Tommi Kinnunen
ČT Y ŘCESTÍ Z finského originálu Neljäntienristeys, vydaného nakladatelstvím Werner Söderström Ltd. (WSOY) v Helsinkách v roce 2014, přeložila Lenka Fárová. Přebal navrhla Gabriela Sigaud Plítková. Grafická úprava a sazba Daniel Trojan. Jazyková redakce Vladimír Piskoř. Odpovědná redaktorka Hana Zahradníková. Jazyková korektura Martin Svoboda. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2758. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-1680-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI — Finnish Literature Exchange.
Přeložila Lenka Fárová
Neljäntienristeys Czech edition © Argo, 2016 © Tommi Kinnunen and WSOY Original title “Neljäntienristeys” First published in Finnish by Werner Söderström Ltd. (WSOY) in 2014, Helsinki, Finland. Translation © Lenka Fárová, 2016 Cover art © Gabriela Sigaud Plítková, 2016 ISBN 978-80-257-1680-9
Věnováno domu, v němž bydlí mnoho příběhů
PROC HOZ E N É C E ST Y A U L IC E
1996 | NEMOCNICE MARIA 1895 | KAPUCÍNSKÁ. Když člověk dělá něco, o čem neví, že umí 1904 | U ZÁJEZDNÍHO HOSTINCE. Cesta tam a zase zpátky 1925 | STUPŇOVITÁ. Stále se zvětšující obydlí 1933 | ŠEMEJKOVA. Lidé potřební a nepotřební 1936 | ODLEHLÁ. Návrat z cesty k porodu 1944 | POD BŘEMENEM. Marnost veškerého vlastnictví 1953 | VOZOVÁ. Jiné poměry 1955 | K ROZKOŠI. Poslední plamen vášně L A H JA 1911 | ZLATOKOPECKÁ. Na spáleništi 1931 | ROZTOUŽENÁ. O čem vyprávěl dým 1938 | SLEPÁ ULIČKA. Až do třetího a čtvrtého pokolení 1946 | ZEMLJANKOVÁ. V příliš stísněných prostorech 1950 | ZA ZÁVORAMI. Věci vzdálené i blízké 1957 | U VOZOVNY. Vypůjčená slova 1959 | VDOVSKÁ. Dva pozůstalí 1967 | KOSTELNÍ. Vždy existuje spojení 1977 | LAPENÁ. Zahánění samoty
K A A R INA 1964 | NA VYSTRKOVĚ. Zažraná špína 1966 | ZTRACENÁ. Nové a staré bok po boku 1967 | V KOUTĚ. Příběh vězně 1969 | NA POHODĚ. Pryč s nepotřebným 1971 | KE KRAVÍNU. Když nechutná 1973 | ÚSTŘEDNÍ. Na některá spojení se zapomene 1977 | PANSKÁ. Oboustranné hledání hranic 1980 | NÁKLADNÍ. Svět je jiný, když se člověk zastaví 1996 | SMÍRNÁ. Náznak úsměvu ON N I 1930 | NA TOKANIŠTI. Když se rodí vzpomínky 1934 | NA KOPCI. Když člověk má všechno, co chce 1941 | HORSKÝCH MYSLIVCŮ. Spřízněni zkušeností 1946 | BUDOVATELSKÁ. Nalezení nového rytmu 1950 | CHLAPSKÁ. Přerušené spojení 1952 | NA ČIHADLE. Je těžké odejít 1953 | NA VÁŽKÁCH. Věci pojmenované 1954 | CHATAŘSKÁ. Vlastní prostor 1955 | KE HŘBITOVU. Odstranění společného jmenovatele 1957 | MECHANICKÁ. Právě zasazené je křehké 1959 | OULUSKÁ. Do cíle se lze dostat rychle 1996 | PŮDA
Z A M K N I T O V SOBĚ
(Ničeho si nevšímej, nenech na sobě nic znát, nereaguj.)
N E MO C N IC E | 19 96
Bolest přichází v dlouhých vlnách. Chytne mě a vláčí. Roztok, který do mě proudí z kapačky, překryje bolest i žal. Tělo si drásavou palčivost uvědomuje, já ne. V nemocničním pokoji mě za jednu ruku drží Johannes a za druhou Kaarina. Čtyřicet let s tou ženou žiju ve stejném domě, ale dodnes jí netykám. Zase vidím, co se odehrálo, i když jsem u toho tehdy nebyla. Okno v patře se rozletí. Ven se vykloní hlava a nahý trup. Pohled neklidně těká do stran, pak dolů. Odhaduje výšku. Vidím, jak se mi pod pokrývkou kroutí nohy, jenže je necítím. Johannes chce něco říct, ale nedokončí větu. Já nemám sílu poslouchat. Sklapne ústa jako Onni. Jeho otec. Těžce se mi dýchá. Už to nechci vidět znovu. Uprchlík se stáhne zpátky dovnitř, popadne košili. Vyhodí ji i boty z okna. 11
Bušení na dveře. Osoba v místnosti sedí ochromeně na kraji postele. Brzy bude muset otevřít, aby dveře nerozbili. Onni, to byl dobrý mužský. Nepil, ani nikoho nebil. Neztratil ve válce řeč, nepropotil v noci postel. Nebojoval ve snu o Kestengu a Svir. Po válce si obstaral nejrůznější práci. Když už stály nové domy, začal vyrábět nábytek a lidem jím zaplnil prázdné místnosti. A když už ve všech místnostech byly stůl, postel a prádelník, pustil se do výroby rybářských sítí. O děti se staral. A měl je rád, i Helenu. Vždycky si s nimi vyhrál. Na okenní parapet se vyhoupne noha, pak druhá. Uprchlík se otočí, chytne se za parapet a pověsí se. Nohy chvilku visí rovně. Vím, že se pokouší navázat oční kontakt se sedící osobou, podat ruku na rozloučenou, nebo možná jako prosbu o odpuštění. Ruce se pustí okenního rámu a nohy se napůl ohnou, aby se připravily k dopadu na blížící se zem. A postavil dům, tak velký a krásný, jaký neměl nikdo. Byl to dobrý mužský. Ale ne pro mě. Pro mě ne. Jednou za měsíc jezdil autobusem do Oulu. Nejprve aby si prý objednal kotouče do cirkulárky a dovezl javorové dřevo na židle, když tady neroste, pak mu výmluvy došly. Já to tušila od začátku, ale nevěřila jsem tomu. Chtěla jsem ho pro sebe. Sněhová závěj ztlumí dopad. Padající se odkulí na růžový keř. Zmrzlý sníh se lepí na holá zpocená záda. 12
Muž se vztyčí. Hledá v závěji boty a košili. Zastaví se, jen aby si nazul pravou botu, pak levou. Nahoře se otevřou dveře a dovnitř se nahrnou neznámí muži. Jeden běží k oknu a zahlédne prchajícího. Rukou přivolává ostatní k oknu a ukazuje na něj. Když Onni naposledy odjel do Oulu, věděla jsem, že už se odtamtud nevrátí. A když mi volali z policie a řekli, že ho našli v Raksile, udivilo mě jedině, že nepoužil toho mausera, kterého si dvanáct let schovával pod schůdkem u kadibudky. Johannes se pohne. Zavřu jedno oko a druhým zaostřím. Vidím, jak palci vytlačuju modřinu na ruce jemu i Kaarině. Pustím Johannesovu ruku, abych mu nezpůsobila poranění. Kaarinu držím dál. Sněhu je až po kolena. Muž na sebe souká košili. Jeden rukáv se mu při svlékání převrátil. U branky se muž rozhoduje, kterým směrem se vydat. Rozběhne se vlevo, i když ví, že to není o nic lepší než doprava. „Utíkej!“ volám, ale vím, že mě neslyší. Nemůže, ani nechce. I když nejsem stejná jako tenkrát. Čistá, jasná bolest pomalu pulzuje zpoza oka, z toho nádoru, který jsem si už nenechala vyoperovat. Utrpení s sebou odnáší bolestné vzpomínky. V teplých vlnách prochází celým tělem a já tělo podle nich nechávám střídavě napínat a ochabovat. 13
V tom kolébavém pohybu se nemocniční stěna rozplyne a za ní se objeví léto mého dětství. Vznáším se v ledové říční vodě a proud mi rozprostírá husté vlasy po písčitém dně. Maminka na břehu vyvařuje zakrvácené zástěry. Natahuje krk co nejvýš a hledá mě pohledem. Jsem schovaná za vrbičkami, ale maminka mě vidí a směje se. „Lahjo, pojď máchat, když už jsi ve vodě.“ A nikdo už neutíká, já se taky směju a držím se větve, která sahá až do vody, a vrba cedí paprsky slunce na hladinu řeky. Jsem maminčina holčička. Před válkami. Před Onnim. Maminka a řeka a vrba se za světlými obklady stěn ztrácejí. Slunce vybledne a promění se v zářivku. Cítím, že on je blízko. Konečně. Běžec cítí svůj pulz, svůj dech, své kroky. Neodvažuje se podívat, jestli má náskok. Kaarina se mi vymanila z pravé ruky a sedí u okna. Vidím, že mužovy oči připomínají oči splašeného koně, býka, který větří krev na jatkách. Muž prchá před porážkou, běží, i když neví kam. Hlavně aby ho nedostihli. Kaarina se na mě upřeně dívá. Kam to jde? Vzdaluje se mi. Už ho nevidím! Druhou ruku ještě někdo drží. To musí být Johannes. Pokouším se natočit hlavu, ale marně. Po zádech mi přeběhne bolest. Křičím, ale necítím pohyb rtů. 14
„Neutíkej pryč!“ Kaarina něco říká. Mluví nejasně. Nahrbím záda a celé tělo se prohne jako luk. Křičím a chci, aby Onni slyšel můj hlas přes uplynulé roky. „Vrať se ke mně.“ Kaarina odpovídá, ale já neslyším, co říká. Chtěla bych, aby se vrátil. Dveře na chodbu se otvírají a vchází Johannes. Kaarina se postaví a něco mu vysvětluje. Johannes běží k nohám postele. Kaarina spěchá ven. Vypustím vzduch z plic a nechám tělo zase spočinout na postel. Stisk ruky zesílí. Ráda bych viděla, kdo to je. Krční svaly neposlouchají, ale snažím se oči stočit doleva a podívat se. Jedním okem ho rozeznám. Je to Onni. Celý zpocený a dýchá zhluboka. Jeho ruka v mé je horká. „Odpusť mi,“ prosím a on krátce přikývne. Pak se mi zahledí přímo do očí. Ještě pořád je to pěkný chlap.
15
MARIA
Slibuji při Bohu a jeho svatém evangeliu, že posloužím při porodu každé, která se na mě obrátí. Urozené i neurozené, bohaté i chudé, ve dne i v noci. | P Ř Í S A H A P O RO D N Í B Á B Y 18 9 0 |
17
K A PUC Í NSK Á | 1895
Mariiny oči pomalu uvykly šeru. Světnice byla malá. Na dvou protilehlých stěnách nepatrná okénka, jedno z nich do půlky zabedněné kousky prken, a proto šero podzimního večera pronikalo dovnitř jen druhým. Hned vedle dveří se tyčila břidlicová zeď s krbem, v němž pro potřeby žen pomáhajícím u porodu hořela louč, přestože se venku ještě nesetmělo. Stěny byly celé černé, i když kamna měla už komín. Ve stavu byl rozetkaný šedý kobereček. Rodička klečela vedle rozkládací postele. Na podlaze se povalovaly zkrvavené ručníky. Marii sem přizvali až dnes. Porodní bábu si v tomhle okrese k porodu nezval téměř nikdo a tuhle mladou už teprve ne. Předchozí bába začala pít, protože v odlehlých končinách viděla už víc než dost krve a mázku, porodů koncem pánevním a rodiček, jež zemřely vyčerpáním. Za čtyři měsíce jich prý vykrvácelo pět, protože se opilá porodní bába za nimi nedokázala vypravit. Jednou v zimě se jí podařilo vylézt na saně, ale přestože ji přikryli kůžemi a dekami, spadla z nich a zůstala s pláčem sama v závěji. Vozka se ji ještě pokoušel přivázat, 19
ale ona hulákala a vyváděla, a nakonec se po čtyřech vydala zpátky domů. Proto si pro novou porodní bábu celé měsíce nikdo neposlal, ani kantor ji nepřizval k očkování. V městečku pomohla na svět několika dětem, které by se beztak narodily normálně a přežily. Jinak si dívka ještě žádnou pověst nezískala. A protože v každé vesničce v okolí měli svoje vlastní zkušené pomocnice při porodu, babky kořenářky a starší rodičky, které dokázaly ven vytáhnout i všelijak zaklíněné děti a rychle je pokřtít, neposílal pro obecní porodní bábu nikdo. Vždyť ani nemá vlastní děti. Copak ta může vědět o ženském světě. Maria se polekala, když kantorova žena navečer zaklepala na dveře jejího podnájmu právě ve chvíli, kdy se převlékala. „Jste ještě vzhůru?“ zeptala se žena, i když ještě nebylo ani pět hodin, a aniž počkala na odpověď, otevřela dveře a kulhavě vešla. „Někdo se po vás ptá.“ Maria si přes záda přehodila šál a vyšla za kantorovou ženou na dřevěnou verandu. Tam stála drobná stařenka. Stáhla si černý hedvábný šátek na ramena, představila se a netrpělivě pokukovala okny ven. „Jestli byste se mohla vydat na cestu k porodu,“ pronesla a pro jistotu se uklonila, před mladší osobou. „Ještě než se víc setmí.“ Kantorova žena jim půjčila lehký dvoukolový vozík, a než vyrazily, mnohoslovně jim popřála, ať je Bůh provází. Zasloužila by si vlastní dítě, pomyslela si Maria, proto je tak nadšená z toho, že jiné ženy rodí. Kodrcá se vždycky i do veliké dálky, 20
aby se podívala na novorozence, pusinkuje je a šestinedělky v postelích se kvůli ní stydí za svoje světnice plné myšinců a uhnilá prkna v podlaze. Naštěstí s sebou vždycky vezme něco čerstvě napečeného, mlezivový sýr a kyšku ze sbíraného mléka. Kvůli touze po dítěti udržela při životě mnoho rodiček i novorozenců. Škoda že té, která by měla veškeré prostředky dítě vychovat a která by ho tolik chtěla, nebylo přáno, zatímco zbědovaná ženská z hladové chatrče slehne přinejmenším ob rok. Cestou stařenka v černém šátku na dotaz sdělila, že je matka rodičky a že se pro porodní bábu vypravila, přestože jí v tom všichni ostatní bránili. Jenže porod se protahoval a matce se zdálo, že rodička příliš umdlévá, a tak se vytratila, aby došla pro pomoc. Porodní bába si ale musí uvědomit, že ani sama rodička o ni nestojí. A tak byla Maria nyní tady. Na schodech seděli dva muži a čekali, jak se to vyvine. Pohledem sledovali nezvanou příchozí. „Vždyť je to ještě děcko,“ prohlásil mladší z nich, patrně hospodář. „To je dobře, že má malé ruce,“ zažertoval starší. „Spusť kalhoty a ona ti ukáže nač.“ Mladšímu do smíchu nebylo. Pozoroval Marii, ale neříkal nic. Maria mezi nimi prošla do světnice. Ani jeden jí neuhnul. Uvnitř ji rodička přivítala pohledem trpícího dobytčete. Na čele jí stál pot a kolem ní dvě pomocnice u porodu. Jedna z nich příchozí zaznamenala a vstala. Otřela si ruce do hadru, na němž už krvavé stopy zaschly dohněda. Maria odložila 21
kufřík ve dveřích vedle vědra s vodou. I druhá, mladší žena si jí všimla. První se zastavila, zapálila si od louče sirku a tou dýmku. Postavila se před Marii a pohledem si ji změřila od hlavy až k patě. Pak pozvedla ruku a otřela se o Mariin bok sevřený v korzetu. „Tak tahle slečinka má být naše nová bába.“ Pak se obrátila zpátky k rodičce a dlouze potáhla z dýmky. „Nejde ven, ať tlačí sebevíc. Zaseklo se.“ Maria sledovala proužek dýmu, který stoupal ke stropu. Žena stála přímo před ní. Maria se pokusila podívat na rodičku, ale žena se postavila do cesty. Chtěla nakouknout kolem ní, žena se zase přitočila před Marii. „Budou z toho mít asi smrt. Ona i děcko,“ prohlásila podle Marie zbytečně nahlas. Při porodech se umírá, to samozřejmě věděla. Ale rodičkám to není třeba říkat. „Krvácela hodně?“ zeptala se Maria. „Hodně a ještě krapet navrch.“ „V jakém je stavu?“ „Ještě žije.“ Žena byla aspoň dvakrát starší než ona. Znovu potáhla z dýmky a vypustila kouř nosem. Kouř zakroužil k dávno očazenému stropu. Žena se dívala na Marii. „Tak jakpak si s tím, slečno, poradíte?“ Maria se otočila a přešla ke dveřím. Do nich vklouzla žena v černém šátku a dívala se k lůžku. Maria na ni rychle pohlédla a pak se otočila zpátky do světnice. Nastávající matka na ni upírala skelný pohled. Mladší pomocnice jí masírovala záda. 22
„Co takhle jít na schody dělat společnost hospodáři, až bude potřeba rakev, dáme vědět,“ pronesla. Marii tahle pomocnice připadala až moc mladá. Za silnými slovy se skrýval plachý pohled. Žena v černém šátku se postavila za Marii. Dívala se na rodičku, která už neudržela ani oči otevřené. „Jestli ji zabijete,“ řekla a ukázala na dceru, která vtlačila hlavu do podušek, „tak zabiju já vás.“ „Co to povídá?“ „Je to moje jediný dítě. Jiný nemám.“ Mladší pomocnice se snažila najít pohledem starší. „Tak co na to porodní bába?“ „Udržím ji při životě.“ „Jak asi?“ „Nevím. Zatím.“ Starší pomocnice pohlédla na ženy a potom ustoupila. Předstírala, že si vyklepává dýmku o krb, ale současně pokývla hlavou směrem k rodičce. Maria zvedla svůj kufřík a přistoupila blíž. Zkusila tep na krku. Rodička otevřela oči a snažila se zaostřit. „Jakpak se nastávající maminka jmenuje?“ „Rieti,“ odvětila žena v černém šátku. Maria přemítala, jestli má v matrice zapsáno jméno Riikka nebo dokonce Frederiikka. Dostala jméno po kantorově ženě. Ta by měla radost, kdyby se to doslechla. Pak by tady v domě nebyla nouze o její pečené dobroty. „Otočte ji na záda.“ 23
Pomocnice zaváhaly, ale nakonec poslechly. Podepřely rodičce bok a položily ji na okraj postele. Starší otřela rodičce z hrudi zastydlý pot a žena v černém šátku dceru přikryla starou dekou. Rieti tiše vzdychala. Maria jí cíp přikrývky odhrnula na břicho. Hlavička dítěte napůl vykukovala, ale tváří k Marii. Dokořán rozevřené oči měly zelenkavý nádech. Nemrkaly. Sáhla dítěti na čelo. Bylo studené. Maria prohmatala břicho nahoře, pak i po stranách. Levou ruku pak přesunula nahoru a zároveň pravou rukou silně stiskla na boku. Nic se nestalo. Mladší pomocnice bedlivě sledovala Mariino počínání, starší stála u okna, ale taky se dívala. Maria se natáhla pro kufřík na podlaze a vytáhla z něj stetoskop. Přiložila ho na napjaté břicho a poslouchala. Žádné ozvy. Opatrně prostrčila ruku dovnitř podél krčku dítěte, až narazila na ramínka. Jemně je prsty ohmatala. Klíční kost byla zlomená, možná obě. Dítě uvázlo za ramínka. „Jak dlouho už to trvá?“ „Třetí noc,“ odvětila mladší pomocnice. Starší potřásla hlavou. „To už se ven nedostane.“ „Ne.“ Maria dítěti udělala prsty křížek na čele. Otevřely se dveře. Jeden z mužů v nich zůstal, takže po podlaze přeběhl chladný vzduch, druhý vstoupil dovnitř. Klouzal pohledem z jedné ženy na druhou a zastavil se u té v černém šátku. „Žije ještě?“ 24
„Kdo?“ Muž neodpověděl. V zablácených holínkách pomalu přešel celou místnost a posadil se na postel vedle své ženy. Oči rodičky zůstaly zavřené. Muž se dotkl jejího zpoceného čela a najednou pozdvihl ruku. Ta chvíli zůstala ve vzduchu, pak klesla na ženiny vlasy a hladila je. „Ježíš Kristus se o tebe postará. Pak se slituje.“ Žena v černém šátku se rozplakala. „Co by s tím asi tak udělala, mladá holka.“ Mladší pomocnice pohlédla vyzývavě na Marii. Starší k ní od okna přešla. „Pohřbíme je společně nebo zvlášť?“ zeptala se tiše, aby to ostatní neslyšeli, a položila ruku Marii na rameno. „Jestli bude třeba, tak já to můžu vytáhnout, až Rieti vydechne naposled. Řekneme, že jsme to stačili i pokřtít, aby nikdo neměl řeči. Dohodneme se na jméně Riikka.“ Maria se rozhlédla po místnosti. Venku už byla téměř tma. Mladší pomocnice zapálila další louč od oharků již dohořelé. Hospodář seděl s rukama v klíně na kraji postele. Na tváři měl odevzdaný výraz. Žena v černém šátku nedokázala zadržet pláč. Marii to popudilo. „Máte v domě pořádný nůž?“ zeptala se. „Co chcete dělat?“ „Musíte mít nějaký ostrý nůž.“ Žena v černém šátku zareagovala jako první. Šla se podívat na stůl ve světnici. „Nůž,“ opakovala si, i když sama nevěděla proč. „Porodní bába chce nůž.“ 25
Maria se snažila budit rozhodný dojem. „Hospodář ať najde nůž. Ty dojdi pro kbelík,“ ukázala na mladší pomocnici. „Na co?“ zeptala se starší pomocnice, i když uvnitř sváděla velký boj. „Bude stačit ten na dojení?“ otázala se mladší. „Ne, dřevěný ne. Jestli se tu najde plechový, tak přines ten. Máte horkou vodu?“ Starší se otočila ke krbu a mladší vyběhla ven. Hospodář se na nic nezmohl, jen sledoval ženu, jak pobíhá a hledá. Muž u dveří se rozpomněl na svůj nůž. Odepnul si ho z opasku. „Tady bych měl tohle.“ „Ten je až moc dobrý. Copak se nenajde nějaký jiný? V kaž dém domě mívají hodně nožů.“ Činorodost se zmocnila i hospodáře. „Ve stáji by mohl být.“ „Tak pro něj dojdi,“ řekla starší pomocnice a naběračkou nalévala vodu z kotle na trojnožce. Muž se ještě podíval na svou ženu, pak vstal a vyšel ven. „A nit ze sobích střev,“ zavolala za ním Maria. Mladší pomocnice se vrátila dovnitř s plechovým umyvadlem. „Co tohle?“ Žena v černém šátku našla na krbu starý nůž a ve škvíře mezi trámy druhý, novější. Hospodář ze stáje donesl ještě jeden s dlouhým ostřím a položil jej na stůl. Maria porovnávala nože. Vážila v ruce, jak jsou těžké, brala je do ruky jeden po druhém a otáčela zápěstím. Nakonec 26
zvolila nejstarší ze všech s krátkým ostřím, používal se už jen na loupání brambor a kuchání malých ryb. Podala ho mladší pomocnici. „Vyvař ho. Máte tu nit?“ „Nenašel jsem ji.“ Maria si rozepnula kabátek a hodila ho na stůl. Vytáhla z kufříku zástěru, uvázala si ji a rozhlédla se po světnici. Pak na stole popadla nůž s dlouhým ostřím a přešla ke stavu na koberce. Z krajní nitě v osnově odřízla víc než loket dlouhý kus a namočila ho do hrnce s horkou vodou. Všechny tři ženy ji sledovaly. „Co chce porodní bába udělat?“ „Teď ven. Všichni.“ Muži poslechli bez dalších otázek. Porod patří k těm záležitostem, které ovládají jen ženy. Mladší pomocnice se podívala na Marii, pak se otočila a vyprovodila ženu v černém šátku. Starší vyšla za nimi. U dveří se obrátila. „Co když bude potřeba pomoc?“ Maria zavrtěla hlavou. „Tady už nic nepomůže.“ Pomocnice vyšla z místnosti a zavřela dveře. Maria uchopila nůž a nit, ale na okamžik ji prázdnota místnosti zarazila. V duchu viděla, jak se k ní natahují drobné ručičky. „Maminko, nenechávejte mě tu.“ „Maminka tě nenechá.“ „Opravdu nikdy?“ 27
Ticho bylo tíživé. Maria nedokázala zjistit, jestli je Rieti při vědomí, nebo ne. Oči měla nepatrně pootevřené, ale byť jí Maria před obličejem pohybovala rukou, scházela jí síla ruku sledovat. Tep se dal ještě nahmatat. Maria jí posunula boky na kraj lůžka a mezi nohy jí na zem položila umyvadlo. Poklekla vedle postele a ucítila, jak jí kostice z korzetu tlačí do boku. Uchopila nit, obtočila si jeden konec kolem pravého ukazováčku a druhý kolem levého. Pak vztáhla ruce k hlavičce dítěte, navedla nit z obou stran jeho tváře a pokračovala dál. Nit putovala po čelíčku a knoflíkovém nosíku. Maria ji palci zavedla dále, až pod bradu. Zatlačila nit hlouběji a přiložila ji ke krku. Pak začala pohybovat rukama tam a zpátky a tiskla nit ke krku dítěte. Hlavička se při pohybu mírně kývala. Marii se chtělo zvracet. Pevně stiskla víčka. „Maminka si mě vezme s sebou.“ „Maminka pojede daleko. Do školy pro porodní báby v hlavním městě. To není nic pro děti.“ „Vrátí se maminka zase domů?“ „To víš, že se vrátí. Jakpak by ne. Tady se o tebe zatím pěkně postarají.“ Maria zatlačila nit oběma rukama ještě hlouběji a hlavička se zakývala. Maria měla slzy na krajíčku. Zaťala zuby. Rieti slabě zasténala. Ten pohyb ji možná bolel. Maria na chvilku přestala. Ze schodů zvenčí se ozývala tichá rozmluva. 28
Píšu tam na sever poněvač nemám žádné zprávy. Dostali jste peníze které jsem poslala? Uložila jsem je tady v Helsinkách do kampeličky a poslala na vaše jméno. Jestli je to možné napište aspoň pár řádek, že je všechno v pořádku. Hlavička dítěte se začala naklánět dolů. Jako by si jeho nepřítomný pohled měřil strop a rozhodl se potom zaměřit na vývod do komína, pak na krb a nakonec na bednu s polínky. Konečně Maria ucítila v prstech drobné škubnutí a hlavička se ochable rozkývala podle pohybu nitě. Děkujeme za ty kožený botky co jste pro děcko poslala. Neměla jsem čas dřív psát poněvač jsem marodila a teprve před nedávnem jsem zase vstala z postele. Těžko se mi píše že Vaše děcko je na tom teďka moc zle. Maria vyškubla spodem nit a z umyvadla se ozvalo těžké žuchnutí. Zvedl se jí žaludek. Rychle se naklonila dopředu a oběma rukama se chytila okraje umyvadla. Trpké žaludeční šťávy stoupaly vzhůru, ale nikoliv až ven. Odmotala si nit. Zařízla se jí hluboko do kůže a prsty měla napuchlé a studené. Maria na posteli nahmatala nůž s krátkým ostřím. Vzala jej do ruky a přiložila na ostří palec jako chránič. Po tvářích jí stékaly slzy. Málem neviděla, ale stejně nebylo co k vidění. Jednou rukou ohmatala ramínka mrtvého dítěte a druhou s nožem opatrně vklouzla do rodičky. 29
Jak to tam na severu vypadá? Už se děťátko z té nemoci sebralo nebo má pořád horkost? Jestli je potřeba ho zavézt k doktorovi tak ho tam zavezte. Určitě se mi podaří někde si vypůjčit peníze a vyrovnám všecky účty. Mariina ruka postupovala pomalu. Opřela si ostří nože o bříško palce, jako kdyby krájela brambory. V místnosti už se skoro setmělo, ale ona si toho ani nevšimla. Pracovala bezmyš lenkovitě, bez dalších úvah a přemítání. Umyvadlo se kousek po kousku plnilo. V Mariině břiše se zrodil zvuk, který vyšel z úst jako nějaké zavytí. Přitiskla si hlavu na Rietino povolené břicho, křičela a řezala. Korzetové kostice jí tísnily plíce. R ietino břicho se natřásalo a pohupovalo pod Mariinou hlavou. Musím pogratulovat ke složení přísahy porodní báby ale zároveň prosím abyste se na nás moc nezlobila. Hodně lidí tu tahleta nemoc skolila a ani dospělí se z toho nijak snadno nevykřesali. Ty botky tady posílám zpátky. Asi to moc nepomůže ale i tak Vám chci říct že naštěstí to šlo rychle a ke konci už dítě ani nebylo tady v našem světě nýbrž už v tom druhým. Zvenčí už se žádné hlasy neozývaly. Nakonec se dveře pootevřely a starší pomocnice s lucernou opatrně vstoupila dovnitř. Mariina hlava ještě spočívala na Rietině břiše. Ústa měla dokořán, ale zvuk z nich už nevycházel. Do umyvadla pomalu 30
vytékala sražená krev a hlen. Pomocnice se otočila a pohybem ruky přivolala dovnitř mladší. Ta vešla, ale když spatřila umyvadlo, zastavila se. Bála se. Starší si toho všimla a přitáhla ji za ruku k rodičce blíž. Položila lucernu na pokrývku. Rieti měla oči otevřené a sledovala pohledem plamínek. Starší pomocnice zvedla umyvadlo z podlahy a podala jej mladší. Ta se ho nechtěla chopit, ale když jej starší nikam neodložila, nakonec ho převzala. Starší ještě sáhla na zem pro zakrvácený ručník a umyvadlo jím zakryla. „Vynes to ven. Řekni, že je to voda po umytí, jestli se budou ptát.“ „A kam s tím?“ „Něco vymysli, ale ne na hnůj. A nikomu neříkej, kam jsi to vynesla.“ Mladší pomocnice odešla. Když byla pryč, do dveří nahlédla žena v černém šátku. Útěšlivě jí pokývly. Jako by se jí ulevilo. Pomocnice sebrala druhý ručník, stejně zakrvácený. Volnou ruku položila Marii na rameno a podala jí ručník. „Teď toho nechte. Drobet si třeba odpočiňte.“ Vzhledem k tomu, že studentka porodního institutu Maria Tuomelová, která byla vyškolena v Helsinské porodnici a získala zkušenosti s uměním porodním, dnes při veřejné zkoušce prokázala, že má dostatečné vědomosti, prohlašuje se tímto za porodní bábu a má právo požívat takové ochrany a práv, které ve Finsku podle zákonů a ustanovení porodní bábě náležejí. 31
Maria se skulila na bok na podlahu. Tváří se přitiskla k hrubému prknu. Zdálo se jí pevné a bezpečné. Ze džberu u dveří nabrala pomocnice do hrnku vodu. Posadila se na okraj postele a dala Rieti napít, ale celou dobu sledovala Marii. Jako kdyby vrtěla hlavou. Maria se otočila na záda a podpatky bouchly o zem. Ve světle lucerny sledovala příčné trámy a zčernalá prkna na stropě. Víčka jí ztěžkla. Pomocnice podala zbytek vody od Rieti Marii. Pláč se ve vlnách vrátil.
32
