Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích
květen - červen 2014
Cena 15,- Kč
Kluci ze starší přípravky žáků ve čtvrtek 1.5.2014 po vítězství nad Štěkní 16:1 s trenéry Zdeňkem Vilánkem a Václavem Radou.
Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Lesy a příroda kolem nás, Blahopřejeme, Inzerát, Noc s Andersenem, Jarní část fotbalu, Osudy exklientů, Cesta Jižní Amerikou, Velikonoční dílna, Zakletá slepice, Léčivé účinky medu, Rybářský kroužek, Výlety, Bohumil Hrabal, Jakub Arbes, O malých krámcích, O čestický brambor, Jaro je tady, Dějiny rodů Listování v občasníčku: 1.3. Masopustní průvod obcí 6.3. Příprava dětské tomboly na karneval pro děti. V roce 1918 vypukla španělská chřipka ve vojenské táboře Funston v americkém Kansasu. Zemřelo tehdy 50 milionů lidí. 7.3. Výroční členská schůze členek ČSŽ Čestice 8.3. Mezinárodní den žen. Tradiční včelařský ples v sále restaurace Čestice 9.3. Dětský karneval s tombolou a soutěžemi 14.3. Oslava svátku žen hasiček z okresu Strakonice na sále restaurace Čestice 15.3. Schůze členů MS Háj Čestice v salonku restaurace Čestice 16.3. Schůze ČSV v salonku restaurace 18.3. Přednáška s MUDr. Doležalovou pro veřejnost v salonku restaurace 21.3. Přednáška o historii pivovarnictví v sále restaurace Čestice 1.4. Apríl 8.4. Výbor členek ČSŽ Čestice v salonku restaurace 13.4. Schůze ČSCH Čestice 18.4. Velikonoční interaktivní dílna pro veřejnost v sále restaurace Čestice 19.4. K tanci a poslechu hrála v sále restaurace Čestice kapela 80. let Labyrint Občasníček před sto lety: 4.3. V Sankt Peterburgu stávkovalo 15.000 dělníků Putilovových závodů. Protestovali tak proti hospodářské a sociální politice ruské vlády. 4.3. V Čechách vypukla tzv. Švihova aféra – úřadující předseda národně sociální strany Karel Šviha udržoval styky s policií a byl za svou činnost placen. Aféra měla pro Švihu osudné následky. Musel se vzdát poslaneckého mandátu a odejít z politického života. 17.3. Britský ministr námořnictva Winston Churchill předložil Dolní sněmovně požadavek, aby v rozpočtovém roce 1914/1915 bylo na výstavbu britského loďstva vynaloženo 18,4 miliónu liber. 18.3. V americkém Senátu neprošel návrh na udělení volebního práva ženám. 28.3. Narodil se Bohumil Hrabal, český spisovatel. 31.3. Vzducholoď Zeppelin dosáhla nového výškového rekordu: 3065 m. 5.4.
6.4. 8.4.
Z iniciativy Československé jednoty se konala v Praze porada představitelů českých politických stran a směrů. Přijala rezoluci protestující proti utlačování Slováků a Rumunů v Uhrách. Zdůrazňovala požadavek federalizace monarchie a rovnoprávnosti národů a národností v Uhrách. Po Dolní sněmovně i britská Horní sněmovna odmítla poměrem hlasů 140:60 zavést hlasovací právo žen Zemřel se Jakub Arbes, český spisovatel.
Velikonoční interaktivní dílna Restaurace Čestice v pátek 18. dubna 2014. Nejenom vidět, prohlédnout, ale také podle volby koupit bylo možné cokoliv, co patří k velikonocům - malovaná vajíčka, pomlázky, ošatky, mašlovačky, drátkovaná vajíčka, filigrány apod. Pro děti byla připravena tvořivá dílna, kde měly možnost vyrobit například zajíčka, motýla a spoustu dalších věcí. Účast veřejnosti byla veliká. Poděkování patří nejen ženám, ale i všem přítomným, kteří se podíleli svými ukázkami práce nebo výrobky na tomto zajímavém odpoledni. Těšíme se opět za rok. Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová
Každý jistě ocení informaci od ČTENÍ, že čas rychle zraje na stavění máje Vážení spoluobčané, dva měsíce utekly jako voda a i já bych rád přispěl svou troškou do mlýna nebo spíš do Čtení. V měsíci dubnu vyhlásil Státní fond životního prostředí jednu z poslední výzev na snížení energetické náročnosti veřejných budov, a protože nás ještě trápí stav budovy mateřské školy, nechali jsme zpracovat energetický audit a projekt. K poslednímu dni měsíce dubna budeme podávat žádost o podporu z tohoto projektu. V případě podpory by měl být projekt realizován do září roku 2015. V květnu 23. a 24. se budou konat volby do Evropského parlamentu. Volební okrsky zůstávají stejné, jen je změna volební místnosti v Česticích. Nebude se jako tradičně volit v sále Lidového domu, kde v současné době probíhá rekonstrukce elektroinstalace, ale pro tentokrát bude volební místností Místní lidová knihovna v zámku v Česticích. V polovině dubna proběhla v novém sběrném dvoře v Česticích závěrečná kontrolní prohlídka a až na malé nedostatky, které jsou již odstraněny, proběhla dobře. Ještě zbývá osadit dopravní značení na přilehlou komunikaci II/170, ale to podléhá správnímu řízení, které právě probíhá. Poté již nic nebude bránit tomu, abychom zahájili provoz. Ze začátku budou mít možnost využívat sběrný dvůr jen občané patřící do správního území městyse Čestice a majitelé nemovitostí zde určených k rekreaci, jak to umožňuje legislativa. Po získání povolení od Krajského úřadu Jihočeského kraje a živnostenského oprávnění na sběr a výkup odpadů, budeme moci nabídnout využití i pro okolní obce a jejich občany.
Den otevření oznámíme obecním rozhlasem a na vývěskách upřesníme dny a hodiny provozní doby. Stejně tak zde bude zveřejněn sortiment odpadů, které se budou vybírat. V úterý 22. dubna vysázely děti z místní základní školy za školou ovocnou alej složenou z deseti ks jabloní. Stromy jsme obdrželi od města Strakonic v rámci projektu „Zahradou poznání“ Sedmnáctého května proběhne v obřadní síni na zámku v Česticích vítání nových občánků. Protentokrát je pozváno 21 dětí a jejich rodičů. Za městys Čestice Milan Žejdl, starosta.
Pranostiku ČTENÍ šíří, že vylezli hadi, štíři. Varování tady je – dejte pozor na zmije! Lesy a příroda kolem nás V dnešní době, kdy jsou děti zvyklé trávit většinu volného času u televizního přijímače či hraním počítačových her, které jsou většinou násilné, se pro ně stává slovo „příroda“ slovem téměř neznámým. Pro žáky se stává neznámými stále více druhů rostlin i živočichů. Při poznávání rostlin někteří tápou i při určování všeobecně známých rostlin jako je prvosenka jarní či dokonce vlčí mák. Zato bezpečně znají způsoby, jak přemoci v počítačových hrách zombie či zavraždit všechny protivníky. Doby, kdy naše babičky a dědečkové sbírali na jaře bylinky na sušení, v létě chodili do lesa na houby, maliny a borůvky, na podzim sbírali a uskladňovali na zimu podzimní plody ze zahrádek a připravovali krmení, které v zimě nosili do lesa zvěři, jako jsou žaludy a kaštany, jejichž sběrem trávili často nejedno odpoledne, jsou dávno dobou minulou. Dnešní děti nejen nesbírají bylinky, mnohdy ani neví, že rostlinka, která jim roste u nohou, je bylinka, ze které mohou uvařit čaj, který může pomoci při těch či oněch neduhách. Často jsou pro ně neznámými i zvířata, která mohou potkat ve volné přírodě, natož aby poznaly, jaké zvíře proběhlo po cestě před nimi podle stop, které zůstaly ve sněhu. Pobyt na čerstvém vzduchu v přírodě je přesouván v žebříčku činností prováděných dětmi stále na nižší a nižší příčky. Příroda je však, jak praví mnozí básníci, „mocnou čarodějkou“, která dokáže nejen dětem, ale mnohdy i dospělým, učarovat nejedním kouzlem, které bere dech. Dává nám řadu možností trávení volného času, ať již jde o procházky na čerstvém vzduchu, rybaření, sběr hub či pozorování tajů přírody. Kdo začne přírodu pozorovat a poznávat ji, zjišťuje, že pro něj má stále další a další taje k poznávání a nabízí nespočet činností, kterým se lze věnovat. Stačí najít způsob, kterým dětem ukázat alespoň jeden z tajů přírody, který v nich vzbudí touhu poznávat ji dál. Jedním ze způsobů, který nadchl žáky pro pozorování přírody a výtvarné ztvárnění svých poznatků, pocitů a představ se stal 4. ročník výtvarné soutěže pořádané Lesy České republiky s. p., Jihočeskou vědeckou knihovnou v Českých Budějovicích, Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, ZOO Ohrada Hluboká nad Vltavou, Stezkou korunami stromů Lipno a Hřištěm BezBot, který nesl název Lesy a příroda kolem nás. Děti měly možnost si vybrat z 6 soutěžních témat, mezi která patřil Návrh ilustrace oblíbené knihy o přírodě, v němž mohli soutěžit jednotliví účastníci, dále Člověk a les, určený též pro jednotlivé účastníky. Především menší žáci volili téma Les ve fantazii – les jako domov skřítků, víl…, ve kterém mohli ztvárnit své sny a představy o bytostech, které obývají les. Pro jednotlivce bylo určeno též téma Stromy v barevném kabátku – stromy v barvách. Mezi témata byla zařazena i 2 témata určená pro kolektiv žáků, Přírodní herbář a Ručně vyrobená knížka o lese. Témata byla dále řazena do věkových kategorií. Soutěžních kategorií bylo celkem 10. První kategorie byla určená pro žáky mateřských škol. Druhá pro žáky 1. a 2. třídy základních škol. Třetí kategorie pro žáky 3. - 4. třídy základní školy. Čtvrtá kategorie patřila žákům 5. - 6. třídy základní školy. Pátá žákům 7. - 9. třídy základní školy. Šestá kategorie byla pro žáky speciálních škol. Sedmá kategorie pro žáky uměleckých škol. Osmou kategorií byla ručně vyrobená knížka o lese, kolektivní práce (společná práce více uchazečů). Desátou kategorií byl Přírodní herbář – kolektivní práce (společná práce více uchazečů). Žáci Základní a Mateřské školy Čestice obsáhli téměř všechna vyhlášená témata. Menší žáci tvořili práce převážně na téma Les ve fantazii, kde znázornili řadu tvorů obývajících les, maličkých i obrovských, zlých i dobrých, pozemských i nadpřirozených. Větší žáky lákala témata Stromy v barevném kabátku a Člověk a les. Žáci čtvrté třídy vytvořili Přírodní herbář věnovaný stromům nacházejícím se v jejich blízkosti. Stromy nejen výtvarně znázornili, ale jak již to má ve správném herbáři být i doplnili vylisovaným listem či částí plodu, latinským názvem a informacemi o stromě.
Rozzářily se mi tváře, když jsem kouknul do herbáře. Až nás v kraji ocení, dostanu se do ČTENÍ. Hans Christian Andersen, autor nespočtu pohádek pro děti, řekl: „Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání.“ A právě o spojení těchto dvou vydání, vydání tajů přírody a vydání knihy, se žáci pokusili svou knihou o stromech, ve svém přírodním herbáři. Jak praví lidová moudrost: „Bez práce nejsou koláče.“ Snaha žáků byla tentokrát odměněna pomyslným koláčem v podobě třetího místa, na kterém se žáci čtvrté třídy se svým Herbářem stromů umístili. Odměny se na vyhlášení, které proběhlo 12. března 2014 od 16. hodin v sídle Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, dočkali i žáci druhého stupně. Eva Žejdlová z 9. třídy se se svou kresbou stromu umístila na druhém místě v kategorii jednotlivců. Třetí místo obsadil se svou kresbou žák osmé třídy Vojtěch Bělohlav. Všechny vítězné práce pokračují do dalšího krajského kola, jehož výsledky budou Vernisáž známy v červnu. výstavy proběhne dne 4. 6. 2014, kdy budou vyhlášeny výsledky soutěže a předány odměny vítězům. Oceněné práce budou zveřejněny na internetových stránkách organizací. pořadatelských Výstava nejlepších soutěžních prací bude umístěna od 4. 6. 2014 v 1. patře Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, pobočka Lidická 1, České Budějovice. (David Grabmüller, David Vastl, Lucie Kulířová)
Během prázdnin bude přesunuta do prostor ZOO Ohrada a od září 2014 ji bude možné shlédnout v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích, pobočka Na Sadech. Obsazení hned tří pomyslných stupínků vítězů je důkazem, že žáci Základní školy Čestice si umí udělat v dnešní uspěchané době chvíli na pozorování přírody a objevování jejich tajů. Nezbývá než doufat, že si tento kladný vztah k přírodě uchovají i v budoucnu. Mgr. Monika Hrušková učitelka ZŠ a MŠ Čestice
Blahopřejeme všem, kteří se v květnu a červnu dožívají významného životního jubilea a přejeme do dalších let jen to nejlepší, zdraví, štěstí a osobní pohodu. pan Zdeněk Randák z Čestic 65 let pan Lubor Novák z Čestic 50 let paní Eva Lávičková z Čestic 50 let paní Jana Bečvářová z Krušlova 70 let paní Marie Šašková z Dřešína 84 let paní Vlasta Blažková z Němčic 89 let pan Miloslav Brabec z Čestic 80 let paní Marie Kočová z Nuzína 84 let 85 let paní Růžena Zámečníková z Nuzína 89 let pan František Staněk z Němčic paní Marie Hošková z Čestic 50 let pan Antonín Ouředník z Čestic 93 let paní Dana Nakeová z Krušlova 55 let paní Jiřina Kopfová z Čestic 70 let paní Růžena Petrlíková z Němčic 70 let pan Václav Rada z Čestic 65 let paní Miloslava Kubátová z Čestic 60 let pan František Urbánek z Čestic 70 let 60 let paní Božena Havlíčková z Čestic 83 let pan Ivan Pelíšek z Čestic paní Vlasta Petrášová z Nuzína 65 let pan František Humpolec z Čestic 55 let paní Jana Kovářová z Čestic 60 let
[email protected]
Čtěte ČTENÍ, pijte Caro, Radujte se - je tu jaro! Noc s Andersenem 2014 Noc s Andersenem je jednou z akcí, kterou se české knihovny snaží o to, aby děti více četly. Utkat se s mnoha televizními stanicemi, vysílajícími pořady pro děti a s počítačovými hrami, to není jen tak. A vyrazit do pomyslného souboje s knihou v ruce – to už vyžaduje velkou odvahu! Každoročně v pátek, který je nejbližší Mezinárodnímu dni dětské knihy (2. dubna), se o to pokouší v knihovnách i školách na mnoha místech po celé naší republice. První Noc s Andersenem proběhla v roce 2000 v uherskohradišťské knihovně a odtud se tento nápad, jak získat malé čtenáře, šířil jako lavina nejen po Česku, ale i do Slovinska, Slovenska, Polska a dalších míst na celém světě. Letošní nocování se uskutečnilo z pátku 4. na sobotu 5. dubna na více jak tisícovce míst. Je nám ctí, že jedním z nich byla již po sedmé Obecní knihovna ve Dřešíně. Tři ze třinácti dětí, které na letošní nocování dorazily, pamatují i naši první andersenovskou noc, na kterou se dostavil i sám pan Andersen, aby dětem přečetl své pohádkové příběhy. A jak to bylo letos? Věkové složení dětí bylo pestré, jak už to u nás každoročně bývá. Nejmladší nocležnici Alence bylo 2,5 roku, přenocovat s ní přišel i tatínek. Nejstaršími byli naši „pamětníci“, dnes už velcí školáci. Celý večer jsme pátrali po lucerničce, která se ztratila malému Broučkovi. Sám ji nemohl najít, a tak nás poprosil o pomoc. Četli jsme, vyprávěli, kreslili, hráli divadlo… Tím se nám podařilo získat všechny nápovědy a vyluštit šifru, kterou Beruška nechala Broučkovi, aby si své světýlko našel. Naštěstí jsme to stihli, než jsme šli spát, a Brouček tak mohl odletět zpátky za maminkou do pohádkové knížky Jana Karafiáta. Za organizátory: Eva Pomahačová, Dřešín
ČTENÍ patří na stánky víc než jointy z marjánky Jarní start v OP mužů se vydařil Osm bodů, to je dosavadní účet po pěti zápasech v OP. Je to tedy stejný počet bodů jako za celý podzim ze třinácti zápasů. Ale postupně, jak se Čestice k těm osmi bodům dopracovaly. První zápas jsme hráli na domácí půdě s největším favoritem soutěže, Slavojem Volyně. Slavoj nijak neoslnil a ušmudlaným gólem nakonec zachránil remízu 1:1. Za zmínku stojí jistě obrovská divácká kulisa. Přišlo 200 diváků, převážně Volyňáků. Druhý zápas v Bavorově se nevydařil. Prohráli jsme hladce 5:2, a kdyby to šlo, a ty hráče měl, musel by trenér vyměnit 9 hráčů z 11. Pak k nám zavítali sousedé z Malenic. Vyrovnané utkání na hrací ploše skončilo i nerozhodně výsledkově 2:2. Následně k nám přijeli cehničtí fotbalisté. V nervózním utkání jsme nakonec vyhráli 2:0. Vypracovali jsme si mnoho šancí, nastřelili tři tyče, ale až proměněná penalta na 2:0 zajistila první jarní vítězství. Mužstvo vystupovalo jako celek – všichni bojovali na 100 % a říkal jsem si, že pokud budou hrát s takovým nasazením, že musí vyhrát i ve Lnářích, kam se jelo následující sobotu. A opravdu hned v úvodu utkání jsme dali dva rychlé góly, přidali další dva. Domácí snížili do poloviny z penalty na 4:1, ale kdyby to bylo do poločasu 10:1 pro nás, nikdo by se nedivil. Pak přišla druhá půle a jako by si hráči vyměnili dresy. Domácí do nás řezali, my jsme jen přihlíželi a byla jen otázka času, kdy vyrovnají. Naštěstí vždy, když se blížili k vyrovnání stavu, nám pomohly hrubé chyby jejich obránců a tak jsme nakonec uhájili druhé jarní vítězství v poměru 6:3. V sobotu 3.5. nás doma čeká zápas s CIVA TRANS Rovná a pokud se nám podaří opět vyhrát, byl by to krůček k záchraně v OP. Bude zbývat ještě 7 kol a ani ostatní mužstva ohrožená sestupem nezahálí. Vynikající vstup do jarní části mělo i naše družstvo starších přípravek žáků, kdy vyhráli první čtyři zápasy v Blatné, Strakonicích, Katovicích a doma s Bělčicemi. Pak ale přišla velká prohra doma s Volyní. Přesto se drží v popředí finálové skupiny. Určitě si zaslouží vyzdvihnout 8 gólů Lukase Krejčího v utkání v Katovicích a 7 gólů Míry Bártíka v utkání s Bělčicemi, protože to se každý den nepovede. Hráči 35+ začínají doma se Čkyní. Václav Rada Osudy exklientů Záměrně nepíši němčických. Řekl jsem si, a rovněž napsal do Čtení pro lidi, že nebudu používat „němčickcých“ a že budu psát pravdivé osudy naprosto anonymně a to i bez iniciál. Ale život a osud skutečně pravdivé příběhy napsal, na tom se nic nemění. Tentokrát tedy tři životní epizodky tří exklientů ze tří léčeben, ve kterých jsem pracoval. Možná zní trochu všedně v rytmu každodenního životního koloběhu, ale věřte, že aktérům dalo trochu zabrat, aby se dopracovali tam, kde jsou dnes. Příběh první: mladý exklient se léčil ze závislosti na návykových látkách, měl pochybnosti, ale venku to zvládl. Abstinuje, jen si občas dá pivo, ale s velkým respektem. Pracuje v Praze ve službách, krátký – dlouhý týden a to od brzkého rána až do večerních hodin. Jeho oporou mu je přítelkyně a jako relax chalupa na pomezí Šumavy a Českého lesa. Má tedy kam „ukládat“ našetřené peníze, opravy a rekonstrukce jsou nekonečné. Je spokojen sám se sebou, ještě nenašel čas se podívat na místo své léčby, která mu tak zásadním způsobem změnila život. Příběh druhý: naopak exklient pozdně středního věku. Ten Prahu opustil, protože v ní prožil dlouhá léta své drogové kariéry. Věděl, že kdyby se vrátil do Prahy, bylo by to pro něj extrémně nebezpečné a rizikové. A tak po léčbě zůstal v nejbližším okresním městě, pár desítek kilometrů od místa, kde se léčil, zato pár set kilometrů od Prahy. Je spokojen, abstinuje, věřil tomu již v léčbě. Dal se trochu na víru, práce občas také je a oporou je mu jako v prvním případě přítelkyně.
Už se s kluky neperu, raděj lítám do Peru. A na stránkách ČTENÍ zase dozvíš se o téhle kráse. Příběh třetí: ale jen krátce. To by bylo na podrobnou kazuistiku. Exklientka, také „beznadějný případ“, ale její léčba byla tou poslední. Zavčas opustila svého partnera, který byl rovněž závislý, jeho to více táhlo zpět k návykovým látkám. Nyní má v zaměstnání vysoké postavení, před časem jsem od ní dostal pohlednici z ostrova Mauritius. A to není vše. Na pohledu byli podepsáni ještě další exklienti, tomu by věřil málokdo. Žije šťastným životem, ale zároveň s velkým respektem. Miroslav Zachariáš Cesta Jižní Amerikou (1) Druhá půlka října, z pražského letiště odlétáme do Madridu. Jelikož ten den již není přímý spoj do Jižní Ameriky, španělská letecká společnost Iberia nám poblíž letiště zajistila vcelku luxusní ubytování. Následující den již odlétáme do peruánské Limy. Dvanáctihodinový let, sedmihodinový časový posun – takže dle našeho času „jen pět hodin cesty“. Před osmou hodinou večerní jihoamerického času přílet do Limy. Samotným zážitkem však již bylo to, co bylo vidět z okénka letadla. Portugalský Lisabon, dlouhý přelet nad Atlantikem, pohled na brazilské nekonečné pralesy s řekou Amazonkou, s jejími neuvěřitelnými meandry, které připomínaly tenké a tlusté střevo v lidském těle. Následně pak peruánské Andy s majestátním Huascaranem, symbolem tragédie elitních československých horolezců. Pak už jen Pacifik a přistání v Limě. Transfer na hotel, vzdálený pouhých pět minut od centra a hlavního náměstí, trochu únava, ale vcelku dobře zvládnutý přesun – hovořím za můj organizmus. Peru je obrovská země (28x větší než Česká republika), rovněž obrovské rozdíly jsou mezi bohatstvím a chudobou, největší plochu zaujímá džungle, kde však žijí pouhá 3% obyvatel, mnohdy tam nevedou vůbec žádné cesty. V Peru roste třista padesát druhů orchidejí. Svátek zemřelých – „dušičky“ – se slaví u hrobů, na hřbitovech se popíjí, konzumují různá jídla a živí se dělí se svými nejbližšími zemřelými. U limského prezidentského paláce sledujeme v pravé poledne střídání stráží, prohlížíme si katakomby muzea San Francisco, kde je na dva a půl tisíce ostatků (lebky, kosti) významnějších obyvatel Limy a Peru. Navštěvujeme katedrálu Sv. Františka (legenda jako je u nás Jan Nepomucký). Hned vedle prezidentského paláce vidíme zaniklé nádraží, muselo ustoupit prezidentským zájmům. Jsme na poutním místě Christobal, na svahu jsou natěsnané chatrče chudých. Již zmíněné obrovské rozdíly v životní úrovni, jelikož se blíží volby, tak jsou vylepovány předvolební spoty i pro negramotné. Z místního autobusového nádraží míříme linkovým autobusem do Pisca, čeká nás čtyři a půl hodiny jízdy. Místenky máme, jsou nutné, jinak bychom neměli šanci a to bus jezdí každých 25 minut. Jedem po „osové trase“, která podél Pacifiku vede z Kanady až do Ohňové země. Bus si mohou místní lidí kdykoli a kdekoli stopnout a rovněž vám řidič kdekoli zastaví. (třeba na toaletu). Neuvěřitelné je, že po dobu cesty musíte opakovaně kontrolorům – revizorům předkládat jízdenky. Stále v průběhu jízdy musíte novým revizorům, kteří se střídají, někde „vystupují do tmy“ a noví zase nastupují, jízdenky ukazovat. Nám se to stalo devětkrát. Každý revizor má dřevěnou tužku za uchem, blok, do kterého zapisuje seznam cestujících. Občas, a to i ve tmě, mává u silnice, řidič zastaví, nový revizor nastoupí a ten původní zase někam do tmy vystoupí. V autobuse se neustále a opakovaně promítají nejrůznější akční filmy se zvukem hodně nahlas, aby si to užili zejména místní negramotní cestující a také chudí aby viděli televizi, kterou doma nemají ani náhodou. Prostě idyla. Pisco je malé město, přijímáme pozvání na místní drink – 40% vínovice, led, rozšlehané bílky, limetka. Úplně poprvé také ochutnáváme čaj z koky. Pisco je město zničené po zemětřesení, i náš hotel, i když je hezký, je narychlo postaven jen z cihel.
Probudil se, už je vzhůru místní spolek pro kulturu se ČTENÍM se těšte nejvíc na pálení čarodějnic Musíme se ale ještě vrátit k naší autobusové přepravě. Kontroloři – revizoři jsou velmi ohleduplní, když někdo spí, jeho lístek zastrčí za opěrku na hlavu, nový revizor lístek zkontroluje, opět zasune na stejné místo, cestujícího nebudí. Jarní déšť – zde je pochopitelně jaro, když je u nás nevlídný podzim. Jedem podél pobřeží Pacifiku v Peru, osvobozeném od španělské nadvlády v roce 1821. Vidíme hejna plameňáků, kormoránů, chtějí si něco ulovit ze sítí rybářů, kteří na pevninu přivážejí své úlovky. Pisco Islas Ballentas, odtud vyjíždíme rychlým motorovým člunem na širé moře, počasí se mezitím již umoudřilo. Doprovázejí nás obrovská hejna kormoránů. Teď trochu z jejich odvrácené a přitom tak přirozené strany: jejich výkaly (zvané po peruánsku guáno) – každý kormorán jich vyprodukuje 40 dkg za den. Jednou za čas se sbírají, dávají se do padesátikilogramových pytlů, jeden se pak prodává za 300 USD jako velmi kvalitní hnojivo. Na ostrovech, kde ptáci žijí, je poměrně nevlídno. Ostrovy jsou různě roztroušené, jsou sopečného původu a žije zde 216 druhů ptáků a také mnoho lachtanů hřivnatých. Pobřeží ostrovů je doslova poseté jejich těly, vypadá to jako obrovská nekončící masová hnědá hmota… Odpolední cesta autobusem do 4,5 hodiny vzdálené Nascy. Je to již luxusnější autobus – bez všudypřítomných revizorů – a dokonce s obědem, jako v letadle. Nasca je provinční město s typickým peruánským ruchem. Ráno horko, naštěstí hotel Alergia, kde přebýváme, má venkovní bazén, takže ranní plavání osvěží. Jedem na poušť. Navštívíme ilegální hřbitov pro chudé, je zde také naleziště hrobů z 1. – 7. století, zachovalé kostry i s vlasy či dredy, zachovalé díky suchému pouštnímu ovzduší. To místo je ale poznamenáno vykradači hrobů. Pro chudé je vykrádání hrobů mnohdy zdroj obživy. Kolem se válejí roztahané lidské kosti, mnohdy je ale vyhrabali i divocí psi. Již odpoledne míříme na letiště v Nasce, důkladná procedura, kontrola pasů, vážení. Důvod – před čtrnácti dny tu spadlo šestimístné letadlo. Dva piloti, čtyři Angličani, všichni mrtví. Podobným letadlem letíme, dva piloti, ten druhý záložní vždy usíná, vždy se udeří o sklo okna kabiny. Letadlo nalétá s příkrými a ostrými zákruty cca 500 m nad zemí a to proto, abychom co nejlépe viděli ty záhady, obrazce, které někdo někdy vytvořil… Neuvěřitelné záhady. Kdo a kdy tyto obrazce, které jsou viditelné jen shora, z letadla, vytvořil? Nikdo neodpoví. Jen s úžasem lze zírat na to, co někdy a někým vzniklo. Pak už jen noční přesun autobusem do 650 km vzdáleného Cusza. (pokračování příště) Miroslav Zachariáš Velikonoční dílna Ani letos nezapomněla naše škola přivítat velikonoční svátky. Tentokrát jsme ve středu 16. dubna pro děti nachystali dvanáct velikonočních dílen, zaměřených na výrobu předmětů spjatých s velikonoční tématikou. Děti si podle svých zájmů vybraly jednu z nabízených dílen a v ní si pak mohly vyrobit například velikonoční věnce, velikonoční přání, klícky a zajíčky. Nechybělo samozřejmě ani pletení pomlázek a zdobení vajíček. Za méně typické výrobky zmiňme například keramické misky na vajíčko, náhrdelníky a náušnice z plastu nebo různé předměty z přírodnin. Letošní deváťáci si vyzkoušeli novou roli a učitelům během vedení jejich dílniček pomáhali. V této souvislosti je nutné zmínit také Tomáše Erda z 5. třídy, který sám jednu z dílen vedl a naučil své spolužáky vyrábět náhrdelníky a náušnice z plastu. B. Tomanová
Co asi provede děda slepici? Dozvíš se ve ČTENÍ v příštím měsíci. Zakletá slepice (3)
Josef Křešnička
Z království za devatero horami se Michal díky zkratce přes jednero hor dostal do Němčic brzy, ale babička mu stejně nevěřila, když jí vypravoval o svých zážitcích. Stála u sporáku a pekla jeden lívanec za druhým. A děda, ten zase nebyl doma. Běhal po zahrádce, chytal se za hlavu a hrozně křičel. Nějaká slepice mu vyzobala salát a rozhrabala okurky. Slepice jsou pro zahrádku pohroma. Michalovi nezbývalo, než si o království za devatero horami popovídat se svým tajným trpaslíkem Vendou. Vylovil to ospalé stvořeníčko ze staré bačkory a rovnou spustil: „Milý Vendo, ani bys nevěřil, ale já jsem ode dneška dvorním dodavatelem hříbků krále Vachouta Třetího.“ „Vachout Třetí, Vachout Třetí,“ rozpomínal se Venda, „není on to takový prcek o hlavu menší než já? Chodili jsme spolu do první třídy, myslím, ale on potom propadl, nebo co se s ním stalo. Dostal místo kytičky krtčí hromádku. Měl špatný prospěch. Určitě to bude on. Cože to dělá, ten dobrý starý Vachout?“ „Ale Vendo! Říkal jsem ti přece, že Vachout Třetí je král. Dal jsem mu nějaké hříbky a pár jsem mu jich ještě slíbil. Což je o hříbky, to je maličkost, ale slíbil jsem mu také princeznu. V tom království žádná není a teď kde ji vzít? Poraď!“ „To je zlé,“ zachmuřil se trpaslík, „to jsi Vachoutovi Třetímu slibovat neměl. O princezny je strašná bída všude, Michale, copak to nevíš? Co si ten tvůj Vachout pomyslí, když nesplníš slib?“ „Vlastně jsem jenom řekl, že se po nějaké poohlédnu,“ řekl Michal, „nebyl to pořádný slib.“ „Neměl jsi říkat ani to. Vachout Třetí na tebe teď určitě spoléhá a možná kvůli tobě i nějakou princeznu odmítne. Řekne jí: Je mi líto, slečno, ale můj dvorní dodavatel už pro mě princeznu má. To sis vzal na svědomí pěknou věc! Ne, že bych ti nechtěl poradit a pomoci, ale rovnou ti říkám, že to bude hrozně těžké. Ještě mi prozraď, co ti slíbil on. Půl království?“ „Ale Vendo!“ zvolal Michal, „jmenoval mě přece dvorním dodavatelem – to je malá odměna?“ „Za to si nic nekoupíš,“ řekl trpaslík. „Jenom ti přibude práce s dodáváním hříbků. A za princeznu ti neslíbil nic. Ani tě nejmenoval dvorním dodavatelem princezen.“ „Je to docela milý král,“ řekl Michal – „a já jsem mu tu princeznu skoro slíbil jen tak – sám od sebe. On je to takový legrační dobráček.“ „Pěkně děkuji,“ řekl trpaslík Venda, „tak my si tady budeme lámat hlavy a běhat po celém světě zadarmo jen proto, že Vachout Třetí je legrační dobráček? Ono není špatné mít kamaráda krále, ale co je moc, to je moc. Ani kuře zadarmo nehrabe.“ „To jsem nevěděl, že jsi tak vysazený na odměny,“ řekl Michal. „Když už je to tak, zalez si zase do svojí staré bačkory a já si tu princeznu seženu sám.“ „Jen se nečerti,“ řekl Venda klidně, „to se rozumí, že se do toho těžkého úkolu pustím s tebou. Jen je mi divné, že ti Vachout Třetí neslíbil nějakou odměnu. Králové to dělávají.“ „Prostě na to nepřišla řeč,“ uzavřel tu rozmluvu Michal. Trpaslík chtěl ještě něco dodat, ale ze zahrádky se ozval hrozný křik, on tam děda objevil slepici Rozáru pod rybízem a teď ji honil sem tam přes záhony. Byl by ji snad chytil, ale slepice se ze samého zoufalství vznesla a vletěla otevřeným oknem Michalovi přímo do náruče. „Drž ji pevně, Michale,“ volala děda ze zahrádky, „za chvíli jsem tam. Já se té slepici musím strašlivě pomstít!“ Ale to už na dědu volala babička: „Žádné slepici se mstít nebudeš a půjdeš pěkně na lívance! A podruhé nenechávej u zahrádky otevřená vrátka!“ Tak šel děda na lívance.
Stromy kvetou, slunko hřeje, včelky lítaj, ČTENÍ přeje ať se letos zadaří poctivému včelaři Léčivé účinky medu Petr Vlažný ml. V minulém čísle jsem vám slíbil, že si zde povíme něco o léčivých účincích medu. Protože by se ale toto téma do jednoho čísla Čtení nevešlo, zbytek se dozvíte v červencovém Čtení. Jak jistě všichni tušíte, med byl odpradávna ceněn nejen jako sladká pochutina, ale byl mu i připisován léčivý účinek. To ho předurčuje k pravidelnému užívání jednak z důvodu předcházení nemocem a jednak z něj tvoří vhodnou potravinu, jejíž léčivých účinků lze s výhodou využít jako doplňku léčby u některých chorob. Pro uchování pevného zdraví a prevenci se proto doporučuje denně užít jednu polévkovou lžíci medu. Protože med obsahuje ale i poměrně silné kyseliny dráždící sliznici jícnu a žaludku, není pro někoho příjemné sníst pouze lžíci samotnou. Může vyvolat pálení žáhy nebo je nepříznivě vnímána jeho sladká chuť. Proto je vhodnější použít med rozpuštěný v tekutině. Existuje více způsobů rozpouštění medu, na Moravě je velice oblíben způsob rozpouštění medu ve slivovici, avšak klasičtější je aplikace medu rozpuštěného ve vlažné vodě s podáním ráno nalačno zhruba půl hodinky před snídaní. Tento způsob je nejvíce doporučován při problémech spojených se zažíváním, jako je nechutenství, nadýmání, vleklý zánět či vředy na sliznici žaludku, dvanácterníku nebo tlustého střeva, při onemocněních jater, žlučníku a žlučových cest, při zácpě či průjmu. V případě potíží spíše neurotického charakteru, jako je nespavost, nervozita, podrážděnost nebo neklidný spánek se doporučuje přesunout tento roztok a jeho podávání spíše do večerních hodin před odchod na lůžko. V tomto případě lze s výhodou použít i rozmíchání lžíce medu ve vlažném mléce, protože se na mléko částečně váže a tím pádem dochází k pomalejšímu vstřebávání a prodloužení zklidňujícího účinku na lidský organismus. Bez problémů lze podávat med denně i dětem. Ohled se v tomto případě musí brát pouze na věk dítěte, obecně by se dalo stanovit přelomové období na dobu, kdy přechází na pestrou stravu. Pokud by byly už v kojeneckém věku dětem slazeny nápoje, hrozí riziko, že dítě začne upřednostňovat sladkou chuť medu a začne odmítat mateřské mléko, což pro něj také není ideální. Ale ve chvíli kdy přejde na pestrou stravu, není důvod proč mu nápoje medem nesladit. Samozřejmě dávka musí být přizpůsobena věku, u dětí se na rozdíl od dospělých doporučuje pouze kávová lžička denně a po desátém roce života lze podávat stejnou dávku jako u dospělého jedince. Vedle účinku na imunitní systém a zklidňujícího efektu na zažívání je med i vynikajícím zdrojem okamžité energie při fyzickém či psychickém vyčerpání. Protože obsahuje převážně jednoduché cukry, dochází k usnadnění procesu rozkladu a transportu do krve potažmo k příslušným buňkám, kde jsou v daný moment tolik zapotřebí. Této vlastnosti bylo velmi využíváno především mezi sportovci. Před druhou světovou válkou olympijský tým našich gymnastů proslul tím, že si míchal zvláštní koktejl složený z medu, mléka, citronu a žloutku. A nebyli jediní, slavný horolezec Edmund Hillary pokořivší Mount Everest nenesl do závěrečné etapy nic jiného než právě med. A zrovna tak byl využíván i při dostizích, tady tedy ne přímo pro žokeje, ale koňům byl podáván bezprostředně před startem pro lepší výkon. Avšak nesmí být opomenuta ani značná pomoc medu při nemocech či úrazech. V oblasti hojení ran a popálenin může být med využit kvůli dezinfekčním a hydratačním vlastnostem, což sice moderní medicína nabízí v celé řadě svých produktů, ale med díky své schopnosti granulace napomáhá i obnově zdravé a nové tkáně. Při drobných popáleninách, které svým rozsahem nevyžadují speciální lékařské ošetření, stačí po zchlazení potřít medem a několikrát za den tento proces opakovat a výsledky se dostaví do pár dnů. Takto ošetřená spálenina se rychle a bez dalších komplikací zahojí. U nemocí srdce a oběhového systému lze opět aplikovat med jako doplněk léčby, jako ku příkladu u nedostatku červených krvinek, kde pravidelný denní přísun medu v souladu s vitaminovými preparáty dokáže velmi účinně podpořit krvetvorbu. Při anémii z nedostatku železa dokáže med tento limitující prvek dobře doplnit díky snadné vstřebatelnosti a obnovit tak tvorbu krvinek. Podobně příznivě působí i u pacientů s nádorovým onemocněním, kteří podstupují ozařování či chemoterapie. Tady ve výčtu léčivých vlastností medu v tomto čísle končím a pokračovat budeme v Čtení příštím.
Vydáme se s nadšením do neznámých míst. Až se vrátím, tak si budu doma ČTENÍ číst. Rybářský kroužek na naší škole. Od počátku dubna letošního roku probíhá na naší základní škole rybářský kroužek. Kroužek probíhá ve spolupráci s Českým rybářským svazem ve Volyni. Účastní se jej 13 žáků, kteří se postupně seznamují s druhy ryb a jejich rozdělením na ušlechtilé, lososovité a další druhy, procvičováním vázání háčků na lopatku a na kroužek. Žáci si také vyzkouší různé způsoby chytání na plavanou, na položenou a přívlač a osvojují si také doby hájení jednotlivých ryb na pstruhových a mimopstruhových vodách. Své zkušenosti s vázáním mušek pro muškaření tj. chytání ryb na umělou mušku přislíbil předvést jeden z rodičů našich žáků, bývalý juniorský reprezentant České republiky a mistr světa v této kategorii Milan Janus ml. Součástí kroužku je také možnost ověřovat si své zkušenosti v praxi při chytání na Hradebním rybníku ve Volyni. Zde si naši chlapci opravdu zachytali, nejvíce se dařilo Janu Kvěchovi ze 6. třídy, který dokázal chytit 12 kaprů. Ryby po ulovení samozřejmě šetrně vraceli zpět do rybníka. Součástí kroužku byla také účast na školní přírodopisné rybářské olympiádě, ve které zvítězili společně stejným počtem bodů Filip Kralovič a Jan Kvěch, na dalších místech se umístili Martin Dolíška a Václav Kvěch. Na počátku června bude kroužek zakončen zkouškami před komisí rybářského svazu ve Volyni a v případě úspěchu získají rybářský lístek. Součástí zkoušek budou i rybářské závody o ceny. Věříme, že budeme úspěšní. Mgr. Roman Heimlich, učitel a vedoucí rybářského kroužku. Výlet do Č. Budějovic V neděli 13. dubna jsme se vypravili do Českých Budějovic, neboť zde ve spolkovém a kulturním domě Slávie probíhala jarní „Teraristická výstava a burza“. Do Českých Budějovic jsme jeli rychlíkem a pak jsme se pěšky přesunuli ke Slávii. Na výstavě jsme viděli spoustu terarijních zvířat, živého i preparovaného hmyzu, živého a neživého krmiva, rostlin, přírodnin a chovatelských potřeb. Nejvíce se nám líbili hadi, zejména ten, kterého jsme si mohli chovat. Po shlédnutí výstavy jsme se naobědvali a pak vyrazili do našeho oblíbeného bazénu, kde jsme mohli dvě a půl hodiny řádit. Čas rychle ubíhal a už nás volal vlak k odjezdu. Do Strakonic jsme dorazili v 17 hodin a rodiče si nás odvezli domů. Výlet byl zdařilý, všem se líbil. Z kroniky oddílu Střelka Výlet do Tábora (Šmoulata + Střelka) V sobotu 26. dubna jsme vyrazili na výlet do města Tábor. Čekala nás prohlídka Housova mlýna a Zoo Větrovy. Housův mlýn je nedaleko Táborského náměstí. Je zde stálá expozice zbrojnice a mučírny, středověká krčma. Konají se zde speciální divadelní představení. Prohlídka nám trvala skoro 3 hodiny a bavila děti i dospělé (některé více než děti). Vyzkoušeli jsme si různé přilbice, helmy, brnění, zbraně. Všichni (no hlavně my velké holky) jsme se chtěli vyfotit s přilbou, kterou měl na hlavě BRAD PITT ve filmu Trója. Jestli ji měl opravdu na hlavě, tak jí má hrozně malou. Většina vybavení zbrojnice byla použita v mnoha filmech, seriálech a pohádkách, hlavně těch zahraničních. (Prohlídka byla vážně super, mrkněte na stránky www.housuvmlyn.cz – dobrý typ na výlet) Další zastávkou bylo Zoo Větrovy. Zahrada je na pěkném místě a má rozlehlé výběhy. Viděli jsme medvědy, lvy, jaguáry, velbloudy, zebry…. Protože restaurace i občerstvení v zoo bylo zavřené, vrátili jsme se zpět na náměstí a koupili jsme si alespoň zmrzlinu a ledovou tříšť. (Jaký by to byl výlet, kdybychom nic neutratili). Procházkou jsme došli přes Žižkovo náměstí ke hradu Kotnov, kde na nás čekal autobus, jsme se s Táborem rozloučili. Vlková Alena
Každé ČTENÍ v plném lesku konkuruje snadno Blesku.
Bohumil Hrabal *28.3.1914, Brno + 3. 2.1997 ve věku 82 let, Praha Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století se narodil jako nemanželský syn Marie Kiliánové. František Hrabal, pozdější manžel Kiliánové a správce pivovaru v Nymburce, Bohumila adoptoval. Ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935). Poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal. V letech 1947 – 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve Sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). V roce 1956 se oženil. Jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi. Od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání. Bohumil Hrabal-spisovatel začal tvořit již jako vysokoškolský student, kdy vznikly jeho první básnické pokusy. Sazba jeho první lyrické básnické sbírky Ztracená ulička byla díky komunistickému převratu v roce 1948 rozmetána. Verše psané před válkou a ovlivněné poetismem a surrealismem pak vyšly až v roce 1991 ve sbírkách Básnění a Židovský svícen. Debutoval tak až roku 1956 Hovory lidí, které vyšly v nákladu 250 kusů jako příloha výroční Zprávy spolku českých bibliofilů. Vydání své regulérní prvotiny se však v roce 1959 opět nedočkal, sazba sbírky povídek Skřivánek na niti byla komunistickým režimem opět rozmetána. Svou první knihu, povídkový soubor Perlička na dně, tak vydal až v roce 1963 ve svých 49 letech! Obrovský ohlas knihy urychlil vydání další – Pábitelů v roce 1964. Svérázné figurky a originální styl vyprávění, použité v prvních dvou knihách, pak Hrabal ještě více rozvinul ve své třetí vydané próze, nazvané Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), kde v jedné jediné dlouhé větě strýc Pepin (Hrabalův skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech. O rok později vycházejí Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, kde Hrabal podává syrový obraz společnosti padesátých let. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy Hrabal opět nesměl publikovat. Těsně před vydáním byly z tisku staženy jeho knihy Domácí úkoly a Poupata. Přes zákaz publikování vznikly v sedmdesátých letech mnohé z dnes nejslavnějších Hrabalových děl - v roce 1974 román Obsluhoval jsem anglického krále, zobrazující vzestup a pád pražského číšníka a hoteliéra na pozadí společenskopolitických změn první poloviny 20. století; o dva roky později pak Hrabal napsal soubor vzpomínkových próz, kde zachycuje život maloměsta svého mládí a život svých nejbližších - adoptivního otce (Francin), matky (Maryška) či strýce Josefa (Pepin): vznikla trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981). Další z Hrabalových vzpomínkových próz je pak Městečko, kde se zastavil čas. V sedmdesátých létech vznikla též kniha Něžný barbar, Hrabalova osobní vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka, a ve druhé polovině sedmdesátých let pak patrně nejzásadnější Hrabalovo dílo, a to Příliš hlučná samota. Toto dílo je světovou kritikou řazeno mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století.
I pro Pavla Zedníčka je prý ČTENÍ jednička. Ve druhé polovině osmdesátých let vznikly pak Hrabalovy prózy autobiografické trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky nahlížející na Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky. Bohumil Hrabal měl zásadní vliv nejen na českou literaturu 20. století, ale i na český film. Povídkový film „o obdivuhodnostech obyčejného života“ Perličky na dně (r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965) je obecně vnímán jako jeden z profilových filmů tzv. české nové vlny. Válečná tragikomedie Ostře sledované vlaky (r. Jiří Menzel, 1966) získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Skřivánci na niti (r. Jiří Menzel, 1969), poté, co museli ležet 32 let v komunistickém trezoru, Zlatého medvěda, hlavní cenu na MFF v Berlíně. Z dalších nezapomenutelných filmů, které vycházely z Hrabalových předloh, připomeňme alespoň snímky Postřižiny (r. Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (r. Jiří Menzel, 1983) či Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989). Slavnou Příliš hlučnou samotu natočila v roce 1994 ve Francii žijící česká režisérka Věra Caisová s Philippem Noiretem v hlavní roli. Filmové podoby se dočkal také román Obsluhoval jsem anglického krále (r. Jiří Menzel).
Jakub Arbes Český spisovatel, význačný novinář a znalec dělnické otázky, prozatér a tvůrce romaneta, satirik, divadelní kritik a kulturní historik. Jakub Arbes (1840 – 1914) se narodil 12.6.1840 v Praze v rodině ševcovského mistra. Vystudoval reálku (byl žákem J. Nerudy. J. Neruda byl pro Arbese vzorem, později přítelem) a snažil se uplatnit se ve vědecké práci. Studia polytechniky přerušil kvůli žurnalistice, která ho v šedesátých letech nadchla. Roku 1868 se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Bylo to v době, kdy vrcholilo hnutí za politické zrovnoprávnění Čechů s Uhry v rámci monarchie. Ve funkci odpovědného redaktora stál Arbes několikrát před soudem, často se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Nakonec ho roku 1873 odsoudil německý soud v České Lípě k třináctiměsíčnímu vězení. V této době měl Arbes za sebou první umělecký úspěch – romaneto Svatý Xaverius. Pobyt ve vězení využil pro literární práci. Po návratu z vězení pracoval v méně politicky orientovaných rubrikách Národních listů. Jakub Arbes se ale nadále aktivně věnoval otázkám dělnického hnutí, dokonce se zúčastnil založení Spolku českých žurnalistů. To vedlo k tomu, že byl Arbes z redakce Národních listů roku 1877 na Štědrý den propuštěn. Od té doby do smrti pracoval Arbes jako volný literát. V letech 1876-79 působil jako dramaturg Prozatímního divadla. V letech 1880-1 Jakub Arbes spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek. Vydávaní tohoto časopisu bylo rakouskou cenzurou brzy zastaveno. Ke konci života Arbese trápí vážné existenční problémy, k nimž se později přidala i postupná ztráta zraku. Zemřel v Praze 8.4.1914. Lampionový průvod ČSŽ Čestice pořádá pro děti a rodiče ve středu 7. května 2014 tradiční lampionový průvod obcí. Sraz je ve 20.30 hodin na nádvoří zámku v Česticích. Průvod bude zakončen táborákem s možností opékání vuřtů – vezměte s sebou.
Malé krámky byly prima, časy se však mění. Mívali tam různé zboží, ale nikdy ČTENÍ.
O malých krámcích Jiří Kolář Dnešní doba definitivně odzvonila malým krámkům a obchůdkům, které, zvláště na vesnici, byly jediným zdrojem nákupu. Mám na mysli ještě ty původní krámky označované názvem koloniální nebo obchody se zbožím smíšeným, tedy nikoli různé ty socialistické Jednoty a Prameny, které přišly až po nich a většinou jejich znárodněním. Název koloniál vznikl podle zboží, které se k nám dováželo z tehdejších kolonií, tedy z cizokrajných zemí, z Afriky, Indie, Jižní Ameriky. Bylo to převážně koření, exotické ovoce a jiné plodiny cizozemského původu. Čokoláda byla vzácností. Takový venkovský krámek musel mít ale také sortiment potravin, které byly nejpotřebnější. Mouka, cukr, sůl, fazole, čočka. To všechno stálo ve velkých jutových pytlích, odkud se vážilo do papírových kornoutů. Vážily se i rozinky, káva, čaj. Někdy visel od stropu pletenec buřtů, že kterého se ukrajovalo podle potřeby zákazníků. Máslo stálo na pultu pod skleněným poklopem, část ve studené vodě, aby nežluklo. Krájelo se rovněž na váhu. Chleba a pečivo dodávali obchodu místní pekaři. V krámku muselo být také nářadí, které bylo na vesnici nezbytností. Březová košťata, kosišťata, ba celé kosy a vidle, část železářské výbavy, hřebíky, kleště, kladiva, pily a provazy, hlavně ty silné, kterými se upevňovaly pabuzy na obilím nebo senem naložených žebřiňácích. Výjimkou nebyly ani dřeváky. Nechyběl sud s kvašenou zeleninou a okurky rychlokvašky. Prodávaly se také některé pochutiny, které dnes už nikdo nezná. Například svatojánský chleba. To byly sušené lusky nasládlé chuti, které rostly na stromě rohovníku svatojánském v teplých krajích Středomoří a odtud se k nám dovážely. Kromě běžného cukroví, většinou tvrdého, byla oblíbena tzv. husí hovínka (prodávala se hlavně na poutích), což bylo měkké želé skořicové chuti a tmavé barvy ve tvaru skutečných husích hovínek. Prodávaly se dva druhy limonád: červená s malinovou příchutí a černá s příchutí čokoládovou. Když se otevřely patentní porculánové uzávěry, vyšuměly jak šampaňské. Samozřejmě na skladě byly i různé druhy vín. Pro děti tu byly osvěžující šuměnky Tiky a cukrová mejdlíčka. Všechny potraviny byly prosty jakýchkoliv chemických přísad a různých těch éček, což byl tehdy naprosto neznámý pojem. Z ekologického hlediska byly tedy naprosto bez chyby. Vchod do obchůdku byl opatřen zvonkem, který při pohybu dveří mile zacinkal. Při vstupu do krámku zákazníka ovanula příjemná vůně koření, které se nijak neskrývalo v hermeticky uzavřených obalech. V dnešních supermarketech žádná vůně není, všechno je skryto v neprodyšných sterilních obalech. Co do výběru zboží se dřívější krámky dnešním supermarketům nemohly ovšem rovnat. Výběr zboží v dnešních supermarketech je naopak vyhnán do absurdních a obludných rozměrů. Na rozdíl od malých krámků je zde zboží, které běžný spotřebitel vůbec nepotřebuje. Gigantické rozměry supermarketů ztrácí lidský rozměr a stávají se odcizenou a neosobní globalizační gigantománií. Staré krámky právě svými skromnými poměry naplňovaly lidský rozměr a dýchaly milou poezií. Ale o tom v případě supermarketů nemůže být ani řeči.
Stromy někdy vypráví, voda v řece pění. Ze dřeva se dělá papír, na něj tisknem ČTENÍ. Kouzlo přírody Kouzlo přírody, co to asi znamená? Někdo si pod těmito dvěma slovy představí vodopády, jiný možná hory, každý má jistě svoji vlastní představu. Já si pod pojmem kouzlo přírody představuji toto - slunce, jež vychází či zachází za hory, vodu, která padá ze skály dolů, na níž můžeme spatřit duhu. Kdybych o tom chtěla psát ve zkratce, tak bych napsala nejspíše tohle: VŠE, CO MATKA PŘÍRODA VYTVOŘILA NA TAKOVÉ PESTRÉ PLANETĚ JAKO JE ZEMĚ. Pokud bych se však rozepsala… Nejkrásnější, co můžeme cítit, slyšet i vidět je, když si lehneme na trávu a slyšíme, popřípadě vidíme či cítíme, že si nad námi někdo povídá-stromy a vítr. V létě také často spatříme červené skvrnky na obloze, které obklopují slunce. Těmto skvrnám říkáme červánky. Také na podzim, konkrétně v měsíci listopadu, vidíme, že zelená barva se proměňuje na všemožné jiné červenou, žlutou, hnědou, oranžovou a spoustu dalších různě barevných kombinací. Měsíc listopad nenese své jméno vůbec náhodou, je to proto, že opadává listí ze stromů. Je to velice krásný měsíc, sice již není teplo na koupání, ale vše, co vidíme v přírodě, je kouzelně barevné. Pro mě méně oblíbenými, přesto pro mnoho lidí kouzelnými měsíci v roce jsou měsíce prosinec, leden a únor, tihle tři spadají do náručí ledové královny. Vše zmrzne, vše je bílé, trochu té barevnosti přesto zůstane a to sice v naší duši. Ledová královna všechno pokryje bílým závojem. Malé děti, holčičky, si mohou představovat samy sebe jako malé princezny v bílých šatech a užít si mnoho zábavy. Poté přichází jaro, velmi oblíbené, vše u nás se probouzí, zvířata, květiny, a proto příchod tohoto období často lidé oslavují. Květiny, stromy se zazelenají, led roztaje a my můžeme slyšet nádherné proudění říček, potůčků či řeky. Já mám ze všech ročních období asi nejraději léto, slunečné dny, kdy vše kvete a je všechno HEJ! Sabina Gebelová, ZŠ Radomyšl, 8. třída
Co mi strom vyprávěl Jednoho dne jsme se se sestřenicí domluvily, že půjdeme na procházku. Když jsme se vracely domů, napadlo nás podívat se, kam bychom mohly na podzim chodit na kaštany. Šly jsme se tedy podívat i na kaštan u kostela. Když jsem se stromu dotkla, začala jsem přemýšlet, co by mi zrovna tento strom mohl vyprávět. Vím, že na tomto místě roste, podle vyprávění mé babičky, již minimálně 70 let. Jelikož zde roste už mnoho let, vyposlechl jistě mnoho příběhů. Mohl by mi proto také vyprávět o samotných přestavbách kostela sv. Filipa a Jakuba, hlavně o tom, proč má věž hodiny pouze ze tří stran. Při stavbě kostela obec Mnichov neinvestovala žádné peníze na stavbu, a tak jim „katovičtí“ na jejich stranu nedali hodiny. Ve 2. světové válce již tento strom před kostelem jistě rostl, proto si myslím, že znal pátera Josefa Jílka, který zde působil jako katolický kněz v letech 1936-1942. Zapojil se do buňky odbojové organizace Karel, pro kterou falšoval křestní listy a další dokumenty. Sťat byl gilotinou. V roce 2008 proběhly v Katovicích oslavy 100 let od jeho narození. K tomuto výročí byl natočen dokumentární film plzeňským režisérem Milanem Kazdou, film se jmenuje „Statečný kněz.“ Myslím si, že by mi mohl jistě vyprávět spoustu příběhů o dětech, které navštěvovaly původní školu, která byla v budově OÚ, ve které nyní bydlím já. Domnívám se, že za dobu svého růstu zde zažil spoustu bolestných chvil při pohřbech, ale myslím si, že více chvil bylo radostných a šťastných při svatbách a křtinách. Doufám, že tento strom poroste před kostelem ještě mnoho let a já si někdy zase udělám čas na přemýšlení u jeho kmene. Simona Snopková, 9.třída, ZŠ Katovice
Jaro už je zase tady. Jdu se kouknout do zahrady. Budu jako vždycky rád ptáčkům z ČTENÍ předčítat. Volenice Podzimní čas (na melodii písně Prší, prší) Podzim přišel, chmurný čas, Volenice, Volenice lesem letí vítr zas. v Pošumaví je vesnice. Listí padá, barvy září, A v ní naše školička draci s dětmi mrštně hází. pěkná jako písnička. Brambory jsme vyorali, Když se z okna podíváme, kukuřici sklidili, na Šumavu výhled máme. teď jen pole zorat máme, Tam na stráních ovečky abychom vše splnili. cinkají si zvonečky. Dřevo, uhlí připravíme, Až k nám jednou zavítáte, do krmelce založíme. do statku se podíváte Seno, chleba srnkám dáme, a okolí vesničky pak se z okna podíváme. ukáží vám dětičky. Aneta Verbná, VIII. třída Autor: kolektiv žáků 2.tř. ZŠ a MŠ Volenice ZŠ a MŠ Volenice
Přednáška v Kontaktním a krizovém centru ve Strakonicích. Ve čtvrtek 27. března 2014 se zúčastnili žáci 9. ročníku naší ZŠ v rámci programu prevence přednášky v Krizovém a kontaktním centru ve Strakonicích. Pracovnice centra Mgr. Michaela Nenadálová informovala naše žáky o poslání Kontaktního centra Prevent Strakonice a způsobu poskytovaných služeb. Seznámila je také s osobními a společenskými riziky vyplývajícími z užívání omamných látek a drog, týkajícími se nejen závislosti, ale také nemocemi s tím spojenými tj. hepatitidami typu B, C, viru HIV, rizikem pohlavních a pohlavně přenosných chorob. Pracovníci Kontaktního a krizového centra pomáhají nejen uživatelům drog ale i osobám ohroženým vznikem jiného typu závislosti např. gamblingu (hazardu) nebo informačních technologiích a pomáhají jako krizová intervence v těžkých životních situacích, při jednání s úřady při hledání práce nebo ubytování. Mgr. Roman Heimlich, metodik prevence ZŠ a MŠ Čestice Jaro je tady Co zima přinesla, vítr odvál. Počasí si nedá poroučet. Velikonoce máme za sebou a bude pálení čarodějnic. A první máj! Všechno se bude zelenat a pohled do přírody bude krásný. Každý to ale vidí jinak. I ta příroda byla pohledem úplně jiná proti dnešku. Všechno, co dala příroda, se dříve využilo a bylo to k užitku. Dneska jsou lidé tak nároční, že nejsou s ničím spokojeni a vše kritizují. Kdyby prožili to, co staří lidé, všeho by si vážili. Čím je člověk starší, vrací se ve vzpomínkách do mládí a dětství a porovnává. To ti mladí pochopí, až budou staří. Je dost lidí, kteří jsou pro zvyky, co byly dříve, což plno lidí nezná, a zvláště mladí. Je dobře, že se zachraňují památky. Když se člověk zamyslí, že to tak dlouho vydrželo a všechno se dělalo ručně a nebyla žádná technika, ani elektřina, tak klobouk dolů. Ale byly šikovné ruce, a když nebyly tehdy takové školy, přece to lidem myslelo. Byl to asi dar Boží. Lidé vzali práci, jaká byla, a na nikoho se nespoléhali. Nebylo tolik zlodějů a podvodů a vražd. I zákony byly jiné. Něco i ty zákony podporují. A ta technika to vymaže. Je to všechno v lidech. Poctivý a pracovitý člověk zůstane v každé době a nedá se nikým svést. M. Staňková, Němčice
Ať jste staří nebo mladí, ČTENÍ hospodářům radí, že počasí navzdory je čas sázet brambory. Dějiny rodů (pokračování) Josef Vichr V polovině roku 1800 byla smlouva oboustranně zrušena a tím i Mossburská huť. Stalo se tak na nátlak Václava Koce, který chtěl výnosné sklárny provozovat ve vlastní režii a nevýnosné zrušit. Po likvidaci hutí nevzniklo na místě bývalé sklárny žádné další osídlení. V roce 1798 nechal Václav Koc dřevěnou kapli ve zrušené huti rozebrat a postavit ve spodní části obce Pleš. Vlastní budovy hutě a panský dům a okolními chalupami postupně zanikly. Na místě dřevěné kaple v Mossburské huti, kterou Plešským věnoval Václav Koc, byl v roce 1906 vystavěn nový kostel.
Skleněný pohár s erbem Koců z Dobrše
Pečeť V.Koce a skláře F.Fusche na smlouvě o Štráskou huť roku 1799
Pečeť V.Koce a M. Moss burgera na smlouvě o Valdorfskou Karlovu huť z roku 1799
První zmínky o vsi Pleši se vztahují k roku 1606. Huť vznikla na místě vymýceném v souvislosti s provozem skláren. Nejstarší huť vyráběla skleněné perly a korálky. Její provoz byl často likvidován a zase znovu obnoven. Poslední zprávy o plešské sklárně přináší nájemní smlouva z roku 1746 sepsaná mezi Janem Václavem Zuckerem z Tamfeldu, Johanou Margaretou Zuckerovou a Jiřím Volfem Schmanem. Sklárna byla pronajata na 9 let za nájem 1.000 zlatých. Ve srovnání s hutí Eisendorfskou a ostatními provozy se jednalo u huť malou a sešlou. Huť byla zrušena bez ohledu na nájemní smlouvu již roku 1747. Místo, kde dříve stávala Švábská huť, patří dnes k neodlehlejším koutům Českého lesa. Jméno huti se prvně objevuje roku 1629. Huť měla být založena Volfem Jáchymem Lamingerem již roku 1580. Další zprávy o této huti se objevují roku 1715, kdy Bělští Chodové s rozhořčením sdělují, že na panství Újezd sv. Kříže stávaly od nepaměti dvě sklářské hutě, Švábská a Plešská a že jsou postaveny další dvě Karlbašská a Valdorfská. Každý nájemce hutě pase celé stádo dobytka a oni tak přicházejí a pastviny a bezplatný odběr palivového dřeva.
Kdo při ČTENÍ pivo pije, toho infarkt nezabije. Poslední smlouvou byla smlouva mezi nájemcem Františkem Fuchserem a Václavem Kocem, uzavřená 1.7.1799 na dobu 6 let s ročním nájmem 2.200 zlatých a složení kauce 3.000 zlatých. V roce 1819 ročně huť vyrobila 185.000 zrcadlových skel. Jeden kus stál 7 a půl krejcaru. Do ciziny bylo vyvezeno 50.000 kusů, do Čech prodáno 80.000 kusů. Pro špatný odbyt huť po prvé vyhasnula roku 1812, ale roku 1829 a roku 1834 byla huť v plném úpadku. Po zániku sklárny kolem roku 1840 se lokalita vylidnila a na jejím místě byla vystavěna hájovna, zaniklá po roce 1945. Valdorfská a Karlova huť měla stejného nájemce. Samotná Valdorfská huť pracovala nejpozději od 2. poloviny 18. století do svého zrušení na novém stanovišti s názvem Mossburská huť. Sklářské hutě ve Valdorfu a Karlově huti byly založeny roku 1696 majitelkou panství Annou Marií Terezií Metternichovou rozenou Zuckerovou z Tamfeldu. Sepsanou smlouvou 1.7.1746 s Janem Václavem Zuckerem si ji pronajal Jan Ondřej Schmaus. Smlouva byla devítiletá a každé tři roky se platil nájem 1.000 zlatých. Sklárna v tomto období se také nazývala Weisse Hutte, protože se v ní vyrábělo bílé tabulové sklo. Počátky brusírenských a leštírenských provozů na horním toku Radbuzy sahají do období kolem roku 1788. Přičinil se o to sklářský podnikatel František Koller a majitelka panství Kocová, která k těmto provozům dala souhlas. Nejdůležitější provozy byly Hammerschleife, Neuhauschleif a Geischlagschleife, propojené složitou sítí vodních kanálů a propustí. Na přelomu 18. a 19. století převzal Václav Koc leštírny do vlastní režie. V roce 1802 zakoupil Václav Koc od Františka Václava Kollera, syna zakladatele šlejfů, zařízení posledních dvou provozů, nazývaných Hammerschleife. Ve 30. letech 20. století ustává monotonií klepot šlejfů i k okolí řeky Radbuzy. Provozy postupně zanikají a majitelé je přeměňují na pily, nebo mlýny.
Rodina Koců z Dobrše na Hlavňovicích Doposud bylo psáno o rodinné linii Adama Koce z Dobrše z rodové Hlavňovické větve. Z druhého manželství Dětleba Koce s manželkou Eliškou Lipovskou z Lipovice, vzešel syn Václav (+1645), který byl zakladatelem druhé rodové linie. Držel Hlavňovice a měl syna Jana Dětleba , kterému matka Eliška z Lipovice roku 1646 koupila statek Volšovy. Manželkou Jana Dětleba Koce byla Ludmila Anastazie z Běšin. Jeho sourozenci byly Kateřina Eliška, provdaná za Jana Václava z Běšin a Margareta Ludmila, provdaná za Jiřího Adalberta Janovského z Janovic. Rodina Jana Dětleba Koce byla početná. Čítala deset dětí z nichž dvojčata Antonín Rudolf Ferdinand a Anna Magdalena se narodili 28.10.1675. Třetí dcerou byla Johanka Františka Eva, poprvé provdána za Arnošta Vojtěcha z Račína, který zemřel roku 1691. Znovu se provdala za Ferdinanda Antona Stěnovského z Kadova. On zemřel roku 1718. Ze synů nejvýznamnějšími byli František Diviš a Václav Bartoloměj, jehož manželkou byla Ludmila Janovská z Janovic. On držel Dolní Těšov a zemřel roku 1713. I jeho rodina byla početná. (Redakce neručí za správnost jmen, pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Příspěvky můžete posílat na adresu:
[email protected] Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou květen - červen 2014 Cena 15,- Kč Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
