EUSTACH Č. Stopa / text 1.
NISAN
2.
Matouš: Zdravím vás, lidi. Už jste někdy přemýšleli o tom, co znamená úsloví Láska až za hrob? Ano? Ne? Tak my vám teď představíme takové malé lokální drama o jedné takové lásce, kterou nezastaví nic, dokud nespočine milovanému člověku na srdci. Může se vám to zdát sentimentální, ale přiznejme – toužíme po takové lásce všichni. Nebo skoro všichni… Ale napřed představím osoby. Matouš: Je tu především Františka C. Moudrá žena, která o životě ví své, ale je natolik moudrá, že nikoho nepoučuje. Její život je prostý a veliký – až jednou umře, bude pro ni plakat mnoho lidí. Ale nepředbíhejme. Pak je tu její muž. Dobrý chlap. Pochází ze Živanic a třebaže žije na Moravě už dlouhá léta, český přízvuk ho prozrazuje. Je to velký člověk, silný, rozložitý, ale neublížil by, jak se říká, ani mouše. Osobně jsem viděl, jak bránil před neurvalým majitelem březí fenku. Františka mu jednou řekla: Ty a tvoje zvířata! Myslím, že bys mohl vložit hlavu do lví tlamy a lev by ti nezkřivil ani vlas. A Josef se jen usmál a řekl: bodejť. Pak je tu Zítřejší nevěsta. Samozřejmě má jméno, ale to pro tuto chvilku není důležité. Zítra se bude vdávat a přiznejme, je napjatá. Řeknete si, že napjatá je před svatbou každá nevěsta, jenže ta naše Zítřejší, ta je napjatá jinak. Ona totiž, nerad to říkám, ale ona není moc milovaná. Přesněji řečeno: je zbouchnutá. Takové ošklivé slovo, omlouvám se, nechtěl jsem jí ublížit. Měla by tady být také Františčina dcera. Studuje v Praze a domů přijíždí jenom občas. A pak je tu Eustach. Nádherný kocour. Vědoucí kocour, ale na to je ještě čas. Tolik k osobám. Matouš: Ale poslouchejte , co se vlastně pozvolna začíná odehrávat. Jsme v půli června a s ožehlým vědomím vtaženi do surrealistického obrazu plného jahod, klíšťat a zlověstně rostoucích pigmentových skvrn. Nerozeznáš klíště od skvrny a skvrnu od jahody. Když nechceš. Danica: Když nechceš o ničem vědět. Nebe chvílemi vypadá, jako by po něm plula cukrová vata pro diabetiky. Ale je možné, že oblohou se pomalu posunují vzduté sáčky z umělé hmoty. Matouš: Edouard Manet je nedokáže nakreslit, protože nezná jejich podstatu. Nikdy si do žádného
Značka
JZ
JP
M
N
N
N
N
P
O
E
JM
N
N
N
N
N
N
Hudba skončí
Hudba začne
Musí stihnout před flétnovými výškami Hudba skončí
Play
3.
4.
nebalil svačinu. Matouš: Edouard Manet maluje Eustacha. Maluje ho s přimhouřenýma očima. Eustach stejně jako malíř přimhuřuje oči a střídavě je doširoka rozevírá. Leží v dolíku u tyčkového plotu. Danica: Tam to znám. V důvěrném dolíku mezi dvěma tulipány, že? Tyčkový plot – to je nezvučný dřevěný cimbál. Podívej se pozorně. Tak vstaň, Matouši, a podívej se. Kocour Eustach leží mezi dvěma tulipány a pozoruje lesklého černého brouka. Oba jsou krásní a smrtelní. Matouš: Je pryč. Uletěl. Dost! Stačí. Jen rychle dodáme, že přední konec plotu vede do ulice, vzadu je poslední tyčka zabořena v hnojišti. Hnůj nebudeme považovat za odvrácenou tvář života, protože bychom byli za hlupáky. Danica: Ale počkej, musíme ještě dodat, že Eustach čeká svého páníčka. Ale po cestě nikde nikdo. Jenom horko, které je husté jako smetana. Matouš: Nikde nikdo – to je někdy samota, ale jindy zklamání. Prázdnota. Edouard Manet upustí štětec a umře. Prázdnota zůstala nezobrazitelná. Danica: Říká se, že kočky tuší předem, když se má stát něco neobvyklého. Vzpomínáš? V Agadiru to bylo: kočky cítily nebezpečí a bloumaly domem, mňoukaly a sténaly, ale nikdo z lidí si jich nevšímal. Matouš: To horko je zlé. Doslova duní. Danica: Umyla jsem si vlasy, abych se osvěžila. Ale teď už musím běžet, je všední den a mám co dělat. Matouš: No právě. Nejsme tady pro nic zanic. Propána! Málem jsem zašlápl toho krásného brouka. Eustachu! Na co myslíš, kocoure jeden!
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
VE STARÉM NAPAJEDLE USNUL DROZD
D
D
D
D
D
Klavír přestane Bongo: Dobrý den. Čas brouků je za námi, vraťme se k hrát v oktávách lidem. Matouš: To nemusí být zrovna to nejlepší. Bongo: Nepleť se do toho. Tak tady máme hlavní hrdinky. Je to Františka C, která šije Zítřejší nevěstě svatební šaty. A tohle je naše Zítřejší nevěstinka. Pojď sem, ukloň se, nestyď se. Bongo: Upraví ji závoj také. Tak holky, máte slovo. Odchází ze scény. Danica: Nevrť sebou, musím to popošít. Hudba skončí Petra: Zase?
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
D
Hudba začne
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka Přidají se kytary
D
D
5. 6.
Danica: Zase. O kousek. Tobě roste břicho snad každou půlhodinu. Petra: Měla jsem se vdávat už minulý měsíc, teti. Nedovedete si představit, teti, kolik papírů se musí vyplňovat. Ale i kdyby se to stihlo, nebyla bych ráda. Vždyť byl květen. V květnu se lidé nemají brát, přináší to neštěstí. Danica: To jsou pověry. Každý den je dobrý, když jej něčím nezkazíme. Já jsem se vdávala třináctého. Třináctého února. Petra: Fakt? Danica: Fakt. A víš kde? V katedrále svatého Víta v Praze. Petra: Proč? Danica: Jak to proč? Co je to za otázku? Prostě jsem se vdávala v té naší nejslavnější katedrále. Můj Josef si to přál, on to také zařídil. Kdepak já, já jsem byla cérka z daleké Moravy, to Josef, on už je takový. I naší dceři vymyslel jméno. Božena. A co Ty? Už víš, co se Ti narodí? Chlapec nebo holčička? Petra: Chlapec. A bude se jmenovat Eduard. Danica: Jako president Beneš. Nebo jako anglický král. Petra: Teti, také jste se bála? Hudba začne Danica: Bála? No… každá se trochu bojí. Vstupuje do jiného života. Ale to nic, uvidíš… Petra: Kdybych jenom věděla… Danica: Co kdybys věděla? Petra: Ale nic, teti, to já jen tak. Už bych to Přidá se 2. kytara chtěla mít za sebou. Přidá se flétna Danica: Dočkáš, se. Už je to jenom několik hodin. Petra: A ty jsou nejdelší. Danica: Asi máš pravdu. Ty jsou nejdelší. Petra: Au. Někde jste teti, zapomněla špendlík. Danica: Tak pojď, musíš tu parádu svléknout, ale tady ne, před lidmi. Opatrně, ať nic neroztrhneme. KOČIČÍ PLÁČ Bongo: Nechme ženské, ať si povídají. Teď je řada na mně. Představím se. Jsem Františčin muž, Josef ze Živanic. Nemám už moc času, tak svižně. Co se děje: Františka jde zrovna do zahrady pro svou jurodivou sestru Mařenu, ale i tu nechme být, i když je to velice svérázná osoba. Jurodivá. To znamená jiná. Jiná než my. Mařena například věří, že ji miluje strom. Stoletý ořešák v rohu zahrady. Soustřeďme se na zahradu. Loni byla pěkná úroda. Loni. Rajčata loni zněla jako viola da gamba. Pak se do nich zasekl výstřel
4 takty po 3. refrénu (8x“bolest“) Přidá se 2. kytara Přidá se flétna
Klavír v basech
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP
KP KP
KP
KP
KP
7. 8.
jako srp. Střelili na mého kocoura Eustacha. A hned vám povím proč. Bongo: Byl totiž kocour Eustach, statný a náruživý milovník, ale ne každá kočka jeho důkaz přízně vydržela. Poslední dobou se množily stížnosti, že po Eustachově plemenném zásahu jsou kočky zkrvavělé, dvě dokonce skomírají a brzy bude asi po nich. A pokud se narodila koťata, byla tak velká, že kočičí mámy měly co dělat, aby je přivedly na svět. Ba nastaly případy, že to nedopadlo dobře. Ale kde zas ten kocour je? Jakub: Řekni rovnou, že tvůj Eustach nebyl žádný něžný Romeo, třebaže na mrouskající se kočičku absolvoval nejeden výskok na balkon, pardon, na plot, na střechu garáže nebo chlívku. Rozezlení majitelé koček vyhrožují, že ho zastřelí. No, musím se přiznat, že ani já nejsem zrovna milovníkem koček, třebaže jim nepřeju nic zlého. Ať si žijí a mne nechají žít. Playback: Výstřel. Bongo: Tak to vidíte. Každý není jako ty, kamaráde. Jsou takoví, co nejen vyhrožují, už po něm i střelili, naštěstí ho jen poranili. Jakub: Musí pod kudlu, kamaráde. Nerad to říkám, ale nic jiného nezbývá. Tak přeju hodně štěstí, kocoure. Musím přiznat, že to někdy i ve mně zapraská, jak praská v kamnech staré dřevo. A to nemám prý důvod k neláskám. A netrápím se pro nikoho. Bongo: A tak jsem Eustacha předal veterináři a pukalo mi při tom srdce. Hladil jsem ho, jako bych na jeho kožíšku hrál smutnou i divokou melodii violy da gamba a Eustachův strach se rozezněl jako orchestr, který se loučí s dirigentem. A Eustach mi to odpustil. Z toho je mi vlastně nejvíc smutno. Že máme právo rozhodovat za tu němou tvář. No… němou. Jak se to vezme… NĚKDY TO VE MNĚ ZAPRASKÁ
Hudba skončí, zůstane flétna
I0
I0
T
Po playbacku. Hudba skončí
T
Hudba začne
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
NZ
Přidají se kytary
Kytary přestanou
Flétna skončí Danica: Mařena zase sedí pod stromem. Pod královským (po druhém sólu) ořešákem. Trochu vám tu zahradu představím. Vzadu stojí zeď. Té jsem se vždycky bála. Zeď – to není domácí, chápavý laťkový plot. A víte, co jsem jako děcko moc chtěla? Aby ke zdi vedly tři schůdky. Ne abych po nich šplhala nahoru. Jen jsem si myslela, že ty schůdky by byly jako děti té zdi. Že by ji polidštily. Ta zeď by se stala matkou tří schodů. No, mezitím jsem se stala matkou já. Přidá se flétna Danica: Počkejte – oni vám neřekli, že mám dceru Boženu? Studuje v Praze, dnes přijede a Zítřejší nevěstě půjde za družičku. Počkejte, už je vidím, už jdou. I můj muž, čekal ji na nádraží, nemohl se dočkat.
NZ
NZ
NZ
NZ
Petra a Bongo: Ztěžka přicházejí, Petra Bogna podepírá. Bongo: Není mi dobře, Františko. To je z toho horka. Podala bys mi prosím, vodu? Danica: Jistě, lehni si, odpočiň si. Petra: Je moc horko. Tatínkovi se udělalo na nádraží špatně. A co teta Mařena? Podívám se za ní do zahrady. Bongo: Kde je kocour? Danica: Někde tady musí být. Bongo: Á, Eustach. Pojď ke mně kamaráde. Pojď ke mně. Matouš: Nerad vstupuji do scény, ale nedá se nic dělat. Josef ze Živanic k sobě zavolal Eustacha, Eustach se k němu poslušně přivinul, lehl si Josefovi přímo na srdce. Josef ze Živanic právě umřel. Umřel a kocour mu bez hnutí sedí na prsou. Najednou je ticho. Eustach jemně Josefovi zavře oči, aby mohl jazykem osušit jeho vlhká víčka. Začíná potichu, melodicky vrnět. Potom Eustach Josefovi nadzvedne bradu: jazykem pohybuje zdola nahoru, tak se Josef ze Živanic každé ráno holí na krku. Zdola nahoru, opatrně, pečlivě, dohladka. Josef leží odevzdaně v polorozhalené košili, je vidět prošedivělé chloupky na prsou. Má také obnažené pravé rameno a na něm velké mateřské znamínko. Eustach to znamínko upřeně pozoruje. Pak se pomalu začíná na Josefově hrudi otáčet, jako by si hledal místečko ke spočinutí. Pak kocour zlehka položí tlapu Josefovi na prsa. Zvolna, pomalu s láskou začíná Josefovi olizovat levou bradavku, pak míří níž, k srdci. Pak začne totéž napravo. Už nevrní jen táhle zamňouká. Danica: Josefe! Proboha, co se stalo? Josefe! Petra: Tatínku! Co tě bolí? Matouš: Eustach Josefovi tlapkou zatlačil oči. Danica: Bylo to tak nečekané. Až po chvíli jsem se vzpamatovala, najdu plátýnko, přinesu smaltovaný lavor s vodou a začnu omývat svého muže. Břicho. Potom donesu prostěradlo a Josefa do něho zahalím. Pod prostěradlem sundám kalhoty a spodky a omyju jeho intimní partie. Vždycky byl cudný, neporuším jeho cudnost ani teď. Když jsem mu umývala nohy, chodidla, uvědomila jsem si jejich tvrdou kůži. Nikdy předtím jsem je nepotěžkala. Ale to snad muži od žen ani nečekají. Petra: Ale ten doktor! Přišel, konstatoval smrt, vypsal úmrtní list: náhlá mozková příhoda. „Umřel
I1
Hudba skončí, přidají se klávesy
I1
I1 I1
I1 I1 I1
Výměna kláves: Eva skončí, Ondřej začne
I2
I2 I2 I2 I2
Výměna kláves: Ondřej skončí, Eva začne
I3
9.
10.
během vteřiny, paní“, řekl mamince. „Netrpěl. Milosrdná smrt, takovou bychom si přáli všichni, nemyslíte? Ale všiml jsem si té kočky, co ležela na mrtvém těle. To je nebezpečné, paní, Vyhoďte to zvíře, nesmí tady zůstat. Mohla by mrtvého pohryzat. Měla byste tu kočku nechat utratit, paní. Myslím, že má prašivinu, je celá olezlá.“ Ještě že maminka kocoura Eustacha chytila do náruče, býval by ho ten doktor odnesl. Eva začne ve ČERNO, VÍCE ČERNA čtvrťových notách 22. takt Jakub: Po 6 taktech Pak přijeli pohřebáci. Josef byl vystaven ve kytarových kil smuteční síni. Tak tohle by si na mou duši nevybral, aby na něho každý hleděl. Ale co naděláte, je to tradice. ČERNO, VÍCE ČERNA Hudba skončí, Jakub: zůstane kytara V tu noc se zvedl vítr. Lomcoval okenicemi. Blíží se bouřka. Františka ani Božena nemohou spát. A kocour zmizel. Petra: Mami, víš, že mi tatínek říkával takovou pohádku? Když byla bouřka a já se bála, tak mě uklidňoval, to prý v nebi kácejí staré jabloně, co rodí modrá jablka, ale hned vysazují nové s ještě modřejšími jablíčky. Danica: Modrá jablka, opravdu ti to vypravoval? Myslela jsem, že jeho svět je nekomplikovaný a zůstává při zemi. Jeho důvěrně známý svět nebyl pohádkovou říší. Zvířata nemluvila lidskou řečí a nepřinášela živou ani mrtvou vodu. Kočky, které můj Josef hladil, mňoukaly, psi štěkali, krávy bučely… rozeznal drozdy od strnadů podle peří i zpěvu, ale neznal ptáka Noha, natož Felixe. Petra: Ale znal rajskou zahradu s modrými jablky, mami. Playback: Hrom. Petra: To je můj závoj, vraťte mi jej! Playback: Hrom. Jakub: Chytne závoj, hodí jej zpátky Hudba skončí Petra: Stojí s nataženýma rukama. Petra: Chytne závoj a spěšně z jeviště odejde. Jakub: Viděli jste? To je tedy svatební den! Taková bouře. A zrovna teď, kdy se svatebčané chystají na dvoře hodovat. Do světnice by se totiž nevešli. Už se nedá povědět, že novomanželům prší štěstí. Víno se mísí s dešťovou vodou. Slepičí polévka s nudlemi se také zakalí deštěm a už nebude k jídlu. Svatební dorty bičuje vodní proud a liják jim poničí jejich vanilkové negližé. Taky jsem byl pozvaný, jsem zmoklý do niti. Matouš: Jo, vanilkové negližé. Prudký poryv větru strhne
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
Č
I4
T
T
I4
I4
I4
I4 I4 I4
T
11. 12.
ubrus i se vším, co je na něm. Slyšíte ten řinkot rozbitého skla? Prostě – svatba je zkažená, konec parády. Vůbec tě, Boženo, nemusí mrzet, že jsi nemohla jít za družičku. Petra: Kytka. Měla být svatební a vidíš, jak to dopadlo. Jsem smutná – ze všeho. Byly jsme nejvěrnější kamarádky. Obě jsme si tento den představovaly jinak. Měla jsem jít za družičku. Ale to nejde. Vnesla bych do svatby smutek. Můj drahý tatínek byl najednou tak sám, vystaven v rakvi před lidmi, protože tak káže zvyk – poslední rozloučení. A nikdo neví, že polštářek, co mu dala maminka pod hlavu, je plný Eustachovy srsti, kterou ten kocourek ztrácel v hustých chumáčích, když se s tatínkem loučil. Tak najednou se všechno stalo: Přípravy na svatbu a na pohřeb v jednom dni. Playback: Rozbité nádobí Petra: To je hrůza, jak se jim svatba zkazila. Nevěsta… bude smutná. Ale proboha! Mami! Teta Mařena zůstala v zahradě pod stromem. Mami! Honem. A kde je kocour? VE STUDNI VODA ZABOLÍ Matouš: Strašný nečas, v momentě jsem zmokl až na kůži! Františka i Božena běží v lijáku a v té šílené bouřce do zahrady. Mařena opravdu stojí pod ořešákem, vydává křečovité, drásavé zvuky. Ono se snadno řekne: bláznivá Mařena. Táhne k sobě zlomenou větev. Mařena ji nenechala upadnout, nastavila náruč, jako ji nastavujeme dítěti, které padá z výšky. Houpá tu větev na lokti jako mimino. Bongo: Ano, vidím to. Sklání se k ní. Křičí, nerozumím všemu, co říká. Vlastně – nejsou to žádná slova. Víte, prabolest a praláska nemohou být nadlehčovány slitováním, pak by nebyly absolutní. Absolutno – už vím, o čem mluvím. Mařenina bolest je mimo všechny zákony pozemského světa. Stejně jako její láska. Danica: Samozřejmě nenechám sestru umřít v bouřce. Vzpouzí se, nechce se odtrhnout od milovaného stromu, jenže do něj může každou chvíli udeřit blesk. Petra: Mami! Pomoz mi! Strašně to klouže. Bongo: Pospěšte si, moje drahé. Co nevidět blesk udeří znovu. Ženo moje, odveď Mařenu, co nejdřív ji odveď. Všechny jste v nebezpečí. Slyšíte mě? Matouš: Josef ze Živanic má pravdu, že je všechny varuje. On přece už ví, co my ještě nevíme. On ví, že existuje láska i bolest stojící mimo
Hudba začne
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
S
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka
Flétna: přidá se
Flétna: smyčka
Flétna: přidá se Po samostatném zpěvu: „Ve studni voda zabolí.“ (pouze s klavírem) Flétna: přidá se
S
S
S
S
T
T
S
Flétna: smyčka Flétna: přidá se Hudba skončí
Hudba začne
T
T
T
13.
všechny přírodní zákony. S ním to ví i bláznivá Mařena a věřte nevěřte, ví to i kocour Eustach. Němá tvář? Není němá. Jenom zbytečně netrousí slova. Lidé usuzují tak povrchně! Dávejte pozor. Zase se zablýskne. Do Mařenina kvílení se ozve kočičí mňoukání. Znovu se zablýskne a Eustach spatří tu pyšnou zahradní zeď korunovanou falešným diadémem ze skleněných střepů. Je to namyšlená lžikrálovna. Výsměšné, výhrůžné i samolibé lidské dílo. Hudba skončí Jakub: Hrůza! Jeden blesk za druhým. Osvětlují zahradu jako reflektory. Nahoře na stromě slyším Eustachovo úzkostlivé zamňoukání. Čiči. Ta kočka něco vidí. Nebo tuší , co my nevidíme ani netušíme. Danica: Mařeno, prosím tě, pojď s námi. Podej mi ruku. Petra: Čičíííí. Čičííí. Matouš: Blesk najednou strom rozťal vejpůl a ze sousedova dvora se ozve chraplavý mužský hlas: Jakub: Tady je ta bestie, co ohryzává mrtvoly. Ať už se k nikomu nepřibližuje. Playback: Výstřel. Matouš: Slyšeli jste to? Danica: Eustachu! Ozvi se! Čičí! Čičí! Petra: Mami! Zastřelili ho. Hudba začne Matouš: A je to pravda. Zastřelili ho. S výkřikem jako hořící pochodní padá zasažený Eustach na zem mezi rozesetá modrá jablka, o kterých ví jen Josef ze Živanic. Eustachova duše – protože kočky mají duši – je už svobodná a klidná. Leží schoulená u svého páníčka, kde je očekávaná a vítaná. Najednou bouře ustane. A všechny tři ženy beze slova pochopí, co ještě zbývá udělat, než uloží tělo Josefa ze Živanic do hrobu. TOBIHO MODLITBA
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
T
