Templáři a tajná moudrost islámu Neznámé dějiny svobodného zednářství. Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 3939

Templáři a tajná moudrost islámu Neznámé dějiny svobodného zednářství Princ Michael z Albany Walid Amine Zalhav Přeloţil Jan Dítko Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 3939. publikaci Odpovědná redaktorka Zuzana Sítařová Sazba Eva Grillová Návrh a grafická úprava obálky Vojtěch Kočí Počet stran 256 První vydání, Praha 2010 Original title: The Knights Templar of the Middle East Copyright © 2006 by HRH Prince Michael of Albany and Walid Amine Salhab; All rights reserved. Published under arrangement with Red Wheel Weiser & Conari Press, Newburyport, MA 019504600, USA. Czech language translation Copyright © 2010 by Grada Publishing, a. s. Ilustrace © Alena Julie Novotná Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod ISBN 978-80-247-3222-0

245

OBSAH Vydavatel je potěšen a pokládá si za čest uvést tuto úţasnou a přesně načasovanou práci na téma templářského řádu. Autoři nám nabízejí velice poučný a provokativní pohled na historii nejkontroverznějšího vojenského řádu v dějinách západní civilizace. Je nevyhnutelné, ţe spory budou provázet jakoukoliv knihu napsanou někým, kdo patří či prohlašuje, ţe patří k jednomu z evropských královských rodů. V případě tohoto díla vydavatel věří, ţe kniha sama o sobě obstojí jako hodnotný příspěvek k pochopení tohoto důleţitého tématu a ţe není ani vhodné ani nutné stvrzovat, odmítat či vynášet jakékoliv soudy týkající se svárů a komplikovaných záleţitostí evropské šlechty.

ÚVOD: SKOTSKO, TEMPLÁŘI A STAROBYLÉ ZEDNÁŘSTVÍ Tato kniha je víc neţ jen o templářích. Ať uţ se nám to líbí nebo ne, kdyţ si někdo přeje dozvědět se něco o templářích, dříve nebo později podlehne kouzlu judaismu, křesťanství, islámu a nakonec tajných společností. Badatel brzy zjistí, ţe se spolu s autory vydal na cestu, která vede ke svobodnému zednářství. Zednářství je celosvětově známé ve všech spektrech společnosti, často je předmětem dezinterpretací a v některých lidech vyvolává obavy a strach. Je samozřejmě uzavřenou společností se svými tajemstvími (čímţ tvoří protiklad k tajné společnosti) a je to právě tahle skutečnost, díky které svobodné zednářství získalo v nedávné době špatnou pověst. Během uplynulých dvou desetiletí se svobodné 246

zednářství muselo vyrovnat s několika finančními skandály týkajícími se na počátku 80. let Vatikánské banky, italské mafie a mnoha zkorumpovaných členů rozličných evropských vlád. V Británii uvádí současná politická reprezentace tvořená labouristy do praxe zákon, který ukládá za povinnost všem osobám činným v legislativě a členům parlamentu uvádět svou příslušnost ke svobodnému zednářství. Celá tato iniciativa se dostala do slepé uličky, kdyţ zednáři začali kritizovat porušování občanského práva být členem libovolné organizace. V tomto ohledu mají naprostou pravdu. Co více – svobodné zednářství funguje na základě promyšleně vypracované ústavy, coţ je mnohem více, neţ se dá říci o britských institucích, jako je parlament Spojeného království se sídlem ve Westminsterském paláci (jen málo lidí tuší, ţe Británie je jediná země v Evropě, která nemá psanou ústavu). Největší problém, kterému dnes svobodné zednářství čelí, je skutečnost, ţe rituály jsou pouze pro zasvěcené. Stejná věc se nicméně dá říct i o komerční sféře. Ať uţ se to někomu líbí nebo ne, vnitřní fungování jakékoliv organizace, výběr těch, kteří do ní vstoupí, tvorba strategie či jejich politika – neboť všechny organizace jsou politické – drţí v rukou úzká skupina několika vybraných jednotlivců. Jsou to oni, kdo hlasují či rozhodují o lidech, kteří smějí vstoupit do vnitřní svatyně, a kteří by měli zůstat na okraji. To není nic nového. Novinkou je ale fakt, ţe vláda činí kroky, které zpochybňují jednu z nejstarších organizací ve Velké Británii čistě z toho důvodu, ţe svobodné zednářství sdruţuje lidi z mnoha oblastí ţivota a prohlašuje, ţe nemá vazby na politiku. Jiná potíţ, které však čelí jakákoliv institucionalizovaná organizace na tomto světě, je problém „úpadku“. To se přihodilo i svobodnému zednářství – ani ne tak ve Skotsku jako spíše v Evropě – a v různých „velkoorientových“ typech zednářství, které pronikly do světa obchodu, bankovnictví a politiky. Konkrétně do italského zednářství pronikla politická mafie a Vatikánská banka. Italský Velký Orient byl infiltrován, aby pomohl Římskokatolické církvi zamaskovat její investice a příjmy z obchodu se zbraněmi a mafii zase pomohl vyprat příjmy z pašování drog. Problém se stal natolik palčivým, ţe ve snaze umlčet v této záleţitosti nepohodlné 247

lidi bylo na území Evropy spácháno několik vraţd. Celá záleţitost se dotkla dokonce i Británie, a to kdyţ byl roku 1982 v Londýně pod mostem Blackfriars zavraţděn bankéř Roberto Calvi. Calvi měl vazby na římskou lóţi P2 a byl také známý jako „bankéř Boţí“. Jistěţe se mu skutečnost, ţe jednal jménem banky Ambrosiano ve prospěch Vatikánu, příliš nevyplatila. Publikace knihy The Messianistic Legacy, napsané Michaelem Beignetem, Richardem Leighem a Henry Lincolnem roku 1986, seznámila veřejnost s ilegálními aktivitami některých lóţí. Tyto aktivity ve svém důsledku poskvrnily celý koncept svobodného zednářství, které z něj vyšlo jako zcela zkorumpované sdruţení vytvořené jedinci prahnoucími po moci. Situace se zhoršila natolik, ţe jsem byl roku 1992 povolán do Itálie, abych zde vysvětlil, ţe mezi italským Velkým Orientem a několika jakobitskými lóţemi, které poţívají ochranu královského rodu Stuartovců, existuje zcela fundamentální rozdíl. Kdyţ jsem zmínil zkorumpovanost italského Velkého Orientu a jeho vazby na mafii, způsobilo to v novinách, rozhlasových i televizních stanicích doslova poprask. Po dobu trvání mého úkolu jsem bydlel v Kalábrii, zemi mafie, a má bezpečnost byla v rukou týmu lidí napojených na místní policii. Musím nicméně zdůraznit skutečnost, ţe i přes mnoţství problémů, které se pojí s různými zednářskými směry, nesouvisí tyto potíţe se situací ve Skotsku a je nejvyšší čas předsudky vůči skotskému svobodnému zednářství napravit. V myslích lidí však stále zůstává otázka, „co je svobodné zednářství a kde se vzalo?“ O kořenech zednářství bylo napsáno mnohé. Mnohé z toho je zmatené, mnohé pobuřující a většina z toho se zakládá na dezinterpretacích lidí, kteří měli se zednářstvím nějaký problém. Avšak největší potíţí zednářství je skutečnost, ţe jen velmi málo samotných zednářů, kteří nedisponují operativními pravomocemi, ví, o čem vlastně zednářství je. Většina lóţových setkání, jednání a rituálů je zakončena v nejbliţším baru, kde se valná část členů vzájemně poplácává po zádech a gratuluje si k dobře odvedené práci. Pokud se jich zeptáte, co vlastně zednářství je, nejspíš dostanete od 248

všech přítomných zcela rozdílné a protikladné odpovědi – tedy charitativní činností počínaje (coţ je pravda) a tvrzením, ţe je staré jako Metuzalém konče (coţ pravda není). Co lze říci o svobodném zednářství bez toho, abychom kladli přehnané poţadavky, které by mohli odmítnout samotní zednáři (snad kromě těch, kteří patří k Veliké lóţi Anglie), je skutečnost, ţe se vyvinulo ze členů templářského řádu, kteří se usídlili ve Skotsku poté, co byl roku 1307 řád rozpuštěn. Jak se hnutí vyvíjelo a přetvářelo samo sebe, šířilo se od roku 1688 ze Skotska po celém světě. Nejstarší existující písemný záznam zednářské ústavy pochází z roku 1598. Kořeny samotného templářství a tedy i zednářství jsou ve skutečnosti pevně spojené nikoliv s křesťanstvím, ale spíše s islámem, konkrétně s „muhammadismem“. Povaţovat zakladatele templářského řádu, kterým byl Hugues de Payens, za křesťana, znamená povaţovat historii, propagandu a křesťanský status quo jednou provţdy za daný. Kaţdá mince má dvě strany a druhou stranou křesťanské mince je dědictví, které celá Evropa načerpala z islámu. Je třeba mít na paměti, ţe náboţenství se zakládá na víře, kdeţto historie na faktech. Ale přesto, v závislosti na tom, kdo má momentálně politickou moc, můţe být jedna tato veličina pouţita ke zvýšení prestiţe té druhé, ač pouze zpětně – aţ poté, co se dějinné události jiţ uskutečnily. Dějiny zkrátka píší vítězové a druhé straně nezbývá neţ o těchto věcech mlčet. K tomu, abychom mohli vystopovat kořeny templářství a zednářství, je nutné podívat se blíţe na historické události, které se v Evropě a na Blízkém východě odehrály v období po pádu Římské říše a během křesťanského středověku. Tato kniha nicméně nahlédne mnohem hlouběji do historie, a to aţ do historické biblické země, která se spíše neţ v Palestině nacházela v západní Arábii. Právě toto bylo skutečné tajemství vnitřního kruhu templářského řádu – kdyby bývalo bylo odhaleno, otřáslo by samými základy ţidovské a křesťanské víry. Ve své nekonečné moudrosti se vnitřní kruh templářů rozhodl ponechat si tato historická fakta pro sebe a své muslimské spojence. Je snad svět připraven unést takové fundamentální pravdy? Tuší vůbec dnešní organizace, které se hlásí 249

ke svému templářskému původu, o tajemství, které si jejich rytířští bratři odnesli do hrobu? Mohou pomoci historická fakta navrátit víru zpět k jejím původním kořenům a zbavit ji dogmatických nánosů způsobených církví? Ať uţ jste kdokoliv, vězte, ţe tato kniha je určena těm, kdo mají mysl otevřenou vůči skrývaným dějinným faktům, a nikoliv fundamentalistům s jejich smutnými výklady víry a historie.

KAPITOLA 1: UTVÁŘENÍ KŘESŤANSTVÍ Mnoho lidí, a to obzvláště ti, kteří vyznávají křesťanství, dnes vnímá islám jako nepřátelskou víru, jejíţ dogmata a tradice by měly být vytlačeny aţ za hranice, z nichţ není návratu. To je ovšem zjevně špatný přístup, neboť bez vazeb na islám by Evropa a celý západní svět nebyl více, neţ kaluţ stojaté vody beze stopy inteligence. Zápaďané si nejsou vědomi toho, ţe toto psychologické kříţové taţení – nedělejme si iluze a nazývejme věci pravými jmény – je vedeno z prostředí krajně pravicového křídla katolické církve a amerických evangelikálů, kteří mají v samotných Spojených státech něco kolem milionu příznivců. 250

Toto taţení je vedeno institucemi jako Opus Dei, nad nímţ drţí ochrannou ruku sami papeţové; dále přímými potomky inkvizice, Papeţským řádem Jeţíše Krista, jehoţ členové jsou dnes známi jako „Kristovi vojáci“; a státem Izrael, za jehoţ vznikem stojí USA. Svou svatou válku vedou tím, ţe šíří rasismus a zobrazují muslimy jako líné lidi druhé kategorie. K tomu přidejme moc bankovního světa, která je víceméně stále v rukou ţidovských elit s politickými vazbami po celém světě (včetně Vatikánu) a brzy dojdeme k závěru, ţe islám je nucen bojovat o holé přeţití vlastních náboţenských principů. Islám je stále mladý a musí teprve plně pochopit, jakým způsobem si drţet křesťanské církve od těla. Propaganda je klíčem k moci a jestli někdo opravdu ví jak pouţívat propagandu, pak je to církev. V důsledku toho se tento křesťanský trend projevuje nejprve ve vztahu k judaismu (na základě toho, ţe zcela odmítá křesťanství) a později ve vztahu k islámu (navzdory skutečnosti, ţe islám křesťanství uznává). Podle Říma musí být křesťanství jediné náboţenství praktikované všemi lidmi světa. Římská církev to dokonce myslí tak, ţe pouze její vlastní odnoţ křesťanství musí převládnout nad všemi ostatními – s důrazem na „všemi“. Katolicismus zkrátka chce mít na této planetě výsadní postavení. Za účelem propagace tohoto konceptu se dokonce přepisují i slovníky. Typickou ukázkou je Rogetův lexikon synonym a antonym {Rogeťs Thesaurus), vydaný E. Kroizem roku 1972 v Izraeli. Heslo „Zjevení“ je zde definováno jako „slovo Boţí“, „Písmo Svaté“, „Bible“, „Kniha Knih“, „Písmo“, „Evangelium“, „Inspirované spisy“. Lexikon poté zmiňuje rozličné křesťanské a ţidovské knihy, které s tímto heslem souvisí. „Pseudo“ znamená „falešné“ a v Oxfordském slovníku angličtiny (Oxford English Dictionary) je popsáno jako „praktikované, ale nikoliv skutečné“. Pod heslem „Pseudozjevení“ uvádí Rogetův lexikon jména jako Korán, Šástry, Védy, Zend Avesta, Vendidad, Purány, Edda či Kniha Mormon. Ty potom pod heslem „Falešní proroci a náboţenští vůdci“ doprovází jména jako Buddha, Zoroaster, Konfucius, Muhammad, Baal, Moloch a Dagon. Zcela evidentně jsou všechny zbraně namířeny na ty, kdo odmítli křesťanství. 251

Dvě otázky nicméně stále zůstávají nezodpovězené: Kde se křesťanství vzalo a je zaloţené na historických skutečnostech? Kdy se narodil Jeţíš? Někteří věří, ţe to bylo roku 7 př. n. l., jiní roku 12 př. n. l. Rovněţ datum jeho ukřiţování je problematické téma. Rozhodně to nebylo roku 33 n. l., spíše snad roku 37 n. l. V kaţdém případě bylo ukřiţovanému člověku jménem Jeţíš buď 44 nebo 49 let (ačkoliv i samotné jeho ukřiţování je některými zpochybňováno). Slovo „křesťan“ bylo poprvé pouţito v Antiochii počátkem 60. let n. l. a je tudíţ východního původu. Výraz pochází z prostředí obyvatel Antiochie, kde označoval komunity, které nebyly ani čistě ţidovské, ani čistě pohanské, neboť jejich členskou základnu tvořili příslušníci obou těchto skupin. Prostá pravda je, ţe zrození křesťanství líčené jako hrdinný boj trvající více neţ 600 let, není nic víc, neţ pohádka. Pohádka, nad kterou navíc drţela ochrannou ruku skupina ambiciózních, avšak spíše nemocných jedinců, kteří nejen, ţe lhali, jak mohli, ale také neváhali poslat miliony lidí na smrt jen kvůli umírání samotnému, „ve jménu Pána,“ jak rádi prohlašovali. Historie křesťanství je divoká, krvavá a krutá. V raném období prvních Kristových náměstků – Petra, Pavla a jejich pozdějších následovníků – byli prostí lidé pouzí pěšáci v rukou biskupů usilujících o přízeň politických vůdců. Vzrůstající počet lidí následujících křesťanské učení zajišťoval biskupům z Říma i mnoha dalších měst ovládaných římskými zmocněnci pravidelný přísun obětí pro hry římských císařů. Křesťané byli zabíjeni lvy, leopardy a gladiátory, veřejně křiţováni a proměňováni v lidské pochodně. Biskupové si pak nechávali posílat jejich ostatky a ve vařících kotlích zbavovali jejich kosti masa, aby obohatili svou ohavnou sbírku relikvií. Smyšlené historky o tom, jak všichni tito křesťané během svého umírání „vykřikovali radostí pro slávu Pána“ sepsali právě tito biskupové – tak se zrodil ideál mučednictví. Pravdou je, ţe většina římských katolíků zcela chybně věří, ţe papeţové jsou tu ode dne číslo jedna křesťanské církve a ţe prvním papeţem byl Petr. Historicky vzato, opomíjí se zde skutečnost, ţe titul „papeţ“ nebyl římskými biskupy pouţíván dříve neţ za vlády svatého Syricia, římského biskupa v letech 384-399 n. l. Do té doby 252

nedisponoval římský stolec církevní autoritou nad nikým kromě sebe sama. podstatě jen málo lidí ví, ţe napříč raným křesťanským světem existovalo velké mnoţství papeţů. Katolický slovník (Catholic Dictionary) vysvětluje toto slovo jako „původně dětský výraz pro otce (latinsky Papa) …, který zpočátku vyjadřoval respekt k duchovním obecně.“ řecké pravoslavné církvi je tento výraz doposud uţíván pro všechny kněze a aţ do středověku byl pouţíván i pro niţší duchovenstvo. Jak se ale zdá, na Západě se velmi brzy stal výsadním titulem biskupů. Takto římské kněţstvo (Cyprián, Ep.VIII,I) mluví o biskupovi z Kartága jako o „poţehnaném papeţi“ (Benedictum Papem). Dokonce aţ do šestého století byl na Západě tento titul občas udělován i metropolitům. Postupně se však uţívání tohoto titulu omezilo jen na římského biskupa a na synodě v Pavii roku 998 se setkáme s pokáráním milánského biskupa za to, ţe si říkal papeţ. Řehoř VII. na římské synodě roku 1073 formálně zakázal uţívání titulu kýmkoliv jiným neţ římským biskupem. Zde samozřejmě tento výraz pouţíváme v tomto posledním a nejpřísnějším smyslu. Tak tady to máme. Narozdíl od víry, ţe Řím měl papeţe ode dne číslo jedna, je historickou pravdou, ţe aţ teprve od doby vlády papeţe Řehoře VII. (1073-1085) získal Řím exkluzivní právo k uţívání papeţského titulu. Většina katolíků rovněţ zapomíná na skutečnost, ţe existovalo mnoţství alternativních papeţů známých jako vzdoropapeţové; za devět set let dlouhé období jich rozhodně nebylo méně neţ třicet. Všichni byli právoplatně zvoleni biskupy a kardinály a všichni vládli odděleně v různých částech Itálie a Evropy. Od časů papeţe Symmacha, který panoval v letech 498-514, je rovněţ váţně zpochybněna samotná myšlenka apoštolské posloupnosti. Prvním vzdoropapeţem nasazeným proti římské elitě byl Laurentius, který zastával úřad aţ do roku 506. Jeho zvolení nastavilo uvnitř Římskokatolické církve precedent, který se do budoucna stal zdrojem neutuchajících rozkolů. Vzdoropapeţové byli nicméně ukrýváni v mlze vytvářené římskými falsifikátory historie, a to díky chytré propagandě, která vycházela z rukou inkvizice, známé 253

dnes jako Kongregace pro nauku víry, vedené ještě nedávno současným papeţem Benediktem XVI. Římskokatolická církev se prezentuje historií, která je, mírně řečeno, smyšlená. Po pravdě řečeno, z perspektivy poctivého historika obsahuje církevní verze její vlastní historie jen velmi málo pravdy. Co se evangelií týče, všechna byla sepsána aţ léta po Jeţíšově smrti a jsou amalgámem dějin sepsaných do šifer (pro ty, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení) s cílem uvést adepta do pravd exkluzivní ţidovské sekty esejců. Zatímco většina původních esejských spisů se zachovala ve svitcích od Mrtvého moře, většina původních křesťanských spisů z doby, kdy sektu vedl Petr (snad biskup antiochijský, ale rozhodně nikdy římský) a Pavel (patrně člen judejské herodovské dynastie a potomek sestry Heroda Velikého), byla zničena císařem Diokleciánem. Je třeba si uvědomit, ţe Dioklecián byl jedním z největších nepřátel křesťanů. V době, kdy zemřel, byla jiţ většina spisů týkajících se římské církve proměněna v popel a prach a k tomu, abychom dokázali koherentně rekonstruovat historii křesťanské víry v Římské říši, se nám dochovalo jen velmi málo. Většina tehdy známého světa patřila navíc Římu a císařovy příkazy se plnily takřka doslovně. Diokleciánovy perzekuce nezasáhly jen Evropu, ale rovněţ Afriku a Blízký východ. Perzekuce skončily s nástupem Konstantina Velikého roku 313 a od této chvíle začíná rozkvět křesťanství, jeţ konečně mohlo začít fungovat s čistým štítem. Na 1. nikájském koncilu v roce 325, kterého se zúčastnil sám Konstantin, se doktrína katolické (tj. obecné) víry, jak ji známe dnes, začala vědomě formovat a ujasňovat tak, aby byla srozumitelná a přístupná širokým masám obyvatelstva. V ţádném případě jiţ ale po 1. nikájském koncilu nepřipomínala nic z toho, co praktikovali původní křesťané. Začněme tím, ţe křesťanství nebylo nic víc neţ kult, nebo abychom byli přesnější, nic víc neţ kulty. Známý svět našich předků, ovládaný Římany a z Říma, byl svět, kterému dominovalo mysterijní náboţenství a kde se především očekávalo uctívání císaře. Víra v dávné Šalomounovo království je důsledek příchodu Římanů do Judeje, poslední nepodmaněné enklávy. Pro Řím byl problém se s touto východní enklávou vyrovnat. Její náboţenství se zcela liší od 254

zbytku celé říše. Všude jinde lidé vzývají, uctívají a obětují bohům a bohyním. V Judeji je jen jediný bůh, a to nejen pouhý bůh, ale Bůh, který vládne nad ţivotem svého vyvoleného národa. Judejci navíc vnímají jakékoliv pokusy o dosazení cizích boţstev jako uráţku, políček do tváře tradice a historie vlastního starobylého národa. Jeruzalém té doby bylo město plné veleknězů, aristokratů a ţidovských politických frakcí, které vzájemně soupeřily o moc. Pyšnil se rovněţ početnými jedinci, kteří poţadovali Šalomounovu královskou korunu. Herodovci vládli ţeleznou rukou Heroda Velikého, který se k moci dostal tím, ţe se oţenil s Mariamné, dědičkou královského rodu Hasmoneovců. Touhu po moci projevili i méně významní potomci Hasmoneovců. Jejich snaha vyvrcholila svatbou uspořádanou v Káně Galilejské, a to mezi potomkem Davidova královského rodu Ješuou ben Josefem a hasmoneovskou princeznou Mirjam z Migdalu. Tento pár je v dnešní době známý jako Jeţíš Kristus a Máří Magdalena. Lidé mají tendenci zapomínat, ţe moc lze udrţet pouze díky mocným spojencům. Některé z nich získáte, o jiné zase přijdete. Kdyţ došlo k Jeţíšově ukřiţování, hasmoneovsko-davidovská aliance jakoby ztratila dech. Ale přestoţe podlehla v jedné bitvě, neprohrála celou válku. Byla sice potlačena a snad i zbídačena, ale – jak věří většina křesťanů – přeţila. To, ţe Jeţíš ukřiţování přeţil – jak ukazuje sir Laurence Gardner v knize Bloodline of the Holy Grail (Svatý Grál, Volvox Globator, Praha, 1999) – není fikce, ale holá skutečnost, o které svého času věděli mnozí; v neposlední řadě i Pilát Pontský, jehoţ ţena patřila mezi esejce. Dalším aspektem politicko-historické situace v Judeji té doby byla existence četných, po moci prahnoucích, náboţenskopolitických sekt, z nichţ nejaktivnější byli zélóti. Zatímco zélóti byli ţidovští válečníci bojující proti římské nadvládě pomocí politických vraţd a terorismu, esejci se vyznačovali hlubokou a tradiční religiozitou a rozhodli se oddělit se od kolaborujícího zbytku ţidovské společnosti tvořené saduceji a farizeji a stáhnout se do ústraní. Přestoţe esejci zastávali ortodoxní náboţenská stanoviska, obohatili ţidovskou víru o koncept asketismu a kosmologický konec eonu. Výraz „eon“ je tradičně chápán jako „věk“ a je protikladný 255

chybnému výrazu „konec světa“, který však převládnul, neboť církev slovo „eon“ odstranila a nahradila slovem „kosmos“. Mirjam z Migdalu (Máří z Magdaly) patřila ke frakci zélótů, zatímco Jeţíš vyšel z prostředí esejců. O tom, ţe zanechali potomky, nepanují pochybnosti. Dobové zvyklosti zkrátka vyţadovaly, aby královský pár zanechal dědice. O tyto děti se okamţitě po narození postarala komunita, aby se zachovala dědičná linie, která dá časem vzniknout nové generaci. V některých případech musely být dokonce skrývány. Potomci Jeţíše a Máří Magdaleny se pro ţidovskou diasporu a gnostické křesťanství stali v průběhu následujících staletí natolik důleţití, ţe se je snaţili vyhladit jak římští císaři, tak křesťanští biskupové – ovšem bez úspěchu. „Jeţíšovy děti“, tj. potomci Jeţíše a Máří Magdaleny, kteří vedli silné esejské hnutí v celé Římské říši, se rozhodli změnit římský svět pomocí náboţenské propagandy. Nebyli to ovšem křesťané – byli to Ţidé, kteří hlásali záhadné mystické náboţenství, o jakém svět do té doby nikdy neslyšel (tedy monoteismus). Navíc je důleţité si uvědomit, ţe v Římské říši ţilo více Ţidů neţ v samotném Judejském království ovládaném Herodovým rodem. Vznik ţidovské diaspory se datuje do roku 174 př. n. l., kdy byl poslední jeruzalémský velekněz Oniáš III. zbaven moci svými bratry. Oniáš odešel pod ochranou vládnoucích řeckých Ptolemaiovců do Egypta, kde získal část delty Nilu – toto území poţívající relativní autonomie, se později stalo známé jako „Oniášova země“. Jeho vůdci byli plně uznáváni egyptskou královskou rodinou za velekněze. Za ţivota Kleopatry VII. získal od jejího milence Julia Caesara velekněz z Oniášovy země princ Malachai a jeho potomci formální titul Socius Atque Amicus Populi Romani (Přítel a spojenec římského lidu). Caesar rovněţ garantoval všem Ţidům z diaspory (kromě Judeje samotné) právo odvádět roční chrámovou daň. Ţidům z Judeje vrátil Caesar přístav v Joppě, deklaroval jejich vyvázání z povinné vojenské sluţby a zrušil výběr daní. Roku 149 př. n. l. postavil syn Oniáše III., Oniáš IV. pro egyptské a kyrénské Ţidy v Héliopoli repliku jeruzalémského chrámu. Od té doby byla celý středozemní svět – severní Afrika, jih Španělska, Francie a Itálie otevřen uprchlým Ţidům a ti se stali páteří římského obchodu. Ţidovská diaspora, která 256

nicméně stále udrţovala styky s vůdci jak v Jeruzalémě, tak v Héliopoli, věděla velice dobře, kdo byl kdo v otázkách práva na královský a velekněţský titul. Netřeba podotýkat, ţe pozdější potomci ţidovských králů dokázali svůj původ dobře vyuţívat i přesto, ţe jiţ nedisponovali ţádnou královskou mocí. Kdyţ došlo na konverzi pohanů k judaismu, Kristova rodina na koncilu v Jeruzalémě roku 50 n. l. povolila řecké komunitě vedené Pavlem, konvertitou k esejskému ritu, nedodrţovat do důsledků mojţíšovské přikázání obřízky či rituální zákazy určené Ţidům v knize Leviticus – s touto výjimkou: „Pokud jde o pohany, kteří přijali víru, těm jsme písemně oznámili své rozhodnutí, ţe nemají jíst pokrmy obětované modlám, ani krev, ani maso zvířat nezbavených krve a ţe se mají vyvarovat smilstva.“1 Od tohoto bodu se bude tato skupina vyvíjet aţ do podoby Římskokatolické církve, která bude prohlašovat, ţe jeruzalémská hierarchie povolila apoštolskou posloupnost pro osoby neţidovského původu. V tomto ohledu se církev mýlí. Jeruzalém sice přistoupil na kompromis v otázce rituálních praktik, který skupinu učinil přitaţlivější pro pohany ze západu, v ţádném případě však nedal Pavlovi právo zaloţit nové samostatné hnutí. Ţe tak Pavel nakonec učinil a centrem víry stanovil doktrínu o Jeţíšově oběti, mělo za následek zrození křesťanství a jeho následný vývoj aţ do jeho současné evropské podoby. Římská církev, postavená údajně na Petrově skále, nicméně vynechává skutečnost, ţe následovníci Petra a Pavla, díky nimţ Katolická církev vznikla, se stali zavilými nepřáteli doktríny obou zmíněných protagonistů. Pro jedince na špičkách její mocenské pyramidy nebyl ţádný problém vodit prosté věřící na smrt jako ovce k řezníkovi. Neexistují například ţádné důkazy o tom, ţe by Petr kdy navštívil Řím a samotný Jeţíšův výrok, v němţ činí z Petra skálu, na níţ „zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“,2 je přeloţen velmi svévolně. Myšleno to bylo tak, ţe „na této víře zbuduješ mou církev“. Po čem bychom měli prahnout, je odpověď na otázku: „Na jaké víře?“ Jistě ne na víře „Syna Člověka“, ale spíše „víře“ několika

1

Skutky apoštolů 21,25 (pozn. překl.). Mat. 16,18 (pozn. překl.). 257

ambiciózních individuí náchylných ke komplikování a omezování našich ţivotů. Od této chvíle se raní církevní otcové chovali jako predátoři, kteří kradou rituály a ţiví se krví ostatních náboţenství. Přemýšlejme o tom. Kristus je zobrazován se svatozáří a původně se na něj odkazovalo jako na „Slunečního Boha“ stejným způsobem, jakým pohané zobrazovali svá boţstva, Mithru a Sol Invictus (oba jsou popisováni jako „boţí synové“ a „světlo světa“). Původní datum Jeţíšova narození se posunulo z 1. března na 25. prosince, dne nazývaného v současnosti Vánoce, který byl ovšem původně svátkem zimního slunovratu. Hle! Úplně stejný den se narodil také Osiris, Dionýsos, Adonis a Mithra. Součástí mithraismu jsou představy o nebi a peklu, poslední večeři, fyzickém obětování i duchovním nanebevzetí. Mithraismus je jednou z větví zoroastoriánského kultu, díky čemuţ je v něm pevně zakomponována idea vzkříšení. Toto zmrtvýchvstání se vztahuje k uctívání umírajícího a znovu se rodícího slunce a představuje jak smrt, tak vzkříšení ţivota. V chrámové architektuře jej symbolizuje znak X a v literatuře svatozář. Velikonoční zmrtvýchvstání se slaví první neděli po úplňku následující jarní rovnodennost – tento den původně znovu obţivl Dionýsos. Ve skutečnosti se zde odráţí konec zimy a počátek jara. Zobrazení Jeţíška sedícího na klíně zahalené Marie má svou předlohu ve starším zobrazení Dionýsa sedícího na klíně zahalené matky země a má uměleckou vazbu na egyptskou bohyni Ísis, která chová na klíně malého Hora. Biskupové po celém světě ţehnají hostii znamením Sabazia. A berla, kterou nosí, patří Attisovi, dobrému pastýři. Vezměme si například adventní hostinu, kterou křesťané slaví zvěstování Jeţíšova narození v Betlémě. Jen málokterý křesťan ví, ţe slovo „advent“ pochází z latinského „adventus“ a spíše neţ narození Jeţíše oslavuje návrat císaře z vítězné válečné výpravy zpět do Říma. Nic v křesťanské církvi není původní, dokonce ani eucharistie (původně byla praktikována pomocí chleba a medu druidy). Vše v křesťanství je vypůjčené, ukradené a přetvořené ze starších pohanských náboţenství za účelem 258

rozšířit v řecko-římském světě víru zaloţenou na strachu, v níţ ţeny nemají jiná práva, neţ vařit a rodit děti a v níţ podřízení se rozhodnutím biskupů a slepá víra ovládá dav. Petr, Pavel a jejich přímí následníci se vydali cestou potlačování svobodného myšlení pod pohrůţkou pekla. Petrova a Pavlova církev byla skutečně otevřená všem bez ohledu na rasu, třídu nebo kulturu. Ať uţ byl člověk chudý nebo bohatý, vzdělaný nebo negramotný, měl právo vstoupit do Kristovy církve. Je zde ovšem cena, kterou bylo nutné zaplatit. Vstoupit do církve znamenalo zcela se podřídit systému církevní organizace. Tuto organizaci tvořily tři elementy: zaprvé doktrína, zadruhé ritus a zatřetí hierarchie duchovních. Kdokoliv se odváţil některý z těchto prvků zpochybnit, byl buď exkomunikován nebo rovnou vyobcován. Podle Pavla (avšak nikoliv podle ţádného z evangelistů) jmenoval Bůh v církvi nejdříve apoštoly, pak proroky následované učiteli, pak tvůrce zázraků, léčitele, pomocníky, úředníky a pak ty, kdo mluví jazyky (překladatele). Órigenés, jeden z církevních otců, si vyloţil Pavlovo učení tak, ţe kde nejsou biskupové, tam není církev. A protoţe bez církve není spásy, jediný spásný hlas zní skrze biskupy. Víra v osobní setkání s Bohem či hlásání osobní svobody zaloţené na síle křesťanské pravdy byla vehementně popírána. Avšak nejvíce scestný koncept, s nímţ přišli církevní otcové, bylo přesvědčení, ţe římskou říši stvořil Bůh, aby naplnil Jeţíšův pozemský osud. Jeden císař, jedna říše, jeden Bůh a jedna církev – ta římská. Těch, kteří se tomuto konceptu odmítali podřídit, bylo nutné se zbavit – coţ znamená, ţe byli fyzicky zlikvidováni. Pohanské chrámy musely být zbořeny, případně převzaty církví. Ačkoliv tento proces trval více neţ tři století, církvi se jej podařilo dotáhnout do konce – za cenu naprosté ztráty feminní a pokojné stránky vlastního boţstva. To ovšem neplatí pro gnostickou církev a křesťanské směry prodchnuté tajným poznáním, vedené potomky Jeţíšova rodu. Jedna z knih, z nichţ vycházela jejich víra, bylo Janovo evangelium. Tyto směry chápou církev jako spirituální společenství a věří, ţe Kristus je duchovní bytost přinášející osvobození a poznání, schopná libovolně sestoupit mezi své následovníky. Tato tradice byla známá jako 259

„andělská christologie“. Podobně jako esejci, gnostici vnímali Syna Člověka jako nejvyššího prince andělů, archanděla Michaela, o kterém věřili, ţe čas od času sestoupil na zem a stal se člověkem jménem Jeţíš Kristus. Gnosticismus odmítal Jeţíšovu boţskou podstatu a přidrţoval se tradiční ţidovské víry v monoteistického Boha. Mezi gnostiky byli biskupové obojího pohlaví (jedna z klíčových doktrín, kterou ale římská církev vţdy a od samého začátku odmítala, byla role ţen uvnitř církve a sama myšlenka na existenci biskupů ţenského pohlaví byla Římem potírána uţ od 5. století) a jimi vedené hnutí se usadí jednak na jihu Španělska, zejména v oblasti Andalusie a na jihu Francie. Právě jejich potomci budou později albigenští a kataři. Jestliţe mezi katary existovali biskupové a kněţí ţenského pohlaví, bylo tomu úplně stejně i v ranné historii Římskokatolické církve (ač by Řím na tuto skutečnost velice rád zapomněl). Uveďme si příklad z oblasti umění: v římském kostele Santa Prassede existuje mozaika zobrazující ţenského biskupa jménem Theodora. Sama vatikánská knihovna dokládá skutečnost, ţe v církvi existovala „Femina Episcopa“, biskup ţenského pohlaví. V jiţní Itálii, obzvláště v Kalábrii, se dochovaly náhrobky z poloviny 5. století, podle kterých zde pohřbení neboţtíci byli „presbiteras“, tj. ţenské kněţí. Je zajímavé, ţe tuto skutečnost potvrzuje v několika dopisech sám papeţ Gelasius I. (492-496). Rovněţ bychom neměli zapomenout na těhotnou papeţku Janu, vymazanou z papeţských záznamů. Papeţka Jana, úřadující mezi papeţi Lvem IV. a Mikulášem I., byla církevními hodnostáři povaţována za muţe a její pohlaví vyšlo najevo, teprve kdyţ na jedné z římských ulic (nyní zmiňované jako Vicus Papissa, Papeţčina ulice) během procesí z Kolosea do Lateránského paláce porodila chlapce. Portrét papeţky Jany z 15. století se dodnes dochoval v Piccolominiho knihovně v sienské katedrále. Podle katarů měl svět démonickou povahu – byl temnotou, na níţ dopadl záblesk boţského světla. Ráj bylo moţné obnovit pouze poznáním, které přinesl Jeţíš a které se od té doby předávalo ústně z generace na generaci. To dává smysl. Nakonec – dodnes nemáme nic, co by napsal sám Kristus. Sama evangelia nebyla zaznamenána 260

na papír dříve neţ po roce 90, tedy 26 let po skutečné Jeţíšově smrti roku 64. Co více – tato evangelia nepřipomínají nic z toho, jak je známe dnes. Janovo evangelium nese gnostické rysy a je patrně i nejvíc autentické. Jan neuvádí zrození z panny ani zmrtvýchvstání, a díky tomu se jedná o zjevení skutečnosti, a nikoliv o fikci. Podle Jana není svět zlý, ale Bohem stvořený. Zatímco lidstvo povaţuje svět za zkaţený, Jan uvádí, ţe je moţné jej spasit prostřednictvím víry v Jeţíše, jak ji podává esejská tradice (či spíše způsob, jak je dnes Jan dnešní církví vykládán). Jiné evangelium pouţívané gnostickým hnutím bylo například Evangelium pravdy, tajné Tomášovo evangelium, Filipovo evangelium či apokryfní Mariino evangelium atd. Všechny tyto spisy byly Římskokatolickou církví zakázány. Gnostické hnutí se velmi rozšířilo. V Africe vedl první sbor esejských kněţí Juda, třetí syn Josefa a Marie, který se usadil v Mauretánii (dnešním Maroku). Jeho dcera se provdala do mauretánského královského rodu tvořeného potomky královny Kleopatry VII. a jejího čtvrtého manţela Marca Antonia. (Dějiny mají tendenci zapomínat na to, jak plodná Kleopatra byla. Ve skutečnosti porodila Juliu Caesarovi syna Ptolemaia Cesareona a Marku Antoniovi dala dva syny – Alexandra Helia a Ptolemaia Filometera, a navíc ještě dceru Kleopatru Seléné II.) Kleopatra Seléné II. se provdala za krále Jubu II. Mauretánského (čímţ vytvořila silné pouto s rodem Barků a jeho předky, jejichţ původ lze vystopovat aţ k sestře kartáginského generála Hanibala Velikého). Byl to právě tento svazek, z něhoţ pocházejí jak Jannai (Jan), tak Marcus Bar Ptolemai (později díky nepřesnému překladu známý jako apoštol Bartoloměj) a rovněţ i pozdější marocký královský rod Idrísovců. Z Afriky se pak hnutí brzy rozšířilo na evropský kontinent. Rodina Šimona (dalšího Jeţíšova bratra) zůstala v Jeruzalémě aţ do Bar Kochbova ţidovského povstání roku 132, kdy Šimonova vnučka Mirjam uprchla z Palestiny do západní Arábie, kde se provdala za Mudara ibn Nizára, právoplatného velekněze chrámu v Mekce (nyní v Saúdské Arábii). V rodokmenu je uváděna pod jménem ar-Rijáb, patrně za účelem odlišit její identitu od římských 261

agentů. Její syn byl díky svému ţidovskému původu pojmenován Ilyas (Elijáš). Tímto spojením se esejská komunita rozšířila i do této části světa a později se vyvinula v arabskou větev křesťanství. A co více, sám Muhammad, Pečeť proroků, byl jedním z jeho potomků. Ilyas je jediné ţidovské jméno, které se nachází v jeho rodokmenu. Rodokmen Josefa, nejmladšího syna narozeného biblické Marii a Josefovi, se usadil v Sýrii a zaloţil zde náboţenskou skupinu vycházející z esejského učení. Právě z těchto oddělených komunit se vyvinula gnostická církev. Rodina Jakuba, druhorozeného syna Marie a Josefa, velekněze v jeruzalémském chrámu a v podstatě prvního biskupa křesťanské církve, se nakonec usadila ve Velké Británii. Z jeho potomků se vyvinula dědičná keltská církev v Irsku, Walesu, Cornwallu, španělské Galicii, portugalské Sintře, Bretani, Glastonebury, severní Umbrii a ve Skotsku. Jak ukázal Sir Laurence Gardner v knize Svatý Grál, přijal Jakub v pokročilém věku esejský titul Josef Rama Theo („Boţská výsost“). Toto jméno bylo později dějinami zkomoleno jako „Josef z Arimateje“. Kolem třetího století po Kristu vyloţili dva církevní otcové, svatý Irenej a Tertullián, petrovskou a pavlovskou doktrínu mnohem sofistikovanějším způsobem. Oba by dnes byli nazýváni fanatiky a nemám nejmenších pochyb o tom, ţe by psychiatři při rozkrývání tajemství jejich pokřivených myslí zaţívali vzrušující chvilky. Zvláště Irenej byl ve své snaze vymítit gnostickou církev velmi horlivý. Právě díky jeho úsilí církev prohlásila gnostiky za heretiky. Od této chvíle nahradil latinský kříţ (z latinského „cruciare“, tj. „mučit“) původní křesťanský symbol, rybu a pokojný stejnoramenný kříţ. Ten dříve prostřednictvím stejně dlouhé vertikální i horizontální linie představoval dokonalou jednotu muţského a ţenského principu. Stopy původu apoštolské sukcese vedou rovněţ k Irenejovi. Tertullián byl navzdory svému tunelovému vidění velký teolog. Byl polemikem a moralistou, a díky němu se stala latina oficiálním jazykem římské církve. Je moţné říct, ţe potlačením řečtiny nese Tertullián zodpovědnost za okleštěný slovník a bigotní myšlení západního křesťanství. Tertullián byl fascinován mučedníky. Pocházel z Kartága v současném Tunisku a stal se vůdčí postavou křesťanské církve v 262

severní Africe. V roce 225 působilo v této části světa nejméně sedmdesát biskupů a jen málokterý z nich měl vazby na Řím – většina se opírala o myšlenky gnostického hnutí. Tertullián se nicméně rozhodl přivést je zpět k tomu, co nazýval správnou cestou – k Římu a strachu z muk pekelných. Brzy se z něj stal fanatik a Bůh pomáhej těm, kteří padli do jeho spárů. Tři z jeho knih mají ve svém názvu slovo „proti“: „Proti Markiónovi“, anatolskému gnostikovi, který věřil, ţe fyzický svět stvořil zlý ţidovský bůh; „Proti Hermogenovi“, kartáginském malíři, který prohlašoval, ţe Bůh stvořil svět z preexistující hmoty; a „Proti Valentinovi“, egyptskému filosofovi a zakladateli alexandrijské gnostické školy. (Povšimněte si, ţe ţádný z těchto autorů nepochází ze západní Evropy. První je z Malé Asie, konkrétně z Turecka, druhý z Řecka a třetí z Egypta. Řím je svorně odmítá od samého počátku aţ dodnes.) Od nynějška je role ţen v církvi jasně definována. Svatý Tomáš Akvinský hovořil o ţenském pohlaví jako o deformovaných muţích a svůj názor obhajoval tím, ţe jsou ţeny od přírody podřadné, a proto nemají vůdčí schopnosti. Svatý Jan Zlatoústý (347-407) říká: „Celá jejich tělesná krása není více neţ hlen, ţluč, krev, výtok a šťávy ze stráveného jídla. Uváţíte-li, co se nachází za jejich půvabnýma očima, úhlem nosu, ústy a tvářemi, jistě budete souhlasit, ţe pod jejich dobře rostlým tělem se neskrývá nic neţ vybělený hrob.“ Svatý Augustin ve svých Vyznáních uvádí: „Svým pohlavím je ţenské plemeno podřízené muţskému pokolení podobně, jako je impuls vedoucí k činu podřízen racionální mysli, která pečlivě zhodnotí, zda činíme dobře.“ Augustin téţ učí, ţe menstruační krev způsobuje kysnutí vína, neúrodu, rezivění ţeleza a dokáţe zanítit ránu po psím kousnutí. Byl to právě Tertullián, kdo napsal první knihu pojednávající o křtu. Jeho spisy zahrnující křesťanskou doktrínu o člověku, duši, modlitbě, manţelství, zboţnosti, monogamii a neposkvrněnosti zformovaly názory pozdějších církevních otců, z nichţ se vyvinulo křesťanství do podoby, jak ho známe dnes. Je také nutné poznamenat, ţe byl rovněţ první, kdo zmiňuje keltskou křesťanskou církev v Británii. 263

Přestoţe o keltské církvi důkladně pojednáme v kapitole 4, je zajímavé poznamenat, ţe aţ do 2. konstantinopolského koncilu roku 553 nebyla tato církev povaţována za něco, co vybočuje z normy. Zdůrazňování duchovního významu reinkarnace bylo aţ do této chvíle celkem přijatelné. A co víc, keltští křesťané citují jak staré křesťanské spisy, tak světce. Citován je například Augustinův výrok „Neţil jsem snad v jiném těle předtím, neţ jsem vstoupil do dělohy mé matky?“ Klement Alexandrijský prohlašuje, ţe toto je jedna z pravd, předávaná a autorizovaná samotným svatým Pavlem. Svatý Řehoř z Nyssy (340400) uvádí, ţe „nesmrtelná duše musí být vyléčena a očištěna; a kdyţ k tomu nedojde během jediného pozemského ţivota, dílo je nutné dokončit v ţivotech následujících.“ (Všimněte si, ţe o duši se vyjadřuje jako o feminní entitě!) Svatý Justin hovoří „o duši, která několikrát ţije v lidském těle,“ zatímco Órigenés (185-254) říká: „Je snad v rozporu s rozumem, kdyţ je kaţdá duše získá tělo s ohledem na své minulé dobré a zlé skutky? Kaţdá duše přichází na tento svět posílena vítězstvími a oslabena poráţkami ze svých minulých ţivotů.“ Šesté století bude svědkem odstranění této starobylé víry našich předků z evropské církve. Popření konceptu reinkarnace byl radikální krok, který učinila katolická (tj. obecná) církev, aby ze sebe samé učinila jediného garanta spásy. Tento okamţik je pravým zrozením církve hrůzy. Od roku 325 začalo křesťanství ovládat římský svět a odstraňovat zmínky o starých bozích a bohyních, které po tisíciletí dominovali našim předkům. Křesťanství se opřelo o císaře, který, ač nepokřtěný aţ do samého konce, zemřel jako křesťan.

KAPITOLA 2: ZNOVUZROZENÍ JERUZALÉMA Ve čtvrtém století po Kristu se za vlády Konstantina Velikého podařilo křesťanství dosáhnout statutu státního náboţenství Římské říše. Důvodem nicméně nebyla skutečnost, ţe Konstantin byl křesťanem, ale fakt, ţe novou víru prosazovala jeho matka Helena. Konstantin byl vyznavačem kultu Sol Invictus a pokřtěn byl teprve na smrtelném loţi, navíc patrně proti své vůli. Císařovna Helena patřila původně k britskému královskému rodu a byla potomkem jeruzalémského velekněze Jakuba (známého téţ jako Josef 264

Arimatejský), zakladatele judaistické keltské církve. Byla to právě tato vazba, která spolu s časem stráveným s jeruzalémským biskupem Makariem přesvědčila Helenu k podpoře nového, právě vznikajícího západního křesťanství. Stala se v podstatě jeho největší zastánkyní a zbytek svého ţivota strávila tím, ţe v úzkém císařském kruhu dopřávala sluchu raným církevním otcům. Přesvědčila svého syna, aby křesťanskou víru toleroval – Konstantin Veliký podepsal roku 313 Milánský edikt. Ten se na Nikájském koncilu (dnešní Turecko) roku 325 nechal přesvědčit, ţe moc Římské říše můţe být na Západě obnovena pouze díky ideologické a náboţenské uniformitě křesťanství. Na koncilu se hlasovalo o Kristově podstatě – zvítězil názor, ţe Kristus byl „vtělením Boha“ na zemi a zároveň tehdy došlo k prvním pracím na vydání Nového zákona pro potřeby duchovních. Právě tohle byl klíčový okamţik. Písmo Svaté – ať uţ Starý či Nový zákon – nám nebyl seslán z nebe, ale je dílem člověka a historických záznamů konkrétních jedinců. Později bylo Písmo editováno, upravováno a zkreslováno ještě mnohokrát. Co více – před koncilem křesťané pouţívali a vycházeli z nějakých 80 knih, ale na koncilu jich bylo 76 odsouzených jako příliš kontroverzní (ačkoliv některé z nich vycházely ze spisů apoštolů Tomáše, Filipa, Bartoloměje či Judy). Byl to právě na Nikájském koncilu, se zformulovalo nikájské vyznání víry a byla ustanovena čtyři evangelia. Zajímavá věc je, ţe se koncil uskutečnil na byzantském území, a nikoliv v Římě. Ve skutečnosti se římský biskup i většina biskupů ze Západu odmítli koncilu zúčastnit. Tato skutečnost je příznačná, neboť koncil poskytl byzantské pravoslavné církvi nový impuls, energii a císařský souhlas k budování své dominance v říši. Byzantští biskupové si to dobře uvědomovali a dokázali toho vyuţít. Následkem toho se stal určující byzantský přístup k evangeliím. Pravdou rovněţ je, ţe Nový zákon byl nejdříve sepsán v řečtině a snaţil se oslovit spíše řeckou neţ římskou veřejnost. Rovněţ je nutné si uvědomit, ţe původní evangelia byla sepsána samotnými apoštoly či písaři, kteří pořizovali jejich přesné kopie. Evangelia byla sepsána na papyrus, srolována do svitků a sestavena 265

do kodexů. Většina řecky či aramejsky sepsaných originálů nepřeţila Diokleciánovo ničení; turbulence druhého a třetího století přeţilo jen několik jejich fragmentů. A skutečně, zcela nová a upravená verze Nového zákona se objevila aţ roku 340, tedy 25 let po Nikájském koncilu. Kdyţ dnes porovnáme všechny různě upravené verze Nového zákona sestavené po roce 340, ohromí nás skutečnost, ţe čtenář čelí více neţ 250 000 odchylkám, variantám a interpretacím jednotlivých slov. Nález kumránských svitků navíc ozřejmil fakt, ţe naše verze Starého zákona je daleko přesnější a doslovnější, neţ ostatní knihy křesťanské Bible. Zcela jistě je ve své podstatě mnohem přesnější, neţ jakákoliv část Nového zákona. Více neţ 80 knih bylo z Nového zákona vypuštěno, protoţe jako například Tomášovo evangelium (které hovoří o Jeţíšových bratrech a jeho svatební hostině), tajné Filipovo evangelium a mnoho dalších, ohroţovaly nově se vzmáhající církev. Kristus byl na koncilu zboţštěn na základě konceptu svého zrození z panny. Důvod byl zřejmý. Pro řeckou duši té doby mohlo být boţstvo boţstvem jedině v případě, ţe přišlo na svět z panny, kterou oplodnil sám bůh. Uctívání člověka (například Julia Caesara) nebylo nic nového. Římská aristokracie se dovolávala na boţský původ svých předků. Julius Caesar se prohlašoval za potomka Hérakla. Na druhou stranu Marcus Antonius, i přesto ţe sdílí s Caesarem společné předky, povaţoval za svého předka boha Dionýsa. Helénský svět nebyl podobnými polobohy zaplaven o nic méně – vezměme jen syny a dcery Dia a jeho smrtelných partnerek. Třeba Héraklés (římský Herkules) je synem Dia a Alkmény, vnučky Persea. Aby bylo moţné obhájit koncept Kristova zrození z panny, řecké vedení křesťanské církve shromáţdilo „důkazy“ stvrzující oplodnění Marie Duchem svatým. Nejen ţe to mělo dalekosáhlé důsledky, ale navíc to také pozměnilo pohlaví samotného boţstva. Ţidovská tradice se odkazuje na Ducha svatého jako na „tu, jeţ se vznášela nad vlnami“.3 Duch svatý je zde chápán jako feminní

3

Pozn. překl.: pokud má autor na mysli Gn 1,2, věta podle anglické Bible krále Jakuba zní: „And the Spirit of God moved upon266 the face of the waters." („Ale nad

emanace ţidovského boţstva. Otázka, kterou si pak musíme sami sobě poloţit, zní: mohou spolu dvě ţeny stvořit potomka? Odpověď je zjevná. Řekové se nicméně o tento teologický nesmysl nestarali, protoţe o tom, kdo a co byl Duch svatý se nikde nepíše. Co se jich týče, tito učenci potvrdili, ţe Jeţíš se narodil ze spojení Boha a smrtelné ţeny – panny, a to jim stačilo. Jeţíš Kristus byl dalším přírůstkem v pantheonu boţstev, které lid uctíval jako skutečné. Jeden z aspektů, který často oficiální historie římského papeţství zcela pomíjí, je skutečnost, ţe Nikájský koncil schválil výnos, na jehoţ základě ţádný biskup s vlastní diecézí nemůţe být zvolen římským papeţem. Věc se chápala tak, ţe kaţdý biskup spravoval doţivotně jednu vlastní diecézi, kterou nemohl přenechat někomu jinému. Kdo tedy mohl být v Římě zvolený biskupem a kým? Jsem si jistý, ţe odpověď na tuto otázku dost čtenářů překvapí. Ti, kteří mohli být zvoleni, byli pouzí jáhni, opati, kněţí či případně mnichové a ti, kteří měli oprávnění je volit, nebyli povětšinou nikdo jiný neţ samotní obyvatelé Říma. Nejen ţe byl tento koncept prosazován na Nikájském koncilu roku 325, ale také byl následně zaveden v samotném Římě. Kvůli průměrné délce ţivota v oné době byli římští biskupové často velmi mladí – papeţovi mohlo být klidně i dvanáct let jako v případě Benedikta IX. Kdyţ papeţská tiára dosedla na hlavu Jana XI., bylo mu dvacet, Janu XII. osmnáct, Řehoři V. dvacet čtyři a Innocenci III. třicet osm let. Někteří papeţi zdědili úřad po svém otci. Papeţ Innocenc I. byl synem papeţe Anastázia I. a papeţ Jan X. byl synem Sergia III. Koncept volby papeţe kolegiem kardinálů je mnohem novějšího data, neboť se kardinálové v římské hierarchii neobjevují dříve neţ v 11. století. Tímto způsobem se tedy udrţovala apoštolská posloupnost uţ od prvního papeţe sv. Petra (který navíc papeţem nikdy nebyl). Na Nikájském koncilu bylo rovněţ určeno, ţe den Kristova narození je 25. prosinec. Za vlády římského císaře Aureliána připadl v roce 274 zimní slunovrat na 25. prosince. Císař tento den prohlásil

vodami vznášel se duch Boží." - Český ekumenický překlad). 267

za „Natalis Solis Invicti“, svátek zrození neporazitelného slunce. Aby nezůstala církev pozadu, rozhodla její tehdejší hlava, papeţ Julius I., ţe tento den bude povaţován za datum Jeţíšova narození. Konstantin Veliký ve snaze sjednotit říši v křesťanské víře deklaroval, ţe od tohoto dne bude mít tento starý pohanský svátek pevně stanovené datum a bude připomínat narození Krista. Měl pro to dobré důvody. Pro pohany byl zimní slunovrat svátek Bohyně. Podle pohanských tradic porodila tento den Velká Matka v noci před slunovratem nové slunce a zvěstovala tím počátek nového cyklu ročních období. V severní Evropě se tento svátek nazýval Yule a slavil se tím, ţe se na hořící hranici přihazovala velká polena, polena Yule a kolem této hranice tančil a zpíval lid ve snaze probudit slunce z jeho zimního spánku. V Řecku se ten den slavilo narození Dionýsa, v Egyptě zase Osirida. V době Římské říše byl zimní slunovrat svátkem, kdy byl uctíván jak Saturn (římský bůh ţní), tak Mithra, starobylý bůh světla. Uctívání Mithry proniklo spolu s uctíváním Neporazitelného Slunce (Sol Invictus) do římské říše ze Sýrie. 25. prosinec byl z těchto důvodů pro lid říše natolik důleţitý, ţe jej křesťanství muselo vtělit mezi své svátky – a provedlo to ve velkém stylu – učinilo z něj den Kristova zrození! Od roku 325 je rovněţ Jeruzalém povaţován za nejposvátnější místo křesťanství. Podivné je, ţe pro samotné křesťanství není Jeruzalém příliš důleţitý a svůj status získal zejména z finančních důvodů. Aţ do doby císařovny Heleny hrál Jeruzalém pro západní křesťany jen podruţnou roli. Ve městě nebylo nic zvláštního k vidění, a proto jich tam putovalo jen málo. Jediné, co z města zbylo po jeho zničení roku 70 našeho letopočtu Titem, synem císaře Vespasiána, byla suť a tu a tam roztroušená mnišská poustevna. Chrám byl zbořen, jeho poklady byly odvlečeny do Říma jako Titova trofej a nikdo uţ o nich nikdy neslyšel. Od doby císaře Hadriána po ţidovském protiřímském povstání (132 n. l.) byl Ţidům zakázán do jejich hlavního města přístup. Název města byl v podstatě vymazán z římských záznamů. Hadrián srovnal to, co z města zbylo se zemí a na jeho místě vystavěl v římském stylu zcela nové město pojmenované Aelia Capitolina. 268

Toto všechno si předsevzal změnit biskup Makarius. Rozhodl se zaloţit v Jeruzalémě biskupství a učinit z Jeruzaléma nejpřednější místo celého křesťanství – místo, které překoná ve své slávě Řím i Konstantinopol, místo, kam budou mířit tisíce poutníků, aby zde uctili Kristovu památku, a především, aby zde utratili své peníze. Makarius pozval Helenu, aby za ním odcestovala do jeho svatého města. Osmdesátiletá císařovna pozvání přijala a přeplavila se přes Středozemní moře do Palestiny. V Jeruzalémě Helena náhodně vybrala několik míst, které se měla pojit s Jeţíšem a jeho druţinou. Dokud Helena nepřekročila práh města, vše, co zde bylo k vidění, bylo pár pohanských chrámů vystavěných římskými císaři a torzo Herodovy zdi, kterou nyní vyznávají pravověrní ţidé jako Zeď nářků. době, kdy Jeruzalém opouštěla, byla jiţ pečlivě vybrána místa, která se pojí s Jeţíšovým příběhem: Betlémská jeskyně, kde se měl Jeţíš narodit; Olivová hora, kde Jeţíš, jak učí Bible, instruoval své následníky; Golgota, kde měl Jeţíš podstoupit mučednickou smrt. Venušin chrám byl strţen a na jeho základech byla vystavěn křesťanský chrám – tak se zrodila bazilika Boţího hrobu. Později Helena určila i další významná místa, jako Kaifášův dům (dům jeruzalémského velekněze, který sehrál roli Jeţíšovy Nemesis), sídlo Piláta Pontského a dokonce i kůl z Jeţíšova kříţe. Toto všechno bylo přidáno na rostoucí seznam staveb a předmětů, které začaly přinášet jak církvi, tak byzantskému státu velmi solidní příjmy z návštěv poutníků. Koncept prodeje svatých ostatků byl ústředním bodem celé této finanční rozvahy. Před tímto vším ruchem nicméně Jeruzalém neznamenal pro západní křesťany takřka nic – pokud mu vůbec věnovali nějakou pozornost, pak jen skrze svá kázání či při vzpomínce na jeho biskupy. podstatě první záznam o pouti do Jeruzaléma pochází od cestovatele známého pouze jako „poutník z Bordeaux“ a je datován do 4. století, tedy do doby stavby baziliky. Záznam tohoto osamělého cestovatele říká, ţe „neměl ţádnou víru, ţádnou moudrost a nechápal ani křesťanské ctnosti, dokud neuctil Jeţíše právě na těch místech, kde Slovo Boţí poprvé zazářilo ze kříţe.“ Ať uţ zaměstnával Makarius na pozici PR kohokoliv, věděla tato osoba velmi dobře, jak 269

svou práci dělat. Od tohoto okamţiku se jiţ putování do Jeruzaléma nezastavilo. Řím samozřejmě povaţoval tyto cesty za hloupé aţ do doby, neţ pochopil, ţe mince poutníků se kutálejí do pokladny byzantské církve. Od tohoto okamţiku chtěl mít Řím také svůj díl z celého koláče a ustanovil v Jeruzalémě latinského patriarchu. Vzájemná rivalita byla ostrá a místy dokonce brutální. Zatímco západní Evropu postupně, avšak jistě, ovládal katolicismus, nedá se totéţ prohlásit o španělské Galicii, portugalské Sintře, francouzké Septimanii, Bretani, ostrovní Británii a Irsku. V těchto královstvích převládala keltská církev. Římští apologeti se vţdy snaţili spojit keltskou církev s církví římskou. Ve svém úsilí šli vţdy proti učení i historickým záznamům, které pojí keltskou církev s původní esejskou ţidovskou církví, blízkovýchodní syrskou a koptskou esejskou církví. Ačkoliv byli keltští křesťané v Evropě minoritou, nebýt jich, vyvíjely by se evropské dějiny patrně zcela jinak a velmi pravděpodobně k horšímu. Navzdory zdravému rozumu, který v keltské církvi převládal, rivalita a spory mezi Římem a Konstantinopolí pokračovala. Římská církev na Západě a pravoslavná církev na Východě se staly ohnisky teologických debat o povaze křesťanské víry i o samotné Kristově přirozenosti a podstatě. Byl pouhým člověkem, byla jeho povaha naopak boţská, či obojí? Rozličná dogmata byla stále propracovanější a biskupové, jak pravoslavní, tak římští, je prosazovali stále důrazněji. Výsledkem byly vzájemné exkomunikace a ušetřen nezůstal nikdo, ať uţ se na pomyslné názorové linii nacházel vpravo, vlevo nebo uprostřed. Křesťanství se rozštěpilo na ty, kteří se přiklonili k nestoriánství, ariánství, monofyzitismu, gnózi, keltství, atd. Kdyţ roku 395 zemřel císař Theodosius I., rozdělili si Římskou říši jeho synové a fakticky se tak rozpadla na dvě části. Západní část s hlavním městem Římem zdědil Honorius (vládl mezi lety 395 aţ 423) a připadla mu tak území zahrnující Itálii, Afriku, Španělsko, Illyrii, Galii a části Británie. Východní část získal Arcadius (vládl mezi lety 395 aţ 408), hlavním městem učinil Konstantinopoli a připadla mu území 270

Byzance (zahrnující Makedonii, Dákii, Egypt, Orientis, Pontus, Thrákii a Asii). Oba pokračovali ve staré politice „rozděl a panuj“ ve snaze udrţet si celé dědictví v celku. Konstantinovi to tedy nevyšlo. Křesťanství říši rozhodně nesjednotilo – pouze jí na okamţik dalo zdání uniformity. Západní říše římská skončila roku 476, kdyţ byl poslední římský císař Romulus Augustus rozdrcen vizigótskou invazí do Itálie. Západořímská říše existovala 503 let a 6 měsíců. Řím, dříve císařské město, kde předtím poletovali orlové jako symboly starobylých a slavných legií, se stalo zapomenutým městem v zapomenuté zemi. Kdyţ Řím roku 476 padl, Konstantinopol převzala otěţe a právě tehdy se zrodila skutečná Byzantská říše. Římská církev se navíc rozhodla Východořímské říši pomstít. Z popela Římské říše povstal „Pontifex Maximus“ (titul, který si roku 72 př. n. l. přisvojil Julius Caesar jako římský velekněz a udrţel si ho aţ do své smrti, a který si přisvojovali uţ dvě stě let před ním jeho předci). Římský papeţ se náhle prohlásil nadřazený všem biskupům všech odnoţí křesťanství. Tento poţadavek nebyl nový, ale nová byla teologická vehemence, o kterou se opíral, a mnoho lidí na západě ji proto bralo velmi váţně. Z historického hlediska tento proces kulminoval v tom, co Římskokatolická církev nazývá „Konstantinovou donací“. Východní církvi tato záleţitost vţdy připadala podezřelá a dnes jiţ zcela jistě víme, ţe nešlo o nic víc neţ o Římem vytvořený padělek, který měl stvrzovat papeţský primát nad celým křesťanstvem na základě dokumentu, který měl předat císař Konstantin Veliký římskému biskupovi Silvestru I. (314-335). Konstantin zemřel ve Východořímské říši, kde se předtím usídlil v tisíciletém Byzantiu a učinil z něj hlavní město, později trefně přejmenované na Konstantinopol (dnešní Istanbul). Na koni a pomocí meče změnil Konstantin hranice města, zvětšil jej a obehnal obrannou zdí. Podobně jako Řím, Lisabon, Athény či Edinburgh se i Konstantinopol honosila sedmi kopci a jak dvorským, tak úředním jazykem byla latina. Nově přestavěné město bylo podobně jako Řím rozděleno do čtrnácti administrativních okrsků a netrvalo dlouho, neţ se z obou těchto měst stala Konstantinopol tím důleţitějším. 271

Pravdou je, ţe měl Konstantin mnohem raději východní část říše neţ sofistikovaný Řím, který byl uţ tehdy na cestě k politickému a vojenskému úpadku. Řím ponechal svému osudu a vnímal jej jako druhé nejlepší město, hned za tím, které neslo jeho jméno. Sídlem křesťanství byla pro něj Konstantinopol a Řím si klidně mohl vzít sám čert. Řím, zbavený takto své spirituální aury, si to ale rozhodně nehodlal nechat líbit. Konstantinovská donace, římský padělek, byla odpovědí na duchovní růst Konstantinopole. Skutečnost, ţe se Konstantinopol stala novým Římem, byla dokonce vytesána do kamene, a to slovy připisovanými samotnému Konstantinovi: „Ó Jeţíši Kriste, vládče a pane světa, tobě jsem zasvětil toto oddané město, ţezlo a moc Říma. Ochraňuj jej a ušetři kaţdé zkázy.“ Soupeřící město a navíc věnované Kristu – to Řím nikdy nemohl tolerovat, a také netoleroval. Řím však nyní nebude vládnout ještě dlouhá léta. Věděli to jak byzantští císaři, tak i různí dobyvatelé. V roce 410 za vlády západního císaře Honoria a papeţe Innocence I. vtrhli do Itálie Vizigóti vedení Alarichem a zpustošili Řím. Augustin byl touto událostí šokován natolik, ţe napsal „O Boţí obci“, pojednání známé svým pesimismem k přeţití Říma jako náboţenského centra západní Evropy. V době vlády papeţe Lva I. (440-461) a císaře Petronia Maxima (455) ohroţovala Řím další invaze, tentokrát nikým menším, neţ byl Hun Attila. Zatímco se císař pokoušel uprchnout z města a byl pro svou zbabělost lapen a roztrhán lidem na kusy, papeţ Lev I. se postavil Attilovi tváří v tvář a vyprosil si na něm ušetření města. Attila byl jeho jednáním natolik překvapen, ţe papeţovu přímluvu vyslyšel. Bylo to právě toto malé vítězství, které dalo Lvu I. impuls poţadovat, ţe Řím je zdroj autority veškerého křesťanstva a ţe je křesťanský svět na římském stolci závislý. Od této chvíle Řím k této ideji přilnul navţdy. Za nějakých čtyřicet let, roku 493, vtrhnul do Itálie Theodorich, král Ostrogótů (nenápadně postrčený k akci císařem Anastáziem I. Východním) a prohlásil se italským králem. Vládl do roku 523 a zaloţil dynastii, jejíţ vláda trvala aţ do roku 553. Theodorich, kterého papeţ Jan I. odsoudil pro jeho heretickou víru, nechal papeţe na deset let uvěznit. Papeţ Jan ve své cele zemřel a nikdy jiţ nespatřil denní světlo. Situace se stala natolik 272

nebezpečnou, ţe se císařský exarchát a zastoupení v Římě rozhodlo přestěhovat svůj úřad do Ravenny. Řím byl sice dále povaţován za satelitní město Byzantské říše, ale zmítal se v nesnázích a brzy ztratil lesk, kterým ho obestřeli dřívější císaři. Jako kdyby zápas o přeţití s invazí pohanských kmenů nestačil, musel Řím bojovat i s hněvem východních císařů. Například papeţ Vigilius (537-555) byl unesen císařem Justiniánem I. do Konstantinopole, kde strávil osm let ve vězení. Kdyţ byl roku 555 propuštěn, zemřel na cestě zpět do Říma. O století později císař Konstanc II. vytáhl papeţe Martina I. násilím za pomoci císařské stráţe ze smrtelného loţe, nechal jej přepravit do Konstantinopole a zde jej veřejně zmrskal. Konstanc ho chtěl ubít k smrti, ale papeţ byl po přímluvě východního patriarchy propuštěn a poslán zpět do Říma. Martin zemřel dříve, neţ do „Boţí obce“ doputoval. O deset let později navštívil byzantský císař Řím, přinutil římskou aristokracii včetně papeţe ohnout záda do uctivé poklony a vyplnit kaţdé jeho přání. Kdyţ potom Řím opouštěl, vzal si s sebou vše, co ještě zbylo z římské nádhery – sochy nedozírné hodnoty, pozlacené bronzové dlaţdice a další poklady. Z estetického hlediska zbylo Římu jen málo zajímavého pro potěchu oka. Tento doslova fyzický rozkol se prohloubil v okamţiku, kdy Řím ztratil svého císaře. Tím, ţe byl Řím odtrţen od své druhé poloviny, byl nucen hledat imperiální vůdce jinde. Kdyţ Chlodvík I. zvítězil v bitvě u Tolbiaku, dostala se do popředí Galie, a to pod podmínkou, ţe církev posvětí jeho dědičné právo na Západní říši římskou. Za tuto podporu však musela církev draze zaplatit. Od papeţe Gelasia I. byla očekávána loajalita franckému rodu Merovejců, potomkům jejich dřívějších odpůrců. Římskokatolická církev má docela hezký příběh o tom, jak Chlodvík I. konvertoval ke katolicismu poté, co v bitvě proti Allemanům vzýval Krista, aby se přiklonil na jeho stranu. Chlodvík samozřejmě zvítězil a byl pokřtěn přímo svatým Remešem, remešským biskupem. Netřeba připomínat, ţe tohle je odkaz na falešnou konverzi Konstantina Velikého, k níţ mělo dojít po bitvě u Milvijského mostu (ačkoliv jak známo, Konstantin konvertoval, aţ kdyţ bezmocně leţel na smrtelném loţi). 273

Zatímco Řím s podporou Merovejců pozvolna znovu nabýval jistou dominanci nad západní částí říše, jeho moc nad východem se zcela vytratila. Následkem toho budou na dlouhé stovky let vztahy mezi východním a západním křesťanstvím vyhrocené na ostří noţe. (Technicky řečeno je tomu tak doposud, neboť východní církev má vlastního papeţe.) Jejich souboj uvrhne jak Evropu, tak Východ do teologického chaosu a náboţenského rozkolu a obě komunity budou mít ještě dlouho zmatek v otázce čemu od rána do noci vlastně věřit. A protoţe křesťané existovali i v Palestině či Arábii, kde místní populace povaţovala byzantskou církev rovněţ za ovlivněnou Západem, stejný zmatek platil i pro ně. Začátkem sedmého století dozrála na Blízkém východě doba pro náboţenskou revoluci a politické reformy. Povstal muţ, který se odváţil vnést zdravý rozum do politických i náboţenských otázek. Novou vírou se stane islám a jméno jeho vůdce bude Muhammad, Pečeť proroků. Náboţenský dopad islámu na západní svět se stane klíčovým bodem naší historie. Islámem je pro jedince narozeného do křesťanské víry obtíţné proniknout, avšak je tomu hlavně proto, ţe se křesťanské vzdělávání o islámu prakticky nezmiňuje – ať uţ se to týká nedělních biblických kurzů či širší výchovné perspektivy. Já měl štěstí. Jeden z mých nejbliţších přátel, Walid Salhab, libanonský filmař a učitel mediálních studií na Univerzitě královny Margaret v Edinburghu, je vzdělán jak v klasickém islámu, tak v maronitském křesťanství. Pochybuji, ţe bych byl schopen napsat tuto knihu, nebýt jeho pomoci, nezištnosti a zájmu. Celý projekt byl pro nás oba dlouhá a snad i duchovní cesta. Byla to cesta plná dlouhých teologických debat v nejlepším smyslu slova – debat, kdy se dva blízcí přátelé snaţí dobrat smyslu dnešního šíleného „takzvaně-náboţenství“, kterého je svět kolem nás plný. Hledali jsme, cestovali, procházeli záznamy, a to jak křesťanské, tak islámské, fotografovali, surfovali internetem, četli knihy, teoretizovali, shrnovali naše nálezy a postupně docházeli k prostému závěru: vše, co jsme našli mezi našimi dvěma světy, které jsou domněle tak náboţensky rozdílné, byla neuvěřitelná shoda (s velkým S), díky níţ by k sobě mohlo mít lidstvo mnohem blíţe. 274

Moje matka mě velice překvapila, kdyţ mi během jednoho telefonátu sdělila, ţe alespoň pokud ví, je islám – je-li správně praktikován – tím nejjemnějším a nejpoctivějším náboţenstvím. Největší problém dneška je náboţenský fundamentalismus, ať uţ islámský, křesťanský nebo ţidovský. Ani Muhammad, Kristus nebo Šalomoun by nad ním nepřimhouřili oči. Nejspíš by fundamentalistům vzkázali, ať zmizí a vrátí se zpět ke kořenům věci. Je to právě lidská interpretace slov z posvátných knih, která podnítila vznik svatých válek či kříţových výprav. Takové bitvy pouze prohlubují příkopy mezi jednotlivými vyznáními. A přesto je to, co má islám, křesťanství a judaismus společné, daleko důleţitější, neţ by člověk věřil či dokázal pochopit. Neznámé, jak je často reflektováno osvícenými jedinci, má sklon většinu lidí vyděsit aţ do té míry, ţe jej odmítají. Je čas tento trend zastavit a říci několik hořkých pravd na téma, které má tolik společného s křesťanstvím, ale tak málo s církevnictvím.

KAPITOLA 3: VZESTUP ISLÁMU 275

Jen málo lidí na Západě tuší, ţe se Muhammad (známý na Západě téţ jako Mohamed), jenţ bude uctivě přezdíván Pečeť proroků, narodil v jednom z nejvlivnějších rodů Blízkého východu. Jeho rodině po dlouhé generace patřil titul „Páni mekkánského chrámu“. Makkah či Mekka, jak je město na Západě známé, je mnohem důleţitější, neţ si lidé myslí. Jak je to tedy s nejposvátnějším místem islámu a co o něm víme? Mekka je zmíněna v Ţalmu 84 Starého zákona, kde je odkaz na její starší název Baca: „Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vţdycky chválit. Blaze člověku, jenţ sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. Kdyţ Dolinou balzámovníků4 se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí poţehnáním. Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu.“ Mekka má tedy biblický rozměr, ten byl však ignorován ţidovskou i křesťanskou tradicí po více neţ čtrnáct staletí. Ve článku M. S. M. Sajfulláha nazvaném „Kacba jako místo uctívání boha v dějinách“, který visí na www.islamic-awareness. org, se píše: „arabský překlad jména Baka (Baca) je ‚vyprahlá pustina‘, a to, jak se zdá, vrhá světlo na přírodní charakter území před tím, neţ se blízko Kacby objevil pramen Zam-Zam. Místo bylo zcela suché, bez vegetace a bez vody“. Sajfulláh dále píše, ţe další interpretace jména jako „údolí nářků“ rovněţ dává smysl, a to kvůli utrpení, kterým prošla Hagar, kdyţ byla ponechána v poušti sama jen s Izmaelem, bez šance na přeţití. Toto je samozřejmě příběh ze Starého zákona. Abraham měl dvě ţeny – Sáru (jejíţ původní jméno bylo Saraj) a Hagar. Hagar pocházela ze dvora egyptského faraóna Amenemheta I. (12. dynastie), který uchvátil trůn od Mentuhotepa IV. (11. dynastie). Je pravděpodobné, ţe Hagar byla Mentuhotepova mladší dcera a ţe ji Amenemhet dal Abrahamovi za ţenu. Šlechta oněch dob mívala více neţ jednu ţenu – ţenu hlavní (která se starala o domácnost) a ţenu vedlejší (která přebírala její funkce, kdyţ bylo třeba). Sára nejspíš na Hagar ţárlila. Vymohla si na Abrahamovi, aby si mezi nimi vybral – a vyhnal Hagar i jejího syna z jejich společného domu 4

Pozn. překladatele: Název Baca se vyskytuje v anglické King James Bible; Český ekumenický překlad místo překládá jako „Dolina balzámovníků". 276

do pouště. Tento příběh se zrcadlí v samotném jménu Hagar – znamená „na útěku“ a nebylo to její skutečné rodné jméno. Jak praví Starý zákon, Hagar se svým potomkem kráčí po poušti a jak se dalo očekávat, dojde jim voda. Hagar se v zoufalství podívá na Izmaela a v nářku prosí Boha, aby nenechal jejího syna zemřít. Kdyţ Bůh uslyšel její nářek, byl dojatý a vytvořil před nimi pramen Zam-Zam a Izmael tedy mohl přeţít. Bůh při této příleţitosti rovněţ oznámil Hagaře, ţe se Izmael stane zakladatelem slavného národa. V příběhu je plno věcí, které nesedí z geografického hlediska. Dnešní Mekka se nachází v Saúdské Arábii, zemi pouští. V poušti můţete jít jen tak daleko (několik málo kilometrů), dokud nezemřete ţízní. Z toho plyne, ţe Abraham a jeho rodina ţili někde v okolí samotné Mekky, a nikoliv, jak mají sklon myslet si někteří biblisté, někde u Egypta. Čelíme zde dějinným kontraverzím a pojednáme o nich v další kapitole. Čili, biblicky řečeno, Mekka se nachází v „Abrahamově údolí“. Arabská tradice a Korán připisují výstavbu chrámu (Kacby), věnovaného později jedinému Bohu, právě Abrahamovi a jeho staršímu synovi Izmaelovi. Povšimněte si, ţe zde nejsou ţádné zmínky o jeho mladším synovi Izákovi. To ve výsledku znamená, ţe kořeny islámské víry lze vystopovat aţ k Abrahamovi a ţe Muhammadův rod tvoří potomci Izmaele, syna Hagar a patriarchy Abrahama (který je v islámu známý jako prorok Ibráhím). Jinými slovy, islám je příbuzný jak judaismu, tak křesťanství, protoţe obě tyto víry pocházejí od Izáka (nevlastního Izmaelova bratra), syna Abrahama a Sáry, dcery princezny Nfry-ta-Tjenen (lépe známé jako Tohawit) z Egypta a Teraha z Ur Kisdim (Abrahamova otce, který jej zplodil patrně s ţenou Jawnu). Vazby mezi Sárou a Abrahamem detailně vysvětluje Laurence Gardner v knize Realm of the Ring Lords (Říše Pánů prstenu). Dvanáct Izmaelových synů, jmenovitě Nebajót, Kédar, Adbeel, Mibsám, Mišma, Dúma, Masa, Chadad, Téma, Jetúr, Náfiš, Kedma je zmíněno v Genesis a z nich pochází dvanáct kmenů. Tyto kmeny se nicméně vyvíjely nezávisle na pozdějších dvanácti ţidovských kmenech ze severního království Izrael a jiţního království Juda. 277

Příběhy o Izmaelovi a Izákovi jsou velmi provázané. Jejich předci z matčiny strany byli královští Egypťané, zatímco o předcích ze strany otce se má za to, ţe byli sumerského původu – Abraham měl být podle chybného překladu Septuaginty princem v Uru Chaldejském. O tomto chybném překladu pojednáme v následující kapitole. V Abrahamově době ještě neexistovali ani Ţidé ani Arabové. Mekku podle Koránu vybudoval Abraham s Izmaelem, a ta se od té doby stala kultovním centrem. O nějakých dva a půl tisíce let později se za ţivota Muhammada stala Mekka poutním místem islámu a je pro muslimy stejně důleţitá jako Řím pro křesťany. Podle Koránu poţadoval Bůh po Abrahamovi, aby obětoval Izmaela, ale později své přání změnil na mladšího Izáka. Oběť Abrahamova nejstaršího syna se měla uskutečnit v dnešní Saúdské Arábii poblíţ pláně Muzdalifa, napůl cesty mezi pahorkem Arafat a Miná. Korán nicméně uvádí, ţe Bůh ve své nekonečné dobrotě nakonec nepoţadoval Izmaelovu smrt a spokojil se místo toho s ovcí. Příběh je tedy identický s biblickým vyprávěním o obětování Izmaelova nevlastního bratra Izáka. Předtím, neţ Muhammad rozčlenil islámské svátky podle lunárního kalendáře, bylo v Mekce praktikováno solární náboţenství ne nepodobné uctívání Atona, které se provozovalo v Egyptě za vlády faraóna Achnatona. Z historického hlediska je Mekka stejně stará jako nejstarší egyptské chrámy. Na stránkách www.islamic-awareness.org jejich autor M. S. M. Sajfulláh píše: „Diodórus Sicilský byl řecký historik z 1. století př. n. l., který napsal Bibliotheca Historica, knihu popisující různé části známého světa.“ Sajfulláh cituje anglický překlad Diodórovy knihy provedený Edwardem Gibbonem, který se nachází v jeho díle Decline and Fall of the Roman Empire (Úpadek a pád Římské říše) 2: 2 Pozn. překladatele: Vyšlo česky, Úpadek a pád Římské říše, Odeon, Praha, 1983

„A zde byl vztyčen chrám, který je velice svatý a přehnaně uctívaný všemi Araby.“ Sajfulláhův článek říká, ţe podle Gibbona nabídli nějakých sedm set let před narozením Muhammada (tedy kolem roku 200 př. n. l.) 278

hymiarští králové (kteří vládli jiţnímu Jemenu z hlavního města Zafaru) dodávku hedvábného a lněného závoje, který měl být schopný zakrýt celý chrám. Sajfulláh rovněţ cituje kníţku The Penetration of Arabia (Průnik do Arábie) autora D. G. Hogartha z roku 1905, v níţ se píše, ţe Klaudios Ptolemaios z Alexandrie, egyptský matematik a astronom, sestavil atlas zmiňující 114 měst a vesnic, mezi nimi i Mekku, jeţ uţ tehdy byla posvátná: Například Dumaetha, Ptolemaiem umístěná vně severní hranice Šťastné Arábie (jihozápadní a jiţní Arábie, území dnešního Jemenu), musí být středověký arabský Daumet, hlavní vesnicí velké Jaufské oázy (Jauf ovládali minejští králové z Macin od desátého století př. n. l. aţ do druhého století n. l.). Hejr, v „době nevědomosti“ (tj. před rokem 312 př. n. l.) známé jako sídlo (nabatejského) království a současné Medajin Salih je Ptolemaiova Egra. Jeho Thaim (také ovládaný nabatejskými králi od 1. století př. n. l. do 1. století n. l.) je Teima, o které díky nalezeným vytesaným nápisům víme, ţe jiţ kolem roku 500 př. n. l. zde existoval chrám a jakási civilizace. To je Tema biblického Jóba. V Lathrippě, nacházející se poblíţ Iambie (Jambo), poznáváme Iathrippu Štěpána Byzantského, Jathrib ranné arabské tradice a dnešní slavnou Medínu, město měst. A konečně Sajfulláh cituje knihu Classical Islam: A History 6001258 (Klasický islám: dějiny 600-1258) od G. E. Grunebauma z roku 1970, kde se autor na Mekku odkazuje jako na „Macorabu“ a identifikuje ji s Ptolemaiovou „jihoarabskou základnou vystavěnou kolem posvátného okrsku.“ Uţ z nejstarších záznamů se dozvídáme, ţe chrám měl prostou architekturu připomínající kvádr a jiţ několik tisíc let se v něm ukrývá černý kámen, patrně meteorit. Péče o tento kámen byla jednou z povinností Mekkánských veleknězů z Izmaelova pokolení, dokud jej neuloupil rod Banú Juhrum. Těm jej zase ukradl rod Banú Kuzah, který zavedl uctívání model. Co o Mekce není příliš známé, je skutečnost, ţe v předislámské době byla centrem kultu třech bohyní – Manát, Al-Lát a al-cUzzá, „Stařeny“. Sám černý kámen (Kacba) je rovněţ provázán s bohyní Kybelé, Velkou Matkou bohů. 279

Je zcela zjevné, ţe tento kámen (nyní jiţ rozpadlý na kousky), podobně jako kámen uctívaný vyznavačkami Artemidy, měl na sobě emblém obráceného trojúhelníku, coţ je symbol jóni, mateřské dělohy a úrody. Nakonec si však kněţskou moc od uzurpátorů vypáčil zpět rod Kurajšovců, právoplatných potomků velekněţské Izmaelovy linie, kteří stráţili chrám aţ do Muhammadových dnů. Právě tehdy došlo k potlačení ţenského symbolismu patriarchálním fundamentalismem. Kněţí z Kacby jsou nicméně dodnes známí jako „Synové Stařeny“, ve starověku běţně nazývané „Vdova“. Starobylost Mekky dokazuje i to ţe je starší neţ Šalomounův chrám v Jeruzalémě. Mekka byla sice několikrát přestavěna, avšak její architektonická základna zůstala nezměněna. Architektura základny reprezentuje princip kruhu, obdélníku, čtverce a trojúhelníku. Celá struktura je orientovaná, takţe její rohy zhruba korespondují bodům na kompasu. Uvnitř stavby není nic kromě třech sloupů podpírajících střechu, na níţ je zavěšeno mnoţství zlatých a stříbrných lamp. Pro muslimy je právě tohle místo nejposvátnější bod na zemi. Jako „pánové mekkánského chrámu“ uzavřeli Kurajšovci smlouvy jak s Byzantskou, tak s Perskou říší a rovněţ také s Jemenským a Etiopským královstvím. Jejich úkolem bylo rovněţ chránit karavanní cesty uvnitř Hidţázu (současná Saúdská Arábie) a rovněţ i samotné karavany na jejich cestě z a do Indie. Mekka bylo jedno ze známých center obchodu starověkého světa. Stejně jako Kurajšovci se na arabském poloostrově uchytily i jiné rodiny. Dva spřízněné rody z Jemenu (Lachmovci vládnoucí od 3. stol. n. l. do r. 602 a Ghassánovci, Byzantinci vytvořená dynastie vládnoucí na východě Galilejského jezera) umoţňovali křesťanům monofyzitského (koptského) směru usazovat se na území jejich království. Ghassánovští králové byli ve skutečnosti koptští křesťané a Muhammad byl jeden z jejich nejbliţších potomků, a to prostřednictvím Hubby, křesťanské chositské princezny, s níţ se oţenil mekkánský guvernér Kusaj Zajd. Kusaj byl Muhammadův prapradědeček, a proto samozřejmě nemohl být muslimem, neboť ţil o nějakých sto let před vznikem islámu, nicméně sňatkem s Hubbou umoţnil vstup koptského 280

křesťanství na své území. O propojení ranných křesťanů s Muhammadovým rodem existuje ještě jeden, mnohem provokativnější doklad. Jeden z Muhammadových starších předků Mudar se oţenil s Mirjam, praneteří Jeţíše Krista a pravnučkou Jeţíšova mladšího bratra Šimona. Jejich syn dostal jméno Iljás (Eliáš) a jedná se o jediné ţidovské jméno v celém Muhammadově rodokmenu. Mirjam uprchla z Jeruzaléma po ţidovském povstání vedeném roku 132 n. l. jejími bratry, Jakubem a Šimonem bar Kochbou. Od tohoto okamţiku se Kristova rodina usazovala v různých částech Blízkého východu a Mirjam společně se svým bratrem Josuem a několika esejci se odebrala do bezpečí západní Arábie (v dnešní Saúdské Arábii). Aby zde mohla zůstat, provdala se za místního kmenového vůdce a zároveň velekněze mekkánského chrámu, čímţ zajistila svým lidem právo usadit se zde pod ochranou svého manţela. Její bratr Josue se rozhodl usadit se v Jathribu (dnešní Medíně) a někteří z jeho potomků (ač zdaleka ne všichni) později sehrají klíčovou roli v Muhammadově úsilí šířit novou islámskou víru. Tyto dvě rodinné vazby se tímto ocitly mimo dosah Říma, a ač zatím neměly ţádnou moc, přesto ovlivňovaly myšlení rodin, s nimiţ se spojily. Koptské křesťanství v Egyptě jiţ v prvním století ustanovilo vlastní církev se sídlem v Alexandrii. Ţidé byli v oné době na Blízkém východě stále velmi rozšíření, ač jejich počet v důsledku masivních římských perzekucích silně poklesl. Jen roku 68 n. l. jich kolem 1,3 milionu odeslal na smrt císař Vespasián. Judejská ţidovská populace se z vraţdění jiţ nikdy nevzpamatovala a většina těch, kdo přeţili, opustili Palestinu a usadili se na pobřeţí Egypta, severní Afriky, jiţního Španělska a jiţní Francie. Vlastně uţ za dnů Kleopatry VII. Egyptské (zemřela roku 30 př. n. l.) ţilo v Alexandrii více Ţidů neţ v samotném Jeruzalémě. Roku 70 n. l. nechal Vespasiánův syn Titus srovnat jeruzalémský chrám se zemí a jeho kameny rozprášit po okolí tak, aby jiţ nemohl být nikdy obnoven. Ţidé po této události, podobně jako křesťané v Arábii, neměli jiţ dostatečnou sílu vzdorovat běhu událostí. Muhammad se narodil roku 574 a od ranného dětství byl sirotek. 281

Kdybychom měli porovnat jeho rodinné poměry s dnešní dobou, mohl by být připodobněn k různým princům ze starých královských rodů, kteří jiţ před generacemi přišli o svůj trůn, avšak stále si uchovávají jistý politický vliv nad lidmi, kterým jejich rody kdysi vládly (podobně, jako třeba Habsburkové v dnešním Rakousku). Muhammad navíc patřil k rodu Jeţíše Krista, o čemţ téměř nikdo neměl ani ponětí. V knize The Messianic Legacy (Mesiášské dědictví) autoři Michael Baigeant, Richard Lee a Henry Lincoln dovozují, ţe Muhammadův otec mohl být členem sekty nazorejců (jedna z větví esejské komunity), v důsledku čehoţ mohl být Muhammad vychován v souladu s touto tradicí. Zmiňují téţ, ţe jedna z jeho ţen byla ţidovka, a v důsledku toho nazorejka. I kdyţ se tyto spekulace mohou někomu jevit přehnané, skutečností je, ţe mezi esejskou/nazorejskou tradicí v západní Arábii a Šimonem, mladším Jeţíšovým bratrem, existuje genealogická vazba. Co se týče nazorejského původu Muhammadovy ţeny Mirjam, pravdou je, ţe byla koptská křesťanka. Tato skutečnost je ostatně zmíněna v Koránu. Muhammadovo vzdělání připadlo na jeho dědečka a v souladu s dobovou zvyklostí bylo pouze ústní. Tradice a historie jeho rodu mu pomohla zorientovat se v náboţenských otázkách světa, do něhoţ se narodil. Bylo nutné jej zjednodušit, očistit, kodifikovat a centralizovat. Muhammad pochopil, ţe pokud má v praxi účinně bojovat proti pohanství, které se mu z duše protivilo, i úpadku politické moci, bude nutné velmi pevně sjednotit arabské kmeny. Muhammad byl člověk z dobré rodiny. Byl rovněţ velmi zboţný a měl jasnou představu o tom, jak by měl svět jeho lidí fungovat. Vizionáři oněch dnů představovali moc samu o sobě, zvláště pokud se jejich proroctví ukázala být pravdivá. Muhammad disponoval značným charismatem a hlubokou náboţenskou vírou, a navíc ţil v období, kdy obyčejný lid trpěl pod vládou všemoţných říší a panovníků. Dozrál čas na změnu jak na společenské, tak na náboţenské úrovni. A tak se Muhammad modlil k tomu, aby jej někdo vedl, a Bůh mu za pomoci archanděla Gabriela začal sesílat slova moudrosti, která byl Muhammad schopen přijímat díky svému prorockému nadání. 282

Povšimněme si, ţe Gabriel je tentýţ anděl, který jiţ dříve zvěstoval narození Jeţíše Krista. Gabriel bylo jméno, kterým esejci nazývali posla, který přinášel informace o důleţitých událostech či narození v Jeţíšově rodu. Znovu zde do hry vstupuje esejský princip andělské christologie. Muhammadovi se dostavila první vize roku 610, kdyţ se mu zjevil archanděl Gabriel a podle záznamu v Koránu mu přikázal: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil. Přednášej, vţdyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten jenţ naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“5 Povšimněme si rozdílu mezi Koránem, křesťanskou Biblí a ţidovskou Tórou. Zatímco v Bibli a Tóře je člověk stvořen z hlíny (coţ implikuje závěr, ţe byl stvořen ze sloučenin uhlíku), Korán správně uvádí, ţe byl stvořen z chuchvalce krve.6Čistě z medicínského a vědeckého hlediska působí tento Muhammadem vyřčený „genetický“ závěr v sedmém století skutečně jako zjevení. Původní důraz kladený Bohem na vzdělání je rovněţ výsostný. Muhammad obdrţel další vize a spolu s nimi i příkaz přesvědčit lid, aby upustil od modlosluţebnictví a následoval jediného a univerzálního Boha, Boha jejich předků Abrahama a Izmaela. Vzhledem k tomu, ţe Muhammad neuměl psát ani číst, diktoval svá zjevení a sny příteli, egyptskému koptskému křesťanovi (ač někteří prohlašují, ţe mohl být spíše Armén), který je zaznamenával. Toto literární partnerství mezi Prorokem a koptským duchovním odráţí hlavní pointu Muhammadových vizí: skutečnost, ţe křesťanská církev nahlíţená z blízkovýchodní perspektivy sešla ze správné cesty. Muhammad zdůrazňoval, ţe křesťanství by se mělo vrátit zpět ke kořenům čistého monoteismu. Od samého začátku nevnímal Muhammad jako problematické křesťanství provozované Kopty či dalšími východními směry, ale spíše způsob, jakým jej praktikovali jejich souvěrci na Západě. Jak jsem jiţ uvedl dříve, jedna z Muhammadových ţen byla Mirjam, 5

Pozn. překladatele: Korán, 96,1-4, překlad Ivan Hrbek, Academia, Praha, 2000. 6Autor uvádí anglickou citaci Súry 96, kde je namísto sousloví „z kapky přilnavé" výraz „from clots of blood", tj.283 „z chuchvalců krve".

koptská křesťanka, která se později stane matkou jeho syna Ibrahima. Určitě pocházela z dobrého rodu a jistě byla velmi důleţitá, neboť všechny jeho ţeny byly nejen vysokého původu, ale rovněţ vzájemně příbuzné. Byla to právě Mirjam, kdo poţádal Muhammada, aby byl laskavý k jejím egyptským souvěrcům. Koptský duchovní, který sepisoval Prorokovy vize, byl ve skutečnosti její bratr. A co se týče Muhammada, ten byl přesvědčen, ţe Nový zákon byl inspirován Bohem a jako takový, navzdory tomu, ţe proti němu hřešil třeba zdůrazňováním hierarchie duchovních, v sobě nesl boţskou pečeť. Onen koptský duchovní musel zcela určitě vnímat sílu a pravdivost Muhammadových vizí, a proto se rozhodl zaznamenat jeho prorocká slova přesně tak, jak je slyšel, bez jakýchkoliv změn, které by těmto zjevením poskytly moţnost jakékoliv nejasné interpretace. Jestli ona zjevení na něco poukazují, pak je to míra neporozumění, s jakou křesťanské komunity na Východě přistupovaly k potřebám místní populace, o níţ se domnívaly, ţe mají pečovat. Jako Egypťan by Kopt neměl pociťovat nevolnost při přijímání konceptu, který se vracel ke kořenu společnému s Jeţíšovou novou smlouvou: k tomu, ţe Jeţíš se nikdy neprohlašoval za Syna Boţího, ale spíše o sobě mluvil jako o „Synu Člověka“. Tento titul ostatně patřil všem princům, kteří pocházeli z rodu Jójakína Judského a byl přejatý ze starozákonní knihy Daniel. Muhammad věřil ve zdravý rozum a náboţenský ţivot bez dogmat. Zákon chápal jako něco, co bylo velmi důleţité a zákon sám se musel respektovat jako způsob ţivota. Třeba koptský duchovní by se měl řídit Desaterem, zatímco po egyptském lidu vyţadovali faraóni řídit se „zákonem pravdy“. V Egyptě pravda znamenala zároveň spravedlnost. S příchodem křesťanství do Egypta se tento způsob ţivota postupně rozpadal a téměř vymizel. Přemístit tento způsob ţivota do Arábie tak, jak se o to snaţil Muhammad, dávalo dokonalý smysl. To, v co Muhammad a islám celkem oprávněně věří, je fakt, ţe „jediný Bůh (Alláh) by zajisté měl stačit jednomu kaţdému z nás“. Myšlenka víry v Jeţíše Krista jako v „pozemské vtělení Boha“ přece musí být koncept, který by měl odmítnout i samotný křesťan uţ z toho důvodu, ţe ţádný z 284

původních zdrojů Nového zákona neprohlašoval, ţe by se Jeţíš narodil či zemřel jako Bůh. Z čistě ţidovského úhlu pohledu „mesiáš“ znamená „pomazaný“, případně „král“. Všichni ţidovští králové byli prohlášeni za mesiáše v okamţiku, kdy získali judský trůn a status jeruzalémského velekněze. Úplně stejným termínem byli nazýváni například i punští králové. Překlad Koránu je kvůli arabštině značně obtíţný. V jistém smyslu se podobá skotské galštině, alespoň potud, ţe galština dokáţe být popisná mnoha způsoby. Dokud člověk nemluví zcela plynně galsky či arabsky, ztrácí jemné jazykové a významové nuance. Slova v Koránu mají jemně odstíněné významy (esejci standardně pouţívali úplně stejný trik), avšak Muhammadem kodifikovaný náboţenský zákon nachází odpověď na jakoukoliv eventualitu a aspekt ţivota. O takovém způsobu ţivota můţeme mluvit jako o „muhammadismu“. Je liberální, tolerantní a zdvořilý a podřizuje světské moci to, co světské moci patří a zároveň podřizuje duchovní moci to, co patří moci duchovní. Odmítá křesťanský koncept „pozemského vtělení Boha“ a tím i boţství Jeţíše Krista, avšak přiznává mu v Koránu status proroka a mluví o něm jako o „Boţím stínu“. Korán rovněţ poukazuje na Jeţíšovu vznešenost tím, ţe zmiňuje jeho narození pod palmou (odkaz na Šalomounovy Ţalmy). Dokud nebyl Muhammad u moci, všichni lidé, ať uţ z Mekky či Medíny, se modlili směrem k Jeruzalému. S tím udělal Muhammad konec, kdyţ prohlásil, ţe následovníci Víry se mají modlit fyzicky směrem k Mekce. Tento zákon vnímali mnozí jako projev arogance, avšak dává dokonalý smysl. Vţdyť přece římští katolíci by se měli modlit za papeţe a alespoň jednou v ţivotě navštívit Řím. Pro horlivého katolíka má papeţovo slovo větší váhu neţ zákony země, v níţ se narodil. Také se mnohokráte v průběhu dějin srazila papeţská slova se zákony té které země. Demokratické rozhodování nemá nad papeţovými vyjádřeními praţádnou moc. (Papeţský odpor ke kontrole porodnosti soupeřící se skutečně demokraticky podloţeným právem na potrat je toho dobrým příkladem.) Muhammadismus je ve svém konceptu velmi socialistický, neboť po bohatých lidech poţaduje solidaritu s těmi méně šťastnými. 285

Muhammad například nařídil, ţe ţidé či křesťané mají právo vyznávat vlastní náboţenství v souladu se svým svědomím. Nutné je ovšem přiznat, ţe aby tak mohli činit, museli zaplatit daň (ačkoliv ţeny, děti a staří lidé byli od placení osvobozeni). Co křesťanská církev v této záleţitosti nerada zmiňuje, je skutečnost, ţe s penězi vybranými od lidí, kteří nevyznávají islám, je nakládáno stejně jako s penězi, které musí kaţdý muslim odvést do Bajt al-Mal (ministerstvu financí) – tyto peníze jsou zde přerozděleny a pouţity pro podporu těch méně bohatých v rámci společenství, v němţ ţijí, bez ohledu na jejich náboţenskou příslušnost. Aţ do této doby poskytovali blízkovýchodní křesťané jen málo finančních prostředků ve prospěch komunity, v níţ ţili. V podstatě byli zproštěni daňové povinnosti. Zavedením této daně vytvořil Muhammad systém upřednostňující finanční rovnováhu před finanční privilegovaností. Toto je samozřejmě nejlepší uskutečnitelná forma socialismu. Jen málo se mluví o tom, ţe Muhammad vystoupil proti otroctví. Islám je náboţenství, které přijímá křesťanství a judaismus jako rovnocenné partnery. Zatímco křesťanská filosofie odmítá islámskou víru jako tu, která naprosto zamítá křesťanství, pravda je taková, ţe je to právě církev a judaistické principy, které odmítají jakákoliv jiná vyznání. Skutečně to byla právě křesťanská církev, která po větší část své dvoutisícileté historie aktivně bojovala proti všem ostatním vyznáním, ať uţ ţidovskému, islámskému, tibetskému nebo jakékoliv jiné víře na povrchu této planety. Narozdíl od křesťanství vychází islám z tradic a kultury svých předků. Tím, ţe ve jménu Boha aktivizoval společnost, vyuţil vojenského i mírového idealismu, aby zasadil ránu upadající a fragmentované křesťanské církvi na Blízkém východě. Islám je vyznáním, které od svých stoupenců očekává opravdovou víru v to, ţe čistota je podmínkou zboţnosti, a to tím, ţe vyţaduje umýt se před kaţdou modlitbou (pětkrát denně). Praktický význam tohoto poţadavku spočívá v aktivní pomoci vykořenit nákazy. Islám po věřícím vyţaduje, aby nepil před modlitbou, avšak nezakazuje nikomu pít. Muhammad jednoduše řekl „zamýšlíte-li se modlit, nepijte“ zhruba ve stejném duchu, v jakém se dnes říká „zamýšlíte-li 286

řídit auto, nepijte“. V islámu platí, ţe Bůh nepřijímá modlitbu, která mu byla nabídnuta v podroušeném stavu. Většina lidí mimo islámskou víru si rovněţ neuvědomuje, ţe s Muhammadovým příchodem nabyl blízkovýchodní prostor nový historický a politický řád, o který přišel s nástupem Římské říše. Měli bychom si uvědomit, ţe vynoření nového náboţenského systému není nic víc neţ reakce obyvatelstva na politické prostředí, ve kterém se nacházejí. To platí nejen pro islám na Blízkém východě, ale i pro anglikanismus v Anglii, hinduismus v Indii či baptisty v USA. Islám se nicméně – podobně jako judaismus či křesťanství – po smrti Muhammada, Pečetě proroků, otevřel chybným výkladům a extrémnímu fundamentalismu. Toto není kritika islámu, ale konstatování procesu, k němuţ došlo po smrti jeho vůdce. Kupříkladu po ţenách se za Prorokova ţivota nevyţadovalo, aby chodily zahalené. Rozhodnutí pouţívat závoj bylo jen jednou z moţností. Naopak, muhammadismus poskytl ţenám práva, která nikdy předtím neměly – včetně práva podnikat či dědit. Zatímco islámské náboţenství bylo (ač zdráhavě) přijato Západem jako nová víra mas, bylo by chybou věřit, ţe samotní obyvatelé Mekky jej přijali ze dne na den. Po pravdě řečeno vnímali Mekkánci Muhammadovu snahu zpočátku s takovou nechutí, ţe musel roku 622 z města uprchnout a odejít do nuceného exilu v Medíně (tehdy nazývané al-Jathrib). Zde se usadil v prostém domě a místními vládci byl poţádán, aby posuzoval rozličné záleţitosti zdejšího obyvatelstva, mezi nimiţ ţili i sami potomci dřívějších nazorejců/esejců, kteří se zde usídlili před nějakými čtyřmi staletími. Tato ţivotní etapa jej přesvědčila jedné věci: hidţázské kmeny je nutné sjednotit, a to v případě potřeby silou. Jediný způsob, jak to provést, bylo ohroţovat staré obchodní stezky stráţené Kurajšovci, tedy jeho rodem, a tím podrývat jejich příjmy. Do roku 630, po osmi letech vojenských střetů, se Muhammad opět vrátil do Mekky, tentokrát uţ jako stráţce chrámu. Teprve tehdy se všechen lid Hidţázu včetně Kurajšovců obrátil na novou víru. Dva roky nato Muhammad zemřel a zanechal po sobě dědictví, které se rozroste v 287

jednu z největších říší vědy a náboţenství – a nechá Řím plně pocítit, kdo hraje ve světě prim. Kdykoliv zemře velký náboţenský vůdce pocházející z prastaré dynastie, musí existovat mechanismus, který zajistí další pokračování víry. Muhammad se oţenil čtyřikrát. Ţádný z jeho synů ho však nepřeţil. Pouze jedna z jeho dcer, Fátima, porodila děti. V čele obce Muhammada následovali dva jeho tchánové. Prvním byl Abú Bakr asSiddik, který vládl aţ do své smrti roku 634. (Jeho jméno znamená „Čestný“, avšak titul Siddik můţe mít původ v ţidovském kněţském titulu Cadok.) Druhým vládcem byl Umar. Umar se ve snaze rozšířit víru rozhodl vyhlásit svatou válku (dţihád) a vtrhnul do Sýrie, Egypta, Mezopotámie, Palestiny a Persie. Tímto aktem se východní chalífát stal politickou veličinou, kterou musela uznat i Byzantská říše. Ztrátu Jeruzaléma roku 638 nebylo pro Byzanc těţké vstřebat, neboť toto místo nebylo po dobytí Peršany roku 614 víc, neţ malé město osídlené několika ţidy a křesťany (lidé mají sklon zapomínat, ţe většinu obyvatel Jeruzaléma vybil císař Chusrau II., hlava Sásánovské dynastie. Zavraţděno bylo tehdy více neţ 60 000 křesťanů a dalších 35 000 jich bylo odvlečeno do otroctví. Jeruzalém se stal perským teritoriem. Kdyţ pak východní císař Heraclius roku 629 město vydobyl zpět, jeho jednotky, které se usídlily v Mu’tě nedaleko jiţního cípu Mrtvého moře, musely brzy bojovat s první vlnou muslimů útočících na Byzanc. Umar I. byl rozhodně milosrdnější neţ Chusrau. V úctě k místům, kudy kráčel prorok Jeţíš Kristus, se Umar rozhodl uzavřít smlouvu jak s křesťanským, tak se ţidovským obyvatelstvem Jeruzaléma. Tím, ţe se křesťané podřídili, byla jim garantována „bezpečnost osob, majetku, kostelů, kříţů, zdravých i nemocných a celé své komunity… Nebudou trpět pro své náboţenství, nesmí být obtěţováni ani jim nikdo nesmí ubliţovat“. Po tomto aktu byla postavena dřevěná mešita. Chalífa cAbdulmálik postaví později mnohem okázalejší stavbu, která vpravdě oslní smysly a uvede islámskou architekturu do světa, který jiţ dlouhá léta esteticky strádá. Stavba jeruzalémského Skalního dómu začala roku 687 a byla dokončena roku 691. Do té doby nikdo nic podobného neviděl. Většina křesťanů patrně netuší, 288

ţe velká část kaligrafických nápisů na zdech odkazuje na koránské pasáţe týkající se Jeţíšova ţivota, a to ve snaze připomínat památku místa, které bylo svědkem vrcholu Jeţíšova učení. Skalní dóm nejen ţe zdůrazňuje provázání islámu s křesťanstvím, ale připomíná rovněţ, ţe Jeţíš byl etnický Ţid. Je prvním chrámem, do něhoţ se promítá princip ekumenismu, v němţ jsou tři náboţenství oslavována jako jedno. Skalní dóm rovněţ znovuzavádí harmonické principy posvátné geometrie. To se jiţ po staletí neudálo – dokonce ani Konstantin I. nebyl schopen oţivit posvátnou geometrii ve svém novém hlavním městě. Pohled na Konstantinopol bere dech díky svým barevným porfyrům, ale nikoliv kvůli vyuţití geometrických principů v samotné architektuře. Konstantin navíc pouze posunul hranice města. Tím jak se město rozrůstalo, se stavby zaplňující prostor dají přirovnat ke stavbám, které vyrůstají dnes na předměstí moderních měst. Nevzniklo zkrátka nic nového. Dokonce i sochy, kterými se Konstantin chlubil, byly ukradeny z dobytých pohanských měst. Křesťanská geometrie té doby byla v podstatě vyčerpaná. To vše se změní právě díky stavbě Skalního dómu. Klíčovou roli sehraje vyváţenost proporcí. Sám plán půdorysu – tj. kruh obklopující dva překrývající se, ale vzájemně pootočené čtverce, které vytvoří oktagonální útvar – se shoduje s posvátnou geometrií, podle které byly vystavěny velké egyptské pyramidy. Jednotlivé části nejen ţe do sebe zapadají podle své velikosti, ale jsou také vzájemně provázané esteticky, proporčně, matematicky, geometricky, strukturálně a dekorativně. Architektonický koncept Skalního dómu si později vypůjčí křesťanská církev ve snaze ustanovit v Evropě gotický sloh. Skalní dóm je tak předchůdcem gotického oblouku. Konstantinopolským císařům bylo jasné, ţe dobytí Jeruzaléma Umarem roku 638 představovalo jen první vlnu invaze. Po Umarově smrti roku 644 jej na chalífově trůnu vystřídal cUthmán I. ibn cAffán, Muhammadův zeť. Byl to právě on, kdo schválil a vydal Korán v podobě, jak ho známe dnes. Jako vůdce nebyl oblíbený a byl zavraţděn nespokojenými egyptskými vojáky právě v okamţiku, kdy 289

pročítal nové vydání Koránu. Čtvrtým chalífou se stal cAlí, Prorokův bratranec a další tchán. Aţ do cAlího vraţdy roku 661 byli všichni Prorokovi následníci v čele obce demokraticky voleni a obec je povaţovala za nejmoudřejší. Po cAlího smrti však nastala změna. Kdyţ uchvátili Umajjovci otěţe moci od cAlího synů al-Hasana a alHusajna tím, ţe je donutili zřeknout se svých práv, stal se titul chalífy dědičným. Tyto dynastické spory pravděpodobně zachránily Byzanc od celkové islamizace. S nástupem Umajjovců k moci nastává další fáze expanze. Centrum islámu je navíc přesunuto z hidţázské Mekky do syrského Damašku, který byl byzantskou pevností aţ do roku 635, kdy jej dobyl Umar I. Poráţka Damašku tak vytvořila vzorec všech dalších výbojů. Formální podmínky přijetí poráţky Damašku jsou následující: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného, toto zaručuje Chalíd ibnWalíd občanům Damašku… Slibuje zajistit bezpečí jejich ţivotům, majetku a církví. Hradby jejich města nebudou zbořeny, ani nebude ţádný muslim obývat jejich domy. Mimoto je připojujeme ke společenství Alláha a jeho Proroka, chalífy a věřících. Dokud budou platit daně, bude se jim dít jen dobro.“ Zde v D amašku mezi křesťany tedy zaloţili Umajjovci chalífát na principu částečně dědičné monarchie. Brali si téţ čas od času za manţelky křesťanské ţeny. Dokonce čas od času uzavírali pakty s byzantskými císaři. Umajjovská expanze byla dvojího druhu: územní a vědecká. Územně rozšířili říši aţ do Indie a severní Afriky, kde roku 698 porazili Kartáginský exarchát. Rokem 711 se započala islamizace Španělska. Pro Evropu to byl nejdůleţitější bod, který ji vytrhl z intelektuální stagnace. Byl to popud, který vedl k rozvoji věd a náboţenské liberalizaci. Evropu přetvoří koncept rytířství – idea do této chvíle nevídaná.

290

KAPITOLA 4: PŘIVÉST ZÁPAD DO LEPŠÍCH ČASŮ O příchodu islámu do Španělska toho bylo napsáno hodně. V historických knihách se obvykle dočteme něco ve smyslu „do Španělska vtrhl islám roku 711“, nicméně právě tohle povaţuji za katolické zjednodušení. Nic totiţ není vzdálenější pravdě. Islám nevtrhl do Španělska. Islám byl pozván, aby do Španělska vstoupil. Španělské království, kterému dnes vládne král Juan Carlos I., vzniklo roku 1474 (tedy nějakých 160 let poté, co si Skotsko znovu vydobylo v bitvě u Bannockburnu nezávislost). Do Španělska jako původní části Římské říše vtrhli Vandalové, které v pátém století porazili Vizigóti. Hlavním městem Vizigótů bylo od pátého století Toledo, a v roce 711 se z několika důvodů vzdalo Maurům, v neposlední řadě proto, ţe byli tamní Ţidé nuceni konvertovat ke katolicismu, či se případně vystavit perzekucím a otroctví. Většina lidí má sklon zapomínat, ţe i v době před Kristovou érou ţilo mimo Judsko více ţidů neţ v Judsku samotném. Julius Caesar, který zemřel roku 44 př. n. l., prohlásil Ţidy za „přátele Římské říše“ (totéţ potvrdil i Marcus Antonius jako vládce Východu), a tím jim umoţnil cestovat a obchodovat po celé říši. Poté co roku 476 padl poslední západořímský císař Romulus Augustus, zbytek Evropy se roztříštil. 291

Ve Francii převzala římskou administrativu merovejská dynastie (částečně ţidovského původu) a na základě monarchických praktik se jim podařilo expandovat aţ do Itálie a Německa. Jih Francie, kraj známý jako Septimanie, ovládali od 4. století Vizigóti, kteří si přisvojili titul „král z Toulouse“. Ze Septimanie překročili Vizigóti Pyreneje a vtrhli roku 412 do severního Španělska. Do roku 466 byla většina Španělska pod vládou krále Euricha z Toulouse. O století později králové z Toulouse přesunuli své sídlo do španělského Toleda. Od této doby jiţ Vizigótští králové následovali ariánskou větev křesťanství. Byla to právě tato vazba, která učinila jak z vizigótských vládců, tak z jejich poddaných v očích Říma i Konstantinopole heretiky. Roku 586 se král Rekkared I. zřekl ariánství a předal Španělsko do náruče Římskokatolické církve. Problém tohoto obratu ke katolicismu tkvěl ve skutečnosti, ţe zásadně omezil práva španělské ţidovské komunity provozovat obchod a vyznávat vlastní víru. Ke konci sedmého století byly tyto perzekuce pro Ţidy jiţ nesnesitelné. Tou dobou jiţ většina z nich věděla, ţe islám byl ke středomořským Ţidům jako k jednomu z národů Knihy (tj. Tóry, Bible a Koránu) mnohem ohleduplnější neţ římská církev. Někteří španělští Ţidé se rozhodli odejít do bezpečnějšího a liberálnějšího prostředí jiţní Francie. Zlom pro španělské nekřesťany nastal se smrtí krále Wittizia roku 710. Wittiza zanechal syna jménem Agilla, který doufal, ţe se stane králem na základě dědického práva podobně jako ostatní křesťanští králové. Vizigótská královská sukcese však nebyla dědičná – králové byli voleni; lid rozhodl jinak a zvolil králem vojevůdce jménem Rodrigo. Wittizanská frakce se snaţila uchvátit moc vyvoláním občanské války a pozvala muslimské Maury ze severní Afriky, aby jí pomohli dosadit Agillu na trůn. Zasahování severní Afriky do španělských záleţitostí by nemělo nikoho překvapovat. Vţdyť nakonec byla jak severní Afrika, nazývaná tehdy Mauretánie, tak Španělsko součástí Římské říše a jako takové spolu obě provincie po staletí obchodovaly. Také ţádost jedné ze španělských politických frakcí o podporu jiţních maurských sousedů nebyla nic nového. Islám dobyl severní Afriku po pádu Kartáginského exarchátu, který podlehl umajjovské invazi roku 698. 292

V důsledku toho přišla Byzanc o pořádný kus svého západního území. Ač byla tato území nově dobyta islámem, příliv arabského obyvatelstva nebyl nijak dramatický a obchod mezi Španělskem a dalšími středozemními městy pokračoval v zaběhnutých kolejích. V ţivotě původního berberského obyvatelstva se toho kromě konverze k islámu příliš nezměnilo. Kdyţ zazněla ze Španělska ţádost o podporu, Mauři jej rychle vyslyšeli a vyslali na pomoc své elitní vojsko pod vedením tangerského guvernéra Tárika ibn Zijáda. (Ten nejdříve zaútočil na „skálu“ v průlivu mezi Španělskem a severní Afrikou, a ta nese od té doby jeho jméno – Gibr al-Táriq, tedy Gibraltar.) Jeho příjezd byla pro španělské ţidy příleţitost, na kterou dlouho čekali. Jak jiţ bylo řečeno, islám povaţoval křesťanství i judaismus za sobě rovné. Kdyţ přišli Mauři do Španělska, Ţidé rychle pochopili, ţe ţivot pod jejich nadvládou bude lepší a bezpečnější neţ existence pod vládou katolické hierarchie. Rodrigo byl vyhnán, Agilla postaven na vedlejší kolej a španělští Ţidé otevřeli brány Toleda a radostně přivítali maurské osvoboditele. Roku 714 se nacházel jiţ takřka celý Iberský poloostrov pod nadvládou Maurů a roku 756 byl v Córdobě zaloţen emirát. Valná většina etnických Španělů brzy zjistila, ţe nová islámská vláda je mnohem spravedlivější neţ stará vizigótská. Díky moudře nastaveným daním bylo jejich břemeno méně tíţivé a nevolníci, kteří konvertovali k islámu, získali okamţitě svobodu a nechali se zapsat do některých islámských aristokratických rodů jako placení vazalové. Během tří následujících staletí sociálních i ekonomických pokroků skutečně konvertuje velké mnoţství Španělů k islámu. Ţidé byli okamţitě zbaveni křesťanského útlaku a ocitli se ve stejné situaci jako Gótové či hispánští Římané, kteří nadále svobodně praktikovali svou víru. Podobné náboţenské rovnoprávnosti se před tím v Evropě nikdy a nikde nepodařilo dosáhnout. Al-Andalús, jak se tento nezávislý emirát mezi lety 711 a 756 nazýval, spadal pod vládu umajjovské dynastie sídlící v Damašku. Díky této expanzi do Španělska měřila nyní Umajjovská říše napříč více neţ 6 000 kilometrů. Kamkoliv přišel islámský meč, následoval jej zanedlouho obchod a muslimští obchodníci se brzy stali zprostředkovateli 293

importu i exportu. Muslimský obchodník v podstatě mohl prodávat perský šafrán do Číny, čínský porcelán do Řecka, řecký brokát do Indie, indické ţelezo do Aleppa, ţelezo z Aleppa do Jemenu a jemenské zboţí zpět do Persie. Tak rozlehlá to byla říše. Roku 732 podnikl dokonce islám výpad do Francie, a to kdyţ armáda emíra Abdurrahmána překročila Pyreneje, avšak byla poraţena Karlem Martelem nedaleko Tours. Bylo by rovněţ chybou věřit, ţe celé vizigótské Španělsko následovalo katolicismus. V Galicii se podařilo uchytit také keltské církvi – dva její stolce existovaly na severozápadě Španělska – jeden v Bretoně, druhý v Santiagu de Compostella a jeden se nacházel také v portugalské Sintře. O všech těchto stolcích se dají najít zprávy ve španělských církevních záznamech, ze kterých vyplývá, ţe přeţily nezávisle aţ do roku 800 (tedy daleko za rok 622, kdy Římskokatolická církev prohlásila keltskou církev za zmizelou). Keltské stolce počítaly velikonoce podle britského keltského kalendáře a připadaly tudíţ na ţidovský Pesach, coţ bylo v rozporu s kalendářem katolického Říma. Zajímavé je, ţe muslimové nechali španělskou keltskou církev zcela na pokoji. Vlastně nejen ţe ji nechali na pokoji, ale prokazatelně byla vnímána muslimskými náboţenskými vůdci jako přijatelnější verze křesťanství. Na mysl přichází otázka, proč tomu tak bylo. Katoličtí apologeti vţdy očerňovali východní původ keltské církve. Zdá se, ţe římská církev se nikdy nedokázala vyrovnat se skutečností, ţe keltská církev má nesrovnatelně lepší rodokmen neţ sám Řím. Kořeny keltské církve jsou dvojí. První z nich vyrašil ze syrské církve, která měla vlastní průkaznou hebrejskou hierarchii, odpovídala Jeruzalémské církvi a linie jejích vůdců vychází od velekněze Jakuba, Jeţíšova bratra. Druhý kořen je z Alexandrie, a ačkoliv pochází z Egypta, byl ovlivněn starobylým helénistickým způsobem bohosluţby. Toto syrsko-alexandrijské pozadí platí téţ pro galskou církev (Francie). Jak Keltská, tak Galská církev rovněţ pouţívaly podobné rituální texty a ideje a zavedli do svých bohosluţeb syrskou tradici hymnických zpěvů. Keltská církev čerpala rovněţ z domácích náboţenství. Navíc se velekněţský status 294

dědil po rodové linii a ţeny byly rovné muţům. Britský druidismus měl mnoho společného s esejským konceptem duálního mesiášství (tím bude zároveň král i velekněz) a představami o posmrtném ţivotě. Byl rovněţ krajně nacionalistický a protiřímský. Podobně jako nacionalističtí Ţidé byly i keltské kmeny vţdy pohotové pokusit se stvrdit svou nezávislost na Římské říši. Římskokatolická církev se o pravdu nikdy moc nestarala a vţdy jí trvalo velmi dlouho, neţ přiznala třeba skutečnost, ţe druhý římský biskup, princ Linus, byl synem krále Caractacuse, původně britského krále, který mezi roky 40-80 n. l. ovládal část území Anglie sahající aţ po Wash a Cotswolds. Caractacuse převezl do Říma císař Claudius roku 43 n. l. spolu se členy jeho rodiny, aby je mohl vystavit jako válečné trofeje na obvyklých přehlídkách. Roku 58 n. l. Caractacusovy děti konvertovaly ke křesťanské sektě vedené Jeţíšem Justem (tedy ne ke skupině, vedené Pavlem či Petrem, která se prohlašovala za katolickou církev). Některé záznamy skutečně dokládají, ţe Caractacusova rodina jiţ byla křesťanská a patřila k církvi svatého Jakuba. Toto je klíčová proměnná v rovnici Římskokatolické církve. Víme, ţe Pavel se do Říma nedostal dříve, neţ roku 62 n. l. Ve skutečnosti někteří učenci věří, ţe se mu to podařilo aţ roku 65 a další tvrdí, ţe se do Říma nedostal nikdy. Keltský křesťan Linus se stal biskupem římským někdy po roce 64, nejspíš roku 67 a zemřel roku 79. Jeho sestra Gladys, která přijala římské jméno Claudia, se provdala za římského aristokrata jménem Rufus Pudens. Je to právě tento pár, o němţ se Pavel zmiňuje ve svém listě Římanům. Jejich děti se jmenovaly Timotheus, Novatus, Pudentiana a Praxedes a všechny se staly uctívanými římskokatolickými světci. Za dnů krále Cyllinuse, bratra biskupa Linuse, začal být v oblasti Colchesteru běţný křest novorozenců a Linův švagr Salog zaloţil město Salisbury. Kdyţ se Linusovi podařilo stát se římským biskupem, nebyli Pavel ani Petr součástí celé rovnice – člověk, kterému byl Linus zodpovědný, byl nejspíš jeruzalémský velekněz Jakub. Linus mohl jen stěţí ignorovat náboţenský vliv Josefa Rama Thea (esejské „boţské výsosti“), s nímţ měla jeho rodina příbuzenské vazby. Neměl by nás překvapit ani existence manţelského svazku britského rodu s rodem římským. 295

Linusova teta, další Gladys, se uţ předtím vydala stejnou cestou, kdyţ se provdala za římského velitele Aula Platia. Vezmeme-li v úvahu toto genealogické spojení, je více neţ pravděpodobné, ţe judejská esejská církev jiţ v Británii zapustila kořeny. O to pravděpodobnější je poţadavek Glastonbury, ţe je skutečným kořenem keltské církve v Británii. Je to však zároveň něco, co je velmi obtíţně přijatelné pro Řím, který se později dostal do vlivu pavlovské křesťanské sekty a pod petrovskou biskupskou linii (i přesto, ţe Petr biskupem nikdy nebyl, a ani není v Římě pochován). Ve snaze učinit o něco důvěryhodnější ono domnělé bohem garantované právo být v čele všech členů katolické církve, prohlašoval Řím, ţe keltská církev přišla do Evropy aţ v letech 176208 n. l. Hlavní argument, na základě kterého katolická církev popírala dřívější působení keltské církve v Evropě, byla skutečnost, ţe se o ní ve svých spisech nezmiňuje Irenej, biskup lyonský. Irenejův hlavní úkol nicméně spočíval v tom, ţe se vehementně snaţil vytvořit negativní hnutí namířené nejen proti gnosticismu a jeho dualistickým konceptům, ale proti jakémukoliv neortodoxnímu křesťanskému proudu. Ačkoliv se Irenej narodil řeckým rodičům v Malé Asii, velmi silně jej ovlivnila pavlovská nauka. Jako dítě viděl a slyšel ve Smyrně promlouvat Polykarpa, posledního ţivého pamětníka apoštolů, ještě předtím neţ byl roku 155 n. l. umučen. Kdyţ pak dosáhl pozice lyonského biskupa, nebyl jeho předchůdce nikdo menší neţ mučedník Pothinus. Římský koncept mučednictví se zjevně stal způsobem propagandy křesťanské víry. Irenej podnítil myšlenku ustanovení kánonu spisů a rovněţ koncept „apoštolské sukcese“ biskupů uznávaných pouze Římem, z nichţ ţádný samozřejmě nepatřil ke gnostické nebo keltské větvi. Jedinými a bezpečnými průvodci k výkladu biblických textů byli podle Ireneje pouze římskokatoličtí biskupové, jejichţ úřad byl podloţen apoštolskou sukcesí. Jakýkoliv křesťanský směr, který se opíral o tradici ústně předávanou od samotného Jeţíše, měl být vyhlazen. Přistoupení na tuto doktrínu radikálně popřelo skutečnost, ţe většina tradic byla na Blízkém východě předávána právě orálně. Připadá mi velmi zvláštní, ţe nikoho nikdy nepřekvapovala skutečnost, ţe nikdy nebyly nalezeny ţádné spisy napsané samotným 296

Jeţíšem, ani ţádné texty sepsané apoštoly, snad kromě tajného Tomášova evangelia. Nový zákon byl předtím, neţ získal podobu, v jaké ho známe dnes, mnohokrát měněn, a navíc byl sepsán aţ dlouhá léta po smrti jedinců, jejichţ jména nese v názvech jednotlivých knih. Ústní tradice je zkrátka něco, co se podle raných církevních otců včetně Ireneje nemělo dále rozvíjet. Ve skutečnosti ji chtěli vyhladit z myslí lidu. Tertullián (narozen před rokem 160) samozřejmě keltskou církev zmiňuje. Jakým způsobem se tedy keltská církev vyvíjela v různých částech Evropy a disponovala vůbec někdy nějakou mocí? S výjimkou latiny pouţívané při mši není moţné keltskou církev ţádným způsobem spojovat s petrovským a pavlovským hnutím, kterého Římskokatolická církev vzešla. Boţské poselství Jeţíše Krista však zcela zásadně uznával druidismus, který Jeţíše rovněţ povaţoval za proroka, a to podobným způsobem, jako jej za proroka bude povaţovat i Muhammad o nějakých 600 let později. Byl to Jakub, Jeţíšův bratr, velekněz a biskup jeruzalémský, který roku 37 n. l. přinesl esejskou víru do Británie. Kdyţ dosáhl britských břehů, byl zde známý jako „Josef Rama Theo“, coţ bylo později chybně překládáno jak Josef Arimatejský. Původní jeruzalémská diecéze můţe být spolu s keltskou církví povaţována za nejstarší křesťanské církve, podobně jako církev koptská, africká nebo syrská. Do roku na 62 prostoupil Keltskou církev duch liberalismu upadajícího řeckého vlivu post-ptolemaiovké éry. Navíc ji uznávala různá ţidovská hnutí v diaspoře, zejména v egyptské Alexandrii. Byla to právě alexandrijská, čili koptská podoba obřadu, kterou začne keltská církev pouţívat ve svém horlivém misijním úsilí. Církev se díky misionářům rozšířila po celé Evropě – od Grónska aţ po brány samotného Říma. Italové raně katolickými biskupy pohrdali natolik, ţe jich řadu sesadili a nahradili potulnými (peregrinskými) keltskými biskupy, kteří právě procházeli jejich městy. Podobně jako jeruzalémská sukcese i keltská sukcese přecházela uvnitř rodu z otce na syna, ze strýce na synovce a z bratrance na bratrance. Starobylí bohové a bohyně se brzy proměnili v křesťanské svaté, coţ velmi usnadnilo konverzi obyvatelstva. V rané keltské církvi byl kněţím a biskupům doporučován celibát (avšak nebyl vynucován) a křest 297

malých dětí se neprováděl, pokud nebyl ţivot dítěte vyloţeně v ohroţení. Svaté přijímání se provádělo dvakrát do roka, v době ţidovského svátku Pesach, který se stal keltskými velikonocemi a na svátek archanděla Michaela. Keltská církev rovněţ nevěřila v dědičný hřích a prosazovala myšlenku, ţe lidé se stávají hříšníky, teprve kdyţ dospívají. Tonzura na temeni se u keltských mnichů lišila od tonzury mnichů katolických. Hlavy měli mnichové vyholené po uši a vzadu jim rostly dlouhé vlasy podobně jako esejcům. Narozdíl od katolických biskupů byli ti keltští pomazáni stejným způsobem, jako jeruzalémští veleknězové, to znamená na rukou a na hlavě, jak předepisuje ordinační rituál v knize Leviticus 21,10. Tento způsob pomazání se v Římskokatolické církvi neobjevuje dříve neţ v devátém století, ačkoliv se na něj odkazuje jeden ze slavných římských padělků, tzv. „pseudoisidorské dekretálie“, které vytváří dojem, ţe je tato praxe uvnitř římské církve velmi stará. Římský katolicismus byl na britské území uveden aţ koncem šestého století (597), kdy benediktýnský papeţ Řehoř Veliký vyslal na dvůr kentského krále Aethelberta I. svatého Augustina. Aethelbert povolil Augustinovi usídlit se v Canterbury a ten se později prohlásil za jeho prvního arcibiskupa. Zemřel roku 604 či 605. Aţ do Augustinova příchodu měla v Británii moc keltská církev – ta ovšem upřednostňovala dobrovolnou konverzi před vynucenou, a tudíţ neničila pohanské oltáře, které se nacházely na stejných místech jako její vlastní. To je také důvod, proč se v římských záznamech dočítáme, ţe křesťanství do Anglie rozšířil papeţ prostřednictvím Augustina. Kolem roku 663 se nicméně římskokatolická základna v Canterbury, která tehdy ovládala v jiţní Anglii území dnešního Cheshire a Yorkshire, rozhodla omezit moc keltské církve a roku 664 uspořádala koncil ve Whitby. Ústředním tématem byla samozřejmě likvidace keltské církve. Většina historických knih v souvislosti s Whitby uvádí, ţe tehdy se keltská církev sloučila s církví katolickou. Nic není dále od pravdy. Ve skutečnosti došlo k tomu, ţe se hierarchie keltské církve v severní Umbrii, včetně všech kněţí, biskupů, mnichů a kongregací, jednoduše rozhodla odejít do Skotska. 298

Zde se usadila mezi spřízněnými keltskými křesťany a dále vzkvétala bez jakýchkoliv zásahů Říma. Většina lidí tuší o existenci svatého Kolumby, rozeného Ira, který se ve skotské Ioně usadil roku 547. Co však tuší jen málokdo, je skutečnost, ţe toto keltské opatství bylo pevně v rukou jeho potomků aţ do smrti opata Johna Mackinnona roku 1555, téměř tisíc let poté, co byla severoumbrijská keltská církev potlačena na koncilu ve Whitby. Zatímco keltská církev odsunula ideologii Říma na druhou kolej, o to více nasávala tradice ostatních blízkovýchodních směrů křesťanství. Tyto tradice zahrnovaly středeční, páteční a předvelikonoční půsty a v oblasti vzdělání byla normou výuka řečtiny, řecké filosofie či latinských řečníků, jako byl Cicero. Keltská tonzura, kterou tolik pohrdala katolická církev, patřila dříve Šimonu Mágovi (dřívějšímu jeruzalémskému veleknězi, čímţ je prokázána vazba keltské církve na esejce) a opati keltských klášterů byli nazýváni „svatými otci“. Hlavním svátkem keltské církve nebyly Vánoce, ale velikonoce (jarní rovnodennost) a rovněţ se nepředčítaly večerní poboţnosti. Spolu s příchodem islámu přes severní Afriku byl do Španělska zaveden i severoafrický směr křesťanství, který byl islámskou vládní mocí plně respektován. Tak se zrodila španělská mozarabská církev, která utvořila pevné svazky jak se stolcem v Santiagu de Compostella, tak s Bretonou v Galicii, Sintrou v Portugalsku a tudíţ i s keltskou církví v Irsku a ve Skotsku. Jeden z aspektů mozarabské církve rychle vstoupil do umění keltské církve: vyuţití hada jako běţného ornamentálního prostředku v detailně propracovaných iluminovaných pracích, které nacházíme jak v rukopisech, tak v ikonografii keltské církve. Tento způsob vyuţití motivů hadů spolu se spodobněním zvířat a geometrických vzorců je něco, co keltská církev zdědila z Afriky, Egypta a Asie. Také část mozarabského galského ritu si našlo cestu i do britské keltské církve. Asturijské království, sousedící s Córdobským chalífátem, zůstalo cele katolické stejně jako východošpanělské pampalonské království, které pohltilo Baskitsko. Uvnitř těchto dvou zemí přeţila hispánsko-románská vizigótská tradice. Je to právě Asturie, kde se zrodila myšlenka 299

„rekonqisty“, znovudobytí muslimského Španělska pro katolickou víru, která byla uvedena do ţivota po roce 1050. Právě během této expanze na západ došlo ke změně vládnoucí muslimské dynastie. Roku 749 bylo přeneseno sídlo chalífátu z Damašku do Kúfy. Problém, který se v říši vynořil, byl dynastického charakteru. Rod Kurajšovců byl velmi široký a rozvinul se v mnoha liniích, z nichţ všechny byly nějak spjaté s Muhammadem a některé z něj přímo pocházely. Není třeba připomínat, ţe všichni touţili po moci a roku 749 došlo k rozhodujícímu souboji mezi Umajjovci a Abbásovci. Abbásovci měli navrch a Umajjovci se museli smířit s nevyhnutelným. Nicméně tam, kde byli Umajjovci liberální a velkorysí, zaujali Abbásovci mnohem konzervativnější postoje, v důsledku čehoţ rozdělili říši na dvě části, z nichţ jedna podporovala to, co zbylo z umajjovské vlády a druhá se přiklonila k abbásovské administrativě. Byl to druhý abbásovský chalífa Abú Dţacfar alMansúr (754-755), kdo přesunul své sídlo do nově vybudovaného Baghdádu, který se nyní nachází na území dnešního Iráku (Irák byl přetvořen na moderní království za vlády Hášimovské dynastie roku 1921 a nezávislost mu byla zaručena roku 1932. Po revoluci roku 1958 byl prohlášen republikou). Tato situace nebyla pro Abbásovce, kteří chtěli vládnout jednotné říši, vůbec příznivá, a proto se rozhodli, ţe celý umajjovský rod jednou provţdy vyhladí. A téměř se jim to podařilo. Nový abbásovský chalífa cAbú-l-cAbbás cAbdulláh as-Saffáh (754-775) uspořádal slavnost, na kterou pozval všechny umajjovské prince a při vstupu do palácového sálu je do jednoho nechal setnout. Z celé královské rodiny, čítající stovky příslušníků, přeţil jen jeden mladík, který se slavnosti nezúčastnil a podařilo se mu uprchnout do bezpečí Španělska. Abdurrahmán I., poslední umajjovský damašský princ, byl roku 756 prohlášen córdobským emírem a jeho dynastie bude u moci ještě dalších tři sta let. Měli bychom říci, ţe půjde o slavná tři staletí, a to nejen pro Španělsko, ale také pro celou Evropu. Nové španělské hlavní město Córdoba se stane základnou, z níţ se bude do Evropy šířit moudrost Orientu. Córdoba byla mostem mezi Východem a Západem, a jen díky ní ze sebe Evropa setřásla nános 300

temných let pod římskokatolickým útlakem.

KAPITOLA 5: CÓRDOBA: NOVÁ ALEXANDRIE O Córdobě toho bylo napsáno jen málo – coţ je velmi překvapivé, uváţíme-li, jaký vliv měla na celý Západ po více neţ tři sta let trvající období nadvlády islámu. Islámská Córdoba byla v podstatě Alexandrií Západu. Byla téţ největším evropským městem své doby – mohla se pochlubit osmi tisíci krámky, devíti sty lázeňskými domy (coţ byl na druhé straně Pyrenejí nevídaný luxus) a tisícem mešit. K tomu je třeba připočíst křesťanské kostely a ţidovské synagógy, které pod islámskou nadvládou normálně fungovaly. Jako město byla Córdoba proslavená pro své vynikající kovářství, tkalcovství produkující nejkrásnější textil a koţedělnou výrobu, které se na celém světě nikdo nevyrovnal. Podél řeky Guadalaquivir stálo pět tisíc vodních mlýnů, které mlely obilí a zavlaţovaly půdu, která ţivila městské obyvatelstvo. Největší slávu ovšem Córdobě přinesla její pověst města vzdělanosti – bylo zde mnoho knihoven, z nichţ jedna čítala minimálně čtyři tisíce svazků. Jako taková se mohla směle srovnávat s knihovnou v egyptské Alexandrii. Córdoba byla doslova centrem tehdejšího světa, útočiště těch, kteří touţili ponořit se do všemoţných duchovních nauk světa, ať uţ těch současných nebo minulých. Existuje mnoho dalších aspektů tohoto evropského centra islámské vzdělanosti, které mnoho badatelů pomíjí. Byla to právě Córdoba, odkud se do celé Evropy rozšířily znalosti architektury i mystérium svatostánků a chrámových budov. Tato mystická věda a technologie nicméně nebyla, jak se běţně věřilo, ţidovského původu, ale spíše původu islámského, avšak prostoupeného tradicemi starého Egypta, okořeněnými evropskou ţidovskou filosofií. Staré Ţidy nám v architektuře připomínají pouze tři jejich díla: tři chrámy (technicky čtyři), z nichţ všechny byly zničeny a stěţí do dnešních dob přeţil nějaký záznam, který by nám řekl, jak z architektonického hlediska 301

vlastně vypadaly. Veškeré odborné znalosti opracovávání a lámání kamene jsou na Blízkém východě navíc připisovány pouze Egypťanům. Pouze Egyptu samotnému je připisována komplexní znalost geometrických návrhů chrámů, svatostánků, sloupořadí a numerických vztahů, které jsou v nich zahrnuty. Měli bychom mít na paměti, ţe zatímco architektonický koncept oblouku pochází ze starobylého Sumeru a Babylónu, skutečností, kterou současní ţidovští historikové rádi přehlíţejí, zůstává, ţe jak ţidovská mystika, tak Šalomounovo architektonické dědictví vychází z egyptských konceptů. Islám nikdy neodmítal starobylou moudrost zemí, které ovládl. Ve skutečnosti jednoduše přetavil to nejlepší z nich do své vlastní filosofie a tu pak rozšířil aţ na samé hranice své rostoucí říše. Západu se náhle díky Córdobskému islámskému liberalismu otevřely znalosti lékařství, astrologie, zeměpisu i zemědělství. Poezie dosáhla dosud nepoznané úrovně, na scénu se dostalo zpravodajství, byly zakládány esejistické akademie, začala vycházet gramatická i ryze matematická pojednání. Staletí před Johannesem Keplerem byly publikovány astronomické poznatky, například fakt, ţe dráhy planet nejsou kruhové, ale spíše eliptické, na Západ se dostaly astroláby. Z muslimské Granady pocházejí první tištěné námořní mapy. Muslimské Španělsko – a Córdoba zvlášť – zastínila celý zbytek Evropy, Řím nevyjímaje (snad kromě Sicílie, která byla pod vlivem islámu). Zatímco křesťanská církev po staletí odmítala helénistický pohled na svět a díla velkých filosofů jako byli Platón, Ovidius, Eukleidés, Horatius či Aristotelés, bagdádská a marakéšská skriptoria měla v desátém a jedenáctém století plné ruce práce s jejich překlady do arabštiny. Tato díla byla později v Córdobě přeloţena do latiny a ještě později do evropských národních jazyků, čímţ se vytvořil základ pro nástup období renesance. To samé platí pro díla Ptolemaiovy geografie, sanskrtské astrologie, lékařské práce Hippokrata a Galéna, které byly všechny s povděkem přijímány umajjovskou i abbásovskou dynastií. Arabské překlady těchto prací se pořizovaly z původních knih psaných buď řecky nebo syrsky. Islámští učenci rovněţ kontrolovali v knihách uvedené poznatky a v 302

případě potřeby je buď opravovali nebo aktualizovali. Avšak muslimské Španělsko udělalo mnohem více, neţ ţe pouze znovu zavedlo koncept moudrosti. Uvedlo téţ do zbytku Evropy vírou nezasaţený věk vědy a filosofie. Bylo to období skutečné umělecké svobody a po dobu tří set let byla Córdoba místem, kde se lingvisté a intelektuálové mohli setkávat a hovořit bez omezení, kde byla povzbuzována a praktikovala se metafyzika, čistá aritmetika, optika (kterou si později vypůjčí Leonardo da Vinci), meteorologie, medicína, hudba, astronomie, astrologie, alchymie, gramatika, poezie, architektura a dokonce i móda. Pouţití systému číslic, které jsou na Západě známé jako „arabské číslice“ a zavedení indického konceptu nuly umoţnilo muslimům provádět sloţité početní operace, které pro Evropany, kteří do té doby pouţívali těţkopádné římské číslice, nepřicházely v úvahu. Komplikované geografické a astronomické výpočty slouţily k měření rozměrů Země a pohybu planet (které byly pouţívány více neţ dvě stě let), neţ je v jedenáctém století zkompilovali a kodifikovali muslimští astronomové do takzvaných „Toledských tabulek“. Jejich francouzská redakce z konce třináctého století se později projevila jako velmi uţitečná zejména pro astronomy a navigátory při objevování „nového světa“. Astroláb, tedy přístroj, pomocí něhoţ bylo moţné spočítat a znázornit pohyb Slunce, Měsíce a známých planet, byl poprvé sestrojen roku 82 př. n. l., avšak v jedenáctém století jej výrazně vylepšil muslimský astronom azZarkálí. Tento navigační přístroj pak křesťanům v patnáctém a šestnáctém století umoţnil podnikat jejich průzkumné plavby. Lékařské znalosti byly ve středověkém islámu vysoce ceněny, narozdíl od Západu, kde došlo k jejich úpadku. Práce takových lékařů jako Galén či Hippokrat byly přeloţeny do arabštiny (ač konkrétně Galénovy metody léčby byly podle muslimských lékařů místy nesprávné). Muslimští středověcí lékaři si před a po zákrocích důkladně sterilizovali nástroje, myli ruce a dokázali provést porod pomocí císařského řezu. Takřka kaţdý křesťanský vládce zaměstnával muslimského lékaře a astronoma, ač to v Římě nevzbuzovalo příliš nadšení. 303

Hostinu o třech chodech – polévka, hlavní jídlo a dezert – převzala křesťanská Evropa rovněţ ze Španělska, kam ji uvedli muslimové, kteří měli jiţ dost tamního monotónního jídelníčku. Věřte nebo ne, díky Córdobě se v Evropě začala pěstovat rýţe či cukrová třtina. Do té doby celá Evropa sladila pouze medem. Pěstování rýţe a cukrové třtiny v Evropě zaniklo aţ v době, kdy Španělé začali kolonizovat Nový svět. Rovněţ za znalosti tisku a výroby papíru můţe Evropa poděkovat muslimům, ač je nutné přiznat, ţe k těmto dovednostem se islám dostal víceméně náhodou během svých válečných taţení. V osmém století byly arabské jednotky obléhány čínskou armádou v Samarkandu (dnešní Uzbekistán), ve městě, které muslimové sami dobyli roku 705. Zde se muslimové naučili technologii výroby papíru a odtud se její znalost rozšířila z jedné říše do druhé. Córdoba, Valencie a Toledo se pod muslimskou vládou staly centry výroby papíru. Díky papíru byly islámské i evropské země schopné šířit svou literaturu. Poezie se soustředila především na téma rytířství a lásky ve všech jejích podobách – heterosexuální, homosexuální, smyslné, platonické, naivní, sofistikované, naplněné i nenaplněné. Islámské literární dílo později ovlivní tradici svatého Grálu. Některé z grálských příběhů lze vystopovat i v arabské tradici a v esoterických praktikách, které se později objeví v ismá’ílíjském řádu asasínů a alawitů. Setkání Lancelota s králem Grálu na magickém hradě, kde se mu však nedaří zodpovědět otázku, která by krále dokázala vyléčit, byla z velké části součástí iniciačního rituálu prováděného islámskými zasvěcenci pod dohledem Starce z hory, velmistra řádu asasínů. Jména „Parsifal“ a „Fierefiz“, které poprvé zmiňuje Wolfram von Eschenbach (1170-1220) jsou jen stěţí křesťanská a mají původ v Arábii. Sám koncept Grálu byl svým přenesením do Španělska pouze přizpůsoben Západu. Skutečnost, ţe tak dobře ladí s předřímským křesťanstvím, nás nemůţe překvapit. Kristovo potomstvo se koneckonců usadilo a vládlo právě v některých částech Evropy. Tím ţe si tento rod byl vţdy vědomý svých východních kořenů, mohl také ovlivnit evropskou historii 304

příměsí východních tradic. Jediná věc, kterou bylo nutno udělat, aby se grálské příběhy přizpůsobily Západu, bylo našroubovat na ně genealogie evropských vládnoucích rodů – tímto způsobem byla na Západ uvedena celá východní esoterická tradice. Navíc toto nové protnutí východních a západních tradic zdůrazňovalo mírové a bratrské souţití křesťanů a muslimů. V historii Grálu se Gahmuret oţenil dvakrát: poprvé s muslimskou princeznou, sekterou měl syna pojmenovaného Fierefiz, rytíř „černé a bílé“; podruhé s křesťanskou princeznou, s níţ měl syna jménem Parsifal. Co více, Gahmuret je poddaným bagdádského chalífy, a je to právě na Blízkém východě, kde Gahmuret umírá v boji za svého muslimského pána. Dědictví, které svým synům zanechal, byla právě alchymie makrokosmu i mikrokosmu, čímţ dokazuje, kolik toho obě tradice – islám i křesťanství – mají společného; to, ţe si nejsou pouze sobě rovné, ale ţe by měly být společně přetaveny do jediné zásadní doktríny osvobození, a to skrze koncept rytířství. Připomeňme si, ţe ideál rytířství pochází z Arábie. Kořen slova „elixír“ pochází ve skutečnosti z arabského „al-Iksir“ stejně jako výraz „alchymie“ (alkímijá). Přemýšlejme o tom. Dvorská láska, rytířský ideál, který nacházíme v díle takových literárních veličin jako Chretien de Troyes, Wolfram von Eschenbach, Dante a Geoffrey Chaucer, přišel z islámu přes muslimské Španělsko. Ţeny jsou v těchto knihách vnímány jako stvoření zcela odlišná od muţů a popisovány jako záhadné bytosti. Tajemství ţen zplodilo kult nesobecké oddanosti ţenskému principu. Můţeme jej spatřit na stropních malbách Haly králů paláce v granadské Alhambře: malby zpodobňují králemilence, jak zachraňuje svou milovanou ze spárů divocha, a to ve velmi podobném duchu, jako to musel udělat Sir Lancelot v knize sira Thomase Maloryho Le Mort ďArthur. Snadno lze pak určit literární přenos těchto myšlenek od Flegetania (arabského lékaře Feleka Thania) k provensálskému trubadúrovi Kyotovi, poté od pozdního německého autora Wolframa a francouzů Chretiena de Troyes a Roberta de Borona. Podle mistra tradičního esoterismu Roberta de Borona „byla velká esoterní tajemství sepsána do posvátné osvícené práce, kterou střeţili muslimští duchovní.“ Bez 305

ohledu na to, co vám o tom řekne církev, idea rytířství, která uctívá krásu a brání chudé, opuštěné a ţeny, přišla do Evropy přes islámské Španělsko. Křesťanství samo o sobě, alespoň v oné době, mělo na ţeny či méně šťastné jedince jen málo času. Zajímalo se jen o ty, kteří měli moc. Idea rytířství v této podobě církev děsila. Nejdůleţitějším příspěvkem muslimského Španělska západní Evropě byla architektura. Od pádu Říma aţ do příchodu islámu byla evropská architektura prostá, hrubá a nesofistikovaná. Byla „důkladná“, avšak postrádala estetické cítění. Dokonce i posvátná architektura chrámů v sobě nesla jen zrnko bývalé slávy. S islámem byl do architektury opět uveden jiţ dlouho zapomenutý prvek, který ale byl předtím k vidění v keltském umění. Z kamene, malty a dřeva islámských staveb dýchá nepředstavitelná krása, v níţ naplno rozkvétá příroda mezi spletitými geometrickými vzory. Filosofie krásy se nacházela všude, dokonce i v zahradách určených pro potěchu oka a prokazujících zkrocení přírody. V případě těchto formálních zahrad hrál velkou roli element vody. Kdyţ procházíte mezi fontánkami a jezírky plnými exotických ryb, slyšíte ji zurčet a bublat – to všechno na těch dříve zcela vyprahlých místech. Zahrady byly místem, v nichţ se zhmotnil ideál ráje – jen nakrmit ryby v jezírkách chalífova paláce v Córdobě vyţadovalo kaţdý den tisíce bochníků chleba. Palác sám měl střechu ze zlatých tašek a průsvitného alabastru. Obzvlášť zajímavá je Córdobská mešita. Nachází se zde spousta motivů, které bude později pouţívat cisterciácký řád Bernarda z Clairvaux. Jeden konkrétní motiv – strop z výklenku „mihráb“ v Córdobské mešitě pocházející z osmého století – bude vyveden i na (ze čtrnáctého století pocházejícím) stropě budovy opatství Melrose na hranici Skotska. Motiv představuje Skalní chrám v Jeruzalémě, první kamenný muslimský chrám, postavený mimo území Arábie. Córdobská mešita, nyní pouţívaná jako křesťanská katedrála, ukazuje ve srovnání s prostou Kacbou v Mekce ve své velkoleposti a monumentalitě nejdelikátnější muslimské architektonické know-how v jeho nejčistší podobě. Nadpozemská kolonáda vytváří stín modlícím se věřícím. Odkrývá jim rovněţ pohled k promenádě, která naladí jejich duše, aby samy o sobě dosáhly Boha. Córdobská 306

islámská architektura byla lehká, vzdušná a vysoká. Okna byla klíčová. Výsledný nadčasový dojem ovlivnil jak cisterciáky, tak templáře. Córdoba a její chalífové byli schopni povolat do zbraně armádu čítající přes sto tisíc muţů. Udrţovat takové vojsko stálo třetinu příjmu celé země. Elitní jednotky palácové stráţe se skládaly z leonských, franckých a slovanských ţoldáků. Zbytek armády tvořili Berberové (severoafričané, tudíţ nearabského původu) a tyto maurské jednotky byly organizovány a členěny takovým způsobem, aby tradiční kmenové vazby byly co moţná nejmenší či případně ţádné. Rozličné správní posty byly rozdělovány na principu zásluh a závazků. Loajalita byla klíčová. Ministerská vláda tak, jak ji známe dnes, byla v podstatě zavedena prostřednictvím Córdoby. Její ministři (vezírové) se specializovali na konkrétní oblasti jako finance, obchod, spravedlnost, diplomacie či válka. Koncept zákonů, a tedy občanských práv, byl rovněţ do Evropy uveden prostřednictvím Córdoby. Obecní soudci (kádí) rozhodovali v osobních, majetkových, obchodních i daňových sporech (daň, kterou lid platil, byla dvacetiprocentní a v případech nutnosti padesátiprocentní, ale nikdy vyšší). Soudci ochraňovali prostý lid, ať uţ muslimského, ţidovského nebo křesťanského vyznání, před sdíráním ze strany majitelů půdy, obchodníků či vysokých úředníků. Měli také na starosti kontrolu raţby mincí, míry, váhy, pronájem krámků a skladišť. Sečteno a podtrţeno se Španělsku pod islámskou nadvládou vedlo daleko lépe a bylo mnohem tolerantnější neţ poté, co bylo ve čtrnáctém a patnáctém století znovu dobyto ve jménu římské církve. Ţidovský papeţ V Córdobě studoval i muţ, který se později stal pro křesťanskou církev na západě velmi důleţitým. Jeho jméno je Gerbert d ‚Aurillac (narozen roku 995) a roku 999 se stal papeţem Silvestrem II. Byl to Borrell II. z Barcelony, tehdejší vazal córdobského chalífy, kdo poslal d’Aurillaca studovat do tehdejšího evropského centra vzdělanosti. A Córdoba, kde studoval společně s liberálními křesťany, ţidovskými učenci, babylónskými kabalisty a perskými 307

astronomy, jej oslnila. Právě d’Aurillac zavedl do církevního slovníku výraz „croisade“ (kříţová výprava); jeho kříţová výprava nicméně neměla militantní ráz, ale spíše šlo o myšlenkovou výměnu, ať uţ duchovní, kulturní nebo předávání praktických znalostí. D’Aurillac mluvil plynně řecky, aramejsky, arabsky (a samozřejmě latinsky) a v Římě hostil mnoho lidí těchto národností. Silvestr II. chtěl dokázat, ţe křesťanství podobně jako islám můţe být otevřené a liberální a nemusí nutně působit útlak, jak tomu bylo před jeho dosazením na papeţský stolec. Jeho znalosti Starého Zákona (včetně knih, které staří církevní otcové vypustili) byla nepřekonatelná stejně jako jeho vhled do geometrie, matematiky, alchymie a astronomie – vše se naučil v Córdobě. Kdyţ léta před svým nástupem na papeţský stolec stanul d ‚Aurillac v čele katedrální školy v Remeši, rozhodl se zhodnotit córdobský vzdělávací systém a oţivil liberální kurikulum, sestávající z trivia (zahrnuje gramatiku, rétoriku a logiku) a kvadria (kombinuje aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu), jehoţ praxe na Západě jiţ dávno zanikla a které se později stanou základem středověké vzdělanosti. Někteří papeţští apologeti by nás rádi přesvědčili o tom, ţe obě disciplíny vycházejí ze svatého Augustina z pátého století a od vizigótského světce Isidora Sevillského ze století sedmého. Pravda je ovšem taková, ţe pocházejí z Córdoby a její nepřekonatelné tradice vzdělání a výchovy – byla to právě Córdoba, která d’Aurillaca inspirovala ke znovuzavedení trivia a kvadria do západní Evropy. Ţádný z papeţských historiků se nikdy nepodivil nad skutečností, proč d’Aurillac skončil právě v Córdobě, sídle islámu v Evropě. Zde je třeba oddělit skutečnost od mýtu. To, co Řím prohlašuje o původu Gerberta d’Aurillaca, rozhodně není pravda. Řím tvrdí, ţe papeţ byl původně synem chudého pasáka. Jednou v noci, kdyţ Gerbert počítal hvězdy na obloze, zatímco dával pozor na ovce, přišel k němu mnich a poloţil mu pár otázek. Mnicha upoutaly chlapcovy chytré odpovědi, a proto se rozhodl vzít jej do aurillackého kláštera a zajistit mu vzdělání. Odtud prý dle římské církve pochází i jeho jméno. Příběh je to jistě hezký, ale zcela smyšlený. Ve skutečnosti 308

Římskokatolická církev vytvořila tuto pohádku o d’Aurillacově původu aţ po jeho smrti roku 1003. V desátém století čelilo papeţství dlouhodobým svárům, a to kdyţ úřad zastávala historiky zpochybňovaná papeţka Jana, která se vydávala za muţe. Tento papeţ porodil na jedné z římských ulic během procesí do Vatikánu. Po tomto skandálu se papeţský stolec stal majetkem další velmi rozhodné ţeny jménem Theodora. Ta, ač provdána za řeckého patricije Theophilacta, byla téţ milenkou papeţe Jana X. (914-928). Theodora provdala svou dceru Marozii za papeţe Sergia III. (904-911) a jejich syn zasedl na papeţský stolec jako Jan XI. (931-935). Maroziin vnuk z jejího druhého manţelství s Albericem, markýzem z Camerina, dosedl na papeţský stolec jako Jan XII. (955-964). Theodořino odhodlání zaloţit papeţskou dynastii a učinit papeţský stolec rodinným dědictvím téměř dosáhlo úspěchu. Po smrti Silvestra II. Se stali papeţové dva Maroziini pravnuci. Jednalo se o Benedikta VIII. (1012-1024) a Jana XIX. (1024-1032). Její prapravnuk usedl na trůn jako Benedikt IX. v letech 1032-1044, pak opět roku 1045, a konečně ještě v letech 1047-1048. (Zemřel roku 1049, poté, co prodal svůj úřad jak Řehořovi VI., tak Damasovi II.) Poté, co se papeţem potají stala ţena a jiná ţena dokázala zajistit, aby byl papeţský úřad dědičný uvnitř jejího rodu, uţ si římská církev nemohla dovolit další skandály. Jednoduše si nemohla dovolit přiznat, ţe papeţ Silvestr II. byl ve skutečnosti Ţid. Gerbert d’Aurillac byl právoplatným členem rodu Merovejců, kteří pocházeli z Theodorika IV., krále Neustrie a Burgundska vládnoucího od roku 720, dokud jej roku 737 nesesadil Karel Martel. Poté, co ztratil své francké území, podařilo se mu stát králem ţidovského království septimanského s titulem Makir Theodorich a s tímto titulem také roku 741 zemřel. Tento titul mu nebyl udělen nikým menším neţ chalífou Hišámem z damašské umajjovské dynastie, jinými slovy samotnou hlavou islámské říše. Co více, s chalífovým „ano“ souhlasil dokonce i babylónský ţidovský exilarcha. Theodorichův syn Guillaume z Toulouse následoval svého otce jako západní davidovský suverén, roku 791 zaloţil ţidovskou 309

akademii v Gellone (St. Guihelm le desert) a roku 828 zemřel s franckým titulem vévoda Akvitánský a druhý hrabě Toulouský. Jeho syn Bernard byl královským pokladníkem na dvoře Ludvíka I. (Ludvíka Zboţného), syna Karla Velikého. Měl rovněţ titul prince Septimanského a oţenil se s Ludvíkovou sestrou Dhodou. Karolinské záznamy ukazují, ţe Dhoda porodila dva syny, kteří oba zemřeli, aniţ by zanechali potomky. Karlovci poté zkoušeli uchvátit Septimánii pro sebe, dokud jim nikdo menší neţ islámská vláda v Córdobě nevysvětlila, ţe to není moţné, a to ze dvou příčin. Za prvé z toho důvodu, ţe Bernardova linie nevymřela, jak bylo prohlašováno; a za druhé byla Septimánie vazalem Córdoby. Podle islámských záznamů měla Dhoda ještě třetího syna jménem Fulk de Rouergue, který přejal titul svého tchána Fredegunda „de Rouergua“. Právě zde má kořeny jedna z nejdůleţitějších ţidovských vazeb v Evropě. Tchán Fredegunda se jmenoval Haninai a byl babylónským ţidovským exilarchou, sídlícím tehdy v ve francouzském Narbonnes. Aninai byl přímým potomkem Aivy, zakladatele akademie v Suře a jedním z autorů Babylónského Talmudu. Aivu ţil ve třetím století, a právě prostřednictvím jeho díla byly do evropského judaismu uvedeny myšlenky babylónské kabaly. Ve skutečnosti se linie babylónských exilarchů protínala s linií perských králů, z nichţ jeden – Vaharan V. (420-438) – uznal právo křesťanů a zoroastoriánů vyznávat v Perské říši svobodně svou víru. Lze proto říci, ţe náboţenské tradice přenášené prostřednictvím rodu Rouergueů byly skutečně výjimečné. Navíc sehrála souběţná babylónská větev Rouregueova rodu klíčovou roli při překladu Bible do arabštiny, který provedl a arabskými komentáři opatřil Sacadja ben Josef al-Fajúmi (Sacadja Gacon – původem Egypťan). Díky podpoře exilarchy Davida (potomka Haninaie) se Sa’adja stal průkopníkem judeo-arabské kultury, která o století později naplno rozkvetla ve španělské Córdobě a francouzské Septimánii. V práci Sacadji a Davida, o něhoţ se opíral, jasně vidíme stimul pro nový rozkvět ţidovské poezie. Sacadja byl horlivý pisatel. Encyclopedia Britannica uvádí, ţe „jeho překlad Bible do arabštiny a 310

arabské komentáře písma zpřístupnily rabínský výklad širokým ţidovským masám. Jeho poetické skladby určené pro liturgii podnítily vzkříšení ţidovské poezie.“ Především ale jeho racionální komentář k záhadné Sefer Jecira (Kniha stvoření) a brilantní pojednání o ţidovské víře Kniha o víře a vědění – v němţ syntetizuje Tóru (boţský zákon v pěti knihách Mojţíšových a rabínský výklad zjevení) a řeckou moudrost v souladu s dominantní muslimskou filosofií kalám – konečně vydobyl ţidovské filosofii respekt a z jejího studia učinilo na křesťanském Západě přijatelnou činnost. Prostřednictvím bratrance exilarchy Davida – Šeriry a jeho syna Haje – se stal Babylónský talmud jednotícím prvkem ţidů, kterým je aţ do dnešní doby. Navíc by judaismus bez své evropské vazby na toulouský rod nikdy nemohl v Evropě přeţít jako samostatná entita. Nemějme iluze – i dnešní judaismus čerpá z babylónských kořenů a tradic. Čtvrtý Fulkův potomek Raymond III. Pons z Toulouse se oţenil třikrát. Jeho první sňatek církev neuznala, neboť si vzal dceru ţidovského exilarchy babylónského (který v té době pobýval mezi ţidy v Narbonnes). Zemřela roku 945 při porodu syna, který ale ve zdraví přeţil. Tak se narodil Gerbert. Poté se Raymond oţenil s Gersande z Gaskoňska, která mu roku 947 porodila syna Willama. Gersande vnímala mladého ţidovského chlapce (je třeba mít na paměti, ţe člověk je Ţidem po matce) jako hrozbu pro svého vlastního potomka. Gersande byla navíc horlivá katolička. Rozhodla se tedy dát Gerberta vychovat v křesťanském duchu do nedalekého klášteru v Aurillacu. Tamní mnichové byli nicméně dostatečně liberální, aby rozpoznali důleţitost matčiny krve v malém Gerbertovi. Borrell II. z Barcelony, Gerbertův strýc z matčiny strany, si jej pár let nato vzal k sobě do Córdoby. To dává perfektní smysl. Kdokoli, kdo na jihu Francie něco znamenal, studoval v Córdobě, tehdejším evropském centru vzdělanosti, kde se tři světová náboţenství – křesťanství, judaismus a islám – doposud nepoznaným způsobem sblíţila a navzájem spolupracovala. Borrell II. se stal vazalem chalífy z Córdoby a nacházel se v blízkosti islámské vlády ve Španělsku, kde sám strávil několik plodných studijních let. Navíc byli Borrell a Gerbert 311

bratranci a oba byli potomci Merovejců, které córdobský chalífa uznával za prince ţidovské Septimánie. Ve skutečnosti tato rodová linie nezahrnuje jen Borrella a Gerberta d’Aurillaca, který se později stane papeţem, ale všechna následná hrabata z Toulouse, Limoges a Haute Marche. Ţidovští předkové byli pro d’Aurillaca velmi důleţití a na nejvyšší úrovni silně ovlivňovali politiku Vatikánu. Kdyţ 2. srpna roku 999 nastoupil d’Aurilac do svého úřadu jako Silvestr II., učinil do té doby nevídaný krok, díky němuţ vzniklo Maďarské království a prohlásil Štěpána Arpáda za jeho krále. Jen málo lidí pátralo, proč si Silvestr II. myslel, ţe by Maďarsko mělo mít samostatné království – a opět zde důleţitou roli hraje jeho vazba na Ţidy. Klíčem k odpovědi je Štěpánova matka a babička. Jeho babička byla dcera prince bikarských Chazarů. Její otec Maroth byl rovněţ chánem ţidovských Chazarů usazených mezi řekami Tisou a Szamos. Chazaři, kteří původně pocházejí z Turkistánu, konvertovali roku 740 k judaismu a kolem poloviny osmého století se jejich říše nacházela na vrcholu své moci. Rozprostírala se podél severního břehu Černého moře – od dolního toku Volhy a Kaspického moře na východě po řeku Dněpr na západě. Chazaři vyţadovali tributy od Alanů a dalších severokavkazských národů (kteří ţili mezi horami a řekou Kubáň), od Maďarů, kteří obývali území kolem řeky Doněc, od Gótů a od řeckých kolonií na Krymu. Také povolţští Bulhaři a několik dalších slovanských kmenů uznávalo Chazary jako své pány. Štěpánův otec Taksony prohrál roku 955 bitvu s císařem Ottou Velikým. Uţ tehdy byl Taksony titulován díky svému chazarskému dědictví jako „princ Maďarský“. Po smrti svého otce roku 970 převzal Štěpán pod vládou svého strýce Michaela, ţmuďského kumána, titul, který mu náleţel po matce, která patřila ke královskému ţmuďskému rodu, známému jako Královský rod slunce. Ţmuďané podobně jako Chazaři odvozovali svůj původ ze starozákonních ţidovských kmenů, a právě tato vazba pohnula Silvestra II., aby umoţnil zaloţení Maďarského království. Teprve poté, co Silvestr II. vytvořil tento stát, jehoţ královský rod byl spřízněný s jeho ţidovskými kořeny, vyhlásil veřejně svou vůli spolupracovat s císařem Ottou III. v náboţensko-politických 312

otázkách. Silvestrovým cílem bylo znovu nastolit ideál Římské říše zaloţený na přísném dodrţování křesťanské morálky. Silvestrova papeţská politika směřovala k omezení pravomoci biskupů – ta měla být pouze dočasná a neměla převyšovat soudní pravomoc panovníků ani zasahovat do volby opatů. Silvestr dále odsoudil simonii (obchodování s církevními posty), nepotismus a propagoval (ač nevynucoval) kněţský celibát. Myšlenku feudalismu začal rozvíjet tím, ţe uděloval léno niţší šlechtě výměnou za její vojenskou loajalitu. Zavedl pravidlo, ţe církev směla jak půjčovat peníze, tak si brát úvěr, ovšem na bezúročném principu (či alespoň za zanedbatelný úrok, pokud to situace vyţadovala) a v Benátkách a Janově zavedl první bankovní systém na Západě, který byl zaloţen na metodách jiţ tehdy pouţívaných na Blízkém východě. Všemi těmito kroky se snaţil přiblíţit Západ úrovni, na jaké byl tehdy Východ. Silvestr II. a jeho inovace děsili římskou kurii natolik, ţe se ho rozhodla zbavit. Silvestr II. zemřel 12. května roku 1003 na otravu jedem. Filosofické sémě mezi Východem a Západem však bylo zaseto, ačkoliv potrvá ještě dalších sto let, neţ bude moţné jeho plody sklidit. Silvestr byl rovněţ zastáncem návratu merovejské davidovské dynastie na francouzský trůn, a dokonce i na jeruzalémský, pokud by se to ukázalo jako proveditelné. Silvestr II./Gerbert d’Aurillac je ve skutečnosti mnohem důleţitější pro pochopení prolnutí západních panovnických rodů s východními, neţ si lidé myslí. Stopy d ‚Aurillacových předchůdců vedou aţ k oběma biblickým Zerubábelům. Většina lidí netuší, ţe Bible zmiňuje dva různé Zerubábely. První z nich je zmiňován ve Starém zákoně a od něj lze jednoznačně odvodit Gerbertův původ; druhý z nich se vyskytuje v Novém zákoně a je od něj odvozen rod Jeţíše Krista. Starozákonní Zerubábel činí z Gerberta potomka krále Davida a tím jej opravňuje k nárokování si titulu Judského krále. Ještě důleţitější je v tomto ohledu skutečnost, ţe narozdíl od předků Jeţíše lze předky tohoto rodu vystopovat aţ k Davidovi, jak je uvedeno v první knize Paralipomenon, 3,17-23. Jeţíšův původ odvozený od Zerubábela je zmíněn pouze v Novém zákoně, kde jak Matouš, tak Lukáš sledují 313

jeho kořeny aţ k předtím nikde nezmíněnému synovi jménem Abiud. Toto však Starý zákon nepotvrzuje, a proto je nutné povaţovat to za pouhou domněnku či pověst. Ač to nelze vyvrátit, nelze to ani potvrdit. Je nicméně nutné mít na mysli skutečnost, ţe emírové a později córdobští chalífové uznávali jak fyzické, tak genealogické přeţití Jeţíšova rodu a jeho nejbliţší rodiny a povaţovali je za právoplatné potomky krále Davida. A Silvestr II. pocházel z tohoto rodu potomků Jeţíše Krista, stejně jako byl přímý a uznávaný potomek princovské linie babylónských exilarchů. Jinou věcí, na kterou většina křesťanských autorů nepoukazuje, je blízká vazba mezi umajjovskými chalífy v Córdobě a křesťanským královským rodem z Pampalony. Například Abdurrahmán III. byl prasynovec královny Tody Navarrské z matčiny strany. Současná hlava španělského rodu de Larů je skrze jednu z jeho dcer potomkem chalífy alHakama II. Z toho plyne, ţe kořeny španělské aristokracie a spolu s ní i té francouzské, anglické a skotské, lze vystopovat k samým základům islámské víry, či dokonce aţ k proroku Muhammadovi. Kdyby nedošlo ke všem těmto islámskokřesťanským sňatkům, absence silných genů by jiţ dávno způsobila vymření všech současných vládců a de iure nevládnoucích panovnických rodů Evropy. Nikdo z nás by neţil. Ţádná z institucí, na které se spoléháme a které povaţujeme za dané, jako například post předsedy vlády, bankovní systém (který byl původně bezúročný), pojišťovny, penze, bezplatná zdravotní sluţba, a dokonce ani minimální mzda – nic z toho by neexistovalo. S veškerým respektem k Labour party (samozřejmě té původní), všechny tyto koncepty zavedla ve Španělsku islámská nadvláda a uţ tehdy byly velmi staré. Poslední skutečný španělský chalífa z umajjovského rodu, Hišám III., zemřel roku 1031. Po jeho smrti se Španělsko rozpadlo do několika menších království známých jako Tafis. Do roku 1050 ztratilo muslimské Španělsko více neţ polovinu svých bývalých území a expandovat začalo království Aragonské, Leonské či Kastilské, a to s ještě menší náboţenskou tolerancí neţ dříve. Portugalské země a Barcelona se na druhou stranu v rovnici španělské politiky a kultury stávaly stále významnějšími a 314

liberálnějšími. Byl to právě tento nový „katolický“ impuls z dobytých území, díky kterému se vynořila myšlenka první kříţové výpravy a víra v to, ţe pokud mohou být muslimové poraţeni ve Španělsku, bude moţné je rozdrtit i na Blízkém východě. První kříţová výprava byla v podstatě konspirace Římskokatolické církve, jejímţ cílem bylo svrhnout byzantskou pravoslavnou církev. Řím uţ měl zkrátka dost konkurenčních konstantinopolských papeţů. Prahnul po tom, aby církev, kterou povaţoval za heretickou, byla jednou provţdy zničena. Jediná věc, kterou potřeboval, byl důvod – důvod vpadnout na území ztracené součásti Západní římské říše. Po papeţi se chtělo, aby nad tím jen přimhouřil oko. Papeţ Řehoř VII. našel ideální důvod, ale zemřel dříve, neţ jej mohl vyuţít, a tak jeho uvedení do praxe připadlo na papeţe Urbana II. Papeţ měl v plánu sevřít řeckou pravoslavnou církev do kleští mezi římskokatolický Západ a dobytý Východ a poté z ní vyţdímat ţivot. A důvodem kříţové výpravy byla islámská expanze, ztráta Jeruzaléma a falešná obvinění, ţe muslimové ve Svaté zemi vraţdí křesťany po tisících. Důvodem neúspěchu výpravy nebyla pouhá lačnost Normanů po půdě a titulech, ale rovněţ samostatné aktivity různých rodů, které byly potomky francouzské královské dynastie Merovejců a maurských princů, kteří se usadili ve francouzské provincii Champagne a septimanském kníţectví.

KAPITOLA 6: PAPEŽOVÉ, CÍSAŘI A STRASTI PŘEŽITÍ První kříţová výprava začala na podzim roku 1096, kdy se mnoţství evropských mocnářů vydalo na cestu do Konstantinopole. Byl mezi nimi Hugues de Vermondis, Gottfried z Bouillonu (vévoda Lotrinský) a jeho bratr Balduin, Bohemund a Tancred Sicilský, Raymond z Toulouse, Robert de Flanders, Robert de Normandie, Etienne de Blois (hrabě z Boulogne) a Adhemar, papeţský legát a biskup z Puy. Do sousedství Konstantinopole dorazili postupně mezi listopadem roku 1096 a květnem roku 1097. Většina knih včetně Encyclopedie Britannica má sklon povaţovat tuto kříţovou výpravu za záleţitost Franků, ale ve skutečnosti to nebylo nic víc neţ spiknutí zorganizované skupinou lidí s těsnými vzájemnými vazbami. Účelem spiknutí nebylo nic jiného, neţ pokusit se znovu dosadit 315

právoplatného dědice Judska zpět na jeruzalémský trůn v Palestině a obnovit říši, o které měli zato, ţe jí kdysi dávno vládnul král Šalomoun. Myslet si, ţe výše zmínění jedinci se vydali do Palestiny na spirituální misi, znamená vědět málo o historii, kterou tyto rody společně sdílely. Co se papeţství týče, tomu důvěřoval jen málokdo, ať uţ politicky, duchovně či jinak. Papeţské vměšování do svých plánů byla ve skutečnosti poslední věc, o kterou stáli. Je také pravda, ţe jen málo lidí dnes byť jen tuší, proč k této kříţové výpravě vůbec došlo. Pokusím se nyní co nejlépe vysvětlit, co vyšlo najevo po čase, kdy jsem se pokoušel dívat se na celou záleţitost ze správné perspektivy. Podle Catholic Dictionary (Katolický výkladový slovník, rok vydání 1884) byly kříţové výpravy středověkou křesťanskou variantou ideálu svaté války (ekvivalentní muslimskému dţihádu). Jsou dále definovány jako konkrétní ukázka nutkání bojovat za křesťanskou víru proti ostatním velkým náboţenstvím, které církev povaţovala v různých dobách a v různých částech světa za falešná. Ve skutečnosti se dohromady uskutečnilo minimálně devět kříţových výprav a řada z nich byla vybojována na území Evropy samotné, v oblastech jako Litva, Ţmudsko, Balkán, a dokonce i na jihu Francie. Popravdě řečeno bylo ke genocidě odsouzeno mnoho sloţek společnosti, které nebyly v souladu s papeţskou představou „římského katolicismu“. Byzantský císař Alexios I. Komnénos (1081-1118) musel být nejspíš šokován, kdyţ opět spatřil jiţ druhou skupinu Evropanů přistávat na území své říše. První vlna, kterou tvořil dav pokorných věřících pod vedením Waltera Nemanického a Petra Poustevníka, dorazila koncem jara roku 1096 poté, co měli za sebou poměrně neuspořádaný pochod z Německa přes Maďarsko. Tato mnohatisícová skupina lidí dorazila do Konstantinopole hladová, bez prostředků, a hlavně zde po ní nikdo netouţil. Putování skupiny provázelo běsnění, v němţ po tisících masakrovala evropské ţidovské komunity, na které cestou narazila. Kdyţ Alexios spatřil důsledky plenění, vraţdění a znásilňování způsobené hordami těchto nevítaných návštěvníků jeho vlastní zemi a lidu, rozhodl se jich 316

zbavit a přepravil je přes Bospor do Malé Asie, kde většina z nich zahynula v rukách Turků. Hlavní problém, kterému musel Alexios I. a jeho předchůdci čelit jiţ několik let, byly nájezdy tureckých válečníků, které z Malé Asie neustále ohroţovaly maloasijskou byzantskou hranici. Kousek po kousku bylo toto území obsazováno vzmáhajícím se Tureckem a ţoldáci, jejichţ moc enormně vzrostla za vlády Danišmendovy rodiny, musel zkrotit výpravou do Malé Asie sám seldţucký princ. Je třeba zdůraznit, ţe problém nespočíval sám o sobě v islámské víře, ale spíše na straně Turecka a jeho výkladu islámu. Islám sešikoval Turky do jednotné vojenské formace, která slouţila zájmům abbásovského chalífátu. Abbásovci do té doby pouţívali pro správu říše Peršany a po konverzi Turků k islámu byli vyuţíváni pro další územní expanzi. Turci samozřejmě cítili šanci rozšířit svá území, a to bylo technicky proveditelné pouze směrem na území Byzance. Turci navíc dokázali být velmi destruktivní. Kdyţ někam vtrhli, často po nich nezbylo nic neţ zpustošené ruiny. Jejich metoda expanze byla v rozporu s předchozí tradicí islámu. V tomto tkví hlavní rozdíl mezi muslimskými Araby, kteří se vůči křesťanské víře chovali tolerantně a snaţili se spojit znalosti nově dobytých území se svými vlastními, a Turky, kteří takto nepostupovali. Kdyby řekněme Umajjovci dobyli Konstantinopol během své čtyřsetleté vlády, celkem jistě by se město jmenovalo stejně aţ do dneška. Turci jej však roku 1453 přemohli a jeho jméno změnili na Istanbul. Problém nebyla islámská víra, ale islamizovaní Turci, kteří si ji vyloţili tímto fundamentalistickým způsobem. Turci narušili byzantskou svrchovanost. Starobylé pořekadlo „rozděl a panuj“ přestalo fungovat ve chvíli, kdy byzantští císaři ztratili schopnost popouzet Seldţukovce a Danišmendovce jednoho proti druhému. Byzanc jiţ nedokázala bránit východní hranici křesťanstva proti rostoucímu tlaku tureckého islámu. Turecko se začalo rozpínat a ovládlo Sýrii a svatá místa v Palestině, ve stejné Palestině, která byla v letech 635-749 v rukách chalífů z Damašku a později z Bagdádu – tehdejších spojenců Alexia I. Do roku 1070 vyrvali seldţučtí Turci Jeruzalém z rukou bagdádského chalífy. O rok později byl poraţen 317

císař Rómanos IV. a jak Sýrie, tak Mezopotámie padly do tureckých rukou. Roku 1085 padla poslední byzantská základna v Sýrii – Antiochie. Alexios I. v zoufalství volal po pomoci Západu. Šlo mu pouze o znovunabytí ztracených území v Malé Asii za pomoci západních armád, v ţádném případě se nechtěl zaplétat do myšlenky na kříţovou výpravu. Práva křesťanů byla stále respektována i na území, které nyní ovládal islám. Byzanc neměla nic proti islámu, vadila jí pouze ztráta vlastních měst. Alexiovi šlo pouze o opětné nasazení jeho „them“ (byzantských vojenských regimentů fungujících na principu starých římských legií) do boje proti Turkům. O kříţové výpravě do Palestiny, která měla osvobodit Jeruzalém, neměl Alexios ani potuchy. Na Západě se mezitím věci začaly pro katolickou církev obracet k lepšímu. Proud se konečně obrátil ve prospěch katolického křesťanstva. Italové vyhnali muslimy ze Sardinie a Normané dobyli Sicílii. Sicílie byla od roku 827 aţ do této chvíle ovládána muslimy, a v důsledku toho byl ţivotní styl ostrova velmi sofistikovaný – aţ do té míry, ţe se vládnoucí normanské rody rozhodly nic na tom neměnit. Muslimští lékaři, písaři a astronomové si u dvora zachovali své pozice a dále uplatňovali své umění. Mezitím Pisané uspořádali úspěšnou výpravu do severoafrické Mahdíje. Maurský vliv se po několik dalších staletí udrţel pouze ve Španělsku. Poté co ke všem těmto událostem došlo, volání byzantského císaře Alexia I. o pomoc přišlo jako na zavolanou a katolická církev jej pochopila jako šanci kolonizovat ve svém jménu Východ. To však byla ta poslední věc, která Alexia, věrného věřícího a podporovatele pravoslavné církve, napadla. Papeţ Řehoř VII., který byl v písemném styku s císařem Michaelem Dúkasem, nejdříve rozmýšlel, jak zorganizovat Byzanci podporu, ale zemřel dříve (květen 1095), neţ stihl projekt uskutečnit. Prosba Alexia I. na koncilu v Piacenze roku 1095 popohnala papeţe Urbana II. ke kázání ve prospěch kříţové výpravy na koncilu v Clermontu, k němuţ došlo krátce poté. Tak se zrodilo velké papeţské spiknutí a Petr Poustevník s papeţským poţehnáním roznítil představivost evropského lidu s vymyšleným líčením pohrom, masakrů a zkázy, kterým čelilo východní křesťanstvo zotročené 318

bičem nevěřících. Skutečné taţení však zorganizovali aţ Normané, a to většinou s myšlenkami na zisk, územní expanzi a kolonizaci. Normané slibovali italským přístavním městům jako Janov, Pisa a Benátky, ţe se jim díky novým námořním linkám prostřednictvím syrských přístavů otevřou brány Východu. Kdyţ výkvět evropské aristokracie dorazil do Konstantinopole, vyţádal si Alexios I. přísahu věrnosti, kterou získal ode všech vyjma Raymonda z Toulouse a Tancreda Sicilského. Raymond z Toulouse navrhl jinou přísahu, která by oddělila jeho rod od ostatních. To dává smysl. Jako potomek babylónského exilarchy disponoval oproti ostatním zvláštním právem, ač s ním někteří byli rodově spřízněni. Navíc byl hrabě z Toulouse nejstarším a nejváţenějším ze všech křiţáckých princů a rovněţ i jeho vojsko bylo největší. A konečně v Raymondovi z Toulouse kolovala i silná příměs krve byzantských císařů. Jeho rádcem v těchto záleţitostech nebyl nikdo jiný neţ Hugues de Payens, který se později stane velmistrem řádu rytířů Šalomounova chrámu. Poté, co Raymond dosáhl této politické dohody, stal se jedním z nejvěrnějších spojenců byzantského císaře i dlouho poté, co kříţová výprava skončila. Vyzbrojen nově získanou armádou, pochodoval Alexios do Nikáje a 19. června roku 1097 porazil v Dorylau rúmského sultána, čímţ si křiţáci zajistili nerušený přechod do Malé Asie. Historie je v případě kapitulace u Dorylaa opět poměrně skoupá. Nikdo jej nezachytil. Alexios se sultánem dohodl a ten uprostřed noci umoţnil vstoupit řecké armádě do města a sám se stáhl do hor. Sultán Kildţi Arslan a Alexios se domluvili na tom, ţe město nebude vypleněno, ani ţádný ze západních fanatiků neublíţí jeho obyvatelstvu, které bylo navíc většinou křesťanské. Dohoda mezi Alexiem a západními vůdci zakazovala vyplenit jakékoli dobyté město. Byzantská diplomacie a porozumění tureckému muslimskému myšlení pro jednou zvítězilo. Kdyţ křiţáci doputovali do Sýrie, Alexios jim poděkoval, připomenul jim přísahu (na jejímţ základě připadne dobyté území pod správu východní pravoslavné církve) a jednoduše se vrátil domů, čímţ se zbavil odpovědnosti za další běh událostí. To ovšem západní armádu překvapilo, neboť se domnívala, ţe je Alexios jako vojenský 319

vůdce doprovodí aţ do Jeruzaléma. Tváří v tvář nové situaci převzala velení nad výpravou zcela po právu „rada princů“ vedená Raymondem z Toulouse. Do Sýrie se křiţáci dostali právě v době, kdy od roku 1095 zuřil spor o Syrský sultanát. Tento spor byl nakonec příčinou úspěchu celé první kříţové výpravy. Roku 1095 byl v bitvě o následnictví v sultanátu zabit Tutuš, bratr velkého seldţuckého sultána Málikšáha. Navíc mezi ortodoxními islámskými princi z Damašku a fundamentalistickými fátimovskými chalífy z Egypta zuřila hořká nenávist. Tutuš vládl nad Mosulem, Aleppem, Damaškem a Jeruzalémem. Po jeho smrti se jeho panství rozpadlo na kusy mezi jeho dva soupeřící syny – Ridvána z Aleppa a Dukaka z Damašku – a jejich vzájemná nenávist jim zabránila se sjednotit a čelit invazi západních křesťanských armád. Rada princů se velice spoléhala na podporu a pomoc křesťanské populace ve městech jako Edessa a Antiochie. Té se jim skutečně dostalo a obě města opravdu kapitulovala, zejména kvůli přání křesťanů otevřít městské brány. Antiochie křiţáci dosáhli 21. října roku 1097 a město kapitulovalo 3. června roku 1098. Jeruzaléma křiţáci dosáhli 7. června roku 1099 a město padlo 15. července po prudkém obléhání, po němţ následoval strašný masakr téměř celé městské populace bez ohledu, zda šlo o ţidy, křesťany či muslimy. Hovoříme zde o skutečně masivní genocidě. Nebýt Huguese de Payens, který přispěchal z Antiochie okamţitě poté, co dostal zprávu od hraběte z Toulouse, masakr by trval mnohem déle a patrně by bylo vyhubeno veškeré obyvatelstvo. „Zabijte je všechny, ať si je Bůh přebere,“ prohlásil katolický prelát Adhemar. Mnoho lidí opustilo město ještě předtím, neţ se křiţáci objevili a mnozí se ukryli ve sklepeních mešit, kostelů a synagóg. K velkému zklamání římského papeţského legáta se jeruzalémští pravoslavní křesťané arabské národnosti znovuobjevili ve městě silnější neţ kdy předtím. V důsledku toho se celý papeţský koncept vyhlazení místní populace a jejího nahrazení přílivem západních katolíků zcela minul účinkem. Historie tvrdí, ţe na základě souhlasu rady princů sestavil Gottfried z Bouillonu jeruzalémskou vládu a poté, co odmítl královskou korunu, byl prohlášen za „obránce“ (Advocatus) svatého 320

Boţího hrobu. Toto ovšem není zcela pravda. Koruna byla nabídnuta Raymondovi z Toulouse, který vyslal posla na konstantinopolský dvůr Alexia I., aby získal jeho svolení (v souladu s přísahou, kterou Raymond sloţil císaři). Zatímco byl posel pryč, rada princů měla k tomuto postupu výhrady a nabídla korunu Gottfriedovi z Bouillonu. Avšak i on si s nabídnutou korunou nevěděl rady, a proto narozdíl od Raymonda odmítl reprezentovat suverenitu křiţáckého státu, avšak přijal nabídku stát se jeho administrátorem. Nabízet korunu komukoliv jinému by bylo zbytečné. Nikdo jiný neměl tak silný nárok na vládu jako Raymond a Gottfried. Ač prohlášení Gottfrieda „obráncem“ Boţího hrobu ještě dávalo někomu smysl, v konečném důsledku Jeruzalému nyní vládla nová a zcela cizí vláda. Náhradou byla Raymondovi z Toulouse nabídnuta suverénní území libanonské Tripolis. Raymond byl z Tripolis nadšený díky její poloze, která byla blíţe Středozemnímu moři neţ Jeruzalém. Tripolis byla celkově lepší základnou neţ ta, která připadla Gottfriedovi z Bouillonu. Samostatné křiţácké hrabství v Tripolis udrţela jeho rodina aţ do roku 1187, kdy vymřela po meči a území přešlo pod správu princezny z Antiochie. Ač tedy právoplatný dědic jeruzalémského trůnu přišel o příleţitost obnovit své starověké království, vládl na oplátku mnohem zajímavější části Blízkého východu. Dějiny křesťanství si zakládají na svatém Boţím hrobu, na místě v Jeruzalémě, kde – jak předpokládají základy křesťanské víry – byl Jeţíš nejen ukřiţován a pohřben, ale také vstal z mrtvých. Z důvodu vymezení místa hrobky a ukřiţování byl vystavěn chrám Boţího hrobu. To je samozřejmě absurdní, ale jak známo, víra hory přenáší a chrám skutečně dokáţe polechtat představivost lidu. Většina křesťanů by nicméně měla pochopit, ţe takřka všechna místa vztahující se k novozákonním událostem, musela nejdříve nalézt – ač v tomto případě spíše vybrat – císařovna Helena, matka Konstantina Velikého. Samotná lokalizace místa Boţího hrobu proběhla aţ za časů Konstantina, kdy byl roku 336 chrám posvěcen. Roku 614 Peršané chrám vypálili, avšak opat Theodosiova kláštera Modest jej roku 626 obnovil. Kdyţ roku 638 padl Jeruzalém do rukou chalífy Umara I., patriarcha Sofronius jej ihned pozval, aby v jeho 321

posvátném okrsku rozloţil svůj modlitební koberec. Avšak Umarovi došlo, ţe kdyby tak učinil, připadlo by místo islámu a mezi ním a křesťanstvím by v důsledku toho vznikla hluboká propast – odmítl tedy diplomaticky patriarchovo pozvání a namísto toho nechal nedaleko odtud vystavět mešitu. Byl to jasný projev respektu vůči křesťanské víře. Ve skutečnosti se Umar rozhodl podepsat s vrcholnými byzantskými církevními představiteli mírovou dohodu, na jejímţ základě získali následovníci Kristovy církve právní status: „Toto příměří… jim zaručuje bezpečnost jejich ţivotů, majetku, kostelů a kříţů v majetku těch, kteří je uctívají… Nechť ve věcech víry neexistuje ţádný nátlak.“ Toto byl princip náboţenské tolerance, na němţ byl islám zaloţen. V souvislosti s chrámem Boţího hrobu také není příliš známo, ţe v letech 791-799 existovala mezi císařem Karlem Velikým a bagdádským chalífou Hárúnem ar-Rašídem úmluva, na jejímţ základě chalífa souhlasil s uznáním území Boţího hrobu coby svrchované křesťanské enklávy. O čtyři sta let později zničil chrám Boţího hrobu chalífa alHákim a znovu jej obnovil byzantský císař Konstantin Monomachos. Ve dvanáctém století provedli jeruzalémští křiţáčtí králové generální přestavbu chrámu. Od té doby byla budova často upravována a její současná podoba pochází z velké části z roku 1810. Aţ do čtrnáctého století nebyl chrám povaţován za prostor, kde Jeţíš zemřel, byl pohřben a vstal z mrtvých. Je skutečností, ţe nikdo nemá sebemenší tušení, kde se ono místo, které je základním kamenem, na němţ stojí křesťanská víra, vůbec nachází. Pravda je taková, ţe během tří staletí před Konstantinem Velikým a jeho sjednocením říše pavlovským křesťanstvím se církvi nepodařilo zachovat autentickou podobu týkající se novozákonních událostí. Nepodařilo se to proto, ţe v té době převládala jeruzalémská církev, která byla cele ţidovská. Roku 66 většina členů jeruzalémské církve – esejci a nazoriáni – uprchli do Pelly. O čtyři roky později zničil Titus, syn římského císaře Vespasiána, jak jeruzalémský chrám, tak město samotné. Ve čtvrtém století si město nárokovala byzantská pravoslavná církev. O sedm set let později byl jeho stráţcem učiněn Gottfried z Bouillonu a na město upřela svá prasečí očka Římskokatolická církev. 322

Aţ kdyţ Gottfrieda vystřídal jeho bratr Balduin, do té doby král z Edessy, stalo se Jeruzalémské království skutečností, a teprve jeho nástup zastavil aspirace latinského patriarchy Daimberta učinit z Jeruzaléma římské církevní území. Teprve kdyţ se Balduin I. stal jeruzalémským králem, započalo ve vší váţnosti celkové dobývání Palestiny, dokonce s podporou janovské, pisánské a benátské flotily, které chránily přístavní města. Jeho království, nazývané „OultreJourdain“, se sporadicky rozšiřovalo aţ na jihovýchod Mrtvého moře, přičemţ Edessa, Tripolis a Antiochie byly jeruzalémskými lény. Kdyţ Balduin roku 1118 zemřel, převzal následnictví v Jeruzalémě jeho bratranec Balduin II., do té doby král z Edessy. Proti jeho následnictví protestovalo mnoho lidí, v neposlední řadě i templáři, kteří prosazovali hraběte z Tripolis. Ač sice Balduin II. neměl podporu zdaleka všech, patrně byl pro daný úkol tím správným člověkem. Problém křiţáckých států na Blízkém východě spočíval v tom, ţe se jednalo především o městské státy, které disponovaly jistou mírou nezávislosti, avšak leţely na území, které bylo přesto z velké části v rukou islámu. Křiţáčtí králové (jeruzalémští, antiochijští, tripolští a edesští) a méně významní mocnáři (křesťanští vládci z Nábulusu, Ramly, Bejrútu, Cézareje, Byblu, Sidónu, Tiberie, Galileje a Sahjúnu) byli schopni udrţet si svá dobytá území pouze na základě dohod s místními islámskými vládci. Je velký omyl myslet si ale, ţe se křesťanská říše rozpínala přes celý Blízký východ. Roku 1118 Balduin II. přispěchal z Edessy převzít otěţe nad svým novým královstvím a okamţitě musel čelit entitě, která byla ještě mocnější neţ on sám. Nejen ţe tato entita disponovala poţehnáním kanovníků Chrámu (křesťanské církevní vlády v Jeruzalémě) a islámské vlády v Káhiře. Kdyţ dorazil Balduin do Jeruzaléma, čekali tu na něj nedůvěřiví a tiší rytíři Šalomounova chrámu. Ti jej, oděni v bílém na hřbetech arabských koní, vyzvali ke vstupu do města a provedli ho jeho částmi. Balduin brzy zjistil, ţe tyto čtvrtě musí sdílet s rytíři a ţe to jsou oni, a nikoliv on, kdo je má pod kontrolou. Aby toho nebylo málo, s vůdcem templářů byli jedna ruka i velvyslanci Alexia I. z Byzance. Jméno templářského vůdce 323

bylo Hugues de Payens, impozantní člověk, jehoţ kontakty sahaly zjevně aţ do nejvyšších křesťanských a islámských kruhů. Poté co byl Balduinovi dopřán krátký odpočinek, dal si jej náhle předvolat jeruzalémský patriarcha Etienne de la Ferte a předloţil mu k podepsání smlouvu. K této smlouvě, která poskytovala templářům v rámci křiţáckých království jedinečná práva, byly jiţ připojeny pečetě patriarchy i opata kanovníků Chrámu. To samé měl nyní udělat i Balduin, a to bez moţnosti klást jakékoliv otázky. Roku 1105 učinil stejně i jeho předchůdce a podle informací, které Balduin měl, šlo pouze o formalitu. Balduin brzy zjistil, ţe tato formalita prostupovala celý stát. A co hůře – rytíři se chovali jako místní obyvatelstvo, povolovali muslimům modlit se k Alláhovi v mešitách, a navíc je chránili před nepřátelstvím nově příchozích křiţáků. Zcela zjevně byli spřáteleni s Alexiem I., sluchu jim popřával Bernard z Clairvaux, stále mocnější Francie a vztahy s islámskou politikou udrţovali na úrovni ambasadorů vyslaných z egyptské Káhiry, arabské Mekky, iráckého Bagdádu a španělské Córdoby. Balduin zareagoval tak, ţe opustil palác a přestěhoval se do věţe krále Davida (postavené za vlády Heroda Velikého a nazývané „Fasael“). A aby toho nebylo málo, Balduin brzy zjistil, ţe Etienne je bratrancem Huguese de Payens a disponuje vazbami dokonce i na ismácílíjský řád asasínů a Starce z Hory. Nastal čas prozkoumat skutečné kořeny Řádu rytířů templu a podívat se na ně ze správné perspektivy. Aby to bylo moţné, je třeba nejdříve zjistit, kdo byl skutečný Hugues de Payens a s jakými rody byl spojen. Pokud budeme parafrázovat dámu z filmu All about Eve (Vše o Evě), pak tedy: „Utáhněte si pásy, bude to jízda!“

KAPITOLA 7. BÍLÁ RÓBA A TLAPATÝ KŘÍŽ Řada historiků vyplýtvala na problematiku templářského řádu (či Řádu Šalomounova chrámu) velké mnoţství inkoustu. Většina z nich se kloní k tradičnímu výkladu, dle něhoţ důvody k zaloţení řádu byly ryze dobročinné, a to chránit poutníky do Svaté země jak před muslimskými, tak křesťanskými záškodníky. Většina historiků povaţuje řád za stálou milici, která jedná pod patronací Balduina II. z 324

Jeruzaléma a jeruzalémského latinského patriarchy. Nic z toho není vzdálenější pravdě. Před tím neţ začneme, je třeba se vyrovnat se skutečností, ţe na samotném počátku existence řádu stálo třicet zakládajících členů, z nichţ ale historie připomíná pouze devět. Druhá věc, kterou historikové nechávají nepovšimnutou, je fakt, ţe všech devět jmen, které jsou v záznamech uvedena, jsou v příbuzenském vztahu ke hraběti ze Champagne skrze rod Montbardů. To je spojuje přímo s opatem Bernardem z Clairvaux, synem Tescelina de Saura, vikomta z Dijonu a pána hradu Fontaine-les-Dijon, starobylého královského vévodství Burgundského. Payensův rod, který později vešel ve známost jako „de Paganis“, existoval ve Francii ještě v osmnáctém století a disponoval hraběcím titulem. Jejich rodový archiv přeţil revoluci, a co je zajímavé, záznamy v něm prokazují, ţe členové rodu byly zapojeni v neoperativním svobodném zednářství od jeho samotného příchodu do Francie. Avšak nejzajímavějším aspektem rodu de Payens jsou jejich genealogie, které jsou napojeny na Merovejce, staré byzantské císařské rody a jejichţ nejprominentnějším svorníkem je na Východě sám prorok Muhammad. Na jejich rodovém erbu dodnes stojí „Bande d or et ďazur, au chef de Bretagne, brise d’un lambel de gueulle, a la bordure componnee de Naples, France et Jerusalem,“ přičemţ samotný konec tvoří dodatek garantovaný Balduinem II. z Jeruzaléma. Erb ve skutečnosti postrádá jeden heraldický výjev, a to tři muslimské hlavy, které se nacházejí v originálním rodokmenu. Pozdější heraldika uvádí, ţe Hugues de Payens a jeho druţina nebyli aţ tak vzdálení příbuzní Raymonda de Toulouse z Tripolis a Gottfrieda a Balduina z Jeruzaléma a zároveň poukazuje na skutečnost, ţe řád sám byl aţ do roku víceméně rodinná záleţitost, ve které nebylo aţ do roku 1128 místo pro vetřelce. Řád začal existovat kolem roku 1094 a jeho hlavou byl od prvního dne Hugues de Payens. Rod de Payens byl značně široký a ve skutečnosti se v něm vyskytovali dva muţi, kteří nesli toto jméno, a kteří navíc byli současníci. Templář Hugues de Payens z Jeruzaléma byl (oproti svému francouzskému bratranci stejného 325

jména) nejpřednějším členem celého rodu. Většina historiků jej vnímá jednoduše jako křiţáka, který doprovázel Gottfrieda z Bouillonu do Jeruzaléma, kde ustanovil řád Šalomounova chrámu (templářský řád). Pravdou ale je, ţe doprovázel Raymonda z Toulouse, pozdějšího hraběte z (libanonské) Tripolis, a v Jeruzalémě se usadil, aby zde hájil Raymondovy zájmy. Bez Huguese de Payens, jeho kontaktů a peněz (a uţ v této době šlo o milióny), s nimiţ disponoval, by navíc nikdy nevzniklo Portugalské království jako nezávislý stát s vlastním královským rodem. A skutečně, byl to Hugues de Payens, kdo roku 1094 pomohl Jindřichovi Burgundskému, který se stal kníţetem Portugalska, na základě sňatku s Terezií Portugalskou (dcerou Alfonsa IV. z Kastilie a Leonu a Zajdy, princezny z Danie a dcery Muhammada III. alMuctamida, emíra ze Sevilly) sjednotit zemi pro sebe a své potomky. Cena, kterou tento pár musel Huguesovi de Payens zaplatit, bylo uzavření dohody, která umoţňovala muslimské populaci ţít v míru a vyznávat svou víru s souladu se svým svědomím. Ještě překvapivější je skutečnost, ţe demarkační linie, kterou ve Španělsku Hugues de Payens vytvořil, zastavila aragonskou, navarskou a kastilskou expanzi do islámského Španělska. Upevnila se tak území, která španělské katolické frakce získaly po pádu Umajjovců a zároveň se vytvořil nárazník, který poskytl Maurům úlevu, kterou potřebovali, aby jejich stát a kultura přeţily dalších tři sta let. Hugues de Payens proto vytvořil pro svého bratrance suverénní hrabství, které se roku 1239 změnilo v regulérní království. Roku 1139 se sice o Alfonsovi I. hovoří jako o portugalském králi, avšak papeţ uzná existenci království aţ roku 1179. Za doby Alfonsa III. (1248-1279) země konečně získala území, které se kryje s hranicemi, jak je známe dnes. Španělé o těchto expanzionistických zásazích nemohli nic tušit a jak katolické Španělsko, tak Portugalsko bylo Huguesovi a jeho rytířům darováno dávno předtím, neţ řád uznal křiţácký král z Jeruzaléma a jeruzalémský patriarcha. Pro mnohé bude těţké tomu uvěřit. Je nicméně zajímavé poznamenat, ţe územní donace od Jindřicha Burgundského a Terezy, jejichţ synem Alfonso I. Enriquez byl, se uskutečnila roku 1108, deset let před tím, neţ byl řád v 326

Jeruzalémě oficiálně ustanoven. Tuto skutečnost nezmiňuje ţádný historik kromě Francouze Jacquese Rollanda. Ovšem nejzajímavější poloţka v rodokmenu Huguesovy rodiny je to, ţe jeho dědeček měl příbuzenské vazby na Maury a byl známý jako „Thibault de Payens, le Maure de Gardille“ (Thibault, Maur z Gardille). Je pravda, ţe se jmenoval Theobaldo a pocházel ze Španělska. Theobaldův otec se jmenoval Abdurrahmán an-Násir (španělská historie jej zná pod přezdívkou princ Sanchuelo – malý Sancho) a byl synem córdobského emíra Muhammada al-Mansúra a Abby, dcery krále Sancha II. Abarca Garcese z Pampalony. Sanchuelův erb nesl islámský symbol odkazující na číslo dvanáct v muslimském zvěrokruhu. Je to právě tento symbol, z něhoţ je odvozen tlapatý kříţ templářů. Předky Muhammada al-Mansúra lze vystopovat aţ k Muhammadovi, Pečeti proroků, a to prostřednictvím idrísovského královského rodu, který vládl jiţ dříve v severoafrickém Fezském království. Vezmeme-li v úvahu maurskou větev Huguesova rodokmenu, nepřekvapuje jiţ, ţe byl schopen (či mu bylo dovoleno) sjednotit území, na němţ se později vynoří Portugalské království. Hugues byl příbuzný Terezy Portugalské, byzantského císaře Alexia I. a mnoha dalších podobně vysoce postavených osob. To byl téţ jeden z důvodů, proč portugalský král odkázal ve své poslední vůli svou říši templářům. Theobaldo z Gradille byl rovněţ poslán ke dvoru východního císaře Jana Dúky (strýce císaře Michaela Dúky VII., 1067-1078), aby tam zastupoval poslední Umajjovce z Córdoby. Během svého pobytu coby velvyslanec se zde zamiloval do Janovy sestry Angeliky. Manţelství uzavřeli podle pravoslavného ritu. Tato vazba bude později pro Huguese de Payens navýsost důleţitá. Ve skutečnosti se Theobaldo oţenil dvakrát – jeho druhou ţenou se stala (římská katolička) Leotarde de Bagarris, s níţ měl další dva syny jménem Jean a Hugues Hubert de Paganis de Bagarris. Právě od tohoto Jeana vychází linie hrabat de Paganů. Theobaldův nejstarší syn z prvního manţelství, Thilbault, se usadil v Champagne a oţenil se s Helií de Montbard, tetou Bernarda z Clairvaux. V této rodině se roku 1070 narodil Hugues de Payens. V letech 1085-1090 získal lénem Montigny nedaleko Lagesse v 327

Champagnském hrabství. Ač se narodil jako křesťan, byly Huguesovy kořeny natolik různorodé, ţe je byl schopen vyuţít pro dobro mnoha svých příbuzných, ať uţ křesťanů obou hlavních denominací (katolické i pravoslavné) či těch, kteří následovali islámskou víru. Právě v tomto bodě začínají být genealogie zmatené. Michael Baignet, Richard Leigh a Henry Lincoln v knize The Holy Blood and the Holy Grail tvrdí, ţe Hughes de Payens se oţenil s Catherine de Saint Clairovou. Tuto informaci získali od Pierra Plantarda (který byl toho času velmistrem Převorství sionského vytvořeného ve Francii roku 1958) z jeho tajných dokumentů. Byla jim poskytnuta genealogie, které potvrzují propojení de Payens a Sinclairů. Toto tvrzení pak od nich převzala celá řada dalších autorů. Podle tajných dokumentů Pierra Plantarda byl Hugues de Payens v době, kdy odešel do Jeruzaléma vdovec a otec dvou synů. Jeho ţena Catherine de Saint Clair, která zamřela roku 1093, nebyla dcerou skotského Sinclaira, ale spíše Francouze Roberta FitzHamona („syna Hamona“) de Saint Clair, pána z Thorigny, křiţáka, který spolu s Huguesem de Payens odcestoval na Blízký východ. Robert měl strýce po otci jménem Walderne de Saint Clair, a právě z tohoto Walderna a jeho syna Williama pochází skotská větev rodu Sinclairů. Walderne měl ještě další dva syny, jejichţ potomci jsou Saint Clairové z Devonu, Cornwallu a Sussexu. Jméno Sinclair zdědili po dědičce Saint Clairů z Bassenville ve francouzské provincii Auge. Ta se provdala za Maugera de Jeune, arcibiskupa z Rouenu a mladšího syna Richarda II. z Normandie a počala s ním tři syny, Huberta (následníka Viléma Dobyvatele), Walderna a Hamona. Ač Catherine de Saint Clair skutečně existovala, nebyla ţenou Hughese de Payens. Stejně tak nebyl Hughes de Payens otcem dvou synů, nýbrţ jen jednoho. Křestní jméno Hughesovy ţeny (s níţ se oţenil někdy mezi roky 1108-1114) bylo Elizabeth, její rodné jméno bohuţel neznáme. (V současnosti probíhá seriózní výzkum, jehoţ cílem je zjistit, kdo skutečně byla.) Jejich syn Thibault se stal roku 1139 opatem kláštera svatého Kolumby a klášterní archiv potvrzuje, ţe byl skutečně synem Hughese de Payens, prvního templářského velmistra v Jeruzalémě. S výjimkou badatelů Tima Wallace328

Murphyho a Thierra Leroye, jejichţ výzkumy stojí na seriózních pramenech, a nikoliv na falešných genealogiích, které vytvořil Plantard v osmdesátých letech dvacátého století, neuvedli ţádní jiní autoři falešné genealogie z tajných dokumentů na pravou míru. Islámské zázemí rodiny de Payens bylo šíitské a vycházelo ze súfismu, mystické víry, v níţ muslimové usilují o nalezení boţské lásky a poznání skrze přímý osobní záţitek setkání s Bohem (přesně tím způsobem, který Římskokatolická církev prohlásila za tabu). Celá myšlenka súfismu se zakládá na mystické cestě, jejímţ cílem je zjistit povahu Boha a člověka. Súfismus se vynořil v podobě organizovaného hnutí a představoval reakci na zesvětštění ranných umajjovských chalífů, kteří vládli v Damašku v letech 661-749 a poté od roku 756 ve Španělsku. Tradicionalistický zákon neměl v určitých oblastech muslimské společnosti dostatečný efekt, neboť islámská říše byla značně rozlehlá a zahrnovala mnoţství rozličných kultur a náboţenství. Súfismus se stal společným jmenovatelem těch muslimských národů, kteří se snaţili na vlastní kůţi nalézt způsob (cestu) a cíl (skutečnost) jako přijatelnou alternativu uvnitř nového světa islámu. Súfismus odmítal teologii a její racionální vývody o duchovních stavech mysli hledající cestu k Bohu. Súfíjové věří, ţe duši je moţné (buď jen na okamţik či případně na delší období) očistit a obnovit novou energií a vyšším religiózním očekáváním. Učí, ţe se jedinec díky cestě očisty a obnovy stane pevnějším, jistějším a klidnějším a ţe ve svém srdci, srdci zbaveném strachu, zaţije ohromující přítomnost Boha. Vyznavači súfismu mají sklon povaţovat svůj ţivot před vstupem do súfíjského řádu za nečistý. Kdyţ nově iniciovaný adept dosáhne prvního stupně súfíjské moudrosti, obdrţí roucho z modré vlny, která je barvou smutku a odmítnutí hmotných potěšení. Po třech letech studia a projití různých stupňů, z nichţ kaţdému přísluší roucho dané barvy, obdrţí konečně adept bílé vlněné roucho čistoty. Súfismus se řídil rčením „ten, kdo zná Boha, mlčí“, a proto v jeho rámci vzniklo mnoţství úvah, komentářů a básní napsaných způsobem, který zprostředkovával zkušenosti, které jeho následovníci nazývali „nevyslovitelnými boţími tajemstvími“. Jiné 329

jejich rčení zase říká: „Ten, kdo zná Boha, mluví hodně“. Práce súfíjů se povaţují za klasické a pojednávají o Bohu a stvoření jako o dvou aspektech jedné skutečnosti. Co ve víře súfíjského řádu vţdy převládalo a převládá i nadále, je právo jejích následníků na osobní setkání s Bohem. To, co skutečně hrálo důleţitou roli, byla právě „osobní zkušenost“. Typická súfíjská poezie ve svých hymnech velebí Boha a je vyjadřována v repetetivních chvalozpěvech. Súfismus se vyvinul do mnoha různých podob včetně řádu dervišů, jehoţ vyznavači dosahují extáze prostřednictvím tance a víření. Ideu velebení Boha pomocí hudby si podobně jako osobní usilování o setkání s Pánem vypůjčil cisterciácký řád. Po pádu umajjovského chalífátu ve Španělsku byl západní proud v súfismu přenesen na jih Francie a uveden na dvůr hrabat z Toulouse, kteří byli původně vazalové muslimského dvora v Córdobě. O něco později byl východní proud súfismu přenesen na dvůr hraběte z Champagne a splynul s učením tamní kabalistické školy, která byla sama o sobě výhonkem ţidovských kabalistických škol na jihu Francie. Další vazba, kterou si rodina de Payens pěstovala, bylo její napojení na islámské hnutí Ahmadíja. Toto hnutí důrazně prosazovalo názor, ţe Jeţíš nebyl při snímání z kříţe mrtvý, ale přeţil a uzdravil se v rakvi uvnitř svého hrobu, aby byl poté přenesen do Kašmíru, kde se měl doţít poţehnaného věku. Tuto víru mají s islámem společnou gnostikové – obě skupiny také chránily Jeţíšovy potomky před křesťanskou církví. Champagneské hrabství bylo ve svém chápání křesťanství samo velmi gnostické a povolilo Ţidům, aby si zde zřídili roku 1070 kabalistickou školu. Došlo k tomu v době, kdy Mauři ve Španělsku postupně podléhali španělskému katolickému království leonskému. Aby Ţidé přeţili, museli se přesunout na bezpečnější místo. To samé samozřejmě platilo i pro několik muslimských rodů. Mnoho Ţidů tehdy zamířilo do Septimanie, kterou ovládala hrabata z Toulouse, příbuzensky spřízněna s hrabaty ze Champagne a babylónským a narbonnským exilarchou – muslimové se najednou stali mezi neortodoxními Ţidy, kteří budou později ocejchováni jako kataři či albigenští, etnickou minoritou. Hrabě ze Champagne spolu se svým 330

dvorem v Troyes byl v náboţenských otázkách mnohem liberálnější neţ katolická severní Francie. Vedle toho měl sám hrabě vazby na alAndalús (Andalusii), umajjovský španělský chalífát a na hrabata z Toulouse. Z genealogií v Champagne zjistíme, ţe Ermengarde, dcera Roberta I., hraběte z Auvergnes a manţelka Eudese II., hraběte ze Champagne, je přímým potomkem Raymonda I. z Toulouse prostřednictvím jednoho z prvních vikomtů z Auvergnes. Rod byl vskutku jmenován za vládce Auvergnes nikým jiným neţ Guillaumem Tailleferem, nevlastním bratrem Gerberta d’Aurillaca, pozdějšího papeţe Silvestra II. Kdyţ Umajjovci ztratili roku 1033 moc, důleţité rody, které je podporovaly, odešly do Septimanie a některé z nich se později přesunuly do Champagne. S sebou si přinesly tu nejlepší filosofii, která v Córdobě vznikla – toleranci všech vyznání. Jak je jiţ uvedeno výše, mezi španělskou aristokracií a maurským královským rodem existovalo mnoţství manţelských svazků. Španělští králové si dále brali umajjovské princezny. Zdá se také, jako by ranné království pampalonské bylo klíčem k islámským smlouvám s křesťanskou Evropou – obchodní úmluvy mezi králi a chalífy byly pečetěny smíšenými křesťansko-islámskými sňatky. Zdá se rovněţ, ţe i opačný postup byl normální – tedy ţe si pampalonští králové brali za manţelky také umajjovské princezny. Kdyţ roku 1035 Sancho III. zemřel, rozdělilo se království mezi jeho tři syny. Ferdinando I. převzal Kastilii, Navarsko zdědil García a Ramiro dostal Aragonsko. Ferdinando I. se oţenil se Sanchou z Leonu (čímţ získal další království k dobru) a čtvrtá ţena jeho syna Alfonsa VI. z Leonu (a později z Kastilie) byla muslimská princezna Zajda z Danie a Sevilly. Její hrobka je k vidění v královské kapli v leonském San Isidiu a nese latinský nápis, který uvádí, ţe byla skutečnou Alfonsovou ţenou, a nikoliv konkubínou. Roku 1095 předal svému jedinému dítěti, dceři Tereze a ţeně Jindřicha Burgundského, suverénní portugalské hrabství. Díky těmto četným manţelským svazkům mezi králi z Pampalony a chalífy z Córdoby můţe většina, ne-li všechny evropské královské rodiny vystopovat svůj původ aţ k rodu proroka 331

Muhammada, dokonce i k prorokovi samotnému. Vezmeme-li toto všechno v úvahu, není uţ těţké pochopit, proč Hugues de Payens vyuţil svých rodových vazeb na křesťanské i muslimské rody, aby pomohl Jindřichovi Burgundskému a jeho ţeně Tereze sjednotit Portugalsko – oba byli přece jeho příbuzní. Kdyţ roku 1099 dorazili templáři do Jeruzaléma, neubytovali se ve stájích královského paláce, jak tvrdí většina historiků. Gottfried z Bouillonu je ubytoval v samotném paláci. A co více, nebyl to ani Gottfried, koho templáři zmiňují, ale spíše kníţe Tripolis. Balduin II., který poté vystřídal Gottfrieda, přenechal templářům celý palác a přesunul se na místo, které templáři zmiňují jako Davidovu věţ. Jednalo se o věţ Fasaela, bratra Heroda Velikého, po kterém byla tato velkolepá stavba pojmenována. Templáři dokonce ani nezajišťovali bezpečnost poutníků do Svaté země, alespoň ne do roku 1128. Ne. Během prvních patnácti aţ dvaceti let své existence v Jeruzalémě templáři, vedení Huguesem de Payens a jeho osmi bratranci a podporováni jedenadvaceti rytíři (s poţehnáním Gottfrieda z Bouillonu, jeho bratra Balduina I. a jen váhavě i jejich bratrance a následníka Balduina II. Jeruzalémského) spolu s pracovní silou, kterou jim tito rytíři dokázali poskytnout, odkryli a vykopali tajné sklepy ukryté pod starobylou mešitou, kterou postavil roku 635 chalífa Umar na hoře Moria. O pár let později budou provádět vykopávky i na místě pod Skalním chrámem, vybudovaném tehdy na stejném místě, kde Herodes vybudoval svůj jeruzalémský chrám. Templáři nikdy neţádali o nic jiného, neţ o kontrolu nad mešitami, tedy svatými místy, o nichţ bylo jisté, ţe stojí na místě původního Herodova chrámu. Vykopávky, které měli údajně provádět pod stájemi královského paláce přiléhajícího k jeruzalémskému chrámu, jsou pouhý výmysl. Konstrukce stájí (zejména oblouky, klenby a střechy) nicméně naznačuje, ţe šlo o budovy postavené templáři, které byly skutečně vyuţívány pro ustájení jejich koní. Chrám vybudovaný původně Herodem Velikým v prvním století před Kristem a zničený Římany v prvém století po Kristu, byl jiţ třetím v pořadí. Po jeho zničení nejvyšší judaističtí kněţí uprchli a usadili se v jiţní Francii v oblasti, která se později stane Septimanským královstvím; a dále v Británii 332

kde se brzy vyvinuli v keltskou církev ze Skotska, Irska, Portugalska, Galicie, země Basků a Bretaně. Jen málo lidí ví, ţe mezi ţidovskými kněţími existují minimálně tři různé větve. První z nich se objevila roku 1364 př. n. l., kdy Hebrejci uprchli z Egypta vedeni faraónem Achnatonem (osmnáctá dynastie) uváděným v Bibli jako Mojţíš. Roku 724 dobyli severní Izraelské království Asyřané a většina obyvatelstva byla odvlečena do Asýrie. Roku 586 rozdrtila jiţní judské království Šalomounových potomků babylónská armáda. Takto padl první chrám, který nechal Šalomoun posvětit roku 957 př. n. l. Druhý chrám byl vybudován roku 516 př. n. l., a to poté, co mezitím Peršané dobyli Babylón a za ţivota prince Zerubábela dovolili Hebrejcům vrátit se domů. Během období druhého chrámu byl velekněz Oniáš IV. vyhnán Syřany zpět do exilu v Egyptě, kde v Héliopoli vybudoval svou základnu. O mnoho let později, za vlády Ptolemaia VI. Filometera a Kleopatry II. Egyptské, bylo Oniášovu synovi a jmenovci Oniášovi V. povoleno vybudovat zde pro potřeby egyptské a kyrénské ţidovské populace přesnou repliku jeruzalémského chrámu. Tato replika v Egyptě existovala přesně 222 let a byla spravována kněţími, jejichţ postavení bylo dědičné, a to aţ do doby, kdy chrám zničil roku 70 n. l. Titus, syn římského císaře Vespasiána. V Jeruzalémě ovládl královské i kněţské posty rod Makabejců (známých téţ jako Hasmoneovci) – sama tato skutečnost je v rámci judaismu silně heretická – a vládli zemi mezi lety 141-137 př. n. l. Druhý chrám byl roku 18 př. n. l. znesvěcen římskou okupací Palestiny a následně byl zmodernizován a roku 10 př. n. l. znovu zasvěcen Herodem Velikým, jehoţ rodu se podařilo vyrvat trůn Makabejcům. Avšak třetí chrám byl srovnán se zemí Římany roku 131 n. l. Jeho kněţím bylo přikázáno, aby zmizeli, coţ poloţilo základy dnešnímu rabínskému judaismu. Co se prchajícím kněţím nepodařilo vzít si s sebou, to se snaţili ukrýt na bezpečných místech, právě těch místech, které se jedno po druhém podařilo lokalizovat templářským rytířům napojeným na kanovníky chrámu. Tyto skrýše přetékaly zlatem a stříbrem, které rozličné ţidovské komunity posílaly jeruzalémským velekněţím aţ 333

do konce prvního století po Kristu. Další důleţité nálezy pak byly historické záznamy týkající se esejských a nazorenských komunit v Judeji z doby dlouho před příchodem Jeţíše a rovněţ záznamy o existenci druhého Jeruzaléma, vybudovaného před mnoha lety v kumránské pustině. Nicméně skutečné tajemství, které templáři odhalili, bylo mnohem důleţitější neţ všechny tyto věci. Během vykopávek se jim nepodařilo najít základy prvního chrámu. Byly nalezeny základy chrámu Herodova, a dokonce i něco, co patřilo k Zerubábelovu chrámu. Ale z prvního chrámu postaveného za vlády Davida a Šalomouna, se nenašlo nic. Otázka, kterou si sami sobě kladli, zněla: kde to pro Boha na zemi můţe být? Architektura nově dobytého Jeruzaléma byla v době, kdy město převzal Gottfried z Bouillonu, kupodivu spíše byzantsko-islámská neţ ţidovská. Různé části paláce, které se staly sídlem křiţáckého krále, latinského jeruzalémského patriarchy a poté Hughese de Payens a jeho bratranců, byly přestavěny z budov vztyčených částečně římským císařem Justiniánem a z větší části chalífou Umarem I., který město dobyl roku 638. Umar I. poţádal patriarchu Sofronia, aby mu ukázal místo, na němţ se modlil Kristus a poté zde na znamení úcty nechal vystavět dřevěnou mešitu. Druhou a třetí mešitu – Skalní chrám a al-Aksá (tu se stříbrnou kupolí) – postavil vybudoval roku 691 chalífa cAbdulmálik ibn Marván. Skalní chrám je v podstatě nejstarší doposud existující islámská kamenná stavba mimo území Saúdské Arábie a je posvátná jak pro muslimy, tak pro ţidy. Podle ţidovské tradice to bylo právě tohle místo, kde měl Abraham připravit oběť svého syna Izáka Bohu. Muslimové zase věří, ţe Muhammad z tohoto místa vystoupal do nebes. Z těchto důvodů je místo posvátné jak pro ţidy a muslimy, ale také pro křesťany. Navíc se valná většina arabských kaligrafických nápisů vyvedených na zdech v interiéru mešity vztahuje k Muhammadovi a Jeţíšovi, přičemţ Jeţíš je zmiňován jako „Boţí stín“. Skalní chrám je věnován islámu stejnou měrou jako křesťanství – avšak pouze křesťanství v jeho nejčistší podobě plné úcty, v níţ jsou připomínány skutky lidí, ale uctíván je pouze Bůh. 334

Účelem stavby Skalního chrámu nebylo vybudovat mešitu, ale spíše svatyni pro všechny poutníky, ať uţ muslimy, ţidy či křesťany. Narozdíl od Kacby v Mekce má tato stavba nezanedbatelný architektonický a estetický význam. Jak uţ bylo řečeno, je to také první islámský kamenný monument postavený mimo Saúdskou Arábii. Budova doslova přetéká mramorem, fajánsem a mozaikami. Některé dekorační prvky však byly dodány v průběhu následujících staletí. Půdorys samotné budovy je oktagonální, je vepsán do kruţnice o průměru přibliţně dvaceti metrů a působí lehce byzantsky. Hmotu stavby nese šestnáct pilířů uspořádaných do kruhu a zastřešuje ji zlatá kupole. Budovu prosvětluje mnoţství oken a celý její architektonický plán si vypůjčili templářští stavitelé pro stavbu vlastních budov po celé Evropě. Architektura Skalního dómu je obestřena tajemstvím a v současnosti je předmětem druhého stupně zasvěcení do posvátné geometrie svobodných zednářů. Z jejího konceptu rovněţ vychází podoba templářského tlapatého kříţe. Jde o posvátnou architekturu zasvěcenou Bohu. K jiţní části mešity bývala připojena budova známá jako Chrám Páně. Tento chrám byl pravděpodobně postaven nikoliv na místě Šalomounova chrámu, ale na základech královského okrsku vybudovaného Herodem Velikým v době výstavby třetího a posledního jeruzalémského chrámu. Ve Skalním chrámu se lidé modlili k Alláhovi (Bohu) a Muhammad spolu s Jeţíšem byli uctíváni jako proroci, coţ samozřejmě platí dodnes. Do mešity al-Aksá se stříbrnou kopulí je moţné vstoupit čtyřmi vchody situovanými na klíčových bodech. Severní vchod se nazývá „Báb al-Dţanát“ neboli Rajská brána. O jiţním se hovoří jako o „Báb alKibla“, Modlitební bráně. Východní vstup známý jako „Báb alDaúd“ je Davidova brána. Západní vchod se jmenuje „Bab al-Gabrí“. Právě v této mešitě se věřící shromaţďují k pátečním modlitbám. Za časů muslimské nadvlády v Jeruzalémě (kromě doby vlády fátimovce al-Hákima, 996-1021) měli křesťané provozovat své obchody a bohosluţby. Jak bylo jiţ dříve řečeno, museli platit daň, která však nebyla vyšší neţ ta, kterou museli platit jejich islámští spoluobčané. Rovněţ pod nadvládou templářů bylo křesťanům, poutníkům a ostatním včetně muslimů dovoleno navštěvovat svatá 335

místa a modlit se tam. Úkolem Hughese de Payens a jeho řádu bylo zajistit dodrţování tohoto tolerantního systému v chrámovém okrsku – a to případně i silou, vyţadovala-li si to situace. Kdyţ pak byla islámská standarta se srpkem měsíce nahrazena vlajkou se zlatým kříţem, byl muslimům ve Chrámu Páně (nyní v templářských rukou) přesto vymezen prostor, aby se zde mohli modlit vlastním způsobem čelem k Mekce. Tohle je klíč k rovnováze. Římská církev povaţovala muslimy za neznabohy a ti jako takoví neměli šanci bydlet ve vlastních čtvrtích, neměli ţádná práva, dokonce ani vyznávat svou víru nebo jakkoliv jinak fungovat. V análech křiţáckého jeruzalémského království je zaznamenán příběh o mladém franckém rytíři, který vstoupil do Skalního chrámu a setkal se zde s muslimem, který se modlil směrem k Mekce. Naštval se a naznačil muslimovi, ţe se modlí špatným směrem. Francký rytíř se najednou ocitl v zajetí dvou templářů, kteří jej vykázali z chrámového okrsku a řekli mu, aby se nevracel, dokud se nenaučí toleranci a slušnému chování. Poté se templáři jménem vyhnaného rytíře omluvili dotyčnému muslimovi za jeho zjevně pomýlený postoj. Takhle jednal řád, který měl být ve svém jednání, alespoň podle ujišťování historiků, zcela katolický. Templáři nicméně ignorovali všechna nařízení Říma a dělali pravý opak – důkazem toho je i právo modlit se směrem k Mekce, které muslimům poskytli. Otázka, kterou je třeba si poloţit, zní: Proč? Většině západních historiků není známo, ţe arabské kroniky se o Hughesovi de Payens a jeho rytířích zmiňují jiţ roku 1097. Představme si situaci, kdy se setká Hugues s egyptským vezírem a oba uzavřou dohodu, na jejímţ základě si doslova rozdělí Blízký východ mezi sebe. Sama myšlenka, ţe by muslim dovolil křesťanovi převzít a ovládat jakoukoliv část muslimského území, je zcela neslýchaná; ledaţe by takzvaný křesťan nebyl vůbec křesťanem. Egyptský vezír al-Adţál jde dokonce tak daleko, ţe o svých plánech a novém rozvoji píše císaři Alexiovi Komnénovi do Konstantinopole – a ten nic nenamítá! Křiţácká francká hierarchie se bohuţel o plánu dozvěděla a Hughesovi bylo přikázáno od dohody odstoupit. Tato smlouva nicméně podtrhuje otázku, jaké byly rané vazby templářského řádu na islám. 336

Je skutečností, ţe templářský řád, jistě alespoň na Blízkém východě, měl na výběr jen ze dvou moţností: být řádem křesťanským, nebo islámským. A řád sám byl islámský, a to jak ve své podstatě, tak ve své náboţenské praxi. Islámská hierarchie z Káhiry ani Mekky nepodniknula jediný vojenský, dokonce ani verbální výpad, kterým by projevila vůli zabránit templářům převzít do svých rukou druhé nejposvátnější místo islámu – Skalní chrám – či mešitu al-Aksá. Důvod jejich nezájmu zasáhnout proti templářům je zřejmý: dobové islámské záznamy hovoří o templářích jako „templářských rytířích islámu“. Templáři o sobě mohli prohlašovat, ţe jsou křesťany, to byl ovšem jen trik, jak vykázat pravoslavnou i katolickou církev ven z mešity, ven ze Skalního chrámu, aby se jejich bratři mohli svobodně modlit směrem k Mekce. Pravdou je, ţe templáři měli v rukou fatwu (tedy písemné vyjádření vrcholného islámského náboţenského vůdce, imáma – v tomto případě ze Sevilly), která stvrzovala, ţe je bezpečné svěřit jim do rukou péči o Skalní chrám. Mělo to tak pouze vypadat, ţe chrám je v rukou křesťanů – protoţe, jak dobře víme – dojem znamená vše. A zatímco se templáři starali o chrám, museli se také znovu seznámit se světem islámu, jeho tradicí, tajemstvím, kořenem všeho podstatného (s tím, co spirituálně existuje). Čistě z historického úhlu pohledu se jejich usazením v Jeruzalémě otevřely dveře porozumění Blízkému východu způsobem, kterého do té doby ţádný člověk ze Západu nedosáhl. Templáři zjistili, ţe věci souvisejí s Arábií a Mekkou daleko více, neţ je na první pohled vidět. Přišli na to prostřednictvím přímých styků s muslimy z přilehlých oblastí. Jejich prvním spojencem byl „Stařec z Hory“, ismácílíjský vůdce řádu asasínů, které většina pravověrných sunnitů vnímala jako heretiky. Jenţe „muslimská“ filosofie templářského řádu, která vyrašila ze súfíjských proudů islámu, byla ve svém konceptu šíitská. Ismácílíjský řád byl rovněţ ve své víře šíitský, a proto jsou tyto dva řády – templáři a asasínové – navzájem propojeni, ač spíše jen volně. Huguesovi de Payens, potomkovi Muhammada a hlavě rytířské organizace vydávající se za křesťanskou entitu, jistě připadalo logické spojit se s jedním z nejmocnějších muslimských řádů, nadto rovněţ vedeným 337

Muhammadovým potomkem. S ohledem na jejich společný původ je mohly spojovat pouze společné zájmy. Od jedenáctého století referují islámské záznamy o Huguesově řádu jako o „islámských templářích“. Právě prostřednictvím své vazby na asasíny se stali templáři stráţci východních tradic, které je pak vynesly do čela křesťanské-islámské politiky. Zatímco jiní autoři píší o asasínech jako o vrazích – a já nepochybuji, ţe skutečně odstraňovali vůdce násilnou cestou, ať uţ za pomoci únosů či vraţd – kořen jejich jména tkví v arabském slově „assas“, coţ znamená „stráţce poznání“. Hodnotit je jen jako zabijáky se jeví přitaţené za vlasy. Bylo to spíše jejich tajemné know-how, co je vzdálilo ostatním islámským tradicím. Dalším aspektem templářů, který všichni křesťanští historikové záměrně nezmiňují, je skutečnost, ţe templáři získali léno, které jim zdarma zapůjčil nikdo menší neţ egyptský chalífa. Díky tomu, ţe se rozkládalo v oblasti Rudého moře, získali naši templáři moţnost putovat do Mekky v převlečení za zboţné muslimy. Toto je velice důleţité, neboť nejste-li praktikující muslim, Mekka je pro vás uzavřené město. Toto pravidlo nicméně nebylo dodrţováno za všech okolností. V předislámských dobách byla Mekka otevřená všem poutníkům, křesťany nevyjímaje. Kdyţ město a Kacbu převzal prorok Muhammad, bylo toto pravidlo uplatňováno jen krátce po jeho smrti (nezapomeňme, ţe jedna z jeho ţen byla křesťanka). Pokud tedy křesťan správným způsobem poţádal povolení město navštívit a odpřísáhl respektovat posvátnost místa, kde se Muhammad narodil, ţil a zemřel, směl město navštívit, a dokonce se z uctivé vzdálenosti podívat na Kacbu. Dnes nicméně ţádný cestovatel kromě muslimů nemá šanci ona místa navštívit. Všichni muslimové té doby museli být obřezáni, avšak v pavlovské církvi se obřízka nevyţadovala a nevyţaduje se ani dnes. Stejně tak bylo po muslimech vyţadováno dodrţování rituální čistoty během modliteb. Vzhledem k tomu, ţe poutníci obvykle sdíleli společné prostory pro očistu s dalšími cestovateli, nemuslimové byli brzy odhaleni. Pokud byl nemuslim usvědčen z pokusu proniknout na posvátná prorokova místa, stálo ho to ţivot. Je zajímavé, ţe 338

templáři nejen souhlasili s konverzí k jiné neţ křesťanské víře, ale rovněţ podstupovali rituál obřízky. V některých kruzích převládá víra, ţe templáři, kteří oficiálně stráţili jeruzalémský Skalní chrám, měli volný přístup do Mekky. A je podivné, ţe mekkánská historie rovněţ potvrzuje, ţe měli přístup i k „synům stařeny“ (či, jak se jinde uvádí, k „synům vdovy“), kněţím, kteří stráţili mekkánský chrám. A ještě podivnější je příběh o posvátném kameni, který se v mekkánském chrámu ukrývá. Podle tradice sebral tento kámen Adam v okamţiku vyhnání z ráje. Odkázal jej potom svému synovi jménem Šét, a tímto způsobem se kámen předával z generace na generaci patriarchů, dokud se nedostal do rukou Noemovi, který jej posvětil a po potopě z něj na hoře Ararat v Turecku učinil oltář svého rodu. Zde jej nalezl jeho potomek Abraham, a byl to právě tento kámen, který vztyčil jeho vnuk Jákob na připomínku své vize nebeského ţebříku. Mojţíš (faraón Achnaton) jej v době exodu Hebrejců (1364) vynesl z Egypta a Šalomoun jej vykopal při stavbě prvního jeruzalémského chrámu. Tento kámen má tvar dokonalé krychle a je na něm vyryto nevyslovitelné jméno Boha (Kybely). Toto jméno se stalo ztraceným slovem hebrejského lidu během temných dnů babylónského zajetí. Posvátnému slovu z tohoto kamene a lidské zapomnětlivosti na jeho existenci se připisuje ţidovského zboření chrámu, rozptýlení kmenů a úplné zničení Jeruzaléma. Toto je klíč k celé legendě a rovněţ její základní kámen, alchymistův Lapsit Exillis. Tato tradice klade rovnítko mezi Kacbu a Šalomounův chrám, který ale měl být původně vybudován tisíce kilometrů odtud v Palestině. Co tedy tento kámen dělá v Mekce? Mnoho historiků kromě Grahama Hancocka a Tima WallaceMurphyho popírá, ţe by templáři cestovali k Rudému moři, ale soudobé seriózní vykopávky odkryly v Etiopii budovy pocházející z dvanáctého století, s architektonickými prvky, které jsou typické pro templáře. Co také muselo udeřit templáře do očí, byla ţidovská vazba na některé etiopské kmeny a způsob, jakým etiopští velekněţí spojovali svůj úřad s Šalomounovou dobou. Templáři zkrátka nalezli 339

ţidovskou populaci, která hrála daleko větší roli v Etiopii a Jemenu neţ v samotném Judsku. Templářům začalo být také zřejmé, ţe původní Šalomounův Jeruzalém, Jeruzalém z doby před babylónskou invazí, nebyl tím městem, které křiţáci okupují v Palestině a kde vládnou různí křiţáčtí králové. Na otázku, jak na tento fakt přišli, existuje velmi jednoduchá odpověď. Leccos odhalily jejich archeologické vykopávky i samotný fakt, ţe mnohá místa zmíněná ve Starém zákoně se nenacházejí v Palestině. Kdyţ blíţe prozkoumali historii, která souvisí se Starým zákonem, zjistili, ţe některé náboţenské skutečnosti nesouhlasí s archeologickými nálezy. Historicky řečeno, Babylónie přemohla Jeruzalém roku 586 př. n. l. a veškeré obyvatelstvo judského království bylo odvedeno pryč. Po více neţ padesát (někteří říkají sedmdesát) let ţili Ţidé v Babylónii a seznámili se zde s rozličnými náboţenskými směry této části světa – aţ do té míry, ţe se rozhodli vypůjčit si některé jejich aspekty, judaizovat je a prohlašovat je za vlastní starobylé tradice. Některé spisy, které náleţejí k ţidovské víře, jsou staršího data neţ babylónské zajetí, avšak většina z nich spadá do pobabylónského období. Druhý chrám byl vybudovaný Zerubábelem, čtvrtým z potomků krále Jójakína, který byl sesazen roku 597 př. n. l. a zemřel roku 560 př. n. l., poté co byl odveden spolu s osmi tisíci vězni do exilu v Babylónii. Jójakínův bratr a následovník král Sidkijáš také přijde o svou korunu díky Babylónii roku 586 př. n. l. a předtím, neţ bude oslepen, shlédne na vlastní oči ještě zavraţdění všech svých synů. Přeţijí pouze dva členové jeho rodu, dvě jeho dcery, jedna jménem Támar Tephy, která spolu s prorokem Jeremjášem doputuje do Irska, kde se provdá za Eochaida Velikého, předka Daldrianova rodu, který bude od roku 498 n. l. vládnout západnímu Skotsku. Jeremjáš je mimochodem také syn Chilkijáše, posledního sádokovského velekněze ze skupiny prvních jeruzalémských kněţí. Tento archeologický závěr není nový. V roce 1991 profesor Zecev Herzog z telavivské univerzity prohlásil, ţe po sedmdesáti letech intenzivních archeologických průzkumů a výkopů na palestinském území stále nelze historicky prokázat nic ze čtyřiceti let putování a vojenského dobývání Kanaánu včetně jeho rozdělení mezi dvanáct izraelských kmenů. Kromě střepů nějaké keramiky, jejichţ 340

datace do doby, o které je řeč, je otázkou, se nenašlo takřka nic, co by mohlo prokázat existenci Davidova a Šalomounova ţidovského království. Zatímco Bible prohlašuje, ţe byly vybudovány monumentální stavby, neexistuje ţádný důkaz, ţádné pozůstatky základů nebo trosky, které by tomuto starozákonnímu popisu odpovídaly. Z pohledu ţidovské akademické obce biblická říše, domněle se rozpínající od Egyptských hranic aţ k Eufratu, „byla pravděpodobně mnohem chudší a menší stát, neţ by se kdokoliv odváţil věřit.“ Ve skutečnosti neexistuje ţádný hmotný důkaz, který by stvrzoval, ţe tato říše se v prvé řadě vůbec nacházela v Palestině. Netřeba říkat, ţe ţidovská náboţenská hierarchie v Jeruzalémě nesouhlasí. Děkan jeruzalémské akademie rabín Shalom Gold zpochybňuje akademické vývody profesora Herzoga. „Keramika a střepy nemohou vyváţit ţivý důkaz v podobě ţivých lidí, kteří přečkali 4 000 let,“ říká Gold. Ţidé, jak tvrdí, po 3 500 let rok co rok slaví velký pochod svých předchůdců z Egypta, a proto si nedokáţe přiznat, ţe byli všichni obelháni, ţe je to zkrátka leţ. Ale co kdyţ to leţ není? Co kdyţ se opravdu místa ze ţidovských dějin nenacházejí tam, kde kaţdý předpokládá, ţe jsou? Kdyţ templáři putovali podél Rudého moře, nalezli pozůstatky starobylých měst nesoucí jména identická s ţidovskými městy uvedenými ve Starém zákoně. Nacházejí se v západní Arábii mezi pobřeţním územím rozpínajícím se od přístavu Dţidda po přístav Dţizán. Co dělají ţidovská jména v Arábii? Objev těchto ţidovských jmen v západní Arábii není ţádná novinka. Libanonský profesor Kamal Salibi o tom psal jiţ roku 1985. Tyto nálezy byly Izraelem zesměšňovány jako naprostý nesmysl. Ale proč? Jen velmi málo palestinských reálií dokazuje, ţe právě Palestina byla Mojţíšova zaslíbená země – ještě méně, ţe se jednalo o Šalomounovo království. O čem téměř nikdo neví, je skutečnost, ţe Starý zákon byl zasazen do Palestiny v devatenáctém století křesťanskými rádoby učenci a většina těchto lokalizací se zakládala na téměř nulových archeologických důkazech. A archeologické důkazy, které byly od té doby objeveny, jsou natolik chabé a matoucí, ţe není moţné nám historii servírovat jako hotovou věc. 341

Rovněţ bychom neměli brát za dané, ţe Ţidé byli otroky, kteří stavěli pyramidy či egyptské chrámy. Popravdě řečeno nebyli Ţidé nikdy otrockými zedníky faraónů. V roce 2000 byly v Egyptě objeveny hroby a domy lidí, kteří v Egyptě budovali pyramidy a chrámy. Archeologický výzkum jejich ţivotního stylu prokázal, ţe byli lépe ţivení, ubytováni a obecně s nimi bylo nakládáno lépe, neţ byl běţný standard pro lid ţijící za oněch časů v této oblasti. Archeologické nálezy a testy DNA odebrané z nalezených kostí prokazují, ţe veškerou pracovní sílu tvořili Egypťané. Na stavbě pyramid nebyli vyuţíváni ţádní ţidovští otroci. V ţádné epoše egyptské historie nesvěřili faraóni a velekněţí stavbu chrámů do rukou cizinců. Navíc tak jako tak nedává smysl tvrzení, ţe ţidovský exodus z Egypta do Judska trval čtyřicet let, zvlášť kdyţ vezmeme v úvahu, ţe Ţidé původně sídlili (jak ukazují záznamy osmnácté dynastie) ve městě Zarw nedaleko pobřeţí Středozemního moře. Doputovat ze Zarwu do Jeruzaléma nemůţe zabrat víc neţ pár měsíců, i kdybyste šli pěšky. Navíc raději půjdete podél pobřeţí neţ přes poušť. Starý zákon nás nicméně informuje, ţe Ţidé pobývali čtyřicet let na poušti. Na jaké poušti? Je skutečností, ţe jihovýchodní region byl tamním obyvatelům dobře známý. Cestovatelé měli k dispozici mapy, v nichţ bylo zakresleno území od Jemenu na jihu po Středozemní moře na severu, od střední Afriky po Jordán na východě, spolu se zanesenými cestami do Kádiše, Kanaánu, Megida a Libanonu (Fénicie). Otázka, kterou si templáři logicky museli poloţit, zněla: vrátili se Ţidé po babylónském exilu zpět na území, z něhoţ byli odvedeni, nebo si k usídlení vybrali zcela jiné území? Je prostou pravdou, ţe ţádný z Ţidů, kteří se po roce 539 či 519 př. n. l. (badatelé se stále dohadují o přesném datu návratu Ţidů z Babylónie) „vrátili zpět“ do Jeruzaléma, se nenarodil v místě svého původu. Všichni včetně Zerubábela (jehoţ jméno znamená „narozen v Babylónu), se narodili v Babylónii. Perští králové Kýr či Kambýsos se vší pravděpodobností Zerubábelovi a jeho lidu řekli, kde se mají usadit. Přemístění celého národa není nic nového pod sluncem. Američané provedli stejnou věc Indiánům, Britové zase původním Jihoafričanům, Němci to zkusili pod Hitlerem. To, ţe si přesunuté 342

národy ponechávají geografická jména, je rovněţ běţné. Jména míst migrují se svými komunitami. Přesně to se stalo čtyřiceti tisícům následovníkům Zerubábela z ţidovských kmenů Benjamín a Juda, kterým králové Persie doporučili usadit se v Palestině. A navíc, coţ většina lidí v průběhu dějin zapomněla, bylo se Zerubáblem povoleno odejít pouze příslušníkům dvou kmenů – Benjamín a Juda. Zbytek, jak se nás většina encyklopedií snaţí přesvědčit, byl roztroušen po celé Perské říši či případně splynul s místním obyvatelstvem. V důsledku toho přeţili jako Ţidé pouze potomci těchto dvou kmenů, a to díky skutečnosti, ţe oba vytvořily královskou linii, bylo jim povoleno opustit Babylónii a usadit se na místě, které odjakţiva povaţovali za svůj domov. Vţdy mi přijde podivné, kdyţ si lidé neuvědomují, ţe „Izraelské království“ trvalo všehovšudy po dobu ţivota tří králů a tří generací. Saul, David a Šalomoun vládli jeden po druhém nad sjednoceným královstvím celkově 99 let, mezi lety 1021-922 př. n. l. Tito tři králové vládli dvanácti sjednoceným kmenům. Roku 922 se království rozpadlo na dvě části – nezávislé království Izrael ovládané vlastní dynastií na severu a Judské království reprezentované Šalomounovou dynastií na jihu. Autoři, kteří prohlašují, ţe kmen Benjamín jednoduše chybí, neznají pouze pravý stav věci. Roku 721 př. n. l. bylo severní království dobyto Asyřany, kteří postupně asimilovali kmeny ţijící na jejich území. Deset kmenů, jak nás informuje Encyclopedia Britannica, takto zmizelo z dějin. Navíc oněch deset biblických kmenů rozhodně nezmizelo tak, jak tvrdí historikové. Dodnes existují a fungují a jejich potomci ţijí v zemi svého původu, na území Asiru v západní Arábii. Nepatří jiţ ale ve své podstatě k ţidovství, ale v průběhu tisíciletí se poarabštili. Někteří z nich se přiklonili ke staromódnímu monoteismu a přeţili aţ do Muhammadových dnů. Ve skutečnosti dodnes ţijí v západní Arábii Ţidé. Templáři objevili tuto ţidovskou populaci na své cestě do Etiopie. A nejen ţe nalezli ztracené kmeny, ale objevili téţ původní Jeruzalém, město, z něhoţ jiţ tehdy zbyla pouhá vesnice. Nejvíc je zarazila skutečnost, ţe okolní vesnice dále nesly jména různých bran v opevnění, které obklopovalo původní Jeruzalém, jak se o tom zmiňuje Tóra a Starý zákon. Celé území střeţí brány, jako 343

Benjamínská (Jeremjáš 37,13; 38,7), Nároţní (2. Královská 14,13; 2. Paralipomenon 25,23; 26,9; Jeremjáš 31:38; Zacharjáš 14,10), Hnojná (Nehemjáš 2,13; 3,13.14; 12,31), Východní (Nehemjáš 3,29), Efrajimova (2. Královská 14,13; 1. Paralipomenon 25,23; 26,9; Nehemjáš 8,16; 12,39), Rybná (2. Paralipomenon 33,14; Nehemjáš 3,3; Sofonjáš 1,10), Studničná (Nehemjáš 2,14; 3,15; 12,37), Koňská (Nehemjáš 3,26; Jeremjáš 31,40), Stráţná (Nehemjáš 3,31), Prostřední (Jeremjáš 39,3), Stará (Nehemjáš 3,6; 12,39), Ovčí (Nehemjáš 3,1.32; 12,39), Horní Benjamínská (Jeremjáš 20,2), Údolní (2. Paralipomenon 26,9; Nehemjáš 2,13.15; 3,13), Vodní (Ezdráš 8,1; Nehemjáš 3,26; 8,1.3.16; 12,37), Západní (1. Paralipomenon 26,16), Základová (2. Královská 11,6; 2. Paralipomenon 23,5), Jóšuova (2. Královská 23,8), Střepná (Jeremjáš 19,2), Hospodinova Nová brána (Jeremjáš 26,10), Horní Hospodinova brána (2. Paralipomenon 27,3), brána mezi dvěma hradbami (2. Královská 25,4; Jeremjáš 39,4, 52,7) a brána za domem běţců (2. Královská 11,6). Jedna z těchto cest se udála v letech 1165-1170. Z palestinského Jeruzaléma se templáři vydali do přístavu Akaba, kde se nalodili, plavili se Rudým mořem a poté přistáli v přístavu Lith. Odtud po zemi putovali do al-Madíny (Medíny), kde konečně překročili horský hřeben a vysočinu západoarabského kraje Asir. Poté, co prozkoumali region a jeho historii, vydali se na cestu k pobřeţnímu pásu Dţizán, opět se nalodili a vykonali poslední úsek cesty do Etiopie. Díky této cestě se jim ozřejmila skutečnost, ţe v podstatě všechna starozákonní biblická místa se nacházejí v západní Arábii, zatímco v Palestině chybí. Poté co se templáři dostali do Taifu, vydali se do Mekky, aby se dotkli kamene v posvátném chrámu. Při vstupu do Kacby před nimi stály tři sloupy. Templáři si jistě uvědomovali, ţe to, co se nedalo najít v Palestině, by se dalo nalézt v Arábii. Tradice tedy musela být přenesena ze západní Arábie do Palestiny přes Babylónii (genealogicky patří jak Arabové, tak Ţidé mezi semitské národy). Templáři rovněţ mimo Palestinu nalezli více Ţidů, neţ v Palestině samotné. To nedává valný smysl, dokonce i kdyţ vezmeme v potaz genocidu spáchanou Římany roku 70 n. l. V Etiopii našli několik 344

kmenů se silnými prvky ţidovské tradice. (Roku 1990 byl dokonce celý jeden ţidovský kmen – Falaša – přesídlen letadly do Izraele, neboť jej ohroţovalo sucho a občanská válka. Izraelská vláda nechtěla jeho utrpení nečinně přihlíţet a rozhodla se k jejich repatriaci do Izraele. Ti, kteří neprokázali své ţidovské vazby, byli ponecháni svému osudu a zemřeli ţízní.) Na cestě do Medíny, druhého nejposvátnějšího města islámu, našli templáři na vrcholku hory Uhud Áronovu hrobku. Co tu k čertu dělá hrobka prvního ţidovského velekněze? Kdo vlastně byl historický Áron? Odpověď zní: faraón Smenchkare, jehoţ celé jméno bylo Smench-ka-ra-on („Vítězná je duše boha Réa“). Smenchkare byl příbuzný faraóna Achnatona (Mojţíše) – byl jeho synovec a následník. Otec Smenchkarea a někdejší egyptský vyslanec rovněţ dosedl na egyptský trůn. Templářům začalo být brzy jasné, ţe na Starý a Nový zákon lze pohlíţet ze dvou hledisek: prizmatem víry a historie. Víra zřídkakdy stvrzuje dějiny, avšak dějiny mohou leckdy na víru vrhnout podivné světlo. Dále pak, jestliţe byl Áron pohřben v Medíně, kde je pohřben Mojţíš (Achnaton)? Zcela jistě na nějakém místě, které je od jeho smrti uctíváno. Ţe by Mekka? Odpověď zní: Ano. Celé její území je obklopeno jmény ţidovského původu, a to staršího neţ mnoho jmen, které se vyskytují v Palestině. Templáři navíc věřili, ţe našli dokonce i zahradu Eden a v ní strom poznání (dobrého a zlého, Genesis 2,13; 3,3) a strom ţivota (Genesis 3,22). S největší pravděpodobností také našli místo, kde se narodil Abraham – „wr ksdjm“ (Ur Chaldejský), a to ve Wádí Adam – a rovněţ i místo, kde je pochován (biblický les Mamré či Móre) na území Dharánu v nejjiţnější části vrchoviny Asir v západní Arábii. „A prasata umí létat,“ jako bych vás slyšel říkat. Ať uţ se nám to líbí nebo ne, kult posvátných hájů je rozšířen po celém světě, dokonce i ve starověké Británii, Evropě a Americe. Totéţ platí i pro Arábii a Egypt, a zejména pro Wádí Bismah v oblasti západoarábijské Asirské vysočiny. Máme samozřejmě na mysli velké oázy, respektive „Boha ţivota“ či „Boha poznání“. Templáři si zkrátka uvědomili, ţe místní krajina s řekami, horskými 345

hřebeny a konotacemi na místní jména (ač v arabštině) v podstatě odpovídá historii popisované ve Starém zákoně. Nachází se zde i sopečné území, kde stála Sodoma a Gomora, tedy města, která se archeologům rovněţ nedaří v Palestině objevit. A kdyţ nakonec v západní Arábii objevili i horu Sijón, starozákonní odkaz na Baka (Mekku) v ţalmu 84 konečně začal dávat dokonalý smysl. Kdyţ dosáhli templáři Etiopie, dosadili na trůn prince Lalibela, mladšího bratra krále Harbaje, jehoţ jednoduše odstavili od moci. Poté zde začali budovat své kostely, z nichţ se většina dodnes nalézá pod nánosy půdy. Celou touto problematikou se detailně zabývá Graham Hancock ve své knize The Sign and the Seal: A Questfor Lost Ark of the Covenant (vyšlo slovensky jako Znak a pečať – hladanie stratenej archy zmluvy, Remedium 2000). Zatímco existují hypotézy o tom, kde by se mohla archa dnes nacházet, v ţádném případě neexistují dohady o tom, ţe v Etiopii se nacházejí templářské církevní stavby ze dvanáctého století. Sama archa patřila Achnatonovi. Je chybou věřit, ţe byla původně ţidovská. Předtím neţ si ji Ţidé přivlastnili, pouţívali jí i egyptští faraóni. A skutečně to nebyl pohřební člun nesený v procesí při pohřbu faraóna, jak se někteří domnívají. Opravdu šlo o schránu vykládanou zlatem se zářícími hermetickými a esoterickými obrazci, které byli schopni rozluštit pouze faraónové spolu s velekněţími z Théb a Héliopole. Má se za to, ţe klíčem k aktivaci schrány bylo „slovo“ (s největší pravděpodobností magická formule) a sama schrána poskytovala svému uţivateli nadpřirozené duševní schopnosti. Potvrzuje to i koránská verze příběhu o Šalomounovi, který prý vyuţíval magické praktiky a měl být schopen krotit dţiny. Šalomounův chrám byl vystavěn z jediného důvodu – měl být místem, kde byla uschována archa. Jednou ročně vstoupil velekněz do vnitřní, nejsvětější svatyně, v níţ spočívala archa, a takříkajíc se na ní napojil. Poté rozhodl o dalším politickém a náboţenském směřování své komunity v následujícím roce. Archa poskytovala orákula a přístup k ní měl pouze velekněz, ač i král ji příleţitostně konzultoval. Tato tradice je typicky egyptská – archa se k Šalomounovi dostala prostřednictvím Achnatona, který ji vynesl ze svého egyptského sídelního města el346

cAmárna. Mnoho lidí patrně bude mít problém přijmout skutečnost, ţe se původní Jeruzalém nachází v západní Arábii. Zamysleme se ale nad následujícím srovnáním, které se týká Skotska. Na světě jsou dvě města jménem Perth – původní ve Skotsku a novější v Austrálii. Hlavní skotské město Edinburgh má své dvojče na Novém Zélandu a Paříţ najdeme jak ve Francii, tak v americkém Texasu. Stejně tak je tomu i s anglickým Yorkem a americkým New Yorkem. Mimo Anglii se nachází mnoho měst jménem Oxford. A přestoţe se Moskva nachází v Rusku, jedna je i ve Skotsku! Svět je plný místních jmen, která se původně vztahovala k jiným místům, nacházejícím se třeba aţ za oceánem či pouští. Myšlenka, ţe palestinský Jeruzalém je sesterským městem původního Jeruzaléma ze západní Arábie, dává dokonalý smysl. Hérodotos nás informuje, ţe Féničané původně pocházeli z území západní Arábie a teprve poté, co přeplavili Rudé moře, se někteří z nich vydali do oblasti středozemí. Myšlenka, která stála za tímto malým exodem, spočívala ve snaze otevřít nové obchodní cesty a rozšířit tak svůj trh. Tímto způsobem pronikla do oblasti středozemí fénická místní jména. Féničané zde vytvořili druhé království a místům dávali jména připomínající jim jejich domovinu. Připomíná mi to Iroskoty z Dal Riaty, kteří roku 498 n. l. opustili hrabství Antrim a usadili se na západním pobřeţí Skotska u Argyllshire, kde posléze vytvořili Dalriadské království. Kolem roku 835 se této pozoruhodné skupině podařilo víceméně sjednotit Skotsko jako jeden národ. Pravé templářské tajemství tedy bylo trojího druhu. Zaprvé nalezli záznamy, které patřili komunitě esejců v období před i po narození Krista (200 př. n. l. – 40 n. l.). Získali tím klíč k porozumění Novému zákonu ve správném kontextu. Ten byl napsán za pouţití kódu, jemuţ mohli rozumět pouze esejci. Podle tohoto kódu, zaloţeném na slovech pro oči co vidí a uši co slyší, kniha zobrazuje Jeţíše jako člověka bez boţských vlastností, který byl manţelem a otcem, moţným nárokovatelem judského trůnu a vůdcem jedné z politických frakcí. Podobně jako Korán i tyto záznamy odmítají Jeţíšovu smrt na kříţi. To pro templáře nebylo nic nového. Našich devět templářů zakladatelů disponovalo 347

genealogiemi sahajícími aţ do časů biblického Jeruzaléma. A věděli, ţe byli nejen součástí širší ţidovské diaspory, ale patřili k potomkům rodu Jeţíše Krista. Záznamy, které přibliţují genealogické vazby různých templářů, byly uschovány ve velitelství v palestinském Kirbet-Kumránu – a to od roku 1142, kdy bylo zřízeno třemi rytíři, Raimbaudem de Simianem, Baltazarem de Blacasem a Ponsem des Bauxem. Je zajímavé, ţe samo velitelství bylo vybudováno na troskách starověké římské vojenské pevnosti, která byla sama vystavěna na místě starého esejského kláštera. Je to právě toto místo, kde byly v bezpečí uschovány starobylé španělské vizigótské archiválie ariánské církve. Byly sem přeneseny z Córdoby ve snaze ukrýt je před spáry Říma. Ve skriptoriu velitelství se rovněţ nacházely archiválie prvních křesťanských ebionitských komunit jak ze Říma, tak z Jeruzaléma. Všechny tyto záznamy potvrzovaly, ţe Jeţíš skutečně přeţil ukřiţování. A vskutku, stejné záznamy, které dokládají, ţe roku 50 n. l. navštívil Kristus město Arles, kde se vydával za svatého Trofima, byly odeslány do Kirbet-Kumránu spolu s originálem Suetoniovy knihy Ţivotopisy dvanácti císařů a Ţidovskými staroţitnostmi Josefa Flavia. Obě tyto knihy přibliţují Jeţíšův ţivot po ukřiţování. Kromě toho bylo templářům známo i skutečné místo hrobu svatého Petra ve francouzském Verdonu. Tvrzení, ţe Petr byl první římský papeţ a je pohřbený ve Vatikánu – bez ohledu na to, ţe titul „papeţ“ se pouţívá aţ od čtvrtého století po Kristu – je zjevný podvrh. A naši templáři to byli schopni prokázat (stejně tak, jako věděli, ţe sám papeţský trůn dříve patřil jednomu arabskému mocnáři, ale byl mu ukraden a odnesen do Svatého města). Zadruhé – archiválie z Herodova chrámu, které templáři nalezli stejně jako záznamy esejské církve, jim prozradily přesnou lokaci zlata, tedy chrámové daně, kterou Ţidé z celého tehdy známého světa odváděli do Jeruzaléma. Zlato, dokonce i dnes, rovná se moc. A co více – prostřednictvím mandejské gnostické církve, jednoho ze svých ranných spojenců, si templáři byli schopni opatřit zlata ještě více. O mandejcích se má za to, ţe navzdory svému perskému původu byli ranou křesťanskou gnostickou sektou. (Nebo by nás o tom římská církev ráda přesvědčila.) Linie mandejských kněţí je nicméně 348

mnohem starší, neţ ta křesťanská. Její kořeny lze vystopovat aţ po egyptské kněţí z chrámů v Karnaku a egyptské metalurgy pracující se zlatem. Někteří alternativní historikové tvrdí, ţe byli Egypťané schopni transmutovat vybrané kovy ve zlato, avšak Egypťané disponovali přirozenými zdroji zlata v říčních úloţištích Afriky. Právě tyto doly obdařily osmnáctou egyptskou dynastii v té době zcela neporovnatelným bohatstvím. Mandejci templářům poskytli informaci o místě, kde se tyto doly nalézají a templáři z nich v průběhu následujících dvou set let vytěţí v přepočtu čtyři sta milionů liber šterlinků ve zlatě. Tyto doly se v ničem nepodobají způsobu, jakým je zlato dobýváno dnes. Tehdy se zlato získávalo pomocí studen vykutaných do skal (nejlépe v blízkosti řek) a zpevněných zdivem. Z nich stovky otroků vynášely na povrch kámen, který další otroci drtili v prach, který byl poté proplachován vodou, čímţ se oddělilo zlato od hlušiny. Kdyţ do studny prosáklo příliš mnoho vody, jednoduše se zasypala a opodál po směru ţíly se vykopala studna nová. Takové štoly se mohly rozprostírat aţ do délky tří kilometrů, byly dva metry široké a alespoň patnáct metrů hluboké. Prováděly se i otevřené výkopy ve skále, a to pomocí skoblí a ţelezných klínů – materiál byl pak rozdrcen kamennými kladivy. Odolávala-li skála svou tvrdostí této metodě, zapálil se na ní oheň a poté se rozţhavené místo polévalo vodou s kyselým vínem, aby kámen popraskal. Z děr se vyndávaly hrudky zlatých krystalů obalené surovou horninou. Všeho všudy bylo z území o rozloze nějakých čtyři sta padesáti tisíc čtverečních kilometrů ve střední a jiţní Africe vytěţeno na sedm set tun ryzího zlata. K tomu je nutné připočíst velké mnoţství ţeleza, mědi a cínu. Ačkoliv byla transmutace lákavá a templáři měli mezi sebou bezesporu alchymisty, své evropské katedrály budovali z afrického zlata dopravovaného do Evropy tajnými karavanami. A přesto se aţ do dnešního dne nikdo nepídil, jak si templáři dokázali vytvořit největší zlaté rezervy v celé historii středověku. Ţidovská „zlatá daň“ byla dle záznamů svěřena devíti rytířům, zatímco esejské archiválie byly potají poslány do Evropy vůdci cisterciáckého řádu Bernardovi z Clairvaux, aby je přeloţil. Roku 1128 důvěrně oznámil, ţe „veškerá literatura, která mohla být 349

nalezena, je nalezena a vše, co se dalo přeloţit, je přeloţeno“. „Práce,“ oznámil Bernard, „je hotová.“ Stejného roku svolal Bernard do Troyes koncil, na němţ papeţ Honorius souhlasil se všemi jeho přáními. Zatřetí templáři zjistili, ţe současný Jeruzalém nemusí být totoţný s Jeruzalémem krále Šalomouna. Z archeologického hlediska vše napovídá tomu, ţe původní domovinou ţidovského národa před babylónským exilem byla islámská Mekka a západní Arábie. Bylo ovšem zbytečné dělat si na ně nároky, neboť šlo o svatá místa islámu.

KAPITOLA 8: KRÁLOVÉ-DUCHOVNÍ, ISMÁcÍLÍJA A NUSAJRÍJA Cisterciáckého řádu si z nějakého důvodu náboţenští historikové nikdy příliš nevšímali. Ve skutečnosti se mu vyhýbali jako moru. Pokud ale chceme vidět templáře a tedy i svobodné zednáře ze správné perspektivy, je nezbytné zabývat se různými náboţenskými 350

koncepty tohoto řádu. Po pravdě řečeno – být templářem znamenalo být cisterciákem a naopak. Klíčem k porozumění je vztah Hughese de Payens a Bernarnarda z Clairvaux. Charakterizovat Bernarda z Clairvaux je poměrně obtíţné. Byl to fanatik, politik, nebo vizionář? Osobně bych řekl, ţe to poslední, ač v okamţiku, kdy se své vize rozhodl uskutečnit, nebyly rozhodně nové. Cisterciáci jsou ve většině encyklopedií popisováni jako „členové mnišského řádu, který roku 1098 v Citeaux zaloţil Robert de Molesme“. Samotné Citeaux se nalézá nedaleko Dijonu ve vévodství Burgundském. Molesme přijal skupinu benediktýnských mnichů, kteří byli zjevně nespokojeni s laxním dodrţováním řádových pravidel v jejich opatství. Protoţe chtěli ţít osamoceně a podle přísných pravidel svatého Benedikta, jednoduše opustili svůj stávající řád, odešli z Molesme a zaloţili Citeaux. Skutečným organizátorem řádu byl třetí opat z Citeaux, Stephen Harding. Pravidla a řehole nového řádu spočívala v tuhé askezi, odmítání všech feudálních výnosů a znovuzavedení tvrdé fyzické práce pro mnichy. Aristokraté a pozemková šlechta v celé Evropě věnovala tomuto řádu části své půdy. Cisterciáci díky přenechané půdě a nové bezplatné pracovní síle byli schopni rozvíjet všechny druhy hospodaření, podobně jako se to podařilo muslimům ve Španělsku. Bez překáţek ze strany velkostatkářů se řádu podařilo zúrodnit neplodnou půdu a zvyšovat produkci (zejména vlny), díky čemuţ sehrál hlavní roli v ekonomickém rozvoji Evropy dvanáctého století. Podobně jako muslimové zavedli do praxe různé marketingové strategie. Nebyli pouze zboţnými mnichy velebícími Boha prostřednictvím modliteb a meditací, ale získali si uznání pro svůj nový postoj k obyčejným lidem. Řád byl rovněţ osvobozen od zásahů papeţe a lokálních biskupů. Většina knih nám prozradí, ţe Bernard z Clairvaux se roku 1090 narodil do rodu niţší burgundské šlechty, coţ ovšem není pravda. Oba jeho rodiče náleţeli k první lize burgundských vládců. Jeho otec Tescelin de Saur byl dijonským vikomtem a majitelem hradu Fontaine. 351

Tescelinova matka se původně jmenovala de Granceyová, a tímto způsobem byl Tescelin spřízněn s rodem de la Ferte. De la Ferte se stane během prvních dnů pobytu Hughese de Payens v Jeruzalémě latinským jeruzalémským patriarchou. Byl to právě tento patriarcha, kdo podepsal spolu s Balduinem II. Jeruzalémským listinu, na jejímţ základě byl roku 1118 uznán řád Rytířů Šalomounova chrámu. Bernardův strýc Andre de Baudemont byl spolu s de Payens zakládající člen řádu. Bernardova matka byla Aleth de Montbard a skrze ni byl Bernard spojen přímo s hrabětem ze Champagne. Zdá se, ţe Andre de Baudemont, majordom ze Champagne, byl rovněţ jedním ze zakládajících členů templářského řádu. Jeho ţena Agnes de Braineová je svou rodovou linií spojena s oběma francouzskými královskými rody – s Bourbony i Navary. Po své matce Aleth pocházela z merovejského kníţecího rodu de Tonnerrů, kteří za merovejské vlády zastávali úřad vévodů. Tonnerre (hrom) byl vedlejší titul, který si rod zvolil, aby připomínal jejich starou vazbu na „hřmícího“ velekněze esejské církve Jónatana Annáše. Tento Annáš bezpochyby odcestoval do Evropy, neboť o něm nacházíme záznamy v římských císařských archivech. Tonnerrská dědička Ermengarda – nejstarší sestra Humbergy, manţelky montbardského hraběte Bernarda (otce Aleth a Andre de Montbard) – se provdala za Giullauma I. z Nevers a jejich linie se dostane na vrchol s rodem východořímských císařů z Konstantinopole, královským rodem Courtenajů. Na rodovém původu Bernarda z Clairvaux je zjevné, ţe je zcela královský. Zahrnuje minimálně čtyři královské rody – Merovejce, Karlovce a Kapetovce z Francie a rod anglických Sasů. Stejně tak je důleţitý i rod de Montbard. Sestra Bernarda de Montbard jménem Gundarda byla rovněţ dcerou tety Tescelina de Saura. Gundarda se provdala za Thibaulta III. ze Champagne a jejich pravnuk Thibault IV. bude jedním z těch, kdo podpoří volání Bernarda z Clairvaux po uspořádání církevního koncilu v champagneském Troyes. Jinými slovy byli Thibault IV., Bernard de Clairvaux a Hughes de Payens (jehoţ matka Helie de Montbard byla teta Bernarda z Clairvaux) všichni blízcí příbuzní. 352

Bernard měl několik bratrů a sester a všichni získali vzdělání v St. Vorles, kdysi centru keltské církve, které zaloţil v osmém století opat z Iony. Nový impuls rozvoji St. Vorles dodal Karel Veliký tím, ţe mu zajistil výsadní postavení. Tato bývalá keltská škola měla prvořadý význam ve vztazích, které si mezi sebou vytvořily rozličné burgundské rody. Nejen ţe propagovala principy keltského křesťanství, ale vychovala rovněţ velké mnoţství duchovních, kteří budou usilovat o to udělat z cisterciáckého řádu jedno z nejmocnějších náboţenských hnutí středověké Evropy. Bernard se ve věku jedenadvaceti let rozhodl stát se v Citeaux mnichem. Tento první cisterciácký klášter se nacházel jen pár kilometrů od rodového sídla a jeho představený byl Bernardův bratranec. Je zajímavé, ţe Bernard přesvědčil několik svých příbuzných (strýce, ţenaté bratry a vdanou sestru Humbeline), aby ho následovali do Citeaux. (Humbeline byla mimochodem přímou předkyní Filipy z Hainault, ţeny anglického krále Eduarda III.) Roku 1115, pouhé čtyři roky po svém duchovním probuzení, byl Bernard vyslán do champagneského Clairvaux, aby zde zaloţil klášter, jehoţ plnoprávnými členy se stala celá jeho rodina. Od roku 1118 začal zakládat dívčí kláštery, které spadaly zcela do jeho kompetence. V okamţiku jeho smrti roku 1153 ovládal 68 klášterů rozmístěných po celé Evropě – od Portugalska po Skandinávii, od Skotska po střední Evropu. Ohromné mnoţství muţů odešlo z armády, vstoupilo do řádu a začalo vést klášterní ţivot. Jen málo lidí ví, ţe kaţdý klášter obývalo kolem stovky lidí, a tudíţ tento jediný muţ sám zcela ovládal ţivoty 6 800 svých následovníků. Jedna věc, která mě napadá při pohledu na cisterciácký řád, je neuvěřitelná podobnost, jakou tato takzvaně „katolická“ instituce má s keltskou církví. Nejen, ţe jsou si podobné – ony jsou prakticky identické. Zatímco se obě soustředily na modernizaci Evropy, podporovaly téţ literaturu, umění a vzdělání. Cisterciáci nejenţe přepisovali staré práce, ale byli téţ schopni pořizovat překlady rozličných literárních děl, která se k nim dostávala z oblasti mimo rámec přijatelných katolických zásad. A skutečně, cisterciáci byli první, kdo pořídil latinský překlad Koránu, a to za pomoci muslimů. Není nejmenších pochyb, ţe cisterciáci čerpali duchovní poznání a 353

asketismus od stále přeţívajících, avšak ţivořících súfíjů z muslimského Španělska a od potomků skotské a irské keltské církve. Není pochyb o tom, ţe své bílé roucho přejali od keltských mnichů, kteří se kdysi potulovali hraničními hvozdy Evropy a snaţili se osvobodit křesťany od dogmatických omezení a liturgických nesmyslů, do nichţ je uvrhli pavlovské římské autority. Za povšimnutí stojí také fakt, ţe tito keltští mnichové byli známi jako „Kristova Milice“, coţ je jméno, pod kterým byl známý svatý Kolumba a jeho dvanáct apoštolů, kteří se roku 563 přesunuli z Irska na Ionu. To je důleţitá věc, kterou je nutné mít na paměti. Bernard z Clairvaux byl také propagátorem kultu Marie, nikoliv ale kultu zboţštělé panny, ale spíše ţenství. Tento kult ţenství vznikl původně v islámu a praktikoval se v muslimském Španělsku. Bernard tento muslimský kult pouze modifikoval a pokřesťanštil tím, ţe jej soustředil na jednu z nejpřednějších ţen celé křesťanské víry. Kdyby to neučinil, ţenský aspekt boţství by byl patrně navţdy ztracen. Tím, ţe si celý koncept vypůjčil od islámu, neuctíval Bernard nikdy Mariino „neposkvrněné početí“, jak jej propagoval koncil v Efezu roku 431 a následně byl do křesťanství vecpán římskou církví. Bernard rovněţ přišel s architektonickou koncepcí Boha. Tím, ţe o něm psal, v podstatě jej definoval ve smyslu „šířky, délky, výšky a hloubky“. Důkaz Bernardova vlivu na Řím spočívá ve skutečnosti, ţe za své odlišné názory nebyl nikdy kárán. Tím se dostáváme k tématu, které bylo později v historii templářského řádu velmi diskutováno, a to k otázce rodu „králůduchovních“ (Rex Deus). Opravdu tento rod existoval a je dodnes aktivní? Sám ideál krále pocházejícího z Boha byl původně merovejský a objevil se jiţ u franckého Theodoricha IV. Přijít o království tak, jako se to stalo Theodorichovi IV., není jednoduché, i kdyţ vám bude jako útěcha nabídnuto území jiné, v tomto případě Septimanie. Merovejská říše byla velmi rozlehlá, stejně tak i merovejský rod. Naneštěstí všichni Merovejci muţského pokolení z jedné generace na druhou chtěli mít při porcování medvěda svůj díl. Kaţdý tedy získal malý kousek říše, kterému pak šťastně vládl. Rozdělování a 354

fragmentace má nicméně za následek ztrátu moci a politického vlivu. K tomu přidejme skutečnost, ţe Římskokatolická církev dospěla k víře, ţe disponuje právem od Boha, na jehoţ základě můţe vládnout a poroučet jednotlivým králům, co smí říkat a co ne – výsledkem je návod k pohromě. Merovejská královská moc byla z části ţidovská – ano, Merovejci byli potomky Jeţíše Krista a Magdaleny. Magdalenin kult byl pro ně ve skutečnosti velmi důleţitý, neboť tvořil protiváhu k rostoucí církevní moci. Je nicméně velký omyl věřit, ţe jejich rod zmizel z povrchu zemského koncem osmého století. Ve skutečnosti stále ţije a na několika společenských úrovních je v rámci Evropy velmi aktivní. Musím zde zdůraznit, ţe oba následující královské rody ve Francii, tedy Karlovci a Kapetovci, byly po muţské linii zcela merovejské. Kdyţ poté převzali otěţe od Franků, osvojili si jméno zakladatele rodu stejně, jako to předtím udělali Merovejci. Všichni jsou ovšem členové jednoho rodu, rozděleného do jedné hlavní větve a dvou větví bočních. Theodorich byl králem z vůle Boţí a byl sesazen vlastním bratrancem. V tomto okamţiku se zrodil ideál „krále-duchovního“ (Rex Deus). Celkově vzato kdokoliv byl potomkem původní linie rodu, byl jeho členem. Kdyţ pak Karlovci přišli o moc díky svým bratrancům Kapetovcům, přidali se rovněţ k rodům králůduchovních. Potomci jak merovejské, tak karlovské linie od této chvíle navzájem uzavírali mezi sebou sňatky, vytvořili několik vojenských aliancí s Kapetovci a dohromady z nich vzešlo nejméně dvacet tři francouzských královen. Filosofií rodů krále-boha byla úcta k síle manţelství, s jejíţ pomocí tyto ţeny vládly nad svými manţely. Habsburkové se třeba do tohoto společenství nedostali dříve neţ do chvíle, kdy si Marie Terezie, dcera Karla IV., vzala roku 1736 za muţe potomka králů-bohů Františka I. Štěpána Lotrinského. Aţ od tohoto okamţiku se stali členy společenství králů-bohů. Popravdě řečeno se kaţdý rod, který patřil ke králůmduchovním, snaţil vyhnout sňatku s Habsburky, jako by byli prašiví. Mezi krále-duchovní patřili pouze původní vládci Rakouska – rod Babenbergů. Mezi další, které patří mezi potomky králů-duchovních, patří rody z Flander, Champagne, (starých) Lucemburků, 355

(původních) Bourbonů, (starých) Bavorů, Toulouse, Barcelony, d’Avesnes de Hollande, Normandie, d’Anjou, Lotrinska, skotských Stuartovců, Portugalska a Navarska. Členství ve společenství králů-duchovních se v podstatě dělilo na dvě kategorie. Na ty, kteří byli potomky ţido-křesťanů, a na ty, kteří byli potomky muslimo-křesťanů buď z rodu Umajjovců, nebo z rodu Pečetě proroků – Muhammada. Z této druhé kategorie pochází rod de Payens a jeho templářských rytířů spolu s rozličnými rody králůduchovních z vládnoucích křiţáckým státům z Jeruzaléma, Edessy, Cézareje, Sidónu, Tripolis, Kypru a Zajordání. Seznam niţších rodin patřících k rodu králů-duchovních je poměrně široký – na templářském seznamu jeho členů můţeme nalézt jména jako: de Laplace, de Boeli, de Cugnieres, de Peraudo, d’Aambolin, de Gonaville, de Taverni, de St. Just, de Gisi, de Brencourt, de Rumprey, de Masmallier, de St. Lenois, de Montlodat, de St. Jore, de Lagni, de Grumesnil, de Madic, de Buris, de Plessis, de Santoni, de Corneilles, de Raineval, de Brali, de Somerens, de Novions, de Ervival, de Marseille, de Villars, de Sanzet, de Roche-Abeille, de Mursac, de Liege, de Canes, de Ville ParÍsis, de Ville Mostrue, de Serra, la Chassandes, du Puy, Theobaldi, Harnery, de Puiset a de Bonnefort. A toto je jen několik z nich. Rodiny s královskými vazbami byly mezi jinými ty z Bigorre, de Lara, Montdidier, Rameru, Montpellier, Toulouse, Urgel, Savojska, Provence, Flander, Besalu, Vermendois, Beaudement, Champagne, Poitou, Brabantu, Hainault, Aqvitánie, Coucy, Dreux, Bruce, de Braose, Gueldres, Guise, Bretaně a Barcelony. Islámští spojenci templářů byli Idrísovci z Fezu, ismácílíjské a nusajríjské (alawité) rody potomků šestého imáma Dţacfara as-Sádika, potomka proroka Muhammada. Je zajímavé si povšimnout, ţe řád nusajrů přišel s myšlenkou zboţštění cAlího (zetě proroka Muhammada) v trojici příbuzné té křesťanské; alawité slavili téţ křesťanské i islámské svátky. Jejich interpretace pěti pilířů islámu, z nichţ jeden přikazuje muslimům modlit se pětkrát denně, je čistě symbolická. To znamená, ţe provádění povinností předepsaných islámem není podle tohoto řádu vyţadováno zákonem, ale je ponecháno na svědomí kaţdého jedince. 356

Roku 1128 Bernard z Clairvaux ze společenství králůduchovních, potomek francouzského i anglického královského rodu, nový vůdce (třebaţe ne hlava) cisterciáckého řádu, svolal do Troyes církevní koncil. Jednalo se o bezprecedentní krok. Nikdo se nikdy ani netroufal se ptát, na základě jaké autority si tento člověk, ač vůdce vlivného řádu, dovolil poţadovat na papeţovi, nejvyšší hlavě církve, aby svolal koncil, a ještě k tomu v Champagne. Bernard byl pouhý opat, nikoliv biskup. Nicméně z hlediska keltské církve je opat biskupům nadřazený. Ti jsou chápáni jako lidé obdaření právem ordinovat kněţí a ostatní biskupy, zatímco opati zajišťují administraci a vzdělávání duchovních, úředníků i veškeré populace, která ţije v dosahu jejich duchovní jurisdikce. Je zajímavé, ţe svatý Malachiáš, keltský biskup z Downu, přenechal své roucho Bernardovi z Clairvaux. (Byl to tentýţ Malachiáš, který předpověděl zánik papeţství ve dvacátém prvním století.) Keltská církev byla pro opata Bernarda nesmírně důleţitá, proto jednal, jakoby patřil k této církvi, a nikoliv ke katolickému vyznání. A papeţ Honorius II. pohotově souhlasil a zároveň pověřil Bernarda organizací koncilu, aniţ by vůbec tušil, co se bude na koncilu diskutovat, projednávat a co se nakonec oznámkuje a odešle. K tomu v historii církevních koncilů neexistuje srovnání. Jediné téma je templářský řád. Honorius byl následníkem Callista II., příbuzného Jindřicha Burgundského, vládnoucího kníţete portugalského. Callistovo rodné jméno bylo Guy Burgundský. Říká se, ţe krev je hustší neţ voda, a to bezezbytku platí u všech lidí, kterých se to týká. Koncilu ve Troyes se zúčastnili Matteo, biskup albanský a papeţský legát (dříve Methieu, představený chrámu St. Martin-DesChamps v Paříţi, tedy Francouz); Rainault de Martigne, arcibiskup remešský; Henri le Sanglier, arcibiskup senský; biskup z Charters; Goscelin de Vierzy ze Soissons; Etienne de Senlis z Paříţe, Hatton z Troyes; Jean z Orleánsu; Hugues de Montaigu z Auxerre; Buchart z Meaux; Erlebert z Chalons; Barthelemy de Vir z Laons a Beauvais; a opati Renaud de Semur z Vezelais; Hugues de Macon z Pontigny; Gui ze Trois Fontaines; Ursion z remešského St. Rhemy, Erbert ze St. Etienne de Dijon; 357

Stephen harding z Moslemes a Citeaux, Maitre Aubry (z Remeše); Maitre Souchier, Guillaume II., hrabě z Nevers; Thilbault ze Champagne; Andre de Baudemont ze Champagne; Bernard z Clairvaux; a písař jménem Jean Michel. Mezi pozvanými k účasti na koncilu byl Hugues de Payens, Archambauld de St. Amand, Payens de Montdidier, Jeffroy Bissot, Godefroid de St. Omer a Roland Guizot – všichni členové templářského řádu Šalomounova jeruzalémského chrámu pod vedením Huguese de Payens a pod ochranou křiţáckého krále a latinského patriarchy Jeruzaléma. Okamţitě je zřejmé, ţe koncil byla čistě francouzská záleţitost. Většina účastníků si byla vzájemně příbuzná a tento takzvaný náboţenský koncil, nad nímţ přimhouřil papeţ oko, byl rodinnou záleţitostí, jaká do té doby neměla v dějinách katolické církve obdoby. Koncil v Troyes udělal něco, co se před tím nikdy nestalo. Formálně uznal suverenitu řádu pod vedením Huguese de Payens a povolil Bernardovi z Clairvaux věnovat řádu vlastní řeholi, skládající se z nejméně sedmdesáti dvou předpisů. Ta umoţňovala templářům přijímat dary jak v podobě peněz, tak půdy a zakládat jak na Východě, tak na Západě své buňky, jejichţ příjmy a majetek nebudou podléhat daním ani do nich nebude zasahováno králi, na jejichţ územích budou vybudovány. Dále bylo templářům povoleno najímat ţoldáky, kdykoliv se to zdálo nutné a řádoví kaplani získali právo exkomunikovat kohokoliv jednou ročně při přijímání. Regule činila templáře zodpovědné přímo samotnému papeţi, a to pouze v krajních případech. Templáři byli známí pod třemi různými pojmenováními: Chudí vojáci Kristovi, Rytíři Šalomounova chrámu a Kristova Milice (stejně jako keltští opati z posvátného společenství z Iony tvořené následovníky svatého Kolumby). Templáři měli být rozděleni do třech různých kategorií. Byli zde ti, co prováděli modlitby, tedy samotní cisterciáci. Potom zde byli ti, kteří stavěli, tedy pracovní síla, která bude stavět opatství, templářské hrady a katedrály. A konečně zde byli ti, kdo bojovali – templáři samotní. Poţadavky templářů byly rovněţ trojího druhu. Poţadovala se od nich trojí přísaha: slib chudoby, slib čistoty a slib cudnosti (s ohledem na to, ţe mnoho z nich bylo ţenatých, musíme 358

se divit proč). Třikrát do roka se museli účastnit přijímání, pětkrát týdně mše svaté, třikrát do roka se měli klanět kříţi, třikrát týdně jíst maso a třikrát do roka drţet půst. Museli vlastnit tři koně a nesměli uprchnout tváří v tvář třem nepřátelům. Vše se točilo kolem řady trojic. Templáři na Východě byli oprávněni zaměstnávat muslimské právníky a překladatele. Je jisté, ţe na Blízkém východě se templáři stejnou měrou dělili na křesťany a muslimy. Většina templářských mistrů byla v blízkém přátelském poměru k sultánovi z Káhiry a tvrdí se, ţe roku 1187 byl do templářského řádu uveden Huguesem de Tabariem sám chalífa Saladin. Mnoho lidí se nad členstvím Saladina podivovalo, ale skutečnost lze snadno vysvětlit, uvědomíme-li si, ţe byl po matce vnuk Huguese de Puiseta, templáře a milence Alix z Jeruzaléma. Oprávněně se předpokládá, ţe templářem byl i Richard Lví Srdce – to je také důvod, proč mu Saladinův bratr Málik al-cÁdil poslal koně, který nahradil toho, který zemřel během potyčky mezi dvěmi armádami. Stejně tak můţe být důvodem skutečnost, ţe kdyţ Saladin obléhal hrad Masjaf v Sýrii, řád asasínů jej pouze varoval, namísto aby mu vrazil kudlu do zad. (Saladin varování pochopil velmi dobře, neboť město jednoduše opustil.) Co se asasínského řádu týče, je třeba připomenout, ţe řádové barvy byly kupodivu bílá a rudá pro jejich pláště a bílá s černou pro jejich prapor. Řád asasínů také vyuţíval koncept dvojí hierarchie sloţené z tajného jádra, které bylo známé jen několika vybraným jedincům a vnější slupkou, kterou znal kaţdý – podobně sami sebe uspořádali templáři. Navíc bylo asasínům templáři s podporou křiţáckých kníţat z Tripolis povoleno zkonsolidovat se na území dnešního Libanonu. Jak jiţ jsem zmínil, původ slova asassín má jen pramálo společného s hašišem, jak by nás rádi přesvědčili někteří historikové, ale spíše vychází z arabského výrazu „assas“, tedy „stráţce“. Pravdou je, ţe asasínové byli východní iniciační řád, prostoupený hermetickou naukou. Je zajímavé, ţe kdyţ byl v Evropě mezi lety 1307-1314 templářský řád pronásledován, dobové záznamy nalezené v národních archivech Francie i Španělska uvádějí, ţe neţ 359

aby se rytíři zřekli svého rytířství, raději se přes noc stali rytíři islámu. Koncil v Troyes rovněţ potvrdil právo řádového velmistra nosit rudou róbu a římský kardinálský klobouk bez nutnosti absolvovat obvyklé ordinace vyţadované mezi katolickými duchovními. V důsledku toho byli Hugues de Payens a jeho následníci uznáváni jako svého druhu „velekněţí“ a členové kruhu nejvyššího duchovenstva s trvalým sídlem v Jeruzalémě. Jako za starých časů judských králů budou stráţci křiţáckých králů v Jeruzalémě (kteří ve skutečnosti střeţí zájmy kníţete z Tripolis) militantní chrámoví kněţí. Od samotného aktu uznání řádové suverenity se řádový mistr chová, jako by úřad získal „z milosti Boţí“. V nejstarší templářské katedrále – St. Denis v Paříţi – je tato volená královská výsost vyobrazena v kameni jako počítadlo daných rozměrů obklopené čtvercovou platformou, na jejímţ vrcholu je umístěna koule. Z profilu velmi připomíná egyptský symbol ankh. Další insignií templářského mistra jako pána Východu byl bič, který drţí v levé ruce (replika egyptského cepu) se třemi pramínky rozdělenými uzly. Ony tři uzly značí muslimské porozumění trojjedinému Bohu jako „Alláhovi, jedinému Bohu“, „Bohu navţdy příslušejícímu sobě samému“ a „Bohu věčnému“. Pravá ruka, kterou si tiskne na srdce, drţí malý oktagonální sloupek. Stejně jako za dnů judejských šalomounovských králů nosí hlava tohoto militantního řádu barvy symbolizující úřad velekněze, tedy červenou a bílou. Stejně jako v judejských dobách je úřad velekněze zcela nezávislý. To je důleţité. Idea mesiáše má dvě strany mince a sám tento výraz neznamená nic jiného neţ „pomazaný“, tedy „král“. Avšak Judsko a později Judea měla vţdy dva krále, oba dědičné. První byl typický dědičný král, který disponoval dočasnou vládou nad svým lidem a druhý byl dědičný velekněz jeruzalémský, který duchovně vládl nad ţidovskými kmeny. Obě linie byly vzájemně propojené. Obě linie pocházejí přímo z faraónů prostřednictvím Naasona, z něhoţ svůj původ odvozuje jak davidovská linie, tak linie jeruzalémských veleknězů. Koncil v Troyes pod vedením Bernarda z Clairvaux udělal jinými slovy to, ţe v křesťanských královstvích umoţnil vznik zcela 360

nezávislé entity. Duchovní ochránci templářského řádu se rekrutovali mezi cisterciáckými opaty v Clairvaux a sám řád propagoval Bernard a jeho rodina. Rytíři stejně jako mnichové nosili bílé róby cisterciáckého řádu a cisterciácká hierarchie je zmiňovala jako „Kristovu milici“ a „bojovné mnichy“. O mnoho let později, za vlády papeţe Evţena III. (původně cisteciáckého mnicha jménem Bernard de Paganell, jehoţ rodina se velmi zabývala alchymií a esoterikou), získali křiţáci právo nosit na svých pláštích rudý tlapatý kříţ. Další buly jim umoţní přijímat do řádu zločince, heretiky a exkomunikované jedince na útěku, a to za roční poplatek tří dinárů; dále pak pohřbívat na vlastních hřbitovech lichváře, cizoloţníky a vyobcované – získali tím moc, která začínala konkurovat samotné církvi. Templářsko-cisterciácké propojení se Skotskem jde na vrub de Paganellovu rodu. Pietro Bernardo de Paganelli, Evţen III., syn Fulka de Paganella, měl sestru Agnes, která se provdala za Roberta de Bruce, pána z Clevelandu a prvního pána z Annandale. Jejich nejstarší syn Adam zdědil anglické jmění (vzešel z něj rod Braosů), zatímco nejmladší Robert le Meschin zdědil jmění skotské. Robert de Meschin byl přímým předkem Roberta de Bruce, hrdiny skotské války za nezávislost. O tlapatém kříţi bylo templářskými historiky napsáno jen málo. Jeho symbolika je stěţí křesťanská a spíše odkazuje k číslu dvanáct islámského zvěrokruhu. Vlastně zahrnuje všechna čísla od jedné do dvanácti: čtyři světové strany (jih, sever, východ a západ); čtyři elementy (voda, oheň, země a vzduch); a dvanáct tělesných otvorů. Ve skutečnosti se tlapatý kříţ pojí jak s mikrokosmem, tak makrokosmem lidstva. Dále reprezentuje rozměry Skalního dómu a rovněţ je oním znakem, který v rámci islámu pouţívali súfíjové. Toto je ovšem zamaskováno. Tento symbol se dá najít i v konkrétních cisterciáckých klášterech. Templářské architektonické symboly, ač se v Evropě nevyskytují, se dají najít v cisterciáckých klášterech ve Skotsku a všech dívčích kolejích zakládaných z Clairvaux. Ač jsou z architektonického hlediska evropské cisterciácké kláštery značně jednoduché, ve Skotsku je tomu zcela jinak. Třeba v melroském opatství je tlapatý 361

kříţ skutečnou součástí ikonografie a nachází se v lomených klenbách nad presbytářem. Jak praví přísloví, kdo neviděl, neuvěří! O tom, ţe templářský řád byl uskupením jak esoterickým, tak vojenským, není pochyb. Ve skutečnosti právě díky těmto znalostem byl řád do roku 1307 jednou z nejúspěšnějších organizací v tehdy známém světě, která získala moc, jiţ bylo moţné dosáhnout jen díky pečlivému plánování vybraných vizionářů. Templáři vládli území, které se rozprostíralo přes moře, a to jak v Evropě, tak na Blízkém východě. O těchto územích se mluvilo jako o provinciích – na Východě mezi ně patřil Jeruzalém, Tripolis, Antiochie a Kypr. V Evropě je tvořilo několik královských území. Ve Francii to byla severní Francie a současné Holandsko, později ještě Burgundsko a Normandie, dále pak Auvergnes, Poitou (ve skutečnosti starobylá Akvitánie) a Provence. Více na západ patřila řádu půda v Kastilii, Portugalsku a Aragonsku-Katalánii. Na severu měli půdu v Anglii (včetně Skotska, Walesu a Irska, které byly tehdy samostatné celky hovořící společným jazykem). To samé platilo pro Itálii (severní Itálie byla někdy zmiňována jako Lombardie), Pouille či Apulie (jiţní Itálie a Sicílie) a Maďarsko (střední Evropa). Po čtvrté křiţácké výpravě připadla řádu další provincie v Řecku, občas zmiňovaná jako Morea. Řád rovněţ nebyl určen pouze pro svobodné muţe, jak tvrdí většina knih. Dost z nich bylo ţenatých a zplodilo děti. Někteří ze starých králů si dokonce brali za manţelky místní ţeny, ať uţ ţidovky či muslimky, a jejich potomstvo bylo známé jako „Poulin“. Většina z nich se stala členem řádu a někteří se dostali i do jeho vnitřního kruhu. Záznamy vypovídají, ţe v třináctém století jiţ v řádu existovalo na různých stupních minimálně 13 000 poulinů, buď synů templářů či jejich potomků. Nosili podobně jako ţenatí rytíři černé roucho namísto bílého a bydleli v oddělených čtvrtích. Jen málo lidí ví, ţe před rokem 1129 existovala i ţenská větev řádu, která pečovala o vzdělávání. Ač někteří biskupové, kteří zasedali v Troyes, byli silně proti tomuto ţenskému prvku, „templářské sesterství“ přeţije aţ do čtrnáctého století. Ţeny se podobně jako muţi řídili cisterciáckou řeholí. Kdokoliv z akademického světa věří, ţe templářský řád byl stejný jako jakýkoliv jiný vojensko-náboţenský 362

řád, snaţí se vylíčit něco, co je v rozporu s historickými záznamy. Kdyţ přijde na templářství, neexistují ţádné normy a je jen otázkou času, kdy to zjistí i historikové.

II

KAPITOLA 9: ZRADA PRO DLUH Začátkem čtrnáctého století templářský řád, přestoţe jiţ nevládl v Jeruzalémě, disponoval nad vládami a králi nepřekonatelnou mocí. 363

Kaţdý dluţil templářům peníze. Na území, které templáři vlastnili uvnitř různých království, nebylo moţné vybírat daně a na rytíře usazené na svých základnách a školách v Evropě se nevztahovaly zákony daných zemí. Templáři si v podstatě stanovili vlastní. Ač nikdo z nich nedisponoval ţádným individuálním majetkem, bohatství, kterým oplývali jako celek a které čas od času spatřili vládci, kteří je navštívili, bylo závratné. Hodnota zlata a stříbra za zdmi jejich sídel, finanční výnosy jejich bankovnictví a půdy, kterou drţeli, a dokonce i koní a zbraní, byla větší, neţ kdy vlastnili francouzští králové. Je rovněţ známá věc, ţe roku 1180 disponovali templáři nejméně jedenácti tisíci základnami. V období dlouhém padesát let také z velké části financovali výstavbu šedesáti cisterciáckých opatství v Evropě (většinou těch, které poté vedli opati z Clairvaux), z nichţ v kaţdém ţila stovka mnichů. K tomu je nutné připočíst náklady na stavbu osmdesáti evropských katedrál. Navíc se templářům spolu s cisterciáky podařilo přeměnit Evropu v něco do té doby nevídaného. Dvanácté století bylo svědkem zrození něčeho, co nazývám nová peněţní ekonomika. Na rozdíl od ostatních náboţenských institucí, jejichţ bohatství se zakládalo na zemědělství, spravovali templáři svůj majetek s cílem vytvářet finanční výnosy namísto výnosů naturálních (například sklizně). Tento systém se do té doby v Evropě nepouţíval. Od dob Karla Velikého byla společným evropským platidlem stříbrná mince (známá jako dinár). Ta byla nicméně nahrazena novou templářskou raţbou z dvanáctého století, jejímţ cílem bylo rozvíjet nastupující systém nezávisle obchodujících městských států. Bankovnictví se začalo provozovat uţ za dnů Silvestra II. a nyní jiţ pevně zakořenilo ve městech jako Siena, Lucca a Florencie. Prohlašovat ale, ţe templáři vynalezli bankovnictví, je silně nadnesené. Bude přesnější říci, ţe templáři pouze vylepšili bankovní úvěry a platební techniky, a tím zvýšili cirkulaci peněz po celém známém světě. V Palestině byl monetární systém zaloţen na třech různých měnách – na zlatém arabském dináru, který byl hlavní měnou Blízkého východu, byzantské hyperpeře a stříbrné drachmě. Byla to právě zběhlost v nakládání s penězi, která z templářů udělala nejvyšší 364

experty v celém obchodu s drahými kovy. K tomu přidejme obchodní zastoupení v kaţdém přístavu a skutečnost, ţe řád disponoval vlastní flotilou, a nepřekvapí nás, ţe kaţdý rytíř dostával svůj feudální příjem v hotovosti – v hotovosti, o kterou pečovali jejich vlastní bankovní domy. Od roku 1200 byli templáři rovněţ ochránci rozličných filosofií, které katolická církev prohlásila za hereze. V Evropě jimi byli chráněni především albigenští, kataři a bogomilové. Církev katarů a albigenských zmiňuje jiţ roku 1020 Raoul Glaber, burgundský mnich z Orleans. Zmiňuje se o nich dosti břitce a tvrdí, ţe vedle vzývání ďábla pořádají tajné orgie, přičemţ kaţdé dítě, které se z nich narodí, je upáleno a jeho popel pozřen. (Raoul byl podle všeho duševně nemocný.) K náhlému nárůstu této ne zcela nové víry došlo v oblasti Languedoc okamţitě po pádu umajjovského emíra z Córdoby, kdy prokatoličtí králové Asturie získali části území nyní jiţ roztříštěné enklávy muslimského světa v Evropě. Není pochyb o tom, ţe kataři byli velmi mocní. Vilém IX., vévoda Akvitánský, je chránil a většina jihofrancouzské šlechty se k nim velmi rychle přiklonila. Kataři vytvořili skupinu, která protestovala proti korupci římskokatolických kněţí a netolerantnosti vůči muslimům a ţidům. Zpovědník Konstancie z Provence, třetí královny ze skupiny králů-duchovních a ţeny Roberta I. Francouzského, byl kněz katarské církve – církve, která byla na jihu Francie výborně organizovaná, zajištěná a podporovaná. Řím dostal strach a volal po kříţové výpravě proti těmto heretikům. Robert I., druhý král kapetovské dynastie, která doposud usilovala o papeţské uznání, nechal čtrnáct nejvyšších katarských představitelů zajmout. Následoval zkorumpovaný soud, v němţ byli všichni kromě jednoho, který odvolal, odsouzeni k smrti upálením na hranici. Tak zemřeli první katarští mučedníci. Později, roku 1119 římskokatolický koncil v Toulouse marně poţadoval, aby světská moc asistovala církvi při potírání hereze. Následující papeţ Innocenc III. (1198-1216) se pokoušel přinutit Raymonda VI. z Toulouse, aby rozdrtil to, co papeţ nazval nakaţlivou chorobou. Jeho iniciativa skončila neštěstím, při němţ byl zavraţděn papeţský legát – někteří věří, ţe na příkaz samotného Raymonda. 365

Proč byli vlastně tito lidé vnímáni jako zhmotnění ďábla na zemi? Jejich víra byla mimo jiné zaloţena na manichejské tradici, která hlásala myšlenku dualismu. Dokonce i svatý Augustin z Hippa (354430 n. l.) byl předtím, neţ konvertoval ke katolicismu, členem severoafrické manichejské církve. Teprve po své konverzi se z Augustina stal zapřísáhlý bojovník proti manicheismu. Podle historiků lze katarské kořeny vystopovat do osmého století, kdy se v Arménii zformovala sekta paulikiánů. V devátém století paulikiáni pronikli aţ na hranice Evropy, obzvlášť na Balkán, kde vešli ve známost jako bogomilové, coţ v překladu znamená milovníci či přátelé Boha. Z Bulharska poté putovali do severní Itálie, kde byli známí jako pataréni, a poté do francouzského města Albi, které se stalo jejich hlavní základnou. Languedoc bylo zasvěceno nové tradici. Nebo to bylo naopak? O tom, ţe mezi katary a albigenskými existuje spojení, mám své pochybnosti. Mnohem větší smysl dává vazba na islámskoţidovskou víru, jak byla po třísetleté období tolerance pěstována v Córdobě. A vzhledem k tomu, ţe kníţata z Toulouse měla v drţení území córdobských chalífů, jejich usazení v Languedocu je zcela přirozené. Navíc „milovníci Boha“ je moţné přeloţit také jako „Ceili Dei“, potomci skotské keltské církve, která šířila evangelium po celé Evropě včetně muslimského Španělska. Slovo „katharos“ znamená v řečtině „čistý“ a přesně tímto výrazem nazývali členové katarské církve své představené. Katarští kněţí, kteří se oblékali do černého a prosazovali myšlenky dobročinnosti, obvykle putovali v párech a kázali víru, ţe svět, jak jej známe, je pouhé bitevní pole mezi dobrem a zlem. Lidstvo ve své hmotné podobě je součástí zla. Spirituální duše kaţdého jedince nicméně patří k boţskému světlu, které prostřednictvím neustálého přemisťování pomáhá hmotnému tělu osvobodit se od tělesných pohlavních pudů. Jinými slovy – dobro vţdy zvítězí nad zlem. Ve své toleranci k ostatním vyznáním dodrţovali tito kněţí askezi, kterou dokázal následovat málokdo. Jejich křty byly jednoduché, ale účinné a nekonaly se v kostelech, nýbrţ v domovech těch, kteří touţili po dokonalosti. Poté, co byl jedinec seznámen s tradicí, působením a duchovní povahou křtu, 366

který obdrţí a rovněţ s tvrdou prací, která se od výše zmíněného adepta bude očekávat, byla mu poloţena tato otázka: „Máš vůli přijmout tento svatý křest Jeţíše Krista v podobě, v níţ ti byl odhalen a poskytnut, aby ti celý ţivot pomáhal udrţet si čistotu srdce i ducha, a nikdy nezklamat jejich očekávání, ať uţ je důvod jakýkoliv?“ První fáze katarské iniciace začínala odříkáváním modlitby zvané „Pater“. Takto se dle tradice modlili andělé předtím, neţ ztratili Boţí milost. Padlí andělé ztratili vůli tuto modlitbu odříkávat, proto bylo její odříkávání čistými a dokonalými katary prvním krokem k navrácení andělů do jejich původního duchovního světa. Znovu se zde setkáváme s esejským konceptem andělské christologie. Druhá fáze byl samotný křest, kdy katarský kněz drţel nad hlavou novokřtěnce knihu evangelií (otevřenou v Evangeliu podle Jana) a dokonalí na ni jeden po druhém vkládali svou pravou ruku. Proč Jan? Jednoduše proto, ţe o Janově evangeliu se má zato, ţe je zaloţeno na prorocké vizi a protoţe Jan byl jedním z mála, kdo správně pochopil smysl Jeţíšových činů. Celý proces zahrnuje rovněţ aspekt smrti a znovuzrození. Katarský znak – bílá holubice – je na erbu města Toulouse stále přítomná. (Holubice byla symbolem keltské církve, kterou jí zcizila katolická církev, aby zde reprezentovala Ducha Svatého. Holubice jako muslimský symbol označuje univerzální duši lidstva.) Podobně jako muslimové i kataři mluví o Jeţíšovi jako o „proroku Boţím, znamení Boţím a sluţebníku Boţím,“ tedy stejně jako o něm mluví Korán. O Jeţíšových ţácích se mluví jako o „pomocnících Boţích“. Z katarského náboţenství se v dnešním Languedocu jiţ nic nedochovalo. Katarská církev byla kříţovou výpravou, kterou proti nim poštval papeţský stolec, zcela zlikvidována. Jejich likvidaci zajistila genocida – dlouhodobá genocida trvající po několik staletí. Samozřejmě máme archeologické stopy, které toto časové období dokumentují. Jeskyně, které tehdy kataři pouţívali jako útočiště a chrámy, je dodnes moţné navštívit. Obzvlášť zajímavá je jeskyně v Ornolacu, neboť zde kataři do zdi vyryli pentagram. Jdete-li zpět, je moţné do něj vstoupit a ocitnout se tak uvnitř symbolu reprezentujícím Herma Trismegista. V katarské tradici se o něm mluví jako o „kříţi ţivota“. Tímto způsobem téţ kataři zpodobňovali 367

Jeţíše na kříţi – nikoliv ukřiţovaného podle katolického dogmatu, ale spíše v rámci širšího esoterického plánu. Jeskyní je něco přes čtyřicet a všechny jsou podobně orientované, s osou směřující k magnetickému pólu planety, odkud – jak prohlašuje mnoho náboţenských tradic – přišel „král světla“. Architektura hradu Montségur, posledního útočiště katarů, skrývala tajemné poselství dávno předtím, neţ hrad roku 1244 dobyla papeţská armáda. Astronomové mohli v jakémkoliv ročním období snadno určit bod, kde na horizontu vyjde slunce. Ze dvanácti bodů uvnitř hradu byla provedena přesná měření za účelem dosaţení precizního souladu mezi body východu slunce a jednotlivými znameními zvěrokruhu. V celém svém plánu je Montségur podřízen astronomickým a religiózním potřebám stejně jako anglické Stonehenge či skotský Callanish. Etymologie slova „Montségur“ obsahuje keltský kořen „egu“ s významem „slunce“, v němţ nacházíme pozůstatky slunečního kultu. Víra v duchovní světlo byla samou podstatou manicheismu i katarství. Náboţenskou a astronomickou symboliku lze nalézt ve většině katarských hradech, jak vidíme například na hradě Queribus. Hlavní válcovitý pilíř tohoto hradu předstupuje sedmdesát centimetrů jihovýchodním směrem tak, ţe jeho základna je zcela precizně orientována do čtyř světových stran. K pilíři přiléhá malá klenutá místnost, která je postavená tak, aby během zimního slunovratu bylo moţné sledovat malým čtvercovým oknem vycházející slunce. Queribus je sluneční kalendář, který funguje pouze jeden den v roce – v den vzkříšení Slunce, v den, kdy křesťané slaví narození Krista, v den Mithry. Templáři proti katarům nikdy nebojovali. Naopak je chránili a byli zasvěcení do jejich víry a rituálů. Rozumí se samo sebou, ţe řada templářů patřila rovněţ mezi dokonalé, a ţe katarská církev byla uznávanou větví templářské církve. Kdyţ papeţ roku 1147 poţadoval, aby proti nim vystoupili, vyjádřil se Bernard z Clairvaux jen velmi neochotně. Ve skutečnosti po své velmi opatrné promluvě (zcela netypické pro jednoho z největších náboţenských a politických vůdců své doby), se odebral na loţe s tím, ţe se necítí dobře. Zanedlouho uţ tato hlavní postava katolické hierarchie, 368

ponechaná o samotě a zapomenutá svými kolegy, cestovala od jedné jihofrancouzské templářské základny ke druhé a potkávala při tom některé velmi podivné lidi. Dva z nich – Josef Gikatilla a Isák Slepý, oba s kořeny v zaniklém córdobském chalífátu – se s Bernardem setkali v montpellierském kraji. Vliv této části světa zde byl zcela zřetelný. Bernard se setkal nejen s klíčovými postavami katarské hierarchie, on jim naslouchal, a spolupracoval s nimi na tvorbě nových náboţenských konceptů, které by byly přijatelné pro všechny na Východě i Západě. Řím si samozřejmě takového vývoje nebyl vědom. Toto je důvod, proč Bernard po papeţi poţadoval, aby vydal bulu, na jejímţ základě mohou všichni vyobcovaní, zloději a heretikové vstoupit do templářského řádu. Tento krok zajistil přeţití katarské církve, přenos jejích tradic do templářského prostředí, v důsledku čehoţ řád dále posílil. Tehdy také ikonografie cisterciáckých opatství získala nový architektonický prvek – kříţovou chodbu, přezdívanou téţ „křiţovatka větrů“ či „cesta rytmů“. Naprosto stejnou věc praktikovali súfíjové na svých školách ve Španělsku a souvisí se stezkami kabaly. Bernard sám se choval, mírně řečeno, jako heretik. Je nicméně skutečnost, ţe v osmiletém období, mezi roky 11451153, byl papeţský stolec v drţení jednoho z Bernardových cisterciáckých druhů, Evţena III., který se narodil jako Bernard de Paganel a jehoţ rod se dlouhá léta zabýval alchymií. Evţenovo spílání proti katarům bral váţně jen málokdo. Bernard měl doslova volnou ruku a mohl si dělat, co se mu zlíbilo. Toto propojení pomůţe řádu templářů Šalomounova chrámu zajistit si po ztrátě Jeruzaléma roku 1187 pevnou pozici na jihu Francie. Během let pak templáři zreformovali finanční systém v Evropě tím, ţe zlepšili bankovní systém papeţe Silvestra II. a zavedli akreditiv, který v té době vyuţívali blízkovýchodní bankéři jiţ po několik generací. Historicky doloţená je skutečnost, ţe kdokoliv mohl sloţit peníze řekněme v templářské komandatuře ve Skotsku, získat od nich stvrzenku a cestovat kamkoliv do Evropy či křiţáckých království na Blízkém východě – Antiochie, Tripolis, Jeruzaléma či Edessy. Na příjezdu do svého cíle potom tento člověk 369

mohl předloţit výše zmíněný doklad na jakékoliv templářské komandatuře a obdrţet tam stejnou částku, jakou si původně uloţil ve Skotsku. Templáři poloţili základy pojišťovnictví tím, ţe umoţnili rodinám, od těch nejvýše postavených aţ po ty nejniţší, platit řádu kaţdoročně určitý obnos peněz. Tento obnos se lišil individuálně rodinu od rodiny a souvisel s jejím sociálním zázemím. Kdyţ se pak rodině změnily podmínky k horšímu, templářský řád ji začal podporovat. Kdokoliv, koho postihla exkomunikace, si mohl být bez ohledu na své společenské postavení jistý, ţe jednou ročně obdrţí od templářského duchovního svaté přijímání, a to obyčejně na Velikonoce, aby dostál poţadavkům „velikonočních povinností“. Většina katedrál na Západě byla financována z templářských zdrojů a vystavěna stavebníky, kteří byli spolu se svými učni a zedníky napojeni na řád prostřednictvím „Confreire Templieres de Francs Metiers“. Tito spolubratři měli právo účastnit se valných shromáţdění a diskutovat zde záleţitosti dotýkající se jejich konkrétních obchodních aktivit. Účastnit se ale mohli pouze členové. Začátkem čtrnáctého století měl velmistr templářských rytířů pod svými křídly patnáct tisíc skutečných rytířů a celkově na dvě stě šedesát tisíc duší. Půda, kterou měl v drţení, se rozkládala na více neţ deseti miliónech hektarů po celém tehdy známém světě. Řád byl aţ do roku 1307 nejbohatší, nejúspěšnější a největší korporací, která do té doby na naší planetě existovala. Začátkem čtrnáctého století byl také některými kruhy povaţován za nejobávanější a nejvíce opovrhovanou organizaci celého křesťanstva. Aţ doposud sesazoval papeţe a krále, zrazoval křesťanské prince tím, ţe udrţoval spojenecké pakty s muslimskými mocnáři, některé z nich zradil a jiné zase poštval proti sobě. Řád uvedl do evropského prostředí politiku nejvyššího kalibru, kterou neovládal nikdo jiný kromě něj samotného. Do této politiky patřilo naplňování dlouhodobých strategií, které se čas od času přizpůsobovaly na základě detailních analýz změn, kterými procházel tehdy známý svět. K řádu patřili alchymisté, teologové, učenci, mystikové (jak západního, tak východního vyznání), cechovní učedníci, ţoldáci a exkomunikovaní (právo k jejich zápisu do řádu bylo garantováno 370

papeţskou bulou) a tisíce mnichů. Mezi nejvyššími představiteli řádu byli ti, kdo prováděli modlitby (cisterciáci); ti, kteří stavěli, operativní zednáři (čtyři stovky na jednu budovanou katedrálu) se svými učni a doprovodem; a ti, kteří bojovali, militantní mnichové, tedy samotní rytíři templu. Tuto jejich podskupinu pak tvořili skuteční rytíři, četaři, panošové a sluhové. Templáři byli ochotní bojovat ve prospěch králů pouze v případě, ţe se to jevilo politicky výhodné pro řád samotný a pro jeruzalémský královský rod (ve skutečnosti usídlený v Tripolis). Muslimové opět převzali Jeruzalém roku 1244, poté co se templáři přemístili do Akka, které podlehlo islámu roku 1291, poté co se templáři přesunuli na Kypr. Nebyla to však jen křiţácká království, která bojovala o holé přeţití. Začátkem čtrnáctého století se ocitlo Skotsko ve varu, kdyţ anglický král Eduard I. předloţil poţadavek, aby se stalo jeho vazalem, zatímco francouzský král Filip Sličný dluţil našemu templářskému řádu přes milión liber. Filip byl špatným dluţníkem – nehledě na skutečnost, ţe neměl jak svůj dluh zaplatit, stejně o to ani nestál. Jediné řešení, které pro Filipa přicházelo v úvahu, bylo na svém území řád zcela vyhladit a přesvědčit své královské kolegy a papeţe, aby udělali totéţ. Od roku 1305 začal král a jeho finanční ministr Enguerrand de Marigny osnovat plán, který to měl provést. Plán vyšel, avšak jeho výsledky se minuly s očekáváním. Dvacátým čtvrtým velmistrem řádu byl na počátku čtrnáctého století Jacques de Molay. Byl synem Jeana de Longvy (pohřbeného v chrámu svatého Jakuba de Doles ve Franche-Comté) a dcery a dědičky Mathea de Rahon. Samotné Molay (ve smyslu vlastnického jména) se nachází ve francouzské besanconské diecézi. Kolem roku 1256 se v Beaune stal Jacques templářem, později pak představeným a nakonec roku 1298 i řádovým velmistrem. Během křtu jednoho z dětí francouzského krále Filipa IV., prince Roberta (narozeného po roce 1295), sehrál Jacques de Molay roli jeho kmotra. Jinými slovy – nejen, ţe měl Jacques de Molay vynikající konexe co se rodinného původu týče, ale sama skutečnost, ţe se jiţ před svým zvolením do čela templářského řádu vyskytoval po boku krále Francie, svědčila o jeho pevném postavení. V roce 1298, kdy veškerá zodpovědnost za suverenitu řádu padne na něj, se vše od základu změní. Kaţdý z 371

předchozích velmistrů pocházel z rodů králů-duchovních. Ze čtyřiadvaceti velmistrů bylo dvacet dva z nich Francouzů, jeden byl Ital a jeden syrský křesťan. Všichni spolu byli příbuzensky spřízněni. Velmistr Období jeho vlády 1 Hugues de Payens 1118-1139 . 2 Robert de Craon 1139-1147 . 3 Ebberhard de Barres 1147-1151 . 4 Bernard de Tremelay 1151-1154 . 5 Bertrand de 1154-1169 . Blancheford 6 Philippe de Naplouse 1169-1171 . 7 Odon de St. Amand 1171-1180 . 8 Arnould de Torogo 1180-1185 . 9 Jehan Thierry 1185-1187 . 1 Gerard de Riderford 1187-1191 0. 1 Robert de Sable 1191-1196 1. 1 Gilbert Roral d Eralie 1196-1201 2. 1 Philippe du Plessis 1201-1217 3. 1 Guillaume de Chartres 1217-1218 4. 1 Pierre de Montagu 1218-1229 5. 1 Arnold de Grospierre 1229-1237 6. 372

1 Armand de Perigord

1237-1244

7. 1 Giuillaume de 1244-1247 8. Rochefort 1 Guillaume de Sonnac 1247-1250 9. 2 Renaud de Vichy 1250-1257 0. 2 Thomas de Beraud 1257-1274 1. 2 Guillaume de Beaujeu 1274-1291 2. 2 Theobaldo Gaudini 1291-1298 3. 2 Jakub de Molay 1298-1314 4. Ke sníţení templářské moci bylo podniknuto mnoho kroků, v neposlední řadě i ze strany papeţství. Roku 1291 navrhla synoda uspořádaná v Salzburgu spojit templářský řád, Řád německých rytířů a Řád maltézských rytířů do jednoho celku. Papeţ Mikuláš IV. však zemřel ještě před konečným rozhodnutím této otázky a templářská suverenita tak zůstala zachována. Kaţdý ale tušil, ţe slavné dny řádu jsou spočítány. Cesty templářů a katolické církve se rozdělily jiţ dávno před tím, za vlády velmistra Pierra de Montagu, který stál v čele řádu v letech 1218-1229. Nový patriarcha nebyl členem „rodiny“ a de Montagu proto odmítl uznat jeho autoritu, v důsledku čehoţ odmítl uznat i autoritu, kterou nad řádem měl papeţ Honorius III. Papeţ Alexandr III., který svůj úřad zastával v letech 1159-1181, odsoudil řád na lateránském koncilu roku 1179, a to hlavně kvůli oslabování autority biskupů, pohřbívání exkomunikovaných a jejich nepatřičnému připouštění ke svatému přijímání, stejně jako kvůli soukromému provádění mše laiky. Papeţskému stolci začalo postupně docházet, ţe ve vlastních sklepích hostí démona. Jak biskupové, tak papeţ se cítili popuzeni tím, jak řád drolil jejich moc, a to zcela oprávněně. Dřívější papeţové zajistili svými bulami 373

templářům výsadní práva, čímţ bezděky umoţnili skutečnost, ţe řád vyprodukoval vlastní hybridní verzi křesťanství. O několik desítek let později bude pro svou podporu myšlenky naprosté rozluky řádu s papeţskou stolicí exkomunikován papeţem Urbanem IV. (1261-1264) nejvyšší velitel templářských rytířů Etienne de Sissi. Řád zkrátka pozvedl proti papeţské stolici zbraně a vyhlásil jí válku. O Urbanovi se říká, ţe zemřel strachy. Jeho následník Klement IV. poskytl poslušně nejvyššímu veliteli rytířů rozhřešení a řád se vrátil ke své běţné činnosti. Ve skutečnosti se stíţnosti latinských patriarchů kupily na papeţském stole jiţ od roku 1154. Roku 1297 se templářům postavil portugalský král; stejně tak se zachoval i císař Svaté říše římské Fridrich II. Ten proti templářům vytáhl, kdyţ pozvedli zbraně proti princi z Antiochie, vyplenili Soluň, Peloponés a vydrancovali Athény. Vše, co Fridrich templářům zkonfiskoval, jim nicméně bylo vráceno na základě příkazu papeţe Řehoře IX. Moc řádu v té době byla všudypřítomná. Francouzský král Filip IV. nemohl bez podpory papeţství docílit rozpuštění řádu, a navíc to ani nebyla jeho priorita. Sám se dostal do vyhroceného sporu s papeţem Bonifácem VIII., který vyhlásil svou svrchovanost nad evropskými králi. Kdyţ se to dozvěděl Filip, rozzuřil se a vyslal do Říma vojenskou jednotku, která mu měla Bonifáce přivést v řetězech. Naprosté Bonifácovo poníţení způsobilo šok, jehoţ následkem papeţ 7. července roku 1304 zemřel. Jedenáct měsíců byl papeţský trůn prázdný, aţ byl konečně 5. června roku 1305 zvolen Francouz Bertrand de Got. Korunovace proběhla v Lyonu. Krátce poté poslal vychytralý Filip výjimečně krásnou dceru hraběte de Vian přímo do náručí Bertranda (nyní Klementa V.) – ten se do ní zamiloval aţ po uši. Aţ do té míry, ţe se rozhodl přenést papeţský stolec do francouzského Avignonu, kde zůstane po sedmdesát tři let – toto období bude později nazýváno „babylónské zajetí církve“. Po Klementovi V. bude následovat ještě šest dalších papeţů francouzské národnosti, z nichţ všichni budou podporovat francouzskou imperiální politiku. Není pochyb, ţe Klement V. byl zvolen díky Filipově podpoře, a hlavním důvodem Filipovy podpory byl Bertrandův písemný slib, ţe pomůţe králi zničit templářský řád. Tak o tom alespoň píše sám Filip 374

IV. v dopise flanderskému vévodovi. Teď, kdyţ měl Filip papeţe v kapse, bylo konečně moţné uskutečnit plán Enguerranda de Marigny. Plán byl dvojsečný a byl vypracován uţ v roce 1300, avšak z časových důvodů bylo nutné jej odloţit. Původně plán vymyslel normanský právník jménem Pierre Dubois. Potlačení řádu podle něj byla věc zcela zásadního významu, neboť umoţňovala Filipovi Francouzskému vydrancovat majetek francouzských templářů. Plán počítal s dobytím Konstantinopole, kam měl být jako vládce dosazen princ Karel z Valois, a sám Filip měl být prohlášen za „válečného krále“ (Bellator Rex) Jeruzaléma. V první fázi měli být z Francie odstraněni, v případě potřeby i silou, všichni Ţidé. To byl nápad de Marignyho. Jejich zboţí, peníze a jmění mělo být ve jménu krále zkonfiskováno a uloţeno do královských pokladnic. Filip však zapomněl na jednu věc – alespoň co se templářů týče, diasporní Ţidé byli podřízeni titulárnímu jeruzalémskému králi, v oné době králi kyperskému. Zatímco Jindřich II. de Lusignan, kyperský král, se Filipovými záměry s jeho vlastním exilovým společenstvím příliš nezaobíral, jeho bratr Amaury to nade vší pochybnost vnímal jako hrozbu, a to do té míry, ţe mezi bratry došlo k rozepři. Templáři se ve sporu přiklonili na Amaurovu stranu, avšak museli brát v úvahu skutečnost, ţe Kypr byl v té době jejich jedinou východní základnou. Není nicméně pochyb o tom, ţe se o Filipových opatřeních vědělo a jejich projevy v politickém dění byly pečlivě mapovány. Během prvních měsíců roku 1306 obdrţeli Jacques de Molay, který tehdy pobýval na Kypru, a mistr řádu svatého Jana z Jeruzaléma dopis od papeţe Klementa V., který oba zval ke společnému setkání s králem Filipem dne 6. července do Poitiers. V dopise stálo, ţe si je papeţ zve, aby se s nimi poradil o vyslání moţné pomoci arménskému králi Leovi a králi kyperskému, a navíc prodiskutoval nově se vynořivší myšlenku unie obou řádů. Dále papeţ poţadoval, aby de Molay dodal informace o počtu rytířů. Jacques zareagoval zasláním dvou memorand do papeţových rukou. První se zabývalo návrhem nové kříţové výpravy a druhé detailně pojednávalo důvody hovořící proti spojení obou řádů. Dokonce i samotný mistr řádu johanitů souhlasil s tím, ţe by spojení obou institucí nepřineslo nic dobrého. De Molay 375

rovněţ vypravil flotilu deseti lodí a plavil se do La Rochelle – s sebou vezl peníze, o kterých předpokládal, ţe si je bude král chtít od řádu půjčit. Celková suma zlata dosahovala astronomických výšin a po svém příjezdu do Paříţe byla uloţena do chrámové pokladnice. Mistr řádu svatého Jana dorazil rovněţ se svou flotilou do marseillského přístavu. Jen málo historiků si vůbec povšimlo, ţe samotná plavba z Kypru do přístavu La Rochelle (který, pravda, patřil v oné době templářům), nedávala ţádný smysl. Templářské lodě se měly mnohem spíše plavit do Marseilles, neţ si razit cestu podél Herkulových sloupů a Gibraltaru, který byl v té době stále v rukou Maurů. Avšak, a to je třeba znovu zopakovat, jen málo historiků kromě Francouze Jacquese Rollanda vůbec zmiňuje skutečnost, ţe vztahy mezi Jacquesem de Molay a muslimskými panovníky z Bagdádu, Káhiry a Jeruzaléma byly velmi srdečné. Představte si následující situaci: Píše se rok 1298 a Jacques de Molay, který v té době sídlí na posledním zbývajícím templářském hradě na Východě (hrad Ruad nacházející se na ostrově tři kilometry od pobřeţního města Tortosa) vstoupí s armádou čítající pouhých 2 000 templářů do Jeruzaléma, který na základě templářskomuslimské úmluvy měl v drţení necelé tři roky. V té době na Kypru umírá řádový velmistr Theobaldo Gaudini. De Molay jednoduše opustí Jeruzalém, projde Palestinou aţ do přístavu v Týru, přeplaví se na Kypr, kde je zvolen do čela templářského řádu, a vrátí se zpět do Jeruzaléma, bez toho, aby se ho byť jednou jedinkrát pokusila zastavit některá z muslimských mocností, ať uţ Turci, Saracénové nebo ostatní arabští věřící. Jacques de Molay a jeho 2 000 templářů neopustí Jeruzalém aţ do roku 1301; teprve tehdy zcela nerušeně odcestují zpět na Kypr. Pro křesťanskou flotilu je zcela nesmyslné plavit se muslimskými vodami sem a tam, jestliţe ovšem ona flotila nedisponuje dohodou vzájemném neútočení. Jako přístav je La Rochelle samozřejmě mnohem bezpečnější neţ Marseilles, neboť z La Rochelle, který byl v bezvýhradném vlastnictví řádu, bylo moţné uprchnout do zemí, kde římská vláda nebyla zatím všemocná. Při svém příjezdu do Francie templářský velmistr okamţitě poznal, ţe se něco chystá, avšak fámy o chystané zradě jednoduše 376

ignoroval a tropil si z nich ţerty. Měl za to, ţe něčeho podobného by se otec vůči kmotřenci svého syna nikdy neodváţil. Navíc by na Filipa dopadl papeţský hněv. Ne všichni však byli přesvědčeni. Templářští rytíři byli z Paříţe převeleni do přilehlých komandatur a cvičišť. Peníze, které Jacques přivezl, byly přepraveny zpět na loď, kde byly drţeny v pohotovosti, pro případ, ţe by k něčemu došlo. Rytíři řádu svatého Jana navíc učinili úplně stejná opatření a byli spatřeni, jak opouštějí Francii téţe noci jako templáři. Jediná věc, která zůstala v pokladnici paříţského chrámu, byl královský poklad, který byl v budově uloţený – nic víc, ani nic míň. Je zřejmé, ţe plán nezůstal pro templáře tajemstvím. Jakub II. Aragonský se o něm dozvěděl od Christiana Spinoly z Geney, který mu měl říci následující slova: „Nicméně rozumím, ţe to papeţ a (francouzský) král dělají pro peníze (z chrámu) a protoţe si přejí jak templáře, tak johanity i všechny ostatní vojenské řády sloučit do jednoho Řádu, do jehoţ čela si král přeje a zamýšlí postavit jednoho ze svých synů. Chrám nicméně s královými návrhy důrazně nesouhlasí a nehodlá se jim podrobit.“ Díky svému kaplanovi byl do králových plánů zasvěcen Jehan de Clinchamp, pán z la Buzardiere. Na zámku pána z la Buzardiere trávilo čas několik přátel a příbuzných templářů, kteří se zde dozvěděli o plánu Filipa IV. proti templářskému řádu. Pierre d’Aumont, Gui de Montanor, Gaston de la Pierre Phoebus, Pierre le bon de Lombardie (člen anglické komandatury), Yves Lancel de l’Ysle, Louis de Grimoard, Pierre Yorlick de Riveault, Cesar Minvielle a Jean Marie de Senectaire spolu se svými sluhy okamţitě vyrazili do Paříţe, aby informovali templářské vůdce o chystaném komplotu. Zcela evidentně k něčemu došlo, neboť v předvečer pátku 13. října roku 1307 odjela templářská flotila a mnoho rytířů do bezpečnějších přístavů, neţ byl La Rochelle. Je zajímavé, ţe stejnou noc zmizeli z Marseille i johanité včetně svého řádového mistra. A ti z vás, kdo jste nevěřícími Tomáši, vězte, ţe ve vatikánském archivu existuje seznam templářů, kteří stačili uniknout před příjezdem královských gard. Sám tento 377

fakt dokazuje, ţe papeţská opičárna se nevyvedla a většině templářů se podařilo uprchnout ještě předtím, neţ mohli být uvězněni. pátek 13. října roku 1307 časně ráno bylo v Paříţi i jinde ve Francii zatčeno, uvězněno a z kacířství obviněno 72 templářů. Čtrnáct z nich včetně řádového velmistra patřilo mezi rytíře, tři z nich byli kněţí, dvacet z nich byli bratři sluţebníci a ostatní zůstali neidentifikováni. Klement V. pod vlivem Filipa IV. rozkázal všem křesťanským vládcům zatknout veškeré templáře na jejich územích a vydal inkvizici pokyny k vymáhání přiznání uţitím tortury. Obvinění proti templářům byla vznesena na základě výpovědí dvou pomlouvačů, bývalých templářů – Francouze a Itala – kteří byli oba z řádu vyloučeni. Filip IV. musel rázem čelit skutečnosti, ţe ne kaţdý ve Francii měl vůli jej poslouchat. Metách nejen ţe úřady nezískaly z templářů ţádné přiznání, ale dokonce se ani ţádnému templářovi nic nestalo. V Nimes se proti nim nepodařilo nic prokázat. V Boulogne a Ravennes byli templáři propuštěni. V samotné Bretani a Provenci budou templáři navzdory trvání na své nevinně odsouzeni k smrti. V Paříţi bude 140 rytířů včetně Jacquese de Molay obviněno ze všech hříchů pod sluncem. Vystoupilo proti nim 132 svědků, z nichţ 40 byli bývalí templáři, kteří byli z řádu vyloučeni, neboť mu dělali ostudu. Templářům bylo povoleno hájit se prostřednictvím dvou řádových kněţí, Frerese Renaulda d’Orleans a Pierra de Boulogne. Soudní pravomoc vykonal Renauld de Pruyn, Guillaume de Chambonnet, Bertrand de Sartiges, Guillaume de Foux, Jean de Montreal, Matthieu de Cresson, Essart, Jean de St. Leonard a Guillaume de Guirissac. Obvinění, kterým nyní museli čelit, byla rozčleněna podle tří odlišných znaků. Podle obvinění první kategorie členové řádu popírali během tajných obřadů Krista, Boha, Marii či světce. Podle druhé kategorie měli členové řádu páchat širokou škálu rouhání vůči svatému kříţi či spodobněním Krista. Třetí kategorie obvinění zahrnovala praktikování obscénního líbání. Ani zde se však obvinění nezastavila. Na templáře byly uvaleny další ţaloby, například praktikování sodomie, znesvěcování svatých hostií řádovými kněţími, popírání víry ve svátosti, praktikování modlosluţebnictví či 378

to, ţe velmistři či vysocí hodnostáři řádu měli moc zprostit své bratry jejich hříchů. Sečteno a podtrţeno, celkový počet obvinění se vyšplhal k závratným 177 hříchům. Třináct templářů se ke vzneseným obviněním přiznalo, ale později svá doznání odvolalo. Čtyřicet čtyři jich bylo za opatským chrámem svatého Antonína v Paříţi upáleno. Ostatní byli posláni do benediktýnských klášterů, kde doţili jako nepotřební mnichové. Co si však počít s Jacquesem de Molay bylo stále dilema. 16. října roku 1311 začal ve Vienne koncil, na nějţ bylo pozváno přes 300 církevních hodnostářů, jichţ se však nezúčastnilo více neţ 114 z nich. Zde se začala konat přelíčení proti různým jednotlivcům, kteří patřili k templářskému řádu. Právě na tomto koncilu papeţský stolec rozhodl, ţe řád bude rozpuštěn „nikoliv na základě zákona, ale předáním“. V srpnu následujícího roku koncil rozhodl, ţe majetek řádu přejde do rukou johanitů. A konečně, dne 11. března roku 1314, v době večerní mše, byli velmistr řádu Jacques de Molay, normandský tutor Geoffrey de Charny, Hugues de Peyraud a Mahaunt dAuvergnes v Paříţi společně upáleni. Po těchto čtyřech, stejně jako po ostatních 54 templářích, kteří zemřeli v ohni, nezbylo vůbec nic. Dokonce i jejich kosti byly rozemlety na prach a vysypány do řeky Seiny. Přesto ale v dějinách svobodného zednářství, konkrétně jeho švédské větve, přeţívá víra, ţe skutečný hrob Jacquese de Molay existuje. Všichni předchozí velmistři byli pohřbeni mimo Francii, nejdříve v Jeruzalémě a později, po pádu Jeruzaléma do rukou muslimů, v Akku, a konečně kdyţ i Akko ovládl islám, tak na Kypru. Jacques de Molay byl jediným velmistrem, který musel zemřít na půdě kontinentální Evropy. Dnes připomíná smrt Jacquese a jeho druhů pamětní deska umístěná po straně katedrály Notre Dame. Z mnoţství všemoţných nařčení je jedno vinilo z toho, ţe templáři uctívali hlavu. Inkvizitorům se z tohoto obvinění podařilo díky svým zvráceným metodám, kdy na mučidlech získávali všechny potřebné důkazy, udělat velké téma. Obyčejným templářům nebylo nikdy povoleno účastnit se rituálů, které provádělo úzké vedení řádu. Nicméně domněnky, ţe Bafometova hlava patřila původně Janu Křtiteli či dokonce Jeţíšovi (případně jinému jedinci muţského 379

pohlaví), musí být jasně odsunuty do sféry fantazie či touţebných přání několika pomýlených spisovatelů. Slovo samotné je pouhá šifra kryptografického systému, který pouţívala jiţ esénsko-nazorejská církev, aby zastřela své teologické představy a jména konkrétních jedinců. Stejný kryptografický systém pouţívali i ti, kdo sepsali svitky nalezené v Kumránu. Tento systém následně dekódoval aţ Dr. Hugh Schonfield. Podle jeho knihy Essene Odyssey (Esejská odysea), která vyšla roku 1984, slovo „bafomet“, pokud jej dekódujeme, znamená „sofie“, coţ je řecký ekvivalent ţidovského výrazu pro moudrost. Moudrost se náboţensky vţdy pojila s ţenským aspektem boţství. Hlava byla tedy fyzickou připomínkou skutečnosti, ţe ač byl řád zaštítěn maskulinní pauliánskou ortodoxií, uznával přesto moudrost jako ţenský prvek v boţství, který byl uctíván dávno před tím, neţ ţezlo pozvedla muţská podoba boţstva. Vţdyť je to právě moudrost, na níţ se odkazuje biblická kniha Genesis jako na „ducha Boţího, jenţ se vznášel nad vodami“. V důsledku toho se řád jeví spíše gnostický neţ spřízněný s Římskokatolickou církví. Templáři byli prohlášeni za heretiky a na základě toho byl jejich řád rozpuštěn. Rovněţ to poukazuje na skutečnost, ţe spíše neţ katolickou doktrínou se templáři zabývali ţidovsko-helénistickou a islámskou naukou. Moudrost v rámci ţidovské víry je feminní povahy. „Slovo“, jak jej zmiňuje Janovo evangelium, je rozhodně maskulinní. Moudrost, ať uţ ji pojmenujeme Sofie, Máří Magdalena, Helena, Kybelé, Athéna a tak dále, vychází ze společného kořene, jímţ byla Ísis, sama pouhá emanace staré sumerské bohyně Inanny. Celý tento myšlenkový koncept je esejský a vychází z učení myšlenkové školy zaloţené faraónem Thutmosem III. z jedenácté egyptské dynastie, jejímiţ potomky byli skrze linii Achnatona a Smenchkarea jak judejský královský rod, tak větev dědičných velekněţí jeruzalémského chrámu. Jako přívrţenci boha Atona (či Adona, jak se modifikovaný výraz objevuje ve slově Adonaj, čili „Pán“) ztratili oba nad Egyptem kontrolu a skončili ve vyhnanství. Jejich potomci později ovládnou Izrael jako ţidovští králové; z nich je pak moţné vystopovat příbuzenskou linii, která vede aţ k Jeţíšovi a Janu Křtiteli. Pro ty z vás, kteří se zajímáte o lingvistiku, není jistě novinkou fakt, ţe se 380

zvuk egyptské hlásky T mění v hebrejské D. Stejně tak i egyptské E se v hebrejštině mění na O. Gnostické myšlenky jsou v řádu zcela zjevné, pokud se začnete zabývat jeho ikonologií. Na mnoha řádových pečetích naleznete islámský srpek měsíce. Tento symbol má samozřejmě více významů. Na jedné straně je to ţenský atribut panenství, ale i těhotenství a rození. islámském kalendáři souvisí s měsícem, přičemţ slovo „měsíc“ je ţenského rodu a představuje jak Artemis, tak Ísis. V islámu symbolizuje zároveň otevřenost a koncentraci, čímţ odkazuje na vítězství věčného ţivota nad smrtí. Některé islámské země pouţívaly dokonce rudý srpek měsíce připomínající rudý kříţ templářského řádu. Řád rovněţ pouţíval symbol lva. Někteří historikové se domnívají, ţe lev představuje Anglii (bez ohledu na to, ţe skutečným heraldickým znakem Anglie jsou tři leopardi a lev je naopak symbolem Skotska), ve skutečnosti ale propojuje řád jednak se sluncem a také se starým judejským královským rodem. Lev představuje východ a západ slunce, včerejšek a dnešek a nese samozřejmě i význam astrologický. rámci templářské ikonografie je vyuţíván kontrast mezi maskulinními a feminními symboly – srpkem měsíce a lvem – a tento kontrast odráţí povahu templářského porozumění náboţenství, které bylo zcela odlišné od učení šířeného dogmatickou a myšlenkově omezenou římskou církví. Povšimněme si také, ţe řád nikdy nepouţíval katolický kříţ, ale spíše beránka a rybu, tedy symboly ranných křesťanů, které Řím zaměnil za kříţ zobrazující Jeţíšovo utrpení. Templáři disponovali rovněţ vlastním spodobněním Jeţíše, kterým bylo patrně takzvané Turínské plátno. Odmítali skutečně templáři Kristovo boţství tak, jak tvrdilo jedno z obvinění proti nim? První velmistr řádu Hugues de Payens byl jak křesťanského, tak muslimského původu. Byl potomkem jak Jeţíšova bratra, „Boţího stínu“, tak Muhammada, „Pečeti proroků“. Mezi řádovými archiváliemi se navíc nalézaly důkazy o tom, ţe Jeţíš nezemřel na kříţi, a dokonce ţe svatý Petr nebyl pohřben v Římě. Všichni následující řádoví velmistři včetně Jacquese de Molay byli 381

členy širšího rodu, které pojil společný původ s prvním velmistrem. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto skutečnosti, je pravděpodobné, ţe koncept zboţštění Krista tajně odmítali. Byli členové nejuţšího vedení řádu alchymistickými mistry? Jejich okamţité napojení na španělské Maury a blízkovýchodní súfíje, nusajríje a asasíny pouze naznačuje, ţe měli k dispozici mnoţství esoterických a hermetických knih. Díky nim také vynalezli metodu výroby oken, která dokázala zachytit ultrafialové paprsky vstupující do katedrál. První dílny, kde se nový typ skla začal vyrábět, sídlily ve francouzském Citeaux a St. Denis a původně byly vedeny perskými alchymisty. Byli snad tito alchymisté stavebními mistry, kteří budovali katedrály v novém stylu? Odpověď na tuto otázku nemůţe být jiná neţ zvučné ano, neboť to byl právě templářský řád, kdo stanovil svým pracovním silám jasná pravidla. Jednalo se nicméně o pracovní sílu, která byla původně vyškolena v Jeruzalémě, a to bezpochyby muslimy. Nikdo na světě nedokázal propojit dřevo s kamenem takovým způsobem, jako muslimští zedníci. Tento prostý historický fakt si můţete snadno ověřit, pokud si uděláte výlet do Córdoby. Oddávali se templáři homosexualitě? Tady jsme na tenkém ledu. Tento vojenský řád byl zcela v muţských rukách. V armádě vţdy docházelo k homosexuálním stykům (ač to dokonce i dnes budou armádní velitelé ostře popírat), avšak celá tato věc má několik úrovní. Homosexualita můţe být prováděna prakticky, ale také pouze na rovině mentální (tuto myšlenku přijímá dokonce i katolická církev). Homosexualita omezovala násilí páchané na ţenách, neboť po bitvě se vojáci často raději těšili jeden s druhým neţ se ţenami. Na Blízkém východě oné doby byla homosexualita jistě zcela běţná záleţitost, snad dokonce očekávaná. V Evropě se o ní mluvilo jako o „řecké“ neřesti. Jak řecká, tak arabská poezie se o této podobě lásky zmiňuje a dozajista na ní neshledává nic obscénního či nepřirozeného. To ovšem neznamená, ţe si myslím, ţe templáři byli homosexuálové – pouze to, ţe někteří jimi zcela přirozeně být mohli. Je nicméně pravda, ţe esoteričtí členové řádu praktikovali sexuální magii zaloţenou na gnostických spisech konstantského biskupa Epifana (kolem roku 370 n. l.). Ve svých osmnácti letech se 382

Epifanés přestěhoval do egyptské Alexandrie, kde se dostal do kontaktu s gnostickou skupinou známou jako barbelité. Mezi mnoha jinými rituály praktikovala tato značně nekonvenční křesťanská sekta skupinový sex, při němţ ţeny ve svých rukou zachytávaly semeno ejakulujících muţů, které poté pozvedávaly k nebesům a odříkávaly při tom následující slova: „Obětujeme ti tento dar, tělo Páně.“ A naopak muţi rukama zachycovali menstruační krev ţen a obětovali ji jako „krev Páně“. duchu starobylých rituálů Eleusíny, Kybely a Attise zde bylo prováděno tělesné spojení. Jako gnostikové templáři znali tajné Tomášovo evangelium a zmínky o svatebním loţi a sexuálním zasvěcení. Římskokatolická církev jiţ od dob teologa Klémenta Alexandrijského z druhého století po Kristu spojovala sexuální akt s vinou a tvrdila, ţe jej lze zdůvodnit pouze a jedině zjevnou nutností lidské reprodukce. Kléméns dokonce věřil, ţe v okamţiku pohlavního vyvrcholení duše opouští tělo. Svatý Augustin dovozoval, ţe muţské semeno obsahuje nový ţivot a přenáší Adamův hřích z generace na generaci. Tento koncept zcela odmítala keltská církev. důsledku toho povaţovala římská církev sex pro potěšení či jako součást magických rituálů za pouhou satanistickou praktiku. Tato obvinění nebyla ve skutečnosti nová. Jiţ předtím dva papeţové ve svých dopisech francouzským templářským mistrům tyto řádové praktiky rozhořčeně vytýkají. Innocenc III. (1198-1216) ve svém dopise nejvyššímu řádovému představiteli píše: „Zločiny vašich bratrů nám díky skandálu, který v církvi vzbuzují, působí hlubokou bolest. Templářští rytíři praktikují učení Satanovo.“ Řehoř IX. (1227-1241) v roce 1240 zmiňuje skutečnost, ţe mu je známo, ţe templáři praktikují homosexuální pohlavní styk a okultní sexuální magii na základě tajných pravidel zavedených Roncelinem de Fos (pozdějším mistrem z Tortosy a Sýrie). Tato pravidla byla sepsána v templářské knize známé jako „Kniha o křtu ohněm“. Je zajímavé, ţe Roncelin de Fos se oţenil s Mabile d ‚Agout a měl s ní čtyři děti. Byla tedy povaha řádu, nahlíţená papeţskou optikou, heretická?

383

Odpověď samozřejmě musí být ano – vinen ve věci obţaloby – avšak to platí pouze z hlediska církve, nikoliv z hlediska samotných templářů. Během onoho sedmiletého pekla pro francouzské templáře však vyšlo najevo, ţe skutečně odsouzeno a zavraţděno jich bylo daleko méně, neţ se původně myslelo. K tomuto závěru je moţné dojít po prostudování soudních archivů, které se nacházejí v Paříţi. Archiválie zeširoka pojednávají o rytířích vláčených od jednoho soudu k druhému, o jejich přiznáních a následných popíráních a nových a nových soudech, dokud nedojde k nevyhnutelnému – ke smrti upálením. To se ovšem přihodilo 683 z nich, a nikoliv několika tisícům, jak tvrdí rozliční historikové. Dále je zde skutečnost, ţe se templářský majetek nedostal do rukou francouzských králů, a v důsledku toho nebyl zanesen ve francouzském daňovém registru. Je velký omyl myslet si, ţe francouzská státní moc věděla, kde se všechny ty stovky templářských komandatur ve Francii vlastně nacházejí. V tajných vatikánských archivech existují seznamy templářů, kterým se podařilo uprchnout. Co se s všemi těmi templáři tedy nakonec stalo?

KAPITOLA 10: SKOTSKO: KRÁLOVSTVÍ V NOUZI A BEZPEČNÉ ÚTOČIŠTĚ Konec třináctého a počátek čtrnáctého století se ve Skotsku odehrával ve znamení neklidu a povstání – v těchto letech se kvůli dynastickým problémům otevřela Eduardovi I. moţnost zaútočit na Skotsko a splnit si tak svou dlouhodobou touhu po jeho ovládnutí. Alexandr III. Skotský zemřel roku 1286. Oba jeho synové zemřeli ještě dříve a jediný potomek, který přeţil, byla jeho vnučka Margaret, dcera Erika II. Norského a skotské panovnice Margaret. Roku 1290 se skotská královna Margaret vydala na cestu do království svých předků a zemřela, kdyţ dosáhla Orknejského souostroví. Skotsko bylo bez monarchy – tedy v situaci, kterou si jen těţko mohlo dovolit, neboť v Anglii právě vládl územní expanzí posedlý Eduard I. Zatímco zasedal koncil, který se snaţil obtíţnou 384

situaci s nástupnictvím vyřešit, na obranu země byli povoláni stráţci. Na trůn si činilo nárok třináct uchazečů; toto číslo se podařilo zredukovat na dva hlavní kandidáty: prvním byl John Balliol, jemuţ patřila třetina gallowayského panství; druhým byl Robert Bruce, přezdívaný „soupeř“, kterému patřilo annandalské panství. Oba byli právoplatnými potomky prince Davida, hraběte huntingdonského, a to skrze jeho dcery. Bruce byl jiţ před lety vybrán Alexandrem II. jako předpokládaný dědic, avšak toto rozhodnutí bylo zrušeno poté, co se Alexandrovi narodil syn, pozdější král Alexandr III. Skotský koncil byl poněkud bezradný. Jen Bůh ví, proč se biskup Fraser z Glasgow rozhodl vyslat za Eduardem I. do Londýna delegaci, jejímţ úkolem bylo zjistit jeho názor na celou záleţitost. Eduard I. okamţitě vyslal na sever svou armádu, vstoupil do Skotska a poţadoval, aby mu do jeho rukou byly předány všechny pevnosti. Co se otázky následnictví týče, vzal si sebou nejlepší mozky přes anglické právo a jen tak mimochodem prohlásil, ţe ať uţ na skotský trůn nakonec dosedne kdokoliv, učiní tak s jeho svolením a bude od něj poţadovat přísahu věrnosti. Roku 1292 dosedl na skotský trůn John Balliol, jehoţ ţena a Eduard I. měli společnou babičku; Balliol trůn získal s Eduardovým svolením a zavázal se mu přísahou věrnosti. Eduard si ze Skotska odvedl nové vojenské jednotky, které měl k dispozici, kdykoliv bylo potřeba, a samozřejmě potraviny. Roku 1295 jiţ Skotsko nechtělo ani nemohlo snášet Eduardovu aroganci, a Jan I. Skotský se spojil s Eduardovým nepřítelem, francouzským králem Filipem IV., s nímţ podepsal dohodu o vzájemné vojenské pomoci. Tak se zrodila takzvaná Stará aliance (Auld Alliance) mezi Francií a Skotskem, která vydrţí aţ do roku 1906. Časem se ukáţe být nejdéle trvající úmluvou, která kdy byla mezi dvěma národy na této planetě uplatňována, a pro Anglii se po staletí stala trvalou noční můrou. Roku 1296 Balliol abdikoval, ačkoliv Eduard tvrdil, ţe jej dal sesadit. Balliol byl nějaký čas zadrţován v londýnské pevnosti Tower a poté byl poslán do Francie, kde také roku 1318 zemřel. Eduard I., který opět nabyl nad Skotskem vlády, začal věřit, ţe se situace navrací do normálu. Očekával překvapení a zklamání. Během několika měsíců si Skotsko šeptalo jméno jednoho Skota, který se 385

právě vrátil z Francie, kde se na dvoře Filipa IV. naučil válečnickému řemeslu. Ono jméno bylo William Wallace, který byl mladším synem Malcoma, pána z Ellerslie v Ayrshire a Auchinbothie v Renfrewshire. Všichni členové Wallaceovy rodiny muţského pokolení byli dále rytíři rodu vrchních skotských správců – Stewartů. Sir Jakub Stewart, vrchní správce Skotska, byl jedním ze skotských regentů během prvního i druhého období bez královské vlády. Vrchní správci navíc počínaje rokem 1128 obdařili templářský řád neuvěřitelným mnoţstvím půdy. Sir Jakub byl v rámci skotské a francouzské zednářské tradice povaţován za templářského mistra, kdyţ uţ ne přímo za templářského mistra celého Skotska. Walter fitz Alan, první vrchní správce (Dapifer Regis Scotia), byl mecenášem templářů ve Skotsku. Roku 1164 zaloţil Clunyjské převorství v Paisley – řád, který se podobně jako cisterciáci vydělil z benediktýnského hnutí. Jeho syn Alan doprovázel do Jeruzaléma Richarda Lví srdce. Alanův syn Walter, třetí vrchní správce, povýšil převorství v Paisley na opatství. Alexander, Waltrův syn a následník, byl rovněţ křiţákem. Kdyţ se Alexandr oţenil s Jean z Bute a Arranu z rodu ostrovních Somerledsů, do majetku Stewartovského rodu přibyla země, která obklopovala cisterciácké opatství v Saddelu, situovaném v Mull of Kintyre na západním pobřeţí Skotska. Alexandrův syn a následník Sir Jakub Stewart, pátý vrchní správce, podporoval od prvního dne Roberta Brucea, „soupeře“. William Wallace byl rytířem jednajícím v zájmu jeho rodu. Víme, ţe roku 1295 sehrál Jacques de Molay roli kmotra prince Roberta Francouzského. Ke křtu samotnému byli přizváni i dvořané, a proto se William Wallace, rytíř slouţící skotskému templářskému rodu, této události rovněţ zúčastnil. Wallace a templáři začnou spolupracovat. Ve skutečnosti byl Wallaceův způsob boje proti anglickému vojsku Eduarda I. zaloţen na blízkovýchodní taktice úderu a úniku, coţ dokazuje, ţe znal a byl zasvěcen do rozličných templářských metod boje. Je třeba mít na paměti, ţe v době, kdy se Wallace vrátil do Skotska, byl jiţ vycvičeným rytířem. Právě v tomto okamţiku většina historiků nechápe pointu této zajímavé části jedné z nejvíce fascinující etapy skotské historie. 386

Většina z nich nám řekne, ţe Wallace jednal sám za sebe. Toto ovšem nebyl ten případ. Wallaceova oddanost patřila nejprominentnějšímu rodu celé země, Stewartům. Tento rod spravoval skotskou pokladnu a vlastnil část Skotska, jeţ byla přístupná pouze po moři – saddelské opatství, tehdejší cisterciácký klášter, který se takto ocitl v rukách templářů. Wallaceova oddanost cele patřila pro-francouzskému siru Jakubovi Stewartovi, pátému vrchnímu správci Skotska, spoluvládci a stráţci skotské říše a zastánci Bruceova nároku na skotskou korunu. Zatímco Wallaceovo jméno na listině Ragman Roll ze srpna roku 1296 chybí (jedná se o kus papíru, dle něhoţ všichni podepsaní slibují věrnost Eduardovi I.), jméno sira Jakuba je tam přítomné. Sir Jakub Stewart jako spoluvládce a stráţce věřil, ţe Stará Aliance (Auld Alliance) musí přeţít za kaţdou cenu a musí být zasvěcena do kroků, které anglická politika hodlá ve Skotsku podnikat. Tyto informace mohly být snadno předávány Wallaceovi a ten na jejich základě prováděl konkrétní opatření. Věc, která není obecně známá, je skutečnost, ţe všichni hlavní protagonisté – Balliol, Bruce, Stewart, John Comyn a Wallace, a dokonce i sir Andrew de Moravia (Moray) – byli příbuzní. Všichni byli bratranci. Wallace byl přímým příbuzným se skotskými vrchními správci prostřednictvím své matky, která pocházela z rodu Boydů, výhonku stewartovské dynastie, a navíc měla další vazbu na Stewarty prostřednictvím rodu Craufurdů z Crosbie. Sir Andrew Moray, Wallaceův vojenský druh, byl synovec Johna Comyna. Rodové vazby byly důleţitou součástí skotského ţivota a ţádnému kariéristovi by nikdy nebylo svěřeno právo vést ozbrojené síly. Bitva u Stirling Bridge, v níţ roku 1297 armáda Wallace a de Moraye zvítězila, zajistila Wallaceovi jak místo ve vládní radě, tak titul stráţce Skotska. To lze pochopit pouze jako kulminaci výborně sladěného plánu, který mohl (hezky v templářském stylu) vypracovat jedině biskup Wishart, biskup William Lamberton ze St. Andrews a sir Jakub Stewart. Toto hnutí organizovaného odporu se stane kořenem skotského nacionalismu, který vyvrcholí roku 1997, kdy si Skotové přesně sedm set let po výše zmíněné události odhlasují znovuustavení vlastního parlamentu v Edinburghu. Nejpodivnější je 387

však skutečnost, ţe v době, kdy byl Wallace prohlášen stráţcem Skotska, se vládlo ve jménu Johna Balliola. A ještě podivnější je skutečnost, ţe se ţádný z regentů ani stráţců nepokusil přivézt Balliola zpět do Skotska. Balliol byl v té době ve Francii na papeţské půdě. A zcela neuvěřitelný je fakt, ţe Wallace, který roku 1299 cestoval do Francie a do Říma, se zcela vyhnul setkání s ním (navzdory tomu, ţe někteří autoři o tom píší) a tématu Balliolova kralování se při rozhovorech s papeţem Bonifácem VIII. ani nedotkl. Ač království drţel teoreticky v rukách Balliol, je pravdou, ţe Skotsku prakticky vládli biskupové Wishart a Lamberton, kteří hájili zájmy Roberta Brucea, tehdejšího hraběte z Carricku, vnuka „soupeře“, který zemřel roku 1294. Důvod, proč nemohl být mladý hrabě z Carricku korunován uţ nyní, tkvěl ve skutečnosti, ţe jeho otec a jmenovec, pán z Annandale, byl stále naţivu v rukách Eduarda I. Kvůli tomu by mohl být Carrick i na pozici skotského krále Eduardem I. vydírán. Přebíhání Roberta Brucea mezi skotským a anglickým táborem nekořenilo v jeho vypočítavosti, ale bylo pouhým důsledkem skutečnosti, ţe kdykoliv to přehnal s bojem za Skotsko, bič Plantagenetovců se jej hned snaţil přimět k rozumu. Jen málo lidí například ví, ţe Bruceův děd se den poté, co byl Ballion uznán Eduardem I. za skotského krále, zřekl jak svého panství v Annandale, tak poţadavků skotské koruny pro svého syna, otce Roberta Brucea. Dva dny poté, co byla zpráva o Bruceově nástupnictví přečtena ve skotském parlamentu sponzorovaném vrchním správcem sirem Jakubem Stewartem, zřekl se Bruceův otec všech titulů a práv na skotskou korunu ve prospěch svého syna. V celé této záleţitosti je opět patrný vliv sira Jakuba Stewarta. Rok 1305 byl zcela klíčový. Připomeňme si nezapomenutelný výkřik „svoboda!“, který se vydral z hrdla herci Melu Gibsonovi ve velkolepém filmu Braveheart (Statečné srdce), kde sehrál roli Williama Wallacea. Jak film názorně ukazuje, byl Wallace oběšen, vykuchán a vykastrován; zatímco stále ještě dýchal, bylo mu z hrudi vytrţeno srdce, a teprve poté byl sťat. Jeho hlava byla naraţena na kůlu Londýnské brány a části jeho těla byly rozeslány do rozličných skotských měst. Jestli si Eduard I. myslel, ţe uštědřil lekci Skotům, nadělil ji však spíše sám sobě. Tento čin naplno odpálil revoluční sud 388

prachu. Ač byl jejich národní hrdina rozsekán na kusy, nikdo v tomto podceňovaném národě na sever od hranic se nesehnul byť jen o píď. Wallace byl mimo hru a jeho post měl být obsazen člověkem, kterého sám Wallace mnohokrát ţádal o přijetí královské koruny. Na scénu mohl konečně veřejně vstoupit Robert Bruce, hrabě z Carricku, jehoţ otec zemřel roku 1304, a stát se tak Wallaceovým následníkem. Okamţitě poté, co jeho otec zemřel, podepsal Bruce s biskupem Williamem Lambertonem ze St. Andrews Cambuskennethskou smlouvu. Od tohoto roku Wallace, který ustoupil ve prospěch Brucea spolu se skotskými duchovními a několika magnáty, začal otevřeně prosazovat právo hraběte z Carricku na skotskou korunu. I přesto potřeboval Bruce získat podporu jednoho člověka, a to sira Johna Comyna, jehoţ práva na skotský trůn byla stejně silná jako jeho. Nějakým způsobem bylo nutné zajistit dohodu. Na 10. února roku 1306 bylo uspořádáno setkání ve svatém okrsku kostela minoritů v Dumfries. Ať uţ se tam semlelo cokoliv, Bruce spáchal ten nejhorší zločin, který je na posvátné půdě moţné spáchat, neboť vytáhl svou dýku a poslal Sira Johna Comyna na smrt. Kostel stál v diecézi biskupa Wisharta, který tento čin Bruceovi jednoduše odpustil. V pátek 25. března téhoţ roku ve Scone korunovali biskupové Lamberton a Wishart, spolu s hrabětem z Atholl, Lennox, Menteith a Mar, Roberta Brucea na skotského krále. Bruce podstoupil ještě druhý korunovační rituál, a to na Květnou neděli, kdy Isabela z Fife, sestra hraběte z Fife (tradičního korunovačního ceremoniáře, který byl v té době v Londýně) a ţena proanglického hraběte z Buchanu, umístila na hlavu Roberta I. zlatou čelenku. Říká se, ţe ke korunovaci došlo s jednomyslnou podporou lidu celé říše. Popravdě však Bruceův nástup přivítalo pouze 135 zemských pánů, z nichţ 42 bylo z jiţního Forthu a Clyde, většina z jihovýchodu. Jen patnáct z nich bylo z Borders a ţádný nebyl z Lothians. Zbytek Bruceových spojenců pocházel z Vysočiny a ostrovů, coţ je celkem překvapivé, uvědomíme-li si, ţe v Bruceových ţilách koluje jen nepatrná příměs keltské krve. A jak to bylo s armádou a finanční podporou, kterou získal těsně po Eduardově smrti roku 1307? V tomto neblahém roce, kdy byl Bruce „králem z vřesovišť“ teprve něco přes rok, byli ve Francii 389

zatýkáni a souzeni templáři. Skotsko, celý národ, duchovní i král, ti všichni byli o rok dříve exkomunikováni papeţem Klementem V., dříve Bertrandem de Got, arcibiskupem z Bordeaux, města, které kontroloval anglický král Eduard I. Zde je patrné, ţe byl papeţ vklíněn mezi dva vzájemně znepřátelené (ač spojené sňatkem jejich dětí Eduarda, prince z Walesu a Isabely Francouzské) krále Eduarda I. a Filipa IV. O půlnoci v pátek 13. října roku 1307 templářská flotila narychlo opustila La Rochelle a během plavby se rozdělila do tří sekcí. První část se plavila do Portugalska, druhá na Kypr a třetí, patrně nejdůleţitější, neboť přepravovala řádový archiv a poklad z paříţského templářského chrámu, se vydala na cestu do království, na němţ spočíval hněv papeţe Klementa V. Pod vedením Pierra d ‚Aumont se plavili do Skotska, na Mull of Kintyre a do cisterciáckého opatství v Saddel – za cisterciáky, kteří byli duchovními vůdci templářského řádu. V oněch dobách bylo do Saddel moţné dostat se pouze po moři. Zde najde templářská flotila bezpečné útočiště, kde získá čas k odpočinku, kompenzaci ztrát i napojení na skotské templáře. Dostanou se také do kontaktu s exkomunikovaným skotským králem Robertem Brucem. Řád mohl být v problémech, ale stále ještě na něj nebyla uvalena klatba ani nebyl rozpuštěn. Jednat s exkomunikovaným králem nepůsobilo templářům problémy, neboť měli na základě starší papeţské buly povoleno přijímat exkomunikované mezi rytíře. Je rovněţ zajímavé si povšimnout, ţe skotské duchovenstvo zcela ignorovalo papeţovy rozmary a exkomunikace. V zemi se dále uskutečňovaly svatební, křestní i pohřební rituály včetně svatého přijímání. Je ale třeba mít na mysli, ţe díky napojení templářů na cisterciáky disponovalo Skotsko duchovními, na něţ se papeţská exkomunikace nevztahovala. Díky tomuto napojení mohla tato zcela suverénní entita nepodléhající ţádné vládě vstoupit do místní politiky a převzít otěţe. Nic nemohlo zastavit templářský řád v úmyslu dát veškerou svou moc k dispozici jedinému muţi, který mu poskytl bezpečné útočiště. Do roku 1308 jiţ budou dvě třetiny Skotska v rukou Roberta Brucea. Právo silnějšího 390

Skotsko, severozápadní výběţek Evropy, bylo nejstarším královstvím západního křesťanstva. Jeho královský rod je starší neţ křesťanství samo a templářům v tomto království patřila rozlehlá území, která kaţdoročně poskytovala řádu výnos nejméně 30 000 merk (coţ je ekvivalentní 20 000 librám, coţ byla v té době závratná suma). Templáři vlastnili přístav na západním pobřeţí, který byl tehdy ve správě cisterciáckých mnichů ze saddelského opatství. Patřili jim rovněţ pozemky v důleţitém přístavu Leith, v edinburghském hrabství, v haddingtonském okrsku, dále v hrabstvích Stirling, Peebles, Lanark, Annandale, Dumfries, Kincardine, Linlithgow, Aberdeen a Banff, ve Fife, a v Kirkcubrightu. Řád byl největším samostatným vlastníkem půdy ve Skotsku, kde mu patřilo více neţ 550 nemovitostí. Roku 1308 byli angličtí templáři uvězněni a jejich půda byla zkonfiskována ve prospěch královské koruny. Roku 1309 biskup William Lemberton ze St. Andrews vyslýchal v prostorech augustiniánského opatství v Holyroodu dva anglické templáře, navíc jediné templáře, kteří se v celém království nacházeli; deklaroval jejich nevinu ve všech bodech obţaloby. Na neustálém opakování historiků, kteří tvrdí, ţe templářská podpora, kterou roku 1307 Robert Bruce získal, nebyla více neţ zboţné přání, je něco obscénního. Fakta mluví sama za sebe. Největší jmění ve Skotsku mohlo být jen těţko spravováno pouhými dvěma lidmi. Udělejme v tom nyní jednou provţdy jasno. Velký kontingent templářů přišel do Skotska, aby unikl hněvu francouzského krále a francouzského papeţe. Stejně jako pomohli templáři roku 1094 portugalskému vévodovi (který navíc tento titul získal díky sňatku) Jindřichovi Burgundskému zkonsolidovat poměry v zemi ve svůj prospěch pod vedením Huguese de Payens, udělali ti z nich, kteří přišli do Skotska roku 1307 pod vedením Pierra d’Aumont to samé pro Roberta Brucea. Bez podpory templářů by nájemci templářské půdy nemohli podpořit ani Wallaceovu armádu, ani Brucea. Problém nespočívá v nedostatku materiálů, které to dokazují. Politické aktivity řádu se vţdy odehrávaly v tajnosti a jejich cílů bylo vţdy dosahováno na základě tajných dohod. Římskokatolická církev navíc nikdy 391

nepopírala, ţe templářství ve Skotsku po roce 1312 nejen ţe přeţilo, ale navíc se o mnoho let později vyvinulo ve svobodné zednářství. V tomto smyslu hovoří o zednářství jasně dokonce i Catholic Dictionary (Katolický slovník) z roku 1884. Slovník uvádí, ţe „za jeden ze zdrojů sekty jsou povaţováni i potlačení templářští rytíři; tuto teorii podporuje skutečnost, ţe určitý počet templářů nezákonně dále udrţovali řád při ţivotě i po jeho potlačení, a ţe to bylo právě Skotsko, odkud bylo svobodné zednářství na začátku minulého století přeneseno do Francie.“ Římští katolíci byli přeborníci na uchovávání historických záznamů, dokonce i těch tajných. Jen málo lidí ví, ţe Vatikán ve svých archivech a jejich tajných odděleních disponuje dokumenty, které se v různých evropských královstvích a republikách dávno nedochovaly. Veškeré záznamy o křtech, sňatcích a úmrtích se původně vyhotovovaly dvojmo a byly kaţdoročně odesílány do Říma. Biskupové posílali do Říma politické analýzy ze všech koutů křesťanské Evropy, díky nimţ byl papeţský stolec neustále v obraze. Víme, ţe biskup Lamberton ze St. Andrews udrţoval nepřetrţitý kontakt s papeţským stolcem, aby zlepšil jeho postoj k Robertu Bruceovi a naklonil si ho na jeho stranu. Kdo tedy byli oni rytíři, o nichţ je řeč a proč vůbec přišli do Skotska? Co je vlastně na skotském královském rodu tak zvláštního? Zcela jednoduše – Bruce, skotský patriot a bojovný král, patřil k rodu, který kdysi vládl křiţáckému jeruzalémskému království. Roku 1128 navštívil skotský dvůr Hugues de Payens a byl přijat Davidem I. a jeho ţenou Maud z Hautingdonu. Právě ona představuje článek, který od samého počátku propojuje templáře se skotským královským rodem. Většina historiků povaţuje Maud za Angličanku, nejbohatší anglickou dědičku, dědičku Severní Umbrie. Co se těchto věcí týče, jsou poměrně správné. Snad jen, ţe spíše neţ za Angličanku je lépe povaţovat ji za Vlámku, neboť byla neteř Godfrieda z Bouillonu. Více neţ cokoliv jiného patřila tedy k davidovské dynastii. Příbuznými jak Maud, tak Godfrieda byli Seir de Seton a Walter de Lindsey (nyní Lindsay), jejichţ potomci se spolu se členy 392

sinclairovského rodu stanou templářskými rytíři. David, tehdejší princ ze Strathclyde, který později usedl po svém bratrovi na skotský trůn, díky sňatku s Maud otevřel Skotsko obchodu s Flandrami, konkrétně s Bruggami. Skotsko se tak stalo součástí rodinného obchodního monopolu, který působil mezi Evropou a Blízkým východem, Pobaltím a dokonce i Ruskem. Námořním obchodním spojencem Brugg byly Benátky, které měly svou flotilu částečně zapůjčenou od templářů, jejichţ flotila byla největší v celém křesťanstvu. Lze proto říci, ţe řád měl nejen vlastní přístav v La Rochelle, který přímo vlastnil, ale také na Kypru, v Benátkách, Bruggách a ve skotském Fife, Leithu a Saddelu. Za vlády Alexandra III. bylo dokonce Skotsko azylem pro exilovou jeruzalémskou královskou rodinu. Ve skutečnosti se Alexandrova ovdovělá matka Marie de Coucy po smrti svého manţela roku 1249 provdala za Jeana de Brienne, titulárního krále Jeruzaléma. Propojení Skotska s křiţáckým královstvím je tedy velmi staré. Templářskou flotilu, která dorazila ke skotským břehům roku 1307, vedl templářský rytíř jménem Pierre d’Aumont. Záliv a přístav Saddel, kam dopluli, má ideální polohu. Byl dostatečně vzdálený od slídivých pohledů anglického krále a zároveň byl součástí rozlehlého území v majetku sira Jakuba Stewarta, vrchního správce Skotska. Ze saddelského opatství mohly lodě vyráţet dále do Skotska na území, která byla ve Stewartově vlastnictví. Roku 1312 svolali templáři setkání, kde do svého čela postavili Pierra d’Aumont, alespoň do doby, neţ bude Jacques de Molay osvobozen ze spárů Filipa IV. a katolické inkvizice. Po Jacquesově smrti roku 1314 se sešli znovu a roku 1315 učinili z ďAumonta mistra templářů usazených v exkomunikovaném skotském království. Ze Saddelu mohli templáři snadno plout do Irska, kde se snaţili pomoci získat trůn Eduardu Bruceovi, mladšímu bratru Roberta. V této záleţitosti slavili templáři úspěch. Eduard Bruce zemřel roku 1318 jako irský král. Od roku 1308 začne Irsko pomáhat Skotsku vlastním vojskem placeným z templářských zdrojů a rovněţ skotské jednotky budou cvičeny templářskými mistry ve zbrani. Od tohoto okamţiku bude Bruce nabývat na síle. Do roku 1312 bude jiţ většina 393

skotského území vyčištěna od Angličanů a na řadu přijdou nájezdy do Severního Irska. Durhamský biskup ve snaze ušetřit město před vypálením kaţdému doporučoval podřídit se Bruceovým podmínkám. Za příměří mělo být ve splátkách do letního slunovratu roku 1313 vyplaceno celkem 2 000 merk. Kdyţ odmítl zaplatit Cumberland, zpustošila jej v dubnu roku 1314 skotská armáda vedená Eduardem Brucem. Na svátek svatého Jana, 24. června roku 1314, tři měsíce po smrti Jacquese de Molay, se utkala armáda Eduarda II. s Bruceho jednotkami na bitevním poli u Bannockburn. Anglická armáda, jeţ byla daleko početnější a silnější, utrpěla od Skotů poniţující poráţku. Takřka na konci bitvy se najednou odnikud vynořila jednotka čítající několik stovek ozbrojenců a zaútočila proti Eduardovi II. Kdyţ Eduard spatřil, jak tato nová jednotka pod znamením tlapatého kříţe a černobílou zástavou bojuje za Skoty, raději uprchl ze scény. Jednotku tvořili bratři těch rytířů, které nechal roku 1308 připravit o majetek a pozavírat a kteří nyní proti své vůli strádali v anglických věznicích a benediktýnských klášterech. Skotsko konečně znovu nabylo svou ztracenou nezávislost, Bruce se stal definitivně králem Skotů a templáři se Skotsku odvděčili za přízeň, která nebude nikdy zapomenuta. Navíc byla nyní pomstěna i smrt Williama Wallace. Před bitvou byl šestý nejvyšší správce země Walter Stewart pasován na rytíře. Poté, co přeţil bitvu v roce 1314, oţenil se ve stejném roce s Bruceovou dcerou Marjory. Jejich syn Robert II. se po Davidovi II. stane roku 1370 skotským králem a zakladatelem královského rodu Stuartovců. Je zajímavé povšimnout si, ţe relikvie, které si Skotové přinesli do bitvy u Bannockburn a ke kterým se skotská armáda modlila, nepatřili skotskému patronovi svatému Ondřeji, ale svatému Kolumbovi, keltskému světci, který neměl vazby na papeţství. Stojí za to připomenout si skutečnost, ţe titul papeţ zcizil pro hlavu katolické církve svatý Siricius roku 384 od keltské církve v Irsku, která pouţívala termín „papa“ (v keltštině otec) jiţ od svého ustanovení, k němuţ v Británii došlo v prvním století po Kristu. Navíc, jak jiţ bylo řečeno, měla keltská církev vazby na alexandrijskou a syrskou církev, které byly obě dobře známé 394

templářům, a za svého spirituálního následovníka si zvolila cisterciácký řád. Existuje ještě další doklad o aktivitách templářů ve Skotsku oněch časů, který souvisí s katedrálou svatého Ondřeje. Po říjnu roku 1307 se v Evropě dočasně pozastavila výstavba katedrál. Podíváme-li se do evropských záznamů, zjistíme, ţe po jedenáct let po tomto datu nebyla vystavěna ţádná velká církevní budova. Ve skutečnosti se práce pozastavila ve všech zemích kromě Skotska. Výstavba katedrály svatého Ondřeje trvala 150 let a probíhala bez ohledu na politickou situaci dokonce i během bojů za nezávislost. Dokončena a vysvěcena byla roku 1318; do jejího čela byl uveden biskup Lamberton, a to navzdory skutečnosti, ţe byl král, kněţí i celý národ stále v církevní klatbě, která byla zrušena teprve roku 1323. Je rovněţ historickým faktem, ţe většina stavitelů, ne-li všichni, byli členové „Confreries Templieres de Francs Metiers“. Patřili mezi 260 000 duší, nad nimiţ drţel ochrannou ruku velmistr templářského chrámu Jacques de Molay. Toto platilo jak pro stavebníky samotné, tak i pro učně a tovaryše, kterých, jak ukazují záznamy z celé Evropy, na stavbě katedrál pracovalo vţdy nejméně 400. Jednou ročně bratrstvo pořádalo setkání, na kterých se probíral obchod, plány a návrhy nových budov a také výše mezd. Náklady na poskytnutí parcely či případné donace pozemků pro výstavbu sakrálních staveb, ať uţ se jednalo o kostely, převorství, opatství nebo katedrály, vţdy spočívaly na bedrech velmoţů. Nákup materiálu, lámání kamene, dřevo a další platili měšťané a církev zajišťovala ubytování pro pracovní síly. Jejich mzdy byly vţdy vypláceny z templářského pokladu. Mezi roky 1307-1318 se v Evropě nepostavila ani nedokončila jediná kamenná budova spirituální povahy, kromě katedrály svatého Ondřeje ve Skotsku, jeţ byla dokončena a vysvěcena roku 1318. Tuto příznačnou historickou skutečnost historikové zcela ignorují. A je zde ještě něco. Roku 1317 se zbylá skupina templářů plavila ze Skotska do Avignonu v přestrojení za „Starší bratry řádu růţe a kříţe“, aby se setkali s papeţem Janem XXII. To se událo ve stejnou dobu, kdy byl ve Španělsku a Portugalsku znovu ustanoven templářský řád (viz kapitolu 11). Zbylí templáři byli papeţem přijati 395

a ten se rozhodl nový řád uznat pod podmínkou, ţe do jeho čela se jako velmistr postaví jeho vnuk. Tato podmínka byla okamţitě přijata, a protoţe papeţův vnuk zemřel krátce poté, volba nového řádového velmistra byla opět na skotském kontingentu, který se jiţ plavil zpět. Roku 1622 se jedna z řádových satelitních institucí bude nazývat Royal Society (Královská společnost), která předtím pracovala pod zástěrkou takzvané Invisible College (Neviditelného kolegia) na opětném dosazení Karla II. Stuarta. Jejím prezidentem byl vikomt Brouncker, prvním ředitelem Robert Hooke a Karel II. byl první dědičný královský patron. Roku 1318, šest měsíců po vysvěcení katedrály svatého Ondřeje, vedl Robert Bruce ve Scone shromáţdění parlamentu, které bylo mírně řečeno poněkud výstřední. Toto shromáţdění výrazně předešlo svou dobu. Jeho cílem bylo omezit papeţskou moc i postup maltézských rytířů, kteří bojovali po boku Eduarda II. u Bannockburn a nyní získávali templáře z celé Evropy. Skotský parlament vydal několik zákonů „k poctě Boţí a Svaté matky církve, nápravě věcí majetkových a obraně lidu“. Exkomunikované duchovenstvo nemělo právo vynášet soudy ohledně záleţitostí katolické církve, avšak biskup Lamberton ignoroval všechna pravidla. Jeho duchovenstvo, jak z celé věci vyplývá, stojí nad papeţskými zákony. Tím, ţe vzal parlament skotskou církev pod svou ochranu, mohl postoupit dále k ustanovení rovnosti všech Skotů před zákonem. Poloţil tím základ právním postupům, kterým se museli všichni podřídit, převzal přísnou kontrolu nad skotským rybářstvím a vedení nad skotskými ozbrojenými silami. Nejdůleţitější zákon byl však ten, který zakazoval vývoz zboţí a peněz ze Skotska. Tím se podařilo udrţet maltézské rytíře, kteří bojovali na Eduardově straně proti Skotům v bezpečné vzdálenosti a zajistilo se, aby templářské výnosy nemohly být pouţity ve prospěch maltézských rytířů či anglické územní rozpínavosti.

KAPITOLA 11: UTAJENÍ TEMPLÁŘI A SKRYTÉ ŘÁDY Prohlašují-li dnes historikové, ţe templářský řád jiţ neexistuje, není to úplná pravda. V Evropě existuje mnoho templářských řádů, které uznávají jak vlády, tak církev. Řídí se navíc stejnými 396

templářskými pravidly a všichni jsou alespoň teoreticky a většina i prakticky stále věrní cisterciáckému řádu. Je navíc chyba věřit, ţe templářům nebylo umoţněno přeţít události roku 1312. Klement V. se dne 6. června 1312 pokusil o jakousi nápravu vydáním buly „Considerantes dudum“, v níţ rozhodl, ţe templářští vůdci budou souzeni papeţským rozsudkem, zatímco obyčejní bratři budou souzeni provinciálními úřady. Tyto úřady celkově vzato vynášely velmi mírné rozsudky. Templáři, kteří byli prohlášeni za nevinné nebo se dobrovolně podřídili církevním zákonům, se směli usadit na dříve templářské půdě, ze které pobírali penzi. Za těchto podmínek ţili v Aragonsku templáři ve vlastních domech v rámci přijatelně velkých společenství aţ do poloviny čtrnáctého století. Dvanáct bývalých templářů pobíralo penzi v Anglii aţ do roku 1338 (kdy patrně zemřeli). Beranger de Coll ţil na koleji Ma Deu v Roussillonu aţ do roku 1350. Čili řád po dobu více neţ čtyřiceti let přeţíval v uzavřených a podzemních komunitách. Templářští velitelé, kteří přeţili kombinovaný královský a papeţský útok na řád z roku 1307, zaloţili různé vlastní řády. Pod jakou maskou se tedy templáři ukryli, aby zajistili přeţití řádu aţ do dnešního dne? Záznamy v tomto ohledu hovoří poměrně důrazně a velmi jasně. V Portugalsku se roku 1317 zničehonic objevil Řád Krista, v jehoţ čele stanul bývalý templářský velitel jménem Don Giles Martinez. Řád se řídil starými templářskými pravidly, které pro Huguese de Payens původně sestavil Bernard z Clairvaux a těšil se ochraně portugalské koruny. Tím, ţe získal tento patronát, uznal jej rovněţ papeţ Jan XXII. Do drţení Řádu Krista se přesunuly rovněţ všechny bývalé templářské pozemky. Aţ do roku 1522 se řádoví velmistři volili z uţšího kruhu jeho členů, pak bylo rozhodnuto, ţe magisterium v řádu převezme navţdy portugalská královská rodina. V důsledku toho se Řád Kristův stane portugalským národním řádem, do něhoţ nebudou mít cizinci přístup. Obřad pasování na rytíře byl zaloţen na stejném ritu, který byl pouţíván aţ do sesazení Jacquese de Molay. Tohle je tedy první z řádů, který zaloţili přeţivší a přeskupení templáři po roce 1307. 397

Jak to bylo s Aragonskem a Kastilií? (Španělsko bylo stále rozdělené mezi krále aragonské, kastilské a navarrské, nemluvě o doposud přeţívajících islámských městských státech.) Podívejme se na Aragonsko a Řád calatravských rytířů. Králi Jakubovi II. Aragonskému se nikdy nelíbila myšlenka řádu působícího na jeho území, avšak velkému magisteriu v Kastilii byl zavázán slibem věrnosti. Toto byl případ Řádu calatravských rytířů. Roku 1317 Jakub II. zaloţil Řád naší Paní z Montezy, do jehoţ čela dosadil bývalého templáře jménem Guillaume Erilli. A znovu i tento řád oficiálně přijal řeholi Bernarda z Clairvaux. A opět i zde připadly všechny bývalé pozemky templářů do správy nového řádového velmistra. Za vlády Filipa V. začali být řádovými velmistry španělští králové. V Kastilii se několik rytířů přidalo ke calatravskému řádu, ale většina z nich se rozhodla napojit se na své muslimské bratry na jihu a přes noc se z nich stali Fatas (muslimští rytíři). Co se týče Francie, zde vstupujeme do obtíţné fáze templářské historie. Jediná věc, která dokládá, ţe řád zde přeţil pod původním vedením, je takzvaná Larmeniova charta, na jejímţ základě mělo přejít magisterium z Jacquese de Molay na Jehana Marca Larmenia z Jeruzaléma. Larmenius, o němţ charta hovoří jako o velmistrovi, prý měl magisterium obdrţet roku 1313 přímo od Jacquese de Molay. Zde je ovšem problém, neboť de Molay byl sice roku 1313 stále naţivu, avšak ţivořil polomrtvý hladem ve vězení. Další potíţ je v tom, ţe řád nikdy neměl velmistry, ale „pouhé“ chrámové mistry. Těţko mohl být zvolený nový mistr ještě před smrtí starého, která nastala aţ roku 1314. Někteří věří, ţe Larmeniovo následnictví je podvrh. Debata o tom ještě neskončila, zejména z toho důvodu, ţe charta je psaná v šifrách zaloţených na emblémech, o nichţ se říká, ţe souvisí s tlapatým kříţem. Osobně se domnívám, ţe v tomto případě jde skutečně o podvrh, neboť Larmenius v chartě tvrdí, ţe byl zvolený „nejvyšší radou princů“. Avšak dle tradice nemají rytíři právo zasahovat do volby mistra; pouze nejvyšší rada dvanácti bratrů povolaných nejvyšším řádovým velitelem byla oprávněná volit mistra, a to pouze po smrti mistra předchozího. Je zajímavé poznamenat, ţe Larmeniův kontingent vnímal skotské templáře jako schismatiky. Larmeniovci 398

bezpochyby nechtěli mít se skotskými templáři nic společného. Larmeniova tlupa povaţovala skotské templáře za prachobyčejné prospěcháře. Jak říká Shakespeare, „myslím, ta paní slibuje aţ příliš“. Domnívám se, ţe Larmeniův „Řád templu“ neměl s templářským řádem nic společného. Nejedná se o nic víc, neţ o padělek z osmnáctého století, který vytvořili lidé prahnoucí po moci, ať uţ politické či finanční, kteří zneuţili historii řádu a jeho jméno, aby si jejich přivlastněním vydobyli určitý respekt. Řád pochopitelně nebyl uznán ţádným papeţem, ani nikdy nepraktikoval templářský rituál pasování na rytíře, a ani se nikdy nepokoušel skrývat, z čeho se tento rituál skládá. Nebyl uznán ani portugalským Řádem Krista, ani aragonským Řádem naší Paní z Montezy, ani skotským Řádem starších bratří růţového kříţe, ačkoliv všechny tyto řády byly vedeny bývalými templářskými veliteli a od roku 1128 pouţívaly templářská pravidla. Roku 1705 získal tento nově vytvořený templářský spolek převahu pod vedením prince Filipa, vévody z Orleansu. Poté, co se stal velmistrem, vévoda řád reorganizoval pod záštitou francouzské koruny a jeho nový status byl téhoţ roku ratifikován ve Versailles. Jednalo se o historický výstřelek organizovaný francouzským jakobitským hnutím a jeho cílem bylo znovu ustanovit monarchii Stuartovců, kteří v té době ţili v paříţském exilu, a kterou jak vévoda, tak jakobité podporovali po mnoho generací. Aţ do roku 1941 Larmeniovy nástupce úzkostlivě střeţila francouzská vláda; řádový archiv byl poté přemístěn z Bruselu (který napadla nacistická armáda) do Švýcarska a Portugalska, které byly za druhé světové války neutrální. Aţ do své smrti roku 1970 figuroval na pozici regenta řádu hrabě Carlo de Souza Fontes sídlící v Oportu; po něm jej se stejným titulem nahradil jeho syn Fernando. Do této doby se titulem řádového velmistra honosila nejprominentnější francouzská jména a řád si dokonce vyslouţil uznání i císaře Napoleona III. Je zajímavé, ţe tento pseudotemplářský řád se po Evropě rozšířil aţ po první světové válce, kdy začala být zakládána národní převorství, včetně britského zaloţeného po roce 1945. Roku 1978 se 399

Larmeniův řád rozvětvil do dvou oddělených převorství – anglického a skotského; došlo k tomu v okamţiku, kdy se skotský nacionalista Francis Andrew Sherry, vrchní představený pro Británii, rozhodl vrátit do Skotska. Sherry velice správně podotkl, ţe Skotsko jako nezávislá entita musí být řízena odděleně od Anglie. Tak se zrodilo vrchní převorství Rytířského vojenského řádu jeruzalémského chrámu. Pod Sherryovým vedením začala být filosofie řádu silně proskotská a nacionalistická a její členové se začali rekrutovat zejména ze Skotské národní strany a skupin s pro-jakobitskými sklony. V polovině osmdesátých let dvacátého století řád infiltrovali neotempláři, členové další skupiny, která pochází z dob, kdy se o okultní stránku řádu zajímal Hitler. Začalo být rychle zřejmé, ţe zapojení některých individuí do řádového dění mělo za cíl způsobit zánik řádu a prosadit mezi jeho členy koncept znovuustavení královského rodu Stuartovců ve Skotsku. Od roku 1978 do roku 1985 řád kaţdoročně slavil výročí bitvy u Bannockburn poloţením věnců a organizováním veřejného pochodu, který měl připomínat bratry, kteří roku 1314 zemřeli po boku Roberta Brucea. Ač řád nikdy nedisponoval politickou mocí, byl vţdy vnímán jako oddaná organizace, jejíţ zájmy byly zejména historické, akademické a literární, a měly připomínat bitvy, které skotská vojska vybojovala, ať uţ úspěšně, či naopak, proti společnému nepříteli Skotska i Francie – Anglii. Řád jednou ročně uděluje ocenění „Skot roku“ a na oslavu Staré aliance (Auld Alliance) mezi Skotskem a Francií pořádá slavnostní večer ve jménu „Johanky z Arku“ v městské hale v Glasgow. Kvůli interním bojům o moc nicméně řád upadl do zmatku. Pronikli do něj rovněţ agenti – provokatéři jednající ve prospěch pro-britské vlády. Má se za to, ţe za konzervativní vlády byl řád pod drobnohledem MI5 (britské tajné bezpečnostní sluţby). Naráţky a štvavá kampaň způsobila většině členů nepříjemné pocity. Její pachatelé byli z řádu vyloučeni, avšak několik týdnů nato obdrţel vrchní řádový převor v časných ranních hodinách výhruţné telefonáty a několik výhruţných dopisů. Míra stresu si na člověku, který znovu zavedl do Skotska templářství, vybrala svou daň a brzy 400

se podepsala na jeho zdravotním stavu – propukla paranoia, ţe jeho ţivot je ve skutečném nebezpečí. Po nervovém zhroucení nastoupila senilita a Sherry doţil svůj ţivot za zdmi psychiatrické léčebny. Řád se stal pouhým vlastním stínem a rozpadl se do dvou oddělených entit. Situace se dále vyhrotila v osmdesátých letech, kdy hrabě Fernando de Souza Fontes začal uţívat titul velmistr i přesto, ţe jím nebyl zvolen a navzdory tomu, ţe v šedesátých letech jeho otec, hrabě Carlo de Souza Fontes, uznal za světovou hlavu („chef mondial“) Larmeniova řádu Švýcara Antona Leuprechta. S Leuprechtem se pojí zajímavá historie. Během druhé světové války byl jeden z jeho bratrů katolickým arcibiskupem, zatímco ostatní v Rakousku pracovali pro nacisty. Před svou smrtí v roce 1980 se Leuprecht rozhodl určit za svého nástupce v úřadu hlavy řádu Francise Sherryho. Ač jsem se s Leuprechtem nikdy osobně nesetkal, v Edinburghu jsem se setkal s mladším Fontesem. (Oba jsme dokonce vzdáleně příbuzní.) Brzy jsem během našich hovorů zjistil, ţe Fernando vnímal Leuprechtovo jmenování Sherryho do čela řádu jako osobní problém. Fernardo doufal, ţe styl řízení řádu, který nastolil jeho otec, zmizí spolu s Leuprechtem, a on tak získá otěţe řádu pevně do svých rukou. Většina převorství měla nicméně pocit, ţe Fernando neoprávněně zasahuje do jejich autonomie. Organizace se po celé Evropě a dokonce i v USA začala štěpit; zde dokonce získala podporu lidí, kteří věří, ţe tento řád je jediným pravým potomkem templářského řádu. Zajímavým detailem, který vypovídá o Larmeniově linii, je skutečnost, ţe tento řád vţdy odmítal mít cokoliv společného se svobodným zednářstvím. Povaţuje se za čistě rytířskou organizaci, která si ze zednářství nevypůjčila nic esoterického ani rituálního. V tomto bodu se samozřejmě Larmeniův řád naprosto míjí ve svém porozumění historii templářů. Templáři sehráli podstatnou roli v přenosu muslimské infrastruktury do Evropy, jejímţ důsledkem byla modernizace všech království, kde templářský řád vládl. A co více, pokud někdo hovoří o templářství, musí také mluvit o svobodném zednářství, a to i přesto, ţe svobodné zednářství dneška je zcela odlišné od toho, které se ustanovilo roku 1312 ve Skotsku. 401

Skotsko je samozřejmě klíč a základní kámen, království, kde se templářské poznání, filosofie a politika vyvine do tajných sluţeb, jejichţ záměrem bude hájit zájmy a bezpečí královského rodu. Řád chápal, ţe zákony a suverenita skotského národa musí být střeţeny za kaţdou cenu. Pomůţe také biskupovi Lambertonovi a opatovi arbroathského opatství Bernardovi de Linton načrtnout obrysy skotské ústavy z roku 1320, lépe známé jako Arbroathská deklarace, jeţ později v osmnáctém a devatenáctém století ovlivní všechny ústavy v zemích křesťanského světa včetně ústavy USA. Skotští emigranti později exportují skotskou templářskou ideu „svobody, rovnosti a bratrství pod zákonem“ do Francie, Itálie, Portugalska, Španělska, Švédska, Nizozemí, USA, Ruska, Kanady, Austrálie a na Nový Zéland. Navzdory zednářským úspěchům ve Skotsku zná jen málo lidí skutečné kořeny svobodného zednářství. Většina lidí má za to, ţe vše začalo roku 1717, kdy si pro sebe Anglie z ničeho nic přivlastnila vlastní velikou lóţi. Poté následoval vzestup rodu Hannoverů a úpadek rodu Stuartovců v exilu. Veliká lóţe Anglie bude poţadovat a také získá nadvládu nad všemi lóţemi po celém světě. Uvěřit anglickým nárokům znamená přijmout politické podřízení, to je však moţné snadno vyvrátit jak na půdě historie, tak filosofie. Myslím, ţe nastal čas, aby zvítězila pravda a duše dosáhla osvícení.

KAPITOLA 12: BUDIŽ SVĚTLO Zatímco v roce 1307 čítal templářský řád kolem 250 000 osob, počet současných rytířů se pohybuje kolem 15 000 a to včetně četařů, zemanů a pomocníků. Řečeno jazykem historiků, evropské záznamy jasně ukazují, ţe před soudem stanulo roku 1307 méně neţ 2 000 templářů, z nichţ kromě několika set, kteří byli ve Francii upáleni či odsouzeni na doţivotí, většina přeţila. Jedna věc je skutečnost, ţe řád přišel kvůli papeţské hrabivosti, králům a johanitskému řádu o všechna svá evropská území, druhá věc jsou samotní členové řádu. Větší část templářských sil zůstávala doposud na Blízkém východě, kde se starali o bezpečí Kypru ohroţeného tureckou územní rozpínavostí. To je holý fakt. S ohledem na hrozbu, kterou Turci pro Kypr představovali, a ke které navíc přibyly problémy s námořními 402

velmocemi, jako byly Benátky či Janov, si Jindřich II. velmi dobře uvědomoval, ţe jeho moc nad poslední křiţáckou pevností závisí na podpoře templářských rytířů. Jindřich, navzdory tlaku jak ze strany Francie, tak papeţského stolce, se odmítl zabývat myšlenkou přistoupení na plán Filipa IV. Francouzského. Na svém území odmítal nechat číst onu zmíněnou papeţskou bulu. Templářům byl Kypr postoupen roku 1191 a poté roku 1192 přešel postupně, po jeho sesazení z jeruzalémského trůnu, do rukou Guye de Lusignana. Přítomnost templářů na ostrově pomohla jeho rodu udrţet si své panovnické nároky. Templářský řád a jeho flotila přeţila aţ do kapitulace Kypru roku 1489 – tedy 177 let po oficiálním rozpuštění řádu v roce 1312. Tolik o skutečné moci Klementa V. a Filipa IV. v této části světa. Co se s těmito templáři stalo po pádu Kypru, je záhada. Je moţné, jak se domnívají někteří historikové, ţe blízkovýchodní templáři se konečně přidali k johanitům usídleným v té době na Rhodu, avšak vzhledem k nepřátelství, které mezi oběma řády panovalo, o tom mám své pochybnosti. Záhadu by jednou mohl vyřešit archiv Osmanské říše a dokumenty související s vládou sultána Bajazída II. „Spravedlivého“. Je totiţ moţné, ţe s blízkovýchodními templáři uzavřel dohodu a zapojil je mezi své císařské jednotky, které za vlády jeho bratra Selima I. „Krutého“ dobudou Sýrii, Palestinu a Egypt, čímţ učiní z Osmanů pány arabského světa a obdaří je doposud nevídaným bohatstvím. Templářská filosofie byla tak hluboce zakořeněná v ţivotním stylu evropské společnosti, ţe nebylo moţné se jí zbavit. Přijalo ji Portugalsko a Aragonsko, kde přeţije způsobem, o němţ jsme hovořili výše. Ve Skotsku se templářství vyvine na rozdíl od výše zmíněných národních řádů (Řád Krista v Portugalsku a řád Montezy v Aragonsku) ve zcela samostatnou entitu. Skotsko a jeho království bylo v kontextu ostatních forem království v Evropě zcela výjimečné. Zdejší systém vlády byl zaloţen na úzké spolupráci všech sloţek společnosti – králů, církví, lidu, měšťanů a baronů. Všichni byli na sobě vzájemně závislí. Král byl jejich společným představitelem a podléhal zákonům říše. Ač byl tenkrát výklad a usměrňování základů říše orálního charakteru, jeho 403

body byly sepsány 2. prosince roku 1318 na zasedání parlamentu ve Scone, a nakonec roku 1320 jednou provţdy potvrzeny Arbroathskou deklarací. Kopie deklarace byla zaslána papeţovi do Avignonu i ostatním křesťanským panovníkům – cílem tohoto kroku bylo seznámit je s jedinečností situace ve Skotsku. Zatímco Arbroathská deklarace je ve Skotsku neustále citována (neboť vlastně tvoří raison ďétre tohoto malého království), v době její publikace o ní lid Evropy neměl nejmenší tušení. Právě naopak – sám dokument drţeli papeţ a králové, kteří jeho kopii dostali, v naprosté tajnosti. Existovalo pro to několik důvodů. Prvním je skutečnost, ţe po rozpuštění templářského řádu bylo v Evropě opět po skoro dvou stech letech zavedeno nevolnictví a královská moc pevně ovládala společnost. Namísto skotského konceptu rovnosti před zákonem se Evropa dostala do stavu ubohé podřízenosti královské moci. Skotsko se navíc takřka neřídilo papeţskou mocí. A narozdíl od zbytku Evropy, ve Skotsku doposud přeţívali potomci keltské církve, církve, která kdysi vládla Římu, a která (ač ve velmi omezeném rozsahu) v době Brucea a následných stuartovských králů stále ještě existovala. (Po nástupu reformace, kdy poslední keltský opat z Iony John Mackinnon zemře roku 1555 s mečem v ruce, se opět uchýlí do podzemí.) Všechny tyto faktory činí ze Skotska zemi, která je od ostatních středověkých křesťanských království naprosto odlišná. Jak to tedy bylo s templářským řádem po roce 1314? Podle většiny historiků zdědil templářský majetek po roce 1312 řád maltézských rytířů. To ale není úplná pravda. Ve Francii templářský majetek zabavil Filip IV. a špitálníci jej museli odkoupit od Filipova syna Ludvíka X. za astronomickou sumu. V Anglii templářskou půdu převzala koruna. Ve Španělsku a Portugalsku byl tento majetek svěřen do péče nově zaloţených templářských řádů. Myšlenku, ţe špitálníci převzali celou Evropu od templářů, můţeme vypustit z mysli jako zboţné přání a historický nesmysl. Dále pak templářská pracovní síla, Confreries Templiers de Francs Metiers (stavitelé, lamači kamene, řemeslníci, kočí, sáňkaři, vozaři, raziči, lodníci, kováři, tesaři, pokrývači, fasádníci, nosiči, kameníci, dlaţdiči, 404

řezbáři, malíři, dřevorubci a skláři) stále pracovali, a to rozhodně nikoliv pod vedením špitálníků. Tady to začíná skřípat. Všichni tito druhové, pod jejichţ záštitou později vzniknou cechy a na základě systému vypůjčeného z Blízkého východu, který díky templářům zapustil kořeny po celé Evropě, si přinesli ještě něco, něco tajemného, něco, díky čemuţ byli zcela jedineční. Nemluvím pouze o bratrstvech stavitelů, ale i o všech ostatních. Všichni byli obeznámeni s historickými předobrazy, které okořenily jejich praktické znalosti; většina z nich se pojila se Starým zákonem, ač pár z nich i s Novým zákonem. Vzhledem k tomu, ţe většina těchto řemeslníků intenzivně cestovala – řád je v podstatě posílal za prací po celém svém panství – bylo nutné, aby se na cestách nějak dokázali navzájem rozpoznat. Rovněţ bylo nutné, aby je dokázali rozpoznat i řádoví představení. V podstatě se dá říct, ţe všichni tito cestovatelé sbírali informace a drby, mocnáři a králové si však rozhodně nepřáli, aby se o nich templáři dozvěděli. Jinými slovy, řemeslnická bratrstva vlastně představovala neoficiální templářské tejné sluţby. K tomu, aby mohly být předávány tajné informace, bylo nutné znát speciální úsloví, jejichţ pouţívání se stalo normou. Podobně jako samotní templáři pořádala i ona bratrstva setkání, jichţ se mohli zúčastňovat pouze jejich členové. Úvod a závěr těchto jednání byl vymezen rituály, kterých se nikdo nezasvěcený nesměl účastnit. Členové bratrstev diskutovali vše, co souviselo s jejich obchody. Nové i nevydařené projekty, poslední poznatky i nové poţadavky, disciplínu i mzdové otázky. Pro ty, kteří přinesli na jednání konkrétní stíţnosti či obavy, se hledalo adekvátní řešení. Ani církev, ani králové neměli právo do těchto záleţitostí zasahovat. Podobně jako templáři byla i tato velká skupina lidí mimo dosah jejich působnosti a jak (zejména evropská) církev, tak královská moc je vnímala jako líheň nonkonformismu, kterou bylo potřeba rozdrtit. Roku 1326, čtrnáct let po rozpuštění templářského řádu, papeţ Jan XXII. exkomunikuje členy bratrstev. Byl to právě tento krok, který ve Skotsku způsobil, ţe se templáři vyvinuli v zednářskou organizaci. Z nějakých podivných důvodů není rok 1326 takřka historiky zmiňován, ač byl pro Skotsko zcela klíčový. Králové Karel IV. za 405

Francii a Robert Bruce za Skotsko znovu stvrdili dohodu o vzájemné vojenské pomoci mezi oběma zeměmi z roku 1295. Bruce, který nyní upevnil jako skotský král své postavení a získal i papeţské uznání, se rozhodl nechat vystavět některé nové budovy. Cardoss, jeho nová rezidence, bude osazena okny s barevnými skly (coţ bylo ve Skotsku čtrnáctého století něco neslýchaného), dekorativními závěsy a gobelíny, tedy posledními výstřelky luxusu své doby. Poté si nechal vystavět na kopci Tarbet v Argyllshire nový královský hrad. Zmodernizoval a opevnil i starší hrady. A kdo tuto práci vykonal? Templářská bratrstva, která se opět díky exkomunikaci ocitla v Evropě na mrtvém bodě. Avšak ve Skotsku je bylo moţné nalézt plně vytíţené královskými zakázkami. Opět byli k vidění na poloostrově Kintyre. Roku 1326 zemřel Walter Stewart, nejvyšší správce Skotska, vdovec po Marjorii, zeť Roberta Brucea a zanechal po sobě jako následovníka chlapce ve věku 11 let. Tento chlapec bude prohlášen po dvouletém princovi Davidovi Bruceovi za předpokládaného dědice království. V roce 1326 byl rovněţ vyšachován ze hry Eduard II., a to svou ţenou Isabelou Francouzskou, které se odcizil, a jejímu milenci Mortimerovi, který se zmocnil koruny ve prospěch svého syna, budoucího Eduarda III. S veškerou pravděpodobností se roku 1326 (a nikoliv dříve, jak tvrdí někteří historikové) spojí templáři a maltézští rytíři ve Skotsku do jedné smíšené organizace. Od tohoto okamţiku bude templářský majetek spravován maltézským velitelem z Torphichenu, kde se zbylí templáři usadí v pevnosti přezdívané „Templářská tvrz“. Tito rytíři budou v souladu s výsadami udělenými této smíšené rytířské organizaci jmenováni odděleně. Těm kteří o tom pochybují, připomínám, ţe všechny výsady (sepsané v latině) týkající se řádu maltézských rytířů byly vydány ve Skotsku patnáctého století „rytířům svatého Jana z Jeruzaléma a bratrům Řádu jeruzalémského chrámu“. Poslední královská listina uţívající tuto frázi byla podepsána roku 1488 králem Jakubem IV. Tento zvláštní reţim vztahů mezi oběma řády ovšem platil pouze ve Skotsku. Nikde jinde v Evropě Řád svatého Jana (maltézští rytíři či špitálníci) nebyl spojován s templáři. Skotsko je výjimka, která toto pravidlo potvrzuje. Roku 1488 byl velitel z Torphichenu učiněn pánem „třech 406

skotských stavů“ s titulem „pán svatého Jana“ s právem hlasovat pro návrhy skotských zákonů jako mistr skotských templářů a špitálníků. Co pak tedy s bratrstvy? Co s pracovní silou zahrnující výše zmíněné obchodní monopoly, díky které se Evropa stala vojenskou mocností a která modernizovala středověké křesťanstvo na Západě? Co s nimi? Ve Skotsku se tato bratrstva dostala na počátku 14. století do sféry vlivu královské koruny, avšak bylo jim ponecháno právo zachovat si své tradice a jednou ročně, stejně jako za starých časů, pořádat setkání pod vedením cechovního mistra. Tuto skutečnost potvrzuje Slovník skotských dějin (A Dictionary of Scottish History) od Roberta S. Morpetha a profesora Gordona Donaldsona. Cechovní mistr, hlava obchodní gildy, navíc disponoval vlastními soudy, kde mohly tyto cechy a gildy přednést a řešit vlastní spory. Je takřka k neuvěření, ţe tato entita ve Skotsku přeţila aţ do roku 1975, kdy ji zrušili labouristé. Do té doby jejich činnost spočívala v dohledu nad stavebními pracemi a byli tak v podstatě předchůdcem novějších plánovacích orgánů. Jen málo lidí tuší, jak dlouhou historii tento úřad ve Skotsku měl. Dnes jej jiţ nic nepřipomíná. Uţ dávno upadl do zapomnění ve snaze přivést tuto středověkou templářskou organizaci pod autoritu Westminsterského paláce a jeho omezený politický rozhled. Tím se dostáváme ke skutečnosti, ţe za středověku bylo zednářství rozčleněno do několik směrů. Templářské zednářství se dělilo do tří různých větví. Byly zde Děti mistra Jakuba (Children of Maitre Jacques), jejichţ znamením v templářských katedrálách byl dubový list. Zabývali se zejména pohanskými motivy a sochami. Směr Šalomounovy děti, jehoţ pečeť byla velká Šalomounova pečeť či také Davidova hvězda (v podstatě sluneční znamení; horní trojúhelník představuje trojici bohů a lichá čísla jedničku, trojku a pětku, zatímco dolní trojúhelník představuje svět člověka a sudá čísla dvojku, čtyřku a osmičku), se zabýval esoterickými motivy ţidovského a islámského původu. Konečně Děti otce Soubise, jejichţ znamením byl uzel, se zabýval čistě křesťanskou tematikou. Zatímco si dnes společnost myslí, ţe se svobodné zednářství vyvinulo ze stavebníků, do jejichţ organizací vstoupili neoperativní členové, výše uvedená fakta naznačují, ţe tomu tak nebylo. 407

Pravdou je, ţe stavebníci díky povaze svého řemesla, jehoţ prostřednictvím putovali do všech koutů království, byli díky svým tajemstvím a tradicím lépe vybaveni přeţít krizové situace, které přinášel čas. Zatímco skotská města, vesnice i hrady budou opakovaně aţ do doby Cromwella srovnávány se zemí a spalovány na popel armádami anglických králů (od roku 1296 do osmnáctého století vtrhnou Angličané Skotska celkem čtyřiaosmdesátkrát), stavebníci budou procházet královstvím sem a tam, čímţ uniknou válečnému běsnění. Vţdy bude dost stavebníků, kteří přebudují to, co bylo znesvěceno. Je třeba si uvědomit, ţe být kameníkem znamenalo více neţ být pouhým dělníkem kamene. Stejná kritéria platila i pro architekty či sochaře. Většina dnes vybudovaných domů jsou čtvercové boxy s minimálními uměleckými ambicemi, ale před stovkami let se do architektury a práce s kamenem promítala určitá geometrická filosofie a umělecké porozumění. Aby bylo moţné postavit hrad, městský dům, opatství, kostel nebo klášter, bylo nutné aplikovat poznatky matematiky a geometrie. Ţádná z náboţenských staveb nebyla vystavěna jen proto, aby zde byla hlasitěji slyšet slova, která v ní budou přednášena nebo aby zde lépe vyzněla hudba či zpěv. Obzvlášť důleţitým prvkem byla okna. Rozeta, dědictví islámu, které se nacházelo prakticky v kaţdé náboţenské stavbě, poskytovalo člověku zasvěcenému do esoterické roviny náboţenství vše, co o světě vypovídají křesťanství i všechny ostatní současné i minulé systémy víry – byla klíčem ke konkrétní náboţenské pravdě. Sklo usazené do těchto oken ve své barevnosti zajišťovalo, aby do nitra budovy nepronikalo ultrafialové záření. Řečeno jinými slovy, k tomu, aby byl interiér budov zbaven škodlivého vnějšího záření, byly vědomě vyuţívány poznatky perských alchymistů. V plánu rozetového okna navíc vidíme, ţe v jeho obvodu, který obvykle poukazuje na Pythagorův zlatý řez, lze vidět kvadraturu kruhu či spíše kvadratury kruhu a zároveň poukazuje (ač to křesťanská ikonografie zakrývá) na islámská čísla, která se váţí k blízkovýchodní mystice a znamením zvěrokruhu. Samotná místa, na nichţ se tyto posvátné templářské stavby budovaly, byla velice pečlivě vybírána tak, aby byly body protnutí 408

hlavních linií budovy uvedeny do souladu s energií místa samotného, a v důsledku tím byl po vstupu do budovy umocněn prvek duchovního povznesení. Interiér zaplňovaly sloţité řezby s rostlinnými i zvířecími motivy, podivné tváře a obludy. Všechno toto spolu s výjevy biblických scén na barevných vitráţích oken mělo poukazovat na promyšlenou myšlenkovou školu, která ovšem s římským katolicismem měla pramálo společného. Nezasvěceným se nicméně vše mělo jevit v dokonalém souladu s dogmatickým učením církve. Pravdou je, ţe všechny templářské katedrály byly budovány na základě speciálních matematických, pythagorejských, hermetických, manichejských, ţidovských, okultních, kabalistických, perských, egyptských a keltských tradic. Dokonalou ukázkou je katedrála Notre Dame v Paříţi. Ke skutečnosti, ţe celá budova je postavena nad podzemní komorou, ve které se nachází zhruba čtyřicet staletí starý vztyčený megalit postavený na místě, kde se protínají tellurické proudy, je třeba přičíst fakt, ţe se osa celé stavby kvůli těmto blahodárným proudům odklání o plných 47 stupňů na severovýchod. Notre Dame, ryze templářská stavba, není orientována správným směrem. Navíc se čtvercový prostor v místě protnutí hlavní a příčné lodi svými proporcemi shoduje s královskou komorou ve velké Cheopsově pyramidě. K tomu přidejme rozměry rozety o průměru skoro třináct metrů a zjistíte, ţe hledíte na dokonalou ukázku Pythagorova zlatého řezu. Barevnou rozetou dopadá do těchto gotických svatyní ducha, komponovaných v dynamice lomených oblouků, posvátné a blahodárné světlo pravdy. Sama architektura se liší od zbytku křesťanské gotiky tím, ţe čerpá z blízkovýchodních předobrazů – chrám a věţe nahrazují islámské mešity a jejich minarety. Tímto způsobem došlo k přijetí islámské architektury bez toho, aby to urazilo křesťanskou mysl. Svolávání k modlitbě prováděné muezzinem nahradily kostelní zvony. Celá budova měla být pečlivě vystavěnou zahradou, jejímţ účelem byla komunikace s boţským – nikoliv Bohem, všimněte si, ale s boţským – a oratoř byla povaţována za laboratoř, kde toho bylo moţné dosáhnout. Ti, kteří toto chápali, kteří vlastnili klíč k osvícení, se brzy začali zabývat 409

ţidovskou kabalou a brzy pochopili i tuto boţí dualitu. Od této chvíle do jejich ţivota opět vstoupí ţenský aspekt boţství. Je nicméně zajímavé, ţe všechny skotské cechy si za patrona vybraly světce muţského rodu, avšak modlily se i ke světicím. V tomto případě jde naplnění římského standardu o přijatelné dualitě; praktikující členové cechů však měli mnohem hlubší znalosti.

KAPITOLA 13 OD OPERATIVNÍHO KE SPEKULATIVNÍMU Jak stavebníci samotní, tak právníci se během uplynulých čtyř set let nestačili divit, jak je moţné, ţe lidem bez zjevných vazeb na stavebnictví bylo povoleno vstupovat do lóţí, které se začaly ve Skotsku objevovat uţ ke konci éry krále Jakuba III. Chceme-li na tuto otázku najít odpověď, bude nutné nahlédnout do záznamů velikého pokladníka Skotska a archivů velikých komandérů a velikých znalců královské koruny Skotska. Seznam jmen těchto hodnostářů brzy poukáţe na jednu věc, kterou mají všichni tito mistři společnou: rodovou vazbu na skotskou aristokracii. Bylo by chybou povaţovat je za běţné občany. Aristokraté zastávali čistě administrativní posty, jejichţ úkolem bylo poskytovat králi přehled jak o nákladech, tak o tom, které konkrétní stavby či opravy se v danou dobu realizovaly. Král ovšem nebyl jediným zaměstnavatelem stavebníků; také šlechta utrácela své peníze na nových projektech. Jediná věc, kterou opakující se anglické vpády přinášely skotským stavebníkům, byla stále nová práce. Kdykoliv Angličané odtáhli domů (poslední velká invaze, při níţ byla zdevastována opatství, hrady a královská residence, se udála za Cromwella), král a aristokracie povolala stavebníky k opravě škod. Během všech těch let spolupráce mezi investory a stavebníky došlo mezi oběma skupinami k posunu jejich vzájemného vztahu a investoři se takřka stali součástí řemesla. Aristokracie a monarchie po dlouhá léta projevovala hluboký zájem o architekturu a řemeslnou stránku staveb a také o nové tvary, řešení a křivky, které by jejich budovy odlišily od ostatních. Právě v této chvíli dochází k uvedení „neoperativního zednářství“, později nazývaného téţ „spekulativní svobodné zednářství“ do tohoto elitářského systému, který byl do té doby prostý jakýchkoliv vnějších zásahů. 410

Zapojení patronů do obchodu muselo operativním zednářům (tedy skutečným stavebníkům) nějakým způsobem dávat smysl a od počátku šestnáctého století jiţ skutečně existuje postup, jak tyto patrony do zednářských organizací uvádět. Není třeba zdůrazňovat, ţe tento krok znásobil výměnu informací mezi těmito tolik odlišnými organizacemi. Je třeba pochopit, ţe obě tyto sloţky společnosti byly stejně staré, protoţe jak nobilita, tak stavařské řemeslo byly v obou případech předávány dědičně z otce na syna. I kdyby nic jiného, starobylost společná oběma skupinám přidávala myšlence sdílet znalosti na atraktivitě, neboť něco takového bylo zcela výjimečné. Roku 1598 načrtl William Aschaw, vrchní mistr na královských stavbách a jako takový i nejvyšší představitel skotských zednářů, nová zednářská pravidla. Druhý takový koncept navrhl a schválil o rok později král Jakub VI. Roku 1599 se o obou těchto návrzích hovořilo jako o zednářské ústavě. Netřeba říkat, ţe pro prastarou skotskou organizaci byl toto posun zcela epochálního významu. To, ţe skotští zednáři získali ústavu, kterou plně uznala královská koruna, je skutečně výjimečné. Pro celé stavební odvětví představovala tato skutečnost hybnou sílu, které se hnutí nedostávalo jiţ přes třicet let. Jen málo lidí ví, ţe v době po anglickém exilu skotské královny Marie (kde roku 1587 zemřela) se stavební činnost mírně řečeno zbrzdila, a to zejména kvůli obstrukcím ze strany nově ustanovené Skotské církve. Marie přišla o svůj trůn roku 1567 a její syn, jemuţ bylo tehdy 13 měsíců, nebyl aţ do své svatby s Annou, princeznou dánskou, schopen pevně převzít otěţe království. Z toho plyne, ţe celá generace zednářů nebyla schopná svobodně a tvořivě praktikovat své řemeslo. Církev převládla ve všech sférách společnosti a stavěla se proti všemu náboţenskému zobrazování v kaţdé nově postavené budově. Vysočina přesto zůstala převáţně katolická, avšak katolická církev ustoupila do pozadí, v důsledku čehoţ se mnoha zednářům nedařilo získat adekvátní zakázky. Kdyţ roku 1572 zemřel vůdce skotských protestantů John Knox (Jakubovi VI. bylo tehdy šest let), katolická církev se ve Skotsku znovu pokusila dostat se do čela. Jejím programem bylo pokusit se pomoci 411

Jakubovi VI. v dlouhodobé perspektivě zamezit převládnutí protestantů v parlamentu. Presbyteriánský parlament ovšem neměl katolíky v lásce (jiţ roku 1471 deklaroval nezávislost krále Jakuba III. na papeţovi) a dělal vše proto, aby jejich plány překazil. Skutečně to přehnal roku 1592, kdy byla na jeho popud vypleněna (ač nezbořena) Roslinská kaple. Šlo jiţ o druhý kostel, který se presbyteriánská církev pokusila zničit; první byla na příkaz Johna Knoxe pobořena malá kaplička ve Scone. Jakub VI. v té době pracoval v zákulisí na vytvoření skotské episkopální církve, která byla ve své podstatě katolická, avšak neměla vazby na Řím. Byl to právě Jakub, kdo proti vůli skotských presbyteriánů stvrdil uvnitř této nově ustanovené náboţenské instituce úřad biskupa. Z toho samozřejmě vyplývala potřeba postavit nové kostely a domy, v nichţ tito episkopální biskupové budou ţít. Roslinská kaple je nyní (zdánlivě) v rukou episkopální církve, která zde dodnes provozuje bohosluţby. Tím se dostáváme k otázce role Sinclairovců mezi skotskými zednáři. A je to opět William Schaw, vrchní mistr Jakuba VI., kdo se účastní jednání. Během předčítání charty (dnes známé jako Sinclairova charta) je zcela evidentní jedna věc. Není zde ani zmínka o tom, ţe by Sinclairové z Roslinu měli být „dědičnými velmistry“ zednářů, jak tvrdí mnoho knih na toto téma. Charta nicméně uvádí, ţe „Lairdové z Roslinu byly vţdy patroni a ochránci nás i našich privilegií – neboť naši předci je uznali za své patrony a ochránce“. To nás navrací zpět do okamţiku před mnoha lety, kdy se do zednářských spolků dostali na neoperativní pozice různí aristokraté. Aristokraté byli „patroni a ochránci“ zednářů, kteří pro ně pracovali, avšak ţádný z nich nebyl „dědičným velmistrem“, ani se jím nikdy bez králova souhlasu nemohl stát. Existují samozřejmě dvě Sinclairovy charty, z nichţ druhá byla sepsána nějakých třicet let po té, kterou načrtl William Schaw. Je to právě tato druhá charta, ze které většina autorů zabývajících se zednářstvím vyvozuje ustanovení Sinclairů z Roslinu za dědičné velmistry. A opět – v tomto ohledu se všichni mýlí, neboť charta uvádí, ţe skotští zednáři“ ve jménu našich ctihodných bratří a řemeslníků souhlasí a povolují, ţe si William Sinclair z Roslinu pro sebe a své 412

dědice smí zakoupit a zajistit z rukou našeho nejvyššího pána soudní pravomoc nad námi i našimi následníky ve všech dobách, aby byli našimi patrony a soudci a téţ ctihodní mistři našeho řemesla v naší říši.“ Povšimněme si slova „zakoupit“. V konečném důsledku zednáři umoţnili delegovat úřad vrchního mistra na základě dědičného principu jednomu prominentnímu skotskému rodu. Své výjimečné postavení získali Siclairové z Roslinu díky kapli, kterou nechal v Roslinu roku 1446 vybudovat William Sinclair, vévoda z Orkneje a Caithness. Její bohatá, od stropu aţ po podlahu do kamene vytesaná výzdoba se stala architektonickým zboţštěním templářské ikonografie a symboliky prolnuté orientálními a keltskými tradicemi. Roslinská kaple je malý kostel původně zasvěcený svatému Matoušovi, který se v průběhu let stal neslavnější budovou zednářského světa. Se zednářstvím ji spojuje mnoţství autorů. Pro některé představuje kopii Šalomounova chrámu, coţ ovšem nemůţe být pravda. Zaprvé, všechny čtyři chrámy, jak následovaly jeden po druhém – první postavený Šalomounem, druhý Zerubábelem, třetí Oniášem v Héliopoli a konečně čtvrtý vystavěný Herodem Velikým, byly rozlehlými slepenci budov, ve kterých bydleli velekněţí, niţší kněţstvo a chrámoví stráţci. Zadruhé, gotické tvarosloví pouţité při stavbě Roslinské kaple je ţidovské víře zcela cizí, neboť jejím poţadavkem bylo naopak vystavět chrám co moţná nejednodušší a zcela oproštěný od „zboţných“ výjevů jakéhokoliv druhu. O Roslinské kapli se také tvrdilo, ţe je reprodukcí chrámové svatyně. Nikdo nicméně neví, jak tato ţidovská svatyně vlastně měla vypadat. Jediní lidé, kteří měli moţnost tento raison ďétre ţidovského národa vidět na vlastní oči, byli král a velekněz, ţádný její popis neexistuje. Pro většinu lidí zůstává tedy Roslin (jehoţ zakládací listinu vydal roku 1456 král Jakub II.) záhadou. Kaple je orientovaná na východ a nachází se na špičce vesnice, která sama o sobě má kříţový půdorys. Uţ během prvního kroku po vstupu do kaple si uvědomíte, ţe naprosto zásadní roli v ikonografii zdejší výzdoby hraje pojetí ţivota a smrti. Řezby začínají vinným keřem symbolizujícím ţivot, jehoţ úponky se pnou podél vnitřních i vnějších zdí a vycházejí z úst hlavy zeleného muţe. Tyto hlavy navíc 413

nemají specificky evropské, ale také orientální a asijské rysy. Severní dveře pouţívali pro vstup do kaple muţi a jiţní zase ţeny, neboť shromáţdění bylo během mší rozdělené podle pohlaví. V době, kdy Roslin patřil katolíkům, zde nebyly lavice – všichni museli během bohosluţeb stát. Pouze mrzáci se směli posadit na kamenné lavice podél zdí (odtud pochází rčení „chromí ke zdi“). Pohrajme si nyní trochu se zajímavou numerologií. Podíváme-li se na severní stranu kaple, uvidíme sedm opěrných pilířů, z nichţ pět je pomocí oblouku propojeno s hlavní lodí. Působí dojmem, ţe se o ně opírá část tíhy budovy, ve skutečnosti jsou jen ryze dekorativní a nenesou ţádnou tíhu. Na patkách klenby krovu je 26 štítů a na kaţdém z nich je spolu s vroubkovaným kříţem jedno písmeno nebo číslice. Před vstupem do severního vchodu se nacházejí symboly vnějšího stráţce lóţe (angl. Tyler), meče a rovnostranného sférického trojúhelníku se třemi gotickými oblouky nad jiţními a severními dveřmi. Kaple je rozčleněna do pěti částí: hlavní loď, severní a jiţní boční loď, kaple Madony a spodní či první část budovy, známá téţ jako krypta či sakristie. Právě v této spodní části původně zednáři vytesali kameny, které se nyní nachází ve výzdobě Roslinu. Hlavní loď podpírá třináct sloupů, které tvoří deset oblouků, pět na kaţdé straně. V severní a jiţní boční lodi jsou sloupy na obvodových zdech odděleny architrávy vestavěnými do devíti uzavřených profilů. Devítka je samozřejmě číslo, které odkazuje k andělské hierarchii serafínů, cherubínů, trůnů, světovůdců, prasil, mocností, ctností, světosil a archandělů. Nalevo od severního vchodu se nachází reliéf zobrazující ukřiţování, zatímco napravo lze vidět výjev svaté Heleny u Svatého hrobu, kde se za roztaţenými závěsy otvírá pohled na Beránka Boţího s templářským kříţem. Na vedlejším architrávu se nachází reliéfní řezba slepce a jeho psa. V jihovýchodním nároţí vidíme vyobrazených sedm duchovních skutků milosrdenství spolu se sedmi smrtelnými hříchy. Vedle nich se nachází tento nápis v lombardštině: „Silné je víno, silnější je král, ještě silnější jsou ţeny, ale pravda – ta dobude vše.“ Pozvedneme-li zrak ke stropu hlavního chóru, uvidíme pět oddělených sektorů, z nichţ první představuje stvoření nebes se 414

sluncem, měsícem, hvězdami, stráţnými anděly, Kristem, holubicí míru a rohem hojnosti. Druhý sektor zobrazuje růţe, které symbolizují Jeţíšovu lásku; růţe je také moţné vyloţit jako odkaz na Dumuziho, zmrtvýchvstalého syna bohyně Ištary. Třetí sektor zobrazuje rozkvetlé květiny klanící se slunci. Čtvrtý sektor zobrazuje lilie, symbol čistoty a Panny Marie. Na východní straně kaple je umístěn starobylý chór se čtyřmi oddělenými oltáři, které jsou zasvěceny svatému Matoušovi, svatému Ondřejovi, svatému Petrovi a Panně Marii (ten slouţil malomocným). Na zavěšeném svorníku najdeme osmicípou betlémskou hvězdu, kolem níţ jsou vyryty výjevy vyhnání z ráje, vykoupení a Madony s dítětem. Na svorníku je téţ zobrazen tanec mrtvých („dance macabre“), první svého druhu na světě vytesaný do kamene. Pohlédneme-li na východní zeď, najdeme zde hlavou dolů pověšeného padlého anděla Lucifera („Světlonoše“). Pohlédneme-li blíţe, spatříme posmrtnou masku Roberta Brucea. Tři sloupy odkazují k Moudrosti (zednář – mistr je symbolizován jónským sloupem), Síle (tovaryš – dórský sloup) a Kráse (učeň – korintský sloup). Korintský sloup, který je v cisterciácké architektuře známý pod názvem „sloup Šalomounův“, byl vyřezán během tří aţ čtyřletého období, kdy mistr odjel do kontinentální Evropy pátrat po nových, lepších uměleckých formách, jeho učněm. Kdyţ se pak mistr vrátil a zjistil, ţe jej učeň ve svých dovednostech překonal, rozčílil se a udeřil učně do hlavy palicí, čímţ mu způsobil zranění neslučitelná se ţivotem. Kaple musela být jiţ podruhé opětovně vysvěcena (známkou toho je kříţ svatého Juliána uvnitř i vně budovy). Připomínka této vraţdy je zakomponována do třetího stupně zasvěcení skotského zednářství. Učňův sloup je dekorován osmi hady vyřezanými na patě sloupu; z jejich tlam pak vychází úponky vinné révy jako symbolu ţivota (had je odkaz na urobora jako na symbol nekonečna, věčného návratu, pádu ducha do fyzického světa; v alchymii uroboros symbolizuje změnu). Obsahuje také čtyři prameny listoví obepínajícího sloup kolem dokola, kaţdý ve třiatřiceti segmentech. Na vinné révě nejsou ţádné hrozny – říká se, ţe z nich hadi vysáli veškerou chuť a umoţnili tak révě růst v její nejryzejší formě. Je velmi zajímavé, ţe tento učňovský sloup odvádí 415

pozornost od skutečného tajemství celé kaple. Jinými slovy, sloup není ničím jiným, neţ překrásně dekorovanou vějičkou, jejímţ smyslem je zkomplikovat rozluštění vizuálních hádanek. V této části kaple je rovněţ vyřezáno mnoţství hudebníků s jejich nástroji – loutnou, dudami, houslemi, mandolínou a flétnou – a malé krychlové boxy zavěšené ze stropu, z nichţ kaţdý značí jednu konkrétní notu. Roslin nezobrazuje ani tak tajemství samotné, jako do něj spíše templáři ještě předtím neţ je pohltila autorita koruny, zakódovali skotské dějiny, dějiny rodů a propojení minulé víry s vírou současnou. Pohlédneme-li na architektonické kříţení kaple, spatříme Skalní chrám, jak je vyobrazen na mnoha templářských pečetích včetně té, která patřila řádovému velmistru. Vzhlédneme-li ke stropu, spatříme nebeskou klenbu plnou hvězd, jak je k vidění i v templářské kapli v provensálské Montsaunes, ač zde jsou hvězdy zobrazeny v osmi větvích namísto v pěti jako v Roslinu. Zajímavé je, ţe úplně stejnou hvězdnou nebeskou klenbu a stejné pěticípé hvězdy (pentagram) propojené s Usírovým posmrtným ţivotem najdete ve velké Unasově pyramidě. Co se ikonografie týče, všechno je obdařeno významem a pěticípá hvězda se pojí s mnoha náboţenskými systémy. Pro Pythagora představovala dokonalé číslo symbolizující člověka – mikrokosmos. Vysvětloval jej jako spojení dvou a tří, díky čemuţ je chápána jako symbol sňatku a syntézy. Je také číslem představujícím pět smyslů: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu (mikrokosmos); náleţí ale také pěti elementům éteru, ohně, vody, vzduchu a země (makrokosmos). Křesťané jej chápou jako symbol pěti Kristových ran a pro muslimy představuje symbol pěti pilířů islámu. Pojí se také se světem alchymistů, kde je chápána jako pátý element, známý jako ţivotodárný a ţivot udrţující duch. Uvnitř Roslinu lze vystopovat tlapatý kříţ, přizpůsobený ikonografii templářského kalichu (o němţ se často mluví jako o „grálu“), vycházející z muslimského čísla osm, Davidovy hvězdy, reprezentace kvadratury kruhu. Tyto do kamene řezané výjevy ukazují rovněţ historii Sinclairova putování do Ameriky (připomenuté v řezbách indiánské kukuřice a kaktusu), která o několik staletí předešla plavbu 416

Kryštofa Kolumba. Hlava připomínající Krista situovaná nad oltářem neţehná ani tak grálu jako spíše nádobě s vínem a hostií, jeţ bude sdílena společenstvím během svatého přijímání. Další část stropu tvoří šachovnice, která připomíná černo-bílý templářský prapor (vyuţívaný dnes zednáři na jejich šachovnicových podlahách). Je zde toho mnohem víc, ale tato kniha není zaměřena na Roslinskou kapli. Jedna věc je nicméně jistá. Ač Roslin není jediná kaple, v níţ nacházíme templářskou ikonografii a symboliku, je jedinou, kde je jí v takto omezeném prostoru nahuštěno takové mnoţství. Roslin připomíná zapomenutý ideál a skutečnost, ţe mnoho věcí v ţivotě je mnohem starších neţ křesťanství. Především je ale památkou vystavěnou v naději na přeţití vědění, které pochází z Blízkého východu, ale i ze země, v níţ se Roslinská kaple nachází. Je to právě skvělá architektonická úroveň stavby, která se svobodným zednářstvím propojila starobylý rod Sinclairů, příbuzensky spřízněný s prvním templářským velmistrem Huguesem de Payens. Z tohoto jediného důvodu se skotští stavebníci rozhodli ustanovit roslinské zemany za stráţce svých starobylých práv. Není překvapením, ţe zednářské organizace upadly do bezvládí. Většina dnešních zednářů se naučila svému řemeslu prostřednictvím vládních projektů a cechu velmistrů a jen malá část z nich udrţuje svou činnost na principu, který je moţné nazývat dědičným. Skutečnost, ţe stavebnictví je zaměřeno na zisk, a nikoliv na estetiku, nám příliš nepomůţe, stejně jako skutečnost, ţe skotská aristokracie většinou nabyla své vzdělání na anglických univerzitách jako Oxford, Cambridge nebo Eton. V důsledku této bezvýchodné situace upadly v zapomnění ideály, za něţ předci zednářů bojovali.

KAPITOLA 14: JAKUB VI.: JÁ, ŠALOMOUN BRITÁNIE Díky autorovi historických románů Nigelu Tranterovi si většina lidí vybavuje Jakuba VI. jako „největšího pitomce křesťanstva“. Přesně tohle o něm prohlašovali cromwelliánští propagandisté. Ve své době byl ovšem Jakub povaţován za intelektuála a jeho současníci o něm mluvili jako o „Šalomounovi Británie“. Patřil také mezi svobodné zednáře, kam byl uveden ve Scone. Ty, kteří o tom pochybují, odkazuji na Velikou lóţi Skotska, která sídlí na západním 417

konci ulice George Street v Edinburghu; disponují zde dobovými dokumenty, které to potvrzují. (Budete-li si to chtít ověřit, jsem si jistý, ţe vám lóţový knihovník Bob Cooper vyjde vstříc.) Jakub VI. se stal neoperativním (někteří ve Skotsku pouţívají pojem „spekulativním“) zednářem ještě před tím, neţ po smrti královny Alţběty I. roku 1603 usedl na anglický trůn. Jakub začíná aktivně působit v operativním zednářství v době, kdy se rozhodne přestavět královskou kapli ve Stirlingském hradu kvůli křtu svého syna, prince Henryho Fredericka, vévody z Rothesay. Směr zednářství, který praktikoval Jakub VI., byl nicméně zcela odlišný od toho, co se praktikuje dnes, a byl rozčleněn do několika myšlenkových škol. Svobodné zednářství se nezabývalo pouze posvátnými stavbami, ale také posvátnou geometrií a historií národů. Znalosti se předávaly pouze ústně a vysoce se cenila trénovaná paměť, podobně jako v Británii v době před jejím ovládnutím Římany. Byl to právě římský císař, kdo donutil druidy sepsat učení jejich víry na papír. Tu samou ústní tradici převzala keltská církev v Británii a Irsku, ač je nutné přiznat, ţe mnichové strávili spoustu času přepisováním knih náleţejících jak ke Starému, tak k Novému zákonu. Keltská ikonografie v těchto uměleckých dílech je jak původu blízkovýchodního (většina postav je například vyobrazena podobně jako na egyptských malbách s oběma levýma nohama a některé nesou odkazy na poustevníky řádu svatého Antonína), tak domácího britského, neboť v nich nacházíme naráţky na starobylé keltské hrdiny a báje. Většina z nich se zakládala na ústní tradici i výkladu. Kdyţ se podíváme na ikonografii keltského křesťanství, jedna věc je jasná. Jde o směs východních a západních tradic – raného křesťanství a toho, co římská církev bude později označovat slovem „pohanství“. Je to pochopitelné, protoţe aţ do roku 371 převládalo v Evropě právě pohanství, a nikoliv křesťanská církev. Zatímco Konstantin Veliký svolal Nikájský koncil, aby zde byl Jeţíš prohlášen za „vtělení Boha na zemi“, on sám ke křesťanství konvertoval aţ na smrtelném loţi. A přesto ţe bylo křesťanství (z politických spíše neţ duchovních důvodů) prohlášeno za státní náboţenství Římské říše, pohanský svět proti němu bojoval zuby 418

nehty. Křesťanství ale převládlo a „umění paměti“ se muselo uchýlit do podzemí. Následně pak tuto podzemní tradici propagovala keltská církev. Díky tomu, ţe byla dostatečně vzdálena římské vládě, uvědomovala si velmi dobře, o co by Británie přišla, kdyby zde tato kultura byla potlačena. Koncil ve Whitby, uspořádaný roku 665 v Severní Umbrii (třicet let po pádu Jeruzaléma do rukou islámu), velkolepě vyhlásil konec keltské církve. Tomu se dá ovšem velmi těţko uvěřit, zejména vezmemeli v úvahu skutečnost, ţe si keltští mnichové ze Severní Umbrie pouze sbalili kufry a přesunuli se do Skotska. Zde se jim dařilo aţ do 12. století, kdy se o nich zmiňují záznamy krále Davida I. jako o církvi z Culdees. Ţádný z keltských kříţů navíc podobně jako islámské umění před koncilem ve Whitby nezobrazoval křesťanské výjevy, ale spíše přírodní či geometrické obrazce. Ve skutečnosti nebyl katolicismus jako takový uveden do Skotska aţ do smrti krále Macbetha v roce 1057. Byla to Margaret Aethelingová z Anglie, druhá ţena krále Malcoma III., která usilovala o likvidaci keltské církve – církve, s níţ nesouhlasila, ani jí nerozuměla. Roku 1124 do Skotska uvedl její syn David I. tyronenský řád. Poté přišli do země cisterciáci, kteří sdíleli s církví z Culdees mnoho společných jmenovatelů. Obě uskupení postupně splynula a většina cisterciáckých převorství a opatství byla vybudována na místech, kde dříve sídlila keltská církev. S růstem presbyteriánství, které navzdory tomu, co někteří tvrdí, nebylo ničím jiným neţ politickým prostředkem knoxistické frakce ve Skotsku, která prahnula po převzetí půdy katolického duchovenstva a všemoţných skotských náboţenských řádů, se muselo umění paměti opět uchýlit do podzemí. Umění paměti bylo v podstatě dvojího druhu. Zaprvé ústní předávání tradice a zadruhé paměť, která představuje porozumění symbolické ikonografii – tedy „hádankám“ a „poselstvím“ vytesaným do kamene (tak jako v Roslinské kapli). Marie z rodu Guise Lorraine byla například velmi zdatná v obou těchto uměních; její rodina poţadovala korunu křiţáckého Jeruzalémského království a tvrdila, ţe její rodokmen sahá aţ k Renemu z Lorraine, 419

suverénnímu princovi, který tuto tradici ctil. V době kdy vládla Skotsku, bojovala jak jen to bylo moţné, aby tato tradice nezanikla. Kdyţ se její dcera roku 1560 chopila vlády nad svým starobylým královstvím, byla také zběhlá v celé řadě věcí včetně umění paměti. Skotská královna Marie je často vnímána jako osudová ţena či „babylónská nevěstka“ knoxistické propagandy. Měli bychom mít na paměti, ţe byla jednou z nejvzdělanějších ţen v Evropě, princeznou, jejíţ patronkou byla milenka francouzského krále Jindřicha II. Diane de Poitier – ţena, jejíţ esoterické poznání bylo ve své době zcela bezkonkurenční. Diane si chtěla být jistá, ţe její následník bude hoden pokračovat v započaté práci a volba padla na skotskou Marii či francouzskou Margot, která se provdá za Jindřicha III. Navarského, pozdějšího francouzského krále Jindřicha IV. z Bourbonu. Diane naučila Marii několika jazykům (španělsky, italsky, latinsky, řecky a francouzsky) a postarala se také o to, aby kolem její ţákyně byli stále přítomni ţidovští kabalisté i řečtí a východní učitelé. Stačí jen nahlédnout do francouzských archivů a zjistíme, ţe francouzský dvůr zaměstnával (někdy i na dlouhá léta) cizince, které povaţoval za mistry svých řemesel. Navíc jak František I. Francouzský, tak jeho syn Jindřich II. byli spojenci Turků proti rostoucí hrozbě expanze ze strany španělského Karla V. – také z tohoto důvodu na francouzském dvoře pobývali i muslimové. Nejen ţe dokumenty ukazují, ţe Marie brilantně přednášela básně, ale víme také, ţe stejně jako její otec a syn, i ona básně sama skládala. Některé jejich básně obsahují ty nejnevysvětlitelnější záhady, které si je moţné představit. Byly prostoupeny hermetismem, okultním výkladem světa a předřímským esoterismem, který v podstatě vychází z egyptské tradice. Esoterikou se váţně zabýval jiţ Mariin dědeček Jakub IV., a to obzvlášť alchymickou tradicí. Dvůr Jakuba IV. obklopovali géniové jako Desiderius Erasmus, přední filosof své doby, který byl vychovatelem Jakubova vlastního syna Alexandra, který získal svatoondřejské arcibiskupství a titul vévody z Ross. Umění paměti bylo poprvé praktikováno v Egyptě faraóny při vstupech do chrámů, v nichţ sídlili rozliční bohové a bohyně Horního i Dolního Egypta. Během svého postupu po předepsané 420

stezce, která je vedla aţ do vnitřního jádra kaţdého chrámu, museli faraónové recitovat předepsané liturgické texty. Ty samy o sobě byly velmi dlouhé a musely být odříkávány zpaměti. Aby neztratili nit, vedla je stezka kolem různých zobrazení namalovaných na chrámových zdech. Zobrazení měla ve správný čas spouštět pronášení příslušných zaříkávacích formulí. Jinými slovy podstata triku spočívala ve vizuálním ztvárnění scény, avšak sám liturgický text byl povaţovaný za zcela prostoupený magií. To samé platilo pro umění paměti ve Skotsku, avšak namísto vyuţití konkrétního vizuálního kódu se pouţívala metoda mentální vizualizace (představivosti). V podstatě šlo o to, ţe kdyţ se zasvěcenci snaţili zapamatovat nějakou řeč či zaklínadlo, byly školeni v mentálním vytváření příslušných architektonických prvků, z nichţ postupně budovali komplexní budovu chrámového typu, s uspořádanými místnostmi, které byly zabydleny obrazy a symboly slouţícími jako paměťové spouštěče slov, jeţ měla být vyřčena. Stejně jako egyptští faraónové i tito zasvěcenci věřili, ţe toto umění má okultní vlastnosti a je blízce propojené s duchovním osvícením. Dokonce i v dnešní době cítí ti, kdo rituálně praktikují některou z těchto starobylých tradic, ţe jednají jako ztělesnění kněţí ve prospěch celého lidstva. Tento jev zahrnuje jak osvobození (ze sevření pout konvenčních náboţenství), tak moment vytrţení. To ale není nic nového. Právě naopak. Není pochyb o tom, ţe raný královský majestát ve Skotsku byl těmito tradicemi nasáklý. Tento jev existoval v mnoha evropských zemích, kam pronikl z Egypta a pouţívali jej ve svých rituálech jak templáři, tak cisterciáci. Někteří z Vás si řeknou: „Nesmysl“, jiní zase: „Něco na tom je, ale můţe to autor prokázat?“. Ano, můţu. Narozdíl od zbytku Evropy pochází skotská královská dynastie z Egypta (osmnáctá dynastie), velké Skythie a Šalomounova Judska. Faraónové byli fyzickými vtěleními bohů a jejich ţeny zase bohyní. Kdyţ se tato linie usadila na Západě, konkrétně ve Skotsku a Irsku, představovali moji královští předkové také fyzická vtělení bohů, které jejich lid vzýval. Podívejme se například na Erce, krále Dál Riaty, jehoţ tři synové – Loarn, Fergus a Aonghus – se usadili roku 498 n. l. v Argyllshire a od kterých lze vystopovat skotský královský rod. Zběţný pohled do 421

genealogické sekce knihy Sira Iaina Moncreiffa nazvané The Highland Clans (Kmeny z Vysočiny) nám rychle odhalí vazby na bohy a bohyně. Například můj předek Erc je popsán jako „dříve pohanský posvátný královský rod Ulidiana nebo fir-Bolga, který pochází skrze napůl legendárního ‚krále míru‘ Conaira Mora z rituální inkarnace keltského boha a ducha slunce jménem Eochaid (nebeský jezdec) a je srovnáván se starobylou belgickou bohyní a duchem záře jménem Bolg.“ Moncreif popisuje dalšího z mých předků, krále Ingialda z Norska jako „posledního, z bohyně Freji narozeného, pohanského a posvátného ‚krále míru‘ ze švédské Uppsaly, který je spojován s lidskými oběťmi vybíranými z vlastní královské dynastie a potomka rituální inkarnace muţské podoby starobylého ducha bohyně Nerthus, ‚Matky Země‘, jejíţ znak byla veslice ve tvaru srpku měsíce.“ Rituál královské korunovace byl pokřesťanštěn aţ za doby svatého Kolumby, kdy byl roku 574 inaugurován Aedan MacGabhran za „krále Skotů v Dalriadě“ (Argyllshire). Do té doby všichni králové a královny představovali inkarnace kmenových bohů a jejich partnerek. Kaţdý z nich musel být zasvěcen do svého boţského vtělení ještě před samotnou korunovací, stejně jako tomu bylo se starými egyptskými faraóny. Kdyţ pak křesťanství přebíralo pohanskou tradici královské korunovace, vypůjčilo si její základ a vytvořilo rituál, díky němuţ se v očích lidu stal pomazaný král či královna králem-kněţím či královnou-kněţkou. K tomu ve Skotsku docházelo tajně v předvečer dané korunovace, kdy král či královna byli rituálně očištěni a ordinováni. Prošli tím všichni skotští králové od Aedena aţ po Karla II., posledního stuartovského krále korunovaného skotskými korunovačními klenoty roku 1651. Je rovněţ pravdou, ţe princátka jistých královských rodů jiţ odmala procházela postupnými stupni zasvěcení do určitých mysterijních škol. Právě sem se váţou vlastní příběhy o grálu, které nás přenášejí zpět do dob vzniku islámu a které od té doby prošly v důsledku překladu procesem pokřesťanštění. Největší problém, kterému Stuartovci jako esoteričtí zasvěcenci museli čelit, byla skutečnost, ţe všichni zemřeli příliš mladí. Marie zemřela roku 1587 na vrcholu sil ve věku čtyřiceti čtyř let; její otec 422

vypustil duši po poráţce v bitvě u Pinkie roku 1542, kdyţ mu bylo pouhých třicet. Jeho předchůdci Jakubovi IV. bylo čtyřicet, kdyţ se setkal se stvořitelem po bitvě u Floddenu roku 1513 (ačkoliv se nyní zdá, ţe zemřel aţ čtyři roky na to) a jeho otci Jakubovi III. bylo třicet šest, kdyţ odešel do nebe po bitvě u Sauchieburnu roku 1488. Jakub II. zemřel ve svých třiceti během obléhání Roxburghu roku 1460, kdyţ explodoval jeden z jeho kanónů a roztrhal ho na cucky, Jakubu I. bylo v době jeho zavraţdění v Perthu roku 1437 (k němuţ došlo v důsledku nevydařeného pokusu dosadit na trůn jeho bratrance) pouhých čtyřicet tři let. Pouze Robert II. a Robert III., dědeček a otec Jakuba I., dosáhli poţehnaného věku; Robert III. zemřel roku 1406 ve věku šedesáti devíti let a Robert II. skonal roku 1390, kdyţ mu bylo dokonce sedmdesát čtyři. Z toho vyplývá, ţe ač byly jejich mysli dobře připraveny na převzetí esoterního dědictví, nedostali nikdy příleţitost uplatnit jej v praxi. Kaţdý z těchto králů, vezmeme-li v úvahu to, čeho během své vlády dosáhl, byl nucen řešit specifické problémy, které pomáhaly vytvořit Skotsko, jak ho známe dnes. Jakub I. se zabýval právem. Právní systém dnešního Skotska je zaloţen na modernizaci staršího systému z doby krále Macbetha, kterou provedl Jakub I. Jakub II. se zabýval obzvlášť otázkou posílení ozbrojených sloţek království; takto poloţili otec se synem základ zákona a řádu. Jakub III. se stal královským patronem umění, hudby, architektury, a tím uvedl do Skotska nové umělecké formy. Jakub IV. zavedl zákon o vzdělávání, raný koncept obchodních unií a koncept skotského královského námořnictva. Za vlády Jakuba V. dosáhlo Skotsko bodu, kdy Evropa musela čelit krizi katolicismu a protestantské církve ve svém prahnutí po uznání nabývaly čím dál tím pevnější půdu pod nohama. Ač dělal Jakub V. co mohl, nepodařilo se mu zastavit protiskotský komplot Jindřicha VIII., v jehoţ důsledku země čelila náboţenskému schismatu, bez něhoţ by se bývala ráda obešla, a uvázla tak na mrtvém bodě. Jediný úspěch, kterým se za doby jeho panování můţe Skotsko honosit, bylo zrovnoprávnění Cikánů se Skoty. Jako výraz uznání pro toto rozhodnutí byl jimi Jakub V. prohlášen za „krále Cikánů“. Za královny Marie, která vládla pouhých šest let, se věci 423

obrátily k horšímu. Její syn Jakub VI. naopak jako její zákonný nástupce dostane šanci „velké dílo“, Magnus Opus, příslušející jejich specifickému genetickému dědictví, dokončit. Oxfordský ilustrovaný slovník definuje filosofii jako „lásku, studium nebo úsilí o získání moudrosti nebo poznání, zvlášť zabýváli se nejzazší realitou nebo nejobecnějšími příčinami a principy věcí.“ Stuartovci dobře věděli, ţe k tomu, aby svému lidu mohli zajistit co nejlepší podmínky, bylo třeba být filosofy. Stuartovská filosofie obdařila Skotsko právním systémem, který je dodnes povaţován za nejlepší na světě. Díky jejich právnímu kodexu, do kterého mimochodem nezasahoval ani Westminsterský palác, je Skotsko zemí s minimální mírou zločinnosti. Stuartovci věřili v teorii, ţe mezi krajinným charakterem království a vnímáním krásy existuje úzká souvislost. Zavedli vzdělávací systém, který toleroval různé názory a dokazoval, ţe Skotsko disponuje svým vlastním a velice osobitým systémem poznání. Skotsko bylo povaţováno za zemi písma a jazyků. Osvícené mysli Stuartovců předcházely éře skotského osvícení a literární vyspělosti země. Byla to právě víra Stuartovců v tyto konkrétní principy, díky které se podařilo Skotsku přeţít anglickou politickou dominanci. Jakub VI. se narodil na edinburghském hradu roku 1566 a králem Anglie se stal ve svých třiceti sedmi letech. Ani ve Skotsku není příliš známý fakt, ţe byl Jakub VI. od roku 1590 velmistrem Řádu templářů svatého Antonína. Tento obnovený řád pod vedením skotské koruny sídlil na půdě v Leith, kde byla vystavěna templářská kaple. Ta je nyní známá pod jménem Trafalgar Place a je sídlem lóţe Robert Burns 1781, jejímţ jsem osobně členem. Templáři zde také měli vystavět novou nemocnici, která nesla královo jméno. Nemocnice krále Jakuba existovala aţ do devatenáctého století, kdy byla strţena a ustoupila novým činţákům. Roku 1616 byla nemocnice na Jakubův rozkaz postoupena do správy presbyteriánské farnosti v South Leith. Záznamy jasně ukazují, ţe poté, co v důsledku smrti Marie de Guise-Lorraine padla katolická vláda, nový presbyteriánský parlament se rozhodl zrušit všechny katolické instituce včetně Řádu svatého Jana Jeruzalémského a jeho sídla v Torphichen. Jakýsi David Seton se obrátil na skotský parlament s 424

následující záleţitostí: Dle něj patrně nebude moţné zkonfiskovat majetek templářského řádu, spravovaný z Torphichen, neboť sám řád byl přeci zrušený jiţ od doby Klementa V. Parlament bez váhání přijal Setonův argument a povolil řádu tiše přeţívat, neţ aby zákonně deklaroval jeho zánik. Tento templářský řád tedy zaţil třicetileté období mezivládí, neţ jej roku 1590 obnovil Jakub VI. a převedl jej do kompetence svých nástupců. Toto je třetí zákonem uznaný templářský řád na světě, který je přímým potomkem původního templářského řádu rozpuštěného roku 1312. Podobně jako Kristův řád v Portugalsku a Řád naší Paní z Montezy ve Španělsku i tento řád se dostal pod vedení hostitelského královského rodu, v tomto případě královského rodu Stuartovců; a já jsem dvanáctým řádovým velmistrem. Vášní Jakuba VI. bylo psaní; jeho omezené vzdělávání pod vedením George Buchanana (mimochodem přeceňovaného učence) skončilo, kdyţ starý dobrý Buchanan roku 1582 zemřel. Od té doby Jakub trávil čas s erudovanějšími a liberálnějšími učenci. Patřili mezi ně zednáři ze starého skotského hlavního města Scone, města, kde bývali po dlouhá staletí korunováni skotští králové. Od chvíle, kdy byl zasvěcený do neoperativního zednářství a stanul v jeho čele, rozhodl se Jakub po svém usednutí na anglický trůn vyuţít zednářství pro dobro věci. Zatímco Anglie byla hlavním cílem náboţenské konverze, stalo se Švédsko, kam Jakub poslal vojsko na pomoc Gustavovi II. ve třicetileté válce, jakýmsi opatrovníkem svobodného zednářství. Po skončení této války, kterou Gustav II. vyhrál, čímţ zajistil přeţití protestantismu ve Skandinávii a severním Německu, zůstala většina skotských vojáků ve Švédsku, kde se usadili a zaloţili rodiny. Zabrali si pro sebe město Goteborg, a je to právě toto město, kde byla zaloţena první zahraniční neoperativní lóţe známá jako Tajná lóţe svatého Magnuse. Tímto způsobem skotské zednářství poprvé proniklo na cizí půdu. V době, kdy Jakub VI. usedl na anglický trůn, procházela Evropa obdobím náboţenského neklidu, které zanechalo mnoho (přinejmenším katolických) institucí v naprostém zmatku. Objevilo se nové chápání posvátného (snad bychom to měli nazvat spíše znovuobjevení staršího chápání) a díky svobodomyslným učencům 425

zapustilo pevně kořeny, někdy dokonce i za cenu jejich ţivotů. V rámci katolické církve se o tomto období mluví jako o éře reformace. Katoličtí protestanti, z nichţ vznikly protestantské církve, diskutovali o oprávněnosti papeţské moci a náhle se rozhodli vznést poţadavky na své uznání. Evropu na devadesát let zachvátí bratrovraţedné boje a kontinent se bude svíjet ve válkách. Důsledkem tohoto náboţenského kvasu bude dalekosáhlý dopad na všechny evropské instituce, v neposlední řadě i na svobodné zednáře. Ve Skotsku má většina lidí sklon si myslet, ţe reformace započala Johnem Knoxem (narozen roku 1512), který zvítězil nad „plukem sukní“, tedy Marií Skotskou a jejími ţenskými příbuznými vládnoucími v té době v Anglii, Francii a Španělsku. Tento pohled na věc je ovšem velice omezený. Lid po celé Evropě jiţ dávno předtím protestoval proti římské moci. A skutečně, protiřímská „hereze“ započala uţ koncem čtrnáctého století, v období, o kterém většina anglických historiků mluví jako o sedlácké bouři z roku 1381. Tuto bouři, vedenou Tylerem Wattem, podle mnoha historických knih odstartovala snaha státu vymáhat daň z hlavy ve výši jednoho šilinku na hlavu a nutit pracovat lidi za fixní mzdu. Dělný lid byl po morových ranách a konci války s Francií vyčerpán, pro nedostatek pracovní síly přetěţován a nedostatečně odměňován. Z Kentu a Essexu se do Londýna vydalo více neţ 100 000 sedláků, kde se Watt setkal s Richardem II. Pochybuji, ţe si dnes historikové dokáţí představit, jak obtíţné muselo tehdy být pro 100 000 lidí pochodovat z anglického venkova do Londýna. Podívejme se na to jinak. Nikdy za středověku se ţádnému anglickému králi nepodařilo postavit vojsko čítající 100 000 muţů! Richard byl tehdy čtrnáctiletý chlapec, který tváří v tvář lůze řekl Wattovi: „Přednes mi své stíţnosti a já je vyřeším.“ Dav o něco později zmizel. Chvíli na to nechal primátor Londýna Watta zatknout a popravit. Takto jednoduchým a propagandistickým způsobem je celá záleţitost bagatelizována na pouhý bezvýznamný okamţik v ţivotě Anglie čtrnáctého století. Celá záleţitost však měla mnohem větší význam. Watt totiţ nepřitáhl s davem lůzy, ale s armádou. K tomu, aby Watt rozpustil své síly, stačilo královo slovo. Jeho chybou bylo, ţe slovo krále povaţoval za posvátné. 426

rovnici této revolty figuruje ještě další člověk, který je z britských dějin téměř vymazán. Záznamy z tohoto období o něm mluví jako o „agitátorovi“; po sedlácké bouři roku 1381 byl spolu s Wattem a dalšími 150 lidmi rovněţ popraven. John Ball byl kněz, který se rozkmotřil s katolickou církví, protoţe začal samostatně myslet a ověřovat si biblické výroky. Zdálo se mu, ţe jak Nový, tak Starý zákon obsahuje mnoho rozporů a začal o nich v kostele veřejně kázat. Do dějin se zapsal tím, ţe první kázání na toto téma uvedl hádankou: „Eva se rozpjala, Adam se vnořil, kdo pak je ten, co všechno stvořil?“7 Tento výrok byl skutečnou jiskrou reformace. John Ball nebyl z nějakého důvodu exkomunikován (v Anglii měl mnoţství následovníků), ale na kaţdý pád byl z církve vyhozen a stal se (patrně ne poprvé v historii pavlovské církve) knězem, který nedostával pravidelné obročí. Jak Watt, tak Ball se stali mučedníky za lepší platy a právo svobodně přemýšlet, tedy za věci, které anglická aristokracie, církev a král jasně vnímali jako velezradu. Patnácté století bylo svědkem nárůstu počtu takových událostí a kněţí začali propagovat v kázáních vlastní myšlení, za coţ řada z nich v celé Evropě shoří na hranici. Odmítání církve povolit jakékoliv myšlení, které není v souladu s církevní doktrínou, přetrvá aţ do šestnáctého století, kdy budou odmítnuty i výsledky astronomických pozorování jako například tvrzení Mikuláše Koperníka, ţe země je kulatá a nikoliv plochá. Římská církev odmítala jakékoliv poznání, které neodpovídalo jejímu učení, dokonce i kdyţ toto poznání šířili i antičtí učenci dávno před vznikem církve. první čtvrtině šestnáctého století mnoho oponentů kázalo nejen to, ţe se církev chová tyransky, ale ţe také přehlíţí bídu a nevzdělanost. Tito kritici otřásli samými základy náboţenského myšlení. Jejich jména se zapíší do dějin a promění myšlení mnoha institucí tak, ţe nakonec budou chápat svět zcela jinak, neţ jak jej chápe římská církev. Desiderius Erasmus (1466-1536) se vzepřel církvi a sepsal knihu, v níţ definoval „křesťanský humanismus“. Erasmus byl 7

„When Adam delved and Eve span, 427 who was then the gentleman?"

vychovatelem Alexandra Stewarta, svatoondřejského arcibiskupa, vévody z Ross a syna Jakuba VI. Niccolo Machiavelli (1469-1527) vydal knihu, ve které vysvětloval jeho „myšlenky o smyslu pro moc“. Sir Thomas More (1483-1535) je připomínán pro svou vizi „ideální společnosti“. Martin Luther (1483-1546) se vzepřel ideologickému konceptu prodeje odpustků, podle něhoţ si kaţdý člověk mohl za peníze koupit odpuštění vlastních hříchů a s tímto papírem pak bez starostí klepat na nebeskou bránu. Roku 1520 Luther otevřeně odmítl papeţskou autoritu a o rok později byl papeţem Lvem X. exkomunikován. Francois Rabelais (1495?-1553) veřejně velebil potěšení a filosofii ţivota. Jan Kalvín (1509-1564) nastartoval reformační hnutí. Roku 1529 Kalvín ve svém ţenevském vyhnanství publikoval svou Instituci učení křesťanského náboţenství. Michel Eyquem de Montaigne (1533-1592) uveřejnil své „meditace o moudrosti“ a Giordano Bruno (1548-1600) hlásal myšlenku náboţenské tolerance zaloţené na konceptu astrální magie a slunečního kultu, za nímţ se skrývá posvátné boţí tajemství. „Ale jistě“, slyším, jak si říkáte pro sebe, „tohle nemá se zednářstvím nic společného.“ Jenţe naopak – má, a to mnoho. Společným jmenovatelem všech těchto lidí byla víra ve ztracenou moudrost starověkých civilizací, která, pokud bude znovu nalezena, přinese světu nové pochopení Boha, vesmíru a lidstva. Uvědomme si, ţe podobně jako dnes, i v období mezi 14. a 17. stoletím se svět zmenšoval. Evropané objevili obě Ameriky; ačkoliv tam trvalé evropské kolonie nevznikly dříve neţ v roce 1607, jejich východní pobřeţí bylo objeveno jiţ ve čtrnáctém století. Katoličtí kněţí vyslaní Římem udělali vše, co bylo v jejich silách, aby zničili historické záznamy všech těchto dobytých civilizací. Jezuité cestovali do Japonska. Evropané znovuobjevili obchodní trasy do Číny, kterou před dávnou dobou navštívil Marco Polo. Objevitelé, misionáři, obchodníci a ostatní cestovatelé radikálně proměnili vnímání známého světa, stejně jako telefon a televize proměnila… a internet a počítač právě proměňují naše vlastní vnímání světa. Tento radikální posun v náboţenské víře a porozumění zajistil, ţe ve světě zednářství, konkrétně v jeho neoperativních stupních, došlo k proměně filosofie hnutí. Muselo rovněţ dojít k masivnímu 428

potvrzení historických aspektů operativního zednářství, neboť někteří zednáři poprvé na vlastní oči spatřili chrámy vybudované ve vzdálených zemích. Díky svému porozumění matematice a trigonometrii chápali zednáři tyto stavby v jiném světle neţ archeologové a historikové. Zednáři budou na tyto stavby nahlíţet jako na něco, čím skutečně jsou – tedy jako na budovy odráţející astronomické údaje („jak nahoře, tak dole“). Dnešní problém tkví v tom, ţe si to neoperativní zednářství neuvědomuje. Rituály dnešních svobodných zednářů jsou jen o několika „smyšlených“ historických událostech, a nikoliv o matematice, astronomii, trigonometrii nebo posvátné geometrii. Srovnávat dnešní svobodné zednáře s operativními zednáři minulosti je zkrátka nepřípustné.

KAPITOLA 15: OPERATIVNÍ ZEDNÁŘSTVÍ VE SKOTSKU Je pravdou, ţe zednářství má ve Skotsku dlouhou tradici a staří zednáři byli zvyklí zaznamenávat astronomické údaje do kamene. Existuje něco, co mají všechny civilizace na této planetě společné, a to něco je trojího druhu. Zaprvé: skutečnost, ţe zvuk a vibrace umoţňují kaţdému jedinci dosáhnout změněného stavu vědomí. Zadruhé: neuvěřitelná znalost hvězd, která nám odhaluje vztahy v kaţdé konstelaci aţ do doby nějakých 10 500 let před Kristem. Zatřetí: všem společné míry pouţívané k zaznamenávání těchto dat do kamene. Tyto tajné a posvátné míry byly známé pod zvláštním výrazem, slovem, které o mnoho staletí později vejde ve známost jako „zednářovo slovo“, ač se ve dnešním zednářství jiţ nepouţívá. Stavebníci z Blízkého východu z doby před nástupem evropského středověku například stavěli pohřební a rituální komnaty jako promyšlené akustické prostory určené k tomu, aby v truchlících a modlících se osobách vyvolaly patřičnou duchovní odezvu. Nové archeologické výzkumy odhalují, ţe tyto komnaty byly vystavěny se záměrem vytvořit zvukový efekt, který dokázal vyznavače přesvědčit, ţe jsou ve styku se záhrobním ţivotem. Toto je samozřejmě onen typ vědomostí, který by většina z nás od lidí ţijících v oněch dobách rozhodně neočekávala. 429

Skotská archeologická akademie nicméně nyní uznává, ţe prehistorické kultury, které po celém Skotsku vybudovaly obdobné stavby, musely znát způsob, jak vytvořit efekt známý jako „Helmholtzova rezonance“ (zvuk, který vznikne, zapískáte-li nad hrdlem lahve), stejně jako neslyšitelné vibrace, které dokáţí proměnit vědomí účastníků pohřebních rituálů. Staří kněţí zpívali a bubnovali a hlasitost spolu s intenzitou byly umocněny akustikou místnosti. Kdyţ mohylu zcela naplnil zvuk, bylo velmi těţké odhalit jeho zdroj a ti, kteří se nacházeli uvnitř komory měli zneklidňující dojem, ţe zvuk vychází z nitra jejich hlav a těl. Účastníci rituálů zaţívali závratě, pocity výstupu příbuzné záţitkům opuštění vlastního těla, které jim pomáhaly dosáhnout změněného stavu vědomí s hlubokými účinky na všechny smysly. Tyto mohyly, kterých je ve Skotsku na 120 a datují se aţ do doby kolem 2 800 let před Kristem, byly původně hrůzu nahánějící katedrály postavené primitivními stavebníky, aby jejich bliţní dokázali pocítit dotek bohů. Potom zde máme kruhy tvořené megality. Tyto kameny byly řezané v příslušném úhlu a vysekané s různými výčnělky, z nichţ se jak během dne, tak v noci daly vyčíst astronomické údaje. Kaţdý z těchto megalitických kruhů byl vztyčen na příslušné zeměpisné šířce a výšce, z čehoţ plyne, ţe ony údaje budou správné nejen v době výstavby těchto kruhů, ale i v budoucích tisíciletích. Většina, ne-li všechny tyto megalitické stavby, byly vybudovány podle společné míry o délce 2,72 stopy (86 cm), míry, která je známá jako megalitický yard. Callanish, jedno z nejstarších megalitických nalezišť ve Skotsku, nebyl vystavěn podle kruhového plánu, jak si myslí většina lidí, ale spíše ve tvaru oválu či elipsy, coţ poukazuje na znalost pravoúhlého trojúhelníku nějakých 2 500 let před tím, neţ o něm v šestém století před Kristem psal Pythagoras. Pohlédneme-li na Callanish z ptačí perspektivy, zjistíme, ţe celá struktura připomíná keltský kříţ. Callanish bylo jedním z nejdůleţitějších astronomických center v Evropě. Ač jeho starobylé jméno bylo „Svatý chrám Slunce“, ve skutečnosti bylo Callanish jedním z mála evropských center zabývajícím se měsíčním kalendářem (Stonehenge čerpá data spojená se slunečním kalendářem). Víme, ţe velká kamenná alej v 430

Callanish se řídí vycházející hvězdou Kapellou. Kameny na druhé straně kruhu se řídí skutečně měsícem. Ač souvisí Callanish s astronomií, představuje také přesný roční geometrický kalendář. Čas byl změřen a rozdělen na dobu kruhovou a dobu čtvercovou. Kdyţ se tedy staří zednáři odkazovali na kvadraturu kruhu, mluvili o takovém „kalendáři času“ a jeho posvátné geometrii definované tajnou numerologií. Po celé Evropě se nachází mnoţství takových astronomických chrámů, které jsou všechny vystavěny na místě kříţení geopatogenních zón. Římská moc i raná pavlovská křesťanská církev byla zděšena znalostmi a mocí starých druidů (kteří tyto památky rozhodně nevybudovali) a jejich vírou v nesmrtelnost duše. Tyto památky byly vybudovány předdruidskými národy a druidové pouze přizpůsobili tato místa vlastním posvátným rituálům. Hlava Římské říše Julius Caesar se rozhodl staré druidské kněţstvo zcela vyhubit. V tomto případě lze hovořit o genocidě. Ti, kdo přeţili, se museli uchýlit do podzemí a doufat, ţe se jim nějak podaří své znalosti předat budoucím generacím. Římskou říši nahradila římská církev vedená „otci“, kteří lidem, jimţ vládli, rozuměli ještě méně neţ římští císaři. Církevní otcové postupně uvalili svá odcizená dogmata na ostatní civilizace včetně ţidovské, z níţ pravděpodobně křesťanství vychází. Ve jménu Krista byli nevěřící pronásledováni, vypalovaly se knihovny a rozpoutávaly se války. Skotsko ani Irsko nikdy nebylo součástí Římské říše a k tomu, aby přijalo křesťanskou víru a katolická dogmata, byly obě země přesvědčeny aţ později ve středověku. Oběma zemím se naštěstí podařilo smísit vlastní prastarou ikonografii s křesťanskou a vytvořit tak ikonografii, která odpovídala jak tradičnímu druidskému chápání duchovního ţivota, tak duši lidu. Sídla rané keltské církve se většinou budovala na místě starobylých posvátných okrsků v kruhovém půdorysu. Přesně tohle udělal i svatý Kolumba, kdyţ se se svou komunitou usídlil roku 563 v Ioně. Později, kdyţ keltskou církev vstřebal cisterciácký řád, byly jeho daleko větší budovy vystavěny na principech posvátné geometrie – posvátné geometrie, o jejíţ přeţití se postarali právě 431

zednáři. Ţádný historik nikdy neprovedl měření cisterciáckých budov v Evropě. Cisterciácké kostely a opatství jsou vystavěny podle měřítek, která jsou odlišná od ostatních katolických církevních staveb. Katolické kostely stojí na pravoúhlém půdorysu vzniklém skládáním čtverců – delší strana obsahuje tři čtverce, kratší strana pak čtverce dva. Cisterciácké katedrály, kostely a opatství oproti tomu stojí na půdorysu sloţeném ze dvanácti čtverců na délku a osmi na šířku, poměr stran je tedy dvě ku třem, coţ víceméně odpovídá Pythagorově zlatému poměru. Cisterciácké stavby odráţejí zasvěcení svých stavitelů a architektů do „královského“ umění. Královské umění „architekta“ připomíná rčení „Nechť sem nevstupuje nikdo, ledaţe jest geometrem.“ Dnes jsou geometři známí pod modernějším jménem „zeměměřič“. Theophrates ve 3. století po Kristu připomíná, ţe „sochaři a stavitelé cestovali kříţem kráţem po celém tehdy známém světě jen s nástroji nezbytnými pro opracování dřeva, mramoru, slonoviny, zlata a všech moţných kovů; tedy materiálů, kterými byli vybaveni pro stavbu chrámů podle posvátných modelů.“ Jen málo historiků ví, na jakých zeměpisných délkách a šířkách jsou tyto cisterciácké kostely vybudovány. A ţádný z nich se nikdy nepodivoval nad tím, proč nejsou orientovány „správným směrem“ jako ostatní křesťanské kostely; natoţ aby pod nimi byly provedeny vykopávky, aby se zjistilo, zda na jejich místě nestálo něco z předkřesťanské éry. Většina historiků by byla velmi překvapena zjištěním, ţe všechna cisterciácká opatství byla vystavěna a orientována k vycházejícímu slunci. Ač se v době temna mezi římskou invazí a systematickým konvertováním Evropy pod pavlovské křesťanství příliš nestavělo, pravdou zůstává, ţe starobylé historické i astronomické znalosti byly přesto uchovány, a to prostřednictvím ikonografie a uměním paměti. Později se projeví v práci s kamenem prováděné od 12. století skotskými staviteli. Jen málo lidí ve Skotsku si uvědomuje, ţe mezi roky 1113 a 1505 bylo vystavěno nějakých 84 převorství a opatství. To je závratné číslo, zejména vezmeme-li v úvahu, jak malá země Skotsko je a jak 432

nepatrný byl počet jeho obyvatel – snad jen několik tisíc, jak se domnívají učenci, kteří se nadále přou o přesné číslo. Metoda lámání kamene ve Skotsku, a zde je nutné mít na paměti, ţe Skotsko je nejstarší zemská masa na celé planetě, se nezměnilo po celé věky aţ do nástupu parních strojů v 19. století. Pro stavbu opatství, převorství, kostelů, katedrál a hradů se pouţívala vrstevnatá hornina, která je velmi odolná vůči tlaku. Nástroje pouţívané pro odkopání zeminy a odkrytí kamene, jako byly rýče, krumpáče, motyky, lopaty a hrábě se během staletí příliš nezměnily. Pak přišla na řadu kladiva a všemoţná závaţí, jejichţ pomocí se vrtáky zaváděly do kamene. Krumpáče a tyče byly pouţívány hlavně k vypáčení kamene z jeho loţe, aby jej poté bylo moţné zvednout pomocí zvedáku. Veškeré lámání kamene spočívalo na síle lidských paţí, kterým pomáhali koně či skot. Aţ do čtrnáctého století se skotští kameníci příliš nelišili od svých evropských kolegů. Lamači kamene i ti, kteří ho opracovávali, pracovali společně, ačkoliv lamači byli zkušení pracovníci, kterým stavbyvedoucí zadávali zakázky na dodávku příslušného mnoţství kamene. Zatímco manuální dřinu odváděli dělníci, lámání kamene prováděli zruční lamači. Lamači postupně šplhali na společenském ţebříčku aţ do stádia, kdy se z nich stali zedníci. Všichni měli stanovenou pevnou pracovní dobu: během léta od páté hodiny ranní do sedmé hodiny odpolední s dvouhodinovou polední pauzou a půlhodinovou přestávkou na snídani, kterou nazývaly středověkým francouzským výrazem „disjune“ (odtud slovo „dejeuner“); kromě toho měli ještě jednu odpolední půlhodinovou pauzu zmiňovanou jako „nunshankis“. V zimě pracovali od úsvitu do půl dvanácté a pak od jedné po poledni do soumraku. Výplatní den byl pátek. Ţivot kameníků rozhodně nebyl zdravý, jak dokazují zmínky o nemocech dýchacích cest v dokumentech stavitelů. Těmito problémy trpěli nejvíce kameníci, kteří opracovávali kámen v prašných a uzavřených kůlnách a boudách. Více štěstí měli lamači a dělníci, kteří pracovali venku. Většina historiků Vám řekne, ţe mezi operativními zednáři a templáři a cisterciáky není absolutně ţádná souvislost, ale toto 433

tvrzení hanebně přehlíţí zdrcující důkazy, které toto spojení jasně odhalují. Toto spojení opět prokazuje templářská ikonografie. Ač ve Skotsku přeţilo jen pár templářských budov, v Evropě se jich dochovalo velké mnoţství, a některé z nich jsou dnes přístupné veřejnosti. Mnohé z nich se chlubí typicky templářskými znaky, jako je templářský kříţ na vrcholu stylizované rozety lemovaný po stranách olovnicí. Tento znak pouţíval řád v Evropě od roku 1128. Templářští stavebníci byli školeni poměrně zvláštním způsobem. Jejich školy architektury byly rovněţ školami náboţenskými, a to v tom smyslu, ţe stavebníci museli podstoupit rituální očistu a řídit se pravidly stanovenými svatým Janem Evangelistou. Během výuky procházeli učňové iniciačními stupni, a tímto způsobem pronikli do východních technik řezbářské práce – těch, které pouţívali muslimští stavebníci, a nikoliv byzantští, jak někteří tvrdí. Kdyţ byli konečně po mnoha letech uznáni za plně kvalifikované stavebníky, bylo jim dovoleno projít vrcholným rituálem, na jehoţ základě získali osobní tajné znamení, které bylo zaneseno do knih zaznamenávajících jednotlivé stavebnické skupiny. Vznik těchto znamení, jimiţ byli označováni raně evropští stavebníci, je moţné vystopovat aţ k blízkovýchodním stavařům. Závěrečný rituál byl drţen v tajnosti, jeho průběh znal jen mistr templářského řádu a vrchní cisterciácký opat z Clairvaux. Byl prováděn v místnosti o čtvercovém půdorysu, do níţ byl budoucí mistr přiveden „rouleurem“, který třikrát zaklepal na dveře. Poté, co byl vyzván ke vstupu do místnosti, stanul učeň tváří v tvář třem mistrům usazeným za čtvercovým stolem zakrytým bílou látkou. Má se za to, ţe čtvercový stůl odkazuje na Kristův hrob a bílá látka na Kristovo roucho; pravda je ale taková, ţe stůl odkazuje k mekkánskému chrámu a látka k závoji, který jej zakrývá (ač jeho barva je dnes černá). Na látce se nacházel prostý kříţ čtvercového tvaru a uprostřed kříţe byla srolovaná plena symbolizující trnovou korunu. Tvar kříţe samozřejmě připomíná jeho typicky keltské provedení. Na kaţdém rameni kříţe pak učeň spatřil bílou misku se svíčkou uprostřed, která symbolizuje měsíc a slunce a tři noţe symbolizující tři Kristovy hřeby. K tomu ještě patří kus dřeva odkazující na kopí, které probodlo Jeţíšův bok, dále tři kusy provazu symbolizující bičování, které Jeţíš musel snášet a speciálně řasenou 434

plenu připomínající kleště, kterými byly hřeby vytaţeny. Pohár představoval Svatý grál Josefa Arimatejského. Dřevěný vyřezávaný kohoutek slouţil jako odkaz na trojí Kristovo zapření svatým Petrem a pár kostek zjevně připomíná dva vojáky, kteří pod kříţem hráli o Kristovo roucho. Skříňka s malovanými symboly odkazuje na Noemovu archu a Davidův svatostánek. V okamţiku, kdy se učeň stal mistrem stavitelem, obdrţel barevnou stuhu s vyšívanými symbolickými obrazci. Jeden obrazec představoval labyrint a druhý odkazoval na Herma Trismegista, legendárního autora Smaragdové desky. Tento symbol zobrazoval muţe s rukama a nohama od sebe, který v jedné ruce drţí kruţidlo a ve druhé úhelník. Celý výjev byl zasazen do pentagramu, který byl orámován kruhem (tento symbol rovněţ připomíná katary). Jednou ze skotských budov, která dokládá úzkou vazbu na templáře, je cisterciácké opatství v Melrose. Opatství je rozlehlá ruina, nyní v péči státní památkářské organizace „Historic Scotland“, avšak nacházejí se v něm prvky, které jsou z templářského hlediska v ikonografii cisterciáků velmi unikátní. Tyto prvky se navíc nacházejí pouze v tomto opatství, jinde v Evropě nikoliv. Větší část opatství vznikla ve 12. a 13. století, s výjimkou kostela a poručníkova domu, který pochází z roku 1385. Je to právě kostel, který musíme vzít v úvahu. V současnosti většina jeho střechy s výjimkou části nad presbytářem chybí. Podívámeli se nahoru, uvidíme záhadnou věc, která – ač turistickými průvodci povaţovaná za křesťanskou – je ve svém konceptu ryze muslimská. Klenutý strop je pokrytý spletitými vzory ţebroví a výstupků, přičemţ ústřední ozdobný výčnělek je umístěný přímo nad vysokým oltářem. Navenek je před námi osmiúhelník. Pro člověka, který je seznámen s číselnou symbolikou islámské mystiky, nebude těţké na vnitřních výčnělcích vystopovat rozličné geometrické shody – jak statické, tak dynamické – mezi čísly 1 a 12 a jejich mikrokosmické a makrokosmické ekvivalenty. Vidíme islámský zvěrokruh a v jeho zobrazení můţeme vystopovat hvězdu Ísis, pečeť Bestie i – ač v obrácené podobě – luciferovu korunu. Je zajímavé, ţe tato tři vyobrazení propojují Melrose s Rennes le Chateau a náboţenskými 435

mystérii katarů. Moţné je zde najít i zobrazení ţidovského stromu ţivota se sefirotickým systémem a jeho dvaadvaceti „pravými“ cestami a dvaatřiceti cestami moudrosti, jak je rozpracovává kabala. Mnohem starší verzi stejného kostelního stropu lze dodnes vidět v mešitě ve španělské Córdobě. Tuto mešitu vybudoval Abdurrahmán I., který zemřel roku 788 a po řadu generací ji zkrášlovaly zástupy umajjovských emírů a chalífů. Najít skvěle reprodukované vzory stropů z islámských chrámů ve skotském cisterciáckém opatství působí přinejmenším podivně. Podle cisterciáckých měřítek nedává Melrose ţádný smysl, neboť narozdíl od ostatních cisterciáckých klášterů obsahuje templářské alegorické výjevy vyřezané do kamene takřka od podlahy aţ ke stropu. Kdyby se klenba nad presbytářem zřítila stejně jako ve zbylé části budovy, toto spojení by bylo nenávratně ztraceno. Nicméně se tak nestalo a my máme před sebou důkaz toho, ţe cisterciáci byli zasvěceni do templářských tajemství, která ve svém konceptu byla islámská spíše neţ křesťanská. Je zajímavé, ţe pouze jediné další cisterciácké opatství s vágním templářským znakem – tlapatým kříţem – se nachází ve španělské obci Vallbona de les Monjes. Zde se tlapatý kříţ nalézá v cimbuří základny kříţové věţe. Jiné španělské cisterciácké opatství v La Hueglas rovněţ disponuje geometrickými vzory, mezi nimiţ se také nachází tlapatý kříţ. V německém Altenburgu mají restaurované okno v severní části transeptu, jehoţ ústřední výjev vychází z pentagramu. Pravidlem nicméně bylo, ţe výzdoba cisterciáckých opatství byla ve srovnání s ostatními řády velmi jednoduchá, prostá, takřka asketická. V melroseském opatství je vyrytý nápis připisovaný jeho vrchnímu staviteli Johnovi Morowovi: „Někdy mi říkali John Morow, určitě jsem se narodil v Paříţi a zodpovídal jsem za veškerou práci na svatém Ondřejovi, hlavním kostele v Glasgow, Melrose a Paisley, Nithsdale a Galloway. Modlím se k Bohu i Marii a také k dobrému svatému Janu, aby ušetřil tento svatostánek před záhubou.“ Nápis končí rčením: „Stejně jako se kruţítko otáčí kolem středu, činí tak bez pochyby i pravda a oddanost. Vzhlédněte ke konci. Pravil John Morow.“ Podivné poselství. O Johnu Morowovi se kromě tohoto nápisu nic neví. Není ani jisté, jestli toto bylo jeho 436

skutečné jméno; vodítko ale můţeme vidět ve slovech „kruţítko, pravda a oddanost.“ Tuto trojici kdysi pouţívali templáři. Všimněme si, ţe zde není zmíněno slovo „víra“. Nápis má tedy jen těţko něco společného s náboţenstvím a katolickou doktrínou. Ve 14. století také rozhodně nebylo zvykem nazývat Pannu (Marii) jménem Marie. Uvědomíme-li si ale, ţe templáři uctívali jinou Marii, a to Máří Magdalenu, a dokonce i svatého Jana (nikoliv ale svatého Jana Křtitele, nýbrţ Jana Evangelistu), všechno do sebe začíná zapadat a Melrose, zejména ikonografickými výjevy, které se nacházejí v klášterním kostele, poskytuje zasvěcencům vodítka, která objasňují, ţe templáři a jejich východní mystika ve Skotsku skutečně přeţila. Většina lidí si neuvědomuje, ţe cisterciácký a templářský řád byly vzájemně propojené; přitom se stačí jen podívat na motivy náhrobních kamenů v cisterciáckých opatstvích a stovky náhrobků, které se nacházejí v Kilmartinu v Argyllshire. Jsou takřka identické – zobrazují „na čtvrtém stupínku jeden stylizovaný kříţ v podobě kruţítka, lemovaný mečem.“ Jediný rozdíl je ten, ţe náhrobky v opatství zobrazují ony čtyři stupínky a náhrobky v Kilmartinu nikoliv. Ještě překvapivější je zjištění, ţe stylizovaný kříţ na čtvrtém stupínku se poprvé objevil na islámském zlatém dináru vyraţeném cAbdulmálikem mezi roky 696-697. Ve skutečnosti je tento stylizovaný kříţ produktem súfismu a odkazuje na „mystéria Nebeského království“. V rámci křesťanské ikonografie je známý jako „pečeť Bestie“ a pojí se s číslem 666. Co tedy dělá tento symbol na všech cisterciáckých a templářských náhrobcích? Jediná smysluplná odpověď je ta, ţe templáři byli natolik prostoupeni zjevením, doktrínou a posvátným uměním islámského súfismu, ţe od něj převzali a následovali myšlenky, které katolická věrouka pokládala za prvotřídní herezi. Zatímco se dochovalo mnoho cisterciáckých klášterů, které přeţily běh času, ač jsou z nich dnes jen ruiny, raison ďétre cisterciáckého řádu zůstává dodnes tajemstvím, neboť styl jeho ţivota je světu zcela neznámý. Jde o styl ţivota v rozjímání, odříkání, jednotě s Bohem a modlitbách za postupné probuzení vědomí. Se vším respektem – právě o tom samém je súfismus, který tento způsob ţivota praktikoval staletí 437

předtím, neţ jej Bernard z Clairvaux a jeho následníci uvedli do cisterciáckého řádu. Poté, co na skotský trůn po Dunkeldovi nastoupil Bruceův královský rod, došlo k nárůstu stavební činnosti; práce nabyly na důmyslnosti s nástupem Stuartovců a za vlády Jakuba VI. se dostaly na úroveň francouzského stylu. Otázka, kterou je třeba si poloţit, zní: Kdo se staral o veškerou pracovní sílu čítající tisíce lidí v celém království? Odpověď je prostá. Od 14. století se o různé stavby starali sami zednářští mistři, kteří aţ do roku 1424 spadali do působnosti královských pokladníků; pak došlo k rozdělení kompetencí a dohled nad financováním královských stavebních zakázek byl svěřen do rukou kontrolorů. Ve skutečnosti se otevřená angaţovanost skotského královského rodu datuje do roku 1362, kdy David II. předal peníze „Nicholasi Masonovi, stavebníkovi a správci v jedné osobě,“ aby zaplatil sám sobě, ostatním stavařům a tesařům za práci na opravách stirlingského hradu. Roku 1375 se setkáváme s prvním zaznamenaným zednářským mistrem (Magister Operis) zaměstnaným na výstavbě Davidovy věţe na hradu v Edinburghu. Jeho jméno bylo bohuţel vynecháno a zaznamenána byla pouze hodnost jeho úřadu. Účet pokladníka, který byl poprvé sestaven roku 1473, pojednává o nákladech úřadujících stavebníků. Dvě stě let poté, co se templářští architekti objevili ve Skotsku, vydá Jakub IV. roku 1507 královskou listinu, ve které je plně uznává jako „zednářské mistry“. Roku 1532 uzná Jakub V. úřad vrchního stavebníka. Na záznamech příslušejících Magistru Operis je zajímavé, ţe skoro všechny poukazují na skutečnost, ţe všichni tito mistři patřili buď mezi aristokracii a šlechtu nebo opaty či měšťanstvo. Jejich mzda byla 100 skotských liber ročně. Roku 1539 se zvedla na 200 liber a roku 1641 je zmiňována částka 1 200 liber. Je zajímavé si všimnout, ţe „ţádný obyčejný řemeslník“ se nemohl prací účastnit bez schválení stavebního mistra. Aktivity výkonných zednářů kdekoliv v celém království kontrolovalo několik pověřených dohlíţitelů, zatímco další dva administrativní úřady – pokladníci a účetní – směřovaly a předávaly svému nadřízenému detaily o řízení a výdajích. V úvahu je rovněţ nutné vzít skutečnost, ţe Skotsko 438

zaměstnávalo na postu Magistra Operis Francouze. Je třeba mít na paměti, ţe od roku 1424 mnoho Skotů odešlo do Francie, kde se na nějaký čas usadili, aby se o dvě generace později vrátili zpět, koupili si zde půdu a získali tituly. Někteří lidé mohou namítnout, ţe v tomto případě pouze spekuluji. Nic z toho se nedá prokázat a k ospravedlnění této konkrétní víry nejsou k dispozici ţádné záznamy. Můţe tomu tak být, avšak není zvláštní, ţe – jak ukazují záznamy, operativní zednáři byli objektivně vzato dobře organizovaní, měli vlastní soudy, kde se řešily vzájemné spory, disponovali právem setkávat se jednou ročně za zavřenými dveřmi – všechny tyto instituce přeţily nápor neustálých útoků? Zednářský soud je zmiňován jako „soud trojúhelníku a pravého úhlu“; jeho původ lze vystopovat aţ k „prostranství pravdy“, egyptské škole umění magie a architektury, která pro faraóny osmnácté dynastie budovala v Egyptě příbytky věčnosti. Školu zaloţil faraón Amenhotep I. a slouţila k výcviku stavebníků, kteří budovali královské hrobky a chrámy na principech spirituálních matematických vztahů pomocí opracovaných kamenů prosáknutých duchovním ţivotem, jenţ měl pomáhat faraónovi působit jak za ţivota, tak po smrti. Podívejme se nyní na několik dalších templářských dědictví v rámci společenského ţivota ve Skotsku. Templáři dali Skotsku například slovo a společenské postavení „radního“. Templáři měli 11 000 jednotek, z nichţ kaţdou spravoval radní. Navíc se úřad radního objevuje ve Skotsku poprvé ve 12. století po návštěvě řádového mistra Huguese de Payens. Poté, co byl obdarován skotským králem Davidem I. půdou, ustanovil nad ní okamţitě radního, který zajišťoval její výnosy. O rok později byl úřad radního uveden do infrastruktury skotských měst a pak i do systému lokální správy. Zatímco templáři kontrolovali takříkajíc kořeny organizace, tři stavební školy, které pro ně pracovaly a stavěly, patřily templářskému bratrstvu Francs Métiers. To však bylo roku 1326 na avignonském koncilu exkomunikováno papeţem Janem XXII. a 439

muselo se uchýlit do podzemí. Později se znovuobjevilo pod jménem „Druhové syna vdovy“. Bratrstvo se řídilo třemi hesly, trojicí „velebení Boha, uchovávání bohatství pána a lpění na společenství“. Netřeba říkat, ţe toto je templářský, ač mírně pozměněný zákon „věřte v Boha, poslouchejte mistra a pracujte pro řád“. Původní templářská škola architektury a Druhové syna vdovy jsou synonyma, která se nacházejí ve Starém zákoně. Nemají nicméně nic dočinění s původní vdovou z historie Grálu – Rút, Moábitkou a prababičkou izraelského krále Davida. Většina zednářů nesprávně tvrdí, Šalomounův chrám navrhl právě její syn Chíram (jehoţ stavba začala uţ za Davida a Šalomoun ji dokončil). Ten ovšem není zmiňován ani jako „syn vdovy“, coţ by z něj jinak dělalo potomka Rút a Bóaze. Zde je třeba si uvědomit, ţe celek ţidovské společnosti má své místo v sekulárním světě. Dle tradice příslušníci kmene Lévi tvořili niţší chrámové kněţstvo (kúr), zatímco úřad velekněze se předával v Áronově linii. Svou roli hraje i víra, ţe „Chrám Páně“ nesměl být vybudován nečistýma rukama. Kamenů pouţitých ke stavbě posvátné stavby se směly dotknout pouze ruce kněţích. Je zajímavé si povšimnout, ţe aţ do té doby byl Pán a Bůh uctíván ve stanu. V podstatě celý hebrejský národ ţil nějakou dobu ve stanech, dokonce i poté, co se usadil v západní Arábii na území známém jako království Izrael. Přestoţe se skutečně uskutečnila invaze a Hebrejci přemohli města, původní obyvatelstvo nebylo vyhnáno. Hebrejci jim pouze vnutili nové náboţenství. A vzhledem k tomu, ţe zákon Hebrejcům zapovídal, aby ţeny uzavíraly sňatky s příslušníky neţidovské populace, a dokonce i s příslušníky ostatních kmenů, zabránilo se tím mísení s ostatní populací, a to i v případě, kdy potenciální manţel souhlasil s obřízkou. S výstavbou chrámu napadlo Hebrejce usadit se pod pevnou střechou, ale tyto domy bylo nejdřív nutné postavit; nicméně ţidovská tradice do té doby nezmiňovala potřebu kmenů poskytnout zemi stavitele domů a Chrámu. Šalomoun dokonce po Izraelitech poţadoval, aby jeden kaţdý třetí měsíc vykonávali nucené práce na stavbě chrámu. Splnění tohoto poţadavku se od nich očekávalo, 440

protoţe nebylo dost Kanaánců, kteří by se o práci postarali sami. Na stavbě chrámu nikdo nedostával mzdu. Klíčem k vybudování čehokoliv byla otrocká nucená práce. Je pravdou, ţe Šalomoun, jak uvádí Starý zákon, poţádal týrského krále, aby mu poskytl odborníka na práci s bronzem. Týrský král poslal Šalomounovi Chírama, bronzařského mistra, jehoţ matka byla vdovou po Hebrejci z kmene Neftalí. Chíram z bronzu vytvořil hlavní prvky výzdoby chrámu: dva sloupy, dvě hlavice ve tvaru vázy na vrcholu sloupů, motivy propletených řetězů na kaţdé hlavici, deset vozíků, deset misek, nádrţ a deset býků, kteří ji podpírají. Chíram snad také vyhotovil zlatý inventář pouţitý v chrámovém interiéru, stejně tak i hrnce, lţíce a misky. (Povšimněme si, ţe bronzové, nikoliv kamenné. První kniha královská 7, verše 13-51 zcela kategoricky tvrdí, co se po Chíramovi poţadovalo, aby to pro chrám vykonal. Ve Starém zákoně není nic, co by tvrdilo, ţe Chíram byl něco víc neţ bronzařský mistr. Co se kamenů vytesaných pro základy chrámu týče, postaralo se o ně více neţ 80 000 lidí z vrchoviny. Kameny byly opracovány do příslušných rozměrů a všechno, co se po 3 300 předácích a pracovnících chtělo, bylo dopravit kámen na příslušné místo v Jeruzalému. Kameny pak tiše kladli jeden k druhému další stavebníci.) Chíram po vysvěcení chrámu není ve Starém zákoně zmíněn. Jméno Chíram je nicméně zajímavé, protoţe je symbolem pro CHirama či Churuma, univerzální agens „ducha ohně“, který byl potřeba pro završení alchymického Magnus Opus. Stará alchymická mystéria poučovala zasvěcené, jak připravit zázračný bílý transmutační prášek (jednoatomové zlato), pomocí kterého bylo moţné transmutovat nízkou lidskou nevědomost ve zlatý prut duchovního a filosofického osvícení, zatímco v samotném alchymickém procesu došlo k přeměně olova ve zlato. Jinými slovy zde mluvíme o kameni mudrců. Přesná nauka o obnovení člověka je ztracený klíč zednářství, neboť kdyţ je duch ohně pozvednut 33 segmenty (či stupni) páteře, přejde konečně do hypofýzy (Ísis), kde bude působit na mozkovou šišinku (Ra). Z toho vyplývá, ţe Chíramovy letopisy, zdroj zednářských dějin, lze povaţovat za vtělení proměnlivosti filosofie samé a plyne z nich také 441

skutečnost, ţe adepti pohanských mystérií byli architekti civilizace personifikovaní C-Hiramem (Churumem) posvátného ohně. Zednářský odkaz na Chírama Abiffa pohřbeného pod akátem také připomíná egyptský mysterijní rituál vraţdy a zmrtvýchvstání Usíra, jehoţ tělo bylo vyplaveno na břeh nedaleko Byblu a uloţeno pod kořeny akátu. V rámci egyptské a arabské tradice byl akát symbolem jarní rovnodennosti, kaţdoročního zmrtvýchvstání solárního boţstva. Magnus Opus, čili Velké dílo se zjevně sestává ze čtyř světů či fází a je symbolizováno hebrejským kořenem QBL, z něhoţ je odvozeno slovo „kabala“. Tato tradice je, navzdory populárním představám, spíše perská neţ ţidovská. První svět či fáze je Prima Causa, tu následují tři podoby hmoty – Materia Prima, Secunda a Tertia. Podle alchymistické tradice je Opus Magnus uskutečněno právě ve čtvrtém světě či fázi (Materia Tertia). Podle tradice je Magnus Opus zcela závislé na dokonalém stadiu třetího světa či fáze (Materia Secunda), dílu kamene mudrců, který je také nazýván „Nedokončené dílo“ svobodného zednářství. Pro zasvěcence je tento proces plně znázorněn vzrůstající měrou dokonalosti, která se nachází v kabalistickém stromu ţivota představujícím nejzazší královský majestát (ať uţ duchovní či hmotný), který symbolizuje meč, ţezlo, jablko a koruna. (Je zajímavé podotknout, ţe jeden z těchto královských a alchymických atributů ve Skotsku chybí. Skotsko dnes nemá mezi svými královskými atributy jablko. Kdysi ho ovšem mělo, jak dokládá pečeť krále Viléma I. Skotského.) Můţe Vás napadnout otázka, co má jablko společného s templáři a zednáři. Odpověď zní: nic a všechno. Nic v tom smyslu, ţe dnešní zednáři a pseudotempláři budou vědět jen málo o alchymistickém významu, který jablku připisovali staří mistři; všechno v tom smyslu, ţe mnoho templářů a středověkých stavitelů dobře znalo tajemství umění alchymie. Pro ně jablko představuje antimon (stibium), na něţ se odkazuje kniha Henochova jako na klíčový prvek ve snaze dosáhnout osvícení. Pro středověké templáře a stavebníky je jablko vzhůru nohama (symbol Venuše) znamení filosofické rtuti, která je v praxi esencí rozpouštědla. Celá tato tradice je zasazená ve jménu CHiram – Chíram – Churam a patrně souvisí s tajnými znalostmi, 442

kterými disponoval Chíram, bronzařský mistr, kdyţ přišel do Jeruzaléma, aby vybavil chrám zlatými loďkami. Co se týče Bible, Chíram se vrací do Týru a není zde zmínka o tom, ţe byl zavraţděn. Je zajímavé, ţe ani jeho jméno Abiff Bible nezmiňuje. Podle jedné teorie by mohl být celý koncept alchymistických aspektů v zednářství vymyšlen v období po exilu Stuartovců a nástupu Hannoverů, kdy také byla roku 1717 v Londýně zaloţena spekulativní Veliká lóţe Anglie.

KAPITOLA 16: STARÉ SPOJENECTVÍ A TAJNÉ SLUŽBY Karel I. je obvykle připomínán jako mučedník Velké Británie, jemuţ roku 1649 sťala hlavu cromwelliánská sekera. Ve Skotsku se jeho konceptu křesťanské církve vzepřelo presbyteriánské křídlo. Většina lidí určitě četla něco o ţidli, kterou na ministra ze St. Giles hodila Jenny Geddesová, kdyţ se tento neboţák pokoušel přečíst královskou proklamaci, na jejímţ základě měla skotská církev přijmout novou knihu modliteb. Karel chtěl sjednotit britské křesťanství na společném základě ve snaze překonat rozličné náboţenské směry a vyhnout se tak hrozícímu štěpení. Ţidle hozená Geddesovou je vymyšlená událost, k níţ nikdy nedošlo, ač si lidé myslí opak. Propaganda není a nikdy nebyla pouze výsadou státu. Ve skutečnosti to byla právě církev, kdo v ní byl přeborníkem. Karel I., mimo jiné jeden z nejkultivovanějších evropských monarchů, měl nedostiţný vkus a porozumění pro umění. Jeho vláda byla obdobím architektonického, hudebního, literárního, divadelního i vizuálního osvobození. Zajímal se také o matematiku a esoteriku. Za 11 let jeho vlády bez parlamentu zaţila Anglie po staletí nevídaný rozmach v produkci knih. Jeho znalostem toho, co studenti nazývají „mrtvé jazyky“, se vyrovnal málokdo. Na svůj dvůr pozval zástupce římské církve, s nimiţ rád v latině či řečtině probíral teologické aspekty víry. Nikdy ovšem neprojevil snahu stát se katolíkem. Astronomie, na kterou se Římskokatolická církev velmi mračila, pod Karlovou záštitou jen vzkvétala. Od samého počátku jeho vlády se rovněţ Skotové směli podílet na fungování anglického parlamentu a uvedli některé liberální Angličany a Angličanky do skotského 443

chápání tradiční esoteriky. A to aţ natolik, ţe bylo zaloţeno takzvané Invisible College (Neviditelné kolegium), jehoţ úkolem bylo šířit nově nabyté informace napříč anglickou společností. Jedním z největších zastánců kolegia se stal princ Rupert, hrabě Palatine z Rhine a Karlův vnuk, který mu zajistil během vlády Karla II. uznání na základě královské charty. Neviditelné kolegium byl jeden z několika způsobů šíření skotského svobodného zednářství neoperativního směru v Anglii. Po justiční vraţdě Karla I. přenesla jeho exilová rodina skotské zednářství do Francie. Na skutečnost, ţe Stuartovci byli ve Francii jiţ pár staletí před tím, ale většina lidí v Anglii i ve Francii zapomíná. Společným jmenovatelem mezi Francií a Skotskem je Aubignie, francouzské panství, které Stuartovi z Lennox, v jehoţ ţilách kolovala královská krev, nabídl francouzský král Karel VII. a které stuartovský rod drţel po mnoho generací. Většina Stuartovců byli také prominentní velitelé v Garde Ecossaise, která se starala o bezpečnost francouzských králů počínaje Karlem VII. a Ludvíkem XVIII. konče. Skotská garda je ve Francii obvykle vnímána právě jako vojenská jednotka. To ale není všechno. Byla rovněţ silně politická, velmi loajální skotskému králi, a proto se v tomto smyslu jevila jako ideální politický subjekt podporující udrţení Starého spojenectví (Auld Alliance) mezi Skotskem a Francií. O tom, ţe měla vazby na zednářství, nepanují pochybnosti. Ve skutečnosti bude kaţdý velitel Skotské gardy „mistr“ raného skotského směru neoperativního zednářství ve Francii. Byli to oni, kdo zasvětil Františka I. do svých esoterických tajemství. Kdyţ František I. vystřídal na trůnu svého nevlastního otce Ludvíka XII., jeho osobní Skotské gardě dvaceti čtyř lučištníků nevelel nikdo jiný neţ lord Robert Stewart d’Aubignie. V den Františkovy korunovace měl Aubignie na sobě bílý látkový plášť ozdobený zepředu a zezadu korunovaným salamandrem. Je třeba si připomenout, ţe jsme dospěli do období renesance se všemi jeho esoterickými aspekty a významy. V té době panovala víra, ţe salamandr byl elementární duch, který dokázal ţít v ohni, a tudíţ byl symbolem plamenů in toto. Dále byl povaţován za duchovní symbol 444

spravedlivé osoby, která navzdory fyzickým útokům dokáţe udrţet klid mysli. Biblické spojení tkví ve sdělení, které se nachází ve třetí kapitole knihy Daniel: „Hle, vidím čtyři muţe, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá boţímu synu.“ (Heraldický znak gardy se nicméně čas od času měnil v závislosti na dohodách, které uzavírala s rozličnými politickými subjekty, jednotlivci a frakcemi. Je zajímavé, ţe jedním z jejích heraldických symbolů se stal na chvíli i islámský půlměsíc, coţ odráţí francouzsko-turecké spojenectví, které bylo uzavřeno v průběhu 16. století.) Několik dní po Františkově korunovaci se z Roberta Stewarta stal jeden ze čtyř maršálů Francie, a získal navíc právo být nazýván královým bratrancem. Jen málo lidí ví, ţe lidé z nejbliţšího okolí francouzského krále byli buď Skotové nebo alespoň skotské krve. Jeho královským almuţníkem byl Robert Cockburn. Peter Cuningham a jeho bratr James, pán z Cange, spolu s Jakubem Stewartem (pozdějším hrabětem z Moray a nevlastním bratrem skotské královny Marie) byli Františkova čestná páţata. Jinými prominentními členy francouzského královského dvora byli Matthew, hrabě z Lennox; Alexander Stewart, vévoda z Albany; Armand Claude Gordon; Adrian a Philip Vernor; Bernard a Francis Stewart d’Aubignie; John Stewart, pán z la Mothe a James Montgomery, pán z Lorges. Není pochyb o tom, ţe právě tyto osobnosti tvořily vnitřní jádro celého onoho spirituálního idealismu. Někteří členové gardy, jako třeba Jakub Stewart z Moray, budou později členy „reformované“ církve. 15. srpna roku 1515 táhla francouzská armáda, král a jeho Skotská garda do Itálie, kde se postavila jednotkám španělského krále Karla V. pod vedením Prospera Colonny. Ač první část výpravy dopadla ve prospěch Francouzů, skončila pro ně pohromou v bitvě u Pavie, kde dokonce František upadl do zajetí. Na základě této události vznikl alegorický výjev zobrazující Františka I. na lovu, který se v čele své druţiny ocitl tváří v tvář nastávající temnotě v beznadějném zmatku. Po chvíli bezcílného bloudění se najednou ocitl mezi skotskými mystiky, kteří jej zasvětili do rituálu „osvícení“. 445

Jinými slovy, František byl zasvěcencem skotského esoterismu, čímţ se stal jedním z „bratrstva“. Kdyţ Karel V. poţádal Františka I. o zapůjčení velké sumy peněz a jeho ozbrojenců na boj proti Turkům, Františkova odpověď byla přinejmenším osvícená: „Co se prvního bodu týče, nejsem bankéř; co se týče druhého, moji muţi ve zbrani se podobají mé ruce, kterou drţím ţezlo – nikdy je nevystavuji nebezpečí, pokud je nedoprovází sláva.“ Turci byli samozřejmě neoficiální Františkovi spojenci, Skotská garda však byla rozhodně víc neţ pouhá stráţ. Tím, ţe se o ní zmiňuje jako o „ruce drţící jeho ţezlo“, se myslí, ţe to byla právě ona, kdo Františka korunovala, čímţ ve Francii hrála roli „tvůrců králů“. Po příjezdu malé Marie, skotské královny, do Francie roku 1548, stala se garda ještě důleţitější, neboť do pole její působnosti spadl úkol chránit ţivot jak nastávajícího francouzského krále Františka II., tak jeho budoucí ţeny skotské královské krve. Od tohoto okamţiku aţ do roku 1559, kdy Marie ovdověla, se stala Francie a Skotsko (aţ na jméno) jedním celkem, rezervoárem přetékajícím sobě vlastní filosofií a zejména ve Skotsku místem, kde se mohla plně rozvinout duchovní reforma. Kdyby byl býval Mariin první manţel František II. ţil o něco déle, bylo by jej patrně snadné přesvědčit, aby nikdy nedošlo k masakru, který se udál Bartolomějské noci roku 1572 a byl pokusem o potlačení protestantismu. Kateřina Medicejská by patrně byla sesazena ze své pozice, zatímco prokatolická strana de Guiseho by se patrně dozvěděla, ţe Marie povolila francouzským hugenotům a skotským presbyteriánům modlit se podle vlastního svědomí. Obě země si pravidelně vyměňovaly stavebníky (jako byl Jean Morow, který vedl práce na stavbě katedrály svatého Ondřeje v Glasgow, opatství v Melrose, Paisley, Nithsdale a Golloway). Přes Aubignie a St. Germain se tradice dostane na královský dvůr, kde se bude vyvíjet po svém od chvíle, kdy se vévoda z Rothesay a waleský princ Karel spolu se svou matkou Henriettou Marií usadí před smrtí Karla I. ve Francii. Později je bude následovat i druhorozený syn Karla I. Jakub, vévoda z Yorku a Albany. Henrietta Marie Francouzská byla dcerou Jindřicha III. Navarského, IV. Francouzského (který se narodil jako protestant, ale 446

v domnění, ţe Paříţ stojí o zachování mší, konvertoval ke katolicismu, aby mohl nastoupit na francouzský královský trůn) a sestry Ludvíka XIII. Po svém příchodu do francouzského exilu se usadila na zámku Chateau de St. Germain en Laye (kde předtím ţila i Marie Skotská, pozdější francouzská královna). Po příjezdu si Henrietta Marie pozvala na svůj dvůr druţinu Angličanů a Skotů ze všech oblastí ţivota. V roce 1649 bylo St. Germain en Laye svědkem uvedení neoperativního zednářství do Francie. Ve známost vešlo jednoduše jako Lóţe St. Germain, coţ bylo, a to je zajímavé, stejné jméno, které jako „tajní“ zednářští mistři pouţívali skotští králové. Od této chvíle se neoperativní zednářství stalo tajnou sluţbou exilových Stuartovců, která jednala ve prospěch Karla II., shromaţďovala informace o cromwellovské politice a vyuţívala Neviditelné kolegium jako nástroj propagandy rychlé restaurace království. Je zajímavé, ţe Cromwell byl anglickým neoperativním zednářem a jeho matka byla potomkyní Alexandra Stewarta, čtvrtého nejvyššího skotského správce. Starý rodokmen, který vytvořil lord Lyon Court roku 1792 v Edinburghu, zmiňuje vazbu mezi Cromwellem a Stewartem. Tento rodokmen také ukazuje, ţe John Knox, který – coţ je zajímavé – nesnášel skotskou královnu Marii, neměl nic proti myšlence uzavřít sňatek se ţenou, v jejíchţ ţilách kolovala skotská královská krev. Jeho druhou ţenou byla Margaret Stewartová z Ochiltree, potomkyně vévody z Albany. Důvodem proč to oba tito muţi ve svých ţivotech někam dotáhli, nebyla jejich konkrétní víra, ale jejich propojení se světem aristokracie. Cromwell se narodil do šlechtického rodu (ač niţšího stupně) a dokázal toho vyuţít ve svůj prospěch, zatímco Knox se mezi šlechtice přiţenil, aby získal konexe. Fungovalo to. Ani jeden z nich nicméně nedisponoval mocí příliš dlouho. Cromwell se setkal se svým stvořitelem roku 1658 (byl tedy u moci 9 let) a Knox, ponechaný královskou korunou svému osudu, se na nebesa odebral roku 1572. Královna Marie opustila Skotsko roku 1567, kdy přešla do Anglie a ţila uvězněná na různých hradech aţ do doby, kdy Alţběta I. roku 1587 podepsala její rozsudek smrti. Lóţe St. Germain byla uzavřená a ţádný Francouz do ní neměl přístup. Po znovuuvedení Karla II. na 447

trůn roku 1660 zůstala lóţe nadále tajná a blízce s Karlem II. spolupracovala v jeho úsilí udrţet si finanční pomoc francouzského krále. Bylo také jisté, ţe marnotratná královna Henrietta Marie, která se rozhodla zůstat ve Francii, jednala ve prospěch svého syna a sňatku své dcery s královým bratrem Filipem, vévodou d’Orleans. Henrietta Marie zemřela roku 1669 a její dcera Henrietta Anna (s láskou přezdívaná svými bratry Minette) zemřela roku 1670. Vévodkyně z Orleans přesvědčila oba své příbuzné, bratra Karla II. z Anglie a švagra Ludvíka XIV. z Francie, ţe je výhodné uzavřít mezi oběma zeměmi mírovou dohodu. Minette měla také od roku 1660 aţ do své smrti na starost skotské svobodné zednářství ve Francii, a byla tudíţ první ţenou, která oficiálně předsedala této převáţně muţsky orientované organizaci. Potrvá dalších 40 let, neţ se další stuartovská princezna zhostí svého úkolu a bude pokračovat v tradici ţenami vedeného svobodného zednářství ve Francii. Hlavní protagonistkou Stuartovců se po smrti Minette stane její neteř Luisa Marie Tereza, dcera Jakuba VII. a Marie z Modeny. Luisa se narodila roku 1692 v Paříţi na zámku Chateau de St. Germain en Laye. Kmotrem a kmotřičkou Luisy byli Ludvík XIV. a jeho tajná ţena Madame de Mainteon. Předtím neţ roku 1712 ve věku dvaceti let zemřela, stačila zaujmout ve francouzské zednářské politice rozhodující roli. Její role byla ovšem pouze symbolická. V oné době mohli být ovšem někteří členové, obvykle potomci váţených bratří, zasvěceni do řemesla jiţ ve věku dvanácti let. Byl-li to také případ Luisy – a není nic, co by svědčilo o opaku – mohla zaujmout své místo po své tetě v Lóţi St. Germain jiţ roku 1704. Od roku 1710 jiţ mohla stát pevně v jejím čele. Luisa dospěla ve velmi raném věku. Byla také velice ambiciózní. Od okamţiku, kdy byla schopná myslet a chodit, zaměřila svou pozornost plně na francouzské království. Od té doby se zdálo, ţe královská koruna je výborně zajištěna. Velký dauphin Ludvík, syn Ludvíka XIV., zplodil tři syny. Všichni dostali jméno Ludvík. Vévoda z Bretagne se narodil roku 1705, avšak v prvním roce ţivota zemřel. Ač tehdy třináctiletá Luisa plně upřela zrak na sňatek s ním, rychle vloţila svou naději na druhého vévodu z Bretagne, který se 448

narodil roku 1707. Ten ovšem zemřel ve svých pěti letech 8. března roku 1712. Ani to Luisu příliš nezasáhlo, protoţe se roku 1710 narodil Ludvík z Bourgogne. Snění ale netrvalo dlouho. Luisa zemřela 18. dubna roku 1712 na neštovice, stejnou nemoc, která zabila oba její zamýšlené královské chotě. (Vévoda z Bourgogne se později oţení s Marií Lesznickou z Polska, která bude starší o 7 let.) Aţ do své smrti Luisa tvrdě pracovala ve prospěch svého staršího bratra Jakuba Františka Eduarda, waleského prince, kterého uznal Ludvík XIV. jako skotského Jakuba VIII. a anglického Jakuba III. Luisa byla v politice dosti rafinovaná. Zkušenost s velmi nestálými poměry na jakobitském francouzském dvoře ji rychle dovedly k pochopení, ţe její rod potřebuje vytvořit hnutí, které by přesvědčilo francouzské úředníky, aby pro rychlou obnovu stuartovské vlády poskytli vojenskou pomoc. St. Germain byl navíc domovem její předchůdkyně skotské královny Marie a neustále připomínal úspěchy její tety Minette. Za Luisy se v Paříţi poprvé objevily první ţenské Loges d ‚Etude (studijní lóţe). Do jejich prostředí byly zvány zejména manţelky a dcery francouzských vládních úředníků. Jakobitským elitám ve Francii začalo být zřejmé, ţe k tomu, aby přesvědčily muţe ovládající Francii k zásahu ve prospěch Stuartovců, bude nutné naklonit si na svou stranu jejich manţelky. Luisiny studijní lóţe byly, vedle hlubokého zaujetí esoterickými aspekty alchymistické tradice, prodchnuty silným duchem ctnosti a oddanosti. Celá jejich tradice včetně jejích hermetických konceptů dokazovala, ţe její bratr Jakub nebyl pouhým skutečným králem Británie, ale rovněţ v něm měla kulminovat biblická víra, ţe světu bude jednou vládnout král pocházející z královské linie kmene Juda. Rozličné sňatky Stuartovců s různými evropskými královskými dynastiemi se vysvětlovaly alchymistickými pojmy a Jakub byl prezentován jako celým světem tak dlouho očekávaný kámen mudrců. Celá tato aktivita byla samozřejmě velice nebezpečná. Všichni monarchové Evropy viděli rudě a proti celé této myšlence vznášeli důrazné protesty. Někteří se tomu smáli, jiní to brali smrtelně váţně. Papeţský stolec tím poněkud znejistěl, avšak dokud ţil Jakub ve 449

Francii, jejíţ králové papeţe v kaţdém případě pouze tolerovali, nebylo nic, co by s tím šlo udělat. Jakobitský mesiášský koncept ale přitahoval v Evropě mnohé, a způsobil tím, ţe se případ Jakuba VIII. projednával na mnoha zasedáních zahraničních vlád. Ač Luisa zemřela roku 1712, její zednářská role byla zaznamenána na plátna maleb a její následovník se postaral o to, aby zednářská podpora jejího bratra dále pokračovala. Jedním z Luisiných silných zastánců byl George Keith, velký maršál Skotska, který se později stane provinciálním zednářským velmistrem v Rusku. Byl to právě on a John Erskine, hrabě z Mar, kdo zorganizoval roku 1715 povstání ve jménu Jakuba VIII., které vyvrcholilo bitvou u Sheriffmuir, k níţ došlo 13. listopadu téhoţ roku. Scone jiţ bylo připraveno na Jakubovu korunovaci, ale poté, co Jakub dorazil po bitvě do Skotska, musel znovu uniknout, neboť Scone náhle ohrozil cromwellovský vpád. Během několika týdnů se vrátil opět do Francie, aby se záhy dozvěděl, ţe po uzavření trojstranné dohody mezi Anglií, Francií a Holandskem musí okamţitě opustit její území. Ze všech míst na zemi našel nakonec Jakub bezpečné útočiště v Římě. V tomto městě vládl papeţ, který na tohoto stuartovského prince pohlíţel jako na křesťanský unikát.

KAPITOLA 17: EXKOMUNIKUJTE JE! Roku 1717 se čtyři londýnské lóţe rozhodly sloučit dohromady a zabraly si vznešený název Veliká lóţe Anglie. Došlo k tomu dva roky po nevydařeném jakobitském pokusu znovu dosadit Stuartovce na jejich právoplatný trůn. Vůdci oněch čtyř lóţí zjistili, ţe tři roky vlády Hannoverů rozštěpily stranu whigů vedví a lóţoví členové, zklamaní událostmi roku 1715, se rozhodli přidat se na stranu prostuartovských toryů a zaloţit stranu „the Pretender“ (Pretendent, Uchazeč, coţ bylo jméno, které hannoverská větev pouţívala k označení Jakuba Stuarta). Další pokus o restauraci Stuartovců tudíţ reţírovali vévoda z Whartonu a Lord Burlington. Burlington se postavil whigům a hlasoval proti zrušení zákona Triennial Act, k němuţ došlo rok předtím. Lord Burlington odcestoval do Francie, kde se v Paříţi setkal s jakobitskými vůdci jednajícími ve prospěch 450

prince Jakuba Stuarta. Burlington jim předal dopisy od hraběte z Mar a Lady Oglethrope. V té době jiţ musel titulární král Jakub VIII. Skotský a Jakub III. Anglický opustit francouzskou půdu a ţil uprostřed ničeho v papeţově Urbinském paláci. Z perspektivy Hannoverů nebyla stuartovská restaurace vítanou událostí. Burlington, Wharton a Oglethrope to chtěli změnit. Burlington měl v hlavě nápad vyuţít novou Velkou lóţi Anglie jako katalyzátor stuartovské restaurace, podobně jako Neviditelné kolegium poslouţila k restauraci vlády Karla II. Aby mohli jednat ve prospěch exilového krále, potřebovali jeho souhlas. Kdyţ se Burlington vrátil zpět do Anglie, nechal vystavět Chiswick House a udělal z něj sídlo jakobitského svobodného zednářství známého také jako červené svobodné zednářství. Zednářský element je zdůrazněn okamţitě při vstupu do budovy, která je sama o sobě vystavěna na principu chrámové architektury. Místnosti jsou zaplněny portréty Stuartovců a dotváří prostředí zednářskému rituálu, který provádí adepta obvyklými třemi stupni. Po tomto rituálu následovalo zasvěcení vyššímu řádu později známé jako Royal Arch (s důrazem na motivy vzkříšení a obnovení), k němuţ docházelo v rudě sametové místnosti. Zasvěcenci se poté dostali na stupeň zaloţený na učení starých rytířů svatého Jana a templářů. Komplikované rituály a symboly vytvářely hermeticky uzavřenou síť vztahů, prostřednictvím které bylo moţné přepravovat peníze, zbraně i poselství jakobitským agentům po celé Evropě (Dnes je Burlington House veřejně přístupný a pečuje o něj English Heritage.8 Rozhodně stojí za návštěvu). Největší problém, kterému vůdci těchto čtyř lóţí museli čelit, bylo zpochybňování jejich právní platnosti. Jejich právo na existenci jim bylo přiznáno předchozími anglickými panovníky, pocházejícími z linie Jakuba VI. Skotského, který roku 1603 nastoupil na trůn po Alţbětě I. (Kdyby roku 1603 Jakub VI. Skotský nepřišel do Anglie jako její nový král Jakub II., nebylo by do Anglie svobodné zednářství vůbec uvedeno.) V prvé řadě se jen málo Angličanů zajímalo, kdy byly tyto nezávislé londýnské lóţe vůbec zaloţeny. 8

Obdoba českého Národního památkového 451 ústavu. (pozn. překladatele)

Roku 1717 tyto lóţe pouze splynuly do jedné – podobným způsobem, jakým se dnes spojují různé firmy – nicméně existovaly a vyvíjely aktivitu jiţ dávno předtím. Právo existovat jim bylo uděleno se souhlasem předchozích anglických panovníků následujících po Jakubovi VI., následníku Alţbětu I. Uvědomme si, ţe Anglie dokonce i v roce 1717 byla stále feudální společností, jejíţ plnoprávní občané byli pouze anglikáni. Katolíci, kvakeři nebo Ţidé původně neměli právo v anglické společnosti působit. Následkem toho, ţe právoplatní králové byli sesazeni a nahrazeni vetřelci, lóţe musely ţádat o přízeň stejné krále, kteří měli jejich podporu. Další velký problém, kterému nově ustanovená Veliká lóţe Anglie čelila, byla skutečnost, ţe po celé Anglii existovaly stovky nezávislých lóţí, které byly zcela spokojené se svou autonomií. Většina současných zednářů má sklon věřit, ţe Veliká lóţe Anglie byla schopna rozšířit svou autoritu nad celým královstvím takřka ze dne na den. Tento předpoklad je zcela chybný. Trvalo mnoho let, neţ Veliká lóţe Anglie získala autoritu, a dosáhla toho navíc hlavně prostřednictvím infiltrace. Přemýšlejme o tom. Sever Anglie byl převáţně katolický a pro-stuartovský. Wales byl v zásadě prostuartovský podobně jako většina irské populace kromě Ulsteru, který byl osídlen jiţ od doby Alţběty I. extrémními anglikány a od doby vlády Jakuba VI. pak fanatickými skotskými presbyteriány. Skotsko od roku 1707, bez ohledu na náboţenské vyznání a navzdory tomu, o čem by nás rádi přesvědčili konvenční historikové, se rovněţ klonilo k návratu Stuartovců na trůn. Zednářské lóţe existovaly v kaţdém ze tří království zcela nezávisle na sobě a všechny v minulosti působily ve prospěch restaurace Karla II. Stuartovci za Lamanšským průlivem se rozhodli vyuţít moc všech těchto lóţí z celé Velké Británie a Irska k dosaţení své druhé restaurace. Je evidentní, ţe jediná instituce v Anglii, která by patrně ztratila moc nad lidmi, byla anglikánská církev, neboť to byla právě ona, kdo zosnoval pád Stuartovců a vydláţdil cestu vetřelcům. Je zajímavé, ţe hlavní protagonisté všech čtyř londýnských lóţí byli s anglikánskou církví blízce propojeni. Jiná věc, kterou je nutné mít na mysli, je skutečnost, ţe katolíci v té době mohli být svobodnými zednáři. Byla to v podstatě jediná 452

organizace v Anglii, která jim od doby, kdy byl sesazen král Jakub VII. Skotský (Jakub II. Anglický), garantovala ve společnosti rovnost. (Jakub chtěl, aby se kaţdý v jeho říši modlil podle svého svědomí.) Se zmizením Stuartovců z politické mapy Británie z ní zároveň zmizela i „svoboda svědomí“ a koncept rovnosti. V důsledku toho politika uvázla na mrtvém bodě a nikdo kromě anglikánů neměl ţádná práva. Aby byl tento status quo zachován, bylo potřeba všechny lóţe (či alespoň jejich co největší mnoţství) rozvrátit, ovládnout a v případě nutnosti i zlikvidovat. Ač se roku 1717 v Londýně objevila nová zednářská aktivita směřující k restauraci Stuartovců, plán se pokazil roku 1722 po selhání Atterburyho komplotu, jehoţ cílem mělo být svrţení Jiřího I. Kontrolu nad Velikou lóţi Anglie roku 1723, na konci období, kdy byl jejím velmistrem vévoda z Wharton, převzali agenti Hannoverů. Pochybuji, ţe tato stránka historie anglického zednářství dnes kohokoliv z představených Veliké lóţe Anglie vzrušuje. (Je mimochodem zajímavé, ţe lóţové archiválie z období od jejího zaloţení roku 1717 aţ do 24. června roku 1723 naprosto zmizely.) Kdyţ narazíme na téma jakobitských pokusů obnovit stuartovskou monarchii, lidé mají sklon vybavit si tři časové body: 1690 (rok bitvy v irském Boyne), 1715 (bitva u skotského Sheriffmuir) a 1745 (bitva u skotského Cullodenu). Pokus o restauraci Stuartovců roku 1718 bývá v historických análech pomíjen. Byli do něj zapleteni vedle Španělů a hraběte z Lirie (nevlastního bratra Jakuba VIII. a svobodného zednáře) také Irové a Skoti, konkrétně nejvyšší maršál Skotska, který se nacházel na špičce hierarchie skotských zednářů. Celý plán byl od počátku odsouzen k neúspěchu, protoţe se hannoverské vládě podařilo získat z infiltrovaných anglických i irských lóţí interní informace o připlouvající španělské armádě. I kdyby nepříznivé větry nezahnaly španělskou flotilu pryč, byla Anglie připravená čelit španělské invazi. Z pohledu Stuartovců to byla jasná pohroma. Roku 1725 otevřel hrabě z Derwentwater, který byl nemanţelským bratrancem Jakuba VIII., vnukem Karla II. a jakobitským zednářem, druhou jakobitskou lóţi ve Francii. Účelem tohoto kroku mělo být posílení moci Lóţe St. Germain. Od tohoto 453

okamţiku se zednářství po Francii rozšířilo jako poţár a Derwentwater vydával zakládací listiny au nom du Roy (ve jménu krále), v tomto případě krále Jakuba VIII./ III., který byl teoreticky také králem Francie. To samé prováděl tehdejší španělský občan hrabě z Berwicku (v dnešní době potomci Berwickova rodu disponují titulem hrabě z Lirie a Alby). První italskou lóţí se stane římská Lóţe George Seton. Byla zaloţena roku 1715 (tedy dva roky před ustanovením Veliké lóţe Anglie v Londýně) a působila na papeţe, v tomto případě Klementa XI., aby podporoval exilového stuartovského krále. Klement XI. podporoval Stuartovce, ač o britskou korunu přišli v prvé řadě díky jeho předchůdci. Byl to skutečně Inocenc XI., kdo poskytl holandskému protestantovi Vilémovi III. Oranţskému svolení najmout si do své armády mnoţství katolických ţoldáků a provést úspěšnou invazi do Anglie. (Pro nevěřící Tomáše mezi Vámi podotýkám, ţe původní dopisy, které papeţ napsal Vilémovi III. Oranţskému o anglické invazi, nalezli italští historikové roku 2001.) Druhá italská lóţe byla ustanovena opět v Římě roku 1735 se souhlasem krále Jakuba VIII. Navzdory všem záznamům tvrdí tradice, ţe jedním z jejích členů byl princ Karel Eduard Stuart. Všichni členové byli jakobité, většinou Skoti a pár Francouzů. Zajímavým prvkem v této rovnici byla skutečnost, ţe se svobodné zednářství poté, co Stuartovci přišli o svou korunu, rozšířilo nejdříve v zemích, které neměly vazby na Svatou říši římskou, jako bylo Švédsko či Francie. Hannoverové na druhou stranu měli v rámci Svaté říše římské status volitelů a patřili mezi jeden z mnoha rodů, které volily svatého římského císaře, dočasnou hlavu říše. Zdá se, ţe Holandsko se nacházelo ve stejném postavení. Patřilo rovněţ ke Svaté říši římské. Stejně tak i katolická církev, protoţe papeţové byli jejími duchovními vůdci. Z toho lze vyvodit, ţe jakobitské zednářství muselo proniknout do papeţské politiky a zřejmě se mu to povedlo bez větších problémů. Jestli se Stuartovcům vedlo v Evropě dobře, o to horší to bylo v Británii. Jakub VIII./III. dospěl k závěru, ţe je nutné něco udělat a poţádal svého bratrance papeţe Klementa XII. (narozeného jako 454

Lorenzo Corsini) o vydání papeţské buly doporučující britským katolíkům nevstupovat do tamních zednářských lóţí. Jakub počítal s tím, ţe tento krok mu pomůţe odhalit agenty vynášející informace vládě uzurpátora Jiřího II. Hannoverského. Naneštěstí patřil Klement XII. k těm lidem, kteří zednářství vnímali jako trn v oku církve. Zednářství se mu zdálo příliš liberální, pohanské a zaměřené proti papeţské autoritě. Nepochopil navíc, ţe zednářství byla vlastně tajná sluţba téhoţ exilového krále, kterého jinak podporoval. 28. dubna roku 1738 vyhlásil papeţ protizednářskou bulu „In Eminenti“. Všichni katolíci, kteří chtěli vstoupit mezi svobodné zednáře, se od nynějška vystavovali papeţskému hněvu a hrozbě exkomunikace. Kdyţ Jakub VIII./III. viděl, jak papeţský stolec namísto Britům, jak ţádal, vyhroţuje všem lidem, kteří pracovali v jeho prospěch a byli členy všemoţných křesťanských denominací, byl zděšen. Stejně jako jeho otec byl i Jakub plně uznáván za velmistra všech evropských lóţí. Jeho nejstarší syn Karel Eduard byl zednářem a neustále na papeţství nadával, zejména po smrti své velmi zboţné matky Marie Klementiny Polské roku 1735. Papeţskou bulu chápal jako další zradu podobnou té, které se dopustil roku 1688 papeţ Inocenc XI. Popravdě řečeno nebyla tato papeţská bula příliš účinná. Dominikáni a jezuité ji zcela ignorovali a bez ohledu na ni nadále vstupovali do lóţí. Právě tyto dvě frakce uvnitř církve nejvíce podporovaly návrat Stuartovců do Británie a neúnavně pracovaly na obnově jejich vlády. A nejen to – obrazně řečeno skočily do postele s kaţdým, kdo stuartovskou restauraci podporoval, bez ohledu na jeho náboţenské vyznání. Z jejich úhlu pohledu volení papeţové přicházeli a odcházeli a podobně tomu bylo s papeţskou politikou. Dědičná královská moc na druhou stranu představovala stabilitu, na níţ bylo jak křesťanství, tak jednotlivé národy zcela závislé. Hannoverové se na trůn dostali pouze díky vůli parlamentu – byli do svého úřadu pouze zvoleni, zatímco Jakub VIII./III. zdědil svá panovnická práva po svém otci a patřil k nejstaršímu královskému rodu v celém křesťanském světě. Druhá římská lóţe byla zaloţena roku 1735 a její členové byli všechno vesměs výrazné osobnosti. Lóţe měla díky svému obsazení velmi ekumenického ducha. Hlásili se k ní protestanti, katolíci i 455

episkopálové. John Cotton byl kupříkladu puritán, tedy anglický protestant. Charles Slezer byl jakobita a jeho otec John byl přítelem Karla II. Doktor James Irwin byl osobním lékařem Jakuba VIII. a členem královského lukostřeleckého spolku se stal roku 1715. Zemřel roku 1759. Členem lóţe byl také jeho syn James. Thomas Twisden byl synem Sira Williama Twisdena, pátého baroneta z kentského Twisendemu. William Hay, syn šestého hraběte z Kinnoulu, byl Jakubem VIII. povýšen na hraběte z Inverness. John Stewart z Grantully byl během povstání roku 1715 velitelem kavalerie. George Seton, pátý hrabě z Wintoun (který zaloţil roku 1715 první římskou lóţi) se stal mistrem druhé lóţe v dubnu roku 1736. John Murray z Broughten, který se během jakobitského povstání roku 1745 stane sekretářem prince Karla Eduarda Stuarta, se stal členem lóţe roku 1737. Mezi další členy patřili Mark Carse z Cockpen; hrabě Soundavini a Henry fitzMaurice. Lidé, kteří byli do lóţe přijatí, nebyli o nic méně význační. Kapitán Thomas Archdeacon byl přijat 4. ledna roku 1736. Doktor Alexander Cunningham, syn sira Williama Cunninghama z Capringtonu a jeho ţeny Janet Dick (jediného dítěte sira Jamese Dicka, baroneta z Prestonfieldu a sestřenice Andrewa Lumsdena, sekretáře krále Jakuba VIII., byl přijatý 2. ledna roku 1737. Dalšími předními osobnostmi byl skotský malíř Allan Ramsey a Francouz markýz de Vasse. 9. května roku 1737 do lóţe vstoupil edinburghský obchodník jménem Halliburton. Jméno Halliburton je zajímavé, bylo jedním z pseudonymů, které Karel Eduard Stuart pouţíval, kdyţ v převlečení za obchodníka s vínem putoval do Glasgow a Edinburghu. Tento Halliburton tedy mohl být docela dobře sám Karel Eduard Stuart schovávající se kvůli bezpečnosti a utajení pod identitu edinburgského obchodníka. Poté co papeţ Klement vydal svou bulu, nejsou jiţ k dispozici ţádné záznamy, protoţe se lóţe uchýlila do podzemí. V ţádném případě však nebyla rozpuštěna. Tři roky před zveřejněním papeţské buly získal Karel Eduard Stuart svou první vojenskou zkušenost – zúčastnil se obléhání Gaety a války mezi Bourbony a Rakouskem o následnictví v neapolském 456

království. Ač byl spřízněn s oběma rody – s Bourbony po otci a s Habsburky po matce – svými argumenty si Bourboni naklonili Stuartovce na svou stranu. Francie vznášela nároky na Sicílii a Neapol jiţ od časů krále Františka I., který zemřel roku 1547. Do 18. století platilo, ţe kdo byl králem Neapole, byl také králem Sicílie a o komkoliv, kdo měl v drţení Sicílii, se dalo říci, ţe kontroloval středozemní námořní prostor. Tím ţe se jeden z Bourbonů – Filip, Duc d’Anjou – stal králem Španělska, měli jak španělští, tak francouzští Bourboni pocit, ţe Neapoli i Sicílii by měl vládnout Carlos, pátý syn Filipa d’Anjou, tehdejšího Filipa V. Španělského. Právě tato válka o následnictví byla svědkem zrození sicilské politické organizace M.A.F.I.A. (Morte Alla Francia, Italia Anela“, coţ znamená „Smrt všem Francouzům, křičí Itálie“. Sicilské obyvatelstvo nicméně dychtilo rozhodnout se o svém vládci samo a je nutné přiznat, ţe španělský princ nebyl jejich první volbou. Jak většina lidí ví, Karel Eduard Stuart přišel do Skotska roku 1745 s úmyslem osvobodit celou Británii ze sevření a útlaku rodu Hannoverů, ale v dubnu roku 1746 byl v bitvě u Culloden poraţen hrabětem z Cumberlandu. Co uţ tak známo není, je skutečnost, ţe Karel Eduard Stuart uspořádal v září roku 1745 za zdmi paláce Holyroodhose templářské setkání, na kterém byl jeho účastníky uznán za nového mistra. Mnoho lidí, zejména zednářů, se mě ptalo, zda byl Karel Eduard Stuart svobodný zednář. Odpověď je rozhodné ano. Zednáři se postarali o jeho vzdělání a jejich cílem bylo vytvořit z něj vtělení zednářského krále, krále, který by byl liberální, který by věřil ve spravedlnost a který by usiloval o osvícenou monarchickou demokracii. Tímto se nyní dostáváme ke konceptu „korunovaného demokrata“. V podstatě jim šlo o to, vytvořit koncept monarchy, který by vládl v republikánském duchu. Spolu s Karlem Eduardem zaţije zednářství náhlý rozkvět, rozšíří se po všech kontinentech, národech a náboţenstvích a podnítí mnoţství revolucí. Vzniknou díky němu také Spojené státy americké. Toto oţivení započali zednáři ze Skotska a Švédska, kterými byli Michael Andrew Ramsay (1686– 1743) a Emanuel Swedenborg (16881722) s podporou rodiny Tessinů ve Švédsku, Jonathana 457

Swifta, paříţských jakobitských bankéřů Tourtona a Baura a irského plukovníka Daniela O’Briana. Pro ty, kteří něco vědí o jakobitských dějinách, nebude novinkou, ţe Michael Andrew Ramsay byl vychovatel Karla Eduarda. Ramsay byl pro Karla něco jako hrdina a Ramsay jej povaţoval za předčasně dospělého. A skutečně uţ od svého nejranějšího věku Karel Eduard věděl, ţe před ním stojí úkol a jeho osudem je ho vyřešit. Ramsay prodchl Karlovu mysl zednářským liberalismem, nedůvěrou k Římskokatolické církvi a keltskou moudrostí, která pomůţe Karlu Eduardovi porozumět zemi jeho předků v době, kdy se musel protloukat Vysočinou po poráţce u Cullodenu roku 1746. Kdyţ zrovna nevyučoval svého prince, sepisoval Ramsay proslovy o zednářství a tyto dokumenty byly v přísném utajení odesílány všemoţným pro-stuartovským sympatizantům pracujícím pro rozličné evropské vlády. Byly také dychtivě čteny a šířeny po celé zemi. S Ramsayem spolupracoval velký maršál Skotska jménem Keith. Právě on zasvětil Karla Eduarda roku 1731 do vzdělávací římské lóţe „Řád Tobosco“. Studijní lóţe Tobosco byla přípravkou pro mladé zednáře a vzdělávala je v rituálech velmistrů, templářském idealismu a rytířských ctnostech. Utajení, politika, analýzy, královští vyslanci navštěvující lóţi, jako třeba ti, které vyslal švédský král a vedl je Axel WredeSparre – to všechno působilo na Karlův smysl pro pochopení vlastního poslání. Po obléhání Gaety roku 1734 uţ nikdo nemohl oprávněného dědice Británie zastavit od aktivace zednářských buněk pracujících pro restauraci vlády jeho otce. Patnáctiletý chlapec se stal muţem činu, muţem ideálů, idealistickým zednářským králem v záloze. Švédové, a to zejména v oné době, představovali sílu, s níţ bylo nutné počítat, o to více potom v zednářské sféře. Navíc byli švédští zednáři zjevně pro-stuartovští. Jejich římským představitelem byl hrabě Nils Bielke, švagr obou vůdců švédských zednářů, kterými byli WredeSparre a Tessin. Bielke navíc slouţil jako tajný agent krále Ludvíka XV. Francouzského a měl blízko k jakobitskému dvoru v Římě. Byl to právě Bielke, který zprostředkoval Swedenborgovi setkání s Jakubem VIII. a jeho syny v římském paláci Mutti. Swedenborg ve svém deníku zmiňuje „posvátnou hrůzu“, která jej 458

opanovala během setkání s královskými Stuartovci. Zdá se, ţe vojenský výcvik Karla Eduarda Stuarta byl postavený na zkušenostech švédského válečnického krále Karla XII. Zatímco Jakub VIII. zaujímal v politice pasivní postoj, Karel Eduard za nejlepší řešení povaţoval aktivní jednání. Karel se domníval, ţe agresivita je klíčová a obhajoval tento politický trend. Roku 1743 na jakobitskou scénu vstoupil baron von Hund. Von Hund byl iniciován v Paříţi prostřednictvím hraběte z Kilmarnocku, lorda Clifforda a Alexandra Setona, desátého hraběte z Eglintonu, známého také jako Rytíř rudého peří. (Von Hund měl nicméně za to, ţe byl iniciován Karlem; Karel byl v té době ale v Římě.) Von Hund se brzy stal spojnicí mezi francouzskými jakobity a jakobity na dvoře Fridricha Velikého Pruského. Ten sám byl do svobodného zednářství iniciován v lóţi Ecossais (Skotská lóţe) před rokem 1743. Koncem roku 1743 byl Swedenborg v naprostém utajení v Holandsku a čekal na příkaz přeplavit se do Londýna. Během pobytu v Haagu byl zasvěcen do mystického jakobitského hnutí. Swedenborg byl se zavázanýma očima a zahalený do rubáše proveden tmavými místnostmi, získal nové řádové jméno a byl oslavován jako „pravý“ jakobita. Poté, co v květnu roku 1744 přicestoval do Londýna, zapsal své pozorování do šifer a ve svých dopisech odkazuje na „jakobity, kteří se usadí ve svatyni Severu a znovu vybudují Chrám Moudrosti“. Byl rovněţ zainteresovaný v tajemném Skotském královském řádu, který se v Londýně náhle objevil v roce 1741 a zabýval se praktikováním tří vysokých stupňů, jak je vyvinul Andrew Michael Ramsay. (Rituál o sedmi stupních, který byl provázán se Skotským královským řádem, ve skutečnosti vyvinul francouzský armádní důstojník jménem Pierre Lambert de Linot, který působil potají v Londýně v přestrojení za rytce.) Generál James Keith, který v té době pobýval ve Švédsku, připravoval přeplavení velkého kontingentu švédských a ruských jednotek do Skotska na pomoc Karlu Eduardovi. Ten se zatím vydal na cestu do Paříţe. Celý zednářský podnik byl v plné pohotovosti v únoru roku 1744. Kdyby bylo bývalo jakobitské povstání roku 1745, financované ţidovskými a irskými penězi a podporované pruskou, švédskou a ruskou armádou a jakobitskými zednářskými lóţemi, 459

uspělo, změnilo by patrně celou evropskou politiku. Amerika by se nejspíš nestala nezávislou republikou, Francii by dodnes vládli stuartovští králové, kteří nastoupili po zániku rodu Bourbonů, v Rusku by dále vládl císařský rod Romanovců a předešlo by se i oběma světovým válkám. Kdyţ se Karel Eduard vrátil roku 1746 ze Skotska, zaloţil roku 1747 v Arras jakobitskou zednářskou lóţi, od níţ pak bude odvozovat svůj původ mnoho dalších francouzských a belgických lóţí. Mnoho hannoverských zednářských historiků povaţuje toto tvrzení za nepodloţené a tvrdí, ţe lóţe v Arras nebyla zaloţena dříve neţ roku 1765. Tato tvrzení lze nicméně snadno vyvrátit, neboť zednářská listina z roku 1756 není ničím více neţ notářským přepisem původní zakládací listiny z roku 1747 podepsané Karlem Eduardem. Tito historikové navíc tvrdí, ţe podpis na listině je „Charles R“ (čímţ se podle nich měl Karel prohlašovat za krále), pravda je ovšem taková, ţe původní listina, jak zmiňuje notářský přepis z roku 1756, uvádí Karlův podpis v podobě „Pour le Roy, Charles PR“ („Pro krále, Karel P[ro] R[ex]“). Karel obdrţel panovnickou listinu od svého otce v roce 1744, byl tedy zcela oprávněný podepsat se jako princ – regent. Navíc se dochoval dobový tisk, který zobrazuje, jak Karel Eduard doprovázený hrabětem St. Germain předává zednářskou listinu bratřím z lóţe Arras. Vliv Karla Eduarda na svět západního zednářství v 18. století byl nesmírný. Záznamy francouzských, španělských a švédských lóţí zcela jasně kategoricky uvádějí Karla jako svého velmistra. J. Cuthbert Hadden v úvodu své biografie prince Karla Eduarda Stuarta zmiňuje skutečnost, ţe Karel prostřednictvím svých cest a jednání se různými evropskými dvory „zanechal stopy okultismu v zahraničních vládních kabinetech, senátu Velké Británie, v samotném britském námořnictvu – čilé a záhadné fantomy tradic, které více zapadají do středověkých dvorských románů neţ do dějin moderního světa a které zanechávají o jeho duchu a myšlení takové svědectví, ţe neexistuje ţádná událost spojená s jeho jménem, o níţ by bylo moţné říci, ţe je věrohodná ač nepravděpodobná.“ 460

Jiţ dávno před událostí u Cullodenu, kdy mu bylo dvacet šest let, byl Karel Eduard evropským politickým pojmem, s nímţ bylo nutné počítat. Narozdíl od pasivity svého otce, Karel věřil, ţe Bůh pomáhá těm, kteří dokáţí pomoci sami sobě. Stuartovský dědic dospěl po obléhání Geaty, kdy mu bylo patnáct let. Pod svá křídla si jej vzal jeho strýc James FitzJames Stewart, hrabě z Berwicku a během jednoho roku jej připravil na převzetí otěţí evropského zednářství. Věková hranice pro vstup do zednářského řádu byla v té době šestnáct let, v případě, ţe otec uchazeče byl zednář, bylo to dvanáct let. (Povinnost být ve věku alespoň jedenadvaceti let je novodobá záleţitost.) Je třeba mít na paměti, ţe Karel Eduard byl bratrancem císaře Svaté říše římské, krále Francie a Španělska a také hraběte St. Germaina, a to nepočítáme, kolik papeţů patřilo mezi jeho předky. Jeho rodokmen je starý nějakých 3 000 let a byl dědicem nejstaršího královského rodu v Evropě. Dalo se očekávat, ţe se evropské zednářství upne na jeho osobnost. Vţdyť samo o sobě nebylo nic víc neţ rodinná tradice. Karel se rozhodl dát tomuto podzemnímu hnutí tvář tím, ţe zdůraznil jeho starobylost. Byly vytvořeny nové zednářské tituly, tomuto novému zednářského směru byla vnucena ţivá templářská tradice i myšlenka svobodných umění, kterou tolik nenáviděla Římskokatolická církev. Rod Hannoverů se byl schopen s touto pro-stuartovskou zednářskou hrozbou vypořádat pouze jediným způsobem. Vše, co souviselo se skotským zednářstvím bylo nutno odhalit, vykolejit, zkrátka poangličtit. Této výzvy se chopili tři muţi: Edward, hrabě z Kentu; jeho bratr Frederick, hrabě ze Sussexu (kteří byli oba synové krále Jiřího III.) a Thomas Dunkerley, nemanţelský syn krále Jiřího II. Tak došlo k ustanovení překrouceného hannoveriánského

461

Yorkského ritu.

KAPITOLA 18: ROZDĚL A PANUJ: KONEC ČASŮ DÁVNO MINULÝCH Ve své první knize Skotsko – Zapomenutá monarchie jsem zmínil, ţe Karlu Eduardovi Stuartovi byla po poráţce britské armády u Yorktownu delegací, kterou vyslal plukovník George Washington, nabídnuta americká koruna. Washington byl samozřejmě sám zednářem. Navíc stejní lidé, kteří byli zapojeni v jeho úsilí osvobodit Ameriku z westminsterského sevření, pocházeli z jakobitského prostředí. Jejich otcové a dědové bojovali za Jakuba VIII. a prince Karla Eduarda v obou jakobitských povstáních z let 1715 a 1745. Většina z nich byli také svobodní zednáři. Jeden z Karlových synů byl osobním přítelem Georga Washingtona a jeho otec byl o nacionalistickém dění v Americe pravidelně informován prostřednictvím soukromých dopisů a zprávami z amerických novin. Kdyţ došlo k rozhodování o typu demokratické reprezentace, kterou by si měla Amerika zvolit, názory mnohých se na toto téma lišily. Neexistoval zde ţádný precedens, na základě kterého by konkrétní zvolený jedinec představoval právoplatného nejvyššího 462

představitele nějakého národa. Tento koncept byl rozhodně nový. Washingtonovi, jehoţ kořeny lze vystopovat aţ k raným skotským králům, byla nabídnuta koruna na základě jednomyslného hlasování těch, kteří byli zapojeni do výboru řešícího nejaktuálnější otázky své doby. Washington to rozhodně odmítl s tím, ţe jeho předkové sice mohli být – ač třeba vzdáleně – královské krve, coţ ovšem nemohlo stačit k tomu, aby mu to zajistilo uznání mezi ostatními mnohem více oprávněnými evropskými vládci. Mnoho Američanů by se dnes patrně zeptalo: „Proč by nás měl názor Evropy zajímat?“ Mějme však na mysli, ţe v oné době, kromě potomků osadníků, kteří přišli a přeţili v 17. století, tvořili naprostou většinu americké populace 18. století evropští přistěhovalci. Většina z nich se narodila rodičům, kteří do Ameriky emigrovali právě z Evropy. Napojení Ameriky na Evropu bylo v oné době mnohem silnější, neţ je dnes. Kdyţ ze situace vyplynulo, ţe nebude moţné jmenovat králem jakobitského osvoboditele, vybrala si americká jakobitská frakce druhé nejschůdnější řešení. Rozhodla se poskytnout Americe člověka, který disponoval silnějším oprávněním vládnout neţ anglický král Eduard III. Zednář George Washington vyslal delegaci za Karlem III., prvním hrabětem z Albany, sídlícím tehdy v paláci Gaudigni v italské Florencii. Karel Eduard pozvání odmítl a Amerika se stala republikou. Karel Eduard se v té době dostal opět do centra pozornosti mnoha lidí a pro-stuartovských evropských vlád. V průběhu šedesátých let 18. století vydával vévoda z Clermontu s poţehnáním krále Ludvíka XV. Francouzského a Karla Eduarda všem francouzským lóţím potvrzovací listiny signované ve jménu velmistra Karla Eduarda. To trvalo aţ do vévodovy smrti roku 1771. V té době Švédsko intenzivně usilovalo o rozzáření mystické aury exilních Stuartovců. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století se švédský král rozhodl posílit spojení mezi Švédy a jakobitskými zednáři. Právě díky podpoře švédského krále Gustava III. byl Karel Eduard schopen rozvést se a zapudit Luise de Stolberg Guedernovou, která byla technicky jeho druhou ţenou. Gustav III. nyní poţádal Karla Eduarda, aby jej učinil legálním dědicem titulu velmistra templářů a svobodných zednářů v Evropě a samozřejmě ve Švédsku. Karlův 463

souhlas byl povaţován za natolik zásadní, ţe bez něj by ţádná zednářská entita kdekoliv v Evropě neměla ţádnou autoritu. V době, kdy se Švédům podařilo s Karlem Eduardem uzavřít dohodu, přišlo s nabídkou i Prusko a Dánsko. Dánsko a Prusko do té doby podporovalo Hannovery. Karel se rozhodl poslat je k vodě a prohlásil, ţe ani s templáři, ani se svobodnými zednáři nemá nic společného. Toto Karlovo prohlášení povaţuje mnoho zednářských historiků za posvátné. Samozřejmě, ţe se mýlí. Dokonce i mezi stuartovskými listinami ve Windsoru se nachází švédsko-zednářská pasparta vydaná Karlu Eduardovi titulovanému jako „Rytíř Zlatého slunce“. Dobové dopisy jak od francouzského kníţete de Clermont, švédského krále a jeho bratrů zmiňují Karla Eduarda jako svou „nejvyšší autoritu“ a „tajného velmistra“. Nikdo z těchto lidí by se takto nevyjádřil bez znalosti skutečného stavu věcí. Británie byla samozřejmě úplně jiný příběh. Karlova svrchovanost nad anglickým zednářstvím skončila roku 1774. Tajný, v Londýně působící francouzský agent Lambert de Linot zaslal v červnu téhoţ roku do Paříţe zprávu, ţe na zednářském setkání v Londýně hlasovalo více neţ sedmdesát bratří za sesazení Karla Eduarda z jeho postu „velmistra, nejvyššího komandéra, sekretáře, stráţce pečeti a ceremoniáře“. Své rozhodnutí stvrdili „popřením platnosti jakéhokoliv ustanovení vydaného jménem Karla Eduarda ve třech královstvích Velké Británie“. Toto rozhodnutí se nicméně vztahovalo pouze pro Anglii, neboť ţádný ze skotských a irských bratří se setkání nezúčastnil. Samotné toto ustanovení však dokazuje, ţe Karel Eduard Stuart po nějakých čtyřicet let disponoval právem zakládat ve třech královstvích Velké Británie zednářské lóţe. Anglie měla k tomuto kroku své důvody, ač ne natolik silné, aby odmítla člověka, který toho tolik vykonal pro celé zednářství. Mnoho anglických lóţí prohlásili hannoveriánští uzurpátoři za neregulérní a dohled ze strany vlády se náhle ocitl na vzestupu. Nejvyšším cílem se stalo pouhé přeţití. Bylo nutné zřeknout se Karla a hledat jiného zastánce – takového, který ţil v Británii a byl pokud moţno členem královského rodu. Volba padla na vévodu z Cumberlandu. Nejednalo se nicméně o nechvalně známého řezníka z Cullodenu (který 464

nezanechal potomky), ale bratra Jiřího III. Heinrich Friedrich, Prinz von Hannover, vévoda z Cumberlandu a Strathernu se svým bratrem nevycházel dobře. Jeden druhého nenáviděl natolik, ţe Cumberland vyjádřil své pohrdání Jiřím III. neustálou spoluprací s opozicí a na Francii orientovanými zednářskými lóţemi v zahraničí. Výběr vévody do čela anglických lóţí byl chytrý tah, neboť navzdory tomu, ţe byl vévoda propojen s královským rodem Hannoverů, jeho neloajálnost zajistila, ţe rituál o sedmi stupních bude nadále přitahovat politické disidenty a „neregulérní“ zednáře. Karel Eduard se jistě nad touto volbou spokojeně usmíval, neboť se ve výsledku nic nezměnilo a vše pokračovalo při starém. Jiným propagátorem Karla Eduarda Stuarta byl samozřejmě Robert Burns, zednář, básník a skotský národní bard. Byl Karlovým současníkem a rovněţ jeho vzdáleným příbuzným. Méně známou skutečností o Burnsově zázemí je to, ţe ač se narodil do skromných finančních poměrů, byl spřízněn s nejlepší skotskou krví skrze své předky z Keith a jeho bratranci byla skotská hrabata, vévodové a markýzové. Většina z nich včetně rodu Burnsovy prababičky z otcovy strany bojovala za Stuartovce. Není pochyb o tom, ţe Robík si toho byl dobře vědom, coţ potvrzuje dopis, který napsal lady Winifred Maxwell Constablové, ţeně neochvějně stojící na stuartovské straně. V dopise ji zdraví jako „spolutrpitele v záleţitosti, kdy i neštěstí je nádherné. V záleţitosti heroické loajálnosti.“ Dále píše, ţe „ač moji otcové neměli ţádné význačné postavení ani velký majetek, který by mohli odkázat, přesto opustili své skromné chalupy, jen aby se přidali k davu následujícímu svého vůdce, aby udělali, co udělat mohli, a ztratili vše, co jim patřilo. S neotřesitelnou pevností a neskrývanou politickou odvahou se nechali zruinovat tím, co povaţovali za záleţitost jejich krále a vlasti.“ Ač se Burns narodil v desetiletí „po čtyřicátém pátém“, bylo jeho jakobitství pevné a stávalo se čím dál více zřejmé poté, co se zúčastnil oslavy narozenin Karla Eduarda Stuarta uspořádané 3. prosince roku 1787 v Edinburghu. Sama účast na takovém podniku by v té době byla povaţována za zradu, za kterou mohl být bez soudu uvězněn či přijít o svůj ţivot. Naštěstí by musel Jiří III. zavřít většinu 465

vůdčí skotské šlechty, coţ si stěţí mohl dovolit. Mezi lidmi, kteří se královského flámu také zúčastnili, byli také tito jedinci: Lady Nairn, autorka písně „Will Ye No Come Back Again“ (jejíţ otec byl Karlův pobočník); James Murray z Abercairney; hrabě a hraběnka ze Seaforthu; vévoda z Perthu; Oliphant z Gasku (jehoţ otec zorganizoval v září roku 1745 Karlovu korunovaci v opatství Holyrood House a Thriepland z Fingasku, probošt z Edinburghu. Oni a Burns, a to je třeba podotknout, sdíleli onoho slavného večera, kdy se postavili a připíjeli na zdraví krále v exilu, jeden stůl. Burnsův patriotismus dokazuje mnoho jeho činů. Kdyţ navštívil hrob svého předka Roberta Brucea v dunfermlinském opatství, poklekl a políbil náhrobní kámen. V zimě na přelomu let 1788/89 proběhlo stoleté výročí takzvané Slavné anglické revoluce. Znechucený Burns napsal do novin Edinburgh Evening Courant obranu Stuartovců, v níţ uvádí, ţe „Stuartovci byli odsuzováni a vysmíváni pro svou hloupost a neproveditelnost povstání v letech 1715 a 1745. K jejich zesměšňování se nemohu přidat… Nechť kaţdý člověk s citem pro bídu lidství soucítí s rodem, nad který v Evropě není a který k neštěstí přivedl sled historických okolností.“ Burns napsal taková jakobitská díla jako Lament for James (Nářek pro Jamese), There’ll Never Be Peace Till Jamie Comes Home (Nebude mír, dokud se Jamie nevrátí domů), Lament for Mary, Queen of Scots (Nářek pro Marii, královnu Skotů) atd. Všechny tyto práce ukazují horečnatou touhu po návratu právoplatného královského rodu a skotské suverenitě, coţ z Burnse vytvořilo rostoucí hrozbu britskému establishmentu. Čím více následovníků si Burns získal, tím větší byla hrozba restaurace Stuartovců. Zednářská tradice se k Burnsovi dostala přes jeho předky z Keith a lidské bratrství sehrálo v jeho ţivotě ústřední roli. Plodem přítomnosti mezi zednáři je píseň A Man’s a Man for A’That, která se pěla při otevření skotského parlamentu roku 1998 a zná ji patrně celý svět. Rovnosti a svobody si Robert Burns cenil nade vše. Z nějakého důvodu je ale jeho Ode for General Washingtonů Birthday (Óda pro narozeniny generála Washinghtona) jednou z jeho méně známých prací, a to dokonce i ve Spojených státech. V předvečer Francouzské revoluce napsal Burns The Rights of Woman (Práva ţeny) a dokonce 466

obstaral kanóny, které daroval francouzskému lidu. Kanóny byly nicméně ještě předtím, neţ opustili Edinburgh, zkonfiskovány. Skutečnost, ţe Burnsova finanční situace jej přinutila pracovat jako berní úředník v Dumfries pro vládu, které ani nevěřil ani ji nepodporoval, ukazuje, ţe byl praktickým člověkem, takovým, o jakém bychom dnes řekli, ţe je „mazaný Skot“. Jeho práce vyţadovala, aby cestoval po venkově, doprovázený čerstvě nabytým věhlasem jako úspěšný spisovatel, coţ mu otevíralo dveře do společnosti a na soukromé večírky. Nebyl nicméně alkoholikem, jak tvrdí řada historiků. To, ţe zemřel tak mladý – ve svých nejlepších letech – nám připomíná naši vlastí smrtelnost. Připomíná nám to také fakt, ţe bez ohledu na to, jak je ţivot krátký, vše je moţné, věříme-li v systém hodnot a ideálů. Kdyţ pročítáme Burnsovu poezii, rychle si uvědomíme, ţe pro všechny situace existuje správné řešení. Jeho báseň Address to a Toothache (Protest proti bolesti zubů) to jen dokazuje. Ti, kteří neoplývají penězi, coţ bezpochyby můţe platit pro kaţdého z nás (samozřejmě kromě Windsorů), ať si přečtou Robertovy Lines Written on a Bank-note (Řádky vepsané na bankovku). Ti, kteří bojovali v některé z válek, co jich na světě proběhlo, ať se rychle podívají na Burnsův Soldier’s Return (Vojákův návrat) – zjistí, ţe se toho od Burnsových dob příliš nezměnilo. Bylli Burns vizionářem, byl ovšem také mudrcem, bardem všech národů a dodnes je uctíván a oslavován po celém světě. Po jeho smrti se jeho děti, které měl s Jean Armourovou, dostaly proti matčině vůli do poručnictví státu a byly násilím převezeny do Londýna, kde byly vychovány v pro-hannoverském prostředí. Ţádný z jeho potomků pak uţ protistátně nevystupoval. Kdyţ Karel Eduard roku 1788 zemřel v Římě, hannoverská vláda se chopila příleţitosti zlikvidovat stuartovskou tradici jednou provţdy. Ve třech následujících letech poběţí propagandistická mašinérie na plné obrátky. V tomto machiavellistickém scénáři hrají v britský prospěch tři okolnosti. Zaprvé, Karlův bratr Jindřich byl kardinálem katolické církve, a ač nyní prohlašoval sám sebe za „krále z vůle Boţí, nikoliv lidské“, poradit si s ním nebylo sloţité. Jindřicha jeho současníci popisují jako „laskavého“ a „nudného“. 467

Nebyl to zkrátka Karel Eduard Stuart. Zadruhé, legitimnímu Karlovu potomkovi byly v okamţiku otcovy smrti teprve dva roky. Princ Eduard Jakub Stuart, druhý hrabě z Albany a první vévoda z Kendal a Kintyre ještě dlouhá léta nebude představovat problém, který je třeba vyřešit. Snad (jak někteří doufali) zemře dříve, neţ začne uplatňovat své dynastické poţadavky. Smrt Karlovy dcery Charlotty roku 1789 zajisté britská vláda vnímala jako dar seslaný samotnými nebesy. Zatřetí, muţ, který stál v čele stuartovské zednářské tradice, Gustav III., vládl nyní Švédsku, které se zjevně pro většinu obyvatel Británie nacházelo na opačném konci světa. Do roku 1791 byl Thomas Dunkerley, jeden z nelegitimních synů Jiřího II., kterého Jiří III. vnímal přátelsky, dosazen za provinčního velmistra v mnoha anglických provinčních lóţích a zformoval Nejvyšší vznešené a královské konkláve Anglie (Supreme Grand and Royal Conclave of England). Na základě Dinkerleyova doporučení byl princ Eduard, vévoda z Kentu, zvolen hlavním patronem anglického svobodného zednářství. Dunkerley zemřel roku 1795 a vládu nad anglickým zednářstvím převzal vévoda z Kentu. V té době byl Gustavus III., jiţ mrtvý (byl zastřelen roku 1792) a panování se ujal jeho syn (ve skutečnosti nemanţelský syn jeho ţeny Sofie Dánské) Gustaf IV. Adolf. Ten smýšlel narozdíl od svého nevlastního otce protifrancouzsky, a proto mohl být vnímán jako spojenec hannoverské vlády v Británii. Roku 1809 byl násilím sesazen a nahrazen svým strýcem Karlem VIII., jehoţ politika byla pro-stuartovská. Zdá se, ţe Gustaf IV. nebyl nikdy zasvěcen do zednářského dědictví, které se proto vrátilo zpět Stuartovcům do Říma. Později v roce 1793 vtrhli do Říma Francouzi pod vedením generála Josefa Bonaparta, bratra člověka, který se stal francouzským císařem Napoleonem Bonapartem I. Jak se zdá, oba bratři, respektive všichni bratři Bonaparti, byli svobodní zednáři. Josef se s Jindřichem Benediktem Stuartem a jeho synovcem setkal několik dní před francouzskou invazí do Říma. Ţivot Jakuba Eduarda Stuarta (ač mu bylo v té době pouhých sedm let) byl příliš důleţitý na to, aby byl vystaven vrtochům války. Josef Bonaparte doporučil Stuartovcům opustit Řím a vydat se na Sardinii. Zatímco Jindřich, římskokatolický 468

kardinál, zůstal v Římě, Eduard Jakub a jeho matka se vydali na cestu na dvůr sardinského krále Karla Emanuela IV. Náhlé zmizení stuartovského dědice z politické scény bylo pro hannoveriánskou vládu poţehnáním, které ovšem nemělo dlouhého trvání. Eduard Jakub se spolu se svou matkou vrátili do Říma roku 1802 v doprovodu nikoho jiného neţ Karla Emanuela IV., bývalého krále Sardinie. Před rokem 1807 se do popředí opět dostala britská zednářská politická platforma. Toho roku zemřel Jindřich Benedikt Stuart, vévoda z Yorku a kardinál z Frascati. Ten byl od roku 1799 finančním rentiérem hannoveriánské koruny s roční penzí ve výši 5 000 liber. Jeho smrt, kterou doprovázela poněkud matoucí poslední vůle, jeţ převáděla jeho právo na tři královské koruny „na toho prince, kterému připadnou na základě moci pokrevního příbuzenství“, umoţnila hannoveriánům provést konečný a poslední krok, který zasadil finální úder jakobitskému svobodnému zednářství. Britská propaganda prohlásila, ţe královský rod Stuartovců vymřel a zanikl. První testament Jindřicha Benedikta Stuarta, známý po celé Evropě od králů aţ po papeţe, byl naprosto ignorován a Eduard Jakub, který se jistě nacházel v Británii, jakoby nikdy neexistoval. O vedení jakobitského svobodného zednářství na britské půdě náhle svedou souboj dva hannoveriánští princové. Vévoda z Kentu (který bude později povaţován za domnělého otce královny Viktorie) a vévoda ze Sussexu, princ Augustus Frederick, pátý v pořadí kandidátů na královský trůn, se pokusí ovládnout to, co bylo od roku 1714 trnem v oku celého rodu. Vévoda z Kentu byl zamítnut, ale vévodovi ze Sussexu se podařilo stát se velmistrem. K přijetí vévody ze Sussexu existoval mezi anglickými jakobity dobrý důvod. Jeho ţena, Lady Augusta Murrayová, dcera Johna, čtvrtého hraběte z Dunmore, pocházela ze silného a věrného jakobitského rodu. Byli oddáni v Římě proti vůli Jiřího III. roku 1793 a měli spolu dvě děti, sira Augusta Fredericka d’Este a lady Emmu Augustu d’Este. Na základě královského výnosu byly jejich děti zbaveny titulu „královská výsost“ a rovněţ titulů princ a princezna. Bylo rovněţ známé, ţe se několikrát při různých příleţitostech setkaly s Jindřichem Benediktem Stuartem a jeho synovcem s titulem hrabě ze 469

Stuartonu. Příjmení d’Este si vévoda ze Sussexu a jeho ţena vypůjčili pro své děti, aby tím připomněli skutečnou královnu Velké Británie, Marii Beatrix d’Este, princeznu z Modeny, manţelku krále Jakuba VII. Skotského, Jakuba II. Anglického. Během působení vévody ze Sussexu na pozici velmistra se skotský rytec Alexander Deuchar náhle rozhodl, ţe celé skotské svobodné zednářství by se mělo řídit anglickým rituálem známým jako Yorkský ritus. V důsledku toho a navzdory skutečnosti, ţe Skotsko mělo vlastní Velikou lóţi v Edinburghu, veškeré připomínky předhannoveriánského původního ritu upadly do zapomnění. Skotské lóţe po celé zemi byly vypleněny, staré rity byly zkonfiskovány a – jak si můţeme domyslet – zničeny. Deucharův příběh je dobré zmínit, protoţe ve svém důsledku se tomuto jedinému člověku podařilo zničit více z původních ritů skotského zednářství neţ samotným Hannoverům za celých sto let. Podle mého názoru nebyl Deuchar nikdo jiný neţ zrádce, jeden z mnoha, kteří jsou jen čistě kvůli zisku a moci s to spáchat jakoukoliv špatnost, které musejí dodnes skotští zednáři trpně snášet – dokonce včetně údajné povinnosti zpívat před zahájením a na konci lóţového setkání státní hymnu. Deucharův bratr, kapitán v britské armádě, ve skutečnosti ukradl kříţ z bývalého templářského chrámu v portugalském Tomaru a přinesl jej do Skotska. Rodina se chlubí genealogií odvozenou od skotských králů (aby však jejich chloubu – totiţ tvrzení, ţe bojovali u Bannockburn v armádě Roberta Brucea – bylo moţné historicky ověřit, je v genealogii vynecháno několik generací. To sice můţe být pravda a rodina skutečně mohla bojovat za skotskou nezávislost aţ do konce 19. století. Čeho je zajímavé si povšimnout, je skutečnost, ţe ačkoliv byl Deuchar hlavním hybatelem skotského zednářství směrem k Yorskému ritu, dodnes neexistuje jeho biografie. Dokonce i svět skotského zednářství o tomto muţi zcela mlčí – jakoby se styděl za to, ţe ho vůbec zná). Další věcí, která Hannoverům velmi pomohla ovládnout skotské zednářství, byla skutečnost, ţe původní linie Sinclairů z Roslynu byla v osmdesátých letech 18. století zcela nečinná. Sarah Sinclairová, dcera Williama Sinclaira, devátého barona z Roslynu, zemřela bez potomků. Její bratranci James a Francis tehdy ţili v Itálii, kde v 470

neapolské armádě slouţili jako důstojníci. Zda zanechali nějaké potomky, se uţ dnes neví, ale v současnosti probíhá výzkum, jehoţ cílem je nalézt dědice starobylé linie baronů z Roslynu. Je nicméně jasné, 21. dubna roku 1801 udělil nový titul hrabě z Roslynu Jiří III. Alexandrovi Wedderburnovi. Ten zemřel, aniţ by zanechal potomky a jeho sestra Janet byla provdaná za sira Henryho Erskina, pátého baroneta, který titul přejal a celý rod přijal dvojí příjmení ErskineSinclair. Současný hrabě pochází právě z této linie, která ale nebyla napojena na původní zednářské zemany z Roslynu. Ač tato rodina neměla na zednářství předtím ţádné vazby, těţí nyní ze zednářské vazby na Roslynskou kapli a vybírá vstupné do sakrální stavby, která je jinak většině lidí otevřená pro veřejné obřady. Je zajímavé, ţe zednářský portrét templářského krále v Roslynské kapli má tvář Karla Eduarda Stuarta, coţ je naráţka na to, ţe byl tajným velmistrem zednářských templářů. Je třeba se ale na portrét podívat vzhůru nohama. Ze samotného portrétu nelze popřít, jak obrovskou důleţitost měl Karel Eduard pro malíře i samotné skotské zednářské templáře, a to dokonce i v 19. století. Je tím prokázáno napojení Stuartovců na skotské zednářské templářství. Poslední hřebík do rakve skotského svobodného zednářství zatloukla hrabata z Elginu. Spolu s Erskine-Sinclairy z Roslynu zajistili Bruceové z Elginu rozvrat skotského zednářství a jeho přičlenění k britskému establishmentu, a to tím, ţe propagovali myšlenku, ţe Veliká lóţe Skotska bude zodpovědná Veliké lóţi Anglie. Netřeba říkat, ţe Skotové odmítli zajít aţ tak daleko. Bruceové z Elginu se díky tomu, ţe se stali dědičnými provinciálními velmistry, rozhodli pasovat se do role dědiců Roberta Brucea, který uznal královský rod Hannover Saxe Coburg Winsdorů za právoplatné dědice třech britských korun. Ţe jsou hrabata z Elginu skutečnými potomky Roberta Brucea, není samozřejmě pravda. Kdyby tomu tak bylo, pocházeli by z linie Bruceova syna Davida II. a pravděpodobně by dodnes vládli Skotsku. Pravda je ovšem taková, ţe ačkoliv rodinné jméno tohoto rodu skutečně zní Bruce, nejsou jeho členové schopni doloţit svůj původ od starých pánů z Annandale; dokazují to dvě chybějící generace v jejich genealogii. A skutečně, mladší syn, od něhoţ odvozují svůj 471

původ v Annandale, se nenachází v ţádných skotských archivech – pouze v těch anglických. Nemohou dokonce ani tvrdit, ţe pocházejí z Bruceova nemanţelského potomka. Systém skotské šlechty jednoduše tuto moţnost vyvrací. Skutečným dědicem linie této větve Bruceova rodu není hrabě z Elginu, ale eventuální dědic neaktivní větve „Bruceů z Raitu“. V současnosti probíhá důkladný průzkum, který má za cíl nalézt osobu, která by se ujala postavení hlavy Bruceova rodu. Důvod, proč toto zmiňuji, je snaha ukázat, ţe v čele instituce, která byla původně vytvořena, aby posunula Skotsko vpřed směrem ke svobodě, a nikoliv do mrtvého bodu v rámci britského politického statutu quo, nestojí ti správní lidé. Ve Skotsku jiţ dnes nenajdete rituály původního skotského zednářství pocházející ze 17. století. Co praktikovali naši předci mezi čtyřmi zdmi svých vlastních lóţí, jiţ nelze popsat. Nebo lze? Je zajímavé, ţe odpověď na tuto otázku se nachází v ruských archivech v Moskvě a brzo se o ní dozví celý zednářský svět. Jak většina z nás ví, byl Adolf Hitler člověkem, který se silně zajímal o okultismus, zejména o jeho temnou podobu, a shromáţdil ohromné mnoţství zednářských archivů z různých zemí, kam Německo v období nacismu vpadlo. Všechny archiválie byly převezeny do Berlína, kde měly být uloţeny. Kdyţ roku 1945 padl Berlín do rukou spojenců, archiv odvezli Rusové a v těţkých kartonových boxech jej uloţili v Moskvě. Dokumenty zde leţely nedotčené na zaprášených policích. A to aţ do doby, kdy vypukla Perestrojka ve svém reformním duchu a komunismus ustoupil do pozadí. Právě tehdy jeden americký badatel náhodou objevil v Moskvě zednářský archiv. Ač pátral po něčem zcela jiném, úplně náhodou narazil na staré zavřené krabice, mnohé velmi sešlé, z nichţ vykukovaly listy papíru. Jeho zvědavost zvítězila, a tak jeden papír vytáhl ven, aby zjistil, ţe drţí v ruce část popisu původního zednářského rituálu z 18. století. Nikomu nic neřekl, vytáhl pár dalších stránek a odvezl je zpět do USA pro bliţší analýzu. Jakmile jeho tým zjistil, o co jde, nedal se zastavit. Ač získat povolení od ruské vlády k přístupu do archivu trvalo léta, data se momentálně nachází ve fázi utřiďování, aby bylo moţné předat získané informace 472

budoucím generacím. Zvláštní na těchto archivech je skutečnost, ţe v podstatě většina z nich odkazuje na skotské svobodné zednářství, všechny pochází ze 17. či 18. století a obsahují popisy původních rituálů z tohoto období; rituálů, které nebyly prováděny po více neţ dvě stě let. Právě tohle je ta věc, která vychýlí jazýček vah a naruší takzvaný status quo, který tak dlouho drţel skotské zednářství na mrtvém bodě. Navíc archiv prokáţe jednoznačnou angaţovanost stuartovských králů jako zednářských dědičných velmistrů. Archiv dále doloţí vliv svobodného zednářství na Evropu a následně evropské kolonie po celém světě. S tím, jak se britské zednářství rozvrátilo díky své podpoře nikým nechtěných Hannoverů, byly odloţeny stranou ideály skotské suverenity, svobody a rovnosti a nahrazeny konceptem anglického feudalismu a britským statusem quo. Tato situace je však v současném stavu neudrţitelná – šeptá se o novinkách, kladou se otázky, hledají odpovědi, existuje snaha provádět změny, které budou pro bratry v zednářském řemesle, a obzvlášť ve Skotsku, více neţ vítané. Časy se mění a během uplynulých dvou set let jsme se naučili, ţe nic, co bylo vyřčeno, není moţné povaţovat za dané. Jen si vzpomeňme, ţe svobodné zednářství vzniklo jako progresivní věda, a nikoliv jako nástroj stagnace. Dokaţme jako zednáři dneška sami sobě, ţe se dokáţeme vyrovnat s úkolem najít naše pravé kořeny, kořeny vyrůstající z pravdy a spravedlnosti, bratrství a lásky k lidstvu, z osvícení a svobody – ať uţ občanské, náboţenské či intelektuální. Odmítněme omezený prostor, v němţ jsme byli tak dlouho drţeni. Je čas uvést starobylé principy a přesvědčení našich předchůdců opět do pohybu. Je čas uzřít světlo a být úhelným kamenem posvátného univerzálního řádu. Je čas si vzpomenout.

473

RODOKMEN PŮVODU HUGUESE DE PAYENS A TEREZY,PANOVNICE PORTUGALSKA,

474

MUHAMMADOVARODU

475

PODĚKOVÁNÍ Chtěl bych poděkovat nedávno zesnulému siru Jackovi Robertsonovi. Pochybuji, ţe bez jeho nepřetrţitého motivování bych tuto knihu vůbec kdy začal psát. Zvláštní zmínka patří zesnulému Lorenzovi Abruneddovi, metropolitnímu arcibiskupovi newyorské jurisdikce pravoslavné církve, dřívějšímu svrchovanému velmistru řádu svatého Jana, Řádu maltézských rytířů. Sdílel se mnou své nedocenitelné znalosti a téţ mi umoţnil nahlédnout do newyorského 476

řádového archivu. Bratru Jamesi Munrovi, který rozumí Roslynské kapli jako nikdo jiný. Siru Laurenceovi Gardnerovi za jeho vynikající bádání na poli svobodného zednářství. Jeho kniha The Shadow of Solomon (česky V Šalomounově stínu, Eminent, Praha, 2009) byla pro mě velkou inspirací. Timovi Wallace-Murphymu, který na mě neustále tlačil, abych dílo dokončil. Dr. Margaret TottleSmithové, která mi pravidelně dodávala informace. Bratru Bobu Cooperovi, knihovníkovi Veliké lóţe Skotska, který mi během uplynulých let poskytl příleţitost nahlédnout a pátrat ve sbírce Charlese Morrissona. Vatikánské knihovně a knihovně Corsini. Monice van der Hoffové, velmistryni smíšené Veliké lóţe Nizozemí, Velikého orientu Amsterdam za její úţasnou podporu. Siru Abelovi de Lacerda Botelhovi za to, ţe mě vzal do Sintry a ukázal mi tamní kouzelný zednářský hrad. Správcům zmíněného hradu za prohlídku, na kterou nikdy nezapomenu. Mým zednářským přátelům z Blízkého východu za jejich dychtivost po tom, aby pravda konečně vyšla najevo. Jejich inteligence a zednářské znalosti nám poskytly při psaní této knihy jedinečnou pomoc. Mé matce za to, ţe nám řekla „pokračujte v tom“. A v neposlední řadě Carolině Pincusové, Brendě Knightové, Janu Johnsonovi a celému týmu v nakladatelství Red Wheel/Weiser. Jeho královská Výsost princ Michael z Albany.

477