17. DYNASTIE Peripetie Druhého přechodného období jsou málo průhledné až do jeho závěru – rozuzlení poskytuje jen několik archeologických nálezů z konce vlády 17. dynastie. O jejím vzniku také nic určitějšího nevíme; teoreticky mohla navázat na 16. dynastii závislou na Hyksósech, ale také ji mohli vytvořit místní úředníci ve Vesetu, kteří se v určitém okamžiku – nezávisle na 16. dynastii – prohlásili králi (podobně kdysi vznikla 11. dynastie). Vesetští vládci měli zpočátku nepochybně jen lokální význam. Jejich předkové zřejmě zastávali funkce spojené se správou Horního Egypta a byli podřízeni ústřední vládě 13. dynastie v Ictaueji. Po vpádu Hyksósů zůstala poměrně rozsáhlá území v severní a západní deltě neobsazena a ve stejné situaci bylo celé údolí Nilu od Menneferu až po Núbii – obě tyto oblasti zůstaly pod egyptskou kontrolou. Nevíme však, zda se 13. dynastie zhroutila již v tomto okamžiku, nebo trvala s ubývající autoritou dál. Jako pravděpodobnější se jeví spíše druhá alternativa s tím, že se okruh její působnosti stále zužoval, až se dostala do pozice pouhé místní vlády, zatímco význam 14. dynastie na severozápadě a zejména 17. dynastie na jihu země vzrůstal. Kvůli nedostatku pramenů glosují egyptologové postavení 17. dynastie v podstatě jedinou obměňovanou větou: „Po hyksóském vpádu a utvoření 15. a 16. dynastie si vesetští vládci udrželi relativní nezávislost“ (Vachala); „vesetští vládci v Horním Egyptě si za Hyksósů udrželi relativní nezávislost“ (Encyklopedie); „jižní části Egypta se podařilo ubránit se hyksóskému náporu a udržet si jistou míru nezávislosti“ (Verner) atd. O okolnostech onoho „udržení“ a „míře nezávislosti“ ovšem nevíme nic určitějšího a i dílčí závěry, např. že králové se na trůnu „často střídali“ (Encyklopedie), zřejmě vycházejí jen ze srovnání jejich počtu s počtem králů 15. dynastie a předpokládanou délkou jejího trvání. Pokud však pozdější tradice chápala vesetské vykonavatele moci jako legitimní krále ještě před hyksóskou invazí a jako takové je zanesla na seznamy (a tuto možnost je třeba připustit), pak by ranější příslušníci 17. dynastie časově splývali se střední fází 13. dynastie, mezi prvním a posledním by uplynula delší doba a názor o jejich častém střídání by ztratil opodstatnění. Výraznější rozdíly zjišujeme v představách o tom, jak velké území vesetští králové ovládali. Na jihu byly núbijské pevnosti vyklizeny a hranice se opět posunula k 1. kataraktu nepochybně na konci 13. dynastie, otázkou však zůstává, kdy tento konec vzhledem k počátku 17. dynastie nastal. Severní hranice byla pravděpodobně proměnlivá a po jistou dobu snad jen „vnitroegyptská“: při akceptaci hypotézy o souběhu závěru 13. a rané fáze 17. dynastie ji totiž můžeme chápat jako čáru zpočátku spíše virtuální, posunující se na sever současně se zmenšujícím se dosahem moci králů sídlících v Ictaueji. Ostřeji ji vnímáme až po vpádu Hyksósů, kteří obsadili východní deltu v podstatě naráz, ale o rozsahu jejich území opět nic přesnějšího nevíme. Na jih pak pronikali etapovitě a Menneferu se zmocnili až po určité, rovněž přesně nedefinovatelné době. Kontury severního hyksóského království a jižní oblasti pod vlivem Vesetu se tak jeví jako dosti neurčité a měnící se s časem, přičemž vzájemné rozhraní mezi neegyptskou a egyptskou sférou vlivu se v první fázi zřejmě pohybovalo spíše na jih. Přesnější definice vzájemné hranice v delší perspektivě je závislá na ojedinělých pramenech, které nelze přesněji zasadit do kontextu událostí, a zůstávají tak mimo oblast poznatků, které bychom mohli označit za relevantní. Podle Vachaly a Encyklopedie ovládali vesetští králové území mezi Elefantinou a Abedžu, tj. pouze po 8. hornoegyptský kraj, podle Bainese, Tyldesleyové a Bourriauové dosahoval jejich vliv až po Kes (Kúsai; Kúsíja), tj. po 14. kraj. Tento druhý údaj časově zpřesňuje Váhala (1979), podle nějž „moc posledního velkého’ hyksóského krále Apopiho II. sahala až k Chemenu“ (Hermopolis Magna; Ešmúnén), metropoli 15. hornoegyptského kraje. Krátce před vypuknutím bojů mezi 15. a 17. dynastií, které skončily vyhnáním Hyksósů z Egypta, byla tedy hranice snad někde na pomezí 14. a 15. hornoegyptského kraje. Poslední blok dochovaných záznamů na Turínském papyru je značně problematický a není zcela jisté, zda se vůbec týká 17. dynastie v Manehtově pojetí. „Neidentifikovaná skupina králů“ považovaná za 16. dynastii je sice zakončena sumačním řádkem (X,30) a další začíná v novém sloupci (XI), ale chybí jí „osamostatňující“ záhlaví a sumační řádek (X,15), následující po čtrnácti králích, jich shrnuje jen pět. Seznamy králů 17. dynastie z produkce egyptologů se shodují co do počtu jmen (je jich 15), ale nikoli v jejich pořadí. Při srovnání s příslušnou částí Turínského papyru je klíčové umístění Sebekemsafa II. na řádku XI,9, jehož identifikace jako desátého krále je obecně považována za korektní. Posledních pět jeho nástupců lze pak umístit na ztracené řádky XI,10 až XI,14, ale určité korektury vyžaduje začátek seznamu, kde zřejmě chybí první král dynastie Antef V. Zařazení zdánlivě nadbytečného Mentuhotepa VII. mezi řádky XI,3 a XI,4 je pak kompenzováno redukcí řádků XI,4 a XI,5, vycházející z předpokladu, že Suadženre a Nebirejrau I. jsou jedna a tatáž osoba, uvedená omylem dvakrát – jednou trůnním a podruhé rodným jménem. Zbývají dva obtížně řešitelné problémy. Prvním je sumační řádek XI,15, jenž se podle dochovaného fragmentu týká jen pěti králů. Kromě možné chyby písaře lze připustit i domněnku, že ne všichni králové zahrnutí do Manehtovy 17. dynastie vládli ve Vesetu, někteří z nich v těžkých dobách okupace možná spravovali dílčí
území a jejich linie nebyla z hlediska pokrevní spřízněnosti nebo místa původu kompaktní. Druhou záhadou jsou fragmenty dvou jmen následujících po tomto sumačním řádku (a vůbec posledních dochovaných jmen na Turínském papyru), která nekorespondují se žádnými známými králi 17. ani 18. dynastie: XI,16: ra-wsr-... – Veser...re XI,17: wsr-... – Veser...
Královské hrobky 17. dynastie Hrobky králů 17. dynastie a jejich rodin jsou v Západním Vesetu, v místě zvaném Drá Abú en-Naga, přibližně uprostřed mezi el-Tárifem a Dér el-Bahrí (viz obr. 784 a 834). Jsou to skromné podzemní komory vytesané ve skále a původně před nimi stály malé cihlové kaple. Verner podle ojedinělého nálezu pyramidia Antefa VI. s velmi příkrým úhlem stěn usuzuje, že mohly mít podobu malých cihlových pyramid, ale vzhledem ke stupni devastace hřbitova to již nelze archeologicky ověřit. Revizní výzkum pohřebiště v Drá Abú en-Naga byl dlouho pociován jako nezbytný, nebo poznatky z Mariettovy doby se brzy ukázaly jako zastaralé, ale zahájen byl až v devadesátých letech 20. století. Mnoho hrobek dosud není ani zaneseno v oficiálním seznamu, a nejsou tedy na rozdíl od hrobek na ostatních hřbitovech Západního Vesetu označeny čísly. Většina jich pochází právě z období 17. dynastie, i když oblast se užívala k pohřbívání až do Pozdní doby. Královské i nekrálovské hrobky 17. dynastie jsou silně poškozené, přesněji řečeno téměř zničené, a rakve typu „riši“, zbraně, šperky aj., které tu objevil Mariette v letech 1858–1859, už většinou nelze přiřadit k místům jejich nálezů. Přibližnou identifikaci majitelů několika hrobek umožňuje jen Abbottův (u Vernera Abbotův, u Bainese Abottův) papyrus z 20. dynastie, na němž jsou zaznamenány výsledky inspekce pohřebiště za vlády Ramesse IX. Papyrus popisuje polohy hrobek pěti králů 17. dynastie (Nebucheperre Antef, Sechemre Antef, Sebekemsaf II., Sekenenre Tao a Kamose) a obsahuje i soudní protokol s usvědčenými vykrádači jedné z nich (Sebekemsafa II.). Moderní vlny loupeží na pohřebišti lze datovat do dvacátých a konce padesátých let 19. století, kdy se na černém „trhu objevilo mnoho předmětů z královských hrobek z tohoto období, pocházejících z nelegálních vykopávek“ (Bourriauová), a je jistě pozoruhodné, že druhá z nich se kryje s obdobím Mariettových výzkumů. O identifikaci hrobek pěti králů 17. dynastie popsaných na Abbottově papyru se pokusil až v roce 1923 Herbert Winlock, ale výsledky nejsou pokládány za přesvědčivé a naděje, že je upřesní revizní průzkum americké expedice Daniela Polze, není velká.
KRÁLOVÉ 17. DYNASTIE 1. [256.] Nebucheperre Antef V. Trůnní jméno: ra-nbw-xpr – Nebucheperre
Rodné jméno: ini+i+n-t-f – Antef
TP: – Varianty trůnního jména: Nebcheperre; Nebukheperre; Nubcheperre; Nubkheperre Varianty rodného jména: Intef; Entojef Antefové I., II. a III. jsou králové 11. dynastie, Antef IV. je král 13. dynastie. Poslední, XI. sloupec Turínského papyru začíná neúplným jménem Sechem...re, jež je po rekonstrukci přiřazeno druhému králi 17. dynastie (Sechemre Vahchau Rahotep). Nebucheperre Antef je zmiňován na více než dvaceti soudobých památkách, ale na Turínském papyru zřejmě nebyl vůbec uveden.
2. [257.] Sechemre Vahchau Rahotep Trůnní jméno: ra-sxm-wAH-xa.w – Sechemre Vahchau
Rodné jméno: r-a+ra-Htp+t+p; ra-Htp – Rahotep
TP XI,1: ra-sxm [wAH-xa.w] – Sechemre [Vahchau], 3 roky; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Varianty trůnního jména: Sekhemrewahkhaw; Sechem...re; Sekhem...re Varianta rodného jména: Rahotpe 3. [258.] Sechemre Vadžchau Sebekemsaf I. Trůnní jméno: ra-sxm wAD-xa.w – Sechemre Vadžchau
Rodné jméno: sbk-m-zA.f; s-b-k-m-sA.f – Sebekemsaf
TP XI,2: ra-sxm [wAD-xa.w] – Sechemre [Vadžchau], 16 [roků a/nebo měsíců]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Varianty trůnního jména: Sekhemrewadjkhaw; Sekhemra Wadjkhau; Sechem...re; Sekhem...re Varianty rodného jména: Sobekemsaf; Sobekemzaf 4. [259.] Sechemre Sementauej Džehutej Trůnní jméno: ra-sxm s-mn+n-tA.wy – Sechemre Sementauej
Rodné jméno: t-Dhwty+y – Džehutej
TP XI,3: ra-sxm s-[mn+n-tA.wy] – Sechemre Se[mentauej], [x] roků, 1 [měsíc ?]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Varianty trůnního jména: Sechemre S...; Sekhemre S...; Sekhemresementawy Varianty rodného jména: Džehuti; Djehuti; Djehuty; Dhuti; Džehutio I.; Djehutio I. 5. [260.] Sanchenre Mentuhotep VII. Trůnní jméno: ra-s-anx-n – Sanchenre
Rodné jméno: mn-T-w-Htp+t+p – Mentuhotep
TP: – Varianty trůnního jména: Seanchenre; Seankhenre Varianty rodného jména: Menthotpe; Montuhotepi Mentuhotepové I., II., III. a IV. jsou králové 11. dynastie, Mentuhotepové V. a VI. jsou králové 13. dynastie. Sanchenre Mentuhotep je provizorně zařazen mezi řádky XI,3 a XI,4 Turínského papyru, na nějž zřejmě nebyl vůbec zapsán.
6. [261.] Suadženre Nebirejrau I. Trůnní jméno: ra-s-wAD-n – Suadženre
Rodné jméno: nb-i-r-y-r-Aw – Nebirejrau
TP XI,4: ra-s-wAD-n-... – Suadženre..., [x] roků, 1 [měsíc a/nebo den] TP XI,5: ra-nb-i-r-y-Aw+w – Ranebirejau, 29 (?) roků
Varianty trůnního jména: Svadženre; Sewadjenre Varianty rodného jména: Nebirieraw; Nebireyerav; Nebiriawre; Nebiryraw; Nebirau; Raneberaw; Nebererau Jména Suadženre a Nebirejrau I. patří nepochybně témuž králi, přestože na Turínském papyru jsou zapsána na dvou řádcích: XI,4 Suadženre... a XI,5 Ranebirejrau. Totožnost dokládají mj. nálezy dvou skarabů v Hatuaretu (Avaris; Tell ed-Dabáa). V seznamech upravených podle Ryholtovy rekonstrukce jsou Džehutej, Mentuhotep VII., Nebirejrau I. a Nebirejrau II. začleněni do 16. dynastie, přičemž Mentuhotep je pokládán za Džehutejovu manželku, majitelku rakve popsané pozoruhodnými záhrobními texty. (Značně se již liší od tzv. textů rakví Střední říše a předjímají Knihu mrtvých, soubor textů a ilustrací objevující se na stěnách královských hrobek Nové říše.)
7. [262.] Neferkare Nebirejrau II. Trůnní jméno: ra-nfr-kA – Neferkare
Rodné jméno: nb-i-r-y-r-Aw – Nebirejrau
TP XI,6: ra-nb-i-r-y-Aw – Ranebirejau Varianty rodného jména: Nebiryraw; Nebirierau; Nebirau; Ra-neberaw; Nebiretawre
8. [263.] Semenenre Trůnní jméno: ra-s-mn+n+zmn-n – Semenenre
Rodné jméno: ? TP XI,7: ra-s-mn+n+zmn-[n] – Semen[en]re, [x] roků; ztracený znak je doplněn podle jiných pramenů Varianta trůnního jména: Semenre
Čtení jména je sporné. Jeho začátek je vyjádřen duplicitně znaky s-mn a zmn, a nelze s jistotou rozhodnout, zda hieroglyfy n za nimi jsou pouhým opakováním posledního konsonantu (+n), nebo nositeli vlastní fonetické hodnoty (-n). Významově je možná jak delší, tak kratší forma jména.
9. [264.] Suserenre Trůnní jméno: ra-s-wsr+s+r-n – Suserenre
Rodné jméno: ? TP XI,8: ra-s-wsr+s+r-[n] – Suser[en]re, 12 roků, „vymazáno“; ztracený znak je doplněn podle jiných pramenů Varianty trůnního jména: Seuserenre; Sueserenre; Seweserenre; Seuserre...
10. [265.] Sechemre Šedtauej Sebekemsaf II. Trůnní jméno: ra-sxm Sd-tA.wy – Sechemre Šedtauej
Rodné jméno: sbk-m-zA.f – Sebekemsaf
TP XI,9: ra-sxm Sd+d-wAs.t – Sechemre Šeduaset, [x] roků
Varianty trůnního jména: Sechemre-šedtavej; Sekhemreshedjtawy Varianty rodného jména: Sobekemsaf; Sobekemzaf; Sekemzaf Varianta jména z TP: Sekhemre Shedwaset Sebekemsaf byl pravděpodobně otcem dvou stejnojmenných králů – Antefa VI. a Antefa VII., ale genealogie je sporná. Zatímco zde tuto roli připisujeme Sebekemsafovi II. a jeho synům přiřazujeme trůnní jména Sechemre Vepmaat (Antef VI.) a Sechemre Hermaat (Antef VII.), Bourriauová považuje za „možného, nikoli však prokázaného“ otce obou bratrů Sebekemsafa I., Antefa VI. spojuje (stejně jako zde) s trůnním jménem Sechemre, ale Antefa VII. se jménem Nebucheperre (Nubcheperre), které je v našem přehledu přiřazeno k prvnímu králi dynastie Antefovi V. Turínský papyrus neumožňuje mezi Gardinerovou a Ryholtovou koncepcí seznamu rozhodnout, nebo jména obou Antefů jsou ztracena a jiné průkazné prameny nemáme. (Při této příležitosti je vhodné upozornit i na jistý zmatek v číslování Antefů: na seznamu CCER je Antef IV. implicitně spojen se Sanchibreem Amenemhetem VI. na 8. pozici 13. dynastie, v jehož kartuši se vyskytuje i toto jméno, a Antef V. je zařazen na 24. pozici téže dynastie. Ve výčtu králů 17. dynastie pak vedle Antefů VI. a VII. figuruje ještě Antef VIII.) Sebekemsaf II. jako jeden z mála králů Druhého přechodného období vyslal výpravu do lomů ve Vádí Hammamát, podle dochovaného nápisu ji vedl „dozorce prací“ a čítala 130 mužů. Jeho ambice mohou naznačovat i dvě verze trůnního jména: na Turínském papyru obsahuje název hlavního města wAs.t – Veset, v jiné, velkorysejší verzi t3.wy – Obě země. Sebekemsaf II. byl spolu se svou manželkou pohřben ve skalní hrobce v Západním Vesetu, pravděpodobně v Drá Abú en-Naga. Hrobka dosud nebyla spolehlivě identifikována, dochovala se však zpráva o procesu s lidmi, kteří ji v 13. roce vlády Ramesse IX. (20. dynastie) vyloupili. Abbottův papyrus obsahuje i podrobnou protokolární výpově jednoho z usvědčených zlodějů, kameníka Amenpanefera: „Nalezli jsme vznešenou mumii krále, vyzbrojeného jako bojovníka. Na krku měl mnoho amuletů v podobě posvátných očí a zlatých ozdob a na sobě měl zlatou masku. Vznešená mumie tohoto krále byla celá pokryta zlatem, zatímco jeho rakve byly vyzdobeny zlatem a stříbrem zvnějšku i zevnitř a vyloženy všemi druhy drahokamů. Vzali jsme zlato, které jsme nalezli na vznešené mumii tohoto boha, jeho amulety v podobě posvátných očí a ozdoby, které měl na krku a na rakvích, v nichž spočíval. Nalezli jsme královskou manželku podobně ozdobenou a také jsme jí vzali všechno, co jsme nalezli. Jejich rakve jsme zapálili. Ukradli jsme nábytek, který jsme u nich nalezli, předměty ze zlata, stříbra
a bronzu a rozdělili jsme si je mezi sebou. Na osm dílů jsme rozdělili zlato, které jsme nalezli na těchto dvou bozích.“ (Vachala; viz též u Ramesse IX.) Králova manželka, již známe z tohoto soudního protokolu, se jmenovala Nebchas. 11. [266.] Sechemre Vepmaat Antef VI. Trůnní jméno: ra-sxm wp-mAa.t; ra-sxm wp+p-mAa+a.t – Sechemre Vepmaat
Rodné jméno: ini+n-t-f – Antef
TP XI,10: ra-... – ...re; zbytek jména je ztracen Varianta trůnního jména: Sekhemrewepmaat Varianty rodného jména: Intef; Antojef; Anjotef V Britském muzeu v Londýně je pyramidion neznámé provenience, jehož majitelem byl Sechemre Vepmaat. Příliš příkrý úhel sklonu stěn naznačuje, že není pozůstatkem klasické pyramidy. Verner podle analogií s některými soukromými hrobkami Nové říše soudí, že pyramidion mohlo mít funkci dekorativního prvku zádušní kaple. 12. [267.] Sechemre Hermaat Antef VII. Trůnní jméno: ra-sxm h-r+Hr-mAa+a(.t) – Sechemre Hermaat
Rodné jméno: ini+i+n-t-f – Antef
TP XI,11: jméno je ztraceno Varianta trůnního jména: Sekhemreheruhermaat Varianty rodného jména: Intef; Antojef; Anjotef Znak Hr v trůnním jménu je zjevně označen jako determinativ, takže by při zde praktikovaném způsobu transliterace měl být vynechán. Na seznamu CCER je jeho fonetická hodnota akceptována a zdvojené čtení ve tvaru h-r-Hr vede k transpkripci „Heruhermaat“. 13. [268.] Senachtenre Tao I. Trůnní jméno: ra-z-n-xt+x+t-n – Senachtenre
Rodné jméno: t-aA+aA – Tao
TP XI,12: jméno je ztraceno Varianty trůnního jména: Senakhtenre; Sanakhtenre Varianty rodného jména: Teo; Taa Senachtenre je první král 17. dynastie, jehož rodinné poměry jsou blíže známy, a zároveň nejstarší doložený příslušník vládnoucí rodiny stojící u počátků Nové říše. Jeho manželkou byla Tetišeri, neobyčejně schopná žena,
která se ještě dlouho po své smrti těšila všeobecné úctě. Podle dnes již překonaného názoru se z tohoto manželství narodili syn Sekenenre, jenž po otci převzal vládu, a dcera Ahhotep. Oba sourozenci spolu uzavřeli manželství, z nějž vzešli dva slavní bratři: poslední král 17. dynastie Kamose a první král 18. dynastie Ahmose I., definitivní vítěz nad Hyksósy (viz schéma na obr. 776). 17. dynastie Senachtenre
Tetišeri
Sekenenre
Ahhotep I.
Kamose 18. dynastie Ahmose I.
Ahmose Nefertari
Amenhotep I.
776 – Klasický rodokmen Senachtenreovy rodiny
Podle nejnovější rekonstrukce genealogie královské rodiny jsou Senachtenre a jeho (údajný) syn Sekenenre totožni – pravděpodobně to byl jediný král, jenž si v určité fázi vlády změnil trůnní jméno (viz obr. 777). Rodné jméno Tao, archeologicky doložené ve spojení s oběma trůnními jmény, znamená „Statečný“ a podle některých egyptologů souvisí s počátkem vojenského odporu proti Hyksósům. Z historických pramenů to však nelze ověřit, naopak se zdá, že válka vypukla až v době vlády posledního krále 17. dynastie Kamoseho. 17. dynastie Senachtenre Sekenenre Kamose
Tetišeri
Ahhotep I. 18. dynastie
Ahmose I.
Ahmose Nefertari Amenhotep I.
777 – Revidovaný rodokmen Senachtenreovy/Sekenenreovy rodiny
14. [269.] Sekenenre Tao II. Trůnní jméno: ra-z-q-n-n – Sekenenre
Rodné jméno: t-aA+a – Tao
TP XI,13: jméno je ztraceno Varianty trůnního jména: Seqenenre; Sekenenere; Seqenienre; Sekenjenre; Sejkenenre Varianty rodného jména: Teo; Taa; Džehutio II.; Djehutio II. Sekenenre – bez ohledu na to, zda je či není shodný se svým (údajným) otcem a předchůdcem – je opředen dvěma novodobými mýty, vycházejícími z utilitárního výkladu dvou archeologických nálezů: Sallierova papyru z 19. dynastie, jenž obsahuje neúplnou povídku známou pod názvem O sporu Sekenenrea a Apopiho, a jeho vlastních tělesných pozůstatků, objevených v hromadném úkrytu královských mumií v Dér el-Bahrí v roce 1881.
Jednostranný výklad těchto nálezů vede jednak k názoru, že osvobozovací válka Egypanů s hyksóskými vetřelci začala již za Sekenenreovy vlády, jednak k přesvědčení, že král v boji padl. Důkazy na podporu uvedených tezí však zdaleka nejsou jednoznačné. Z prvních vět povídky O sporu Sekenenrea a Apopiho vyplývá, že „dvojvládí“ 15. a 17. dynastie v Egyptě bylo formálně považováno spíše za latentní než faktické: hyksóský vládce Apopi je výslovně označen jako „král, jemuž celý Egypt platí daně“, zatímco Sekenenre pouze jako „princ Jižního Města“, tj. Vesetu (Bourriauová). Ústředním tématem povídky je provokační dopis, v němž si Apopi stěžuje na hrochy v posvátném jezeře u vesetského chrámu (vzdáleném od jeho paláce v Hatuaretu více než 600 km), kteří prý tropí takový hluk, že mu nedopřejí spánek, a žádá Sekenenrea, aby je nechal odehnat. Z dikce Apopiho dopisu, jehož formulace určitě není autentická (dílo není historizujícím textem, ale literárním útvarem, nehledě k tomu, že Sallierův papyrus byl sepsán až za vlády Merenptaha z 19. dynastie), nelze jednoznačně rozpoznat, zda pisatel vznesením nehorázného požadavku jen zdůrazňuje své nadřazené postavení a hodlá Sekenenrea ponížit, nebo zda je jeho záměrem vyvolat vojenský konflikt. Závěr povídky se bohužel nedochoval, víme jen, že vesetský král svolal své hodnostáře, aby se s nimi poradil o dalším postupu. O jeho odpovědi Apopimu, natož o případné ostřejší reakci lze tedy jen spekulovat. Oba krajní protipóly názorového rozpětí pak nejlépe demonstrují dva citáty: 1. „Podle tónu vyprávění lze předpokládat, že spor se nebude řešit silou, ale spíše vtipem a obratným jednáním, které přinese vítězství Hornímu Egyptu.“ (Vachala v Encyklopedii) 2. „Narativní stavba, tak podobná struktuře Kamosových textů, budí dojem prologu k bitvě.“ (Bourriauová) Druhou konstantou uvedené hypotézy je Sekenenreova mumie, objevená spolu s ostatky řady králů Nové říše ve skrýši v Dér el-Bahrí (ve skalní hrobce TT 320), do níž byly sneseny po vyloupení původních hrobek za 21. dynastie. Problematikou spojenou s důvody soustředění královských mumií do úkrytů, s jejich dalšími osudy a dosud spornou identifikací se budeme podrobněji zabývat v části o Třetím přechodném období; zde vycházíme z předpokladu, že Sekenenreových ostatků se spor netýká a že byly rozpoznány správně.
778 – Sekenenre Tao II.; fotografie hlavy mumie z roku 1906. Šipky vyznačují pět smrtelných ran
Mumie byla krátce po nálezu roku 1881 převezena do Káhiry a zde uskladněna za blíže neznámých podmínek až do 9.6.1886, kdy ji Maspero při víceméně veřejném představení „rozbalil“. Až po dalších dvaceti letech, roku 1906, ji zkoumal australský anatom G. Elliot Smith, jenž ji už shledal ve značně zuboženém stavu. Údajně „utrpěla mnoho poškození v době mezi rozbalením v roce 1886 a druhým zkoumáním v roce 1906“ (Kinnaer), což je sice vzhledem k tehdejším poměrům v káhirském muzeu pravděpodobné, ale svým dílem k nim nepochybně přispěl i Maspero neodbornými manipulacemi a bez viny nebude ani anatom Smith, jenž o výsledcích prohlídky pořídil tento zápis: „Všechno, co dnes zbývá ze Sekenenrea Taa, je silně poškozená, porušená kostra, obalená narušenou, měkkou, vlhkou, pružnou, tmavě hnědou kůží, která má výrazně aromatický kořeněný pach... Nedošlo k žádnému pokusu uložit tělo do obvyklé polohy mumií; hlava nebyla
urovnána na trupu, nohy nebyly úplně nataženy a paže i ruce byly ponechány v poloze, v níž se ocitly při smrtelných křečích...“ (Citováno podle Tyldesleyové)
779 – Sekenenreovy ruce; fotografie z roku 1906
Smith konstatoval, že smrtelné křeče „následovaly po vražedném útoku, o kterém svědčí roztříštěný obličej a lebka“ (tamtéž), a zjistil, že král má na hlavě celkem pět různých ran. Ze vzhledu těla, podle jeho názoru nedbale konzervovaného, pak dospěl k závěru, že „král byl mumifikován ve spěchu a že tuto práci nemuseli provádět oficiální královští pracovníci“ (tamtéž). Dalším odborníkem zabývajícím se zkoumáním zbytků králova těla byl James Harris, jenž je v roce 1970 podrobil rentgenovému vyšetření, které tehdy bylo v módě a bylo považováno za spolehlivou metodu pro stanovení věku. Původní Smithův odhad na „30 až 40 let“ (Kinnaer) Harris touto cestou upřesnil na 35–40 let. Po zatím poslední zevrubné prohlídce v roce 1974 potvrdili český antropolog a egyptolog Evžen Strouhal a rakouský archeolog M. Bietak v podstatě to, co si už dávno všichni mysleli: „z pěti smrtelných ran na hlavě měly dvě přesný tvar průřezu specifického tvaru sekery, kterou bojovali Hyksósové“ (Strouhal). Králův věk pak znovu upřesnili na „asi 40 let“ (Vachala). Názor, že Sekenenre padl v boji proti Hyksósům, je dnes všeobecný, přestože to žádné historické prameny neprokazují. Někteří autoři jej vyjadřují poměrně zdrženlivě, jako domněnku, ale u jiných nalézáme téměř apodiktická tvrzení, která někdy budí dojem, jako by pisatelé byli přímými svědky bitvy: „Jeho mumie má na hlavě stopy těžkých ran, snad zahynul v boji.“ (Groh) „Boj zahájil Sekenenre, jehož mumie nese stopy zranění, snad z války.“ (Kinnaer) „Sekenenre Tao vyhlásil válku, ale brzy byl zabit. Na jeho mumii jsou důkazy ran sekerou, kopím a oštěpem. Jeho žebra, páteř a lebka vykazují zlomeniny.“ (Strelocke) „Počínaje Sekenenreem Taem zahájili Veseané svůj zápas o vyhnání Hyksósů. První epizoda tohoto boje je známa pouze z příběhu Spor Apopiho a Sekenenrea [není to pravda, o boji tam není nic], ale mumie Sekenenrea ukazuje, že zemřel násilnou smrtí, snad v bitvě.“ (Baines) „Bylo prokázáno, že hluboké rány na Sekenenreově hlavě pocházejí od typické syro-palestinské válečné sekery, kterou byli vyzbrojeni právě hyksósští bojovníci. Sekenenre tedy padl v boji proti nim. Egypané však zřejmě vyhráli, nebo zachránili tělo svého mrtvého vůdce, nechali ho mumifikovat a poté pohřbít ve Vesetu.“ (Encyklopedie a Vachala) „Jednoznačné archeologické důkazy potvrzují, že Sekenenre bojoval proti Hyksósům [!] ve středním Egyptě [!] a na zranění, která utrpěl ve válce, zemřel.“ (Tyldesleyová) „Na jeho těle je velké množství hlubokých řezných ran. Výraz tváře naznačuje, že zemřel ve velkých mukách. Rány na obličeji jsou tak hluboké, že je mohly způsobit jedině zbraně, které tehdy měli Hyksósové.“ (Televizní seriál BBC) Obšírněji argumentuje Bourriauová, dovolávajíc se vyobrazení egyptských seker na stěnách soudobého paláce v Dér el-Ballátu (asi 40 km severně od Vesetu), které se tvarově liší od seker, jimiž byli vyzbrojeni Hyksósové. „Objevují se názory, že tvar rány na [králově] čele odpovídá použití sekery typu střední doby bronzové, jaké byly nalezeny v Tell ed-Dabě“, tj. v hyksóské metropoli Hatuaretu, praví neutrálně, ale vzápětí nelogicky dovozuje: „To je nejvýmluvnější doklad, že největší bitva proti Hyksósům se odehrála za vlády Sekenenrea a že v ní byl král brutálně zavražděn.“ O sídlišti v Dér el-Ballátu, v jehož troskách se našlo velké množství nádob núbijských typů, pak soudí („vnucuje se nám závěr“), že bylo „úmyslně postaveno na odlehlém místě, jeho účel byl čistě vojenský a pravděpodobně sloužilo ke shromažování armády, jež zahrnovala i velkou skupinu kermských Núbijců“. Zajímavé je, jak i protichůdná argumentace spěje k týmž závěrům. Zatímco Bourriauová bazíruje na odlišnosti válečných seker, jimiž bylo vybaveno egyptské vojsko, a neumí si představit jiný scénář královy smrti než úder vedený příslušníkem vojska Hyksósů, které jedině tímto typem sekery disponovalo, Vachala (v Encyklopedii) naopak tvrdí, že „Sekenenre Tao, Senachtenre Tao a Kamose [uvedeno v tomto pořadí] použili [ve válce] hyksóské zbraně i vojenskou taktiku“, takže jinými slovy připouští celé hromady hyksóských seker přímo v egyptském táboře. Ovšem ve věci Sekenenreovy smrti – a to je nejpozoruhodnější – zastává tentýž názor jako Bourriauová: padl v boji s Hyksósy, protože byl zabit hyksóskou sekerou! V obrovské plejádě literatury
pojednávající toto téma kupodivu nenalezneme jedinou zmínku, jediný náznak absolutně nejjednodušší úvahy: i kdyby v Sekenenreově době ještě nebyly vývojově pokročilejší „syro-palestinské sekery“ běžnou výzbrojí vesetského vojska, musíme připustit, že přinejmenším jimi mohly disponovat elitní oddíly, téměř určitě palácová stráž, v každém případě aspoň několik prominentních jedinců, a již k nim přišli jakkoliv. V úvahu tedy přichází i atentát, zosnovaný v nejbližším králově okolí. Ostatně, kdo by v bitevní vřavě zasazoval do nepřátelské lebky „pět smrtelných ran“, když její majitel se musel zhroutit už po první? Kdo by ve víru boje riskoval, že bude sám zasažen, zatímco nesmyslně tříská do mrtvoly ležící na zemi? Mnohočetná smrtelná poranění, jediná archeologicky skutečně prokázaná okolnost, vypovídají jen o stylu útoku a svědčí nanejvýš o tom, že byl veden se zuřivou, nepříčetnou nenávistí, kterou mohl král nějakým svým činem podnítit u kohokoliv. Spíše než plánovanou kralovraždu tak můžeme předpokládat impulzivní akt jako důsledek prudké hádky, kdy zadržované emoce útočníka či útočníků přesáhly bod, v němž je člověk ještě schopen sebeovládání, a vybily se v jediném okamžiku. V tomto kontextu se jeví jako nezbytné odkázat údajnou Sekenenreovu válku proti Hyksósům do kategorie neprokázaných hypotéz, tím spíše, že její „první historické stopy se datují až do doby jeho syna“ (Kinnaer). „Z dochovaných písemných pramenů se o vládci Sekenenreovi mnoho nedovíme“ (Encyklopedie), „známe ho jen z několika dobových nápisů a z neúplného opisu povídky O sporu Sekenenrea a Apopiho“ (Zamarovský). Jeho ostatky, zubožené moderními výzkumy, jsou uloženy v Egyptském muzeu v Káhiře, v oddělení královských mumií, kam běžná vstupenka přístup neumožňuje. Jeho původní hrobka, jedna z pěti, jejichž poloha je popsána na Abbottově papyru, se nachází na nekropoli 17. dynastie v Západním Vesetu, v oblasti Drá Abú en-Naga, ale spolehlivě identifikována zatím není.
15. [270.] Vadžcheperre Kamose Trůnní jméno: ra-wAD-xpr – Vadžcheperre
Rodné jméno: kA-ms+s; kA-ms+z – Kamose
TP XI,14: jméno je ztraceno Varianty trůnního jména: Wadjkheperre; Wadjkhepere Kamose určitě nastoupil na trůn bezprostředně po Sekenenreovi, ale zdaleka není jisté, zda byl jeho synem, za nějž je většinou autorů moderní literatury vydáván, dokonce není jisté, zda vůbec pocházel z královské rodiny – na jeho rakvi chybí kobra, typický symbol královských pohřbů. Do fabulací, nabízejících se pod zorným úhlem výše uvedených pochybností o způsobu smrti jeho předchůdce, se však pouštět nebudeme a zůstaneme u pragmatické hypotézy o nepřerušenosti pokrevní linie vesetské vládnoucí rodiny, ovšem s důrazem na fakt, že je to právě jen hypotéza. Relativně jistější je Kamosovo příbuzenství s jeho nástupcem Ahmosem I., v Manehtově pojetí zakladatelem 18. dynastie, i když ani zde nepanuje shoda a různé teorie oscilují mezi původní představou, že oba králové byli Sekenenreovými syny, tedy vlastními či nevlastními bratry, a nověji předpokládanou vazbou typu otec–syn. Kamose je prvním bezpečně doloženým protagonistou války proti Hyksósům, v níž možná zahynul. Pravděpodobně zemřel mladý – po třetím roce vlády o něm mizí zprávy, a předpokládá se, že nevládl déle. Jisté je, že jeho dědic Ahmose byl při nástupu na trůn nanejvýš desetiletým chlapcem, a podle některých pramenů se zdá, že po Kamosově smrti řídila zemi po určitou dobu jeho matka Ahhotep. O Kamosových vojenských vítězstvích nad Hyksósy, Núbijci i domácími kolaboranty vypovídají dochované heroizující nápisy, podrobnější obraz bojů podávají zejména dvě velké kamenné stély s hieroglyfickým textem, které objevil egyptský egyptolog Labíb Habáší v roce 1954 v Amonově chrámu v Karnaku. Dílčí informace poskytuje nápis v Buhénu a také dvě dřevěné, štukem potažené desky s malovaným hieratickým textem z jeho skalní hrobky v Drá Abú en-Naga, které našel v roce 1908 Howard Carter, pozdější objevitel proslavené Tutanchamonovy hrobky.
V úvodní partii karnacké stély poskytuje Kamose cenné informace o výchozím politickém uspořádání: „Vysvětlete mi, k čemu je mi má moc. Jeden král je v Hatuaretu [Avaris; Tell ed-Dabáa], druhý v Kuši [Núbii], a tak sedím vedle Asijce a Núbijce. Každý z nich má kus tohoto Egypta, dělí se se mnou o tuto zem... Až k městu Kes [Kúsai; Kúsíja] leží asijské území... [Nilský ostrov] Abu [Elefantiné; Džezíra] je silný. Střední část země patří nám, až k městu Kes.“ (Trigger) Podle Vercouttera je z této dikce mj. zjevné, že Kamose pokládal Núbii za historickou součást Egypta. Egyptské vojsko zahájilo ofenzivu směrem na sever. O tom, že počáteční boje byly těžké, vypovídají trosky Hathořina chrámu v metropoli 14. hornoegyptského kraje Kes (Kúsai; Kúsíja), jenž „stál na samé hranici sféry vlivu Hyksósů“ a byl právě v této době „zle poničen“ (Tyldesleyová). Vzápětí Kamose dobyl Nefrusi (Neferusi) v 15. hornoegyptském kraji (severně od Kes), „klíčový strategický bod Hyksósů“ (Encyklopedie), a podle barvitého líčení na karnackých stélách jej vyplenil: „Jako lvi s kořistí, tak moje armáda zacházela s jejich služebníky, s jejich dobytkem, jejich mlékem, tukem a medem, s radostí v srdci si rozdělila jejich majetek.“ (Bourriauová) Přibližně v této fázi (pořadí událostí je nejisté) se vyděšený hyksóský král Aauserre Apopi pokusil zapojit do války Núbijce a vyslal na jih posla se žádostí o otevření druhé fronty. Tajný vyslanec s touto choulostivou misí byl však u pahorku Džebel Džaunti severozápadně od Vesetu zadržen a Apopiho záměr vyšel najevo (jeho dopis núbijskému králi je citován na Kamosově stéle): „Vidíš, co mi Egypt udělal? Král toho místa, Kamose, mne napadl na mém vlastním území. Nechoval jsem se k němu nepřátelsky, tak jako on proti tobě. Rozhodl se ničit tyto dvě země, mou a tvou. Vyplenil je. Poj, vypluj po proudu [na sever], neboj se! On je tady se mnou, a v té části Egypta není nikdo, kdo by se ti mohl postavit. Nepustím ho dále, dokud nepřijdeš. Pak si rozdělíme města té části Egypta a [naše země] se budou radovat.“ (Trigger) Úmysl sevřít Kamoseho do kleští se do jisté míry podobá někdejšímu postupu nennisutských vládců 9./10. dynastie, kteří se proti vesetským králům 11. dynastie spojili s Anchtifejem ovládajícím tři nejjižnější hornoegyptské nomy. Kamose reagoval vojenským obsazením oázy Bahríja, strategického bodu na staré pouštní cestě a v této době jediné možné spojnici mezi hyksóským Hatuaretem a núbijským Buhénem, aby „neměl žádné nepřátele v zádech“ (Bourriauová). Poté je v líčení válečných událostí dosti nepochopitelná mezera, jejíž pravý význam nám uniká: nevíme, zda jsou vypuštěny detaily jevící se tehdy jako triviální, podružné, nebo jestli jsou v duchu egyptské nápisové tradice zamlčeny nějaké dílčí neúspěchy. Text pokračuje až ve chvíli, kdy Kamose pronikl k Hatuaretu, zpustošil jeho okolí, rozmístil na řece svou flotilu a zahájil blokádu. Postavení pozemního vojska kolem Apopiho pevnosti příliš jasné není, ale sevření muselo být dosti těsné, nebo „ženy z paláce vykukovaly na Egypany jako ‘mladé ještěrky ze svých děr’“ (Bourriauová). Střetnutí skončilo patem, lépe řečeno vůbec nezačalo: Kamose se k dobytí hradeb neodhodlal a Apopi z nich žádný výpad nepodnikl. Popis výpravy končí výčtem škod, které Egypané Hyksósům způsobili (zbořené domy, podaté stromy, uloupený majetek, vypité víno atd.) a návratem vojska domů, kdy „všechny tváře zářily radostí, země zažívala dny hojnosti, na břehu všechno jásalo a ve Vesetu se konala slavnost“ (tamtéž). Otázkou je, jak do sledu událostí zařadit Kamosovu výpravu proti Núbijcům, a jednou z možností je právě mezera ve výpovědi na karnacké stéle: mezi obsazením oázy Bahríja a obklíčením Hatuaretu. Například podle Strouhala „se obrátil proti vládci Kuše, o jehož spojenectví s Hyksósy se dověděl, a zajistil si tak týl obsazením Dolní Núbie až po Buhén ještě dříve, než vytáhl k rozhodnému boji s Hyksósy“. Vyplenění Núbie egyptským vojskem je ovšem zmíněno již v Apopiho dopisu núbijskému králi, a mělo by tedy předcházet zajetí hyksóského posla. Kromě stručného vítězného nápisu ze třetího roku Kamosovy vlády máme o jižním tažení bohužel jen kusé zprávy, které výraznější upřesnění neumožňují. Archeologové našli v Buhénu stopy velkého požáru, spojovaného s dobytím pevnosti, ale také nápisy svědčící o účasti potomků místní egyptské posádky ve vojsku krále z Kuše, kteří se zřejmě do obranných bojů proti Kamosovi zapojili. Vesetský král se ani na svém severním tažení nemohl vždy „opřít o podporu obyvatelstva, které Hyksósy nenávidělo“, jak tvrdí Zamarovský, protože jeho značná část jim vděčila za slušnou životní úroveň, zvykla si a neměla už o návrat dřívějších poměrů zájem. Kamose proti kolaborantům postupoval tvrdě, např. poražené obránce Nefrusi přestěhoval do izolace v oáze Bahríja. Ve svém programovém prohlášení na karnacké stéle praví jednoznačně: „Vyvrátím jejich města a vypálím jejich sídla, aby se navěky změnila v krvavé ruiny za škody, které způsobili v Egyptě, protože se uvolili sloužit Asiatům a zapomněli, že jejich pánem je Egypt.“ Kamose sice nedokázal Hyksósy z Egypta vytlačit, ale osvobodil řadu krajů a měst, získal kontrolu nad říční tepnou od Buhénu až po Fajjúm a zdecimoval domácí stoupence okupantů, resp. ty, „o nichž věřil, že spolupracují s nepřítelem“ (Tyldesleyová). Nevíme, jak zemřel, ale zcela jistě byl pohřben do připravené hrobky
v Drá Abú en-Naga v Západním Vesetu – jedné z pěti královských hrobek uvedených na Abbottově papyru. Podle Vandenberga (1987) ji objevil Howard Carter v roce 1908 při vykopávkách zaštítěných licencí lorda Carnarvona „mezi pahorky za vsí Drá Abú en-Naga a pruhem úrodné půdy, 150 m severovýchodně od vstupu do kotliny Dér el-Bahrí“, a přidělil jí číslo 9. „K hrobu patřil dvorek obezděný plochými kameny, otvorem uprostřed něj se dalo sejít šest metrů dlouhou, do skály vytesanou chodbou do čtvercové komory, kde měla být zřejmě uložena pohřební výbava. Asi tři metry hlubokou šachtou při západní stěně této komory bylo možno sestoupit do dalších dvou místností, ležících nad sebou.“ (Carter; citováno podle Vandenberga) Carter musel ovšem napřed odklidit „velké množství stavebního odpadu a střepů“, jimiž byla přístupová chodba zatarasena. Bylo v ní také „několik mumií bez obinadel, uložených sem někdy později a časem oloupených“. Dvě Kamosovy dřevěné stély, „natřené sádrou a pomalované hieratickým písmem“, stály na prahu předsíně. „Pohřební komora byla otevřena až v následující sezoně [zřejmě roku 1909]. Našlo se tam několik nádob, úplně rozpadlá rakev s dítětem a pohřeb chudého muže z mnohem pozdější doby.“ (Tamtéž)
VYBRANÉ OSOBY DRUHÉHO PŘECHODNÉHO OBDOBÍ Ahhotep I. Varianty jména: Achhotep; Iahhotep Významná žena z konce 17. dynastie, matka prvního krále 18. dynastie Ahmose I. Dožila se asi osmdesáti let, zemřela za vlády svého syna a byla pohřbena v Drá Abú en-Naga. Podle některých ne zcela jasných pramenů se mohla Ahhotep po smrti krále Kamoseho, kdy byl Ahmose ještě příliš mladý, částečně podílet na moci a zřejmě organizovala i některé vojenské operace v době válek s Hyksósy, zejména proti povstalcům ve vnitrozemí a snad i na núbijské frontě. Na Ahmosově stéle objevené v karnackém chrámu vybízí král ke skládání holdu své matce, „té, která se postarala o Egypt a o jeho vojáky, chránila ho, přivedla zpátky utečence a shromáždila jeho zběhy, usmířila Horní Egypt a vyhostila povstalce.“ Přesný smysl tohoto zvláštního výroku sice neznáme, „ovšem pokud byla Ahhotep skutečně schopna sama zmařit povstání či potlačit občanské nepokoje povoláním egyptských vojenských oddílů, musela být schopna vykonávat skutečnou, nikoli jen formální moc,“ dovozuje Tyldesleyová. Skalní hrobku Ahhotep v Drá Abú en-Naga objevil roku 1859 Mariette. Nebyla sice zřejmě ve stavu, jemuž egyptologové říkají „in situ“, protože původní rakev majitelky byla nalezena ve skrýši mumií v Dér el-Bahrí (bylo v ní tělo Amonova kněze 21. dynastie Pinodžema I.), ale obsahovala vynikající soubor šperků, uměleckých předmětů a zbraní, z nichž některé patřily jí a jiné, zejména ceremoniální sekerka hyksóského typu, jsou pohřebními dary krále Ahmose I.
780 – Ceremoniální sekerka krále Ahmose I., nalezená v hrobce jeho matky Ahhotep I. (Egyptské muzeum v Káhiře)
Nejúplnější popis kolekce šperků, vesměs zlatých, podává Vilímková (1969): Pektorál krále Ahmose I.; pár mnohařadých náramků s dělítky, sestavených z drobných perliček ze zlata a polodrahokamů; dva náramky zhotovené ze dvou samostatných částí, z nichž jeden má podobu supí bohyně Nechbet s rozevřenými perutěmi a druhý je vyzdoben figurálními motivy z cizelovaného zlata na pozadí vykládaném lapisem lazuli; drobná, masivní korunka s kartuší provázenou dvěma sfingami; náramky v podobě velkých zlatých kruhů kvadratického průřezu, zdobených na krajích pletencem ze zlatého drátku; náramek s vydutými stěnami, připomínající svým tvarem nizounký soudeček; různé amulety na zlatých řetízcích, zejména trojice velkých zlatých much a překrásný skarab vykládaný lapisem lazuli; náhrdelník s množstvím zlatých ornamentálních článků, dílem geometrických, dílem rostlinných a zvířecích, navlečených na jednotlivé zlaté drátky. K tomuto náhrdelníku má Vilímková, specialistka na staroegyptské šperkařství, jisté výhrady: „V té podobě, jak je dnes vystaven v káhirském muzeu,
není úplně spolehlivě rekonstruován; bylo by asi nesnadné takto upravený náhrdelník nosit.“ Jacq zmiňuje „náramek z perel krytý lapisem lazuli, na němž bylo proklamováno uznání Ahmose jako krále“. K jiným uměleckým předmětům, o nichž se zmiňuje zase Vachala (1989), patří „pozoruhodná, 43 cm dlouhá bárka ze zlata s jejím majitelem a posádkou a podobná bárka poloviční velikosti ze stříbra, která je umístěna na malém vozíku z bronzu a dřeva“. Soubor zbraní se skládá ze zlatých dýk vykládaných elektronem, karneolem a lapisem lazuli a válečných seker zdobených různými scénami a hieroglyfickými nápisy. Mimořádné místo mezi nimi zaujímá Ahmosova „měděná sekerka s délkou ostří 134 mm a topůrkem z cedrového dřeva, k němuž je upevněna zlatými pásky. Celá zbraň je dlouhá 475 mm a potažená zlatou fólií. Obě strany sekerky zdobí figurální motivy a hieroglyfické znaky vykládané polodrahokamy. Na jedné straně je v horním rejstříku (blíže u topůrka) symbol milionů roků, v dalším supí bohyně Nechbet a hadí bohyně Vadžet, v dalším trsy lilií a papyrových květů jakožto symboly Horního a Dolního Egypta. Ve spodním rejstříku (u ostří) je ležící sfinx. Na druhé straně jsou v horním rejstříku obě králova jména v kartuších, ve středním panovník držící za vlasy poraženého nepřítele a ve spodním okřídlený gryf. Topůrko má čtyři trojice příčných zářezů, původně zřejmě rovněž vykládaných. Na hřbetě topůrka je pásek s hieroglyfickým nápisem obsahujícím královu kompletní titulaturu. Eliptickou plošku, která topůrko ukončuje, vyplňují symbolické rostliny Horního a Dolního Egypta a znak nfr, rovněž vykládané polodrahokamy.“ (Vilímková 1969) Ahmose Nefertari Pravděpodobně dcera krále 17. dynastie Kamose, určitě manželka jeho nástupce Ahmose I. Viz u 18. dynastie. Ana Manželka krále 13. dynastie Sebekhotepa I. Podle dochovaných nápisů byla matkou princezen Anchetitat a Fentanchet. Anchu Catej z doby 13. dynastie, pravděpodobně současník Sebekhotepa III. Je znám z několika zdrojů. Herit Dcera krále 15. dynastie Apopiho II. Její jméno a postavení bylo rozluštěno na zlomku misky nalezeném v jedné hrobce ve Vesetu. Někteří badatelé podle místa nálezu tohoto fragmentu soudí, že Herit se přivdala do vesetské královské rodiny 17. dynastie. Ipek „Nejstarší králův syn“, známý z více než čtyřiceti skarabů. Jeho otcem byl některý z králů 15. dynastie. 781 – Jeden z více než čtyřiceti skarabů s nápisem „Nejstarší králův syn Ipek“
Nebchas Manželka krále 17. dynastie Sebekemsafa II., pohřbená v jeho hrobce v Drá Abú en-Naga. V době vlády Ramesse IX. (20. dynastie) byla hrobka vyloupena, podrobnosti jsou známy z tzv. Abbottova papyru. Neferkare-Imeri Catej krále 13. dynastie Sebekhotepa IV. 782 – Socha cateje Neferkarea-Imeriho (Louvre, Paříž)
Tetišeri Varianta jména: Tetisheri Manželka krále 17. dynastie Senachtenrea Taa I., jenž je možná totožný se Sekenenreem Taem II. (viz alternativní rodokmeny na obr. 776 a 777). Pocházela ze střední vrstvy, byla neobyčejně schopná a těšila se mimořádné úctě. Dožila se sedmdesáti let. Její vnuk, první král 18. dynastie Ahmose I., jí postavil kenotafovou kapli v Abedžu a nechal pořídit řadu nápisů vztahujících se k jejímu kultu.
O vážnosti, kterou Tetišeri i po své smrti požívala, svědčí úryvek z jedné z Ahmosových stél: „Král [Ahmose] sám řekl: ‘Vzpomínám si na matku své matky, na matku svého otce, na velkou královu manželku a na královu matku Tetišeri, ospravedlněnou. Má nyní hrobku a kenotaf na půdě vesetského a cenejského kraje. Řekl jsem ti to, protože chci pro ni nechat postavit [posmrtné] sídlo vedle svého památníku, jeho vyhloubeného bazénu, jeho zasazených stromů, jeho obětních chlebů...’ On [Ahmose] o té věci promluvil a byla uskutečněna.“
