U N I V E R Z I T A K A R L O V A V P R A Z E FILOZOFICKÁ FAKULTA

U N I V E R Z I TA KAR LO VA V P RAZ E FILOZOFICKÁ FAKULTA

Psychologické aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi The Psychological Aspects of The Sacrament of Penance in Roman-catholic Church

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor: Katedra: Vedoucí práce: Rok odevzdání:

Bc. Veronika Skýpalová Katedra psychologie PhDr. Jaroslav Šturma 2008

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité prameny a literaturu. 2. Souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna veřejnosti ke studijním účelům.

V Praze dne 11. prosince 2008

Veronika Skýpalová

ANOTACE SKÝPALOVÁ, Veronika. Psychologické aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra psychologie, 2008. 170 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jaroslav Šturma. Klíčové pojmy: psychologie náboženství, pastorační psychologie, svátost smíření, zpověď, náboženská socializace, sociální interakce v náboženském kontextu, emoční prožívání v procesu zpovědi, náboženská motivace, osobnost a svátost smíření, katolická církev. Tato diplomová práce se zabývá psychologickými aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi v České republice. Přibližuje hlavní psychologické poznatky, které jsou aplikovatelné právě na tento speciální typ sociální interakce, a pomocí výsledků následného výzkumu se snaží tyto psychologické poznatky o zpovědi prohloubit. V teoretické části jsou uvedena hlavní teoretická východiska související s daným tématem, která jsou nutná pro porozumění druhé části práce. Konkrétně je zde poměrně podrobně přiblížena psychologická problematika svědomí a prožívání viny v životě člověka. Další část tvoří kapitoly věnované již samotné problematice svátosti smíření. Jsou v nich přiblíženy nejen hlavní charakteristiky svátosti smíření, ale podrobně jsou zde popsány i sociální, emoční, motivační a osobnostní aspekty svátosti smíření. Praktická část práce prezentuje nejprve výsledky kvalitativního výzkumu, ve kterém jsem pomocí polostrukturovaných rozhovorů s katolickými věřícími mapovala sociální aspekty svátosti smíření, emoční aspekty svátosti smíření, motivační aspekty svátosti smíření a vliv svátosti smíření na rozvoj osobnosti. Praktická část pak obsahuje výsledky následného kvantitativního výzkumu, ve kterém jsem ověřovala skutečnost, že lidé mající stálého zpovědníka hodnotí svátost smíření rozdílněji než lidé chodící ke zpovědi k různým zpovědníkům.

ANNOTATION

SKÝPALOVÁ, Veronika. The Psychological Aspects of The Sacrament of Penance in Roman-catholic Church. Prague: Charles university in Prague. Faculty of Philosophy and Arts. Department of Psychology, 2008, 170 p. The supervisor of the diploma thesis: PhDr. Jaroslav Šturma. Key terms: psychology of religion, pastoral psychology, sacrament of penance, socialization of religious belief, social interaction in religious context, emotions during confession, motivation of religious belief, personality and sacrament of penance, Roman-catholic Church. This diploma thesis deals with the psychological aspects of sacrament of penance in Roman-catholic Church in the Czech Republic. It mainly brings out the main psychological knowledge connected with this particular type of social interaction. The diploma thesis tries to deepen these psychological findings of the sacrament of penance by the results of the subsequent research. The first part of this study is concerned with the main theoretic recourses which are necessary for understanding the second part of this thesis. This part especially dwells on the psychology of conscience and feelings of guilt in human lives. There is basic information of religious confession as well as social, emotional, motivational and personal aspects of the sacrament of penance in the following chapters. The second part of this thesis at first introduces the results of the qualitative research. This research approaches social, emotional, motivational and personal aspects of the sacrament of penance by processing of semistructured dialogues with catholic believers. This second part also contains the results of the quantitative research in which the hypothesis of the dissimilar attitude to the sacrament of penance among believers having stable confessors and believers going to anonymous confessions was attested.

Veronika Skýpalová Psychologické aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi

OBSAH ÚVOD

1

TEORETICKÁ ČÁST

3

1 Svědomí a morální vývoj člověka 4 1.1 Základní psychologické vymezení svědomí 4 1.1.1 Psychologické definice pojmu svědomí 4 1.1.2 Obsah a fungování svědomí 5 1.1.3 Dynamika a vývoj svědomí 7 1.2 Pojetí svědomí v jednotlivých psychologických teoriích 8 1.2.1 Svědomí v psychoanalýze S. Freuda (1856-1939) 8 1.2.2 Svědomí v pojetí C. G. Junga (1875-1961) 10 1.2.3 Svědomí v pojetí E. Fromma (1900-1980) 10 1.2.4 Svědomí u V. E. Frankla (1905-1997) 13 1.2.5 Teorie morálního vývoje J. Piageta (1896-1980) a L. Kohlberga (1927-1987) 14 1.2.6 Morální vývoj podle C. Gilliganové (*1936) 16 1.3 Křesťanské pojetí svědomí 17 1.3.1 Svědomí v Bibli 17 1.3.2 Počátky svědomí v teologii 18 1.3.3 Současná katolická morální teologie 18 1.4 Srovnání křesťanského a psychologického přístupu ke svědomí 20 2 Vina 21 2.1 Základní psychologické vymezení pojmu vina 21 2.1.1 Psychologické definice pojmu vina 22 2.1.2 Vznik pocitů viny 23 2.1.3 Psychologické klasifikace pocitů viny 24 2.1.4 Práce s vinou 25 2.2 Pojetí viny v jednotlivých psychologických teoriích 27 2.2.1 Pojetí viny v psychoanalýze S. Freuda (1856-1939) 27 2.2.2 Pojetí viny v díle C. G. Junga (1875-1961) 29 2.2.3 Pojetí viny v díle E. Fromma (1900-1980) 31 2.2.4 Pojetí viny v díle A. Adlera (1870-1937) 33 2.2.5 Pojetí viny v díle V. E. Frankla (1905-1997) 34 2.2.6 Pojetí viny v díle P. Tourniera (1898-1986) 36 2.3 Pojetí viny v křesťanství 37 2.3.1 Vina v Bibli 38 2.3.2 Vývoj pojetí viny v teologii 39 2.3.3 Vymezení pojmu hřích a vina v současné katolické teologii 40 I


2.4 Srovnání křesťanského a psychologické přístupu k vině 3 Základní souvislosti svátosti smíření 3.1 Vymezení svátosti smíření v římskokatolické církvi 3.2 Historie svátosti smíření 3.3 Současná podoba svátosti smíření 3.3.1 Jednotlivé části svátosti smíření 3.3.2 Místo svátosti smíření 3.3.3 Vykonavatel svátosti smíření 3.3.4 Frekvence svátosti smíření 3.4 Zpověď, duchovní rozhovor a psychoterapie 4 Psychologické souvislosti svátosti smíření 4.1 Pastorační psychologie 4.2 Sociální aspekty svátosti smíření 4.2.1 Ontogeneze náboženského přesvědčení 4.2.2 Sociální interakce mezi knězem a penitentem 4.3 Emoční aspekty svátosti smíření 4.4 Motivační aspekty svátosti smíření 4.5 Vliv náboženství a svátostí smíření na osobnost člověka 4.6 Psychopatologie a náboženství

42 43 43 45 46 46 47 48 48 49 51 51 52 53 55 57 59 61 62

PRAKTICKÁ ČÁST

65

1 Kvalitativní výzkum 1.1 Metodologie kvalitativního výzkumu 1.1.1 Základní východiska a podoba kvalitativního výzkumu 1.1.2 Bližší charakteristika tematických okruhů 1.1.2.1 Základní souvislosti svátosti 1.1.2.2 Sociální aspekty svátosti smíření 1.1.2.3 Emoční aspekty svátosti smíření 1.1.2.4 Motivační aspekty svátosti smíření 1.1.2.5 Svátosti smíření a rozvoj osobnosti 1.1.2.6 Případná psychopatologie při svátosti smíření 1.1.3 Kritéria pro výběr respondentů, výběr souboru a jeho základní popis 1.1.4 Realizace rozhovorů 1.2 Výsledky kvalitativního výzkumu a jejich interpretace 1.2.1 Subjektivní reflexe realizovaných rozhovorů 1.2.2 Základní souvislosti svátosti smíření 1.2.2.1 Četnost přistupování ke svátosti smíření 1.2.2.2 Osobní historie a vývoj vnímání svátosti smíření 1.2.2.3 Vlastní chápání svátosti smíření

66 66 66 67 67 68 68 69 69 69 70 71 72 72 73 73 73 74

II


1.2.2.4 Délka trvání svátosti smíření 1.2.2.5 Místo pro svátost smíření 1.2.2.6 Poloha těla při zpovědi 1.2.2.7 Jednotlivé části svátosti smíření 1.2.3 Emoční aspekty svátosti smíření 1.2.3.1 Pocity před svátostí smíření 1.2.3.2 Pocity během svátosti smíření 1.2.3.3 Pocity po svátosti smíření 1.2.3.4 Vnější projevy emocí 1.2.4 Sociální aspekty svátosti smíření 1.2.4.1 Známý versus anonymní zpovědník 1.2.4.2 Požadavky na zpovědníka 1.2.4.3 Role kněze při svátosti smíření 1.2.4.4 Další sociální aspekty svátosti smíření 1.2.5 Motivační aspekty svátosti smíření 1.2.6 Svátost smíření a rozvoj osobnosti 1.2.7 Osobnostní rysy, případná psychopatologie související se svátosti smíření 1.3 Diskuze ke kvalitativnímu výzkumu 1.4 Závěr kvalitativní části 2 Kvantitativní výzkum 2.1 Metodologie kvantitativního výzkumu 2.1.1 Předpoklad pro formulaci hypotéz 2.1.2 Cíl výzkumu 2.1.3 Formulace hypotéz 2.1.4 Volba základních metod 2.1.5 Kritéria pro zařazení do výběrového souboru 2.1.6 Výběr výzkumných technik 2.1.7 Ověření výzkumných technik 2.1.8 Získávání dat: instrukce k dotazníku a jeho distribuce 2.2 Zpracování získaných dat 2.2.1 Výsledky deskriptivní statistiky 2.2.1.1 Věkové rozložení výběrového souboru 2.2.1.2 Rozložení výběrového souboru z hlediska pohlaví a vzdělání 2.2.1.3 Celková deskripce výběrového souboru 2.2.2 Testování hypotéz 2.3 Výsledky výzkumu a jejich psychologická interpretace 2.3.1 Celkové výsledky 2.3.2 Výsledky v souvislosti s pohlavím respondenta III

75 76 76 76 80 81 81 82 83 83 83 85 86 87 88 89 91 91 95 97 97 97 97 98 98 99 99 100 100 101 101 102 103 103 104 105 105 110


2.3.3 Výsledky v souvislosti s věkem respondenta 2.4 Shrnutí výsledků kvantitatvního výzkumu 2.5 Diskuze ke kvantitativnímu výzkumu 2.6 Závěr kvantitativní části

111 114 115 119

ZÁVĚR

120

LITERATURA

126

PŘÍLOHY

133

PŘÍLOHA Č. 1 - ROZHOVORY PŘÍLOHA Č. 2 - DOTAZNÍK

133 170

IV


ÚVOD Česká společnost je v současně době považována za velmi sekularizovanou. Při sčítání lidu v roce 2001 se k nějakému náboženskému vyznání přihlásilo pouze 32 % občanů naší republiky. I přes tuto skutečnost je náboženství, konkrétně pak křesťanství, určitou součástí české kultury a v minulosti pomáhalo naši kulturu budovat a utvářet. Přestože v současné době již nemá křesťanství na naši kulturu takový vliv, najdeme i v naší společnosti jedince, pro které je v jejich životě náboženství velmi důležité. Vedle toho je nutné upozornit na to, že mezi českými obyvateli najdeme i velké procento těch, kteří by se při podrobnějším zkoumání neoznačili za ateisty, protože věří v „něco“, co nás přesahuje. Tito lidé v sobě nacházejí spirituální potřeby, přestože je odmítají popisovat pomocí běžných náboženských kategorií. Výše popsaná situace se samozřejmě odráží i v odborné psychologii. Na rozdíl od jiných evropských zemí existuje v českém prostředí poměrně málo odborných psychologických prací a publikací, které se zabývají tématy z psychologie náboženství. Podle mého názoru se má ale psychologie zabývat lidským prožíváním a jednáním ve všech situacích a oblastech lidského života, tedy i v situacích majících náboženský charakter. I zde se totiž často objevují situace, které mohou při nedostatečné znalosti lidské psychiky člověku spíše ublížit, místo aby pomáhaly rozvíjet jeho duchovní dimenzi. Vzhledem k těmto skutečnostem jsem se rozhodla vybrat si téma své diplomové práce z oblasti psychologie náboženství. Jako téma své diplomové práce jsem nakonec zvolila Psychologické aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Pro toto téma jsem se rozhodla nejen vzhledem ke své znalosti katolického prostředí, ale také proto, že zpověď má řadu psychologických dimenzí, které často zůstávají opomíjeny. Svátost smíření je velmi intimním druhem sociální interakce mezi knězem a zpovídajícím se, a jako taková má své psychologické charakteristiky. Vzhledem k tomu, že vedení zpovědi bez důkladné znalosti psychologických zákonitostí může vést k psychickým zraněním, rozhodla jsem se ve své diplomové práce věnovat právě psychologickým souvislostem svátosti smíření. Dalším důvodem je i skutečnost, že v naší republice není dostatek odborné psychologické literatury na toto téma, což se může mimo jiné negativně odrážet na přípravě budoucích zpovědníků. Ve své diplomové práci se budu zabývat hlavními a podle mého názoru nejdůležitějšími psychologickými aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Přiblížím zde hlavní psychologické poznatky, které jsou aplikovatelné právě na tento speciální typ sociální interakce. Pomocí výsledků následného výzkumu se budu snažit psychologické poznatky o 1


zpovědi prohloubit, případně uvést v nových souvislostech. Ve své diplomové práci se tedy budu snažit odpovědět zejména na tyto tři základní otázky: Jak lze z psychologického hlediska svátost smíření charakterizovat? Co lze na základě současných poznatků z psychologie říci o sociálních, motivačních, emočních a osobnostních souvislostech svátosti smíření? Co lze říci o sociálních, motivačních, emočních a osobnostních souvislostech svátosti smíření na základě mého psychologického výzkumu v této oblasti? Dále se ale ve své práci dotknu i dalších okruhů, a proto ve své práci odpovím i na tyto otázky: Jaké jsou základní psychologické poznatky o svědomí člověka? A jak se psychologický pohled na svědomí liší od pohledu křesťanského? Jaké jsou základní psychologické poznatky o vině a její funkci v životě člověka? A jak se psychologický pohled na vinu liší od pohledu křesťanského? Jak v současné době svátost smíření probíhá a jaké má náležitosti? V teoretické části proto přiblížím obecné psychologické poznatky o svědomí člověka, o prožívání viny a mechanismech, které lidem obecné pomáhají vyrovnat se s jejich vinou. Dále uvedu, jak v současné době svátost smíření probíhá, a podrobně se budu věnovat jejím psychologickým náležitostem. V praktické části nejprve pomocí kvalitativních rozhovorů přiblížím prožívání člověka při svátosti smíření, jeho motivaci přistupovat ke svátosti a negativní i pozitivní důsledky, které pro něj z této svátosti vyplývají. Současně se pokusím zmapovat i sociální a osobnostní souvislosti této svátosti. Následně pak ověřím platnost vybraných poznatků v kvantitativním výzkumu. Cílem této práce je tedy zmapovat a následně základně přiblížit psychologickou rovinou svátosti smíření. Domnívám se, že přiblížení psychologických poznatků, které u nás v odborné literatuře v podstatě neexistuje, může pomoci všem zpovědníkům uvědomit si hlavní psychologické souvislosti jejich služby, a pomoci tak zlepšit kvalitu jednotlivých zpovědí. Dále může být má diplomová práce výchozím bodem pro zprostředkování psychologických aspektů této svátosti nejen samotným zpovídajícím se věřícím, ale i psychologům a terapeutům, kteří pracují s lidmi přistupujícími ke svátosti smíření. V neposlední řadě doufám, že by má práce, zejména její výzkumná část, mohla být základem pro další výzkumné bádání v této oblasti psychologie náboženství.

2


TEORETICKÁ ČÁST V teoretické části své diplomové práce uvedu to, co považuji za nutné k tomu, abychom mohli porozumět psychologickým souvislostem svátosti smíření v římskokatolické církvi. Vymezím nutná teoretická východiska, ze kterých pak vyjdu při výzkumu v praktické části své diplomové práce. Na úvod považuji za nutné přiblížit čtenáři pojem svědomí a jeho význam v našem životě. Pokud je obsahem zpovědi vyznání hříchů jednotlivých věřících, je zřejmé, že při rozpoznání těchto selhání hraje svědomí určitou roli. V první kapitole této práce proto uvedu hlavní psychologické charakteristiky svědomí a také čtenáři ukážu, jak je svědomí chápáno v jednotlivých psychologických školách. Vzhledem k tomu, že účelem této kapitoly je připravit dostatečné teoretické zázemí pro odborné psychologické pojednání o zpovědi, považuji za důležité poukázat i na to, jak je svědomí tradičně v katolickém prostředí chápáno a jak se toto chápání odlišuje od psychologického pohledu na svědomí. V další kapitole se budou zabývat vinou, kterou spolu se svědomím považuji za klíčovou vzhledem k tématu své diplomové práce. Často jsou to právě pocity viny, které vedou věřící k tomu, že své hříchy při zpovědi vyznávají. V druhé kapitole proto čtenáři poskytnu základní psychologické poznatky o vině a o jejím významu v lidském životě. Kromě přehledu pojednání o vině u různých autorů v psychologii se zaměřím i na způsoby práce s pocity viny. Obdobně jako v předchozí kapitole uvedu, jak vinu chápe křesťanství a v čem se křesťanský a psychologický přístup k vině liší. Vzhledem k tomu, že se ve své práci zabývám psychologickými aspekty svátosti smíření, bude se zbytek teoretické části věnovat již samotné svátosti smíření. Ve třetí kapitole uvedu hlavní charakteristiky svátosti smíření. I přesto, že v této kapitole vycházím převážně z teologické literatury, považuji tuto kapitolu za nezbytnou pro čtenáře neorientující se dobře v katolickém prostředí. Svátost smíření lze z psychologického hlediska považovat za specifický druh sociální interakce. Jako každá sociální interakce je i svátost smíření spojena s emočním prožíváním a s určitou osobní motivací a má také určitý vliv na osobnost zpovídajícího se. Ve čtvrté kapitole své práce proto uvádím teoretické poznatky v souvislosti se sociálními, emočními a motivačními aspekty svátosti smíření. Dále se v této kapitole zamyslím i nad vlivem zpovědi na osobnost věřících. Poslední kapitola teoretické části v podstatě shrnuje kapitoly předešlé a je základním východiskem pro následující praktickou část.

3


1 Svědomí a morální vývoj člověka Problematiku svědomí považuji vzhledem k tématu své diplomové práce za základní. Bez svědomí by věřící lidé nemohli rozpoznat své přestupky a hříchy, které ve svátosti smíření vyznávají. V této kapitole proto ukáži, jak je pojem svědomí v psychologickém prostředí chápán a popisován. Vedle psychologického přístupu ke svědomí se budu krátce zabývat i křesťanským, respektive katolickým pojetím svědomí. Samotná kapitola má pak čtyři části. Nejprve shrnu základní psychologické poznatky o svědomí, dále ukáži, jak o svědomí pojednávají jednotliví autoři či psychologické školy. Ve třetí části se budu zabývat křesťanským chápáním svědomí. Na závěr této kapitoly se pokusím vystihnout, co mají psychologický a křesťanský přístup ke svědomí společného a v čem se naopak liší.

1.1 Základní psychologické vymezení svědomí Samostatné kapitoly o svědomí se v psychologické literatuře vyskytují poměrně málo, proto v této první části krátce shrnu hlavní myšlenky a poznatky o svědomí v psychologii. Zaměřím se na popis toho, co svědomí je, jak se vyvíjí a jak ovlivňuje jednání a chování člověka.

1.1.1 Psychologické definice pojmu svědomí Samotný pojem svědomí, pokud je vůbec v psychologické literatuře zmiňován, bývá spíše popisován, než definován. Říčan v této souvislosti dokonce konstatuje, že odborná psychologická literatura se pojmu svědomí vyhýbá. Důvodem podle něj může být skutečnost, že pojem svědomí je pro nás příliš introspektivní a je také silně spojen s náboženstvím (Říčan, 2007, str. 110). V psychologickém slovníku je svědomí definováno jako forma prožívání morálního hodnocení vlastních činů, motivů a citů, dále je zde uvedeno, že svědomí je v současné psychologii považováno za složku osobnosti, která je kulturně a sociálně podmíněna (Hartl, Hartlová, 2000, str. 577). Encyklopedický slovník konstatuje, že svědomí je předpokladem morálního vedení života (Benesch, 2001, str. 365). Grác popisuje svědomí jako vnitřní regulátor chování, který se uplatňuje v rozhodovacím procesu vždy, když se člověk v procesu volby na průsečíku dobra a zla ocitne v pokušení (Grác, 2003, str. 124). Podle Střižence (1996, str. 25) je svědomí „vnitřní posouzení hodnoty vlastních činů, závazně chápaný 4


systém hodnot a norem, jejichž plnění nebo neplnění vede k odměňování nebo trestání sebe sama“. Michael Klessmann ve své učebnici pastorální psychologie svědomí popisuje jako instanci morálních soudů našich jednotlivých činů, jako místo morální způsobilosti. Dále dodává, že v průběhu dějin bylo svědomí chápáno jako místo, kde k člověku promlouvá Bůh, a proto byl jeho hlas vždy považován za bezpodmínečně platný a závazný (Klessmann, 2004, str. 493). V psychologické encyklopedii Narramore konstatuje, že „svědomím se rozumí soubor procesů v naší osobnosti, které se účastní hodnocení sebe osobně přijatým souborem norem a ideálů.“ (Narramore, 1999, str. 220) Obecně bychom mohli o svědomí říct, že je podstatou morálního chování a jednání. Je to určitý autoregulační systém v naší psychice, který zahrnuje interiorizované normy a hodnoty. Na jeho činnosti má podíl jak emoční stránka člověka (svědomí je založeno na pocitech povinnosti, hrdosti, studu, viny a lítosti), tak i racionální a volní stránka (Nakonečný, 1997, str. 264). Částečně je vědomým orgánem naší mysli, existuje ale vážný důvod se domnívat, že řada jeho mechanismů pracuje v našem nevědomí. Často se rozhodujeme nějak jednat, resp. nejednat, aniž bychom si museli být vědomi, proč nám přijde správné takto reagovat, resp. nereagovat.1

1.1.2 Obsah a fungování svědomí Jak vyplývá z výše uvedených psychologických definic, obsahem svědomí jsou vědomosti o dobru a o zlu, úkolech a zákazech. Jinými slovy zde nalezneme soubor námi vyznávaných hodnot, norem, ideálů i postojů. Jak již bylo řečeno, svědomí ale není pouze vědomé a racionální, a tak jsou jeho obsahem i citová hodnocení, která vznikla díky některým našim zážitkům nebo ve styku s druhými lidmi (Weber, 1998, str. 173). Se svědomím velmi úzce souvisí i sebepojetí a sebehodnocení. Nakonečný (1997, str. 43) uvádí, že „pojetí sebe sama má dvě roviny: 1. reálné ego, tj. to, za koho se člověk považuje, 2. ideální ego, tj. to, čím by chtěl být. Míra rozporů mezi oběma těmito rovinami sebehodnocení, tj. míra spokojenosti či nespokojenosti se sebou samým (míra sebeakceptování), vytváří sílu ega.“ Nechci se hlouběji pouštět do problematiky sebehodnocení, na 1) Otázka svědomí velmi úzce souvisí s filosoficko-psychologickým problémem lidské svobody a determinace. O morálním jednání můžeme totiž hovořit pouze za předpokladu svobody člověka. Otázku lidské svobody a determinace ponechám ve své diplomové práci stranou, protože by překračovala rozsah této práce. Chci jen upozornit na skutečnost, že pokud bychom zastávali názor výlučné určenosti člověka, je problematika svědomí člověka irelevantní. V současné době ale spíše převládá názor, že přes problematičnost otázky lidské svobody je svoboda člověku bytostně vlastní a že představuje jeho nejvyšší atribut (Jankovský, 2003, str. 39). 5


druhou stranu je nezbytné podotknout, že míra souladu mezi reálným a ideálním já má vliv na hodnocení vlastních činů. Pokud je rozpor mezi ideálním a reálným já příliš veliký, může to vést k nejistotě, pocitům viny, nízkému sebehodnocení, větším výčitkám svědomí. Naopak přílišná spokojenost se sebou sama nemotivuje člověka k osobnímu rozvoji a neumožňuje rozvoj jeho svědomí. Fungování svědomí spočívá v aplikaci našich morálních představ na konkrétní situace v našem životě. Mimo to sem ale patří i osobitý způsob, kterým se toto děje, a také to, jak moc dokážeme být k jednotlivým morálním konfliktům vnímaví. Uplatnění svědomí ale většinou nelze chápat jako určitou a jasnou formu sylogismu (vražda je nesprávná, toto je vražda, proto to neudělám). Naopak jde spíše o zaujímání různých stanovisek (intuitivních, ale i volních) ve chvílích, kdy musíme volit mezi několika sobě podobnými možnostmi (Weber, 1998, str. 174). Jaké jsou konkrétní projevy svědomí, tedy jak konkrétně se pak člověk zachová či jaký soud vysloví, záleží do jisté míry i na jeho dalších dispozicích, jako jsou inteligence, vzdělání, sociální zkušenost, emocionalita, volní i postojové vlastnosti (Vacek, 2002, str. 13), ale také na okamžitém rozpoložení. D. Sunar (2002, str. 6) pak mluví o tom, že pro předvídání našeho chování nejsou nejdůležitější naše morální pravidla a schopnost zdůvodnit morální činy. Mnohem důležitější se ukazují být situační faktory, jakou jsou okamžité posílení, sociální situace (viditelnost daného činu či očekávání našeho okolí), schopnost empatie, pocity viny a sebeúcta. Jako i jiné části naší psychiky dokáže svědomí fungovat i nezávisle na našem vědomém přání a vůli. Své svědomí samozřejmě dokážeme zaktivizovat ve chvíli, kdy sami chceme (při vědomém řešení určitého morálního dilematu nebo při hodnocení toho, co jsme udělali). Na druhou stranu tato instance dokáže fungovat i ve chvílích, kdy nám to není zcela příjemné (výčitky svědomí po několika letech). Svědomí se projevuje před činem i po něm. Nutí člověka, aby se vyhnul nepřípustnému chování a jednal v souladu se svými hodnotami a postoji. Jestliže se i přesto člověk špatného jednání dopustil, trestá jej výčitkami, které mohou vést k částečné či úplné nápravě. Ozývá se ale i tehdy, když člověk neučinil, co učinit měl. Z tohoto hlediska můžeme svědomí rozdělit na svědomí předcházející a svědomí následné (Skoblík, 1997, str. 90). Předcházející svědomí nás k něčemu vybízí, či nás naopak od něčeho zrazuje. Následné svědomí pak můžeme rozdělit na dobré a špatné (Weber, 1998, str. 175). 6


Špatné svědomí nejčastěji „pracuje“ s pocitem viny. Čeština zná pro tento stav pojem výčitky svědomí. Prožitek chybného jednání je pro člověka nepříjemný, a proto najdeme celou řadu mechanismů, jak se viny zbavit (viz kapitola 4.1.4). Dobré svědomí bychom mohli charakterizovat jako dobrý pocit či vnitřní spokojenost se sebou sama, se svým chováním a jednáním. 1.1.3 Dynamika a vývoj svědomí Vývoj svědomí je v psychologii zahrnut do morálního vývoje. O jednotlivých teoriích morálního vývoje podrobněji pojednám v následující kapitole této práce. V této části bych jen stručně shrnula obecné poznatky o vývoji norem a svědomí. Pakliže vyjdeme z klasické teorie socializace, můžeme tvrdit, že jednotlivé normy společenského života a systém hodnot jsou dítěti předávány přímou výchovou a nepřímým působením vnějšího prostředí, kam patří vliv rodičů, učitelů a autorit, přátel a vrstevníků, vzorů a ideálů a v neposlední řadě i vliv společnosti jako celku. U morálního vývoje je přitom tento proces komplexnější. Nejde jen o to, aby dítě dané hodnoty a normy znalo, ale aby se jimi i samo řídilo. „Proces postupného nabývání převahy vnitřní kontroly nad přímou kontrolou vnější bývá nazýván interiorizací nebo internalizací vnějších požadavků a norem.“ (Kotásková, 1987, str. 37) Vágnerová (2000, str. 120-122) konstatuje, že dítě získává o sociálních normách informace na dvou úrovních. Samo pozoruje své okolí a chování a jednání lidí kolem sebe. Všímá si, že se chovají podle určitých pravidel. Toto chování pak začíná samo napodobovat. Vedle toho dítě získává informace pomocí verbálního sdělení, protože již od útlého věku rodiče dětem říkají, co smějí a co ne, co se od nich čeká, a zároveň jim vysvětlují, proč se to či ono smí či nesmí. Dítě se tedy učí i to, proč jsou daná pravidla dobrá. Svědomí ale nemůžeme považovat za jednoznačný produkt výchovy. Aby se lidské svědomí mohlo vyvinout, musí k tomu být naše psychika uzpůsobena. Jinými slovy lze říci, že všem lidem je dána dispozice hodnotit, subjektivně rozlišovat a volit mezi dobrem a zlem (to samo ale neříká nic o tom, co je objektivně dobré a co zlé). Podobně jako je všem lidem dána schopnost řeči, ale konkrétní řeč je již produktem výchovy, všem lidem je dána chopnost posuzovat svoje činy, ale liší se v tom, jaké normy vyznávají.

7


Na utváření svědomí mají vliv nejen rodiče, ale v nejširším pohledu celá společnost se všemi jejími členy a aspekty. Svědomí je však dynamický a nikoli statický orgán, proto je nutné podotknout, že se proměňuje v průběhu celého života.2 Stejně tak, jako revidujeme své poznatky o světě, bychom měli stále kontrolovat své mravní zásady. Neznamená to jejich relativizaci, ale v konečném důsledku jejich upevnění. „Svědomí nemůže existovat, jestliže člověk není ochoten se vzdělávat, informovat.“ (Spaemann, 1995, str. 65) Svědomí se může vyvíjet a sílit, stejně tak může ale v průběhu života jeho vliv slábnout a vyhasínat. Jak upozorňuje Říčan (2007, str. 114), díky principu kognitivní disonance a pomocí aktivity obranných mechanismů naše psychika reguluje citlivost našeho svědomí a schopnost jeho mravního usuzování. Pokud jednáme proti svým zásadám a trpíme výčitkami svědomí, vede nás svědomí k nápravě. Pokud ale z různých důvodů pokračujeme v daném jednání, v rámci zachování integrity naší osobnosti postupně stoupá ochota ke kompromisům, až dojde k přeskupení či vymizení našich původních hodnot.

1.2 Pojetí svědomí v jednotlivých psychologických teoriích V této části své diplomové práce popíši problematiku svědomí z pohledu vybraných psychologických škol či autorů. K tomuto kroku jsem se rozhodla z toho důvodu, že v psychologii nenajdeme jednotný názor na koncepci svědomí, na jeho vznik a mechanismy, podle kterých pracuje. Vzhledem k rozsahu mé práce není možné uvést všechny autory a psychologické školy, které se zabývají svědomím. Vybrala jsem proto jen ty, které jsou podle mého názoru nejdůležitější. Přestože některé z nich dnes jen těžko najdeme v jejich původní podobě, zasluhují si naši pozornost, protože podnítily a ovlivnily další vývoj psychologie svědomí.

1.2.1 Svědomí v psychoanalýze S. Freuda (1856-1939) Ve svých knihách pojednává Sigmund Freud o svědomí v souvislosti se Superegem. Nabízí se proto interpretace, že Freudovo Nadjá je totožné se svědomím, o kterém Freud říká: „Cítím, že bych rád něco učinil, od čeho si slibuji slast, ale neučiním to s odůvodněním: svědomí mi to nedovoluje. Nebo se dám očekáváním neobyčejně velké slasti pohnout, 2) Pokud bychom o svědomí chtěli pojednávat z hlediska vývojové psychologie, bylo by nutné se blíže zabývat morálním vývojem v jednotlivých etapách lidské ontogeneze. Podrobnější popis jednotlivých etap ponechávám vzhledem k zaměření praktické části své diplomové práce stranou a případné zájemce o tuto problematiku odkazuji na odbornou literaturu z vývojové psychologie. 8


abych učinil něco, od čeho mě hlas svědomí zrazoval, a po činu mě svědomí trestá trapnými výčitkami, působí, že toho činu lituji.“ (Freud, 1969, str. 395) Nadjá není zcela totožné se svědomím, ale je jednou z jeho funkcí spolu se sebepozorováním a obrazem ideálu. Svědomí (na rozdíl od sexuality) není vrozené. Malé dítě je naprosto amorální, nemá žádné zábrany, které by mu vadily v uspokojování jeho pudů. Nejprve jsou to rodiče, kteří svými odměnami a tresty usměrňují tuto pudovou složku. Dítě pociťuje reálnou úzkost z toho, že by mohlo ztratit přízeň rodičů, a tak se snaží jednat v souladu s jejich přáními a příkazy. Tato úzkost je předchůdcem výčitek svědomí, dokud však vládne ona, není potřeba žádná instance Nadjá či svědomí. Teprve později se vytváří druhotná instance, která spočívá v tom, že vnější zabraňování je zvnitřněno. Podkladem tohoto pochodu je identifikace, kterou Freud chápe jako přizpůsobování se vlastního Já nějakému cizímu Já. Tento proces má pak za následek, že vlastní Já se v jistém smyslu chová jako to cizí Já, které tím, že jej napodobuje, do jisté míry i přijímá do sebe (Freud, 1969, str. 397). Vznik Nadjá je úzce spjat s osudem Oidipského komplexu, jeví se jako pozůstatek této citové vazby. Ve chvíli, kdy se dítě musí vzdát „intenzivních libidosních obsazení, jejichž objektem byli rodiče“, dochází k posílení identifikace s rodiči a posílení citových vazeb, které tu ale pravděpodobně existovaly již dávno předtím (Freud, 1969, str. 398). Nadjá je tedy ovlivňováno ranými rodičovskými vzory. Pozdější vnímání rodičů, případně dalších vzorů, má vliv při formování Já, nikoli však Nadjá. Důležité také je si uvědomit, že rodiče předávají dítěti předpisy vlastního Nadjá, takže můžeme konstatovat, že Nadjá se nebuduje podle vzoru rodičů, ale podle rodičovského Nadjá. Proto je Nadjá v lidské rase je poměrně stabilní a jen zvolna ustupuje novým trendům. Freud obohatil problematiku pojetí svědomí tím, že zdůraznil vliv rodičů na utváření svědomí. Na druhou stranu se v pozdějších koncepcích objevila kritika na souvislost mezi utvářením Nadjá a Oidipským komplexem, resp. sexuální stránkou člověka. Stejně tak můžeme polemizovat o neměnnosti svědomí. Na druhou stranu současná psychoanalýza konstatuje, že v průběhu vývoje se dítě identifikuje i s dalšími vzory, jako jsou např. učitelé, vychovatelé apod. Pokud je člověk podroben psychoanalýze, ocitá se vlivem přenosu v pozici rodiče sám terapeut. Má tedy možnost do jisté míry ovlivnit klientovo Já i Nadjá (Thomä, Hächele, 1993, str. 107). Freudovi je pak celkově vytýkán fakt, že na člověka hledí převážně z pohledu patologických případů (v otázce svědomí to konkrétně znamená, že akcentuje hledisko viny, ale nezmiňuje se o dobrém svědomí). 9


1.2.2 Svědomí v pojetí C. G. Junga (1875-1961) C. G. Jung mluví ve svém díle o svědomí na několika místech, pokaždé trochu z jiného pohledu. Nejdříve mluví o svědomí v běžném slova smyslu. Toto svědomí nazývá svědomím mravním, protože je vymezeno oblastí práva, společenských norem, obecné morálky. Mravní svědomí je charakteristické pro lidi, kteří ve svém životě potřebují pro rozhodování autoritu, vedení a zákon (Jung, 1998, str. 154). Vedle mravního svědomí mluví Jung ve svém díle o zostřeném svědomí (Jung, 2001, str. 9-140). Toto svědomí burcuje člověka ze zarytých kolejí a apeluje na něj, aby se nespokojoval s pouhými paragrafy zákona. Zostřené svědomí se v jedinci probouzí ve chvíli, kdy se jeho svědomí střetává s nevědomím. Velmi často se objevuje ve chvíli, kdy je člověk konfrontován se svým selháním, se svou temnou stránkou. Zostřené svědomí velmi často v člověku probudí nepříjemné pocity, uvede jej do zmateného stavu plného paradoxů a nejistoty (Jung, 2001, str. 71). Na druhou stranu ale může být pro člověka inspirující, protože mu pomáhá ke zdravé sebekritice. Pomáhá mu odhalovat dříve nevědomé síly a motivace, a tak se lépe rozhodovat v jeho životě. Překročí-li jedinec hranice vymezené uznávaným morálním a právním kodexem, mluví Jung o etickém svědomí. Toto svědomí je bohatší o poznání nevědomého v nás. Řídí se vlastním vnitřním zákonem, vyplývá z procesu individuace a oproti mravnímu svědomí nám umožňuje nová tvořivá řešení (Jung, 1995, str. 186). Vývoj naší osobnosti, tedy i vývoj našeho svědomí pak znamená především věrnost vlastnímu zákonu. Člověk si vědomým mravním rozhodnutím volí vlastní cestu. Tuto cestu volí podle osobního povolání, které bychom mohli chápat jako určitý vnitřní hlas. Jak říká Jung: „Kdo má povolání, naslouchá hlasu nitra.“ (Jung, 1992, str. 61) Tento naléhavý vnitřní hlas v nás Jung nazývá vox Dei (Jung, 1995, str. 186), ale současně jej nechce nazývat slovem svědomí, přestože by tento pojem byl nejvýstižnější, protože pojem svědomí je podle něj příliš komplikovaný a mnohovýznamový (Jung, 1998, str. 99).

1.2.3 Svědomí v pojetí E. Fromma (1900-1980) Erich Fromm se svědomím zabýval zejména v díle Člověk a psychoanalýza, kde rozlišuje autoritářské a humanistické svědomí (Fromm, 1997). Erich Fromm sám kriticky

10


uvádí, že se ve svém díle nevěnuje vztahu mezi svědomím a lidskou motivací. Upozorňuje ale na to, že motivace může být někdy důležitou proměnnou i ve vztahu k svědomí. •

Autoritářské svědomí Fromm chápe tento druh svědomí jako hlas zvnitřnělé autority.3 Nejprve jednáme

v souladu s autoritou, protože se bojíme trestu a zamítnutí ze strany autority. V tuto chvíli ale ještě nemůžeme mluvit o svědomí, protože chování je závislé na přítomnosti těchto autorit a člověk jedná na základě strachu. Postupně ale dochází k zvnitřnění a přijetí zákonů a norem autorit. Člověk již cítí odpovědnost vůči sobě, tedy vůči svému svědomí. Svědomí je pak účinnějším regulátorem než dané autority, před ním se člověk neskryje. Obsah autoritářského svědomí vychází tedy z pokynů a tabu autorit. „Dobré svědomí je vědomí, že člověk potěšil (vnější a zvnitřněnou) autoritu, špatné svědomí je vědomí, že se jí znelíbil.“ (Fromm, 1997, str. 117) Zde je nutné upozornit na problematiku autoritářského svědomí. Toto svědomí nezaručuje správné jednání, ale pouze jednání podle duchu autorit. Jsou-li tyto normy dobré, pak nás autoritářské svědomí vede k dobru, jsou-li však špatné, jsou naprosto stejnou součástí svědomí jako normy dobré. E. Fromm jasně říká, že člověk, který věřil v Hitlera, jednal podle svého svědomí, i když páchal činy, které byly naprosto odporné (Fromm, 1997, str. 119). Hlavním přečinem je tedy jednání proti autoritě, jako je vzpoura, kritika, ale i samostatné jednání. Fromm se staví k autoritářskému svědomí velmi kriticky a upozorňuje, že brzdí přirozený vývoj a produktivitu člověka. „Paradoxně je autoritářské špatné svědomí výsledkem pocitu síly, nezávislosti, produktivnosti, hrdosti, kdežto autoritářské dobré svědomí vyvěrá z pocitu poslušnosti, závislosti, nemohoucnosti a hříšnosti.“ (Fromm, 1997, str. 120) Fromm ve svém pojednání vysvětluje, že utváření autoritářského svědomí velmi úzce souvisí se závislostí na dané autoritě. Být součástí autority dává jedinci jistotu, a to i tehdy, pokud nás autorita trestá. Trest, stejně jako odměna, je pro závislého jedince důkazem zájmu autority. Největším trestem tedy není trest sám o sobě, ale zavržení ze strany autority. Další souvislost pak Fromm spatřuje v lidské potřebě ideálu. Člověk si danou autoritu zidealizuje, zbožští, a proto o ní nesmí být pochybováno. 3) Při popisu autoritářského svědomí lze vidět velký vliv Freuda. Autoritářské svědomí je do jisté míry velmi podobné Freudově Superegu. Fromm Freudovu koncepci ale rozšiřuje o další autority jako je stát, církev či kdokoli, kdo má moc. 11


•

Humanistické svědomí Humanistické svědomí není nějaký zvnitřnělý hlas autority, ale náš vlastní hlas, hlas

našeho nejvnitřnějšího já. Je to vlastně reakce na nás samé, na naše dobré či špatné „fungování“ v tomto světě. Dalo by se říci, že Fromm vychází z původního významu slova: s a vědomí, jde mu tedy o znalost sebe sama. Svědomí je ale více než pouhou znalostí. „Má afektivní povahu, protože je reakcí celé naší osobnosti a nikoli jen reakcí naší mysli.“ (Fromm, 1997, str. 126) Humanistické svědomí nás tedy volá k produktivitě, k tomu, abychom se stali tím, čím potenciálně jsme. „Činy, myšlenky a city, které napomáhají správnému fungování a rozvíjí naši totální osobnost, vyvolávají pocit vnitřního souhlasu ‚správnosti‘ charakteristického pro humanistické ‚dobré‘ svědomí. Na druhé straně činy, myšlenky a city škodlivé naší totální osobnosti vyvolávají pocity nepokoje a nespokojenosti charakteristické pro humanistické ‚špatné‘ svědomí.“ (Fromm, 1997, str. 126) Humanistické svědomí nás tedy vede k naplnění našich možností, k nejvnitřnější podstatě nás samotných. Obsahem tohoto typu svědomí pak není jen výraz našeho nejvnitřnějšího já, ale i určité morální zásady, které ve svém životě zachováváme. Tyto zásady jsme mohli objevit sami, nebo přijmout od jiných, protože jsme je uznali jako správné. Problémem humanistického svědomí je fakt, že jeho hlas je velmi slabý. Navíc člověk v dnešním světě mu neumí naslouchat, protože neumí naslouchat sám sobě, bojí se být sám sebou a se sebou samým. Další obtíž spočívá v tom, že naše svědomí k nám velmi často promlouvá nepřímo, pomocí znepokojení, pocitu viny či rozmrzelosti, malátnosti či nemoci. Fromm pak dále upozorňuje na zásadní povahu humanistického svědomí. Ve svém pojednání považuje za nejvlastnější cíl člověka produktivitu, a svědomí pak chápe jako hlas vedoucí nás k tomuto cíli. Vztah mezi produktivitou a sílou našeho svědomí je bohužel přímo úměrný. To znamená, že čím produktivněji člověk žije, tím se jeho svědomí stává citlivějším a silnějším, a naopak. „Tragická situace člověka je v tom, že jeho svědomí je nejslabší tehdy, když ho nejvíce potřebuje.“ (Fromm, 1997, str. 128) Přestože E. Fromm mluví o autoritářském a humanistickém svědomí odděleně, poukazuje na to, že tato dvě svědomí nejsou v člověku ve skutečnosti tak striktně oddělena. Každý člověk má oba tyto duhy svědomí, které se v určité míře objevují v jeho chování a jednání, někdy může být autoritářské svědomí předstupněm ke svědomí humanistickému.

12


1.2.4 Svědomí u V. E. Frankla (1905-1997) Podle V. E. Frankla je člověku vlastní vůle ke smyslu, jeho životním úkolem je rozvinutí vlastních možností a nalezení smyslu života. Při hledání smyslu je to pak svědomí, co člověka vede. „Svědomí je orgán smyslu. Dalo by se definovat jako schopnost percipovat smyslové tvary v konkrétních životních situacích.“ (Frankl, 1994, str. 17) Podle Frankla je svědomí nevědomá schopnost vycítit jedinečný smyl, který je pro každého člověka obsažen v každodenních situacích (Frankl, 1988, str. 83). Svědomí je tedy ve Frankově pojetí intuitivní, nevědomé a iracionální. Iracionální je podle něj proto, že dokáže předvídat skutečnost, dopředu odhadne důsledky našich činů. Racionálním se pak stává až druhotně (Frankl, 1988, str. 20). Úkolem svědomí je uvádět v soulad obecné zásady, obecný morální zákon s konkrétní situací jednotlivého člověka (Frankl, 1988, str. 22). V této souvislosti Frankl zpochybňuje Freudovu teorii o souvislosti svědomí a Nadjá. Kriticky konstatuje, že pokud jsou naše činy výsledkem naší snahy zalíbit se našemu Nadjá nebo se naopak vyhnout jeho trestu, pravé svědomí se ještě vůbec nedostalo ke slovu (Frankl, 1999, str. 154). Frankl dále upozorňuje na fakt, že svědomí nás může klamat. Do posledního okamžiku života nebudeme s jistotou vědět, zdali jsme naplnili smysl svého života, nebo ne. Blízkost svědomí a odpovědnosti je jedním z dalších charakteristických rysů Franklova pojetí svědomí (Frankl, 1995, str. 19). Bdělé svědomí nás po celý život nabádá, abychom nejednali konformně, ale přijali zodpovědnost za svůj vlastní život. Protože pro Frankla je svědomí hlasem transcendence, přibližuje se svým pojetím křesťanskému pohledu na svědomí (Frankl, 1988, str. 33). Přestože má však svědomí určitou duchovní dimenzi, není vyhrazeno pouze náboženským lidem. I nenáboženský člověk má svědomí, které ho vede jeho životem a podle kterého se řídí. Rozdíl mezi náboženským a nenáboženským člověkem vidí Frankl v tom, že nenáboženský člověk ve svém svědomí sice slyší Boží hlas, ale neuvědomuje si, kdo k němu promlouvá (Frankl 1988, str. 34). Nenáboženský člověk se zodpovídá pouze svému svědomí a neptá se, co je za ním. Podle Frankla se zastavil ve svém vývoji předčasně, nedošel ještě na úplný vrchol.

13


1.2.5 Teorie morálního vývoje J. Piageta (1896-1980) a L. Kohlberga (1927-1987) Kognitivní teorie morálního vývoje, jejímiž nejznámějšími zástupci jsou J. Piaget a L. Kohlberg, se opírá o vlastnosti poznávacích procesů. I když v centru jejich pojetí nestojí svědomí, nýbrž vývoj morálního úsudku, považuji za nezbytné toto pojetí uvést. Morální úsudek je nezbytný při rozhodovací funkci svědomí a pochopení jeho ontogeneze nám může napomoci k pochopení svědomí jako celku. J. Piaget rozlišuje tři stádia morálního vývoje. Prvním stádiem je heteronomní stádium, ve kterém je morálka určena druhými lidmi, jejich příkazy a zákazy. Dobré je to, co je dovoleno a schvalováno, zlé je to, co je zakazováno a trestáno. Dobré chování je tedy podmíněno přítomností toho, kdo příkazy udílí. Morální realismus je přechodné stádium, kdy dítě zná pravidla a normy a většinou se podle nich i chová. Jsou pro něj však neměnné a absolutní, nelze je přizpůsobit dané situaci. V autonomním stádiu dítě chápe obecné hodnoty a řídí se jimi. Umí s nimi ale také pracovat, vzájemně je porovnávat a případně je i obměňovat, pakliže to situace vyžaduje (Piaget, Inheldová, 2001, str. 110-115). L. Kohlberg pak Piagetovu teorii dále rozpracoval a formuloval tři stádia, kdy každé z nich má ještě dvě části. Vycházel přitom ze svého vlastního testu, který se skládal z devíti morálních dilemat. Podle argumentů jednotlivých řešení rozpracoval šest stádií morálního vývoje. Nejde tedy o to, jak konkrétně se lidé rozhodnou, ale co je vede k danému rozhodnutí. Kohlbergova stádia morálního vývoje (Kohlberg, 1984, str. 94-156) jsou pak tato: •

Předkonvenční stádium se vyznačuje vnější morálkou. V našem rozhodování se tedy

řídíme pouze důsledky, které bude mít naše rozhodnutí pro nás samotné. V předkonvenčním stádiu lze pak rozlišit stádium naivního mravního realismu a stádium pragmatická morálky. Stádium naivního mravního realismu je orientované na trest. Člověk jedná tak, aby se vyhnul potrestání ze strany autorit. Pragmatická morálka, neboli také účelové myšlení, překonává egocentrismu předešlého. Člověk sice chce uspokojit především své zájmy a potřeby, na druhou stranu si uvědomuje, že žije ve světě, kde je třeba respektovat i zájmy druhých. Jde tedy o maximalizaci odměny a minimalizaci negativních důsledků, při čemž si uvědomuji i lidi kolem sebe. •

Konvenční stádium je již charakteristické určitým hodnotovým žebříčkem, který je

ale značně ovlivňován názory a potřebami druhých lidí. Opět je zde možno rozlišit dvě stádia. Společensky sdílená morálka znamená snahu o shodu s ostatními. Člověk chce splnit

14


to, co od něj blízcí lidé očekávají. Jde tedy o to, být v jejich očích „dobrým člověkem“. Lze mluvit o orientaci na normy té skupiny, resp. těch skupin, které jsou pro jedince důležité. Morálka společenského systému je stupeň, kdy se jedinec snaží podporovat společnost, skupinu či instituce. Řídí se zákony a snaží se plnit svou povinnost. Čin je posuzován podle očekávané formální ztráty cti a podle viny za škodu způsobenou druhým lidem. •

Postkonvenční stádium je poslední úrovní morálního vývoje. Podle Westa (2002, str.

73) je ale pouze málo lidí, kteří dosáhnou až na tento stupeň morálního vývoje. Do postkonvenčního stádia patří nejprve morálka lidských práv a společného blaha. Ta považuje zákony za prvek, který chrání práva všech lidí v mravní společnosti a který usiluje o dobro pro co největší počet lidí. Člověk tyto normy zvažuje a svůj čin posuzuje z hlediska dodržení úcty ke společnosti i k sobě samému. Za druhé tam pak patří stádium všeobecných etických zásad, které by měl ctít každý mravně dospělý člověk jako obecně lidské a všem lidem společné. Jedná se o určité představy poctivosti a spravedlnosti, kterou člověk vztahuje k druhým i k sobě. K tomuto stupni náleží i přesvědčení, že vždy musíme ctít lidskou důstojnost a vlastní morální zásady.4 •

Přestože je toto pojetí morálního vývoje asi nejuznávanější najdeme proti němu i kri-

tické připomínky. Jednou z nejčastěji zmiňovaných je kritika umělého rozdělení postkonvenčního stádia. Rozdíly v argumentaci jsou malé a špatně uchopitelné, proto se zdá, že by bylo lepší postkonvenční stádium nerozdělovat. Asi největší kritiky se této teorii dostalo od představitelek feministického hnutí, které upozornily na to, že daná stádia upřednostňují mužské hodnoty a mužský pohled na svět. Obecně by se dalo říci, že tato teorie se nese v duchu kantovské tradice formálního myšlení, která se snaží podat návod, jak správně myslet, aby se došlo k vytyčenému cíli. V tomto případě pak autoři dostatečně nerozlišili morální myšlení a morálku. Objasňují, jak má vypadat náš morální úsudek, abychom jednali morálně správně. Na druhou stranu ale známe mnoho případů, kdy, přestože víme, co bychom dělat měli, nakonec jednáme jinak. Do našeho jednání se totiž promítá nejenom myšlení, ale i emoce, motivace a celý zbytek naší osobnosti.

4) Piaget a Kohlberg upozorňují, že dosažení jednotlivých stádií je podmíněno řadou faktorů, např. věkem. Ne každý ale dospěje do nejvyššího stádia, známe lidi, kteří i ve středním věku zůstávají v prvních stádiích. Psychologie morálního vývoje pak mluví o morálním infantilismu. 15


1.2.6 Morální vývoj podle C. Gilliganové (*1936) Carol Gilliganová ve své práci odlišuje Kohlbergovu etiku spravedlnosti, která je typická pro muže, od své koncepce etiky péče (či etiky účasti), která je typická pro ženy. Podobně jako Kohlberg i ona vyšla při formulování svých představ z výzkumu, ve kterém jednotliví respondenti řešili morální dilemata. Gilliganová předpokládala, že mužská i ženská morálka mají podobnou strukturu vývoje, ale odlišné mechanismy, které ji řídí. Obecně lze konstatovat, že pojetí Gilligenové je spojováno s konkrétní životní situací a zejména se vztahy, ve kterých daný jedinec žije. Na základě svých vlastních studií formulovala morální vývoj žen, který obsahuje opět tři základní stádia. •

Předkonvenční stádium je typické sobectvím, žena se zaměřuje na sebe, na své po-

třeby nutné k vlastnímu životu. Dělá to, co chce dělat, morálka je v tomto stádiu vnímána jako sankce ukládaná společností. „V této vývojové posloupnosti po prvotním soustředění na péči o sebe samu, aby bylo zajištěno přežití, následuje přechodná fáze, v níž je toto posuzování kritizováno jako sobecké.“ (Gilligenová, 2001, str. 97) •

Konvenční stádium je obdobím, kde dochází k přesunu od sebe k druhým, resp. ke sta-

rosti o potřeby a blaho druhých. Tato fáze je fází obětování, přijímání odpovědnosti za druhé. Hlavní úsilí směřuje k zajištění přijetí ostatními a uznání. Žena v této fázi nebere ohledy na vlastní zájmy a potřeby, prosazování sebe samé je považováno za sobecké a nemorální „Rozvinutí pojmu odpovědnosti a jeho fůze s mateřskou morálkou, která se snaží zajistit péči pro závislé a nerovné, charakterizuje druhé stanovisko.“ (Gilligenová, 2001, str. 97) Pokud však žena naplňuje pouze přání a očekávání druhých a nemyslí přitom na svá vlastní přání, dochází nutně ke krizi, která je charakterizována rozporem mezi sebeobětováním a péčí a která je počátkem cesty ke třetí fázi. •

Postkonvenční stádium je soustředění se na propojenost a komplexnost vztahů. Zahr-

nuje jak zodpovědnost a péči jak o sebe, tak i o druhé. Třetí fáze dospívá k rovnocennosti já a druhého. Je tak zodpovězena otázka, co je vlastně podstatou péče: do péče musí být zahrnuty nejen potřeby vlastní či pouze potřeby druhých, ale obojí. Vzniká tak prostor pro přijetí odpovědnosti za volbu. Vrcholem morálky péče je vědomí propojenosti já s druhými spolu s vědomím já jako prostředníka úsudku a volby. „Péče se stává vědomě zvoleným principem úsudku, který sice ve svém zaujetí pro vztahy zůstává psychologický, ale tím, že odsuzuje vykořisťování a ubližování, se stává univerzálním.“ (Gilligenová, 2001, str. 97)

16


1.3 Křesťanské pojetí svědomí Pokud se chceme podívat na svědomí z pohledu křesťanství, nutně narazíme na problematiku drobných odlišností v rámci jednotlivých denominací. Ve svém pojednání budu proto vycházet Bible, která je společná víceméně všem křesťanským církvím společná. Vedle toho se pak vzhledem k charakteru své práce podívám na chápání svědomí v rámci katolické teologie.

1.3.1 Svědomí v Bibli Ve Starém zákoně se slovo svědomí nevyskytuje, je to pojem, který v hebrejštině chybí. To, co se myslí slovem svědomí, najdeme ve starozákonní řeči pod slovem srdce (stejně jako ve starověkém Egyptě). Uvádí se zde fenomén špatného svědomí, resp. srdce (Eva a Adam, Kain, David), ale i dobrého svědomí. To se objevuje například v knize Job: „Setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den.“ (Bible, Job 27,6) Celkově byl však zájem o svědomí ve Starém zákoně poměrně malý. Podle Webera (1998, str. 191) to vyplývá z představy vztahu člověka a Boha. Člověk a Bůh jsou v přímém vztahu, Bůh je ten, který říká, co se má a nemá dělat. Nejde o vědění, ale spíše o naslouchání tomu, co Bůh člověku říká. Stejně tak jakoukoliv vinu lze přednést před Hospodina, který je milostivý a odpouštějící Bůh. Poslední slovo tak nemá soudící svědomí, ale milující Bůh. V evangeliích nacházíme podobný obraz jako ve Starém zákoně. Pouze příležitostně se připomíná špatné svědomí (Petr, Jidáš). Sám Ježíš spíše odkazuje na vůli svého nebeského Otce, než na samostatnou instanci svědomí v člověku (Weber, 1998, str. 191). Teprve v Pavlových listech nacházíme pojem syneidésis, který zde označuje především svědomí objevující se po konkrétním činu člověka. Svědomí je pro Pavla závaznou instancí, ve které stojí člověk před Bohem. Svědomí má podle Pavla takovou váhu, že je třeba ho respektovat i tehdy, opírá-li se o falešné přesvědčení.5 Přesto je ale svědomí závislé na Bohu, je neseno jeho silou a milostí (Weber, 1998, str. 194). Obecně by se dalo říci, že Pavel oceňuje svědomí, ale nad svědomím člověka je Boží slovo a láska.

5) Známý je spor o jedení masa obětovaného modlám. Pavel míní, že nevadí toto maso jíst, jestliže je však někdo přesvědčen o opaku, je toto přesvědčení pro něj závazné (Bib1e, 1 Kor. 10, 23-30). 17


1.3.2 Počátky svědomí v teologii Svědomí se nevyskytuje v teologii hned ze začátku. V patristice sice dochází k užití tohoto slovo (např. u sv. Augustina), ale rozhodně tu nemůžeme mluvit o nějaké ucelenější nauce. Teprve scholastika se začala zajímat o problémy svědomí, i když také ne hned v počátcích. Proto např. u Tomáše Akvinského nalezneme pouze několik málo poznámek o tomto jevu. Za zmínku ale stojí, že Tomáš považuje za nezbytné jednat v souladu se svým svědomím – třeba i proti výroku a soudu církve (Weber, 1998, str. 198). Pro Tomáše a potažmo celou scholastiku je pak typické rozdělení svědomí na tři veličiny: synderesis, sapientia a scientia (Nečasová, 2001, str. 33-34). Synderesis, které patří do oblasti praktického rozumu a je člověku vrozené, obsahuje nejzákladnější mravní normy a principy, které působí normativně. Sapientia (moudrost) získává člověk až v průběhu života. Obsahuje konkrétní stanovisko člověka k otázkám smyslu, existence a orientace člověka ve světě. V dnešním chápaní bychom tuto složku svědomí mohli označit jako světonázorovou orientaci člověka, z které vyplývají jeho základní hodnoty. Scientia je empirické vědění, poznávání různých faktů a úhlů pohledu, které má člověk v danou chvíli k dispozici a které zvažuje a analyzuje (pracovníkům v pomáhajících profesích nestačí „pouze“ zásada pomáhat, ale k volbě účinných prostředků musí mít i odborné znalosti, vycházet z konkrétní situace klienta atd.). Z rozdílů ve světovém názoru (sapientia) a v konkrétním vědění (scientia) vyplývají individuální rozdílnosti svědomí jednotlivých lidí. Obecně by se dalo shrnout, že od scholastiky získalo svědomí v teologii své nezastupitelné místo. Stejně tak je ale potřeba dodat, že scholastika sice velmi propracovala rozumovou složku svědomí, na druhé straně ale opomněla např. nevědomé a emociální aspekty svědomí.6

1.3.3 Současná katolická morální teologie Problematika svědomí je relativně dobře rozpracovaná v současné teologii. Pakliže bychom toto pojetí chtěli stručně charakterizovat, mohli bychom říci: „Svědomí je poslední norma, nesmí však zůstat uzavřeno do sebe. Potřebuje stále komunikovat s prostředím a je odkázáno na Boží vedení. Zakrňuje, zůstává-li v sobě samém, potřebuje vzduch společenství a světlo milosti.“ (Weber, 1998, str. 209) 6) Ve scholastice najdeme jednotlivé proudy, které se v pojetí svědomí liší, – vedle zmíněného tomistického existovaly i františkánské či mystické proudy. Jejich podrobnější popis by však přesahoval rozsah této práce. 18


Pojem svědomí se objevuje v dokumentech II. vatikánského koncilu. Nejvíce se svědomím zabývá Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (Gaudium et spes, 2002, str. 183-265), kde se v článku 16 pojednává o důstojnosti svědomí. Svědomí je zde definováno jako „nejtajnější střed a svatyně člověka, v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (Gaudium et spes, 2002, str. 194). Tento hlas pomáhá člověku poznávat zákon a vybízí ho, „aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu“ (Gaudium et spes, 2002, str. 194). Další zmínku o svědomí najdeme v Deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae, kde se zdůrazňuje svoboda svědomí (Dignitatis humanae, 2002, str. 563-574). O svědomí se samozřejmě píše i v Katechismu katolické církve (dále jen KKC) v části Život v Kristu v článku Mravní svědomí (KKC, 2001, str. 449-453). Definice svědomí vychází z pastorační konstituce, dále je tu ale tento pojem více rozpracován. Najdeme tu upřesnění o soudech mravního svědomí, zmínky o důležitosti výchovy svědomí i pojednání o mylném úsudku lidského svědomí. Podle Katechismu katolické církve má každý člověk právo konat své vlastní mravní rozhodnutí, které činí za pomoci svého rozumu. „Mravní svědomí je soud rozumu, kterým lidská osoba poznává jakost konkrétního činu, který se chystá vykonat, který právě koná anebo vykonala.“ (KKC, 2001, čl. 1778) Výchova svědomí je celoživotním úkolem, zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci (KKC, 2001, čl. 1784). Přestože má člověk právo i povinnost poslouchat úsudek vlastního svědomí, někdy se může stát, že svědomí vynáší mylné soudy: „tváří v tvář volbě může svědomí dát jak správný úsudek v souladu s rozumem a Božím zákonem, tak naopak mylný úsudek, kterým se od nich vzdálí.“ (KKC, 2001, čl. 1779) V současné teologii je svědomí chápáno jako místo, kde se člověk může setkávat s Bohem. Svědomí také pomáhá člověku rozhodovat se mezi dobrem a zlem, úsudek svědomí je pak pro člověka závazný. Na druhou stranu je povinností člověka své svědomí vychovávat a usilovat o co nejdokonalejší poznání v mravních otázkách. Weber (1998, str. 209) pak současnou teologii svědomí charakterizuje těmito znaky: chápání svědomí jako funkce celé osobnosti člověka, náboženský výklad svědomí (Boží hlas), právo člověka odvolávat se na své svědomí i tehdy, když se odchyluje od stanovených norem.

19


1.4 Srovnání křesťanského a psychologického přístupu ke svědomí Největší rozdíl mezi křesťanským a psychologickým přístupem ke svědomí je podle mého názoru v otázce existence mylného svědomí. Daný rozdíl spočívá v tom, že křesťanství má svůj morální rozměr tvořený křesťanským žebříčkem hodnot, který vyplývá z Božího zákona. Oproti tomu je psychologie nenormativní disciplína, která nemůže rozhodovat o významu jednotlivých mravních hodnot. Psychologie proto většinou pojímá svědomí jako autonomní instanci určující správnost lidského chování, chápe svědomí jako subjektivní měřítko mravnosti, které se tedy nemůže mýlit. Naopak křesťanství pojem mylné svědomí zná a používá. Mluví o mylném svědomí tehdy, pokud se člověk rozhoduje sice v souladu se svým svědomím, ale proti Božímu zákonu. Z hlediska morální teologie je důležité, zda je člověk za mylný úsudek v mravním jednání odpovědný, či nikoliv. Odpovědnost mimo jiné spočívá v tom, že člověk je povinen své svědomí vychovávat – tedy znova a znova přezkoumávat soudy svědomí a snažit se o maximální mravní poznání. Psychologie pak tento vývoj spíše popisuje, než aby ho přikazovala. Na druhou stranu panuje shoda v tom, co je vrozenou a co naučenou složkou svědomí. Člověku je vlastní schopnost poznávat a hodnotit dobré a zlé. Samotné vědění o mravních pravidlech je však získané výchovou. Křesťanství se pak zabývá i vysvětlením původu této schopnosti a také předpokládá obecnou lidskou touhu po Dobru, kterým je Bůh. Otázka po původu této vrozené schopnosti není pro psychologii relevantní. V psychologickém i křesťanském pohledu najdeme rozdělení svědomí na předcházející a následné. První nutí člověka, aby se vyhnul nepřípustnému chování a jednal v souladu se svými hodnotami a postoji, druhé pak trestá člověka výčitkami, pakliže se špatného chování dopustil, nebo když neučinil, co učinit měl, případně člověka odměňuje. Následné svědomí se dále dělí na dobré a špatné. Oba přístupy se shodují i v tom, že špatné svědomí nejčastěji „pracuje“ s pocitem viny, v pojetí viny se ale oba přístupy liší (viz podkapitola 4.4). Psychologie i křesťanství znají i dobré svědomí, přestože se o něm shodně zmiňují daleko méně ve srovnání se svědomím špatným. Z hlediska psychologie bychom dobré svědomí mohli charakterizovat jako dobrý pocit či vnitřní spokojenost se sebou sama. Nikdy však nemáme objektivní jistotu, že jsme jednali správně. I v křesťanství lze dobré svědomí charakterizovat z hlediska vnitřní spokojenosti, předpokládá se ale, že tu člověk nalézá, pokud jedná ve shodě s Božími zákony. Získání jistoty o svém chování je zde tedy jednodušší. Přesto ani v křesťanství nelze získat úplnou 20


jistotu o správnosti svého chování, které může být plně posuzováno pouze samotným Bohem. Oba přístupy souhlasí i s tvrzením, že člověku je vlastní jednat podle svého svědomí. V odůvodnění tohoto předpokladu se ale poněkud rozcházejí. Z psychologického hlediska člověk jedná podle vlastního svědomí proto, že mu to zajišťuje vnitřní integritu a spokojenost se sebou sama. Navíc jedním ze znaků vyzrálé osobnosti je také přijetí odpovědnosti za své činy. Jinými slovy, aby člověk mohl být zodpovědný, musí se rozhodovat sám za sebe, tedy podle svého svědomí. V křesťanském pojetí se člověk má snažit přiblížit se původnímu stavu před pádem člověka. Křesťanství v podstatě přikazuje rozhodovat se pro Dobro a v souladu s ním také jednat. V tom mu právě pomáhá svědomí. Navíc každý jednotlivec sám odpovídá Bohu za své činy, je tedy nutné, aby o nich sám také rozhodoval, a to je možné pouze tehdy, pokud jedná podle svého svědomí.

2 Vina Vedle samostatné kapitoly o svědomí jsem považovala za nezbytné zařadit do své diplomové práce i kapitolu zabývající se vinou. Hlavním důvodem je skutečnost, že svátost smíření lze mimo jiné chápat i jako jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s vinou v našem životě. Na následujících řádcích se vzhledem k tématu své práce zabývám vinou nejen z psychologického hlediska, ale uvedu i její základní křesťanské, resp. katolické souvislosti. Použiji přitom podobnou strukturu jako v předchozí kapitole o svědomí. Nejprve shrnu základní psychologické poznatky o vině, dále se budu podrobněji věnovat pojetí viny v jednotlivých psychologických teoriích. V další části se budu zabývat katolickým pohledem na vinu, abych na závěr této kapitoly mohla psychologické a křesťanské pojetí viny srovnat.

2.1 Základní psychologické vymezení pojmu vina Slovo vina bývá používáno pro popsání situace, kdy se dopustíme chování, které přestupuje určitou normu, např. zákon, a po kterém často následuje trest. Při hledání definice tohoto pojmu v odborné psychologické literatuře na vymezení samotného slova vina v podstatě nenarazíme, objevují se v ní ale definice pocitů viny. Tato skutečnost vyplývá z charakteru psychologie jako takové, v jejím zájmu nestojí ani tak samotné přestoupení zákona, jako vnitřní prožitek tohoto chování. Proto se i v této kapitole budu více zabývat psychologickým

21


zkoumáním pocitů viny než samotnou objektivní vinou. Budu se přitom opírat zejména o poznatky vývojové psychologie a psychologie osobnosti.7

2.1.1 Psychologické definice pojmu vina V psychologickém slovníku jsou pocity viny popsány jako subjektivně prožívané přesvědčení vztahující se k minulosti, v němž si jedinec myslí, někdy i nesprávně, že něco zavinil (Hartl, Hartlová, 2000, str. 410). Furrer dává pocity viny do souvislosti s morálním hodnocením našeho jednání. Současně upozorňuje, že přestože pocity viny jasně poukazují na to, že jsme porušili určitý řád, o samotné kvalitě a objektivitě řádu nevypovídají (Furrer, 1972, str. 11). Z medicínského slovníku se dozvídáme, že pocity viny lze chápat jako projev kritiky vlastního já ve chvíli, kdy jsou naše skutky nebo myšlenky v rozporu s naším svědomím (The On-line Medical Dictionary, 2005). Pocity viny se dají tedy charakterizovat jako naše negativní vnitřní prožívání, které vyplývá z toho, že nejsme spokojeni se svým jednáním a chováním. Z výše napsaného vyplývá rozdíl mezi vinou a pocity viny. Vinu lze chápat jako konkrétní skutek, provinění vůči určitému řádu. Takto pojatou vinu lze do jisté míry určit i z vnějšku, lze ji objektivně definovat. Oproti tomu pocity viny vycházejí z nás samých, jejich velikost určuje pouze naše psychika, jsou tedy subjektivní záležitostí.8 Furrer ve svém pojednání o vině konstatuje, že vztah mezi vinou a pocity viny není vždy jasný a přímý. Přestože by bylo logické, aby pocity viny odpovídaly velikosti provinění, v konkrétních situacích lidského života tomu tak často není. Furrer shrnuje, že v podstatě mohou nastat tři základní vztahové konstelace mezi vinou a pocity viny. První z nich je situace, kdy vnitřní pocity viny odpovídají velikosti provinění. Další dvě pak vystihují určitou disbalanci mezi nimi. V prvním případě člověk prožívá větší pocity viny, než jaké by odpovídaly velikosti provinění, případně prožívá vinu bez objektivní příčiny. V druhém případě je situace opačná, objektivní vina tu je, ale člověk nemá žádné nebo má jen malé pocity viny (Furrer, 1972, str. 12). Přestože toto vymezení je přehledné a do určité míry plně 7) Uvědomuji si přitom, že vysvětlení vzniku pocitů viny se v psychologické literatuře liší v závislosti na jednotlivých psychologických školách. Těmito odlišnostmi se budu zabývat v podkapitole Pojetí viny v různých psychologických teoriích. 8) Toto konstatování lze srovnat i s Jaspersovým rozdělením viny. V knize Otázka viny rozlišuje 4 druhy viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou (Jaspers, 1969, str. 11-15). První dva druhy viny jsou určeny z vnějšku (soudem, vítězem), morální a metafyzická vina jsou vnitřní záležitostí (svědomí, Boha) a nikdo z druhých lidí nemůže o této vině rozhodnout. 22


výstižné, jeho slabé místo spatřuji v obtížnosti posouzení míry relevantních pocitů viny u jednotlivých provinění.

2.1.2 Vznik pocitů viny Pocity viny se v ontogenezi člověka objevují zhruba od věku tří let v souvislosti s formováním svědomí (viz podkapitola 1.1.3), tedy ve chvíli, kdy si dítě začíná uvědomovat, co je po něm požadováno a co naopak nesmí. Nejprve jsou pocity viny spjaty s hodnocením chování vnější autoritou, nejčastěji rodiči.9 Po zvnitřnění určitých norem chování vyplývají z našich vlastních soudů o našem chování. Pavel Říčan upozorňuje, že z psychologického hlediska je důležité nejen to, zda člověk svoji vinu uznává (jinými slovy ví, že porušil normu či zákon), ale i to, zda ji také cítí (Říčan, 2007, str. 110). Pocity viny ale nejsou záležitostí jen našeho dětství, naopak nás provázejí celým naším životem. Jak již bylo řečeno, nejčastěji je pociťujeme při negativním hodnocení svých činů. Symonds konstatuje, že se pocity viny objeví nejen tehdy, kdy jsme něco udělali špatně, ale i ve chvílích, kdy jsme něco neučinili (Symonds, 1949, str. 274). Symonds dále uvádí, že původním důvodem pro vznik pocitů viny byl strach ze ztráty lásky rodičů a také strach z trestu. V dospělosti pocity viny vyplývají ze strachu ztráty vlastní sebeúcty a sebelásky. Vedle toho se i v dospělosti objevují pocity strachu z trestu. Přestože jsou pocity viny výplodem naší fantazie a potrestání od druhých nám většinou nehrozí, často se iracionálně obáváme trestu od druhých, od společnosti či od Boha (Symonds, 1949, str. 275). Pocity viny se v některých případech mohou objevit při našem setkání se ztrátou a utrpením. V důsledku snahy o objevení kauzality všeho dění je jednou z reakcí na nepříjemné situace v našem životě hledání příčiny, popřípadě viníka.10 V závislosti na našem osobnostním nastavení viníka nacházíme ve vnějších okolnostech a druhých lidech, nebo v nás samotných. Pokud označíme za viníka sami sebe, naše pocity viny vyplývají z negativního hodnocení našeho jednání, které podle nás nastalou situaci zapříčinilo.

9) V této souvislosti je důležité poznamenat, že v průběhu dějin došlo k posunu některých společenských norem. Co bylo v určité době nepřijatelné, může být v současnosti době poměrně běžné, a naopak. Z kapitoly o vývoji svědomí je zřejmé, že společenské normy a zásady mají vliv i na naše vnitřní hodnoty. Dá se tedy předpokládat, že vlivem společenských změn budou někdy pocity viny důsledkem jiných činů než v minulosti. Na druhou stranu však podle mého názoru některé normy natolik vyplývající z lidské podstaty, že i přes staletí zůstávají stejné. 10) Tato reakce často souvisí s fází agrese (jinak také odporu a hněvu) podle vymezení E. Kübler-Rossové (Kübler-Ross, 1973, s. 154). 23


Na závěr této podkapitoly připomenu Eriksonovu vývojovou teorii, respektive její třetí stádium, které je charakteristické konfliktem mezi vinou a iniciativou (Erikson, 1999, str. 35-51). V předškolním období se u dítěte objevuje spontánní aktivita, snaha o nové činnosti, objevování. Na rozdíl od předchozího stádia jsou tyto aktivity kvalitnější, plánovanější, se snahou uspět. Rizikem tohoto stádia je vznik pocitů viny ve chvíli, kdy je dítě často vystavováno neúspěchu, jeho iniciativa nevede k vytyčenému cíli. Erikson dále připomíná, že vina má charakter auditorní, na rozdíl od vizuálního studu. Stud je obsažen v situacích, když se na nás druzí dívají, vina je ale vnitřní pocit špatnosti a objeví se až s formováním Superega. Podobně jako pro Freuda je také pro Eriksona toto období klíčové z hlediska formování morálního cítění. Vedle toho Erikson spatřuje jeho důležitost i pro dosahování nejrůznějších osobních cílů v dospělosti. „Oidipovské stádium nevede pouze ke skličujícímu ustanovení morálního smyslu, jenž omezuje horizont toho, co je dovoleno. Udává také směr k možnému a dosažitelnému, což dovoluje, aby sny časného dětství byly uvedeny ve vztah k cílům aktivního dospělého života.“ (Erikson, 1999, str. 33) Při nezvládnutí tohoto vývojového úkolu si tedy člověk nese důsledky až do dospělosti. Tyto důsledky mohou mít podobu např. zvýšeného moralizování druhých, vychloubání, potlačení vlastních přání, menší výkonnosti atd.

2.1.3 Psychologické klasifikace pocitů viny Skoro každý autor zabývající se pocity viny tyto pocity nějak rozdělil, jak je i patrné z následující kapitoly o pojetí viny v různých psychologických teoriích. V této podkapitole proto uvedu jen nejčastější klasifikace viny objevující se napříč různými psychologickými směry. Od dob psychoanalýzy najdeme v psychologické literatuře velmi často rozdělení pocitů viny na vědomé a nevědomé. Vědomé pocity si běžně uvědomujeme a také většinou víme, z čeho vyplývají. Vedle toho ale mnozí autoři upozorňují na to, že v důsledcích našich nevědomých přání a tendencí se mohou v našem nevědomí vyskytovat i nevědomé pocity viny. Stejně tak mohou být některé pocity viny druhotně vytěsněny do nevědomí díky sebeobranným mechanismům ega. Tyto nevědomé pocity viny se pak mohou projevovat např. agresivitou a úzkostí, nebo mohou být přesunuty na jiný (vědomý) skutek.

24


V psychoterapii a klinické psychologii najdeme dělení pocitů viny na reálné a domnělé (neurotické), případně na přiměřené a nepřiměřené. Toto rozdělení vyplývá z již zmíněného vztahu mezi vinou a pocity viny. Rozdíl by se dal charakterizovat tak, že u domnělých pocitů viny reálná vina chybí, u nepřiměřených pocitů objektivní vina sice je, ale pocity viny k ní nejsou adekvátní. Problematika posouzení nezáleží jenom na hodnocení psychoterapeuta, ale opírá se i o srovnání s dalšími lidi. Vzhledem k tomu, že psychologii více než skutečná vina zajímá její vliv na konkrétního jedince, najdeme v psychologii dělení pocitů viny i podle jejich konečných důsledků na naší psychiku. Toto rozdělení můžeme operativně nazvat pozitivní a negativní pocity viny, přestože tento název je zavádějící vzhledem k tomu, že všechny pocity viny jsou primárně pociťovány jako negativní. Podle dopadu na naši psychiku jsou negativní pocity takové, které vedou ke zbytečnému sebetrestání, zabraňují kvalitnímu prožívání života, způsobují další psychické potíže apod. Naopak pozitivní pocity viny nám umožňují poučení se z vlastních chyb, pomáhají nám ve vlastním růstu a zdokonalování se, přispívají k lepšímu fungování našich vztahů atd.

2.1.4 Práce s vinou Prožitek chybného jednání je pro člověka nepříjemný, a proto v naší psychice existuje řada mechanismů, jak se viny zbavit. V této podkapitole se budu zabývat vnitřními procesy uplatňujícími se v práci s vinou a uvedu, jak s pocity viny pracuje současná psychologie a psychoterapie. Jak již bylo řečeno, pocity viny často vyplývají z negativního hodnocení našich činů. Tyto nepříjemné pocity by měly vést k tomu, aby jedinec příště své chování změnil, popřípadě minulé jednání napravil. S vědomím vlastní omylnosti a s předsevzetím o změně svého chování je člověk schopen odpustit sám sobě a stabilita jeho sebepojetí není narušena. Tento model je pro nás ale v některých situacích pro nás příliš náročný, nebo z určitých důvodů nemožný, a tak naše psychika volí jiné způsoby, jak se pocitů viny zbavit. Vzhledem k tomu, že negativní hodnocení našeho chování souvisí s porušením našich norem, jinou strategií práce s vinou může být její potlačení a následná změna hodnotového žebříčku. S výše uvedeným souvisí sebeobranné mechanismy ega. Tyto mechanismy, které jako první popsal S. Freud a které dále rozpracovala jeho dcera Anna, fungují na nevědomé 25


úrovni. Naše psychika je používá ve chvíli, kdy zažívá něco nepříjemného, co by mohlo narušit její fungování. Mezi časté obranné mechanismy v souvislosti se zmírněním vnitřních pocitů viny patří podle mého názoru vytěsnění, projekce, racionalizace, regrese, kompenzace, identifikace (blíže viz Anna Freud, 1993). V dějinách lidstva najdeme řadu rituálů a obřadů, které člověku usnadňovaly vyrovnání se s vlastním selháním. Často se jednalo o přinášení obětí bohům či nejrůznější formy očišťování. Obdobně ve většině náboženství najdeme oficiálně ustanovené formy vnitřního očištění – svátost smíření v katolické církvi je jen jednou z nich. Na závěr této podkapitoly uvedu, jaké formy pomoci při vyrovnávání se s vlastní vinou nabízí člověku současná psychoterapie. Vyjdu přitom z diplomové práce Marty Kocvrlichové. Marta Kocvrlichová se ve své práci, kterou v roce 2004 obhájila na katedře psychologie v Olomouci a v roce 2006 vydala jako knižní publikaci pod názvem Vina, zabývá popisem toho, jak praktičtí psychologové či psychoterapeuti pracují s pocity viny u svých klientů. Pomocí interpretativní fenomenologické analýzy zpracovala rozhovory s deseti absolventy jednooborové psychologie, kteří v současné době praktikují psychoterapii. Všem respondentům předložila fiktivní příběh klientky, která má pocity viny po narození svého postiženého dítěte, a pomocí polostrukturovaného rozhovoru se snažila zjistit, jak by s touto klientkou tito terapeuti pracovali (Kocvrlichová, 2006, str. 85-97). Z jejích výsledků vyplývá, že práce terapeutů s vinou klienta je více ovlivněna jejich osobními tématy, než příslušností k určitému terapeutickému směru. V jejich práci s vinou se pak nejčastěji objevují dva směry práce. Za prvé je to rozlišení viny na reálnou a domnělou (neurotickou) a následná práce s každou z nich zvlášť. Druhým způsobem je pak možnost pracovat vážně se subjektivním vyjádřením klienta o své vině a pracovat s ní bez ohledu na to, zda se skutečně provinil (Kocvrlichová, 2006, str. 207). Na rozdíl od cíle zpovědi a duchovního vedení nepovažují terapeuti vždy za cíl své práce zbavení se pocitu viny skrze odpuštění. Podle výsledků daného výzkumu usilují terapeuti vedle odpuštění i o integraci prožitku viny, desidentifikaci s vinou, nalezení svobody či větší spokojenosti v životě, vzrůstu pocitu jeho smysluplnosti a porozumění životnímu dění, k otevření přítomnosti a budoucnosti (Kocvrlichová, 2006, str. 207).

26


2.2 Pojetí viny v jednotlivých psychologických teoriích Při bližším zkoumání literatury zabývající se některým z psychických jevů narazíme na různá pojetí tohoto konkrétního jevu v závislosti na různých psychologických školách a teoriích. V této kapitole proto pro úplnost a naznačení šíře možných přístupů k vině přiblížím pojetí viny v různých psychologických teoriích. Konkrétně se budu zabývat pojetím viny v dílech S. Freuda, C. G. Junga, E. Fromma, A. Adlera, V. E. Frankla a P. Tourniera.

2.2.1 Pojetí viny v psychoanalýze S. Freuda (1856-1939) Sigmund Freud při zkoumání fenoménu viny nevycházel z přesvědčení o existenci skutečné viny (jak to můžeme vidět v některých náboženských systémech, včetně křesťanství), ale zabýval se pouze subjektivními prožitky viny v lidském životě. Pocity viny po konkrétním činu Freud nazývá lítostí, resp. pocitem viny z lítostí. Tato vina se totiž týká jen jednoho činu a nevysvětluje lidskou připravenost k pocitům viny. Tuto konkrétní vinu, jakkoliv je v našem životě častá, Freud vylučuje z psychoanalytického bádání, protože nám nepomůže vysvětlit vznik prvotních pocitů viny v historii celého lidstva ani v osobní historii konkrétního člověka (Freud, 1998a, str. 127). Ve svých knihách ale Freud na několika místech vysvětloval vznik pravých pocitů viny, a to jak primární vznik pocitů viny v historii lidstva, tak i individuální zrod pocitů viny v našem životě. Věnoval se i popisu práce s vinou a popisem pocitů viny u jednotlivých psychických nemocí. Historický model vzniku pocitů viny objasňuje pomocí hierarchického uspořádání samců v pradávné lidské společnosti. Navazuje přitom na Darwinovu teorii o pratlupě, ve které vládl nejstarší silný a žárlivý samec, jenž nedovoloval mladším samcům (svým synům) mít pohlavní stysk s ostatními samicemi (Freud, 1997a, str. 114). Freud, který se ve svých teoriích odvolával na studie současně žijících přírodních národů, si ale všiml, že v těchto společenstvích funguje jiné uspořádání společnosti – sdružení rovnoprávných mužů. Vysvětlení změn uspořádání společenství souvisí s objasněním prapůvodního vzniku pocitů viny. Jednoho dne se bratři spojili, otce zabili a snědli (Freud, 1998b, str. 149). Nikdo z nich se ale nestal vůdcem, vzniklo společenství rovných mužů s pravidly a příkazy. Důležitým momentem pro vznik pocitů viny je pak ambivalentní vztah synů k otci, ti otce současně obdivovali a identifikovali se s ním, ale také se ho báli a nenáviděli ho. „Když ho odstranili, uspokojili svou nenávist a prosadili přání ztotožnit se s ním, přišla nutně ke slovu potlačená

27


něžná hnutí. Projevila se lítost, vzniklo vědomí viny.“ (Freud, 1997a, str. 127) Za prvotní vinu Freud tedy považoval vraždu otce. Obdobnou ambivalenci ve vztahu syna k otci, nazvanou Oidipský komplex, popsal Freud i v ontogenetickém vývoji dítěte. Dítě miluje rodiče opačného pohlaví a nárokuje si jej k uspokojení svých potřeb. Postupně si začíná uvědomovat, že rodič stejného pohlaví stojí jeho přáním a touhám v cestě. Z ambivalentního vztahu k rodiči stejného pohlaví, kterého dítě současně miluje, nenávidí a má z něho strach, opět vzniká pocit viny. Strach se u malého chlapce projeví tzv. kastrační úzkostí, kdy se chlapec bojí, že otec jej za lásku k matce potrestá amputací penisu (Freud, 1996, str. 117). Zdravým vyústěním tohoto konfliktu je pozitivní identifikace s rodičem stejného pohlaví, vzdání se vlastnění rodiče druhého pohlaví a vytvoření si něžného vztahu k druhému rodiči.11 Z úspěšné identifikace s rodičem stejného pohlaví vzniká instance Nadjá, které si uchovává charakter otce (matky) a vládne příslušnému Já.12 Pokud nedojde k zániku Oidipského komplexu, přání zbavit se otce a mít sexuální styk s matkou zůstává v nevědomí uchováno a způsobuje nevědomé pocity viny. Oba popisy vzniku viny, historický i individuální, pak můžeme spojit slovy samotného Freuda do jedné teorie. „Nemůžeme popřít domněnku, že lidský pocit viny pochází z oidipovského komplexu a byl získán při usmrcení sdružení bratří. Tehdy nebyla agresivita potlačena, ale uskutečněna, tatáž agresivita, jejíž potlačení u dítěte má být zdrojem pocitu viny.“ (Freud, 1998a, str. 127) Tento původní čin je jistým vzorem, jak vzniká dispozice k pocitům viny v každém z nás. Po agresivním činu se objevila s lítostí i láska, která identifikací s otcem vytvořila Nadjá. Nadjá má pak otcovskou moc k potrestání agresivního činu, a protože se sklon k agresi v příštích generacích opět opakuje, zůstává v lidech i dispozice k pocitům viny (Freud, 1998a, str. 128). Konflikty mezi konkrétními skutky našeho Já a ideálními představami našeho Nadjá jsou základem vědomých pocitů viny v našem životě a lze je považovat za běžné a normální. Freud se ale více zajímal i o silné pocity viny u psychicky nemocných lidí. Silné vědomé pocity viny nacházel Freud u nemocných trpících melancholií (Freudovo označení depresivních stavů) a obsedantní neurózou. V těchto případech je pocit viny nadměrně silný a 11) Freud se podrobněji zabýval popisem vývoje u malého chlapce, než u dívky, který zmiňuje spíše okrajově. Pro podobný ambivalentní vztah dcery k matce Freud navrhuje pojmenování Elektřin komplex (Freud, 1996, str. 120). Mechanismy tohoto komplexu jsou ale trochu jiné – neprojevuje se tu kastrační úzkost, ale závidění penisu. Z poznání malé dívky, že jí chybí penis, se rodí negativní pocity vůči matce, která ji poslala do světa takto nevybavenou. Negativní pocity jsou pak nadále syceny i žárlivostí pro lásku otce. 12) Naše Nadjá nese v sobě prvky Oidipského komplexu. Na jedné straně ho naše Já nabádá, aby bylo jako otec, na druhé straně mu některé věci zakazuje, protože náležely výhradně otci (Freud, 1998c, str. 207). 28


„jánský ideál zuří proti Já krutým způsobem“ (Freud, 1998c, str. 220). Rozdíl mezi melancholií a obsedantní neurózou je podle Freuda v tom, zdali Já svoji vinu uznává (melancholie), nebo se pocitům viny brání (obsedantní neuróza). Naopak silné nevědomé pocity viny Freud nacházel u hysterie, kde Já vytěsňuje kritické intervence Nadjá (Freud, 1998c, str. 220). Na závěr této podkapitoly o Freudově pojetí viny ještě upozorním na některé možné reakce na naše nevědomé pocity viny. Jednou z možných reakcí na ně může být např. přesunutí pocitů viny z jedné příčiny na jinou, pro jedince méně ohrožující příčinu. Freud tuto reakci demonstruje na příkladu mladých zločinců, kteří se dopustili zločinu, aby přesunuli pocity viny z Oidipského komplexu. Těmto nevědomým a velmi nepříjemným pocitům viny, které vznikají z přání zbít otce a mít pohlavní styk s matkou, dali spácháním trestného činu jasný a ne tak hrozivý obsah. Pocity viny vyvolají zločin, po kterém dochází k trestu a oslabení pocitů viny. „V porovnání s oběma těmito úmysly byly ovšem zločiny spáchané za účelem fixace pocitu viny pro trýzněného člověka ulehčením.“ (Freud, 2002, str. 331) Jinou reakcí na nevědomé pocity viny jsou nutkavá jednání, kterými jedinec zmírňuje výtky Nadjá. Freud tyto nutkavé úkony dává nejen do souvislosti s rituály čistoty, ale také s některými náboženskými rituály (Freud, 1999, str. 105). Správné zacházení s nevědomými pocity viny, stejně jako s jinými vytěsněnými obsahy, vychází z principů analytické léčby. Analytická terapie se snaží odkrýt a zvědomit pravé příčiny vnitřních konfliktů, aby pak překonáním vnitřních odporů došlo k trvalé změně v našem duševním životě (Freud, 1997b, str. 379).

2.2.2 Pojetí viny v díle C. G. Junga (1875-1961) Přes své jasné psychologické zaměření se Jung často ve svých dílech zabýval ryze náboženskými věcmi, v jeho textech často nalezneme konfrontaci s tradičním vysvětlením určitých náboženských pojmů a skutečností. Ve svém pojednání Symbol proměny ve mši se snaží psychologicky osvětlit jednotlivé liturgické momenty, přestože mohou být s metafyzickými vysvětleními v rozporu (Jung, 2001, str. 208-273). Na základě katolického pojetí viny a oběti ve mši svaté se v tomto pojednání snaží o vysvětlení vzniku viny v dějinách lidstva. Vychází přitom z Kristovy oběti a konstatuje, že Bůh Otec svého Syna nepřátelům vydal a pak byl nucen jeho drastické smrti přihlížet. Tuto popravu chápe Jung jako trest, a trest vždy předpokládá vinu. Odmítá přitom tradiční 29


vysvětlení církve, že Bůh trpěl za lidskou vinu. Domnívá se, že pokud byl potrestán Bůh, je nutné hledat vinu u Boha (Jung, 2001, str. 238). Vychází přitom z konceptu rituální popravy krále, ten byl zabit ve chvíli, kdy byl shledán neschopným nebo pro svůj úřad nedostačujícím. Krále srovnává se starozákonním Bohem, který není spravedlivý, trpí záchvaty hněvu a stvořil nedokonalý svět. „Boží vina spočívala v tom, že Bůh jakožto Stvořitel světa, jakožto král svého stvoření nedostačoval, a proto musel být podroben rituálnímu usmrcení.“ (Jung, 2001, str. 239) Jung dále uvádí, že v primitivní kultuře šlo zabít konkrétního krále, v duchovním vnímání boha je toto nemožné – jediným východiskem je jeho proměnění (v Boha plného lásky). Morální interpretaci této události (jedná se o trest) chápe Jung jako racionalizaci člověka, který si nějak snaží vysvětlit utrpení. Primárně se ale jedná o proces iniciace, který vede k tomu, že skrze utrpení dochází k „vytvoření nového platnějšího a skutečnějšího člověka“ (Jung, 2001, str. 240). Jung tedy nechápe utrpení jako trest za vinu, ale jako nutnou složku naší proměny. Vinou by v tomto případě bylo se utrpení vyhnout a vnitřní přeměnu nepodstoupit (Jung, 2001, str. 240). Kromě výše uvedeného pojetí vzniku viny v dějinách lidstva se Jung zabýval i vinou v životě konkrétního člověka. V knize Člověk a duše najdeme nejprve Jungovo vysvětlení samotné mravnosti, kterou chápe jako prastarou lidskou potřebu ovládat naše vrozené síly (Jung, 1995, str. 163). Zároveň v této souvislosti Jung zmiňuje důležitost uvědomění si naší „chybující lidskosti“. Chybující lidskost lze chápat jako nevyhnutelnou skutečnost, že každý z lidí se dopouští chyb, každý nese své viny. Největší vinou je však podle Junga popírání vlastních vin a hříchů (Jung, 1995, str. 168). Jungovo pojetí viny je na rozdíl od jiných autorů spíše pozitivní. Pokud si vinu přiznáme, máme možnost se z ní poučit a posunout se dál ve svém vnitřním vývoji. Zároveň však Jung dodává, že vinu druhých vidíme častěji, než chyby vlastní. Vina není dobrá jen k tomu, abychom se z ní poučili, ale může nám napomoci i k lepšímu poznání sebe sama. Špatné svědomí a pocity viny nás častou vedou k tomu, že přemýšlíme nad svými činy jiným způsobem a následně odhalíme to, čeho jsme si až do té doby nebyli vědomi. Jung doslova říká: „Špatné svědomí může být darem z nebes, opravdovou milostí, je-li využito k vyšší sebekritice.“ (Jung, 1995, str. 171) Na závěr této podkapitoly ještě zmíním problematiku stínu. Stín můžeme ve stručnosti charakterizovat jako něco temného v nás, to, co nám kazí ideální pojetí nás samých. Jedná 30


se často o vytěsněné obsahy, které byly z psychiky odstraněny jako nevhodné a nemorální. Jung upozorňuje, že k dobrému poznání sama sebe musíme na cestě vlastní individuace poznat i svůj stín. „Konfrontace se stínem nutně znamená, že uznáme, že temné aspekty naší osobnosti skutečně existují.“ (Jung, 1995, str. 166) Pro dobré sebepoznání a osobnostní vývoj nelze stín popřít nebo jej rozumově přeměnit. Jediná cesta je se s vlastním stínem setkat (Jung, 2001, str. 118). Přestože stín bývá v archetypální rovině často spjat s obrazem ďábla nebo temnoty, nelze jej chápat jako něco nutně špatného. „Stín je zpravidla jen něco nízkého, primitivního, nevhodného, nepříjemného a nikoli něco absolutně zlého.“ (Jung, 1995, str. 183) Přestože stín má s vinou společné to, že jej pociťujeme jako negativní a nepříjemnou složku nás samých, nelze jej zcela ztotožnit s vinou. Na rozdíl od tradičního pojetí viny a hříchu je stín konstruktivní složkou člověka, bez které by nebyl umožněn lidský růst.

2.2.3 Pojetí viny v díle E. Fromma (1900-1980) E. Fromm popisuje pocity viny hlavně ve chvíli, kdy se zabývá rozdíly mezi autoritářským a humanistickým svědomím.13 Vedle toho se o vině zmiňuje i v pojednání o rozdílu mezi autoritářským a humanistickým náboženstvím a také v knize Mít, nebo být? při popisu dvou základních modů lidského bytí. Ve své knize Psychoanalýza a náboženství ukazuje Fromm rozdíly mezi autoritářským náboženstvím a humanistickým náboženstvím. Pro autoritářské náboženství je typické, že se v něm člověk nutně a bezvýhradně podrobuje vyšší síle, oproti které je naprosto bezmocný a bezvýznamný a která vyžaduje jeho naprostou poslušnost (Fromm, 2003, str. 45). Oproti tomu v humanistickém náboženství je vyšší síla nebo princip symbolem toho, co může člověk ve svém životě uskutečnit. Jeho úkolem není bezmezná poslušnost, ale pochopení sama sebe, rozvíjení svých schopností a vztahů s druhými (Fromm, 2003, 46). Fromm pak upozorňuje, že jedno náboženství může mít obě dvě roviny: autoritářskou i humanistickou.14 Oba typy náboženství mají podle Fromma rozdílná pojetí hříchu (Fromm, 2003, str. 94-96). V autoritářském náboženství je hříchem neposlušnost, pocity viny tedy pramení z toho, 13) O autoritářském a humanistickém svědomí pojednávám samostatně v kapitole o svědomí, proto se jimi v této podkapitole budu zabývat jen velmi okrajově. 14) Toto tvrzení pak ilustruje na dvou příbězích Starého zákona: na vztahu Boha k Adamovi a Evě a na vztahu Boha k Abrahámovi. Zatímco v prvním příběhu je Bůh chápán jako svrchovaný vládce a proviněním Evy a Adama je neposlušnost, s Abrahámem Bůh ale uzavírá dohodu, při které jsou Bůh a člověk partneři. V prosbě za Sodomu a Gomoru pak dokonce Abrahám připomíná Bohu, jak by měl jednat (Fromm, 2003, str. 53). 31


že jsme neposlechli autoritu. Reakcí na tuto vinu jsou pocity vlastní bezmoci a vyznání své viny autoritě, které se tím naprosto vydáváme na milost. Jako problematické vidí Fromm toto pojetí i proto, že ve chvíli pokání je člověk zaplaven nenávistí a odporem k sobě samému. Oproti tomu v humanistickém náboženství vznikají pocity viny ve chvíli, kdy jsme se provinili na sobě samých. Reakcí na pocity viny není nenávist, ale aktivní snaha o nápravu, o to, abychom byli lepší. Jiné důležité rozdělení možnosti lidské existence nacházíme v knize Mít, nebo být?, kde Fromm popisuje dva základní mody lidského bytí: modus vlastnění a modus bytí (Fromm, 2001, str. 87-129). Modus vlastnění je v naší společnosti častější, ale nedovoluje nám zdravě rozvíjet sama sebe. V tomto typu existence nerozvíjíme mezilidské vztahy, pouze se snažíme druhé mít pro sebe, usilujeme o moc, sílu a nadřazenost nad druhými. Naopak v modu bytí se snažíme rozvíjet sama sebe, naslouchat druhým, dávat se, prožívat, být aktivní, vycházet ze svého sobectví. Fromm ukazuje, že podle způsobu naší existence pojímáme i vlastní vinu. Na příběhu o Adamovi a Evě ilustruje toto dvojí pojetí. V modu bytí je hříchem neposlušnost, člověk ztrácí svoji jistotu ráje, svého Boha. V modu bytí je ale hříchem vzájemné odcizení se Adama a Evy, kteří na sebe vzájemně svalují vinu. Při podrobnějším zkoumání Frommova díla lze výše uvedené fenomény dát do vzájemné souvislosti, protože různě popisují podobné skutečnosti. Pro autoritářské náboženství je typické autoritářské svědomí a touha člověka vlastnit (mít vůdce, mít jistotu). Naopak pro humanistické náboženství je charakteristické humanistické svědomí a aktivní bytí, ve kterém člověk prožívá a rozvíjí se. Sám Fromm tuto souvislost popisuje v knize Mít, nebo být? „Ve vlastnickém modu, a tedy autoritativní struktuře, je hřích neposlušností a je překonán pokáním – trestem – novou podřízeností. V modu bytí, v neautoritativní struktuře, je hříchem nevyřešené odcizení, jež je překonáno rozvinutím rozumu a lásky, sjednocením.“ (Fromm, 2001, str. 147) Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že Fromm ve svém pojetí rozlišuje dva základní druhy viny: vinu v důsledku neposlušnosti a vinu vyplývající z odcizení. Podobně jako v člověku často promlouvá autoritářské i humanistické svědomí a jako i jednotlivá náboženství mají autoritativní i humanistickou rovinu, tak i jeden člověk často pociťuje současně oba druhy viny. Fromm (1997, str. 132) v této souvislosti upozorňuje, že vinu vyplývající z autoritářského svědomí pociťujeme častěji a vědomě, protože hlas tohoto svědomí bývá silnější. Naopak hlas humanistického svědomí je slabší, a tak se vina vyplývající 32


z něho objevuje méně často a spíše na nevědomé rovině. Důsledkem pak bývá, že vinu z odcizení často pociťujeme v pojmech autoritářského svědomí, s kterým umíme pracovat na vědomé úrovni. Sám autor toto ilustruje slovy: „Člověk se může vědomě cítit vinen proto, že se znelíbil autoritě, i když nevědomě se cítí vinný proto, že nesplnil vlastní očekávání sebe sama.“ (Fromm, 1997, str. 132)

2.2.4 Pojetí viny v díle A. Adlera (1870-1937) Pokud chceme pochopit Adlerovo pojetí viny, musíme vyjít ze základních bodů jeho individuální psychologie. Pro pochopení pojetí viny v díle Alfreda Adlera jsou z jeho teorie osobnosti člověka podle mého názoru důležité pojmy: individuální životní styl, pocit sounáležitosti a pocit méněcennosti. V této kapitole tyto pojmy krátce představím, abych mohla následně plynule přejít k tomu, jak Adler vině v lidském životě rozumí. Podobně jako Freud považuje Adler za klíčové období pro formování osobnosti rané dětství. V knize Smysl života (Adler, 1995, str. 19-53) konstatuje, že každé dítě má ve svém dětství pocit méněcennosti, který vyplývá z toho, že je malé, nevyvinuté a závislé.15 Tyto pocity jsou normální a vyskytují se u všech lidí, resp. dětí a podněcují jejich duševní vývoj. Dítě se tuto svou méněcennost snaží překonat v závislosti na podmínkách, ve kterých žije. Individuální způsob překonání těchto pocitů se stává základem při formování tzv. prototypu (modelu celé osobnosti), který bývá vybudován ve věku čtyř až pěti let. Adler dále vysvětluje, že pocity méněcennosti nemáme jen jako děti, ale zažíváme je i v dospělosti. Obdobně jako v dětství ani v dospělosti tyto pocity méněcennosti nelze chápat jako něco patologického, ale jako něco zcela normálního a podporujícího náš vývoj. Způsob, kterým v dospělosti překonáváme své pocity méněcennosti, závisí na našem životním stylu. Životní styl, jehož základem je prototyp vytvořený v dětství, je konzistentní a jedinečný pohyb k námi vytyčenému životnímu cíli. Veškeré své chování podřizujeme svému životnímu stylu, který v naší psychice vytváří jednotu a dává jí také určitý rámec (Adler, 1999, str. 46). Přestože životní styl je u každého člověka jedinečný, aby jej šlo chápat jako zdravý, musí v něm být zahrnuto rozvíjení tzv. pocitu sounáležitosti. Pocit sounáležitosti lze chápat jako určitou společenskou orientaci v životě, zájem o druhé, kterými konstruktivně 15) Tyto pocity mohou být zesíleny, pokud dítě trpí nějakým fyzickým či orgánovým postižením. 33


překonáváme pocity méněcennosti. Podobně jako je dítě pro svou slabost odkázáno na péči rodiny, vyhledává člověk v dospělosti společenství, aby překonal pocity vlastní nedokonalosti. „Jednou z nejsilnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupiny ve snaze žít jako členové společenství, a nikoli jako izolovaní jedinci.“ (Adler, 1999, str. 23) Pokud má člověk dostatečně velký pocit sounáležitosti, je schopen pomocí zdravého rozumu rozlišovat mezi dobrem a zlem. Pokud se i přesto ve složitých situacích dopustíme chyby, snadno tyto chyby napravíme, aniž bychom trpěli pocity viny (Adler, 1999, str. 16). Pokud tento pocit sounáležitosti nemáme, špatně rozlišujeme nebo vůbec nerozlišujeme dobré a špatné, jinými slovy z malého pocitu sounáležitosti vyplývají i všechny zločiny a společensky škodlivé věci. Pocity viny chápe Adler jako něco patologického, objevují se totiž v souvislosti se špatným životním stylem. V knize Umění rozumět Adler doslova konstatuje, že pocit viny je jen převlek pocitu méněcennosti (Adler, 1993, str. 23). Ilustruje to na kasuistice dívky, která cítí vinu, protože nadává svým rodičům. Podle Adlera se ale ve skutečnosti cítí slabá a ponížení druhých (zde rodičů) jí dává sílu a vyvyšuje ji nad ně. Pocity viny tedy vyplývají z touhy být nadřazený nad druhé, a tím překonat své pocity méněcennosti. Vzhledem k tomu, že pocity viny nás nevedou vpřed, používáme je ve chvíli, kdy se vlivem špatného životního stylu nechceme přiblížit k druhým (např. v neurotických vztazích). Jinými slovy, projevují se u lidí, kteří nemají dostatečně rozvinutý pocit sounáležitosti. Přestože lze s Adlerem v mnohém souhlasit, domnívám se, že ve svém přístupu k vině opomněl pozitivní aspekty pocitu viny. Dále je možné diskutovat o tom, zdali jeho pojetí nesnímá z lidí odpovědnost za jejich činy, pokud pro všechny lidské chyby lze najít vysvětlení v raném vývoji dotyčného člověka.

2.2.5 Pojetí viny v díle V. E. Frankla (1905-1997) S pojmem vina se ve Franklově díle setkáváme převážně ve dvou souvislostech, v souvislosti s lidskou nutností odpovědnosti a dále v souvislosti s psychickými nemocemi. V souladu se svým existenciálním pojetím dává Frankl vinu (a také svědomí) do přímé souvislosti s lidskou odpovědností. Tu chápe v konfrontaci s Freudem jako základ pravého lidské bytí. „Vždyť přece odpovědnost, resp. disponování zodpovědností, je základem lidského bytí jako bytí duchovního, a ne jako pouze pudového.“ (Frankl, 1988, str. 12) Podle Frankla se člověk 34


celý život snaží dostát tomu, jaký má být, ne vždy se mu to ale daří. Rozpor mezi tím, jaký člověk aktuálně je a jaký by měl být, nazývá Frankl ve své knize Teorie a terapie neuróz existenciálním napětím (Frankl, 1999, str. 42). Toto napětí pak člověk pociťuje jako vinu ve svém svědomí. Vina je tedy v životě člověka nevyhnutelná a vyplývá z lidské nedokonalosti, ve které bychom vždy mohli být lepší, než právě jsme. Dále ve svém díle mluví Frank o vině v souvislosti s lítostí a zármutkem. Lítost i zármutek chápe jako pozitivní, protože nám pomáhají přeměňovat naši minulost. Zármutek dává určitou formu života těm, které jsme ztratili, lítost obdobně umožňuje smazat naši vinu (Frankl, 1995, str. 109). Lítost je tedy podle Frankla účinným nástrojem, který maže naše dluhy a provinění. Lítost nás sice neumí zbavit odpovědnosti za naše činy, a nedokáže tedy naše činy vymazat, ale „v aktu lítosti se člověk může vnitřně odtáhnout od svého činu a uskutečněním tohoto aktu – tedy vnitřního činu – může vnější čin v morální rovině jaksi anulovat.“ (Frankl, 1995, str. 109) O nadměrných pocitech viny pak mluví Frankl v souvislosti s některými psychickými nemocemi. Ve své knize Lékařská péče o duši se více zabývá depresivním a neurotickým onemocněním (Frankl, 1995, str. 10-182). U depresivních stavů trpí člověk nadměrnými pocity viny, protože vlivem vitálního útlumu dochází ke zvyšování existenciálního napětí. Existenciální napětí je sice vlastní všem lidem, u depresivních stavů se ale rozpor mezi tím, co člověk je a co by měl být, neúměrně zvětšuje, a s tím se zvětšují i jeho pocity viny. Frankl dále podotýká, že pocity viny se mohou stát u tohoto onemocnění tak velkými, že člověk pak prožívá svoji vinu jako neodčinitelnou (Frankl, 1995, str. 187). Vedle depresivních stavů se Frankl zabývá i úzkostnými stavy. Úzkost pak ve Franklově díle také souvisí s pocity viny. Obě vyplývají z lidské podstaty bytí, konkrétně pak ze svobody a odpovědnosti. Jako z odpovědnosti nevyhnutelně plyne i vina, tak i z lidské svobody nevyhnutelně plyne úzkost (Frankl, 1999, str. 96). Vedle úzkostných a fobických stavů, kde také člověk pociťuje nepřiměřené pocity viny, se Frankl speciálně věnuje tzv. noogenní neuróze, která vyplývá ze strachu ze svědomí, že člověk neučinil vše, co mohl (Frankl, 1995, str. 152). Pro tento existenciální strach, pro tyto pocity viny pak člověk často nalezne konkrétní obsah.16 Cestou k uzdravení je pak v duchu logoterapie nalezení vlastního smyslu života a plnění životních úkolů. Ve chvíli, kdy ze života pacienta zmizí existenciální strach, zmizí i průvodní symptomy. 16) Frankl uvádí příklad pacienta, který trpěl neustálým strachem, že zemře na rakovinu. Při bližším zkoumání se však ukázalo, že tento muž se tak zaobíral otázkou, jak zemře, že ponechal stranou zájem o to, jak žije. Jeho strach z rakoviny byl proto přetransformovaným strachem ze svědomí, z toho, že nevyužil možnosti svého života a neučinil svoji existenci smysluplnou (Frankl, 1995, str. 153). 35


2.2.6 Pojetí viny v díle P. Tourniera (1898-1986) Paul Tournier ve své monografii Vina považuje za prvotní příčinu pocitů viny výchovu v našem dětství. V prvé řadě je to výchova našich rodičů, kteří se stávají zdrojem pocitů viny několika odlišnými způsoby. Prvním z nich je veliké množství příkazů a zákazů, kterým dítě není schopno dostát a které vyplývají z rodičovských představ a očekávání. Obecně může problém viny souviset s formováním vlastní identity, kdy většina rodičů nepodporuje individualitu svých dětí, ale vysvětluje jim, že je špatné nejednat v souladu s jejich přáními (Tournier, 1995, str. 8). Vedle rodičů mohou být zdrojem našich pocitů viny další vychovatelé, zvláště učitelé ve školní výchově (pocity viny ze špatných známek). Tournier navíc upozorňuje i na problém, kdy vychovatelé do výchovy a vzdělání promítají své vlastní pocity viny, které se pak mohou projevit jako zbytečný strach a pocity viny z věcí, které si obavy nezasluhují, např. lidská sexualita (Tournier, 1995, str. 8). Pocity viny však nejsou jen záležitostí dětství a dospívání, ale vznikají i v průběhu zbytku našeho života v interakci s druhými lidmi. Každodenně čelíme soudům a různým názorům druhých lidí na naše vlastní chování. Tyto soudy velmi často podle Tourniera vyplývají z ustálených norem lidského chování a předsudků vůči lidem vymykajícím se většinovému chování. Kritika druhých ve spojitosti s nízkým sebevědomím či pocity méněcennosti často opět vedou k pocitům viny. Pocity viny nás následně mohou vést opět ke kritickým poznámkám vůči druhým. „Každá výtka vyvolává pocit viny jak u kritizovaného, tak i u kritika a každý hledá vykoupení ze své viny jediným způsobem, který ovládá, tj. kritizováním dalších lidí a sebeospravedlňováním.“ (Tournier, 1995, str. 12) Svoji pozornost věnuje Tournier i podílu náboženství na vzniku pocitů vin. Jako příklad uvádí rozhovor Joba a jeho přátel, kteří ho vedou k tomu, že své neštěstí si způsobil sám a je trestem za jeho špatné chování. Podobné mechanismy se ale podle Tourniera uplatňují i v současnosti, kdy horliví věřící a kazatelé podporují v nemocných či jinak postižených lidech myšlenku, že jejich neštěstí je způsobeno jejich hříchy, malou vírou či kletbou (Tournier, 1995, str. 17). Pocity viny jsou sice běžnou součástí života, ale jsou námi prožívány negativně, proto se jim snažíme v našich životech nějakým způsobem čelit. Jedním ze způsobů, jak se bránit pocitům viny, je podle Tourniera vytvoření si určitého množství pravidel a povinností. Vina z nedodržení pravidel vzniká z nesplnění námi stanovených povinností. Pokud je naopak dodržujeme, můžeme mít pocit dobrého svědomí. Zároveň ale Tournier poukazuje na to, 36


že tím nevyřešíme vinu z opomenutí – tedy z věcí, které jsme mohli udělat, ale neudělali, přestože jsme dodržovali všechna pravidla (Tournier, 1995, str. 50). Vedle rozdělení viny na vinu z nedodržení pravidel a vinu z opomenutí používá Tournier ve své knize i další dělení viny. Z nich bych chtěla zmínit dvě, která mi přijdou důležitá právě v kontextu svátosti smíření. Prvním z nich je rozdělení viny na skutečnou vinu a na falešné pocity viny. Falešné pocity viny vyplývají z provinění se proti různým společenským zákonům a tabu, jsou podmíněny naší závislostí na soudech druhých lidí. Tournier upozorňuje na to, že tyto lidské soudy jsou relativní, protože podléhají době a sociokulturnímu prostředí. Skutečná vina pak naopak vyplývá z provinění se vůči Bohu. Lidské soudy způsobují falešnou vinu, kdežto z Božího soudu vyplývá vina skutečná (Tournier, 1995, str. 69). Toto vymezení může být z psychologického hlediska problematické v tom, že implicitně předpokládá existenci Boha. Tournier si proto vypomáhá např. Jungovou koncepcí, podle níž lze skutečnou vinu chápat i jako provinění se proti vlastnímu nitru, proti tomu, co je nám bytostně vlastní (tamtéž, str. 63). Skutečnou vinu bychom tak mohli chápat nejen jako provinění se vůči svému svědomí a přesvědčení, ale také jako nepřijetí sama sebe. Poslední klasifikací viny, kterou zmíním, je rozdělení viny na vinu z bytí (kvalitativní vinu) a vinu z jednání (kvantitativní). Vina z jednání vyplývá z jednoho konkrétního činu nebo skutku, často je podmíněna soudy druhých o nás nebo naším srovnáváním se s druhými. Oproti tomu vina z bytí nevyplývá z konkrétního jednání, ale z existenciálního uvědomění si své nedokonalosti. Tournier o kvalitativní vině říká, že to „je všeobecné uvědomění si lidských slabostí, které spojuje všechny lidi dohromady ve společné lítosti.“ (Tournier, 1995, str. 118) Tournier ve své knize také upozorňuje, že se svými pocity viny často nepracujeme efektivně. Za neefektivní řešení pak považuje potlačení svědomí, sebeospravedlňování, přenesení viny nebo sebeobviňování. V souladu se svým křesťanským přesvědčením považuje za jediné konstruktivní řešení vnitřní přerod, ve kterém přijmeme za své skutečné viny plnou zodpovědnost a dosáhneme odpuštění.

2.3 Pojetí viny v křesťanství Vzhledem k tématu své práce považuji za nutné zabývat se pojetím viny v rámci katolické církve, protože toto pojetí do jisté míry formuje a ovlivňuje subjektivní chápání viny 37


jednotlivých věřících. Úplně na začátku pak považuji za nutné zmínit, že v katolické literatuře často pod pojmem vina najdeme slovo hřích. Slova vina a hřích jsou si významově poměrně blízká, dalo by se říci, že slovo hřích se používá v církevním prostředí pro věci, které bychom v nenáboženském prostředí označili za vinu, provinění či přečin. Weber pak upozorňuje, že slovo hřích má určitou transcendentní vztažnost (Weber, 1998, str. 261).17 Jak již vyplývá z názvu kapitoly, na následujících řádcích se budu zabývat vinou v rámci křesťanství. Nejprve ukážu, jak vinu chápe Bible a jak se chápání viny v teologii zhruba vyvíjelo, dále se pak budu zabývat pojmem vina v současné katolické církvi.

2.3.1 Vina v Bibli Weber ve své knize Všeobecná morální teologie ukazuje, že ve Starém zákoně lze najít tři základní pojetí viny: pojetí viny ve vyprávění pradějin, vinu v raném období Izraele a nakonec pojetí viny u proroků (Weber, 1998, str. 280-284). Na příběhu Evy a Adama a posléze i v příběhu jejich synů Kaina a Ábela lze vystopovat, v čem spočívá biblická zpráva o vině. Toto souhrnné pojednání o vině, které nacházíme přímo na začátku Bible, nelze chápat historicky, ale naopak by mělo být pochopeno v symbolické rovině. Vina má svůj prapůvod ve vzpouře proti Bohu, při porušení jeho příkazu (utržení a pojídání zakázaného ovoce). Toto rozhodnutí člověk může učinit vzhledem ke své svobodné vůli a příčinou tohoto rozhodnutí je touha po nezávislosti a vyrovnání se Bohu. Weber zde dále upozorňuje na souvislost mezi hříchem proti Bohu a hříchem proti bližnímu (hřích proti Bohu kazí i mezilidský vztah mezi Evou a Adamem) a dále na to, že teologicky je tento prvotní hřích příčinou zla ve světě (Weber, 1998, str. 285). Z psychologického hlediska stojí pak za zmínku i to, že ve výše uvedených příbězích je vykreslena univerzální reakce člověka na vlastní vinu: stud (přepásání se fíkovými listy), strach (ukrytí se před Bohem), snaha svést vinu na druhého (Adam na Evu a Eva na hada) a zoufalství (reakce Kaina). V rané historii Izraele je pak pojetí viny poněkud jiné. Jedná se o přestoupení řady zákazů, které se týkají rituálních předpisů (čistý a nečistý) i mezilidských vztahů. V raných dějinách Izraele ale neexistuje pojem individuální vina. Weber upozorňuje na to, že vina se zde posuzuje kolektivně (vina jednotlivce padá na celé společenství) a objektivně (neexistuje odpuštění viny z neznalosti pravidel) (Weber, 1998, str. 283). V prorocké době se pak 17) Ve své práci vzhledem k jejímu psychologickému charakteru převážně používám slovo vina. Slovo hřích pak užívám tam, kde jde o vinu v náboženském kontextu. 38


pojetí viny opět přibližuje k chápání viny v prvních kapitolách Bible. Proroci kladou důraz na individuální vinu vyplývající z neposlušnosti vůči Bohu. Důraz se přesouvá z rituálních a kultovních předpisů na vnitřní neposlušnost vůči Bohu (Weber, 1998, str. 284). V Novém zákoně se při popisu viny používá převážně řeckého pojmu hamartia, jehož význam Weber charakterizuje jako selhání v morální oblasti (Weber, 1998, str. 285). Obecně bychom mohli říct, že v Novém zákoně se dále rozvíjí důraz na individuální vinu, ke vzniku viny je nutný i špatný úmysl. Dále Nový zákon obsahuje dva různé kontexty, ve kterých na vinu poukazuje. Prvním je určitá univerzalita lidské hříšnosti, tedy to, že všichni lidé se ve svém životě nutně s vinou setkávají, všichni lidé hřeší. Vedle toho v Novém zákoně najdeme i celou řádu konkrétních provinění, zejména v Pavlových listech se jedná i o určité seznamy jednotlivých hříchů (např. List Římanům). V těchto seznamech různých hříchů, které lze v Novém zákoně najít, pak vyčnívá jedna vina – vina proti Duchu svatému. Tato vina je na rozdíl od ostatních provinění fatální, je totiž neodpustitelná. Její neodpustitelnost vyplývá z lidského rozhodnutí, ve kterém se člověk zatvrzele odmítá podrobit pokání a přijmout Boží odpuštění. Jedinou správnou reakcí na vlastní selhání je pak vnitřní přeměna, pokání, obrácení. Jedná se o vnitřní stav člověka, který svého činu lituje a obrací se k Bohu s prosbou o odpuštění. Odpuštění ze strany Boha je často podmíněno i vlastním odpuštěním druhým lidem.18 V pozdějších knihách Nového zákona je pak překonání konkrétního hříchu i univerzální lidské hříšnosti umožněno díky Kristově vykupitelské smrti.

2.3.2 Vývoj pojetí viny v teologii Již v patristice lze vnímat velký důraz na lidská provinění a hříchy, téma lidské hříšnosti se stává jedním z nejdůležitějších témat teologie. Od této doby se také datuje rozdělení hříchů podle jejich závažnosti na těžké (smrtelné) a lehké (všední). S rozdělením hříchů a obecným důrazem na lidskou hříšnost pak souvisí i ustanovení určitých způsobů odčinění osobní viny. Postupně se ustanovuje a vyvíjí i forma svátosti smíření (viz podkapitola 1.2). Kritériem viny se pak (oproti Novému zákonu) opět stává spíše objektivita skutku, než jeho subjektivní příčiny. Jak uvádí Weber: „Za rozhodující platí faktický negativní skutkový stav, nikoliv smýšlení nebo úmysl.“ (Weber, 1998, str. 294) Jinými slovy některé skutky jsou hříšné bez ohledu na to, jaké důvody k nim vedou. 18) Odpuštění druhým jako nutná podmínka k dosažení vlastního odpuštění je zaznamenáno i v nejznámější křesťanské modlitbě Otčenáš: odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme našim viníkům (Mt 6, 12). 39


V posledním století pak lze v morální teologii v souvislosti s učením o vině a hříchu spatřovat jisté problémy a s nimi i určité revize dosavadního pojetí. Vlivem společenských věd, včetně psychologie, se morální teologie začala potýkat s tím, že není tak jednoduché rozhodnout, za co je člověk zodpovědný, kdy je skutečně vinný a kdy ne. V této souvislosti se pak začalo jevit rozdělení hříchů jako problematické, zejména pak jejich dělení podle skutkové podstaty. V současné teologii lze tedy vysledovat dělení hříchů na základě osobního charakteru hříchu (Weber, 1998, str. 300). Aby šlo nějaké provinění chápat jako těžký hřích, je nutné vycházet z motivace a dalších psychických procesů, nikoliv ze samotného provinění. Vedle toho je současná morální teologie vzhledem k posunu norem ve společnosti a také díky již zmíněným poznatkům společenských věd nucena znovu obhajovat tradiční pojetí viny a hříchu (Skoblík, 1997, str. 48). Přestože oproti sekularizované společnosti zůstává řada činů v katolickém pojetí hříchem (problematika potratů, antikoncepce apod.), jiné skutky již nejsou za hříchy nutně považovány (sebevražda). Vlivem svého kontaktu s okolním světem a vývojem dění v něm je morální teologie nucena reagovat na nové oblasti, které v minulosti neznala (lidská práva, genetika, asistovaná reprodukce). I v těchto oblastech se pak morální teologie vyjadřuje k tomu, co zde lze považovat za hřích, a co ne.

2.3.3 Vymezení pojmu hřích a vina v současné katolické teologii Pro náboženské pojetí viny je tedy charakteristické, že se netýká jen osobního prožitku člověka. Přestože katolická církev uznává svědomí jako jedinou instanci, která vynáší soudy nad našimi skutky, nelze nezmínit, že veškeré lidské hříchy jsou v křesťanství vždy primárně vinou před Bohem. Hřích je tedy chápán nejen jako přestoupení určité normy, ale hlavně jako narušení osobního vztahu mezi Bohem a člověkem. Toto porušení je pak důsledkem rozhodnutí člověka, který k němu může dojít na základě své svobodné vůle. Další charakteristikou hříchu je to, že se netýká jenom přítomnosti (případně minulosti), ale že jeho důsledek ovlivňuje i budoucnost. Jinými slovy z hlediska teologie ovlivňují hříchy i naše bytí s Bohem po smrti. Podle Katechismu katolické církve je každý hřích podobný prvotnímu hříchu Adama a Evy, jedná se tedy o vzpouru proti Bohu. Katechismus pak hřích definuje jako: „provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí, je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a

40


bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu“ (KKC, 2001, čl. 1849). Jako přestupek pak nelze brát pouze aktivní vlastní čin, člověk může hřešit i pasivním chováním (nezabránění hříchu) nebo spoluúčastí na hříchu druhých (nabádání či svedení druhého k hříchu). Rozdělení hříchů podle jejich závažnosti na smrtelné a všední se i se zmíněnými výhradami používá dodnes. Za smrtelný hřích bývá považováno provinění v důležité oblasti, které je učiněno s plným vědomím a zcela dobrovolně (KKC, 2001, čl. 1857). Těžký hřích obecně ničí lásku v srdci člověka, kazí vztah člověka k Bohu a člověka od Boha odvádí. Pojmenování smrtelný pak vyplývá z důsledků tohoto hříchu, kterým může být v případě nenapravení i věčná smrt. Naopak lehký (všední) hřích vzniká, pokud jedna z výše uvedených podmínek není úplně naplněna – člověk nejedná zcela vědomě nebo dobrovolně, případně se jedná o méně závažnou věc (Skoblík, 1997, str. 102). Důsledky lehkých hříchů nejsou tak fatální jako důsledky hříchů těžkých, ale i ony oslabují a kazí vztah člověka k Bohu. Navíc Katechismus dále upozorňuje, že pokud je lehkých hříchů v lidském životě mnoho, zvyšují naši dispozici k hříchu těžkému (KKC, 2001, čl. 1863). Vedle tohoto rozdělení najdeme v katolické teologii také jiná rozdělení, např. podle předmětu, podle ctností, jejichž jsou opakem nebo nedostatkem, podle přikázání, podle toho, koho či čeho se týkají (KKC, 2001, čl. 1853). V této souvislosti zmíním ještě vymezení tzv. hlavních hříchů. Slovo hlavní zde neznamená nejtěžší, ale vyjadřuje, že tyto hříchy bývají často příčinou hříchů dalších. Mezi sedm hlavních hříchů tradičně patří: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost (Skoblík, 1997, str. 104). Křesťanství, resp. katolictví, nekončí konstatováním o existenci hříchu a jeho kategorizací, ale má v sobě zakotveny i prostředky, jak vinu překonat. V teologické rovině je překonání viny umožněno díky oběti Ježíše Krista, který vzal na sebe všechny hříchy lidstva a skrze tuto oběť lidstvo vykoupil.19 Na straně člověka je k překonání viny nutná upřímná lítost a vyznání těchto hříchů. Skrze pokání pak člověk dochází k odpuštění svých vin. Konkrétních způsobů práce s vinou najdeme v rámci katolické církve více, svátost smíření je pak pouze jedním z nich. Obecně lze ale konstatovat, že všechny způsoby mají společné to, že jediné správné překonání viny vede skrze pokání k odpuštění.

19) Problematika soteriologie (nauky o spáse), kam toto téma teologicky patří, je samozřejmě mnohem složitější. Její podrobný výklad by ale překračoval jak rámec psychologie, tak rámec této práce. Proto v této práci podávám jen zjednodušené vysvětlení a případné zájemce o tuto problematiku odkazuji na příslušnou literaturu. 41


2.4 Srovnání křesťanského a psychologické přístupu k vině V předchozích kapitolách jsem se zabývala odděleně vinou v psychologii a pojetím viny v katolické církvi. V této podkapitole bych proto výše uvedené shrnula tak, aby bylo patrné, co mají oba přístupy společného a v čem se naopak liší. Práce s vinou má své důležité místo jak v psychologickém, tak i v křesťanském přístupu k člověku. Tyto přístupy se ale liší již v tom, kde je ohnisko jejich zájmu v přístupu k vině. Psychologii více zajímá konkrétní prožívání subjektivního pocitu viny a následné psychické mechanismy, které se na práci s vinou podílí. Psychologie tedy pracuje s vnitřním prožíváním, jediným kdo určuje závažnost a velikost viny, je člověk, který vinu prožívá. Křesťanství vedle vnitřního prožívání klade důraz i na racionální a vědomé porovnávání lidských skutků s Božími zákony, popřípadě s církevními přikázáními. Pokud v centru práce s vinou leží v psychologii vnitřní prožitek, teologie klade důraz na porušený vztah k Bohu v důsledku lidského hříchu. Jak podotýká Max Kašparů: „náboženská vina se může posuzovat jedině jako osobní vina před Bohem.“ (Kašparů, 2002, str. 53) Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, že kromě ohniska zájmu se tyto přístupy liší i v tom, kdo je posuzovatelem viny. Zjednodušeně řečeno posuzovatelem viny v psychologii je člověk prožívající vinu, v křesťanství pak Bůh. Další rozdíl souvisí se vztahem obou přístupů k morálce. Psychologie je nenormativní disciplína, která v žádném případě neurčuje, co je morální a co ne. Oproti tomu křesťanství má ve svém učení zakotvený celý systém hodnot, které pomáhají člověku rozlišit mezi dobrem a zlem. Přestože o své vině rozhoduje člověk ve svém svědomí v dialogu s Bohem, lze v křesťanství do jisté míry říct, který skutek hříchem je a který jím není. Oba přístupy mají společné primárně negativní chápání viny, a tak se ve svém pojetí snaží s vinou určitým způsobem pracovat. Ve výsledku se ale oba přístupy shodují v tom, že vina, resp. práce s vinou a její překonání může přinášet do života člověka pozitivní impulsy. Způsob práce s proviněním je samozřejmě podmíněn i obecným cílem, který si tyto dva přístupy kladou. Zjednodušeně bychom mohli říct, že cílem křesťanství je dobrý vztah člověka s Bohem a v důsledku toho i spása duše. Oproti tomu jde psychologii především o

42


dosažení zdravé a stabilní osobnosti, díky které jedinec dokáže dobře fungovat v každodenním životě i náročných životních situacích.20 Křesťanství se více zaměřuje na konkrétní mravní vinu, tedy hřích, protože důsledkem hříchu se člověk oddaluje od Boha. Proto vždy nabádá člověka k nápravě, která vede skrze obrácení a pokání k výslednému odpuštění. Psychologie se snaží o to, aby člověk svou vinu unesl, nějakým způsobem se s ní vyrovnal a nadále byl se sebou i svým životem spokojený. Proto psychologie nabízí více způsobů, jak s vinou pracovat (viz podkapitola 2.1.4). Pokud psychologie pracuje s odpuštěním, tak zejména s odpuštěním sama sobě, nikdy nemůže člověku zaručit odpuštění jeho viny nějakým vyšším principem, např. Bohem.

3 Základní souvislosti svátosti smíření Ve většině náboženství nacházíme určité mechanismy, které pomáhají člověku nejen rozpoznat jeho selhání, ale také mu umožňují se následně ke svým slabostem přiznat. Účel tohoto přiznání (zpovědi) bývá pak dvojí. Vyznání jednak pomáhá očistit duši kajícníka a za druhé chrání společenství a pomáhá udržovat jeho stabilitu, protože odrazuje druhé od podobných skutků. I v římskokatolické církvi nacházíme podobný mechanismus: svátost smíření, která spočívá v přiznání se ke svým hříchům a následnému vyznání těchto hříchů knězi. V této kapitole čtenáři přiblížím základní souvislosti svátosti smíření v katolické církvi, aby si mohl o tomto jevu udělat konkrétnější představu. Po obecném vymezení uvedu základní fakta z historie zpovědi a popíši, jaká je její podoba v současné době v našem kulturním prostředí. Na závěr se pak krátce zamyslím nad podobnostmi a rozdíly mezi svátostí smíření, duchovním rozhovorem a psychoterapií.

3.1 Vymezení svátosti smíření v římskokatolické církvi Svátost smíření lze vymezit jako oficiální způsob v římskokatolické církvi, jak dosáhnout smíření s Bohem i církvi a získat odpuštění svých hříchů. Skutečnost, že katolická církve nabízí svým členům tuto službu, vyplývá z jejího celkového pohledu na lidskou vinu. Jak podrobněji uvádím v kapitole 4.4, provinění proti Božímu řádu člověka odvádí od Boha a v konečném důsledku i brání jeho spáse. Z tohoto důvodu církev nabádá své věřící, aby Bohu vyznávali své hříchy a prosili jej o jejich odpuštění. 20) Vymezení cílů je zjednodušené a orientační, protože má sloužit pouze k dokreslení rozdílného přístupu křesťanství a psychologie k vině. Uvědomuji si přitom, že s těmito vymezeními by se dalo polemizovat. 43


Způsobů, o kterých církev věří, že mohou vést k odpuštění hříchů, je celá řada. Katechismus katolické církve uvádí např. účast na mši svaté, svaté přijímání, modlitbu, dokonalou lítost, půst, almužnu, skutky lásky atd. (KKC, 2001, čl. 1434-1439). Kodex kanonického práva však připomíná, že „svátost smíření je jediným řádným prostředkem pro odpuštění těžkých hříchů spáchaných po křtu.“ (Kodex kanonického práva, 1994, kán. 960) Přestože tedy není svátost smíření jediným způsobem jak dosáhnout odpuštění hříchů, je v katolickém prostředí tradičně považována za způsob oficiální a nejjistější. Pro svátost smíření najdeme v katolické teologické literatuře celou řadu názvů, které vždy zdůrazňují určitý aspekt této svátosti. Katechismus katolické církve uvádí vedle svátosti smíření tato možná pojmenování: svátost obrácení, svátost pokání, svátost zpovědi a svátost odpuštění (KKC, 2001, čl. 1423-1424).21 Jak již vyplývá ze samotného pojmenování tohoto způsobu odpuštění hříchů, zpověď je jednou ze sedmi svátostí uznávaných římskokatolickou církví.22 Velmi často bývá svátost definována jako „viditelné znamení neviditelné skutečnosti spásy.“ (Beck, 2001, str. 1994) Církev věří, že skrze konkrétní obřad nebo úkon se věřící setkává se samotným Bohem a přijímá od něj milost a sílu důležitou pro svůj život a spásu. Chápání svátosti můžeme zjednodušeně přirovnat k chápání symbolu. Podle Junga je symbolem slovo či obraz, pokud je v nich obsaženo více, než je na první pohled patrné (Jung, 1968, str. 19). Obdobně lze chápat rozhřešení na konci svátosti smíření. Na vnímatelné rovině se jedná jen o slova kněze, která ale v pohledu víry v sobě ukrývají mnohem více: Boží odpuštění. Každá svátost má pak vždy svou přesně danou formu, jak má její konkrétní udělení vypadat.23 U svátosti smíření je nezbytné, aby člověk, který chce tuto svátost přijmout, vyznal pověřenému knězi své hříchy, kterých lituje. Kněz mu na základě tohoto vyznaní udělí tzv. rozhřešení, které vyjadřuje opuštění hříchů.

21) Ve své práci nejčastěji používám výraz svátost smíření vzhledem k interaktivnímu charakteru. Ze stylistických důvodů používám také další pojmenování, ta pak chápu jako synonyma ke slovu svátost smíření. 22) Dalšími šesti svátostmi vedle svátosti smíření jsou svátost křtu, svátost biřmování, svátost eucharistie, svátost pomazání nemocných, svátost manželství a svátost kněžství. 23) V římskokatolické církvi jsou tři oficiální formy zpovědi (Vyznání víry církve, 1999, str. 45-49): liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka (osobní vyznání hříchů knězi bez přítomnosti dalších osob), liturgie svátostného smíření pro více kajícníků se soukromou zpovědí (společná příprava kajícníků v rámci kajícího obřadu zakončená individuálním a soukromým vyznáním a přijetím rozhřešení), liturgie svátostného smíření pro větší počet kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením (tato forma muže být užita jen ve zvláštních případech nebo se zvláštním povolením biskupa). U nás se nejčastěji používá první forma. Proto ve chvíli, kdy ve své diplomové práce mluvím o svátosti smíření, mám na mysli první formu této svátosti. 44


Individuální zpověď je tedy zvláštním druhem sociální interakce mezi věřícím a pověřeným knězem. Z teologického hlediska dává zpověď člověku odpuštění a smíření, lze se ale domnívat, že tato interakce bude mít i další vliv na osobnost zpovídajícího se. Svátost smíření se často přirovnává také k zvláštnímu druhu soudu. Z psychologického hlediska je zajímavé, že člověk je při svátosti smíření současně obviněným i žalobcem, Bůh je současně soudcem i obhájcem. Samotný kněz je pak určitým prostředníkem tohoto procesu (Špaček, 2005, str. 13).

3.2 Historie svátosti smíření Všechny svátosti udělované v římskokatolické církvi byly podle církevního učení ustanoveny samotným Kristem. Konkrétně u svátosti smíření to znamená, že Kristus, který sám lidem odpouštěl jejich hříchy, zanechal tuto pravomoc svým apoštolům. Tato pravomoc se pak v církvi předává do dneška v rámci kněžského svěcení. Přestože se církev při ustanovení svátosti smíření odvolává na Bibli, nenajdeme v ní přesný popis toho, jak by měla zpověď vypadat.24 Konkrétní podoba této svátosti se proto v dějinách církve proměňovala. V prvotní církvi se křtilo většinou v dospělosti a samotný křest zaručoval odpuštění dosavadních hříchů. Předpokládalo se přitom, že pokud člověk poznal Krista, změní své smýšlení i skutky. Praxe ale postupně ukázala, že lidé se i po křtu dopouštěli závažných provinění. Církev byla proto nucena hledat prostředky, jak těmto odpadlíkům dopomoci k opětovnému smíření s Bohem i s církevním společenstvím. V prvních staletích bylo dosažení smíření po křtu poměrně složitým a dlouhým procesem. Zpočátku byla totiž zpověď po křtu umožněna jen jednou za život. Vyznání hříchů i následné pokání bylo veřejné. Pokání navíc mohlo trvat i několik let. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že pokání a smíření bylo vyžadováno jen u činů, které byly považovány za velmi závažné (Špaček, 2005, str. 16). V 7. století přinesli irští mniši z východu praxi soukromého pokání, které se odehrává pouze mezi kajícníkem a zástupcem církve (Pintíř, 2005, str. 89). Tato forma svátosti smíření v sobě zahrnovala i prvky duchovního vedení a otevřela cestu k častějšímu přijímání této svátosti. Samotná teologie svátosti smíření byla podobně jako teologie všech svátostí rozpracována až na Tridentském koncilu (Opatrný, 2005, str. 107). Od této doby je v 24) Konkrétních biblických textů, které církev považuje za související s ustanovením této svátosti, je několik. Jedním z nejcitovanějších pak bývá: „Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20, 23) 45


římskokatolické církvi definována povinnost přistoupit jednou za rok ke svátosti smíření a vyznat všechny své těžké hříchy. Druhý vatikánský koncil zdůraznil důležitost svátosti smíření ve vztahu člověka k církvi. Ve Věroučné konstituci o církvi Lumen Gentium se píše: „Ti, kdo přistupují ke svátosti smíření, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy.“ (Lumen Gentium, 2002, str. 47)

3.3 Současná podoba svátosti smíření V této podkapitole čtenáři zhruba přiblížím, jaká je současná podoba svátosti smíření, jak v dnešní době zpověď probíhá. Ve skutečnosti se budou jednotlivé svátosti smíření odlišovat v závislosti na řadě faktorů, jako jsou osobnost zpovědníka i zpovídajícího, místo a doba zpovědi, obsah zpovědi atd.

3.3.1 Jednotlivé části svátosti smíření V katolických materiálech a příručkách o zpovědi najdeme většinou tyto části, které má proces svátosti smíření zahrnovat: lítost, vyznání, rozhřešení a kající skutek. •

Lítost stojí na začátku celého procesu svátosti smíření, samotné zpovědi dokon-

ce předchází. Jejím předpokladem je, že si věřící člověk uvědomí své hříchy a provinění. Proto jí má předcházet činnost, která se v církevním prostředí nazývá zpytování svědomí. Zpytování svědomí můžeme chápat jako zastavení se a zamyšlení se nad svým životem a přiznání si věcí, které nejsou z hlediska morálky v pořádku. Církev poskytuje i návody a pomůcky, jak si lépe uvědomit, kterých hříchů se člověk dopustil. Nejznámější pomůckou je tzv. zpovědní zrcadlo. Zpovědní zrcadlo má strukturu Desatera, kde jsou u každého přikázání návodné otázky. Tyto otázky mají věřícím pomoci uvědomit si, co vše může být v souvislosti konkrétním přikázáním hříchem.25 Přestože slovo lítost se pojí v psychologii s emoční stránkou člověka, v této souvislosti je nutné tento pojem chápat více jako kognitivní proces. V Kancionálu, ve kterém se mimo jiné píše i o zpovědi, najdeme toto tvrzení: „Lítost není záležitost hlavně citu, je to přesvědčení a vědomí, že jsem porušil Boží zákon.“ (Kancionál, 2004, str. 54) S lítostí by pak mělo 25) Například u 7. přikázání „Nepokradeš“ se mohou objevit otázky typu: Byl jsem poctivý? Nejezdil jsem načerno? Podporoval jsem charitu a potřebné? Vrátil jsem vše, co jsem si půjčil? (Szabo, 2006, str. 96-98). 46


jít v ruku v ruce i předsevzetí, tj. vědomé rozhodnutí, že v daném jednání již nechci pokračovat. „Bez upřímné lítosti a rozhodnutí o nápravě nemá zpověď žádnou hodnotu, hříchy zůstávají neodpuštěny, jinými slovy udělení této svátosti nebylo platné.“ (Knight, 2008, str. 1) •

Vyznání lze chápat jako konkrétní sdělení hříchů příslušnému knězi ve zpovědnici

nebo na jiném místě, kde zpověď probíhá. Jak již bylo řečeno, povinností je přitom vyznat všechny těžké hříchy, uvést jejich počet a závažné okolnosti (Kancionál, 2004, str. 57). Vyznání ostatních hříchů je ale velmi doporučováno, proto řada věřících vyznává všechny hříchy a provinění, kterých si je vědoma bez ohledu na jejich objektivní závažnost. •

Rozhřešení uděluje kněz na základě vyznání kajícníka. V katolickém chápání je kněz

prostředníkem mezi věřícím a Bohem. V této souvislosti si je nutné uvědomit, že katolická církev věří, že odpuštění věřící přijímá od Boha, nikoliv od dotyčného kněze. Rozhřešení od kněze tedy vyjadřuje a symbolizuje odpuštění právě vyznaných hříchů Bohem. Udělením rozhřešení se pak v katolickém prostředí rozumí vkládání rukou na hlavu kajícníka a vyslovení slov: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti (vám) skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě (vás) pokojem. Uděluji (ti) vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ (KKC, 2001, čl. 1449) •

Vykonání pokání či kajícího skutku je poslední částí svátosti smíření. Aby bylo od-

puštění opravdu dosaženo, je nutné napravit škody, které člověk svým hříchem způsobil, pokud to je prakticky možné. Dále je nutné vykonat skutek, který byl knězem ve zpovědnici uložen. Tento skutek je symbolickým vyjádřením pokání a nemá být chápán jako trest, ale jako prostředek, jak se k Bohu více přiblížit. Většinou se jedná o drobný skutek, modlitbu, čtení duchovní literatury atd. Skutek pokání ukládá kněz, kajícník jej ale má právo odmítnout a požádat o jiný, pokud je tento pro něj z osobních důvodů neproveditelný či obtížný.26

3.3.2 Místo svátosti smíření Podle Kodexu kanonického práva je oficiálním místem pro udělení svátosti smíření zpovědnice (Kodex kanonického práva, 1994, kán. 964). Klasické dřevěné zpovědnice jsou upraveny tak, aby v nich zpovídající kněz mohl sedět a z jedné nebo druhé strany si mohl 26) Ve srovnání se zpovědí v raném křesťanství je patrné obrácení pořadí rozhřešení a pokání. Kajícníkovi je dnes nejprve uděleno rozhřešení a pokání pak vykonává mimo zpovědnici po svátosti smíření. Důvody k otočení pořadí jsou převážně praktické, vykonání pokání je ale i tak nezbytnou součástí celého procesu. 47


kleknout zpovídající se člověk. Místo pro kněze a místo pro penitenta je oddělené stěnou, ve které je ve výši kajícníkova obličeje malá mřížka, která umožňuje, aby se kněz a kajícník vzájemně slyšeli. Vedle těchto zpovědnic najdeme v dnešní době v řadě kostelů tzv. zpovědní místnosti. Zpovědní místnost bývá jednoduše zařízena, často je ozdobena pouze křížem. Zpovědník většinou sedí na židli, pro zpovídajícího zde bývá na výběr židle nebo klekátko. Někdy bývá prostor mezi knězem a věřícím oddělen menší zábranou. Zpovědní místnosti poskytují větší soukromí ke zpovědi a také lépe umožňují dialog mezi věřícím a knězem. Na druhou stranu snižují možnost anonymity a bourají tradičně zavedené modely. Svátost smíření může být případně udělována i mimo kostel, pokud jsou k tomu patřičné důvody. Může jít v podstatě o jakékoliv místo: nemocniční pokoj, vězeňskou celu, přírodu, civilní byt atd.

3.3.3 Vykonavatel svátosti smíření Kanonické právo také ustanovuje, kdo je řádným vykonavatelem svátosti. Pro účely této práce stačí říci, že zpovídat smí římskokatolický kněz s platným pověřením. Věřící si může vybrat, od jakého kněze svátost smíření přijme. Církev přitom doporučuje (ale nenařizuje) aby zpovídající měli svého stálého zpovědníka, tzn. aby ke zpovědi chodili převážně k jednomu knězi. V případě stálého zpovědníka bývá samotná zpověď spojena s duchovním doprovázením či duchovním vedením. Vzhledem k relativně nízkému počtu kněží a také z nejrůznějších osobních důvodů věřících přistupuje řada věřících k tzv. anonymní zpovědi. Zpovídají se tedy knězi, který je osobně nezná nebo je zná jen letmo.

3.3.4 Frekvence svátosti smíření Jak již bylo řečeno, povinností příslušníka římskokatolické církve je vyznat jednou za rok ve svátosti smíření všechny své těžké hříchy. Církev doporučuje přistupovat ke svátostismíření co nejčastěji, v pravidelných intervalech a do vyznání hříchů zahrnout i tzv. lehké hříchy.27 Důležitým momentem pak může být i první zpověď v životě člověka. Věřící, který konvertoval a přijal křest v dospělosti, přistupuje poprvé ke svátosti smíření většinou v určitém časovém odstupu po křtu. Věřící, který vyrůstal v katolické rodině a byl pokřtěn těsně po narození, přistupuje ke svátosti smíření většinou v mladším školním věku v souvislosti 27) Co se v katolickém prostředí rozumí pod pojmy lehký a těžký hřích, uvádím v kapitole 2.3. 48


s prvním svatým přijímáním. Z hlediska vývojové psychologie se jedná o období heteronomní morálky, kdy se dítě řídí vnějšími pravidly, které přijalo od svých vychovatelů. I když dochází k posunu od morálky orientované na odměnu a trest, dítě zůstává značně konformní, chce být dobrým a hodným v očích učitelů, rodičů, pana faráře i Boha. Dítě sice zná normy a mnohdy i důvody pro jejich dodržování, ještě jim ale plně nerozumí a nedokáže je skloubit s konkrétní situací a porovnat jednotlivé motivy chování. Zpověď v tomto věku může sice na jednu stranu dítěti pomoci jednodušeji poznat a pochopit model zpovědi než v pozdějším věku, na druhou stranu v něm může vzbudit neúměrné pocity viny a snižovat sebevědomí a sebehodnotu zpovídajícího se dítěte.

3.4 Zpověď, duchovní rozhovor a psychoterapie Na závěr této úvodní kapitoly své práce krátce vymezím a současně srovnám zpověď, duchovní rozhovor a psychoterapii. Důvodem je skutečnost, že tyto tři způsoby pomoci člověku bývají bohužel někdy pojímány nesprávně jako konkurenční nebo naopak se vzájemně zastupující. Přestože tyto tři druhy pomoci mají některé společné prvky, domnívám se, že je nutné je chápat jako odlišné a svébytné způsoby, které mají také své specifické a vlastní cíle. Jak bylo výše uvedeno, cílem zpovědi je zprostředkovat člověku smíření s Bohem. Obsahem zpovědi jsou konkrétní provinění a hříchy, vykonavatelem zpovědi je pověřený kněz. Ve zpovědnici tedy není místo na řešení osobních problémů v mezilidských vztazích, kněz k tomu nemá ani příslušné vzdělání. Obdobně primárním cílem svátosti smíření není diskuze nad věroučnými otázkami, přestože zpověď může být někdy spojena s duchovním rozhovorem. Duchovní rozhovor se uskutečňuje většinou s jistým předpokladem víry a jeho účelem je prohloubení vztahu mezi člověkem a Bohem. Může se týkat obecně věroučných otázek, ale může pomáhat i v duchovním růstu a řešit konkrétní otázky a těžkosti související s duchovním životem dotyčného člověka. Na rozdíl od svátosti smíření není téma omezeno na lidské selhání a lidskou nedokonalost. Také vedení duchovního rozhovoru nemusí být jen otázkou kněží (ale také jáhnů, katechetů, pastoračních asistentů, řeholníků atd.). Přestože psychoterapie vznikla v oblasti medicínské, současné definice zdůrazňují její psychologický charakter. Psychologický slovník definuje psychoterapii jako „léčbu

49


psychologickými prostředky vykonávanou plánovitě odborníky, jejímž cílem je léčba duševních poruch a hraničních stavů.“ (Hartl, Hartlová, 2000, str. 498) Vedle toho ale nelze vnímat terapii jenom jako léčbu nemocných, psychoterapie může pomáhat lidem lépe prožívat mezilidské vztahy, doprovázet člověka náročnými životními situacemi a pomáhat k jeho celkovému rozvoji. Jak upozorňuje Kratochvíl, cílem terapie není jen odstranění chorobných příznaků, ale i „reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturace, rozvoj či integrace celé klientovy osobnosti“ (Kratochvíl, 1997, str. 17). Cílem dlouhodobé terapie je tedy částečná změna osobnosti klienta mající mu pomoci kvalitněji prožívat jeho vlastní život. Psychoterapeutem je pak v našem prostředí člověk, který má příslušné akademické vzdělání a absolvoval psychoterapeutický výcvik. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že psychoterapie je sice jako vědecká disciplína poměrně mladá, ale lidé dávno před jejím vznikem poznali léčivou moc slova. Již odpradávna měli lidé tendenci sdílet s někým své trápení a hledat radu u moudrých lidí. Vedle nejbližších přátel a rodiny to byl často lékař, učitel nebo právě kněz, u kterého tuto pomoc hledali. Také řada psychologů a terapeutů měla potřebu vyjadřovat se k náboženským otázkám. Frankl mluví o tom, že sami pacienti nutí lékaře vyjadřovat se k náboženským otázkám (Frankl, 1995, str. 211). Obdobně mluví i Jung: „Pacienti nutí psychologa do role kněze a očekávají a požadují, že je vysvobodí z nepohody. Proto se my, psychologové, musíme zabývat problémy, které přesně vzato náleží teologům.“ (Jung, 1955, str. 278) Všechny tři přístupy mají na jedné straně podobné prostředky pomoci, jako je například umění rozhovoru, vnímaní nevysloveného, práce s emocemi. Terapeut, zpovědník i ten, kdo vede duchovní rozhovor, by měl umět naslouchat, podpořit a akceptovat člověka s jeho osobním příběhem. Vedle toho ale mají všechny tři přístupy i své jedinečné prostředky pomoci. Terapie má k dispozici terapeutický vztah, sugesci, práci s tělem, nácvik jednotlivých dovedností, hraní rolí atd. Zpovědník má moc udělit rozhřešení a ujistit věřícího člověka o Božím odpuštění. V duchovním rozhovoru je možné se opřít o tradici a zkušenosti církve, Bibli a Boží zjevení. Z výše uvedeného vyplývá, že většina lidských témat může být předmětem jak psychoterapie, tak duchovního rozhovoru, případně i zpovědi. Přístup k těmto tématům a práce s nimi by však měly být odlišné (Klčovanská, 2003, str. 178). Jako příklad můžeme uvést modlitbu. Ve zpovědi člověk může dostat rozhřešení ve chvílích, kdy cítí vinu za to, že se nemodlí tak často nebo tak dobře, jak by měl. V duchovním rozhovoru může dostat radu, 50


jak svoji modlitbu rozvíjet, může se dozvědět, k čemu je modlitba důležitá nebo jaké druhy modlitby církevní tradice zná. Terapie naopak může pomoci člověku odhalit své motivace k modlitbě, může se zabývat emočním prožíváním modlitby, případně dopomoci k lepší koncentraci při modlitbě. Přes tuto určitou provázanost je ještě jednou třeba zdůraznit odlišnost cílů náboženství a psychologie, potažmo zpovědi, duchovního vedení a psychoterapie. „Cílem psychoterapie je duševní uzdravení, cílem náboženství je spása duše.“ (Frankl, 1995, str. 196) Stejně tak je odlišná role kněze a psychologa. „Kněz pomáhá ve správné orientaci a životu z víry, psycholog pomáhá klientovi ve vytvoření zralých vztahů k sobě i ke světu.“ (Goldmann, 2005, str. 63)

4 Psychologické souvislosti svátosti smíření Svátost smíření má kromě svého teologického obsahu a transcendentální roviny i rovinu psychologickou, kterou se budu zabývat v této části své práce. Konkrétně se zaměřím na sociální aspekty svátosti smíření, emoční prožívání člověka v procesu svátosti smíření, motivační aspekty, vliv svátosti smíření na osobnost člověka a také souvislosti svátosti smíření a některých psychických poruch. Vzhledem k tomu, že svátost smíření pojímám ve své práci jako náboženský úkon, považuji za nezbytné stručně uvést i některé obecné psychologické souvislosti náboženství.

4.1 Pastorační psychologie Vzhledem k tomu, že se ve své diplomové práci zabývám psychologickými a nikoliv teologickými souvislostmi svátosti smíření, vymezím v této kapitole obor pastorační psychologie. Domnívám se totiž, že téma mé diplomové práce lze zařadit právě do této psychologické disciplíny. Abych si toto tvrzení mohla obhájit, považuji za nezbytné tuto disciplínu blíže charakterizovat. Pastorační psychologie je poměrně mladá disciplína, která stojí na pomezí praktické teologie a psychologie náboženství.28 V české odborné psychologii se o pastorační psychologii mluví poměrně málo, pokud se ale podíváme do zahraničí, určité definice této disciplíny 28) Psychologie náboženství je vědní disciplína v rámci aplikovaných psychologických věd, která zkoumá psychologické zákonitosti náboženského chování prožívání, náboženských postojů a hodnot lidí, kteří věří v existenci a vlivy božstva nebo jiných nadpřirozených sil (Střiženec, 2003, str. 11). 51


najdeme. Scharfenberg konstatuje, že pastorační psychologie je interdisciplinární věda, která řeší psychologické otázky pastorační praxe (Scharfenberg 1994, str. 13). Jiný německý autor, Michael Klessmann, vidí těžiště pastorační psychologie ve zkoumání komunikačních procesů v oblasti náboženství a církve. Podle něj by pastorační psychologie měla věnovat zvláštní pozornost zejména symbolické a rituální komunikaci. V rámci této komunikace by měla pomoci odhalit jak podmínky, které tuto komunikaci podporují, tak i faktory, které ji omezují nebo zcela znemožňují (Klessmann, 2004, str. 17). Střiženec naopak pastorální psychologii chápe jako aplikovanou psychologickou disciplínu zaměřenou na vysvětlování a řešení psychických problémů, se kterými se setkávají duchovní při výkonu svého povolání. Podle jeho názoru je jejím předmětem zkušenost, prožívání a chování věřících i duchovních (Střiženec, 1996, str. 15). Název pastorační psychologie je odvozen z pojmu pastorace, který bychom mohli definovat jako péči o jednotlivé věřící v rámci konkrétní církve nebo konkrétního náboženského společenství. Pastorace by měla pomáhat věřícím upevňovat a lépe prožívat jejich víru ve všech situacích jejich života. Osobně chápu pastorační psychologii jako psychologickou disciplínu, jejímž předmětem je zkoumání a popis psychologických fenoménů souvisejících se službou duchovních na jedné straně a s náboženskými úkony věřících na straně druhé. Konkrétních témat, kterými se pastorační psychologie může zabývat, je celá řada. Křivohlavý mluví o studiu naděje, odpouštění, zvládání zlosti, specifik sociální interakce v náboženském prostředí atd. (Křivohlavý, 2002, str. 39).

4.2 Sociální aspekty svátosti smíření Svátost smíření je tedy vždy realizována v nějakém společenství, jinými slovy má svůj sociální rozměr. Tento sociální rozměr je patrný již z toho, že se svým náboženským přesvědčením se lidé nerodí, ale postupně jej v průběhu svého života získávají. Vzhledem k tomu, že náboženská víra není vrozenou, ale přejatou a naučenou složkou osobnosti člověka, na začátku této kapitoly se budu věnovat popisu vývoje náboženského přesvědčení. V druhé části se pak zaměřím na sociální interakci mezi knězem a zpovídajícím se. Přestože podle církevního učení kněz reprezentuje Boha, vždy zůstává konkrétním člověkem se svými dovednostmi, vědomostmi i schopnostmi. V závěru proto uvedu i požadavky kladené na zpovědníky a s tím spojená rizika této služby.

52


4.2.1 Ontogeneze náboženského přesvědčení Náboženská víra je jako řada dalších složek naší osobnosti výsledkem socializace. Holm v této souvislosti mluví o náboženské socializaci (Holm, 1998, str. 20). V průběhu náboženské socializace dochází vlivem mechanismů sociálního učení k přebírání a zvnitřnění náboženských motivů, hodnot, vzorců chování apod. (Grom, 1992, str. 54).29 V klasické teorii socializace jsou za nejdůležitější sociální činitele ovlivňující osobnost jedince považováni rodiče. Obdobně důležitou roli hrají rodiče i v náboženské socializaci, kam můžeme zařadit přímé rodičovské nabádání a výchovu k duchovním úkonům. Podle výzkumu M. Soforkové v její diplomové práci, která se zabývá modlitbou, se na náboženské výchově podílely častěji matky než otcové (Soforková, 2002, str. 51). Cornwall a Darwin ale přikládají větší důležitost při formování náboženských názorů nepřímému vlivu rodičů v této oblasti. Za faktory nepřímo ovlivňující formování náboženského postoje v rodině považují např. strukturu společného trávení času (pravidelná návštěvnost kostela), výběr školy a zájmových kroužků pro své děti, setkávání se s věřícími lidmi atd. (Cornwall a Darwin, 1990, str. 116). Střiženec v této souvislosti uvádí dvě základní podmínky pro úspěšné předání náboženského přesvědčení rodičů vlastním dětem. Vedle blízkého vztahu mezi rodiči a dětmi musí rodiče dané náboženské víře ve svém vlastním životě přikládat důležitou váhu (Střiženec, 1999, str. 76). Náboženská socializace však není otázkou jen vlivu rodičů a dalších vychovatelů. Hoge a Petrillo ve své práci upozorňují na to, že vrstevníci v dospívání mají různě velký vliv na různé aspekty náboženského života. Z jejich výzkumu vyplývá, že poměrně malý vliv mají vrstevníci. Naopak velký vliv byl zaznamenán v souvislosti se zapojením se v nejrůznější náboženská společenství pro mladé lidi (Hoge, Patrillo, 1978, str. 359-379). Vedle rodičů, vrstevníků a dalších nejbližších dítěte, jako jsou ostatní příbuzní, učitelé, kněží atd., má na formování religiozity určitý vliv i širší kulturněhistorické prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Sem můžeme zařadit celkové vnímání náboženství v konkrétní zemi, místo jeho bydliště (sociologické rozdíly mezi městem a venkovem), vliv masmédií a další. Pokud jsme se narodili do prostředí, ve kterém je určité náboženství vyznáváno a praktikováno, přijímáme hodnoty tohoto náboženství v procesu socializace. Podobným 29) Na vývoj náboženského přesvědčení mají sice největší vliv sociální činitelé, samotná úroveň náboženského prožívání je však podmíněna i úrovní kognitivního a morálního vývoje v návaznosti na biologický věk dítěte. Pro podrobné zkoumání této problematiky odkazuji čtenáře např. na knihu Úvod do psychologie náboženství (Holm, 1998, str. 74-94), kde je možné periodizaci vývoje religiozity najít. 53


procesem ale procházíme, i když jsme nebyli k víře v dětství vychováváni. Každý nový člen určitého náboženského společenství nutně prochází procesem náboženské socializace, ve kterém se učí nejen základní informace a fakta daného náboženství, ale učí se i rozumět určitým událostem a zážitkům a přijímá nové hodnoty, normy i novou společenskou roli (Holm, 1998, str. 20). V této souvislosti je nutné podotknout, že náboženská socializace je vzájemná. Určité náboženské učení sice ovlivňuje hodnotový žebříček svých vyznavačů, lze se ale domnívat, že lidé si současně volí takové náboženství, jehož hodnoty nejevíce odpovídají jejich vlastnímu pojetí. Svátost smíření je jedním z druhů náboženského chování, a tak se výše uvedené zákonitosti vztahují i na formování vztahu a postoje dětí k této svátosti. Jak jsem uvedla v první kapitole této práce, člověk vyrůstající ve věřícím prostředí se setkává se svátostí smíření poprvé v mladším školním věku.30 Vzhledem k nízkému věku dítěte se nedá předpokládat, že by ke svátosti smíření poprvé šlo jen ze své vlastní vůle. První setkání je tedy vždy výsledkem náboženské výchovy rodičů, popřípadě kněží a katechetů. Přestože se v průběhu dalších let života mění morální usuzování člověka a jeho osobní víra dozrává, většinou se již nikdy přípravě ke zpovědi nevěnuje tak velká pozornost jako před prvním svatým přijímáním. Augustyn podotýká, že řada lidí si pak po celý život uchová svůj dětský přístup ke zpovědi (Augustyn, 2001, str. 18). Svátost smíření lze mimo jiné chápat i jako jedno z možných setkání věřícího člověka s Bohem. Vzhledem k tomuto aspektu svátosti smíření mi přijde důležité poznamenat, že na celkový prožitek svátosti smíření má pak vliv i konkrétní představa zpovídajícího se člověka o Bohu. Lidské představy o Bohu mají totiž vliv na schopnost člověka úspěšně se vyrovnat se svou minulostí (Frielingsdorf, 1995, str. 52).31 Na představu Boha mají největší vliv naše zkušenosti s nejdůležitějšími osobami našeho raného dětství, do osoby Boha promítáme zkušenosti se svými rodiči.

30) Stranou ponechám formování vztahu ke zpovědi u konvertitů vzhledem k tomu, že nejsou zahrnuti do výběrového souboru výzkumu v rámci této diplomové práce. 31) Frielingsdorf ve své knize Falešné představy o Bohu uvádí představy, které mají negativní vliv na lidskou psychiku, a naopak vyjmenovává i představy, které se ukazují jako léčebné. Mezi negativní představy o Bohu řadí představu Boha jako trestajícího soudce, démonického Boha smrti, Boha účetního a přetěžujícího Boha výkonu. Mezi pozitivně-léčivé představy o Bohu řadí tyto představy Boha: Bůh, který stvořil každého člověka jako svůj obraz a dává mu život v plnosti, Bůh, který jako dobrý Pastýř doprovází a chrání život člověka, Bůh, který se jako mateřský Otec stará o lidi, a Bůh, který s člověkem trpí a svým utrpením a smrtí ho osvobodil k životu (Frielingsdorf, 1995, str. 87-143). 54


4.2.2 Sociální interakce mezi knězem a penitentem32 Přestože z teologického hlediska kněz při svátosti smíření pouze zprostředkovává kajícníkovi Boží odpuštění, z psychologického hlediska je nutné se na roli kněze při svátosti smíření podívat podrobněji. Jak již bylo uvedeno, z hlediska psychologie tvoří podstatnou část svátosti smíření sociální interakce mezi knězem a zpovídajícím se. Při zpovědi se proto uplatňuje většina mechanismů sociální interakce, z nichž bych vyzvedla vliv prvního dojmu a vliv prostředí. Co se týká vlivu prostředí, na celkový průběh zpovědi může mít vliv to, jak zpovědnice či zpovědní místnost na věřícího působí, jaké je vzájemné postavení místa pro kněze a místa pro věřícího, jaké jsou ve zpovědnici fyzikální podmínky apod. Vliv prvního dojmu mi přijde významný zvláště u anonymní zpovědi, kdy se dá předpokládat, že se kněz a zpovídající se vidí poprvé v životě. Svou roli zde může hrát, jak se kněz tváří, jak je natočen k věřícímu při vstupu do zpovědnice, jak přesně je oblečen atd. Co se týká samotného rozhovoru mezi knězem a zpovídajícím se, měli bychom mít na zřeteli všechny faktory, které ovlivňují průběh jakékoliv jiné komunikace mezi dvěma lidmi: přítomnost jejich emocí, osobnostní charakteristiky obou účastníků, jejich vzájemné osobní sympatie, motivace k rozhovoru, nonverbální komunikaci, věk obou účastníků a další. Zajímává je v tomto ohledu podle mého názoru problematika přenosu a protipřenosu, pokud si uvědomíme, že obsahem zpovědi jsou lidské slabosti a provinění. Reakce kněze na vyznání a samotný způsob posuzování slyšených provinění může být ovlivněna vlastní zkušenostní kněze se svou slabostí či ze slabostí jeho nejbližších. V souvislosti s faktory ovlivňujícími interakci mezi knězem a zpovídajícím se je důležité připomenout, že se jedná o rozhovor dvou lidí, jejichž vztah není rovnocenný. Kněží v katolické církvi vždy prožívali a dodnes prožívají poměrně velkou autoritu ze strany věřících. Část jejich autority vyplývá z jejich úřadu, část jejich autority je důsledkem jejich vlastních dovedností a schopností (Berggren a Berggren, 1975, str. 35). Tyto dvě části se na tvoření celkové autority podílejí zcela rovnoměrně a také se mohou v průběhu kněžské služby u konkrétního kněze proměňovat. Pro osoby, které jsou velmi závislé na mínění druhých, může mít pak slovo kněze velký význam (Augustyn, 2001, str. 16). S autoritou na straně 32) Vzhledem k tomu, že se ve svém výzkumu zaměřuji pouze na vnímání a prožívání svátosti smíření z pohledu zpovídajících se, zaměřím se na následujících řádcích více na vliv zpovědníka na průběh svátosti smíření. Uvědomuji si ale, že to není úplný pohled na tuto interakci a i osobní charakteristika zpovídajícího se ji jistě ovlivňuje. 55


kněze souvisí i moc, kterou ve zpovědnici má. Pokud dá kněz nějakým nevhodným způsobem najevo svou moc a převahu, může dojít k tomu, že věřící v interakci zpasivní, uzavře se, bude mít pocit křivdy atd. Kromě výše uvedených faktorů je tato interakce ovlivněna i tím, že kněz má při zpovědi roli profesionála, zpovídání je součást jeho povolání. Z tohoto důvodu katolická církev stanovuje na zpovědníka určité požadavky. V Katechismu katolické církve se dočteme, že zpovědník má být ochotný, má mít křesťanské znalosti a ke zpovídajícím se věřícím má přistupovat s jemnocitem a úctou (KKC, 2001, čl. 1464-1466). V další křesťanské literatuře se dovídáme, že kněz by neměl dát najevo údiv nebo pohoršení nad slyšenými hříchy a také nemá právo se vyptávat na věci, které nutně nepotřebuje vědět k rozhodnutí o udělení rozhřešení (Augustyn, 2001, str. 27). Osobně bych zdůraznila, že kněz by měl ke každému zpovídajícímu se přistupovat individuálně s odpovídající mírou empatie a přijetí. Při komunikaci ve zpovědnici by měl umět využívat psychologické techniky usnadňující komunikaci: techniky aktivního naslouchání, práci s tichem, práci s emocemi zpovídajícího se apod. Součástí požadavků na osobu zpovědníka je zachování zpovědního tajemství. „Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci.“ (KKC, 2001, čl. 1467) S tímto požadavkem počítá i česká legislativa, na zpovědníky se jako na jedny z mála pomáhajících pracovníků nevztahuje oznamovací povinnost. Na druhou stranu kněz může odmítnout udělit rozhřešení, pokud penitent nechce napravit, co způsobil svým hříchem, případně pokud v něm hodlá pokračovat. Zásada zpovědního tajemství pak může u věřících zvyšovat ochotu k vyznání se knězi a může jim pomoci se během zpovědi cítit bezpečněji. I přes požadavky uvedené výše se někdy stává, že se zpovědník během svátosti smíření dopustí určitých chyb (netrpělivost, nediskrétnost, pohoršení, údiv), které mohou zapříčinit, že se zpovídající bude nakonec cítit poníženě, odsouzeně, nehodnotně či zraněně. Opatrný ve svém příspěvku uvádí chyby zpovědníků, které vyplynuly ze setkání kněží v Želivě v roce 1999. Z tohoto seznamu chyb vybírám podle mého názoru ty nejdůležitější: zbytečné vyptávání, malý či žádný zájem o zpovídajícího se člověka, přílišný zájem o konkrétní hříchy, nedostatek času, neznalost základních psychických procesů a poruch, poskytování nevyžádaných rad a netaktnost (Opatrný, 2005, str. 108).

56


V souvislosti s chybami zpovědníků ještě zmíním, že kněžské povolání patří mezi pomáhající profese, a tak i u něj hrozí riziko syndromu vyhoření. Vyhořelý zpovědník může zpovídat bez jakéhokoliv zájmu o daného člověka, dávat v rámci zpovědi obecné a nepoužitelné rady bez ohledu na to, koho má před sebou. Při rozhovoru s kajícníkem může reagovat netrpělivě a podrážděně, popřípadě celkově na zpovídání rezignovat.33 Problematika syndromu vyhoření u kněží je podle mého názoru na rozdíl od jiných pomáhajících profesí o to složitější, že se o ní v církevním prostředí skoro nemluví. Navíc kněžství z pohledu církve není jen povolání, ale i celoživotní služba, jejíž opuštění je poměrně problematické.

4.3 Emoční aspekty svátosti smíření Z psychologické podstaty člověka vyplývá, že všechny podněty a situace, které zažívá, také určitým způsobem prožívá. Naše prožívání vyplývá ze subjektivního hodnocení situace, lze mluvit o prožívání aktuálního stavu vlastního já. Prožívání je velmi individuální záležitostí, která má v lidském životě své nezastupitelné místo. Lidé přistupující ke svátosti smíření tuto událost také nějak prožívají, vyvolává v nich určité emoce. Na následujících řádcích se proto zamyslím nad těmi emocemi, o kterých se lze domnívat, že se u lidí v souvislosti se zpovědí budou objevovat. Nejčastěji zmiňovanou emocí v souvislosti se zpovědí je lítost. Jak jsem uvedla již v podkapitole o současné podobě svátosti smíření, v katolickém prostředí je tento pojem chápán více na úrovni kognitivní, než emocionální. Z tohoto pojetí vyplývá i katolické rozdělení na lítost dokonalou a nedokonalou. Dokonalá lítost je odsouzení vlastních provinění, které je motivováno láskou k Bohu, důvodem k lítosti je porušení vztahu k Bohu. Nedokonalá lítost pak vyplývá z ostatních motivů, které vedou k odsouzení vlastního skutku: strach z Božího trestu, ošklivost samotného skutku atd. (Skoblík, 1999, str. 54). Obě lítosti pak katolická církev chápe jako dostačující pro odpuštění hříchů a nepovažuje za nezbytné, aby toto vědomí lítosti bylo vždy doprovázenou emocionální reakcí. I přes toto konstatování se dá předpokládat, že zpověď bude někdy provázena i emočním prožitkem lítosti. Prožívání lítosti pak souvisí s emocemi a vnitřními pocity, jako je smutek, vnitřní bolest, zklamání, stud a hanba, pocity méněcennosti atd.

33) Příznaků, které mohou být projevem syndromu vyhoření u kněží, je celá řada a jejich popsání by přesahovalo rámec této diplomové práce. Případné zájemce odkazuji na odbornou literaturu k tomuto tématu. 57


Vnějším projevem emocionálního prožitku lítosti bývají nejčastěji slzy. V kontextu s lítostí mohou slzy lidem přinášet úlevu, usnadnit vyrovnání se s vlastní minulostí, uvolnit napětí, zmírnit vnitřní bolest. V křesťanském světě mají slzy také své místo, zvláště v souvislosti s poznáním vlastního hříchu. Na druhé straně ale církevní tradice učí, že by lítost a slzy vyplývající z lidského hříchu měly být po čase nahrazeny nadějí v Boží milosrdenství (Špaček, 2005, str. 19). Grün pojednává ve své knize Modlitba a sebepřijetí o dvou typech slz. První typ slz nepřináší požadovanou úlevu, protože tyto slzy jsou důsledkem naší zlosti, nenávisti, sebelítosti. Druhé pak vyplývají z pravdivého náhledu na sebe sama, kdy se po prožitku bolesti a strachu dostaví pocity úlevy, odpuštění a přijetí (Grün, 1997, str. 23). Vedle lítosti najdeme v katolické literatuře v souvislosti se zpovědí ještě zmínky o strachu. „Jakmile však máme něco nazvat hříchem a vyznat to, dostáváme se často do neuvěřitelných problémů vyslovit to a slova se zadrhávají v krku.“ (Szabo, 2006, str. 33) Jindy najdeme zmínku o tom, že lidé se bojí, co si o nich zpovídající kněz pomyslí (Opatrný, 2005, str. 103). Výše popsané pocity podle mého názoru souvisejí se studem, který běžně zažíváme ve chvíli, kdy před druhými máme odhalit něco intimního, zvláště pokud se jedná o negativní skutečnost. Stud a strach mohou být o to silnější, že řada lidí může osobu kněze vnímat jako někoho svatého a v podstatě bezhříšného ve srovnání se sebou samým. U strachu většinou dokážeme ovládnout náš obličej, ale hůře se ovládá náš hlas (Vybíral, 2000, str. 74). Tato informace je poměrně důležitá, pokud si uvědomíme, že základem svátosti smíření je právě slovní vyznání věřícího. Strach může způsobit, že hlas zpovídajícího se bude rozechvěný, přerývaný nebo jinak změněný. Uvědomění si změny hlasu pak může pocit studu a strachu ještě více prohloubit. Přiznání bývá v psychologické literatuře nejčastěji spojeno s pocity viny. Ty bychom mohli charakterizovat jako nepříjemný a negativně prožívaný soubor emocí. Pocity viny se často pojí se základními emocemi jako již zmíněný strach, stud a lítost, ale také vztek. Přiznání v některých případech tlumí pocity viny, samotný jeho proces může být pro naši psychiku poměrně zatěžující. Stejně jako po jakékoliv jiné zátěži lze proto po svátosti smíření očekávat na jedné straně pozitivní pocity, jako je radost a ulehčení, na druhé straně ale i únavu a vyčerpání.

58


4.4 Motivační aspekty svátosti smíření Chození ke zpovědi souvisí se členstvím v římskokatolické církvi, obecněji řečeno se členstvím v určitém náboženském společenství. Proto se v první části této podkapitoly budu zabývat lidskou motivací ve vztahu k náboženství. Každému konkrétnímu přijetí svátosti smíření však předchází rozhodnutí, ke kterému opět vedou člověka nějaké motivy. V druhé části této podkapitoly se proto zamyslím nad specifiky těchto motivů. V rámci různých psychologických teorií najdeme nejrůznější vysvětlení vzniku náboženství i osobní motivace k náboženské víře. Freud například chápal náboženství jako obecnou lidskou neurózu, která vznikla podobně jako dětská neuróza, tedy na základě Oidipského komplexu (Freud, 1990, str. 305). Naopak z pohledu Frankla vyplývá potřeba duchovního zážitku ze samotné podstaty člověka, kterou chápe jako bytost tělesně-duševně-duchovní (Frankl, 1988, str. 16). Erikson pak vidí jako osobní dispozici ke vzniku zdravé víry vytvoření důvěrného vztahu dítěte k pečující osobě (Erikson, 1999, str. 9). Na obecné rovině můžeme konstatovat, že pokud člověk ve svém životě sahá k náboženské víře, sytí tato víra nějaké jeho potřeby. Pomocí Maslowovy teorie motivace ukáži, které potřeby může lidem náboženství pomáhat uspokojovat. Náboženská víra může uspokojit jak nedostatkové potřeby, tak potřeby růstové. Tím, že se náboženská víra vždy praktikuje v nějakém společenství, sytí lidskou potřebu společenství a lásky. Náboženská společenství velmi často zprostředkovávají lidem zážitek sociální podpory, sounáležitosti a spolupráce. Členství v nějaké náboženské komunitě dává lidem zažít, že patří do nějakého společenství, že je má někdo rád, že jsou přijímáni a akceptováni. Dále řada náboženství nabízí poměrně jasný a stabilní výklad světa, a tak zajišťuje v životě člověka určitý řád a smysl. Náboženství tedy může částečně uspokojit i potřebu bezpečí a jistoty. Někteří lidé se v rámci náboženského společenství i nějak angažují, mají zde určitou funkci. V tomto případě pak členství v náboženské skupině může člověku naplňovat i potřebu úcty. Poslední potřeba seberealizace souvisí i s určitým sebepřesahem, a může proto přímo souviset s náboženstvím. Maslow sám uvádí, že lidé, kteří dosáhli určité úrovně seberealizace, mají svojí filosofickou nebo náboženskou orientaci (podle Mikšík, 2003, str. 92). Remeš v této souvislosti uvádí, že lidskými potřebami je ovlivněna i volba konkrétního náboženství. „Člověk si volí takové náboženství, které mu dokáže uspokojit jeho potřeby, které nelépe vyhovuje jeho osobnostnímu nastavení.“ (Remeš, 2002, str. 54) Remeš dále uvádí tři roviny motivace, která vede člověka k nějaké náboženské víře. Primární 59


motivace vyplývá z existenciálních potřeb člověka, který ve svém životě hledá transcendentální přesah. Do této primární motivace patří touha člověka odpovědět na otázky po smyslu života, podstatě hodnot a také na otázky týkající se konečnosti lidského bytí. Sekundární motivace je motivací psychologickou vyplývající ze tří základních pozic, které člověk může zaujímat ve vztahu k druhým lidem. V souladu s teorií Karen Horneyové Remeš uvádí, že člověk se ve svém životě může snažit lidem přiblížit, oddálit nebo s nimi soupeřit. Podle těchto pozic si pak dále vytváří i svůj hodnotový žebříček, kde dominuje hodnota lásky, svobody nebo moci. Člověk si pak volí takové náboženství, které má tyto hodnoty zastoupeny tak, aby uspokojily jeho potřeby. Poslední motivací je motivace společenská. Každé náboženství umožňuje člověku být členem nějakého společenství, umožňuje mu navazovat mezilidské vztahy, dává mu zážitek sociální soudržnosti a intimity (Remeš, 2002, str. 54-57). Motivy, které vedou člověku k tomu, že přistupuje ke svátosti smíření, mohou souviset s výše uvedenými náboženskými motivy. Již samotné členství v katolické církvi vede člověka k tomu, že ke zpovědi prostě chodí. Kromě této vnější motivace se dá předpokládat, že k přistupování ke zpovědi povedou člověka i jiné motivy. Z teologického hlediska by motivací přistoupení ke svátosti smíření měla být touha po smíření a opětovném navázání vztahu s Bohem. Lidská psychika ale bývá mnohem složitější a k jednomu chování vede většinou více motivů. Opatrný uvádí, že motivů k přistupování ke zpovědi je více, například hledání odpuštění hříchů, zvyk, hledání pomoci a rady, chápání zpovědi jako oficiálního povolení přístupu ke svatému přijímání (Opatrný, 2005, str. 110). Dalšími důvody mohou být prožívání náročné situace, neobvykle velké pocity viny (např. při spáchání trestného činu), získání povolení pro své jednání, snaha vyhovět přání přátel či rodiny, bilancování svého života, splnění církevních přikázání, touha po transcendentálním zážitku, získání pozornosti kněze a řada dalších. Tyto motivy, přestože mohou být z teologického pohledu nesprávné, jsou psychologicky pochopitelné. Přiznání se ke svým slabostem a hříchům není jen otázkou církevního prostředí, určitou podobu přiznání nalézáme i ve světské kultuře. Kassin a Gudjonson (2004, str. 35) upozorňují na dvojznačný důsledek zpovědi (přiznání se) v závislosti na konkrétním prostředí. V některých společenstvích bylo přiznání se nezbytným předpokladem k rozhřešení, sociální akceptaci, svobodě, fyzickému nebo psychickému zdraví. Oproti tomu v jiném kontextu se zpověď mohla rovnat ztrátě peněz, svobody, někdy i vlastního života. Očekávaný důsledek přiznání se ke svým hříchům a slabostem může samozřejmě mít svůj motivační charakter. 60


Uzdravující účinek přiznání rozpoznala i terapie, která s ním také pracuje, i když poněkud jinak. Úlevné účinky přiznání a svěření se se svými bolestmi a traumaty byly zkoumány v rámci psychologických výzkumů. Pennebaker nechal ve svém výzkumu na toto téma probandy nahrávat výpovědi o jejich traumatech na magnetofon, popřípadě zapisovat si je formou deníku. Na konci tohoto pokusu se tyto osoby cítily lépe a vykazovaly i lepší fyzický stav než osoby z kontrolní skupiny (Pennebaker, 2002, str. 281-291). Lze se tedy domnívat, že přiznání má v sobě pozitivní účinky, případně lidem přináší určité výhody, pokud je v určitých chvílích svého života používají.

4.5 Vliv náboženství a svátostí smíření na osobnost člověka Osobnost člověka lze např. chápat jako celek všech psychických funkcí a vlastností, které determinují individuálně příznačné chování jedince v určité situaci. Osobnost člověka je výsledkem interakce vrozených dispozic a vnějších vlivů, které na jedince působí. Dá se proto předpokládat, že náboženství, jako jeden z mnoha vnějších činitelů, bude mít na osobnost člověka určitý vliv. Současně se dá předpokládat, že lidé s určitým osobnostním nastavením budou mít k nějakému náboženství blíže, než lidé s jinou strukturou osobnosti. V rámci psychologie náboženství existuje v současné době již řada výzkumů, které poukazují na určité dílčí souvislosti mezi osobností a religiozitou. Vzhledem ke složitosti a obsáhlosti těchto výzkumů nelze tyto výsledky brát jako univerzálně platné a teoreticky tuto problematiku zevšeobecnit (Střiženec, 1996, str. 74). V této podkapitole proto uvedu jen některé popisované souvislosti mezi osobností a religiozitou. Zaměřím se především na ty, které by podle mého názoru mohly mít souvislost i se svátostí smíření. V pracích zabývajících se vztahem mezi příslušností k nějakému náboženství a osobností často najdeme popis vztahu mezi osobní vírou a hodnotovou orientací člověka. Většina náboženství poskytuje svůj jasný systém hodnot a cílů, dá se tedy předpokládat, že lidé hlásící se k nějakému náboženství budou vyznávat i hodnoty, které toto náboženství proklamuje (Halama, 2003, str. 78, Střiženec, 2003, str. 25). Vliv náboženství na hodnotovou orientaci člověka mi přijde v souvislosti se svátostí smíření poměrně zajímavý, pokud si uvědomíme vztah osobních hodnot, svědomí a pocitů viny. Pocity viny mohou vzniknout (mimo jiné) i ve chvíli, kdy jednáme proti svým hodnotám. Pocity viny ale může trpět i člověk, jehož jednání neodpovídalo deklarovaným a uznávaným hodnotám daného

61


společenství. Pravidelné chození ke svátosti smíření může pomáhat zesilovat vliv víry na hodnotový systém člověka. Cornwall a Darwin upozorňují na další roli, kterou náboženství hraje v lidském životě. Náboženství často dává smysl situacím, které se jinak zdají být beze smyslu (Cornwall a Darwin, 1990, str. 19). Velmi často se jedná o situace nepříjemné a náročné pro naši psychiku (nemoc, úmrtí milované osoby, nehoda). V duchu logoterapie můžeme konstatovat, že nalezení individuálního smyslu může jedinci pomoci tyto situace zvládnout a překonat. Náboženství je pak jednou, nikoliv jedinou možností, jak najít smysl v jinak bezsmyslných situacích lidského života. Souvislost náboženství, náročných životních situací a smysluplnosti potvrdil také Jiří Bauer ve své diplomové práci na téma Religiozita v náročných životních situacích. Bauer ve svém výzkumu v rámci této práce došel k závěru, že věřící lidé prožívají svůj život smysluplněji, než lidé ateisticky orientovaní (Bauer, 1994, str. 83). Svátost smíření jako jeden z náboženských úkonů by mohla být jedním ze zdrojů opory a smyslu v náročných situacích člověka, protože umožňuje dát smysl i vlastní vině (např. tím, že prožitek viny zintenzívní osobní vztah jedince k Bohu). Řada výzkumů v této oblasti se zaměřuje na vliv vnitřní spirituality a religiozity na psychickou pohodu a zdraví člověka (blíže Střiženec, 1999, str. 59-67). Smékal upozorňuje, že lidé, kteří prožívají vlastní život duchovně, jej mohou obohatit, prosvětlit a pomoci naplnit. Mezi prostředky, kterými lze podle něj pěstovat spiritualitu, řadí např. zpěv, pobyt v přírodě, sebereflexi, modlitbu, kontemplaci, účast na církevním dění, ale také svátost smíření (Smékal, 2002, str. 26-27). Svátost smíření může mít podle mého názoru vliv na psychické zdraví člověka, protože má v sobě transcendentální charakter, který může duchovně zaměřeným lidem přinášet radost, klid, mír, naplnění atd. Kromě setkání s Bohem a odpuštění hříchů může mít svátost smíření vliv i na vyrovnání se s vlastní minulostí (Kašparů, 2002. str. 27).

4.6 Psychopatologie a náboženství V předchozí kapitole jsem se zabývala převážně pozitivním vlivem náboženství na osobnost člověka, řada autorů mluví ale i o negativním vlivu náboženství. V této souvislosti najdeme rozlišení na zdravou a nezdravou, patologickou religiozitu. Charakteristikou zdravé religiozity je podle Střižence např. motivační autonomie, realističnost, řízení vlastního

62


života bez fanatismu a bez útěku od reality, neegoistický postoj k lidem, tolerance apod. (Střiženec, 2003, str. 25). Naopak patologická religiozita se projevuje např. nenávistí proti jinak smýšlejícím, přehnaným strachem z Boha a trestu, bludnými náboženskými myšlenkami, náboženskou touhou po moci, popíráním života, přehnanou askezí, nenávistí k tělu apod. (Kašparů, 2002, str. 12). V souvislosti s tímto rozdělením je nutné poznamenat, že stejně jako u jiných faktorů se dá předpokládat vzájemný vztah mezi osobností a zdravou, resp. nezdravou religiozitou. Jedinec, který má zdravou a dobře fungující psychiku, bude pravděpodobněji inklinovat ke zdravé religiozitě. Náboženství zde bude sloužit k jeho seberozvoji, bude tvořit nadstavbu již tak dobře fungující osobnosti. Naopak člověk s problematickou osobností může mít větší sklony k patologické religiozitě, protože ta bude více podporovat a doplňovat některá slabá a křehká místa v jeho osobnosti. V souvislosti s tématem své práce na závěr této kapitoly zmíním některé vybrané psychické poruchy, které mohou mít bezprostřední vztah ke svátosti smíření, zejména pak k pocitům vinu.34 V případě psychických onemocnění nelze zpověď chápat jako pozitivní a uzdravující mechanismus lidských pocitů viny.35 Svátost smíření u dále zmíněných poruch nesejme z člověka jeho pocity viny, naopak v tuto chvíli může člověku spíše uškodit, než pomoci. Na začátku zmíním souvislost nadměrných pocitů viny s úzkostí a úzkostností věřícího člověka. Svědomí takového člověka je přehnaně úzkostné, trápí ho nadměrnými pocity viny, strachu a úzkosti. Člověk vidí své špatné chování tam, kde objektivně není. Tato charakteristika může být příznakem některých neurotických onemocnění, případně se může jednat o projev poruchy osobnosti. Dalším psychickým onemocněním, při kterém lze zaznamenat zvýšené pocity viny, je deprese (F 32), k jejímž příznakům mohou pocity viny patřit. Pocity viny pak u depresí souvisejí i s pocity vlastní nedokonalosti, malosti, nelásky k sobě samému, popřípadě hříšnosti. Kašparů uvádí, že lidé v náboženském prostředí mohou chápat depresi i jako trest, nalézáme tedy u nich i velká a tížívá sebeobviňování (Kašparů, 2002, str. 74). V případech depresivního onemocnění se tedy nejedná o reálné pocity viny, naopak pocity viny mohou mít i bludný charakter. 34) Vedle těchto zmíněných psychických poruch můžeme najít náboženské obsahy i u jiných onemocnění, např. u schizofrenie. Zde se ale podle mého názoru jedná o celkovou poruchu vnímání a myšlení, proto ji zde samostatně nezmiňuji. 35) Z teologického hlediska sice dojde k odpuštění případných provinění, pocity viny na straně zpovídajícího se ale zůstávají. 63


V křesťanském pojednání o svědomí a svátosti smíření často nalezneme zmínky o tzv. skrupulózním svědomí, které bychom v jeho extrémní formě mohli považovat za projev obsedantně-kompulzivní poruchy (Kašparů, 2002, str. 93). V souvislosti s náboženstvím a svátostí smíření se bude jednat o vtíravé myšlenky náboženského charakteru, které věřícího zneklidní a vyvolají v něm pocity hříšnosti (např. sexuálně zabarvené myšlenky v souvislosti s přemýšlením o svatých). Kromě obsedantních myšlenek, můžeme v této souvislosti mluvit i o kompulzivním jednání s náboženským charakterem: mnohonásobné opakování modliteb, opětovná vyznání ve svátosti smíření apod.

64


PRAKTICKÁ ČÁST Praktická část navazuje na teoretická vymezení v předešlé části a jejím cílem je přiblížit čtenáři průběh a výsledky mého výzkumu zabývajícího se psychologickými aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Cílem mého výzkumu je poukázat na určité psychologické souvislosti zpovědi a vytyčit tak další možné výzkumné úkoly v této oblasti. Samotné psychologické poznatky z tohoto výzkumu mohou být pak použity při vzdělávání a formaci zpovědníků a v pastorační péči o věřící. Vzhledem k tomu, že můj výzkum na toto téma má dvě části (kvalitativní a kvantitativní), rozdělila jsem praktickou část své diplomové práce také na dvě části. V první části představím kvalitativní výzkum, který kromě hrubého zmapování psychologických souvislostí svátosti smíření slouží také jako předvýzkum k následnému kvantitativnímu výzkumu. V jednotlivých rozhovorech jsem se pomocí polostrukturovaných rozhovorů zajímala o ty psychologické aspekty svátosti smíření, které jsem vymezila v předešlé teoretické části. Konkrétně se jedná o tyto: sociální aspekty svátosti smíření, emoční aspekty svátosti smíření, motivační aspekty svátosti smíření, svátost smíření a rozvoj osobnosti a případná psychopatologie svátosti smíření. V této části vedle bližší charakteristiky výše uvedených okruhů jednotlivých rozhovorů podrobně uvádím také metodologickou stránku celého výzkumu a jeho výsledky včetně jejich psychologických interpretací. Nezbytnou součástí tohoto oddílu mé diplomové práce je také diskuze a závěrečná tabulka shrnující mnou získané výsledky. Obsahem druhé části je popis kvantitativního výzkumu, který navazuje na výsledky z předchozí kvalitativní části. V tomto výzkumu jsem se rozhodla pomocí testování hypotéz ověřit předpoklad, že lidé mající stálého zpovědníka hodnotí svátost smíření odlišně, než lidé chodící ke zpovědi k různým zpovědníkům. V této části čtenář nejprve najde jednotlivé podkapitoly zabývající se metodologií tohoto výzkumu a dále popis výběrového souboru, který čítal 144 respondentů. Největší část pak již tvoří konkrétní výsledky včetně jejich psychologických interpretací a tabulek uvádějících hodnoty X². Obdobně jako v předchozí části své výsledky na závěr kapitoly detailně diskutuji a uvádím jejich shrnutí.

65


1 Kvalitativní výzkum V první ze dvou kapitol praktické části přiblížím svůj kvalitativní výzkum zabývající se psychologickými aspekty svátosti smíření. Nejprve se budu zabývat metodologickou stránkou tohoto výzkumu a dále uvedu výsledky, ke kterým jsem v tomto výzkumu došla. Součástí této kapitoly bude také diskuze a závěrečné shrnutí.

1.1 Metodologie kvalitativního výzkumu 1.1.1 Základní východiska a podoba kvalitativního výzkumu Můj kvalitativní výzkum byl realizován pomocí polostrukturovaných rozhovorů s českými ženami a muži hlásícími se k římskokatolické církvi. Jak již bylo zmíněno v úvodu mé práce, účelem tohoto výzkumu bylo popsat psychologické aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Předpokladem bylo, že přestože je tento jev ve své podstatě náboženský a z hlediska katolické teologie a kanonického práva poměrně přesně definovaný, má svůj psychologický rozměr. Z metodologického hlediska pak tento kvalitativní výzkum sloužil jako předvýzkum ke kvantitativnímu výzkumu. Pomocí jeho výsledků byly stanoveny hypotézy nezbytné pro kvantitativní část. Před samotnou realizací rozhovorů jsem si pro účely svého výzkumu definovala, co chápu pod pojmem svátost smíření. Dále jsem si vymezila, kterých psychologických aspektů se chci při svých rozhovorech dotknout. Ve svém výzkumu rozumím svátostí smířen jev, pro který se v římskokatolické církvi užívá také pojmů zpověď, svátost pokání, svátost obrácení a svátost odpuštění. Jedná se o interakci mezi pověřeným knězem a jedním příslušníkem římskokatolické církve podle pravidel vymezených Kodexem kanonického práva (1994, kán. 959-997). Přestože konkrétní podoba zpovědi může být různá, základní charakteristikou je vyznání hříchů ze strany příjemce této svátosti a udělení rozhřešení ze strany kněze. Na základě současné podoby a praxe udílení svátosti smíření v římskokatolické církvi v našem prostředí jsem pro účely své práce vymezila tematické okruhy, které tvořily základní kostru jednotlivých rozhovorů. Jednalo se o tyto okruhy: obecné aspekty svátosti smíření, sociální aspekty svátosti smíření, emoční aspekty svátosti smíření, motivační aspekty svátosti smíření, svátost smíření a rozvoj osobnosti a případná psychopatologie svátosti smíření.

66


1.1.2 Bližší charakteristika tematických okruhů Na následujících řádcích podrobněji charakterizuji jednotlivé okruhy a uvedu otázky, které jsem nejčastěji v rozhovorech používala. Také se zmíním o tom, proč jsem považovala za důležité je do rozhovorů zařadit. Některé otázky jsem při jednotlivých rozhovorech musela ještě podrobněji rozvést a respondentům vysvětlit, co přesně danou otázkou myslím. Jednotlivé okruhy se samozřejmě v konkrétních rozhovorech plynule prolínaly, navíc některé otázky mohly současně zjišťovat informace spadající do více okruhů. 1.1.2.1 Základní souvislosti svátosti Tento okruh se zaměřuje na zjištění, co sami respondenti rozumí pod pojmem svátost smíření a jak u nich samých zpověď konkrétně vypadá, jaký k ní mají vztah. Tato část se obvykle objevovala na začátku rozhovoru, protože jsem ji považovala za více obecnou a ne tak intimní, jako byly jiné části rozhovorů. Nejprve jsem pokládala otázky zjišťující základní informace o respondentově zpovědi a vývoji chápání zpovědi v průběhu jeho života. Jednalo se zejména o tyto otázky: „Jak často chodíte ke zpovědi?“ „Odkdy chodíte ke zpovědi?“ „Změnilo se to nějak?“ Dále mě zajímalo vlastní chápání této svátosti a také to, co samotní respondenti považují za důležitou charakteristiku zpovědi. Pro zjištění osobního chápání zpovědi jsem používala tyto otázky: „Co je pro Vás zpověď?“ „Jak by měla zpověď vypadat?“ „Jak se pozná dobrá zpověď?“ Nakonec do tohoto okruhu patří otázky, které se již zaměřují na zjišťování konkrétní podoby interakce mezi nimi a knězem. Na začátek jsem respondenty poprosila, zdali by mi mohli popsat, jaké části má jejich zpověď a blíže je charakterizovat. Tento způsob jsem zvolila pro jeho nedirektivnost. Dalším důvodem bylo to, že jsem chtěla zjistit, o kterých částech respondenti budou mluvit sami od sebe a které naopak z nějakého důvodu vynechají. Jejich vyprávění jsem pak podle potřeby doplňovala těmito otázkami: „Jaké má zpověď podle Vás části?“ „Jaké místo máte ke zpovědi ne/rad/a a proč?“ „Jak se připravujete ke zpovědi?“ „Jak vypadá konkrétní dialog mezi Vámi a knězem?“ „Jak konkrétně pojmenováváte hříchy?“ „Kdy vykonáváte pokání?“ „Které máte „nejraději“ a naopak?“ „Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď?“ „Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi?“

67


1.1.2.2 Sociální aspekty svátosti smíření Kromě obecné podoby svátosti smíření mě zajímal její sociální rozměr. Největší důraz jsem vzhledem k její podobě kladla na osobnost kněze, který je pro udělení této svátosti nezbytný. Vedle otázky, která se většinou objevovala v první části rozhovoru a která zjišťovala, zda mají, resp. nemají respondenti stálého zpovědníka, mě zajímaly i další sociální charakteristiky. V rozhovorech jsem proto žádala respondenty, aby formulovali kritéria, podle kterých si zpovědníka vybírají, a jaké nároky mají na jeho osobnost a jeho vedení zpovědi. Také mě zajímalo, proč je pro ně k získání Božího odpuštění kněz nezbytný, v čem jim jeho přítomnost pomáhá a v čem je pro ně naopak složitá. Používala jsem tyto otázky: „Jak si svého zpovědníka vybíráte?“ „Jak se pozná dobrý zpovědník?“ „Jaký by měl, resp. neměl zpovědník být?“ „V čem je pro Vás nezbytný?“ „Jaký typ vedení zpovědi máte rád/a?“ Do tohoto okruhu otázek patří i otázky mající za úkol zjistit, které osoby ovlivnily chápání zpovědi jednotlivých respondentů. Jednalo se o otázky, které se většinou objevovaly na začátku rozhovoru, kdy jsem žádala respondenty o popis vývoje jejich chápání zpovědi. Konkrétně jsem kladla tyto otázky: „Kdo Vás připravoval ke svátosti smíření?“ „Kdo na Vás v tomto ohledu měl velký vliv?“ Nakonec mě také zajímalo, zdali respondenti o zpovědi v současné době s někým mluví, případně s kým a co konkrétně těmto lidem sdělují. Používala jsem otázky typu: „Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším?“ „O čem konkrétně si s ní (s ním, s nimi) povídáte?“ 1.1.2.3 Emoční aspekty svátosti smíření Ve svých rozhovorech jsem se snažila dotknout se emočního prožívání spojeného se svátostí smíření. Kromě pocitů, které mají respondenti spojené se zpovědí, mě zajímalo, jak se mění prožívání člověka během jednotlivých části zpovědi. Konkrétně mi šlo o postižení toho, jak se člověk cítí před zpovědí, během ní a po ní. Tento okruh považuji důležitý z několika důvodů. Jednak se domnívám, že bývá v katolické teologii poměrně opomíjen. Dále si také myslím, že emoční prožitek spojený se svátostí smíření může vypovídat i o vědomém či nevědomém postoji ke svátosti smíření a také může pomoci ukázat, jaký vliv má svátost smíření na psychiku člověka. Pro zjištění emocí spojených se svátostí smíření jsem pokládala tyto otázky: „Jaké pocity máte spojené se svátostí smíření?“ „Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých 68


částí zpovědi?“ „Jak je Vám před samotnou zpovědí?“ „Jak se cítíte ve zpovědnici?“ „Jak se cítíte po zpovědi?“ Vedle samotného vnitřního prožitku mě zajímalo, zdali respondenti vyjadřují své pocity navenek. Zde šlo o tyto otázky: „Projevujete někdy své emoce?“ „Plakal/a jste někdy u zpovědi?“ „Smál/a jste se někdy?“ „Potí se Vám ruce?“

1.1.2.4 Motivační aspekty svátosti smíření Do tohoto okruhu byly zařazeny otázky zkoumající důvody, proč jednotliví respondenti přistupují ke svátosti smíření. Zejména mi šlo o to, abych zjistila, jestli se u lidí přistupujících ke svátosti smíření vedle vnější motivace objevuje i vnitřní. Za vnější motivaci zde pak považuji druhé církevní přikázání, které ukládá věřícím alespoň jednou za rok přistoupit ke svátosti smíření (KKC, 2001, čl. 1457). Pro zjišťování motivace jednotlivých respondentů jsem používala tyto otázky: „Proč chodíte ke zpovědi?“ „Co Vám zpověď přináší?“ „Co by Vám měla přinést?“ „Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější?“ „O co byste přišel/ přišla, kdybyste ke zpovědi nechodil/a?“

1.1.2.5 Svátosti smíření a rozvoj osobnosti V předposledním okruhu otázek mě zajímalo, zda a jak pomáhá svátost smíření k rozvoji osobnosti respondentů, zejména jestli nějak pomáhá k jejich sebepoznávání a kvalitnějšímu sebehodnocení. Do tohoto okruhu spadají otázky, které současně zjišťují i další aspekty svátosti smíření, např. otázka „Co (všechno, ještě) Vám přináší svátost smíření?“ (motivační aspekty svátosti smíření). Vedle těchto otázek jsem pak do svých rozhovorů zařadila i konkrétní otázky zjišťující vliv zpovědi na rozvoj jejich osobnosti. Jednalo se o otázky: „Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji?“ „Jak Vám pomáhá?“ „V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi zdokonalil/a?“ 1.1.2.6 Případná psychopatologie při svátosti smíření V průběhu jednotlivých rozhovorů jsem se snažila být pozorná k tomu, zda se v jejich chápání zpovědi a odpuštění neobjevují určité neadekvátní odpovědi. Kromě samotného pozorování a vyhodnocování odpovědi hned v průběhu rozhovoru mě vždy zajímaly nejsilnější zážitky spojené se zpovědí. Tato otázka pak mimo jiné směřovala právě k určitým hraničním zážitkům. Na druhou stranu cílem těchto rozhovorů bylo popsat běžné psychologické 69


aspekty, a tak jsem se záměrně nesnažila o podrobnější zjišťování případné psychopatologie a ani ji nepředpokládala. 1.1.3 Kritéria pro výběr respondentů, výběr souboru a jeho základní popis Vzhledem k tomu, že se jednalo o kvalitativní výzkum, jehož cílem bylo zmapovat tuto problematiku, ponechala jsem kritéria pro zařazení mezi respondenty poměrně široká. Do daného výběrového souboru byli tedy respondenti zařazeni podle následujících hledisek: •

Příslušnost k římskokatolické církvi. Tato podmínka vyplývá ze základní charak-

teristiky svátosti smíření v římskokatolické církvi. Až na několik málo výjimek je udělení svátosti smíření podmíněno příslušností ke katolické církvi. •

Praktikující věřící. Vzhledem k tomu, že ve své práci chci postihnout psychologické

aspekty svátosti smíření, chtěla jsem mezi respondenty lidi, kteří mají se zpovědí osobní a aktuální zkušenost. Pod pojmem praktikující věřící pak rozumím člověka, který se pravidelně účastní náboženských aktivit typických pro dané církevní společenství. Ve vztahu ke svátosti smíření to pak byl člověk, který přistupuje ke svátosti smíření alespoň jednou ročně (viz církevní právo). •

Původ z věřící rodiny. Po určité úvaze jsem se rozhodla do svého výběrového neza-

řadit konvertity, tedy věřící, kteří byli pokřtěni až v dospělém věku a nebyli k víře vedeni od dětství. Důvodem mého rozhodnutí byl předpoklad, že vzhledem k různosti věku první svátosti smíření, různým sociálním činitelům ovlivňujícím vztah ke svátosti smíření apod. se mohou konvertité od tradičních katolíků lišit. Zajímavé by samozřejmě bylo tento předpoklad blíže prozkoumat, a tak ho potvrdit, či vyvrátit. Vzhledem k rozsahu mé diplomové práce toto ale nebylo možné, a tak jsem přistoupila k jednoduššímu řešení a skupinu konvertitů do svého výběrového souboru záměrně nezařadila. Problémem tohoto kritéria pak ale zůstává vymezení toho, co je původ z věřící rodiny. Pro zjednodušení jsem za člověka splňujícího toto kritérium považovala jedince, který byl v římskokatolické církvi pokřtěn do jednoho roku svého života. •

Věk 20-60 let. Z důvodu obtížného sestavování souboru, který by pokryl všechny

věkové kategorie, jsem se nakonec rozhodla na toto předsevzetí rezignovat a nezabývat se psychologickými aspekty svátosti smíření u dětí, adolescentů a seniorů. Do svého výběrového souboru jsem tedy zařadila jedince ve věku mezi 20 a 60 lety.

70


•

Nejedná se o kněze, řeholníka či řeholnici. Tito lidé nebyli zařazeni do mého výběro-

vého souboru z toho důvodu, že při svém povolání procházejí intenzivní duchovní formací, která většinou není typická pro řadové věřící. Domnívám se, že právě tato duchovní formace i jejich celkové pojetí života může mít poměrně značný vliv na jejich chápání zpovědi. U kněží je tento vliv ještě větší tím, že se svátosti smíření účastní ve dvou různých rolích, jako zpovídající se i jako zpovědníci. Z důvodu omezených časových i finančních možností a také vzhledem ke kvalitativnímu charakteru mého výzkumu jsem přistoupila k tzv. oportunistickému výběru, při němž jsem se snažila, aby byl výběrový soubor rozmanitý. Kontakty na jednotlivé respondenty jsem získala od svých známých a přátel. Dále byl soubor dotvořen pomocí metody „sněhové koule“. Na začátku jsem oslovila 16 věřících, z čehož 14 oslovených bylo ochotno se účastnit mého výzkumu. Dva věřící se nechtěli z časových nebo osobních důvodů výzkumu účastnit vůbec, jeden nesplňoval kritéria pro zařazení do výběrového souboru a s jednou potenciální respondentkou jsme nenašly společný termín pro realizaci rozhovoru. Výběrový soubor čítal tedy 12 respondentů (5 z nich mužů a 7 žen) ve věku mezi 21 až 48 lety. Průměrný věk souboru se pohybuje kolem 36,5 let se směrodatnou odchylkou 5,8. Průměrný věk mužů je pak 39 let, ve skupině žen je to 34 let. Můj výběrový soubor zahrnuje jedince se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Z celkového počtu dvanácti respondentů jich 6 ukončilo své vzdělávání střední školou, zbylých 6 respondentů jsou pak vysokoškoláci. Všichni dotazovaní respondenti v současné době žijí v Praze, přestože ne všichni z Prahy pocházejí. Přímo z Prahy pochází 7 respondentů, ostatní respondenti jsou z menších měst. Výběrový soubor je také poměrně vyrovnaný z pohledu postavení ve společnosti. Všechny respondenty lze zjednodušeně považovat za reprezentanty takzvané střední třídy.

1.1.4 Realizace rozhovorů Potenciální účastníky výzkumu jsem nejprve kontaktovala e-mailem, abych je seznámila se základními údaji o své práci a požádala je o spolupráci. Pokud souhlasili s naším rozhovorem, dohodla jsme se s nimi na konkrétním setkání. Snažila jsem se vždy maximálně přizpůsobit možnostem respondentů, a tak rozhovory byly většinou realizovány v bydlišti jednotlivých respondentů. Dva rozhovory se na přání respondentů uskutečnily v místě mého bydliště a dva se konaly v kavárnách v Praze. Po krátkém vysvětlení účelu našeho setkání 71


a po úvodním představení byly respondentům položeny výše uvedené otázky. Jejich pořadí však mohlo být změněno tak, aby byla co nejvíce zachována spontánnost a plynulost rozhovorů. Stejně tak byla respektována možnost na některé otázky bez udání důvodu neodpovědět. Všechny odpovědi byly v průběhu rozhovorů se souhlasem respondentů zaznamenávány technikou „tužka papír“ a následně převedeny do elektronické podoby (viz příloha č. 1).

1.2 Výsledky kvalitativního výzkumu a jejich interpretace V této části své práce uvedu výsledky svých rozhovorů. Navíc tuto část doplním svými vlastními psychologickými interpretacemi a úvahami. Zachovám přitom strukturu, která byla do jisté míry použita v mých rozhovorech a která byla podrobně uvedena v metodologické části předešlé kapitoly. V úvodu tohoto shrnutí popíši vlastní dojem z realizovaných rozhovorů, dále pak již budou následovat podkapitoly věnující se jednotlivým psychologickým aspektům svátosti smíření. Jednotlivé podkapitoly budou pro ilustraci doplněny citacemi z jednotlivých rozhovorů. Vhledem k zachování anonymity respondentů nejsou u jednotlivých výpovědí uvedeni jejich autoři, všechny výpovědi ale pocházejí z mých rozhovorů. Na závěr pak uvedené výsledky shrnu, abych z nich pak mohla vyjít ve svém kvantitativním výzkumu na stejné téma.

1.2.1 Subjektivní reflexe realizovaných rozhovorů Obecně bych atmosféru svých rozhovorů označila jako vřelou a příjemnou. Pokud mnou oslovení věřící souhlasili s rozhovorem, bylo poměrně jednoduché se s nimi domluvit na konkrétním čase a místě pro rozhovor. Většinu mých respondentů zajímalo, o čem si s nimi budu povídat a k čemu jejich rozhovor bude sloužit. Po podrobném vysvětlení účelu našeho setkání i celé mé práce hodnotili většinou téma práce jako zajímavé a celkově prospěšné. Při jednotlivých rozhovorech přetrvávala většinou poměrně milá atmosféra, nikdy se mi nestalo, že by na nějakou otázku odmítl někdo odpověď nebo že by někdo od rozhovoru v jeho průběhu odstoupil. Na druhou stranu některými otázkami byli respondenti zaskočeni, uváděli, že nad těmito věcmi nikdy nepřemýšleli, případně, že nevědí jak své myšlenky, názory a pocity formulovat. Kromě otázek na pocity respondentů související

72


se svátostí smíření se jednalo zejména o otázky týkající se jednotlivých částí zpovědi a otázky na motivaci, případně otázky mapující vztah mezi zpovědí a rozvojem osobnosti. Během rozhovorů se projevila jedna pro mě zajímavá skutečnost, a to poměrně veliká intimita daného tématu. Přestože moji respondenti byli ochotni si se mnou o svátosti smíření povídat, v některých částech rozhovoru dávali přednost obecným formulacím před osobními, případně se jinak vyhýbali určitým odpovědím. Velmi patrné to bylo například v tom, že málokdo z respondentů sám od sebe, bez přímého dotazu, začal vyprávět o tom, co se děje v samotné zpovědnici, přestože o tom, co se děje před zpovědí i po ní povídali respondenti ochotně. Stejně tak si respondenti dávali pozor na to, aby při našich rozhovorech nezmínili konkrétní obsah zpovědi, tedy nějaký svůj osobní hřích. I přes určitou obtížnost některých otázek a značnou intimitu tématu hodnotila většina respondentů rozhovor jako přínosný. Na konci našeho rozhovoru uváděli, že měli možnost zamyslet se nad některými aspekty svátosti smíření, nad kterými nikdy nepřemýšleli, a že jim tak náš rozhovor přinesl nové impulsy pro vlastní sebereflexi jejich vztahu ke svátosti smíření.

1.2.2 Základní souvislosti svátosti smíření 1.2.2.1 Četnost přistupování ke svátosti smíření Celkové časové rozmezí mezi jednotlivými zpověďmi u všech respondentů se pohybuje mezi 14 dny a třemi měsíci. Nejvíce respondentů udává, že chodí ke zpovědi v rozmezí jednoho až třech měsíců, s tím, že tříměsíční rozestup mezi jednotlivými zpověďmi považují za maximální. Většina respondentů se řídí vlastní potřebou, vnitřním řádem, osobním zvykem. Některým pak pomáhá rytmus církevního roku (doporučení církve před velkými svátky přistoupit ke svátosti smíření) či duchovní obnovy.

1.2.2.2 Osobní historie a vývoj vnímání svátosti smíření Až na jednu výjimku všichni mí respondenti přijali poprvé svátost smíření mezi 6 a 10 lety. Souvisí to se současnou praxí v římskokatolické církvi, kdy v období mladšího školního věku jsou děti připravovány na první svaté přijímání. Před prvním svatým přijímáním pak poprvé přistoupí i ke svátosti smíření. Velká část respondentů si první zpověď moc

73


nepamatuje, i když se shodují v tom, že je pravděpodobné, že je někdo k prvnímu svatému přijímání i k první zpovědi připravoval. V této souvislosti zmiňují rodiče, kněze a katechety. Obdobně panuje mezi respondenty shoda v tom, že během jejich života se jejich chápání změnilo. Většinou tato změna nepřekvapivě souvisí s obdobím puberty, adolescence, případně rané dospělosti. Tato změna se podle výpovědi mých respondentů týká následujících tří oblastí. První je změna od formální zpovědi, ke které respondenti přistupovali na přání rodičů, ke zpovědi vnitřně prožívané. Tato změna vyplývá i s celkového přehodnocení vlastní víry, s osobní konverzí a do jisté míry má vliv i na další dvě oblasti (viz níže). „V tu dobu jsem byl docela poddajný, dělal jsem, co mi řekli, a vždycky jsem tam s rodičema chodil a zpovídal se podle dětského zpovědního zrcadla.“ Obecně by se dala tato změna vyjádřit jako přechod od příkazů a zákazů k vědomí milosrdného a láskyplného Boha. „Díky kamarádům v oddíle jsem tak asi ve 12, 13 pochopila, že Bůh je láska a že se nemusím bát.“ V otázce motivace se pak často jednalo o změnu od postoje „musím“ k vědomí „chci, protože“. S touto změnou pak velmi často souvisela i změna zpovědníka, od kterého po osobní konverzi očekávali více než pouhé rozhřešení po vyznání svých hříchů. Druhou oblastí, kterou respondenti často v tomto kontextu zmiňují, je oblast přípravy na samotnou zpověď. Přípravu pomocí rad rodičů a zpovědních zrcadel vystřídal jiný systém přípravy, který lépe odrážel individualitu daného kajícníka. „A tak jsem se tehdy zpovídala přesně podle toho zrcadla, jako když odškrtáváš položky, udělal, neudělal.“ Poslední změna v pojetí zpovědi se týká vědomí vlastní hříšnosti. Jinými slovy respondenti zmiňují, že postupem času začali klást důraz na jiné prohřešky a hříchy. 1.2.2.3 Vlastní chápání svátosti smíření Po bližším zkoumání slov, která mí respondenti používali pro charakterizování zpovědi, jsem tato slova rozdělila do tří skupin. Kritériem pro zařazení do konkrétní skupiny bylo to, na co kladou respondenti při popisu důraz. První skupina zahrnuje slova, která se týkají účelu a cíle, ke kterému zpověď slouží či má sloužit. Sem patří tato popisná slova: odpuštění, usmíření, smíření, nový start, nový začátek, zmrtvýchvstání, vyčištění. Do druhé skupiny patřila slova, která zdůrazňovala Boží působení při svátosti smíření. Jednalo se o: Boží dar, důkaz Božího milosrdenství, setkání s Bohem. Poslední skupina slov má pak

74


vztah k samotné osobě respondenta: duchovní vedení, zamyšlení se nad sebou samým, pozastavení se nad svým životem, poznání vlastní hříšnosti, ale také zvyk, povinnost, nutnost. Otázka, jak by měla zpověď vypadat, vyvolala u respondentů často dvojí reakci. První reakce vypadala tak, že respondenti začali mluvit o tom, že vlastně sami nevědí, jak by měla správná zpověď vypadat. V druhém případě se pak opírali o učení církve a vysvětlili mi, co podle Katechismu musí zpověď obsahovat, aby byla platná (lítost, vyznání těžkých hříchů, rozhřešení). Tyto reakce podle mě vyplývají z poměrně velkého důrazu na zpovědní tajemství v katolické církvi a také z toho, že zpověď je tradičně považována za velmi intimní věc, o které se úplně běžně nemluví. S výjimkou kněží tedy není možné mít jinou zkušenost se zpovědí než zkušenost vlastní. Ojedinělá pak nebyla ani negativní odpověď: „No asi ne tak, jak mnohdy vypadá“. „To je těžký, já nemám pocit, že by jí něco pomohlo. Mně vadí systémově.“ Při dalších hovorech na toto téma vyplynulo, že nejvíce respondentů klade důraz na úlohu samotného kněze, případně věci s ním spojené. Kromě adekvátní a milé reakce kněze má dobrá zpověď obsahovat předsevzetí, pokání, nasměrování, rozhřešení a duchovní vedení. Vedle osoby kněze kladli respondenti důraz na vlastní autenticitu při zpovědi. Sem patří požadavky na vnitřní lítost, vyznání hříchů, upřímnost při vyznání a konkrétní formulace hříchů. Vedle vlastní osoby a osoby zpovědníka byl kritériem hodnocení dobré zpovědi výsledek. Dobrá zpověď má přinést odpuštění hříchů, úlevu a zprostředkovat Boží lásku. Na závěr je ještě nutné poznamenat, že toto rozdělení je do jisté míry umělé a použila jsem jej jen pro větší přehlednost. Z charakteru zpovědi vyplývá, že některé požadavky na dobrou zpověď zahrnují jak výsledek zpovědi, tak i osoby kněze a penitenta. Jedná se například o rozhřešení, které je výsledkem zpovědi, uděluje jej ale kněz a podmínkou je vyznání hříchů ze strany kajícníka. 1.2.2.4 Délka trvání svátosti smíření Délka samotné zpovědi se u mých respondentů poměrně liší. Nejkratší uvedený čas byl 5 minut, nejdelší pak 3 hodiny. Nejčastěji se objevuje délka deset minut až půl hodiny. Lze konstatovat, že délka zpovědi roste ve chvíli, kdy se jedná o známého stálého zpovědníka. Naopak ve chvíli, kdy jde věřící ke zpovědi k neznámému knězi před velkými svátky, je zpověď většinou otázkou několika minut. 75


1.2.2.5 Místo pro svátost smíření Místo, které je pro vykonání zpovědi preferováno, by mělo být podle výpovědi respondentů příjemné a jasně určené. Hodně respondentů uvádělo jako oblíbené místo místnost s židlemi, která umožňuje příjemný dialog. Jiným je to jedno, někteří by upřednostnili neformální místo, jako je třeba procházka v přírodě. Většině respondentů nevyhovuje klasická zpovědnice. „Nemám rád klasický zpovědnice v kostele, je tam tma, celkově to prostředí není moc povzbudivý. Navíc je tam fronta, hned si říkám, nesmím tam být dlouho a zdržovat.“ Na druhou stranu klasická zpovědnice zaručuje naprostou anonymitu. „Kdybych se ale zpovídala z něčeho fakt velkýho, za co bych se hrozně styděla, tak bych chtěla klasickou zpovědnici, kde by mě nebylo vidět.“

1.2.2.6 Poloha těla při zpovědi S místem pro zpověď souvisí i poloha těla při zpovědi. Většina respondentů uvedla, že poloha těla vyplývá logicky z toho, kam jdou ke zpovědi. Vedle toho ale záleží na tom, jakou polohu zaujme kněz (pokud sedí a není tam klekátko, tak si sednou taky, pokud si v určité části stoupne, stoupnou si taky) bez ohledu na to, co by jim samotným vyhovovalo. U zpovědi většina respondentů sedí nebo klečí. Někteří z nich jsou pak vedeni knězem, aby změnili polohu těla při samotném rozhřešení (pokud seděli, mohou si stoupnout, případně pokleknout), jiní tuto změnu upřednostňují sami. Ojediněle se objevily odpovědi, že rádi při zpovědi chodí nebo že jim je to naprosto jedno.

1.2.2.7 Jednotlivé části svátosti smíření Jak jsem uvedla v teoretické části své diplomové práce, katolická zpověď má své části přesně vymezeny (lítost, vyznání hříchů, zadostiučinění a rozhřešení). Vzhledem k tomu, že mě v této práci zajímá osobní chápání svátosti smíření, nikoliv její církevní vymezení, rozhodla jsem se tuto kapitolu strukturovat podle částí, které v mých rozhovorech uváděla většina respondentů. Všichni respondenti zmínili rozhodnutí a přípravu ke zpovědi, dále pak začátek zpovědi, vlastní vyznání hříchů a reakci kněze, která vždy obsahovala alespoň uložení pokání a rozhřešení, a vykonání pokání. Vedle těchto základních částí někteří respondenti zmiňovali i vlastní vyjádření lítosti, formovaní předsevzetí a delší reakci kněze (rada, duchovní rozhovor). 76


Oproti přípravě a pokání, o kterých respondenti mluvili sami a poměrně podrobně, o samotném dění ve zpovědnici začínali hovořit velmi opatrně a zvolna, pokud vůbec. Při jednotlivých rozhovorech se mi často stávalo, že respondent, který volně a podrobně popisoval jednotlivé části svátosti smíření, samotnou zpověď popsal několika slovy typu: „Pak následuje normální a běžná zpověď“, a pokračoval dál popisem další části. Musela jsem se proto k této části vracet pomocí konkrétnějších a návodných otázek: „Kdo a jakým způsobem zpověď začíná?“ „Co se děje potom?“ „Ukončujete nějak své vyznání hříchů?“ atd.

•

Rozhodnutí První částí svátosti smíření je učinění rozhodnutí jít ke zpovědi. Pokud ponecháme

v tuto chvíli stranou obecnou motivaci k přijímání této svátosti, lze konstatovat, že většina respondentů se řídí vlastní vnitřní potřebou. „Cítím, že to je třeba, že to sám bez pomoci Boží nezvládnu.“ „Je to proces, cyklus ve mně, ten cítím. Je to pocit zaprášenosti, ulepení. Toužím se umýt, ne že bych se nemyla, ale je to jako umýt se v potoce studenou vodou a vy toužíte po sprše, vaně.“ Jak již bylo řečeno, vnějším impulsem mohou ale být i jednotlivé svátky, duchovní cvičení nebo příklad partnera. Po učinění rozhodnutí následuje zkonkretizování tohoto rozhodnutí nutné pro praktickou realizaci (domluva s knězem, zjištění zpovědních časů atd.).

•

Příprava Druhým krokem je příprava ke svátosti smíření. Přestože se v katolické literatuře vel-

mi často objevuje pojem zpytování svědomí, ani jeden z mých respondentů tento pojem neužil. Zhruba polovina se ke zpovědi připravuje doma, druhá polovina se připravuje těsně před zpovědí (nejčastěji tedy v kostele). Samotnou přípravu pak někteří respondenti zahajují (popřípadě i končí) modlitbou. Nejednota mezi respondenty panuje v tom, na co se při své přípravě soustředí. Někteří se zamýšlejí „jen“ nad svými selháními, druzí naopak přípravu používají k celkovému zhodnocení určitého časového úseku. Soustředí se tedy nejen na svá selhání, ale také na věci, které se jim povedly a za které jsou vděčni. Z psychologického hlediska se zdá být druhý přístup zdravější, protože v sobě zahrnuje pozitivní i negativní hodnocení sebe sama. Na druhou stranu je jasné, že takováto bilance do jisté míry překračuje

77


tradiční chápání zpovědi. Dále se nabízí otázka, kde, jak a zdali vůbec provádí i respondenti z první skupiny (tj. ti, kteří se zaměřují jen na svá selhání) pozitivní hodnocení svého života. Z určitých pomůcek, které pomáhají mým respondentů s přípravou, zmiňovali tyto: kalendář či osobní diář, duchovní literaturu, trojici okruhů, které podrobněji v rámci přípravy zkoumají (svůj vztah k Bohu, svůj vztah k druhým lidem, svůj vztah k sobě). Jen výjimečně v rozhovorech zaznělo, že se ke zpovědi připravují za pomoci tzv. zpovědního zrcadla. Naopak část respondentů nepoužívá nic, klade důraz na naprostou spontaneitu. Část respondentů si během přípravy píše poznámky, ale jen málokdo je pak používá přímo během zpovědi. Důvodem je vnitřní potřeba přehlednosti, systematičnosti. „Pak si to bodově sepíšu, ale neberu si ten papírek s sebou, je to spíš nějaký systém.“

•

Zahájení samotné zpovědi Zpověď ve většině případů zahajuje kněz, a to znamením kříže či krátkou modlitbou.

Pokud tak neučiní, respondenti se shodnou na tom, že pak sami zahájí svátost smíření znamením kříže. Z mých rozhovorů dále vyplynuly rozdíly v souvislosti s osobou zpovědníka. Pokud se jedná o stálého zpovědníka, bývá modlitba v úvodu pravidlem. Na druhou stranu, pokud se kněz a penitent neznají, ještě před samotným vyznáním většinou sdělí knězi, kdy naposledy byli u zpovědi, a případně se krátce představí. Představení je ale podle mých rozhovorů spíše výjimečnou záležitostí (zmínka se objevila jen v jednom rozhovoru). Vzhledem k tomu, že anonymita je jedním z důvodů, proč nemít stálého zpovědníka, je tato skutečnost poměrně logická.

•

Vyznání hříchů Po zmíněném zahájení následuje samotné vyznání hříchů, které bývá někdy uvedeno

jednou krátkou větou. „Než začnu vyjmenovávat své hříchy, tak já tam říkám takovou formulku, že se vyznávám tobě nebo vám z těhle hříchů.“ Většina respondentů ale zmiňovala, že své vyznání začíná hned po informaci, kdy naposledy přistoupili ke svátosti smíření. Většina respondentů je zvyklá na to, že kněz je nechá jejich vyznání říct celé a teprve potom na ně nějak reaguje. „Začínám mluvit já, říkám, co jsem si připravil. On se pak na některé věci dotazuje.“ „Já říkám, co mám připravený, když skončím, on si vybere to, co ho zaujme, nebo kde si myslí, že mám největší problém, prostě jednu věc a něco mi k ní říká, reaguje.“ 78


Výjimečně pak zmiňují i jinou formu, která více připomíná dialog. „Někdy se mi stane, ale ne moc často, že po jedné té položce mi k tomu něco řekne a pak jdem dál.“ Pojmenování jednotlivých hříchů může být obecné i poměrně konkrétní, stejně tak i volba jejich pořadí. Z mého výzkumu vyplývá, že nepříjemné věci si respondenti nechávají nejčastěji na konec, případně je dají mezi dva „menší hříchy“. Obecně pojmenovávají věci, které dělají často, za které se stydí nebo o kterých se nechtějí podrobněji bavit. Naopak konkrétnější jsou ve chvíli, kdy jim na věci velmi záleží nebo pokud chtějí od kněze nejen rozhřešení, ale i radu. Samotné vyznání končí krátkou informací knězi, že je to všechno, případně vlastním vyjádřením lítosti a prosbou o rozhřešení. „Pak říkám své hříchy ze seznamu a končím tím, že řeknu, že je mi to líto, že tohle jsou mé hříchy a že prosím o rozhřešení.“ „Pak řeknu nějakou formulku, že tohle jsou mé hříchy a že jich lituju.“ Důvodem tohoto vyjádření může být vnitřní potřeba vyznání ukončit, dát knězi znamení o konci, ale i naučený zvyk. Výjimečně nemá vyznání explicitní konec a penitent čeká, že kněz sám pochopí, že je to všechno.

•

Reakce kněze, uložení pokání a rozhřešení Reakce kněží se podle výpovědi mých respondentů poměrně liší. Obecně by se dalo

říct, že záleží na osobnosti daného zpovědníka, dále na tom, zdali k němu chodí, resp. nechodí penitent pravidelně, na obsahu vyznání a také na čase, který má kněz k dispozici. Sami respondenti mají různé požadavky na reakci kněze, přestože si o ně většinou neřeknou a nechávají to na jeho úvaze. V rozhovorech se ukázalo, že nejčastěji chtějí penitenti radu. „Pak povídá on, vybere si jen jednu věc a něco mi k tomu říká, nějaký fígle, návody.“ Od stálých zpovědníků navíc požadují duchovní vedení, tedy kromě rady i nějaké nasměrování. „Pak se bavíme o těch věcech, výsledkem je nějaká ta věc, o kterou se budu snažit.“ Naopak od neznámého kněze někdy nechtějí nic víc než rozhřešení. „Někdy jsem vděčnej, když tam moc žádný dlouhý rozhovor není. Někdy prostě chci jen ujištění o odpuštění a rozhřešení.“ Do reakce kněze spadá i uložení pokání a formování předsevzetí. Zmínka o předsevzetí se oproti pokání v rozhovorech objevila pouze u některých respondentů, většinou v případě, že mají svého zpovědníka. Předsevzetí lze tedy chápat jako dobrovolnou část zpovědi. Jedná se o společné vymyšlení toho, o co se bude penitent do příští zpovědi snažit. Výjimečně toto předsevzetí ukládá sám zpovědník. „Pak se společně domlouváme na předsevzetí, je

79


to spolupráce, hledáme, co by mi pomohlo.“ „To předsevzetí mi dřív dávali zpovědníci sami, teď se na tom podílím i já sama. Není to povinností jako pokání, nemusí u zpovědí být, ale mně to přijde dobrý.“ Samotná zpověď končí rozhřešením, které je pro všechny respondenty důležité. Jedná se o určitý vrchol v rámci svátosti smíření, jehož důležitost je někdy symbolicky vyjádřena i změnou polohy těla. „Rozhřešení pak prožívám docela zbožně.“ „Na zpovědi je důležité to rozhřešení, zbytek je celkem jedno. Je úžasně formované, je v něm všechno, je to absolutně výstižné. Pokud nenastane, nemělo to cenu.“

•

Vykonání uloženého pokání Celý proces zpovědi ale končí až vykonáním uloženého pokání. Kromě výrazu pokání

se pro totéž objevilo i slovo zadostiučinění. Všichni respondenti se shodli na tom, že pokání nejraději vykonávají bezprostředně po zpovědi. Zpověď je tak pro ně uzavřená, navíc někteří mají pocit, že pokud pokání nevykonají, zpověď je neplatná. „Mám to rád udělaný hned, prostě když to neudělám hned, pak to vypustím. Je to, jako když uvaříte jídlo a hned ho nesníte, ohřejvaný už to není ono.“ Otázkou, které pokání mají rádi (neradi), byli často mí respondenti zaskočení. Uváděli, že pokání ukládá kněz a že pokání by měl člověk akceptovat, ať je jakékoliv. Při bližším dotazování shodně uváděli, že nemají rádi dlouhodobější pokání (např. dělat jednu věc každý den celý týden), což koresponduje podle mě i s tím, že jej rádi vykonávají bezprostředně po zpovědi. Některým pak vyhovuje modlitba, jiní by naopak dali přednost konkrétnímu skutku. „Mám ráda konstruktivní pokání, který mě něco stojí. Příkladem může být třeba vymyslet chvalozpěv.“ „Líbí se mi, když je to něco pozitivního k ostatním lidem. Třeba koupit manželce růži.“ „Modlitba je docela v pohodě, je to jasný, jednoduchý.“ „Bližší jsou mi asi modlitby, v nich jsem byl vychován, navíc modlitba pro mě měla vždy velkou váhu.“

1.2.3 Emoční aspekty svátosti smíření Obecně lze konstatovat, že svátost smíření provází celá řada pocitů, objevují se tu jak pocity negativní, tak pozitivní. Před zpovědí pak většinou převládají negativní pocity, po zpovědi naopak pozitivní. V poměrně krátkém čase dojde ke značnému emočnímu přeladění. Během svých rozhovorů jsem nejprve položila obecnou otázku: „Mohl/a byste mi popsat, jaké pocity máte spojeny se svátostí smíření? Jaké jsou Vaše 80


pocity v jednotlivých částech svátosti smíření?“ Zajímavé pro mě bylo, že značná část respondentů začínala popisem pocitů, které zažívají po zpovědi, tedy pocity pozitivními. Pokud jsme se pak dostali k popisu pocitů před zpovědí, popisovali své pocity velmi opatrně, jakoby se k nim jen neradi přiznávali.

1.2.3.1 Pocity před svátostí smíření Jak již bylo řečeno, až na výjimky jsou pocity před zpovědí negativní. Nejčastěji je respondenti vyjadřovali obecným pojmenováním: „Cítím se nepříjemně, nechce se mi tam, necítím se dobře.“ Podle mého názoru opírajícího se o výpovědi respondentů mají tyto negativní pocity dvojí příčinu. Prvním důvodem je samotné uvědomění si vlastního selhání, vlastních nedostatků, slabostí. V rozhovorech se pak často objevovala tato vyjádření: „Je mi smutno, cítím lítost, je mi špatně z toho, co jsem udělal, cítím tíhu a špínu.“ Druhá skupina pocitů vyplývá z anticipace toho, že za chvíli budou před knězem mluvit o tom, za co se stydí. Respondenti pak popisovali své pocity takto: „Mám divný pocit, cítím napětí, bojím se, jsem nejistá, stydím se, jsem nervózní, nechce se mi tam, chci to mít za sebou.“ Vedle těchto negativních pocitů se výjimečně objevují i pozitivní pocity. Nejčastěji je to touha po tom něco napravit, naděje, že zase bude lépe. Velmi často se vedle pocitů objevuje racionální úvaha, která nakonec převáží nad negativními pocity a je příčinou toho, že jedinec ke svátosti smíření nakonec jde. „Musím se do toho nutit. Ale prostě vím, že je to pro mě dobré, že mě to někam posune, a tak tam jdu.“ „Na začátku to je konstatování, musím ke zpovědi, je to povinnost, úsudek s nadějí, že po zpovědi bude zase lépe.“ „Navíc se mi tam moc nechce, je to víc o nějakým rozhodnutí, než že bych se tam těšil.“

1.2.3.2 Pocity během svátosti smíření Samotná zpověď je pak typická přerodem negativních pocitů v pozitivní. Obdobně jako při rozhovoru o průběhu zpovědi respondenti velmi málo hovořili o tom, jak se cítí přímo ve zpovědnici. Z rozhovorů vyplynulo, že největší vliv na to, jak se člověk cítí ve zpovědnici, má kněz. „Během zpovědi to hodně záleží, podle toho, jaký je to kněz. Buď jsem spokojená, nebo ne.“ „Taky záleží na knězi, někdy je to v klidu, někdy ne.“ Zde se nabízí hypotéza, že u stálého zpovědníka se během samotné zpovědi penitenti cítí příjemněji než u neznámého kněze. Z negativních pocitů se zde objevují nejčastěji lítost, 81


nervozita, stud, ponížení a strach. Z pozitivních pocitů můžeme jmenovat pocit přijetí, podpory a zájmu. Určitým přelomem je pak pro všechny respondenty rozhřešení. Domnívám se, že je to proto, že se jedná o samotný vrchol zpovědi, kde se uskutečňuje její cíl (tj. odpuštění hříchů). Vedle toho se do toho ale promítá i skutečnost, že rozhřešení je i poslední částí zpovědi ve zpovědnici. Jinými slovy, všem je jasné, že tu největší část již mají za sebou. Pokud použiji přirovnání jednoho z respondentů ke zkoušce, rozhřešení je pro mé respondenty zapisováním výsledku zkoušky do indexu. Objevují se tu pocity vděčnosti, úlevy. Moji respondenti většinou nepopisovali v souvislosti s rozhřešením žádné „transcendentální“ pocity či zážitky. Objevila se ale konstatování, že při rozhřešení si uvědomují, že se jim odpouštějí hříchy. „Při samotném rozhřešení nemám moc žádný pocity, spíš je to vědomí toho, že se mi odpouštějí hříchy. Je to racionální pocit, že je to uzavřené.“ Na druhou stranu si uvědomuji, že popis osobního zážitku s Bohem je ještě intimnější a hůře popsatelný než samotné pocity spojené se zpovědí. Proto se domnívám, že je možné, že je respondenti mají, ale nedokázali nebo nechtěli je verbalizovat.

1.2.3.3 Pocity po svátosti smíření Oproti pocitům před zpovědí jsou pocity po zpovědi převážně pozitivní. Nejčastěji respondenti popisují pocity úlevy a radosti. „Cítím se lehce, mám pocit osvobození, mám chuť zpívat, je mi hezky, radostně.“ Přestože se popis radostných až euforických pocitů objevoval v rozhovorech často, zazněla i konstatování, že tyto pocity v průběhu času zeslábly. „Dřív jsem zpovědi víc prožívala, hlavně po zpovědi jsem se jako dítě cítila opravdu čistá, úplně očištěná, byla jsem v tu chvíli nadšená, měla jsem velkou radost. Postupem času už to nedokážu tak prožívat.“ „Dřív jsem zažívala i velkou euforii, radost, že lítám, že jsem lehká, to už nemám.“ Tento aspekt mi přijde zajímavý, ale blíže jsem se jím při svých rozhovorech nezabývala. Podle mě by tyto skutečnosti mohly souviset s osobním vývojem víry, která se v dospělosti stává racionálnější. Jiným důvodem může být ale také zevšednění zpovědi, případně částečné vyhoření z důvodu poměrně častého přistupování ke svátosti smíření. Vedle pocitů radosti a úlevy popisovali mí respondenti pocity, které vyplývají z vědomí odpuštění hříchů. Jednalo se o pocity vděčnosti, odhodlání, nové chuti, touhy, ale také klidu a pokoje. Výjimečně se objevovaly také pocity uspokojení a hrdosti z dobře 82


vykonané zpovědi. „Po zpovědi jsem ráda, že jsem to zvládla, že jsem překonala samu sebe.“ Z negativních pocitů respondenti popisovali obavy, zda řekli všechno, co měli, či zda to řekli dobře. 1.2.3.4 Vnější projevy emocí Kromě vnitřního prožívání spojeného se svátostí smíření jsem se ve svém výzkumu zaměřila i na vnější projevy emocí. Je jasné, že projevování emocí při zpovědi do velké míry souvisí s tím, jak jsou lidé zvyklí své pocity projevovat, resp. neprojevovat. Nejvíce vnějších projevů souvisí s prožitkem smutku a lítosti. Zde se objevuje pláč nebo slzy v očích, případně tyto pocity respondenti vyjadřují pozicí těla (klečení, shrbenost, sklopená hlava). Dále se objevují vyjádření studu a nervozity: chvění hlasu, pocení, stejně tak shrbenost a sklopená hlava. Vedle toho v rozhovorech zazněly i projevy pozitivních emocí: slzy radosti a smích. Poslední věcí, kterou bych chtěla zmínit, je potlačení a nepřipouštění si jedné emoce, a to vzteku a zlosti. Nikdo z mých respondentů ji nejmenoval, ale v jiných částech rozhovoru byla tato emoce poměrně zřejmá (velmi často se objevila v těch částech rozhovoru, kdy jsme se bavili o roli zpovědníka). „Pamatuji si zpověď, kdy mi ten kněz mluvil do něčeho, čemu vůbec nerozuměl. Znal pouze teorii, ale praxe mu úplně utíkala. To mi teda hodně vadilo, byl úplně mimo.“ Domnívám se, že toto potlačení do jisté míry může souviset s velkou autoritou a vážností kněží. Ti mohou mezi věřícími způsobovat nevědomý pocit toho, že zlobit se na ně je něco, co se nesluší.

1.2.4 Sociální aspekty svátosti smíření 1.2.4.1 Známý versus anonymní zpovědník Při mém kvalitativním výzkumu se ukázalo, že v oblasti stálosti a známosti zpovědníka se moji respondenti rozdělili na dvě stejné poloviny. Jinými slovy polovina z nich v současné době má svého stálého zpovědníka, druhá naopak chodí k různým zpovědníkům. Respondenti, kteří mají stálého zpovědníka, uvádějí jako největší výhodu skutečnost, že je zpovědník zná a že oni sami mají k němu větší důvěru. „Pokud jdu k mému zpovědníkovi, je v tom výhoda, že mě zná, že na to můžu navazovat. Navíc i já vím, co můžu od něj čekat, je to taková jistota.“ „Pro mě osobně je důležitý, že mě ten kněz zná, že mi není 83


neznámý. Dokážu se před ním pořádně otevřít, před někým neznámým bych to nedokázala.“ Naopak jako nevýhodu uvádějí stud, který mají, když říkají známému člověku na sebe věci, za které se stydí. Shodují se ale v tom, že skutečnost, že mají svého zpovědníka, neznamená, že by občas nezašli ke zpovědi i k někomu jinému. Kromě objektivních důvodů (nepřítomnost dotyčného kněze, příležitost ke zpovědi v rámci duchovní obnovy) může být důvodem touha po změně a nových impulsech. V jednom případě byl důvodem i konkrétní hřích a stud s ním spojený. Jedinci, kteří nemají stálého zpovědníka, mají ale většinou určité místo, kam ke zpovědi chodí. Požadavky na toto místo jsou většinou praktického rázu. Musí být časově dostupné, jasně vymezené (nechuť kněze někde shánět), nenáročné na čas (bez velkých front). „Vždycky tam někdo je, je na to klid.“ „Musí tam být přítomen ten kněz, nehodlám ho shánět po sakristii.“ Důvody k takto koncipované zpovědi, které respondenti uváděli, byly různé. Vedle požadavku anonymity to byl i neúspěch při hledání vhodného zpovědníka. „Žádný z nich mi nikdy nepřišel tak super, že bych k němu chtěla chodit pravidelně.“ Z hlediska pohlaví ve skupině, která má stálého zpovědníka, převažují ženy. Pokud by se při dalším zkoumání tato skutečnost potvrdila, dala by se vysvětlit tím, že ženy mají obecně větší potřebu sdílet své pocity s druhými a mluvit o věcech, které je trápí. Tuto potřebu jim lépe naplní stálý zpovědník, který je zná a který může do jisté míry na minulé zpovědi navazovat a v rámci zpovědi může nabízet i duchovní vedení. Naopak pragmatickému a racionálnímu světu mužů může více vyhovovat jednorázová, anonymnější zpověď, od které očekávají splnění její funkce, tj. zprostředkování odpuštění. Z hlediska osobní historie postojů ke zpovědi je zajímavé, že všichni respondenti, kteří mají v současné době stálého zpovědníka, si v mladším věku prošli obdobím, kdy jim naopak vyhovovala striktně anonymní zpověď. „Pak jsem chodila k různým zpovědníkům, vždy to vysypala a nechtěla, aby se mi v tom moc hrabali.“ „Ale byly doby, to mi bylo těch 15, kdy jsem naopak chtěl anonymitu. Chodil jsem k jednomu knězi, který byl napůl slepý a hluchý, to mi asi nejvíc vyhovovalo, tenkrát.“ Tato vnější změna podle mého názoru souvisí se změnou vnitřního postoje ke zpovědi a očekávání s ní spojeným. Určitá nejednota panuje v tom, jak moc osobní vztah by měl panovat mezi zpovědníkem a zpovídajícím se. Část respondentů klade důraz na to, aby je zpovídající kněz osobně znal, část ale naopak vyžaduje od zpovědníka určitý odstup. „Mně osobně vyhovuje, že je to můj přítel, že mě zná, že si pamatuje, co jsem mu říkala minule.“ „Mám rád bližší vztah 84


s knězem, ale nesmí to být můj kamarád, to už je zase moc.“ „Měl by tam být odstup.“ „Záměrně vyhledávám anonymitu.“ 1.2.4.2 Požadavky na zpovědníka Mí respondenti zmiňovali pozitivní i negativní zkušenosti s různými kněžími. Negativní zkušenosti, popřípadě kritiku zmiňovali víceméně opatrně a velmi často hned dodávali, že úkol zpovědníka je velmi náročný. Stížnosti na vedení zpovědi zaznívaly častěji nepřímo, při jiných tématech rozhovoru (např. pokud jsem své respondenty žádala o popsání nejsilnějších zážitků při zpovědi). Méně negativních zkušeností uváděli respondenti se stálým zpovědníkem. Z negativních zkušeností zmiňovali respondenti nedostatek času, výslechový styl zpovědi, nedostatek taktu a empatie při vyznávání hříchů, neznalost fungování lidského prožívání a chování a také nepřiměřené a nefunkční rady. „Bylo to psycho, byl tam divný kněz, začal mi klást otázky, jako u výslechu.“ „Chybí mu čas a prostor, což je hodně důležitý. Taky si myslím, že by měl mít základní psychologický vzdělání, což prostě hrozně moc u nás chybí. Když nechápe člověka, nejsou mu jasný základní věci fungování psychiky, může ublížit.“ „Mrzí mě, když řekne, že chápe, rozumí, že je mu to jasný, a přitom z odpovědi já vím, že je někde úplně jinde.“ „Taky neumí pracovat s pláčem, buď to zlehčí, nebo dělají, že to nevidí, neberou to vážně.“ „Někdy mi přijdou ty jejich rady takové naivní, černobílé, prostě nejsou ze života.“ „Já si myslím, že někdy zpovědníci neumí pracovat s intimními výpověďmi. Pamatuju si na dobu, kdy jsem měl s jednou věcí problém, ale neuměl jsem to změnit, chtěl jsem, snažil jsem se, ale nedokázal. Navíc to byla dost intimní věc. Traumatizující byla každá zpověď, kdy jsem to musel říct, stejně jako všechny rady, co musím dělat, jak se více modlit atd.“ Nejčastěji zmiňovali tyto nezbytné vlastnosti zpovědníka: osobní víru, schopnost empatie a umění naslouchat. Dále by měl mít zpovědník dostatek času a pochopení. Měl by mít o člověka zájem a měl by mu být schopen poskytnout adekvátní radu a měl by ho umět povzbudit. Co se týká samotné rady, ta by neměla být jen pouhou zbožnou frází, ale měla by vždy zohledňovat individualitu a konkrétní situaci zpovídajícího se. V neposlední řadě kladli respondenti důraz na to, aby se při zpovědi necítili odsouzeni, aby za své hříchy nedostali od kněze vynadáno. „Musím mít pocit, že tam nesedí automat, že mu nejsem ukradenej, je pro mě důležitý, aby mi kněz dával najevo, že má na mě čas, že mi rozumí, a opravdu mi 85


rozuměl.“ „Zpovědník by měl umět naslouchat, rozpoznat, co s kým hýbe, kde jsou ty největší problémy.“ „Pro mě je důležitý, aby mě pochopil, aby to byl člověk, který dokáže reálně vnímat problémy a věci.“ Pokud výše uvedené požadavky shrneme, jedná se o požadavky běžně kladené na pracovníky pomáhajících profesí, kam by jistě šlo kněžské povolání zařadit. V této souvislosti by bylo zajímavé více prozkoumat, v čem je pro věřící lidi povolání kněze výjimečné a v čem se podle jejich názoru odlišuje třeba od povolání psychologa nebo psychoterapeuta. Na toto vymezení jsem se při svých rozhovorech přímo neptala, ale z určitých poznámek jsem vypozorovala dvě věci, které by ale bylo třeba blíže ověřit. Řada respondentů vysoce oceňuje pravidlo zpovědního tajemství. S tím souvisí, že knězi věří víc než jiným pracovníkům v pomáhajících profesích. „Zde je stoprocentní záruka, že nic nepoví. V dějinách bylo hodně nehodnejch kněží, ale není znám případ, že by někdo vyzradil zpovědní tajemství. Psychologovi bych tolik nevěřila.“ Na druhou stranu by část lidí ocenila (ale zdaleka ne všichni), kdyby zpověď měla terapeutické rysy. „Myslím, že by kněží měli mít psychologické vzdělání, nemusí jít o teorii, ale měli by umět nějaký věci v praxi využít. Setkávají se s člověkem velmi intimně, takže by bylo dobré, kdyby to částečně mohlo fungovat i jako terapie.“

1.2.4.3 Role kněze při svátosti smíření Vedle samotné osobnosti zpovídajícího kněze a jeho schopností mě zajímal osobní názor mých respondentů na jeho přítomnost. Konkrétně jsem se ptala na to, v čem je pro ně samotné jeho přítomnost důležitá a nezbytná. Odpovědi na tuto otázku byly poměrně různé, a tak jsem je podle jejich charakteru rozdělila do tří skupin. Pro první skupinu byla charakteristická argumentace pomocí církevního vymezení svátosti smíření. Jinými slovy v jejich pojetí má svátost smíření určité náležitosti, aby byla platná, a jednou z nich je i přítomnost kněze jako udělovatele této svátosti. Pro tuto skupinu respondentů je kněz při zpovědi důležitý proto, že zaručuje její platnost. Pro druhou skupinu respondentů je kněz důležitý, protože jim dává jistotu odpuštění. Kněz je pro ně někdo konkrétní, někdo kdo je fyzicky přítomen a kdo jim v rámci zpovědi řekne, že jim opravdu Bůh odpustil. „Je to hmatatelná jistota, přesně uslyšíš, že je to za tebou.“ „Já takhle vím, že to Bůh vzal, že mi to Bůh odpustil, jinak bych si tím nebyla jistá. Takhle mi to kněz řekne, potvrdí.“

86


Třetí skupina chápe kněze jako svědka, který jim pomáhá brát své obrácení závazněji. Tito respondenti uvádějí, že vyznat svá selhání před knězem je těžší, ale také je to více motivuje ke změně chování. Kromě těchto tří skupin se ojediněle objevily i jiné výpovědi. Podle nich je kněz důležitý, protože prezentuje dané společenství, a také proto, že poskytuje radu. S významem přítomnosti kněze souvisela i otázka, jaký typ vedení při zpovědi mají respondenti rádi a naopak. Ne vždy dokázali respondenti na tuto otázku odpovědět, v rozhovorech zazněly i odpovědi typu nevím nebo vyhovují mi všechna vedení. Vedle nich ale respondenti uváděli, že vedení zpovědi by mělo být povzbuzující, akceptující, přátelské, se zdravou mírou aktivity ze strany kněze. Respondenti uváděli, že nechtějí, aby jim kněz za jejich hříchy nadával, aby byl moc přísný, naopak si přejí, aby jim zpovědník nechal dostatek prostoru, ale přitom nebyl zcela pasivní.

1.2.4.4 Další sociální aspekty svátosti smíření Až na jednu výjimku respondenti uvádějí, že se o svátosti smíření s nikým dalším nebaví nebo se o ní baví poměrně málo. Pokud o ní nějakým způsobem mluví, dávají si podle svých slov pozor na to, aby tento rozhovor udrželi na obecné úrovni. Nikdy se nebaví přímo o svých selháních nebo pocitech. Partnerem rozhovoru o svátosti smíření bývá pak nejčastěji manžel nebo manželka, popřípadě někdo mladší (vlastní dítě), kterému vysvětlují smysl této svátosti. Ale i v případě, že se o svátosti smíření baví s někým ze svých nejbližších, respondenti uvádějí, že by hlavní část obsahu zpovědi mela zůstat mezi nimi a Bohem, případně zpovědníkem. „S manželkou se občas bavím. Ale ani ji bych ke zpovědi nechtěl. Prostě některý věci patří jenom mně a Bohu a kněz to nikomu neřekne, a navíc nemá ke mně tak osobní vztah.“ „Někdy se svou ženou, ale ne moc. Svátost smíření by měla zůstat osobní věcí každého člověka.“ „S manželem se bavím, máme stejného zpovědníka a on se i snaží nás vést k tomu, abychom spolu žili líp. Třeba abychom si našli čas na společnou modlitbu.“ Tato skutečnost mi z psychologického hlediska přijde poměrně zajímavá, zvláště pokud k ní přidáme fakt, že ani při povídání o prvotních zkušenostech se svátostí smíření nezmiňovali respondenti mnoho osob, se kterými by se o zpovědi bavili. V tomto kontextu se pak zpověd může jevit jako něco, s čím mají sice všichni zkušenost, ale o které se na veřejnosti moc nemluví. Toto zjištění pak stojí do určité míry v kontrastu s důrazem, který na

87


svátost smíření římskokatolická církev klade. S trochou nadsázky se dá konstatovat, že na obecné úrovni se o zpovědi v katolických kruzích mluví i píše poměrně dost, co se ale přesně děje ve zpovědnici, zůstává určitým tabu. Na jednu stranu se tento fakt dá vysvětlit tím, že vyznání vlastních selhání je velmi intimní záležitostí každého člověka a i v běžném životě se příliš nesvěřujeme druhým se svými „hříchy“. K tomu se přidává i to, že z teologického hlediska má být zpověď záležitostí mezi Bohem a člověkem, ne mezi lidmi navzájem. Na druhou stranu se ale nabízejí i jiné interpretace, proč se o zpovědi příliš nemluví. Svou roli by zde mohla hrát autorita a moc kněží, kterou při zpovědi mají, nepříjemné zážitky se zpovědí, které věřící z různých důvodů raději potlačí a vytěsní, apod. Svou roli může hrát i velký důraz na zpovědní tajemství, jak ze strany věřících, tak ze strany samotných kněží. Jak již částečně vyplynulo z podkapitoly zabývající se osobní historii svátosti smíření, při prvních zkušeností se zpovědí hráli většinou stěžejní roli rodiče. „Důležitý pro mě bylo, že jsem viděla své rodiče, jak chodí ke zpovědi.“ „Vštípili mi vědomí, že je to něco důležitého, co se má dělat.“ Na druhou stranu pro osobní přehodnocení zpovědi hráli roli spíše vrstevnicí, různá církevní společenství a kněží.

1.2.5 Motivační aspekty svátosti smíření Samotná otázka: „Proč chodíte ke zpovědi?“ je podle mého názoru přes svoji jednoduchost poměrně složitá. Je to otázka, která vedla respondenty k tomu, aby se zamysleli nad něčím, co dělají již řadu let a k čemu byli v dětství dovedeni. Je zřejmé, že během své osobní konverze si na ni všichni mí respondenti pravděpodobně odpověděli. Na druhou stranu je zpověď v katolickém prostředí něco, co se prostě dělá, a tak se může stát, že věřící již nemají podněty a důvody si tuto otázku klást znova. Odpovědi na tuto otázku byly různé. Někteří respondenti odpovídali pozitivně, ale obecně. „Chodím ke zpovědi, protože mi to pomáhá.“ „Věřím, že to má smysl.“ Většina mých respondentů chodí podle svých odpovědí ke zpovědi proto, že je to pro ně způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění. Někteří přitom zdůrazňují spíše samotnou Boží milost a setkání s ní. Jiní pak akcentují to, že potřebují vědět a zažít, že jim bylo odpuštěno, že některé věci jsou již minulostí. Druhým velkým důvodem k chození ke zpovědi je to, že je to zvyk, povinnost vyplývající z příslušnosti ke katolické církvi. Tento typ odpovědi byl charakterističtější pro věřící nemající stálého zpovědníka. Tuto odpověď

88


nelze ve všech případech chápat pouze jako vnější motivaci, ale i jako určitý náhled na to, že některé chování prostě vyplývá i z příslušnosti k určité sociální skupině. „Je to povinnost, jsem katolík, vyplývá to z toho. Boží odpuštění jde získat i jinak, já to dělám takhle, kdybych byla evangelík, tak to budu dělat jinak.“ Ojediněle se pak objevily i jiné důvody, a to bylo získání rady či celkové pročištění sebe sama. Odpovědi na otázku: „Co je na zpovědi nejdůležitější?“ jsem rozdělila do dvou skupin. Pro obě skupiny je ale typické, že nějakým způsobem vždy zdůrazňují působení Boha při svátosti smíření. První skupina, která je početnější, ve svých výpovědích zdůrazňovala vlastní víru ve fungování tohoto způsobu, jak získat odpuštění. Zpověď je tedy pro ně „hmatatelným“ důkazem, že jim bylo odpuštěno. „Pro mě je nejdůležitější to, že věřím, že to funguje, že je to přesně ten mechanismus, který Bůh zavedl a kterým nám odpouští hříchy.“ „Nejdůležitější je to potvrzení od kněze.“ Druhá skupina, kterou reprezentují převážně ženy, klade důraz na osobní vztah mezi nimi a Bohem. Na svátosti smíření je pro ně nejdůležitější obnovení jejich vztahu s Bohem. Z hlediska motivace byla zajímavá i opačně formulovaná otázka, kterou jsem zjišťovala, o co by dotyčný přišel, kdyby přestal ke svátosti smíření chodit. Někteří respondenti nedokázali na danou otázku odpovědět, přestože si myslí, že by jim zpověď chyběla. Pro jiné je svátost smíření součástí jejich víry, a tak by nechození ke zpovědi mělo negativní vliv i na celkové prožívání jejich víry (přestali by chodit k přijímání, pokud by nechodili k přijímání, přestali by chodit do kostela vůbec). Zpověď jim tedy pomáhá upevňovat jejich víru. Velká část respondentů v souladu i s výše uvedenou motivací uvádí, že by přišli o možnost získat odpuštění, popřípadě že by neměli jistotu, že je jim odpuštěno. Značná část jich pak odpověděla, že ztráta zpovědi by měla za následek i opuštění některých hodnot, snížení citlivosti jejich svědomí.

1.2.6 Svátost smíření a rozvoj osobnosti Otázka motivace se do jisté míry prolíná i s otázkami zjišťujícími, zdali zpověď přináší lidem i něco jiného než jistotu odpuštění. Někteří respondenti uvedli, že kromě odpuštění a úlevy jim nic nepřináší, nijak výrazně jim nepomáhá v osobním rozvoji. Z ostatních výpovědí vyplývá, že vedle odpuštění má zpověď vliv na lidskou osobnost ve dvou hlavních směrech. Prvním je její sebepoznávací aspekt. Zpověď, resp. příprava na ni je pro mé respondenty možností, jak se zastavit, zhodnotit svůj život, udělat si v sobě pořádek. Díky tomuto zasta89


vení mají věřící lidé šanci přemýšlet o sobě, svém životě a svých vztazích k druhým lidem. „Kladu si více otázek, víc o sobě přemýšlím, víc se kontroluji, pomáhá mi to k sebereflexi.“ „Líp se poznávám, líp vím, jaký jsem.“ Druhou věcí, kterou lidem zpověď přináší, je kultivace jejich svědomí. Pomáhá upevňovat jejich hodnoty, je to jistá kontrola v jejich životě. Zpověď koriguje, jestli jdou směrem, který si vybrali. „Mám pocit, že jsem tak více hlídaná. Více si uvědomuji, co jsou mé hodnoty, k čemu jsou a jaký je vůbec mám. Zpověď mi nedovoluje zapomenout na to, co se má a co ne.“ „Spoustu věcí bych zkousla, nechala být, už by pro mě nebyly problémem.“ S tímto velmi úzce souvisí, že zpověď, respektive rozhovor s knězem je příležitost, jak některé věci ve svém životě vidět z jiného úhlu. Dá se tedy říct, že zpověď může měnit postoje a vztahy k některým věcem či událostem našeho života. „Pomáhá mi některé věci vidět jinak, mít na ně jiný názor.“ „Někdy jsem ve svých kolejích, pokud mi k tomu kněz něco řekne, tak mi pomůže vidět tu věc jinak.“ Souvislost zpovědi a svědomí, popřípadě postojů, mi přijde poměrně zajímavá. Na jednu stranu ji lze vnímat pozitivně. Jak jsem uvedla v teoretické části, naše svědomí je dynamická součást naší psychiky, a jako takové potřebuje průběžnou revizi. Tuto revizi a kontrolu, jaké hodnoty uplatňuje jedinec ve svém životě, do jisté míry v životě věřících může zajišťovat svátost smíření. Jinými slovy svátost smíření může být vnějším mechanismem, který pomáhá věřícím lidem upevňovat jejich vlastní žebříček hodnot. Na druhou stranu se ale domnívám, že tento mechanismus může mít i svou stinnou stránku. Římskokatolická církev má svůj vlastní systém hodnot, který se snaží svým věřícím předávat. Kněží se pak snaží tyto hodnoty věřícím připomínat a povzbuzovat je k jejich dodržování. Z tohoto hlediska lze svátost smíření chápat jako nástroj, který upevňuje vybrané „katolické“ hodnoty. Úkolem psychologie není rozhodovat, zda jsou hodnoty objektivně dobré, nebo špatné nebo zda působení zpovědi v tomto ohledu na morálku člověka lze chápat jako pozitivní, nebo jako negativní. Je ale nutné konstatovat, že zpověď může naopak bránit člověku změnit své hodnoty, pokud ty jsou v rozporu s tradičními hodnotami římskokatolické církve. Vzhledem k tomu, že podle katolické literatury je nedílnou součástí zpovědi také rozhodnutí změnit se a s tím související snaha vyvarovat se svých selhání v budoucnu, zajímalo mě, jestli zpověď mým respondentů pomáhá „být lepšími“. Konkrétně jsem jim pokládala

90


otázku, v čem se zdokonalili za dobu, co přistupují ke svátosti smíření. Odpovědi na tuto otázky se velmi různily. Část respondentů uváděla, že jim zpověď v sebezdokonalení pomohla, přestože neuvedli, čeho konkrétně se to týkalo. „Za tu dobu se některé věci zlepšily, ne že bych si byla stoprocentně jistá, že už je neudělám, ale řekněme, že je nedělávám.“ „Zbavila jsem se některých zlozvyků, pomohla mi se dobře rozhodnout.“ Část respondentů však uváděla, že jim zpověď nijak výrazně nepomohla. „Nepomohlo mi to. Naopak mi přijde trapný tam chodit s tím samým. Nepovedlo se mi díky zpovědi nic změnit.“ Faktorů, které ovlivňují to, zda zpověď lidem pomáhá, resp. nepomáhá změnit jejich chování, bude jistě několik. Kromě osobnostních faktorů a konkrétní charakteristiky daného „hříchu“ to podle mého názoru bude i konkrétní podoba zpovědi. Osobně se domnívám, že zpověď s duchovním vedením, případně zpověď u stálého zpovědníka, bude mít větší vliv na změnu chování než zpověď u neznámého zpovědníka bez duchovního vedení.

1.2.7 Osobnostní rysy, případná psychopatologie související se svátosti smíření Otázka „Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky ze zpovědí?“ směřovala na detekování případné psychopatologie související se svátosti smíření. Z odpovědí na tuto otázku nelze podle mého názoru usuzovat na žádnou osobnostní patologii v této oblasti. Obecně by se dalo shrnout, že nejsilnější zážitky se zpovědí u mých respondentů byly jak negativní, tak pozitivní a velmi často souvisely s osobou zpovídajícího. Obdobně ani při odpovědí na jiné otázky jsem nezaznamenala jakékoliv známky neobvyklosti.

1.3 Diskuze ke kvalitativnímu výzkumu V této kapitole se znovu zamyslím nad výše popsaným kvalitativním výzkumem a budu pečlivě diskutovat jeho výsledky. Nejprve se zaměřím na metodologické hledisko tohoto výzkumu, dále pak na jeho výsledky a následnou interpretaci. Jak již bylo uvedeno, první část mého výzkumu zabývajícího se psychologickými aspekty svátosti smíření, je kvalitativní. K tomuto kroku jsem přistoupila ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že můj výzkum nenavazuje na žádný předchozí výzkum v této oblasti, a proto jsem se snažila o zmapování této oblasti a vymezení dalších výzkumných záměrů. Druhým důvodem je samotné téma, které chápu jako špatně uchopitelné a do jisté míry hůře převoditelné do kvantitativní podoby. Výhodou tohoto přístupu je určitě poměrná hloubka a 91


šířka témat, kterým jsem se při realizaci svých rozhovorů mohla věnovat. Navíc se domnívám, že při většině rozhovorů se mi podařilo vytvořit poměrně vřelou a důvěrnou atmosféru, při které byli jednotliví respondenti ochotni sdělovat intimnější údaje, než by se dalo předpokládat u jiných forem výzkumu. Na druhou stranu si uvědomuji, že zvolený přístup má i své nevýhody. První z nich je časová náročnost jednotlivých rozhovorů a s ní související určitá neochota potenciálních respondentů se takto časově náročného a důvěrného rozhovoru účastnit. Druhou nevýhodou je vliv tazatele, zejména ovlivňování průběhu rozhovoru a případných výsledků jeho osobou. Metodu sběru pomocí polostrukturovaných rozhovorů dat jsem si vybrala proto, že umožňuje jak pozdější srovnání všech respondentů, tak i určitou pružnost a spontaneitu při kladení otázek. Jeho nevýhodu spatřuji v tom, že jsem si předem stanovila jednotlivé okruhy otázek, které podle mého názoru korespondují s nejdůležitějšími psychologickými aspekty svátosti smíření. Tyto okruhy pak tvoří jistý rámec mého výzkumu a automaticky neumožňují prozkoumání celé oblasti (např. zde chybí otázky týkající se osobního vnímání viny, hříchu a odpuštění, větší zmapování psychopatologie v souvislosti se svátosti smíření atd.). Jednotlivé rozhovory jsem zaznamenávala technikou „tužka papír“ a následně převedla do elektronické podoby. Tuto metodu jsem zvolila pro její technickou nenáročnost a také proto, že jsem nechtěla respondenty vystavovat zbytečnému stresu a obavám, které by mohly být vyvolány nahráváním na diktafon. Na druhou stranu jsem si vědoma možnosti zkreslení, které tato metoda kvůli mé subjektivitě mohla přinést. Určité námitky lze vznést i proti tomu, že pro realizaci jednotlivých rozhovorů nebylo zvoleno jedno místo, čímž nebyly zajištěny jednotné podmínky administrace. Vedle toho lze ale doufat, že při všech rozhovorech byla právě díky variabilitě prostředí podle přání respondenta zajištěna klidná a důvěrná atmosféra nezbytná pro takto koncipovaný výzkum. Poslední věcí z metodologické části, kterou budu diskutovat, jsou kritéria pro výběr respondentů a realizaci tohoto výběru. Přestože mnou požadovaná kritéria pro zařazení do výběrového souboru jsou široká, lze u nich najít několik sporných bodů. Již ze samotného jejich vymezení je jasné, že můj výzkum nepokryl veškeré katolíky přistupující ke svátosti smíření (chybí konvertité, řeholníci, kněží, lidé přistupující ke zpovědi pouze ve výjimečných případech). Přesto, že tato redukce byla nezbytná k tomu, abych daný výzkum mohla alespoň v nějakém rozsahu realizovat, uvědomuji si, že část údajů ponechávám zcela stranou.

92


Podobně kritérium věku, který jsem u svých respondentů požadovala, neumožňovalo postihnout celou šíři populace chodící u nás ke zpovědi. Děti a dospívající jsem do svého výzkumu nezařadila z důvodu, že u nich lze očekávat jistý posun v některých psychologických aspektech svátosti smíření vzhledem k neproběhnuté vnitřní konverzi a ještě probíhajícímu morálnímu vývoji. U seniorů jsem naopak očekávala větší formálnost a tradičnost v jejich přístupu ke zpovědi (např. vzhledem k tomu, že vyrůstali v církvi před Druhým vatikánským koncilem). Přestože senioři tvoří značnou část věřících všech církví, více mě zajímaly psychologické aspekty svátosti smíření v mladší, střední a pozdní dospělosti. Bohužel vzhledem k obtížnosti získání respondentů výběrový soubor nakonec zahrnoval jen respondenty v období mladší a střední dospělosti. Obecně lze k výběru respondentů říct, že přestože jsem se snažila o pestrost při výběru, někteří respondenti v něm chybí. V budoucnu by proto bylo žádoucí výběrový soubor rozšířit o respondenty všech věkových kategorií, respondenty z menších měst a vesnic, respondenty z Moravy a v neposlední řadě i respondenty s nižším vzděláním. Kromě výše uvedených metodologických nedokonalostí mohly být mnou získané výsledky ovlivněny i dalšími aspekty na straně samotných respondentů. Mé výsledky jsou poměrně pozitivní a obsahují málo kritiky svátosti smíření. Tato skutečnost může vyplývat i z toho, že se mi do výběrového souboru nevešli respondenti, kteří ke zpovědi kdysi chodili a v současné době k ní již z nějakých důvodů nepřistupují nebo k ní přistupují velmi zřídka. Dále lze předpokládat, že k takovémuto rozhovoru budou spíše ochotni lidé, kteří zpověď vnímají jako pozitivní a přínosnou než ti, pro které je problémem a přítěží. S předešlým pak může souviset i snaha respondentů odpovídat tak, jak se má, resp. jak je v katolické církvi předpokládáno. Jinými slovy svátost smíření je v katolické církvi vysoce ceněna a věřící jsou nabádáni, aby k ní přistupovali často a upřímně. Nelze proto v odpovědích mých respondentů vyloučit vědomou či nevědomou snahu odpovídat podobně a hodnotit svátost smíření kladně a přínosně. Tímto konstatováním je podle mého názoru nejvíce ovlivněna výpovědní hodnota odpovědí na otázky zjišťující motivaci ke svátosti smíření. Domnívám se totiž, že svátost smíření má v římskokatolické církvi ze strany duchovních velký status. Věřící jsou přímo i nepřímo motivování, aby přistupovali ke svátosti smíření ze své vlastní potřeby a rozhodnutí, nikoliv proto, že je to jedno z církevních přikázání. Z toho důvodu může být přiznání vnější motivace samotnými respondenty vnímáno jako špatné, a proto jej raději nepřiznají. 93


Na druhou stranu se domnívám, že alespoň v některých rozhovorech vládla taková atmosféra, která umožňovala upřímné výpovědi i v této otázce. Výsledky popisující emoční prožitky svátosti smíření jsou problematické v tom, že řada lidí nerada mluví o svých pocitech, a také proto, že pro většinu mých respondentů bylo těžké dané pocity vyjádřit slovy. Tato skutečnost podle mě nesouvisí se zpovědí, ale obecně s tím, že v naší společnost jsme poměrně málo zvyklí mluvit o svých pocitech. Respondenti si proto ve svých odpovědích pomáhali přirovnáními. Já jsem se pak snažila svým respondentům pomáhat tak, že jsem pro jimi vyjadřované pocity nabízela různá pojmenování, při čem pak mohlo dojít k určitému zkreslení. Současně je třeba zmínit, že samotné pojmenování příslušných emocí ještě nevypovídá o tom, proč je jedinec zažívá. Např. pocit úlevy po svátosti smíření může vyplývat z vědomí, že viny a hříchy byly smazány, zůstaly ve zpovědnici. Na druhou stranu může být úleva reakcí na to, že samotná zpověď, která je doprovázena negativními pocity, je již skončena. Na závěr bych zmínila ještě skutečnost, že dané rozhovory byly pro své téma velmi intimní. Často se dotýkaly situací, které souvisejí s uvědomováním si pocitů viny a osobních selhání. Stud a obavy z určitého nepochopení pak mohly způsobit další zkreslení výsledků. Toto je patrné např. v otázce na zdokonalení se vlivem svátosti smíření, na kterou respondenti neradi odpovídali, případně se drželi obecných odpovědí. Domnívám se, že je to proto, že v konkrétní odpovědi by mohl zaznít konkrétní hřích z minulosti, k jehož napravení díky zpovědi došlo.

94


1.4 Závěr kvalitativní části V této části své práce uvedu shrnutí důležitých výsledků bez psychologických interpretací a úvah. Pro větší přehlednost uvádím výsledky tak, že je zobrazím v tabulce č. 1. Přestože se do jisté míry jedná o opakování výsledku z předchozí kapitoly, považuji toto shrnutí nezbytné proto, abych své výsledky mohla použít pro následný kvantitativní výzkum. V této souvislosti bych chtěla ještě jednou vyzdvihnout poměrnou rozmanitost jednotlivých osobních forem svátosti smíření a přístupu k ní, která mě osobně překvapila. Přestože respondenti často uvádějí pojem klasická či běžná zpověď, z uvedených rozhovorů vyplynulo, že jeden univerzální model neexistuje a konkrétní podoby zpovědi se poměrně liší. Na závěr bych jen zmínila, že tento výzkum byl realizován i proto, aby pomohl hrubě zmapovat psychologickou dimenzi svátosti smíření. Zároveň však z něj vyjdu v kvantitativní části této práce, kde bych se chtěla zaměřit na ověření rozdílů v pojetí svátosti smíření u lidí majících stálého zpovědníka oproti lidem, kteří vyhledávají zpovědníky neznámé.

95


Základní souvislosti svátosti smíření Věk první svátosti smíření Frekvence přistupování ke zpovědi Průměrná délka zpovědi Vymezení místa ke zpovědi Subjektivní vymezení svátosti smíření Kritéria dobré zpovědi I. část: před zpovědí

II. část: ve zpovědnici

Učinění rozhodnutí Příprava Zahájení Vyznání hříchů Reakce kněze

III. část: po zpovědi

Vykonání pokání

6-10 let 1-3x měsíčně 10-30 minut Příjemné a jasně určené, umožňující rozhovor Podle cíle svátosti smíření, podle transcendentální dimenze, podle důsledků na penitenta Adekvátní reakce kněze, autentičnost penitenta, pozitivní výsledek Vnitřní x vnější impuls Doma x v kostele Převažující aktivita kněze Převažující aktivita penitenta Požadována je rada, duchovní vedení, rozhřešení - Bezprostředně po zpovědi - Modlitba x praktický čin

Emoční aspekty svátosti smíření I. část: před zpovědí

Převážně negativní emoce

II. část: ve zpovědnici

Přechod od negativních emocí k pozitivním

III. část: po zpovědi

Převážně pozitivní emoce

Lítost, smutek, napětí, nervozita, strach, nejistota, stud, touha, naděje Lítost, nervozita, stud, ponížení, strach, pocit přijetí, podpory a zájmu, vděčnost, úleva Úleva, radost, vděčnost, odhodlání, klid, pokoj, hrdost a obavy

Sociální aspekty svátosti smíření Požadavky na zpovědníka

Negativní zkušenosti se zpovědníkem Subjektivní chápání nezbytnosti kněze při zpovědi Typ vedení zpovědi Stálý zpovědník Neznámý zpovědník

Osobní víra, schopnost empatie, umění naslouchat, dostatek času, adekvátní rada, schopnost povzbudit Nedostatek času, výchovný styl, nedostatek taktu, nefunkční a nepřiměřené rady, neznalost lidské psychiky Zaručení platnosti, potvrzení odpuštění, role svědka Povzbuzující, akceptující Důvěra x stud (převažují ženy) Anonymita (převažují muži)

Motivační aspekty svátosti smíření Důvod ke slavení svátosti smíření

Získání odpuštění, způsob setkání s Bohem, zvyk, povinnost.

Nejdůležitější aspekt zpovědi

Získání odpuštění, obnovení vztahu s Bohem.

Svátost smíření a rozvoj osobnosti Lepší sebepoznání, kultivace svědomí, změna postojů, upevnění osobní víry

Vliv zpovědi na osobnost člověka Tabulka č. 1. Souhrn výsledků kvalitativní části.

96


2 Kvantitativní výzkum V této kapitole se budu zabývat svým kvantitativním výzkumem, který navazuje na výsledky kvalitativní části. Obdobně jako v předešlé kapitole i zde popíši metodologickou stránku tohoto výzkumu a seznámím čtenáře s jeho závěry. Mnou uvedené výsledky budu v závěru také diskutovat a zamyslím se nad jejich možným přínosem pro praxi.

2.1 Metodologie kvantitativního výzkumu 2.1.1 Předpoklad pro formulaci hypotéz Ve svém kvantitativním výzkumu jsem vyšla z výsledků rozhovorů realizovaných s 12 věřícími pravidelně přistupujícími ke svátosti smíření. Z výsledků těchto rozhovorů vyplývalo, že lze předpokládat rozdíly v pojetí svátosti smíření v závislosti na zpovídajícím knězi. Ve většině mnou vymezených tematických oblastech se ukazovaly rozdíly podle toho, zdali daný respondent měl svého stálého zpovědníka, nebo ne. Lze předpokládat, že se mezi zpovídajícím se a stálým zpovědníkem vytváří hlubší vztah a tato interakce bude mít pozitivnější celkové účinky na osobnost zpovídajícího se, jeho hodnocení zpovědníka, motivaci přistupovat ke zpovědi atd. Ve svém výzkumu jsem proto chtěla ověřit, zda lze tento předpoklad zobecnit. Tento jev jsem se rozhodla ověřit i proto, že interakce mezi zpovědníkem a zpovídajícím se je podle mě důležitou a nezbytnou složkou svátosti smíření. Předpoklad pro tvorbu Hypotéz: Věřící, kteří mají stálého zpovědníka, hodnotí svátost smíření odlišně, než lidé chodící ke zpovědi k různým zpovědníkům.

2.1.2 Cíl výzkumu Cílem tohoto výzkumu bylo ověření předpokladu, že fakt, že jedinec má, resp. nemá stálého zpovědníka, výrazně ovlivňuje jeho osobní pojetí jednotlivých částí svátosti smíření. Podle mého předpokladu by lidé mající svého stálého zpovědníka měli zpověď hodnotit pozitivněji, přínosněji a měli by k ní být motivovanější, než lidé chodící k různým zpovědníkům.

97


2.1.3 Formulace hypotéz Na základě výsledků z kvalitativní části jsem se při formulaci hypotéz rozhodla vyjít pouze z těchto tematických okruhů: obecné aspekty svátosti smíření, sociální aspekty svátosti smíření, motivační aspekty svátosti smíření a svátost smíření a rozvoj osobnosti. Emoční aspekty jsem do svého výzkumu nezařadila, protože u nich nebyly tyto rozdíly patrné. Stejně tak jsem do svého dotazníku nezařadila otázky týkající se psychopatologie, protože z mé kvalitativní části nevyplynuly žádné použitelné výsledky. Navíc podobně jako v předešlé části jsem se více chtěla věnovat běžným aspektům svátosti smíření, a tak jsem případnou psychopatologii ponechala stranou. Na základě výsledků jednotlivých tematických okruhů jsem se domnívala, že věřící se stálým zpovědníkem při svátosti smíření preferují kněze, který je osobně zná, během zpovědi požadují od kněze i radu a duchovní vedení, ke zpovědi chodí ze svého vlastního přesvědčení, zpověď je pro ně také prostředkem k lepšímu poznávání sama sebe a k prohloubení své víry. Naopak lidé, kteří nemají stálého zpovědníka, oceňují u svátosti smíření anonymitu, od kněze chtějí hlavně rozhřešení, zpověď chápou jako povinnost vyplývající z církevního přikázání a mají negativní zkušenosti se zpovídajícím knězem. Po této operacionalizaci jsem vytvořila 18 tvrzení (viz níže). Tato tvrzení byla formulována tak, aby odpovídala jak charakteristice věřících se stálým zpovědníkem, tak i skupině s neznámým zpovědníkem. Obou typů tvrzení byl přitom stejný počet. Obecně jsem předpokládala, že věřící se při výzkumu budou lišit v počtu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí k jednotlivým tvrzením. Ve svém výzkumu jsem pak považovala každé tvrzení za samostatné a nezávislé na ostatních, proto jsem stanovila 18 jednotlivých hypotéz odpovídajících 18 tvrzením. FORMULACE HYPOTÉZ: Věřící, kteří mají stálého zpovědníka, a věřící chodící k anonymní zpovědi se budou lišit v počtu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí k jednotlivým tvrzením (viz níže).

2.1.4 Volba základních metod Jako metodu pro svůj výzkum jsem si vybrala dotazník, který jsem administrovala mezi katolické věřící. Tato metoda byla vybrána pro svoji finanční a časovou nenáročnost.

98


Během poměrně krátké doby bylo tak možnost získat uspokojivý počet dotazníků pro realizaci mého výzkumu.

2.1.5 Kritéria pro zařazení do výběrového souboru Vzhledem k tomu, že výzkum navazoval na kvalitativní předvýzkum, rozhodla jsem se pro stejná kritéria pro zařazení do výběrového souboru jako v předvýzkumné části. Jednalo se o tato kritéria: praktikující věřící, původ z věřící rodiny, příslušnost k římskokatolické církvi, věk 18-65 let, nejedná se o kněze, řeholníka či řeholnici. Kritérium věku a původ z věřící rodiny byly zaručeny pomocí úvodních otázek na věk a dobu křtu. Zbylá kritéria byla sledována při samotné distribuci dotazníku.

2.1.6 Výběr výzkumných technik Na základě popisu věřících se stálým zpovědníkem a bez stálého zpovědníka jsem pro účely dotazníku použitého ve svém výzkumu vytvořila následujících 18 tvrzení: • Zpověď mi pomáhá vidět některé věci z jiného úhlu. • Zpověď je pro mě povinnost, kterou se snažím dobře plnit. • Zpověď pro mě znamená i duchovní vedení. • Při zpovědi někdy cítím, že kněz na mě nemá tolik času, kolik bych potřeboval/a. • Díky zpovědi si upevňuji svoji víru. • Ke zpovědi chodím hlavně proto, abych mohl/a přistupovat ke svatému přijímání. • Chtěl/a bych při zpovědi zažívat víc pochopení a zájmu. • Je pro mě velmi důležité, abych při zpovědi dostal/a i dobrou radu. • Během rozhovoru s knězem při svátosti smíření se většinou cítím příjemně. • Pokud bych nechodil/a ke zpovědi, měl/a bych jiný žebříček hodnot. • Přál/a bych si najít kněze, který by mi rozuměl. • Při zpovědi jsem si někdy připadal/a jako u výslechu. • Díky zpovědi znám lépe sama/samu sebe.

99


• Přál/a bych si, aby vedle svátosti smíření existoval i jiný způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění. • Při zpovědi oceňuji naprostou anonymitu. • Pokud by zpověď nebyla povinná, chodil/a bych k ní stejně často jako teď. • Od kněze chci při zpovědi jen rozhřešení. • Jsem rád/a, pokud mě kněz zná. Dotazník byl koncipován tak, aby jednotliví respondenti u každé výše uvedené věty vyjadřovali souhlas, resp. nesouhlas s daným tvrzením. Vedle těchto 18 tvrzení obsahoval můj dotazník ještě jednu položku. Tato položka sloužila k rozdělení respondentů na ty, kteří mají stálého zpovědníka, a na ty, kteří ho nemají. Jednalo se o jednoduchý výrok, který zněl: „V současné době mám svého stálého zpovědníka.“ Nakonec se tedy jednalo o dotazník s 19 dichotomickými otázkami s nucenou volbou, tedy pouze s možností ano/ne (příloha č. 2).

2.1.7 Ověření výzkumných technik Před samotnou realizací výzkumu proběhlo ověření dotazníku. Zajímalo mě, zdali bez bližšího verbálního vysvětlení (pouze podle písemného návodu na začátku dotazníku) budou respondenti schopni dotazník vyplnit. O vyplnění dotazníku jsem proto požádala 10 svých známých, kteří se orientují v katolickém prostředí. Předpokládala jsem u nich, že otázkám v dotazníku budou rozumět. Současně jsem je požádala o zpětnou vazbu k dotazníkům, zejména ke srozumitelnosti jednotlivých položek. Jimi vyplněné dotazníky sloužily pouze pro ověření srozumitelnosti, nebyly tedy zařazeny do mého výzkumu. Díky tomuto předvýzkumu byly pak některé položky na záznamovém archu upraveny tak, aby byla zaručena maximální srozumitelnost.

2.1.8 Získávání dat: instrukce k dotazníku a jeho distribuce Celý dotazník byl uveden krátkou hlavičkou, ve které byla formulována prosba o vyplnění dotazníku. Dále zde bylo vysvětleno, za jakým účelem jsou data sbírána. Samotná tvrzení byla uvedena krátkou instrukcí, jak mají respondenti dotazník vyplňovat. Konkrétní instrukce zněla takto: „U následujících tvrzení, prosím, označte, 100


zdali s nimi souhlasíte, nebo ne.“ Většina dotazníků byla distribuována na zahradní slavnosti lhotecké farnosti v Praze 4. Jedná se o tradiční akci určenou pro věřící a jejich známé, jejíž účel je vzájemné setkání věřících i mimo budovu kostela. Na zahradní slavnosti se pak setkávají farníci různých věkových kategorií a také z různých farností (konkrétně se jednalo o farníky z jiných pražských farností a z přátelské farnosti v plzeňské diecézi). O spolupráci jsem navíc požádala i místního kněze, který sám věřící o mém dotazníku informoval. Dotazníky jsem na této slavnosti rozdávala osobně, a tak jsem mohla jednotlivým respondentům vysvětlit účel své práce. Při rozdávání dotazníků bylo respektováno přání neúčastnit se tohoto výzkumu. Vyplněné dotazníky pak věřící při odchodu nechávali v krabici umístěné u odchodu z areálu. Na zahradní slavnosti bylo celkem rozdáno 150 dotazníků, vráceno bylo 124 vyplněných dotazníků, z nichž 8 bylo vyřazeno pro nesplnění kritérií zařazení respondentů do výběrového souboru. Celkově bylo tedy na této akci získáno 116 dále použitelných dotazníků. Zbylé dotazníky byly sbírány za pomoci mých přátel a známých, některé byly distribuovány osobně, jiné byly probandům rozesílány elektronickou poštou a přes e-mail se vyplněné vracely. Takto bylo získáno 45 dotazníků, z nichž 41 splňovalo požadovaná kritéria. Celkem tedy bylo získáno 157 dotazníků. Z celkového počtu nemělo 13 dotazníků vyplněnou celou hlavičku, a tak byly použity jen částečně. Řádně vyplněných dotazníků bylo pak 144.

2.2 Zpracování získaných dat Data pro výzkum byla získána vyplněním výše popsaných dotazníků. Vyplněné dotazníky byly nejprve zpracovány pomocí deskriptivní statistiky. Při tomto zpracování jsem získala informace o rozložení věku, pohlaví a vzdělání v mém výběrovém souboru. Současně byly dotazníky rozděleny na dvě skupiny podle odpovědi na otázku týkající se zpovědníka. Jednu skupinu tedy tvořili respondenti mající v současné době stálého zpovědníka, druhou pak tvořili respondenti bez stálého zpovědníka.

2.2.1 Výsledky deskriptivní statistiky Na následujících řádcích uvádím výsledky popisné statistiky, ze kterých je vidět věkové rozložení, zastoupení respondentů z hlediska pohlaví a vzdělání. Tyto údaje jsou pak 101


uvedeny pro celý výběrový soubor i pro dvě skupiny věřících (se stálým zpovědníkem a bez něho).

2.2.1.1 Věkové rozložení výběrového souboru Jak ilustruje graf 1, věkové rozložení ve výběrovém souboru není z hlediska věku rovnoměrně zastoupeno. Oproti rozložení věku v normální populaci je rozložení věku výběrového souboru posunuto doleva, převažují v něm tedy věřící v období mladší dospělosti.

Graf 1. Histogram věkového složení respondentů.

Původně jsem výběrový soubor chtěla rozdělit z hlediska věku na tři skupiny. Skupinu věřících ve věku 18-34 let (mladší dospělost), skupinu věřících ve věku 35-49 let (střední dospělost) a skupinu věřících ve věku 50-65 let (starší dospělost). Vzhledem k tomu, že ve druhé a třetí skupině bylo malé množství respondentů, rozhodla jsem se pro účely dalšího zpracování druhé dvě skupiny sloučit. První skupinu, kterou budu nazývat mladší věřící, 102


tvořili respondenti ve věku 18-34 let, skupinu starších věřících tvořili pak respondenti ve věku 35-65 let. Tyto dvě skupiny byly nakonec rozděleny tak, že mladší věřící tvořili 64 %, starší pak 36 % z celkového počtu respondentů. Věk 35 let by se pak dal považovat i za určitou hranici, ve které se většině lidí v dnešní době mění životní styl.

2.2.1.2 Rozložení výběrového souboru z hlediska pohlaví a vzdělání Z hlediska pohlaví převažovaly v mém výběrovém souboru ženy. Celkový počet žen byl 89, tvořily tedy 62 % z celkového počtu respondentů. Oproti tomu byl celkový počet mužů 55, muži tak zaujímali 38 %. Z hlediska vzdělání byl můj výběrový soubor rozložen tak, že 65 % tvořili věřící s vysokoškolským vzděláním, 35 % zaujímali lidé středoškolsky vzdělaní a 2 % respondentů dosáhla vzdělání základního.

2.2.1.3 Celková deskripce výběrového souboru Jak již bylo uvedeno, jednotliví respondenti byli rozděleni v závislosti na svém zpovědníkovi do dvou skupin. Počet lidí ve skupině se stálým zpovědníkem činil 41 (což je cca 29 %), naopak 103 věřících (což je cca 71 %) uvedlo, že v současné době svého stálého zpovědníka nemají. Jak je patrné z grafu 2, ve skupině bez stálého zpovědníka převažovaly ženy a mladší věřící.

Graf 2. Deskripce výběrového souboru.

103


2.2.2 Testování hypotéz Dalším zpracováním vyplněných dotazníků jsem získala data týkající se počtu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na jednotlivých 18 tvrzení u skupiny se stálým zpovědníkem a u skupiny bez stálého zpovědníka. Výsledky, které byly zpracovány pro každé jednotlivé tvrzení zvlášť, byly statisticky vyhodnoceny pomocí testu hypotézy o shodnosti struktury s hladinou významnosti ά = 0,05. HO1: Neexistuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u skupiny se stálým zpovědníkem a bez něho. HA1: Existuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u skupiny se stálým zpovědníkem a bez něho. Dále jsem se rozhodla otestovat kromě celkového vyhodnocení také to, jestli výběr zpovědníka souvisí s věkem věřícího, případně s jeho pohlavím. Svoje výsledky jsem vyhodnocovala pomocí testu hypotézy o nezávislosti s hladinou významnosti ά = 0,05. HO2: Pohlaví (resp. věk) věřícího a skutečnost, jestli má či nemá stálého zpovědníka, jsou na sobě statisticky nezávislé. HA2: Pohlaví (resp. věk) věřícího a skutečnost, jestli má či nemá stálého zpovědníka, spolu souvisí. Poslední skutečností, kterou jsem se rozhodla ověřit, byl rozdíl souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí u jednotlivých tvrzení u mužů a žen a také u skupiny mladších a starších věřících. Obdobně jako v prvním případě jsem použila test hypotézy o shodnosti struktury s hladinou významnosti ά = 0,05. HO3: Neexistuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u skupiny mladších a starších věřících. HA3: Existuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u skupiny mladších a starších věřících. HO4: Neexistuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u mužů a žen. HA4: Existuje statisticky významný rozdíl ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí na otázky 1-18 u mužů a žen.

104


2.3 Výsledky výzkumu a jejich psychologická interpretace Pro větší přehlednost rozdělím tuto kapitolu na tři části. V první části se budu zabývat celkovými výsledky, v druhé kapitole výsledky v souvislosti s pohlavím respondentů a na závěr pak uvedu výsledky v souvislosti s věkem probandů. Jednotlivé části budou zároveň doplněny tabulkami uvádějícími vypočtené testové hodnoty o psychologické interpretaci výsledků.

2.3.1 Celkové výsledky V následující tabulce (tabulka č. 2) uvádím hodnoty vypočtené testové statistiky χ2, při které byla porovnávána skupina věřících se stálým zpovědníkem se skupinou věřících chodících k anonymní zpovědi. Pro 1 stupeň volnosti je 5% kritická hodnota rovna kvantilu X1²-0.05 = 3,48 (Zvárová, 1998, str. 207).

Tabulka č. 2. Hodnoty χ2 – testu a dosažené hladiny významnosti.

V tabulce č. 2 jsou výrazně vyznačena ta tvrzení, jejichž vypočtené testové statistiky byly větší než uvedená kritická hodnota. U vyznačených tvrzení zamítáme nulovou hypotézu a můžeme konstatovat, že počet souhlasných a nesouhlasných odpovědí se ve skupině se stálým zpovědníkem a bez něho významně liší. Z výsledné tabulky není patrné, jaké byly 105


absolutní četnosti souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí u jednotlivých tvrzení. Na následujících řádcích proto uvedu výpočtové kontingenční tabulky (tabulky č. 3-8) pro ta tvrzení, u nichž jsem zamítla nulovou hypotézu. •

Prvním tvrzením, u nějž se významně liší počet souhlasných a nesouhlasných od-

povědí, je tvrzení: „Přál/a bych si, aby vedle svátosti smíření existoval i jiný způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění.“ Jak uvádí tabulka (tabulka č. 3), souhlasné odpovědi převažují u skupiny bez stálého zpovědníka a naopak nesouhlasné odpovědi převažují u skupiny se stálým zpovědníkem. Jinými slovy lidé bez stálého zpovědníka si častěji přejí, aby vedle svátosti smíření existoval i jiný způsob odpuštění hříchů. Skutečnost, že by lidé zpovídající se u neznámých zpovědníků uvítali i jiné způsoby, jak dojít k odpuštění hříchů, může právě odrážet jistou nespokojenost se současným způsobem. Dále může být odrazem jejich negativního postoje k současné formě svátosti smíření, případně jejich negativních zkušeností. Na druhou stranu lidé chodící ke stálému zpovědníkovi mohou být více identifikováni s tímto oficiálním způsobem odpouštění hříchů, obdobně mohou současnou formu svátosti smíření považovat za přínosnou, smysluplnou a dostačující.

Otázka č. 8 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost

Podmíněná relativní četnost

Skutečná četnost


ANO

6

15,4%

33

84,6%

39

NE

49

46,7%

56

53,3%

105

Celkem

55

89

144 11,79

χ2 Tabulka č. 3. Četnosti jednotlivých odpovědí u otázky č. 8.

•

Dále uvedu dvě tvrzení, které spolu podle mého názoru souvisí, resp. se jedná o tvr-

zení, která se jiným způsobem ptají na podobnou věc. Jedná se o tyto dvě věty: „Při zpovědi oceňuji naprostou anonymitu.“ „Jsem rád/a, pokud mě kněz zná.“ Z hodnot skutečných četností (tabulky č. 4 a 5) je patrné, že lidé mající stálého zpovědníka oceňují osobnější vztah s knězem, oproti druhé skupině, která preferuje anonymitu. Tyto výsledky logicky potvrzují volbu známosti, resp. anonymity zpovědníka. Lidé, kteří chtějí zůstat v anonymitě (např. kvůli svému studu), volí anonymní zpověď. Naopak lidé, kteří oceňují určitý vztah mezi 106


sebou a knězem, mají svého stálého zpovědníka. Na druhou stranu tyto odpovědi nemusí nutně vypovídat o osobní preferenci formy zpovědi, ale o ztotožnění se se současným stavem věcí. Pokud věřící z jiných důvodů nenalezl zpovědníka, ke kterému by chtěl chodit častěji, oceňuje u těch ostatních naprostou anonymitu. Pokud by ale nalezl vhodného zpovědníka, jeho preference by se mohla změnit. Jinými slovy mnou uvedené výsledky neříkají nic o tom, co je ve vztahu mezi oceňováním anonymity (resp. známosti) a přistupováním k anonymní (resp. k neanonymní) zpovědi příčinou a co následkem.

Otázka č. 10 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


ANO

16

38,1%

26

61,9%

42

NE

66

58,9%

46

41,1%

112

Celkem

82

72

154 5,33


Otázka č. 15 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost


ANO

41

93,2%

3

6,8%

44

NE

67

62,0%

41

38,0%

108

Celkem

108

Skutečná četnost

44


152 14,74


•

Výše uvedené výsledky mohou souviset i s následujícím tvrzením: „Přál/a bych si

najít kněze, který by mi rozuměl.“ Lidé mající stálého zpovědníka s tímto tvrzením častěji nesouhlasili, naopak lidé bez stálého zpovědníka častěji uváděli souhlasnou odpověď (viz tabulka č. 6). Nesouhlasnou odpověď věřících se stálým zpovědníkem lze chápat jako vyjádření toho, že již mají kněze, který jim rozumí, a tak nemají potřebu jej hledat. Naopak lidé chodící k anonymní zpovědi mají zkušenosti s různými zpovědníky, pravděpodobně i s těmi, kteří je nechápali a nerozuměli jim. Tyto zkušenosti, které mohou pociťovat jako 107


nepříjemné, je mohou vést k přání nalézt kněze, který by jim rozuměl. Tato odpověď může také souviset s mojí předešlou myšlenkou, že oceňování anonymity u zpovědi souvisí s tím, že dotyčný věřící ještě nenalezl kněze, u kterého by chtěl pravidelně přistupovat ke svátosti smíření.

Otázka č. 14 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


ANO

24

55,8%

19

44,2%

43

NE

93

84,5%

17

15,5%

110

Celkem

117

36

153 14,18


•

Pátým výrokem, u kterého je významný rozdíl v odpovědích obou skupin, je výrok:

„Díky zpovědi si upevňuji svoji víru.“ Jak je možné pozorovat v tabulce č. 7, souhlasnou odpověď častěji uváděli věřící se stálým zpovědníkem. Tuto odpověď lze pak interpretovat tak, že věřící se stálým zpovědníkem chápou zpověď nejen jako prostředek k odpuštění svých hříchů, případně splnění církevního přikázání, ale začlenili ji k dalším církevním úkonům, které je posouvají blíže k Bohu. Svou roli zde může hrát i skutečnost, že stálý zpovědník jim může poskytovat i duchovní vedení, které je systematické a pravidelné. Oproti tomu lidé nemající stálého zpovědníka podle mě nechápou zpověď jako něco, co by upevňovalo jejich víru. Tato odpověď je zajímá v kontextu toho, že i oni ke zpovědi chodí. Důvodem pak může být jiná motivace (pouze získat odpuštění, splnit církevní přikázání, zvyk), svoji roli zde však může hrát i to, že neznámý zpovědník jim nedokáže dát adekvátní radu či poskytnout duchovní vedení, které by jejich víru upevňovalo. Toto tvrzení je logické, uvážíme-li, že dávat někomu rady nebo jej někam vést, aniž bychom ho lépe znali, je značně obtížné.

108


Otázka č. 13 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


ANO

39

90,7%

4

9,3%

43

NE

84

73,7%

30

26,3%

114

Celkem

123

34

157 5,33


•

Poslední tvrzení je toto: „Ke zpovědi chodím hlavně proto, abych mohl/a přistupovat

ke svatému přijímání.“ Z absolutních četností uvedených v tabulce č. 8 vyplývá, že tato motivace je charakteristická pro lidi bez stálého zpovědníka. Přestože spolu do jisté míry svátost smíření a svaté přijímání objektivně souvisí (s těžkým hříchem by věřící neměli přistupovat k přijímání), dá se tato tendence dát do souvislosti s celkovou motivací ke svátosti smíření. Motivace je v tomto případě více formální, zpověď je pouze prostředkem, určitou vstupenkou k přijímání, nikoliv cílem. Oproti tomu se dá předpokládat, že pro lidi se stálým zpovědníkem je tento důvod také důležitý, nikoliv však hlavní. Zpověď má tedy pro ně i další význam, obohacuje jejich život a hlavně víru o další aspekty (zde je patrná souvislost s předešlým tvrzením).

Otázka č. 16 ANO

Stálý zpovědník

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


ANO

5

11,6%

38

88,4%

43

NE

45

40,2%

67

59,8%

112

Celkem

50

105

155 11,59


U ostatních tvrzení jsem nemohla zamítnout nulovou hypotézu, jinými slovy na základě získaných dat nelze prokázat rozdíly ve výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí u skupiny se stálým zpovědníkem a u skupiny bez stálého zpovědníka.

109


2.3.2 Výsledky v souvislosti s pohlavím respondenta Jak již bylo uvedeno, jednotlivé dotazníky jsem rozdělila jak podle pohlaví, tak podle charakteru zpovědníka. Mým cílem tedy bylo ověřit hypotézu o nezávislosti sledovaných znaků. Vypočtená hodnota testové statistiky χ2 byla v tomto případě 2,72. Pro 1 stupeň volnosti je 5% kritická hodnota rovna kvantilu X1²-0.05 = 3,48 (Zvárová, 1998, str. 207). Protože je hodnota 2,72 menší než 3,48, nemám dostatečný důkaz pro zamítnutí nulové hypotézy. Na základě mých dat nelze prokázat závislost pohlaví a volby zpovědníka. Dále mě zajímalo, zdali se tyto skupiny budou lišit alespoň v určitém tvrzení. Pomocí testu o shodnosti struktury s hladinou významnosti ά = 0,05 jsem porovnala výskyt souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí u mužů a žen (viz tabulka č. 9).


Jediné tvrzení, kde lze zamítnout nulovou hypotézu, je tvrzení: „Díky zpovědi znám lépe sám/sama sebe.“ Vypočtené hodnoty u všech ostatních tvrzení jsou menší než 3,48, a tak zde nemůže zamítnout nulovou hypotézu. Jak ukazuje kontingenční tabulka (tabulka č. 10), ženy chápou zpověď i jako nástroj vlastního sebepoznání, zatímco muži ji v tomto směru jako přínosnou nehodnotí. Možným vysvětlením může být skutečnost, že muži se obecně více zaměřují na konkrétní a předem definovaný cíl, což je v tomto případě odpuštění hříchů, nikoliv sebepoznání.

110


Otázka č. 6 ANO

Pohlaví

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


Muži

35

64,8%

19

35,2%

54

Ženy

73

82,0%

16

18,0%

89

Celkem

108

35

143 5,38


2.3.3 Výsledky v souvislosti s věkem respondenta Posledním znakem, který jsem ve svém výzkumu vedle pohlaví a volby zpovědníka sledovala, byl věk. Jednotlivé respondenty jsem rozdělila v závislosti na věku na dvě podobně velké skupiny: mladší věřící a starší věřící. Pomocí testu hypotézy o nezávislosti jsem chtěla rozhodnout, zdali lze dva zmíněné znaky (tj. věk a volbu zpovědníka) považovat za nezávislé. Vypočtená hodnota testové statistiky χ2 měla v tomto případě hodnotu 6,26 (viz tabulka č. 11). Vypočtené hodnoty s 5% kritickou hodnotou pro 1 stupeň volnosti (3,48) zamítla nulovou hypotézu (Zvárová, 1998, str. 207). Na základě mých dat lze konstatovat, že věk a volba zpovědníka spolu významně souvisí.

Stálý zpovědník ANO

Věk

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


18-34

20

21,5%

73

78,5%

93

35-65

21

41,2%

30

58,8%

51

Celkem

41

103

144 6,26

χ2 Tabulka č. 11. Četnosti věřících se stálým zpovědníkem a bez něho v závislosti na věku

Tuto závislost lze dát do souvislosti s mnoha skutečnostmi. Nalezení stálého zpovědníka je poměrně náročné a může se poměrně lehce stát, že mladší lidé ještě žádného vhodného nenašli. Obdobně lze předpokládat, že mladí lidé častěji mění své bydliště vzhledem ke svému studiu, volbě partnera, volbě zaměstnání a nevyskytují se stabilně na jednom místě 111


či v jedné farnosti. Jiným důvodem by mohla být vzrůstající potřeba po duchovním vedení ve starším věku, která může mimo jiné souviset i se změnou vnitřního postoje ke zpovědi (ve výsledcích kvalitativní části jsem uvedla, že řada lidí se současným zpovědníkem měla v mladším věku období, kdy preferovala anonymní zpověď). Také můžeme uvažovat o tom, že ve starším věku věřící většinou absolvoval již řadu zpovědí, a tak má jiné (větší) nároky na průběh této svátosti a na osobu zpovědníka. Obdobně jako v předešlém případě, který se týkal pohlaví respondentů, mě zajímalo, ve kterých tvrzeních se skupina mladších a starších věřících liší. K testování jsem opět použila test o shodnosti struktury s hladinou významnosti ά = 0,05. Jak uvádí výsledná tabulka (tabulka č. 12), u dvou tvrzení lze zamítnout nulovou hypotézu. Jedná se o tato dvě tvrzení: „Od kněze chci při zpovědi jen rozhřešení.“ a „Během rozhovoru s knězem při svátosti smíření se většinou cítím příjemně.“ U ostatních tvrzení nejsou vypočtené hodnoty tak vysoké, abych mohla nulovou hypotézu zamítnout. Nelze tedy na základě mých dat rozhodnout, zdali se v odpovědích na ostatní tvrzení skupina mladších věřících a starších věřících liší.


Na základě těchto výsledků se zdá, že starší věřící mají na zpovědníka méně požadavků než mladší věřící, stačí jim „jen“ rozhřešení (viz tabulka č. 13). Toto konstatování je 112


vzhledem k předešlému poměrně zajímavé. Vysvětlení lze spatřovat např. v únavě či v osobním vyhoření vzhledem k množství zpovědí, které za svůj život již absolvovali. Projevem této únavy by pak mohla být redukce účelu zpovědi na získání rozhřešení. Dále by tato tendence mohla být způsobena tím, že ve starším věku nemají věřící z nějakého důvodu potřebu chtít se u zpovědi radit či diskutovat (např. z důvodu vlastních praktických zkušeností).

Otázka č. 1 ANO

Věk

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


18-34

2

2,2%

90

97,8%

92

35-65

8

15,4%

44

84,6%

52

Celkem

10

134

144 8,97


Z dat uvedených v tabulce (tabulka č. 14) vyplývá, že mladší věřící se většinou během rozhovoru s knězem necítí příjemně. Toto tvrzení může souviset s tím, že tato skupina věřících častěji chodí k neznámému zpovědníkovi, který nemusí zpovídajícím se vždy vyhovovat. Pokud bychom měli tuto skutečnost vysvětlit jen na základě věku, nabízejí se různá vysvětlení. Přistupují zpovědníci k mladším věřícím jinak než ke starším? Mají mladší věřící se zpovědí větší problémy, a tak se během ní cítí častěji nepříjemně (např. v souvislosti s katolickými zásadami v oblasti sexuality)?

Otázka č. 17 ANO

Věk

NE

Celkem

Skutečná četnost


Skutečná četnost


18-34

44

49,4%

45

50,6%

89

35-65

36

73,5%

13

26,5%

49

Celkem

80

58

138 7,49


113


2.4 Shrnutí výsledků kvantitatvního výzkumu Po uvedení jednotlivých výsledků uvedu pro přehlednost jejich shrnutí. Jsem si vědoma toho, že při používání těchto závěrů musí být zohledněny nejrůznější skutečnosti, které mohly vést ke zkreslení těchto údajů (viz diskuze). Při svém vyhodnocování jsem testovala hypotézy pro každé tvrzení zvlášť. Uvedené výsledky tedy vypovídají vždy jen o jednom konkrétním tvrzení, u kterého jsem zamítla, resp. nezamítla nulovou hypotézu. Z mých závěrů vyplývá, že na některá tvrzení jinak odpovídají věřící se stálým zpovědníkem a jinak věřící bez stálého zpovědníka. Nejde však obecně říct, jak moc se tyto skupiny liší. Na základě výsledků mého výzkumu lze konstatovat toto:

•

Věřící bez stálého zpovědníka si častěji přejí, aby vedle zpovědi existoval i jiný způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění, než věřící se stálým zpovědníkem.

•

Věřící bez stálého zpovědníka více než věřící se stálým zpovědníkem oceňuji při zpovědi naprostou anonymitu.

•

Věřící bez stálého zpovědníka chodí častěji ke zpovědi hlavně proto, aby mohli přistupovat ke svatému přijímání, než věřící se stálým zpovědníkem.

•

Věřící bez stálého zpovědníka by si častěji než věřící se stálým zpovědníkem přáli najít kněze, který by jim rozuměl.

•

Věřící se stálým zpovědníkem chápou zpověď častěji jako způsob k upevnění jejich víry oproti věřícím bez stálého zpovědníka.

•

Věřící se stálým zpovědníkem jsou raději, pokud je kněz zná, na rozdíl od věřících bez stálého zpovědníka.

•

Ženy častěji než muži uvádějí, že zpověď jim pomáhá poznat lépe sama sebe.

•

Starší věřící častěji chtějí od kněze při zpovědi jen rozhřešení oproti mladším věřícím.

•

Starší věřící se během rozhovoru s knězem u zpovědi cítí příjemně častěji než mladší věřící.

•

Skutečnost, zda má, resp. nemá věřící stálého zpovědníka, a věk věřícího spolu významně souvisí.

114


Na závěr bych poukázala ještě na jednu zajímavou skutečnost. Přestože jsem se ve svém výzkumu nezabývala poměrem výskytu věřících se stálým zpovědníkem a bez něho, pokud by se můj výběr blížil náhodnému výběru, znamenalo by to, že v katolické církvi převažuje počet věřících, kteří přijímají svátost smíření u neznámých kněží.

2.5 Diskuze ke kvantitativnímu výzkumu V této části se znova zamyslím nad svým výzkumem a uvedu, které skutečnosti mohly zkreslit mnou uvedené výsledky. Na začátku zmíním, že v mém výzkumu byla ponechána stejná kritéria pro zařazení respondentů do výběrového souboru jako v předešlém kvalitativním výzkumu. Námitky, která jsem uvedla k těmto kritériím v diskuzi ke kvalitativní části, platí tedy i zde. Obecně lze říci, že tato kritéria mi na jedné straně umožnila výzkum vůbec realizovat, na druhé straně je zřejmé, že v mém výzkumu nejsou zahrnuty všechny kategorie věřících, kteří ke svátosti smíření přistupují. Další zkreslení výsledků mohlo být způsobeno samotnou realizací výběru. Obdobně jako v předešlé části se dá předpokládat, že tento výběr byl ovlivněn ochotou respondenta se výzkumu účastnit. Z tohoto důvodu je možné, že můj výběrový soubor se skládá z věřících, kteří jsou ochotni se účastnit podobných výzkumů a kterým nevadilo téma zpovědi. Neobsahuje věřící, kteří o svých zážitcích se zpovědí z nějakých důvodů vypovídat nechtějí – např. z důvodu problematického vztahu k ní. Další námitka v této souvislosti vyplývá z toho, že respondenti pro můj výzkum byli vybíráni dvojím způsobem. Tyto dva výběry mají samozřejmě různé charakteristiky. Výběr na zahradní slavnostní je ovlivněn tím, že jsou z něj automaticky vyloučeni respondenti, kteří se z nějakého důvody nechtějí podobných akcí zúčastnit. Stejně tak lze namítnout, že na akci takového druhu nejsou zajištěny ideální podmínky pro vyplňování dotazníků. Na druhou stranu lze považovat tento výběr za vhodný z hlediska toho, že se zde vyskytovalo nejrůznější složení věřících z hlediska bydliště, pohlaví i věku, a také proto, že se zde zmenšuje riziko samovýběru. Druhý způsob výběru byl více poznamenán samovýběrem a také charakteristikou skupiny mých známých a přátel, která se spíše skládá z mladších věřících a věřících vysokoškolsky vzdělaných. Vzhledem k tomu, že dotazníky nedistribuuje jeden člověk, mohou být data 115


ovlivněna přítomností různých lidí. Pokud jsou dotazníky posílány e-mailem, nelze zcela zajistit standardní situaci při vyplňování údajů. Chybí také bezprostřední kontakt s testovaným, čímž unikají bezpochyby důležité informace o probandovi. Na druhou stranu se mi podařilo tímto způsobem získat relativně uspokojivý počet respondentů. Dále již budu diskutovat již samotné výsledky popisné statistiky, tedy rozložení mého výběrového souboru z hlediska pohlaví, věku, vzdělání a zastoupení věřících se stálým zpovědníkem a bez něj. Vzhledem k tomu, že jsem měla omezené finanční i časové možnosti a chtěla nasbírat soubor s určitým počtem respondentů, nepodařilo se mi nasbírat zcela vyvážený a tudíž reprezentativní soubor. V mém souboru převažují ženy, lidé s vysokoškolským vzděláním a lidé v období mladší dospělosti. Jedná se tedy o určitý nepoměr vzhledem k běžné populaci. Co se týká pohlaví, lze na druhou stranu předpokládat, že v současné době jsou častějšími pravidelnými návštěvníky bohoslužeb ženy, a tak i ženy budou častěji chodit ke zpovědi. Mezi věřícími jsou pravděpodobně zastoupeni lidé s různým vzděláním rovnoměrněji, než je tomu v mém výběrovém souboru, na druhou stranu se dá očekávat, že vzdělání nebude mít na subjektivní vnímání zpovědi zas až tak velký vliv. Rozložení věku je pak pravděpodobně nejproblematičtější vzhledem k tomu, že se dá předpokládat, že ve skutečném katolickém prostřed je spíše opačný trend (převaha starších věřících). Při celkových výsledcích je proto nutné mít na paměti, že tyto výsledky mohou být ovlivněny rozložením souboru a nemusí zcela korespondovat s výsledky, které bychom dostali, pokud by výběrový soubor byl lépe rozložen. Získaná data jsem nevyhodnocovala celkově, ale porovnávala jsem jednotlivé skupiny (muži a ženy, mladší a starší věřící, lidé se stálým zpovědníkem a bez něho) mezi sebou. Tato porovnání pak mohou být zkreslena tím, že v mém souboru tyto skupiny nejsou stejně veliké. Obdobně se tyto skupiny mohou lišit i v dalších charakteristikách, které mohly ovlivnit dané výsledky. Abych mohla získaná data statisticky vyhodnotit, a tak alespoň trochu zevšeobecnit, rozhodla jsem se pro kvantitativní výzkum. Z jeho charakteru ale nutně vyplývají jistá omezení. Kvantitativní výzkum zcela opomíjí individualitu respondenta a nutí jej, aby své odpovědi zevšeobecňoval, a tím i částečně zkresloval realitu. Mnou vybraná metoda sběru dat, dotazník, mi umožňuje získat najednou větší množství dat, na druhou stranu při hromadném administrování může dojít k tomu, že někteří respondenti zcela nepochopí zadání nebo že určité položky budou chápány jednotlivými respondenty různě.

116


Dotazník byl konstruován tak, že věřící měli jen dvě možnost odpovědí: ano a ne. Pouze dvě možnosti odpovědi sice zmenšují rozlišení (např. oproti pětistupňové škále), ale domnívám se, že pro hrubé rozlišení jsou dostatečné a navíc zjednodušují následnou analýzu dat. Navíc dotazník s nucenou volbou omezuje možnost indiferentní odpovědi nevím, která zmenšuje výpovědní hodnotu celého dotazníku. Celkové výsledky jsou pak jednoznačně limitovány tvrzeními, která jsem do svého dotazníku zařadila, resp. nezařadila, a tak tento výzkum mapuje jen určitý výsek z celkové problematiky. Tvrzení jsem se snažila formulovat na základě výsledků své kvalitativní části, ale určitě se do jejich výběru promítá i má osobní volba. Jednotlivá tvrzení jsem se snažila formulovat tak, aby byla pokud možno jednoznačná a srozumitelná (tvrzení byla navíc lehce přeformulována při ověřování výzkumných technik). Přesto mohla být některá tvrzení problematická – např. ta, kde se vyskytovala slova „někdy“ nebo „většinou“, vzhledem k tomu, že pro každého respondenta znamenají něco trochu jiného. Dvojznačná jsou také např. tvrzení „Přál/a bych si, aby vedle zpovědi existoval i jiný způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění“ a „Přál/a bych si najít kněze, který by mi rozuměl“. První tvrzení je problematické vzhledem k použití podmiňovacího způsobu a také z důvodu, že zcela nekoresponduje s oficiální naukou katolické církve. Ta uznává i jiné způsoby, jak dosáhnout Božího odpuštění, i když zpověď chápe jako způsob nejjistější a tudíž nejvíce preferovaný (viz teoretická část). Člověk, který s tímto výrokem souhlasil, mohl vyjadřovat dvě různé skutečnosti. Na jednou stranu si může přát, aby i v katolické církvi měly ostatní způsoby dosažení odpuštění podobně vysoký status jako zpověď (a tudíž je se současnou praxí nespokojen). Souhlasná odpověď ale také může znamenat, že tyto způsoby zná, případně je i v kombinaci se zpovědí používá, a vyjadřuje tak souhlas a spokojenost se současnou praxí. U druhého tvrzení je opět problém v podmiňovacím způsobu, který může vyjadřovat obecně přání, jak již naplněné, tak (ještě) nenaplněné. V této části diskuze zmíním problematiku vyhodnocování výsledků. Kromě již výše uvedeného neideálního rozložení vzorku mohly být výsledky ovlivněny ještě dalšími skutečnostmi. Při vyhodnocování výsledků jsem porovnávala dvě skupiny věřících: věřící se stálým zpovědníkem a bez stálého zpovědníka. Do těchto skupin byli věřící zařazeni podle vlastní výpovědi o současném stavu. Toto rozdělení tedy nevypovídá nic o tom, jak dlouho stálého zpovědníka mají, resp. nemají. Odpovědi jednotlivých věřících ale mohly zahrnovat zkušenosti se zpovědí v celém jejich životě (tedy i tehdy, když spadali do druhé skupiny). 117


Jinou intervenující proměnnou, kterou mohly být mé výsledky ovlivněny, je samotná otázka, zdali má, resp. nemá daný věřící stálého zpovědníka. Respondenti jsem do výsledných skupin rozdělovala podle jejich subjektivního vyjádření. Není nutné předpokládat, že by respondenti odpovídali nepravdivě, ale jejich pojetí stálého zpovědníka se může lišit. Tradičně bývá za stálého zpovědníka označován kněz, ke kterému věřící chodí ke zpovědi pravidelně. Jednotlivé zpovědi na sebe navazují a častou jsou doplněny o systematické duchovní vedení. K tomuto pojetí se přikláním i já ve své diplomové práci. Na druhou stranu se mohlo stát, že ano na tuto otázku odpověděl i člověk, který chodí k jednomu knězi (např. z důvodu, že jiný v okolí není), ale tyto zpovědi jsou nezávislé a nijak se neliší od anonymních (není zde návaznost, kněz osobně věřícího nezná atd.). Pro vyhodnocení výsledků jsem si zvolila kontingenční tabulku pro její relativně snadné spočítání testů. Většina očekávaných četnosti byla větších než 5, a tak jsem nepoužívala Fischerův test. Za určitou ztrátu informací obsažených v původních datech lze považovat kategorizování věku do dvou skupin. Cílem tohoto výzkumu bylo ověřit, zdali jsou vůbec v této oblasti určité tendence, a poukázat tak na možné směry dalších výzkumů, a tak lze toto vyhodnocení považovat za dostačující. Poslední věcí, nad kterou se zamyslím, jsou možné důvody relativně nízkého počtu zamítnutých nulových hypotéz při testování shodnosti výskytu souhlasných, resp. nesouhlasných odpovědí u skupiny věřících se stálým zpovědníkem a bez něj. Přestože byla tvrzení volena tak, aby vystihovala rozdíly mezi těmito skupinami, nakonec se tolik rozdílů nepodařilo prokázat. Důvodem můžou být chybné závěry z kvalitativní části (dané rozdíly objektivně neexistují), ale také nešikovná volba formy daných tvrzení. Příkladem této nešikovnosti může být tvrzení: „Zpověď pro mě znamená i duchovní vedení“. Přestože se dá očekávat, že duchovní vedení je otázkou stálých zpovědníků, protože je lze jen těžko zvládnout během krátkých jednorázových anonymních zpovědí, můj výzkum tuto skutečnost neprokázal. Důvodem může být, že lidé bez stálého zpovědníka mají teoreticky spojenou zpověď s duchovním vedením, případně sami ji pro svůj duchovní život vnímají jako přínosnou, a proto zvolili souhlasnou odpověď. Tato odpověď ale nemusí vypovídat nic o tom, jestli součástí jejich vlastních anonymních zpovědí duchovní vedení opravdu je. Obecně řečeno, některá tvrzení jsou možná formulována tak, že v sobě nemají dostatečný rozlišovací potenciál a věřící budou mít tendenci na ně odpovídat stejným způsobem bez ohledu na druh svých zpovědí.

118


2.6 Závěr kvantitativní části Ve svém kvantitativním výzkumu jsem ověřovala hypotézu, že výpovědi o jednotlivých psychologických aspektech zpovědi se budou lišit v závislosti na tom, jestli věřící chodí k jednomu zpovědníkovi, nebo využívají anonymních zpovědí. V mém výzkumu se mi u některých psychologických aspektů podařilo statisticky tyto rozdíly potvrdit. Jak je uvedeno ve výsledcích tohoto výzkumu, jedná se převážně o rozdíly v požadavcích na sociální interakce mezi zpovídajícím se a knězem a také o rozdíly v oblasti motivace. Použití získaných výsledků tohoto výzkumu je podle mého názoru možné ve dvou rovinách. Jak již bylo naznačeno, domnívám se, že tyto výsledky by mohly být určitým počátkem dalších výzkumů v této oblasti. Další výzkumné úkoly nalézám zejména v těchto oblastech: podrobná analýza vztahu mezi věkem a přístupem ke svátosti smíření (v rámci dospělé populace věřících), podrobná analýza rozdílů v pojetí svátosti smíření u věřících majících stálého zpovědníka a věřících, kteří ho nemají, rozšíření výzkumů i na zbylou část věřících (konvertity, řeholníky, seniory atd.), zabývání se psychologickými aspekty svátosti smíření ze strany zpovědníků atd. Mé výsledky i výsledky z případných dalších výzkumů v této oblasti prohlubují poznatky pastorální psychologie, která pak obecně pomáhá věřícím i duchovním. Nové psychologické poznatky, které tento výzkum přináší, by bylo v praxi možno využít při vzdělávání kněží, tzn. potenciálních zpovědníků. Plnější pochopení psychiky zpovídajících se lidí ze strany zpovědníků by podle mého názoru mohlo vést ke zkvalitnění jejich duchovní služby.

119


ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem se zabývala psychologickými aspekty svátosti smíření v římskokatolické církvi. Snažila jsem se poukázat především na to, že svátost smíření jako ryze náboženský úkon má své psychologické souvislosti, které z různých důvodů zůstávají v očích psychologů a teologů skoro nepovšimnuty. Domnívám se přitom, že nezbytnou součástí přípravy zpovědníků na jejich službu by měla být i psychologická průprava. Ta ale není zcela možná, pokud nebudou k dispozici adekvátní odborné psychologické poznatky o svátosti smíření. Přestože tato práce zdaleka nevyčerpává všechny možnosti, které může psychologie zpovědníkům i zpovídajícím se nabídnout, doufám, že alespoň trochu rozšíří poznatky psychologie náboženství a pastorační psychologie v této oblasti. Jak jsem si stanovila v úvodu, uvedla jsem ve své práci nejprve základní teoretická fakta týkající se psychologie svědomí a viny. Shrnula jsem základní skutečnosti o svátosti smíření tak, aby tato diplomová práce byla srozumitelná i odborníkům zcela se neorientujícím v katolickém prostředí. Dále jsem uvedla psychologické poznatky související již přímo se svátostí smíření. V druhé části své práce jsem prezentovala mnou realizovaný kvalitativní a kvantitativní výzkum na toto téma. Na základě zpracování dat získaných pomocí polostrukturovaných rozhovorů s 12 katolickými věřícími pravidelně přistupujícími ke svátosti smíření jsem blíže charakterizovala několik tematických okruhů souvisejících s psychologickými aspekty zpovědi. Jednalo se o tyto okruhy: obecné aspekty svátosti smíření, sociální aspekty svátosti smíření, emoční aspekty svátosti smíření, motivační aspekty svátosti smíření, svátost smíření a rozvoj osobnosti a případná psychopatologie svátosti smíření. Dále jsem na základě statistického zpracování dotazníků vyplněných 144 věřícími prokázala, že věřící chodící stále ke stejnému zpovědníkovi a věřící využívající anonymní zpověď se v některých psychologických charakteristikách zpovědi poněkud odlišují. Přestože se jedná pouze o dílčí tvrzení, domnívám se, že by tyto výsledky mohly sloužit jako východiska k dalším výzkumům. V průběhu celé práce jsem se snažila odpovídat na otázky, které jsem si na začátku stanovila. V samotném závěru své práce tedy ještě stručně tyto odpovědi shrnu.

120


Jak lze z psychologického hlediska svátost smíření charakterizovat? Psychologie z hlediska předmětu svého zkoumání nemůže vypovídat o transcendentální dimenzi svátosti smíření, jinými slovy nevyjadřuje se k tomu, zda a jak došlo na objektivní rovině k odpuštění hříchů věřícího. Předmětem jejího zkoumání ale mohou být všechny ostatní náležitosti a souvislosti. Z psychologického hlediska lze svátost smíření považovat za zvláštní druh sociální interakce odehrávající se v náboženském prostředí mezi knězem a věřícím a mající svůj vlastní symbolický význam. Jako každá sociální interakce je i svátost smíření spojena s určitým emočním prožíváním a s určitou osobní motivací. Obdobně se dá předpokládat, že chození ke zpovědi bude mít větší či menší vliv na osobnost věřících lidí.

Co lze na základě současných poznatků z psychologie říci o sociálních, motivačních, emočních a osobnostních souvislostech svátosti smíření? Sociální rozměr má svátost smíření v zásadě dvojí. Prvním z nich je samotná výchova k přistupování k této svátosti, která velmi úzce souvisí s náboženskou socializací. Vedle toho je každá zpověď interakcí mezi knězem a zpovídajícím se, při níž se projevují jak obecné mechanismy sociální interakce (vliv prostředí, vliv prvního dojmu, způsob komunikace, problematika přenosu a protipřenosu), tak i specifické faktory typické přímo pro tuto interakci (nerovnost rolí, velká autorita kněze, role zpovědního tajemství atd.). Na základě poznatků obecné psychologie se dá předpokládat, že lidé přistupující ke svátosti smíření budou tuto událost určitým způsobem vnitřně prožívat. V souvislosti se zpovědí se nejčastěji objevuje popis těchto pocitů: lítosti, smutku, strachu, studu a pocitu viny. Pokud přirovnáme svátost smíření k určitému výkonu či zátěži, dají se po jejím absolvování očekávat pocity jako je radost, ulehčení, ale také únava a vyčerpání. Chození ke zpovědi je podmíněno členstvím v římskokatolické církvi, proto je důležité se zabývat i lidskou motivací k náboženské víře a ke členství v určitém náboženském společenství. Pokud vyjdeme z Maslowovy teorie potřeb, lze konstatovat, že náboženství a náboženská společenství mohou naplňovat jak nedostatkové, tak i růstové potřeby. Obecnou motivací k přistupování ke zpovědi by měla teoreticky být touha po smíření a odpuštění, z psychologického hlediska lze ale očekávat řadu dalších motivů. Na osobnost člověka má vliv řada vnějších vlivů, tedy i náboženství. Současně se dá i předpokládat, že lidé s určitou osobnostní strukturou budou mít k nějakému náboženství 121


blíže, než lidé s jinou osobností. V literatuře zabývající se psychologií náboženství najdeme řadu popisů vlivu náboženství na osobnost, já jsem se ve své práci zabývala těmi, které se nějak vztahují i ke svátosti smíření. Konkrétně se jednalo o vliv víry a zpovědi na hodnotovou orientaci, psychické zdraví a prožívaní smyslu ve svém životě. Na druhou stranu je důležité mít na paměti, že určitý druh religiozity může mít na osobnost člověka negativní vliv. V souvislosti se svátostí smíření je pak důležité si uvědomit, že jedním z projevů určitých psychických onemocnění jsou nadměrné pocity viny (deprese, neurotická onemocnění, obsedantně-kompulsivní porucha).

Co lze říci o sociálních, motivačních, emočních a osobnostních souvislostech svátosti smíření na základě mého psychologického výzkumu v této oblasti? Většina respondentů přijala svátost smíření poprvé v mladším školním věku a při prvních zkušenostech se svátostí smíření hráli největší roli rodiče. Během puberty a dospívání došlo u všech respondentů k určitým změnám vnitřního chápání zpovědi. V této souvislosti jsem zaznamenala tři typy výrazných změn: změna od formální zpovědi ke zpovědi vnitřně prožívané, rozdíl v přípravě ke zpovědi a změna v morálním hodnocení jednotlivých skutků. Při formování dnešního postoje mé respondenty nejvíce ovlivnili jejich vrstevníci a kněží. Samotná zpověď je charakteristická značnou autoritou kněze, který má větší vliv na konkrétní podobu zpovědi než samotní věřící. Ti se většinou přizpůsobí, než že by si sami prosazovali určitou formu zpovědi. Verbalizované požadavky kladené na zpovědníka jsou podobné jako u jiných pomáhajících profesí, s výjimkou osobní víry na straně zpovídajícího. Z uvedených rozhovorů pak vyplynul poměrně velký rozdíl mezi anonymní zpovědí a mezi zpovědí u stálého zpovědníka, proto jsem tento předpoklad dále ověřovala ve svém kvantitativním výzkumu. Na základě jeho výsledků lze říct, že lidé vyhledávající anonymní zpovědi sice tuto anonymitu oceňují, ale současně by si přáli najít kněze, který by jim rozuměl. Jejich motivace ke zpovědi je formálnější než u lidí, kteří mají stálého zpovědníka. Lidé absolvující zpovědi pravidelně u stejného kněze navíc chápou zpověď jako prostředek k upevnění své víry. V souvislosti s těmito výsledky by bylo užitečné se zamyslet, jací lidé vyhledávají anonymní zpovědi a jací lidé mají stálého zpovědníka. Na základě mých dat jsem prokázala závislost této skutečnosti a věku (stálého zpovědníka mají častěji starší lidé), domnívám se ale, že zde budou svoji roli hrát i vnější podmínky (dostupnost vhodného kněze) a osobnost daného věřícího. Dá se předpokládat, že stálého zpovědníka budou asi spíše preferovat 122


věřící, kteří jsou ochotni poznávat sama sebe, rozvíjet se a pro které bude mít jejich duchovní život velkou váhu. Svátost smíření je z hlediska emočního prožívání charakteristická změnou negativních pocitů v pozitivní během svého průběhu. Nejčastější pocity, které respondenti zažívají bezprostředně před svátostí smíření (tzn. od rozhodnutí přistoupit ke svátosti smíření až do chvíle, kdy vstoupí do „zpovědnice“), jsou lítost, smutek, napětí, nervozita, strach, nejistota, stud, touha, naděje. Dále je tato část charakteristická rozporem mezi samotným emočním prožíváním a racionálním úsudkem. Největší vliv na emoční prožívání během zpovědi má pak kněz. Tato část je charakteristická přerodem od negativních pocitů k pozitivním. Po zpovědi pak věřící podle mého zjištění zažívají nejčastěji tyto pocity: radost, úlevu, vděčnost, klid, touhu, odhodlání, hrdost, odpuštění, spokojenost, ale také nejistotu a pochyby. Z vnějších projevů emocí se nejčastěji objevuje pláč a slzy, dále chvění hlasu, pocení, změna pozice těla a smích. Většina respondentů chodí ke zpovědi z vlastního přesvědčení, z vlastní potřeby. Je to pro ně způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění. Část respondentů pak chodí ke zpovědi z povinnosti nebo ze zvyku. Samotná zpověď je pak pro moje respondenty často hmatatelným důkazem odpuštění jejich hříchů, dále jim pomáhá obnovovat jejich vztah s Bohem a upevňovat jejich osobní víru. Přestože někteří respondenti uvedli, že jim zpověď k jejich osobnostnímu rozvoji nijak nepřispívá, podle ostatních zpověď pomáhá v lepším poznávání sebe sama a také v udržování citlivosti svědomí. Dále zpověď pomáhá lidem měnit některé jejich postoje a upevňovat jejich víru.

Jaké jsou základní psychologické poznatky o svědomí člověka? Svědomí je autoregulační systém v psychice člověka, který zahrnuje interiorizované normy a hodnoty a je podstatou našeho morálního chování a jednání. Na jeho činnosti se podílí emoční, racionální a volní stránka, část jeho fungování se ale odehrává i na nevědomé úrovni. Obecná dispozice rozlišovat mezi dobrým a zlým je dána všem lidem, konkrétní obsahy svědomí jsou pak produktem socializace a výchovy. Formování svědomí ale není otázkou jen raného dětství, k revizi svědomí dochází během celého života. Více či méně ucelené teorie o svědomí najdeme např. u těchto psychologických autorů: S. Freud, C. G. Jung, E. Fromm, V. E. Frankl, J. Piaget, L. Kohlberg a C. Gilliganová.

123


Jak se psychologický pohled na svědomí liší od pohledu křesťanského? Základní rozdíl mezi psychologickým a křesťanským pohledem na svědomí je v problematice mylného svědomí. Tento rozdíl vyplývá ze skutečnosti, že psychologie je nenormativní disciplína, zatímco součástí křesťanství jsou i jednotlivé morální zásady. Z psychologického hlediska je to právě svědomí, které určuje, co je špatné a co je dobré, a nepodléhá již žádné další revizi. Z křesťanského hlediska se však svědomí mýlí tehdy, když se o věci, která odporuje Božímu zákonu, domnívá, že je správná, a naopak. Další rozdíly lze spatřovat v přístupu k výchově svědomí. Psychologie výchovu svědomí spíše popisuje, zatímco křesťanství ji chápe jako jeden ze základních požadavků na člověka. Naopak shoda panuje v tom, že člověk by měl ve svém životě podle svého svědomí jednat, přestože oba přístupy k tomuto požadavku vedou různé důvody.

Jaké jsou základní psychologické poznatky o vině a její funkci v životě člověka? Psychologie se samotným pojmem vina v podstatě nezabývá, v zájmu její pozornosti jsou pocity viny. Pocity viny lze charakterizovat jako negativní prožívání vyplývající z nespokojenosti s jednáním, které bylo v rozporu s vnitřními hodnotami jedince. Pocity viny se poprvé objevují kolem tří let v souvislosti s formováním svědomí, dále nás ale provázejí celým našim životem. Pocity viny většinou prožíváme jako nepříjemné, a tak zná naše psychika řadu mechanismů, jak se jich zbavit. Kromě odpuštění sobě samotnému se zde často objevují nejrůznější obranné mechanismy ega. V psychologické literatuře nacházíme různé klasifikace pocitů viny (vědomé a nevědomé, reálné a neurotické, pozitivní a negativní) a také řadu postupů, jak s vinou terapeuticky pracovat. Pojednání o vině a způsobech jejího zpracování najdeme např. u těchto psychologických autorů: S. Freud, C. G. Jung, E. Fromm, A. Adler, V. E. Frankl, P. Tournier, M. Kocvrlichová a E. Erikson.

Jak se psychologický pohled na vinu liší od pohledu křesťanského? Psychologický a křesťanský pohled na svědomí se liší již v tom, co je ohniskem jejich zájmu v přístupu k vině. Psychologii zajímá subjektivní prožívání viny člověka, kterého chápe jako toho, kdo velikost viny posuzuje. Křesťanství naopak na základě svého učení o Božích zákonech dokáže velikost viny do jisté míry objektivně posoudit. Důraz je zde kladen na porušení vztahu k Bohu, který je také nejdůležitějším posuzovatelem dané viny. 124


Z výše uvedeného také vyplývá odlišný způsob práce s vinou, kterou psychologie a křesťanství nabízejí. Křesťanství vede provinilého člověka skrz pokání k odpuštění. Psychologie zná více způsobů, jak je možné s vinou pracovat. Výsledkem práce s vinou je stav, kdy člověk svoji vinu unese, nějakým způsobem se s ní vyrovná a dál žije pokud možno kvalitní a spokojený život.

Jak v současné době svátost smíření probíhá a jaké má náležitosti? Svátost smíření je v římskokatolické církvi oficiálním způsobem, jak získat odpuštění hříchů a dosáhnout smíření s Bohem i církví. Samotná zpověď je pak charakteristická osobním vyznáním závažných provinění pověřenému knězi. Ten mu na základě tohoto vyznání udělí rozhřešení, které značí, že vyznané hříchy byly dotyčnému Bohem odpuštěny. Oficiálním místem pro udělení svátosti smíření je zpovědnice, v praxi ale bývá svátost smíření udílena z různých důvodů i na jiných místech. Věřící by měli přestupovat ke zpovědi minimálně jednou za rok, církev ale doporučuje zpovědi v kratších intervalech. Zpovídat v katolické církvi může jen pověřený kněz, věřící si pak zpovědníka vybírá. Obecně se dá říct, že někteří věřící chodí stále ke stejnému knězi, jiní naopak volí anonymní zpověď u různých kněží.

125


LITERATURA ADLER, A. Porozumění životu: úvod do individuální psychologie. Přeložil Š. Kovařík. 1. vyd. Praha: Aurora, 1999. 158 s. ISBN 80-85974-76-2. ADLER, A. Smysl života. Přeložil Z. Vybíral. 1. vyd. Praha: Práh, 1995. 146 s. ISBN 8085809-34-6. ADLER, A. Umění rozumět: příběh života a nemoci z pohledu individuální psychologie. Přeložil Z. Vybíral. 1. vyd. Praha: Práh, 1993. 134 s. ISBN 80-85809-04-4. AUGUSTYN, J. Svátost smíření: inspirace nejen pro zpovědníky. Přeložila J. Kouřímová. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 93 s. ISBN 80-7192-532-2. BAUER, J. Religiozita v duševním životě člověka. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra psychologie, 1994. 189 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jaroslav Šturma. BECK, E. Věřím: malý katolický katechismus. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 155 s. ISBN 80-7192-509-8. BENESCH, H. Encyklopedický slovník psychologie. Přeložili M. Korbelík a E. Labudová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 512 s. ISBN 80-7106-317-7. BERGGREN, E.G.A., BERGGREN, E. The psychology of the confession. 1st edition. London: Brill Archive, 1975. 218 s. ISBN 9004042121. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona: včetně deuterokanonických knih. Překlad Starého zákona pod vedením Miloše Biče, překlad Nového zákona pod vedením Josefa B. Součka a Jindřicha Mánka. 12. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2006. 350 s. ISBN 80-85810-42-5. CORNWELL, M., DARWIN, T. Family, religion and personal communities: examples from Mormonism. Marriage and Family review. 1990, vol. 15, no. 1-2, p. 229-252 Dignitatis humanae. In Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Přeložila pracovní skupina pod vedením Oto Mádra. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. s. 563-574. ISBN 80-7192-438-5. ERIKSON, E. Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Přeložil J. Šimek. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1999. 127 s. FRANKL, V.E. Der unbewusste Gott. 7. Auflage. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1988. 130 s. ISBN 3-466-20302-3.

126


FRANKL, V.E. Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Přeložil V. Jochmann. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. 237 s. ISBN 80-85319-39-5. FRANKL, V.E. Teorie a terapie neuróz. Přeložil K. Balcar. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. 171 s. ISBN 80-7169-779-6. FRANKL, V.E. Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii. Přeložil V. Jochmann. 1. vyd. Brno: Cesta, 1994. 212 s. ISBN 80-85319-29-2. FREUD, A. The Ego and the Mechanisms of Defense. 1st edition. London: Karnac Books, 1993. 204 s. ISBN 09-4643-985-0. FREUD, S. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920-1924. Přeložil M. Kopal 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1998a. 383 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 13. ISBN 80-86123-09-0. FREUD, S. Nespokojenost v kultuře. Přeložil L. Hošek. 1. vyd. Praha: Hynek, 1998c. 141 s. Spektrum; sv. 14. ISBN 80-86202-13-5. FREUD, S. O člověku a kultuře. Z různých originálů vybral J. Stromšík; přeložil L. Hošek. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 444 s. Eseje; sv. 1. ISBN 80-207-0109-5. FREUD, S. Přednášky k úvodu do psychoanalýzy. Přeložil J Pechar. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997b. 404 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 11. ISBN 80-901601-9-0. FREUD, S. Přednášky z úvodu do psychoanalýzy. Přeložil J. Pechar. 1. vyd. Praha: SZdN, 1969. 498 s. Vybrané spisy; sv. 1. FREUD, S. Spisy z let 1906-1909. Přeložil M. Kopal. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1999. 379 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 7. ISBN 80-86123-10-3. FREUD, S. Spisy z let 1913-1917. Přeložil M. Kopal. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2002. 392 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 10. ISBN 80-86123-18-9. FREUD, S. Spisy z let 1932-1939. Přeložil L. Hošek. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1998b. 238 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 16. ISBN 80-86123-06-5. FREUD, S. Spisy z pozůstalosti. Přeložil M. Kopal. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1996. 155 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 17. ISBN 80-901601-7-4. FREUD, S. Totem a tabu: o podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Přeložil L. Hošek. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997a. 157 s. Sebrané spisy S. Freuda; sv. 9. ISBN 80-86123-01-4. FRIELINGSDORF, K. Falešné představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání. Přeložila A. Sirovátková. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995. 154 s. ISBN 80-85527-94-4. 127


FROMM, E. Člověk a psychoanalýza. Přeložily I. Petřínová a M. Hubscherová. 2. vyd. Praha: Aurora, 1997. 200 s. ISBN 80-85974-18-5. FROMM, E. Mít, nebo být? Přeložil J. Lusk. 1. vyd. Praha: Aurora, 2001. 242 s. ISBN 807299-036-5. FROMM, E. Psychoanalýza a náboženství. Přeložil Š. Kovařík. 1. vyd. Praha: Aurora, 2003. 124 s. ISBN 80-7299-066-7. FURRER, W. Schuld und Sünde als menschliche Erfahrung. In Freiheit, Schuld, Vergebung. 1. Auflage. Wien: Agens-Werk Geyer & Co, 1972. s. 9-31. ISBN 3-210-24424-3. Gaudium et spes. In Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Přeložila pracovní skupina pod vedením Oto Mádra. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. s. 183256. ISBN 80-7192-438-5. GILLIGENOVÁ, C. Jiným hlasem: o rozdílné psychologii žen a mužů. Přeložila E. Klimentová. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 191 s. ISBN 80-7178-402-8. GOLDMANN, P. Co potřebuje zpovědník znát z psychopatologie. In OPATRNÝ, A. Svátost pokání a smíření. 1. vyd. Praha: Pastorační středisko, 2005. s. 59-66. GRÁC, J. Kresťanská morálka a niektoré psychologické osobitosti normatívnych regulátorov správania. In KOŠČ, L., STŘIŽENEC, M. Kresťanstvo a psychológia. 1. vyd. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2003. s. 124-147. ISBN 80-7162-411-X. GROM, B. Religionspsychologie. 1. Auflage. Kosel-Verlag: München, 1992. 430 s. ISBN 3-525-61331-8. GRÜN, A. Modlitba a sebepoznání. Přeložila J. Šťouračová. 1. vyd. Praha: Zvon, 1997. 52 s. HALAMA, P. Zmysel života: psychologický aj náboženský fenomén. In KOŠČ, L., STŘIŽENEC, M. Kresťanstvo a psychológia. 1. vyd. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2003. s. 68-86. ISBN 80-7162-411-X. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 744 s. ISBN 80-7178-303-X. HOGE, D.R., PETRILLO, G.H. Determinants of Church, Participation and Attitudes Among High School Youth. Journal for the Scientific Study of Religion. 1978, vol. 17, no. 4, p. 359-379. HOLM, N.G. Úvod do psychologie náboženství. Přeložil K. Balcar. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 157 s. ISBN 80-7178-217-3. JAKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 223 s. ISBN 807254-329-6.

128


JASPERS, K. Otázka viny: příspěvek k německé otázce. Přeložil J. Navrátil. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 90 s. Váhy; sv. 2. JUNG, C.G. Analytická psychologie: její teorie a praxe. Přeložili K. Lukašová-Černá a K. Plocek. 1. vyd. Praha: Academia, 1992. 205 s. ISBN 80-200-0418-1. JUNG, C.G. Člověk a duše. Z celého díla 1905-1961 vybrala a vydala Jolande Jacobi; Přeložil K. Plocek. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 277 s. ISBN 80-200-0543-9. JUNG, C.G. Der Mensch und seine Symbole. 1. Auflage. Olten: Walter-Verl, 1968. 320 s. JUNG, C.G. Modern Man in Search of Soul. 2nd edition. New York: Harcourt, 1955. 244 s. ISBN 04-1520-839-4. JUNG, C.G. Obraz člověka a obraz Boha. Výbor uspořádal Helmut Barz; Přeložil J. Kuře. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001. 506 s. Výbor z díla C. G. Junga; sv. 4. ISBN 80-85880-11-3. JUNG, C.G. Osobnost a přenos. Výbor uspořádal Helmut Barz; Přeložili A. Bernášková, J. Škodová, L. Běťák. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998. 404 s. Výbor z díla C.G. Junga; sv. 3. ISBN 80-85880-18-0. Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí. 30. vyd. Praha: Katolický týdeník, 2004. 595 s. ISBN 80-86615-03-0. KASSIN, S.M., GUDJONSSON, G.H. The Psychology of Confessions: A Review of the Literature and Issues. Psychological Science in the Public Interest. 2004, vol. 5, no. 4, p. 1-41. KAŠPARŮ, M. Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. 1. vyd. Brno: Cesta, 2002. 153 s. ISBN 80-7295-031-2. Katechismus katolické církve. Přeložil J. Koláček. 2. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 793 s. ISBN 80-7192-473-3. KLČOVANSKÁ, E. Kresťanstvo a psychoterapia. In KOŠČ, L., STŘIŽENEC, M. Kresťanstvo a psychológia. 1. vyd. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2003. s. 166-181. ISBN 80-7162-411-X. KLESSMANN, M. Pastoralpsychologie: Ein Lehrbuch. 2. Auflage. Neukirchen-Vluyn: Neukirchener, 2004. 702 s. ISBN 37-8872-050-6. KNIGHT, K. The Catholic Encyclopedia: The Sacrament of Penance [online]. 2008, May 24, 2008 [cit. 2008-07-19]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: . KOCVRLICHOVÁ, M. Vina. 1. vyd. Praha: Triton, 2006. 366 s. ISBN 80-7254-684-8.

129


Kodex kanonického práva: úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil M. Zedníček. 1. vyd. Praha: Zvon, 1994. 812 s. ISBN 80-7113-082-6. KOHLBERG, L. Psychology of Moral Development: The Nature and Validity of Moral Stages (Essays on Moral Development Series). 1st edition. United States: Harpercollins College Div, 1984. 729 s. ISBN 00-60647-61-2. KOTÁSKOVÁ, J. Socializace a morální vývoj dítěte. 1. vyd. Praha: Academia, 1987. 140 s. KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 392 s. ISBN 807178-179-7. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie pastorace a pastorační psychologie. In GALVAS, Z. HOMO RELIGIOSUS: Vybrané aspekty psychologie náboženství. 1. vyd. Praha: Českomoravská psychologická společnost, 2002. s. 35-40. ISBN 80-86174-04-2. KÜBLER-ROSS, E. On Death and Dying. 2nd edition. United Kingdom: Routledge, 1973. 256 s. ISBN 0-2030-1049-3. Lumen Gentium. In Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Přeložila pracovní skupina pod vedením Oto Mádra. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. s. 16-83. ISBN 80-7192-438-5. MIKŠÍK, O. Psychologické teorie osobnosti. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 269 s. ISBN 978-80-246-1312-3. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vyd. Praha: Academia, 1997. 336 s. ISBN 80200-0628-1. NARRAMORE, S.B. Conscince. In BENNER, D. Baker Encyclopedia of Psychology and Counseling. 2nd edition. München: Grand Rapids, 1999. s. 220-221. ISBN 0801021006. NEČASOVÁ, M. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 98 s. ISBN 80-210-2673-1. OPATRNÝ, A. Práce ve skupinách. In OPATRNÝ, A. Svátost pokání a smíření. 1. vyd. Praha: Pastorační středisko, 2005. s. 105-111. PENNEBAKER, J.W. Opening up: The healing power of expressing. 1st edition. New York: Guilford Press, 2002. 299 s. ISBN 5-7230-238-0. PIAGET, J., INHELDEROVÁ, B. Psychologie dítěte. Přeložila E. Vyskočilová. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 143 s. ISBN 80-7178-608-X. PINTÍŘ, A. Od zpovědi, formující svědomí, k výchově svědomí, které vede k obrácení. In OPATRNÝ, A. Svátost pokání a smíření. 1. vyd. Praha: Pastorační středisko, 2005. s. 86-98.

130


REMEŠ, P. Řekni mi, jaké náboženství volíš... In GALVAS, Z. HOMO RELIGIOSUS: Vybrané aspekty psychologie náboženství. 1. vyd. Praha: Českomoravská psychologická společnost, 2002. s. 54-62. ISBN 80-86174-04-2. ŘÍČAN, P. Psychologie náboženství a spirituality. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 326 s. ISBN 978-80-7367-312-3. SCHARFENBERG, J. Einführung in die Pastoralpsychologie. 1. Auflage. Gőttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1994. 244 s. ISBN 38-2521-382-X. SKOBLÍK, J. Nova et vetera pro zpovědníka. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 83 s. ISBN 807184-931-6. SKOBLÍK, J. Přehled křesťanské etiky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 319 s. ISBN 807184-357-1. SMÉKAL, V. Spiritualita v denním životě člověka. In GALVAS, Zbyněk. HOMO RELIGIOSUS: Vybrané aspekty psychologie náboženství. 1. vyd. Praha: Českomoravská psychologická společnost, 2002. s. 18-34. ISBN 80-86174-04-2. SOFORKOVÁ, M. Psychologické aspekty osobní modlitby v křesťanské tradici. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Katedra psychologie, 2002. 124 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jaroslav Šturma. SPAEMANN, R. Základní mravní pojmy a postoje. Přeložil K. Hlavoň. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. 91 s. ISBN 80-205-0484-2. STŘIŽENEC, M. Súčasné zameranie a výskumné výsledky psychológie náboženstva. In KOŠČ, L., STŘIŽENEC, M. Kresťanstvo a psychológia. 1. vyd. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2003. s. 10-32. ISBN 80-7162-411-X. STŘIŽENEC, M. Aktuálne problémy psychológie náboženstva. 1. vyd. Bratislava: Ústav experimentálnej psychológie SAV, 1999. 97 s. ISBN 80-88910-02-1. STŘIŽENEC, M. Psychológia náboženstva. 1. vyd. Bratislava: Veda, 1996. 108 s. ISBN 80224-0475-6. SUNAR, D. The psychology of morality. In LONNER, W.J., et al. Readings in Psychology and Culture. 1st edition. Washington: Western Washington University, 2002. Conceptual, Methodological, and Ethical Issues in Psychology and Culture. s. 54-63. SYMONDS, P.M. Dynamic psychology. New York: Appleton-Century-Crofts, 1949. 413 s. SZABO, M. Zpověď? Ne!: Nechci! Neumím! Nezvládnu to! 1. vyd. Praha: Aurora, 2006. 111 s. ISBN 80-7299-087-X. ŠPAČEK, M. Podklady k přednášce Kajícnost v teologii východní církve. In OPATRNÝ, A. Svátost pokání a smíření. 1. vyd. Praha: Pastorační středisko, 2005. s. 10-21. 131


The On-line Medical Dictionary: guilt [online]. Newcastle: The Centre for Cancer Education, c1997-2003, 12 Dec 1998 [cit. 2008-08-14]. Dostupný z WWW: . THOMÄ, H., HÄCHELE, H. Psychoanalytická praxe. Přeložil J. Železný. 1. vyd. Hradec Králové: Mach, 1993. 2 sv. (394, 383 s.). ISBN 80-901050-0-9. TOURNIER, P. Vina. Přeložila D. Šimonová. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 1995. 215 s. ISBN 80-85495-40-6. VACEK, P. Morální vývoj v psychologických a pedagogických souvislostech. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2002. 121 s. ISBN 80-7041-101-5. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 80-7178-308-0. VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 263 s. ISBN 807178-291-2. Vyznání víry církve: překlad 1. dílu katolického katechismu pro dospělé. Přeložil J. Dolista. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 319 s. ISBN 80-86074-15-3. WEBER, H. Všeobecná morální teologie. Přeložil M. Kratochvíl. 1998. 1. vyd. Praha: Zvon: Vyšehrad, 1998. 366 s. ISBN 80-7021-292-6. WEST, G.K. Dobrodružství psychického vývoje: kapitoly z vývojové psychologie. Přeložil I. Müller. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 248 s. Spektrum. ISBN 80-7178-684-5. ZVÁROVÁ, J. Biomedicínská statistika: základy statistiky pro biomedicínské obory. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 218 s. ISBN 80-7184-786-0.

132


PŘÍLOHY PŘÍLOHA Č. 1 - ROZHOVORY ROZHOVOR č. 1 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Dřív, když jsem chodila s rodiči, tak jsem chodila cca jednou za měsíc. Když teď chodím podle sebe, tak je to i za dýl, tak asi jednou za 3 měsíce. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Mám svého zpovědníka, který je zpovědníkem i rodičů, tak jsem se k němu dostala. Pokud ale on není k dispozici, jdu i kamkoliv jinam. Ale obecně bych řekla, že častěji chodím ke zpovědi ke knězi, který mě zná, než k někomu neznámému. Pokud jdu k mému zpovědníkovi, je v tom výhoda, že mě zná, že na to může navazovat. Navíc i já vím, co můžu čekat, je to taková jistota. Na druhou stranu, víc se před ním stydím, i když mám jistotu, že by se nijak nepohoršoval, nenadával mi, nedivil by se, tak některý věci bych mu neřekla, to bych se bála. Dokonce jsem to i udělala, že jednou jsem schválně vyhledala zpovědníka, který mě neznal. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Asi od svých šesti, sedmi let. Souviselo to s prvním svatým přijímáním, prostě jako každý tradiční katolík. S přípravou na zpověď mi pomáhala maminka, ještě i chvíli potom. Seděli jsme v kuchyni a ona mi říkala nějaký věci, nebo mi říkala, na co si mám vzpomenout. Moje první zpověď byla divná, nevěděla jsem, co tam mám říct, tak jsme nakonec řekla jednu jedinou věc, která ještě nebyla pravda. A pak jsem se moc divila, když sestřenice říkala, že tam těch věcí měla víc. Potom jsem se připravovala podle zpovědního zrcadla. Chtěla jsem mít úplnou jistotu, dávala jsem si pozor, abych na něco nezapomněla, dokonce jsem říkala i věci, u kterých jsem si nebyla jistá, že jsou hříchem, pro jistotu, aby tam bylo všechno. Teď už to nedělám, vezmu si před zpovědí diář a snažím se rozpomenout na to, co bylo, a pak jsou to vzpomínky na konkrétní věci. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Hlavně je to odpuštění. Je to také uzavření něčeho, co bylo. Věci, které mě mrzely, už pak míň bolej, už jsou za mnou. Není to o tom, že by pak bylo jedno, co dělám, co jsem udělala, ale já to už tak aspoň neřeším. Je to taky mechanismus, který znám, který mi pomáhá a který je hned po ruce. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Hodně často chodím k Salesiánům. Ti po mně nikdy nechtěli žádnou formu, žádné přesné formulace, takže ani nevím, jak má vypadat správně. Ale podle mě by tam vždy mělo být pokání a předsevzetí. To předsevzetí mi dřív dávali zpovědníci sami, teď si ho snažím dát sama. Není to povinnost jako pokání, nemusí u zpovědi být, ale mně to přijde dobrý. Mělo by to být něco konkrétního, co jde změnit. Je to pro mě důležitý, pracuju tak na sobě a zdokonaluju se. Dobrá zpověď je taková, kde člověk projeví lítost. Musí být vevnitř, musí být cítit, že tě to fakt mrzí. A taky reakce kněze by měla být přiměřená. 133


Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? Nejprve je příprava na zpověď. Vlastní zpověď je pak taková, že pokud jdu ke svému zpovědníkovi, tak on udělá kříž a začne zpověď modlitbou. Já pak řeknu, kdy jsem naposledy byla u zpovědi, a také to, jaké jsem měla předsevzetí a jak se mi to vedlo, nebo naopak nevedlo. Pak podle napsaných bodů říkám, co se mi nepovedlo, vždy tam kouknu a pak to říkám vlastními slovy. To, co je pro mě nejtěžší, říkám až nakonec, nebo to, čeho se nejvíc bojím. On to nějak zhodnotí, pak se společně zamyslíme nad tím, co chci změnit. Pak se zeptá, jestli nemám nějaké otázky, uloží mi pokání, pak následuje rozhřešení. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Mám ráda to místo, kam chodím, je to kaple tam, kde bydlím. Je to hodně světlý a čistý místo. Mám to takhle raději. Ale někdy to bývá obtížný, zvlášť když se bavíme o něčem, za co se stydím. A vím, že kdybych se zpovídala z něčeho fakt velkého, za co bych se hrozně styděla, tak bych chtěla klasickou zpovědnici, kde by mě nebylo vidět a kde bych byla anonymní. Jak se připravujete ke zpovědi? Snažím se připravit dopředu. Sednu si, ztiším se, začínám přípravu modlitbou. Pak se snažím rozpomenout na minulou dobu, co bylo, a podle těch věcí si sepíšu, co chci u zpovědi pak říct. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Mluvím já, pak on a pak je to víceméně rozhovor. Teď se snažím je říkat i s těmi situacemi, kdy se staly, takže je to docela konkrétní. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Nejraději ho vykonávám hned, aspoň vím, že na to nezapomenu, a také je to pro mě hodně aktuální, ještě je to v souvislosti s tou zpovědí. Mám ráda něco neobvyklého, něco, co jsem ještě nedělala, a taky když se to trefí do mého rozpoložení. Nemusím pak moc to, co se pořád opakuje, ty samé modlitby. Obvykle dostávám nějakou modlitbu, kus křížové cesty, nebo si najít něco, co mohu v okolí obdivovat a co je od Boha, to se mi třeba líbilo. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Asi 15 minut. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Pokud je to tahle zpověď, tak sedím. Jsem ale v předklonu, kde držím ten papír a také proto, abych na něj nemusela moc koukat. Pokud jdu ke klasický zpovědi, tak klečím. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Před zpovědí mám divný pocit, trochu se bojím, stydím, jsem hodně nejistá. A cítím napětí. Přeju si, abych to měla už za sebou. Na konci se naopak cítím výborně, je tam úleva, je to fajn. Během zpovědi se stydím. Při samotném rozhřešení nemám moc žádný pocity, spíš je to vědomí toho, že teď se mi odpouštějí hříchy. Je to racionální pocit, že je to uzavřené. Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se atd.? Stalo se mi, že jsem plakala, ne že bych chtěla, naopak jsem nechtěla, aby mě viděl brečet, ale tak nějak to přišlo, nešlo to nedat najevo. Jinak jak jsem nervózní, tak se mi chvěje hlas, bojím se zasmát, aby si zpovědník nemyslel, že to znevažuju. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? 134


Hodně málo. A pokud ano, dávám si bacha, aby to bylo hodně obecný, abych neřekla, čeho se to přesně týkalo. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Protože věřím, že to má smysl, ne že bych z toho pak měla nějaký euforický pocity. Taky proto, že věřím, že je Bůh a že tohle je způsob, jak mi odpustí moje hříchy. Taky asi proto, že je to zvyk a že mám strach neříct všechno, nevím, co by se pak stalo. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Přináší mi úlevu a jistotu. Někdy přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych k ní nechodila, asi by mi chyběla ta jistota. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Kdybych si to mohla zkusit nanečisto nebo kdybych to říkala někomu, kdo by mi pomohl, tak by to nemělo takový význam. Pro mě je nejdůležitější to, že věřím, že to funguje. Že je to přesně ten mechanismus, který Bůh zavedl a kterým Bůh odpouští hříchy. No, to je to nejdůležitější, že mi tak Bůh odpustí hříchy. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? O tu jistotu, že je to uzavřené a odpuštěné. Měla bych tendenci se pořád v tom hrabat a vyčítat si to. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Je to ten, kdo mi pomáhá. Má být zástupcem Krista, takže by měl být jako on. Musím si ho vážit, také je důležité, aby z něho vyzařovala jeho víra. Abych měla jistotu, že i pro něj to má cenu, že to myslí vážně, že věří tomu, co se tam děje. Také mi pomáhá, že mě zná, vím tak, že mě pochopí. To je důležitý, aby mě kněz pochopil. Také to, když něco dodá, dá mi zpětnou vazbu nebo radu. Musí mít na mě čas, to hodně ocením, když vidím, že mu na mně záleží, že ho zajímá to, co říkám, že ho zajímám já. Musí být empatický. Důležitý je pro mě, když se na konci na mě usměje, podá mi ruku a nedá na sobě vůbec znát to, co jsem mu řekla. A taky je pro mě důležitý, že vím, že to nikomu neřekne. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Je to takhle jasný. Je to takhle zařízený. Já takhle vím, že to Bůh vzal, že mi to Bůh odpustil, jinak bych si tím nebyla jistá. Takhle mi to kněz řekne, potvrdí. Je to takhle jednoduchý, vše mi odpustí, mohu se na to spolehnout. Ale je to tak i náročnější, je těžké říct někomu, co dělám špatně, říct to nahlas před druhým člověkem je fakt těžké, ale o to to má i větší cenu. Taky mám pocit, že takhle se něco přinutím udělat, něco se mi moc nelíbí. Proto, aby mi bylo odpuštěno, něco udělám. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Nějaké střední. Nesmí být moc přísný, aby mi nadával, nebo říkal, že tohle je fakt moc. To bych se bála, zasekla a nic by nebylo. Taky nesmí být ale moc volný. Kněz je pro mě autorita, takže kdyby nad vším mávnul rukou, tak bych časem měla tendenci to taky neřešit a říct si, že o nic nešlo. Taky by mě mít zkušenosti a měl by tam být prostor na radu.

135


Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Mám pocit, že jsem víc hlídaná, více o sobě přemýšlím, více reflektuju sama sebe, co dělám. Mám taky pevnější a lepší hranice. Více si uvědomuji, co jsou mé hodnoty, k čemu jsou a jaký vůbec mám. Zpověď mi nedovoluje zapomenout na to, co se má a co ne. Jsem v takovém permanentním střehu. Učí mě to přemýšlet, co jsem dělala a také o tom, co budu a chci dělat. Zklidním se, znova projdu tu dobu, co byla. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Nemám konkrétní zpověď. Ale obecně je pro mě nejsilnější to, jak se mi mění ty pocity. Když mě něco hodně tíží a bolí mě to, stydím se za to. A pak na konci mi je lehčeji jsem klidnější, vyřešilo se to alespoň trochu. Tak ten přechod z toho špatnýho pocitu v ten dobrý.

ROZHOVOR č. 2 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Asi tak jednou za měsíc a půl. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Jednoho konkrétního zpovědníka nemám, chodím k různým. Navíc mi chvilku trvalo, než jsem si vůbec našla nějakého kněze, ke kterému bych mohla chodit ke zpovědi. Díky své matce, která zná většinu kněží v Praze, jsem jich i já dost znala a oni znali mě, a k nim jsem odmítla jít ke zpovědi. Ale postupem času jsem si našla a oblíbila určitá místa. Nejraději chodím k Františkánům. Vždycky tam někdo je, je na to klid, je to pro mě i malé zastavení jednou za čas. Nechodím tam k jednomu zpovědníkovi, i když jeden z nich je můj oblíbený a vždy jsem ráda, když tam zrovna je. I on mě zná, vždy na mě mává, ať jdu k němu. Jinak ale jsem schopná jít i jinam, když je příležitost. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Asi od svých šesti let, poprvé jsem byla u zpovědi před svým prvním svatým přijímáním. Připravoval nás místní kněz i se všemi ostatními dětmi i a u něho jsem taky byla u zpovědi. Moje chápání zpovědi se změnilo radikálněji v pubertě, to mi bylo asi těch 13. Souviselo to s nějakou osobní konverzí, kdy jsem se sama musela rozhodnout, co dál s vírou udělám a jak se k tomu postavím. A do zpovědi se to promítlo tak, že jsem už nevyjmenovávala hříchy podle zpovědního zrcadla, ale spíš jsem se snažila o nějaký popovídání, aby to byl rozhovor. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Hodnotu zpovědi, a co to vlastně zpověď pro mě je, jsem si uvědomila až později. Díky své kamarádce, která patří do KS, s tou jsme vedly spoustu rozhovorů, o všem možným, co to je a k čemu to je. A s ní jsem si uvědomila i hodnotu zpovědi. Je to velký dar od Boha, který nám dal. Dal nám možnost dosáhnout odpuštění, Taky bych řekla, že je to důkaz Božího milosrdenství. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? No asi ne tak, jak mnohdy vypadá. Hrozně velkou roli tam hraje ten kněz, který zpovídá. Aby byla zpověď dobrá, neměl by být ten kněz moc neosobní, akurátní, to je spíš pak jako výslech a těžko může něco přinést. 136


Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? Nejprve mě napadne, že už jsem dlouho nebyla u zpovědi a že bych měla jít. Pak je to nějaká moje příprava. Samotná zpověď začíná křížem a také dodám, kdy jsem naposled byla u zpovědi, a pak pokračuju tím, že vyjmenovávám ty hříchy. Nakonec následuje udělení pokání od kněze a rozhřešení. No a potom k tomu také patří vykonání toho pokání. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Je mi to jedno, zvládnu jakékoliv místo. Pokud bych si měla vybrat, tak by to byla malá místnost a při zpovědi bych seděla. Jak se připravujete ke zpovědi? Když chodím ke zpovědi k Františkánům, což je nejčastější, tak se na zpověď připravuju až v kostele. Ještě před zpovědí si tam sednu a srovnávám si v hlavě, co bylo. Klidně před sebe pustím nějaký lidi. Nepoužívám žádné zpovědní zrcadlo nebo tak něco, musí to jít ze mě, musím mít pocit, že něco bylo v nepořádku. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Na začátku povídám já, co mám připraveného, pak něco k tomu řekne, případně se na něco zeptám. Když je to něco častého, tak to pojmenovávám obecně, jinak se snažím mluvit konkrétně a popsat i okolnosti, které k tomu vedly a které s tím souvisejí. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Hned po zpovědi, znám se, pak bych zapomněla, nestihla bych to. Zase většinou využiju ten kostel, prostě si na zpověď vyhradím nějaký čas, to znamená čas před zpovědí na přípravu i po zpovědi. Vyjdu a sedím v kostele, ztiším se, modlím se a s tím souvisí i to pokání. Který mám nejraději, to nevím, většinou jsou to modlitby. Je mi to víceméně jedno, jinak je to něco, co je mi dané a je to neměnné. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Asi 10 minut. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Pokud je to zpovědní místnost, tam si mohu vybrat. Tak tam sedím. Pokud je to klasická zpovědnice, tak tam klečím. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku se necítím moc dobře, nechce se mi tam, jsem nervózní, asi převládá nejistota. Jaký to bude, jaký bude ten kněz, jestli to nebude moc psycho. Během zpovědi to hodně záleží, podle toho, jaký je to kněz. Buď jsem spokojená, nebo ne. Dřív jsem zpovědi víc prožívala, hlavně po zpovědi jsem se jako dítě cítila opravdu čistá, úplně očištěně. Byla jsem v tu chvíli nadšená z toho pocitu, měla jsem radost. Postupem času už to tolik nedokážu prožívat, možná je to i tím, že prostě člověk časem, ať chce nebo nechce, na sebe nabalí víc hříchů, už to není tak čistý. Ale pocit úlevy mám vždycky. Ale taky je tam pochybnost, zdali jsem to všechno dobře zformulovala, jestli jsem na něco nezapomněla. Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se atd.? Já pocity obecně moc neprojevuju, takže si myslím, že ani u tý zpovědi ne. Jendou si ale vzpomínám, že mi bylo děsný horko, úplně jsem se celá zpotila. 137


Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Nebavím se o ní s nikým. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Kvůli odpuštění. To je na ní to nejdůležitější, je to Boží milost, se kterou se v tu chvíli opravdu setkám. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Dává mi to odpuštění, ale také mi to pomáhá udělat si pořádek v sobě. Je to pro mě zastavení se jednou za čas. Podívám se na uplynulé období a mám čas i možnost je zhodnotit. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Že je to něco, co nám zanechal přímo Ježíš Kristus. Je to od něj, čili je to božské. Ale na druhou stranu to nasedá i na naši lidskou přirozenost, to, že některý věci děláme špatně. Prostě se to i lidem hodí, že tohle vůbec existuje. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? O tu možnost odpuštění hříchů, o to, k čemu ta zpověď slouží. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Musí mi rozumět, chápat, co jsem chtěla říct. Musí být empatický. Musí mít pro mě dostatek času, nesmí na mě spěchat. Taky musí působit lidsky, obecně to spíš musí být rozhovor. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Dává tam tomu tu Boží část. Je to daný od Krista, který to ustanovil, je to jasný, jak se to má dělat, ten kněz to i jasně řekne, je ti odpuštěno. Jiné církve si to dělají sami, lidé když mají pocit, že něco udělali špatně, tak se třeba určitou dobu za to modlí. Ale je v tom jen ten lidský faktor, oni si to určují sami. Není v tom ta jasnost a ten Boží aspekt. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Takový reaktivní. Nemám ráda, když je zpovědník úplně pasivní, když mám pocit, že je to celý na mně. Na druhou stranu ale taky chci mít nějaký místo, aby mě nechal, abych měla nějaký prostor. Nesmí mě úplně zahltit. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Pomáhá mi některý věci vidět jinak, mít na ně jiný názor. Dává mi také to, že se vyhýbám tomu, co mi ubližuje. Že se o některý věci snažím, na některé si naopak dávám pozor. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Odpuštění pro mě znamená odpuštění sobě i odpuštění druhým. To se snažím vždycky udělat, než jdu ke zpovědi, odpustit druhým i sobě. Asi bych řekla, že je to proces, kde jsem já, Bůh a druzí lidé. Je to taky spojený s vírou, s mojí vnitřní jistotou, že je mi odpuštěno, že věřím, že to tak je, že to funguje. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? No mám zážitky na obě strany, hezký i úplně psycho. Ten psycho byl na jedný pouti, nejprve 138


to vypadalo zajímavě v tom, že jsem přemýšlela o tom, že bych šla ke zpovědi, ale moc se mi tam nechtělo, tak jsem si řekla, že tam půjdu, jen když k tomu bude fakt veliká příležitost. A najednou mě ke zpovědi zatáhla nějaká babča, prostě jen tak mi řekla, ať tam jdu, a já ani nevím jak, a byla jsem ve zpovědnici. Ale bylo to psycho, byl tam divný kněz, začal mi klást otázky, jako u výslechu. Krize, fakt. Ten druhý je z dětství. Byla jsem malá a šla jsem od zpovědi a měla jsem úžasný pocit lehkosti, hrozně velkou radost. Myslela jsem si, že asi začnu lítat. Teď jako velká mám hezký pocit ze zpovědi, když potkám dobrého kněze a celá zpověď je příjemným rozhovorem. Když má lidský přístup, když si hezky povídáme.

ROZHOVOR č. 3 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Jednou za měsíc až za 3 měsíce, to je ta nejzazší mez. Souvisí to i s duchovní obnovou, na kterou pravidelně jednou za čtvrt roku jezdím. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Přes svého manžela, ještě když jsme spolu chodili, jsem se dostala ke stálému zpovědníkovi a jsem za to ráda. Takže od těch 22 mám vždy svého zpovědníka. Za tu dobu jsme vystřídali asi 4, podle toho, jak to zrovna vyšlo. Je to zpovědník, ke kterému pak chodí celá naše rodina, včetně dětí. Čas od času zajdu i ke zpovědi někam jinam, například v rámci zmíněné duchovní obnovy. Je to takové zpestření, oživení. Umožňuje mi to kouknout se na věci z jiného úhlu pohledu, než jsem u svého zpovědníka zvyklá. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Asi od 7 let. Připravoval mě kněz, kde jsme bydleli, ale velký vliv na moje chápání zpovědi měl můj tatínek. Ten byl velmi úzkostný až skrupulózní, takže jsem se Boha hodně bála. Až do doby, kdy jsem přišla do oddílu, jsem se zpovídala podle zpovědního zrcadla, snažila se říct úplně všechno, abych byla čistá. Pak jsem se asi týden snažila vůbec nic špatného neudělat, pak po týdnu se mi to přestalo dařit a já teda taky přestala chodit ke svatému přijímání až do další zpovědi. Myslela jsem si, že pokud nejsem úplně bez hříchu, tak nemohu jít k příjímání. Ke zpovědi jsem tenkrát chodila asi 2x do roka. Dokonce si pamatuji první zpověď, tam jsem se zpovídala úplně ze všeho, co jsem našla ve zpovědním zrcadle, i když jsem těm pojmům nerozuměla. Díky kamarádkám v oddíle jsem tak asi ve 12, 13 pochopila, že Bůh je láska a že se nemusím bát. Že pokud nemám velký průšvih, mohu jít klidně k přijímání. Místo strachu jsem pocítila radost a pomoc. Pak jsem chodila k různým zpovědníkům, vždy to vysypala a nechtěla, aby se mi v tom moc hrabali. Až přes partnera jsem se dostala ke zpovědníkovi, který se stal naším společným zpovědníkem. Není to jen zpovědník, ale i můj osobní duchovní. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Pro mě je to duchovní vedení. Zamyšlení se nad životem, nad sebou samou. Není v tom strach, co jsem udělala špatně, ale spíš mě to posouvá dopředu, do budoucnosti. Většinou mi to pomáhá vědět, co chci, co dělat, někdy totiž musím volit ze dvou věcí, dobrých věcí. Také mě to například vede k tomu, abych nezapomínala na sebe, na své zdraví, čas na zamyšlení – to je třeba to, co teď hodně 139


řeším a o čem přemýšlím. Prostě mě to nasměruje, kam dál. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Pro mě tam musí být dvě části. To první je odpuštění hříchů, to je to, co se tam děje a k čemu to je. Stejně tak v tom ale musí být určité nasměrování, co dál. Nejde si říct, že jsem dělal tohle špatně a budu v tom pokračovat – musí tam být předsevzetí jít dál jinak. Jinak to nefunguje, k tomuhle by měl zpovědník člověka dovést. A také by měla zpověď přinést úlevu, zahnat výčitky svědomí. Ty máme všichni, i nevěřící lidé. A pro mě jako nadstandard má mít zpověď v sobě i duchovní vedení. Ale to je docela luxus, je málo kněží to umí, takže bych řekla, že je moc dobře, pokud to tak je a funguje to tak, ale není to nezbytný. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? Zpytování svědomí, samotné vyznání hříchů a reakce kněze, duchovní rozhovor a duchovní vedení, rozhřešení, vykonání pokání a snaha o plnění předsevzetí. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Celkem je mi to jedno, ale od té doby, co mám stálého zpovědníka, mi vyhovuje, když na sebe vidíme a povídáme si. Může to být kaple, pokoj, to je jedno. Jak se připravujete ke zpovědi? Připravuju se předem, někdy si vezmu klasické zpovědní zrcadlo a podle toho si uvědomuji, co jsem udělala špatně. Nedělám to často, ale někdy je to dobrý, protože některé naše špatné zvyky si už ani neuvědomujeme, že jsou hříchy, děláme je automaticky. Jinak si pomáhám pomocí 3 oblastí, o kterých přemýšlím. Přemýšlím, co je v nich v nepořádku. Jedná se o oblast mého vztahu k Bohu, k druhým lidem a k sobě samé. Většinou se to snažím dát dohromady i s Desaterem. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Zpočátku je to můj monolog, říkám, co jsem udělala špatně. Potom se to pomalu mění v dialog, ale spíše je to řízený rozhovor, který řídí zpovědník. Ptá se mě, já odpovídám, dává mi rady, snaží se mě někam dovést. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Pokání je různé, nějaká modlitba, skutek lásky pro někoho, nebo si utrhnout květinu a obdivovat krásu stvoření. Je mi asi jedno, které to je. Prostě ho vykonám, je pro mě naprosto závazné, jsem ráda, že o něm nemusím přemýšlet. Co řekne, to vykonám, jsem ráda, že mi něco řekne. Vykonávám ho hned po zpovědi, abych na něj nezapomněla. Zpověď je jinak neplatná, bez pokání. Na rozdíl od předsevzetí, to není povinný Taky na rozdíl od pokání je to dlouhodobá záležitost a často se to zvrhne. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Půl až tří čtvrtě hodiny. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Pokud se jedná o zpověď u mého zpovědníka, tak oba sedíme na židli. Při rozhřešení si oba stoupneme. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Nejde říct, že by se mi ke zpovědi moc chtělo, že bych se na ni těšila. Musím říct, že se mi tam 140


moc nechce. Musím se do toho trochu nutit. Ale prostě vím, že je to pro mě dobré, že mě to někam posune, a tak tam jdu. Mám trému, jsem nervózní. Když už začnu, je to v pořádku. Baví mě to, ráda o sobě přemýšlím, jsem schopna tam být dlouho, je to už příjemný. Po zpovědi jsem ráda, že jsem to zvládla, že jsem překonala samu sebe. Také se cítím lehce, mám znova čistý štít, přeju si, aby to vydrželo. Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se? atd. Nikdy jsem nebrečela, směju se často, protože zpovědník je můj přítel a rozhovory s ním jsou příjemný. Také jsem nervózní, takže se třeba potím. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? S manželem. Protože máme společného zpovědníka a on se i snaží nás vést k tomu, abychom spolu žili líp, utužuje to naše manželské vztahy. Třeba nám někdy dává i společné předsevzetí – např. najít si čas na společnou modlitbu. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Protože jsem katolík, věřím v Boha. Je to povinnost. A také proto, že mi to pomáhá. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Vede mě to dál, abych žila líp. Je to určitá sebekontrola, kde zrovna jsem a jak žiju. Učí mě to pokoře. Kladu si více otázek, více o sobě přemýšlím, víc se kontroluju, pomáhá mi to v sebereflexi. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Vztah já a Bůh. Že ho obnovím, zintenzivním. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? Otupilo by se mi svědomí. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Musí dát člověku prostor a musí umět naslouchat. Mně osobně vyhovuje, ale asi to nemusí vyhovovat každému, že je to můj přítel, že mě zná, že si pamatuje, co jsem mu říkala minule. Že o mně hodně ví, může mi i poradit, vede mě. Pokud jdu ke zpovědi k někomu cizímu, tak čekám radu, ale také povzbuzení, nesměrování. Také si myslím, že by kněží měli mít psychologické vzdělání, nemusí jít o teorii, ale měli by umět nějaký věci v praxi použít. Setkávají se s člověkem velmi intimně, takže by bylo dobré, kdyby to částečně mohlo fungovat i jako terapie. Navíc je zde stoprocentní záruka toho, že nic nepoví. V dějinách bylo hodně nehodných kněží, ale není znám případ, že by někdo vyzradil zpovědní tajemství. Psychologovi bych tolik nevěřila. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Je to svátost, která byla takto Kristem ustanovena. On dal apoštolům moc odpouštět hříchy, je to i v Písmu. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou. Jde tam i o to viditelné znamení, je to nějaký způsob, který funguje. I kdyby kněz byl lotr nebo cokoliv, ta zpověď platí. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Tak, jak jsem ho popsala. Aby to byl přátelský dialog, duchovní vedení.

141


Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Zbavila jsem se některých zlozvyků, pomohla mi dobře se rozhodnout. Teď pracuji na tom, abych nezapomínala na sebe, a musím říct, že je to docela těžký. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? V tom je obsaženo jednak odpuštění od Boha, jednak odpouštění mezi lidmi. Když člověk chce, musí opravdu chtít a něco pro to dělá, tak mu Bůh vždy odpustí. Musí tam být snaha člověka, Bůh mu pak odpustí vždy, je jedno, čeho se to týkalo. Když nechce, Bůh mu neodpustí, ne že by nechtěl, ale respektuje lidskou svobodu. Stejně tak to má spojeno s tím, že Bůh odpouští ve chvíli, kdy jsem já odpustila druhým. Já se snažím odpouštět všem všechno. Někdy kvůli těm lidem, a když to nejde, tak kvůli Bohu. Vím, že to po mně chce, že je to tak správný. Je to jako s láskou, je to cit, ale někdy je to i vědomé rozhodnutí. Některé lidi miluju ne pro ně samé, ale proto, že jsou Božími dětmi. No, asi by se jim to nelíbilo, ale nedozví se to. Pokud odpustí někdo mně, mám z toho radost, potřebuji to, když jsem něco zvorala. Je to velká úleva. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Vybavila se mi zpověď před svatbou. Byla to taková ta celoživotní, kterou člověk po druhý absolvuje asi před smrtí, já nevím. Zpovědník se mnou probral všechno od dětství až do té doby a pak mi řekl, že tohle je minulost, že mám za tím udělat tlustou čáru a jít do manželství jako do nové etapy života, znova a čistě. Nikdy jsem to pak již neabsolvovala, ale bylo to úlevné.

ROZHOVOR č. 4 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Snažím se chodit každý měsíc, protože mě k tomu vychovali rodiče, ale ne vždycky to stihnu, někdy je to i za dva měsíce, nejvíc tak asi za tři. Bylo období, kdy jsem ke zpovědi nechodil, protože jsem podle církve dělal něco, co je hřích, a v tu dobu jsem to nechtěl napravit. Jednalo se o mé neplatné manželství. A někdy si říkám, že chodit ke zpovědi každý měsíc je sice pěkný, ale pokud k ní jde člověk po nějakým větším odstupu, tak může mít větší dopad. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? To bylo během života různý, bylo období, kdy jsem měl svého zpovědníka, ale taky období, kdy jsem chodil ke zpovědi k různým kněžím. Záleželo to na více okolnostech. Když se můj zpovědník odstěhoval, tak jsem za ním jezdil každý měsíc, pak to bylo ale náročné, takže jsem chodil k někomu blíž. Taky záleželo na tom, co jsem provedl. Pokud to bylo něco, za co jsem se styděl, tak jsem šel k někomu, kdo mě absolutně neznal, taky pokud možno do tradiční zpovědnice. Pak jsem taky měl období, kdy jsem měl spojenou zpověď s duchovním vedením, a to jsem si pak vždycky vybíral, ke komu půjdu. V současný době nemám stálého zpovědníka, přijde mi těžký najít někoho, kdo by mi vyhovoval a zároveň mi mohl být k dispozici. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Od dětství, už nevím přesně, asi od 9, 10 let, kdy jsem šel k prvnímu svatýmu přijímání. Ke zpovědi mě dovedli naši, pomohli mi i s přípravou na první zpověď, pomohli mi sepsat hříchy. Jinak mě ke zpovědi připravoval s ostatními dětmi náš kněz. Moje chápání se v průběhu času změnilo, vždycky to bylo nějakým impulsem, zážitkem. Ze začátku měla na mě vliv moje maminka. Ona byla 142


hodně úzkostná a vedla mě ke zpytování svědomí a k lítosti. Vždycky jsme si našli místo a já s ní sepisoval, co jsem udělal špatně. A potom jsem se měl jít pomodlit a vzbudit lítost. Moc jsem nevěděl jak, ale většinou jsem vlastními slovy říkal Bohu, že je mi to líto. Během dalších let jsem občas zažil nějakou zpověď nebo rozhovor o zpovědi, který pro mě byly impulsem, že jdou některý věci dělat jinak. Jedním z nich byla paní katechetka, která mi, to mi bylo asi 15, řekla, že lítost nemusí být nutně pláč, ale vědomé odsouzení toho, co jsem udělal, to mi dost pomohlo. Dále také to, že není povinností chodit jednou za měsíc ke zpovědi, že je to jen doporučení, a také že mám povinnost se vyznávat jen z těžkých hříchů, že lehké lze odpustit i jinak. Dalším impulsem pro mě bylo období, kdy jsem se na vlastním spolču a pak na spolču, které jsem vedl, bavil s ostatními o zpovědi, nějak jsem postupně trochu ztratil stud a ostych. Velkým zážitkem také byly zpovědi, které v sobě měly i duchovní vedení, to bylo na vejšce, to mi ukázalo potenciál duchovního vedení a to, že klasické zpovědi toho hodně chybí. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Sejmutí viny, odpuštění. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Nemělo by to být formální, neměl by tam chybět cit, ale to si myslím, že tam právě často chybí. Z časových důvodů se postupně zpověď velmi často rovná tomu, že člověk řekne své hříchy, že je mu to líto a dostane nějaké zadostiučinění. Je to takový okleštěnec. Ideální by podle mě bylo, kdyby to byl současně i duchovní rozhovor. Chybí mi v tom celkový zastavení se nad tím úsekem života, co se stalo, změnilo, co bylo špatně, ale co bylo i dobře, co se povedlo. Mělo by to být vyváženější, takový je život. Člověk by měl mít pocit, že může Bohu předložit celý svůj život, ne jen to špatné. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? To je různý, podle toho, zda se jedná jen o zpověď, nebo jestli je její součástí i duchovní rozhovor. Pokud je to jen zpověď, tak je to moje příprava, lítost, vyznání, zadostiučinění a rozhřešení, který je platný poté, co udělám to, co mi bylo uloženo. Pokud to je i duchovní vedení, tak místo vyznání je to rozhovor nad mým životem, nad tím, co mě bolí, co mi nejde, co jsem udělal špatně, ale i o tom, co chci, o co se budu snažit atd. Jaké místo máte ke zpovědi rád/nerad a proč? Zažil jsem různá místa, mám rád přírodu, úplně nejraději při povídání chodím, tedy i u zpovědi. Dám přednost jakémukoliv neformálnímu místu. Ale to nejde často. Nemám rád klasický zpovědnice v kostele, je tam tma, celkově to prostředí není moc povzbudivý. Navíc ta fronta, hned si říkáš, nesmím tam být dlouho, nebo budu zdržovat. To ta příroda je hezčí, zpívaj tam ptáci, jsi blízko Bohu, cítíš to. A pokud jste tam jen vy dva, víš, že kněz má na tebe čas. Jak se připravujete ke zpovědi? Dřív mi s přípravou pomáhala maminka, pak taťka. Sedli si se mnou a ptali se mě a já si to zapisoval. Nějak mi to nevadilo, o všech věcech stejně věděli, takže už to bylo odpuštěno, ale naši mně učili, že se musím ještě usmířit s Bohem, poprosit o odpuštění i jeho. Když jsem byl větší, naučil jsem se přípravu začínat modlitbou k Duchu svatýmu, pak jsme používal zpovědní zrcadla, ty už teď nepoužívám, ale ta modlitba mi zůstala. Teď se snažím vzpomenout si na konkrétní dny, co jsem 143


dělal. Někdy k tomu používám pomůcku kříže. Uprostřed jsem já, a tak se snažím přemýšlet, jaký je můj vztah k sobě, nahoře je Bůh, tedy vztah k němu, ramena kříže jsou moji bližní a pata kříže mi připomíná můj vztah k věcem. Připravuju se skoro vždycky, ale pamatuji si zpověď, kdy jsem připravenej nebyl a řekl jsem to knězi, on si se mnou povídal a v té spontaneitě bylo pro mě velké kouzlo. Dřív jsem si hříchy pravidelně psal, nechtěl jsem na ně zapomenout, teď to mám jak kdy. Když to mám uspořádané, snažím se Bohu vlastními slovy v modlitbě říct, že mě to mrzí, dřív to byla jen vůle, teď je tam i víc citu, ale to souvisí i s mým osobním vývojem. Pokud jsem byl u zpovědi v klasickým kostele a čekal frontu, tak jsem se ještě pomodlil. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? To záleží na situaci a na typu zpovědi. Úplně nejraději mám, když máme čas a je to od začátku dialog, kdy se kněz snaží ptát, ale taktně, a naslouchat, když vidím, že mi rozumí. Ale v klasický zpovědi to jsou spíš dva monology. Co se týká hříchů, tak pokud je to něco důležitého a řeším to, tak je to víc konkrétní, pokud o tom mluvit nechci, tak je to obecný. To pak jsem dřív i přemýšlel, kam to dám (na začátek ne, na konec taky ne, takže někam doprostřed). Teď už si říkám, je to jedno, on už slyšel ledacos. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Bezprostředně po zpovědi, je to nejlepší, vím o tom a nezapomenu to. Většinou je to modlitba, někdy nějaký skutek. Bližší jsou mi asi modlitby, v nich jsem byl vychován, navíc modlitba pro mě měla vždy velkou váhu. Ale když jsem byl malý, tak asi víc námahy a lepší byl pro mě skutek, ten jsem musel udělat, modlitbu jsem někde oddrmolil. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Od pěti minut v dětství u klasický zpovědi až třeba po tři hodiny, ale to byl duchovní pohovor, kde na konci bylo rozhřešení. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku to je konstatování, musím ke zpovědi, je to povinnost, úsudek, možná s nadějí, že po zpovědi bude zase lépe. V dětství tam bylo víc to, že musím, kdyby mě k tomu rodiče nenutili, tak bych tam nešel. Také tam byl velký stud. Dneska stud zůstává, ale je nižší a menší. Já si myslím, že někdy zpovědníci neumí pracovat s intimními výpověďmi. Pamatuju si na dobu, kdy jsem měl s jednou věcí fakt problém, ale neuměl jsem to změnit, chtěl jsem, snažil jsem se, nedokázal, a navíc to byla dost intimní věc. Traumatizující byla každá zpověď, kdy jsem to musel říct, stejně tak ty všechny rady, co musím dělat, jak se víc modlit atd. Pak jsem našel zpovědníka, který mi dal najevo, že to chápe, že se to stává, dokonce mi na čas povolil, že když budu u něj, tak to nemusím vždy znova pojmenovávat. A taky dělal to, že se se mnou o tom bavil, probral to se mnou a najednou se to změnilo. Tyhle hovory mi pomáhaly a nevadily mi, naopak jsem je i vyhledával. Po zpovědi je tam velká úleva: uf je to za mnou, a taky ten pocit, že mi bylo odpuštěno, taková dvojitá úleva. Občas je to i boj, nechci něco říct, bojím se a stydím, a přitom vím, že musím, protože jinak to nemá cenu. Jednou jsem jednu věc neřekl, pak jsem říkal u další zpovědi, že jsem to neřekl, to jsem se styděl ještě víc. Projevujete někdy své emoce? Plakal jste někdy? Smál jste se atd.? Vnější projevy moc ne, jen jako dítě třeba slzy v očích. Ale já je neumím projevit normálně. Jsem třeba celý nervózní, ale navenek to nikdo nepozná. Prostě jsem byl vychovávanej v tom, že city jsou dobrý, ale nesmí jich být moc, protože jsou zrádný, mohou tě shodit. Měl jsem je v sobě hodně 144


potlačený. Takže ani u zpovědi je nedávám najevo. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Když jsem vedl spolčo kluků, tak jo, ale to nebylo o mý zpovědi, ale o zpovědi obecně, to jsem si hlídal. Takže o tom, co tam prožívám já, se nebavím. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? V období, kdy jsem nechodil ke zpovědi, jsem si uvědomil, že tam chodím, protože se to má, protože to tak je, vlastně proto, že musím. U všedních věcí mi nechyběla, ale věděl jsem, že kdybych udělal průšvih, tak ji vyhledám, u těch jinejch hříchů dává odpuštění Bůh i jinak, stačí lítost. Takže asi pro odpuštění věcí, který jsou nad rámec tolerance ke mně samému. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Uvědomuji si, že chci být lepší. Je to nějaký znovunasměrování, vědomá snaha zlepšit se. Také si tím potvrdím hodnoty a to, kde je můj cíl života. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Potvrzení kněze. A taky to, že je to možnost, když máš těžký hřích, kdy se to týká celé církve, to sám nespravíš. No a to, že jsem se musel zklidnit a zamyslet se nad uplynulou dobou, je to nějaká moje vnitřní obnova. O co byste přišel, kdybyste ke zpovědi nechodil? O nic. Jsem zvyklý si sám zpytovat svědomí a snažit se někam posunout, to bych dělal i bez zpovědi. Ale možná mě to naučila. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Musím mít pocit, že tam nesedí automat, že mu nejsem ukradenej, obecně je pro mě důležitý, aby mi kněz dával najevo, že má na mě čas, že mi rozumí a opravdu rozuměl. Mám rád bližší vztah s tím knězem, ale nesmí to být můj kamarád, to už je zase moc. Jenže když tam má frontu kolika lidí, co zmůže, že jo. Nic. Chybí mu čas a prostor, což je hodně důležitý. Taky si myslím, že by měl mít základní psychologický vzdělání, což prostě u nás hrozně moc chybí. Když nechápe člověka, nejsou mu jasný základní věci fungování psychiky, může ublížit. Taky on sám to musí mít srovnaný, v sobě, aby mi tam neházel nějaký svoje zranění a věci. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Je to nějaká hmatatelná jistota. Přesně uslyšíš, že je to za tebou. Prostě v tom je síla, když může říct: Bůh Ti odpustil, jdi v pokoji. Jaký typ vedení zpovědi mate rád? Akceptující, jak jsem říkal, člověk by pak neměl mít pocit, že je to ještě horší, než když tam vlez. Aby tě chápal, ne soudil a ne moralisticky radil. Někdy jednoduché morální rady jsou prostě nepoužitelné. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? Když je dobře vedená, tak ano. Normální zpověď asi ne, ale když kněz umí s věcma pracovat, tak ano. Může hodně, kněz má v ruce oba nástroje, ten lidskej i ten božskej. Navíc u zpovědi máš 145


naprostou jistotu, že to nikomu neřekne, že to nepůjde dál. Třeba i u věcí, který jsou trestným činem, prostě není výjimka ze zpovědního tajemství. Víc bych věřil knězi, že to neřekne, než psychologovi. Zpověď může uzdravovat, rozvíjet tvoji osobnost, měnit věci. Ale to je fakt nad rámec. Pokud se zpovídám z toho, že se hádám s manželkou, a on mi řekne, ať to nedělám, je to na nic, někdy vůle nestačí. Ale pokud se mnou bude pracovat, proč to dělám a jak na to jinak, může to k něčemu být, ale to už je víc terapeutická práce. Je to něco jako když jde člověk k lékaři. Dobrý lékař mu pomůže, špatný ho může i zabít. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Je to pro mě odpuštění od Boha, ale taky to, že já poprosím o odpuštění druhé. Je jedno v jakém pořadí, ale je tam oboje. No a taky odpustit sám sobě. V tom zpověď může pomoct, ale někdy to taky brzdí, pořád k ní chodíš a nepomáhá ti to, tak tě třeba nenapadne vyhledat jinou pomoc, odbornou. Úleva, něco moc krásnýho, znovunavázání vztahu, konec strachu, přechod do svobody. No asi nový začátek. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Asi jedna zpověď. Šlo o něco, co se týkalo jen mě, ale moc mě to mrzelo. Nebyl v tom někdo jinej, takže mi nemohl odpustit. A přesto jsem cítil, že to není v pořádku, mrzelo mě to. A tady jsem zažil to odpuštění, že Bůh mi to odpouští, že je to za mnou, že mohu začít znovu. Ten zážitek odpuštění byl pro mě důležitý.

ROZHOVOR č. 5 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Minimálně jednou za měsíc, nejzazší mez je jednou za 3 měsíce. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Teď mám stálého zpovědníka, vystřídal jsem jich za život víc, asi šest. Ale byly doby, to mi bylo asi tak 15, 18, kdy jsem naopak chtěl anonymitu. Chodil jsem k jednomu knězi, který byl napůl slepý a hluchý, to mi asi nejvíc vyhovovalo, tenkrát. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Chodím od té první třídy, tak jak je zvykem, když jde dítě k prvnímu svatýmu přijímání. V tu dobu jsem byl docela poddajný, dělal jsem, co mi řekli, a vždycky tam s rodičema chodil a zpovídal se podle dětského zpovědního zrcadla. Pak přišlo období, kdy jsem k ní šel párkrát za rok, vždy před nějakým svátkem, a to mi vyhovoval ten slepej hluchej kněz. Pak jsem se dostal do věřící party, kterou vedl mladý kněz. A tam jsem opět začal chodit ke zpovědi častěji a také se z toho stávaly rozhovory. Do tý doby to bylo hodně formální, tady se to stalo spontánním. Vlivem těch vrstevníků, byli do toho zapálení. Poprvé jsem tu zažil rozhovor se zpovědí, trvalo to třeba hodinu. Pak od svatby máme s manželkou stálého zpovědníka. Vystřídali jsme jich asi šest. A ani tam to není stejný. Na začátku mám pocit, že mi to dává, pomáhá, pak po určité době to naopak jde dolů, mám pocit, že je to o tom samém, že se točím v kruhu. Je to trochu beznadějný, mám pocit, že jeho už obtěžuji, když mu říkám pořád to samé. Změnit pak zpovědníka je novým impulsem, zase to jde nahoru. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Dřív to byl pro mě zvyk, povinnost. Prostě smíření s Bohem. Pak jsem si uvědomil, že to po146


třebuju i já, lidsky. Že potřebuju setřást ze sebe nějaký věci, abych mohl jít dál. Taky potřebuji cítit, že i když dělám věci špatně, nejsem svatoušek, že mě má Bůh rád, že mě přijímá i takového. A taky já si musím přiznat, jaký jsem. Asi je to teda přiznání si vlastního stavu, že jsem hříšný. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? To je těžká otázka. Pro mě se liší pocit a výsledek. Zpověď by se měla hodnotit podle výsledku, který přinese. Z nějaké zpovědi můžu mít pocit, že byla prima, ale nepomohla mi některý věcí změnit, a někdy, když mám pocit, že to bylo nijaký, mi to s odstupem pomohlo víc. Ale neumím říct, co děla ve zpovědi to, že mi to pak pomůže. No, ale asi by tam vždy měly být zachovány ty věci, aby byla platná. To znamená lítost a vyznání ze všech těžkých hříchů. A co je těžkých hřích, je fakt těžký říct. Ta poučka je divná a v našem svědomí si omluvíme ledacos. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? První fází je povel od manželky, že už jsme dlouho nebyli u zpovědi, že to mám zařídit. Pak následuje příprava, někdy jsem rád, někdy ne, nechce se mi tam. Pak je příprava. Samotnou zpověď začnu já, on se pak doptává a pak si povídáme, na něčem pracujeme. Pak mi dá pokání, společně formujeme předsevzetí, to mi nemůže dát on sám. Po rozhřešení ještě vykonám pokání. Jaké místo máte ke zpovědi rád/nerad a proč? Nejlepší je místo, ke kterému se ale dostanu výjimečně, je to na horách, když mohu vnímat přírodu, a taky když u toho chodíme. Když to nejde tak aspoň nějaká hezká kaple se stolem nebo židlema. Moc mi nevyhovuje klasická zpovědnice. Jak se připravujete ke zpovědi? Příprava je pro mě těžká, většinou mi trvá celý večer. Už se nezpovídám podle zrcadla, i když někdy taky. Většinou si vezmu desatero a postupně ho projíždím sám a přitom se snažím soustředit, jak vypadá můj vztah k sobě, jestli se snažím se zlepšovat, jestli studuju, jestli nejsem protivný, smutný. Dál pak k druhým lidem, jak se chovám k manželce, k dětem, k příbuzným, kamarádům. A taky co dělá můj vztah k Bohu, to jsou hlavně první tři přikázání. Už si to nepíšu, ale někdy chci udržet linii, tak si nějak poznamenám, co jsem řešil minule, jaké jsem si dal předsevzetí. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Začínám mluvit já, říkám, to, co jsem si připravil. On se na některé věci dotazuje, upřesňuje je. Dál pak mi radí, co jinak, nějaké fígle, ale ty už na mě moc neplatí, některé věci jsou ve mně tak zažité, že už to neumím změnit. Pak se společně domlouváme na předsevzetí, je to spolupráce, hledáme, co by mi pomohlo. Ale stejně ne vždycky se mi v tom daří. Pokání vymýšlí vždycky on, pak následuje rozhřešení. Takže větší část je opravdovým rozhovorem. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Vykonávám ho hned po zpovědi, abych na to nezapomněl. To vždycky určí on, musí to být něco jednoduchého, abych to zvládnul. Kdyby bylo těžké a náročné, tak bych měl pocit, že je to se mnou už hodně špatný. Nemám žádný oblíbený, koneckonců je to pokání, tam by si člověk neměl vybírat. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Půl až tří čtvrtě hodiny.

147


Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Nejraději chodím, většinou ale sedím. Pak mám trochu sklopenou hlavu, ale částečně se i na něj koukám. U klasické zpovědi klečím. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku se mi tam moc nechce, někdy mi to je nějak jedno. Tréma na začátku, pak už je to v pořádku. Když odcházím, no nějaká velká radost tam moc není. Ale je tam vždy ten pocit, že začínám s čistým štítem. Pocit osvobození, úlevy. Projevujete někdy své emoce? Plakal jste někdy? Smál jste se? atd. Při vlastní zpovědí ne, neplakal jsem, asi se ani nesmál. Po hodně dobře prožité zpovědi pak chvilka dojetí, vděčnosti, ale to ve chvíli, kdy jsem byl už sám, v rámci té modlitby. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Moc ne, s manželkou občas. Ale ani ji bych ke zpovědi nechtěl. Nemyslím si, že by bylo šťastný, kdyby se zpovídalo dohromady. Prostě některý věci patří jenom mně a Bohu a kněz to nikomu neřekne, a navíc nemá ke mně tak osobní vztah. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Odstřihnout to bolavý, který táhnu za sebou. Zresetovat se. To občas každý potřebujem, někdo to dělá tak, že se ožere, a tak se uvolní. Prostě je to pročištění. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Uvědomím si, že jsem nedokonalej, že jsem hříšnej. Taky si uvědomím, že to není jen na mně, že je tu Bůh, který mě má rád a který mi s tím může pomoc. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Ta úleva, víra, že mě má Bůh rád i s těma hříchama. O co byste přišel, kdybyste ke zpovědi nechodil? Klesla by mi laťka, posouval bych se dolů. Takhle si den co den uvědomuju, co dělám a co jsem. Je to nějaká kontrola, i když tu mi dávaj i jiný věci, třeba rozhovory s ostatníma věřícíma. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Nemám rád, když se mě moc ptá a tlačí mě k něčemu, co pro mě není důležitý, ale co on chce. Prostě potřebuju, aby se trefil, abych věděl, že mi rozumí. Taky mě mrzí, když řekne, že chápe, rozumí, že je mu to jasný, a přitom z jeho odpovědi já vím, že je to někde jinde. Já mu to většinou nevysvětluju, ale už k němu nemám důvěru. Měl by tam být taky odstup, bližší vztah je dobrý, mám rád, když si mě pamatuje, ideálně, když si pamatuje, co jsme řešili minule, ale zase to nemůže být kamarád. Navíc, pokud je to zpovědník, který má a zná hodně lidí, tak je to krásný, že si pamatuje zrovna mě. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Kdyby tam nebyl, nebylo by to tak zavazující. Je to svědek toho všeho. Je to asi něco jako svatba. Na mým vztahu se nezmění nic, pokud se s ženou dohodnu, že spolu budem žít a dáme si pusu pod stromem, nebo pokud se vezmeme. Miluju ji tak jako tak. Ale svatba je potvrzením, zve148


řejněním, je tam i ten závazek. Beru to víc vážně, to je plus. Na druhou stranu je to ale pro mě těžší. Pokud bych to říkal přímo Bohu, tak by to bylo bezbolestnější. Jaký typ vedení zpovědi mate rád? To si nevybírám, mám pocit, že zvládnu jakýkoliv typ vedení. Každý mi dá něco jiného, přísnější mě nakopne, mírnější víc povzbudí. Ono je těžké sehnat vůbec kvalitního zpovědníka, který je schopen a ochoten dát ke zpovědi i to vedení. Vybírat si ještě, jestli má být takový nebo makový, to už je skoro nereálný. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi zdokonalil? Líp se poznávám, líp vím, jaký jsem. Upevňuje se i má víra v Boha. Jsem mu blíž. Taky si uvědomuju, že je to jeho zásluha, pokud jsem něco zvládnul, že mi přihrál nějakou situaci a já to pak zlepšil. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Je v tom odpuštění Bohu, manželce i dětem a také odpuštění od nich. To je to nejdůležitější, ale zahrnuje to i všechny ostatní, někdy mě mrzí věci k lidem vzdálenějším. Co to je, no když řeknu: nezlob se na mě. Je to těžký vyjádřit slovy, neumím to říct jinak. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Nejsilnější zážitek, který mě moc ovlivnil, byl asi v 17. Byli jsme s partou na chatě, týden, se super knězem. Tak jsme celý týden měli duchovní obnovu, poslední den jsme měli půl dne na to, aby si každý připravil zamyšlení nad jedním z blahoslavenství. A večer jsme se o tom bavili a pak z toho spontánně vzniklo hromadné vyznání vin. Každý řekl ty svoje hříchy, nějak se to rozjelo, ale byla v tom hrozná síla a s těmi lidmi mě to moc sblížilo. I do dneška na to s těma lidma vzpomínáme. Rozhřešení jsme pak dostali individuálně. Možná měl každý možnost tam ještě něco doplnit, to už nevím. Ale bylo to hodně silný. Taky to bylo na horách, prima parta, prostředí, skvělej kněz, to se ti hned tak nestane.

ROZHOVOR č. 6 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Tak jednou za 14 dní až za 3 týdny. Když je to dýl, už je to na mě moc dlouho. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Kromě dětství, kdy jsem chodila ke zpovědi, protože jsem musela, jsem měla vždy svého zpovědníka. K jinému knězi jdu taky, ale jen když není můj zpovědník k dispozici. Za svůj život jsem jich vystřídala několik, vždycky mi po určité době někam odjel. Vždycky jsem ale toho kněze znala předtím, než jsem šla k němu poprvé ke zpovědi, alespoň trochu. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Poprvé jsem byla u zpovědi asi v 10 letech. Už si to vůbec nepamatuju. Připravoval mě kněz s ostatními dětmi k prvnímu přijímání. A taky se o tom s náma (mám o dva roky staršího bráchu) bavil taťka. On vždycky přišel a něco nám o víře říkal, ale nic moc. Spíš mi dal Kancionál se zpovědním zrcadlem, ať si tam něco přečtu. Až do mé osobní konverze byla moje zpověď formální, jako všechno, co jsem s vírou v té době dělala. Souviselo to s mou představou Boha, přísného soudce na 149


mráčku, který má to trojúhelníkové oko, kterým vidí úplně všechno, hlavně každý můj hřích. A tak jsem se zpovídala přesně podle toho zrcadla, jako když odškrtáváš položky, udělal, neudělal. Ve 14, 15 jsem se dostala do spolča, kde lidi opravdu žili s Bohem a naučili mě, že Bůh je přítel a že má rád. A od té doby zpověď pro mě přestala být povinností. Ale je to radost a hlavně nutnost, nemůžu bez toho existovat, pomáhá mi to dostat se z toho, co jsem udělala. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Setkání s Bohem. Jeden ze způsobů, jak se s ním setkat. S ním se setkáš i v modlitbě, v druhých lidech, v přírodě. Tohle je ale svátost, má to sílu, cítíš to, jak to funguje. Je tam ten rozdíl, je to mé zmrtvýchvstání. Před ní jsem se cítila příšerně, napáchala jsem spoustu věcí a pak najednou začneš znova, dostaneš milost začít znova. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Člověk by měl upřímně vyznat všechno. Jde o tu upřímnost, aby něco nenalhával sobě ani Bohu, na nic si nehrál, hlavně ne na to, co nejsem. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? Zpověď začíná kněz, on tě uvítá. Záleží kolik má času, někdy tam může mít i nějakou modlitbu. Než začnu vyjmenovávat své hříchy, tak já sama tam říkám takovou tu formulku, že se vyznávám Bohu a tobě nebo vám z těhle hříchů. Pak následuje můj seznam. Na to on mi něco řekne, poradí, víc se o tom bavíme. U zpovědi se samozřejmě počítá s tím, že lituješ toho, co jsi udělala, ale já to tam chci říct nahlas, ne kvůli Bohu nebo knězi, ale kvůli sobě. Pak je rozhřešení, což je pro mě důležitý moment, taky tam patří pokání. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Nemám ráda barokní zpovědnice, vadí mi tam ta mřížka, mám pocit jako by tam byla zeď. Mám ráda prostor, kde na sebe vidíme, kde to vypadá jako rozhovor. Na faře, v kapli, v lavici, ve zpovědní místnosti. Jak se připravujete ke zpovědi? Jak už jsem říkala, když jsem byla malá, odškrtávala jsem si jednotlivý položky podle Kancionálu a psala jsem si je. Nebylo to osobní, bylo to jen vnější, vůbec tam nešlo o setkání s Bohem. Teď se snažím si v klidu probrat těch 14 dní, kouknout se na svůj život. Protože chodím ke zpovědníkovi, co mě zná, není to jen o těch samotných hříchách, ale o celkovým mým životě, prostě je pro mě důležité i říct, co mě k tomu vedlo, že jsem tak jednala, ke komu to bylo apod. Už si to většinu nepíšu, ale občas se mi to stane, když mi třeba není dobře a nechci na nic zapomenout. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Na začátku mluvím víc já, pak víc kněz, ale pak je to už vyrovnanější. Záleží na tom, kolik má času, co mi řekne. Ale zažila jsem i zpovědi, kdy po jednom mém vyznání na něj kněz hned reagoval, pak jsem zase pokračovala s dalším. Mně vyhovuje, že mě kněz zná, takže zná i ten kontext, není to jen obecný vyjmenování, ale asi jak u čeho. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Pokání vykonám při nejbližší možné příležitosti, někdy to nejde hned. Ale má pro mě váhu, nestane se, že bych přišla domů a pustila se televizi, aniž bych vykonala pokání. Mám ráda konstruk150


tivní, který mě i něco stojí. Ne oddrmolit 3x otčenáš. No možná kdybych ho neoddrmolila, tak by to taky mělo cenu, ale já se znám. Příkladem té konstruktivní může být třeba vymyslet chvalozpěv nebo vlastní žalm, když jsem ve splínu a mám pocit, že je všechno špatně, tak když musím napsat něco pozitivního, tak to změní i mé nastavení. Nebo dřív jsem dostávala něco hezkého si dopřát, to bylo těžké, ale šla jsem třeba s někým někam si sednout, do cukrárny. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Záleží na tom knězi, kolik má času. Pokud je to zpověď těsně před mší, může to být 5 minut. Nikdy to nebylo déle jak půl hodiny. Když je správná konstatace, tak asi 20, 30 minut. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Pozice těla vychází z toho, kde jsem u zpovědi. Zažila jsem všechno. Docela se mi líbilo, když on seděl v lavici a já klečela. Asi nejraději mám, když sedíme a na samotné rozhřešení si kleknu, to je pro mě důležitý. Asi to vyplývá z toho, že tohle mě naučil můj první zpovědník po osobní konverzi, takže asi proto to mám ráda, je to spojený s mýma prvníma hezkýma zpověďma. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku jsou to pocity spojené smyšlenkami na to, co jsi udělala blbě. Tak se cítíš blbě. Teď už je to lepší, mění se to. Dřív jsem měla spojené se zpovědí negativní pocity, stud, bála jsem se, co si tak asi pomyslí. To už neřeším. Teď je tam lítost, co jsem udělala špatně, ani ne kvůli Bohu, bohužel, i když někdy taky, ale víc kvůli sobě. Cítím se smutně. Během zpovědi záleží na tom, s kým tam jsem. Na konci tam je úleva, klid, pokoj, že jsem to tam složila a nechala. Dřív jsem zažívala i velkou euforii, radost, že lítám, že jsem lehká, to už nemám. Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se? atd. U vyznání jsem několikrát plakala. A taky se někdy směju, to je fakt. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Vyzkoušela jsem i období bez ní a bylo to hodně těžký, to už nechci. Chodím tam proto, že je to uzdravení, pro sílu od Krista, pro umytí. Může se to představit jako okna, to je srdce, každý hřích ho lehce umaže, pak už přes ně není vidět, musíš ho umýt. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Vědomí toho, že mě Bůh miluje. Vím a vidím se, jak jsem hroznej člověk, Bůh mě bere ale se vším všudy, celý můj život, vše, co jsem. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? To, že je to svátost, to rozhřešení, že to cítím, věřím tomu. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? To se těžko formuluje, navíc to období bylo těžké, ale nevím, jak to mám formulovat. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Pro mě je důležitý, aby to byl blízký člověk, abych k němu měla vztah. Je to dobrý, když je to můj kamarád, když mě zná. Navíc, když mu pak něco takového osobního řeknu, tak se prohloubí náš vztah. On zase někdy svěří něco mně, jasně, že to není obráceně zpověď, ale ten vztah je tam 151


důležitý. Jinak musí být chápající člověk. Uvědomit si svoje chyby. Někdy kněží působí z kazatelny, že snědli všechnu moudrost světa. Neměl by se ho člověk bát, že ho sprdne, což se mi někdy už stalo, a taky vím, že se to stává. Někdy si kněží život malují moc jednoduše a měli by víc vážit slova. Taky neumí většinou pracovat s pláčem, buď to zlehčí, nebo dělají, že to nevidí, neberou to vážně. To je taky důvod, nerada brečím před cizími, proto jsem ráda, když toho člověka znám, líp mě chápe. Ale obecně muži neumí reagovat, nebo mají problém reagovat na slzy. Někdy vůbec nepochopí, co chci, o co mi jde, a radí mi úplně blbě. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? No je to tak ustanovený Kristem, je to svátost, takže jak se říká, je to viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Je tam důležité to gesto, věřím, že to funguje, že v tu chvíli se mi to odpouští. Zakouším to u toho. Vím, že mi Bůh odpustí hned, když je mi to líto, ale tohle má sílu, vnímáš to, cítíš to. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Ten, který mě povzbudí, uklidní, dá víru, že mě Bůh má rád. Nemám ráda, když mě někdo přesvědčuje, co bych měla, vynadá mi. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Záleží na mém rozpoložení, teď jsem ve fázi, kdy tam jdu hlavně nabrat sílu, vzkřísit se. Ale jinak ano, rozšiřuje mi to možnosti. Někdy jsem ve svých kolejích, pokud mi k tomu kněz něco řekne, tak mi pomůže vidět tu věc i z jiného úhlu. Vytrhne mě to z toho, na co jsem zvyklá. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Když něco provedu druhému člověku, co mě mrzí a bolí, tak se omluvím. A chci, aby ten druhý to vzal a dal mi najevo, že je to v pohodě, že mi odpustil, že můžeme jít dál. A ve zpovědi, to rozhřešení, to je to samý. V tu chvíli mi Bůh odpovídá, dává mi najevo, že mi odpustil, že mohu začít znova. Prostě je to nový začátek, buduješ to znova. Pro mě je to vždy ve zpovědi o mně, o Bohu, ale i o tom knězi. Já ho potřebuju slyšet, cítit ten dotek rukou, ty slova ty rozhřešovací formule se vždy fakt vychutnávám. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Bylo to před osmi lety, na setkání v Římě. Jela jsem tam moc unavená, navíc se mi tam z počátku nedařilo, z různých důvodů to bylo pro mě těžký. A druhý den to bylo pro mě úplně psycho, brečela jsem, chtěla odjet, byla jsem na dně. A pak jsem se rozhodla, že půjdu ke zpovědi, vyhlídla jsem si jednoho kněze. Ale on byl moc zaneprázdněnej, a tak jsem stála opodál a přemýšlela, zda ho oslovit. A on se mě sám zeptal, zda něco nepotřebuju a oslovil mě jménem. Pak ta zpověď byla něco úžasného, on, který řídil moc věcí a byl důležitý, měl pro mě čas, hodně času, asi hodinu to trvalo. Věnoval se mi, všechno se mnou rozebral. Při rozhřešení jsem poprvé ucítila ten pocit zmrtvýchvstání. Byla jsem úplně na dně, měla jsem pocit, že nezvládám, a při tom rozhřešením jsem vnímala, jak mě Bůh v náručí vynáší nahoru. Po zpovědi jsem asi půl hodiny klečela před svatostánkem a tekly mi slzy radosti a vděčnosti. Celé setkání jsem měla spoustu síly, byla jsem veselá, všem pomáhala, spousta lidí mi pak děkovalo. Ale já to vnímám, že skrze mě proudila Boží milost, kterou jsem tehdy dostala od Boha při té zpovědi.

152


ROZHOVOR č. 7 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Chodím tak 5-6x ročně. Tradičně před Vánocemi, Velikonocemi, něco na duchovní obnově a pak tak jednou zajdu mimo to do kostela. V podstatě je to ale dost pravidelný, tak nějak po těch dvou měsících. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Nemám stálého zpovědníka a nikdy jsem neměla. Jsou ale kněží, ke kterým chodím častěji. Taky mám jednoho oblíbeného kněze, ke kterému ráda chodím, je z duchovní obnovy, pokud ale není k dispozici, tak jdu k jinému. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Já jsem byla pokřtěná jako malá, ale víra se u nás moc nepraktikovala, k tomu jsem našla cestu až jako velká. To mi bylo těch 19, zašla jsem do kostela a bylo mi řečeno, že pokud chci jít k přijímání, musím ke zpovědi. Asi mě považovali za nějakou špiónku, bylo to ještě za komunistů, tak mi nikdo nic nevysvětloval. Kněz mi pohodil Katechismus a zpovědní zrcadlo a bylo. A pravdou je, že dodnes v tom nemám úplně jasno, nemám nějakou ustálenou formu, mechanismus, co bych tam měla říkat. Měla jsem málo informací, žádný lidi kolem sebe, byla totalita. Postupně se ale měnilo pojetí zpovědi, protože se vyvíjel můj duchovní život. Nebyly tam nějaký zlomy, skoky, ale bylo to průběžné a pomalé. Původně jsem chodila ke zpovědi jednou za rok, neměla jsem ji moc ráda. Teď taky úplně necítím, že by se mi to líbilo, ale rozumově chápu, že je to dobré. Bylo víc věcí a lidí, co mě ovlivnili v mém duchovním životě. Můj muž pochází z věřící rodiny, a tak mi vysvětlil, jak se některý věci prostě dělají. Nevysvětlil mi je, ale ukázal, dal tomu všemu nějaká pravidla a řád. A mně to stačilo, já jsem taky dost racionální člověk. Pak to bylo společenství mladých lidí, byli v pohodě, ale nějak z nich bylo cítit, že ten Bůh mezi nima je. Pak nějaká ta duchovní cvičení a jeden kněz u nás na chatě. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Zpověď je pro mě povinnost, ale taky úleva. Je to smíření, jo o tom je to hodně. Prostě cítím, že jsem ublížila někomu, koho mám ráda, tj. Bohu, a tak bych chtěla, aby věděl, že mě to mrzí, a odpustil mi. Je to způsob, jak říci Bohu promiň. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Člověk si musí dokázat uvědomit a přiznat konkrétní viny, hříchy. Ne nějaký obecnosti, ale fakt konkrétní situace. To je důležitý i pro osobní růst, můžeš se z nich poučit, až příště budeš v tý situaci, uvědomíš si, hele bacha, tohle už jednou bylo, jsi tam zas, dělej něco. No to je z mé strany, z té druhé je to to, co mi řekne ten kněz. Dává mi jiný úhel pohledu, ne vždy se trefí, to je fakt, někdy je úplně vedle. Ale to není důležitý pro to odpuštění, ale je fajn, když tam nějaká rada je. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás fáze? Příprava, vlastní zpověď, tu zahájím já nebo on, vždy křížem. Když ji zahajuje krátkou modlitbou, je to fajn, mám to ráda. Pak řeknu, kdy jsem byla naposled u zpovědi, a pokud mě nezná, tak nějaké informace o sobě, že třeba jsem vdaná, mám děti. Pak říkám své hříchy ze seznamu a končím tím, že řeknu, že je mi to líto, že jsou to mé hříchy a že prosím o rozhřešení. Pak má prostor on, dále 153


mi uloží pokání, následuje rozhřešení. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Místa jsou různý, obecně mám ráda, když to místo má nějakou tradici, dýchá z něj nějaká atmosféra, když je promodlený. A to je pak jedno, jestli je to místnost nebo zpovědnice. Ale kdybych si teď mohla vybrat, tak by to asi byla procházka, ale zase bych si nemohla psát, co mi kněz řekne, což bych ráda. Jak se připravujete ke zpovědi? No záleží jak kdy, teda připravuju se vždycky, ale záleží jak. Buď s tím začnu už dýl před zpovědí, pak se jeden den zamyslím na chvilku, něco si napíšu, druhý den to samý, až teda si takhle na konci sednu na chvilku, 15 minut, půl hodiny a sepíšu si to. No anebo to odkládám úplně a těsně před ní se donutím. Často je to pro mě spojeno s tou duchovní obnovou, vezmu si proto často s sebou ty texty z ní, prolistovávám to, co jsem slyšela. Takže ta zpověď je hodně aktuální podle toho, na co byla ta obnova zaměřená. Nebo listuju těmi předešlými a zase se inspiruju. I kdybych šla jen do kostela, tak si asi vezmu modlitební knížku. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Spíše to jsou dva monology než úplný dialog. Já říkám to, co mám připravený, když skončím, on si vybere to, co ho zaujme, nebo kde si myslí, že mám největší problém, prostě jednu věc a něco mi k ní říká, radí. Je to na něm, co si vybere, to neovlivním. Někdy se mi stane, ale ne moc často, že po jedné té položce mi k tomu něco řekne a pak jedem dál. To se mi docela líbí, ale někdy na to není čas, i když je pravda, že já těch položek nemám moc, tak 4 většinou. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Vykonávám ho hned, mám to za sebou, nemůže se mi stát, že zapomenu. Takže mám ráda ty, co jdou udělat hned. Nemám ráda to, že se třeba celý týden mám každý ráno pomodlit nějakou modlitbu. To je nad moje síly, pak mi vadí, že jsem ve středu zapomněla. Někde v sobě mám, že bez pokání je zpověď neplatná. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Záleží na tom, jestli je s ní spojenej i duchovní rozhovor, nebo není, to je pak delší, ale já nevím, neumím to odhadnout. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Nejčastěji sedím, ale raději bych chodila nebo klečela. Ale já se přizpůsobím. Někdy taky měním polohu na rozhřešení, ale zase to není moje vůle, záleží, jak mě navede ten kněz. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku zpovědi je to lítost, pocit viny, ale i touha to napravit. Při samotné zpovědi převládá asi ta lítost. Na konci je to pak úleva, velká vděčnost. Vděčnost hlavně Bohu, že je tady, že mě má rád, že mi odpustil. Pocit, že je to teď zase dobrý, že se máme s Bohem opět rádi, když použiju lidský příměr. Taky je tam radost a možná i obava, že jsem neřekla všechno. Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se? atd. Stává se mi to, ano. Nejčastěji jsou to slzy. A to jak radostný, třeba i s úsměvem a pocitem hezkým, dobrou náladou. Tak před zpovědí i smutný slzy lítosti. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Nebavím. 154


Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Je to povinnost, jsem katolík, vyplývá to z toho. Boží odpuštění jde získat i jinak, já to dělám takhle, kdybych byla evangelík, tak to budu dělat jinak. Taky proto, že je to svátost. Taky si vážím druhého pohledu, když mi k tomu kněz něco řekne. Záleží na tom, někdy se mi podaří něco i dostat navíc, kromě odpuštění, ale záleží na mně, mojí přípravě i na knězi. Tohle je asi u těch normálních zpovědí, někdy pak udělám i botu, hloupost, a to cítím velkou vinu, takže mi to dává ten pocit odpuštění, to i ta normální, ale tohle to nějak víc. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Já jsem relativně poslušná, takže spíš záleží na knězi, jaký je. Ale vždy si snažím z toho něco pobrat pro sebe, něco si vzít, co by mohlo být užitečné i pro mě. Taky mi formuje svědomí, rozvíjí ho. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? To, že je tam Bůh a já a obnovujeme ten vztah mezi náma. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? No o to svědomí, co mám teď. Spousta věcí bych zkousla, nechala být. Už by některý věci pro mě nebyly problém. Otupilo by se mi svědomí, nebylo by tak citlivé. A ve chvíli, kdy bych měla pocit viny, když jsem udělala fakt něco, co mě mrzí, tak bych asi neměla, jak se zbavit té viny. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Někdy mi přijdou ty jejich rady takové naivní, černobílé, prostě nejsou ze života, nemají tu normální lidskou zkušenost. Taky by měl mít dost času. Aby to nebyla jen zpověď, ale i duchovní rozhovor. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Je to svátost, z ní vyplývá, jak byla ustanovena, že tam má být. A taky do toho vnáší ten jiný pohled. Řekne vám něco, poradí. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Já nevím, prostě beru to, co je. Když je tam čas a vůbec nějaký vedení, tak zvládnu vše. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Rozvíjí mi svědomí, morálku. Po tý zpovědi se snažím, pak to zase jde teda dolů, ale za tu dobu se některý věci zlepšily. Ne že bych si byla stoprocentně jistá, že už je neudělám, ale řekněme, že je nedělávám. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Obnova vztahu mezi mnou a Bohem. Jako když je něco špatného mezi dvěma lidma, tak je to zneprůchodnění cesty. To samý je mezi dvěma lidma. Když je vztah jako řeka, něco se stalo, jako když tam máte kámen. Voda teče, ale musí ho obtékat, neproudí to tak rychle. Odpuštění je, když ten kámen zmizí. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Vybaví se mi pozitivní i negativní. Jedna je moc krátká, to jsem vlezla, něco řekla, kněz řekl, 155


že to máme všichni a než jsem stačila něco říct, už měl hotový i rozhřešení. Bylo to tenkrát pro mě důležitý. Chápu, že tam měl frontu, ale mohl mi trochu času dát, nebo říct ať přijdu jindy. Fakt to byla asi minuta. Druhá byla zase hezká, kněz měl pro mě čas, věnoval se mi, rozebíral se mnou ty věci. Vždy to teda vlastně bylo o tom knězi.

ROZHOVOR č. 8 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Tak čtyřikrát ročně, to jsou obnovy našeho duchovního společenství a takhle mi to vyhovuje. Nemusím to hlídat, chodit stát fronty do kostela. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Jednoho nemám, je mi jedno, ke komu jdu. Kdykoliv mám k dispozici našeho vizitátora a pak řadu dalších kněží. Doporučení našeho salesiánského společenství je to, abychom využívali jejich kněží. Ale není to povinnost. Mně to ale vyhovuje, je to pohodlný, nemusím stát fronty v kostelech. Obecně bych ale mohl říct, že toho kněze vždycky znám. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Poprvé jsem byl u zpovědi asi v devíti letech v souvislosti s prvním svatým přijímáním. Bylo to v rámci náboženství, asi nás s dětma připravovala nějaká katechetka, prostě mě tam rodiče posílali. V četnosti se to nezměnilo, ta je asi pořád stejná, ale v přípravě, tam jo. Zásadně nepoužívám zpovědní zrcadlo, to je nejhroznější knížka, kterou jsem kdy viděl. Návod pro puberťáky, jak hřešit. Věci, které by mě nikdy nenapadly, tam najdeš. Největší předěl byla pak vojna, to mi bylo těch 25 let. To byla změna v tom naladění na zpověď. Že to není jen musíš, ale že je to i k tvému dobru, prostě k tomu si člověk nějak musí dojít. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Je to vyčištění duše, šance na lepší start, prostě vynoření se z bahna. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Na zpovědi je důležité to rozhřešení, zbytek je celkem jedno. Je úžasně formované, je v něm všechno, je to absolutně výstižné. Pokud nenastane, nemělo to cenu. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás části? Příprava, pak je ta klasická zpověď, kam patří vlastní vyznání hříchu, vyjádření lítosti, zpětná vazba od kněze a rozhřešení. Pak následuje ještě dovršení, kdy splním nějaký úkol. Jaké místo máte ke zpovědi rád/nerad a proč? To je mi jedno, zvládnu všechny. Prostě jdu tam, kde je to rychle hotový, kde nemusím čekat, chci to mít rychle za sebou. Jak se připravujete ke zpovědi? Aktuálně těsně před zpovědí. V mým věku člověk už nepotřebuje nějakou dlouhou přípravu, zná se, zná i svoje hříchy, je to hodně podobný. Dřív jsem si to psal, to už nedělám. Nepoužívám nic, jak říkám, zpovědní zrcadla bych zrušil. Nepomáhá to, jen to škodí, od toho tady máme Desatero, maximálně bych k tomu doplnil trochu rozšířenější povídání, co to zahrnuje 156


Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Zpověď začíná kněz křížem nebo nějakou modlitbou, povzbudivou. Já pak řeknu, kdy jsem byl naposledy u zpovědi, a následuje samotné vyznání hříchů. Na konci vlastními slovy vyjádřím nějak svou lítost. Pak povídá on, vybere si jeden z těch problémů a něco mi k tomu říká, nějaký fígle, návody. To je dobrý. Taky mi vyhovuje, že si vybere jen jednu věc, není to tak dlouhý a jeho beru jako nestrannýho pozorovatele, který si všímá, co je špatně. To už je spíš taky dialog, někdy mu k tomu i já něco říkám. Docela mi i vyhovuje, že mám různé zpovědníky, je to pestřejší, mohou mi poradit jiné věci. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Já tomu pokání neříkám, je to nějaký skutek, dovršení té zpovědi, odevzdání se Bohu. Mám to rád hned hotový, prostě když to neudělám hned, pak to vypustím. Je to jako když uvaříte jídlo a hned ho nesníte, ohřejvaný už není ono. Mám rád jednorázový pokání, nemám rád dlouhodobý, ty nezvládám. Nejsem schopen si je pamatovat. Modlitba je dobrá, je to rychlý, člověk má splněno. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? 10 minut. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Poloha těla není důležitá, to je úplně jedno. Důležitější je klid, pohoda, psychická připravenost, čas na obou stranách. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na konci je radost, rozjaření, euforie. Před tím se cítím jako ve frontě na maso. Čekám a nebaví mě to. Modlím se, chci to mít za sebou, nemám rád čekání, jdu raději tam, kde to mám hned, jak přijdu. Projevujete někdy své emoce? Plakal jste někdy? Smál jste se? atd. Ne, nejsem ženská. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Ne, to nepatří do horizontální roviny, ale je to vždy otázka vertikály. Je to jen mezi mnou a Bohem. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Chodím tam proto, abych se zbavil toho, co sám nedokážu zpracovat. Je to pro mě největší dar církve, nikdy nebudu žít bez hříchu. Když se to mi to nevede, zase mám možnost to zkoušet znova. Nikdy neslibuju, že už to neudělám, ale říkám, že je mi to líto. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Energii, sílu, abych žil líp. Vědomí, toho, že mohu začít znova, je to pro mě nová síla, nový start. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Boží odpuštění. O co byste přišel, kdybyste ke zpovědi nechodil? Kdybych přestal chodit ke zpovědi, přestal bych chodit k přijímání a k ostatním svátostem. K čemu by pak byla moje víra, proč bych pak vlastně chodil do kostela. Pro mě je důležitá svátost 157


jako taková. Je to pro mě znamením toho, že se nejedná jenom o nějaké duchovní společenství, ale o něco, co má základ na Kristu. Svátosti tomu dávaj to, že je to něco víc. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Pro mě je důležitý, aby mě pochopil, aby to byl člověk, který vidí do fungování rodiny, které dokáže reálně vnímat běžný problémy a věci, které souvisejí s fungováním rodiny, kterými skutečně rodiny žijou. Nechci od něj žádnou zbožnou teologickou přednášku. Mám pocit, že někdy jsou kněží trochu jinde, ale to je otázka celkové formace kněží, je málo praktická, jsou moc odtahováni od skutečného života. Ale na druhou stranu mně to nějak nevadí, když je mimo, já prostě vypnu a nechám ho, až si říká, co chce. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Vyplývá to z toho, že ta svátost je takhle ustanovena. Kněz je jediný, kdo má danou pravomoc ty věci odpouštět. Je dobrej na to zprostředkování. Je tam důležitý ten úkon, to, že ho vidím a slyším, že mi říká, že mi bylo odpuštěno. Navíc se mohu od něj poučit. Jaký typ vedení zpovědi mate rád? To je mi jedno, žádné se mi nevybaví, vyhovuje mi, že je to pokaždý jiný. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalil? Nepomáhá mi v mým rozvoji. Představuju si to tak, že jdu svým životem po cestě. Někdy se něco nepovede, sejdu z cesty a zpověď je pro mě vrácením na cestu. Ale neznamená to, že jdu pak rychlejc. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? To, že se necítím provinile, je to osvobození. Odstranění bloku (já ho tam sice dal, ale neumím ho bez Boha dát pryč). Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Pamatuju si na jednu zpověď, kdy mi právě ten kněz mluvil do něčeho, čemu podle mě nerozuměl. Znal to nějak z teorie, ale praxe mu unikala. Navíc kázal o něčem, s čím musí mít problém v semináři taky. Tak to mě naštval.

ROZHOVOR č. 9 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Tak asi jednou za měsíc až za dva měsíce. Určuji si to sám, ale trochu mě v tom ovlivňuje i církevní rok, svátky apod. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Kromě dětství, kdy jsem míval svého zpovědníka, protože jsem prostě chodil do kostela k našemu panu faráři, jsem nikdy neměl stálého zpovědníka. Chodím ale ke zpovědi k určité řádové komunitě, dopředu nevím, kdo tam bude, ale znám tam všechny kněze. Takže ten kněz pro mě není úplně neznámý.

158


Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Poprvé jsem slavil svátost smíření před prvním svatým přijímáním. To mi bylo tak 8, 9 let. Nepamatuji si, že by mě někdo nějak zvlášť připravoval, ale v rámci náboženství tam asi nějaká příprava byla. V průběhu let mi spíš pomohly nějaké katecheze. Tak asi do 15 mě k tomu vedli rodiče, od té doby jsem si to řídil sám a chodil jsem asi jednou za měsíc. Změnilo se samozřejmě mnohé, nejvíc asi pojetí vlastní hříšnosti, to znamená, co je pro mě hřích, jak ho vnímám. Také v přípravě, dřív jsem používal zpovědní zrcadlo, pečlivě jsem si hříchy psal. Teď se připravuju podle struktury, která má tři kroky. Vztah k Bohu, vztah k druhým lidem a vztah k sobě. Také se to promítlo v tom, že jsem přestal používat pojem zpověď a začal používat spojení slavit svátost smíření. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Je to setkání s Bohem, kdy si uvědomuji svoji hříšnost. To, že jsem na Bohu závislý, že bez něj prostě nedám ani ránu. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Asi zpověď, kdy zažívám Boží milosrdenství a Boží lásku. Někdy dokonce chci od zpovědníka jen tohle, aby mi zprostředkoval tu Boží lásku. Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás části? Rozhodnutí, někdy je to taky nutnost. Cítím, že je to třeba, že to sám bez pomoci Boží nezvládám. Příprava, vyvážený dialog, rozhřešení a díkuvzdání v kostele, které je někdy spojené s pokáním. Díkuvzdání je moje osobní modlitba, mám ji tam vždycky, je to pocit vděčnosti, mého vděku Bohu. Jaké místo máte ke zpovědi rád/nerad a proč? Je mi to jedno. Jak se připravujete ke zpovědi? Byly doby, kdy jsem se připravoval doma. Od té doby, co mám rodinu, tak se většinou připravuju v kostele. Jdu do kostela dřív a kleknu si před svatostánek a snažím se vzpomenout na ty 3 dimenze svého života. Nepíšu si to. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Je to docela vyvážený dialog, intenzivnější z jeho strany v druhé půlce. A je to dost odvislý od situace i od zpovědníka. Někdy jsem vděčnej, když tam moc žádný dlouhý rozhovor není. Někdy chci jen ujištění o odpuštění a rozhřešení. Je to zejména ve chvíli, kdy rozvíjí obecné zbožné teorie. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Pokání je pro mě projev, výraz mého obrácení. To záleží na tom, co to je. Ale obecně se snažím co nejdřív. Nemám rád modlitbu, protože ta má mít podle mě jiný smysl, navíc já ji tam mám po svátosti smíření sám od sebe. Líbí se mi, když je to něco pozitivního k ostatním lidem. Třeba koupit manželce růži. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? To se nedá říct, ale není kratší než deset minut, ale zase ne nějak moc dlouhá. Taky záleží, kdy tam jdu, když tam jdu těsně před Vánocemi nebo Velikonocemi, tak nemůžu čekat, že na mě bude mít ten kněz čas.

159


Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Po celou dobu klečím. Pokud tam je tedy klekátko. Tam, kam teď chodím, klekátko je. Jinak se přizpůsobím. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částech zpovědi? Před zpovědí mi není dobře, komu by taky bylo, když si uvědomí, že zase něco neudělal dobře. Je tam i lítost. Navíc se mi tam moc nechce, je to víc o nějakým racionálním rozhodnutí, než že bych se tam těšil. Oproti tomu je pak ten pocit po rozhřešení, je to radost, odhodlání. Sám si vždy zpívám písničku, je to můj osobní rituál, ale tak nějak to ze mě vytryskne. Projevujete někdy své emoce? Plakal jste někdy? Smál jste se? atd. Pocity vyjadřuji i postojem těla, to že klečím, mám třeba i sklopenou hlavu, to je znamení lítosti. Taky si pamatuji, že jsem se jednou rozbrečel, bylo to hodně intenzivní, nijak to nesouviselo s tím knězem, prostě mě přemohla lítost. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Někdy se svou ženou, ale ne moc. Svátost smíření by měla zůstat osobní věcí každého člověka. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Jdu si pro tu Boží milost. Mám rád definici, že svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Tak nějak to vystihuje, co cítím. Boží milost tu je sice neustále, ale tohle je viditelný, jsem smyslový člověk, potřebuju jí cítit, zažít. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Je to svátost a každá svátost je o posile, o síle zvládnout to, co se děje. Dává mi to tu milost, sílu. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Možnost velmi intenzivního zažívání Boží milosti. O co byste přišel, kdybyste ke zpovědi nechodil? O tenhle konkrétní zážitek Boží milosti. Boží milost zažívám i jinde, ale je to něco jiného. Ten moment, kdy klečím při rozhřešení, ten je jedinečný a nejde jinak nahradit, ani v modlitbě ani jinak. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? To je složitý, kněží zpovídají hodně lidí, nevím, jak je možné, aby se opravdu soustředili na každou. Ale zpovědník by měl umět naslouchat. Rozpoznat, co s kým hýbe, kde jsou ty největší problémy. Měl by být schopen o tom mluvit, nějak to naťuknout, ale citlivě, aby neublížil, což je velmi těžký. Já osobně si přeji i nějakou radu, nebo spíš impuls. Ale irituje mě, když mi říká jen zbožnou frázi, která není konkrétně mířená ke mně, ale jedná se o nějakou naučenou formulku. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? No vyplývá to z ustanovení tý svátosti, je to prostě takhle. Ale jinak asi proto, že hřích taky nemá jen individuální rozměr, ale vždy je to i otázka nějakého společenství nebo té obecné církve. Kněz je pak reprezentantem toho společenství a umožňuje mi i návrat do toho společenství. Navíc se to takhle dotýká celé osoby, je to hmatatelný, jasný. Dá se to dobře uchopit. 160


Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalil? Rozvíjím se celkově za ta léta, takže jsem se asi zdokonalil. Ale nemám pocit, že by mi svátost smíření nějak pomáhala v mém rozvoji, i když bych si to hodně přál. Ale to souvisí s osobou kněze a já jsem ještě nenašel člověka, kde bych se mohl rozvíjet. Bylo by pěkné, kdyby to šlo i u běžných svátostí smíření, ale časově je to nereálný. Ale tu podvědomou touhu tam mám. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Patří mi k té svátosti hodně,. Je to obejmutí Bohem. Návrat ztraceného syna, kdy mu otec běží vstříc. S lidma je to něco jiného, ale s těmi se neusmiřuji ve svátosti smíření. Nedokážeme odpouštět tak jako Bůh. Někdy se dokážu smířit, ale fakt se přestat zlobit může být těžký. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Nějaký zvláštní si moc nevybavuji. Záleží asi na tom zpovědníkovi. ROZHOVOR č. 10 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Chodím zhruba jednou za dva měsíce. Vždycky před velkými svátky, pak před prázdninama a po nich, tak nějak mi to vyjde. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Zásadně chodím k cizím lidem, žádný z nich mi ale nikdy nepřišel tak super, že bych k němu chtěla chodit pravidelně. Nechci chodit k lidem, který mě osobně znají. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Poprvé jsem byla u zpovědi před prvním svatým přijímáním, to znamená asi v 8 letech. Přípravu si nepamatuju, ani tu první zpověď. Chodila jsem ke zpovědi vždy první pátek v měsíci, bylo to z popudu maminky. Chodila jsem k nám do kostela, kdo tam byl, tak k němu jsem šla. Někdy jsme taky šli ke zpovědi někam jinam, když jsme třeba byli na dovolený. Když jsem byla starší, tak jsem to začala víc řešit. Do tý doby mě to netrápilo, teď mi to začalo vadit, začala být zpověď pro mě problémem. Možná to taky souviselo s odchodem k něze od nás, to už nevím, ale prostě jsem šla poprvé jinam. A zjistila, že to jde a začala záměrně vyhledávat anonymitu. Systémově je moje zpověď stejná, ale změnil se důraz, kladu ho teď na jiný věci. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Něco, co se musí. Dělám to, protože se to musí. Nějaká úleva tam je, ale z toho, že to mám za sebou, že jsme to splnila a mám klid. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? To je těžký, já nemám pocit, že by jí něco pomohlo. Mně vadí systémově. Někdo mě nutí dělat něco, co je moc osobní a co se mi nechce, ale co si myslím, že se má. Navíc, když potkám nějakýho blbce ve zpovědnici, je to ještě horší. Navíc mi vadí, že si mám hlídat takový ty věci, abych nemluvila moc nahlas, aby to nikdo neslyšel.

161


Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás části? Nejdřív je to to uvědomění, že je měsíc v háji a že bych měla jít k tý zpovědi. Pak se k tomu tak ten měsíc kopu, nejdřív to odkládám, pak se mi to ale vrací. Nakonec tedy naplánuju dopředu, kam půjdu. Musí mi to sedět s prací a musí tam být přítomen ten kněz. Když už si to naplánuju, tak tam jdu. Pak je to příprava, vlastní zpověď, rozhřešení a pokání. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Ráda mám místa, kde je jasný, že se tam zpovídá. Zásadně nejdu tam, kde bych musela kněze někde hledat. Chci jasný místo. Procházky moc nemusím, asi mi vyhovuje, když tam je klekátko, ale vidíme na sebe, žádná mřížkovaná zpovědnice. Jak se připravujete ke zpovědi? Připravuju si dopředu, co tam budu říkat. Buď v tom kostele, nebo večer předtím doma. Začínám to modlitbou, aby to bylo dobré, což je trochu absurdní, ale mám ji tam. Připravuju se pomocí třech bodů, přemýšlím o svém vztahu k Bohu, k druhým a k sobě. Musím to cítit, že by to šlo líp. Ono já mám pocit, že nikdy nedělám nic záměrně špatně, ale prostě mi to někdy ujede, nezvládnu to, nebo by to prostě šlo líp. Pak si to bodově sepíšu, ale neberu si papírek s sebou, je to spíš nějaký systém. V kostele tam může být ještě krátká modlitba, pak si vyberu, do kterých dveří vlezu. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Pozdravím normálně dobrý den, nemám ráda nějaké zbožné pozdravy. Zpověď začne kněz modlitbou nebo křížem, to nechám na něm. Pak je řada na mně, řeknu, kdy jsem byla naposledy u zpovědi, a pak vyjmenovávám své hříchy. Některý věci zobecňuju, většinou ty, co dělám často, nebo který fakt nechci rozebírat. Pak řeknu nějakou formulku, že tohle jsou mé hříchy a že jich lituju. Pak je to již na něm, někdy si ho jen poslechnu, někdy si s ním i povídám, to záleží na typu kněze. Potřebovala bych mu něco vysvětlit, říct mu podrobněji ten kontext, ale pak mám pocit, že je to zbytečné, když tam je venku fronta. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Nejraději hned, nejvíc mi to i sedí. Hned po zpovědi to má ještě nějakou pointu pro mě, jinak by to zase bylo o té čárce a povinnosti. Nemám ráda ty dlouhodobější, ty jsou pro mě problémem, raději si to splním hned. Modlitba je docela v pohodě, je to jasný, jednoduchý. I když teda o smyslu 5 Otčenášů dost pochybuju, ale to je jiná věc. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? To záleží na knězi, jak dlouho mi k tomu něco říká. Ale asi od 5 minut někdy před svátky až asi po půl hodiny, déle ne. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Klečím, ale nevím, jestli proto, že se to má, nebo proto, že mi to vyhovuje. To už nějak neumím rozlišit. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku je to úlek, jejda, musím tam. Je to nepříjemný pocit, řešíš to. Je to jako před zkouškou, leží ti to v žaludku. Při zpovědi mám pocit, jako u tý zkoušky. Nějak jsem připravená, ale těším se, až to budu mít za sebou. Taky záleží na knězi, někdy je to v klidu, někdy si říkám, už buď prosím zticha. Rozhřešení pak prožívám docela zbožně a po zpovědi cítím úlevu, mám to za sebou. 162


Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála se? atd. Ne. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Ano. S lidma, který mi k tomu něco řeknou, se kterými se o tom dobře mluví, s kamarády. Taky s lidma, co s ní maj taky problém. Poměrně docela dost, nevadí mi to. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? Protože musím, jsem katolík. Já bych to chtěla jinak, ale v takhle důležitý věci nedám na svoje mínění, to si netroufnu. Já si ani úplně nemyslím, že by to moje pojetí bylo správnější, spíš prostě zpovědi pořád nerozumím. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Přinese mi to tu čárku, mám splněno. Jsem z toho na prášky, vím, že z osobního hlediska by bylo lepší tam nechodit, ale pořád beru i to oficiální hledisko. Taky je to o tom odpuštění, to bych ale asi získala i jinak. Já si stejně nejvíc uvědomuju odpuštění a nejvíc je mi to líto při tý samotný přípravě. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Ta čárka, o to tam jde, o nic jiného. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? Netroufla bych si chodit k přijímání bez toho. Navíc bych měla i výčitky z toho, že jsem tam nešla, bylo by to asi ve výsledku ještě horší než teď, když tam jdu. Bez tý zpovědi by to asi bylo úplně mimo, neřešila bych to nic. Takhle díky zpovědi zhodnotíš ten čas. Někdo to třeba dělá každý den, to já neumím. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Musí mi sedět, nesmí mi být nepříjemný. Nesmí být arogantní, ale ne taky moc přezbožnělej. Musí mě chápat. Dobrý je, pokud má určité charisma. Hrozně mi vadí, když mě sprdne. Když mi drsně řekne, že tohle teda fakt není dobrý a že jestli se nad tím nezamyslím, tak teda neví, neví. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? No, je to jiný, když to řekneš před někým nahlas, má to jinou váhu. Ten kněz je taky ta motivace, že tam jdu, bez něj to nejde, nemělo by to smysl. Neumím si to představit, jak by to fungovalo bez něj. Teď řeknu, že bych byla raději, ale nevím, jak bych to pak cítila. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? No takový, kde mě nesprdne. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Ne. Naopak mi přijde trapný tam chodit s tím samým. Nepovedlo se mi díky zpovědi nic změnit. Ale je to asi i o tom, že ty věci, co dělám, jsou z mé slabosti a ne z vědomého zla. Prostě to nezvládnu a jsem třeba nepříjemná. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? 163


Je to od Boha. Přijetí, že dělám něco špatně, a přijetí mě i s tím. Odpustit sama sobě by bylo pro mě složitější. Jaké jsou Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Negativní zážitek si vybavím teď jen pocitově, ne nijak konkrétně. Bylo to právě o tom knězi, byl mi nepříjemný a ještě mi vynadal. Pozitivní byl z jednoho setkání. Byla tam debata o zpovědi, kterou vedl kněz. Já jsem mu tu zpověď pořadně zdrbla, celou tu dobu jsem s ním vedla diskuzi. A pak jsem k němu šla ke zpovědi a on teda věděl všechny mé výhrady k ní. Bylo to docela prima. Ale možná je to i tím, že to byla teď poslední zpověď, tak se mi nějak vybavila.

ROZHOVOR č. 11 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Svátost smíření je pro mě hodně důležitá. Já sama bych měla potřebu chodit ke svátosti smíření jednou za měsíc. Na tuhle frekvenci jsem si zvykla a tak nějak ji v sobě i vnitřně cítím. Na druhou stranu je pro nás s manželem důležité, abychom chodili ke svátosti smíření ve stejnou dobu. To se nám za léta manželství osvědčilo, je hezké společně začínat znova. Můj manžel má ale dvouměsíční frekvenci. Pokud tedy chceme jít spolu, tak se to pohybuje někdy mezi mou a manželovou potřebou. Chodím ke svátosti smíření tedy jednou za jeden až dva měsíce. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Mám svého zpovědníka, který je současně i mým osobním duchovním. Dřív jsem měla i jiného, teď už máme ale dlouho tohohle. S manželem máme společného duchovního. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Od prvního svatého přijímání. Pamatuju si to, ale nemám na to nějaké mystické zážitky, ale vím, že to byl sváteční den. Připravovalo mě asi víc lidí. Důležitý pro mě bylo, že jsem viděla své rodiče, jak chodí ke zpovědi. Určitě mi pomáhala naše katechetka a taky byl pro mě důležitý dědeček. Ten k nám jezdil a vyprávěl mi příběhy z Bible. Do 12, 13 to byla spíš formálnější zpověď, spíš mě k ní vedli, ne nějak násilně. Ale vštípili mi vědomí, že je to něco důležitého, co se má dělat. V pubertě jsem pak začala cítit, že to takhle ale není ono. Důležitý pak byl pro mě kněz, který byl mladý a který k nám přišel. Do tý doby u mě byla víra hodně o zákazech a příkazech. On mi ukázal, že víra je mnohem víc. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? To je různý. Obecně je to návrat z ciziny do Otcova doma, je to ta náruč Otce v podobenství o marnotratném synovi. I když teď asi nejsem v nějaký velký cizině, ale vždycky jsem nějak dál. Je to očištění, je to nový začátek. Je to jedinečné setkání s Kristem. Je to jiný než třeba v lese, tady mám jistotu, že tam je. Je to taky zdroj milosti, síly pro další život. Je to pro mě hezký setkání. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? No, dřív jsem si kladla otázku, zda jsem řekla všechno, zda jsem na něco nezapomněla, to už nedělám. Věřím, že Bůh to ví a zná mě. Ale důležitá je podle mě pravdivost, prostě nemůžu něco nalhávat sobě a už vůbec ne jemu.

164


Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás části? Rozhodnutí, že chci jít ke svátosti smíření. Je to proces, cyklus ve mě, ten cítím. Je to pocit zaprášení, ulepení. Toužím se umýt. Ne že bych se úplně nemyla, ale je to jako mýt se v potoce studenou vodou a vy toužíte po sprše, vaně. Pak následuje domluva s manželem a domluva konkrétního termínu s naším zpovědníkem. Pak je příprava. Samotná svátost je mé vyznání, formování lítosti, duchovní rozhovor, předsevzetí, rozhřešení a úkon pokání. Jaké místo máte ke zpovědi ráda/nerada a proč? Nevím úplně. Ale asi příjemná místnost. To znamená, kde můžeme sedět, dívat se na sebe, vést rozhovor. Jak se připravujete ke zpovědi? Já potřebuju k přípravě čas. Je to i místo, jak se zastavit a zklidnit se. Začíná to modlitbou, kdy prosím Boha, aby mi ukázal, co mi brání ve vztahu k němu. Pak je mi to spontánně líto, bolí mě to. Snažím se vzpomenout si na celé období, nejen na ta selhání, ale i na to, co se mi podařilo, na to hezký, co jsem dostala. Používám kalendář, který mi pomůže si vzpomenout, kdy co bylo. Někdy Písmo, nějakou zbožnou knížku. Nejdřív je to ale to, co je ve mně, je to spontánní, pak si vezmu tyhle věci. Píšu si to, ale pak to mám v kabelce, je to pro mě takové přehledné, ale to obecně dělám, nejen u tohohle. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Začátek je různý. Někdy je to jen kříž, někdy modlitba, někdy jen ticho. Pak já říkám své vyznání, někdy mě nechá povídat, někdy mi k tomu něco říká již v průběhu. Na konci se snažím sama vlastním slovy říct, že je mi to líto, je to vlastně modlitba. Někdy je to jasné z toho, jak to říkám. Pak se bavíme o těch věcech, výsledkem je nějaká ta věc, o kterou se budu snažit. Někdy mi ji pomáhá formulovat, někdy si ji vymyslím sama. Pak mi uloží úkon pokání, následuje rozhřešení a podaní ruky, jdi v pokoji. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Není to pro mě ani pokání, je to moje vlastní potvrzení toho, že se chci změnit, že chci jít dál líp. Jsou různé, někdy je to něco si přečíst, modlitba, nějaký skutek, třeba uvařit dobrou večeři pro celou rodinu. Nemám ráda žádné speciální, spíš mi vyhovuje ta pestrost. Můj duchovní mi říká, že pokání se má vykonat v dobu nejdříve možnou, takže o to se snažím, pak záleží na tom, co se děje doma a také, co je to za pokání. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? Tak to nějak nevnímám, ale půl hodiny minimálně. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Teď nejčastěji sedím. To pak sedím po celou dobu, i když někteří kněží mají zvyk si stoupnout při rozhřešení, to pak teda taky stojím. Při své modlitbě pak klečím. Taky je pro mě docela příjemný, když mi kněz dá ruce na hlavu, že cítím ten dotyk. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Po zpovědi je to lehkost, svoboda, radost, chuť do dalšího žití, do dalších věcí. Ten pocit, co tam předtím chyběl, pocit novosti. No a jak se cítím na začátku, to je přesný opak. Je to tíha, špína, vina, taky lítost. A potřeba a touha s tím něco dělat. 165


Projevujete někdy své emoce? Plakala jste někdy? Smála jste se? atd. Já jsem spíš uzavřenější, takže pocity nedávám najevo. Nepláču, ale občas mi třeba zvlhnou oči. Spíš se pak projevuje to, že jsem už dlouho nebyla u svátosti smíření, třeba zbytečně vybuchuju, mám vztek na lidi, které mám ráda. Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? Někdy s manželem, třeba o těch předsevzetích, nebo tom, co nám to dává. Jsou páry, co se společně připravují ke zpovědi, říkají si ty hříchy, tak to my neděláme. Pak se taky o ní bavím s dětmi, když se na něco ptají, není to u nás doma tabu. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? No, pro ty všechny věci, co jsem říkala, že ta zpověď pro mě je. Abych se setkala s Bohem, abych věděla, že je mi odpuštěno. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Dává mi nasměrování, kam dál. A taky čas, ohlédnout se zpátky na to, co bylo. Dává mi to taky řád, to mi teda dává víc věcí, ale tohle je jedna z nich. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Zlepšení vztahu s Bohem, pak se i líp modlím a mám do všeho lepší chuť. O co byste přišla, kdybyste ke zpovědi nechodila? Období bez zpovědi zažívám, když čekám, než se domluvíme s manželem na termínu zpovědi. Chybí mi ta jistota, odpověď od Boha. Když se mi něco nepovede, říkám to Bohu hned, ale ta slova: Bůh Ti odpustil, to tam není a to je pro mě důležitý. To si prostě nedám. Přišla bych tedy o to rozhřešení, o Boží odpověď, která mi tím říká: Nestalo se nic, mám tě pořád rád. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Nikdy jsem se nesetkala s negativním přístupem, i když znám lidi, který o něm mluví a nesou si zranění ze zpovědnice. Chápu to jako dar od Boha. Pro mě osobně je důležité, že mě ten kněz zná, že není neznámý. Dokážu se před ním pořádně otevřít, před někým neznámým bych to nedokázala. Ale obecně musí být podobný Otci z toho podobenství. Prostě nesmí odsuzovat, podmiňovat, dělat ty ty ty. Ale je to určitě těžká pozice. Musí mít lidi rád, to je nejdůležitější, teoretické věci si může doplnit. Musí umět naslouchat. A také být opravdový kněz, to znamená, že musí mít a žít živej vztah k Bohu. Pak asi dokáže mít lidi rád. Musí zprostředkovat, že Bůh člověka miluje a neodsuzuje. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Je tam jako prostředník. Aby to někdo slyšel, aby tam někdo byl fyzicky. V tom je to pro mě mimořádný. Pán Ježíš, když uzdravoval, tak taky používal gesta, nebo bahno, nebo něco hmatatelnýho. Podobně je to s eucharistií, tu taky jíme. Jako když žádám druhýho o odpuštění a on mi řekne, že je to v pořádku. Tak tady je to ten kněz, co mi dá a řekne tu odpověď. Je to o tom, že Boha zajímám celá, i se svými smysly. Jaký typ vedení zpovědi mate ráda? Když si to teď tak uvědomím, můj zpovědník má Rogeriánské vedení, a to mi vyhovuje.

166


Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalila? Určitě ano, spiritualita je střecha celé mé osoby, nejde oddělit od duševna a těla. Pomáhá mi změnit vztah k druhým lidem, k věcem, mít ho lepší. Je to i určitá duševní hygiena, zastavení se. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Odpuštění je pro mě dar svobody, znamená to, že už tu není překážka, že láska mezi náma může v klidu proudit. Je to podobné mezi Bohem i mezi lidmi. Vaše nejsilnější zážitky se zpovědí? Negativní zážitky nemám. A pozitivní, těch bylo víc. Ale mimořádná byla asi ta s tím naším kaplanem. Tu si pamatuju, protože mě moc ovlivnila. Byl to vřelý rozhovor, ukázal mi, že Bůh mě má rád a že zpověď není jen povinnost, ale i dar.

ROZHOVOR č. 12 Základní informace o zpovědi Jak často chodíte ke zpovědi? Ke zpovědi chodím pravidelně, aspoň se o to snažím. Chodím k ní v rozmezí zhruba 3-4 měsíců. Určitě chodím před velkými svátky, tzn. před Velikonocemi a Vánocemi, je to pro mě očista a příprava na ty svátky. A pak mezi nimi, to záleží na mým svědomí, na vnitřní potřebě se očistit. Máte stálého zpovědníka, nebo chodíte k různým zpovědníkům? Stálého zpovědníka nemám, ale mám stálé místo. Chodím ke zpovědi do jedné farnosti, kde jsem i vyrůstal. Takhle mi to vyhovuje, v podstatě tedy chodím ke stejným kněžím, ale ne k jednomu. Pravdou je, že je to i tím, že mi sedí ti kněží, kdyby do té farnosti přišel nový kněz a byl nějaký divný nebo mi neseděl, tak tam chodit přestanu. Odkdy chodíte ke zpovědi? Změnilo se to nějak? Od prvního svatého přijímání, tedy asi od 7 let. Připravoval mě k ní spolu s přípravou na první svatý přijímání kněz, ale víc si toho nepamatuju. Pak jsem chodil ke zpovědi podle rodičů, byli jsme členy podzemní církve, tak probíhala zpověď trochu jinak. Byla s ní spojena společná příprava, která zahrnovala modlitby, čtení, které nás měly ke zpovědi lépe připravit, a pak teprve následovala klasická individuální zpověď. Jak často jsem tenkrát chodil ke zpovědi, to nevím, ale bylo to pravidelně a určovali to mí rodiče. Zlom nastal při mém biřmování, bylo to i období hledání a určitého osobního obrácení. Vzal jsem to od té doby za své, přijal odpovědnost a od té doby si to řídil sám. A taky se v průběhu té doby měnil a pořád mění obsah zpovědi. Třeba jsem si to teď hodně uvědomil v souvislosti se svojí svatbou, to přineslo nové věci a témata ke zpovědi a některé časem naopak vymizely. Vlastní chápání zpovědi Co je pro Vás zpověď? Pokud bych to měl někomu vysvětlit, tak bych mu to vysvětlil prakticky. Jdeš tam a tam a děláš tam tohle a tohle. Pro mě osobně, vnitřně, to je smíření s Bohem, odpuštění hříchů. Jak by měla zpověď vypadat? Jak se pozná dobrá zpověď? Podle mě je důležitá ta fáze přípravy. Aby byla zpověď dobrá, snažím se na nic důležitýho nezapomenout, pak to taky všechno při zpovědi říct. A taky je důležitá lítost, abych toho doopravdy litoval. To se snažím i konkrétně u zpovědi vyjádřit. 167


Konkrétní podoba zpovědi Jaké má zpověď podle Vás části? No, v podstatě má tři části. Ta první je přípravná, ta je od tý doby, co se rozhodnu jít ke zpovědi, až do té doby, než vejdu do zpovědlnice. Druhá je samotná zpověď, tedy to, co se děje ve zpovědnici Poslední část je část po zpovědi, kdy vykonám pokání, snažím se naplnit své rozhodnutí. Jaké místo máte ke zpovědi rád/nerad a proč? Mám rád prostor, kde můžeme oba sedět a vést rozhovor. Ale pokud je k dispozici klasická zpovědnice, bez problému pokleknu. Jak se připravujete ke zpovědi? No nejprve se to snažím naplánovat prakticky časově, tzn. kdy přesně k tý zpovědi půjdu. Pak se snažím si udělat čas den předem. Nepřipravuji se podle zpovědního zrcadla, spíš se snažím si vzít určitý časový úsek a zamyslet se nad tím, co bylo. Taky se zamýšlím nad věcmi, které se mi obvykle nedaří, ale snažím se být otevřený i k novým věcem, abych neopakoval pořád to samé. Víc mi pomáhají asi konkrétní věci a místa, který mi připomenou, co se stalo. Hříchy si nepíšu, ale snažím si je zapamatovat, vytvářím si určitý mnemotechnický pomůcky, třeba si je rozdělím podle třech oblastí – na hříchy související s Bohem, s lidmi a se sebou samým. Jak vypadá konkrétní dialog? Jak konkrétně pojmenováváte hříchy? Začátek mi přijde takový rozpačitý, zejména pokud jdu ke knězi, kterého neznám. Nevím, jak on je zvyklý zpovídat, nevím, zdali chce o mě něco slyšet, nebo ne. Většinou se zeptám, jak je zvyklý zpovídat, např. jestli mám říct všechny své hříchy nebo jestli mi k nim hned chce něco říkat. Také se stručně představím, pokud mě nezná. Hříchy pojmenovávám konkrétně i obecně, podle toho, kolik mám času a prostoru, a taky podle toho, jak znám či neznám dotyčného kněze. Pokud ho znám a mám hodně času, jsem ochoten s ním i rozebrat konkrétní situaci a naopak. Od kněze pak očekávám nasměrování, to, že mi pomůže vidět věci z jiného úhlu pohledu. Kdy vykonáváte pokání? Které máte „nejraději“ a naopak? Nejraději mám něco praktického, je to pro mě lepší než modlitba. Snažím se ho udělat co nejdřív, je to pro mě naplnění, stvrzení toho, co se odehrálo ve zpovědnici. Jak dlouho asi trvá Vaše zpověď? To je různý, něco mezi 10 minutami a půl hodinou. Jakou pozici těla zaujímáte u zpovědi? Sedím, ale spontánně vyjadřuji lítost svým tělem – skloním hlavu, mám ruce v dlaních. To vlastně ani nevím, že dělám, ale teď po té otázce mi to došlo. Pokud je to klasická zpovědnice, tak klečím. Pocity spojené se zpovědí Jak se mění Vaše pocity během jednotlivých částí zpovědi? Na začátku to je strach, obava, tréma. Je to citlivý a choulostivý, jinému člověku sděluješ intimní a nepříjemný věci o sobě. Tenhle pocit, hlavně tý trémy a studu přetrvává i v e zpovědnici, pak se mění v úlevu, lehkost, radost. Ta radost je dvojí, jednak že jsem přemohl lenost a zvládnul to, a pak taky že jsem to ze sebe všechno shodil. Je to za mnou, mohu mít pocit novosti, je to vlastně novej malej začátek. Projevujete někdy Vaše emoce? Plakal jste někdy? Smál jste se? atd. Výjimečně pláču, ale emoce jsou vidět na mém těle – určitě sedím schouleně, hlavu v dlaních. 168


Bavíte se někdy o zpovědi s někým dalším? O konkrétních věcech ne, o formě se bavíme lehce s manželkou. Ale před zpovědí se snažím omluvit lidem, kterým jsem ublížil nebo i jinak napravit věci, kterých lituju. Motivace ke zpovědi Proč chodíte ke zpovědi? No jednak proto, že vnitřně vnímám, že mě něco tíží. Už to nechci nést dál. A taky částečně proto, že jsem v katolické církvi a že vím, že se to má, že by se tam mělo chodit. Co Vám zpověď přináší, případně co by Vám měla přinést? Dává mi nasměrování, kam dál. Někdy mi také dává možnost vidět věci z jiného úhlu pohledu. Odpuštění, věci se vyjasnily a já teď mohu jít dál. Taky mi dává radost ze zbavení se hříchu. Co je pro Vás na zpovědi nejdůležitější? Vědomí toho usmíření s Bohem. O co byste přišel, kdybyste ke zpovědi nechodil? Přišel bych o vnitřní klid, pokoj. A taky jistotu – takhle vím, věřím, že mi bylo odpuštěno. Mám jistotu, že věci, které mě tíží, mohu někomu odevzdat. Role zpovědníka Jak se pozná dobrý zpovědník? Měl by především umět naslouchat. A taky se pohybovat v našem reálným světě. To znamená, že je tady, že vnímá naši dobu a nechce po mně středověký věci, ale že chápe, že oba žijeme v 21. století. V čem je kněz při zpovědi nezbytný? Dřív jsem o tom hodně přemýšlel, napadalo mě, v čem by byl rozdíl, kdybych si to s Bohem vyříkal sám. Pak jsem odpověď našel, a to je odpověď i na tu otázku. Já jsem člověk, a tak je pro mě důležitý kontakt zase s člověkem, který zastupuje Boha. Vnímám přitom ten kontakt mezi námi, slyším a cítím reakci toho kněze, je to pro mě viditelnější. A taky by to asi nemělo takovou sílu, v koutku sám bych to tak neprožil, bylo by to pro mě lehčí. Jaký typ vedení zpovědi mate rád? Akceptující a přijímající. Sebepoznání Pomáhá Vám zpověď nějak ve Vašem poznání a rozvoji? Jak? V čem jste se za dobu, co chodíte ke zpovědi, zdokonalil? Asi jo. Je to pro mě prostředek, jak se zamyslet nad sebou samým, nad tím, co je v mém životě špatně. Vedle toho je to pro mě přesně daný čas a prostor pro mě samotného, kde mohu přemýšlet, jaký jsem, jaký jsem byl, jaký chci být. Je to o nějakým mým vlastním poznáním sebe sama, nevím, jestli bych si ho jinak našel. A taky mi umožňuje změnu, někdy mi pomůže se rozhodnout, kam dál. Vím i o věcech, které jsem dělával, ale teď už je skoro nedělám, protože si na ně dávám bacha. Ale zase se našlo něco jiného. Co je pro Vás odpuštění? Jak u Vás probíhá proces odpuštění? Něco důležitého. Je to pocit klidu, pokoje, je to stav, kdy nejsem s nikým na nože. Já se snažím to mít spojený se zpovědí, než k ní jdu smířit se s Bohem, snažím se napravit věci, který jsem udělal, pokud to jde, omluvit se některým lidem, případně odpustit to, co mě samotného bolí. 169


PŘÍLOHA Č. 2 - DOTAZNÍK Dobrý den, V současné době píšu na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy diplomovou práci na téma Psychologické aspekty svátosti smíření. Za účelem získání dat pro svou práci se na Vás obracím s prosbou o vyplnění následujícího dotazníku. Všechny takto získané informace budou použity pouze pro účely této práce a při zpracování bude zachována anonymita všech respondentů, proto, prosím, dotazník nepodepisujte. Děkuji za Váši ochotu i čas. Veronika Skýpalová Na úvod bych Vás chtěla poprosit o několik osobních údajů: Věk:

Pohlaví:

Nejvyšší dosažené vzdělání:

Rok křtu:

U následujících tvrzení, prosím, označte, zda s nimi souhlasíte, nebo ne. Číslo otázky

Otázka

Ano

1

Od kněze chci při zpovědi jen rozhřešení.

2

Zpověď mi pomáhá vidět některé věci z jiného úhlu.

3

Zpověď je pro mě povinnost, kterou se snažím dobře plnit.

4

Zpověď pro mě znamená i duchovní vedení.

5

Při zpovědi někdy cítím, že kněz na mě nemá tolik času, kolik bych potřeboval/a.

6

Díky zpovědi znám lépe sama/u sebe.

7

V současné době mám svého stálého zpovědníka.

8

Přál/a bych si, aby vedle svátosti smíření existoval i jiný způsob, jak dosáhnout Božího odpuštění.

9

Je pro mě velmi důležité, abych při zpovědi dostal/a i dobrou radu.

10

Při zpovědi oceňuji naprostou anonymitu.

11

Pokud by zpověď nebyla povinná, chodil/a bych k ní stejně často jako teď.

12

Při zpovědi jsem si někdy připadal/a jako u výslechu.

13

Díky zpovědi si upevňuji svoji víru.

14

Přál/a bych si najít kněze, který by mi rozuměl.

15

Jsem rád/a, pokud mě kněz zná.

16 17

Ke zpovědi chodím hlavně proto, abych mohl/a přistupovat ke svatému přijímání. Během rozhovoru s knězem při svátosti smíření se většinou cítím příjemně.

18

Pokud bych nechodil/a ke zpovědi, měl/a bych jiný žebříček hodnot.

19

Chtěl/a bych při zpovědi zažívat víc pochopení a zájmu. 170

Ne

U N I V E R Z I T A K A R L O V A V P R A Z E FILOZOFICKÁ FAKULTA

Recommend Documents