7DQN\DRIIURDG\ YHVOXĜEÀFK RFKUDQ\ELRGLYHU]LW\ Text: Jan Moravec
Bývalá vojenská cvičiště. Každý nejspíše nějaké zná. Jsou jich po republice desítky, bývaly téměř u každého většího města. V 70. a 80. letech minulého století se tam proháněly tanky a obrněné transportéry, střílelo se tam vším možným i nemožným. V 90. letech byla v souvislosti s odchodem sovětských vojsk, profesionalizací naší armády a změn ve vojenské strategii postupně opuštěna. Některá byla následně zastavěna, většina jich však byla ponechána svému osudu a postupně se proměnila v zarůstající území nikoho s chátrajícími zbytky vojenských staveb na okraji. Dobré tak pro dobrodruhy, paintbalisty, terénní jezdce… a přírodovědce!
c Estét se možná zděsí, ale žábronožky a listonohové jásají. Na plachtě, konec října 2014. Foto Martin Hanousek
Představa, že vojenské prostory jsou nenávratně zdevastovaná území, zahnízděná v řadě myslí, vzala po zpřístupnění těchto oblastí velmi rychle za své. Pravý opak je pravdou. Mnohá bývalá vojenská cvičiště jsou doslova oázami přírody, co se druhové rozmanitosti i výskytu vzácných druhů týče. Jen pro představu: podrobný výzkum motýlů na čtyřech desítkách opuštěných vojenských cvičišť v letech 2008–2010 doložil v průměru 48,6 druhů denních motýlů na jedno území, zatímco v národních přírodních rezervacích a národních přírodních památkách obdobného charakteru je v průměru pouhých
V SOUL ADU S PŘÍRODOU
36,9 druhů. Podobně překvapivé výsledky vykazují i další skupiny organismů, například ptáci, rovnokřídlý hmyz, obojživelníci, mokřadní či pískomilné rostliny. Naprosto klíčový význam mají tato území pro výskyt tzv. lupenonohých korýšů – listonohů a žábronožek. To vše navzdory aktivitám, které běžně považujeme za devastující. A nebo spíše právě díky nim, jak si ukážeme.
%LRGLYHU]LWDYRMHQVNĘFK FYLËLĄĈ Za co vděčí vojenská cvičiště tak ohromné biodiverzitě? Je to souhra
– 68 –
několika různých faktorů. Jednak vznikla ještě v době před socialistickou intenzifikací zemědělství, nepostihla je chemizace ani zběsilé meliorace, a tak se vlastně bezděky stala ostrůvky, v nichž mohly přežívat původní druhy, z okolí během druhé poloviny 20. století postupně vytlačené. Přitažlivost těchto území pro řadu druhů pak ještě zvýšila velká mozaikovitost, vytvořená právě působením armády – zatímco některé plochy byly pravidelně projížděny těžkou technikou, neustále „odlesňovány“ dopadajícími granáty, rozryté bezpočetnými zákopy a tu a tam se přes ně přehnal požár, hned vedle nalezneme místa, kam po desetiletí díky zákazu vstupu v podstatě nevkročila lidská noha. Většina pak byla někde mezi – občas narušená a pak ponechaná několik let v klidu. Takže na malém prostoru, v těsné blízkosti, se zde vyskytovala řada různých sukcesních stadií, přičemž zde byl vždy poměrně velký podíl otevřené krajiny. Pro biodiverzitu ideální stav. A v neposlední řadě hraje významnou roli ono pravidelné narušování povrchu těžkou technikou či municí – rozrušený drn, odkrytá půda, periodické louže, ranná sukcesní stadia. Právě na ně jsou vázány ty nejvzácnější druhy. S opuštěním prostorů armádou se však situace zásadně mění. Narušování půdy ustalo a celou plochu postupně opanují náletové dřeviny. Leckomu může právě tahle spontánní divočina připadat jako ta „správná příroda“, ale biodiverzita takových území rapidně klesá. Tohle všechno je nutné si uvědomit, pokud chceme přírodní bohatství bývalých vojenských cvičišť zachovat. Není to jednoduché. Jde většinou o velmi rozlehlá území, kde tradiční management „s kosou
a křovinořezem“ nemá z dlouhodobého hlediska příliš šancí. Navíc dokáže udržet pouze mozaikovitost, nedokáže však zajistit plošné narušování půdního povrchu. Proto se uvažuje o různých alternativních metodách. Jednou z nich je například využití velkých býložravců. Na Ralsku se již několik let prohánějí zubři, v Milovicích od konce ledna stádo „divokých“ koní. Jak se osvědčí koně uvidíme časem, v případě zubrů však výsledky nejsou moc přesvědčivé – mimo jiné chybí to narušení půdy, pro zachování řady vzácných druhů klíčové. Pravda, kopyta jsou o něco lepší než sekáči, ale stále to při počtech zvířat, o kterých je řeč, není úplně ono… Záhy proto někteří přírodovědci a ochránci přírody dospěli k poznání, že vyhánět z těchto míst jezdce na nejrůznějších čtyřkolých, dvoukolých i pásových vozítkách
Biodiverzitu vojenských cvičišť po desetiletí udržovaly tanky. Na plachtě se tak děje dosud. Foto Martin Hanousek
Tankodromy s periodickými tůněmi ve vyjetých kolejích jsou významným biotopem listonohů. Foto Jan Moravec
nedává příliš smysl. Vždyť právě pohyb podobné techniky je tím, co dnes v těchto územích schází. A začali se snažit s nimi navázat na první pohled hodně nezvyklou spolupráci.
3âVWRYVNÒPRNāDG\ Chtěl bych na tomto místě uvést dva konkrétní příklady z činnosti pozemkových spolků, jak může taková spolupráce vypadat. Mezi obcemi Pístov a Rancířov nedaleko Jihlavy leží bývalé cvičiště 82. protiletadlové raketové brigády, zrušené v první polovině 90. let. Pozemkový spolek Mokřady se stará jen o menší, zhruba sedmihektarovou část rozlehlého vojenského cvičiště při jeho severním okraji. Lokalita je velice významná z hlediska výskytu obojživelníků, proto zde zejména buduje tůně a zimoviště, krom toho též kosí orchidejové louky. Jiné části areálu jsou hojně využívány motorkáři a čtyřkolkáři, a tak vznikl nápad zkusit tyto dvě aktivity spojit. V SOUL ADU S PŘÍRODOU
Pro specifický management pomocí pojezdů offroadů byla vyčleněna východní část plochy spravované pozemkovým spolkem, zarostlá třtinou, kde „nebylo co zkazit“. Za offroadisty se nápadu ujal majitel nedalekého autoservisu a společně – samozřejmě se souhlasem majitele pozemků, kterým je město Jihlava – byla vymyšlena pravidla, jak by se mohli jezdci „vyblbnout“ a přitom být ještě prospěšní přírodě. Byly vymezeny koridory, často překračující drobnou vodoteč, protože právě bahniště s četnými periodickými tůněmi jako biotop pro listonohy, žábronožky a kuňky je to, co si od celé akce nejvíce slibují ochránci přírody, a období, kdy je zde možno jezdit. Největší akce, za účasti veřejnosti (což má i zajímavý efekt ekovýchovný, o ohrožených druzích rostlin a živočichů a o aktivitách na jejich záchranu – zdaleka ne jen motoristických – se dozvědí lidé, kteří by jinak s tímto tématem vůbec nepřišli do styku), je vždy jednu sobotu v období únor-březen a jednu sobotu v období září-říjen; jinak zde probíhá volné ježdění. Spolupráce funguje zatím dva roky a nutno říci, že pravidla jsou ze strany jezdců dodržována. Podrobné vyhodnocení z hlediska biodiverzity zde ještě neproběhlo, je plánováno na tento rok. Ale i bez velkého zkoumání lze konstatovat, že se zde například objevila blatěnka vodní, patřící mezi vzácnější druhy naší flóry. Listonoh letní a žábronožka letní mají na nedalekém tankodromu (hojně využívaném pro změnu čtyřkolkáři) jedinou známou recentní lokalitu na Českomoravské vrchovině; pokud by se jim zde podařilo vytvořit další vhodný biotop, výrazně by to zvýšilo jejich šanci na přežití.
– 70 –
1DSODFKWÔ Mediálně mnohem známější je lokalita Na plachtě u Hradce Králové. Vojákům sloužila již od roku 1897, nejintenzivněji byla využívána na přelomu 70. a 80. let 20. století. Jde o zcela ojedinělé území, kde se na slínovcovém podkladu těsně vedle sebe nacházejí mokřady, vřesoviště a písčiny – tedy biotopy samy o sobě poměrně vzácné, jejichž řada obyvatel je právě vázaná na rozrušený terén – a které pravděpodobně nikdy v minulosti nebylo zcela zalesněné. Bylo zde nalezeno přes 700 druhů cévnatých rostlin, na sedm desítek druhů mechů, 1000 druhů brouků, 750 druhů motýlů, 220 druhů blanokřídlých, tři čtvrtiny všech u nás se vyskytujících druhů obojživelníků…; svorně vedle sebe teplomilné i chladnomilné druhy. Do povědomí vstoupila Plachta mnohaletým bojem ochránců přírody s představiteli města kvůli plánům
na zástavbu této unikátní lokality. Boj byl vítězný, v podstatě celé území dnes pokrývá přírodní památka (respektive tři na sebe vzájemně navazující přírodní památky), zařazeno je i mezi evropsky významné lokality. Což samozřejmě znamená mnohem přísnější režim pro různé experimenty. První „civilní“ manévry vojenské techniky zde proběhly v roce 2003, po delší pauze pokračují nepravidelně od roku 2010, většinou jednou ročně po několik dní. Z počátku akci organizovala přímo státní Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, později iniciativu převzal Velkojaroměřský pozemkový spolek, který na lokalitě provádí i další managementové zásahy. Třebaže pojezdy vojenskou technikou probíhají v souladu s platnými plány péče o přírodní památky, postoj státní správy (ani státní ochrany přírody) není v této otázce jednotný. Přitom dosavadní výsledky jsou velice zajímavé. Populace listonoha
– 71 –
ZAJÍMÁ VÁS TÉMA PROBLEMATIK Y PÉČE O BÝ VALÉ VOJENSKÉ PROSTORY? Toto mimořádně zajímavé a aktuální téma jsme se v redakci rozhodli uchopit aktivněji! Ano, skutečně pracujeme na zorganizování 1. konference Naše příroda 2015 – Péče o bývalé vojenské prostory. Pokud se vše podaří, jak se dařit má, konference by měla proběhnout 1. prosince 2015 v Olomouci. Držte palce našemu úsilí! Brzy přineseme bližší informace… Redakce časopisu Naše příroda,
[email protected]
Od dubna do srpna je na Pístovské mokřady vjezd zakázán. Foto Jan Moravec
Jedním z cílů „vojenských manévrů“ v lokalitě Na plachtě je i posílení populace rosnatky okrouhlolisté. Foto Jan Moravec
letního se zvedla zhruba desetinásobně, populace žábronožky letní dokonce téměř stonásobně; přímo v tanky rozježděné ploše byla v roce 2012 nalezena a následující rok potvrzena kriticky ohrožená rostlina stozrník lnovitý, nezvěstný zde téměř pětačtyřicet let; objevily se některé vzácné druhy zemních včel… A majitelé vojenské techniky jsou z možnosti „vyvenčit své pancéřové miláčky“ nadšení a jsou do toho ochotní investovat nemalé peníze, které by jinak musely jít ze státní kasy. Zatím naposledy, po roční pauze, zde patnáctka tanků, transportérů
a další převážně pásové vojenské techniky jezdila koncem října loňského roku. Hlavním organizátorem byl Klub přátel vojenské techniky, pozemkový spolek zajišťoval především přípravu, tedy vymezení míst a tras pro pohyb techniky, a následně dozor při vlastní akci. Při plánování se bral tentokrát zřetel nejen na ochranu přírody, ale i na návštěvníky lokality; rozježděné cesty byly totiž při předešlých akcích nejzásadnější stížností místních obyvatel. Narazilo se však na nečekaný problém. Tank si klidně proklestí cestu i vzrostlým lesem, nepřekonatelný problém jsou pro něj ale pařezy! A tak z ploch, kde byl v uplynulých letech vyřezán nálet, bude potřeba pařezy odstranit. Cožpak o to, krom toho, že to do budoucna umožní pojezdy techniky, žádoucí narušení půdy zajistí i vlastní trhání pařezů. Ale bude to fuška. Podaří-li se získat grant z fondů EHP, pustí se do toho členové pozemkového spolku již letos.
2WD]QâN\Ľ Samozřejmě, vyvstává spousta otázek. Například, kdeže všechny ty druhy, potřebující pro svůj život údajně tanky, přežívaly dříve. Tady je odpověď jednoduchá – ještě v polovině 20. století byla krajina plná nezpevněných cest s loužemi a výmoly, nezpevněných říčních břehů, drobných hlinišť a pískoven snad za každou vesnicí… Právě na tyto biotopy byly vázány druhy periodických tůní i druhy obnažených půd, které se později uchýlily na tankodromy. Přesvědčit se dodnes může každý, kdo vyrazí třeba do Rumunska. Zjara tam najde na každé druhé cestě množství kaluží plné pulců kuněk. S naší mánií zpevňovat
kdekterou polní či lesní cestu mají prostě smůlu. Jiná častá otázka zní, zda jsme si jistí, že ta opěvovaná druhová diverzita bývalých cvičišť nevznikla až po jejich opuštění armádou. Zde je již odpověď trochu složitější. Je pravda, že z počátku byla většina výzkumů lokalizována právě do opuštěných prostorů, a tak by se podobná interpretace mohla nabízet. Dnes jsou již k dispozici i data z aktivních cvičišť, která ukázala, že pro většinu organismů – zejména bezobratlých a obojživelníků – jsou neméně významná než cvičiště opuštěná. Ale neplatí to stoprocentně. Třeba u ptáků se zdá, že skutečně nejvhodnější je pro ně několik let po opuštění. Ovšem právě jen několik let, než území zaroste úplně. I proto je potřeba přistupovat k ploše bývalých cvičišť diferencovaně. A z druhé strany: je nutné skutečně pohyb techniky po ploše nějak regulovat, usměrňovat? Vždyť armáda zde rozhodně nebrala ohledy na nějakou ochranu přírody, jezdila či střílela kde chtěla a kdy chtěla, a výsledkem byl úžasný biotop. Jenže intenzivní výcvik byl téměř vždy jen na menšině plochy, většinu plochy zasáhl jen tu a tam. Zajímavým srovnáním jsou tradiční motokrosové areály, kde také dochází k pravidelnému narušování povrchu, a přitom v biodiverzitě nijak nevynikají. Klíčem k tomuto tajemství je pravděpodobně právě intenzita provozu, případně jeho jistá nahodilost. Je jasné, že jakoukoli regulací nelze „vojenskou“ nahodilost věrně nasimulovat, stejně jako mozaikovité kosení luk bude vždy jen parafrází (ne-li parodií) na tradiční mozaikovitou krajinu. Ale jsou to cesty, jak se k tomu, co je dnes již zřejmě nenávratně zaniklé, alespoň přiblížit.
c d
Tudy letos tanky ne! Foto Martin Hanousek Vymezení ploch, kam tanky nesmějí. Foto Martin Hanousek
'DOĄâLQIRUPDFH Informací k dané problematice je dnes již dost, jsou však dosud velmi roztříštěné. Jedno z nejucelenějších zpracování tohoto tématu, na které jsem zatím narazil, včetně zkušeností ze zahraničí a podrobného soupisu literatury, je bakalářská práce Ondřeje Buška z roku 2013, dostupná na webu na adrese https://is.cuni.cz/webapps/ zzp/detail/129498. Na webu lze najít i podrobné prezentace obou výše zmíněných lokalit. Pístovské mokřady na adrese http:// mokrady.wbs.cz/Pistovske-mokrady.html, Na plachtě na adrese http:// www.naplachte.cz.
– 73 –
V SOUL ADU S PŘÍRODOU
