...........třetí festivalový úvodník........... rodamu snad zmiňme ještě alespoň mezinárodně srozumitelné “Joint us!”. Dobře se bavte a do přítomných redaktorů toho prosím nalijte co nejvíc, zaslouží si to!
Silvie Šustrová, šéfredaktorka P.S.: Korektorka české verze objevila kouzlo, které v sobě skrývá kombinace vodky a Red Bullu, a posléze s ním seznámila i zbytek redakce. Tak se na nás prosím nezlobte a vězte, že případné hrubky vám dávají křídla. P.P.S.: Škoda, že taky nejsme čarodějnická škola. Možná by se nám pak podařilo nějak očarovat počítače, které čas od času prostě vypoví službu a například neuloží kompletní reflexi, se kterou se chudák redaktor moří několik hodin, jako se to včera stalo Hance Hejdukové. Za její ochotu napsat celý článek znovu ještě jednou srdečně děkujeme, stejně jako Míše Tvrdoňové, která zmíněnou reflexi do šesti do rána překládala. P.P.P.S.: Avada kedavra festival!
7. d
uspořádají takový malý, roztomilý festival. A na takové akci rozhodně nesmí chybět společenská událost zahrnující především tanec, alkohol a v pozdějších hodinách i mezinárodní setkání velmi blízkého druhu. V Harry Potterovi uspořádali ples, my vám nabízíme Meeting Point párty, která začíná dnes ve 20:00 v klubu Fléda. Určitě si ji nenechejte ujít, tradičně patří k tomu nejlepšímu, co Encounter nabízí, zvláště pokud se vám doposud nepodařilo potkat se s žádnými studenty ze zahraničních škol. Buďte si jisti, že tady na to nepochybně dojde, a tak si vás dovolím vás na to alespoň trochu připravit uvedením několika často užívaných frází v angličtině pro podobné příležitosti: „To s tou tsunami (Irákem, papežem, Orlando Bloomem…) je smutný, co?“ - “That tsunami (Iraq, Pope, Orlando Bloom…) thing is really sad, isn’t it?” “Nedáš si buráky?” - „Would you like some peanuts?” “Zahajovací večer byl opravdu podařený, že?” - „The opening evening ceremony was really successful, don‘t you think?” “A nedala by sis kešú?” - „What about some keshu nuts?” “Jen aby nám vydrželo počasí.” - „I just hope it‘s not going to rain.” Vzhledem k přítomnosti školy z Amste-
na 2 b u
005
Ředitel Barrandovských studií Radomír Dočekal potvrdil zprávy o tom, že probíhají jednání o možném natáčení pátého dílu filmové série o Harry Potterovi v Čechách. Když jsem se na internetu tuto informaci dočetla, bezděčně jsem si vzpomněla na historku jednoho šťastlivce, kterému se podařilo popovídat si v jednom z pražských supermarketů s americkým hercem Ronem Pearlmanem, který v té době v hlavním městě natáčel Hellboye. Pearlman mu tehdy na jeho nadšený pozdrav prý odpověděl něco ve smyslu: „Fine, nice to meet you. Don‘t you know how the fuck does this thing work?“ („Fajn, rád jsem tě potkal. Nemáš tušení, jak sakra funguje tahle věc?“). Pevně doufám, že se dohoda s anglickými filmaři podaří - mě osobně by totiž jen máloco potěšilo tak, jako moci třeba takovému Gary Oldmanovi ukázat, jak se desetikorunou odemyká nákupní vozík… Postrádáte souvislost mezi Harry Potterem a festivalem? Kdo hledá, najde. A věřte, že šéfredaktorka ve čtyři hodiny ráno hledá opravdu urputně a tentokráte našla… Ohnivý pohár, o kterém pojednává čtvrtý díl kouzelnické série. Bradavická škola čar a kouzel si v něm na svůj hrad pozve kolegy z jiných zemí, aby si vzájemně předvedli, co umí - tedy si v podstatě
2.
.1
.. . . .. . ... . .. . . .. . ... . .s. . . e. . . .t. . .k. . . á n í . . . d n e s 11:00, 14:00 hadivadlo dle w. shakespeara: EIN STÜCK.HAMLET. essen 17:00 ced w. gombrowicz: YVONNA, PRINCEZNA BURGUNDSKÁ bratislava 17:00, 20:00 marta n. rinkinen: DALŠÍ helsinky 19:00 sál favu BARVY ANTAGONISTICKÝCH POCITŮ 20:00 fléda MEETINGPOINT PARTY FOLKWANG - UNIVERSITY ESSEN essen - německo
podle w. shakespeara EIN STÜCK.HAMLET. Režie a dramaturgie: Maren Wegner Scéna: Kathrine von Hellermann Kostýmy: Grit Gross Hrají: Oliver El-Fayoumy, Fabian Sattler, Sonia Hausséguy, Daniel Flieger Délka představení: 60 minut Představení „Ein Stück. Hamlet.“ chce položit několik otázek jedné z nejznámějších her světové literatury: Shakespearovu
.2
Hamletovi. Jak hrát Hamleta? V naší době? Jak mají mladí lidé, herci, režisér, scénografové nalézt svou vlastní cestu, jak se s touto hrou vypořádat? Jak pracovat na textu? Jak se přiblížit postavám? Jak se s těmito otázkami vyrovnat? Možná bychom je mohli zahrát? Jak spolu tyto otázky souvisí? Co je divadlo? Jaká je jeho funkce? Co divadlo zmůže? Co zmůžou herci? Co zmůžou lidské bytosti? Co lidské bytosti dělají? Co dělají herci? Jaké je propojení mezi hercem a postavou? Kdo hraje roli? Co je realita? Co je pravda? Co je zdání? Co je bytí? Co je hraní? Kdo je Hamlet, princ dánský? A co je „Hamlet“, nejdiskutovanější hra? Být či nebýt? Nachází se zde ještě vůbec úplný příběh? Nebo jen témata? Kusy a kousky? Nachází se zde vůbec ještě něco kompletního? Nebo jen kousky? Stücke. Ein Stück Hamlet. hadivadlo 11:00, 14:00 DIVADELNÍ FAKULTA, VYSOKÁ ŠKOLA MÚZICKÝCH UMĚNÍ bratislava - slovensko
witold gombrowicz YVONNA, PRINCEZNA BURGUNDSKÁ
Režie: Maja Hriešik Dramaturgie: Roman Olekšák, Emília Luptáková Scéna a kostýmy: Katalin Bujnová Hudba: nylon union Produkce: Sabina Borská, Kristína Stellerová Hrají: Rita Bancziová, Júlia Horváthová/ Lívia Sabolová, Eva Kerekesová, Michal Kubovčík, Judita Laxová, Štefan Martinovič, Martin Meľo, Csaba Mokány, Táňa Pauhofová, Stanislav Staško Délka představení: 90 minut Není ošklivá. Ani duševně není omezená. A vůbec, nezdá se být horší než většina děvčat. Přesto je v její konzistenci nějaký nešťastný prvek, který způsobuje, že včera neměla úspěch, že ho nemá ani dnes a že ho nebude mít ani zítra: Yvonna - symbol nejslabšího, symbol těch, kteří se neumějí bránit. Yvonna byla, je a navždy zůstane obětí. Nezáleží na tom, v jaké společnosti se nachází, vždy a všude je objektem ponižování, vyžívání se v přesile - moci, síly, idiotismu, sex appealu… Pro Yvonnu neexistuje vysvobození, spasí ji jedině smrt. Protože dokud žije, její bezedné utrpení bude všem okolo donekonečna připomínat nesmyslnost lidské existence. Ano, je v tom jakási zvláštní, pekelná dialektika. Takové perpetum mobile; jako kdybychom na tyč přivázali psa a kočku - pes honí a straší kočku a kočka straší a honí psa. A celé se to šíleně točí. Ale navenek: ticho jako v hrobě… Hororová komedie Witolda Gombrowicze. ced 17:00
DEPARTMENT OF PERFORMING ARTS, FACULTY OF CULTURE AND SERVICES, HELSINKI POLYTECHNIC STADIA helsinky - finsko
nina rinkinen DALŠÍ
Režie a dramaturgie: Nina Rinkinen Zvukové efekty: Pauliina Ojala Hrají: Kimmo Tähtivirta, Katja Hämäläinen Délka představení: 60 minut Komedie o vztazích využívající principy animace a pantomimy. Ve hře se nemluví a je velmi blízká pantomimě. Jedním ze zdrojů inspirace pro tvůrčí kolektiv byl film Sylvaina Chometa „Trio z Belleville“. Další je studie toho, jak se reální herci můžou přiblížit animovaným postavičkám. Postavit animaci jako styl na jeviště bylo náročné, ale zároveň to hře dodalo svěží a osobní nadhled. Inscenace je komická a zároveň velmi odhalující a dojemná. Další pokládá divákům otázku: Proč jsou vaše vlastní nedokonalé kvality tak roztomilé a sladké, když u jiné osoby jsou tak otravné? Hra začíná běžnými rutinami normálního rána. Každý den se všechno odehrává podle stejného schématu, dokud jej neočekávaná událost nevyhodí ze zajetých kolejí. Co se stane se vztahem, když jeden chce porušit veškeré zvyky a ten druhý se je snaží zachovat?
Inscenace vtipně odhaluje situaci, kdy tráva začíná vypadat zeleněji na té druhé straně plotu. Základními tématy hry jsou nevěra, nespokojenost a sexuální svoboda. Toto téma je aktuální, protože v moderní společnosti se vztah zdá být na jedno použití. Téma v kostce by mohlo znít: „Dokonalí lidé neexistují“. marta 17:00, 20:00 ..............................offprogram ATELIÉR PROF. CTIBORA TURBY, SEMESTRÁLNÍ PRÁCE 1. ROČNÍKU
BARVY ANTAGONISTICKÝCH POCITŮ
Tvůrčí tým: Anna Kubějová, Martina Krátká, Sára Venclovská, Roman Blumaier, Saša Stankov, Pavel Sterec, Pavel Šmíd, Jiří Stivín „Kdyby nebylo barev, byli bychom daltoničtí!“ říká Kuzma Prudkov, klasik mystifikace, zrozený z vůle několika ruských vtipálků. Pamatuji jen Tolstého, autora přepisu Colodiho Pinocchia. Komunikativita světa barev je dílčím tématem naší druhé studie. Na prvním místě je studie pocitů; protichůdných pocitů. Člověk v sobě v převaze nese směřování k jedné pocitové tonalitě. V mnoha případech usiluje o to být vidět jinak, než cítí svoje převažující úsilí, protože je třeba přesvědčen, že to je cennější lidská podoba, a tu se snaží do podoby svého bytí vreží-
rovat. Ne vždy s úspěchem. Není nutné takové úsilí nazývat lží, můžeme mluvit o usilování k lepšímu, nebo k tomu, co za lepší považujeme. Barvy jsou interpretací nmaznačených pocitů malíře Pavla Šmída. Nakonec Jiří Stivín se pokouší o totéž. V barevném hudebním tónu interpretovat pocity. Takže dialog tří typů umělců: mima, malíře, muzikanta. Tělo je plochou malířova výrazu, tělo je v pohybu prostředkem výrazu, hudba hledá interpretaci a mim hledá skrze její vjem pochopení a zjemnění svého výrazu vedeného tělem. Tělo jako nástroj je integrující prvek v celém procesu. Ať žije naše hříšné tělo! sál favu, údolní ulice 13 19:00
OMLUVA........................ Ve včerejším čísle jsme v offprogramové anotaci k Maskám a tvářím omylem otiskli informace k Dialogům. Panu prof. Turbovi a zúčastněným studentům i čtenářům se tímto omlouváme za veškeré nepříjemnosti zpúsobené tímto přehmatem.
.3
reflexe..........s. belbel: POSTEL...........................lodž MAGIE POSTELÍ Inscenace hry Sergeho Belbela Postel, kterou zahráli na setkání lodžští studenti, není ničím víc než hořkou anekdotou. Manželský pár si pořídí úchvatnou, esteticky strhující a z hlediska „filosofie nábytku“ zcela jedinečnou postel a hodlá ji pokřtít obdobně úchvatným, strhujícím a jedinečným manželským sexem - když v tom zjistí, že v prvé noci, po kterou budou mít tuto postel doma, tam nemůže ani jeden být. Manželka pochopí tuto komplikaci jako osudové znamení a rozhodne se, že slavnostní inauguraci lože provede jiný pár - manželův kamarád a její přítelkyně, které tímto způsobem zároveň dají dohromady. Ke kýžené postelní premiéře však nedojde a noc proběhne bez jakéhokoli pohlavního zážitku. Fakt, že postel zůstala slavnostně neotevřena, rozladí manželský pár natolik, že
.4
vede k jejich rozchodu. Veškerý půvab triviálního příběhu spočívá v způsobu jeho vyprávění - story je rozsekána do jednotlivých kratičkých výstupů, které jdou za sebou bez ohledu na chronologii i kauzalitu a které v první polovině inscenace končí často dráždivě „useknuty“ jakoby uprostřed akce - v druhé polovině se pak některé scény opakují znova, ale s odlišným hereckým jednáním (posouvajícím smysl řečeného) a překvapivým řešením „useknutých“ scén. Příběh se tedy před divákem vynořuje až postupně a musí si jej sám skládat, což ovšem (zvláště pro diváky neznalé polského jazyka) činí výsledný tvar poněkud subtilním a neúderným a trochu i klade otázku ohledně vhodnosti jeho účasti na mezinárodním festivalu. Jak autor, tak tvůrci nadto - zdá se mi - v druhé polovině, kdy se story již vyjasňuje a čeká se pouze na konkrétní rozuzlení oné nepo-
vedené noci, poněkud přecenili diváckou atraktivnost „skládačkovitého“ tvaru. Nicméně je fakt, že téma v současné dramatice natolik provařené, jakým je konzumní vyprázdněnost citového života třicátníků, dokáže Belbel podat v jednoduchém příběhu neotřele a překvapivě zábavně - až po překvapivě krutou pointu. Fixace na předměty denní spotřeby (ať prádlo či postel), jejich exkluzivitu a značkovost (toto téma je v inscenaci podpořeno promítáním vtipné série parodických reklam) nakonec přirozené sexualitě - kterou herci rafinovaně(zejména v první polovině) u postav výrazně akcentují - vlastně brání. Čtveřice aktérů pak tuto anekdotu sehraje vkutku brilantně, s precizním timingem, suverénními gesty a perfektně odpozorovanými a do grotesky nadsazenými klišé telenovelního a seriálového herectví (až po ty vskutku od srdíčka procítěné sinatrovky), takže si troufám mluvit (přes jistou rozvleklost druhé poloviny) o skutečné lekci současného komediálního herectví.
Jan Šotkovský
...................s. belbel: POSTEL..................reflexe
lodž
ČERNOBÍLÁ POSTEL Absolventský ročník lodžské školy představil v úterý večer a ve středu ráno v Martě hru současného katalánského dramatika Sergi Belbela Postel. V zásadě jednoduchý příběh mladého páru, který si objedná postel, přičemž nemůže být přítomen v době jejího přivezení, a nabídne tak noc svým přátelům (ti se předtím nikdy nesetkali), byl inscenátory rozdroben asi do čtyřicítky sekvencí, které navíc nebyly poskládány chronologicky. Už úvodní titulky ve stylu amerického filmu s anglicky mluvícím komentátorem, který komolil polská jména, naznačovaly inspiraci filmem, lépe řečeno situační komedií: herecký projev byl schematizován, každá situace byla jasně pojmenována přesným zveličeným gestem, což připravovalo živnou půdu pro množství gagů, v jedné scéně se dokonce ozval reprodukovaný smích tak, jak to známe třeba ze seriálu Přátelé. A právě schematismus je zásadním slovem - „Je to svět lidí pěkných, mladých a bohatých. Tak uhlazených ve svém chování, že až směšných
ve svém schematismu,“ píše se v programovém letáku k inscenaci. Tomu odpovídalo i scénografické řešení: postavy v černobílých kostýmech se pohybovaly na bílé podlaze jinak černého prostoru, v němž se nacházela jediná rekvizita - bílá postel, a pak zde bylo ještě bílé plátno, na které se promítaly úvodní titulky a inscenaci půlící, vtipně řešené reklamy s účinkujícími protagonisty Belbelovy hry. Jak už bylo řečeno, chronologický způsob vyprávění byl rozbit: začínalo se první scénou, ale pak následovala devatenáctá, pak druhá, pak osmnáctá... a tak dále až k desáté scéně, po které následoval
blok televizních reklam nabízejících šampaňské, cadillacy, pánské spodní prádlo, televizory a fotoaparáty, vše nápadně připomínající atmosféru amerických 50. let tak, jak o tom dnes sníme. Scény, které předbíhaly čas byly jasně čitelné - narozdíl od bílého svícení chronologicky postupujících byly tyto svíceny žlutě. Ve druhé polovině, po reklamách, bylo žluté svícení určeno naopak scénám již uvedeným. Tato kompoziční hra nebyla samoúčelná: v jedné z prvních žlutých scén jsme mohli tušit svádění Přítele Přítelkyní, nicméně plné uvedení této scény v chronologické řadě, tedy téměř na konci hry a v bílém světle, ukázalo, že Přítelkyně měla rozbitý zip korzetu. Postel jako hlavní postava, kolem které se točí všichni a všechno, postel jako zástupce celé řady různých druhů zboží - televizorů, fotoaparátů... A k tomu černobílé postavy svorně přijímající diktát černého nebo bílého... Lodžským inscenátorům a vynikajícím hercům se podařila nápaditá inscenace, která nikomu nic nenutí, a přesto významně promlouvá.
Jan Havlice
.5
reflexe..........t. dorst: FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS.....brno PSANÍ O PSANÍ O PSANÍ Jsem Krappet zmatený. A tak to má být. Nevěřte kritikům, když po divadelních kavárnách cedí nad karmínovou dvoudeckou skrz nečesané kníry veškerý svůj intelektuálně nabubřelý slovník v improvizovaném rétorickém tělocviku na téma svíravé neuchopitelnosti a objektivní nekvantifikovatelnosti transcendentálních kvalit umělecké performance. Lakmusový papírek na divadlo je totiž prostý - dobrá inscenace ve vás vyvolá dobré otázky. Ouvej je, když se s hlavou plnou dobrých a zatraceně zajímavých otázek sedá těsně po představení do časopisecké pekárny (i tady je nejdůležitější noční směna, navíc se zdráhám používat obvyklé slovo pro podobnou pracovnu - když mě pan vrátný pouštěl do budovy, na mé pokorné oznámení, že potřebuji do redakce, se hluboce zamyslel a s pečlivě dávkovaným opovržením pravil: „Redak-
.6
ce? Honosný název...“) s nutností uhníst a uplácat z lepkavého těsta nezpracovaných myšlenek něco, co by bylo mazané alespoň jako mazanec, když na šněrování sofistikovaných vánoček není čas. Plác, plác. Inscenace stojí na kvalitním textu. Dramaturgii těžko něco vytknout, hra se zdá být šetrně přešetřena nic jí na jevišti nechybí ani nepřebývá. Čímž je vlastně z poloviny vyhráno. Plác, plác. Plác, plác. Režie je. V mnoha místech působivá, ve vedení herců přesvědčivá. Ve výkladu nepodbízivá, což se mi zamlouvá. Hledají se především lidé v lidech, komorní důkladností, i když na docela velkém jevišti. Jen proklamované strhující davové scény, „monstrózní výjevy zmanipulovaného davu“, mi přišli v jinak citlivě vedené komorní trojhře až ostudně zbytečné. Ale možná mi jen unikla jejich souvislost s dějem, postavami či čímkoliv jiným, na čem spočinulo mé oko. Celou dobu jsem netušil, kdo dav zmanipuloval, čím ho zmanipuloval a k čemu ho zmanipuloval. Kromě toho, že ho zmanipulovala režisérka k přestavbám scény. Škoda. Bez těch šarád a v intimnějším prostoru bych inscenaci viděl raději. Plác, plác. Herci hrají. Solidně. Občas by potřebovali udržet ve scénách větší vnitřní napětí, ale celkově vzato se se
svými velkými rolemi srovnali s velkým přehledem. Prostor pro zpřesnění výrazu během dalších inscenací tu ovšem ještě je a věřím, že bude využit. Plác. Po zádech. Největší poplácání ovšem zaslouží scénická hudba a její citlivé propojení s dějem.. PLÁC! A děj? Postavy? Muži, kteří se tvrdošijně odmítají hodit do ordinérní frašky a žena s touhou žít v románu? S těmi je kříž. Tady se líhnou všechny ty otázky, které mi po odevzdání tohohle mazance nedají spát. Kdo je vlastně ten Krapp? Cynický, bezcitný manipulátor? Zamindrákovaný diktátor se strachem, že někdo prokoukne jeho masku úspěšného a sebejistého pána světa? Předvádí se, aby se přesvědčil o vlastní všemohoucnosti, nebo je všemohoucí a předvádí se jen tak? Uměl milovat? A pokud ano, proč o tom neuměl mluvit? A kdo je Julie? Romantická duše vtažená svým mužem do reality? Silná žena volající po silných citech? A Hrabě? Neschopný a opovrženíhodný bezpáteřní bahnivec ve vlastním vykonstruovaném neštěstí? Citlivý a hrdý modrokrevník zahnaný okolnostmi do situace, z které těžko vyváznout se ctí? A kdo jsem, sakra, já? Plác, plác?
Mikuláš Bryan
.....t. dorst: FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS..........reflexe
brno
DORST S OBOJKEM Text Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis láká k inscenování jistou nejasností, přitažlivostí, otazníky. Tvůrci si však nezbytně musí vytvořit silnou režijně-dramaturgickou koncepci, výklad textu. Díky tomu se produkce začínající čtením poštovní zásilky od boháče Krappa dceři bankrotáře Julii hodně odlišují, především dochází k posunům postav (např. u Petra Lébla v divadle Na zábradlí byla Julie nejsilnější ne jevišti, Martinu Františákovi v Městském divadle Zlín vyšly nechtěně obě figury podobně dominantní). V kuse Jolany Kubíkové zůstává rozvržení sil stejné jako v textu. Julie je uvnitř zranitelná, navenek drzá a ostrá. Muži slaboši. Otec, protože zkrachovalý slibuje sebevraždu, Hrabě, neboť se nechá Krappem vydírat, a Fernando, kterému to tak vyhovuje; naplánoval si to, čímž je dominantní. K posunům tedy dochází jinde. Přehlédnout rozhodně nelze přetvoření sevřeného textu o šesti postavách v (vzhledem k dané hře) opulentní podívanou zprostředkovanou třinácti herci. Důležitou roli hrají sluchové vjemy. Hudba téměř stále, několik songů, zvuky jako takové - Krappovy kroky, bouchnutí dveří atd. Působení inscenace zintenzivňuje také duplikování některých replik
německy v podkresu a občas ilustrování slov obrazem (např. první Krappova manželka v druhém plánu). Díky tomu si přijde na své i oko. Obzvlášť, když může vidět funkční scénu, již při jakémsi prologu tvoří bílé paravany na kolečkách, později prosvícené už předvídají scho-
diště z druhé strany, která uvězní Juliin život po svatbě, aby scvrkla její život na Krappově vodítku mezi dva tři stupínky. Když ji Fernando odešle na vyléčenou do blázince, obnaží se jeviště vertikálně. Po návratu Julie přijímá Krappův styl života, schodiště se již tedy nevrací. Po smrti odchází postavy odhaleným jevištěm ven
do reality. Změny se výrazně dotkly textu. Nezmizely postavy, příběh, ale došlo k okleštění autorovy zvláštní poetičnosti. Dorst zůstal, leč na obojku, jako dostala na krk jeho hrdinka. Vypravěčsko-scénické poznámky, které přiděloval konkrétním postavám, v inscenaci říká hlas z reproduktoru. Tento dramatikův otazník stál, myslím, za složitější odpověď než jen mávnutí ruky, kterému se rovná řešení v podobě vypravěče. Některé motivy z textu mizí (zdebilizování psychiatrů), jindy potěší režijní invence (chytré nahrazení hřebínku, tedy sice silně ženského symbolu, funkčnější obručí, která značí hračku, jež Krapp nechtěl kupovat synovi, čili vstřícné gesto, zároveň je symbolem obojku nyní již na celé Juliino tělo, s nímž ale žena tančí, užívá si ho; hrábě místo hrabě; zdůraznění závislosti Otce na dceři jeho posazením na vozíček apod.). Představení se občas utápí v sobě samém, stejně jako ve výše zmíněných inscenacích pokulhává ztvárnění Krappa, jenž od herce vyžaduje velké charisma (ve stínu je nejen jeho minulost, ale zde i tvář pod kloboukem). Na festivalu ale ostudu Brnu určitě neudělalo.
Hana Hejduková
.7
offflexe........w. shakespeare: HAMLET......................brno HRA NA HAMLETA Jakže se to hraje? Tak to se vezme jeden takový Hamlet a dalších asi dvacet černých figurek a rozhodí se to po černé šachovnici, kterou jste předtím pocukrovali. A tak se to dělá pořád dokola za doprovodu zvuků a dá se tomu jméno Hamlet. A protože černá šachovnice není přece vůbec žádná šachovnice, jsou pravidla taková, že černá. Ale to nevadí! Nejsou sic políčka, jsou dány tahy. Ale to neladí! Ve scéně rozhovoru Hamleta s Poloniem Hamlet říká: „Slova.“ A Pollonius opáčí: „Čeho se týkají?“ A sbor herců, vytvářejících ozvěnu jejich slov v rozlehlých síních Elsinoru, naváže: „Týkají, týkají, tikají, tikají, tikají…“ A tak je to s celou inscenací. Tiká. Všechno v ní tiká. Slova, zvuky, akce. Velice přesně. Jako hodinový strojek. Stejně, tak stejně. Při vší rozličnosti v inscenaci užitých efektů. Herci zpívají, běhají, skáčou, šplhají po laně uprostřed scény, smějí se, křičí, válejí se v závějích papírové drti, hrají na kytaru, hrají si na delfíny a mnoho dalších věcí. Mají stále co na práci, jsou velmi vytížení. Jsou bohužel natolik vytížení, že nestačí hrát Hamleta - anebo prostě hrát tak, aby z toho i ti na druhé straně
.8
něco měli, anebo alespoň artikulovat. Vynakládají spoustu energie, která však na druhou stranu nedospěje, aniž dospěje jinam. Ve fyzice se tomu říká entropie: nevyužitá energie, která jen tak vyšumí do vesmíru. V divadle se prostě rozbije o skleněnou čtvrtou stěnu - přestože ji herci sami svou fysis bourají. Jenomže je to jen tah. Třeba ve scéně divadla potulných herců, kdy členové elsinorské rodinky usedají jako diváci mezi diváky. Tím se z efektu vnímání několikanásobné znakovosti - herci hrají herce, kteří hrají postavy, které hrají nefér a které je sledují a které zejména jako diváci sledujeme my - stává zase normální divadelní vnímání. Což by ovšem nevadilo, kdyby toto původně velmi rafinované divadlo na divadle zde svým loutkovým pojetím nepůsobilo jako velmi krutá sebeironie samotných zúčastněných. Hercům prostě nebylo dáno. Tedy od Boha ano. Od režisérky ne. To první prosvítalo přesně tam, kde přestávalo prosvítat to druhé. Inscenace Ham-
let režisérky Smilkové je tvořena sledem jednotlivých cirkusových čísel. Velmi jednotlivých. Bez vzájemné divadelní kontinuity a bez kontinuity vnitřní, jejichž začátek a konec je nastaven společnou předvolbou a vývoj uvnitř prostě nějak souvisí s rozstříhanou Shakespearovou předlohou, na jejíž známý příběh jsou navěšeny. Naštěstí známý, protože jinak by ucelenost inscenace spočívala jen ve velmi náhodné skrumáži tady a teď pod jedním šapitó v jedné papírové drti. Kdyby ovšem tato drť tak neodbytně nesymbolizovala naopak inscenační rozdrcenost. Pročpak si tvůrci zvolili za výchozí pravidla pro svou hru ta Shakespearova, když jim evidentně přišla tak nedostačující? A nemám nic proti interpretacím. Jen by to tak nějak měla být interpretace. Alespoň nějaká. Upozornění: Inscenace není vhodná pro alergiky na prach a diváky s biologickými potřebami. Nejsem náročná, ale za dýcháním kyslíku si stojím.
Jana Alfabeta Cindlerová
...........JERZY STUHR...................offflexe
MASKY A TVÁŘE
STARÉ MASKY, MLADÉ TVÁŘE Masky jsou staré tisíce let, loňští prváci se s nimi sžívali půl roku, my viděli čtyřicetiminutový sestřih jejich práce a já mám pár minut a písmenek na sepsání objevného pojednání. Moderní bábel se se starými kultovními předměty věru nemaže... Koprodukční videodokumet JAMU a Divadla Alfréd ve dvoře byl velmi decentně a patřičně orámován úvodní řečí pana profesora Turby na jedné straně a opatrnou diskusí na straně druhé. Pedagog, režisér a producent snímku v jedné osobě se projevil i jako moudrý řečník - mluvil dost dlouho na to, aby vyložil, co bylo třeba, a dost krátce na to, aby udržel pozornost nás všech. Podstatné byly především dvě informace: studenti pracovali s maskou, která jim byla zvenčí nabídnuta, což je postup přesně opačný tradičním zvyklostem, kdy si herec (i když v kontextu rituálů by bylo přesnější ošklivě nečeské označení performer či přímo účelově polopatistické uživatel) sám vytváří masku s ohledem
na zamýšlený výraz; studenti tedy museli naopak hledat myšlenky, které do masek kdysi vložili jejich tvůrci, učit se pracovat s partiturou napsanou někým jiným. A druhá: masky byly staré či lidové originály nebo jejich přesné repliky, tedy kusy s původní působivostí a duší prozrálou léty. Ožívaly před námi stejné jako před stovkami let. Přesvědčivě. V tom ostatně vidím největší význam celého počinu. Když si odmyslíme, že funguje jako prostý (ač až překvapivě citlivě pořízený) záznam školní práce, zároveň slouží jako nenápadně vztyčený prstík mířící k odvětví, které se u nás pěstuje pohříchu málo, ač má očividně široké možnosti a sílu podepřenou tisíciletou historií...
Mikuláš Bryan
BYL TU JERZY A je to za námi a stálo to za to, jak ví každý, kdo tam byl. Jerzy hýřil vtipem a auditorium se smálo a zábavnou formou se dozvídalo. A dozvídalo se mnohé. Třeba co je to tzv. ruská metoda řešení kameramanských
problémů. To je tak: potřebujete matičku Rus, čtyřicet stupňů Celsia, jimiž matička žhne, a oko Jerzyho Stuhra. Zápletkou je, že kameraman se snaží natočit detail Jerzyho oka. Protože je však Jerzy po ruském natáčecím dni znaven, jeho oko, protože jeho hlava, protože Jerzy celý se efemérně chvěje. Přiskočí bratr Rus s návrhem ruské metody univerzálního řešení: “Vodka!” Ač Jerzy není abstinentem, v ruském klimatu rafinovaně odmítá. Přichází metoda kameramanská: přiskočí bratr Rus 2 s prknem, to postaví za Jerzyho a Jerzyho k němu ukřižuje. Jerzy má totiž naštěstí kostým. A získává pevnost a kameraman detail a je to. Claude Levi-Strauss to nazývá domácím kutilstvím: pracujeme s tím, co máme. A je to. Jenže narozdíl od varování skeptického večerníčku film takto skutečně vznikl. A ještě mnohé jsme se dozvídali (viz kolegův rozhovor). A ještě budeme, protože si pánové Stuhr a Kovalčuk přísahali pro své univerzity bratrství. A je to. A je to tak dobře.
Jana Alfabeta Cindlerová
.9
rozhovor s.............................................. režisérkou JOLANOU KUBÍKOVOU..........................................................................difa jamu, brno O INSCENACI FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS
Je to pro tebe rozdíl, když se tvoje inscenace uvádí v rámci festivalu? Ne, nevnímám v tom žádný rozdíl. Do hry jsme šli osobně, pro mě bylo důležité setkání s Petrou, Kryštofem, Martinem, Bobem... Myslím si, že to nejdůležitější se uděje během zkoušení hry. Je to takový intenzivní čas. Nejdeme vstříc publiku s něčím jiným, nedávám pokyn “dneska to hrajte jinak.”
Výrazným prvkem inscenace je použití chóru. Je to současný divadelní trend, nebo to byl tvůj osobní přístup? Obecně je pro mě chór divadelní prvek, který dobře funguje, masa na jevišti. Chór jsem použila, protože samotná hra je pouhým sledem dialogů. Celé to působí jako taková monostruktura a mně se líbilo to rozbít. Je to jednak formální oživení, a druhak to funguje významově. Krapp hraje hru uvnitř domu s Julií a s Hrabětem, a zároveň hru na venek. Nic
.10
se neděje, všechno máme zmáknutý. Dav funguje jako jím zmanipulovaná jednotka, která všechno plní výborně. To je ta uniformita. Dav je masa, která neklade odpor. Na rozdíl od Julie, která je schopná mu říct “ale ty nejsi muž.” Snažila jsem se, aby chór působil mrazivě. Neustále se usmívají, protože Krapp řekl: “Nesnáším ten úšklebek, při němž nejsou ani vidět zuby.”
Neubrala ta použitá fašistická reminiscence něco na aktuálnosti? Třicátá léta v Německu, všichni víme, o co jde. Ale co dnes? Je sporné to tam takhle dodávat. Ten text to v sobě přímo zakódované nemá, ale já jsem to tam vycítila. Cítilo to asi víc lidí. Například jsem se dočetla, že Lébl ve své inscenaci použil Wagnerovu hudbu, která tady k tomu “nadčlověčství” patří. Není důležité, jaký systém to je. Hlavní je, že ten systém je ideologický a demagogický. Celá hra začíná rozkladem, finančním i morálním. Ve společnosti je něco pro-
hnilého, něco nefunguje dobře, prodávají se dcery... Není náhoda, že právě v tuto dobu přichází Krapp, který nabízí pomoc a nastolení řádu. Tak se ho chytíme za ruku a neptáme se, jakými prostředky toho docílí. Ale ani sám Krapp netuší, jak moc se do toho zaplete. Má v sobě zakódovanou určitou devastující sílu a působí ničivě i proti tomu, co má rád.
Jak se v inscenaci objevila scéna s melounem? Když Hrabě přišel domů, všiml si, že kousky melounu, které mu manželka nabízí, jsou nakousnuté. Z toho usoudil, že už to tam někdo před tím vymet. Hraběnka je žena nevěr a mělkého užívání života. Oproti tomu Julie je pro mě přímá ženská, která hledá pravdu a ne zapomnění se v nějakých dobrodružstvích. Celá tahle operetní a fraškoidní poloha se nám hodila pro odlehčení a vizualizaci života Hraběte.
Jana a Jana
.............................................rozhovor s hostem festivalu JERZY STUHREM.....................................rektorem krakovské divadelní školy ČÍM MÉŇE TOHO FILMOVÝ HEREC VÍ, TÍM LÉPE Člověk míní a osud mění. Celý včerejšek jsem na rozhovor s Jerzy Stuhrem pečlivě připravoval, cizeloval otázky, konzultoval, studoval literaturu... Pak vyplynulo ze situace, že rozhovor proběhne v rámci plánované besedy s ním. A beseda se nakonec nekonala, neboť Jerzy Stuhr se s gustem chopil nabízeného tématu vztahu divadelního a filmového herectví a přednesl o něm strhující, prožitou, moudrou a nesmírně vtipnou přednášku, takže na dotazy už nezbyl čas. Nabízím tedy z jeho monologu aspoň pár střípků. Je vlastně paradoxní, že jsem se mohl setkat tak intenzivně jak s herectvím filmovým, tak s divadelním. Studoval jsem divadelní herectví a myslel jsem, že budu dělat celý život jenom divadlo. Když jsem nastoupil do divadla, tak “staří mistři” brali film jako cosi neuměleckého, jako pouhý nástroj výdělku. Je to logické - ve filmu na jejich práci záleží daleko méně. Film se chová k hercům velmi surově to říkám jako filmový režisér, který ví, že může udělat z malé role velkou (stačí pár detailních záběrů), z velké malou (to je ještě jednodušší, od toho tu koneckonců
je střih), dát herci jiný hlas a především, že jej může z filmu vystřihnout úplně. Říkám často svým studentům “Nemyslete si, že ve filmu hrajete nějaké role! Vy jen poskytujete herecký materiál, z něhož někdo jiný tu roli vytvoří.” (V divadle naopak - když se zvedne opona, je tam herec pánem a nikdo jej už nepřeruší leda když diváci začnou házet rajčata.) A vidíte - dnes Andrzej Wajda (a to jsem s ním dělal tolik divadelních rolí) říká “Stuhrovi nabídl víc příležitostí polský film než polské divadlo.” Jednoho dne - to už jsem byl dlouho hercem Teatru Starego v Krakově - mě po představení čekal před divadlem smutný muž v brýlích. Představil se jako Krzystof Kiešlowski - byl už tehdy slavný dokumentarista, ale já se o dokumentární filmy nezajímal a jeho jméno mi nic neříkalo - a nabídl mi roli ve svém prvním hraném filmu. Zároveň mi sdělil, že ta role nemá žádný text, a pokud ji nepřijmu, tak ji z filmu úplně vyhodí. Přesto mě tato optimistická nabídka zaujala a začali jsme spolu spolupracovat. Krzysztof jako dokumentarista hleděl pochopitelně na profesionální herce s nedůvěrou. Jeho dokumentární filmy byly založené na autenticitě neherců, z nichž jako režisér dostal cosi mimořádného,
neopakovatelného - v tom je génius dokumentaristy. To, že profesionální herec je schopen znovu opakovat tentýž projev emoce, mu přišlo jako něco podivného, nepatřičného. Ale zároveň mu došlo, jaký je to komfort, že herec zapláče stejně poprvé, podruhé, potřetí a režisér si může klidně točit... Tak jsme se od sebe začali učit. On mě upozorňoval na specifika filmového herectví - hodiny mi pouštěl své dokumenty, ve kterých lidé třeba zdánlivě nic nedělali, ale v nichž v jednoduchém, všedním projevu člověka, který si třeba jen balil cigaretu, bylo něco dojemného, strhujícího. Kdyby mu řekl, co má tím balením cigarety vyjádřit, co jím má zahrát, začal by být nepřirozený, křečovitý. V divadle závisí všechno na magickém poutu mezi živým člověkem na jevišti a živým člověkem v hledišti. Já jako herec mám toto pouto ve svých rukou, usměrňuji divákův zážitek, mám adekvátně tomu připravené tělo i hlas, volím výraz potřebný k tomu, abych oslovil i diváky v posledních řadách - to všechno znám, to mě učili ve škole. Ve filmu ale nic z toho nepotřebuju! Dobře posazený hlas mi ve filmu k ničemu není. Ta základní, podstatná věc, jeden z mála styčných bodů filmového a divadelního
.11
.............................................rozhovor s hostem festivalu JERZY STUHREM.....................................rektorem krakovské divadelní školy herectví, je opakování prožitku, opakování výkonu. Opakování prožitku - ne slov, slova jsou to nejjednodušší... Od Kiešlowského jsem se, když jsem pak začal sám režírovat filmy, naučil analyzovat si psychologicky herce, odhadnout jeho “cyklus opakovatelnosti” - zdali je schopen opakovat scénu stále stejně, či zda se unaví, znudí a bude čím dál horší (pak potřebuje změnu daných okolností, jak nás to učí už Stanislavskij), či zda naopak bude čím dál lepší. Filmový režisér tohle musí umět rozpoznat. Jednou jsme po jedné z posledních zkoušek s Wajdou čekali na připomínky, ale on nám jen řekl: “Co vám mám povídat? Už víte o těch rolích víc než já.” Na divadle to tak je (nebo může být) - režisér herce “nastartuje” a herec je schopen vést se sám, neboť už ví skutečně víc. Ve filmu je to často opačně - hlavně u menších rolí - čím méně toho herec ví, tím lépe! Řeknete herci, aby vypil pivo - a on ho přirozeně vypije. Začnete mu vysvětlovat hlavní a vedlejší motivace, jeho psychické rozpoložení v tu chvíli, jeho vztah k půllitru...- výsledek je často k nekoukání. Nelžeme si do kapsy - filmovou roli dělá detail, pohled do tváře. To ostatní je omáčka, makulatura - chodíš, piješ,
.12
sedneš si, postavíš se, otočíš se... Práce s obličejovým detailem je naopak k nepotřebě v divadle - tam jej diváci nevidí. Mám přítele, vynikajícího kameramana, který nechodí do divadla. Lákám ho vždycky, ať přijde, že máme pěkné představení a on odpovídá, že dívat se dvě hodiny na jeden záběr ho nebaví... Na divadle mě zajímají právě postavy, které musím skutečně vytvořit. Má první role v Teatru Starym byl Verchovenskij v Dostojevského Běsech - co já mám společného s Verchovenským? Teď hraji - možná svou poslední, kdoví - hlavní roli v Richardu III., postavu, s jejímiž myšlenkami a záměry nemám vůbec nic společného. Právě to mě vzrušuje. O tom, že Richard III. je mrzák, ani nemluvě - to je úkol, najít hereckou podobu jeho postižení! Ve filmu je to jinak - když se na sebe dívám ve dvacet let starých filmech, říkám si - ano, takhle jsem vypadal, takhle jsem mluvil, tohle jsem si myslel, takhle jsem se choval... Samozřejmě jsou herci, u kterých je to jinak, kteří tu roli zcela tvoří i ve filmu, u kterých po první minutě zapomenete, že jste je viděli v jiných filmech - Marlon Brando, Anthony Hopkins... Má první hlavní filmová role byla titulní postava ve filmu Felikse Falka Předtanečník
- namyšlený, světácký floutek, který chce prorazit a jde za svým cílem zcela nemilosrdně. Krátce na to jsem dostal zcela odlišnou hlavní roli v Kiešlowského Amatérovi - sympatický venkovan, který si koupí levnou kameru, aby začal natáčet život svého právě narozeného dítěte a nakonec se z něj stane filmař. Kiešlowski mi říkal - “Diváci tě musí mít od začátku mít rádi!” Namítal jsem mu, že mě celé Polsko teď z filmu zná jako svini a že mě všichni budou na první pohled nesnášet. Říkal jsem mu: “Jsi scénárista, tak mi pomoz.” A on mi pomohl. V jaké situaci je muž nejdojemnější? No, když jeho žena rodí dítě a on je zcela bezradný, neví co má dělat, není schopen ani zavolat taxík, bojí se jí dotknout, chodí nervózně po chodbě a čeká... Celá úvodní patnáctiminutová sekvence porodu byla vytvořena s jedním hlavním cílem - aby mě diváci začali mít rádi. Před dvěma lety jsem byl na večeři u Jana Pavla II. Říkal mi: “Chodil jsem na vás do Stareho Teatru, pamatuji si vás v Dziadech.” Řekl jsem mu: “Ale Svatý Otče, já v těch Dziadech hrál Belzebuba.” Odvětil: “Roli si člověk nevybírá.” A ukázal na sebe a řekl: “Jak vidíte.”
Jan Šotkovský
......MEETING POING....... divadla, ve kterých hrajeme(te) .........DIVADLO BOLKA POLÍVKY............................................. .....PARTY..... „Bylo nebylo...“ pravil čahoun s červenou bambulí na nose a podezřele dlouhými zelenými botami. „...na malém náměstí vedle kostelíka uprostřed malého velkého města stával takový obyčejný dům.“ Zde je nutno filutu s vytahanými kšandami poněkud poopravit a doplnit. Ten dům tam samozřejmě ještě stojí. Kde? Jakubské náměnsí 5 - takže náměstí bychom měli, a to malé velké město, no tak, to snad nemyslel vážně. To je přece Brno. A ještě si neodpustím říct, že ten dům nebyl obyčejný, ale kulturní! Tedy do roku 1948 byl dokonce Kulturní... Kulturní dům obchodních a průmyslových zaměstnanců! No, a copak se s ním stalo? „Myslím, že tam pak přišly mršky či co...“ Ano, Mrštíci, tedy divadlo bratší Mrštíků na dlouhých sedmnáct let. „...no a to se tam teda začlo hrát divadlo...“ Jistě to divadlo se tam samozřejmě začalo a samozřejmě ještě neskončilo, po Mrštících přišli další a další. „Satanisté, třeba!“ Ne, satanisté opravdu ne, i když množství kostí nalezených při vykopávkách by tomu mohlo naznačovat. Spíš bys asi chtěl říct: satiristé - tedy Satirické divadlo Večerní Brno, které tady vydrželo o deset let déle než ty tvé mršky. A samozřejmě, že se činilo. Říká ti něco kupříkladu jméno
Evžen Sokolovský? „No, každopádně si netroufám tvrdit, že neříká.“ To jsem si myslel - to je jeden z našich nejvýznačnějších režisérů šedesátých let. Ostatně se o tohle divadlo zasloužil i po revoluci. „A pak, pak, když si tak chytrej?“ Pak? Pak Divadlo u Jakuba končí - tedy na vysvětlenou, ono původní Satirické divadlo Večerní Brno nám v roce 1990 mění název na ono místopisné Divadlo u Jakuba. Ovšem jen na dva roky - přestávají chodit diváci a bez divadla není diváků... „Smutný, tuze smutný...A teď? Teď? Kdo tam teď šeditel?“ Přemýšlím, přemýšlím... no jisté je, že se nám to zase nějak přejmenovalo - na Divadlo Bolka Polívky. Nuže majitelem, ředitelem i hercem v jedné osobě je dnes asi nejznámější klaun Česka Bolek Polívka. Kromě toho, že tu provozuje svoje klaunské variace na slavná témata- jako třeba Variaci na chlast či Dona Quijota, působí tato scéna hlavně jako stagiona. „Sta-sta-co?“ No zkrátka v tom kulturním domě, o kterém jsme na začátku mluvili, nehraje jenom on, ale i jiná česká nebo zahraniční divadla. „No, konečně... tak už je mi to jasný! A festivaly se tam taky dělají?“ Víš co? Nejlepší bude, když se tam zajdeš sám podívat.
Jan Bolívar Pohořelický
Milí přátelé rozpustilého festivalového skotačení. Připadla mi milá povinnost pozvat Vás na čtvrteční MEETING POINT PARTY. Jak jste se jistě dočetli v informačních materiálech, tato akce s dlouholetou tradicí se letos koná v klubu FLÉDA, jen co by kamenem dohodil od našeho milovaného divadla MARTA. V minulých letech jsme již zažili večírky s nábojem mezigalaktickým, africkým, loni jsme honili Janáčka. A letos nás čeká velká narozeninová oslava. Oslava patnáctých narozenin našeho společného festivalu. Přijde gratulovat hvězda z Hollywoodu, naše milé cukrářky pro Vás uchystaly půlnoční pohoštění. Ku tanci i ku poslechu hraje kapela BENEDIKTA, posléze i DJ za gramofony usedne a jistě zahraje i píseň na Vaše přání. A poblahopřát přijdou i Vaši staří známí ze zahajovacího ceremoniálu! TAKŽE: zítra v osm hodin večer na Flédě! Hodnotné dary pro oslavence vítány!
váš Marek Mojžíšek
.13
POSTEL - LODŽ Bylo to nejlepší, co jsem viděla za poslední dva roky. Byla to skvělá kombinace všech prostředků, jak scéna, tak stylový herectví, které bylo totálně naplněný. Šli do toho naplno!
anonym, student Brno
Moc se mi to líbilo, byl jsem strašně spokojenej. Ověřil jsem si taky, že když jsem v dětství žil na severní Moravě, že si člověk rozvzpoměl na spoustu polských výrazů, a tak to bylo pro mě snadnější a dá se říct, že jsem slovně určitě polovině rozuměl. Samozřejmě obsah jsem taky pochopil. Moc jsem byl spokojenej, jak děcka hrály, byli bezvadně uvolnění a naprosto jednoznačně pregnantní ve všech polohách. Moc se mi to líbilo, moc!!! Karel Hegner, pedagog Brno Bylo to úplně úžasný, moc mě to nadchlo. Hlavně se mi na tom líbily různé detaily, které tam používali, například chůze.
Petra Beoková, student Brno
Velmi se mi to líbilo, hlavně kvůli tý nadsázce a kvůli jejich herectví, který bylo naprosto přesný a vtipný a strašně poutavý a zajímavý a nevadilo mi, že tomu člověk zas až tak moc úplně nerozuměl.
Danka, student Brno
...bylo to řidší než bych býval byl chtěl, no ale jinak je to taková zábava s celkem sympatickým nasazením, takže dá se to vidět.
Prof. Pavel Švanda, pedagog Brno
Bylo to jedinečný, zatím nejlepší, co jsem viděl. Samozřejmě jsem smyslu moc ne-
.14
rozuměl, protože polsky zrovna dvakrát neumím, ale prostě to fungovalo a byla to prdel.
Ondra, student Brno
Bylo to skvělé. Bylo to absolutně fantastické. Jsem v nebi.
Nina Rinkinen, Finland
Musím říct, že to na mě zapůsobilo, že mě to bavilo. Ale ta druhá půlka, jak se tam stala ta přesmyčka a začalo se to vracet, tak jsem zjistila, že některé věci chápu asi jinak, než oni mysleli, protože jsem jim úplně nerozuměla. Nicméně se mi tam líbily přechody do grotesky a vůbec nejvíc čitelné pro mě, jako pro neznalce jazyka, byly jejich jasný gesta, který se mi líbily. Když
HAMLET BRNO Jsem z toho tak unešen, že k tomu nemůžu nic říct.. Bylo to úžasné, dostalo mě to.
Tomáš z Ostravy, student Brno
Je to dlouhé, zdlouhavé. Tvářilo se to, že je to hrozně efektní, ale přitom to bylo o ničem. Hamlet mě vůbec nezajímal, nikdo z nich mě nezajímal. Byla to prostě nuda. Navíc mi zavřeli všechny východy a nemohla jsem ven.
Alžběta, student Brno
Na moje gusto, to je trošku moc dynamický. Je tam spousta nádherných atmosfér, ale trošičku se bojím pro to bohatství atmosfér a pro to bohatství dynamiky, že se
CO VY................................. tam byly tak to na mne fungovalo, když trošičku vytrácí Shakespeare. Ale přece tam nebyly tak to nefungovalo, protože to byla konverzačka.
Petra Kodysová, student Brno
Pokud porovnám toto představení s ostatníma představeníma posledních ročníků, který tady na tý škole probíhaly, tak si musím říct, že toto představení patří k těm lepším, co jsem tady kdy viděl. I když jsem nerozuměl všemu, co herci říkali, tak jsem pochopil to, co hráli. Takže slova nejsou vždycky to nejdůležitější. A představení, který pochopíte, i když nerozumíte textu, tak jsou to nejlepší, co tady asi můžete vidět. Představení se mi líbilo. Líbila se mi scéna, líbily se mi přechody. Myslím, že jsem pochopil jednotlivý scény a proměny. To si myslím, že je dobrý.
Pepa Hanzl, student Brno
jenom si myslím, že ten Shakespearův text byl úžasnej. Pak je tam několik drobnejch, řekl bych dramaturgickejch, momentů. Myslím si, že třeba Claudius je vlastně velice tragická hluboká postava, protože je to bratr, kterej se někdy v mládí dozvěděl, že on nebude král, a pomalu začal toho bráchu nenávidět. Je to veliká tragédie, den za dnem, každá pochvala, každá kapka, každá stopa kvalitního činu toho bráchy ho pálila, bolela. Claudius je velkej manipulátor . Celou tu situaci manipuluje. On zorganizuje bratrovraždu, ale v tom zázemí jeho života je obrovská tragická hloubka. Claudius musí být strašně silná osobnost. Já trošičku v tom klukovi, kterej je moc zajímavej, bezpochyby to může být zajímavej člověk, postrádám scénickou
hloubku, kterou musí mít, jinak nevěřím, že je ta manipulace možná. Gertruda se tím stává trochu jednoduchou ženskou, která se zamiluje a nechá se manipulovat člověkem, u kterýho nevím, jestli tu sílu na tu manipulaci má. Je to jako u Othella, Jago je vlastně daleko zajímavější a tragičtější figura než Othello. Othello je daleko víc přímočarej a jednoduchej a často jsem si říkal, že se ta hra nejmenuje Jago. Znovu se vracím k tomu, že všechno na scéně musí být divadelně vyslovený. Já musím cítit tu sílu a ta mi tam trochu chyběla. Možná, že mi chybí i u Laerta, když mu nevěřím tu strašnou bolest, ta je v hloubce a ne v obrovským křiku. Ten mě možná nepřesvědčí tolik jako hloubka bolesti. Pak
hradbách, krásný rozehrávaný situace. Ale v určitém okamžiku je pro mě ta energie už monotónní. Nazval bych to příběh Ofélie a Hamleta, protože si myslím, že ta Ofélie byla velmi příjemná, velmi pěkná a velmi silně postavená . A král, král nám utek…
není vidět myšlenka. Myšlenka musí být osobní, emočně silná a tady v tomto představení je myšlenka vyjádřena právě takovými prostředky. Herci jsou velmi opravdoví, živí, hrají určité obrazy a já si myslím, že je to dobré divadlo.
Kdybych si to měla rozebrat, tak mi přišlo, že tam bylo zatím vidět strašně moc práce, ale ke mně to nedošlo, ani aby mi to hnulo žlučí nebo čímkoliv jiným. Bohužel, přišlo mi to jako taková trochu spartakiáda.
Já dělám úplně jiný styl divadla - mnohem více pracuji s pohybem a méně s jazykem. Nerozuměl jsem jazyku. Mohu pracovat pouze s tím, čemu rozumím. Pro mě je to trochu zvláštní situace - herci byli mladí a výteční, ale já nevím, kam mířili. To představení bylo dobře zrežírované. Cítil jsem ten rytmus, tu energii, ale nevěděl jsem přesně, kam směřují a co chtějí.
vezme ostrej nůž, a ještě si omočí špičku v jedu. Kde je najednou ta jeho noblesa, o které se tam mluví , najednou je to pouze zabiják . Ta revoluční úprava, že Gertuda vědomě vypije pohár jedu, to je zvláštní , v okamžiku, kdy je tam naděje, že se k synovi blíží a když pochopí, co je zač její muž, tak se musí okamžitě postavit na stranu toho syna a už jí nemusí zajímat vůbec nic jinýho. A ona ho tím v podstatě opouští. A to je velké drama. Ale myslím si, že Diana s Jakubem hloubku postav naznačují nebo ji tam mají.
Líbilo se mi to, ale bylo to náročný na dívání tím, že to bylo strašně dlouhý, nemělo to přestávku a hodně taky tím, že se opakovaly jednotlivý repliky sboru. Tak to bylo takový těžkopádný. Jinak dobrý.
Alexej Pernica, pedagog Brno
Kája Palátová, student Brno
..............................NA TO? se stává sprostým zabijákem, protože si
Prof. Ctibor Turba, Brno
Ztrácí se v tom Hilský bych řekl, je tam hrozná spousta energie, jsou tam moc hezký nápady (rozloučení Laerta na
Jakub Rejlek, student Brno
FERNANDO KRAPP MI NAPSAL DOPIS - BRNO Bylo to velmi zajímavé představení. Hráli tam herci, s kterými jsem pracoval, a já osobně jsem spokojen, vyrostli a stali se dospělými herci. Líbí se mi, že to má téma, že to není jen sled událostí, že to má pointu, historii. Velmi často vídávám představení, v kterých se režisér zabývá samými režijními postupy, je vidět práce a různá režijní cvičení, ale za tou prací
Vladimir Poglazov, režisér, Rusko
William Raichel, Švýcarsko
Myslím, že to je velmi dobré představení a velmi dobří herci. Dobře jsem mu rozuměla. Je to zajímavá hra, dobrá režie i herci.
Kamila Klimczak, Polsko
Dobrá režie a muzika. Ale myslím, že herci neměli dost energie, a ani muzika je v tom nepodpořila.
Hezká zrzka
… Ale já jsem profláknutá postava. Já jsem to viděl podruhé, šel jsem kvůli Kryštofovi, kterého jsem neviděl, viděl jsem Martina, a musím znova říct, že mě to představení zasáhlo
Luboš Sůva, dramaturg Brno
Já jsem jim nerozuměla, takže se mi to nelíbilo.
Giovany, Švýcarsko
.15
.16 šéfredaktor:...............................................Silvie Šustrová šéfredaktor ENG verze: .............Kateřina Boukalová produkce: ..........................................Ludmila Frištenská grafika & DTP:.........................Jan Bolívar Pohořelický korektorka CZ verze:...........................Jitka Páleníková korektor ENG verze:...................................Henry Majer fotografie:............................................Zuzana Pitnerová
Cindlerová, Jan Šotkovský, Jana Prokešová, Jana Saavedra, Miloš Maxa, Ilona Bára Šumná, Marek Mojžíšek, Hana Hejduková překladatelé:..............................Alžběta Nagyová, Alice Dvořáková, Martina Procházková, Lenka Váňová, Míša Tvrdoňová
redakce:......................Mikuláš Bryan, Jana Alfabeta
.................redakce dnešního meetingpointu no. 2.....................
hana a hana..............skandinávie
