TRESTNĚPROCESNÍ NORMY, JEJICH VÝKLAD A PŮSOBNOST

Kapitola III. TRESTNĚPROCESNÍ NORMY, JEJICH VÝKLAD A PŮSOBNOST § 1 Prameny trestního práva procesního § 2 Výklad trestněprocesních norem a analogie § 3 Působnost trestního řádu § 1 Prameny trestního práva procesního Prameny práva obecně dělíme na prameny práva ve smyslu formálním a prameny práva ve smyslu materiálním. Materiálními prameny rozumíme společenské okolnosti či příčiny, které zákonodárce vedly k přijetí a vydání pramene formálního, tedy právního předpisu, který danou oblast či institut konkrétně upravuje. Jak již bylo řečeno (srov. kapitola I., § 1, bod B této učebnice), můžeme rozlišovat mezi trestním právem hmotným a trestním právem procesním. Stejně tak můžeme rozlišovat mezi prameny trestního práva hmotného a prameny trestního práva procesního. Pramenem trestního práva procesního tedy rozumíme všechny právní předpisy, které obsahují normy trestního práva procesního. Právní normy procesní, stejně jako právní normy upravující trestní právo hmotné, jsou především normami národními, protože trestní právo jako takové je úzce spjato s pojmem státní suverenity. Přesto nelze opomíjet, vzhledem k prohlubující se evropské, ale i mezinárodní spolupráci na poli trestního práva a trestního procesu, zdroje úpravy trestního procesu v rámci Evropské unie a na úrovni mezinárodní. A. Základním předpisem obsahujícím normy trestního práva procesního je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), 57

Obecná část

Díl I.

v platném znění. Vzhledem k datu svého vydání byl tento předpis mnohokrát novelizován, a to jednak novelami přímými, jednak nepřímými, obsaženými v jiných zákonných předpisech. Poslední rozsáhlá novelizace trestního řádu byla provedena zákonem č. 41/2009 Sb., v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., v platném znění). Od této novelizace byl ovšem trestní řád změněn řadou dalších novel trestního řádu a nálezy Ústavního soudu. Jen v roce 2016, v době vzniku rukopisu tohoto vydání, byl trestní řád novelizován čtyřmi novelami (zák. č. 150/2016 Sb., 163/2016 Sb, 243/2016 Sb., 264/2016 Sb.), přičemž další novelizace jsou v legislativním procesu. V budoucnu se proto počítá s úplnou rekodifikací trestního práva procesního, která by zohlednila všechny nastalé společenské změny a plně vyhovovala principům právního státu a nároku na spravedlivý proces (fair trial). Trestní řád je rozdělen do pěti částí, které se člení do dvaceti pěti hlav, z nichž některé se ještě dále dělí na oddíly. První část trestního řádu (§ 1 až § 156) lze nazvat jakousi částí obecnou, neboť ve svých ustanoveních obsahuje společná pravidla platná a různě se promítající po celé stadium trestního řízení. Jedná se například o vymezení základních zásad trestního řízení, jeho subjektů, jsou zde vyjmenovány procesní úkony, zajišťovací úkony, průběh a provádění dokazování apod. V dalších částech jsou upravena jednotlivá stadia trestního řízení tak, jak jdou chronologicky za sebou. Část druhá (§ 157 až § 179h) zakotvuje úpravu tzv. předsoudního stadia trestního řízení, tedy řízení přípravné. Část třetí (§ 180 až § 365) obsahuje ustanovení o stěžejním institutu trestního procesu – řízení před soudem, a to od podání obžaloby až do řízení o mimořádných opravných prostředcích. Část čtvrtá (§ 366 až § 460zp) upravuje některé úkony související s trestním řízením, jakými jsou například udělení milosti a použití amnestie a úprava právního styku s cizinou. Tato část prošla vzhledem k přistoupení České republiky do Evropské unie významnými změnami, a to v souvislosti s implementací evropských právních předpisů do českého právního řádu (např. zavedení institutu evropského zatýkacího rozkazu, uznávání a výkonu roz58

Kapitola III.

Trestněprocesní normy, jejich výklad a působnost

hodnutí o zajištění majetku nebo důkazního prostředku mezi členskými státy Evropské unie apod., blíže viz kapitolu IV. této učebnice). Část pátá (§ 461 až § 471), poslední, obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení. B. Mimo trestní řád jsou pramenem trestního práva procesního i další zákony. Jsou jimi zejména: zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Ve vztahu k trestnímu řádu jde o právní normu speciální, použití trestního řádu je tedy omezeno na případy, kdy zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak (srov. § 1 odst. 3 zák. mládeže). Mimo hmotněprávních ustanovení obsahuje tento zákon procesní úpravu řízení s mladistvými, zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Ve vztahu k trestnímu řádu jde o právní normu speciální. Použije se ovšem jen v případě, nevylučuje-li to povaha věci (§ 1 odst. 2 topo). Povaha věci vylučuje použití trestního řádu například u institutů omezujících osobní svobodu (právnickou osobu nelze zadržet, vzít ji do vazby, zakázat vycestování do zahraničí atd.). zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, v platném znění. Ve vztahu k trestnímu řádu jde o normu speciální – nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li jím některá otázka upravena, použije se trestní řád (§ 3 odst. 1 mjs). Zákon upravuje postupy justičních, ústředních a jiných orgánů v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních a postavení některých subjektů působících v této oblasti. Dalšími souvisejícími zákony jsou:

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,

59

Obecná část

Díl I.

zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů, zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, zákon č. 269/1994 Sb., Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, v platném znění.

C. Pramenem trestního práva procesního jsou také ústavní zákony – Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Oba dokumenty obsahují velmi mnoho ustanovení, která se bezprostředně dotýkají trestního práva procesního. Ústava upravuje jednak obecné principy výkonu soudní moci (čl. 81 a čl. 82) a pravomoc, působnost, soustavu a organizaci soudů (čl. 90 až čl. 96), dále principy týkající se řízení trestního konkrétně, a sice procesní exempce týkající se poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu (čl. 27 odst. 4, 5, čl. 28 a čl. 86), amnestii prezidenta republiky [čl. 63 odst. 1 písm j)] a upravuje také ústavní začlenění a postavení státního zastupitelství (čl. 80). Článek 10 Ústavy stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. To znamená, že pokud soud zjistí rozpor mezi zákonem a mezinárodní smlouvou, je jeho povinností řídit se pouze mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. Pro tento případ tedy nepoužije zákon, ale mezinárodní smlouvu. Zákon zůstává i nadále platný a účinný (srov. výklad dále). Také Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon a součást ústavního pořádku ČR obsahuje řadu principů významných pro trestní právo procesní. Základní je obsažen v čl. 8, který v odstavci 2 stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Většina dalších trestněprocesních principů obsažená v článcích Listiny (např. úprava omezení osobní svobody po60

Kapitola III.


dezřelého a obviněného, nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství, práva v soudním řízení apod.) požívá ústavněprávní ochrany, a proto je možné se jejich porušení dovolat i před Ústavním soudem (blíže viz kapitolu II. této učebnice). D. Pramenem trestního práva jsou také vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas (čl. 10 Ústavy). Takové mezinárodní smlouvy jsou bezprostředně aplikovatelné a závazné. Stupněm právní síly se prakticky rovnají ústavním zákonům, jsou nadřazeny zákonům obyčejným. Dojde-li tedy soudce při rozhodování k závěru, že zákon, který má použít pro řešení věci, je v rozporu s mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, posoudí – s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy1 – tento rozpor sám. Mezi nejvýznamnější mezinárodní smlouvy, které se dotýkají trestního práva procesního, patří zejména následující: – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), – Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), – Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), – Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 9/1996 Sb.). Ve výše uvedených mezinárodních smlouvách nacházíme rovněž významné množství ustanovení hmotněprávní povahy. E. Pramenem trestního práva procesního jsou dále amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vydávaná na základě a v souladu s čl. 63 odst. 1 písm. j), odst. 3 Ústavy, která jsou normativními akty sui generis. Tato amnestijní rozhodnutí vyžadují kontrasignaci předsedy vlády nebo jím 1

Podle uvedeného ustanovení č. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy).

61

Obecná část

Díl I.

pověřeného člena vlády a jsou publikována ve Sbírce zákonů. Amnestijní rozhodnutí se vztahují na činy spáchané před vyhlášením amnestie, tzn. mají z hmotněprávního hlediska retroaktivní působnost.2 Tento druh amnestie nelze ovšem zaměňovat s milostí udělovanou prezidentem podle ustanovení čl. 62 písm. g) Ústavy, neboť tento typ rozhodnutí je aktem aplikace práva a jako takový má individuální charakter – nejedná se tudíž o pramen práva. F. Za prameny trestního práva hmotného považujeme i rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která mají normativní povahu. Ústavnímu soudu je svěřena jednak abstraktní, jednak konkrétní kontrola ústavnosti, v jejímž rámci disponuje možností derogovat na základě čl. 87 písm. a), b) Ústavy právní předpisy, resp. jejich části. Pramenem trestního práva procesního jsou však pouze nálezy pléna Ústavního soudu, která ruší zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení. Otevřenou a spornou otázkou zůstává otázka obecné závaznosti právních názorů obsažených ve vydávaných rozhodnutích Ústavního soudu. G. Jako další pramen trestněprocesních norem lze uvést i zákonná opatření Senátu, i když se jedná o pramen práva zcela výjimečný, který uplatnění v praxi téměř nenachází. Ve výčtu je proto zahrnujeme jako doplnění všech eventuálně možných pramenů.3 H. Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie a tím i k přistoupení ČR k acquis communautaire nelze opomíjet právní předpisy Evropské unie, zabývající se problematikou trestního práva. Tuto problematiku blíže rozvádíme v kapitole IV. Trestní právo evropské. Justiční a policejní spolupráce v Evropské unii.

2 3

62

Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. 2. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 69. Blíže Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 62 a násl.

Kapitola III.


§ 2 Výklad trestněprocesních norem a analogie A. Stejně jako u trestního práva hmotného platí i pro trestní právo procesní obecné zásady výkladu norem podle právní teorie a obdobně platí to, co bylo řečeno o výkladu trestněprávních norem a významu judikatury v trestním právu v učebnici obecné a zvláštní části trestního práva hmotného.4 Potřeba interpretace právních norem plyne ze skutečnosti, že jazykové vyjádření normy není totožné s vlastní právní normou. Úkolem právníka je tak nejenom vyhledání příslušné právní normy, nýbrž také její výklad. Cílem je poznání obsahu a smyslu právní normy. Výklad právní normy je pravidelnou součástí procesu aplikace práva a souvisí tak s donucením adresátů právních norem k chování v souladu s právními normami. Přestože tak výklad právních norem může teoreticky provádět kdokoliv, bude mít z hlediska závaznosti největší význam ten výklad, který bude proveden v rámci procesu aplikace práva. V trestním právu rozlišujeme určité druhy výkladu: 1) podle subjektu, který výklad podává (výklad autentický, výklad vyšších soudů, výklad orgánů rozhodujících v konkrétní věci a výklad vědecký), 2) podle různých metod a způsobů výkladu (jazykový, logický, systematický, historický, komparativní, teleologický), 3) podle poměru slovního textu a interpretací zjišťovaného rozsahu právní normy (doslovný, rozšiřující, zužující). Podle subjektu, který výklad podává, rozlišujeme: a) autentický výklad5 (z lat. authenticus – původní, pravý) – je výklad podávaný subjektem, který vykládanou právní normu vydal. Znamená to, že již jednou přijatá norma je následně samotným 4

5

Srovnej Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 143 a násl. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 59. Někdy bývá tento druh výkladu nepřesně označován jako legální nebo zákonný.

63

Obecná část

Díl I.

normotvůrcem interpretována. Takový postup je ovšem z hlediska dělby moci nežádoucí, a proto se také v České republice nevyskytuje. Autentický výklad odlišujeme od případů, kdy trestní řád obsahuje tzv. legální definice určitých pojmů (§ 12 tr. řádu). V tomto případě se nejedná o výklad podaný v souvislosti s aplikací práva, ale jde o definování obsahu určitých pojmů, s kterými zákon následně pracuje (aby se jednalo o pravý autentický výklad, musel by zákonodárce ex post po vydání normativního právního aktu sám tyto pojmy vyložit). Příkladem pravého autentického výkladu by mohlo být rozhodnutí prezidenta republiky, ve kterém by podal závazný výklad svého předchozího amnestijního rozhodnutí; b) výklad Ústavního soudu – v rozsahu určeném Ústavou. Ústavní soud nemá pravomoc podávat závazný výklad ústavních zákonů mimo případy, které řeší ve své pravomoci. Tyto kauzy jsou publikovány ve Sbírce nálezů a usnesení, které Ústavní soud ČR vydává. Výklad Ústavního soudu je závazný v případě, že tento ruší rozhodnutí obecného soudu (jiného orgánu činného v trestním řízení) a obecný soud pokračuje v řízení a provádí úkony a doplnění, jež mu Ústavní soud nařídil – § 314h odst. 1 tr. řádu; c) výklad vyšších soudů, pokud je určen k sjednocování rozhodovací činnosti soudů – tato úloha je v České republice svěřena Nejvyššímu soudu. Tam, kde si to zájem na jednotném rozhodování soudů žádá, vydává Nejvyšší soud ke sjednocování judikatury tzv. stanoviska,6 v nichž zaujímá názor na řešení určité právní otázky. Tento druh výkladu není závazný, avšak nižší soudy jej vzhledem k jeho argumentační i funkční autoritě při řešení konkrétních případů respektují. Tímto způsobem vykonávají vyšší soudy na rozhodování nižších soudů jistý nepřímý vliv; d) výklad orgánů rozhodujících v konkrétní věci – někdy nazývaný zjednodušeně výklad soudní je v podstatě výkladem orgánu 6

64

Stanoviska, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou vydávána ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Souhrnně nazýváme tato rozhodnutí a stanoviska judikaturou, jednotlivé kauzy pak judikáty.

Kapitola III.


aplikujícím právo. Státní orgán (např. soud) při řešení jednotlivých konkrétních případů vykládá právní normu, aby ji mohl aplikovat. Tento výklad je závazný pro konkrétní řešený případ, ale nikoliv pro případy jiné; e) vědecký (doktrinální) výklad – je podáván zejména právní vědou ve vědeckých publikacích, monografiích, učebnicích, článcích či v komentářích k zákonům. Není právně závazný, nejedná se však o výklad bezvýznamný. Jeho význam spočívá v přesvědčivosti, která plyne z vědecké metodologie provedené interpretace práva. Právě znalost a správné použití metod interpretace práva odlišují výklad vědecký od výkladu laického, který je také nezávazný, a většinou též i nepřesvědčivý. Podle různých metod a způsobů výkladu rozlišujeme: a) jazykový výklad – jazykový výklad vychází z pravidel gramatiky, morfologie a syntaxu. Pomocí filologických pravidel zjišťuje smysl daného ustanovení.7 Např. slovo „zejména“ použijeme, abychom vyjádřili, že podaný výčet (jednání, postupů, povinností etc.) není úplný a že se může uplatnit ještě jiný postup, řešení, povinnost etc. Tento způsob výkladu použijeme tedy k interpretaci ustanovení § 41 odst. 1 tr. řádu, podle něhož je obhájce povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmír7

V teorii se ustálilo několik základních pravidel jazykového výkladu. Slova použitá v textu zákona chápeme v obecném smyslu, jaký jim přikládá spisovný jazyk (při vědomí, že čím je pojem obecnější, tím více může mít významů). Je-li podána definice termínu v právní normě, pak termínu užíváme v souladu s touto definicí. Definici termínu v jedné právní normě však nelze vždy automaticky aplikovat na texty norem jiných právních odvětví. Rovněž odborné technické, biologické a jiné termíny chápeme ve smyslu, jaký jim přísluší v odborné sféře, pokud právní norma nepoužívá svou vlastní definici, resp. jiný význam tohoto termínu (např. jiný význam má termín „začátek porodu“ v porodnictví, jiný v trestním právu), obdobně existuje legální trestněprávní definice pojmu „věc“ (§ 134 tr. zák.), která je odlišná od obecného zažitého významu tohoto slova.

65

Obecná část

Díl I.

ňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Z použitého slova „zejména“ dovodíme, že výčet povinností obhájce v trestním řízení tam uvedených má demonstrativní a rámcový charakter. Při výkonu obhajoby musí obhájce zachovávat ještě jiné povinnosti, než které jsou uvedeny v § 41 odst. 1 tr. řádu, například je povinen zachovávat mlčenlivost podle § 21 zák. o advokacii; b) logický výklad – se snaží vyjádřit smysl ustanovení pomocí tzv. logických argumentů (zásad formální logiky). Mezi základní argumenty právní logiky patří argumentum a contrario (důkaz z opaku), per eliminationem (důkaz vyloučením), a simili (důkaz podobností), a maiori ad minus (důkaz od většího k menšímu) a a minori ad maius (důkaz od menšího k většímu); c) systematický výklad – je založen na systematickém srovnání vykládaného ustanovení s jinými ustanoveními, a tedy na jeho zařazení do určitého kontextu. Systematický výklad pak můžeme činit např. v rámci systému jednoho zákona (trestního řádu), v rámci systému pramenů práva celého oboru (trestního práva procesního) nebo v rámci celého právního řádu. Právě na základě systematického výkladu můžeme dospět k závěru o tom, jak dotyčné ustanovení interpretovat ve vztahu slovního textu a interpretací zjišťovaného rozsahu právní normy,8 jehož podstata spočívá ve zjištění smyslu právní normy ve vztahu k širšímu celku, k celému zákonu, event. k celému právnímu řádu podle toho, jaké místo zkoumaná právní norma v systému ostatních právních norem zaujímá. Zejména úvodní ustanovení zákonů, popř. ustanovení vyjadřující základní zásady (např. § 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) mají význam obecné směrnice pro výklad ostatních právních norem daného normativního právního aktu. Trestní zákoník je rovněž třeba ze systematického hlediska vykládat v kontextu Ústavy, ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy; d) historický výklad – hledá onen účel, který za právní normou sto8

66

K tomu srovnej Gerloch, A.: op. cit., s. 150.

Kapitola III.


jí, pomocí zjišťování tzv. „úmyslu zákonodárce“. Tento výklad je nazýván historickým proto, že úmysl zákonodárce vůbec nemusí být patrný z právní normy, a dokonce s ním může být v rozporu. Zdrojem poznání historického výkladu jsou zejména důvodové zprávy, nebo dokumenty zachycující proces přijímání příslušného zákona. Jakmile je však zákon jednou schválen, není rozhodující pro jeho výklad důvodová zpráva, nýbrž jen a pouze vlastní text zákona. Účel zákona vyjádřený v důvodové zprávě nebo nalezený na základě historického výkladu tak nemusí odpovídat aktuálnímu účelu zákona v situaci, kdy je vykládán orgánem aplikujícím právo;9 e) výklad komparativní – tento výklad vychází ze srovnání právní úpravy obdobných institutů v různých právních řádech. V praxi se příliš nevyužívá, neboť právní úprava obsažená v právním řádu jiného státu neznamená povinnost shodné úpravy a tedy i totožného výkladu v ČR; f) výklad teleologický – je někdy označován za korunu interpretační úvahy a vrchol procesu interpretace. Tento výklad se pokouší o objektivní postihnutí sekundárního objektu interpretace a o výklad, který bude plně v souladu s jazykovým vyjádřením daného ustanovení. Problém teleologického výkladu však spočívá v tom, že jej bude vždy provádět konkrétní osoba (soudce, státní zástupce etc.) v konkrétní situaci. Z toho důvodu je obtížně myslitelné, že tento výklad bude „zcela objektivním“ a nebude nikterak ovlivněn subjektivními představami o spravedlnosti příslušné osoby. Právě z toho důvodu je třeba při použití teleologického výkladu předtím využít všech standardních interpretačních metod. Žádnou z výše uvedených metod výkladu ovšem není možno používat izolovaně. Základní a také nejčastěji užívaná metoda výkladu – jazyková 9

V některých případech dojde dokonce k tak zásadní změně zákona v Poslanecké sněmovně nebo Senátu, že důvodová zpráva (která se v Parlamentu již nemění) říká úplný opak toho, co text zákona. Příčinu tohoto stavu lze spatřovat v nedokonalosti jednacích řádů obou komor, které nenutí autory pozměňovacích návrhů, aby zároveň předkládali i návrhy na změnu důvodové zprávy a ta byla i v Parlamentu aktualizována.

67

Obecná část

Díl I.

metoda, je východiskem komplexního intelektuálního procesu zahrnujícího použití všech metod výkladu. Jedině tento postup může vést k jednoznačnému a argumentačně vyspělému výsledku. Podle poměru výkladu k doslovnému znění právní normy rozlišujeme: a) doslovný výklad – při doslovném výkladu se rozsah právní normy určuje adekvátně textu, v němž je norma vyjádřena; b) rozšiřující (extenzívní) výklad – tímto způsobem výkladu se rozšíří doslovné znění normy, která však z různých příčin byla formulována úžeji, avšak je zachován její skutečný smysl; c) zužující (restriktivní) výklad – smysl normy je tímto výkladem stanoven úžeji, než jak vyplývá z jejího doslovného znění. B. Analogií rozumíme použití trestněprocesní normy na případ, na který se ona norma přímo nevztahuje, ale kterému se nejvíce podobá. Jedná se přitom o případ, který žádná právní norma výslovně neupravuje, zákonodárce na něj zvláštním speciálním ustanovením nepamatoval, ať už z důvodu legislativní ekonomie či jiného. Pomocí analogie tedy aplikační praxe vyplňuje mezery zákona a není možné ji zaměňovat za výklad pomocí argumentu a simili či extenzivní výklad normy, kdy právní norma na uvažovaný případ dopadá přímo. Na rozdíl od trestního práva hmotného, kde je analogie přípustná pouze ve prospěch pachatele (in bonam partem), v trestním právu procesním hovoříme o její přípustnosti obecné. Není tedy nutno zkoumat, zda se jedná o analogii ve prospěch či neprospěch obviněného. Z pravidla o obecné přípustnosti analogie však existují výjimky, a to všude tam, kde se zákon nepřípustnosti analogie přímo dovolává. Použití analogie je nepřípustné ve všech případech, kdy dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, proto pomocí analogie není možné rozšiřovat důvody vzetí do vazby, podmínky domovní a osobní prohlídky, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu apod. Dále je analogie nepřípustná všude tam, kde trestní řád uvádí taxativní výčet možností použití svých ustanovení. O tento případ se jedná například 68

Kapitola III.


u možností způsobu rozhodnutí v opravném řízení (§ 148 a násl., § 253 a násl., § 266 a násl.).10

§ 3 Působnost trestního řádu Pojmem působnost trestního řádu označujeme okruh společenských vztahů, na které se tento řád vztahuje a za jakých podmínek se v nich uplatní. Tyto podmínky mohou být časové, místní, osobní či věcné. Působnost tak vyjadřuje vztah mezi právní normou a časem, právní normou a místem, právní normou a subjekty a konečně vztah mezi právní normou a věcí, které se dotýká. Podle těchto kritérií rozlišujeme působnost místní, časovou, osobní a věcnou. Vymezení působnosti trestněprocesní normy potom znamená vymezení okruhu případů, ve kterých se bude podle trestního řádu postupovat. I. Působnost věcná Vymezení věcné působnosti trestního řádu znamená určení okruhu věcí, na které se trestní řád bude vztahovat. Věcnou působnost trestního řádu určuje § 1 odst. 1, který jako hlavní účel trestního řádu stanoví náležité zjištění trestných činů a potrestání jejich pachatelů. Trestní řád se tedy bude vztahovat na řízení o všech trestných činech před orgány činnými v trestním řízení.11 Typicky se tedy nebude jednat o přestupky a jiné správní delikty fyzických osob podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, resp. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 10

11

Srov. Kratochvíl, V.: K procesnímu postupu obecného soudu po zrušení jeho rozhodnutí v trestní věci nálezem Ústavního soudu České republiky. Časopis pro právní vědu a praxi, 1996, č. 3, s. 390 a násl. Trestní řád ve znění platném do 1. července 1990 se také vztahuje na řízení o přečinech ve věcech, v nichž byl soudu doručen návrh na potrestání před tímto datem (§ 462). Další použití trestního řádu je nutné v řízení ve věcech soudních rehabilitací podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a subsidiárně i v řízení o kárné odpovědnosti soudců a státních zástupců dle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů.

69

Obecná část

Díl I.

Trestní řád subsidiárně platí i v řízení o proviněních a činech jinak trestných spáchaných mladistvými v řízení ve věcech mladistvých podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění (§ 291 tr. řádu, § 1 odst. 3 zák. mládeže) a v řízení proti právnickým osobám podle zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (§ 1 odst. 2 topo). II. Působnost časová Základními pojmy charakterizujícími časovou působnost jsou platnost a účinnost právní normy. Platnost právní normy určuje, kdy se norma stává součástí právního řádu. Zákon nabývá platnosti dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, který je uveden jako den jejího rozeslání v záhlaví příslušné částky Sbírky. Pojmem účinnost rozumíme časové období, ve kterém je právní norma závazná, má být podle ní v řízení postupováno a vyvolává zákonodárcem zamýšlené účinky. Doba mezi platností a účinností právní normy je nazývána legisvakanční lhůtou (vacatio legis). Obecně nabývá právní norma účinnosti 15. dnem po vyhlášení ve Sbírce zákonů.12 Výjimečně může zákonodárce stanovit lhůtu jinou, v krajních případech může dokonce začátek doby platnosti a účinnosti právní normy splývat (srov. č. 2/1998 – II Sb. rozh. tr.). Trestní řád žádnou výslovnou úpravu své časové působnosti neobsahuje. Na rozdíl od ustanovení o časové působnosti trestního zákoníku, kdy se trestnost činu posuzuje zásadně podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán (§ 2 odst. 1 tr. zák., zásada nullum crimen sine lege),13 je v trestním řízení časová působnost ovládána zásadou, že každý procesní úkon v řízení se provádí podle zákona účinného v době, kdy je úkon prováděn, a podle doby, kdy byl úkon prováděn, se také posuzuje zákonnost úkonů trestního řízení (srov. č. 2/1998 – II Sb. rozh. tr.). Doba 12 13

70

Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Srov. Beran, K.: Zpětná působnost nového trestního zákoníku na trestné činy spáchané před 1. 1. 2010. Bulletin advokacie č. 10/2009, s. 42–46.

Kapitola III.


spáchání činu tedy pro časovou působnost trestněprocesního předpisu není významná. Podle aktuálně účinného předpisu se tedy povede řízení i o trestných činech spáchaných za účinnosti předpisu předešlého. Jestliže je vedeno trestní řízení v dané věci a v jeho průběhu nabude účinnosti nový právní předpis, bude se v řízení nadále postupovat podle předpisu nového. Splnění této zásady je pak podmínkou zákonnosti daného úkonu. Z tohoto pravidla trestní řád připouští několik výjimek. Především se jedná o případy, ve kterých je nutné zajistit kontinuitu řízení (např. § 462 odst. 1),14 je-li to pro obviněného příznivější (např. § 463 odst. 1) a v případě, kdy je nezbytné zohlednit změny v organizaci soudnictví, v příslušnosti soudů a v působnosti trestního zákona (např. § 463 odst. 2). III. Působnost místní Trestní řád je tzv. lex fori, tedy zákon místa soudu, závazný pro všechny orgány činné v trestním řízení. Proto se podle něj budou zásadně všechny orgány činné v trestním řízení v České republice řídit, bez ohledu na osobu obviněného či osobu poškozeného a místo spáchání trestného činu. V řízení se tedy může jednat i o trestný čin spáchaný v cizině, i cizím státním příslušníkem, ale v případě trestního řízení vedeného o trestném činu v České republice bude postupováno podle českých procesních předpisů. Úpravu právního styku s cizinou obsahuje komplexně zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v platném znění. V něm je zakotveno subsidiární použití trestníého řádu (§ 3 odst. 1 mjs). Procesní úprava právního styku s cizinou prošla významnou novelizací, zejména vzhledem k přistoupení České republiky do Evropské unie (blíže viz kapitolu IV. této učebnice). Z místní působnosti trestního zákoníku sice nejsou vyňata tzv. exteritoriální místa, tj. zejména sídla velvyslanectví cizích států a sídla mezinárodních organizací, nicméně na základě mezinárodní úmluvy15 nepřísluší 14 15

Srov. též ustanovení § 98 zák. mládeže, byla-li obžaloba podána před 1. 1. 2004. Článek 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích č. 157/1964 Sb.

71

Obecná část

Díl I.

na tomto území orgánům České republiky provádět procesní úkony bez souhlasu dotčeného státu. IV. Působnost osobní Osobní působností trestního řádu rozumíme vymezení okruhu subjektů, vůči kterým se trestní řád uplatní (pozitivní vymezení), případně vymezení osob, vůči kterým bude jeho použití vyloučeno (negativní vymezení). Pozitivní vymezení zásadně zahrnuje všechny osoby nacházející se na území České republiky, případně i mimo její území, jedná-li se o řízení proti uprchlému, který se pobytem v cizině trestnímu řízení vyhýbá (§ 302). V ustanovení § 10 je provedeno vymezení negativní, které hovoří o vynětí určitých osob z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a tedy z působnosti trestního řádu. Ustanovení § 11 pak stanoví okruh osob, vůči kterým je trestní stíhání nepřípustné. Toto vynětí označujeme jako exempci, způsobuje ji osobní postavení pachatele (jeho funkce daná ústavním zákonem, mezinárodní smlouvou či zákonem) a rozlišujeme exempci dvojího druhu – exempci hmotněprávní (úplnou či částečnou beztrestnost), která je vždy trvalá, a exempci procesní (nestíhatelnost), která má povahu dočasnou. V případě privilegia beztrestnosti čin osoby, která tuto výsadu požívá, není vůbec trestným činem, a to jak v době spáchání činu, tak později, i když již důvod beztrestnosti eventuálně odpadl.16 Privilegium nestíhatelnosti znamená, že orgány činné v trestním řízení nemohou proti osobě požívající tohoto privilegia zahájit a vést trestní řízení, či provádět i jen jednotlivé procesní úkony (např. výslech svědka, domovní prohlídku apod.), i když hmotněprávní stránka činu není exempcí nijak dotčena. Na rozdíl od exempce hmotněprávní je exempce procesní dočasná, je proto možné ji uplatňovat jen po dobu, kdy trvá důvod, který ji založil. Po odpadnutí takového důvodu je trestní stíhání v zásadě možné, nestanoví-li však zákon či mezinárodní smlouva jinak. Okruhy osob požívající výhod procesní exempce jsou následující: 16

72

Typicky se bude jednat o úplnou beztrestnost prezidenta republiky vyplývající z článku 65 Ústavy.

Kapitola III.


A. Osoby požívající diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva V tomto případě se jedná o osoby, u nichž exempce vyplývá z mezinárodního práva obyčejového a z mezinárodních smluv, jejichž signatářem je Česká republika. Konkrétně jde zejména o členy stálých diplomatických misí,17 členy zvláštních misí,18 zástupce OSN, soudce Mezinárodního soudního dvora a konzulární zástupce cizích států, kteří imunity požívají na základě konzulárních úmluv uzavřených mezi jednotlivými státy na základě vzájemnosti (reciprocity).19 Tyto osoby nelze po dobu trvání jejich diplomatických výsad a imunit trestně stíhat ani vůči nim provádět jednotlivé procesní úkony. Případný podnět k trestnímu stíhání by byl v takovém případě odložen. Pokud se ovšem jedná o trestné činy spáchané v souvislosti s výkonem diplomatické funkce, je trestní stíhání vyloučeno i po odpadnutí imunity, jde tedy o trvalou exempci procesněprávní, jejíž účinky se rovnají exempci hmotněprávní. Za jiné trestné činy, s výkonem funkce nesouvisející, je ovšem pozdější trestní stíhání možné. B. Osoby požívající výsad a imunit podle vnitrostátního práva a) Prezident republiky nemůže být na základě článku 65 odst. 1 Ústavy po dobu výkonu své funkce trestně stíhán, zadržen ani stíhán pro přestupek nebo jiný správní delikt. Stíhán může být pouze pro dva ústavní delikty, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku před Ústavním soudem na základě obžaloby Senátu. Pokud by se prezident dopustil trestného činu před nástupem do funkce, bylo by stíhání pro takový trestný čin dočasně, po dobu výkonu úřadu prezidenta republiky, vyloučeno. Po jeho skončení by však trestní stíhání možné bylo. V tomto případě se tedy jedná o exempci procesněprávní. b) Poslanci a senátoři Parlamentu ČR, u kterých lze v rámci imunity 17 18 19

Upravuje Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, výsadách a imunitách č. 157/1964 Sb. Upraveno Úmluvou o zvláštních misích č. 40/1987 Sb. Obecnou úpravu obsahuje Vídeňská úmluva o konzulárních stycích č. 32/1969 Sb.

73

Obecná část

Díl I.

v širším smyslu rozlišit tzv. indemnitu a imunitu v užším smyslu.20 Pod pojem indemnita zahrnujeme nestíhatelnost a beztrestnost poslance či senátora za hlasování v příslušné komoře Parlamentu a jejích orgánech, kdy je nepostižitelný absolutně, či za jakékoli projevy učiněné v Parlamentu, kdy podléhá jen disciplinární pravomoci té komory, jejímž je členem. Jde tak o případy exempce procesní, jejíž účinky se rovnají exempci hmotněprávní. Pro jiná než výše uvedená jednání platí exempce procesní, tedy nestíhatelnost, která je omezena pouze na dobu trvání mandátu. Poslance nebo senátora lze trestně stíhat (ovšem pouze za jiná jednání než ta, na která se vztahuje beztrestnost) se souhlasem příslušné komory Parlamentu. Pokud ta souhlas s trestním stíháním odepře, případně se k němu vůbec nevyjádří, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno (čl. 27 odst. 4 Ústavy).21 Novela trestního řádu provedená zák. č. 163/2016 Sb., s účinností od 1. 7. 2016, zavedla možnost dočasného odložení trestního stíhání u osob, které jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10) nebo je-li jejich stíhání pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu sočasně nepřípustné – srov. § 159b odst. 2. Výjimečný je i postup v případě zadržení poslance či senátora při spáchání trestného činu nebo bezprostředně po něm. V takovém případě je příslušný orgán povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jíž je zadržený členem. Ten potom do 24 hodin vydá souhlas s předáním zadrženého soudu. Není-li takový souhlas dán, je nutné zadrženého propustit na svobodu. Na první následující schůzi příslušné komory pak tato rozhodne o definitivní přípustnosti trestního stíhání v daném případě (čl. 27 odst. 5 Ústavy). Poslední výjimkou týkající se procesní imunity poslance je speciální důvod opravňující poslance či senátora odepřít svědeckou 20

21

74

Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. II. díl. Masarykova univerzita, Brno, 1997, s. 233. Dopustí-li se však poslanec či senátor eventuálně skutku dalšího, je nutné o jeho vydání k trestnímu stíhání opět žádat.

Kapitola III.


výpověď o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i po jeho skončení. c) Poslanci Evropského parlamentu (dále EP) jako nová kategorie osob, požívající výsad a imunit, která vznikla v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie. Základním pramenem práva, který v rámci EU upravuje tuto problematiku, je Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství (1965), na který odkazuje článek 5 Jednacího řádu Evropského parlamentu. Trestního práva se dotýkají ustanovení článků 8 až 10 Protokolu. Článek 9 Protokolu obsahuje zákaz podrobovat členy EP jakékoliv formě vyšetřování, zadržení či stíhání pro názory či hlasování učiněné během výkonu funkce. V článku 10 Protokolu je členům EP v průběhu zasedání parlamentu přiznána imunita stejná, jako požívají členové parlamentu jejich vlastního státu, pokud se nacházejí na území tohoto státu (exempce poslanců a senátorů Parlamentu ČR viz výklad shora). V případě, že se nacházejí na území jiného státu EU, vztahuje se na ně imunita proti zadržení a soudnímu stíhání, požívají tedy imunitu vůči veškerým procesním úkonům. Imunita se ve stejném rozsahu vztahuje na členy EP, kteří cestují z místa jednání a na místo jednání EP. Za jednání, resp. zasedání EP je přitom dle příslušné judikatury Evropského soudního dvora považováno roční období činnosti parlamentu, i když se po jeho určitou část schůze EP nekonají. Imunitu nelze namítat, pokud je člen EP přistižen při páchání trestného činu, potom je EP oprávněn svého člena imunity zbavit. Žádost o zbavení imunity podává příslušný orgán členského státu (v ČR by se jednalo o orgán činný v trestním řízení, který žádost zašle prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí předsedovi EP); žádost se doručuje předsedovi EP, který ji postoupí k projednání Výboru pro právní otázky a vnitřní trh EP. Zpravodaj výboru připraví k žádosti návrh rozhodnutí, ve kterém plénu doporučí schválení nebo zamítnutí žádosti o zbavení imunity. O zprávě nej75

Obecná část

Díl I.

prve hlasuje Výbor a následně rozhoduje plénum EP, které návrh schvaluje jednoduchou většinou poslanců. Prezident EP následně informuje dotčeného poslance a příslušný orgán členského státu o rozhodnutí EP. d) Soudci Ústavního soudu požívají procesní exempce v rozsahu obdobném poslancům a senátorům Parlamentu. V jejich případě je však orgánem oprávněným k udělení souhlasu s trestním stíháním vždy Senát. V případě odepření souhlasu se opět jedná o exempci procesněprávní omezenou po dobu výkonu soudce Ústavního soudu. Ustanovení § 159b odst. 2 o dočasném odložení trestního stíhání platí i zde. Podmínky zadržení a výslechu soudce Ústavního soudu jako svědka jsou stejné jako v případě poslanců a senátorů (článek 86 Ústavy). e) Soudci obecných soudů jsou chráněni pouze částečnou procesní exempcí. To znamená, že v jejich případě souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním je nutný pouze u trestných činů spáchaných v souvislosti s výkonem funkce. Jestliže prezident takový souhlas nedal, trestní stíhání nelze v takové věci zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.22 Na ostatní trestné činy se tedy tato exempce nevztahuje, trestní řízení může být zahájeno bez dalšího. f) Veřejný ochránce práv je chráněn před trestním stíháním podle zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění. Podle ustanovení § 7 cit. zák. ochránce nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání ochránce vyloučeno po dobu výkonu působnosti ochránce.Ustanovení § 159b odst. 2 o dočasném odložení trestního stíhání platí i zde. V případě pochybností, zda se na někoho odpovídající exempce vztahuje a v jakém rozsahu, je oprávněn k rozhodnutí na návrh oprávněné osoby Nejvyšší soud (§ 10 odst. 2). Jeho rozhodnutím jsou potom ostatní orgány činné v trestním řízení vázány. 22

76

Viz č. 55 – II/2000 Sb. rozh. tr.

TRESTNĚPROCESNÍ NORMY, JEJICH VÝKLAD A PŮSOBNOST

Recommend Documents