1000 TECHNICKÝCH PAMÁTEK A ZAJÍMAVOSTÍ
PETR DAVID VLADIMÍR SOUKUP
KNIŽNÍ KLUB
Představa, že cílem turistického výletu by mohl být průmyslový areál s továrními komíny a výrobními halami, byla ještě před pár lety opravdu absurdní. Jenomže dnes je všechno jinak a industriální památky návštěvností konkurují i „tradičním“ hradům a zámkům. A tak míříme do Ostravy, abychom obdivovali „Vítkovické Hradčany“, neváháme „sfárat“ do podzemí, abychom si udělali alespoň malou představu o těžké práci horníků (a vybíráme z nabídky po celé republice – od dolování ve Slavkovském lese přes důl Mayrau na Kladensku až po Ostravu), učíme se poznávat prakticky všechna průmyslová odvětví – ať již prohlídkou přímo v provozu, nebo prostřednictvím (často interaktivní) expozice v některém z četných muzeí. Některé z nás lákají dopravní stavby – mosty historické i moderní, zajímavé železniční trati i stará nádraží, pozoruhodné stopy zaniklých komunikací. Stejně tak nás zaujmou vodní díla – vždyť vodní toky byly odedávna přirozenou dopravní cestou. Mezi přehradami, rybníky, kanály či elektrárnami najdeme skutečné unikáty – ostatně o prohlídku takových Dlouhých Strání v Hrubém Jeseníku je takový zájem, že je lépe se v sezoně hlásit s několikadenním předstihem. Otázka, co všechno patří do technických památek, je dost složitá – jistě nelze opomenout ani rozhledny a všelijaké věže, hvězdárny, mlýny či díla, která bychom jinak snadno přehlédli. Do této skupiny patří historická lokomobila před vystrkovskou pilou, meteorologické budky, signalizační drážní zařízení, kamenné silniční milníky, připomínka trolejbusové dopravy v Praze na Hanspaulce a mnohé další. Všímejme si i takových detailů, dokumentují kus historie. V knize nejsou uvedeny zdaleka všechny chráněné technické památky – mnohé bohužel nejsou ani dostupné či v takovém stavu, aby prošly náročným výběrem. Naopak jsme přidali i „technické zajímavosti“, které nejsou nijak chráněny, ale rozhodně si zaslouží naši pozornost. A tak z několika tisíc cílů, na které bychom vás chtěli upozornit, zůstala tisícovka. Věříme, že vás inspiruje k plánování zajímavých výletů. Jednotlivé cíle jsou řazeny do logických „výletních celků“, které na sebe navazují – postupujeme od Prahy a přilehlého okolí přes střední Čechy na sever, dále na západ, jih, východ a na Moravu.
1
Praha – lanovka na Petřín | 1 |
2
Při příležitosti Jubilejní zemské výstavy v roce 1891 vznikla řada nových objektů – mj. byla vybudována i rozhledna na Petříně a k ní pozemní lanová dráha z Újezda na Smíchově. Provoz lanovky byl slavnostně zahájen 25. července. Trať byla v té době nejdelší svého typu v Rakousku-Uhersku, měřila 396,5 m, měla tři kolejnice o rozchodu 1 000 mm, zdolávala výškový rozdíl 102,2 m. Vypadala jinak než dnes – neexistovala mezistanice, dolní stanice ležela jinde a dráha končila na Nebozízku. Především byl ale úplně jiný pohon. Vagony byly taženy systémem vodní převahy. Nádrž ve spodní části vagonu se v horní části naplnila vodou – horní vagon tak vytáhl lanovku z dolní stanice. Uvažovalo se o elektrifikaci, vždyť stávající provoz byl velmi drahý. Lanovka přestala jezdit v roce 1914, po válce byla nějaký čas v provozu a v roce 1921 hlavně kvůli nedostatku vody zastavena. Areál chátral, až v letech 1931–1932 byly zbořeny původní staniční budovy, prolomena Hladová zeď a trať prodloužena až za horní hranu petřínského svahu, dole pak odkloněna a prodloužena do nové stanice v domě čp. 412 U Koníčků. Lanovka již jezdila na elektrický pohon. Poprvé na světě byl použit systém brzdných lan – lanovku bylo možné zachytit a zastavit kdekoliv na trati. Po této rekonstrukci trať měřila 511 m a zdolávala převýšení 130,45 m, koleje měly normální rozchod 1 435 mm, uprostřed trati byla zřízena výhybna se dvěma výhybkami Abtovy soustavy. V červnu 1965 došlo k sesuvu půdy na svahu Petřína, provoz lanovky byl okamžitě zastaven. Následovaly dlouhodobé úpravy – sanace svahu a nakonec v letech 1983–1985 obnovení lanovky. Trať, pohonný a brzdicí systém zůstaly stejné jako v roce 1932, změnily se vozy a technické detaily. V roce 1996 byl rekonstruován most a v roce 2006 opraveny opěrné zdi.
Praha – Petřínská rozhledna | 2 |
Senzací Světové výstavy v Paříži v roce 1899 se stala 300 m vysoká Eiffelova věž. Není divu, že nadchla i účastníky českého zájezdu, který zorganizoval Klub českých turistů. Ti se vraceli s myšlenkou vybudovat něco podobného v Praze. V roce 1891 tak vyrostla přibližně pětkrát zmenšené „eiffelka“ i v Praze. Vybudovány byly 11 m hluboké základy, na nich vyrostla 63,5 m vysoká ocelová konstrukce věže, vážící 175 tun, podle projektu Františka Prášila a Julia Součka. Jádrem konstrukce se stal osmiboký tubus pro výtah, okolo něj se vinou dvě točitá schodiště. Dvě vyhlídkové plošiny jsou ve výšce 20 m a 53 m. V letech 1953–1992 zde byl v provozu televizní vysílač. V letech 1979–1991 byla rozhledna uzavřena, po rekonstrukci opět slouží veřejnosti.
6
4
Praha – Štefánikova hvězdárna | 3 |
Štefánikova hvězdárna stojí u Hladové zdi v Petřínských sadech – původně zde byl bastion opevnění. Hvězdárna vznikla přestavbou a rozšířením klasicistního objektu strážnice v letech 1927–1928 díky České astronomické společnosti. Nejprve zde stála jen současná „východní“ kopule, „hlavní“ a „západní“ přibyly v roce 1930. Dnešní podobu získala hvězdárna při rozsáhlé rekonstrukci v polovině 70. let, poté byla otevřena veřejnosti v roce 1976. První přístroj pro hvězdárnu zakoupila společnost již v roce 1921 od firmy Zeiss – jednalo se o velký a moderní „hledač komet“. V roce 1930 se hlavním dalekohledem stal dvojitý Zeissův astrograf. V roce 1976 byl v západní kopuli umístěn zrcadlový dalekohled typu Maksutov-Cassegrain od firmy Zeiss. V pilíři hlavního dalekohledu jsou uloženy urny významných českých astronomů Jaroslava Štycha a Karla Anděla, kteří se na založení hvězdárny podíleli.
Praha – kandelábr na Hradčanském náměstí | 4 |
Pozoruhodný litinový kandelábr s figurální výzdobou (čtyři ženské postavy v antickém oděvu a na vrcholu alegorie Prahy) z roku 1867 je dílem architekta Aleše Lindsbauera a sochaře Eduarda Veselého. Je vysoký 8,5 m, váží 5 tun. V letech 1985–2006 byl předělán na elektrické osvětlení, dnes se opět svítí plynem.
5
Praha – Zpívající fontána | 5 |
Zpívající fontána stojí před Letohrádkem královny Anny od prosince 1568, vodní potrubí bylo položeno v roce 1574. Kašnu z bronzu odlil Tomáš Jaroš z Brna, v zahradě ji osadil tovaryš Wolf Hofprucker (Jaroš se dokončení nedožil). Bohatě zdobená fontána vrcholí figurou hrajícího dudáka. „Zpěv“ vydává voda, dopadající na kovové desky. 3
7
5
6
7
Sazená – mlýn | 5 |
Jeden z nejkrásnějších mlýnů v Čechách najdeme v obci Sazená na Velvarsku. Má čp. 38 a patří ke skupině mlýnů postavených v čistě barokním slohu. Reliéfní erb nad vchodem s letopočtem 1762 prozrazuje dobu poslední náročné přestavby, kterou provedl Josef Václav Winkelburg. Stojí ve svahu, proto je z jedné strany přízemní, z druhé patrový. Fasády a štíty člení lizény, střecha je mansardová s polovalbami. Uvnitř se dochovaly zbytky mlecího zařízení. Zvláštností je atypická pevnůstka lehkého předválečného opevnění z roku 1938, pro utajení zabudovaná přímo do budovy mlýna. Její střílnu a granátový skluz dnes zakrývá slepé pravé okno. Vzorně udržovaný mlýn je v soukromém vlastnictví a slouží k bydlení.
Sazená – bunkr Váha | 6 |
V obci je další velká rarita pevnostního stavitelství – atypický objekt lehkého opevnění vzor. 37 („řopík“) zvaný Váha. Stojí přímo na návsi, proto byl vyprojektován jako malý nenápadný domek s okrovou omítkou a sedlovou střechou, součást obecní váhy. Dvoustřílnová pevnůstka byla vybudována na jaře 1938 na tzv. Pražské čáře. Vletech 2006–2007 byla zrekonstruována do původního stavu a zpřístupněna veřejnosti jako muzeum.
4
Sazená – barokní most | 7 |
V Sazené stojí historický most přes Bakovský potok. Pochází asi ze 16. století, v 18. století byl barokně přestavěn a osazen šesti barokními sochami, kolem roku 1970 celý nesmyslně pokryt vrstvou betonu. Má tři klenuté oblouky (od jihu byl dodatečně připojen ještě čtvrtý), jeden z pilířů je opatřen břity. Zábradlí zdobí repliky původních barokních soch sv. Jana Nepomuckého a Ukřižování.
39
1
4
2
Koňka Praha – Lány | 1 |
Druhou nejstarší železnicí na evropském kontinentu byla koněspřežní dráha z Prahy do Lán, dokončená v roce 1830. Původně měla vést až do Plzně, k tomu ale nikdy nedošlo. V roce 1836 byla prodloužena do polesí Píně v křivoklátských lesích; tam její trasa skončila. Po roce 1853, kdy ji koupila Společnost Buštěhradské dráhy, se po ní kromě dřeva vozilo ve stále větší míře kladenské uhlí. V roce 1863 byla přestavěna na parní provoz (využila se přitom asi polovina původního drážního tělesa) a roku 1871 prodloužena z Lán přes Žatec do Chomutova. Z původní koněspřežní dráhy se dochovaly jen zbytky – náspy, průkopy a kamenné klenuté mostky – v lesích mezi Lány, hájovnou Brejl a Pilským rybníkem.
Kladno – Vojtěšská huť | 2 |
3
Slavnou tradici kladenského železářství připomíná torzo bývalé Vojtěšské huti (později Koněv). Huť založil v roce 1854 český podnikatel Vojtěch Lanna; koncem 19. století již byla největší železárnou v Čechách. Výroba surového železa tu skončila v roce 1975, dnes je areál opuštěný a zdevastovaný. Dominují mu tři mohutné šachtové vápenné pece z let 1927–1929, koncem 90. let 20. století zbavené mostků, výtahů, kouřovodů a veškeré technologie. Dosud stojí i železobetonová hasicí věž koksovny, budova prádla uhlí a navážecí rampa se zásobníky rudy. Areál Vojtěšské huti je volně přístupný, od roku 2009 jím prochází i naučná stezka Industriální cesta se šesti zastaveními, dlouhá 2,5 km.
Jeneč – poštovní stanice | 3 |
Jižní straně náměstí dominuje dům čp. 21, architektonicky cenný patrový pozdně barokní objekt s mansardovou střechou z doby kolem roku 1770. Jde o bývalou poštovní stanici, jak dokládá i emblém poštovní trubky, umístěný nad bohatě zdobenou branou s volutami.
40
5
Smečno – pevnůstka | 4 |
U zdi zámecké zahrady se ukrývá pevnůstka lehkého opevnění vzor 37/B2. Je jednou z mála dochovaných objektů z původních 834, vybudovaných v letech 1936–38, které tvořily vnější opevnění Prahy, tzv. Pražskou čáru. Většina těchto malých bunkrů byla na příkaz okupačních úřadů zničena ještě v roce 1939. Smečenský objekt byl díky nadšencům uveden do stavu, v jakém se nacházel v době zářijové mobilizace v roce 1938. Je plně vybaven a vyzbrojen; tvoří součást vojenského skanzenu Smečno.
Unhošť – Markův mlýn | 5 |
Jedním z nejlépe dochovaných mlýnů na potoce Loděnice je Markův (Bočkův) mlýn čp. 176, který najdeme v osadě Podkozí. Nejstarší zmínka o něm je z počátku 17. století, bude však starší, což dokládá nález mincí z 15. století. V roce 1628 jej získal rod Marků z Unhoště, později se majitelé střídali. Roku 1697 vyhořel a během dalšího století není o jeho osudech nic známo. V roce 1863 se dostal do majetku mlynáře Josefa Bočka z Černošic, jehož potomci mlýn udržují dodnes. Mlýn, který mlel až do roku 1951, je v dobrém stavu, má dosud funkční náhon a turbínu, která vyrábí elektřinu.
6
Vinařice – důl Mayrau | 6 |
Nedaleko Kladna na okraji Vinařic se nachází technická památka evropského významu: důl a hornický skanzen Mayrau. S hloubením začala Pražská železářská společnost v roce 1874, o čtyři roky později se v hloubce 512 metrů narazilo na uhelnou sloj o mocnosti devět metrů. Za 120 let se v Mayrau vytěžilo 34 milionů tun černého uhlí. Ještě před ukončením provozu tu byl zřízen skanzen, zpřístupněný v roce 1994. Při budování expozice se uplatnila zásada „posledního pracovního dne“ – vše zůstalo zachováno ve stavu, jako by horníci právě odešli. Návštěvníci si mohou mj. prohlédnout i tři historické těžní stroje z let 1905 a 1932.
7
Lhota – skanzen | 7 |
V malé vesničce u Kamenných Žehrovic při okraji Křivoklátských lesů je soukromý skanzen výroby dřevěného uhlí, koncipovaný jako krátká naučná stezka. Představuje různé typy milířů, nářadí, pomůcek a vybavení k práci a životu uhlíře, seznamuje s vývojem technologie tohoto starého, dnes již ojediněle provozovaného řemesla, které na Křivoklátsku zapustilo kořeny již v době Keltů před 2 500 lety. Pálení uhlí se zde nepřetržitě provozuje až do dnešních dob a stalo se místní tradicí. Expozici nabízí i nahlédnutí do ostatních řemesel spojených s lesem a uhlím. Skanzen byl před několika lety uzavřen, majitelé však připravují jeho znovuotevření.
41
1
Lužná – železniční muzeum | 1 |
U nádraží v Lužné u Rakovníka, v bývalých výtopnách Buštěhradské dráhy z roku 1924, bylo v roce 1997 otevřeno Železniční muzeum Českých drah. Jsou tu k vidění parní lokomotivy různých typů a z různých období, od malých lokálkových z přelomu 19. a 20. století až po nejvýkonnější stroje, které zažily vrchol a postupný útlum parní trakce v 2. polovině 20. století, dále historické motorové lokomotivy a motorové vozy, osobní a nákladní vagony, restaurační a služební vozy či ukázky technických zařízení na železnici, například kolejový jeřáb nebo sněhová fréza. Muzeum se od roku 1999 zabývá rovněž údržbou a provozem historických kolejových vozidel. Pravidelně se tu pořádají nostalgické jízdy parních vlaků, vyhlídkové jízdy se konají také na úzkorozchodné dráze, která pochází ze zaniklé podnikové dopravy kladenských hutí Poldi. Největšímu zájmu návštěvníků se těší parní lokomotivy. K nejstarším patří lokomotiva 310.076, vyrobená v roce 1899 v rakouské lokomotivce ve Floridsdorfu; na českých lokálních tratích sloužila do 50. let 20. století, později stála jako pomník u nádraží v Českých Budějovicích, do muzea byla převezena roku 2009. Zajímavými představiteli „páry“ jsou i lokomotiva 434.1100 „čtyřkolák“, první lokomotiva vyrobená v roce 1920 Škodou Plzeň, či elitní rychlíková lokomotiva z meziválečných let 387.043 „mikádo“, která zaujme téměř dvoumetrovým průměrem kol. Prostor před
42
rotundou slouží k prezentaci sbírky lokomotiv a vozů. Jsou umístěny okolo točny a na kolejích před halou oprav. Technologické zařízení pro provoz parních lokomotiv se zachovalo v blízkosti kolejového napojení na železniční stanici. Kromě skládky uhlí jsou zde vodní jeřáby pro plnění nádrží lokomotiv vodou, v kolejích jáma pro odpopelování lokomotiv a prohlížecí jáma, nachází se tu také také renovovaný zauhlovací výtah Teudloff. Ve venkovním areálu je i několik kusů renovovaných mechanických návěstidel, které demonstrují zabezpečovací techniku.
Krušovice – pivovar | 2 |
Jeden z nejstarších dosud činných pivovarů v Čechách vznikl po roce 1558, pivo v něm vařil rakovnický měšťan Jiří Bírka z Násile. V roce 1581 koupil pivovar císař Rudolf II., v roce 1685 jej získali Valdštejnové a po roce 1735 Fürstenberkové. V letech 1909–1912 byl objekt zrekonstruován, v roce 1945 zestátněn a roku 1993 začleněn do nadnárodní společnosti. Současná podoba pochází z 19. století. Technicky zajímavý je areál pivovarských sklepů z režného cihlového zdiva, vybudovaný roku 1863. Součástí areálu je také barokní zámek. 2
3
Nižbor – sklárny Rückl | 3 |
V roce 1903 založil příslušník starého sklářského rodu Antonín Rückl na levém břehu Berounky v Nižboru novou sklárnu. Potomek švýcarských předků, kteří se do Čech přistěhovali v 18. století, si vybral ideální místo – okolní lesy nabízely dostatek dřeva, nablízku bylo kladenské uhlí a v sousedství podniku již tehdy procházela železniční trať. Sklárna se specializovala na luxusní sklo olovnaté, broušené, barevné i laboratorní. Mezi stálými spolupracovníky byli i špičkoví umělci, jako sochař, rytec a medailér Josef Drahoňovský či malířka Ludvika Smrčková; i díky jim získala sklárna řadu mezinárodních uznání. V 60. letech 20. století byla začleněna do podniku Sklárny Bohemia, později do koncernu Crystalex. Od roku 1992 ji vlastní pravnuk zakladatele Jiří Rückl. Dnes se zaměřuje na olovnaté sklo; pro zájemce se konají prohlídky.
4
Nezabudice – Čechův mlýn | 4 |
V malebném údolí Berounky pod vsí Nezabudice, téměř naproti samotě V Luhu s pamětní síní Oty Pavla, stojí Čechův (Nezabudický) mlýn, doložený již v roce 1413. V letech 1656–1657 byl nově vybudován jako vrchnostenský. I přes pozdější úpravy si uchoval v jádru barokní podobu z 18. století (a v interiéru i kompletní technologické vybavení s válcovými stolicemi), takže patří k nejzachovalejším vodním mlýnům na Křivoklátsku. Zároveň je jedním z mála dosud existujících barokních říčních mlýnů. Mohutnou stavbu kryje polovalbová střecha s bedněným štítem. V provozu je turbína, která vyrábí elektřinu.
Nový Jáchymov – železárny | 5 |
Nejvýraznější pozůstatky železářské výroby na Křivoklátsku se uchovaly v obci Nový Jáchymov, kterou založil v roce 1711 Jáchym Egon Fürstenberk při starším železnorudném dole. Do roku 1819 tu vyrostly železárny, jedny z nejmodernějších ve střední Evropě, jejichž zařízení projektovat ředitel pražské polytechniky F. J. Gerstner. V areálu stála mj. dvojitá vysoká pec k odlévání těžkých odlitků, od roku 1832 zde jako v první české huti pracoval parní stroj. V roce 1877 byl provoz ukončen a závod zanikl. Dochovala se cáchovna se vstupem do štoly sv. Josefa (dnes vinárna), zděný portál úklonné jámy Vilém, správní budova čp. 1 a vodní kanál na Habrovém potoce. Centrem těžby železné rudy v oblasti byla Krušná hora nad Novým Jáchymovem, kde se dodnes zachovalo mnoho pozůstatků po důlní činnosti. Rudu s obsahem železa zde získávali už Keltové z oppida u Stradonic. Z nové doby pocházejí štoly dolů Krušná hora a Gabriela, odtud se vytěžená ruda dopravovala do královédvorských železáren visutou lanovkou.
5
43
