto úmyslem i autorem vytvořena.44 Stejný názor sdílí i Antonín Škarka.45 Josef Hrabák se ve své studii přiklání k opačnému názoru, žánrově řadí Spor duše s tělem ke sporům, které na našem území mají již literární tradici.46 K „hádkám“ řadí skladbu například i Roman Jakobson.47

41

Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108. 42 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 185. 43 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 186. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 109 44 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112, ISSN 0024-4457. s. 198–199. 45 ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha : Odeon, 1986. s. 105. 46 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 50. 47 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002, ISBN 80-7257-7433. s. 27–29

17

Vzhledem k výše uvedeným znakům jednotlivých žánrů je patrné, že spory jsou žánrově problematické. Domníváme se, že Spor duše s tělem lze klasifikovat jako hádání s prvky kázání. Oba žánry se zabývají stejným tématem (teologickými tezemi) a snaží se plnit stejné cíle, tj. poučit, pobavit a dojmout, a proto zřejmě občas dochází k odlišnému genologickému zařazování děl. Spor duše s tělem vykazuje znaky, které ho řadí k žánru hádání. Součástí kázání mohly být spory pouze jako tzv. exempla, tj. příklady, kterými kazatelé své morální a teologické výklady doplnili. Na rozdíl od Sporu duše s tělem skladbu Podkoní a žák48 nelze považovat za kázání, nýbrž za typický žánr hádání. Náboženská otázka se zde vůbec neobjevuje, autorovým cílem je především čtenáře pobavit, ne poučit. Skladba nebyla určená k přednesu. Ve Sváru vody s vínem se také objevuje náboženská tematika, autor se snaží čtenáře vychovat i poučit, postavy si jsou rovny a nevyvíjí se. Přikláníme se tedy k názoru, že i toto dílo je z genologického hlediska hádáním.

48

Sporu se podrobněji věnujeme v kapitole 2.2.4

18

2 Středověké spory Středověk představuje období od 5. století (zánik západořímské říše a tedy konec starověku) do 15. století, kdy se rozvíjí renesance a humanismus. Důležitou roli hraje křesťanství, které je považováno za jediné možné náboženství. Náboženská tematika se objevovala nejen v literatuře, ale i v umění (stavby, sochy, obrazy aj.). Literatura je psána latinsky, teprve až ve 14. století se čeština dostává do rovnocenného postavení.49 Důležitý vliv na literaturu měla Karlova univerzita, založená roku 1348 Karlem IV., díky které se značně rozvíjí vzdělanost, a tedy i literatura. Karel IV. sám podporuje rozvoj naučné literatury (např. právnické písemnictví, slovníky aj.). Ve veršované epice rozkvétá především legenda a rytířský epos, v lyrice pokračuje tvorba duchovní (liturgické zpěvy, veršované modlitby) a přibývají milostné písně. Dochází také k rozvoji dramatu.50 Právě prolínání lyriky, epiky i dramatu podnítilo vznik básnických sporů. Opírají se o starší tradice a využívají disputací, tj. učených hádek. Středověké spory byly velmi oblíbené, zachycovaly nejrůznější témata jako např. svár květin, spor zimy a léta, duše a těla, vody a vína aj.51 Poučení o lidských hříších přináší například česká veršovaná duchovní skladba Spor duše s tělem. Založení univerzity podnítilo vznik tzv. žákovské (vagantské) poezie, kterou psali buď klerici (univerzitní studenti), nebo vaganti (potulní studenti), kteří během studií na různých univerzitách poznali i mnohé kraje. Poezie byla psána buď latinsky, nebo česky, ale také kombinací obou jazyků (tzv. makarónské verše).52 Jak uvádí Zdeňka Tichá, jednalo se o „poezii bez autorů a generací“.53 Vzhledem k jejich venkovskému původu docházelo k mísení umělé tvorby s lidovou slovesností. Velmi oblíbené byly v této době také satiry, ve kterých se odrážely společenské problémy. Autoři kritizovali především sociální nespravedlnost. Víra v Boha ustupuje 49

Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106963-8. s. 30–32. 50 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106963-8. s. 61–73. a NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. s. 39–41. 51 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106963-8. s. 72–74 52 Srov. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995. ISBN 807108-105-1. s. 39–41. a MINÁRIK, J. Stredoveka literatúra. Svetová, česká, slovenská. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1980. s. 201. 53 TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 65.

19

do pozadí. Po skladbách v tzv. Hradeckém rukopisu vznikají například Svár vody s vínem či Podkoní a žák. Středověké spory nebyly jen veršované, kolem roku 1400 se objevuje také spor psaný prózou – Tkadleček, zachycující hádku tkalce s Neštěstím, které je obviněno ze zavinění nevěry tkalcovy drahé Adličky. Postavy alegoricky ztvárňují spor mezi rozumem (Neštěstí) a citem (Tkadleček). Zdeňka Tichá hovoří v obecnější rovině spíše o sporu středověku (Neštěstí) a již nastupující renesance (Tkadleček). Svým myšlením, postoji (např. hádkami s „poslem boží ruky“, rouháním) nebo rozmanitým pojetím lásky je Tkadleček představitelem nové doby.54

2.1 Charakteristika sporů Středověké spory jsou anonymní a zpravidla mají své literární předlohy. Samotnému sváru předchází obvykle úvod, ve kterém autor uvádí do problematiky či popisuje hlavní účastníky sporu. Text je založen na přímé řeči, dialogu, který skladbě propůjčuje nezbytný ráz. Kompoziční uspořádání skladby je vždy velmi podobné. Jeden z protagonistů vyzdvihuje své přednosti či stav, aby vzápětí vyvrátil tvrzení toho druhého či ho dokonce ponížil. Zpočátku spor probíhá většinou poklidně, postupně začíná gradovat. Postavy vždy stojí v opozici a zaujímají opačný názor na předmět hádky, v čemž spočívá mimo jiné atraktivita sporů - schopnost nahlížet na „problém“ z obou stran. S tím souvisí také typizace postav. Hlavní protagonisté během hádky nemění své stanovisko a trvají na svém názoru či přesvědčení. Nezamýšlí se nad argumentem svého protivníka, načež aby ho akceptovali. Promluvy obou postav se pravidelně střídají, jejich délka je však nestejně dlouhá. Postavy se objevují jak lidské (student), tak personifikované či abstraktní (např. duše, víno, Panna Marie, Milosrdenství aj.). Lidé, vystupující ve sporech, jsou charakterizováni buď přímo (popisem zevnějšku), nebo se o jejich osobnosti dozvídáme nepřímo, prostřednictvím jejich promluv (např. lakomství a hýřivost boháče ve Sporu duše s tělem, bídný život podkoního a žáka či opilství mistra ve Sváru vody s vínem).

54

TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 99.

20

Velmi často se ve skladbě skrývá jinotaj (např. víno a voda vs. duchovní a světský stav), kterým autor reaguje na současné dění ve společnosti. Sám k němu však zpravidla nezaujímá žádný postoj, do hádky nezasahuje. Ukončení hádky je různé. Buď je spor nakonec vyřešen a vyhraje jedna z hádajících se stran (např. Spor duše s tělem), nebo dochází k jejich smíru (Svár vody s vínem), či je spor nerozřešen a zůstává otevřený (Podkoní a žák). Jazyk sporů tíhne k hovorové češtině, což je podle Jana Vilikovského důkazem toho, že byly určeny k přednesu.55 Jsou psány srozumitelně. V úvodu někdy oslovují posluchače či samotnou skladbu ukončují modlitebním slovem „Amen“56. Středověké spory byly velmi oblíbené, a tak se jimi inspirovali i mnozí autoři následujících let či století.

2.2 Analýza vybraných sporů Středověké spory jsou obsahově rozmanité, pojednávají jak o duchovní, tak o světské tematice. Pro analýzu jsme tedy zvolili vybrané skladby reprezentující obě tyto oblasti. Zatímco Spor duše s tělem zpracovává náboženskou otázku, ve Sváru vody s vínem ustupuje do pozadí a skladba Podkoní a žák je zcela odpoutaná od náboženství.

2.2.1 Spory duše s tělem Pro odlišení se tři staročeské Spory duše s tělem označují jako První až Třetí v závislosti na době vzniku. Dle domněnek literárních historiků, nejstarší Spor duše s tělem, vznikl brzy po roce 1320,57 další dvě pozdější zpracování stejného tématu se datují na konec 14. století. Není jednoznačně stanoveno, zda se I. Spor duše s tělem inspiroval latinskou předlohou. Tzv. II. Spor duše s tělem, zřejmě překlad latinského Visio Philiberti, jehož 55

VILIKOVSKÝ, J. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948, s. 202. Amen označující konec modlitby nalezneme např. ve III. Sporu duše s tělem. 57 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 20. 56

21

autorem je Robert Grosseteste, existuje v trojím zpracování, které se liší svým začátkem. Tzv. III. Spor duše s tělem byl považován také za přepracování latinského díla, avšak později byly tyto domněnky vyvráceny.58 Všechny tři spory obsahují mnoho shodných prvků. Skladby kladou důraz na náboženství. Jednou z funkcí textu je apel na čtenáře, aby byl poslušný vůči bohu a vedl spořádaný život podle křesťanských zásad. S tím souvisí motiv smrti, který byl ve středověké literatuře velmi oblíbený, a zpracovávají ho opět všechny tři skladby.59 Smrt znamená podle výkladu Písma vstup buď do pekla, či do ráje. Záleží na množství hříchů, které člověk napáchal během života na zemi. Podstatou křesťanství je teze neoddělitelnosti duše a těla. Jedno bez druhého nemůže existovat, vytvářejí dohromady jednotu rozumu (mysli) a těla (hmoty). Zatímco tělo se po smrti rozloží a přestane existovat, duše „putuje“ dál. Autoři tedy upozorňují na pomíjivost života na zemi a na nesprávné lidské hodnoty, které v okamžiku smrti ztrácí význam. V každé skladbě vystupuje postava boháče, který povyšuje své jmění nad lidské ctnosti. Povyšuje se nad ostatní, je pyšný, neřídí se božími přikázáními a vede bohémský způsob života. Díky smrti se však stane rovnocenným všem ostatním a umře jako každý jiný smrtelník. „Milá duše, zda jsi lačna, že mě činíš tak rozpáčna; jáz mám hrady, múdré rady, dosti bohaté ohrady. Jmám dědin i platóv mnoho, milá duše, poslyš toho: jáz mocný pán, co chcu, to jmám, nikomémuž sě nepoddám.“ I. Spor (verše 195−204)

58

Srov. LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. s. 198–199. JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 26.

59

22

„ó najhubenějšie tělo, coť jest se tak vnáhle zdělo? Nedávno si bylo bohato, kéžť co spomuož tvé zlato. Dřieveť se chudina báše tebe, a již ležíš, nečije sebe. Kam se panoše poděchu, ti ješto po tobě chodiechu, kde tvá města, kde tvé hrady, kde tvé vsi i na ně náklady, kde sú tvé séně kamenné, kdež tvé ptactvo kratochvílné?“ II. Spor (verše 11−22)

Na rozdíl od těla boháče je duše čistá, zbožná, vzdělaná a moudrá. Není lehkovážná jako tělo, naopak přemýšlí o tom, co se děje po smrti, bojí se božího trestu, a tak naléhá na tělo, aby se zpovídalo z hříchů, které spáchalo. „milovalos střiebro vždy i zlato, na mě nebožičku netbaje, mnú, dušičkú, natahuje vše své zbožie i poklady.“ III. Spor (verše 104–107)

Tělo a duše zde vystupují jako dvě samostatné personifikované entity. Duše ve skladbě není chápána jako abstraktní součást těla, ale jako konkrétní bytost, která má svůj rozum i srdce, tělo ji nabádá k jídlu a pití, ke vzpomínání aj. „Na to, duše, rozpomínaj, tato slova v srdci znímaj: peniez v městě j ve vší cěstě najvětčí přietel jest jistě!“ (verše 127–129)

Všechny tři Spory duše s tělem mají výchovný charakter. Autoři kladou morální apel na čtenáře, aby se vyhýbal hříšnému životu a respektoval křesťanské zásady. Této funkci však nepodřizují formu skladby. 23

Autoři Sporů se snaží poukázat na morální oblast (představitelkou je duše) v člověku a hříšnou touhu vzepřít se danému řádu (tělo), které spolu vedou neustálý boj. Toto téma bylo natolik oblíbené, že se dočkalo mnoha pozdějších zpracování.

2.2.1.1

Tzv. I. Spor duše s tělem

2.2.1.1.1

Vznik rukopisu

Rukopis nejstaršího Sporu duše s tělem se dochoval z konce 14. století nebo počátku století následujícího, samotná skladba je však podstatně starší. Autor zmiňuje smrt slavného lékaře Petra z Aspeltu (verše 263–264), z čehož Julis Feifalik vyvodil, že báseň vznikla brzy po roce 1320.60 Jeho domněnku poté potvrdily jazykové analýzy Antonína Havlíka a Stanislava Petíry.61 Dochovaný rukopis byl bez názvu a nepřinášel autentickou podobu této skladby, ale pouze pozdější přepsané znění. Přepisovač se snažil jazyk aktualizovat, tj. odstraňoval zastaralá nebo méně známá slova a tvary, ničil hlásková specifika typická pro toto období nebo doplňoval do textu slova či celé věty. Roman Jakobson důvod spatřuje v „touze po větší logičnosti a prozaické odpověděnosti.“ Autor si však svým počínáním neuvědomoval, že jsou tyto úpravy mnohdy na úkor verše a rýmu.62 Skladbě se věnovalo mnoho literárních badatelů a historiků. Poprvé Spor duše s tělem rozebíral v odborné literatuře František Ladislav Čelakovský. V roce 1845 vydal rekonstruované původní znění Pavel Josef Šafařík ve Wýboru z literatury české.63 O dva roky později se důkladnější analýze věnoval v Časopise Českého musea Václav Bolemír Nebeský. Na začátku roku 1927 vydávají Roman Jakobson a Stanislav Petíra

60

LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 349. 61 Tamtéž, s. 349. 62 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 46–47. 63 ŠAFAŘÍK, P. J. Wýbor z literatury české. Díl 1. Od nejstarších časůw až do počátku 15. století. Praha: Kronbergr i Řiwnáč, 1845. s. 357–380.

24

restaurovaný původní text opatřený poznámkami.64 Později Stanislav Petíra ve Sborníku filologickém představuje věrný přepis skladby.65

2.2.1.1.2

Literární předloha

Spor těla s duší byl ve středověké literatuře velmi oblíbený, zpracovávali ho mnozí autoři. V souvislosti s předlohou tzv. Prvního sporu duše s tělem panuje názorová nejednotnost. Julius Feifalik se domníval, že má skladba kořeny v latinské Visio Philiberti.66 Tento názor nesdílí například Josef Truhlář,67 Roman Jakobson,68 Jan Lehár69 či Zdeňka Tichá.70 Baťuškov tyto skladby řadí do zcela jiných „skupin básnických hádek“.71 Zatímco tzv. První spor duše s tělem se odehrává před smrtí, Visio Philiberti líčí spor po smrti. V českém sporu je patrné, že duše je bezmocná otrokyně těla, zatímco ve Visio je tomu naopak, duše má nadvládu nad tělem, je vinna za jeho hříchy, měla usměrňovat jeho činy. Skladby se liší také mimo jiné závěrem. Česká hádka končí optimisticky, duše získává přímluvu od Panny Marie, v latinském zpracování je však duše podrobena pekelnému mučení.72 Lze se tedy domnívat, že autor Sporu duše s tělem latinskou skladbu Visio Philiberti znal, nicméně se rozhodl látku zpracovat jinak. Antonín Škarka tvrdí, že česká skladba místy vychází z Lukášova evangelia. Podobenství je patrné například v okamžiku, kdy tělo nabádá duši k bezstarostnému

64

JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. 65 PETÍRA, S. Staročeský Spor duše s tělem, t. zv. první. Sborník filologický, 1931, 9. s. 145–159. 66 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 350. 67 Tamtéž, s. 350. 68 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 27. 69 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 350. 70 TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 262. 71 Tamtéž, s. 27. 72 Tamtéž, s. 262.

25

životu. Nejedná se o dialog, jak je tomu ve Sporu duše s tělem, zde promlouvá pouze boháč (tělo), duše mlčí.73 „A dím duši své: Duše! máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pí, buď dobré mysli.“ (Lukášovo evangelium XII. 19)74

I. Spor duše s tělem Antonín Škarka75 považuje za veršované kázání. Domnívá se, že je určené k přednesu: „Kazatelské je nejen téma této básně, horlení pro včasné pokání dovozené prakticky na příběhu duše, která se chce káti, a těla, které jí v tom zbraňuje, nýbrž především slovní stylizace tohoto tématu.“76 S tímto názorem polemizuje ve své studii Jan Lehár.77 Za veršované kázání by se dal pokládat pouze prolog skladby, který však například Josef Truhlář pokládá za dodatečné připojení k dílu. Jan Vilikovský dokonce uvádí, že „není přímé souvislosti mezi vlastním námětem a předmluvou.“78 Jelikož se na konci prologu objevuje přímá řeč, která souvisí s následujícím textem, lze se domnívat, že je tedy jeho součástí. Dále Lehár se Škarkou nesouhlasí v případě přednášení skladby. Ačkoli Škarka dílo označuje za veršované kázání, vzápětí hovoří o postavě „virtuózního přednašeče, (…) skoro herce anebo dvou herců, kdyby bylo zvykem, aby kázání přednášely současně dvě osoby.“79 Bylo by tedy zapotřebí nejen jednoho herce, který by recitoval prolog a další vsuvky, ale i jiné přednašeče zastupující další účastníky sporu (Panna Marie, Ježíš, Milosrdenství atd.). Jak uvádí Truhlář, dílo by poté tendovalo spíše k dramatizaci.80

73

ŠKARKA, A. K staročeskému t. zv. I. Sporu duše s tělem. Listy filologické. 1929, 56, s. 35–36. Bible Svatá, aneb všecka Svatá Pisma Starého i Nového zákona. Praha: Nákladem biblické společnosti britické a zahraničné, 1903. 75 ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105 76 Tamtéž, s. 105. 77 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 361–364. 78 VILIKOVSKÝ, J. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948, s. 212. 79 Srov. LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 361–364. a ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105. 80 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 64. 74

26

2.2.1.1.3

Obsah skladby

I. Spor duše s tělem se odehrává částečně před smrtí. V úvodu autor vyzývá k poslechu a nastiňuje celý obsah skladby. „Slyš, jakž bylo někdy vzácno, nic by mi nebylo pracno čísti ot Boha mocného moci i ot Syna jeho, ot svatého Duchu čina, tří – jednoho Hospodina.“ (verše 1–6)

Autor na kontrastech ukazuje, že dobré mravy musí mít lidé v sobě zakotvené. Vyjadřuje pesimistický postoj k možnosti někoho změnit. Zbožným se člověk rodí, není možné změnit něčí přesvědčení nebo způsob života. Poučování hříšníka o čistotě nemá většinou žádný efekt. „Prav diáblu o náboženství, ctnému mnichu o manželství, rci smilnému: 'Stój v čistotě!', spieš jej zahubíš v životě!“ (verše 15–18)

Následující odstavec už přesně vystihuje podstatu textu a plynule přechází k samotnému sváru. „Slyš to starý jako mladý by poslúchal této vády. S svú sě dušú vadí tělo, dušu přehádati chtělo, proto dušě k Bohu vzdychá, neb ju silná strast upíchá … (verše 47–52)

Z textu vyplývá, že hádka je již započatá. Před námi se odvíjí spor, který pokračuje, neznáme však podnět, který ho roznítil. Tělo se hádá se svou duší, která na 27

něj naléhá, aby se kálo. Tělo se vzpírá, nelituje svých hříchů, chce si užívat života a být veselé. To samé radí duši. Je bezstarostné, znevažuje kázání v kostele a zaujímá negativní postoj vůči mnichům (rozmnožují jen svůj majetek). Považuje vše za klam. „Jěz a pí, měj sě vesele, netbaj na to, což v kostele kněžie hrozie; mniši množie, druh přěd druhem ludbu tvořie.“ (verše 123–126)

Zatímco duše je představitelkou morálně dokonalého stvoření, tělo si užívá radostí života a dopouští se tak mnoha hříchů. Duše ve svých argumentech velmi často odkazuje k biblickým postavám. „Ester, Betsabe, Elena, Judit, Rachel, krásná žena, Jzalda, Dida i Dalida, všě smrt na hromadu zkyda.“ (verše 227–230)

V celém sporu je patrné, že tělo má nadvládu nad duší, která se jeho „nečistým činům“ nemůže bránit. Bezhříšná duše byla s požehnáním Ježíše Krista stvořena a dána do těla, které rozhoduje o tom, jak s ní bude nakládáno. Duše nesouhlasí s počínáním těla. Radosti života by vyměnila za očistu a život v Ráji. „Vládneš mnú, semť v tvéj osobě. By mi bylo sobú vlásti, chtěla bych lépe uklásti: svój nábytek i přiebytek dalať bych za rajský vžitek.“ (verše 110–114)

Duše je tedy zbavena veškerých hříchů, nutí k dobru a touží po životě v Ráji. Všechny hříchy jsou připsány tělu. Toto pojetí však odporuje církevnímu řádu. Roman Jakobson tvrdí, že se jedná pouze o „konstruktivní detail umělecké skladby. Kdyby tato

28

mravná duše ovládala tělo, ctnost by vítězila a vrcholu lyrického dramatu nebylo by dosaženo.“81 Duše upozorňuje na pomíjivost života a bezvýznamnost majetku. Tělo zlehčuje situaci, zmiňuje, že si chce užívat života a na rozdíl od duše vnímá funkci Boha odlišným způsobem. „Duše, věz, proč s´ Bóh narodil: by nás z pekla vysvobodil.“ (verše 272–273) „člověčstvie na kříž rozhostil, by nás všeho hřiecha zprostil?“ (verše 279–280)

Ve skladbě se objevuje determinace. Tělo hovoří (verše 327–329) o žežuličce, která mu stanovila lhůtu 55 let života. Vzhledem k tomu, že mu tedy zbývá ještě 19 let života, hodlá jich užít ve veselosti a rozšiřováním svého majetku, nemyslí na pokání, jak mu neustále radí duše. Celý spor vrcholí tím, že si tělo přeje zemřít, aby se zbavilo přítomnosti naléhající duše. Jeho přání se vyplní a následuje posmrtný soud. Duše vystoupí z těla, obklopí ji ďábel, který si ji chce vzít s sebou do pekla, a pokládá ji na váhy. Duše ještě promluví k tělu, od kterého čeká pomoc. Bylo mocné, tak ať se vzchopí a vzepře se peklu! „Kde tvé střiebro, zlato břěčí?, kde tvých mečóv ostré sěči? Vzchop sě vzhóru, učiň vzdoru zlému pekelnému zboru!“ (verše 499–502)

Duše začne záhy žádat o milost Pannu Marii. Ta se za duši přimluví u svého syna Ježíše a přebírá vinu dušičky na sebe. Do sporu vstupuje Pravda a Spravedlnost,

81

JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 41.

29

později i Milosrdenství a Pokoj, kteří se za ní také u Ježíše přimlouvají. Skladba není dokončena, ale lze předpokládat, že duše získá milost. Promluvy postav se pravidelně střídají a jsou adekvátně dlouhé tezi mluvčího. Tím skladba získává patřičný spád a stává se atraktivnější pro čtenáře. Stereotypně je v textu určován původce řeči pomocí slovesa věcěti (dušě vece, tělo vece atd.), čímž hádka připomíná drama. Kromě úvodu je celá skladba psána pravidelným čtyřverším se sdruženým rýmem. Třetí verše jsou zpravidla syntakticky rozložené (značí pauzu), přičemž se ještě většinou poslední slovo půleného verše rýmuje s následujícím zkráceným veršem, např.: „Vlil v tě čiest Ducha svatého, podobnost obraza svého. Tě daroval i obloval, rozomenstvím korunoval“ (verše 71–74)

Ve skladbě je využito hodně básnických prostředků, například rýmy se značí asonancí a aliterací. Pro celou skladbu je také příznačné eufonické uspořádání, např.: „Jáz klekánie i vzdychánie“ (verš 93)

Spor má naučný i výchovný charakter, autor na recipienta klade morální apel, poučuje ho o morální čistotě a hříchu, o důsledcích hříšného života. V závěru pak Panna Marie přejímá hříchy duše, čímž autor dává najevo, že i hříšníkům může být odpuštěno, pokud se dokáží náležitě kát.

30

2.2.1.1.4

Shrnutí

Nejstarší ze tří Sporů duše s tělem se svým vznikem datuje do dvacátých let 14. století. Skladba pojednává o sváru mezi duší a tělem. Tematicky lze skladbu rozdělit na dvě části. První se odehrává před smrtí, druhá zachycuje posmrtný soud. Duše, představitelka morálních hodnot, naléhá na tělo, aby se kálo. Tělo odmítá a jejich při ukončuje až smrt. Posmrtného soudu se účastní i další postavy – čerti, Panna Marie, Ježíš, Milosrdenství, Pokoj, Pravda a Spravedlnost. Ačkoli se konec skladby nedochoval, lze se domnívat, že by skončila záchranou duše. Někteří literární badatelé usuzovali, že spor má svoji latinskou předlohu ve Visio Philiberti. Nelze vyloučit, že se autor dílem neinspiroval, nicméně se od českého sporu v mnoha aspektech výrazně odlišuje. Dílo také zřejmě ovlivnilo Lukášovo evangelium. Autor skladbu zahajuje poměrně dlouhým prologem, ve kterém přibližuje téma sporu. Předmluva se od zbývajícího textu liší, např. oslovením posluchačů, a tak je možné, že byla připsána později. Kromě úvodu je spor psaný pravidelnými sdruženými čtyřveršími. Třetí verš se půlí, přičemž zpravidla poslední slovo zkráceného verše se rýmuje s jeho druhou polovinou.

2.2.1.2

Tzv. II. Spor duše s tělem

2.2.1.2.1

Vznik rukopisu

Tzv. II. Spor duše s tělem objevil v dubnu 1855 Václav Hanka jako „pětilistí z nějakého rukopisu vytrženém“.82 Téhož roku Spor otiskl v Časopise musea království Českého.83 Text byl psán ve dvou sloupcích a nesl název Hádka duše s tělem.84

82

TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 244–245. Tamtéž, s. 244–245. 84 HANKA, V. Hádka duše s tělem. ČČM. 1885, 55, s. 57–60. 83

31

Součástí rukopisu byl i nejmladší disput, tj. III. Spor duše s tělem. Pro obě skladby byl v konceptu užit jednotný červený nadpis: Duše s tělem sě hádá.85 Rukopis je uchován v Archívu Pražského hradu pod signaturou Fragmenta 1696.86 Dataci vzniku II. Sporu odhadoval Josef Truhlář vzhledem k jazykovým jevům do poloviny až třetí čtvrtiny 14. století. V původním rukopisu se totiž ještě důsledně neodráží hlásková změna 'u > i, která trvala do 70. let 14. století,87 např: „Ten vida náš křivý súd hoři byl s tebú dobrý lud“ (místo lid) (verše 31–32)

Vzhledem k tomu, že autor kolísá v užívání těchto hlásek, je patrné, že tato hlásková změna nebyla ještě zcela ustálena, a tak tvary koexistovaly vedle sebe. Lze tedy konstatovat, že spor vznikl v poslední třetině 14. století.88 Autor sporu není znám. Skladba byla dříve připisována poutníkovi Philibertovi Francigenovi, samotnému účastníkovi sporu, ale tato domněnka se nepotvrdila. Dále bylo dílo přisuzováno básníkovi Walterovi z Mapes nebo sv. Bernardovi, ale i tyto návrhy byly zamítnuty.89 Vzhledem k postavení duše a těla ve skladbě, Josef Truhlář vytváří vizi možného autora. Duše a tělo se přou o to, kdo z nich má větší vinu. Duše hříchy přičítá tělu, ale to se brání tím, že duše nad ním měla nadvládu, a tak měla usměrňovat jeho činy. Ani jedna z postav tedy není explicitně označena za jediného, hlavního viníka. Postavy jsou rovnocennými soupeři. Toto pojetí je však v rozporu s křesťanským učením, a tak námět mohl být nápadem „klášterního askety, který slýchaje a čítaje o vznešenosti nesmrtelné duše a hříšnosti těla, pravé podstaty obou ani netušil.“90 Pro následující obsahovou analýzu jsme vycházeli z posledního vydání tohoto sporu, který otiskl Jan Lehár v Listech filologických.91

85

LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112, ISSN 0024-4457. s. 204. Tamtéž, s. 201. 87 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 252. 88 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 201. 89 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250. 90 Tamtéž s. 252. 91 Tamtéž, s. 202–204. 86

32

2.2.1.2.2

Literární předloha

Tzv. II. Spor duše s tělem je překladem latinské skladby Visio Philiberti, napsané v první polovině 13. století anglickým biskupem Robertem Grossetestem.92 Latinská skladba existovala v trojím zpracování, která se však neshodovala svým začátkem.93 Český básník skladbu buď doslova překládal, či parafrázoval.94 Josef Truhlář o překladu tvrdí, že je „jen tolik volný, kolik vyžadoval rým spojující každou dvojici osmislabičných řádkův.“95 Přepisovač dbal na dodržení metra, které bylo typické pro české básníky tohoto období, tj. místo třináctislabičného verše v latinské skladbě užívá osmislabičného. Aby mohl vyhovět veršovému uspořádání, obměňuje slovní výrazy a provádí úpravy v syntaxi.96 Česká skladba se od latinské předlohy liší jen svým začátkem. Zatímco v latinském sporu autor oslovuje Philiberta Francigena, který má vidění, český autor tuto událost opomíjí a překlad zahajuje až devátým veršem. Je tedy pravděpodobné, že opisovač pracoval s předlohou, která tento úvod neobsahovala.97 Český spor v porovnání s latinskou verzí není úplný. Tzv. II. Spor duše s tělem končí promluvou duše, která lituje, že byla kdy stvořena, a závidí zvířatům, že nezažívají muka jako ona. Visio Philiberti však pokračuje řečí těla, které se zajímá o možnost vykoupení se z pekla. Duše odpovídá záporně. Vzápětí pro duši přicházejí ďáblové a následuje její mučení v pekle. Poté se probudí Philibert ze svého vidění.98 Josef Truhlář se domnívá, že překladatel buď báseň nedopsal, nebo pracoval s předlohou, ve které již tento konec chyběl.99 Jan Lehár spekuluje, že písař text zkrátil úmyslně, jelikož latinské čtyřverší naříkání duše upravil do českého dvojverší, sdělovaného vypravěčem.100

92

Srov. JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-7433. s. 27 a LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 00244457. s. 198. 93 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 198. 94 Tamtéž, s. 198. 95 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250. 96 Srov. TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250 a TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75, s. 263. 97 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250. 98 Tamtéž, s. 251. 99 Tamtéž, s. 251. 100 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 198.

33

Truhlář písaři vytýká chyby, kterých se dopustil při překládání skladby. Přepisovač buď neovládal dobře latinu, nebo používal rukopis, ve kterém již chyby byly.101 Pro podrobnější analýzu by bylo vhodné použít kritické vydání latinské skladby Visio Philiberti se všemi dochovanými variantami. Nicméně úplný překlad latinského sporu zatím není k dispozici.

2.2.1.2.3

Obsah skladby

Autor II. Sporu duše s tělem se nesnaží upoutat pozornost posluchačů motivujícím úvodem, nýbrž zahajuje skladbu již umíráním člověka a hned následným sporem duše a těla. Hádka se tedy odehrává až po smrti. Autor se od začátku distancuje od textu, svár vypráví v er formě. „Duše s tělem sě hádá Jeden člověk dobrý bieše, Ten svój život ctně vedieše. Tomu se jednu noc uda“ … (verše 1–3)

Ctnostnému muži se zdá sen, ve kterém se hádá duše a tělo nad mrtvým boháčem. Duše hovoří o pomíjivosti bohatství a moci. Vyčítá tělu, že vedlo hříšný život, pohrdalo chudinou a bylo pyšné, a nyní odpočívá v hrobě jako každý jiný „obyčejný“ smrtelník. „Širokého domu nemáš, již velmi v malém odpočíváš, jenžť jest na tři lokty ledva.“ (verše 27 –29)

Duše je představitelkou mravního života, podobná samotnému Bohu. Lituje sama sebe (nazývá se „hubenou“ – chudinkou, nešťastnicí), kvůli hříchům těla náleží peklu. Největší trest pro ni však bude odloučení od Boha.

101

TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 253.

34

„Avšak najvětčí muku mám a to tiemto během znám, žeť mi boží oči neviděti i na věky věkóm v hoři býti.“ (verše 61–64)

Duše viní tělo z jeho hříchů. Připomíná pomíjivost hodnot, které tělo za života vyznávalo, a už nikdy neužije toho, co mělo rádo (zvěřinu, víno, komnaty, klenoty atd.). Duše se velmi radikálně vymezuje vůči nemravnému životu. Než žít v rozporu s křesťanstvím, tak se raději nenarodit. „Bez hambyť to řieci mohu: Toho buď žel milému Buohu, že sem se kdy narodila a mým tělem v hřéch vstúpila. Bych se byla nenarodila, bylať bych toho hoře zbyla, radějšiť bych tomu byla i nynieť bych to zvolila.“ (verše 43–50)

Při umírání se od těla všichni odvrátí, přátelé, lid, ale i rodina, která po něm zdědila nemalý majetek. Chudým lidem nepomohl, naopak jim byl zlou macechou. Můžeme se proto domnívat, že boháč byl zřejmě cizího původu. V zemi, ve které žil, byl zřejmě cizincem. Nyní ztratil svoji slávu i čest, nikdo mu nepomůže. Duše to považuje za boží trest. Postavy sváru nevěří na determinaci. Nikdo neví, kolik let má na světě předurčených a kdy nastane jeho poslední hodinka. Duše to však považuje za krásu i lest života. Na světě zažíváme příjemné i strastiplné chvilky, ale v okamžiku se může všechno změnit a přichází smrt, která je nenávratná. Duše neustále vyčítá tělu jeho hříchy a vybízí ho, ať promluví. Spor vrcholí, když tělo náhle obživne a obviňuje duši, že nemluvila pravdu. Nepopírá, že vedlo hříšný život, ale své hříchy svádí na duši. Kdyby byla ctnostná, nedovolila by takové chování. V tomto sporu má duše nadvládu nad tělem a nese za jeho hříchy tedy plnou odpovědnost. Tělo je služkou duše, která řídí jeho činy a jednání. Tělo přičítá své nekalosti duši.

35

„mě tobě jako děvku poddal. Protož, kdyžs má paní byla, proč své robě vuoli dala? S právem si měla nutiti k lepšiemu, nedadúc zlé ploditi, nebo to pravá pravda jest, žeť jest to veliká nečest, když děvka paní vládne: tak paní v nečest upadne.“ (verše 150–158)

Úkolem duše bylo tedy odrazovat tělo od nevhodného chování a ukazovat mu správnou cestu. Tělo bez duše by nezhřešilo. Lehce dochází ke změně rolí hádajících se postav. Nyní tělo apeluje na mravnost duše, vyčítá jí, že ho neuhlídala, a zdůrazňuje, že se tak zpronevěřila vůči Bohu. Duše uznává vinu a vyčítá si své selhání. Nechce však tíhu viny nést sama, a tak tvrdí, že ji tělo neposlouchalo, navíc ji manipulovalo planými řečmi a sliby. „Když tě ukrotiti já chtiech a k dobrému tobě radiech, aby se často postilo, často se Buohu modlilo, a ty v dobrém skutce mdléše a prázdné řeči mluvieše. Taks mnú poznenáhlu vládlo a s sebú mé v rozkoš táhlo.“ (verše 201–208)

Duše lituje, že byla kdy stvořena, teď je odsouzena k věčné záhubě. Závidí zvířatům, že jejich duše zahyne spolu s tělem a nepocítí bolest. Závěrečné dvojverší apeluje na mravnost čtenáře. Pokud by měl někdo směřovat k takovému hříšnému životu, ať raději zemře. „Zvolilť bych to, hřéšný člověk, ať bych skonal tak svój věk!“ (verše 295–296)

36

Skladba je psána převážně osmislabičným sdruženě rýmovaným veršem. Promluvy postav jsou příliš dlouhé (tělo se za celý spor ujímá slova pouze dvakrát, duše třikrát), disput nemá tedy takový spád, dynamičnost jako např. tzv. I. Spor duše s tělem, kde se dialog odvíjí rychleji. Informace o původci promluvy se dochovaly z latinského překladu, např. corpus respondet anime (tělo odpovídá duši), anima respondet (duše odpovídá) atd. Skladba má naučný i výchovný charakter, poučuje čtenáře o důsledcích hříšného života. Za hříchy těla odpovídala duše, která nad ním měla nadvládu. Jak je patrné ze závěru sporu, duše nezíská milost, není jí vina odpuštěna, je odsouzena k záhubě. Autor disputu nemá žádné smilování s hříšníky.

2.2.1.2.4

Shrnutí

Tzv. II. Spor duše s tělem byl objeven v polovině 19. století Václavem Hankou. Samotná skladba byla však napsána mnohem dříve. Datace se usuzuje podle jazykových jevů do poslední třetiny 14. století. Spor je věrným překladem latinské skladby Visio Philiberti. Český autor text upravoval jen za účelem uchování metra českých básníků, tj. místo třináctislabičného verše v předloze, používal staročeský osmislabičný verš. Disput se od latinského Visio Philiberti liší jen úvodem. V latinské skladbě se hádka začíná odvíjet ve vidění Philiberta, český překladatel však tuto část vynechává. Lze se proto domnívat, že předloha, se kterou písař pracoval, tento úvod neměla. Následující obsah skladby je takřka shodný se svojí latinskou předlohou. Oproti originálu je český spor podstatně kratší. Překladatel vynechal promluvu duše i těla, příchod ďáblů, následné pekelné mučení duše a rámcové zakončení básně (probuzení Philiberta). Důvodů pro vynechání těchto částí mohl mít písař hned několik: například pracoval s neúplným rukopisem, nebo text nedopsal, či ho mohl záměrně zkrátit. Spor duše s tělem začíná snem dobrého muže o hádce těla boháče a jeho dušičky. Duše naléhá na tělo, aby se kálo ze svých hříchů. Tělo odmítá a své hříchy svaluje na duši, která mu vládla. Promluvy postav jsou příliš dlouhé, čímž se ze skladby

37

vytrácí potřebná dynamika. Není explicitně vyjádřeno, která z postav nese větší odpovědnost za hříchy. Potrestáni však budou oba, a to věčným životem v utrpení.

2.2.1.3

Tzv. III. Spor duše s tělem

2.2.1.3.1

Vznik rukopisu

III. Spor duše s tělem byl spolu s II. Sporem objeven Václavem Hankou v roce 1855 a ještě ve stejném roce představen široké veřejnosti.102 Skladba byla vydána v Časopise musea království Českého pod názvem II. Hádka duše s tělem. Text je členěn do dvou sloupců. Jak upozorňuje Josef Truhlář, nálezce skladbu „vytiskl jako by nepřetržité pásmo epické dikce básníkovy.“103 Nejsou tedy graficky rozčleněny promluvy postav. V rukopisu byl Spor opatřen latinským nadpisem Sequitur aliud.104 Jeho začátek se dochoval ještě i v drkolenském zlomku z konce 14. století.105 Podle Josefa Truhláře106 vznikla skladba kolem roku 1400. Usuzuje tak z užitého jazyka a archaismů, které se v textu vyskytují, např. „abych nebyl lidí kromě“ (verš 140), „že mě nenie kto ukoje“ (verš 143). Vzhledem k celkovému dojmu díla vytváří Josef Truhlář potenciální profil autora. Uspořádání látky dle něj ukazuje na „skladatele bystře myslícího a správně soudícího, prozrazuje dále muže ideami opravdu křesťanskými odkojeného (…) člověka přirozenosti své dobře povědomého, který zrakem nezkaleným dovedl pozírati na svět.“107 Roku 1989 poskytl Jan Lehár tzv. III. Spor duše s tělem v podobě, která se dochovala pozdním opisem, vymazal pouze přebytečnou jotaci.108 Pro další analýzu budeme pracovat s tímto textem.

102

Objevení a zveřejnění Sporu věnujeme pozornost již v předchozí kapitole, tj. u II. Sporu duše s tělem. TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 257. 104 Tamtéž, s. 254. 105 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 201. 106 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 258. 107 Tamtéž, s. 258. 108 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 201. 103

38

2.2.1.3.2

Literární předloha

Latinská skladba Visio Philiberti byla ve středověku velmi oblíbená. Jak upřesňuje Jan Lehár, dochovala se ve „více než sto třiceti rukopisech“, existovaly tři verze, které se však neshodovaly začátkem.109 Někteří literární badatelé se domnívají, že tzv. III. Spor duše s tělem je volným zpracováním této latinské skladby. O „samostatném svérázném zpracování“ hovoří například Zdeňka Tichá110 či Josef Truhlář.111 Jan Lehár tento názor nesdílí, souhlasí s F. Baťuškovem, že stejně jako I. Spor duše s tělem lze i tento Spor řadit do jiné skupiny hádek, tj. odehrávajících se těsně před smrtí.112 Vzhledem k mnoha odlišnostem mezi latinskou předlohou (či jeho českou variantou, tj. II. Sporu duše s tělem) a nejmladším zpracováním disputu Josef Truhlář III. Spor považuje za „podstatnou reformu“ cizí látky.113 Tzv. III. Spor duše s tělem se od II. Sporu liší již množstvím dialogů. Zatímco ve II. Sporu mluví duše třikrát a tělo dokonce jen dvakrát, ve III. Sporu se obě postavy ujímají slova sedmkrát. Ve III. Sporu se nenachází opakování, jako je tomu u II. Sporu, kde duše argumentuje pomocí stejných formulací. Skladby se však liší i v obsahu. Zatímco hádka II. Sporu probíhá až po smrti těla, ve III. Sporu útočí duše na tělo ještě před smrtí, ve chvíli, kdy umírá. Tělo záhy přemlouvá duši, aby v něm ještě chvíli zůstala a mohli si tak dále užívat radostí života. V latinské předloze proti sobě postavy stojí jako „nesmiřitelní odpůrci“, v nejmladším českém sporu můžeme vidět „přátelštější vztah,“114 což je vzhledem ke středověkému křesťanství nečekané. Hádky se liší především svým závěrem. Visio Philiberti končí drastickým pekelným mučením, III. Spor autor ukončuje apelem na posluchače, aby žili podle křesťanských zásad, což umocňuje ještě krátká modlitba na závěr. Zdeňka Tichá usuzuje, že šlo „zřejmě přímo o záměrné obměnění závěru.“115

109

Tamtéž, s. 198. TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 262. 111 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 270. 112 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 199. 113 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 270. 114 Tamtéž, s. 257. 115 TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 265. 110

39

2.2.1.3.3

Obsah skladby

Spor začíná úvahou autora o mrtvých, co by lidem pověděli, kdyby vstali z hrobu a znovu se dostali do světa živých. Přemýšlí, zda by dokázali ostatním lidem poradit, jak se vyhýbat špatnostem a vést dobrý život. Skladba tedy postrádá úvod, kterým by autor nastínil téma či jinak uvedl do problematiky. Naznačuje nám však sociální situaci vypravěče, ve které se autor nachází. Spor se totiž začíná odvíjet ve chvíli, kdy vypravěč hladem omdlí pod hradem a umírá, nad jeho hlavou při temné záři začne hádka mezi duší a tělem. Vzhledem k důvodu mdloby a předmětu vypravěčovy úvahy (teze o mrtvých) se můžeme domnívat, že se dostal do nepříznivé životní situace a u hradu se potuloval právě proto, aby ukořistil něco k snědku. Disput mezi duší a tělem se tedy odvíjí od začátku, nevstupujeme do již započaté hádky. Samotná hádka začíná ve chvíli, kdy se duše odděluje od těla. Spor se tedy odehrává při umírání člověka. „Že se tak smutně svářiechu, tu styštěch sobě pohřiechu, uzřěv, že člověk mřéše, nad ním dušička stojieše. Když se již spolek ruší, Tehdy vece tělo duši.“ (verše 13–18)

Hádku zahajuje tělo. Ptá se duše, kam chce jít, a připomíná jí, že s ním se měla vždy dobře. Dokonce ji prosí, ať s ním ještě zůstane. Duše však odmítá a vyčítá mu, že bylo pyšné a nyní ho za to postihl trest. „Chodils pyšen vždy hrdě, protož ležíš, červy smrdě, pro něž se liknují tebe, nechtě rád nižádný k tobě“ (verše 33–36)

Postavy nezmiňují determinaci, naopak tělo upřednostňuje radovánky nad délkou života. Tím potvrzuje svou bezstarostnost a neuváženost jednání. 40

„Co bych požil, mé to, vzal bych sobě den za léto, byl bych vesel v krátké chvíli.“ (verše 45–47)

Duše vyčítá tělu jeho hříchy a následně ho prosí o pomoc, bojí se božího trestu. Tělo však mlčí. Neví, jak duši pomoci. Je pozdě se kát. Radí duši, ať se spoléhá sama na sebe. Duše je rozzlobená, viní tělo ze svého utrpení. Tělo však svůj život připodobňuje k bezstarostnému koupání a obviňuje duši, že mu takovou volnost dovolila. „Kúpal sem se, nedržě se břěhu, a nynie se mútím v tomto běhu. Bych se věděl čeho střieci, Věděl bych co zapřieti.“ (verše 89–92)

Duše argumentuje, že ho varovala před hříchy, ale ono toho nedbalo, bylo zaslepené a vždy upřednostňovalo svůj majetek. Duše si uvědomuje svoji vinu, ale ospravedlňuje se tím, že byla jen služkou, a tak se musela podřizovat jeho vůli. Čistá mu byla půjčena, a on ji hříšnou vrací. „já jsem byla tvú robú, tobě sem byla poddána a tě sem měla za svého pána. Sama sem sebú nevládla“ (verše 126–129) „a tobě čista pójčena. A ty mě tak nečistú vrátíš.“ (verše 132–133)

I tělo přiznává, že bylo hříšné. Konstatuje však, že jeho činy vycházely z péče o dům, o své blaho, aby se vyrovnal ostatním lidem. Viní duši za to, že je sám a nemá nikoho, kdo by ho utišil. Duše pohotově reaguje, vinu přičítá vlastnostem těla.

41

„Vinna tvá pýcha, tvá nenávist, tvój hněv i tvá závist, také tvé tesknosti a k tomu tvé lakomstvie.“ (verše 147–150)

Postavy se nemohou shodnout, kdo nese větší podíl viny. Z celého sporu není jasně patrné, která postava má nadvládu nad druhou, ovládá ji a je tak zodpovědná za její činy. Z textu vyplývá, že vinu má jak tělo, tak i duše stejnou měrou. Vzhledem k argumentům a vytrvalosti duše je však lehce naznačeno, že tělo vládlo duši. Ačkoli se tělo v jednom okamžiku snažilo svá selhání svést na duši, bylo velmi přesvědčivě „přeargumentováno“. Duše vyčítá tělu jeho hříchy, ona mu „byla poddána“, tak se nemohla bránit. Jan Lehár tuto skutečnost objasňuje na učení Tomáše Akvinského a jeho „koncepci těsného spojení duše a těla,“116 kterou se vymezuje proti starším myšlenkovým tradicím.117 Tělo s duší tvoří „celek stejné povahy“, netvoří samostatné entity, ale naopak musí fungovat pospolu.118 Tělo nečekalo, že smrt přijde tak brzy. Se svými hříchy se smiřuje. Samo bylo zplozeno v hříchu. „Počat sem v hřiešě i skonám, ale se já v hřiešě poznám.“ (verše 159–160)

V závěrečné promluvě tělo lituje svých hříchů. Zmiňuje, že Bůh nikoho nikdy nesoudí, každý je odpovědný sám za své činy. Je již pozdě zpytovat svědomí a kát se. Bůh obdaroval každého rozumem, aby mohl volit mezi dobrým a zlým. Všem bude navráceno tak, jak se chovali.

116

LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 200. 117 Platón považuje duši za nesmrtelnou entitu, která využívá těla jako svého nástroje, a po jeho smrti nezaniká. 118 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 200.

42

„Činíš-li dobře, dobřeť bude, činíš-li zle, i zleť bude. Nižádnýť své služby neztratí, Jakž mu slúží, takéžť mu zaplatí.“ (verše 179–182)

Naposledy ještě osloví duši, tentokrát však bez zášti. „Kam se děješ, nebožičko, má najmilejšie dušičko?“ (verše 189–190)

Tělo bylo stvořeno ze země (hlíny), v ni se také obrací. Ponechává duši samotnou boží milosti. Poté už nepromluví a autor ukončuje jeho úlohu za znění zpěvu. „Podachu jemu v ruku sviece, zpieváchu jemu někteří.“ (verše 200–201)

Následuje monolog duše, která pláče a prosí o milost nejen Krista, ale i Marii. Není jí však udělena boží milost, a tak je odsouzená k životu v pekle. V dalších verších autor apeluje na svědomí čtenářů, aby se káli, dokud je čas. Měli by vést mravný život, aby v okamžiku smrti mohli odevzdat duši stejně čistou, jako obdrželi. Smrti nelze uniknout. Až bude tělo uloženo do hrobu, stane se každý potravou hadů a červů. Zapomenuta bude sláva i bohatství. Přátelé budou smutnit jen chvíli, pak si rozeberou majetek a už si na mrtvého nevzpomenou. Autor proto naléhá na čtenáře, aby se snažili zanechat po sobě trvalejší klenot v podobě své čisté duše. „polož sobě poklad taký, kdež by nebyl přěkaz všaký, kdež zlodějé neukradnú aniť jeho mocně otejmú.“ (verše 265–268)

Skladbu zakončuje modlitba ke Kristu, aby lid utvrdil v dobrých činech a dovedl je do Ráje, zakončená slovem „Amen“.

43

Disput je psaný sdruženým rýmem. Ve sporu zpravidla chybí označení, která postava hovoří, vyplývá to však z textu. Promluvy se pravidelně střídají a každé postavě je dán dostatečný prostor k vyjádření. Dialogy jsou přibližně stejně dlouhé. Zajímavá je postava těla, u kterého dochází během sporu k nepatrnému vývoji. Zatímco zpočátku přísně vystupuje proti duši, v závěrečném monologu ji něžně oslovuje a strachuje se, co s ní bude dál. Zlom zřejmě nastal ve chvíli, kdy si tělo přizná své hříchy a uvědomí si, že činy již nelze vrátit zpět. Oproti tomu postava duše se nemění, do posledního okamžiku se lituje a haní tělo za jeho hříchy. Skladba má naučný i výchovný charakter. Snaží se působit na svědomí čtenářů a donutit je uvažovat nad svými hříchy. Tím, že duši není nakonec odpuštěno, autor demonstruje nutnost nést odpovědnost za své činy.

2.2.1.3.4

Shrnutí

Tzv. III. Spor duše s tělem byl nalezen roku 1855 Václavem Hankou. Součástí rukopisu byl i tzv. II. Spor duše s tělem. Oba spory ještě téhož roku byly představeny široké veřejnosti. Skladba byla opatřena latinským nadpisem Sequitur aliud. S přihlédnutím k užitému jazyku a archaismům se dílo datuje do konce 14. století. Literární badatelé se v souvislosti s III. Sporem duše s tělem neshodují v míře inspirace latinskou předlohou Visio Philiberti. Například Zdeňka Tichá nebo Josef Truhlář se domnívají, že dílo je jeho „samostatným zpracováním“. Vzhledem k oblíbenosti latinské skladby Visio Philiberti ve své době, je velmi pravděpodobné, že autor III. Sporu dílo znal. Jelikož však český spor se od latinského zpracování liší v příliš mnoha aspektech, lze se domnívat, že pokud se autor inspiroval, tak jen velmi povrchně. Námět se v obou skladbách shoduje, liší se jejich zpracování. Rozdíly nacházíme nejen v množství promluv jednotlivých postav, ale i okamžikem, ve kterém se hádka odvíjí. Nejmarkantnější rozdíl je však patrný v závěrech skladeb. Místo pekelného mučení spatřujeme v české verzi nabádání k životu bez hříchu.

44

2.2.2 Odlišnosti Sporů duše s tělem Jak jsme doložili v předchozí analýze, mezi uvedenými Spory nalezneme mnoho rozdílných prvků. Jednotlivé skladby se liší například již samotným začátkem textu. Tzv. I. Spor duše s tělem obsahuje úvod, ve kterém autor vyzývá ke čtení a nastiňuje celý obsah skladby. Autoři II. a III. Sporu se nesnaží upoutat pozornost čtenářů, ve II. Sporu se vypravěč dokonce distancuje od hádky, o které vypráví. Skladby se liší také situací, za které se hádka odvíjí. Tzv. I. Spor duše s tělem se odehrává ještě před smrtí. Ta přichází až na prosbu těla, které se touží zbavit duše, aby se dočkalo toužebného klidu. Hádka II. Sporu se odvíjí až po smrti těla. III. Spor se podobá I. Sporu, tělo právě umírá a dokonce ještě přemlouvá duši, aby v něm chvíli zůstala a společně si mohli dále užívat životních radovánek. Zatímco duše je zpravidla ve sporech představitelkou čistoty, která touží po mravním životu, tělo je bohémské a nepřemýšlí o tom, co bude po smrti. Duše si tím povyšuje svůj status a působí na čtenáře moudřejším dojmem. Tento obraz duše graduje především v tzv. I. Sporu, kdy se duše ve svých argumentech opírá o výklad Bible a zmiňuje biblické postavy, významné události aj. Tělo je ve svých názorech nejodvážnější asi v I. Sporu, kdy polemizuje nad funkcí Boha. Domnívá se, že má především vysvoboditelskou úlohu, viníka by měl vysvobodit z pekla a zprostit hříchů. Pozoruhodné jsou také odlišnosti, jak se postavy staví k hříchům. V I. Sporu nepřebírá vinu na sebe ani duše, ani tělo. Obě postavy se snaží svést vinu na tu druhou. Ve II. Sporu tělo připouští, že se dopustilo hříchů a duše popírá, že by byla vinna, pouze jednou uznává, že má tělo pravdu. Ve III. Sporu si uvědomují svoji chybu obě postavy. Autoři skladeb se také odlišně staví k předurčenosti lidského života, resp. věku. Zatímco v I. Sporu se tělo odkazuje na kukačku, která mu stanovila určitou lhůtu života, ve II. Sporu hovoří duše o tom, že nikdo neví, kdy nastane jeho poslední hodinka, a v tom spatřuje krásu i lest života. Ve III. Sporu si dokonce tělo přeje vyměnit jeden den plný radovánek za podstatně delší, ale „neprohýřené“ časové období. Nepřipouští si tedy pomíjivost a neopakovatelnost života. Spory se neshodují také tím, která z postav má nadvládu, zda tělo nad duší, nebo duše nad tělem. Zatímco v I. Sporu je patrné, že tělo řídí duši, která se jeho „nečistým“ činům nemůže bránit, ve II. Sporu není přímo autorem vyjádřeno, která postava nese větší odpovědnost. Z různých náznaků však můžeme usuzovat, že duše ovládá tělo a nese za jeho hříchy tedy plnou odpovědnost. Tělo své hříchy duši vyčítá a obviňuje ji 45

z hříšného života. Ve III. Sporu je situace také nejednoznačná. Postavy nevystupují jako rivalové, ale působí přátelským dojmem. Snaží se zbavit odpovědnosti za své činy, jako by samy nevěděly, která z nich měla dominantní postavení. Na základě argumentace však můžeme soudit, že nadvládu mělo tělo nad duší. Jenže ta nakonec nedostává boží milost, což značí, že i Kristus jí zřejmě přičítá vinu. Skladby mají nestejné délky promluv. Především II. Spor, jehož dialogy jsou příliš dlouhé, a tím snižují potřebnou dynamiku žánru. V textu se objevuje také pozůstatek jazyka, kterým byl psán původní disput. Texty se liší také množstvím postav. Zatímco ve II. a III. Sporu vystupují pouze duše a tělo, v tzv. I. Sporu zasahuje do hádky Panna Marie, Ježíš, Pravda a Spravedlnost, Milosrdenství a Pokoj. Zakončení jsou také v každém sporu jiná. Ve II. Sporu duše na konci lituje toho, že byla kdy stvořena. Autor věnuje reflexi pouze následující dvojverší, kde se vyjadřuje k hříšnému člověku. Na svědomí čtenářů apeluje v závěru nejvíce autor III. Sporu, který vystihuje hlavní myšlenky textu a naléhá na čtenáře, aby vedl mravný život. V I. Sporu se závěr nedochoval. Jak vyplývá z předchozí analýzy, z posuzovaných Sporů duše s tělem se nejvíce vůči ostatním disputům vymezuje tzv. I. Spor duše s tělem. Skladba jako jediná obsahuje poměrně dlouhý úvod, kterým autor uvádí čtenáře do tématu. Kromě hádání duše a těla zahrnuje také posmrtný soud, vystupují zde nejen duše a tělo, ale také další postavy, např. Marie, Ježíš aj. Duše v argumentech často odkazuje k biblickým postavám a událostem, ve skladbě tedy dominuje vedle výchovné funkce i naučná. Ačkoli se jedná o hádku, hlavní postavy na sebe tak ostře neútočí, jako ve dvou zbývajících Sporech, tělo spíše duši utěšuje.

2.2.3 Svár vody s vínem

2.2.3.1

Vznik sporu

Česká veršovaná skladba, pocházející z konce 14. století, se dochovala pouze v jediném rukopise. Josef Hrabák se domnívá, že se jedná již o druhou verzi básně. Původní text byl dle něj psaný osmislabičným veršem, který byl však později 46

přepracován na verš bezrozměrný, tj. bez pravidelného počtu slabik. Takové veršové úpravy byly v 15. století běžné.119 Text byl obsažen ve svitku listin v tzv. Opatovickém rukopise, dva listy však za Svárem vody s vínem byly vytrženy. František Všetička se domnívá, že na chybějících stránkách mohl být napsán epilog či dokonce zcela jiná, velmi krátká skladba.120 Poprvé byla skladba vydána v roce 1832 v Časopise českého Musea Václavem Hankou. Ten přiřkl text Smilu Flaškovi z Pardubic, jelikož byl objeven spolu s dalšími texty tohoto autora (Podkoní a žák, Rada otce synovi a Nová rada). Myšlenku Smilova autorství podporuje například Prokop Miroslav Haškovec. Tento názor nesdílí naopak třeba Josef Jungmann, Julius Fejfalik či Jan Gebauer.121

2.2.3.2

Literární předloha

Téma hádky vody a vína se často objevovalo v evropských literaturách, všechny však čerpaly z latinských předloh. Stejně tak český Svár vody s vínem vychází z latinských zpracování, která se dochovala v několika verzích. Podle Josefa Hrabáka se autor inspiroval latinským textem Dialogus inter aquam et vinum (Disputace vody s vínem) z 12. století, který je připisovaný Walteru Mapovi.122 Jednu latinskou skladbu přeložil Rudolf Mertlík.123 František Všetička uvádí další tři latinská zpracování, Goliae dialogus inter aquam et vinum, druhou bez názvu a třetí Contentio aque et vini. Haškovec přidává ještě latinskou verzi s názvem Disputatio aquae et vini.124 Jak připomíná František Všetička,125 český Svár vody s vínem se s latinskými skladbami shoduje v ústředním tématu (hádka vody a vína) i zdroji argumentací jednotlivých postav (opírají se o Bibli). Skladby mají společné také nelogické počínání vypravěče. Ten se v úvodu dostává alkoholovým opojením do třetího nebe, kde vyslechne svár vody a vína, a následně, po procitnutí, o něm vypráví svým bratřím. Na

119

HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 45. VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 219. 121 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 34, 168−169. 122 Tamtéž, s. 50. 123 MERTLÍK, R. Písně žáků darebáků. Výbor ze středověké poesie žákovské, část 2. Praha: Melantrich, 1951. s. 56−68. 124 VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 222. 125 Tamtéž, s. 222. 120

47

konci sporu se však znovu z tohoto omámení probouzí. Mistr tedy začíná hovořit o sporu, který ho však na konci probudí. „Tuť jest tajné věci viděl, potom svým bratřím pověděl“ (verše 98–99) „Tuto mistr přišel sám k sobě, ze sna se probudiv jako robě.“ (verše 400–401)

Rozdíly mezi skladbami představuje například textové rozvržení, zatímco latinské skladby jsou psány zpravidla čtyřverším, český svár nestejně dlouhými odstavci. Česká skladba je také o dvě třetiny delší, než latinské předlohy. Rozdíly jsou dále ve vyústění sporu, v latinských svárech mívá víno poslední slovo, což evokuje jeho „vítězství“, český spor se postupně vyostřuje ve prospěch vody. Postava mistra se však v závěru lehce přiklání na stranu vína. Skladby se liší především propracovaností argumentů. Český Svár vody s vínem má v porovnání s latinskými texty „rozvinutější argumentaci, přerůstající do rozsáhlých odstavců, zahrnujících až 24 verše. Je dějovější, epičtější, jeho příběhová osnova je rozvinutější.“126 Latinské verze neobsahují zpravidla žádný prolog. V české skladbě opilý mistr zasahuje do hádky, a tak ji ukončuje (nastolí mír mezi hádajícími se postavami), v latinských zpracováních žádná postava do hádky nevstupuje. Vzhledem k odlišnostem českého Sváru vody s vínem a latinskými skladbami je patrné, že české dílo je z větší části samostatným zpracováním.

2.2.3.3

Obsah skladby

Skladba Svár vody s vínem začíná prologem, jehož první čtyřverší je od zbylého textu graficky odděleno. Autor v něm nastiňuje téma skladby a nabádá, aby si čtenáři následující spor přečetli.

126

VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 222.

48

„Počíná se řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda; protož, ktož chce ten svár zvěděti, musíť tyto kniežky do konce přečísti.“ (verše 1–4)

Následujícími verši vypravěč ještě více uvádí do problematiky a představuje složitost sporu. Táže se knížete Letka, zda se přikloní na stranu vína, či vody. Záhy se zamýšlí nad důsledky prosazování jedné z hádajících se postav. „Pakli chceš vodě rád pomoci, tehdy nebudeš mieti proti také moci; neboť mocnější s vínem držie, protož tvéť řeči je zmrzie. Pakli již potupíš vodu, budeš mieti druhú škodu, pak toto od obecnieho lida, neboť jest chudým voda liba; oniť za víno nic netbají.“ (verše 45–53)

Upřednostněním některé tekutiny by si vždy někoho znepřátelil. Pokud by se naklonil vodě a odmítl víno, páni by se na něj rozzlobili; pokud zamítne vodu, znepřátelí si chudý lid. Autor tak nechává čtenáře zamyslet se nad touto problematikou ještě před samotným svárem. Někteří literární badatelé127 upozorňují, že předmluva nápadně připomíná prolog středověkého dramatu. Znaky dramatu v prologu jsou dány například kontaktem vypravěče s posluchači či přímo jejich oslovováním. „Kněže Letku, s kým ty pak držíš?“ (verš 25) „Jáť tobě pravím, kněže Letku,…“ (verš 27)

127

Srov. TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 105. a VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 219.

49

„Pak vy, opilci, s kým držíte?“ (verš 55)

Josef Hrabák tvrdí, že se jednalo o zcela záměrný způsob vypravěče, jak vzbudit v posluchačích zájem o hádku a učinit ji tak důležitou a lákavou. Vypravěč ve skladbě plnil funkci „impresária, který zve posluchače k návštěvě zajímavé produkce a snaží se vzbudit co největší zájem svého publika.“128 Skladba má rámcový charakter, příběh provází postava mistra. Hádku vody a vína spatří v opilosti mistr svatého Písma, který se domnívá, že se ocitl ve třetím nebi. Ačkoli není tato postava ve skladbě blíže popsána, dozvídáme se o ní nemálo informací. Jednoho dne se mistr rozhodne oprostit se od asketického způsobu života a užít si běžných požitků, a tak se do sytosti nají a opije vínem až do bezvědomí. „…povoli sobě jednú v téj lakotě, ažť se umdli na svém životě: jedl krmí lahodných mnoho, k tomu se opie vínem z toho, až sebú nic již nevládnieše, protož nevěděl, což sám bieše“ (verše 86–91)

V omámení se mu zdá, že ho drží anděl v náručí a nese ho do třetího nebe. Zde spatří tajné věci, o kterých bude posléze vyprávět svým bratrům. Špatné svědomí z nenasytnosti a přílišné konzumace alkoholu zřejmě vede k tomu, že se v omámení mistrovi zjeví Bůh, kterého se zalekne a začne se třást strachy. „Viděch boha na výsosti, sedícieho v své velebnosti; tohoť velmi pilně patřich, až se strachy vešken třasiech.“ (verše 100–103)

Následně se stane svědkem hádky vína a vody, která se záhy začne odvíjet. Pravděpodobně tato hádka měla návaznost na samotné předchozí mistrovo počínání:

128

HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha : ČSAV, 1962. s. 40.

50

tímto svárem, který se mistrovi vlastně zdá, se snažil v podvědomí ospravedlnit své opilství, za něhož je odpovědný jen on sám, jak zdůrazňuje na začátku vypravěč. „z svý vóle byl jest nezbeden“ (verš 85)

Mistr tak hledal důvody, proč z vlastní vůle podlehl právě kouzlu vína. Samotný spor začíná vychloubáním se vody, že byla stvořena Bohem spolu se zemí, ohněm a větrem. Víno se hájí, že jelikož voda byla stvořena první, jedná se o pití prostší, po němž se pije až víno, které je „lahodnější“ a vzácnější. Obě postavy argumentují teologickými tezemi, voda však podstatně častěji. „V Písměť toto psáno stojí: 'Ve mněť se všechno stvoření kojí; řeky, vody nejednaké obveselé města, hrady také.'“ (verše 241–244)

Voda připomíná své využití v lékařství a ukazuje svou nezbytnost v běžném životě, například při vaření či při běžných hygienických návycích. Své výhody spatřuje tedy především v užitečnosti a obecném prospěchu. Víno své přednosti vidí naopak ve schopnosti obveselení, dokáže lidem zvednout náladu a zapomenout na běžné starosti. Hádka mezi oběma postavami se vyostřuje. Víno dokonce používá i nadávky: „Milá, stul kabelku a mlč viece, nemluv tak hrdě o tom!“ (verše 336–337)

Voda užívá také stále pádnější argumenty. Při zmínce o hříších Noema a Lota, získává očividnou nadvládu nad vínem. V tu chvíli se probudí mistr z alkoholového opojení a obě hádající se postavy ho žádají, aby je usmířil. Ten se zalekne možné situace, že by ze světa zmizela jedna z tekutin, a snaží se vyzdvihnout klady obou z nich. Zatímco voda patří světskému stavu, víno duchovnímu. Jedná se o symboliku, ani jeden stav nemůže existovat bez druhého. Ačkoli se mistr zřejmě snaží zůstat nestranný, přiklání se nenápadně na stranu vína.

51

„Mluvtež dobré vždy o sobě, nemajíce závisti viece k sobě, nečiňte sobě v tom škody, ktož pije viece vina nežli vody; nebo ktož chce viece vody píti, snad nemá vína čím platiti. Protož poručtaž toto spolu bohu, ať lidé pijí, cožť koli mohú“ (verše 470–477)

Svým vyjádřením dává najevo, že jsou obě tekutiny důležité. Zároveň však tvrdí, že vody je na světě více než vína, což by mohlo evokovat větší vzácnost a jedinečnost vína. Stejně tak tvrzení, že vodu pije především ten, kdo nemá dostatek peněz na koupi vína. Celý spor je vlastně alegorií, voda a víno zosobňují světský a duchovní stav, Ačkoli poslední promluva patří vodě, mistrova opilost (vínem) a jeho závěrečné shrnutí, dává vítězství stavu duchovnímu. Ve skladbě vystupují pouze tři postavy, dvě abstraktní (voda a víno) a jedna lidská (mistr svatého Písma), ani jedna však není charakterizovaná přímo. Jedná se o konflikt světského stavu, jehož zástupkyní je zde voda a stavu duchovního, který reprezentuje víno. Ačkoli se ve sporu řeší náboženská otázka, není dominantní a je spíše postavami zlehčována a nadnesena. Dialogy se odvíjí zpravidla stále stejně, nejprve postava reaguje na protivníkovu myšlenku, nicméně vzápětí vychvaluje sama sebe. Stereotypně také autor označuje, kdo hovoří, např. víno odpoviedá vodě, voda odpoviedá atd. Svár vody s vínem má naučný i výchovný charakter. Postavy svými argumenty nenásilně poučují čtenáře nejen o biblických postavách (např. záhadné uzdravení Timothea po doušku vína, Lotovo smilství s vlastními dcerami aj.), ale i o všech možnostech využití vody i vína, včetně následků jejich nadměrného užití (voda způsobuje nadýmání, víno opilost aj.). Kvůli drzosti a nezbednosti hlavních postav je však skladba často místo k naučným a výchovným textům řazena k žákovské tvorbě: „Svým rozpustilým, takřka blasfemickým stylem je spíše srovnatelná se studentskými divadelními žerty.“129 129

VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Jinočany : H&H, 2005. ISBN 80-7319-031-1. s. 47.

52

2.2.3.4

Shrnutí

Skladba Svár vody s vínem, která se datuje na konec 14. století, se dochovala v jediném rukopise. Téma hádky vody a vína bylo v evropské literatuře často zpracováváno. Dochovalo se v mnoha latinských verzích, kterými se inspiroval zřejmě i autor české skladby. Dlouhou dobu byla připisována spolu s dalšími satirami (Podkoní a žák, skladba O ženě zlobivé, Rady otce aj.) šlechtici Smilu Flaškovi z Pardubic, který v téže době sepsal Novou radu. Tyto domněnky se však vyvrátily. Latinská zpracování se s českým Svárem shodují nejen tématem, ale i argumenty, opírajícími se o Bibli, i nelogickým prvkem ve skladbě, tj. okolností vyprávění samotného sváru (autor vypráví příběh, který ho probudí). Skladby se také v mnoha prvcích liší, například svým rozsahem, předností tekutiny (český Svár se po celou dobu sporu schyluje k přednosti vody nad vínem, avšak v závěru se mistr staví spíše na stranu vína, v latinském zpracování jednoznačně vítězí víno), postavy české hádky používají propracovanější argumentaci, na rozdíl od latinské verze do sporu zasahuje mistr. Rozdíly jsou také skladební (český text je psán bezrozměrným veršem uspořádaným do nepravidelných odstavců, latinské skladby jsou zpravidla složeny čtyřverším). Vzhledem k těmto odlišnostem se usuzuje, že český Svár vody s vínem je samostatným zpracováním a latinsky psanými skladbami se pouze inspiroval. Skladba je složena ze dvou částí, tj. prologu a samotného sváru. V předmluvě autor stručně představuje podstatu sporu a snaží se motivovat k dalšímu čtení. Následně se odvíjí hádka mezi vodou a vínem o to, která z tekutin je potřebnější. Ačkoli náboženská otázka ve Sváru není dominantní, obě postavy se ve svých argumentech opírají o Bibli, přičemž voda je v tomto počínání důslednější. Její postava také v celé skladbě působí rozumnějším a uvážlivějším dojmem, avšak naprostou převahu nezískává po celou dobu hádky. V okamžiku, kdy k tomu náznakem dochází, do sporu vstupuje postava mistra a hádku ukončuje smírem. Autor Sváru vody s vínem poukázal formou alegorie na důležitost jak světského, tak duchovního stavu. Oba by měly umět fungovat vedle sebe a navzájem se respektovat. Celkovým vyzněním a teologickými tezemi má skladba též naučný i výchovný charakter. Text je psán bezrozměrným veršem, avšak různé okolnosti nasvědčují tomu, že původně autor užíval verš osmislabičný. 53

2.2.4 Podkoní a žák

2.2.4.1

Vznik sporu

Podkoní a žák se řadí do tzv. žákovské poezie, kterou psali klerici (univerzitní studenti) a nebo vaganti (potulní studenti). Vyznačuje se především světskou tematikou a později se uplatňuje především v satirických skladbách, ve kterých se žáci (vaganti) obávali o své živobytí.130 Sporu Podkoní a žák věnovali literární historici značnou pozornost. Badatelé se zaměřovali zejména na dataci skladby, autorství a předlohu. V těchto oblastech často prezentovali odlišné názory.131 Josef Jireček datoval skladbu do roku 1393 na základě veršů, ve kterých se objevuje narážka na topení žáků, které bylo podle něj v té době běžné.132 „Dřiev než se dočakáš pleše, budeš ty utopen v měše, jakož se i jiným děje.“ (verše 443–445)

Václav Ertl s Jirečkovou domněnkou nesouhlasil a dataci sporu o několik let posouvá, činí tak vzhledem ke dvěma momentům v díle: první historický odkaz nachází ve verších, které se zřejmě zmiňují o vraždě králových oblíbenců, k níž došlo v polovině roku 1397133 na Karlštejně. Vraždy se dopustili lidé vzdělaní. „Dřiev než ty budeš prelátem, spieše ješče budeš katem, neb najviec biřici, kati, vše bývají literáti.“ (verše 447–450)

130

TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha : Panorama, 1984. s. 125. PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 88. 132 Tamtéž, s. 88. 133 Čtyři královy oblíbence, kteří měli na Václava IV. velký vliv, zavraždil Jan II. Opavský, člen nejvyšší královské rady, kterému se pro svoji tvrdost říkalo mistr Hanuš – mistr kat. 131

54

Druhý

odkaz

spatřuje

v argumentech

žáka

ohledně

možnosti

předvolání univerzitnímu soudu provinilce, který se nesprávně zachoval k členovi univerzity, což bylo možné až po roce 1398. 134 „a kto mi překazí koli, tomuť bude nelze zbýti, vždyť mu jest pohnánu býti. Zaplatíť mi to dosti draze, Pojieť se mnú calet v Praze.“

(verše 406–410) Konkrétně se zřejmě jedná o Celetnou ulici, ve které bylo možné zakoupit calty (druh pečiva) a kde se právě nacházel i soud pro rozepře mezi členy univerzity a jimi obžalovanými.135 S datací Václava Ertla souhlasí i Josef Hrabák, který vznik skladby také klade do roku 1398 nebo záhy poté.136 Spor se dochoval celý v rukopise pražské Univerzitní knihovny z roku 1409 a v rukopise pražské knihovny Národního muzea, který byl podstatně mladší, přibližně z roku 1460. Poprvé vydal skladbu v roce 1823 Václav Hanka ve Starobylých skládáních, zveřejnil zde rukopis Univerzitní knihovny, jak sám přiznává.137 V tomto rukopise univerzitním se kromě Podkoního a žáka nacházely i další skladby, například Rada otce synovi. Text Podkoního a žáka byl zapsaný bez nadpisu, verše byly psány v jednom sloupci a každý na jednom řádku.138 Za autora sporu Podkoní a žák byl dlouhou dobu považován Smil Flaška z Pardubic. Již ve Výboru z literatury české z roku 1845 je uvedeno, že skladba byla objevena spolu s Radou otce, a tak se usuzovalo, že obě díla napsal právě tento autor.139 Stejně tak později například Prokop Miroslav Haškovec hádku přisuzuje tomuto autorovi.140 134

ERTL, V. Příspěvek k datování „Podkoního a žáka“. In. Slovanský sborník věnovaný jeho magnificenci prof. Františku Pastrnkovi, rektoru univerzity Karlovy. Praha 1923, s. 260–265. 135 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 177. 136 Tamtéž, s. 34. 137 HANKA, V. Starobyla skladanie. Památka XII–XV. Stoletj. Praha: Josefa Fetterlowá z Wildenbrunnu, 1823. s. 8, 178–198. 138 Srov. ŠAFAŘÍK, P. J. Podkoní a žák. In: Wýbor z literatury české I. Praha: Nákladem Českého museum, 1845. sl. 943 a Staročeské satiry Hradeckého rukopisu a HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 166–167. 139 ŠAFAŘÍK, P. J. Podkoní a žák. In: Wýbor z literatury české I. Praha: Nákladem Českého museum, 1845. sl. 943. 140 HAŠKOVEC, P. M. „Podkoní a žák“ v souvislosti s literaturami západními. Listy filologické 42, 1915. s. 46–47.

55

S tímto názorem nesouhlasil například Julius Fejfalik.141 Autorství Smila Flašky z Pardubic odmítal také například Václav Ertl142 nebo Josef Hrabák, který své přesvědčení doložil na veršové komparaci Podkoního a žáka s díly Smila Flašky z Pardubic. Mezi verši Podkoního a žáka a Smilovými skladbami shledal mnoho rozdílů, a to nejen v metru (např. jiné postavení dierese ve verši), ale i užitím jazykových prostředků (Podkoní a žák se blíží více hovorové mluvě).143 Vzhledem ke zvolené tematice a celkové povaze textu se lze domnívat, že autorem mohl být pravděpodobně nižší šlechtic.144 Obě postavy ve skladbě detailně vykresluje, čímž dává najevo, že oba stavy velmi dobře zná. Hlavním cílem autora není čtenáře vzdělat či vychovat, nýbrž ho pouze pobavit. Autor si tedy ve své literární činnosti neklade vyšší cíle – zesměšněním nižších stavů se snaží jen bavit účastníky dvora. Oba stavy snižuje prostřednictvím jejich přízemních argumentů (zaměřuje se na jídlo, spánek, moc atd., ale zcela opomíjí například politickou situaci, náboženství).

2.2.4.2

Literární předloha

Na předlohu skladby Podkoní a žák nebyl literárními badateli jednotný pohled. Prokop Miroslav Haškovec spor nejprve spojoval se skladbami západní literatury, které pojednávají o výhodách klerika (žáka, kněze) či rytíře v milostném vztahu. Předmětem sporu bylo váhání ženy, kterému z nich má věnovat svoji lásku.145 Tyto domněnky vyvrací Jan Vilikovský, který tvrdí, že hádky o přednost stavu v souvislosti s milostným citem nejsou v české literatuře doloženy, a tak je nemožná jejich návaznost na českou skladbu Podkoní a žák.146 Předlohu pro český spor nachází v latinské skladbě Videant qui nutriunt (Nechať vidí rodiče), která se dochovala pouze ve dvou neúplných rukopisech. Část pojednání

141

HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 34. Tamtéž, s. 34. 143 Tamtéž, s. 46–47. 144 Ve středověku uměla číst a psát pouze církev (kněží) a šlechta. Lze předpokládat, že kněží by se věnovali ve své literární činnosti spíše duchovní otázce, nikoli světské, zábavné tematice. 145 HAŠKOVEC, P. M. „Podkoní a žák“ v souvislosti s literaturami západními. Listy filologické 42, 1915. s. 25. 146 PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 88–89. 142

56

o životě panského sluhy chybí.147 Latinská skladba148 zachycuje život dvou chlapců, které otec záměrně vychovává v bídě, aby byli schopni se v dospělosti lépe vyrovnat s těžkostmi života. „Pravil, že když synáček tvrdost nepocítí, musí, až pak dospěje, příliš měkký býti; avšak tomu bránit má péče otce jeho, nemají-li zakoušet děti všeho zlého.“ (verše 9–16)

Následně autor porovnává život obou synů v odlišném společenském postavení. Starší syn je studentem, mladší panským služebným. Student je neustále hladový, často je bit a potýká se s nepříjemným mrazem. Panský sluha je oddaný svému krutému a domýšlivému pánovi. Plní mu každé přání, ale je za to vždy jen potrestán. Postupně se stává lenochem a opilcem. Autor nechává na čtenářích, aby rozhodli, který stav je bídnější. „To však moudře čtenáři rozhodnouti nechám, zdali trpěl méně než sourozenec jeho, či zda mladší v trampotách předčil bratra svého.“ (verše 190–194)

Josef Hrabák149 také považuje latinskou skladbu za předlohu českého zpracování, ačkoli se skladby značně liší. Obě díla zpracovávají stejné téma, rozdílné je však jejich zaměření (latinská skladba vystupuje proti bohatým měšťanům, v českém sporu tato tendence není patrná).

147

Srov. PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 89. a HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha : ČSAV, 1962. s. 51. 148 VIDMANOVÁ, A. Žák a podkoní. In: Sestra Múza. Světská poezie latinského středověku. Praha: Odeon, 1990. ISBN 80-207-0145-1. s. 425. 149 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 51.

57

Latinský text je také více zatížen didaktickými a moralizujícími prvky, česká skladba se snaží jen zřejmě čtenáře pobavit.150 Již v samotném úvodu autor latinského textu apeluje na rodiče, aby své děti nerozmazlovali, ale naopak je již od útlého dětství učili čelit nelehkostem života.

2.2.4.3

Obsah skladby

Spor Podkoní a žák má rámcový charakter. Vypravěč, nezúčastněný divák, sleduje dialog dvou mužů v hospodě, kteří se přou o to, který z nich má lepší postavení ve společnosti. Do jejich hovoru nezasahuje, ani ho žádným způsobem nekomentuje. Skladba začíná příchodem vypravěče do hospody, kde se nejprve pozdraví s dvěma již sedícími muži a posléze si k nim blíže přisedá. Muže tedy pravděpodobně vypravěč znal minimálně od pohledu. „oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, přiblíživ se k nima, posadich se mezi nima“ (verše 7–10)

Následně vypravěč začne obě postavy detailně vykreslovat. Popisuje jejich vzhled a oblečení. Jeden je mladý a nemá vousy. Na sobě má šedý šat, zelenou otrhanou kapuci, na krku mošnu a u pasu zavěšené tabulky. Vypravěč usuzuje, že se jedná o žáka. „Jakž jej viděch při tom času i jinú k tomu přípravú, vše bieše školskú postavú.“ (verše 26–28)

Druhý muž je starší, má bradku, za kterou se neustále tahá. Je oblečen v úzkém, krátkém a sedraném oděvu s biretem na hlavě. Na nohou má děravé kožené boty s ostrohy, které evokují jeho společenské postavení.

150

VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Jinočany: H&H, 2005. ISBN 80-7319-031-1. s. 44.

58

„Tak, jakž jej vzezřech právě, jistěť mi se dvořák zdieše; hřbelce za pasem jmějieše.“ (verše 40–42)

Autor se postavy snaží popsat nejen vizuálně, ale i vnitřní charakteristikou. Postupně se nám prostřednictvím promluv odkrývají i charaktery obou postav. Ve chvíli, kdy si vypravěč k mužům přisedá, hovor je již započatý. Dvořák pyšně vypráví o svém stavu. Tvrdí, že jeho práce je lákavá činnost. Jakmile ji někdo okusí, už nechce po zbytek života vykonávat nic jiného. Žák souhlasí, ale upřesňuje, že u dvora si žijí dobře jen páni a rytíři, nikoli podkoní. Ti žijí dobrovolně v bídě. Vzápětí začne vychvalovat své postavení, ve kterém prý nikdy netrpí hlady, má dostatek jak jídla, tak i pití. Napadá podkoního, který je místo jídla spíše bit. „Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jedenie oběda kyjevá rána přisedá.“ (verše 101–104)

Dvořák se hájí a brání útokem. Obviňuje ho, že mluví nepravdu, a tvrdí, že žáci trpí hlady, jak v této době bylo u studentů zvykem.151 Když se jim podaří žebráním nějaké jídlo získat, ve škole jim ho starší vezmou a oni dostanou ještě nařezáno. Poté na sebe sám prozrazuje, že ho pán občas udeří holí, avšak on mu za to potají nadává. Žák nenechá ani podkoního domluvit, a sám se ujímá slova. Na příběhu, který se dočetl v knihách – o čertovi, který přijal službu jako podkoní, jenže nedokázal snášet bití a ponižování s touto prací spojenými, a tak raději opět sloužil peklu – se snaží ukázat, že horšího stavu není. Hned na to se chlubí, že on své žáky bije metlou, a tak si kompenzuje svoji podřadnost. Spor o to, kdo z nich je na tom lépe, vyznívá často komicky. Svými výroky, kterými se snaží obě postavy svůj status povýšit, se jen zesměšňují.

151

O nelehkém životě studentů píše například František Jan Zoubek In: ZOUBEK, F. J. O školách čtrnáctého století. Časopis Musea království Českého. 1880, 3, s. 458–469.

59

Podkoní na žákovu jízlivost reaguje haněním jeho noclehu. Tvrdí, že nyní žáci přespávají na kamnech, ale až nastane zima, z kamen budou vyhnáni a spát budou na podlaze v lepším případě. „Ješče buď tobě blaze, dadie-liť léci na podlaze. Tu ležíš dosti neměkce, zimú se třasa a zuby ščekce.“ (verše 305–308)

Kvalitu žákova noclehu porovnává se svou podestýlkou, díky které se cítí nad žákem povýšeně. „Ale jáť se mám od toho hrdě. By ty viděl mú posteli, Když já sobě slámy nasteli! Častokrát také pospím v hnoji“ (verše 320–324)

Přiznává, že občas je od svého pána bit, ale zastává se ho, činí tak pouze z legrace. Pán je na něj velmi hodný, dá mu vše, o co podkoní požádá. Vytahuje se, že neustále stoupá jeho sociální status. Dříve pracoval jako rynéř,152 ale povýšil a již sedm let pracuje jako podkoní. Věří, že zanedlouho se stane střelcem, až pán uhradí všechny dluhy. Žák se podkonímu vysmívá, to on studuje, takže z něj bude biskup a nosit bude zlaté roucho. Každého, kdo by mu chtěl škodit, pošle před soud. Navíc začne podkonímu radit, ať zanechá své práce a živí se jiným způsobem, jinak ho v současném postavení čeká zřejmě jen šibenice. „Protož razi, u sedláka přistati v dobréj dědině, zda tě tady psota mine. Tu tepa v hlavu pšenici obráníš se šibenici.“ (verše 430–434)

152

Rynéř byl sluha, který nosil pánovi meč.

60

Rada podkoního rozčílí, zvedne se a vyhrožuje žákovi, že bude utopen dříve, než stihne vystudovat. Na to žáka uhodí a strhne se rvačka. V této chvíli vypravěč hospodu opouští. Rvačku označuje za „krčemnou příhodu“, která se stala důsledkem konzumace piva. V závěru autor apeluje na čtenáře, aby se vyhýbali hospodám, a to nejen kvůli omámení z piva, ale právě kvůli případným rvačkám. Deklaruje, že hospoda je zdrojem nových informací, ale je lepší si na ně počkat doma. „Mnohémuť se tak zráčí, najviec, ktož se tam omráčí, žeť má doma co praviti. Avšak se je lépe zbaviti a v noci, jakž čas jest, spáti a doma novin dočakati.“ (verše 485–490)

Autor se nepřiklání na stranu ani jedné z postav, nevyjadřuje se však ani k nerovnostem ve společnosti (chudý vs. bohatý, pán vs. poddaný atd.). Tím, že opouští hospodu ve chvíli, kdy se podkoní a žák začnou prát, nenaznačuje výhru některého stavu. Hodnocení nechává zcela na čtenářích. Na rozdíl od výše analyzovaných sporů, všechny zde vystupující postavy jsou lidské. Skladba je psána osmislabičným veršem a pravidelným sdruženým rýmem. Počínání postav je autorem vyjádřeno stereotypně: nejdříve je vylíčena protivníkova bída, poté výhody mluvčího a přednosti jeho stavu a nakonec nevýhody protivníka.153 Postava ve své promluvě vždy nejprve reaguje na obsah protivníka, vyjádří se k jeho řeči, a poté rozvíjí svoji tezi. Eduard Petrů154 tuto kompoziční výstavbu považuje za parodii scholastického myšlení.155 Ačkoli je žák na rozdíl od podkoního vzdělaný, jak z textu často vyplývá, autor jeho jazyk či obsah nebo způsob sdělení žádným způsobem nerozlišuje. Vzhledem k tomu, že se vyjadřováním neodlišuje ani postava vypravěče, můžeme se domnívat, že 153

Srov. HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 38–39 a PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 91. 154 PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 91. 155 Scholastická disputace používá trojčlenné schéma, ve kterém je nejdříve vyjádřena teze, poté jsou vzneseny argumenty proti této tezi a nakonec potvrzení teze. Pokud se užívá přeházeného postupu, jedná se o parodii scholastického myšlení.

61

se nejedná o autorův záměr. Důvodem zřejmě byly pisatelovy limitované schopnosti v této oblasti. Záměrem autora bylo čtenáře pobavit a upozornit ho na nerovnosti ve společnosti, aniž by k tomu zaujímal vlastní stanovisko. Obě hlavní postavy vidí povýšení svého stavu v majetkové oblasti, nikoli tam, kde bychom očekávali. Podkoní by mohl na své profesi například vyzdvihovat práci s koňmi a žák by výhodu svého postavení měl vidět především v možnosti získávat a předávat znalosti, nikoli ve zlatém rouchu, které si po úspěšném absolvování bude moci obléknout. V celé skladbě není žádný odkaz na soudobou politickou situaci. Ačkoli se dá předpokládat, že toto téma bývá v hospodě jedním z nejčastějších, hlavní postavy se mu záměrně vyhýbají.

2.2.4.4

Shrnutí

Skladba Podkoní a žák se dochovala ve dvou rukopisech a vzhledem k odkazům v díle se datuje pravděpodobně do roku 1398 nebo brzy poté. Jedná se o skladbu anonymní, ačkoli byla dlouhou dobu připisována Smilu Flaškovi z Parbubic. Analýza sporu a komparace s díly Smila Flašky z Pardubic však tyto teze vyvrátily. Podkoní a žák je obdobou latinské skladby Videant qui nutriunt (Nechať vidí rodiče), která je známá ze dvou neúplných rukopisů. Pojednává o životě dvou bratrů, studenta a panského sluhy, kteří čelí nárokům své profese. Česká skladba se od latinského zpracování liší jak formálně, tak ideologickým zaměřením. Latinský text je také více didaktický a moralizující, autor českého sporu se snaží čtenáře jen pobavit. Všechny postavy, vystupující ve sporu, jsou lidské. Skladba zachycuje dialog podkoního a žáka, kteří se přou o to, kdo z nich se má lépe. Své sociální postavení posuzují podle noclehu a jídla, a tak se tyto oblasti stávají hlavními tématy rozhovoru. Oba hledají pozitiva svého stavu a před druhým se vychloubají. Jejich rozmluva je zpočátku klidná, později graduje a nakonec přeroste ve rvačku. Spor tedy zůstává nevyřešen. Náboženská otázka se ve sporu vůbec neobjevuje, životním cílem postav v Podkoním a žáku není zbavit se hříchů a vstoupit do ráje, ale kariérní postup obou

62

protagonistů. Nezáleží jim na duchovních hodnotách, jejich snahou je povýšit své postavení ve společnosti. Podkoní prozrazuje, že mu pán slíbil povýšení na střelce. Žák zase touží stát se biskupem a nosit zlaté roucho. Oba tedy prahnou po moci a uznání. Jednotlivé dialogy probíhají stereotypně. Nejprve postava reaguje na tezi protivníka a vylíčí jeho bídu, poté hovoří o výhodách svého postavení, aby se vzápětí vrátila k nevýhodám protivníkova postavení. Skladba je psána osmislabičným veršem s téměř důsledným sdruženým rýmem.

63

Závěr Některé středověké skladby jsou z hlediska žánrového zařazení problematické. Díla, vztahující se k určitým modelům psaní, která mají v literatuře tradici a shodují se v některých rysech tematických či kompozičních, je možné přiřadit k příslušnému literárnímu žánru. Z tohoto důvodu lze i hádání neboli spor považovat za žánr. Pro tento žánr je příznačné střetnutí hlavních postav, které se nacházejí v rovnocenném postavení, a formou dialogu obhajují své názory. Hádka končí zpravidla vítězstvím jedné z postav, např. Spor duše s tělem. Do sporu může také vstoupit třetí osoba, která rozepři ukončí, např. Svár vody s vínem, či hádka zůstává z nejrůznějších důvodů nerozřešena, např. Podkoní a žák. Spory se nezřídka zabývají stejnými tématy jako jiné literární žánry, např. kázání; liší se od nich však energičtějším a přitažlivějším zpracováním, což je dáno především jejich formou, tj. dialogem. Středověké spory, zpracovávající různá témata, jsou anonymní a zpravidla se opírají v různé míře o jiné texty. Spory duše s tělem představují typ sporu, u kterého je řešení předvídatelné již od počátku a jeho estetická působnost spočívá především v užití samotných argumentů postav. Skladby pojednávají o sváru mezi tělem a duší, která na něj naléhá, aby se kálo. Jedná se o anonymní skladby, které podle doby vzniku bývají označovány jako tzv. První až Třetí. V souvislosti se Spory docházelo k odlišnému genologickému zařazování děl. Někteří literární historici nejstarší z těchto skladeb řadili k žánru kázání (vzhledem k formě se hovořilo o tzv. veršovaném kázání), jiní k hádání. Na základě analýzy, která byla předmětem práce, lze díla klasifikovat jako hádání s prvky kázání. Texty primárně nebyly určeny k přednesu. Součástí kázání mohly být skladby pouze jako tzv. exempla, tedy příklady, kterými kazatelé dokládali své teologické teze a upoutávali pozornost posluchačů. Všechny tři Spory duše s tělem mají naučnou a výchovnou funkci, kladou důraz na náboženství, objevuje se v nich silný morální apel na čtenáře. Spory se v různé míře inspirovaly latinskou skladbou Visio Philiberti. Zatímco II. Spor duše s tělem je takřka jeho věrným překladem, u zbývajících dvou Sporů je míra inspirace nejednoznačná. Z analýzy děl lze však usoudit, že autoři skladbu jistě znali.

64

Další dvě skladby, kterým byla v práci věnována pozornost, představují typ sporů, u kterých nelze předem odhadnout výsledek. Texty byly po dlouhou dobu připisovány témuž autorovi. Tyto teze se však později vyvrátily. Obě skladby mají rámcový charakter. Svár vody s vínem zachycuje hádku vody a vína o to, kdo z nich je užitečnější. Toto téma bylo v evropské literatuře velmi oblíbené, dochovalo se v několika skladbách, kterými se zřejmě inspiroval i český autor. Formou alegorie poukázal na důležitost světského i duchovního stavu. Ačkoli se ve svých argumentech postavy opírají o Bibli, náboženská otázka zde není dominantní. Skladba má naučnou i výchovnou funkci. Vzhledem k odkazům v textu se skladba Podkoní a žák datuje do roku 1400. V díle je patrná inspirace latinskou skladbou Videant qui nutriunt. Českým sporem, ve kterém se hlavní postavy přou o to, která z nich má lepší živobytí, autor poukazuje na nerovnosti ve společnosti. Jedná se o satirickou skladbu, jejímž jediným cílem je čtenáře pobavit. Text postrádá naučnou a výchovnou funkci, které jsou pro spory typické. Středověké spory jsou hodnotným dokladem myšlení a schopností středověkých lidí, odráží se v nich nejen význam morálních hodnot pro tehdejšího člověka, ale zároveň pochopení pro humorné až satirické počínání.

65

Použitá literatura

Primární literatura HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 199. JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743-3. s. 138. LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. MERTLÍK, R. Písně žáků darebáků. Výbor ze středověké poesie žákovské, část 2. Praha: Melantrich, 1951. s. 447.

Sekundární literatura Bible Svatá, aneb všecka Svatá Pisma Starého i Nového zákona. Praha: Nákladem biblické společnosti britické a zahraničné, 1903. s. 220. ERTL, V. Příspěvek k datování „Podkoního a žáka“. In. Slovanský sborník věnovaný jeho magnificenci prof. Františku Pastrnkovi, rektoru univerzity Karlovy. Praha 1923. HANKA, V. Hádka duše s tělem. ČČM. 1885, 55. HANKA, V. Starobyla skladanie. Památka XII – XV. Stoletj. Praha: Josefa Fetterlowá z Wildenbrunnu, 1823. s. 252. HAŠKOVEC, P. M. „Podkoní a žák“ v souvislosti s literaturami západními. Listy filologické 42, 1915. KOLÁR, J. Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 358.

66

KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku). Praha: KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 181. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 97880-7106-963-8. s. 1082. LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. LEHEČKA, Boris. Vokabulář webový: Webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny. Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i [online]. 2006-2013 [cit. 2013-11-26]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx MINÁRIK, J. Stredoveka literatúra. Svetová, česká, slovenská. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1980. s. 334. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 704. NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 368. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. s. 1808. PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. s. 422. PETÍRA, S. Staročeský Spor duše s tělem, t. zv. první. Sborník filologický, 1931, 9. PETRŮ, E. Postavení skladby Podkoní a žák v naší literatuře 14. století. In: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-162-1. s. 443. PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava: Profil, 1972. s. 162. Příruční slovník naučný. IV. díl, S – Ž. Praha: Academia, 1967. s. 933. 67

ŠAFAŘÍK, P. J. Wýbor z literatury české. Díl 1. Od nejstarších časůw až do počátku 15. století. Praha: Kronbergr i Řiwnáč, 1845. s. 1300. ŠKARKA, A. K staročeskému t. zv. I. Sporu duše s tělem. Listy filologické. 1929, 56. ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 502. TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 295. TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 559. VIDMANOVÁ, A. Žák a podkoní. In: Sestra Múza. Světská poezie latinského středověku. Praha: Odeon, 1990. s. 425. ISBN 80-207-0145-1. s. 569. VILIKOVSKÝ, J. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948. s. 255. VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Jinočany : H&H, 2005. ISBN 807319-031-1. s. 625. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl 4, Ř/Ž. Praha: Nakladatelský dům, OP: Diderot, Praha 1998. ISBN 80-85841-37-1. s. 717. VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102. ZOUBEK, F. J. O školách čtrnáctého století. Časopis Musea království Českého. 1880, 3, s. 604.

68

Seznam příloh Stručné slovníky156 A Spor duše s tělem B II. Spor duše s tělem C III. Spor duše s tělem D Svár vody s vínem E Podkoní a žák

156

Srov. TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 282-287 a JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. s. 115−125 a LEHEČKA, Boris. Vokabulář webový: Webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny. Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i [online]. 2006−2013 [cit. 2013-11-26]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx

69

Příloha A I. Spor duše s tělem 1 vzácno – milo, příjemno; 11 oměn – přiměřeně; 19 tenko přada – tence, jemně předl; 23 břev – lávka; 29 bystřeni – bystřině; 30 chření – řítí se; 31 tepeť – tlouci; 32 však – a přece; 39 netbaj na se skládanie – nehleď na toto vypravování; 41-42 pakli smrti s črtem píle ostřiehá sě člověk míle – dovede-li se člověk vyhnouti úsilí smrti a čerta; 48 vády – hádky; 52 upíchá – trápí; 53 zbudúc – (zbytek); 61 Božiemuť napořád býti – boží předurčení se stejně naplní; 64 nel'ubo – nemilo; 69 dospělo – dokonale, hotově; 73 obloval – povzbuzoval, podněcoval; 89 sbožie – bohatství, peněz; 90 neviem – neznám; 95 budu-li v čem poblúdilo – pobloudím-li pak; 103 kváčeš – krákáš; 106 trá – trvá, setrvává; 108 rozchodí – proniká; 109 sirobě – osamocenosti; 111 by mi bylo sobú vlásti – kdybych mohla sama sobě vládnout; 112 uklásti – zařídit; 113 nábytek – majetek; 113 přiebytek – život; 114 rajský vžitek – pobývání v ráji; 116 přihodila – dostala; 117 zacělo – najisto; 125 množie – množí majetek; 126 ludbu – klam; 143 hubená – ubohá; 149 darmo ztúláš – marně mluvíš scestně; 153 cěle – jistě; 165 právě – dobře; 165 ostavie – zanechají; 167 rozchodí – proniká; 169 spořě – hojně; 176 protýču sě – dostanu se; 179 komoníš – chlubíš; 182 znýváš – naříkáš, teskníš; 190 přimčalo sě – přivléklo se, přitáhlo se; 193 v strastnú rotú – mezi trpící skupinu; 194 jako slotú – jako darebné tvory, chátru; 196 rozpáčna – beznadějného, zoufalého; 202 nepoddám sě – nepodrobím se; 203 vítěz – hrdina; 204 dáví – pere, zápasí; 205 sěče – udeřit ranou; 206 po sobě – za sebou; 206 plece – část zad; 210 pomatán – potlačen; 216 rozpáčna – zoufalá; 218 l'ulek – lilek (omamná travina); 218 bledeš – blábolíš; 219 směší – rozesmává; 226 k jednomu vlasu – aspoň trošičku; 230 zkyda – naházela; 233 zle sě mele – špatně se vede; 233 pelé – peláší; 334 smrdutá pele – zapáchající rmen (bylina); 235 k smyslu – k zdravému rozumu; 235 rúčě – rychle; 236 otkodlúčie – odloučí; 242 dospěle – úplně, docela; 244 klázníš – nerozumně vyčítáš; 246 klanie – uctívají; 250 kéž – copak; 258 pobleděju – poblednu; 262 provlečenie – prodloužení; 266 sloviechu – proslavili se; 267 tedě – hle; 270 nepospěšná – nezpůsobilá; 287 utýkáš - obviňuješ; 288 dotýkáš – upozorňuješ na; 295 otpověz – odřekni; 296 nezři mne – neohlížej na mě; 297 otma – odejmi; 302 vóle, pobojuj život mój – vůle, přemoz slabost mého těla; 306 smúcie – rmoutí; 309 ryčně – rychle, svižně; 309 okroču – obejdu; 312 počet – vyúčtování; 313 netrať – nenič; 314 bujenstvie – bujnost, prudkost životní síly; 314 Příloha A

ukrať – uber; 321 žeť odolá – že ti odolá, že tě přemůže; 322 bez kramola – bez hádky; 334 komu – nikomu; 343 túha – žalost; 344 myješ mě bez lúha - biješ; 351 snócis – včera večer; 354 hubeně zapoju – bídně napojím; 357 ztrúsíš – ztratíš odvahu; 367 stýšče – stýská; 370 huhleš – naříkáš; 382 pohřebú ne v rovném činu – pohřbí nespravedlivým způsobem; 384 ostav'u – zanechám; 391 sprostně – nerozumně, hloupě; 393 minu – minulo, přešlo; 395 najú – nás dvou; 397 nesmiera – neumírněnost; 398 vdierá – trápí; 411 ovšems – docela, velice; 412 drahně – velmi; 413 plučíš – hloupě mluvíš; 417 pleščeš – hloupě mluvit, žvanit; 417 trudně – těžce; 424 sadu – sednu si; 427 brzcě – rychle; 428 oblízcě – nablízku; 431 stala – zastavila se, přestala; 437 člénkové – články; 439 radu – rádce; 440 počtě s smrťú sadú – sednou si se smrtí k účtům; 443 nikake – nijak; 445 valpurti – padací dřevěná nebo kovová mříž nad branou hradu; 446 dávě sobě spolu trti – což musíme mít mezi sebou třenici; 448 mněť sě ovšem krupně mele – velice zle se mi vede; 450 brla – suchá větev; 454 bradu vzhóru zvrať – umři; 456 netušu sobě – nedávám si naději; 457 túha – žalost, utrpení; 457 dluh – vina; 459 tohoť túžu k Hospodinu…hlínu – z toho viním před Hospodinem … tělo; 462 nedospěšnú – nezpůsobilou; 465 pakosti – nesnáze; 468 braňú – zbraní; 470 klície – klíče nebo křičí; 471 tuť – hle; 471 skyde – srazilo, setkalo; 473 zpudi – zapudila; 473 vztrudi – ztrápila; 474 vypudila; 477 zlá tvá rada – špatní tvoji rádcové; 481 pohnach – poznala jsem; 482 leževě – ulehneme; 489 zchopiv – popadl; 497 stydkú hlínu – chladné, ztuhlé tělo; 499 břěčí – zvučí; 517 otjieti – odníti; 517 přič – pryč; 518 pojieti – pojmouti; 526 schovaj – zachovej; 529 viežú – poutají; 529 tiežú – vyslýchají, mučí; 530 uvrci – uvrhnouti; 533 ač nestúpíš – jestliže nesestoupíš; 534 nerozlúpíš – nerozbiješ, nezničíš; 537 sl'ub – zaruč se; 540 by hotova – byla připravena; 541 stúpi – sestoupila; 541 sě zchopi – vzchopila; 542 rozlúpi – rozbila; 545 na mě slušie – mně náleží; 548 léciete – nastrojujete; 548 núzě (muky) – trápení; 549 záchod dráhy – konecdráhy; 550 nenie v nich spravedlné snahy – není v nich ani kapky spravedlnosti; 555 k mému činu – podle mého práva, zasloužení; 563 mój živótek vešken brocen – moje tělo celé zkrvavěné; 566 právě jak u sochy prány – zrovna tak, jako když byly u kůlu bičovány; 567 smúcieš – rmoutíš; 568 zamúcieš – zarmucuješ; 573 vieru – opravdu, zajisté; 574 hotova – připravena; 575 stáchu – stáli; 579 téj sě duši peklo těši – peklo se na duši těší; 580 směši – přiváděla k smíchu; 583 nepodobně sě kl'udí – dělají nám křivdu; 591 jestliť črtóm lépe moci – zda mají mít čerti větší moc; 595 sedě – zasedl; 603 sě uváza – přivlastnila si; 604 potáza – obrátilo; 612 líčiti – dokazovati; 617 křivotě – nepravosti; 619 nestane – neobstojí; 623 vystúpi – předstoupilo; 624 mile zastúpi – laskavě se ujalo; Příloha A

628 zlosťú umoři – nepravostí umořil; 635 pol'ubi – políbil; 637 ottuš sobě – potěš se; 638 nestaneš – nezhyneš; 639 pojem – pojav, vzal

Příloha A

Příloha B II. Spor duše s tělem 4 truda – námaha; dřina, práce; 7 rozvod – rozchod; 11 najhubenějšie – nejubožejší, nejbídnější; 12 zdělo - stalo; 14 spomuož – pomůže; 15 chudina – chudí, nemajetní lidé; 16 nečijě – necítíš; 18 chodiechu - chodili; 21 séně kamenné – síně kamenné; 22 kratochvilné – zábavné; 29 tři lokty ledva – tři lokty sotva; 31 křivý – vinný, falešný; 33 hubená – ubohá; 41 naprzněna – znečištěna; 42 otlúčena – zbavená; 48 hořě – trápení, nesnáz; 48 zbyla – pozbyla, unikla; 58 nevypravili – nevysvobodili, neodvedli, nevypověděli; 59 kterakť - jak; 60 trudné – namáhavé, těžké; 62 během – průběhem, postupem; 66 dědiny – dědictví, majetek, půda; 67 komonstvo – koně, zástup jezdců, jízdní družina; 69 rúcho – oděv, šat; 69 rozličné – rozmanité; 72 ctně – poctivě, s poctami; 81 nosa dotčí – nosu se dotýká; 84 hlahol – hlas, řeč, jazyk; 86 ostalyť – zanechaly; 93 liknují – odtahují, straní; 95 nepyče – nelituje; 108 ledvať – sotva; 109 pohřebeno – pochováno; 113 úroka – daň, roční plat; 118 počuješ – pocítíš; 119 obecném – týkajícím se všech; 131 dieše – říkajíc; 133 azda – jestliže; 135 meteš – házíš, vrháš; 136 kleveceš – pomlouváš; 138 blúdilas – mýlila ses; 141 připudí-liť – přinutí-li; 145 pomním – připomenu; 150 děvku – služebná dívka; 150 poddal – podrobil, podmanil; 152 robě – služce, děvečce; 166 nevývodí – nevládne; 179 robotnice – nevolnice, otrokyně, služka; 180 sprostného – nevzdělaného, hloupého; 187 příkře – ostře, krutě; 189 přěnajsmrutějšiě – nejvíce zapáchající; 198 stavovati – zabraňovati, zakazovati; 207 poznenáhlu – pozvolna, pomalu; 205 mdléše – slábneš; 229 smrad – nečistota, špína; 223 vzdřevši – vytrhnout někoho, odloučit; 242 sprostému – hloupému; 244 neobvine – nevzdálí; 288 tvář – podoba, stvoření; 296 věk – doba, čas

Příloha B

Příloha C III. Spor duše s tělem 2 mysl – myšlenka; 6 střieci – vyhýbat se špatnostem, chrániti; 7 přebyli – přečkali; 11 zjide – vzejde; 11 temná – nejasná, tmavá; 12 sváře – sporu, hádce; 13 svářiechu – vést spor; 17 spolek – společenství, spojení; 18 vece – řekne, praví; 25 na mále – krátkou dobu, krátce; 35 liknují – vyhýbají; 43 požíval světa – užíval si světa; 49 nastojte – běda; 50 zdělo – udělalo, vykonalo, učinilo; 53 sebú vlásti – vládnout, hýbat sebou; 56 váda – hádka; 59 odtušíš – odpovědět, utěšit; 69 zdieti sobě – počíti si; 74 zdyše – vzdychne; 84 roci - chvíle; 86 píle – snaha; 87 nekázala – nenapomínala, netrestala; 88 stázala - tázala; 90 mútím – trápím; 91 střieci – na co dávat pozor, čeho se vyvarovat; 92 zapřieti – odepřít; 97 neplatno – zbytečné, neúčinné; 98 matno – chatrně, uboze, špatně; 100 donižť – dotud; 106 natahuje – překrucuje; 108 všady – všude; 126 tvú robú – tvou služkou; 140 abych nebyl lidí kromě – aby nebyl daleko od lidí, měl se dobře jako oni; 143 zkvielilo – naříkalo; 144 ukoje – ukonejšit; 155 psotu – mravní zkaženost, bídnost; 161 blúdil – mylně se choval, chybně smýšlel; 157 plodil – množil, páchal, dopouštěl se; 158 přirodil – příslušet k něčemu; 168 čožkolivěk – cokoli; 168 ráčí – chce, přeje si; 173 vzkládá – klade; 175 smysla – rozumu; 187 vskóře – vzápětí, brzy; 190 túhy – stesk, zármutek; 202 v pláč se udeří – propukne v pláč; 206 podbalo – postaralo; 215 hubenú mrchu – nešťastnou, ubohou mrtvolu, zdechlinu; 225 rozpomínaj se – vzpomínej; 227 pomni – připomínej si, pamatuj; 230 slehneš – ulehneš; 234 kúpě – obchod; 237 krchovnie – hřbitovní; 241 lokty – stará délková míra (cca 59 cm); 241 příkrova – přikrývky, pokrývky; 245 prstí – hlínou, půdou v sypkém stavu; 247 ukrotie – zkrotí, zmírní; 248 pokotie – skutálet se, svalit se, pochovat; 256 ostavil – zanechal; 257 chvátí – lapne, chopí se

Příloha C

Příloha D Svár vody s vínem 5 počieti – začít; 8 svádu – spor; 24 se vadie – hádají se; 24 lají – nadávají; 26 přihovíš – projevíš přízeň; 36 nešanuješ – nešetříš; 36 trunkóv – napití, pití; 49 potupíš – zavrhneš; 53 za víno nic netbají – na víno nedbají; 56 vínu naložíte – dáváte vínu přednost; 60 oddáte – odevzdáváte; 64 neliknovati – zdráhat, stranit se; 71 požiti – zažíti, stráviti; 77 séci – bojovati; 85 z svý vóle byl jest nezbeden – ze své vůle si vedl nevázaně; 86 jednú – jedenkrát, jednou; 86 lakotě – nenasytnosti, obžerství; 87 se umdli na svém životě – až zemdlelo (zesláblo) jeho tělo; 92 tovařišie – tovaryšstvo (vyučení řemeslníci pracující u mistra); 93 odejdú – odejít od někoho; 94 otrapě – omámení; 95 pěstováše – držet v náručí; 97 anť – a on; 100 výsosti – výška, vysoko; 101 velebnosti – vznešenosti; 102 pilně – horlivě, snaživě, pečlivě; 107 zasadily se – postavily se; 109 hrze – hrději; 116 jimižto – čímž; 140 byť – aby; 141 chutnější – lepší mysli; 160 jahodie vinné – hroznové bobule; 168 mdlú – slabou, nepevnou; 169 opatř svú postavu – prohlédni si svou podobu, tvářnost; 187 jáť to vědě všake – já to vím zcela; 188 sprostná – prostá, nevzácná, jednoduchá; 190 chudomačka – hubené jídlo, nevydatné; 196 celeti (celé) – uzdravovati; 210 hodě – starati se; 228 čáky – naděje; 237 nesmiery – nestřídmý; 252 zlatnice – zlatá nádoba; 257 zkálé – znečistí; 261 dieš – říkáš; 268 obmeškáno – nedbalé, zameškané; 280 šenkovati – nalévati; 281 pintu – máz, dutá míra (asi 1,9 l); 327 darmo – zadarmo, darem; 330 ulévají – odlívají; 336 stul kabelku – zavři hubu; 345 kořene – základ bytí, rod; 347 orudí – nádoba; 348 životě – tělo; 352 mněť, byť co byl tiem lepí – domnívaje se, že by byl tím lepší; 357 slíbiti se – zalíbit se; 367 marné – bídné, chatrné; 380 mněť, byť měl – domnívaje se, že má; 385 styď se, víno, skutku zlého – styď se, víno, za zlý čin; 399 na jich zbytku lidem vzcházie – vzniká z jejich bohatství; 406 trháše – sápe se; 411 staviti – zastavit, překazit; 415 ufáše – troufá si; 416 zrnaté – hrubé; 417 jednoť – jenom, pouze

Příloha D

Příloha E Podkoní a žák 4 pohostinu – jako host; 13 odplatu – navzájem; 18 známě – znatelně; 18 brady – vousy; 19 sukně – část mužského oděvu; 19 šerá – šedivá, tmavá; 19 umlená – uválená, odřená; 20 kukla – kápě, kapuce; 25 dešťky – tabulky; 27 i jinú k tomu přípravú – i po další stránce; 30 súkáše – potahuje; 33 okasalý – vystrojený; 33 dvorně – po dvorském způsobu; 34 škorně – vysoké kožené boty; 35 drahně – značně, velmi; 35 povetšely – sešly; 38 ostrohy – součást jezdecké výstroje připevněné na nohou; 39 točenku – biret; 40 vzezřech (vzezřieti) – podívat se na někoho; 41 dvořák – člověk od dvora, dvorský služebník; 42 hřbelce – hřebelce na koně; 47 bych chtěl – abych chtěl; 47 zbožie – majetek; 54 ostaví – zůstává; 55 trudi – namáhat se; 56 vzbudi – upozorní; 61 dobrú mají – mají se dobře; 64 neostudí – neomrzí; 74 psoty – bídy; 77 hole – přímo, bez obalu; 78 zvóle – svoboda, libovůle; 82 sadú – sednou si; 83 úkrucha – krajíce chleba; 84 partéka – krajíc chleba; 85 jíchu – polévku, omáčku; 86 tiem lekuje svému břichu – lahodí tím svému břichu; 89 do nerody - do přesycení, až se nám nechce; 93 od ztravyť – co do stravy; 100 políček – facka; 100 za ranie – časně ráno; 104 kyjevá rána – rána kyjem; 108 křivě – nesprávně, nespravedlivě; 109 bychom byli hladoviti – že bychom byli hladoví; 111 přehubený – přeubohý (nadávka); 117 tečete – běháte; 121 režnú – žitnou; 131 omýtie – oberou; 132 vzchytie – seberou; 146 lúčiemy – házet na sebe; 157 ukydá – pohází; 158 túha – tesknost; 159 vpeří – pustit se do někoho; 161 plec – část zad nad lopatkou; 164 od mateřeť mu nalaji – vynadám mu počínajíc jeho matkou (celému jeho rodu); 191 pacholka – čeledína; 194 přikázal – nabídnul své služby; 197 nebyl rozpačen – nebyl na rozpacích, neváhal; 198 vrch – temeno hlavy, vlasy; 201 povětřie zrudi – povětří zamračilo; 202 slotu – špatné počasí; 210 třepačkám – hadr na čištění koní, posměšný název pro podkoního; 215 panoše – pomocník; 229 vyprnu – zmizím; 241 bitiem zhojím – vynahradím si bitím; 253 an – a on; 253 skolí – vyje; 257 léně – lenivě; 265 hřadách – bidlech, kde sedí slepice; 285 zdrastíte – zježíte; 292 nesklidná – popudlivá; 293 pléšku – pampelišku; 295 sotně – sotva, stěží; 296 robotně – namáhavě; 301 lezeš na kamnách nynie – teď si lehneš na kamna; 302 až bude ondy zimě – až nastane zima; 320 jáť se mám od toho hrdě – já se mám proti tomu hrdě; 325 pro jiné – z jiného důvodu; 335 sršie – prchají; 336 pršie – prchají; 342 nemám péče – nedbám na; 347 klamu – žertu; 371 netáhneť mój pán dluhóv zbýti – jen co se zbaví Příloha E

dluhů; 373 tlumoka – cestovní zavazadlo, brašna; 376 haklíkóv – háček; 379 sagitáři – lučištník, nadávka středověkým žákům; 391 satrapa – dvorský služebník; 401 prodlí-liť – prodlouží-li; 408 pohnánu býti – předvolán k soudu; 410 calet – druh pečiva; 414 prelát – představený, vyšší církevní hodnostář; 417 letně – nuzně; 418 setně – sotva; 422 statka nenie – nemůžeš stačit, rovnat se; 423 věrně – opravdu, poctivě; 424 prodlenie svému zdraví – prodloužit své zdraví; 431 přistati – přihlásit; 433 tepa – bíti, mlátit; 439 nepřezřím – neprominu; 442 ufáš – doufáš; 454 přizři o sobě – postarej se o sebe; 459 opřeže – napřáhne; 478 rujtaž – rváti se; 485 zráčí – objeví se, vyplní se

Příloha E