Text díla (Kristian Gotthilf Salzmann: Mravenčinka), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy

Znění tohoto textu vychází z díla Mravenčinka tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Fr. A. Urbánka v roce 1878 (SALZMANN, Kristian Gotthilf. Mravenčinka: návod k rozumnému vychovávání vychovatelův. Praha: Fr. A. Urbánek. 75 s. Bibliotéka paedagogická, sv. 42).

Text díla (Kristian Gotthilf Salzmann: Mravenčinka), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy: SALZMANN, Kristian Gotthilf. Mravenčinka [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/07/64/50/mravencinka.pdf

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 10. 2014

Upozornění pro čtenáře Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou hypertextově provázány. Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou (např.: Text0).

0

Text poznámky pod čarou.

OBSAH Upozornění pro čtenáře ........................................................................ 4 Úvod ........................................................................................................ 7 Dějiny Mravenčinky ............................................................................ 10 Hermannovi! ........................................................................................ 12 Předmluva ............................................................................................ 16 Symbolum ............................................................................................. 21 Co jest vychování? ............................................................................... 37 Čemu jest vychovateli učiti se? .......................................................... 40 Osnova k vychovávání vychovatelův............................................... 78 I. Buď zdráv! ..................................................................................... 79 II. Buď stále vesel!............................................................................ 80 III. Uč se s dítkami zacházeti a obcovati ....................................... 83 IV. Uč se s dítkami zacházeti.......................................................... 86 V. Vynasnaž se nabyti jasného vědění o přírodninách .............. 88 VI. Poznej výtvory lidské píle ........................................................ 89 VII. Uč se užívati rukou svých ....................................................... 90 VIII. Navykej času šetřiti ................................................................ 91 IX. Hleď spřáteliti se s rodinou neb společností, jejíž dítky nebo chovanci ze stálého zdraví se těší .................................................. 94 X. Přiváděj dítky ku vlastnímu přesvědčení o povinnostech jejich ................................................................................................... 95 XI. Jednej vždy tak, jak žádáš, aby chovanci tvoji jednali .......... 98 Závěrečné napomenutí ..................................................................... 100

5

SLOVUTNÉMU PÁNU, PANU GUST. AD. LINDNEROVI, doktoru filosofie, řediteli c. kr. ústavu učitelského v Hoře Kutné atd. atd., bývalému svému učiteli, důkazem zvláštní úcty a vděčnosti věnuje J. K. N.

6

Úvod Mravenčinka čili návod k rozumnému vychovávání vychovatelův, již tuto poprvé v českém rouše podáváme, statně řadí se ke spisu „Ještě něco o vychování“1, charakterisujíc Salzmanna co vychovatele praktického a oblibu spisů jeho rozmnožujíc. V každém slově zračí se jeho vřelé nadšení pro stav vychovatelský, úplná k němu oddanosť, jakož dokonalá znalost povahy dětské i přirozenosti jejich, v nichž záhy již vyvinujícího se člověka poznává a jeho si váží. Proto uvádí zde požadavky a povinnosti, jichž na řádném vychovateli hledati sluší, jakož i návod, jakým způsobem vlastností těch vychovatel dosíci lze. Kromě promluvy k Hermannovi, ve kteréž vřelými slovy ho k nastoupení vychovatelské dráhy má, uváděje tam příjemnosti a přednosti stavu toho, a předmluvy, ve které vyslovuje se o titulu přítomné knihy a o významu dobrých vychovatelů v povšechném dítek vychovávání, obsahuje spis tento pět oddílů, totiž Symbolum – co jest vychování – čemu jest vychovateli učiti se – plán k vychování vychovatelův – a krátkou závěrku. V symbolu vyslovuje významný úsudek, že vznik všech vad a nectností chovanců vychovatel v sobě hledati má – výrok to, který již v prvních jeho spisech „Račince“2 a „Ještě něco o vychování“, „Konrádu Kieferovi“ a j. nalézáme, a který tuto vysvětluje snadno pochopitelným spůsobem příklady ze života vzatými dokazuje, že buď vychovatel nemá síly, aby chyby a nectnosti svých chovancův odstranil, aneb že jim nerozumným vychováváním vznikati dovoluje. V druhé části podává krátký náčrtek vychování a všemožného vyvinování mladistvých sil, kdežto ve třetí poučuje vychovatele, jak tělesné zdraví svěřených chovanců zachovati, jak duševní síly 1 2

Také tento spis Salzmannův k tisku jest připraven a vyjde v „Bibliotéce paedag.“ Vydána revisí prof. K. Vorovky v „Bibliotéce paedag.“ sv. XI.

7

vyvíjeti a smysly cvičiti a konečně vrozený jim pud po neustálé činnosti ukájeti má užitečným a zábavným zaměstnáním a tak k mravnosti je vésti. Hlavní váhu klade Salzmann na vzdělání smyslův a na nazírání, jež má býti východištěm všeho vyučování, chceme-li, aby dítky nabyly zdravých představ a řádných pojmů; proto dosti obšírně o tom se rozkládá. Duch veškerého tehdejšího snažení – v souhlasu s filantropisty – které i v Pestalozzim velikého doznalo zástupce, zřejmě se tu jeví. – Neméně zrcadlí se i v zásadách tu uvedených, jež Salzmann z mravního dítek vychování vyvinuje, též zámysl filantropismu. V plánu k vychování vychovatelův, jakož i v celém spisu hledal by nezasvěcenec něco docela jiného, než co tam nalézá. Nenajdeš tam snad celý obrázek, jak by mladí lidé v semeništi na vychovatele vzděláváni býti měli, nýbrž on poskytuje těm, kteří již vychovatelský kurs absolvovali a vychování věnovati se chtějí, v jedenácti pravidlech pokynutí, jak se sami dále vzdělati a vychovati mají; však také pomýšlí více na vychování v rodině a pensionátech než na veřejné národní a vesnické školy, ač předpisy jeho všeobecny jsou a každému učiteli a vychovateli stejně slouží. V závěrce konečně vybízí všechny, kdož vychování se věnují, aby vlastní zkoušce se podrobili, poněvadž neschopný vychovatel právě tak málo prospívá, jako se šťastným cítí. – Celek pak obrazem jest pravého vychovatele: Salzmanna samotného, jeho smýšlení a jednání; a při nepatrnostech školského života, při mnohých pokušeních, které učitele od povolání jeho více méně odluzovati chtějí, prospívá nemálo, v podobném zrcadle se zhlížeti, tím ke stavu svému více a více lnouti a ve vykonávání povinností vřeleji si počínati: vůbec zhlížením takovým se zdokonalovati. Ač mnohé jen obrázkem jest tehdejšího směru a nestejnou se platností honositi může, tož přece nalézáme tu methodická pokynutí podnes cenná, kteráž zasluhují tím více šetrnosti, čím více s nepředpojatým pozorováním dnešního stavu vychovávání a vyučování poznáváme, jak málo starého a známého a dobrého

8

i osvědčeného prakticky se provádí. Kdo ale z nápisu knihy souditi by chtěl, že jen pro učitele jest ustanovena, ten velice by se mýlil; neboť jest naproti tomu prvních vychovatelů dítek, rodičů, pro kteréž nejedno zrnko pro domácí vychování má cenu velikou, a proto i od nich má býti kniha tato pilně čtena.

9

Dějiny Mravenčinky Poprvé byla odevzdána kniha tato veřejnosti r. 1806 ve Schnepfenthalu, kdež vydána byla v kněhkupectví vychovávacího ústavu a to ve dvojí úpravě: jednou totiž na lepším (psacím) papíru a větším tiskem, čítajíc stran XII a 290 (292) v malé osmerce, pak menším tiskem na papíru tiskacím s VIII a 101 (104) stranami velké osmerky a s přídavkem: „Laciné vydání.“ Vydání první ozdobeno bylo na titulním listu mědirytinou „kopeček mravenčí“ představující, nad kterým značný počet mravenců (samečkův a samiček) vesele poletuje, kdežto dole pracovníci odnášením a opatrováním svých kukel jsou zaměstnáni. Pod obrazem pak jest biblická průpovídka: „Jdi k mravenci, lenochu, a uč se moudrosti.“ – U laciného vydání s obrazem tím se nepotkáváme; v ostatním pak až na jediné místo obojí vydání se srovnává. Toto jest ve čtvrtém oddílu „plánu ku vychování vychovatelův“, kdež v lepší úpravě pochybeno jest označením dvou pravidel týmž číslem 4, tak že pravidel těch jen deset jest napočteno. Chyba tato opravena jest u vydání lacinějším. Dalšího vydání nedočkala se „Mravenčinka“ od Salzmanna, což přičítati dlužno jen událostem válečným v Německu, které všeobecnému zájmu jiný směr vykázaly a i neblaze na ústav Salzmannův působily, tak že větší rozšíření spisu toho zamezily. Potkáváme se však r. 1807 s patiskem „Mravenčinky“ v Reutlingenu v kněhkupectví J. J. Mäcken′a (VIII a 136 str. v 8.), který taktéž podobným obrázkem jest ozdoben a doslovným otiskem původního lepšího vydání, tak že ani svrchu dotčená vada není odstraněna. Na oslavu pak stoletých narozenin Salzmannových uspořádáno bylo souborné vydání všech spisův jeho rodinou ve Štutgartě v kněhkupectví Hoffmanna r. 1845, v kteréžto sbírce jest Mravenčinka na třetím místě. Otisk tento opravil mnohé chyby tiskové a mnohé změnil výrazy, ale opět nových učinil, jež často smysl ruší.

10

Poslední německé vydání, jež přepracování tomuto základem bylo, objevilo se r. 1874 v díle v Lipsku u Siegismunda & Volkeninga vycházejícím: „Pädagogische Bibliothek. Eine Sammlung der wichtigsten pädagogischen Schriften älterer und neuerer Zeit. Herausgegeben von Karl Richter.“ Tímto pak podáváme první české vydání „Mravenčinky“, spisu to výtečného vychovatele, i oblíbeného spisovatele, jenž ku konci předešlého a na začátku tohoto století v paedagogickém světě se stkvěl, s tou nadějí, že získá si obliby jak u učitelstva na roli školské působícího, tak u rozumných rodičův i pečlivých vychovatelův.

11

Hermannovi! Tak tě oslovuji, mladý muži, který vyznamenati se chceš upřímnou činností ku blahu pokolení lidského. Nuž, podej mi ruky své. Necítíš-li se výtečnými schopnosťmi a rozhodnou náklonností k jinému zaměstnání býti povolán – věnuj se vychovatelství. Toto poskytuje ti hojnosť příležitostí, abys činným byl pro blaho člověčenstva. Kdo močály a bažiny vysušuje, silnice zakládá, tisíce a tisíce všemi potřebami zásobuje, zahrady šlechtí, nemocnice staví, ovšem také blaho lidské rozmnožuje, nikoli ale tak bezprostředně a mocně, jako vychovatel. Onen zlepšuje zevnitřní stav člověka, tento člověka samého ušlechťuje. A je-li člověk vnitřně vytříben, tu zlepšování zevnějších okolností samo od něho vychází, a chovanec, jehož vnitřní ušlechtění se ti podařilo, schopen jest zlepšiti stav tisíců svých spolubratří a jim život příjemnějším a pohodlnějším učiniti, všude kamkoli ho Prozřetelnosť postaví. V žádné třídě lidstva nenajdeš tolik vnímavosti pro vše dobré, jako u dětí. Srdce jejich jest pravá země panenská, v kteréž každé zrnko rychle klíčí a vzrůstá; ono podobno jest vosku, jenž každý tvar přijímá. Srdce dorostlých pak podobá se zemi rozličnými bylinami porostlé, s rozloženými daleko kořeny, jež veliké námahy vyžadují, aby byly vyhubeny, chceš-li, aby jiné símě na ní se dařilo; ono podobno jest mramoru, jenž s velikou opatrností musí se zpracovávati a v kterém často po dlouhé námaze narazíme na žílu nového nerostu, jež další naši práci činí bezúčelnou. Přiučíš-li se dokonale umění vychovávacímu a budeš-li svědomitě vychovávati, pak zajisté oblažen budeš muži, muži tebou vzdělanými, kteří usilovně o dobro všeobecné pečují. Nenamítej, že umění vychovávací jest tak namáhavé! Kde najdeš jakékoli zaměstnání, které nebylo by spojeno s námahou? A kdyby bylo podobného, jako ku př. rozkrajování nějaké paštiky, věnoval by ses mu? Věř mi ale, že není vychovávání tak obtížno, jak se

12

domníváš. Jen vychovatelé, kteří nerozuměli vychování, získali mu tak nekalé pověsti. Následuj jen pokynutím, která v knize této tobě dána jsou, a řiď se jimi: budeš sice nalézati jakési namáhání, ale vždy takové, které bohatě odměněno bude šťastným výsledkem, a které jména námahy ani nezasluhuje. A malé naskýtající se nepříjemnosti – jak mnohonásobným potěšením jsou slazeny! Viz, jakým bezstarostným, veselým nárůdkem jsou lidé, v jichž kruhu vychovatel působí. Nebude stále veselé naladění jich i na Tebe působiti, když vychovatelem se stana, k nim skláněti se naučíš? Zkušenost učí, že mužové, kteří v mladistvé atmosféře žijí a působí, obyčejně vysokého věku se dožijí, kdežto jiní, kteří mezi dorostlými působí, brzy jeden po druhém s tímto světem se loučí. Nepopíratelný tento výjev často mladistvým výparům se připisoval, jichž vdychováním hustá krev se čistí, řidne. Nemohu tvrditi pravdu toho, poněvadž nemám po ruce potřebných lékařských známostí.3 Jistě ale působí neustálá veselosť a čilosť Uvedený tuto náhled, že vdychování výparů dítek čerstvých a kvetoucích starší tělo omlazuje, znamená se již od starších dob, kdy ještě methody této – gerokomie zvané – skutečně se užívalo. Nejznámějším toho důkazem jest král David, jemuž, jak 1. král. 1. vypravuje, ve vysokém věku pannu krásnou, Abisag Sunem, vyhledali, jež v náručí jeho spáti a jej zahřívati měla, a tak mladistvou sílu do těla vyžilého krále vlévati. Také Bačo (Roger) vychvaloval tento i jiné podobné prostředky, které „živými obkladky“ nazval. Něco podobného, jak Hufeland ve spise svém „Umění prodloužiti život lidský“ vypravuje, učinil Nizozemec Boerhave, jeden z nejznamenitějších lékařů 18. věku, vyléčiv Amsterodamského purkmistra tím, že ho mezi dvěma mladými osobami spáti nechal, tak že „patrně síly a veselé mysli mu přibývalo“. (Této Hufelandově zprávě odporuje ale úsudek pařížského lékaře Reveillé-Parise, který ve spise svém: „Traité de la vieillesse“, Paris 1853 na str. 273. udává, že Boerhave jen žákům svým vypravoval, kterak starému jednomu knížeti poradil někdo, aby mezi dvěma mravnými děvčaty spal, což v krátkém čase tak prý se osvědčilo, že od prostředku toho muselo býti upuštěno.) Právě tak potvrzuje se snad důležitost, kterou Řekové a Římané na umělé přivádění čistého a zdravého „dechu“ kladli. Na základě nápisu v 17. století v Římě nalezeného: „Aesculapovi a zdraví zasvěceno od L. Clodia Hermippa, který 115 rokův a 5 dní žil dechem mladých děvčat atd.“ (Aesculapio et Sanitati | L. Clodius Hermippus | Qui vixit Annos CXV. Dies V. | Puellarum Anhelitu | Quod ctiam post mortem ejus | Non parum mirantur Physici | Jam posteri, sic 3

13

mládeže na mysl vychovatele, neodporuje-li jí zúmyslnou svévolností. Chceme-li se pohodlně do lenošky usaditi a pokojně si odpočinouti, tu vesele přiběhne čiperný chlapeček prose, abychom vyplnili některé z mladistvých jeho přání, a tak přinutí nás, abychom od lenošky se vzdálili. Tam opět počínají někteří zajímavou hru, která i nás vesele naladí. A již zavolá nás zvonec do školní síně, kdež, chceme-li od vyučování patřičného výsledku očekávati, kalé myšlénky odložiti musíme a za veselé vyměniti. Tak denně mladne vychovatel, který povolání svému přiměřeně žije, a vzdaluje od sebe stáří s rozmanitými jeho obtížemi. Snad soudíš, že vychovávání bývá tak špatně odměňováno? A Ty tomu skutečně věříš? Mně však se zdá, že žádné zaměstnání není pohodlnější tohoto. Maličkostí jsou pro Tebe veselá mysl, zdraví, příjemné stáří, kterého obyčejně všem pravým vychovatelům se dostává? Mimo to může také na jinou odměnu počítati, a ta jest – vlastní se zdokonalování. Vychovatel, který zaměstnání své nemá toliko za pouhou výživu, který vzdělání svých svěřenců za cíl si stanoví, musí vitam ducite) pokoušel se německý lékař, Cohausen, ještě v polovici předešlého století podobnou methodu za svou vydávati; ve spise svém: „Hermippus redivivus“ etc. (Frankfurt 1742) snažil se učenými důvody dokázati, že onen Hermippus ředitelem byl sirotčince či dívčí školy v Římě, který ustavičně ve společnosti mladých dívek žil a právě tím život svůj prodloužil. Odporučuje tedy zdržování se stále s mladými, čilými a zdravými děvčaty v téže místnosti a vdychování oživujících výparů z těla jejich pomocí zvláštních skleněných rour; neb vždy ráno a večer od mladých a nevinných dívek na sebe dáti dýchati, a ujišťuje, že tím člověk nemálo k sesílení a zachování životní síly přispěje. Zdá se, že i Hufeland ještě věřil v tuto důmínku, která dnešního dne za málo ano docela nic neprospívající uznána jest, a právem poznamenává to svrchu podotčený francouzský lékař Reveillé-Parise v díle svém: „Neznalcem musí býti každý ve fysiologii i lučbě, kdo podobné prostředky k prodloužení života odporučuje.“ Naproti tomu ale osvědčuje se výrok Salzmannův, který praví, že totiž obcování s čilými, veselými dítkami velmi působí na mysl člověka, ji osvěžujíc atd. Ostatně jest známo, že činnosť učitelova k oněm tělo i duši občerstvujícím náleží, a statistické přehledy zřejmě vykazují, že učitelé a vychovatelé poměrně nejdelšímu věku se těší.

14

ovšem dobrým býti člověkem. Jak? snad měl by denně povinnosti vřele odporučovati, aniž by o nich přemýšlel a vysokou jich cenu uznával? aniž by sám vzorem byl jich plnění? On měl by žíti mezi mladíky, jichž bystré oko každou chybu znamená, jichž svobodomyslnost každou chybu poznává, aniž by je odložil? Ono pravdivé přísloví „docendo discimus“ osvědčuje se i v mravním zájmu. Snažíme-li se tedy svěřence své ušlechťovati, sami sebe lepšíme. A nyní, milý dobrý příteli, nejsi ještě s dostatek odměněn, když při zaměstnání svém vesel jsi, když vnitřní člověk více a více prospívá a šlechetnějším se stává? Dejme tomu, že v nouzi žíti bys musel dny svého života, nebyl bys ještě dosti odměněn? Snad nechtěl bys toto vše obětovati, abys nádherný život vésti mohl? raději-li bys u bohatého stolu nemocen seděl, než jednoduché stravy s chutí požíval? Žil-li bys raději v radovánkách s vnitřním hryzením než s veselou myslí v samotě a pokoji? chtěl bys raději zástupu rozmarných duší poroučeti, než sebe sama opanovávati? Nyní měň, ale – nejsi více mým Hermannem – nebude více kniha tato tobě zasvěcena. K Tobě se obracím, který velikou cenu této odměny poznati i uznati můžeš. Této-li dosáhneš, pak postrádati můžeš veškerých ostatních. Však zajisté, vynasnažíš-li se nikoli prostředním, nýbrž výtečným býti vychovatelem, pak nebude se Ti nedostávati i jiných odměn. Minuliť oni časové, v kterých vychováváním opovrhováno bylo. Denně přibývá rodin, jimž dobrý vychovatel nevyhnutelnou jest potřebou, jehož za každou cenu dosíci chtějí, kterého nikoli za prvního služebníka, ale za upřímného přítele a domácího rádce mají. Rodiny knížecí hledají mužův, jimž by vedení svých dítek směle svěřiti mohli. – A Ty bys nechtěl býti vychovatelem?

15

Předmluva Když při sepisování „Račinky“ do „oddělení pro hmyzy“ jsem nahlédl, mínil jsem zprvu vydati řadu spisů, které by jména hmyzů měly. Avšak četná zaměstnání, v která jsem byl upoután, nedovolovala mi, uskutečniti úmysl můj, a nyní opět kvapící stáří mi toho zabraňuje. „Skorpionbüchlein“ čili návod k nerozumnému řízení národu, jakož i „Spinnenbüchlein“, čili návod k nerozumnému vedení stavu manželského nedojdou tedy veřejnosti. „Mravenčinku“ čili návod k rozumnému vychovávání vychovatelův pak tuto podávám. K čemu tak podivný název? bude se snad někdo ptáti. Nejprve k tomu, aby čtenáře přilákal. Obsah knihy této zdá se mi býti tak důležitým, že přál bych si, aby ode všech, kdož vychovávají i kdož vychovávati dávají, pilně čtena byla. Potom chtěl jsem, aby mezi onou spoustou nových a nových kněh, kterými Německo při každém trhu (kněhkupeckém) jest zaplavováno, něčím se vyznamenávala – co do očí bije – a tak mezi tisíci jiných nepovšimnuta nezůstala. A co více k tomu se hodí než titul? Jiný snad volil by nějaké jméno řecké nebo francouzské, neb jméno některého boha neb filosofa starověku; mně zase líbí se název: „Mravenčinka“. Za druhé volil jsem právě tento název, poněvadž „Račinka“ tak nadšeně přijata byla, že ještě po 24 letech hojně jest čtena a odporučována, a tudíž domnívám se, že jakási podobnost názvů této knize taktéž podobné zjedná obliby u obecenstva. Konečně původ názvu v obsahu knihy samé hledati jest. Rodiče mravenců, když pokolení nové zplodili, vznesou se do povětří a nestarají se o novou násadu, po spůsobu člověka, svěřujíce péči a vychování nového pokolení mravencům, kteří přírodou již k práci této jsou ustanoveni. Tito pak také řádně vykonávají úkol svůj; denně vynášejí mladinké pokolení na teplé slunce a pečlivě chrání je

16

před každým nebezpečím,4 – a výsledek ručí za dobré vychování, neb každý kopeček mravenčí sídlem jest zdraví, čistoty, činnosti i poslušnosti, kterýchž vlastností v mnohé společnosti lidské postrádáme, k nimž ale mladí mravenci záhy jsou nabádáni. Tak jako Šalamoun lenocha k mravenci odkazuje, tak mohl by i v jiném ohledu vychovatel na něj býti upozorňován. Tolik o názvu knihy. Obsah pak zdá se mi býti nemálo důležit. Hojnost máme kněh, které podávají návod k vychovávání dítek, ale žádných, které by návod k vychování vychovatelův obsahovaly. Co pomohou ale ony, není-li těchto? K čemu s tou theorií, když není lidí, kteří ji praktikovati umějí? „Přehlídka školství i vychování“5 Líčený tuto výjev ze života mravencův odporuje našim novým poznáním přírody. V parných, bezvětrných dnech pozdního léta, jmenovitě v srpnu k večerou, objeví se povrchu mravenčího kopečku mezi neokřídlenými pracovníky velké množství okřídlených samečkův a samiček, které do povětří se vznesou, v divém reji stromy a stavení obletují a se zúrodňují. Malouncí samečkové brzy na to odumírají, samičky pak k obydlí svému se vrátivší zbaveny jsou křídel a od pracovníků do hnízda odneseny, kdež kladení vajíček jim nastává. Na pracovnících nyní jest opatrování vajíček, i vylíhlých z nich červíkův i jich larev, jakož i krmení samiček. Rodiče mravenců neopouští tedy hnízdo své nikoli po zplození nového pokolení, nýbrž před tím; sameček nedožije se radostí otcovských, a samička nesmí více hnízdo opustiti. Obraz, jakož i vysvětlení jeho od Salzmanna není tedy více příhodno. Však i když jsme obrázku význam jeho ponechali, přece ono porovnání nemile nás dojímá. Neboť chtěli-li bychom souditi z výroku: „Výsledek ručí za řádné vychování“, tu opět naskýtá se ta okolnost, že rodičové nestarají se více o dítky své, péči o ně jiným přenechávajíce, kdežto jim prvním vlastní věrnosť a svědomitá péče přísluší. Však Salzmann vyhýbá se takým konsekvencím, hnízdo mravenčí toliko za sídlo zdraví, čistoty, činnosti a poslušnosti za vzor stavě. A poněvadž vzorný pořádek dílem jest mravenců pracovníků – učitelé pak a vychovatelé do téže třídy se řadí – tu přáno jim, aby ve své kolonii, vzdor netečnosti mnohých rodičů, vždy s dobrým se potkali výsledkem. 5 Salzmann míní zde známé dílo o přehlídce, pod názvem: „Allgemeine Revision des gesammten Schul- und Erziehungswesens von einer Gesellschaft praktischer Erzieher“ v 16 sv. od r. 1785–1792 od Campea vydané, jemuž přispěli Gedike, Resevitz, Stuve, Trapp, Lieberkühn, Salzmann, Funk a jiní znamenití mužové oné doby, a které, jak již název praví, rozmanité otázky o vychování ve smyslu nových, jmenovitě Rousseauem ražených principů pojednává. 4

17

dosti má theorií, kde se ale tyto provádějí? Lépe by bylo místo hromadění nových a nových návodů, jimž provedení se nedostane, ono dobré a pravé, které z vychování víme, ve školy uváděti. Podobáme se tak stavitelům, kteří plány ke krásným, dokonalým stavbám dovedou vyrýsovati, které ale vždy jen kresbami zůstanou, jimiž snad stěny ozdobiti můžeme, poněvadž zhotovitelům jich schopnosti k uskutečnění navrženého se nedostává. Ach, kéž bylo by dobrých vychovatelů! kéž bylo by lidí, kteří zalíbení i schopnost měli by v rozumném obcování s dětmi, tak aby si lásky a důvěry jejich získali, jejich síly budili a vyvíjeli, jejich náklonnosti vedli a vyučováním i příkladem mladíky tak vzdělávali, čím dle svých schopností a určení býti mohou a býti mají – pak se podaří vychovávání, aniž by třeba bylo nových theorií. Tak vychází z vesnické školy mnohého rozumného, správného a věrného učitele, který nikdy o čisté povinnosti neslyšel, aniž kdy novou methodu vyučování ve čtení četl, pomalu celá obec, svou spravedlností, zdravými náhledy, pořádkem, činností a zběhlostí ve čtení v celém okresu ku svému prospěchu se vyznamenávající, která předčí ty, již novými methodami byli vyučováni učiteli, kteří vychovávati neuměli. Co jest ku př. rozumnější než požadavky vychovatelův, aby dítky více představami než odměnami a tresty se vedly? Ovšem k řádnému vedení dítek představami třeba jest zvláštní schopnosti. Ten, komu se jí nedostává, velmi mnoho rozumného a dobrého může dítkám vypravovati, co dobře se čte, aniž tím co pořídí, kdežto jiný, který rozumí vychovávání, málo slovy cíle svého dosahuje. Od vychovatelů všeobecně jest přijato a uznáno, že k vychovávání také třeba jest těla otužilého; když ale vychovatel sám jest rozmazlen, jak může jiné otužovati atd.? Co pak spůsobu mého vypravování se týče, jsem přesvědčen, že mnohý měl by co opravovati a vytýkati, co ale pro zvláštnosť mou zasluhuje omluvy. Časem chci mocněji a rozhodněji vyprávěti i žádati, co býti má neb nemá neb býti musí. To následkem jest živého mého přesvědčování se. Nejsem více mladíkem, který ideály

18

se zabývá, o nichž pochybuje ještě, zda vydaří se u veřejnosti; více dvaceti let sám jsem vychovával, vlastnosti dítek v přemnohých okolnostech jsem poznal, o mnoho jsem s nimi se pokusil, což se mi nezdařilo, a mnohý opět pokus odměněn byl účinky nejpožehnanějšími. Co tedy vím, vím ze zkušenosti mnoholeté; budiž mi tedy prominuto, že o tom s touže jistotou mluvím, s kterouž lékař zkušený odporučuje jistý spůsob léčení, o jehož blahodárném výsledku ho několikaletá zkušenosť poučila. Také velmi po řídku se o tom zmíním, neb docela to mlčením pominu, čeho jiní vychovatelé poskytli. To však nepochází z malého vážení si jiných, než toliko následkem jest mého zvyku. Málo jsem četl, za to ale více přemýšlel, pozoroval a jednal. Nebráním nikomu, aby to za nedokonalost neměl; tolik ale jest jisto, že nesluší muži, aby posuzoval práce jiných, jichž s dostatek nezná. Mám za to, že zvláště nápadno bude, proč tak málo zmiňuji se o zásadách Pestalozziho, k němuž přece celá Evropa toužebně pohlíží? To stává se z této příčiny. Pokud pochopil jsem methodu tohoto velezasloužilého muže, soudím, že celkem souhlasíme v hlavních rysech, toliko že podáním toho se rozcházíme. Mnohého ale, co novým bylo mi, se vděkem jsem užil a upotřebuji. To jsou jmenovitě jeho přímočárné kresby, cvičení paměti, methoda počtův a společné odpovídání žákův. Kéž dosáhne knížečka tato docela toho účelu, ku kterémuž jest určena!

19

Kéž získá mnohé naše jinochy k důležitému, blahočinnému úřadu vychovatelskému, nechť přivede je na tuto jedinou pravou cestu, kterou příroda sama nám razí, nechť zničí rozmanité předsudky, jako by vychovávání bylo prací obtížnou, a výsledek a zdar jeho pochybný, aby rozšířila a upevnila slávu národu našeho, kterou získal si uměním vychovávacím v cizině. Ve Schnepfenthale, v říjnu 1805. K. Boh. Salzmann.

20

Symbolum Těm, kdož se rozhodnou přijeti křesťanství, předkládá se z pravidla při zasvěcování v ně formule, o níž je jim vyznati, že ji přijímají. Formuli tu zovou symbolum. Obyčeje toho ovšem bylo zneužíváno, a po soudu mém mnohé symbolum více snad dáváno jest za účelem tím, aby vdechnuta byla proti osobám smýšlení jiného nenávisť, než aby vštípena byla příchylnost ku straně, k níž má býti pojeno. Přece však obyčej tento sám do sebe má něco dobrého a jest ho potřeba. Každá společnost musí míti nějaký účel, za kterým se sjednocuje, a jisté zásady, jichž následováním onoho účelu dosaženo býti má; zásady tyto mohou sloučeny býti ve stručnou formuli, již musí přijeti ten, kdo ke společnosti té chce přistoupiti. Zvu nyní naše jinochy, aby zasvětili se důležitému zaměstnání vychovatelskému. Nebude tedy zdáti se podivným, že také jim předkládám za symbolum formuli. Kdokoliv do společnosti vychovatelů vstoupiti míníš, uvaž a zkoumej sama sebe, zda z plného srdce jí věřiti a přijeti můžeš. Kdo nemůžeš, kdo shledáváš v ní odpor, odlož raději tuto mou knihu, neschopen jsa zastávati úřad vychovatelský s potěšením, horlivostí a účinlivostí. Stručno jest symbolum mé a takto se čte: Všech vad a nectností chovanců svých příčinu hledej vychovatel v sobě samu. Že příkrá to řeč, mnozí zajisté budou se domnívati; ale ve skutečnosti není tak přísna, jakou zdá se býti při prvním poslyšení. Rozuměj jí jen dobře a záhy zmizí příkrosť zdánlivá. Netvrdím nikterak, že by původ všech vad a nectností chovanců ve vychovateli byl, nýbrž míním toliko, aby vychovatel v sobě ho hledal. Cítí-li se býti dosti silným a nestrannickým činiti tak, jest na pravé toře, aby stal se vychovatelem dobrým. Jest ovšem v povaze člověka, hledati příčinu všech nepříjemností, ano i vlastních poklesků mimo sebe; což stopovati můžeš již

21

v dějinách prvního hříchu; není tedy s podivením, když i vychovatel nakloněn jest přičítati vinu neposlušnosti, nemotornosti a nepatrného pokroku chovanců svých raději jim než sobě; avšak náklonnost tato patří k oněm, jež nejen rozumem říditi, nýbrž i jako zášť a škodolibost potlačovati jest. Za známou věc předpokládám, že příčina poklesků chovanců často jest ve vychovateli. Nebylo-li by tomu tak, musila by ovšem příčina připisována býti vždy dětem neb okolnostem, v nichž nalézá se vychovatel; tu ovšem nesmyslno a nespravedlivo bylo by, žádati, aby vychovatel hledal ji v sobě. Který však z vychovatelův rozumných věřil by tomu? Jsi-li tedy přesvědčen, že příčina poklesků chovancových skutečně často jest ve vychovateli, přeji si, abych učinil tobě, čtenáři milý, pochopitelným, že tak jest i při tobě. Nepozorovals ještě, že chovanci, kteří tebe poslouchati nechtějí, jiných ochotně poslouchají, nebo že titíž chovanci, kteří za přednášky tvé jsou nepozorni a ničemu se neučí, s velikou zálibou chodí poslouchat jiných, tu jsou pozorni a dobře prospívají? Spozoroval-lis to, pak neklamej sebe, buď upřímným k sobě a vyznej, že můžeš býti sám příčinou toho, co při chovancích svých haníš. Neříkej: jsem jsi vědom a svědom, že povinnosti své plním svědomitě. Možná, že snad plníš; ale snad neumíš s dětmi zacházeti? Nenalézají-li snad děti v chování tvém něco odporného, co je od tebe odvrací a nedůvěrou k tobě naplňuje? Snad se ti nedostává k vyučování schopnosti? Jsi ospalý, a přednáška tvá jest příliš suchopárna a abstraktní. Nepozorovals, že titíž chovanci, již někdy přednášku tvou sledovali se zálibou a pokynutí tvá zachovávali, jindy roztržití jsou a neposlušní? Nemůže poučiti tě i okolnost tato, že příčina vad jejich jest v tobě? Nepochopuji, odvětíš, jak možno usuzovati takto. Nejsem-li dnes týž co včera? Nejsou-li chovanci moji dnes týmiž co byli včera? nevězí-li příčina změny v nich samých?

22

Jest možno. Dříve však, než dáš tomuto, přesvědč se, jsi-li ty tentýž, kterým jsi byl včera. Často shledáš, že jiným stals se mužem. Snad netráví žaludek tvůj dobře, snad nastuzením uhnal sis rýmu, snad nepříjemná událost duši tvou zasmušuje, snad četl jsi něco, co pořád ještě tane ti na mysli a překáží ti, abys veškeru pozornost věnoval povolání svému atd. Jediný z těchto případů může tě proměniti v muže zcela jiného. Včera ještě s veselou myslí a jiskrným zrakem byl jsi vešel mezi maličké; přednáška tvá byla živa, kořeněna žertem, napomínání tvá byla mírná a láskyplná, čilosť chovanců tvých potěšovala tě. A dnes? Ach, nejsi již týmž, kterým byl jsi včera. Duše tvá jest smutná, pohled zasmušilý a odporný, napomínání tvá jsou krutá, z každé mladistvé svévole rozpaluješ se hněvem. Neznamenáš-li někdy na sobě něco podobného? Budiž tudy upřímným a vyznej, že příčina, proč chovanci tvoji nejsou opět tak dobrými jako byli včera, v tobě jest. Očekávám, že ještě mnohé námitky učiníš proti mému symbolu, z nichž některé tuto uvedu a zodpovídám. Koho uspokojí odpovědi tyto, sám snadno vyvrátí námitky ostatní. Kdo však uspokojen nebude, při tom ničeho nepořídím, bych i všechny možné námitky uvedl a vyvrátil – totiž při člověku samoláskou zaslepeném, který nikdy nechce býti v nepravdě, který spíše nazve všechny své chovance tupohlavými a zlomyslnými, než aby, bije se v prsa svá, vyznal, že chybil on sám; ten jest – k vychovávání neschopen. Poslyšme tedy o námitkách těch! Při chovanci mém byly veškery vady, do nichž běduji, když mi byl svěřován; kterak možno viniti z nich mne? Dejme tomu, že chovanec tvůj jevil ony nectnosti dříve, než ti byl svěřen. Proč však jsou při něm až dosud? Není-li odvykání zlozvykům hlavní kapitolou výchovy? A neodvyká-li jim chovanec, není-li možno, že příčina toho jest v tobě? Přijmeš na př. chovance s tělem velmi mdlým, s nímž nebylo téměř co počíti; proč není dosud ještě silnějším? Neslyšel-lis o dětech slabých, které rozumným vedením sesílily a se otužily? Znáš-li prostředek, který síly dodává? Užils ho? Chovanec tvůj dřívějším

23

vychováním duševně spustl, lže, jest svéhlavý a spurný; proč dosud se nezměnil, když tak dlouho již trvá ve tvé správě? Dal jsi mu poznati následky svévole, aby o nich přemýšlel? Dal jsi mu řádně pocítiti, že dítkem jest, ty pak mužem, který silou, zkušeností a názory jej překonává, aby se přesvědčil, že na tobě jest závislým a že předpisů tvých šetřiti musí? Vynasnažil-li ses, abys se přesvědčil, že pravdu mluví, co mluví, a abys objevením lži jej zahanbil? Vypravuješ, jak s chovanci svými nakládáš, kterak je napomínáš, co jim předstíráš, by dobře sobě vedli, a naříkáš, že všechno to nic nepomohlo. Může tomu snad býti tak; možno též, že ve spůsobu počínání tvého, jak mi je popisuješ, neshledávám ničeho závadného; kdybych však viděl, jak si počínáš, snad přece bych uznamenal, že příčina nezdaru namáhání tvého jest v tobě. Není na tom dosti, že něco dobrého promluvíme a rozumně jednáme, nýbrž záleží také na tom, jak mluvíme a jak jednáme. Kdo má uši, aby slyšel, slyš! Spůsob, kterým mluvíme s lidmi mladými, velice jest důležit. Neboť více u nich pořídíš citem než rozumem. Kdo tedy umí zvoliti onen pravý spůsob, jenž povaze dětské jest nejpřiměřenějším a nejvíce ji dojímá, ten u nich několika slovy mnohem více pořídí než někdo jiný, kdož ve pravý spůsob ten trefiti neumí, dlouhou řečí. Tak bývá tón, jímž někteří vychovatelé mluvívají k dětem, zvláště z rodu vznešeného, příliš nesmělý, pitomý, nedostávať se mu ráznosti. Jako kůň poznává bázeň jezdce svého, a odepírá mu poslušnost když se chvějí jeho nohy, tak poznávají mladí lidé po nesmělém tónu vychovatele svého záhy, že není s ně, a neváží si ho hrubě. Tón jiných vychovatelův opět bývá suchopárným a příliš jednotvárným. Posloucháme-li řeč jejich, soudili bychom, že veškera napomenutí čítají z knihy. Podobné napomínání také nic neprospívá. Nelze očekávati od dítek, že dlouho budou naslouchati souvislé přednášce, smysl její

24

chápati a o obsahu jejím přemýšleti. Tón, výraz obličejový, všechno vzezření řečníkovo musí jim vykládati obsah vypravovaného, jinak přednáška působí málo. Odcházím a pláči – pravil kazatel s úsměvem, ukončuje pohřební řeč, kterou měl nad hrobem svého spolubratra. A – nikdo ani slzy neuronil. Byla snad příčinou toho nečitelnost posluchačův? Nikoliv – příčinou byla usmívající tvář, když řečník děl: odcházím a pláči. Kdyby byl končil se tváří plačtivou a dal si šátek před oči, byl by zajisté více docílil, byť i mlčky. Konečně jest tón některých vychovatelův příliš pánovit; hrdě pohlížejí na své svěřence, jako důstojník zhrdlý svým původem šlechtickým na svou setninu, a každé napomenutí, každá upomínka slyší se za despotický rozkaz. Což bude medle toho účinkem? Odpornosť a protivení. Člověk určený ku svobodě přirozený cítí odpor proti každému hrubému, libovolnému s ním nakládání, a tudy nemůže mu ve zlé býti vykládáno, když despotickému vychovateli svému odporuje. Měl bych ještě promluviti o poručnickém tónu, jakému mnohý vychovatel přivykl, dodávaje důrazu napomínáním a předpisům svým štulcováním do žeber a ranami holí. Poněvadž však proti tomu mnoho již bylo pověděno, a nevhodnost jednání podobného všeobecně uznána jest, za zbytečnou věc pokládám, hovořiti o tom místněji. Radím však každému mladému muži, který mládeže jinak než štulci a ranami vésti neumí, aby odřekl se vychovávání docela, neboť nemůže ho těšiti aniž dobrého ovoce nésti. Nechať ohlédne se po službě desátnické nebo drábovské, v té byl by v úřadě svém. Vše, co dosud praveno, s dostatek dokazuje, že mnohým vychovatelům jen proto příčinu chyb chovancův jejich jest přičítati, poněvadž nedostává se jim schopnosti, odvykati chovance své nectnostem. Dají mi v odvěť přemnozí čtenáři: u mne se věc tak nemá. Učím chovance své, co jest jejich povinností, snaže se vzdělati je napomínáním svým za lidi dobré a přičinlivé. Věřím tomu rád.

25

Mám za to, že mezi čtenáři mými není žádného, jenž by chovance své pobádal k lenosti, ku lži, nesnášelivosti a k nectnostem jiným. Z toho však nevysvítá ještě, že nectnostem těmto neučí. Nemožno-li učiti nectnostem příkladem svým? Nepůsobí-li příklady mocněji na mládež než napomínky? Ty doporučuješ na př. pilnost, a sám jsi líný, s omrzelostí konáš povinnosti úřadu svého, běduješ množstva práce, často projevuješ přání, abys zbaven byl zaměstnání svého; napomínáš ku pravdymilovnosti, a sám lžeš; pravíš, že jdeš přítele navštívit, ale zatím do krčmy za hrací stůl spěcháš; zameškáváš vyučovací hodiny, omlouvaje se nemocí, a přece nemocen nejsi; žádáš na chovancích svých, by byli snášelivými, a sám vadíš se s osobami, s kterými se stýkáš. Mně podobáš se učiteli jazyka, který theorii řeči výtečně přednáší, sám však jazykem tím chybně mluví i píše. Činí-li žáci jeho podobně, nemožno mu vytýkati, že je naučil mluvnickým chybám? Není-li možno zaučovati nectnostem a vadám také spůsobem, jak s chovanci jednáme? Mám za to, že ovšem. Trestáš-li na př. každou svévoli, každou nepředloženost, každé nedopatření chovance svého přísně, čemu jej učíš? Lži. Mladistvá chovancův povaha nutí je, býti poněkud svévolnými, jednati nepředloženě, nedopatřiti k tomu neb onomu; vědí-li však, že to vše přísně tresceš, co učiní? Budou chyby své zakrývati, zapírati, navykati lžem. Zneužiješ-li pak důvěry chovance svého, jiným-li vyznání, které tobě jako příteli svému učinil, povídaje, nebo dokona veřejně mu je vytýkaje a tak v obec jej zahanbuje – čemu jej učíš? Zarputilosti. Můžeš-li žádati na chovanci, aby ti tajemství svá svěřil, nezachovávaje jich v sobě? Můžeš-li jej nutiti, aby ti srdce své svěřil, když nepokrytost jeho máš pak za hřích? Jen nejapný slaboch učinil by tak; hoch, který s to jest, aby posoudil nespravedlivost jednání tvého, bude k tobě nedůvěřivým, obraceje se důvěrou svou k těm, kdož tajemství jeho lépe zachovají. Neukojuješ-li v chovancích svých snahy po činnosti, nezaměstnáváš-li je ničím leč knihami a pérem, čemu je učíš? Celé spoustě nectností, jichž všech zejména vytknouti nemám na umu.

26

Snaha po činnosti zjevuje se skutečně a jest blahodějným darem božským; jest to pružné péro ocelové, které v mladistvý stroj Bohem vloženo. Knihy a péra spokojiti hocha nemohou: nebo k užívání jich třeba jest přemýšlení, jež jest věcí rozumu, a ten vněm teprve se vyvíjí; a byť i kněh a per mohlo býti ve mnohých případech užíváno bez přemýšlení, jesti přece stálé jimi se zabývání příliš jednotvárno, než aby přiměřeno bylo chlapcům6 milovným změny. Proto nudí se, jsouce připoutáni ku knize a psacímu stolu. Podaří-li se, že někteří tomu zvyknou, bývá v nich snaha po činnosti udušena, zlenivějí, budou z nich nedbalcové7; nepodaří-li se to, což bývá po pravidle, tedy snaha utlumovaná vytryskne, oddá se výstřednostem, z nichž hříchy tajné bývají obyčejem prvními. A kdo je tomu naučil? Vychovatel. Kdo o rozmanitých methodách, učiti nectnostem, více chce zvěděti, tomu odporučuji svoji „Račinku, čili návod k nerozumnému dítek vychovávání.“ Vychovatel také tím vinen bývá vadami a nectnostmi chovanců svých, že je na ně vymýšlí. Slyšíme-li, kterak mnohý vychovatel chovance své vyličuje, žasneme, a není divu, ztrácíme-li veškeru chuť, věnovati se úřadu vychovatelskému. V líčení tom neshledáš při chovancích ni nejmenšího snažení po konání něčeho užitečného, nýbrž jen lenost, svéhlavosť, nesnášelivosť, zlomyslnosť a vzdorovitosť: slovem chovanci jsou dav hrubých, neohrabaných kluků, s nimiž nepořídíš ničeho.

Uvádím zde i v následujícím jméno „chlapec“, poněvadž při sepisování této knihy vždy vychovávání pacholat měl jsem na zřeteli. Avšak většinu věci těchto možno s malými jen změnami obraceti i k děvčatům. 7 Již Rousseau co nejrozhodněji vyslovuje se ve spisu svém „Emilu“ proti nepřirozenosti záhy čtení učiti. Filantropisté i Pestalozzi na rozm. místech díla svého: „Wie Gertrud ihre Kinder lehrt“ rozhodně zavrhují čtení za první učivo v prvním roce školním, a k nim řadí se Türk, Denzel, Grassmann, Graser a j. Novější paedagogika pak čtení aspoň v prvním čtvrtletí názorným vyučováním, cvičením mluvním a j. nahraditi se snaží. 6

27

Vzdělaný vychovatel směje se tomu, poněvadž poznává, že všecky tyto nectnosti vězí jenom v mozku vychovatele, který má za vady to, což není než nutnými vlastnosťmi dětství. Co bychom si pomyslili o otci, kterýž by dítku svému sotva tři neděle žijícímu nadával do nečist proto, že pleny znečišťuje, neb o zahradníku, kterýž by stěžoval si na jaře do všech stromů třešňových, že nemají ovoce, nýbrž samý květ? Nesmáli-li bychom se jemu, litujíce jej? Mnozí vychovatelé však nejednají rozumněji. Za přečin veliký pokládají chovancům svým, když tito jednají tak, jak dětská přirozenosť jednává a jednati musí, žádajíce na nich, by sobě vedli tak, jakož vésti si může toliko rozum vzdělaný, který u nich ještě malý jest. Hledají na stromu plod, když strom teprve kvete. Poslechněme o tom rozhovor pana Corydona a přítele jeho Mentora. Nic rozumně nevykonávají chovanci moji, praví Corydon. Nemohu jich ani k tomu přiměti, by chodili spůsobně a opatrně. Chůze jejich jest samý skok, běh a hopcování. M. Tak? Toť věru krásné. Nemile by mě dojímalo, kdyby chovanci moji chodili jako na drátkách. Chlapci musejí skákati, běhati a hopcovati; mladistvá síla je do toho žene. C. Ani památky po přemýšlení. M. A tomu se divíte? Co asi ve člověku přemýšlí? Rozum, není-li pravda? Odkud má tedy ve chlapci, jehož rozum není ještě vyvinut, pochoditi přemýšlení? C. Tropí jen samé dětské hlouposti. M. To je tím, že dětmi jsou. C. Když dáno znamení, že vyučování počíná, tu vedou si tak zdlouhavě, tak mrzutě, že ve člověku mizí všecka trpělivost; když však jdou do hry, tu je radostí, tu chvátají, jakoby člověk jen ku hraní byl stvořen. M. Člověk ovšem není ku hře stvořen; ale ovšem vzrůstající člověk, chlapec. Pozvolna jen má býti do práce navykán, práce nemá mu býti ukládána jako břímě, nenalézá-li v ní záliby. C. Při vyučování pak ani minuty tiše nesedí.

28

M. Toho příčina jest ta, že nalézají se ve stavu nepřirozeném. Zdravé dítko jen ve snu jest pokojno, jindy vždy v neustálém jest pohybu. Na Vás jenom jest, abyste přemýšlel, jak byste nepokojnosti jejich užil k účelu dobrému. Zaměstnávejte malé ruce a poskytněte žvatlavým ústům hojně příležitosti k mluvení; nebudou Vám pak obtížnými. C. Co se mne natrápí potměšilostí a zlomyslností svou. M. Potměšilostí a zlomyslností? Nikdy jsem ani této ani oné při dítkách nepozoroval. Řekněte alespoň příklad! C. Příklad? Celou knihu mohl bych o tom napsati. Pro Bůh představte si jen – včera vyšel jsem se svými chovanci – třesu se ještě na všem těle, vzpomínám-li toho. M. A co se přihodilo? C. Sněhovými kulemi po sobě házeli. M. A to nazýváte potutelností a zlomyslností? C. To sice ne. Ale než jsem se nadál, hodil jeden nezbeda do mne, svého vychovatele. M. Chtěl Vás tím zarmoutiti? C. Proč tedy hodil? M. Ano! Toť právě, v čem Vy, pánové, tak často chybujete. Při každém projevení svévole a nerozvážlivosti vidíte potměšilosť a zlomyslnost, a tím právě na mládeži se prohřešujete. Potměšilosť a zlomyslnost jsou mládeži nepřirozeny. Objeví-li se, jest příčinou jejich zajisté jen nerozumný spůsob, jak s nimi bývá jednáno. C. Což mohl míti onen dareba, který mě udeřil, jiný úmysl, než aby mě zarmoutil? M. Chtěl Vás přiměti, abyste také účastnil se hry. Co jste počal, udeřen jsa? C. Obrátil jsem se, vyslýchal a zpytoval, kdo mi tak byl učinil. M. A co se Vám dostalo v odpověď? C. Nic. Vyhrožoval jsem, že obědu nedostanou, nezvím-li, který tak nevážně ke mně se zachoval. Nikdo neodpověděl. Raději jedli suchý chléb, než aby některý z nich, osvědčuje takto upřímnost svou, jmenoval mi kluka, který mě urazil.

29

M. Neznamenám v tom nic toho ohavného, což Vy v tom býti shledáváte. C. Jak? Vy schvalujete snad spiknutí, v něž oni nešlechetníci spojili se proti svému učiteli a dozorci? M. Nenalézám v tom ani spiknutí ani nevidím nešlechetníkův. Jeden ze společnosti hodil po Vás, puzen jsa svévolností – to vědí všichni. Vy však máte chlapce toho za kluka, který zapomněl se nad Vaší vážností. Pohledem svým a drsnou řečí věštíte mu přísný trest. Všichni chlapci dobře vědí, že nespravedlivě jednáte, a proto neprozradí druha svého. Raději odřeknou se obědu, než aby hodného, ale svévolného hocha vydali přísnému trestu. Dejme tomu, že by jednali nespravedlivě, nechtějíce svévolníka prozraditi; nejste-li Vy toho příčinou sám? Víte, co bych byl učinil já, kdybych byl Vámi? Byl bych se obrátil, a usmívaje se, byl bych se otázal: „Mám za to, že chcete se mnou zápasiti? Kdož onen hrdina, jenž se chce potýkati se mnou.“ A byl by zajisté onen chlapec sám vystoupil řka: Jáť jsem. Ihned pustil bych se s ním v zápas, a hodě po něm několikráte, byl bych řekl vážně: „Tak, příteli! dosti již, již jsme se spolu potýkali.“ A byl by on zajisté sněhovou kouli, kterou po Vás opět mířil, zahodil, a hra byla by skončila ku spokojenosti všeobecné. Ať zde o panu Corydonovi přestanu. Kdybych dal mu vymluviti, žaloby jeho vyplnily by všechnu tu knihu, kteráž mravenčince jest věnována. Neboť neustále mohl by si stěžovati ten, kdo by zvláštnosti přirozenosti dětské vytýkal za nectnosti. Velmi často také vychovatelé tím stávají se původy nectností chovanců svých, že velí jim říditi se pravidlem docela libovolným, každé odchýlení od něho za nectnost jim vykládajíce. Poznávají-li pak chovanci, že pravidlo to jest pošetilé a nepřirozené, nebudou zajisté říditi se jím, nýbrž každým okamžikem od něho odstupovati a vychovatelem za přestupitele zákona jmíni budou. To týká se po přednosti vychovatelův pyšných, kteří za neomylné se mají, s chovanci svými jako s otroky nakládají, pokládajíce, že tito jsou jim povinni poslušností slepou a že při

30

každé příležitosti na ně se rozpomínati a jim se podrobovati musejí. Takový vychovatel nestrpí pražádné námitky, žádného odporu, neboť shledává v tom urážku a nedostatek vážnosti. Jakmile se chovancům objeví, každá hra má přestati, vše má zmlknouti a před něj se postaviti co nejponíženěji. Svobodomyslný, upřímný chlapec, který nenaučen pokrytství, a nakloněn jsa přituliti se ke každému, koho dobrým býti pokládá, takovýchto požadavků nesnese. Možná, že bázeň před krutým jednáním pohne jej, aby několik okamžiků řídil se nepřiměřenými požadavky karatele svého; brzy se však zapomene a v pravé své míře se ukáže, a proto s ním jako s klukem nezbedou bude nakládáno. Odměřeně kráčeje a hlavu maje vztyčenou přichází teď pan Kryšpín, aby odbyl si svou hodinu vyučovací. Žáci jeho právě baví se před domem hrou v míč. Někteří uleknou se, zhlednouce jej, a přetvářeně se ukloní, jiní vedou si ve hře dále. Jaké to hanebné počínání! okřikuje je zdaleka. Jsouť uličníci žáky mými? S nechutí vcházejí chovanci do učebny. Posaďte se! poroučí, a ať nikdo neopováží se spůsobiti šramotu nejmenšího. Pište, co Vám diktuji: Il vit la carosse. Pane Kryšpíne! volá malý čiperný Mikuláš, mám za to, že má se psáti le carosse. Mlč! odvětil on, a byť mělo býti le carosse, musíš přece psáti la carosse, poněvadž já, tvůj učitel, tak pravím. Nesluší takému holobrádku, jako jsi ty, by učiteli svému odporoval. Pak počne diktát vysvětlovati a pozoruje, že několik kloučků podávají si papírek, hlavy k sobě strkajíce a vespolek se usmívajíce. Přikvačí k nim, vytrhne jim papír z rukou a spozoruje na něm kresbu, již mladičký Mikuláš právě naškrtl, a pod ní nápis: To jest pan Kryšpín. Vyučování tímto na dobro jest skončeno, poněvadž v panu Kryšpínovi tolik zlosti se rozlilo, že nemůž vyučovati dále. Kloučka ohavu spáchavšího vyhodí za dvéře, přikazuje, by se více neukázal. Ostatek hodiny vyučování určené stráví nadávkami a hrozbami, jež

31

stydím se tuto psáti. Dle líčení páně Kryšpínova jest třída jeho stádce hanebných vyvrhelův a uličníkův. A co jest příčina takého páně Kryšpínova horlení? Výplodek to jeho vlastního mozku – hanebná urážka učitele – o níž by se jinému vzdělanému muži nebylo ani zazdálo. Že chovanci přítomností jeho ze hry vytrhovati se nedali, odtud pochodí, že po rozumu svém nic zlého, neslušného nečinili; že Mikulášek pana Kryšpína na grammatickou chybu upozornil, toť byl účinek chvalitebné jeho nepokrytosti, začež by mu někdo jiný byl upřímně potřásl rukou. Že kreslič byl prost vší potměšilosti, toho dosvědčovati se neodvažuji. Dejme tomu, že potměšile si počínal; kdo však byl příčinou toho? Nikdo jiný než pan Kryšpín, zjevným bezprávím, kterého se dopustil na malém Mikuláši. Konečně zveličují vychovatelé přečasto počet nectností chovanců svých, přičítajíce k nim zvláštnosti povahy jejich. Kdybychom pro veškeré chovance ústavu některého obuv na jedno kopyto shotoviti dali, shledali bychom, že jen málo kterým by se hodila, většině pak že by byla buď velikou, buď malou. A jak tedy bylo by si vésti ve případě tomto? Bylo by snad nohy, jimž obuv se nehodí, vyhlásiti za neforemné? Bylo by snad mnohým chovancům po kousku nohy uřezati a jiným po kousku nastaviti? Smějete se? Chcete zvěděti, kam chci otázkou touto? Zvíte hned: Právě tak, jako každý chlapec zvláštně vlastní svou nohu má utvářenu, tak má každý také svůj vlastní charakter8 a vlastní své talenty. Kdybyste chtěli se všemi žáky svými s rozdílnými jejich charaktery a talenty stejně, čili jak se říkává, „na jedno brdéčko“ jednati, tu by jednání toto toliko malému jich počtu bylo přiměřeno; chtěli-li byste pak nezdar – následek jednání svého – chovancům za Slovo „charakter“ nesmí zde vykládáno býti tak, jako mluví se o charakteru muže, neboť o něm u dítěte teprve všestranně se vyvinujícího nemůž býti ani řeči. Zde, jak z dalšího hovoru vysvítá, za jedno s „individualitou“ se užívá, čímž představujeme si soubor všech oněch znaků, které jednotlivci náležejí a jej charakterisují. Že k této individualitě dítek za výchovy má býti brán zvláštní zřetel, jest na bíle dni. 8

32

nectnost považovati a je spůsobu svému přispůsobovati, jednali byste právě tak nerozvážně jako ten, kdož by všechny nohy formovati chtěl na jedno kopyto. Káráte veřejně své chovance za každou chybu. To snad bývá s výsledkem dobrým u těch necitelných, u nichž veškerá předcházející napomínání s výsledkem se minula; kdybyste však tohoto prostředku kárného chtěli užiti při všech, z toho by zajisté ctižádostivý Ferdinand se urazil a odvážil by se pak všech nerozvážlivostí, dobromyslný Vilém naproti tomu hořké slzy by proléval a zmalomyslněl by. Vyučujete Fricka a Karlíka. Onen vše hned pochopí, všemu porozumí, o čem vypravujete, a práce jemu uložené vykoná za čtvrt hodiny. Jinak má se věc s Karlíkem. Rozum jeho nesnadno a váhavě chápe, co bylo pověděno, k vykonání téže úlohy potřebuje celou hodinu, a úloha konečně přece není tak dobra jako Frickova. Káráte jej z toho, ale on toho nezasloužil. Vyučujete Jindřicha a Ludvíka latině a mathematice. Jindřich naprosto nechápe pravidel mluvnice latinské, v mathematice jest však žákem nejlepším; a Ludvík přináší vám latinské úlohy, že vyžadují málo které opravy; ale mathematika – pro tu nemá smyslu. Ale přece žádáte od obou, aby jako v latině tak i v mathematice prospívali stejně; vytýkáte Jindřichovi lenivosť co do latiny a Ludvíkovi nevrlosť ve příčině mathematiky – a oběma křivdíte. Lenosť a nedbalosť jim vytýkaná vězí ve vašem mozku.9 To jest tedy Od dvacíti let jsem ředitelem ústavu vychovávacího, v němž žijí pospolu dítky rozdílných rodin a všelikých národů; počet jich páčí se v tuto dobu na 70. Žiji mezi nimi a působím od rána až do spaní. Kdyby dítky skutečně byly tak zlými, za jaké je mnohý vychovatel líčí, jak bych mezi nimi vytrpěl? Nebyla by se dávno již o mne pokusila žloutenka? To však se nestane; ano naopak dlím rád v jejich společnosti. Avšak nedíno, že by snad byly naprosto vzornými; ano často přesvědčují mě o dětské lehkomyslnosti a nepředloženosti a t. p. Po skončeném vyučování hrají si, běhají, skáčí, výskají; vstoupím-li mezi ně, není má přítomnost příčinou nižádné v tom změny. V tom všem nenalézám však nic urážlivého, poněvadž za to mám, že děti jsou děti, že myslí a jednají jako děti. A tak uběhne týden po témdni, než mi jedenkráte zavdají příčinu ku zlosti. Stane-li se tak a zkoumám-li se dokonale, nalézám obyčejně, že příčina toho ve mně jest, jelikož buď v těle mém nepořádek 9

33

mé symbolum, kterémuž každý porozuměti, jež přijati a plniti musí, má-li jinak „mravenčinka“ býti mu s prospěchem. Ale právě tak, jako všech symbolův bývá zneužíváno, tak snad také i mému se přihodí. Pořídí-li ten který vychovatel u svých chovancův vším svým namáháním málo nebo nic, zůstanou-li tito při svých nectnostech a navyknou-li snad za vedení jeho ještě jiným, tu rodiče zajisté všechnu vinu přičtou jemu, na mou „mravenčinku“ se odvolávajíce. Ve příčině té však neprávě by jednali. Pravil jsem snad, že příčina všech nectností a vad chovanců vychovateli přičítána býti musí? Ani se mi o tom nezdálo. Žádám jen na vychovateli, aby on sám příčinu v sobě hledal, aby, je-li v něm skutečně, mohl ji odstraniti. Z toho však ještě na jevo nevychází, že jiní vinu na něj uvalovati mají. I vy, milí rodičové, jste dítek svých vychovateli. Ač jste svěřili vychování dítek svých částečně jinému, přece máte ještě více méně v něm účastenství. Pro vás tedy symbolum mé také jest psáno. Rozvažujte o něm, vezměte si je k srdci a k sobě je vztahujte. Místo abyste přičítali nectnosti dítek svých vychovatelům, hledejte příčinu jejich v sobě samých. Hledá-li ji vychovatel v sobě, hledáte-li ji i vy v sobě, budou obě strany napravovati tam, kde která že pochybila, shledá. A tak všechno bude se dařiti dobře.

zavládá, nebo že jiná nepříjemná náhoda mě rozladila, anebo že pracemi rozličnými jsem přetížen. Čím pozornějším jsem na sebe sama, tím řidčí bývají urážky. Ano mohu tvrditi, že po těch 20 letech, jež jsem tu prožil vychovávaje, nemohu se upamatovati, že by byl chtěl některý z chovancův mých zarmoutiti mě úmyslně. Budiž mi odpuštěno upřímné vyznání toto. Nemůž mi vykládáno býti za vychloubavosť, jakož nevytýkáme zahradníkovi, povídá-li ve spisu svém o „chovu stromův“ něco o vlastním svém spůsobu štěpování stromkův. Ostatně rád doznávám, že z chovancův mých nemůže býti o všech dětech souzeno. Neboť ač svěřenci moji pocházejí z rozličných rodin a zemí, žijí přece jaksi odloučeně od ostatního světa, a příklady dospělých, převrácené působení rodičův, tetek, čeledi a t. p., svádění chlapcův beze dohlídky a vychování vyrůstajících nemá na ně vlévání žádného. Jinému vychovateli, jemuž na úkor působeno se všech stran, ovšem jest bojovati s obtížemi většími.

34

Kde každý svůj úkol zná, tam dobře se dařívá! Kdo symbolu mého nepřijme, sebe sama pokládá za neomylná a všechnu vinu jak nectností chovanců svých tak i nezdaru vzdělání jich hledá v nich nebo v zevních okolnostech jak tomu možno, aby vychovával? S nevolí pohlížeti bude na chovance své, pohled jejich nepříjemné pocity mu vzbudí, každá nepředloženost jejich jej urazí, často bude vyhledávati v nejnevinnějších činech jejich zlomyslnosť a potměšilosť, bude se cítiti obdána samými lidmi povrženými, mezi nimiž nelze nikomu působiti. Jak obtížno bude mu vychovávání, jak drsný tón jeho, jak převráceno jeho počínání k mladým jeho přátelům, a jak neplodny všechny jeho námahy! Toužebně bude patřiti vstříc oné době, kterou vychovávání bude sproštěn a postavení jeho změněno. Toužebně očekávaná chvíle ta přiblíží se, ty svobodnějším se pocítíš a bude ti, jako bys byl znova zrozen. Brzy však nové v postavení svém nalezneš nepříjemnosti; nový stav nevyplní očekávání tvé, a poněvadž uvykl jsi, hledati příčinu všeho nezdaru mimo sebe, budeš přičítati vinu toho opět okolí svému a dávné žaloby a nářky znova počnou. Počátek moudrosti jest poznání sama sebe; kde tohoto se nedostává, tam moudroť nenalézá se nikdy, a poklidu mysli a spokojenosti, kteréž v moudrosti původ svůj mají, nedostává se tedy též. Příteli! kterýž věnuješ se vychovávání, bud tedy zmužilý a rozhodni se, spozoruješ-li vady a nectnosti na svěřencích svých, nebude-li se vzdělávání jich tobě dařiti, že příčinu toho vždy jen v sobě hledati budeš. Mnoho zajisté nalezneš, o čem jsi dříve neměl ani tušeníčka, a nalezneš-li, čeho hledáš, raduj se a přičiň se, abys toho se varoval. Podaří se tobě jistě, a potom – potom – budeš znamenati příjemnou změnu v sobě a mimo sebe, spatříš svěřenou sobě mládež v jiném světle, veselost její rozveselí i tebe, pošetilosti i nepředloženosti jejich méně budou tě urážeti, budeš s nimi jednati s větší shovívavostí a šetrností; tvrdost a trpkost tónu tvého,

35

zasmušilosť a temnosť obličeje tvého ztratí se, prudkosť zlosti, k níž jsi nakloněn, bude se mírniti, pohodlnosti, které jsi navykl, odvykneš zase, taktéž i mnohé jiné chyby, které na chovance tvé špatně působí, odložíš, a přednášce své vždy více a více živosti a poutavosti budeš dodávati. Budeš-li tak po nějakou dobu napravovati se – jaký bude toho výsledek? – Za dobrého vzděláš se vychovatele. Chovanci tvoji láskou a důvěrou odmění se tobě, pokynutí, tvých budou následovati, snahy tvé budou se dařiti, vady a nectnosti svěřenců tvých ponenáhlu budou mizeti. Kdyby však přece ve mnohých případech nechtělo se tobě dařiti, kdybys jistých chyb a nectností přece odstraniti nemohl – budíž! přece jsi uspokojen, moha s dobrým vědomím a svědomím sám k sobě říci: svědomitě konal jsem povinnosti své, příčiny nezdaru snah svých nemohu sobě přičítati.

36

Co jest vychování? Od té doby, co lidé jsou, bylo také i vychovávání. Nicméně však nestávalo dosud určitého, všeobecně přijatého pojmu o vychování. Téměř každý, který o vychování píše, svůj vlastní názor o něm pronáší. Mohl bych nyní všechny ony pojmy, které od Aristotela až do Pestalozziho projeveny byly, uvésti, vysvětliti, vespolek porovnati a nejsprávnější vyhledati. Mám však příčiny, proč tak nečiním. Předně, poněvadž mi mnohé z nich neznámy jsou, za druhé, poněvadž účelu mému se to protiví. K čemu by to prospívalo, kdybych zdržoval čtenáře těmi rozličnými názory a představami, které si kdo v rozličných dobách o vychování tvořil? Na konec přece vystoupím se svým vlastním náhledem, a pokusím se jej odporučiti. Toť zajisté kratší jest, když hned beze všech okolků čtenáře s ním seznámím. Po mém mínění jest vychování: Vývin a cvik sil mladistvých. Dítě-li v člověka se vychovává, všechny síly jeho vyvinují se a cvičí; vychovává-li se však jenom k jistému zaměstnání, vidí se toho často potřeba, abychom jen ty síly, kterých určení to vyžaduje, zaměstnávali, a jiné, které činnosti jich škoditi mohou, odpočívati nechali, ano docela ochromovali, právě tak, jak býk se vyklešťuje k tažení určený. Tu mluvím jen o prvním spůsobu vychovávání. Aby síla dětí k chůzi se vyvinovala a cvičila, vkládají se nejprve v chodítka aneb vodítka a tak často stanou se křivonohými a vysokoramennými, a svěří-li se jim svobodné užívání údů, nedovedou jimi vládnouti, klopýtají často, rozbijí si hlavu aneb jinak k úrazu přicházejí. Nyní již chodítka a vodítka odevšad jsou vyloučeny, kam světlo lepšího vychování vniklo. Tam vidíme dítky, jako mláďata zvířat, lézti po všech čtyřech; cítí-li pak více síly v nohách svých, staví a přímí se a na stolice stoupají. Nyní více stolic v jisté vzdálenosti od sebe rozestavíme, položíme na ně obrázky a hračky všeliké, aby tak popouzeny byly přecházeti

37

od jedné ke druhé. Po několika dnech již stolic si nevšimnou, a aniž by se čeho chytaly a zadržovaly, procházejí světnici. Ztratí-li rovnováhu, obyčejně na zem sednou. Tímto cvičením zůstávají údy zdrávy a nepoškozeny. Netrvá to dlouho a již vidíme dítky, kteréž teprv po zemi se plazily, běhati a skákati. Tento spůsob odhaluje nám celé tajemství rozumného, lidské povaze a přirozenosti přiměřeného vychovávání. Právě tak, jak při tomto návodu k chůzi síla k tomu potřebná dříve cvičiti se nepočíná, dokud síla, která lézti dovoluje, dostatečně se necvičila a ona s dostatek se nejevila: tak i jiné síly dříve nemají se vyvinovati, dokud se byly neukázaly, a ony, z kterých se vyvinují, s dostatek cvičeny nebyly. Dále, právě tak jak chodítka a vodítka odstraněna jsou a dítky se navádí z vlastního pudu kráčeti a tak svou sílu k tomuto výkonu cvičiti, tak jest i vychovateli při cvičení ostatních sil vše vodítkům podobné odstraniti; on nesmí hned mladistvé síly cvičiti, nýbrž dítkám příležitost a popud zaopatřovati, aby tato cvičení samy podnikaly. Dítko přijímá beze vší pochyby všechny své síly zplozením a přináší je, když svému, rostlině podobnému stavu odrůstá a v říši živočišstva přechází. Většina jich však dřímá ještě, jako klíč v zrnu pšeničném, v zemi vloženém; ony dosud jsou jenom mohutnosťmi a vyvinují se postupem času v následujícím pořádku. Nejprvé největší část sil tělesných. Zrozené dítko dýchá, křičí, polyká, zažívá atd. Zevnější věci na ně působí, ale mohutnosť je pociťovati aneb o nich představy si tvořiti, nejeví se ještě v prvních dnech jeho života. Znenáhla počíná zevnější věci si představovati, představy tyto zachovávati, je od času k času opět k vědomí přiváděti: síly smyslností, paměti, obrazotvornosti vyvinují se. Potom jeví se rozum úsudky, které tvoří o předmětech, jež jeho smyslům se naskytují. Současně pak počínají i v ruce jeho položené síly jeviti snahu po činnosti. Dítě sahá po všem, vše ohmatává, s místa na místo to ono přehazuje. Dáme-li mu později dřevěného koně, staví z kněh neb stolic chlév, předkládá mu potravu, ven jej vytahuje, přivazuje k stolici neb k něčemu podobnému, co vozem

38

mu býti má, od něho taženým atd.; teprve při vystoupení z dětství počíná rozum jeviti činnost svou představami o nadsmyslných předmětech. Tak nám příroda sama pořádek naznačila, v kterém jí při vývinu mladistvých sil nápomocni býti musíme.

39

Čemu jest vychovateli učiti se? Oblíbena jest zásada novějších vychovatelů, že vychování dítka narozením jeho počíti již musí, a já s celým srdcem taktéž k ní se přidávám. Kdybych nyní o vychování dítek psal, bylo by mi naznačiti, jak rodiče, chůvy a všechny osoby, v jichž rukou se dítko v prvních letech svého života nalézá, k němu v tomto čase zachovati se mají. Poněvadž však předmětem spisku tohoto vychovávání jest vychovatelův, kteří osobami jsou podle spůsobu užívání řeči od rodičů zcela rozdílnými a kteří obyčejně dítko tehdy teprv v opatrování dostávají, když již chodí, mluví, o předmětech smyslného světa představy si tvoří a o nich souditi může, velice vzdálil bych se od účelu svého, kdybych spůsob zacházení s dítkami do podrobna tu chtěl líčiti. Kdo o tom poučen býti chce, tomu odporučuji knihu, kterou s názvem: „Konrad Kiefer, aneb o rozumném dítek vychovávání“, jsem vydal, a v které rozmanitá, dobrá pokynutí a poučení nalezne. Nyní však zkoumám toliko, jak vésti si má osoba při vychovávání dítek, která je z lůna rodiny k dalšímu vzdělání přijímá. Stáří, v kterém to se děje, není, jak známo, všeobecně určeno. Mnohý vychovatel dostává chovance své v pátém neb šestém roce, mnozí pak přijímají je později. Dejme tomu, že vychovatel úřad svůj nastupuje mezi pětiletými chovanci. Tu naskytuje se otázka, co činiti mu jest s nimi již od této doby? a čemu má v tomto ohledu učiti? Tělesné síly a mezi těmi především ty, jichž činnosť k zachování a vyživování těla nejpotřebnější jest, nejprve u dítek se vyvinují. Následovně musí vychovatel také rozuměti, jak má činnost a působení jich aneb zdraví těla zachovati.

40

U chlapců nezdravých všechno vychování s nezdarem jen se potkává.10 Stálá jich churavosť činí je svévolnými, zarputilými, snaha po činnosti oslabuje a nepopřává jim potřebné pozornosti ku tvoření představ o věcech je obklopujících. Každý drsný větřík, každá přeháňka dešťová vypuzuje je z milé přírody a brání jim v lůně jejím známostí si shromažďovati. Vychovávání nezdravých dítek jest tedy nejvýš namáhavo a nevděčno, a proto kdo vychovávati chce, musí věděti, jak chovance své při zdraví zachovati má. K tomu, namítati snad bude někdo, lékaři jsou zde. Ovšem tu jsou. Jsou však stále tam, kde vychovatel se svými chovanci se nalézá? Jsou na venkovském statku šlechticově? jsou na letohradech, kde majetní měšťané často dítky své vychovávati dávají? Jsou na cestách? A jsou-li přítomni, můžeme jim chovance své vždy se vší důvěrou svěřiti? Ach, jak nejvýš škodliv jest předsudek, že diplom lékařský výtečnou dovednosť k zachování lidského zdraví udílí. Lékař, který k nemocnému chlapci povolán jest a nezná povahy jeho a nebyl pozoroval spůsobu života jeho, který má snad plnou hlavu jisté nemoci, již všude hledá a nalézati se domnívá, snadněji v určení nemoci, v původu její a ve volbě léků mýliti se může, než pozorný vychovatel, který chovance svého neustále kolem sebe má a jeho povahu a spůsob života zná. A jsou všickni lékaři poctiví, bezelstní? Nestává mezi nimi mnohých, kteří nemocného svého tak léčí, jako ziskuchtivý hodinář Že u dítek nemocných všechno vychování s nezdarem se potkává, jest ovšem tvrzení poněkud hyperbolické; vychování však může více méně, a to dle stupně churavosti dítěte, znesnadněno býti. Poněvadž fysická slabosť zajisté i činnosť duševní omezuje a nevůli, rozladěnosť a nechápavosť přivádí, nemohou ovšem vychovatelská působení tohotéž býti výsledku, jako u dítek zdravých; a když také okamžitým choutkám, žádostem a přáním nemocného dítka, jak často z převeliké shovívavosti se děje, vyhovuje se, a tak po každém ukojení jeho přání svévole, nevrlosť, vzdor a p. v dítěti se tvoří, snadno vychování k dosti nepříznivému výsledku dovésti může. Vždy však příčina tohoto nezdaru nejenom v nemoci dítka leží, nýbrž často i ve vychovateli, ve spůsobu vychovávání, v obcování s dítkem hledána býti musí. 10

41

svěřené mu ku opravě kapesní hodinky, jež nikdy dokonale nenapraví, aby stále a stále opravy jeho potřebovaly a tak zisk mu přinášely?11 Na vychovateli tedy jest, aby rozuměl, jak by chovance své při zdraví zachoval, jak by každou nemoc předešel a jí odpomohl, kdyby tu a tam ve stroji něco vadilo, a jen v mimořádných případech, když důmysl jeho ho opustí, nechť lékaře za pomoc žádá.12

Salzmannem tu proti lékařům držená philippika jeví se ovšem poněkud příkrou, ale přece jí nikdo diviti se nebude, který zná poměry předešlého století, aneb ještě více, kdo lékaře starých škol se stereotypními láhvemi léku, letkvařů a prostředků čistících příležitosť poznati měl. Od té doby však, co základní vědy lékařství: fysika, chemie, přírodověda, anatomie, fysiologie na výši skutečných exaktních věd se povznesly, a tudíž také medicína – při zapuzení každé aprioristické filosofické spekulace – na půdu čistě smyslného pozorování a rozumné reflexe postaviti se podjala; od té doby, co pathologická anatomie zásluhami Rokytanského, Virchova a j. velice se povznesla a specielní pathologie všeobecným zavedením perkuse a auskultace nejvýš důležitými prostředky zkoumání obohacena jest; od těch dob, co při rozličných nemocech od nemírného užívání léků upuštěno, a snaženo, nejvýš jednoduchými prostředky léčení přirozeně podporovati a péči o zdravé tělo zvláštní pozornosti věnováno: od těch dob důležitosť lékařství pro vychování vždy více jest uznávána a rady i pomoci lékařské, při všech otázkách vychování, v kterých zdraví chovanců hlavní hraje úlohu, vždy více žádáno. Samo sebou se rozumí, není tím potřeba vyloučena, aby vychovatel, jak Salzmann žádá, sám věděl a rozuměl, čeho tělesné sílení dítek žádá a co zdraví jich škodí, ano požadavek tento, a to právem, v té míře postoupil, v které věda lékařská se zdokonaluje a vyvinuje, ano žádá se, aby vychovatel schopen byl dítky své ve zdravovědě cvičiti – tedy v předmětu vyučování, který již filantropinisté vřelými slovy odporučovali a který teprv v novější periodě energičtěji žádán byl a žádá se. 12 Poněvadž mnozí čtenáři tvrzení toto za příliš smělé míti budou, budiž mi dovoleno uvésti tu skutečný případ z mého vlastního působení. Jsem nyní vychovatelem skoro 70 dětí, které v docela rozdílných pásech, od Lissabonu až k Moskvě, narozeny jsou, v jichž tedy prvním vychování velikého stávalo rozdílu. Všickni tito mladí lidé jsou zdrávi, na hlavě jich nejeví se ni ta nejnepatrnější vyrážka, již třetí tomu rok, co žádný z nich ani neulehnul a po 21 roků, co ředitelem jsem svého ústavu, žádný nezemřel. Nicméně nejsem lékařem. V prvních desíti letech mého zde pobytu nikdy lékař do domu mého nevstoupil. Teprv když počet 11

42

Nepatří sem, vykládati, co třeba jest činiti, aby chovanci při zdraví zachováni byli. Jen tolik poznamenávám, že povinností jest otužovati je, denně, bez ohledu na povětrnosť, v přírodě je pohybovati, jednoduchou potravu jim předkládati a neopominouti, aby ve studené vodě se koupali a v plování se cvičili.13 To budiž vám pokynutím, mladí muži, kteří se vychování chcete věnovati. Chovanci-li vaši otužováním se zdraví zachovati si chtějí, sami musíte se otužovati. Neboť máte snad za to, že dobře bude jim ve vánici sněhové, když vy sami naříkati budete na nepříjemné pocity, které vám nečas spůsobuje? že rádi v lehkém oděvu a s nepokrytými hlavami budou vycházeti, když vy v kožešiny se chovanců mých velmi se rozmnožil a větší starosti vyžadoval, tak že bych snadno něco přehlédnouti byl mohl, užil jsem pomoci lékařské. Příčina zdraví tvých chovanců, snad někdo řekne, jest zdravý vzduch a zdravá tvá voda. Ty ovšem ceny jsou vysoké; však kdybychom zdravou vodu nepili, v ní se nekoupali a ve zdravém vzduchu se nepohybovali, čím by nám prospěly? Spůsob, jakým s mladými zde lidmi nakládáme, jest pravá příčina, proč takým zdravím se vyznačují a proč smrť nás nenavštěvuje. Kdybychom však jednou uchýliti se měli od zásad, dle kterých dosud u nás vychováváno bylo, kdybychom více obvyklému spůsobu života ve vznešenějších domech se přidali, zajisté bylo by nám zříditi nemocnice ve Schnepfenthale, tak jako v jiných ústavech; na místo kvetoucí červenosti, kterou tváře mladých Schnepfenthálských se vyznamenávají, nastoupila by bledosť, a náš hřbitov poset byl by náhrobky mladých nadějných jinochů, kteří v květu své mladosti obětí stali se smrti. To vše píši jen s tím úmyslem, abych čtenáře přesvědčil, že možno jest chovance své při zdraví zachovati, aniž by lékařství kdo pilen byl. 13 Někteří tvrdí, že nemoci nervovní, které za našich dnů jsou tak obyčejný, následkem jsou studených lázní. Proto nechci se s nikým příti. To pravím však zcela upřímně a hlasitě, že nižádný z oněch mladíků, které jsem vychovával a dosud vychovávám – a těch již na sta čítati možno – nemocí nervovní nestonal (a kdyby i některý zde vychovaný nemocí tou trpěl, tu nenásleduje z toho ještě, že by toho studené lázně byly příčinou); že ze všech podobně nemocných osob, které jsem znal, ani jediná studených lázní nebrala, a že tomu věřiti nemohu, že by nemoci nervovní, kterými dámy v N. trpí, ze studených lázní chovanců Schnepfenthálských pocházeti mohly.

43

budete oblékati? Nebo věříte snad, že rozmazlení mladíci rádi drsnému povětří se vystaví? Ach, zajisté, kdykoli venku nepříjemno bude, všelikých hledati budou omluv, aby vycházce se vyhnuli a v teplé světnici setrvati mohli, a tak se neotuží, nýbrž rozmazlí. Nuže, milí přátelé! Nechcete-li vychovateli toliko slouti, nýbrž jimi skutečně býti, otužujte tělo své! Odstraňte peřiny a navykejte na slámě, pod lehkou přikrývkou spáti; hlavu lehce neb docela nepřikrývejte. Předsudkem jest, že hlava stále musí býti přikryta. Oděv váš budiž jednoduchý, kožišina nechť nikdy tělo vaše nekryje. Jak dlouho kdo chůzí a během v pohybu trvá, více vydrží, jen potom stávati bude výjimky, když v pokojném stavu, ve voze neb na saních se pohybuje. Vycházejte denně v milou přírodu, aniž byste dříve okem se přesvědčovali, jaká jest povětrnosť. Konejte dosti dlouhé cesty pěšky, aby tělo vaše navykalo všelikému nepohodlí s nimi spojenému. Poněvadž pohybování se na ledě neb na sněhu výborným jest prostředkem sílícím, učte se jezditi na malých saních, a na bruslích po ledě se klouzati. Pak nebude vám třeba dalekosáhlým představováním užitek těchto pohybů chovancům svým pochopitelným činiti. Sednete na sáňky a rychlostí blesku s kopce se spustíte, brusle na nohy si připnete a po hladině lední přeháněti se budete – a vaši chovanci sami od sebe prositi vás budou, abyste sáňky zhotoviti jim dal, brusle koupil. Je-li požívání jednoduché potravy ku zachování zdraví prostředkem jistým, snadno pochopíte, že i tomu bude vám přivykati. Teplé, cizozemské nápoje, které při obyčejném vychování nevyhnutelnou nám dosud byly potřebou, pamlsky, které na stolech zámožných částí byly hostiny, budou vám odejmuty, i těm bude vám odvyknouti. Pak nebude vám třeba vykládati chovancům svým výbornosť jednoduché stravy. Omezíte-li sami potravu svou na mléko a ovoce, máslo, zeliny, maso a jiné potraviny, kterých nám příroda poskytuje, i oni na ni navyknou, a tak choutka na strojené potravy seslábne a dá se snadno přemoci. Bylo by to právě tak snadné, kdybyste sami požívali toho, před čím chovance své varujete?

44

Jaké nepříjemnosti by vám povstaly, kdybyste studené lázni se vyhýbali, ale svěřence své k ní nutili, sami můžete poznati. Mnozí s nevolí do vody by šli, snažíce se všelikým omlouváním cvičení tohoto se zbýti, a co tisícům mladých lidí rozkoší jest, jim by robotou bylo. Vy sami úzkostlivě na břehu pobíhati budete, jako krůta, když kachňátka, jež byla vyseděla, na rybníce vesele plovou, a nebude vám lze ani radou, ani pomocí přispěti, nebezpečí-li jim nastává. Nejkratší prostředek, jak nepříjemnosť tuto předejíti, jest: cvičte se v plavání. Pak s radostí vám bude potápění se, šplíchání a plování ve studené vodě, s potěšením ve vodu budete se vrhati, vaši maličtí vás následovati budou, a také budete s to, vysvětliti jim všechny výhody, kterými nad vodou se udržeti a na hladině její svobodně pohybovati se lze; konečně pomocí jim můžete přispěti, kdyby jim nastalo nebezpečí.14 Tak síly, které Stvořitel vašim maličkým k zachování těla v údy vložil, všechny výkony samy činiti a ne tak často aniž na dlouho v nich přerušovány budou. Někdy snad přece tak se stane. Potom třeba jest často jen pramalého popudu, aby umdlené síly opět činnost svou počaly. Na vás jest, abyste dovedli popud tento jim udíleti. Mimo tyto živící a zachovávající síly musí nyní také smyslnosť, paměť, obrazotvornosť a rozum cvičen býti. Na čem tato cvičení díti se mají? Na předmětech smyslných. Tyto musí u veliké rozmanitosti předváděny býti a dětem ku pozorování předkládány. Kde šesti – až osmiletým dítkám těchto se nedostává, Poznamenávám jednou pro vždy, že v této knize toliko s mladíky se bavím, kteří se ku vychovávání vzdělati chtějí. Kdyby snad ten neb onen vzdělaný učitel mnohou dovednosť neměl, kterou vzdělávajícímu se vychovateli odporoučím, aneb mnohou potřebu měl, proti které tuto mluvím, není mu snad tímto upřímným vyjádřením se výčitka činěna. To ale dozná mi každý, že vychovatel účinněji může působiti, prost-li je všech potřeb, jimž chovance své navykati nechce, a dovednostili má, jimž je chce přiučiti. Jak ale má si ten vychovatel vésti, při kterém toho není? Upřímně řečeno: tento návyk, tento nedostatek jest nedokonalostí, která od mého prvního vychování pochází, a které vás co nejupřímněji varovati chci. 14

45

tu není žádného vychování, poněvadž tu nestává toho, na čem by síly své, teprv se probouzející, cvičiti mohly. A které mají býti tyto smyslné předměty? Tomu musí nás dítky samy naučiti. Od nich jest nám se přiučiti, které předměty nejvíce pozornost jejich poutají. Tyto-li pak jim se předvedou, není třeba je stále napomínati: dejte pozor, milé dítky! Vždyť samo je to nutí k pozorování. Ony činí to, k čemu učiteli jest působiti – ony sami se vychovávají. Tu dlouhá zkušenost mne naučila, že nic pozornost dítek tak záhy na se nepoutá, jako – zvířata. Kdo o tom pochybuje, ten pozoruj dítky sám, a zajisté že o tom samém se přesvědčíš. Oči jejich zřídka na jich tělo, obyčejně ale na předměty jsou obráceny, kterými jsou obklíčeny. Přináší-li pak kdo vrabce, myš, rybu neb jiné zvíře do světnice, již oči jejich od všech těch věcí se odvrací a patří na – dvéře. Ano, i když jim obrázkovou knihu předložíme, tu prodlévají nejdéle při oněch obrázcích, které zvířata představují. Tím tedy volají hlasitě: chcete-li cvičiti síly, které u nás se jeví, ukazujte nám zvířata! Ovšem, tu a tam počíná na tento požadavek dítek zřetel se bráti, a přírodovědě, která dříve mládeži zcela cizou zůstávala, ve školách a vyučovacích ústavech vyučovati, ale po výtce docela nevhodně. Přečítá se o některém systému přírodovědy, aniž by se ale z přírodnin některá ukázala, a za to se má, že tím požadavkům mladistvé povahy se vyhovuje; ale tu mýlí se, kdož tak si vedou.15 Tento výrok, který o podobné vyjádření se Rousseauovo se opírá, ještě podnes zasluhuje bedlivého uvážení; neboť co Salzmann tu na přírodovědeckém vyučování, které tenkráte teprv dráhu raziti si počalo, tupí, i dnes, žel Bohu, nalézáme, ano v míře ještě větší; přečítá se o přírodovědě, aniž by co z přírodnin očím se předkládalo, aneb spokojujeme se s pouhými vyobrazeními ceny nízké, a dosud stávající nedostatek pomůcek k názornému vyučování činí všechno přírodovědecké vyučování, jak Rossmässler se vyslovuje, pouhým larifari. – Ale co Salzmann o přírodovědeckém vyučování všeobecně praví, platí také zvláště o prvním vyučování školním, o němž Salzmann v následujícím výborně a tak dovedně se pronáší. On podává tu dokonalý obraz toho, co prvním vyučováním, dnešním „názorným vyučováním“ zamýšlí, a jak chce, aby prováděno bylo. Dítky 15

46

Dítko chce síly své na smyslných předmětech cvičiti; jak jest s to, tak činiti, když jemu žádných se nepředkládá? Přírodovědě má nikoli k vůli ní vyučováno býti, nýbrž proto, aby mládeži příležitostí dosti skýtalo se, na přírodě rozmanité síly své cvičiti. To odpadá zcela při přírodovědeckých předčítáních. Tu dítko jest trpno toliko, neboť ponechává učitele pro sebe pozorovati a souditi. Mají-li mladistvé síly na přírodě cvičeny býti, musí přírodniny ponenáhlu ku pozorování předkládány býti, a sice najednou jen jediná, aby pozornosť lépe na ni upoutati se mohla, a sice s počátku předloženo budiž jedno – zvíře. Toto zvíře musí nyní dokonale pozorováno býti dle rozličných jeho částí, jich tvarů, barvy, účelu; mají v nejbližším jich okolí zdomácněti, přírodu vlasti se všemi látkami a silami i zjevy poznati a je s pozorností a zkoumavým zrakem pozorovati. Po právu staví Salzmann v souhlasu s ostatními filantropinisty předměty přírodní, rostliny a zvířata do první řady. Neboť ony netoliko v dítku bezprostřední budí zájem, nýbrž taktéž svým tvarem, barvou, strukturou a p. poskytují mnohonásobnou rozmanitosť, dokonalosť a typickou pravidelnosť, stávajíce se kromě toho stálou změnou a pravidelnou výbornou příležitostí ku porovnávání a rozeznávání, vyhledávání podstatného a vedlejšího, příčin a účinků, jako nižádné jiné předměty. Ve druhou řadu staví Salzmann teprve produkty umělé: nástroje, nářadí, oděv atd., poněvadž dítky daleko menší mírou zajímají než přírodniny, z kterých po výtce látku, částečně i tvar přijímají. Nyní porovnejme s náhledy Salzmannovými názorné vyučování našich škol, které přírodniny daleko za nejnepatrnější výrobky umělé zatlačuje; vizme, jak o pranepatrných věcech, které ani za řeč nestojí, o hrncích a kartáčích, hřebích, široce se rozkládá. Současně vystupuje tu i rozdíl mezi názory Salzmannovými a Pestalozziho. Kdežto tento dítky nejprve s vlastním jich tělem a údy zaměstnávati chce, poznamenává Salzmann lépe, že oči dítek „zřídka na tělo jich, obyčejně však na předměty okolní obráceny jsou“ – že tedy vlastní tělo dítek méně je zajímá, poněvadž není jim dosti objektivním; jen nepohodlí a překážky v užívání údů, místní bolesti a p. jsou s to, pozornost dítek bezděčně na údy obrátiti. Jaké povšimnutí hodné pokynutí jest tu pro ty učitele, kteří ještě stále pochybení Pestalozziho se drží a míní, že pozorování rozličných údů těla, čidel, rukou, nohou atd. dítky především zajímá – any prý dítky s sebou je nosí a učitel při tom může tak krásně o podivuhodných a výtečných zařízeních, o dobrotě a moudrosti Stvořitelově atd. mluviti! – Koho otázka názorného vyučování zvláště zajímá, ten najde obšírné a důkladné o tom poučení ve spisu Karla Richtra: Názorné vyučování ve třídách elementárních. Lipsko 1869.

47

s jiným musí nyní porovnáváno býti, a znamenáno, co s ním má společné a čím od něho se liší; konečně dítko musí je popisovati, když s očí jeho odstraněno bylo. Co vlastním pozorováním vyzkoumáno býti nemůže, ku př. potrava, spůsob života, užitek, to učitel vypravováním svým připojí. Předmětem pozornosti budiž ku př. kanár. Jak mnoho na něm dá se pozorovati! Pozorování zaříditi mohu dvojím spůsobem: buď dítkám vypravuji, co na ptáku tom pozoruji; nebo k tomu je mám, aby samy pozorovaly. V prvém případě cvičím své, v druhém síly dítek. Poněvadž ale nikoli ono, nýbrž toto účelem jest dítek vychovávání, musím je k vlastnímu pozorování přidržovati, nechci-li proti účelu pracovati. To státi se může as tímto spůsobem: Jak jmenuje se toto zvířátko? Proč pták? Proč kanár? Které jsou jeho části těla? Co má v předu na hlavě? Z kolika částí skládá se zobák? Jaký tvar má hořejší čelisť? Co jest po obou stranách hořejší čelisti? Jakou podobu mají chřípě? Jaký tvar má dolení čelisť? Která čelisť jest pohyblivá? Která nepohyblivá? K čemu užívá kanár svého zobáku? Mají všickni kanáři podobný zobák? Jest tedy zobák podstatná, či nahodilá čásť? Co jest po obou stranách hlavy? K čemu slouží oči? Co jest nad očima? K čemu slouží víčka? Proč pták víčka tato časem zavírá?

48

Čím jest hlava pokryta? Proč? Jakou má peří barvu? Zdaž všickni kanáři mají tuto barvu peří? Jest tedy barva tato podstatná aneb nahodilá? Na čem stojí hlava? Co může pták krkem činiti? Jak slove hořejší část krku? A spodní? Jak jmenují se obě okončiny na obou stranách těla? Z kolika částí složeno jest křídlo? Jak se zovou péra, kterými jsou křídla pokryta? Jak jmenují se péra postranní? Která péra jsou delší? Z kolika částí skládá se letka? K čemu potřebuje pták křídel? Jak zovou se okončiny u spodu těla? Z kolika částí jsou složeny? Proč mají tolik částí? Jak jmenuje se část nejhořejší? Jak prostřední? Jak spodní? Co jest na spodní části? Čím pokryta jsou bedra a stehýnka? Čím nohy a prsty? Kolik prstů jest na každé noze? Kolik na obou? Kolik prstů má deset kanárů? Kolik set? Jsou všechny prsty stejně dlouhé? Který pazourek jest nejdelší? Který nejkratší? Kolik ohybů má každý pazourek? Proč mají pazourky tyto ohyby?

49

Co jest v předu na pazourku? Jak slove ta čásť ptáka, na které jsou všechny okončiny? Jak slove hořejší část? Jak spodní? Jak se nazývá přední čásť spodní části? Jakou barvu má hřbet? A prsa? A břicho? Jak se zovou péra v zadu na trupu? Kolik jest per ocasních? Jak slovou tato péra nad péry ocasními? A ona pod péry ocasními? Jaká jest to masitá vyvýšenina nad ocáskem? K čemu slouží ona tuková bradavička? Nyní tě obrátím, Adolfe, a popiš mi kanára! Jaké zvíře včera jsme pozorovali? Jmenujte mi každý, co má kanár se žábou společného? Jmenuj mi každý, čím se kanár od žáby liší? Toť ukázkou jen jest, jak vyučovati a poučovati se má o předmětech z říše živočišstva a jak ku cvičení mladistvých sil jich užívati. Kdo jemu rozumí, ten zajisté ještě počet otázek dovede rozmnožiti. Tak lze ku př. dítek na mnohé ještě vyptávati se, co o vlasti, potravě, ošetřování, užitku a obchodu vědí, který s ptáky těmito se vede; co dítky nevědí, učitel doloží. Zdaž stávati může lepšího cvičení mladistvých sil nad pozorování předmětů z říše živočišstva? Ono má pro dítky tak mnohého půvabu a tak navyká je pozornosť jejich déle k jediné věci obraceti a poutati; ono navyká oko věci nikoli povrchně přehlížeti, nýbrž dokonale nazírati, a tak vycvičené oko spozoruje potom tisíc malých znaků, které skryty potrvaly by oku necvičenému; smyslnosť cvičí se tvořiti si představy správné o pocítěných věcech; paměť zaměstnává se pamatováním si rozmanitých pojmenování

50

rozličných částí těla zvířecího, obrazotvornost tvořením si správného, pravého obrazu pozorovaného zvířete, rozum posuzováním účelů zvířete a vyhledáváním podobného a rozdílného, kterého stává na rozličných zvířatech. To bylo by dobré, namítá snad někdo; ale odkud máme se nabrati zvířat, abychom každodenně jiné mohli ukázati? Dobré-li tu vůle stává, nebude nám na nich scházeti. Ovšem nemohu předpokládati, že každý vychovatel má hojně zásobenou sbírku přírodnin; ale veliký kabinet přírodní, příroda sama, vždy k službám se mu nabízí! Pilně-li jenom s chovanci svými v ní hledá, zajisté mnoho nalézá; a spojí-li se s několika myslivci, pastýři, rolníky a t. p. a upřímně požádá za zapůjčení živočichů, jež stanou se jich majetkem, zajisté že nebude jim na látce v přírodovědecké hodině scházeti. Denně odbývali jsme v našem vychovávacím ústavu hned v prvních letech jeho trvání, kdež ještě nižádné sbírky přírodnin jsme neměli, přírodovědecké přednášky, a denně nové jsme nazírali zvíře. Jak, máme tedy vola, koně, osla do vyučovací síně přivésti, aby dítky je pozorovaly? bude se snad někdo potupně ptáti. Otázka ta hodna není odpovědi, neboť každý rozumný ví, že možno jest i dítky ku zvířatům přivésti, když tato k nim přivésti nelze. Tu pak pozorovati mohou všechny jejich části a podstatné znaky, o kterých pak se v učírně rozmlouvá, kam jsme se byli navrátili. Odkud ale dostane se nám zvířat cizozemských? ptáti se bude opět někdo. Časem přivážena bývají cizozemská zvířata z místa na místo a tu ku pozorování vystavena; zdaž chovanci nemohou při této příležitosti je pozorovati s dostatek? Ovšem zvířat těch je málo; neškodí však pranic, byť i většinu jich nikdy neviděli. Účel vyučování přírodovědeckého nemá snad vrcholiti u dítek naučením se přírodopisu, nýbrž – účel jeho jest cvičení jich sil, k čemuž okolní příroda s dostatek látky podává.

51

Abychom se proti nedostatku látky pojistili, spojme živočišstvo s rostlinstvem, a onomu v zimě, tomuto v letě vyučujme. Cvičení toto v podstatě souhlasí s vyučováním živočichopisu. Hlavní účel jest – cvičení sil dítek. Prostředek k tomu jest vystavení rostliny ku vlastnímu pozorování téže. Kdyby pak toto vyučování dělo se ve venkovských školách, jichž žáci po výtce v krajině té se usadí, dostačilo by německé pojmenování rostlin v krajině té obyčejné; udílí-li se však dítkám, které bezpochyby cestovati budou a v rozličných zemích se usadí, lépe jest, navykají-li si jmenovati rostliny latinskými názvy dle Linnea. To dítkám jest nesnadno, pravíte. Já ale tvrdím opak toho. Šest– až osmileté dítky, děvčata neb chlapci, které v ústavě mém půl roku v rostlinosloví vyučovány byly, znají skoro všecky rostliny v krajině zdejší rostoucí, dovedou jmenovati je dle Linnea a nemálo z toho se těší. Ovšem jest pamatování si latinských a řeckých názvů s počátku poněkud těžké, ale právě proto jest to vydatné cvičení paměti.16 Dítě, O cvičeních paměti poznamenává Salzmann ve spisu svém: „O vychovávacím ústavu ve Schnepfenthale“ (Schnepfenthal 1808, str. 65–68) ještě toto: „Cvičení paměti dříve velice se zneužívalo. Paměť byla bezmála jediná síla duševní, která cvičena byla. Mládež nucena byla větší čásť času k učení určeného s učením se nazpaměť stráviti, promrhati. Katechismus a evangelium, žalmy, biblické průpovědi, syntaktická pravidla bez předcházejícího vysvětlení musela v paměť býti vštípena. Cvičení tato bezpochyby nejvíce byla slavena; paměť nabývala jimi více dovednosti a síly. Když kazatelé, kteří v oné době vzděláváni byli, nyní sáhodlouhé kázaní snadně v mysli pozdržují a bez závady je opět přednáší, tu jest to následek, jak pravdě se podobá, jen těchto dřívějších cvičení. To, co paměti jednou se svěří, ona věrně zachovává. Rozuměl-li tomu kdo hned velmi málo, předce v následujících letech smysl toho chápe. Však obyčejné při tom přehánění taktéž jest škodlivo. Vzdělávání vyšších sil při tom se zanedbává, a poněvadž cvičení paměti, zvláště při věcech nesnadno pochopitelných, vždy nesnadnější a nepříjemnější jsou, často v mládeži k věcem těmto ošklivosť budí. Zlý tento následek pocítili muži, kteří zlepšení vychování podjímali, hluboce, snad velmi hluboce a proto téměř docela cvičení, paměti odstranili. To stalo se také dříve 16

52

které si několik tisíc takých jmen pamatovalo, snadno již potom vědecké názvy a cizí řeči chápe, jimž jest určeno. Poněvadž pojmenování Linneova všemi evropskými vzdělanými národy přijata jsou, jest možno také těm, kteří jim se učí, ve všech světa krajinách o rostlinosloví srozumitelně vyprávěti, a později-li ve vědě té dále vzdělávati se chtějí, umělé řeči dobře rozuměti. Poněvadž počet rostlin velmi jest veliký a častějšího opakování nutná potřeba se jeví, mají-li jména jich v paměti podržena býti, jest nutno, aby kromě těch rostlin, které v hodině vyučování pozorují se, ještě více přibráno jich bylo, a jich jména často opakována. ve zdejším ústavu; poněvadž však později ukázalo se, že mládež velmi málo z přednášky si pamatovala, a že paměť velmi málo „tena-citäty“ (nemohu nalézti žádného příhodného slova německého) nabývala ponenáhla od toho ustoupeno. To sněhu se podobalo, do kterého latinská pravidla a morální tendence vepsány byly, ale které netrvaly déle než do prvního zavanutí teploučkého větříku. Proto nyní v ústavu našem mnohých cvičení paměti se užívá. 1. Při vyučování botanickém. Při tomto jest žákům naučiti se asi 2000 jménům v době šesti měsíců, která latinského a řeckého jsou původu. 2. Při vyučování řeči. Tuto netoliko grammatická pravidla dokonale paměti vtisknouti musí, nýbrž i navykati, dosti dlouhá místa z německých, latinských, francouzských, řeckých neb anglických spisovatelů, která jim dříve vysvětlena byla, z paměti odříkávati. 3. Při vyučování morálním a náboženství, při kterém verše a biblická místa, která přednesenou a vysvětlenou pravdu jímají, v pamět dokonale vštípiti jsou navykáni. 4. Výčitka, která dříve zlepšenému vyučování činěna byla, jakoby cvičení paměti zanedbáváno bylo, netýká se tedy ústavu tohoto.“ Kdož ostatně zákony psychologické o asociaci a reprodukci představ, na kterýchž všechno postupování paměti spočívá, pochopil a si osvojil, ten dalek bude jak úplné nevážnosti ke všemu paměti přiměřenému podržování, které v předešlém století práva svého hájilo a ku př. koketováním se špatnou pamětí se jevilo, která za přídavek k vyššímu rozumu vzdělání a kultuře ducha mnína byla, tak i pověry, že zvláštními libovolnými a heterogeními cvičeními paměť (co zvláštní „mohutnosť“) nad míru vycvičiti a zdokonaliti lze. Spíše ale s ohledem na tyto psychologické zásady při všem vyučování logickým rozdělením materialu, pečlivým spojováním nového s dřívějšími představami, stálým přiřaďováním znamenitějších jednotlivostí k příbuzným celkům myšlenkovým, účelném opakováním a t. p. o stálé podržení učeného starati se bude, aniž by mu bylo po pochybných prostředcích „duševní“ mechanisující mnemoniky sáhnouti.

53

Dobře jest, rozdělí-li se toto vyučování ve dva kursy. V prvém stavba rostlin, která hned nápadně se jeví, kořen a jeho tvar, stonek, listí dle jich podoby, barvy a postavení, přírůstky listů, vidlice, květy, jich podoba, postavení, kalich, koruna, semeno, plod pozoruje se; ve druhém pak to vše se opakuje a nyní také oplozující části se pozorují a zkoumají, rostlina do třídy a řádu se vřadí, do kterého náleží. Jest pochopitelno, jak nesčíslně rozmanitá jsou tato cvičení, která očím, citu, paměti, obrazotvornosti a rozumu dítek při této příležitosti připravena býti mohou. Abych vše znázornil, uvedu cvičení chlapců prvního kursu, kterým Galeopsis ladanum jest pozorovati. Jak slove tato rostlina? Galeopsis ladanum. Co pozoruješ na stonku? Stonek jest dřevnatý. Dále? Žíhaný. Dále? Větevnatý. Jak stojí větve? Jedna proti druhé. Co jest na větvích? Listy. Jak jsou listy zbarveny? Zeleně. Jaký mají tvar? Jsou kopinaté. Co znamenáš více na listech? Jsou zoubkovány. Nic jiného? Listy jsou visuté. Jak stojí?

54

Jeden proti druhému. Jaké jsou květy? Tlamaté. Jak stojí? Přeslenovitě. Co pozoruješ na kalichu? Jest pětkráte zoubkovaný. Co vidíš na zoubkách? Mají osiny. Obrať se nyní a popiš mi rostlinu Galeopsis ladanum. Galeopsis ladanum má dřevnatý, žíhaný, větevnatý stonek. Větve stojí naproti sobě. Listy jsou zelené, kopinaté, zoubkované, visuté, stojí naproti sobě, květy jsou tlamaté a přeslenovité. Kalich jest pětilistý a zoubky mají osiny. Včera nazírali jsme Atropa Belladonna; čím obě rostliny jsou si podobny? čím od sebe se liší? a t. d. Nyní pojmenuje žák, v rostlinosloví nejznalejší, všecky rostliny, které na stole leží, ostatní pak nahlas zřetelně každé jméno opakují. Dále učitel sám jednu rostlinu po druhé pojmenuje a žáci musí mu jmenované vyhledati. K vůli střídání také může dítku jméno některé rostliny se pošeptati, a ostatní hádají, která by to byla. Tím nuceni jsou jména stále opakovati, aniž by je jednotvárné toto zaměstnání unavilo.17 Tuto vzpomenuté a odporučené hádání jmen rostlin atd. si vypůjčil Salzmann z filantropínu Dessavského, kdež co „hra na schovávanou“ na denním byla pořádku. Na zadní stranu tabule napsáno bylo jméno některého údu lidského těla, rostliny, zvířete a p., a dítky musely (s jmenováním latinských jmen) tak dlouho hádati, co by to bylo, až konečně některý z nich jméno dotčené uhodl, který pak ještě pro toto zhola náhodné uhodnutí jablkem, kouskem koláče a p. odměňován byl. V tomto objemu neodporučuje Salzmann ovšem hádání, ale ono může, jedině k lepšímu pamatování si jmen sloužíc, přece za cvičení paměti ovšem ceny podřízené jméno býti. Ano muselo by přísně před tímto cvičením varováno býti, kdyby těžisko přírodovědeckého vyučování hlavně ve vědění jmen rozličných přírodnin se kladlo; neboť hlavní úloha vyučování přírodovědeckého nespočívá 17

55

Cvičení tato mohou také mnohonásobně rozmnožena býti. Ku př. mohou časem dítky nabádány býti, aby předložené řady dokonale nazíraly, pak obrátivše se jistý počet jich v tomtéž pořádku jmenovaly, v jakém na stole leží. Jak krásné to cvičení obrazotvornosti a paměti! Slyšel jsem někdy osmileté chovance mého ústavu 40 rostlin v témž pořádku, v jakém položeny byly, s odvráceným zrakem bez přetržky odříkávati. Aneb, když byli žáci celé třídy ruce na záda položili, dán jim budiž každému list některé rostliny, a tu nechť citem a hmatem rostlinu určují, jíž ten neb onen list náleží a t. d. Ve druhém kursu mohou všecka tato cvičení opakována býti a nyní také ústroje oplozovací, znaky tříd a řádů, do kterých rostlina patří, určována. Aby dítky v roztřiďování cvičily se, může jméno některé rostliny na papír napsáno býti, tento obrácen a dítky naváděny, aby rostlinu, jíž jméno napsáno jest, tříděním určily. Methoda tato nejvýš jest jednoduchá, dítky velice baví a výborným rozumu jest cvičením.

v obsahu vědění přírodovědeckého, nýbrž ve stupni pozornosti k přírodě nás obklopující, ne ve vědění mnohých jmen přírodnin, nýbrž ve znaní přírodnin samých, jich zvláštností a poměru k celku přírody. Znaním množstvích jmen nezískaly dítky ještě docela ničeho, ano ony mohou tímto jenom k povrchnosti zaváděny a jmen žádostivými učiněny býti. „Jest to,“ praví Rossmässler ve svém spisu, jenž ani učiteli každému dosti odporučen býti nemůže: „Vyučování přírodovědecké“ (Lipsko 1860), „jest to jen nestálá zvědavost, která dítky pudí učiteli rostliny, zvířata a nerosty přinášeti a se ptáti: jak se to neb ono jmenuje?“ – A má-li to Salzmann za neštěstí, když učitel tázajícímu se dítku nedovede říci, který je to pták na větvi sedící, a jak se květina jmenuje, kterou byl si utrhl, přece to rada jest upřímná, aby učitel nikoli jen tak zhola žádané jméno pověděl, nýbrž dříve ku dokonalému pozorování, ohledání a popsání dotčeného předmětu ho měl a teprv jako vítaný přídavek jméno pověděl. Neboť ví-li dítko jméno již, spokojena jest okamžitá zvědavost, povrchní zájem; míníc, že se jménem taktéž i věc samu poznalo, lhostejně ji odhazuje, aniž by mu byla prostředkem byť jen ku přísnému vidění a rozeznávání a při tom něčemu užitečnému se naučil; a vzdor všem svým nazpaměť naučeným jménům, ano často k vůli nim, probíhá přírodou „jako venkovan Drážďanskou obrazárnou“.

56

Na př. Napíši na papír Galeopsis ladanum a vyzvu Bedříška, aby uhodl, které rostliny jméno jsem napsal. Poněkud-li v tom cvičen jest, as tyto bude stavěti otázky: Náleží rostlina tato do některé z prvních dvanácti tříd? Nikoli. V některou z prvních šesti druhých dvanácti tříd? Ano. Ve třináctou? Ne. Ve čtrnáctou? Ano. V první řád? Ano. Mentha? Nikoli. Prunella? Ne. Ajuga? Taktéž ne. Thymus? Nikoli. Galeopsis? Ano. Tetrahit? Ne. Ladanum? Uhodl jsi. Jaká z toho pro Bedřicha radosť, že pomocí tak málo otázek z mnoha set rostlin, jež mu známy jsou, tuto jedinou, jíž jméno jsem si napsal, hned nalezl. Tu však jest mi před poblouzením jedním varovati, jehož mnohý vychovatel sám vinným se učiní – střez se každý zvětšovací skla

57

dítkám do ruky dáti, aby znaky třídní a řádové některé rostliny zkoumaly. Cryptogamia ku příkladu vychovateli ani ku pozorování nepředkládej, jakož vypusť ze zvláštního zkoumání i ty rostliny, jichž znaky s neozbrojeným okem vypátrány býti nemohou, nýbrž řekni jim zhola, do které třídy a kterého řádu náležejí. Všecky tyto leží ve vlastním rozumu mimo obzor dítek. Jest jim učiti se rostliny znáti, aby na nich síly své, zvláště ale mohutnosť cítící cvičily;18 „Mohutnosť cítící“ stojí zde, jakož i níže za stejnou „s mohutností smyslů“, poněvadž ty nejjednodušší dojmy, jež čidly přijímáme od věcí zevnějších, zcela po zařízení smyslů našich, vztahují se vždy jen na jediné vlastnosti a okolnosti věcí: na jich barvu, tvrdosť, zvuk atd., jež pocity se nazývají. Co „cvičení mohutnosti cítící“ se týče, poznamenává Salzmann ve spisu svém: „O vychovávacím ústavu ve Schnepfenthalu“ (1808, str. 53 –64) ještě následující: „Všecky známosti naše že jen smysly přijímáme, které látku skýtají, z níž rozum pojmy tvoří: jest tudíž potřebno, aby smysle zprvu cvičily se; a an smysl zraku ten jest, kterým nejvíce ve smyslném světě znamenáme, na jevě jest, že cvičení jeho jest nejnutnější. Všickni lidé vidí, kteří zdravé mají oko; ale stává rozdílu mezi viděním a viděním. Lidé, jichž zrak nevycvičen jest, zachovají se při vidění po výtce trpně. Viditelné předměty v jich oku zobrazují se, oni jich však neznamenají. Oni vidí jen celek, nikoli i části, nikoli znaky, kterými jeden předmět od druhého rozeznává se; jen les, nikoli ale rozmanité druhy stromů, keřů a zelin, které v lese rostou. Proto většina vychovatelů v tom souhlasí, že první vyučování, kterého mládeži se dostává, názorno býti musí. Předměty k nazírání určené volí se ve Schnepfenthale po výtce z přírodnin. Zprvu zvířata pozorována jsou, poněvadž zkušenost dokazuje, že tato nejdříve pozornost dítek poutají. Později rostliny nazývají se.“ Po té seznamuje Salzmann se způsobem pořádaných cvičení a je jak za zajímavé tak za užitečné označuje; načež na str. 57. Pokračuje „… Ovšem jest mi doznati, že časem většina učeného zapomenuta bývá a že lidí stává, kteří ve Schnepfenthalu, chlapci ještě jsouce, dovedli jmenovati téměř všecka domácí zvířata a rostliny, ale kterým nyní většina známých pojmenování vypadla. Přece však trvá jim zamýšlený užitek. Zrak jejich jest vycvičen. Chovanci, kteří vyučování toho ve Schnepfenthalu účastni byli, totiž kteří šesti – až osmiletými jsouce chlapci sem přišli, vždy tím od jiných rozeznávati se budou, že tisíceré v jich okolí znamenají, k čemuž jiným smyslu se nedostává vše dokonale nazírajíce a nejjemnější vlastnosti spozorujíce. I to, že mnohé při té příležitosti nabyté známosti zapomínají, odporučení hodno jest při této methodě. Kdyby tím chovanci ku přírodě tak byli připoutáni, že by oči své stále jen na zvířata a rostliny obraceli, zajisté by jim škodilo, kdyby kupectví, vědám neb stavu vojanskému se věnovali; toho však není se obávati, když důležitější zaměstnání dříve nabyté známosti přírody na mnoze z duše vytlačí… 18

58

užíváním zvětšovacích skel ale jedna část jich, zrak, tupí se. Kdyby snad některý později výhradně botanice věnovati se chtěl, dosti času má pozorování svá zvětšovacími skly zdokonalovati a ostřiti a tak všeobecnému dobru zraku svého bystrost obětovati. Mnozí otcové, až toto čisti budou, řeknou zajisté: K čemu toto vše? Syn můj nebude ani botanikem, ani přírodozpytcem, nýbrž vojákem, kupcem neb učencem. Stejného jsme smýšlení, milí přátelé. Dítky naše nemají s tím úmyslem ku pozorování přírody naváděny býti, aby se přírodozpytu vůbec a rostlinosloví zvláště věnovaly, nýbrž aby pozorováním přírody síly své, mohutnosť cítící, paměť, obrazotvornosť a rozum cvičily, kterých v každém budoucím jich stavu nutně jim třeba bude. Mladý člověk, který síly své na tento vycvičil spůsob, vše snadno jimi chápe, co mu přednášeno, on By ve cvičení smyslů pokračovalo se, obrátí se pozornosť mládeže ku výrobkům lidské píle. Ona do dílen se zavede. Tu seznámí se s látkami zde zpracovanými, s nástroji a stroji a s rozličnými výhodami. Konečně smysly na mineraliích cvičí se. A to proto, poněvadž minerálie chovají méně dítek poutajícího, než rostliny a zvířata, a ku vyhledávání znaků, kterými od sebe se liší, třeba jest oka dobře již vycvičeného. A poněvadž sbírky přírodní mineráliemi hojně zásobeny jsou, neschází nám na rozmanitosti předmětů tohoto druhu, na kterých by smysly cvičeny býti mohly.“ Když pak Salzmann důrazně dosvědčil, že „předměty, o kterých vypráví se, k nazírání předloženy býti musí“ a vyobrazení k tomu účelu nikterak že nedostačují (srovnej spis: „Ještě něco o vychování“) a když i o vyučování astronomii, co smyslů cvičení promluvil, praví o předmětu tomto ještě následující: „Nyní mohl bych ještě promluviti o mnohých cvičeních mohutnosti cítící při rozličných hrách. Tak ku př. některému chovanci, který ruce do zadu byl položil, list neb peníz se vloží, aby hmatem poznal, které rostliny dotčený list jest a jakou cenu peníz má; aneb oči jemu se zavážou a každý přítomný vlastním hlasem, beze všech změn, dobrý jemu večer přeje; onen pak oznámí jméno každého, který dobrý večer mu přál a t. d. – Poněvadž ale o těchto cvičeních nic jistého stanoveno není a někdy řidčeji, někdy častěji se provádějí, někdy ale docela jich pominuto, proto i já mlčením jich pomíjím.“ Cvičení posledního spůsobu sice tak málo, jako jiné mnohé dobré z ústavů filantropinistů v národních školách se ujala, přece však v zánovní době v zahrádkách dětských skrovného místa jim popřáváno bývá.

59

s otevřenýma očima jde přírodou, vidí v ní vše znamenité, nalézá i ty nejjemnější znaky, kterými věci od sebe se liší, a tisíc pozoruje věcí, které očím jiného skryty trvají. Uvedu nyní Fricka, který podotčeným způsobem cvičen byl, a Kiliána, jenž těchto cvičení byl straněn a jen na knihy vázán, do přírody. Co zde vidíš, Kiliáne? táži se. – Trávu, zní odpověď. Co ty vidíš, Fricku? ptám se dále. Dactylis glomerata, Cynosurus cristatus, Bromus mollis, Aira flexuosa, Khinantus crista galli etc. Přál bych si, aby tato cvičení co možno nejdéle prováděna byla, a poněvadž rozmanitostí vystavených předmětů velice jsou podporovány, navrhuji, aby s nimi, když pozorováním přírodnin dosti dlouho již zaměstnávali jsme se, nyní také pozorování výrobků lidského rozumu, nástrojů, nádob, oděvů a domácího nářadí spojeno bylo, jedno po druhém se předkládalo a dítky navykaly na nich všechny části, tvary a účely pozorovati. Vážně-li věci se chopíme, zajisté bude nám s podivením, jak mnoho na nejobyčejnějších věcech pozorovati a rozenávati se dá. Na příklad nastíním rozpravu o ruční pile, jak ji byl pomocník můj, Märker, napsal. Ruční pila jest nová, veliká, těžká, užitečná. Plech pily jest ocelový, dlouhý, široký, nový, hladký, tenký. Zuby jeho jsou ostré, střídavě na obě strany zahnuté, husté, krátké. Oba konce k upevnění jsou dlouhé, úzké, tenké. Rám pily jest dřevěný, nový, veliký, složený. Ramena rámu jsou dřevěná, ohnutá, tlustá, dlouhá, široká. Díry čepové ramen jsou kulaté, veliké. Držadliště pily jsou dřevěná, krátká, kulatá, tlustá. Čepy držadlišt jsou krátké, válcovité, tlusté, zaříznuté. Můstek pily jest dřevěný, dlouhý, tlustý, přímý. Šňůra jest konopná, dlouhá, silná, napnutá, spletená, nová.

60

Napínač jest dřevěný, dlouhý, klínovitý, úzký, tenký.19 Jako pozorování přírody a umění za prostředek vychovávací užita býti má, tak i snažiti se nám jest, všemu ostatnímu učení takou dáti formu, aby jím účel tento dosažen byl, síly cvičeny, dítky vychovávány. Podobným spůsobem jako při pozorování přírody i umění musí vše ostatní první vyučování vše ku nazírání, byť ne ku zevnějšímu, přece ku vnitrnému přivedeno býti. Při vyučování mluvním ku př. musí s počátku zhola jen takových kněh užíváno býti, při čtení jichž jen představy v mladé duši vzbuzují se, které buď sama nazíráním si utvořila a tudíž snadno vybaviti je může, neb které s těmito příbuzny jsou. Pojmenování nadsmyslných předmětů tam býti nesmí. Zvuky, s kterými dítko ihned představu nějakou spojiti nemůže, nemají pro ně pražádného půvabu, není nakloněno chápati je, a pochopí-li je, nic mu neprospívají, poněvadž při tom zhola nic aneb něco docela nepravého si myslí.20 Právě proto nesmí s dítkami ještě žádná grammatika probírána býti. Toť nyní všeobecně uznáno, neboť v mnohých již čítankách živých řečí pro dítky snaha jest patrna, dítky s těmi věcmi zaměstnávati, které již chápati mohou. V latinském jazyku méně již Svrchu položený nástin na arch jest dlouhý. Abych místa ušetřil, podávám tu jen úryvek jeho, který ale dostačí myslícího učitele vychovatele poučiti, kolik na obyčejných věcech pozorovati a rozeznávati se dá. 20 Také na tomto místě odporuje Salzmann Pestalozzimu. Kdežto Pestalozzi liboval si v předříkávání a opakování delších a delších, nesnadnějších a složitějších vět, jichž obsah dítky nechápaly, aby tím dítky v užívání řeči cvičil, jak ze spisu jeho: „Wie Gertrud ihre Kinder lehrt“ na jevě jest, a toto tím snaží se odůvodniti, že příroda dítku taktéž zprvu rozličné představy temné předkládá a teprv později vysvětluje – nezneuznává sice Salzmann důležitosť opakování předříkaného, nýbrž chce jen, aby ze čtení vše vyloučeno bylo, s čím jasné hned představy jim pojiti nelze, a co toliko zhola cvičením jest mluvním a paměti, ale nikoli také cvičení vlastního úsudku. Netřeba dokazovati, že dnešní paedagogika staví na zásadách Salzmannových, náhled Pestalozziho za jednostranný pozorujíc. Vytknouti sluší ještě, jak Salzmann čtení o všech věcech zavrhuje, s kterým dítky ještě představy správné pojiti nemohou, a jak již při učení čtení tak si vésti a samočinnosť dítek povzbuzovánu znamenati chce. 19

61

jest kněh takových, a těch několika, kterých stává, po výtce se neužívá. Při učení této řeči velmi rychle kráčí se ku čtení římských spisovatelů, v kterých tolik jest cizích slov, pro něž dítky představ nemají, a to jest příčina hlavní, proč tak málo záliby v naučení se této řeči znamenáme. Proto také obyčejno jest ty chlapce, kteří ke studiím určeni nejsou, učení se této řeči sprostiti. Nelze mi toho schvalovati. Ostatní evropské řeči na mnoze z latinské povstaly, a proto snadněji jim se učí, v oné-li dobrý základ zbudován; ostatně jest jednou již tak obecná, že nesnadno nalézti knihu psanou jazykem novějším, v které by citáty latinské nebyly, jež pak čtenáři, řeči této neznalému, vždy jen kaménky nárazu býti musí. Odtud potřeba jest, aby vzdělaným stavům řeč tato cizá nebyla, býti nesměla. Byl-li by vychovatel latinské řeči tak mocen, aby o předložených přírodninách a předmětech uměleckých, o důležitých událostech rodinných, zkrátka, o věcech, které dítkám znázorňují se, snadné, ale v pravdě latinské statě psáti mohl, je dítkám předčítal, jim opakovati a do němčiny překládati dal, zajisté že znamenal by toho prospěch veliký. Dítkám s potěšením bylo by to, veliké množství latinských slov by zachovaly v paměti své, s některými zvláštnostmi řeči seznámily by se, a tím při budoucím čtení latinských spisovatelů méně by nalézaly obtíží.21 Kdybych knihu o vychovávání dítek psal, šíře bylo by mi ovšem učení vysloviti se, jehož dítkám dostávati se má; poněvadž však vychování vychovatelův na umu mám, s dostatek budiž významné dáti pokynutí, čemu mladí muži, jež vychovávání se věnují, vlastně naučiti se mají. Pozoruhodno jest, že Salzmann zásadu nazírání také v učení se cizím řečem zavésti chce. Teprv v zánovní době spůsobu toho zejména při učení se francouzskému jazyku se užívá a stále jen od nazírání se vychází, jak to mezi jinými i Hynek Lehmann ve spisu svém: „Lehr – und Lesebuch der französischen Sprache nach der Anschauungsmethode etc.“ činí. Podobného zařízení také latina potřebuje v míře již nejvyšší. V zánovní době pak i hlasy pozvedají se, které snaží se samospasnou dříve latinu nikoli již za všeobecný dříve prostředek vzdělávací stanoviti. 21

62

Pozoruji-li, milí přátelé, jak na mnoze mnozí z vás k určení vašemu připravujete se, nelze mi jinak, než vás i ubohé maličké, které vám svěřeny budou, politovati. Vy učíte se starým řečem, něco zeměpisu, dějepisu a mathematice, nejvýš frančtině a hudbě, proděláte filosofický neb theologický kurs, a domníváte se, že na vychovatele jste se vzdělali. Jak vedli byste si nyní, kdyby František, Robert, Štěpán, pětiletí to chlapci, vám na vychování dáni byli? Čeho ze vší vaší učenosti lze vám ve vašem působení užiti? Téměř ničeho. Maličtí tito poutáni jsou ještě docela na viditelný svět, jehož pozorováním se jich vznešenější čásť vyvinovati a pro nadsmyslné představy vnímavosti dostati se má – a vy ve viditelném světě cizinci jste. Věci, jež denně vás obklopují, jsou vám neznámy, ano neumíte je mnohdy pojmenovati. Pak zajisté procházíte s maličkými svými přírodou jako sedlák Drážďanskou obrazárnou. Vizte ptáka, praví Robert, který tu na větvi sedí! Jaké jest jméno jeho? – Neznám ho, zní odpověď. Radostně přikvapí František s květinkou v ruce a táže se: znáte tuto rostlinu? A tatáž odpověď má ho uspokojiti! Přiblíží se hodina vyučovací; květiny a vše, což dítky z viditelného světa si byly přinesly, se jim odejmou, pud po nazírání, který u nich tak silně se hlásí, v nich se utlumuje; místo květin knihy do rukou jim dáte, a místo věcí jich obrazy, k jichž naučení se pražádné chuti nejeví. Tuť pak rozšiřuje se ve spojení, v kterém tak šťastně vám lze žíti, nelibosť; dítkám nelze milovati muže, který nedovede baviti a zaměstnávati je spůsobem jim příjemným, a vy pak dítky své s nevolí pozorujete, při nichž veškero vaše vyučování málo neb docela nic neprospívá. Následujte tedy, přátelé, rady starého vychovatele a seznamujte se více se světem viditelným, po návodu, který v následující stati naleznete. Představuji si nyní vychovatele, který po mém přání se vzdělává, v kruhu svých chovanců. Jeden předmět po druhém, ze zvířectva i rostlinstva, i z dílen lidského umění jim předkládá, pozornosť jich poutá, baví se s nimi o předmětech těch spůsobem oběma stranám

63

příjemným, cvičí mohutnosť cítící a mnohé duševní síly maličkých, a již v prvních dnech znamená toho účinky blahé. Zaměstnáním tímto několik hodin denně vyplní. Poněvadž ale den více má dvou hodin, tážeme se, co v ostatních hodinách s dítkami vzíti se má? To jest ona těžká otázka, kterou si málo vychovatelů dovede vysvětliti. Bavte mne přece, milý pane Richarde! pravil jednou mladý jonák, který dlouhou se nudil chvílí, svému vychovateli. Bylo přání toto neslušno? Zdaž nemilován býti může jinoch, které dlouhé se štítí chvíle? Ale v jaké rozpaky dostane se tu vychovatel při tomto tak slušném a spravedlivém přání? Není nižádným příjemným a snadným zaměstnáním dítky pět až šest hodin denně baviti, zaměstnávati. Neboť čím jest nám dítky baviti? Vypravováním? Toť zábavou jest jak příjemnou tak užitečnou, denně-li jemu čtvrť hodinky se věnuje. Ale stálé vypravování unavuje dítky i vychovatele. Obrazy vysvětlovati? S tím právě tak věc se má. Knihy ku čtení dáti? Dítky tak útlého stáří nemohou ještě čísti. Nepatří k tomu toliko zřetelné vyslovování znamének, než i správné představování věcí jimi označených. Jim hráti si dovoliti? Také to brzy je omrzí. Ano, ořechy a mandle jim-li dáme a kartami a kostkami ruce jim naplníme, dovedou jimi několik hodin se vyrážeti; komu však zřejmo není, že toto jim tak škodlivo jest jako šťáva maková, které opatrovnice dítek tak často užívají, aby je utišily? Pozorujte! Kromě mohutnosti cítiti, představovati si a souditi, budí se v dítkách rozličné ještě síly, které po cvičení touží. Odtud onen stálý nepokoj dítek, který vychovateli tak jest obtížný; odtud ta nepřestálá napomínání: ticho, dítky! buďte pokojny!, která dítky rozladí a přítomnosť vychovatelovu jim nejvýš obtížnou činí. Opatřte přece po cvičení prahnoucím silám dětským dostatečných cvičení, a zajisté znamenati budete, že dovedou se baviti spůsobem příjemným i užitečným, že vám nebudou více obtížný, nýbrž mnohdy vás nejpříjemněji rozveselí.

64

Jak jest nám ale, tážete se, toto začíti? Toť nyní vlastní jest vaší věcí. Pozorujete-li a dbáte-li přání chovanců svých a jich denního stavu, dosti naleznete příležitosti zaměstnávati je. Stůjž zde několik pokynů. Žádáte, aby při vyučování stále tichy byly a pokojně seděly. Proti požadavku tomu bojuje všecka jejich povaha i přirozenost, která naskrze pohybna, ku činnosti nakloněna a oddána jest a které nelze pouze trpnou setrvati. Tím dítky rozmrzíte a nechuť a odpor k sobě vzbudíte, na požadavku-li svém trvati budete. Ale v stálé činnosti je udržujte, a vy i ony spokojenější s sebou budete. Nečiňte jim tedy žádných předčítání, nežádejte od nich, aby vás jen zhola poslouchaly, ale přednáška vaše budiž stálou rozpravou, jíž brzy ten, brzy onen se súčastní; nech časem po methodě Pestalozziho celé shromáždění opakovati, co jemu bylo předříkáno.22 Jestli dítky súčastňují se vyučování nikoli jen očima, nýbrž i ušima a ústroji mluvními, tu kreslení čar, úhlů a čtverců po spůsobu Pestalozziho po čas vyučování ruce jejich všelikého hraní zdrží a jim zábavného a užitečného zaměstnání poskytne. Ale, ptáte se opět, co jest nám po učební hodině s chovanci našimi začíti? Popřejte sluchu jen přání jejich, a zajisté sami k tomu vás navedou. Jednou chtějí míti loďku, která na vodě by plula, podruhé bouchačku zas, ruční stříkačku, šíp a oblouk, draka a t. p. Takovýchto hraček však přemoudří vychovatelé snaží se je zbaviti a tak sobě i jim život ztrpčují; pravý vychovatel těší se ale vždy, Hlasité toto odříkávání sborové s nemalým jest užitkem. Dítky v činnosti udržuje, povzbuzujíc je ku hlasitému mluvení a přednášku paměti jich vtiskujíc. Však cvičení toho obezřetně užíváno budiž. Chceme-li jistá slova a věty v paměť maličkých svých vštípiti, tu častější hlasité odříkávání sborové k tomu velmi účinně přispívá. Chceme-li však vlastním soudem rozum cvičiti, mám sborové opakování za nevhodné, poněvadž tím dítky vlastního posuzování se vzdalují a nášlapnictví navykají. Jak dítky při tak mrzutých cvičeních slabikování v ABC a čtení v příjemné činnosti udržeti lze, mám za to, že s dostatek vysvětlil jsem v Konr. Kieferu ABC a čítankách. 22

65

jakmile podobné přání dítek znamená, ochoten jsa radou a návodem jim pomoci, jak by si kýžené věci sami zhotoviti mohli. Sami zhotoviti, pravím. Takovéto zhotovování všelikých hraček s počátku, napotom pak skutečně užitečných nástrojů a nářadí, jest zaměstnání tak užitečné a příjemné, že činím je nezbytným požadavkem všech ústavů, v kterých dítky účelně vychovávány býti mají; i příležitosti a návodu k pracím těm budiž jim skýtáno. K tomu patří ovšem dílna, mnohé nástroje a látky, jakož i návod, jak jich užívati. Vychovatel-li tak daleko postoupil, že chovanci jeho po skončeném učení rukama svýma se zaměstnávati i malá přání svá uskutečňovati mohou, zvítězil. Těžký úřad, baviti je, jest mu odňat, oni sami se zaměstnávají – on pak jen divákem jest, rádcem. Užitek, jaký z toho dítkám plyne, ani vypsati se nedá. Předně jich pud po činnosti upokojuje se a všecky výstřednosti, které z neuspokojeného pudu toho povstávají, zamezeny jsou najednou. Snadněji lze deset dítek v dílně spravovati, než tři, které nevědí, co by činiti měly. Za druhé cítí se dítky při práci té tak blaženými; neboť zda není to nejčistší, nejvniternější potěšení vytknutému cíli vždy více a více se blížiti a konečně jeho zcela dosíci? Nyní loďka jest hotova, o níž maličtí po nějaký čas pracovali – nyní z lodnice jest spuštěna – na potok, na kterém plouti má. S jakým jásotem to se děje! Podobného něco musíte dříve, milí přátelé, sami viděti, abyste se přesvědčili, jak neobyčejně důležito jest skýtati dítkám příležitosti ku zhotovování si rozličných předmětů. Za třetí při tom přemnohé síly cvičí se. Duch, který při všem obyčejném učení nucen bývá jednati dle předpisů jiných, oživuje, vlastních zmocňuje se ideí a prostředků nalézaje, jak je provésti. Oko cvičí se rozměry měřiti a každé části díla, jež provádí se, patřičný poměr k celku dávati; svaly rukou cvičí se spůsobem tak mnohonásobným, že samy pak pomoci si mohou v přemnohých případech lidského života, v rozpacích, donichž člověk často upadá, aniž by jim třeba bylo cizí pomoci se dovolávati. Muž, který rukám

66

svým mnohých dovedností v mládí nezískal, jest jen polovičním mužem, jsa stále na jiných lidech závislým. Devět desetin čtenářů zajisté se mnou v tomto stavu se nalézají. Těchto na dobré jich svědomí táži se, zda nyní velmi mnoho za to by nedali, kdyby v mládí byli naučili se rukama svýma něco zhotovovati? Námitky, jež proti tomuto činěny budou, jsou mnohonásobné a není mi po chuti s vypočítáváním a vyvracením jich se zdržovati. Nejčetnější z nich odtud původ svůj berou, že málo který pan vychovatel ručním pracím se naučil, a proto tento spůsob vychovávání odkřičeti a směšným učiniti se snaží. Co pořídil bych u nich, kdybych s nimi o to příti se chtěl? S velikou výmluvností snažil se jistý kazatel některé ze svých posluchačů odvyknouti jistým zlým návykům. „Pan farář,“ pravili když domluvil, „může pravdu míti, ale my toho přece neučiníme.“ Tak mohlo by se i mně vésti. Několik výtek však nelze mi přece mlčením pominouti, any velice klamny jsou. Jsou to tyto: zaměstnáváme-li dítky ručními pracemi, ztrácíme mnoho času a ony pozbývají ochoty učiti se řečem a vědám. Tak mohlo by se ovšem často státi, kdyby dítkám na vůli ponecháno bylo, zda písemní úlohu psáti či ručními pracemi zaměstnávati se chtějí. Já však tak nesoudím. Jen volných hodin k nim, budiž užito. Čím mladší jest chovanec, tím více třeba mu volného času, hodin, v kterých prost jest prací duševních; čím více však; duševní síly vyvinují se, tím rozmanitěji a poutavěji zaměstnávati je lze, tím více menší se počet volných hodin. Druhá námitka, která činěna býti může, tato jest: k ručním pracím třeba jest všelikých ostrých a špičatých nástrojů jak snadno může dítko jimi nebezpečně se poraniti? Toť ovšem možno. Ale častější užívání ostrých nástrojů naučí zároveň potřebné opatrnosti. A zkušenost – já zajisté v té věci zkušen jsem. Není slyšeti stále o dětech, které nebezpečně se poranily a nikdy k ručním pracím naváděny nebyly? ale ani jediný

67

z mých chovanců, kteří mnohé ostré a špičaté nástroje v rukou mají, se ještě nebezpečně neporanil. Je-li tudíž nutno dítky naváděti vlastníma rukama všelicos si zhotovovati, snadno pochopíte, kteří vychovávání se věnujete, že i na vás jest ručním pracím se přiučiti. Není zde jiné pomoci. Buď jest vám odhodlati se, chovance své po celý den baviti, zaměstnávati a pud po činnosti, který v jich rukou se budí, ochromovati, neb – jest vám samým osvojiti si dovednosť k všelikým ručním pracem.23 Nelze nám, pravíte, řemeslníků najmouti, kteří by v naší přítomnosti chovancům potřebného návodu udíleli? Zkuste toho, a zajisté poznáte všecky ty nepříjemnosti, které z podobného spojení plynou.24

Poněvadž velmi málo vychovatelů jest, kteří umějí něco pracovati rukama svýma, stálo mne veliké námahy, než podařilo se mi vyučování některým ručním pracím v ústav můj zavésti. Nyní učí se chovanci moji následujícímu: s počátku zhotovování všelikých hraček papírových, pletení sítí, dále vyřezávání ze dřeva, pletení košíků, lepenkářství, lakýrnictví, truhlářství a soustružnictví. 24 O vycvičení v pracích ručních přidáváme zde ještě následující vyslovení se Salzmanna ve spisu: „O vychovávacím ústavě ve Schnepfenthalu“ (str. 46–52), kdež praví: „Ruce jsou ty údy, kterými člověk nejvíce může působiti. Veškeré výtvory umění dílo jest jejich. Aby síla jejich sílena a působnosť jejich zveličena byla, člověk nástroje vynašel, kterými nad nerozumnými věcmi ještě více převahy nabývá. Ku vychovávání člověka jest tedy nezbytně třeba: cvičení rukou jeho a dovednost užívati nástrojů, které důmysl lidský vynašel… Jak pochopitelné toto jest, tak i mnoho nesnází naskýtá se při provádění toho, tak že jistě málo ústavů se najde vychovávacích, v kterých k tomu zřetel se obrací. Školy industriální v to počítány býti nemohou, dílem poněvadž práce, kterými mladé ruce cvičí se, příliš jednotvárny jsou, pak že více ku získání peněz, nikoli dovednosti směřují. Kde toho jest příčina? Ve vychovatelích. Pořádku najdeme jednoho z nich, který rozmanité síly rukou svých na jiném než na péru a perořízku, neb na některém nástroji hudebním cvičil. Poněvadž tedy sami pracím ručním učiti nemohou, praví je býti neužitečnými, nebezpečnými a časozmarnými. Ve Schnepfenthale jsme o potřebě a důležitosti cvičení rukou a užívání nástrojů tak přesvědčeni, že jim příležitostí nejrozmanitejších opatřujeme. 23

68

Přicházím nyní k nejdůležitějšímu oddílu vychování, ku navykání mravnosti neb jednati dle jistých správných pravidel. Kde této není, nemá všecko ostatní vychování pražádné ceny, neb jen velmi málo. Představuji si nyní mladíka, kterého péče Proto má každá světnice, v které chovanci zdržují se, a kde okolnosti tomu dovolují, svou dílnu s hoblovací stolicí, hoblíkem, dlátem, vrtákem, kladivy, pilníky, pořízem a podobnými nástroji. Kromě toho rozličným pracím v určité hodiny věnují se. Ku př. lepenkářství. Chovanci učí se z lepenky zhotovovati rozmanité nádoby a náčiní a je lakovati. Většina pak v krátkém čase takové dosahují dovednosti, že výrobky jich obdiv vzbuzují. Za druhé truhlářství. Tomu vyučuje zvláštní učitel, který za tím účelem sám řemeslu tomu se naučil. Chovanci učí se tu všeliké nářadí sami zhotovovati a časem podávají výrobky takové, jež učiteli i jim ku cti slouží. Za třetí soustružnictví. Za čtvrté pletení košíků, máme-li učitele, který zaměstnání tomu naučil se. Sem čítati lze také návod, jak zacházeti se střelnou zbraní, který chovancům tu také se udílí. Menším na počátku podzimku dovoleno na procházky své šípy, luky a toulce, které po výtce sami si zhotovili, s sebou bráti a na ptáky honbu činiti. Po několikanedělním toho cvičení nabývají také dovednosti, že málo kdy z procházek svých vracejí se bez nějaké kořisti ulovené. Po odletu tažních ptáků zbraně tyto opět se jim odejmou, aby přezimující tu ptáci pokojný měli útulek. Poněvadž daleko jest nesnadnější lukem než střelnou zbraní mířiti; poněvadž šípy jen dřevěny s něco olovem jsou, musejí ti, kteří s podobnými nástroji ptáka zabíti mohou, pevné již ruky a dobré míry oční nabyti. Střelná zbraň, která nekonečných neštěstí již spůsobila a spůsobí, jest již jednou tu, a proto třeba jest, aby mladík s ní zacházeti se naučil, by dříve či později, až mu jí užívati bude, s prospěchem a bez nebezpečí, jí sebe sama poraniti, tak činiti dovedl. Proto učí se na podzim ti chovanci, kteří před jinými rozumným chováním se vyznačují a důstojníky stali se, stříleti. To děje se s opatrností největší. Střelná zbraň nikdy do ústavu se nenosí. Učitel, který ku střílení navádí a v malé vzdálenosti od ústavu bydlí, provází vždy jen dva ze svých žáků na místo od ústavu dosti vzdálené, odevzdá jim zbraň, velí jim pod jeho dohlídkou nabíjeti a pak po ptácích a veverkách stříleti; a poněvadž pak ve střílení lukem jakési dovednosti nabyli, naučí se stříleti v několika hodinách.“ Salzmann tu, rozumným jsa vychovatelem který povahu dětskou dobře chápe, vstupuje s filantropinisty docela v šlépěje Komenského, Lockeho a Rousseaua, kteří již ku pracím podobným důrazně odkazovali.

69

vychovatelova zdravým a silným zachovává, který mnohých nabyl dovedností, všecky síly své duševní cvičením vyvinul, který však všech těchto předností jen k tomu užívá, aby choutky své upokojil – čeho tedy vychováním získalo se? Pro něho nic; jemu schází ona vlastní důstojnost lidská, která ve svobodě či síle záleží, choutky opanovávati a je pravými zásadami říditi; a blaženým taktéž nikdy nebude, poněvadž není pro člověka žádné jiné blaženosti než té, která z vědomí plnění povinností neb jednání dle pravých zásad plyne. A pro společnosť lidskou také málo vykoná. On pro ni neučiní nic, nevyhovuje-li při tom choutkám svým, ano dosáhne-li účelu svého, i zla štítiti se nebude. Čím více síly jeho jsou vzdělány, tím více předčí ostatní, tím méně mohou mu odporovati, tím nebezpečnější jest společnosti. K čemu mám to dále důkladněji rozebírati? Pravda jest již téměř všeobecně uznána a naleznouti ji lze skoro ve všech knihách, které o vychování psány jsou. Jak se to ale má s plněním? Nejeví se všude morální nestvůry, na jichž poučení a sil vyvinutí přece veliké píle se užívá? Příčina toho hledána dílem ve zkáze povahy lidské, dílem v nedostatku mravních zásad, jež jim vštěpovány býti měly; já však za to mám, že spíše v pochybeném zacházení s mladými lidmi nalezl jsem ji. Nechci o to s nikým se příti; budiž mi ale dovoleno přednésti vlastní své mínění, na zkušenosti založené. Nemluvně neumí ještě choditi a principem jeho jednání jsou jeho pocity. Co příjemné mu pocity působí, toho žádá, co nepříjemné, toho se varuje. Tu není patrně žádného ohledu na náboženství neb morálnosť. Chtěl-li by to kdo morální zkázou jmenovati, učiň to, pak ale dovol mi, abych nemožnosť choditi, kterou na mladém člověku pozorujeme, fysickou nazval zkázou povahy lidské. Od té doby, co chodítka a vodítka odstraněna jsou, ztrácí se znenáhla fysická zkáza přirozenosti, a dítky učí se sprvu choditi, pak běhati a skákati. Odstraňme i morální chodítka a vodítka, a mravní člověk bude se sám právě tak dobře vyvinovati a sprvu dobře, pak šlechetně počne jednati.

70

A co jsou ona mravní vodítka? Rozkazy a zákazy a umělé prostředky, kterými dítky ku plnění jich navykají se. Člověk ke všem rozkazům a zákazům, jak dalece jimi jsou, jakousi přirozenou nelibosť, nechuť chová. Vždy raději vlastní svou vůli koná; pochybuješ-li o tom, čtenáři můj, pozoruj sám, co v tobě děje se, omezena-li jest svoboda tvá zákony a zákazy. Jakmile při dítkách vtělení se nastoupí, jakmile duševní síly se vyvinují, jeví se také nechuť ku rozkazům a zákazům. Když pak příkazy a zákazy a k nim pojícími se tresty a odměnami dítky vésti chceme, povstává v nich nevůle a nelibosť ku poručníku, veliteli jejich, budí se v nich snaha, jeho zákonům vyhnouti se, a přestane-li konečně spojení se zákonodárcem, jeví se bezuzdnosť a nevázanosť, ano ničeho tu není, co by jim překáželo spokojovati rozličná přání, jež jim dříve jen chovati a tlumiti bylo. Proto nech dítě vždy vlastní jeho plniti vůli, a dobře tak bude. Žásáte se nad tímto tvrzením? Tážete se, k čemu potom je mu vychovatele třeba, když dítě vždy svou vlastní vůli činiti má? Milí přátelé! Čtěte jen následující s nějakou pozorností, a já pak vynasnažím se tak jasně a zřetelně mluviti, jakž mi to možno jest – a tak snad na konec ruce sobě podáme a stejného budeme smýšlení. Mínění mé toto jest: Vychovatel má snažiti se chovance svého tam přivésti, aby sám dobře chtěl a činil, nikoli proto, poněvadž mu je přikázáno a protiva jeho zakázána, že mu plnění zákona odměnu, přestoupení trest přináší, nýbrž poněvadž to sám chce. Nejsme nyní již sjednoceni? Doufám tak. Tu stává jen otázky, jak dítě vésti, aby samo dobré chtělo; to nesnadno jest i snadno, podle toho, jak to kdo vezme! Po mé zkušenosti dvojího k tomu třeba. 1. Aby dítku vždy pravda pravila se, neb jemu pravý náhled o povinnostech jeho dáván. 2. Aby k tomu bylo přivedeno, by pravdu vždy nahlédlo. Tak-li s ním učiněno, samo chce dobré, a časem jen malého připomenutí mu třeba, aby malých poblouzení, kterých ovšem nedostávati se nebude, zdrženo bylo.

71

Buď tedy vždy pravdiv ve svých napomínáních! Dítky pro pravdu smysl mají neobyčejně jemný, který jim také každou nepravdu znamenati dá. Kdož tedy lží chovance své k dobrému vésti chce, zajisté s cílem mine se. „Nekřič, mé dítko!“ pravila kdysi matka, dítko své polem vedoucí, „jsou zde myši v poli, které, uslyší-li tě plakati, vylezou a tebe pokousají.“ Kdo nevidí nerozumnosť a nepravdu této výpovědi? Dítě umlklo na několik okamžiků. Když pak po opětných jeho několika výkřicích žádná myš se neukazovala, křičelo a plakalo mnohem silněji než dříve. Jednají však ti vychovatelé rozumněji, kteří za plnění povinností slibují následky nejvýš náhodné a pro neplnění jich tresty hrozí, které tak zřídka se dostavují, jak plačící dítě myšmi pokousáno bývá? Nechybují dále oni vychovatelé rovněž tak, kteří chovancům svým mnohou ukládají povinnosť, k níž oprávněni nejsou? Není jim uváděti samé liché důvody, jen aby požadavek svůj odůvodnili? Ty na př. chceš lhavého chovance svého k tomu přiměti aby pravdu mluvil: tak můžeš říci, za každou lež patří políček, a hned ať jej ucítí. Co tím pořídíš? Rozhořčen bude na tebe, ale náklonnosť k nepravdě přece neodloží. Neb můžeš říci, kdo lže ten krade, a budeš-li ve lži takto pokračovati, staneš se zlodějem a přijdeš na šibenici. Jest toto pravda? Aneb můžeš říci poněkud důrazněji: „Dítě! lžeš-li, nikdo více ti nevěří. To bylo by veliké neštěstí!“ To jest pravda, a že pravdiv jest výrok ten, snadno dítko pochopí. A jak vésti si, abychom nelhali, chtíce učiniti pochopitelnou nutnosť zdržeti se všeho pohybu v přírodě a denně osm hodin tiše seděti? A jak můžeme se do dítka domýšleti, že uvěří co nepravda jest, a že dle toho jednati bude? Chce-li kdo dítkám pravdu pochopitelnou učiniti, dle které jim jednati jest, nezapomínej, koho před sebou máš – nikoli lidi, ovšem

72

tvory, kteří lidmi stávají se, jichž rozum ještě maličký jest. Všecka dlouhá, souvislá napomínání, všecky abstraktní zásady, kterých jen rozumem chápati lze, tu jsou bez účinku. Děti z toho ničemu nerozumějí. Ony mají ale pud napodobování, který ochotnými je činí napodobovati vše, co jim na jiných se líbí. K tomuto také prohlédati slušno. Nutno jest předváděti jim v pravdivých neb vymyšlených povídkách vzory jednání, ku kterým je nabádati chceme, a je tak živě líčiti, aby dítky domnívaly se, že před sebou je vidí a tak vhodně, aby rozhodly se i samy tak jednati. Při tom vystříhati se dlužno tyto právě na ně vztahovati, aneb napomínati je, aby právě tak jednaly. Neboť dítkám jest vlastní jejich vůli činiti. Ponechají-li se tedy, aby samy vypravovaného užily, a rozhodnou-li se tak jednati, činí vlastní vůli svou. Nabyl jsem velmi mnoho zkušeností o účinnosti tohoto spůsobu vyučování. Často, ne vždy, ale často, v dobré-li byl jsem míře, při vysvětlování mého prvního vyučování mravouce, abych chovancům svým jistý vzor dokonale, pochopitelně představil, obejmuli mne na konci hodiny učebné a prosili: Ó otče! dej nám také tak jednati! Dítky mají také i rozum, který chápe, co názorně jim se vylíčí. I k tomu zřetel míti třeba. Třeba jest snažiti se, aby nutnost, tak a nejinak jednati, jim co možná zřejmou učiněna byla. Jakmile tuto pochopily, poznaly, zajisté, že i rozhodnou se, tak jednati. K tomu náleží taktéž jistá dovednost, kterou jenom cvičení přináší. V každé době není člověk k tomu schopen a tu lépe učiní, přednášku-li svou tak dlouho odkládá, až pocítí se k tomu naladěn. Potom také ale možno divy činiti. Z mnohých zkušeností, kterých v tom ohledu jsem nabyl, chci jen jedinou uvésti, jíž nabyl jsem v čase zánovním. Před nějakou dobou zlý zvyk zahnízdil se při chovancích mých – stále ztráceli klíče od svých skříní a truhlic. Poněvadž po ruce měli ochotného zámečníka, který jim ihned tři klíče najednou zhotovoval, nedovedli nijak je ceniti. Mohl jsem jim přísné dávati důtky, veliký trest pro ztrátu klíčku ustanovovati a mnohé ještě činiti, aniž by to co účinkovalo.

73

Ale právě proto, že předvídal jsem, že by to nic neprospělo, nečinil jsem raději pranic a nechal jsem je nějaký čas klíčky ztráceti dle libosti. Konečně napadlo mi, jak bych znázornil jim nutnost na klíčky pozor dávati. Když tu jednou v řadě přede mnou stáli, vyzdvihl jsem klíček do výše pravě: Dejte pozor! Nyní, milí přátelé, chci vám přednášeti o – klíči. Látka, z které klíč zhotoven jest, jest obyčejně železo. Pozorujeme-li tvar jeho, vidíme tuto čásť, jmenuje se hřeben, a tato, to jest roura, a konečně držadliště. Toť ovšem dávno již jste věděli všecko, nyní však chci vám ještě něco říci, co nejméně dvěma třetinám z vás neznámo jest, totiž co vlastně klíč jest. Kdybyste to byli věděli, zajisté byli byste klíčů více si vážili. Pozor! (následující slova pronesl jsem pomalu a s velikým důrazem): Klíč jest prostředek, kterým schránka, k níž náleží, se otevírá. Ztratím-li tedy klíček ku skříni své, dostane se nálezci možnosti skříň mou otevříti. Ztratím-li více klíčů, dostává se pomalu služebníkům, řemeslníkům, dělníkům, žebrákům, kteří v náš dům přicházejí, prostředku skříň otevříti. V tomto případě lépe bych učinil, kdybych ji ani nezavíral, uspořil bych si práce zavírání a otvírání. Zavírání bylo by přec zbytečno. Že možno jest klíče neztratiti, dokazuje klíč, který v ruce držím a který jsem roku 1766 po Kr. zhotoviti dal, a který tedy skoro 40 roků stár jest. Po těchto slovích odstoupil jsem a ponechal jsem shromáždění vlastnímu o věci přemýšlení. Výsledek toho byl, že ztráta klíčků ihned přestala, a že nyní od dvou měsíců ani jediný z chovanců mých nebyl nucen nový si dáti zhotoviti klíček. V čem jest ona kouzelná moc, která to spůsobila? 1. V tom, že jsem zvláštním úvodem k své řeči očekávání všech napnul a je k pozornosti přivedl. Co bylo by spomohlo nejdůkladnější vyličování, kdyby pozornosti se nedostávalo? 2. Že jsem cenu klíčků a nutnosť, je opatrovati, dobře znázornil.

74

3. Že tím k tomu jsem je přiměl, že nutnosť opatrování klíčků svých pochopili, a sami se rozhodli tak činiti. Odbýval jsem přednášku veřejně, poněvadž chyby se týkala skoro všeobecné. Střez se ale každý podobného něco činiti, jediné-li dítko k plnění povinností a odložení nějaké vady přivedeno býti má. Tu zajisté s účelem se mineš, neboť účinek veřejných napomínání, která toliko jediné osoby se týkají, jsou vždy zahanbením, jež jakýsi spůsob ohlušení přivádí, činíc napomínaného neschopným pozor dávati; často tím také rozhořčenosť proti napomínateli vyvolává se, která úmysl budí napomenutím se neříditi. Dítky dále i smyslnosť mají, kteréž taktéž dlužno užiti. To stává se, když tonem a tváří na jevo dává se, co se říci chce. Poněvadž již dříve o tom jsem mluvil, mám za zbytečno, šíře se o tom rozkládati. Jen to ještě poznamenávám, že s velikou jest důležitostí působiti tonem a tváří na dítky, které důvody rozumové ještě chápati nemohou. Kdo tak činiti umí, ten jediným pohledem, slovem, souhlas či nespokojenosť projevujícím více vyřídí, než jiný dlouhým zbožňováním. Námitky, které proti tomuto spůsobu vychovávání činěny budou, předvídám již a mlčením jich pomíjím, poněvadž každý myslící snadno vyvrátiti je dovede. Jen jedné nemohu pominouti. „Člověk, snad řekne se, musí se učiti poslouchati, má-li hoditi se společnosti lidské. Co stane se se společností, přijímá-li údy uvyklé vůli nikoho jiného, ovšem jen svou vlastní konati? Revoluce, převraty států, kralovraždy, jež udály se v našich dnech, to jsou ovoce liberálního vychování, kterého nyní mladým lidem se dostává.“ Milí přátelé! Nepřenáhlujte se velmi! Pomněte jen na ženy v N., o nichž svrchu již jsem mluvil, a které nervovní nemocí umírají od té

75

doby, co Schnepfenthálští chovanci ve studené se koupají vodě.25 Převraty státní a kralovraždy s liberálním vychováním tak úzce souvisí, jako nervovní nemoci žen N-ských se studenými lázněmi Schnepfenthálských chovanců. Jak? Byli snad pověstní bořitelé státu dle methody tuto odporučované vychováváni? Aneb ti, kteří tak vychováváni byli, insubordinací vyznamenávali se? A jeden-li ze sta tak učinil, čeho to jest důkazem? Snaž se každý mladé lidi přesvědčiti (a jak snadno jest to), že povinností jest poslouchati předpisův nadřízených a hleď k tomu je přiměti, aby si to sami zákonem učinili tak činiti; tak jest to dobře. Pak vždy ochotni budou předpisy představených svých plniti, aniž by jen jednou třeba bylo důvody toho jim předváděti. Ovšem předpokládám, že rozumný vychovatel nikoli s chovancem svým libovolně nakládá, že nikdy předpisů mu nižádných nedává, které by nespočívaly na pravých důvodech; ovšem jest mi také doznati, že chovanec budoucně snad do takových okolností se dostane, v kterých s ním libovolně a nerozumně nakládáno bude. Což ale jest při tom činiti? Máme snad s dítkem nerozumně nakládati, aby uvyklo nerozumnému s ním jednání, které v budoucnosti ho očekává? Toť by byl zvláštní požadavek. Připrav je na to a na příkladech ukaž jemu, jakých libovolných jednání člověku mnohdy snésti jest; i nutnost jemu pochopitelnu učiň, že třeba jest jemu poddati se na tak dlouho, dokud člověk na libovolně jednajícím závisí a dokud ten činu od nás nežádá, který za nepravý máme.

Aby Salzmann chovance své co možná otužil zavedl také koupání se v rybníkách jemu patřících. Poněvadž toto zařízení, jež Locke a Rousseau dříve odůvodňovali a filantropinisté ve své ústavy zaváděli, tehdáž, jmenovitě u dětí něco nového bylo, a proto pozornost vzbuzujíc mínění vyvolalo, že by zdraví nejvýš bylo škodlivo, nervy rozčilovalo atd., snadno mohlo se státi, že rozmazleným osobám jen při pomyšlení na tyto „studené“ lázně husí kůže naskakovala. Salzmann naráží tu na předsudky tyto, jakož i na podivná mínění mnohých o této zavedené novotě. 25

76

Chcete-li se tedy, mladí moji přátelé, vychovávání věnovati, jest vám se naučiti dítkám pravdy praktické tak názorny činiti, aby je chápaly, přijímaly, plnění jich zákonem si činily a tak svou vlastní plnily vůli. Navykáte-li je pouze všelikými umělůstkami vaši vůli plniti, jest všecka mravnosť jejich jenom mlýn větrní, který bez pohnutí stojí, jakmile s návrší do údolí byl postaven, a na nějž vítr působiti nemůže. Chcete-li jim pravdu hlásati, aniž o to se starati, chápou-li ji, dítky vychováváte, v nichž, jak říkáváte, chmel a slad se ztrácí, při nichž žádné domlouvání, žádné napomínání nespomáhá, do nichž žalujete, hluchým že jen uším kážete. Příčina toho není v uších jejich, ovšem ale v tiché vaší řeči, poněvadž nenaučili jste se tak mluviti, aby řeč vaše ušima do duše vnikala. Nelamte si tedy hlavy nejvyšším principem mravním, ale jen naučte se všeobecně uznané praktické pravdy dítkám dobře pochopitelny a přijatelny činiti. Užitek, který z toho plyne, jest veliký – velmi veliký. Jakmile dítko samo dobré chce, samo již se vychovává, a padesát dítek, které dobré chtějí, snadněji jest vésti, než jen jediné, kterému nenapadlo ještě dobrým se státi. Když dítě řeči nějaké učiti se chce, učí se jí, a v jediné hodině dále to přivede, než jiné, které řeči této učiti se nechce a které od rána do večera jest vyučováno. Přiblíží-li se doba, v které v mladých lidech jímavosť nadsmyslného jeví se, nutno jest praktickým pravdám, kterým byli vyučováni, vyšší dáti sankci tím, že vychovatel snaží se přesvědčiti je, že vůlí Boží jsou. Jak v tom si vésti, ukázal jsem, jak za to mám, ve spisu svém „Jindřich Gottschalk“, a podrobněji ještě ukáži v křesťanském vyučování náboženství, které že podati mi možno bude, doufám. Při tom ovšem velmi mnoho záleží na přednášce učitelově. Jemu jest mluviti tak jistě a důtklivě, aby posluchači přesvědčeni byli, že sám všemu, co praví, z celého srdce věří, jemu jest pravdu takými důvody podporovati, aby o ní nikterak pochybovati nemohli.

77

Osnova k vychovávání vychovatelův Nejprve nutně potřebí škol, z nichž vycházeli by skuteční vychovatelé. Na školách těchto pak nechť působí znamenití vychovatelé ze všech světa končin, jimž přednášeti by bylo vychovatelství a již odměňováni byli by tisícem neb patnácti sty tolarů a ušetřeni byli všech starostí; nechať jest tu učitel pytvy i budiž o to postaráno, by mladí vychovatelé poznávati mohli stavbu těla lidského, pročež nesmí tu mrtvol se nedostávati; dále povolán budiž učitel praktického lékařství, který seznamoval by chovance s rozmanitými nemocmi dětskými, poučuje je zároveň o přiměřených účinných lécích; ani obsáhlé knihovny nesmí se tu nedostávati, ve kteréž by byla paedagogická díla řecká, římská, francouzská, anglická, italská, německá, dánská, švédská, by tak dostalo se budoucímu vychovateli všeobsáhlého pojmu o budoucím jeho povolání. I čítárna musí tu býti, ve kteréž čteny by byly veškeré časopisy vycházející v Německu neb i v jiných vzdělaných zemích evropských, by školy této nezůstaly tajny pokroky vychovatelské. S velikým bylo by též prospěchem, kdyby s takovým ústavem spojeno bylo divadlo, ve kterém provozováno bylo by měsíčně několik představení vychovateli samými, jižto by takto cvičili se ve proměnách hlasů, mimice i slušném pohybu těla. Nevyhnutelná byla by však zahrada, v níž pěstovaly by se všechny rostliny a květiny, jichž poskytuje nám povrch zemský. Provedení však takového plánu vyžadovalo by ohromné sumy peněz; není ale vychování první věcí v každé říši? Nepřispívali-li by však poddaní ochotně, kdyby o dobročinném účelu tomto byli přesvědčeni? kdyby spisovatelé i kazatelé spojenými silami snažili se důležitost vychování jim pochopitelnu učiniti? Zda neotevřel by rád kníže každý poklady své, aby podporoval štědrou rukou každý ústav, který tak blahý dávati může užitek, ano dávati musí? Snadno bylo mi podobný plán již před čtyřiceti lety učiniti, pokud ještě krev v žilách mých mocně proudila, když mozek můj

78

splozoval množství rozmanitých plánův, nestaraje se o možnosť jich uskutečnění. Nyní však, když krev volněji již žilami probíhá, vznikají ve mně mnohé pochybnosti. Tak nejprve mám za to, že přece nesnadno bylo by sehnati tak značných peněz. Za druhé, kdyby i tak se stalo, uplynulo by tolik času, že nyní žijící mládež netěšila by se více blahodárným toho účinkům. A to bylo by vpravdě škoda! Za třetí konečně připouštím, že by vše to se zdařilo, že stát získal by mnoho všestranně vzdělaných vychovatelů, kteří dovedli by o vychování mnoho mluviti i psáti, velice však pochybuji, že našlo by se vychovatele, který dovedl by dítky v pravdě náležitě vychovávati. Upouštím tedy od tohoto plánu, který snadno se dá čísti, nesnadno však provésti, nahrazuji však jej jiným těm, kteří chtějí vychovávání se věnovati, docela jednoduchým a ze tří toliko slov se skládajícím: Vychovávej sebe sama! Plán ten tu má přednosť, že jest jednoduchý, nenákladný, snadný a což hlavní věcí jest, vzdělává vychovatele, kteří netoliko o vychování mluviti a psáti umějí, než i skutečně vychovávati dovedou. Kdož tedy doufá ode mne něčemu se přiučiti, následuj pokynutí mých, jichžto potřebí jest u vychování sebe sama.

I. Buď zdráv! Muž nemocný jest muž ubohý, kterému všechny práce nesnadný jsou, nejnesnadnější pak všech vychovávání. V nemoci jest každý velmi popudliv; každá svévole, každá nerozvážnosť mládeže vzbuzuje v něm nevoli, rozhořčení. Jak nevolno pak bývá ovšem takému v každé společnosti, kde tyto se rodí, an v každém okamžiku uraženým se cítí! A jak možno by mu bylo takými pocity ztíženému vychovávati? Všecka napomenutí z rozhořčení by vycházela neb hlasem chvějícím by pronášena byla. Tato by neprospěla, ona pak škodila. Mnohé stesky na neposlušnosť mládeže mívají původ svůj v churavosti vychovatelově, a jak může

79

si kdo důvěřovati, zdravé dítky vychovávati, když sám jest nemocen? Ovšem, řekne snad mnohý, jak zvláštní to požadavek, „buď zdráv!“ Zdráv dojista každý chce býti; závisí-li však zdraví na vůli naší? Tak jest. Předpokládáme-li, že ústrojí jsi zdravého, nižádnými neřestmi neseslabeného, pak zdravým býti můžeš, opravdu-li chceš. Opravdová vůle veliký má vliv na tělo naše. Otužuj je znenáhla, buď střídmým a zdrželivým, den práci věnuj a noc odpočinku, a churavěti-li počínáš, nespěchej do lékárny, ale pátrej po příčině své nemoci. To není ti nemožno, když o dosavadním spůsobu svého života přemýšlíš. Nalezneš-li příčinu nemoci, pak jednoduchými prostředky ji snadno odstraníš. Churavosť, která ku př. z přetížení žaludku pochází, odstraníš postěním se. Více o podobných věcech mluviti nechci, neboť snadno mohlo by se mi vytýkati, že lékařem býti chci, což mi na mysl nepřišlo. Seznam se každý s povahou svou, pátrej po příčinách nemocí, nauč se znáti prostředky je odstraňující a zdraví své na dlouho si pojistíš. „Mně však nemožno tak činiti,“ slyším mnohého volatí. Zkus to, milý příteli, a doufám, že se ti dobře povede. Znám mnohé osoby, jimž mnoho bylo bojovati s mnohými tělesnými chorobami, které však stálého nabyly zdraví jednáním dle jednoduchého toho prostředku. Je-li to však tobě v pravdě nemožno, buď že nedostává se ti smyslu pravé zdravovědy, buď že tělo tvé od přírody jest chybno nebo zdraví tvé chatrno, pak poslechni rady mé, odřekni se vychovávání jiných a jinému zaměstnání se věnuj. Vychovávání jest ti obtížno, proto i za nejlepší vůle více bys škodil než prospíval.

II. Buď stále vesel! Jsme-li mysli veselé, všemocnými jsme mezi svými chovanci. Oni s celou duší svou k nám přilnou, každé slovo naše schopí, následují všech našich pokynutí. Kdybys mohl stále býti vesel, nebylo by snadnějšího zaměstnání nad vychovávání. Stává osob, které od

80

přírody veselou myslí jsou nadány, které vše s veselé berou stránky, kterým netřeba žádného obveselování a těm zase musím připomenouti, že vychovávání věcí jest vážnou a že vážně musí jednati, kdo chce, aby slova jeho neminula se s účinkem. Avšak počet těchto jest velmi malý, za to však tím větší počet osob nevrlých, vychovatelův naladění nespokojeného, trudnomyslného. Že za takového rozladění mysli vychovávání málo prospívá, ví každý, a protož cítí nutnost po stálém obveselování snažiti se. Toho dosíci není tak nesnadno, jak snad mnohý se domnívá. „Mé postavení“ – odpovíš. Mýlíš se, milý příteli! Pravda jest, že stav některý více nespokojenosti působí než jiný; však příčina tvé smutnosti jest vždy v tobě samém. Muž plný síly a zdravých smyslů musí s to býti, by učinil se neodvislým ode všech vnějších okolností a veselosť v sobě samém podněcoval a zachovával. On zůstává pokojným i za bouře a bleskotu, zůstává spokojeným, byt i kolem něho nespokojenosť panovala. Jiný, jemuž nedostává se síly této a náhledů, jest zádumčivým a nevrlým, i když kolem něho vše se směje. Příčina zasmušilosti jest také často v nezdravém těle. Kdo však naučí se je zdrávo zachovati, i od té příčiny se zachrání. Často ano po výtce má zasmušilosť původ svůj ve stavu duše, jmenovitě ve zlém návyku představovati si okolnosti, ve kterých žije, za nejtemnější. Pamatujte, milí přátelé, že dvojí jest svět. Jeden mimo nás, druhý v nás. Onen svět neodvislým jest ode všech našich představ, tento pak skládá se z oněch představ, které o něm si tvoříme. Na první velmi málo můžeme účinkovati, druhý však jest vlastním naším dílem, my jsme jeho stvořiteli. Není-li tedy zevnější svět takým, jakým po tvém mínění býti by měl, tvoř si sám svět nový, který na tebe by se usmíval, tebe obveseloval, uč se dodávati věcem všem zevnějšku příjemného, o nich tvoř si představy uspokojivé, obveselující, a hle! – veselosť tvá bude skálopevná a tak založena, jak to v našem zakuklení jest možno.

81

Zkusme to jedenkráte s tímto stvořením a vizme pak, zda není možno obor, v němž působíš, příjemně, půvabně představiti. Ty přebýváš a působíš mezi dítkami. Kdo však jsou dítky? Nastávající lidé. Kdo tobě je svěřil? Bůh, který vše ti dává. Jakým úmyslem? Abys je vedl, v rozumné, svobodné, činné, šťastné bytosti vzdělával, a tak příležitosti nabýval, abys sebe sama ušlechťovati mohl. Však jich nectnosti? Ty jsou popudy ku přemýšlení o jich původu a o nejjistějších prostředcích k jich odstranění. A překážky, které v cestu se ti kladou? Ty mají tě pobádati ku všestrannému užívání sil tvých, abys je odstraňoval. Nevděk, který tvou jest odměnou? Poskytuje tobě příležitost ku cviku v jednání šlechetném a mravném. Nejsou-li všechny tyto náhledy nad míru obveselující? Nechápešli možnosti, kterak muž, který osvojil si dovednost zevnějším okolnostem dodávati půvabu, povždy jest mysli veselé? Však na zjednání podobných náhledů třeba jest ovšem vyššího stanoviska, se kterého lze pozorovati, přehlížeje viditelné, věci neviditelné. Tu mizí všechen nepořádek, zmatek a zlo, tu otvírá se pole příjemného souladu a účelů vznešených. Těm, již dojíti chtějí tohoto stanoviska, návod podávám ve známé knize: „Nebe na zemi.“26 Spis tento, r. 1797 vyšlý, obsahuje mnohonásobná poučení, jak člověk již tu na zemi získati může si požitků čistých, šlechetných. „Víra v nesmrtelnosť,“ praví tam mezi jiným, „jest po mém přesvědčení u mnohých lidí z nejzávažnějších důvodů, proč již tu na zemi nebe nenachází. Známé ‚Zde hledám toliko, tam však naleznu‘ mnohé od hledání odstrašuje. Nadívajíce se, že v jiném světě najdou úlevy, nesnaží se nynější postavení své zlepšiti, zneuznávají 26

82

Nepochybuji, že mladí vychovatelé, kteří zachovávají se dle pravidel a náhledů tam vyslovených, naučí se vesele vykonávati veškery svoje úlohy.

III. Uč se s dítkami zacházeti a obcovati Každá třída lidí vlastní má řeč i návyky, se kterými seznámiti se musí ten, který od nich dojíti chce souhlasu a pochvaly. Proto úzkostliv jest učenec ve světnici vychovaný, ano i směšným, když do vyšší společnosti vstoupí, aniž také ví, jak se chovati má, obcujeli s rolníky. Podobného osudu zakoušejí mladí mužové, kteří toliko s knihami a osobami dospělými zacházejí, když malé dítky jim se svěří. Nevědí, jak si počínati, vězíce na stálých rozpacích a – nelíbíce se dítkám, stávají se jim obtížnými. Co toho jest příčinou? Řeč a obyčeje dítek jsou jim neznámy. S těmi tedy jest nám seznámiti se. Nečtěte mnoho a stále o vychovávání, aniž naslouchejte paedagogickým přednáškám, ale vyhledávejte dítky, s nimiž byste mohli denně několik hodin prožiti. Všude, kde lidé bydlí, naleznete dítky, i tam, kde sami se zdržujete. Těšilo by snad domácího pána, souseda, přítele nebo příbuzného, dítkami hojně požehnaného, kdybys se chtěl baviti, s nimi se vyrážeti. Za spůsob pak takovéto zábavy radím vám vypravování. Vypravování všem dítkám jest půvabno, shromažďujíť se jako kuřátka kolem kvočny, k osobě, která vypravovati počíná. A tento docela ono dobré, kterého požívají, vyhledávajíce toliko sami nepříjemnosti stavu svého a představujíce si svět tento slzavým údolím mnohých trpkostí. Lidé takoví podobají se cestujícím, kteří toliko na přenůcky a požitek z nich pomýšlejí, nevšímajíce si znamenitostí ani příjemností, se kterými se potkávají. Jak často však sklamán je takový cestující, který nemá jiného než tohoto účelu! U Pána býti po všechen čas – to představujeme si nejvyšší blažeností. Nejsme-li však stále u něho? Jest možno jemu někdy více se přiblížiti než dosud?“ atd. Spis tento daleko vyniká nade všechny ostatní. V krátkém čase dočkal se třetího vydání, a získal Salzmannovi mnoho srdcí mateřských i otcovských.

83

kvap, tato patrná chtivosť, žádosť po vypravování usnadňuje vyprávěči i zpříjemňuje vypravování. Časům našim, kde tak mnoho krásných knih pro milou mládež sepsáno jest, nenedostává se látky ku vypravování. Nejlepší pak z nich, kterou znám, jest „Robinson“ od Campea. Když počneš vypravovati, pilně pozoruj, jak chovají se malí tvoji posluchači. Hledí-li na tebe zrakem upřeným, pilně naslouchajíce, toť důkazem jest, že povídka tvá je baví; jsou-li však ospalí, neb počnou-li si hráti a vespolek se škádliti, nedostál jsi svému úkolu. Míníš snad, že schází tu na dobré vůli dítek? Tu velice bys se mýlil, neboť pokud já dítky poznal, vím, že velikého potěšení nalézají ve vypravování. Vada ta jest buď v obsahu povídky, kterou vyprávíš, nebo v tobě samém. Snad povídka tvá málo jest poutavá? Zkus toho povídkou jinou; poutá-li tato více pozornost dítek, pak u výběru jsi chybil. Střež se však vyprávěti maličkým o vílách a čarodějích. Oni ovšem poslouchají báchorky podobné tak rádi, jak rádi perník jedí, však ony duchu jich tak jsou škodlivy, jako tento žaludku. Zpozoroval-li bys však, že dítky při všem vyprávění roztržity jsou, aniž je sdílejí, pak hledej příčinu toho v povaze přednášky své, kterou tím spíše opraviti se vynasnaž, čím mocnější jest touha tvá s dítkami mluviti se naučiti. Dám tu několik pokynutí, jak vyprávění své zdokonaliti můžeš. Člověk ten mluví jako kniha, říká se často, když pochváliti chceme toho, který dobře, výborně zná baviti. Bavíš-li se však s dítkami svými, radím ti: nemluv nikdy jako kniha, nýbrž jak mluvíváš s lidmi jinými, mluv mluvu obecného života. V knize téměř každé slovo, každý výraz volen jest s rozvahou, a pohrdáno mluvou obecného života. Střez se vyhýbati se u vyprávění svém slovům, za kteráž nestydíš se v denním hovoru; tím vypravování tvé se oživí a poutati bude dítky měrou svrchovanou. Varuj se také, pokud ti možno, všeobecných výrazů, poněvadž tyto dítky méně chápají, a jmenuj raději věci jednotlivé, které jimi označiti chceš. Tak lze ti ku př. říci: Když matka z cesty se vrátila,

84

přinesla dítkám svým ovoce a hračky. Tuto větu však můžeš i jinak pronésti: Když matka z cesty se vrátila, přinesla dítkám svým Františkovi a Vilémince věci rozmanité, jablka, hrušky, lískové oříšky, skřínku plnou talířků, svícínků, misek, lžiček, obrázkův a t. d., toto vyjádření dojista více má půvabu pro dítky než ono. Vypravuj i obšírně, a nezapomínej u vypravování vetkávati všeliké věci, které děj provázejí. Tak můžeš hořejší průpověď ještě oživiti: „Ach, kéž by již matinka naše domů se vrátila!“ pravil František Vilémince. Sotva to dopověděl, již rachotilo něco pod okny. František podíval se oknem, co by to bylo, a spatřil matinku ve voze; vyběhl s Viléminou – a tu matinka z vozu vystoupila, objala dítky své a vzavši kufr s vozu odebrala se do světnice. Dítky následovaly a rády by byly viděly, co asi v kufru jest. Brzy pak byl otevřen a vyprázdněn. Mezi jinými věcmi byla tam také skřínka, která dítkám byla určena. Zvědavě ji otevřely a nalezly všeliké věci, které velkou působily jim radosť: jablka, hrušky atd. Uváděj, pak vždy osoby mluvící a sice vlastním hlasem. – Ku př.: František spatřiv matku – Vilémino! volal, matinka jest zde. Matka? pravila Vilémina – a oba sestoupivše se schodů – matinko! dobrá, milá matinko! pravili a padli jí okolo krku. Dobré dítky! promluvila tato k ňadrům svým je vinouc, jak jsem po vás již toužila. Jste-li pak zdrávy? V. Jsme, matinko. Co pak jsi nám přinesla? M. Uvidíte! Jene, dones tento kufr do mé světnice. V. Co pak asi v kufru jest? atd. Rozumí se samo sebou, že vždy tím tonem mluviti budeš, kterým mluvila by osoba, již mluvící uvádíš; bude ti tedy hlasem svým vládnouti. Jinak musíš tedy pronésti: Vilémino, matka jest tu! – než: Dobré dítky! Jak velice po vás jsem toužila! Stálou změnou hlasu netoliko velice oživí se tvé vypravování, nýbrž nabudeš i patřičné zvučnosti, které nesmí se ti nedostávati, chceš-li s důrazem se svými svěřenci rozprávěti.

85

Konečně s vypravováním i jednání spojuj. To stane se, když mimikou a rozličnými pohyby těla vynasnažíš se vyjadřovati ona jednání, která vyprávíš. Ku př. výrok: Vilémino, matka jest tu! musí s takovou tváří vysloveno býti, která nejvyšší stupeň radosti vyznačuje. To pravě, nesmíš pokojně státi, nýbrž v takové postavení se vpraviti, ve kterém nalézá se dítko radostí jsouc uneseno z neočekávaného návratu milované matky. Za látku vypravování malým dítkám navrhuji dále: Vysvětlování takých obrazů, které pro dítky chovají něco poutavého. Ovšem všecky obrazy dítky vábí, nikoli však stejnou měrou. Tak vyobrazení tvorů živých více baví, než představy mrtvé přírody; obrazy zvířat více než lidí, obrazy jednajících bytostí více, než takové, které v tichém postavení se nacházejí. Tak vyobrazení boje kohoutího baví dítky více než všichni kůrovci. Pohlížejíce na tyto brzy budou syty; déle však setrvají při onom boji, ano častěji s potěšením k němu se navrátí. Při zhotovování mědirytiny ke slabikáři a čítance Konráda Kiefera, jakož i při vyučování v mravouce, k těmto poznámkám náležitý zřetel obracen. Vše, co praveno o vypravování, platí o vysvětlování obrazův; tu jest ti, dítky-li poutati chceš, následovati těchže pokynutí, která tobě, onoho se týkající, dal jsem. O obou pak mohl bych ještě více říci; však neuznávám toho potřeby, an sám všemu se naučíš, čeho třeba ti věděti o vypravování a objasňování obrazův, aby s úspěchem se potkala.

IV. Uč se s dítkami zacházeti Při zábavách tuto popsaných jsi sám jednající osobou, ježto dítky jsou toliko posluchači a pozorovateli. Poměr ten, ač z počátku jim příjemný, konečně přece musí je unaviti, když dlouho pud jejich po samočinnosti se neukojuje. Musíš tedy vyhledávati také takových vyražení, kterých samy by se mohly

86

súčastniti. K těm počítám na prvém místě hru, ovšem takovou, která užitečný má účel, buď že poskytuje svobodného, příjemného pohybování se těla, buď že ducha jich sílí. Hrám takovým můžeš se buď od dítek sám naučiti, necháš-li si je svěřenci svými udávati, aneb navštivíš-li místa, na kterých jiné dítky si hrají; hojnosť také jich nalezneš v Guts-Muthsových hrách dětských.27 Při volbě jich dvě věci na zřeteli měj: aby skutečný užitek přinášely a maličkým potěšení spůsobovaly. Ó, učte se všichni, kteří vychovávání se věnujete, za to vás prosím, s dítkami si hráti. Cvičením tím tří důležitých účelů dosáhnete: dítky láskou a důvěrou k vám přilnou, vy si přivlastníte schopnosť s nimi mluviti a jednati, a nabudete příležitosti, abyste nahlédli ve vnitro dítek svých, neboť za hry daleko více jsouce svobodnější i volnější, prozrazují všechny vady své, slabosti, nápady, vlohy, náklonnosti v pravé jich podobě. Kdo s dítkami hráti si neumí, kdo chybné jest domněnky, že by takovýto spůsob zábav s dítkami jej snižoval, ten nemůže býti vlastně vychovatelem. Poněvadž však netoliko ku hře určeni jsme, a i dítky, prosty jsouce vážnějších zaměstnání, brzy těchto se nasytí, brzy pocítíme potřebu opravdového zaměstnávání. V čem pak toto záleží, již dříve jsem pověděl. Nyní snad ptáš se, jak této dovednosti nabyti? Proto radím ti:

Jan Krišt. Bedř. Guts-Muths, naroz. v Quedlinburku 9. srp. 1759, zemř. 21. května roku 1839, jest z nejpřednějších učitelů na ústavu Salzmannově, jehož památka netoliko na ústavu, na kterém působil a k jehož zdaru tak vydatně byl přispěl, v blahé potrvá paměti, než on také v dějinách paedagogiky spisovatelskými pracemi svými čestné si pojistil místo. Spis, na který tu Salzmann odkazuje, vyšel z názvem: „Spiele zur Übung und Erholung des Körpers und Geistes für die Jugend, bearbeitet von Guts-Muths" 1796. Ještě za žití jeho dočkal se 3. vyd.; k těm přidružilo se po smrti jeho ještě 4. od Klumppa, ve Stuttgartě 1845. 27

87

V. Vynasnaž se nabyti jasného vědění o přírodninách Jasným věděním rozumím znalost oněch znaků, kterými rozmanité třídy a druhy přírodnin od sebe se rozeznávají. Toho nedostává se mi příležitosti, odvětí snad mnohý. Skutečněli? vždyť žiješ v přírodě a přírodninami obklíčen jsi, které kolem tebe rostou a žijí. Navykej jenom předmět po předmětu dokonale pozorovati a znaky vyhledávati, kterými se od jiných sobě podobných liší. Tím sesílíš mohutnosť svou rozeznávací. Však ještě slov bude se ti nedostávati, kterými bys každou přírodninu a její znaky pojmenoval. Proto vyhledej si přítele přírody znalého, jenžto by navedl tě na pozorování hlavních znaků přírodnin ku př. v botanice rozmanité části květin vyhledávati, a seznámil tě s názvy jich vědeckými. Za našich časů, kde znalost přírody vždy více se rozšiřuje, snadno najdeš toho přítele, snáze než před dvaceti lety. Nelituj ni cesty několikahodinné, kterou bys vykonal ku takému příteli. I knihy přírodovědecké si opatřiž. Také těch jest s dostatek. Z množství jich jmenuji jen, kteréž o rostlinstvu sjednávají: Dietrichovo navedení ku poznání rostlin; Flora Německa od Hoffmanna a Röhlinga; a pak o živočišstvu: Přírodověda od Leskena, a o obou: Bechsteinovu užitečnou přírodovědu domácí a cizozemskou.28 Nalezneš-li tedy přírodninu, s jejíž vlastnostmi a jménem se chceš seznámiti, ku př. rostlinu, vyhledej nejprve vlastnosti třídy, pak druhu a řádu, řídě se znaky nejpatrnějšími; otevři knihu svou a vyhledej si třídu a druh, ku kterému rostlina tvá náleží, pak snadno nalezneš i řád, do kterého jest vřaděna, i její jméno. Pak otaž se svého přítele, zdaž se nemýlíš; i potěšíš se, dobře-li jsi uhodl, ano i omyl tvůj tě poučí a od podobného uchrání. 28

Knihy ty ovšem nyní již jsou zastaralé a nahrazeny novými.

88

Z vlastní zkušenosti dávám ti radu tuto, neboť vím, že rozliční mladí mužové za krátkého pobytu v mém ústavě nemalých známostí přírody, hlavně rostlin, nabyli. Již dříve dosti jsem dokázal, že pozorování přírody velmi přispívá ku vhodné dítek zábavě, ku povzbuzování a cvičení duševních jich sil, z čehož na jevo vychází, že přírodu dobře poznati musíš, abys s potěšením a užitkem vychovával. Známosť tato velikých i rozmanitých přivodí ti předností. Tobě bude potěšení živým pramenem, poněvadž nebudeš již v tomto světě cizincem, jemuž vše jest neznámo, nýbrž domácím, jenž na horách i v údolích, ve vodě i v lůnu země se známými se potkává, s kterými může se baviti. Velikých výhod poskytne ti také obcování s malými dítkami, poněvadž poskytne ti rozmanité látky ku vyražení i poučení zvláště v letě, kdy můžeš častěji s nimi ve přírodě se baviti, sbíraje a osušuje s nimi všeliké byliny.

VI. Poznej výtvory lidské píle Znalosť výtvorů lidské píle nevyhnutelná jest, poněvadž poskytuje mnohé látky ku poučnému bavení dítek. Za dřevnějšího spůsobu vyučování byla nám tato zcela cizí; o mnohých věcech nás obklopujících neměli jsme jasných představ a jména rozličných jich částí byla nám neznáma. Nenabudeme-li sami té známosti, nebudeme moci ji oznamovati svěřencům svým, oni navyknou také vše, co kolem nich jest, toliko povrchně pozorovati a temnou známostí všeho se spokojovati. Nuže, příteli! jenž vychovávání se věnuješ, vynasnaž se seznámiti se všelikými výtvory píle lidské, a poznej hlavně jich látku, části, účel a jich pravá jména. Příležitosti k tomu s dostatek nalezneš, budeš-li ji hledati. S radostí odpovědí ti osoby, které je zhotovují a jich užívají, na všecky tvé otázky a poučí tě. Potkáš-li se ku př. s rolníkem, který pozdravení tvé přívětivě opětuje, rozhovoř se s ním o jeho zaměstnání a nástrojích, kterých užívá k orání a ku přípravě půdy, aby obilí plodila. Dej pojmenovati

89

si rozličné části pluhu a úkol jich udati. On s radostí zodpovídá tvé otázky a tak poznáš mnohé věci, o nichž dříve ani tušení jsi neměl, což velmi tě potěší. Navštiv dílnu truhlářskou, soustružnickou, kovářskou a t. d., promluv s řemeslníky těmi o látkách, které zdělávají, o tvaru, kterého jim dávají, o nástrojích, jichž k tomu užívají; navštiv také místa, kde stroje se nacházejí, vyvozující tlakem mírné síly účinky veliké, ku př. mlýn, a dej poučiti se o rozličných jeho částech, jich pojmenováních, účelu atd. Takovýmito rozpravami s pracovnou třídou lidu nabudeš často větších známostí i dovedností, než v posluchárně mnohého filosofa. Ty naučíš se s těmito četnými, důležitými, společnosti lidské nevyhnutelnými třídami lidu obcovati i mluviti, dar to, kterého nenabývá učenec ze světnice školní; získáš si veliké poklady vědomostí, kterých budoucně v kruhu tvých svěřenců bude ti lze užiti; nejobyčejnější věci budou ti látkou ku častým poučným rozpravám; navykneš konečně dokonale věci pozorovati, nikoli povrchně, a návyk ten i na chovance přeneseš.

VII. Uč se užívati rukou svých Kdo cukr v kávě lžičkou rozmělňuje, potřebuje sice také rukou svých; samo sebou se však rozumí, že nemíním podobné užívání rukou. Rukou svých užívati znamená mnohými tělesnými cvičeními svaly napínati a síliti a mnohé práce vykonávati a zhotovovati. A poněvadž tu mluví se o vzdělání na vychovatele, tu musejí hlavně taková zaměstnání volena býti a také věci zhotovovány, které by při budoucím vychovávání ovoce přinášely. Všude najdeš osob, které u věcech takových tě poučiti mohou a které ochotny jsou s rozličnými obraty při pracích tě seznámiti. Tak ku př. poznáš-li osobu, která dovedná jest u zhotovování rozličných pěkných věcí z papíru, tu neměj za malicherné tomu se naučiti. Umění toto mnohých výhod poskytne ti při dítkách tobě

90

svěřených, jmenovitě při takových, které rukou jsou slabých, než aby mohly těžšími nástroji pracovati. Také pletení sítí uč se, příležitosti-li k tomu nalezneš, poněvadž také tím můžeš maličké své užitečně i příjemně zaměstnávati. Vstup i do učení k dobrému zahradníku a uč se rýčem a hráběmi vládnouti, záhony zakládati a obyčejné rostliny zahradní s výhodou sázeti a pěstovati. Shledáš-li pak u svěřenců svých náklonnost ku zahradnictví, můžeš ji podporovati, živiti a ukájeti, rádcem a pomocníkem býti malých svých zahradníkův a tím důležitou jim osobou a milou. Jmenovitě vyhledávej příležitosti ku zpracování dřeva a papíru. Práce ty vřele ti odporoučím, poněvadž nejčistší jsou, aniž ruce, šat a byt tak špiní jako mnohé jiné, a poněvadž při tom naučíš se znáti i užívati mnohých nástrojů, pořízu, hoblíku, dláta, vrtáku, kladiva, svěráku atd. Dovedeš-li s takovými nástroji zacházeti, pak i sílu svou a působnosť utužíš znamenitě a možno ti bude malé o tom poučovati a je takto ku zhotovování si mnohých důležitých, užitečných a příjemných předmětů v naváděti. Odkud však, otážeš se mne, naberu k tomu všemu dosti času? Tím pobádáš mne, abych osmé dal ti pokynutí.

VIII. Navykej času šetřiti Čas jsou peníze, pravil, nemýlím-li se, Franklin lidem, již největší cenu penězům přikládali, aby jim velikou cenu času naznačil. Já však pravím, čas dražší jest peněz, poněvadž moudrým času užíváním mnoho lze peněz získati, však nižádnou ohromnou sumou peněz nemůžeš čas si koupiti. Nemalý jest počet rodin na nedostatek peněz velmi žalujících. Navštěvují divadla a koncerty, častují často známé své po příkladu osob nejváženějších krměmi rozmanitými, nejvzácnějšími, pokoje své bohatě ozdobují, po modě se strojí a naříkají pak, že příjmy jich nijak nestačují, a t. d.

91

Každý nahlédne, jak od nedostatku peněz si pomoci mohou, však oni sami to nahlédnouti nemohou a nechtějí. Příteli! jenž ptáš se, odkud nabrati času k naučení toho všeho? V obrázku těch rodin jsi sám vyznačen. Nejkrásnější hodiny denní, hodiny ranní, trávíš snad v posteli. Pak sedě u stolu čteš časopisy, noviny a jiné spisy, které poslali ti spolučlenové klubu čtenářského; odpoledne navštěvuješ mnohé společnosti, večer sedíš u hracího stolku. Když nyní ti radím, abys přírodu znáti a rukou svých užívati se naučil, tážeš se, odkud k tomu času nabrati? Přemýšlej, jak s prospěchem největším mohl bys času užiti, a učiň, jak poradí ti rozum tvůj; pak dosti budeš času míti k naučení se nejen tomuto, nýbrž i více jiným věcem. Vstávej záhy a tím nabudeš několika hodin, za kterých se mnohému můžeš naučiti. Nedůstojno jest člověka, který pánem jest přírody, aby spal ještě, když všecka příroda ze spánku již povstává. Mnohých smutných následkův jest odchylování se od pořádku přírodou samou ustanoveného, zvláště vychovatelům. Chovanci tvoji musejí přece časně vstávati, aby zdravými zůstali a vysílení byli ušetřeni. Navedeš-li je k tomu, když sám ještě po slunce východu spáti budeš? Hlavním tvým zaměstnáním musí býti mysliti a pozorovati; tím cvičí se tvá síla duševní a nahromadíš si tak veliký poklad vědomostí vlastními silami nabytých, o jichž pravdě jsi přesvědčen a jichž při pracích svých můžeš užíti. Čísti musíš také, bys více látky ku přemýšlení si nahromadil. Stává-li se to přiměřeně, s patřičným výběrem vzhledem k zaměstnání, kterému se věnuješ, pak zaopatříš duchu svému zdravé, posilující potravy. Čteš-li však, jak nyní jest obyčejem, bez ustání, pak podobáš se člověku, který po celý den jí. Žaludek jeho stále naplněný nedovoluje mu přemýšleti a štávy jeho zkazí se různorodou potravou, z které se tvoří. Stálé čtení vyplňuje největší čásť dne a ukrádá ti času, kterého užiti bys měl ku přemýšlení a jednání. Čtením tím jímáš velké množství pravých, polopravých i chybných

92

pojmů, které tě spletou a ku samostatnosti nikdy nepřivedou. Dnes soudíš tak, za týden pak již opak toho, tvrdíš, dle toho, jak kniha mluví, které posléze jsi četl. A tak bylo by ti neustálé čtení škodným, kdybys i neměl určitého zaměstnání. Smutnějších však následků by ti přinášelo, kdybys volil si nějaké zaměstnání, ku př. vychovávání. Tu vstupuješ mezi maličké své, však tělem toliko, duch tvůj putuje v kruzích ideí, které vzbudil v tobě ten neb onen spis, jejž právě odkládáš. Proto neslyšíš dobře a vidíš vše obráceně, a řeči tvé nedostává se patřičného důrazu. S časopisem v ruce na ně dohlížíš a žádáš ticha jim nepřirozeného, bys ze čtení nebyl vyrušován; jsi nevrlým za každého šumotu, za každé otázky a popuzuješ se k hněvu přenáhlenému. Ku pozorování jich jednání jsi zcela neschopen, a přítomnost tvá nepůsobí více než ve pšenici postavený strašák na vrabce, jimiž má býti obilí ušetřeno. Po nějaký čas bojí se ho vrabci ovšem, pomalu však jemu přivykají, až konečně i naň si sednou. Chceš-li tedy, milý příteli! býti dobrým vychovatelem, poslechni rady mé a mírni se ve čtení. Pomýšlej, že čtení prostředkem býti má dosažení vyšších záměrův a že nemoudře si počínáš, účel-li za prostředek kladeš. Tak mnoho času uspoříš, kterého užiti můžeš k nabytí takých vědomostí a známostí, které u vychovávání jsou ti nevyhnutelnými. Vzpomeň si na Pestalozziho! Byl-li by se stal mužem tak plodně činným, kdyby byl čas, jehož ku přemýšlení a pozorování užíval, čtením strávil? Mnoho času také tím uspoříš, když odřekneš se mnohých společností. Nechci upírati velkých výhod, jež společnosti přinášejí a jež jednomu každému jsou potřebny. Však několik půldní v témdni ve společnosti prožiti, jest mrhati časem, pravou zahálkou, která jako každá jiná vada mnohé zlé přivozuje a vychovateli času odnímá, jehož užiti by měl ku přípravě. Jiným staneš se mužem, jestliže jen polovici času, který hovorem trávíš, přírodě nebo dílně věnovati budeš.

93

Ještě něco! Nejsi snad hráčem? Není snad zvykem tvým celé dny nebo večery kartám věnovati? Bylo-li by tomu tak, tu musil bys se znovu naroditi, musil bys se velice opanovati a změniti, kdybys řádným býti chtěl vychovatelem. Což nikdy ještě jsi neuvážil velikou cenu času? ještě nikdy nenapadlo ti na rozum, o jak mnohém může rozumný člověk za jednu hodinu mysliti, jak mnohému se přiučiti a jak dobře působiti? Jak můžeš tak nešetrně s hodinami svého žití zacházeti? Jak můžeš vychovávati, když na hru myslíš? Zdaž neodložíš povinnosti své, když odbije hodina, která ku hracímu tě volá stolu? Jak můžeš svěřencům svým o opanování sebe sama mluviti, když sám otrokem jsi náruživosti? Nebude-li příklad tvůj na maličké působiti a je ku hře sváděti? Nuže, příteli! který náruživostí touto ovládán jsi, vol! buď odřekni se hry v karty aneb vychovávání, neboť obé tak málo pospolu může obstáti, jako práce v hamrech s hraním na harmoniku. Tím doufám, že dostatečně odpověděl jsem ti na otázku: Odkud času nabrati, abych všemu tomu se naučil? Odřekni se tedy všech zlých návyků, kterými čas mrháš, a pak budeš času dost míti, naučiti se všemu tomu, co vychování usnadňuje a prospívá.

IX. Hleď spřáteliti se s rodinou neb společností, jejíž dítky nebo chovanci ze stálého zdraví se těší Proč? Snadno jest uhodnouti. Chceš-li býti vychovatelem, musíš také naučiti se zachovávati pevné zdraví svým svěřencům. Vědomostí potřebných mohl bys sice na škole lékařské nebo z lékařských kněh nabýti; mám však za to, že snáze si je zjednáš obcuje s osobami, jež osvědčenou mají známosť, jak zachovati zdraví dítkám svým. Viz, zahradník dohlíží na tisíce stromků, které péčí jeho dobře se daří a rostou, aniž zná dokonale jich ústrojí, aniž fysiologii rostlin studoval; naučil se tomu od otce svého neb mistra. Podobným spůsobem můžeš se také naučiti o zdraví dítek pečovati. Obcuje s osobami, s nimiž radil bych ti se spojiti, poznáš,

94

jak s dítkami svými nakládají, zachovávajíce tělu jejich sílu, a pevnosť a všeliké nemoci odstraňujíce. Tu však prohlédati dlužno k tomu, abys trojí věc vyzkoumal: kde dítkám co schází, co příčinou jest jich churavosti a který by nejjednodušší byl prostředek navrátiti jim zdraví. To vše spíše se ti podaří, když obcovati budeš s takovými osobami, které dítky vychovávají, než když učiti se budeš tomu z kněh nebo přednášek, poněvadž ony věci skutečným nazíráním, tyto pak toliko popisem poznáváš, jehož užívaje často se můžeš minouti s účinkem.

X. Přiváděj dítky ku vlastnímu přesvědčení o povinnostech jejich Již dříve jsem naznačil, jak toho jest třeba. Kde jest přesvědčení, tam jest i rozhodná vůle plniti povinnosti. Dítko vyplňuje pak povinnosti své ne snad, že mu to přikázáno, ne pro odměnu nebo bázeň trestů, které s konáním nebo zanedbáváním jich spojeny jsou, nýbrž z vlastního přesvědčení, že plniti je nevyhnutelno jest. Proto přemýšlej sám často o svých povinnostech a hleď nabyti přesvědčení o nevyhnutelnosti plnění jich. Pokud o tom nejsi přesvědčen, pokud jen okolnosti k plnění tvých povinností tě nutí, potud bude ti nesnadno s jinými je sdělovati, a napomínání tvá budou tak chladna a neúčinná, jako kázaní jakobina o povinnostech poddaných ku svým představeným. Nabyl-lis přesvědčení toho, staneš se i ochotným na maličké své je přenášeti, neboť pud ten tě osvítí a výmluvným učiní, i přednášce tvé dodá života a působnosti. Co ze srdce vychází, opět k srdci tíhne. Oživlo-li ku př. v tobě přesvědčení o povinnosti sebe opanovati, neodloučí se, což i chovancům snadno můžeš na jevo dáti. Cvič se pak naváděti dítky, znázorňuje povinnosti jejich, ke skutečnému o nich přesvědčení. Každý cvik působí dovednosť, a čím častěji se opakuje tím spíše k cíli vede.

95

Účel tento jest u vychovávání po mravní stránce dvojí: nejprve aby působilo dítkám o povinnostech jich přesvědčených náklonnosť je plniti, pak k tomu je přivádělo, by jisté povinnosti ihned vyplňovaly. Obou účelů dosáhneš, když nabudeš dovednosti vše rovně znázorňovati a povinnosti stejně smyslny činiti. Poněvadž nedostatek duševních sil první jest příčinou, proč dítky nechuť ku svým povinnostem cítí, a byť i náklonnost byla, přece jich zanedbávají, musíš především obrazy se zásobiti, kterými představíš potřebu dle jich náhledů jednati a smyslnost opanovati, aby naše duševní síla vždy opanovala, tělo pak a jeho žádosti jí byly podrobeny. To znázorniti můžeš obrazem jezdce, domácího pána nebo knížete, při čemž jest ti dokázati, že ne kůň, ne čeleď ani poddaní, nýbrž jezdec, domácí pán nebo kníže panují, oni pak poslouchati musejí, má-li vše býti v pořádku. Jak smutný to obraz, když jezdec koně svého nemůže upoutati, a jaký by povstal nepořádek, kdyby čeleď a poddaní pánům svým rozkazovali; právě tak jest i s člověkem, jehož duševní síly tak jsou slabý, že opanovati nemohou náruživosti těla. Dále jest ti i dovednosti nabyti, která dovoluje ti povinnosti zosobňovati aneb k osobám ukazovati a je za vzory klásti, ježto vyznamenávají se náležitým plněním povinností svých. Hojnou látku k tomu nalezneš ve spisech dětských, které vymyšlené příběhy obsahují, majíce za účel ušlechťovati mysli. Ještě více však bude ti lze působiti, když shromáždíš si ze starého i nového věku příklady osob skutečných, které mohl bys za vzory věrného plnění povinností dítkám svým představovati. Vypravuj jim ku př. šlechetná jednání pána z Montesquieu, jenž vykoupiv úpícího otce rodiny z krutého otroctví, jej ošatil a zarmoucené rodině navrátil, aniž jim znáti dal, komu za to díky jsou zavázáni; nebo svědomitosť onoho novokřtěnce, který vyzván byv nepřátelským důstojníkem, by dovedl jej na ječmenové pole, aby koně nakrmil, převedl jej přes pole sousedů svých na vlastní pole své – a přesvědčíš se že malí tvoji posluchači v mysl pustí šlechetná jednání tato a odhodlají se podobně jednati.

96

Chceš-li však svěřence své k tomu přivésti, by jisté povinnosti ihned plnili, musíš je o potřebě toho s dostatek přesvědčiti. To může se státi, když dáš jim pocítiti smutné následky jich zanedbávání. Dejme tomu, že malému Jarolímovi jisté práce v určitých hodinách jest vykonávati, kterýchž dosud nekonal a zdráhal se tak činiti. Rci mu: máš-li to za dobré, učiníme si zákonem, by každý úd naší malé společnosti v hodině ku práci ustanovené konati směl co sám chce, hráti, zpívati nebo probíhati se dle libosti. Hned pocítí nemístnosť takovéhoto zařízení a do práce se dá; nebo jednoduše otaž se: chcešli, aby všecky dítky tak jednaly? A dá-li na jevo, že by se mu to nelíbilo, můžeš dále se ptáti; jakou máš tedy příčinu, abys od obecného pravidla se různil? Jindy, když povinnost svou zanedbá, otaž se ho: Máš-li mne za muže nespravedlivého? Skutečně-li? Jak můžeš tedy ode mne žádati, bych prominul ti toto zanedbání? Činí-li podobně muž spravedlivý? Nemusil-li bys sám mi vytýkati, kdybych úřad svůj nesvědomitě zastával a ku zanedbávání tvému mlčel? Takovým a podobným jednáním více pořídíš, svěřence své brzy ku poznání a ku přesvědčení o povinnostech jejich přivedeš, v nich rozhodnou vůli ku věrnému jich plnění vzbudíš, je dle povinnosti jednati naučíš a jen velmi zřídka bude ti po trestech sáhnouti.

97

XI. Jednej vždy tak, jak žádáš, aby chovanci tvoji jednali Každé dítko cítí v sobě, jak již jsem poznamenal, jakousi nutnosť tak jednati, jak jiní jednají, a vždy více nakloněno jest jednání jiných napodobovati, než říditi se napomenutím a předpisy. Stálé tvé snažení k tomu tedy musí směřovati, bys po všech stranách byl chovancům svým vzorem a poučení, kterých jim udílíš, příkladem provázel. Dítky mají nad obyčej cit jemný a pozorují každou vadu svého vychovatele. Marná jest snaha před nimi je ukrývati, a je zastávati jest tolik, jako je odporoučeti. Jediným prostředkem, jímž zabrániti můžeš škodlivý vliv vad svých, jest – jich odstranění. Dříve tedy, než se rozhodneš vychovatelem se státi, prozkoumej se, zda není ti třeba mravního polepšení, zda dosti máš síly státi se ve všem chovancům svým vzorem. Nedůvěřuješ-li si však, odřekni se tohoto zaměstnání, ve kterém zdárně ti působiti není možno, a vol jiné, ve kterém příklad tvůj pro bližní tvé méně jest nakažliv. Odhodlán-li však jsi i silen vzorem se státi chovancům svým, pak věnuj se s radostí důležitému tomu zaměstnání a očekávej výsledku požehnaného. Čím horlivěji pak si budeš počínati, tím více i sebe budeš zdokonalovati. Chovanci tvoji pak i tvými budou vychovateli, nabádajíce tě ku odstranění všech tvých vad, které ušly pozornosti tvé. Příklad tvůj blahodárně na ně bude působiti, každé tvé napomenutí potká se s vykonáním, a jak stálým obcováním s tebou přivlastní si mluvu tvou, tak i ctnosti tvé na ně přejdou.29

Kdo zná zařízení mého ústavu vychovávacího a ví, že v něm „tabul záslužních“ stává, na kterých jména chovanců mých napsána jsou a vedle nich žluté hřeby zaraženy, kterými stupeň píle se poznává, tomu bude s podivením, že tohoto prostředku vychovávacího pomíjím, o něm se nezmiňuje. Jest tedy třeba, bych o něm vyslovil se, a to tím více, že od nějakého času obyčejno jest, odporučuje-li se 29

98

některý ústav vychovávací, že s potutelným pohledem na ústav můj se pohlíží, a onen pak vynáší se, že nemá tabul záslužních. Morální vychování může jenom tímto spůsobem, který výše jsem popsal, jen živým přesvědčením o povinnostech spůsobeno býti, a také tímto spůsobem v ústavu mém před se jde. Vedle morálního vzdělání jest ale také v každé malé i veliké společnosti jisté policie třeba, kterou by zevnější jednání údů společnosti vedena byla. Proto nalezneš v každém dobrém vychovávacím ústavě zařízení, kterým pilným chovancům přednosti se dostává před nepilnými, již upozaďováni. Co mne se týče, mám tabule záslužní za účelné, nikdy ale jiným napodobování jich jsem neodporučoval, ano i nelibost jevil, když jsem v mnohých rodinách tabule záslužní nalezl. Zařízením tím v ústavu svém dvou důležitých dosahuji účelů: předně, že dítky, jichž rozum teprve vyvinuje se, vždy smyslně znázorněný spatřují poměr, v kterém k sobě, co píle jich se týče, stojí. Za druhé, že učitelé prostředek v rukou mají, kterým chovancům bez tělesného trestání, kterého v kruhu svých svěřenců netrpím, opomenutí povinnosti odejmutím lístků, jichž padesát získati si jest každému, který vedle jména svého žlutý hřeb míti chce, dají pocítiti. Skutečně hlouběji pociťují odejmutí toto než mnohé, ranám uvyklé dítě trest tělesný. V čase, v kterém chovanec padesát hřebů získá si, obyčejně i rozum jeho tak dalece jest vyvinut, že takého smyslného prostředku mu třeba není. Na nějaký čas zkoušce podroben jest, povinnosti-li své i bez tohoto prostředku vychovávacího správně plní, jakož i povinnosti společenské. Obstojí-li ve zkoušce, jmenován jest důstojníkem, jako s jinochem s ním nakládáno, do společností dospělých zván, dohlídka nad malými mu svěřena atd. Řád pilnosti již před dávnou dobou jsem odstranil. Byl tím, čím jest místo důstojnické. Věc sama se nezměnila, jen jméno odstraněno, a poněvadž obyčejní lidé více na jméno věří než na věci samé hledí, za to mám, že upokojil jsem ty, kterým jméno řádu bylo odporno. Tabule záslužní, o nichž tu Salzmann se zmiňuje, původ svůj mají ve filantropínu Dessavském. Poněvadž filantropisté všecko tělesné trestání z vychovávání vypuditi a tresty vůbec mírniti se snažili, píli chovanců svých jmenovitě odměnami rozmanitého druhu oživovali a zvyšovali. Mezi těmito byly také tabule záslužní. Byly to u Basedova bílé, u Salzmanna černé tabule v síni modlitební zavěšené, na nichž jména všech chovanců napsána byla. Za každý čin a každou práci, zvláště písemní, obdržel spisovatel její poměrně dle ceny její „Lístek pilnosti“, jichž 50 mu „zlatý bod“ získalo, v podobě žlutého hřebu vedle jména jeho zaraženého. Dosáhl-li počet zlatých bodů čísla 50, udělen byl chovanci „řád pilnosti“ a při zvláštních slavnostech mu zavěšen, který pak při slavných příležitostech na prsou nosil. Získání si řádu pilnosti mělo u Salzmanna následek, že majitel jeho od učitelů svých za jinocha jmín byl a stupeň dětskosti překročil.

99

Závěrečné napomenutí Známé přísloví: Non ex quovis ligno fit Mercurius30 může tu také na vychovatele užito býti. Tak jako každému člověku dáno není býti malířem neb básníkem, byť i při nejlepší vůli i nejdokonalejším návodu, tak také není v moci každého člověka s dobrým výsledkem vychovávati. K tomu náleží přirozené nadání. Lze býti u vysokém stupni spravedlivým a moudrým, míti mnohé vědomosti a rozmanité dovednosti, a přece ona-li vloha schází, není možno s to na dítky působiti a je dobře vésti. Zkoušej se tedy dobře! Následoval-li jsi pokynutí, která tobě dána byla ve spisu tomto, pozoruj, s jakým účinkem jsou na maličké tvé, rádi-li ve tvé dlí společnosti, zda představování tvá na ně působí a tvé upomínky sledují. Nebylo-li by tomu tak, nepopuzuj se hned proti nim, nýbrž zkoumej, kde jsi chybil. Nelze-li ti při stálém zkoumání ničeho spozorovati na sobě, co by změněno býti mělo, při nejlepší vůli a snaze málo při nich pořizuješ, jich lásky a důvěry nabyti ti nelze – toť bylo by významné pokynutí Prozřetelnosti, že tě nikoli ku vychovávání, ovšem k jinému zaměstnání určila a tak Jiné poněkud byly záslužní tabule ve filantropínu Bahrdtově. Bahrdt měl totiž dvě tabule záslužní: pilnosti a ctnosti; jména žáků byla na tabulích v prostředku napsána, v pravo pak žluté hřeby pochvalu pilnosti aneb ctnosti, v levo černé hřeby důtky opačných poklesků značily. K dosažení řádu pilnosti – stříbrné radlice s černou stužkou – třeba bylo 100 bodů, k dosažení řádu ctnosti – zlatého kříže s bílou stužkou – 50 bodů na příslušné tabuli záslužní. Salzmannův řád pilnosti byl zlatý kříž, v jehož středu v kulatém štítku okolo vyvýšené lopaty písmena D. D. a H. byla vyryta (Denken, Dulden und Handeln). První taková slavnosť odevzdání řádu slavena byla v ústavě Salzmannově ve Schnepfenthalu r. 1786, když nejstarší dcera jeho 50 bodů měla, při příležitosti 14letých svých narozenin; nato do společnosti dospělých přijata byla. Salzmann později z mnoha příčin rozdávání řádů odstranil a toho, který 50 žlutých hřebů nabyl, důstojníkem jmenoval. 30 Známá tato průpověď, že ne z každého dřeva Merkur t. j. modla vyřezati se dá, tedy nikoli každý člověk na velikého, slovutného muže vzdělán býti může, Pythagorovi se připisuje.

100

dobře učiníš, následovati-li budeš pokyn tento. Při neustálém zkoumání sebe sama zajisté výtečnou náklonnosť a vlohy k nějakému jinému zaměstnání nalezneš. Otec všech lidí každé dítko své dobře vypravil, každéť hřivnou podělil, kterou mu jest pracovati, aby dobrým jí užitím ji zvětšilo a ku prospěchu a dobru svému i bratří svých užilo. Následuj tedy onen pokyn Prozřetelnosti a věnuj se tomu zaměstnání, ku kterému povolána se cítíš. S potěšením pak v něm budeš pracovati, dobře v něm tobě se povede a jím mnoho dobrého spůsobíš. Kdybys však přece vychovávání se věnoval přes všechnu neschopnosť k němu, ztrpčíš žití sobě i chovancům svým, a při nejlepší vůli chybný směr karakteru jich raziti budeš. Seznáš-li ale, že obcování s dětmi tobě radosť činí, že s celým srdcem k tobě lnou, že snadno lze ti je vésti, pak buď jist, že Vládce všehomíra sám ku vychovávání dítek tě povolal. S radostí následuj hlasu jeho a bud ujištěn, že odměna píle ve tvém povolání veliká bude, že v kruhu svěřenců svých vždy povzbuzení nalezneš i potěchy, uzříš bohaté ovoce prací svých a jimi značně ku blahobytu celé rodiny, společnosti lidské přispěješ.

101

Kristian Gotthilf Salzmann Mravenčinka Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 3. 10. 2014