Úlet do Jeseníků "Crrrrrrrr-Bříííííínk-Vstáááááávej-Crrrrrrr-Bříííííínk!!!", rozezněl se iritující gong budíku. Proboha! Co to u všech parohatejch ďáblů je? Venku tma a duše uvězněná v duchnách dřímoty. Noční můra se stává skutečností - Jiří musí do školy. Po pár promžikaných okamžicích se však myšlení vyjasňuje. Žádná škola, výlet do Jeseníků! Zatřpytí se dneska jeden z diamantů prázdninových zážitků? Pomalu se rozjasňující slunce ovlivnilo rodící se den stejně jako Jiřího. Opava si protřela oči a Jiří se setkává s Lídou a Pavčuzem na nádraží, které je plné východů a vchodů. Pavel vysypává z kapes, kapsiček, vlasů a trenýrek kila mincí, které s upřímným úsměvem sype paní za pokladnou. Kupujeme jízdenku pro šest, jelikož Eva, Filip a Václav nasedají na zapadlém nádraží. S podivem kvitujeme fakt, že v kombinaci se skupinovou a zpáteční slevou platíme všichni stejně, jako kdybychom jeli každý zvlášť. Že by nová politika Času Dosti? Když sleva nebude ubírat z celkové částky, bude to pro Čekej Debile velice výnosné. Chytré a výhodné (rozuměj - kapitalistické). Zabydleli jsme se v útulném dobytčáku a začali mastit. Nikoliv kuře, nýbrž naší variantu oblíbené karetní hry ferbl (což zní jako citoslovce, které jsme později vydávali při požívání vynikajícího Lída-vodko-minimumdžusu-mixu). Zbytek výpravy se k nám chtěl připojit na Západním nádraží, avšak špatně pochopil jasné Pavčuzovy instrukce ("No, viš jak, hele, a nějaké něco? Ten poslední, no, a co nebo co? No jako poslední, skoro, prostě ten vágon. Jak víš jak, ne? Prostě sedíme, tam skoro, no.") a nasedl do špatného vagónu. Při příchodu průvodčí nastala situace: "Přístoupily prosím Vaše jízdenky?" otázala se paní v pošťácké uniformě na tendence našich osvědčení o zaplacení. Jiří se podíval do peněženky a s úlevou zjistil, že jízdenka opravdu přistoupila. "My platíme za takové ty lidi před námi, jo?" upřesnil Pavel. "Ano, vím, oni k vám přistoupí v Krnově," zareagovala průvodčí. "V Krnově? Cože??? Vždyť měli nastoupit na západním nádraží!" vydešeně zalkal Pavčuz. Po nějaké době jsme tedy už společně brouzdali kolejemi směrem k Jeseníkám. V podstatě celá cesta se odvíjela v područí hry Věta. "Bota je vratiprstem kolene a autobus střídmě brzdí o svodidla, která zní v mol, dekadentně ale krásně, protože zajíc vaří žluté tričko od Vajíka, jenž má podobu lopaty, posvěcené podle františkánského řádu kleptomanů z Polska..." Okolní babička jenom souhlasně kývala hlavou a procvičovala sklérozou devastovanou paměť. Rychlík do Ramzové na nás naštěstí čekal, a proto jsme mohli cestu na úpatí Šeráku úspěšně zakončit kentem na improvizovaném batoho-mikinovém stole. A jsme zde! Léto, hory, modré nebe. Játra čistá, voňavá a připravená nasávat jedy lidského štěstí. Naše první kroky vedly do restaurace jakéhosi německy znějícího hotelu, kde nás přivítal (podle sebevědomého vystupování a machrovských manýrů zřejmě) majitel.
"Co si dáte, kávu?" ospale zamžoural zpoza pultu. "No, my bychom spíše něco silnějšího...", začal opatrně Filip. "ÁÁÁ! No tak to je něco jiného," vyrazil ze sebe náhle oživlý chlápek, "tady máme vynikající kořalečku Keprník! Nate!" Kořalečkou jsme opravdu později doplnili jedenáctistupňová turovitá zvířatka, která zde byla podávána. Nevěřil jsem, že na světě existuje něco tak odporně nechutného. A to vím o existenci lídra sociální demokracie... Konečně byla vyřčena Jiřím naplánováná trasa. Z Ramzové zamíříme po modré přes Vražedný potok a Obří skály na Šerák, odkud se přemístíme po hřebenu na Keprník, Vozku a dolů do Branné, kde pojedeme vlakem v 19:32. Jak jednoduché a jasné. "Jo na Šerák chcete?", usmíval se majitel. "To máte hodně času, dejte si pivko. Je tam ale hrozná rozkopaná cesta, jeďte lanovkou." Jiří vycítil, že se tady musí někdo předvést jako zdatný turista a proto opáčil: "My ale chceme jít přes Vražedné vodopády." Majitel ztuhl a podíval se na rychle se pohybující ručičky na hodinách. "No, to abyste už vyrazili." Dali jsme další tři piva a třicet her kenta. Cestu jsme našli poměrně rychle a vesele se vydali vstříc vrcholu Šeráku. Skupinka se rychle roztříštila a každý svým tempem klusal (v případě Mečka možná cválal) či se táhl (v případě Pavla stál na místě). Vražedné vodopády nebyly zdaleka tak vražedné jako přistup k nim, který připomínal Opavu po druhé světové válce. Potok zurčel, ptáci zpívali a rytmický krok odtikával melodii světů. Evin názor, že když se jde na horu, mělo by se jít do kopce, byl zavržen jako nesmyslný. Asi proto náhlý stoupák překvapil turisty a začal z nich drát síly. Nastalo pár sporů, kterou cestou se dát (lesem, kopřivami a trním nebo po asfaltce?), ale byly brzy zahnány do sporné věznice. Když jsme se vyškrábali na Obří kameny, věděli jsme, že to nejhorší máme jistě za sebou. Rozvalili jsme se na prastarých vyvřelinách a pozorovali zalesněné stráně. Lída si z euforie, že je v tiché přirodě, pustila do sluchátek metal. Rozcestník hlásil: "Šerák tur.ch. – 1 km" (btw. to je blbý jméno pro krávu "CH"). S elánem jsme se dali na cestu. Vrchol už šlo téměř vidět. Už tam budem! Václav usoudil, že je příhodný čas pro vdechování rostlin, a proto jsme poněkud obohatili kříšťálově čístý vzduch. Koně a ženy však obluzení odmítli. "To už nemůže být daleko," supěl Pavel, "vždyť už vidíš kolem modré nebe!" "Chrrrr-grch..." odvětil JiříK. "Tam už je konec." Dolů sestupovaly davy důchodců, kteří si fárali a oceňovali naše výkony. "To jste teda dobří! Jít touhle cestou! Všechna čest!" "Chrch."
"Nahoru to máte ještě pořádný kus! To si dáte!" Po nějaké době Pavel ohodnotil důchodcovskou radu. "No jo. Pro tyhle lidi nad hrobem je každá vzdálenost obrovská. Beztak je to kousíček." Snad dalších 40 minut jsme se ploužili nahoru na horu Šerák. Když jsme se doplazili na chatu, pivo bylo věru vítaným zpestřením. Meček s Lídou přešli maličký komplex asi osmi dřevěných budov s tím, že si nebyli jistí, zda je toto ona tolik vytoužená Jiřího chata (pozor, nezaměňovat s jistým doupětem zvrhlostí a etanolových dekadentních radovánek). Jejich borůvkově modré úsměvy však odhalovaly pravdu. Následovalo plnění teřichů. Někdo volil pivo, někdo jídlo. Měli jsme spoustu času, protože podle Jiřího výpočtů stačilo hospodu opustit ve tři. O půl čtvrté jsme si sedli ven na terasu a zahájili vdechování dalších rostlin s pomocí vodní dýmky, Lídiny tajné lásky. Sluníčko, výhledy a dvacetisekundové stavy z nikotinu však rozvinuly naší lenost do nevídaných rozměrů. Čas plynul, vítr vanul a stromy existovaly. Zajímavým rozptýlením byly místní horské kočky, které zpočátku nebyly příliš přítulné. Možná to bylo tím, že Pavčuz to s kočkami umí. Později jsme však tyto hebké šelmičky důkladně prohladili a prolaskali. Nejvyšší čas vyrazit. Vzhůru na Keprník! Nejlepší kruhový výhled v Jeseníkách. Voďárnu zbytečno schovávat. Tak jsme šli a došli na vrchol. Kamenitá vyhlídka a vzdálené mlžné opary. Léto a mládí. Zážitek a prožitek. Opilost z pivek a chuť na voďárnu. Zkrátka jsme se vyvalili pod jakýsi šutr, kde jsme inhalovali a komunikovali. Tráva, bojující ve větru, tráva, bojující v mysli. Je smyslem prožitek? Jaký má význam na emoční paměť? Z čeho se skládá pocit? Jsou to vůně? Ano, to také. Ale jsou také vůně zažitků, které nemají s čichovými receptory nic společného. Můžou být...z pseudoromantického zadumání probudil Jiřího jakýsi neumělý vřeštivý zpěv, který měl zřejmě parodovat známé hity pomocí českého překladu. Podle intonace bylo velice obtížné jednotlivé hity rozlišit. Trasa byla už dávno zkrácena a zahrnovala v podstatě návrat ze Šeráku dolů na Ramzovou. "Tak za půl hodiny musíme být dole," prohodil Filip. "Já musím být dneska za každou cenu doma, zítra ráno vezu rodiče do Vídně," prohlásil už po několikáté odpovědně Pavel, který dokonce kvůli tomuto faktu po celý výlet odmítal alkohol ve větších dávkách. Nemohl si totiž dovolit kocovinu. "To abychom vyběhli pomalu..." "...spíš rychle...." "...mrdat, stejně to nestíháme." Zajímavostí bylo, že vlak, který jasně nestíháme byl posledním, který jel do Opavy. Další možný spoj to bral zkratkou přes Zábřeh na Moravě a Olomouc a bylo by nutno připlácet stokoruny. Nu, co se dá dělat? Co jest učiněno, jest učiněno. Loudavým krokem jsme skrze
přicházející horský večer začali sestupovat. Řeč se sem tam stočila na různé alternativy odjezdů (např. odvoz Rojíkem za 2 000,- a podobné rozumnosti), ale mezi turisty zavládla jakási spokojená pasivita. Vždyť je léto, tak nemusíme fuckovat jenom toho George Bushe, že? Sestupovali jsme po lyžařské sjezdovce podél lanovky a dávali zabrat chrupavkám v kolenou. Meček se po sté optal, zda bych mu nemohl darovat včely v igelitce a zda bych opravdu nebyl pro to, aby se naši rodiče společně opili na večírku. Tak jsme dospěli na nádraží. Jakási paní na nás řvala, že už zavírá. Poté nám vytiskla vtipný osmihodinový spoj přes Polsko. Není možnost, jak se ještě dnes dostat do Opavy. Pavel zavolal otci, který se právě chystal ke spánku a sdělil mu, že jsme nějak tak zameškali vlak. Ať se rychle zvedne, obleče, nasedne do Volva a valí! Potřebuje odvézt. Z děje vyplynulo, že Pavlův otec Lu2 může vzít do auta pět lidí, přičemž nás bylo šest (jako klokanů). Že by někdo byl obětován, usmrcen a zakopán? Či zanechán ladem napospas jesenickým vlkům? Napadlo nás, že bychom se přemístili do Jeseníku, kde bychom mohli přespat v jakémsi Mečkem doporučovaném squatu. "Do Jeseníku nic nejede! Teď už nejede nic!" pravila odcházející dráhabába. "Ne? Určitě?" "Nejede nic. Teď už nic." Jiří smutně pohlédl na logo Českých drah a pomocí mobilu zjistil, že vlak jede do Jeseníku za hodinku. Bylo rozhodnuto, že auto naloží ženy (Pavčuze), zatímco Filip, Jiří a Václav prokalí noc v městě všech měst, v metropoli světa, v centru zábavního průmyslu - v Jeseníku! Vydali jsme se proto investovat zbývající čas, před příjezdem otců a osobáků, zunku a sycení žaludků. Jako ideální volba pro naše sužované peněženky (v mém případě spíše pro Vaškovu mnou sužovanou peněženku) se ukázal sytý bramborák za 39 korun. Dali jsme pár piv, nálada rapidně vzrostla. Venku zatím saze z komínů vesmírných lodí začernily oblohu a začaly padat hvězdy. Rozloučili jsme se se ženami (a Pavčuzem) a přemístili se na vlakové nádraží. Náš suchý humor ohledně možného nepříjezdu vlaku se málem změnil na mokrý, ale naštěstí vláček přifrčel. Za dvacet minut jsme už vystupovali na Jesenickém nádraží. Jeseník! Centrum světa! Pozorovali jsme pár ošoupalých bezdomovců, spících na zaplivaných lavičkách a s pobavením jsme si uvědomili, že máme naprosto stejný status. Nu což - jde se prozkoumávat město. Jakýsi pár nám poradil cestu a my brzo našli velkolepé náměstí. Herna. Herna. Herna. Casino. Herno. Casino. Hmm, že by...ááá Herna. Už je mi jasné, proč obyvatelé Jeseníku zaujímají první místo mezi konzumenty sociálních dávek. Zaujal nás neon s nápisem "Style bar". Když jsme zjistili, že mají do pěti a že pivo stojí jenom 22 korun, tak nám radost nezkazil ani fakt, že se jedná pouze o desítku. Sedli jsme ven a ponořili se do teplého večera, hořkosladkého pití a fikaných pravidel mariáše. Desítky však přece jenom nejsou penalty, a tak musel Jiří použít veškeré své zunkonutící-satanistické schopnosti, aby dosáhl určité kladné atmosféry. Mariáš forever! Později se však začaly objevovat přirovnání akce k osmihodinové noční směně v Modelu. Vybavuje se
mi střípek, kdy sedím v jednom boxu a naproti mně spí Václav. Filip šel asi před hodinou na záchod a ještě se nevrátil. Co teď? Kdybych byl člověk, nejspíše bych začal panikařit. Zkusil jsem vyhledat Filipa na toaletě, avšak bylo zamčeno. Že by se vyzvracel a usnul? Co teď? Naštěstí se Václav probudil a navrátivší se Meček flegmaticky oznamoval, že se jenom a pouze věnoval samohaně. No jasně. Rozhodli jsme se změnit prostor, který začal pomalu uspávat a přemístili jsme se do jakéhosi jiného non-stop baru, kde znuděný číšník hleděl na televizi. Filip nám solidárně objednal piva, avšak naše bříška již nebyly zcela nadšeny. S Václavem jsme velice solidně nakopli akci, když jsme venku na terase (Byla to terasa? Možná to byl dvorek nějakého z domků? Anebo kanál.) přeměnili na kouř poslední zásoby rostlinstva. Asi to bylo zajímavé. Já si vzpomínám jenom na to, že hledím na jakási ozdobná vrata. Hodně dlouho hledím. Byla to pozoruhodná vrata. Taková železná. Otvírala se. A dokonce zavírala. A otvírala... Něco po třetí jsme se dopotáceli na nádraží, kde Jiří s Václavem z posledních sil ulehli ven na lavičky. Těsně před usnutím se Jirka ještě s povzdechem podíval na zamčené dveře od čekárny a na nápis České dráhy a více se zachumlal do své mikiny. Filip odmítl tuto variantu a svobodně se vrhl spát do jakéhosi odstaveného vlaku. Pak už jenom čekání, přerušovaný spánek, ranní psycho na nádraží, světlo, lidé, bezdomovci, vlak přijíždí, spánek, nastupují lidi, Meček má ranní erekci a proti němu sedí dívky... Tak jsme se nějak dostali do Opavy a pak domů. Spánek byl zasloužený. -jík-
