Text díla (František Drtina: Dívčí školství u nás a jinde), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy

Znění tohoto textu vychází z díla Dívčí školství u nás a jinde tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Jednoty učitelek v roce 1906 (DRTINA, František. Dívčí školství u nás a jinde. Praha : Jednota učitelek, 1906. 49 s.).

Text díla (František Drtina: Dívčí školství u nás a jinde), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy: DRTINA, František. Dívčí školství u nás a jinde [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: .

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .

Verze 1.0 z 02. 08. 2011.

ÚVODNÍ SLOVO. Předkládajíce kolegyním, přátelům učitelek a učitelstvu českému vůbec prvý svazek »Knihovny učitelek«, považujeme za svou povinnost říci, co nás vede k jejímu vydávání. V mladé naší literatuře pedagogické a filosofické – původní i přeložené – nalézáme již mnoho cenných věcí, máme dokonce i řady spisů, řešících určité směry, a literatura tato zkvétá – na prvém místě péčí učitelstva českého – utěšeně. Že však více nemáme nežli máme, že mnohé směry pracovní nejen nejsou dosud od celku odlišeny, ale ani v celkové práci dostatečně na ně pamatováno není, to vše dokazovati jistě není nutno. A jedním z těchto dosud zanedbaných odborů jest souhrn myšlenek, otázek, faktů a theorií o dívčí výchově, o dívčím školství, o ženě jako předmětu péče vychovatelské vůbec, o ženě – vychovatelce zvláště. Jest to odbor jistě důležitý a jinde vskutku také pilně a soustavně vzdělávaný. Není ničím novým; uváděla jej ode vždy v život praxe vychovatelská u dívek, stal se důležitým, když otázka ženské výchovy zaujala a k řešení nutila a nutí moderní společnost a jest v přítomnosti posléze nutným odvětvím pracovním, protože vědecká pedagogika, dnes zakládaná, nemůže se obejiti bez dat z dívčí výchovy, jež jest jemu vyšetřiti, vypozorovati. Jest to též obor rozsáhlý. Problém, žena jako předmět vychovatelské péče, podává k řešení řadu otázek biologických, psychologických, sociologických, na druhé straně hygienických, etnických, logických a estetických, přihlížíme-li k jeho theorii, a další, neméně důležitou, řadu otázek metodických, o pokusech prakt. vytváření dívčího školství, o organisaci a statistice tohoto školství, jde-li o praxi. Není tím však vyčerpán. Založením dívčího školství přibyl k dosavadním nový faktor výchovný, učitelka. A tato učitelka, její názory na práci školní a vychovatelskou, její způsoby této práce, její život a působení v nejširším smyslu slova, pojímáme k oddílům dříve vytčeným do pracovního oboru, jemuž »Knihovna učitelek« věnována jest. Není pochybností o tom, že tento obor myšlení a práce jest důležit vůbec, že jest velice důležit pro nás učitelky a pro všecky ty, 4

kdo výchovu dívčí v rodině, ve škole, ve veřejnosti na starosti mají. Zajisté není pochybností ani o tom, že v práci, sem se odnášející, vynikajícím způsobem účastniti by se měly ženy, matky a učitelky všech kategorií dívčích škol. Proto tedy, aby naše práce při výchově dívčí zúrodňována byla dobrými myšlenkami, aby život a působení učitelky zdokonalovány a zároveň poznávány byly naší veřejností, aby posléze učitelky české všech kategorií měly svou vlastní edici knižní, a tak snad i nový podnět k práci myšlenkové o výchově dívčí, jejich péči většinou svěřené, proto přistupuje Jednota Učitelek k vydávání »Knihovny učitelek«, plníc takto jeden ze svých ideových, kulturních úkolů. »Knihovna učitelek« přináší letos dva svazky, v prvém valně doplněnou studii pana professora Drtiny »Vyšší dívčí školství jinde a u nás«, jíž uvádí nás autor ve znalost jednotlivých druhů dívčího školství a nejdůležitějších zásad vychovatelských, jež byly směrodatnými při zakládání těchto škol a pro způsob výchovy na nich; a ve druhém svazku metodickou práci české učitelky, naší kol. Elišky Řehákové, plod to dlouhého a stále zdokonalovaného prakt. působení jejího vyučování jazyku německému, jež bude znamenitou a jistě všemi učiteli a učitelkami jazyka německého na školách obecných i měšťanských vítanou pomůckou. V Praze v září 1905. Redakce ,,Knihovny učitelek“.

5

K otázce první v anketě Dívčí akademií v Brně pořádané, co soudím o ženském studiu vysokoškolském vůbec, odpověděl jsem, že studium žen na vysokých školách je přirozený důsledek vývoje kulturního, a každý přítel pokroku lidského že musí je s uspokojením uvítati; zároveň však upozornil jsem, že v době přítomné zásadní důležitost má průpravné středoškolské studium ženy a vyžaduje organisace promyšlené, účelné. Ženám dnes, jako řádným posluchačkám, otevřeny jsou u nás fakulty filosofické i lékařské, ale průpravné vzdělání středoškolské je ponecháno dosud iniciativě soukromé. Ve vývoji dosavadním pak zřejmě se vyvíjí dvojí typ střední školy dívčí, jednak dívčí gymnasium, chlapeckému zcela obdobné, jednak dívčí lyceum, zřízení to způsobu odchylného, sloužící vyššímu vzdělání ženy se zvláštním zřetelem k postavení a úkolu jejímu jako ženy ve společnosti a rodině. V práci této chci pozornost obrat i ti právě k výchově dívčí středoškolské a k otázkám časovým, s ní organicky souvisejícím. »Je potřebí, aby ženy byly vzdělány, poněvadž je to spravedlivé, poněvadž obě pohlaví mají stejné právo na vzdělání,« tak pravil před 100 lety slavný myslitel francouzský Condorcet,« a výrok jeho doplnil Josef de Maistre slovy: »Ženy nejsou nijak odsouzeny k prostřednosti, mohou dokonce chtíti vyniknouti, ale vyniknouti jako ženy.« Oba výroky organicky se doplňují a ukazují nám ve svém sloučení správné hledisko na otázku ženského vzdělání vůbec. Rovnocennost a rovnoprávnost muže a ženy je dnes u vzdělaných lidí uznávána – neznamená však nikterak stejnost, neodlišenost, potlačení skutečných rozdílů mezi oběma. K rozmanitosti obou pohlaví po stránce fysiologické, psychologické, sociologické má se přihlížeti. »Žena může vyniknouti jen jako žena, jakmile chce napodobiti muže, je právě jen opicí,* napsal vzpomenutý Josef de Maistre, a přiznati dlužno, že žena, potlačující svou ženskost a slepě muže napodobující, žena mužatka, nemůže býti nikterak ideálem zdravého emancipačního úsilí. Dnes, chvála Bohu, ve vzdělaném světě ženské hnutí emancipační vyzulo se již ze střevíčků dětských, kdy bývalo posměchem světa, kdy ženy a studentky se strojily jako mužové a chtěly napodobiti i různé mužské zlozvyky a nectnosti. Tedy ne ve stotožnění, ale ve sloučení, ve spojení obou pohlaví s jich přirozenými zvláštnostmi, na nejvyšší možný stupeň 6

zdokonalenými, ve sjednocení a společné práci obou k vyššímu celku třeba spatřovati budoucnost dokonalého člověčenstva. V dějinách lidstva význam ženy nenáhle se vyvíjel. Prof. Krejčí ve svých »Základech psychologie« 1 dobře upozorňuje na to, že význam ženy v rodině záhy byl uznáván a ceněn. V životě rodinném žena byla považována za důležitějšího činitele pro vývoj lidského plemene nežli muž. Žena od počátku tvořila střed rodiny, byla původně přirozeným duševním pojítkem všech jejích členů a hlavně těch, kdo tělesně z ní vyšli, ius maternum (právo mateřské) bylo dříve nežli ius paternum (právo otecké). »Ženský, rodící princip byl ve větší úctě než mužský, plodící; matka Země byla aspoň na jistém stupni nejvyšší bohyní; i na vyšším stupni vývoje podřízenost ženy v lidské společnosti ustupovala úplně paritě ve světě bohů, a kterak v křesťanském středověku kult Matky Boží a kult ženy se zmohl, netřeba vykládati. Epitheton vševědoucnosti v polytheistických náboženstvech přisuzováno nikoli Bohu vládci, nýbrž bohyni pramáti (Wagnerova Erda v Siegfriedu). Bohyněmi umění byly Musy a bohyní moudrosti Pallas Athena. Apollon měl pouze jistý obor vyhrazený.« Než, opusťme mythologii a všimněme si ve stručném přehledu historického vývoje otázky dívčí výchovy. Starověká výchova vůbec měla dva základní nedostatky, které teprve v době nové se napravují. Byla to výchova jen privilegovaných vrstev občanských – o lid, otroky nikdo se nestaral. A byla to výchova výhradně mládeže mužské – žena byla stejně jako otroci podrobena muži, omezena na domov, kde jí vykázána zvláštní místnost, odkázána výhradně, aby vykonávala toliko práce domácí. Přední myslitelé řeckého národa pohlíželi na ženu jako na bytost muže inferiorní. Platon vyjádřil se, že pohlaví ženské od bohů menšími schopnostmi jest obdařeno, Aristoteles považoval ženu za nedokonalý projev člověčenství. Nejinak tomu bylo celkem i u Římanů. Ženy i tu byly rovněž bezprávný, ale význam ženy byl již více uznáván; postavení ženy občanské se povzneslo, římská matrona, t. j. matka z kruhů občanských, byla ctěna jako přední činitel, důležitý pro budoucnost 1

Encykl. knih. Dědictví Komenského sv. IV. (1902) I, 217 a n.

7

státu, pro výchovu občanského dorostu. Ovšem vždy všechno vzdělání dívčí náleželo v době římské výhradně rodině. Aby dívky navštěvovaly školu soukromou nebo veřejnou mimo dům, bylo neslýcháno. Za doby císařské poměry se mění: vyskytují se ženy učené, dívky vyšších vrstev počínají choditi do škol, někdy dokonce společně s hochy. Marciál píše nám, že ženy četly za jeho doby tragédie, sv. Jeroným znal v Římě mnoho žen učených, které s ním čítaly písmo svaté v originále, a sám radí jedné z nich, Laetě, aby dcerám svým za učitele zjednala muže učeného a vzdělati je dala spolu s jinými dívkami. Za to Juvenál je zaujatý nepřítel vzdělání žen, vytýkaje satiricky různé jeho nepřístojnosti a pře-mrštěnosti. Žena učená je mu prý odpornější nežli ta, jež nemírnému pití vína se oddává, i radí těm, kdo se chtějí ženiti, aby varovali se před ženou učenou, v rhetorice sběhlou a vyvolili si takovou, jež knihám nerozumí. 2 Protivný jsou dle něho ženy učené svou afektovaností, stále slova řecká, různé řecké obraty a fráse do řeči vplétají, když s vámi mluví. Křestanstvi význam ženy ovšem povzneslo. Kristus stanovil posvátnost a nerozlučnost svazku manželského. Sv. Pavel prohlásil, že mezi těmi, kdo v Kristu jsou, přestává veškerý rozdíl mezi mužem a ženou, mezi pánem a otroky. 3 Postavení ženy v rodině bylo povzneseno. Sv. Jeroným ve IV. stol. ujímá se výchovy ženy v listě k Laetě, přítelkyni své. Kult Mariánský působil ve středověku ušlechťujícím směrem – ale ovšem nebyl to kult matky tak jako kult panny – život klášterní považován za vyšší, dokonalý, rytířstvo šířilo úctu k ženskému pohlaví – ale také neupřímnost a přetvářku, – celkem pak asketická povaha středověkého názoru životního i zde se uplatňovala: žena vychovávána pro nebe a nikoli pro tento svět a praktické potřeby jeho. Kněžstvo jest jedinou inteligencí středověku, a je zajímavo, že vznešené rodiny posílaly dcery své někdy do klášterů, aby tam nabyly vyššího vzdělání. Průměrné duchovní vzdělání středověkého rytíře bývalo často velmi nízké (uměti čisti a psáti bylo nejednou vzácnou dovedností), za to vzpomenuté ženy mohly vyniknouti a vynikly skutečnou učeností nad muže – byly to 2 3

Sat. VI. 434. V listě ke Galatským.

8

učené ženy, latinské spisovatelky, jako Hroswitha z Gandersheimu nebo Herras z Landsbergu. To však byly vzácné výjimky. Vzdělání žen učených bylo přirozeně totéž jako vzdělání mužů, a je zajímavo, že Vincentius Bellovacensis (Vincent de Beauvais), od něhož máme zajímavý spis o výchově královských synů (De eruditione filiorum regalium), na konci též uvažuje theoreticky o výchově dívek, aniž připouští nějaký rozdíl jich rozumového vzdělání od vzdělání mužů. Jako v jiných oborech i v otázce naší renesance a reformace znamenají směrodatný obrat. Renesance uvědomila člověku jeho důstojnost lidskou, bylo to jakoby »odkrytí člověka«, a tím povznesla také ženu. Reformace připouštějíc právo individuálního rozumu na výklad bible, reklamovala pravomoc jednotlivce vůbec, a tím také ženy. Z předních humanistů Erasmus Rotterdamský v knize o manželství křesťanském (de matrimonio christianae) ukazuje k významu ženy v rodině, Paolo Vergerio i Maffeo Vegio ve svých spisech pedagogických výchově dívčí již zvláštní pozornost věnují, největší však význam má v době té Jan Ludvík Vives svým spisem »o výchově ženy křesťanské« (De institutione feminae chnstianae). Spis ten je v jistém smysle klasický. Vives zastává se vřele práva ženy na vyšší vzdělání a radí, aby vyšší studia žen určena byla dle zvláštních jich potřeb a poměrů. Význam ženy bude zvýšen zvýšením úrovně jejího vzdělání. Ze spisu jeho, věnovaného královně anglické Kateřině (manželce Jindřicha VIII.), ale majícího na zřeteli potřeby dívčího vzdělání středních vrstev občanských, vyčítáme hluboké přesvědčení o potřebě vyššího vzdělání ženy. »Ještě nikdy nespatřil jsem vzdělané ženy, která by byla špatná, ale ovšem nekonečně mnoho žen, které se staly jen tím opovrženými a bídnými, poněvadž nikdy nepožívaly požehnání věd a vlastního přemýšlení na základě jich vzbuzeného.« A jinde píše: »Jedině nedostatek vzdělání je příčinou, že skoro všecky ženy jsou zdobivé, zakládají si na pošetilých zevnějších věcech, ve štěstí jsou domýšlivy, v neštěstí úplně malomyslny, vůbec zcela nesnesitelný a protivný.« Z reformátorů třeba jmenovati Luthera, jenž ve známém svém » Poslání purkmistrům a radním německých měst« vyslovil jasně ideu povinné návštěvy a národního rázu školy obecné, jenž žádá, by 9

školy stejné pro hochy i dívky ve všech městech, městečkách a dědinách byly zřizovány, jenž dále v Poselství svém císaři a křesťanské šlechtě (An kaiserliche Majestát und christlichen Adel von des christlichen Standes Besserung, 1520) projevuje přání, aby Bůh dal, by každé město mělo školu dívčí, v níž by za dne dívky jednu hodinu evangelium slyšely, ať už německy nebo latinsky.« Veliký předchůdce Komenského Andreae jeví se rovněž přívržencem vzdělání ženského a prohlašuje: »Nevím, proč by ženské pohlaví, které přece není méně učelivé nežli my, od vědeckých studií mělo býti oddalováno.« Zvláště však vroucně a důrazně přirozeného práva žen na vyšší vzdělání zastal se Jan Amos Komenský v Didaktice hl. IX. těmito slovy: »Nemůže se také příčiny žádné ukázati, proč by ženské pohlaví… od umění jazyků a moudrosti odváděno býti mělo. Neboť rovně lidi jsou, boží obraz jako i my, rovně účastnice milosti a království věku budoucího, rovně myslí k chápání moudrosti způsobnou obdařeny, nýbrž vtipu jemností často nad nás poctěny. Rovně jich k velikým věcem někdy, jako ke spravování lidí, krajin, panství i celého království, též k dávání králům a knížatům rad zvláštních, taktéž k umění lékařskému a spomáhání lidem, nýbrž i k úřadu prorockému, k poučení a vytrestání skrze ně kněží a biskupů užil Pán Bůh. Proč tedy je abecedou samou odbývati a dále potom od knih odháněti máme? –« Od takovýchto povšechných úvah přechází se nenáhle v XVII. a XVIII. stol. hlavně v Německu a Francii k praktickým pokusům. Ve světě protestantském k výchově ženy přihlíží Francké, který ve svých ústavech Hallských zřizuje dívčí školu (Gynaecaeum), Basedow ve svém Methodenbuchu vystupuje proti názorům Rousseauova Emila a podává rovněž plán výchovy dívčí. V zemích katolických zřizují se nové řády ženské, zvláště pak Uršulinky a Anglické panny výchovy žen ujímají se horlivě. Ovšem dívky tam nebyly vychovávány pro svět, nýbrž pro klášter – mnohé z nich stávaly se pak vskutku novickami. Klášter byl jim, jak dí Gréard, prvním i posledním útočištěm: »tam se učily umírati, tam počínaly žíti.« Za doby osvícenské nalézáme zvláště ve Francii čilý ruch na poli 10

vzdělání ženského. 4 Objevují se tam ženy učené, v neobyčejné míře vzdělané, živá je účast žen v kulturním a literárním vývoji francouzského národa té doby, salon francouzský jest ovládán ženami osvícenými, v nichž duch kartesianský (esprit cartésien) se vtěluje. Žena salonu francouzského zná dokonale literatury staré i nové, s nadšeným zanícením stopuje otázky politické, sleduje život vědecký a vývoj umělecký, hovoří o nejtěžších záhadách filosofických. Leč to nesmí nás klamati: jsou to zjevy přece výjimečné, ojedinělé – jsou to pouhé odchylky od pravidla, že výchova ženy vůbec a zvláště vyšší její vzdělání jsou naprosto zanedbány. Nedostatek a vady výchovy klášterní se objevují stále více, a r. 1687 Fénelon, biskup v Cambrai, vydává svou klasickou knihu »De l’éducation des filles«, v níž vyslovuje nesouhlas s výchovou klášterní a pronáší mnohé pokrokové myšlenky o výchově dívčí vůbec. Spis Fénelonův dýše vzácnou ušlechtilostí; podobně jako Komenský je přesvědčen, že »ženy jsou druhou polovinou pokolení lidského, vykoupenou jako muži krví Kristovou«, a uznává tudíž nárok žen na výchovu a vzdělání za rovnocenný s nárokem mužů. Lituje, že výchova dívky děje se v klášteře anebo ponechává se pouhé náhodě – i je pevně přesvědčen, že nedostatkem tím trpí celé lidstvo. »Předpokládá se,« tak píše,« že ženám postačí dáti jen něco málo vzdělání: a přece, zda to nejsou ženy, jež ničí nebo zachovávají domácnost, které v ní všechny jednotlivosti řídí a tak rozhodují o tom, co nejvíce dotýká se celého pokolení lidského.« Spis Fénelonův měl značný vliv na celou literaturu o výchově dívčí. Tak vidíme, jak pomalu vývojem celých věků byla otázka výchovy dívčí připravována theoreticky, zvláště v literatuře francouzské. Praktický zřetel obrátila k ní nejprve francouzská revoluce, ale celé hnutí k reformě na tomto důležitém poli směřující nabylo nynější praktické povahy teprve za změněných poměrů. Z mužů revoluce francouzské již na počátku jsem připomenul Condorceta a vracím se k němu. Ve svém návrhu reorganisace

Šíře jsem o věci psal v knize »Vyšší výchova dívči ve Francii«. (Praha 1899, str. 5. a n.)

4

11

francouzského školství vůbec 5 žádá stejného vzdělání pro muže i ženy, poněvadž je to spravedlivo, poněvadž je to podmínkou štěstí manželského a rodinného, poněvadž žena, majíc býti první vychovatelkou dítka, sama má míti náležité vzdělání. Vystupuje však také pro moderní požadavek koedukace, žádaje, aby dítky obou pohlaví byly vyučovány ve školách smíšených od učitelů i učitelek, neboťtato společnost obou pohlaví veřejná a pod dozorem učitelů byla by ochranou proti různým druhům zkázy mravní na konci dětství nebo na počátku věku mladického, jehož hlavní příčinou jest odloučení obou pohlaví.« Tak vidíme, jak pomalu vývojem celých věků byla otázka výchovy dívčí připravovány theoreticky, zvláště v literatuře francouzské. Praktický zřetel obrátila k ní nejprve francouzská revoluce, ale celé hnutí k reformě na tomto důležitém poli směřující nabylo nynější praktické povahy teprve za změněných poměrů společnosti moderní, a vznět prvý souvisí přirozeně s celou složitou otázkou emancipace ženské. *** Zřízení vyššího školství dívčího a přístup žen na školy vysoké je důležitou součástí celé otázky emancipace žen a má přirozeně vztah k celému kulturnímu vývoji doby nové. Důležitý zvláště a směrodatný jsou změny na poli hospodářském a sociálním, které osvobození ženy podmínily. 1. Původně byla žena úplně služkou domácnosti: hospodaření naturální v úzkém okruhu života rodinného vyčerpávalo zcela její síly, na domov a potřeby jeho omezovala svou působnost. Ve starověku starala se žena o vzdělání a osetí polí, z obilí připravovala mouku, z mouky chléb, předla a tkala, zkrátka potrava a oděv byly dílem ženy, muži náležel lov a boj. S vývojem řemesel předávala nenáhle domácnost mnohou tuto práci řemeslu, ale přece po celý středověk a daleko přes renesanci a reformaci omezuje se žena na úzký kruh vlastní domácnosti. V nové době se životem továrním a velkoměstským, s vývojem průmyslu nastala změna dalekosáhlá a bude zajisté pokračovati. Šatstvo i 5

(Rapport sur l’organisation générale de l’instruction publique (1792).

12

potraviny opatřujeme si dnes v obchodě, průmyslu, v krámech. Zkrátka celý vývoj národohospodářský směřuje k tomu, aby hospodářská domácí činnost ženy byla zmenšena a změněna, aby ženě zbylo času i k jinému zaměstnání, zejména též i k duševnímu, uměleckému, rozumovému i k soustavné, pečlivé výchově dítek. Jestliže po této stránce získala žena na svobodě a samostatnosti, upadla na druhé straně současně s vývojem života továrního ženadělnice v nevolnost tím větší. Žena, která celý den pracuje v továrně, nemůže se věnovati vlastní rodině, zanedbává ji. Odtud důležitý problém ochrany žen tovární prací zaměstnaných. 2. S vývojem kulturním a sociálním doby nové přestává žena býti muži pouhou služebnou pomocnicí, stává se mu rovnoprávnou družkou (compagne intellectuelle). Ale žena v době nové stává se zároveň nezávislou na muži, samostatnou. Význam a důstojenství života rodinného zajisté jen získává tím, že přestává býti každé ženě jediným žádoucím a možným cílem životním, že možno i jinak vlastní prací, nezávisle na muži, existenci si zajistiti, že přestávají dívky býti vychovávány jen»na vdaní«. Žena v době nové i mimo kruh rodinný počíná rozvíjeti činnost a stává se tak často muži konkurentkou. Přirozený vývoj poměrů sociálních přivodil stav tento, nehledě k tomu, že ženy muže počtem převyšují. K tomu se druží ještě jedna důležitá okolnost: Rozkvětem práce hospodářské, technické, velkovýrobou průmyslovou vzrostly též potřeby každého jednotlivce, aniž ve stejné míře přibylo příjmů jeho. Stálé zdražování prostředků životních v nejširším slova smyslu, dlouhá doba, které je potřebí, nežli muž, zvláště ve vrstvách městských a inteligentních, může pomýšleti na založení krbu rodinného, vedou k tomu, že žena i mimo život rodinný ohlíží se po sebeuplatnění na jiném poli své činnosti. Stav přítomný na počátku století XX. je ten, že obě pohlaví mají rovnoprávně a rovnocenně se dále vyvíjeti. Význam pro morální, kulturní a sociální vývoj a pokrok lidstva je při úkaze tom velmi důležitý. Jde o to, aby ve všech oborech lidské činnosti muž a žena osvědčili své schopnosti, síly, nadání. Úsilí ženy po rovnoprávnosti ve všech oborech je správné a spravedlivé. Nesrovnalostí společenských je celá řada. Svědomí lidstva musí se změniti. Otázka ženská je vlastně také otázkou mužskou, správná 13

emancipace znamená mravní reformu poměru obou pohlaví a usiluje o to, odstraniti poslední zbytky dřívější poroby žen, způsobiti zvláště, aby se muž naučil hleděti na ženu jako na bytost samostatnou, svéprávnou, jako na člověka, na duši, aby nebylo pověstné dvojí morálky, aby, co ženě je mravní úhonou, bylo jí také u muže. Z této reformy mravní vznikne i vyrovnání řady společenských nesrovnalostí. Dnes na př. trestní zákonník nezná rozdílu mezi mužem a ženou, ale zákonník občanský v právu manželském činí ženu poddanou muži a vylučuje ji z vykonávání občanských práv. Úplné zrovnoprávnění muže a ženy otevře lidstvu nové významné kulturní období a způsobí krásnější budoucnost člověčenstva. *** Jestliže revoluce francouzská podnítila větší úsilí reformní na poli dívčí výchovy, můžeme říci, že teprve Amerika, země a společnost bez předsudků historií daných, učinila ku předu rázný krok. Pro porozumění třeba předeslati upozornění, že americké školství vůbec je mnohem rozmanitější školství evropského i že jest organisováno podle individuálních a zvláštních poměrů. Dělí se na stupeň nižší (Elementary education, osmileté od 6-14 roků). Školy prvého čtyřletí (od 6-10 r.) zovou se primary schools, školy druhého čtyřletí (od 11-14 r.) jsou grammar schools. Po dobu tuto neučí se cizímu jazyku, všechna péče věnuje se jazyku mateřskému. Celek tvoří tedy školu obecnou (common school). Ke školám těm druží se na stupni druhém školy nazývané high schools nebo též seminaries, jež trvají rovněž čtyři léta (ale po případě mohou též trvati jen dvě nebo tři léta), a dělí se na různá oddělení. Úkol jich je dvojí: 1. bud mají poskytovati uceleného vzdělání pro další život, nebo 2. připravovati na vlastní školy vysoké. Prvý tvoří cíl studia v oddělení moderním (English), druhý v oddělení klasickém (Latin). Toť souhrn rozmanitých ústavů, jež bývají též jednotně označovány jako Secondary education, a zovou se někde též academies neb institutes. Vysokým školám (Higher education) odpovídají v Americe Colleges a universities, v nichž nacházíme velikou rozmanitost co do vědecké výše i právoplatnosti a různé fakulty, na př. filosofickou, 14

uměleckou, lékařskou, theologickou, právnickou, technickou atd. Každá universita nebo kolej jest ústav samostatný a udílí jisté hodnosti akademické jen za sebe samu. Dle toho přirozeně hodnosti akademické různých universit mají různý význam a platnost. Není tu jednotné všeobecné úpravy, vše je zkrátka zindividualisováno. Zajímavo je především, že v Americe máme čtyři tyto koleje vysokoškolské výhradně dívčí. V monografii příslušné Butlerově u příležitosti všeobecné výstavy pařížské r. 1900 vydané nalézáme o tom podrobnější zprávy. 6 Tři z těchto kolejí, a to Bryn Mawr, Vassar, Wellesley, jsou úplně vzdáleny hluku velkoměstského a přece v sousedství velikých měst Filadelfie, New-Yorku a Bostonu, čtvrtá Smith-College je v malém městě, ale rovněž položeném v rozkošném kraji. Koleje tyto nejsou jednotné budovy, nýbrž celé osady záležející ze samých vil a pavilónových staveb (cottages, halls). Budovy pensionátů jsou stavby dřevěné anglického slohu, světlé, jasnými konturami svými roztomile se odrážejí od bujné zeleně stromů a trávníků. Život v kolejním internátě je čistě rodinný, není stopy po oné soustavě kasárnické a klášterní, kterou dosud nacházíme v našich internátech a pensionátech dívčích. Bydlí pak dívky pohromadě, obyčejně dvě v jednom pokoji, který jest jim zároveň studovnou a ložnicí, a požívají neomezené svobody, aniž jaké závady se vyskytují. Plná důvěra studentkám věnovaná budí a sílí smysl pro řádnost, povinnost a poctivost. »Důvěřujeme mládeži, a tato ukazuje se býti hodnou důvěry naší« – toť celý kodex mravní, toť celý disciplinární řád v anglických a amerických kolejích dívčích. Stručněji ještě bývá vyjadřován upozorněním »You are ladies« (»Jste dámy«) – jež osvědčuje vždy účinek. Vnitřní život společenský je velmi čilý: studentky seskupují se v různé společnosti a kroužky: debatní, hudební, zpěvní, divadelní. Smysl pro umění vyvíjí a pěstuje se soustavně a promyšleně. Museum sádrových odlitků a reprodukce předních děl uměleckých jsou velmi důležitou pomůckou výchovnou. O zdravotnická zařízení je vzorně postaráno, takže se dnes konstatuje v ústavech Monographs on education. Č. 7. M. C. Thomas: Education of women, str. 16. a n. 6

15

těchto stálé zlepšování zdravotního stavu žactva. Dívky v kolejích amerických velmi mnoho zabývají se otázkami národohospodářskými: mnohé z nich věnují se činnému úsilí na poli reformy sociální. College-settlementy a slumy americké jsou zařízení pozoruhodná. Dívky z bohaté rodiny vystudují a věnují se s obětivým sebezapřením činnosti lidumilné a dobročinné v opuštěné, chudé čtvrti dělnické: tam v odříkání pomáhají vychovávati na řádné členy lidské společnosti dítky ubožáků – věru důstojnější zaměstnání, nežli moderní život mnohých evropských slečen, jež nevědí, co dlouhou chvílí dělati, čekajíce na svého ženicha a vymýšlejíce si s námahou různé titěry a moderní hlouposti. V Americe pozorujeme dále nepoměrné, převážné účastenství žen v povolání učitelském a životě školském. Souvisí to organicky! s převládající koedukaci na školách amerických vůbec. Soustava koedukace vznikla ve zvláštních poměrech amerických zvláště tím, že v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století, kdy množství škol všech druhů a stupňů se zakládalo, bylo ekonomičtější na místo škol dvojitých, různých pro každé pohlaví a oddělených zakládati školy jednotné, společné pro mládež mužskou i ženskou. V Americe byl takto první pokus učiněn – a možno dnes říci o něm, že se zdařil dokonale – aby veškeré vzdělání od nejnižšího stupně až po nejvyšší bylo stejně přístupno hochům jako děvčatům. Zajímavo je též, že na nižších školách působí zpravidla učitelky, takže slova teacher (učitel) užívá se obyčejně v ženském rodě. Vzezření většiny amerických high schools je prý toto: »Na sedadlech u malých stolků sedí mladíci a dívky ve věku 14-18 let, na kathedře mladá professorka s Ciceronem nebo mathematickou učebnicí v ruce.« Ve státě Massachusetském, jenž vyniká školstvím zvláště pokročilým, jest úhrnem na obecných školách asi 12.000 sil učitelských, a z nich 11.000 učitelek. Mužové se k povolání učitelskému v Americe obracejí poměrně málo – muže více vábí praktický život s jeho bojem, námahou, nebezpečím i úspěchem, nežli působení ve škole. Ba i na středních školách, pokud je na nich zavedena koedukace, je počet učitelek značný, na středních školách dívčích pak vůbec tři čtvrtiny personálu učitelského jsou ženy. 16

V Americe má dnes koedukace ve státech západních a jižních převahu, kdežto ve státech východních je méně rozšířena, ale také jí přibývá. Thomas z veškerých kolejí Spojených států vybral 58 takových, které podávají vlastní vyšší vzdělání, a na těchto zjistil, že vzrůst koedukace jeví se v těchto číslech: r. 1870 bylo kolejí se soust. koed. 30,7%, výhr. mužských 69,3% 1880 » » 51,3%, » » 48,7% » 1890 » » 65,5%, » » 34,5% 1898 » » 70%, » » 30% V ústavech, kde je koedukace zavedena, zároveň stále je pozorovati, že přibývá posluchaček mnohem více nežli posluchačů. Tak r. 1890 studovalo na kolejích s koedukací 31,9% posluchaček, r. 1898 36,1% posluchaček. Za těchto osm let přibylo posluchačů o 70%, ale posluchaček o 105,4% – Přednosti soustavy koedukační jsou dnes všeobecně v Americe uznávány, a zvláště tyto světlé stránky se souhlasně uvádějí: 1. Blahodárný účinek ve smyslu morálním. Škola, ve které je zavedena koedukace, pokračuje vlastně ve výchově, k níž základ byl položen v rodině. Vyvaruje se tu snáze všeliké jednostrannosti a přispěje ke včasnému pochopení, jak jedno pohlaví druhým je podmíněno. Děvčata zbavují se své rozptýlenosti, prázdného snilství, chlapci odvykají jisté vrozené hrubosti a panovačnosti. Mimo to zvyklost stálého denního styku zmenšuje vlastní rozdíl pohlavní, to, co se nazývá pohlavním napjetím (sexual tension). Zejména předčasné, romantické zamilování se je zde zjevem daleko vzácnějším, nežli kde mladí lidé stále jsou hlídáni a střeženi. I kázeň ve školách koedukačních je prý lepší: každé pohlaví dbá více cti vlastní v přítomnosti pohlaví druhého. »Důvěřujeme mládeži, a mládež ukazuje se býti hodnou důvěry naší.« 2. Vyučování samo prý velice získává, a zejména prospěch v učení je lepší. Po této stránce byly vyslovovány mnohé obavy: že prý dívky nebudou tak zdárně pracovati, jsouce více povahy receptivní a citové – zkušenostmi dnes nabytými se však ukázalo, že úroveň požadavků školských při zkouškách nejen nemusila býti snížena, ale že často dívky dodělaly se úspěchů stkvělejších nežli mladíci. 17

3. Po stránce hygienické rovněž se neosvědčily vyslovované obavy, jako že prý by společná výchova škodila dívkám, jež jsou slabší konstituce, že by takto trpěl zdravotní jich stav, což by zase podmiňovalo nenáhlou degeneraci americké ženy, jež by se neblaze jevila v celých dalších pokoleních. Je však zjištěno rovněž od let sedmdesátých, že soustavné studium nepůsobí neblaze na zdravotní stav žen, že případy onemocnění a úmrtí mezi studujícími ženami nejsou častější nežli mezi studujícími muži, ba spíše řidší. O věci je sestavena obšírná statistika na základě podrobných anket. 7 Pro poměry americké je významno, že r. 1895 bylo ve větších městech 93% škol veřejných se soustavou koedukační, v menších 73% a ze škol soukromých celé dvě třetiny. Washingtonský Commissioner for education Dr. T. W. Harris shrnuje v těchto šest bodů přednosti soustavy koedukační: 8 1. Soustava ta je přirozená, poněvadž se řídí přirozeným útvarem rodiny i společnosti, 2. obvyklá, poněvadž je ve shodě se zvyklostmi a city denního života i se zákony státními, 3. nestranná, poněvadž jednomu pohlaví poskytuje stejnou příležitost ku vzdělání, jako má druhé, 4. úsporná, neboť tak nejúspěšněji užije se peněz k účelům školským určených, 5. příznivá jak pro ředitele škol, tak pro učitele co do volby látky i co do srovnávání výkonů, pro vyučování i kázeň, 6. blahodějná pro ducha, morálku, zvyklosti a vývoj chovanců. *** V Evropě koedukace obou pohlaví teprve v době nejnovější má platnost na universitách. Na školách obecných, zvláště na vícetřídních, je mládež dle pohlaví rozdělena, na školy střední ženy nemají přístup jako žákyně veřejné, a zřizují se soukromá gymnasia dívčí a v době nejnovější dívčí lycea. Ale i zde věci a názory se mění. Je zajímavo, že obrat nastává v zemích severních, u národů plemene anglosaského a vyznání protestantského, kdežto národové románští, katoličtí koedukaci Wright, Health statistics of women college. H. Hoffmanu, Gemeinsame Erziehung von Knaben und Mädchen, Berlin (1904) na str. 7. (dle Reinovy Pädagogik in systematischer Darstellung, I., str. 453).

7 8

18

velice se vzpírají. Nejstarší evropský ústav koedukační je dnes světoznámá škola Palmgrenova »Palmgrenska Samskola« ve Švédsku. Založil ji Palmgren 16. října r. 1876. Je to dnes vyšší škola soukromá, státem podporovaná. Skládá se: 1. z oddělení průpravného, obsahujícího tři třídy pro začátečníky od 6.–9. roku. Oddělení toto má žáky své uschopniti, aby byli přijati do gymnasia nebo reálky, z gymnasia, 3. z reálného gymnasia, 4. z latinské vyšší školy měšťanské; každé z těchto tří oddělení má 9 tříd a je tedy paralelní ústavům státním. Vedle toho je zařízen zvláštní seminář pro vyučování učitelů řemeslných prací (Slöjd). Od r. 1888 má škola právo vydávati právoplatná vysvědčení, opravňující k návštěvě vysoké školy. Na škole vzdělávají se tedy mladíci a dívky od 6.-20. r. Sbor učitelský je rovněž smíšený: polovina mužů, polovina žen. Úspěch školy je znamenitý, a právě loni byl korunován tím, že, na základě výsledků v ní vypozorovaných, návrh vládou švédskou roku 1904 říšskému sněmu předložený a oběma sněmovnami již schválený hlavně tři důležité reformní prostředky vzdělávací vytýká: 1. žádá, aby společné vychování (koedukace) hochů i dívek bylo zavedeno na švédských školách státních, 2. aby v nejvyšších třídách těchto středních škol byla žactvu poskytnuta možnost voliti si předměty učebné dle vlastního uznání (aby byla tedy zrušena soustava vyučování třídního a zavedeno vyučování dle kursů), aby vzdělání rukodělné (slöjd) ve školách bylo náležitě sesíleno; důrazně se poukazuje k jeho moci výchovné. Po Švédsku následovalo Finsko, země malá, ale tak proslulá svým vyvinutým školstvím. Tam r. 1895 již se čítaly 32 vyšší školy a 40 průpravných škol, které koedukační systém švédský přejaly a požívaly podpory státní. 9 V Norsku cestou soukromou byly od r. 1884 zakládány školy se soustavou koedukační, a zákonem školským z r. 1896 byla soustava ta přejata i pro ústavy státní. Sněm norský (storthing) vyslovil se při vyšších školách zásadně pro koedukaci, a zejména také pro to, aby vyšší vzdělání dívek bylo totéž, jako mužů. Usnesení zní takto: 9

První koedukační ústav byl zřízen r. 1880 v Helsingforsu.

19

1. Vyučování dívek má býti totéž jako vyučování chlapců. Toliko mají se učiti mimo to nauce o hospodářství domácím a ručním pracím. 2. Všude, kde obec není s to, aby zřídila dvě stejně dobré školy pro obě pohlaví, doporučuje se zříditi jedinou dobrou školu se společným vyučováním. 10 V novější době hnutí celé nalézá přívržence v Dánsku, kde z 85 reálných škol 55 má soustavu koedukační, ve Švýcarsku a Hollandsku, kde síně mnohých vyšších škol otvírají se dívkám; v Anglii vyskytují se pokusy soukromé, jako zejména New-School v Abbotsholmu, kterou založil dr. Cecil Reddie a řídil s takovým úspěchem, že dle něho v Německu dr. Lietz zřídil v Ilsenburgu podobný ústav (Landerziehungsheim) a vydal o něm též zajímavý spis Emlohstobba (»o škole přítomnosti a budoucnosti«). 11 Nejnověji na podobných základech zřídil ústav koedukační Hoffmann v Laubegastu mezi Drážďany a Pirnou. 12 Podobný ústav vznikl též v Glariseggu ve Švýcarsku. 13 V Anglii je dnes koedukace umožněna na 23 vyšších školách, v Německu Oldenbursko, Bádensko a Nassavsko připustily koedukaci na ústavech reálných, v nejnovější pak době Bádensko a Würtembersko dovolili ji též na několika gymnasiích. V Prusku naproti tomu možnost koedukace s autoritativného místa označena jako nepřípustná a nemyslitelná. *** V Anglii toliko školy obecné (national schools) podléhají dozoru státních inspektorů (inspectors of schools), školy vyšší jsou zřízení soukromé zvláštních společností nebo jednotlivců (pensionáty). Ženy anglické ve spojení s osvícenými pokrokovými muži přispěly samostatnou svépomocí ke vzniku zvláštního, svérázného vyššího V Norsku jsou 3 třídy školy obecné, 6 tříd školy střední, pak 3 tř. gymnasia a to buď oddělení latinské nebo anglické, pro jeden z obou jazyků musí se žák rozhodnouti. 11 Berlín, Dümmler 1897. 12 Spis Hoffmannův výše citovaný byl vydán jako program nového ústavu. Ústav sám byl otevřen na podzim 1903. 13 W. Frei W. Zuberbühler, Landerziehungsheime (Curych 1902). 10

20

školství dívčího. Účelem jeho jest jednak poskytovati soustavné přípravy k návštěvě universit, jednak podávati jednot ného, uceleného vzdělání pro další život soukromý. V létech sedmdesátých minulého století utvořila se společnost pro zdokonalení vychování ženského (Society for the improvement of womens education), jejíž péčí vznikla akciová společnost »Girls public Day-School Company« se základním akciovým kapitálem 100.000 £ s 20.000 podíly po 5 £. Do dneška založila společnost tato asi 100 veřejných vyšších škol dívčích. Společnost sama vyplácí dnes již 5% dividendy. V čele společnosti stojí president, 10 vicepresidentů (mezi nimi 4 dámy) a rada složená z 18 členů (z nich zase jest 8 dam). To je zároveň nejvyšŠí správa všeho toho školství. Školy samy jmenují se »High schools for girls«. Každou školu spravuje žena nazývaná headmistress nebo lady principal, jmenovaná vzpomenutou radou. Ředitelky tyto velice se osvědčily. Charakterisuje je A. Hamann, jenž řadu let na těchto školách (jako učitel němčiny) působil, takto: 14 »Společenská jistota veliké dámy, nadšení pro její poslání, zdatné vědění, praktický názor, takt v jednání s obecenstvem a sborem učitelským, srdečné porozumění mládeži a radost z jejího ruchu« je charakterisuje. Na školách působí takřka výhradně učitelky, učitel je tu výjimkou. O životě pak vnitřním na těchto dívčích školách vyjadřuje se Hamann s velkým uznáním takto: »Ve školách anglických je svěží, veselé ovzduší, učitelky i žákyně milují školu svou s nadšenou oddaností. Problém smířiti pořádek a svobodu jest na školách těchto rozluštěn krásným způsobem. V době přestávek je veselý život; tu zpívá, hraje si a tančí ten malý nárůdek, a učitelky rády se hry účastní. Především dovolávají se citu cti; takto živí se mezi nimi duch společenský (esprit de corps). Všechny chtějí škole dělati čest.« – Není na školách těch jednotného šablonovitého plánu, volnost je poskytnuta individuální iniciativě i možnost dána uplatniti se. Škola taková (na př. v Oxfordě) má 9 ročníků, jež se označují L, II. b, II. a (stupeň elementární, kde těžiště jest v angličtině) III., III. Remove, IV. b (stupeň střední, kde se počíná učiti také frančtině a němčině), IV. a, V., VI. (kde jest povinnou také latina a literární historie). Latině učí 14

Schmid, Geschichte der Erziehung V., 2. (1901) str. 301.

21

se ovšem toliko povšechně, aby žačky porozuměly latinským elementům vlastního jazyka anglického a byly schopny rozuměti běžným latinským rčením, úslovím, citátům a nápisům. Možno ovšem na zvláštní žádost obdržeti dispens od učení se latině. Vyučování náboženství je nepovinné (říká se, že mají conscien ceclause) a hlavně se opírá o čtení a výklady bible; dogmatika a dějiny církevní ustupují do pozadí. Dějepis a literatura, zeměpis, zdravotnictví, základy národního hospodářství, učení hospodyňské, účetnictví, fysika, chemie, přírodopis, ruční práce, krasopis, zpěv a tělocvik (calisthenics) jsou zastoupeny. Veliká pozornost věnuje se algebře a geometrii. Zde usiluje se hlavně o vypěstění samostatné soudnosti žaček. Angličané mají velice pěkné učebnice pro školy tyto s obsahem pečlivě vybraným, psané poutavou formou, opatřené namnoze zdařilými ilustracemi. Školní rok trvá od poloviny (obyčejně od 20.) září do konce července, ale je přerušován delšími prázdninami; dělí se na tři období nazývaná terms. První, podzimní (autumny term) trvá od 20. září do vánoc. Pak je po 4 týdny prázdno. Druhé, jarní období (spring term) počítá se od 20. ledna do 20. dubna. Prázdno je pak do konce dubna, načež následuje období letní (summer term) do konce července. Tu pak jsou zkoušky, a školní rok zakončuje se slavností školskou, nazývanou Speech day. Studují na školách těchto dívky ve věku od 8½ do 17½ roku. Někde jsou přičleněny i třídy elementární pro věk dětský, počínající dětskou zahrádkou. Počet žákyň v jedné třídě je toliko 20-25; tím práce školní je náležitě individualisována a děje se velmi intensivně. Proto postačí denní vyučování dopolední od 9-1 hod. od pondělí do pátku; sobota je volný den, jehož se užívá k domácím pracím a vycházkám do přírody. Vedle těchto vyšších škol dívčích, jež nyní působí velmi úspěšně, jsou v Anglii jiné školy soukromé, namnoze vydržované náboženskými společnostmi a pensionáty. Vedle společnosti vzpomenuté utvořila se zvláště společnost druhá povahy církevní, konfesijní, pod názvem Church schools Company, jež má rovněž ve stanovách vytčen účel »zakládati a vydržovati školy, na kterých dívkám se má dostati téhož zdravého a důkladného vzdělání jako hochům na středních školách (grammar schools) «. 22

Těmto různým anglickým vyšším školám dívčím dostalo se plného významu teprve, když absolventky jich byly připuštěny ke zkouškám universitním. V Anglii neeexistuje soustava nějakých zkoušek státních, nýbrž zkoušky konají se na universitách Oxfordské, Cambridžské a nyní také na Londýnské. Celá soustava zkoušek těch jest v Anglii velmi složitá: výsledky jich ohlašují se vždy veřejně. Jsou pro ně dvě paralelní zřízeni v Oxfordě i Cambridži, a to Local examinations a School examinations (poslední tvoří součást Oxfordského a Cambridžského School Examination Boardu). K poslední instituci obracejí se školy jako celky, k prvé jednotlivé dívky z celé Anglie. Zkouška jest obdobná naší zkoušce maturitní. Na obou universitách anglických vznikly v novější době zvláštní koleje dívčí (Ladies colleges), a to nejprve r. 1871 v Cambridži Girton College a Mertou Hall, po nich též v Oxforde Mary Sommer-ville Hall a Lady Margaret Hall. Tak jest v Anglii dnes postaráno o vyšší vzdělání dívčí způsobem zcela svérázným. » Novější vývoj anglického školství dívčího spadá do posledních 35 let. Ale staletí o něm pracovala tím, že stvořila nenáhle anglické ženě vyšších stavu vynikající postavení, jež zaujímá v rodině, ve společnosti, v mravním i duchovém životě národa. Dnes zjednala si Angličanka duševní rovnoprávnost s mužem ve všech oborech.« 15 Podobný příznivý soud o anglickém vzdělání dívčím vyslovil též citovaný již Hamann 16 slovy: »Rozhlížíme-li se v tomto okamžiku po kulturních národech zeměkoule chtějíce poznati, kde ženě ve společnosti je ponecháno nejvolnější pole působnosti, aby svou své-ráznost k požehnání společnosti mohla vyvíjeti, aniž by dle citu našeho stala se neženskou, je mým osobním přesvědčením, že stalo se tak v Anglii. *** Ve Francii vyšší výchova dívčí byla do nedávné doby svěřena takřka výhradně klášterům. Zvláště ve století sedmnáctém život klášterní těšil se neomezené úctě. Klášter byl ženám první i poslední útočiště: v klášteře se učily umírati, tam počínaly žiti. Ozývají se J. Wychgram, Handbuch des höheren Mädchenschulwesens (Lipsko 1897), na str. 72. 16 Ve spise výše citovaném, str. 298. 15

23

ovšem záhy hlasové, kteří učí rovnosti obou pohlaví. V XVII. století vynikl zvláště theolog Poullain de la Barre, jenž se zastává ve spise »O rovnosti obou pohlaví« (»De l’égalité des deux sexes«) these, že přirozená rovnost obou pohlaví podmiňuje též rovnost úplnou ve vychování. Fénelon rovněž učí, že ženy jsou druhou polovinou pokolení lidského, vykoupenou jako muži krví Kristovou, i vystupuje přímo a otevřeně proti výchově klášterní a přeje si, aby dívky soustavně byly vychovávány pro vznešený úkol svůj v rodině i společnosti. Praví: »Zda to nejsou ženy, jež ničí nebo zachovávají domácnost, které v ní všechny jednotlivosti řídí a tak rozhodují o tom, co nejvíce dotýká se celého pokolení lidského?« Mnohé ženy francouzské, jako pí. Campanová, Rémusatová, Guizotová, Necker-Saussureová psaly pěkné spisy o výchově ženy, ale skutečná náprava zejména dívčího školství dlouho se nemohla uskutečniti. Revoluce otázce výchovy dívčí nevěnovala zvláštní pozornosti, a Napoleon I. sám přiznává o svém zákoně z r. 1806, jímž zřizuje se jednotná universita francouzská (L’Université de France): »La loi ne s’occupe pas de l’éducation des filles« (Zákon nezabývá se výchovou dívčí). Teprve v letech šedesátých min. století znamenitý reformátor francouzského školství za Napoleona III., Victor Duruy, známý historik, obrátil pozornost k otázce vyššího vzdělání žen, i usiloval o to, aby školství dívčí bylo zreformováno tak, by vyhovovalo zvláštnostem ženské povahy i úkolům, které žena má plniti v rodině a společnosti. Zlepšenou výchovou dívčí zdokonalí a zušlechtí se celý život rodinný, a žena stane se muži družkou stejně vzdělanou (compagne intellectuelle). I založil Duruy, veden jsa těmito zásadami, r. 1867 společnost pro vyšší vzdělání žen: Lassociation pour l’enseignement secondaire des jeunes filles, která zřizovala pomocí profesorů fakultních – universit nebylo od revoluce, byly jen ojedinělé, od sebe odloučené fakulty – volné přednášky pro dívky (cours libres pour les jeunes filles). Teprve 21. prosince 1880 byl odhlasován zákon dle návrhu poslance Cam. Séea, na základě jehož jsou dnes zřízeny ve Francii ve značném počtu lycea a koleje dívčí. Lycea (lycées) zovou se ústavy státem aneb obcemi za vydatné pomoci státu zřizované, koleje (collèges) jsou ústavy obecní. Tyto 24

střední ústavy dívčí rozkvetly ve Francii v posledním čtvrtstoletí způsobem utěšeným. R. 1896 čítala již Francie 35 lyceí a 28 kolejí dívčích s úhrnným počtem 7163 žákyň (na lyceích) a 3250 (na kolejích), celkem 10413 žákyň. Od té doby ještě počet značně vzrostl. Pro vzdělání učitelstva ženského pro tyto školy byla založena Ecole normále supérieure ďenseignement secondaire pour les jeunes filles v Sévres (u Paříže), internát vzorně řízený. Ústav rozdělen na dvě oddělení: duchovědné (lettres) a přírodovědné (sciences). Kandidátky podrobují se k úřadu učitelskému na dívčích školách zkoušce státní konkursní (Concours ďagrégation). Tak je v Evropě Francie první zemí, jež má jednotně zřízené, z velké části nákladem státním vydržované školy střední pro výchovu dívčí. Ústavy ty byly původně zařízeny jako externáty, ale mnohé z nich změnily se v internáty, poněvadž na tyto jest obecenstvo francouzské příliš navyklé. Studium trvá po pět let (od 12.-17. roku) a skládá se z pěti tříd; v prvých třech jsou všechny předměty učebné povinné, v následujících dvou dělí se předměty na povinné a nepovinné, úprava, jež se velmi dobře osvědčila. Plán učebny francouzských lyceí dívčích zahrnuje tyto předměty: 1. morálku (nahrazuje náboženství, kterému se vyučuje jen, přejí-li si toho výslovně rodičové), 2. jazyk a literaturu francouzskou, při čemž se probírají přehledně též cizí literatury, starověké a moderní na základě překladů, 3. jeden jazyk živý, a to buď němčinu nebo angličinu, 4. zeměpis a kosmografii, 5. dějiny národní a přehled dějin všeobecných se zřetelem zvláštním k vývoji kulturnímu, 6. arithmetiku, základy geometrie, chemii, fysiku, přírodopis, 7. zdravotnictví, 8. domáci hospodářství, 9 ruční práce, 10. základní pojmy práva obyčejového (droit usuel), 11. kreslení, 12. zpěv, 13. tělocvik. R. 1897 byla změněna osnova učebná a zmenšen počet hodin vyučovacích, takže je dnes hodin týdenních: v 1. ročníku 20½, v 2. roč. 20½, v III. roč. 21, ve 4. a 5. roč. povinných l3½, nepovinných 10½, úhrnem 24 hodiny v každém ročníku. Studium je zakončeno zkouškou závěrečnou, na základě jejímž absolventky dostávají vysvědčení, zvané Certificat de fin ďétudes secondaires, jež je výborným doporučením v různých povoláních života občanského. 25

Významno jest, že veliká péče se věnuje studiu klasického starověku pomocí překladů, a mezi předměty nepovinnými vyššího oddělení vykládá se též psychologie aplikovaná na vychování. V čele každého ústavu je ředitelka (directrice), sbor učitelský skládá se ze sil mužských i ženských. Vyšší dívčí školství francouzské v této organisaci znamenalo veliký pokrok a bylo vzorem pro zakládání obdobných ústavů v Německu i u nás. 17 *** V Německu úsilí po organisaci vyšších škol dívčích objevuje se záhy, ale zvláště od let sedmdesátých. Je však namnoze odchylné povahy nežli hnutí, jež jinde spatřujeme, hlavně tím, že je málo demokratické. Německé školy dívčí skoro vesměs mají ten typus, že slučují v sobě školu obecnou s několika vyššími ročníky, a jsou vyhrazeny dívkám z kruhů zámožných. Doba studií oněch trvá od 6.-16. roku, tedy po 10 let, může však býti zkrácena na 7 let. Ve zřízení německých škol dívčích je značná rozmanitost, poněvadž stát dosud o ně málo se staral. Jsou to ústavy vzniklé úplně svépomocí, a proto celá organisace jejich i plány učebné vykazují značné rozdíly. Sjezdem učitelstva škol těchto, který se konal 30. září 1872 ve Výmaru, bylo docíleno shody ve stanovení základních znaků vyšší Školy dívčí. Úkolem vyšší Školy dívčí stanoveno, »aby umožnila vzrůstající mládeži ženské příslušnou jí účast ve všeobecném vzděláni duševním, co z je teš všeobecným vzdělávacím úkolem vyšších škol pro chlapce a jinochy, tedy gymnasii a vyšších reálek.« Škola nemá býti tedy povahy odborné, nýbrž všeobecně vzdělávací: má poskytovati »harmonického vzdělání rozumu, citu a vůle ve smyslu nábožensko národním na základě realisticko-estetickém« – ale nemá býti nesamostatným napodobením vyšších ústavů pro vzdělání mládeže Srv. Greatd Oct, L’enseignement secondaire des Filles (Education et instruction II., 2. str. 91. a násl. Paříž 1887). J. Wychgram, Das weibliche Unterrichtswesen in Frankreich (Lipsko 1886). Camile Sée, Lycées et colleges des jeunes Filles (Paříž, 7. vyd. 1900). Pian ďétudes et programmes de l’Enseignement secondaire des jeunes Filles (Paříž 1900). Drtina Ft. »Vyšší výchova dívčí ve Franciu« (Praha, Otto 1899). 17

26

mužské, nýbrž má býti organisována tak, aby měla zřetel k povaze a životnímu určení ženy. Školy tyto mají býti podřízeny témuž dozoru jako střední školy chlapecké. Vedle jazyka mateřského má se na nich vyučovati dvěma cizím jazykům živým. Ústavy dívčí jinak zřízené, ale převyšující úkol školy obecné a nedostihující úkol této vyšší školy dívčí, mají se nazývati »Mittelschulen für Mädchen« a odpovídají celkem naší měšťanské škole dívčí; s nimi bývají spojovány prům. dívčí školy pokr. (gewerbliche Fortbildungsschulen für Mädchen). Usnesení sjezdu byla sestavena ve zvláštním spisu pamětním, jenž byl předložen všem vládám německých států. Hned na to r. 1873 svolal ministr Falk konferenci pro vyšší dívčí školství pruské do Berlína, jež celkem potvrdila a doplnila vůdčí zásady jednotné organisace, jak sjezdem výmarským byly schváleny. V téže době byl založen časopis, věnovaný výhradně úkolům a potřebám škol těchto pod názvem »Zeitschrift für weibliche Bildung in Schule und Haus« (v Lipsku u Teubnera redakcí Schornsteina, později Buchnera 18. Po sjezdu konaném v Hannoveru r. 1873 byl založen ústřední spolek učitelstva vyšších škol dívčích »Deutscher Verein für das hohere Mädchenschulwesen«. Spolku tomuto šlo v létech sedmdesátých hlavně o zavedení jednotného plánu učebního, i obracel se na jednotlivé německé vlády a prosadil nenáhle provedení svých návrhů, a to postupně v Sasku, Würtembersku, Bádensku, Hessensku, Brunšvicku, Anhaltsku. Je zajímavo, že v Prusku se strany vlády velmi dlouho jevila se naprostá neochota ke všem usnesením spolkovým. Neshody, které se objevily zvláště na sjezdu spolkovém v Berlíně, přes nadšené uznání, které snahám spolkovým věnoval v pozdravné řeči své ministr vyučování v. Goszler, vedly k tomu, že naproti vzpomenutému spolku byl založen zvláštní spolek pruský r. 1887 pod názvem »Der preussische Verein für offentliche hohere Mädchenschulen«. Hlavní příčinou odluky bylo, že normální plán učebny pro 91etou školu, Berlínskému sjezdu předložený, byl zamítnut. Neshoda mezi pruskými a jinoněmeckými činiteli byla v tom, že v Berlíně uznáno 9 let za postačující, kdežto německý spolek Dnes již zanikl a na místo něho nastoupil výborný list Wychgramem redigovaný »Frauenbildung«. 18

27

žádal za 10letou dobu studií. Rozpor se ještě zvýšil, když 31. května 1894 ministerstvo pruské stanovilo některé zásady normativní pro úpravu vyšších škol dívčích. (Neuordnung des hoheren Mädchenschulwesens in Preussen.) Podstatným znakem vývoje a celého usilování o vyšší školu dívčí v Německu jest založiti německou vyšší Školu dívčí na pojmu zvláštního vzdělání ženského, které rozsahem i obsahem, základem i cílem od mužského jest odlišné. Nenáhle se uvádí ve vyšší dívčí školství v Německu jednota. Kursus je většinou 9ti nebo 10tiletý, frančtina nastupuje ve 4., angličtina v 7. roce, tělocvik je předmět povinný. Školy se rozdělují skoro vesměs postupně na tři části: nižší, střední a vyšší oddělení. K tomu se druží většinou kursy pokračovací, které další odbornější vzdělání umožňují. V Prusku bylo r. 1901 úhrnem 213 veřejných vyšších škol dívčích s počtem 53.558 žaček a nákladem 8,393.129 m.; vedle toho 656 škol soukromých s počtem 72.932 žaček (náklad na ně není zjištěn). 19 Současně s tímto vývojem německé vyšší školy dívčí v posledním čtvrtstoletí znamenáme v Německu usilovné hnutí směřující k tomu, aby ženám byla zjednána možnost vzdělání akademického. Zvláště v osmdesátých létech minulého století studovalo mnoho německých žen na universitách cizích, podrobily se tam zkouškám a usilovaly pak o to, aby jim doma bylo dovoleno věnovati se praktickým povoláním životním nabytému vzdělání odpovídajícím. Ženy německé měly organisaci svou za tím účelem ve spolku »Der allgemeine deutsche Frauenverein«, jenž sbíral zvláště potřebné fondy a podporoval vyšší studium žen. Roku 1888 byl založen spolek nový Frauenbildungs-Reform. Obě jednoty pracovaly svorně a od r. 1888 ve všech státech usilovaly o to, aby ženám byl dovolen přístup k povolání učitelskému na vyšších školách a k vykonávání praxe lékařské. Roku 1889 byly v Berlíně zřízeny (od ústředního spolku Wissenschaftlicher Zentralverein) vyšší kursy reálné pro ženy, jež prací Heleny Langové r. 1893 byly změněny na kursy gymnasijní. Kursy ty měly připravovati dívky ke zkoušce Viz W. Lexis, Das Unterrichtswesen im Deutschen Reich (u příl. svět. výstavy v St. Louis 1904), II. svazek, str. 329. V dalším i pro ostatní německé státy je podrobná statistika uvedena. 19

28

maturitní na reálkách a gymnasiích. Podobné kursy gymnasijní byly půl léta na to zřízeny též v Lipsku. V jižním Německu postupovalo se současně jinak. R. 1893 bylo péčí a prací vzpomenutého spolku »Frauenbildungsreform« založeno v Karslruhe šestitřídní dívčí gymnasium, jež přijímalo žačky ve věku 12 let. Roku 1896 první abiturientky Berlínských kursů gymnasijních podrobily se na gymnasiu mužském se svolením ministerstva zkoušce maturitní s dobrým úspěchem. Žádosti za připuštění k řádnému studiu žen na universitách byly důsledně odmítány, a ženy jen jako hospitantky, pokud studovaly k učitelství na školách vyšších, byly někde připouštěny. Rozhodný krok v před znamenalo rozhodnutí vlády Bádenské z r. 1900, jímž povolena ženám imatrikulace na zemských universitách bádenských. I jinde – též v Prusku – bylo ustanoveno, aby doba, po kterou ženy jako hospitantky na universitách by studovaly, byla jim počítána jako rovnocenná s předepsaným studiem universitním na lékařské fakultě, pokud řádná jich imatrikulace nebude povolena. Na základě toho r. 1901 podrobily se vzpomenuté absolventky Berlínských gymnasijních kursů zkoušce státní. V novější době i Bavorsko povolilo ženám přístup k imatrikulaci. Jinde dosud je ženám dovoleno toliko hospitovati – dovolení to však jest omezeno podmínkou, že docent, jehož se týče, k hospitování takovému svoluje, v Prusku pak také tím, že může se tak stati toliko po vykonané zkoušce učitelské. Podstatné však změny i v universitním studiu žen nastaly r. 1900, kdy na základě červnové konference Berlínské a Kielského výn. císařova ze dne 7. listopadu téhož roka byl zrušen monopol klasických gymnasií a prohlášena rovnoprávnost a rovnocennost všech tří druhů devítitřídních zemských škol středních (gymnasií, reálných gymnasií a vyšších reálek). Tím zvláště, že abiturienti reálných gymnasií byli v celé říši připuštěni ke studiu medicíny a práv, byl praktický význam úplného studia gymnasijního (s latinou i řečtinou) velmi omezen, a vskutku též velmi mnohá dívčí gymnasia počala se přeměňovati v reálná gymnasia. Tím pak dána i direktiva úsilí připodobiti vyšší školy dívčí bud nižším (šestitřídním) nebo úplným (devítitřídním) reálkám. Podnět byl dán v Mannheimu. Tam totiž k vyšší dívčí 29

Škole od IV. třídy počínaje bylo přičleněno jako ústav paralelní vyšší oddělení reálné. Všeobecný pak spolek německých učitelek (Allgemeiner deutscher Lehrerinnenverein) sestavil plán jakési reformní vyšší školy dívčí, kde po společném podkladě vyšší ročníky rozvětvují se na 6 tříd reálně-gymnasijních a na 6 tříd reálných. Reformní škola tato však má připravovati účelně též k příštímu povolání ženy v rodině a domácnosti tím, že v plán učebny zařazeno též studium vychovatelství, zdravotnictví atd. Čistá gymnasijní organisace (s oběma jazyky klasickými) zachována toliko v Karlstuhe (gymnasium dívčí připojené k tamější vyšší městské škole dívčí) a ve Stuttgarte. V Hannoveru jsou vedle sebe kurs reálněgymnasijní a čistě gymnasijní. Jde tedy dnes v Německu o splynuti vyšší dívčí školy s ústavy vyššími připravujícími přímo ke studiu universitnímu. Pro splynutí takové vyslovil se na podzim 1903 též německý spolek pro vyšší školy dívčí (Der deutsche Verein für das hohere Mädchenschulwesen). Vedle toho v Bádensku byla na některých gymnasiích a vyšších reálkách zavedena soustava koedukační – a opatření toto se prý dosud všude velmi dobře osvědčilo; umožňuje účelně vyšší studium ženské tam, kde na zřízení zvláštních středních škol dívčích není pomyšlení. Příkladu Bádenska v novější době následovalo již též Würtembersko a Hessensko. V Prusku pak v době přítomné pomýšlí se rovněž na reformu vyšší školy dívčí. Ve sněmu vyjádřil se ministr vyučování 17. března 1903, že v nové době vzrostly nové úkoly vyššímu studiu dívčímu, jimž vyšší dívčí škola v nynější své podobě již nemůže vyhověti, i že jest žádoucno, »aby na vyšší dívčí škole silněji byly zdůrazněny předměty realistické, zvláště vědy přírodní, i celý úvod do elementární mathematiky na vyšším stupni podával dívkám též logické vyškolení, jež musí poskytován rovnováhu ke vzdělání převážně esthetickému na vyšší škole dívčí«. 20 Celkem v Německu spatřujeme v oboru vyššího školství dívčího utěšený ruch, jenž směřuje zřetelně k vytvoření střední školy dívčí IV. Lexis, Das Unterrichtswesen im Deutschen Reich (u příl. svět. výstavy v St. Louis 1904), II. svazek, str. 329. 20

30

opravňující k dalšímu studiu na školách vysokých. Většina ústavů dnes se přetvořuje, a v této řadě různých zajímavých pokusů nelze ještě podati uceleného obrazu jednotné organisace, k níž se však zajisté v dohledné době dospěje. V celku nalézáme dnes v Německu 14 dívčích ústavů gymnasijních a reálně-gymnasijních (Berlín, Karlsruhe, Lipsko, Baden, Hannover, Královec, Stuttgart, Vratislav, Mnichov, Hamburg, Frankfurt n. M, Kolín n. R., Charlottenburg Schöneberg), 1 reálku (vzpomenuté výše oddělení reálné na dívčí škole v Mannheimu). Soustava koedukace na ústavech v Bádensku se osvědčila. P. Bäumerová ve stati své ve sborníku Lexisově (II, 422) vyslovuje se o věci těmito významnými slovy: »Zásadní význam má připuštění dívek jako žaček plnoprávných do jednotlivých gymnasií bádenských, jež se v posledních letech stalo skutkem. Zde jde skutku o pokus koedukační, i zdá se dle zpráv ředitelů ústavů těchto, že všude, kde se stal, se zdařil. Výsledek je tím významnější, že žačky byly přijaty nejen do tříd nižších a středních, nýbrž i do různých tříd stupně vyššího. Tak snad s těmito dosud ojedinělými hostmi na školách chlapeckých nastoupilo se na cestu, jež pro rozluštění otázky vyššího vzdělání dívčího otevře v širším rozsahu nové možnosti.« 21 Z četné literatury německé upozorňuji zvláště na tyto knihy: Bäumer Gertrud, Das Mädchenschuhvesen (ve II. sv. W. Lexisova díla Das Unterrichtswesen im Deutschen Reich 1904 na str. 235-426. Wychgram J., Handbuch des höheren Mädchenschulwesens (Lipsko 1897 obsahuje nástin dějinného vývoje dívčího vzdělání, rozhled po vyšším školství dívčím jednotlivých státu, methodiku jednotlivých předmětů učebných vyšší školy dívčí atd.). Týž, Geschichte des hoheren Mädchenschulwesens in Deutichland und Frankreich (otisk z K. A. Schmida Geschichte der Erziehung V, 2, Stuttgart a Berlín 1901). Týž, Ueber Frauenbewegung, Frauenbildung und Mädchenunterricht (ve Frauenberuf und Frauenerziehung, Hamburg 1899), články příslušné ve slovnících pedag. Reinově (Encyklop. Handbuch der Pädagogik) a Schmidově v nov. 3. vyd. z r. 1901 ve sv. VI. čl. »Mädchenschule«od Flaschara), H. Lange a P. Bäumer, Handbuch der Frauenbewegung III. Band: Der Stand der Frauenbildung in den Kulturlandern (Berlín, Moeser 1902), Pittershaus A., Ziele, Wege und Leistungen unserer Mädchenschulen und Vorschlag einer Reformschule 21

31

V Rakousku vyšší školy dívčí nebyly rovněž zřizovány nákladem státním, nýbrž péčí měst, korporací, spolků atd. K vyšším školám dívčím v době nejnovější druží se dívčí gymnasia v Praze ve Vídni, Krakově, která však mají totéž zřízení a stejné plány učebné jako gymnasia chlapecká. V posledním čase dostalo se jim od ministerstva vyučování, práva veřejnosti. Rovněž vyvinulo se utěšeně dále dívčí školství pokračovací, a vznikly spolky výrobní, jež vydržují školy povahy průmyslové a praktické. Zajímají nás hlavně vyšší školy dívčí, jež se nenáhle přeměňují v dívčí lycea. V poslední době totiž nařízením ministerstva vyučování ze dne 11. prosince 1900 stal se důležitý krok, aby školství toto bylo organisováno. Nařízení toto bylo vydáno na základě jednání ankety, jež se konala v květnu 1900 ve Vídni. Školy tyto nemají podávati toliko průpravu pro vyšší studium žen, nýbrž mají především poskytovati vzdělání ucelené, všeobecné, na vyšším stupni, nežli jak je poskytuje škola obecná a měšťanská. Organisace vyšších škol dívčích byla do té doby velice rozmanitá, často přizpůsobená poměrům místním: rozmanitost tato měla svou oprávněnost a dobré stránky, na druhé straně však nedovolovala, aby jednotný aparát učebny vznikl, a rovněž nemohlo do té doby býti postaráno o účelnou a promyšlenou přípravu učitelstva pro školy tyto. Nejednotností škol těchto se stalo, že absolventkám jejich nemohl dosud býti všeobecně dovolován přístup jako mimořádným posluchačkám na universitě, nýbrž že musilo býti rozhodováno od případu k případu. Celý statut, jak nařízením tímto pro vyšší školy dívčí byl vydán, (Jena, Fischer 1901), H. Lange, Grundfragen der Mädchenschulreform (Berlin, Moeser 1903) a jiné její spisy, H. Schmitt, Frauenbewegung und Mädchenschulreform (Berlín, Siegismund 1903), M. Hensckke, Die weibliche Jugend und die Aufgaben unserer Zeit (Lipsko, Dürr 1902), B. Gaster, Die moderně Frauenbewegung und die Reform des höheren Mädchenschulwesens (WolfenbGttel 1904), Martin M., Lehrbuch der Mädchenerziehung (I. díl, Lipsko. Dürr 1903). Týž, Die Psychologie der Frau (Lipsko, Teubner 1904). Týž, Die höhere Mädchenschule in Deutschland (ve sbírce Aus Natur und Geisteswelt, 65. svazek, Lipsko, Teubner 1903). Wespy, »Ueber den Stand der hóheren Mädchenschulen in Preussen« (Lipsko 1905).

32

je výslovně označen jako provisorní a zůstane v platnosti, pokud bohatší zkušenosti v oboru tomto nebudou sebrány. Nové školy dívčí mají se zřizovati podle tohoto statutu – ministerstvo slíbilo jim později i podporu finanční – od starších vyšších škol dívčích se očekává, že se mu dle možnosti přizpůsobí. V plánu učebném nebyly stanoveny dalekosáhlé cíle, nýbrž vždy k tomu byl zachováván zřetel, aby žačka mohla se i potřebným věcem v domácnosti naučiti, jakož i aby byla schopna jako mimořádná posluchačka pokračovati ve studiích na školách vysokých, když by vykonala zkoušku dospělosti, jíž studium lycejní řádně se zakončuje. Plány učební a všechna k nim se pojící ustanovení nabyla platnosti počátkem šk. roku 1901/2. Lycea dívčí u nás skládají se ze Šesti jednoročních tříd, a mohou se k nim s povolením zemského úřadu školního družiti kursy odborné různé povahy. Ústavům samým dostává se, vyhoví-li předepsaným podmínkám, práva veřejnosti a slíbena jim dle okolností též státní subvence. Předměty učebné jsou: náboženství, jazyky, a to jazyk vyučovací a vedle něho frančtina, jakož i druhý jazyk živý (tím může býti také druhá řeč zemská, tedy u nás němčina nebo čeština na lyceích německých, na těchto však bývá zpravidla angličtina), zeměpis a dějepis (při něm zvláštní zřetel má se míti k dějinám kulturním a uměleckým), arithmetika a geometrie, vědy přírodní (přírodopis, fysika, chemie a biologie), kreslení a rýsování, krasopis; vedle těchto předmětů povinných jsou předměty nepovinné: zpěv, tělocvik, ženské práce ruční, těsnopis, po případě též nauka o domácím hospodářství. Součet povinných hodin týdenních nemá v nižším oddělení přesahovati 24, ve vyšším 26. Do první třídy lycea dívčího jsou přijímány žačky ve věku aspoň 10 let, které se podrobí zkoušce přijímací analogické jako na středních školách vůbec. Do druhé třídy přijímají se pouze žákyně, které vychodily I. třídu školy měšťanské po zkoušce z látky I. tř. Do třetí třídy přijímají se jen žákyně, jež vybyly druhou nebo třetí třídu měšťanské školy s velmi dobrým prospěchem. Žákyním ze druhé třídy jest vykonati přijímací zkoušku ze všeho učiva II. třídy. Žákyně ze třetí třídy měšťanské školy konají zkoušku z češtiny, 33

němčiny, dějepisu, arithmetiky a rýsování. Do čtvrté a páté třídy může býti přijata nová žákyně jen po úplné zkoušce přijímací ze všech předmětů předcházejících tříd dle osnovy; zpravidla se do těchto tříd nové žákyně již nepřijímají. V jedné třídě nemá býti více nežli 40 žaček. V počet tento je zařaditi také žákyně, které mimořádně jen do jednotlivých předmětů se dávají zapsati. Žačkám se vydávají na konci roku škol ního vysvědčení, během roku z chování a prospěchu jich posílají se rodičům listy censurní. Po absolvování školy jsou žákyně, pokud se přihlásí, tedy fakultativně, připouštěny ke zkoušce maturitní na ústavě samém. 22 Předsedá při ní zemský inspektor školní neb jeho zástupce, zkoušejí učitelé nebo učitelky v nejvyšší třídě zaměstnaní (pokud mají zkoušky pro školy střední nebo pro dívčí lycea) a učitel nebo učitelka přírodopisu ve třídě páté. Ministerstvem je schválen zvláštní řád pro tyto zkoušky maturitní. Zkouška opravňuje k mimořádnému posluchačství na fakultě filosofické. V čele dívčího lycea má býti ředitelka. Spravuje-li ústav ředitel, má mu býti dána k ruce pro všechny otázky výchovy a vyučování jedna členka učitelského sboru, jež je k tomu schopná, s názvem ředitelská adjunktka. Mimo ředitelku a katechetu na každém úplném ústavě má býti ve sboru 7-8 členů, a aspoň část jich mají tvořiti ženy. Vyučování v předmětech řádných má býti na školách těchto zpravidla jen dopoledne. Veliká péče má se věnovati tělesnému výcviku žaček a vůbec stránce zdravotní; mimo to ve vyšších ročnících mají býti žačky voděny do sbírek, museí, závodů, továren atd., aby poznaly různá zřízení doby přítomné a tak ve skutečný život a poměry sociální byly uváděny. Co se týče osnovy učebné, vytýkám jen tyto povšechné věci: 1. Náboženství se učí po 2 hodinách týdně ve všech ročnících: plán učebny je zvláště stanoven příslušnými církvemi. 2. V jazyku mateřském obdobně jako na chlapeckých Školách Pro zkoušku maturitní na dívčích lyceích vydalo ministerstvo zvláštní předpis nařízením ze dne 3. října 1901, č. 27.915 (Verordnurgsblatt z r. 1901, č. 39.)

22

34

středních je cílem učebným schopnost gramaticky správného, ústního a písemného užívání řeči mateřské, jakož i znalost předních jevů domácí literatury na základě čtení výboru děl básnických a prosaických zvláště upraveného pro mládež ženskou. Dále znalost vzdělání a vývoje vynikajících spisovatelů i charakteristika hlavních druhů uměleckých na základě předchozích příkladů. Řeči mateřské má se věnovati v prvé třídě 5 hodin: z nich jedna hodina má býti vyhrazena čtení a ústní reprodukci řeckých, římských a domácích pověstí. Ve IV. třídě probírá se slovesnost a čtou se básně epické, lyrické a didaktické, při čemž se přihlíží zvláště ke starověkým literaturám, zejména k homerským básním, jež se čtou v překladě. V V. a VI. třídě pak se mají soustavně probírati dějiny domácí literatury a čisti aspoň jedno drama. V obou nejvyšších ročnících mají se žačky cvičiti též ve volném přednášení vlastních úvah (řečnická cvičení) na základě čtení i toho, co ve škole bylo probráno. 3. Pro jazyk francouzský, jenž je předmětem povinným, byl ustanoven učebny cíl takto: Znalost tvarosloví i skladby francouzského jazyka. Jistota v porozumění nynější řeči spisovné. Největší, pokud možno, zběhlost v ústním i písemném užívání jazyka konversačního, znalost vynikajících spisovatelů na základě čtení výběru děl vhodných pro mládež dívčí. Přehled vývoje francouzské literatury za posledních tří století se zvláštním zřetelem k době Ludvíka XIV. Věnuje pak se frančtině v prvých třech třídách po 5, ve vyšších třech po 4 hodinách týdně. – Na ústavech českých učí se v I. tř. němčině 5, v násl. třídách po 4 hodinách týdně, frančtině pak jen ve tř. IV.-VI. po 4 hodinách týdně. Počáteční mluvení a cvičení má se díti prakticky; má se užívati při něm hojného napodobení na základě přímého názoru předmětů skutečných nebo vyobrazených. Proto v každé třídě zcela vhodně a účelně vedle mluvnice, čtení a písemných prací jakožto podstatná součást postupu učebného je cvičení v konversaci (Sprechübungen). Učitel sám, pokud možno, záhy má užívati výhradně řeči francouzské, ovšem s počátku připojovati překlad v jazyku mateřském. V V. a VI. třídě je pak vyučovací řeč výhradně francouzská. V obou těchto třídách přistupuje dále moment literárně-historický. Mají se čisti buď vybrané jednotlivé věci 35

básnické a prosaické literatury francouzské nebo celá díla literární, a učitel neb učitelka má přičiňovati vhodné poznámky literárněhistorické o životě a působení vynikajících spisovatelů. Na základě tohoto čtení a výkladu má se pak v posledním ročníku poskytnouti jednotný přehled dějin francouzské literatury. Obdoby cíl i plán učebny je ministerstvem stanoven též pro jazyk anglický pro třídy IV.-VI., jemuž však na neněmeckých ústavech se neučí. Pro česká lycea jsou v důsledcích toho stanoveny odchylné plány a osnovy učebné pro češtinu, němčinu a frančtinu. Plán učebny je tento: I. II. III. IV. V. VI. úhrnem jazyk český… 5 5 5 4 4 4 27 » německý… 5 4 4 4 4 4 25 » francouzský. — — — 4 4 4 12 Osnovy učebné těchto tří jazyků jsou pro česká lycea takto stanoveny: a) Jazyk český. Cíl učebny: Zručnost užívati jazyka českého mluvnicky správně slovem i písmem. Porozuměti nejpřednějším dílům české literatury a jejího vývoje na základě četby výběru poetických i prosaických děl, hodících se pro dívky. Pohled do života a vzdělávacího postupu vynikajících spisovatelů na základě čtení jejich děl a doplňovacích poznámek učitelových. Z příkladův odvozená charakteristika podstaty jednotlivých druhů umění a nejobvyklejších tvarů poesie i druhu slohu prosaického. I. třída. (5 hodin.) Četba: Čtení článků, výslovností a přízvukem správné, výklad jejich jak po stránce slovné tak i zřetelem ke spojitosti myšlenkové a volná reprodukce. Návod k rozboru (disponování) delších článků. Mluvnice: Pravidelné zjevy tvaroslovné. Skladba jednoduché věty. Základy souvětí souřadného a podřadného. Souběžně s cvičeními písemnými pravidla českého pravopisu. Písemné práce: Asi do vánoc týdně diktát hlavně za účelem pravopisným, později měsíčně úloha domácí a školní. Látka úloh 36

školních i domácích. Reprodukce drobných článků výpravných, buď čtených nebo přednesených. Jedna hodina četby věnována budiž ústní reprodukci vlasteneckých bájí a pověstí řeckých, římských a českých. II. třída. (5 hodin.) Četba: Cvičení ve čtení jako ve třídě I. Ústní reprodukce jako ve třídě I., zvláště pak shrnutí obšírnějších článků v kratší a reprodukce ve formě zkrácené. Obměna básně výpravné v prósu. Mluvnice: Opakuje a doplňuje se tvarosloví, nauka o větě jednoduché a souvětí jak v souřadném tak podřadném se rozšiřuje. Písemné práce: Měsíčně diktát za účely pravopisnými a úlohy domácí i školní. Poněkud obšírnější reprodukce; přeměna kratších článků dle daných hledisk. Obšírnější vypravování shrnují se v kratší. Prosté popisy. Memorování a přednášení jako v třídě I. III. třída. (5 hodin.) Četba jako ve třídě II. se zřetelem k obraznosti mluvy a různým druhům slovesným. Výklad článků se zřetelem k obsahu i formě. Základy metriky. Kratičký nástin života i činnosti čelnějších spisovatelů. Mluvnice: Doplňuje se nauka o souvětí. Skladba v užším smysle: o platnosti slovních druhů a tvarů, o shodě a o vazbách jednotlivých slov a tvarů ve větě. Obvětí (perioda) a nejhlavnější pravidla o tvoření slov ve spojení s kmenoslovím. Písemné práce: Návod k disponování na vzorných příkladech z čítanky. Procvičuje se v úlohách, jichž látka je: vypravování, popisy, líčení a příměry. Vyžaduje se větší samočinnost žákyň. Měsíčně diktát za účely pravopisnými a úloha domácí i školní. Memorování a přednášení. IV. třída. (4 hodiny.) Četba: Epické, lyrické a didaktické básně, jakož i vzorná díla prosaická se zvláštním zřetelem ke staroklasické literatuře, zejména básním homerským v překladech. Přehledné dějiny literatury staročeské s podrobnější charakteristikou vynikajících zjevů. Charakteristika jednotlivých básnických druhů epických, lyrických a tendenčních se vyvozuje ze vzorů. Prohloubení nauky o metrice. 37

Pokračování v životopisných nástinech jednotlivých spisovatelův. Uvedení do četby dramatické. Písemné práce: Disponování jako ve třídě III. Látky nabyté z četby a z jiných předmětů učebných užívá se k vypravování, líčení a příměrům. – Dopisy a listy jednací. V každém pololetí 5-6 úloh, většinou domácích. Memorování a přednášení. V. třída. (4 hodiny.) Četba a písemnictví: Stručný přehled vývoje literatury doby střední až po Komenského. Charakteristika vynikajících zjevů, zvláště Komenského Labyrintu. Uvádí se do novočeské literatury až po Jungmanna na základě četby vynikajících ukázek a co možná úplných spisů doby té. K tomu nejpotřebnější údaje životopisné o příslušných autorech. Aspoň jedno drama se čte. Stručný výklad o vzniku a o stavbě dramatického děje a charakteristika hlavních osob. Písemné práce jako ve třídě IV. s požadavky většími zřetelem k správnosti formy a slohové obratnosti. Memorování a přednášení. Cvičení řečnická o věcech z vyučování známých. VI. třída. (4 hodiny.) Četba a písemnictví: Uvádí se do nejnovějšího období literárního na základě četby vynikajících ukázek a úplných spisů doby té s podrobnější charakteristikou zjevů vynikajících; k tomu nejpodstatnější údaje životopisné o příslušných autorech. Stručný přehled vývoje literárního od Jungmanna až na naše časy. Soustavný přehled hlavních směrů literárních a zjevů v jednotlivých dobách celé literatury české. Básnictví dramatické jako v třídě V. Příslušné soukromé četby ve vyšších třídách budiž vhodně použito k vyučování. Písemné práce jako ve třídě V., jichž látka hlavně opírá se o četbu. Cvičení řečnická jako ve třídě V. o věcech z vyučování a četby vlastní známých. b) Jazyk německý. Učebný cíl: Znalost tvarosloví a skladby jazyka německého. Jistota v porozumění nynějšímu jazyku spisovnému. Pokud možno největší zručnost v ústním a písemném užívání 38

obcovací řeči. Znalost vynikajících spisovatelů dle četby jistého počtu děl, hodících se pro ženskou mládež. Přehled rozvoje německé literatury v posledních 3 stoletích. I. třída. (5 hodin.) Mluvnice: Počátky tvarosloví, zvláště skloňování jmen a časování sloves slabých v čase přítomném, souminulém, minulém a budoucím rodu činného. Oznamovací a tázací způsob věty kladné a záporné. Četba: Drobné články souvislé za methodického postupu gramatického učiva za účelem ústního i písemného cvičení. Čtení sborem. Cvičení v hovoru: Zásoba slov a jednoduchých frásí na základě názoru a hovoru o obrazech a předmětech. Mluvení sborem. Memorování snadných článků. Písemné práce: Měsíčně úloha domácí a školní. Diktáty připojené k procvičenému učivu. Napsati procvičené a známé články. Odpovídati k německým otázkám německy. II. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Rozšiřování tvarosloví. Ostatní časy slabých sloves v rodu činném. Rod trpný. Způsob rozkazovací a spojovací. Skladba věty jednoduché. Četba jako ve třídě I. s požadavky pomalu zvyšovanými. Cvičení v hovoru: Pokračování ve cvičení v hovoru na základě názoru a četby. Rozhojnění slov a frásí. Obsah čteného a memorovaného v odpovědích k otázkám německým. Písemné práce: Měsíčně úloha domácí a školní. Diktáty. Prosté obměny. Odpovídati k německým otázkám německy. III. třída. (4 hodiny.) Mluvnice. Doplňování tvarosloví. Slovesa silná a smíšená. Časy a způsoby. Skladba věty složené. Cvičeni v hovoru: Pokračování ve cvičeních jazykových na základě obrazů, map a j. Rozhojnění zásoby slov a frásí. Memorování probraných článků. Písemné práce: Měsíčně úloha domácí a školní. Diktáty. Snadné obměny. Odpovídati k německým otázkám německy. Začátky 39

překládání z jazyka českého na jazyk německý. IV. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Doplnění věty složené. Řeč nepřímá. Nejdůležitější o tvoření slov. Přehledné opakování tvarosloví. Četba: Četba zejména článků prosaických se zřetelem k jich stránce jazykové, myšlenkové spojitosti a formě. Memorování zvláště textů písní německých. Cvičení v hovoru pojí se k četbě. Vypravování na základě vlastní zkušenosti jazykem německým. Písemné práce: Měsíčně úloha domácí a školní. Diktáty. Překlady z jazyka českého na jazyk německý. Začátky volnější reprodukce probraných statí. V. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Opakování a doplňování tvarosloví a skladby nejsnadnějšími zjevy při četbě a v řeči obcovací. Četba: Vzorné ukázky ze spisů prosaických i poetických, po případě i lehčí vhodné četby. Literárně historické poznámky o životě a působení znamenitějších spisovatelů z doby rozkvětu literatury jazykem německým. Cvičeni v hovoru jako ve třídě IV. Obsahy podle četby. Přednášení básní. Písemné práce: Měsíčně úloha domácí a školní. Diktáty. Obsahy čtených a vypravovaných článků. Listy na určitě omezená themata. Překlady z jazyka českého na jazyk německý. VI. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Kursoricky opakují se nejdůležitější části mluvnice a zvláštnosti jazykové příležitostně se doplňují. Četba a cvičení v hovoru: Hovory na základě vlastní zkušenosti a četby domácí. Statarické a kursorické čtení význačných a vhodných děl, zvláště ze Schillera a Goetha. Přehled literatury německé na základě četby. Básně a dramatické scény se přednášejí s úlohami rozdělenými. Písemné práce: V každém pololetí sedm úkolů střídavě domácích a školních. Dopisy. Pojednání k četbě připojená. Překlady z jazyka českého na jazyk německý se zvláštním zřením ke správné formě. 40

a) Jazyk francouzský. Učebny cíl: Správně vyslovovati, seznámiti se s tvaroslovím a důležitějšími pravidly skladby. Rozuměti jazyku spisovnému. Nejmožnější zručnost vyjadřovati ústně i písemně myšlenkový obsah z oboru vyučování a zkušenosti žákyň. Uvedení do francouzské literatury s připojením k četbě a vyučovatelským spracováním jednotlivých, ženské mládeži přiměřených spisů. Zjednati na základě četby přehled o vývoji literatury. Vyučování frančtině připojuje se, pokud možno, k vyučování jazyku českému a německému. IV. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Opakování tvarosloví. Skladba se opakuje na podkladě vhodných a souvislých článků. Četba prosaických článků obsahu výpravného a popisného, jakož i snadných poetických (i dramatických) úryvků. Cvičení v hovoru: Zásoba slov a frásí na základě názoru na obrazy a skutečné předměty. Memorování a přednášení básní. Ústní reprodukce čtené prosy jazykem francouzským. Písemnictví: Literárně-historické vědomosti se získávají na základě četby a vysvětlení učitelových. Písemné úlohy: Měsíčně domácí a školní úloha. Obsah úryvků ve škole přeložených nebo doma čtených. Překlady z jazyka francouzského na jazyk český. V. třída. (4 hodiny.) Mluvnice a četba: Znalost hlásek a nauka o čtení. Tvarosloví a nejdůležitější pravidla skladby na základě četby článků vhodných k vyučování mluvnickému. Cvičení v hovoru s použitím názoru na obrazy a předměty, jakož i na základě dobře propracovaných článků. Memorování takových článků. Písemné úlohy. Po vánocích úloha školní a domácí. Úlohy školní: Diktáty; odpovídati francouzsky k otázkám francouzským. Úlohy domácí: Úlohy mluvnické, obměny a retroverse na podkladě spracování článků. Vyučování třeba, pokud jen lze, připojiti k češtině. 41

VI. třída. (4 hodiny.) Mluvnice: Prohloubené opakování a doplnění mluvnického vyučování, zvláště pak skladby na podkladě četby a jazykem francouzským. Četba: Četba vzorné prosy i poesie. V každém pololetí budiž nejméně jedno celé zvláště významné dílo probráno (hledíc obzvláště k době Ludvíka XIV.). Cvičení v hovoru zřetelem k četbě a zkušenosti vlastní. Memorované básně a dramatické scény se přednášejí. Písemnosti: Na základě četby poznati rozvoj francouzské literatury se zvláštním zřením k posledním třem stoletím. Písemné úlohy: Měsíčně domácí a školní úloha. Obsahy, dopisy a volné rozpravy o daných i spracovaných thematech. Jazykem vyučovacím je frančtina. 4. Zeměpisu a dějepisu učí se takto: zeměpisu věnuje se v prvých pěti letech 2, v nejvyšším ročníku 1 hodina týdně, dějepisu v prvém ročníku zvláště se neučí, je spojeno s vyučováním mateřštině (1 hod. týdně) vypravování pověstí řeckých, římských a domácích, v každém následujícím ročníku věnují se mu 2 hodiny a v nejvyšším 3 hodiny týdně. Ve vyučování zeměpisném sleduje se jako cíl přehledná znalost povrchu země, jeho přirozené povahy a utváření jeho vlivu na život kulturní a dějiny lidstva, jakož i výklad o politickém jeho rozdělení. Zvláště se požaduje podrobnější znalost zemí říše rakousko-uherské a těch, které mají pro obchod světový důležitost. Proto také v nejvyšším ročníku podává se přehled produkce v zemích rakousko-uherských, jak se jeví v zemědělství, průmyslu, obchodu i srovnání s ostatními kulturními státy evropskými. Posléze mají se podávati též základy astronomického zeměpisu na základě bezprostředního pozorování a názoru. Pro dějepis je stanovena za cíl přehledná znalost všeobecných dějin, podrobnější znalost dějin říše rakousko-uherské se zvláštním vytčením poměrů kulturních. Při tom se přihlíží stále k působení vynikajících žen v dějinách a probírají se příležitostně důležité epochy z dějin umění. Při aplikaci plánů těchto na ústavech českých přirozeně bychom se měli domáhati toho, aby zvláště a podrobně se probíraly dějiny českého národa. 5. Arithmetice a geometrii věnuje se v I., II., VI. tř. po 3, v III., IV., V. 42

tř. po 2 hodinách týdně. Cílem je zběhlost v počítání čísly bezejmennými i pojmenovanými, celými i zlomky, při čemž se má stále přihlížeti k potřebám života praktického, zvláště v občanské domácnosti, a vyvarovati se jest všeho přílišného namáhání, jakým na př. je počítání příliš velikými čísly nebo nepravděpodobnými zlomky. Různé soustavy spoření a pojišťování, počet procentový a úrokový, cenné papíry, směnky, základy jednoduchého účetnictví – jsou předměty, které vesměs mají vztah ke skutečnému praktickému životu. Geometrií má se dospěti k vypočítávání snadnějších případů plošného a krychlového obsahu. 6. Vyučování vědám přírodním (přírodopisu, fysice, chemii, biologii) věnují se v l. a II. 2 hod., ve III. 4 hod., ve IV. 3 hod., v V. 4 hod. a v VI. třídě 2 hodiny týdně, a úkolem jest osvojiti si povšechně správné představy o světě přírodním, různých tělesech, jich vývoji, vlastnostech a vztazích k člověku, buditi účast a zájem pro život přírodní i poskytnouti nejdůležitější vědomosti o stavbě a výkonech lidského těla, jakož i vyložiti základy zdravotnictví. Příslušné předpisy byly též vydány pro vyučování kreslení a rýsování, krasopisu, zpěvu, tělocviku, ručním pracím ženským a těsnopisu. 23 Současně byl ministerstvem vyučování vydán zvláštní zkušební rád pro kandidátky učitelství na dívčích lyceích. Zkoušky způsobilosti učitelské pro lycea dívčí konají se před komisí pro zkoušky způsobilosti učitelské na gymnasiích a reálkách, a tvoří její zvláštní sekci. Kandidátka musí míti aspoň 22 léta věku, 24 vykázati se maturitním vysvědčením ze střední školy vůbec nebo z ústavu učitelského nebo dívčího lycea, musí míti absolvováno šest semestrů studií universitních a z nich aspoň 5 na fakultě filosofické (jako 23 Pro podrobnosti osnovy ve všech ostatních předmětech viz nařízení min. kultu a vyuč. ze dne 11. prosince 1900 č. 34.551. (Verordnungsblatt z r. 1900, č. 65.) – Srv. též spisek: Dívčí lycea. Prozatímní statut, učebná osnova a zkušební řád pro kandidátky učitelství na těchto ústavech. S dodatkem učebné osnovy pro 6třídní dívčí lycea česká. (Vydal K. Šmídek. Brno. J. Barvič, 1901.) 24 Zde jest ovšem zvláštní nesrovnalost: žačky přijímají se do I. třídy lycea již v 10. roce, studium trvá do 16. roku, tříletí na fakultě do 19. roku – co má kandidátka dělati do 22. roku, kdy teprve ke zkoušce státní se smí hlásiti?

43

posluchačka řádná nebo mimořádná), musí dále podati průkaz, že se účastnila prací svého oboru v ústavech universitních i že poslouchala mimo to přednášky o pedagogice a jazyku mateřském. Jako u kandidátů profesury, i zde by se měl žádati před připuštěním ke státní zkoušce průkaz vzdělání filosofického a pedagogického zvláštními kolokvii za doby studií konanými (jež by se dala nahraditi písemnými pracemi v semináři filosofickém nebo pedagogickém), jakož i kolokviem z přednášky o školském zdravotnictví. Předměty zkušební dělí se na 4 skupiny, z nichž každá tvoří obor samostatné zkoušky a zjednává způsobilost vyučovati předmětům v ní obsaženým na lyceích dívčích. Jsou to: 1. skupina pro moderní jazyky: frančtinu neb angličtinu neb italštinu, pro některé neněmecké ústavy též němčinu ve spojení s jazykem mateřským, 2. skupina pro dějepis a zeměpis, 3. skupina pro mathematiku, přírodopis a fysiku, 4. skupina pro kresleni a rýsování. Pro jednotlivé tyto předměty jsou požadavky zkušební podrobně vytčeny. Zkoušky skládají se z domácí práce písemné, zkoušky klausurní a zkoušky ústní. Byly-li práce domácí schváleny, lze zkoušky následující konati postupně ve dvou termínech, které však nesmějí od sebe býti déle poloviny roku. Co do požadavků při zkouškách těchto třeba vytknouti tyto momenty: Skupinám II. –IV. náleží vykonati zkoušku z jazyka vyučovacího, bud toliko ústní, v níž kandidátky prokáží potřebnou přesnost a hbitost v mluvě, znalost nejdůležitějších mluvnických zákonů a slohových forem, jakož i dostatečnou znalost hlavních děl literárních. Kde zkouška ústní nestačí k podání tohoto průkazu, je možno předepsati za tím účelem zvláštní klausurní práci písemnou. Kandidátky skupiny I. jsou této zkoušky přirozeně sproštěny. Pro obě prvé skupiny zkušební (jazyky a dějepis se zeměpisem) mají platnost ovšem se zřetelem k učebnému plánu lyceí dívčích ustanovení platná pro tytéž předměty při zkouškách učitelských pro střední školy vůbec, jenže při dějepisu místo odborného vzdělání filologického žádá se znalost dějin umění. Pro skupinu III. žádá se znalost elementární mathematiky, zejména oněch částí, kterým se vyučuje na dívčích lyceích, dokonalá jistota a zběhlost v užívání method počítání a konstrukce v tomto oboru 44

obvyklých, jakož i dovednost užívati jich v životě praktickém. V přírodopise třeba prokázati přehlednou znalost tří říší přírodních, založenou na názoru a cviku v určování, znalost nejdůležitějších přírodopisných soustav a nejdůležitějších faktů anatomických a fysiologických z říše rostlinné a živočišné, všeobecné vědomosti o stavbě a změnách kůry zemské, znalost praktického upotřebení produktů přírodních, zvláště v hospodářství domácím, posléze znalost stavby a činnosti orgánů lidského těla se zřetelem k jich upotřebení i péči o zdraví, jakož i k první pomoci při tělesných úrazech. Z přírodozpytu pak znalost experimentální a elementární mathematické fysiky a spolu mathematického zeměpisu, jakož i znalost důležitějších chemických prvků a porozumění významu fysikálních a chemických zákonů zřetelem k jich upotřebení v praktickém životě (v domácím hospodářství). Při tom je třeba prokázati, že kandidátka po jeden semestr pracovala v chemické a fysikální laboratoři i že zná prakticky chemické a fysikální školské experimenty. Pro skupinu IV. platí dřívější ministerská nařízení ze dne 29. ledna 1881 a 29. září 1897, požaduje pak se mimo to znalost nejdůležitějších nauk o zobrazovacím měřictví, pokud se dají názorem empiricky ozřejmiti se zvláštním zřetelem k potřebám vyučování měřickému tvaroznalství. Pro vypracování každé jednotlivé domácí práce písemné je stanovena doba tří měsíců, kterouž lhůtu, žádá-li za to kandidátka před jejím uplynutím, může komise prodloužiti. Rozměr každé domácí práce písemné má činiti aspoň jeden tiskový arch, ale nemá přesahovati tří tiskových archů. Z každé zvolené skupiny má kandidátka vypracovati dva takové úkoly. Ve skupině III. týká se jedna z nich vždy přírodopisu, druhá přírodozpytu nebo mathematiky. Cílem prací domácích jest, aby kandidátka prokázala důkladnost a hloubku svých odborných vědomostí i dovednost výkladu. Ve skupině I. má jedna práce domácí aneb, jeví-li se to býti vhodnějším, jedna práce klausurní býti napsána v moderním jazyku cizím, pro nějž kandidátka o aprobaci se uchází. Kandidátka přirozeně může užívati známých jí literárních pomůcek (jež však dlužno svědomitě uvésti), jakož jest od ní požadována znalost literatury příslušného 45

předmětu. Práce může býti též nahrazena samostatnou prací jinou (na př. doktorskou disertací) nebo prací vzniklou v semináři nebo ústavě vědeckém, byla-li schválena od ředitele ústavu. Rozhodnutí o tom je zůstaveno volnému uvážení zkušební komise. Examinátor podává o práci písemný posudek, jemuž musí býti, je-li práce schválena, připojen určitý výrok, zda práce pro pokračování ve zkoušce vyhovuje výborně uspokojivě nebo dostatečně. Práce písemné pozbývají platnosti, nedostavila li se kandidátka k pokračování ve zkoušce do dvou let. Ustanovení o zkoušce klausurní a ústní jsou analogická ustanovením platným pro kandidáty učitelství na gymnasiích a reálkách. Po vykonané zkoušce má kandidátka nastoupiti zkušební rok na některém dívčím lyceu, pro některé obory též za souhlasu ministerstva kultu a vyučování na některé jiné střední škole téhož jazyka vyučovacího, pro nějž aprobace nabyla. Ministr kultu a vyučování může zkušební rok prominouti těm aprobovaným kandidátkám, které na některé vyšší škole aspoň po jeden rok s pochvalou působily. *** Plány a osnovy lyceí vypracované naším ministerstvem vyučování a kultu zasluhují uznání, neboť je v nich bedlivě přihlíženo ke všem zkušenostem zjednaným za posledního třicetiletí na poli vyššího dívčího školství. Žádoucí by bylo, aby absolventkám dívčích lyceí se zkouškou maturitní i jiné obory působnosti mimo činnost učitelskou byly otevřeny – částečně zase jako pokrok v tom směru třeba označiti, že nařízením ministerským ze dne 7. dubna 1904 jsou dnes již připuštěny ke studiu farmaceutskému, jestliže po zkoušce maturitní na dívčím lyceu podrobí se s úspěchem na některém veřejném gymnasiu zkoušce z latiny v rozsahu požadavků platných pro prvých šest tříd gymnasijních. Po prvých 4 třídách mohou se žačky lyceí dnes hlásiti k praksi poštovních úřednic; majíli zkoušku dospělosti na lyceu, dává se jim před ostatními přednost. Dívčí lycea, jichž organisace se bude zajisté dále účelně vyvíjeti a zdokonalovati, jsou vyššími dívčími školami budoucnosti vedle gymnasií dívčích, a vedle momentu všeobecně vzdělávacího nesmí býti podceňován i sociální a praktický význam jejich. Jimi podává se 46

ženám vyšší vzdělání všeobecné na stupni střední školy, otvírá se z části vysoká škola, zjednává se možnost vyšší samostatné působnosti v lidské společnosti. Jde pak po stránce vnitřní o to, aby organisační nástin lyceí dívčích byl přizpůsoben zvláštním našim poměrům a potřebám českým, aby ústavy novými, jichž význam nesmí býti podceňován, pronikal ryzí český duch. V lyceích dívčích bude třeba zvláště středem vyučování učiniti jazyk a literaturu českou a spolu s vyučováním historickým vytvořiti typ českých moderních humanit dívčích. Vyučování dějepisné mělo by se doplniti nástinem dějin českého národa, moment kulturně-historický měl by býti náležitě zdůrazněn, též základní vědomosti právní, národohospodářské a sociologické měly by se (jako na lyceích francouzských) podávati v přístupné formě. Výchova náboženská bude ovšem zůstavena jednotlivým církvím, ale žádoucí jest, aby neutkvívala na jednostranném dogmatismu a byla doplňována samostatným vyučováním přirozené morálce i dějinám náboženství. Nové směry výchovy umělecké měly by býti právě na lyceích dívčích horlivě pěstěny a v plánu učebném i moment praktický pro příští činnost ženy ve společnosti a rodině více zdůrazňován. Pro příští povolání ženy v rodině i kursy hygienický a vy chovatelský ve vyšších ročnících měly by býti zařízeny. Jakým směrem bude se asi dívčí lyceum v budoucnosti vyvíjeti? V nynější době zřejmé krise střední školy nebylo účelno zřizovati střední školy dívčí úplně analogicky chlapeckým gymnasiím. Bylo by stálo za pokus vymoci od vyučovací správy schválení odchylné osnovy i plánu učebného pro dívčí gymnasia a sledovati tak směr reformní. Může-li míti Německo dnes již 79 reformních gymnasií (10 dle Altonského, 69 dle Frankfurtského systému), mělo jiti i u nás při zakládání Minervy o ústav nový, svérázný, jenž by, jsa finančně zabezpečen, prozíravě a pokrokově řízen, razil cestu novým směrům výchovným. Vzorů v cizině je dnes dosti. Snad Brněnská Dívčí Akademie v tomto vyšším smyslu chce pojímati a řešiti úkol svůj. Vedle pokusů o reformní gymnasia ať chlapecká nebo dívčí 25 25

Viz o nich zvláště v mém článku »Reforma středoškolská v Německu a

47

mělo by se i u nás usilovati o zavedení pokusné soustavy koedukační na jednom nebo několika středoškolských ústavech. Tak by ženám byla dána možnost nabyti vzdělání středoškolského v téže způsobě, jak dnes jest upraveno pro pohlaví mužské. Avšak za poměrů našich i zřizování gymnasií reformních i zavádění soustavy koedukační na některé školy střední bude míti vždy ráz ojedinělý. Za to v lyceu dívčím spatřuji základ příští střední školy dívčí, jež s ústavy mužskými domůže se jednou úplné rovnoprávnosti. Podmínkou je rozšíření studia na osmiletí, při čemž v VII. a VIII. ročníku nastalo by odrůznění dle oboru studia vysokoškolského, k němuž žačka se hodlá připravovati. Jazyk latinský by na všech lyceích ve vyšším oddělení mohl býti relativně povinný, ale s větším počtem hodin po způsobě reformních ústavů německých. Že latinu od řečtiny možno odloučiti je princip, na kterém zakládají se německá gymnasia reálná. Že vývoj tímto směrem bude pokračovati, toho známku vidím zřejmě v tom, že k německým lyceím ve Vídni i v Praze jsou připojeny dvouleté gymnasijní kursy klasické, po nichž je možno podrobiti se řádné maturitní zkoušce gymnasijní. Výhody pro absolventy reálek při dodatečné maturitě nařízením ministerským z loňského roku povolené (zkouší se jen z latiny, řečtiny a filosofické propedeutiky) snadno by se daly i na lycea dívčí rozšířiti. Dovodil jsem v řadě jiných prací, že střední škola budoucnosti bude jednotná v nižším oddělení, ve vyšším pak odrůzněna na několik sekcí, které budou účelně připravovat! ke zvolenému odbornému studiu na školách vysokých. Lycea dívčí pokračovacími kursy o dvouletí rozšířená správně by mohla představovati zvláštní typ této členité vyšší střední školy budoucnosti. Ministerstvo slibuje i finanční podporu korporacím a obcím, jež dívčí lycea založí. Němci mají dnes v Předlitavsku již 15 dívčích lyceí (v samé Vídni 5, dále v Badenu, Mödlingu, Linci, Solnohradě, Št. Hradci, Celovci, Praze, Brně, Moravské Ostravě a v Černovicích), Poláci 6 – a my v Čechách? Žádné české město dosud nezřídilo dívčího lycea. Máme lycea toliko dvě: Vesnina V Brně a spolku Ludmily v Českých Budějovicích, tedy obě s velikými obětmi vydržovaná Francii« ve Věstníku českých profesorů, 1904-5.

48

soukromými korporacemi. Stát přispívá na lycea německá 146.000 K ročně –, na dvě česká 22.000 korun. Německá lycea mají 2878 žaček, česká 401. Je významno, že obě jediná česká lycea dívčí vznikla v městech s německou správou. Obec Pražská nechce své vyšší dívčí školy přeměniti na dívčí lyceum: rozhodující činitelé patrně stavějí se na nemožné stanovisko, že je to škola pro vrstvy majetné, tedy ústav »luxusní« – a výsledek je, že absolventky šestitřídní vyšší dívčí školy Pražské marně žádají, aby na filosofické fakultě byly přijaty za posluchačky mimořádné. Fakulta je musí zamítati, neboť vyšší dívčí škola Pražská nemá zkoušky maturitní a není ministerstvem vyučování uznána za opravňující k mimořádnému poslouchání na fakultě filosofické. Poučný věru obrázek Pražské komunální politiky školské! Pražští Němci ovšem mají zkvétající dívčí lyceum spojené se vzpomenutými kursy gymnasijními. Je patrno, že ve vyšším dívčím školství zbývá nám mnoho doháněti. Je tu vážný úkol politiky nepolitické, jíž se u nás stále tak málo pozornosti věnuje. Rozumná politika školská, jakmile lycea dívčí u nás objevila se na obzoru, měla postupovati dle určitého plánu a usilovati o to, aby příslušní činitelé na určitých místech ruku přiložili k dílu. Správně O. Mirov v »Naší Době« (1905, 439 a n.j ukazuje k významu promyšlené dislokace českých lyceí dívčích. Horlivá činnost měla by se na tomto poli probuditi a vzpružiti, aby se právem zase, až bude pozdě, neukazovalo na inferioritu naši naproti Němcům. V Čechách na západě je Plzeň povinna svou dívčí školu změniti na lyceum. Stejně by měly učiniti Písek, Tábor, snad i Louny. Na severu o zásluhu zříditi dívčí lyceum měly by závodili Mladá Boleslav, Jičín, Turnov, na východě Králové Hradec soubor svých škol měl by dívčím lyceem organicky doplniti. V Pardubicích i Chrudimi déle již o založení dívčího lycea se jedná – snad od počátku příštího roku školního v Chrudimi stane se skutkem. 26 I v Kolíně by lyceum dívčí bylo asi na místě. Na Moravě k lyceu Vesninu v Brně měla by se družiti další v Mor. Ostravě, v Kroměříži (nebo Prostějově) a Uherském Hradišti. České samosprávě vzniká zde úkol veliký a 26

Viz článek J. Khoma v letošní »Osvětě Lidu«.

49

záslužný. Kéž nastane bez odkladu utěšený ruch, odhodlané a promyšlené úsilí na prospěch nejen českých žen, ale národního celku vůbec! *** Vytkl jsem hlavní současné směry reformní předních kulturních států na poli vyšší výchovy dívčí a naznačil, čeho je po té stránce nám třeba. Poměry se změnily: otázka vyššího vzdělání moderní ženy staví se v popředí současných osvětových snah. Dnes nebude již nikdo souhlasiti s Rousseauem, když v V. knize svého Emila výchově ženě vytkl úkol jediný: »aby se líbily mužům a poddány byly muži svému.« Správné jsou dnes názory, jak vytkl je H. Marion ve své pěkné knize o výchově žen asi v tomto smyslu: »Muže a ženy třeba vychovávati jedny pro druhé a oba pro něco vyššího, pro rodinu, kterou stvoří, pro národ, jehož prvkem a součástí tato rodina jest, pro lidstvo veškeré, jehož budoucnost v sobě nesou, a jehož budoucnost bude taková, jakou ony ji učiní. Třeba vychovávati ženu ne méně a ne více nežli muže k plné důstojnosti mravní osobnosti: pěstovati všechny její schopnosti, sesíliti všecky její energie, napraviti, pokud možno, všechny její slabosti. Takto jsouc vychována bude moci žena plniti úkol svůj po boku mužově v rodině, založí-li nějakou, bude však moci rovněž v opačném případě obejiti se hrdě a důstojně bez pomoci mužovy a postrádati, nestrádajíc tím příliš, radostí i starostí rodinných, nedostane-li se jí jich.« Zkrátka, dívku nesmíme vychovávati výhradně pro sňatek – v tom byla hlavně nesprávnost názoru Rousseauova, v tom je přední příčina mnohé zvrácenosti nynější výchovy dívčí. »Nikoli vychovávati jediné pro příštího čekaného muže, nýbrž tak, aby byly osobnostmi samy sebou, pravými ženami v plném, nejlepším slova smyslu, jež dovedly by si v případě potřeby stačiti materiálně a zvláště morálně, jež především by neměly marných potřeb luxusní zahálčivosti, jež konečně by dovedly čerpati z věd, umění, literatury všecky radosti čisté, jichž skýtají – toť prostředek, aby dovedly podle toho, jak osud s nimi naloží, obejiti se bez muže, nepřijde-li, upoutati jej, přijde-li, zaříditi si v obou případech život, jenž mohl by býti více méně šťastný, jenž však bude jistě užitečný, a o němž 50

nikdo neodváží se říci, že to byl život pochybený.« Končím přáním, aby důležitost vyššího vzdělání ženy české byla ve všech vrstvách národa dokonale pochopena, neboť, říká-li se u nás, že mládež je naší lepší budoucností, třeba dodati, že bude taková, jakou ji učiní první přirozené vychovatelky-ženy. Vyšší výchova ženy je důležitý úkol kulturní, významnější a potřebnější právě u nás, že jsme národ malý, a že jen vnitřní silou a svépomocí můžeme se udržeti v zápase kulturním a politickém evropského lidstva. Je toho potřebí nejen podle slov Komenského proto, že ženy jsou rovněž jako mužové »boží obraz, účastnice milosti a království věku budoucího, rovně myslí k chápání moudrosti způsobnou obdařeny«, ale proto, že vnitřní síla národa je dle Havlíčka v jeho »moudrosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti«, že národ jen osvětou a umravněností ve všech vrstvách svých, v obou pohlavích dospěje k svobodě a samostatnosti.

51

František Drtina Dívčí školství u nás a jinde Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání

Verze 1.0 z 02. 08. 2011