Ukládání sankcí v přestupkovém řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva

Bakalářská práce

Ukládání sankcí v přestupkovém řízení Petr Dostál 2006/2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Ukládání sankcí v přestupkovém řízení zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. _____________ Petr Dostál

1. Obsah 1. Obsah .................................................................................................................................... II 2. Úvod.................................................................................................................................... IV 3. Zákonná definice přestupku................................................................................................ VI 4. Přestupkové řízení............................................................................................................... IX 4.1 Zásady přestupkového řízení ........................................................................................ IX 4.1.1 Zásada zákonnosti.................................................................................................. IX 4.1.2 Zásada vzájemné součinnosti................................................................................. IX 4.1.3 Zásada rychlosti a hospodárnosti.............................................................................X 4.1.4 Zásada materiální/objektivní pravdy ..................................................................... XI 4.1.5 Zásada rovnosti účastníků..................................................................................... XII 4.1.6 Zásada presumpce neviny ..................................................................................... XII 4.1.7 Zásada oficiality.................................................................................................... XII 4.1.8 Zásada volného hodnocení důkazů ....................................................................... XII 4.1.9 Zásada ústnosti jednání......................................................................................... XII 4.1.10 Zásada obhajoby ................................................................................................XIII 4.1.11 Zásada dvouinstančnosti řízení..........................................................................XIII 4.1.12 Zásada zákazu reformace in peius .....................................................................XIII 4.1.13 Zásada neveřejnosti ústního jednání ..................................................................XIV 4.1.14 Zásada teritoriality .............................................................................................XIV 4.2 Účastníci řízení ...........................................................................................................XIV 4.3 Průběh řízení ................................................................................................................XV 4.4 Zkrácené řízení ............................................................................................................XX 4.5 Zvláštní ustanovení o mladistvých .............................................................................XXI 4.6 Zánik odpovědnosti................................................................................................... XXII 5. Druhy sankcí ................................................................................................................... XXV 6. Určení druhu uložené sankce....................................................................................... XXVII 6.1 Ukládání sankcí za dopravní přestupky ...................................................................XXIX 6.1.1 Napomenutí.......................................................................................................XXXI 6.1.2 Pokuta ...............................................................................................................XXXI 6.1.3 Zákaz činnosti ................................................................................................. XXXII 6.1.4 Propadnutí věci ..............................................................................................XXXIV 6.1.5 Ochranné opatření..........................................................................................XXXIV

II

7. Závěr ........................................................................................................................... XXXV 8.Cizojazyčné resumé…………………………………………………………………XXXVII 9. Použitá literatura a zdroje ....................................................................................... XXXVIII

III

Odstraněno: y

2. Úvod Na úvod své bakalářské práce byl chtěl zdůraznit, že i protiprávní jednání, které vykazuje znaky skutkové podstaty přestupku, je druh kriminality, byť méně závažné, který lze chápat jako negativní jev společnosti, ačkoli je její nedílnou součástí. Samozřejmě trestnost určitých skutků bývá v každé společnosti a v každé časové rovině chápána jinak a to na základě zvyklostí a obyčejů skupiny obyvatel, žijící na určitém území. Tato společnost si po vymezení jevů, které chápe jako negativní a pro společnost nebezpečné, ve snaze tyto jevy potlačit nebo je alespoň zmírnit,

uzákoňuje

prostřednictvím zákonodárce škálu právních norem, které mají tomuto negativnímu jevu zabránit. V naši společnosti je škála právních norem, které se zabývají úpravou a potlačování přestupkového jednání velmi široká a toto spektrum právních norem různé právní síly je ve většině případů hojně novelizované, což dle mého názoru samozřejmě souvisí s vývojem společnosti a změnou pohledu na různé činy. Kriminalitu, která naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku chápe velká část společnosti jako jev, který je pro společnost méně závažný a pro většinu společnosti není tento jev důvodem pro zavržení jedince, který se takovéhoto jednání dopustil. Nejčastějšími společností akceptovanými přestupky bývají zejména méně závažné přestupky v dopravě jako je například poutání se během jízdy ve vozidle popřípadě neúplná povinná výbava ve vozidle. Skutečnost, která byla důvodem, proč jsem si vybral zrovna téma Ukládání sankcí v přestupkovém řízení je zejména fakt, že i přes dle mého názoru dostatečnou publikaci právních předpisů, si většina společnosti neuvědomuje svá práva a také povinnosti, která z přestupkového řízení vyplývají. Pro většinu společnosti je mnohem pohodlnější zaplatit za přestupkové jednání pokutu, než se hájit a dokazovat svou nevinu. Pracuji jako inspektor u PČR, Obvodní oddělení Brno – sever. Když si většina lidí v paměti vybaví městské části Brna, které spadají pod místní příslušnost tohoto oddělení, vzpomenou si většinou na romské občany, kteří okolo tohoto oddělení bydlí a většinu přestupkového jednání, které spadá pod místní příslušnost Obvodního oddělení Brno – sever si spojují právě s nimi. Dle mého názoru je tento předsudek mylný jako většina předsudků, které jsou založeny na neznalosti dané problematiky. Dle mého názoru je třeba stále rozdělovat společnost na ty, kteří se přestupku dopouštějí vědomě a úmyslně a na osoby, které se tohoto jednání dopouští neúmyslně, popřípadě se jednání,

IV

které by mohlo naplnit znaky přestupku zcela vyhýbají. V praxi jsem se již s lidmi, kteří dělali předčasné závěry na základě předsudků, setkal, kdy tyto názory ve většině případů brzdí průběh dokazování přestupku určité osobě, popřípadě nasměrují policejní orgán k osobě, která není pachatelem. Tato práce se bude zabývat ukládáním sankcí v přestupkovém řízení, přičemž se nejprve se zaměřím na definici přestupku tak, jak ji stanovuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy definici skrze materiální a formální znaky spáchaného činu. Tato práce také rozliší přestupky od jiných činů, které přestupkem nejsou, neboť nenaplňují zároveň formální i materiální znaky přestupku a na jiné podmínky, jež vylučují, aby byl spáchaný skutek prohlášen za přestupek. Dále se ve své práci pokusím vystihnout zásady, které jsou v přestupkovém řízení užívány a pokusím se tyto zásady definovat. V této kapitole se také zaměřím na samotné přestupkové řízení, jeho průběh a také na to, kdo může být účastníkem přestupkového řízení a může požívat jeho práv, neboť „účastnictví“ je v přestupkovém řízení dosti omezené. Následovat by mělo samotné ukládání sankcí a rozebrání druhů možných uložitelných sankcí za různé druhy přestupků. Na závěr své práce se pokusím shrnout získané poznatky a dále se pokusím vyjádřit svůj názor na současnou právní úpravu přestupkového řízení.

V

3. Zákonná definice přestupku Základním kamenem české právní úpravy přestupkového řízení je zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákona o přestupcích). Přestupek je v rámci této právní úpravy vymezen ustanovením § 2 odstavce 1 zákona o přestupcích následovně: Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.1 Zákon zde tedy vymezuje definici přestupku skrze jeho formální a materiální znaky, přičemž všechny tyto znaky musí být naplněny současně. To rovněž znamená, že jednání, jež sice má formální znaky přestupku, ve své konkrétní podobě však neohrožuje ani neporušuje zájem společnosti, tzn. jednání chybí materiální znak, není proto přestupkem a naopak.2 Vedle naplnění formálních a materiálních znaků je další nezbytnou podmínkou pro to, aby byl spáchaný čin přestupkem skutečnost, že se jej dopustí odpovědná osoba. Jednáním ve smyslu zákona rozumíme vnější projev vůle jedince a to jak konání (tzn. aktivní jednání), tak opomenutí, přičemž některé z přestupků lze spáchat jenom konáním, jiné pak mohou být spáchány pouze opomenutím. Způsob, jakým mohou být spáchány vyplývá ze zákonných znaků přestupků. V případě přestupků, u nichž není forma jednání konkretizována a které jsou charakterizovány pouze specifickým následkem, je uplatňováno vykládací pravidlo, stanovené § 4 odstavce 3 zákona o přestupcích, podle nějž je opomenutí jednáním, při němž byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen konat. V takovém případě se musí jednat o právní povinnost, která postihuje pachatele osobně. Pramenem této povinnosti je zákon či jiný obecně závazný právní předpis, popřípadě individuální právní akt či smlouva. Přestupek může být proveden během krátkého období, může však být také prováděn po delší dobu. Doba trvání přestupku je důležitá především z hlediska věku pachatele, jenž by v době páchání přestupku měl překročit hranici 15 či 18 let (viz § 5 a 1

Červený, Z.; Šlauf, V. 2003. Přestupkové právo, komentář k zákonu o přestupcích včetně textu

souvisejících předpisů. Praha: Linde, str. 14 2

tamtéž, str. 14

VI

§ 19 zákona o přestupcích), dále z hlediska časové působnosti přestupkového či zvláštního zákona, jenž mohl být v době páchání přestupku změněn ( viz § 7 zákona o přestupcích) a konečně z hlediska promlčecí lhůty pro projednání přestupku (viz § 20 zákona o přestupcích). Za hromadný přestupek považujeme takový přestupek, u kterého nestačí k odpovědnosti jeden akt, ale více. Přestupkový zákon i zákony jiné chrání společnost před pácháním přestupků, jež ohrožují či porušují její zájmy, jimiž jsou kupříkladu pořádek ve státní správě a v územní samosprávě, veřejný pořádek, občanské soužití a majetek. Skutečnost, že jednání porušuje či ohrožuje výše uvedené zájmy, je materiální podmínkou, jež musí být splněna, aby mohlo být jednání považováno za přestupek. Zákon považuje určité jednání za přestupek z toho důvodu, že porušuje či ohrožuje zájem společnosti. Toto hledisko se stává vodítkem zákonodárci ve chvíli, kdy má stanovit formální znaky přestupku. Proto naopak konkrétní jednání, jež má formální znaky přestupku, zpravidla bude jednáním, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti, tak tomu ovšem nemusí být vždy, proto je správní orgán povinen posoudit, zda zájem společnosti porušen či ohrožen v daném případě byl. Míra porušení či ohrožení zájmu společnosti je současně hlediskem pro posouzení závažnosti přestupku. Za přestupek považujeme takové jednání, jež za přestupek výslovně označuje zákon. Tedy pouze zákonem, nikoliv jiným právním předpisem, je možné stanovit, které jednání je přestupkem, přičemž k tomu, aby jednání přestupkem bylo, musí být zároveň naplněny obecné znaky přestupku a znaky uvedené v příslušném ustanovení zvláštní části přestupkového zákona a to v § 21 - § 50 zákona o přestupcích, případně takové znaky jednání, jež za přestupek označuje zákon jiný. Zájem společnosti, který je přestupkem porušován nebo jej přestupek ohrožuje, může ovšem být porušen či ohrožen i jiným správním deliktem či trestným činem. Zákon řeší vztah přestupku k takovým deliktům takovým způsobem, aby byl vyloučen dvojí postih za jeden a tentýž čin. Přestupek je z tohoto důvodu vymezen v zákoně pozitivně i negativně. Jednání není přestupkem, přestože má jeho znaky v případě, že jde o jiný správní delikt či trestný čin. Posuzování jednání jako přestupku je tedy subsidiární k jeho posuzování jako jiného správního deliktu nebo trestného činu a jejich souběh je proto vyloučen.

VII

Obecné i zvláštní znaky trestného činu stanovuje trestní zákon. Materiálním znakem trestného činu je také určitý stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to stupeň vyšší než nepatrný a u mladistvých pak stupeň nebezpečnosti vyšší než malý. Přestože jsou naplněny formální znaky trestného činu, nejde o trestný čin, jestliže není naplněn materiální znak činu, může ovšem jít o přestupek, jestliže jsou naplněny znaky přestupku.

VIII

4. Přestupkové řízení Přestupkové řízení je speciálním správním řízením, upravovaným III. částí přestupkového zákona, ustanoveními § 51 až 88 a dále pak zákonem číslo 500/2004 Sb, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen správní řád ). Jestliže není v přestupkovém či jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na něj obecné předpisy, upravující správní řízeni. V případě přestupkového řízení platí důležité zásady správního řízení, jež jsou někdy modifikovány přestupkovým zákonem a zároveň platí u přestupkového řízení podle speciálních zákonů. Uplatňují se zde především níže uvedené zásady.

4.1 Zásady přestupkového řízení 4.1.1 Zásada zákonnosti Zásadu zákonnosti upravuje § 2 odstavce 1 správního řádu. Vlastní rozhodnutí o přestupku, ale i celý průběh přestupkového řízení, musí být v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, tedy v souladu s normami hmotněprávními a dále s procesními předpisy. Mezi závazné normy patří zákony, zákonná opatření, nařízení vlády, obecně závazné právní předpisy ministerstev a obecně závazné vyhlášky obcí, krajů a dalších orgánů státní správy. Jsou to tedy závazné normy přijaté orgány České republiky, ale i orgány bývalé Československé republiky, Československé socialistické republiky a České a Slovenské Federativní Republiky, jestliže platily pro území České republiky 31. 12. 1992, tedy v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Zásada zákonnosti vyplývá také z instituce odvolání a přezkoumání rozhodnuti mimo odvolací řízeni. 4.1.2 Zásada vzájemné součinnosti U zásady vzájemné součinnosti se jedná konkrétně o součinnost se státními orgány a státními organizacemi a o součinnost správního orgánu s účastníky řízeni. Státní orgány a organizace mají povinnost napomáhat správním orgánům při vyřizování přestupkové agendy, dále mají povinnost oznamovat věcně a místně příslušným správním orgánům svá zjištění, ze kterých vyplývá podezření ze spáchání přestupku. Zvláštní zákony ukládají speciální součinnost některým státním orgánům (viz kupříkladu § 44 zákona číslo 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů).

IX

Občané mají povinnost podat správnímu orgánu vysvětlení nutná k prověření oznámení o přestupku. Odmítnout vysvětlení mohou pouze tehdy, jestliže by jim, případně osobám jim blízkým, hrozilo nebezpečí postihu za přestupek či trestný čin, popřípadě pokud by svou výpovědí porušili státní či služební tajemství nebo dříve stanovenou povinnost mlčenlivosti. Zásada součinnosti správního orgánu s účastníky řízení musí být uplatňována v každém stádiu řízeni. Z tohoto důvodu dá přestupkový orgán účastníkům řízení možnost vyslovit své stanovisko a účinně obhájit svá práva a právem chráněné zájmy. Zásada vzájemné součinnosti tak poskytuje pomoc a poučení účastníkům řízení a dalším osobám (například svědkům a znalcům) při jednotlivých procesních úkonech přestupkového řízení. Poučuje účastníka řízení o jeho procesních právech a o důsledcích provedení či neprovedení určitých úkonů. Umožní mu také nahlížet do spisů, podat odvolání, navrhovat důkazy, navrhovat přezkoumání rozhodnuti mimo odvolací řízení, přezkoumání soudem a jiné. 4.1.3 Zásada rychlosti a hospodárnosti Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení se nesmí uplatňovat na úkor přesného a úplného skutkového zjištěni. Přestupkový orgán je povinen vyřizovat případy ve stanovených lhůtách (viz § 71 správního řádu), v méně složitých případech, kdy je skutkový stav bezpečně zjištěn a není pochybnosti o tom, že obviněný se přestupku skutečně dopustil, pak rozhoduje bezodkladně na základě materiálů. K tomu přestupkový orgán využije příkazního řízení (§ 87 přestupkového zákona). V jiných případech je správní orgán povinen rozhodnout do 30 dnů od zahájení řízení, ve složitých případech pak do 60 dnů od zahájení řízení. Jestliže není možné rozhodnout v zákonné lhůtě, požádá odvolací orgán o prodloužení termínu k rozhodnutí. Zásada rychlosti a hospodárnosti je umožněna i institucí autoremedury samoopravy, jejímž účelem je, aby o odvolání nerozhodoval orgán vyššího stupně, jestliže orgán, jenž rozhodnutí vydal, považuje odvolání za opodstatněné, vyhoví mu v plném rozsahu a to v případě, že se rozhodnutí netýká jiného účastníka řízení než odvolatele, případně pokud s tím souhlasí ostatní účastníci řízení. Jestliže prvoinstanční orgán nevyřídí odvolání sám autoremedurou, má povinnost předložit spisový materiál do 30 dnů ode dne, kdy mu došlo odvolání. X

Otázka rychlosti vyřízení je upravována také ustanovením § 80 správního řádu, opatření

proti

nečinnosti.

Účelem

tohoto

ustanovení

je

vyloučit

možnost

neodůvodněného prodlužování lhůt, stanovených k vyřízení věci či úplné nečinnosti správního orgánu. Toto opatření je opatřením výjimečným, jež znamená přesun, tzv. devoluci, rozhodovací pravomoci z orgánu příslušného k rozhodnutí na orgán odvolací. Hospodárnost v řízení je upravena § 55 odstavce 3 přestupkového zákona. Spočívá v tom, že místně příslušný přestupkový orgán může postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu pachatel pracuje, případně v jehož územním obvodu má pachatel přechodné bydliště. Hospodárnosti řízení mají napomáhat i dožádání dle § 13 správního řádu a pořádková pokuta dle § 62 správního řádu. V případě, že přestupkový orgán nemůže provést některý procesní úkon v obvodu své působnosti, má možnost požádat o jeho provedení některý jiný věcně příslušný orgán stejného či nižšího stupně. Dožádaný orgán má vyhovět nejpozději do 30 dnů. Ti, kteří ztěžují postup řízení a ovlivňují tak rychlost a hospodárnost vyřízení přestupku, mohou být potrestáni uložením pořádkové pokuty, již může správní orgán uložit do výše 50 000 Kč. 4.1.4 Zásada materiální/objektivní pravdy Zásada materiální/objektivní pravdy zajišťuje povinnost přestupkového orgánu zjistit podklady pro rozhodnutí co nejúplněji a dát účastníkům příležitost, aby se k nim vyjádřili. Rozhodnutí pak musí vycházet ze spolehlivého zjištění stavu věci. Správní orgán se nemusí omezovat na návrhy účastníků, z vlastního podnětu pak vyšetřuje další okolnosti, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu věcí. Tuto povinnost má přestupkový orgán v jakémkoliv stadiu řízení. 4.1.5 Zásada rovnosti účastníků Zásadu rovnosti účastníků upravuje § 7 odstavce 1 správního řádu. Podle této zásady jsou si všichni účastníci v řízení rovni a orgán provádějící řízení musí na tuto jejich rovnost dbát během celého řízení a musí se vystříhat všeho, co by mohlo porušovat. Dokladem této zásady je i možnost užívání mateřského jazyka v přestupkovém řízení a možnost oficiálně použít tlumočníka.

XI

4.1.6 Zásada presumpce neviny Zásada presumpce neviny je upravována § 73 odstavce 1 přestupkového zákona. Obviněným ze spáchání přestupku se stává osoba podezřelá z jeho spáchání v okamžiku zahájení řízení. Dokud však není vydáno pravomocné rozhodnutí s konstatováním viny, je nutné pohlížet na osobu, proti níž je přestupkové řízení vedeno, jako by nebyla vinna. 4.1.7 Zásada oficiality Zásada oficiality je upravována § 67 odstavce 1 a 2 přestupkového zákona. Přestupky jsou projednávány z úřední povinnosti, neboť je v obecném zájmu, aby správní orgán postupoval tímto způsobem. Výjimkou ze zásady oficiality jsou přestupky, jež se projednávají pouze na návrh dle § 68 odstavce 1 přestupkového zákona. 4.1.8 Zásada volného hodnocení důkazů Tato zásada je upravována § 50 odstavce 4 správního řádu. Zákon nestanovuje přípustnost či průvodní sílu prováděných důkazů, ponechává tak správnímu orgánu, jenž řízení provádí, aby sám zhodnotil přípustnost a závažnost prováděných důkazů. V rámci této zásady přestupkový orgán posuzuje, které ze svědeckých výpovědí, jež si vzájemně odporují, přijme a jestli provedené důkazy budou stačit nebo je nutné doplnit je důkazy dalšími. Volná úvaha však musí vždy odpovídat procesní logice, jíž je zejména využití a zhodnocení veškerých důkazů a provedení závěrů, odpovídajících právě provedeným důkazům. Vyjádřením hodnocení důkazů je odůvodnění rozhodnutí. 4.1.9 Zásada ústnosti jednání Tuto zásadu upravuje § 74 přestupkového zákona a § 49 správního řádu. Přestupkové řízení před orgánem prvního stupně je povinně stanoveno jako jednání ústní, jestliže to přispěje k objasnění věci, stanoví odvolací orgán i řízení druhého stupně jako ústní jednání. Projednávání přestupku bez přítomnosti obviněného je možné pouze tehdy, když obviněný odmítne k projednávání se dostavit nebo se nedostaví bez řádné omluvy, případně bez důležitého důvodu, přestože byl řádně pozván.

XII

4.1.10 Zásada obhajoby Zásadu obhajoby upravuje § 60 odstavce 2 a § 73 odstavce 2 přestupkového zákona. Obviněný ze spáchání přestupku má nezadatelné právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, jež jsou mu kladeny za vinu. Dále má obviněný právo uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu. Správní orgán dává obviněnému z tohoto důvodu možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k uvedeným podkladům a zjištěním, popřípadě navrhnout jiná doplnění. Stejná obhajovací práva má advokát či jiný zástupce, jehož si obviněný zvolí. 4.1.11 Zásada dvou instančnosti řízení Zásada dvou instančnosti řízení je realizována možností užít odvolání jako řádného opravného prostředku. Odvolat se je v přestupkovém řízení možné proti každému rozhodnutí orgánu první instance. Právo odvolat se je přiznáno pouze účastníkům řízení, bez podání odvolání určitými účastníky řízení není možné odvolací řízení zahájit a uskutečnit. Proti rozhodnutí o odvolání, vydaném druhou stolicí, již není možné dále se odvolat. 4.1.12 Zásada zákazu reformace in peius3 Tato zásada je upravována § 82 a § 87 odstavce 4 přestupkového zákona. Zásada zákazu změny sankce v odvolacím řízení k horšímu bývá uplatňována v přestupkovém řízení, netýká se ovšem dalších opatření, jež jsou přezkoumávána. In peius, k horšímu, může být změněno kupříkladu rozhodnutí o náhradě škody, o náhradě nákladů řízení a o zabrání věci. Tato zásada platí i v příkazním řízení. Po podání odporu proti příkazu nemůže být obviněnému uložena vyšší pokuta, než byla stanovena příkazem. 4.1.13 Zásada neveřejnosti ústního jednání Zásadu neveřejnosti ústního jednání upravuje § 49 odstavce 2 správního řádu. Jednání před přestupkovými orgány jsou v zásadě neveřejná. Správní orgán na ně proto může připustit pouze osoby, jež jsou na řízení zúčastněné. Mimo členy a pracovníky správního orgánu to tedy jsou účastníci řízení, předvolaní svědci, znalci, případný

3

tzn. zásada změny sankce v odvolacím řízení k horšímu

XIII

tlumočník a osoby přestupkem poškozené. Případy, kdy je uskutečněno veřejné ústní jednání, jsou výjimečné, bývají uveřejněny na základě usnesení přestupkového orgánu. 4.1.14 Zásada teritoriality Zásada teritoriality je upravována § 8 odstavce 1 přestupkového zákona. Podle ní je rozhodující spáchání přestupku na území České republiky. Přestupkový zákon tedy říká, že je stíhán pachatel bez ohledu na svou státní příslušnost, nezáleží tedy na tom, zda je občanem České republiky nebo cizincem, i bez ohledu na to, zda má pobyt na našem státním území. Místní působnost zákona se do určité míry řídí také zásadou personality. Zde se jedná o přestupky spáchané v cizině občanem České republiky, případně cizincem, jenž má na území České republiky trvalý pobyt. Blíže k přestupkům, jichž se to týká, a jaké náležitosti musí být splněny, stanovuje § 8 odstavce 2 přestupkového zákona.4

4.2 Účastníci řízení Zákon o přestupcích vymezuje v ustanovení § 72 účastníky řízení odlišně od obecné úpravy, již obsahuje správní řád. Dle této zákonné úpravy má v řízení o přestupku postavení účastníka obviněný z přestupku, poškozený, jestliže se jedná o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem, vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající se zabrání věci a navrhovatel, na jehož návrh bylo řízení o přestupku zahájeno podle § 68 odstavce 1 zákona o přestupcích. Je tedy patrné, že okruh účastníků řízení o přestupku je poměrně úzký. Účastenství v řízení se ovšem může domáhat osoba, jež jeho účastníkem dle § 72 zákona o přestupcích není. Domnívám se však, že může nastat situace, kdy určitá osoba účastníkem řízení dle § 72 zákona o přestupcích, nebude, budou ale existovat pochybnosti, zda by v přestupkovém řízení přece jen neměla mít procesní práva účastníka. Z mého pohledu může dojít k situaci, kdy osoba, jíž přestupkem vznikla materiální škoda, bude ve svých právech zvýhodněna oproti osobě, jíž sice nevznikla škoda materiální, nýbrž kupříkladu újma psychická či zdravotní, jež může mít často mnohem závažnější následky.

4

Černý, J. 1994. Přestupkové řízení. Praha: Linde, str.10

XIV

Považuji za vhodné zde zmínit nutnost brát v úvahu Českou republikou ratifikované mezinárodní smlouvy, jež jsou součástí našeho právního řádu.

4.3 Průběh řízení Před samotným zahájením přestupkového řízení má správní orgán možnost přípravy, v rámci této přípravy může správní orgán využít institut podání vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku dle § 60 zákona o přestupcích a může učinit další opatření potřebná k zahájení přestupkového řízení. Správní orgán by se měl rovněž vždy zabývat otázkou, je-li místně a věcně příslušným správním orgánem, nevyplývá-li z podstaty věci podezření ze spáchání trestného činu, nebo jestli zde nejde o tzv. jiný správní delikt. V případě, že z došlého oznámení nevyplývají žádné nejasnosti, mělo by být bezodkladně zahájeno řízení a to nejpozději do 60 dnů, pokud věc není odložena či postoupena jinému orgánu. K zahájení přestupkového řízení dochází učiněním prvního procesního úkonu ze strany správního orgánu vůči obviněnému, takovým prvním procesním úkonem zpravidla bývá oznámení o zahájení řízení o přestupku, jež může být spojeno přímo s předvoláním obviněného k ústnímu jednání. Jestliže se pachatel dopustil více přestupků, jež má projednávat tentýž příslušný orgán, projednávají se tyto přestupky dle § 57 odstavce 2 zákona o přestupcích, ve společném řízení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se společné řízení koná také proti všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány stejným orgánem. Povinným stádiem přestupkového řízení je dle § 74 odstavce 1 zákona o přestupcích ústní jednání, které má sloužit zejména k provedení dokazování a má umožnit účastníkům řízení využít zde svá procesní práva. Správní orgán má povinnost k ústnímu jednání předvolat osoby, jejichž osobní účast je nezbytná. K ústnímu jednání bývají zpravidla předvoláni svědci. S ohledem na § 74 odstavce 1 zákona o přestupcích, podle nějž je v ústním jednání možné věc přestupku projednat v nepřítomnosti obviněného jedině v případě, že odmítne, ačkoliv byl řádně předvolán, k projednání se dostavit, popřípadě se nedostaví bez náležité omluvy či důležitého důvodu, musí správní orgán k ústnímu jednání vždy obviněného ze spáchání přestupku předvolat.

XV

S přihlédnutím k ustanovení § 76 odstavce 1 písmene j) zákona o přestupcích, bude k ústnímu jednání ve věci přestupku vždy předvoláván také navrhovatel. Ostatní z účastníků řízení mohou být o ústním jednání pouze vyrozuměni. Při ústním jednání musí být přítomní účastníci řízení a svědci poučeni o svých zákonných oprávněních a povinnostech ještě předtím, než k věci učiní svou výpověď. Jejich výpovědi a vyjádření jsou správním orgánem zaznamenávány do protokolu o ústním jednání. Jestliže správní orgán dospěje po ústním jednání k závěru, že skutkový stav je dostatečně zjištěn a není již tedy třeba provádět další dokazování nebo nařídit další ústní jednání, přistoupí k vydání rozhodnutí. Před jeho vydáním musí být účastníkům řízení prokazatelně poskytnuta možnost seznámit se s podklady pro jeho vydání a dále možnost se k nim vyjádřit. Vydaným rozhodnutím správní orgán I. stupně buď přestupkové řízení zastaví pro některý z důvodů uvedených v § 76 zákona o přestupcích, nebo, v případě, že rozhodne o spáchání přestupku, je obviněnému jeho spáchání prokázáno, rozhodne správní orgán o vině. Poté rozhodne také o sankci a nákladech řízení dle § 79 odstavce 1 zákona o přestupcích. Správní orgán v některých případech rozhoduje také o dalších opatřeních nesankčního charakteru, především pak v případě, že byl osobou, jíž vznikla přestupkem majetková škoda, vznesen během přestupkového řízení, popřípadě v průběhu trestního řízení vedeného Policií České republiky, nárok na její náhradu, musí rozhodnout i o tomto nároku. Jestliže byla škoda a její výše spolehlivě zjištěna a nebyla dobrovolně nahrazena, správní orgán uloží pachateli přestupku povinnost vzniklou škodu nahradit nebo odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud či jiný příslušný orgán. Výjimkou jsou případy, kdy správní orgán dále rozhoduje o tzv. ochranných opatřeních, jimiž jsou různá omezující opatření, případně zabrání věci. Tato ochranná opatření však nejsou sankčního charakteru. Ochranná opatření nejsou sankcemi. Od nich se liší tím, že újma, kterou způsobují, není jejich záměrně vyvolaným, ale jen vedlejším účinkem. Podstatou ochranných opatření

XVI

je prevence. Jejich cílem je odstranit nebo alespoň omezit nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů, které chrání přestupkový zákon. 5 Z citovaného tedy vyplývá, že rozhodnutí musí obsahovat výrokovou část, jejíž náležitosti jsou obecně stanoveny v § 68 správního řádu. Je-li obviněný z přestupku uznán vinným, vztahuje se na výrok rozhodnutí úprava, uvedená v § 77 zákona o přestupcích, který stanovuje, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným, musí obsahovat rovněž popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, případně rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (viz § 11 odstavce 3 zákona o přestupcích), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odstavce 2 zákona o přestupcích), o uložení ochranného opatření (§ 16 zákona o přestupcích), o nároku na náhradu škody (viz § 70 odstavce 2 zákona o přestupcích) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odstavce 1 zákona o přestupcích). Rozhodnutí musí dále obsahovat odůvodnění, v němž by měly být dle § 68 odstavce 3 správního řádu uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, jimiž se správní orgán řídil při hodnocení podkladů a při výkladu právních předpisů, a dále také informace o tom, jakým způsobem se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Poučení je další nezbytnou součástí rozhodnutí a dle § 68 odstavce 5 správního řádu zde má být uvedeno, zda je možné podat proti rozhodnutí odvolání, případně v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu má být odvolání podáno. Lhůta pro vydání rozhodnutí je stanovena § 71 správního řádu. V přestupkovém řízení, kdy je povinným stadiem řízení I. stupně ústní jednání, činí lhůta pro vydání rozhodnutí 60 dní ode dne zahájení řízení. Jestliže tato lhůta není správním orgánem dodržena, nadřízený správní orgán učiní dle § 80 odstavce 1 správního řádu z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o nedodržení lhůty dozví. Vydáním rozhodnutí však ještě není přestupkové řízení ukončeno. K ukončení řízení dojde teprve když rozhodnutí o přestupku nabude právní moci, přičemž v právní moci je rozhodnutí, jež bylo oznámeno a proti němuž není možné podat odvolání. 5

Červený, Z.; Šlauf, V. 2003. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu

souvisících předpisů. Praha: Linde, str. 40

XVII

Součástí přestupkového řízení, jestliže bylo účastníkem řízení podáno odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně v zákonné lhůtě, je i řízení odvolací, jež provádí nejblíže nadřízený správní orgán správního orgánu I. stupně. Odvolací orgán přezkoumává dle § 89 odstavce 2 správního řádu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává pouze v rozsahu námitek uvedených v odvolání, přezkoumává jej jinak pouze v případě, vyžadoval-li by to veřejný zájem. K vadám řízení, u nichž není možné mít důvodně za to, že mohly ovlivnit soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, případně na jeho správnost, se nepřihlíží. Výsledkem odvolacího řízení může být rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části a zastavení řízení, zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části a vrácení věci k novému projednání, rozhodnuto může být dále o změně napadeného rozhodnutí či jeho části a o zamítnutí odvolání a potvrzení napadeného rozhodnutí. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu není možné se dále odvolat, právní moci rozhodnutí odvolacího orgánu nabývá poté, co bylo oznámeno všem účastníkům řízení. V případě, že se účastník řízení domnívá, že rozhodnutí odvolacího orgánu, popřípadě pravomocné rozhodnutí správního orgánu I. stupně, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, má možnost podat podnět k přezkoumání tohoto rozhodnutí dle § 94 správního řádu. V určitých případech, jež jsou stanoveny zákonem, může účastník řízení rovněž podat žádost o obnovu řízení, a to dle § 100 správního řádu. Přezkoumání ani obnova řízení ovšem nejsou řádnými opravnými prostředky. Účastník má také možnost nechat přezkoumat rozhodnutí o přestupku soudem, jestliže již vyčerpal všechny řádné opravné prostředky. Ústavní soud Nálezem Ústavního soudu č. 52/2001 Sb. ke dni 28. února 2002 zrušil ustanovení § 83 odstavce 1 zákona o přestupcích, které stanovilo, že soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž se neukládá pokuta vyšší než 2 000 Kč nebo zákaz činnosti, to neplatí, jestliže bylo vysloveno propadnutí či zabrání věci, jejíž hodnota částku 2 000 Kč přesahuje. 6 Odepření soudní ochrany ve věcech přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné tehdy, stanoví-li tak zákon. Není to ovšem možné, pokud se jedná o rozhodnutí, jež se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy České republiky a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České 6

Nález Ústavního soudu č. 52/2001 Sb.

XVIII

republiky. Jakýkoliv jiný postup je totiž v rozporu s čl. 6 odstavce 1 a 2 a čl. 4 Ústavy České republiky. Každá fyzická i právnická osoba má v České republice ústavou zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odstavce 1 Úmluvy. V případě rozhodnutí o přestupcích ovšem toto právo § 83 odstavce 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nezaručuje, neboť tato právní úprava odnímá právo nechat přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud v tomto případě vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, podle níž v případech, kdy stěžovatel neměl možnost nechat přezkoumat rozhodnutí o přestupku nezávislým a nestranným soudem, bylo právo stěžovatele na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem zneuznáno, čl. 6 odstavce 1 Úmluvy je aplikovatelný a byl porušen. V režimu čl. 6 odstavce 1 věty první Úmluvy existují i přestupky, za něž není možné uložit pokutu vyšší než 2 000 Kč či zákaz činnosti. Z tohoto důvodu ustanovení § 83 odstavce 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jež ze soudního přezkoumání vylučuje rozhodnutí o přestupku, za který není možné uložit pokutu vyšší než 2 000 Kč či zákaz činnosti, s výjimkou těch případů, u nichž bylo vysloveno propadnutí věci či zabrání věci, jejíž hodnota je vyšší než 2 000 Kč, je v rozporu s ustanovením čl. 6 odstavce 1 věty první Úmluvy. Napadené ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu i s čl. 36 odstavce 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Vyloučení soudní ochrany u přezkoumání rozhodnutí ve věcech některých přestupků totiž zasahuje do základního práva na soudní ochranu a ve svém důsledku je pak v rozporu také s čl. 1 a 4 Ústavy České republiky.7

4.4 Zkrácené řízení Zákon o přestupcích připouští formu tzv. zkráceného řízení o přestupku, možnost blokového a příkazního řízení. Dle § 13 odstavce 2 zákona o přestupcích je možné v blokovém řízení uložit pokutu do výše 1 000 Kč, jestliže tento či jiný zákon nepřipouští v takovém řízení pokutu vyšší, v příkazním řízení pak do výše 4 000 Kč. 7

rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.1.2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000

XIX

V blokovém ani příkazním řízení nemohou být projednávány přestupky, ty se projednávají pouze na návrh. Dle § 79 odstavce 2 zákona o přestupcích není možné v těchto řízeních ani uložit povinnost nahradit náklady řízení. V příkazním řízení není možné podle § 87 odstavce 6 zákona o přestupcích projednat ani nárok na náhradu škody, jejž nelze projednávat ani v řízení blokovém, přestože to není zákonem výslovně ustanoveno, vyplývá to však z povahy blokového řízení. Blokové řízení je zvláštním zkráceným druhem řízení o přestupku. Vyznačuje se neformálností, rychlostí postihu, hospodárností a ve většině řešených případů bezprostředním účinkem na pachatele.8 Dle ustanovení § 84 odstavce 3 zákona o přestupcích jsou v blokovém řízení oprávněny ukládat a vybírat pokuty správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, osoby těmito orgány pověřené a dále orgány, určené tímto či jiným zákonem. Blokové řízení je možné zavést za splnění předpokladů, že přestupek je spolehlivě zjištěn a že jeho pachatel je ochoten podrobit se blokovému řízení. Přestože to zákon výslovně nestanoví, řešení přestupků v blokovém řízení je charakteristickým způsobem projednávání zejména méně závažných přestupků, což vyplývá také z třetí stanovené podmínky, že blokové řízení nebude zavedeno, jestliže k projednání zjištěného přestupku postačí pouze domluva. Oproti tomu není pro zavedení blokového řízení podmínkou, aby pachatel byl při svém protiprávním jednání přistižen a toto jednání bylo namístě potrestáno. I během řízení je možné kdykoliv přistoupit k řešení přestupku v blokovém řízení. Tato možnost vyplývá z předpokladu, že věcně a místně příslušné správní orgány, především pak orgány obce, budou v případě, že to shledají za dostatečný postih, projednávat přestupky v blokovém řízení za dodržení stanovených podmínek, aniž by musely zavádět, případně dokončovat pracné a formálně náročné správní řízení.9

8


souvisících předpisů. Praha: Linde, str. 183 9


souvisících předpisů. Praha: Linde, str. 184

XX

4.5 Zvláštní ustanovení o mladistvých Zákon o přestupcích obsahuje v § 19 zvláštní ustanovení o mladistvých. Tímto ustanovením se správní orgány musí řídit v průběhu řízení u osob, jež se přestupku měly dopustit v době po dovršení věku 15 let před dovršením věku 18 let. Přestupek mladistvého není možné projednávat v příkazním řízení. Horní hranice pokuty, kterou lze mladistvému uložit, je snížena na polovinu, nesmí ovšem přesáhnout 2 000 Kč. Je-li ze zákona možné uložit pokutu v blokovém řízení vyšší než 1 000 Kč, je možné mladistvému uložit blokovou pokutu až do výše 1 000 Kč, v ostatních případech nelze mladistvému uložit v blokovém řízení pokutu přesahující výši 500 Kč. Mladistvému může být dále uložen zákaz činnosti, nejdéle však po dobu jednoho roku za splnění podmínky, že výkon zákazu činnosti nebude bránit jeho přípravě na budoucí povolání. V souvislosti s § 19 zákona o přestupcích bych se rád pozastavil u faktu, že přestupek mladistvého není možné projednávat v příkazním řízení, v blokovém řízení to však možné je. Jestliže se k mladistvým přihlíží se zvláštní péčí, domnívám se, že by tomu mělo být spíš naopak, neboť proti příkazu může být podán odpor, popřípadě proti rozhodnutí může být podáno odvolání, zatímco proti uložení blokové pokuty není možné bránit se kterýmkoliv řádným opravným prostředkem. Jistě zde pracujeme s předpokladem, že mladistvý s uložením blokové pokuty souhlasí, ne vždy tomu však ve skutečnosti takto bude. Pokutované osoby často nejsou řádně poučeny o možnosti odmítnout řešit věc uložením blokové pokuty. U mladistvých, jež jsou obviněni z přestupku, je správní orgán povinen dle § 74 odstavce 2 zákona o přestupcích vyrozumět o nařízeném ústním jednání zákonného zástupce mladistvého a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí. Zákonným zástupcem mladistvého jsou dle § 36 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, jeho rodiče. Pro účely přestupkového řízení stačí, aby správní orgán vyrozuměl jednoho z rodičů. Rovněž se domnívám, že přestože se dle § 19 odstavce 1 zákona o přestupcích osoba mladistvého posuzuje podle věku, jehož dosáhla v době spáchání přestupku, nebude správní orgán dle § 74 odstavce 2 zákona o přestupcích postupovat, jestliže došlo ke spáchání přestupku těsně před dovršením 18-ti let pachatele, přičemž ústní jednání je nařízeno až v době, kdy je již osoba plnoletá, tedy plně procesně způsobilá činit samostatně úkony v řízení.

XXI

4.6 Zánik odpovědnosti V souvislosti s přestupkovým řízením je potřeba zmínit ustanovení § 20 odstavce 1 zákona o přestupcích, podle nějž přestupek není možné projednat v případě, že uplynul od jeho spáchání jeden rok, dále jej není možné projednat, případně uloženou sankci či její zbytek vykonat, vztahovala-li by se na přestupek amnestie. Zánik odpovědnosti za přestupek znamená zánik důsledků, které by jinak byly u pachatele spojeny s tím, že spáchal přestupek. Zánik těchto důsledků je v ustanovení § 20 vyjádřen formulací, že přestupek nelze projednat.10 Jednoroční lhůta počíná běžet dnem, kdy byl přestupek spáchán. Dobou spáchání přestupku je doba, kdy byl přestupek dokonán. U pokračování v přestupku, hromadného a trvajícího přestupku, protože se posuzují jako jediné jednání, je dobou spáchání přestupku doba jeho dokončení. U pokračujícího a hromadného přestupku je to doba, kdy došlo k poslednímu aktu jednání, a u přestupku trvajícího doba ukončení protiprávního stavu.11 Tato jednoroční lhůta se vztahuje pouze na případy, kdy bylo pro tentýž skutek vedeno trestní řízení podle zvláštního právního předpisu. Dle § 20 odstavce 2 zákona o přestupcích se doba, po niž bylo trestní řízení vedeno, nezapočítává do běhu lhůty dle odstavce 1. Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Lhůta také nemůže být prodloužena rozhodnutím správního orgánu. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti a není třeba, aby ji pachatel namítal. 12 Otázkou, jež bývá předmětem sporů, je pojem projednání přestupku, respektive výklad toho, co tímto pojmem rozumíme. Na jednu stranu může být pojem projednání přestupku vykládán tak, že správní orgán v jednoroční lhůtě učinil dostupná skutková 10


souvisících předpisů. Praha: Linde, str. 45 11

tamtéž, str. 25

12

tamtéž, str. 45

XXII

zjištění, provedl dokazování a vydal rozhodnutí. Jestliže by byl takový výklad užíván, mohlo by rozhodnutí nabýt právní moci teprve po uplynutí jednoroční lhůty a k zániku odpovědnosti by nedošlo. Na druhou stranu může být výklad takový, že projednáním přestupku je teprve pravomocné ukončení přestupkového řízení, to znamená,

že

nebude-li v jednoroční lhůtě o přestupku pravomocně rozhodnuto, odpovědnost za přestupek zanikne. K tomuto výkladu se přiklání i soudní judikatura. Na projednávanou věc se vztahuje ustanovení § 20 odstavce 1 zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení není možné přestupek projednat v případě, že od jeho spáchání uplynul jeden rok. Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu její přerušení s těmi právními důsledky, že by se tato lhůta prodlužovala o dobu, po niž nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat. Ve této jednoroční lhůtě, trvající od spáchání přestupku, musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu § 20 odstavce 1 zákona o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, jestli okolnost, jež vedla k zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém či v řízení odvolacím. Podle § 76 odstavce 1 písmene f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, pakliže zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.13 Často slýcháme, že jednoroční lhůta k projednání přestupku je příliš krátká a správní orgány v této lhůtě některé z přestupků nestíhají projednávat. Sám za sebe bych řekl, že tato lhůta je obecně postačující a měla by být v zákoně o přestupcích nadále zachována. Trestat někoho za spáchaný přestupek teprve po dvou či třech letech od jeho spáchání by, myslím si,

zcela ztratilo svůj smysl. Naopak se domnívám, že

nejefektivněji na pachatele působí situace, kdy je přestupkové řízení dokončeno v co možná nejkratším termínu, samozřejmě ovšem za dodržení všech zákonných podmínek. U zvlášť závažných přestupků pak dle mého názoru může být speciálním ustanovením 13

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 3 As 57/2004-39, www.nssoud.cz,

ověřeno ke dni 28.2. 2007

XXIII

doba, kdy dochází k zániku odpovědnosti za přestupek, vymezena odlišně od § 20 zákona o přestupcích.

XXIV

5. Druhy sankcí Nejprve bych zde chtěl vymezit jednotlivé druhy sankcí obecně, konkrétně pak vymezit druhy sankcí, jež je možné uložit za přestupek. Přestupkový zákon používá pro označení právního následku přestupku termín sankce, přičemž za přestupek je možné uložit pouze sankce, stanovené tímto nebo jiným zákonem. Sankce, jež je možné ukládat v přestupkovém řízení, jsou uvedeny v ustanovení §11 o přestupcích. Ustanovení § 11 zákona o přestupcích je obecné. Správní orgán podle něj postupuje, jestliže jiný zákon nemá o sankcích za přestupky zde uvedené zvláštní ustanovení. Za přestupek je možné uložit napomenutí, pokutu, zákaz činnosti či propadnutí věci.

14

Sankce uvedené v § 11 zákona o přestupcích je možné ukládat za podmínek,

stanovených zákonem a v mezích stanovených dalšími ustanoveními zákona. Jestliže zvláštní zákon nestanoví jinak, je možné za každý přestupek uložit napomenutí či pokutu, zákaz činnosti a propadnutí věci, pak pouze jestliže jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro jejich uložení (viz § 14 a § 15 zákona o přestupcích). Při určování druhu sankce správní orgán postupuje podle § 12. Podle § 11 odstavce 2 zákona o přestupcích je možné sankci uložit samostatně nebo současně s jinou sankcí, napomenutí však současně s pokutou není možné uložit. Zákon nerozlišuje hlavní a vedlejší sankce. Sankce může být uložena samostatně, tzn. pokud je za přestupek uložena jedna ze sankcí, nebo současně s jinou sankcí, tzn. jestliže je za přestupek uloženo více sankcí zároveň. Výjimkou je napomenutí, která není možné ukládat současně s pokutou. Tato úprava umožňuje postačující pružnost při používání sankcí a v jednotlivých případech také výběr takového druhu sankce či takové kombinace sankcí, jež jsou nejlépe způsobilé splnit účel sankcionování a jsou nejlépe způsobilé zhodnotit závažnost přestupku. Upuštění od uložení sankce je možné za předpokladu, že projednání přestupku a vyslovení viny samo o sobě má na pachatele účinky, jež by mělo mít uložení sankce a její výkon. V případě, že správní orgán upustil od uložení sankce, nemohou být

14


souvisejících předpisů. Praha: Linde, str. 30

XXV

pachateli uložena ani omezující opatření podle § 17, správní orgán však může rozhodnout o povinnosti pachatele nahradit škodu, již spácháním přestupku způsobil.15

15



XXVI

6. Určení druhu uložené sankce Jestliže správní orgán od uložení sankce neupustí, dle ustanovení § 11 odstavce 3 zákona o přestupcích musí určit, který z možných druhů sankcí a v jaké výměře je třeba uložit. Výměrou rozumíme určení doby trvání sankce, kupříkladu u zákazu činnosti, a dále určení výše sankce, pokuty, a u zákazu činnosti pak také určení druhu a rozsahu zakázané činnosti. Určení druhu ukládané sankce v přestupkovém řízení je popsáno v ustanovení § 12 zákona o přestupcích, konkrétně pak v odstavci 1 a 2. Znění odstavce 1 je následující: Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. 16 V odstavci 1 jsou pro určení druhu ukládané sankce a pro určení její výměry stanovena závazná kritéria, jež musí správní orgán v každém konkrétním případě použít. Hlavním kritériem je závažnost spáchaného přestupku. Závažnost přestupku je zákonem obecně vyjádřena druhem sankce a horní hranicí výměry sankce, již je možné za přestupek uložit. Správní orgán je ovšem povinen určit závažnost jednotlivých přestupků. Hlediska, na jejichž základě je závažnost spáchaného přestupku posuzována, jsou uvedena demonstrativně. Závažnost přestupku však mohou ovlivnit i jiné skutečnosti. Tato hlediska tvoří celek. Správní orgán je povinen hodnotit je komplexně a ve vzájemné souvislosti. Způsob spáchání přestupku zahrnuje druh jednání i jeho povahu, dále pak použité prostředky. Následkem přestupku rozumíme porušení či ohrožení zájmu společnosti, jenž je objektem přestupku. Okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, rozlišujeme na objektivní a subjektivní okolnosti, tyto pak závažnost přestupku buď snižují

nebo

zvyšují. Míra zavinění přestupku je v zásadě dána jeho formou. Formy zavinění tvoří jakousi stupnici, v níž je úmysl hodnocen závažněji než nedbalost, přímý úmysl je

16



XXVII

považován za závažnější než úmysl nepřímý a vědomá nedbalost bývá často považována za závažnější, než je kupříkladu nedbalost nevědomá. Pohnutkou rozumíme vnitřní podnět, jenž pachatele vedl k rozhodnutí daný přestupek spáchat. Význam osoby pachatele pro hodnocení závažnosti přestupku vyplývá z jeho chování ve společnosti a z těch okolností, z nichž je možné usuzovat jeho nápravu, mezi takové okolnosti řadíme kupříkladu postoj pachatele k přestupku, jeho vlastnosti, věk pachatele, prostředí v rodině atp. Jednání, jež je ze zákona hodnoceno jako přestupek, může být současně i disciplinárním proviněním, z tohoto důvodu je postihováno sankcí za přestupek, ale i disciplinárním opatřením podle zvláštního předpisu. Pro vztah postihu za přestupek a postihu disciplinárního neplatí zásada non bis in idem, tzn. ne dvakrát v té samé věci. Výjimku tvoří pouze přestupky osob uvedených v § 10 zákona o přestupcích. V případě, že byl pachatel přestupku za stejný skutek postižen disciplinárním opatřením, lze mu uložit sankci za přestupek. K této skutečnosti je ovšem správní orgán povinen při určování druhu sankce a její výměry přihlédnout. Jestliže správní orgán považuje disciplinární postih za postačující, věc odloží ( viz § 66 odstavce 3 písmene d zákona o přestupcích), a v případě, že bylo řízení o přestupku zahájeno, toto řízení zastaví ( viz § 76 odstavce 1 ch zákona o přestupcích). § 12 odstavce 2 stanoví: Za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Zákaz činnosti lze uložit, jestliže ho lze uložit za některý z těchto přestupků. 17 Jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více přestupků, správní orgán rozhodne o každém přestupku a za každý z nich může uložit sankci. Zvláštní zásada platí pro ukládání sankcí při souběhu přestupků, jež jsou projednávány ve společném řízení, tedy v případě, kdy se pachatel dopustil více přestupků, k jejichž projednání je příslušný tentýž orgán (viz § 57 odstavce 1 zákona o přestupcích). V takovém případě správní orgán postihne všechny sbíhající přestupky

17


souvisejících předpisů. Praha: Linde, , str. 32

XXVIII

uložením úhrnné sankce podle toho ustanovení, jež se vztahuje na přestupek nejpřísněji postižitelný. Neboť je možné za každý přestupek uložit pokutu, bude často nejpřísněji postižitelným přestupkem ten, za nějž je možné uložit pokutu s nejvyšší horní hranicí. Jestliže by nastala situace, že by horní hranice u všech přestupků či u více sbíhajících přestupků byla stejná, je nejpřísněji postižitelným přestupkem ten, za nějž je možné vedle pokuty uložit také zákaz činnosti, respektive uložit nejvyšší dobu zákazu činnosti. V ostatních případech, tzn. při stejné sazbě pokuty, správní orgán stanoví úhrnnou sankci podle toho ustanovení, jež se vztahuje na nejzávažnější ze spáchaných přestupků. U mladistvých je třeba považovat za základ sazby snížené podle ustanovení § 19 zákona o přestupcích. Zároveň se sankcí za nejpřísněji postižitelný přestupek může správní orgán uložit také zákaz činnosti v případech, kdy je možné jej uložit za některý ze sbíhajících přestupků. Správní orgán však nemůže uložit propadnutí věci, jestliže není možné za přestupek nejpřísněji postižitelný tuto sankci užít. Zásada uvedená v odstavci 2 se vztahuje rovněž na ukládání sankcí v blokovém řízení a v řízení příkazním.

6.1 Ukládání sankcí za dopravní přestupky Koncepce českého přestupkového práva se vyznačuje tzv. dvojkolejností sankčního postihu, české přestupkové právo tedy vedle sankcí používá zákon o přestupcích k dosažení svého účelu i ochranných opatření, jež mají v zásadě stejný úkol jako sankce, tedy úkol chránit společnost i jednotlivce proti porušování právních předpisů, mají i některé další rysy společné se sankcemi. Jsou totiž opatřeními státního donucení, jež mohou být vyslovena příslušnými správními orgány jedině na základě zákona. Jejich výkonem vzniká osobě, jíž byla uložena, újma a jejich konečný účel je tak shodný se sankcemi. Účelem ukládání sankcí za dopravní přestupky je vedle represe také prevence a výchovné působení a to i na ostatní účastníky silničního provozu. Sankce, uložená za dopravní přestupek má účinně působit i na ostatní členy společnosti, tento její účinek bývá zdůrazněn zvláště v případech, kdy byl následek zaviněn řidičem motorového

XXIX

vozidla, přičemž jeho řidič závažným způsobem porušil předpisy o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a projevil zásadní řidičskou nekázeň.18 Při ukládání sankcí za dopravní přestupky by dle mého názoru měly správní orgány klást důraz na ochranu zákonem chráněného zájmu, jímž je především bezpečnost silničního provozu, a na ni navazující ochrana jeho ukázněných účastníků. To je velmi významné také díky skutečnosti, že účastníky silničního provozu jsme více či méně všichni. Tento požadavek je spjat s potřebou individuální i všeobecné prevence v době všeobecného podceňování rizik, jež hrozí v silničním provozu, často vidíme, že pachatelé takových přestupků jsou společností spíše litováni než odsuzováni. Sankce, jež mohou být správním orgánem v přestupkovém řízení pachateli přestupku uloženy, jsou upraveny ustanovením § 11 zákona o přestupcích. Tyto sankce jsou celkem čtyři: napomenutí, pokuta, zákaz činnosti a propadnutí věci. Sankci je možné uložit opět samostatně, případně současně s jinou sankcí, zde však platí, že napomenutí není možné uložit současně s pokutou. Sankce za dopravní přestupky mohou vedle správních orgánů ukládat rovněž příslušníci Policie České republiky, především pak policisté dopravní a pořádkové policie. Přestupky v dopravě mohou rovněž řešit obecní policie. 6.1.1 Napomenutí Napomenutí je sankcí, jež je svou povahou určena k postihování méně závažných přestupků, neboť užití této sankce není zákonem žádnými podmínkami omezeno, napomenutí je možné uložit za kterýkoliv přestupek, ne však současně s pokutou. Zákon ovšem nevylučuje, přestože to není obvyklé, uložit napomenutí současně se sankcí propadnutí věci či zákazu činnosti. Napomenutí bývá uloženo v rozhodnutí o přestupku, tedy v případech, kdy byl přestupek projednán v příkazním řízení.19 Napomenutí je prostředkem čistě morálního, výchovného působení. Bývá ukládáno za méně závažné přestupky. Jestliže bylo rozhodnutí o uložení napomenutí

18

Kučerová, H. 2002. Dopravní přestupky v praxi aneb Projednávání dopravních přestupků ve správním

řízení. Praha: Linde, str. 75 19


řízení. Praha: Linde, str. 75

XXX

zrušeno, hledí se na napomenutí, jako by uloženo nebylo. V blokovém řízení je možné uložit pouze pokutu, v řízení příkazním pak pokutu nebo napomenutí.20 Napomenutí je specifickým druhem sankce, jehož bývá v řízení o přestupcích využíváno spíše ojediněle. Napomenutí je charakteristické kupříkladu pro postihování osob starších, především důchodců, jež svým jednáním zaviní dopravní nehodu, dále mladistvých, jež nejsou výdělečně činní, tato sankce tedy často zohledňuje sociální postavení pachatele přestupku. Jedná se tedy spíše o morální sankci, často však bývá využívána také pracovníky správních orgánů k vyřízení přestupků spáchaných jejich známými a přáteli. Musím také říct, že na napomenutí je výhodou a zároveň nevýhodou jeho čistě moralizující charakter, často bývá vysmíváno, pozbývá tedy svou výchovnou funkci, na druhou stranu považuji za velmi dobré, že existují i sankce, jež si nekladou za cíl pouhé potrestání pachatele. Pouze bych si přál, aby bylo napomenutí bráno více vážně. V praxi ovšem velmi často dochází k záměně napomenutí s domluvou, upravovanou ustanovením § 84 odstavce 1 zákona o přestupcích, pojednávajícím o blokovém řízení. 6.1.2 Pokuta Pokuta je zcela určitě nejběžnější sankcí ukládanou za dopravní přestupky. V přestupkovém řízení je možné uložit podle ustanovení § 13 odstavce 1 zákona o přestupcích pokutu do maximální výše 1 000 Kč, jestliže zvláštní část tohoto zákona nestanovuje pokutu vyšší. U dopravních přestupků je možné uložit nejnižší pokutu za přestupek proti bezpečnosti či plynulosti silničního provozu, kterého se dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je přesně vyspecifikováno v ustanovení § 22 zákona o přestupcích, poruší zákon o provozu na pozemních komunikacích. Maximální výše pokuty v blokovém řízení je 5 000 Kč a v řízení správním potom až 7 000 Kč. Naopak nejvyšší pokuty je možné uložit za přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi. Tomu, kdo ve stavu, vylučujícím způsobilost, jež si přivodil požitím alkoholického nápoje, případně užitím jiné návykové látky,

20



XXXI

vykonává činnost, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek, je možné uložit pokutu až do výše 15 000 Kč. Stejnou pokutu pak může dostat ten, kdo se při výkonu takové činnosti odmítne podrobit dechové zkoušce nebo se v případě, že byla pozitivní, odmítne podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, jestli není ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou, ačkoliv to nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. U mladistvých je horní hranice pokuty snížena na polovinu, nesmí však být vyšší než 2 000 Kč. 6.1.3 Zákaz činnosti Další velmi často ukládanou sankcí za dopravní přestupky ve správním řízení je zákaz činnosti, jenž spočívá v zákazu řízení motorových vozidel, který je upravován ustanovením § 11 odstavce 1 písmene c) a ustanovení § 14 zákona o přestupcích. V době, kdy vzrůstá význam soukromého podnikání, je tato sankce často podstatně citelnější než uložení pokuty. Řidičský průkaz se pro mnoho podnikatelů stává téměř zdrojem obživy, na mnohé řidiče má tedy pozitivní účinek obava z možného postihu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Zákaz činnosti je možné uložit pouze za přestupky, jež jsou uvedeny ve zvláštní části zákona o přestupcích či v jiném zákoně a to na dobu v něm stanovenou, nejdéle pak na dva roky. Navíc zakázaná činnost musí být činností, již pachatel vykonává v pracovním či jiném obdobném poměru, ke které je třeba povolení či souhlasu státního orgánu a v rámci níž pachatel spáchal přestupek nebo jej spáchal v souvislosti s ní.21 V souvislosti s ukládáním této sankce je správní orgán povinen zjistit, jestli nebyl pachateli přestupku uložen zákaz činnosti za jiné jednání, přičemž tento zákaz nebyl dosud vykonán. O upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti rozhoduje na návrh osoby, jíž byla tato sankce uložena, ten správní orgán, jenž sankci zákazu činnosti uložil jako poslední. V případech, v nichž je pachateli přestupku ve správním řízení uložen zákaz činnosti, který spočívá v zákazu řízení motorových vozidel a ještě před úplným vykonáním této sankce je tentýž pachatel znovu odsouzen, tentokrát za trestný čin a 21


řízení. Praha: Linde, str. 76

XXXII

soud mu uloží další zákaz činnosti, běží doba zákazu činnosti uložená soudem samostatně, bez ohledu na sankci, jež byla uložena v přestupkovém řízení. Výrokem soudu dojde ke konsumpci dosud neodpykané sankce zákazu činnosti, jež byla uložena správním orgánem. Řidiči tramvaje, přistiženému u řízení tramvaje pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, není možné uložit zákaz činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel. V tomto případě totiž není naplněna podmínka výslovně požadovaná zákonem o přestupcích v ustanovení §14 odstavce 1 zákona o přestupcích, a sice že zákaz činnosti je možné uložit pouze tehdy, kdy jde o činnost, jíž pachatel skutek spáchal, případně jej spáchal v souvislosti s ní. Tramvaj je zákonem o provozu na pozemních komunikacích považována za vozidlo, nikoliv však za vozidlo motorové. Mladistvému je možné zákaz činnosti uložit nejdéle po dobu jednoho roku, uložený zákaz činnosti mu však nesmí bránit v jeho přípravě na budoucí povolání. Do doby zákazu činnosti je započítávána také doba, po niž pachatel na základě opatření správního orgánu, jež bylo učiněno v souvislosti s projednávaným přestupkem, nesměl-li již tuto činnost vykonávat. Toto ustanovení se plně uplatňovalo především za předešlé právní úpravy v souvislosti se zadržování řidičských průkazů, nyní je možné u dopravních přestupů při vydání rozhodnutí o předběžném opatření jednat ve smyslu správního řádu. 6.1.4 Propadnutí věci Poslední sankcí, již je možné za spáchaný přestupek uložit, je propadnutí věci, které je upravováno v ustanovení § 15 zákona o přestupcích. Tento druh sankce je možné uložit v případě, že věc náleží pachateli a současně byla ke spáchání přestupku užita či určena, případně byla přestupkem získána nebo byla nabyta výměnou za věc přestupkem získanou. Propadnutí věci však není možné uložit, jestliže je hodnota věci v nápadném nepoměru k povaze přestupku. Věc, jež byla ke spáchání přestupku užita, musí být posuzována podle své hodnoty, a to vzhledem k povaze spáchaného přestupku, ale také podle toho, k jakému užívání je určena. Správní orgán nemůže prohlásit za propadlou věc, jež umožnila přestupek spáchat, avšak svou povahou není k páchání přestupku určena. V problematice dopravních přestupků je tímto míněno zejména vozidlo, kterým byl dopravní přestupek spáchán. Vlastníkem propadlé věci se stává stát. XXXIII

6.1.5 Ochranné opatření Ve smyslu ustanovení § 16 zákona o přestupcích rozumíme ochrannými opatřeními omezující opatření a zabrání věci. Ochranná opatření spočívají v zákazu navštěvovat určitá veřejně přístupná místa a místnosti, v nichž se kupříkladu podávají alkoholické nápoje nebo se v nich konají veřejné tělovýchovné, sportovní nebo kulturní akce. Tato opatření je možné uložit pachateli přestupku v oblasti ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi (viz § 30 zákona o přestupcích), přestupku proti veřejnému pořádku (§ 47 a 48 zákona o přestupcích) a přestupku proti občanskému soužití (viz § 49 zákona o přestupcích). Omezující opatření musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného přestupku, navíc je možné jej uložit pouze společně se sankcí, a to nejdéle na dobu jednoho roku. O zabrání věci, jež je upravováno samostatně

ustanovením § 18 zákona o

přestupcích, je možné rozhodnout tehdy, jestliže nebyla uložena sankce propadnutí věci, pakliže věc náleží pachateli, jehož není možné za přestupek stíhat, nebo nenáleží pachateli přestupku, respektive mu nenáleží zcela, a pakliže to vyžaduje bezpečnost osob, majetku či jiný obecný zájem. Ochranných opatření však nebývají v řízeních o dopravních přestupcích využívána.

XXXIV

7. Závěr Problematika přestupkového řízení je dosti rozsáhlá, snažil jsem se proto v této práci zaměřit především na nejdůležitější instituty přestupkového řízení ve věci ukládání sankcí tak, abych dané téma zpracoval co nejpřehledněji a nejsrozumitelněji. V mé práci jsem se zaměřil zejména na základní zásady přestupkového řízení, průběh tohoto řízení a v neposlední řadě na druhy sankcí, které je v přestupkovém řízení možno ukládat. V mé práci jsem se také zaměřil na zvláštní ustanovení o mladistvých a také na soudní kontrolu rozhodnutí správního orgánu. Dle mého názoru je přestupkové jednání obyvatel nedílnou součástí nejen České republiky, ale jedná se o celosvětový jev. Nezřídka se obyvatelé České republiky dopouštějí přestupkové jednání v zahraničí, i když se někdy ani neuvědomí, že se takovéhoto jednání dopouští. Toto dle mého názoru vyplývá zejména z nedostatečné znalosti zahraničních právních norem. S jevem nedostatečné znalosti právních norem se však můžeme setkat i u obyvatel naši republiky, což dle mého názoru plyne z častých novelizací, které jsou v našem právním řádu běžné. Dle mého názoru je, v mé práci zmíněná, právní úprava přestupků nedostačující, jelikož stále dochází k velkému počtu jednání, které vykazuje znaky přestupku. Množství přestupků by bylo dle mého názoru možné snížit v případě, že by se zvýraznila prevence tohoto jednání, která je dle mého názoru nedostačující. Jedinou výjimkou prevence je dle mého názoru problematika dopravních přestupků, která zažila značný rozmach ještě před novelizací zákona o přestupcích, která nabyla právní moci ke dni 1.6.2006, jak ve sdělovacích prostředcích, tak na billboardech u pozemních komunikací. Tato prevence byla spojena zejména se zavedením trestných bodů za spáchání většiny dopravních přestupků. Také díky této prevenci si většina společnosti pod pojmem přestupek představí nejdříve přestupek v dopravě, a až poté přestupky s jinými skutkovými podstatami. Díky této prevenci došlo po uvedené novelizaci přestupkového zákona ke značnému snížení dopravních přestupků, což bylo také spojené s častými kontrolami řidičů vozidel ze strany policejních hlídek. Dle mého názoru dochází v současné době k postupnému zvyšování počtu přestupků v dopravě, což je na jednu stranu způsobeno tím, že se lidé

neobávají postihu za dopravní

přestupek v takové míře, jako bezprostředně po uvedené novelizaci zákona o přestupcích. Toto navýšení dopravních přestupků, které se projevuje zejména

XXXV

zvyšováním dopravních nehod a řízením vozidel pod vlivem alkoholu, je dle mého názoru zapříčiněno nedostatkem policejních hlídek zejména na úsecích, na kterých nepůsobí hlídky městské policie a nachází se v místní příslušnosti Obvodních oddělení tzv. IV. typu, kdy početní stavy těchto oddělení nedosahují ani deseti policistů. Jako příklad mohu uvést Obvodní oddělení Hulín, kde je k dnešnímu dni zařazeno osm policistů. Tento početní stav má na svědomí zejména to, že člověk, který uvidí policejní hlídku, jak řeší v jedné části svého „rajónů“ přestupek, většinou poleví na své ukázněnosti, protože ví, že v Hulíně již na žádnou policejní hlídku nenarazí. Dle mého názoru by řešením této situace mohlo být navýšení počtu policejních hlídek, které by se zaměřovaly na přestupky v dopravě celoročně. Současné nárazové dopravně bezpečnostní akce, které jsou vyhlášeny vždy na určitý termín jsou dle mého názoru nedostatečné a nezajišťují dostatečný respekt řidičů motorových vozidel před zákonem.

XXXVI

8. Cizojazyčné resumé I tried to work up a bachelor thesis with the main topic „ Imposing of sanctions within the misdeed proceeding“. The thesis itself is then divided into eight single chapters. In the main chapter there are discussed the main principles of the misdeed proceeding and process of the offence proceeding. When the provisions about the juveniles and the trial revision of the administrative authority bodies´decisions are given special attention. In the next chapter there I focused more on the kinds of sanctions that are allowed to be imposed within the offence proceeding and discussions about these. In the recent time there have often been duscussed the problemacy of the new administrative regulations that came into force in January 1st 2006. Since then we could hear a critisism of it´s complicacy in law arrangements and that this is also not too suitable nor for the authority bodies nor for their workers. According to my opinion, this new law arrangement was not only highly needed but also unevitable especially when the old one was only with smaller changes used since 1967. The main reasons for the updating of the old law order I could see mainly in the need of reaction to certain changes in the society as well as to the relations inside. There is a stable need of modernization as of the process of the administrative proceedings as of the relations towards its participants. In the matter of the revision of the decisions of the administrative bodies from the side of the independent law courts my opinion is that one of the main problems of the democratic law state consists in securing of the equilibrium among the effectiveness of the state power as well as the fact that there must be secured the basic rights and freedoms of both the individuals and the legal entities. On the merit of the offences there I would think about the need of the amendments of the law of offence that should be shaped into such a form that its provisions better correspond to the working of the new administrative order and its single institutes. Nowadays in multimedia, there are discussed the provision § 13 parag. 3 Act n. 283/1991 collection, in its last working, in which there is enabled - especially to the offender in the traffic offend who wasn´t identified immediately on the place, to make a reference to the relative person- to avoid sanctions for such offends. In practice, this regulation is more and more abused by the real offenders who consciously abuse institut of the relatives.

XXXVII

According to my opinion there are still some legal gaps in ther security of the relatives and as a possible solution I can see the legal regulation of this provision leading to the expiry of the possibility to deny the name of the real offender with the argument that the offend was done by a direct relative to the legal offender.

XXXVIII

8. Použitá literatura a zdroje Použitá literatura: Černý, J. 1994. Přestupkové řízení. Praha: Linde Černý, J. a kol. 2003. Přestupkové řízení: příručka pro praxi přestupkových orgánů obcí, krajských úřadů a dalších správních orgánů. Praha: Linde Červený, Z.; Šlauf, V. 2003. Přestupkové právo, komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. Praha: Linde Kučerová, H., 2002. Dopravní přestupky v praxi aneb Projednávání dopravních přestupků ve správním řízení. Praha: Linde Schelleová I. 2004 Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIAs.r.o. Prudilová M., 2005 Správní řád s komentářem, TSM, spol. s.r.o. Průcha P., 2004, Správní právo – obecná část, Vydala Masarykova univerzita, nakladatelství Doplněk Skulová S. a kolektiv, 2005, Správní právo procesní, Eurolex Bohemia, s.r.o.

Použité právní normy: Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR. zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů

Judikatura: Nález Ústavního soudu ČR č. 52/2001 Sb Rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, sp. Zn. 3 As 57/2004-39

XXXIX

Ukládání sankcí v přestupkovém řízení

Recommend Documents