Tutanchamon. Trůnní jméno: ra-nb-xpr.w Nebcheperure

12. [282.] Nebcheperure Tutanchaton/Tutanchamon Trůnní jméno: ra-nb-xpr.w – Nebcheperure

Rodné jméno 1. verze: i-t-n+ra-t-w-t-anx+n+x – Tutanchaton (znaky čteme v pořadí t-w-t-anx-i-t-n; symbol ra je ekvivalent, resp. determinativ pro sluneční kotouč)

Rodné jméno 2. verze: i-mn+n-t-w-t-anx – Tutanchamon

Varianty trůnního jména: Nebcheprure; Nebkheprure; Nebkheperure Varianty 1. verze rodného jména: Tutankhaton; Tutankhaten Varianty 2. verze rodného jména: Tutanchamun; Tutankhamon; Tutankhamun; Tutankhamen

Původ Tutanchamona kdysi kdosi označil za zcela bezvýznamného krále, jehož proslavila jen jeho hrobka. Stálým opakováním se z toho stal otřepaný bonmot, ale je to pravda. Na trůn dosedl v samém závěru amarnského období jako nedospělý chlapec, či spíše dítě, a v prvních letech vystupoval pod svým původním jménem „Tutanchaton" (Žijící podoba Atonova). Jeho tehdejší věk je vypočítán na 7 až 10 roků – odečtením zhruba desetileté vlády od dosaženého stáří v době smrti, stanoveného při antropologickém zkoumání nalezené mumie. Je tedy zřejmé, že přinejmenším v první polovině jeho vládního období panovaly v Egyptě podobné poměry jako na počátku vlád Ahmose I. a Thutmose III., kdy stát neřídil král, ale někdo jiný. Na rozdíl od těchto případů však existují dobré důvody k domněnce, že Tutanchamonova závislost na osobách v pozadí se s jeho dospíváním příliš neměnila a trvala zřejmě až do jeho předčasné a zatím nevysvětlené smrti. Královský původ tohoto posledního mužského potomka rodiny Thutmosovců dokládají dosti přesvědčivě dva dobové dokumenty, ale o jeho otci vypovídají jen nepřímo a nekonkrétně. Prvním z nich je kamenný blok z Achetatonu, přemístěný později spolu s mnoha jinými na stavbu chrámu v Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén). Tutanchamon je na něm označen jako „vlastní [skutečný; pravý] syn krále, jeho miláček Tutanchaton". Jméno otce na reliéfu bohužel není, ale z bezpečného určení místa původu, výtvarného projevu a starší podoby jména „Tutanchaton" můžeme celkem spolehlivě usuzovat na rozvinutou fázi amarnského období a považovat za původce nápisu – a tedy i za Tutanchamonova otce – nejspíše Achnatona. Za určitých okolností jím však mohl být i Amenhotep III., a dokonce i Smenchkare. Druhým dokladem jsou žulové sochy lvů z chrámu Amenhotepa III. v núbijském Solebu (nyní v Britském muzeu v Londýně), kde Tutanchamon dokončoval výzdobu. V nápisech, přičiněných na sochy zřejmě dodatečně, o sobě tvrdí, že „obnovil stavby svého otce, krále Horního a Dolního Egypta, pána Obou zemí Nebmaatrea, syna Reova Amenhotepa [III.], vládce Vesetu". Nejednoznačné slovo „otec" v podobných souvislostech ovšem může znamenat také „děd" nebo dokonce „praděd", obecně „předek". Amenhotep III. by mohl být Tutanchamonovým otcem jen za předpokladu své „dlouhé" koregence s Achnatonem. Ve prospěch této teorie zdánlivě vypovídá pietně uložená kadeř vlasů Amenhotepovy manželky Teje v Tutanchamonově hrobce, nasvědčující jejich vztahu matka-syn, ale stejně tak přichází v úvahu i vazba babička-vnuk. Případnou paternitu Amenhotepa III. můžeme označit za sice teoreticky možnou, ale nepravděpodobnou. Jako ve všech podobných případech provokovalo tajemství Tutanchamonových rodičů mnohé badatele k vymýšlení nijak neodůvodněných a většinou již překonaných hypotéz. V roli matky se tak vedle Teje objevila i dcera a pozdější manželka Amenhotepa III. Satamon (Sitamon) a také různé „cizí princezny" provdané tehdy do Egypta, například dcera babylonského krále Burnaburiaše II. Mezi kandidáty na otce se ocitl i pozdější král Aj, především kvůli svému titulu „boží otec", ačkoli je s ním doložen dávno před narozením Tutanchamona a navíc by bylo velmi neobvyklé, aby otec vládl až po synovi. Dnes – na základě porovnání pravděpodobných délek vlád Amenhotepa III., Achnatona a Smenchkarea, Tutanchamonova věku při nástupu na trůn, věku mumie z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnoha dalších okolností – převažuje mínění, že Tutanchamonovým otcem byl Achnaton.

Nápadná podoba neobvyklého tvaru Tutanchamonovy lebky s lebkou z hrobky KV 55, křehká stavba obou koster a shoda relativně vzácné krevní skupiny vedou k předpokladu, že oba tito králové jsou blízcí příbuzní. Tomuto kritériu by odpovídala identifikace osoby z KV 55 s Achnatonem jako Tutanchamonovým otcem, ale také se Smenchkareem, pokud uvažujeme i jeho jako Achnatonova syna a tedy Tutanchamonova staršího bratra. Stoupenci druhé varianty pak pokládají za pravděpodobné, že Smenchkare a Tutanchamon měli i společnou matku. Nemohla jí být ovšem Achnatonova hlavní manželka Nefertiti, o níž bezpečně víme, že porodila jen šest dcer, nejčastěji je uvažována „velmi milovaná manželka krále" Kija. Tato hypotéza vznikla záhy po objevu Kijiny existence v padesátých letech 20. století a nejnověji se ji pokusil potvrdit Geoffrey T. Martin, podle nějž představuje scéna v komoře alfa Achnatonovy hrobky Kijinu smrt při porodu „královského potomka" (podrobnosti viz v kapitole Amenhotep IV./Achnaton, část Kija). S jistotou víme, že stejně jako Smenchkare stal se i Tutanchamon Achnatonovým zetěm, a pokud platí teze naznačená v předešlém odstavci, oženili je oba s jejich nevlastními sestrami. „Velkou manželkou" Smenchkarea byla Nefertitina nejstarší, z hlediska legitimity nejpovolanější dcera Meritaton, ale Tutanchamonovi, když se o několik let později stejná situace opakovala, připadla až třetí dcera Anchesenpaaton, protože druhá v pořadí, Meketaton, byla tou dobou již mrtvá. Problematické je vročení sňatku, nebo není jisté, zda Smenchkare nezemřel dříve než Achnaton, a potřeba stanovení nástupce tak nevyvstala ještě za reformátorova života, nebo zda Tutanchamona oženili až anonymní regenti po smrti obou jeho předchůdců. A tak či onak, existoval mezi novomanžely věkový a zřejmě i mentální rozdíl: Tutanchamonovi mohlo být v době inaugurace 7–9 (nejvýš 10) let a Anchesenpaaton, která se narodila před 6. rokem Achnatonovy vlády, přibližně 12–14 let – byla tedy podle tehdejších měřítek již dospělá.

Protireformace Ideologické premisy a oficiální politika v nejranějším období Tutanchamonovy vládní epizody, kdy královský dvůr ještě setrvával v Achetatonu, nejsou zcela zřetelné. Zdá se, že po jistou dobu přežívala vnější podoba amarnského režimu, ale otěže výkonné vlády již třímali v rukou demiurgové nenápadné „revoluce shora", usilující o nenásilný návrat ke klidným předachnatonovským poměrům. V čele této skupiny egyptologové tuší oba pozdější krále: Aje, jenž se nyní stal catejem, a Haremheba, vrchního velitele armády, kterého Tutanchamon jmenoval „důvěrníkem nad všemi královskými důvěrníky" a později „zástupcem krále Obou zemí ve všech zemích". Haremheb, přestože ho na rozdíl od Aje nespojovaly s vládnoucí rodinou žádné příbuzenské svazky, se tak za neznámých okolností stal hlavním regentem mladého krále. Jeho tituly dokonce „naznačují, že měl právo nastoupit na trůn v případě, kdyby Tutanchamon zemřel bez potomků" (van Dijk). Podle pozdějšího Haremhebova prohlášení, tzv. Korunovačního textu, „se zdá, že to byl právě on, kdo Tutanchamonovi poradil, aby opustil Achetaton, ‘když v paláci vypukl chaos’" (tamtéž). Prohlášení je sice silně tendenční, takže bezprostřední příčiny a povaha onoho „chaosu", i když nepochybně souvisejí s mocenským bojem v pozadí, nejsou příliš jasné, ale královský dvůr spolu s vládním centrem se skutečně přestěhoval – otázkou je kdy a kam. Podle van Dijka se tak stalo hned v 1. roce „nebo krátce poté", podle Siliottiho ve 2. roce, podle Tyldesleyové ve 3. nebo dokonce až 4. roce, většinou se však mluví jen neurčitě o „kratším období". Badatelé se neshodují ani v otázce, které město se stalo novým sídlem – jedni za ně považují Mennefer (např. van Dijk, Baines, Encyklopedie), druzí Veset (např. Tyldesleyová, Siliotti, Jacq). Na Mennefer jako nové hlavní město ukazují hrobky soudobých vysokých úředníků v Sakkáře (včetně samého Haremheba a také Tutanchamonovy chůvy) a byl zde vydán i klíčový dekret dokumentující bod zvratu, známý pod názvy Restaurační stéla, Memfidská stéla, Stéla renesance aj. Dva její exempláře, nalezené v letech 1905 a 1907 v areálu Amonova chrámu v Karnaku a datované do 3.–4. roku Tutanchamonovy vlády, jsou nejen základem pro pochopení charakteru převratu, ale umožňují i jeho vročení. První nesmělé protireformační kroky sice mohl zahájit již Smenchkare (viz), ale naplno a bez zástěrek je prezentuje až tento dokument. Jsou v něm podrobně vylíčeny oficiální důvody návratu ke starým bohům (zejména k Amonovi) a také zvolené prostředky a cíle nové politiky. Král zde poprvé vystupuje pod pozměněným jménem „Tutanchamon" (Žijící podoba Amonova) a ve stejném stylu je upraveno i jméno jeho manželky Anchesenpaaton (Žijící skrze Atona) na „Anchesenamon" (Ta, která žije pro Amona). 971 – Jedna ze dvou stél s Tutanchamonovým Restauračním dekretem, poškozená záseky při pozdějším pokusu o její rozpůlení pro jiné použití

Výchozím bodem dekretu je negativistický popis stavu, do nějž přivedly zemi Achnatonovy reformy, a vysvětlení, proč se král odhodlal k jejich zrušení: „Po nějakém čase, který uplynul, se On [Tutanchamon] objevil na trůnu svého otce... Chrámy a města bohů a bohyň od Abu [Elefantiny] až po mokřiny v deltě se rozpadaly,

jejich ruiny zarůstaly trávou a bohové zemi opustili. Když bylo vysláno vojsko do Džaheje [pobřežní pás Palestiny a Libanonu], aby rozšířilo hranice Egypta, neuspělo, a když někdo žádal něco od boha a modlil se k němu, bůh se nikdy neobjevil. A když někdo naléhavě prosil bohyni, vůbec nikdy nepřišla." Těžištěm textu je výčet Tutanchamonových opatření k nápravě: „On se poradil se svým srdcem, prozkoumal všechny důležité dokumenty a v touze po přízni svého otce Amona nechal vytvořit Jeho vznešený obraz... Nechal [znovu]postavit Ptahův chrám jižně od Inebuhedž [v překladu ‘Bílé zdi’ – nejstarší centrum Menneferu]... stavěl nové chrámy pro [všechny] bohy a zaopatřil je pravidelnými oběmi... [V každém městě] dosadil nové kněze a hodnostáře z dětí úředníků, jejichž jména byla známá." Nakonec jsou zdůrazněny výsledky, jichž bylo touto cestou dosaženo: „Srdce bohů a bohyň jsou naplněna radostí... Horovy břehy pějí chválu a celou zemí se šíří jásání..." Protireformace vyvolala hromadné personální změny v řídící a administrativní byrokracii na centrální, provinciální i místní úrovni, ale nebyla nijak militantní a neprovázely ji žádné masové represe. Hospodářské změny, z hlediska obyvatelstva nejcitlivější, se zřejmě uskutečňovaly jen pozvolna a pokud možno bezbolestně, jak lze soudit například z dekretu datovaného až do 8. roku, 3. měsíce období rozpuku, 21. dne, kdy Tutanchamon „ustanovil dědičného prince a velmože, nosiče vějíře po pravici krále, královského písaře a představeného pokladu Maju, aby vyměřil daň a ustanovil božské oběti pro všechny bohy země, počínaje na Abu [Elefantině] a konče v Semanebbehdetu [v deltě]" (citováno podle Reevese). V interpretaci van Dijka „vedl správce pokladnice Maja kampaň za obnovení tradičních chrámů", ale hlavním účelem jeho mise bylo „vymáhání daní, které byly za Achnatona přesměrovány do Atonových chrámů". Sám Aton nebyl zavržen, natož zakázán, pouze obratně vytěsněn ze své jedinečné pozice na úroveň řadového příslušníka egyptského panteonu. Návrat k uctívání tradičních krajových božstev, širokým vrstvám obyvatel nepoměrně bližších a lépe pochopitelných, měl zřejmě spontánní charakter: nikoho nebylo třeba nutit, stačilo uvolnit stavidla. Do čela nepřehledné skrumáže bohů se vrátil Amon, jeho kult v Karnaku byl okázale obnoven v plné nádheře a Veset se stal opět hlavním centrem náboženského dění. Aton vegetoval na okraji stále se zmenšujícího zájmu zřejmě až do nástupu Haremheba na trůn; teprve tehdy začala důsledná likvidace s ním spojených památek, „těžba" druhotně použitelného stavebního materiálu v opuštěném a vylidněném Achetatonu a rozebírání chátrajících atonovských chrámů v Karnaku. V Tutanchamonově pohřební výbavě je Aton přítomen ještě dosti běžně, na některých předmětech dokonce spolu s Amonem, rozhodně není nijak „cenzurován". Celkový ráz protireformace před začátkem Haremhebovy vládní éry ovšem není tak čitelný, jak by se z předešlých odstavců mohlo zdát. Haremheb si přisvojil všechny zásluhy z doby, kdy na trůnu oficiálně seděli Tutanchamon a Aj, vytěsnil je i z královských seznamů a pokusil se navodit dojem, že po celé toto období vládl sám. To znamená, že „některá opatření popsaná v jeho Korunovačním textu a Velkém ediktu z Karnaku mohla být ve skutečnosti prováděna už za Tutanchamonovy vlády" (van Dijk), a protože jiné dokumenty nemáme, mohou se pokusy o jejich rozpoznání a separaci od pozdějších příměsí opírat jen o teoretické analýzy. Ani představa o vystupňování protiatonovské propagandy až za posledního krále 18. dynastie nemusí platit beze zbytku, zejména když připustíme, že Haremheb měl hlavní slovo dávno před tím, než dosedl na trůn de iure. Narušují ji ostatně i některé prokazatelně ranější texty, například óda na Amona, prošpikovaná temnými výhružkami: „Ty najdeš toho, kdo se ti protiví. Běda tvému pronásledovateli! Tvoje Město [Veset] trvá, kdežto tvůj pronásledovatel padl. Běda tomu, kdo se ti protiví v kterékoli zemi... Slunce toho, jenž tě nechtěl znát, zapadlo, kdežto tomu, kdo tě zná, vychází v záři. Síně tvého pronásledovatele jsou v temnotách, i když celá země je v slunečním jasu." (František Lexa: Náboženská literatura staroegyptská, s. 71; upraveno) Důsledky přehodnocení náboženské politiky se projevily i v posunu priorit stavebního programu. Zatímco na začátku své vlády Tutanchamon ještě velkoryse rozšiřoval zadní trakty velkého paláce v Achetatonu, nyní se soustředil především na Karnak, kde nechal opravit některé kolosální sochy poničené v amarnském období a vztyčit nové. Jeho vlastní sochy se bohužel dochovaly jen fragmentárně, podstatná část jedné z „lepších" je dnes v pařížském Louvru a její hlava v Metropolitním muzeu v New Yorku, druhá byla rekonstruována přímo v Karnaku a znázorňuje ho, „jak přijímá Amonovu ochranu: Amon ve více než dvojnásobně nadživotní velikosti sedí na trůnu a Tutanchamon v podživotní velikosti stojí pokorně mezi jeho nohama" (Zamarovský). 972 – Hlava Tutanchamonovy kolosální sochy z červeného křemence z jeho zádušního chrámu v Západním Vesetu, uzurpovaná Ajem a poté i Haremhebem

V Amonově chrámu v Luksoru Tutanchamon dokončil velkou kolonádu Amenhotepa III. a také výzdobu, díky níž máme alespoň částečnou představu o povaze a ceremoniích svátku ipet (též opet; podrobnosti viz u Hatšepsut). V Západním Vesetu si postavil mezi malým zádušním chrámkem Thutmose II. a pozdějším chrámem Ramesse III. v Medínit Habu vlastní „dům milionů roků" se dvěma kolosálními sochami, který později

uzurpoval Aj a po něm znovu Haremheb. „Obnova chrámů po celé zemi", včetně legendárního Ptahova v Menneferu, je bohužel doložena jen nápisově, stejně jako opětné pohřbívání posvátných býků Hapiů v Sakkáře, zavedené za Amenhotepa III. a přerušené po jeho smrti. V Núbii nechal postavit chrám a město ve Farasu (eg. Ibšek) a podílel se i na budování chrámů v Solebu a Kavě.

Dohady o úpadku impéria „Tutanchamonovy nápisy nezaznamenávají žádné detaily zahraniční politiky," tvrdí Baines, o jedné výjimce však víme – je jí lakonická zmínka na Restaurační stéle o vojenském neúspěchu v „zemi Džahej" (pobřeží Palestiny a Libanonu) jako jednom z neblahých důsledků zavržení egyptských bohů. Naznačený debakl je ovšem obtížně datovatelný – vzhledem ke kontextu a účelu zmínky se mohl odehrát již za vlády Achnatona, dokonce může být pouhým rétorickým obratem bez reálného obsahu. Všechny autorské interpretace typu „armáda podnikla akce v Sýrii" (Tyldesleyová 2000), či dokonce „pouta mezi říší a vazalskými státy v Asii se za Tutanchamona zcela uvolnila" (Vilímková 1977), vycházejí jen z této věty a „potvrdit" je lze jen účelovým výkladem a spekulativní datací několika dopisů dochovaných v amarnském archivu. V Haremhebově předkrálovské hrobce v Sakkáře, kterou si budoval v době, kdy byl vrchním velitelem vojska, jsou povšechně dokumentovány represivní akce v Núbii a egyptské části Asie. „Reliéfy na vnitřním nádvoří hrobky obsahují i tvrzení, že jeho jméno bylo ‘proslaveno v říši Chetitů’, takže je zřejmé, že se musel zúčastnit nějaké vojenské konfrontace s Chetity," dovozuje z toho van Dijk, ale nic takového evidentně zřejmé není (například Napoleon byl proslulý i v zemích, s nimiž se nikdy vojensky nestřetl). Logickým důsledkem úvahy o „konfrontaci s Chetity" je pak předpoklad, že „s nástupem Tutanchamona na trůn byla zřejmě zrušena operační omezení armády" (tamtéž), o nichž se opět pouze předpokládá, že je zavedl Achnaton v obavě před vyprovokováním přímého chetitského útoku (podrobně viz u něj, část Mezinárodní souvislosti). Vojenský konflikt s chetitskou říší je lépe doložen až v posledním, 10. roce Tutanchamonovy vlády – víme o něm z pozdějších chetitských análů, takzvaných Skutků Šuppiluliumaše, které sestavil jeho syn Muršiliš II. Datace je odvozena ze souvislosti s dochovaným dopisem obtížně identifikovatelné vdovy po egyptském králi, nejspíše Tutanchamonovy manželky Anchesenamon, ale podle některých egyptologů byla autorkou dopisu Nefertiti a konflikt se odehrál již po smrti Achnatona. (Tímto zapeklitým chronologickým problémem se budeme zabývat až v následující kapitole, zde předjímáme řešení považované za pravděpodobnější.) „Zdá se, že Egypané napadli Chetity poté, co jejich oddíly obsadily syrské město Kadeš, patřící dříve říši Mitanni, zatímco mitannské síly byly sevřeny v chetitském obklíčení v Karchemiši. V odvetu za egyptskou agresi napadli Chetité vazalské město Amki" (Reeves), boje skončily porážkou egyptské posádky a „novinka o této katastrofě dorazila do Egypta přibližně v době královy smrti" (van Dijk). Ačkoli neznáme podrobnosti, lze se domnívat, že střet neměl povahu globální bitvy a z hlediska obou velmocí měl spíše podružný význam. Také není zdaleka jisté, zda operace řídil sám Haremheb, i když podle van Dijka tomu „nasvědčuje skutečnost, že se nezúčastnil příprav Tutanchamonova pohřbu, navzdory své roli regenta a předpokládaného dědice". Ztráta Kadeše na Orontu po již dřívějším stažení egyptské posádky z přímořského Ugaritu (Rás Šamra) však byla definitivní a chetitsko-egyptská hranice se posunula dále k jihu, podle Hanse Helcka téměř na dohled od přístavního města Byblos.

Tutanchamonova smrt Tutanchamon zemřel nečekaně v 10. roce vlády, kdy mu bylo pouhých 16 až 20 let. Přirozená smrt v tak mladém věku není právě obvyklá, a tak se objevuje množství domněnek o její příčině, založených vesměs na antropologických výzkumech jeho mumie a zejména na posuzování rentgenových snímků lebky. Můžeme je rozdělit do tří základních kategorií: a) nemoc; b) úraz; c) vražda. Poslední možnost mezi hypotézami výrazně převažuje, ale žádnou z nich už zřejmě nebude možné prokázat. Tutanchamon je jediným egyptským králem, který dosud odpočívá ve své vlastní hrobce, oficiálně z důvodů pietních, pravděpodobněji však kvůli neutuchajícímu zájmu turistů, kteří obvykle nevědí, že ho pod víkem rakve stejně neuvidí, a tak po zaplacení přemrštěného vstupného trpělivě postávají ve slunečním úpalu dlouhé hodiny v nikdy nekončících frontách. Málo se ví i o nynějším stavu jeho ostatků, bohužel natolik tristním, že i samo slovo „mumie" lze použít pouze s nadsázkou. Je třeba konstatovat, že navzdory omezeným prostředkům existujícím v roce 1925, kdy byl vyzdvižen z rakve, a všem „polehčujícím okolnostem" s tím spojených jsou poškození přímým důsledkem dryáčnické exhumace.

Howard Carter se k ní tehdy odhodlal bez ohledu na následky, které musely být zřejmé už před zahájením prací, natož po prvních pokusech o vyproštění těla z „pryskyřičného krunýře" (Reeves). Hlavní vina je přičítána „nadměrnému množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je" (tamtéž), ale právě proto měly být vzorky zatvrdlé fixační hmoty poslány k důkladnému chemickému rozboru a podrobeny experimentům směřujícím k nalezení metody jejího bezpečného rozrušení. Při odlepování mumie od rakve použil Carter kladivo, dláto a letlampu, takže jedinému králi Nové říše nalezenému in situ připálil s obinadly i pokožku, postupně mu odtrhl všechny končetiny, které navíc mnohonásobně zpřelámal, a nakonec od trupu urval i hlavu. Rozměr této katastrofy zůstal utajený až do revizního průzkumu v roce 1968, kdy vyšlo najevo, že na dokumentární fotografii nahé mumie „byly jednotlivé údy k tělu pouze přiloženy" (Vandenberg 1987). První průzkum mumie, respektive toho, co z ní zbylo, vedl v listopadu 1925 anatom Douglas E. Derry. Podle jeho zprávy byl král drobné, křehké postavy a zemřel ve věku 18 let. Kůži na tváři měl „šedou, velmi křehkou a rozpraskanou" (zřejmě následkem ohřevu při snímání obličejové masky). „Nosní dírky byly uzavřeny tampony napuštěnými pryskyřicí, jíž byla přetřena i oční víčka a ústa. Hlava byla vyholena. Řezem v levé části břišní dutiny, dlouhým 8,6 cm, byly vyjmuty vnitřní orgány a tělní dutina byla vycpána plátnem napuštěným pryskyřicí a ještě zalita olejem. Řez na břiše byl původně zakryt tenkou oválnou destičkou ze zlata, která se při rozvinování mumie sesmekla." (Germerová)

973 (vlevo) – Dokumentární snímek Tutanchamonovy mumie v bedně s pískem. Hrudník je otevřený a údy jsou k tělu jen „přiloženy" 974 (vpravo) – Hlava Tutanchamonovy mumie

Největší pozornost vzbudila skvrna na levé líci poblíž ušního boltce, jevící se jako „kulatá prohlubeň se zvýšeným okrajem a bezbarvou kůži v okolí". Derry ji popsal jako „zranění, jehož druh nelze stanovit", a i když neopomněl dodat, že „neexistuje přesvědčivý důkaz o Tutanchamonově násilné smrti", vzedmula se vzápětí první vlna teorií o kralovraždě, tradovaných v různých obměnách dodnes. Probrány a navrhovány byly všechny možnosti: úder oštěpem, zásah šípem vystřeleným z luku, bodnutí dýkou atd. Při revizním výzkumu v roce 1968, kdy Robert G. Harrison dopravil do hrobky malý mobilní rentgen a pořídil snímky, které obletěly svět, byl uvnitř lebky objeven odštěpek kosti, jenž nemůže souviset s dříve identifikovaným povrchovým zraněním ve spánkové oblasti. Po novém kole vzrušených diskusí nakonec převážil Harrisonův názor, že fragment je pozůstatkem nosní přepážky, jenž do temene pronikl při excerebraci mozku, tedy postmortálně. „Mozek byl vyjmut nosem a lebka ve dvou fázích naplněna pryskyřičnou hmotou", nikoli však úplně. „Než hmota ztuhla, ležela hlava jednou na týle, podruhé visela svisle dolů, takže obě vrstvy pryskyřice v lebce svírají pravý úhel." (Germerová) Hlavní pozornost se pak obrátila do spodní části lebeční dutiny, kde

rentgen odhalil nepřirozené „zhuštěniny", jež „by mohly představovat krevní výron mezi tvrdými mozkovými plenami", diagnostikovaný jako „chronický subdurální hematom" (Reeves).

975 – Rentgenový snímek Tutanchamonovy lebky. Rovné plochy v horní a zadní části lebeční dutiny jsou hladiny pryskyřice, nalité do lebky ve dvou etapách: při zavěšení těla hlavou dolů a v poloze na zádech. Malý cizorodý předmět vlevo nahoře je patrně fragment nosní kůstky, porušené při excerebraci, která se definitivně uvolnila až při manipulacích s tělem po ztuhnutí pryskyřice

„Mohlo by z toho vyplývat, že Tutanchamon utrpěl úder do hlavy a přežíval střídavě při vědomí a v bezvědomí několik týdnů," míní Reeves, předpokládaje, že období králova kómatu využil catej Aj k zákulisním machinacím, jež ho vynesly na egyptský trůn (podrobněji viz u Aje). S touto a podobnými hypotézami zákonitě souvisí otázka, jak král k úderu přišel, a tak zatímco Reeves tuší vražedný útok („místo předpokládaného úderu by svědčilo spíše o úmyslu než o nešastné náhodě"), jiní „zvažují, zda příčinou smrti nebyl pád z vozíku taženého koňmi" (Verner v Encyklopedii), a další se naopak domnívají, že „zranění snad mohlo být staršího data a nemuselo být fatální" (tamtéž). K názoru o pádu pod kola vozu, tj. o nehodě na lovu, přispívá i vážné poškození hrudníku, o němž Reeves mluví jako o „podivné absenci prsní kosti a žeber". Podle něj to „může souviset s Marfanovým syndromem", tedy s genetickou vadou, předpokládanou Alwyn L. Burridgeovou u Tutanchamonova otce Achnatona. Dítěti narozenému bez pevného hrudního koše ovšem nemohou normálně fungovat plíce ani srdce a za tehdejšího stavu medicíny by nežilo ani dvacet minut, natož dvacet let. Mnohem přirozenější se tak jeví vysvětlení smrtelným úrazem, a ještě reálnější je názor Germerové, podle níž „oddělili z trupu prsní kost a přední část žeber" až Carter a jeho spolupracovníci, „aby bylo možno prohlédnout vnitřek hrudního koše". A pojme ještě dále: zdůvodnění „prohlídkou" může být – a pravděpodobně také je – jen dodatečným alibi pro destrukci způsobenou při odtrhávání těla ode dna rakve a obličejové masky od hrudníku (srov. obr. 973). Je třeba konstatovat, že „události kolem Tutanchamonovy smrti zdaleka nejsou objasněny" (van Dijk), a konečné slovo ještě nebylo řečeno ani ohledně jeho věku v době skonu. „Derry došel k závěru, že zemřel asi osmnáctiletý, a stejný názor měl i Harrison. Podle Leeka, jenž kladl větší důraz na vývojový stav chrupu, byl ještě mladší (16 až 17 let). Harris, který roku 1965 zkoumal všechny královské mumie, nevyloučil stáří až 25 let, což je však vzhledem ke stavu srůstání epifýzy velmi nepravděpodobné. Nabízí se vysvětlení, že výsledky byly pokaždé interpretovány v tom směru, který se hodil chronologickým představám tohokterého egyptologa." (Germerová) Je to situace navlas podobná spekulacím o věku mumie z hrobky KV 55. Zvláštní shodou okolností právě v den, kdy práce na textu příručky dospěly k tomuto místu (7.1.2005), oznámily televizní stanice nové, v pořadí již čtvrté vyzdvižení Tutanchamonova těla z hrobky a zamýšlené vyšetření na počítačovém tomografu „egyptskými odborníky", které má podle Záhího Haváse konečně „objasnit jeho věk a příčinu smrti a zjistit, zda netrpěl nějakou chorobou". Současně má být pod víko rakve umístěn teploměr. (O čidlech sledujících vlhkost vzduchu a další parametry, bakteriologických testech a nanejvýš žádoucím hermetickém uzavření sarkofágu po vrácení těla na jeho místo se zpráva nezmiňuje.) Obrazový šot měl typickou podobu Havásovy „sebeprezentace", z egyptského krále byl asi vteřinu zabírán jeho tmavě hnědý obličej a dvě vteřiny zčernalé nohy, na nichž chybí několik prstů, utržených zřejmě již v roce 1925 při stahování zlatých trubičkových návleků. Otázkou je, co od tohoto vyšetření můžeme očekávat. Tomograf pochopitelně žádnou nemoc na vysušeném těle bez mozku a vnitřností zjistit nemůže a ke králově věku neřekne o nic víc než Harrisonův rentgen. Dostatečně hustá sada řádkových profilů nanejvýš umožní vyfrézování třírozměrného modelu mumie, s nímž se pak Havás nechá vyfotografovat a snímky spolu s nějakým „senzačním odhalením" rozešle do světa – můžeme na to bez

obav vsadit krk. Jediné, co by mohlo mít nějaký smysl – odebrání mikroskopického vzorku tkáně, její rehydratace a poté analýza DNA – plánováno opět není.

Hrobka KV 62 Tutanchamon sice není uveden na žádném královském seznamu a nevěděl o něm ani Manehto, ale na začátku 20. století ho již egyptologové bezpečně znali z různých předmětů nalezených v Údolí králů. Objev jeho pečetí v hrobce KV 55, otevřené v roce 1907 a připisované Achnatonovi nebo Smenchkareovi, umožnil i jeho zařazení do linie králů 18. dynastie. Předpokládalo se, že byl pohřben rovněž v Údolí králů, a protože jeho mumie nebyla ani v jedné ze skrýší odhalených v letech 1881 a 1898, existovala reálná naděje, že hrobka by mohla být nalezena nevyloupená. Lord Carnarvon, jenž převzal licenci na vykopávky po Theodoru M. Davisovi, si na tuto práci zjednal archeologa-samouka Howarda Cartera a financoval hledání po celých osm let. Carter prozkoumal všechny záhyby údolí a prohrabal všechna nadějná i méně nadějná místa, našel leccos jiného, ale kýženou hrobku ne. A právě v okamžiku, kdy – jak se dramaticky traduje – Carnarvon klesal na mysli a uvažoval o ukončení bezúspěšných prací, objevili Carterovi dělníci přímo v centru nekropole, pod hromadou suti navršenou za 20. dynastie při hloubení hrobky KV 9, první schod do dosud neznámého podzemí. Stalo se to 4. listopadu 1922. Carter vyčkal příjezdu svého mecenáše z Anglie a teprve v jeho přítomnosti nechal odstranit zával z šestnáctistupňového schodiště, zakončeného zdí se sádrovou omítkou. Neporušené pečetě na první pohled naznačovaly nedotčenost hrobky, ale vzápětí naděje opět pohasly: v pravém smyslu původní byla jen polovina zdi s pečemi obsahujícími kýžené Tutanchamonovo jméno, nikoli druhá část s pečemi strážců nekropole. Bylo zjevné, že hrobka musela být někdy později otevřena a znovu zapečetěna, nejpozději za vlády Ramesse V. či Ramesse VI., kdy vchod zmizel pod násypem balastu vytěženého při hloubení jejich společné hrobky KV 9. Po odstranění zdi se objevila 7,6 m dlouhá, jen mírně svažitá chodba, „zavalená až ke stropu kamením" (Vercoutter) a na konci uzavřená druhou zdí s týmiž, rovněž neporušenými, ale zřejmě pozdějšími pečemi. Se smíšenými pocity, oscilujícími mezi vyhlídkou na „objev století" a obavami z vyplundrování hrobky již ve starověku, prorazil Carter za přítomnosti lorda Carnarvona, jeho dcery Evelyn a britského architekta Arthura Callendera 26. listopadu do zdi malý otvor a prostrčil dovnitř nejprve železnou tyč, aby zjistil, zda prostor za zdí není rovněž zavalen, a poté hořící svíčku. „Zprvu jsem nic neviděl, horký vzduch unikající z komory způsobil, že se plamen svíčky třepotal, ale za okamžik, když moje oči přivykly světlu, se začaly detaily uvnitř místnosti postupně vynořovat: podivná zvířata, sochy a zlato – všude se třpytilo zlato." (Carter; citováno podle Reevese) Změřit napřed teplotu a vlhkost uvnitř, natož odebrat vzorek vzduchu, nikoho nenapadlo, přestože soudobá technologie obojí umožňovala. Za zdí, odstraněnou následující den, je příčně orientovaná předsíň o půdorysných rozměrech 8x3,6 m, z níž, jak se zjistilo později, vedou dvoje další dveře – vlevo vzadu do tzv. boční komory či přístavku o rozměrech 4x2,9 m a s podlahou v nižší úrovni než předsíň a vpravo do vlastní pohřební komory, zapuštěné rovněž asi o metr níže. Odtud je přístupná poslední místnost o rozměrech 3,5x4 m, tzv. pokladnice. Všechny vchody byly zazděné. Ve srovnání s jinými je hrobka poměrně malá a její prostory skromné a nepravidelně uspořádané, ale na rozdíl od všech ostatních byla doslova napěchována poklady nedozírné vědecké (a samozřejmě také hmotné) ceny. Z maleb v pohřební komoře (jediné vyzdobené místnosti) je zjevné, že králův pohřeb organizoval catej Aj, jehož egyptologové podezírají nejen z nelegitimního uchvácení trůnu, ale i z uzurpace mnohem výstavnější hrobky WV 23, připravované původně snad právě pro Tutanchamona, jemuž na oplátku postoupil svou vlastní, málo reprezentativní KV 62. První předmět byl vynesen 27. prosince 1922. Carter všechno s puntičkářskou přesností dokumentoval, nechal v každé fázi pořídit velké množství fotografií a navzdory obrovskému zájmu nedočkavé veřejnosti, senzacechtivých novinářů i nátlaku různých vlivných osobností nijak nespěchal a vyklízel předsíň a poté i ostatní místnosti systematicky a s rozmyslem. Nálezy se přenášely do nedaleké hrobky Sethiho I., kde je se svými spolupracovníky zbavoval prachu a nečistot a balil do beden. Odtud je „dopravoval oněch osm kilometrů k Nilu pomocí přenosné železnice. Měl tři ploché vagony a patero kolejí, které se musely vždy vzadu odmontovat a přeložit dopředu. Proti vedru chránil předměty na vozech mokrými hadry, přehozenými přes bedny" (Vandenberg 1987). V přístavu je pak překládali na parník, cirkulující mezi Luksorem a Káhirou, kde se vše znovu inventarizovalo, předběžně konzervovalo a ukládalo do muzejních depozitářů.

976 – Plán hrobky KV 62

977 – Tutanchamonův nástupce Aj (figura vpravo) při obřadu „otevírání úst" na nástěnné malbě v pohřební komoře KV 62

Tutanchamonova hrobka má na pohřebišti v Údolí králů několik primátů, mj. nejvyšší číslo (KV 62), což znamená, že po ní zde již žádná jiná nalezena nebyla, a je také nejstarší a zároveň jedinou královskou hrobkou, jejíž obsah se dochoval – přes nejméně dvojí narušení interpretované jako „vniknutí lupičů" – v původní nebo téměř původní podobě. Carter z ní postupně vynesl přibližně tři a půl tisíce předmětů (inventárních jednotek), z nichž je jen malá, doslova nepatrná část vystavena v Egyptském muzeu v Káhiře, zatímco drtivá většina dodnes leží v depozitářích. Vnímavý pozorovatel záhy zjistí, že i ve výpravných publikacích se objevuje stále tentýž okruh černobílých snímků převzatých z Carterovy třídílné monografie (fotograf Harry Burton pořídil kolekci 2800 záběrů), zatímco novější fotografie deponovaných artefaktů jsou více než sporadické. Trestuhodné je, že dosud neexistuje ani kompletní katalog. „Když si Carter v roce 1926 vyžádal rozpočet nákladů na publikaci, která by obsahovala podrobné popisy předmětů a jejich barevné fotografie, snímky a přepisy všech nápisů s příslušným vědeckým aparátem, byla mu sdělena suma 30 000 liber (cena deseti rolls-royců). Roku 1950 byly tyto náklady odhadnuty na 100 000 liber." (Zamarovský)

Dnes ovšem již sotva někdo uvěří, že za neochotou k vydání stojí výhradně vysoké náklady, nebo šéfové velkých nakladatelských firem si jistě dovedou představit šíři celosvětového odbytu, nehledě k tomu, že pro takové dílo by se určitě našli sponzoři. Jednou z příčin mohly a dodnes mohou být spíše snahy o utajení smutné skutečnosti, že Tutanchamonova výbava není kompletně uložena v káhirském muzeu, jak se vždy tvrdilo, ale naopak částečně rozkradena. Podle zpráv v britském tisku z osmdesátých let 20. století totiž vyšlo najevo, že lord Carnarvon nebyl zase tak nezištným mecenášem, za jakého se vydával: „V jeho sídle na zámku Highclere v hrabství Hampshire bylo nečekaně objeveno přes tři sta různých předmětů pocházejících z Tutanchamonovy hrobky. Byly uloženy ve dvou zapomenutých starých skříních a náhodně nalezeny při inventarizaci, takže nynější majitel zámku, Carnarvonův vnuk, neměl o tomto pokladu ani tušení. Mezi předměty byla i dřevěná maska Amenhotepa III. a rovněž zajímavé fotografie, různé poznámky a korespondence." (Vachala 1989) Podle pravidla o špičce ledovce a s přihlédnutím k poměrům panujícím v káhirském muzeu lze další překvapení v podobě rozdílů mezi autentickým inventárním seznamem a skutečností očekávat. Carterovi trvalo celých deset let, než poslední z půlčtvrta tisíce položek opustila hrobku. Z vědeckého hlediska je důležitá zejména jejich skladba, která umožňuje učinit si představu nejen o tom, co egyptský král považoval za nezbytné pro svůj záhrobní život, ale také o materiálním vybavení královského domu a způsobu vládcova života, nebo obě tyto stránky jeho existence nelze oddělovat. Zajímavé jsou samozřejmě i další poznatky – o soudobém estetickém a uměleckém nazírání, dosažené technologické úrovni a pokroku řemesel při zpracování kovů, nerostů, dřeva, textilu, o rozvoji sklářství atd. Zde se s ohledem na koncepci příručky a obrovské množství nálezů omezíme na jejich hrubé rozčlenění. K největším předmětům patří šest dvojkolových vozů rozebraných na součástky a tři obřadní královská lehátka. Značnou část prostoru zaujímal různý nábytek: skříně, skříňky, truhly, schránky, toaletní stolky, hrací stolky, lůžka, křesla, židle a stoličky. Mezi tím byly naskládány alabastrové lampy a vázy, bronzové a zlaté svícny a poháry, sochy a sošky, obřadní hole, žezla, vějíře, hudební nástroje, stolní hry, jednotlivé nádoby a misky i celé jídelní soupravy, příruční zrcadla, koše a ošatky a další různorodé předměty běžné i kultovní potřeby. Ve více než padesáti dřevěných skříňkách a malých truhlách byly uloženy tkaniny, oděvy, královská a kněžská roucha, košile a spodní prádlo, podušky a ložní prádlo, závěsy, přehozy, ubrusy, pokrývky, sandály, líčidla, masti, oleje a další kosmetické potřeby. Našly se tu i „nejstarší doložené rukavice; jsou lněné, s vetkaným vzorem a tkanicemi pro připevnění na zápěstí" (Encyklopedie).

978 – Pohled do předsíně Tutanchamonovy hrobky. Vlevo jsou části čtyř rozebraných vozů, vpravo dvě ze tří obřadních lehátek z pozlaceného dřeva, pod bližším jsou navršeny zaoblené nádoby s potravinami

Pod jedním z lehátek v předsíni bylo naskládáno množství bíle natřených dřevěných schrán oblých tvarů, které obsahovaly potraviny, většinou části různých zvířat. Soubor zbraní tvořily dýky, oštěpy, luky a šípy, sekerky, harpuny aj., bylo tu také přes třicet detailně vypracovaných modelů lodí, některé i s lidmi na palubě. Mezi mnoha sochami je i několik v životní velikosti, jedna z nich zřejmě sloužila jako krejčovská panna a téměř všechny byly zahaleny do kusů látek. Malé sošky jsou z ryzího zlata, větší obvykle pozlacené. Nábytek je zhotoven převážně z cedrového a ebenového dřeva, některé jeho součásti jsou ze slonoviny a zlata, truhlice jsou pokryty malbami. Jednou z nejkrásnějších součástí výbavy je Tutanchamonovo trůnní křeslo, kompletně pokryté zlatem, stříbrem, polodrahokamy a barevnými skly. Opěrky pro ruce jsou zakončeny lvími hlavičkami a opěradlo vyplňuje různými vzory orámovaná scéna znázorňující krále a jeho manželku Anchesenamon, která ho pod typicky amarnským zpodobněním slunce s paprsky zakončenými lidskými dlaněmi potírá vonnou mastí. Jiný trůn, zvaný kněžský, je vyroben z ebenového dřeva, má prohnuté sedadlo a na zadní straně opěradla jsou obě podoby králova rodného jména – „Tutanchaton" i „Tutanchamon".

979 – Tutanchamonovo trůnní křeslo z předsíně jeho hrobky. Je vyřezáno ze dřeva, pokryté zlatou fólií a vykládané různobarevnými polodrahokamy a skelnými pastami (Egyptské muzeum v Káhiře) 980 – Detail obrazu Tutanchamona a jeho ženy Anchesenamon na opěradle trůnního křesla z předsíně hrobky (Egyptské muzeum v Káhiře) 981 – Detail zadní části křesla se jmény Nebcheperure a Anchesenpaaton 982 – Tutanchamonův „kněžský trůn" (Egyptské muzeum v Káhiře)

Zvláštní kapitolou je vynikající kolekce šperků, ozdob a amuletů, uložených v „přístavku" a „pokladnici", a také přímo pod mumifikačními obinadly, kde se jich při rozvinování našlo celkem 143. Mezi klenotnickými výrobky sloužícími králi již za jeho života jsou náhrdelníky, límcová okruží, pektorály, náušnice, spony, pásy, náramky, nákotníky, přívěsky, prsteny, jehlice a další skvosty, vesměs nádherně vypracované ze zlata vykládaného polodrahokamy, lapisem lazuli, barevnými skly, skelnými pastami a fajánsí. Mnoho z nich je opatřeno kartušemi a hieroglyfy králova jména jsou sestaveny právě z těchto materiálů, zasazených do tepaných zlatých obrub. Soubor Tutanchamonových klenotů je bezesporu největším pokladem na světě, jaký se ze starověku uchoval až do našich dob. Několik nejkrásnějších šperků bývá často reprodukováno v egyptologických publikacích, vybrané kousky jsou vystaveny v káhirském muzeu. 983 – Tutanchamonův zlatý vějíř s loveckou scénou (Egyptské muzeum v Káhiře) 984 – Tutanchamonův vykládaný pektorál ve tvaru okřídleného skaraba s prvky uspořádanými do podoby jeho trůnního jména „Nebcheperure" – nahoře je sluneční kotouč ra (Re), pod ním posvátný brouk xpr (cheper), spojený dole třemi svislými nožičkami ortogramu pro plurál w (u) se znakem pro „pána" nb (neb) (Egyptské muzeum vKáhiře) 985 – Tutanchamonův kompozitní, bohatě vykládaný pektorál ve tvaru sokola se slunečním kotoučem nad hlavou a s amulety Snw (šenu) zakončenými symboly života anx (anch) v pařátech (Egyptské muzeum v Káhiře) 986 – Skupina alabastrových nádob se složitě tvarovanými držadly v Tutanchamonově hrobce; podobné vázy byly uloženy i v úzkých mezerách mezi skříněmi obklopujícími sarkofág

Mezi kultovními předměty zaujímají vedle typických amuletů zvláštní postavení figurky vešebtů, uložené v několika, podle Siliottiho (1995) šestadvaceti truhlách. Našlo se jich celkem 413, a právě z tohoto čísla odvodili egyptologové hypotézu, že král měl k dispozici jednoho „služebníka" na každý den v roce, jednoho „dozorce" na každou dekádu (období deseti dní) a jednoho „vrchního dozorce" na každý měsíc: 365+36+12=413. Je to ovšem konstrukce umělá a ne zcela vyhovující – chybí například dozorce na poloviční dekádu skládající se z pěti epagomenálních dnů na konci roku a zřejmě i nejvyšší dozorce nad dvanácti „vrchními dozorci", bez nějž je hierarchie neúplná a v egyptském pojetí administrativního řádu sotva myslitelná. Existují i jiné teorie, jedna z nich například rozlišuje vešebty podle jejich předurčení pro přesně vymezené a příslušně společensky hierarchizované práce, které tito služebníci měli konat v záhrobí místo svého pána.

987 – Dlouhé řady Tutanchamonových vešebtů (Egyptské muzeum v Káhiře)

Vešebty, většinou nepopsané (text je jen na devětadvaceti z nich), jsou vytvarovány z pěti druhů materiálů: fajánse, alabastru, pískovce, žuly a dřeva. Dřevěné figurky, pokryté vrstvou štukové sádry a plátkovým tepaným zlatem, začaly bohužel po vynesení z hrobky, v níž bylo specifické mikroklima, rychle podléhat zkáze – sádrový nátěr oprýskával a zlaté plíšky opadávaly. Podobné nesnáze měl Carter i se slavnou malovanou truhlou, na níž začala malba praskat ještě dříve, než ji stačili vyprázdnit. „Na radu chemiků ji vyčistili benzinem a postříkali roztokem celuloidu a amylalkoholu", a když se destrukční proces nezastavil, roztok znovu smyli, rozehřáli truhlu na slunci a nanesli na její povrch „roztok parafinu o teplotě blížící se bodu varu. Bublinky, které pod voskem na vrstvě sádry naskákaly, zatlačovali" – zřejmě podobnou metodou jako boule na čele (podle Vandenberga 1987). V jistém smyslu se tak opakovala patnáct let stará situace z hrobky KV 55 (viz u Smenchkarea) a mnohé problémy, ačkoli mohly být předvídány, se řešily až „za pochodu".

988 – Malovaná truhla z předsíně Tutanchamonovy hrobky. Na stěnách a víku jsou tradiční lovecké scény a výjevy z fiktivních bojů proti Syřanům a Núbijcům. Reprodukovaná stěna ukazuje Tutanchamona na válečném voze v čele vojska útočícího na Syřany (Egyptské muzem v Káhiře)

Královský pohřeb in situ Vyzdívka dveří do pohřební komory byla oficiálně odstraněna až 17. února 1923. Carter sice prorazil menší otvor již dříve, takže aspoň přibližně tušil, co najde (na dokumentárních snímcích je tento sondážní průlom zamaskován velkou mísou a hromadou proutí), výsledek však předčil všechna očekávání. Bohatě strukturované vybavení, ostře kontrastující s osamocenými a beznadějně vyloupenými sarkofágy nacházenými v ostatních hrobkách v Údolí králů, odhalilo poprvé a v plné šíři výpravnou nádheru a neobyčejnou složitost královského pohřbu, a umožnilo tak korigovat dosavadní – jen matné a povšechné – představy.

989 – Mezi dvěma Tutanchamonovými sochami v životní velikosti je probouraný vchod z předsíně do pohřební komory, jímž je vidět část vnější sarkofágové skříně

Téměř celou 6,40 m dlouhou, 4,03 m širokou a 3,62 m vysokou komoru vyplňovala sarkofágová skříň, podobající se skříni manželky Amenhotepa III. Teje nalezené již v roce 1907 v hrobce KV 55 (viz u Smenchkarea). Je vyrobena z dílů sestavených z prken o průměrné tloušce 5,5 cm, pokryta štukem a na vnější straně celoplošně pobita zlatým plechem, do nějž jsou vytlačeny a vyryty nápisy, obrazy a nefigurální výzdobné motivy. Skříň má půdorysné rozměry 5x3,3 m a výšku 2,73 m. Kolem jejích stěn byly v komoře jen velmi úzké uličky, nahoře ji kryl zlatem vyšívaný baldachýn. Když Carter ve stísněném prostoru otevřel dvojkřídlé dveře na užší čelní stěně, objevily se pár centimetrů za nimi dveře další, v podstatě stejné, jen o něco menší skříně, vložené dovnitř. Na těchto dveřích byly pečetě v podobě oválů postavených na výšku, s obrazem boha Anupa (zobrazovaného v podobě šakala) nahoře a devíti klečících zajatců s rukama svázanýma za zády pod ním. Zajatci jsou rozmístěni do tří řádků – v horním jsou vedle sebe tři, v prostředním čtyři a ve spodním dva, přičemž tři nahoře jsou o něco větší než ostatní. Po prozkoumání pečetí a zjištění jejich neporušenosti bylo možno považovat za jisté, že v centru struktury leží Tutanchamon.

990 – Howard Carter (v podřepu vlevo) a Arthur Callender (vzpřímený vpravo) při otvírání dveří sarkofágových skříní

Vnější skříň byla sesazena pomocí dřevěných čepů a Carter je při rozebírání přeřezal. Druhá skříň byla pospojována bronzovými kolíky, které se po jistém úsilí podařilo vytáhnout kleštěmi. Při dalším postupu se zjistilo, že do druhé sarkofágové skříně je vložena třetí a do ní ještě čtvrtá. První tři byly podobné konstrukce a čtvrtá, vnitřní, měla „tvar kapličky s římsou a klenutou střechou, na níž ležely podélně dva zlaté vějíře. Uvolněné díly skříní se po zadokumentování vzájemné polohy předběžně čistily, zpevňovaly pomocí dřevěných rámů a postupně vynášely ven. Jen tato práce trvala „nekonečných 84 dní“ (Zamarovský). Uvnitř čtvrté skříně stál sarkofág vytesaný z monolitického bloku křemence, jehož barva je popisována jako „žlutá“ (Zamarovský), „žlutohnědá“ (Vandenberg), či „červená“ (Siliotti). Je dlouhý 274 cm, široký a vysoký 150 cm a v rozích jsou obrazy čtyř ochranných bohyň – Eset, Nebthet, Selket a Neit – s široce rozepjatými křídly, která se na užších stěnách částečně překrývají. Shora byl uzavřen žulovým víkem o hmotnosti přes 600 kg.

V sarkofágu byly tři antropomorfní rakve, uložené jedna ve druhé jako ruské matrjošky. První (vnější) je dlouhá 224 cm, druhá (prostřední) 204 cm a třetí (vnitřní) 187,5 cm. První dvě jsou dřevěné, potažené zlatou fólií a zdobené bohatými intarziemi z tyrkysu, lapisu lazuli a polychromních skelných past, nejsou však stejnorodé. Vnější je vyřezána z cypřiše a prostřední, o níž panuje přesvědčení, že patřila původně Smenchkareovi, je zhotovena laminováním po vrstvách a víko k ní bylo připevněno deseti stříbrnými pásky zajištěnými stříbrnými hřeby. Třetí, vnitřní rakev je vyrobena z ryzího dvaadvacetikarátového zlata, tlouška stěn se pohybuje mezi 2,5 a 3,6 mm a její celková hmotnost je 110,4 kg. 991 – Schéma uspořádání Tutanchamonových rakví v sarkofágu

Na hlavových, velmi pečlivě vymodelovaných partiích všech tří rakví jsou „Obě paní“ v podobě neobvykle kombinovaných uraeů, kdy vedle klasické vztyčené kobry symbolizující bohyni Vadžet ční i hlava supice – bohyně Nechbet. Kolem nich byly ovinuty malé květinové věnce a na hrudních partiích všech tří vík se v překvapivě dobrém stavu dochovaly volně položené rostlinné a květinové ověsy. „Na prostřední rakvi ležely dlouhé pruhy girland z olivových, vrbových a celerových listů s květy chrp a lotosu, a protože tyto rostliny kvetou v Egyptě od února do poloviny března, lze [z nich] usuzovat i na dobu Tutanchamonova pohřbu.“ (Germerová) „Kolem šíje prostřední rakve byl velký límec s polodrahokamy“ (Siliotti 1995) a na hrudi vnitřní zlaté rakve spočíval bohatý květinový límec, jenž bývá na antropomorfních rakvích obyčejně jen namalován a in natura nebyl nikdy nalezen. „Podobné květinové límce známe z mnoha vyobrazení v hrobkách, kde je nosí služebnice vítající hosty. Z Tutanchamonova pohřbu se i tyto límce dochovaly – byly zakopány společně se zbytky po balzamování v jámě vně hrobky.“ (Germerová)

992, 993 – Květinové girlandy na Tutanchamonově prostřední rakvi in situ (vlevo) a květinový věnec na vnitřní zlaté rakvi in situ (vpravo)

Při vyzvedávání rakví ze sarkofágu bylo třeba překonat obtížné technické problémy, způsobené stísněnými poměry v pohřební komoře. Carter tyto práce zahájil v říjnu 1925, téměř tři roky po objevu hrobky. Nejdříve sejmuli víko vnější rakve, do okrajů jejího korpusu zavrtali shora masivní šrouby s oky, provlékli jimi lana a vytáhli celou soupravu kladkostrojem nad sarkofág. Pak přes něj položili trámy a náklad na ně spustili. Po odstranění víka prostřední rakve zavrtali šrouby i do ní, pomocí lan ji trochu nadzvedli a nechali volně viset. Pod vnější rakev podvlékli jiná lana, odsunuli trámy a spustili ji na dno sarkofágu. Pak na něj trámy opět položili a posadili na ně prostřední rakev.

994 – Tutanchamonova prostřední rakev, jejímž původním vlastníkem byl pravděpodobně Smenchkare (Egyptské muzeum v Káhiře)

Nyní mohl Carter prostřední rakev i s obsahem přenést do prostornější, již vyklizené předsíně, a vzápětí zjistil, proč je tak těžká – třetí rakev uvnitř byla celá ze zlata. Celkem úspěšně se podařilo sejmout i její víko, zajištěné deseti zlatými hřeby, ale spodní část byla pevně přilepena ke dnu prostřední rakve zatvrdlou černou hmotou, kterou nebylo možno běžnými metodami rozrušit a odstranit. Podobnou, stejně nepoddajnou hmotou byla ve vnitřní rakvi zalita i mumie se zlatou maskou, zakrývající obličej a hru.

995 – Detail Tutanchamonovy vnitřní rakve z ryzího zlata (Egyptské muzeum v Káhiře)

V dnešní době by se při takových nečekaných komplikacích exhumační práce zastavily a odborníci by hledali řešení v teoretické rovině a v chemických laboratořích. Carter ovšem neměl k dispozici ani špičkové experty, ani neomezené prostředky, navíc byl pod neustálým tlakem, a tak se nelze divit, že situaci nezvládl. Když selhaly všechny pokusy o mechanické vyproštění mumie, nechal ji 1. listopadu i se slepenými spodními díly prostřední a vnitřní rakve a s dosud nesejmutou obličejovou maskou vynést z hrobky, vystavil ji na několik hodin slunečnímu žáru a doufal, že pryskyřice povolí. Když se tak nestalo, přenesli celou sestavu do provizorního depozitáře v nedaleké hrobce Sethiho I. a po dva dny ji tam vystavovali ještě vyšší teplotě (podle Germerové až 65 °C). Ani tento pokus nebyl úspěšný, nepochybně však přispěl k degradaci tkání. Po těchto nezdarech se Carter rozhodl „vyšetřit mumii“ přímo v rakvi, ještě před sejmutím masky, a je opravdu těžké odhadnout, jak si to představoval a co si od toho sliboval. Výchozí stav králova těla a praktický postup „vyšetření“, které začalo 11. listopadu v hrobce Sethiho I. a vedl je anatom Douglas E. Derry, popisují různí autoři na základě strohých původních zpráv dosti odlišně a jejich formulace jsou nezřídka obtížně slučitelné. Například Reeves mluví o „pryskyřičném krunýři“ a na jiném místě o „nadměrném množství balzamovacích mastí, které nasákly do obinadel a rozložily je“, zatímco podle názoru Germerové „obvazy chemickou reakcí s olejem zuhelnatěly a staly se velmi křehkými“. Germerová dále tvrdí, že „plátno bylo potřeno parafinem a odstraněno po vrstvách“, podle Vandenberga však „obinadla rozřezali a tělo obnažili od břicha dolů, masku pak od těla oddělili pomocí rozžhavených nožů“. Germerová zmiňuje ztuhlý „olej zateklý pod tělem“, který museli před vyzvednutím mumie z rakve „vysekat dlátem“.

996 – Anatom Douglas Derry (zcela skloněný v bílé košili) při prvním řezu do obalů Tutanchamonovy mumie. Vedle něj (v podřepu) je architekt Arthur Callender, naproti (částečně nachýlený) Howard Carter, v pozadí stojí členové „vědecké komise“

Jisté je, že ostatky byly při vyprošování doslova roztrhány. Paže a nohy zřejmě uvolňovali od konců, při postupu směrem k ramenním a kyčelním kloubům je z rakve páčili, přelamovali při tom kosti a nakonec je od těla odtrhli. Při vytahování trupu zpod masky kryjící obličej a hru utrhli i hlavu, a právě při této operaci zřejmě zničili prsní část hrudního koše, o níž někteří egyptologové píší, že ji mrtvý král vůbec neměl (viz obr. 973). Tehdy se však o těchto věcech příliš nemluvilo a hlavní pozornost se zaměřila jinam: V mumifikačních obinadlech i přímo na těle se našlo 143 předmětů, většinou šperků a amuletů, ale byly mezi nimi i dvě dýky, pás, sandály z tepaného zlata a zlaté objímky vytvarované do trubiček a navlečené na všechny prsty u rukou i nohou. Hlavní atrakcí se stala Tutanchamonova zlatá maska, dodnes jeden z nejznámějších výtvorů starověkého klenotnictví. Její hmotnost mírně přesahuje 10 kg, příčné pruhy imitující pokrývku hlavy jsou vytvořeny skelnou pastou, široký límec na šíji a hrudi je vykládán tyrkysem, karneolem, lazuritem a barevnými skly, oči jsou sestaveny z křemene a obsidiánu. Po nešastné operaci „zbývalo uvolnit zlatou rakev z prostřední dřevěné. Carter nechal vnitřní rakev s doposud přilepenou zlatou maskou vyložit zinkovými deskami, potom celek poklopil na dřevěné kozy, shora přikryl mokrými hadry a pod tím zapálil dvě parafinové lampy. Ztvrdlá hmota se začala měnit ve vláčný sirup. Po šedesáti minutách bylo možno rakve od sebe odpojit a zároveň uvolnit zlatou masku.“ (Vandenberg 1987) Sám Carter popsal fixační hmotu jako zatvrdlou hořlavou živici („bitumen“), kterou „bylo nutno odstranit malými údery kladiva, rozpouštědly a použitím tepla“ (Siliotti 1995). O mumii „se dále nezajímal. Zavinul ji do vaty a plátěných obinadel a uložil do ploché bedny naplněné pískem. Téměř rok po prohlídce, 23. listopadu 1926, nechal bednu vložit do vnější rakve a spolu s ní do kamenného sarkofágu v hrobce, kde leží dodnes.“ (Germerová) Tutanchamonova hrobka je tak v Údolí králů jediná, v níž dosud odpočívá její majitel. Mumifikované vnitřnosti se našly v „pokladnici“, nejzazší místnosti v hrobce, kde byly uzavřené ve vrstevnaté struktuře, principiálně podobné systému sarkofágových skříní a rakví v pohřební komoře. Uvnitř dva metry vysoké, 1,25 m široké a 1,53 m hluboké dřevěné skříně obložené zlatými plechy s výzdobou a nahoře lemované bohatě členěnou přečnívající římsou, kterou „hlídala“ látkou přikrytá a na speciálních nosítkách usazená socha boha Anupa v podobě šakala, stála menší skříň ve tvaru krabice bez dna. Je rovněž pokryta zlatými plechy s obrazy a nápisy a objímají ji široce rozepjatými pažemi sošky ochranných bohyň Eset, Nebthet, Selket a Neit, obrácené čelem „dovnitř“. Po odklopení této schrány se objevil alabastrový blok usazený na pozlacených dřevěných saních, do nějž jsou shora zahloubeny čtyři dutiny uspořádané do čtverce a uzavřené alabastrovými zátkami ve tvaru královy hlavy.

997 – „Pokladnice“ Tutanchamonovy hrobky. Před kraví hlavou znázorňující bohyni Hathor stála (vtéto chvíli již vynesená) socha boha Anupa na nosítkách, za ní je stavebnicová struktura s kanopami 998 – Zlacená soška bohyně Selket na skříni ukrývající kanopovou skříňku s Tutanchamonovými vnitřnostmi (Egyptské muzeum v Káhiře)

999 – Tutanchamonova kanopová skříňka se zátkami ve tvaru jeho hlavy, uzavírajícími čtyři dutiny (Egyptské muzeum v Káhiře)

Do dutin kanopové skříně byly vloženy nastojato čtyři miniaturní, tvarově totožné zlaté rakvičky (viz obr. 956), které měří v nejširším místě 11,5x12,5 cm a na délku 39,5 cm. Byly zabalené do plátna nasyceného konzervační olejovitou tekutinou a kolem krku a kotníků převázané. Po rozbalení se ukázalo, že jsou sice opatřeny Tutanchamonovým trůnním jménem Nebcheperure, ale kartuše na vnitřních stěnách prozradily, že původně byly vyrobeny pro Smenchkarea. A vzhledem k tomu, že jsou to velmi přesné repliky Tutanchamonovy prostřední rakve (viz obr. 994), předpokládá se, že i ta patřila Smenchkareovi a byla rovněž uzurpována. Uvnitř rakviček byly do plátna zavinuté balíčky „ve tvaru doutníků o průměru 3 cm a délce 22 cm, které Carter nastřihl“ (Germerová). Obsahovaly nepochybně Tutanchamonovy vnitřnosti, či spíše jejich vzorky, jak lze soudit z nepřiměřeně malého objemu. Na závěr je ještě třeba zmínit problematické ostatky dvou nedonošených dětí, pravděpodobně děvčátek, uložené v hrobce poněkud nekonvenčním způsobem: soupravy dvou malých, do sebe vložených antropomorfních rakví s tělíčky byly nalezeny uvnitř nenápadné truhly na šaty. „Větší holčička byla mumifikována, z lebky byl dokonce nosem odstraněn mozek a dutina vyplněna stejnou cestou plátnem. Vnitřnosti byly vyjmuty 18 mm širokým řezem v břišní stěně a thorax pak rovněž vyplněn plátnem. Mladší dítě mumifikováno nebylo, pouze pečlivě zavinuto a opatřeno malou pozlacenou štukovou maskou. Větší dítě obličejovou masku nemělo.“ (Germerová; upraveno)

1000 – Dvojice rakviček s dětskými mumiemi uvnitř otevřené truhly v „pokladnici“ Tutanchamonovy hrobky in situ

Douglas E. Derry, jenž podle Tyldesleyové (2000) pitval oba plody až v roce 1932, usoudil na předčasný porod, „v prvním případě v pěti, ve druhém po sedmi nebo osmi měsících těhotenství“, a pozdější výzkumy Roberta G. Harrisona „ukázaly, že starší z plodů nejspíše trpěl chorobou známou jako Sprengelova deformace, zapříčiňující rozštěp páteře a skoliózu“. Zcela protichůdné tvrzení najdeme u Vandenberga (1987), podle nějž Carter „odvezl obě tělíčka do Káhiry, kde se ztratila“ (může mít na mysli období po Harrisonově výzkumu, tj. po roce 1968, a také se může mýlit).

1001, 1002, 1003, 1004 – Souprava rakví a tělíčko menšího ze dvou dětí pohřbených v Tutanchamonově hrobce. Zleva: víko vnější rakve; víko vnitřní (pozlacené) rakve; zavinuté tělo s obličejovou maskou; rozvinuté ostatky (Egyptské muzeum v Káhiře)

Obě děvčátka jsou patrně dcerami Tutanchamona a Anchesenamon. Výsledky krevních testů královo otcovství nevylučují, nemohou je však ani jednoznačně potvrdit. Mumie předpokládané matky se nenašla. Uložení mrtvolek v hrobce je vysvětlitelné jejich dočasným uchováváním na jiném místě, ale může souviset i s pozdějším otevřením a znovuzapečetěním hrobky.

13. [283.] Chepercheperure Aj Trůnní jméno: ra-xpr-xpr.w – Chepercheperure

Trůnní jméno s přídomkem ir-mAa.t; ir-mAa+mAat – Irmaat

Rodné jméno: nTr-i-t-f i-y – Necer itef [Otec boha] Aj

Varianty trůnního jména: Chepercheprure; Kheperkheperure Varianty rodného jména: Aje; Ay; Aye; Eje; Eye

Původ a předkrálovská kariéra S rodinou Juji a Cuje z Ipu (Chemnis; Achmím) jsme se setkali již na počátku vlády Amenhotepa III., kdy se mladý král oženil s jejich dcerou Tejí, a zmínili jsme se i o jejích bratrech, Aanenovi a Ajovi, před nimiž se díky společenskému vzestupu Teje otevřely nečekané možnosti. Kariéru tehdy udělal zejména starší Aanen, jenž se stal královým důvěrníkem, byl zřejmě pověřen diplomaticky choulostivým jednáním s Reovým kněžstvem v Iunu a zemřel jako druhý prorok boha Amona v Karnaku. (Je majitelem hrobky TT 120 v Šéch Abd el-Kurně.) O Ajovi z té doby nemáme zprávy – předpokládá se, že byl podstatně mladší a začal se prosazovat až na začátku vlády Amenhotepa IV., když se nastupující král oženil s jeho dcerou Nefertiti. Aj se tak stal – stejně jako kdysi jeho otec Juja – královým tchánem a přímé vazby obou rodin se prodloužily o další generaci. Na politiku a řízení státu měl však jen omezený či spíše vůbec žádný vliv. Ani po spuštění Achnatonových reforem a přesunu vládního sídla do Achetatonu zřejmě ještě nezastával rozhodující funkce ve výkonném aparátu a dokonce ani nepatřil do elitní skupiny prominentů, jak lze soudit z polohy jeho tamní hrobky TA 25 v tzv. jižní skupině (podle Reevese byla severní skupina achetatonských hrobek vyhrazena pro významnější činitele, „rádce a intelektuály“, zatímco jižní hrobky byly určeny pro pouhé představitele exekutivy a administrativy, „faraonovu výkonnou paži“). Bez ohledu na svou ne právě nejvyšší pozici ve vládní struktuře, o níž ostatně nic přesnějšího nevíme, měl Aj jako otec královy manželky oproti ostatním hodnostářům přece jen privilegovanější postavení, a snad právě proto – a možná jen proto – je jeho hrobka největší a nejvýstavnější nejen v rámci jižní skupiny, ale na celém pohřebišti. 1005 – Hlava Ajovy sochy

Výchozí předpoklady Ajovy oslnivé kariéry nejsou zcela průhledné, dokonce sama jeho příslušnost k prominentní rodině Juji a Cuje není dostatečně prokázána. Existují totiž jen náznaky, nikoli přímé důkazy, že Teje měla kromě Aanena ještě dalšího bratra, a jeho ztotožnění s Achnatonovým hodnostářem Ajem, objevujícím se na historické scéně až v amarnském období, je také jen hypotetické. Aj své rodiče nikde neuvádí, sama Teje o něm v žádném nápisu nemluví (ani on o ní) a na rozdíl od Aanena není jmenován ani v Jujově a Cujině hrobce KV 46. A konečně ani jako otec Nefertiti není nikde explicitně zmíněn – všechny tyto vztahy jsou odvozovány jen z nepřímých indícií. K hlavním argumentům o Ajově původu patří jeho dosti výlučný a málo frekventovaný titul „správce všech koní pána Obou zemí“, jímž se honosil už Juja a který mohl podle tehdejších zvyklostí přejít z otce na syna, dále podobnost rodinných jmen Juja, Cuja, Teje, Aj (viz u Amenhotepa III.) a podle Cyrila Aldreda také „shodné fyzické rysy“ dochované mumie Juji s Ajovými sochařskými a malířskými portréty – nízké čelo, vystouplé lícní kosti, velký nos, výrazné rty a široká čelist. Kromě toho víme, že Juja v Ipu vykonával funkci kněze místního boha Mina, nižší kněžkou tohoto kultu byla i jeho manželka Cuja, a jestliže Aj později vybudoval jedinou provinční kapli právě v jejich rodišti a zasvětil ji Minovi, nebyla to asi pouhá shoda okolností. Na druhé straně ovšem víme, že otcovy tituly běžně dědil jen prvorozený syn, jímž byl v tomto případě bezpochyby Aanen, filologické analýzy osobních jmen, jejichž etymologie není zřejmá a sémantický obsah

objasněn (jsou pokládány za zkrácené formy jmen původně delších), nejsou právě nejpřesvědčivější a závěry založené na soudobém uměleckém ztvárnění Ajovy fyziognomie mají spíše povahu subjektivních dojmů. A konečně o Ajových stavbách toho víme velmi málo a nemůžeme s určitostí tvrdit, že mimo Veset postavil jen Minovu kapli v Ipu, i když právě tento argument je zřejmě nejzávažnější. Žádná z naznačených (a také dalších) indícií tedy nemůže být sama o sobě chápána jako důkaz, ale na druhé straně jejich množství, vzájemná provázanost a směřování k témuž výsledku je přece jen nápadné. Jinými slovy: při celkovém posouzení archeologického materiálu se přes všechny pochybnosti „zdá pravděpodobné, že Aj byl opravdu synem Juji a Cuje, tedy bratrem Aanena a Teje“ (Tyldesleyová 2000). A podobně je tomu i s tvrzením, že Achnatonova manželka Nefertiti byla Ajovou dcerou. Hlavní oporou této hypotézy jsou opět tituly dochované v Ajově achetatonské hrobce, které jednotlivě mnoho neznamenají, ale ve svém souhrnu mají jistou váhu a umožňují dosti pravděpodobnou rekonstrukci rodokmenu Jujovy rodiny až do konce 18. dynastie. Sám Aj se za otce Nefertiti v hrobních (ani jiných) nápisech výslovně neprohlašuje a ani jeho manželka Tej se nepyšní titulem „matka velké manželky krále“, jímž se ostentativně honosila Cuja, tchýně Amenhotepa III. (Připomeňme, že zkrácený tvar „Tej“ se pro Ajovu ženu užívá jen proto, aby ji bylo možno jednoznačně rozlišovat od stejnojmenné manželky Amenhotepa III. „Teje“. Přehlednější by asi bylo označení pořadovými čísly, tj. Teje I. a Teje II., ale není na nás, abychom takové novoty zaváděli.) Paní Tej vlastně známe jen z Ajovy achetatonské hrobky, kde je zobrazena po boku svého chotě při přijímání zlatých kotoučů, které jim z „okna zjevování“ podávají (či spíše házejí) Achnaton a Nefertiti. „Je to jediný známý případ, kdy žena obdržela zlato z rukou krále, by po boku svého manžela“ (Tyldesleyová 2000), což samo o sobě svědčí „o jejím začlenění do nejvyšších kruhů“ (tamtéž). Kromě toho je ověnčena tituly „oblíbená dobrým bohem“, „okrasa krále“ a zejména „velká chůva velké manželky krále Neferneferuaton Nefertiti, nech žije věčně na věky věků“ a „velká chůva, která vychovala božskou“. Poslední fráze je též překládána jako „chůva bohyně“, přičemž bohyní v tomto kontextu může být podle všeobecného mínění jen králova hlavní žena.

1006 (vlevo) – Achnaton a Nefertiti se svými třemi dcerami obdarovávají Aje a jeho manželku Tej královským zlatem z „okna zjevování“; scéna v Ajově achetatonské hrobce TA 25 1007 (vpravo) – Detail obr. 1006 – Aj a jeho manželka Tej při přijímání královského zlata

Z dikce nápisů v Ajově hrobce lze usuzovat, že Tej měla ke královské rodině bližší vztah než její manžel, a je zřejmé, že svého postavení vyplývajícího z bombastických titulů dosáhla až po sňatku své chovanky s Achnatonem. Dosud neuzavřenou otázkou je, jaká role přísluší „manželu chůvy“ Ajovi, pokládanému za Nefertitina otce vlastně jen na základě záhadného titulu „otec boha“ (překládaného též jako „boží otec“ či „božský otec“, což nemusí být nutně totéž), jehož nositelem byl už Juja a jenž je vykládán jako „otec manželky krále“. Konstrukce je založena na dvou analogiích: především se předpokládá, že nekrálovská žena se aktem sňatku s králem povznesla na jeho úroveň a stala se jako on „bohem“, a jestliže tedy byl Juja „otcem boha Teje“, musí být jeho syn Aj jako nositel téhož titulu „otcem boha Nefertiti“.

Ani tyto „obezličky“ však neřeší rodičovský problém beze zbytku, nebo Ajova manželka Tej, jestliže se vydávala za pouhou chůvu Nefertiti, nemohla být její pravou, biologickou matkou. A zde je také nejslabší bod celé teorie, překlenovaný dosti odvážnou myšlenkou, že Aj musel mít postupně dvě manželky a kojná Tej byla až druhou z nich, když první při porodu Nefertiti nebo krátce po něm zemřela. Po této „první manželce“ ovšem nezbyly žádné hmatatelné stopy a její identitou se teorie nezabývá. Je tedy třeba konstatovat, že mladší syn Juji a Cuje je pouhým hypotetickým produktem, vygenerovaným při hledání původu hodnostáře Aje známého až z amarnského období, a tento Aj je ve vztahu k Nefertiti doložen jen jako manžel její chůvy, nikoli jako její otec. Žádné schůdnější řešení genealogického problému však nebylo nalezeno a drtivá většina egyptologů ve správnost či vysokou pravděpodobnost uvedených předpokladů věří. Méně víry je již přikládáno dalším dvěma konstruktům, podle nichž byl Aj i otcem vojenského velitele („generála“) Nachtmina, jehož se později pokusil prosadit jako svého nástupce na egyptský trůn (k tomu se ještě vrátíme), a také otcem Mutnedžemet, manželky posledního krále 18. dynastie Haremheba. Mutnedžemet je pravděpodobně totožná s Nefertitinou mladší sestrou Benremut (Mutbenret), mnohokrát zmiňovanou autentickým prameny a „často vyobrazenou ve společnosti tří nejstarších Nefertitiných dcer, přičemž je vyšší než ony, a tudíž starší, i když sama má dětskou kadeř“ (Tyldesleyová 2000). V sedmi raných achetatonských hrobkách figuruje „na výjevech z každodenního života“ (tamtéž), nejčastěji však „v čele královské suity při každoročních slavnostních příležitostech“ (Perepjolkin). Na rozdíl od zástupu anonymních žen na těchto scénách je vždy označena jménem a zpravidla i titulem „sestra velké manželky krále“, ale stejně jako Nefertiti se nikde nevydává za královu dceru. A „vzhledem k tomu, že s pojmem ‘sestra’ se zacházelo velmi volně, mohla být i nevlastní sestrou, nebo jen soukojenkou“ (Tyldesleyová 2000). Badatelé, kteří ji považují za Ajovu dceru, pokládají za její matku střídavě jeho pomyslnou první manželku a Nefertitinu chůvu Tej. A konečně nejmenší, dnes již takřka nulovou podporu mají teorie, které za objekt Ajova titulu „otec boha“ vydávaly Smenchkarea a/nebo Tutanchamona. Zračí se v nich snaha o vysvětlení Ajova vzestupu na počátku Tutanchamonovy vlády, kdy se z „nosiče vějíře po pravici krále“ a „správce všech koní pána Obou zemí“ stal nejvyšší úředník v zemi – catej. Bohužel nevíme, co se vlastně v závěru Achnatonovy vlády a za Smenchkareovy epizody stalo – egyptologové většinou usuzují na náboženské spory ústící v otevřené mocenské boje a své závěry obvykle redukují na fráze o snahách „mocného Amonova kněžstva“ nastolit původní, předachnatonovské poměry. Za hlavní hybatele tohoto procesu považují právě Aje a Haremheba, tedy muže, kteří se v chaotickém víru událostí prosadili do popředí a nakonec, jeden po druhém, uchvátili trůn. Vzájemné soupeření obou aktérů o moc zřejmě pokračovalo v různých formách a s proměnlivými výsledky po celé desetileté období, kdy oficiálně vládl Tutanchamon, ale poznatky o něm můžeme opět odvozovat jen z analýzy jejich titulů a z povahy následných událostí. Jako překvapivější se jeví raketový vzestup vojenského velitele Haremheba, jenž se náhle objevil v postavení „důvěrníka nad všemi královskými důvěrníky“ a o něco později se etabloval jako „zástupce pána Obou zemí ve všech zemích“. Titul tohoto druhu možná obsahuje i přímo nevyslovený příslib nástupnictví, podle van Dijka přinejmenším „naznačuje, že [jeho nositel] měl právo nastoupit na trůn v případě, kdyby král zemřel bez potomků“. Je docela pravděpodobné, že Haremheb, disponující egyptskou armádou, měl v počáteční fázi mocenských třenic parciální výhodu, postupně ji však zřejmě ztrácel a do čela se stále více tlačil spíše diplomaticky založený Aj, jenž měl jako catej přímý přístup ke králi, mohl nekontrolovaně „tlumočit jeho vůli“ a ovlivňovat touto cestou dění jak v paláci, tak v celé zemi. Někteří autoři soudí, že Haremheba šikovně zaměstnával vojenskými úkoly na egyptsko-chetitském pomezí, tím ho vzdálil od dvora a postupně vytěsnil z centra moci. Zásadní otázka, jak se k postavení cateje dopracoval Aj, se jeví srozumitelněji prostřednictvím předpokládaných rodinných vazeb, které v těchto věcech nepochybně hrály nezanedbatelnou roli. Zatímco Haremheb byl pouhým výkonným hodnostářem, při pohledu z vrcholu společenské pyramidy „člověkem zvenku“, jakýmsi téměř parvenu, Aje v této době spojovaly s královskou rodinou již mnohočetné příbuzenské svazky: manželka Amenhotepa III. Teje byla jeho sestrou, Achnatonova manželka Nefertiti byla jeho dcerou, sám Achnaton byl jeho synovcem a zároveň zetěm, manželky Smenchkarea a Tutanchamona Meritaton a Anchesenamon byly jeho vnučkami. A pokud byl Tutanchamon synem Achnatona, kolovala i jemu v žilách krev Ajových rodičů Juji a Cuje, a jestliže pod jménem Smenchkare opravdu vládla Nefertiti, pak byl Aj skutečným „otcem boha“ – egyptského krále (viz rodokmen na obr. 904). Ajovo směřování k vrcholu moci je doloženo několika podivnými artefakty, datovanými přibližně do závěru Tutanchamonovy vlády. V Údolí králů, v anonymní hrobce KV 58, jejíž spojitost s Ajem se nepodařilo objasnit, byl nalezen malý úlomek zlaté fólie, na němž je zobrazen Tutanchamon v tradiční roli egyptského vládce potírajícího nepřátele. Za ním, v běžné pozici královské manželky, stojí Anchesenamon a vlevo od královského páru je zpodobněn Aj jako „nosič vějíře po pravici krále“. Podle Tyldesleyové (2000) je tu Aj „vlastně popsán jako

‘nejstarší syn krále’, což je sice zajisté čestný titul, nicméně obstarožního Aje jednoznačně označuje za dědice Tutanchamona“. Nápadné je, že „potírání nepřátel“ se neodehrává v obvyklé přítomnosti boha, ale cateje v oděvu nosiče vějíře, tedy „soukromé osoby, jejíž účast na tomto rituálu je zcela bezprecedentní“ (tamtéž). Podobným a možná ještě výmluvnějším dokladem je několik kamenných překladů z Amonova chrámu v Karnaku, na nichž jsou titulatury Aje a Tutanchamona jakoby omylem zaměněny. Podle Reevese by z interpretace zhuštěniny ve spodní části Tutanchamonovy lebky jako subdurálního hematomu „mohlo vyplývat, že král utrpěl úder do hlavy a přežíval střídavě při vědomí a v bezvědomí několik týdnů. Zatímco jeho svěřenec ležel v kómatu, Aj hbitě formálně potvrdil své postavení spoluvládce tím, že přijal nový titul ‘nejstarší syn krále’ neboli dědic a nechal vytesat řadu architrávových bloků, nalezených pak v Karnaku, na nichž jsou jeho titulatura a titulatura jeho umírajícího svěřence navzájem přehozeny. Ještě než se Tutanchamon definitivně ponořil do nicoty, byl Aj zcela oficiálně u moci... Starý muž, jemuž do konce života zbývalo už jen pár let, si v době svěřencovy nedospělosti zvykl řídit stát a této moci se, jak chlapec dospíval, zřejmě vzdával jen neochotně.“ Pádný důkaz Tutanchamonovy vraždy, který by z ní navíc usvědčoval Aje, ovšem neexistuje a nejspíš se už nenajde. I kdyby chystané tomografické vyšetření potvrdilo přítomnost hematomu v jeho lebce, byl by vysvětlitelný nějakou nešastnou nehodou, tím spíše, že lebka není proražena (vražedný útok by byl veden nepochybně s větší razancí). Pokud ovšem situace naznačená Reevesem skutečně nastala, je nanejvýš pravděpodobné, že Aj, pokládaný za mistra zákulisních intrik a politických kompromisů, nabízející se příležitost využil, zvláště jestli jeho rival Haremheb, zaměstnaný možná tou dobou boji s Chetity, nebyl v pravý čas na pravém místě. Haremhebovo „zaváhání“ je sice podivné, ale dostatečně průkazné: pohřeb egyptského krále pořádal zásadně jeho nástupce a při obřadu „otevírání úst“ je na stěně Tutanchamonovy sarkofágové komory vyobrazen Aj (obr. 977). V tuto chvíli měl trůn už jistý.

Avantýra královské vdovy V době, kdy Chetité obléhali zdecimované mitannské vojsko v Karchemiši a v odvetu za nevydařený pokus Egypanů o znovudobytí Kadeše napadli jejich vazalské město Amki, obdržel Šuppiluliumaš I. zprávu, že egyptský král „Niphururija“ je mrtev, a o něco později (přesněji to neumíme určit) i mimořádně pozoruhodný dopis od jeho vdovy. Stěžejní úryvek delšího textu, citovaný s malými stylistickými obměnami mnohými autory (vesměs podle překladu H. G. Güterbocka in: Journal of Cuneiform Studies, roč. 1956, č. 10, s. 96), zní: „Můj manžel zemřel. Syna nemám. Ale říkají, že ty máš mnoho synů. Kdybys mi jednoho z nich poslal, stal by se mým manželem... Nikdy bych si za manžela nevybrala nikoho ze svých služebníků!“ Podle van Dijka je v dopise jasně naznačeno, že chetitský princ by se takto mohl stát egyptským králem a Egypt a chetitská říše by byly „jednou zemí“. Ještě než se začneme aférou zabývat, je třeba jasně říci, že dopis nebyl nalezen v tzv. amarnském archivu, jak se někdy mylně tvrdí, takže jeho dataci nelze ohraničit opuštěním Achetatonu na počátku Tutanchamonovy vlády. Jeho znění i všechny s ním související události známe výlučně z chetitských análů nazývaných Skutky Šuppiluliumaše, které sestavil syn a nástupce adresáta Muršiliš II. Není tedy k dispozici ani v originálu, jak se někdy též mylně tvrdí, ale jen v podobě přetlumočené tímto sekundárním pramenem. A protože chronologie jak chetitských, tak egyptských dějin tohoto období není detailně přesná, a tím méně je spolehlivá jejich vzájemná synchronizace, přicházejí z časového hlediska jako odesilatelky v úvahu tři královské vdovy: Nefertiti (manželka Achnatona), Meritaton (manželka Smenchkarea) a Anchesenamon (manželka Tutanchamona). Jméno zesnulého egyptského krále, zapsané v chetitských análech ve tvaru „Niphururija“, může být podle jazykovědců zkomoleno bu z trůnního jména „Nefercheperure“ (Achnaton), nebo „Nebcheperure“ (Tutanchamon), čímž lze z výběru eliminovat Smenchkareovu vdovu Meritaton. Sama pisatelka dopisu je uváděna málo srozumitelným jménem „Dahamunzu“, jehož identifikace s některou ze dvou zbývajících adeptek je již obtížnější. V podstatě existují dvě řešení: jednak oprava čtení na „Sanchamun“ (Sanchamon), tj. Anchesenamon, a jednak názor, že „Dahamunzu“ není jméno, ale chetitská výslovnost egyptského titulu tA-hm.t-n(i)sw, podle uzuální transkripce „ta hemet nisu“ nebo „ta hemet nesu“, který do češtiny překládáme formulí „manželka krále“. První z obou řešení má řadu oponentů a ani druhé, nehledě k tomu, že nás přivádí tam, kde jsme byli na začátku, není příliš přesvědčivé. Pokusy o ztotožňování foneticky podobných jmen či jiných výrazů, přejímaných ve starověkých dokumentech z jednoho jazyka do druhého přímo, bez překladu, jsou závislé na akademickém pojetí ortofonie a ortoepie příslušných mrtvých jazyků, jejichž praktikovaná výslovnost není a ani nemůže být autentická – je jen „smluvní“. Je to širší problém, týkající se nejen egyptštiny a chetitštiny, ale i babylonské

akkadštiny jako soudobého diplomatického jazyka, churritštiny známé z amarnských dopisů mitannských králů atd. A je tu i další nesrovnalost: ačkoli byl text dopisu přeložen – a již přímo u původce nebo až pro zápis do análů – do chetitštiny, triviální označení „manželka krále“ by zůstalo v původní (i když zkomolené) podobě. Museli bychom nutně připustit téměř nemožné: že oficiální překladatelé na chetitském (nebo dokonce egyptském) dvoře nerozeznali celkem běžný titul královy ženy od vlastního jména, a nebyli tedy dostatečně kvalifikovaní. Při snaze o identifikaci pisatelky byly pochopitelně analyzovány všechny relevantní souvislosti a drtivá většina egyptologů studujících tuto epizodu (nebo aspoň posuzujících argumentaci a vyjadřujících se k dosaženým výsledkům bádání) dospívá k názoru, že inkriminovaný dopis napsala po smrti Tutanchamona jeho vdova Anchesenamon. Chronologicky by tedy patřil do počátku Ajovy vlády, a to je také důvod, proč příslušnou problematiku zařazujeme sem. Je však třeba alespoň ve zkratce zmínit i menšinové stanovisko, jež reprezentují zejména John R. Harris, Claude Vandersleyen a Nicholas Reeves, kteří postulují do této role Achnatonovu vdovu Nefertiti. Jejich argumenty můžeme roztřídit na filologické a chronologické. Do první skupiny patří předpoklad, že za výrazem „Dahamunzu“ se skrývá titul „ta hemet nisu“, přičemž rozšíření běžného tvaru „hemet nisu“ o určitý člen „ta“ ukazuje „nikoli na [běžnou] královskou manželku, ale na královskou manželku par excellence, což by,“ míní Vandersleyen, „bylo pro mladou a bezvýznamnou vdovu po Tutanchamonovi označení poněkud nepřiměřené“ (citováno podle Reevese). Výsledky vzájemného porovnávání významnosti obou „velkých manželek krále“ ovšem nepatří do kategorie věcných, tj. vědeckých, ale jen hodnotových, tj. ryze subjektivních soudů. Anchesenamon ve srovnání s Nefertiti se pak může jevit jako „bezvýznamná“ jen z pohledu teorie o metamorfóze Nefertiti v krále Smenchkarea, a ani v takovém případě nemůžeme dost dobře předpokládat, že by z nedostatku sebevědomí sama sebe pokládala za nehodnou určitého členu ve svém titulu – komplex méněcennosti tohoto druhu by byl v egyptských dějinách naprosté unikum. Pisatelka odvážné nabídky nepřátelskému králi se zcela jistě chtěla prezentovat jako dostatečně relevantní osobnost, která je oprávněna za Egypt jednat a do politického vývoje tímto způsobem zasahovat. Tudy cesta k Nefertiti rozhodně nevede. Chronologické argumenty se opírají o analýzu časových intervalů mezi smrtí každého z obou v úvahu přicházejících egyptských králů a doručením dopisu Šuppiluliumašovi. Tutanchamonův pohřeb se konal mezi koncem února a polovinou března (podle flóry na jeho rakvích), takže – jak tvrdí Harris – datum jeho smrti „lze stanovit na prosinec“, zatímco Achnaton zemřel „po letním vinobraní, koncem září nebo začátkem října“ (podle etikety z vinné nádoby s datem 17. roku, dodatečně přepsaným na 1. rok vlády nejmenovaného následníka). Jestliže tedy „Šuppiluliumaš obdržel dopis v pozdním podzimu, jak naznačují chetitské anály, musela by Anchesenamon [s jeho odesláním] vyčkávat dobrých devět deset měsíců po manželově smrti, [zatímco] doba bezprostředně po Achnatonově smrti nabízí pro egyptsko-chetitská jednání mnohem věrohodnější pozadí“ (citace podle Reevese). Nastíněný sled událostí ovšem vychází z velmi nejistých premis: Doba, která údajně uplynula mezi Tutanchamonovou smrtí a jeho pohřbem, je spíše než z čehokoli jiného odvozována z mnohem pozdějších a málo průkazných Hérodotových údajů o délce mumifikačního procesu, Achnaton mohl zemřít i o několik měsíců později, nebo etiketa mohla být přepsána kdykoli mezi dvěma vinobraními, a o doručení dopisu chetitskému králi až „v pozdním podzimu“ lze dokonce s velkou nadějí na úspěch pochybovat. Neslýchaná, všem dosavadním zkušenostem odporující nabídka z nepřátelského Egypta, o němž bylo navíc všeobecně známo, že zásadně neprovdává ženy z okruhu královské rodiny za cizince, vyvedla chetitského vládce z míry patrně víc, než je z análů zjevné („taková věc se mi nikdy v životě nestala!“). Šuppiluliumaš tušil nějakou provokaci, rafinovanou léčku nebo návnadu, jejímž neprozřetelným spolknutím by se přinejmenším zesměšnil. Vypravil proto do Egypta poselstvo, které mělo zjistit pravý stav věcí a donést spolehlivé zprávy ještě před tím, než on sám ukončí sezonní obléhání Karchemiše a vrátí se na zimu do Chattušaše. Ve skutečnosti tedy anály nikterak nenaznačují doručení dopisu egyptské vdovy až v „pozdním podzimu“, ale naopak explicitně tvrdí, že ještě dříve, než tato krajní doba pro návrat vojska nastala, měl už Šuppiluliumaš v rukou nejen její dopis, ale do Egypta odcestovalo, na odpově tam počkalo a do Karchemiše se vrátilo i následné chetitské poselstvo. Úvahy tohoto typu jsou samozřejmě závislé na odhadech času potřebného k trojímu překonání řádově tisícikilometrové vzdálenosti mezi egyptskou metropolí a Karchemišem. (Poloha tohoto starověkého města je spolehlivě známa; na mapách je najdeme přibližně ve třetině přímé spojnice mezi syrským Alalachem a jezerem Van v arménských horách; viz též obr. 1158.) Kromě toho nevíme, kolik vody uplynulo v Nilu, než se vdova odhodlala dopis napsat a odeslat, ani kolik vody uplynulo v Eufratu, než Šuppiluliumaš reagoval. Všechny tyto události se dokonce ani nemusely odehrát v jediné sezoně, například podle Tyldesleyové (2000) mohla výměna dopisů trvat i dva až tři roky.

Těžko také říci, co chetitští vyslanci vlastně v Egyptě zjistili, v análech se dochoval jen naléhavý vzkaz či další dopis, který odtud přinesli: „Proč říkáš ‘oni mě klamou’ takovým způsobem? Mít syna, psala bych snad k hanbě své a své země do ciziny? Nevěřils mi a řekl jsi mi to! Ten, kdo byl mým manželem, zemřel. A syna nemám! Nikdy si nevezmu za manžela svého sluhu! Nenapsala jsem do žádné jiné země, pouze tobě jsem psala. Říkají, že tvých synů je mnoho; jednoho ze svých synů mi tedy dej! Mně bude manželem, ale Egyptu bude králem.“ (Citováno podle Reevese) Po návratu poselstva s tímto ujištěním se Šuppiluliumaš odhodlal k činu a vypravil do Egypta svého syna Zannanzaše s náležitým doprovodem. Princ však k cíli nedorazil a spojení obou mocností prostřednictvím sňatku – jež z hlediska chetitského krále vyhlíželo jako pohodlné rozšíření jeho říše až do Núbie na dalekém jihu – se neuskutečnilo. Nevíme přesně, co se vlastně stalo, jisté je jen to, že Zannanzaš (v obvyklejší transkripci Zannanza) přišel cestou o život – možná se nakazil morem a zemřel docela prozaicky, ale podle chetitských pramenů byl úkladně zavražděn. A už tomu Šuppiluliumaš věřil či ne, využil Zannanzašovy smrti jako záminky a válka s Egyptem pokračovala. Dochované fragmenty „jednoho klínopisného dopisu“ dokonce naznačují, že „Aj se pokoušel Chetity odškodnit a [zároveň] popíral odpovědnost za smrt chetitského prince, ale bezúspěšně“ (van Dijk). V egyptologické literatuře kolují domněnky, že iniciátorem skandální aféry s vdavkami královské vdovy mohl být sám Aj, jenž v obavách z vlastní slabosti usiloval o pokud možno čestné ukončení beznadějné války s Chetity. Jiné hypotézy připisují prvotní iniciativu o sjednání míru ovdovělé Anchesenamon a větu o „služebníku, kterého si nikdy nevezme za manžela“, chápou jako jednoznačnou narážku na Aje, jemuž chtěla zabránit v převzetí trůnu. Podle další varianty se k tomuto „bezprecedentnímu kroku odhodlala až po Ajově smrti, a musíme počítat i s možností, že šlo o podvrh, který měl do Egypta vlákat chetitské rukojmí“ (Tyldesleyová 2002). A konečně nemůžeme vyloučit, že Muršiliš II. při koncipování análů celou aféru překroutil a použil jako legendu pro krytí Zannanzašovy smrti, na níž mohl mít vlastní podíl. Bratrovo kralování v Egyptě a případné spojení obou mocností by v každém případě ohrožovalo jeho vlastní nároky na nástupnictví. Egyptologové, kteří pokládají úkladnou vraždu chetitského nápadníka za reálnou, přičítají ji vesměs Haremhebovi nebo lidem z jeho okolí a za věrohodný motiv považují bu Ajovy, nebo jeho vlastní ambice na egyptský trůn. Zajímavé je, že stoupenci totožnosti Dahamunzu s Nefertiti argumentují pouze detaily odvozenými z relativní chronologie a podpůrná stanoviska vyplývající z vývoje představ o chronologii absolutní vůbec nezmiňují. Podle starší datace Haremhebovy vlády do let 1335–1308 (např. ještě Gardiner v roce 1966) byla totiž datována i změna na chetitském trůnu do roku 1335 (Zamarovský 1961), v závislosti na předpokladu, že Šuppiluliumaš I. zemřel krátce poté, kdy v Egyptě převzal vládu Haremheb. V novějších systémech byla smrt chetitského krále oddálena o pět let, do roku 1330 (Prosecký 1999), ale počátek Haremhebovy éry byl posunut podstatně výrazněji – do roku 1323 (Grimal, Shaw), 1321 (Weeks), 1319 (Reeves, Wilkinson, Baines, Kinnaer), nebo dokonce 1318/1314 (Encyklopedie). To znamená, že Šuppiluliumaš nemohl zemřít „asi v té době, kdy Haremheb nastoupil samostatnou vládu“ (Groh), ale ještě před smrtí Tutanchamona, a z toho plyne, že dopis, o němž zde tak obšírně pojednáváme, mu nemohla napsat Tutanchamonova vdova Anchesenamon. Novelizace chronologických systémů v naznačeném smyslu tedy zvyšuje pravděpodobnost, že Dahamunzu je totožná s Nefertiti, nebo odhady o době Achnatonovy smrti se pohybují v rozmezí let 1342–1331. Na druhé straně ovšem není jasné, zda již byla s těmito novějšími názory porovnána a eventuálně opravena i chetitská chronologie, případně jestli inkompatibilita dat neplyne jen z obvyklého šlendriánu a letopočet u Proseckého není opsán ze zastaralého zdroje. (Tomu by nasvědčovala i jeho datace soudobé části kassitské dynastie v Babylonu.) Jedním z dalších důsledků chronologického chaosu je široký rozptyl názorů na datum chetitského obléhání Karchemiše, které různí autoři synchronizují s vládami různých egyptských králů – od Achnatona až po Haremheba. (Tímto problémem jsme se zabývali již v souvislosti s Achnatonem i Tutanchamonem a nadále jej ponecháme stranou.) Anchesenamon – pokud je vůbec autorkou sporných dopisů – se po smrti Zannanzaše a ztroskotání plánu na mírové soužití s Chetity definitivně vytrácí z pramenů a její další osud je neznámý. Domněnky o jejím sňatku s Ajem jsou odvozeny jen z nálezu prstenu z modrého skla, na němž jsou kartuše obou „manželů“ vedle sebe, a protichůdné domněnky o rázném odmítnutí Aje jako nápadníka vycházejí jen z věty o „sluhovi, kterého si nikdy nevezme za manžela“. Nic konkrétnějšího v rukou nemáme. Nevíme, jestli se znovu vdala, a pokud ano, koho si vzala a jestli měla nějaké děti. V každém případě je posledním dohledatelným potomkem královské rodiny Thutmosovců, jádra Manehtovy 18. dynastie. 1008 – Kartuše se jmény Aj (vpravo) a Anchesenamon (vlevo) na prstenu z modrého skla

Ajova vládní epizoda Podle nejběžnější legendy nastoupil Aj po smrti posledního Thutmosovce na trůn z titulu jeho faktického spoluvládce a „božského otce“ Nefertiti (titul „otec boha“ si začlenil do kartuše jako součást rodného jména), pojistil si ho sňatkem se svou vnučkou, Nefertitinou dcerou a Tutanchamonovou vdovou Anchesenamon, a stal se tak legitimním králem. Výklady pokoušející se o racionálnější pohled připouštějí neprůkaznost legitimizačního sňatku a předpokládají bu otevřené soupeření o moc mezi Ajem a Haremhebem, v němž starý catej uplatnil svou výhodnější výchozí pozici a diplomatické schopnosti, nebo naopak Haremhebovu součinnost a přímou podporu údajného soupeře. Zvláštní a obtížně vysvětlitelné je, že Haremheb v rozporu se svou funkcí regenta a předpokládaného dědice nijak nezasáhl do příprav Tutanchamonova pohřbu a zřejmě se nezúčastnil ani závěrečného obřadu. Jeho podivná absence u dvora v klíčovém okamžiku je pak výchozím bodem pro úvahy o „zaneprázdnění“ válkou s Chetity v Sýrii. Nejsou to však důvody přesvědčivé, nebo zpráva o Tutanchamonově smrti se nepochybně rychle rozšířila i do nejzazších koutů říše a vojenské záležitosti jistě nevyžadovaly nepřetržitou přítomnost hlavního velitele v hraniční oblasti, zejména bylo-li v sázce předem očekávané vyvrcholení jeho kariéry. Aj, jenž pamatoval ještě Amenhotepa III. a přežil i tři jeho nástupce, musel být v době své intronizace již dosti starý muž. Určitě měl bohaté zkušenosti. O jeho dokonalé orientaci ve vysoké politice a prvotřídní kvalifikaci napovídá mnohé už lehkost, s níž překonal svou kompromitaci Achnatonovým režimem, na němž se sám tak či onak podílel. Další praktické zkušenosti s výkonem moci pak nabyl za Tutanchamonova desetiletého období, kdy – jak se obecně předpokládá – už v podstatě stát sám řídil. O jeho samostatné vládě a tehdejších poměrech v zemi však nevíme skoro nic a také „následující vývoj zůstává mimořádně nejasný“ (Reeves). Aj vládl nejméně tři celé roky, většina badatelů mu připisuje čtyři. Z pokusu Anchesenamon sjednat mír s Chetity se někdy vyvozuje, že „zpočátku zřejmě jednal pouze jako jakýsi prozatímní král“ (van Dijk), a obecně se soudí, že v této době „pokračoval ústup od uctívání Atona“ (Encyklopedie). Památky na Aje ničil později Haremheb, jenž také s vysokou pravděpodobností uzurpoval jeho (a původně zřejmě Tutanchamonův) „dům milionů roků“ v Západním Vesetu (poblíž chrámu Ramesse III. v Medínit Habu). Situace kolem této stavby není zcela jasná a autoři se v názorech na její formální vlastnictví různí (například Siliotti mluví o „společném chrámu Aje a Haremheba“, Encyklopedie o „Ajově zádušním chrámu“). Nejznámější vyobrazení Aje jako krále je na nástěnné malbě v Tutanchamonově hrobce (viz obr. 977), podle Zamarovského se kromě toho dochovala jen jedna skulptura jeho hlavy bez koruny (Egyptské muzeum v Káhiře; viz obr. 1005) a fragment reliéfu, na němž je zpodobněn jako bůh Nilu (Muzeum krásných umění v Bostonu). Nevyjasněná zůstává i otázka zamýšleného následnictví. Podle jedné verze „Aj, protože neměl mužského potomka, určil za svého nástupce Haremheba“ (Vachala, Encyklopedie), podle druhé „podnikl opatření, kterými chtěl zabránit Haremhebovi, aby po jeho smrti převzal trůn, nebo ustanovil svým dědicem velitele egyptské armády jménem Nachtmin“ (van Dijk). První výklad zřejmě jen mechanicky ztotožňuje Ajovy úmysly s historickou skutečností a formulace druhého je poněkud přemrštěná, nebo Nachtmin (známý též pod neinvertovaným jménem Mennacht) jednak nemohl být „velitelem egyptské armády“ (tím byl Haremheb), jednak jeho hypotetické jmenování následníkem trůnu, pokud odpovídá skutečnosti, asi bylo motivováno podstatněji než pomstychtivou snahou Aje o vyšachování Haremheba. Reeves pokládá „armádního důstojníka“ Nachtmina za Ajova syna, van Dijk za vnuka. Známe ho jednak z jeho hrobky TT 87 v Šéch Abd el-Kurně (Nims aj. ji mylně datují do doby Thutmose III.), jednak z nádherné diády, na níž byl zobrazen spolu se svou manželkou (nyní jsou obě figury od sebe násilně oddělené a poškozené; viz obr. 1037–1039). Hlavním a v podstatě jediným náznakem příslibu trůnu Nachtminovi je nápis na zadní straně tohoto sousoší – jeho „hlavní titul ‘syn krále...’ by možná mohl být doplněn na ‘syn krále [z jeho vlastního těla]’ neboli dědic“ (Reeves).

Hrobky TA 25 a WV 23 První posmrtný příbytek si Aj začal budovat za amarnského období v Achetatonu, na pohřebišti Achnatonových hodnostářů ve skalách lemujících město od východu. Jeho hrobka TA 25 je na této lokalitě výrazně největší a také „nejkrásnější“ (Tyldesleyová), „její nástěnné reliéfy patří k nejlepším ukázkám amarnského slohu“ (Zamarovský). Stejně jako všechny ostatní je však nedokončená, jak je patrno již v „mimořádně rozlehlé vstupní síni, kde mělo být celkem 24 sloupů, ale dokončeno je jich jen 15“ (Vilímková). Impozantní rozměry, vysvětlitelné příbuzenským vztahem Aje ke královské rodině (byl Achnatonovým strýcem a tchánem), jsou ovšem v rozporu s umístěním hrobky v méně významné jižní skupině, což „by mohlo vysvětlovat, proč byl Aj schopen se

od režimu po jeho zhroucení distancovat: jednoduše jen plnil příkazy“ (Reeves). Je to jistě vysvětlení zjednodušené, ale lepší nemáme. Budoucí egyptský král se v této hrobce prezentuje tituly „boží otec“, „nosič vějíře po pravici krále“, „správce všech koní pána Obou zemí“, „pravý královský písař“ a „velitel lučištníků“. Nejznámější a zároveň „jediný dohotovený reliéf“ (Vandenberg 1991) znázorňuje Aje a jeho manželku Tej pod „oknem zjevování“ při přijímání zlata z rukou královské rodiny (obr. 1006 a 1007). Zajímavé je, že s výjimkou typických korun na hlavách jsou Achnaton i Nefertiti a také jejich tři přítomné dcery zcela nazí, zatímco Aj a Tej jsou oblečeni. Na jiném reliéfu je „skupina žen ve dvou oddělených budovách, jejichž dveře střeží muži, které kdysi Davis bez vážnějšího důvodu označil za eunuchy, a z neobvyklé suknice jedné z žen se vyvozovalo, že jsou to syrské hudebnice, snad příslušnice suity mitannské princezny Taduchepy“ (Tyldesleyová 2000). Další scéna je pozoruhodná nejstaršími ikonograficky zaznamenanými rukavicemi – má je na rukou Aj při bombastickém vyjíždění z paláce. Chloubou Ajovy achetatonské hrobky byla až do roku 1890 nejobsáhlejší a literárně nejkvalitnější verze tzv. Velkého chvalozpěvu na Atona (po poškození existuje úplný text už jen v kopii pořízené roku 1883). Chvalozpěv je jedním z nejdůležitějších pramenů pro studium principů atonovského náboženství a existuje i řada pokusů o nalezení konsekvencí mezi ním a některými partiemi Starého zákona. Nejčastěji se hovoří o inspiraci žalmu č. 104 právě tímto zdrojem, ale souvislost nadčasových myšlenek a ideálů může být i nahodilá, nehledě k pochybám o vystižení pravého smyslu poetizujících a hojnými metaforami opředených textů v překladech z egyptských, starohebrejských a aramejských předloh, vychylovaných u některých autorů evidentně požadovaným směrem. 1009 – Velký chvalozpěv na Atona v Ajově achetatonské hrobce TA 25

Po opuštění Achetatonu si Aj, tou dobou již v pozici Tutanchamonova cateje, musel někde v Západním Vesetu budovat novou hrobku. Jednou z možností je již zmíněná KV 58, a také malá KV 62, do níž pak pohřbil Tutanchamona. V královském stylu projektovanou WV 23, kde se našly zbytky jeho pohřební výbavy, si zřejmě přisvojil až na sklonku Tutanchamonovy vlády nebo bezprostředně po jeho smrti. „Obecně se má za to, že nebyla určena pro Aje. Uvažuje se, že jejími majiteli mohli být Achnaton, Smenchkare nebo Tutanchamon, a existuje hypotéza, že Tutanchamon byl pohřben právě zde a pak teprve přemístěn do KV 62. Tyto teorie však nelze ověřit.“ (Weeks) Hrobku WV 23 objevil v Západním údolí roku 1816 Belzoni, jak dodnes hlásá jeho jméno a datum vytesané vedle vchodu. Je 55 m dlouhá a má podobnou přímočarou strukturu jako Achnatonova hrobka TA 26 v Achetatonu. Za vstupním schodištěm je mírně svažitá chodba, následuje typická schodištní komora, za ní chodba klesá o trochu výrazněji a ústí do předsíně. Pohřební komora je oproti hlavní ose posunuta doprava (severovýchodním směrem), vzadu je ještě jedna menší místnost.

1010, 1011 – Plán hrobky WV 23; pro srovnání velikosti je vpravo zakreslena ve stejném měřítku Tutanchamonova hrobka KV 62

Belzoni našel komoru vyloupenou, sarkofág z červeného křemence se tu válel ve zlomcích (později byl restaurován). „Tvarem i dekorativním rozvrhem se podobá Tutanchamonovu, v rozích jsou v reliéfu vyřezána čtyři ochranná božstva s rozepjatými křídly – Eset, Nebthet, Selket a Neit“ (Siliotti 1998), ale „královské kartuše na víku byly evidentně zahlazeny“ (Weeks). Pozdější výzkum ukázal, že hrobka byla již ve starověku nejen vyloupena, ale i úmyslně zhanobena, a za nejpravděpodobnějšího původce znesvěcujícího aktu je vesměs pokládán Haremheb. Našly se tu „fragmenty rakve, soch a kousky uraea, a venku, v blízkém okolí, roztroušené úlomky lidského kosterního materiálu připsané ženě“, o nichž Tyldesleyová (2000) dosti odvážně spekuluje, že „by mohly být jedinými ostatky jeho manželky Tej“. 1012 – Ajův sarkofág v hrobce WV 23

Výzdoba je bohužel v dosti tristním stavu, velmi poškozena je zejména scéna zobrazující lov ptáků v bažinách, jinak celkem běžná, ale v královské hrobce zcela unikátní. Neobvyklý motiv dvanácti opic symbolizujících noční hodiny na stěně pohřební komory se tematicky shoduje s velmi podobným výjevem v Tutanchamonově komoře. Domorodci hrobku podle nich nazvali Báb el-Gurud (Brána opic) a odtud pochází i alternativní název Západního údolí – Vádí el-Gurud (Údolí opic). Ajova mumie se nenašla. Nebyla ani v jedné z obou skrýší králů Nové říše (TT 320 a KV 35) a žádné sebemenší zbytky, by jen mumifikačních obinadel, se nenašly ani v hrobce WV 23. Nevíme tedy jistě, zda tu byl vůbec pohřben, a jistě nevíme ani to, kdy bylo jeho jméno z nástěnných maleb a ze sarkofágu odstraněno.

14. [284.] Džesercheperure Haremheb Trůnní jméno: ra-Dsr-xpr.w – Džesercheperure Trůnní jméno s přídomkem ra-stp-n – Setepenre

Rodné jméno: Hr-m-Hb – Haremheb

Varianty trůnního jména: Džesercheprure; Džeser Cheprure; Djeserkheperure; Džesecherprure Varianty rodného jména: Horemheb; Haremhab „Amarnská“ varianta rodného jména (?): Paatenemheb Pořečtěné jméno: Harmais

Předkrálovské období Jestliže předchozí král Aj byl s Thutmosovci spřízněn alespoň prostřednictvím žen (sňatky jeho sestry Teje s Amenhotepem III. a dcery Nefertiti s Achnatonem), Haremheba už s nimi nespojovalo vůbec nic. Sám to nijak neskrýval, ale jména svých rodičů nikde neuvedl. V tzv. Korunovačním textu zdůrazňuje, že si ho již v mládí vybral jako budoucího krále bůh „Hor z Hutnesu“ (město v 18. hornoegyptském kraji), což by mohlo ukazovat na jeho rodiště, a to je také jediná informace, kterou máme o jeho původu. Je téměř vyloučeno, že by jeho matkou byla některá z žen či dcer Amenhotepa III. – k ní by se nejspíše hlásil a svou výchozí pozici by opíral o rodovou kontinuitu. Haremheb měl pravděpodobně dvě manželky a předpokládá se, že s druhou, Mutnedžemet, se oženil až po smrti první. Názory na původ a identitu Mutnedžemet a také na datum sňatku a její roli v Haremhebově životě se dosti různí. Například Tyldesleyová (2000) ji ve shodě s většinovým stanoviskem považuje za Nefertitinu mladší sestru, tedy Ajovu dceru, známou z mnoha vyobrazení v achetatonských hrobkách pod jménem Benremut (Mutbenret), a dovozuje, že „toto druhé manželství mělo snad podpořit Haremhebovy nároky na trůn“. Naproti tomu van Dijk o totožnosti Mutnedžemet s Nefertitinou sestrou silně pochybuje a získání či potvrzení královy legitimity touto cestou nepokládá za „příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že se s ní oženil zřejmě dlouho před nástupem na trůn“. Kosterní pozůstatky ženy identifikované jako Mutnedžemet byly nalezeny v Haremhebově předkrálovské hrobce v Sakkáře. Zemřela v 13.–15. roce jeho vlády, ve věku 40–45 let. Odhady stáří vycházejí z antropologických výzkumů, obtížnější a spornější je již vročení smrti, nebo sama délka Haremhebovy vlády je nejistá a údaje o ní se u různých autorů liší více než dvojnásobně. Strouhal shledal na stydkých kostech „výrazné

známky předchozích těžkých porodů, které asi podlomily její celkový zdravotní stav“, a předpokládá, že právě poslední z nich nepřežila, nebo „drobné kůstky zralého plodu“ byly nalezeny „mezi rozbitými kostrovými pozůstatky“ matky. Snaha o zajištění rodové kontinuity po Ajovi alespoň prostřednictvím ženy – pokud byla Mutnedžemet skutečně Nefertitinou sestrou a Nefertiti Ajovou dcerou – se tak zřejmě nenaplnila a Haremheb podle všeobecného názoru „zemřel zjevně bezdětný“ (van Dijk). Jako armádní velitel („generál“) je Haremheb doložen již v Achnatonově době. Existuje teorie, že si tehdy v souladu s všeobecným trendem změnil jméno na „Paatenemheb“, aby obsahovalo složku „Aton“ (pA-itn-m-Hb), a jako takový je ztotožňován s majitelem achetatonské hrobky TA 24 v jižní skupině, jenž měl obdobné tituly „královský písař“, „velitel vojska pána Obou zemí“, „správce“ a „představený prací v Achetatonu“. Podle této teorie se vrátil k původnímu jménu v souvislosti s protireformací v prvních letech Tutanchamonovy vlády. Známe však i další nositele téhož jména s jinými tituly, například Baines zmiňuje „sakkárskou hrobku královského stolníka Pa[a]tenemheba“, z níž pochází vápencový reliéf slepého harfeníka, uložený v Rijksmuseum van Oudheden v Leidenu, a tentýž „royal butler pA-itn-m-Hb“ figuruje i na seznamu menneferských úředníků 18. dynastie Geoffreye T. Martina (Archiv orientální, s. 116). Za Tutanchamona se stal Haremheb hlavním představitelem vojenské moci, o níž „se trůn v postamarnském období opíral“ (Baines), a právě tehdy si začal stavět svou první hrobku na menneferské nekropoli v Sakkáře. Reliéfní výzdoba potvrzuje jeho účast na pacifikačních akcích v Núbii a Asii a zřejmě působil i jako správce – spíše vojenský než civilní – Dolního Egypta a přímý velitel pohraničních vojsk. 1013 – Haremheb jako písař na soše v životní velikosti

V té době obdržel mimořádně významné tituly, zmíněné již v předešlých kapitolách a doložené jak v jeho sakkárské hrobce, tak v tzv. Korunovačním textu: „irejpat“ (princ), „důvěrník nad všemi královskými důvěrníky“ a „zástupce pána Obou zemí ve všech zemích“, vykládané ve smyslu „princ regent a předpokládaný dědic“ (van Dijk). Slíbené dědictví však asi nebylo zajištěno dostatečně, nebo po Tutanchamonově smrti se za neznámých okolností zmocnil trůnu Aj a Haremheb musel čekat další tři či čtyři roky. Ani potom zřejmě nepřevzal moc hladce – podle jedné z hypotéz usiloval o vládu nad Egyptem také „generál“ Nachtmin, snad Ajův syn či vnuk, v jistém smyslu tedy rovněž pravoplatný následník. Z hlediska legitimity není tato situace jednoznačná: Jestli Aj svým nástupcem oficiálně ustanovil Nachtmina (což nelze vyloučit, ale ani prokázat), pak starší Haremhebův nárok zanikl a mohl se uplatnit jen uzurpací. Na druhé straně mohl Haremheb vzhledem ke svému postavení Tutanchamonova regenta pokládat za uzurpátora už Aje, a tím spíše nepřiznávat právo na trůn jeho potomkovi. Nevíme, zda Aj zemřel přirozeně; Haremheb v každém případě „záhy po nástupu na trůn nechal zničit jeho sochy, reliéfy a nápisy, dokonce zhanobil jeho hrobku“ (Zamarovský). Stejný osud ovšem čekal i památky na Achnatona, Tutanchamona a Smenchkarea a také na údajného pretendenta Nachtmina. Haremhebovi je přičítána hlavní odpovědnost za zničení všech čtyř Achnatonových chrámů v Karnaku, nebo velké množství talatátů z těchto staveb použil jako výplň 2., 9. a 10. pylonu právě on, a často se mu připisuje i zboření velkých sakrálních budov v Achetatonu. Podle novějších výzkumů se však ukazuje, že „některé stavby v Karnaku byly strženy už za Tutanchamona“, a rozebírání Achetatonu „se táhne až do období Ramesse II.“, kdy byl teprve takto získaný kámen ve velkém měřítku převážen do krajového města Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén) na druhém břehu Nilu a „použit ke stavbě pylonů tamního chrámu“ (Tyldesleyová 2000). Přesnější časové určení počátku velkých destrukcí v Karnaku a Achetatonu znesnadňuje skutečnost, že za kampaň měl odpovědnost příliš dlouhověký úředník Maja, jenž sloužil nejméně třem králům. Zprvu byl „dozorcem prací v Údolí králů, později měl na starost pohřby Tutanchamona i jeho nástupce Aje, a [ještě později] reorganizaci dělnické vesnice Dér el-Medína“. Poslední z těchto funkcí již asi souvisí se „zahájením práce na Haremhebově hrobce KV 57“ (van Dijk), pravděpodobně ne dříve než v 7. roce jeho vlády. O vítězném završení protireformace za použití násilných prostředků na počátku Haremhebovy vlády ovšem není sporu. I když „některé kroky popsané v jeho Korunovačním textu a tzv. Velkém ediktu z Karnaku mohly být [a pravděpodobně také byly] podniknuty už za Tutanchamona“ (tamtéž), nyní byl dřívější poměrně vlažný postup výrazně přitvrzen a tolerance víceméně samovolně dožívajícího atonovského kultu skončila.

Návrat k osvědčeným tradicím Haremhebova opatření směřující jednak k definitivnímu nastolení předachnatonovských poměrů v Egyptě in extenso a jednak k přivlastnění si všech minulých zásluh dlouhodobého protireformačního procesu jsou nebývale dobře dokladována – můžeme je sledovat na třech různých dokumentech. Prvním z nich je Tutanchamonova Restaurační stéla, na jejímž vzniku se mohl v minulosti podílet a ovlivňovat její znění, nebo ji

dokonce iniciovat. Po převzetí moci se s ní ztotožnil už tím, že oba známé exempláře (dochované v Karnaku) jednoduše uzurpoval: kartuše mrtvého krále nahradil svými a jméno jeho manželky Anchesenamon jménem Mutnedžemet. (Podrobnosti a citáty z textu stély viz v kapitole Tutanchamon, část Protireformace.) Druhým dokumentem je tzv. Korunovační text, jakési programové prohlášení vyryté na zadní straně sousoší královského páru (nyní v muzeu v Turínu), pozoruhodného i tím, že Mutnedžemet je zpodobněna ve stejné velikosti jako její manžel. Úvodní partie nápisu líčí, jak si Haremheba „vybral Hor z Hutnesu, aby se stal králem Egypta, a jak byl na svůj budoucí úkol pečlivě připravován jako králův (Tutanchamonův) zástupce a princ regent“ (van Dijk). V podobně nadneseném duchu jsou formulovány i další pasáže a vyloupnout z nich historickou skutečnost není snadné. Například z víceméně metaforické sentence, že „do hodnosti krále byl uveden, jelikož si to přálo Amonovo srdce“ (Zamarovský), se někdy ne zcela korektně usuzuje na veřejnou demonstraci „volby“ prostřednictvím Amonova orákula, podobně jako v případě královny Hatšepsut; předpokládá se tedy oficiální akt, narežírovaný jako velkolepá podívaná. Jednoznačnější jsou zmínky o některých organizačních a správních opatřeních, svědčících o militarizaci státního aparátu, například o dosazení „nejlepších z armády“ do kněžských hodností v nově otevřených chrámech a jejich materiálním zabezpečení zemědělskou půdou a hospodářským zvířectvem. Posledním z třetice dokumentů je tzv. Velký edikt z Karnaku, nazývaný též Karnacký edikt či Haremhebovy dekrety. Je to chrámová stéla obsahující „soubor přísných nařízení, která měla bránit korupci a upevnit stát“ (Encyklopedie). V poněkud odlišném výkladu jsou „nové zákony koncipovány k obraně státu před korupcí jen na první pohled – ve skutečnosti měly chránit majetek paláce a chrámů“ (Tyldesleyová 2002). Dekret „vypočítává velké množství opatření vydaných za účelem likvidace různých zlořádů, jako bylo protiprávní zabírání lodí a otroků, krádeže dobytčích kůží, ilegální zdaňování soukromé hospodářské půdy, podvody při stanovování zákonných daní a vydírání místních starostů úředníky organizujícími královu každoroční návštěvu svátku ipet při cestě z Menneferu do Vesetu a zpět“ (van Dijk). Za porušení pravidel byly stanoveny přísné sankce, např. uřezání nosu nebo deportace na stavbu tehdy zakládané pohraniční pevnosti v Síle ve východní deltě (její funkci později převzalo město Sinu; hebr. Sin; kopt. Peromi; řec. Pelúsion; lat. Pelusium; arab. Tell el-Faráma). Haremheb«ův Karnacký edikt, jehož „další odstavce se zabývají řízením místních soudů, personálem královského harému a dalšími státními zaměstnanci a dvorním protokolem“ (van Dijk), se podobá jiným starověkým souborům právních předpisů jen vzdáleně. Je veskrze utilitární, zaměřený na konkrétní problémy daného okamžiku, zcela postrádá systematičnost a šíři záběru nejen soudobého chetitského zákoníku, ale i mnohem starší sbírky Chammu-rabiho z Babylonie (jehož vládní období se zhruba kryje se závěrem 12. dynastie v Egyptě). Ucelenější právní dokument, a již z kteréhokoli období, nebyl ovšem v Egyptě nikdy nalezen, takže již sama existence Haremhebova ediktu podněcuje představy o „zavedení řízného pořádku, potírání korupce a zvůle úředníků, vyhubení loupežnických tlup“ (Zamarovský), „všeobecné konsolidaci poměrů otřesených Achnatonovými reformami“ (Encyklopedie) a „definitivním upevnění postavení Amonova kněžstva“ (Vilímková 1977). Stručně řečeno: Haremheb dovršil „normalizaci“, zároveň si vyřídil staré účty se svými odpůrci a Egypt se vrátil k odvěkému řádu „maat“ v tradičním pojetí.

Vývoj egyptsko-chetitské války Jedním z prvních Haremhebových opatření byla reorganizace armády, demoralizované nejen náboženským schizmatem, ale zejména sérií potupných porážek v Asii. „Rozdělil ji na dvě části (severní a jižní), každé z nich určil zvláštního velitele a vzápětí pozvedl morálku mužstva krátkými taženími do Núbie a do Sýrie.“ (Tyldesleyová 2002) Zatímco jižní kampaň je obstojně dokumentována a „reliéfy ukazují i cestovní aktivity mezi Egyptem a zemí Punt“ (Kinnaer), situace na opačném konci impéria, v severní Sýrii, je poměrně nepřehledná. Dostatečné vodítko pro představu o rozložení sil v této části světa bohužel neposkytují ani chetitské prameny, v podstatě jediný zdroj informací tohoto druhu v postamarnském období. Všeobecně lze říci, že územní spory mezi oběma mocnostmi k žádnému jednoznačnému závěru nespěly, a „odečteme-li“ nadnesenost jednostranného pojetí událostí v chetitských análech, vojenské šarvátky pokračovaly se střídavými úspěchy a měly jen lokální charakter (signifikantní je, že ani jedna strana se nechlubí žádným „velkým vítězstvím“). 1014 – Skupina hodnostářů na přehlídce válečných zajatců; reliéf z Haremhebovy předkrálovské hrobky v Sakkáře

Otázkou, kdy vlastně zemřel chetitský král Šuppiluliumaš I., a problémy se synchronizací tohoto data s novějšími názory na egyptskou chronologii jsme se zabývali v kapitole o Ajovi a zde se k nim už nebudeme vracet. Po slabé, zhruba osmileté vládě jeho nástupce Arnuvandaše II., jenž se potýkal s odbojem na všech

stranách a musel se vyrovnat i s rozsáhlou epidemií moru, dosedl na trůn sebevědomý a brutální Muršiliš II. (podle Proseckého vládl v letech 1322–1300; Nováková uvádí 1335–1305, což je jen mírně poopravené datum Bedřicha Hrozného 1334–1306 v podání Zamarovského). „Snažil se připoutat k chetitskému státu co největší území, a již cestou diplomatickou (smlouvami), či válečnými akcemi. Velká část výbojů končila vypleněním dobyté země a odvlékáním obyvatelstva do chetitské říše, kde byli přidělováni na pozemky, aby nahradili pracovní sílu těch, kteří se museli účastnit pravidelných válečných tažení.“ (Groh) V trvale neklidné syrské oblasti se tyto snahy zřejmě střetávaly s úsilím o obnovení egyptského vlivu, vystupňovaném po překonání amarnské periody. „Kolem 10. roku Haremhebovy vlády se Egypané pravděpodobně opět – a opět neúspěšně – pokusili o znovudobytí Kadeše a oblasti Amurru (víme o tom jen z chetitských análů), a je dokonce možné, že Haremheb nakonec uzavřel se svým nepřítelem dohodu, o níž se zmiňuje pozdější chetitský text a která platila až do doby, než ji porušili Muršilišův syn Muvatalliš II. a syn krátce vládnoucího Ramesse I. (Haremhebova nástupce) Sethi I.“ (Podle van Dijka; upraveno) Tehdy četnost pohraničních střetů opět povážlivě narůstala a vše směřovalo k rozhodující bitvě, kterou s Muvatallišem svedl Sethiho syn Ramesse II. I tato slavná „bitva u Kadeše“ však potvrdila jen status quo a strategické město Kadeš na Orontu zůstalo definitivně součástí chetitského státu až do jeho zániku po velké invazi „mořských národů“ kolem roku 1200 (koncem egyptské 19. dynastie).

Začátek nové éry Pověst nesmlouvavého ničitele atonovských chrámů si Haremheb poněkud vylepšil zahájením velkolepého stavebního programu, na nějž pak ideově i hmotně navázali první králové 19. dynastie, zejména Sethi I. a Ramesse II. Počáteční fáze byla do značné míry založena na zužitkování obrovského objemu snadno získaného materiálu z rozbořených staveb, a když se později tyto zdroje vyčerpaly, začal Ramesse II., jeden z největších staroegyptských stavebníků, rozebírat i neatonovské chrámy svých předchůdců a pyramidové komplexy ze Staré říše. V Karnaku, kde byly zlikvidovány čtyři velké Achnatonovy chrámy, použil Haremheb tisíce talatátů s polychromovanými reliéfy jako pouhou balastní výplň tří pylonů, jimiž výrazně prodloužil obě osy Amonova chrámu. Na hlavní přístupové cestě, kterou olemoval již Amenhotep III. šesti páry gigantických sloupů před svým 3. pylonem, položil právě kolem těchto sloupů základy velkého hypostylu a na západě vymezil jeho půdorys dosud nevídaným, 200 loktů (přes 105 m) širokým 2. pylonem (3. pylon Amenhotepa III. je široký „jen“ něco přes 80 m). Na konci severo-jižní osy postavil 9. a dokončil 10. pylon, čímž definitivně uzavřel areál na jihu, ve směru cesty k chrámovému okrsku bohyně Mut, vroubené možná již v této době alejí sfing. Souběžně s výstavbou a zvelebováním Amonových velechrámů v Karnaku a Luksoru Haremheb velkoryse rekonstruoval a rozšiřoval i zanedbané, v amarnském období poničené chrámy krajových božstev, z nově založených se nejlépe dochoval velký speos s bohatou reliéfní výzdobou v Cheneji („Místo veslování“; Gabal es-Silsila). K zatím nevysvětleným záhadám patří „dva kamenné fragmenty včetně podstavce sochy s jeho kartušemi nalezené v Achetatonu“ (van Dijk), kde něco takového opravdu nikdo neočekával, a pozoruhodné je i to, že si při rozsahu svých budovatelských aktivit nepořídil vlastní „dům milionů roků“ a spokojil se přivlastněním si zádušního chrámu postaveného pro Tutanchamona a uzurpovaného již Ajem. Zde je ovšem možná souvislost se zahlazováním jejich památky. 1015 – Haremheb klečící před bohem Atumem (Muzeum v Luksoru)

Obnovování tradičních krajových chrámů bylo přirozenou součástí protiatonovského tažení, jež nemohlo teologicky směřovat nikam jinam než zpátky k bezbřehému polyteismu – Haremheb očividně nehodlal nahradit Atona Amonem jako preferovaným či dokonce výlučným božstvem. Jestliže tedy „v době jeho vlády sledujeme vzrůstající význam dalších božstev“, není čemu se divit a hledat v tom skryté významy, a už vůbec to nemůžeme připisovat králově jasnozřivosti a prozíravosti, s níž „se zdráhal příliš záhy přiznat obnovenému Amonovu kléru zbytečně neúměrnou moc“ (Tyldesleyová 2000). Podobné výroky jsou jen doprovodným produktem hledané a vzápětí jakoby nacházené kontinuity vývoje směřujícího od „kauzy Hatšepsut“ k událostem z přelomu 20. a 21. dynastie, kdy se Amonovi kněží údajně zmocnili vlády nad Horním Egyptem a z králů si udělali pouhé slouhy.

Haremhebovi dědicové Délka Haremhebovy vlády je nejistá. Archeologicky je jako nejvyšší doložen 13. rok, ale tento údaj nemůže být určující, nebo s výjimkou stěžejních dokumentů z prvních let se po něm dochovalo jen málo nápisů a jejich

četnost s přibývajícími roky neustále klesá. Naštěstí jsou k dispozici synchronismy odvoditelné z babylonské chronologie a také „dva posmrtné texty“ (van Dijk), z jejichž analýzy lze usuzovat na vládu přibližně dvojnásobné délky: 28 let mu přisuzují Grimal, Shaw, Clayton, Weeks, Siliotti; 27 Gardiner, Strouhal; variantně 26 či 22 Encyklopedie; 25 Váhala; přes 20 Tyldesleyová. Platnost faktorů prodlužujících archeologicky ověřený 13. rok však není přijímána všeobecně. Schneider uvádí jen 13 let a Reeves, Wilkinson, Baines a Kinnaer pouhých 12. Hlavním argumentem oponující skupiny badatelů je „nedokončenost jeho hrobky KV 57, která je s tak dlouhou vládou těžko slučitelná, i kdyby se nezačala stavět před 7. rokem“ (van Dijk). V hrobce je sice nedokončená jen výzdoba, ale i to je podivné, nebo pro její kompletaci by mělo stačit i oněch minimálních pět let mezi 7. rokem, kdy se začala hloubit, a 12. rokem, kdy měl král podle těchto předpokladů zemřít. Nenaplněná snaha o zplození „legitimního“ potomka s Mutnedžemet přinutila Haremheba k hledání vhodného a zároveň „vlivnými kruhy“ akceptovatelného nástupce. Volba padla na muže jménem Paramesse, charakterizovaného obvykle jako „osvědčeného důstojníka“ (Encyklopedie), „Haremhebova dávného spolubojovníka a věrného druha“ (Zamarovský) apod. Paramesse se vypracoval z nižšího velitele na dozorce jízdy a nakonec na vojevůdce („generála“). Záhy po nástupu Haremheba na trůn se stal catejem, ale souběžně užíval i nadále množství vojenských titulů (mj. se prezentoval jako velitel vojenské pevnosti v Síle, kam byli podle výše citovaného ustanovení Karnackého ediktu deportováni provinilci). Později mu král udělil zhruba stejné tituly, jaké měl sám za Tutanchamonovy vlády, a učinil ho tak jednoznačně „princem regentem“. Paramesse, jenž pak vládl pod jménem Ramesse (I.), nebyl sice už žádný mladík, ale zřejmě mu nechyběly vlastnosti a schopnosti nezbytné pro výkon vlády. Kromě jiného skýtal záruku bezproblémového pokračování nově zakládané dynastie: v té době už žil nejen jeho syn Sethi (I.), ale zřejmě i vnuk Ramesse (II.). Prostřednictvím masivní propagandy a důsledného falšování pramenů byl Haremheb již v příští generaci běžně vydáván za přímého nástupce Amenhotepa III. Absence čtyř jeho předchůdců v oficiálních ramessovských seznamech pak zmátla první novověké badatele, kteří mu před objevem Achnatona, Smenchkarea, Tutanchamona a Aje přičítali celé období od smrti Amenhotepa III. a odhadovali tak dobu jeho vlády na čtyřicet až padesát let. Opačným extrémem je pouhých 4–5 let v problematických excerpcích z Manehta, kde je tradován pod jménem „Harmais“. Na druhé straně byl Manehto zřejmě prvním historikem, jenž z nějakých dnes již neznámých písemností rozpoznal, že Haremheb nepříslušel k vládnoucí rodině 19. dynastie, přestože ona sama ho za svého zakladatele podkládala či vydávala (mylně ho za něj dost dlouho považovali i egyptologové). Jen tak si lze zřejmě vysvětlit, proč ho ve svém systému zařadil na konec 18. dynastie. Dnes víme, že nebyl spřízněn ani s ní a že je jako protagonista nové éry svázán spíše s následujícím než předchozím obdobím. Manehtovo formální členění je však všeobecně respektováno.

Předkrálovská hrobka v Sakkáře Haremheb byl jako velitel armády znám již v první polovině 19. století z četných reliéfů a stél z divokých vykopávek, získaných od překupníků pro evropská muzea (v Berlíně, Bologni, Leidenu, Petrohradě, Londýně, Vídni aj.) a také soukromými sběrateli (např. Ziziniova sbírka v Alexandrii). Artefakty pocházely zjevně z „generálovy“ hrobky, ale její polohu nikdo neznal, nebylo ani jasné, zda je na vesetské či menneferské nekropoli. Po objevu jeho královské hrobky KV 57 na počátku 20. století bylo zřejmé, že zdrojem nelokalizovaných artefaktů musí být jiná Haremhebova hrobka, (vy)budovaná dříve než se stal králem. Archeologové ji usilovně hledali v Západním Vesetu i v Sakkáře, „dokud belgický egyptolog Jean Capart nepředložil roku 1921 závažné argumenty ve prospěch menneferské lokalizace“ (Baines). Nalezena byla až v roce 1975, tj. o více než půl století později, paradoxně „na základě údajů, které po sobě [o století dříve] zanechal Lepsius“ (Vercoutter). 1016 – Reliéfní vyobrazení Haremheba na stéle z jeho předkrálovské hrobky v Sakkáře

Objevila ji smíšená britsko-nizozemská expedice Egyptské výzkumné společnosti a Národního muzea starožitností v Leidenu, kterou vedl Geoffrey T. Martin. Tato skupina archeologů pak pracovala na nalezišti dlouhodobě a odhalila i přesné původní umístění řady muzejních reliéfů a jejich fragmentů, ale pro nadcházející rekonstrukci objektu žádný „majitel“, jak se ostatně dalo předpokládat, svou kořist nevydal. Hrobka je vybudována ve velkém stylu, má dva sloupové dvory, „výzdoba je silně ovlivněna amarnským stylem, scény na stěnách vynikají pestrostí námětů, realismem, živostí projevu a kvalitou kamenické práce“ (Encyklopedie).

1017 – Poloha hřbitova Nové říše v Sakkáře

1018 – Plán skupiny hrobek Nové říše v Sakkáře 1019 – Sloupové nádvoří Haremhebovy předkrálovské hrobky v Sakkáře

Umístění hrobky v Sakkáře dokládá, že Haremheb v době Tutanchamonovy vlády sídlil jako velitel egyptské armády v Menneferu. Někdy v druhé dekádě své vlády, nejspíše mezi 13. a 15. rokem, ji pak využil k pohřbu své manželky Mutnedžemet, jejíž „rozbité kostrové pozůstatky s drobnými kůstkami zralého plodu“ (Strouhal) badatelé identifikovali. Znovu se pak začala využívat v Pozdní době, kdy bylo v jejím areálu „druhotně pohřbeno celkem 225 osob“ (tamtéž).

Hrobka KV 57 Haremhebovu královskou hrobku objevil v roce 1908 Edward Ayrton, když prohledával Údolí králů z pověření Theodora M. Davise, majitele licence na vykopávky. Našel ji pouhý rok po nešastné KV 55 (viz u Smenchkarea), a protože ji „zkoumal“ obdobnými metodami, zůstává původní situace nejistá. Podle tehdejšího

Masperova výroku se „dělníci při [Haremhebově] pohřbu neobtěžovali odstranit kamenné úlomky a zbytky všeho druhu, které překážely na podlaze... byla jen vyčištěna cesta napříč místností, aby byl umožněn nosičům mumie a obětin přístup k sarkofágu“ (Strouhal). Siliotti (1998) se o stavebním odpadu nezmiňuje, podle jeho názoru „byla hrobka plná suti v důsledku své polohy – zanášely ji sem valící se vody při přívalových deštích“. Interpretační různice jsou tedy značné, podobně jako v případě KV 55. Hrobka se vyznačuje několika novinkami, ale upuštění od pravoúhlého ohybu mezi koncem sestupné chodby a předsíní, jak tvrdí Siliotti, k nim nepatří, nebo přímočarou konstrukci podzemních prostor nacházíme již v TA 26 (Achnaton) a WV 23 (Aj), o sporné KV 55 (Smenchkare?) nemluvě. Od pojetí praktikovaného od dob Thutmose III. se nijak významně neliší ani množstvím a uspořádáním místností, i když jejich velikost, výzdoba a celková délka systému přístupových chodeb již předznamenávají velké hrobky králů 19. dynastie. Podle Weekse je dlouhá 106,58 m a od vchodu klesá o 29,52 m, Baines uvádí 105 m, Siliotti (1998) 114 m a Vandenberg (1987) jen 90 m. První chodba za vstupním schodištěm je přibližně uprostřed přerušena standardní schodištní komorou a zakončená obvyklou vertikální šachtou, podle Vandenberga hlubokou 10 m (to je výška třípodlažního domu!). Podélná osa hrobky se zde odklání mírně doleva, což zjednodušené plány (např. Weeksův) nezaznamenávají a předstírají tak zcela přímou linii. V novém směru pokračuje sestupné schodiště zabudované do levého zadního kvadrantu síně se dvěma pilíři, na něj navazuje druhá chodba a další schodiště, které ústí do malé předsíně. Následuje pohřební komora se šesti pilíři a několika schody do níže položené krypty se sarkofágem. Po pravé straně komory jsou dvě malé boční místnosti, po levé straně čtyři, uspořádané do dvojic. Zcela vzadu je vchod do skupiny tří postupně se zmenšujících místností, z nichž poslední, možná jen nika, je nedokončená.

1020 – Plán hrobky KV 57 podle Siliottiho

Velký sarkofág z červeného křemence je zdoben dobře dochovanými reliéfy, tvarově se podobá Tutanchamonovu a Ajovu. Víko bylo v době nálezu roztříštěné a uvnitř ležely podle Siliottiho (1998) „zlomky kostí, které patřily několika lidem“. Podle Vandenberga (1987) byla v sarkofágu „lidská kostra, na podlaze tři lebky a v místnosti přiléhající k pohřební komoře na zemi další lidské kosti. Později se zjistilo, že patřily dvěma ženám; lebky v pohřební komoře a kostra v sarkofágu pocházely od jiných osob. Žádné z nalezených pozůstatků nebyly mumifikovány, pravděpodobně jsou důkazem dramatu spojeného s loupeží.“ Weeks zmiňuje „kostry dvou žen a jednoho muže, které nebyly identifikovány“. Osud nalezených ostatků je jako ve všech podobných případech

nejasný, podle všeobecného mínění však žádné z nich nepatřily Haremhebovi. Na stěnách je „několik hieratických záznamů inspekce z 21. dynastie o dočasném přemístění a ukrytí [královských] pohřbů, snad do hrobky KV 35“ (Weeks), ale Haremhebova mumie nebyla nalezena ani tam, ani ve skrýši TT 320. Kromě sarkofágu se v hrobce dochovala i „skříňka na kanopy z kalcitu, několik dřevěných soch bohů, podobných sochám z hrobky Tutanchamona“ (tamtéž), a zejména bohatá nástěnná a nástropní výzdoba, přinášející oproti minulosti několik změn. Především je tu – v Údolí králů poprvé – použita technika vybarveného basreliéfu, která nahrazuje dřívější jednoduché malby na omítce, a místo tradičních podsvětních námětů, známých od dob prvních Thutmosovců, se objevují svislé sloupce textů a ilustrace z Knihy bran. Je to obdobná kompozice záhrobního průvodce, pojmenovaná egyptology podle otevřených bran, které na obrazových vinětách lemují cestu podsvětím. Mezi novými prvky dominuje ztvárnění představy o posmrtném soudu před bohem Usirem. 1021 – Malba v hrobce KV 57 znázorňující přijímání Haremheba do říše mrtvých

Výzdoba Haremhebovy královské hrobky poskytuje cenné informace také nedokončeností mnoha scén, na nichž byly práce přerušeny v různých stadiích, a lze tedy velmi dobře sledovat „technologický postup“ tvorby i dělbu práce mezi specializované řemeslníky a výtvarníky. Někde jsou výjevy jen zběžně načrtnuty, jinde již zhruba předkresleny do čtvercové sítě, umožňující proporcionální zvětšení zadaných předloh (dochovaly se i pomůcky používané pro výpočet úměrnosti obrazů) a další scény nesou známky opravných korektur, za nimiž tušíme jakéhosi „hlavního kresliče“. Po „kresličích“ nastoupili „sochaři“, kteří vyřezávali basreliéfy do omítky rovněž v několika fázích – méně kvalifikovaní nahrubo, další prohlubovali kontury a přechody a nejzdatnější je dokončovali. Dílo završili „malíři“, kteří basreliéfy vybarvili.