TRICKSTER VE ŽLUTI DNE A NOCI Osoby: Trickster Architekt Dáma první radní Vyšetřovatel Stuchlík Daneš Dáma Mexiko Vysokoškolák Vysokoškolačka (divadelní hra na okraj dne 10. srpna 2013 a pouti Přes dva kopce) Pojmenování postav je typové, zároveň ale ztělesňují zcela konkrétní osobnosti; toto ztělesnění je ovšem právě a pouze ve světě divadla, umělecké fikce, bez stopy dokumentárnosti, bez stopy karikatury. Jak postavy reálně „vypadají“, musí jasně vysvítat z toho, jak jednají, a jak je s nimi jednáno, proto není na úvod popsáno, zda jsou to lidé mladí, staří, krásní, lenivý, energičtí. Snahou této hry a jen potud je tato dobrá, aby to byly postavy živé a aby jim krajina Budečska a Zákolanska mluvila k jiným krajinám. Jednání prvé Obraz první: Proč se mluví o tom, co nebylo a není? (srpnový den, žhnoucí slunce, žluté polosklizené lány u Budče a Zákolan. Polní cestou jde průvod) Daneš: (ukazuje do dáli): Od starodávné Budče až k Okoři se táhne hluboké údolí. Taková nenadálá hluboká brázda jen v mírně zvlněné krajině budí vždy pocit tajemství; co se zde stalo kdysi v dávnověku? Taková podobná brázda v krajině je například u starého kláštera na Sázavě; i jejích brázdě se říká, že ji vyoral sám ďábel. Ale tato naše brázda je božského, ne ďábelského původu. A přesto! Našli se lidé, kteří přes toto údolí chtěli postavit velký most s dálnicí, i když tuto dálnici mohli vést jinudy. Asi na stavbě mostu chtěli vydělat veliké peníze. Vysokoškolačka: Takže ten most tady byl a už není? Daneš: Ne, nebyl a není. Občané Zákolan a dalších obcí tomu zabránili. Vysokoškolačka: Tak proč o tom mluvíme? Daneš: Patří to přece k nedávné historii této krajiny. Vysokoškolačka: I když to nebylo a není? - Ale třeba tady ten most bude, i když to bude hrozné. Daneš: Já věřím, že ne. Vysokoškolačka: Ale na beton to nevíte, že ne! Vysokoškolák: Takových věcí, které nebyly a nejsou, jsou miliardy. Věci a události, které nebyly a nejsou, by měly být zapomenuty. Vysokoškolačka: I když mohou být?
Vysokoškolák: Připadá mi, že se minulost udála jaksi – jen částečně. Kdyby se děla na sto procent, pořád by přece byla s námi a kostelík na Budčí by se zachoval celý a nezbyly by z něj pouze základy. Vysokoškolačka: A důkaz pro toto tvrzení? Vysokoškolák: Nezažíváte stejně jako já, když jdete touto krásnou krajinou, od pomníku Antonína Zápotockého v Zákolanech, přes Budeč, k ruinám Okoře – pocit neskutečnosti, že je vše – jen zdání? Daneš: Tato naše krásné krajina mezi Budčí a Okoří je jediná jistota, kterou máme. Vysokoškolák: (ironicky) Tato krajina je vlastně jedno velké divadlo, jen shluk zašlých scén. Obraz druhý: O hledání přednášejícího Trickster: Teď by se hodila přednáška! (dívá se do papíru, rozhlíží se kolem), Pan profesor Hromádka by měl mít přednášku o krajinářských kontextech a souvislostech Budečska a Zákolanska. Pane profesore! Zdá se, že pan profesor není. Vysokoškolačka: Ale nepochybně pan profesor Hromádka byl, takže je pravděpodobně, že někde je. Trickster: Pan profesor Hromádka není ovšem paradoxní existencí, nýbrž existencí váženou. Vysokoškolačka: My chceme přednášku! My chceme přednášku! Trickster: Pane profesore! Pane profesore! Jdu se porozhlédnout. Možná se zdržel za průvodem. (Trickster odchází) Dáma první radní: Pane architekte. Možná byste mohl zaskočit vy… Architekt: (váhavě) Raději bych ji měl v poněkud jiném krajinném kontextu, abych to mohl demonstrovat na konkrétních příkladech. Vysokoškolačka: (prosebně) Ale pane architekte! Prosíme vás, moc vás prosíme! Dáma Mexiko: (striktně) Prosím vyplň krásné slečně její velké přání. Architekt: (váhavě) Nu je-li tomu tak… Tedy moje přednáška se bude jmenovat, ostatně inspiruji se v tisku „Budečských rozhledů“ v článku autorů architektů Jana Trejbala a Marka Přikryla, tedy moje přednáška se bude jmenovat „Jak vstoupit do ustanovené kulturní mřížky kulturní krajiny kolem Zákolanského potoka?“ Dobrý úvodem k přednášce určitě bude představení pozoruhodné figury muže v kožichu medvěda s nosem alla Commedia. Jmenuje se Trickster, tedy ta postava, nikoli herec. Trickster je stará mýtická postava, je polobohem, znejistitelem zaběhlých dějů, velkých panovníků, či srocení davu. Vysokoškolačka: Čili něco jako dvorní šašek… Architekt: Nejsem si jist, že je Trickster dvorním šaškem. Má vyšší poslání. Nu, dnešní průvod je snahou o vytvoření dočasné jiné kulturní vrstvy, která může svým chováním místo ovlivnit…Ale tady ho máme. Nerad mluvím o lidech, kteří jsou nepřítomní. (přichází Trickster) Trickster: Konečně jsem našel pana profesora! Dáma první radní: (pro sebe) Konečně! (přichází nádherný bělovlasý a bělovousý stařec, asi kolem sedmdesáti, ale plný síly) Trickster: Pan profesor teď přednese přednášku. Aha, vidím, že jste začali přednášku, která má být později. Pane architekte, viďte, že vaši přednášku přednesete o něco později?
Architekt: Nevadí. (Dáma Mexiko mu nesouhlasně kyne, aby se nenechal přerušovat, ale ten jí nedbá). Pan profesor Hromádka? (podává ruku příchozímu) Profesor: Novák. Architekt: Aha… Profesor: A nejsem profesor. Trickster: Šel jsem do polí a tu jsem náhle potkal tohoto člověka. Připadal mi zcela vhodný pro tento okamžik, aby zde přednesl přednášku. Dáma Mexiko: (výsměšně) Ale o čem? Dáma první radní: (je vidět, že je nespokojena, ale rychle se rozhoduje) Ale pane profesore Nováku, myslela jsem si, že na pozvánku k nám na Budeč úplně zapomenete. Dlouho jsme se neviděli, vlastně si léta jenom korespondujeme. Vypadáte opravdu výborně! Profesor: (mluví poněkud váhavě) Vlastně mi ani není proti mysli zde přednést přednášku. Žluť tohoto krásného letního dne je tak přesvědčivě žlutá, jako bychom se blížili ke Slunci z jeho nejpřátelštější strany. Toulám se mezi poli a … Dáma první radní: Takto vás všichni po desetiletí známe. Vždy vystoupíte z vlaku o jednu stanici dříve, nebo o jednu stanici později, abyste přišel z nečekané strany, abyste uviděl věci v nečekaných souvislostech. Daneš: (halasně) Jeden Novák, nevím, jestli to byl profesor, nám vypracovával posudek na to, jak bude ohrožena naše krajina stavbou dálničního mostu. Dáma Mexiko: (jízlivě) Přemostění, pane Daneš, přemostění, nikoli mostu. Vyjadřujte se na výši doby. Daneš: Tato přednáška bude zjevně improvizovaná, ale jaké bude hlavní téma? Profesor: Tématem jsme my sami, my sami v tento den, mi sami v tento den, který se má stát nezapomenutelným, jako je odstín žluti dnešního Slunce. Vysokoškolačka: (k vysokoškolákovi) Asi na fakultě přednáší antropologii, nauku o člověku. Vysokoškolák: Doufám, že chápe, že nejpodstatnější, co může řečník na poli udělat, je býti komickým, komickou figurou. Trickster: Tak prosím, profesore… Daneš: (vrtí hlavou) No tak jo! No tak jo! Dáma Mexiko: (polohlasem k Dámě první radní) Vy toho člověka vůbec neznáte, viďte? Dáma první radní: Člověk potká tolik lidí. Dáma Mexiko: Vůbec nikdy jste ho neviděla! Vůbec nevíte, kdo to je! Dáma první radní: A víte vůbec vy sama, kdo jste? A vím to já? Nebo to ví Daneš? Dáma Mexiko: My v Mexiku jsme hodně věřící. Chápeme boha a přírodu, boha v přírodě, přírodu v bohu. Ten člověk je nebezpečný. Dáma první radní: Jsme náhodní pocestní, kteří potkali jiného náhodného pocestného, a žádají ho, aby přednesl přednášku. Je to tak neobyčejné? Dáma Mexiko: To patrně myslíte ironicky! Dáma první radní: Prosím vás; přece tohle je základní pravidlo jakéhokoli výběru. Vybíráme si ne člověka, ostatně co vlastně víme o člověku?, čím je člověk?, ale volíme podle Cesty, která náhle protne vaši Cestu. Obraz třetí: Podivně věštecká přednáška o pouti Přes dva kopce 2013 Trickster: Pane profesore, prosím, slovo je vaše!
Profesor: Vy všichni jste mi lhostejní, stejně jako asteroidy, které původně mířily na Zemi, ale minuly ji z bezpečné vzdálenosti. Vy všichni jste mně zcela lhostejní ve srovnání s teplým svitem dnešního srpnového Slunce, které se odráží od žluté slámy polosklizených lánů Budečska a Zákolanska. Ze Slunce dnes vyplouvají všechny pravé žluti, které vidíme, když se ke Slunci blížíme z nejpřátelštější strany. Za chvíli ale Slunce začne zapadat a do našich duší se začne vkrádat ten starý, nekonečný chlad a my budeme utíkat ke vzpomínce na tento žlutý, dokonalý den jako k atomové elektrárně. Přestože jste mi neskonale lhostejní, přišel jsem vám říci, že dnešní den skončí smrtí jednoho z vás, nebo všech z vás, to nevím. (místo údivu ale všichni jenom krčí rameny) Daneš: Promiňte, v jakém smyslu smrtí, profesore? Dáma Mexiko: Smrt je přece smrt, smrt je přece jen jedna. Daneš: Ale hodí se, abychom dnes mluvili o smrti? Jediné smrti v celkové pomíjivosti bytí, tedy smrti krajiny, jsme se ubránili, když jsme tady zabránili vystavět onen most. Krajina žije věčně. Dáma Mexiko: Znáte vůbec něco jiného, než co nebylo, a není … Vysokoškolačka: Ale možná bude! Daneš: (velmi prostě, takže dámy umlknou) No to bych raději umřel, kdyby tady ten most měl stát. Trickster: Ale proč má někdo umřít, profesore? Profesor: No protože jedině smrt je skutečná. Možná i jiné věci jsou skutečné, například velké umělecké dílo, vynález, možná i láska. Ale ten váš dnešní průvod krajinou, tato vaše dnešní performativní akce, ta vaše dnešní performance, je tak neskutečná! Je to zábava nebo umění? Je to úplné nic nebo něco? Lidé se tady tváří, že něco řeší, ale neřeší, tváří se, že poslouchají, ale chlastají, odpusťte, pane Trickster!, lidé se tváří, že je to baví, ale nejraději by se viděli někde jinde. Problém je asi ten, že už není žádné jinde. Možná i kolona tanků, která jede do války, kde všechny tanky rozstřílejí na maděru, je performativní akcí, je akcí „kudy z nudy“. Možná my všichni jsme bytostnými štěpenci mezi diváka a herce, nikdy nevíme, kdy hrajeme a kdy se jen díváme. Dáma první radní: (obdivně) Vždy jste uměl provokovat jen na vysoké úrovni. Trickster: Vše je jen jakoby, profesore? Profesor: (vážně) A právě proto občas přichází ta nejskutečnější skutečnost, tedy smrt. (mrazivý klid) Dáma první radní: Smrt není nic. Smrt je jen tečka na konci věty. Ale když člověk zapomene ťuknout na konci věty tečku, také se nic neděje, všichni stejně vědí, že věta končí. Pravý konec, skutečný konec je daleko před smrtí. Profesor: To jsou všechno námitky programového optimisty. Dáma první radní: Ne, to jsou námitky člověka, který vychází z toho, že člověk toho moc nemá, ale má dar myšlení, který vychází přímo ze středu daru života. Profesor: (slavnostně) Jedinou stálou identitou, jedinou identitou před a po, je identita divadla. To jediné, co pouze jsme, je divadlo…. Trickster: (náhle, překvapivě, možná překvapivě i pro sebe samého) Pane profesore, čas! Profesor: Jaký čas? Tricskter: No hlídejte si čas. Na každou přednášku je deset minut. Profesor: Ale to mně nikdo neřekl.
Dáma Mexiko: (jízlivě) Vše jednou končí, profesore! Profesor: Ještě jsem ale neskončil. Chápete přece, že vám říkám něco velmi důležitého?! Trickster: Jako Trickster vám říkám, že i to nejdůležitější musí jít vměstnat do deseti minut. Profesor: Ale já si myslel, že dostanu víc času. Tricskster: To každý profesore. Každý si myslí, že měl dostat víc času. Profesor: Takže už ani pět minut? Dáma první radní: Řekl jste nám řadu důležitých věcí, ale nemá smysl to dál rozmělňovat. Trickster: Jde se dál! Profesor: Vy mně vyhazujete? Trickster: Ale ne! Jen jdeme dál! (Profesor utíká pryč) Vysokoškolačka: A něco vám řeknu, byla to tak nejlepší přednáška, kterou jsem v životě slyšela. Vysokoškolák: Ona to vlastně ani nebyla přednáška. Vysokoškolačka: Ale byla nejlepší. Dáma první radní: Profesor Novák už je takový. Věřte mi, on to tak nemyslel. Vysokoškolák: Tím chcete říci, že to bylo hrané, jakoby? Dáma první radní: Víte, profesor Novák o umění píše, ale také je rozeným umělcem. Dáma Mexiko: (tiše k Dámě první radní) Vy chcete za každou cenu všem dokázat, že vše máte pod kontrolou. Obraz čtvrtý: Trickster o tom, že právě vycházíme z nudy Trickster: Protože já jsem Trickster, polobůh, a ne on. Vysokoškolák: Mluvte prosím vážně! Protože je náfuka? Trickster: Ano, náfuka, a tulák. Říkat takhle nahlas takhle velké pravdy! Vždyť to je nehoráznost! Nebudu mu přece dávat o jednu minutu víc času. Vysokoškolák: Stejně je vlastně každý ví. Tak proč je říkat? Trickster: Připadal mi jako z jiného světa, dávno minulého světa. Vysokoškolačka: Možná to asi byla tak nejhorší přednáška, kterou jsem kdy slyšela. Dáma první radní: Poměrně rychle, milá slečno, měníte názory. Vysokoškolačka: Já názory neměním, ony se vyvíjejí. Dáma první radní: Jak dlouho vám mám říkat, že to profesor Novák jenom hraje. On má prostě smysl pro divadlo. Vysokoškolačka: Můžu odlehčit tón? (k Tricksterovi) Vy jste profesionální herec? Trickster: No jistě! Vysokoškolačka: Tak proč nehrajete na řádném jevišti, kdy je jasné, že hrajete? Trickster: No abych poznal možnosti divadla. Vysokoškolačka: A jste pod tou kůží naostro? Tricskster: Herec se vždy dává všanc, plně a zcela všanc! Vysokoškolačka: Jste herec nebo exhibicionista? Trickster: Prosím, slečno, nehrajte si na hloupou. Jste vlastně velmi chytrá. Vysokoškolačka: Ale to se vám zdá, že jsem chytrá. Dáma Mexiko: Pane Trickster, vyplňte krásné slečně její přání, myslete si, že je hloupá. Vysokoškolačka: Jako docela hloupá husa se ptám, jestli jste dobrý nebo špatný herec.
Trickster: Poslední dobou je tato otázka nemístná; ať hrajete jakkoli, vždy je to hodnoceno tak, že to má dobré i špatné stránky. Vysokoškolačka: Vy hledáte, ale hledáte tak dlouho, že to vypadá, že se jenom procházíte, chodíte průvodem krajinou… (ticho) Dáma první radní: Je tady ale vážná otázka: co když měl profesor Novák pravdu a dnešní den skončí smrtí? Trickster: Každou chvíli někdo umírá, každou vteřinu někde v horním Mongolsku, dolní Ugandě… Dáma první radní: Jen jestli není ta pravá chvíle, abychom teď pouť Přes dva kopce rozpustili. Teď to dostalo pointu. Co říkáte Trickstere? Trickster: Když má skutečně smrt přijít, tak přijde neohlášena. Dáma Mexiko: (k Architektovi) Tak něco řekni. Architekt: Co bych měl říci? Dáma Mexiko: (k Dámě první radní) Ale manžel ještě nedokončil přednášku, vlastně ji jen začal. Dáma první radní: Dobře, ať tedy pan architekt dokončí přednášku, teď a tady. Architekt: (protestuje) Nemohu. Dáma první radní: (rozhlíží se, ukazuje na přírodní krásy) Objektivně je to tady krásné místo. Architekt: (prostě) Ale já to tak necítím. Dáma Mexiko: Myslím, že bychom měli pokračovat v pouti. (mírně ironicky) Až dojdeme na místo, kde manžel pocítí, že by mohl proslovit přednášku, tak ji prosloví. Trickster: Taky jsi myslím, že právě vycházíme z nudy …A bylo by škoda, kdyby…Musíme se přece pokusit, aby tato performativní akce byla uměleckým dílem. Jako když si van Gogh řeže ucho, potom co namalovat skvělý obraz. Máme nakročeno. Dáma první radní: Náhodný pocestný nám věští smrt a my se chováme, jako bychom byli stoprocentně pojištění? Daneš: Tato krajina se mnohokrát vyhnula smrti. Když půjdeme po jejich tajných a skrytých duchovních stezkách, také se vyhneme smrti. Dáma první radní: (stroze) Hmmm, na tom něco je. Takže malá změna směru? Daneš: Myslím, že bychom měli jít na místo, kde měl začínat most, který tady nakonec nestojí. (obrací se k Vysokoškolačce) Teď řeknete, že možná ale bude stát. Vysokoškolačka: Proč si to myslíte? Daneš: Protože vás těší, když provokujete. Architekt: Výborně. Krajina je limitní bytí, a tam, kde se něco mohlo být, ale není, se krajina vyjadřuje nejúplněji.
Jednání druhé Obraz první: Vyšetřování záhadné exploze v Piance v Zákolanech (v Piance v Zákolanech, ve velkém sálu bývalé továrny, předělené na kulturní prostor. Prostor je částečně zdemolovaný, nese stopy výbuchu. Pozdní noc. Odbíjí půlnoc. Kdesi hraje rádio, ohlašuje nový den 11. srpen 2013, Potom rádio zmlkne.) Dáma první radní: Vždyť se vlastně nic nestalo.
Vyšetřovatel Stuchlík: Materiální škody na budově nejsou zrovna malé. A máme také zraněné. Dáma první radní: Taky jsem si myslela, že jsem zraněná, ale když mne u doktora prohlédli, zjistili jenom pár škrábanců. Když to bouchlo … Vyšetřovatel Stuchlík: Kdy se to stalo? Dáma první radní: Jak skončil film, asi po deváté večer. Hodně lidé už odešlo, zůstali jenom ti skalní. Vyšetřoval Stuchlík: Kteří skalní? Dáma první radní: Účastníci Pouti přes dva kopce 2013. Vyšetřovatel Stuchlík: Odkud a kam vede tato pouť? Dáma první radní: Ze Zákolan do Zákolan. Vyšetřovatel Stuchlík: Takové vysvětlení nedostačuje. Došlo k výbuchu; ale proti komu, čemu? Proto potřebuji vědět, co to byla Pouť přes dva kopce. Dáma první radní: Pane vyšetřovateli, držme se při zemi. Určitě je za tím nějaký zkrat v rozvodech. Vede tady také plyn. Vyšetřovatel Stuchlík: Pokud se nenajde žádný motiv, potom asi šlo o nějakou nešťastnou náhodu. Ale pojďme hledat motiv. Co je to Přes dva kopce? Dáma první radní: Průvod krajinou s přednáškami, divadelnímu etudami, pivem, hezkými slečnami, Tricksterem, tedy mužem v kůži medvěda a maskou. Vyšetřovatel Stuchlík: To jste mi toho příliš neřekla. Dáma první radní: Profesor Novák by vám to vysvětlil lépe. Vyšetřovatel Stuchlík: Kdo je profesor Novák. Dáma první radní: Profesor Novák vlastně není profesor Novák. Já vůbec nevím, kdo to je. Vyšetřovatel Stuchlík: Sama vidíte, jak je to všechno podezřelé. Dáma první radní: Nic tady není podezřelé. Takových performancí se dnes koná… Spousty. Vyšetřovatel Stuchlík: Kdo je to profesor Novák. Dáma první radní: Náhodný pocestný, kterého Trickster požádal, aby udělal přednášku na téma, které si zvolí. Vyšetřovatel Stuchlík: Vůbec mi to nepřipadá logické. A co řekl profesor-neprofesor-NovákNenovák? Dáma první radní: Profesor Novák, který není profesorem, ani panem Novákem, řekl, že dnešní den skončí smrtí. (mávne rukou) Bylo to bombastické tvrzení na efekt. Vyšetřovatel Stuchlík: (souhlasně pokyvuje hlavou). Na efekt? Prozatím skutečně nikdo nezemřel. Zpočátku to vypadalo velmi vážně, ale nakonec, jak mám zprávy od lékařů, jsou zranění banální, skoro neznatelná. Dáma první radní: Takže to byl spíše ohňostroj než skutečný výbuch. Nic na dnešním, tedy včerejším dnu není míněno úplně vážně. Je to relax, který nepřímo vede k tomu, že si člověk pořádně uvědomí svoje místo v krajině a vesmíru. Nenafukujme tuto bublinu. Nechte to být. Byla to nehoda, náhoda, legrace, to všechno dohromady. Dejme si skleničku, podejme si ruce a řekněme si nashledanou. (prosebně) Nechci mít na obci problémy. Vyšetřovatel Stuchlík: Ne. Dáma první radní: Proč ne? Vyšetřovatel Stuchlík: Co když to ale není jen jakoby? Co když je to něco víc? Například výstraha před skutečným atentátem?
Dáma první radní: Nedělejme z komára velblouda. Obraz druhý: O nepřátelích performativního umění Vyšetřovatel Stuchlík: Mluvíte o performativním umění. (s důrazem) Má nějaké nepřátele? (přichází Vysokoškolačka a Vysokoškolák) Vysokoškolák: Ale samozřejmě, že má nepřátele. Vyšetřovatel Stuchlík: Dobrý den, prosím sedněte si. Vysokoškolačka: (k Dámě první radní) Doufám, že bude pouť Přes dva kopce pokračovat i zítra, tedy dnes. Výbuch byl skutečně zajímavým zpestřením. Dáma první radní: (K vyšetřovateli Stuchlíkovi) No tak vidíte. Vlastně je to legrace, neohlášená část programu. Vyšetřovatel Stuchlík: Vezměte si židle a posaďte se. Paní první radní má ale pravdu, co nejdříve uzavřeme vyšetřování. Vysokoškolačka: Připadáte mi jako Poirot. Ten taky na závěr sezve všechny podezřelé a odhalí přitom vraha. Vyšetřovatel Stuchlík: Ale já jsem skutečný vyšetřovatel policie Stuchlík. Došlo ke skutečnému výbuchu a je nutno zjistit, co to znamená? Vysokoškolačka: To říká každý, že je – autentický, opravdový. Vyšetřovatel Stuchlík: Vaše zranění tedy není vážné! Vysokoškolák: (stručně) Je to tak. Hodně krve, ale nakonec jen několik škrábanců. Ale velkou radost z toho nemám. Když už výbuch, tak pořádný, když už zranění, tak pořádné. Dáma první radní: Mám pochopení pro radikály. Kdosi moudrý řekl, že kdo není radikál zamlada, nemá srdce, a kdo není konzervativec ve stáří, nemá rozum Vyšetřovatel Stuchlík: Mluvil jste o tom, že má performance nějaké nepřátele. Vysokoškolák: (vstává a pronáší malou přednášku) Co to vlastně znamená, že jde průvod Přes dva kopce krajinou? To nemají ti velevážení a úctyhodní lidé nic jiného na práci? To se tak nudí, že si vymýšlejí umělé zábavy, to jsou tak bezradní, co se týče vlastního života, že musí trávit sobotu tímto nedůstojným způsobem? To je umění v takové krizi, že je performance považována za umění? A přitom se podívejte například do Afriky, jaká je tam bída. Podívejte se na všechna přelidněná města třetího světa, podívejte se na předměstí velkých brazilských měst, v jakých životních podmínkách tam lidé žijí – a k tomu hltají ve dne v noci přitroublé telenovely. Dáma první radní: Vy jste levicový, pane kolego, ale já jsem spíše pravicová… Vysokoškolák: Takže jestli mají akce jako ta dnešní nějaké nepřátele? Baže ano. Všechny lidi, kteří vidí, že svět má hodně problémů, a že je potřeba je urgentně řešit. Krajina Budečska a Zákolanska je opravdu krásná, ale je to písek, do kterého strkáme hlavu jako pštrosi, abychom neviděli skutečné problémy světa – a abychom nedohlédli na skutečné umění. (Přichází Architekt) Architekt: (navazuje na Vysokoškoláka) Mohl bych něco říci? Vyšetřovatel Stuchlík: Také jen pár škrábanců? Architekt: Jeden steh. Vysokoškolačka: Dokonce steh? Vyšetřovatel: Posaďte se a mluvte!
Architekt: Poslouchal jsem, co tady říkal pan kolega. On úplně popírá, že svět má svá tajemství rovnováhy. To máme všeho nechat a hrrr do velkých afrických měst, na africký venkov, abychom tam řešili jejich „problémy“, problémy v úvozovkách? Oni mají úplně jiné představy o bídě a bohatství než máme my. Vy říkáte: nemařme čas a jděme pomáhat – ve skutečnosti jim půjdeme naočkovávat naši mylnou představu o bohatství a bídě. Jako architekt studuji krajinu, protože v ní nacházím nepatrné, ale viditelné směrovky, co je to vlastně bohatství a co je to vlastně bída. Dáma první radní: A já nesouhlasím, že tady na Budečsku a Zákolansku nemáme vůbec žádné problémy. My tady samozřejmě máme hodně problémů; jsme vlastně dělnickým krajem, ale hutě a doly se musely kvůli nerentabilitě zavřít. Máme nezaměstnané; to mám jít řešit cizí problémy, aby se ty doma jenom zhoršily? Ano, budu takříkajíc „svetová“, budu se moci honosit, že jsem módně levicová (a ti módní pravičáci se mi taky hnusí), ale vždyť já ani neumím africky, pardon, já neumím ty jejich domorodá nářečí. Vysokoškolák: (lhostejně) Přece můžete mluvit anglicky. Pořád se jen rýpete na malém českém písečku, na té své malé zahrádce s bramborami. Architekt: Jaký MALÝ PÍSEČEK? Krajina Budečska a Zákolanska je velký svět v malém. Každý má přece své přirozené místo, ale toto přirozené místo je tajemným poutem spojeno s celým světem. Když pochopím svoje přirozené místo, svoji krajinu, potom chápu celý svět. Když změním k lepšímu svoje místo, svoji krajinu, potom změním celý svět. Vysokoškolák: Jste mystik. Architekt: Jsem především vystudovaný a pracující architekt. A kdo jste vy? Vyšetřovatel Stuchlík: Prosím mírněte se pánové… Dáma první radní: Kde máte manželku, to svoji dámu původem z Mexika? Architekt: Dostaví se později. Dáma první radní: (s obavami) Není doufám zraněná? Architekt: Myslím, že došlo pouze k rozcuchání jejího účesu. Dáma první radní: No tak to je vskutku vážné. (Vysokoškolačka vyprskne) Obraz třetí: Motiv je zdánlivě znám a hledá se podezřelý Vyšetřovatel Stuchlík: Takže motiv by tady byl. Teď je potřeba k motivu přiřadit ještě člověka, který motiv přemění v čin. Mimochodem (mluví k Vysokoškolákovi), a nejste to náhodou vy? Vysokoškolák: A proč bych to měl být já? Vyšetřovatel Stuchlík: Mluvil jste tak přesvědčivě! Vysokoškolák: A k čemu by to bylo, kdybych nastražil bombu na takové lidi? Kdo z nich je opravdu důležitý? Samé tituly, funkce, ale všechno je prázdné. Všechno se propadne, všechno bude zapomenuto. Oni se nezaslouží, aby byli oběťmi velkého činu. Architekt: Vy jste nadčlověk? Vysokoškolák: Nestrkejte mne do škatulky! Architekt: (O Vysokoškolákovi) Víte co, vy se vůbec nedíváte kolem sebe, ale vy se pořád díváte jen do sebe. Vyšetřovatel Stuchlík: (mumlá) A právě proto si myslím, že jste dozajista mohl být vy, který – trochu z ideologického zaujetí, trochu z nudy, trochu z recese – nastražil bombu.
Vysokoškolák: Ale proč by to nemohl být tenhle architekt? Architekt: (posměšně) A proč bych to nemohl být já? Vskutku proč ne já? Architekt: Víte, proč jsem to neudělal? (odmlčí se) Vysokoškolačka: Proč? Architekt: Možná proto, že epocha výbuchů až dávno minula. Vysokoškolačka: Tak se podívejte do světa, všude to bouchá. Architekt: Bouchá to, bouchá. Ale bouchá to bezesmyslně. Vysokoškolák: Ale politické dopady to má. Architekt: Má to politické dopady, které budou smazány dalšími politickými dopady, a tak to půjde do nekonečna. Vysokoškolák: Takže existuje nějaký správný výbuch? Architekt: Naše Země a její krajiny přece vznikaly obrovskou sopečnou činností. Tyto velké sopečné výbuchu měly smysl, protože vytvořily krajiny, které vlastně určují, co se v nich může stát nebo nemůže stát. Vyšetřovatel Stuchlík: Počkejte, to je zajímavé. Co se tedy může nebo nemůže stát v této krajině Budečska a Zákolanska? Architekt: Dosud nevím, co se tady může nebo nemůže stát. Vysokoškolačka: (jako ozvěna) A právě proto se účastníme performativní akce Přes dva kopce. (přichází Daneš) Daneš: Mohu říci vlastní názor. Vyšetřovatel Stuchlík: Také takřka nezraněn? Daneš: Pokud úlek není zraněním. Dáma první radní: Tak mluvte, pane kolego. Daneš: Já vám řeknu, kdo spáchal atentát. Atentát spáchala stavbařská lobby a ten atentát směřoval přímo proti mně. (překvapené ticho) Vysokoškolačka: Jasná škatulka. Stavbařská lobby, která podplácí státní úředníka, zaútočila na zmužilého ekologického aktivistu. Vyšetřovatel Stuchlík: Není to trochu přehnané?. Daneš: Vy je neznáte, ale já je znám. Jsou absolutně bezcitní. Jednou je odeženete, zkusí to znovu. Podruhé je odeženete, zkusí to znovu. Potřetí je odeženete, zase se vrátí. Jako by to nebyli lidé, ale stroje, automaty. Vysokoškolák: Ale proč by útočili jenom proti vám? Daneš: Protože jsem zorganizoval odpor. Vysokoškolák: Hmm, hnutí odporu. To zní dobře. Architekt: Oni už to nezkusí. A Bůh na krajinu, jako na člověka neuvalí víc, než snese. Daneš: Dnes už se na to zapomíná. Ne, žádný bůh, ale já jsem porazil roboty, kteří chtěli zaplavit naše údolí. Vysokoškolák: Ale proč by vlastně nemohla být atentátníkem žena? Architekt: No to je ale zajímavé tvrzení. Krajina Budečska a Zákolanska jako by vyčkávala s konečným soudem o člověka, co má dělat nebo co dělat nemá. Jasné ale je, že obsahuje střet mužského a ženského prvku; na jedné straně tady máme plodivé louky a lesy, na straně druhé doly a továrny jako pozůstatky mužského principu.
Vysokoškolačka: Komu tím vyznáváte lásku? Mně, Dámě první radní, nebo snad Dámě Mexiko? Vysokoškolák: No dovol. To je přece ženský šovinismus! Vysokoškolačka: Žádný ženský šovinismus. To je naše ženská historická zkušenost. Vysokoškolák: To si skutečně myslíš, že každé moje seriózní vyjádření o ženách je ve skutečnosti výkřikem zraněné lásky?
Obraz čtvrtý: Hledání viníků směřuje k zdánlivému profesoru Novákovi Dáma první radní: Vraťme se k panu Danešovi. Kdyby chtěli zabít pana Daneše, potom umístí bombu blízko něho, to přece dává smysl. Vyšetřovatel Stuchlík: Pane Daneši, kde jste stál v okamžiku výbuchu? Daneš: Já… počkejte, musím si vzpomenout. Dáma první radní: (trochu kousavě) Ona to byla velká detonace. Při ní člověk ztrácí paměť. Daneš: (ukazuje na jedno místo) Myslím, že tady. Vysokoškolák: Ale tam jsem stál já – a nepamatuji se, že byste stál vedle mne. Vysokoškolačka: Taky si nejsem jistá, jestli jsem zrovna nebyl mimo, například na toaletě. Daneš: No to ne. Určitě jsem byl tady v hale. Vysokoškolačka: Ale jste úplně nezraněný. Daneš: Tak úplně zase ne. Třeba se mi otevřely staré rány. A vám všem se skoro nic nestalo. Vysokoškolák: To ale přece není argument. Daneš: Proč bych si to vymýšlel? Vysokoškolačka: Ano, proč? Daneš: Vy asi ráda děláte schválnosti, že! Vysokoškolačka: Já jsem mladá a ráda se bavím, což je u akcí podobného typu docela běžné. Vyšetřovatel Stulík: Takže vy vlastně přesně nevíte, kde jste stál v okamžiku výbuchu. Daneš: (vykřikne) Ať všichni ostatní také řeknou, kde stáli v okamžiku výbuchu! Vysokoškolačka: Já jsem stála tam u toho sloupu! Architekt: (nevzrušeně) Mýlíte se, tam jste nestála. Vysokoškolačka: A kde jste stál vy? Architekt: Zrovna jsem vystupoval s nějakou poznámkou… Vysokoškolačka: A víte to jistě? Architekt: Tohle je, slečno, smrtelně vážná hra. Vyšetřovatel Stuchlík: (zamyšleně) Takže nám jako podezřelý zůstává profesor Novák – který ovšem není profesorem Novákem. (Ticho) Daneš: (dotčeně): Nejsem si jist. Vysokoškolák: Takový bezejmenný člověk může být atentátníkem. Vysokoškolačka: Můžu o něm říci jen to, že mne nebalil. Dáma první radní: Ale vždy to byl jen náhodný příchozí, který potom odešel. Vyšetřovatel Stuchlík: I náhoda může být dokonale naaranžovaná. Teroristé jsou znalci krycích manévrů. Dáma první radní: Pane vyšetřovateli, nezatahujte náš krásný kraj do velké politiky.
Vysokoškolák: Ale vždyť je Budečsko a Zákolansko úplným vtělením historie politiky: sv. Václav, dělnický prezident Antonín Zápotocký. Dáma první radní: To ale všechno bylo, ale teď už není. Daneš: Pozor, stavba mostu přes naše údolí je přece také velká politika. Vysokoškolák: Na rozdíl od toho, co nebylo a není, to, co bylo, také i dnes nějakým způsobem je. Dáma první radní: (k vyšetřovateli Stuchlíkovi) Proč to děláte? To máte také neukojené ambice? Vysokoškolačka: Jako kdo? Jako Trickster? Dáma první radní: Trickster hledá klíč ke skutečnému umění. Jenomže to je dáno jen pár lidem z mnoha milionů. Vysokoškolák: (zamyšleně) Trickster klíč najde. Možná ještě dnes. Vyšetřovatel Stuchlík: Já nemám žádné ambice. Taky už mám pár let do penze. Od mládí mne ale zajímá detektivní práce. A případ Zákolany je velká výzva. Dáma první radní: Himlhergot, není žádný případ Zákolany. (k Architektovi) Co myslíte vy? Architekt: (polekaně) Co si mám myslet? Dáma první radní: Musím vědět, co si myslí ten, kterému dávám peníze z veřejného rozpočtu. Architekt: Já nevím… proč se mne na to ptáte? Dáma první radní: Protože byste se měl probudit. Architekt: Co tak najednou…A co si myslíte o tom vy, paní první radní. Dáma první radní: Co si mám myslet? Architekt: Profesor Novák je takový idealista. Takoví jsou schopni o násilí jen mluvit, ale nikdy ho nejsou schopni uskutečnit. Dáma první radní: (lakonicky) No vidíte. Konečně mám pocit, že někdo na mne myslí. Vyšetřovatel Stuchlík: (jako by pro sebe) Agresivita stoupá. To není pro vyšetřování dobré. (k Dámě první radní) Víte, mám pocit, že jediným člověkem, který ví, co chce, je onen náhodný pocestný, který se nazývá profesor Novák. Dáma první radní: Máte nějaký důkaz, či alespoň svědectví, že ten člověk, který vůbec neví, co chce, tady spáchal nějaký směšný čin? Obraz pátý: O žluti dne (náhle vstupuje Dáma Mexiko. Sedá si) Dáma Mexiko: (klidně a zvolna). Potkala jsem ho potom v polích. Říkal, že odchází na dlouhou cestu. Vyšetřovatel Stuchlík: Tak to je nová informace. A když takto mluvil, šel po poli nebo po polní cestě? Dáma Mexiko: A je to tak důležité? Vyšetřovatel Stuchlík: Ptám se na každý detail. A kam že odchází na dlouhou cestu? Má nějaký geografický cíl? Dáma Mexiko: Zřejmě šlo o nekonečnou cestu. Vyšetřovatel Stuchlík Chce spáchat sebevraždu? Takoví lidé jsou velmi nebezpeční, protože ztrácejí zábrany. Dáma Mexiko: Určitě ne. Možná šlo o nějakou cestu – ke snům, do věčného snění. Pořád mluvil o žluti.
Architekt: (pokyvuje) I krajina Budče a Zákolan je takové setrvalé snění. Vyšetřovatel Stuchlík: Takže žádný jasný geografický cíl? Musí přece odněkud přijímat rozkazy a čerpat zdroje pro výzbroj. Dáma první radní: Neblázněte. Vy rozehráváte nějakou podivnou hru, která se blíží totální provokaci! Vysokoškolák: To každý. Vysokoškolačka: Nejvíc ale Trickster? Dáma první radní: (k vyšetřovateli Stuchlíkovi) Nejste, pane, ve skutečnosti jen herec? Ukažte mi průkaz, odznak, nebo čím se vlastně prokazujete. Vyšetřovatel Stuchlík: Zde prosím. (ukazuje odznak) Vyšetřovatel Stuchlík: Kde je vlastně Trickster. Jak jsem pochopil, má na sobě kožich a nějakou masku. Dáma první radní: Ještě je asi v nemocnici. Dáma Mexiko: Možná Trickstera omrzel tento život a chce začít žít nějaký další. Dáma první radní: Jaký další? To si můžu nový život natáhnout jako ponožky? To přece ne! Byla bych ráda, kdyby se dělo něco, aby se nemuselo utíkat do budoucích životů, pokud jsou. Vyšetřovatel Stuchlík: (k Dámě Mexiko) Naznačila jste, že pořád mluvil o žluti. To se vám zdálo tak důležité, že jste si to zapamatovala? Dáma Mexiko: A pořád mluvil o žluti. Že je dnes žluť Slunce mimořádně žlutá a pole že jsou nádherně žlutá. Vyšetřovatel Stuchlík: Proč je to významné? Dáma Mexiko: Mluvil o tom, že je dnes žluť tak svatá, že musí pocházet z výbuchu, který kdosi nastražil na pouť Přes dva kopce 2013. Vyšetřovatel Stuchlík: Kdo ji nastraží? Kdo ji nastražil? Vysokoškolák: Nepřátelé performance. Nepřátelé všeho nejasného a zdánlivého. Hlasatelé absolutní skutečnosti. Vysokoškolačka: Profesor Novák určitě uzavřel komplot s Tricksterem. Vyšetřovatel Stuchlík: (tvrdě) Takže je to jasné. Výbuch nebyl jen hrou, nýbrž vědomým teroristickým činem z ruky profesora-neprofesora-Nováka-Nenováka. (k Dámě Mexiko) Ohromně jste nám pomohla. Po individuu zdánlivého profesora Nováka okamžitě vyhlásím pátrání. Dáma první radní. Vy jste šílený. (k Dámě Mexiko) A vy lžete! (k vyšetřovateli Stuchlíkovi) Neexistuje žádný případ Zákolany. Žádné pátrání vyhlašovat nebudete. Vy všichni jste se spojili proti Zákolanům a proti mně. Vysokoškolačka: Ale jestli je atentátníkem profesor Novák, potom tady někde musí být, někde se tady v Piance skrývá. Vyšetřovatel Stuchlík: To je pravda. (vytahuje revolver) Ve jménu zákona, zdánlivý profesore Nováku, vyjděte ze své skrýše ven a dejte ruce nad hlavu! Dáma Mexiko: ( k Dámě první radní) Tak vidíte, že jste nad událostmi kontrolu neudržela. Já odcházím. Vyšetřovatel Stuchlík: Vyjděte ze své skrýše a dejte ruce nad hlavu! (ticho) Dáma Mexiko: (hlasitě) Já odcházím.
Vyšetřovatel Stuchlík: Jako teď? Zakazuji vám to! Ještě jsem vás nepropustil. Vidím, že jste nezraněna. Dáma Mexiko: Víte, jaká by vaše dnešní akce byla u nás v Mexiku? Dáma první radní: Celá hořím netrpělivostí. Dáma Mexiko V Mexiku by byl takový průvod skutečně veselý, on by byl skutečně legrační. Dáma první radní: A ten náš není? Dáma Mexiko: Odcházím. (k Architektovi) Ty to chápeš, ne! Vyšetřovatel Stuchlík: Zakazuji vám to! (Dáma Mexiko odchází) Dáma první radní: Co dělat, aby byl dnešní den skutečně dílem? Co dělat, aby vše nezastíralo totální podezření, že je vše pouhou hrou? (Náhle je venku slyšet prudké zabrzdění auta. Následuje výkřik Dámy Mexiko.Vysokoškolačka vyběhne ven, vrací se.) Vysokoškolačka: Trickster porazil Dámu Mexiko. Dáma první radní: To snad ne! Volejte hned záchranku. Jak porazil? Vysokoškolačka: No Trickster v autě. Asi se vracel z nemocnice. Úplně ožralý. Dáma první radní: Přineste mi někdo skleničku. A plnou. Architekt: Tady je. Dáma první radní: Připíjím… Vysokoškolačka: Vy se chcete opít? Jako Trickster? Dáma první radní: (s důrazem) Na Trickstera! (je slyšet zvuk sirény záchranky. Všude jsou vidět odlesky blikání. Potom se opět rozezní siréna a záchranka se vzdaluje. Přichází Trickster.)
Jednání třetí Obraz první: Já a ty, herec a divák Vyšetřovatel Stuchlík: Bylo to z vaší strany úmyslné nebo neúmyslné? Trickster: Asi tak napůl. Vysokoškolák: Byla to performance? Vysokoškolačka: Ale performance přece nejsou tak krvavé, když jsou jen jakoby. Trickster: Ale to se přece mýlíte. Performance jsou krvavé. První světová válka byla performancí, a jak byla krvavá! Vyšetřovatel Stuchlík: Ticho. Teď došlo skutečně k vážnému činu zranění, možná s následkem smrti. Konec spekulací. Vysokoškolačka: Ale je jisté, že skutečně došlo ke zranění? Výbuch tady vypadal, že je skutečný. Vyšetřovatel Stuchlík: Výbuch byl skutečný, jenže shodou náhod nedošlo ke zranění. Ale teď došlo ke skutečnému zranění Dámy Mexiko. Pokud vím, jsou herci v alkoholu velmi zběhlí; své pití perfektně ovládají, koneckonců pijí i během představení jako součást hereckého výkonu. Vy, Trickstere, jste srazil Dámu Mexiko úmyslně. A pil jste předtím jenom proto, abyste si obstaral polehčující okolnost, abyste si obstaral alibi. Trickster: A jste si jist, že je Dáma Mexiko skutečně zraněná? Chcete popsat mé skutečně polehčující okolnosti? (proslovuje přednášku) Mé hlavní Já je herecké a stále hraje, bez
přerušení, bez odpočinku. Mé druhé Já je divákem a divá se, jak mé první Já hraje. Neboť je v tom vyšší dialektika; kde je herec, musí přece být i divák. A víte, co to znamená, když jsou v každém člověku jak Já herecké, tak i Já divácké? Znamená to, že je člověk divadlo. To je mé prokletí a zároveň hlavní polehčující okolnosti, mé totální alibi. Dáma první radní: (stále popíjí) Člověk je divadlo. Člověk je divadlo, což znamená, že nikdy neví, kým přesně je. Vyšetřovatel Stuchlík: Prokletí a totální alibi? Proti prokletí se skutečně nedá dělat vůbec nic, v tom smyslu jako totální alibi vždy poslouží. Já vám řeknu, co se dnes stalo. (vstává a pronáší proslov) Performační akce jsou považovány za divadelní umění jako každé jiné. Jste zřejmě hercem, který má i skutečné režijní schopnosti. Možná se chcete v divadle prosadit především jako režisér. Nevím, co všechno na dnešní akci bylo připravené a co všechno byla náhoda, náhodný příchod profesora Nováka, záhadný výbuch v Piance, ale rozehrál jste velkou hru, velkou divadelní hru s mnoha proměnnými. Rozehrál jste ji skutečně dobře, a to proto, že jste se cítil v tomto krásně žlutém dni (a teď chápu, proč se tady tak často mluví o žluté) velkolepě, sebevědomě. Jako byste byl jist: dnes vytvořím skutečně velké, nové umění. Ale jak šel den, proti vaší vůli, objevuje se ve vás podivná malomyslnost. Jako by Slunce přestalo zářit a žluť už nebyla tak žlutá. A potom jako byste si byl najednou jist: dnes nevytvořím nové velké umění. Nové velké umění jako performance není možné. Přitom váš dnešní obraz byl již skoro hotov – a vy jste udělal totéž jako dramatik, který spálí svoji čerstvě napsanou divadelní hru, nebo malíř, který roztrhá svoji skicu. Vy jste roztrhal tento den jako performativní umělecké dílo a udělal jste to tak – v malomyslnosti v podivném vzteku – že jste úmyslně najel autem do Dámy Mexiko a ukončil tak své trápení. A teď vás zatknu. Trickster: Kdo jsem to ale já? Koho obviníte, koho zavřete? Když je člověk divadlem, dělá vše vždy s ohledem na druhé. Ani vnitřní monolog sám sebou nevedu tiše, ale tak hlasitě, abych byl slyšet i v zadních řadách, či na balkóně. Chovám se jen podle určitých schémat; směji se typicky, pláču typicky – a to jen proto, abych byl divácky srozumitelným. Jako člověka-divadlo mne prostoupilo jen naučené chování, aby diváctvo ve mně jasně vědělo, co se děje. Jako má srdce systolu a diastolu, ve vnitřním životě člověka-divadla zní nemilosrdné ozvy premiér a derniér – zní tam vždy omezené a zanikající příležitosti – a nedostatek času. BÝT TAK TICHÝM A NESROZUMITELNÝM V JAKÉSI NEKONEČNÉ PŘÍLEŽITOSTI. Obraz druhý: Tři položené otázky a odpovědi na ně. Trickster: Pokládám tři otázky, týkající se pouti Přes dva kopce 2013. Za prvé: Měla pouť Přes dva kopce 2013 své vyvrcholení? Přinesla rozuzlení a katarzi? Stála se tady dílem, alespoň pro tento jeden den? Za druhé: dobrali jsme se během pouti Přes dva kopce 2013 toho, jací jsme, alespoň pro tento jeden den? Za třetí: nejsou ve skutečnosti tyto dvě otázky otázkou jedinou, a to po Divadle jako podstatě člověka? Nuže… Vyšetřovatel Stuchlík: Jeví se mi, že kdo pokládá otázky, je vždy vinen. Trickster: Velmi zajímavé. Daneš: Připadá mi, že ale nutno pokládat otázky, přestože se tím celková vina lidstva stále prohlubuje.
Trickster: Neodbíhejte od tématu, Daneši. Právě od vás jako znalce toho, co nebylo a není, jako znalce miliard neuskutečněných nemožností, chci se dozvědět, zdali dnešní den přinesl katarzi, zdali se performativní událost jakožto dnešní den stal skutečností. Daneš: Tím výbuchem jako by náš den jen protivně prskal – na všechny strany – jako stařec všech našich dnů, kterému vypadla protéza. Útok na Dámu Mexiko nebyl ale dostatečně galantní, aby mohl dotvořit náš pochod v dílo. Architekt: Náš dnešní den – den, ve kterém zůstávám sám – neboť jak jste si možná nevšimli, má Dáma Mexiko mne opustila – a teprve potom byla Tricksterem sražena – svého naplnění dosud postrádá. Pointou dnešního dne, tedy aby dnešní den mohl být dílem, totiž nemůže být násilí. Celý život studuji krajinu Budečska a Zákolanska jako předobraz všech vesmírných krajin, na které jednou lidstvo dosedne. V této bytostně divadelní krajině Budečska a Zákolanska nutně musí člověka napadnout myšlenka, jak zrušit prokletí, že člověk, ať dělá, co dělá, je pořád na scéně, stále je Divadlem. Náš den bude dílem, až se nám podaří se sestoupit ze scény do hlediště – a potom sestoupit z hlediště někam do dalšího rozměru, na základní skálu bytí, tam někam mimo Divadlo. Tím chci říci, že divadlo je temné, divadlo je podivnou silou, divadlo je revoluční silou, která neustále boří status quo. (na scénu přijíždí vozík s postavou, která je zahalena bílým prostěradlem) Architekt: (nahlíží pod prostěradlo, pronáší přednášku) Zde pod prostěradlem leží mrtvé celé Mexiko. Krajina Budečska a Zákolanska mne učí, že veškeré násilí se nakonec rozpustí v míru a stane se krajinou. Víte, co je povzbudivé na tom, že je člověk Divadlo? Když je člověk jen divadlo, potom je smrt jen divadlo. A také si říkám, že divadlo je vždy poslední záchranou, i když nám znemožňuje vstoupit na pevnou půdu skutečnosti – koneckonců člověk se nemůže dostat z platónské jeskyně světa zdání do světa skutečnosti – divadlo nám poskytne řešení, i když se zdá, že žádné řešení není v dohledu. Divadlo nám poskytne iluzi, i když půjdeme směrem iluze, třeba se někam dostaneme. Dnešní den asi není a nebude dílem, ale pokud se nám ho podaří spojit se zítřkem, a doufám, že zítra performance bude pokračovat, potom je tady naděje. Pokud přežijeme do zítra, pořád je tady naděje… Tak, a to je konec představení. (Architekt odkrývá prostěradlo, Dáma Mexiko vyskakuje a uklání se publiku. Přidávají se k ní další postavy) Autor: Tomáš Hájek, Podjavorinské 1606/16, Praha 4 Autor je zastupován DILIA
