I C AV E R S H A M , S Í D L O M A R S H A L Ů BERKSHIRE, LEDEN 1204
„To není spravedlivé!“ Desetiletá Mahelt Marshalová se mračila na starší bratry, kteří si hráli na obléhání hradu. „Proč nemůžu být rytíř?“ „Holky na loupeživé výpravy nejezdí,“ odbyl ji Will s přezíravostí téměř čtrnáctiletého mužského dědice hrabství Pembrokeu. Snažila se mu vyškubnout uzdu, ale uhnul z jejího dosahu. „Holky sedí doma, vyšívají a rodí děti. Jenom muži jezdí do války.“ „Ženy musí bránit hrad, když pán není doma,“ odbyla ho. „Tak to alespoň dělá máma – a ty ji musíš poslouchat.“ Pohodila hlavou a ohlédla se po Richardovi, jemuž bylo dvanáct a občas se dal přemluvit, aby se přidal na její stranu. Momentálně se v jeho pihovaté tváři sice objevil široký úsměv, ale jinak bratr nedal nijak najevo, že by jí chtěl přispěchat na pomoc. „Ale když se otec vrátí, musí matka udělat, co jí poručí,“ odsekl Will. „Když je táta doma, neposílá ji s kopím v ruce na hradby, nebo ano?“ „Vždyť je to jenom jako.“ Mahelt byla rozhodnutá, že se nedá odbýt. „Ty taky nejsi muž.“ Když Richard viděl, jak Will zrudl, zazubil se ještě víc. „Tak ji nechej, ať hájí hrad,“ přimlouval se za sestru. „Možná to jednou bude potřebovat, až se provdá.“ William protočil panenky, ale nakonec se vzdal. „No dobře, ale není rytíř a nemůže sedět na Equovi.“ „Jasně že ne.“ „A bude Francouzka. My jsme Angličané.“ „To není spravedlivé,“ protestovala Mahelt znovu.
11
„Tak si s námi nehraj,“ usadil ji Will lhostejně. Dívenka zpražila bratry pohledem. Chtěla si zajezdit na Willově novém koni, protože to byl skutečný velký jezdecký kůň, a ne žádný poník. Ráda by s ním přeskočila zídku, jako to udělal Will, a vyzkoušela, jak rychle se na něm dá jet. Toužila cítit vítr ve vlasech. Will mu dal jméno Equus, protože prý je to latinský výraz pro válečného oře. Richardův dobrotivý šedák představoval mnohem menší výzvu a svého nevysokého hnědáka, který navíc teď musel zůstávat ve stáji kvůli namožené noze, Mahelt skoro přerostla. Věděla, že umí jezdit stejně dobře jako bratři. Zhluboka si povzdechla, důstojně zaujala místo na „hradbách“ a chystala se bránit pevnost, v niž se pro danou příležitost proměnila stará chatrč, kterou strážce využíval jako psinec. Uvnitř skladoval psí obojky, vodítka, staré deky, lovecké rohy, rozmanité nářadí, vědra a mísy. Na polici ve výšce jejích očí stály hliněné hrnce s mastí na léčení psích neduhů. Mahelt jeden sundala, zdvihla slaměné víko a otřásla se, když ji do nosu udeřil zápach žluklého kachního sádla. „Připravená?“ zaslechla zvenku Richarda. Zasunula si hrnec pod paží, s odhodlaným výrazem vyšla ven a zadívala se na chlapce, kteří se netrpělivě vrtěli v sedlech. Pevně svírali kopí, ručně vyrobená ze starých dřevěných násad, a cvičné štíty. Jakmile ji uviděli, oba současně vyrazili bojový pokřik a vrhli se kupředu. Mahelt věděla, co se od ní očekává: že ztratí odvahu a odpeláší zpátky do boudy. Místo toho však stála jako vrostlá do země, nabrala do prstů mazlavou hmotu a vysokým obloukem ji vší silou mrštila po blížících se chlapcích. Will ucukl, schoval se za štít a zachytil první náraz, ale Maheltina příští dávka ho trefila a smrdutá hmota se mu rozpleskla na plášť a na krk. Příští náklad přistál na Richardově šedákovi. Chlapec se snažil vylekaného koně uklidnit, takže se přestal krýt a nová mazlavá koule se mu rozplácla přímo v obličeji. „Hurá! Oba jste mrtví!“ Mahelt se zadostiučiněním poskakovala na místě. „Vyhrála jsem, vyhrála.“ Zmocnil se jí triumfální pocit. Že jim ale dala co proto! Will sklouzl z koně jako blesk. Mahelt zaječela a snažila se utéct do boudy, ale Will byl rychlejší a popadl ji za paži. Dívka se v jeho sevření otočila a zamaštěnou rukou se mu
12
opřela o hruď, takže mu po plášti rozmazala další nálož smradlavého sádla. „Není rytířské udeřit dámu!“ vykřikla, když výhrůžně zdvihl ruku. Will se zadíval na zaťatou pěst, zase paži spustil podél těla a znechuceně sestru odstrčil. „Podívej, co jsi mi provedla s pláštěm. Lituji každého, kdo si tě vezme za manželku. Chováš se jako obyčejná děvečka.“ Mahelt zdvihla bradu a nemínila dát najevo žádné výčitky nebo přiznat porážku. „Stejně jsem vyhrála. Nad vámi oběma.“ „Nech ji, Wille,“ ozval se Richard popuzeně a otíral si tvář. „Pusť ji. Na cvičení si najdeme lepší místo. A v opravdové bitvě toho schytáme víc než jenom spršku starého sádla.“ Will na ni vrhl poslední rozzuřený pohled, otočil se a znovu vysedl na koně. „Nakonec jsi přece jenom prohrála,“ prohlásil a sevřel uzdu. Mahelt do očí vhrkly zlostné slzy a zamlženým pohledem sledovala, jak bratři odjíždějí. Zdvihla ruku, otřela si oči a páchnoucí mast jí najednou připadala nesnesitelná. Bylo jí zima, měla hlad a zmocnil se jí pocit prázdnoty. Vítězství chutnalo hořce, a navíc se musí zodpovídat z toho, že vyplýtvala psí mast a zašpinila bratrům oblečení. Vrátila hrnec zpět na polici a zavřela dveře od boudy. Když se otočila, leknutím nadskočila, protože těsně za ní stál otcův podkomoří Godfrey. „Rodiče vás shánějí, slečinko,“ ozval se a nakrčil nos. „Propána, co jste to tady prováděla?“ „Nic.“ Vrhla na něj povýšený pohled, aby zastřela pocit provinění. „Bránila hrad.“ Godfrey mlčel, ale jeho pohled mluvil za všechno. „Co si rodiče přejí?“ Pokud si ji žádají oba rodiče najednou, nejspíš zase provedla něco hodně špatného. Její matka měla oči i vzadu, ale o sádlové bitvě se snad ještě doslechnout nemohla. A nic jiného, co by si vysloužilo takové oficiální předvolání, Mahelt nenapadlo. „Nevím, slečinko. Vaše paní matka mi jenom nařídila, abych vás přivedl.“ Mahelt ho se smíšenými pocity následovala do soukromé síně, cestou se jen zastavila, aby si opláchla ruce v korytě a otřela je o slaměnou síť, která visela ve stáji na stěně.
13
Matka a otec seděli před ohništěm, a když vstoupila, vyměnili si mezi sebou rychlý pohled. Pokud dokázala říct, ve vzduchu nevisely žádné nevyřčené výčitky. Její dva mladší bratři Gilbert a Walter si hráli na podlaze s kostkami a chůva se starala o její malé sestřičky, čtyřletou Belle a dvouletou Sybire. Matka ukázala na lavici a Mahelt se posadila na místo, které jí rodiče uvolnili mezi sebou. Ovanulo ji teplo plamenů z krbu za zády. Přes okenice byly zatažené závěsy a tlumená záře řady svící vytvářela v místnosti útulnou a přívětivou atmosféru. Matka nádherně voněla po růžích. Objala ji kolem ramen a mateřsky ji k sobě přivinula. Mahelt se rozhodla, že se bratři klidně můžou dál věnovat těm svým hloupým hrám. Rodičovská pozornost je rozhodně lepší, zvlášť když ji nikdo nemíní plísnit. Připadalo jí zvláštní, že otec drží v ruce její hadrovou panenku a dívá se na ni se zamyšleným výrazem ve tváři. Když viděl, že ho pozoruje, hračku odložil, usmál se, ale v očích měl stále vážný pohled. „Vzpomínáš si, jak jsme o Vánocích byli u dvora v Canterbury?“ zeptal se. Přikývla. „Ano, otče.“ Bylo to moc hezké – všechny ty oslavy, tančení a hostiny. Připadala si úplně velká, dokonce dostala svolení zůstat mezi dospělými. Dávala si pozor na krále Jana, protože věděla, že její matka ho nemá ráda, ale šperky, které měl kolem krku, byly naprosto úžasné. Safíry a rubíny – její sestřenice Ela povídala, že jsou až ze Serendibu. „Vzpomínáš si na Hugha Bigoda?“ „Ano, otče.“ Horkost ohně se jí náhle odrazila i ve tvářích. Popadla panenku a začala ji žmoulat v rukou. Hugh byl už velký, ale tančili spolu v kolových tancích, držel ji za ruku a vytáčel ji mezi dalšími tanečníky. Později organizoval hry na slepou bábu a pro menší děti lov střevíce. Sám se k nim s velkým nadšením přidal. Zpíval sytým hlasem a usmíval se, až se celá tetelila blahem, ačkoliv netušila, proč vlastně. Jednoho dne se z něj stane hrabě z Norfolku stejně jako z Willa hrabě z Pembrokeu. „Hughovi rodiče pro něj shánějí vhodnou manželku,“ pokračoval otec. „S matkou si myslíme, že by bylo dobré spojit rodiny Marshalů a Bigodů sňatkem.“
14
Mahelt zamrkala. Pod prsty cítila jemnou látku panenčiných šatiček, vnímala žár plamenů, matčinu paži kolem ramen. Podívala se na otce. Kdyby to zákon dovoloval a kdyby to Bůh posvětil, provdala by se za svého otce. Věděla, že jednou se v zájmu rodiny skvěle provdá. Byla to její povinnost a Mahelt ji s hrdostí hodlala splnit, ale nikdy si nepředstavovala, že by to přišlo takhle – v obyčejný den, sotva chvíli poté, co se málem poprala s bratry. Náhle měla divný pocit. „Prozatím půjde jen o zasnoubení,“ chlácholila ji matka. „Nic se nezmění, dokud nebudeš starší, ale otec musí nabídku učinit teď.“ Mahelt se ulevilo, že se nemusí vdávat hned, a vzápětí strach nahradilo vzrušení. „Proč musíte udělat nabídku hned, otče?“ Vážně na ni pohlédl a odpověděl jí, jako kdyby to byl rozhovor jednoho dospělého s druhým. „Protože si chci zajistit spojenectví s hrabětem z Norfolku, Matty. Je to mocný a čestný člověk a má velký majetek. Zná zákony této země snad lépe než kdokoli jiný a jeho syn je milý mladík. V jejich rodině se nemusíš ničeho bát, dobře se o tebe postarají, a to je pro mě důležité. Pokud bychom se neozvali, hrabě na nás čekat nebude. Existují i další rodiny, kde by si Hugh našel velmi výhodnou manželku. Je to pro tebe ta nejlepší volba.“ Mahelt sevřela panenku ještě pevněji – protože usilovně přemýšlela, nikoli proto, že by byla vylekaná. Will je zasnoubený s Alais de Béthune, které je pět let. Maheltina sestřenice Ela, hraběnka ze Salisbury, se provdala za Williama Longespéeho, když jí bylo sotva deset. Mahelt už téměř dovršila jedenáct let, je tedy skoro o celé dva roky starší. „Hugh Bigod se mi líbí,“ prohlásila a zakomíhala nohama. Navíc se jí líbila i hraběnka Ida, která jí na Vánoce věnovala smaltovanou brož v podobě červených a modrých kvítků. Hughův otec, hrabě Roger z Norfolku, nosil úplně úžasné klobouky. „Tak to mám radost,“ řekl otec. „A jsem na tebe moc pyšný. Ozvu se jim s naší nabídkou a uvidíme, co se stane.“ Po jeho pochvale se Mahelt radostí celá zapýřila. Objal ji a ona pustila panenku, aby ho mohla na oplátku stisknout co nejsilněji. Předstíral, že se dusí, potom se mu však z hrdla
15
vydral poněkud odlišný zvuk a nakrčil nos. „Dítě, co jsi to prováděla? Co je to za zápach?“ Mahelt se snažila tvářit ledabyle. „To je jenom mast, kterou strážce kotců Tom používá na psy, když mají nějaké zranění.“ Povytáhl obočí. „A proč ses jí mastila zrovna ty?“ Ošila se. „Will říkal, že mám hájit hrad před útokem – nechtěl mi dovolit, abych byla rytíř a jela na Equovi.“ Zablýskala očima. „A prý jsem Francouzka. A potom odjel, protože nevyhrál.“ Potlačila kratičký nepříjemný pocit, když si vybavila, jak jí odsekl, že vlastně prohrála ona. Nebyla to pravda. „A ta mast?“ Mahelt vystrčila bojovně bradu. „Neměla jsem nic jiného, co bych po nich mohla házet. Nechtěla jsem se vzdát, protože by mě zajali a drželi jako rukojmí.“ Otec se na okamžik odvrátil a přejel si dlaní přes obličej. Když se opět obrátil k ní, měl ve tváři přísný výraz. „Dobře víš, že Tom teď bude muset mast pracně přidělávat, a navíc mu nezbývá než počkat na další čerstvé sádlo. Také je nutné nasbírat nové bylinky.“ Mahelt si pohrávala s konečkem copu. „Mrzí mě to, otče. Pomůžu mu.“ Usoudila, že by to mohla být legrace – míchat a plácat věci dohromady. Lepší než vyšívat. Otec se zatvářil zkormouceně. „Ještě štěstí, že mezi zasnoubením a sňatkem uplyne dost vody.“ „Já po manželovi nic házet nebudu,“ ujišťovala ho horlivě. „To se mi opravdu ulevilo,“ odvětil trochu přiškrceně. „Tak teď utíkej a umyj si pořádně ruce. Potom si na ohni opečeme chleba.“ Mahelt seskočila z lavice a pospíchala splnit jeho instrukce. Ulevilo se jí, že tak lehce vyvázla. Kromě toho umírala hlady. * „Je ještě příliš mladá,“ zamumlal William Marshal k manželce o něco později, když cestou na lůžko pohlédli na svou spící dcerku. Dopadala na ni nevelká kaluž světla ze svíčky a v hustých rusohnědých vlasech se blýskaly rudé pramínky. Pevně k sobě tiskla panenku.
16
Isabelle ho odtáhla do jejich ložnice, aby světlo Mahelt neprobudilo. „Musel ses rozhodnout a udělal jsi správně.“ Posadil se na kraj postele a přetřel si obličej. „Roger Bigod je přítel, ale i tak se především postará o vlastní zájmy – stejně jako bych to udělal na jeho místě já sám.“ „Samozřejmě,“ souhlasila Isabelle a položila svícen do výklenku, „přesto se domnívám, že tvoje nabídka ho potěší a nikoho jiného už hledat nebude.“ „To bych si vyprosil!“ naježil se William. „Mahelt patří k nejlepším partiím v zemi.“ Isabelle ho konejšivě pohladila po rameni. „Jistě. A nesehnal bys jí lepšího ženicha než Hugha Bigoda.“ Naklonila se k němu a políbila ho, aby mu ukázala, že jeho pocit ztráty chápe. Jejich další dvě holčičky jsou ještě maličké. Mahelt bylo sedm, když se narodila její sestřička, takže dlouhou dobu měl William pouze ji. Tolik se mu podobala. Sršela jeho pověstnou energií a dobrosrdečností, měla stejný smysl pro humor a pro povinnost, ale na druhou stranu jí bohužel na rozdíl od něj chyběla jeho trpělivost a takt. Věděla, kde je na světě její místo. A to bylo pro milovanou nejstarší dcerku hraběte z Pembrokeu hodně vysoko. Isabelle svou dceru velice milovala, přesto si nezastírala, že Hugh Bigod s ní bude mít hodně práce. „Norfolk a Yorkshire leží daleko od ohnisek nebezpečí,“ pokračoval William, ale v očích měl ustaraný pohled. Isabelle si skousla ret. Jejich vztahy s králem Janem nebyly zrovna jednoduché. Král Williama neměl rád a nedůvěřoval mu. City to byly vzájemné, avšak přísaha věrnosti představovala nepřekonatelný závazek a právě Jan jim výměnou za slib dal hrabství Pembroke. Williamova síla vždy spočívala v jeho naprosté věrnosti, avšak nyní sloužil člověku, který čest svých mužů zpochybňoval a sám jí měl poskrovnu. V Normandii to vřelo a pod klidným povrchem doutnaly potíže. Východní Anglie však tvořila vzdálený klidný přístav daleko od nepokojů a hrabě byl opatrný člověk, který vládl svým statkům pevnou rukou. William zavrtěl hlavou. „Před deseti lety jsem ji nesl ke křtu, přesto mi to připadá jako včera. A už domlouvám její sňatek. Čas utíká jako kůň v trysku, který nereaguje na otěže.“
17
„Tento konkrétní kůň možná na otěže nereaguje, ale díky předvídavosti patrně snížíš riziko, že tě vyhodí ze sedla.“ William se pobaveně ušklíbl, sundal si tuniku, položil se na postel a polštáře si nakupil pod hlavu. „Potěšilo mě, že jsi řekla patrně, má lásko.“ Sledoval ji, jak si sundává závoj a uvolňuje vlasy. Dva těžké zlaté copy jí sklouzly na ramena. „Bůh ví, že na cestě je tolik překážek, že by to vyhodilo ze sedla i nejzkušenějšího jezdce. Písař zítra napíše Bigodovým a uvidíme.“
18
II SETTRINGTON, YORKSHIRE, ÚNOR 1204
Hugh Bigod sesedl z koně, prohlédl si vlka, kterého právě zabil, a otřel si kopí o zahnědlou zimní trávu. Stříbřitě šedá kožešina se zachvívala ve větru. Zvíře cenilo zakrvavené tesáky a otevřené oči dokonce i ve smrti hleděly výhrůžně. Byla to vlčice a tento rok zřejmě porodila mladé, avšak to nafouklé břicho nyní nemělo nic společného s plodností. Naplnila si žaludek ovcí, kterou se svým druhem ulovila předchozí den. V době bahnění představovali vlci neustálý problém – plížili se kolem stád, za soumraku se tu a tam zableskl jejich šedavý hřbet, jak zvířata číhala na správný okamžik. Ovčáci se psy strážili stáda co nejlépe, avšak nemohli být všude najednou, a dokonce ke ztrátám docházelo i poblíž statku. Hugha udeřila zboku do obličeje sprška deště, proto odvrátil tvář od ledového větru. Ačkoliv měl prsty skryté v rukavicích, necítil ruce mrazem. Tohle bylo mrazivé a hladové roční období, zima se stále držela vlády, přestože rozbřesk nastával již dříve a večer světlo opouštělo noční oblohu později. „Teď budu mít u postele předložku z vlčí kožešiny,“ radoval se jeho třináctiletý bratr Ralph a v šedých očích mu zajiskřilo. Hugh se usmál. „Ale z druhé strany si musíš dát ovčí kožešinu, aby sis připomněl, proč vlky vlastně lovíme.“ „Nechápu, proč vůbec chceš vlčí kožešinu, vždyť smrdí,“ ohrnul nos William. Bylo mu patnáct a věkem byl z bratrů Hughovi nejbližší. „Když se pořádně vydělá a vyvětrá, tak ne,“ bránil se Ralph.
19
William potřásl hlavou. „Vlčí kožešina se hodí akorát na smetiště.“ Hugh byl na jejich špičkování zvyklý, takže si ho nevšímal. O nic nešlo. Vesele se popichovali – občas dokonce i poprali – ale nikdy se nehádali dlouho a okamžitě se sjednotili proti společnému nepříteli. Hugh nasedl na Šipku. Klisna se tak jmenovala díky své schopnosti vyrazit okamžitě hned od startu jako vítr. Dokázala předehnat jakéhokoli vlka a Hugh byl na ni patřičně pyšný. Sevřel otěže a zadíval se pozorně na tmavé mraky, které se blížily od východního pobřeží. Zřejmě je čeká plískanice. Počkal, až Ralph naloží zakrvavené mršiny na poníky. Zlomyslný vichr kousal a štípal jako divoké zvíře. V takový den by každý rozumný muž zůstal doma u krbu a ven by se odvážil pouze proto, aby ulevil svým střevům – nebo vyrazil na lov vlků. Byl pánem Settringtonu pět let od chvíle, kdy mu otec po korunovaci krále Jana svěřil majetek v hodnotě deseti rytířů. V šestnácti byl dost starý, aby na sebe vzal pod dohledem odpovědnost, a na těchto yorkshirských statcích se zaučoval na dobu, kdy podědí ohromné lány úrodné půdy a pobřežní vesnice ve Východní Anglii i hrad ve Framlinghamu s třinácti věžemi. Zastavil se před ovčárnou, aby sdělil ovčákům dobrou zprávu ohledně vlků, a potom jel dál do domu. Pozvolna se snášel soumrak a koně se plahočili mrznoucím blátem úvozové cesty, z nozder jim stoupaly bílé obláčky a z boků pára. Mezi příčlemi okenic panského domu prosvítalo světlo a venku čekal štolba, aby přivítal unavené jezdce a postaral se o jejich koně. „Pane, přijel váš otec,“ ozval se hned, jak Hugh sesedl. Hugh si už všiml dalšího koně v maštali a většího množství sluhů. Návštěvu svého otce očekával, protože král Jan i celý dvůr právě pobývali v Yorku a Settrington se nacházel pouze třicet kilometrů daleko. Hugh kývl, že štolbu slyšel, sundal si rukavice a cestou do domu si dýchal na prsty, aby je zahřál. Jeho šafář mu podal pohár plný kořeněného horkého vína, který Hugh s povděkem přijal. Otec seděl u krbu, nohy překřížené před sebou a upíjel z vlastního poháru. Když Hugha zahlédl, vstal.
20
„Pane.“ Hugh poklekl na jedno koleno a sklopil hlavu. „Synu, rád tě vidím,“ odpověděl Roger Bigod s pýchou v hlase. Zdvihl Hugha zase na nohy a políbil ho na obě tváře. Hugh cítil pod kožešinovým pláštěm otcovo svalnaté tělo. Byl pevný a nepoddajný jako zmlazený strom. Přispěchali William a Ralph a dostalo se jim stejného přivítání. Chvíli hovořili pouze o špatném počasí a lovu na vlky. Sluhové jim donesli další svařené víno a tácy horkých pečených paštik. Nastala postní doba, proto tu chyběl sýr a nebyly posypané cukrem ani kořením, avšak byly tak horké, až pálily na jazyku, a mužům prokřehlým z venkovního nečasu přišly k chuti. Hugh cítil, jak se mu zledovatělé nohy a ruce probouzejí k životu. Omrzliny představovaly další dobrý důvod, proč se tak chladný únorový den nevzdalovat od ohně. Odstrčil čenich hladového psa, který ho čumákem šťouchl do dlaně. „Jak se vede matce?“ Otec si otřel rty do ubrousku. „Celkem dobře, ale už se těší na jaro jako my všichni – a těší se na zprávy od vás.“ „Jakmile se počasí zlepší, zajedu ji do Framlinghamu navštívit.“ „Možná to bude ještě dřív.“ „Proč?“ povytáhl Hugh obočí. Vévoda pohlédl na své další syny. „To počká, až budeme po večeři. Chci si s tebou pohovořit o samotě a bez vyrušování.“ Už z něj víc nedostali a Hugh neměl na výběr, musel zvědavost potlačit. * Po skromné postní večeři sestávající z rybí polévky a chleba Ralph odběhl, aby své vlky stáhl z kůže. Williamovi podobná práce nevoněla, takže když dostal příkaz, aby si šel po svých, rozhodl se zahrát si vrhcáby s ostatními rytíři. Hugh čekal, s čím otec vyrukuje, a narůstalo v něm napětí. Šlo nepochybně o něco důležitého. Hrabě stál zády ke krbu a teď si odkašlal. „William Marshal se nabídl, že by ti dal za ženu svou nejstarší dceru Mahelt.“ Zpráva sice pro Hugha nebyla úplně překvapením, přesto mu pokleslo srdce. Jeho otec zkoumal možné budoucí nevěs-
21
