Thriller
Zrádný anděl také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Ulrike Bliefert Thriller – Zrádný anděl – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
thriller
Zrádný
anděl Ulrike Bliefert
Ulrike Bliefert, narozená v roce 1951, je televizním divákům známá mimo jiné jako Ulla z komediálního seriálu Das Amt (Úřad). Píše také úspěšné scénáře (mimo jiné pro Místo činu). Ulrike Bliefertová je provdaná za svého hereckého kolegu, má dceru a žije v Berlíně. Zrádný anděl je její první kniha pro mládež.
Prolog
Přepadla přes okraj zábradlí. Podlaha byla posetá střepy. Opatrně se pokusila vstát. Pod podrážkami jí chřestilo sklo. Strach jí na okamžik ochromil všechny pohyby. Pak přešla přes práh a naslouchala. Nic. Ticho. Když její oči přivykly tmě, šla dál. Kolem ní se nacházely pozůstatky lidské existence: cár starého flekatého koberce, prosezená pohovka, dvě matrace, z jejichž rozpáraných povlaků se valila nažloutlá pěnová hmota. Veškeré dveře byly vytržené z pantů. V koupelně vytvořily kapající kohoutky tlustou nahnědlou vrstvu ze rzi a vodního kamene, než dočista vyschly. Nepopsatelně to tady páchlo. Vešla na schodiště a dala se do běhu. Její kroky se odrážely od stěn: bezpočet zrádných malých ozvěn. Leonie se kousla do hřbetu ruky, aby potlačila vzlykot: ona nesměla slyšet, že se blíží! Slzy ji pálily ve spoustě drobných řezných ranek na tváři. Zvláštní bylo, že tuhle směšně malou bolest vnímala, jako by ji zesilovalo zvětšovací sklo. Vzpomněla si na absurdní historku, o které kdysi četla v novinách: uprostřed trosek děsivé hromadné nehody na dálnici stála nějaká žena a fascinovaně civěla na oko, které se jí pustilo na punčoše, zatímco svět kolem ní zanikal v plamenech. Leonie tu myšlenku odsunula stranou. Bosá! Dál musí jít bosá! 5
Když se shýbla, aby si rozvázala tkaničky, zaslechla odkudsi úplně seshora tiché fňukání malého dítěte. Dala se do běhu.
6
1.
Byl první den prázdnin. Boulder Bears se dnes sešli vlastně jenom proto, aby se rozloučili, než se na šest dlouhých prázdninových týdnů rozjedou do všech stran. Ale Alex si po všem tom tvrdém tréninku zaslouží spatřit aspoň nějaký opravdu skvělý dílčí výsledek. Leonie si to každopádně myslela. A zatímco se ostatní smáli, povídali si a horolezecké stěny si vůbec nevšímali, ona zdolala už dvě třetiny dráhy vyznačené malými plastovými vlaječkami. Teď se vší silou vytáhla nahoru a konečky prstů levé nohy se opřela o malou červenou kuličku, zatímco pravou nohou šátrala po křiklavě žlutém umělohmotném úchytu ve tvaru banánu, umístěném ve dřevěné zkosené stěně. Ostatní přestali jeden po druhém vtipkovat a se zájmem se zadívali nahoru – na ni. Leonie koutkem oka zahlédla, jak Alex vyndal z batohu videokameru a popošel k žebříku v zadní části lezecké stěny. Špička chodidla opírající se o malý červený pupínek jí začala povážlivě klouzat. Odvážným křížovým hmatem si zajistila aspoň přechodnou stabilitu. „Do toho! Do toho! Do toho!“ skandovali kamarádi a tleskali, aby ji povzbudili. Zaslechla, jak na ni Tevje volá: „To dáš!“ Ale Leonie měla své pochybnosti. Nohy měla teď prakticky v jedné přímce a v tom nedobrovolném provazu určitě nevydrží déle než tři vteřiny. 7
Může taky jednoduše spadnout. V tom je právě půvab lezení na umělé stěně: lezete bez lana a karabiny, nikdy ne výš než do tří metrů, pod vámi je speciální silná žíněnka, jež ztlumí případný náraz, a vždycky je tu také nějaký kamarád, který je připravený vás chytit. Bolest v nohou pomalu začínala být nesnesitelná. Leonie vzhlédla a setkala se s Alexovým pohledem. Dokáže to! Musí na ni být pyšný! Naklonil se přes okraj stěny a namířil na ni videokameru. Červené světýlko začalo blikat. Ach bože! Bude vypadat strašně. Zpocené myší vlasy, tmavé oči vykulené námahou a vůbec: příliš velká brada, příliš špičatý nos, o příliš malých prsou ani nemluvě. „Leo! Pojď! Dokážeš to!“ Alex nelítostně filmoval dál. Kapka potu stékala Leonii od týla podél páteře. Ucítila neodolatelnou potřebu se podrbat. Nebo se aspoň otřít. „Hop!“ zavelel Alex a nedočkavě jí pokývl. Kapička potu běžela dál a poutala k sobě veškerou její pozornost. „Hop! Hop! Hop!“ skandovali teď bouřlivě i kamarádi stojící u úpatí stěny. Kapička potu doputovala k lemu trička, přidala se ke svým předchůdkyním a přestala existovat. Leonie se zajíkla. Nad její hlavou označovala vlaječka z plastu poslední úchyt. Příliš daleko! Aby se k němu dostala, musela by skočit šipku. Opatrně uvolnila levou nohu z kluzkého podkladu, v rozhodujícím okamžiku se zachytila nehty za úchyt na čtyři prsty, rozmáchla se a jen taktak se dostala k vyčnívajícímu rohu z šedivé umělé hmoty. Bleskurychle ho sevřela oběma rukama. Dokázala to! Nadšený potlesk shromážděných Medvědů u úpatí stěny. Tamhle jsou nerozlučné kamarádky Tina a Rebecca – jako 8
vždycky se drží za ruce. Laura s punkerským účesem a ve velmi originální variantě horolezeckého oblečení ve stylu ghotic. Z kluků je tu kromě Tevjeho ještě Kostja, který s sebou přivedl mladšího brášku Paula. A uprostřed stojí hvězda celého družstva: Maike. Maike, Leoniina nejlepší kamarádka, ve velmi přiléhavé vestičce, která jen taktak zakrývá to, čemu Tevje říká vražedné poprsí. Při lezení na stěně je takové vražedné poprsí každopádně spíš na překážku, pomyslela si Leonie a musela se mimoděk ušklíbnout. Seskočila dolů na měkkou žíněnku. Krátce nato vyšel zpoza stěny Alex a položil jí ruku kolem ramen. „To bylo super, Leo.“ Zase je to tady. Nemůže jít aspoň Alex ostatním příkladem a dát za Leo ten malinkatý doplněk -nie? Pokolikáté už proklela své rodiče, kteří jí dali to hrozné jméno Leonie. Nejspíš proto, že by bývali radši měli syna, který by se jmenoval Leo, Leon nebo Leonhard. S h nebo, bez h. Možná proto má tak neduživá prsa. Chromozomům asi nebylo hned jasné, že se má ze skvělého Leonharda stát jenom napůl skvělá Leonie se čtyřkou z matiky. „Příští pohár bude tvůj.“ Tím, kdo ji přerušil při rekapitulaci osobních vad, byl opět Alex. „V posledních týdnech ses ohromně zlepšila.“ Vzhlédla k němu: světlý blond. To bývá u muže zřídka. A k tomu pronikavě modré oči. Maike se kdysi zmiňovala o švédských příbuzných. „No, když se jmenuje Magnusen, bude sotva potomkem španělských toreadorů,“ odvětila tenkrát Leonie drze. A to byl okamžik, kdy ji Maike začala s rostoucím nadšením vytáčet: „Jsi zabouchnutá do trenéra,“ chichotala se, jako by to byla ta nejabsurdnější a nejhloupější věc na světě. Leonie ucítila na rameni Alexovu ruku. „Krásné prázdniny, Leo. A pozdravuj ode mě hory.“ Usmál se tak, že se jí málem podlomila kolena. Ale určitě byl na ni jen pyšný, nic víc. 9
Maike totiž prohlásila, že jestli se Alex bude na někoho dívat zamilovaně, pak to bude právě ona! Ovšem na Maike se beztak každý dívá zamilovaně − Maike s úžasnými vlasy, které ustojí každý pokus o barvení. Momentálně je má světle plavé a nosí perfektně zastřižený pážecí účes a vypadá – když se odhlédne od barvy – trochu jako Číňanka s kulatýma očima a trucovitou pusou. I když Číňan s kulatýma očima určitě neexistuje. Leoniiny vlasy by po takovém zesvětlovacím útoku určitě povadle visely kolem obličeje jako dlouhé vařené špagety. A takhle křiklavě červeně nalíčená ústa by k ní stejně nešla. Koneckonců její pusa je na rozdíl od kamarádčiných super rtů úplně normální. Leonie nafoukla tváře a provinile si vzpomněla, co jí říkala babička: „Závidět se prostě nemá.“ A závidět své nejlepší kamarádce bylo určitě ze všeho nejhorší. Ve sprše si za trest pustila studenou vodu, až vykvikla, když do ní začaly ledové kapky bušit. Maike stála o dvě kabinky dál a napěnila se od hlavy až k patě nějakým senzačním hydratačním sprchovým gelem z nevyčerpatelné zásoby vzorků patřících její mamince. „Chytej!“ hodila Leonii jednu ze svých strakatých miniaturních lahviček. „Jestli chceš, vezmu jich na prázdniny plnou krabici.“ „Na co? V hotelu beztak mají svoje.“ Vzápětí by se Leonie nejraději kousla do jazyka. Samozřejmě že v hotelu dávají každý den toaletní potřeby do sprchy zadarmo. Ale Maike chtěla těmi vzorky z maminčina kadeřnického salonu přispět na společné prázdniny. Ach jo, někdy jsem vážně jako slon v porcelánu, pomyslela si Leonie a horečně přemýšlela, jak by mohla svou hloupou odpověď zmírnit. Ale Maike zřejmě nebyla ani trochu uražená „Myslíš, že v Söl10
denu bude zase ten uřvaný DJ jako loni?“ zeptala se se smíchem, udělala králičí zuby a zašilhala si na špičku nosu. Leonie se s úlevou rozesmála: „DJ Tom-Tom? Určitě.“ „Vsaď se, že na tebe bude mít i letos spadeno.“ „Přestaň.“ Leonie sáhla po prázdné lahvičce od sprchového šamponu a zamířila s ní na Maike. Maike prchala s hihňáním do šatny. Jejich společné letní prázdniny se už staly tradicí. Před několika lety, když Maike po mámině rozvodu s jejím nevlastním otcem nemohla jet ani na letní tábor, protože salon dost nevynášel, chopili se iniciativy Beate a Martin Schillerovi. „Leonie se o prázdninách jen sama s rodiči hrozně nudí,“ řekli jednou po školní oslavě ostatním. A požádali paní Hanemannovou, jestli by s nimi Maike nepustila v létě do hor. „Skutečně nám to nebude vadit. Koneckonců vyjde jízda autem nastejno, ať už v něm sedí čtyři osoby, nebo pět.“ Elke Hanemannová váhala a Beate Schillerová instinktivně pochopila, že mamince Maike by bylo nepříjemné, kdyby její dceru vzali s sebou jen tak. „Když dáte Maike nějaké kapesné, bude to úplně stačit. Za ubytování stejně platíme paušál.“ Maike se smrtelně vážným výrazem blábolila cosi o zdravém venkovském vzduchu a umně vykulila oči. A paní Hanemannová nakonec souhlasila. To, že jejich prázdninovým ubytováním je dvojité apartmá v nejlepším místním hotelu, jí zamlčeli stejně jako skutečnost, že v Söldenu stojí předkrm v jedné ze čtyř hotelových restaurací jako v Kreuzbergu v Berlíně menu o pěti chodech. „Kdy večer přijdeš?“ zeptala se Leonie, zatímco se obě dívky třely do sucha ručníkem a pak se oblékaly. „Určitě ne před osmou. Musím ještě balit.“ Leonie kývla a pomyslela si o tom své. Organizační schopnosti 11
zrovna nebyly kamarádčinou silnou stránkou. Dochvilnost ostat ně také ne. Zavolá jí tedy v půl osmé, aby s ní jako každý rok prošla seznam věcí na společné prázdniny. Ona sama už si zabalila o víkendu. Rezervní baterky, soubor her pro případ špatného počasí, iPod a dvoje sluchátka, knížky, krabičku první pomoci a zarámovanou fotografii lezců z Boulder Bears. Jednu z těch, na které je obzvlášť dobře vidět Alexe. Ale Maike ji jistě nebude z ničeho podezírat. Prostě skupinová fotografie. Naprosto nevinné. Na té horolezecké výpravě si Leonie uhnala nepříjemný úžeh a Alex jí přinesl do pokoje něco chladivého. Leonie se při té vzpomínce usmála. „Jdeš, Leo?“ Maike už stála ve dveřích. Leonie se vytrhla ze zamyšlení, přehodila si sportovní tašku přes rameno a následovala kamarádku.
12
2.
Příští ráno byla Leonie na nohou už v půl čtvrté a udělala všem snídani. Čekalo ji šest dlouhých týdnů plných pohody a ona byla rozhodnutá vychutnat si každou minutu. Chvíli trvalo, než naložili všechna zavazadla a než byla rodina připravená k odjezdu. Zvláště když bylo nutné zásobit Leoniina neposedného brášku Nickyho všemi možnými druhy jídla, pití a hraček, aby byl cestou aspoň jakžtakž klidný. Zbožné přání, povzdechla si v duchu Leonie. Dvouletí prostě nejsou stvoření k dlouhému tichému sezení. Ale navzdory stresujícímu odjezdu a nevyhnutelné dopravní zácpě byla Leoniina maminka ve skvělé náladě jako vždy, když se jelo do hor. Jela plynule až razantně, bubnovala do taktu o volant a spolu s oběma děvčaty velmi svérázným způsobem doprovázela staré hity z autorádia. Tu a tam si dle libosti zanadávala na zbytek světa za volantem a jinak si jen blaženě užívala, jak jí dlouhé hnědé vlasy vlají ve větru. Na sedadle spolujezdce vyčerpaně pospával Martin Schiller. Pravděpodobně byl ve snu ještě stále ve své firmě a maloval si hrůzné scénáře z nějakého staveniště. Když Nickyho kdesi před Innsbruckem už nemohli udržet v dobré náladě ani všelijakými grimasami, které na něj dělala Maike, musel se řízení ujmout Martin. Leoniina maminka vklouzla na sedadlo vedle Nickyho autosedačky a malý měl konečně mámu jenom pro sebe. Bylo nepochopitelné, že si takový prcek zabere svoje stvořitele 13
jen a jen pro sebe klidně na čtyřiadvacet hodin denně. Pro Leonii bylo záhadou, že se lidstvo navzdory takovým bezohledným miniteroristům, jako byl její bratříček, stále rozmnožuje. No, tak úplně dobrovolně to rozmnožování zřejmě taky neprobíhá, musela připustit. Máma tehdy několik měsíců mluvila o „poruše cyklu“ a bříško, které jí narostlo, přičítala jídlu ve své nejoblíbenější italské restauraci. „S trochou cvičení zaměřeného na problémové partie se to dá určitě zase do pořádku,“ tvrdila. Teprve když ta problémová partie začala kopat, došlo Schillerovým, že rozdat nábytek z Leoniina dětského pokoje byla chyba. A tak nakoupili nový, větší z obou pokojů pro hosty přestavěli na dětský pokoj a z dobře uspořádaného denního programu rodiny nezůstal kámen na kameni. „Čuat! Čuat!“ opakoval Nicky nadšeně. „Ohlášení, nebo vykonání?“ zeptal se Martin Schiller. „Tomu nerozumí,“ řekla Beate. „Tak mu to přelož.“ „Nicky, musíš čuat, nebo potřebuješ novou plenku?“ Nicky začal bez jakéhokoli přechodu brečet. „Myslím, že jsi zranila jeho city,“ zašklebil se Martin. „A já si myslím, že teď je to nejspíš jedno. Nejbližší odpočívadlo je třicet kilometrů daleko.“ Martin Schiller nakrčil nos a přejel do pravého pruhu. „Ano. Ale tohle je jednoznačně případ nouze!“ A zamířil na nejbližší parkoviště. Teď už to cítili i ostatní. Na pustém parkovišti s ohavnými stoly z hnědého dřeva vyměnil Leoniin tatínek Nickymu zkušeně plenku. „Když jsi byla malá ty, ani ve snu by ho to nenapadlo,“ chichotala se Beate a nalila sobě i děvčatům zbytek zteplalé coly. To není vůbec vtipné, pomyslela si Leonie. „Proč vlastně ne?“ „Tehdy se tvůj otec zabýval dvacet čtyři hodin denně studiem 14
architektury. A potom nastoupil do dědečkovy stavební firmy a neměl už vůbec čas. Ani ho nenapadlo, že pečovat o dítě může být zábava.“ Zvlášť když je to dítě jenom holka, prolétlo Leonii hlavou. „Můj skutečný otec už byl dávno za horama, když jsem byla stará jako teď Nicky,“ řekla Maike a pokrčila rameny. Všechno je totiž relativní, pomyslela si Leonie a smála se s ostatními, když táta v předstíraném zoufalství komicky vyhodil ruce nad hlavu. Ani v jediném kontejneru se totiž nenašel jediný milimetr místa, kam by se dala odklidit Nickyho plenka. Konečně: Sölden! Leoniina maminka začala být pořádně nedočkavá. Už jako malá jezdila s rodiči každý rok do Tyrolska. Vášeň pro lezení Leonie zřejmě zdědila po ní. Bohužel i tenké hnědé vlasy, pomyslela si Leonie. Nicky měl naproti tomu husté světlé lokýnky. Pro Leonii bylo hádankou, jak mohl někdo z jejich rodiny přijít k tak hustým, bohatým a krásným vlasům. Ale než mohla dál hloubat o nespravedlivém rozložení genů, ztratila jako pokaždé dech, jakmile se před ní otevřelo nádherné horské panorama. Ještě v šedesátých letech byl Sölden roztomilou vesničkou se svéráznými dřevěnými domy a se dvěma skromnými hotely. Na balkonech domků kvetly pelargonie a mohutné hory vrhaly stín na malý kostel. Tak aspoň znala Sölden Leonie z památného osmimilimetrového filmu, který zde natočili její prarodiče už před třiceti lety. Třítisícovky a pelargonie na balkonech zůstaly i v novém tisíciletí. Jinak ale byla vesnice k nepoznání. Ze Söldenu se v průběhu let vyklubal ráj zimních sportů číslo jedna a vyrostly tu luxusní výškové hotely. Na vrcholku sezony bylo v Söldenu víc turistů než místních. 15
Sporthotel rodiny Fiegelových tvořila řada velkorysých, zářivě bílých budov, mezi nimiž čněla kulatá čtyřpatrová věž s půvabnou středověkou kuželovitou střechou. O interiér se postarala celá armáda designérů a bytových architektů, kteří si dali velkou práci, aby vyhověli vkusu dnešních obyvatel velkoměst. Místo romantiky alpských chat zde panovala atmosféra solidních venkovských domů, a pokud šlo o wellness, mohli jste si vybrat mezi kouzelnými benátskými lagunami a zenbudhistickou strohostí. Majitelé si však zachovali rakousky srdečné způsoby. Maria Fiegelová sevřela Leoniinu maminku bez okolků do mohutné náruče: „Pozdrav pánbůh, Beatko. Máme velkou radost, že jste tady.“ Maike a Leonie jen krátce pozdravily, hodily batohy na zem a vrhly se k nástěnce: „Noční pochod s horským vůdcem Otomarem Hummelem.“ „To je ten roztomilý student matematiky, který je tu vždycky o semestrálních prázdninách na brigádě.“ „Večerní disko pro mladé s DJ Tom-Tomem.“ „Je tu zase!“ dusila se smíchy Maike a udělala svou nejoblíbenější grimasu. Na kusu papíru vytrženého z bloku stálo: „Ahoj, přátelé lezení z blízka i z daleka! Sraz denně v 9.00 v lezecké oblasti Engels wand.“ Leonie nadšeně šťouchla Maike do žeber: „Super! Hned ráno se koukneme, jestli tu zase nejsou ti Francouzi z Bleau, jo?“ „Ano.“ Měla na mysli Fontainebleau, mekku boulderování nedaleko Paříže. „…je nám strašně líto, že Evi…“ povzdechla si paní Fiegelová. Leonie poslouchala dění za svými zády jenom napůl ucha. Až teď se polekala: Evi tu není? Ta milá, příjemná, baculatá Evi, nejlepší ze všech slečen na hlídání? Máma svěsila ramena a na obli16
čeji Marii Fiegelové s tvářemi ve tvaru jablíček se objevily hluboké vrásky. „Nabídli jí místo na Mallorce. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. A člověk nechce takovému děvčeti bránit ve štěstí, že?“ Otázka zní kterému děvčeti, pomyslela si Leonie. Pro Evi je samozřejmě pěkné, že teď nejspíš vede plážovou školku v Palma de Mallorca. Ale Evino štěstí znamená zároveň absolutní průšvih pro ni a Maike: šest týdnů tvrdnout s Nickym na hřišti, zatímco se máma s tátou namažou ajurvédskými oleji a nechají se masírovat… „To je snad zlý sen!“ Maike to skutečně řekla nahlas. I Martin Schiller protáhl obličej a vůbec nepomohlo, když je paní Fiegelová ujistila, že na zimní sezonu bude samozřejmě opět k dispozici odborná síla. „Anneli z Gstreinu tamhle naproti dělá na podzim zkoušku na učitelku mateřské školky. Opravdu milé děvče a spolehlivé jako…“ Paní Fiegelovou hned nenapadlo, k čemu by mohla přirovnat spolehlivost Anneli z Gstreinu. Zmlkla a chvíli se rozpačitě dívala z jednoho na druhého. Nicky začal jako na zavolanou tiše poplakávat. Nebyl to obvyklý rozčilující vřískot jako jindy, když nebylo po jeho vůli, nýbrž potlačovaný tichý pláč, jako by chápal, že se jedná o něj a že ho Evi jednou provždy opustila. Leonie vzala bratříčka do náručí a konejšivě ho hladila po zpocené blonďaté hlavičce. Maike se upřeně dívala do země a špičkou cvičky obkreslovala vzorek na koberci. Mezitím přišel Rigobert Fiegel, a když spatřil zaražené obličeje, okamžitě mu došlo, oč se jedná. „Něco vymyslím,“ slíbil a povzbudivě Schillerovým pokývl. Ve skutečnosti to znamenalo: Maria už to nějak zařídí. A Marií docela jistě nemyslel tu nebeskou, nýbrž svou naprosto pozemskou manželku. 17
Dívky se posmutněle nastěhovaly do svého pokoje. Vlastně měly důvod k oslavě, protože letos poprvé bydlely ve svém vlastním, tzv. juniorském apartmá, v hotelovém traktu pěkný kus od apartmá ve věži, kde bydleli Schillerovi. Měly tu vlastní koupelnu, vlastní telefon, vlastní balkon s výhledem na venkovní bazén a především nulovou rodičovskou kontrolu. Ale co z toho budou mít? Kdykoli budou mít Beate a Martin večer nějaký program, budou muset hlídat Nickyho. Sbohem disko, táboráky, noční výlety… „Nějak to zvládnem,“ utěšovala se Maike a sesula se vedle Leonie na obrovskou dvojitou postel. Zívala. „Víš co? Vybalíme si až zítra,“ mínila Leonie. I ona byla unavená z cesty. Obě si vytáhly toaletní potřeby a pyžama, pohodlně se uložily do postele a ještě chvíli brouzdaly po kanálech obrovského nového televizoru. Pak je přemohlo vyčerpání.
18
3. Seděla u okna a hleděla do nočního ticha. Na protilehlé straně řeky v hotelových pokojích pomalu zhasínala světla, jedno po druhém. V zimě chodili lidé do postele později: après-ski. Letní hosté naopak vstávali časně. A wellness přilákalo i jiný typ hostů. Lidi z města, pro něž ta trocha venkovského života, kterou tu ještě turistický ruch zanechal, byla skoro moc. Houpací křeslo tiše zapraskalo, když vstala a přešla naproti do svého pokoje. Ležela tam sbalená cestovní taška ošklivé tmavě zelené barvy. Vedle ní převázaná papírová krabice. Všechno, co měla. Zaslechla, jak se matka ve vedlejším pokoji obrátila na druhý bok a tiše zasténala. Nezůstala jí nic dlužná. Zítra už by mohla být ve Vídni. A pak dál do Budapešti. Ale najednou bylo všechno docela jinak. Ne. Nemohla odejít. Ne po tom, co se dneska stalo. Příštího dne časně ráno zazvonil na recepci telefon. „Sporthotel Fiegelovi, pozdrav pánbůh, co pro vás můžu udělat?“ Na druhém konci linky bylo ticho. „Sonjo? Jsi to ty?“ zeptala se Maria Fiegelová nejistě. Hlas zněl překvapivě pevně a rozhodně. „Zastavím se později. Řekněte jim to.“ Pak zavěsila. „S Evi se to nedá srovnat.“ Maria Fiegelová s povzdechem polo19
žila sluchátko. Jestli tu ta dívka chce pracovat, musí se začít chovat trochu zdvořileji. Ovšem na druhou stranu by měla být ráda, že se vůbec někdo nabídl, že okamžitě převezme Evinu práci. Kolem jedenácté, když Schillerovi a Maike zrovna dosnídali, přišla za nimi Maria Fiegelová na terasu. Před sebou strkala bledou, sotva dvacetiletou vytáhlou dívku a zářivě se usmívala od ucha k uchu. „To je ona.“ Dívka měla rezavé vlasy obarvené hennou a spletené do copů a na sobě neforemný olivově zelený vojenský nátělník a staré vytahané maskáče s mnoha kapsami. Dívala se upřeně do země a mlčela. „To je Sonja Frankeová, vaše nová slečna na hlídání,“ zvolala Maria Fiegelová přehnaně vesele do zaraženého ticha. „Dobré ráno, Sonjo. Já jsem Beate a tohle je můj muž Martin.“ Leoniina maminka vstala a natáhla k děvčeti s úsměvem ruku. „…naproti sedí naše dcera Leonie a její přítelkyně Maike a tady…“ ukázala na miniaturní dětské hřiště u úpatí terasy, „…je náš Dominik. Nebo krátce Nicky.“ Dívka letmo stiskla Beatě ruku, zamumlala „pozdrav pánbůh“, aniž by vzhlédla, a seběhla dolů k pískovišti. Tam si Sonja Frankeová klekla a s takovou samozřejmostí vyklopila vedle Nickyho díla další bábovku, že se skupinou přihlížejících na terase rozlehl takřka slyšitelný výdech úlevy. „Vidělas její vlasy?“ hihňala se Maike, zatímco si ovíjela prsty ochrannou páskou. Leonie si už posypala ruce magnéziem a sáček si zahákla vzadu za opasek. Žula skalní stěny se leskla ve slunci. „Proč? Copy jsou přece zase v módě.“ „Ale henna? Tu už přece nikdo nenosí“ „Možná že má pod tou hennou zrovna tak nudnou myší hněď jako já.“ 20
„Ale to přece ještě není důvod pro tuhle zrzavou ekologických fanatiček.“ „Rozhodně je to originálnější než ta jednotná blond, kterou nosí na hlavě všechny ostatní.“ „Taky pravda. Každopádně ten bojový oblek, to je teda síla.“ Maike postavila nohu na skalní výčnělek. „Khaki à la NATO místo dirndlu. Něco na tom je.“ „Dobře že jsi alespoň Sonjiny hadříky vzala na milost…“ Leonie ručkovala na laně zachycená vpravo i vlevo za skalní spáru – první metr prakticky kolmo ve stěně. Byl to báječný pocit lézt zase po skutečné skále. A lezecká oblast Engelswand je teprve začátek! Musejí se naladit na třítisícovky, které jsou všude kolem. Maike si uvázala přes svou kysličníkem odbarvenou ofinu červený pirátský šátek a šikovně jako opička Leonii předhonila. „Ale venkovan zůstane venkovanem,“ poznamenala s úšklebkem. „A Sonja se dneska už taky nikdo nejmenuje.“ „Ty jsi nespravedlivá, Maike. Za své jméno přece nikdo nemůže. A podle mě zní Sonja tak nějak… pozitivně.“ Maike vyprskla: „Tobě přeskočilo. Fakt.“ A na zdůraznění udělala jednu ze svých nenapodobitelných grimas. Někdo se zasmál. Leonie se obrátila. Dole na louce na ně zamávali dva kluci. Jeden byl vysoký, měl široká ramena a kolem paže vytetovaného hada nebo něco podobného. Menší měl zrzavé kudrny a na dálku trochu připomínal hobita. Jmenovali se Ben a Johannes, byli z dolnosaského Emdenu a měli právě po maturitě. Když Leonie a Maike dorazily zpátky na louku, nabídl jim Johannes „místo na piknikové dece mezi milovníky hor“. Maike okamžitě vyrukovala se svým arzenálem vtipů na dolní Sasy a brzy se s Johannesem se smíchem a flirtováním vydala ke stánku s nápoji. Leonie a Ben zůstali sami. Kradmo po sobě pokukovali a nevě21
děli, o čem by se měli bavit. Přesto se Leonie dozvěděla, že Ben se vlastně křestním jménem jmenuje Behrend a zřejmě pochází z úctyhodné fríské velkostatkářské dynastie Beningů, kdežto Johannes se přistěhoval do Emdenu teprve před pár lety. Má zrovna tak dlouhou bradu jako já, pomyslela si Leonie a musela se mimoděk usmát. Ben se na ni usmál také, aniž by věděl, co je důvodem jejího veselí. Když se Maike a Johannes vrátili od stánku, byli už dohodnuti, že se zítra zase sejdou. Všichni čtyři samozřejmě. Leonie se spokojeně opřela a mžourala do slunce. Vzpomněla si na Sonju. Ta zvláštní copatá holka s vlasy obarvenými hennou jim zachránila prázdniny. Když Leonie a Maike přišly o několik dní později večer do hotelu, seděl Nicky se svým plyšovým medvídkem přikrytý dekou v postýlce a s vroucností dvouletého dítěte se zbožně díval na Sonju − nikde ani stopy po večerním teroru, který obvykle doprovázel jeho uspávací rituály. „Super!“ Na Leonii to udělalo hluboký dojem. „Tak my ho teď pohlídáme, než se vrátí naši.“ „To není třeba.“ Sonja pohladila ukazováčkem Nickyho po krčku. Malý potěšeně zakvičel. Leonie nevěděla, co má říct. Domluvily se přece, že Sonja zůstane do večera a pak budou Nickyho hlídat Leonie s Maike, dokud se rodiče nevrátí z jógy. Leonie nejistě přešlápla z nohy na nohu. „Ale ty máš teď volno. Určitě chceš něco podniknout nebo tak.“ Sonja láskyplně ťukla Nickyho do špičky nosánku. „Nedělej si starosti, zůstanu tady. Paní Fiegelová mi dala pokoj pro personál. Jen o patro výš v postranním křídle.“ „Ale…“ „Takže můžu být u Nickyho v případě potřeby čtyřiadvacet hodin denně.“ 22
