Tomáš Klír – Michal Beránek Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Nám. Jana Palacha 2 116 38 Praha 1
Sociálně-ekonomická interpretace půdorysů zaniklých vesnic. Příklad zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese (Hl. m. Praha).* 1. Úvod O možnosti sociálně-ekonomické interpretace celistvě dokumentovaných vesnických půdorysů není pochybováno. Dosavadní publikace ale sociálně-ekonomickou interpretaci buď jen naznačují (Svídna u Slaného), nebo bez bližších argumentů přímo ztotožňují hmotové kategorie dvorů s vyhraněnými majetkovými kategoriemi usedlostí známých z písemných pramenů (Mstěnice u Hrotovic). Všechny tyto úvahy stojí na modelovém předpokladu, že existovala přímá vazba mezi (1) rozsahem hospodářského provozu usedlosti a (2) velikostí její dvorové parcely a dvora. Cílem tohoto příspěvku proto je: 1) analyzovat a zdůvodnit modelovou představu o vztahu mezi rozsahem zemědělského provozu usedlosti a minimální velikostí jejího dvora 2) diskutovat vztah mezi rozsahem zemědělského provozu a sociálně-ekonomickým typem usedlosti 3) diskutovat význam sociálně-ekonomických typů usedlosti, neboť tyto typy jsou klíčové pro historickou interpretaci a pro integraci archeologických poznatků do základních konceptů sociálně-ekonomického vývoje 4) různými způsoby testovat modelové představy na vzorku raně novověkých usedlostí z mikroregionu mezi Labem a Sázavou 5) získané poznatky aplikovat na konkrétní archeologicky dokumentované situaci v témže mikroregionu Jednou z podstatných částí příspěvku, která se týká hlavního konferenčního tématu, je diskutovat výpovědní hodnotu raně novověkých ikonografických a kartografických pramenů pro interpretaci archeologických situací. Interpretační potenciál těchto pramenů bude ukázán na příkladě analýzy map vesnic uhříněveského panství z let 1715-1717/19 na straně jedné, a reliktů zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese (Hl. m. Praha) na straně druhé. Zatímco v prvém případě se jedná o skupinu ojedinělých mapových děl, která kombinují perspektivní a půdorysné zobrazení raně novověkých vesnic, ve druhém jde o jedinečnou, ale dosud jen málo poznanou lokalitu, jejíž skutečné historické jméno ani chronologie nejsou dosud s jistotou známy. Podrobné mapy uhříněveského panství dokumentují podobu krajiny a sídel obklopující areál zaniklé vesnice „V Žáku“ na samém počátku 18. století, a tím umožňují jak rozšířit dosavadní interpretační možnosti dokumentovaných reliktů v areálu zaniklé vesnice, tak přispět k rozvoji metod kombinujících výpověď archeologických, písemných a ikonografických, popř. kartografických pramenů pro poznání minulosti. 2. Vnitřní diferenciace vesnice v předindustriálním období 2.1. Úvod Jednotlivé usedlosti v rámci vesnice se mezi sebou lišily v mnoha aspektech: (1) svou funkcí (např. selské usedlosti, krčmy, kovárny apod.), (2) právním postavením (tj. soubory práv a
povinností), (3) vybavením materiálními zdroji (tj. majetkem a příjmy), (4) způsoby hospodaření, (5) demograficky (rodina hospodáře se nacházela v různé fázi životního cyklu, na usedlosti byly různě staré děti postupně zapojované do práce), (5) individualitou hospodáře, (6) přírodními danostmi, (7) svou minulostí atd. Všechny tyto aspekty spolu do různé míry vzájemně souvisely (obecně např. Beck 2004, 220-231; Rösener 1984; tentýž 1987, 198-227; Netting 1993; Shanin 1990, 19-94; Shanin ed. 1989). Pozdně středověké a raně novověké písemné prameny, které se snažily postihnout vnitřní anatomii vesnického prostředí, používaly s ohledem na konkrétní účel rozmanitá klasifikační schémata, která reflektovala nejčastěji majetkovou vybavenost usedlostí a jejich celkovou ekonomickou bilanci. Ekonomické danosti byly přitom zpravidla provázány s ostatními a spoluvytvářely celkový společenský status usedlosti, tj. postavení v rámci určité sociální stratifikace. Vnitřní diferenciaci vesnice a rozdíly mezi jednotlivými poddanskými usedlostmi osvětlují také archeologické prameny. Jejich výpověď je ale limitována tím, že informují jen o archeologizované části původního komplexního celku, kterým usedlost byla, a to o jejím dvoru (Klír 2008, 138). Jedinečné informace podávají ty situace, které umožňují dokumentovat nejen celý vesnický půdorys, ale také rozsah jednotlivých dvorových parcel, jejich vnitřní členění a zástavbu. Pro období pozdního středověku a raného novověku existuje v Evropě jen málo takových příkladů (srv. Fridrich – Klápště – Smetánka – Sommer eds. 1996; Vařeka 2004; Nekuda 2005; Biermann 2005). V Čechách a na Moravě disponujeme zatím třemi detailněji dokumentovanými lokalitami tohoto druhu. Jsou to vesnice pravidelné a uzavřené návesní dispozice s hloubkově orientovanými dvorovými parcelami – Svídna u Slaného (obr. 1; Smetánka 1988), zaniklá vesnice v poloze Žák na území Hlavního města Prahy (Beránek 2010) a Mstěnice u Hrotovic (obr. 2; Nekuda R. – Nekuda V. 1997). Není přitom pochybováno o tom, že velikost dvorové parcely a podoba její zástavby nějakým způsobem odrážela také sociálně-ekonomickou pozici usedlosti (např. Smetánka 1988, 34-35, 144; Nekuda R. – Nekuda, V. 1997, 75-77; Fridrich – Klápště – Smetánka – Sommer eds. 1998, passim; Klápště 2005, 252-253; Klír 2008, 163-165). Vzájemná souvislost mezi sociálněekonomickou charakteristikou usedlosti a podobou jejího dvora ale zatím nebyla soustavněji teoreticky diskutována ani testována (obr. 1, obr. 2). Pouze v rámci studie o zaniklé středověké vesnice Kří u Sadské byly konfrontovány rozsahy dvorových parcel s majetkovými údaji josefského katastru (1785/89), a to pro skupinu 4 sousedních vesnic obdobného půdorysu a stejného stáří (Klír 2008, 163-164). Tento rozbor ukázal, že diferenciaci v šířce dvorových parcel nelze přímo ztotožnit s majetkovou nebo dokonce se sociálně-ekonomickou diferenciací usedlostí. Určitému intervalu šířek dvorových parcel totiž odpovídal určitý interval pozemkové výbavy a rozdíly v rámci těchto intervalů neměly význam. Provoz usedlostí s pozemkovým rozsahem 5-25ha (ca 1/4 – 11/4 lánu) zajišťovaly dvory na parcelách širokých nejčastěji 20-60m a vztah mezi šířkou parcely a majetkovým rozsahem byl přitom jak přímý, tak nepřímý. Např. ve vesnici Písková Lhota dvorovým parcelám o šířce 50m odpovídaly usedlosti s pozemkovou výbavou kolem 6-7ha a šířkám kolem 20m usedlosti s pozemkovou výbavou více jak dvojnásobnou – 15/20 ha (obr. 3; Klír 2008, tab. 30.1). Tyto výsledky sice nelze zobecnit, nicméně přesvědčivě dokazují, že v obilnářských oblastech mohly zemědělský provoz poměrně velkého rozsahu uspokojit i dvory situované na velmi skromných parcelách a naopak – dvory malých usedlostí mohly zaujímat i ty nejrozsáhlejší parcely v rámci vesnického půdorysu. Je zřejmé, že půdorysné rozvržení vesnice, která prošla sídelním vývojem, o majetkové diferenciaci přímo nesvědčí.
Obr. 1. Zaniklá vesnice Svídna u Slaného (střední Čechy, obilnářská oblast). Relikty kamenných destrukcí dovolují rekonstruovat vnitřní parcelaci intravilánu. Číselné hodnoty ukazují poměr šířky dvorových parcel vzhledem k základnímu modulu (1 = 21 metrů). Dosavadní interpretace předpokládají přímý vztah mezi šířkou parcely a majetkovým rozsahem usedlosti. Základní modul (1) by měl „nejpravděpodobněji“ odpovídat usedlosti o rozsahu 1 lánu (Smetánka 1988, 35). Podle: Klápště 2005, 253; Smetánka 1972, obr. 2.
Obr. 2. Zaniklé Mstěnice u Hrotovic (jihozápadní Morava, obilnářská oblast). Vnitřní parcelace intravilánu byla zjištěna dlouholetým archeologickým odkryvem. Dosavadní interpretace předpokládá přímý vztah mezi šířkou dvorové parcely, velikostí a množstvím zástavby dvora a majetkovým rozsahem usedlosti. Číselné hodnoty ukazují předpokládaný lánový majetkový rozsah usedlostí (1/2 lánu, 1 lán, 2 lány). Podle: Nekuda, R. – Nekuda, V. 1997, 74, 77.
Obr. 3. Písková Lhota u Poděbrad (střední Čechy, obilnářská oblast). Půdorys vesnice podle plánu z roku 1778. Číselné hodnoty před každou dvorovou parcelou ukazují skutečný rozsah orných pozemků příslušné usedlosti (1778). Hodnoty uvedeny v korcích (1 korec = 0,288 ha). Rozbor neprokázal přímou vazbu mezi šířkou dvorových parcel a majetkovým rozsahem usedlostí. Podle: Klír 2008, obr. 55/1, obr. 56/1. 2.2. Vyhraněné kategorie poddanských usedlostí a jejich dvorů Diskusi o vnitřní diferenciaci vesnice předindustriálního období je třeba uvést úvahou, do jaké míry mohly skutečně existovat vyhraněné sociálně-ekonomické, nebo alespoň majetkové kategorie poddanských usedlostí. Kontinuitní diferenciace vesnického prostředí by totiž značně limitovala naše poznávací možnosti. Soudobé písemné prameny řadu vyhraněných kategorií evidují a pracují s nimi i společenské a historické vědy. Otázkou je, jaké opodstatnění mají tyto kategorie a zda tyto kategorie nějakým způsobem souvisí s hmotovými kategoriemi dvorů. Pohled na jednotlivé novověké katastrální údaje pro určitou oblast může evokovat dojem, že poddanské usedlosti jako celek tvořily kontinuum různě velkých hospodářských jednotek, od těch s minimální pozemkovou výbavou až po rozsáhlá hospodářství. Majetková diferenciace se tak může jevit jako neostrá a plynulá. Přesto lze teoreticky zdůvodnit, že poddanské usedlosti operující v rámci shodných vnějších podmínek, např. usedlosti v jedné vesnici, by měly náležet několika poměrně vyhraněným majetkovým kategoriím. Z ekonomického hlediska představovala každá usedlost systém, ve kterém byla účelně provázána lidská práce, půda, nástroje a zvířecí pracovní síla (ze základní lit.: Brinkmann 1922; Tschajanow 1923, zvl. 41-67; Aereboe 1923; Aereboe 1930 Hrsg.; Andrae 1964, zvl. 17-27; Netting 1993; Mitterauer 1986; tentýž 1995; Ellis 2003; Beck 2004, 96-211, 240-243). Podstatné přitom je, že povaha zemědělské výroby neumožňovala (a dodnes neumožňuje) spojitý lineární růst všech výrobních prostředků zároveň. Spojitou změnou jednotlivých faktorů mohl sice narůstat rozdíl mezi optimálním a stávajícím uspořádáním, ale teprve, když tento rozdíl dosáhl určité hodnoty, mohlo dojít ke změně (Brinkmann 1922, 58-64). Na každé konkrétní lokalitě byla např. dána maximální plocha obdělatelná ještě jedním potahem. Překročila-li výměra usedlosti tuto maximální kapacitu, bylo nutno pořídit druhý potah. Ten ale musel být existenčně zajištěn (ustájení, píce) a pro jeho obsluhu bylo nutno trvale integrovat další pracovní sílu. Pořízením druhého potahu náklady stouply dvakrát, tedy náhlým skokem. Posuzováno z ekonomického hlediska, pořízení dalšího potahu se
nevyplatilo hned při překročení kapacity potahu stávajícího, ale teprve tehdy, kdy nově obdělatelná půda pokryla náklady s dalším potahem spojené. Díky tomu můžeme předpokládat, že na každé lokalitě existovalo několik poměrně vyhraněných optimálních kombinací, jak efektivně využít pracovní sílu a výrobní prostředky, které měla usedlost určité velikosti k dispozici. V případě, že jednotlivé usedlosti operovaly v rámci stejného zemědělského systému a poměr mezi jednotlivými odvětvími zemědělské výroby se extrémně nelišil, pak vyrovnanému a optimálními využití jednoho potahu by odpovídala určitá výměra orných a lučních ploch a pastvin. Pokud usedlost disponovala menší výměrou, potah nebyl plně využit, jestliže větší, nebyla zase plně využita půda. Lze proto vyslovit hypotézu, že usedlosti v rámci jedné vesnice nebyly diferencovány spojitě, ale existovalo několik kategorií s charakteristickou kombinací (1) velikosti pozemkové výbavy, (2) množství tažného a chovného zvířectva a (3) množství lidských pracovních sil. Tuto modelovou představu je třeba na konkrétních příkladech konfrontovat se skutečností a zdůvodnit odlišnosti (kap. 4).
2.3. Vztah mezi hospodářským provozem usedlosti a velikostí jejího dvora 2.3.1. Úvod Na majetkové a sociálně-ekonomické postavení usedlosti zpravidla usuzujeme podle velikosti pozemkové výbavy. Z hlediska historické interpretace tak vzniká problém, neboť struktura a velikost pozemkového majetku bylo pouze jedním z těch faktorů, které ovlivňovaly celkovou výši výnosů a příjmů, a spoluutvářely tak sociálně-ekonomické postavení usedlosti. Nicméně, pracovní ztotožnění pozemkově majetkových a sociálně-ekonomických kategorií je nejen nevyhnutelné, ale také zdůvodnitelné. Rozsah pozemkového majetku totiž byl: 1) poměrně stabilním faktorem, narozdíl od jiných proměnlivých 2) objektivně sledovatelný a v písemných pramenech je také nejčastěji uváděn Podstatným argumentem může být praxe soudobých berních evidencí, které přes všechny nevýhody používaly rozsah pozemkového majetku jako hlavní berní kriterium a ukazatel celkového ekonomického potenciálu usedlosti (Pekař 1932). Lze proto přistoupit na zjednodušení, že v podmínkách obilnářského zemědělství velikost pozemkového majetku, a zejména orných ploch, dlouhodobě určovala sociálně-ekonomickou pozici poddanské usedlosti. Jestliže sociálně-ekonomickou pozici usedlosti chceme poznávat na základě velikosti a hmotové podoby jejího dvora, musí nás zajímat právě souvislost mezi (1) rozsahem orných ploch a (2) faktory, které velikost a podobu dvora ovlivňují. 2.3.2. Determinace velikosti a podoby dvora rozsahem orných ploch Minimální velikost dvorové parcely, přítomnost určitých druhů staveb a jejich minimální velikost byly determinovány především (1) typem a rozsahem hospodářského provozu a (2) velikostí hospodařící rodiny. Velikost rodiny do velké míry závisela na demografickém chování komunity a na způsobu integrace dalších pracovních sil. Ty mohly být začleňovány krátkodobě (námezdní síly) nebo trvale (čeledínové a děvečky, trvale začleněné podružské rodiny, např. Mitterauer 1986, 210-213, 215-220). Do náročnosti a konkrétního provedení stavebních konstrukcí se pak dále různou měrou promítaly kulturní tradice, lokální podmínky, velikost volných prostředků, se kterými usedlost disponovala, a další faktory. Není proto pochyb, že rozsah hospodářského provozu byl pouze jedním z mnoha faktorů, které ovlivňovaly podobu a velikost dvora. Na druhou stranu, právě tento faktor byl proměnlivý, zatímco ostatní byly – alespoň v rámci jedné lokality nebo mikroregionu – poměrně stejné pro všechny usedlosti. A právě z toho plyne klíčový předpoklad, že rozdíly ve velikosti a podobě dvorů poddanských usedlostí vypovídají především o rozdílech ve velikosti hospodářského provozu a v množství a kvalitě pracovních sil. Jakým způsobem ale hospodářský provoz
určoval podobu dvora poddanské usedlosti? Pro interpretaci archeologických situací je totiž podstatné, že dvě základní zemědělská odvětví – obilní a živočišná výroba – tuto podobu ovlivňovaly v principu rozdílným způsobem. Obilní produkce: měla sezónní charakter a byla soustředěna do určitých etap roku (graf 1).
Graf 1. Rozložení lidské práce během roku (průměr za 3 roky, počátek 20. století). Plná čára: Dominance chovu dobytka – pastevectví (Hanoversko). Přerušovaná čára: dominance obilnářství – intenzivní trojhonný úhorový systém (Slezsko). Podle: Stieger 1931, 169, Abb. 23. To umožňovalo, aby dlouhodobý provoz usedlostí zajišťoval určitý minimální počet osob, popř. nástrojů, který byl v sezónních špičkách, když byla překročena jeho maximální pracovní kapacita, pouze dočasně navýšen (senoseč, sklizeň; Mitterauer 1986, 213-215). Z toho lze vyvodit důležitý poznatek, že velikostně rozdílné usedlosti mohly mít až do určité meze, tj. v rámci určitého velikostního intervalu, stejnou hmotovou podobu. Tato mez je dána takovou velikostí orných pozemků a produkce, kdy se již nešlo obejít bez druhého potahu a bez trvalého začlenění pracovních sil nad rámec biologické rodiny. Velikost a složení zástavby dvora by měla být ovlivněna také množstvím pracovního nářadí a rostlinných produktů, které bylo třeba uskladnit. V tomto případě se ale buď nejednalo o velké objemy, nebo nebylo třeba pevných stavebních konstrukcí, které by zanechávaly výrazné archeologické stopy. V období před trvalým ustájením dobytka představovalo objemově nejvýraznější položku nevymlácené obilí, které bylo skladováno v hůře doložitelných oborozích nebo stodolách. Potřeba uskladnit větší množství vymláceného obilí mohla být řešena výškovým zdvihnutím stavby při zachování stávajícího půdorysu. Živočišná produkce a chov tažných zvířat: souvislost mezi počtem, popř. druhem chovaných zvířat a podobou dvora usedlosti by měla být již poměrně přímá. Množství ustájených zvířat by měla plynule korelovat s velikostí příslušných prostor a přítomnost jednotlivých druhů zvířat by se měla odrazit v zastoupení různých typů hospodářských staveb. Chov dobytka navíc nepodléhal sezónním špičkám, snad s výjimkou senoseče, ale naopak – dobytek vyžadoval soustavnou každodenní péči, nejlépe zkušené dospělé osoby, a to často přes den i noc (graf 1; Mitterauer 1986, 200-205). Zvýšení počtu dobytka vedlo k trvalému překročení
pracovní kapacity usedlosti, a s tím také souvisela potřeba trvalé integrace dalších pracovních sil. Vyšší počty dobytka zároveň kladly nároky na skladování píce. Z rozborů novověkých pramenů pro rakouské země vyplynula vysoká míra pozitivní souvislosti mezi počtem chovaného dobytka a počtem dospělých pracovních sil na usedlostech (Mitterauer 1986, 202-203). Tento vztah byl ale výrazně limitován sociálním aspektem, neboť péče o různé druhy dobytka se pojila jen na některé společenské statusy – nejstarší syn hospodáře se např. nemohl starat o vepřový dobytek apod. Tab. 1. Množství dospělých pracovních sil (osoby nad 12 let, ženy i muži) na usedlostech s různým množstvím hovězího dobytka (1781, alpské údolí Villgraten, Korutany, dominantní chov dobytka). Podle Mitterauer 1986, Tafel 2, zjednodušeno. počet kusů hovězího dobytka 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
průměrné množství dospělých pracovních sil 2,1 2,5 2,8 3,1 3,7 3,8 4,2 4,7 5,2 5,4 5,4 6,0
nejčastější množství dospělých pracovních sil 2 3
4
6
2.3.3. Shrnutí Pro poznání majetkové a sociálně-ekonomické charakteristiky usedlosti na základě hmotové podoby jejího dvora jsou podstatné následující hypotézy : 1) živočišná a obilní produkce determinovaly velikost a podobu dvora odlišným způsobem. Zatímco kvantitativní i kvalitativní nárůst ustájených zvířat se v podobě dvora projevoval poměrně přímo, tak nárůst v obilní produkci spíše intervalově. Rozdíly v hmotové podobě dvorů by proto ostřeji vyjadřovaly diferenciaci v oblastech s dominantním chovem dobytka, než v oblastech obilnářských. 2) rozdíly ve velikosti a podobě dvora mezi jednotlivými usedlostmi vyplývaly spíše z rozdílů v množství ustájených zvířat než z rozdílů v rozsahu obilní produkce. Proměny a rozdíly v hmotové podobě dvorů by mohly být dány odlišným poměrem mezi obilní a živočišnou produkcí, hmotově výraznější dvory by proto nemusely znamenat ekonomicky (majetkově, příjmově) silnější usedlosti. 3) o rozdílech v obilní produkci lze ale soudit zejména díky tomu, že tvořila jeden systém se živočišnou 3. Identifikace sociálně-ekonomických typů usedlostí na základě majetkových kategorií 3.1. Klasifikace poddanských usedlostí podle písemných pramenů V předchozí kapitole byla vyslovena hypotéza, že ze samotné povahy zemědělské výroby plyne poměrně vyhraněná majetková kategorizace poddanských usedlostí, která se mohla projevit i ve hmotové podobě jejich dvorů. Před vlastní analýzou písemných a hmotných pramenů je třeba ještě řešit otázku, proč jsou pro nás tyto majetkové kategorie vůbec podstatné a jaký mají interpretační potenciál. Konkrétně, zda majetkové kategorie usedlostí
odpovídají základním sociálně-ekonomickým typům, se kterými pracuje historie a sociologie ve svých výkladových konceptech. Historické prameny jako berní rula, její revizitace i tereziánský katastr rozlišovaly usedlosti za účelem rozvržení berně na zahradnické (domkářské), chalupnické a selské. Tyto kategorie představovaly berní a zároveň i majetkové kategorie. Ohled byl brán jak na výměru pozemků a jejich kvalitu, tak na množství tažného a chovného dobytka, další hospodářské aktivity a na celkový hospodářský potenciál usedlosti vycházející z její polohy. Kriteria zařazení byla nalézána velmi komplikovaně, nejednoznačně, regionálně se lišila a byla po celé století předmětem rozsáhlých diskuzí (srv. Petráň 1964, 13-28; Pekař 1932; Chalupa 1969). Všechny přístupy se ale shodovaly v tom, že usedlosti lze v zásadě rozdělit na dvě hlavní skupiny, a to na naturálně soběstačné (sedláci) a nesoběstačné (zahradníci, chalupníci). A právě míra dlouhodobé naturální soběstačnosti se z hlediska sociálně-ekonomických dějin jeví jako klíčové klasifikační kriterium, a to proto, že určuje míru autarktnosti a reciprocity usedlostí, a tím i jejich hospodářské chování. Tyto vlastnosti dovolují usuzovat na celkovou povahu sociálně-ekonomického systému, jehož byly tyto usedlosti součástí (Thoen 2004; Kopsidis 2006, 101-135; Langthaler 2006; Klír 2010, 374-375). Naturální soběstačnost je představována mezí, kdy byly usedlosti schopny zemědělské produkce takového rozsahu, že umožňovala uspokojit fyziologické nároky všech členů rodiny, vytvořit zásoby osiva pro příští sezónu a také mírný nadprodukt uspokojující vrchnostenskou rentu, další dávky, zbytné potřeby členů rodiny a reprodukci dalšího kapitálu (mimo osiva např. zemědělské nářadí atd.). Hranici naturální soběstačnosti je proto velmi obtížné určit. Členové nesoběstačných poddanských usedlostí byly nuceni získávat obživu a uplatňovat svou volnou pracovní sílu mimo své vlastní hospodářství. Existence nesoběstačných usedlostí zároveň předpokládá reciproční prostředí, které bylo schopno tuto pracovní sílu jak absorbovat, tak zásobovat (Mitterauer 1986, 240-241). U naturálně soběstačných usedlostí je třeba sledovat další kriterium, a to míru soběstačnosti v pracovních silách. Na základě tohoto kriteria lze rozlišit ty usedlosti, jejichž pracovní nároky mohla uspokojit biologická rodina hospodáře, a ty, které musely různými způsoby integrovat pracovní sílu zvnějšku. Mezi naturálně nesoběstačnými usedlostmi je možno z hlediska hospodářského fungování a potravinové závislosti zase rozlišit ty, které v kritické situaci mohly uspokojit alespoň základní fyziologické nároky hospodařící rodiny, a ty, které byly každoročně zcela závislé na svém okolí. Pro studium sociálně-ekonomické diferenciace a jejího vývoje tak lze definovat 4 ideální a interpretačně klíčové typy usedlostí: 1) naturálně nesoběstačné usedlosti a) zcela nesoběstačné b) krátkodobě potravinově soběstačné 2) naturálně (subsistenčně) soběstačné usedlosti a) pracovně soběstačné b) pracovně nesoběstačné 3.2. Hranice naturální soběstačnosti Písemné prameny nás s různou přesností informují o rozsahu obhospodařovaných pozemků a množství tažného a chovného dobytka jednotlivých poddanských usedlostí, tedy o rozsahu jejich zemědělského provozu. Stojíme před otázkou, jak z těchto údajů získat poznatky pro určení sociálně-ekonomického typu usedlosti. Konkrétně, jak rozsáhlý musel zemědělský provoz být, aby dlouhodobě zajistil naturální soběstačnost. Minimální rozsah obhospodařovaných pozemků nutný k zajištění naturální soběstačnosti usedlosti, popř. alespoň k subsistenční soběstačnosti a k základní reprodukci kapitálu, kolísal
jednak v závislosti na aktuální velikosti a demografickém složení hospodařící rodiny, a pak na vnějších faktorech v souhrnu reprezentovaných zejména výnosností pozemků a jejich rizikovostí (Klír 2008, 24-26, 32). Je otázkou, zda je vůbec možno deduktivně určit nějaký obecněji platný rozsah kultivovaných pozemků zajišťující ještě naturální soběstačnost pro usedlosti disponující různě kvalitní půdou, popř. pro vesnice situované v různých podmínkách. Míra soběstačnosti by totiž na vnějších faktorech, jako je např. úrodnost půdy, měla záviset exponenciálně a rozdíly v minimálním rozsahu pozemků by proto mezi jednotlivými usedlostmi mohly kolísat až řádově (graf 2; Slicher van Bath 1963, Fig. 5-6).
Graf 2. Závislost minimální obživné orné plochy pro 1 osobu v závislosti na stoupající úrodnosti půdy. Podle: Slicher van Bath 1963, Fig. 6. Na druhou stranu, dlouhodobá hranice naturální soběstačnosti a reprodukce kapitálu byla v podmínkách nerozvinutého trhu určována ani ne tak ideální průměrnou hladinou výnosů, ale jejich nejnižší očekávanou hladinou, a v té se jednotlivé druhy půd pravděpodobně již tak extrémně lišit nemusely (zrnitost 2-3; Sieferle 2006, 161-165, Abb. 1-2; Klír 2010, 374-376). Tuto úvahu podporují i soudobé písemné prameny, které se bez ohledu na konkrétní lokální poměry shodují v intervalu kolem 15 výsevkových korců (12-18 korců). Tento a vyšší pozemkový rozsah by měl umožnit: 1) takové kombinace obilní a živočišné produkce, které mohly v rámci trojpolí zajistit dlouhodobou naturální soběstačnost usedlosti s třemi osobami (tj. 2 dospělé osoby a 2 děti, nebo 3 dospělé osoby; pro různé české regiony Petráň 1964, 17–26; Cerman – Maur 2000, 749; pro pahorkatinové oblasti s výrazným chovem dobytka Beck 2004, 220-253; Klír 2008, 58) 2) obdělání pozemků ještě bez potřeby trvalého párového potahu. Obhospodařování více jak 18 korců by již usedlost mělo řadit do jiné kategorie, protože od tak velkého pozemkového rozsahu jsou v rámci trojpolí kladeny příliš vysoké pracovní nároky na obdělání polí, které mohl uspokojit jen párový potah a plné pracovní nasazení rodiny. 3.3. Sociálně-ekonomické typy poddanských usedlostí 3.3.1. Naturálně nesoběstačné usedlosti – chalupníci a zahradníci Hranici do 15-18 korců odpovídá historická kategorie chalupníků, kteří byli navíc často charakterizováni také nižším právním postavením, vyloučením z komunity využívající vesnickou občinu a často vlastnictvím pozemků ležících mimo vlastní jádro plužiny.
Naturální nesoběstačnost chalupníků byla primárně dána omezeným rozsahem pozemků přičleněných k usedlosti. Rostlinná a živočišná produkce sice někdy mohla pokrýt fyziologické nároky rodiny, zvláště v případě krize, ale neumožňovala dlouhodobou tržní produkci a reprodukci kapitálu (osiva atd.). Z vlastních zdrojů byly přitom uspokojovány především nároky na spotřebu živočišných produktů (mléko, tuk, tvaroh). Hospodářství nesoběstačných usedlostí zpravidla obstarávala právě jedna biologická rodina, volná pracovní síla byla uplatňována mimo vlastní hospodářství, v zemědělských regionech zpravidla na větších selských usedlostech nebo vrchnostenských režijních dvorech. Na chalupnických a zahradnických usedlostech s malým rozsahem pozemků většinou chyběl párový potah. Vyčlenění potravinově již zcela nesamostatných zahradníků bylo již problematičtější, odhady asi nebudou přesnější než kriterium berní klasifikace – ½ chalupníka, tj. pozemková výbava do cca 6 korců (s hranicí 5 korců pracoval výzkumný projekt Soziale Strukturen in Böhmen, Cerman – Maur 2000, 742; Cerman – Zeitlhofer 2002; srv. také Velková 2007). 3.3.2. Naturálně soběstačné usedlosti - selské Selské usedlosti byly produkčně soběstačné, získávaly z vlastního hospodářství i nadbytek a od určité velikosti musely také získávat dodatečné pracovní síly mimo okruh vlastní biologické rodiny. Podle potřeb byla tato pracovní síla buď dočasně začleněna do širší rodiny (čeleď), nebo přijata jen příležitostně, zpravidla sezónně (zemědělské námezdní síly). Zvláštní formou trvalé integrace pracovních sil bylo přičlenění celé další biologické rodiny do selského hospodářství, a to rodiny podruha. Množství a způsob začlenění vnějších pracovních sil do selské usedlosti lze odvodit z nároků na zemědělský provoz (Mitterauer 1986, 190-221; Beck 2004, 139-163, 242). Trvalou integraci pracovní síly vyžadovaly především nároky dané chovem dobytka. Dočasným přijetím pracovních sil bylo možno naopak řešit sezónní kumulace polních prací, zejména žně. Pro chování soběstačných selských usedlostí byla rozhodující jejich duální ekonomická základna a sociálně-ekonomická přechodnost (Ellis 2003, 6, 12; Kopsidis 2006, 138-140; Wolf 1956; tentýž, 8, 18-59; Redfield 1956). Selské usedlosti byly sice zapojeny do tržní směny, využívaly její výhody, avšak v případě krizí se z trhu mohly dočasně stáhnout a být schopny samostatné existence a krizová období přežít. Právě to je odlišovalo od nesoběstačných chalupnických usedlostí nebo plně komercionalizovaných zemědělských podniků, které nemohly existovat bez silně rozvinutého recipročního prostředí, ať tržní nebo netržní povahy. Z toho plynuly další odlišnosti v chování selských a chalupnických usedlostí, zejména omezená míra vzájemné konkurence (Brinkmann 1922, 61). Soběstačné usedlosti nebyly nuceny přijímat expandující kapitalistickou logiku a principy, protože se ve své existenci navzájem neohrožovaly. Zatímco řemeslník musel uvažovat ekonomicky racionálně, protože jinak ho konkurence mohla zničit, soběstačná usedlost mohla přežít bez ohledu na své okolí. 3.4. Význam sociálně-ekonomických typů Zařazení konkrétní usedlosti do jednoho ze základních typů má především komparativní význam, neboť umožňuje srovnat jednotlivé vesnice, regiony a časová období na základě hlavních rysů sociálně-ekonomické diferenciace (např. Petráň 1964, 24-25), a tím sledovat dlouhodobý sociálně-ekonomický vývoj nejen Českých zemí (souhrnně Graus 1957; Čechura 1990; tentýž 1994; Šmahel 1995, 425-432; Míka 1960; Petráň 1964; Cerman – Maur 2000; Cerman Hrsg. 2002; Velková 2007). Přesné obecně platné hodnoty umožňující usedlosti klasifikovat podle rozsahu pozemků a množství hospodářských zvířat ale nelze stanovit, neboť závisely jednak na konkrétním zemědělském systému, kvalitě polí, na poloze usedlosti a vesnice (tj. odbytových možnostech), a pak na výrazně proměnlivých faktorech od biologického nebo společenského rodinného cyklu až po hospodářské výkyvy během roku.
Pro naše úvahy je ale podstatné, že tyto krátkodobé variace mezi jednotlivými konkrétními usedlostmi nebyly tak důležité, aby byly zohledněny soudobými písemnými prameny např. při zdanění jednotlivých usedlostí. Dlouho nebyly také považovány za příliš podstatné ani agrárními ekonomy (Klír 2008, 186-195; Ellis 2000; Beck 2004, 220-254; Wilfing – Winiwarter et al. 1999). Menší význam proměnlivých faktorů pramenil mj. z toho, že na každou raně novověkou usedlost se vázala půda o poměrně pevně dané rozloze s jasně stanovenými požadavky na pracovní náklady. Pokud tyto požadavky nedokázala uspokojit biologická rodina, byly do práce různými způsoby zapojovány i cizí pracovní síly. Dlouhodobá produkce usedlosti a její nároky zůstávaly stabilní. Kontinuita usedlosti byla zajištěna dědickým právem. Méně stabilní naproti tomu byly hospodářské jednotky, které lze charakterizovat jako rodinná hospodářství. Této ideální kategorii se blížily rodiny bezzemků a zejména malé usedlosti bez dostatečného množství půdy, které disponovaly volnou pracovní silou (srv. Spittler 1987; Klír 2008, 186-195). 4. Písemné prameny 4.1. Cíle analýzy V předešlých kapitolách byl zdůvodněn předpoklad, že hospodářský provoz usedlostí disponujících pozemkovým majetkem v rámci určitého intervalu by měl klást podobné minimální nároky na velikost a podobu dvora a jeho parcely. Hlavní majetkové intervaly by přitom měly odpovídat základním sociálně-ekonomickým typům, které jsou podstatné pro časovou a regionální komparaci, a tím i pro historický výklad. Náplní následující kapitoly bude tyto předpoklady testovat a určit: 1) do jaké míry spolu skutečně souvisel rozsah orných ploch a počet trvale ustájených zvířat. Lze totiž říci, že míra korelace mezi těmito veličinami ukazuje limity pro sociálně ekonomickou interpretaci dvorových parcel a celých vesnických půdorysů. Jestliže nebude potvrzena pozitivní souvislost mezi rozsahem orných ploch (tj. majetkovým postavením usedlosti), množstvím potahů a počtem trvale ustájeného dobytka, tím méně lze očekávat vazbu mezi rozsahem orných ploch, velikostí dvorové parcely a podobou dvora. 2) zda existovaly vyhraněné majetkové kategorie, které by korelovaly se základními sociálněekonomickými typy poddanských usedlostí. Rozbor bude realizován na vzorku 7 vesnic v jihovýchodním zázemí Prahy (obr. 4), a to pro období kolem let 1713-1719, s přihlédnutím ke starším informacím berní ruly i její revizitace. Do vzorku jsou zahrnuty vesnice reprezentující různé vnější podmínky zastoupené v mikroregionu (přírodní, odbytové) a také rozdílný sídelně-historický vývoj. Můžeme proto očekávat, že majetkové kategorie, které mohly být ostré v rámci jedné vesnice, budou vcelku představovány různě širokými intervaly. Míra zobecnitelnosti pro jiné vesnice v regionu, včetně zaniklého „Žáku“, a pro jiná časová období, bude ale o to vyšší. Výběr těchto 7 konkrétních vesnic byl dán jejich: a) znázorněním na podrobných mapách uhříněveského panství, které jsou současné se vznikem tereziánského katastru (1715-1719), a proto umožňují sledovat vazbu mezi majetkovou kategorií usedlosti a soudobým obrazovým znázorněním jejího dvora (kap. 5-7) b) blízkostí k zaniklé vesnici v poloze „Žák“ v Klánovickém lese u Prahy (kap. 8-9)
Obr. 4. Přibližný rozsah panství Uhříněves na počátku 18. století (zeleně šrafováno). A – zaniklá vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese. Vesnice znázorněné na Klauserových mapách panství Uhříněves, které jsou analyzovány v kap. 6.: 1 – Horní Měcholupy; 2 – Křenice; 3 – Stupice; 4 – Kunice; 5 – Březí; 6 – Voděrádky; 7 – Sibřina. 4.2. Předpoklady analýzy Pro analýzu vybraných vesnic je podstatné, aby se alespoň přibližně shodovaly v hlavních faktorech, které určovaly míru sociálně-ekonomické diferenciace – (1) v možnostech pro zemědělskou produkci (tj. v přírodních podmínkách), (2) v typu agrární ekonomiky (tj. v podmínkách pro tržní produkci), (3) v rolnickém vlastnickém právu a v dědické praxi (tj. v přístupu k výrobním prostředkům, zejména k půdě), (4) v právním postavení a zatížení dávkami a robotami (tj. ve feudálním systému, v nárocích kladených mocenskými skupinami), (5) v demografickém chování a struktuře rodiny a v (6) v možnosti získat obživu mimo vlastní hospodářství, ať v agrární nebo neagrární výrobě (přehledně Rösener 1987, 198200; Cerman – Maur 2000, 737-738). Pro sociálně-ekonomickou interpretaci dvorů
poddanských usedlostí je pak dále podstatné, aby ležely v oblasti stejné kulturně-stavební tradice. Uhříněveské panství zahrnovalo poměrně rozsáhlé a heterogenní území na rozvodí Labe a Sázavy, na východním okraji dnešní Prahy a v okolí Říčan (obr. 4). Zemědělská výroba a sociálně-ekonomický vývoj v jednotlivých vesnicích se lišily, a to zejména v závislosti na přírodních podmínkách a odbytových možnostech. Rozdíly v kvalitě půdy mezi jednotlivými vesnicemi a usedlostmi v rámci téže lokality přesto nebyly nijak extrémní, což dokládá shodný zemědělský systém (trojpolí, převaha obilnářství) a funkčně shodné plužiny s majetkově promíšenou držbou. Z hlediska základní charakteristiky uhříněveské panství reprezentuje dva rozdílné sociálně-ekonomické a produkční typy (Kvaček – Beránková a kol. 1997; Petráň 1964, 42145; Cerman – Maur 2000, 760-770; Velková 2007, zvl. 813-826; Klír 2010, 377-380). Některé vesnice se mohly i přes průměrné nebo spíše horší přírodní podmínky výrazně zapojit do rentabilní tržní produkce, a to díky (1) blízkosti významného odbytového centra jakým byla Praha a (2) dobré komunikační síti představované dálkovými cestami vedoucími z Prahy na Kolín, Kutnou Horu a Benešov. Vzdálenějších a méně přístupné vesnice se naopak svými charakteristikami blížily statickým tzv. „přechodným“ oblastem (Petráň 1964, 87-109; Klír 2010, 379-380). 4.3. Prameny Základními analyzovanými prameny budou berní rula a její revizitace (1654-1683), a pak především tereziánský katastr (srv. Pekař 1932, 101-142; Chalupa 1969; Cerman – Maur 2000, zvl. 740-759; rustikální fase 1713/14, okulární vizitace panství Uhříněves 1719, v platnost vstoupil 1747). Z těchto pramenů lze vyčíst údaje, které vypovídají o charakteru a velikosti zemědělského provozu usedlosti, konkrétně: 1) přibližný výsevkový rozsah všech pozemků přičleňovaných usedlostem v pol. 17. století doplněný o rozsah skutečně osévaných pozemků (tzv. produktivní výsevkový rozsah) 2) celkový i produktivní výsevkový rozsah a bonitu polí kolem roku 1713-14 3) počet a druh dobytka, a to jak potahu (koňského nebo volského), tak chovného dobytka – krav, jalového hovězího dobytka, dále ovcí, sviní a koz (1713/14 a 1719) Jednotlivé katastrální údaje jsou zatíženy chybou a nelze je mezi sebou přímo srovnávat (obecně srv. Pekař 1932; nověji Cerman – Maur 2000, 744 s lit.). V berní rule a její revizitaci je uveden zaokrouhlený sumární údaj o ideálním rozsahu všech pozemků přičleňovaných k usedlosti. Následuje záznam o rozsahu skutečně osévaných ploch a o stavu tažného a chovného dobytka. Tereziánský katastr opisuje z revizitace berní ruly údaje o ideální velikosti usedlosti, nově pak eviduje aktuální stav k roku ca 1713/14. Plošné údaje o osévaných polích zaznamenává s přesností na ¼ korce, a to podle množství výsevku, který je zároveň plošnou mírou. Pole jsou podle kvality rozlišována na dobrá, prostřední, špatná, lada, pastvina a porostliny. U luk není uvedena plošná výměra, ale jen množství průměrně sklizeného sena, popř. otavy, počítaného na vozy. Všechny katastrální údaje jsou přitom zkresleny (1) nedokonalými způsoby měření a evidence a (2) tendencí poddaných i vrchnosti tyto údaje pro daňové účely zkreslovat. Poddanské fase tereziánského katastru, vyplňované vrchnostenskými úředníky, byly ještě kontrolovány visitačními komisemi, které revidovaly zejména stav tažného a chovného dobytka. Početní stavy dobytka, které poddaní uhříněveského panství přiznali do fasí tereziánského katastru, se od údajů zaznamenaných vizitací o několik let později u mnoha usedlostí liší. Počty zvláště tažného dobytka přiznaných do fasí poddanými odpovídají velikostí polí (usedlosti do 1 lánu disponovaly jedním potahem, nad 1 lán již dvěma potahy). Vizitační záznamy naproti tomu ukazují u mnoha usedlostí počty vyšší. Důvodů mohlo být více, např. skutečně nižší stavy způsobené vysokým úhynem dobytka během moru v letech 1712-1714 (Pekař 1932, 112). Je ale pravděpodobnější, že
někteří poddaní do původní fase prostě přiznávali falešné počty tažné zvěře tak, aby odpovídaly plošnému rozsahu orných ploch, a tím byly věrohodné. Jak ukázala vizitace, skutečné stavy byly často vyšší, než vlastní hospodářství vyžadovalo, což lze vysvětlit snahou sedláků držet druhý zvláštní potah (i) pro roboty vyžadované vrchnostenskými režijními dvory nebo (ii) pro vlastní podnikání. 4.4. Analýza písemných pramenů Celkem bylo analyzováno 64 poddanských usedlostí v sedmi vesnicích. V jednotlivých vesnicích se nacházelo 5 až 16 usedlostí. Přehled konkrétních údajů pro jednotlivé vesnice je obsažen v tabulkách v kap. 6. Zde se omezíme na celkovou bilanci a hierarchizaci usedlostí podle následujících ukazatelů: a) produktivní výsevkový rozsah usedlosti – informuje o podílu obilní produkce a o nárocích usedlosti na tažnou sílu i lidskou pracovní b) počet tažných zvířat na usedlosti – udává potenciál usedlosti pro obdělání polí; rozlišovat koně a voly se ukázalo jako zbytečné; jednak proto, že vůl převažoval na výsevkově malých usedlostí bez párového potahu, a pak proto, že okulární vizitace ukázala časté nahrazování vola koněm a naopak c) množství chovného hovězího dobytka – udává nároky na pracovní sílu a míru soběstačnosti usedlosti ve spotřebě mléčných výrobků d) celkové množství chovaného dobytka – udává nároky na dospělou pracovní sílu Jako informačně méně významné se ukázaly počty vepřového dobytka a bravu. Stav těchto nenáročných domácích zvířat byl totiž buď velmi nízký a konstantní (např. 1-2 kozy, 1 svině na usedlost), nebo přímo koreloval s celkovými počty tažného a chovného hovězího dobytka na usedlosti (vyšší stavy ovcí a sviní na velkých usedlostech). Získaný statistický přehled pro všechny vesnice dohromady ukazuje kontinuitní majetkovou hierarchizaci usedlostí. Rozdíly mezi vyhraněnějšími majetkovými kategoriemi usedlostí jsou pravděpodobně setřeny sloučením usedlostí ležících v různých vesnicích, z nichž každá prošla jiným vývojem a každá nabízela odlišné podmínky pro uspořádání hospodářství. Pojednání každé vesnice zvlášť by jistě přineslo kontrastnější pohled, ale výpověď tak malého vzorku by nebyla zobecnitelná a neřešila by tak otázku, zda a jak spolu souvisí majetková pozice usedlosti, rozsah zemědělského provozu a hmotová podoba dvora. Usedlosti je proto třeba pojednat společně, a to i za cenu, že hledané kategorie budou charakterizovány poměrně širokými intervaly. Druhým faktorem, který rozostřuje diferenciaci sledovaných vesnic, jsou usedlosti, jejichž hospodářský provoz byl v době sepsání tereziánského katastru z nějakého důvodu velmi neobvyklý. Pokud ale usilujeme o poznání základních tendencí, je tento problém řešitelný eliminací krajních extrémů. Vzhledem k tomu, že jsme pracovali se vzorkem pouhých 64 usedlostí, mělo význam eliminovat jednu nebo nanejvýše dvě extrémní usedlosti. V některých případech pak eliminace nebyla vzhledem k malému počtu případů vůbec smysluplná (označeny *). Tab. 2. Vztah mezi množstvím tažného a chovného (hovězího) dobytka a rozsahem orných ploch na usedlostech v analyzovaných vesnicích (panství Uhříněves, 1713-1727). Pramen: srv. kap. 6.
počet tažných zvířat (ks) 0
všechny usedlosti (platnost 100 %) množství rozsah počet hovězího orných případů dobytka ploch celkem (ks) (korců) 1 2 9
vyloučeny usedlosti s extrémními hodnotami (platnost 87-100 %) rozsah počet množství orných případů hovězího ploch celkem dobytka (ks) (korců) 1* 2 9
1 2 3 4 5-6
9 30 11 10 4
1-3 4-9 6-9 4-8 7-12
0-19 3-61 18-73 50-125 98-128
8 26 9 10* 4*
1-3 2-4 4-6 6-8 7-12
9-19 14-44 25-68 50-125 98-128
V tabulce 2 bylo jako hlavní kriterium využito údaje o počtu a síle potahu. Tento údaj skutečně do jisté míry koreluje s celkovým množstvím hovězího dobytka a také s rozsahem orných pozemků usedlosti. Na druhou stranu, intervaly v rámci jednotlivých sociálněekonomických typů usedlostí jsou i při vyloučení extrémních hodnot velmi široké (graf 3; tab. 3).
Graf 3. Závislost počtu tažných zvířat a rozsahu orných ploch. Panství Uhříněves (1713/14 – ca 1727). Podle: Terezínský katastr, přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál, fTK, NA, inv. č. 1684. Ani v rámci jednoho mikroregionu a jednoho časového období tak nelze doložit přímou, ale jen velmi širokou intervalovou korelaci mezi: (1) rozsahem orných ploch, ze kterého odvozujeme na sociálně-ekonomickou pozici usedlosti, a (2) množstvím trvale ustájeného tažného a chovného dobytka, ze které soudíme na minimální velikost a podobu dvora. Z toho vyplývá, že různé sociálně-ekonomické typy usedlostí mohly mít shodné požadavky na velikost a hmotovou podobu dvora. Tento poznatek ukazuje zásadní limity pro historickou interpretaci archeologických pramenů. Jestliže na základě počtu potahů a množství hovězího dobytka nejsme např. schopni rozlišit nesoběstačnou chalupnickou usedlost od malé naturálně soběstačné selské, nebo nedokážeme rozlišit různé typy soběstačných selských usedlostí, tím méně si lze představit, že bychom je mohli rozlišit podle velikosti jejich dvora. Potenciální možnosti archeologické interpretace tak můžeme shrnout do následujících bodů: 1) určit lze maximální ubytovací a provozní kapacitu dvorové parcely a zástavby dvora; nikoliv její skutečné využití 2) ve vybraném mikroregionu nebylo pro raný novověk doloženo, že by určité kapacitní mezi odpovídal jen jeden sociálně-ekonomický typ usedlosti; tj. různé sociálně-ekonomické typy usedlostí mohly mít shodné požadavky na velikost a hmotovou podobu dvora 3) sociálně-ekonomická interpretace dvorové parcely a zástavby dvora proto nemůže být jednoznačná Tab. 3. Určení sociálně-ekonomických typů pro jednotlivé majetkové kategorie usedlostí v analyzovaných vesnicích (panství Uhříněves, 1713-1727). Pramen: srv. kap. 6. typ usedlosti
produkční soběstačnost
pracovní síla biologické rodiny
pozemkový rozsah (korců)
tažný a chovný dobytek
zahradnická chalupnická malá
nesoběstačná přebytek nesoběstačná nebo nanejvýše přebytek krátkodobě potravinově soběstačná naturálně soběstačná, provoz soběstačná, mohla zajistit omezená tržní právě 1 biologická produkce rodina
selská
střední
naturálně soběstačná, tržní produkce
velká
naturálně soběstačná, tržní produkce
nesoběstačná, třeba začlenit pracovní sílu mimo rámec biologické rodiny nesoběstačná, třeba začlenit pracovní sílu mimo rámec biologické rodiny
do 6 do 19 14-44
25-68
50-128
bez párového potahu, 1 tažný vůl, do 3 ks chovného dobytka
párový potah, 2-4 ks chovného dobytka párový potah, možno třetí vůl nebo kůň, hlavně pro zajištění robotních povinnosti, 4-6 ks chovného dobytka 2 a více potahů, 612 ks chovného dobytka
4.5. Odlišnost skutečnosti a modelových představ Zbývá ještě zdůvodnit, proč se skutečnost mohla do tak velké míry odlišovat od předpokladů odvozených na základě modelů. Konkrétně, proč písemné prameny ukazují tak malou míru korelace mezi základními zemědělskými odvětvími na usedlostech v rámci téhož mikroregionu. Toto zdůvodnění je velmi významné, neboť dovoluje uvažovat, v jakých historických situacích budou korelační intervaly menší, a tím i interpretace hmotných pramenů přesnější a jistější. Mezi hlavními důvody, které ovlivňují interpretační možnosti, je třeba uvést: 1) neustálou časovou proměnlivostí faktorů, které ekonomicky optimální kombinaci určovaly – tj. přírodních podmínek, hospodářských poměrů (např. odbytové možnosti, stav ekonomiky, cenové relace), rizikovosti zemědělské produkce, osobností hospodáře atd. (obecně např. Brinkmann 1922, 32-58; Tschajanow 1923, 41-67; Aereboe 1923; Aereboe Hrsg. 1930) 2) specifickou ekonomickou povahou rolnického hospodářství, které hledalo kompromis mezi vynaloženou prací a velikostí výnosu – optimální organizace rolnického hospodářství byla určována na základě jiných principů, než čistě tržně orientovaného zemědělského podniku (souhrnně Klír 2008, 186-195) 3) limity, které reálně bránily dosažení ekonomicky optimální kombinace – výrobní prostředky (pozemky, potahy, nářadí) a pracovní síly zpravidla nebylo možno libovolně a pružně navyšovat a kombinovat (Tschajanow 1923, 58-67; Andrae 1983, 286-292). Významná omezení plynula také z právního a podřízeného postavení poddanských usedlostí a z jejich povinnosti vůči vrchnosti (Čechura 1990, 478-479). Např. robotní povinnosti často
vedly k potřebě chovat více potahů, a zvláště to mohlo deformovat očekávaný pozitivní vztah mezi množstvím vlastních orných pozemků a množstvím tažného dobytka na usedlosti (srv. Černý 1930, 188-189; Pekař 1932, 284). 4) paralelní existencí tržní a netržní ekonomické logiky v rolnické ekonomii, zejména reciprocity a redistribuce (Ellis 2003, 10-11; Kopsidis 2006, 141; Wolf 1966, 18-59). Mezi rolnickými hospodářstvími byly velkou měrou zastoupeny také reciproční a redistribuční transakce, které jsou někdy chápány jako součást tzv. morální ekonomie. Řadu vazeb proto mohla uniknout evidenci písemných pramenů ( Čechura 1990, 478). 5) dalšími mimoekonomickými faktory, které plynuly ze specifické povahy rolnického hospodářství a které vedly k tomu, že usedlost nebyla organizována ekonomicky racionálně a že o dosažení optimální kombinace ani neusilovala – ekonomická úspěšnost nebyla pro soběstačné rolnické hospodářství nutná, rolnická hospodářství si vzájemně nekonkurovaly a neničila se. Vlastní hospodářství nebylo rolníky chápáno ani tak jako zdroj zisku, jako spíše prostředek k zajištění určitého životního standardu rodiny (např. Brinkmann 1922, 61). 6) uplatněním práce a výrobních prostředků, zejména potahu mimo vlastní hospodářství; potahy proto mohly mít i chalupníci (využití potahu pro dopravu, práci v lese apod.) (např. Cerman – Maur 2000, 751; Petráň 1964, zvl. 16-17; Čechura 1990, 467) Lze se domnívat, že pravděpodobnost sociálně-ekonomické interpretace vesnických půdorysů bude klesat se zvyšující se komplexitou sociálně-ekonomického systému (zvyšuje se váha faktorů uvedených zejména v bodech 1) a 5); např. Brinkmann 1922, 47-58, 112-124; Andreae 256-292; Kopsidis 2006, 101-140; Langthaler 2006, 218-226). Interpretační možnosti proto budou vyšší spíše: a) pro archeologické situace mladšího středověku než raného novověku b) pro pomalu se rozvíjející tzv. „přechodné“ oblasti než pro úrodné obilnářské nebo horské regiony s neagrární výrobou (Petráň 1964, 42-145; Cerman – Maur 2000, 760-766; Klír 2009, 151-155, Abb. 2; Klír 2010, 377-380). 5. Ikonografické prameny – mapy uhříněveského panství 5.1. Úvod Sociálně-ekonomická interpretace hmotných, a tedy i archeologických pramenů předpokládá, že existovala vazba mezi rozsahem hospodářského provozu usedlosti a velikostí jejího dvora i dvorové parcely. Tento předpoklad lze testovat dvěma základními způsoby – přímým a nepřímým. 1) nepřímý způsob představuje analýza vztahu mezi rozsahem dvou hlavních odvětví zemědělské výroby – obilní a živočišnou produkcí, tj. mezi rozsahem orných pozemků a počtem trvale ustájených tažných a chovných zvířat. Tato testovací možnost plyne z úvah o povaze zemědělské výroby a z poznatku, že rozdíly ve hmotové podobě dvorů jednotlivých poddanských usedlostí jsou dány především rozdíly v množství trvale ustájených zvířat a velikosti hospodařící rodiny. Konkrétní analýza byla náplní předchozí kapitoly (kap. 4). Ta na příkladě jednoho mikroregionu ukázala, že jistá korelace mezi (i) počtem potahů a dalších ustájených zvířat a (ii) orných ploch alespoň na úrovni základní tendence existovala. Pro historickou interpretaci je ale klíčové, že jednoznačná korelace s určitým základním sociálněekonomickým typem poddanské usedlosti nebyla doložena. (2) druhý způsob představuje přímé srovnání majetkového rozsahu a sociálně-ekonomického postavení usedlosti s velikostí a podobou jejího dvora, popř. dvorové parcely. Možnosti, jak tuto vazbu konkrétně sledovat, jsou ale velmi omezené: a) konfrontovat raně novověké písemné prameny a hmotovou podobu dvorů, které se dodnes dochovaly. Problémem tohoto přístupu je obtížná identifikace a fragmentárnost dosud stojících staveb existujících již v 17.-18. století.
b) konfrontovat raně novověké písemné prameny a dobová zobrazení vesnic, která se dochovala. Tento přístup je limitován deformací skutečnosti malířem – kartografem. c) konfrontovat raně novověké písemné prameny a nejstarší půdorysné plány vesnic zachycených na nejstarších půdorysných plánech (raabizační plány, plány stabilního katastru). Limity tohoto přístupu představuje pozdní vznik těchto pramenů (konec 18. století – 1. pol. 19. století). V rámci této studie bude využita druhá možnost – konfrontace majetkových údajů obsažených v tereziánském katastru (1713-1727) a soudobých perspektivních zobrazení vesnic uhříněveského panství (obr. 4; 1715-1719). Hlavním cílem je zjistit, (1) zda-li se v perspektivním zobrazení vesnic odráží diferenciace usedlostí a (2) o jakou diferenciaci se jedná. Analýze map vesnic uhříněveského panství bude věnována větší pozornost, než vyžadují výše položené otázky. Důvodem je, že tyto mapy poskytují unikátní analogie pro rekonstrukci a pochopení povrchově uchovaných reliktů zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese, která je předmětem kap. 8 a 9. 5.2. Popis map (obr. 5-6) Soubor originálních rukopisných map je uložen ve fondu Velkostatek Uhříněves v Národním archivu v Praze. Jedná se o 11 map, z nichž 4 jsou datovány, a to do let 1715, 1716 a 1717. Dochované mapy zachycují přibližně pětinu vesnic panství (celkem 37 vesnic) a není jasné, zda je to dáno torzovitostí dochovaného souboru nebo omezeným rozsahem měřických prací. Na všech mapách je jako autor podepsán zemský měřič Ondřej Bernard Klauser (1656-1721; srv. Roubík O. 1950; Roubík F. 1951, 58; Sedláček 1923, 347-369). Mapy většinou zachycují plužiny žijících vesnic, samostatně stojících vrchnostenských režijních dvorů a v jednom případě plužinu opuštěné vesnice. Mapy jsou kolorované a zhotovené tehdy obvyklou perspektivní, nebo-li obrazovou metodou (srv. níže). Jednotlivé mapy jsou složeny z několika papírových listů a podlepeny plátnem. Plocha listu je orámována dvojitou čarou, přičemž kresba uvnitř nepokrývá plochu celou. Každá mapa obsahuje název a legendu ve zvláštním rámečku, grafické měřítko, znázorňujících 30 provazců o 52 pražských loktech, a severku ukazující zeměpisný a magnetický sever. Mapy jsou 10x orientovány na zeměpisný sever, 1x na západ. Parergo chybí, jeho dekorativní úlohu ale přebírají idealizovaná znázornění zástavby vesnic na okrajích map. Tímto způsobem jsou zobrazeny vesnice sousedící s tou, která je vlastním obsahem mapy. V názvu i legendě je použita novogotická polokurzíva a kurzíva, pouze některá slova latinského původu jsou psána humanistickým nápisovým písmem. Použitým jazykem je němčina. Skutečné měřítko map se pohybuje kolem 1: 4 767. V archivu velkostatku se k mapám nepodařilo nalézt průvodní písemný materiál, přestože na něj v jednom případě odkazují. Účel pořízení map lze proto jen odhadnout a dát do souvislosti se snahou získat představu o stavu panství v závěrečném období stabilizace po třicetileté válce. Se správními proměnami uhříněveského panství a s vyměřováním pozemků také pravděpodobně souvisí tehdy jednotně založené gruntovní knihy pro všechny vesnice (vedeny od roku 1719, srv. Inventář fondu Velkostatku Uhříněves, NA, sign. II 67). Podrobné mapy plužin jednotlivých vesnic ještě doprovázela dnes již nezvěstná celková mapa uhříněveského panství, která se neznámou cestou dostala do knihkupeckého prodeje. Tam ji koupil a následně s krátkým komentářem publikoval profesor Zeměpisného ústavu pražské německé univerzity Bernhard Brandt (1881-1938). Rozměry celkové mapy byly 68,7 x 53,5 cm, měřítko ca 1 : 37 500 (asi 8x menší než měřítko detailních map), jméno autora nebylo čitelné, datováno 1719 (Brandt 1931, 1-3).
Obr. 5. Ukázka map panství Uhříněves. Vesnice Horní Měcholupy (1716). Originál: GrundtRieß des Hertzog Emanuelischen dorffs Ober Miecholup Zur Herrschaft Aurssyniowes gehörig. Andreas Bernhardt Klauser. Außgenomenn Ao 1716. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 575 x 623 mm, fVU, SOA, inv. č. 586.
Obr. 6. Ukázka map panství Uhříněves. Dočasně zaniklá vesnice Újezd (později obnovena jako Újezd nad Lesy). Originál: Grundt=Rieß u Beschreibung des zur Hertzoglichen Sawoÿschen Herrschaft Aurzeniowes gehörigen Öeden dorffs Augezd, darvon nur die Kirche S. Bartholomei annoch stehet darbey unterschiedliche Rudera zusöhen seindt, Sambt der Angräntz= zender Nachbahrschaft. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 520 x 680 mm, fVU, SOA, inv. č. 579. 5.3. Metoda zobrazení a jeho dualita Pokud jde způsob zobrazení a o míru přesnosti, není obsah Klauserových map vyrovnaný. To je dáno uplatněnou kompasovou perspektivní metodou, využívanou v kartografii zejména od 2. pol. 16. do 1. pol. 18. století. Princip tohoto postupu spočíval v tom, že měřič, pracující v terénu zpravidla s pomocníkem, zaměřoval jednotlivé význačné body v krajině podle kompasu a jejich vzdálenost následně vyměřoval šňůrou nebo měřickým provazcem. Tímto způsobem vznikl nejdříve prostý náčrt vyměřených bodů se zapsanými vzdálenostními údaji,
a teprve na jeho základě byla vypracována půdorysná mapa. Do této mapy pak byly z ptačí perspektivy vkreslovány sídelní jednotky, a dále výrazné reliéfní tvary jako hráze, prudké svahy, kopce, také stromy a další nápadné krajinné prvky (Roubík F. 1951, 57-58). Tyto mapy tak kombinují dva zobrazovací způsoby, jednak půdorysné a pak perspektivní zobrazení. První část obsahu map uhříněveského panství představují v terénu skutečně zaměřené prvky, a to jednak cesty, a pak především parcelní hranice v plužině. Tyto objekty jsou znázorněny půdorysně. Druhou část pak tvoří perspektivně vkreslené prvky, zejména zástavba poddanských usedlostí a vrchnostenských dvorů. Situování těchto objektů je dáno odhadem zeměměřiče a nerespektuje měřítko, samotné zobrazení je idealizované a subjektivní. Zobrazovací dualita map má svou příčinu v zeměměřičově snaze přesně zachytit důležité prostorové informace tam, kde je to vyžadováno (poloha a velikost parcel), a na zbylých místech naopak u pozorovatele docílit okamžitou a bezprostřední představu o krajině (zástavba sídel, ohrazení parcel, vodní toky, reliéf apod.). Z tohoto mapovacího způsobu plynou nevýhody, dané sníženou dokumentární hodnotou pro poznání skutečné podoby perspektivně zobrazovaných objektů. Zdánlivě věrohodná zobrazení totiž velkou měrou odráží dobová schémata užívaná pro znázornění sídelních souborů (pro vesnická sídla např. Andraschek-Holzer 2006; 2008; 2009). Na druhou stranu, i perspektivně vyjádřený mapový obsah reprezentuje minulou realitu, která je přetvořena zeměměřičovým viděním skutečnosti. Výsledný obraz přitom musel (1) odpovídat půdorysnému obsahu mapy, dále musel být pro tehdejšího pozorovatele (2) věrohodný a konečně (3) srozumitelný, a to i bez legendy a slovního popisu. S perspektivní částí mapového díla je tak možno zacházet jako s uměleckým dílem a ikonografickým pramenem umožňujícím poznat i ty aspekty minulosti, které pozdějším mapovým dílům podobného měřítka, např. raabizačním plánům a plánům doprovázejících stabilní katastr, již zcela unikají. Jde zejména o poznání hmotové podoby raně novověké vesnice a o její vnímání současníky. 5.4. Jednotlivé prvky map uhříněveského panství a jejich znázornění (obr. 5-19) Mapy obsažené v souboru nejsou obsahově jednotně pojaté, ale v detailech se navzájem liší. Různé je především pojetí plužiny a parcel v jednotlivých mapách. Všechny mapy sice striktně rozlišují dominikální a rustikální parcely, některé ale znázorňují rustikální parcely vcelku, jiné je naopak rozčleňují podle jednotlivých vlastníků, tj. na vlastnické parcely. V tom případě jsou parcely jednoho poddaného označeny jedním velkým písmenem a postupně indexovány. V legendě jsou pak uvedena jména poddaných. Platí, že každá parcela je popsána velkým písmenem, doplněným někdy o číselný index a o výměru ve stryších. Podobně jsou označeny dominikální pozemky, u kterých jsou navíc zvláštními písmeny rozlišovány pole, louky, pastviny, porostliny, lesy, lada, rybníky, zahrady, sady atd. Celistvě jsou znázorněny pozemky příslušející k jiné vesnici nebo vrchnostenskému dvoru, pokud tvoří ostrůvek v plužině zobrazované vesnice. Některé mapy rozlišují jednotlivé druhy parcel i různě barevnými hranicemi. Pole jsou představována jako čisté parcely, ostatní druhy pozemků (lesy, louky apod.) jsou znázorněny symbolickou kresbou. Toto pravidlo ale není dodržováno. Pozoruhodné je znázornění ohrazení některých parcel, které je zakresleno z ptačí perspektivy jako dřevěný plot či ohrada s kůly propojenými vodorovně loženými břevny nebo prkny. Některé mapy zaznamenávají také mezníky, zpravidla jako hranici panství. Cesty jsou znázorněny nejen jako hranice mezi různými vlastnickými nebo uživatelskými parcelami, ale i tehdy, pokud parcelou jen prochází. Některé cesty jsou popsány velkým písmenem, u kterého je pak v legendě uveden název nebo směr, jindy je tento údaj zapsán k cestě přímo, a to kurzívou. Ze znázornění cest je patrné, že zeměměřič v některých případech evidoval cesty až na úroveň výraznějších úvozů.
Reliéf a výškopis terénu je v mapě znázorněn nesystematicky, a to čárami v místech největšího spádu. Reliéfní tvary se na mapách objevují zvláště ve vazbě na zástavbu nebo v blízkosti intravilánu (kostel na kopci apod.). Čárami jsou znázorňovány také rybniční hráze. Vodní toky jsou zakresleny podrobně, a to nezávisle na parcelaci. Potoky představuje nejčastěji vlnice idealizující pravděpodobně meandry. Zachyceny jsou i prameniště, studánky a bažinatý terén v intravilánech i v plužině. Mapy zaznamenávají i některé výrazné krajinné prvky jako např. aleje lemující cesty, skupiny stromů, skalní bloky, mostky, volně stojící kříže, hliníky atd. 5.5. Obecné zhodnocení Klauserových map Klauserovy mapy uhříněveského panství z let 1715-1719 představují jeden z nejstarších ucelených souborů detailně a komplexně zobrazených vesnických sídel, který se dochoval pro středočeskou oblast. Svým obsahem a pojetím stojí na počátku těch mapových děl, která jsou výsledkem systematických měřických prací evidujících na konkrétním panství výměry a vzájemné prostorové vztahy rustikálních a dominikálních pozemků, často za účelem jejich nového rozdělení. Výsledkem těchto měření byly jednak kolorované půdorysné mapy jednotlivých vesnic a vrchnostenských dvorů (mapy velkého měřítka, 1: 3 000 – 1: 5 000), zpravidla doprovázené i celkovou mapou panství, a dále měřické operáty, které zaznamenávaly původní nebo nově vytvořený stav. Mezi nejznámější středočeské soubory tohoto charakteru patří mapy tloskovského (1727-1732) a kosmonoského panství (17401741), a dále mladší raabizační mapy (1778-1780 (Tloskov: Tlapák 1957; Uhlířová 2006; Kosmonosy: Brejník 1997; Uhlířová – Klír 2005; Uhlířová 2005; raabizační mapy zejména pro panství Brandýs n.L., Křinec – Nový Ronov, Poděbrady a další; Klír 2007). Klauserovy mapy jsou ojedinělé tím, že obsahovou koncepcí sice celou sérii souborů zahajují, měřickou metodou a způsobem kartografického znázornění ale reprezentují starší tradice. Na rozdíl od jiných map totiž vznikly kompasovou metodou, nikoliv metodou měřického stolu, a navíc kombinují půdorysné a perspektivní zobrazení. Je to pravděpodobně dáno generačními rozdíly a zásadní změnou ve školení měřičů, které se stalo soustavným teprve po založení pražské stavovské inženýrské školy roku 1707. 6. Analýza intravilánů zobrazených na Klauserových mapách Naším cílem je získat základní představu o zástavbě tehdejších vesnických sídel a zejména hmotové podobě poddanských dvorů. Předmětem našeho zájmu se tak stanou perspektivní zobrazení vesnických intravilánů, ke kterým je třeba přistupovat jako k ikonografickému prameni (srv. Smetánka 1985). Z 11 map budou analyzovány ty, které zobrazují žijící vesnice a jejich plužiny. Celkem se jedná o sedm map. Mimo analýzu zůstanou mapy zobrazující samostatně stojící vrchnostenské režijní dvory (Netluky, Sicherov), městečko Uhříněves a opuštěnou vesnici Újezd nad Lesy. Cílem analýzy je zjistit, jakým způsobem zeměměřič prezentoval viděnou skutečnost a jak tato skutečnost vypadala. Prvním krokem je popsat, co je na mapě zobrazeno, zejména jak je intravilán členěn, jak jsou vyděleny a znázorněny jednotlivé dvorové parcely a jejich zástavba. Tato zobrazení byla formována soudobými obrazovými „topoi“, ale přesto by mohly odrážet i zeměměřičem skutečně pozorované prvky. Tento předpoklad je odůvodněn jednak tím, že zobrazení mělo u neškoleného pozorovatele evokovat skutečnou podobu vesnice, a dále tím, že velikost a tvar intravilánu, do kterého bylo možno vkreslovat stavby nebo jejich značky, nebyl libovolný, ale byl vymezen půdorysnou parcelací plužiny. V některých případech byla na mapách dokonce znázorněna půdorysná parcelace intravilánu. Určení míry věrnosti je dnes možné na základě srovnání s mladším půdorysným plánem stabilního katastru a se soudobými písemnými prameny. V prvém případě jde o ověření, do jaké míry se
Klauserova kresba mohla odchýlit od skutečnosti a zda není v podstatě čistou „topoi“ pro zobrazení sídelních objektů. Ve druhém případě usilujeme o zjištění, zda rozdíly mezi znázorněním jednotlivých dvorů a vesnic na Klauserově mapě lze vysvětlit rozdílnou podobou a velikostí dvorových parcel a jejich zástavby, popř. sociálně-ekonomickým statusem usedlosti. Srovnání Klauserovy mapy a příslušných listů císařského otisku stabilního katastru objasňuje, zda a do jaké míry zobrazení situace v intravilánu respektuje skutečnost. Zatímco odlišnosti ve zobrazení parcel plužiny lze vysvětlit (i) rozdílnými měřickými metodami (kompasová metoda x metoda měřického stolu), (ii) rozdílným účelem mapy, a proto i jiným výběrem parcel a měřených hranic, (iii) změnou parcelace plužiny a změnou dalších krajinných prvků mezi lety cca 1717 a 1842, tak rozdíly ve zobrazení intravilánu a dvorů navíc také (iv) odlišným způsobem zobrazení (půdorysné x perspektivní) a (v) uplatněním „topoi“. Při srovnání půdorysných prvků obou mapových děl proto nebude kladen důraz na přesnou geometrickou shodu, neboť zobrazení pořízené na základě metody měřického stolu je více lineární než to, které vzniklo kompasovou metodou, ale na shodu v základní osnově, tvaru a obsahu. Dvory poddanských usedlostí Před vlastní analýzou Klauserových map je třeba ještě diskutovat hmotovou a dispoziční podobu dvorů poddanských usedlostí, které mohl zeměměřič pozorovat. Základní představu o zastoupení jednotlivých funkčních prostor, popř. o jejich dispozici a konstrukci, lze pro většinu dvorů získat ze soudobých záznamů v pozemkových knihách. Tato analýza by přesáhla rámec této studie, a proto bude součástí jiné práce (Beránek, v přípravě). Stejně tak bude ponechána stranou revize a výzkum dosud stojící architektury (srv. blízké okolí, Kypta – Šulc – Veselý 2005; Kypta – Šulc 2005). Na tomto místě se omezíme jen na vypracování komparačního modelu, který umožní popis a analýzu dvorů zobrazených na mapách. Východiskem se stane charakteristika ideálního a průměrného dvora selské usedlosti zaměřené na obilnářskou produkci, jak ji na pomezí středního Polabí a východního zázemí Prahy zaznamenali etnografové na konci 19. století, a to na základě studia tehdy rychle mizející tradiční zástavby (např. Smutný 1906; Mencl 1980, 256-272). Malé a středně velké selské dvory se přitom nelišily počtem a druhem funkčních prostor, ale především jejich velikostí, neboť zemědělský provoz byl v obou případech sice jinak rozsáhlý, ale systémově totožný. Dvůr musel poskytnout zázemí rodině hospodáře, prostory pro tažný a chovný dobytek, skladovací prostory pro zemědělské produkty a nářadí, pracovní prostory atd. Jádro dvora tvořila obytná stavba složená v raném novověku ze světnice, síně s černou kuchyní a z komory. Obytné prostory byly vzájemně propojeny a uzavřeny jedněmi dveřmi. Základní sestavu mohl doplňovat sklep napojený na komoru, popř. přístupný ze síně. Na hloubkových parcelách byla obytná stavba nejčastěji umístěna na délku tak, aby vstupní strana byla obrácena ke slunci. K obytné části se pak dále mohly přímo připojovat v řadě za sebou uspořádané stáje a chlévy, konkrétně konírna, chlév pro hovězí dobytek a ovčín. K nim byly přidány konstrukčně nejslabší části – chlévky pro vepřový dobytek a kurníky. Tyto prostory měly všechny vlastní vstupy ze zápraží. Vzájemné napojení obytné stavby a prostor pro hospodářské zvířectvo se opět často řídilo tím, aby jejich čela byla vhodně osluněna (srv. Škabrada 1991, 69; Smutný 1906, 332), časté proto bylo napojení v ose nebo do háku. Druhou možností bylo situovat obytnou stavbu a stáje odděleně a protilehle, v tom případě ale byla vstupní stěna hospodářské budovy, pokud směřovala proti čelu obytné části, výrazně méně osluněna. Na protilehlé straně k obytnému domu proto obvykle stála stavba se skladovacími prostory – špýchar, který v tomto ohledu kladl menší nároky. Někdy mohla obytná stavba a k ní protilehlá budova dosahovat hranice parcely při návesní čáře, nebo mohly být naopak
posunuty mírně vzad. Obytná stavba stála zpravidla při hranici dvorové parcely. Naproti tomu protilehlé stavby ji nemusely dosahovat, pokud byla dvorová parcela příliš široká, neboť existovala z provozních důvodů určitá maximální přípustná šíře dvorového prostranství. Mezi stavbami a parcelní čarou se pak mohla nacházet boční zahrada. Dvorové prostranství mohla uzavírat stodola, která ale bývala často situována hlouběji v zahradě, nebo na samém konci dvorové parcely mezi zahradou a začátkem záhumenicových polí. Na dvorovém prostranství se proti konírně a chlévům nacházelo hnojiště a někdy i sníženina na dešťovou vodu (kal). Dvorovou parcelu doplňovaly zahrady, ohrazené živým nebo dřevěným plotem různé konstrukce, popř. kamennou zídkou. O přítomnosti a rozsáhlosti jednotlivých hospodářských prostor na jednotlivých dvorech lze soudit podle katastrálních údajů o počtu dobytka a o výsevkovém rozsahu usedlosti. Na chalupnických a zahradnických usedlostech chyběla konírna a limitována byla i velikost chléva. Nižší nároky na provoz, zejména absence potahu a vozu, umožňovaly rezignovat na stodolu, popř. i na špýchar, jehož skladovací funkci mohla zastat komora. Malý rozsah zahradnické a chalupnické usedlosti totiž jen obtížně připouštěl výživu výměnkářů, a proto pro ně nebyly vyžadovány rezervní obytné prostory. Díky tomu mohla být komora využita k čistě skladovacím účelům. Naopak dvory velkých usedlostí měly zastoupeny všechny základní funkční prostory o značných velikostech, mohly integrovat podružskou domácnost, popř. živit výměnek, což si vyžadovalo rozšíření obytných prostor formou využití prostorů komory k bydlení a připojením další místnosti k základní obytné sestavě nebo ke špýcharu. Větší zemědělská produkce si vynucovala nejen prostornější špýchary a stodoly, ale i další lehčí objekty (sušárny apod.). 6.1. Horní Měcholupy (k panství Uhříněves patřila jen zčásti) Prameny: 1) GrundtRieß des Hertzog Emanuelischen dorffs Ober Miecholup Zur Herrschaft Aurssyniowes gehörig. Andreas Bernhardt Klauser. Außgenomenn Ao 1716. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 575 x 623 mm, fVU, SOA, inv. č. 586. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 41-43) 3) Haasová-Jelínková 1952, 158.
Obr. 7. Intravilán vesnice Horní Měcholupy. 7a – Klauserova mapa panství Uhříněves, 1716, fVU, SOA, inv. č. 586. 7b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha.
Popis (obr. 7a): Intravilán vesnice je znázorněn bez půdorysné parcelace jako plocha vymezená plužinou, do které jsou vkresleny stavby jednotlivých dvorů a dřevěná kůlová ohrazení. Volná místa jsou symbolicky vyplněna zelenými a hnědými čarami, popř. značkami listnatých stromů. V intravilánu je zobrazeno celkem 19 staveb. Spolehlivé vyčlenění dvorů jednotlivých poddanských usedlostí je možné díky (1) provázání některých staveb čelní zdí s bránou a (2) dřevěnému ohrazení, které vymezuje dvorovou parcelu. Tímto způsobem lze identifikovat 5 dvorů se 13 stavbami. Zbylých 5 staveb, které leží mimo dřevěná ohrazení nebo nejsou nijak vzájemně hmotově provázány, nelze do dvorů s jistotou seskupit a dvory nanejvýše evokují. Dvůr 1 (obr. 7a/1): Dvorové prostranství je na západní a východní straně obestavěno dvěmi paralelními budovami, hmotově identickými, které odlišuje pouze přítomnost komína na střeše západní z nich. Obě stavby jsou obráceny štítově k návsi a prostor mezi nimi vyplňuje zeď se segmentovitě přeloženou vjezdovou bránou. Za dvorovým prostranstvím na severu je zobrazena třetí stavba s výrazným půlobloukovitým vstupem uprostřed. Tato stavba přesahuje do zahrady vymezené z jedné strany stavením a ze zbylých tří stran dřevěným kůlovým ohrazením, plocha zahrady je vyplněna značkami stromů. Dvůr 2 (obr. 7a/2): Dvě paralelní stavby obklopující dvorové prostranství ze severu a jihu. Obě stavby jsou hmotově identické, severní má na střeše komín. Na východní straně obě stavby spojuje čelní zeď s bránou. Orientace vůči návsi není spolehlivě určitelná. Dvůr 3 (obr. 7a/3): Dvě paralelní stavby obklopující dvorové prostranství ze severu a jihu. Obě stavby jsou hmotově identické, severní má na střeše komín. Orientace vůči návsi není spolehlivě určitelná. Dvůr 4 (obr. 7a/4): Dvorové prostranství je z jižní a severní strany obklopeno dvěmi paralelními stavbami štítově orientovanými k návsi. Jižní z nich nese na střeše komín a kolmo na ní se připojuje další stavba orientovaná okapově vůči cestě, která vybíhá z návsi. Na jižní stavbu navazuje dřevěné ohrazení, které vymezuje rozsáhlou plochu západně a severně od dvorového prostranství. Je zde situována další volně stojící stavba, okapně orientovaná, stojící hluboko na dvorové parcele a s výrazným vstupem uprostřed. Dvůr 5 (obr. 7a/5): Dvorové prostranství obklopují na jižní a severní straně dvě paralelní stavby, obě štítem orientované do návsi. Severní z nich má na střeše komín. Vůči návsi je dvorové prostranství vymezeno vjezdovou bránou s rovnou zdí. Na zástavbu dvora na západě a severu navazuje plocha ohraničená dřevěnou ohradou. Stavby neumožňující vyčlenit dvůr (obr. 7a/G1, G2): Celkem 5 hmotově identických staveb, 2 z nich v místech kde náves opouští cesta vedoucí do Petrovic, navzájem kolmo situované, severní z nich má na střeše komín. Další 3 stavby (dvě s komínem) na pozemcích označených jako „Petrowiczer Gründe“. Mapová legenda: Informuje podrobně o hospodě a 4 poddanských usedlostech náležejících k panství Uhříněves. V legendě je uvedeno jméno soudobého držitele, počet pozemků a jejich výměra. Identifikace s konkrétními zobrazenými dvory není bez hlubší pramenné analýzy možná. Mělo se jednat o selské usedlosti s výměrami celkem ca 156, 122, 84 a 35 strychů a o hospodu se 60 strychy pozemků. Srovnání s písemnými prameny (tab. 4): Ve srovnání s berní rulou vykazují údaje tereziánského katastru a Klauserovy mapy významné rozdíly. Berní rula eviduje celkem 4 selské usedlosti, z nichž 3 byly středně velké a měly se výměrově shodovat, čtvrtá měla být o ¼ větší. Na poč. 17. století byla velikost reálně osévaných pozemků jedné z nich asi o třetinu menší, zatímco u jiné naopak dvojnásobná. Na všech usedlostech byl evidován vysoký počet bravu (8-15 ks). Tab. 4. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Horní Měcholupy. Berní rula Tereziánský katastr V závorce uvedeny Uhříněves.
celkem
1 2 3 4 hospoda
ozim
99 20 70 72 72 neevidována
jař
14 -
kor ců
lada Ko Vo , pust iny 110 4 4 0 125 4 0 42 1 2 0 60 2 0 neevidována v rustikálu
údaje
z okulární
vizitace
Kr
Ja
Ov
Sv
3(2) 4(3) 2(1) 2
2 3 0(1) 1(2)
0(10) 1 5 6(8) 10(8)
1(2) 2 1 1(2)
Legenda panství mapy (celkový součet všech pozemků) Ko korců
0 0 0 0
122 156 35 85 60
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 7b; tab. 5): Půdorysná část mapového obsahu odpovídá osnově plužin a cest, jak ji zobrazuje císařský otisk stabilního katastru. Rozdíly vychází z toho, že stabilní katastr vyčleňoval nejen vlastnické, ale i formální parcely, a je proto detailnější. Shodu obou map lze dokumentovat např. na korelaci parc. č. 5 (stabilní katastr) a N25 (Klauserova mapa), parc. č. 6-9 (stabilní katastr) a Q-N (Klauserova mapa), parc. č. 3 (stabilní katastr) a M8 (Klauserova mapa) atd. Detailní srovnání zástavby zobrazené na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru ukazuje velkou podobnost, a tím i poměrně velkou věrohodnost Klauserova perspektivního zobrazení.
Tab. 5. Srovnání situace na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru (obr. 7). Obr. popis dvora Obr. Popis dvora 7a, 7b, číslo staveb dvora ní parcel a 1 - třístranný (paralelní se stodolou) 10 - třístranný (paralelní se stodolou) - štítově orientovaný - štítově orientovaný - stodola v hloubce parcely uzavírá dvorové - stodola v hloubce parcely uzavírá dvorové prostranství prostranství - boční zahrada na Z - boční zahrada na Z a V 2
3
4
5
- paralelní - orientace okapová, brána na V - zahrada neohrazena - stodola neurčena - paralelní - orientace okapová - zahrada neohrazena - stodola neurčena
12
- paralelní - orientace štítová - boční a hloubková zahrada - stodola v zahradě - paralelní - orientace štítová - boční a hloubková zahrada - stodola neurčena - kolmo situované - okapová a štítová orientace
3, 4-6
- dvůr pravděpodobně rozdělen
8
- dvoustranný - orientace okapová a štítová - boční a hloubková zahrada - stodola neidentifikována - třístranný (paralelní se stodolou) - stodola v hloubce parcely uzavírá dvorové prostranství
skupi na budov 1 skupi - dvojice budov kolmo situovaných na - okapová a štítová orientace budov - budova okapově orientovaná 2
14
(18)
1a2
- stavby obklopují dvorové prostranství ze tří stran - orientace hlavní budovy okapová, brána na V - zahrada v hloubce na S - stodola neurčena - dvoustranný - orientace okapová a štítová, brána na Z - stodola v hloubce parcely uzavírá dvorové prostranství, za ní začíná louka
- třístranný dvůr - jednostranný dvůr
Interpretace: Zeměměřič Klauser na mapu zakreslil 14 staveb, které pozorovatel může spolehlivě rozčlenit do pěti dvorů. Jedná se pravděpodobně o dvory pěti poddanských usedlostí, které náležely uhříněveskému panství. Stavby ostatních dvorů, které náležely usedlostem panství Petrovice, znázornil Klauser tak, že utváří jen blíže nerozčlenitelný shluk. Polohy dvorů č. 1, 4, 5 na Klauserově mapě odpovídá příslušným dvorům na stabilním katastru (obr. 9a/1, 4-5). Poloha dvorů č. 2 a 3 se pak liší jen zdánlivě (obr. 9a/2-3). Klauserovu mapu a plán stabilního katastru lze orientovat podle cesty uzavírající intravilán na severu a dřevěné ohrady, oddělující návesní prostranství od luk a polí na jihu. V tom případě lze prostor mezi cestou a dvory č. 1 a 2 ztotožnit s parc. č. 36, 37 a 40 na stabilním katastru. Míra shody Klauserovy mapy a plánu stabilního katastru je pak značná a rozdíly v detailech mohou být dány nejen tím, že Klauser využíval při znázornění dvorů „topoi“, ale i rozdíly ve skutečném stavu dané změnami mezi lety 1716 a 1842. Podle mapové legendy tvořily vesnický díl náležející Uhříněvsi 2 velké selské usedlosti (156, 122 korců), 2 průměrně velké (84, hospoda se 60 korci) a 1 spíše menší (35 korců). Berní rula a tereziánský katastr uvádí mírně odlišné výměry. Klauser znázornil pečlivě dvory a zahrady 3 usedlostí, u dalšího dvora zakreslil ještě vjezdovou bránu a jen jeden zobrazil schematicky jako 2 paralelní budovy.
6.2. Křenice Prameny: 1) Mappi der Grundt Rieß des Hertzogh Emanuelischen Zur Herr=Schaft Aurssynoweß gehöriges dorffs Krzenicz, Sambt der daran stoßenden Nachbahrschaft. Andreas Bernhardt Klauser, Landmesser. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 1110 x 910 mm, fVU, SOA, inv. č. 541. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 30-32) 3) Haasová-Jelínková 1952, 152.
Obr. 8. Intravilán vesnice Křenice. 8a – Klauserova mapa panství Uhříněves, ca 1715/17, fVU, SOA, inv. č. 541. 8b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 8a): Intravilán vesnice je zobrazen jako plocha s čtvercovým až mírně obdélným návesním prostranstvím, které je ze tří stran obklopeno trojicí půdorysně zakreslených ploch s perspektivně znázorněným ohrazením. Do těchto ploch je vkreslena zástavba a značky listnatých stromů doplněné hnědými a zelenými čarami. Ze čtvrté západní strany je náves uzavřena dvojicí parcel, do kterých je opět vkreslena zástavba a značky stromů. Ve východní polovině návsi je znázorněna studánka krytá hřebenovou stříškou, ze které vytéká pramen směřující jako drobná vodoteč na západ. V intravilánu lze napočítat 12 zřetelných staveb a další 4 nejasné, neboť se překrývají se znázorněním ohrady. Toto překrytí sice komplikuje čitelnost mapy, na druhou stranu ale osvětluje postup malíře. Ten nejprve vkreslil zástavbu a pak ji překryl kresbou dřevěného ohrazení. Čtyři stavby náleží vrchnostenskému dvoru, zbylých osm představuje zástavbu dvorů poddanských usedlostí. Spolehlivé vyčlenění všech poddanských dvorů není možné. Dvojice ohrazení s vkreslenou
zástavbou totiž kompaktně uzavírá celou plochu při severní a jižní straně návsi a je třeba předpokládat, že v jeho rámci se nachází více dvorových parcel. Ty lze rozlišit jen v některých případech. Celkem lze identifikovat v jižní ohradě 2 dvory a další dvůr na neohrazené parcele při jihozápadním okraji návsi. Ostatní stavby lze rozdělit pouze do skupin. Dvůr 1 (obr. 8a/1; vrchnostenský režijní dvůr): Východní část intravilánu zaujímá velký ohrazený prostor složitého polygonálního půdorysu, v jehož jižní části leží trojboký vrchnostenský dvůr. Hmotové znázornění tohoto dvora výrazně převyšuje znázornění budov přilehlých poddanských usedlostí. Trojboký komplex budov je doplněn o menší stavbu v jihovýchodním rohu ohrazení, která nese na střeše komín. Další dva komíny jsou zachyceny i na střeše jižní a severní budovy trojbokého komplexu. Plocha uvnitř ohrazení je popsána písmenem Q (podle mapové legendy se jedná o panskou zahradu a sad). Dvůr 2 (obr. 8a/2): Nalézá se ve východní části ohrazení při jižní straně návsi. Dvůr je představován nezřetelnou budovou při návsi a další stavbou s komínem v zahradě. Dvůr 3 (obr. 8a/3): Trojboký dvůr okapově orientovaný vůči návsi s další budovou s komínem v hloubce zahrady. Dvůr 4 (obr. 8a/4): Jediná stavba stojící osamoceně na vlastní parcele. Stavba je od návsi oddělena širším prostorem se symbolem listnatých stromů představujících pravděpodobně zahradu. Skupina 1 (obr. 8a/G1): Dvojice hmotově identických budov, obě stojí v řadě za sebou na jediné parcele a mají komín. Budovy jsou ze západu a severu obklopeny značkami listnatých stromů. Skupina 2 (obr. 8a/G2): Trojice budov uvnitř ohrazení při severní straně návsi. Dvě stavby jsou okapově orientované a mají v ose znázorněn nižší přístavek. Třetí budova je orientována štítově. Všechny tři budovy nesou komín. Srovnání s písemnými prameny (tab. 6): V berní rule jsou všechny usedlosti vedeny jako pusté – celkem 5 selských a 2 zahradnické. Tereziánský katastr eviduje 5 selských a chalupnické místo zahradnických. Ze selských usedlostí lze dvě označit jako velké (ca 116 a 100 korců) a 3 jako průměrné (75, 60 a 59 korců). Chalupnické usedlosti byly průměrné (9, 14 korců). Pro velké usedlosti je příznačný vysoký stav bravu (10-15 ks). Tab. 6. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Křenice. Berní rula Tereziánský katastr. V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. celkem ozim Jař korců Ko Vo Kr Ja Ov Sv 1 60 100 4(5) 0 4 3 12(8) 1 ( 2 ) 2 60 116 4(5) 0 4 3 1 0 1(2) 3 50 75 2(4) 0 3(4) 2 5 1 4 50 60 2(3) 0 3 0(2) 0 (4 ) 1 5 50 59 2(4) 0 4(3) 2 0(5) 1 6 5 9 0 0 1 0(1) 0 (2 ) 0(1) 7 3 14 0 1 1 0(1) 0 (4 ) 1 vrchnoste Neevidován neevidován v rustikálu nský dvůr
Ko 0 0 0 0 0 0 0
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 8b): Půdorysná část mapového obsahu koreluje s osnovou plužiny a cest, jak ji zobrazuje císařský otisk stabilního katastru. Klauserova mapa Křenic znázorňuje rustikální pozemky vcelku, tedy nerozdělené na vlastnické parcely jednotlivých usedlostí. Členěny jsou pouze dominikální pozemky. Shoda půdorysného obsahu Klauserovy mapy a císařského otisku stabilního katastru je i přes rozdílný přístup k detailu v parcelaci značná. Shodu obou map lze dokumentovat zvláště na půdorysném zachycení polygonální parcely vrchnostenského dvora, parc. č. 41 (stabilní katastr) a Q (Klauserova mapa). Samotná korelace dvorů na Klauserově mapě a v plánech stabilního katastru může být jen povšechná. Na obou mapových dílech lze ztotožnit rozsáhlý vrchnostenský dvůr s výraznou zástavbou (obr. 8a/1). V obou případech je plně zastavěno dvorové prostranství směrem k návsi a k poddanským dvorům, a dále je zachycena velká budova na jižní straně. Znázornění zástavby na zbývajících stranách dvorového prostranství se již liší. Dalším rozdílem je, že zatímco na Klauserově mapě je zdůrazněna kompaktnost budov ve formě trojbokého dvora, na plánu stabilního katastru obklopuje dvorové prostranství vzájemně neprovázaná šestice budov. Na místě, kde Klauserův plán zobrazuje severní ohradu se třemi budovami (obr. 8a/G2), zná stabilní katastr trojici dvorů se stodolami v zahradách nebo na okraji zahrad. Na místě jižní ohrady, kde Klauser zachytil situaci evokující dva dvory se stodolami v zahradách (obr. 8a/2-3), nacházíme ve stabilním katastru trojici dvorů se stodolami v zahradách (z parcelace dvou východních dvorů lze ale usuzovat, že původně zde stály skutečně jen dvory dva). Na místě dvora č. 4 zobrazuje plán stabilního katastru skupinu malých dvorů (obr. 8a/4). V prostoru budov skupiny 2 pak jeden větší dvůr a pak skupinu malých dvorů (obr. 8a/G2). Interpretace: Zeměměřič Klauser do mapy vkreslil 16 staveb, mezi kterými dominuje skupina tvořící velký vrchnostenský režijní dvůr. Půdorysně je znázorněn obvod bloku parcelních dvorů při severní a jižní straně návsi. V jižním byly situovány 2 dvory se stodolami v zahradách, v severním Klauser zaznamenal jen detailněji nerozčlenitelnou skupinu tří budov. Lze předpokládat, že jižní i severní ohrazení a dvory v nich představují dvory selských usedlostí. Dvory chalupnických usedlostí jsou pravděpodobně znázorněny mimo ohrazenou plochu při západní straně návsi. Míra „topoi“, použitá Klauserem ve znázornění poddanské zástavby Křenic, je značná. Složitější dvory nelze s výjimkou jednoho trojbokého identifikovat, většina dvorů je znázorněna jako jediná stavba, někdy s nižším přístavkem
v ose. Některé stavby, které jsou situovány v místech, kde bychom očekávali stodoly, nesou na střeše komíny a hmotově se nijak neliší. 6.3. Stupice Prameny: 1) Grundrieß des dorffs Stupitz. Andreas Bernhardt Klauser Landmesser. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 580 x 650 mm, fVU, SOA, inv. č. 543. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 26-29) 3) Haasová-Jelínková 1952, 158.
Obr. 9. Intravilán vesnice Stupice. 9a – Klauserova mapa panství Uhříněves, ca 1715/17, fVU, SOA, inv. č. 543. 9b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 9a):
Intravilán vesnice je znázorněn bez ucelené půdorysné parcelace jako plocha vymezená plužinou, do které jsou vkresleny stavby jednotlivých dvorů. Ohrazení dvorových parcel nebo jiných částí dvorů není přesvědčivě zobrazeno. Dvorová prostranství měřič evokoval hnědými čarami a kolorováním. Značky listnatých stromů jsou rozmístěny volně a v malém počtu. Náves má čtvercový tvar a vybíhají z ní cesty. Nejširší z nich je podle znázorněného dřevěného ohrazení interpretovatelná jako průhon. Kolem návsi je seskupeno celkem 25 staveb, ani jedna z nich nenese na střeše komín. Spolehlivé vyčlenění dvorů je možné pouze v případě, pokud jsou některé budovy vzájemně hmotově provázány. Je tomu tak ve 4 případech a do dvorů lze tímto způsobem seskupit 13 budov. Dvůr 1 (obr. 9a/1): Dvorové prostranství je obestavěno na východní a severní straně dvojicí budov napojených do háku. Severní z nich má na střeše komín. V hloubce dvorové parcely, až při samém okraji, je situována třetí budova. Její poloha odpovídá stodole v zahradě. Vymezení dvorové parcely vůči plužině evokuje trojice značek stromů stojících v řadě na sever od budov dvora. Dvůr 2 (obr. 9a/2): Vrchnostenský hospodářský dvůr vytvořený z pusté čtyřlánové rustikální usedlosti v roce 1664. Dvůr zaujímá celou západní stranu návsi a jako jediný je znázorněn na samostatné parcele. Dvorové prostranství je obestavěno ze čtyř stran, na severu leží na parcele ještě pátá budova. Znázornění staveb se hmotově neodlišuje od znázornění poddanských dvorů. V hloubce dvorové parcely žádná budova již nestojí. Dvůr 3 (obr. 9a/3): Stavby obklopují dvorové prostranství ze severní a východní strany. Severní budova je vůči návsi situována okapově, východní štítově. Obě budovy jsou spojeny zdí s rovnou bránou. V hloubi parcely je znázorněna třetí stavba. Dvůr 4 (obr. 9a/4): Dvorové prostranství je ze tří stran uzavřeno budovami, pouze východní strana je ponechána volná. Severní stavba je vůči návsi exponována okapově. Skupina 1 (obr. 9a/5): Celkem 5 staveb na východní straně návsi a podél cesty vybíhající na jihovýchod. Čtyři stavby jsou vůči návsi exponovány štítově, jedna okapově. Stavby jsou hmotově identické, jedna má naznačen nižší přístavek v ose. Skupina 2 (obr. 9a/G2): Trojice hmotově malých staveb seřazených od jihu k severu. Jižní dvě umístěny okapově, třetí severní štítově. Skupina 3 (obr. 9a/G3): Trojice hmotově výrazných staveb. Dvě z nich se dotýkají návsi. Východní z nich (doplněná nižším přístavkem v ose) je okapově situovaná, druhá je umístěna štítově a podél její delší stěny probíhá průhon. Třetí stavba je položena v hloubce za předchozí stavbou, štítem se dotýká průhonu, jehož ohrazení je na ní napojeno. Srovnání s písemnými prameny (tab. 7): Berní rula zaznamenala s jedinou výjimkou všechny usedlosti jako pusté. Největší z nich (216 korců) již vrchnost neosadila, ale přejala ji do vlastní režie roku 1664. Tereziánský katastr evidoval 2 velké selské usedlosti (98 a 96 korců), další průměrné (44-74 korců). Zbytek vesnice tvořily zahradnické nebo chalupnické usedlosti (3, 12 a 16 korců). Mezi berní rulou a tereziánským katastrem došlo ke změnám. Jedna původně velká selská usedlost se stala středně velkou a naopak, jedna původně průměrná přerostla ve velkou. Stav bravu je vyšší na velkých a na největší z průměrných usedlostí (8-10 ks). Tab. 7. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Stupice. Berní rula Tereziánský katastr. V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. celkem ozim jař korců Ko Vo Kr Ja Ov Sv 1 60 10 8 57 2(4) 0 2(3) 2(3) 0 (6 ) 1 2 108 98 4(5) 0 4 0(3) 0 (8 ) 1 3 54 44 2(3) 0 2(3) 0(2) 0 1 4 54 96 4 0 3 ( 4 ) 3 ( 4 ) 10(8) 2 ( 1 ) 5 72 50 3(4) 0 2(4) 0(3) 2 (8 ) 1 6 108 74 3(4) 0 2(3) 0(3) 5 1 7 16 0(1) 1 1(2) 0(1) 0 1 8 12 0(1) 1 1(2) 0(1) 0 1 9 3 0(1) 1 1(2) 0(1) 0 1(2) 10 216 0 4 149 (4) ( 4 ) ( 6 ) ( 4 ) (20) ( 2 ) (vrchnoste nské od 1664)
Ko 0 0 0 0 0 0 0 0 0 ( 0 )
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 9b): Klauserovu mapu a plán stabilního katastru lze srovnat na základě hlavní osnovy plužiny a podle cest, neboť Klauserova mapa ohraničuje jen celé tratě rustikálních pozemků, nikoliv jednotlivé vlastnické parcely. I přes to je zřejmé, že půdorysné zaměření na obou mapových dílech se do velké míry shoduje, místy až do pozoruhodných detailů – srv. parc. č. 754 (stabilní katastr) a A2 (Klauserova mapa). Srovnání zástavby zobrazené na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru přibližně odpovídá.
Tab. 8. Srovnání situace na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru (obr. 9). popis dvora Obr. 9b, Obr. 9a, číslo stavební
popis dvora
dvora. 1
- dvojboký nebo dvoustranný - do háku - okapově situovaná stodola v hloubce, vzdálena od ostatních budov
2
- čtyřboký nebo čtyřstranný - stodola neidentifikována
3
- dvoustranný - do háku se štítově exponovanou budovou na východě - okapově situovaná stodola v hloubce, vzdálena od ostatních budov - tříboký nebo třístranný dvůr - okapově orientovaná stavba na severu, štítově na západě - štítově a okapově orientované
4
skupina budov 1 skupina - štítově a okapově orientované budov 2 a3
parcela 63
- dvojboký nebo dvoustranný - do háku - stodola v hloubce na zahradě, okapově situovaná - další drobné stavby na dvorové parcele
- čtyřstranný - stodola uzavírá dvorové prostranství na západě, není v zahradě 72 - dvoustranný - do háku se štítově exponovanou budovou na západě - stodola v hloubce, vzdálená od ostatních budov v zahradě 74 - dvoustranný dvůr - do háku - stodola v zahradě, okapově situovaná (77-85) - skupina malých paralelních nebo jednostranných dvorů se stodolami v zahradách (86, 90- - tři paralelní dvory se stodolami v zahradách 92) 70
Interpretace: Stavby zakreslené na Klauserově mapě lze rozčlenit do 4 spolehlivých dvorů a dále do skupin, které sice dvory ještě evokují, ale nelze je v jejich rámci spolehlivě vymezit. Dominantní je čtyřstranný, popř. čtyřboký režijní vrchnostenský dvůr, jehož stavby ale hmotově odpovídají ostatním poddanským (obr. 9a/2). To lze vysvětlit tím, že základem tohoto dvora byla velká poddanská usedlost. Její hospodářský provoz, pokud jde o kvantitu, se navíc od dvorů velkých selských usedlostí příliš nelišil (asi o 1/4 – 1/3 více polí a dobytka). Nápadná je vysoká míra podobnosti mezi dvorem č. 1 a situací znázorněnou na plánu stabilního katastru (obr. 9a/1). S plánem stabilního katastru je shodný i dvůr č. 4, pokud jižní stavbu interpretujeme jako stodolu (obr. 9a/4). Zbývající spolehlivě vyčlenitelný dvůr č. 3 se typově shoduje se stabilním katastrem, ale štítově situovaná stavba je na opačné straně (obr. 9a/3). Ze skupiny neprovázaných budov samostatný dvůr evokují dvě západní stavby ve skupině 3 (obr. 9a/G3). Jejich dispozice nápadně odpovídá domu a stodole na stavebních parc. č. 91 a 92 (stabilní katastr). Shluk ostatních budov na Klauserově mapě odpovídá skupině malých dvorů na plánu stabilního katastru při východní straně návsi. Klauser znázornil detailněji režijní vrchnostenský dvůr, který hmotově evokuje stále ještě poddanský dvůr, ze kterého byl utvořen. Většinu selských dvorů lze v plánu také ještě spatřovat (3, nebo 4 z 5 velkých a průměrných). Nicméně, nejméně jednu selskou usedlost musel Klauser znázornit velmi podobně jako trojici zahradnických nebo chalupnických usedlostí. 6.4. Kunice Prameny: 1) GrundtRieß der Zur Hertzogh Emanuelischen Herrschaft Aurssinoweß gehörigen Dorffs Kunicz, sambt der Beschreib= Undt Erklärung der Buchstaben Undt Nahe Herumb Liegender Nachbahrschaft. Andreas Bernhardt Klauser Landmesser. A 1717. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 112x730 mm, fVU, SOA, inv. č. 577. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 67-75) 3) Haasová-Jelínková 1952, 151-152.
Obr. 10. Intravilán vesnice Kunice. 10a – Klauserova mapa panství Uhříněves, 1717, fVU, SOA, inv. č. 577. 10b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 10a): Na Klauserově mapě vidíme pravidelnou sídelní formu s délkovou traťovou plužinou, ve které na dvorové parcely ležící v severní a jižní řadě navazují záhumenicové pásové plužiny. Jejich šířka vzájemně souvisí, a proto lze z mapy vyčíst půdorysnou parcelaci v intravilánu. Na jižní straně návsi je dokonce znázorněna čára oddělující dvorové parcely od návesního prostoru a dále jsou zakresleny parcelní hranice mezi jednotlivými dvorovými parcelami. Jádrem intravilánu byla obdélná náves, kterou protékal potok. V jihozápadní části návesního prostranství stál kostel sv. Markéty obehnaný zdí. Podél obvodu návsi probíhaly před čely jednotlivých poddanských dvorů vyježděné cesty. Do mapy je perspektivně vkresleno celkem 43 staveb a kostel. Žádná ze staveb nemá na střeše nakreslen komín. Dvě stavby mají zobrazen nižší přístavek v delší ose. Perspektivní ohrazení dvorových parcel nebo jejich částí není znázorněno v žádném případě. Plocha dvorových parcel je pokryta hnědými, zeleně kolorovanými čarami; značky stromů chybí. Spolehlivé seskupení staveb do dvorů je ale možné díky půdorysnému zobrazení parcelace intravilánu. Legenda navíc umožňuje jmenovitě identifikovat držitele poddanských usedlostí. Dvorové parcely (vlastní dvůr a zahrada) jsou většinou obdélné hloubkové (obr. 10a/ 1-9, 13, 15) nebo mají nepravidelný tvar daný okrajovou polohou na návsi (u cesty apod., obr. 10a/ 10-12, 14). Rozloha, zejména šířka, jednotlivých dvorových parcel není jednotná. Výjimečně rozlehlá je dvorová parcela č. 17, jejíž délkové rozměry se od ostatních liší dvojnásobně (obr. 10a/17). Zástavba dvorů je znázorněna nejčastěji dvojicí (obr. 10a/1-3, 6-7) nebo trojicí budov (obr. 10a/4, 8-11, 12-13, 15). Méně pouze jednou stavbou (obr. 10a/5, 14, 16). Na výjimečně velké dvorové parcele napočítáme 5 staveb (obr. 10a/17). Formy dvorů nejsou jednotné. U dvorů se 3 budovami lze rozlišit dvoustranné okapové hákové dispozice se stodolou (obr. 10a/ 9, 10, 12) a paralelní štítové dispozice se stodolou (obr. 10a/4, snad 10a/11). U dvorů se 2 znázorněnými budovami pak paralelní štítové dispozice (obr. 10a/1, 6) nebo paralelní okapové (obr. 10a/2, 3, 7, 15). Toto určení je ale pouze formální, protože nelze určit, zda jedna ze znázorňovaných staveb nepředstavuje stodolu v zahradě.
Srovnání s písemnými prameny (tab. 9): Berní rula i tereziánský katastr představují Kunice jako poměrně homogenní vesnici s větším počtem selských usedlostí. Berní rula přesto eviduje rozmanitější situaci, konkrétně malé a středně velké usedlosti a dále dvě usedlosti na hranici chalupnické a malé selské. Naproti tomu tereziánský katastr zaznamenává pouze malá hospodářství rozsahem zařaditelná mezi malé selské usedlosti. Rozloha polí a stavy dobytka v tereziánském katastru indikují usedlosti charakteru soběstačných rodinných hospodářství s omezenou možností tržní produkce, tedy usedlosti se zemědělstvím spíše subsistenčního než komerčního zaměření. Z průměru vyčnívá pouze největší usedlost s třikrát větší rozlohou obdělávaných pozemků než jiné (č. 1, rychta; obr. 10a/17). V hospodářství Kunických usedlostí ještě zaujme pravidelná přítomnost koz, nejčastěji dvou, které v jiných vesnicích téměř vždy chybí. Tab. 9. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Kunice. Berní rula Tereziánský katastr. V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. celkem ozim jař korců Ko Vo Kr Ja Ov Sv 1, rychta 70 15 10 98 (18) 2 2 3 2 8 1 2 40 12 10 27 (7) 0(2) 2(0) 3 2 7 1 3 40 13 9 29 (5) 2 0(1) 2 1(2) 0 (2 ) 1 4 60 15 10 30 (7) 2 0 2 1 4(5) 1 5 35 10 8 32 (10) 2 0 2 1(2) 0 (5 ) 0(1) 6 35 10 9 30 (9) 2 0 2 1 3(4) 1 7 30 10 8 32 (9) 0(2) 2(0) 2 1(2) 3 1 8 26 9 7 30 (4) 2 0 2 2 0(4) 1 9 26 8 8 23 (4) 0 2 2 0(1) 0 (2 ) 1 10 45 10 9 25 (8) 0 1(2) 2 0(1) 0 (2 ) 1 11 30 10 8 35 (6) 2 0(1) 2 2 5 1 12 45 10 7 23 (10) 0 1(2) 1(2) 1 0 0(1) 13 45 35 (9) 2 0 2 1 0 1 14 35 19 (5) 0 1 2 0(1) 0 1 15 16 5 4 25 (2) 2 0(1) 2 1(2) 4 (6 ) 1 16 16 5 4 18 (9) 1 1(2) 2 1 1(0) 0(1)
Ko 2(6 1(3 2 1(2 1(2 1(2 2(1 0(2 1(2 1 1(2 2(1 2(2 0(2 1(2 1
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 10b): Klauserova mapa a plán stabilního katastru se shodují v půdorysném znázornění plužiny i intravilánu. Rozdíly jsou dané detailnějším způsobem parcelace stabilního katastru, který vyčleňoval formální parcely a nejen majetkové. Přibližně stejná je podoba i počet dvorových parcel v obou mapových dílech. Největším rozdílem je v tomto ohledu rozdělení dvorů č. 6 a 17 (obr. 10a/6, 17). Plán stabilního katastru znázorňuje, stejně jako Klauserova mapa, menší budovy tvořící drobné paralelní nebo hákové dvory, nejčastěji doplněné o malou stodolu v zahradě. Interpretace: Všechny stavby na Klauserově mapě lze seskupit do dvorů, neboť v intravilánu jsou půdorysně znázorněny dvorové parcely nebo je lze odvodit z parcelace přiléhajících záhumenicových tratí. Díky legendě mapy lze každému dvoru přiřadit usedlost, jejího držitele a velikost hospodářství. Zeměměřič ve shodě s písemnými prameny evokoval homogenní vesnici s drobnými selskými usedlostmi, jejichž dvory byly tvořeny nejčastěji dvěmi stavbami doplněnými o stodolu. Výjimku představovala pouze usedlost rychtáře, jejíž hospodářství bylo rozsahem trojnásobné než ostatní a rovnalo se velké selské usedlosti na jiných vesnicích uhříněveského panství. 6.5. Březí Prameny: 1) Grundtrieß, Beschreib= Undt Erklärung des dorffs Brzezy, Sambt deßen Zugehörigen feldern, Wiesen Undt Wäldern etc. Andreas Bernhardt Klauser Landmesser. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 1000 x 640 mm, fVU, SOA, inv. č. 576. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 33-37) 3) Haasová-Jelínková 1952, 152.
) ) ) ) ) ) ) ) ) ) ) ) )
Obr. 11. Intravilán vesnice Březí. 11a – Klauserova mapa panství Uhříněves, ca 1715/17, fVU, SOA, inv. č. 576. 11b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 11a): Na mapě spatřujeme vesnici, jejíž zástavba není jednotně koncipována. V severní části jsou dvory seskupeny kolem malého obdélného až čtvercového prostranství, v jižní části jsou umístěny v řadě podél cesty vedoucí podél břehu potoka. Několik staveb stojí osamoceně mimo jádro vesnice (kostel, mlýn, pravděpodobně hájovna a další stavba). Intravilán má naznačeny půdorysy dvorových parcel, na kterých je zobrazena zástavba a zbylá plocha je většinou pokryta značkami listnatých stromů. Výjimečně detailně je v mapě pojednána základní komunikační síť, a to nejen v plužině a v lesích, ale také v intravilánu na dvorových parcelách. Celkem je znázorněno 25 staveb a kostel. Střechy některých staveb jsou opatřeny komíny. Některé stavby mají v delší ose připojen nižší přístavek. Díky vepsaným písmenům, které jsou někdy velmi špatně zřetelné, je některé z dvorových parcel možno přiřadit konkrétnímu držiteli uvedenému v legendě. Vnitřní dělení dvorových parcel není znázorněno. Další dvorové parcely je možno přiřadit na základě přiléhajících polí označených písmenem. Problematické
zůstává určení tří staveb stojících volně na návsi, stavby severně od mlýna a další u kostela. Může se jednat o v legendě uvedenou podružskou chalupu příslušící k mlýnu, hájovnu nebo špitál. Dvůr 1 (obr. 11a/1): Čtyři stavby. Trojice staveb situována v jižní části dvorové parcely – při návsi, čtvrtá stavba mezi značkami stromů stojí osamoceně v hloubce. Zobrazení evokuje třístranný dvůr se stodolou v zahradě. Za dvorovou parcelou navazuje blok vlastnických parcel patřící téže usedlosti. Dvůr a pozemky jsou spojeny cestou vycházející z dvorového prostranství přes zahradu. Dvůr 2 (obr. 11a/2): Jedna stavba v jižní části části dvorové parcely při návsi. Dvůr 3 (obr. 11a/3): Tři stavby. Dvojice paralelních staveb ve východní části dvorové parcely při návsi, třetí stavba kolmo orientovaná k předchozím stojí osamoceně v hloubce parcely mezi značkami stromů. Zobrazení evokuje představu paralelního dvora se stodolou v zahradě. Průjezd k pozemkům ležícím dále v plužině zajišťuje cesta vedoucí z dvorového prostranství skrz zahradu. Dvůr 4 (obr. 11a/4): Tři stavby. Dvojice paralelních staveb v severní části dvorové parcely, od návsi oddělené značkami stromů. Třetí stavba kolmo orientovaná k předchozím stojí osamoceně v hloubce parcely mezi značkami stromů. Zobrazení evokuje představu paralelního štítově situovaného dvora se stodolou v zahradě. Plocha zahrady znázorněná stromy je rozsáhlá, obklopuje dvorové prostranství na východě, jihu a západě. Přímý kontakt s návsí chybí, spojení obstarává široká cesta. Průjezd k pozemkům ležícím dále v plužině zajišťuje cesta vedoucí z dvorového prostranství. Dvůr 5 (obr. 11a/5): Dvojice poměrně velkých paralelních staveb, ze severu, západu a východu obklopené značkami stromů. Přímý kontakt dvorového prostranství s návsí chybí, obstarává ho cesta. Zobrazení evokuje paralelní štítově situovaný dvůr. Ze dvora vychází další cesta jižním směrem, která ohraničuje zahrady sousedních dvorů. Dvůr 6 (obr. 11a/6): Dvojice poměrně malých paralelních staveb. Ze západu dvorovou parcelu ohraničuje cesta, na jihu a severu dvory sousedních usedlostí, na východě plocha se značkami stromů. Zobrazení evokuje paralelní štítově situovaný dvůr. Dvůr 7 (obr. 11a/7): Dvě stavby kolmo vzájemně orientované. Severní štítově situovaná je od návsi oddělena značkami stromů, vede k ní cesta. Druhá stavba je zasunuta do hloubky parcely, od dvorového prostranství je oddělena značkou stromu. Zobrazení evokuje představu jednostranného dvora se stodolou v zahradě a s rozlehlou boční zahradou na jihu. Dvůr 8 (obr. 11a/8): Mlýn. Dvojboký dvůr do háku ležící mezi potokem a mlýnským náhonem. Dvůr 9 (obr. 11a/9): Jedna stavba stojící na samostatné parcele na návsi. Volně stojící stavby: Tři stavby na návsi, dvě velmi blízko sebe evokující představu paralelního dvora (obr. 11a/G1). Další 2 stavby mimo intravilán vesnice (obr. 11a/10; 11). Srovnání s písemnými prameny (tab. 10): Berní rula, tereziánský katastr i součet výměr pro jednotlivé usedlosti na Klauserově mapě ukazují rozdílné hodnoty. Dvě usedlosti je možno ve všech třech pramenech charakterizovat jako zemědělsky soběstačná rodinná hospodářství, tedy jako malé selské usedlosti (č. 1, 3; obr. 11a/4, 1), další dvě jako středně velké s možností výraznější tržní produkce (č. 2, 5; obr. 11a/7, 3), jednu jako malou, chalupnickou, produkčně nesamostatnou (č. 7; obr. 11a/9), a konečně zemědělsky soběstačný mlýn (č. 6; obr. 11a/8). Dvě usedlosti evidované v berní rule jako chalupnické disponovaly později pozemky jako malé selská usedlosti (č. 4, 8; obr. 11a/6, 2). Naopak jedna původně průměrně velká selská usedlost se dostala na úroveň malých až chalupnických (č. 9, rychtář; obr. 11a/5). Sociálně-ekonomická struktura vesnice tak vykazuje homogenizaci v období 2. pol. 17. stol. Tab. 10. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Březí. pořadov Obr. Berní rula Tereziánský katastr. é číslo v 11a V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. TK
1 2 3 4 5 6, mlýn 7 8 9, rychtář (1719) Jaeger
4 7 1 6 3 8 9 2 5
celkem 50 70 50 8 70 20 5 6 50
ozim 6 6 10 2 3 -
neevidováno
jař 3 2 6 1 1 -
korců 36 (1) 56 (10) 35 31 (1) 64 (3) 30 19 25 20
Ko 0(1) 2 0 2 (3) 1(0) 0 0 2
Vo 2 ( 1 0 ( 1 2 2 ( 0 ( 0 1 ( 2 1 1 ( 2 0
Kr ) 2 ) 3 1 ( 2 ) 1 ( 2 ) ( 3 ) 1 ( 2 1 ) 1 2 ( 1
0
(0)
( 0 ) ( 1 ) ( 0 ) ( 0 ) ( 0 ) 0
) ) ) )
)
Ja 1 ( 2 2 ( 3 0 ( 2 0 ( 2 ( 3 0 ( 2 0 ( 1 0 ( 1 0 ( 1
) ) ) ) ) ) ) ) )
Ov 0 0 ( 5 0 5 ( 4 ( 6 0 0 0 ( 3 0
) ) )
)
Klauser ova mapa (všechn y pozemk y)
Sv Ko 0 ( 1 ) 0 53 1 1 54 1 0 ( 2 ) 45 1 0 30 ( 1 ) 78 1 0 34 1 0 15 1 2 ( 1 ) 31 0 ( 1 ) 0 17
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 11b): Klauserova mapa a plán stabilního katastru se do velké míry shodují ve znázornění plužiny a intravilánu. Nápadná je shoda v komunikační síti v intravilánu a na dvorových parcelách a také v častém situování dvorových prostranství nikoliv při návsi,
ale hlouběji uvnitř dvorové parcely. Zástavba dvora některých usedlostí tak byla od návsi i plužiny oddělena prostorem zahrad. Srovnání zástavby zobrazené na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru přibližně odpovídá. Tab. 11. Srovnání situace na Klauserově mapě a na plánu stabilního katastru (obr. 11). Obr. popis dvora Obr. 11b, popis dvora 11a, stavební číslo parcela dvora 1 (M) - třístranný 11 - třístranný - stodola v hloubce zahrady - stodola v hloubce v zahradě 2 (S) - jednostranný 14 - dvoustranný (ale stodola paralelní s hlavní budovou) 3 (L) - paralelní 17 - paralelní - stodola v hloubce v zahradě - stodola v hloubce v zahradě 4 (O) - paralelní 20 - paralelní - stodola v hloubce v zahradě stodola v hloubce mezi dvorovým - zástavba od návsi oddělena zahradou prostranstvím a zahradou - zástavba od návsi oddělena zahradou 5 (N) - paralelní 22 - drobné stavby včetně stodoly obklopují - zástavba od návsi oddělena zahradou dvorové prostranství - zástavba od návsi oddělena zahradou 6 (P) - paralelní 23 - dvoustranný - zástavba od návsi oddělena zahradou - stodola v boční zahradě - zástavba od návsi oddělena zahradou 7 (R) - jednostranný 26 - třístranný - zástavba od návsi oddělena zahradou - stodola v boční zahradě - zástavba od návsi oddělena zahradou
8 (T) 9 (Q)
- mlýn - dvojboký - jednostranný
36 5
- mlýn - dvoustranný - třístranný
Interpretace: Mezi stavbami zakreslenými na Klauserově mapě lze z velké části určit jednotlivé dvory, a to díky půdorysně znázorněným dvorovým parcelám. Žádný z dvorů není hmotově výrazný a uzavřený, liší se pouze počtem znázorněných staveb, který kolísal od 1 do 4. Díky legendě připojené k mapě lze k jednotlivým dvorům přiřadit jména držitelů. Rozsah obdělávaných pozemků (ne všech, pouze rolí) uvedených v tereziánském katastru lze kontrolovat součtem výměr zapsaných zeměměřičem na jednotlivé parcely každého držitele. V obou případech se přirozeně jedná jen o hrubé údaje. Pokud lze identifikovat, pouze jednou stavbou jsou znázorněny dvory č. 2 a 9 (obr. 11a/2, 9). Podle berní ruly se v obou případech jednalo o původně chalupnickou a zahradnickou usedlost. Jedna z nich ale v období tereziánského katastru obhospodařovala pozemky ve výměře malé selské usedlosti (31 korců). Tento nárůst se ale na zástavbě dvora, jak ji zeměměřič zachytil, pravděpodobně ještě neprojevil. Poddanské dvory znázorňované typicky jako celky se dvěmi stavbami obklopujícími dvorové prostranství a doplněné stodolou v zahradě lze přiřadit středně velkým selským usedlostem (č. 3, 4; obr. 11a/3, 4). Zajímavé jsou dvory znázorněné dvěmi stavbami. Dvůr č. 5 je zobrazen jako dvojice velkých staveb, jedná se ale o chalupu rychtáře, která byla původně selskou usedlostí (obr. 11a/5). Naopak sousední dvůr č. 6, znázorněný polovičně velkými stavbami, sice patří usedlosti s pozemky jako menší selská usedlost, původně se ale jednalo o malou chalupnickou usedlost (obr. 11a/6). Dvůr č. 7 je znázorněn také dvěmi stavbami a jedná se o selskou usedlost (obr. 11a/7). Rozdíly v hmotovém znázornění staveb na Klauserově mapě tak spíše korelují s údaji berní ruly, než s rozdíly v soudobých rozsazích orných pozemků jednotlivých usedlostí. 6.6. Voděrádky Prameny: 1) GrundtRieß des Dorffs Wodiehradts Welches Zu der Hertzog: Emanuelischen Herrschaft Aurssynoweß gehöret. Andreas Bernhardt Klauser Landmesser. Ca 1 : 4767, rukopisná, kolorovaná, 600 x 540 mm, fVU, SOA, inv. č. 580. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 47-50) 3) Haasová-Jelínková 1952, 153-154.
Obr. 12. Intravilán vesnice Voděrádky. 12a – Klauserova mapa panství Uhříněves, ca 1715/17, fVU, SOA, inv. č. 580. 12b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 12a): Klauserova mapa znázorňuje v intravilánu půdorysy 9 dvorových parcel. Na osm z nich je vkreslena právě 1 okapově nebo štítově situovaná stavba. Pouze na jednu parcelu jsou vkresleny stavby tři. Plocha parcel je jinak v osmi případech ponechána prázdná, jednou jsou do ní zaneseny značky stromů. Dvorové parcely nelze přiřadit jednotlivým držitelům, neboť nejsou popsány a ani majetkově promíšená bloková plužina k identifikaci nepomáhá. Na mapě je znázorněno 12 staveb, z nichž 11 seskupených kolem nepravidelného návesního prostoru na pravém břehu potoka. Na protějším levém břehu stojí jediná stavba, a to mlýn. Srovnání s písemnými prameny (tab. 12): Evidence berní ruly odpovídá tereziánskému katastru. Oba prameny uvádí 1 velkou selskou usedlost (120/128 korců), dále pět středních (42-73 korců), dvě spíše malé (38-39 korců), a konečně mlýn s pozemky odpovídající chalupě. Legenda a popisy parcel Klauserovy mapy ale uvádí jen 8 usedlostí, z toho dvě selské a zbylé jako chalupnické. Největší z usedlostí chybí. Také součet výměr všech parcel v plužině, jako je zaznamenala Klauserova mapa, nedosahuje ani u jedné usedlosti 128 korcům. Pozemky největší usedlosti, a pravděpodobně i její dvůr, ležely mimo plužinu zobrazenou na Klauserově mapě. Tab. 12. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Voděrádky. Berní rula Tereziánský katastr. V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. celkem ozim jař korců Ko Vo Kr Ja Ov Sv 1 60 9 9 54 0(2) 2 ( 1 ) 2 ( 3 ) 2 ( 2 ) 0 ( 5 ) 1 2 120 33 23 128 5(4) 0 ( 2 ) 8 11(4) 5 0 2 3 40 10 13 38 0 2 1 1 0 ( 2 ) 1
Klauserov a mapa Ko 0 93 0 0 ( 2 ) 53
4 5 6 7 8 9, mlýn
50 50 50 50 60 6
6 8 10 8 -
4 4 6 8 -
39 42 61 43 73 9
0 2 2 2 0(2) 0
2 0 0 0 1 0
2 0 4 ( 2 ) 3 2 ( 4 ) 0 2 1 1 ( 2 ) 2 1 0
( 1 ) 0 ( 5 ) ( 1 ) 9 ( 8 ) ( 3 ) 5(10) 15(6) 6(15) ( 1 ) 0
1 1 1 1 1 0 ( 1 )
1 3 2 2 0 0
( ( ( (
1 3 0 2
) ) ) )
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 12b): Základní osnova plužiny se na obou mapových dílech shoduje. Plán stabilního katastru ale navíc zakresluje rozlehlý novověký dvůr, který na poč. 18. stol. ještě nestál. Dvory, které stojí na místech staveb znázorněných Klauserovou mapou, mají na stabilním katastru nejčastěji formu třístrannou (4x, paralelní stavby a stodola při dvorovém prostranství) nebo paralelní se stodolou v zahradě (2x). Jeden dvůr je dvojboký hákový. Interpretace: Zeměměřič zobrazil, až na jednu výjimku, všechny dvory stejně, a to pouze jednou stavbou. 6.7. Sibřina Prameny: 1) GrundtRieß des dorffs Sybrzin Sambt dener darzur gehörigen feldern, Wiesen, Teich Undt Anderer daran stoßender Nachbahrschafft. Alles auff Zur Aurssßynoweß gehörig. Andreas Bernhardt Klauser Landmesser. Anno 1717. Ca 1 : 4 767, rukopisná, kolorovaná, 960 x 800 mm, fVU, SOA, inv. č. 542. 2) Přiznávací tabela panství Uhříněves, kraj kouřimský, rustikál (fTK, inv. č. 1684, f. 20-24) 3) Haasová-Jelínková 1952, 155.
Obr. 13. Intravilán vesnice Sibřina. 13a – Klauserova mapa panství Uhříněves, 1717, fVU, SOA, inv. č. 586. 13b – císařský otisk stabilního katastru, 1842, ÚAGK Praha. Popis (obr. 13a): Intravilán obce je znázorněn jako plocha vymezená plužinou, do které jsou vkresleny značky stromů a staveb. Vnitřní půdorysná parcelace zcela chybí. Středem intravilánu protéká vodoteč, kterou křižují dvě cesty. Jižně od vodoteče jsou situovány stavby poddanských usedlostí obklopující návesní prostranství. Severně leží stavby vrchnostenského režijního dvora, které vymezuje i s příslušnými zahradami a sady dřevěné ohrazení. Perspektivně znázorněné ohrazení vymezuje také protější parcelu se značkami stromů a dále velkou pastvinu za dvorem. Celkem je znázorněno 20 staveb, z toho 13 staveb poddanských usedlostí a 7 vrchnostenského dvora. Žádná nenese na střeše komín, chybí také znázornění přístavků. Spolehlivé rozčlenění jednotlivých staveb do poddanských dvorů není možné. Přesto je několik paralelních dvorových sestav evokováno, a to zejména dva dvory na severu východní řady staveb, které by mohla představovat jedna velká a druhá menší paralelně stojící stavba. Srovnání s písemnými prameny (tab. 13):
65 48 97 63 109 5
Berní rula a tereziánský katastr se mírně liší. Mladší tereziánský katastr eviduje 4 střední selské usedlosti, 2 malé a dále 6 chalupnických usedlostí. Výrazný podíl chalupníků bude souviset s velkým vrchnostenským režijním dvorem a s jeho vysokými nároky na volnou pracovní sílu. Tab. 13. Majetkový rozsah usedlostí ve vesnici Sibřina. Berní rula Tereziánský katastr. V závorce uvedeny údaje z okulární vizitace panství Uhříněves. celkem ozim jař korců Ko Vo Kr Ja Ov Sv 1 50 59 2(3) 1(0) 2(3) 3 0(6) 1 2 50 68 2(3) 0 2(3) 2(3) 0 (6 ) 1 3 50 72 4 1(0) 2(3) 0(3) 8 1 4 50 71 3(4) 0 1(3) 0(3) 8 1 5 40 26 2 0 1 1(2) 0 (4 ) 0(1) 6 35 14 2 0 1 0(2) 0 (4 ) 1 7 45 37 2 0 1(2) 1(2) 0 (5 ) 1 8 18 17 0 1 1 1 1 1 9 12 9 0 1 1 1 1 0(1) 10 12 15 0 1 1 0(1) 1 0(1) 11 12 18 0 1 0(1) 0(1) 1 1 12 12 17 0 1 1 0(1) 1 0(1) vrchnoste v rustikálu neevidován v rustikálu neevidován nský režijní dvůr
Ko 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0
Srovnání se stabilním katastrem (obr. 13b): Klauserovu mapu a plán stabilního katastru lze srovnat na základě hlavní osnovy plužiny a podle cest, neboť Klauserova mapa ohraničuje jen celé tratě rustikálních pozemků, nikoliv jednotlivé vlastnické parcely. Půdorysné zaměření se na obou mapových dílech do velké míry shoduje. Nápadně se shoduje podoba vrchnostenského režijního dvora na obou mapách (stavby obepínající po obvodě rozlehlé dvorové prostranství s jednou stavbou uvnitř. Plán stabilního katastru znázorňuje řadu drobných dvorů, a pak 6 velkých, z nichž 4 tvoří souvislou řadu na východní straně návsi. Interpretace: Klauser se soustředil na poměrně věrné perspektivní znázornění vrchnostenského režijního dvora. Poddanské dvory podal jako jednotlivé stavby, jejichž skupiny ale ve dvou případech evokují paralelní dvory a jednou dvůr do háku. Je pravděpodobné, že velký počet chalupnických dvorů působil na zeměměřiče chaoticky, a tak setřel jasné vydělení staveb.
7. Shrnutí analýzy map Cílem analýzy map uhříněveského panství bylo: 1)získat informace o vztahu mezi majetkovým rozsahem usedlosti a způsobem jejího znázornění kartografem – ve způsobu znázornění by totiž měla odrazit skutečná hmotová podoba dvora (kap. 7.1) 2) získat analogie pro interpretaci a porozumění reliktům v zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese¨(kap. 7.2) 7.1. Význam mapového obsahu pro majetkovou sociálně-ekonomickou interpretaci Vesnice zobrazené na Klauserových mapách reprezentují z hlediska sociálně-ekonomického dva odlišné typy: a) vesnice s poměrně homogenní sociálně-ekonomickou skladbou složené z většího počtu malých selských usedlostí, které měly podobu soběstačných rodinných hospodářství s omezenou možností tržní produkce, ale nevyžadujících integrovat pracovní sílu mimo rámec biologické rodiny (Kunice, Březí, méně výrazně Voděrádky). b) vesnice s heterogenní sociálně-ekonomickou skladbou složené ze středních a velkých selských usedlostí nebo vrchnostenského dvora, jejichž produkce byla výrazně tržně zaměřena a které nezbytně vyžadovaly začlenění dodatečné pracovní síly. Rezervoárem volné pracovní síly byly malé chalupnické nebo selské usedlosti, většinou subsistenčně samostatné (Křenice, Stupice, Sibřina).
Intravilány vesnic jsou na Klauserových mapách zobrazeny různým způsobem a také podoba jednotlivých poddanských dvorů se liší, zejména v dispozici, v počtu staveb, v jejich velikosti, ve znázornění detailu, ohrazení atd. Základní otázka zní, čím jsou tyto rozdíly způsobeny, zda odráží skutečně viditelné rozdíly a zda lze z těchto zobrazení získat zobecnitelné informace o vztahu mezi podobou dvora a majetkovou, popř. sociálněekonomickou charakteristikou usedlosti. Některé rozdíly ve způsobu zobrazení poddanských dvorů v jednotlivých vesnicích lze vysvětlit odlišně pojatým znázorněním intravilánu. U těch vesnic, v jejichž intravilánu je znázorněna půdorysná parcelace, měl zeměměřič omezený prostor, do kterého mohl vkreslit perspektivní pohledy na zástavbu jednotlivých dvorů (obr. 10a; 11a; 12a; Kunice, Březí, Voděrádky). Dvory v těchto vesnicích jsou pojaty značně schematicky a bez detailu. Pokud se zástavba dvorových parcel liší, pak jen počtem budov nebo jejich velikostí. Naproti tomu tam, kde půdorysná parcelace nebyla zachycena, měl zeměměřič prostor vyjádřit individualitu a detaily dvorů, včetně perspektivního zobrazení ohrazení dvorových parcel (obr. 7a; 9a; Horní Měcholupy, Stupice). V případě Křenic je půdorysná parcelace zachycena částečně a je také doplněna pohledem na ohrazení hlavních bloků dvorových parcel (obr. 8a). Způsob zobrazení mohl být dále ovlivněn také počtem dvorů. Ve vesnicích s vyšším počtem byl stupeň schematizace vyšší než tam, kde stálo dvorů méně (extrémy jsou Kunice a Horní Měcholupy). Spojující charakteristikou všech intravilánů je detailnější zobrazení dvorových parcel a dvorů velkých selských usedlostí. S důrazem na detail jsou zobrazeny zejména dvory velkých usedlostí v Horních Měcholupech a Stupicích (obr. 7a; 9a). Způsob zakreslení velkých usedlostí upozorňuje na rozdílnou dynamiku zemědělského provozu a hmotové podoby dvora. Rozsah zemědělského provozu byl jistě proměnlivější než velikost dvorové parcely, dispozice dvora či velikost a konstrukční náročnost jeho zástavby. Nárůst zemědělského provozu nemusel znamenat zvětšení parcely nebo okamžitou změnu stavební podoby, a naopak pokles provozních nároků mohl ovlivnit podobu dvora až po desítkách let, podle životnosti neudržovaných stavebních konstrukcí.Tak lze pravděpodobně vysvětlit zobrazení situace ve Stupicích a Křenicích. Ve Stupicích byl detailně zobrazen i dvůr usedlosti, která na poč. 18. stol. reálně již mezi velké nepatřila, ale v 1.pol. 17. stol. jí podle berní ruly ještě byla (obr. 9a/2). Ve Křenicích měly na poč. 18. století stát dvě velké selské usedlosti, které ale berní rula evidovala jen jako střední selské. Tomu také odpovídá znázornění na Klauserově mapě – dvory těchto usedlostí nejsou podány detailně (obr. 8a). Platí tak, že v Klauserově mapě jsou detailně znázorněny jednak usedlosti, které jako velké evidovala berní rula, a pak některé z těch, které jako velké eviduje až tereziánský katastr. Tuto situaci lze vysvětlit právě rozdílnou proměnlivostí hmotové podoby dvora ve srovnání s rozsahem zemědělského provozu. Na poč. 18. století podoba dvorů, jak ji vnímal vnější pozorovatel, pravděpodobně ještě stále odrážela stav z 1. pol. 17. století. Pokles nároků na provoz se na zástavbě dvorů zmenšených usedlostí ještě výrazně neprojevil, a naopak nárůst reflektovaly jen dvory některých usedlostí. Této domněnce nasvědčuje i zobrazení vrchnostenského režijního dvora ve Stupicích, který vznikl roku 1664 z usedlosti poddanské. Na rozdíl od jiných vrchnostenských dvorů (Křenice, Sibřina) je totiž tento dvůr hmotově znázorněn spíše jako dvůr velké poddanské usedlosti (obr. 9a/2). Specificky je odlišena velká selská usedlost a zároveň rychta v Kunicích (obr. 10a/17). Půdorysná parcelace zde neumožňovala nakreslit větší stavby s detailem, a odlišnost dvora je proto znázorněna větším množstvím staveb. Středně velké a malé selské usedlosti jsou již ve všech vesnicích znázorňovány schematicky, a to jako dvojice paralelních nebo hákově situovaných staveb, někdy doplněné stodolou (obr. 10a; 11a; Kunice, Březí). Pokud ale není v intravilánu zachycena půdorysná parcelace, nelze jednotlivé dvory spolehlivě ani vyčlenit (obr. 13a; 8a; Sibřina, Křenice). Žádnou individuálnost u těchto dvorů nelze doložit s výjimkou zobrazení jednoho dvora
v Horních Měcholupech (obr. 7a). Nejvyšší schematizaci zástavby nacházíme ve Voděradech, kde jsou téměř všechny selské usedlosti, ať střední nebo malé, zobrazeny pouze jednou budovou (obr. 12a). Chalupnické usedlosti, pokud je lze identifikovat, byly znázorňovány jako jedna stavba (obr. 8a; 9a; 12a; Křenice, Stupice, Sibřina). A opět platí, že zobrazení na Klauserově mapě korelují místy spíše s údaji berní ruly než s tereziánským katastrem (obr. 11a; Březí). Lze shrnout, že Klauserovy mapy rozlišují jen vrchnostenské dvory a velké selské usedlosti (nad ca 72 korců). O vnitřní diferenciaci v hmotové podobě dvorů středně velkých a malých poddanských usedlostí nejsme z perspektivních znázornění nijak informováni a zdá se, že ani současníky nebyly tyto hranice vnímány nijak ostře. 7.2. Význam pro poznání podoby poddanských dvorů Výpověď Klauserových map o skutečné podobě konkrétních poddanských dvorů je poměrně nízká, neboť větší míru detailu a individuální rysy nacházíme teprve u dvorů velkých usedlostí s výměrou kolem 72 korců a výše. Zástavba těchto velkých dvorů se skládala z jedné obytné a druhé hospodářské budovy, které byly uspořádány v paralelní nebo hákové dispozici a spojeny zdí s velkou bránou otevřenou do návsi. Zástavbu doplňovala velká stodola, někdy znázorněna jako průjezdová, která stála buď hluboko v zahradě nebo oddělovala zahradu od dvorového prostranství. Někdy je zakresleno dřevěné ohrazení hloubkových a bočních zahrad. Srovnání se stabilním katastrem přitom ukazuje, že v těchto případech nešlo jen o schematická topoi, ale že zeměměřič vyjadřoval skutečné rysy zobrazovaných dvorů. Zahradnické, chalupnické a malé či střední selské usedlosti jsou na Klauserových mapách znázorněny již schematicky. Informační hodnota všech zobrazení jako celku ale výrazně stoupá, pokud usilujeme o celkovou představu o variační šíři půdorysů, dispozic a hmotové podobě poddanských dvorů ve východním zázemí Prahy na samém počátku 18. století. Pramennou základnu, kterou poskytují dvory a stavby zakreslené v intravilánech sedmi analyzovaných vesnic, můžeme navíc rozšířit o další desítky zobrazení, která jsou vkreslena na okraje map. Tab. 14. Formy dvorů znázorněné na okrajích map panství Uhříněves. Obr. Popis 14.- Dvůr znázorněný jako jedna stavba, štítově nebo okapově orientovaná. 19. Dvůr znázorněný jako jedna stavba doplněná v delší ose o nižší přístavek. Paralelní dvůr (spolehlivě rozlišitelný pouze v intravilánech s půdorysnou parcelací). Paralelní dvůr, stavby v čele spojené zdí s branou do návsi. Paralelní dvůr složený ze dvou odlišně vyjádřených staveb (velké a malé), v čele spojených zdí s branou do návsi. Paralelní dvůr se stodolou okapově orientovanou v hloubce dvorové parcely, popř. na zahradě. Paralelní dvůr se stodolou okapově orientovanou v hloubce dvorové parcely, popř. na zahradě. Dvě štítově orientované stavby spojené čelní zdí s branou do návsi. Dvojboký nebo dvoustranný dvůr do háku. Dvojboký nebo dvoustranný dvůr do háku doplněný stodolou v hloubce dvorové parcely, popř. v zahradě. Třístranný dvůr, dvě větší stavby do háku, třetí volně stojící menší s nižším přístavkem spojená s ostatními zdí, která prolomena bránou do návsi. Třístranný nebo tříboký dvůr uzavřený na čtvrté straně zdí s branou.
Výsledky rozboru celého souboru zobrazení jsou limitovány tím, že zeměměřič skutečnou podobu dvorů zjednodušoval – vypouštěl menší hospodářské stavby, stodoly
v zahradách apod. Reálná existence některých jednodušších typů dvorů proto není prokazatelná.
Obr. 14. Perspektivní zobrazení vesnic na okrajích Klauserových map panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1-2 – Květnice (541, 542); 3-4 – Pacov (576, 541); 5 – Babičky (576); 6 – Kašovice (577); 7-8 – Hájek (543, 587); Doubek (576); Babice (576).
Obr. 15. Perspektivní zobrazení vesnic na okrajích Klauserových map panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1 – Předboř (577); 2 – Vidovice (577); 3-4 – Sibřina (543, 541); 5 – Dolní Měcholupy (586); 6 – Kartouzy (578); 7-8 – Stupice (541, 542).
Obr. 16. Obr. 14. Perspektivní zobrazení vrchnostenských režijních dvorů na okrajích Klauserových map panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1-3 – Kralovice (543, 541, 587); 4 – Uhříněves (587); 5 – Nový Dvůr (578); 6 – Krabušice (580); 7 – Netluky (586); 8 – Šestajovice (578).
Obr. 17. Perspektivní zobrazení kostelů a zámků na okrajích Klauserových map panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1-2, 5 – Kralovice (587, 543, 541); 3 – Dubeč (587); 4 – Hostivař (?, 586); 6-8, 10 – Koloděje (579, 587, 542, 543); neidentifikovaný zámek u Horních Měcholup (543).
Obr. 18. Perspektivní zobrazení kostelů na okrajích Klauserových map panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1-2 – Sluštice (541, 542); 3 – Popovice (577); 4-5 – Újezd (542, 579 – ve středu mapy), 6 – Jažlovice (580); 7 – Březí (541).
Obr. 19. Perspektivní zobrazení vesnic, mlýnů a vrchnostenských dvorů na Klauserových mapách panství Uhříněves (1715/17). V závorce uvedeno inventární číslo příslušné mapy ve fVU, SOA. 1 – Dolní Počernice (578); 2 – Nedvězí (541); 3 – mlýn mezi Krabušicemi a Voděrádky (580); 4 – mlýn jihovýchodně od Kunic, panství Komorní Hrádek (577); 5 – dvůr Sicherov (578, střed mapy); 7 – dvůr Netluky (587, střed mapy); 8 – Uhříněves (585, střed mapy).
8. Zaniklá vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese (Hl.m. Praha) 8.1. Úvod Detailním popisem, dokumentací a komplexním rozborem povrchových tvarů zachovaných v poloze „Žák“ v Klánovickém lese se zabývala bakalářská práce obhájená na Ústavu pro pravěk FF UK v roce 2010 (Beránek 2010; Beránek, v tisku). Na tomto místě proto bude podána jen základní charakteristika lokality důležitá pro poznání zemědělského provozu a majetkové diferenciace zaniklých poddanských usedlostí. Jedná se přitom o informace, které nejsou příliš hluboké, a právě proto jsou za příznivých okolností efektivně dostupné pomocí studia situace uchované na povrchu (srv. Smetánka – Klápště 1981, 417). Konkrétně jde o takové základní charakteristiky, jako je sídelní forma, velikost dvorových parcel, podoba jednotlivých dvorů a jejich zástavby. Nebude tak blíže rekonstruována skutečná nadzemní podoba staveb. To by již navíc vyžadovalo detailnější rozbor a argumentaci. V této kapitole budou pozůstatky dvorů, které se nachází v areálu zaniklé vesnice, utříděny do velikostních a dispozičních typů. Následně bude diskutováno, jakým způsobem tyto velikostně-dispoziční typy odráží majetkovou a sociálně-ekonomickou strukturu zaniklé vesnice (kap. 9). 8.2. Lokalizace a přírodní prostředí (obr. 20) Areál zaniklé vesnice se nachází v kompaktním lesním porostu Klánovický les – Cyrilov, na katastrálním území Újezd nad Lesy, které je součástí městské části Praha 21. Dochované povrchové tvary se rozkládají po obou březích Horoušanského potoka v téměř rovinatém terénu (248-252 m.n.m.).
Obr. 20. Výškové a hydrologické poměry v okolí zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese. Podle ZM 1:10 000, podklady poskytnuty Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním.
Potoční údolí vyplněné holocenními usazeninami leží na styku dvou geologických celků, a to druhohorních sedimentů tvořených širokou škálou hornin od slepenců po jílovce na severu, a prvohorních křemenců, jílových břidlic a prachovců na jihu (Holásek red. 1986; Müller a kol. 1991, 12, 15). Prostor Klánovického lesa je charakterizován vysokou hladinou spodní vody a podzolovými půdami, jen málo vhodnými až zcela nevhodnými pro pěstování zemědělských plodin (Tomášek red. 1990a; tentýž 1990b; Prášek 1926; Spirhanzl 1929, 126). Na mělce ležící skalním podloží, které místy vystupuje až na povrch, nasedá jen slabá vrstva písčité hlíny. Tyto podmínky umožňují pěstování jen velice odolných plodin vhodných spíše pro sušší a minerálně chudé půdy, jako je např. žito (Spirhanzl 1929, 125-126). 8.3. Písemné prameny Relikty ležící v poloze nazývané „Žák“ nebo „V Žáku“ byly vlastivědným bádáním tradičně připisovány zaniklé vesnici Žák (jako první Prášek 1875, 182). Tato vesnice ale není uváděna žádným historickým písemným pramenem a chybí také v základních evidencích Aug. Sedláčka, Ant. Profouse (1957) i Fr. Roubíka (1959). Není jmenovitě uvedena ani v berním seznamu z roku 1615, ani na nápise na zvonu v Jirnech z roku 1563, jak je někdy chybně uváděno (srv. Sedláček 1869; Prášek 1875, 184). Doložen je pouze rybník Žák, založený v 17. století, jehož pozůstatkem je hráz uzavírající areál zaniklé vesnice na východě. Zatímco žádná vesnice jménem Žák není v Čechách známa, lze v prostoru Klánovického lesa doložit tři jiné zaniklé vesnice. Dvě z nich jsou spolehlivě lokalizovány (Lhota a Slavětice), třetí – Hol u Koloděj – dosud lokalizována nebyla. Na tuto vesnici odkazuje jméno Holského rybníka, jehož hráz dodnes uzavírá areál zaniklé vesnice na západě. Vesnice Hol u Koloděj je v pramenech uváděna od roku 1346 (Profous 1947, 586; zápis z roku 1616 je přiřazen mylně, týká se zaniklé Hole u Průhonic; další zprávy srv. Beránek 2010, 16-17). Poslední záznam z roku 1437 zmiňuje „Hol villam desertam“ jako součást majetku, který po Janu z Koloděj získal jeho strýc Aleš z Koloděj (RT II, 157). Roku 1586 je v popise Kolodějského panství jmenován v lese Fidrholci již jen Holský rybník, kolem jehož hráze vedla hraniční cesta procházející někde velmi blízko místem charakterizovaným jako „spáleniště“ (DZ 67 Q10b). S velkou pravděpodobností se jednalo o areál zaniklé vesnice, později nesoucí pomístní název druhého a mladšího z rybníku „V Žáku“. Ztotožnit relikty dosud připisované pravděpodobně nikdy neexistující vesnici Žák se zaniklou středověkou vesnicí Hol je sice pravděpodobné, ale stále nejisté. Důvodem je absence písemných pramenů, které by objasnily sídelní vývoj mikroregionu v 15. a 16. století. Vyloučit nelze obnovu zaniklé vesnice, její části nebo založení vesnice nové, a to i po roce 1586. Spolehlivá datace reliktů proto dosud není možná, a i přes malou pravděpodobnost zůstává stále otevřena možnost některé z nich vkládat do raného novověku. 8.4. Souhrnný popis lokality (obr. 21) Terén v areálu zaniklé vesnice se velmi mírně svažuje k Horoušanskému potoku, v současnosti regulovanému. Výraznější terénní zlom a převýšení tvoří pouze terasa potoční nivy, jejíž horní hranu všechny relikty respektují. Pozůstatky zástavby vesnice jsou dnes z obou stran uzavřeny zbytky hrází vypuštěných rybníků, které tvoří výrazné krajinné dominanty. Vegetační pokryv je tvořen smíšeným lesem. Vlastní relikty vesnice jsou reprezentovány především různě výraznými kamennými destrukcemi, méně již sníženinami a smíšenými tvary. Relikty tvoří návesní půdorys na ploše přibližně 250 x 130 m s delší osou orientovanou V-Z. Prostor je z obou kratších stran otevřený a jeho středem protéká, jakož i osu celé vsi tvoří, zmiňovaná vodoteč. Náves je pravidelného obdélného tvaru, přibližně o velikosti 235 x 45,5 m. Relikty usedlostí jsou řazeny při severní a jižní straně návsi. Jednotlivé usedlosti jsou většinou orientované štítovou stranou do návsi a pokračují do hloubky parcely (výjimku představuje dům na parcele X). Je možno sledovat pravidelnost v
rozmístění a šířce parcel, kterou tvoří základní modul o délce resp. šířce přibližně 20 až 21m. (větší a menší parcely opakují tento modul v násobcích či podílech).
Obr. 21. Zaniklá vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese, k.ú. Újezd nad Lesy, Hl. m. Praha. Geodetické zaměření reliktů: J. Batulka – Zv. Dragoun – T. Klír (2006-2007). Lokální zaměření a vyhotovení plánu: M. Beránek (2009-2010).
8.5. Stavební techniky Charakter reliktů na lokalitě svědčí o převážně kamenných destrukcích. V několika případech je možno na povrchu přímo sledovat odhalené kamenné zdivo spojované hlínou a zároveň lze na povrchu většiny objektů pozorovat kámen. Je zřejmé, že obyvatelé vesnice využívali tohoto materiálu ve velkém množství, neboť byl díky mělce uloženému podloží lehce přístupný. Na dvorových parcelách převládají dlouhé obdélné relikty s náznakem vnitřního dělení (relikt obytného domu), menší čtvercové a oválné tvary jsou velmi vzácné a obdélný relikt jen doprovází. Na základě tohoto zjištění lze usuzovat, že stavby zaniklé vesnice „Žák“ byly převážně celokamenné nebo s velkým podílem kamene. Toto zjištění má velký význam, neboť v povrchových reliktech se pravděpodobně dochovaly celé půdorysy obytného víceprostorového domu, nikoliv jen některých dispozičních částí s výraznější stavební konstrukcí. S přihlédnutím k etnografickým analogiím ale přesto nelze vyloučit existenci drobných, převážně celodřevěných přístavků, které by ale nebyly s hlavní stavbou komunikačně propojeny, ale měly by vlastní vstupy. 8.6. Výklad povrchové situace (obr. 21, 22) Přehlednost dochovaných reliktů a jejich detailní dokumentace dovolují diskutovat základní interpretaci povrchové situace. Jedinečnost lokality spočívá především v tom, že se povrchově dochovaly nejen destrukce vlastní zástavby dvorů, ale také pozůstatky půdorysné parcelace v podobě reliktů ohrazení dvorových parcel vůči sobě navzájem, vůči plužině a návsi. Destrukce těchto ohrazení se přitom uchovala poměrně celistvě, což umožňuje spolehlivou identifikaci jednotlivých dvorů. V mnoha případech bylo dokumentováno také vnitřní dělení parcel na vlastní dvorové prostranství obklopené stavbami a zahradu. Podobně příznivá situace je známa již jen ze Svídny u Slaného (Smetánka 1988).
Obr. 22. Rekonstrukce vnitřní parcelace zaniklé vesnice. Číselné hodnoty ukazují poměr šířky dvorových parcel vzhledem k základnímu modulu (1 = 21 metrů).
Pro přehlednější popis situace lze relikty v areálu zaniklé vesnice v poloze „Žák“ rozdělit do 21 skupin (I-XXI, příloha). S jistotou můžeme vyčlenit 17 dvorových parcel, u kterých známe jejich šířku a délku. Ve třech případech nelze vzhledem k poškození nebo nepřehledností terénu (lesní školky) rozhodnout, zda se jedná o jednu, či dvě dvorové parcely (III, V, XX). Minimální počet dvorů v areálu vesnice je tak 21, maximální 24. Zástavbu dvorových parcel lze v celé ploše sledovat v 15 případech. Relikty svědčí o podobných formách dvora (paralelní dvůr). Jednotlivé dvory se nápadně liší (i) šířkou dvorové parcely, (ii) hloubkou zástavby, (iii) využitím dvorové parcely, která mohla být zastavěna v celé šíři nebo naopak mohl být ponechán prostor pro boční zahradu, (iv) velikostí, dispozicí a počtem destruovaných staveb nebo jejich částí, (v) pozůstatky zástavby v zahradě. Ve velikosti parcel je možno sledovat pravidelnost, základní šířkový modul vyměřeného pozemku činil přibližně 20 až 21 m. K mírným odchylkám od této míry jistě přispívá, že dnes hodnotíme rozměry destrukcí. Větší i menší parcely se pohybují v násobcích resp. podílech tohoto základního modulu (1/2 – 3/4 – 11/4 – 2). Délka parcel je v severní řadě téměř konstantní a pohybuje se u všech dvorových parcel kolem 28 m. Výjimkou je východní krajní parcela (32 m). V jižní řadě délka parcel již výrazněji kolísá, a to mezi 25 a 39 m. Hloubka zástavby dvora, měřitelná v 16 případech, se pohybuje mezi 11 a 20m, dále vždy navazuje zahrada. Z hlediska hmotové výraznosti lze zástavbu dvorových parcel vzájemně srovnávat na základě půdorysných rozměrů největšího reliktu, pokud jej lze interpretovat jako pozůstatek víceprostorového obytného domu. Takový relikt se dochoval na 15 dvorových parcelách. Více jak jeden výraznější relikt stavby se nachází jen na některých parcelách a většinou je dochován jen fragmentárně. Velikost reliktů významně koreluje se šířkou dvorové parcely a zejména s hloubkou zástavby, tj. s velikostí dvorového prostranství. Naopak celková délka dvorové parcely se nezdá jako příliš interpretačně důležitá. Podstatné je, že vybrané vlastnosti celkem 17 posuzovatelných dvorů spolu nejen pozitivně korelují, ale navíc nejsou rozvrženy kontinuálně, nýbrž se seskupují kolem určitých hodnot. Dvory uchované v reliktech tak lze smysluplně rozdělit do následujících skupin (tab. 15): Tab. 15. Skupiny dvorů a dvorových parcel v areálu zaniklého „Žáku“. typ dvora
malé dvory přechodný dvůr
dvorové parcely (m)
šířka parcely (m)
hloubka zástavby (m)
plocha dvora (m)
II, VI, XXI
13 – 17
11 – 13
156 – 221
rozměry největšího reliktu (obytného domu) 9,5/11 x 5
VII
21
13
273
9x4
ano, dva ano, max. 7,5 x 3,5 m, často fragmentárně dochován ano, 10 x 5
Střední dvory
I, IV, VIII, X, XII, XVIII-XIX
20 – 21
15 – 17
300 – 315
9/11,5 x 4/5 (1x háková dispozice)
přechodný dvůr
XVI
21
16
336
12,5 x 5
velké dvory
XIII, XVII
26 – 30
15 – 20
450 – 600
12,5/15 x 5
20
640
18,5/5
ojediněle velký XIV (+ XV) 32 (+ 26) dvůr neposuzovány
III, V, XI, XX
další výrazný relikt ne
ano, výrazný, 10/15 x 5 m ano, dvojboká výrazná
Kontrastně jsou z celku vydělitelné zejména nejmenší dvory a dvůr největší. Méně ostré je vydělení středně velkých dvorů, u nichž se sice hodnoty většinou nápadně kumulují kolem určitých hodnot, ale na pomezí k malým dvorům stojí dvůr č. VII a na pomezí k velkým dvůr č. XVI. V prvém případě se jedná o dvůr s menším dvorovým prostranstvím, které je na rozdíl od malých dvorů téměř beze zbytku zastavěno větším počtem staveb. Dvůr č. VIII má zase dvorové prostranství velké jako většina středních dvorů, zástavbu ale jako dvory velké. Na základě šířky parcel a velikosti dvorového prostranství bychom tak dvory zařadily do jiných skupin, než podle výraznosti zástavby. Tento jev má velký interpretační význam, neboť velikost dvorové parcely obvykle souvisí s ideální velikostí usedlosti, jak byla stanovena v době vyměření vesnice, zatímco velikost a stavební podoba dvora odrážejí reálné nároky kladené na hospodářský provoz. Výrazný nepoměr mezi velikostí dvorové parcely a její skutečnou zástavbou pravděpodobně svědčí o složitějším vývoji lokality. Největší relikt v rámci zaniklého dvora je vždy interpretovatelný jako pozůstatek obytného víceprostorového domu, v mnoha případech prokazatelně třídílnému (I, IV, X, XII, XVI), nebo nejméně dvoudílnému (II, VII, IX, XVIII – v těchto případech nelze vyloučit dům trojdílný, pokud se nedochoval pozůstatek třetí dělící příčky). Délka domu se u malých a středních dvorů pohybovala kolem 10m, šířka kolem 5m. Jedná se o velikostně minimální trojdílný dům ve středoevropském prostoru (srv. Smetánka 1994; Nekuda 2007, 88-115; Vařeka 2005, 222-294). Analogie jsou přesto i v Čechách známy (Klír 2008, tab. 13). Velikost reliktu domu na středně velkých dvorech byla již větší, a to 12,5-15m délky, 5m šířky. Někdy lze přímo v terénu identifikovat opět trojdílnou dispozici (XVI). Jasné doklady v ose přidaných hospodářských prostor chybí a v některých případech je lze spolehlivě vyloučit (XII, XVII). Největší relikty zanechal velký dvůr, jehož nejvýraznější část představuje pozůstatek vícedílného domu se sklepním prostorem. Zdá se, že hospodářské prostory nebyly k obytnému domu připojovány v ose, ale stály jako zvláštní stavby samostatně na protilehlé straně dvorového prostranství. Existenci v ose přidaných lehčích konstrukcí lze přitom v mnoha případech přímo vyloučit, a to díky ohradním zdím přiléhajícím k reliktům domů (II, IV, VII, IX, XVI, XVII, XXI). 9. Sociálně-ekonomická interpretace 9.1. Úvod Základem sociálně-ekonomické interpretace zaniklého „Žáku“ je otázka, do jaké míry lze jednotlivé skupiny dvorů (viz tab. 15) ztotožnit s těmi základními majetkovými a sociálněekonomickými kategoriemi usedlostí, které známe z písemných pramenů (tabulka 3). V kap. 4 byl na konkrétním příkladě zdůvodněn předpoklad, že velikostně stejným dvorům mohlo teoreticky odpovídat i více sociálně-ekonomických typů usedlosti. Tento poznatek lze jistě zobecnit i pro starší období. Analýza perspektivních znázornění těch raněnovověkých vesnic, které byly předmětem rozboru v kap. 4, přinesla ještě skromnější výsledky. Kartograf v mase poddanských usedlostí totiž rozlišoval pouze ty, které stály na vrcholu majetkové pyramidy, tedy usedlosti výrazně tržně orientované s více jak dvěma párovými potahy a ca 72 korci orných pozemků. Tuto kategorii usedlostí by určitě měly reprezentovat hmotově odlišitelné dvory. Přestože analýza raně novověkých písemných a kartografických pramenů ukázala, že majetková a sociálně-ekonomická interpretace hmotové podoby dvorů je limitována, budeme o ní nyní na konkrétním příkladě zaniklého „Žáku“ usilovat. 9.2. Předpoklady interpretace O majetkovou a sociálně-ekonomické interpretaci vesnice na základě jejího půdorysného vyměření je možno usilovat především tehdy, pokud se jedná o primární sídelní formu, jejíž základní osnova se v principu nezměnila (Klír 2008, 163, 172). Tuto podmínku zaniklá
vesnice v poloze „Žák“ pravděpodobně splňuje. Velikost dvorových parcel byla nejen pevně dána kamenným nebo alespoň částečně kamenným ohrazením, ale změnu nemohla provést žádná usedlost nezávisle na druhé, neboť jednotlivé dvorové parcely k sobě těsně přiléhaly. Potenciální rozšíření nebo zmenšení parcel bylo vzájemně provázáno a vyžadovalo komplikovaný posun ohradních zdí po celé parcelní délce. Spolehlivé doklady těchto posunů ale chybí, a navíc by v případě posuzované sídelní formy neměly praktický význam. Změny v hospodářském provozu by se totiž neprojevily ani tak v posunu vnější parcelní hranice, ale v posunu hranice vnitřní, která oddělovala dvůr od zahrady. Tento posun byl nekomplikovaný, obtížněji sledovatelný, byl individuální záležitostí každé usedlosti, a je třeba ho předpokládat. Interpretační možnosti nejsou u všech typů sídelních forem stejné. Zaniklý „Žák“ nicméně nese rysy typu, který patří mezi ty pro interpretaci nejvýše příznivé. Jednalo se totiž o uzavřenou návesní dispozici s délkovou plužinou (Klír 2008, 158). U těchto sídelních forem, kde spolu koreluje šířka dvorových a navazujících záhumenicových parcel, zůstával rozsah intravilánu po celou dobu existenci vesnice poměrně stabilní. Nárůst usedlostí se projevoval dělením a zmenšováním šířky parcel. Naopak opouštění některých dvorů probíhalo mozaikovitě a vedlo k parcelnímu slučování (doklady srv. Klír 2008, kap. 38 na CD). Aditivním růstem v ose mohly přibývat zejména dvory usedlostí, na které nenavazovala záhumenicová parcela. Lze uvažovat o dvorech velmi malých a nesoběstačných usedlostí, které byly rezervoárem pracovní síly. V půdorysu zaniklé vesnice v poloze „Žák“ se s možným aditivním nárůstem skutečně setkáváme v případě dvora XXI. Celkově ale nelze s jistotou prokázat výraznější progresivní nebo regresivní vývoj. Z hlediska dynamické klasifikace sídelních forem tak lze zaniklou vesnici v poloze „Žák“ jednoznačně klasifikovat jako základní primární sídelní formu (Klír 2008, 172-173). Výrazným limitem pro interpretaci povrchových reliktů je potenciálně rozdílná chronologie jednotlivých usedlostí. Zde je vždy třeba pracovat se značným zjednodušením a předpokládat, že usedlosti byly opuštěny stejným způsobem a přibližně ve stejné době a že způsob zániku výrazněji nedeformoval diferenciaci v hmotové podobě jejich dvorů. 9.3. Interpretace reliktů v poloze „Žák“ (obr. 21, 22) Základní majetkové a sociálně-ekonomické kategorie raně novověkých vesnických usedlostí byly stanoveny na základě (1) rozsahu pozemkové výbavy, (2) množství tažného a chovného dobytka a (3) velikosti hospodařící rodiny a množství nevyhnutelně integrovaných pracovních sil. Všechna tato kritéria byla spolu provázána, přičemž minimální velikost hospodařící rodiny a pracovních sil byla odvozena z rozsahu pozemkové výbavy a z množství tažného a chovného dobytka. Otázkou je, zda-li lze zjištěné kategorie přenést i na starší období (15.-16. století), do kterého je třeba klást zánik „Žáku“. Pravděpodobně lze aplikovat základní kategorizaci, nikoliv již ale konkrétní hodnoty, které závisely na historicky proměnlivých faktorech (kap. 4.5). Lze totiž předpokládat odbytové možnosti, odlišně strukturovaný vrchnostenský velkostatek a jeho požadavky na pracovní sílu, jiné právní postavení a dávky, nároky na sociálně-kulturní standard atd. Podstatné rozdíly mohly plynout také z časově a prostorově odlišných zemědělských technologií, z ústupu volského potahu apod. (srv. Šmelhaus 1980; Petráň 1963; Míka 1960). V rámci analýzy zaniklé vesnice byly základní hmotové skupiny dvorů stanoveny na základě velikosti reliktů zástavby a půdorysného rozsahu dvorové parcely. Díky použitým stavebním konstrukcím a způsobu zachování je totiž velmi pravděpodobné, že velikost a počet dokumentovaných reliktů se blíží velikosti a počtu v minulosti skutečně na dvorové parcele stojících staveb. Z velikosti dvora a jeho zástavby lze pak usuzovat na maximální velikost hospodařící rodiny a na množství tažného a chovného dobytka, který mohl být na dvoře ustájen. Limitem přitom zůstává, že poznávat můžeme jen maximální kapacitu dvora,
nikoliv to, jak tato kapacita byla reálně naplněna (kap. 4.4). Zdůrazněme také, že sledovat lze jen obecnou tendenci, tj. v celkovém souhrnu převažující interpretaci, která ale v konkrétním jednotlivém případě nemusí platit. Stanovený postup lze proto použít jen u vesnice s mnoha zaniklými dvory, kde usilujeme o základní představu. Následná tabulka ukazuje pravděpodobnou korelaci hmotových typů dvora v zaniklé vesnici a ideálních sociálněekonomických typů usedlostí (tab. 16). Tab. 16. Sociálně-ekonomická interpretace dvorových parcel a reliktů dvorů na zaniklém Žáku“. základní typy usedlostí raně novověké vesnice
typ usedlosti
rodina
zahradnická chalupnická
biologická
malá širší rodina, dočasná středn integrace í pracovní síly selská (čeleď) dočasná nebo trvalejší integrace velká pracovní síly (čeleď, podruh) (vrchnostenský režijní dvůr)
tažný a chovný dobytek bez potahu, do 5 ks chovného dobytka bez párového potahu, max. 1 vůl, do 5 ks chovného dobytka bez párového potahu, max. 1 vůl, do 8 ks chovného dobytka 1 potah, možno druhý potah pro robotní povinnosti, vyšší počet chovného dobytka
základní typy dvorů na zaniklé vesnici „Žák“ velikost výraznější typ dvora obytného vedlejší uchovaného domu hospodářské v reliktech stavby základní ne malý dvůr malý (XXI) ano, střední dvůr nevýrazné (I-II, IV, VI, VII. X, XII, XVI, XVIIIXIX velký
2 potahy, vyšší množství více chovného dobytka obytných prostor nebo staveb
neurčeno
ano, výrazné velký dvůr XIII, XVI, XVII ano, výrazné a větší počet výrazný a velký dvůr XIV (+XV)
III, V, XI, XX
Na nejmenší dvorové parcele XXI je doložen pouze pozůstatek malého obytného domu, na větší hospodářské stavby nezbývalo místo, a ustájení potahu či většího množství hovězího dobytka lze proto vyloučit. Jednalo se pravděpodobně o nesoběstačnou usedlost, jejíž dvůr měl poskytnout prostor biologické rodině, nikoliv již standardní zemědělský provoz. Relativní zastoupení takovýchto prokazatelně nesamostatných hospodářských jednotek má klíčový význam pro poznání sociálně-ekonomického vývoje (nověji např. Cerman 2005; Cerman – Maur 2000, 742; Velková 2007, 813-815). Na většině dvorových parcel je doložen pozůstatek stejně velkého domu jako na dvorové parcele XXI, což by mohlo nasvědčovat, že prostorové nároky zde hospodařících rodin se od té předchozí nelišily (I-II, IV, VI, VII, X, XII, XVI, XVIII-XIX). Provoz těchto dvorů by tak měla zajišťovat také jen jedna biologická rodina, pravděpodobně nerozšířená o další dodatečně integrované síly (čeledín, děvečka). Také soužití více generací (výměnek) je
na těchto usedlostech velmi málo pravděpodobné. Na opačné straně dvorového prostranství zůstával volný prostor pro hospodářské stavby, jejichž relikty jsou také v několika případech doloženy. Velikost dvorového prostranství a reliktů hospodářských budov nedokládá nutnost otočit a uskladnit vůz nebo ustájit koňský párový potah. Mohlo se proto jednat o usedlosti v intervalu od větších chalupnických po malé selské, které disponovaly omezenou tažnou silou. V případě, že měly párový potah, pak pravděpodobně volský, nikoliv koňský. Bohužel nelze rozhodnout klíčový problém, a to, zda tyto usedlosti byly naturálně nesoběstačné či soběstačné. Můžeme nicméně vyloučit, že by všechny tyto usedlosti byly dlouhodobě naturálně nesoběstačné, neboť v rámci vesnice by nebyly vyváženy usedlostmi, které by byly schopny absorbovat tak velké množství potenciálně volné pracovní síly. Pokud ovšem nepředpokládáme obživu mimo vesnici, ať v agrární nebo neagrární výrobě. Větší provozní kapacitu nabízely dvory na parcelách XIII, XVI a XVII. Větší relikt obytného domu dovoluje uvažovat o vyšších ubytovacích, kulturně-sociálních a skladovacích nárocích hospodářského provozu a hospodařící rodiny. V kontrastu k malým domům můžeme předpokládat rodinu již pravidelně rozšířenou např. o čeledína a děvečku nebo o výměnkáře. Dvorová parcela nabízela poměrně velký prostor pro hospodářské stavby, jejichž relikty se také zachovaly a dovolují uvažovat o výrazně, i vícenásobně vyšších nárocích na zemědělský provoz a skladovací kapacity než u usedlostí v předchozí skupině. Přesto se i tyto usedlosti mohly pohybovat v širokém intervalu od malých usedlostí s jedním párovým potahem až po velké se dvěma potahy. Vrchol sociálně-ekonomické pyramidy představovala hospodářská jednotka interpretovatelná jako velká a tržně zaměřená poddanská nebo svobodnická usedlost, původně snad rychta (XIV). Vyloučit ale nelze ani režijní vrchnostenský dvůr, který se v období před zásadním hospodářským převratem ve vrchnostenském hospodaření, tj. v 14.-1.pol.16. století (např. Čechura 1990, 467, 480-481), od dvorů velkých poddanských usedlostí nemusel ještě výrazněji lišit (Míka 1960, 321). Dochované relikty svědčí o velké ubytovací i provozní kapacitě, která mohla uspokojit nároky rodiny rozšířené nejen o několik pracovních sil, ale snad i o další biologickou, podružskou rodinu. Počet ustájených potahů a hovězího dobytka mohl překračovat i několikanásobně standard selských usedlostí. Základní charakteristika tohoto velkého dvora odpovídá nárokům usedlosti stojící na vrcholu sociálně-ekonomické hierarchie vesnické komunity, jak ji běžně dokládají písemné prameny v mladším středověku a raném novověku (např. Rösener 1987, 213; Míka 1960, 322-323; Šmahel 1995, 430-431). Taková usedlost byla na vesnici zpravidla pouze jedna a od ostatních se často lišila nejen množstvím materiálních zdrojů a možnostmi tržní produkce, ale také právním postavením a správními úkoly dané vrchností, tj. celkově vyšším množstvím funkcí (rychta, krčma atd.). Pro dvůr této usedlosti byly charakteristické reprezentativnější stavby a velké a funkčně diferenciované hospodářské budovy. Uplatňovány byly také náročnější stavební techniky. Sociální pozice držitelů těchto usedlostí se mohla pohybovat od bohatého sedláka, přes svobodníka až k nižší závislé šlechtě (nápravníci). Někdy mohla sama vrchnost takovou usedlost držet ve své režii (režijní dvůr) a mohla se stát přímo prostředkem podnikání bohatých měšťanů. To ale vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám není v případě „Žáku“ pravděpodobné. Příklady reliktů takových dvorů poskytuje většina dobře zkoumaných zaniklých středověkých vesnic (Korbová 2009, 64-65; Chotěbor – Smetánka 1985; Klápště – Smetánka 1981, 439, 449; Nováček 1995, 14; Nekuda R. – Nekuda, V. 1997, 44-47, dvůr XIV ve Mstěnicích byl v rámci vesnického půdorysu situován analogicky ke dvoru XIV v „Žáku“). 9.4. Srovnání s výpovědí písemných pramenů Sociálně-ekonomická struktura zaniklé vesnice „Žák“ odvozená z pozůstatků hmotné podoby dvorů je obtížně srovnatelná se současnými představami získanými na základě středověkých a raně novověkých písemných pramenů (pro 14. - 16. století srv. Rösener 1984; tentýž 1987,
zvl. 213-214; Čechura 1990; Šmahel 1995, zvl. 430-432; Míka 1960, 322-325; Cerman 2005; Petráň 1964). Prvním důvodem je neznámá chronologie „Žáku“, jejíž závěrečná fáze může pokrývat jakékoliv období od 2.pol.14. do 2.pol. 16. století. Druhým důvodem je rozdílná výpověď písemných a hmotných pramenů. Písemné prameny informují především o velikosti pozemků přičleňovaných k jednotlivým usedlostem. Jedná se zpravidla o údaje často jen přibližné a ideální, charakterizující navíc zejména obilní produkci, nikoliv strukturu celého hospodářství. Základní sociálně-ekonomické kategorie rozlišující usedlosti podle míry soběstačnosti a potenciálu pro tržní produkci by z těchto údajů bylo nejprve třeba odvodit, a proto nelze jednoduše pracovat s dosavadními výsledky historických studií. Na obecné zasazení poznatků získaných sociálně-ekonomickou analýzou zaniklé vesnice „Žák“ proto zatím musíme rezignovat, a to do doby, než budou získány základní chronologické opory (Beránek, v přípravě). 10. Závěr Hlavním cílem článku bylo diskutovat obecný problém, do jaké míry lze na základě rozdílů v podobě dvorů poddanských usedlostí poznat majetkovou, popř. sociálně-ekonomickou diferenciaci vesnice předindustriálního období. Každá interpretace tohoto druhu přitom vychází z předpokladu, že existovala vazba mezi (1) rozsahem hospodářského provozu usedlosti a (2) velikostí dvorové parcely a zástavby dvora. Řešení stanoveného problému proto bylo rozděleno do čtyř částí. V první části (kap. 2-3) bylo zdůvodněno, proč mohla skutečně existovat vazba mezi vybavením usedlosti materiálními zdroji, rozsahem jejího hospodářského provozu a podobou jejího dvora. Minimální velikost dvorové parcely, její struktura a minimální velikost zástavby byly totiž determinovány (1) ubytovacími a sociálně-kulturními nároky hospodařící rodiny, popř. dalších trvale integrovaných pracovních sil a (2) provozními nároky vlastního hospodářství. Určité velikosti hospodařící rodiny, určitému množství pracovních sil a nářadí, počtu potahů a trvale ustájeného dobytka by měl v optimálním případě odpovídat určitý interval rozsahu orných pozemků a výnosů. Modelově tak lze očekávat jistou korelaci mezi hmotovými kategoriemi dvorů, majetkovými kategoriemi a sociálně-ekonomickými typy, které mají význam pro historickou interpretaci. V následujících částech bylo testováno, jak modelová představa odpovídá realitě v obilnářské oblasti východně od Prahy, mezi Labem a Sázavou (panství Uhříněves). Nejprve bylo testováno, jak spolu souvisel rozsah orných ploch, počet potahů a ustájených zvířat, a tím odvozeně i velikost hospodařící rodiny a množství pracovních sil (kap. 4). Na míře korelace mezi těmito veličinami totiž závisí potvrzení či vyvrácení modelové představy o vazbě mezi hmotovou podobou dvora a majetkovou kategorií usedlosti. Analýza konkrétního vzorku 7 raně novověkých vesnic prokázala jistou míru pozitivní korelace mezi sledovanými veličinami, alespoň na úrovni základní tendence. Podstatné pro interpretaci hmotných, a tedy i archeologických pramenů je ale poznatek, že různé sociálněekonomické typy usedlostí mohly mít shodné požadavky na velikost dvorové parcely a zástavbu dvora. Konkrétně, různé sociálně-ekonomických typy usedlostí se mohly shodovat ve třech hlavních faktorech, které určovaly minimální velikost dvora – (1) velikost hospodařící rodiny a množství pracovních sil, (2) množství nářadí a (3) počet trvale ustájených tažných i chovných zvířat. Nároky odlišných sociálně-ekonomických typů usedlostí tak mohl v praxi uspokojit i stejný dvůr a stejně velká dvorová parcela. Pro analyzované vesnice nelze potvrdit, že by se od sebe měly výrazněji odlišovat např. dvory chalupnických a malých selských usedlostí, nebo dvory různých selských usedlostí mezi sebou. Rozdíly ve velikosti dvorových parcel a zástavby dvora nelze proto přímo ztotožnit s majetkovou a sociálně-ekonomickou diferenciací vesnice. Odlišitelné by nicméně měly být
extrémní rozdíly: dvůr chalupnické od střední nebo velké selské usedlosti, dvůr malé selské usedlosti od dvora velké tržně zaměřené usedlosti atd. Ve třetí části byla na stejném vzorku raně novověkých vesnic testována vazba mezi majetkovým rozsahem usedlostí a soudobým perspektivním znázorněním jejich dvorů (kap. 57). Analýza se opřela o úvahu, že i přes velkou míru schematizace mohl kartograf ve svých zobrazeních zachytit skutečné rozdíly v hmotové podobě raně novověkých dvorů. Výsledky ukázaly, že na zobrazeních byly od velkého množství dvorů poddanských usedlostí odlišeny jen dvory usedlostí nacházejících se na samé špičce majetkové pyramidy – tj. usedlostí s více párovými potahy, větším množstvím trvale integrovaných pracovních sil a výraznou tržní produkcí. Analýze kartografických pramenů byla věnována detailní pozornost také proto, že poskytují spektrum analogií pro hmotovou rekonstrukci a interpretaci reliktů zaniklé vesnice, která je předmětem následující části. Poslední čtvrtá část (kap. 8-9) aplikovala dosažené poznatky na konkrétní příklad, který představuje jedinečná archeologická situace v areálu zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese (Hl.m. Praha). Její potenciální výpověď je jedinečná a do jisté míry srovnatelná s obdobnými lokalitami jako je Svídna u Slaného nebo Mstěnice u Hrotovic. Na základě velikosti reliktů zástavby a půdorysného rozsahu dvorové parcely v areálu zaniklého „Žáku“ byly charakterizovány základní hmotové skupiny dvorů. Z velikosti a zástavby dvora pak bylo usuzováno na maximální velikost hospodařící rodiny a na množství tažného a chovného dobytka, který mohl být na dvoře ustájen. Limitem přitom zůstává, že poznat lze jen maximální kapacitu dvora, nikoliv to, jak tato kapacita byla v minulosti reálně naplněna. Jednoznačné sociálně-ekonomická interpretace hmotových kategorií dvorů sice nebyla možná, dosaženo bylo ale alespoň intervalové interpretace. Jejím základním poznatkem je, že zaniklá vesnice byla výrazně majetkově a sociálně-ekonomicky diferencována. Zastoupeny byly usedlosti obou extrémních kategorií, které lze ve vesnické komunitě očekávat – nesoběstačná zahradnická nebo chalupnická usedlost na jedné straně, a velká tržně orientovaná usedlost nebo režijní dvůr s více páry potahů na straně druhé. Široké spektrum mezi nimi vyplňovalo nejméně 10 chalupnických nebo malých selských usedlostí (nanejvýše 1 párový potah, 1 biologická rodina) a 3 snad středně velké selské usedlosti (1-2 párové potahy, biologická rodina trvale rozšířená o další pracovní síly). Přibližně 1/5 dvorových parcel v areálu zaniklé vesnice bohužel nemohla být kvůli novodobému setření povrchových reliktů interpretována. Závěrem je třeba si položit otázku, proč analýza skutečných dat nepotvrzuje modelovou představu o poměrně jednoduché a přímé vazbě mezi vybavením usedlosti materiálními zdroji, rozsahem jejího hospodářského provozu, velikostí dvorové parcely a podobou jejího dvora. Na tomto předpokladu, který paradoxně nebyl dosud soustavněji testován, totiž stály sociálně-ekonomické interpretace archeologicky dokumentovaných vesnických půdorysů. Mezi hlavní důvody, které deformují modelové představy a tím kladou limity archeologické interpretaci, lze jistě zařadit: 1) z písemných pramenů jsme informováni primárně o majetkovém rozsahu, nikoliv o skutečných výnosech a celkových příjmech usedlostí. Právě to mohlo ovlivnit míru pozitivní korelace mezi rozsahem orných ploch, počtem potahů a hovězího dobytka, a následně tak setřít souvislost mezi modelově stanovenými majetkovými kategoriemi, sociálněekonomickými typy usedlostí a hmotovými kategoriemi jejich dvorů. 2) vesnice procházely sídelním vývojem, který se odrážel jinak v osnově plužiny a jinak ve vesnickém půdorysu. Sídelní forma kladla limity dělení a rozšiřování dvorových parcel, které pak nemuselo odpovídat přesunům pozemků a změnám parcelních hranic v plužině. Rozsah orných ploch téže usedlosti mohl narůstat, zatímco velikost dvorové parcely zůstávala stále limitována. Poměr v rozdělení dvorových parcel zase nemusel odpovídat poměru rozdělení pozemků atd.
3) rozdílnou dynamiku jednotlivých jevů. Do podoby dvora se promítala řada historicky proměnlivých faktorů jako demografické chování a kulturně-sociální nároky komunity, stavební tradice, ekonomická konjunktura, rozšíření pozemků atd. Následky těchto výkyvů pak mohly být v hmotové podobě dvora dlouhodobě konzervovány. Velikost dvorové parcely a zástavba dvora musela mít také dostatečnou kapacitu, aby nekladly zásadní limity běžným demografickým a hospodářským výkyvům v životě usedlosti. 4) usedlost nemusela být organizována ekonomicky účelně a hospodařící rodina nemusela na řadu podnětů adekvátně reagovat. Zvýšení nároků na hospodářskou a ubytovací kapacitu dvora se v jeho podobě, a tím méně v archeologicky dokumentované situace, nemusely projevit.
Seznam a zkratky archivních pramenů: DZ – Desky zemské, Národní archiv Praha, 1. oddělení. fTK, NA – fond Tereziánský katastr, Národní archiv Praha, 1. oddělení. fVU, SOA – fond Velkostatek Uhříněves, Státní oblastní archiv v Praze. ÚAGK – Ústřední archiv geodézie a katastru, Praha-Kobylisy.
Seznam tištěných pramenů: Haasová-Jelínková, M. 1952: Berní rula 18. Kraj Kouřimský díl I. Praha. Sedláček, A. 1869: Rozvržení sbírek a berní r. 1615 dle uzavření sněmu generálního nejvyššími berníky učiněné. Praha. RT II: J. Emler, ed., Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne concumptarum – Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořelých. T. II., Praha 1872.
Seznam literatury: Aereboe, F. 1923: Allgemeine landwirtschaftliche Betriebslehre. Die Bewirtschaftung von Landgütern und Grundstücken. I. Teil. Berlin. Aereboe, F. Hrsg. 1930: Wirtschaftslehre des Landbaues. Handbuch der Landwirtschaft. I. Band. Berlin. Andraschek-Holzer, R. 2006: Historische Bildkunde – Geschichte, Methoden, Ausblick. In: M. Fuchs – A. Kohler – R. Andraschek-Holzer (Hrsg.), Geschichte in Bildern? Wiener Zeitschrift zur Geschichte der Neuzeit 6/2, 6–20. Andraschek-Holzer, R. 2008: Topographische Ansichten im Dienst der Heimatforschung. In: W. Rosner – G. Marian (Hrsg.), Handbuch für Heimat- und Familenforschung in Niederösterreich. Geschichtsquellen – Hintergründe – Literatur – Methodik – Praxis. St. Pölten, 138–145. Andraschek-Holzer, R. 2009: Dorfansichten der Frühenneuzeit: Fiktionen oder Quellen, Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 25, 231–258. Andreae, B. 1964: Betriebsformen in der Landwirtschaft. Entstehung und Wandlung von Bodennutzungs-, Viehhaltungs- und Betriebsystemen in Europa und Überseee sowie neue Methoden ihrer Abgrenzung. Stuttgart. Andreae, B. 1983: Agrargeographie. Strukturzonen und Betriebsformen in der Weltlandwirtschaft. Berlin – New York. 2. Aufl. Beck, R. 2004: Unterfinning. Ländliche Welt vor Anbruch der Moderne. München. (1. ed. 1993).
Beránek, M. 2010: Zaniklá vesnice Žák. K problematice raně novověkých sídelních forem – The Deserted Village Žák. On the Problems of Early Modern Settlement Forms. BA Thesis, Institute of Prehistory and Early History, Faculty of Arts and Letters, Charles University in Prague. Beránek, M. v přípravě: Vesnické osídlení v zázemí vrcholně a pozdně středověké Prahy. Sídelně-historický vývoj a zemědělství v příměstských oblastech – Rural Settlements in the Hinterland of Prague During the Period of the High and Late Middle Ages. Settlement and Agriculture Development in Suburban Regions. MA Thesis, Institute of Prehistory and Early History, Faculty of Arts and Letters, Charles University in Prague. Beránek, M., v tisku: Zaniklá vesnice v poloze Žák v Klánovickém lese (Hl. m. Praha). Studia Medievalia Pragensia. Biermann, F. 2005: Das geplante Dorf – Ortsbefestigungen und Parzellierung in Dörfern der Ostsiedlungszeit. In: F. Biermann – G. Mangelsdorf (Hrsg.). Die bäuerliche Ostsiedlung des Mittelalters in Nordostdeutschland. Untersuchungen zum Landesausbau des 12. bis 14. Jahrhunderts im ländlichen Raum. Greifswalder Mitteilungen. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte und Mittelarcharchäologie 7, Frankfurkt, 91–120. Brandt, B. 1931: Karte der Herrschaft Aurzeniowes bei Prag 1719. Atlas der Sudetenländer 6. Prag. Brejník, M. 1997: Proměny krajiny a sídel v průběhu jednoho století (1740-1840) – Verwandlungen der Landschaft und der Siedlungen im Verlauf eines Jahrhunderts (1740-1840), Historická geografie 29, 21–50. Brinkmann, T. 1922: Die Oekonomik des landwirtschaftlichen Betriebes. In: Grundriss der Sozialökonomik. VII. Abteilung. Land- und fortwirtschaftliche Pruduktion. Versicherungswesen.Tübingen, 27–124. Cerman, M. – Maur, E. 2000: Proměny vesnických sociálních struktur v Čechách 1650-1750 – Der Wandel der ländischen Sozialstrukturen in Böhmen, 1650-1750, Český časopis historický 98, 737–774. Cerman, M. – Zeitlhofer, H. (Hrsg.) 2002: Soziale Strukturen in Böhmen. Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften, 16.-19. Jahrhundert. Sozial- und Wirtschaftshistorische Studien 28. Wien – München. Cerman, M. 2005: Mittelalterliche Ursprünge der unterbäuerlichen Schichten. In: M. Cerman – R. Luft Hrsg., Untertanen, Herrschaft und Staat in Böhmen und im „Alten Reich“. Sozialgeschichtliche Studien zur Frühen Neuzeit. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 99, München, 323–349. Čechura, J. 1990: Rolnictvo v Čechách v pozdním středověku (Perspektivy dalšího studia) – Die Bauern in Böhmen im Spätmittelalter (Perspektiven für das weitere Studium), Český časopis historický 88, 465–498. Černý, V. 1930: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v XV. – XIX. století – Wirtschaftsinstruktionen. Übersicht einer Geschichte der Landwirtschaft zur Zeit der Patrimonialherrschaft im XV.-XIX. Jahr. Prameny a základy vydávané Československou akademií zemědělskou A 2. Praha. Ellis, F. 2003: Peasant Economics. Farm Household and Agrarian Development. Wye studies in agricultural and rural development. Cambridge. 2nd edition. Fridrich, J. – Klápště, J. – Smetánka, Z. – Sommer, P. eds. 1996: Ruralia I. Conference Ruralia I, Prague, 8th-14th September 1995. Památky archeologické, Supplementum 5, Praha.
Fridrich, J. – Klápště, J. – Smetánka, Z. – Sommer, P. eds. 1998: Ruralia II. Conference Ruralia II, Spa, 1th-7th September 1997. Památky archeologické, Supplementum 11, Praha. Graus, F. 1957: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II. Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. stol. do roku 1419. Praha. Holásek, O. red. 1986: Geologická mapa ČSR. List 13-13 (Brandýs n. L – Stará Boleslav), 1:50 000. Ústřední ústav geologický. Praha. Chalupa, A. 1969: Venkovské obyvatelstvo v Čechách v tereziánských katastrech (17001750), Sborník Národního muzea v Praze, řada A, 23, 197-378. Chotěbor, P. – Smetánka, Z. 1985: Panské dvory na české středověké vesnici – Herrenhöfe im mittelalterlichen Dorf Böhmens (13.-16. Jahrhundert), Archaeologia historica 10, 47– 56. Klápště, J. 2005: Proměna Českých zemí ve středověku. Praha. Klír, T. 2007: Rekonstrukční mapy polních systémů, Historická geografie 34, 261–295. Klír, T. 2008: Osídlení zemědělsky marginálních půd v mladším středověku a raném novověku – Besiedlung und landwirtschaftliche Nutzung marginaler Böden im späten Mittelalter und der frühen Neuzeit. Dissertationes Archaeologicae Brunenses / Pragensesque 5. Praha. Klír, T. 2009: Die ländliche Besiedlung Böhmens im Spätmittelalter und in der Frühneuzeit. Konzepte der Forschung, Beiträge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 25, 147– 160. Klír, T. 2010: Osídlení horských oblastí Čech ve středověku a raném novověku – východiska interdisciplinárního výzkumu – Die Besiedlung der Gebirgsgegenden Böhmens im Mittelalter und der frühen Neuzeit – Ausgangspunkte für eine interdisziplinäre Forschung, Archaeologia historica 35/1–2, 373–391. Kopsidis, M. 2006: Agrarentwicklung. Historische Agrarrevolutionen und Entwicklungsökonomie. Grundzüge der modernen Wirtschaftsgeschichte 6. Stuttgart. Korbová, L. 2009: Zaniklá středověká vesnice „Mořina“ u Běštína (okr. Příbram) – The Deserted Medieval Village „Mořina“ at Běštín (Příbram district). BA Thesis, Institute of Prehistory and Early History, Faculty of Arts and Letters, Charles University in Prague. Kvaček, R. – Beránková, E. a kol. 1997: Kapitoly z dějin Říčan. Říčany. Kypta, J. – Šulc, J. – Veselý, J. 2005: Pozdně gotické kamenické prvky ve venkovských usedlostech na Nymbursku. Průzkumy vybraných usedlostí v lokalitách Vykáň, Černíky a Kounice – Spätgotische steinkerne Bauglieder in Bauernhöfen in der Region von Nymburk. Untersuchungen der ausgewählten Bauernhöfe in den Gemeinden Vykáň, Černíky, Kounice, Průzkumy památek 12/2, 97–120 Kypta, J. – Šulc, J. 2003: Poznámky ke stavební podobě vesnic středního Polabí v předbělohorském období (Usedlost s renesanční bránou v Podolance), Památky středních Čech 17/1, 25–32. Kypta, J. – Šulc, J. 2005: Pozdně gotické slohové prvky v architektuře venkovských usedlostí v Záluží u Čelákovic. Památky středních Čech 19/1, 46–53. Langthaler, E. 2006: Agrarsysteme ohne Akteure? Sozialökonomische und sozialökologische Modelle in der Agrargeschichte, Jahrbuch für Geschichte des ländlichen Raumes 3, 216–238. Mencl, V. 1980: Lidová architektura v Československu. Praha. Míka, A. 1960: Poddaný lid v Čechách v první polovině 16. století. Praha. Mikulec, J. 1990: Dějiny venkovského poddaného lidu v 17. a 18. století a česká historiografie posledních dvaceti let, Český časopis historický 88, 119–130.
Mitterauer, M. 1986: Formen ländlicher Familienwirtschaft. In: J. Ehmer – M. Mitterauer Hrsg., Familienstruktur und Arbeitsorganisation in ländlichen Gesellschaften, Wien– Köln–Graz, 185–323. Mitterauer, M. 1995: Peasant and Non-Peasant Family Forms in Relation to the Physical Environment and the Local Economy. In: R.L. Rudolf (ed.), The European Peasant Family and Society, Liverpool, 26–63, Müller, V. a kol. 1991: Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1:50 000. List 13-13 Brandýs n. L – Stará Boleslav. Český geologický ústav. Praha. Nekuda, R. 2002: Zemědělská usedlost ve středověké vesnici na Moravě – Die bäuerliche Anwesen im mittelalterlichen Dorf in Mähren. Brno. Nekuda, R. - Nekuda, V. 1997: Mstěnice 2. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Dům a dvůr ve středověké vesnici – Zusammenfassung. Brno. Nekuda, V. 2005: Das hoch- und spätmittelalterliche Dorf im Ostmitteleuropa im Licht der archäologischen Forschung, Archaeologia historica 30, 263–313. Nekuda, V. 2007: Středověká vesnice na Moravě. Brno. Netting, R. McC. 1993: Smallholders, Householders. Farm Families and the Ecology of Intensive, Sustainable Agriculture. Stanford. Nováček, K. 1995: Zaniklé Náhorní osídlení na Jinecku. Podbrdsko 2, 7-37. Pekař, J. 1932: České katastry 1654-1789. Se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. Praha. 2nd ed. Petráň, J. 1963: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist. 1964, Monographia V. Praha. Petráň, J. 1964: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války. Praha. Prášek, J. V. 1875: Okres Brandejsský nad Labem. Nástin historicko-archaeologický. Praha. Prášek, J. V. 1926: Les Vidrholec. Brandýs nad Labem, Naše Polabí 4, 133–135. Profous, A. 1947: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny (A-H). Praha. Redfield, R. 1956: Peasant Society and Culture. Chicago. Roubík, F. 1951: Soupis map Českých zemí. Svazek 1. Praha. Roubík, F. 1959: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha. Roubík, O. 1950: Zemský měřič Ondřej Bernard Klauser, Kartografický přehled 4, 129–142. Sedláček, A. 1923: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách. Rozpravy České akademia věd a umění, I/66. Praha. Shanin, T. 1990: Defining Peasants. Essays concerning Rural Societies, Expolary Economies, and Learning from them in the Contemporary World. Oxford. Shanin, T. ed. 1989: Peasants and Peasant Societis. Oxford. 2nd edition. Sieferle, R.P. 2006: Die Risikospirale, Wissenschaft & Umwelt – Interdisziplinär 2006, Nr. 10, 157–166. Slicher van Bath, B.H. 1963: The Agrarian History of Western Europe A.D. 500-1850, transl. O. Ordish. London. Smetánka, Z. – Klápště, J. 1981: Geodeticko-topografický průzkum zaniklých středověkých vsí na Černokostelecku – Geodetical-topographical Survey of the Deserted Medieval Villages in the Kostelec-nad-Černými-Lesy Region, Památky archeologické 72, 416– 458. Smetánka, Z. 1969: Průzkum zaniklé středověké osady Svídna u Slaného – The Exploration of the Deserted Village Svídna near Slaný, Archeologické rozhledy 21, 618-625. Smetánka, Z. 1985: K ikonografii středověké vesnice – On the Iconography of Medieval Village, Archeologické rozhledy 37, 319–333.
Smetánka, Z. 1988: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna. Památníky naší minulosti 13. Praha. Smetánka, Z. 1994: K problematice trojdílného domu v Čechách a na Moravě v období vrcholného a pozdního středověku. Praha – A Discussion of Problems Associated wit the Three-Part House in Bohemia and Moravia During the Period of the High and Late Middle Ages. In: Mediaevalia archaeologica Bohemica 1993, Památky archeologické, Supplementum 2, 117–138. Smutný, V. 1906: O lidovém obydlí na Poděbradsku. In: Poděbradsko. Obraz minulosti i přítomnosti. I. Popis politického okresu poděbradského. Poděbrady, 331–344. Spirhanzl, J. 1929: Půdy okresu Brandýs nad Labem. Praha. Spittler, G. 1987: Tschajanow und die Theorie der Familienwirtschaft. In: A. Tschajanow, Die Lehre von der bäuerlichen Wirtschaft. Versuch einer Theorie der Familienwirtschaft im Landbau, Frankfurt – New York, vii–xxxvii. Stieger, G. 1931: Der Mensch in der Landwirtschaft. Grundlagen der Landsarbeitslehre. Berlin. 2. Auflage. Škabrada, J. 1991: K možnostem srovnání středověkého a mladšího vesnického domu v Čechách – Zu den Möglichkeiten der Vergleichung des mittelalterlichen und des jüngeren Dorfhauses in Böhmen, Husitský tábor 10, 67–85. Šmahel, F. 1995: Husitská revoluce 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha. Šmelhaus, V. 1980: Vývoj zemědělské výroby v českých zemích v době předhusitské – Die Entwicklung der Landwirtschaftlichen Produktion in den böhmischen Ländern in der vorhussitischen Zeit. Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Prameny a studie 21. Praha 1980. Thoen, E. 2004: „Social Agrosystems“ as an Economic Concept to Explain Regional Differences. In: J.P. van Bavel – P. Hoppenbrouwers (eds.), Landholding and land transfer in the North Sea area (late Middle Ages – 19th century), Turnhout, 47–66. Tlapák, J. 1957: Podblanicko na starých mapách velkostatků, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 1957, 114–127. Tomášek, M. red. 1990a: Půdní mapa ČR. List 13-13 (Brandýs n. L – Stará Boleslav), 1:50 000. Ústřední ústav geologický. Praha. Tomášek, M. red. 1990b: Půdně interpretační mapa ČR. List 13-13 (Brandýs n. L – Stará Boleslav), 1:50 000. Ústřední ústav geologický. Praha. Tschajanow, A. 1923: Die Lehre von der bäuerlichen Wirtschaft. Versuch einer Theorie der Familienwirtschaft im Landbau. Berlin. / reprint In: A. Tschajanow, Die Lehre von der bäuerlichen Wirtschaft. Versuch einer Theorie der Familienwirtschaft im Landbau, Frankfurt – New York, 1987. Uhlířová, L. – Klír, T. 2005: Spatial-Temporal Analyses of Landscape Changes in Kosmonosy District (Central Bohemia). In: M. Agnoletti – M. Armiero – S. Barca – P. Pironti (eds.), History and Sustainbility. Third Conference of European Society for Environmental History. Proceedings, Florence, 331–335. Uhlířová, L. 2005: Časoprostorová analýza změn krajiny v katastru Horní Stakory (Kosmonosy) – Spatial-temporal analyses of Landscape Pattern Changes in Horní Stakory Cadastre (Kosmonosy District), Historická geografie 33, 21–38. Uhlířová, L. 2006: Kulturní krajina Česka na mapách panství z první poloviny 18. století – na příkladech panství Kosmonosy a Tloskov – The Cultural Landscape of Bohemia on Demesne Maps From the Early 18th Century – Presented on the Example of Kosmonosy and Tloskov Demesnes. In: Historická geografie, Supplementum 1, Historická krajina a mapové bohatství Česka – Historical Geography, Supplementum 1, The Historical Landscape and the Map Wealth of Czechia, Prague, 78–82.
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu. I. Proměny vesnického obydlí v Evropě v průběhu staletí. Plzeň. Wilfing, H. – Winiwarter, V. et al.1999: Landschaft hat Geschichte. Historische Entwicklung von Umwelt und Gesellschaft in Theyern. CD (sine pag.), Projektgruppe Umweltgeschichte im Auftrag des BMWVK. Wien. Wolf, E.R. 1966: Peasants. Englewood. *
Článek připisujeme panu Zvonimiru Dragounovi k jeho 65. narozeninám. Zároveň mu také děkujeme za upozornění na relikty zaniklé vesnice v poloze „Žák“ v Klánovickém lese a za pomoc s jejich geodetickým zaměřením. Článek je výstupem VZ MSM 0021620827 „České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes“, jehož nositelem je Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
