Tematické okruhy ke státní závěrečné zkoušce bakalářského studijního programu
Specializace v pedagogice obor Sociální pedagogika pro akademický rok 2015/2016 (kombinované studium)
Brno 2016
SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA 1.
Počátky sociální pedagogiky a její filozofická východiska – souvislosti počátků sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného myšlení ve starověkém období, sociálně-výchovné myšlenky u myslitelů doby: sofistů a filozofů, např. Démokritos z Abdér, Platón z Athén, Aristotelés ze Stageiry, Lucius Annaeus Seneca nebo Quintilianus z Galagurris. Objasnění pojmů paternalistická péče, Solónova reforma, Collegia, paedagogus a jejich souvislost se sociální pedagogikou.
2.
Počátky vzniku sociální pedagogiky jako praktické činnosti – souvislosti počátků sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného myšlení ve středověkém období, sociálně-výchovné myšlenky u myslitelů doby sv. Augustina z Hippa a sv. Tomáše Akvinského z Rocca Secca. Rozdíl sociálně-politických názorů Augustina a Akvinského. Objasnění pojmů filantropická péče, scholastika, educatio a jejich souvislost se sociální pedagogikou.
3.
Vznik a vývoj sociální pedagogiky jako praktické činnosti – souvislosti počátků sociální pedagogiky ve výchovném a sociálním kontextu, způsob sociálně-výchovného myšlení v novověkém období, sociálně-pedagogické vize myslitelů: utopistů raného novověku, např. Thomas More nebo Tommaso Campanella, humanistů, např. Erasmus Rotterdamský nebo Juan Luis Vives, racionalistů, např. Jean-Baptiste de La Salle, Francis Bacon nebo John Locke a osvícenců, např. Johann Bernhard Basedow, Claude Adrien Helvetius, Denis Diderot nebo Jean Jacques Rousseau. Objasnění pojmů utopie, náprava člověka, výchovné návody, sociální smír, prudentia, lidská mysl jako bílý papír a jejich souvislost se sociální pedagogikou. První koncepce sociálně-výchovné péče v principech sociální péče státu podle Juana Luise Vivese. Přirozená volná výchova dětí podle Rousseaua. Filantropické hnutí a výchovné zásady podle Johanna Heinricha Pestalozziho.
4.
Počátky vzniku sociální pedagogiky jako vědecké disciplíny – východiska formování sociální pedagogiky jako vědy koncem 19. století. Pozitivistická sociologie a objasnění pojmů sociální statika a sociální dynamika Augusta Comta v sociálně-pedagogických souvislostech. Pedagogické naturistické koncepce versus koncepce sociální pedagogiky. Vyjmenování a stručný přehled koncepcí sociální pedagogiky. Porovnání praktického a teoretického proudu první koncepce sociální pedagogiky.
5.
Tradice sociální pedagogiky – praktický proud sociální pedagogiky. Anglosaská tradice sociální pedagogiky v anglickém a americkém prostředí. Objasnění pojmů: tři společenská zla, intervence a kolektivní výchova dle Roberta Owena. Evropská tradice sociální pedagogiky v ruském, švýcarském, italském, německém nebo rakouskouherském prostředí v myšlenkách literátů, např. Vissarion Grigorjevič Bělinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, filantropů, např. Johann Heinrich Pestalozzi, katolíků, např. Giovanni Bosco, či reformátorů, např. Adolf Diesterweg. Proměna sociálního a kulturního prostředí jako ideál reformy venkova podle kazatelů Ferdinanda Kindermanna nebo Samuela Tešedíka v jejich praktické sociálně-pedagogické činnosti.
6.
Vznik a vývoj vědecké sociální pedagogiky – teoretický proud sociální pedagogiky. Východiska filozofického a experimentálního směru první koncepce sociální pedagogiky. Kant a jeho sociální kategorie či etapy výchovy jedince v sociálně-pedagogických souvislostech. Paul Natorp a jeho normativní cíle výchovy ve stylu socializace člověka. Bernard Bolzano a jeho idea rovnosti „z jedné rodiny“. Gustav Adolf Lindner a jeho myšlenky (sociální) Pedagogiky na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním. Paul Bergemann a jeho normy i kontrola výchovy s cílem zajistit blaho dítěte stanovené na empirické bázi. 2
7.
Další koncepce sociální pedagogiky - sociologická pedagogika, pedagogická sociologie a sociologie výchovy. Zdůvodnění sociální pedagogiky sociologickými pedagogy, např. Paul Barth. Objasnění pojmů sociální fakt, kolektivní vědomí, anomie a sebevražda dle Emila Durkheima. Pojem pragmatismus a vnímání učitele dle experimentální pedagogiky, např. John Dewey. Sociální pedagogika v polovině 20. století v sociálně-výchovném myšlení sociologů výchovy, např. výchovné úlohy mladé generace a Poláků v Americe dle Florjana Znanieckeho, praktické zkoumání Heleny Radlinské, národní a osvětová pedagogika, profylaxe a kompenzace v sociální pedagogice nebo Bláhův introspektivní přístup v sociálních vědách.
8.
Vznik, vývoj a aktuální otázky sociální pedagogiky v Německu – čtyři teoretické modely sociální pedagogiky a jejich charakteristika. Objasnění sociální pedagogiky jako třetí výchovné instituce, např. Herman Nohl a jeho pomoc směrující k svépomoci a formy sociální pedagogiky, Gertrude Bäumer a její výchovná péče garantovaná státem nebo Klaus Mollenhauer a jeho sociální pedagogové jako největší kritikové společnosti. Popsání ofenzivní sociální pedagogiky, např. teorie pomoci ke změně jednotlivce Hermana Gieseckeho. Sociální pedagogika orientovaná na životní okolí podle Hanse Tirsha. Teoretický model sociální pedagogiky, např. Johann Schilling a jeho sociální pomoc jako praktická sociálně-výchovná péče. Současné úkoly a směřování německé sociální pedagogiky.
9.
Vznik, vývoj a aktuální otázky sociální pedagogiky v Polsku, na Slovensku a v České republice – Pedagogika społeczna v Polsku, např. sociálně-osvětová práce Heleny Radlinské, koncepce sociální pedagogiky Ryszarda Wroczyńského (profylaxe, kompenzace, přirozené a intencionální sociální prostředí), mimoškolní výchova a volný čas dle Aleksandra Kaminského a zaměření současné polské sociální pedagogiky. Sociální pedagogika na Slovensku a její hlavní představitelé v počáteční praktické činnosti, např. Samuel Tešedík, formování vědecké disciplíny po roce 1945, např. Juraj Čečetka nebo Ondrej Baláž, renesance sociální pedagogiky po roce 1989, např. Zlatica Bakošová, až po současné propojování teorie a praxe, např. Jolana Hroncová. Sociální pedagogika v České republice a její hlavní představitelé od filantropů, např. Ferdinand Kindermann, přes filozofické myslitele, např. Bernard Bolzano, sociology, psychology a pedagogy, např. Gustav Adolf Lindner, Stanislav Velinský nebo Josef Cach. Definice a chápání sociální pedagogiky podle, např. Milana Přadky, Jiřího Václava Klímy, Blahoslava Krause.
10. Současný stav a opodstatněnost sociální pedagogiky - vyjmenování a charakteristika tradičních teorií sociální pedagogiky, např. podle přehledu Zlatice Bakošové. Současné nové teorie sociální pedagogiky ve středoevropském prostoru. Současní autoři v sociální pedagogice České republiky, Polska, Slovenska a jejich vědecké aktivity (konference, koncepce, orientace). Dimenze sociální pedagogiky, např. podle Blahoslava Krause. 11. Sociální pedagog jako činitel sociálně výchovného procesu. Profese sociální pedagog a legislativa v České republice. Možnosti a uplatnění sociálních pedagogů. Obecná typologie pedagoga. Úloha pedagoga ve školní diagnostice a školním poradenství. Úloha a funkce sociálního pedagoga ve výchově a vzdělávání v kontextu sociálních kompetencí ve školství a jiných rezortech. Jan Amos Komenský - pedagog národů. Filozofické a pedagogické dílo Komenského, jeho odkaz pro sociální pedagogiku. Komeniologie. 12. Vliv prostředí na vývoj a výchovu jedince. Typologie a charakteristika prostředí makro, mezzo a mikro prostředí, příklady těchto prostředí. Současná demografická situace v ČR, tendence vývoje ze sociálně-pedagogického pohledu. Sociální prostředí jako činitel rozvoje osobnosti. Rodinné, školní a pracovní prostředí jako činitelé utváření sociálních kompetencí. Rodinné prostředí. Výchova v rodině, její typologie a problémy. 3
Funkce rodinného prostředí. Citová výchova, výchova k tradicím a rodinným rituálům. Úloha otce, matky a sourozenců v rodinné výchově. Postižený jedinec v rodině. 13. Školní prostředí - soustava základních, středních a vysokých škol v ČR. Základní dokumenty vzdělávací politiky, školské zákony. Vzdělávací instituce v ČR, jejich typologie, pedagogická a sociální role. Edukace postižených jedinců. Alternativní školy a jejich filozofie, sociálně pedagogická role. Jednotlivé směry alternativních škol. Představitelé českého alternativního školství. Organizace výuky v alternativním vzdělávání. Současné alternativní školy v ČR. Málotřídní školy a jejich sociálně pedagogický význam. 14. Prevence, profylaxe a kompenzace v sociálním prostředí. Typologie prevence na univerzální, selektivní a indikovanou. Primární, sekundární a terciární prevence. Úloha depistáže v prevenci. Preventivní programy a jejich sociálně-pedagogický význam ve školství. Úloha Policie ČR v prevenci kriminality mládeže. Sociální pedagog jako realizátor prevence. Penologie a penitenciaristika – struktura Vězeňské služby ČR, typy věznic, osobnosti světové a české penitenciaristiky. Složky sociální výchovy osob ve výkonu trestu, programy zacházení jako základ penitenciární pedagogiky. Úloha Probační a mediační služby. 15. Volný čas jako prostor pro sociálně-pedagogickou činnost. Pedagogika volného času. Definice a funkce volného času. Instituce pro volný čas dětí, mládeže a dospělých. Mládežnické organizace, např. YMCA, YWCA, Pionýr, Skaut nebo Junák. Úloha hry a sportu v životě člověka. E. T. Seton, R. Baden-Powel, J. Foglar a současní autoři. Metody sociálně-pedagogické práce – charakteristika metod, metody individuální práce s jedincem a skupinou a jejich aplikace, např. preventivní program ve škole, supervize, peer programy. 16. Vztah sociální pedagogiky a filozofie, sociologie, sociální politiky, sociální práce, speciální pedagogiky a pedagogiky volného času. Linie pedagogika – sociální pedagogika – speciální pedagogika – etopedie – penologie – penitenciaristika. Speciální pedagogika - oblasti, metody, autoři. Segregace, integrace a inkluze jedince s postižením. Psychopedie a edukace jedinců s mentální retardací. Etopedie a poruchy emocí nebo chování. Kázeň jako společenský problém a její příčiny. Diagnostický ústav a edukace jedinců s ústavní a ochrannou výchovou. Významná výchovná střediska v ČR. 17. Teorie výchovy - složky výchovy, jejich charakteristika a vývoj. Mravní výchova a utváření charakteru jedince. Objasnění pojmů edukace a výchova v širokém smyslu. Specializované výchovné koncepce, např. environmentální, mediální, výchova k finanční gramotnosti. Hodnoty a hodnotová orientace – podstata a význam axiologie. Etika a morálka, její individuální a společenský rozměr. Kauzální vztahy mezi etikou, axiologií a morálkou. Mravní výchova jako prostředek formování charakteru, postojů, názorů a mravního přesvědčení jedince. Důsledky porušování morálky ve společnosti. 18. Filozofie výchovy – směry filozofického myšlení, vývoj v českých zemích v pojetí sociální pedagogiky. Pozitivistická pedagogika a požadavky společnosti na výchovu, např. Auguste Comte. Výchova jako faktor rozvoje osobnosti i celé společnosti. Intencionální a funkcionální výchova. Tradiční, moderní a postmoderní společnost charakteristika „fází“ s ohledem na převládající ekonomický systém, způsob vládnutí, zdroje společenské soudržnosti, vztah mezi městem a venkovem apod. Sociální stratifikace v moderní společnosti. Sociální třídy. Vzdělání jako faktor sociální mobility. 19. Komunikace v procesu výchovy a socializace dětí, mládeže a dospělých - verbální a neverbální. Masová komunikace. Sociální komunikace – diagnostika a možnosti utváření komunikačních schopností a sociálních kompetencí člověka v rodině a ve škole. 4
Diagnostika komunikačních schopností jedince. Příklady pozitivního a negativního vlivu masmédií. Kultura společnosti - kultura v širším a v užším smyslu. Umění a estetická výchova. Pojem enkulturace. Multikulturní výchova. Rozvoj kulturní identity. 20. Výzkum v sociální pedagogice. Základní filozofie pedagogického a sociálního výzkumu. Terminologická východiska výzkumu (metodika, metodologie), výzkumné metody sběru a vyhodnocování údajů. Porovnání kvantitativní a kvalitativní strategie výzkumu. Specifikum projektování sociálně pedagogického výzkumu v rámci bakalářské práce. Literatura BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika ako životná pomoc. Bratislava: Public promotion, 2008. BAKOŠOVÁ, Z. Teórie sociálnej pedagogiky. Bratislava: SPS SAV Bratislava, 2011. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2010. HRONCOVÁ, J., EMMEROVÁ, I., KRAUS, B. a kol. K dejinám sociálnej pedagogiky v Európe. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP Ústí nad Labem, 2008. JANOŠKO, P., NESLUŠANOVÁ, S. Škola s inkluzívnou klímou. Ružomberok: VERBUM, 2014. JŮVA, V. sen.&jun. Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1997. JŮZL, M. a kol. Metody sociálně výchovné práce. Brno: IMS, 2012. JŮZL, M. Penitenciaristika a penologie. Brno: IMS, 2012. LAZAROVÁ, B. Možnosti poznávání lidí. Brno: IMS, 2007. KASPER, T., KASPEROVÁ, D. Dějiny pedagogiky. Praha: Grada, 2008. KRATOCHVÍLOVÁ, E. Pedagogika volného času. Bratislava: UK, 2004. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. KRAUS, B., SÝKORA, P. Sociální pedagogika I. Brno: IMS, 2009. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido, 2001. MÜHLPACHR, P. Speciální pedagogika. Brno: IMS, 2010. PÁVKOVÁ, J. a kol. Pedagogika volného času. Praha: Portál, 2002. PROCHÁZKA, M. Sociální pedagogika. Praha: Grada, 2012. PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. Praha: Portál, 2006. VAVŘÍK, M. Vybrané sociologické problémy. Brno: IMS, 2010.
5
APLIKOVANÁ PSYCHOLOGIE 1.
Vývoj názorů na předmět psychologie (antika, středověk, novověk, současné pojetí předmětu psychologie); hlavní směry současné psychologie (charakteristika jednotlivých směrů a jejich zakladatelé).
2.
Psychologický výzkum (fáze průběhu, etapy přípravy výzkumu; druhy výzkumů; metodologické zásady vědeckého výzkumu; druhy proměnných a jejich měření) a metody psychologie (charakteristika jednotlivých metod, jejich výhody a nevýhody; využití v praxi sociálního pedagoga).
3.
Kognitivní procesy (definice jednotlivých poznávacích procesů a jejich charakteristika; funkce, druhy, zákonitosti).
4.
Paměť a učení (definice, charakteristiky, funkce, druhy, zákonitosti a podmínky ovlivňující jejich průběh a výsledky).
5.
Emoce a city (definice, charakteristiky, funkce, druhy a zákonitosti, interakce s ostatními psychickými procesy a stavy; emoční inteligence).
6.
Motivace (definice, charakteristiky, funkce, druhy (třídy) motivů; vztah mezi motivy a chováním; teorie (modely) motivace.
7.
Vnímání (definice, funkce, charakteristiky, druhy, zákony organizace vnímání – Gestalt psychologie, percepční konstanty, smyslové klamy, eidetismus, interakce s ostatními psychickými procesy a stavy).
8.
Biologická a sociokulturní determinace lidské psychiky; činitelé vývoje; nativismus versus enviromentalismus.
9.
Vývojové změny charakteristické pro dětství (období novorozenecké, kojenecké, batolecí, předškolní věk, mladší školní věk).
10. Vývojové změny charakteristické pro dospívání a dospělost. 11. Vývojová etapa stáří (rané, střední, pozdní) a stárnutí. 12. Vývoj člověka v psychosociální teorii E. Eriksona. 13. Kognitivní a morální vývoj člověka v teorii J. Piageta a L. Kohlberga. 14. Psychologie výchovy a sebevýchovy; psychologie odměňování a trestání; požadavky kladené na osobnost pedagoga a na jeho vyučovací styl. 15. Školní neúspěšnost (definice, příčiny), vliv rodinného a školního prostředí na školní výkon; vlastnosti osobnosti žáka ovlivňující výsledky jeho vzdělávání a výchovy. 16. Sociální skupina (definice, struktura a dynamika; typologie sociálních skupin; pozice a role ve skupině; moc, prestiž a oblíbenost, sociometrie) 6
17. Sociální vliv ve skupině (definice sociálního vlivu ve skupině, charakteristika hlavní teorie sociálního vlivu, vymezení pojmu skupinový výkon a objasnění faktorů, které jej ovlivňují; Bystander effect, Groupthink; sociální facilitace a sociální inhibice, vývoj poznání o sociální facilitaci/inhibici). 18. Sociální interakce (definice, charakteristika, složky), sociální komunikace (verbální, neverbální, metakomunikace, denotativní a konotativní význam obsahu sdělení, asertivní komunikace, manipulace). Ovlivňování přítomností, řečí těla a činy, ovlivňování partnera řečí. 19. Sociální percepce (implicitní teorie osobnosti, osobní konstrukty, sociogenní filtr, chyby při posuzování druhých, teorie atribuce). 20. Kulturní vlivy působící na člověka (enkulturace, subkultura, kulturní podmíněnost diagnostiky, etnocentrismus, kulturní specifika, multikulturní psychologie). 21. Verbální a neverbální komunikace (definice verbální a neverbální komunikace, vysvětlení povahy jazyka, rozlišení jazyka a řeči, rizika a omezení verbální komunikace; funkce neverbální komunikace - zohlednění přístupů různých autorů; výčet a charakteristiky hlavní skupiny neverbálních projevů: mimika, oční kontakt, gesta, postoj, přiblížení, paralingvistické jevy atd.) 22. Postoje (definice, charakteristika a složky; funkce, zdroje postojů a jejich utváření; změna postojů; kognitivní disonance; měření postojů; stereotypy) a sociální normy chování (definice, funkce, typy sociálních norem); sociální kontrola: náboženství, morálka, obyčeje, právo, tabu; skupinové normy, konformita). 23. Sociální učení (charakteristika sociálního učení coby nástroj socializace, vymezení základních typů sociálního učení: posilování, nápodoba, identifikace, podrobný popis jejich mechanismů a faktorů ovlivňujících jejich efektivitu; hlavní autoři zabývající se problematikou sociálního učení včetně vysvětlení jejich přístupu). 24. Osobnost (definice osobnosti, struktura, dynamika a vývoj osobnosti z perspektivy vybrané teorie osobnosti; typologie osobnosti a možnosti využití v praxi). 25. Metody poznávání a sebepoznávání osobnosti (charakteristiky jednotlivých metod, jejich výhody a nevýhody; vhodnost použití; úskalí poznávání osobnosti; zásady poznávání osobnosti). 26. Agrese a prosociální chování (definice pojmu agrese; popis hlavní teorie vysvětlující původ, vývoj a funkce agrese; vysvětlení rozdílu mezi agresí jednotlivce a agresí skupiny; definice prosociálního chování; popis hlavní teorie vysvětlující původ, vývoj a funkce prosociálního chování; vysvětlení pojmu sociální opora v kontextu prosociálního chování). 27. Diagnostika v pedagogice a psychologii. Etapy diagnostického postupu a etika diagnostikování. Metody psychologické a pedagogické diagnostiky. Didaktické testy. Požadavky kladené na psychologické testy. Využití výsledků diagnostiky v praxi.
7
28. Stres (definice, průběh, druhy; zátěžové situace) a jeho zvládání. Vliv stresu na duševní i tělesné zdraví; copingové styly a strategie; prevence stresu. Syndrom vyhoření, jeho zvládání a prevence. 29. Bio-psycho-sociální faktory poškozující a ničící zdraví (stres, závislosti, rizikový sex, nevhodné stravovací návyky), možnosti prevence a léčby. 30. Bio-psycho-sociální faktory udržující, posilující a podporující zdraví (psychická odolnost, místo kontroly, self-efficacy, hardiness, sense of koherence, dispoziční optimismus, resilience, sociální opora, pohybová aktivita, smysluplnost života a víra).
Základní literatura ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001. DOŇKOVÁ, O. Vývojová psychologie. Brno: IMS, 2012. HAYES, N. Základy sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 1998. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2003. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. LAZAROVÁ, B. Možnosti poznávání lidí. Brno: IMS, 2007. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 2005. VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2008. VÝROST, J, SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. Praha: ISV 1997. Doporučená literatura BAŠTECKÁ, B. a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. BAŠTECKÁ, B. (ed.) Psychologická encyklopedie:aplikovaná psychologie. Praha: Portál, 2009. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I: dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. VAŠINA, L. Základy psychopatologie a klinické psychologie. Brno: IMS, 2010.
8
APLIKOVANÉ PRÁVO 1.
Stát, státnost a její znaky, forma státu a státní zřízení.
2.
Státní moc a její znaky, funkce státu, veřejná, státní správa a samospráva.
3.
Právní stát a jeho pojetí.
4.
Pojem práva (charakteristika), systém práva (soukromé a veřejné; hmotné a procesní), právní odvětví a instituty.
5.
Subjekty práva, subjekt právotvorný a subjekty (adresáti) norem (osoby fyzické a právnické).
6.
Prameny práva (materiální a formální): normativní právní akt.
7.
Formální prameny práva: normativní smlouva, právní obyčej a precedens.
8.
Právní normy (materiální a formální znaky) a jejich působnost (časová, místní, osobní a věcná).
9.
Struktura právních norem a druhy (dělení podle dispozice, sankce apod.).
10. Právní vztahy, pojem právního vztahu, předpoklady a prvky právních vztahů. 11. Obsah právních vztahů, subjektivní právo (nárok, pravomoc, imunita, výsada), subjektivní povinnost. 12. Právní odpovědnost (pojem a formy), objektivní a subjektivní znaky, druhy odpovědnosti. 13. Interpretace práva, subjekty a metody interpretace. 14. Aplikace práva (charakteristika) a proces aplikace práva. 15. Zákonnost, právní záruky zákonnosti, právní jistota. 16. Pojem občanského práva, jeho předmět a účel, postavení občanského práva v systému práva (teoretická východiska), formální prameny; NOZ – charakteristika, zásady. 17. Osoby, osobnost člověka, svéprávnost. Právnické osoby – právní jednání, právní skutečnosti, promlčení a prekluze. 18. Věcná práva, jejich vznik a zánik, vlastnictví a spoluvlastnictví (společné jmění manželů); věcná práva k věci cizí. 19. Relativní majetková práva: vznik, změna, zánik a zajištění závazků. 20. Dědické právo (charakteristika), dědické tituly, odkaz, zrušení závěti, odpovědnost dědiců za dluhy, zůstavitele, vydědění. 21. Pojem občanského práva procesního, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady občanského práva procesního, občanské soudní řízení (nalézací řízení sporné a nesporné) a subjekty. 22. Sociální politika jako součást činnosti moderního státu (teoretická východiska); základní zásady. 23. Sociální zabezpečení v České republice, pojem práva sociálního zabezpečení, jeho předmět a účel, formální prameny; Česká správa sociálního zabezpečení: úloha a funkce. 24. Sociální pomoc státu, sociální služby (charakteristika), životní a existenční minimum, dávky státní sociální podpory, dávky v hmotné nouzi, dávky pro osoby se zdravotním postižením. 9
25. Pojem rodinného práva, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady rodinného práva, rodinně právní vztahy. 26. Vznik a zánik manželství, zdánlivé a neplatné manželství, rodičovská zodpovědnost; registrované partnerství a problematika kohabitace. 27. Sociálně právní ochrana dětí, náhradní rodinná péče, střídavá péče, společná péče, svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. 28. Pojem pracovního práva, jeho předmět a účel, formální prameny; zásady pracovního práva, pracovněprávní vztahy (agenturní zaměstnávání); úřady práce: úloha a funkce. 29. Politika zaměstnanosti (aktivní a pasivní) a její nástroje, sociální a právní aspekty nezaměstnanosti. 30. Zaměstnávání pracovníků ze zahraničí a osob se zdravotním postižením.
Základní literatura HUNGR. P., JÍLEK, D., OSINA, P., VAŇKOVÁ, Z. Základy práva. Brno: IMS, 2012. KEJDOVÁ, M., VAŇKOVÁ, Z. Základy občanského práva. Brno: IMS, 2012. MUSELÍKOVÁ, M., VAŇKOVÁ, Z., VODIČKOVÁ, M. Právo v sociální oblasti. Brno: IMS, 2012. Doporučená literatura BĚLINA, M. Pracovní právo. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012. FIALA, J. Občanské právo hmotné: multimediální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2010. HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. CHVÁTALOVÁ, I. Právo sociálního zabezpečení v České republice a v Evropské unii. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995. KREBS, V. Sociální politika. Praha: Wolters Kluwer, 2010. PLECITÝ, V. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. SCHELLEOVÁ, I. Základy občanského práva procesního. Ostrava: Key Publishing, 2011. TRÖSTER, P. Právo sociálního zabezpečení. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008.
10
