3.1 Kdo se øadí k tìlìsnì postiženým?
T
øídìní skupiny tìlesnì postižených a vùbec zaøazení osob to této skupiny není jednoduché. Existuje množství rùzných zpùsobù. Pro potøeby utváøení prostoru pro tyto osoby, tedy i pro oblast zahradní architektury, je nejpøíhodnìjší rozdìlení následující (Èernohorská, str. 7) Rozdìlení tìlesnì postižených z hlediska potøeby speciálního uzpùsobení veøejných prostorù: 1. kategorie - obèané schopni samostatného pohybu - zaøazujeme sem: - obèany s omezenou možností pohybu (o holi, s berlemi) - obèany neslyšící, pøípadnì se zbytky sluchu - obèany, jejichž omezená pohyblivost je zpùsobena stáøím - tìhotné ženy, malé dìti, a pod.
Rozdìlení postižených z hlediska potøeby uzpùsobení veøejných prostorù
2. kategorie - obèané s vysokým stupnìm invalidity, kteøí jsou pøi pohybu odkázáni na vozík èi jiné protetické pomùcky, které jim neumožòují stoupat po schodech. Tato práce se bude zabývat pøedevším uzpùsobení prostoru právì této kategorii postižených osob. 3. kategorie - lidé zrakovì postižení Z tohoto tøídìní vyplývá, že každý z nás mùže být v urèitých období zaøazen do kategorie tìlesnì postižených a díky nemoci nebo stáøí musí také pøekonávat pøekážky, které si sami klademe do cesty Velmi zažité, a pro charakteristiku jednotlivých skupin zvláš vhodné je tøídìní osob podle charakteru postižení. Tento zpùsob tøídìní je velmi vhodný pro pochopení charakteru jednotlivých typù postižení a jejich nárokù na celkový pøístup, nejen na potøeby stavebnì - technické. Osoby tìlesnì postižené tedy mùžeme tøídit do tøech základních skupin (Pípeková a kol., 1998):
Rozdìlení postižených dle charakteru postižení
1. Osoby sluchovì postižené 2. Osoby s postižením pohybového ústrojí 3. Osoby se zrakovým handicapem
3.1.1 Osoby sluchovì postižené "Sluch je pro život èlovìka jedním z nejdùležitìjších smyslù" "Osoba, která pøišla o sluch se, se cítí v prostøedí jako nereálná v nereálném prostøedí" Pípeková a kol., 1998, str. 83 V Èeské republice je v souèasné dobì pøibližnì 250 000 sluchovì postižených, z toho 15 000 zcela hluchých. By neexistuje pøesná evidence, odhadovaný poèet sluchovì postižených stále stoupá. Zatím co v roce 1955 byl odhadovaný podíl osob se sluchovým postižením ve spoleènosti 3 %, v roce 1975 to už bylo 7 % a v roce 1995 dokonce 15%. (Navrátilová, 2000) Tato pomìrnì velká skupina se dosud ocitá na okraji zájmu pøi integraci tìlesnì postižených do normální spoleènosti.
Vliv na psychiku
11
Sluchové postižení pøedstavuje nejtìžší bariéru v komunikaci. Pøedevším u dìtí s vrozenými sluchovými vadami se výraznì projevuje v celém následném vývoji osobnosti. Mluva a sluch jsou pøi lidské komunikaci nejdùležitìjšími nástroji. Dùsledky tìžkých sluchových vad jsou pro psychiku èlovìka nejvážnìjší, i když to laicky vùbec není takto vnímáno. Sluchovì postižení (a to nejen ti s postižením vrozeným, ale i s postižením pozdìji vzniklým, napø. vlivem vysokého vìku) si špatnì vytváøejí a udržují mezilidské vztahy, díky omezení komunikaèních možností èlovìk trpí po duševní stránce spoleèenskou izolací. Díky narušení percepce øeèi je u osob s vrozeným sluchovým postižením omezen vývoj øeèi a nevyvíjí se øeè vnitøní, mluva je pøi 6 nedostateèné nebo chybìjící sluchové kontrole znaènì deformována, myšlení, které u neslyšících dìtí vzniká nezávisle na øeèi, se Úprava zahrady pro sluchovì postižené, 40. léta 20. stol., zahrada je jednoduše utváøí jen v oblasti konkrétních jevù a je proto èlenìná a snadno pøehledná. Ústav pro výstatické a nepohotové. chovu dítek hluchonìmých, Ivanèice. Laicky se zdá, že pohyb a orientace v prostoru Foto: Archiv útavu. u sluchovì postižených není nìjak výraznì ovlivnìna. Opak je pravdou. Neschopnost lokalizovat pøedmìty v prostoru a špatná reakce na náhlé zmìny v prostøedí jsou hlavními problémy neslyšících v oblasti pohybu. "...ztráta zvukového pozadí zpùsobuje narušení pocitu sebejistoty a pocitu vlastního já, je snížen pocit osobní bezpeènosti a zvyšuje se pocit úzkosti." (Pípeková a kol, 1998, str. 83)
Specifika orientace v protoru
Sluchové vady dìlíme na vrozené a získané, èím pozdìji dojde k získání sluchové vady, tím menší jsou poruchy øeèi a poruchy v rychlosti reakcí na nenadálé zmìny. Avšak i u pozdìji ohluchlých lidí mùžeme pozorovat výrazné zmìny v poruchách osobnosti, a to pøedevším stranìní se spoleènosti, zatrpklost a nevraživost. Rozeznáváme nìkolik stupòù sluchových vad a to: (Pípeková a kol., 1998, str. 86) 1. Nedoslýchavost
a) lehká - èlovìk nevnímá zvuky do 40 dB, neslyší tedy šepot nebo tichý hovor b) støední - postižený není schopen zaregistrovat ani zvuk v rozsahu 40 - 70 dB, nevnímá tedy bìžný hovor èi poulièní ruch. c) tìžká - osoba je schopna vnímat zvuky až od síly 90 dB, slyší tedy napøíklad sbíjeèku nebo klakson (proto je v blízkosti ústavù pro sluchovì postižené zakázáno troubit)
Dìlení sluchových vad
Pøedevším osoby s lehkým postižením sluchu jsou schopny se do spoleènosti pomìrnì dobøe integrovat a jejich orientace v prostoru není výraznì omezena. Možné je i využití tzv. sluchadel, které zesilují okolní zvuky na sílu registrovatelnou postiženým. 2. Hluchota - je vadou vrozenou, mùže být buï totální , tedy s naprostou ztrátou sluchu, nebo praktická, kdy se vyskytují pouze tzv. zbytky sluchu. Jedná se o nejtìžší sluchovou vadu, kdy je vnímání prostoru výraznì pozmìnìno a zpomaleno.
12
3. Ohluchlost - je stav, kdy ke ztrátì sluchu dochází až v prùbìhu života. Pokud ke ztrátì sluchu dojde až po ukonèení 7 roku života, nedochází již ke ztrátì øeèi, komunikace s okolím není tedy tak výraznì omezena. Pro osoby s nevyužitelnými zbytky sluchu je možné dnes využít i tzv. kochleární implantát, který umožòuje vnímat zvuky i dìtem s tìžkým vrozeným postižením. Vhodné je také používání znakové øeèi, neslyšící se uèí odezírat ze rtù a také použití psaného textu výraznì usnadòuje komunikaci se sluchovì postiženými. I pøes možnosti využití tìchto pomùcek nelze odstranit všechny negativní vlivy nedoslýchavosti èi hluchoty u postižených, a to pøedevším pøi vnímání prostoru. Prostor, kde poèítáme s pohybem osob sluchovì postižených, a to jsou ústavy, rehabilitaèní zaøízení nebo i domovy dùchodcù by mìl být øešen co nejbezpeènìji, jednoduše, pøehlednì. Vyhýbáme se jakýmkoliv náhlým neèekaným zmìnám (musíme brát v potaz zpomalené vnímání prostoru u osob sluchovì postižených). Prostor by mìl být øešen komplexnì bezbariérovì, mùžeme se zamìøit na využití ostatních smyslù, a to napøíklad využitím aromatických rostlin, vhodné barevnosti a pod. Naopak pøehnaná barevnost - ostré, kontrastní barvy, vysoká koncentrace aromatických rostlin nebo pøílišná rozdílnost tvarù mùže pùsobit velmi rušivì, až psychicky negativnì (právì díky odlišnému psychickému vývoji postižených)
Nedoslýchavé dìti se uèí znakovou øeè, Speciální školy pro sluchovì postižené Ivanèice.
Pomùcky
Specifika øešení prostoru
7
3.1.2. Osoby s postižením pohybového ústrojí "Vzhledem k tomu, že pohyb je jedním ze základních projevù èlovìka, jeho nedostateènost se projevuje v celkovém tìlesném i duševním stavu. Psychika tìchto lidí je èasto ovlivnìna nápadností postižení. Tato nápadnost je veøejností èasto chápána jako stigma" Navrátilová (2000, str. 35) Odhadovaný poèet osob s postižením pohybového ústrojí v Èeské republice je pøibližnì 300 000, tedy cca 3% populace (Navrátilová, 2000) V souèasnosti se celosvìtovì vede diskuze o pøístupu k lidem takto postiženým. V podstatì vykrystalizovaly 4 modely pøístupu, a to (Pípeková a kol., 1998, str. 130):
Modely v pøístupu k post. lidem
1. Medicínský model - vychází z biologicko-organických nebo funkèních pøíèin, cílem je pøekonání a léèba postižení. 2. Model sociálnì patologický - tvrdí, že základy integraèních tìžkostí nejsou biologické, nýbrž sociální. V centru pozornosti tedy stojí otázka socializace a diskriminace podmínìná postižením.
13
8
4. 9. 2005, vernisáž výstavy "Malo váno ústy" slo venské autorky Šárky Dvorské, Námìš nad Oslavou. Mladá žena trpí od narození celkovou obrnou, tedy nedostateènou pohyblivostí nejen dolních a horních konèetin ale èásteènì i mimických svalù. Trpí i poruchou øeèi. Tato žena vystudovala psychologii na Karlovì univerzitì, je šastnì vdaná a má zdravou dceru. Kromì malování ústy, v nìmž má celosvìtový úspìch, pøednáší na vysoké škole a vìnuje se turistice a napøíklad i klasickému horolezectví (samozøejmì za pomoci svého muže).
3. Model prostøedí - hledá odpovìï na otázku jak pøizpùsobit prostøedí ve prospìch tìlesnì postižených (tedy model, který bude využit i v této práci) 4. Antropologický model - usiluje o zlepšení integrace, dùležité je realistické ohodnocení situace postižených a respektování jejich identity a jedineènosti (tohoto modelu lze také využít v zahradní a krajinné architektuøe a to napø. umožnìní postiženým podílet se na podobì svého okolí, realizovat se aktivnì v prostoru a ne jen zùstávat v pozici diváka, dùležité je také umožnit pøístup postižených do veøejných prostor a ne jen vytváøet izolované prostory speciálnì pro postižené) Existuje množství zpùsobù, jak tøídit pohybové neboli ortopedické vady, velmi jasné je tøídìní dle Lili Monartové (1994) in Pípeková a kol., 1998, str. 132, a to na poruchy vrozené vèetnì poruch dìdièných a poruchy získané. Podle postižení èásti tìla rozeznáváme skupinu obrn centrálních a periferních, deformace, malformace a amputace. (Pípeková a kol., 1998, str. 132). Obrny centrální a periferní se týkají nervové soustavy. Centrální obrny soustavy centrální, tedy mozku a míchy, periferní obrny se týkají periferního, tedy obvodového nervstva. Liší se od sebe závažností a rozsahem. Dále je mùžeme rozdìlit na parézy (èásteèné ochrnutí) a plégie (úplné ochrnutí). Mezi závažná centrální postižení patøí dìtská mozková obrna, která je èasto kombinovaná i s poruchami intelektu, øeèi, zraku a pod., èásteèné nebo i úplné ochrnutí mùže nastat i po operacích napø. mozkových nádorù, po mozkových pøíhodách nebo mozkové embolii. Dále sem zaøazujeme tzv. traumatické obrny, které vznikají po úrazu hlavy. Obrna míchy je pomìrnì èastá a je vìtšinou zpùsobena úrazem, možné je také vrozené postižení, a to rozštìp páteøe. Postupnì se rozvíjí degenerativní onemocnìní mozku a míchy, jako je napøíklad dìdièná Mozeèková heredotaxie, dále pak roztroušená mozkomíšní skleróza a tzv. Friedreichova heredoataxie. K obrnì periferních nervù dochází pøedevším následkem úrazù. Nadìje, Malováno ústy, Mgr. Šárka Dvorská
Dìlení postižených
Obrny
9
14
Takto postižené osoby vìtšinou nejsou schopny bezproblémové chùze, jsou nuceny používat rùzné pomùcky a vìtšinou bývají odkázány na vozík, mnohdy elektrický. Pro osoby takto postižené je nutné vytváøet prostory opravdu bez bariér a umožnit jim pøístup do veøejných prostor, tedy i do normálního, bìžného života. Musíme brát v úvahu, že jsou mnohdy postižené i horní konèetiny, tedy dosahová vzdálenost je znaènì omezena. Do zahrad urèených speciálnì pro takto postižené mùžeme umístit rùzná rehabilitaèní zaøízení, mnohdy i velmi jednoduchá, jako napø. oblázky na dosah ruky, jejichž uchopování cvièí postižené ruce.
Utváøení prostoru pro osoby postižené obrnami
Deformace zahrnují jak vrozené, tak získané vady, které se vyznaèují nesprávným tvarem nìkteré èásti tìla. Patøí sem získané deformace páteøe jako nìkteré skoliózy a kyfózy (tzv. nesprávné držení tìla), botiènost kolen (nesprávné postavení kolen, tzv. vyvrácení noh), vyvrácení kyèelního kloubu, rùzné svalové distrofie nebo i napø. tzv. ploché nohy.
Deformace
Pro takto postižené je velmi dùležitá rehabilitace, která mùže probíhat i èásteènì ve venkovním prostøedí. Mohou tak vznikat jakási venkovní rehabilitaèní dìtská høištì pøi ústavech speciální péèe, nebo speciálních školách a školkách, ale také v rùzných stacionáøích, kam s takto postiženými dìtmi dochází rodièe. Podobnými rehabilitaèními prvky by mohly být vybaveny i nemocnièní parky, rekondièní zaøízení èi parky lázeòské. Pøíkladem mùže být tzv. Stezka zdraví ve slovenských Piešanech.
Utváøení prostoru pro osoby postižené deformací
Malformace je patologické vyvinutí rùzných èástí tìla, vìtšinou konèetin, a to buï jejich èásteèné chybìní (amélie), nebo tzv. fokomelie, tedy stav, kdy konèetina nasedá rovnou na trup. Nároky takto postižených na okolní prostor musíme odvozovat od konkrétního postižení, tedy pokud jsou postižené dolní konèetiny nebo spoleènì konèetiny horní a dolní postupujeme stejnì jako u podobných postižení ze skupiny obrn - poèítáme s tím, že tyto osoby jsou nuceny používat vozíku nebo jiných pomùcek, postižení horních konèetin nevyžaduje výraznì specifické utváøení prostorù zahradní a krajinné architektury.
Malformace
Amputace je umìlé odnìtí èásti konèetiny nebo celé konèetiny od trupu. Pøíèinou jsou buï úrazy, nebo rùzné cévní choroby, zhoubné nádory, ale i infekce. Pøi utváøení prostoru pro takto postižené osoby postupujeme jako u pøedchozího problému, t.j. malformací.
Amputace
Postižení pohybových orgánù, pøedevším dolních konèetin, vyžaduje specifické technické požadavky na vytváøení prostorù, a to pøedevším hladkost a rovnost, popø. jen mírný sklon povrchu, po kterém se osoba pohybuje. Schody jsou velkým problémem nejen pro vozíèkáøe, ale i pro osoby s dalším postižením, i když schopné chùze.
Specifika utváøení prostoru
U vozíèkáøù bereme v potaz zmìnu výšky pozorovatele, tedy zmìnu horizontu. Tomu uzpùsobujeme i výšku napø. informaèních tabulí.
Díky vyvýšeným záhonùm je vozíèkáøi nejen umožnìn bezprostøední kontakt s rostlinami, ale i možnost o nì peèovat. 10
15
Mùžeme vytváøet speciální rehabilitaèní prostory, a to nejen pro postižené ve speciálních zaøízeních, ale i v mìstských parcích. Vždy nìkterá stejná cvièení jsou pøínosem i pro zdravé jedince. Takové prostory mohou pøispívat k vzájemnému setkávání nemocných se zdravými èi ménì nemocnými a jejich integraci a vzájemné komunikaci. Rehabilitaèní cvièení ve venkovním prostøedí má proti klasickému pojetí rehabilitace napø. v nemocnièních zaøízeních mnoho dalších pøínosù, a to nejen pobyt pacientù na èerstvém vzduchu ve zdravém prostøedí obklopeném zelení, ale i psychologický vliv otevøeného prostoru, pocit spíše hry, než léèby.
3.1.3. Osoby se zrakovým handicapem Zrak je jedním ze základních prvkù poznávání. Pomocí nìho je èlovìk schopen zachytit svìt v jeho mnohotvárnosti a pestrosti. Monatová, 1991, str. 53 Zrakem vnímáme cca 80 - 90 % informací o okolním svìtì. Zrakové postižení ovlivòuje pøedevším orientaci v prostoru a schopnost samostatného pohybu, z oblasti psychologické jde pøedevším o absenci, poø. sníženou kvalitu vizuální percepce, tedy poznávání, vstøebávání vjemù a utváøení pøedstav. Sociálním postavením jsou pak výraznì ovlivnìny i emoce a charakterové vlastnosti postiženého.
Vliv na psychiku
Postižení se èasto obávají všeho nového, kontaktu s vìtší skupinou lidí (èasto uzavøeni jen ve své rodinì popø. v ústavu), velmi dùležitá je výchova a pøístup okolí k postiženému. Mnoho zrakovì postižených, pøedevším díky tomu, že vyrùstali ve vhodném prostøedí, nemá žádné významnìjší psychické problémy. Zrakové postižení mùžeme klasifikovat nejménì ze dvou hledisek, a to podle typu postižení a s v závislosti na nìm se stupnìm omezení vizuální percepce (Pípeková a kol., 1998, str. 165): Zrakové vady: 1. ztráta zrakové ostrosti 2. postižení šíøe zorného pole 3. okulomometrické poruchy 4. problémy se zpracováním zrakových podnìtù 5. poruchy barvocitu
11
Zrakové vady
Nosorožec. Plastika zvíøátka a jeho popis v Brailovì písmu v Zoologické zahradì v Budapešti. Zrakovì postižené dìti si mohou zvíøátko snadno "prohlédnout" a nìco si o nìm pøeèíst. 16
Stupnì zrakového postižení:
Stupnì postižení
1. slabozrakost - snížení zrakové ostrosti obou oèí, i s brýlovou korekcí pùsobí potíže v bìžném životì. Rozlišujeme slabozrakost lehkou, støední a tìžkou. 2. zbytky zraku - osoby takto postižené sice ještì "nìco vidí", ale orientace v prostoru již není možná 3. slepota - je neschopnost vnímat zrakem, i když jedinec mnohdy vnímá rozdíl mezi svìtlem a tmou (svìtlocit) Informace o poètu zrakovì postižených se znaènì liší. Zatím co Pípeková (Pípeková a kol, 1998, str. 165) uvádí, že v Èeské republice je více než 60 000 zrakovì postižených, toho 17 000 tìžce, Navrátilová (Navrátilová, 2000, str. 29) uvádí že:"Expertní odhady hovoøí o tom, že v Èeské republice je 1,5 až 2% zrakovì postižených", z toho 100 000 zcela nevidoých . V zahradní a parkové tvorbì, i ve tvorbì veøejných prostorù se èasto zaobíráme jen osobami s tìžkým zrakovým postižením, mnohdy je pak daný prostor srozumitelný pro lidi zcela slepé, ale zároveò je velkým problémem pro lidi slabozraké, kteøí používají zbytky svého zraku a ne hmatu, tedy napø. bílé holi. Slabozraký nemùže vnímat tzv. slepecké dlaždice - rozdílnou strukturu jejich povrchu, ale vnímá výrazný rozdíl v barvì. Èasté používání šedých slepeckých dlaždic ve stejnì šedé dlažbì nijak neusnadòuje situaci vìtšiny zrakovì postižených. Stejnì tak schody a obrubníky, které laicky nejsou považovány za pøekážku pro zrakovì postižené - slepé, jsou pro slabozraké opravdovým nebezpeèím. Diferenciace prostoru by tedy nemìla být pouze rùznì strukturovanými materiály povrchù a pomocnými madly, ale i v rozdílu mezi odstínem povrchu, a to nejlépe výrazným rozdílem v sytosti - napø. svìtlá dlažba - tmavá drcená borka, tmavá dlažba bílé oblázky. Barevnì výrazné by mìly být i nebezpeèné obrubníky èi vodící tyèe.
Chyby v utváøení prostoru
Specifika utváøení prostoru
Pøi navrhování prostoru pro zrakovì postižené musíme brát ohled na sníženou orientaci, proto by mìly být prostory jednoduché, èasto využíváme rostliny aromatické, rostliny s výraznou texturou a tvarem. Dùležitý je také zvukový vjem, umožòující tzv. echolokaci - orientaci podle sluchu, napø. vodní prvek s proudící vodou, rùzné zvonky èi objekty vyluzující zvuk a pod.
Vyvýšená vodní nádrž umožòuje zrakovì pso tiženým bezpeèný pøímý kontakt s vodou. Fontána slouží k echolokaci - orientaci se dle sluchu. Botanická zahrada Chicago, USA.
12
17
3.2 Postižení a spoleènost "Spoleènost na každé úrovni svého vývoje vytváøí urèitá pravidla soužití, hodnoty a normy, které se stávají souèástí spoleèenského vìdomí i individuálních psychických vlastností jedince....kultura tedy urèuje, co je danou spoleèností považováno za žádoucí èi nežádoucí... Co je v jedné kultuøe považováno za žádoucí mùže být v druhé odmítáno nebo být považováno pøímo za patologické." Vágnerová a kol., 2000, str. 7
K
aždá spoleènost, každá kultura si stanovuje svùj ideál, z nìhož pak vyplývá, co je dobré a co nikoliv. Kulturní ideál se odráží v postojích k samotným jedincùm ve spoleènosti. Každá kultura jinak vnímá pojetí krásna a ošklivosti. Promìna tìchto postojù je snadno vypozorovatelná v umìní, vždy v každém období malíøi zobrazují krásné ženy, v prùøezu historií jsou tyto ženy vždy jiné, vždy krásky, které okouzlovali Ludvíka XIV. by dnes v soutìžích krásy zcela jistì skonèily na poli poražených. A naopak.
Vztah k TP v prùbìhu historie
Vztah k tìlesnì postiženým se však bìhem kulturního vývoje odvíjel od trošku jiných záležitostí. Spoleèenský tlak, a již v období pravìku, ale i v souèasné dobì, podporuje uniformitu. "Ti, kteøí nejsou jako všichni ostatní,...jsou vnímáni jako cizí, ohrožující, nebezpeèní" Tento základní sociální postoj se odráží nejen ve vztahu k tìlesnì postiženým, ale i k pøíslušníkùm rasových menšin, k lidem pøíliš velkým, malým, tlustým èi hubeným, ale i k pøíliš ošklivým, a i pøíliš krásní lidé jsou okolím vnímáni jinak, než lidé "obyèejní", a to vždy více èi ménì s negativním pøídechem, pøípadnì s pocitem lítosti. V neposlední øadì pøístup spoleènosti k postiženým jedincùm se pohyboval ještì v morální rovinì, jak uvádí Smýkal: "Chránit postiženého èlovìka pøed spoleèenskou izolací nebylo vždy morální. Nìkdy právì naopak bylo morální chránit spoleènost pøed traumatem, který by prožívala v soužití s postiženým. Lidé vždy nemìli útrpnost nad mrzákem, hnali ho pryè, aby nebyli svìdky neštìstí jiného, které jim mohlo pøipomínat, že i oni by se mohli pøípadnì ocitnout na této cestì. " (Smýkal, 2000, str. 3) Vztah k lidem, kteøí se nìjakým zpùsobem odlišují, a již fyzicky èi chováním, je založen už ve zpùsobu vývoje osobnosti èlovìka, a to pøedevším v sociální podmínìnosti osobnosti. Èím nižší je úroveò spoleènosti, tím více je èlovìk závislý na své skupinì, tím ménì se od ní odlišuje. Identifikuje se pøedevším jako èlen skupiny, a ne jako individuum. Je to dáno také tlakem vnìjších okolností, v pravìku èlovìk musel žít v tlupách, aby se uživil, ochránil, pøežil. Nejvìtším trestem bylo vyhnání ze skupiny. Tím je tedy zakódováno i naše vnímání tìlesnì postižených jako odlišujících se jedincù.
13
Jedno z nejstarších vyobrazení invalidního vozíku je již z roku 524 n. l. z Èíny
Pravìk
18
V období pravìku lze pøedpokládat podobnou reakci, jakou dodnes pozorujeme u zvíøat, tedy odmítání "jedincù téhož druhu, kteøí nevykazují fyzické znaky druhu" (Vágnerová a kol. 2000, str. 9). Nìjak fyzicky postižená zvíøata jsou hned po narození pøedurèena k blízké smrti. Tento biologický mechanismus zajišuje pøežití druhu, lze tedy pøedpokládat, že se uplatòoval i v nejstarší lidské spoleènosti. Výrazný vliv mìla i jakási ekonomická situace skupiny, tedy tlak vnìjších okolností. Ve spoleènosti, která jen s obtížemi zajišuje své pøežití, a to pøedevším dostatkem potravy, lze jen tìžko pøedpokládat, že by si tato skupina mohla dovolit živit jedince, kteøí jí nemohou pøinést užitek a navíc ji zatìžují nutnou péèi o nì. Proto byly postižené dìti zabíjeny hned po narození, nebo postižení sami brzy zahynuli, protože nebyli schopni se v daném prostøedí uživit bez cizí pomoci. Hodnota èlovìka se v nejstarším období lidské civilizace urèuje podle jeho možného pøínosu celé spoleènosti. V tomto období to byla samozøejmì fyzická zdatnost a schopnost ochránit èi uživit skupinu. Ve starovìké Spartì docházelo k tøídìní nemluvòat podle jejich pøedpokládané budoucí fyzické zdatnosti:"... øecké zákony umožòovaly odstranit neduživé novorozence, kteøí byli házeni do roklí, jiní byli ponecháváni v hlinìných nádobách na odlehlých místech. Aristoteles povoluje tento zvyk tam, kde byl bìžný za "starých èasù". V Aténách na tom byly rodiny lépe, protože na postižené dítì obdržely státní pøíspìvek ve výši výdìlku špatnì placeného dìlníka. " (Stýskal, 2000, Str. 5)
Antika
Postižení také vìtšinou nevyhovují estetickým ideálùm. Pojetí krásna ve starovìkém Øecku, tedy ideál Kalokagathia, na nìmž byla v podstatì založena celá kultura, nemohli postižení vùbec splòovat. Ocitali se na okraji spoleènosti, pokud se v rodinì narodilo nìjak postižené dítì, rodina, pokud se ho "nezbavila" ho velmi èasto skrývala pøed veøejností. Na druhou stranu se vztah k postiženým v období helénismu ponìkud zmìnil (což mùžeme vypozorovat pøedevším z výtvarného umìní). Ve Starém Øímì dle øímského souboru zákonù XII desek (451 pø.n.l.), bylo nutné, aby utracení novorozence schválilo pìt sousedù. "Pozdìji však bylo takové rozhodnutí ponecháno pouze na vùli otce. Dítì bylo možné svìøit vlnám Tibery. Pro tento úèel se snad dokonce prodávaly vhodné košíky. Skrytì se oèekávalo, že dítì nìkdo nalezne a zachrání." (Smýkal, 2000, str. 5) Osoby s pozdìji získaným postižením mohly vykonávat svou pùvodní práci, nebo je nìkdo byl povinen živit (váleèní veteráni dostávali od státu jakýsi dùchod). Slepci se v dobách antiky živili vìtšinou jako vìštci, filozofové (napø. Diodotos, vychovatel Cicera). Postižení se živili i žebrotou, pøesto, že poskytování almužny bylo v období Øíma považováno za nevhodné. V tomto období již také nacházíme prvopoèátky slepeckého písma, kdy rétor Marcus Fabius Quantilianus ve své uèebnici øeènictví upozoròuje na to, že ryté a tesané písmo mohou hmatem èíst slepci. Støedovìk Ošklivá trpaslice. V helénistickém období øecké kultury blo zvykem zobrazovat realitu, tedy i trpkost svìta tìlesnì postižených.
14
19
Péèe o postižené se odvíjela dle finanèních možností rodiny. Vždy vrozená postižení se objevovala èasto ve šlechtických rodinách, a to díky nevhodným zpùsobem uzavírání manželství mnohdy s blízkými pøíbuznými. Tito postižení jedinci mìli sice mnohdy vliv na øízení státu (pøedevším v období Øíma, mnohdy spíše s psychickým postižením, napøíklad Nero, krom jiného trpìl pravdìpodobnì i padoucnicí a urèitou deformací konèetin) Ve starovìkém Egyptì nebylo povoleno narozené dítì zabít ani v pøípadì postižení. "Píše se, že za tento èin musel vrah držet mrtvolku dítìte v náruèí po tøi dny." (Smýkal, 2000, str. 6). V Egyptì mohli postižení normálnì pracovat a od roku 970 mohli slepci studovat i na univerzitì v Al-Ashár.
Egypt
Stejnì tak u Židù nebylo nikdy povoleno utratit narozené dítì. Dítì bylo vždy považováno za dar boží. Pøesto však existovalo mnoho omezení pro postižené (napø. slepci nemohli vykonávat knìžskou funkci).
Židé
Ve støedovìku je postižený pøedmìtem soucitu a z køesanské lásky vyplývá nutnost péèe o nìj. Postižení je vnímáno nejen jako boží trest, ale i o nìco pozitivnìji, tedy jako boží zkouška. Péèe o postižené se vìtšinou odehrává v klášterech, pozdìji v tzv. špitálech. Vznikají i specializované útulky. Prvním z nich, zøízeným øímskokatolickou církví, bylo tzv. Xenodochium v Caesarei (Kapadocie), které založil sv. Basilius r. 350 V povìdomí lidí stále zùstávala jakási "magiènost" postižení. Pøetrvával názor o vìšteckém nadání slepcù, k nìmuž se pozdìji pøidává i jakási vyšší náboženská síla motliteb slepcù: " Pozdìji se køesané za svá provinìní vykupovali modlitbami, kterým byla pøipisována mocná síla. Modlitby slepcù byly považovány za nejvzácnìjší a nejúèinnìjší. Lidé slepce navštìvovali, aby se s nimi modlili. Vìøili, že hlas slepce vyslyší Bùh nejlépe." (Smýkal, 2000, str. 7)
Støedovìk
Postižení se bìhem støedovìku mnohdy živili almužnou, a to i díky tomu, že poskytnutím almužny bylo možné si vykoupit odpustky za høíchy, nebo si zajistit po smrti vstup do království nebeského. Na druhou stranu bylo mnohdy považováno postižení za posednutí ïáblem a mnoho tìlesnì i mentálnì postižených se stalo obìtmi èarodìjnických procesù. I Martin Luther pokládá slepce za "zplozence ïábla (Smýkal, 2000, str. 4). Pro váleèné veterány s tìlesným postižením byly stavìny tzv. invalidovny, nebo útulky pro slepce, jako by napøíklad paøížský Qinze -Vingts vzniklý již v roce 1260 jako útulek pro vojáky oslepené na køížové výpravì. Pozdìji byl tento útulek jedním z prvních, kde se zaèalo užívat vodících psù a slepeckých holí (v 18. stol.) Mnohdy bylo tìlesné postižení považováno i za postižení duševní, a to nejen u osob s centrální obrnou (èasto jsou tito lidé po važo váni za mentálnì postižené dodnes), ale i u sluchovì postižených.
15
Paraplegický hodináø Stephan Fafler a jeho vozík na ruèní pohon z roku 1655 20
16
Paøíž - Invalidovna. Tuto honosnou budovu nechal Napoleon vytavìt pro bývalé vojáky postižené po následcích zranìní.
Pokusy o výchovu sluchovì postižených zaznamenáváme již v 8. století našeho letopoètu v Anglii. Soustavná péèe o neslyšící sahá do 17. století, poèátkem 18. století vzniká v Paøíži první ústav pro hluchonìmé. Od této událostí dochází ke vzniku podobných ústavu v celé Evropì.
První ústavy
V Èeských zemích byl prvním Ústav pro léèení a vychování ubohých dítek slepých a na oèi chorých v Praze na Hradèanech" založený roku 1808 (www-achocharitas.cz/histore.html) Prvním výchovným ústavem pro tìlesnì postižené v Èeských zemích byla "Výrobna rùžencù" v Praze založena roku 1888, naše nejznámìjší zaøízení páèe o tìlesnì postižené - Jedlièkùv ústav v Praze - bylo založeno 1. bøezna 1913. Nejznámìjší moravské zaøízení - brnìnská Kociánka - pak vzniká v srpnu roku 1919. V naší kulturní oblasti bylo narození postiženého dítìte dlouho pøièítáno neznámým, ale
17
Ústav pro výchovu dítek hluchonìmých v Ivanèicích byl otevøen roku 1894.
21
vždy negativním silám, napøíklad uhranutí èi oèarování matky, nebo její nemravné styky. Postiženým byly èasto pøipisovány i magické vlastnosti, vìtšinou byli považováni za èarodìjnice, halucinující psychotici se èasto stávali šamany. Nejznámìjším mýtem je prorocký dar slepcù. (Vágnerová a kol.,2000, str. 11) Bìhem celého vývoje spoleènosti byli však tìlesnì postižení vnímáni negativnì, oddìlováni od zdravých a až do nedávné doby prožili mnozí jedinci témìø celý život v ústavech oddìleni od pøirozeného okolí. Extrémnì nega tivní pøístup k postiženým reprezentuje nacistická ideologie, kdy bylo jakékoliv tìlesné postižení vnímáno velmi negativnì a v podstatì znamenalo smrt v koncentraèním táboøe, pøípadnì týrání pokusy nìkterých nacistických "lékaøù". Dalším zpùsobem pøístupu k postiženým byl pøístup církví, kdy byli postižení chápáni jako pøedmìt soucitu. Speciální zahrady pro tìlesnì postižené, tvz. slepecké zahrady nebo také zahrady smyslù zaèínají vznikat v 50-tých letech 20. století. A to nejprve v USA a pozdìji dále v Evropì. Poèátkem 80. let (v naší republice až po roce 1989) se zaèínají šíøit nové názory v péèi o postižené, a to pokus o co nejvìtší integraci tìlesnì postižených do bìžné spoleènosti. Primát v tìchto názorech opìt nese Francie. Charakter uzavøených ústavù se postupnì uvolòuje, vytváøí se denní stacionáøe, kam postižení pouze dochází trávit svùj volný èas, dochází k integraci tìlesnì postižených dìtí do normálních škol, díky moderní technice a bezbariérovým úpravám dnes èasto tìlesnì postižení studují bìžné støední i vysoké školy. Samozøejmì,
Shrnutí 18
Poèátek 20. století a jedni z prvních chovancù Jedlièkova ústavu v Praze se sestrou.
19
Nacismus
Výuka sluchovì postižených dìtí v Ivanèicích, 50. léta 20. stol.
Speciální zahrady
20
Souèasnost
První sériovì vyrábìný vozík z roku 1933, Los Angeles, USA,
22
integrace je závislá na stupni postižení a tento názor v žádném pøípadì neznamená, že nejsou tøeba klasická ústavní zaøízení. I v nich je však mìnìn pøístup. Klade se dùraz na individuální výchovu a postižený je vnímán jako individuum. A právì díky integraci postižených do bìžné spoleènosti je právì tato spoleènost zaèíná vnímat jako svoji souèást, je èím dál tím bìžnìjší potkávat vozíèkáøe, pomalu jsoucí lidi s bílou holí èi vodícím psem nebo dvojici "povídající si" znakovou øeèí. Bezbariérové úpravy vnímáme jako bìžnou souèást budov i mìstského prostoru. Nìkteré prvky se nám tak rychle "vžijí", že je pak v jiných místech postrádáme (popisuji vlastní zkušenost, kdy se mi zvuková signalizace na pøechodech pro chodce vryla bìhem mého studia na gymnáziu v Tøebíèi do podvìdomí tak, že ji dodnes na pøechodech v jiných mìstech postrádám). I to je pøíkladem, že tzv. "bezbariérové" úpravy nejsou pøínosem pouze pro osoby tìlesnì postižené.
Integrace
Samozøejmì, doba integrace tìlesnì postižených osob do naší spoleènosti trvá pøíliš krátkou dobu na to, aby bylo zcela zmìnìno vnímáni tìchto osob celou spoleèností. Najdou se jedinci, kterým postižení opravdu vadí, v mnoha lidech vzbuzuje postižení pøedevším soucit. Stále pøetrvávají tzv. stereotypy, tedy nejen pocit soucitu, ale i hrùzy a odporu (pøíklad tvrzení :"On je chudák, ale já se na nìj nemohu dívat" in Vágnerová, 2002, str. 15). Postupnì se však tyto stereotypy mìní. Postižený bude vždy nápadný svou odlišností, vždy se lidé za ním na ulici otoèí, nebo si ho alespoò všimnou. Ale èím dál více to bude pøipomínat pouze podivení se nad nìkým pøíliš tlustým, velmi vysokým, nebo ohlédnutí se za opravdu pìknou sleènou. Postižení se nemohou nikdy zcela stát souèástí masy, avšak s vývojem spoleènosti od nejstarších dob dochází k její postupné individualizaci. A právì "nezávislost jedince na jeho sociální skupinì a z toho plynoucí úroveò zaujímání svobodných a nezávislých postojù, stejnì jako vývoj celé spoleènosti k postojùm respektování odlišnosti..." (Vágnerová a kol., 2000, str.13) je pøedpokladem k opravdové integraci postižených do bìžné spoleènosti.
21
Vozíèkáøi v parku. Deák Tér, Budapeš.
23