28 Cdo 569/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1. E. B., 2. D. L. L. B., a 3. RNDr. J. N., zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Maiselova č. 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 2011, sp. zn. 18 Co 334/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 1/2006 (žalobců Emmanuela Barrauda, Diane Lokia Lingony Barraud a RNDr. Jiřiny Novákové, zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Maiselova 15, proti žalované akciové společnosti KOH-I-NOOR, Praha 10, Vršovická č. 51, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní 25, o vydání nemovitostí a movitých věcí), t a k t o : I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. Odůvodnění: O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 5. 1995 (ve znění doplňujícího podání z 27. 12. 1948), bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 28. 3. 2011, č. j. 17 C 1/2006-429. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalované akciové společnosti uloženo vydat (žalobcům E. B. a D. L. B., každému z nich z jedné ideální osminy a žalobkyni RNDr. J. N. z jedné ideální čtvrtiny) nemovitosti v katastrálním území V. (obec P.): pozemek parc. č. 1201/1, dům č. p. 478, pozemek parc. č. 1201/3 (se stavbou na tomto pozemku), pozemek parc. č. 1201/4, pozemek parc. č. 1201/5 (se stavbou na tomto pozemku), pozemek parc. č. 1202, dům č. p. 629, pozemek parc. č. 1203/1 (se stavbou na tomto pozemku), pozemek parc. č. 1203/4 (se stavbou na tomto pozemku) a pozemek parc. č. 1203/5 (se stavbou na tomto pozemku) a dále se domáhajících, aby bylo žalované akciové společnosti uloženo vydat žalobcům (E. B. a D. L. B., každému z nich z jedné ideální osminy, a RNDr. J. N. z jedné ideální čtvrtiny) pozemek parc. č. 1190 v katastrálním území N., jakož i domáhajících se vydání movitých věcí (v již uvedených ideálních dílech): obrazu (olej) Slečna s patentkou (od Františka Kupky) v rámu, obrazu (olej) Drátotažna (od Karle Lišky) v rámu, obrazu (olej) Zimní krajina (od K. Schadta) v rámu,
obrazu (olej) z roku 1848 Na Trhu, obrazu (olej) Pohled na továrnu (od Hájka) v rámu, obrazu (olej) Karlštejn (od Aloise Bubáka) v rámu, obrazu (olej) Pohled z nádvoří cizí továrny ( v rámu), obrazu (olej) Pohled na tovární budovu (od K. Lišky) v rámu, obrazu (olej) Stanový tábor (od Jaroslava Prokopa) v rámu, obrazu (olej) Jevany (od Tondla) v rámu, obrazu (tempera) Drážďany (v rámu), obrazu (olej) Pohled na Hradčany (v rámu), obrazu (lavírovaná kresba) Tovární budova Drážďany (od Kabourka) v rámu, obrazu (lavírovaná kresba) Tovární budova New York (od Kabourka) v rámu, obrazu (lavírovaná kresba) Tovární budova Praha (od Kabourka) v rámu, obrazu (lavírovaná kresba) tovární budova Varšava (od Kabourka) v rámu, obrazu (lavírovaná kresba) Tovární budova Barcelona (od Kabourka) v rámu, obrazu (barevná litografie) Vláčení (od Vojtěch Sedláčka) v rámu a obrazu (barevný lept) Kostel sv. Mikuláše (od Rohlinga) v rámečku. Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 10. 2011, sp. zn. 18 Co 334/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 28. 3. 2011, č. j. 17 C 1/2006-429, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že se žalované akciové společnosti nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že v průběhu tohoto soudního řízení zemřela dne 24. 11. 1995 původní žalobkyně V. H., jejímiž dědici se staly H. B. a RNDr. J. N., také H. B. dne 7. 3. 2007 zemřela a jejími právními nástupci jsou E. B. a D. L. L. B. Uvedení tři žalobci nyní (stejně jako původní žalobkyně V. H. zdůrazňovali, že jsou právními nástupci bývalých vlastníků nemovitých i movitých věcí, o něž jde v tomto řízení, J. a Z. W., kteří bylo společníky obchodní společnosti Waldes a spol. Ti byli za války a za nacistické okupace dne 29. 11. 1943 jako židovské osoby vymazáni z obchodního rejstříku a přestali být společníky uvedené obchodní společnosti (na jejich místa byla zapsána tehdejší Velkoněmecká říše). K vrácení uvedeného majetku v poválečném období nedošlo. Dne 5. 2. 1949 došlo ke znárodnění tohoto majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a podle navazujících vyhlášek ministra průmyslu; náhrada za znárodněný majetek nebyla vyplacena. Odvolací soud připomínal, že v souvislosti s tímto soudním řízením došlo už i k rozhodnutí Ústavního soudu ČR nálezem z 15. 12. 2010, ÚS 2816/09 (jímž byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů i dovolacího soudu, vydané v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod. sp. zn. 17 C 1/2006). Ústavní soud ČR ve svém nálezu vyslovil právní názor, že ve válečném období vydaná
rozhodnutí Majetkového úřadu při Německém státním ministerstvu pro Čechy a Moravu z 29. 11. 1945, č. j. VMVZ.876/III/41, a také nařízení o vynětí majetku v Protektorátu Čechy a Morava ze 4. 10. 1939, RSGL I.S 1998 ve prospěch Německé říše, byla neplatná podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Ke znárodnění zestátněním podniku KOH-I-NOOR, továrny na kovové zboží Waldes a spol., pak došlo na základě dekretu č. 100/1945 Sb.; při tomto znárodnění nebylo už rozhodné, zda znárodněný majetek byl před tím ve vlastnictví Německé říše či zda vlastníkem podniku byla osoba židovské národnosti nebo německé národnosti. Právním předchůdcům žalobců tak svědčil pouze nárok na náhradu za znárodněný majetek. Odvolací soud zdůrazňoval, že při svém rozhodování vycházel z právních závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 12. 2010, I ÚS 2816/09. V tomto smyslu měl odvolací soud za to (shodně se soudem prvního stupně), že na daný případ nelze aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., když tu ke znárodnění došlo zestátněním ke dni 27. 10. 1945, tj. ke dni účinnosti dekretu č. 100/1945 Sb.; toto znárodnění se týkalo jak věcí nemovitých, tak i věcí movitých. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v daném případě „otázka, zda samotné zestátnění, provedené v roce 1945, bylo platným aktem či nikoli, přesahuje rámec daného restitučního sporu a k řešení uvedené problematiky nejsou žalobci aktivně legitimováni; nelze je považovat za restituenty, ale ani za vlastníky znárodněných věcí“. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s použitím ustanovení § 224 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 11. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 1. 2012 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 12. 10. 2011 (sp. zn 18 Co 344/2011 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 28. 3. 2011, č. j. 17 C 1/2006429, Obvodního soudu pro Prahu 10 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (analogicky), ale i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale také, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že jsou si vědomi toho, že soudy v této právní věci byly vázány názorem Ústavního soudu ČR, vysloveným v jeho nálezu z 15. 12. 2010, I ÚS 2816/09, ale „jsou nuceni konstatovat, že i Ústavní soud ČR, respektive soudci ústavního soudu, kteří věc rozhodovali, mhou mít nesprávný právní názor, respektive mohou se mýlit“. Uvedený nález Ústavního soudu ČR z 15. 12. 2010 je, podle názoru dovolatelů, v rozporu s předcházejícím nálezem Ústavního soudu ČR ze 22. 10. 1997, II. ÚS 192/96, z něhož by mělo být v tomto soudním řízení vycházeno (zejména co do neposkytnutí náhrady za znárodnění, jež tu je prvkem protiprávností, zakládající porušení obecně uznávaných práv a svobod, jak má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.). Dovolatelé mají proto za to, že pokud tu došlo teprve dne 7. 8. 1948 k zápisu znárodnění majetkové podstaty firmy KOH-I-NOOR (do jejíhož vlastnictví byla odevzdána i majetková podstata firmy Waldes a spol.) do obchodního rejstříku a pokud před 25. 2. 1948 nebyla vyplacena náhrada za znárodněný majetek a pokud dne 4. 4. 1951 byly zamítnuty poválečné restituční nároky na vydání této majetkové podstaty, pak podle názoru dovolatelů tu došlo k situaci, kdy mělo být vyhověno žalobním návrhům žalobce podle zákona č. 87/1991 Sb. a v jejich žalobě uvedené předměty jim měly být vydány. To se týkalo zejména vydání movitých věcí (obrazů), které nepatřily do majetkové podstaty znárodněné firmy (veřejné obchodní společnosti), takže byly převzaty státem bez právního titulu a k jejich převzetí došlo až po 7. 8. 1948. Dovolatelé ještě dodávali, že trvají na svých výhradách k aplikaci ustanovení článku I. odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., týkajícího se toho, jaký byl v daném případě před znárodněním průměrný počet zaměstnanců znárodněné firmy, a to ve vazbě na ustanovení § 1 odst. 6 dekretu č. 100/1945 Sb. Ve vyjádření žalované akciové společnosti KOH-I-NOOR k dovolání žalobců bylo uvedeno, že „žalovaná s tímto podaným dovoláním nesouhlasí a napadené rozsudky nalézacích soudů považuje za správné“. Žalovaná je přesvědčena o tom, že soudy tu musely mít v daném případě na zřeteli, že „restituční zákony z povahy věci musí obsahovat věcná a časová omezení ve vztahu k možnosti křivd, jejich následky dle nich mohou být odstraňovány (zmírňovány)“. Je třeba mít na zřeteli i závěr Ústavního soudu ČR v jeho nálezu, z něhož vycházely soudy obou stupňů v této právní věci, že totiž následky křivd, kterých se na rodině W. dopustil okupační nacistický režim, bylo možno zmírnit jinými prostředky (tj. z prostředků nadačního fondu, k tomuto účelu státem vytvořeného) a „není proto důvod za tímto účelem rozšiřovat působnost restitučních zákonů“. Podmínkou pro vznik restitučních nároků i v daném případě je to, zda k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990); není tu pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu znárodnění do pozemkové knihy. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nelze přisvědčit názoru dovolatelů o přípustnosti jejich dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když tu nešlo o případ předcházejícího zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem a o z toho vyplývající vázanost soudu prvního stupně názorem odvolacího soudu. Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali jako dovolací důvody jednak to, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek rozhodnutí ve věci samé [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a jednak že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). V rozhodnutích uveřejněných pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný právní postup soudu projevil už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a že takovou vadou řízení je zejména odnětí možnosti účastníků zúčastnit se řízení (jmenovitě účastníku řízení, který pak uplatňuje vadu řízení, ve svém dovolání jako dovolatel). Podle názoru dovolacího soudu v tomto případě nebyla vada tohoto druhu v řízení u soudů obou stupňů shledána. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých podniků průmyslových (a to jmenovitě i s článkem 4 odst. 2 tohoto dekretu ohledně movitých věcí, které měly povahu zařízení budovy znárodňovaného podniku). Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 („rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřena chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, že k odnětí vlastnického práva došlo podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vznikl osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který bylo možno uplatnit podle zvláštního zákona (srov. zejména zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby). K otázce možnosti domáhat se ochrany práv podle občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními, se vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001. Zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právních předpisů restituční povahy. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) byl pak dále zaujat právní názor, že se „nelze domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, z n á r o d n ě n í m a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je úpravou speciální k předpisům obecným.
Lze přisvědčit závěru odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku [na str. 6 z 12. 10. 2011 (sp. zn. 18 Co 334/2011 Městského soudu v Praze)], že z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, vyplývá i názor, že vlastnické právo státu i vlastnické právo osob, které v mezidobí (trvajícím už více jak 60 roků) tento majetek nabyly, nejsou závislá ani na protiústavnosti norem a postupů, které tato práva zakládaly. S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí z 12. 10. 2011, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudu vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 12. 10. 2011 ani právní otázku, jež by byla rozhodována zcela rozdílně odvolacími soudy nebo by byla rozhodnuta jinak dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelé nebyli v řízení o odvolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání žalobců použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalované nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanou akciovou společností uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu
