PAST
Stmívalo se a Jana se chystala k „vyrazit do světa“. Stála před zrcadlem, načechrávala šaty, přičesávala ofinu a ještě jednou si přepudrovala vyráţku na bradě. Pavel ji pozoroval z kuchyně a klíčila v něm nejistota. „Kam půjdete?“ zeptal se jakoby mimochodem. „Nikam. Budeme u Kikiny,“ odpověděla. Ale jejímu manţelovi se zdálo divné, ţe se kvůli kamarádce tak pečlivě oblékla a nalíčila. „Pořád si nemůţu vzpomenout, která to je,“ pokračoval. „Jednou jsme ji vezli z Prostějova domů.“ Na to si nevzpomínal. „Kde bydlí?“ zeptal se po chvilce. „Na Kubešově.“ Přestoţe se mu název zdál povědomý, ulici si vybavit neuměl. „Na Kubešově? Kde to je?“ zeptal se po chvilce. Hance se výslech přestával líbit, a se zatvářila výhrůţně: „Je to důleţitý?“ „Není,“ zamumlal. Nechtěl, aby vypadal jako ţárlivec. Nebyl si jist, jestli mu Hanka říká pravdu, z několika náznaků bylo moţné usuzovat, ţe si po tolika letech manţelství ţivot zpříjemňuje. Ţárlivý byl spíš na její práci neţ na její případné milence. Zůstávala v kanceláři kaţdý den do večera, a kdyţ přišla domů, byla unavená. „Neboj, nepůjdu tě tam kontrolovat,“ usmál se smířlivě. „Aspoň přijdeš na jiný myšlenky.“ Nastavila mu tvář k polibku a ušklíbla se. „Jen tam klidně zajdi, ať má dušička pokoj. Říkala jsem holkám, jakýho mám doma ţárlivce, a nechtěli mi to věřit. Tak, ať se přesvědčí.“ „Já ţe ţárlím?“ usmíval se. „Pokaţdé, kdyţ jdu někam sama, tak je z toho problém.“ „Mně vadí, ţe jsi málo doma, ţe to v práci přeháníš. A kdyţ máš večer náhodou čas, tak jdeš do cvičení. Ale to teď nebudeme rozebírat, běţ si to uţít. Aspoň se v klidu můţu dívat na fotbal.“ Nahlédla ještě do dětského pokoje, nařídila holkám, aby uţ vypnuly počítače a šly se vysprchovat a brzy spát, a odešla. Pavel se usadil u televize a přepínal kanály. Fotbal ho nezajímal, řekl to jen proto, ţe ho nesnášela. Prohlédl si kníţky na nočním stolku, ale na ţádnou neměl chuť. Na skříňce leţel fotoaparát. Vzpomněl si, ţe chtěl uloţit nové fotky a tak zapnul počítač. Bylo jich hodně a patřily do různých sloţek. Některé z nich smazal, některé trochu upravil, a přitom si jako obvykle začal sloţky prohlíţet. Kdyţ se objevila fotka kamaráda Mirka, uvědomil si, ţe uţ ho dlouho neviděl. Odstěhoval se do Prahy. Vzpo-
1
mněl si i na jeho dceru, která zůstala v Brně. Studovala práva a pracovala jako barmanka v Éčko, kam Pavel občas chodil na kávu a víno. Pokaţdé se k němu ţivě hlásila a vţdy spolu prohodili pár slov. Náhle zatouţil s někým promluvit. Nechtěl být toho večera sám, nechtělo se mu dívat se na fotbal, nechtělo se mu číst. Rychle se oblékl, a kdyţ vyšel na ulici a ovanul ho chladný vzduch, cítil úlevu. Nejdřív se ovšem stavil za kamarády z košíkové. Chodili uţ řadu let do hospody U Hada, takţe jejich staré historky uţ znal skoro nazpaměť. Uţ skoro měsíc s nimi hrát nechodil kvůli prasklým vazům v kotníku. Zůstal s nimi do půl jedenácté, poslouchal jedním uchem a pořád si v duchu vybavoval Andreu. „Já se omlouvám, ještě něco mám,“ oznámil náhle bujarým kamarádům. „Jak se jmenuje?!“ pokřikovali. „Kolik je jí?!“ Jejich odhad byl kupodivu přesný. Za chvíli seděl v Éčku a pozoroval Andrejku, jak se otáčí za barem. Usrkával whisky, zapálil si cigaretu a prohlíţel ostatní ţeny. Jednu z nich znal, ale byla tam s kamarádem, dvě další nikdy neviděl. Vypadaly jako studentky a kdyţ se na ně podíval, jejich oči zůstaly chladné. Tudy cesta nevede, řekl si a obrátil se k Andrejce. Mladičká barmanka v brýlích se slamáčkem ozdobeným stuhou a květinami se na něj čtverácky usmívala. „Pěknej klobouček,“ řekl bezděčně, kdyţ od ní přijímal další sklenku. Ve svém věku věděl, ţe kdyţ ţeně pochválí oblečení, nemůţe nic pokazit. „To je po babičce,“ podotkla Andrea. Byla štíhlá, měla černé vlasy a příjemné oči. Brýle ji dělaly ještě přitaţlivější. V jejím úsměv byly stopy ironie a snad i hořkosti. „Co škola? Jak to stíháš?“ zeptal se Pavel kamarádsky, přestoţe byl o dvacet let starší. „Příští tejden tady nebudu. Dělám zkoušku z obchodního práva,“ bavila se s ním, a přitom nepřestala utírat sklenice. „Ale ty si beze mě určitě poradíš.“ Jakoby mu vyčítala, ţe si jí nevšímá, a ţe jí nebere váţně. Ţe uţ není dítě. Uvědomil si, ţe si jí opravdu trestuhodně málo všímá. Určitě by chtěla, jinak takhle nemluvila a neusmívala by se tak potutelně. „Dej si taky jednu. Na mě,“ usmál se na ni. Poslechla bez odmlouvání. Odloţila utěrku, nalila si irskou whisky a lehce si s ním přiťukla. Napila se zkušeně, půl skleničky rázem zmizelo. To se mu líbilo, protoţe se dalo předpokládat, ţe není zbytečně plachá ani nezkušená. Bude-li na ni chtít počkat, bude muset vydrţet aţ do zavírací hodiny, ale to se vydrţet dá. Vzal si časopis o bydlení a pomalu se probíral barevnými stránkami. „Vidíš se někdy s mým tátou? Já ne,“ ušklíbla se. „Viděl jsem ho před týdnem na tenise, stavoval se tam za kamarádama.“ „No vidíš. A za mnou se nestavil. Ještě jednu?“ „Jo. A tobě taky.“ „No, já nevím,“ vrtěla hlavou Andrea. „Uţ jsem něco měla. Abych to nepřehnala.“
2
„Ty něco vydrţíš,“ řekl jí Pavel a pokradmu pohlédl na hodinky. Za půl hodiny se zavírá a do té doby Andrea asi nevystřízliví, ale tuhle skleničku ještě zvládne. Barmanka si jeho pohledu všimla. „Počkáš na mě?“ zeptala se a podívala se mu zpříma do očí. Byla to jasná výzva. Měl přímé ţeny rád a litoval, ţe je nepotkává často. Přiťukli si a znovu se napili. „Nadělal si šest děcek a stará se jen o ty poslední dvě,“ pokračovala v tématu Můj otec. „Kdyţ máma umřela, tak jí ani nepřijel na funus. Ţe jsme zůstaly se ségrou samotný, to ho vůbec nezajímalo.“ „Kolik měl manţelek?“ „Čtyry!“ ukázala mu na prstech. „A postavil tři baráky!“ „Vidíš, jakej je to borec. Pokaţdý nechal ţenské barák a šel dál.“ „Já neříkám, ţe není borec. Ale měl by se o nás líp starat.“ Bar se pomalu vylidňoval a Pavel začal pomáhat s úklidem. „Jednou jsem za ním přijela do Prahy a měla jsem jen dvě hodiny čas, ale on řekl, ţe po obědě chodí spát a klidně si usnul!“ smála se hořce. A nalila si ještě sklenku, aby nepěknou vzpomínku zapila. Kdyţ podnik společně zavírali, byla uţ v dost povznesené náladě. Zaklesla se do Pavla a poţádalo ho, aby sehnal taxík. Kdyţ jeden zastavili, pošeptala mu něţně do ucha: „Pojedeš se mnou?“ „Kam?“ „No přece ke mně!“ „Tak jo,“ souhlasil. Kdyby odmítnul, necítil by se jako opravdový muţ. Byl by to útěk, byla by to ostuda. Kdyţ nastoupili, muţ za volantem se zeptal, kam to bude. Andrea se zamračila a začala vzpomínat, kde bydlí. „Ma….Ma….Marešova….? Mi … Mi … Mikešova? Moj ... Moj .. Mojţíšova? Víte co? Jeďte do Ţidenic a já vám ukáţu,“ vyřešila problém a odevzdala se Pavlově náruči. A nastavila ústa k polibku, který trval po celou cestu do uvedené městské části. „Kam teď?“ přerušil intimitu řidič. Andrea se vymanila z objetí a začala se rozhlíţet po okolí. „Kde to jsme?“ divila se a Pavla napadlo, ţe uţ toho musela před jeho příchodem vypít opravdu dost. Alkoholické opojení jí výrazně ztěţovalo orientaci. „V Ţidenicích, jak jste chtěla,“ řekl taxikář a zastavil. „Já nevím, kde bydlíte.“ „Já vím, kde bydlím,“ odpověděla důrazně. „Ale nevím, jak se tam jede z tohohle místa.“ „Řekněte mi ulici a já vás tam zavezu.“ „Ma ... Ma … Maršíčkova?“ vzpomínala. „Taková ulice tady není,“ řekl taxikář chladně. „Ale taková nějaká podobná tady někde existuje!“ artikulovala Andrea.
3
„To je moţný, ale já potřebuju vědět, kam mám jet, jinak…,“ pokrčil rameny řidič a zřejmě hodlal jízdu ukončit. „Macháčkova?“ „Neznám.“ Ve voze zavládlo ticho. Pavel přemýšlel, jak situaci vyřešit, ale nic ho nenapadalo. Nějak přece svůj domov najít musí! „Víte co?“ řekl taxikáři. „Projeďte Ţidenice a my vám ukáţeme, kde to je.“ Řidič beze slova zařadil rychlost a rozjel se. Čísla na taxametru překročila další stovku. Andrea se uvelebila v náručí nového přítele a zavřela oči. „Nespi! Dívej se!“ poručil jí Pavel. Uposlechla nerada. Řidič bloudil po předměstí a Andrea s úsměvem krčila rameny. Na rameni jí bylo dobře, takţe chvilkami opět usínala. Kdyţ s ní Pavel zatřásl, tak se náhle zcela probrala. „Tady je to! Tady!“ ukazovala nadšeně řidiči. „Tady doleva a uţ jsme tam! Tady tenhle panelák!“ Zastavili před domem a řidič pohlédl na cedulku nad vchodem. „Takţe to není ani Marešova, ani Maršičkova, ani Macháčkova, ale Kubešova,“ poznamenal taxikář. Šťastné rozuzlení Pavlovi zvedlo náladu. S úsměvem zaplatil, pomohl Andrejce vystoupit z auta a společně zamířili ke vchodu. „Tady to znám,“ řekl najednou. Pozorně si prohlíţel okolí a vzpomínal. „Tady uţ jsem někdy byl.“ „Moţná za tátou,“ ušklíbla se Andrea a začala prohledávat kabelku. „Jeţiš, kde mám klíče?!“ Kdyţ to trvalo příliš dlouho, tak se jí nabídnul: „Můţu to zkusit já?“ „Ne, já tam mám hroznej bordel!“ řekla a vysypala obsah kabelky na chodník. Pavlovi se ulevilo, neboť v rachotu padajících věcí zaznělo i cinknutí klíčů. Rychle je zvedl a chtěl jí pomoci sesbírat věci a vrátit je do kabelky. „Nech toho, já si to udělám sama!“ odstrčila ho a vzala mu i klíče. Chytila se dveří, aby posilnila stabilitu, a pokoušela se strefit klíčem do zámku. Nedařilo se jí to, ale Pavlovu pomoc znovu odmítla. Kdyţ konečně odemkla, pyšně se na něj usmála: „Tak vidíš, ţe tady bydlím!“ Byt byl ve zvýšeném přízemí, měl tři pokoje a byl vkusně zařízený. „Ty to tady máš hezký!“ pochválil ji Pavel. „Jak jsi k němu přišla?“ „To není můj, to je otcův. On mi ho jen půjčil,“ řekla Andrea a odkládala svršky. „Vidíš, jak je hodnej, jak se o tebe stará.“ „Moc hodnej. Chce mi ho prodat za milion.“ podotkla. Pavel se rozhlédl a počítal metry. „Ten byt má ale větší cenu,“ řekl za chvilku. „Kdyţ jsem jeho dcera, tak mě ho snad měl dát zadarmo, ne?!“ poznamenala a posadila se na postel. Pavel se posadil k ní, objal ji a políbil. Oddala se mu a přijímala bez odporů jeho důvěrné dotyky. Pavel jí stáhnul halenku a po jistém úsilí svlékl i kalhoty. Měla na sobě černé prádlo, jakoby počítala, ţe
4
se bude před někým vysvlékat. Moţná, ţe dnes taky někoho hledala, stejně jako já, a oba jsme měli štěstí, ţe jsme se takhle našli, říkal si, kdyţ se potýkal s neposlušným háčkem podprsenky. Nakonec před ním leţela úplně nahá a Pavel si spokojeně prohlíţel její mladé tělo. Zhasnul světlo a nechal svítit jen malou lampičku, rychle se vysvlékl a odskočil si na záchod a do koupelny, aby si umyl ruce. Pak za ní vklouzl do postele. Pavel to se ţenami uměl. Mazlil se s ní, nespěchal a soustředil se na něhu a laskavost, kterou zvolna stupňoval aţ k důrazu a vášni. Andrea se mu podvolila, ale po chvíli se mu zdálo, ţe je poněkud netečná. Pohledl jí do tváře a zjistil, ţe spí. „Andrejko! Andreo!“ budil ji polibky, ale marně. Zvýšil hlas a trochu s ní zatřásl. „Adreo! Andy! Vstávej! Vzbuď se!“ Bylo to marné. Neprobudil ji, ani kdyţ na ni začal mluvit úplně zblízka. „Nespi!“ řekl jí do ucha. „Nespi!“ opakovala mechanicky a propadala do hlubokého spánku. Nezbývalo, neţ ji uloţit, přikrýt a zapomenout na něhu. „Kdyţ to jde tak snadno, tak v tom je vţdycky nějaký háček,“ řekl si Pavel a přemýšlel co dál. „Spát tady nemůţu, ráno musím do práce a není jasný, do kolika bude spát ona. A kdyţ vystřízliví, tak mě uţ moţná nebude chtít.“ Pomalu se oblékl a prohlédl si byt. Otevřel ledničku a namazal si chleba s máslem, a vylepšil ho pár kolečky salámu. Najedl se a napil. Bylo půl druhé a za chvíli jela tramvaj, která zastavovala v kaţdou celou u nádraţí. To by se dalo stihnout, řekl si. Oblékl se a pak se pro jistotu ještě jednou pokusil spící dívku probudit. „Andreo…! Andy…!“ Nepohnula se, a tak nezbývalo neţ odejít bez rozloučení. Zkontroloval, zda v bytě nic nezapomněl, pak vyšel na chodbu a tiše zavíral dveře. Kdyţ zaklaply, tak ho napadlo, ţe moţná dělá chybu, protoţe Andrea dole zamkla. Rychle seběhl se schodů a zjistil, ţe měl pravdu - dveře byly zamčené. Zacloumal s nimi, ale bylo to marné. Tramvaj odjíţděla za pár minut. Dříve bydlel v podobném domě, a proto věděl, ţe ve sklepě bývají dveře, kterými se dá projít do vedlejšího domu. Zkusil kliku sklepních dveří, srdce mu pookřálo - dveře byly odemčené! Ty spojovací do vedlejšího domu bohuţel ne. Má je vyrazit? To by moţná šlo, ale co kdyţ bude zamčený i vedlejší vchod? Bál se také, ţe by ho mohl někdo slyšet a povaţovat za zloděje. Určitou nadějí byla ventilační okénka. Kdyţ jedno z nich zkusil otevřít, objevila se dvaceticentimetrová cesta k volnosti. Dítě by se otvorem moţná protáhlo, ale dospělý muţ ne. A panty byly pevné. Vrátil se smutně na chodbu, vystoupal do zvýšeného přízemi a zazvonil na Andreu. V bytě bylo ticho. Zaťukal na dveře a tiše zavolal: „Andreo!“ Nic se neozvalo, jen zvuk rychlíku projíţdějícího nedalekým nádraţím. Usedl na schody a poslouchal ticho.
5
Ještě před chvilkou byl u krásné nahé dívky a teď tady seděl jako vězeň anebo zloděj v pasti. Ale kaţdá situace má východisko. Moţná půjde někdo domů ještě později neţ Andrea, napadlo ho. Zároveň si uvědomil, ţe v téhle čtvrti bydlí většinou starší lidé, a ti nechodí tak pozdě spát. Andrea má byt po tatínkovi a to je přesně ta generace, která na konci šedesátých let tyhle byty dostala. Do práce tihle lidé chodí nejdřív před šestou a do té doby tady bude sedět. Čtyři hodiny. No, co se dá dělat? Sloţil si kabát pod hlavu, stulil se na chladném betonu a pokoušel se usnout. Dům byl tichý, jen kdesi v dálce bylo slyšet zasyčení vody a slabé cinknutí příboru. Po chvíli ho napadlo, ţe by se mohl podívat, ze kterého bytu se ty zvuky ozývají. Stoupal tiše do schodů, zastavoval se u dveří a poslouchal. V šestém poschodí prosvítalo kukátkem světlo. Z bytu se ozývaly kroky, cinkání nádobí a šumění vody. Teď v noci mi asi nikdo neotevře, sám bych se také rozmýšlel, říkal si. Ale můj příběh je tak směšný, ţe neznámý v bytě ho nemůţe povaţovat za výmysl, takový příběh by si ţádný zloděj nevymyslel, uvaţoval Pavel. Zazvonil a zvuky ztichly. Ozvaly se kroky a ţenský hlas: „Kdo je to?“ „Dobrý večer, nezlobte se, ţe vás obtěţuju,“ řekl Pavel tiše a klidně. „Stala si mi poněkud směšná příhoda, jsem zamčenej v domě a nemůţu ven. Přišel jsem s přítelkyní Andreou Hoškovou do jejího bytu, ona byla trochu opilá a usnula. Tak jsem se rozhodl, ţe půjdu domů, ale dole byl zamčený vchod. Teď se na ni nemůţu dozvonit - protoţe tvrdě spí - a nevím jak se dostat ven. A jedině u vás v bytě se svítí, tak jsem si dovolil vás poprosit, jestli byste mi neodemkla.“ Za dveřmi bylo chvíli ticho, jen kukátko na chvíli ztemnělo. Zřejmě si ho prohlíţela. Pavel mlčel a čekal, aţ si to neznámá rozmyslí. „To je ta z přízemí nalevo?“ ozvalo se z bytu. „Ta černovlasá s brejlema?“ „Přesně tak.“ Andrea měla v domě asi trochu pošramocenou pověst, protoţe ţena za dveřmi mu ihned uvěřila. „Počkejte, vezmu si klíče,“ řekla, a kdyţ se dveře otevřely, před Pavlem se objevila třicetiletá ţena v ţupanu. Usmívala se, a kupodivu nepůsobila vyděšeně. „Dobrý večer. Ještě jednou se omlouvám,“ řekl Pavel a také on si ji trochu překvapeně prohlíţel. „Měl jsem štěstí, ţe jste nespala.“ „To jo, protoţe normálně chodím spát v deset,“ odpověděla neznámá a přivolala výtah. „Odkud ji znáte?“ „Z jednoho klubu.“ „Její táta mi operoval mi kotník. Dřív tady bydlel. Teď se znovu oţenil a bydlí v Praze.“ „Tak vidíte, jak je svět malej,“ radoval se Pavel. „Mirek je kamarád. Znám ho víc neţ dvacet let.“ Povytáhla obočí a usmála se. „Takţe jste ji vlastně znal uţ jako malý děcko.“ „To jo,“ přiznal Pavel a uţ raději mlčel.
6
Kdyţ vstoupili do výtahu a byli k sobě blízko, začalo se mu vracet vzrušení, které Andrea tak krutě přerušila. „Co jste měla s kotníkem?“ navázal na její téma. Pavel nebyl ţádný svůdník, ale teď se dostal do ráţe, neznámá se mu líbila, a tramvaj mu uţ ujela, tak se o ni mohl pokusit. To znamenalo mluvit a mluvit, neztratit nit. „Hrála jsem basketbal a měla jsem ho několikrát prasklej. Musela jsem toho nechat.“ „Za koho jste hrála?“ „Za Univerzitu.“ „No to jsem na vás chodil! Já měl hned o začátku pocit, ţe se známe. Taky jsem hrával basket. A hrávám dodnes.““ „Taky si myslím, ţe se známe,“ odpověděla mu s úsměvem. Došli k domovním dveřím a neznámá odemkla. Uvědomil si, ţe kdyţ odejde, uţ ji nikdy neuvidí. Podíval se tedy na hodinky a vzdychl: „Tramvaj uţ mi ujela a další jede za hodinu.“ Jakoby mu četla myšlenky.“Můţete počkat u mě, jestli se nebojíte,“ navrhla mu s úsměvem. „Hlavně jestli se nebojíte vy!“ smál se Pavel. „Čeho bych se měla bát?“ řekla s úsměvem a pohlédla mu přitom zpříma do očí. „Tak jo,“ kývnul hlavou a dal jí přednost ve dveřích. Utáhla si ţupan páskem, nastoupili do výtahu a vyjeli mlčky do sedmého poschodí. „Hrával jsem za Start. Ale jen okresní přebor.“ „Já vím. Mirek hrál přece s váma.“ „Kterej Mirek?“ „Táta od té vaší slečny,“ smála se. „A jo,“ uvědomil si Pavel. „To máte pravdu.“ U vchodu do bytu si přečetl její jméno - Kristýna Nejedlá. Vstoupil opatrně do bytu, a kdyţ hostitelka nabídla, aby se nevyzouval, neposlechl. Byt byl malý, ale příjemně zařízený. „Nechcete kávu? Nebo víno?“ nabízela. „No, snad trochu vína bych si dal.“ Přinesla nedopitou láhev a dvě skleničky. Kdyţ je zdvihli k přípitku, tak si uvědomil, ţe se vlastně neznají. „Já jsem Pavel Vodák.“ „Kristýna Nejedlá.“ Přiťukli si, a Pavla popadl běs, který se v něm zrosil o několik poschodí níţ. „Nemohli bychom si tykat? Jsme sportovci a při sportu si lidi tykají.“ „Jaký sport máš na mysli?“ „tykla“ mu s úsměvem. „Samozřejmě basketbal,“ řekl a přiťuknul si ještě jednou. „Pavel.“
7
„Kristýna.“ „Dáme si pusu?“ „Proč ne?“ nabídla se. Měla vlhké a měkké rty, které neuhnuly. Jak se to obrací, pomyslel si Pavel. Před chvíli jsem se trápil představou noci strávené na studených schodech. Teď se líbám s krásnou ţenou v ţupanu v příjemně vytopeném bytě! „Bydlíš sama?“ „Jsem rozvedená.“ „Proč ses rozvedla?“ „Nerada na to vzpomínám. Ono toho bylo víc,“ mávla rukou a dodala. „Manţel mi byl nevěrnej s mou nejlepší kamarádkou.“ „To se stane,“ podotkl. Taková přísnost mu nešla dohromady s rychlostí jejich seznámení. „To se stane, ale nesmí se to stávat kaţdej den.“ „A co ještě?“ „To ti nestačí?“ „Nepovaţuju nevěru za tak podstatnou.“ „To vidím,“ smála se. „Jsi ţenatej?“ „Jo, ale máme taky problémy,“ řekl upřímně. „Co ti na ní vadí?“ Pavel chvilku přemýšlel, má-li se pouštět do této debaty. Kazilo to náladu, kterou se pokoušel navodit. Nakonec neodolal, neměl si o tom s kým popovídat, a bylo to pro něj důleţité. „Ţe je buď v práci do večera, anebo do večera ve cvičení, anebo na chatě. Na mě nebere sebemenší ohled. Zvykla si, ţe všechno vyřeším za ni, v ţivotě neplatila inkaso a kaţdej den mi píše na papír, co bych mě koupit. A navíc proti mně vede děti, všechno dělám já, je špatný. Má je zcela pod kontrolou a naočkovala jim, ţe jsem dost nepovedenej tatínek jen proto, ţe jsem jinej. A dělám pro ně daleko víc neţ ona.“ „Co s tím děláš?“ „Nic. Počkám aţ vyrostou a budu doufat, ţe to pochopí.“ „Vypadá to, jako bys ţárlil,“ poznamenala Kristýna. „Kde´s to vzala?“ „Jen tak mě to napadlo,“ namítla s úsměvem. „V ţádným případě.“ „Třeba jí vadí, ţe seš jí nevěrnej,“ smála se dál hostitelka.
8
„Já jí nejsem nevěrnej. Kde´s to vzala?“ bránil se Pavel a hned se opravil. „Teda aţ na tuhle výjimku,“ vysvětloval. „Výjimky,“ opravila ho. „Jak to?“ „Dcera od kamaráda…., její sousedka….“ „Byla opilá, dopravil jsem ji jen domů, nic s ní nemám,“ bránil se. „Ale je to těţký pro opuštěnýho chlapa bejt sám v noci s tak hezkou ţenskou.“ Uchopil jí dlaň a pohladil prsty. Usmála se a neuhnula. Posadil se vedle ní, objal a políbil. Nic proti tomu nenamítala, ale něhu neopětovala. Pomyslel si, ţe její samota musí být provázena touhou a snaţil se nic neuspěchat, Je uţ natolik zkušená, ţe si o rozkoš řekne sama. „Jsem rád, ţe jsem tě poznal. Byla to zvláštní náhoda, ale ţivot se z nich prostě skládá,“ šeptal. „Nic není náhoda,“ odpověděla s úsměvem. „Ani to, ţe jsi tady.“ Nechápal, co tím myslí, ale neţ se stačil zeptat, Kristýna pokračovala. „Je mi líto, ţe tě dnes musím zklamat. Dnes nic nebude,“ řekla s účastí v hlase. Aha, tak přece jen zklamání, řekl si Pavel. Někde hluboko uvnitř to čekal. Bylo by zvláštní, kdyby tenhle roztěkaný večer dospěl ke šťastnému konci. „A nešlo by…?“ „Nešlo.“ „Nevadí,“ usmál se. Co není teď, můţe být příště. Chvíli se ještě bavili a Pavel jí navrhnul, ţe za ní přijde v pátek. Místo odpovědi ho jen vlídně upozornila a ukázala na hodiny: „Jede ti tramvaj.“ Rychle se zvedl, uloţil si její číslo, naposled se políbili a utíkal noční ulicí k zastávce. Právě včas, tramvaj uţ přijíţděla. Kdyţ Jana odcházela do práce, tak ještě spal, setkali se aţ odpoledne. Její první slova směřovala k předešlé noci. „Tak co? Kdepak jsme včera byli?“ „U Hada,“ řekl podle pravdy. „Tam zavírají o půlnoci. Ty jsi přišel ve tři.“ „Jenţe kvůli nám to nechali otevřený dýl. Lépe řečeno - zavřeli, ale nás tam nechali, protoţe jsme se dobře bavili.“ „Jo?“ zeptala se poněkud jízlivě. „To je zajímavý.“ „A co je na tom zajímavýho?“ „Za normálních nic. Moţná bych tomu i věřila,“ usmála se trpce Jana a dodala: „Kdyby mi nevolala Kristýna.“ Pavel poněkud zbledl. Co je to za komplot, pomyslel si. „Jaká Kristýna?“ řekl popuzeně.
9
„Kristýna Nejedlá. Říká se jí Kikina. Kamarádka, se kterou jsem seděla v lavici a u které jsi byl včera večer.“ „A co ti říkala?“ tvářil se netečně Pavel, ale uţ mu bylo jasné, ţe je zle. „Ţe ses tam objevil - sotva jsem odešla…. Ţe jsi byl u Mirkovy dcery, ţe ti usnula, ţe jsi ji sváděl, říkal jsi prej, ţe seš formálně ţenatej…“ „To je nesmysl,“ zapíral tupě. „Proč bych jí to vykládal. Vţdyť ji vůbec neznám!“. „Ale znáš, Pavlíčku! Vţdyť jsme ji tam jednou vezli z Prostějova. Bydlí ve stejným domě, jako bydlel Mirek!“ Pavlovi se náhle vynořila vzpomínka, jak přijíţdějí před Mirkův dům, a nějaká kamarádka vysedá z auta. Zaostřil pozornost a uvědomil si, ţe to opravdu byla Kristýna. Tak odtamtud ji znal! A hned ho napadlo, proč měl tak silné nutkání jít za Andreou. Chtěl přece na Kubešovu, aby zkontroloval Janu! Do domu, kde bydlel Mirek a proto se mu v hlavě objevila Andrea! „Ona s Mirkem dokonce nějakej čas chodila, kdyţ se rozvedla,“ neodpustila si klevetu. „Máš pravdu,“ řekl jako očarován. „Já ji jednou s Mirkem viděl a úplně jsem na to zapomněl.“ Ale ten dům jsem si zapamatoval, řekl si v duchu. Nebylo to náhoda, v tom měla Kikina pravdu. Vţdyť já jsem mohl klidně potkat Janu na schodech, mohla mě tam najít spícího na zemi! „Ty jsi o ní mluvila a …,“ zadrhoval a pak se pomalu rozmluvil. „…a mě to nějak naskočilo a cosi mě nutkalo, abych šel do toho domu. A šel jsem tam moţná vlastně za tebou….“ Odpovědí mu byl jen chladný pohled, udivené zavrtění hlavou a věta: „Mně by ani nevadilo, ţe jsi byl u nějaký holky, ale ţe mi lţeš, to mě opravdu poniţuje!“ Pekelně se soustředil a začal vysvětlovat: „Ty to trošku zjednodušuješ, Janko. Víš, jak to vidím já?“ poloţil důrazně otázku a pohlédl jí do očí. „Ţe jsem celej večer touţil po tobě, a moţná jsem i trochu ţárlil, a to mě podvědomě dovedlo aţ skoro za tebou. Taková náhoda přece není moţná!“ vyhrknul na závěr zoufalé obhajoby. Bylo to jediné vyznání lásky, které v posledních několika letech pronesl. Místo aby mu za to byla Jana vděčná, beze slova se otočila a odešla do práce. Den rozvodu se opět přiblíţil.
© Jiří Vanýsek 2007 vaný
[email protected]
10
