Znění tohoto textu vychází z díla Ve vlasti tak, jak bylo vydáno Odbočkou Československé Národní Rady v Rusku v roce 1918 (PŠENIČKA, Josef. Ve vlasti. Jekatěrinburk: Odbočka Československé Národní Rady v Rusku, 1918. 55 s. Knihovna Československého denníku, sv. 2).
Text díla (Josef Pšenička: Ve vlasti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.
Citační záznam této e-knihy: PŠENIČKA, Josef. Ve vlasti [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/04/05/63/ve_vlasti.pdf.
Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 30. 5. 2014.
OBSAH I. Cestou .................................................................................................. 5 II. V Praze.............................................................................................. 10 III. Revoluční projevy československého lidu ................................. 12 IV. Největší nepřítel Rakousko-Uherska .......................................... 20 V. Poslední dny státu a dynastie ....................................................... 23 VI. Politické strany............................................................................... 27 VII. České ženy. Návrat zajatců. Rakouská policie ......................... 31 VIII. Slovensko ..................................................................................... 34 IX. Doslov.............................................................................................. 36
4
I. Cestou Když jsme již jako dobrovolníci československého revolučního vojska sedávali v zákopech na frontě anebo na rozvědkách plížili se k nepřátelským opevněním, častokráte zmocňovala se nás touha dostati se přes frontu a aspoň na chvíli spatřiti zase jednou naši drahou vlast, říci našim milým, že nezapomínáme na svoji národní povinnost a že jdem se zbraní v ruce pomstít se za dlouholetá bezpráví a násilí Rakouskem a Habsburky na národě našem páchaná, osvobodit vlast z pout otrockých a vybojovat jí znovu svobodu a samostatnost, po níž tolik prahneme, za níž jsme ochotni životy své položiti. Nespokojovali jsme se zprávami, přicházejícími z vlasti, z nichž sice jedny naplňovaly srdce naše radostí a druhé ještě více rozplameňovaly nenávist vůči našim odvěkým nepřátelům, ale na vlastní oči byli bychom se rádi přesvědčili o pravém stavu věcí doma, jak široce asi zachvátila revoluční vlna massy našeho lidu a jak on dívá se a co soudí o našem vojenském a revolučním hnutí za hranicemi vlasti. To, co bylo pouhým zbožným přáním a snem, stalo se mi skutečností. 14. dubna, den po slavnostní přísaze celého československého národa bojovati za svá práva až do úplného dosažení svobody a neodvislého a samostatného československého státu, ocitl jsem se téměř po čtyřleté odluce znovu na rodné půdě, v naší drahé československé vlasti. Srdce mocně bušilo a spousta myšlenek a dojmů vynořovala se, když vlak projížděl ostravským uhelným revírem, kol nesčetných továren, hutí, sléváren, železáren, v nichž otročí se za mrzký žold tisíce českých dělníků, kde české ruce musí dobývati z hlubin země tuny uhlí, aby nestály továrny, a mohly se v nich zase českýma rukama vyrábět děla a smrtící náboje proti naší a jiných národů svobodě. I vzpomněl jsem si na tisíce našich ozbrojených a na všechno odhodlaných hochů a na Bezručovy verše: „Přijde čas, súčtujem spolu!“
5
Ve vlaku seznámil jsem se s několika ostravskými dělníky a havíři. Od nich jsem se dozvěděl mnoho zpráv o náladě, jaká mezi dělnictvem panuje. První, co mne ani ne tak překvapilo jako potěšilo, bylo to, že mluvili docela svobodně, veřejně, bez ohledu na to, je-li věc, o níž mi vyprávěli, ve spojení s trestním zákonníkem čili nic. Hlad a bída, jako následek neschopnosti zásobovacích úřadů, centralisovaných v různé „Geosy“ a nacházejících se v rukou spekulantů, obohacujících se na lidské bídě, rozhárané poměry, které hodně se podobají anarchii v Rusku, hojně kvetoucí protekcionářství a dlouhé trvání války, to všechno vyvolalo v lidu všeobecnou nespokojenost a dalo řečím, ba i jednáním ráz přímo revoluční. Dnes je v Rakousku již tolik revolucionářů – mezi ně patří i dosti Němců – že snad by se nestačili odsuzovat a v kriminály zavírat. A proto jsou slavné bezpečnostní orgány nuceny zamhouřiti aspoň jedno oko a nevidět, jak hlodací červ – válka – rozvrtává všechny součástky rakouské monarchie. Ostravští dělníci a obzvláště havíři stojí na zvláště privilegovaném místě. Úřady jsou nuceny každému jejich požadavku jako svévolnému děcku vyhověti. Není-li dosti chleba, havíři zastaví práci a zásobovací úřady ihned se postarají o chleba, kdyby jej měly vzíti i z těch nejhladovějších míst. To se ovšem neděje z nijaké lásky k dělníkům, ale z nutnosti, poněvadž při zmenšeném počtu pracovních sil je veliká potřeba uhlí, kterého stačí jen na polovinu potřeb, takže továrny a hlavně železnice hodně trpí nedostatkem uhlí a každý den stávky může míti vážné následky. Dělnictvo je si vědomo této své síly a využitkovává jí i k politickým účelům. Demonstrace jsou na denním pořádku; obzvláště bohat byl na politické demonstrace, mající ráz „bílení“ židů a Němců rok 1916. Povstání zachvátilo celý ostravský kraj a rozšířilo se až do Krakova. Posláno vojsko na potlačení, to ale odepřelo střílet do lidu. Místo nich splnil tento úkol na rychlo povolaný jeden polský pluk. Během povstání demolováno množství židovských krámů a ubito do sta židů a Němců. Práce na závodech a dolech stála několik dní. Úřady rády by se zbavily vůdců, stojících v čele organisací a hnutí. Ale
6
jakýkoliv pokus o propuštění jich z práce a poslání jich na frontu, naráží na tuhý odpor dělnictva, jehož bojovnost stoupla obzvláště v posledním roce. Takové poměry a nálada je ve všech průmyslových místech. Ale Ostravsko – což ostatně nikoho asi nepřekvapí – je v československých zemích a Rakousku vůbec kraj nejrevolučnější. Němci mu říkají „Bolschevikei“. (Maďaři mají zase svoji „Bolschevikei“ v Chorvatsku. Nemusí aspoň závidět Němcům. Je to také zcela správné: co jednomu, to i druhému.) Ostravsko, tento náš domácí „avangard“ opouštěl jsem ve veselé náladě. Nezklamal jsem se v očekávání, že najdu náš lid v mohutném odporu nejen vůči vládě, ale i vůči Rakousku vůbec. Nového důkazu pro to dostalo se mně v Přerově, kde zrovna den před mým příjezdem mluvil na schůzi vrátivší se z ruského zajetí německý posl. Malik o našem revolučním hnutí v Rusku. Jak vděčni mu asi museli být přerovští občané za informace, které jim p. Malik přinesl. V Přerově na nádraží je stále mnoho vojáků, většina Čechů, očekávajících vlaky, které teď, mimochodem řečeno, jezdí velmi pomalu (polovinu bývalé rychlosti) a velice zřídka. Většina vojáků, jak jsem se z rozhovoru s nimi přesvědčil, jela na Ukrajinu za svými pluky. Ptal jsem se jich, jaká je mezi vojáky všeobecně a německými zvláště nálada a chuť k válce. To, co jsem se od nich dozvěděl, přesahovalo i má očekávání. Disciplina ve vojsku není úplně žádná; důstojníci rakouští velmi slevili, bojíce se nesčetných útoků, které na ně byly vojáky učiněny. A potom i důstojníkům rakouským válka již „nadojela“, protože i jich rodiny trpí všeobecným nedostatkem a válka nebere konce; ztratili také již naději na konečné vítězství, ačkoli byl s Ruskem uzavřen mír a Italie utrpěla na podzim porážku. Deserce v rakouských vojscích stala se skutečně epidemickou; z pochodových rot desertuje nejméně 75 procent vojáků; stává se, že někdy dojede na místo jen několik lidí a to obyčejně několik bázlivých rakouských Němců. Vojenské úřady jsou proti stále se vzmáhající deserci bezmocny; sběhů už ani netrestají a spokojují se pouze tím, že je zařazují do nových pochodových rot, odkud však nemohou zabrániti jejich novému útěku.
7
Mezi českými vojáky je rozhodně revoluční nálada. Všeobecně vědí o našem vojsku v Rusku a přímo nám závidějí, že my bojujeme za svoji věc, za svůj národ, kdežto oni musí dělat Rakousku otroky. Učinili by i rádi „pořádek“ ve svých plucích, kdyby nebylo mezi nimi Němců a Maďarů, kteří se sice také někdy „bouří“ když mají hlad, ale jakmile dostanou najíst, slouží poslušně dále. Nenávist k Němcům říšským je veliká. Zprávy o jich vítězstvích na francouzské frontě přijímají se hodně reservovaně; tomu, že Němci stříleli ze vzdálenosti 120 km. na Paříž, nevěří a považují to za tlach. A bez ohledu na přítomnost Němců docela veřejně tvrdí, že Německo musí být a že bude spojenci poraženo. Uznávají jeho úspěchy, ale jsou přesvědčeni o jeho konečné porážce. Tak mluví vojáci i „civilisti“. Jedu dále Hanou. Na stanicích nedostanete nikde nic k jídlu, tím méně chleba; jen nedobré pivo a teplou tekutinu, mající název čaje, ale ve skutečnosti je to teplá jahodová šťáva, ovšem že bez cukru. Vojáci dostávají ve vojenských etapních jídelnách za levný poplatek kousek kukuřičného chleba, který se vám dříve, než ho sníte, v ruce rozdrobí, pomazaný povidly, či jak tomu říkají „marmeládou“ a trochu teplé vody – prý kávy – také neslazené. Česká žitnice – Haná – jakoby se převrátila v pustinu. Všechny zásoby obilí, pokud ještě zbyly, vyvezeny do německých provincií, ba i do Německa a v českých zemích zůstaly jen přísně odměřené dávky. Později nadešel takový stav, že ze samého Německa muselo býti přivezeno několik vagonů obilí do nejvíce vyhladovělých míst, jakými jsou na příklad Praha a Vídeň. V České Třebové dozvěděl jsem se z pražských novin o průběhu slavnostní schůze a přísahy, skládané v Praze památného dne 13. dubna. Nebudu se prozatím o této velkolepé manifestaci podrobněji rozepisovati, ale zmíním se jen o dojmu, jakým působily referáty o ní v českých listech na shromážděné na třebovském nádraží vojáky a ostatní lid. Všechny české listy měly kromě podrobných zpráv o průběhu manifestace krásné, nadšené úvodníky. Nejlepší úvodníky, aspoň
8
podle mého mínění, měly „Národní Listy“ a „Právo Lidu“. – Noviny šly, jak se říká, na dračku. S velikým zájmem díval jsem se do tváří čtenářů, chtěje ve své paměti zachytiti jich radostné pohledy a slzící oči. Přál bych každému býti aspoň toho dne doma. Všude mluvilo se jen o pražské přísaze. Každý Čech, čta onu krásnou přísahu, složenou naším mistrem Jiráskem, byl si vědom, že to nepřísahalo jen několik set nejlepších vyvolenců československého národa, ale že to byla přísaha každého jednotlivého Čecha, celého národa, bojovati tak dlouho, pokud nebude náš boj korunován úplným vítězstvím. První den mého pobytu v „Tschechovien“, jak Němci říkají teď vnitřním Čechám na rozdíl od jejich „Provinz Deutschböhmen“, byl bohat nezapomenutelnými dojmy. Cítil jsem příliš jasně, že k revoluci doma není již daleko a že stačí jen malá jiskra, aby vznítila to doutnající vření, a mohutné plameny revoluce rozšířily by se po všech krajích československých. V takové náladě blížil jsem se ku Praze, naší české metropoli, máti českých měst a středisku československého revolučního hnutí.
9
II. V Praze Jsem u cíle své cesty, v Praze! Srdce mocně buší, když vlak vjíždí do Františkova nádraží. Je to sen, či skutečnost? Tak hladce, bez překážek dostal jsem se do srdce Čech, že tomu nechci ani věřit. Rychle, pln nedočkavosti, ubírám se v průvodu své milé přítelkyně B. k museu, zastavuji se u pomníku sv. Václava, jdu dále po Václavském náměstí, ohlížeje se na všechny strany, jako bych byl v Praze poprvé, k Národnímu divadlu, které za měsíc bude slaviti své 50tileté jubileum, jež, jak známo, proměnilo se pak ve velkolepou celonárodní manifestaci k poctě Masaryka a spojenců. Neodolatelná touha láká mne na Hradčany do královského hradu, odtud na Belveder, kde setkávám se s některými svými politickými přáteli. Dlouho kochám se pohledem na Prahu; Petřín a staroměstské zahrady jsou obaleny zelení a pokryty květy. Vltava pění se a odvádí své vody dále do Němec; věže chrámové hrdě pnou se do nebes; slunce hoří! Nemohu se dosti nasytit rozprostřenou pode mne krásou, k níž se pojí tolik vzpomínek, tolik snů… Spouštíme se dolů k Praze, jdeme kolem domu, kde bydlí rodina Masarykova. V té chvíli zmocňuje se mne jakási posvátná úcta; můj duch jakoby nebyl zde se mnou a odletěl tam daleko, odkud jsem přijel. Náš lid, který prof. Masaryka přímo zbožňuje, stará se všemožně, aby jeho rodina netrpěla v ničem nedostatku. Vesničané přinášejí chléb, máslo, vejce, všechno, čeho v Praze je nedostatek, a dávají tím na jevo svou lásku k našemu velikému národnímu vůdci. Řekli mi, že to je jen malá odplata za to mnoho, co prof. Masaryk pro náš národ koná. Další má cesta byla k Prašné bráně a na Staroměstské náměstí. Zde na tomto místě, před dvěma dny, zatím co v Staroměstské radnici vyvolenci československého národa odpovídali hr. Czerninovi, že československý národ není vůči Rakousku loyální
10
a vypovídali Rakousku boj, československý lid prohlásil, že věří a jde za svými vůdci a přísahal spolu s nimi Rakousku pomstu za stálé šlapání našich práv a deptání naší svobodné vůle. Delší chvíli postál jsem i před Husovým pomníkem v době války zhotoveným a odhaleným v 15. roce. Zadní deska na pomníku stále čeká na své vyplnění… Po záhubné lethargii a pessimistických vyhlídkách do budoucnosti, které následkem neúspěchů spojeneckých vojsk a šílené persekuci všeho českého zavládly v československém lidu v 1915 roce a trvaly z části ještě i v 1916 roce, byla Praha první, která probudila se z této malátnosti a duševní skleslosti k novému životu. Z Ruska přicházely neurčité a nejasné zprávy o České družině, o formování československého vojska, ale málo kdo věděl, kolik nás je a z koho ony vojenské části sestávají. Ale ty kusé zprávy, které o nás a o činnosti prof. Masaryka v Anglii a ve Francii domů přicházely, stačily, aby naši aspoň mohli tušit, že v Rusku a ve spojeneckých státech staví se základy nového českého života. Až teprve v kriminále dozvěděli se naši ze soudních aktů, mezi něž patřila i všechna čísla „Čechoslováka“ (ani jedno nechybělo), něco o tom, co se v Rusku děje. Mezi lidem rozšiřován leták Horkého. „Teď anebo nikdy“ a později dostal náš lid v milionech exemplářích do rukou naši vojenskou přísahu, která se četla jako národní evangelium, některé články prof. Masaryka, výňatky z „Čechoslováka“ a „Československé Samostatnosti“. Takovou cestou dozvídal se lid o nás. Naše hnutí zvyšovalo u nich doma ještě více lásku k svému národu, odpor k utrpení a nenávist k porobě, v níž národ se ocitl, vzbudilo národní uvědomění, pod vlivem ruské revoluce touhu po svobodě, která postupně stále se šířila, až vzrostla do dnešních velikých revolučních rozměrů. Můžeme býti právem hrdi, že velký podíl na obrození našeho národa po stagnaci a utrpeních v 1915 roku, máme my, naše hnutí, naše vojsko.
11
III. Revoluční projevy československého lidu Veřejně dal lid náš poprvé na jevo svoji nespokojenost s dosavadní českou politikou a poměry v Rakousku na velikých demonstracích koncem května r. 1917 před tím, než se sešel poprvé za doby války rakouský parlament. Tenkráte vyzýval lid své poslance, aby změnili svou dosavadní politiku vůči rakouskému státu, by hájili neochvějně naše stará práva a vedli se vší rozhodností boj za svobodu a samostatnost československého národa. V opačném případě ať poslanci vzdají se svých mandátů a lid si zvolí poslance nové. Charakteristické a pro nás velice cenné je to, že toto nové revoluční hnutí povstalo přímo z lidu, bez agitace stran a vůdců. To je důkazem toho, že hnutí naše kotvící v lidu samém, musí dojít vítězství, poněvadž lid cítí nezbytnost splnění svých požadavků, má k sobě důvěru a je odhodlán bojovat a zvítězit. Plného ohlasu našlo hnutí u českých spisovatelů a výtvarných umělců. Ti první pochopili hluboký význam probuzení našeho lidu doma, spatřujíce v něm novou éru v životě českého národa. Navždy památným zůstane jich květnový projev, ve kterém přímo obracejí se k českým poslancům, žádajíce je, aby na říšské radě, až tato bude svolána „neochvějně hájili práv českého národa, hájili je do krajnosti, aby domáhali se splnění našeho národního programu bez výhrad, neboť český lid se programu svého nikdy nevzdal, ze srdcí československých nikdy nevymizela víra v slavné příští jeho splnění!“ Poslanci, až na některé čestné výjimky, ukázali se mnohem konservativnějšími než lid. V památném prohlášení, učiněném 30. května 1917 v rakouském parlamentě, požadují utvoření československého státu „v rámci říše rakouskouherské“. Té doby, t. j. v počátcích veřejného vystoupení československého národa na hájení svých práv, byly mezi poslanci ještě příliš silné oportunistické
12
živly à la Šmeral, Fiedler i Hübschman, kteří nevěřili v možnost existence československého státu bez Rakouska. A s těmito stoupenci austrofilské orientace museli svádět oposiční poslanci tuhé boje. Zajímavými v tom ohledu jsou podrobnosti o přípravách k onomu „neslanému a nemastnému“ prohlášení, jak je v Čechách později nazývali, ze dne 30. května. Původně byly 3 návrhy. Poslanci se radili celou noc, aniž by se na některém z nich definitivně usnesli. Spleteni množstvím kombinací, stálým měněním výrazů slov, neznali už ani přesně text prohlášení, pro které se vyjádřila většina a které pravděpodobně bylo by bývalo v zasedání sněmovny čteno. Mezitím Clam-Martinic, ministerský předseda, stále vyjednával s předsedou Českého Svazu posl. Staňkem. Přemlouval ho, aby Čechové upustili od svého prohlášení a nestěžovali již beztak dosti neutěšenou situaci říše. Ale Staněk pod vlivem radikálních poslanců nedal se zlákat a když hr. Clam-Martinic zjevně rozčilen a rozhořčen mu řekl: „Pánové, toť velezrada“, osud sněmovního zasedání byl rozhodnut. Za hrobového ticha celé sněmovny, přerušeného jen jediným výkřikem německého posl. Wolfa, přečetl posl. Staněk právě to prohlášení, které Clam-Martinic nazval velezrádným. Tak prokázal rakouský ministerský předseda, aniž by to byl tušil, vydatnou službu československému revolučnímu hnutí. Dojem, jaký české prohlášení způsobilo, byl obzvláště na ministerských lavicích obrovský. Ministerská rada, která po tu dobu stále zasedala a konala pro každou eventualitu přípravy, měla až do posledního okamžiku naději, že Češi přece jenom „dostanou rozum“ a proto tím větší bylo pro ni ranou, když se dozvěděla o rozhodnutí Čechů. Toto prohlášení podepsali všichni čeští poslanci za výjimkou státoprávníků posl. Kaliny a Prunara, kteří s ním nesouhlasili a vydali zvláštní prohlášení, ve kterém projevují své sympatie Francii, Anglii, Rusku, Srbsku, Italii a všem spojencům, přejí vítězství spojeneckým zbraním; přeji si porážky a rozbití
13
Rakouskouherska a požadují úplně samostatný a neodvislý československý stát. Následkem vlivu, jaký mělo prohlášení ze dne 30. května na lid, začal v Čechách sílit stále radikálnější směr, který se přenesl i do poslaneckých řad; radikální směr získával v nich stále více stoupenců, až došlo k novým volbám do Českého Svazu, kterými oportunistické živly byly odstraněny. Mezinárodní situace se také zlepšovala v náš prospěch; obzvláště prohlášení Wilsona, že Amerika nesloží dříve zbraň, dokud neosvobodí i rakouské Slovany z jich otroctví, způsobilo doma obrovskou radost a ještě větší odhodlanost k boji; z Ruska přicházely již hojnější zprávy o tvoření československého vojska v širokých rozměrech a zborovská bitva hodně posunula ku předu revoluční hnutí doma; podrobné zprávy o formování českých legií přicházely i z Italie; od pařížské Národní Rady, s níž jsou naši v čilém spojení, dozvěděli se o úspěších, kterých tato se domohla u francouzské a anglické vlády. Za takových okolností bylo našim doma jasno, že prohlášení ze dne 30. května již nedostačuje, že se stává již i pro ně samé nepřijatelným; rozhodli se tudíž učiniti nový projev, který by dokumentoval jednotnost československého revolučního hnutí jak doma, tak i v cizině, a ve kterém budou požadovati úplně neodvislého samostatného československého státu. Vhodná příležitost se k tomu vyskytla počátkem ledna. Ve Francii se tvoří autonomní československá armáda, v Brest-Litevsku hr. Czernin uzavírá s Ruskem mír pod podmínkou sebeurčení národů. Mimochodem jen podotýkám, že rakouská informační kancelář chtěla podmínky bretského míru zfalšovat a vynechala bod, kde se mluví o právu národů na sebeurčení. Naši poslanci však, kterým byly mírové podmínky přesně známy dříve, než ministerskému předsedovi Seidlerovi, postarali se o okamžitou opravu. Těchto dvou okolností využili naši k tomu, že svolali 6. ledna 1918 do Prahy sněm všech českých říšských a zemských poslanců, který
14
dostal jméno tříkrálový, na kterém se usnesli na projevu, že neuznávají brest-litevského míru, prohlašují se pro úplně samostatný a neodvislý československý stát a hrozí Rakousku, že použijí všech prostředků, které k uskutečnění tohoto požadavku povedou. Dříve pro československý národ míru není a nebude – praví se na konci této důležité deklarace. Tříkrálová deklarace má trojí význam: prohlašuje se pro úplně samostatný československý stát, prohlašuje tudíž naše hnutí v cizině a hnutí doma za jednotné, poněvadž máme tentýž cíl a tytéž požadavky a co je nejdůležitější, mluvíc ku konci o míru prohlašuje vlastně Rakousku válku. Deklarace byla ve všech listech konfiskována a proto nedostala se ani k nám do Ruska. Ale přes to byla rozšířena v letácích po všech československých zemích; i v té nejzapadlejší horské vesničce dostali do rukou prohlášení, které bude nejdůležitějším aktem v nové historii našeho národa. Ale tříkrálovou deklarací nebylo ještě dovršeno politické hnutí jako součástka naší revoluce; po třech měsících nadešly události obrovského významu. Brestský mír nesplnil, jak již známo, naděje v něj kladené. Třebaže nazýván chlebovým mírem, chleba Rakousku přece nedal. Místo mouky vozil se z Ukrajiny do Rakouska pepř, zázvor a podobné „zbytečné“ zboží. Zásobovací úřady nepřestávaly konejšit hladovící obyvatelstvo, že už, už tady bude první vagon ukrajinské mouky, a slibovaly na všechny strany. Mezi jinými městy byl slíben i Praze, která již od počátku dubna byla bez chleba a kde jen dělníci, aby se nebouřili, dostávali kukuřičný chléb; ale prošel květen, nadešel červenec a ukrajinská mouka pořád nepřicházela. Myslím, že vůbec nepřišla, a že Pražané museli čekat na chléb až do nové sklizně. Ve Vídni byl a je hlad větší než kdekoliv jinde. Vídeň zmenšila dříve než kterákoliv jiná města dávku masa na týden na osobu do 20 dkg. Od různých nemocí, vzniklých z hladu, umírá ve Vídni denně od 1000 do 2000 lidí. Mrtvoly jsou odváženy v noci ve zvláště k tomu
15
účeli zařízených vagonech elektrické dráhy a pohřbívány ve společných hrobech. Tento zoufalý stav vídeňského obyvatelstva přiměl městské zastupitelstvo k tomu, aby poslalo k právě se vrátivšímu z Bukarešti od mírového vyjednávání v Rumunsku hr. Czerninovi deputaci, která žádala o rychlou pomoc a zásobení Vídně ukrajinskou nebo rumunskou moukou. Ale ani hr. Czernin nemohl dát Vídni žádoucího chleba. A aby vinu zoufalého stavu říše na někoho svedl, začal sprostým způsobem štváti proti prof. Masarykovi a našim říšským poslancům. Smysl jeho štvavé řeči byl asi tento: mezi prodlužovatele války – a Rakousko strašně trpí dlouhým trváním války – patří kromě anexionistů a spekulantů též t. zv. Masarykovci, kteří rozšiřují v nepřátelských (spojeneckých) státech pověsti o blížící se v Rakousku revoluci, očekávajíce od vítězství spojenců uskutečnění svých nacionalistických snah. Takových Masarykovců je prý mnoho mezi českými poslanci. Jich velezrádnému řádění musí býti učiněn konec rozhodnými prostředky. Československý národ vzal hr. Czernin pod svoji ochranu. On prý československý národ dobře zná, ví o jeho loyálním a patriotickém chování se vůči Rakousku, což dosvědčují hrdinské činy československých vojáků na frontě (snad nemyslil tím pan hrabě vzdávání se našich vojáků Rusům, vyzrazování jimi plánů nástupů na italské frontě a statečnost našich zborovských hrdinů?) a srdnatost československých matek, tak zmužile nesoucích ztráty svých synů, posílaných do pole. Československý národ dle hr. Czernina prý je poslanci svými klamán, nejde za nimi a radí, že je v zájmu cti československého národa, aby jednání svých poslanců rázně zakřikl. Tato štvavá řeč Czernina vzbudila v Čechách ohromný odpor. Ze všech koutů Čech, Moravy, Slezska i Vídně sypaly se do Vídně protesty proti podobnému zostouzení československého národa a zneuctívání Masaryka. Štvavý, vztekem a nenávistí naplněný výrok Czerninův „der elende Masaryk“ (mizerný Masaryk) pozvedl
16
ještě více v očích národa našeho milovaného vůdce prof. Masaryka a láska k němu stala se ještě větší. Hr. Czernin nedocílil toho, čeho svou řečí chtěl docíliti. Československý národ na nesčetných táborech (skoro v každém místě pořádána protestní schůze) tisíci resolucemi a statisíci podpisy prohlásil, že jde za svými poslanci, že jim věří a že spolu s nimi neustane od započatého boje. České noviny zahájily ostrý novinářský boj proti Czerninovi, žádajíce jeho odstranění z ministerstva. „Národní Listy“ přímo vyzvaly hr. Czernina, aby vystavil jednou svoji kandidaturu ve Vinoři, blízko Prahy, kde má panství a přesvědčil se o loyálním smýšlení československého národa; že jsou přesvědčeny, že by nedostal ani hlas od svého posledního pacholka od volů. Aby náležitě bylo zaprotestováno proti nařčení českých poslanců v řeči Czerninově, obzvláště pak proti tvrzení, že jediným národem, o který se Rakousko může opírat a jemuž ostatní národy musí býti podřízeny, jsou Němci a Maďaři, kteří to dokázali svojí neochvějnou statečností, větší než kdokoliv jiný na frontě, bylo usneseno svolati do Prahy sjezd všech říšských a zemských poslanců, spisovatelů, umělců, učenců, zástupců university, akademie, zástupců samosprávy, dělnictva, všech politických stran, žen atd. Tito representanti československého národa sešli se 13. dubna v Praze na Staroměstské radnici. Mezi účastníky sjezdu byli též zástupci Jihoslovanů s dr. Korošcem za Slovince a dr. Radičem za Chorvaty v čele. Jihoslované cítili se stejně s námi dotčeni řečí Czerninovou a ze slovanské solidarity přišli k nám do Prahy, aby spolu s námi vedli boj, který je bojem na život a na smrt a přísahali nám věrnost na všechny časy. Poláci odřekli v účasti na sjezdu, odůvodňujíce svůj odkaz tím, že dostali pozvání příliš pozdě, takže jich delegáti nebyli by mohli včas do Prahy přijeti; proto poslali jen pozdravný přípis. Sjezd zahájil delší řečí posl. Staněk. Odrážel útoky hr. Czernina vládou proti československému národu namířené, objasňuje účel
17
sjezdu a zve všechny ku přísaze, bojovati až do posledních sil za svobodu a samostatnost československého národa. Na to předčítá náš velký mistr, spisovatel Jirásek slavnostní přísahu. Při čtení přísahy není jediného oka, které by nebylo zaslzelo. Je všeobecné napětí u vědomí obrovské vážnosti okamžiku. Po přečtení přísahy zvedají se ruce všech ke přísaze, k přísaze, jakou nikdy žádný jiný národ nedával. Zde přísahal celý národ. Po spisovateli Jiráskovi mluvil posl. Kramář. Jeho řeč byla hlavně obrácena k Jihoslovanům, jimž my slibujeme věrnost za věrnost. Jemu odpovídal slovinský delegát dr. Korošec. Ujišťoval nás, že Jihoslované pevně trvají na svém požadavku jihoslovanského státu a že tento boj povedou spolu s námi až do úplného vítězství. Posl. Klofáč děkoval českým ženám za jich vydatnou práci v československém revolučním hnutí. Za nepřítomné Slováky, jímž uherská vláda dělá všemožné překážky, aby zamezila, jich styku s Čechy, mluvil posl. Haberman. Vyslovil naději, že i Slováci budou brzo sami pány ve své domovině. Mezitím venku na Staroměstském náměstí a přiléhajících k němu ulicích shromáždil se obrovský dav lidu, k němuž promluvil nadšenou řeč dr. Radič. Přísahou 13. dubna učinil národ náš doma všechno, co v Rakousku za daných poměrů učiniti možno. Musíme si představiti, že to všechno děje se v Rakousku a že naši mohou znovu býti zavíráni a persekvováni, abychom nabyli přesvědčení, že dále jíti ve svých prohlášeních naši již nemohou. Řekli to, co řekli jsme i my. Více není již co říci. Ale to ještě neznamená, že se naši vzdávají pokračování svého revolučního hnutí. Ba naopak. Dni květnové t. r., za jubilejních slavností 50tiletého trvání Národního divadla nás o tom jasně přesvědčují. Pouliční demonstrace, srážky s policií a vojskem, demolování panství Fürstenbergova jsou jasnými odrazy smýšlení a nálady našich doma. Revoluce zachvátila všechny vrstvy našeho lidu. Slova revolucionář, velezrádce, jsou běžnými jmény. Doma každý se cítí
18
býti revolucionářem, velezrádcem. Nálada v lidu je krajně revoluční a revoluce hrozí vypuknouti dříve, než toho bude zapotřebí, než nadejde k tomu vhodný okamžik. Vůdcům stěží se daří říditi toto veliké všeobecné hnutí v našem národě.
19
IV. Největší nepřítel Rakousko-Uherska Rakouská vláda je si vědoma nebezpečí, jaké jí od československé revoluce hrozí a proto drží kolem Prahy již od ledna t. r. stále 2 obrněné vlaky s artilerií a dostatečnou posádkou, aby v každý okamžik mohla československou revoluci utopiti v krvi a Prahu podrobiti témuž osudu, jaký stihl Remeš a jiná města na francouzské frontě. Kromě toho je v Praze stále značný počet říšsko-německých vojáků ku potlačení demonstrací, kdyby nabývaly většího rázu. Už ani němečtí a maďarští vojáci nejsou pánům z Vídně dosti spolehliví, a musejí si pozvat na pomoc vojáky z Berlína. Neobyčejně důležitou je podvratná činnost našich ve vojsku na italské frontě; ta je namířena především k rozvrácení vojenských sil Rakouska a má dobré výsledky. Když po týdenním pobytu doma znovu jsem opouštěl Čechy a vracel se zase ke svým do Ruska, konaly se právě v Čechách přípravy k veřejnému plebiscitu. Výsledek jeho má býti předložen příští mírové konferenci. Náš lid již předem na základě sebeurčení národů rozhodne se proti Rakousku, pro samostatný československý stát, v jehož uskutečnění věří a o jehož budoucnosti nepochybuje. V jednom ze svých předcházejících článků řekl jsem, že Praha je střediskem československého revolučního hnutí. Ale troufám si říci ještě více: Praha je střediskem nejen československé revoluce, ale veškerého hnutí všech národů neněmeckých a nemaďarských, pokud toto je namířeno proti trvání Rakousko-Uherska a pro vybudování samostatných států: československého, polského, jihoslovanského a j. V tomto boji hrají vůdčí úlohu Češi. Italové řídí se instrukcemi a pokyny z Prahy; rovněž tak Rumuni. Česko-italské sblížení, které začalo v Italii, pevně zakotvilo ve všech kruzích také již doma. Je pouze zapotřebí, aby se rozšířilo i mezi lidem, obzvláště mezi vojáky,
20
kteří se dívají na Italy trochu s vysoka. Bohužel v poslední době hnutí Italů a Rumunů ve své intensivnosti hodně polevilo. Italové jsou následkem loňské velké porážky Italů zastrašeni a pouze jeden z jich několika poslanců v říšské radě je proti vládě v rozhodné oposici. Transsylvanští Rumuni jsou uzavřeným mírem mezi Rumunskem a ústředními mocnostmi ve svých nadějích zklamáni a hodně deprimováni. Ale naši jim docela usnouti nedají. Jsou s nimi ve stálých stycích a při každé příležitosti zvou je do Prahy, aby aspoň byli přítomni různým národním slavnostem, jako bylo na př. jubileum Národního divadla a mohli se přesvědčit o náladě u nás doma. Styky s Poláky jsou již trochu jiného rázu. Poláci, kteří právem se mohou honositi svojí vysokou kulturou a historickou minulostí, nepodléhají tak našemu vlivu jako ostatní rakouské národnosti. Práce mezi nimi je proto mnohem obtížnější; je to též následkem toho, že Poláci, aspoň jich političtí vůdcové, ještě ne docela zřekli se svého austrofilství. Ale našim doma přeci se podařilo získati je do oposice proti vládě, bohužel ne dlouhé, protože Poláci brzo přešli opět na stranu vlády a jak nám poslední telegrafické zprávy oznámily, hlasovali v parlamentě pro 6ti měsíční rozpočet, zachránivše tím vládu, která byla v dosti kritické situaci. Polský lid neschvaluje politiky svých vůdců a stále více se v něm vzmáhá odpor proti Rakousko-Uhersku. Této nálady využívají naši doma a míjejíce oficielní představitele polského národa v říšské radě, o jichž slovanské věrolomnosti se již dosti přesvědčili, začínají navazovati přátelské styky s národem samotným. Spisovatel Kvapil a dr. Černý měli se odebrati do Krakova, aby tam v tomto směru začali působiti. Od této akce slibují si naši doma velice mnoho. Střediskem hnutí na Slovensku, o němž rozepíši se ještě později, je také Praha. Slováci, jsouce pronásledováni ve svých činech a ve svých listech stíháni konfiskacemi za jakýkoliv projev pro československý stát, uchýlili se do Prahy a českých listů, aby jejich pomocí domáhali se svého práva.
21
Neobyčejně úzce spjato je naše hnutí s hnutím jihoslovanským. Slovinci, Srbové a Chorvati jdou svorně za svým cílem. Velikým vítězstvím české práce bylo to, že se připojili k jihoslovanskému hnutí i uherští Chorvati, kteří za vůdcovství dra Radiče se súčastnili sjezdu a přísahy 13. dubna v Praze. V uherských Chorvatech získali Slováci nového spojence a Maďaři nesmiřitelného nepřítele. Spojení s Jihoslovany je opravdové, poctivé. Je to spojení na život a na smrt. Ani my je, ani oni nás neopustí. „Věrnost za věrnost“, tak charakterisoval dr. Kramář náš vzájemný poměr s Jihoslovany. Z toho všeho může býti každému jasno, jak nebezpečným je Rakousku československý národ, nehledě už na vliv, jaký získal v cizině prof. Masaryk. Ani Francouzové ani Angličané nejsou Rakousku tak nebezpeční jako Čechoslováci. Ale také není nikdo větším nepřítelem Rakouska než Čechoslováci.
22
V. Poslední dny státu a dynastie Dnes československá otázka neohraničuje se pouze nechvalně známými česko-německými smiřovačkami, jí dnes řeší se osud nejen rakousko-uherské monarchie, ale i osud habsburské dynastie. Toho jsou si dvorní kruhy s Karlem a Zitou dobře vědomy a proto snaží se valící se na ně nebezpečí nějak odvrátiti. K tomu je nutí i strašně neutěšený, jak v hospodářském, tak i ve vojenském smyslu stav říše. Rakousko již není více schopno aktivně se súčastňovati v evropské válce; jeho síly jsou již vyčerpány a nechuť k dalšímu válčení příliš veliká, než aby vojáci byli schopni nějakého velikého činu. Důkaz toho máme v letošní rak. ofensivě na italské frontě, která končila rozhodnou porážkou rakouských vojsk. Rakousko je v téže situaci, v jaké se nacházelo Rusko do revoluce a po ofensivě Kerenského. Karel je druhý ruský Mikuláš, bezmocný, bez vlastní vůle a iniciativy panovník. Jako v Rusku měla vliv na politiku cara Marie Fedorovna, tak v Rakousku „vládne“, pokud jí to vojenské kruhy z panské sněmovny dovolují, Zita, žena velice panství a slávychtivá, která vidíc propast, do které se Rakousko vrhá, chce zachrániti aspoň pro sebe dynastii. Každý den války zvyšuje nebezpečí, které Rakousku hrozí. Hlad stále roste, nechuť k válce se zvyšuje a národové stále hlasitěji volají po svých právech. Jedinou záchranou z této situace je co nejdříve uzavříti mír, byť i separátní a učiniti pořádek doma. Na dvě fronty Rakousko již bojovati nemůže. A proto smíří se raději s nepřítelem vnějším, aby obrátilo ostří svého meče proti svým vlastním revoltujícím národům a v prvé řadě proti Čechoslovákům, aby přimělo je k poslušnosti a dokázalo jim „utopičnost“ jich smělých plánů. Touha po míru je v Rakousku veliká. Kromě spekulantů, kteří z války těží ohromné peníze, německo-maďarských štváčů a
23
fanatiků a bojovné části knížat a hrabat panské sněmovny všechny vrstvy obyvatelstva touží po míru. Dvůr s Karlem i Zitou a s nimi jeden z hlavních vinníků světové války Berchtold, bývalý rakouský zahraniční ministr, který vyhlásil Srbsku válku, jsou přesvědčeni, že Rakousko válku již prohrálo a že mír, uzavřený za sebehorších podmínek nebude pro Rakousko a ještě více pro dynastii tak osudným, jako závislost od Německa. V souvislosti s tím jezdívá matka císařovny Zity velice často do Švýcar a odtud vede vyjednávání s papežem, aby pohnul spojence k mírnému vyjednávání. Mnoho šumu a nespokojenosti u Němců způsobil uveřejněný francouzským tiskem dopis Karlův jeho blízkému příbuznému, princi Sixtu Bourbonskému, ve kterém jej žádá, aby přiměl francouzskou vládu k vyjednávání s Rakouskem o separátní mír a v němž uznává nárok Francouzů na Elsas-Lotrinsko. Karel zprvu popíral pravdivost této zprávy, ale později se přiznal, že dopis skutečně psal. Tato historie s dopisem dala v Praze vznik novému vtipu: „Karlíčku, mlč a nelži“, kterým kluci na sebe navzájem pokřikují. Jak jsem již pravil, nejradikálnějšími stoupenci směru pokračování ve válce až do úplného vítězství s anexionistickými choutkami jsou němečtí štváči – fanatikové a rakouská šlechta. Odstranění hr. Czernina z ministerstva pod vlivem české oposice, dopisová aféra Karlova a úspěchy velké jarní německé ofensivy na západní frontě ještě více zvýšily bojovnost šlechty, členů centra panské sněmovny a ústavověrného velkostatku. Ku konci dubna t. r. došlo k zjevnému spiknutí. V bytě kn. Fürstenberga konala se pod jeho předsednictvím porada šlechty a výše uvedených členů panské sněmovny, na které učiněno rozhodnutí pokusu o státní převrat. Císař měl býti zbaven vrchního velení nad rakouskými vojsky ve prospěch známého arcivévody Bedřicha a s Německem měl býti utvořen nejužší spolek, při kterém zůstaly by jen zeměpisné hranice, kdežto hranice celní a hospodářské by zmizely; vojsko by bylo
24
jednotné, vystupování před cizinou společné. Uskutečněním tohoto programu stalo by se Rakousko úplně vasalem Německa a Karel jen vykonavatelem vůle Vilémovy, jsa jemu vydán na milost i nemilost. Deputace císařem přijata nebyla. Brzo na to byl vydán příkaz, že jakýkoliv pokus o státní převrat bude stíhán nejpřísněji, že nebude bráno ohledu ani na lidi s knížecími a šlechtickými tituly. Bojovnost šlechty a členů panské sněmovny činí nemožnou „mírumilovnou“ snahu dvora. Ale Rakousko, aby nevyvedlo snad nějakou „hloupost“, je střeženo Německem. Kdykoliv to ve Vídni „hoří“, je Karel zván do německého hlavního stanu anebo do Berlína k Vilémovi, kde Karel zase se stává „věrným spojencem“. A kdyby snad ani to nepomohlo a Rakousko zachtělo za každou cenu uzavřít se spojenci mír, má Vilém na českých hranicích stále v pohotovosti dosti vojska, aby s ním vtrhl do Rakouska a přinutil je k plnění spojeneckých povinností. Proto jsou plané všechny domněnky, že by Rakousko mohlo uzavříti separátní mír se spojenci. Soustředění německých vojenských sil na českých hranicích má kromě toho také ten účel vtrhnouti v případě revoluce československého národa do Čech a učiniti tam pořádek. Tak již při letošních květnových demonstracích v Čechách nabízelo Německo Rakousku svou pomoc, která však byla zamítnuta, poněvadž v ní bylo spatřováno míšení se do vnitřních záležitostí Rakouska; přijetím německé pomoci bylo by Rakousko dokázalo svoji vlastní neschopnost vypořádati se s revolučním hnutím u sebe doma a dalo tím na jevo svoji slabost. Proto pomoc odmítlo. Ale aby Rakousko přesvědčilo svého bojovného spojence, že samo dovede se zbavit revolučního hnutí v Čechách, vymyslila vláda husarský kousek, kterým se pokusila českou otázku „rozřešiti“. Oktrojem rozdělila Čechy na 13 jazykových okresů, v nichž nasadila své jmenované okresní hejtmany s nejširšími plnomocemi; hejtmani mají býti neobmezenými vládci ve svém kraji, podřízeni jedině ministru vnitra.
25
Tím nespokojenost v Čechách jenom vzrostla a vláda brzo se přesvědčila, že s Čechy po zlém nic nesvede a proto začala po dobrém. Ve vídeňském „Reichspostu“, který je dvorním orgánem, objevil se dlouhý článek, ve kterém se Karlovi radí, aby v zájmu záchrany české koruny pro sebe a svůj rod, dal Čechům takovou autonomii, jakou mají Maďaři. List poukazuje na 100 tisíc jeho nejlepších vojáků, kteří se stali jeho zapřísahlými nepřáteli, revolucionáři, s nimiž dynastie musí počítati a navrhuje pro ně amnestii, aby jim byl umožněn návrat do Rakouska. Karel, jak již známo, pozval k sobě Staňka a prosil ho, aby Češi zřekli se svých plánů na samostatnost, že jim dá všechno, co jen budou chtít, co nejširší autonomii, ba že se dá i korunovati na českého krále. Ale Staněk nedal se zlákati slibnými slovy Karla a odpověděl, že teď již je pozdě. Co byli by snad Čechové přijali před rokem, je pro ně dnes naprosto nepřijatelným. A proto můžeme se směle dívati do budoucna. Všechny záruky na vítězství jsou na naší straně. Velikou zásluhu na tom mají naši doma. Nás v cizině může těšiti to, že v našem boji naši doma čerpají sílu, že z našeho ozbrojeného povstání proti Rakousku vypukla revoluce i doma. Ano, to, co se děje doma, může směle býti nazváno revolucí. My s úctou musíme se pokloniti před srdnatostí a neohrožeností našich doma, kterým každé chvíle může hroziti nové persekvování, nové žalářování. Ale žádné hrozby, žádné nebezpečí nemůže naše drahé odvrátiti od započatého boje. V tom je posiluje víra ve vítězství spojenců nad Němci, ale ještě více víra ve vlastní sílu a spravedlnost našeho boje. Neboť ten národ, který svobody dosáhnouti chce, také jí dosáhne. Boj doma děje se přesně plánovitě a organisovaně. Každý je na svém místě a koná svoji povinnost bez ohledu na slávu, na svoje „já“, bez ohledu na politické přesvědčení. Jich příkladu bychom měli následovati i my zde.
26
VI. Politické strany Válka a osvobozovací hnutí našeho národa nezůstalo bez vlivu na naše politické strany. Dnes je vzájemný poměr stran a jich vnitřní utváření zcela jiné, než bylo před válkou. Měšťanské strany: mladočeská, staročeská, státoprávně-pokroková a na Moravě strana lidově-pokroková rozpustily své organisace a utvořily jednu jednotnou stranu pod názvem česká strana státoprávně-demokratická, jejímž hlavním orgánem jsou Národní Listy. Hlavními činiteli v ní jsou dr. Rašín, dr. Kramář a dr. Herben. Někteří z mladočeských poslanců (Fiedler a Tobolka) do nové strany nevstoupili a jsou k ní v oposici. Strana pokroková (realistická) též přestala existovat. Oslabena byla již i tím, že židé, jichž bylo ve straně hodně, zachovávali se vůči Rakousku až příliš loyálně. Realisté rozešli se na dvě strany; menšina vstoupila do české strany státoprávně-demokratické, většina do nově se tvořící české strany socialistické. Tato část bývalých stoupenců strany realistické odůvodňuje svůj vstup do strany českých socialistů tím, že jako pokrokáři musí jíti s duchem času a pojmouti do svého programu i požadavky socialistické. Klerikální strany sloučily se též v jednu a zvolily za svého hlavního vůdce dra Hrubana. Netknutou zůstala jedině strana agrární. Poměr mezi stranami socialistickými nabyl během války přátelštějšího rázu. Strana národně sociální a strana anarchistická se rozešly a sloučily se v českou stranu socialistickou, k níž přimknula, jak již výše řečeno i část realistů. Program strany kloní se hodně k francouzskému syndikalismu, ale není ještě přesně vytčen. Z konkrétních programových bodů uvedu jenom, že strana přijímá třídní boj, je ochotna vstoupit do nové Internacionály a je pro oslavu prvního máje s ostatními socialistickými stranami.
27
Česká strana socialistická tím, že má sloužiti jako podklad k jednotné socialistické straně v Čechách, kterážto myšlenka má v socialistických řadách mnoho stoupenců, těší se veliké oblibě a řady její den ze dne vůčihledě rostou. Nejen indiferentní dělnictvo, ale i jednotlivci mezi sociálními demokraty (spisovatel F. V. Krejčí a j.), ba i celé organisace sociálně demokratické přestupují do strany českých socialistů. Mezi přední pracovníky strany patří také bývalý anarchista dr. Vrbenský. Strana vydává týdeník „Český Socialista“ s „Pondělníkem“, jehož hlavním redaktorem je Jiří Stříbrný. Ve straně sociálně demokratické vznikla dvě křídla, různící se ve svých názorech sociálních i politických. Jedno křídlo, které tvoří v poslaneckém klubu sociálně demokratickém obrovskou většinu a jehož hlavními představiteli jsou Modráček, Pik a Haberman, stojí úplně na našem stanovisku: rozbíti Rakousko-Uhersko a utvořiti československý stát; je pro radikální revisi sociálního programu strany. Naproti tomu druhé křídlo (Šmeral, Němec, Svěcený) je pro zachování Rakousko-Uherska, které má býti přeměněno ve federativní stát a pro přesné dodržování sociálně demokratického programu i v otázkách sociálních. Rozhodný vliv ve směru sociálním má toto křídlo na ústřední orgán soc. dem. strany „Právo Lidu“, ale zcela nepatrný ve směru politickém. Proti politickému hnutí našeho národa neodváží se dnes doma nikdo mluvit ani psát. Dr. Šmeral vzdal se v tomto směru již úplně jakékoliv činnosti a píše do listu jen vědecké úvahy. Obě křídla vedou mezi sebou polemiku, někdy dost prudkou. Za skupinou Modráčkovou jde obrovská většina sociálně demokratického dělnictva. V politickém boji není mezi českým dělnictvem, ať se hlásí ke kterékoliv straně či skupině, naprosto žádného rozdílu, ale v sociálně-politickém ohledu není ještě docíleno úplné dohody. Za oposiční skupinou jde dělnictvo Prahy, Plzně, jižních i východních Čech, na Moravě především Prostějovsko a Ostravsko. Starého programu strany se dosud drží Kladensko; neurčité stanovisko zaujaly severní Čechy, t. j. Teplicko, Duchcovsko a Mostecko.
28
Skupina Modráčkova má asi tento program: odmítá název sociálních demokratů a zříká se marxismu; je proti jakýmkoliv dogmatům a vystavuje si jen takové cíle, jichž prakticky může dosíci. Za nejbližší krok k uskutečnění socialismu považuje družstevnictví. A proto přijímá je za základní program českého socialismu. Je pro jednotnou českou stranu socialistickou. Ale ze strany sociálně demokratické skupina dosud nevystoupila, očekávajíc svolání sjezdu strany v naději, že sjezd rozhodne v její prospěch a přijme její názor. Myšlenky tyto propaguje Modráček ve svém týdeníku „Socialistické Listy“ a Haberman s Pikem v plzeňském denníku „Nová Doba“, jednom z nejlepších českých listů vůbec. Vyjednávání mezi českými socialisty a sociálními demokraty, hlavně se skupinou Modráčkovou, přineslo již některé výsledky. V otázkách dělnických a politických docíleno jednotného postupu a je naděje, že podaří se sloučiti obě socialistické strany v jednu jednotnou stranu socialistickou. Nálada lidu nasvědčuje tomu, že k sloučení asi dojde. Tak na příklad na Semilsku, Železnobrodsku a Tanvaldsku obě strany, jak národně sociální, tak i sociálně demokratická přes hlavy svých vůdců a vzdor usnesením výkonných výborů stran samovolně se rozešly a spojily se v jednu socialistickou stranu, a takových příkladů snad bude více. Sociální demokrati centralisté zůstali nezměněni, ale chovají se k našemu politickému hnutí slušně; zdaleka ne tak jako naši „komunisti“ v Rusku. Patrně dojde k jich spojení se skupinou Šmeralovou, která asi do jednotné socialistické strany nevstoupí. Tak máme v českých zemích ve skutečnosti dnes jen pět stran: státoprávně-demokratickou, agrární, socialistickou, sociálně demokratickou a klerikální. Stranického boje dnes doma takřka není. Všechny síly jsou věnovány boji za dosažení svobody a státní samostatnosti. Tomuto boji jsou podřízeny všechny zájmy osobní a stranické, vyjímaje některé osoby, o nichž bylo již mluveno, které nemají zcela žádné opory v lidu.
29
Z nových časopisů vychází ještě týdenník „Česká Stráž“ pod redakcí C. Duška (z „Času“), „Samostatnost“ redigovaná K. St. Sokolem a „Večer“ konkurující hodně „Národní Politice“. Ze socialistických listů vycházejí ještě dva listy sociálně demokratické mládeže, velice pěkně redigované.
30
VII. České ženy. Návrat zajatců. Rakouská policie Vydatnou pomoc našemu revolučnímu hnutí poskytují doma české ženy. Pražská policie dostala přísný rozkaz zakazovati všechny ženské schůze i přednášky. Ani protektorát paní z Purkyňů, pod který se se ženy uchýlily, nebyl policii dostatečnou zárukou, že přednášek nebude použito k politickým účelům. Rakouská vláda bojí se více žen než mužů, rozpouští ženské spolky a organisace, kterýžto osud stihl i Ústřední spolek českých žen a dívek. Vydány přísné rozkazy, ve kterých se nařizuje jakýkoliv pokus žen o demonstrace potlačiti ihned v zárodku a nešetřiti žádných prostředků k tomu cíli, nevyjímaje ani použití zbraně. Ale sebe přísnější nařízení nejsou s to našich žen zastrašiti. Nemohouce pracovati veřejně, projevují činnost jiným způsobem. Sbírají podpisy na protest proti hr. Czerninovi, konají přípravy k plebiscitu a ve „frontách“, jak říkají u nás „očeredím“, kde mají příležitost seznamovat se s c. k. policajty a četníky, konají záznamy, kteří z nich jsou spolehliví a kteří nespolehliví, což je velice důležité pro případ vypuknutí revoluce doma. Tak pracují české ženy ve vlasti. Snad jsou mezi nimi i ženy těch nešťastníků zajatců, kteří až dodnes stojí opodál našeho hnutí. Jaký asi bude jich návrat domů, jak budou se moci podívati do očí svých žen a dětí? V dubnu přijel do Prahy první transport českých zajatců, vracejících se z Ruska. Přivítání jich bylo takové, jaké jsme předvídali. Národ přijímal je se zjevným nepřátelstvím. Lidé po nich plivali, nadávali jim zrádců, vytýkali, proč nejsou v československém vojsku, kde má býti každý československý zajatec, proč vracejí se domů, aby znovu naplnili řady našich nepřátel. A zajatci s hlavami sklopenými, se studem na tvářích a jistě i s výčitkami svědomí šli po pražských ulicích. Jak jim asi bylo v srdcích, může si každý lehce představiti. Jistě, že litovali své
31
zbabělosti, že nevstoupili do československého vojska a že se znova stali dobrovolně otroky. Když jsem se tak díval na ty ubohé postavy v roztrhaných a ušpiněných hadrech rakouské uniformy domů se vracející – na tyto, bohužel české zajatce – představoval jsem si v duchu vítězný vstup československých vojsk do Prahy, jak přivítají naše hrdiny jich matky, otcové, ženy a děti. Naši doma jsou hrdi na své syny a otce, bojující za lepší budoucnost československého národa a s toužebností očekávají jich vítězný návrat do vlasti. Radostem a veselí pak nebude konce. Rakouská vláda bedlivě si všímá našeho revolučního hnutí v cizině. Od jeho vzniku vede seznamy všech, o nichž se dozví, že vstoupili do československého vojska, anebo jsou jinak súčastněni na našem hnutí. Již r. 1916 byla těchto seznamů celá kniha, pod názvem „Československé zahraniční velezrádné hnutí“ s přibližně třemi tisíci jmény. Od r. 1916 počet československých velezrádců stále rostl, a tím rostl i počet seznamů. Každý týden vláda vydává k uvedené knize doplňky o čtyřech až pěti arších se stále novými a novými jmény, jichž stále přibývá. Tato kniha s tisíci jmény československých velezrádců je výstražným znamením pro Rakousko-Uhersko a pro celý svět svědectvím o neodvratném konci tohoto, jen z nedopatření existujícího státu. Pro stát, který musí každý týden zaznamenávat celé desítky ne-li sta nových velezrádců svých vlastních příslušníků, je to strašným „memento mori“ tím strašnějším, čím schátralejším je stát. A tím je v dostatečné míře Rakousko-Uhersko. V r. 1914 hned po zahájení války, když se dozvěděla rakouská vláda o československém hnutí ve Francii, poslala do Švýcar svého špicla, bývalého úředníka buštěhradské dráhy v Kladně Janka, aby stopoval československé hnutí ve Švýcarech a Francii a donášel o něm zprávy do Rakouska. Jeho činnosti je co děkovati, že
32
red. L. Sychrava byl vypovězen ze Švýcar a musel se s „Československou Samostatností“ přestěhovat do Francie. Za to a ještě jiné věci bylo Jankovi naší československou švýcarskou kolonií pohroženo smrtí. Jsa velikým zbabělcem, jako všichni lidé jeho druhu, Janka sedl ihned na vlak a odjel do Rakouska. Zde mu byl dán nový úkol: vésti persekuci československého lidu v Čechách a na Moravě. Všem je jistě známo, jaká šílená persekuce řádila v letech 1915 a 1916 u nás doma. Zásluhu o to má p. Janka, povýšený na chefa českého oddělení pro násilné potlačování všeho, co česky a slovensky mluví a myslí. Jemu patří cynický výrok z r. 1915 při zatýkání obecních starostů, Sokolů a j., že „nyní královské hlavní město Praha pozná, nač má tolik kandelábrů“. A tento podařený pán, který vyznamenával se hrubostí a ukrutností, jež může se směle rovnati středověké inkvisici, sedí dnes i s celým svým štábem špiclů a provokátorů v Kyjevě, aby zde vyšetřoval naše revoluční hnutí na Rusi.
33
VIII. Slovensko Slibně se vyvíjí národní uvědomění, touha po svobodě a československém státě i na Slovensku. Tak jako v Čechách, tak i na Slovensku hnutí má své kořeny v lidu; střední inteligence chová se z bázně před persekucí zdrženlivě, ale ani jí není lhostejným osud československého národa. Na Slovensku panuje neohrožený, nikdy před tím nebývalý ruch. Konají se přednášky, schůze a zábavy čistě slovenského rázu; počet výtisků slovenských novin stále roste, kruh čtenářů stále se zvětšuje; ve prospěch slovenského tisku konají se četné sbírky a lid ochotně přináší své krejcary k jeho podpoře. Ružomberská Úvěrní banka dobře prospívá; množí se vklady, roste počet podílníků: sedláci a živnostníci přestávají obraceti se ve svých peněžních záležitostech k bankám maďarským a vyhledávají slovenské. V posledním době pomýšlelo se na Slovensku na založení „Slovenského srdce“ podle vzoru „Českého srdce“. Spolky tyto mají za úkol starati se o chudé děti; chtějí zřizovati pro ně útulny, kde by byly zároveň i stravovány. Ústředna „Českého srdce“ je v Praze a má své odbočky ve všech českých městech. Humánní a národní význam „Českého srdce“ je dalekosáhlý. Ono zachraňuje nám tisíce českých dětí od hladu a nouze a dává jim aspoň z části to, co válka jim odebrala. Jest si jen přáti, aby i na Slovensku krásná tato myšlenka se uplatnila. Byl jsem na Slovensku 14 dní a měl za tu dobu příležitost přesvědčiti se o náladě a smýšlení dělného lidu na Slovensku. Překvapilo mne, jak vžitou je v lidu idea československého státu, jak o ní lid mluví. Častokráte byly mně činěny dotazy, je-li to pravda, že v Rusku také Slováci jsou v československém vojsku, zda opravdu mají v Rusku Slováci více svobody a lépe se jim vede než Maďarům.
34
Se mnou vrátilo se domů též asi 12 Slováků. V organisacích československých v Rusku nebyli, „Čechoslováka“ a „Slovenské Hlasy“ četli zřídka kdy a aby se zbavili kromě jiných povinností též povinnosti vstoupit do vojska, vydávali se za Maďary. Byl jsem zvědav, zapřou-li svoji národnost i doma. Nezapřeli! Jen jeden z nich, kaprál, když v karanténě zaznamenávali k jaké národnosti kdo přísluší, vydal se za „Ungara“. Všichni ostatní hrdě se přiznali ke své slovenčině. Mluvil jsem později se všemi z nich i o naší věci; přesvědčil jsem se, že práce naše v Rusku nebyla nadarmo a že símě námi zaseté jistě vzejde a přinese hojnou úrodu. Slovensko se probouzí. Nic nepomáhá stíhání slovenských pracovníků maďarskou vládou, bezmocná jsou pohraniční opatření, aby zamezeno bylo stykům československým. Ani zákaz českých novin v Uhrách nechrání Maďary před stále rostoucím na Slovensku hnutím, které podepřeno uherskými Chorváty stává se Maďarům více než nebezpečným. V novodobé historii Slovenska zůstane památným den 10. května r. 1918, kdy konal se v Liptovském Sv. Mikuláši sjezd, jehož súčastnilo se několik tisíc osob a na němž přijata resoluce, ve které slovenský národ žádá i pro sebe právo sebeurčení a spojení s Čechy v jeden samostatný československý stát. Tímto projevem nabývá revoluční hnutí československého národa ještě většího a reálnějšího rázu. Jím je z kořene vyvráceno tvrzení našich nepřátel, že Slováci si nepřejí odtržení od Uherska a že jsou proti československému státu. Slováci v cizině i doma spolu s námi bojují za lepší bytí československého národa. Máme jeden úkol a jeden cíl; svorně, pevně sraženi v jeden šik dojdeme uskutečnění svých ideálů; budeme sami pány ve své vlasti, občany svobodného a samostatného československého státu.
35
IX. Doslov Nějaký smír v našem boji je nemožný. Nenávist naše vůči Rakousko-Uhersku je příliš veliká, než abychom se s existencí tohoto schátralého státu v jakékoliv podobě smířili. Rozhodnost a neústupnost našeho boje správně vystihl posl. Stránský ve své poslední řeči v rakouském parlamentě: „Nenávidíme Rakousko-Uhersko a vypovídáme mu rozhodný boj. Nepřestaneme ve svém boji dříve, dokud nerozbijeme Rakousko-Uhersko. V tomto boji pomáhají nám naše pluky, naše divise, naše armády. Věříme, že boj svůj vítězně dobojujeme.“ Věříme a přísaháme! Desítitisíce československých vojáků v Rusku, Francii a Italii přísahalo spolu s celým národem doma, že raději padnou, než-li by se zřekli svých práv. A tak, jako den vždy vítězí nad nocí, tak zvítězit musí i naše spravedlivá věc, za kterou my bojujeme. Přijde, již brzo přijde den, kdy „stotisíc třeskne otrockých pout“ a vzejde nám slunko svobody, aby dalo vzkvétat, růst a mohutnět národu československému.
36
Josef Pšenička Ve vlasti Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 30. 5. 2014
