Ukázka č. 1
VÝHLEDY KNIHY ZKUŠENOSTÍ A ÚVAH POŘÁDAJÍ VILÉM MATHESIUS A J. B. KOZÁK SVAZEK ČTRNÁCTÝ
PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK
SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA
PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK
SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA USPOŘÁDALI
BOH. HAVRÁNEK MILOŠ WEINGART 1932 MELANTRICH A. S. V PRAZE PŘEDMLUVA Pražský linguistický kroužek uspořádal v lednu a v únoru letošního roku cyklus pěti přednášek s debatami o spisovné češtině a kultuř e j a z y k a. Přednášeli v něm členové Kroužku, univ. prof. dr. Vilém Mathesius (11. ledna), univ. prof. dr. Bohuslav Havránek a dr. Roman Jakobson (25. ledna), univ. prof. dr. Miloš Weingart a univ. docent dr. Jan Mukařovský (8. února); vyložili své stanovisko o potřebě stability ve spisovném jazyce, o teoretickém pěstění spisovného jazyka vůbec i jeho zvukové stránky, o poměru mezi jazykem básnickým a normou spisovného jazyka, a kriticky rozebrali současnou brusičskou praksi časopisu Naše řeč a nedostatky úředních Pravidel českého pravopisu. Tyto přednášky v podobě zčásti rozšířené jsou otištěny v tomto svazku Výhledů; připojeny jsou k nim these, Obecné zásady pro kulturu jazyka, které byly v doslovu přednášek slíbeny; jsou, jak je v Pražském linguistickém kroužku zvykem, dílem kolektivní práce a rovněž předmětem společné odpovědnosti. Za pomoc při korekturách a za sestavení rejstříku děkuje redakce prof. dr. Al. Získalovi, členu kanceláře Slovníka jazyka českého. Teorií spisovného jazyka a jeho kultury se zabývalo naše linguistické sdružení již dříve, a to jak kolektivní prací Kroužku, tak i individuálními pracemi jednotlivých jeho členů. Předložilo I. mezinárodnímu sjezdu slovanských filologů, který se konal v Praze r. 1929, společné these o kultuře spisovného jazyka a v rámci výkladu o funkčních jazycích these o jazyce spisovném a básnickém; ty byly vydány česky nákladem sjezdového výboru (these k diskusi, sekce II, č. 9 a č. 3) a ve francouzském překladě vyšly v I. svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague 1929; jádro these o kultuře spisovného jazyka je zde citováno v článku Mathesiově, str. 26n. V publikacích Kroužku, v I. a ve IV. svazku uvedených Travaux, i mimo publikační činnost Kroužku psali už řečníci našeho cyklu o otázkách spisovné češtiny a o kritériích jazykové správnosti anebo rozbírali básnický jazyk; též jiní členové Kroužku přispěli k řešení těchto otázek. Nepřistoupili jsme tedy k tomu cyklu nepřipraveni ani nahodile, nýbrž naopak připravovali jsme se již delší dobu vědomě k teoretické i praktické práci na tomto poli. Cyklus a tento sborník nejen syntheticky shrnul naši dosavadní práci, nýbrž ji také značně prohloubil a rozšířil i na otázky dosud neprobírané.
Uspíšilo jen uspořádání cyklu a dalo mu nádech polemický několik vnějších podnětů: l. polemika mezi spisovateli a Naší řečí, do níž postupně zasáhli O. Fiseher, Iv. Olbracht, B. Mathesius, K. Erban, P. Eisner, E. Vachek, Marvan a konečně i F. X. Šalda a Vl. Vančura a za Naši řeč, jako jediný mluvčí, její odpovědný redaktor; 2. naše nespokojenost s odbornou hodnotou i s tónem kritik a poznámek dnešní Naší řeči. Bylo by ovšem nesprávné při tom zatajovati, že nebylo v našem přednáškovém cyklu a není ani v tomto sborníku ve všem shody s tím, co bylo v Naší řeči za doby Zubatého a Ertla, ale je třeba zdůrazniti, že je podstatný rozdíl mezi teoretickou promyšleností, znalostí materiálu a jemným porozuměním jazyku a jeho životu u obou těchto minulých vůdců Naší řeči a mezi teoretickou nevyškoleností, malou znalostí materiálu a příliš mechanickým názorem na jazyk, které se projevují v kritikách a poznámkách vyšlých z těch rukou, jimž byla po nich svěřena péče o Naši řeč. Zubatý nikdy nebyl brusičem v běžném smyslu; naopak podobně, jako Gebauer brusičství odmítal, také Zubatý jako učitel ironisoval před svými žáky zásady brusičské: uváděl často, zvláště v českém semináři, který za války vedl, dvě zásady brusičské – ovšem s ironií: 1. je-li možno něco říci dvěma způsoby, musí být jeden špatný, 2. říká-li se něco stejně v němčině a v češtině, je to v češtině špatné. Bylo by možno i z Naší řeči citovati dosti výroků Zubatého, které přesně vzato potírají i značnou část kritické prakse Naší řeči samé, na př. hned v I. roč.: „Kdo ví, jak jazyk od staletí do staletí, ano od roku do roku se stále mění, jen ztěžka se odhodlá zapovídati mu to, a kdyby zapovídal, jazyk toho nedbá.“ Píše také o sobě ve vzpomínce na první desetiletí Naší řeči: „v redakci jsem stál na levém křídle já, na pravém † Bílý“ a připomíná, že oporu měl v prot. Královi, jenž v rozpravě o 1. čísle Naší řeči v schůzi České Akademie výslovně si přál, „aby n a d o b r o puštěno bylo stanovisko starobrusičské, které hájí starých tvarů správných proti novým, jež se už vžily“ (Naše řeč, XI, 27). Ertl sám ovšem dříve psal většinu kritických referátů v Naší řeči, v nichž jsou leckteré prostě tradované výtky brusičské, ale Ertl se právě za dobu své činnosti v Naší řeči a vedení přípravných prací Slovníka jazyka českého značně vyvíjel teoreticky a dopracovával se názorů, velmi vzdálených od jakéhokoliv brusičství: svědčí o tom populární náčrtek teorie o „dobrém autoru“, t. j. usu spisovném jako rozhodčím v jazyce (srov. o něm zde na str.23 a 34) i náběhy v některých článcích z poslední doby činnosti Ertlovy. Citujeme aspoň jedno místo: „Jde nám jen o to, aby se z takových závěrů (že se čeština hemží germanismy) nezahošt'ovala v našich lidech nevážnost k vlastní spisovné řeči, jejíž vysoká hodnota záleží v něčem zcela jiném, než je naprostá neporušenost cizími prvky (jak špatným jazykem by byla na př. spis. angličina!); pronikání cizomluvů je zjev přirozený a neubrání se mu dokonale žádný jazyk. Naopak: čím více se pociťuje potřeba zvýšiti kulturní úroveň národa a hodnotu jeho literatury, tím příznivější jsou podmínky ke vnikání cizomluvů; neporušenost cizími vlivy je výsadou nářečí, isolovaného od světa a omezeného v svých prostředcích na úzký okruh pojmů denního života... Proto příznivou půdou pro vnikáni cizomluvů nebývá, jak se leckdy myslí, doba úpadku, nýbrž naopak, doba rašení a příprav k rozmachu kulturnímu“ (Naše řeč XI, 1927, str. 218). – Srovnejme s tím jen poznámku z dnešní Naší řeči, z ročníku XV, 1931, 218: „Je to tedy nový krok ke germanisaci češtiny (psaní cenová dohoda m. dohoda. o ceně). Ještě nějakou tu „cenodohodu“ k tomu – a bude se moci u nás na sčítací archy psát obecně: jazyk mateřský – němčina“.
Ertl rád zavdával podnět k dlouhým diskusím v kanceláři Slovníka jazyka českého a jejich účastníci (Qu. Hodura, A. Získal a B. Havránek) poznávali z nich nejen Ertlovu známou polemickou pohotovost, nýbrž i jeho poctivou snahu proniknouti k jádru věci, takže přese všechnu vnější neústupnost přejímal časem nakonec i mínění cizí; viděli také, jak dlouho Ertl nosil myšlenku, než vyvodil z ní důsledky (nešlo-li o polemiku). Tak se stalo, že pokulhávala za tvořící se lepší teorií denní prakse kritická, kterou Ertl k tomu dělal nerad a leckdy narychlo (ukazují to už jeho pseudonymy, jako Nerad, Musil). Nebylo nesnadné rozeznati rozpor mezi teorií Ertlovou a kritickou praksí Naší řeči, a tu se stala osudná chyba Hallerovi: když viděl, že výrazy, vytýkané v Naší řeči jako chybné, se vyskýtají hromadně u nejlepších českých autorů a že tedy je rozpor mezi teorií o dobrém autoru, že totiž usus spisovný rozhoduje o správnosti jazykové, a praksí Naší řeči, nepřipustil možnost, že leckdy chybovala prakse Naší řeči, nýbrž, maje slepou víru v autoritativní platnost všech výtek, které Naše řeč kdy dělala (a jsou v nich i stopy typického brusiče Bílého!), prohlásil teorii za nedostačující a nastoupil vědomý boj proti usu spisovnému; ba volá naň i povinnou jazykovou censuru tiskovou. Proto ožila v nové síle nejslabší stránka minulosti Naší řeči – zbytky brusičství, teoreticky i u nás dávno odsouzeného Gebauerem, Králem, Zubatým i Ertlem – když se stal koncem r. 1930 hlavním spolupracovníkem jejím právě Haller a nakonec i jejím odpovědným redaktorem. Nelze se pak ani mnoho diviti, že tento filolog, zavírající obě oči před teoretickým kvasem a uvažováním a nemilující současnou kulturu, své nedostatky nahrazoval siláckými slovy a leckterou hluchou frází; ale úroveň Naší řeči tím hluboce poklesla. Trapné je při tom, že omyly, nepřesnosti a netaktnosti byly tištěny v časopise, který vydává podle titulního listu III. tř., t. j. filologická třída, České akademie věd a umění, a její autoritou se tedy kryly. U nezasvěcených čtenářů mohlo tedy vzniknouti mínění, že vše to, co čtou v Naší řeči, je odborný názor české jazykovědy vůbec; proto pokládali autoři tohoto sborníku za nutné vystoupiti se svou kritikou. Ještě trapnější pro odborníka je, že Naše řeč byla takto vržena nazpět právě v době, kdy se konečně také otázky spisovného jazyka, problémy básnického jazyka, úkoly jazyka vůbec staly rovnocenným předmětem vědeckého zkoumání. Proto náš cyklus a tento sborník se snaží revidovat teoretické základy péče o spisovný jazyk a hledat způsoby, jak teoretické badání o jazyku, které právě studuje i současný jazyk spisovný a jazyk básnický a zkoumá jazyk se stanoviska jeho účelnosti, může prospívat spisovnému jazyku a přispívat řešit živé a aktuální otázky současné spisovné češtiny. Vytýkáním chyb, které příslušejí pod moc tiskárenského korektora a školy, někdy pouhých „lapalií“, jak to trefně nazývá jeden z bohemistů našich universit, není splněn úkol jazykovědy. Je třeba také hledati příčiny hojných chyb a našlo by se, že část těchto chyb pramení v Pravidlech českého pravopisu samých. Tato Pravidla, nadaná mocí úřední, ale bohužel bezejmenná, přinášívají bez jakéhokoliv ohlášení a veřejného odborného odůvodnění změny nejen ustáleného grafického obrazu některých slov, nýbrž i v jejich znění. Před lety vnikla Naše řeč za války za vědeckých předpokladů pro spisovný jazyk daleko méně příznivých: nehledíme-li ani na tísnivou náladu let válečných, stav samého jazykovědného badání byl jiný; jazykověda skoro až po tu dobu pokládala celkem jazyk spisovný za materiál méně pro zkoumání historického vývoje jazyků cenný než jazyk „přirozený“ a toto oceňování jazyka spisovného jako materiálu pro řešení jistých otázek linguistických se snadno přenášelo na tehdejší hodnocení jevů spisovného jazyka vůbec, zabarvené i dozníváním některých tradicí starších. A právě celkovým společným znakem Naší řeči, s nímž nesouhlasíme, je to, že více si vážila mluveného jazyka lidového, jazyka „přirozeného“, než jazyka spisovného a jazyk dob minulých kladla nad jazyk současný.
V tom se podstatně lišíme: my nevidíme v tom, co je pouze v jazyce spisovném, anebo v tom, co je teprve v jazyce novém, proto hned prvek méněcenný anebo podezřelý, jako nepokládáme městskou kulturu a současnou kulturu vůbec za méněcennou anebo zavržení hodnou ve srovnání s kulturou lidovou a kulturou dob minulých. Jistě i naše názory mohou být podrobeny kritice; té se nevzpíráme, naopak přesná a věcná kritika a polemika mohou vždy věci jen prospěti a přímo vyzýváme ty, kdo mají odpovědnost za Naši řeč, aby se o nich vyslovili. Kritikou nelze však vůbec nazvat zmatené věty, kterými dosud jedině, v červencovém čísle (1932, 215n.), Naše řeč na ně reagovala, zčásti jen v náznacích, takže autor jejich vždy zas může říci, že nás tím nemyslil. Ty se navzájem vyvracejí a názory naše bohužel i komolí. Máme právo žádat od Naší řeči kritiku seriosní. Odmítáme rozhodně výtky neúcty a nevážnosti k práci svých učitelů, zvláště Zubatého, které už na naše hlavy padly: vždyť se hrdě hlásíme za vděčné žáky Zubatého, avšak těžko by se nazýval žákem Zubatého ten, kdo by jen tradoval poznané a slepě věřil autoritám; Zubatý právě vychovával ke skepsi k hotovému poznání a odvykal dogmatické víře v autority. Naopak, hledajíce lepší teoretické poznání, které by bylo i na prospěch spisovnému jazyku českému, usilovně i na cestách nových a nikoliv jen ve vyježděných kolejích tradice, mohli bychom právě s čistým svědomím věnovati tento svazek světlé památce Josefa Zubatého, který nás učil samostatně vědecky myslit, i bolestné památce Václava Ertla, který zlomen odešel uprostřed úporného úsilí o teoretické odůvodnění péče o jazyk. Docházíme-li při tom někdy k jiným teoretickým nebo praktickým závěrům, než k jakým došli oni, neprohřešujeme se na nich, nýbrž podle svých sil pokračujeme v jejich díle – vývoj vědy jinými cestami možný není. V Praze v září 1932. M. Weingart.
B.Havránek.
