1
[OBSAH] [HISTORIE] Letiště v Německém Brodě…………………………………………………………………. 3 Výcvikový letoun Ju 87 R1 a Bf 109G-10/U4, Jagdstaffel (Jasta), kamufláže vytvořená hráčem 313- Paegas
[LETECKÉ ESO] Vasilij Fjodorovič Golubev…………………………………………………………… 10 [HISTORIE] PzKpfw IV Ausf. C……………………………………………………………………………… 13 Panzerkampfwagen IV Ausf. C - číslo 24 s německým nápisem "Praha", od hráče JoKeR_BvB09
[HISTORIE] Indonéské letectvo…………………………………………………………………………… 18 P-51 Indonéského letectva, kamufláž vytvořena hráčem __StrafeMike__
[HISTORIE] F8F Bearcat………………………………………………………………………………………. 22 F8F-1B Jiho-vietnamských vzdušných sil, rok 1964
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Dolgušinova La-7……………………………………………………………….. 25 [HISTORIE] Americké těžké tanky……………………………………………………………………….. 26 M103 "Old Wolf", kamufláž vytvořena hráčem STALINGRAD34RUS
[TANKOVÉ ESO] Johannes Kümmel…………………………………………………………………….. 29 Prémiový Pz.Kpfw. III Ausf. N v pouštní kamufláži
[HISTORIE] Lehký tank M2A4……………………………………………………………………………… 31 Prémiový M2A4 (1. AD) dostupný přímo ve hře
[HISTORIE] 21. pancéřová divize…………………………………………………………………………. 34 Panzerkampfwagen II, Deutsches Afrikakorps, kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09
[HISTORIE] Mitsubishi J2M3 Raiden……………………………………………………………………. 37 J2M3 Raiden, 352-37, 352. Sk., Japonsko, duben 1945, kamufláž vytvořená hráčem Ayy_Lmao
[HISTORIE] Semjon Vladimirov - tvůrce ŠVAKu……………………………………………………. 41 Prémiový dvouplošník I-153P s dvojicí kanónů ŠVAK
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] M18 "Black Cat"…………………………………………………………………. 43 [HISTORIE] Poručík Stanley Orr…………………………………………………………………………… 45 Prémiový Hellcat Mk.I v kamufláži Fleet Air Arm
1
[HISTORIE] M24 Chaffee…………………………………………………………………………………….. 49 M24 Chaffee, Grupos Blindados de Caballeria, kamufláž vytvořena hráčem TheHVos
[HISTORIE] Italské letectvo…………………………………………………………………………………. 53 Macchi 202 "Folgore" 378. perutě, 155 skupiny, sériové číslo: 378-4 (MM7711) Gela, srpen 1942. Kamufláž vytvořil PorcoRosso86
[HISTORIE] Bristol Beaufighter X…………………………………………………………………………. 56 Bristol Beaufighter Mk.X 144. perutě, Dallachy Strike Wing, RAF 1945, PL-O (NT961), kamufláž vytvořená hráčem cerbera15
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Plagisův Spitfire Mk. IXc…………………………………………………….. 59 [LETECKÉ ESO] Seržant Josef František………………………………………………………………… 61 Hurricane Mk.I, Sgt. Josef František, 303. peruť RAF, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas
[HISTORIE] IS-3…………………………………………………………………………………………………… 64 Wallpaper a Egyptská IS 3 , kamufláž vytvořená hráčem _IIyJI9_
[HISTORIE] 753. tankový prapor…………………………………………………………………………. 68 M3 Medium tank 753. tankového praporu používaný na Italské frontě
[HISTORIE] P-63 Kingcobra v sovětských službách………………………………………………. 71 Prémiový stroj Bell P-63 Kingcobra v sovětském stromu
[HISTORIE] Poslední bitva v poušti……………………………………………………………………… 74 Grant Mk.I, britská verze M3 Lee
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] T-34 "Lidice"………………………………………………………………………. 77 [HISTORIE] Boje u Garnostajpole………………………………………………………………………… 80 Kořistní Tupolev SB-2M-103U-MV3 Slovenských vzdušných sil, od hráče -313- Paegas
[LETECKÉ ESO] Major Dominic Gentile………………………………………………………………… 84 Spitfire Mk VB BL255 MD-T Dona Gentilea, kamufláž vytvořena hráče PROx_GAMING
[HISTORIE] Australské královské letectvo…………………………………………………………… 87 Prémiové Boomerangy RAAF
_____________________________________________________________________ © 2009—2015 by Gaijin Entertainment.
2
Výcvikový letoun Ju 87 R1 (pro typ R2) s maketou bomby, TY+EB, SG 102, Německý Brod, leden 1944, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhněte si jí zde
[HISTORIE] Letiště v Německém Brodě 1. března 2015 - Autor: Michal Kamp 1. část
1936 uvažovali o vybudování sítě nových vojenských letišť jako reakci na vzestup nacistického Německa. Na ploše 2 km jihozápadně od města měla být do roku umístěna jedna peruť bombardovacích letadel o třech letkách. Letiště se samozřejmě nepodařilo dostavět včas. V červnu 1937 bylo rozhodnuto o rozšíření letiště o sklad leteckých a automobilových pohonných hmot a v roce 1938 tu byl zbudován ocelový hangár. Stále jako nedokončené bylo dáno k užívání 30. října 1938 a protokolárně předáno čs. letectvu 24. ledna 1939.
Doposud jste zde na stránkách četli o slavných hrdinech, velkých bitvách, zúčastněných jednotkách nebo jednotlivých typech strojů. Zkusme se na válku podívat z jiného úhlu – skrze dějiny jednoho letiště, jedné rovné plochy, a ukázat, že i tak se dobře popisuje válečné dění. Německý Brod na současných mapách nenajdete. Byl 5. května 1945 přejmenován na Havlíčkův kvůli odporu ke všemu německému, i když původ názvu sahal hluboko do středověku. Město vždy leželo na klíčovém místě – je dnes téměř ve středu České republiky a představuje významnou křižovatku cest. Toho si všimli i českoslovenští letečtí stratégové, když roku
V Německém Brodě byla nakonec dislokována III. peruť 6. leteckého pluku, který měl ve znaku červeného lva ve stříbrném poli. Přesněji šlo o dvě letky těžkých bombardérů – 85. a
3
86. mající po šesti kusech letouny MB.200 a po dvou moderních B-71, které ale v Německém Brodě nejspíše umístěny nebyly. Piloti a personál byli slavnostně uvedeni koncem října roku 1938. Právě situace měsíc po mnichovské konferenci znamenala urychlené zapojení tohoto letiště do plné činnosti.
objevili žáci z Flugzeugführerschule (FFS) A/B 113 a později z FFS A/B 3. Také zde působila škola vzdušného zpravodajství (LNS 4) a letecká technická škola (FTS 1). Letecké školy se dělily na tři typy dle úrovně tréninku. Na stupni A se budoucí pilot vůbec učil létat, na stupni B se snažil ovládat vyspělejší stroje a poslední stupeň C měl zdokonalit návyky, naučit pilotovat vícemotorové stroje a létat za ztížených podmínek (noc, mlha, ...). Instruktoři během války byli většinou frontoví letci, nejednou vážená esa, kteří několikaměsíční přesun do zázemí brali také jako formu odpočinku. Školy samozřejmě necvičily na nejmodernějších strojích. Naopak dostávaly to, co se většinou vyřadilo z první linie. Logicky tak býval letecký park hodně různorodý. V Německém Brodě se evidují stroje jako Grunau Baby, Junkers Ju 52, Arado Ar 65 a Ar 66, Focke-Wulf Fw 56 a Fw 58 nebo Messerschmitt Bf 108, Bf 109 a Heinkel He 52 či He 111. Některé ovšem nemusely sloužit jako cvičební, protože poblíž letiště se nacházely opravárenské dílny. Ty zde sloužily až do konce války a dokonce měly v pozdějších dobách přestavovat některé cvičné stroje na noční bombardovací. Všechny dosavadní typy na německobrodském letišti ale svým počtem překonal jiný kus – Junkers Ju 87.
Němci zabírají dne 15. 3. 1939 německobrodské letiště (Zdroj SOkA HB)
Přípravy se ukázaly jako zbytečné. Letiště udělalo z Německého Brodu během nacistické okupace jedno z důležitých míst pro obsazení vojskem. Tak se stalo hned z rána 15. března 1939. 4. tanková divize v čele s generálporučíkem Georg-Hansem Reinhardtem ihned letiště zabrala a do června téhož roku prostor opustily všechny zde umístěné čs. jednotky. Dne 4. září 1939 se pak Němci na letiště vrátili a zabrali budovu velitelství. Pokračovali na dokončení započatých staveb a vše 5. června 1940 zkolaudovali. Hned v létě zde Luftwaffe zahájila letový provoz. Jako v ostatních protektorátních základnách i tady začali trénovat noví piloti. Německý Brod byl využit jako satelitní letiště brněnské základny, takže se tu
„Školní plachťáky, které dosud se na letišti cvičily, odlétly a místo nich přilétlo na letiště 75 aeroplánů zvaných
4
„Stuka,“ píše kronikář nedaleké obce Poděbaby o dni 18. října 1943. Co však nevěděl, že šlo o jednotku Sturzkampfgeschwader 102 (StG 102). Ta zde o deset dní později zažila své přejmenování na Schlachtgeschwader 102 (Schl. G. 102, později SG 102). Skládala se ze štábu a dvou skupin. Jejím úkolem zde byl výcvik pilotů pro střemhlavé bombardéry. Školu čekaly nepříjemné měsíce, protože začátkem roku 1944 vypracovalo velení Luftwaffe studii, kdy do budoucna měly všechny školy produkovat celkem tisíc nových pilotů měsíčně. Na to naprosto nedostačovala kapacita. Snahy byly, ale za ohromnou cenu. Čerství absolventi měli nalétáno jen 235 hodin (piloti RAF například museli mít 360). V případě střemhlavého bombardování navíc šlo o mnohem větší nebezpečí smrti. Pro SG 102 v Německém Brodě to platilo dosyta. Letecké eso Erhard Jähnert, nositel Rytířského kříže od Schlachtgeschwader 3, byl začátkem ledna 1944 pozván ke SG 102, aby začal lépe cvičit piloty, kteří zde téměř denně umírali při haváriích. Doposud evidované ztráty jdou opravdu do desítek.
ra) …ten pilot už nedoletěl a přistál jim na zahrádce. Začalo to hořet a on se z té kabiny nemohl dostat ven a uhořel tam. Ale ty lidi se mu snažili pomoct, ale kabina se nějak zkřížila a on ji nemohl odsunout.“ (vyprávění pamětníka)
„…tady bylo hodně havárií. Ono se říkalo, že ty „štuky“ jsou vyřazený z fronty a tady na tom cvičili piloty. My jako kluci jsme to sledovali. Ta „štuka“ letěla a on to těsně nad zemí začal vybírat, ale pokaždé se jim to nepovedlo… a to byl malér.
Nejdříve se létalo na Ju 87 verzích A, B a R, později se objevily i verze D. První dny se piloti učili létat ve formacích, osvojovali si základní prvky akrobacie a později střemhlavé lety (do výšky 50 metrů, 20 metrů a několik jednotek metrů), shazování pum a střelbu z palubních zbraní. Bomby se používaly betonové s vestavěnou dýmovnicí, která se aktivovala po nárazu a určila
Havarovaný cvičný Ju 87 poblíž letiště (zdroj MVHB)
V Papšíkově (obec hned sousedící s přistávací plochou letiště, pozn. auto-
5
přesnost dopadu. Shozová oblast se nacházela poblíž obce Skuhrov, kde jsou dodnes k nalezení betonové trosky.
kobrodské letiště, ale není doposud nikde evidováno, že i s focke-wulfy. O letiště se začali po obsazení Itálie zajímat i Spojenci. V září 1944 odhalil jejich průzkum vysokou koncentraci letadel na letištní ploše (56 až 75), ale Německý Brod nebyl nikdy v plánu náletu bombardérů, které běžně nad městem létaly k cíli. Vznikl proto speciální plán, kde byli hlavními aktéry Kanaďané, a jenž uskutečnil se 12. října 1944.
V březnu 1944 se měla I./SG 102 přesunout na letiště Planá u Českých Budějovic a přeškolit se na letouny Focke-Wulf 190. Zde se objevily různé typy od A-3 a A-5, přes F-2, G-1, G-2 až po moderní F-8. V polovině června 1944 se I./SG 102 vrátila na němec-
Bf 109G-10/U4, Jagdstaffel (Jasta) 5 der ROA "Oberst Kazakov", Havlíčkův Brod (Deutsch Brod), květen 1945, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhněte si jí zde
2. část
la na několik zde stojících cvičných letadel Junkers W 34. Dvojice pokračovala dále na Německý Brod. Mlha se ke konci cesty zvedala a dovolila efektivní útok. Mezi 07.15 a 07.24 se Kanaďanům podařilo zcela překvapené Němce připravit o pět na ranveji vyskládaných Stuk a dalších osm jistě poškodit. Výpovědi tehdejších pamětníků jsou barvitější:
Akce se nazývala Day Ranger a byla jednou z mnoha. Dne 12. října 1944 odletěla dvě Mosquita FB Mk.VI patřící k 418. squadroně RCAF v 04.35 z letiště Saint-Dizier ve Francii směr Československo. V poměrně husté oblačnosti a přízemní výšce dorazila po půl sedmé ráno na letiště Planá u Českých Budějovic, kde rychle zaútoči-
6
„Já jsem šla do školy v půl osmý, tady jsem zamkla a najednou nade mnou ty znaky kulatý… nad námi letělo letadlo tak nízko, že bylo vidět jiné znaky než německé a všichni jsme utíkali na kopeček… abychom viděli. Letadlo letělo k letišti. Cestou střílelo z kulometů, ale nikdo nebyl zraněn, jen nějaké budovy byly poškozeny. Říkali, že Němci vylízali ve spodkách, no prostě nepřipravený. Vůbec to nezaznamenali. Než se začalo na letišti střílet, tak on byl dávno pryč.“
DFC and Bar). Obzvláště zdůrazňujeme zásluhy navigátorů, protože jejich práce byla klíčová – museli dlouho studovat trasu do neznámé lokality jen skrze mapu a vytyčení orientačních bodů, které za rychlého letu v krajině teprve hledali. Piloti na nich byli zcela závislí. SG 102 ovšem v té době na německobrodském letišti v příliš velkém počtu nepřebývala. Během druhé poloviny roku 1944 postupně odlétala a do konce října nejspíše zmizela úplně. Rozpuštěna byla 4. února 1945 neznámo kde. Tím ale historie námi sledovaného letiště za druhé světové války nekončí. Naopak vstupuje do poslední a nejzajímavější fáze. V prvních měsících roku 1945, jak se posunovala východní fronta stále více na západ, začal Německý Brod být důležitý pro bojové letky. Jako první se sem z Chebu přesunula 7. března Jagdstaffel (Jasta) 5 der ROA zvaná „Oberst Kazakov“. Její složení bylo z dvou Bückerů Bü 181, dvou Arado Ar 96B a několika Messerschmittů Bf 109G-10/U4. Jak název vypovídá, šlo o letku v rámci Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova.
Noel Gibbons (vlevo) nejspíše s Rossem G. Grayem u svého Mosquita (zdroj www.canadianwings.com)
Mosquita nabrala kurz k Dunaji a nakonec přistála v půl desáté bezpečně v Itálii. Ještě ten den se po dotankování přepravila na domovskou základnu v anglickém Hundsonu. Obyvatelé v Německém Brodě si po útoku dokonce mysleli, že vše podnikl Karel Kuttlewascher, který se narodil v nedalekém Svatém Kříži. Doopravdy však přilétli Ross G. Gray, Roy D. Thomas (piloti), Noel J. Gibbons a Roderic W. MacDonald (navigátoři). Všichni za tuto úspěšnou akci obdrželi DFC (pro Graye s Gibbonsem už šlo o
Ve dnech 17. a 18. dubna 1945 se na letišti nakrátko zastavilo sedm Messerschmittů Bf 109 patřící pod 1./NAGr. 14. (Nahaufklärungsgruppe). Ačkoliv se jednalo o průzkumnou jednotku, nacházelo se u ní nejedno eso. Důvod je prostý. Piloti létali bě-
7
hem denního průzkumu v tandemu, kde jeden měl stroj opatřen kamerou, druhý byl doprovodem a mohl tedy napadat blízké nepřátelské letouny. Například Hans-Jürgen Lenkeit z 1./NAGr. 2 měl mezi dubnem a srpnem 1944 celkem dvanáct vítězství. Každopádně jak bylo řečeno 1./NAGr. 14 se v Německém Brodě příliš neohřála. Přesunula se (minimálně z části) na sesterské letiště Senožaty zhruba 25 km západně.
devším verze B-3 (přezdívaná díky svému 75 mm kanonu „Panzerknacker“) dle vzpomínek pilotů 10.(Pz.)/SG 9 dokázala do tanku T-34 udělat metrovou díru. Jednotka si poslední měsíce války opravdu zalétala a efektivně bojovala proti postupujícím Rusům. Přesto se nedokázala připravit na první zkušenost s letištěm v Německém Brodě, jak vypráví velitel letky Gebhard Weber: „V té době jsme byli my piloti velmi zkušení, skuteční veteráni, a domnívali se, že si můžeme dovolit cokoliv. Normálně bychom přistávali za nízké rychlosti, s vysunutým podvozkem a přiškrcenými klapkami. Ale letiště v Německém Brodě bylo idiotsky krátké, a aby okolnosti byly ještě horší, na druhé straně kopce. Když jsem šel na přistání s rychlostí asi 200 kilometrů za hodinu, uviděl jsem z vrchu kopce, jak asi sto metrů před mnou jsou vzorně vyrovnány stodevítky Jagdgeschwader 52. Neměl jsem ani čas, abych se vyděsil. Přede mnou a trochu napravo byly vyrovnány dvě letky a mezi nimi úzká mezera. S pomocí směrového kormidla a brzd se mi podařilo protáhnout mezi nimi. Zastavil jsem až na samém okraji letiště.“
Zničený a opuštěný Hs 129 na německobrodském letišti v květnu 1945 (zdroj MVHB)
Další jednotka, která koncem dubna do Německého Brodu přišla, nesla označení 10.(Pz.)/SG 9. Ve výzbroji tou dobou měla 18 letadel (16 bojeschopných) typu Henschel Hs 129B-2 a nejspíše několik verzí B-3, kterých bylo za války postaveno velmi málo. Stroje to byly spíše neoblíbené, nedaly se téměř ovládat při vysazení jednoho motoru. A protože kritický zásah byl možný dokonce už z pěchotní zbraně, znamenala každá bojová akce velkou loterii. Na druhou stranu útočná složka Henschelů byla skvělá, pře-
Je úsměvné, že toto „idiotsky krátké letiště“ bylo původně stavěno pro těžké bombardéry, ale po šesti letech rapidního vývoje v letectví už nestačilo ani stíhačům. Pokud laskavý čtenář četl pozorně, tak jej jistě zarazila Weberova zmínka o
8
JG 52. Tato nejslavnější a nejúspěšnější stíhací eskadra se do Německého Brodu dostala ve dnech 21. a 22. dubna 1945, i když ne v plném počtu. Konkrétně šlo o 30 až 40 strojů Stab/JG 52 a I./JG 52 bez 1.Staffel (ta společně s III./JG 52 přilétla mezi 3. a 5. květnem). Díky výše zmíněnému zvláštnímu charakteru letiště několik letounů této německé elity také skončilo mimo letištní plochu. Obyvatelé Německého Brodu tak hostili, aniž by o tom věděli, to nejlepší z německého letectva co do počtu sestřelů a vyznamenání. Piloti ani tady nezaháleli, protože dostávali množství paliva srovnatelné se základnami velikosti Praha-Kbely. A tak bojová aktivita z letiště byla opravdu bohatá a trvala do samotného konce války. Hermann Graf odsud řídil poslední bojové akce a Erich Hartmann tu odstartoval ke svým posledním sestřelům. Platí to i o 10.(Pz.)/SG 9.
z členů Jasta 5, JG 52, 1./NAGr. 14, 10.(Pz.)/SG 9 a dalších zde dislokovaných vojáků opustila prostor dne 8. května směrem na Humpolec. Neuletěl nikdo, ačkoliv piloti mohli (a uvezli by prý i jednoho člověka navíc). Důvod byl jednoduchý – chtěli být spolu až do konce. Všechna bojeschopná letadla byla proto zapálena a zanechána na letišti. Ve večerních hodinách se kolona vzdala americké 90. pěší divizi v Písku, ale ještě v témže květnu byli všichni předáni Rusům. Většina skončila v zajateckém táboře č. 376 v Krasnouralsku na Urale a na svobodu se první dostali v roce 1949 a poslední kolem roku 1955.
S příchodem povstání českého lidu měla dvě Bf 109 ostřelovat 5. května budovu továrny ve městě, tím vyděsit německobrodské občany a pomoci pozemním silám je udržet v klidu. O dva dny později se celý personál letiště rozhodl zlikvidovat vojenské vybavení a plánoval vyhodit do vzduchu i budovy letiště. Tomu prý zabránilo jednání s místním národním výborem. Hangár přesto zničen byl, ale důsledkem sovětského ostřelování dne 9. května. Tehdy již na letišti nikdo nebyl. Ohromná pozemní kolona složená
Vraky stíhaček JG 52 a Jasta 5 v květnu 1945 (zdroj MVHB)
A jak to bylo s havlíčkobrodským letištěm dál? Obsadili jej Sověti a poté se vrátilo pod správu čs. armády. Působilo zde nebo dokonce vzniklo několik letek a do budoucna se prostor stal známým pro dislokaci 4. vrtulníkové letky. Dnes má statut civilního neveřejného mezinárodního letiště.
9
[LETECKÉ ESO] Vasilij Fjodorovič Golubev 2. března 2015 - Autor: Mark Barber Vasilij Fjodorovič Golubev se narodil v roce 1912 ve vesnici Kamenka poblíž Leningradu, v severozápadním regionu dnešního Ruska. Vyrůstal na vesnici, ale jeho otec ho motivoval k tomu, aby si našel práci ve městě. Golubev se tedy jako náctiletý přestěhoval do Leningradu a našel si tam práci v továrně. Toužil ale po životě letce a podal si přihlášku do armády – napoprvé byl odmítnut kvůli nízkému věku a napodruhé kvůli tělesnému stavu.
byly vynikající a v roce 1940 byl vybrán ke stíhačům.
To ho neodradilo, a v jednadvaceti letech narukoval do Rudé armády v hodnosti vojína. Stal se instruktorem seskoků na padáku a ve volném čase se učil létat na kluzácích. To ho dovedlo k létání na motorem poháněných letounech. Odhodlaný nevzdát se svého snu byl nakonec v roce 1939 převelen k řádnému pilotnímu výcviku. Díky dříve získaným zkušenostem jím bez problémů prošel. Jeho známky
V době německé invaze létal Golubev na stroji I-16 jako součást Baltské flotily. Během léta 1941 byl převelen k 13. stíhacímu leteckému pluku. 28.
10
června sestřelil Junkers Ju-88 a o několik dní později i Bf-109E. 13. července ale při čelním střetu zaměnil Bf-110 za Ju-88. Jen tak tak se mu podařilo přistát s rozstříleným letounem na domovském letišti. 13 stíhací letecký pluk i nadále statečně bojoval proti německým výkonnějším strojům ve svých zastaralých I-16. Golubev byl v srpnu sestřelen a strávil měsíc v nemocnici.
mální možné krytí jednotlivých dvojic. Golubev si také všiml, že Němci s oblibou napadají sovětská letadla při návratu na základnu, kdy už nemají dostatek paliva a munice. Zajistil proto, aby se těmto letounům dostalo odpovídajícího krytí.
Jeho smůla ale pokračovala – poté, co se uzdravil a vrátil ke své jednotce, zjistil, že jeho kolegové už vyklidili pozice. Na místě nalezl poškozenou a odzbrojenou I-16 a chtěl se pomocí tohoto stroje dostat ke své jednotce. Byl ale opět sestřelen a poté, co nouzově přistál na hladině jezera Ladoga, musel doplavat na břeh. V říjnu byl Golubev umístěn na poloostrově Hanko, kde bránil sovětské konvoje před finskými a německými nálety. Podařilo se mu sestřelit několik finských letadel, ale sovětští piloti byli opět v nevýhodě proti novým strojům Bf-109F, které se na bojišti začaly objevovat.
I-16 ve War Thunderu, jedno z letadel, na kterých létadl Golubev
Vynaložené úsilí se velmi brzy vyplatilo – 3. peruť se velmi rychle stala nejlepší v celém pluku. 12. března sestřelil Golubev dva stroje Bf-109F v jediném souboji. Jeden z nich havaroval při pokusu o přistání na letišti 3. perutě. Jeho pilot, eso s 26 sestřely, zemřel krátce poté. Stal se 15. potvrzeným Golubevovým sestřelem. O několik dní později byl 13. stíhací letecký pluk vyznamenán za chrabrost a úspěchy tím, že byl přejmenován na 4. gardový letecký stíhací pluk. Na podzim se Golubev stal zástupcem velitele celého pluku a nedlouho poté mu byl udělen titul Hrdiny Sovětského svazu. V lednu 1943 byl pluk stažen z bojů kvůli přezbrojení na stíhačky La5. To přišlo s velkým zpožděním, do té doby létali na zastaralých strojích I-16. I přesto Golubev sestřelil dva německé letouny FW-190. S novým letadlem pokračoval ve vítězstvích nad německými a finskými protivníky. Koncem
Série ztrát, kterou pluk utrpěl, vedla k přemístění jeho jednotky, a Golubev dostal v lednu 1942 velení nad 3. perutí patřící k 13. stíhacímu leteckému pluku. Neztrácel čas a ihned zavedl množství změn. Sjednotil předletový brífink tak, aby bylo zajištěno, že všichni piloti ví, co se od nich očekává a co přesně mají za úkol. Při hlídkách také rozděloval své letouny do dvojic a do různých výšek, aby zajistil maxi-
11
roku převzal Golubev velení nad celým 4. gardovým leteckým stíhacím plukem.
akademii, a také působil v letech 1968-1970 jako poradce pro obranné záležitosti v Egyptě.
I přes jeho pozici ve velení se nadále účastnil operačních vzletů. V únoru 1944 sestřelil svůj 38. letoun – Bf-110. Německé letadlo ale explodovalo v takové blízkosti jeho stroje, že výbuch poškodil jeho levý ušní bubínek. Trosky Bf-110 byly následně nalezeny v křídle a ve válcích jeho motoru. V červnu 1944 sestřelil Golubev nad Finským zálivem 39., a také poslední letoun – FW-190.
La-7 ve War Thunderu, stroj, který Golubev využíval na konci války
Bývá na něho vzpomínáno spíše jako na velitele a taktika, nežli na jeho úspěchy jako stíhacího pilota. Vasilij Fjodorovič Golubev byl dvakrát oceněn Rudou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu, dvakrát Leninovým řádem a sedmkrát Řádem rudého praporu. Vzlétnul k 589 misím během Velké vlastenecké války a má na svém kontě 39 sestřelů a 12 sdílených vítězství (toto číslo se v závislosti na zdrojích rozchází). Zemřel 17. dubna 2001.
Golubev sloužil v sovětském letectvu až do konce války, kdy už jeho pluk létat na strojích La-7. Rozhodl se zůstat v armádě. V roce 1951 odpromoval na sovětské vojenské štábní akademii, a poté velel letecké divizi, která byla součástí Severomořské flotily. Do výslužby odešel v hodnosti generálporučíka a později vyučoval na štábní
12
Panzerkampfwagen IV Ausf. C - číslo 24 s německým nápisem "Praha" kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09 | stáhnout zde
[HISTORIE] PzKpfw IV Ausf. C 3. března 2015 - Autor: Jan Kozák Střední tank Panzerkampfwagen IV (inventární označení Sd.Kfz.161) se proslavil jako spolehlivý tahoun, jež celou válku tvořil jádro německé Panzerwaffe. Jeho kořeny sahají do první poloviny třicátých let 20. století, kdy němečtí stratégové aktivně pracovali na teorii moderního tankového boje. Tyto úvahy později vedly k požadavku na dva typy tanků, z nichž každý by plnil jinou úlohu na bojišti - první typ měl být lehčí a vyzbrojený protitankovým kanónem pro boj s nepřátelskými tanky, zatímco druhý, těžší typ, měl sloužit jako podpůrný tank pěchoty, a měl být vyzbrojen kanónem větší ráže pro ničení nepřátelského opevnění a kulometných hnízd. Zatímco první požadavek později vyústil ve stvoření středního tanku PzKpfw III, druhý koncept (připisovaný legendárnímu
Heinzu Guderianovi, průkopníkovi tankového boje) dal za vznik právě PzKpfw IV. Technická specifikace na podpůrný tank byla říšským zbrojním úřadem Waffenamt zadána v roce 1934. Podle ní mělo nové vozidlo vážit 18 tun, mělo být vyzbrojeno 7,5 cm kanónem v plně otočné věži a dvojicí kulometů. Osádku mělo tvořit celkem pět mužů, z toho každý z nich měl zastávat jednu funkci. V té době šlo o velmi inovativní přístup, neboť v drtivé většině soudobých tanků (např. sovětské T-26 či francouzské Hotchkissy H-35) byl počet členů osádky nižší, a jeden člen tak musel zastávat více funkcí naráz (např. velitel byl zároveň i střelcem), což snižovalo efektivitu a zvyšovalo zátěž osádky.
13
párového odpružení listovými pružinami. Takto vybavené vozidlo následně úspěšně prošlo testy a do produkce bylo zavedeno v říjnu 1937 pod označením PzKpfw IV Ausf.A. Toto vozidlo bylo vyzbrojeno krátkým kanónem 7,5 cm KwK 37 L/24, dvěma kulomety (jeden v trupu ovládaný radistou, druhý spřažený s kanónem) a bylo poháněno benzinovým vidlicovým dvanáctiválcem Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Zajímavostí konstrukce bylo umístění věže a motoru - věž byla vyosena směrem vlevo od středu trupu, zatímco motor byl vyosen vpravo. Bylo tak učiněno pro získání prostoru k montáži pohonu otáčecího mechanismu věže. Pancéřová ochrana byla nicméně jen lehká - po celém obvodu trupu i věže byl tank chráněn pancířem o síle 14,5 mm, což by dokázalo odolat pouze střepinám, lehkým kulometům a ručním zbraním. I proto bylo vyrobeno jen 35 kusů verze Ausf.A, a od března 1938 se začala vyrábět vylepšená verze Ausf.B se silnějším pancéřováním, výkonnějším motorem, větší zásobou paliva a dalšími změnami.
Panzerkampfwagen IV Ausf. C
Německo v té době bylo stále vázáno smlouvami z Versailles, jež zakazovaly vývoj či provoz tanků, nové vozidlo proto bylo vyvíjeno pod krycím označením Begleitwagen ("Doprovodné vozidlo"). Do soutěže o zakázku na sériovou výrobu se následně přihlásila trojice továren - MAN, RheinmetallBorsig a Krupp. Každá továrna představila své prototypy - MAN představil návrh stroje VK 2002(MAN), jež měl podvozek tvořen navzájem se překrývajícími se pojezdovými koly (stejné řešení bylo později užito na tancích Tiger a Panther), zatímco RheinmetallBorsig do soutěže vyrazil s prototypem VK 2002(Rh). Ani jeden z těchto návrhů ale neuspěl, a vítězem se tak stala továrna Krupp se svým prototypem Vskfz.618. Ten vypadal velice podobně jako prototyp firmy Rheinmetall-Borsig, ale měl jednodušší konstrukci podvozku. Ten měl být původně rovněž tvořen navzájem se překrývajícími se pojezdovými koly, později byl ale požadavek pozměněn na konstrukci využívající k odpružení torzních tyčí. Tlak na co nejrychlejší zavedení vozidla do produkce ale měl za následek užití daleko jednoduššího
Verze Ausf.C, o které tento článek pojednává, byla do sériové výroby zavedena v říjnu 1938, a od Ausf.B se prakticky nelišila. Stejně jako předchozí verze, i Ausf.C měla ploché pancéřování silné 30 mm na čele korby (čelní plát Ausf.A byl zalomený) a 15 mm na bocích a zádi trupu i věže.
14
Rozdílem oproti Ausf.B bylo posílené čelo věže - z 20 mm na 30 mm. Motor i převodové ústrojí zůstaly stejné, Ausf.C tak byl poháněn benzinovým vidlicovým dvanáctiválcem Maybach HL 120 TR o výkonu 300 koní, jež byl ovládán pomocí vepředu umístěné převodovky SSG 76. Celý tank vážil 18,14 tuny a motor mu uděloval maximální rychlost 35 km/h.
Jak bylo již řečeno, osádku tvořilo pět mužů - velitel, střelec, nabíječ, radista a řidič. Velitel měl vyvýšenou pozici ve věži a k rozhledu využíval velitelskou kupoli na zádi věže, ve které byl i vlastní velitelský poklop. Střelec a nabíječ pak k nástupu a výstupu užívali boční průlezy ve věži (které v poli sloužily i k nakládání munice pro kanón). Řidič byl usazen na levé straně přídě korby, zatímco radista seděl napravo. Tanky byly navíc vybaveny interkomem, a každý člen osádky měl vlastní sluchátka a hrdelní mikrofon (tzv. krkafon) - díky tomu mohl velitel tanku jasně a srozumitelně udílet rozkazy celé osádce bez nutnosti jakkoliv měnit svou pozici. Do ukončení výroby v srpnu 1939 bylo vyrobeno celkem 1940 kusů varianty Ausf.C. Ve výrobě tuto verzi vystřídala vylepšená varianta Ausf.D, u které byl opět instalován trupový kulomet, nový štít kanónu a zalomený čelní pancíř. Varianta Ausf.C nicméně sloužila společně s variantou Ausf.D během invaze do Polska i během bitvy o Francii. Zde se německé tanky střetly s mohutně pancéřovanými vozidly typu Matilda Mk.II či Char B1 bis - proti nim byla varianta Ausf.C jen slabě pancéřována a její kanón nedokázal probít pancíř spojeneckých obrněnců. Stejně jako ostatní německé tanky nicméně stroje Ausf.C slavily úspěch díky vynikající taktice nasazení. Rovněž na variantu Ausf.C můžeme nahlížet i jako na další vývojový stupeň PzKpfw IV, který zase o krok posunul vývoj
Hlavní výzbroj zůstala nezměněna stále šlo o jeden 7,5 cm kanón KwK 37 L/24. Tato zbraň, ačkoliv nebyla navržena primárně pro boj s tanky, disponovala protipancéřovým střelivem typu APC, nesoucím označení K.Gr.rot.Pz. Tento náboj dokázal při úsťové rychlosti 385 m/s probít až 33 mm pancíře pod sklonem 30 stupňů na vzdálenost 1500 metrů. Sekundární výzbroj byla oproti původní verzi Ausf.A tvořena jen jedním kulometem MG 34 ráže 7,92 mm, spřaženým s kanónem; trupový kulomet totiž nebyl u verzí Ausf.B a Ausf.C instalován a byl nahrazen střílnou pro ruční zbraně. Zásoba vezené munice byla 80 střel pro hlavní kanón a 2700 nábojů pro kulomet.
15
směrem ke spolehlivým a robustním pozdějším variantám.
zbraně, a se základní municí kvůli své nízké úsťové rychlosti dosahuje jen malé průbojnosti ve srovnání s kanóny ráže 37 a 45 mm, jež tvoří výzbroj nepřátelských vozidel dané úrovně. Mnoho hráčů proto místo PzKpfw IV Ausf.C volí tank PzKpfw 38(t), jež má stejnou hodnotu BR, jen o málo horší pancéřování a především znatelně výkonnější kanón, jež je o mnoho vhodnější pro protitankové úkoly.
Ve War Thunderu je PzKpfw IV Ausf.C německým středním tankem 1. úrovně s BR 1.3. Stejně jako u reálného protějšku, i ve hře tank disponuje plochým čelním pancéřováním věže a korby o síle 30 mm, a bočním a zadním pancířem korby a věže silným 15 mm. Kanón KwK 37 L/24, tvořící hlavní výzbroj, dokáže s plně vycvičeným nabíječem dosáhnout rychlosti nabíjení 3,7 vteřiny, a z bezprostřední vzdálenosti dokáže jeho základní munice probít 45 mm pancíře, zatímco na vzdálenost jednoho kilometru průbojnost klesá na 33 mm. Hráč má nicméně možnost vyzkoumat kumulativní střelivo Hl.Gr.38B, které za cenu horších balistických vlastností přináší penetraci 80 mm nezávisle na vzdálenosti. Maximální rychlost tanku je 35 km/h, kteréžto rychlosti vozidlo dosáhne za sedm vteřin na rovném povrchu.
Pravdou ale je, že s kumulativní municí může být PzKpfw IV Ausf.C překvapivě dobrým tankem. Nízká úsťová rychlost ztěžuje míření, hlavně pak na delší vzdálenosti, nicméně penetrací HEAT náboje překonávají vše na dané úrovni a jsou schopny s přehledem překonat pancíř tanků i o několik úrovní výše. Ve spojení s výbornou rychlostí palby je proto v rukou zkušeného hráče PzKpfw IV Ausf.C překvapivě efektivním tankem při boji na krátkou vzdálenost, kdy pomocí přesně umístěných zásahů dokáže vmžiku zničit či těžce poškodit jakýkoliv nepřátelský tank. Při tomto stylu hry je ale nutno mít na paměti, že čelní kolmý pancíř vás na malé vzdálenosti neochrání před prakticky ničím, proto je nutné nepřítele ideálně zničit či vyřadit první ranou, než vás stačí poškodit.
Co se herního stylu týče, hra s PzKpfw IV Ausf.C (zvláště pokud je tank v "základní výbavě") může být velmi obtížná. Ačkoliv jsou totiž jeho rychlost a pancéřování srovnatelné s nepřátelskými tanky na dané úrovni, kanón neskryje své kořeny podpůrné
Pokud preferujete bezpečnější styl hry, můžete nepřítele zasypávat kumulativními střelami z povzdálí - sice je to těžší kvůli již zmíněné nízké úsťové rychlosti, ale jelikož HEAT střelivo neztrácí průbojnost s rostoucí vzdále-
16
ností, jste na dálku stejně nebezpeční jako na blízko, a váš pancíř je o to účinnější. Střelba na pohybující se cíl je ale velkou výzvou.
ného hráče, který dokáže s úspěchem užít výhod kumulativní munice, může dosáhnout výborných výsledků. Jeho další výzkum vás pak zavede k další části linie tanků PzKpfw IV - PzKpfw IV Ausf.E, disponující přídavným pancéřováním a vylepšenou kumulativní municí.
Celkově vzato PzKpfw IV Ausf.C trpí svými kořeny podpůrného tanku pěchoty a v bitvách se jedná o nepříliš časté vozidlo, nicméně v rukou zkuše-
Moduly a munice PzKpfw IV Ausf.C
V jedné z nadcházejících aktualizací vám přidáme emblém "Ďáblovy hlavy" 31. tankového pluku, 5. obrněné divize vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov
17
P-51 Indonéského letectva, kamufláž vytvořena hráčem __StrafeMike__ | stáhnout zde
[HISTORIE] Indonéské letectvo 4. března 2015 - Autor: Joe Kudrna Před několika stoletími ještě nebylo rozlehlé souostroví, dnes známé jako Indonésie, nijak pojmenováno. Až evropští mořeplavci dali ostrovům jejich jména - nejčastěji se pak zmiňovali o "Východní Indii", v angličtině "East Indies". Slovo "Indies" vzniklo z řeckého slova "Indus", označujícího řeku protékající Pákistánem, a později ze stejného slovního základu vznikl i moderní název souostroví, Indonésie (kombinace slov "Indus" a "nésos", značící ostrov). Ostatní názvy pro tento region byly "Pobřežní jihovýchodní Asie", případně "Malajsie".
zemska vytvořily de facto supervelmoc té doby. Důsledkem bylo založení mnoha měst a komunikací, a zároveň i rostoucí národní sebeuvědomění u domorodého obyvatelstva. Oblast později dostala název Nizozemská východní Indie, a Nizozemsko tyto kolonie drželo po následující staletí. O více než tři století později, 8. března 1942, nizozemské jednotky na ostrovech po marném pokusu ubránit se náporu japonských císařských vojáků kapitulovaly, a Nizozemská východní Indie přešla pod japonskou okupaci. Pro Japonce bylo území velmi cenné, neboť se na něm nacházely kaučukové plantáže a ropné rafinerie - oboje nesmírně důležité pro japonský průmysl. Obyvatelé, snažící se o získání nezávislosti na Nizozemsku, původně vítali Japonce jako osvoboditele,
V roce 1595 přistála na ostrovech první nizozemská expedice, a Nizozemci postupně kolonizovali celé souostroví, během čehož čile obchodovali s kořením a exotickým zbožím zisky z tohoto obchodu pak z Nizo-
18
nicméně represivní praktiky okupantů toto nadšení brzy udusily. Během tří let japonské okupace následně podle zprávy Spojených národů zemřely zhruba čtyři miliony ostrovanů.
různých verzí, Nakadžima Ki-84 a Ki43, a množství bombardérů Micubiši, od starších G3M, přes Ki-21 až po moderní Ki-67 "Hiryu" a Ki-49 "Donryu". Tyto stavy doplňovala i hrstka nizozemských letounů, šlo především o letouny americké výroby jako například Brewster Buffalo či P-36 Mohawk, doplněné nizozemskými stroji Fokker D.XXI či Fokker C.X. Oficiálním dnem vzniku indonéského letectva je 29. červenec 1947 - originální název zní "Tentara Nasional IndonesiaAngkatan Udara" (zkratka TNI-AU).
B-25 Mitchell Indonéského letectva
Nizozemci samozřejmě neseděli se založenýma rukama, a pokusili se nacionalisty potlačit. Nizozemské letectvo podniklo několik náletů na letiště, a podařilo se jim velké množství strojů s indonéskými barvami zničit na zemi, nicméně jak Indonéská národní revoluce nabírala na síle, indonéské letectvo rovněž začalo útočit - v den založení letectva provedla trojice strojů nálet na nizozemská kasárna v Semarangu, Salatize a Ambarawě, na která svrhla zápalné pumy. Indonéské akce nenapáchaly žádné vážné škody, nicméně psychologický efekt na koloniální síly byl znatelný, neboť Nizozemci se domnívali, že jejich nálety indonéské letectvo zcela zničily.
Patnáctého srpna 1945 se japonské síly v oblasti vzdaly, a území se vrátilo pod správu Nizozemska. Národní hnutí, jež během okupace nabralo sílu, ale využilo slabosti Nizozemska, vyčerpaného válkou, a vůdci nacionalistů Sukarno a Mohammad Hatta vyhlásili nezávislou Indonésii. Toto nebyl spontánní akt - Sukarno i Hatta připravovali podhoubí pro vyhlášení nezávislosti již během japonské okupace. Když se pak Japonci vzdali, Indonésanům náhle do rukou padlo velké množství zbraní, letadel a vybavení - určitá část Japonců se dokonce přidala do řad Indonésanů. Základ budoucího indonéského letectva proto vznikl velice rychle, a skládal se z pestré směsice japonských strojů - přemalování výsostných znaků zahrnovalo pouze zamalování dolní poloviny tradičního japonského rondelu "Hinomaru". Indonésané tak náhle disponovali stíhačkami Micubiši A6M
V roce 1949, po nátlaku Spojených národů, Nizozemsko konečně uznalo nezávislost Indonésie. Koloniální jednotky opustily ostrovy, a zanechaly za sebou své vybavení - Indonésané tak získali větší množství strojů americké
19
provenience, například bombardéry B-25 Mitchell a A-26 Invader, hydroplány PBY-5a Catalina, dopravní C-47 Dakota či cvičné letouny T-6 Texan. Tyto letouny vytvořily páteř indonéského letectva, a do konce čtyřicátých let vstoupilo TNI-AU do tryskové éry nákupem proudových stíhaček de Havilland Vampire - ve stejném období se červenobílý rondel výsostných znaků změnil na bílý pětiúhelník se silným červeným okrajem.
portní flotila získala letouny Antonov An-12, československé Avie 14 (v Československu vyráběné Iljušiny Il14) a vrtulníky Mi-4 a Mi-6. Když pak byly doručeny bombardéry Tupolev Tu-16, stalo se TNI-AU jediným letectvem jihovýchodní Asie, schopného provádět strategické bombardování. V tomto období proběhla operace Trikora, mající za cíl potlačit nizozemské pozice na Papue-Nové Guineji. Nizozemské jednotky se odtud stáhnuly v roce 1963, opět po nátlaku ze strany Spojených národů. Rovněž došlo k pohraničnímu konfliktu s Malajsií o hranice Kalimantantu a Singapuru, a o Molucký průliv.
Během padesátých let zmítala Indonésií politická nestabilita, a vypuklo několik lokálních povstání proti legitimní vládě, během kterých bylo nasazeno i letectvo - rebelové totiž často ukořistili určitou část inventáře TNIAU. Při těchto střetnutích indonéští piloti prošli křtem ohněm - například v roce 1958 kapitán Ignatius Dewanto, pilotující stíhačku P-51 Mustang, poslal k zemi bombardér Douglas A-26 Invader, jež náležel do stavu rebelů z hnutí Permesta a byl pilotován agentem CIA Allenem Popem (neoficiálně byl součástí americké operace Haik, mající za cíl zabránit přechodu Indonésie ke komunismu - CIA ale dodnes existence takové operaci popírá).
Indonéský Nakadžima Ki-43 Oscar použitý ve válce o nezávislost
V roce 1965 proběhl převrat, prokomunistická vláda byla svržena, a nový, silně protikomunistický režim pod vedením generálmajora Suharta se ujal moci. Přerušení styků se zeměmi východního bloku ale mělo za následek vážné nedostatky náhradních dílů (nezapomeňme, že většina strojů TNIAU byly letouny sovětské výroby), a počátkem sedmdesátých let bylo
Během šedesátých let v Indonésii posílil vliv komunistické strany, což zemi sblížilo s SSSR. Díky tomu do Indonésia začaly proudit dodávky sovětských proudových letounů, jako byly například stíhačky Lavočkin La11, MiG-17, MiG-19, MiG-21 a cvičné MiG-15UTI (poslední jmenované byly zaslány Československem). Trans-
20
letuschopných pouze 15-20% letounů. Sovětské letouny byly postupně rozprodány a letectvo se ocitlo prakticky bez strojů. Situace se změnila během sedmdesátých let, kdy byly dodány australské stíhací letouny CAC Sabre, následované cvičnými americkými Lockheedy T-33 Shooting Star a helikoptérami Sikorsky H-34. Během následujících let Američané do Indonésie dodali letouny jako Northrop F-5E/F Tiger II (jakožto náhrada za MiGy-21) a OV-10 Bronco. Akvizice západních letounů pokračovala i během let osmdesátých, kde byly zakoupeny letouny F-16 Fighting Falcon a francouzské Dassault Mirage 2000.
Block 32+, jež jsou postupně vylepšované do standardu Block 52. Stavy doplňují lehké bitevníky BAe Hawk 209 a stíhačky F-5E/F - ty mají být v nejbližších letech nahrazeny buď stroji F/A-18E/F Super Hornet, JAS-39 Gripen, Eurofighter Typhoon či Suchoj Su-35. Při protipovstaleckých operacích jsou využívány turbovrtulové stroje Embraer EMB 314 Super Tucano. Transportní úkoly jsou plněny letouny CASA C-212, C-295 a C-235, dále pak Lockheed C-130 Hercules (včetně vzdušného tankeru KC-130B) a Fokker F28, zatímco vrtulníková flotila se sestává ze strojů Eurocopter EC725, AS332 Super Puma či Bell 412.
V roce 1999, kvůli krvavému potlačení postání na Východním Timoru, bylo na Indonésii uvaleno zbrojní embargo, a dodávky západních letounů skončily. Indonésané se proto opět obrátili na Rusko, které v následujících letech začalo dodávat stíhací stroje Suchoj Su-27 a Su-30, helikoptéry, řízené střely (R-73, R-77, Kh-59 apod.) a radarové vybavení. Po konci amerického embarga v roce 2005 pak Američané darovali Indonésii 24 strojů F-16. V současné době jsou stíhací síly TNIAU tvořené ruskými stroji Su27SK/SKM a Si-30MK/MK2, doplněné letouny F-16 A/B Block 15 a F-16 C/D
V jedné z následujících aktualizací do hry přidáme emblém Indonéského letectva vytvořen hráčem Colin 'Fenris' Muir
21
F8F-1B Jiho-vietnamských vzdušných sil, rok 1964, kamufláž dostupná přímo ve hře za 200GE
[HISTORIE] F8F Bearcat 5. března 2015 - Autor: Adam Lisiewicz Ve War Thunderu je F8F Bearcat americký námořní letoun na čtvrté úrovni. Ve hře jsou k dispozici dvě verze tohoto modelu – F8F-1, vyzbrojen čtyřmi kulomety Browning M3 ráže 12.7mm, a také verze F8F-1b, která je vyzbrojená čtyřmi 20mm kanóny AN/M3. Rozdíl ve výzbroji se odráží i v rozdílné bojové efektivitě. Kulomety vyzbrojený Bearcat má BR 5.0/5.7/6.0 (Arkádové/Realistické/Simulátorové bitvy) a kanónová verze má ve všech herních módech BR 6.3.
nosti konstrukce a také schopnosti udržet si energii, je F8F vhodný k taktice Boom and Zoom. Pilot Bearcatu se může účastnit točivých soubojů v nízkých rychlostech, stejně jako může volit střemhlavý útok z vyšší letové hladiny. Na první pohled se může zdát, že výzbroj F8F-1 je málo účinná – se čtyřmi 12.7mm kulomety se jeho palebná síla tolik neprojeví. Kulomety M3 ale mají výhodu ve velké kadenci, a pokud do nich nabijete API-T průbojné trasovací zápalné náboje, stane se z F8F-1 pro nepřátelského pilota značný problém.
Ve hře si Bearcat udržel spoustu dobrých vlastností ve srovnání se svým reálným protějškem. F8F má díky silnému motoru velmi dobré zrychlení a stoupavost. Pomocí toho poměrně jednoduše získá výškovou převahu nad svým protivníkem. Díky jeho vysoké maximální rychlosti, dobré pev-
F8F-1b je znatelně lépe vyzbrojen čtyřmi kanóny s vysokou kadencí. U obou strojů je důležité nastavení vzdálenosti soustřelu (konvergence),
22
díky tomu střely ze všech čtyř zbraní zasáhnou cíl. Díky vysoké kadenci ale vyčerpáte svoje zásoby munice velice rychle, snažte se s ní proto šetřit.
Návrh na vytvoření letounu Grumman F8F Bearcat padl poprvé krátce po bitvě o Midway. Piloti, kteří se jí zúčastnili, zmiňovali, že nejdůležitější vlastností námořního leteckého boje je dobrá stoupavost. To vyžadovalo letoun s větším výkonem, než měli v té době Američané k dispozici. V roce 1943 tedy započaly práce na novém letadle. Požadavky zněly vytvořit záchytného stíhače, který by byl schopný operovat i z malých eskortních letadlových lodí.
S F8F-1b můžete potkat nepřátele s prvními proudovými letouny, jako je například Meteor Mk.3. Tato letadla jsou rychlejší, než vaše, ale nejsou tak obratná a mají horší akceleraci. V souboji s proudovými stroji se snažte vyhnout se jejich prvnímu náletu a pomalu je zatáhněte do manévrovacího souboje, kde budete mít s Bearcatem navrch.
Ačkoliv byl motor – hvězdicový Pratt & Whitney R-2800 – použit u dřívějšího stroje F6F Hellcat, navrhovaný letoun měl být lehčí, což znamenalo vyšší rychlost a stoupavost za cenu sníženého doletu. F8F měl také dostat kapkovitý kryt kabiny pro lepší rozhled pilota. První prototyp XF8F-1 poprvé vzlétnul 21. srpna 1944. Následující testy prokázaly celkovou spolehlivost a odolnost letounu, a F8F se začal sériově vyrábět. První modely sjely z výrobních linek v únoru 1945 a byly zařazeny k 19. námořní stíhací peruti, která s nimi začala operovat v květnu 1945.
Na obě varianty F8F lze nahlížet, jako na vrchol amerických vrtulových strojů. S vynikající rychlostí, akcelerací a slušnou výzbrojí se jedná o jedno z nejoblíbenějších letadel amerických pilotů. Oba Bearcaty a také F7F Tigercat vedou k americkým námořním proudovým letounům – McDonnell F2H Banshee a Grumman F9F Panther.
Nový letoun se ale již žádných bojů v druhé světové válce nestihl zúčastnit. Po válce byla situace vrtulových letadel kvůli zavedení proudových strojů do výzbroje ještě komplikovanější. I když byl F8F jedno z nejrychlejších pístových letadel své doby, byl jasné, že přichází počátek věku proudových strojů. F8F byl u námořnictva a mariňáků nahrazen letouny F9F Panther a
4 Grummany F8F-1 Bearcat VF-12A Fighting Twelve, 1948
23
F2H Banshee. Některé Bearcaty se dočkaly bojového nasazení v roce 1951 Francií v Indočíně, kde sloužily v roli blízké vzdušné podpory proti vietnamským silám. Zásilka Bearcatů také dorazila do Thajska, kde sloužily v místním letectvu. F8F se ale uplatnil hlavně jinde – díky jeho rychlosti a akceleraci je do dnešní doby využíván jako závodní letadlo. Jedno z nich – Rare Bear (vzácný medvěd) – speciálně upravený model, drží většinu rekordů v rychlosti a stoupání u pístových letounů.
V jedné z následujících aktualizací představíme "The Red Rippers", emblém používaný perutí VFA-11, vytvořen hráčem Colin 'Fenris' Muir
F8F-1 Bearcat, CV-37, USS Princeton, kamufláž vytvořená hráčem ZeroZeroZeven; stáhnout zde
24
La-7 (4. úroveň) patřící Sergeji Dolgušinovi, Hrdinovi Sovětského svazu, nad Berlínem nikdy nebojovala – jeho útvar byl na konci války umístěn na severu Německa
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Dolgušinova La-7 6. března 2015 - Autor: War Thunder tým Drazí hráči! Dnes začínáme se sérií článků, které vám představí "zbraně vítězství" - na památku 70. výročí konce války v Evropě. Do hry bude přidáno několik unikátních strojů a my bychom vás o nich chtěli krátce informovat. Válka pro Sergeje Fjodoroviče Dolgušina, který pocházel z oblasti Tula v Sovětském svazu, započala 21. června 1941, když sestřelil nepřátelský výzvědný letoun přelétající sovětské území. Podporučík Dolgušin byl stíhací pilot 122. leteckého stíhacího pluku a účastnil se některých z nejbrutálnějších bitev počátku války. 5. května 1942 byl poručík Dolgušin oceněn titulem Hrdiny Sovětského svazu za svou udatnost a hrdinství. V roce 1943 kapitán Dolgušin velel 32. gardovému leteckému stíhacímu pluku. V září téhož roku dostal Sergej Fjodorovič, již v hodnosti majora, velení nad 156. leteckým stíhacím plukem, u něhož zůstal až do konce války.
se aktivně účastnil. V září 1944 byl Dolgušinovi přiřazen letoun La-7 s identifikačním číslem 93, se kterým létal nad severním Polskem a také severním Německem. To byl poslední bojový vzlet, který 6. května 1945 generálporučík S. F. Dolgušin vykonal. Dolgušin během války nalétal více než 500 misí, zničil 17 nepřátelských letadel samostatně a 11 sestřelů sdílel.
Nová funkce neovlivnila četnost Dolgušinových bojových vzletů, kterých
25
M103 "Old Wolf", kamufláž vytvořena hráčem STALINGRAD34RUS | stáhnout zde
[HISTORIE] Americké těžké tanky 6. března 2015 - Autor: Adam Lisiewicz První těžké tanky se v ozbrojených silách Spojených států začaly objevovat už během 1. Světové války. Spolupráce britských a amerických inženýrů vyústila v těžký tank Mark VIII, který byl také znám pod jménem: „tank svobody“. V té době pracovalo několik amerických společností na různých projektech, jako byl například benzínovo-elektrický prototyp Holt, a také parou poháněný tank navržený inženýry americké armády. Do sériové výroby se ale nakonec dostal Mark VIII, a byl zařazen do výzbroje americké armády. V následujícím období mezi válkami se vývoj těžkých tanků zastavil. Ministerstvo obrany zastávalo názor, že se těžké tanky nehodí do moderního konfliktu a dávalo přednost vývoji lehkých a středních tanků. Nové modely těžkých tanků se nevyvíjely, a to je i důvod, proč zůstal Mark
VIII ve výzbroji až do roku 1936, kdy byl konečně pro naprostou zastaralost vyřazen.
M6A1 Heavy tank, první skutečně těžký tank amerických pozemních jednotek
S vypuknutím druhé světové války se ale zároveň oživil zájem o těžké tanky. S tím, jak se z Evropy dostávaly zprávy o německých vítězstvích, byla najednou poptávka po tancích, které by byly účinné v podpoře pěchoty i protitankovému boji, obrovská. V květnu 1940 se Výbor pro vyzbrojování rozhodl zadat poptávku na vývoj nového, padesátitunového tanku. První plány
26
počítaly s vícevěžovou konfigurací. Vozidlo mělo být vyzbrojeno hlavním 75mm dělem, přídavným 37mm kanónem, a dále 20mm kanónem a šesti 7.7mm kulomety. Návrh vícevěžového tanku byl ale rychle zamítnut. Po přepracování byla v červenci 1940 představena dřevěná maketa těžkého tanku T1. Nový návrh počítal s plně otočnou věží vyzbrojenou 76,2mm dělem a přídavným 37mm kanónem. Tank měl být poháněn motorem Wright G-200, který dokázal vyvinout 960 koňských sil a tuto sílu měl přenášet na pásy skrze hydraulickou převodovku. Komplikace během vývoje této převodovky ale vedly ke zpoždění celého projektu, a nakonec bylo rozhodnuto o jejím nahrazení převodovkou s měničem. Nové vozidlo bylo vyrobeno v dubnu 1941 firmou Baldwin Locomotive Works, a dostalo označení T1E2. 8. prosince 1941 bylo předvedeno nejvyššímu velení americké armády, a dočkalo se kladného přijetí. Na projektu byly provedeny mírné vylepšení a T1E2 se započal vyrábět sériově, již pod označením M6. Do výroby byla schválena i verze T1E3 se svařovanou korbou, pod označením M6A1. Následné testy ale prokázaly značné problémy nového vozidla, a to se tak nikdy nedostalo do boje. Další pokus bylo vyzbrojit stávající tank novým dělem T5E1 ráže 105mm. Po instalaci nové věže dostal prototyp označení M6A2E1. Jeho další vývoj byl ale v srpnu 1944 zastaven.
roce 1944 proto běželo souběžně několik různých projektů jejich vývoje. Prvním z nich byl projekt těžkého tanku T28, který byl navrhován jako průlomové a útočné vozidlo, které mělo být vyzbrojeno 105mm dělem T5E1 a jeho pancíř měl mít zepředu tloušťku až 305mm. Tento stroj byl později přeznačen na T95 samohybné dělo, protože jeho kanón nebyl umístěn ve věži. Po dokončení v srpnu 1945 byl prototyp otestován ve zkušebním areálu v Aberdeenu. Vývoj vozidla ale neměl vysokou prioritu a byl v roce 1947 zrušen úplně.
T32 Heavy tank, vylepšená verze M26 Pershing ve War Thunderu
Další projekty započaly poté, co do Spojených států dorazily podrobné rozbory německých těžkých tanků, jako Tiger a Tiger II. V říjnu 1944 byla objednána výroba čtyř pilotních kusů těžkých tanků – dva dostaly označení T29 a měly být vyzbrojeny dělem T5E1 ráže 105mm, které bylo použito u M6A2E1 a T28. Další dva kusy dostaly označení T30 a měly dostat kanón T7 ráže 155mm. Oba tanky poháněl motor Ford GAC přes „cross drive“ převodovku. T29 dokonce dospěl do fáze odsouhlasení sériové produkce, ale s koncem druhé světové války se poptávka po těžkých tancích zmenšila. Některé z prototypů byly vybaveny
I přes tyto neúspěchy se Spojené státy nevzdaly myšlenky na těžký tank. V
27
dělem T53 ráže 120mm a přejmenovány na T34. V té době Výbor pro vyzbrojování zjišťoval možnost výroby těžkého tanku, který by používal většinu součástek ze středního tanku M26 Pershing. Prototyp dostal označení T32 a byl dokončen v roce 1946. Žádný z těchto tanků se nedostal do sériové výroby, ale otestovala se na nich spousta technických řešení a postupů, což se v budoucnu vyplatilo.
maketa v plném měřítku. Vypuknutí Korejské války vyvinulo na designéry tlak, ale i přesto se 300 vyrobených tanků nestihlo zapojit do konfliktu, protože byly dokončeny až v roce 1953. Testování, které proběhlo ve Fort Knox, odhalilo chyby v návrhu a americká armáda vozidlo odmítla. Po provedených opravách a změnách byly tanky T43E1 přeznačeny na M103. Ty byly posléze nasazeny v západním Německu.
Poté, co 7. května 1945 Sověti na vítězné přehlídce v Berlíně představili těžký tank IS-3, americké Nejvyšší velení si bylo vědomo hrozby, kterou tento stroj představoval. Kvůli tomu započal nově zřízený program Válečné oddělení pro výzbroj práci na vytvoření adekvátních požadavků pro vývoj těžkého tanku schopného bojovat proti IS-3. V roce 1948 začaly práce na novém těžkém tanku s označením T43. Návrh zahrnoval 120mm dělo, lehčí verze zbraně použité již u prototypu T34. Za dva roky byla hotova
Američtí inženýři experimentovali dále – dva podvozky M103 byly vybaveny novou věží se 120mm dělem s automatickým nabíjením. Tyto prototypy byly označeny jako T57, ale spolehlivost nabíjecího systému nebyla dostatečná, a nápad se proto neujal. S přicházející novou kategorií bitevních tanků byly těžké tanky odsunuty stranou. Počátkem 60. let 20. století vývoj těžkých tanků ve Spojených státech nadobro skončil.
M103 je poslední těžký kousek amerického těžkého stromu
28
Prémiový Pz.Kpfw. III Ausf. N v pouštní kamufláži, dostupný přímo ve hře za 1 000 GE
[TANKOVÉ ESO] Johannes Kümmel 9. března 2015 - Autor: Sergej Hrustid Johannes Kümell se narodil 21. července 1909 ve městě Coswig v německém Sasku. Vojenskou kariéru započal v roce 1928 jako pěšák ve 12. pěším pluku patřící do Reichswehru. Po vytvoření Wehrmachtu byl v roce 1938 přeřazen k 8. pancéřovému pluku jako velitel tanku Panzer III. O rok později, už v hodnosti nadrotmistra, dostal vedení nad vlastní četou, kterou vedl při útoku na Polsko. Během této kampaně zničil Kümmel několik tančíků, a později i tanků. Za svoje úspěchy byl vyznamenán Železným křížem 2. třídy. Tím ale jeho příběh neskončil.
byl převelen na frontu do severní Afriky, na pomoc italským spojencům. Při cestě lodí do Tripolisu napadla jejich konvoj britská ponorka, ale doprovodným lodím se ji s pomocí několika hlubinných náloží podařilo odehnat a konvoj bezpečně doplul do cíle.
Po nedlouhé ofenzívě v západní Evropě, konkrétně ve Francii a Beneluxu, byl povýšen do hodnosti kapitána. Poté, co se vyléčil ze zranění, které utrpěl, když s tankem najel na minu,
Panzer III v Severní Africe
Kümellův pluk se stal součástí německé Afrika Korps, které vedl proslulý Erwin Rommel. Jejich hlavním úkolem
29
bylo vytlačení britských sil ze severní Afriky. Bod zlomu v této ofenzívě byla bitva o průsmyk Halfaya. Tento průsmyk se nacházel na hranicích Libye a Egypta, a byla to v zásadě jediná přímá cesta mezi těmito zeměmi, kterou bylo možné přesunovat větší množství tanků a další vojenské techniky.
Poté byl Kümmel převelen do jižní Itálie, kde byl povýšen do hodnosti podplukovníka a účastnil se dalších několika bitev. Zemřel 26. února 1944 při autonehodě ve městě Cisterna v Itálii. Posmrtně byl povýšen do hodnosti plukovníka.
Italský kontingent se rozmístil u Capuzza a Sollumy a Němcům připadlo za úkol udržet průsmyk Halfaya. O tento průsmyk se vedly celkově 3 bitvy, a Kümmel se účastnil jedné z nich. Ta byla součástí britské operace Battleaxe (válečná sekera), ve které měli Britové provést frontální útok na opevněný průsmyk. V chaosu bitvy zničil Kümmel sám 10 britských tanků, a ti se dali na ústup. Za tento čin se mu začalo přezdívat „Lev z Capuzza“. Po účasti v další operaci v Kyrenajce byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovými ratolestmi (toto ocenění dostalo v historii pouze 882 lidí) a byl povýšen na majora.
Johannes Kümmel
30
Prémiový M2A4 (1. AD) dostupný přímo ve hře za 250 GE. Jako bonus k tomuto vozidlu obdržíte emblém "1. AD - Old Ironside"
[HISTORIE] Lehký tank M2A4 11. března 2015 - Autor: Joe Kudrna Po komplikovaném vývoji tanku Liberty Mk. VIII během 1. světové války se americká důvěra v obrněná vozidla rozplynula, a po skoro dekádu byla tato technika Američany ignorována. I přesto ale proběhl výzkum, který vyústil v klíčovou technologii podvozkových vozíků (VVSS – Vertical Volute Spring Suspension) s kuželovou zatočenou pružinou, která měla zdaleka nejlepší vlastnosti oproti ostatním typům odpružení. Při pokusu o nový návrh obrněného vozidla panovala neshoda v tom, jak se bude používat, kdo ho bude používat, jak by mělo vypadat a dokonce i jak se mu bude říkat. Protože by jednotky kavalérie tato vozidla nemohla používat, pokud by se nazývala „tank“, nakonec bylo zvoleno pojmenování „bojové auto“. První modely – později pojmenované
lehký tank M1 – byly vyzbrojené pouze kulomety. Po 113 vyrobených kusech byl uveden vylepšený, ale stejně vypadající model M2, který měl lepší výzbroj v podobě více kulometů buďto v samostatné, nebo zdvojené věži.
1M2A3 s dvěmi věžemi vyzbrojené kulomety; pojmenovaná „Mae West“ po známé herečce
31
Občanská válka ve Španělsku ale výrazně změnila taktiku použití obrněných vozidel a také zdůraznila potřebu kanónu větší ráže. Kulometná verze M2A3 byla tedy přezbrojena velkou osmihrannou věží s dělem M5 ráže 37 mm, a tím se stala vzorem pro všechny další americké tanky. V některých ohledech se vývoj amerických tanků shodoval s německým, ale s jednou výjimkou – Američané nebyli omezeni v návrhu, mohli experimentovat jak uznali za vhodné. Výsledná verze M2A4 byla tedy ve srovnání se svými protějšky v polovině 30. let lepší. Dělo M5 bylo srovnatelné, ale ve srovnání s ostatními lehkými tanky ve své době, které měly pancíř tlustý 10-15 mm, měl M2A4 25,4 mm.
Hvězdicový motor Continental R-670, který pohání tank M2
7. prosince 1941, tedy v době, kdy Spojené státy vstoupily do války, byl M2A4 už zastaralý a do Tichomoří jich bylo posláno pouze několik. Jeho největším úspěchem tedy bylo hlavně položení základů, na kterých mohl americký tankový průmysl dále stavět. Z M2 vznikl podobný model lehkého tanku M3 a M5 Stuart, a po výrazných úpravách a zvětšení i střední tanky M3 a M4, tedy Lee/Grant a Sherman, které používaly systém VVSS s velkým úspěchem. Nutno dodat, že všechny první tanky byly navrženy a vyrobeny v továrně Rock Island Arsenal, nacházející se na ostrově na řece Mississippi mezi státy Illinois a Iowa.
Byl poháněn hvězdicovým, vzduchem chlazeným, leteckým motorem Continental R-670, který dokázal vyprodukovat 225 koňských sil (168 kW) při 2175 otáčkách/min a díky tomu dokázal 11,6 tuny vážící tank na rovném povrchu vyvinout rychlost až 58 km/h. To z něj dělalo jedno z nejrychlejších pásových vozidel, které kdy byly zařazeny ve službě. Díky své váze měl při zatáčení tendenci smykovat. Atypická byla i věž, jejíž pohon zajišťoval ruční klikou velitel, nebo nabíječ. Dělo zaměřoval střelec zapřením v rameni, a horizontálně bylo možné dělo vychýlit celkově až o 20 stupňů. Vertikální náměr šel ovládat mechanicky, ale dal se také odemknout pro ruční ovládání (ve hře toto není simulováno).
Ve hře se tento tank ovládá velmi jednoduše. Má velkou akceleraci (20km/h za 4 vteřiny, 30km/h za 6 vteřin, 40km/h za 10 vteřin a 48 km/h za 15 vteřin), rychle zatáčí, smykuje, má dobré pancéřování, a i když budete hrát neopatrně, můžete vyhrát.
32
tankem popsat: „Do útoku!“. Je běžné, že s ním hráči najíždí přímo k nepřátelským tankům, kde se je snaží zničit na velmi krátkou vzdálenost, a manévrují přitom tak, aby se vyhnuli jejich dělům. Jeho hlavním nedostatkem je náladový 37 mm kanón, se kterým si nebudete jistí ani proti jiným lehkým tankům. Základní náboj M74 AP je nejlepší používat na krátkou vzdálenost, prorazí 51 mm pancíře na 10 metrů. I když je náboj M51 APC o něco lepší na větší vzdálenosti, nemá moc smysl se jím zabývat. Jako bonus jste vyzbrojeni dvěma kulomety, jeden je vpředu na korbě, a druhý – mnohem užitečnější – je nahoře na věži. Lze dobře použít na sestřelování letadel.
Při útoku na nepřátelský M2A4 zjistíte, že se jedná o tvrdý oříšek. Nastudujte si v hangáru jeho slabá místa a pak se je snažte zasáhnout, díky jeho rychlosti nezůstanou dlouho odkrytá. Také je relativně běžné potkat M2A4 i ve hrách mezi stroji s vysokou bojovou efektivitou, jeho mobilita z něho dělá skvělý stroj na objetí nepřátelských linií, kde se s ním dají ničit nepřátelské flaky. Kromě toho s ním můžete přivolat artilerii, obtěžovat cíle, které nemáte šanci zničit, a také je to výborný tank na rychlé zabírání nechráněných bodů na mapě.
Vylepšení modulů je stále důležité, doporučujeme upřednostnit kategorie „Ochrana“ a „Palebná síla“ před „Pohyblivostí“. Pokud vaše posádka nemá ještě žádné zkušenosti, zaměřte se na nejlevnější vylepšení, abyste se co nejrychleji dostali k expertní posádce. S tímto strojem můžete hrát jak agresivně, tak opatrně - pancíř je ze všech stran stejně silný. S jeho dělem budete na velkých mapách v nevýhodě, v tom případě vám nezbývá nic jiného, než se pokusit nepřítele objet a vpadnout mu do boku, nebo do zad. Jedním slovem se dá styl hraní s tímto
Moduly a osádka lehkého tanku M2A4
33
Panzerkampfwagen II, Deutsches Afrikakorps, kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09 | stáhnout zde
[HISTORIE] 21. pancéřová divize 11. března 2015 - Autor: Aaron Lentz Oficiálně byla 21. pancéřová divize, tvořící jednu ze dvou divizí Afrikakorpsu, zformována 1. října 1941, a od začátku měla to štěstí, že k ní byl připojen 15. motorizovaný prapor a 104. dělostřelecký pluk, vybavený obávanými protileteckými kanóny FlaK 36 ráže 8,8 cm, užívaných v roli smrtících protitankových zbraní - tyto tři jednotky byly následně převedeny pod přímé velení legendární "Lišky pouště", Erwina Rommela.
italským nejvyšším velením Commando Supremo učiněn pokus o dosazení pobočné velitelské jednotky v čele s generálem Gariboldim. Rommel toto vnímal jako snahu o narušení jeho nezávislého velení, a proto apeloval na generála von Brauchitsche, aby byly jednotky Afrikakorpsu reorganizovány na Panzergruppe Afrika. Von Brauchitsch Rommelovi vyhověl, a Rommel mohl nerušeně shromažďovat své síly a provádět důkladná cvičení zaměřená na protitankové operace a manévrování tankových formací. Klíčovou částí Rommelovy taktické doktríny bylo využití kanónů FlaK jakožto vysoce mobilních protitankových zbraní, jež byly taženy nákladními vozy a byly užívány pro přímo vedenou palbu.
Důvodem vytvoření 21. pancéřové divize byly změny ve struktuře velení po těžkých bojích v rámci britské operace Battleaxe, které byly nařízeny nejvyšším německým armádním velením OKH. To se domnívalo, že Rommelovi byla poskytnuta přílišná nezávislost, a proto byl ve spolupráci s
34
poté, co byl von Ravenstein zajat Brity během průzkumné mise. Jednotka se následně účastnila všech velkých operací v severní Africe, kde byl terén a počasí často stejným nepřítelem Němců jako britští vojáci. Výsledky bitev se lišily, vaz ale 21. pancéřové divizi zlomila špatná zásobovací situace. Ačkoliv tak Rommel vedl divizi k mnoha taktickým triumfům (jmenujme například porážku amerických sil v průsmyku Kasserine), strategicky vzato Afrikakorps postrádal dostatek paliva, materiálu i personálu, což vážně snižovali bojovou efektivitu. Severoafrická kariéra 21. pancéřové divize tak skončila 13. května 1943, kdy se zbytkem Afrikakorpsu kapitulovala.
Generál Rommel a v. Bismack Severní Afrika, 1942
V září 1941 byla 21. pancéřová divize pod velením generálmajora Johanna von Ravensteina vyslána do prvního boje. Rommel misi popsal jako "průzkum bojem", ve skutečnosti šlo ale o pokus dobýt britské skladiště paliva a zásob fronty, které se nacházelo blízko fronty, a Rommel se domníval, že jde o přípravu k zásobování britské ofenzivy. Divize byla vyslána vpřed, nicméně ve skutečnosti šlo o brilantně naplánovanou britskou léčku. Britové věděli, že Rommel jen těžko pohrdne velkým množstvím zásob a paliva oboje mající pro něj nevyčíslitelnou hodnotu. Na frontové linii tanky 21. pancéřové divize navázaly kontakt s jednotkami britské 7. pancéřové divize - ty ale boj nepřijaly a ustoupily s Němci v zádech. Von Ravenstein Brity pronásledoval až k táboru u Sofafi, kde německým obrněncům začalo docházet palivo kvůli neúnosně prodlouženým zásobovacím trasám. V tu chvíli past sklapla - na znehybněné německé tanky začaly útočit letouny RAF za podpory sil Commonwealthu, a 21. divize utrpěla těžké ztráty, než se jí podařilo ustoupit. V listopadu 1941 navíc přišla o velícího důstojníka
Divize byla následně ve Francii znovu vytvořena a opět pod velením polního maršála Rommela se účastnila bojů v severozápadní Francii, následujících po vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944. Divize se účastnila bojů u Ranville a Bayeux, a později byla téměř zcela zničena u Falais, kde byla obklíčena spojeneckými jednotkami.
Německá vozidla v severní Africe
35
Zbytky divize pak byly staženy do Německa. Znovu byla jednotka bojově nasazena až počátkem roku 1945, kde v síle oslabených tří tankových rot čelila Rudé armádě u Goerlitze, Slatsku a Cottbusu. Ačkoliv dokázala divi-
ze pod velením plukovníka Helmuta Zollenkopfa Sovětům způsobit vážné ztráty, v dubnu 1945 již nedisponovala žádnými bojeschopnými tanky a 29. dubna se přeživší vojáci 21. pancéřové divize vzdali postupujícím Sovětům.
V jedné z nadcházejících aktualizací představíme emblém '21. Panzerdivision', vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov
36
J2M3 Raiden, 352-37, 352. skupina, Japonsko, duben 1945, kamufláž vytvořená hráčem Ayy_Lmao | stáhnout zde
[HISTORIE] Mitsubishi J2M3 Raiden 12. března 2015 - Autor: Jan Kozák V září 1939 zadalo velení japonského námořního letectva technickou specifikaci 14-Ši, jež požadovala sestrojení pozemní přepadové stíhačky krátkého dosahu. Specifikace kladla důraz hlavně na rychlost, stoupavost a těžkou výzbroj pro ničení bombardérů. Na japonské poměry šlo o poměrně revoluční požadavky, neboť místo obratnosti a dlouhého doletu (což byly vlastnosti typické pro naprostou většinu japonských stíhacích strojů) měl být nový design soustředěn na co nejvyšší výkony a palebnou sílu.
dolnoplošník, jako pohonná jednotka byl pak vybrán hvězdicový, vzduchem chlazený čtrnáctiválec Micubiši MK4CA Kasei 13 o výkonu 1430 koní. Pro zlepšení aerodynamičnosti trupu byl motor umístěn v těsné kapotáži, což potenciálně hrozilo problémy s přehříváním. Na vrtulovou hřídel byl proto instalován ventilátor, jenž byl umístěn za kuželem vrtule a který přes válce měl hnát dostatek chladícího vzduchu - velmi podobné řešení bylo použito i na německých hvězdicových motorech BMW 801. Křídlo mělo laminární profil pro zvýšení rychlosti, a bylo vybaveno Fowlerovými klapkami pro zlepšení obratnosti a chování blízko pádové rychlosti. Výzbroj prototypu sestávala z dvojice kanónů Typ 99-1 Model 3 ráže 20 mm
Požadavku se chopila společnost Micubiši, a konstrukční tým pod vedením Jira Horikošiho (tvůrce legendárního Zera A6M) zahájil práce na prototypu, nesoucím označení M-20. Letoun byl navržen jako samonosný
37
v křídlech a z dvou kulometů Typ 97 ráže 7,7 mm v kapotáži motoru.
20 mm v křídlech - dva kanóny Typ 99-1 byly umístěny ve vnějším páru, ve vnitřním pak byly instalovány zbraně Typ 99-2 s nižší kadencí (za zmínku zde stojí zajímavost v podobě varianty J2M5-33, která nesla dvojici 20 mm kanónů střílející vzhůru pod úhlem sedmdesáti stupňů ve stylu německé instalace Schräge Musik) Letoun byl dále vybaven závěsníky pod křídly, které mohly nést buď dvojici 60 kg pum, případně dvojici přídavných odhazovacích nádrží o kapacitě 200 litrů. Maximální rychlost byla 655 km/h ve výšce 5304 metrů, čas potřebný k nastoupání do výšky 6096 metrů pak byl 5 minut, 36 vteřin.
Byly vyrobeny tři prototypy, první let se pak udál 20. března 1942 - dlouhá prodleva mezi zadáním projektu a prvním vzletem byla dána relativně nízkou prioritou. Již během testovacího letu se ale ukázaly nedostatky konstrukce. Vadilo přehřívání motoru, špatný výhled z kokpitu, nespolehlivý mechanismus nastavení náběhu listů vrtule, přílišné vibrace motoru apod. Přesto byly všechny tři stroje zařazeny do služby pod označením J2M1 Raiden (??, "Hrom a blesk"). Brzy následovala vylepšená varianta J2M2, jež řešila mnoho problému J2M1 měla výkonnější motor a množství vylepšení konstrukce.
První Raideny byly prvoliniovým jednotkám doručeny koncem roku 1943, a svůj křest ohněm prodělaly během vzdušných bitev s Američany nad Filipínským mořem. Později byly letouny užívány hlavně při obraně japonských mateřských ostrovů proti americkým náletům, a ukázaly se být efektivním záchytným stíhačem, který v rukou schopného pilota dokázal ohrozit nejenom americké bombardéry B-24 Liberator, ale i rychlejší a modernější B-29 Superfortress - zde ovšem vadila absence turbokompresoru, kvůli čemuž Raideny ve velkých výškách ztrácely podstatnou část výkonu. Ačkoliv pak typ nebyl navržen jako stíhačka v pravém slova smyslu, dokázala se při použití boom-andzoom taktiky s úspěchem postavit i nejlepším spojeneckým strojům typu F4U Corsair, F6F Hellcat, P-47 Thunderbolt či P-51 Mustang. Ke konci
Mitsubishi J2M
Nejpočetnější variantou a tématem tohoto článku je nicméně verze J2M3. Verze měla výkonnější hvězdicový motor Micubiši MK4R-A Kasei 23, pohánějící čtyřlistou vrtuli a vybavený systémem vstřikování směsi vody a metanolu do válců, maximální výkon pak činil 1820 koní. Byl přepracován překryt kabiny, za čelní štítek bylo instalováno pancéřové sklo a obecně byl zlepšen výhled z kabiny. Výzbroj byla pozměněna na čtyři kanóny ráže
38
války ale byly Raideny (stejně jako celé japonské letectvo) sužovány nedostatkem paliva a náhradních dílů, a klesající kvalitou dílenského zpracování.
Raiden je svou konstrukcí a herním stylem čistokrevný "boom-and-zoom" stíhací letoun - vzácná to vlastnost v japonském technologickém stromě, orientovaném převážně na horizontální obratnost. Dá se říci, že pokud skvěle ovládáte herní styl německých Focke-Wulfů Fw 190, v Raidenu se budete cítit jako doma, neboť oba dva letouny se hrají víceméně stejně. Raiden pak sice nemá takovou rychlost klopení jako Fw 190, výrazně lépa ale stoupá - při zapnutém WEP a se všemi vylepšeními vyzkoumanými snadno přestoupáte velkou většinu nepřátelských letounů na daném BR. S energetickou a výškovou převahou (oboje je pro Raiden v boji prakticky nezbytné) a v rukách zkušeného hráče může být J2M3 smrtícím strojem, který se vrhne na nic netušící oběť z výškové převahy, roztrhá jí na kusy svými čtyřmi kanóny, a následně se vrátí do bezpečí výšky předtím, než stačí kolegové nešťastné oběti zareagovat. Důrazně doporučujeme setrvat ve vertikálních manévrech šetřících energii, neboť Raiden není ani zdaleka stavěn pro horizontální manévrové souboje, a pokud máte tu smůlu a jste nalákáni do horizontálního souboje při nízké rychlosti, prakticky každý nepřátelský letoun na daném BR nebude mít problém vás vymanévrovat a dostat se za váš ocas.
Letounů verze J2M3 se vyrobilo jen omezené množství - pouze 281 letounů (z toho 21 strojů verze J2M3a-21 Ko s upravenou výzbrojí čtyř kanónů Typ 99-2). Určité množství letounů bylo ukořistěno Američany, kteří je následně důkladně testovali. Američtí piloti si Raideny převážně chválili, zvláště jejich systém chlazení. Ve War Thunderu je Micubiši J2M3 Raiden japonským stíhacím strojem IV. úrovně s BR 5.0, a v současné době v japonském technologickém stromě následuje po linii stíhaček N1K2 Šiden. Stejně jako reálný protějšek, i letoun ve hře je vyzbrojen dvěma kanóny Typ 99-1 (190 ran na hlaveň) a dvěma Typ 99-2 (210 ran na hlaveň) s celkovou kapacitou štědrých 800 ran. Pod křídly pak můžete nést dvojici 60 kg pum. Co se výkonů týče, Raiden ve hře dosahuje maximální rychlosti 635 km/h ve výšce 5350 metrů (657 km/h při použití WEP), zatímco na úrovni moře činí maximální rychlost 551 km/h (571 km/h s WEP). Kritická rychlost, nad kterou se letounu odtrhávají křídla, je 800 km/h, do výšky tří kilometrů pak stroj stoupá 161 vteřin (či 135 vteřin s WEP). Plný horizontální i vertikální obrat je dokončen v čase 20 vteřin při rychlosti 535 km/h a plném výkonu motoru.
Celkově vzato je Raiden boom-andzoom stíhačkou v nejryzejší formě, a poskytne vám těžkou výzbroj, výbornou stoupavost a skvělé charakteristiky při energetickém stylu boje. Není
39
to letoun pro začátečníky, ale pokud jej dokážete ovládnout, stanete se na bojišti vážnou hrozbou. Další výzkum vás pak přivede k následovníkovi J2M3 - exotickému stíhači Kjúšú J7W1 Šinden s jeho konstrukcí typu "kachna" a drtivou výzbrojí čtyř kanónů ráže 30 mm.
Poznámka: Všechny hodnoty výkonů byly testovány přímo ve hře na obtížnosti "Realistické bitvy" za použití mouse-aimu, automatického ovládání motoru a plného nákladu paliva. Stoupavost měřena od okamžiku nastavení 100% výkonu při nulové rychlosti na ranveji, úhel stoupání byl 20 stupňů.
Moduly J2M3 ve War Thunderu
40
Prémiový dvouplošník I-153P s dvojicí kanónů ŠVAK, můžete si ho zakoupit za 950 GE
[HISTORIE] Semjon Vladimirov - tvůrce ŠVAKu 13. března - Autor: War Thunder tým Semjon V. Vladimirov se narodil 3. února 1895 ve městě Klin, poblíž Moskvy. V roce 1935 tento sovětský inženýr vyvinul těžký kulomet ŠVAK, který byl postaven na starším modelu ŠKAS ráže 7.62 mm z roku 1932. Byl to vůbec první, původně sovětský 20 mm automatický kanón určený pro letadla.
16, a zkoušky proběhly úspěšně. V roce 1936 tedy ŠVAK vstoupil do sériové produkce.
Ačkoliv byla tato nová zbraň, vyvinutá mezi lety 1935 a 1936, založena na v praxi odzkoušené konstrukci, nebylo jisté, jak se bude chovat při použití ve vzdušných soubojích. Také se nevědělo, jak bude instalace těchto zbraní ovlivňovat letové charakteristiky letounu, a proto byly zkoušky svěřeny známému pilotovi V. P. Čkalovi. Ten je odzkoušel nainstalované na letadle I-
Semjon V. Vladimirov
41
Vladimirov, ještě než se stal proslaveným designérem leteckých zbraní, se narodil do rodiny pracovníků na železnici. Není tedy překvapení, že se rozhodl jít v jejich šlépějích a vystudoval Mechanickou a Technickou univerzitu v Ivanově-Voznesensku. Jeho zaměstnání se vždy týkalo techniky, ať už pracoval jako mechanik spřádacích strojů, nebo jako zámečník a technik v dolech na Sibiři a Dálném východě. Během Ruské revoluce bojoval jako partyzán v pohoří Altaj, a později se přidal k Rudé armádě, bojoval ve střední Asii a také na Krymském poloostrově, kde byl pověřen velením nad jednotkou obsluhující vyhledávací reflektory.
dostaly jenom kanóny ŠVAK ráže 12,7 mm a 20 mm. Neusnul na vavřínech, a v roce 1943 vytvořil nový těžký kulomet na základě automatického kanónu B-20, který používal 14,5 protitankové střelivo z pušky PTRD. V roce 1944 se tato zbraň, pojmenována CPV-44, dostala do výroby a začala být instalována na sovětská vozidla pod označením KPVT. Dodnes lze tuto zbraň na ruských vojenských vozidel nalézt.
Po propuštění z Rudé armády v roce 1922 se Vladimirov přestěhoval do Tuly, kde pracoval jako zámečník v místní továrně na zbraně. Jeho talent nezůstal bez povšimnutí a Vladimirov se stal inženýrem pracujícím v 15. Ústřední konstrukční kanceláři. Tam pracoval na vytvoření automatické zbraně určené ke střelbě munice původně určené do revolveru Nagant. Během 30. let pokračoval v návrzích zbraní a účastnil se také vývoje podvozku pro pěchotní kulomet Maxim. Tato zaštítěná konstrukce na třech kolech byla používaná v průběhu celé Druhé světové války. Kromě pěchotních zbraní se Vladimirov podílel také na vývoji letounové výzbroje. Ze všech jeho vynálezů se do masové produkce
'Špitalnyi-Vladimirov Aviatsionnyi Krupnokalibernyi' (ŠVAK)
Semjon Vladimirov byl mnohokrát vyznamenán za svou práci zbraňového inženýra. V roce 1949 mu byla udělena Stalinova cena 1. Řádu, peněžní cena za jeho výjimečný přínos Sovětskému svazu. Vladimirov zemřel při nehodě 12. července 1956, kdy utrpěl velmi vážná zranění při rozebírání kulometu vlastní konstrukce. Byl pohřben ve městě Kovrov.
42
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] M18 "Black Cat" 13. března - Autor: War Thunder tým M18 Hellcat byl americký stíhač tanků používaný ve Druhé světové válce. Vyráběl se od poloviny roku 1943 až do října 1944 a účastnil se bojů v severní Evropě a Itálii. Hellcat byl postaven na modifikovaném podvozku lehkého tanku M24 Chaffee a byl vyzbrojen dělem M1 ráže 76 mm původně z tanku Sherman. Kvůli velmi lehkému opancéřování byl Hellcat nejrychlejší obrněné vozidlo v Druhé světové válce, i po dvě další desetiletí. Hellcat byl velmi účinný – v americké armádě šlo o vůbec nejúspěšnější stíhač tanků. Byl velmi zranitelný a jeho zbraň stěží prorazila přední pancíř německých tanků, takže jeho osádka musela spoléhat na obratnost a rychlost. Díky jeho zrychlení a možnosti rychle měnit směr jízdy se velmi často stávalo, že německé tanky nedokázaly za manévrujícím Hellcatem otáčet věží dostatečně rychle. Jakmile se jim M18 dostal do boku, bylo dělo
M1 z tohoto úhlu pro německá vozidla smrtící.
M18 Hellcat při průjezdu městem
M18 Hellcaty patřící k 805. praporu tankových stíhačů, operující v Itálii, měly jedny z nevýraznějších kamufláží. Vozidla byla označena svými čísly bílou barvou na černém podkladu. Emblém praporu – černý panter drtící tank svými čelistmi – byl namalován na oranžovém pozadí. Vozidla byla pojmenovaná podle prvního písmena roty, ke které patřily.
43
Vozidlo patřící k rotě B (5A-805 TD B1) bylo tedy pojmenováno „Černá kočka“ (Black Cat). Vzhled tohoto
stroje ve hře bude odpovídat své historické předloze, jak zvenku, tak zevnitř.
Společně s vozidlem do War Thunderu přidáme také 3 unikátní emblémy vytvořeny hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov
44
Prémiový Hellcat Mk.I v kamufláži Fleet Air Arm, dostupný přímo ve hře za 1300 GE
[HISTORIE] Poručík Stanley Orr 16. března - Autor: Mark Barber Narozen 28. září 1916 v Londýně, Stanley Gordon Orr vyrůstal v zámožné rodině burzovního makléře. Po pádu burzy na Wall Street musel Orr opustit internátní školu a po dokončení vysoké školy působil jako učeň v automobilovém průmyslu. V 19 letech začal pracovat pro firmu Handley Page, a i když byl létání odjakživa nakloněn, až tady se mohla jeho vášeň plně rozvinout.
ve stejné místnosti, kde napoprvé neuspěl. Tentokrát ale narazil na jiného doktora, a zkouškou prošel.
Po třech letech, při kterých pomáhal při vývoji nového bombardéru, se Orr rozhodl vstoupit do Královského letectva (RAF). Neprošel vyšetřením zraku, ale to ho neodradilo. Britské námořní letectvo nedávno administrativně přešlo od RAF pod Britské námořnictvo a Orr se rozhodl přihlásit tam. Byl nervózní, když měl podstoupit vyšetření zraku ve stejné budově a
Cdr. Stan Orr
45
V hodnosti podporučíka byl zařazen do Královské námořní dobrovolnické zálohy. Podstoupil svůj výcvik na letadlové lodi HMS Argus. Ta vznikla přestavěním zaoceánské dopravní lodi a v roce 1918 se stala jednou z prvních letadlových lodí vůbec. Poté, co se kvalifikoval jako pilot, byl Orr vybrán ke stíhačům a počátkem roku 1940 sloužil na letounech Sea Gladiator a Skua u 759. námořní letecké perutě (NAS). Dokončil námořní výcvik a v květnu 1940, krátce poté, co se oženil, byl zařazen k 806. NAS - frontové peruti vybavené letadly Skua a Roc.
Fairey Fulmar, dvoumístná palubní stíhačka
10. ledna 1941 byla HMS Illustrious napadena dvěma italskými bombardéry SM.79 a až čtyřiceti střemhlavými bombardéry Ju 87 Stuka patřící k I./StG 1 a II./StG 2. Orr byl spolu s nadporučíkem Grahamem Hoggem zrovna ve vzduchu a neváhali okamžitě zaútočit na nepřátelské bombardéry. Ty se jim podařilo odehnat od letadlové lodi a jeden dokonce sestřelili. Oba piloti ale vyčerpali své zásoby munice – Fulmar Mk.I měl zásobu 750 nábojů na hlaveň (což bylo dvakrát tolik, než měl v té době Spitfire). To byl důkaz robustní konstrukce italských bombardérů, nebo také nevhodnosti ráže 7.62 mm pro vzdušné souboje.
Tato peruť byla dislokována na letišti Hatston na Orknejských ostrovech. Zde se Orr účastnil svých prvních bojových vzletů. Úkolem 806. NAS bylo bombardování lodí a infrastruktury v Norsku. Peruť se poté přesunula na letiště RAF v Detlingu v panství Kent, a kryla ze vzduchu evakuaci vojáků z Dunkirku. 806. NAS pak přezbrojila na stroje Fairey Fulmar a v červnu 1940 se nalodila na letadlovou loď HMS Illustrious.
I když už Orr neměl ve zbraních žádné náboje, byl odhodlán letadlovou loď dále bránit. Vystoupal skrz hustou protiletadlovou palbou a vrhnul se na německé střemhlavé bombardéry. Několik z nich se ze strachu před jeho letounem rozhodlo přerušit nálet. I přes všechnu snahu pilotů byla Illustrious šestkrát zasažena. Loď musela změnit kurz na Maltu a tam provést nutné opravy.
S tímto letounem, a také se zařazením ve Středomoří se naplno projevil Orrův talent. 4. září se spolupodílel na sestřelu bombardéru Savoia SM.81 nad Dodekanéskými ostrovy, a o dva týdny později sestřelil hydroplán Z.501. Do konce roku si nárokoval sedm sestřelů (dohromady i se sdílenými) a za jeho podíl na útocích na německé síly v oblasti byl vyznamenán Křížem za vynikající službu.
46
Orr a jeho kolegové byli přesunuti na maltské letiště Hal Far. Illustrious zakotvila ve Velkém přístavu a letouny Fulmar byly často zaměstnávány italskými a německými bombardéry, které měly za cíl jak ochromenou letadlovou loď, tak i ostrov samotný. 5. února sestřelil Orr stroj Ju 88, když se po útoku na ostrov snažil vrátit zpátky na základnu. To byl jeden z pěti sestřelů, které si Orr na Maltě nárokoval, a to mu vyneslo přezku na stuhu k jeho Kříži za vynikající službu.
dozemního moře pro provedení kompletních oprav. 806. NAS byla přesunuta na letadlovou loď HMS Formidable, ze které Orr létal jako doprovod britských námořních bombardérů při bitvě u Matapanu, kde sestřelil dva nepřátelské letouny. Formidable ale následovala osud Illustrious – byla poškozena střemhlavými bombardéry Stuka a musela se vydat k pohotovostním opravám na ostrov Malta před tím, než odplula do Spojených států k velkým opravám. 806. NAS byla opět přesunuta, tentokrát do Egypta, na letiště u Dekheily. Zde byla vybavena přebytečnými stroji RAF Hawker Hurricane a létala při invazi do Sýrie proti silám Vichystické Francie. V srpnu 1941 byly zbytky 806. NAS spojeny do 269. Královské stíhací perutě. Orr byl poslán zpět do Británie na odpočinek po téměř 18 měsících frontové služby. Strávil rok jako instruktor na letišti v Yeoviltonu, byl povýšen do hodnosti poručíka a v srpnu 1942 byl vyslán do Spojených
F6F Hellcat používaný 804. námořní perutí
Na lodi Illustrious proběhly nejnutnější opravy a loď byla odvelena ze Stře-
47
států jako velitel nově zformované 896. NAS. Po výcviku jeho perutě na strojích Grumman Martlet se v únoru 1943 Orr nalodil na HMS Victorious. Jeho velení ale netrvalo dlouho - dostal obrnu, ze které se musel několik týdnů léčit v Pearl Harboru a následně byl poslán zpět do Británie.
instruktora na letišti v Henstridge. Nějakou dobu poté se živil jako testovací pilot na letišti Boscombe Down. Byl mu udělen Letecký kříž za jeho průkopnickou činnost při přistání proudových letadel na letadlových lodích. Orrova bojová kariéra ale neskončila. V Korejské válce vzlétal z lodi HMS Ocean k útokům na pozemní cíle. Poté se vrátil k testovacím letům a v hodnosti generálporučíka odešel v roce 1966 do výslužby. Zemřel v srpnu 2003 v 86 letech. Je mu připisováno 14 sestřelů – 6 samostatných a 8 sdílených.
V srpnu 1943 dostal Orr, už v hodnosti majora, velení nad 804. NAS, která létala na strojích Grumman Hellcat. Tato peruť, která operovala z lodi HMS Emperor, měla za úkol chránit počátkem roku 1944 spojenecké konvoje a také útočit na nepřátelské lodě u pobřeží Norska. V březnu byla 804. NAS určena v rámci druhé fáze Operace Tungsten ke krytí letounů britského námořnictva při útoku na loď Tirpitz. Orr velel druhé útočné skupině a za to si vysloužil druhou přezku ke Kříži za vynikající službu. Jeho poslední bojový vzlet během Druhé světové války přišel 14. května, kdy smíšená formace Hellcatů z 804. a 800. NAS zničila poblíž Viktenských ostrovů pět hydroplánů Heinkel He 115. Orrovi byla připsána účast na jednom ze sestřelů. Byl to jeho poslední sestřel, a zároveň i poslední zaznamenaný sestřel letadla Luftwaffe letounem Hellcat. Konec války ho zastihl na pozici hlavního leteckého
V jedné z následujících aktualizací implementujeme do War Thunderu emblém '804. námořní perutě' vytvořen hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
48
M24 Chaffee, Grupos Blindados de Caballeria, Španělská Sahara 1957 kamufláž vytvořena hráčem TheHVos | stáhnout zde
[HISTORIE] M24 Chaffee 17. března - Autor: Ján Kozák V průběhu 2. sv. války americká armáda široce užívala lehké tanky série M3 Stuart, a jejich modernější variantu M5 Stuart. Stuarty ale rychle zastarávaly, představitelé americké armády se proto začali poohlížet po náhradě. Výsledná specifikace pro nový lehký tank požadovala výzbroj kanónem ráže 75 mm, maximální váhu 20 tun a užití stejného pohonného ústrojí jako na tanku M5. Projekt byl označen T24 a práce na něm byly zahájeny v dubnu 1943. Již v květnu byla hotová dřevěná maketa, a po schválení projektu armádními činiteli byly objednány dva prototypy. Během zkoušek nové vozidlo udělalo dobrý dojem, a americká
zbrojní komise Ordnance Committee zadala objednávku na výrobu 1000 sériových strojů, označených jako M24 Chaffee (druhé jméno byla pocta generálporučíkovi Adna R. Chaffeemu juniorovi, jež se výrazně zasloužil o rozvoj tanků v americké armádě). Výrobou byly pověřeny továrny Cadillac a Massey Harris, obě ale byly v roce 1943 stále ještě zaměstnány výrobou tanků M5. Tanků Chaffee proto bylo vyrobeno jen velmi malé množství, a až po dokončení poslední výrobní série Stuartů v roce 1944 mohla být výroba M24 spuštěna naplno. První M24 měly být jednotkám
49
doručeny během srpna 1944, nicméně technické problémy dodávky zdržely o několik měsíců, a následné zmatky způsobené německou ofenzivou v Ardenách způsobily další zpoždění. První masové nasazení M24 proto proběhlo až v únoru 1945 během operace Grenade – překročení řeky Rour mezi městy Roermond a Düren. Chaffee se dočkal nasazení i v Itálii, zde ale nebyl k dispozici ve větším množství až do března 1945.
výrazně zlepšilo jízdní vlastnosti v terénu. Celková váha M24 byla 18,4 tuny, což sice splňovalo požadavky, ale dovolovalo to užití pouze lehkého pancéřování. Maximální tloušťka pancíře proto byla 38 mm na čele věže a štítu děla a čelní pancíř, ačkoliv montovaný pod sklonem 60 stupňů, měl tloušťku jen 25,4 mm. Maximální rychlost tanku činila 56,3 km/h na silnici a 27,4 km/h v terénu. Osádka byla složena ze čtyř mužů – velitele, řidiče, střelce a nabíječe, některé zdroje nicméně hovoří i o pátém členovi osádky, jež seděl vedle řidiče v korbě, a zastával roli radisty/kulometčíka. Primární výzbrojí, umístěnou ve trojmístné věži, byl kanón M6 ráže 75 mm; tato zbraň, původně navržená pro bombardéry North American B-25H Mitchell, byla výrazně odlehčenou verzí standardního kanónu M3, užitého na tancích M4 Sherman (kanón M6 vážil pouze 180 kg oproti 401 kilogramům původní zbraně). Tento kanón při užití APCBC munice M61 dosahoval úsťové rychlosti 619 m/s a byl schopen probít až 69 mm silný pancíř na vzdálenost 457 metrů. Sekundární výzbroj tvořili dva kulomety M1919A4 ráže .30 (7,62 mm) – jeden byl spřažen s kanónem, zatímco druhý byl umístěn v přídi korby. Na střeše věže byla rovněž umístěna otočná lafeta pro těžký kulomet Browning M2 ráže .50 (12,7 mm). Zásoba munice pro kanón činila 48 střel, pro kulomety bylo vezeno 3750 nábojů ráže .30, a 440 nábojů ráže .50.
Francouzi nasadili množství tanků M24 při bitvě u Dien Bien Phu (Vietnam)
Co se obecné charakteristiky tanku týče, Chaffee dle požadavku užíval stejnou pohonnou jednotku jako M5 Stuart - dvojici vzadu umístěných benzinových osmiválců Cadillac Series 44T24 V8, jež byly spojeny dohromady a celkem dodávaly výkon 220 koní. Točivý moment byl následně přenášen na přední hnací kola skrze osmistupňovou automatickou převodovku General Motors Hydramatic. Podvozek Stuartů, vytvořený ve třicátých letech, již byl zastaralý, Chaffee proto dostal do vínku nové odpružení torzními tyčemi a širší pásy – oboje
50
války byly nicméně americké Chaffee ještě jednou povolány do služby během Korejské války. Když totiž severokorejská armáda zahájila mohutnou ofenzivu na jih, tanky Chaffee byly jedinými vozidly, které byly v danou dobu k dispozici. Na frontě se tak musely postavit o mnoho lépe pancéřovaným a vyzbrojeným středním tankům T-34/85 ve službách Severokorejců, které M24 uštědřily těžké ztráty. Až po příjezdu tanků M4A3E8 a M26 Pershing mohly být M24 přeřazeny zpět k průzkumným úkolům.
M24 Chaffee 81. průzkumné skupiny, při průchodu městečkem na jihu Itálie
Ve službě byl Chaffee oblíben pro svůj moderní podvozek, slušnou rychlost a dobrou průchodnost terénem. Tank našel dobré uplatnění v roli průzkumného vozidla, později byl rovněž užíván pro podporu pěchoty. Při setkání s německými tanky byl Chaffee v jasné nevýhodě kvůli svému tenkému pancéřování a výzbroji neschopné probít čelní pancéřování tanků Panther a Tiger, nicméně v dané fázi války byly střety s německými tanky spíše vzácnost. To ovšem neznamenalo, že se Chaffee do boje s tanky nedostal – je zaznamenán případ, kdy dvojice tanků M24 ze stavu roty F 4. jízdního pluku v Dormagenu narazila na dvojici německých tanků Panther, a než dokázali Němci otočit své věže vstříc hrozbě, Chaffee zahájily palbu a oba německé obrněnce během chvíle vyřadily střelami do boků.
Americká kariéra tanků M24 se sice chýlila ke konci, nicméně zahraniční kariéra Chaffee teprve začínala. Přes 4000 strojů (tj. naprostá většina produkce) bylo exportováno do 28 zemí světa, kde byly následně užity v mnoha konfliktech. Francouzi nasadili M24 u Dien Bien Phu, jihovietnamské Chaffee bojovaly v Hue, a posledním zaznamenaným bojovým nasazením M24 byla válka mezi Indií a Pákistánem v roce 1971, kde Chaffee sloužily na straně Pákistánců a v nerovném boji čelily indickým tankům T-55 a PT76. Některé armády si M24 držely ve službě až do devadesátých let, ač v modernizovaných verzích (např. norské NM-116 vyzbrojené 90 mm nízkotlakým kanónem), a armáda Uruguaye užívá modernizované a přezbrojené Chaffee dodnes. Na podvozku M24 rovněž vzniklo mnoho specializovaných vozidel – např. samohybný protiletecký kanón M19, samohybné houfnice M37 a M41 a další, včetně zahraničních modifikací.
Od roku 1944 do srpna 1945, kdy výroba skončila, bylo postaveno 4731 tanků M24. Jen malá část se ale dočkala v americké službě bojového nasazení vinou pomalých dodávek na frontu, a Chaffee tak nikdy plně nenahradil tanky M5. Po skončení 2. sv.
51
Ve War Thunderu je M24 Chaffee americký lehký tank 3. úrovně s BR 3.7. Jeho nejvyšší rychlost ve hře je 40 kph, které tank dosáhne během 18 vteřin na rovném povrchu. Věž se otáčí rychlostí 18 stupňů za vteřinu, a v ní montovaný kanón M6 je schopen se základní AP municí M72 probít 88 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost, případně 61 mm na vzdálenost 1000 metrů. S vylepšenou APCBC municí M61 je pak kanón schopen probít 93 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost, a 70 mm na vzdálenost 1000 metrů. S plně vycvičeným nabíječem je čas nabíjení 7,9 vteřiny, maximální kapacita vezené munice pak činí 48 střel.
zasáhnout odvetnou palbou – pancíř vás neochrání, a tříštivotrhavé střelivo může být smrtící. Chaffee může být důležitým strojem v módu Průlom při rychlém zabírání kontrolních bodů, případně může vyvést soupeře z míry v módu bitva, kdy odvážný hráč Chaffee může obkroužit celou mapu a začít zabírat základnu nepřítele. Mnoho týmu odvážně postupovalo vpřed, když se náhle odkudsi přiřítil M24 a začal zabírat základnu, což donutilo část týmu vrátit se zpět a oslabit tým frontu. S tenkým pancéřováním výměnou za dobrou výzbroj (na lehký tank) a solidní rychlost se nedá Chaffee považovat za prvoliniový tank, a vyžaduje více opatrnosti a taktizování než ostatní „běžné“ tanky, nicméně pokud se s tímto tankem sžijete, zažijete s ním velkou porci zábavy. Herní styl M24 pak následně využijete i na jeho následovníku v technologickém stromě – tanku M41A1 Walker Bulldog, jež je rovněž velice rychlý a oproti M24 disponuje překvapivě efektivním 76 mm dělem, schopným pálit pokročilou APDS munici.
Jelikož je Chaffee lehký tank, je jasné, že nemůže být nasazen tváří v tvář středním a těžkým tankům, neboť jeho pancéřování snadno překonají i ty nejlehčí kanóny ve hře. Na druhou stranu je ale vyzbrojen stejným dělem jako M4 Sherman, které je na dané úrovni plně dostačující zbraní pro probití pancíře naprosté většiny soupeřů, a disponuje výbornou mobilitou kombinovanou s nízkým profilem – oboje ztěžuje zaměření tanku. Díky těmto vlastnostem je rovněž vhodný pro náhlé útoky ze zálohy a rychlé údery z křídel. Co nejvyšší rychlostí vyrazte vpřed po okraji mapy, najděte si vhodnou pozici, a počkejte, až vám soupeři vjedou do mířidel. Následně zahajte palbu na střední vzdálenosti, vypalte několik střel, a než se soupeř vzpamatuje, rychle se přemístěte jinam. Je kriticky důležité nenechat se
52
Macchi 202 "Folgore" 378. perutě, 155 skupiny, sériové číslo: 378-4 (MM7711) Gela, srpen 1942. Kamufláž vytvořil PorcoRosso86 | stáhněte zde
[HISTORIE] Italské letectvo 18. března - Autor: Sergej Hrustid Italské vzdušné síly, v italštině zvané Regia Aeronautica, vznikly oficiálně v roce 1923 jako nezávislý útvar spadající pod italské ozbrojené síly. Jako první letectvo na světě provedlo na konci října 1911 první průzkumný a bombardovací let. V meziválečném období měla před sebou Regia Aeronautica zdánlivě zářnou budoucnost. Díky lidem, jako byl generál Italo Balbo, který vypracoval přelomovou taktiku nasazení leteckých sil, kterou pak přejal celý zbytek Evropy, se zvyšovala prestiž a proslulost italského letectva. To bylo podtrhnuto dalšími prvenstvími, jako byl například přelet letky těžkých bombardérů přes oceán. Italský letecký průmysl byl jedním z nejlepších na světě a italské těžké bombardéry neměly ve své době konkurenci.
Letoun Macchi MC.200 Saetta doprovází bombardéry S.79 nad severní Afrikou
V polovině 30. let se ale začala Regia Aeronautica pomalu měnit. Generál Italo Balbo, který byl její hlavní hnací silou, tragicky zahynul v italské kolonii v Etiopii, když ho omylem zasáhla italská protiletadlová palba. S jeho odchodem zmizela i jasná vize, kterou se italskému letectvu snažil vtisknout. Zbylo po něm několik velice talento-
53
vaných, a dobře vycvičených pilotů, kterým ale chyběl stejně kvalitní velitel. Regia Aeronautica bojovala v mnoha bitvách během Španělské občanské války po boku španělských nacionalistů a jejich spojenců z německé legie Kondor. Také se účastnila šarvátek a náletů v Etiopii. Jejich protivníci ale neměli ani dostatečné počty, a navíc byla jejich technika zastaralá, v případě Etiopie prakticky neexistovala. Kvůli tomu začal Mussolini vkládat do italského letectva až přílišnou důvěru, a začal věnovat peníze a suroviny jiným odvětvím.
Jediný italský bombardér dlouhého doletu - Piaggio P.108
Příměří vyhlášené v roce 1943 rozdělilo italské letectvo do dvou samostatných sil. Na straně Spojenců stálo Královské italské útočné letectvo (Aviazione Cobelligerante Italiana – ACI), zatímco na severu Itálie vzniklo Národní republikánské letectvo (Aeronautica Nazionale Repubblicana ANR), které se přidalo na stranu Osy. V této fázi války byli Italové vyzbrojeni letouny, které se mohly směle postavit jakýmkoliv strojům Spojenců, nebo Osy - jmenovitě Reggiane Re.2005, Fiat G.55 a Macchi MC.205, který byl považován za jeden z nejlepších stíhacích letounů celé války. Kvůli jejich pozdnímu uvedení ale nemohly nijak zásadně ovlivnit konflikt. Tyto dvě letecké síly se nikdy nesetkaly v přímém boji, a ačkoliv bojovaly za rozdílné strany, stále byly kompletně italské. Italové ztratili okolo 5000 letadel, a nárokovali si sestřely přibližně stejného počtu letounů. I když nebylo v Itálii zvykem vést záznamy o individuálních vítězstvích, někteří piloti si vedli osobní deníky. Podle nich byli nejúspěšnější italští letci Franco Lucchini a Adriano Visconti - oba si nárokovali 26 sestřelů. Obě letectva se po vyhlášení Italské republiky 2. června 1946 spoji-
Počátkem 2. světové války měla Itálie nejmenší letectvo ze všech tří zemí Osy. Ačkoliv měla k dispozici přibližně 3500 letadel, pouze polovina z nich byla v letuschopném stavu, a jenom každé desáté byl moderní stroj, jako Macchi MC.200, Fiat G.50, nebo Savoia-Marchetti SM.79, který byl později označován za nejlepší torpédový bombardér v historii. Italské letectvo bylo sice stále impozantní, ale táhlo ho k zemi několik nedostatků. Hlavním problémem byly montážní postupy v italských továrnách, které byly zastaralé, nedostatek a špatné využití vysílaček, a ačkoliv jim nechyběli talentovaní piloti, byli nedostatečně vycvičeni v letecké taktice. Regia Aeronautica se účastnila ve 2. světové válce bojů na mnoha frontách, většinou po boku jejích německých spojenců. Například Bitva o Británii a Francii, nebo obléhání Malty a Gibraltaru, kde italská letadla sehrála významnou roli.
54
la do jednoho – Aeronautica Militare (Vojenské letectvo).
protivníkem, a i když se mu nedostalo tolik pozornosti jako jiným zemím, bez nadsázky mělo významný vliv na výsledek 2. světové války.
I přes komplikovanou historii se italské letectvo ukázalo být zdatným
V jedné z následujících aktualizací implementujeme do War Thunderu emblém '377. samostatné perutě' a také emblém '150. perutě, 2. skupiny'. Emblémy vytvořili hráči Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz a Colin 'Fenris' Muir
55
Bristol Beaufighter Mk.X 144. perutě, Dallachy Strike Wing, RAF 1945, PL-O (NT961), kamufláž vytvořená hráčem cerbera15 | stáhnout zde
[HISTORIE] Bristol Beaufighter X 19. března - Autor: Henry Rothwell Práce na letounu Bristol Beaufighter započala v roce 1938 z iniciativy firmy Bristol Aviation poté, co bylo jasné, že diplomatická jednání s Německem selhávají, a Británie nedisponuje žádným těžkým stíhačem s dlouhým doletem. Vývoj stroje Westland Whirlwind, který měl tuto mezeru zaplnit, se neustále opožďoval, a bylo nutné okamžité řešení. Stejně tak jako Spitfire Mk.IX, který do služby přišel za podobných podmínek jako rychlá odpověď na nové německé stroje, si i Bristol Beaufighter získal u pilotů velkou oblibu.
ru jako křídla, ocasní část, ovládací plochy a podvozek prakticky identické se strojem Bristol Beaufort. Proběhly mírné úpravy, jako zpevnění konstrukce, úprava gondol motoru, kvůli instalaci nových čtrnáctiválcových motorů Bristol Hercules. Tento přístup umožnil inženýrům vytvořit první funkční prototyp letounu za pouhých devět měsíců po dokončení nákresů. Do služby vstoupil Bristol Beaufighter v červenci 1940. Jeho prázdná hmotnost byla 6350 kg, tedy skoro dvojnásobná ve srovnání s Blenheimem a letoun byl vybaven impozantní výzbrojí, sestávající se ze čtyř 20mm kanónů Hispano namontovaných v přídi letadla. Ačkoliv již pro tyto zbraně byl vyvinut systém nábojových pásů, díky chybě na Ministerstvu
Inženýři firmy Bristol, které na tomto projektu vedl Leslie Frise a Roy Fedden chtěli kvůli urychlení vývoje použít co nejvíce již existujících řešení a dílů – díky tomu byly části Beaufighte-
56
letectví bylo prvních 400 letadel vybaveno systémem nabíjení pomocí bubnů se střelivem. Kvůli tomu musel pozorovatel, který seděl za pilotem ručně vyměňovat bubny s kapacitou 60 nábojů, často během náročných letových manévrů. V dalších verzích letounu bylo namontováno 6 kulometů Browning ráže 7,7 mm v asymetrických pozicích v křídlech.
věsech pod křídly, nebo místo torpéd i klasické pumy. Rakety namontované na verzi X existovaly ve dvou verzích. Buďto s 27 kg výbušnou hlavicí, jejichž účinek byl nepopíratelný, ale při protilodních operacích se velice osvědčily rakety s pevnou ocelovou hlavicí, které byly schopny vlétnout do dopravní lodě, a druhou stranou vylétnout ven, zanechávajíce za sebou metrovou díru v obou místech průrazu.
Další výbavou letadla byl záchytný radar. Díky němu mohli Britové detekovat německé noční stíhače, a po jednom tyto nic netušící cíle ničit. Designéři také mysleli na osádku letadel. Kromě proslulosti Beafighterů absorbovat velké množství poškození a pořád zůstat ve vzduchu, byly také vybaveny na břiše dvěma nouzovými poklopy, u kterých byl nasměrován proud vzduchu směrem dolů a pryč. Pokud je osádka byla nucena využít, byli díky tomu muži vytaženi proudícím vzduchem pryč od konstrukce letadla - riziko jejich poranění tak bylo mnohem menší. Pokud musel letoun přistát na břiše, byly podobné únikové poklopy instalovány i na vršku stroje.
Bristol Beaufighter Mk X, NE255/EE-H u Davidstow Moor
Ve hře je Mk.X letoun na třetím úrovni s bojovou efektivitou BR 3.7. Jeho maximální rychlost je 522 km/h a doba otočení 26,5 vteřiny. Je vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanóny Hispano v nose, které jsou vybaveny 1132 náboji a časem přebití 40 vteřin. Dále také šesti 7,7 mm kulomety Browning s 6000 kusy munice a dobou přebiti 15 vteřin. Jeho obranná věž vybavená jedním kulometem Browning 7,7 mm je umístěna za pilotem směrem dozadu. Její zbraň má kapacitu 1000 nábojů a dobu přebití 15 vteřin. Dále také může nést 8 raket RP-3 v podvěsech
Beaufighter byl univerzální, a mohl sloužit v mnoha různých úlohách. Prošel si díky tomu velkým množstvím revizí, ze kterých byla verze X vyráběna v největším množství – v Británii se této verze vyrobilo 2205 kusů z celkového počtu 5562 kusů všech verzí dohromady. Letoun měl označení TF (Torpedo Fighter – torpédový letoun), takže jeho primární účel byl jasný, nicméně mohl dále nést rakety v pod-
57
pod křídly, nebo jedním torpédem Mk. XII o váze 690 kg.
fighterem ještě nikdy neletěli, nemyslete si, že točivé letecké souboje jsou mu zapovězeny. I když se do nich nedoporučujeme vrhat po hlavě, může toto neohrabaně vypadající letadlo způsobit protivníkovi nepříjemné překvapení - vysuňte bojové klapky, a z Beaufighteru se stane obratný letoun, které může mnohem lehčím nepřátelům způsobit značné problémy.
Stejně jako v historii, je ve hře Beaufighter Mk.X neuvěřitelně efektivním letounem, pokud je správně používán. Spolu se slušnou raketovou výzbrojí a kanóny soustředěnými v nose letounu je obzvláště efektivní v ničení pozemních cílů. Jeho devastující zbraně ale mohou být se stejným účinkem použity i proti letadlům. Pokud jste s Beau-
Pohled na moduly stroje Beaufighter Mk.X
58
Spitfire Mk IXc – J. A. Plagis, velitel 126. perutě RAF, prosinec 1944. Získal celkově 16 sestřelů (podle některých zdrojů dokonce 19), na bojištích ve Středomoří a Evropě. V tomto letounu sestřelil v druhé polovině roku 1944 několik německých stíhaček. Létal nad Francií a Německem
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] Plagisův Spitfire Mk. IXc 20. března - Autor: War Thunder tým Britský pilot řeckého původu Jannis Agorastos „John“ Plagis se narodil 10. března 1919 ve městě Hartley (nynější Chegutu), které se nacházelo v kolonii Jižní Rhodésie (dnešní Zimbabwe). V touze stát se vojenským pilotem se Plagis několikrát pokoušel dostat k letectvu Jižní Rhodésie, ale byl pokaždé odmítnut, protože nebyl jejím občanem. Po vypuknutí války se ale karta obrátila a Plagis byl přijat a dokončil výcvik koncem roku 1941.
Plagis většinu svých sestřelů vykonal v této době na stroji Spitfire Mk.Vb.
Svůj první bojový vzlet vykonal Plagis nad Británií ve stroji Spitfire Mk V. Brzy poté byl na svoji vlastní žádost převelen na ostrov Malta k 249. peruti. Ihned po příjezdu byl John Plagis vržen do víru krvavých leteckých soubojů. Na toto období posléze vzpomínal takto: „Pokud proti nepřátelským dvaceti až třiceti letadlům vzlétla čtyři naše, považovali jsme to úspěch“.
Kvůli neustálým bojům byl s psychickou únavou přeložen do Anglie na léčení. Díky tomu, že byl velitel perutě, se podílel během své rekonvalescence na prvních letových testech
59
nového stroje Spitfire Mk.IX. Po úplném zotavení vedl 64. peruť RAF vyzbrojenou tímto letounem. V druhé polovině roku 1944 byl Plagis určen velícím důstojníkem 126. perutě. V té době létal na Spitfire Mk.IXc ML214, označeném „5J-K“ na nebi nad Francií a Německem, kde získal čtyři vítězství.
vojenských letounů byl Spitfire Mk.IX velitele 126. perutě označen invazními pruhy.
126. peruť byla vytvořena na ochranu britských kolonií v Perském zálivu. To se odráží v prvních písmenech jejího jména – Perský záliv (Persian Gulf). Toto letadlo nese arabský a anglický název hlavního města jednoho z regionu patřící ke koloniím – sultanát Maskat (dnešní Omán). Na stroji jsou vidět úspěchy pilota a jméno pilotovy sestry – Kay. Jako většina britských
Poslední let Johna Plagise v Druhé světové válce vykonal ve stroji Mustang Mk.III, kterým byla 126. peruť vyzbrojena. V něm Plagis doprovázel bombardéry de Havilland Mosquito, které měly za úkol shodit svůj náklad na velitelství Gestapa v Kodani.
Celkové množství sestřelů Johna Plagise se liší podle zdroje - 13,16, nebo 19. Nejpravděpodobnějším se jeví číslo 16.
Jannis Plagis zemřel v roce 1974.
60
Hurricane Mk.I, Sgt. Josef František, 303. peruť RAF, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhnout zde
[LETECKÉ ESO] Seržant Josef František 23. března - Autor: Mark Barber Ačkoliv mají dobří stíhací piloti některé vlastnosti stejné – například dobrý zrak a orientaci v prostoru, nedá se s jistotou říct, jaké povahové rysy vás předurčí k tomu stát se úspěšným leteckým esem. Od samotářů ženoucí se za vlastní slávou po nesobecké týmové hráče; od zabijáků bez výčitek po piloty schopni ušetřit svého protivníka; staří, nebo mladí – žádné eso nemělo jasně daný recept na úspěch. Jedním z nejagresivnějších pilotů z této elitní skupiny byl Josef František, české eso létající na stroji Hawker Hurricane. Tento zdánlivě nedisciplinovaný a pomstychtivý pilot dominoval v létě roku 1940 obloze nad jižní Anglií.
otec byl truhlář a Josef se měl vyučit zámečníkem. Nad jeho rodnou vsí ale často přelétala letadla z Prostějova, a létání mu učarovalo. Proto se po vystudování v 21 letech rozhodl nastoupit k Československému letectvu jako nezařazený pilot. Jeho prvotní výcvik proběhl na nedalekém prostějovském letišti, a byl ukončen v roce 1936. Poté byl převelen ke 2. leteckému pluku v Olomouci a létal na pozorovacích letounech Aero A-11 a Letov Š328. Už v počátcích jeho kariéry se ukázala Františkova povaha – rychle získal pověst člověka, který to k rvačce a sklence alkoholu neměl nikdy daleko. Nedostatek disciplíny vedl až k jeho degradování, ale i přesto byl jeho talent pro létání nezpochybnitelný.
Narodil se v říjnu 1913 v Otaslavicích, vesnici kousek od Olomouce. Jeho
61
Kvůli tomu bylo rozhodnuto, že bude Josef František zařazen ke stíhacím pilotům, kde by mohl úspěšně využít svých povahových vlastností.
Tam byl zaměstnán zprvu jako instruktor a v době německé invaze do Polska létal na průzkumné a spojovací lety. Jeho povaha se opět projevila, to když se z jinak neozbrojeného letadla rozhodl házet svazky granátů na německé jednotky. Polsko ale německé válečné mašinérii nedokázalo dlouho odolávat a brzy kapitulovalo. František tedy znova uprchnul, tentokrát do Bejrútu, kde se přidal k francouzské Cizinecké legii a byl přesunut do Marseille. Po příjezdu byl převelen k Polskému letectvu ve Francii a poté přímo k francouzským vzdušným silám. František a dva jeho kolegové ale byli československým atašé obviněni z dezerce z Cizinecké legie, což vedlo k tomu, že se přidali k polské jednotce spadající pod francouzské vzdušné síly. Františkovo působení v následné Bitvě o Francii je přinejmenším nejasné. Některé zdroje tvrdí, že si kvůli možnosti ohrožení jeho rodiny ze strany gestapa změnil dočasně jméno, a že sestřelil devět německých stíhaček a další dvě zničil na zemi. Neexistuje oficiální záznam udělení francouzského Válečného kříže za jeho první sestřel, ale nyní je toto vyznamenání u jeho jména vystaveno v Armádním muzeu Vojenského historického ústavu v Praze. Některé teorie s nadsázkou tvrdí, že se Františkova bojovnost a nedisciplinovanost opět projevila, a že byl schopen udělat cokoliv, jenom aby si mohl ve Francii zalétat na co nejvíce různých letadlech.
Sgt. Josef František
V létě 1938 se kvalifikoval jako stíhací pilot a byl zařazen ke 4. leteckému pluku operující z pražského letišti ve Kbelích na stíhačích Avia B-534. Napětí vzrůstalo a vpád německých vojsk se zdál být nevyhnutelný. Františkova jednotka se začala připravovat na válku. Invaze ale nikdy nepřišla – Mnichovská dohoda přiřknula Sudety Německu a oslabený zbytek země měl jejich osud brzy následovat. František a spousta jeho kolegů utekli do Polska a přidali se k polskému letectvu.
62
Po porážce Francie se František připojil k mnoha českým a polským letcům, kteří utekli do Británie, aby tam mohli nadále bojovat proti Německu. Kvůli jeho bojovým zkušenostem byl v srpnu 1940 zařazen k polské 303. stíhací peruti, která létala na strojích Hawker Hurricane z letiště v Northoltu. Františkův první týden ve službě v RAF byl poněkud rozpačitý – 8. srpna zapomněl při přistání vysunout podvozek svého Hurricanu. Počátkem září sestřelil letoun Bf 109-E, a následující den další.
munice nad Lamanšským průlivem. Rád také střílel na velmi malé vzdálenosti, což nebylo v RAF příliš obvyklé. To vše mu přinášelo velké úspěchy – jen 11. září sestřelil tři německé letouny. Koncem tohoto, pro Františka veleúspěšného měsíce, ho král Jiří VI. vyznamenal Záslužnou leteckou medailí. Jeho úspěch ale skončil velmi nečekaně. 8. října se jeho Hurricane po kolizi se stromem u vesnice Ewell v hrabství Surrey zřítil. František vyletěl ven z kokpitu a zlomil si ve 26 letech vaz. To se stalo na rutinním hlídkovém letu bez účasti nepřítele a dodnes se neví, z jakého důvodu letěl tak blízko u země. Jedna teorie mluví o nezvládnutí letecké akrobacie poblíž domu jeho přítelkyně, druhá o velkém vyčerpání z předcházejících náročných letů a třetí o kombinaci obojího.
303. stíhací peruť nesla v závěrečné fázi Bitvy o Británii velkou tíhu bojů a umlčela tak hlasy tvrdící, že zahraniční piloti bojující nad Anglií budou spíše přítěží. Úspěchy polské perutě se rychle rozrůstaly, a František jim vévodil. Jen za září sestřelil sám 17 nepřátelských letounů. Jeho vznětlivost a narůstající nedostatek disciplíny mu dále působilo problémy mezi jeho polskými a britskými nadřízenými. Neposlouchal rozkazy, které mu nařizovaly bojovat jako součást týmu, ale přesto přinášel nepopíratelné výsledky. To plynulo nejen z jeho přirozené agresivity, ale také z jeho silné nenávisti k nepříteli. Pro Františka byla válka velmi osobní, a létat jenom proto, aby mohl zabíjet. Jeho nadřízení si s ním nevěděli rady, a nakonec bylo rozhodnuto, že bude Františkovi dána volnost.
Hurricane Mk.I, 303. peruť RAF
Ačkoliv s ním nebylo jednoduché vyjít, a nebyl obzvláště populární u svých kolegů a nadřízených, byl Josef František bezesporu jedním z nejlepších stíhacích pilotů během Bitvy o Británii. Jeho 17 potvrzených sestřelů v průběhu jediného měsíce z něho dělají druhé nejúspěšnější české letecké eso. Pokud by mohly být potvrzeny i jeho sestřely nad Francií, byl by první.
Jeho samotářská taktika spočívala v útocích na vracející se německá letadla, často s nedostatkem paliva a
63
Wallpaper 1024x1280 | 1920x1080
[HISTORIE] IS-3 24. března - Autor: Adam Lisiewicz Krátce poté, co koncem roku 1943 z produkčních linek začaly sjíždět první těžké tanky IS-2, začali sovětští představitelé pociťovat potřebu dalšího vývoje tohoto tanku, který by obstál i do budoucna. Tato potřeba ještě zesílila, když z fronty během roku 1944 začaly chodit první zprávy o střetech s německými těžkými tanky Königstiger. Nový těžký tank, pracovně nazvaný Kirovec-1, měl mít podle požadavků zesílené čelní pancéřování věže a korby při zachování váhy a rozměrů stejných jako u IS-2. Výzbroj pak zůstala stejná – kanón D-25T ráže
122 mm, jež byl později na sériových strojích doplněn spřaženým kulometem DT ráže 7,62 mm a jedním kulometem DŠK ráže 12,7 mm na věži. Dvě konstrukční kanceláře soupeřily o možnost tank vytvořit – kolektiv konstruktérů z továrny č. 100 pod vedením Josefa Kotina, a konstrukční oddělení továrny ČTZ v Čeljabinsku, vedený Nikolajem Dukovem. Oba týmy přišly s vlastními návrhy – Kotin do konstrukce zakomponoval novou podobu čelního pancéřování, kdy pancéřové pláty pod ostrým sklonem tvořily vpřed směřující „špici“ (jež
64
tanku vysloužila přezdívku Ščuka – Štika), zatímco Dukovův tým představil koncept nové věže, jež se vyznačovala velmi nízkým profilem, výrazně zaoblenými stěnami a tvarem obrácené misky. Sovětští představitelé důkladně oba návrhy prozkoumali, a nakonec padlo rozhodnutí o sloučení návrhů obou kanceláří. První prototyp tanku, označený Objekt 703, byl dokončen už v říjnu 1944, a po úspěšných zkouškách byl tank, označený IS3, schválen pro sériovou výrobu. Fakt, že tovární linky byly vytížené produkcí tanků IS-2 a přechod na výrobně složitější IS-3 se ale ukázal být jako příliš obtížný na spuštění souběžné výroby s IS-2. Do konce války proto byla postavena pouze malá ověřovací série IS-3 – to ale nezabránilo sovětským představitelům IS-3 hrdě tank představit světu během triumfální přehlídky v ruinách Berlína, jež se udála 7. května 1945.
byly staženy zpět do továren, a mezi lety 1949-1952 podstoupily program vylepšení a modernizace. O sedm let později, v roce 1959, pak byla spuštěna výroba modernizované varianty IS3M.
IS-3 ve vojenském muzeu Lešany
IS-3 přišel příliš pozdě na to, aby se účastnil bojů v Evropě, svou bojovou premiéru si proto nové tanky odbyly v srpnu 1945 během ofenzivy v Mandžusku, kde se ale nesetkaly s žádným vážnějším odporem. Dalším nasazením IS-3 byla operace Vichr v roce 1956 – potlačení maďarského protikomunistického povstání. Zhruba jedna stovka kusů IS-3 byla zakoupena Egyptem, jež je bojově nasadil během Šestidenní války proti Izraeli. IS-3 sice oproti izraelským tankům disponovaly výhodou v podobě silnější výzbroje i pancéřování, nicméně i tak jich byla naprostá většina ztracena, ať už padly za oběť izraelské palbě či poruchám – IS-3 totiž nebyl navržen pro provoz v pouštních podmínkách, což v kombinaci s nízkou úrovní výcviku posádek snižovalo efektivitu tanku. Tank měl velmi nízký profil, což z něj sice činilo menší terč a zlepšovalo pancéřovou
Spojence příchod IS-3 poměrně šokoval, neboť v té době neměly spojenecká vojska ve výzbroji žádný tank, jež by dokázal spolehlivě překonat pancéřování sovětského obrněnce. Právem se proto obávali, že IS-3 bude v případě konfliktu rozhodující zbraní na bojišti. Ve skutečnosti ale měl IS-3 k tomuto statutu daleko. U prvních sérií o velmi poruchový stroj, který trpěl nespolehlivým hnacím ústrojím, praskáním svarů mezi pancéřovými pláty, neúčinnou ventilací bojového prostoru osádky a dalšími neduhy. Problémy nakonec byly natolik vážné, že všechny do té doby vyrobené IS-3
65
ochranu, nicméně členové osádky ve trojčlenné věži měli jen velmi omezený pracovní prostor, a deprese kanónu byla jen minimální.
lebnou sílu a pancéřovou ochranu těžkého tanku s pohyblivostí středního tanku, čímž se sovětské těžké tanky staly přebytečnými. Tento osud potkal i IS-3, který tak začal být postupně vyřazován ze služby, až byl během šedesátých let vyřazen úplně. Celkem bylo mezi lety 1945-1947 vyrobeno 2311 kusů IS-3.
Během padesátých let byla do výzbroje Rudé armády zařazena série nových tanků T-54/T-55, které byly později přeznačeny na hlavní bojové tanky. Tato vozidla v sobě kombinovala pa-
Egyptská IS 3, kamufláž vytvořená hráčem _IIyJI9_ | stáhnout zde
Ve War Thunderu je IS-3 sovětský těžký tank V. úrovně s BR 7.0 ve všech herních módech. Jeho primární zbraní je kanón D-25T ráže 122 mm – stejná zbraň jako na tancích IS-2 a IS-2 model 1944. Hlavním rozdílem ve výzbroji oproti linii IS-2 je ale možnost užívat APCBC munici BR-471D, jež je schopna na vzdálenost sto metrů probít až 227 mm pancíře – oproti munici BR471B s penetrací 197 mm na stejnou vzdálenost je to znatelné zlepšení. Co se pancéřové ochrany týče, čelní pancíř díky svému sklonu a umístění „do špice“ dosahuje efektivní tloušťky
110-200 mm. Čelo věže IS-3 je 250 mm silné, a díky svému ostrému sklonu dosahuje efektivní tloušťky až 400 mm. Boční pancíř je silný 90 mm, a je doplněn 30 mm pancéřovým pásem kryjícím prostor nad pásy. Maximální rychlost tanku činí 38 km/h. IS-3 má dvě hlavní nevýhody – dlouhou dobu přebíjení kanónu a deprese kanónu činící pouze tři stupně. Jako u jiných tanků, hráči s IS-3 by se měli snažit za každých okolností vystavovat nepříteli pouze svůj silně skloněný čelní pancíř a mít se na pozoru před
66
tanky snažícími se o útok z boku. Kvůli prakticky nulové depresi je také doporučováno bojovat pouze na rovném terénu. Naopak špatným nápadem je snažit se tank úhlovat. Kvůli rozvržení pancíře tím totiž dochází ke snižování efektivity. Další výzkum IS-3 vás následně přivede k současnému vrcholu sovětské linie těžkých tanků – IS-4M.
V jedné z následujích aktualizací přidáme do War Thunderu emblém egyptské 4. tankové divize vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov
Vnitřní moduly tanku IS 3
67
M3 Medium tank 753. tankového praporu používaný na Italské frontě
[HISTORIE] 753. tankový prapor 25. března - Autor: Stephen Hembree Americký 753. tankový prapor byl oficiálně mobilizován 1. června 1941 ve Fort Benningu, stát Georgia. Původně se jednotka sestávala pouze ze 151 mužů (z toho 35 důstojníků) jakožto rota A 73. praporu středních tanků. Krátce po mobilizaci byl 753. prapor odeslán do Camp Polk, stát Louisiana, a byl přiřazen k rezervním silám. Zde bylo k praporu přiděleno dalších 507 mužů - nováčků z Centra pro výcvik obrněných sil ve Fort Knoxu. Následně obdržel prapor svou výzbroj; původně šlo o předválečné typy tanků, a modernější vozidla v podobě středních tanků M3 Lee jednotka dostala až počátkem roku 1942. Tanky M3 si ale u jednotky nepobyly dlouho, a do dubna 1943 byl prapor přezbrojen tanky M4A1 Sherman. V červnu 1943 byla následně jednotka naložena na lodě, a strávila třiatřicet
dní na palubě, během kterých se plavila směrem k Africe. Po vylodění nedaleko Oranu pak prapor strávil šest týdnů v Alžírsku, kde se připravoval na invazi na Sicílii. Co ale činilo 753. prapor tak výjimečným, byla jeho pružnost. Jednotka byla navržena jako modulární jednotka, která měla za úkol podporovat pěchotu, pokud došlo k narušení fronty. 10. července 1943 se tanky roty C, dočasně přidělené k 3. praporu náležejícího pod 157. pěchotní divizi, vylodily nedaleko Gely na pláži s kódovým označením Blue Beach. Tankisté 753. praporu následně za pomoci rychlého obchvatného manévru zničili pět italských tanků v blízkosti letiště Comiso, a poskytli postupující pěchotě účinnou palebnou podporu. O den později, zhruba půl hodiny po půlnoci,
68
na plážích přistály i tanky roty A, a v půl jedné odpoledne se vylodila i rota B společně se štábní jednotkou.
porouchávat kvůli absenci údržby po 50 a 100 hodinách provozu." Během šesti týdnů tažení tanky 753. praporu svou podporou umožnily pěším jednotkám zajmout okolo 1100 nepřátelských vojáků a zničit přes 100 nepřátelských vozidel a protitankových děl včetně 28 tanků.
M3 Light Tank
Mnoho z tanků, které byly 753. praporem během italského tažení užívány, jsou dostupné i ve War Thunderu. Rota C užívala lehké tanky M3 Stuart a střední M3 Lee, zatímco roty B a A vedle strojů Stuart a Lee užívaly tanky M4A1 Sherman. Zajímavostí je, že tanky Lee byly tankisty praporu upřednostňovány před ve všech ohledech vyspělejšími Shermany. Důvodem bylo, že proti lehce pancéřovaným italským tankům postačovaly i kanóny ráže 37 mm, a tanky Lee tak mohly zároveň útočit na dva cíle při užití obou svých zbraní.
Během následného tažení, trvající 39 dní, byl 753. prapor užíván jako jednotka rychlé reakce, která se urychleně přesouvala kamkoliv, kde americká pěchota urgentně žádala obrněnou podporu. Prapor tak asistoval 157., 179. a 180. pěchotním plukům, stejně jako 16., 18., 26., 7. a 30. pluk náležející k 45. pěchotní divizi. Ke konci kampaně byl prapor přiřazen do speciálního uskupení společně s 1. pěchotní divizi pod přímým velením 2. armádního sboru vedeného generálporučíkem Omarem Bradleym. Rota B následně byla oceněna prezidentskou citací za odvahu v boji, a američtí pěšáci měli 753. prapor ve velké oblibě, neboť tanky jednotky byly vždy nablízku, pokud byly potřeba. Během bojů o Messinu tanky 753. praporu zničily devět německých vozidel a protitankových děl, včetně dvou tažených kanónů FlaK ráže 88 mm. Agresivní postup jednotky následně donutil nepřátelské osádky opustit 32 vozidel, včetně určitého množství lehkých tanků. Postup tanků praporu byl tak rychlý, že hlášení roty C z 23. července obsahovalo následující text: "Tanky se začínají opakovaně
753. prapor prokazoval své umění i nadále během bitev o Salerno, San Pietro, Monte Porchia, Cassino a v bojích o Řím. Když Američané dobyli Řím, byla lehce pozměněna organizace praporu přidáním roty D, jež místo tanků Stuart obdržela samohybné houfnice M7 Priest pro přímou i nepřímou palebnou podporu. Po reorganizaci a plošném přezbrojení na Shermany se prapor vylodil v jižní Francii, kde se účastnil operace Dragoon. Zde byl prapor přiřazen k Task Force Butler pod velením brigádního
69
generála Butlera od 6. armádního sboru, jež byl pověřen provedením rychlého výpadu z předmostí směrem na sever, aby odříznul ustupující německé jednotky. Ačkoliv Butler disponoval jen jednou pěchotní brigádou a 753. praporem, dokázal během deseti dní postoupit o 235 mil, během kterých zabíral klíčová města a opěrné body, přičemž uštědřil bránící německé 19. armádě vážné ztráty.
stojník rozdělili pole působnosti, a každý z nich velel odděleným, nezávisle fungujícím kombinovaným týmům, se kterými byly prováděny rychlé manévrové operace. Akce praporu se ukázaly být kruciální pro úspěch Task Force Butler, a napáchaly těžké škody na ustupujících německých silách, které přišly o velké množství válečného materiálu - zvláště v okolí vesnic Montelimar, Gap a Loriel."
Následuje citace plukovníka Anthonyho Daskeviche II. z US Army War College: "735. prapor poskytnul Task Force Butler naprostou většinu obrněné palebné síly, a v operacích uskupení hrál klíčovou roli. Během operace si velitel praporu a operační dů-
Od této části války byl následně prapor nasazen v boji po dalších 260 dní až do konce bojů v Evropě. Po konci války byl následně 753. prapor nasazen i během Korejské války, kde bojoval od 20. března 1951 do 10. listopadu stejného roku.
M4A1 Medium Tank
70
Prémiový stroj Bell P-63 Kingcobra v sovětském stromu je dostupná přímo ve hře za 1600 GE
[HISTORIE] P-63 Kingcobra v sovětských službách 26. března - Autor: Scott Maynard Letoun Bell P-63 Kingcobra je jedním z méně známých amerických letadel, protože byla tamními ozbrojenými sílami používána velmi okrajově. O to více ale Kingcobra získala na popularitě v Sovětském svazu, který tento stroj po dobrých zkušenostech s jeho předchůdcem – P-39 Airacobra, uvítal.
Sovětská P-63A-10 s nádržemi
I když byl P-63 zásadně lepší, než jeho předchůdce, nemohl se srovnávat s letouny P-51 Mustang a P-47, které už byly v té době zařazeny ve službě. P63 měl znatelně nižší dolet, ne úplně ideální vnitřní rozvržení, byl dražší na výrobu, a použitý nespolehlivý kompresor v kombinaci se zastarávajícím motorem Allison, ztrácel na výkonu ve srovnání s jeho konkurencí v podobě motorů Rolls Royce Merlin a Packard.
Vývoj Kingcobry se zaměřoval hlavně na vylepšení výkonu a vychytání chyb, které trápily jeho předchůdce P-39. Zachoval si atypickou konfiguraci umístění motoru za pilotem, a přes hřídel instalovaného kanónu ráže 37 mm, ale možná i díky tomu letoun svými výkony příliš neoslňoval. Kvůli tomu neměli Američané moc důvodů toto letadlo do služby zařadit jako stíhačku, a ani jako bitevník, kde už
71
úspěšně působil jeho předchůdce. Ačkoliv nemohl letoun P-63 soupeřit s ostatními americkými stíhači již zařazenými ve službě, sovětské letectvo ho přijalo s otevřenou náručí. Sověti již měli výborné zkušenosti s P-39. Do SSSR bylo posláno 2300 – 2700 kusů P-63 v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu.
álních míst potvrzené. Na Tichomořském bojišti byly Kingcobry použity v roli přímé vzdušné podpory pozemních jednotek, a také jako průzkumná letadla. SSSR je úspěšně využil v ofenzívě v Mandžusku a na Korejském poloostrově. Mnoho jednotek, ve kterých původně sloužily stroje P-39 bylo přezbrojeno na P-63, a jejich služba pokračovala i po skončení války.
Podle dohody z roku 1943 neměly být stroje P-63 použity proti Němcům, dohoda zmiňovala jejich použití výhradně proti Japoncům a počítala s jejich účastí v rámci eventuálního finální ofenzívy v Pacifiku. Existuje ale spousta důkazů a svědectví, že byly tyto letouny použity v boji proti Luftwaffe. Žádné z nich ale není z ofici-
Američané vyřadili P-63 ze služby v roce 1946, ale Sovětský svaz pokračoval v jejich používání až do let 195253. Kvůli jejich nezanedbatelnému množství jim NATO udělilo kódové označení „Fred“.
Ve War Thunderu jsou dostupné 3 verze letadla P-63. Varianty A-5, A-10 a C-5 naleznete v americkém stromě. Kromě nich jsou 3 verze tohoto letounu dostupné v sovětském stromě v dárkové a prémiové podobě. V americkém stromě jsou všechny 3 verze
na třetí úrovni hned po P-47 a jejich výzkum vás přivede k letadlu, který stroje P-63 překonal a nahradil – P51D Mustang. V sovětském stromě je první Kingcobra k naleznutí také na třetí úrov-
72
ni, a můžete si ji koupit za GE. Verze A-10 a C-5 jsou speciální dárkové stroje, které můžete získat jenom v rámci speciálních akcí a event. Pro ty z vás, kteří mají zkušenost s P-39, nebude Kingcobra nic neznámého. Ve všech verzích je osazena skrz hřídel střílejícím kanónem M4, nebo M10 s 30, respektive 58 náboji. Navíc máte k dispozici 4 kulomety Browning ráže 12,7 mm. Kromě působivé palebné síly lze na Kingcobru naložit i různou konfiguraci podvěsné výzbroje od jediné 500 lb bomby u verze A-5, až po tři 500 lb pumy u verze A-10.
létání s Kingcobrou známou a zábavnou zkušeností.
Kingcobra nemusí být tak populární jako P-51, nebo tak univerzální, jako P-47; i přesto se jedná o vynikající stíhačku na své úrovni. Pokud se vám líbí P-39, nebo jste fandové těžké výzbroje letadel Jak, bude pro vás
V jedné z následujících aktualizací přidáme osobní emblém Maj. Vjačeslava Sirotina, 17. IAP vytvořen hráčem Colin 'Fenris' Muir
Moduly sovětské verze P-63A-5
73
Grant Mk.I, britská verze M3 Lee, dostupná ve hře při nákupu pokročilého balíčku Grant
[HISTORIE] Poslední bitva v poušti 27. března - Autor: Aaron Lentz V červenci 1942 se síly Afrika Korpsu, vedené polním maršálem Erwinem Rommelem, pokusily prorazit obrannou linii sil Commonwealthu v severní Africe u El Alamejnu ve snaze probít se k Alexandrii a poté až k Suezskému průplavu, čímž by Němci přerušili důležitou britskou zásobovací trasu. Následná bitva sice dopadla víceméně nerozhodně, nicméně německý postup byl zastaven, a Rommel, vědom si zhoršující se zásobovací situace svých vojsk, stáhnul své jednotky z frontové linie k přeskupení a doplnění stavů a zásob. Britové učinili to samé, a na frontě proto zavládl relativní klid, během kterého se obě strany připravovaly na další střetnutí.
Afrika Korpsu byly nataženy k prasknutí, a zásob byl nedostatek. Rommel věděl, že Britové shromažďují síly k protiofenzivě, a že pokud bude příliš dlouho otálet, Britové jeho oslabené síly snadno překonají, Ve spolupráci s italským nejvyšším velením se proto rozhodl, že Afrika Korps společně s italskými silami zaútočí, dokud ještě má na ofenzivu dostatek sil. Zatímco na zemi byl klid před bouří, ve vzduchu boje neustaly ani na chvíli. Denně se ve vzduchu utkávaly tucty strojů obou stran ve snaze získat vzdušnou nadvládu. Urputné vzdušné šarvátky zuřily i nad Středozemním mořem, kde německé bombardéry Junkers Ju 88 podnikaly útoky na britská zásobovací plavidla, a Britové odpovídali útoky bombardérů Wellington a námořních letounů Fleet Air
Zatímco Britové se těšili relativně dobré zásobovací situaci díky Suezskému průplavu, zásobovací trasy
74
Arm na zásobovací lodě Osy, směřující do tuniských přístavů.
uspořádání pro bitvu. Obrana proto byla zorganizována tak, aby Rommela vyprovokovala k útoku na jižní část linie, kde byly umístěny statické obranné pozice. Rommel se nechal vlákat do pasti, a jeho tanky udeřily na jižní úsek fronty. V tu chvíli se ale na německé tanky začaly vrhat celé roje britských letounů, provádějící útoky z malých výšek - zvláště těžké stíhačky Bristol Beaufighter a letouny Hawker Hurricane Mk.IID, nesoucí dvojici protitankových kanónů Vickers ráže 40 mm.
Ju-87 R-2 s pouštní kamufláží
Vzdušné boje nad pouští byly velmi intenzivní, a na obou stranách bojovali zkušení piloti, zocelení více než rokem neustálých bojů v Africe. Britské stíhačky Spitfire, Hurricane a P-40 Kittyhawk se denně střetávaly se stíhačkami Messerschmitt Bf 109 E a F, doplňované těžkými Bf 110, zatímco německé bombardéry Ju 88 a střemhlavé Ju 87 Stuka neustále podnikaly nálety na britská letiště, klíčové pozice a skladiště zásob. Britové odpovídali hloubkovými nálety na německé zásobovací trasy, kdy britské stroje útočily na dlouhé konvoje vozidel Osy, na kterých letouny Beaufighter, Boston a Mitchell páchaly těžké škody bombami, raketami a hlavňovou výzbrojí.
Útočníci i přes ztráty utrpěné během náletů pokračovali v postupu, který byl ale zpomalován minovými poli. Kdykoliv se nějaká jednotka zastavila na delší dobu, okamžitě se na ní snesla dělostřelecká palba Britů a další nálety. Vojáci Osy byli unavení, jejich vozidla začala být opotřebovaná neustálým provozem. Tanky Němců, zvláště stroje PzKpfw III a PzKpfw IV, byly primárním cílem náletů, a i přes snahu letounů Osy se Britové těšili vzdušné nadvládě, a mařili pokusy bombardérů Ju 88 a SM.79 asistovat pozemním silám. Rommelův postup se pod tlakem stočil více na sever, a u Alam Halfy se německé tanky PzKpfw IV Ausf.F2 dostaly pod palbu dobře zakopaných britských tanků M3 Grant. Německé stroje měly výhodu silnější výzbroje, nicméně Britové měli početní převahu, byli v dobře připravených pozicích, a palbu tanků podporovalo velké množství protitankových zbraní. Montgomery zakázal svým jednotkám jakýkoliv pokus o protiú-
Britský generálporučík Bernard Montgomery, čerstvý velitel britských sil v oblasti, věděl, že německá ofenziva je na spadnutí, a proto západně od přístavu El Alamejn v západním Egyptě vztyčil mohutnou obrannou linii, sahající od pobřeží na severu až po okraj neschůdné Katarské prolákliny. Montgomery nicméně držel eso v rukávu dešifráty Ultra mu poskytly jasný obraz zásobovací situace Osy, a jejich
75
tok, a Rommel proto nemohl využít svou obvyklou taktiku, kdy k rozdrcení britských tankových útoků užíval protiletadlové kanóny FlaK ráže 88 mm v protitankové roli. Druhého září se postup Afrika Korpsu zastavil - Rommel věděl, že utrpěl příliš velké ztráty na to, aby mohl postupovat dále, a své síly stáhnul.
útoku. Britské letouny dokázaly zničit přes 400 německých vozidel - ironií je, že mnohé z těchto vozidel původně patřilo Britům, a Němci je ukořistili. Rommelův plán zatáhnout britské síly do rozhodující otevřené bitvy selhal.
Útoky letounů RAF neustávaly ani poté, co se tanky Afrika Korpsu vrátily zpět do výchozích pozic. Pátého září 1942 tak byl Afrika Korps ještě v horší zásobovací situaci, než před začátkem
Spitfire Mk.Vb s kamufláží 92. perutě RAF
V jedné z následujících aktualizací přidáme emblém používaný australskými jednotkami na kořistních vozidlech & emblém 278. italské perutě vytvořené hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov
76
[ZBRANĚ VÍTĚZSTVÍ] T-34 "Lidice" 27. března - Autor: War Thunder tým V roce 1940 se po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava snažila československá exilová vláda v Londýně přesvědčit Británii a Francii o zrušení Mnichovské dohody. Chtěla tím zaručit poválečnou územní integritu a nezávislost Československa. Britští představitele ale nebyli spokojení s českým odbojem proti německému Protektorátu, a požadovali důkaz toho, že jsou Češi ochotní proti Třetí říši bojovat.
da Heydricha - vysoce postaveného nacistického představitele, a jednoho z architektů holokaustu. Ihned poté, co se Heydrich ujal funkce, vyhlásil stanné právo a skrz exemplární popravy a masové zatýkání brzy český odboj paralyzoval. Dále zavedl politiku cukru a biče – nabídl pracujícím sociální výhody, ale každý, kdo byť jen náznakem projevil neloajalitu k nacistům, byl zatknut, mučen a častokrát popraven. Česká exilová vláda na tyto události zareagovala schválením pokusu o zavraždění Heydricha. Operace dostala název Anthropoid a měla být provedena dvěma muži – Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. 28. pro-
Adolf Hitler určil v roce 1941 nového Říšského protektora, tedy praktického vládce Protektorátu. Vybral Obergruppenführera jednotek SS Reinhar-
77
since 1941 seskočila tato dvojice mužů nad Protektorátem, spolu se sedmi dalšími českými exilovými vojáky, s cílem Heydricha zabít.
centračních táborů. Obě vesnice byly posléze vypáleny a srovnány se zemí. Atentátníci se ale spolu s dalšími pěti parašutisty ukryli v kostele Svatého Cyrila a Metoděje v Praze, ale jeden z členů výsadku vyzradil nacistům jejich polohu. Ti poslali na místo 750 členů SS, kteří kostel oblehli. Po dvouhodinové přestřelce byli 3 parašutisté zastřeleni, a zbytek spáchal sebevraždu. I přes obrovskou cenu splnil atentát na Heydricha svůj účel. Velká Británie a Francie souhlasila se zrušením Mnichovské dohody a prohlásila, že po válce bude Československo plně obnoveno.
T-34 s nápisem "Lidice"
27.května 1942 se Heydrich vydal ze své vily v Praze-Libni na cestu do kanceláře na pražském hradě. Když se jeho Mercedes se staženou střechou přiblížil k prudké zatáčce u nemocnice Na Bulovce, skočil Gabčík před auto a zamířil svůj samopal Sten na Heydricha, ale zbraň se zasekla. Heydrich vytáhl pistoli a chtěl se bránit, ale Kubiš v tu chvíli hodil směrem k autu granát. Oba útočníci utekli, a Říšský protektor zemřel 4. června 1942 po otravě krve způsobené střepinami granátu.
Zničení Lidic a následně Ležáků vyvolalo velké ohlasy po celém světě. O existenci těchto dvou, do té doby zcela neznámých vesnic, se najednou dozvěděly milióny lidí. Britští dělníci založili sbírku „Lidice budou žít dál“, a začali sbírat peníze pro znovuvybudování Lidic. Městečko Stem Park Village ve státě Illinois se přejmenovalo na Lidice jen dva dny po tragédii. V srpnu 1942 učinili to samé obyvatelé mexické vesnice San-Jeronimo-Aculco. Spousta dětí, obzvláště dívek, bylo pojmenováno Lidice.
V odvetě bylo vyhlášeno stanné právo. Podle vyšetřování, které provedlo Gestapo, vedly stopy do vesnic Lidice a Ležáky, kde se měli atentátníci schovávat. 9. června byli všichni dospělí muži z Lidic zastřeleni, a ženy s dětmi poslány do koncentračních táborů. 24. června potkal Ležáky ještě horší osud – všichni dospělí obyvatelé byli zastřeleni, a děti poslány do kon-
Nejsilnější odezvu to ale přirozeně vyvolalo v československých vojácích bojujících v zahraničních armádách, a také v exilové vládě sídlící v Londýně. Eduard Beneš symbolicky vyznamenal celé Lidice Československým válečným křížem. Českoslovenští piloti bombardérů sloužící v RAF, psali na
78
bomby vzkazy „Za Lidice“ a „Za Ležáky“, zatímco vojáci sloužící v SSSR vybírali peníze na tanky s nápisy „Lidice“ a „Ležáky“. Jeden z těchto tanků – T-34 model 1943 s nápisem „Lidice“ prošel mnoha bitvami, byl několikrát zasažen, ale pokaždé byl opraven a zařazen zpět do služby. Dnes je k vidění ve Vojenském muzeu v Lešanech.
Lidice před/po zničení
K uctění památky těch, kteří za 2. světové války trpěli a těch, kteří za boj s nacismem obětovali život, do hry vložíme nápis "Lidice"
79
Kořistní Tupolev SB-2M-103U-MV3 Slovenských vzdušných sil, Tarnapol, 1941; kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhnout zde
[HISTORIE] Boje u Garnostajpole 29. března - Autor: Petr Žižka V šestém pokračování seriálu Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech 1939 – 1944 plynule navážeme na předchozí díl SVZ na východní frontě v červenci 1941, který přiblížil bojové aktivity slovenských letců během červencového nasazení na východní frontě. Na slovenské letky čekaly v následujících měsících ještě těžší úkoly než v červenci. Tím nejtěžším byla obrana mostu přes Dněpr u Garnostajpole. První polovina srpna 1941 proběhla u slovenských letek bez větších událostí. 3. 8. 1941 skončila letka 12 doprovody německých průzkumných Henschelů Hs 126 od 3.(H)/32 a vyčkávala na letišti Gajsin (80 km JV od Vinnice) až do 26. 8. 1941. Čekala na příchod reorganizované Rychlé divize, kterou měla společně s letkou 1 podporovat v plánovaném obklíčení Kyjeva. Letka 1 se mezitím 6. 8. 1941 přemístila z Rzesna na letiště Vinnice, nad které ještě téhož dne pronikly tři Tupolevy SB a shodily pumový náklad mimo
letiště. Kvůli vleklým problémům se zásobováním se další letkou odjíždějící domů stala 17. 8. 1941 letka 3. Na začátku srpna byla vytvořena komise, která měla vyhledávat ukořistěné letouny vhodné pro plánovanou výstavu v Bratislavě a moderní sovětské letouny pro případné posílení SVZ. Vzhledem k poměrně úspěšnému ničení letounů ustupujícími jednotkami, bylo náročné ukořistit nepoškozené letouny. Celá snaha vyústila v odeslání dvou poškozených Polikar-
80
povů I-153 (na Slovensko dorazil pouze jeden), Polikarpovu I-15bis a Polikarpovu I-16 na Slovensko a v opravu jednoho bombardovacího letounu SB. Tupolev SB 2M-103 pocházející nejspíše od 16. SAD, byl nalezen v mírně poškozeném stavu na letišti v Tarnopolu. Měl prostřelen jeden chladič, nefungoval mechanismus zatahování podvozku, brzdy a chyběla část palubních přístrojů a vnitřního vybavení. SB s vytaženým podvozkem přeletěl na letiště Rzesno, kde dostal palubní přístroje z poškozených letounů téhož typu. Nakonec byl 28. 10. 1941 letoun připraven k přeletu na Slovensko. Bohužel během startu došlo ke zhroucení levé podvozkové nohy a k následnému poškození letounu. Letoun již nebyl znovu opraven a skončil na okraji letiště.
ani slovenské letky, které měly několik lehce zraněných a pár letounů poškozených od střepin. Kvůli přeplnění letiště německými letouny a častým náletům se obě slovenské letky 3. 9. 1941 stěhovali na letiště Skvira (90 km J od Kyjeva). Brzy po přesunu dostala letka 12 rozkaz, aby se připravila na další přesun. Nikdo ještě netušil, že nastala chvíle osudového úkolu, který se měl stát nejvýznamnější akcí slovenského letectva v roce 1941.
Slovenský SB 2M-103 po havárii na letišti Rzesno, 28. 10. 1941
S postupem Rychlé divize k frontě, byl spojen přesun zbylých letek (letka 1 a 12) na letiště, z kterých mohli lépe podporovat slovenské pozemní jednotky. 26. 8. 1941 se obě letky přemístily na letiště Berdičov (75 km S od Vinnice) a následující den pokračovaly 110 km na východ na letiště Bílá Cerkev (70 km J od Kyjeva). Letiště plné německých a slovenských letounů se stalo mezi 28. 8. až 1. 9. 1941 terčem celkem 18 náletů. Nejtěžší nálet několika skupin sovětských bombardérů DB-3, SB a Pe-8 proběhl 30. 8. 1941 v čase mezi 15:45 až 17:15. Nálet způsobil poškození hangárů, skladišť pohonných hmot, střeliva a pum, které explodovalo a způsobilo další škody. Tentokrát nezůstaly ušetřeny
V té době probíhala na severu od Kyjeva rozsáhlá operace 6. německé armády, jejímž cílem bylo obklíčení tří sovětských armád. Jediným přechodem přes řeku Dněpr byl most u Garnostajpole (70 km S od Kyjeva), jehož obranu dostala na starost letka 12. O pár dní později k tomu přibyla ochrana přechodu přes řeku u Morovsku. Letka 12 se přemístila na letiště Gubin (75 km S od Kyjeva) 7. 9. 1941 a spadala přímo pod velení Armeeoberkommando 6 (AOK 6). Jelikož tento přesun znamenal přímé zapojení do frontových operací, tak byl pro lepší rozpoznání vlastními jednotkami na letoun aplikován 50 cm žlutý pruh na přední části trupu. Předtím letouny
81
nesly pouze 50 cm žlutý pruh kolem trupu a žlutou 1/3 spodních křídel.
z mraků dva I-16 opět nejspíše od 36. IAD. Čtk. I. Kocka vypálil na bližšího protivníka dávku, která šla mimo. Pilot I-16 se chtěl souvratem dostat do čelního útoku. V otočném bodě však I16 inkasoval dávku ze všech kulometů Avie Kocky a nekontrolovatelně dopadl do lesa Borki ležícího východně od Ostjer.
7. 9. 1941 před 18:00 dostala letka 12 hlášení o blížící se devítičlenné skupině Polikarpovů I-16 zřejmě od 36. IAD (43. IAP a 2.IAP). V čase 18:05 odstartovalo 10 Avií B.534 proti nepříteli, který se blížil k letišti. I-16 byli již v těsné blízkosti letiště, když došlo ke kontaktu s Aviemi. I-16 se během boje chtěli odpoutat od Avií směrem na východ k Dněpru, což jim slovenští stíhači hodlali překazit. Pronásledování sovětských letounů vyvrcholilo poblíž Dněpru, kde zakončil svoji pouť 3 km jižně od mostu u Garnostajpole jeden I-16 zasažený přesnou dávkou Avie čtk. J. Drličky. Bylo to první vzdušné vítězství slovenských letců na východní frontě. Kromě tohoto prvního vítězství dosáhla letka 12 ještě i druhého, o kterém se dozvěděl velitel perutě stk. V. Kačka až následujícího dne při návštěvě velitelství LI. armádního sboru, kdy mu dobrou zprávu sdělil pozorovatel protiletadlové baterie nacházející se u mostu. Přemožitel druhé I-16 pravděpodobně ani během boje nepostřehl tento úspěch a proto se o sestřel nepřihlásil.
Sestřelený Polikarpov I-16
Další souboj podstoupil tříčlenný roj 10. 9. 1941 v 14:00. Slovenské Avie se dostaly do nevýhodného vzdušného souboje s třemi letouny identifikovaných jako I-17 (jednalo se pravděpodobně o Jak-1 nebo LaGG-3), které převyšovaly Avie vyšší rychlostí a větší palebnou silou. Ničivé účinky 20 mm granátu poznal zblízka na své Avii čtk. F. Krähenbiel, který musel vynaložit hodně úsilí, aby dovlekl na letiště těžce poškozený letoun. Explodující granát sovětské stíhačky totiž těžce poškodil Avii levé křídlo, na kterém došlo k poškození potahu křídla, nosníku a vzpěr. Sovětští stíhači si kromě těžce poškozené Avie mohli připsat i poškození druhé, která se vrátila na letiště s prostřeleným chladičem.
8. 9. 1941 svedli slovenští stíhači několik soubojů. V oblasti Garnostajpol – Morovsk hlídkovali roje od 6:00. Roj vedený čtk. M. Danihelem se v 6:30 dostal do boje s trojicí I-16, která ostřelovala vojáky na mostě. Boj nakonec skončil beze ztrát na obou stranách. Další roj čtk. J. Drličky zasáhl do boje po 9:00, kdy před nimi vypadli
V následujících dnech pokračovala intenzivní hlídková činnost i přes klesající počet bojeschopných letounů.
82
12. 9. 1941 měla letka 12 k dispozici 7 bojeschopných letounů z původních 11 a dokázala vykonat 40 vzletů na ochranu mostů přes Dněpr. Během dne se tříčlenný roj vedený F. Hanovcem dostal do boje s dvojicí I-17 (Jak1, LaGG-3). Boj nakonec skončil beze ztrát na obou stranách. I v dalších dnech (14. 9 – 17. 9. 1941) zabezpečovala letka 12 ochranu přechodů přes Dněpr a kryla postupující německé jednotky. Během tohoto období vykonali slovenští letci 96 vzletů a 17.
9. 1941 došlo k posledním dvěma střetnutí s I-17 (Jak-1, LaGG-3), které se obešli beze ztrát. Po pádě Kyjeva 19. 9. 1941 ztratila ochrana mostů význam a letka 12 se připojila k letce 1 na letišti Mytnica (35 km J od Kyjeva). Ukončení úspěšné ochrany mostů neznamenalo konec aktivit Slovenských vzdušných zbraní na východní frontě v roce 1941. Na svoji chvilku slávy čekala ještě letka 1.
Avia B.534 od letky 12 a zničený sovětský letoun na letišti Rzesno
83
Spitfire Mk VB BL255 MD-T Dona Gentilea, 336. FS "Eagle Squadron", Debden, říjen 1942. Kamufláž vytvořena hráčem PROx_GAMING | stáhnout zde
[LETECKÉ ESO] Major Dominic Gentile 30. března - Autor: Mark Barber Se vstupem USA do války netrvalo dlouho, než na evropský kontinent začaly z Ameriky proudit vojenské síly a technika. Letectvo Spojených států využilo britské ostrovy jako opěrný bod pro nejsilnější bombardovací ofenzívu v historii. Spolu s nimi přišly i doprovodné stíhačky. I přes snahu velení se začali američtí piloti těšit zájmu veřejnosti, když sbírali sestřely v množství neviděném od dob 1. sv. války. Mezi pilotními esy se – podobně jako v Luftwaffe – rozhořel závod o sestřely. Jedním z těchto okázalých pilotů byl „Don“ Gentile.
Od šesti let neustále prosil svého otce – majitele nočního klubu – aby ho zavezl na místní letiště patřící firmě Weaver Aircraft Company, kde se mohl podívat na letadla vystavená na letištní ploše. Jeho otec ho podporoval jak morálně, tak i finančně, a Gentile mohl jako adolescent začít létat se svým vlastním sportovním dvouplošníkem. Brzo získal pověst zábavného, i když občas poněkud lehkomyslného pilota, jednou se mu dokonce povedl průlet pod mostem v rychlost 160 km/h, kde měl prý rezervu 1 metr. Ačkoliv bylo létání okolo místních památek zábavné, zaměřil se Gentile na vojenskou kariéru.
Narodil se v prosinci 1920 italským emigrantům ve městě Piqua v Ohiu. Dominic Salvatore Gentile byl od mala rozhodnutý stát se pilotem, už jako malé dítě slepil stovky modelů letadel.
Sice byl talentovaný sportovec a hudebník, ale na tehdejší požadavky amerického letectva to nestačilo –
84
což si vysloužil vyznamenání britským Záslužným leteckým křížem. Následující měsíc vyměnil britskou modrou uniformu za americkou zelenou, to když byly „Orlí perutě“ přemístěny pod americké velení a zařazeny do letectva Spojených států (USAAF). Gentile získal hodnost podporučíka a létal na strojích P-47 Thunderbolt u 336. stíhací perutě operující z letiště RAF v Debdenu v panství Essex. S tímto těžkých letounem létal doprovodné mise a útočil na pozemní cíle. V září byl povýšen na kapitána a dostal funkci velitele letky. Jeho největší úspěch s Thunderboltem se stal počátkem roku 1944. Podařilo se mu v souboji v nízké výšce vymanévrovat a sestřelit dva německé stroje Fw-190; bez munice se poté vyhýbal náletům třetího letounu, než to německý pilot vzdal a vrátil se na základnu. Gentile ale měl to nejlepší ještě před sebou – to když jeho peruť v únoru 1944 přezbrojila na P-51 Mustang.
'Don' Gentile na křídle své P-51B, 'Shangri-La'
Gentile nevystudoval vysokou školu. S Evropou zmítající se ve válce a pocitem, že USA do války nevyhnutelně vstoupí, nechtěl pokračovat ve studiu, a místo toho odjel na sever a přidal se v roce 1941 ke Kanadskému královskému letectvu. Byl poslán do Anglie, kde mu ale jeho předchozí zkušenosti byly k ničemu – zařadili ho na pozici leteckého instruktora. Poté se konečně připojil k 133. peruti RAF – jedné ze tří proslavených „Orlích perutí“, ve kterých působili američtí dobrovolnicí pod velením RAF. Zařazen jako důstojník RAF, létal Gentile na strojích Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Právě ve Spitfiru sestřelil 1. srpna 1942 dvě německá letadla, za
85
Za více než měsíc sestřelil 15 německých letadel, z toho 8. března tři Bf109 a čtvrtý sdílený a další tři stroje 8. dubna. To z něho udělalo eso s největším počtem sestřelů v celé 8. letecké armádě. Americkým pilotům se do sestřelů počítaly i letouny zničené na zemi, a včetně nich měl Gentile na kontě už 27 sestřelů, čímž překonal americkou legendu Eddieho Rickenbackera, který létal v 1. sv. válce. Od generála Eisenhowera obdržel Záslužný letecký kříž. Ten o něm prohlásil, že je Gentile „Letectvo o jednom muži“ - takový název nesla později jeho autobiografie, na které se podílel.
setrvat i po jeho změně na USAF v roce 1947. Byl zaměstnán jako testovací pilot a instruktor střelby, než se v roce 1949 rozhodl z armády odejít a věnovat se studiu vojenské historie na univerzitě v Marylandu. V lednu 1951 Dominic Gentile tragicky zahynul při pilotáží proudového letounu T-33, což byla trénovací verze stroje F-80 Shooting Star. Zanechal za sebou ženu a tři syny. „Don“ Gentile byl od přírody nadaný pilot, který byl díky svému okázalému chování populární mezi vrstevníky. Jeho celkový počet sestřelů se zastavil na čísle 19,83 u USAAF, spolu s dalšími 2 sestřely u RAF. V roce 1962 byla na jeho počest pojmenována letecká základna a v roce 1995 byl uveden do americké letecké Síně slávy.
Sláva stoupla mladému 23letému muži z Ohia trochu do hlavy. Odmítnul se vrátit zpět do Spojených států ze strachu, aby ho ostatní piloti ve statistikách nepředehnali. 13. dubna probíhal na letišti v Debdenu novinářský den. Gentile chtěl na novináře zapůsobit, a tak skočil do své P-51B pojmenované „Shangri-la“ a vzlétnul do vzduchu s úmyslem předvést vzdušnou akrobacii. Nedopadlo to ale dobře, protože se při manévrech příliš přiblížil k zemi, do které před zraky novinářů a svého velitele narazil. Gentile byl po tomto incidentu uzemněn a v červnu byl poslán zpět do Spojených států, po kterých jezdil spolu se svým dlouhodobým wingmanem Johnem T. Godfreyem a propagoval nákup válečných dluhopisů. Konec války ho zastihnul na pozici majora a Gentile se rozhodl v letectvu
V jedné z následujících aktualizací přidáme emblém Maj. Dominica ‘Don’ Gentilea "Shangri-La", P-51B, 336. FS, 4. FG vytvořen hráčem Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
86
Ve hře máme 2 typy stroje RAAF Boomerang - model Mk.I za 1150 GE & Mk.II za 1320 GE
[HISTORIE] Australské královské letectvo 31. března - Autor: Aaron Lentz Královské australské letectvo (Royal Australian Air Force – RAAF) bylo oficiálně založeno 31. srpna 1921. Jeho počátky ale sahají do 1. světové války a váží se k založení Ústřední letecké školy 7. března 1913, která až do roku 1914 fungovala zpod plátěných stanů. Australský letecký sbor (Australian Flying Corps - AFC) se pak zformoval během roku 1914 v Point Cook ve státě Victoria, a první nasazení proběhlo ještě pod velením Australských imperiálních sil. Z těchto skromných začátků vzniklo jediné letectvo ze zemí Commonwealthu, které během 1. světové války operovalo samostatně. AFC bojovalo v Mezopotámii, Středním východě, Británii,
Francii, a také jako okupační síla po kapitulaci Německa. Po oddělení od australské armády a následném zformování 31. března 1921 dostalo australské letectvo uznání od britské královny, a tedy i svolení používat ve svém označení slovo „královské“. I přes velké nasazení jejich členů v 1. světové válce byla meziválečná léta pro RAAF obtížná, a to tedy nebylo adekvátně připravené na nadcházející druhý světový konflikt. Druhá světová válka donutila RAAF a australský letecký průmysl k urychlenému rozšíření a vývoji. Velké úsilí
87
bylo věnováno evropské frontě – v Británii byly umístěny bombardéry a Austrálie prováděla námořní operace ve Středozemním moři u pobřeží Egypta, Sýrie, Palestiny, Tuniska, Itálie, Malty a Gibraltaru.
udržovala vojenskou kontrolu a demilitarizaci Japonska a návrat jeho průmyslu k civilní produkci. RAAF byla jeho součástí a byla umístěna na letišti v Bofu v prefektuře Jamaguči. Perutě RAAF sloužící v Japonsku byly vyzbrojeny strojem CAC Mustang, což byla australská licenční varianta letounu P-51. Tyto jednotky, které vedl velitel Lou Spence, vykonaly první mise přímé letecké podpory nad Koreou. Během následujících týdnů vykonala 77. peruť množství vzletů proti severokorejským jednotkám a spolu s dalšími spojeneckými letouny značně zpomalila jejich postup. Korejská válka označovala příchod proudových letadel a RAAF nedlouho poté létala nad poloostrovem na strojích Gloster Meteor F.8.
Boomerang Mk.II ve War Thunderu
Tichomořská fronta ale byla jiná, často se brala jako druhořadá ve srovnání s Evropou, a australským zájmům v této oblasti byla udělena nižší důležitost v dodávkách mužů a materiálu. Všechny spojenecké letecké aktivity v jihovýchodním Pacifiku se soustředily na jednom místě, jemuž velel generálporučík Kenney. Tyto síly se skládaly z americké 5. letecké armády, několika jednotek RAAF, jedné perutě RAF a jedné perutě nizozemských středních bombardérů. V dubnu 1943 byly Kenneyho síly v oblasti tvořeny 69 perutěmi, z nichž patřilo 31 k RAAF. Dalších 12 perutí operovalo v oblasti jihovýchodního Pacifiku, ale nebyly pod jeho velením. Válka v Pacifiku skončila vítězstvím a Austrálie a RAAF během ní posbírala cenné zkušenosti, a nyní byla připravena bránit svoji suverenitu.
Australské zapojení v Malajsijském konfliktu započala v roce 1950 s příchodem strojů a personálu do Singapuru. 6 bombardérů Lincoln patřící k 1. peruti RAAF tvořilo jádro vzdušných operací. Tato letadla byla používána proti komunistickým jednotkám více a více, a během 8 let vykonala přes 3000 vzletů. Později byly nahrazeny bombardéry Canberra a CAC Avon Sabry. RAAF se dále účastnilo vojenských operací jako součást sil Spojených národů a podle smlouvy ANZUS ve Vietnamu, Kambodži, a také v poměrně nedávných operacích na Blízkém východě. Dnes je RAAF vyzbrojena letouny F/A-18A a F/A-18B Hornet a také F/A-18F Super Hornet. Trans-
Okupační sily britského Commonwealthu v Japonsku (BCOF) měla zajistit vynucení japonské bezpodmínečné kapitulace, která ukončila válku. BCOF
88
portní a humanitární operace tvoří velkou část povinností RAAF. Pro tyto účely operují s letadly C-17A Globemaster III, C-130J Hercules a AP-3C
Orion, které operují na západě od Indického oceánu po východní Tichý oceán, až po obrovské jižní antarktické državy.
Moduly stroje Boomerang Mk.II
89
