Timur Vermes
UŽ JE TADY ZAS argo
hitler368.indd 3
29.1.2016 10:10:15
Timur Vermes
UŽ JE
TADY ZAS Z německého originálu Er ist wieder da, vydaného nakladatelstvím Eichborn Verlag roku 2012, přeložila Michaela Škultéty. Přebal s použitím filmového plakátu Constantin Film upravil Daniel Trojan. Grafická úprava a sazba Pavel Růt. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2845. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-1740-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
hitler368.indd 368
29.1.2016 10:10:27
Všechny události, postavy a dialogy obsažené v této knize jsou smyšlené. Podobnost s žijícími osobami a/nebo jejich reakcemi, s firmami, organizacemi atd. je čistě náhodná už proto, že v reálné skutečnosti za srovnatelných okolností nelze zcela vyloučit odlišné jednání a chování vystupujících postav. Autor zdůrazňuje, že Sigmar Gabriel a Renate Künastová ve skutečnosti s Adolfem Hitlerem nemluvili.
hitler368.indd 5
29.1.2016 10:10:15
Probuzení v Německu
Myslím, že nejvíc ze všeho mě překvapil národ. Udělal jsem totiž opravdu všechno, co bylo v mých silách, abych zabránil jeho další existenci na půdě znesvěcené nepřítelem. Mosty, elektrárny, ulice, nádraží – to vše jsem rozkázal zničit. Mezitím už jsem si nastudoval, kdy to bylo, a sice v březnu, a myslím, že jsem se v onom ohledu vyjádřil naprosto jasně. Měla být zničena veškerá zásobovací zařízení, vodárny, telefonní ústředny, výrobní prostředky, továrny, dílny, zemědělské statky, všechny věcné hodnoty, zkrátka všechno, a tím myslím doopravdy všechno! V podobných případech se musí postupovat pečlivě, v případě takového rozkazu nesmějí nastat žádné pochybnosti, vždyť to přece dobře známe, že potom přijde prostý voják, kterému na jeho úseku fronty pochopitelně chybí znalosti strategických a taktických souvislostí, tedy že takový voják přijde a zeptá se: „Prosím, a to musím opravdu zapálit i tenhle, tenhle, řekněme, novinový stánek? Nemůže padnout nepříteli do rukou? Copak by tolik vadilo, kdyby ten stánek padl nepříteli do rukou?“ To je samozřejmě špatně! Nepřítel čte přece také noviny! Bude s nimi obchodovat, použije ten stánek proti nám, se vším, co v něm najde! Je třeba zničit všechno, zdůrazňuji všechno, veškeré
7
hitler368.indd 7
29.1.2016 10:10:15
věcné hodnoty, nejenom domy, ale i dveře. A kliky. A také šrouby, a nejen ty veliké. Šrouby je třeba vyšroubovat a pak je nemilosrdně zprohýbat. A dveře se musejí rozdrtit na piliny. A potom spálit. Protože jinak si bude nepřítel neúprosně chodit těmi dveřmi sem a tam, jak se mu zrovna zlíbí. Ale s rozbitou klikou a spoustou ohnutých šroubů a hromadou popela, no, to přeji panu Churchillovi pěknou zábavu! V každém případě jsou tyto požadavky brutálním důsledkem války, to mi bylo vždycky jasné, a můj rozkaz tudíž ani nemohl znít jinak, třebaže okolnosti jeho zrodu byly jiné. Alespoň původně. Již nebylo možné popřít, že se německý národ v epickém zápase s Angličany, bolševismem a imperialismem projevil v konečném důsledku jako zaostalý, a tudíž – a teď to řeknu zcela jednoduše – ztratil nárok na další existenci, a to dokonce i na nejprimitivnější úrovni lovců a sběračů. Od tohoto okamžiku pozbyl jakýchkoli práv na vodárny, mosty a ulice. I na kliky od dveří. Proto jsem vydal onen rozkaz, a částečně také kvůli úplnosti, protože jsem se tehdy občas prošel kolem říšského kancléřství a bylo třeba vzít neodvolatelně na vědomí, že Američani a Angličani nám svými létajícími pevnostmi ušetřili podstatné množství práce. V následujícím období jsem samozřejmě realizaci svého rozkazu nekontroloval do všech podrobností. Měl jsem, jak si asi dovedete představit, spoustu práce – porážku Američanů na západě, obranu vůči Rusům na východě, další architektonický rozvoj hlavního světového města Germanie a tak dále, ale předpokládal jsem, že se s těmi zbývajícími klikami německý wehrmacht vypořádá. Tudíž náš národ už vlastně neměl existovat.
8
hitler368.indd 8
29.1.2016 10:10:15
Jenomže on, jak nyní zjišťuji, je stále ještě tady. Nějak to nechápu. Na druhou stranu: Já jsem tady také, a nerozumím tomu o nic víc.
9
hitler368.indd 9
29.1.2016 10:10:15
i.
Vzpomínám si, jak jsem se probudil, mohlo být časné odpoledne. Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou nebe. Bylo modré, na něm jen pár obláčků, bylo teplo a já okamžitě pochopil, že na duben je teplo až příliš. Téměř by se dalo říct, že je horko. Bylo poměrně ticho, nad sebou jsem neviděl žádné nepřátelské letadlo, nikde poblíž nedopadaly bomby, nebylo slyšet sirény ohlašující nálety. Všiml jsem si ještě něčeho: nikde říšské kancléřství ani Vůdcův bunkr. Otočil jsem hlavu a zjistil jsem, že ležím na zemi na nezastavěném pozemku obklopeném zdmi cihlových domů, částečně počmáranými nějakými uličníky. Okamžitě jsem se rozzlobil a spontánně se rozhodl poslat pro Dönitze. Dokonce mě na okamžik v jakémsi polospánku napadlo, zda tu Dönitz také někde neleží, pak ale zvítězila disciplína a logika, rychle jsem pochopil výjimečnost situace. Obvykle nemám ve zvyku kempovat pod širým nebem. Nejdřív jsem přemítal, co jsem dělal předchozího večera. S nadměrnou konzumací alkoholu jsem si lámat hlavu nemusel, vždyť přece nepiji. Vybavilo se mi, jak jsem seděl s Evou na sofa. Vzpomněl jsem si také, že jsem tam seděl nebo jsme seděli v podstatě bezstarostně, zřejmě jsem se rozhodl, že nechám státní záležitosti chvíli stranou, neměli
11
hitler368.indd 11
29.1.2016 10:10:15
jsme na večer žádné další plány, večeře v restauraci nebo kino pochopitelně nepřicházely v úvahu, možnosti zábavy v říšském hlavním městě byly tou dobou, v neposlední řadě i v důsledku mého rozkazu, již utěšeně utlumeny. Netušil jsem, zda v následujících dnech nedorazí do města Stalin, v onom stadiu války se to nedalo zcela vyloučit, ovšem naprosto jisté bylo, že biograf by tu hledal stejně marně jako ve Stalingradu. Myslím, že jsme si pak ještě chvíli povídali, Eva a já, a já jí ukázal svou starou pistoli, na další podrobnosti jsem si nevzpomínal. Částečně i proto, že mě bolela hlava. Ne, snaha vybavit si předchozí večer mi dál nepomůže. Rozhodl jsem se tedy chopit iniciativy a blíže se vypořádat se svou situací. Za svůj život jsem se naučil bystře pozorovat, vnímat i ty nejmenší detaily, které mnozí studovaní lidé podceňují, ba dokonce ignorují. Já ovšem o sobě mohu díky dlouholeté železné disciplíně s klidným svědomím říci, že jsem v krizových okamžicích ještě chladnokrevnější a rozvážnější než jindy, mé smysly jsou ještě ostřejší. Funguji precizně, klidně, jako stroj. Metodicky shrnu informace, které mám k dispozici: Ležím na zemi. Rozhlédnu se. Kolem se povaluje všelijaké neřádstvo, roste tu plevel, stébla trávy, občas nějaký keřík, je tu i sedmikráska, pampeliška. Slyším hlasy, nejsou příliš daleko, křik, opakované údery, podívám se tím směrem, zvuky se nesou od skupiny chlapců hrajících kopanou. Nejsou to žádní prckové, čtrnáct už jim jistě bylo, na Volksturm jsou ale ještě mladí, nejspíš budou v Hitlerjugend, teď však očividně nejsou ve službě, nepřítel si zřejmě vybral oddechový čas. Ve větvoví nedalekého stromu poskakuje pták, švitoří, zpívá. Pro někoho by to byl jen příznak dobré
12
hitler368.indd 12
29.1.2016 10:10:15
nálady, ale v této nejisté situaci, odkázaný na každou, i tu sebemenší informaci, z toho znalec přírody dokáže vyvodit, že nablízku nejsou žádní dravci. Přímo vedle mé hlavy se nalézá kaluž, podle všeho začíná vysychat, asi už delší dobu nepršelo. Na okraji louže leží moje čapka se štítkem. Takto pracuje můj trénovaný rozum, tak pracoval i v oněch matoucích okamžicích. Posadil jsem se. Šlo to bez problémů, pohnul jsem nohama, rukama, prsty, zdálo se, že nejsem zraněný, můj tělesný stav byl až na bolesti hlavy potěšitelný, dokonce se mi téměř úplně přestala třást ruka. Podíval jsem se na sebe. Byl jsem oblečený, na sobě jsem měl uniformu, oděv vojáka. Byla trochu špinavá, třebaže ne přespříliš, pod sutinami jsem tedy neležel. Bylo na ní trochu hlíny a drobků z pečiva, koláče nebo něčeho podobného. Látka byla něčím silně cítit, zřejmě nějakým palivem, snad se mi Eva pokoušela uniformu vyčistit, použila ovšem přehnané množství technického benzínu, člověk by řekl, že na mě vylila rovnou celý kanystr. Ona sama tady nebyla a poblíž se nenacházel ani nikdo z mého štábu. Oklepal jsem si z kabátce a z rukávů nejhorší špínu, když vtom jsem zaslechl něčí hlas. „Hele, vole, čum!“ „Ty vole, co je to za ubožáka?“ Tři členové Hitlerjugend zjevně při pohledu na mě zcela příkladně poznali, že potřebuji pomoc. Přerušili hru a uctivě se ke mně blížili. Jejich respekt byl zcela pochopitelný, spatřit z bezprostřední blízkosti Vůdce Německé říše, na prázdném pozemku obvykle používaném ke sportu a posílení tělesné zdatnosti, mezi pampeliškou a sedmikráskou, takový zážitek představuje i pro mladé, ještě ne zcela zralé muže neobvyklý zvrat v běžném denním rytmu, přesto ke mně ten
13
hitler368.indd 13
29.1.2016 10:10:15
malý hlouček spěchal podoben chrtům, připravený pomoci. Mládí je naše budoucnost! Hoši se shromáždili kousek ode mě, chvíli si mě měřili a pak se na mě obrátil největší z nich, zjevně kameradschaftsführer: „Všecko v pohodě, mistře?“ Navzdory svému znepokojení jsem si nemohl nepovšimnout, že zcela vynechal německý pozdrav. Jistě, veskrze neformální oslovení, záměnu slov „mistr“ a „Vůdce“ bylo možné přičíst překvapení, v méně zamotané situaci by to možná vyvolalo veselí, vždyť i v tom nejnemilosrdnějším dešti střepin se v zákopech stávají ty nejbizarnější frašky, voják však musí i za mimořádných okolností disponovat jistými automatismy, to je smyslem drilu – pokud automatismy chybí, nestojí celá armáda za zlámanou grešli. Postavil jsem se, nebylo to úplně jednoduché, zřejmě jsem na zemi strávil delší dobu. Přesto jsem si uhladil kabátec uniformy a několika lehkými údery provizorně oprášil kalhoty. Pak jsem si odkašlal a oslovil kameradschaftsführera: „Kde je Bormann?“ „To má bejt jako kdo?“ Bylo to k neuvěření. „Bormann! Martin!“ „Neznám.“ „To sem nikdy neslyšel.“ „A jak jako vypadá?“ „Jako reichsleiter, zatraceně!“ Bylo to nanejvýš neobvyklé. Nacházel jsem se sice zjevně dosud v Berlíně, podle všeho mě ale okradli o kompletní vládní aparát. Musel jsem za každou cenu zpátky do Vůdcova bunkru a bylo mi jasné, že přítomná mládež mi v tomhle
14
hitler368.indd 14
29.1.2016 10:10:15
ohledu příliš nepomůže. Nejdřív se musím zorientovat. Nevýrazný areál, v němž jsem se nalézal, mohl ležet v kterékoli části města. Postačí ale vyjít na ulici, přerušení palby trvalo zjevně už delší dobu, takže by se tam měl pohybovat dostatek chodců a drožkářů, kteří mi ukážou cestu. Členové Hitlerjugend mě zřejmě neshledali dostatečně bezmocným, zdálo se, že se chystají opět pustit do hry. V každém případě se největší z nich naklonil ke svým kamarádům, takže jsem si mohl přečíst jméno, které mu matka našila na vskutku křiklavý sportovní trikot. „Příslušníku Hitlerjugend Ronaldo! Jak se dostanu na ulici?“ Reakce byla prachmizerná, musím bohužel říci, že oddíl snad ani nezbystřil, jeden z menších hochů však při odchodu mávl rukou směrem k rohu pozemku, kde se při bližším pohledu skutečně mohl nacházet průchod. V duchu jsem si udělal poznámku ve smyslu „propustit Rusta“ nebo „zbavit se Rusta“, ten chlapík byl v úřadě od roku 1933 a zejména ve vzdělávacím systému nemá tak nebetyčný šlendrián místo. Jak má mladý voják vítězně vpochodovat do Moskvy, do srdce bolševismu, když nepozná ani vlastního velitele! Shýbl jsem se, zvedl čepici, nasadil si ji na hlavu a odhodlaně vykročil udaným směrem. Zahnul jsem za roh a pak jsem pokračoval úzkou uličkou mezi vysokými zdmi. Na jejím konci bylo vidět světlo z ulice. Kolem se podél stěny protáhla plachá kočka, mourovatá a zanedbaná, pak jsem udělal ještě čtyři nebo pět kroků a ocitl se na ulici. Obrovský nápor světla a barev mi vyrazil dech. Uvědomil jsem si, že naposled jsem Berlín viděl celý zaprášený a šedohnědý, poškozený a s velkými hromadami
15
hitler368.indd 15
29.1.2016 10:10:16
trosek. Avšak nyní se přede mnou nic takového nerozprostíralo. Trosky zmizely nebo byly přinejmenším čistě odklizeny, ulice byly průchodné. Na jejich okrajích stály četné, ba nesčetné pestrobarevné vozy, zřejmě automobily, ovšem menší, než jaké jsem znal, a přece se zdálo, že se na jejich návrzích zcela zásadně podílely Messerschmidtovy závody. Domy měly čisté fasády v nejrůznějších barvách, některé mi připomínaly cukrovinky z dob mého mládí. Přiznávám, že se mi poněkud zatočila hlava. Můj pohled hledal něco známého, spatřil jsem ošumělou lavičku v pruhu zeleně na druhé straně vozovky a udělal jsem několik kroků, nestydím se říci, že možná působily poněkud nejistě. Uslyšel jsem troubení, tření gumy o asfalt a pak se na mě kdosi obořil: „Sakra, dědku, přeskočilo ti? Nebo seš slepej?“ „Já... prosím o prominutí...“ vykoktal jsem polekaně a zároveň s úlevou. Vedle mě stál cyklista, alespoň tenhle pohled mi byl poměrně známý, dokonce hned dvojnásob. Stále jsme byli ve válce, muž měl na hlavě ochrannou helmu, předchozími útoky zřejmě silně poškozenou, ba vlastně úplně proděravělou. „Co se tady vůbec motáš?“ „Já... odpusťte... já... já si musím sednout.“ „Měl by sis spíš lehnout. A na dlouho!“ Uprchl jsem na lavičku, zřejmě jsem byl poněkud bledý, když jsem na ni klesal. Ani tenhle muž mě podle všeho nepoznal. Ani on nepoužil německý pozdrav, podle jeho reakce se zdálo, jako by málem srazil jen zcela obyčejného, běžného chodce. Tento šlendrián se navíc jevil obecnou praxí: kolem mě prošel starší pán a vrtěl hlavou, pak objemná dáma s futuristickým dětským kočárkem – další
16
hitler368.indd 16
29.1.2016 10:10:16
povědomý prvek, ale ani ten mi nedokázal v mé zoufalé situaci pomoci. Vstal jsem a přistoupil k ní, snaže se zachovat si pevný postoj. „Promiňte, možná vás to překvapí, ale já... potřeboval bych vědět, jak se co nejrychleji dostanu k říšskému kancléřství.“ „Vy jste z televize?“ „Prosím?“ „Je tohle skrytá kamera? Kde máte štáb?“ „Ženská, vzpamatujte se! Coby soukmenovkyně máte své povinnosti! Jsme ve válce! Co myslíte, že s vámi udělají Rusové, až sem napochodují? Myslíte, že se takový Rus podívá na vaše dítě a řekne ach, to je ale hezounká německá holčička, kvůli tomu děcku nechám své nízké instinkty odpočívat v kalhotách? Právě v těchto hodinách, v těchto dnech se hraje o další existenci německého národa, o čistotu krve, o přežití lidstva, chcete se před dějinami zodpovídat za konec civilizace jen proto, že ve své neuvěřitelné tuposti nechcete ukázat Vůdci Německé říše cestu do jeho říšského kancléřství?“ Už mě takřka nepřekvapilo, že jsem se nedočkal žádné reakce. Ta hlupačka vytrhla svůj rukáv z mé ruky, vytřeštila na mě oči a dlaní několikrát zakroužila ve vzduchu mezi našimi hlavami, což bylo jednoznačně nesouhlasné gesto. Teď už se nedalo popřít, že se tu něco naprosto vymklo kontrole. Lidé se ke mně nechovali jako k vrchnímu veliteli ozbrojených sil, jako k Vůdci Říše. Hoši s míčem, ten starší pán, cyklista, žena s kočárkem – to nemohla být náhoda. Napadlo mě, že uvědomím bezpečnostní orgány a nechám opět nastolit pořádek, ale pak jsem se ovládl. Věděl jsem toho o své situaci zatím příliš málo. Potřeboval jsem víc informací.
17
hitler368.indd 17
29.1.2016 10:10:16
Můj rozum, který pracoval znovu metodicky, začal chladnokrevně rekapitulovat stav věcí. Byl jsem v Německu a byl jsem v Berlíně, třebaže mi nebyl nikterak povědomý. Tohle Německo bylo jiné, v některých rysech se však podobalo Říši, kterou jsem důvěrně znal: Dosud se zde vyskytovali cyklisté, existovaly automobily, nejspíš tedy budou existovat i noviny. Rozhlédl jsem se. Pod mou lavičkou vskutku leželo něco, co noviny připomínalo, ovšem poněkud nákladně vytištěné. Jednalo se o barevný a mně zcela neznámý list s názvem Media Markt. Při nejlepším vědomí jsem si nedokázal vybavit, že bych něco takového povolil, a já bych to ostatně také nikdy nepovolil. Otištěný text byl naprosto nesrozumitelný. Pocítil jsem příval hněvu. Jak může někdo v době nedostatku papíru nenávratně plýtvat vzácným národním vlastnictvím na tak hloupé svinstvo? Funk se má na co těšit, až se zase vrátím ke svému psacímu stolu. Teď jsem však potřeboval spolehlivé informace, potřeboval jsem noviny typu Völkischer Beobachter nebo Stürmer, pro začátek by mi dokonce stačil i čtyřstránkový berlínský Panzerbär. Kousek ode mě se skutečně nacházel novinový stánek, a dokonce i na tu vzdálenost bylo patrné, že disponuje překvapivě širokou nabídkou. Jeden by si myslel, že je nejhlubší, lenošný mír! Netrpělivě jsem vstal. Už jsem ztratil příliš času, bylo třeba znovu nastolit spořádané poměry. Armáda potřebovala rozkazy, někde už mě možná postrádali. Plynulým krokem jsem vyrazil ke stánku. Už první bližší pohled vedl k zajímavým závěrům. Na vnější stěně stánku visel bezpočet pestrobarevných listů v turečtině. Během mého bezvědomí musela uplynout delší doba a do Berlína se zatím podle všeho vypravila řada Turků. Bylo to pozoruhodné. Turci, v zásadě věrní
18
hitler368.indd 18
29.1.2016 10:10:16
podporovatelé německého národa, zůstali přece navzdory našim značným snahám neutrální, nikdy nebyli ochotní vstoupit do války na straně Německé říše. Nyní se však zdálo, že je někdo, pravděpodobně Dönitz, musel během mé nepřítomnosti přesvědčit, aby nás podpořili. A poměrně pokojná nálada na ulicích nasvědčovala tomu, že turecký vklad válku dokonce rozhodujícím způsobem zvrátil. Užasl jsem. Jistě, odjakživa jsem Turky respektoval, avšak tohle bych od nich nečekal. Na druhou stranu jsem pro nedostatek času nemohl rozvoj jejich země podrobně sledovat. Reformy Kemala Atatürka musely turecký stát posunout vskutku senzačním způsobem. Snad šlo o zázrak, k němuž se ostatně vždycky upíral i Goebbels. Srdce se mi naplnilo vřelým optimismem. Vyplatilo se, že jsem se nikdy, ani v hodinách zdánlivě nejhlubší tmy, nevzdal víry v konečné vítězství. Že se víry v konečné vítězství nikdy nevzdala Říše. Čtyři nebo pět pestrobarevných tureckých tiskovin představovalo nepřehlédnutelný důkaz nové, úspěšné osy Berlín-Ankara. Když se tedy moje největší obavy, obavy o blaho Říše, takto překvapivě zmírnily, zbývalo ještě zjistit, kolik času jsem ztratil v oné podivné dřímotě v opuštěném areálu. Völkischer Beobachter nebyl nikde k vidění, pravděpodobně byl vyprodaný, vrhl jsem tedy pohled na nejbližší povědomě působící list, jmenoval se Frankfurter Allgemeine Zeitung. Neznal jsem ho, avšak v porovnání s mnoha dalšími nabízenými tiskovinami mě potěšil seriózní typ písma použitý v titulu. Zprávami jsem neztrácel čas, hledal jsem datum. Stálo tam 30. srpna. 2011. Hleděl jsem na to číslo v šoku a nevíře. Podíval jsem se na jiné noviny, na Berliner Zeitung. I jejich název byl
19
hitler368.indd 19
29.1.2016 10:10:16
vytištěný dokonalým německým písmem. Vyhledal jsem datum. 2011. Vytáhl jsem noviny z držáku, otevřel jsem je, nalistoval další stranu, pak následující. 2011. Číslice mi začaly poskakovat před očima, takřka výsměšně. Pomalu se pohybovaly doleva, pak o něco rychleji doprava, pak ještě rychleji zpátky, pohupovaly se jako davy lidí na pivních slavnostech. Pokoušel jsem se je sledovat, ale noviny mi vyklouzly z ruky. Cítil jsem, jak padám dopředu, a marně jsem se snažil zachytit jiných novin na stánku. Svezl jsem se podél nich k zemi. Pak se mi zatmělo před očima.
20
hitler368.indd 20
29.1.2016 10:10:16
