1 . K A P IT OLA
Tia Štěstí na něčí úkor si nakonec vždycky vyžádá svoji cenu. Celý rok čekala, že bude za svou lásku potrestána, a po pravdě řečeno tušila, že ať přijdou jakékoli následky, plně si je zaslouží. od chvíle, kdy ji nathan poprvé políbil, si tia dokázala představit, co by si o tom myslela matka. Po pozdním nedělním obědě s nathanem jí bylo špatně od žaludku. Dopřáli si příliš mnoho chodů; různé předkrmy z másla, salát se spoustou zálivky a prorostlé maso se jí teď převalovaly v žaludku. Po schwarzwaldském dortu jí zůstala v ústech lepkavá sladká chuť čokolády. obávala se, že se tak stala nathanovým spoluviníkem při páchání dalšího hříchu. Ve skutečnosti těžké jídlo nesnášela. nikdy spolu nemohli trávit víc než pár hodin za týden, a proto by byla radši, kdyby se místo dnešního oběda sešli až zítra, usadili se na deku, sledovali, jak nad kolonádou září ohňostroj, a poslouchali orchestr Boston Pops. čtvrtý červenec byl svátkem bez jakýchkoli očekávání; dokonalá oslava pro ně dva. Cestou k ní do bytu jí nathan stiskl ruku. Jeho očividná pýcha ji těšila. Bylo jí čtyřiadvacet, jemu třicet sedm – a bylo to poprvé, kdy ji miloval bohatý a úspěšný muž. Pokaždé, když se setkali, objevovala nové drobnosti, které ji na něm 11
fascinovaly, detaily, se kterými by se nikomu nesvěřila, třeba že jeho ruce vypadaly spíš jako ruce kovboje než ruce profesora. na jejím pomyslném seznamu se vynořovaly nové a nové nathanovy vlastnosti, které by někomu, kdo vyrůstal s otcem, připadaly úplně obyčejné. Předešlý týden, když si přinesl bednu s nářadím, aby namontoval ke sprše hlavici, z níž nebude vytékat jen slabý proud vody, vypadal jako superman. ke krabici s nářadím byla navíc červenou stužkou přivázaná kartička a na ní napsáno: To je pro tebe, abys to v případě nouze mohla znovu použít. tia věděla, že by se lehce mohla přihodit situace, kdy nářadí bude znovu potřebovat, a tak ji žádný dárek nemohl potěšit víc. Většinou měla pocit, že je nathan dokonalý. svalnaté paže. Široká záda. rozesmívala ji jeho cynická newyorská břitkost doprovázená prohnaným úsměvem – to vše bylo na hony vzdálené pouličnímu humoru kluků z jižního Bostonu. Jeho žerty jí dělaly radost a schopnosti jemu vlastní jí poskytovaly pocit bezpečí. nebyl s ní příliš často, ale jeho přítomnost jí doslova okysličovala krev. když mu přejížděla palcem po prstech, měla pocit, že v tom fyzickém doteku existuje celý vesmír. Její život se scvrkl na chvíle trávené s ním. Během toho „nathanova roku“ spoustu času proplakala. Muž, který má rodinu, nemá příliš času. když došli ke dvojdomku, kde bydlela, zezadu ji objal. opřela se o něj a vychutnávala si polibek na krku. Přejel jí dlaněmi po celé délce těla. „nikdy mě nepřestane bavit dotýkat se tě,“ řekl. „Doufám, že se na tom nic nezmění.“ „Lidi se pořád mění.“ Všimla si, že se mu tváří mihl nervózní pohled, když se od ní odvracel. „Zasloužíš si jen to nejlepší.“ Je snad přesvědčený, že si zaslouží, aby s ní zůstal napořád? Vsunula klíč do zámku. Uklidňovala se tím, že on moc dobře ví, že ona za to stojí. Jakmile vešli dovnitř, rozběhla se na toaletu. Poslední dobou tam odbíhala stále. Potom si dlouho utírala ruce a po12
sunovala starožitnou lahvičku na parfém, kterou jí daroval, ale která do její koupelny stylově nezapadla. neustále něco přemisťovala, snažila se, aby růžový křišťál ladil s nábytkem z Ikea a s věcmi, které matka odložila. když k ní měl přijít nathan na návštěvu, trávila hodiny předtím uklízením a zkoumala každou knížku, dekoraci i plakát jeho očima.
když se vrátila do obýváku, nathan jí nabídl sklenku vína. „tohle tě bude zajímat,“ prohodil. „Dnes jsem při úvodu do sociologie použil jeden starý Grouchův výrok: ‚Odmítám vstoupit do klubu, kde bych se musel stát členem,’ abych jím ilustroval nějakou myšlenku, a jeden student se mě zeptal, kdo Groucho Marx vlastně byl.“ tia zvedla dlaň a odmítla víno. „ne, díky,“ řekla. „nemám na ně chuť.“ „najednou jsem si připadal, jako by mi bylo sto. a teď mi řekni pravdu: ty víš, kdo byl Groucho Marx, že ano?“ Posunul skleničku k ní. „alespoň ho ochutnej. Je to nejspíš ten nejjemnější merlot, jaký jsi kdy pila.“ nijak nekomentoval, že si nedala víno ani k jejich pozdnímu obědu. „Mám dneska chuť na Pepsi,“ vysvětlila mu. Možná si myslel, že se chová jako puberťačka, a připadalo mu to milé. někdy ji trochu zaráželo, co všechno považoval za milé. „kvíz You bet your life,“ odvětila. „Kachní polévka, Noc v opeře,“ dodala. „Děkuju, podařilo se ti obnovit mou víru v mladé lidi.“ „Zas tak velký věkový rozdíl mezi námi není.“ nesnášela, když hovořil o tom, kolik let je dělí. „navíc jsem starší než tví studenti.“ „a chytřejší,“ poznamenal. „Přesně tak – na to nezapomínej.“ až mu řekne, co je nového, jejich vztah se tím nejspíš navždycky změní, i když nikdy nemohl být udržitelný nastálo. když se spolu poprvé vyspali a on vyhrkl: „Jsem do tebe blázen,“ toužila od něho dostávat stále víc. nejdřív chtěla, 13
aby zůstal v její posteli napořád, potom zatoužila, aby ten prsten na jeho ruce byl od ní. toužila po něm z celého srdce, chtěla, aby cedulka na jeho kalhotách byla z čistírny, kterou vybrala ona, aby jeho košile voněla po prášku, pro který se rozhodla ona. Pohlédla mu přímo do očí. „Jsem těhotná.“ strnul s nataženýma rukama a víno šplíchlo téměř k okraji sklenice. tia po sklence natáhla ruku. „Ještě to upustíš.“ Postavila sklenku na stolek vedle té jeho. „tak proto jsi při obědě nepila,“ vydechl. Pronesl ta slova pomalu; tak pomalu, že tiu vyděsila. Věděla sice, že to není pravděpodobné, ale přesto toužila spatřit na jeho tváři stydlivý úsměv – televizní úsměv před romantickým filmovým polibkem. Položila si dlaň na stále ještě ploché břicho, protože se jí začal znovu zvedat žaludek. odehnala myšlenky na nathanovu manželku. sice se snažila, ale nemohla na Juliette přestat myslet – kde je, kam si myslí, že odešel její manžel? nathan jí dal ale brzy jasně najevo, že tohle téma probírat nebude. „Jak dlouho už o tom víš?“ zeptal se. „Pár dnů. Chtěla jsem ti to říct osobně.“ Pokýval hlavou, dopil víno a posadil se. Propletl prsty a opřel si ruce o kolena. Vzhlédl k ní a vypadal naprosto vážně, jako profesor, kterým byl. „Vyřešíš to, že?“ tia klesla do křesla naproti pohovce. „Vyřešit to?“ „samozřejmě, vyřešit to.“ na chvilku zavřel oči. když je otevřel, napřímil se. „Co jiného se s tím dá dělat? Co jiného by dávalo smysl?“ „Můžu si to nechat.“ nerozplakala se. I kdyby se dnes večer už nic dobrého nemělo stát, byla odhodlaná se před ním nerozplakat. „staneš se svobodnou matkou? Jako je tvoje máma?“ nathan si přejel dlaní po bradě. „ty přece nejlíp ze všech víš, jak těžké to je, miláčku.“ „a kde budeš ty? Máš v úmyslu zemřít? Zmizet?“ snažila 14
se tvářit statečně, ale v duchu byla úplně maličká. Věděla moc dobře, kde nathan bude. Ve svém nádherném domě s manželkou Juliette. s manželkou, kterou kdysi špehovala. s manželkou, která září jako slunce a jejíž světlé vlasy oslnily i tiu. „Zaplatím, co bude potřeba, aby se to vyřešilo…“ „aby se to vyřešilo,“ napodobila ho. „Co se má vyřešit?“ Chtěla ho donutit říct slovo potrat. „Mí synové jsou ještě hrozně malí.“ tia svírala područku křesla a zatoužila po zakázaném víně. „nemohu se rozdělit mezi dvě rodiny. Prosím, pochop, co to znamená,“ škemral. Hrála si s dlaněmi a z palce se jí drolila popraskaná suchá kůže. těhotenství už ji změnilo, měla pocit, že ji vysává a že ji zároveň nutí chodit každou půlhodinu čůrat. nathan k ní přistoupil a objal ji. „Ženy si v těhotenství věci idealizují. Myslíš si, že až to miminko uvidím, přemůže mě otcovská láska a změním názor. ale to nemohu. svoji rodinu neopustím. Copak jsem to neříkal jasně od začátku?“ Panebože, on pláče. Jeho rodina. Myslela si, že jeho rodinou bude ona. Hloupost, hloupost, hloupost. „nemůžu to udělat, nathane,“ řekla po chvíli. „to, o co mě žádáš – prostě to nedokážu.“ odtáhl se od ní. „Je mi to líto, ale neexistuje možnost, že bychom my dva byli spolu, tio. Prosím. Vyřeš to, bude to tak nejlepší pro nás oba. Věř mi.“
Za šest měsíců si zvykla, že těhotenství přináší spoustu nepohodlí. kdysi byla tak hubená, že jí lidé nutili mléčný koktejl, ale teď hodně přibrala. seděla na pohovce se zády podloženými polštářem a obklopená dopisy a fotografiemi párů, které toužily po jejím miminku. odmítla to vyřešit způsobem, který navrhoval nathan. Řá15
dové sestry a její matka odvedly dobrou práci. nedokázala se miminka zbavit v hrůze, že by ji vina pronásledovala až do hrobu. Zároveň ale nenašla odvahu se v tomhle životě o své dítě postarat, tak tady teď seděla v šestém měsíci těhotenství a vybírala svému dítěti matku a otce. Vybrat adoptivní rodiče nebylo vůbec jednoduché. Probrala se stovkami dopisů od lidí, kteří zoufale toužili po miminku, které v ní roste. Potenciální matky a otcové jí defilovali před očima, až už nebyla schopná rozlišit, kdo z nich je knihovnice z Fall river a kdo pár, který jí připomínal příšerné učitele z nedělní školy. Všichni slibovali neutuchající lásku, zahrady o velikosti Minnesoty a ty nejlepší školy. Po třech šálcích slazeného mátového čaje, káva jí scházela po každém doušku ještě víc, zúžila výběr na tři nejslibnější páry. Znovu si prohlédla jejich fotografie a přečetla dopisy a potom je rozložila jako tarotové karty. Už to chtěla mít co nejrychleji za sebou, tak vybrala muže a ženu, u nichž měla pocit, že budou těmi správnými rodiči. Položila si jejich fotografie na břicho, pohybovala jimi jako papírovými loutkami a přehrávala si všechno, o čem hovořili během telefonického rozhovoru. oba působili velice sebejistě, chytře a soudržně. „Dobrý den, tio,“ představila si hlas papírové Caroline. „Chci vaše dítě. Jsem patoložka a pracuji na výzkumu dětské rakoviny. Můj muž pochází z početné rodiny a vždycky toužil po dětech.“ „Řekni jí, žes byla jako vedoucí na táboře. Jak se jmenoval? Vždyť víš, ten pro děti nemocné rakovinou.“ Papírový Peter položil dlaň na paži papírové Caroline. „tábor Paula newmana.“ Papírová Caroline sklonila hlavu, aby nevypadala příliš nafoukaně.
když se Caroline a Peter o měsíc později dozvěděli, že to bude holčička, řekli tie, že ji pojmenují savannah. úplně pitomé jméno. tia děťátku uvnitř říkala Honor, to bylo druhé jméno její matky. Bylo sice také hloupé, ale stejně je naroze16
né dítě nemělo nikdy používat. kromě toho, hloupé nebo ne, určitě je lepší než savannah. Proč ji nemohou pokřtít Britney a hotovo? kdyby ji tolik nevyčerpávala péče o nemocnou matku, asi by vybrala dceři jiné rodiče. Jak zamyšleně kráčela po chodbě hospice, který se teď stal matčiným domovem, zakopla a strčila do vozíku na jídlo. nešikovnost k ní teď nerozlučně patřila. Byla neohrabaná, neustále se jí chtělo čůrat a vyhledávala samotu. sice už nežila pro nathanovy návštěvy, ale neustále na něho vzpomínala. kdykoli si pohladila břicho, měla pocit, jako by hladila jeho. ať se snažila sebevíc, stále nedokázala smutek nahradit nenávistí. Jediný člověk, s nímž trávila čas, byla její matka. Všichni její známí a přátelé – s výjimkou robin, která žila v kalifornii a byla příliš daleko, aby ji mohla navštívit – si mysleli, že odjela na rok do arizony studovat gerontologii, protože to souviselo s její prací se starými lidmi. Místo toho se přestěhovala do Jamaica Plain, což byla úplně jiná čtvrť než southie. na rozdíl od staré čtvrti, kde potkávala známé na každém kroku, vládl v Jamaica Plain neustále zmatek, žili tu lidé nejrůznějších ras a etnik, společenského zařazení, kultur i nejrůznějšího věku. Její jedinou známou byla knihovnice, s níž se pozdravila a prohodila pár zdvořilostních vět. V téhle čtvrti nebylo těžké si zachovat anonymitu. Chtěla se přestěhovat někam, kde ji nikdo nezná. neměla v úmyslu stát se terčem drbů nebo lítosti. Matčiny úspory bohatě stačily oběma. tia stejně jen málokdy vycházela z domu. Život se pro ni teď zúžil na četbu, sledování televize a péči o matku, která bydlela s ní, dokud neměla takové bolesti, že už je dcera nedokázala sama zvládnout. tichými kroky se blížila k maminčinu pokoji. když se jako dítě snažila tiše proklouznout do kuchyně a vzít si pár sušenek, maminka tomu říkala, že se plíží andělskými kroky. Zlatíčko, matka slyší své děti, i když chodí jako andělé. I když se tia snažila tvářit, že tomu tak není, její matka tu leží a umírá, zatímco její dítě v ní stále roste. 17
„Mami?“ zašeptala. V místnosti bylo ticho. tia si zatínala nehty do dlaní, sklonila se nad postelí a snažila se zachytit mírné zvedání a klesání matčiny hrudi, což signalizovalo, že je stále naživu. Mamince bylo teprve čtyřicet devět. rakovina jater ji udolala během několika měsíců, ačkoli tia měla podezření, že matka už nějakou dobu předtím pravdu skrývala. Maminka pobývala v hospici dvacet tři dnů. Možná to funguje tak, že čím mladší člověk onemocní, tím déle se dokáže udržet při životě. ale možná je dvacet tři dnů průměr, je to normální – ať už člověk říká času od příchodu do hospice do okamžiku smrti jakkoli. nemohla se odhodlat to zjistit. Možná kdyby měla sestru nebo bratra, s kým by se o péči dělila, posbírala by odvahu a zeptala se na to. ale vždycky byly jen ony dvě – tia a její matka. tiu překvapilo, jak může být umírání dlouhé. člověk by si myslel, že když pracuje se starými lidmi, bude toho o umírání a odchodu z tohoto světa vědět víc, jenomže ona se při práci starala seniorům o zábavu. Její specialitou byly slovní hry. když se někdo z klientů ráno neobjevil, občas druhý den zjistila, že zemřel. ty lidi ale neviděla umírat. nedokázala si představit, že matku ztratí, připadalo jí, jako by měl někdo v úmyslu přeříznout provázek, který tiu držel na zemi. Potom už se bude jen nezakotveně vznášet. neměla žádné příbuzné, žádné tety, strýce, bratrance a sestřenice – všechny ty role plnila její matka. Usadila se do křesla vedle matčiny postele. napadlo ji, jak to, že v hospici nemají žádné křeslo, v němž by těhotná žena mohla pohodlně sedět, když jinak kladou na pohodlí takový důraz. Vytáhla z tašky knížku. Zápletka byla tak jednoduchá, že i kdyby přečetla jen čtvrtinu, dokázala by odhadnout, jak to skončí. Měla s sebou i Janu Eyrovou, ale tu bude číst po večeři mamince nahlas. Matka otevřela oči. „Jsi tu už dlouho, zlato?“ Chytila tiu za ruku. „Unavená?“ 18
tia si přejela dlaní po vzdutém břiše. „to jsem teď pořád.“ „nemusíš sem chodit každý den, vždyť to víš.“ Maminka jí to stále opakovala, ale vlastně jako by se tím snažila říct: ‚Mám o tebe strach.‘ „únava člověka neohrožuje na životě.“ „ale když jsi těhotná… “ „když jsi těhotná, tak jsi prostě těhotná. Vzpomínáš si na to ještě?“ zeptala se tia. „Prožívala jsi to stejně? taky jsem tě doháněla k šílenství, než jsem se vůbec narodila?“ Matka se pokusila posadit. tia jí podala ruku, aby to šlo snáz, a potom jí upravila za zády polštáře. Maminčina pleť, kdysi tak krásná, narůžověle bílá – světlá irská pleť, která rudne při prvních slunečních paprscích, alespoň tak o sobě matka hovořila – teď vypadala v kontrastu s povlečením nezdravě žlutá. „Z těhotenství si pamatuju úplně všechno,“ řekla matka. „Myslíš, že ty to dokážeš zapomenout?“ „Mami, prosím tě, nedělej to,“ požádala. „ale já musím, zlato.“ Matka sáhla na kovový stolek připevněný k posteli po brýlích. Jakmile si nasadila kovové obroučky, vypadala o něco zdravěji. Brýle, bižuterie a jiné doplňky tie připadaly jako talismany proti smrti. neustále matce nosila nějaké cetky, aby jí zvedla náladu. Výrazně modré korálky na stříbrném drátku cinkaly matce na zápěstí. „Jdou ti k očím,“ tvrdila tia, když jí je předešlý týden koupila. „nechceš přinést trochu studené vody?“ zeptala se. „neutíkej. seď a poslouchej. Musíš si uvědomit, jak toho budeš litovat, pokud to uděláš.“ To bylo slovo, které matka používala, když hovořila o tiině plánu dát dítě k adopci. „Byla bych příšerná matka,“ namítla tia. „to si myslíš teď. Počkej, až se to miminko narodí a budeš ho držet v náruči.“ Po každém rozhovoru, v němž se ji matka snažila od adopce odradit, se tia cítila hůř. každý důvod vypadal hloupější než ten předešlý. 19
Byla bych mizernou matkou. Nemám dost peněz. Stydím se, že netuším, kdo je otcem. tia nedokázala říct matce pravdu a tvářila se, že spala se spoustou mužů a že neví, s kterým z nich to dítě má. tahle příšerná lež jí připadala lepší než pravda. nedokázala by matce sdělit, že měla poměr se ženatým mužem a že se ho snažila ukrást rodině. Všechno, co řekla, znělo hloupě. Možná by byla špatnou matkou, bůhví, že opravdu nemá peníze a že se chová nedospěle, ale kdyby tohle byly důvody, proč se vzdát dítěte, svět by byl plný přeplněných sirotčinců. tia si pohladila břicho. Promiň mi to, moje sladké miminko. tia vyrůstala ve stínu otcova zmizení. Její matka neměla tušení, co se stalo, tak se rozhodla, že si vybral život s jinou ženou – život, v němž si užíval víc zábavy a alkoholu, než bylo přijatelné pro tiinu puritánskou matku. Z maminčina pohledu znamenalo vyspat se se ženatým mužem hřích, který mohla překonat už jen interrupce. tia nebyla ochotná říct matce pravdu, ale těžko by hledala nějaký důvod, který by dával smysl. Jak by mohla přiznat, že se vzdává dítěte, jehož existence by jí připomínala muže, kterého miluje, ale kterého nemůže nikdy mít? Jak by mohla něco takového matce přiznat, když si sama nebyla jistá, jestli je to z její strany sobectví nebo oběť? „Dítě bude mít lepší život, než jaký bych mu byla schopná poskytnout já,“ řekla. „Vážně, mami. Vidělas jejich dopisy a fotky. Miminko bude mít opravdu dobré rodiče.“ Matce se zalily oči slzami. nikdy neplakala, ani když si tia zlomila nohu tak, že jí z ní trčela kost. ani když se dozvěděla, že má rakovinu. a už vůbec ne po odchodu tiina otce – alespoň ne před dcerou. „Promiň.“ Maminka zamrkala a slzy zmizely. „ty se omlouváš? Bože, vždyť jsi nic špatného neudělala.“ Matka zkřížila ruce na prsou. „Musela jsem udělat něco příšerného, když věříš, že tvému dítěti bude líp bez tebe. 20
Myslíš si, že ti v životě nebude líp než teď? Copak nechápeš, že máš celou budoucnost před sebou?“ tia vzdorovitě pokrčila rameny, jako když dítě nechce dát najevo, že se stydí. Bolelo ji pomyšlení, že nechá matku zemřít v přesvědčení, že ji špatně vychovala. „Mami, tak to není.“ „tak jak?“ „Prostě si nemyslím, že tohle je moje cesta.“ tia si položila obě dlaně na břicho. Měla pocit, jako by s každou lží matku znovu a znovu trestala i teď, když si jako nikdy předtím potřebují být blízké. „nemyslím si, že ji osud chystal pro mě.“ „Prosím tě, zkus to konečné rozhodnutí ještě odložit. něco tě trápí a já vím, že mi neříkáš pravdu. to je v pořádku. ale věř mi, že když se rozhodneš poddat své bolesti a dítě si nenechat, nadosmrti budeš litovat obojího.“
21
