Tenkrát v Itálii Arnošt Sieber srpen 2009
Přemýšlel jsem, kam pojedu letos na prázdniny, pozvali mne Jirka s Petrem projet Apeniny. Tuto jižní krajinu znal jsem jenom zběžně, tak už jeď a neotravuj, řekla choť má něžně. Rád jsem přijal, ač jsem věděl nebude to jináče, já že budu lovit brouky, oni ty své nosáče. Byl jsem zvyklý při sbírání praštit rancem o zem, teď zažiju přímo luxus, pojede se vozem. Šéf výpravy doporučil maskovací výbavu, všechno radši zelené, chytal jsem se za hlavu. Sklepávač mi žínka moje nazeleno barvila, než chytila správný odstín, nejedenkrát zavyla. Nežli jsme se nadáli, už tu byl čas výpravy, ještě něco teorie natlouci si do hlavy. Den D je tu, zvoní Jiří, cpeme věci do vozu, pak k Petrovi, piva dosti k zajištění provozu. Jedeme jak o život, noc a už zas svítá a již první lokalita italská nás vítá.
Petr nám hned ukázal to, že není posera, když na Monti Simbruini léčil v chodu housera. Z domova ho chudák vezl, zbavit se ho nemohl, za dva dny byl jako Jura, horský terén pomohl. Zvláští věc se přihodila jednoho dne k ránu, když jsem v klidu kempovali v Monte Marsicanu. Žili jsme tam bez starosti, chodili jen na brouky, netušili, že kus od nás vstoupil medvěd do louky. S přičiněním ochranářů na šelmu jsme pohlédli, s představou, kde v noci byla, ztichli jsme a pobledli. Že budu spát pod širákem, byla moje představa, když do toho vlezl medvěd vyskytla se obava. Za živa že sežrán budu a ráno už nevstanu, s radostí jsem tedy přijal prostřední flek ve stanu. Lidé jezdí v Itálii za mořem a na víno, my jsme jeli navštíviti národní park Polino. Ani tam jsme neměli vůbec dlouhou chvíli, Jirka ten spěl neochvějně k jedinému cíli. Ceutorhynchus verticalis - krytonosec svislý bylo to, co hýbalo stále jeho myslí.
Dle popisu byl prý loven u řeky Lao na mostě, v nepřístupné strmé stěně. Bože pomozte!! Těžko si lze představit větší taškařici, nežli lovit v kolmé stěně brouka na tařici! Jirka, by se vyvaroval případnému zranění, absolvoval horský výcvik včetně slanění. Nakonec však brouka lapil bez hrozící záhuby na tařicích u silnice, téměř u huby! Ve Firmo na starém kempu proběhly pak oslavy, u piva a kontušovky stouplo nám to do hlavy. Štěstí, že tu druhou flašku bránil Jirka tělem, neměli jsme daleko do podoby šelem. Další dny však zase jenom pilná práce terénní, v Saracéně lapili nás málem hoši zelení. Když se zdálo, že to vedro italské nás umoří, Jirka rozhod uvažovat o koupeli – o moři. Koupáme se, pijem pivo a sluníčko hřeje, nechtěně jsme zaujali také místní gaye. Tři hošani bez bab spolu, podezřelé skutečně, zkoušeli to trochu na nás, ale vážně zbytečně!
Nutno dodat, nebylo to obyčejné cachtání, na programu nechybělo ani hmyzu lapání. Z Polina pak k Monte Silu vedla cesta naše, v Poverellu dostal jsem se do nepěkné kaše. V janovcovém porostu trpěly mé nohy, nevzal jsem si dlouhý gatě a proklínal bohy. Další den nám nepostavil v cestu žádnou horu, radši jsme se vydali na pláž v Policoru. Tam byl také, díky broukům, odpočinek aktivní, myslet si, že budem ležet, bylo vážně naivní. Musím přiznat, že v tom vedru stoupla pivní spotřeba, bylo nutno doplňovat, když jsme byli pro chleba. To už jsme se nacházeli již na cestě zpáteční, ještě dva dny na Gran Sassu, už tu byl den páteční. Monte Ienka, San Pietro, konec v Santo Stefanu, modré nebe, všude vedro, fajn bylo jen po ránu. Hezčí stepní lokality těžko si lze představit, museli jsme ale domů, čas se nedá zastavit. Sbohem zemi italská, bylo tu jak v ráji, vyměřených deset dní, je bohužel v háji.
Pak jen cesta nocí tmavou, déšť nás vítá po ránu, ještě skočit pro své milé koupit něco do krámu. Rakousko a Němců říše, vidím Velký Javor, už jenom pár kilásků, vyjíždíme z Bavor. Sláva vlasti milená, naše rodné zlato, v pondělí zas na šichtu, vybod bych se na to! Doufám, že mí souputníci nezbijou mne do krve, vězte, že i oni tohle slyšeli dnes poprvé.
